2008. číslo 83

Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON 5/2008 číslo 83 _________________________________________ Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění Obsah: 1. ÚVODNÍ POZNÁMKA ......................................................................................................................... 2 2. HLAVNÍ MATERIÁLY ........................................................................................................................ 3 OBROZENEC A SOCIÁLNÍ MYSLITEL FRANTIŠEK MATOUŠ KLÁCEL (JAROSLAV ŠETEK) ............................ 3 Moravský buditel, utopický socialista a “poslední kacíř v českých dějinách” (Pavel Sirůček) .......... 7 TVOŘIVÉ LIDSKÉ SCHOPNOSTI A FUNGOVÁNÍ TRŽNÍHO MECHANISMU (FRANTIŠEK NEUŽIL) .................... 8 CYRIL HORÁČEK - „PÍSEMNICTVÍ NÁRODOHOSPODÁŘSKÉ 1848-1898“ (JIŘÍ ŘEZNÍK) ............................ 21 3. RECENZE ............................................................................................................................................. 29 PŘÍBĚH ČESKÉHO KONZERVATIVNÍHO MYŠLENÍ (PAVL SIRŮČEK) ........................................................... 29 MARKETING PRO ZAČÁTEČNÍKY (BOHUMÍR ŠTĚDROŇ) .......................................................................... 36 4. Z PŘIPRAVOVANÉ KNÍŽKY ........................................................................................................... 37 MEMY, HOMOCENÓZA A REDISTRIBUČNÍ SYSTÉMY (RADIM VALENČÍK) ................................................. 37

MARATHON Internet: http://www.valencik.cz/marathon http://misc.eunet.cz/marathon Vydává: Radim Valenčík jménem Otevřené společnosti příznivců časopisu MARATHON Vychází od listopadu 1996 Registrační značka: MK ČR 7785 ISSN 1211-8591

Redigují: Vladimír Prorok e-mail: [email protected] Pavel Sirůček e-mail: [email protected] Radim Valenčík (224933149) e-mail: [email protected] Redakce a administrace: Radim Valenčík, Ostrovní 16 110 00 Praha 1 tel.: 224933149 e-mail: [email protected]

2

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions. About 120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers. Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON. The magazine can be accessed at: http://valencik.cz/marathon E-mail contact: [email protected]

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 5/2008. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení: - Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon). - Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (6/2008) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. listopadu 2008. - Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu. - Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík). - Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: [email protected]. - V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu. - V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357). - Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky. - Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované a včetně recenze (příp. ohlasu).

1. Úvodní poznámka Většina materiálů zveřejněných v tomto čísle se týká historie (i historiografie) vývoje českého ekonomického myšlení. Čtenář zde najde některé důležité prameny. Výjimkou je příspěvek F. Neužila, který je zajímavým pokusem o využití tradičního marxovského přístupu k analýze některých nových jevů. V závěru je pak uveřejněna ukázka z toho, publikování čehož se teprve připravuje. Připomínáme, že 29. a 30. září proběhne 11. ročních mezinárodní vědecké knference Lidský kapitál a investice do vzdělání, kterou pořádá VŠFS, v jejímž konferenčním sále se akce koná (budova VŠFS Estonská 500, bližší informae na http://www.vsfs.cz/lidskykapital/). Zájemci se na ni stále ještě mohou přihlásit. Koncem srpna vyšla knížka R. Valenčík Teorie her a redistribuční systémy. Podrobnější informace o ní lze nalézt na http://www.vsfs.cz/Index.php?id=1090&cislo=2088, kde si ji lze rovněž objednat. Zakoupit ji lze v prodejnách VŠFS (Praha 5, Vltavská 12; Praha 10, Estonská 500; Most, Pionýrů 2806; Kladno, Floriánské nám. 103), příp dalších knihkupectvích (např. Academia, Václavské nám. 34, Praha 1; Linde Praha a.s. Opletalova 35, Praha 1; či prodejnách Kanzelsberger a.s. po celé ČR). Autor v současné době připravuje další knížku, která na ni navazuje. Pracovní verzi jejích prvních stránek uvádíme ve 4. oddílu tohoto čísla.

3

2. Hlavní materiály Obrozenec a sociální myslitel František Matouš Klácel Jaroslav Šetek F. M. Klácel (1808-1882) byl nejen katolickým teologem, vlastencem, spisovatelem, filozofem, žurnalistou, výborným pedagogem, ale i významnou osobností v dějinách českého sociálního učení. Jeho filozofické a pedagogické spisy se jeví jako snahy o nápravu tehdejší společnosti. Klácelovy koncepty sociálního učení se odráží i v dějinách českého ekonomického myšlení. Jako řádový katolický kněz a národní buditel byl po celý život v konfliktu s církevní mocí i metternichovskou policií. Lze jej proto označit za “posledního kacíře v českých dějinách”. S nejdůležitějšími etapami Klácelova širokého díla, jeho buditelským působením na Moravě a mnohostrannou činností ve Spojených státech amerických, se lze seznámit v textu významného českého historika zaměřeného na období národního obrození na Moravě v revolučních letech 1848-49 Miloslava Trapla “František Matouš Klácel, život a dílo”. Práce zůstala důsledkem autorovy nemoci a nezájmu vydavatelů čtvrt století pouze v rukopise. Vydavatelského dluhu si všimla Katedra historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého a rukopis v jubilejním roce 100. výročí Traplova narození, za přispění fakulty a sponzorů, vydala [8].

Životní a profesní dráha F. M. Klácela Narodil se 7. dubna 1808 v České Třebové ze šesti dětí chudého ševce Antonína Klatzla. Po svém rodišti proto užíval nejprve pseudonymu František Třebovský, později také jména svého přítele, lužickosrbského spisovatele J. P. Jordana [7]. V Litomyšli (1818-26) vystudoval piaristické gymnázium a filozofii na Filozofickém ústavu. Během studií byl značně ovlivněn názory profesora filozofie a sociálního myslitele bolzanovce Bonifáce Ignáce Buzeka. Původně se Klácel chtěl stát učitelem, ale pravděpodobně pro nedostatek finančních prostředků vstoupil v roce 1827 do augustiniánského kláštera ve Starém Brně. Klášter s liberální obrozeneckou atmosférou v čele s představeným C. F. Nappem byl ve 30. letech 19. století centrem národních buditelských tendencí na Moravě. Po složení řeholního slibu (1830) obdržel Klácel řádové jméno Matouš. Poté vystudoval Teologický ústav v Brně a roku 1833 byl vysvěcen na kněze, některé rigorózní zkoušky složil v roce 1834 na olomoucké univerzitě. Určitý čas působil jako klášterní knihovník. V roce 1835 je jmenován profesorem filozofie Biskupského filozofického ústavu v Brně, kde taktéž přednáší filozofii. Oceněny jsou jeho pedagogické schopnosti, kdy se stává profesorem filozofie, ač nemá vyšší filozofické vzdělání. F. M. Klácel píše filozofická skripta, přednáší a pomáhá formovat novou národně a slovansky uvědomělou generaci. V roce 1836 vychází první Klácelova básnická sbírka Lyrické básně. Dílo potvrdilo jeho smýšlení a politickou orientaci. Jako básník filozofických a společenských úvah, radikálního vlastenectví a slovanství přitom nevynikl vysokou uměleckou dovedností, což spočívalo v neobratnosti jeho veršů. Tato byla stupňována nutností, aby výzvy za reformu tehdejší společnosti, opěvování husitství, odkazy na Francouzskou revoluci a proticarské povstání Poláků byly zahaleny do jinotajů. Ideovému obsahu básní však čtenáři zřejmě porozuměli, čemuž nasvědčuje nadšené přijetí jeho poezie nejen v českých zemích, ale i na Slovensku. Do Klácela, jako obrozeneckého básníka, byly vkládány značné naděje. Roku 1844 byl pro své názory, ovlivňované filozofií G. W. F. Hegela [7], které se projevovaly v “svobodomyslnictví, podezřelých politických stycích a panslavismu” zbaven - na nátlak nového brněnského biskupa - profesorského místa. Odchází do Prahy a krátce nato působí jako knihovník na zámku v Liběchově u Mělníka u statkáře a významného českého vlastence, rodáka z Bavor, barona Antonína Veitha. Litoměřický biskup se však postaral o izolaci “nebezpečného hegelovce” a vlastence, v klauzuře, za zdmi kláštera v Brně. Zde se Klácel věnoval teoretické práci. Během pobytu na zámku v Liběchově Klácel značně ovlivnil sochaře Václava Levého, pokládaného za jednoho z otců moderního českého sochařství. Na motiv Klácelovy epické básně Ferina Lišák (z roku 1839), kde jsou formou bajky kritizovány sociální a politické poměry tehdejší společnosti, Levý v jeskyňce Klácelka symbolizuje prostřednictvím kamenné ilustrace německého učitele jako osla ohlupujícího zajíce, tj. české děti představující utiskované sociální skupiny, nebo husu a slepici, které představují lidskou hloupost. Umělá jeskyně Kácelka se nachází v pískovcovém bloku na Kokořínsku nedaleko Liběhova a je známá právě reliéfy V. Levého inspirované bajkou Klácela (a také z předloh francouzského karikaturisty Grandvilla). Zvířecí postavy zde symbolizují lidské vlastnosti, resp. slabosti. Bouřlivé dny jara 1848 prožívá F. M. Klácel v Brně a Praze. V tomto roce se aktivně účastní veřejného života, a to jako člen Národního výboru (školské sekce) i organizátor a delegát Slovanského sjezdu. Proti germanizačním snahám brněnského biskupa Schaffgotsche založil Klácel 17. dubna 1849 Národní jednotu sv. Cyrilla a Methoda, která byla střediskem politické práce na Moravě. Prvními členy tohoto moravského

4

vzdělávacího sdružení, které na konci prvního roku svého působení čítalo tři stovky členů, byly i významné osobnosti národního obrození - Karel Havlíček, František Palacký a Jan Evangelista Purkyně. Posláním organizace bylo vzdělávat moravský lid vydáváním knih, časopisů a uměleckých děl. Klácel významně přispěl k založení sdružení a aktivně se podílel na jeho aktivitách. Stává se prvním starostou (funkci brzy přejímá J. Helcelet) a poté vede přírodovědný odbor. V roce 1853 byla Národní jednota sv. Cyrilla a Methoda přejmenována na Moravskou matici. Koncem 40. let 19. století se F. M. Klácel stal (1848) redaktorem brněnského listu Týdeník, jehož vydavatelem byl jeho přítel Jan Ohéral a spoluzakladatelem další přítel M. Mikšíček. Mimo tento list Klácel redigoval, resp. spoluredigoval v období 1848-52 deník Moravské noviny (též společně s A. V. Šemberou). Tlaky ze strany církve i vlády jsou stále silnější a proto se roku 1852 deník mění na týdeník a o něco později Klácel odtud odchází. Po revolučních událostech jara 1848 se vrací na Moravu (krátce se skrývá v České Třebové a brzy se navrací do Brna) a plně se věnuje žurnalistické činnosti. V září roku 1848 otiskl v brněnském Týdeníku návrh na vytvoření Jednoty českomoravského bratrstva, která byla v roce 1850 založena s cílem uskutečňovat ideály o lepší společnosti. Členy Jednoty se stali lékař Jan Helcelet, filozof Ignác Jan Hanuš a jeho žena, Anna Veronika Mikšíčková (Vrbíková) a spisovatelka Božena Němcová. Avšak myšlenka na vytvoření bratrstva se nesetkala s očekávaným ohlasem a lze ji považovat za velmi romantickou utopii. I někteří členové Jednoty si byli vědomi značné utopičnosti myšlenek Klácela (včetně kritiky duchovního rozměru Jednoty) a význam obdobných bratrstev nahlíželi skepticky. To bylo zřejmě jednou z hlavních příčin nedlouhého trvání a rozpadu Jednoty již v roce 1851. V duchu vytvoření Jednoty Klácel navíc vyzval čtenáře Týdeníku k založení “ráje lásky”. Tím si získal značné sympatie právě u Němcové, nazval ji sestrou Lidmilou a adresuje jí 37 dopisů. Tyto zároveň v roce 1849 publikuje v Moravských novinách a později vydává anonymně pod názvem Listy přítele přítelkyni o původu socialismu a komunismu [7]. Listy psal Klácel na žádost Němcové, se kterou si dopisoval od roku 1848. Předlohou se mu stala studie německého sociologa Lorenze Steina Socialismus a komunismus dnešní Francie, která vyšla v roce 1848 v Lipsku. Listy jsou informací o francouzském utopickém socialismu, kdy Klácel jako jeden z prvních u nás seznamoval širší veřejnost s idejemi socialismu a komunismu. K básnickým, resp. spisovatelským pokusům F. M. Klácela náleží Lyrické básně (1836), Básně (1837), Jahůdky ze slovanských lesů (1845, jako J. P. Jordan), Ferina Lišák z Kuliferdy a na Klukově (1845) nebo Bajky Bidpajovy I, II (1846 a 1850 jako F. Třebovský). K jazykovědním textům patří Počátky vědeckého mluvnictví českého (1843), publikované pod jménem J. P. Jordan. Jeho filosofická díla byla ovlivněna Buzekem (viz Klácelův spis Mostek aneb Sestavení skromných myšlének o tom, na čem každému záležeti má z roku 1842), Hegelem a utopickými socialisty, v čele s francouzskými. Klácel se orientoval na etiku a jeho spis Dobrověda z roku 1847 bývá považován za první novodobý český pokus o soustavný výklad etické problematiky. Formuluje kategorický požadavek nastolení dobra pro všechny, vždy a všude. Etiku přitom rozděluje na vědu o dobru prostém (zákonu světa), dobru z osobní stránky a dobru vtěleném v lidstvo. F. M. Klácel postupně překračuje křesťanskou věrouku a etiku a rozpracovává kategorii “vesměrnost”. Rozchod s křesťanstvím však nikdy úplný nebyl a Klácel využívá některých principů raně křesťanských obcí v duchu sv. Augustina. Namísto náboženství však ve svých projektech staví na hlásání ideje “vesměrnosti” a popularizace vědy, kdy jedině ona vytváří adekvátní ideový základ pojetí lidstva. Toto zde představuje organickou jednotu, přičemž každý člověk je taktéž součástí vesmíru. Svoboda a sebeurčení jednotlivců má být v souladu se zájmy celku. Na těchto východiscích vypracoval utopický projekt “cesty na Svojanov” - projekt obcí budovaných na základě společné práce, odměn podle zásluh a vzájemné podpory. Neplatí tady dědické právo, ale soukromé vlastnictví zrušeno není. V 50. letech byl F. M. Klácel pro své pokrokové názory pronásledován tehdejší církevní hierarchií. Nemohl veřejně hlásat své myšlenky, ani svobodně tvořit a publikovat. Přestože žil v klášteře, bouřil se proti církvi. Tehdy se ukázalo, že jeho rozhodnutí z mládí vstoupit do augustiniánského kláštera bylo životním omylem. Zpočátku sice těžil z úsilí opata C. F. Nappa, který se snažil učinit z kláštera středisko vzdělanosti. Např. v období 1843-48 Klácel pečoval o klášterní herbář (založený profesorem matematiky A. Thalerem) a zahrádku, kterou předal J. G. Mendelovi a pomáhal mu i v počátcích jeho přírodovědeckých pokusů. Později však byl perzekucemi zbaven možností pedagogické a veřejné činnosti. V období 1853-69 většinu času osaměle trávil v brněnském klášteře, kde se zabývá spisovatelskou, překladatelskou (např. překlad Chaloupky strýčka Toma pod názvem Strýc Tomáš, ze života černých otroků v Americe) a badatelskou činností. Působil i jako soukromý učitel v bohatých měštanských rodinách. Nicméně šestnáct let prožil v dobrovolné klatbě, kdy z klášterní cely vycházel pouze zřídka či zpočátku vyjížděl na kratší cesty (např. na Macochu). Odchod do ústraní zřejmě souvisel s rozpadem českomoravského bratrstva v roce 1851 a rozchodem s B. Němcovou. Následně v 60. letech, zklamaný tehdejšími poměry, se rozhodl odejít do Spojených států amerických. K činu se odhodlává po smrti svého přítele Nappa a v roce 1869 odjíždí s cílem uskutečnit alespoň část svých idejí. S krátkou zastávkou v rodném kraji se naloďuje v Brémách a přes New York a Chicago se dostává do Iowa City.

5

Má plány vytvořit s krajany vysněnou ideální obec - své bratrstvo. Zároveň byl jeho pobyt naplněn bohatou novinářskou činností, redigoval i různé krajanské časopisy. Pracoval jako redaktor Slovanu amerikánského v Iowa City (1869-72), který sám zakládá a zpočátku vede z pozic spíše filosofujícího umělce než praktického novináře. Později vydával Hlas jednoty nemýlenců (Chicago, 1872-81), Svojan (Chicago, 1873) či Hospodář (Milwaukee, 1879-81). V Milwaukee vychází texty Věčný kalendář čili Kniha svojanovská (1877), Historie Spojených států amerických (1878); v Chicago Vesměrnost (1882) a Svoboda a nemýlenství (1887). Klácel se protloukal řadou měst, publikoval naučné statě a překlady a věnoval se organizaci bratrstev. Neopouští své utopické ideály, organizuje přistěhovalce a usiluje o založení bratrské obce Svojanov. Novinářskou činnost přitom považoval za prostředek pro dosažení cíle vytvořit z českých vystěhovalců bratrstva tzv. Jednoty nemýlenců (svobodomyslných). Jeho cesty po Spojených státech amerických však byly provázeny dalším zklamáním, neboť i při největším rozkvětu nezískala jeho bratrstva více než 300 příznivců a samotný Klácel jako organizátor žil v bídě a často jen z výnosů dobročinných sbírek. To, že vyzýval k “cestě na Svojanov”, do ideální obce, kde si budou všichni rovni a budou svobodni, vycházelo z jeho touhy, aby myšlenka o sociální spravedlnosti byla uskutečněna ihned alespoň v nevelkých obcích. Tyto měly být předobrazem budoucí sociálně spravedlivé společnosti. V roce 1879 sestavil závěť, obsahující myšlenkový odkaz dalším generacím [1]. Moravský národní buditel, obrozenec a utopický socialista, básník, kněz, filosof, učitel, publicista, překladatel a organizátor František Matouš Klácel umírá 17. března 1882 ve městě Belle Plaine ve státě Iowa ve Spojených státech amerických. Jeho pohřeb se stal slavnou událostí a později byly Klácelovy osobní věci převezeny zpět do Čech a uloženy v Náprstkově muzeu. Odkaz F. M. Klácela připomíná jméno ulice a pomník v Brně.

Dimenze filozofického myšlení F. M. Klácela Klácelovo filozofické myšlení bylo značně ovlivněno Francouzskou revolucí, jejíž ideály však “nová třída” na území tehdejší monarchie přijala pouze teoreticky, ve skutečnosti však ne. Ve studii Socialismus a komunismus dnešní Francie sleduje Klácel vývoj názorů o dokonalém uspořádání společnosti od Platóna až po teoretiky utopického socialismu z období první průmyslové revoluce. Základní vědeckou metodu poznání přebral od L. Steina, ale pokusil se zaujmout samostatný postoj k socialistickým a komunistickým teoriím, když východiska pro lepší uspořádání společnosti hledá v lásce v lidské vzájemnosti a bratrství [8]. Zásadně je propagátorem evolučního řešení sociálních reforem. Je odpůrcem jakýchkoliv forem násilí, nicméně hovoří i o zrušení soukromého vlastnictví. Jeho koncept filozofického myšlení nemá mnoho společného s ideologií marxismu-leninismu, neboť je v rozporu s revolucí, třídním bojem a diktaturou proletariátu. Ve skutečnosti naopak představuje důsledné varování před komunismem. Toto lze doložit známým jeho citátem: "Komunismus chce učinit z každého jen dělníka obce, v komunismu jen obec by byla svobodná, jednotlivec nikoli". Veškerá mnohostranná činnost Klácelova nejenom filozofického myšlení sjednocuje výchovné a reformní sociální záměry na nápravu tehdejší společnosti. Je přitom značně orientován Hegelovským dialektickým přístupem, podle kterého věří v dějinný pokrok a v sílu lidského ducha. Vedle Hegelovy dialektiky bývá připomínán vliv B. Bolzana, Klácelova profesora Buzeka a v neposlední řadě dalších různých utopických socialistů. Zejména vliv francouzských utopistů byl patrný i v liberálním prostředí starobrněnského kláštera v čele s představeným Nappem.

F. M. Klácel jako aktivní představitel vlasteneckého, etického a sociálního myšlení V roce 1836 vyšla Klácelova sbírka Lyrické básně a v roce 1837 knížka Politická lyrika, vydává řadu dalších básnických aj. textů. Jeho verše mají nádech vlasteneckého a sociálního cítění. Jsou rovněž oslavou husitství v českých dějinách, proklamují svobodu a rovnost všech lidí. Obecně F. K. Klácel náleží mezi čelné moravské obrozence a aktivně se zúčastňuje i dění v letech 1848-49, významné jsou jeho aktivity vzdělávací a osvětové apod. Za významnější díla lze považovat filozofické spisy, především jeho etické myšlení shrnuté v pojednání Dobrověda (1847). Tato první česky psaná etika je prostoupena svobodomyslností a humanismem. Etiku chápe jako vědu o dobru člověka. V rámci díla vyhlašuje požadavek na “nastolení dobra pro všechny, vždycky a všude”. Zároveň vyjadřuje přesvědčení o možnosti uskutečnit lepší svět spojeným úsilím lidí vzdělaných, ušlechtilých a humanisticky smýšlejících. Zajímavé je zde pojetí vlastenectví. Toto je vzdálené jakémukoliv nacionalismu, nejde jen o český národ, ale o člověka a celé lidstvo. Ústředním motivem Klácelova sociálního myšlení je ideál, že láska k lidstvu zahrnuje v sobě i lásku k vlasti. V roce 1854 vytvořil F. M. Klácel sociálně reformní spis O ústavech lidumilné obecnomyslnosti, kterému dal později název O ústavech proti lidské bídě. Řešení sociálních problémů tehdejší společnosti spatřoval ve vytvoření různých ústavů, které by měl řídit stát. Měly by k nim patřit kolébky či jesličky pro nemluvňata z dělnických rodin, malé školky a opatrovny pro děti předškolního věku, ústavy ochranné a napravující narušenou mládež, ústavy k donucovací práci a nemocnice. Doporučuje zřídit též pojišťovací ústavy, spořitelny, knihovny,

6

muzea a čítárny. Rovněž navrhoval zřizovat a všestranně rozvíjet dobročinné spolky, v čemž lze spatřovat základy rozvoje občanské společnosti [4]. Její kořeny lze vystopovat v idejích osvícenství, u myslitelů jako J. Locke a J. J. Rousseau, a dále u německých myslitelů, především Hegela a K. Marxe. Z výše naznačených skutečností je zřejmé, že ožehavé sociálně-ekonomické problémy doby po nástupu první průmyslové revoluce F. M. Klácel hledá ve filantropii. Propaguje dobročinnost a zřizování různých institucí, které by napomohly chudému lidu - tj. sociálně vyloučených osobám podle moderních teorií sociální politiky [3]. Klácelovo sociální a sociálně-ekonomické myšlení navazuje na Bernarda Bolzana. Tento osvícenský katolický kněz byl věhlasným českým filozofem, matematikem a logikem. Vytvořil obsáhlé dílo v matematice, filozofii a teologii. Mezi utopické socialisty Bolzana řadí sociálně-utopický spis O nejlepším státě z roku 1831. Společnost by se zde měla řídit ideálem křesťanské lásky a spravedlnosti, ale při zachování soukromého vlastnictví. Bolzano i Klácel viděli v rozvoji strojové velkovýroby záporné stránky, ale věřili, že tyto budou odstraněny spravedlivějším uspořádáním společnosti. Oba myslitele lze považovat za významné teoretiky utopického socialismu v dějinách českých společenských věd.

Historické hodnocení teoreticko-metodologických přístupů F. M. Klácela Z hlediska dějin sociálně-ekonomických učení lze potvrdit Klácelovu jednoznačnou orientaci na teoretické koncepty utopických socialistů. Spolu s kritikou tehdejší společnosti se u něho objevují představy o novém společenském uspořádání. Postavil se do protipólu anglické klasické politické ekonomie, přestože pravděpodobně neměl sebemenší poznatky z děl Adama Smithe a ostatních klasiků [5]. Jestliže jej označujeme jako utopického socialistu, potom je určitým pokračovatelem Tommasse Campanelly. Tento italský dominikán a filosof reprezentuje představitele raného utopického socialimu, který se proslavil prací o ideálním “slunečním státě” (1623). Taktéž usiloval o smíření vědeckého poznání s křesťanskými dogmaty. O jisté návaznosti na Campanellu svědčí pokračování v myšlence, že filantropie je nedostatečná, čímž poukázal na ekonomickou determinantu rovnosti a “dobra”. Na straně druhé některé Klácelovy plány na zakládání spolků (např. Jednoty českomoravského bratrstva či Jednoty nemýlenců) lze označit až za utopickou “fantasmagorii”. V této souvislosti lze konstatovat, že se jednalo o obdobný koncept uspořádání života jako je v díle Thomase Mora Utopie z roku 1516. Jasně o tom svědčí neúspěch, jak v českých zemích, tak v Americe. Převážná část myšlenek F. M. Klácela spočívala v utopii, přesto jej právem v dějinách českého sociálního učení možno označit za významnou osobu. Jeho vztah k sociálnímu myšlení není zásadně limitován jenom ekonomickým myšlením. Svědčí o tom jeho etický a sociologický přístup spočívající v řešení nejzávažnějších problémů tehdejší společnosti. Lze to doložit alespoň ve třech základních faktorech, kterými jsou: • sociální otázky dělnictva, • orientace charitativní činnosti a sociální práce, • předchůdce konceptu teorie a politiky sociálního státu. Za nejzávažnější problém považoval Klácel sociální a ekonomické problémy dělnictva od nástupu první průmyslové revoluce [5]. V tomto období vítězí podle Klácela především ekonomicky a sociálně silnější skupina, která se ve svůj prospěch snaží omezit nároky druhého partnera, tj. dělnictva. Svědčí o tom jeho citáty s básnickým nádechem např.: "Proletář je ptáček přelétavý mezi majetníky, nemaje svého vlastního hnízda, nemůže sobě dobýti tolik, aby pomohl sobě k samostatnosti, což on cítí" nebo "Proletariát jest dítě procitlé osobnosti, vítězného kapitálu a zavedených mašin". Klácelovy koncepty na orientaci charitativní činnosti a sociální práce vycházejí z principů solidarity a subsidiarity. V principu solidarity spatřoval rovnost všech lidí, co do důstojnosti i před právem, což by mělo vést ke vzájemné jednotě. Rovněž v solidaritě spatřoval i mravní ctnost, která spočívá v trvalém odhodlání usilovat o společné blaho neboli dobro všech. S principem subsidiarity spojoval rozvoj důstojnosti lidské osoby, a to péčí o rodinu, místní spolky, asociace apod. V takto spontánně vzniklých sociálních institucích spatřoval tvořivost a potenciál rozvoje jedince. F. M. Klácela lze, společně s B. Bolzanem, označit za předchůdce teorie a politiky sociálního státu v českých zemích. Směřovaly k tomu jejich společné ideály, že lidstvo se neustále mravně zdokonaluje. Prostřednictvím výchovy tak lze získat myšlenky pro sociální stát, který by vznikal cestou postupných reforem, podle zvláštností dané země.

Další odkaz a inspirace u F. M. Kácela Je zřejmé, že sociální a etické otázky prolínají celým dílem a politickým myšlením Františka Matouše Klácela. Značně se promítly i do jeho pedagogické či osvětové a publicistické činnosti. Z hlediska dějin ekonomických a sociálních učení lze Klácela taktéž označit za předchůdce českého národohospodáře a politika Albína Bráfa, který rovněž za nejzávažnější problém považoval dělnickou otázku [6].

7

Současná společnost však dosud jednoznačně nerespektuje vazbu mezi ekonomickými, sociálními a etickými zájmy. Potvrzuje to jednoznačně fakt, že veškerá ekonomická rozhodnutí nejsou vždy v souladu s etikou [2]. Etické otázky se často stávají protipólem a nežádoucím jevem ekonomiky. Jednoznačným důkazem toho jsou sociální zla v podobě např. růstu nezaměstnanosti či prohlubující se devastace životního prostředí. K redukci těchto sociálních zel může významně přispět paralelní vývoj mezi ekonomií a etikou.

Použité a doporučené zdroje: [1] Dvořáková, Z.: František Matouš Klácel. Praha, Melantrich 1976. [2] Džbánková, Z.: Albín Bráf - eticky a sociálně smýšlející ekonom. Marathon, 2007, č. 6. [3] Krebs, V.: Sociální politika. Praha, ASPI 2003. [4] Rakušanová, P.: Organizovaná občanská společnost v České republice. Praha, Professional publishing 2007. [5] Sirůček, P. a kol.: Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj-současnost-výhledy). Slaný, Melandrium 2007. [6] Šetek, J.: Albín Bráf - zakladatel moderního proudu českého sociálního učení. Marathon, 2008, č. 1. [7] Šťastný, R.: Čeští spisovatelé deseti století. Praha, SPN 1974. [8] Trapl, M.: František Matouš Klácel. Olomouc, Univerzita Palackého 1999.

Moravský buditel, utopický socialista a “poslední kacíř v českých dějinách” Pavel Sirůček Časopis Marathon přináší další zajímavý příspěvek mapující významné, ale obvykle nepříliš známé, kapitoly z historie českého sociálně-ekonomického myšlení (po textech o A. Bráfovi v Marathonu, 2007, č. 6, resp. 2008, č. 1 či F. L. Riegerovi v Marathonu, 2008, č. 4). Tentokrát J. Šetek připomíná život a dílo národního obrozence, filosofa, kněze, humanisty, pedagoga, básníka, jazykovědce, publicisty a překladatele Františka Matouše Klácela (1808-82). Tento náleží k rozporuplným postavám obrozeneckého hnutí v Čechách a především na Moravě, s velmi širokým vědeckým a uměleckým záběrem. V neposlední řadě může být považován také za utopického socialistu, resp. společenského reformátora, který proslul snahami o zakládání ideálních bratrských komunit a své životní peripetie zakončil v USA. Připomínán bývá Klácelův (možná i přímo bulvárně pikantní) vliv na spisovatelku B. Němcovou, jeho objevování Macochy společně s přítelem J. Helceletem a J. E. Purkyněm nebo přítomnost u prvních genetických pokusů spolubratra J. G. Mendela na zahradě starobrněnského klášteřa. V letošním “osmičkovém” roce uplynulo 200 let od jeho narození. Klácelovým životním heslem bylo “Vědomá vesměrnost jest cíl veškeré lásky a vědy”. Dlouho byl mnichem augustiniánského kláštera v Brně (ač současně tehdejší církev “kacířsky” kritizoval), působil jako přírodovědný badatel, novinář, překladatel a organizátor. Stal se známý coby obrozenecký buditel a básník, pokoušel se i o jazykovědní bádání. Sepsal řadu filosofických pojednání, se zaměřením na etiku. Věnoval pozornost přírodovědecké problematice, s čímž souviselo jeho filosofické hledání. Zastával tezi o neustálém vývoji přírody a společnosti, kdy poznávání zákonů přírody vnímal jako poznávání pravdy. Významné jsou Klácelovy vzdělávací a osvětové aktivity v kontextu moravského obrozeneckého hnutí, jehož byl ve 40. letech 19. století zásadní postavou. Jako jeden z prvních u nás obšírněji informuje o myšlenkách socialismu a komunismu. Francouzský utopický socialismus představuje v Listech, původně psaných pro Němcovou. Spolu s B. Bolzanem lze F. M. Klácela považovat za českého teoretika utopického socialismu. Klácel přitom navazuje na myšlenky raného křesťanství a rané i pozdější utopické socialisty. Celoživotně hledá vlastní řešení spravedlivého společenského uspořádání, ale utopické projekty bratrských obcí, včetně jejich zakládání u nás a později v Americe úspěšné příliš nebyly. Klácel se idejemi utopických socialistů sám řídil a nezřídka se pohyboval na okraji bídy. Jeho počínání je výrazem i dokladem utopické víry ve společnost a rozum. Přes značnou romantičnost i “fantasmagoričnost” některých Klácelových idejí a projektů mohou tyto představovat dodnes cenná poučení a přinášet inspiraci. A to např. z hlediska propojení ekonomických a etických principů, skutečné trvalé udržitelnosti, ale i varování před přílišným “rozumářstvím” a mnoha osvíceneckými iluzemi. Důkladnější rekapitulaci by si možná zasloužila problematika vlastnictví, resp. vztah českých myslitelů typu B. Bolzana či F. M. Klácela ke klíčovým otázkám ohledně soukromého vlastnictví. Předobraz společenství lidí založeného na vzájemné lásce, porozumění a bratrství představovala Klácelova utopická Jednota českomoravského bratrstva (1850-51). Uváděno je, že F. M. Klácel inspirován Jednotou bratrskou, publikuje na podzim 1848 v Týdeníku text Na pováženou. Navrhuje zřízení bratrské komuny vybudované na socialistických ideálech. Na článek reaguje Němcová, která s manželem pobývá v Nymburce. Začíná korespondence mezi Klácelem a Němcovou, která se stává členkou Jednoty. Spolek nemocnou spisovatelku podporuje, ale brzy přichází rozpory. Někteří členové se k duchovní dimenzi (obhajované

8

Klácelem) a významu bratrstva stavějí skepticky. K brzkému rozpadu a Klácelovu odchodu zpět do kláštera přispěly propletence osobních vztahů jeho, i dalších, právě k Němcové. Své ideální bratrstvo se usilovně snaží zorganizovat později při americkém působení v letech 1869-82. Při vysněné “cestě do Svojanova” však zažívá řadu zklamání. Klácelův odkaz v Americe připomíná rukopis z historie rodiny Záleckých ze Suché u Litomyšle obsahující také méně známé informace o americkém pobytu Klácela a dalším dění po jeho smrti1. Svého významného rodáka si Česká Třebová připomíná konferencí k dvoustému výročí narození František Matouš Klácel. Filosof, spisovatel a novinář v Městském muzeu koncem září 2008.

Tvořivé lidské schopnosti a fungování tržního mechanismu František Neužil Když si v pekařství koupím za dvacet korun českých veku pšeničného chleba, pak těchto dvacet korun, které v sobě obsahují určité množství abstraktní práce, vůbec neztrácím, ale vracejí se mi v podobě veky chleba, produktu určitého druhu konkrétní práce. A stejně tak ani pekař, který mi veku pšeničného chleba prodal, ji neztrácí, vrací se mu ve formě dvaceti korun českých. Při koupi, směně peněz za zboží, jež je zároveň prodejem, směnou zboží za peníze, se realizuje ekonomická funkce peněz spočívající v tom, že jsou všeobecným hodnotovým ekvivalentem a platidlem, univerzálním pojítkem koupě a prodeje při směně zboží. Díky tomu, že peníze jsou zpředmětněním, zvěcněním hodnotové ekvivalence, neboli směňování stejných množství abstraktní, společensky nutné a uznané práce, se může proces směny zboží stát vlastnickým procesem, v němž to, co si přivlastňuje jeden, neubývá pro druhého, přičemž jde zároveň o proces soukromého přivlastňování. Trh jako systém koordinace a kooperace sociálně ekonomických subjektů vznikl někdy v epoše rozkladu prvobytně pospolitého zřízení a představuje jedinečný civilizační vynález: když dostaneme chuť na čerstvý chléb a křupavé rohlíky, nemusíme mít doma vlastní pekárnu – neboť bychom museli mít na zahradě vlastní políčko, kde bychom pěstovali pšenici, na jaře každého roku se zapřahali do pluhu, abychom zorali pole, museli bychom konat práci rozsévače pšeničných zrn a pořídit si i mlýn na semletí pšeničné mouky. Díky fungování trhu si může i pohádkový krteček pořídit kalhotky s velkými kapsami a nemusí sám podstupovat celý dlouhý proces jejich výroby. Postačí, když má příslušnou sumu peněz, díky nimž se hodnotový zbožně peněžní vztah stává předmětnou vlastnickou praxí, ovšem v odcizeně zvěcnělé formě. To, co platí u chleba a rohlíků, neplatí tak zcela u osvojování (= přivlastňování) tvořivých lidských schopností. Lze si koupit obraz, nikoli však schopnost malovat obrazy. A stejně tak si můžeme koupit hudební skladbu či vydanou knihu veršů, nemůžeme si ovšem přivlastnit schopnost komponovat hudbu či psát verše tím, že bychom v obchodě vysázeli na dřevo odpovídající finanční obnos; takové zboží by nám ostatně nikdo ani neprodal – ne náhodou se říká: komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí! Chceme-li získat obraz, nemusíme vůbec umět malovat obrazy, ani rozumět malířskému umění a mít umělecký vkus; je ostatně známo, že nákup obrazů je povýtce záležitostí snobů. A stejně tak je například známo, že literární kritici, co posuzují básnické knihy, by sami nikdy žádné skutečné verše napsat nedokázali. Schopnost péci voňavý, měkký chléb a křupavé rohlíky není, koneckonců, o nic méně tvořivá než schopnost malovat obrazy či psát poezii. A normálně fungující lidská společnost potřebuje samozřejmě mnohem více pekařů, řezníků, vinařů, výrobců mléka a vajec než básníků či hudebních skladatelů. Nikoli nadarmo se říká, že genialitu tvoří jedno procento nadání, talentu a devadesát devět procent potu, dřiny, pracovního úsilí – a to, co platí pro genialitu, platí i pro méně dokonalé podoby tvořivých lidských schopností. Ústřední dějový a myšlenkový konflikt ve Formanově filmu Amadeus se měl odvíjet od protikladu mezi pracovitou průměrností, již zosobňoval Salieri a trochu lehkomyslnou a nezodpovědnou genialitou, jejímž ztělesněním a zosobněním byl Wolfgang Amadeus Mozart. Jde samozřejmě o uměleckou licenci tvůrce a režiséra filmu, jelikož Mozartova geniální tvořivá kompoziční schopnost se opírala o minimálně stejnou úroveň pracovitosti, jako tomu bylo u jeho protihráče. Talent je tvořivá schopnost pouze jako potence, jako možnost, jež se musí aktualizovat, přeměnit ve skutečnost. Lidská tvořivá schopnost, jež klade nové nikoli jako pouze nahodilé, čili jako plod subjektivní libovůle, nýbrž jako objektivně nutné, zákonité, a tedy i skutečné, jako poznanou nutnost, jež je opravdovou svobodou, se tím zároveň utváří i jako jednota rozpředmětňování a opředmětňování (tedy jednota vnitřního a vnějšího, zvnějšňování vnitřního a zvnitřňování vnějšího) – jako úrodné pole pro nové, pro nějž je ona úroda praktickým kritériem pravdivosti: malíř, který by reálně nenamaloval žádný obraz a stejně tak i básník, jenž by nikdy nenapsal žádný verš, by se oba mohli zajisté subjektivně pokládat za geniální tvůrce, objektivně by ale oba byli stejně tak málo opravdu tvůrčími bytostmi jako pekař, který by nikdy neupekl chléb či housku. Především umělecká tvorba však musí mít i ideálně duchovní moment rozpředmětňování, svébytného uměleckého, 1

Podrobněji na http://www.zpravodaj.ceskatrebova.cz/36_03clanky/F_M_Klacel.htm.

9

estetického vnímání a prožívání skutečnosti, jenž do ní vnáší cíl, ideu: kdyby toho nebylo, mohl by být geniálním malířem i třeba šimpanz, pokud by dokázal napodobit, okopírovat, dejme tomu, tahy štětcem malíře Rafaela Santiho, když maloval svou Madonu; a stejně tak by bylo možné pokládat za vrchol básnické či skladatelské umělecké tvorby zcela náhodné kombinování slov a tónů – jež by zcela jistě muselo zplodit nový Máchův Máj či novou hudbu Mozartových oper, s pravděpodobností, jež by se pouze nepatrně lišila od nuly, leč přece. V systému sociálně ekonomické praxe prosté zbožní výroby a směny se lidská tvořivá schopnost nemůže stát zbožím, neboť jako produkt živé a konkrétní práce jednoho nemůže být zespolečenštěna tím, že by si ji druhý soukromovlastnicky přivlastňoval pomocí peněz coby odcizené a zvěcnělé formy předmětné vlastnické praxe. Lidskou tvořivou schopnost nemůže jeden druhému prodat a druhý ji nemůže od prvního koupit (nebo naopak), lze ji ovšem předat a přijmout, je ji možné sdílet. Vtip je ale v tom, že ono sdílení má v praxi výroby a směny zboží abstraktní (neboli jednostrannou) podobu, neboť živá konkrétní práce se v ní utváří jako individuálně i společensky nutná a uznaná v abstraktním protikladu vůči předmětné společenské vlastnické praxi tvorby hmotných společenských vztahů, především vztahů výrobních, jež je tudíž zároveň praxí člověkotvornou, – která se vůči práci nutné klade jakožto „nepráce“. Existuje také samozřejmě rozdíl ve spotřebním přivlastňování chleba a rohlíků či housek a spotřebním přivlastňováním obrazů, hudebních skladeb či veršů. Lze souhlasit s tím, že při konzumním přivlastňování chleba, rohlíků, housek (a obecně všech hmotných statků, jež lze smyslově vnímat, vidět je, slyšet je, sáhnout si na ně) „ubývá těchto hmotných statků pro druhého, když si je přivlastňuje jeden“, kdežto při konzumním přivlastňování duchovně kulturních, estetických hodnot obsažených v uměleckých dílech, jako jsou obrazy, básně či hudební skladby, naopak „neubývá těchto uměleckých hodnot pro druhého, když si je přivlastňuje jeden“. Když sní jeden krajíc chleba, už ho nemůže sníst druhý, ale Mozartovu Malou noční hudbu mohou poslouchat oba dva, aniž by z ní „ubylo“. Ovšem ani při společném poslechu a sdílení estetického prožitku z Mozartovy hudby se na jednoho ani druhého nepřenáší Mozartův geniální skladatelský talent – stejně jako když jíme chutný, měkký a voňavý chléb, nepřenáší se na nás tvořivá schopnost pekaře, jenž chléb upekl. Klíč k osvojení lidských tvořivých schopností neleží v oblasti spotřebního přivlastňování. Neleží ani v oblasti směny zboží, jelikož kdybychom si například kupovali od malíře Jana Zrzavého jeho obraz za milion korun českých, vnikla by naprosto stejná situace jako při zmíněném prodeji veky chleba od pekaře za dvacet korun českých, takže by se jak společně, pospolitě, tak i soukromě přivlastňoval jak výrobek konkrétní práce, tak i produkt práce abstraktní, – aniž bychom si v tomto procesu směnného přivlastňování dokázali osvojit alespoň miliontinu malířovy schopnosti malovat obrazy. Nestačilo by ani, kdyby nešlo o zbožně peněžní směnu, nýbrž pouze o prostou směnu zboží, takže by se například obraz Jana Zrzavého směňoval za dům o ceně jednoho milionu korun a veka chleba za dva decilitry červeného vína: ani v tom případě by se malíř Jan Zrzavý nenaučil stavět domy a stavitel domu by si neosvojil schopnost malovat obrazy, stejně jako by pekař nezískal tvořivé schopnosti vinaře a vinař by nepronikl do tajů pekařského umění. Tvořivé lidské schopnosti lze předávat, přejímat, sdílet, tedy si přivlastňovat cestou individuální živé a konkrétní práce, jež se ovšem neutváří do abstraktní, jednostranné podoby společensky nutné, uznané a užitečné práce v hodnotovém zbožně peněžním vztahu, nýbrž se klade jako práce všeobecná, jež překonává hranici mezi prací (a nadprací) a volným časem, takže se člověkotvorná společenská praxe stává prací společensky nutnou a obsahem práce společensky nutné rozvíjení individuálních lidských schopností. Pro tvořivou lidskou schopnost samozřejmě platí, že „neubývá pro druhého, když si ji přisvojuje jeden“: tak neubylo básnické obrazotvornosti, když po Máchovi přišel například Nezval a skladatelský génius Dvořákův nic neubírá na velikosti skladatelskému géniu Smetanovu – a stejně tak nevadí, když se místo jednoho pekaře, jenž umí péci skvělý chutný chléb, objeví deset mistrů pekařského umění. Z „věcné“ a „přirozené“ povahy tvořivých lidských schopností ovšem vůbec neplyne, že by mohly být objektem pouze přímo a bezprostředně společenského přivlastňování, třebas ve formě vlastnictví společného, pospolitého. Tak tomu ovšem není, neboť se jedná právě o tvořivé schopnosti, nikoli pouze o talent, nadání, nikoli pouze o abstraktně možné, nýbrž o přeměnu možného ve skutečné, která se utváří v podobě jednoty vnitřního a vnějšího, zpředmětňování rozpředmětněného a rozpředmětňování zpředmětněného: již jsem se zmínil, že pro malíře je malování obrazů zdrojem a kritériem pravdivosti jeho tvořivých malířských schopností a stejně tak je pečení chleba, housek, rohlíků či koláčů zdrojem a kritériem tvořivých schopností pekařových. Když pekař peče chléb, když malíř maluje obraz a skladatel píše hudbu, tak se zároveň „pečou“, „malují“ a „komponují“ i materiálně předmětné společenské vztahy, které jsou ekonomickou základnou určitého společenského zřízení – vztahy výroby, směny, rozdělování a spotřeby hmotných a duchovních statků (z toho důvodu vstupuje například do vymezení hodnoty zboží v hodnotovém zbožně peněžním, sociálně ekonomickém vztahu jak proces produkce hodnoty, tak i proces její realizace); tyto vztahy jsou objektivní, nezávislé na vůli a vědomí lidí, kteří je produkují, jsou proto materiální, i když si na ně „nelze sáhnout“; zároveň platí, že vztahy směny a rozdělování jsou podřízenými momenty vztahů výrobních, neboť hlubinnou vrstvu výrobních vztahů tvoří vztahy sociálně ekonomické (= vlastnické), jež z toho důvodu spojují výrobu, směnu, rozdělování a spotřebu do jednoho ekonomického celku – z čehož plyne, že můžeme hovořit o přivlastňování výrobním,

10

směnném, přivlastňování formou a pomocí rozdělování i přivlastňování spotřebním. Empiricky jevovou vrstvou materiálních společenských výrobních vztahů jsou vztahy výrobně technické (technicko-ekonomické), jež mohou přitom nést různou sociálně ekonomickou podstatu: jedna a tatáž bezprostřední, živá konkrétní práce tak může být nositelem kvalitativně odlišných vlastnických funkcí a rolí. Představme si například takové malé městečko, jako je Kardašova Řečice, jež leží na železniční trati spojující Veselí nad Lužnicí s Jindřichovým Hradcem. A představme si dále, že v tomto městečku žijí a pracují čtyři Josefové Novákové a všichni jsou pekaři. Všichni pečou chléb, housky, rohlíky a koláče, konají tedy stejnou živou konkrétní práci. Jeden Pepa Novák má ovšem malou pekárnu a obchůdek, kde prodává své zboží a na jehož štítě se skví nápis „K panstvu blíž, k lidu níž“. Druhý Pepa Novák je dělník ve velké pekárně, jejímž majitelem je Jeho knížecí jasnost z Chrapounova nad Blbostí. Třetí Pepa Novák pak náleží k zámeckému služebnictvu Jeho knížecí jasnosti. A čtvrtý Pepa Novák pracuje v samosprávném výrobním družstvu „Smrt kapitalismu“. První Pepa Novák je svou vlastnickou rolí drobný pracující vlastník, i když si možná myslí, že je něco víc. Druhý Pepa Novák je proletář, neboť svou živou konkrétní práci směňuje za peníze Jeho knížecí jasnosti, jež mají sociálně ekonomickou funkci variabilního kapitálu, čímž se jeho práce stává produktivní pro kapitál a vyrábí spolu s chlebem, rohlíky, houskami, koláči atd. i Jeho knížecí jasnost v třídní roli kapitalistického vykořisťovatele. Třetí Pepa Novák pak směňuje svou bezprostřední práci pekaře nikoli za peníze jakožto variabilní kapitál, nýbrž za peníze jako osobní důchod Jeho knížecí jasnosti – osobní důchod, který vznikl z nadhodnoty, již pro Jeho knížecí jasnost pomáhal vyrábět spolu s ostatními pekařskými dělníky v pekařské továrně i Pepa Novák číslo dvě: třetí Pepa Novák náleží tudíž svou objektivní třídní rolí k tak zvané služebné třídě. A čtvrtý Pepa Novák spolu s ostatními kamarády v dělnickém výrobním družstvu pomáhá vytvářet materiální výrobní vztahy, jež prolamují kapitalistickou, zájmově antagonistickou, třídně sociálně dělbu práce. I představme si dále, že v onom malém městečku žije i mladý a velice nadaný rockový hudebník a zpěvák René Strašprdýlka, člen superpostmoderní rockové kapely pod názvem „Naval prachy, hajzle!“. I jeho živá a bezprostřední hudební a pěvecká produkce může být nositelem kvalitativně odlišných druhů vlastnické praktické aktivity: náš mladý hudebník a pěvec může svou objektivní vlastnickou rolí náležet k maloburžoazní třídě drobných pracujících vlastníků, ke třídě proletářů, ke třídě služebné, ba dokonce i – ó jaká hrůza! – ke třídě samosprávných vlastníků, ačkoliv je svým osobním filosofickým a politickým přesvědčením nadšeným obdivovatelem stávajícího lumpenburžoazního systému. A to bez ohledu na to, zda René Strašprdýlka hraje na elektrofonickou kytaru a zpívá v sále kulturního domu či pod širým nebem, zda hraje a zpívá na pódiu či pod pódiem. Tvořivé lidské schopnosti jsou, řečeno poněkud biblickou mluvou, „poklad ryzího zlata trvalejší“. Člověk se vymezuje jako společenský živočich, který si dělá, zhotovuje, vyrábí pracovní nástroje, výrobní prostředky. A právě tvořivá schopnost je pracovní nástroj, jehož pomocí si jednotlivec vyrábí neboli přivlastňuje souhrn společenských vztahů, tedy svou lidskou podstatu – a to vždy jedinečným, neopakovatelným způsobem. Vědeckotechnická revoluce, která v posledních třiceti letech spočívala především v dynamickém rozvoji informačních technologií, vytvořila objektivní potřebu rozvíjet schopnost vyrábět programovou digitální informaci, například ve formě operačních počítačových systémů a jejich součástí. V této souvislosti se hlavně v levicových kruzích uvádí pojem „copyleft“ v protikladu k pojmu „copyright“ – autorské právo, který pak dále souvisí s tak zvaným Hnutím za svobodný software. „Guru“ neboli „duchovní učitel“ tohoto hnutí se jmenuje Richard Matthew Stallman, který se narodil v březnu 1953 a jako dítě „květinového hnutí hippies“ i coby světově proslulý hacker se stal zakladatelem hnutí volného softwaru – Free software movement. V roce 1984 stál Stallman u zrodu tak zvaného GNU projektu (tedy programu vývoje svobodného softwaru) a o rok později pak založil nadaci Free Software Foundation – Nadace pro volný software. Je také autorem všeobecné licence pro veřejnost GNU-General Public License (zkratka GPL), což je nejpoužívanější licence při tvorbě volného softwaru, která propaguje pojetí copyleftu a bojuje jím proti expanzi autorského práva.2 Gnu je živočich, přežvýkavý sudokopytník, tvor podobný krávě – již, jak je známo, uctívá například indická védská náboženská filosofie jako nejkrásnější a nejušlechtilejší živou bytost ve zvířecím světě, neboť v hmotné přírodě je nositelkou kvality dobra. Pokud jsem správně pochopil příslušné heslo ve velkém, čtyřdílném, anglicko-českém slovníku, zní české pojmenování gnu pakoň (pakůň) hřívnatý. A zatímco se reálný gnu z masa a krve pase v obrovských stádech na savanách východní Afriky již nejméně stovky tisíc let, filosofující moudrý digitální gnu skotačí na pláních virtuálního počítačového světa necelé čtvrtstoletí. A to velice čile, neboť již dokázal vyvinout a vytvořit operační počítačový systém Linux, který se stal alternativou systému Windows společnosti Microsoft.3 Systém Linux představuje software s „otevřeným zdrojovým kódem“ (musím se zcela poctivě přiznat, že nemám nejmenší ponětí, co to je „zdrojový kód počítačového programu“, a tudíž pro mne

2

Viz Kotrba, Š.: Autorské právo, písmo svaté a veřejná služba; internetový deník Britské listy z 17. 10. 2005. Viz internetová adresa www.cojelinux.ic.cz/historie.html, kde lze nalézt i posouzení výhod a nevýhod počítačového operačního systému Linux v porovnání s operačním systémem Windows. Symbolem GNU-Projektu je pakůň (pakoň) hřívnatý, symbolem GNU/Linuxu je tučňák Tux. 3

11

zůstává i španělskou vesnicí rozdíl mezi „otevřeným“ a „uzavřeným“ zdrojovým kódem: zcela laicky a určitě velice naivně se domnívám, že v prvním případě autor a výrobce softwaru sdělí zdrojový kód uživatelské veřejnosti, kdežto ve druhém případě jej tají) neboli, anglicky řečeno, „open source“ software a celé hnutí za volný software se odvíjelo a soustřeďovalo kolem vývoje a zdokonalování právě tohoto počítačového operačního systému. Když internetovému vyhledávacímu serveru Seznam zadáme heslo „copyleft“, oznámí nám více než dvacet tisíc odkazů na webové stránky. Richard Stallman hovoří na výchozí internetové stránce Nadace pro svobodný software, že základní myšlenkou copyleftového hnutí je, že software nemá mít žádného soukromého, výlučného, monopolního vlastníka. Výchozím argumentem autora GNU projektu je „věcná a přirozená povaha“ programové informace: když sníme sendvič nebo uvařené špagety, už je nemůže sníst nikdo jiný, ale softwarová data si může přivlastňovat jak „jeden“, tak „druhý“, tak i „všichni ostatní“, aniž by informace „ubývalo“. Moderní počítačové informační technologie umožňují pomocí disket, kompaktních CD disků, DVD disků, přenosných pamětí atd. kopírovat, přenášet, sdílet a modifikovat digitální informaci mnohem snáz, než tomu bylo při reprodukci klasických knih, novin a časopisů – vždyť jenom na obyčejnou disketu se vejde celá solidní publikace o více než stu stránek, na „cédéčko“ pak už stovky knih a na „dévédéčko“ tisícovky knížek. Systém vlastnických práv však dává softwaru vlastníky, kteří se většinou snaží získat pro sebe potenciální užitek ze softwaru, na úkor ostatní veřejnosti. Chtějí být jediní, kteří mohou kopírovat a modifikovat software, jejž používáme. Systém vlastnických práv (copyright) vznikl souběžně s tiskem – technologií pro masové kopírování. Pro tyto účely byl velmi vhodný, neboť omezoval pouze velké producenty kopií. Nebral svobodu čtenářům knih. Normální čtenář, který nevlastnil tiskárnu, mohl kopírovat knihy pouze pomocí pera a inkoustu, k čemuž byli ochotni jen nemnozí. Velká pružnost moderních digitálních technologií se vůbec nehodí do systému copyrightu. Stallman uvádí, že stále nechutnější opatření, které používají vlastníci, aby si vynutili vlastnická práva k softwaru, se podobají praktikám používaným v bývalém Sovětském Svazu, kde každá kopírka měla hlídače, který zabraňoval nelegálnímu kopírování, a kde si lidé museli informace kopírovat tajně a šířit je ,,z ruky do ruky'' jako samizdat. Je tu samozřejmě rozdíl: motivy pro kontrolu informací v Sovětském Svazu byly politické; v USA je motivem zisk. Ale jsou to skutky, které nás ovlivňují, ne motivy. Jakýkoli pokus o omezení sdílení informací, jedno z jakého důvodu se tak děje, vede ke stejným metodám a stejné bezohlednosti. Jediný argument, který je ochoten „guru“ hnutí za svobodný software uznat ve prospěch soukromého vlastnictví programové informace, je důvod ekonomický, který praví, že uplatnění systému vlastnických práv na software vede údajně k větší produkci software. Na rozdíl od ostatních argumentů má tenhle alespoň legitimní přístup k věci. Je založen na platném cíli – uspokojení uživatelů softwaru. A je empiricky jasné, že lidé vytvoří více něčeho, pokud je jim za to dobře zaplaceno. I Ekonomický argument má ale chybu: systém vlastnictví software podněcuje vlastníky software k produkci něčeho – nikoli však k produkci toho, co společnost skutečně potřebuje. A to způsobuje, jak Stallman říká, „nehmotné etické znečištění“, které postihuje nás všechny. Co společnost potřebuje? Potřebuje informace, které jsou skutečně přístupné veřejnosti – například programy, které mohou lidé číst, opravovat, přizpůsobovat a zlepšovat, nejen používat. Ale softwaroví vlastníci většinou dodávají černé skříňky, které nemůžeme studovat nebo upravovat. Společnost potřebuje také svobodu. Pokud má software vlastníka, uživatelé ztrácejí svobodu kontrolovat část svého vlastního života. A nejvíce ze všeho společnost potřebuje ducha dobrovolné spolupráce mezi občany. Svobodný software je otázkou svobody, ne ceny. Z toho důvodu i Stallman odmítá hanlivé útoky na výrobu programové informace s otevřeným zdrojovým kódem s pomocí „slovíčkaření“ o „softwarovém pirátství“ a „krádeži intelektuálního vlastnictví“. Tvrdí, že lidé, kteří se zapojují do hnutí svobodného softwaru, nechtějí nic jiného než pomáhat svým sousedům ve zpřístupnění výsledků softwarové produkce a obviňovat je za to z „pirátství“ znamená „špinit ducha a tradice demokratické občanské spolupráce americké společnosti“. Richard Stallman také zpochybňuje názor, podle něhož náleží autorská práva k „přirozeným a nezpochybnitelným právům“ členů americké společnosti. Historie prý ukazuje, že spíše opak je pravdou. Myšlenka přirozených práv autorů byla údajně v Americké ústavě posuzována a rozhodně zamítnuta. To je důvod, proč prý ústava pouze „povoluje“ systém copyrightu, ale „nevyžaduje“ ho; to je důvod proč říká, že copyright musí být dočasný. Za účel copyrightu také považuje podporu vývoje – nikoli odměnu autorů. Copyright částečně odměňuje autory, více pak vydavatele, je to však pouze míněno jako způsob, jak ovlivnit jejich chování. Opravdu zavedenou tradicí americké společnosti dle Stallmana je, že copyright zasahuje do přirozených práv veřejnosti – což je ospravedlnitelné pouze tehdy, je-li to opravdu ve veřejném zájmu.4 Hnutí za „free“ software má, jak se zdá, aktivní účastníky a sympatizanty i mezi občany České republiky. Náleží k nim pan Ladislav Lhotka, jenž píše, že svět svobodného softwaru jaksi popírá klasické poučky kapitalismu. Všechno je sice podobné jako u Adama Smithe a Davida Ricarda, jen tou neviditelnou rukou trhu zjevně nehýbe primární touha po zisku, ale daleko spíše ryzí tvořivost a také duch spolupráce, jakýsi „genius communitatis“. Tento autor dokonce hovoří o tak zvaném „softwarovém komunismu“, a to proto, že softwarový 4

Viz internetová adresa www.gnu.org/philosophy/free-sw.cs.html, což je výchozí webová stránka GNU Projektu a Nadace pro svobodný software.

12

průmysl má ke svobodnému softwaru celkem vyhraněný a ze svého pohledu i logický, naprosto odmítavý vztah: zatímco programy s licencemi pro software s uzavřeným zdrojovým kódem vítá, ochotně absorbuje a chápe jako dílčí náhradu za zaplacené daně, programů s licencemi pro software s otevřeným zdrojovým kódem se zpravidla nepokrytě štítí. Kategorický požadavek GPL na zpřístupnění zdrojového kódu ke všem modifikacím je totiž pro většinu manažerů a právníků softwarových firem něco zcela nemyslitelného. Konkrétně třeba představitelé Microsoftu také používání licencí prvního typu v akademickém prostředí několikrát otevřeně žehnali, proklínajíce přitom zároveň licenci GNU-GPL. Sám šéf Steve Ballmer, což je, jestli se nemýlím, nový a nejvyšší šéf Microsoftu po Billu Gatesovi, ji údajně opakovaně označil za komunistický vynález. To je ovšem zejména v USA strašák nejtěžšího kalibru, který zajisté odradí mnohé, aby se dopouštěli takového komunistického ideozločinu (viz George Orwell a jeho román 1984), jakým je zřejmě tvoření volného softwaru. Pan Lhotka ovšem praví, že vezmeme-li si z komunistické myšlenky to lepší, tedy heslo „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“, pak musíme uznat, že na Ballmerově tvrzení něco je: software s otevřeným zdrojovým kódem má vskutku leckteré charakteristické znaky komunismu a není na tom nic špatného.To, co je v materiálním světě čirou utopií, může být eventuálně ve virtuálním světě softwaru docela dobře možné. Softwaru totiž ani v nejmenším neubude, pokud jej nabídneme k použití někomu jinému. Tím se liší například od dvanáctileté irské whisky. Komunismus se ovšem zdiskreditoval především tuhým totalitarismem, který byl zaveden ve všech státech, jež k němu měly namířeno. Hnutí svobodného softwaru lze vyčítat leccos, ale totalitarismus rozhodně nikoli, o čemž se lze snadno přesvědčit nahlédnutím do archivů poštovních konferencí všech větších projektů. Je to naopak svět komerčního softwaru, který má ve své monopolistické a globalizované podobě tendenci k totalitním praktikám a škodlivé softwarové monokultuře. Autor se také snaží očistit původní a správný význam slova „hacker“ od pejorativního nádechu počítačového kriminálníka, který mu podsouvají masová média. „Hacker“ znamená dle jeho názoru osobu, jejíž zálibou je zkoumání detailů programovatelných systémů a posouvání jejich možností a která programuje s nadšením; v češtině by výrazu „hacker“ byl asi nejblíže slovní výraz „počítačový kutil“. I když se dnes ve svobodném či open source softwaru angažuje i řada komerčních subjektů, jeho podhoubím vždy byl a stále je svět hackerů. Počítačový hacker podobně jako vědec bytostně potřebuje volnou výměnu nápadů (v tomto případě ve formě algoritmů a zdrojového kódu) a také kritické oko ostatních. V minulosti narážel rozmach hackerství na bariéru danou soudobými komunikačními možnostmi – jednotlivé komunity byly proto poměrně malé, uzavřené a geograficky lokalizované. Teprve internet přinesl kýžené médium pro téměř neomezenou výměnu informací. Není proto jistě nahodilé, že se počátek revoluce svobodného softwaru docela přesně kryje s globalizací internetu na přelomu 80. a 90. let.5 Podle definice se „free software“ vztahuje ke svobodě, ne k ceně. Slovo „free“ je třeba chápat ve spojení „free speech“ (svobodný projev), nikoliv jako „free beer“ (pivo zadarmo). Svobodný software dává uživatelům svobodu spouštět, kopírovat, distribuovat, studovat, měnit a zlepšovat jej. Vztahuje se čtyřem základním svobodám pro všechny uživatele software: 1)svoboda spustit program za jakýmkoliv účelem; 2)svoboda studovat, jak program pracuje a přizpůsobit ho svým potřebám; 3)svoboda redistribuovat kopie, abyste pomohli vašemu kolegovi; 4)svoboda vylepšovat program a zveřejňovat zlepšení, aby z nich mohla mít prospěch celá počítačová komunita. Program je svobodným softwarem, mají-li uživatelé všechny tyto svobody. Základním předpokladem svobodného softwaru je přístup ke zdrojovému kódu programu. Copyleft je pravidlo o způsobu distribuce svobodného softwaru, které (zjednodušeně řečeno) praví, že pokud redistribuujete program, nesmíte k němu přidat žádná omezení, abyste odepřeli základní svobody ostatním. Toto pravidlo nijak neomezuje základní občanské svobody, naopak je spíše chrání. Za získání kopií GNU software můžete platit, nebo jej obdržet zdarma, ovšem bez ohledu na způsob, jak jste jej získali, máte vždy svobodu kopírovat a měnit software, dokonce i prodávat jeho kopie. „Svobodný software“ neznamená „nekomerční“, neboť svobodný program by měl být dostupný pro komerční využití.6 Tyto informace jsem načerpal při zběžném průzkumu výchozí internetové stránky Nadace pro svobodný software a prohlížení několika dalších webových stránek, na něž stránka výchozí odkazuje a myslím si, že dávají alespoň rámcovou a přibližnou představu o tom, co to je GNU-Projekt, že představují „přístupový zdrojový kód“ k podstatě copyleftového hnutí za svobodný software. A musím říci, že jsem se musel trochu pousmát, když jsem se dočetl, že pan Richard Stallman srovnává software se sendvičem či se špagetami a pan Ladislav Lhotka porovnává software s irskou whisky. Oba vážení pánové asi netuší, že téměř slovo od slova opakují argumentaci „převratné“ teorie sovětského filosofa profesora Vadima Mežujeva, aktivního ideologa gorbačovovské perestrojky, jež na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století prohlašovala, že marxistická filosoficko-ekonomická teorie musí přejít od koncepce „vlastnictví podle subjektu“ k pojetí vlastnictví podle „věcné a přirozené povahy objektu vlastnické subjektivity“ a z níž vyplývalo, že objektem společenského vlastnictví mohou být přímo a bezprostředně pouze vědecké poznatky či umělecké obrazy, hodnoty duchovní 5

Viz Lhotka, L.: Svobodný software; Zpravodaj ÚVTMU, ISSN 1212-0901, 2004, roč. XV, š. 1, str. 11-16. K této studii jsem se dostal při zkoumání již zmíněné výchozí internetové stránky Nadace pro svobodný software. 6 Viz GNU Projekt a Projekt Nadace pro svobodný software na internetové adrese www.gnu.org/philosophy/free-sw.cs.html, kde lze nalézt toto vymezení svobodného softwaru.

13

kultury společnosti, ovšem v žádném případě nikoli hmotné objekty, tedy takové, jež můžeme vidět a na něž si můžeme sáhnout, jako jsou například stroje.7 Richard Stallman ovšem nevytváří žádnou zvláštní sociálně filosofickou teorii vlastnictví, pouze při zdůvodňování základní myšlenky GNU Projektu, že by software neměl být v soukromém, nýbrž veřejném vlastnictví, konstatuje reálný fakt odlišnosti spotřebního přivlastňování mezi softwarem a sendvičem či špagetami – a z této reálné skutečnosti vyšla i teorie profesora Mežujeva, jež ji ovšem metafyzicky zabsolutizovala. Pan Lhotka ovšem již vytváří zvláštní sociálně filosofickou teorii vlastnictví, neboť se snaží teoreticky zdůvodnit „softwarový komunismus“ formulací, podle níž to, co je v materiálním světě čirou utopií, může být ve virtuálním světě softwaru docela dobře možné. Softwaru totiž ani v nejmenším neubude, pokud jej nabídneme k použití někomu jinému, čímž se liší například od dvanáctileté irské whisky či od portského vína – a což je, znovu to opakuji, vlastně plagiát z koncepce profesora Mežujeva. Že by se takto prakticky realizovalo copyleftové hnutí v poměru k problematice soukromého a společenského vlastnictví? Přitom právě pan Lhotka by snad mohl z marxismu znát alespoň tolik, že vlastnictví je materiální společenský výrobní vztah a tak jako není kupříkladu ve fyzikálně chemické struktuře strojového robota obsažen ani atom jeho sociálně ekonomické funkce v kapitalismu, kdy se stává nástrojem vysávání nadhodnoty ze živé a konkrétní práce námezdního pracovníka, tak ani z ryze „duchovní přirozené povahy“ programového vybavení tohoto strojového robota, z toho, že jej vůbec neubude, když jej vložíme k použití i do druhého strojového robota, vůbec nevyplývá filosoficko-ekonomické zdůvodnění jakéhosi „softwarového komunismu“. Software je samozřejmě ideální produkt, výsledek intelektuální práce počítačového programátora, musí však být uložen na materiálně předmětný nosič – kupříkladu kompaktní disk, aby jej bylo možné prakticky využívat, kopírovat a rozmnožovat. Když software kopírujeme, nic z něj pochopitelně neubývá, onu kopii však musíme uložit na jiný kompaktní disk coby materiálně předmětný nosič programové informace. A s konzumním přivlastňováním kompaktního disku je to úplně stejné jako s konzumním přivlastňováním dvanáctileté irské whisky, o níž se zmiňuje pan Lhotka: tak jako z láhve whisky ubývá pro druhého, když z ní upíjí jeden, tak ani nelze jeden a tentýž kompaktní disk s určitým softwarovým obsahem vložit zároveň do dvou různých počítačů, a tudíž také ubývá pro druhého, když si jej přivlastňuje jeden. A kde je potom nějaký „softwarový komunismus“ na základě teorie vlastnictví podle „přirozené povahy“ objektu vlastnické praktické aktivity, když si ideální softwarový obsah můžeme přivlastňovat společně, pospolitě, můžeme jej společně sdílet, ovšem hmotný předmětný nosič tohoto ideálního softwarového obsahu si můžeme přivlastňovat pouze soukromě? Zanechme ale planého ironizování a duchaprázdných duchaplností. Živá a konkrétní programátorská činnost Richarda Stallmana (stejně jako hudební a zpěvácká produkce fiktivního Reného Strašprdýlky z Kardašovy Řečice) může být nositelem kvalitativně odlišných vlastnických rolí. Bude-li „světově proslulý hacker“ Richard Matthew Stallman směňovat v systému kapitalistických výrobních vztahů svou konkrétní živou práci programátora za peníze vlastníků počítačové firmy, v níž je zaměstnán, v sociálně ekonomické funkci variabilního kapitálu, stane se jeho práce objektem kapitalistického vykořisťování a tedy produktivní pro kapitál a on sám se svou objektivní vlastnickou rolí stane kognitariárním, počítačově informačním proletářem – a to i když bude třeba vlastnit cadillac a nebude mít žádné třídní proletářské uvědomění. Jeho programátorská konkrétní a živá práce se stane součástí kapitalistického výrobního procesu, v němž vzniká užitná hodnota softwarové produkce, například ve formě operačního počítačového systému, který je ovšem zároveň hodnototvorným procesem, v němž se utváří hodnota a nadhodnota softwarového zboží – stejně jako se v kapitalistické velkopekárně souběžně s chlebem, houskami, rohlíky a koláči „peče“ zároveň i ve finální produkci velkopekárny obsažená nadhodnota. Z toho důvodu také nemusí marxistické filosoficko-ekonomické zkoumání výroby programové informace coby hodnototvorného procesu (ať se jedná o software „svobodný“ či komerční a „nesvobodný“, vyráběný „pod knutou“ Microsoftu) rozumět programování a vědět, co je to „zdrojový kód programu“ – stejně jako není nutné při zkoumání produkce chleba coby hodnototvorného výrobního procesu rozumět tajům pekařského umění. Vznik zvláštní sociálně ekonomické skupiny kognitariárního (čili vědomostního, znalostního, informačního) proletariátu souvisí s přeměnou práce vědeckých a inženýrských pracovníků v práci produktivní pro kapitál, s rozvojem „nové informační ekonomiky“, v níž se práce vyrábějící programovou informaci stává výrobou nadhodnoty. Softwarové inženýrství není pouze intelektuální činností, nýbrž oblastí materiální výroby, neboť „ideální“, „duchovní“ produkt práce programátorů se vždy musí spojit s předmětným, materiálně substančním nosičem (pevný disk počítače, kompaktní disk, internet atd.), aby jej bylo možné kopírovat a rozmnožovat. Výroba softwaru vyžaduje materiálně předmětný nosič informace, neboť jedině v tom případě se může výsledná programová informace – například operační systém počítače – stát zbožím obsahujícím nadhodnotu, která se může realizovat v zisk.

7

Viz Mežujev, V.M.: Socializm kak iděja i kak reálnosť. S tímto referátem vystoupil profesor Mežujev na mezinárodním kolokviu, které pod názvem Dialektika socialismu: zdroje a hybné síly vývoje pořádal ve dnech 27.-30.11.1989 Ústav pro filozofii a sociologii ČSAV; str. 8-16 referátu. Podobné názory vyslovoval profesor Mežujev i v rámci tak zvaného „kulatého stolu Pravdy“ – viz sovětský list Pravda z 21. ledna 1990, str. 2.

14

Chceme-li pochopit vlastnickou úlohu kognitariárního proletariátu, musíme především porozumět způsobu, jímž v oblasti softwarového inženýrství vzniká zvláštní, dodatečný a mimořádný zisk. Při výrobě programové informace jako zvláštního zboží obsahujícího nadhodnotu musíme rozlišovat tyto etapy: 1)návrh a vývoj programové informace a výroba prototypu softwaru – na konci této etapy se programová informace jako ideální produkt uloží na předmětný, materiálně substanční nosič (pevný disk počítače, CD disk, DVD disk atd.); 2)proces kopírování, reprodukce a rozmnožování programové informace pomocí těchto předmětných nosičů. Už na konci první etapy se programová informace stává zbožím, jež může obsahovat nadhodnotu; ani práce počítačových programátorů není jenom čistě intelektuální činností, nýbrž oblastí materiální výroby. Ukážeme si vše na jednoduchém příkladu. Předpokládejme, že určitý kapitálový vlastnický a podnikatelský subjekt – dejme tomu, nadnárodní počítačový koncern – vyvíjí nový počítačový operační systém, přičemž na etapu návrhu, vývoje a výroby prototypu nového softwaru ihned navazuje etapa masové velkovýroby kopií této programové informace na 100 tisíc nosičů a všechny nosiče se prodají. Předpokládejme dále, že obě etapy materiální výroby nového softwaru budou probíhat za stejných výrobních podmínek, takže míra nadhodnoty se bude v obou etapách rovnat jedné. Softwaroví inženýři i počítačoví operátoři budou zaměstnanci a námezdními pracovníky našeho kapitalistického podnikatele. Návrh, vývoj a výroba prototypu nového operačního systému si vyžádá 1 milion dolarů konstantního kapitálu (c1), 5 milionů dolarů variabilního kapitálu (v1) a zplodí 5 milionů dolarů nadhodnoty (m1). Produkce 100 tisíce nosičů bude vyžadovat 0,5 milionu dolarů konstantního kapitálu (c2), 0,2 milionu dolarů variabilního kapitálu (v2) a zplodí 0,2 milionu dolarů nadhodnoty (m2). Hodnotová skladba práce obsažené jak ve vývoji prototypu daného softwaru, tak i ve výrobě jeho kopií na nosičích bude, počítáme-li v milionech dolarů: 1(c1) + 5(v1) + 5(m1) + 0,5(c2) + 0,2(v2) + 0,2(m2) = 11,9 milionu dolarů. Při 100 tisících nosičů bude výrobní cena jednoho nosiče 119 dolarů, jež výrobci umožní pokrýt výrobní náklady a zároveň i realizovat, tedy přivlastnit nadhodnotu, kterou vyprodukovali softwaroví inženýři při návrhu a vývoji prototypu a počítačoví operátoři při velkovýrobě kopií softwaru na nosičích. Celkový objem zisku tak bude 5,2 milionu dolarů a celková míra zisku o něco méně než 0,8 – což bude pro našeho softwarového výrobce minimální masa a míra zisku. Programová informace je výrobní prostředek, jehož užitná hodnota se neopotřebovává mnohonásobným kopírováním a rozmnožováním a zastarává pouze tak říkajíc „morálně“. Náš výrobce počítačového softwaru může vyrobit dalších 100 tisíc nosičů – opět samozřejmě předpokládáme, že se všechny nosiče prodají. Míra nadhodnoty práce počítačových operátorů, kteří nový počítačový operační systém kopírují a rozmnožují, bude opět rovna jedné. Za daných výrobních podmínek bude hodnota tohoto počtu nosičů – neboli společensky nutné množství práce v nich obsažené – rovna zase 11,9 milionu dolarů. Je to proto, že pokud by chtěl jiný vlastnický subjekt vyrábět daný software, musel by investovat za uvažovaných výrobních podmínek stejný objem konstantního a variabilního kapitálu, čili 1 milion dolarů c1 a 5 milionů dolarů v1, což by opět zrodilo 5 milionů dolarů m1 – jelikož vyvinutý a vyrobený operační počítačový systém našeho nadnárodního počítačového koncernu chrání licenční patentová známka. Do individuálních výrobních nákladů našeho výrobce však budou tentokrát vstupovat pouze c2 + v2, neboli 0,5 + 0,2 = 0,7 milionu dolarů, jelikož náklady na c1 a v1 se teď už pro něj rovnají nule; jakmile kolektiv softwarových inženýrů vyrobí nový počítačový operační systém a prodají se všechny z první série nosičů, má jej kapitalistický vlastník věcných podmínek masové výroby softwarového zboží, jenž může disponovat a využívat systém autorských vlastnických práv na softwarovou produkci, už vlastně zadarmo; individuální výrobní cena našeho výrobce softwaru tak nyní bude 0,5(c2) + 0,2(v2) + 0,2(m2) = 0,9 milionu dolarů. Hodnotová skladba celého výrobního procesu bude, počítáme-li opět v milionech dolarů: 1(c1) + 5(v1) + 5(m1) + 0,5(c2) + 0,2(v2) + 0,2(m2) + 0,5(c2) + 0,2(v2) + 0,2(m2) = 12,8 milionu dolarů a celkové výrobní náklady našeho počítačového koncernu na výrobu 200 tisíc nosičů budou 1(c1) + 5(v1) + 0,5(c2) + 0,5(c2) + 0,2(v2) + 0,2(v2), což se rovná 7,4 milionů dolarů. Hodnota a cena 200 tisíc nosičů se rovná 2 x 11,9 – čili 23,8 milionu dolarů, což je množství práce společensky nutné k výrobě tohoto počtu softwarových kopií. Okamžitě vidíme, že celkový zisk našeho podnikatelského subjektu bude 16,4 milionu dolarů, dodatečný a zvláštní kognitariární zisk, plynoucí z rozdílu mezi společenskou výrobní cenou a individuální výrobní cenou našeho výrobce, bude 11 milionů dolarů. Vydělíme-li těchto 11 milionů zvláštního zisku pěti miliony mzdových nákladů na práci počítačových programátorů, kteří nový operační systém vyrobili, dostaneme 2,2, což můžeme pokládat za míru jejich „supernadhodnoty“, která se bude s rozvojem výroby kopií informace a růstem mimořádného zisku dále zvyšovat; u počítačových operátorů, kteří nový operační systém kopírovali a rozmnožovali, se míra „supernadhodnoty“ rovná 27,5. Mimořádný zisk shrábne kapitalistický vlastník, který si tak vlastně přivlastňuje plod „všeobecných sil lidské hlavy“.8 8

Viz Fuchs, Ch.: Software Engineering and the Production of Surplus Value (Softwarové inženýrství a výroba nadhodnoty). Jde o studii (zřejmě) rakouského marxistického ekonoma Christiana Fuchse, kterou jsem si stáhl z internetové adresy http://eserver.org/clogic/2002/fuchs.html; uvedený příklad je na str. 19-20 článku. Christian Fuchs píše, že již ve fázi výroby prototypu nového softwaru se má počítat s mírou nadhodnoty rovnou jedné, odtud mu vychází výrobní cena jednoho nosiče na 119 dolarů. (Viz str. 19 uvedené práce). Tento autorův názor jsem převzal, i když se mi zdá být problematický. Bylo by možné vznést ještě některé další námitky – dejme tomu v souvislosti s autorovým výkladem Marxova pojetí produktivní práce. Autor píše kupříkladu, že „Teorie o nadhodnotě jsou v otázce produktivní práce

15

Uvažujme dále. Náš nadnárodní počítačový koncern by samozřejmě mohl ihned po vývoji a výrobě prototypu nového operačního počítačového systému rozvinout masovou velkovýrobu nikoli sto tisíc, nýbrž milionu kopií na nosičích. Hodnotová skladba celého výrobního procesu by za stále stejných výrobních podmínek byla následující (stále počítáme v milionech dolarů): 1(c1) + 5(v1) + 5(m1) + 5(c2) + 2(v2) + 2(m2) = 20 milionů dolarů, což je společenská výrobní cena milionu nosičů. Cena jednoho nosiče by se tak rovnala 20 dolarům. Výrobní náklady našeho kapitálového subjektu by byly 1(c1) + 5(v1) + 5(c2) + 2(v2) = 13 milionů dolarů. Předpokládáme-li opět, že by se všechny nosiče prodaly, umožní zisk 7 milionů dolarů realizovat zase nadhodnotu z procesu vývoje a výroby prototypu nového operačního počítačového systému i nadhodnotu z výroby kopií softwarové informace na nosičích a bude pro naše kapitálového vlastníka opět představovat objem minimálního zisku; míra onoho minimálního zisku bude, jak je zřejmé, nepatrně více než 0,5. Námi uvažovaný mezinárodní počítačový koncern by samozřejmě mohl i v tomto případě využít rozdílu mezi svou individuální výrobní cenou a společenskou výrobní cenou softwarové produkce. Soustava autorských vlastnických práv a patentová ochrana jeho operačního počítačového systému by mu zaručily, že jeho individuální výrobní náklady na produkci dalšího milionů nosičů kopií budou 5(c2) + 2(v2) = 7 milionů dolarů a jeho individuální výrobní cena bude 5(c2) + 2(v2) + 2(m2) = 9 milionů dolarů. Celkové výrobní náklady na produkci obou dvou milionů nosičů digitální informace by byly 1(c1) + 5(v1) + 5(c2) + 2(v2) + 5(c2) + 2(v2) = 20 milionů dolarů a hodnotová skladba celého výrobního procesu by byla 1(c1) + 5(v1) + 5(m1) + 5(c2) + 2(v2) + 2(m2) + 5(c2) + 2(v2) + 2(m2) = 29 milionů dolarů. Množství práce společensky nutné k produkci 2 milionů nosičů by se rovnalo 2 x 20 = 40 milionů dolarů, což by byla společenská výrobní cena programové informace. Celkový zisk by se rovnal 20 milionů dolarů, z čehož by bylo opět 11 milionů dodatečného, zvláštního a mimořádného kognitariárního zisku, jež by vznikl z rozdílu mezi individuální výrobní cenou našeho výrobce a společenskou výrobní cenou softwarového zboží. Mzdové náklady na práci počítačových programátorů, kteří navrhli, vyvinuli a vyrobili prototyp nového operačního počítačového systému, by zůstaly ve výši 5 milionů dolarů, ovšem mzdové náklady na práci další součásti „souhrnného počítačového dělníka“, počítačových operátorů, kteří realizovali masovou velkovýrobu dvou milionů kopií softwaru na nosičích, by už stouply na 4 miliony dolarů. Již zmíněná míra „supernadhodnoty“, kterou si přivlastňuje náš kapitálový vlastník, jenž podniká v oblasti „nové informační ekonomiky“, by se tak ve vztahu k počítačovým programátorům stále rovnala 2,2, ovšem ve vztahu k počítačovým operátorům, kteří vyrobený operační systém kopírovali a rozmnožovali, by klesla na 2,75. Náš příklad nám tak ukazuje jednu zákonitých tendencí „nové informační ekonomiky“: s rozvojem masové výroby kopií programové informace, čímž se i zvyšuje objem dodatečného a mimořádného kognitariárního zisku, se opravdu stupeň vykořisťování softwarových inženýrů stále zvyšuje a postupně předstihuje míru vykořisťování počítačových operátorů – pokud by totiž náš výrobce softwarového zboží vyprodukoval za stejných výrobních podmínek další, již třetí milion kopií operačního systému a za předpokladu, že by se všechny nosiče opět prodaly, rovnala by se masa kognitariárního zisku 22 milionů dolarů a míra „supernadhodnoty“ by u počítačových programátorů byla 4,4, kdežto u počítačových operátorů přibližně 3,7. Dovolím si však vyslovit domněnku, že by podnikatelská strategie našeho nadnárodního počítačového koncernu bude jiná. Proč by náš velkoburžoazní počítačový magnát prodával milion kopií svého počítačového operačního systému po „mizerných“ 20 dolarech za kus, když mu praktická zkušenost ukázala, že i 119 dolarů za jeden nosič představuje „rovnovážnou tržní cenu“! Po skončení výroby sta tisíc nosičů po 119 dolarech za kus a poté, co se všechny nosiče prodaly, tak rozvine výrobu jednoho milionů nosičů, přičemž se bude každý nosič kopie programové informace prodávat za 119 dolarů. Individuální výrobní cena našeho výrobce bude 5(c2) + 2(v2) + 2(m2) = 9 milionů dolarů, společenská výrobní cena (neboli množství práce společensky nutné za daných výrobních podmínek) by byla 1(c1) + 5(v1) + 5(m1) + 5(c2) + 2(v2) + 2(m2) = 20 milionů dolarů. Licenční ochranná známka však našemu nadnárodnímu počítačovému koncernu zaručuje monopolní vlastnické postavení na trhu, takže každý zájemce o nový počítačový operační systém bude nucen zaplatit 119 dolarů za jeden nosič, i když tato cena bude vysoko nad hodnotou produktu. Za předpokladu, že se i v tomto případě všechny nosiče prodají, bude celý zisk našeho výrobce softwarového zboží 112 milionů dolarů, čistý zisk pak 110 milionů dolarů, 99 milionů dolarů z tohoto čistého zisku však bude tvořit kognitariární zisk vlastně spekulativní a parazitní, plynoucí z porušování zákona hodnoty. Příklad, který jsem uvedl, je samozřejmě hypotetický. Ale i on naznačuje, že kapitalistické soukromé vlastnictví, chráněné soustavou autorských práv a licenčními ochrannými známkami, je překážkou rozvoje výroby softwarového zboží a že kapitalista se v oblasti „nové informační ekonomiky“ stává sociální figurou zcela zbytečnou a příživnickou, stejně jako se svého času stali parazitní třídně sociální figurou společenského rozvoje feudální světští a církevní vlastníci. Výjimku z tohoto pravidla by mohli tvořit pouze ti kapitalističtí podnikatelé, kteří jsou sami talentovanými programátory a odborníky na informační technologie, – jako

velmi nedůsledné, mlhavé a rozporné“ (str. 11). Přesto však – nebo možná právě proto – je Fuchsova práce velice cenná a podnětná, neboť umožňuje nahlédnout do „kuchyně“, v níž se v kapitalistické „nové informační ekonomice“ tak říkajíc „vaří“ kognitariární nadhodnota.

16

například Bill Gates, zakladatel společnosti Microsoft – ovšem pouze jako jednotlivci a za předpokladu, že by se dokázali vymanit ze „zakletí“ své vlastní objektivní sociálně ekonomické role. Před nějakou dobou jsem se pokoušel u svého známého zkopírovat šachový program z Windows Vista do operačního systému Windows XP ve svém notebooku, neboť se mi líbila jeho grafika. Nešlo to a jeden počítačový odborník mi poté vysvětlil, že ony šachy z Visty vyžadují ke spuštění nejenom instalační program, nýbrž i další součásti operačního systému Windows Vista, že je tudíž lze spustit pouze v prostředí tohoto operačního systému, takže i kdybych se chtěl seznámit jenom se šachy z Visty, musel bych si pořídit celý operační systém Windows Vista, což mi připadá naprosto absurdní. Ve feudálním středověku se ještě před vynálezem knihtisku knihy kopírovaly a rozmnožovaly opisováním. Je ale známo, že katolická církev zakazovala věřícím číst bibli (a samozřejmě i bibli opisováním rozmnožovat a pak distribuovat mezi věřící), aby si udržela svůj ideologický monopol v duchovním životě feudální společnosti. Praktiky společnosti Microsoft, jež klade nikoli ideologické, nýbrž technologické bariéry přístupu uživatelů ke svým programům, jsou podobné totalitním praktikám mocenských struktur katolické církve za feudalismu: člověk se pak ani nediví absurdní a zvrácené praxi prodávání a kupování odpustků za smrtelné hříchy a pro spásu duší věřících, díky níž si papežská kurie zajišťovala finanční příjmy. Microsoft ovšem není žádná středověká tmářská struktura, nýbrž jedná v duchu ideologie svobody, demokracie a lidských práv, aby „pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí“! Já mám přitom na pevném disku v notebooku uloženou celou řadu šachových programů a uložil jsem si je tam z toho důvodu, abych si porovnal jejich „hráčskou sílu“. Některé zabírají se všemi svými součástmi desítky megabitů paměti, jeden dokonce i se všemi složkami, jež obsahují doprovodné součásti, zabírá více než tři sta megabitů. Suverénně nejsilnější a tedy i nejlepší mezi nimi je však šachový program, který i se všemi svými doprovodnými součástmi zabírá pouze něco málo přes sedm set kilobitů paměti na pevném disku a jejž jsem si svého času stáhl zadarmo z internetu na obyčejnou disketu. Je to GNUaCze – česká verze šachového programu GNU Chess, který vyvinuli aktivisté hnutí za svobodný software někdy v roce 1987. Jsem přesvědčen, že můj šachový GNU, který je podobně jako známý čertík z filmové pohádky „Princezna ze mlejna“ „malej, ale čipernej“, by si dokázal poradit i s graficky naleštěnými a nablýskanými šachy z Windows Vista a také si myslím, že tento drobný a jinak zcela podružný fakt je dosti výmluvný. Zdá se mi, že vývoj kapitalistické sociálně ekonomické formy výroby softwarového zboží nezačal ve Spojených státech z etapy kapitalismu volné konkurence, nýbrž rovnou z vývojové fáze zmonopolizovaného kapitalistického soukromého vlastnictví, což právě, tak jako akce vyvolává reakci, vedlo ke vzniku copyleftového hnutí a původní záměry zakladatelů hnutí za svobodný software patrně vůbec nevybočovaly za hranice klasické liberální ekonomické teorie. Richard Stallman asi neměl jiný základní cíl (a zřejmě ani teď nemá) než prosadit systém volné konkurence mezi různými vlastnickými a podnikatelskými subjekty na trhu softwarových produktů, aby se omezily možnosti pro tvorbu „nemravného“ spekulativního kognitariárního zisku a kognitariární zisk se na trhu programové informace vytvářel „v souladu s morálkou“ účinkováním zákona hodnoty, z rozdílu mezi společenskou výrobní cenou a individuální výrobní cenou kapitálového subjektu. Jelikož se ale monopolní vlastnické postavení na trhu počítačových programů takových nadnárodních počítačových koncernů, jakým je například Microsoft, zaštiťovalo systémem autorských vlastnických práv a patentovými ochrannými známkami, což se zase opíralo o utajování zdrojového kódu programu, dospěl Stallman k závěru, že svobodný software nemá mít výlučného soukromého vlastníka a formuloval i jako základní požadavek copyleftového hnutí nutnost zpřístupnění zdrojového kódu programové informace. Nedivil bych se také, kdyby Richarda Stallmana inspirovaly podobné motivy jako představitele nejradikálnějšího křídla husitského revolučního hnutí, kteří na husitském Táboře vyjadřovali v chiliastických vizích ideologii venkovské a městské chudiny a hlásali, že „nic nemá býti mé nebo tvé, leč všechno má býti společné, tak jako za prvních apoštolů bývalo“– vždyť husitství bylo vlastně fundamentalistické nábožensko-politické hnutí, jež tvrdilo, že „se skonává pozemský věk a vládnouti bude pouze Kristus“. Když se v temném středověku rozmnožoval počet biblí opisováním, neubývalo tím božího slova. K vytváření kopií bible stačilo lidem umět číst a psát, mít pergamen, psací náčiní a dostatek trpělivosti. Je kupříkladu známo, jaký obrovský význam pro vznik národních kultur evropských národů měly překlady bible do jednotlivých národních jazyků – a žádné zákazy katolických církevních prelátů tomu nemohly zabránit. Když si dnes, na počátku jedenadvacátého století, zkopíruji šachový program, Malou noční hudbu od Mozarta či film s Vlastou Burianem o tom, jak pan Ducháček všechno zařídí, z jednoho kompaktního disku na druhý, pak také při rozmnožování této informace nedozná úhony panenství šachové královny, ani nebude poškozeno dobré jméno komika Vlasty Buriana, tím méně pak pana Ducháčka, ani se Wolfgang Amadeus Mozart neobrátí ve svém hrobě – o němž ostatně do dneška nevíme, kde se vlastně přesně nalézá. A je vrcholem hanebnosti, když se právě na začátku jedenadvacátého století zneužívá technologický pokrok a investují se obrovské sumy kapitálových finančních prostředků k tomu, aby se lidem zabránilo v přístupu k informacím, a to i v případech, kdy je to naprosto nesmyslné – což jde ruku v ruce se zneužíváním informačních technologií ke špehování lidí přesně podle Orwella. Požadavek hnutí za svobodný software, aby při kopírování a rozmnožování programové informace k ní výrobci nepřidávali žádná omezení pro svobodu uživatelů program dále kopírovat, měnit a redistribuovat, by ve

17

svých důsledcích znamenala radikální demokratizaci, svého druhu „demokratickou kulturní revoluci“ v možnostech přístupu laické uživatelské veřejnosti k softwarové produkci. A tato demokratizace by měla zcela reálný ekonomický obsah. Vraťme se znovu k onomu příkladu s nadnárodním počítačovým koncernem, který vyvinul nový operační počítačový systém a rozvinul i masovou velkovýrobu kopií tohoto softwaru na předmětných nosičích. Velmi jednoduše si lze spočítat, že za daných výrobních podmínek by se při výrobě deseti milionů nosičů rovnalo množství společensky nutné práce v nich obsažené 101 milion dolarů, takže by se jedna kopie programu mohla prodávat za 10,1 dolaru. Hodnotová skladba celého výrobního procesu by totiž byla: 1(c1) + 5(v1) + 5(m1) + 50(c2) + 20(v2) + 20(m2) = 101 milion dolarů a 101/10 = 10,1 dolaru jakožto cena jedné kopie programového vybavení počítače. Čistý minimální zisk 25 milionů dolarů by opět umožnil realizovat jak nadhodnotu vytvořenou softwarovými inženýry při navrhování a vývoji předlohy softwaru, tak i nadhodnotu, jež vznikla při kopírování a rozmnožování digitální informace. Je také příznačné, že při tomto objemu výroby programové informace by se míra nadhodnoty počítačových programátorů rovnala 5, takže by výrazně přesáhla míru nadhodnoty u počítačových operátorů, jež by byla 1,25. Uplatnění copyleftového pravidla o svobodném kopírování a rozmnožování programové informace by vskutku v žádném případě neomezovalo základní občanské svobody, naopak by je spíše chránilo, neboť by napomáhalo snižování hodnoty a ceny softwarového zboží. Ze systému kapitalistického vykořisťování by se přitom neodloupl ani atom, bylo by pouze (!) oslabeno a podlomeno monopolní vlastnické postavení mamutích počítačových koncernů na trhu softwarových výrobků, takže by monopolní kapitáloví vlastníci měli ztížené možnosti dosahování spekulativního a parazitního kognitariárního zisku z porušování zákona hodnoty, nasazování tržních cen, jež vysoce převyšují společenskou výrobní cenu programové informace jako zboží a jsou, jak by pravil Richard Stallman, zdrojem „nehmotného etického znečištění“ buržoazně demokratické občanské společnosti. Rozhodující je ovšem požadavek digitálního filosofujícího gnu na otevření přístupu ke zdrojovému kódu programové informace. Jeho důsledné naplnění praktickým životem by způsobilo, že by se všichni programátoři na světě změnili pomocí informačních technologií a internetových komunikačních sítí v jediný celoplanetární „rodový klan“, jehož členové by se všichni podíleli na výrobě takových základních výrobních prostředků informační společnosti, jakými jsou počítačové operační systémy, takže by jejich živá a konkrétní programátorská práce byla zároveň přímo a bezprostředně společenskou vlastnickou praxí, tvorbou materiálních společenských výrobních vztahů, jež by již nenabývaly zvěcnělou odcizenou formu, jako je tomu v sociálně ekonomickém vztahu hodnotové ekvivalence. Práce společensky nutná k výrobě programové informace by se tak rozprostřela na všechny členy „rodové pospolitosti“ programátorů, a tudíž by se již neodcizovala a nezvěcňovala v podobě směny produktu práce programátorů za peníze a peněz za softwarový výrobek. Není proto divu, že operační počítačový systém Linux – plod konkrétní živé práce programátorů, kteří se aktivně zapojili do GNU-Projektu, – lze stáhnout z internetu zadarmo. Jakoby se v tomto případě lidská společnost vracela do doby pravěkých lovců mamutů, kdy se všichni členové rodového společenství přímo a bezprostředně podíleli jak na lovu na mamuta, tak i na výrobě pazourkových kamenných nástrojů a jejich živá konkrétní práce byla tudíž i přímo a bezprostředně předmětnou společenskou vlastnickou praxí.9 „Softwarový komunismus“ nelze odvodit z odlišnosti mezi konzumním přivlastňováním programové informace a popíjením dvanáctileté irské whisky, byť tento rozdíl skutečně existuje, nýbrž z logiky procesu zespolečenšťování výroby softwaru, jemuž překáží kapitalistické soukromé vlastnictví, chráněné systémem autorských vlastnických práv a licenčních známek, a jenž objektivně vyžaduje překonání staré výrobně technické a sociálně ekonomické dělby práce. Richard Matthew Stallman není pochopitelně žádný marxista a nemluví o žádném „softwarovém komunismu“. Jeho názory se však přesto blíží marxismu a socialismu mnohem více než názory některých českých sympatizantů hnutí za svobodný software, kteří sice o „softwarovém komunismu“ hovoří, zároveň ale nemohou zakrýt, že jejich myšlení je infikováno virem nenávistného, paranoidního a stupidního antikomunismu. A jsem také přesvědčen, že, i když pro to nemám přímý důkaz, Richard Stallman je rozhodným odpůrcem válečnické politiky současného amerického prezidenta, především agrese v Iráku. V této souvislosti si také nemohu odpustit jízlivou poznámku na adresu jednoho z dalších českých sympatizantů hnutí za svobodný software, váženého pana Pavla Satrapy, jenž na internetovém serveru www.Lupa.cz mudruje o 9

Na webových stránkách www.oss.cz/co-je-to-svobodny-software a www.linux-opensource.estranky.cz jsem se dočetl, že v roce 2005 byla spočítána práce, která byla zapotřebí k vývoji operačního systému GNU/Linux. Zjistilo se, že zdrojový kód Linuxu čítá 230 milionů řádků (pro srovnání: zdrojový kód operačního systému Microsoft Windows XP v roce 2002 obsahoval kolem 40 milionů řádků) a je dílem zhruba 60 000 člověkoroků, přičemž náklady na jeho vývoj byly odhadnuty na 8 miliard dolarů. Tyto číselné údaje – zatím jediné, jež poodhalují ekonomiku vývoje svobodného softwaru –, jsem si alespoň zatím nebyl schopen ověřit z jiných zdrojů. Ať už ale vyjadřuje množství práce společensky nutné k vývoji počítačového operačního systému Linux jakkoli vysoká finanční částka, zůstává faktem, že pro koncové uživatele je GNU/Linux většinou zadarmo, a tudíž můžeme projekt GNU/Linux opravdu nazvat „revolucí na poli softwarové produkce“. Tato revoluce však byla možná právě proto, že se na projektu GNU/Linux podíleli všichni obyvatelé planetární „vesnice programátorů“, a proto se již množství práce společensky nutné k vývoji operačního systému Linux nemuselo vyjadřovat odcizeným a zvěcněle převráceným způsobem v penězích.

18

„softwarovém komunismu“ takto: "Takže se vlastně podařilo najít cestu, jak v určitém omezeném úseku lidského činění uvést do života komunistické ideály. Vzhledem k cestám, kterými je toho dosahováno, však na tom neshledávám nic špatného. Ani si nemyslím, že by se tím něco měnilo na nesmyslnosti představ o nastolení komunismu v celospolečenském měřítku10… Moderní historie lidstva je do značné míry bojem za svobodu. Společenské systémy, které postavily celek nad svobodu jednotlivce (komunismus/socialismus, nacismus), skončily hromadami mrtvých a všeobecným neštěstím obyvatel. Jednoznačně vítězně z tohoto srovnání vycházejí systémy založené na osobní svobodě a demokracii“. Jakoby právě tyto liberální systémy „založené na osobní svobodě a demokracii“ nezrodily ve dvacátém století dvě světové války, jakoby nezplodily německý a italský fašismus (a stejně tak i například fašismus chilský či indonéský), jakoby se právě ve jménu „osobní svobody a demokracie“ nevedla špinavá válka severoamerického imperialismu ve Vietnamu a na samém konci dvacátého století i stejně tak špinavé a barbarské letecké bombardování Jugoslávie, jakoby právě stupidní a odporné ideologické žvásty o „osobní svobodě a demokracii“ neumožňovaly vládnoucí české kompradorské a mafiánské lumpenburžoazii zprivatizovat si již dnes pro sebe komunistické rozdělování podle potřeb … Ano, ano, obhajovat všechny špinavé zločiny, kterých se dnes a denně dopouští globalizovaný kapitalismus a zároveň omezovat lidskou naději na spravedlivější a humánnější společenské uspořádání věcí lidských do nepatrného kousíčku duchovní kultury společnosti, jímž je intelektuální práce softwarových inženýrů – to je objektivní společenská úloha ideologických satrapů českého polokoloniálně závislého a mafiánského lumpenkapitalismu. Důsledná praktická realizace požadavku Richarda Stallmana na otevření přístupu ke zdrojovému kódu produktu živé konkrétní práce softwarových inženýrů by zároveň vedlo k překonání odcizení práce mezi těmi, co se zabývají programováním a těmi, co se zabývají ostatními „normálními“ pracovními činnostmi, odcizení člověka od člověka mezi programátory a laickou veřejností: programátoři by již přestali být jakousi uzavřenou společenskou kastou, jakýmsi esoterickým spolkem „zasvěcenců“, jejich živá a bezprostřední práce by v očích laiků ztratila mystický opar, do něhož je dosud zahalena, začalo by se rozplývat zdání, že se podobá rituálům pravěkých šamanů, čarování starověkých kouzelníků a mágů, tajemným pokusům středověkých alchymistů či výkladům hvězdopravců. Současně by samozřejmě důsledné praktické uplatnění tohoto požadavku dovnitř společenského výrobního procesu výroby softwarového zboží způsobilo, jak jsem již naznačil, revolučně demokratický převrat ve vzájemných třídně sociálních vztazích mezi počítačovými programátory v jejich objektivní vlastnické roli počítačově informačních proletářů a kapitalistickými vlastníky nadnárodních počítačových koncernů, – neboť by napomáhalo sociálně ekonomickému osvobození počítačově informačního proletariátu. A opět si nemohu odpustit srovnání s husitským revolučním hnutím. V krátkém období vlády chudiny na Táboře a tedy ve vrcholném období celé husitské revoluce, jež trvalo v létech 1419 – 1420, čili na samém počátku existence husitského Tábora, vytýčili představitelé onoho nejradikálnějšího křídla husitského revolučního hnutí, o kterém jsem se již zmínil, požadavky na odstranění všech kategorií feudální renty, tedy všech forem feudálního vykořisťování, likvidace celé třídně sociální struktury feudální společnosti. Otevřeli mimo jiné i nábožensko-filosofický spor o tak zvanou eucharistii – uctívání svátosti oltářní. Ve sporu o to, zda kněz při mši svaté opravdu koná zázrak tak zvané transsubstanciace, česky řečeno „přepodstatnění“ – přeměny obyčejného chleba a vína v tělo a krev Kristovu, vyjadřoval filosofické a teologické názory nejradikálnějšího politického křídla husitů Martin Húska, jenž se ve svých výkladech dostával až na samou hranici ateizmu a materialismu, čímž myšlenkově předstihl svou dobu asi tak o tři sta let: v těchto letech byl totiž husitský Tábor politicky nejsvobodnějším územím v celé tehdejší feudální Evropě a český národ stál opravdu duchovně a kulturně v čele evropských národů. Není náhodou, že tohoto nejvýznamnějšího filosofického a náboženského myslitele nejradikálnějšího, plebejského křídla husitské revoluce, jenž byl minimálně stejně tak geniální jako mnohem známější Petr Chelčický, jehož sociálně filosofické a teologické názory odpovídaly většinou spíše umírněnému křídlu husitů, – nechali zlikvidovat samotní husité, představitelé umírněnějšího, čistě reformního proudu husitství z křídla měšťansko-šlechtické opozice, kam náležel i Jan Žižka, kteří jej vydali do rukou katolických nepřátel. V dnešní době a dnešnímu člověku se může spor o svátost oltářní zdát naprosto nepochopitelný. Jenomže tento zdánlivě naprosto abstraktní, čistě teologický a od běžného života odtržený spor 10

Satrapa, P.: Vladimír Iljič Torvalds aneb jak je to s tím komunismem; článek na internetové adrese www.lupa.cz/clanek.php3?show=157. Jinak stačí kliknout i na internetový server www.Lupa.cz; článek z 29.5.2001. I na tuto webovou stránku se lze lehce dostat ze základní a výchozí internetové stránky Nadace pro svobodný software. Linus Torvalds byl finský student, jenž v první polovině devadesátých let napsal jádro operačního systému Linux – o tom jsem se dočetl na již uvedené webové stránce www.cojelinux.ic.cz/historie.html a na internetových adresách www.linuxopensource.estranky.cz a www.oss.cz/co-je-to-svobodny-software – a musím se poctivě přiznat, že jsem o této skutečnosti před tím nic nevěděl. Vážený pan Satrapa, jenž se snaží naznačit ideovou blízkost mezi Vladimírem Iljičem Leninem a jedním ze zakladatelů hnutí za svobodný software, je zajisté přesvědčen o své třeskuté vtipnosti a duchaplnosti. Domnívám se, že Lenin by byl opravdu možná polichocen, kdyby někdo srovnával filosofickou koncepci tvorby programové informace, jež požaduje otevření přístupu ke zdrojovému kódu programu, s jeho teorií utváření třídního vědomí příslušníků dělnické třídy a socialistické revoluce, mám ovšem jisté pochyby o tom, že stejně tak polichocen by byl pan Torvalds, kdyby jej někdo překřtil na Linuse Lenina (popřípadě Uljanova).

19

měl naprosto reálný a pozemský základ: šlo v něm totiž o zrušení výlučného sociálního postavení kněžstva, neboli o radikální a důslednou – nebo nedůslednou – demokratizaci feudálního společenského řádu. A o radikální demokratizaci sociálně ekonomických poměrů v oblasti softwarového inženýrství i ve vztahu výroby programové informace k jiným sférám společenského života v epoše nadnárodně a nadstátně monopolního kapitalismu, kdy mnohé kapitálové subjekty s monopolním vlastnickým postavením na trhu softwarového zboží používají totalitnějších praktik, než používaly svého času mocenské špičky katolické církve, jde právě při naplňování programu hnutí za svobodný software. Z toho důvodu používám analogii s husitským revolučním hnutím, i když je možná trochu přitažená za vlasy a sama o sobě nic nedokazuje. Aktivní a činnou schopnost vytvářet počítačové programy neboli užitnou hodnotu své pracovní síly si softwaroví inženýři přivlastňují všeobecnou prací, při níž rozvíjejí své individuální schopnosti osvojením logiky historického vývoje počítačových operačních systémů a programátorské praxe, předmětně praktickým společenským „obcováním“ se současnou generací i s minulými pokoleními softwarových inženýrů, čímž se jejich všeobecná práce stává zároveň prací společnou, pospolitou. Tato užitná hodnota pracovní síly programátorů pro, dejme tomu, tvoření programové výbavy počítačů se ovšem musí ještě přeměnit na užitnou hodnotu pracovní síly počítačových programátorů pro kapitál, což znamená pro vykořisťovatelské potřeby kapitalistické společenské třídy jako celku – právě z toho důvodu, aby se proces výroby programové informace stal zároveň i hodnototvorným procesem, v němž vzniká kognitariární zisk. Schopnost vytvářet programovou informaci pro počítačové operační systémy je nositelem vyššího hodnototvorného potenciálu a kondenzuje v sobě více živé bezprostřední práce než společensky průměrná užitná hodnota a společensky průměrná konkrétní živá práce průmyslového proletáře klasického typu. Je zvláštním výrobním prostředkem, svého druhu „úrodným polem“ pro tvoření kognitariárního zisku a zespolečenštění této nové vývojové formy soukromého vlastnictví pracujícího vlastníka, jež se vlastně rovná nové etapě akumulace kapitálu, probíhá v epoše globalizovaného kapitalismu cestou rozvíjení forem vlastnické spoluúčasti příslušníků počítačově informačního, kognitariárního proletariátu a kognitariární finanční oligarchie, jež kapitálově investuje do procesu výroby softwarového zboží, čímž se prolamuje kapitalistická třídní dělba práce a v lůně kapitalismu vznikají zárodky třídy samosprávných vlastníků. Z toho důvodu i lze pochopit, proč je rozvíjení forem a struktur vlastnické spoluúčasti pracujících hodnotově ekvivalentní narůstání hodnototvorného potenciálu užitné hodnoty námezdní pracovní síly a proč je také kognitariární proletariát mnohem bezprostředněji, svou vlastnickou praxí, hrobařem kapitalismu, než tomu bylo u klasických industriálních proletářů, jež měla do třídního boje za překonání kapitalismu vtahovat revolučně kritická politická praxe vedená marxistickou revoluční politickou stranou profesionálních revolucionářů – z nichž se po dobytí politické státní moci vyklubala třída řídícího aparátu reálného socialismu, která nese právě historickou odpovědnost za zločiny, jež buržoazní liberálně demokratická ideologie, opěvující „systémy založené na osobní svobodě a demokracii“, připisuje samotné marxistické socialistické a komunistické ideologii a jejímž největším skutečným zločinem, jak si troufám tvrdit, nebyl kupříkladu zinscenovaný politický proces s doktorkou Miladou Horákovou, nýbrž přeměna její „transformace schopné části“ v polistopadovou kompradorskou lumpenburžoazii. Hodnototvorný potenciál užitné hodnoty pracovní síly počítačově informačního proletariátu nemůže vzniknout bez aktivní účasti jejího nositele v procesu utváření, a proto si jej kognitariární kapitál přivlastňuje vlastně zadarmo a zde je i pramen rozdílu mezi společensky nutnými a individuálními výrobními náklady kognitariárního kapitálu, z něhož vzniká dodatečný a mimořádný kognitariární zisk. Softwarový inženýr je pracujícím vlastníkem hodnototvorného potenciálu užitné hodnoty své pracovní síly, kterou vytváří všeobecnou prací, jež se zároveň klade jako všeobecná pospolitá práce, což ale zároveň zapříčiňuje, že není výlučným soukromým vlastníkem, nýbrž pracujícím spoluvlastníkem hodnototvorného potenciálu všeobecné živé konkrétní práce počítačového programátora, a proto nemá na tento svůj zvláštní výrobní prostředek, na ono „úrodné“ pole pro tvorbu kognitariárního zisku žádné výlučné „autorské právo“. Zde patrně spočívá hlubinný sociálně ekonomický základ myšlenky Richarda Matthewa Stallmana, že software nemá mít žádného výlučného soukromého a monopolního vlastníka. To znamená, že i kognitariární proletariát si také vlastně „zadarmo“ osvojuje schopnost být pramenem dodatečného kognitariárního zisku, a proto je jeho všeobecně kvalifikovaná pracovní síla „zbožím-nezbožím“, jež má pouze symbolickou hodnotu a cenu. Zmíněné „zadarmo“ kognitariárního proletariátu však znamená, že kognitariární proletariát musí rozpředmětnit (=tvořivě si osvojit) svou „lidskou podstatu“ – „souhrn společenských vztahů“. „Zadarmo“ kognitariárního proletariátu se kvalitativně liší od „zadarmo“ kognitariárního kapitálu: kognitariární kapitál prakticky realizuje „lidskou podstatu“ odcizeným a převráceným způsobem. Rozvíjení vlastnické spoluúčasti počítačově informačního proletariátu a kognitariárního finančního kapitálu má ale jeden zádrhel: kdyby se omezovala pouze na oblast výroby softwarového zboží, mohla by se stát nositelem produkce spekulativně parazitního kognitariárního zisku, o němž jsem se zmínil při rozboru výchozího příkladu. Proto musí rozvíjení vlastnické spoluúčasti zahrnovat i další profesně zaměstnanecké vrstvy kognitariárního proletariátu a samozřejmě i profesně zaměstnanecké vrstvy klasického industriálního proletariátu, musí tedy prostupovat celou třídně sociální strukturou společnosti. A z toho důvodu je také naprostým nesmyslem omezovat rozvoj vlastnického spolurozhodování pracujících na oblast tak zvaného

20

„softwarového komunismu“, neboť tito „softwaroví komunisté“ by a)zůstávali stále uzavřenou společenskou kastou, jež by b)byla subjektem tvorby spekulativního parazitního zisku. Nepochybuji o tom, že pánové Pavel Satrapa, Ladislav Lhotka a další čeští sympatizanti hnutí za svobodný software, jejichž jména nemám tu čest znát, jsou na rozdíl ode mne, naprostého počítačového nedouka, vynikajícími odborníky v oblasti počítačového programování, jenomže v oblasti filosoficko-ekonomické teorie, jež zkoumá hodnototvornou stránku procesu výroby programové informace, mají názory těchto vážených pánů poznávací hodnotu, která jim bezesporu zajišťuje království nebeské. Karel Marx vymezuje komunismus jako společnost založenou na rozdělování „podle potřeb“.11 A je třeba říci, že produktivita práce v průmyslově nejrozvinutějších státech, jako jsou USA, Kanada, země západní Evropy atd., je na takové výši, že kdybychom chápali potřeby jako „rozumné potřeby“, bylo by možné komunismus (opakuji: komunismus, ne jenom socialismus!) zavést doslova ze dne na den: na této planetě by nikdo nemusel umírat hladem, nedostatkem léků či dokonce vody; stačilo by „pouze“ nevydávat astronomické sumy na zbrojení – například na jakýsi radar, který má údajně ochránit naši zemi před „mezinárodním terorismem“. Komunismus však nelze omezovat na maloměšťácký konzumní přístup, který je schopen vidět pouze, že v komunismu „by mělo být všechno zadarmo“. Podstata komunismu spočívá v překonání klasické, na soukromém vlastnictví založené, výrobně technické (profesně zaměstnanecké) a sociálně ekonomické (třídně sociální) dělby práce, v rozvíjení zespolečenštění práce a výroby na úroveň, na níž se jednotlivá živá a konkrétní i společensky nutná práce stává přímo a bezprostředně předmětnou společenskou vlastnickou praxí tvorby materiálních společenských vztahů, které již nemají zvěcnělou a odcizenou podobu. Cesta ke komunismu spočívá v rozvíjení všeobecné práce, jejímž obsahem je spojování pracovních aktivit s aktivitami vlastnického spolurozhodování pracujících, v přerůstání vlastnické spoluúčasti ve společenskou samosprávu. Jednou z klíčových otázek, která v této souvislosti vzniká, je problém využití logiky fungování tržního mechanismu pro rozvíjení společenské samosprávy na komunistickou vývojovou úroveň zralosti a dokonalosti. Když Karel Marx zkoumal v Ekonomicko-filozofických rukopisech odcizení práce, spatřoval klasickou formu odcizení člověka od člověka v kapitálovém, vykořisťovatelském a zájmově antagonistickém třídně sociálním vztahu mezi proletariátem a buržoazií, z čehož mu vyplývalo, že překonání kapitalistického soukromého vykořisťovatelského vlastnictví se rovná i vyčerpání role trhu pro vyjevování společenské povahy individuální práce a ekonomických funkcí peněz a že tedy produktem práce ve „sdružení svobodných výrobců“, jak Marx nazýval socialismus, nebude zboží a socialistická ekonomika nebude společenskou praxí výroby a směny zboží.12 Zdá se mi, že v tomto momentě se mladý Marx dopustil jistého zjednodušení: odcizení práce a odcizení člověka od člověka jakožto vrcholná vývojová forma odcizení práce vzniká historicky dříve než vykořisťovatelské soukromé vlastnictví a hodnotový zbožně peněžní vztah je samozřejmě sociálně ekonomickým vztahem odcizení člověka od člověka, vzájemného odcizení soukromovlastnických subjektů, avšak prostá zbožně peněžní výroba a směna je vlastnickou praxí pracujícího soukromého vlastníka, jejíž fungování v historickém vývoji lidské společnosti rozleptalo rodové zřízení, otrokářství i feudalismus a – jak ukazuje výroba softwaru coby forma všeobecné práce typická pro „novou informační ekonomiku“ – je schopna rozleptat i výrobně technickou a sociálně ekonomickou dělbu práce v kapitalismu. Také lidská tvořivá schopnost vyrábět programovou informaci je „zboží-nezboží“, již samo o sobě nelze koupit ani prodat: když si v obchodě s počítači koupíme nový operační počítačový systém, nezískáme tím ani atom či nanometr tvořivé schopnosti programátorů, kteří software navrhli a zhotovili. A stejně tak je na tom počítačový programátor či operátor: i kdyby si koupil na nějakém „cédéčku“ či „dévédéčku“ uložený „program na počítačové programování“ a vložil jej do mechaniky DVD-R/RW svého počítače, počítač by jej sám o sobě programovat nenaučil, třebaže by sám představoval kybernetický elektronický systém se samoprogramovací schopností. Když si však softwarový inženýr coby rozhodující výrobní síla informační společnosti tím, že se zapojí do všeobecné práce jakožto práce společné a pospolité, udělá, zhotoví, vyrobí tvořivou schopnost programovat operační počítačové systémy jakožto základní pracovní nástroj „nové informační ekonomiky“, může se v systému vlastnických vztahů kapitalistického výrobního způsobu stát jeho soukromé vlastnictví pracujícího vlastníka zbožím, které si na trhu námezdní práce koupí kognitariární kapitalista, jenž spotřebovává jeho užitnou hodnotu tím, že nechá vyrábět softwarové produkty, čímž se živá konkrétní práce počítačového programátora stává objektem kapitalistického vykořisťování a objektivně nositelem vlastnické funkce kognitariárního proletáře. Snažil jsem se ukázat, že užitná hodnota pracovní síly počítačových programátorů pro tvorbu počítačových programů se může stát užitnou hodnotou pro kapitál čili pro vykořisťovatelské potřeby kapitalistické společenské třídy jako celku cestou rozvíjení vlastnické spoluúčasti, čímž by v nitru kapitalistického výrobního systému vznikaly zárodky „kapitálu-nekapitálu“, zárodečné formy překračování kapitalistické třídně sociální dělby práce – a zároveň jsem i naznačil, že účinkování zákona hodnoty spolu s aplikací požadavků copyleftového hnutí by vedlo ke snižování (a tedy demokratizaci) společenské výrobní 11

Viz Marx, K.: Kritika gothajského programu; Svoboda, Praha 1950, str. 44-45. Viz Marx, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844; Svoboda, Praha 1978, například str. 49-74, str. 81-110, str. 162-163. 12

21

ceny softwarového zboží ve vztahu k laické uživatelské veřejnosti a zároveň by i – a především – omezovalo možnosti kognitariárních kapitalistů k dosahování spekulativního a parazitního kognitariárního zisku. Kategorie a zákony společenské praxe výroby a směny zboží by tak spolu s praktickým uplatněním principů hnutí za svobodný software, jež si klade za cíl především otevření přístupu ke zdrojovému kódu programové informace, mohly napomáhat k rozšiřování zárodků třídy samosprávných vlastníků v lůně kapitalismu. Na začátku jsem se zmínil o tom, že když si chceme dát k snídani měkký a chutný chléb, křupavé rohlíky, housky či koláče, nemusíme si je péci v domácí pekárně, ale stačí si je koupit v obchodě s chlebem a pečivem a že stejně tak ani pohádkový krtek si nemusí sám šít kalhoty s velkými kapsami, ale stačí mu zajít do ochodu s textilem. Společnost jako celek však musí neustále péci další chléb, housky, rohlíky a koláče i šít nové a nové kalhoty s velkými i malými kapsami, aby si je mohli jednotlivci přivlastňovat pomocí fungování hodnotového zbožně peněžního ekonomického vztahu koupě a prodeje. Chce-li si ovšem jednotlivec přivlastnit individuální tvořivou schopnost, musí konat všeobecnou práci jako práci společnou a pospolitou, jedná tedy předmětně prakticky nejenom coby individuum, nýbrž i jako společenská – mladý Marx píše v Ekonomicko-filozofických rukopisech „rodová“ – bytost. Schopnost tvořit počítačové programy je pouze malým kousíčkem světa tvořivých lidských schopností, přičemž platí, že tvořivá schopnost pekaře je stejně tak „vznešená“ jako schopnost vytvářet digitální programovou informaci, ale „kopírování“ chleba není tak jednoduché jako kopírování softwaru a vyžaduje také vyšší náklady mrtvé a živé práce: ovšem proces zespolečenšťování výroby chleba, housek, rohlíků a koláčů může překročit hranice kapitalistických výrobně vztahových forem, stejně jako je tomu již dnes u výroby softwaru. Rozvíjením všeobecné práce, čili osvojováním své společenské podstaty, se předmětně praktická i duchovně praktická činnost jednotlivého člověka universalizuje, a tím se stává činností svobodnou a tvořivou. A tento proces univerzalizace, v němž se živá a konkrétní jednotlivá práce stává přímo a bezprostředně společenskou, neboť její společenská povaha již nemusí nabývat abstraktní, odcizené a zvěcnělé formy v penězích, který tudíž vyžaduje překonání klasické, na soukromém vlastnictví založené výrobně technické (profesně zaměstnanecké) a sociálně ekonomické (třídně sociální) dělby práce, – se řídí komunistickým principem: „svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech!“. Myšlenka komunismu je nesmírně prostá a říká, že nikdo nemá „autorské“, výlučné a monopolní vlastnické právo na svobodný rozvoj – například severoamerický imperialismus (a stejně tak pochopitelně ani imperialismus ruský) nemá žádné „autorské právo“ přivlastňovat si energetické zdroje celé naší planety a vést kvůli tomu „boj s mezinárodním terorismem“. Historický vývoj lidské společnosti je opravdu cestou ke svobodě, a proto je i cestou ke komunismu. Skutečné lidské sociálně ekonomické osvobození však vyžaduje mimo jiné i osvobození od kýčovitých ideologických iluzí, jež si o svém postavení ve společenské dělbě práce vytvářejí buržoazní intelektuálové.

Cyril Horáček - „Písemnictví národohospodářské 1848-1898“ (ke 110. výročí vzniku historiografie české ekonomie jako vědního oboru) Jiří Řezník

Úvodní poznámky k textu C. Horáčka V roce 1898 se zrodila nejenom česká systematická a institucionálně založená historiografie české vědy, školství a umění ve svém celku., ale též historiografie české ekonomie (národohospodářství), když v Památníku na oslavu padesátiletého panovnického jubilea Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I. : vědecký a umělecký rozvoj v národě českém 1848-1898, [Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1898], tohoto monumentálního díla o vývoji české kultury na více než tisící stranách, kterému vévodí portrét císaře od Maxe Švabinského, když hned v první části nazvané Vědy právní a státní. 65 s. : portréty; 33cm) vyšel jako jeho osmá kapitola brzy po svém vzniku zapomenutý stručný přehled Cyrila Horáčka "Písemnictví národohospodářské 1848-1898" na stránkách 53-58 (osmá kapitola), následovaný črtou Albína Bráfa "Pěstování statistiky v Čechách" (Bráf, 1923a). Šlo o první významnou akci České akademie, založené v r.1891 (viz podrobněji Bráf, 1922). Možná, že i neznalost Horáčkovy publikace vedla F. Vencovského (1998, s.11) k výroku, že „dosud nebyl uceleně zpracován ani pohled na historii českého myšlení od jeho prvopočátku v první polovině 19. století do vzniku Československa v r.1918“. Srovnáním těchto i dalších příspěvků je možné dospět k závěru, že každý z spoluautorů Památníku přistupoval k dané látce samostatně, nevázán nějakou společnou šablonou, odlišným způsobem, daným už odlišnou povahou předmětu. Například Bráfovi šlo o výklad „rozvoje racionálního vědeckého výzkumu a vědeckými zřeteli ovládané jeho publikace“, uzavřeného konstatováním, že „mladé generaci připadá úkol …

22

v těsné souvislosti s ostatní práci českou na poli věd společenských theorii statistickou a původními výkony přispívati k novým jejím pokrokům“ (Tamtéž, citováno podle Bráf, 1923, s.89) Důležitost tohoto počinu případně objasňuje vůdčí idea historika Františka Kutnara, shodou okolností vyslovená právě před třiceti pěti roky: „Dějiny dějepisectví jsou nejen výkladem toho, jak v různých dobách z různých příčin lidé,zabývající se odborně minulostí, dějiny studovali a jak je vykládali, jak je uváděli ve vztah k přítomnosti; jsou také svědectvím, že v dějepisectví jako ve většině humanitních věd vznikají dílčí pracovní postupy i celkové koncepce, jež jsou k dispozici dalšímu bádání a mohou být kdykoliv aktualizovány. Dějiny dějepisectví jsou dokladem kontinuity lidského vědeckého myšlení, které nikdy nemůže beztrestně přetrhat tradici a začínat od počátku.“ (Kutnar, 1973, s. 5) Horáčkův přehled nepředstavoval první pokus o osvětlení českého národohospodářského myšlení. Horáček měl své předchůdce, např. Františka Ladislava Chleboráda, který ve Své soustavě národního hospodářství politického (1869) věnoval více než sto stran „dějinám vývinu vědy politicko hospodářské“, v tom i československé, respektive české. Přičemž podle něj „s dějepisem literatury politickohopodářské vypadá to až posavad velmi bledě... Jak daleko mi známo, jest toliko čtyř prací samostatných, které uvádím“ (s.75) V jistém smyslu však byla jeho práce koncipována promyšleněji z hlediska zachycení vývoje českého ekonomického myšlení než je toto téma uchopeno v současných učebnicích, kde se krčí vždy někde na konci, protože Chleborád téma vývoje české ekonomie vždy důsledně začleňuje do probírané etapy vývoje světového ekonomického myšlení. Ale tento historický přehled ekonomických teorií měl autorovi posloužit toliko „k lepšímu poznání zvláštního stanoviska práce mé“ (s.169). Do této kategorie prvních pokusů o zachycení vývoje českého národohospodářského písemnictví patřili poznámky Maxe Wellnera věnované dílu Riegrově a Chleborádově v jeho Hospodářství národním, které vyšlo v Táboře v r.1874 a také studie téhož autora Boehmens Volkswirthe seit hundert Jahren, která vyšla v Praze v r.1877. V r. 1876 (první vydání 1869) vyšlo v Olomouci druhé, valně rozmnožené a poopravené vydání českého překladu publikace A. E. rytíře Komerse Základové nauky národního hospodářství i statistiky, které dle německého vydání českého čtenářstva a škol zvláště vzdělal Karel F. Procházka, bývalý tajemník Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách a bývalý redaktor c. k. vlastenecké společnosti v Praze vydávaných Hospodářských novin. Součástí této práce je kapitolka nazvaná „Slovo o národohospodářských spisech vůbec a českých zvláště“, kde napsal: „co se týče českých spisů národnohospodářských, nemůže se ovšem literatura naše ze známých příčin vykázati posud spisy rozsáhlejšími, jakých nalézáme výběr v literatuře anglické, francouzské, německé, ruské, polské ano i srbské. Až se bude na pražských vysokých školách učiti aspoň v takovém rozměru předmětu po česku. jako se učí po německu, pak zajisté doplní se rychle to, co nám schází. Zaznamenáváme, že se národní hospodářství na pražské universitě posud neučí po česku, na c.k. české polytechnice pražské ovšem.“ (s.185). A autor končí svůj historický exkurs, dokončený přáním: „Kéž aspoň české spisy zde vyjmenované jsou v každé obecní i školní knihovně“ (s.188). Stejně tak lze za Horáčkova následovníka považovat jeho učitele Albína Bráfa, jehož přednášku „Politické vědy v Čechách na sklonku věku osmnáctého a v první polovici století devatenáctého z r.1906“ lze považovat za další příspěvek k historiografii české ekonomie psanou z pozice poučeného ekonoma (Bráf, 1923b, s.26), podle něhož „účast synů země naší v oboru národohospodářské práce vědecké za první polovici XIX. věku zasluhuje si čestný list v dějinách odborné vědy … Věřím, že časem není neužitečno vykopávat z hrobů zapomenutí“. Na Horáčkovu práci navázala stať (Jirsák, 1914), která ve svém závěru uvádí jako své prameny práce Chleboráda, Welnera, ale také Horáčka, jehož příspěvek popisuje z hlediska bibliografické citace velmi nepřesně („Dr. Horáček, C.: Památník České akademie 1998 [odd.Ib], ale přesně vystihuje jeho význam: „Jediná soustavná a vědecká práce, ale příliš stručná.“ Stejně tak stroze je tato stať citována v chronologickém přehledu knižních a význačnějších časopiseckých prací Cyrila Horáčka (Gruber, 1922). Tímto způsobem se Horáčkovu práci podařilo dostat z podvědomí dalších badatelů. Pro zajímavost lze uvést, že Karel Procházka ve svém překladu Komerse uvedl komentovaný soupis 22 „českých spisů národohospodářských“. Podle Jirsáka bylo vydáno do r.1948 l2 českých (někdy i periodicky se opakujících – například kalendáře) titulů, zabývajících se časovými otázkami a vedením (rolnického) hospodářství. Vysvětlení tohoto stavu vidí ve skutečnosti, že „nebylo asi dostatek českých čtenářů, kteří by již svým počtem byli podněcovali k horlivějšímu vydávávání národohospodářských spisů v jazyku českém“ (Jirsák, 1914, s.707). Podle téhož autora pak v letech 1948-1874 se mohli tehdy čeští čtenáři přečíst řádově 70 ekonomicky orientovaných publikací. Samotný Horáček se ve svém přehledu zmiňuje o přibližně 200 publikacích (včetně jednotlivých článků a 12 překladů) a o přibližně 90 literárně činných osobách, které přispěly svým podílem k českému písemnictví národohospodářskému do r.1898. Na výše uvedený Památník jako odbornou bibliografii svého druhu (viz též Špét, 2002) dále navázal Čadův „Soupis české literatury právnické a státovědecké“ z roku 1922, která zaznamenává také knižní literární produkci v XIV. oddílu v oblasti národního hospodářství (369 záznamů), v XV. oddílu v oblasti statistiky (24 záznamů) a v XVI. oddílu v oblasti Finanční věda-Finanční právo (141 záznamů), přičemž nejstarší citace je citace publikací M. Wellnera Národní hospodářství z r.1875 a A.S. Komerse Základové národního hospodářství a statistiky

23

z r.1878 (?), kterou přeložil Karel Procházka. I když se Čadův soupis překrývá s Horáčkovým přehledem, tak v zásadě shrnuje českou literární produkci právě až od počátku 90. let 19. století, především pak od počátku století 20. do r.1922. Určitou představu o stavu tehdejší světové literární produkce a jejich překladech do češtiny, tehdejších znalostech národohospodářů a jejich zaměření podal v 1910 opublikovaný v Obzoru národohospodářský „Stručný přehled význačnějších děl z cizí literatury národohospodářské“ který uvedl přes 280 knižních titulů (včetně asi tehdy šesti vydaných prací čtyř českých autorů (Brauner, Bráf, Gindely, Kaizl) v německém jazyku v oboru ekonomiky zemědělství a průmyslu) a 12 českých překladů), z velké části dodnes známým vysokoškolským studentům dějin ekonomického myšlení jejichž struktura naznačuje směřování jak českých národohospodářů, tak i na zájmy jejich českého publika. Přehled byl rozdělen do jednotlivých tématických okruhů (upraveno): 1) všeobecná díla (46 titulů, 2 tituly v češtině: Charles Gide „Zásady národního hospodářství“ 1897; Emile Laveleye „Základové politické ekonomie“ 1887); 2) vývoj národního hospodářství (10 titulů, z toho 1 český překlad: Karel Buecher „Vznik národního hospodářství“ Praha 1897); 3)dějiny národohospodářské literatury (14 titulů, z toho 2 překlady v češtině Chodskij „Vývoj vědy národohospodářské“ Praha 1888; J.K. Ingram „Dějiny vědy národohospodářské“, 1895); 4) metodologie národohospodářské vědy (4 tituly); 5) jednotlivé oddíly národohospodářské nauky (51 titulů); 6) národohospodářská politika (10 titulů); 7) zemědělství, respektive prvotná výroba (33 titulů); 8) průmysl (10 titulů); 9) obchod (9 titulů); 10) dělnická otázka, socialism, chudinství, pojišťovnictví (45 titulů); 11) dějiny sociálních idejí (23 titulů, z toho 3 překlady v češtině: (Werner Sombart „Socialismus a sociální hnutí v XIX. století“. Praha 1898; E.de Laveleye, „Socialismus naší doby“, Praha 1892; B. Limanowski, „Dějiny sociálního hnutí v XIX. století“, Praha, 1891); 12) jednotliví spisovatelé 19. století (21 titulů, z toho 1 český překlad: Eduard Bernstein „Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie“, Praha 1902); 13) dělnická a sociální otázka přítomnosti (14 titulů, z toho 3 české překlady: Antonín Menger „Stát budoucnosti“ Praha 1908, H. Herkner „Dělnická otázka“, Lily Braunerová, „Ženská otázka, její dějinný vývoj a její hospodářská stránka, Praha 1902); 14) slovníky (3 tituly). Samotná Horáčkova práce ukazuje šíři předmětu tehdejšího pojímání národohospodářství, respektive ekonomie a její společenské funkce, ukazuje jeho chápání historiografie české ekonomie v určité etapě svého vývoje, jeho rozlišování mezi „samostatnou českou literaturou národohospodářskou“ a literaturou a autory působícími v tehdejších Čechách a samotnou periodizaci tohoto vývoje. V zásadě šlo o boj o české publikum a jeho utváření. Pozoruhodné je kladné ocenění vlivu německé historické školy na české ekonomické myšlení, charakterizování Kaizla jako liberála a Bráfa jako sociálního konzervativce Pro další studium českého ekonomického myšlení je Horáčkův přehled je cenný také tím, že shrnuje tehdejší literární produkci své doby v relativní úplnosti. Dovolím si jednu aktualizaci, která mě napadala při četbě dobového tisku. Pokud lze srovnat postavení zemí Koruny české v Rakousku-Uhersku a postavení Česka v Evropské Unii, je pro nás zajímavé studovat tehdejší problémy s prosazováním českých národních zájmů v rámci tehdejšího státoprávního celku. Horáček v každém případě byl prvním, kdo zachytil soustavně vývoj literární produkci v období tzv. národního obrození hospodářského. Na závěr svého přehledu Cyril Horáček dosavadní vývoj české ekonomie hodnotil následujícími slovy: „české písemnictví národohospodářské v utěšeném kulturním rozvoji národa čestně obstálo. V soutěži odborné literatury světové zbývá ovšem u malého a z obrodného stanoviska i mladého národa našeho mnoho doháněti.“ (Horáček, 1898, s.59).

Citovaná literatura Bráf, Albín. Život a dílo. Díl první. Paměti. Vydal Josef Gruber. Praha : Vesmír 1922. 225 s. Bráf, Albín. Pěstování statistiky v Čechách. Památník České akademie věd a umění. Vědecký a umělecký rozvoj národě českém 1848-1898. Vědy právní a státní. Stať IX. V Praze 1898. Citováno podle Bráf, Albín. Život a dílo. Díl čtvrtý. Rozličné stati. Vydali Prof. dr. Josef Gruber a Prof. Dr. Cyril Horáček. Praha : Vesmír 1923 (a), s.76-89. [Pozn.: Opět se tedy se setkáváme s neúplnou citací, která velmi ztěžuje vyhledání původního pramene v kartotékách knihoven) Bráf, Albín. Politické vědy v Čechách na sklonku věku osmnáctého a v první polovici devatenáctého. Přednáška ve výročním slavnostním shromáždění České akademie věd, slovesnosti a umění v Praze v Pantheonu

24

Musea království českého, dne 9. prosince 1906. Almanach České akademie roč. XVIII. Citováno podle Bráf, Albín. Život a dílo. Díl druhy. Výbor statí z nauky národohospodářské. Vydali Prof. dr. Josef Gruber a Prof. Dr. Cyril Horáček. Praha : Vesmír 1923 (b), s.5-26. Bráf, Albín. Pěstování statistiky v Čechách. Památník České akademie věd a umění. Vědecký a umělecký rozvoj národě českém 1848-1898. Vědy právní a státní. Stať IX. V Praze 1898. Citováno podle Bráf, Albín. Život a dílo. Díl čtvrtý. Rozličné stati. Vydali Prof. dr. Josef Gruber a Prof. Dr. Cyril Horáček. Praha : Vesmír 1923 (a), s.76-89. Čada, František Soupis české literatury právnické a státovědecké. Praha: Bursík a Kohout 1922.160 s Gruber, Josef. Prof. Dr. Cyril Horáček. K šedesátým narozeninám. Obzor národohospodářský, r. XXVII, r. 1922, s. 385-392. Horáček, Cyril. Písemnictví národohospodářské (1848-1898.) V: Památník na oslavu padesátiletého panovnického jubilea Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I. : vědecký a umělecký rozvoj v národě českém 1848-1898. Vědy právní a státní. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1898, s. 53-58. Chleborád, František Ladislav. Soustava národního hospodářství politického. Praha : F.L. Chleborád, 1869. 497 s. Jirsák, Josef. České národohospodářské písemnictví do Albína Bráfa. Česká revue. Měsíčník Národní strany svobodomyslné věnovaný veřejným otázkám. R. 1913-1914, č. 12, s. 705-722. Kutnar, František. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. I. Od počátků národní kultury až po vyznění obrodného úkolu dějepisectví v druhé polovině 19. století. Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1973. 273 s. Komers, Antonín Emanuel. Základové nauky národního hospodářství i statistiky. Dle německého vydání ku potřebě českého čtenáře a škol zvláště vzdělal Karel F. Procházka. 2. valně rozmnožené a poopravené vydání. Olomouc: Nákladem i tiskem Národ. kněhtisk. Kramáře a Procházky 1876. 188 s Stručný přehled význačnějších děl z cizí literatury národohospodářské. Obzor národohospodářský, 1910, r.XV, s.303-304, 347-352. Špét, Jiří. Bibliografický ruch před sto lety. Národní knihovna – knihovnická revue, 2002, č.3, s. 1991-195. ISSN 2014-0678. Dostupné z http://knihovna.nkp.cz/NKKR0203.html Vencovský, František.: Dějiny českého ekonomického myšlení do roku 1948. Brno, NAUMA 1997, ISBN 80-210-1624-8. Wellner, Max. Hospodářství národní. Tábor: Jan Nedvídek 1874.360 s. Wellner, Max. Böhmens Volkswirthe seit hundert Jahren, Prag 1877 (tento pramen jsem neměl k dispozici, uvádím jej jenom pro úplnost).

Text Dr. Cyrila Horáčka: Písemnictví národohospodářské (1848-1898) Národohospodářská literatura česká v první polovici tohoto století nemůže se mimo několik spisků, obírajících se po většině látkami prakticko-technickými, vykázati ničím pozoruhodným. Nikoliv, že by se v oboru národohospodářském tehdy v Čechách bylo vůbec nepracovalo. Ačkoliv věda národohospodářská jest poměrně velmi mlada, datujíc vlastně teprve od francouzského fysiokratismu a epochálného díla velkého Skota Adama Smitha, ujalo se pěstění její záhy i ve vlasti naší; jež právě koncem minulého a počátkem tohoto století oplývala mnohými muži znamenitými a všem časovým proudům i hnutím přístupnými. A také soudobně rozkvétající velkoprůmysl, pro nějž vlasť naše měla tak úrodné existenční podmínky, přispěl i prakticky k tomu, aby národnímu hospodářství již tehdy u nás čilý věnován byl zájem. Nezjednala si ovšem v oněch dobách vlastní theorie národohospodářská ještě oficielního přístupu na kathedru pražské university, kde pěstována profesorem Ignácem Butschkem v praktických mezích patrimonialiií úřednické výchovy kameralistika v duchu Sonnenfelsově, leč již nástupce Butschkův, profesor Václav Gustav Kopetz, jakožto nadšený stoupenec Smithův dovedl v žácích svých buditi zájem pro vítězné tehdy theorie svého mistra. A i mimo kathedru národní hospodářství nepřestávalo zaměstnávati muže v čele současného duchového ruchu stojící. .Byla to zejména domácí šlechta, s jejímiž vynikajícími, členy v době té všude se setkáváme, kde vážné snahy vědecké neb umělecké volaly k usilovné práci i hmotným obětem. V písemnictví národohospodářském oné doby pak daleko září jméno hraběte Jiřího Buquoya, jehož hlavní dílo Die Theorie der Nationalwirtschaft (1815) vyniká samostatným pojetím i hloubkou myšlenkovou. Nevděčno by tudíž bylo neuznati veliký kus práce, jenž jako v ostatních oborech naukových i v národním hospodářství v době předbřeznové u nás byl vykonán. A práce ta mohla býti tím intensivnější, soustavnější a úspěšnější, ježto pracovníci tehdejší z klidu vědeckého nebyli ještě rušeni válečným hlaholem vyčerpávajícího boje národnostního. Jen skrovně nadšenců věnovalo tehdy, a to opět jen v užších oborech s literárním obrozením souvisejících, síly své úkolu národně buditelskému ve službách idey národnostní. Leč právě proto literární činnost, tehdejších pracovníků národohospodářských, třeba význam i působení jich pro vlasť a tím nepřímo i pro

25

národ náš vysoce byly záslužný, pro vědecké písemnictví české jest ztracena, ježto psali skoro výhradně jazykem německým. Ba dlouho později ještě, kdy přesvědčení národní zapustilo kořeny své již ve vrstvách nejširších, úzké a stlačené naše poměry nutily české badatele uveřejňovati literární plody v rouchu cizím, by schopnými se staly soutěže na kolbišti kulturní práce světové. Nehledíme-li tedy k drobným spiskům podřízeného významu, obírajícím se nejvíce praktickými pokyny v oboru zemědělství, můžeme klidně přes českou literaturu národohospodářskou první polovice tohoto století přejiti k dennímu pořádku. Teprve rok osmačtyřicátý jako v jiných směrech i zde značí obrat. Teprve v tomto roce česká myšlénka národnostní vzala na sebe ráz zřejmě politický a když současně i politická svoboda počala jeviti účinky své .na poli hospodářském a sociálním, vzklíčila konečně i samostatná česká literatura národohospodářská. I zevně ukazuje k úzké této souvislosti snah politických a hospodářských významný fakt, že prvním (s. 53)13 vědeckým pracovníkem národohospodářským byl muž činné politiky František Ladislav Rieger. Třeba idea národnostní a svobod politických tehdy skoro zcela vyplňovala všechny snahy duchové, přece již i tenkrát k slovu se hlásily a předvídavými politiky správně oceňovány byly ony prvky hospodářské a sociální, jimž v politice budoucnosti tak ohromný vykázán jest úkol. Novější a nejnovější snahy naše po hospodářském vyspění a zmohutnění již tehdy plně byly pociťovány, neboť již tehdy Rieger píše: „Každodenní zkušenost nás učí, že bohatství národů jde rovným krokem s jich vzdělaností a že s oběma zároveň kráčí jich moc.“ (O statcích a pracích nehmotných, 1850) Riegrova činnosť na tomto poli nebyla rázu ani efemerního ani polovičatého. Ačkoliv poměry tehdejší každého národního pracovníka téměř nutily k tříštění činnosti vlastenecké, přece hodlal se Rieger práci vědecké v tomto směru věnovati cele a vážně, maje na zřeteli akademickou dráhu životní a konaje k ní svědomité přípravy. Úkol jeho nebyl ovšem snadný. Tehdejší neohebný sloh český na poli tomto naprosto ještě nebyl vzdělán, a tak Rieger nebyl jen národohospodářským theoretikem a praktikem, nýbrž i filologem. On může nazván býti tvůrcem české terminologie národohospodářské. Výrazy »výroba«, »statek«, »cennosť« (hodnota) a j., z nichž mnohé trvale se ujaly, děkují jemu za svůj původ. První národohospodářský spis Riegrův má název: O statcích a pracích nehmotných a jich významu i postavení v národním hospodářství, vydaný roku 1850 a věnovaný pozdějšímu tajemníku pražské obchodní komory Dru. Edmundu Schebkovi. Dle předmluvy psané v Paříži měl býti spis úryvkem většího systematického díla, jež však bohužel světla nespatřilo. Rieger jeví se býti v této práci vřelým obhájcem produktivnosti t. zv. práce nehmotné a klade důraz na význam její nejen ethický a kulturní, nýbrž i hospodářský. Druhá práce Riegrova zove se: Průmysl a postup výroby jeho v působení svém k blahobytu a svobodě, sepsaná již v prvních letech padesátých, jejíž vydání umožněno bylo však teprve roku 1860, což dalo Riegrovi podnět k trpkému povzdechu v doslovu. V této práci vidí Rieger v pokroku výroby i pokrok celé společnosti, svorná součinnosť kapitálu a práce dochází v činnosti průmyslové nejskvělejších výsledků. Hojnými statistickými daty a příklady ukazuje Rieger, kterak na tomto základě blahobyt společenský roste a všeobecní. Ačkoliv Rieger důsledně stojí na půdě hospodářského individualismu a ostře polemisuje s theoriemi socialistickými, vane z celého spisu upřímný soucit se strádáním třídy dělnické a snaha o její hmotné i kulturní povznesení. Jakožto překladatel převedl Rieger do češtiny první soustavné dílo národohospodářské, totiž Drozovo Politické hospodářství (1853). Rieger v národohospodářských spisech svých jeví se býti stoupencem školy ekonomickoliberální, jež v dobách tehdejších v epigonech Smithových dospěla svého vrcholu. Patrný vliv měli na něho spisovatelé francouzští, jimiž nejraději se dokládá. Bohužel poměry politické, jež zmařily jeho habilitaci, a pozdější praktická politická činnost zabránily Riegrovi věnovati všechny síly národohospodářské práci vědecké. Leč i na poli praktickém horlivě pracoval vždy Rieger ve prospěch nejrůznějších podniků národohospodářských a mnohé důležité z nich jeho iniciativě a přičinění děkují svůj vznik i potomní rozkvět. Do tohoto prvého období české literatury národohospodářské spadá také učitelské působeni Ebrharda Jonáka, jehož vlastním oborem byla ovsem statistika. Jazykem českým vydal Jonák zejména v »Matici Lidu« populárně psaný spisek dle Rapeta Základové hospodářství (1871). Německy sepsal Jonák knihu dosud často citovanou: Theorie der Statistik in Grundzuegen (1856), Der Land- und lehentaeflíche Grundbesitz im Koenigreich Boehmen (l. vyd. 1865); zúčastnil se též v redakci díla Tafeln zur Statistik der Land- und Forsiwirtschaft des Koenigreichs Boehmen (1861—1872). Také někteří, tehdejší právníci a politikové zabývali se časovými otázkami v obor národohospodářský spadajícími, tak zejména František Brauner vydal spisky Boehmische Bauernzustande (1847) a česky O robote a vykoupení se z roboty (1848), Alois Pravoslav Trojan Zákon o sýpkách obecných a fondech peněžitých k nim příslušících v království Českém (1864). Z ostatních soudobých spisovatelů zasluhuji zmínky: Antonín Skřivan, jenž vydal spisky O spořitelnách (1854), O státních papírech vůbec a rakouských zvláště (1857), Emanuel Arnold: Krátké vylíčení hospodářství

13

) Čísla v kulatých závorkách zde a dále označují původní stránky příslušného svazku tzv. Památníku České akademie, v němž byla Horáčkova stať publikována. Přepis zachována i tehdejší český pravopis a stylistiku. Pouze německé přehlásky ü, ö, ä se rozepisují jako dvojhlásky ue, oe, ae. Původní publikace je tištěna ve dvou sloupcích.

26

ohonného (1857), Josef Balda: Jaké budou ty nové peníze (1858), Josef Žák: Knížka o nových penězích (1858), Josef Opatrný: Klíč k novým penězům (1858), František Horský; Střídavé hospodářství a jeho všeobecné rozšířeni, nejmocnější prostředek k rozmnožení národního bohatství (1861). Léta šedesátá považovati možno za druhé období českého písemnictví národohospodářského. Jako východiskem období prvého bylo politické hnutí roku osmačtyřicátého, tak zajisté na nový vzmach literární na tomto poli nezůstal bez vlivu nově vzniklý ruch ústavní, Byly to opět snahy po hospodářském uplatnění, jež vtiskly pero do rukou českého publicisty Františka Šimáčka. Ve svých časopisech »Průmyslníku« a »Poslu z Prahy« vytkl si Šimáček především za úkol buditi v české veřejnosti porozumění pro práci národohospodářskou a vybízeti k podnikavosti a praktické hospodářské činnosti. Četné články jeho, uveřejňované pod pseudonymem Vojtěch Bělák, rozsévaly ve směru tom úrodné símě v českém lidu, a zejména rozvětvená organisace českého záloženského úvěrnictví zůstane trvalým (s.54) pomníkem zásluh Šimáčkových, jemuž ve směru tom co do právnické rady po boku horlivě stál Antonín Randa. Spolčovací ruch oné doby probudil také české dělnictvo z dosavadní netečnosti, jež nalezlo čilého organisátora ve Františku Ladislavu Chleboradovi. Při tom se Chleborad pilně obíral národním hospodářstvím, a výsledkem jeho studii byl první český pokus o systém národního hospodářství: Soustava národního hospodářství politického (1869), věnovaný Aloisi Olivoví. Vliv bouřlivě vzedmutých vln tehdejších bojů národnostních na spis jest patrný. Chleborad činí národ středem celé své soustavy bera pojem hospodářství národního na mnoze ve smyslu ryze nacionálním. Podléhaje značně oblíbenému tehdy vlivu Listovu a Careyovu stál nicméně Chleborad s jistou modifikací ochranářskou na mnoze ještě na stanovisku hospodářského individualismu. Forma trpí poněkud častým opakováním a nabubřelostí slohu, v čemž patrný vliv žurnalistiky, nicméně dílo Chleboradovo nepostrádá významu literárně-historického. Bohužel utonul Chleborad záhy v agitačním reji tehdejšího hnutí dělnického jakožto zakladatel záhy zaniklého potravního spolku »0ulu«; a literárním výsledkem této činnosti jeho bylo jen několik namnoze polemických brožur (Pomoc chudým dělníkům, Spása dělnictva českoslovanského, Stručné dějiny spravedlivých zákopníku Rochdaleských), nehledíc ke spisku Důležitost životního pojišťování, souvisejícímu s účastenstvím jeho při založení vzájemné pojišťovací banky »Slavie«. Teprve v době mnohem pozdější ozval se Chleborad opět vážným spisem Boj o majetek (1884), v němž své původní názory liberálněekonomické zabarvil do značné míry konservativními ideami státního socialismu. Originální zjev literární jest Cyrill Kampelík, jehož činnost sahá ovšem zpět až do let čtyřicátých, takže tvoří jaksi pojítko období prvého s druhým. Také on s jistou fantastickou všeslovanskou tendencí snažil se hospodářské zásady rozšiřovati v lidu zejména brožurami a články novinářskými, přispívaje hojně do dělnických časopisů a požívaje u dělnictva značné obliby. Z jeho četných spisků hodný zmínky zejména: Průmyslné návrhy (1859), Všeobecná asekurace proti škodlivým, živlům .(1864), Z nedostatku peněz orba, obchod, průmysl, řemesla v nynější době klesají (1866), Prostředky proti zlým časům (1865). Důležitou úlohu mezi dělnictvem hrál také Karel Sabina, jenž v dělnických publikacích šířil známosti cizích spisů socialistických. Druhý pokus o soustavné zpracováni národního hospodářství pochází od Maxe Wellnera ve dvou vydáních, větším z roku 1874 pod názvem Národní hospodářství a menším, vydaném pro »českoslovanské učitelstvo« z roku 1875. Spis Wellnerův zabývá se více národohospodářskou politikou než theorií a obsahuje mnohou připadnou kritiku našich hospodářských poměrů ve formě namnoze velmi drastické. Karel F. Procházka zpracoval jazykem českým: německé dílo zasloužilého agrárníka A. E. rytíře Komerse Abriss der Nationaloekonomie, jež vydal ve dvou vydáních (1869 a 1876) pod názvem Základové národního hospodářství i statistiky. Stručný spisek ten psán jest instruktivně a zahrnuje i prvky finanční vědy. Stanovisko jest orthodoxně ekonomicko-liberální. Jiný spisek Procházkův jest: O spolčování se živnostníku (1862). Nékolikastránkový spisek Jádro národního hospodářství co základ pro přednášky na českách průmyslových a. obchodních školách dle dra. F. Migerky vydal česky Otto šl. Bauer (1872). Také Josef Bartošek vydal malou knížku: Národní hospodářství dle všeobecné uznaných zásad (1867). Jiné spisy české v období toto ještě spadající jsou: Antonín Majer: Řemeslník český (1863), Ctibor: Hypoteční banka král. Českého (1866), Kadečka: Z nedostatku peněz. orba a průmysl klesají (1866), Jan Bavorský: O konsumních spolcích, Jan Kačírek a Jan L. Mašek: Záložny, jich zřízení, správa a účetnictví (1869), František Václavík: Meliorace (1869), F. V. Bozděch: Rolnictví a průmysl (1870), AI. Kalenda: Kterak odpomoci povšechné bídě lidské (1871), K. E. Gallaš: Upraveni řek v Čechách a jeho vyznám v ohledu národohospodářském (1872), V. Nedvídek: Vlastni pomoc řemeslnictvu ve spolcích živnostenských (1873), J. V. Diviš: Pokroky průmyslové a národohospodářské (1874). Třetí, nejdůležitější období v rozvoji české literatury národohospodářské spadá v druhou polovici let sedmdesátých. Naděje na příznivější obrat politický a na brzké zřízení samostatné české university dala popud i k novému osvěžení českého písemnictví národohospodářského. Profesor národního hospodářství na dosavadní universitě, Eberhard Jonák, byl sice Čech, avšak přednášky konal jazykem německým. Teprve habilitací docentů Albína Bráfa (1877) a Josefa Kaizla (1879) počala věda národohospodářská s kathedry universitní zaznívati v řeči české. A s oběma těmito jmény pojí se zároveň nové, nejplodnější období českého národohospodářského

27

písemnictví. Byla-li česká literatura národohospodářská ovládána z počátku ekonomickým individualismem žáků Smithových a Sayových a později národnostně ochranářským duchem Listovým a Careyovým, neslo se období toto již pokročilými ideami moderní školy historické, jejíž methodu přijalo též za svou. Nejpozoruhodnější spis ve směru tom jest kniha Albína Bráfa: Studien ueber nordboehmische Arbeiterverhaeltnisse (1881), v níž podáno jest historické a statistické vylíčení stavu dělnictva pánve hnědo- a kamenouhelné, pak oborů textilních, sklářských a keramických v severních a západních Čechách. Ačkoliv spis jest povahy popisné, plynou z něho důsledky sociálně politické samy sebou. Důležitá jest dále studie Bratova Almužna (s.55) a mzda (1883), v níž osvětluje vzájemné vztahy otázky dělnické a chudinské. V pojednáni Počátkové nauky o dani progressivné (»Právník«, 1884) vyličuje Bráf historicky, že zásada progressivnosti stejně vyrostla na půdě daňové theorie prospěchové jako spůsobilostní. Úvaha Listy o studiu národohospodářském (»Aletheia«, 1897), obírající se otázkami methodologickými, ukazuje, že spor o methodu deduktivní neb induktivní byl jen následek nesprávně položené otázky, ježto individualistická škola nechybovala v badatelské methodě, nýbrž v základotvorné abstrakci. Ze spisů, jež položily základ k důležitým opravám a počinům na poli praktickém, sluší uvésti: Meliorační uvěr (1890), jenž byl původem první organisace melioračního úvěru v Rakousku, Dvě nutné opravy (1884), V statistice samosprávy (1884), Některé úvahy o úrokových poměrech v Čechách (»0bzor národohospodářský«, 1896), Břímě, které se dá zmenšit (1896). Z ostatních prací Bratových — habilitační práce jeho Papiergeldentwerthung und Agio, v níž hájil theorii, že úvěr jest jen podřízeným živlem ažia a jeho kolísání, a že ono ovládáno jest spíše spekulací v nabídce a poptávce po drahokovu hlavně pod vlivem zahraničně platební bilance, nevyšla bohužel tiskem — nutno vytknouti: O skladištích veřejných (1876), O poskytováni subvenci drahám železným (1877), Ochranné clo a smlouvy obchodní v Rakousku (»0světa», 1879), O reformě bratrských pokladen hornických (»Právník«, 1880), Panství obchodu (»Osvěta«, 1881), Methodologické spisy národohospodářské (»Athenaeum«, 1884), Oprava zákona o hospodářských záložnách okresních (»Právník«;,1885), H. Schulze-Delitzsch a záložny české (1884), Náprava měny (1885), Dělnická otázka (v Ottově Naučném slovníku), Sociální politika států evropských (1895), Příbytné poměry velkých mest rakouských se zvláštním zřetelem ku Praze a předměstským obcím (1895), Dva staré návrhy na odklizení dluhů pozemkových (1895), Rozhledy (doslov k dílu »Sto let práce«), Kterak pokračuje myšlénka povinného pojišťování dělnického (1896), Příspěvky k dějinám zemědělského vyučováni v Čechách (»České listy hospodářské«, 1896) L´état économique et sociále du peuple Tcheque (»La nation Tcheque«, 1896), Boj proti liberalismu (»0bzor národohospodářský«, 1897), Ještě kus studie o poměrech úrokových (tamtéž, 1897), O novém buditelstvi kněžském (»Aletheia«, 1897). Tím ovšem literární činnosť Bráfova daleko není vyčerpána. Dlouhá řada cenných článků a pojednání jeho roztroušena jest v encyklopediích (v Ottově. Naučném slovníku), zejména: »Agrární zákonodárství i, »Bydliště podpůrné«;, »Dědické právo«, »Chudinství«, »Fysiokratism«, »Individualism«, »Internacionála», »Jediná daň« v Zeitschr. fuer Volksw., Socialpol. u. Verwaltung: »Ueber Meliorationscredit mit besonderer Ruecksicht auf Oesterreich«; v »Schriften des Ver. fuer Socialpol.« (spol. s Randou) referát o rak. zákoně o ručení z úrazů; v »0esterreichisches Staatsworterbuch«: »Bank oesterr.-ungarn«., »Banken«, »Eisenbahnen«, »Eisenbahnsubvention«, »Handelsvertraege«, »Land- und forstwirtschaftlicher Unterricht«, Meliorationskredit«, Schuldenkonvertierungen«; v četných časopisech odborných («Právník«, »Athenaeum«, »Českomoravský národní hospodář«), všeobecných i politických, nejnověji pak soustavně řízenou národohospodářskou rubrikou v politickém denníku »Hlasu Národa« podjal se úkolu ukázati vzor, jak by politické denníky české měly k této důležité stránce přihlížeti. Charakteristickou známkou Bráfovy literární činnosti jest ve věci neobyčejná důkladnost', ve formě slohová průhlednosť. V sociálně politickém směru sdílí Brát stanovisko kathedrově sociální, pramenící z vřelé účasti s vrstvami hospodářsky slabými. Bráf se zálibou obírá se otázkami tak zvaných drobných prostředků národohospodářských, a jest ve směru tom i na poli praktické práce horlivě činným (Zemský výbor, Zemská banka, Hypoteční banka, Zemský pojišťovací fond císaře Františka Josefa, Jednota záložen atd.), dav podnět k mnohým důležitým blahodárným institucím a reformám. Veliký význam Bratův spočívá také v činnosti jeho učitelské. Od samého počátku české university odchoval Bráf celou generaci českých právníků v duchu svých snah sociálně reformních, on dovedl u žáků svých probuditi pro hospodářství národní skutečný zájem a lásku a za krátký poměrně čas svého učitelského působeni hrdě ukázati může k tomu, čeho málokterému učiteli dopřáno, že vychoval svou vlastní českou školu národohospodářskou, k níž se dnes čítá celá řada mladších pracovníků v tomto oboru. Záhy po Bráfovi zahájil přednášky z národního hospodářství na tehdy ještě německé universitě jazykem českým Josef Kaizl, položiv však brzy těžisko svého působení v tvorbu literární, ježto záhy činností politickou učitelskému působení svému do jisté míry byl odňat. Také Kaizl jakožto žák Schmollerův jest stoupencem školy historické, ač naproti Bráfovi kloní se spíše k zásadám liberálním. Kaizl vydal Národní hospodářství pro studium akademické i soukromé v systematickém pořádku (1883), jež ve stručné formě a bohatém obsahu vyhovuje všem moderním požadavkům a jest dnes nejlepším systematickým spisem v českém jazyku. Za hlavní dílo Kaizlovo považovati však sluší téhož Finanční védu (l. vyd. 1888, 2. vyd. 1892), jíž vyšly dosud dva svazky. V široce založeném a k domácím poměrům pilně přihlédajícim tomto spise jeví se všechny vynikající vlastnosti Kaizlovy

28

jakožto národohospodářského spisovatele. Původnost a samostatnost v systematickém rozvrhu i odůvodnění jednotlivých theorií řadí spis k nejdůležitějším toho druhu v literatuře vůbec. Z ostatních důležitých spisů Kaizlových sluší jmenovati: Der Kampf um Gewerbereform (s.56) und Gewerbefreiheit in Bayern von 1799 bis 1868 (1879), vydaný v Schmollerových Staats- und socialwissenschaftliche Forschungen, Die Lehre von der Ueberwaelzung der Steuern (1882), Postátněni železnic v Rakousku (»Athenaeum«, 1885); Vyrovnání s Uhry r. 1867 a 1877 (1886), Náprava rakouské měny (1890), Hospodářská theorie hodnoty (»Athenaeum«, 1890), Pokroky socialismu (tamtéž, 1891), Passive Eisenbahnen (1895) Progresivní přirážky (»Národohospodářsky obzor«, 1896), Zlato a stříbro (tamtéž, 1896), pak četné studie a kritiky v odborných časopisech domácích i cizích, zejména však v jím redigovaném, na značné vědecké výši stojícím Athenaeu. Význačným rysem Kaizlovým jest jeho bohatá literární plodnosť, povýšenost' hlediska, modernosť názorů, elegance a při vší střízlivosti barvitost slohu. Z ostatních profesorů vysokých škol spadají sem částečně statistické a finanční práce Matouše Talíře, zejména jeho spisy Arrha, studie z dějin finančního práva rakouského (1890), Reforma berní (1893) a systematické, důkladné dílo: Poplatky a kolky v Rakousku (1896), dále spisy zemědělského oboru J. B. Lambla: Oesterreichische Feldbausysteme (1859), Die Viehabnahme veranlasst durch den Menschemuwachs (1876), Depecoration in Evropa (1878), Důchod pozemkový co účel hospodářství i chovu dobytka (1888), Důchod pozemkový ve světle pravém a poměr jeho k dosavadní dani pozemkové (1889), pak spisek Jana Palackého: O budoucnosti českého rolnictva (1884). Do let osmdesátých a ovšem již i dříve padá také literární činnost Karla Adámka. Z přečetných jeho, nedostatkem soustavnosti poněkud trpících, spisů lze uvésti: Kořalečni mor (1884), Naše rolnictví (1884), Naše dělnictvo (1885), O pojišťování dělníků zemědělských (1885), Z naší doby (1886), O zemském hospodářství v král. Českém (1888), Organisování zastoupení zajmu rolnictva (1890), Některé příčiny hospodářské krise (1891), Uhry a Rakousko (1891), Z uherského zemědělství (1892), Nedělní klid (1893), Příspěvky k měření národního blahobytu (1894), Upravení pozemkové dané (1895), Našemu rolnictvu (1895), O reformě živnostenského řádu (1897). Ze soudobých spisovatelů národohospodářských zasluhují dále povšimnutí: publicisticky dlouhá léta činný Josef Fořt (Státní rozpočet a daně, 1880), O tarifnictví železných drah (»Athenaeum«, 1890), Jádro otázky nastávajícího rakousko-uherského narovnání (1895), Karel Urbanec (Jednání VIII. všeobecného sjezdu záložen, 1880), V. A. Fišera (O důležitosti stavu rolnického, 1880), Ludvík Odstrčil (Národohospodářské opravy, 1881), Vilém Tekly (Stinné stránky dělitelnosti pozemku, 1882, Nové obchodní smlouvy, 1891, Reforma daní, 1892), Alois Studnička (O úpadku řemesel a o českém dělnictvu a jeho poměrech, 1883), Čeněk Hevera (Obrana celní na, ochranu českého rolnictví a průmyslu, 1885, Česky kupec a živnostník, jich daně a poplatky, 1885, Banka rak.-uherská, její podstata, nynější ústroji a působnost, 1886), Martin Pokorný (Důchod invalidní, 1885), K. Gerber (Nucené pojišťování státní nebo zemské, 1887), Karel Sallač (Svobodná dělitelnost pozemků jest záhubou stavu rolnického, 1887), Jan Sedlák (Otázky řemeslnictva a živnostnictva na sněmu, 1889), Jan Rozkošný (O scelování pozemků, 1889), J. Kožaný (Knihovní směny a zadlužení nemovitostí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 1891), Rudolf Treybal (Hospodářské zákonodárství, 1892), Alfons Šťastný (Program rolnictva rakouského, 1891), Josef Schreyer (Dějiny svépomocných záložen českých, 1891), Jan Heller (Správa a umístění peněz, 1893), František V. Schwarz (Cheková a odúčtovací zařízení bankovní, 1895), Gustav Poschl (Kríse agrární a rolnická družstva hospodářská, 1896), Jan Dvořák (Nástin vývoje zákonodárství zemědělského na sněmu král. Českého a na radě říšské od r. 1889 do r. 1896, 1896), František Rauscher (Slovo o krisi rolnické, 1896), Jan Slavík (O rakousko-uherském narovnání, 1897). Z mladších pěstitelů národohospodářské literatury vynikli zejména Josef Trakal (Co jest cocialismus, 1886, K osnově zákona proti nebezpečným snahám socialistickým v Rakousku, 1886, Národohospodářské upomínky z Pařížské výstavy, 1880), František Fiedler (O scelování pozemků, 1889), Karel Kramář (Das Papiergeid in Osterreich, 1886, Z pathologie moderního hospodářství, »Athenaeum«, 1889, Die statistische Lohnpolitik und die Loge der Arbeiter in den Salinen děs Salskammergutes bis zum Jahre 1748, Jahrbuecher fůr Nationaleókonomie und Statistik, 1896). Pro úplnosť uvésti ještě sluší: Jan Malý (Nová politika finanční, 1888), Jiří Bouček (Potřeba osobního úvěru. pro rolnictvo a záložny Raiffeisenovy, 1889), Antonín Stengl (Úvaha o reformaci peněz a úvěru, k odstranění stávající zemědělské a obchodní krise, 1889), Jan Třeštík (Platidla, 1889), Josef Vránek (Pojišťování dělnictva pro případ nemoci a úrazu, 1889), František Chlumecký (Upřímné slovo o organizaci našeho malého řemeslnictva a živnostnictva, 1889), Vincenc Wagner (Zařízení ku blahu dělnictva, 1890, Úleva v chudobě, 1894), V. Železný (L. Bondy) (Jak odstraniti naši agrární krisi, 1897). Konečně i v pokolení nejmladším na novo oživuje zájem pro národohospodářskou práci literární. Stačí uvésti zejména Františka Čuhla, stálého přispívatele Osvěty, Vladimíra Fačka, Josefa Grubra, redaktora Národohospodářského Obzoru, Cyrilla Horáčka (Příspěvek k otázce agrární, 1894, Naše hospodářské nedostatky, 1894, O zásadě soukromohospodářské a centralisacní v cedulovém bankovnictví, 1896, Počátky českého hnutí dělnického, vydané v Rozpravách České Akademie, 1896, Nauka o mezdním fondu, 1897), Rudolfa Hotowtze (Různé rady a pokyny pro obchodnictvo, 1895), Jana Kolouška (O zákonodárství obchodním, (s.58) a živnostenském, 1896, O obchodech s cennými papíry, 1897), zemřelého Emila Ludvika {Náprava naši měny, 1892), Josefa Lukáše, pracovníka v oboru ochranného zákonodárství, dělnického, Jaroslava Seidla, činného v. oboru agrární politiky, Jana Srba obírajícího se statistikou, Václava Schustra (K

29

sociální otázce stavu rolnického, 1893), Karla Viškovského (Pojišťování krupobitní v Čechách, jeho nedostatky a náprava, 1897). Literatura překladová dlouho ležela ladem. Vedle zmíněného Riegrova překladu Droza a Kheilova překladu Laveleye (Základy politické ekonomie, 1887) jeví se v tomto směru teprve v posledním desítiletí poněkud čilejší ruch. Tak zejména přeloženy: Chodského Vývoj védy národohospodářské (1888), Limanowského Dějiny sociálního hnuti v XIX. století, 1892 (přel. Antonín a Alois Hajnové), Raaeho Osm hodin práce (přel. Alois Rašín), Schaefflea Jádro socialismu, Laveleye Socialismus naši doby, lngrámovy Dějinyvěidy národohospodářské, 1896 (přel. Josef Pekl), Gideovy Zásady národního hospodářství, Í897 (přel. Jar. E. Salaba), Lorenzova Marxovská sociální demokracie (přel. Jar. Preis a Al. Rašín) Buecherův Vznik národního hospodářství, 1897 (přel. Jos. Gruber) Pesche a Cathreina Soukromé vlastnictví, 1897 (přel. Jos. Tumpach). Jakožto zvláštní směr sociálně politický vystupuje v české literatuře křesťanský socialism, jemuž základ položil Matěj Procházka zdařilou prací svou Otázka dělnická v »Časopise katolického duchovenstva« v r. 1872 a 1873. Jemu následovali Antonín Lenz (Socialismus v dějinách lidstva a jeho povaha, a církev katolická jediné schopna, k řešení sociální otázky, 1892), Josef Burian (Socialismus na líc a na rub, 1892) a zejména velice plodný Rudolf Vrba (Dělnictvo v boji na svá práva, 1891, Povaha moderního kapitálu, 1892, Hříchy společnosti, 1893, Sociálně demokratická společnost, 1894, Boj proti klerikalismu, 1895, Otázka. zemědělská, 1896, Budoucnost národa, 1897, Národní sebeochrana, 1897). Směr humánní, pokud dotýkal se otázky sociální, zastoupen v literatuře zejména Marii Červinkovou Riegrovou (Ochrana chudé a opuštěné mládeže, 1887, Záštita pracující dívky a zeny, 1893). Národohospodářská literatura česká směru socialistického mimo četné populární brožury a překladové výtahy (z Marxe, Engelsa, Bebla, Kautského) nevykazuje dosud ničeho pozoruhodného. Co do literatury periodické věnován byl po většině otázkám národohospodářským zmíněný již Šimáčkův Posel s Prahy. V roce 1881 založen byl v Brně Sekretář, později Českomoravsky národní hospodář, vedený zprvu Janem Sovadinou, po jeho smrti Václavem Šíleným, v roce 1896 počal konečně v Praze vycházeti po efemerních Nových zprávách čtrnáctidenník Obzor národohospodářsky redakcí Josefa Grubra. Mimo to ovšem pěstovaly a pěstují otázky sem spadající četné časopisy odborné, zejména rolnické, živnostenské a dělnické, z nichž jmenujeme jen Právník, Samosprávný obzor, Záloženský věstník, pak časopisy politické a v novější době četné revue (Osvěta, Naše Doba, Rozhledy, Česká revue, Aletheia, Akademie, Vlasť). Stručný přehled tento ukazuje, že i české písemnictví národohospodářské v utěšeném kulturním rozvoji národa čestně obstálo. V soutěži odborné literatury světové zbývá ovšem u malého a z obrodného stanoviska i mladého národa našeho mnoho doháněti, a platí i na této málo dosud zkypřené roli staré heslo »Pracuj každý s chutí usilovnou!«

3. Recenze

Příběh českého konzervativního myšlení Pavel Sirůček Hanák, D.: České konzervativní myšlení (1789-1989). Brno, Studio Arx 2007. 316 stran. ISBN 978-8086665-03-0. (Pokračování)

Metodologické problémy Publikace D. Hanáka zřejmě vychází z jeho disertační práce, na níž lze z internetu stáhnout posudek J. Hanuše (na http://is.muni.cz). Tento vyzdvihuje velké množství prostudované literatury a interpretaci na pomezí historických a politologických postupů. Zmiňuje originální pasáže popisující nejnovější dějiny i náhledy, kterou mohou inspirovat, „právě díky své jednostrannosti“. V tomto kontextu chválí zaujetí tématem, včetně toho, že autor nikterak nezakrývá, že konzervativní myšlení je mu osobně blízké.

30

Lze se připojit a konstatovat, že angažovanost autora a osobní zaujetí sice nemusí každému pozitivně rezonovat, je však příjemně osvěžující ve srovnání se všemi „nezávislými“ tvůrci, komentátory či dokonce společensko-vědními autory. Např. v ekonomické vědě, zejména jejích hlavních proudech, se stalo módou a povinností vystupovat „objektivně“ v duchu pozitivistické metodologie. Ideologické soudy vycházející z určitých teoreticko-metodologických, filosofických a ideologických východisek (často explicitně neformulovaných a obvykle liberálních) jsou vydávány za obecná dogmata, které musí být „každému ekonomovi“ jasná a svatá. Původně společenská věda ekonomie je stále více prezentována jako technická disciplína, kde jde pouze o doladění parametrů v daných nepřekročitelných mantinelech příslušnými experty. Tyto jsou vyřazováni z kontroly veřejnosti, obvykle nenesou odpovědnost a nepodléhají ani kritériím ohodnocení výkonnosti jako jiné profese. Ostatně stačí se podívat na laureáty tzv. Nobelovy ceny za ekonomii, která již mnohdy ani příliš nezakrývá, že fakticky supluje neexistující ocenění za matematiku. U Hanáka taktéž možno ocenit relativní detailnost pohledu na výseky (či příběhy) novodobých českých dějin, připomenutí i méně známých historických reálií a dokumentů (např. ohledně politického systému Rakouska-Uherska a první či Druhé republiky), včetně mnoha odkazů, ale i různých stanovisek a pohledů. V textu je odkazováno i na další jeho příbuzné práce. Recenzovaná studie dokládá potřebnost stálé podpory skutečně společenských věd a humanitních disciplín a řádově převyšuje mnoho doktorských disertací např. z ekonomických oborů, a to i na prestižních školách po celé republice. Problematická je však metodologie, kdy i citovaný posudek připomíná úskalí aplikace šesti základní principů konzervativního smýšlení R. Kirka na české prostředí. Diskutabilní je základní teze, že se anglosaský konzervatismus neliší od českého. Nicméně studie připomíná i specifika českých konzervativců. V tomto kontextu lze poukázat na jistou nepřenositelnost anglického konzervatismu do odlišných reálií a opětovně připomenout, že konzervatismus se, na rozdíl od liberalismu a socialismu, deklaruje jako nejméně „ideologický“. J. Hanuš konstatuje, že je proto značně obtížné vystihnout, který myslitel či hnutí je vlastně konzervativní. Uvádí Vaváka, kterého považuje za „premoderního barokního člověka“, s identitou založenou na vypjatém konfesním smýšlení. U něho je zařazení do moderního kontextu obtížné; za poněkud násilné označuje i spojování myšlenek Vaváka se způsobem řešení problémů u V. Čermáka či Voegelina. Zmiňuje i Palackého, který je tradičně zařazován spíše k táboru liberálnímu (s jeho koncepcí národa v liberálním pojetí, liberálními politickými návrhy a dalšími liberálními aktivitami). Připomíná problémy při rozlišování mezi historickým liberalismem a současným chápáním konzervatismu. Potíže mu činí i začlenění spisovatele J. Demla mezi konzervativce, kdy tohoto nahlíží spíše jako neuchopitelného a nezařaditelného sebestředného uměleckého modernistu. Ošidnosti při vytváření chronologické řady českých konzervativců dokládá na příkladu J. Pekaře. Připomíná složitosti jeho osoby a díla, včetně sporů s českými agrárníky (i v otázce pozemkové reformy) či Pekařových postojů ke katolické církvi. Hanuš nesouhlasí s interpretací sporu o smysl českých dějin a kriticky hodnotí některá krajně příkrá hodnocení Masaryka jako nekorektní. Za „velmi tenký led“ považuje např. tezi, že Masaryk otevřel Pandořinu skříňku politických náboženství, a tím i dveře komunistům nebo tvrzení, že Masarykovy představy jsou definitivně mrtvé.

Další čeští konzervativci? Pohledy a hodnocení jednotlivých autorů však mohou být různé. Např. F. Palacký je jinde označován za zakladatele tradice českého konzervatismu či přímo za jeho „vůbec největší postavu“ (viz Fingerland, J.: Český konservatismus. Dostupné na adrese http://www.konzervatismus.sk/article.php?fingerland). Autor zde shrnuje konferenci Český konzervatismus konanou v říjnu 2000 a příspěvek přednesl na konferenci Kapitalizmus a jeho kritici, konané v Piešťanech 26.-28. října 2001. Úvodem pokládá otázku, zda něco jako český konzervatismus vůbec existuje. Pro české intelektuální dějiny a politiku posledních dvou století považuje za charakteristické „jevy jako radikalismus, socialismus, pokrokářství nebo určitý druh ne-expansivního nacionalismu, nehledě na zálibu Čechů v novotách a sklonu neustále něco vylepšovat“ (tamtéž, s. 1). Postupně ale nalézá několik konzervativních osobností, mnoho mužů a žen reprezentujících jakési „polo-konzervativce“ i některé aspekty české mentality příznačné pro určitý druh konzervatismu (lnutí k pragmatickým řešením s odmítáním extrémů). Což však „neznamená, že bychom mohli hovořit o nějaké velké a soustavné tradici českého konservatismu“ (dtto). Připomenuty jsou obtíže při identifikaci toho, kdo a co je konzervativní. Pracovně zde hovoří o konzervativcích jako o těch „kdo se v českém prostředí zasazovali za umírněnou a státotvornou politiku, usilovali o založení správy věcí obecných na širším pochopení dosavadních národních dějin, ve svých dílech se dotýkali důležitých „konservativních“ témat nebo v praxi se snažili o kompromisní a obezřetný přístup“ (tamtéž, s. 1). Rozlišován je např. konzervatismus literární, katolický či aristokratický. Konzervativní stopy nejsou hledány v dávnější historii (Dalimilově kronice, postojích Karla IV. či politice Jiřího z Poděbrad), ale až od 18. století. Obvyklé mínění sem klade vznik konzervatismu v kontextu odporu proti osvíceneckému racionalismu. První náznaky lze nacházet na univerzitách či církevních kolejích, určité konzervativní náhledy se objevují u J.

31

Jungmanna a J. Dobrovského. Příznačnější jsou však u českých venkovanů - F. J. Vaváka a o generaci mladšího J. Dlaska. Vyjadřovali postoje českých venkovských vrstev, nicméně za zakladatele tradice mohou být označeni těžko. Za tohoto je považován až F. Palacký, v jehož politickém díle pokračoval F. L. Rieger. V průběhu 19. století se rozvíjel i druh šlechtického konzervatismu, který se nacházel na straně umírněnosti, společenského smíru a autonomie (L. Thun, J. Clam-Martinic, J. Lobkowitz). Vystupoval proti českému i německému nacionalismu i proto státně-absolutistickým a socialistickým snahám. Významnou postavou byl B. Schwarzenberg, a později o několik generací mladší a příbuzný K. Schwarzenberg (publicista v časopisech Řád, Akord aj.). Jejich vliv však nebyl velký a česká politika z aristokratických kořenů nevycházela. Za specifický fenomén konference označila „konzervativní venkovskou idylu“ v literatuře 19. století. Rurální život spisovatelé barvotiskově líčili jako ztracený ráj a zdroj cizími vlivy nezasažené národní kultury (J. Š. Baar či některá díla B. Němcové). Za významný zlom je považován 28. říjen 1918, kdy Češi museli získat vztah i odpovědnost k nově nabytému státu. Léta 1918-20 někteří dokonce považují „za dobu jakési kontrarevoluce či reakce“, kdy se čeští i slovenští vojáci angažovali v bojích v Rusku i proti pokusům na Slovensku a Maďarsku, což tehdy podporovala i demokratická levice. V první republice jsou vyzdvihovány dvě velké konzervativní osobnosti, jedna z oblasti politické, druhá z intelektuální (přičemž vzájemný vliv těchto sfér v meziválečném období byl relativně slabý). Za nejčistšího konzervativce v politice je pokládán A. Švehla, původem hostivařský sedlák. „Ze „selského“ přístupu k praktickým otázkám udělal svou hlavní přednost. Byl mistrem kompromisu, realistou z absolutním nezájmem o akademické teorie a snad nejvíce ze všech prvorepublikových politiků se zasloužil o udržení společenské rovnováhy v bouřlivých letech po osmnáctém roce“ (tamtéž, s. 3). Švehla se angažoval v mnoha praktických opatřeních; podporoval např. umírněnou variantu pozemkové reformy (která nakonec prošla), s cílem posílení středního rolnictva jako stabilizujícího prvku státu. Hlavní reprezentantem intelektuálních konzervativních postojů byl historik J. Pekař, taktéž jeden z největších kritiků pozemkové reformy. „Ani on nevypracoval nějakou obecnou teorii“ (dtto). Jeho dobové polemiky i historické spisy „odrážejí konsistentní skepticismus muže, který se nenechával strhnout módními proudy doby. K výkladu českých dějin nepotřeboval pomůcky jako „třídní boj“ nebo husitská tradice“. Trpělivě vyvracel historické mýty, které mívaly přímý vliv na politiku doby“ (tamtéž, s. 3-4). Uváděni jsou další konzervativci z české historické obce - předchůdce Pekaře J. Goll, Z. Kalista, taktéž (jako Pekař) rehabilitující barokní dobu či značně konzervativní W. W. Tomek. Ke generačním souputníkům Pekaře náleží svérázný protestantský filosof E. Rádl, sociolog J. Mertl aj. Někteří se však zkompromitovali za protektorátu. K prvorepublikovým „polo-konzervativcům“ patří básník desiluze a útočné ironie V. Dyk (v ČSR pravicový žurnalista a senátor), pozdní J. S. Machar (kritizující politiku vzniklé ČSR i Masaryka) a generace legionářů (R. Medek). Jako významný proud intelektuálního konzervatismu figuruje konzervatismus katolický. J. Durych, J. Florian či J. Deml hledání duchovních kořenů české společnosti stavěli jako protipól světské (až kacířské) první republice. Mezi katolické kritiky první republiky náležel i L. Jehlička; někteří se však ocitali mimo liberální proud pravice a část se projevovala otevřeně antisemitsky. Konzervativní prvky lze vystopovat v tzv. Druhé republice. Mnozí však konzervativní témata a hesla (vlast či národ) vyhrocovali a náleží již ke specificky českým verzím fašismu. Mezi autoritativní, rasistické a radikalistické proudy, reagující na zklamání z vývoje u nás i v zahraničí, patří R. Gajda nebo J. Stříbrný. Občas se objevují pokusy řadit mezi konzervativce taktéž postavy jako K. Čapek nebo T. G. Masaryk; Preisner dokonce za typ středoevropského konzervativce označil F. Kafku (blíže tamtéž, s. 5). Po II. SV nebyla pro politickou pravici nejpříhodnější doba, a i když byly některé myšlenky stále živé, stal se politický konzervatismus v podmínkách „národní a demokratické revoluce paradoxně utopií“. Po únoru 1948 část konzervativněji smýšlících odešla do emigrace, jejíž řady se rozšířily po roce 1968. Z exilových postav jsou připomenuti J. Gruša, R. Preisner, A. Tomský, P. Tigrid a časopisy Obzor, Rozmluvy a Svědectví. Z domácích odpůrců režimu jsou jmenováni J. Šafařík, L. Jehlička, P. Pithart, M. Uhde, R. Kučera (časopis Střední Evropa), E. Mandler, D. Kroupa a lidé kolem monarchistického sdružení České děti. Po listopadu 1989 se konzervativci navracejí do politiky, ale „mnozí bývalí konservativní disidenti se nechali z hlavního politického života vytlačit“ (tamtéž, s. 5). ODS je zde označena za stranu, které reprezentuje „spíše jednoduché verze liberalismu, a nikoli nějaký „český konservatismus““ (dtto), a to i když vzorem její tvorby se stala britská Konzervativní strana V oblasti společenských a intelektuálních aktivit příspěvek zmiňuje Občanský institut, ekonomicky zaměřený Liberální institut, Centrum pro ekonomiku a politiku pod patronátem ODS (či dnes spíše V. Klause), Mladé konzervativce s časopisem Pravý úhel, brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury a časopis Proglas, filosofický pražský časopis Distance a studentský list Babylon.

Česká konzervativní a liberální tradice pohledem soudobé pravice Některé kapitoly vývoje českých konzervativních a liberálních politických sil z pohledu soudobé pravice stručně mapoval dlouhodobý seriál Česká liberální a konzervativní tradice na stránkách Cevrorevue. Položil

32

otázku, zda existuje česká liberální a konzervativní tradice, a to v kontextu konstituování české politické scény po roce 1989. Mnohé z nově vzniklých politických subjektů se přihlásily k liberální či konzervativní politice a verbálně se hlásily k té či oné tradici české politiky. „Většinou však šlo o povrchní hledání sebeidentifikace se zcela odlišnými proudy nebo osobnostmi“ (Cevrorevue, 3/2001, s. 5). Hledáním „kořenů“ se zpočátku příliš nezabývali teoretici ani praktici a i proto byli nezřídka představitelé konzervativní a liberální politiky „obviňováni z neautentičnosti, plagiátorství, poklonkování tradicím některých jiných zemí“ (tamtéž). Seriál z pera historiků, politologů, sociologů i ekonomů mapoval některé kapitoly české historie od národního obrození do roku 1989 a pokoušel se dokladovat, že tato tradice opravdu existuje. Podle autorů (I. Langer a L. Mrklas, 4/2004) občanská pravice historickou tradici u nás má a k ideovým a politickým předchůdcům by se rozhodně hlásit měla. Má na co navazovat, ale s odstupem a kriticky. Historii moderní české pravice seriál zahajuje v 19. století a připomíná její dávnější kořeny i tradice. Mezi dvaceti pokračováními (Cevrorevue, 3/2001-4/2004, většina dílů dostupná na http://www.cevro.cz/cs/cevrorevue) byla pozornost věnována i některým autorům analyzovaným studií D. Hanáka. V řadě případů se však úhly pohledu, hodnocení i řazení lišily a vůbec zde nebyly přesněji vymezovány politologické termíny, ani odlišovány aspekty liberální a konzervativní. První pokračování naznačovalo liberální a konzervativní prvky v českém národním obrození (4/2001), následující (5/2001) bylo věnované liberalismu F. Palackého (kde J. Kořalka termín konzervativní vůbec nepoužil) a další (1/2002) připomínalo střety staro- a mladočechů, s důrazem na F. L. Riegera. Další představily liberálně-konzervativní reflexi sporu o smysl českých dějin (2/2002), liberálního ekonoma J. Kaizla, dobu zrodu moderního českého stranictví, K. Kramáře, A. Rašína, A. Švehlu (3/2003), politickou pravici první republiky, pravici Druhé republiky (5/2003), agrárníka L. Feirebanda, pravici v domácím odboji (včetně role L. Rašína - syna A. Rašína), osudy ČSL v letech 1945-48, dobu omezené demokracie 1945-48, spory komunistů a agrárníků a exilovou demokratickou pravici. Pokračování věnované liberálům a konzervativcům v posrpnovém disentu (2/2004) taktéž označuje za nezvratnou skutečnost, že velká část českého disentu po roce 1968 smýšlela levicově. L. Mrklas však nachází jednotlivce a nevelké skupiny pravicové orientace, kdy v Chartě 77 jako osoby konzervativní orientace jmenuje V. Bendu a I. Medka.

Kdo je, a kdo není konzervativec? Nejen metodologické problémy lze vnímat taktéž z odlišných pozic, včetně vymezení konzervatismu či rozdílných pohledů na to, kdo vůbec skutečným konzervativcem může být. Na konzervativní ideje a hodnoty se však nemusí odkazovat pouze politická pravice. Mnohdy však kritéria nejsou zcela jasná, s termíny se zachází příliš volně a dochází k jejich prolínání a záměnám. I internetové diskuze (např. na http://ww.eportal.cz) odrážejí pestrou škálu názorů, včetně fundamentálního tvrzení, že konzervativcem nemůže být nekřesťan. Ateistický „konzervativec“, vzhledem ke své světské omezenosti nechápe, že na počátku všeho zla je lidská bezbožnost a náboženská zvrácenost, a stává se zde loutkou v rukou ďábla. Pohanští konzervativci jsou označeni za jednu z příčin úpadku konzervativního hnutí v celé západní civilizaci v posledním století. Jiné pohledy naopak hovoří např. o revolučních konzervativcích či konzervativcích na levici, včetně označování části současné KSČM za silně konzervativní. Rozdílná vnímání panují také v otázce konzervatismu českého národa. Jedni jsou přesvědčeni, že tento byl vždy poměrně konzervativní a Češi nebyli, až na výjimky, nikdy nositeli radikálních změn. Česká „loajalita“ vůči různému panstvu je pověstná, i když se často může jednat spíše o lenost a neochotu cokoli výrazněji měnit a učit se něčemu novému. Setrvávání ve starých vyjetých kolejích dnes naráží na dynamické změny spojené s akcelerací globalizace a někteří tento konzervatismus považují za krajně nebezpečný. Jiní zase připomínají snahy o modernost Čechů, kteří se často sami proti konzervatismu vymezují. Česká kultura je ale nezřídka přitom za konzervativní považována (srov. s. 11). Přitom u nás stále přežívá nálepkování konzervativců jako zpátečníků a reakcionářů, kdy např. konzervativní postoje různých autorů z 19. a počátku 20. století jsou cejchovány jako prorakouské a prokatolické. Ostatně ideová odlišnost konzervativců od masarykovské první republiky je v Hanákově práci vykreslena zřetelně. Nejen u nás přetrvává zaměňování konzervativců a liberálů, umocněné rozporným spojením neoliberálních a neokonzervativních aspektů Nové pravice 70-80. let nebo i odlišnostmi britského a amerického konzervatismu. V Americe je tento mnohdy daleko více liberální, s větším důrazem na svobodu podnikání a evropský klasický konzervatismus zde bývá označován jako tradicionalismus. Zmatení politologických pojmů liberalismus, konzervatismus, ale i pravice a levice a čistě účelové žonglování s nimi bylo u nás silně patrné v první polovině 90. let. Podepsal se na tom nejen nedostatek historické zkušenost, diskontinuita vývoje, ale podstatně i fenomén tzv. nepolitické politiky a nenormální politické uspořádání, v mnohém přežívající dodnes. Ke konzervatismu se alespoň zčásti hlásila ODS, křesťanské základy konzervatismu zastávala KDS a KDU-ČSL, některé aspekty byly vystopovatelné u liberálního spolku ODA. Deformace byly zejména patrné právě u konzervatismu, který se v novodobější historii státu příliš neuplatňoval.

33

Matení a relativizace pojmů pokračuje a sílí i dnes. Možno připomenout změny kurzu britských labouristů (v duchu nových tzv. třetích cest) či změny, rozšíření okruhu témat a novou konzervativní nabídku budoucnosti u „nových“ konzervativců D. Camerona. Nazývat se konzervativním politikem či občanem se v neposlední řadě u nás především na počátku 90. letech stalou i módou a intelektuální visačkou. Někteří hovoří o „drtivém vítězství formy nad obsahem“ (Vychodil, O.: Konzervatismus v Čechách - mýtus nebo skutečnost? (1). Cevrorevue, 3/2001, s. 6). „Salónní konzervatismus“ se předváděl drahými proprietami, snobskými sešlostmi, servilností před šlechtickými tituly a taktéž „s pravicovou urputností hájenými mnohdy velmi levicovými názory“ (dtto). Protagonisté této módní vlny nezřídka o ideových východiscích konzervatismu ani klasických konzervativních hodnotách neměli nejmenší ponětí a jejich chování vedlo k diskreditaci tohoto pojmu. Z tohoto zorného úhlu bývá konzervatismus nahlížen a odsuzován stále. Studie D. Hanáka nezakrývá pravicový způsob vnímání světa a „katolický“ pohled. Tento, obdobně jako deklarované anglosaské vzory vyrůstající z jiných kořenů či obdiv ke šlechtě, mohou v českém prostředí připadat jako cizorodé, násilné a nepatřičné. Na řadě míst jsou zřejmé snahy, inspirované Pekařem, bořit některá zažitá schémata o mýty o katolické církvi i české šlechtě. Samozřejmě ne každý odsuzuje všechny utopistické vize a pokusy o proměny člověka či prostředí směrem k sociálně spravedlivějšímu uspořádání. Samozřejmě ne každý je stoupencem schematického ztotožnění modernity a socialismu, s nevyhnutelným vyústěním v totalitu komunismu, resp. v nacionalismus vedoucí k fašismu. Poukazy na odlišnosti konzervatismu oproti „modernistickým“ ideologiím (včetně jejich vzájemného potírání) jsou však minimálně inspirativní. Ne všichni by podstatu ČSR, s ideovými nositeli Masarykem a později Benešem, označili jako levicovou. Samozřejmě ne každý sdílí elitářský pohled, autorovo vnímání a hodnocení tzv. Druhé republiky, o pasážích věnovaných disentu a „disentu“ nemluvě. Místy je možné zacítit i vliv až fanaticky protirusky (a protislovansky) zaměřených některých soudobých autorů; volbu pramenů by také někdo mohl označit za poněkud jednostrannou atd. Nicméně problematika konzervativního myšlení v českém prostředí by stála za podrobné zmapování i z odlišných teoreticko-metodologických pozic, kde by se ale fundamentálních problémů objevilo zřejmě ještě více.

Nová pravice a Nová levice Laskavý čtenář nechť promine (či pomine) závěrečné odstavce, inspirované zdaleka nejen představovanou studií. S níže nastíněnými otevřenými otázkami však samotný D. Hanák mnoho společného nemá. Při striktní interpretaci znaků anglosasky vnímaného konzervatismu (v duchu R. Kirka na s. 12, resp. Hanáka na s. 5-6) si lze spojení s levicovým politickým spektrem představit pouze těžce a násilně. Na první pohled zaujme konzervativní úcta k soukromému vlastnictví („Úcta, respekt a zachování soukromého majetku představují základ civilizace. Zničení soukromého majetku je zároveň zničením civilizace, celé její kontinuity, s. 6), odlišné vnímání rovnosti i svobody či vztah a respekt k náboženské autoritě („... náboženství a z ní vycházející morálka není nějakým přívěskem civilizace, ale jejím základem ...“, s. 6). Ani moc či autorita i další charakteristiky nejsou u tradičně interpretovaného konzervatismu jistě totožné s nazíráním např. socialistických kolektivismů (srov. Heywood, A.: Politické ideologie. Praha, Victoria Publishing 1994); nemluvě o nejen Hanákově nesmiřitelně kritickém postoji ke všem modernistickým utopiím. V Kirkových hlavních zásadách, na kterých vyrůstá rodokmen anglosaského konzervatismu, taktéž figuruje „Prozřetelnost“, odmítání beztřídní společnosti, nedůvěra k „sofistům, počtářům a ekonomům“ (kteří chtějí provést přestavbu společnosti podle abstraktních schémat), odpor vůči uniformitě a rovnostářství či přesvědčení, že „... stačí oddělit majetek od soukromého vlastnictví a vše se propadne vládě knížete temnot ...“ (s. 12). Je však opravdu zcela zcestné tvrdit, že konzervativní ideje, hodnoty, postoje, pohled na svět a způsob myšlení nemusí nutně inspirovat pouze subjekty na pravé straně politického spektra? Lze ihned (a obvykle správně) připomínat žonglování s pojmy, různá vnímání konzervatismu, a to i konzervativci samotnými, či narůstající problematičnost vymezování pravo-levého spektra v postmoderním chaosu atd. Nejde přitom o módní vlnu snobského salónního konzervatismu, jehož pravicovost je mnohdy stejně pochybná jako levicovost „kaviárového“ socialismu nesčetných liberálů či tzv. socialistů. Obezřetně je nutné vnímat i vymezování (v duchu např. F. A. Hayeka) konzervativce jako pouhého oportunisty, kdy „tak mohou např. konzervativci obhajovat i socialismus, pokud již byl zaveden“ (s. 48). Konzervatismus také zřejmě není jenom silným motivem soukromého života či estetickým, uměleckým aj. životním postojem, který lze zcela odpolitizovat a odideologizovat. Zopakovat možno tradičně nepříliš velkou vstřícnost většinové české společnosti k termínu konzervatismus. A neustále patrný pejorativních nádech staromilectví, zpátečnictví nebo reakcionářství (a v 60. letech minulého století, ale i dnes, také s nálepkou stalinismu). A taktéž prolínání a záměny s fundamentálním tradicionalismem, dogmatickým katolictvím či vyhroceným nacionalismem, ale i fašismem. Slovo reakcionář má přitom v českém prostředí trochu jiný nádech než např. ve francouzském myšlení, kde termín konzervativní revoluce označuje

34

reakcionářskou obnovu elitářského uspořádání společnosti. Např. po vlně revolučního nadšení na Západě v roce 1968 či mohutných protestech proti globalizaci před několika lety - tedy po našem konzervativec coby „normalizátor“. Na druhé straně však nemálo prvků české mentality a české kultury s konzervativními aspekty vcelku rezonují. Jak dokládá i text D. Hanáka, konzervativní v českých zemích 19. století neznamená nutně reakční a prorakouský. Obdobně jako dnes konzervativní v českém prostředí není pouze synonymem pro naprostou nehybnost či militantní obhajobu starých časů (mnohdy však odlišných a z různých pozic), stejně jako pro tvrdošíjné lpění na prověřených „hodnotách“ počátku 90. let. Tedy na rychlé a bezpracné cestě k velkým penězům a důležitým funkcím. Nemůže být inspirativní důraz na dlouhodobou kontinuitu, historii a tradici (chránící slabého jedince před již učiněnými omyly), pevnou morálku a prozíravost (jako spojení předsudku a rozumu) nejenom u politiků, spojení svobody s autoritou (s nasloucháním a respektováním přirozených autorit) či varování před zbožštěním tzv. pokroku i snahami o extrémní rovnost a svobodu? (srov. s. 5-6). Není pro politickou a ideologickou levici minimálně poučné volání po přirozeném a normálním běhu věcí, po normální společnosti s nezbytným řádem či Kirkovo „...změna nemusí automaticky znamenat prospěšnou reformu, překotná inovace obvykle není pochodní pokroku, nýbrž zničujícím požárem“ (s. 12)? Možná by mnohým neškodila ani trocha zdravého skepticismu vůči osvíceneckému racionalismu, resp. ideologickým trikům a klamům modernity nebo střízlivější nahlížení na přirozenost člověka a vliv sociálních poměrů. O pokoře před historií a tradicemi nemluvě. Vše při plném vědomí úskalí vytrhování jednotlivých stavebních kamenů hodnotových paradigmat odlišných ideologií, které často mají smysl pouze jako propojený systém. Ale právě u konzervatismu je toto „propojení“, resp. jeho ideologičnost obvykle vnímána jako nejmenší při srovnání tří klíčových nenáboženských politických ideologií industriální éry. Nehledě na to, že konzervativní myšlenky a hodnoty jsou vplétány do různých kontextů i historických reálií. Konzervativci a skuteční socialisté se mohou shodnout na tom, že po roce 1989 je u nás asi takový „kapitalismus“, jako byl minulý režim „komunismem“. Nicméně i další autoři konzervatismus spojují pouze s pravicovou politikou, a to nezřídka včetně liberálních atributů typu volného trhu či občanské společnosti. Brit R. Scruton rozlišuje ostrovní konzervatismus (např. britský), konzervatismus kontinentální a klasický liberalismus. První se týká především nezávislosti (svobody od cizí nadvlády a legislativních tlaků), druhý bezpečnosti (posilování sociálního řádu a zakořenění v půdě), třetí koncept je odlišný, kdy jde o ekonomickou doktrínu týkající se volného trhu. Podle Scrutona „tajemství“ spočívá v kombinaci všech tří prvků (srov. http://www.cevro.cz/cs/cevrorevue - dále 2008/4). Českou republiku respektuje pro její relativní stabilitu, trvalou úctu k národní kultuře i schopnost zachovat si vlastní tvář v konfrontaci s donucovacími tlaky EU. Jiní však k liberálním prvkům konzervatismu mají postoje kritičtější a varují před postmoderní totalitou občanské společnosti, včetně módního odmítání všech autorit, byť mají evidentně pravdu. S neukotvenými a popletenými moralisty a pseudohumanisty se potýká i česká politická scéna po roce 1989. Právě přítomnost páté („havlovské“) strany v parlamentu je možné považovat za klíč k mnoha problémům. Za hlavní překážku konzervatismu Scruton označuje posilování sociálně-demokratické mašinérie EU, silně ovlivněné francouzskou a německou levicí. Dědictví národních státu je centralizovanou byrokracií, pohrdající tradičními hodnotami rdoušeno, včetně oslabování schopnosti vytvářet ekonomická rozhodnutí nutná pro národní soběstačnost. Kritičnost vůči podstatě soudobé EU však zaznívá i z „levějších“ částí politického spektra. Výstižná je charakteristika: „Současná monetaristická Evropa ... není moderní společenský projekt opřený o myšlenky solidarity a humanismu, nýbrž produkt francouzsko-německého hegemonismu v podmínkách neoliberalismu 3. tisíciletí. Není ovšem ani protiváhou USA, jak si to eurooptimisté namlouvají, nýbrž jejich nejbližším spojencem při prosazování unitárního modelu ve světě. Skutečná konkurence mezi nimi neexistuje ve vztahu k morálce a právu, nýbrž v boji o světové trhy“ (Schnur, P.: Evropa nejen fotbalová. Právo, 28. 6. 2008, s. 6). Zdravý tradicionalismus a konzervatismus obecně je ve srovnání s individualistickým liberalismem snáze spojitelný s kolektivistickými východisky a ideály. Příkladem může být tradice paternalistického konzervatismu (carské Rusko, Bismarckovské Německo aj.), včetně zásad povinnosti či sociální závaznosti. Na konzervativní implikace díla K. H. Marxe (které je ovšem silně poznamenáno liberalismem) upozorňuje také český rodák rakouský ekonom J. A. Schumpeter. Tento bývá zjednodušeně a nepříliš správně řazen k liberální rakouské ekonomické tradici, kterou však v mnohém překonává i odmítá. Připomenout lze jeho kritickou oslavu Marxova odkazu, tvořící první oddíl knihy Kapitalismus, socialismus a demokracie (Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2004, srov. s. 76, 80 cit. publ. - podrobněji Marathon, 2005, č. 2). Nejenom ideje stavovské struktury ekonomiky a společnosti by mohly být zajímavé taktéž z hlediska moderních koncepcí samosprávy či skutečného řešení problémů životního prostředí i opravdové trvalé udržitelnosti. Poučení lze čerpat taktéž z tradic katolického konzervatismu, včetně odmítání formální demokracie vyrostlé z pseudohodnot francouzské revoluce i kapitalismu (čili liberalismu) pro jeho bezhodnotovost a ničení tradičních sociálně-ekonomických struktur (srov. s. 208 u Hanáka). Katolický konzervatismus se pokouší o alternativu, resp. jiné vidění světa s nabídkou návratů k hodnotám „harmonické“ minulosti, k dějinně osvědčenému stavovství namísto extrémů volného trhu i všezahrnujícího direktivního plánování a přehnaného rovnostářství. Za prostudování stojí přehledné Kompendium sociální nauky církve (Papežská rada pro spravedlnost a mír.

35

Česky: Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008). Oficiální dokument, s mnoha odkazy (na encykliky aj.), přináší souhrnný a vyčerpávající výklad sociální nauky v učení soudobé katolické církve. Ve výkladu pohledu křesťanství na společnost, ekonomiku, politiku, etické problémy (včetně hospodářské etiky), sociální změny, ale i procesy globalizace či ochranu životního prostředí lze nalézat řadu konzervativních postojů. Např. rodina je vnímána jako první přirozené společenství, s manželstvím coby základem, a jako aktivní účastník společenského života; zdůrazňována je nenahraditelnost politických autorit, pevného morálního základu atd. I pro nekřesťana mohou být poučná autentická stanoviska odmítající, že křesťanská tradice někdy uznávala absolutnost a nedotknutelnost práva na soukromé vlastnictví (s. 121 cit. publ.), zdůraznění významu prastaré formy komunitního vlastnictví i nových vlastnických forem ve světle ekonomického a sociálního vývoje (s. 123 tamtéž) či apely na povinnost „nově se zamýšlet nad univerzálním určením statků země a nezbytnost zahrnovat do toho také plody současného ekonomického a technologického rozvoje“ (dtto, s. 122). Zdůrazňován je význam i důstojnost lidské práce (včetně povinnosti pracovat i práva na práci), přednosti „práce nad kapitálem“ (srov. s. 185 cit. publ.) či pojetí práce jako práva účasti na vlastnictví (dtto, s. 188). Pozornost je věnována novým jevům („res novae“) ve světě práce a ekonomické oblasti (globalizace ve smyslu příležitosti i rizik), rozporným dopadům nových technologií či odcizení. Církev trvá na morální dimenzi ekonomiky, kdy ekonomická výkonnost a solidární rozvoj lidstva jsou „... cíle neoddělitelné“ (dtto, s. 216). Nepřehlíží význam podnikavosti i ekonomických institucí sloužících člověku. Svobodný trh chápe jako společensky významnou instituci, která ale musí fungovat „... na základě mravních cílů, které zabezpečují a zároveň vhodně vymezují prostor jeho autonomie. Představa, že poskytování všech druhů statků lze svěřovat výhradně trhu, není přijatelná ...“ (s. 225 tamtéž). Důležitost je přikládána zásadě subsidiarity (jejímž důsledkem je participace) a solidaritě odpovídající epoše globalizace, včetně uznání významu státu v řadě oblastí i poukazů na omezenost tržních řešení. Na mnoha místech je čitelná kritičnost k neřízenému trhu bez odpovídajících mantinelů, k pokračující financializaci světa („Finanční ekonomika zaměřená sama na sebe zrazuje své vlastní určení“, s. 235 tamtéž), nadměrnému konzumerismu i přílišné sebestřednosti liberalismu. Ostatně napětí mezi konzervatismem a liberalismem nepopírá ani Hanák, s vědomím problematické uchopitelnosti různých liberalismů (taktéž v české liberální tradici), za což je samotný autor také i kritizován. Ani on nevylučuje spolupráci socialismu a konzervatismu (viz např. s. 304 u Hanáka) a opakovaně konstatuje vzájemné potírání modernistického liberalismu a socialismu. Na řadě míst studie dokladuje problematický vztah konzervativců k liberálům (a naopak), či moderním libertariánům, i různá dilemata liberalismus versus konzervatismus. Zmiňována jsou také rozporná mísení neoliberálních a (neo)konzervativních aspektů v kontextu tzv. Nové pravice, resp. jejich spojenectví proti levici (srov. Heywood, A.: Politologie. Praha, Eurolex Bohemia 2004 atd.). Ostatně mnohde přetrvává názor, že dnes má (či v nedávné minulosti měl) dostatečný politický vliv pouze neokonzervatismus ve spojení s (neo)liberalismem jako protihráč etatistickým tendencím. Ryze neokonzervativní politika však vyžaduje určité podmínky, včetně existence jistot, stabilního růstu ekonomiky, absence bídy či vysoké úrovně lidských a občanských kvalit. Moderní společnost však, podle mnohých, již ztrácí předpoklady pro reprodukci potřebných vlastnosti (jako je odpovědnost či solidarita). V neposlední řadě nejen Hanák připomíná, že „svobodomyslný“ liberalismus ve skutečnosti hájí pouze zájmy peněz a finanční oligarchie, kdy je často příznačné odkud se rekrutují nejnenávistnější útoky na konzervativní ideje (a to i z tábora socialistů či komunistů). Nacházet lze další styčné plochy konzervativních a socialistických koncepcí se společným základem v odmítání příliš individualistického liberalismu s jeho zbožštěním Trhu. Proti této fatalistické konstrukci je stavěn jiný Řád, s důrazem na kolektivní „My“ v opozici k individualistickému „Já“. Dnes jde v prvé řadě o překonání globálně vládnoucí ideologie ekonomického (neo)liberalismu. Zopakovat nutno, že mnozí významní konzervativci nebyli stoupenci idejí laissez-faire. Připomínat zde možno také levicový „konzervatismus“ (např. v podobě křídel politických stran levicového spektra či odpůrců různých reforem, modernizací apod.). A taktéž revolučnost některých (neo)konzervativců, pojímajících konzervatismus jako ideologii, která chce konstruovat a dělat zásadní změny ve směru obnovy stabilního řádu. Na druhé straně lze samozřejmě argumentovat např. z liberálních pozic a nacházet příklady protikladností a neslučitelnosti konzervativních postulátů se socialistickou ideologií. Diskutovat lze i mnohostranné problémy vztahu různých ideologií k vlastnictví atd. Stále se vrací otázky univerzalismu evropského myšlení, včetně předpokladu etapových historických teorií, že současnost je nejlepší možná doba, ke které nevyhnutelně vedla minulost. Moderní evropský vývoj bývá „eurocentristicky“ nazírán jako progresivní a jako nezvratný výdobytek lidstva směrem k naplnění ideálů humanity, který je aplikovatelný všude. V tomto světle je obtížné reflektovat pokračující propady Evropy a např. z hlediska levice i plně docenit vývoj v Číně či Jižní Americe. Ožívají také starosvětské otázky směřování a smyslu českých dějin, obvykle interpretované ve smyslu pokroku. Samozřejmá víra v pokrok tento dříve vnímala jako hmotné i morální zušlechťování lidstva. Dnešní nejen modelový homo oeconomicus, a nejenom v Čechách, pokrok jednoduše ztotožňuje se stálým růstem konzumu. Jsou ale stále hledány kořeny, ze kterých vyrůstá povědomí národní sounáležitosti. Tmelem je i sdílení velkých činů našich předků (s rolí buditelů, Palackého, Jiráska, Alše a mnohých dalších), sdílení přítomnosti i výhledu do budoucnosti. Zdaleka ne všichni přitom sdílejí masarykovské ideály humanitní demokracie či moderní vize tzv.

36

nepolitické politiky (srov. Kohák, E.: Kdo jsme? Kam kráčíme? Salon, s. 2-4. Literární a kulturní příloha Práva, 12. 6. 2008). Nicméně konzervativní hodnoty a mechanizmy, včetně úcty k národním tradicím i osvědčeným institucím představují jednu z rozhodujících bariér proti neoliberální globalizaci, resp. skutečně adekvátní odpověď na „výzvy modernizace“. Podněty z konzervativních tradic jsou poučné pro všechny a mohou přispět k překonávání odcizení, ale i probuzení a obrození Evropy. Nová pravice 70. a 80. let se pokoušela o propojení dominantního liberalismu (hlavně ekonomických dogmat) s některými idejemi konzervativců (např. v sociálních sférách). Klasik by řekl, že to dopadlo, tak jak to dopadlo. Opravdu je nemyslitelné a tolik kacířské dnes volat po skutečné Nové levici? Nikoli ovšem ve smyslu 60. let minulého století, ale po moderních konzervativních revolucionářích, propojujících socialistické ideály (včetně společenských forem vlastnictví) s konzervativními tradicemi, hodnotami, pevným a stabilním řádem. A to v kombinaci s neomerkantilistickou politikou, podporou místního, národního a udržitelného ve směru procesů typu deglobalizace a jiných protitrendů soudobé neoliberální globalizace. Není zde šance i pro autentickou pravici? Rozšíření okruhu témat, včetně problematiky životního prostředí (kritičnost k velkým řetězcům, jaderným elektrárnám, ekologické daně atd.) i obhajoby zájmů společnosti (rodiny, sousedství, čtvrti apod.), a další proměny jsou spojeny s nabídkou britských „nových konzervativců“ D. Camerona. Tito se nevymezují pouze proti labouristům, ale i proti éře M. Thatcherové, pro kterou společnost neexistovala. Ostatně právě v jejích liberálních ekonomických reformách spatřují počátek dnešního marasmu, které ještě prohloubili a urychlili labouristé. Ekonomika by již měla být pouhým nástrojem, kdy středobodem rodícího se nového programu je obrana zájmů místních společenství a nikoli pouze jednotlivců. Cílem se stává záchrana rozpadající se společnosti, včetně anglické rodiny či rodinných obchůdků aj., boj se superbyrokracií (včetně EU) i agresivními supermarkety či monopolními dodavateli se státní licencí - vše pod hesly jako decentralizace a udržitelnost. Proměny nezasahují pouze Británii, postupně např. ožívají i ideje neomerkantilismu a nacionalismu, kdy je tento nazírán taktéž jako mohutná dějinná síla. Přibývá varování, že jakmile spokojený a pohodlný konzum nejen Evropy skončí, propuknou etnické, náboženské a historické vášně naplno. Nenazrává tedy, v nových podmínkách 21. století, čas pro odlišné interpretace vrcholů ideologického trojúhelníku industriální éry? Publikaci D. Hanáka lze doporučit všem přemýšlivým zájemcům. Rozhodně však nejde o lehké čtení do vlaku, ani o bezproblémový text, který nikoho nevyprovokuje a neurazí. Inspirace lze nacházet na mnoha místech, namátkou v konceptu autoritativní demokracie tzv. Druhé republiky. Dnes taktéž hrozí zánik českého národa (např. díky rozpínavosti projektu EU) a návrat ke konzervativních východiskům a tradičním hodnotám i české obrozenské kulturní tradici může být nadějí. Povinnou četbou by měla být kritika masarykovské humanitní demokracie (s aktuálními konsekvencemi) a idealistických přístupů k zahraniční politice, s řadou tragických historických zkušeností. Velmi poučné jsou pohledy na režim po roce 1948, zejména na fatální důsledky ztráty víry v dalších vývojových etapách nebo vytrvalé iluze reformních komunistů. Studie D. Hanáka je kontroverzní, místy provokativní a někdy i nekorektní, ale stále profesionální. Autor měl schopnost a odvahu toto napsat. A to není málo.

Marketing pro začátečníky Bohumír Štědroň Recenze na: Miroslav Foret, COMPUTER PRESS Brno 2008, ISBN 978-80-251-1942-6 , I.vydání Velmi čtivá publikace profesora Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně PhDr. M. Foreta,CSc. systematicky rozvíjí klasické pojetí marketingu, shrnuje základní principy marketingu a obsahuje i řadu originálních příkladů, včetně oblasti neziskového sektoru (marketingový mix HaDivadla). Samotný text je rozdělen do tří částí. V kapitole Marketing a marketingové řízení se čtenář seznámí se základními definicemi a pojmy v marketingu, začleněním poslání, vize a cílů firmy do marketingové strategie, Analýzou marketingového prostředí a portfolia včetně Bostonské matice a modelu General Electric, který nezná i řada posluchačů amerických vysokých škol. Druhá část je zaměřena na marketingové nástroje a postupy. Pozornost je věnována marketingovému informačnímu systému, chování zákazníků, segmentaci trhu, marketingovému mixu a životnímu cyklu produktu. Poslední část publikace se zaměřuje na marketingová specifika: marketingové informace o zahraničním trhu, licence a smlouvy se zahraniční majetkovou účastí a na závěr marketing ve službách. Publikace obsahuje i řadu kontrolních otázek k procvičení. Lze ji proto doporučit jak studentům středních a vysokých škol, tak i pracovníkům marketingových útvarů popř. managementu středních a velkých firem.

37

Celkově publikace přehledně mapuje všechny důležité součásti marketingu tak, jak se vyvíjely v posledních desetiletích a přímo vybízí ke zpracování druhého dílu: jak tomu bude s marketingem v nové ekonomice, pro kterou je charakteristická megaintegrace počítačových, mediálních, telekomunikačních, energetických, institucionálních, sociálních a právních sítí… (Autor RNDr.Bohumír Štědroň,CSc. působí na Katedře marketingu VŠE Praha.)

4. Z připravované knížky Memy, homocenóza a redistribuční systémy Radim Valenčík Naše civilizace je napadena nepřátelským druhem organismů neorganického původu. Rychle se množí a mutují. Stále více nás ovládají a ubíjí v nás to, co je podstatou pojmu "lidský", resp. to, co vyjadřuje naše druhové určení "sapiens sapiens" (rozumný). Jejich strategie je obdobná šíření HIV - primárně likvidují to, co by mohlo spustit obranné reakce na základě identifikování existence parazita. Tyto organismy se vyvinuly samy v prostředí kontaktů mezi lidmi. Který z názorů na výše uvedené tvrzení je vám nejbližší? 1. Jedná se o úplný nesmysl. 2. Mohlo by na tom něco být. 3. Není jasné, co se tím má na mysli. 4. Jako nadsázka je to dobré, ale je potřeba to brát s nadhledem. 5. Možná, že to dává odpověď na otázku, kde je zakopán pes. 6. Cítil(a) jsem, že to tak nějak je, a teď je to řečeno naprosto přesně. 7. Může to být tak, ale také úplně jinak. 8. Autor tohoto výroku se snad zbláznil nebo si z nás dělá legraci. Není cílem knížky, kterou předkládáme čtenáři, agitovat za některý z názorů. Budeme se společně snažit klást další podobné otázky a alespoň částečně na ně odpovídat tak, aby náš pohled na roli nejrůznějších replikujících se struktur v prostředí lidské pospolitosti byl co nejpřesnější. Např. je naše lidská pospolitost (kromě jiného) živnou půdou, na které vznikly organismy zvláštního druhu, neorganického typu (tj. "neorganické organismy"), které jsou schopny replikace, mutace a reprodukce? V poněkud jemnější podobě bychom tuto otázku mohli přeformulovat takto: Jakou má koncept založený na výše uvedeném pohledu vypovídací schopnost?

Tři nejdůležitější pojmy ještě před úvodní poznámkou Mem Pojem "mem" je odvozen od významného pojmu z oboru biologie - "gen". Gen je nositelem biologické informace umožňující replikaci živých organismů, mem je replikátor zodpovědný za vývoj kultury14. Je to to, co je schopno replikace v procesu komunikace. Tento pojem poprvé použil Richard Dawkins v roce 1976 ve své populární knize "Sobecký gen"15 naznačil, že geny nejsou jediné replikátory, s nimiž se můžeme potkat v našem světě. Navrhl při tom termín mem (krácením z mimem; od mimesis - napodobování). Za klasickou práci zabývající se memy je považována kniha S. Blackmoreové (u nás vydaná a rychle rozprodaná v roce 2000 a 2001) Teorie memů - kultura a její evoluce 16. K otázce, co je mem, J. Zrzavý v doslovu k uvedené knize velmi vtipně poznamenává: "Budeme-li tedy hledat v lidských mozcích, kde jsou které memy uloženy, jistě se dočkáme triumfálních novinových článků, že byla nalezena ta konkrétní synaptická konfigurace, která jest křesťanstvím (nebo v které sídlí křesťanství?), jistě to pomůže rozvoji neurobiologie; ale je dobré, teď, na začátku nové vědy a se zkušenostmi z posledních století vývoje genetiky, jasně prohlásit, že mem není věc, stejně jako gen není věc. Jakmile si ovšem řekneme, že mem není věc v mozku, ocitáme se v koncepčně složité situaci: replikátor se z

14

Srov. http://cs.wikipedia.org/wiki/Mem. Dawkins 1998. 16 Blackmoreová 2001. 15

38

definice replikuje, ale co znamená "replikace" nehmotné entity, dejme tomu informace?" (Blacmoreová 2001, s.285.) Svého času byla (i u nás) teorie memů (memetika) velmi populární. Očekávala se od ní senzační odhalení spojená s odpovědí na otázku, čím jsme vlastně ovládáni, co rozhoduje o směrování našich osudů a lidských dějin. Již samotná myšlenka "sobeckého genu" byla provokující. Existuje gen, který je v procesu evoluce ochoten obětovat i mnohem vyvinutější organismus jen proto, aby se sám mohl co nejvíce rozšířit. Ne proto, že by takovýto gen něco chtěl. Je příliš primitivní na to, aby vůbec něco mohl chtít. Logika replikace struktur ho však k tomu vede a současně mu to i umožňuje. Obdoba takovýchto entit schopných se replikovat pak vzniká i v kultuře. J. Zrzavý v závěru své recenze ke knize S. Blackmoreové s fantazií a poněkud drsnou ironií říká: "Je vzrušující stát na začátku nové vědy a dívat se, jak postupně odhaluje své vlastní rozpory, které jí byly dány do vínku, a jak eventuálně požírá i své vlastní otce. Nejhloupější větou Richarda Dawkinse... je jeho nejslavnější výrok: "My jediní na Zemi se můžeme vzbouřit proti tyranii sobeckých replikátorů." Je velkou zásluhou Susan Blackmoreové, že se právě bludu o existenci nějakého aktivního svobodného "já" tak intenzivně kriticky věnuje. Jsme to, co jsme zdědili, i to, čím jsme se během života nakazili, ale nic víc. Tak jako vesmír není v prostoru, protože je prostor, ani geny a memy nejsou v nás; není tu žádná entita vyplněná replikátory, která by eventuálně mohla existovat bez nich. Nevím, jaká je naděje, že právě memetický přístup pomůže analyzovat kořeny našeho egocentrického bludu; nevím, jaká je naděje, že se memetika stane novou, "přírodní" vědou o kultuře, ale věřím, že o ní ještě mnoho uslyšíme. Je jen na nás, podaří-li se nám memetickými memy vytlačit z lidských hlav memy konkurenční. Přesněji řečeno, je to na komplexu memů, o kterém si myslíme, že to jsme "my". Tedy vlastně - kdo si to o něm myslí? My?..." (Blackmoreová 2001, s. 289.) Teorie memů byla prvním pochopením či spíše jen tušením, že lidská společnost a jednotliví lidé jsou kromě jiného i živnou půdou pro vznik replikujících se, vyvíjejících se a zmnožujících či rozmnožujících se entit. Nebo úplně drsně řečeno, že lidé jsou jen tím, co může být pro takto vzniklou neorganickou (či spíše nebiologickou) obdobu či podobu života jen stavebním materiálem, tím, co je používáno jako nástroj v boji o přežití. A člověk jako takto zabudovaný a používaný nástroj si z principiálních důvodů svoji (skutečnou?) roli nemůže uvědomovat, nemůže vnímat, to co se v souvislosti s tím odehrává. A pokud tomu tak skutečně je, nastoluje to otázku, kdo jsme vlastně "my" a jak je to s naší schopností svobodně a zodpovědně se rozhodovat, jak vlastně myslíme a uvědomujeme si sebe sama. Většinou jsou memy a komplexy memů (memplexy) neškodné nebo dokonce prospěšné. Např. i jazyk je tím, co se replikuje. Podobně vtip, který se šíři a je svým způsobem nakažlivý. Existují však i velmi nebezpečné memy a jejich struktury, na které zaměříme naši pozornost.

Homocenóza Pojem "homocenóza" je původní, v této knížce poprvé použitý výraz. Je analogií pojmu "biocenóza". Biocenóza je soubor populací všech druhů rostlin, živočichů, hub a mikroorganismů, které žijí v určitém biotopu; existují mezi nimi určité vztahy. Tyto vztahy se v čase vyvíjejí, struktura se mění z jednodušší na složitější (např. přibývají druhy, patra…). Vztahy (interakce) lze rozdělit na: vztahy vnitrodruhové a mezidruhové.17 Výzkum společenských redistribučních systémů (k tomu viz dále) ukázal, že to, co vnímáme a chápeme jako lidskou společnost je (mimo jiné či dokonce lze říci i "ve skutečnosti je") živnou půdou, na které vyrůstají různé organismy, jejichž stavebním materiálem či stavebními buňkami jsou jedinci (jednotliví lidé), kteří si svou roli v těchto organismech neuvědomují a z povahy věci ani uvědomovat nemohou. Tyto organismy: - Mají schopnost uchovávat svou identitu. - Mají schopnost se replikovat vertikálně i horizontálně (tj. v čase i do šířky, jednak aby se uchovaly v čase, jednak aby posilovaly svůj vliv v daném prostředí). - Mají schopnost přizpůsobovat se prostředí, reagovat na změny v něm, zdokonalovat se. - Existují v nich mechanismy, které si dokážou podřizovat chování jednotlivců (jednotlivých lidí), které tyto organismy vytvářejí, a to mnohdy (či většinou) aniž by si lidé zpravidla vůbec uvědomovali, že jsou "stavební buňkou" těchto organismů.

17

Viz http://static.wikipedia.org/new/wikipedia/cs/articles/s/p/o/Spole%C4%8Denstvo.html. Pojem biocenóza byl poprvé vymezen německým zoologem a hydrobiologem, zakladatelem biocenologie Karlem Augustem Möbiem v r. 1877 takto: "Biocenóza je průměrným vnějším životním podmínkám odpovídající výběr a počet druhů a individuí, vzájemně se podmiňujících a ve vymezeném území se trvale udržujících." (Möbius, K. 1877. Die Auster und die Austernwirtschaft. Berlin.)

39

- Existují v nich mechanismy, které jsou schopné "nepřizpůsobivého jedince" (tzv. neřízenou střelu, toho, kdo by svým myšlením či jednáním ohrožoval to, co vytváří identitu a základ replikující se struktury) vyvrhnout, eliminovat jeho vliv, likvidovat. - Vzájemně si konkurují, resp. probíhá mezi nimi soupeření (a bez nadsázky i boj o přežití) na základě přirozeného výběru; ten, kdo v tomto boji není sto uchovat svou identitu vyklízí prostor pro druhé, může být dokonce včleněn do organismu jiného. - Za určitých podmínek se mohou i rozmnožovat. Zkrátka - to, co vnímáme a chápeme jakou lidskou společnost se stalo (přesněji vždy bylo, ale v současné době se stále více stává a dnes v míře nevídané) rejdištěm struktur, které vykazují všechny rysy živého organismu, který vznikl na jiné než biologické bázi. Co z živého a myslícího člověka je použito jako stavební prvek těchto struktur, upřesníme dále. Není to ani jeho biologické tělo, ani jeho schopnost uvědomovat si sebe sama, myslet a svobodně se rozhodovat. Vše je podřízeno tomu, co se odehrává na úrovni nejintenzivnějšího boje o život a přežití, k němuž dnes dochází. Tento boj o přežití není ani mezi jednotlivci ani mezi státy, není mezi tím, co vidíme a chápeme jako součást struktury lidské společnosti. Je to něco ("to", "ta věc"), co stojí mimo lidskou společnost. Mnoho z "toho" doposud nebylo spatřeno ani pojmenováno. A naším cílem je ukázat, co to je, co z toho pro nás vyplývá, co s tím dělat. Z velkého množství nejrůznějších organismů žijících (o život bojujících) v homocenóze si ukážeme jeden velmi důležitý typ. Jsou jím síťové struktury založené na křížových koalicích mezi redistribučními systémy (pojmům "síťová struktura založená na křížové koalici", "redistribuční systém" a dalším se budeme věnovat o kousek dál). Právě jejich existence propůjčila přirozenému výběru tak výraznou dynamiku, že schopnost přežívání na této úrovni (tj. na úrovni homocenózy) si začíná podřizovat ostatní sféry reality, včetně osudu lidí, jejich myšlení a cítění, dění ve společnosti, tj. včetně nás samotných. A my dnes stojíme před velkou výzvou jak se s tím, co nás ovládá stále více a více, vyrovnáme, jak dokážeme čelit rizikům, které odsud vyplývají. Současně nám to dává i šanci dozvědět se něco víc o nás samotných, o tom, kdo vlastně jsme, co jsme schopni ovlivnit a co ne, co je smyslem naší existence, co je skutečné a co se nám jen zdá, že je tak, jak to vnímáme.

Redistribuční systém Prakticky každý systém či struktura, se kterými se v oblasti společenského dění setkáváme, má dvě základní vlastnosti toho, čím se vyznačuje a čím je definován redistribuční systém. - Čím více se vzdálí výplaty (odměny) jednotlivých hráčů (členů organizace, firmy, instituce apod.) jejich výkonnosti, tím více poklesne i výkon celého systému. - Typickou a dominantní příčinou systematické odchylky výplat od výkonnosti jednotlivých hráčů je vytvoření koalic uvnitř redistribučního systému, které zvýhodňují své členy na úkor ostatních (kteří jsou tímto diskriminováni). Objekty tohoto typu začaly být zkoumány na jaře v roce 2006 v rámci pravidelného Teoretického semináře ekonomie produktivní spotřeby a sociální investování18 (který probíhá během výuky na Vysoké škole finanční a správní od října 2003). K jejich analýze byly vyvinuty původní matematické prostředky. Z hlediska teorie her se

18 Viz http://www.vsfs.cz/?id=1046, kde jsou pravidelně uveřejňovány pozvánky a podkladového materiály (včetně těch, v nichž je obsaženo to nejnovější ještě v nehotové, pracovní podobě). Teoretický seminář (citováno z preambudle na již zmíněných webových stránkách) vychází zejména z následujících předpokladů: - Na dobré vysoké škole je nutné realizovat týmovou vědeckou práci a umožnit, aby si na ni mohli "sáhnout" (tj. zapojit se do ní) všichni zájemci, včetně "nováčků", tj. i studentů prvních ročníků (což - jak ukazují zkušenosti - má pro jejich další studium a odborný vývoj velký význam). - Nadstandardní péči si zaslouží všichni, co chtějí zpracováním své bakalářské či diplomové práce přispět k realizaci dlouhodobé koncepce vědeckovýzkumné činnosti vysoké školy. - Při realizaci dlouhodobého programu vědeckovýzkumné činnosti je nezbytné otevřít se široké odborné veřejnosti mimo vysokou školu a navázat s ní touto formou spolupráci. - Je nutné mít vlastní "odbornou parketu" a pracovat s teoretickými inovacemi vyššího řádu (v daném případě se jedná o koncept ekonomie produktivní spotřeby) a najít vhodnou aplikační oblast, ve které lze dosahovat ekonomicky zhodnotitelné výsledky (v daném případě je to problematika sociálního investování). - Trvalou pozornost je nutné věnovat metodologickému vybavení - jak z hlediska jeho vytváření, tak promítnutí do stylu výuky a myšlení studentů, absolventů, pedagogů; jedná se o základ know-how školy, o hlavní směr zvyšování produktivity hlavních činností vysoké školy. - Pravidelný teoretický seminář je důležitou a nezastupitelnou součástí celoživotního informačního servisu, na který se mohou napojit absolventi vysoké školy a který by jim měl poskytovat původní poznatky v oboru uplatnění coby jejich konkurenční výhodu na profesních trzích.

40

jedná o hry s více než dvěma hráči, s možností vytváření pravých koalic, o hry s opakováním, o hry s nenulovým součtem. Ukázalo se, že se jedná o velmi užitečnou abstrakci, resp. vhodné zjednodušení reality, kterým lze proniknout do podstaty i velmi složitých dějů, které se ve společnosti odehrávají. Splňují přitom důležitou podmínku aplikace matematického aparátu - velmi jednoduchý model (v našem případě se jednalo o elementární redistribuční systém) lze použít jako klíč (kód) k "rozklíčování", resp. dekódování reality, přičemž každý krok rozšíření původního modelu má podobu rovněž velmi jednoduchého (dokonce limitně jednoduchého) zobecnění některých parametrů výchozího modelu. Jen pro srovnání. Zajímavým a nejznámějším příkladem teorie her jsou hry typy vězňova dilema (s opakováním). Ve srovnání s ním jsou všechny rovnováhy uvnitř redistribučních systémů mnohem více nestabilní, protože vznik každé diskriminující koalice podněcuje diskriminované hráče k vyjednávání o jiných koalicích, v nichž by si současně polepšili někteří hráči z diskriminující koalice. Byla zformulována základní redistribuční rovnice, která vyjádřila funkční závislost vzdálenosti výplat hráčů od jejich výkonnosti s výkonností celého systému. Tím byly vytvořeny podmínky pro sestavení matematického modelu elementárního systému a jeho testování. Bylo tak možné identifikovat a vypočítat různé typy rovnováhy (např. diskriminační a Nashovy). Návazně pak ukázat důsledky různých vlivů na posuny těchto typů rovnováhy (tj. - jednoduše řečeno - na to, co se v redistribučních systémech odehrává). Konktrétně šlo např. o následující: - Vliv meziorganizační migrace. - Vliv intenzity konkurence či naopak "změkčujícího" přerozdělování mezi redistribučními systémy. - Vliv investování do pozice, tj. zpětné vazby mezi výplatami v jednom kole a možnostmi ovlivnit výsledky vyjednávání, tvorbu koalic a rozdělením výplat v dalším kole. Současně se ukázalo, že procesy vyjednávání v redistribučních systémech jsou mimořádně citlivé na vnější vlivy. Tyto vnější vlivy mohou mít někdy podobu propojení hráčů z různých redistribučních systémů, vznik (většinou skrytých) křížových koalic a síťových struktur na této bázi. A co víc - analýzou procesu vyjednávání v redistribučních systémech byly odhaleny některé důležité prvky replikace síťových struktur, které vznikly na bázi křížových koalic. - Analýza chování síťových struktur vzniklých na bázi křížových koalic se stala základem pro vytvoření konceptu, kterým lze chápat a vnímat to, co se odehrává ve společnosti, jako procesy v homocenóze (viz výše). - Analýza procesu vyjednávání v redistribučních systémech odhalila klíčovou roli tabuizace. Tj. ukázalo se, že vyjednávání je podřízeno mechanismům, které znemožňují vznik určitého typu koalic, zapojení určitých hráčů do těchto koalic, používání určitých argumentů při vyjednávání. To, co umožňuje tuto tabuizaci, je velmi blízké tomu, co bylo dříve nazváno mem (viz výše). Uplatnění teorie redistribučních systémů k analýze toho, co jsme nazvali homocenózou, může dát další impuls k rozvoji teorie memů.

Úvodní poznámka - realističtější pohled na problém a náš cíl Replikace je vytváření něčeho zcela stejného, kopie. Mutace jsou malé změny, které mohou proces vytváření stejného doprovázet. Reprodukce se pak týká celého souhrnu replikujících se entit, může být spojena s nárůstem jejich počtu i velikosti, nebo naopak s jejich úbytkem. Existence procesů replikace entit, jejich možného mutování a reprodukce kmenů entit je projevem živých organismů, případně něčeho, co má s živými organismy něco společného. Ve společnosti vždy hrálo významnou roli to, co bylo schopno se určitým způsobem replikovat (uchovávat a přenášet svoji identitu). V důsledku nebývalého rozšíření styků mezi lidmi se konkurence, tedy boj o přežití, tj. mechanismus přirozeného výběru natolik zostřily, že došlo k velmi podstatnému zdokonalení mechanismů replikace a vzniku struktur chovajících se jako živé organismy. Aby bylo zřejmé, co máme na mysli. Stát jako organismus uchovávající svou identitu (podobně jako celá řada dalších společenských struktur) též vznikl v procesu přirozeného výběru - jako určité optimální uspořádání, které je schopné dlouhodobě přežívat. Příkladem jiné takové struktury může být firma. Konkurence, při které některé firmy zanikají, může být nahlížena jako proces přirozeného výběru toho, co je schopno nejlépe přežívat. Podobným způsobem bychom mohli nahlížet různé spolky či organizace, různá institucionalizovaná náboženství apod. Takový pohled by ovšem nebyl nijak zvlášť originální a ani zajímavý. Říkáme něco jiného. Totiž to, že v důsledku nebývalého rozšíření množství styků mezi lidmi došlo k tomu, že dominantními replikujícími se a reprodukujícími se jednotkami se stávají subjekty jiného typu. Je jich mnohem více, než konkurujících si státních útvarů, firem, spolků, hnutí či organizací, jsou mnohem dynamičtější a jejich struktura je složitější i skrytější. Těmi se budeme zabývat ve třech rovinách tematizovaných názvem obsahujícím pojmy homocenóza, mem, redistribuční systém. (Pokračování)