2007

tour de

05/2007

FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA FILM HUDBA DIVADLO FILM L

culture ff FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA FILM HUDBA DIVADLO LITERATURA

STUDENTSKÝ KULTURNÍ PRŮVODCE FF MU VYDÁVANÝ ÚSTAVEM HUDEBNÍ VĚDY

Teráska, sluníčko, kafe, noviny, spousta času. Čím blíže středozemnímu moři, tím je sluníčka, terásek, kafí a novin více. Lublaňské terásky, na kterých trávím volný čas na stáži, čtu noviny, piju kafe a ohřívám se na slunku, mají ke středozemnímu moři sice ještě pár kilometrů, nicméně atmosférou se od těch u moře zas tak neliší. Jaký rozdíl od promočené únorové a březnové Lublaně! Kdo neměl deštník, jako by nežil. Zdálo se, jakoby tu nebylo město jedno, ale dvě. Jedno nabíjející energií pozitivní a druhé nabíjející energií negativní (pokud se dá vůbec negativní energie nabíjet). Zvláštní, jakým způsobem může jedna věc změnit celkový dojem. A netýká se to jenom genia loci. Člověk pak třeba přemýšlí, jestli ten film, koncert nebo divadelní představení, na kterém byl, bylo opravdu tak špatné, nebo jestli nebyl ten negativní pocit zapříčiněný jen špatně strávenou večeří. Proto je lepší chodit na jedno představení minimálně dvakrát. Jednou po večeři a jednou před večeří. Pro větší objektivitu může člověk zkusit večeřet přímo při představení a pro lepší pocit může pomoci i čutora dobrého vína (nebo placatka slivovice), ovšem vzhledem k zmíněné objektivitě by tato podpora mohla působit mírně kontraproduktivně. A o objektivitu a dobrou večeři by mělo jít člověku především.

výběr z obsahu 4 Co poslouchá Malý princ 5 Roger Waters 6 Staří dobří mladí bohové opět v Brně 7 Kulturně-průmyslové tipy T.W.Adorna 8

Identita I.: Náš islám

9 Věřte – nevěřte Alu Gorovi 10 Renezance v renezanční Třeboni aneb Je tu 6. ročník AniFestu 11 Změním se a budu tvrdá jako chlap! 12 Jaro 13 „Komerce – nekomerce“

Martin Gillár

tour de culture ff, kulturní měsíčník FF MU, 9. číslo, květen 2007, evidenční číslo MK ČR 17015. Šéfredaktor: Martin Gillár ([email protected]). Redakční rada: Lilly Kunčarová, David Osvald, Jirka Bernkopf, Jana Hnojská. Vydavatel: ÚHV FF MU, Gorkého 7, Brno, 602 00, tel: +420-549497478. Tisk: Vydavatelství MU, Areál VUT Kraví hora, Pavilon T, 602 00 Brno, tel. 541 321 234.

hudba recenze

,

CO POSLOUCHÁ MALÝ PRINC

MALÉ DIVADLO HUDBY

Bylo nebylo, planeta Magion se středa 2. 5. střetla s Českou republikou. Letošní maturanti se představují Odkud přiletěla? Jisté je, že Koncert studentů pěveckého oddělení Konzervatoře Brno. Na přeletěla nad Berlínem, protože programu jsou skladby G. B. Pergolesiho, G. F. Händela, s sebou přinesla zvuk minimalu. W. A. Mozarta, A. Dvořáka, K. Bendla, V. Nováka, B. Martinů a Tento hudební styl nemá u nás další, Kleinův paláci (II. patro), nám. Svobody 15 v 18:30 zrovna na růžích ustláno, čistě úterý 22. 5. minimalových akcí je u nás poskrovnu. Za to v Německu, Muzikálové střípky Holandsku, Španělsku, Francii, Británii a severní Itálii se Muzikálové písně v podání studentů, DIFA JAMU Kobližná 4, 5. mu výtečně daří. Je založený na monotónonnosti NP, 17 h. neměnných akordech, rovných beatech, pravidelně tepající basové lince. Melodie se objevuje jen střídmě, v pozadí skladby. MG Jedním z šiřitelů minimalové osvěty v ČR se stal i Click Joe. Na svém studijním pobytu v Berlíně, kde se tento styl krmítko skloňuje ve všech pádech, se zdravě nakazil a klubový „light sound“ přivezl do Brna. Prostor pro jeho dramaturgické nápady mu poskytla Fléda, a stala se tak Gorkého 7 domovem MAGIONu. Ještě před rokem ve světě dj-ingu téměř neznámou program osobou, v létě 2006 byl k slyšení snad na všech festivalech, na které si vzpomenete. Od té doby úterý 8.5. Párty, jarmark v kosmické rychlosti střídá Plzeň, Prahu, Brno aj. Příznivci „neobvyklé“ hudby se s ním setkali na festivalu NEW! www.krmitko.cz NEW!, SPERM festivalu nebo na aferparty Stimulu, kde si zahrál s královnou minimalu, berlínskou Magdou. I když je Magion brněnskou Mekkou minimalu, není jen striktně závislý na tomto stylu. Line-up je tvořený tak, aby návštěvníky nenudil, minimal je proložený nu-jazzem a electro. Dramaturgie pořadu je postavená na méně známých jménech, ale když se ohlédneme do nedávné minulosti, na předsilvestrovskou párty zavítali The Scandals, v lednu tu pokřtil svou kompilaci netlabel Wazzotic records, v únoru zahrál Inverse Cinematics ve speciálním díle věnovaném futurejazzu. Na co se můžeme těšit příště, tedy 12. 5. na Flédě? Podle plakátku v pořadí šestého Magionu to vypadá na návrat ke kořenům – k čistému minimalu. Milosh se stará o minimalové akce Leporelo/MilkShake nights v bratislavském SubClubu, znám i jako člen tandemu MilkShake, zakladatel platformy pro slovenské dj’s. Živě pak zahraje objev Click Joea – dvojice Insect Electrica (ukázky jejich tvorby myspace.com zní velmi slibně). Doplní je Monotype, Rivendel a samozřejmě Click Joe. AnSh www.myspace.com/planetmagion

STUDENTSKÝ KLUB KRMÍTKO

TOUR DE CULTURE HLEDÁ NOVÉ PŘISPĚVATELE A !! SPOLUPRACOVNÍKA NA POZICI PRODUKCE !! kontakt: [email protected] tel: +420775167261 4

Roger Waters

hudba

Rokem 1981 se datuje počátek do mlhy se postupně ztrácejících nadějí na zázrak, spočívající v koncertním vystoupení stěžejní sestavy Pink Floyd - Gilmour, Mason, 13.4., Sazka Arena, Praha Waters, Wright. Po soudních sporech mezi na dva tábory rozdělenými členy skupiny v roce 1986 a následných, navzájem si nepřímo konkurujících hudebních počinech Rogera Waterse a třetí sestavy Pink Floyd, doufali v onen zázrak už snad jen nadšenci. A přece se mořské vody rozestoupily. Live 8 (2005), monstrózní rocková vlna charitativní snahy, byla korunována (snad na důkaz toho, že vše je možné) éterickým, těžko uchopitelným, mnohými vytouženým, davy očekávaným zjevením, vystoupením Pink Floyd. Legendárních Pink Floyd. České republice se také dostalo tohoto fenoménu. Ovšem na pokračování. V roce 1994 vyprodala Strahov trojice Pink Floyd a přivezli sound, do té doby u nás dychtivě hltaný pouze z nahrávek, a oslnili artrockově koncertní show, od jakých nás před svým pádem neprostupně bránila železná opona. Skládanku v roce 2002 doplnil Roger Waters, když přijel v rámci koncertního turné In the Flash, představit fenomén Pink Floyd pod svým úhlem pohledu. Letos, přijel znovu. A předvedl Dark Side of the Moon. Pod svým úhlem pohledu na lom světla v hranolu. Nelze dlouho tajit, že předvedená show byla nápaditá, propracovaná a jednotlivé její prvky opodstatněné a přesně slazené. Videostěna vítala diváky vyobrazením "zátiší s rádiem" ještě dřív, než si uvědomili, že už je co vstřebávat. Scéna jako taková nebudila dojem přílišné nestandardnosti, ale ta nebyla potřeba, protože zraky diváků měly směřovat mnohem častěji právě k projekcím za ní. Statický obraz naznačující zadumané vzpomínání se z ničeho nic (a k nadšenému překvapení nás všech v pobliku) probudil ve film o opravdové teskné depresi. Ruka ladila rádio a hledala dobrého společníka v opíjení se, snad kvůli znechucení nesnášenou válkou. Naladila In The Flash! A vzápětí už se nás Roger Waters osobně ptal jestli se nám zachtělo být součástí té show. Šedovlasý muž, s nezvykle hluboce provrásněnou tváří s velkými ústy plnými nesrozumitelných úsměvů a zarážejícím pohledem co člověka znejistí, elegantní a na pohled v kondici. Ptal se podporován hřmícím doprovodem nastoupivších muzikantů a stříbrně sršícími proudy jisker na všech stranách scény. Po konejšivé Mother nám dal Waters ochutnat z A Saucerful of Secrets (1968). Psychedelickou porci z konce psychedelii zrodivších 60. let. S příchutí přímého odkazu Syda Barretta. Černobílé video skladbu podkreslující vyznívalo výmluvně vzdáleně. I úsměv Rogera letícího mezi obilné klasy byl plný jiných významů. Bude to čtyřicet let. I Shine on you Crazy Diamond bylo opětovně a znovu věnováno Sydovi. Působila decentně dojemně. Z alba Wish You Were Here (1975) v přímé návaznosti zazněly dále stejnojmenná a neopomenutelná Wish You Were Here a pak také Have A Cigar. Zněly dobře, pořád ještě jsem byl zaskočen faktem, že vidím Waterse hrát tu krásnou hudbu, ohromen její silou. Zarazil jsem se až když mě napadlo, že bych bez okolků Have A Cigar zaměnil za Welcome to the Machina. Vnímám ji jako skladbu sálající sdělením Rogera Waterse víc. A toto kritérium nakonec vyčleňovalo z celého playlistu skladby, které vyzněly silně, které se staly zážitkem. Obecně byly typicky Watersovy skladby uvěřitelnější a sdělnější. I když obklopovaly tísní, jak jinak... To přesvědčivě potvrdila dvojice teskných, duši drásajících skladeb z Final Cut (1979). Southampton Dock a The Fletcher Memorial Home. V té druhé jsme se projekcí vrátili k rádiu a mladému muži, rezignovanému, depresi odevzdanému, upíjejícímu se ve svém studentsky vyhlížejícím bytě. Snad kvůli otci, kterého ztratil ve válce? Snad kvůli naprostému zbloudění ve snaze vyrovnat se s existencí procesu válek a neschopnosti vůči tomu zaujmout definovatelný postoj? Kosmonaut beztížně se pohybující prostorem haly atmosféru trochu vyjasnil a přesunul pozornost k sólové Watersově tvorbě. Doposud nevydanou skladbu Leaving Beirut Waters uvedl mluveným zasvěcením do příběhu, o kterém vypráví, a podpořil komiksově řešenou projekcí vše podrobně dokreslující. To vše však vyznělo jako pauza k nadechnutí, před vyvrcholením první půle koncertu. Přišlo v podobě skvěle provedené Sheep z desky Animals (1977). Chvíle překvapení ze zařazení repertoáru z této řadovky vystřídalo nadšení z přesvědčivosti a strhujícího vyznění skladby s Orwellovským podtextem. Watersova basa ji hnala kupředu tak, že skoro takřka vsugerovávala pocit větru ve vlasech. Vznášející se nafukovací prase popsáno všemožnými apely proplouvající kužely světla a k zemi se snášejícími konfety se buclatě pohupovalo nad hlavami publika. V mých očích vrchol koncertu! Ona basová linka, kterou Waters v průběhu koncertu vládl, byla povětšinou jasně čitelná. Kytarové party si rozdělili Snowy White, který se zúčastnil už The Wall Live v roce 1980, a Dave Kilminster. Hráli je technicky dovedně, suverénně, někdy však chybělo trochu lehkosti a přívětivé samozřejmosti v projevu. Stejně tak vyzníval ostrý saxofon Iana Ritchieho. Fialově sametový odstín hry Dicka Parryho je až příliš zažitý. Za klávesami se představil Rogerův syn Harry a také Jon Carin. Hudebník koncertně spolupracující rovněž s Pink Floyd při turné PULSE v roce 1994. Pěvecky se účinkující podělili tak, aby Rogerovi zbyly pouze party, které jsou v jeho podání prezentovatelné a vyzní. Waters dobře věděl, co dělá. Při Bring the Boys Back Home se jeho vykřičený vokál prozvučel až do morku kostí. Celkový sound kapely, věc, o které se diskutovalo už před koncertem, je definovatelný těžce. Jisté je jen to, že i přes preciznost a sebevědomé podání fluidum "Pink Floyd sound" chybělo. Prostor pro toto uvědomění však nastal pouze u několika skladeb. Byly to ty s převažujícím autorstvím pokračování na str. 6

5

hudba Gilmoura, či Wrighta. Například tedy The Great Gig in the Sky, či definitivně závěrečná Comfortably Numb. Páteří druhé půle koncertu bylo provedení kompletního Dark Side of the Moon (1973), jakožto bezkonkurenčně nejstěžejnější desky celé tvorby Pink Floyd. Uplynulo rychleji, než ho bylo možné vychutnávat. Dech beroucími projekcemi znásobené Speak to Me a On the Run. Ne úplně přesvědčivá The Great Gig in the Sky. Suverénní Money. Time s bubenickým nástupem Grahama Broada, který byl sice sebejistý a efektní, ale k Masonově geniální úspornosti měl daleko. Překrásná a působivá Us And Them s nezapomenutelným bílým světlem v refrénu. Zářící, ve výšce rotující pyramida, opisující tribuny duhovým, světelným pruhem. Nenápadný hold v podobě videosekvence, v hlavní roli s magnetofonem Tesla. Choreografie světel tančila přesně do rytmu, dostalo se i na pověstnou kruhovou promítací plochu a to ve finálové Elipse gradující v ujištění, že "Není žádná temná strana měsíce...". Přídavek byl ve znamení The Wall (1979). Rozezněl se rotor vrtulníku a nutil tak k podvědomému, bázlivému rozhlížení se. A definitivně tak utvrdil v rozpracovanosti skladeb do kvadratického ozvučení. Roger si vybral v publiku "nebohého chlapečka" a přinutil ho se nehýbat. Vzápětí se však rozpoutala studentská revoluce, tedy Another Brick in the Wall (Part Two). Neuchopitelná Vira odezněla do dáli a zatímco jsem se usilovně snažil dohlédnout kam až, hoši připochodovali zpět domů. Běžel mi po zádech nefalšovaný mráz, když jsem sledoval Waterse, jak v pozadí s fanfárami, smyčci a vyrbli řve Bring the Boys Back Home. Takový, že jsem si sotva stihl uvědomit, že se plynule, stejně jako na desce přešlo do Comfortably Numb. Popravdě, tady mi chyběl Gilmour nejvíc. Byl to vynikající koncert. Dokonalá show. Profesionální práce. Dílo perfekcionalisty Rogera Waterse. Rogera Waterse, zrozeného pro věčnou nespokojenost. Byl to paprsek, Roger Waters. Jeden můj známý prohlásil: "Nechci Rogera Waterse, chci Pink Floyd." Myslel tím kompletní Pink Floyd. Taky bych chtěl Pink Floyd, hranolem rozložené světlo. Ale které? Ty v psychedelií rozevlátých 60. letech? Ty v letech 70., giganticky artrockových? Nebo ty, kteří se v 90. letech učili létat? Možná snad ty, kteří mezi sebou v novém miléniu boří zdi a chudobu činí minulostí. Možná snad... Michael Kořínek

Staří dobří mladí bohové opět v Brně Po dvou letech se do České republiky opět vrátili Young Gods - švýcarské legendy elektrického punku a samplovaných kytar, tentokráte v rámci propagačního turné ke zbrusu nové desce Super Ready/Fragmenté, dle slov samotných bohů vyjadřující jejich současnou potřebu být zvukově radikální. Všichni příznivci, kteří byli na posledních deskách zklamáváni příklonem kapely k ambientním plochám, si tak mohou s úlevou vydechnout - "staří dobří mladí bohové" jsou definitivně zpět, a v plné síle! Koncert začal s jistým zpožděním něco před půl desátou, a sice tuzemskou předkapelou GNU, vyznačující se punkovými kořeny, přitom poměrně častými nepravidelnými rytmy, a v neposlední řadě dvěma baskytarami. Svoji úlohu splnili více než důstojně. Kapela si energicky oslavila 15 let své existence asi půlhodinovým "setem" rychle za sebou jdoucích vypalovaček, a pak již po rychlém přestavění aparátů přišly na řadu hvězdy večera. Nástup Young Gods byl vpravdě famózní: Pomalu zhasla světla v sále, na pódium se nejdřívě vyvalila mlha, "která by se dala krájet," a do ní pak vstoupili sami tři protagonisté, ve složení bicí, klávesy, zpěv. V tomto zdánlivě komorním obsazení však hned od začátku dali najevo, že velmi dobře ví, proč koncertují právě takto: Klávesák Al Comet zcela beze zbytku vyplnil veškerý zvukový prostor, kterých by klasická kapela docílila jen dlouhodobým usilovným zkoušením několika kytaristů, basistů a zvukových inženýrů, bicí pak podpořily energické nástupy zvukových ploch, které po částech napjatých gradací doslova explodovaly v prostoru. A toto vše korunoval podmanivý projev Franze Treichlera, s nezbytnými prostorovými ozvěnami a dalšími efekty. Nechyběla ani světelná show v čele s reflektorem instalovaným na podstavci stojanu od mikrofonu, mířícím přímo na mikrofon, tedy vzhůru, když zpěvák zpíval, a na lidi, když chtěl vidět jejich ruce ve vzduchu, a namířil světlo do ztemnělého sálu, jehož, kapacita byla zcela zaplněna (ne však do nesnesitelné tlačenice, naštěstí). Treichler si ve dvou skladbách zahrál i na elektrickou kytaru, jinak své další umělecké vyjádření soustředil do tanečních kreací, které vizuálně magicky dokreslovaly zmíněné explozivní nástupy ohromujících zvukových stěn, a v lecčem zdánlivě evokovaly "šamanské tance" Jima Morrisona. V rámci přídavků (kterých bylo požehnaně), se klávesák dostal také k akustické kytaře (pochopitelně náležitě propojené sadou efektů), kterou využil ke kontrastní baladě, bubeník se zase chopil zvláštního nástroje zvukově velmi podobného steel drumu, vypadající však spíše jako zmenšené UFO. Úplný závěr pak opět patřil výbušným energickým zvukovým kolážím, které koncert natáhly ke dvěma hodinám trvání. Young Gods se tedy v brněnské Flédě, zdá se, opět velmi líbili, takže lze očekávat, že za nějaký ten rok nás opět poctí oboustranně libou návštěvou. Tomáš Bayer, 2007

6

interview

divadlo

Kulturně-průmyslové tipy T.W.Adorna

Milí mladí přátelé, pojem brněnská alternativní rocková scéna vám zajisté netřeba představovat. Vývoj této české odnože alternativního rocku prošel cestou, typickou pro většinu okrajovějších proudů populární hudby, od inspirativních počinů E, Rale nebo Dunaje po více či méně povedené epigonské sestavy typu Boo a jim podobných. Vedlejším příznakem tohoto procesu bylo nesčetně amatérských formací, jejichž členové byli z mně neznámého důvodu toho názoru, že opakováním jakékoliv fráze na pět či třináct a půl doby je lze dosáhnout podobného účinku na posluchače, jakým se vyznačovaly legendární koncerty Dunaje. Zásadní postavy brněnské alternativní scény se v současné době již věnují převážně svým sólovým projektům, od zvuku jejich původních uskupení dosti odlišným, což je při jejich muzikantských kvalitách pochopitelné. Nicméně. Formace Fru Fru (dříbe Fru Fru Serious) ukazuje, že se k odkazu tohoto směru lze hlásit i jinak než zkoncentrováním nejtypičtějších postupů ve frustrující klišé. Fru Fru za dobu své existence prošli četnými personálními přesuny, které zde netřeba vyjmenovávat. Zásadním faktem však je, že po krystalizaci obsazení a stylu bylo dosaženo sestavy, která jako jedna z mála dokázala ústrojně navazovat na brněnskou alternativně rockovou tradici. Zpod křídel Pavla Fajta se vymanivší Václav Bartoš ve Fru Fru již delší dobu dokazuje, že jeho pěvecké a výrazové kvality nejsou vázány na autoritu starších a zkušenějších spoluhráčů. Dalšími členy současného kvartetového obsazení jsou (převážně) kytarista Adam Jikra a (převážně) baskytarista Vladimír Dudek. Bubeník Fru Fru Miloš Dvořáček vyjadřuje svůj postoj k „alternativní hudbě“ následovně: (alternativní hudbou) „nemyslím československej bigbeat na sedm, ale individuální přistup k hudbě vůbec!“. A já jsem potěšen faktem, že jeho názor je odpovídajícím způsobem podpořen i hudebními výkony. Základem poslední desky Fru Fru Nevěř tichu (Indies Rec. 2005) jsou písňové formy, vystavěné primárně na rytmických figurách a melodických frázích. V tomto smyslu a kvalitou textů se kapela hlásí k odkazu brněnské alternativy 80. a 90. let, který ale v mnohém překračuje zejména barvitější a „drobivější“ rytmikou, funkovými a jazzovými názvuky a použitím elektroniky. Zásadní je pro mne skutečnost, že všechny výše vyjmenované ingredience nejsou účelem samy o sobě, ale slouží ve prospěch celku, o jehož podobě mají členové Fru Fru (soudě dle posledního alba) výjimečně vyhraněnou představu. Vzhledem k mé slabosti pro formy společenské intervence má u mě Fru Fru bod i za inteligentně angažované texty. I když by jejich negace mohla být konkrétnější. V úctě Váš

Alex z Kalifornie Martin Chlup zve na osobitou kulturní akci: Alex objíždí Evropu od roku 2000, jak s kapelou RUT HOST hrající energický rock, tak sám. Na svých sólových cestách, jako přídavek k původním písním a improvizacím, hraje mnoho klasických hitů od skupin jako Doors, Nirvana, Beatles, atd. Ve skutečnosti ho někdy nazývají lidským jukeboxem. čtvrtek 17.5. 20:00 Skleněná Louka, sklepní scéna pátek 18.5. 20:00 Mandragora sobota 19.5. 19:00 Desert neděle 20.5. 18:00 Skleněná Louka, atrium

T. W. Adorno www.frufru.cz

7

recenze

hudba divadlo

DIVADLO FESTE: VEČER IDENTITA I.: NÁŠ ISLÁM Islám, jak ho Čech (ne)zná

Před časem se v poměrně poklidných českých divadelních vodách objevilo nové divadlo, které zdařile kloubí hodnotu obsahu s netradiční formou provedení. Divadlo Feste hodlá diváka provokovat a programově ho nutit přemýšlet o (ne)pádných ožehavých tématech. V rámci dramaturgické linie pátrající po stopách identity současného člověka, přesněji současného Čecha, se pod režijní taktovkou Jiřího Honzírka v lednu uskutečnila v pražském Experimentálním prostoru Roxy/NoD premiéra prvního večera z této dramaturgické linie, s níž Feste začátkem dubna dorazilo i do brněnského Centra experimentálního divadla. Ve sklepním prostředí Husy na provázku se tak před nabitým hledištěm po dva večery rozehrála koláž několika příběhů na společné téma, Česko a islám, my a oni aneb ano, nebo ne a proč. Vlastní performance sestávala z několika navzájem se prolínajících částí aneb od tendenčního televizního interview s českým muslimem přes simulovanou afektovanou univerzitní přednášku, to vše spojené linkou hraných osobních svědectví několika muslimů až k rámcovému příběhu tří Arabů a jedné Češky jednoho dne v jedné soupravě metra. Společnou myšlenkou celé performance bylo poukázat na rozdíl českého mediálního obrazu a skutečné podoby islámu. Taková věta obvykle naznačuje odsouzení jednoho a glorifikování druhého pohledu na věc. Jedno z pozitiv této inscenace leží právě ve snaze poukázat nejen na (snad) zbytečné obavy ze světa na Blízkém východě, ale nezavírat též oči před jevy typu nucená emigrace či izolace vzdělaných žen apod. Druhým bodem, který si zaslouží naši pozornost, je srozumitelnost poselství, které se obvykle z experimentálních inscenací snadno vytratí ve změti efektů. Můžete si během performance lámat hlavu proč teď to a ono, ale vězte, že se na závěr kruh příběhů a myšlenek uzavře. Třetí a snad nejdůležitější plus spočívá v samotném inscenovaném textu Tomáše P. Kačera, jehož obsah byl konzultován s předním českých arabistou Lubomírem Kropáčkem a asistentem brněnské katedry žurnalistiky Jakubem Mackem. Čtveřice herců, která v příbězích vystupuje, se svých rolí chopila s profesionální přesností výrazu gesta i pohybu, což zvláště platí pro trojroli Jana Grundmana v příběhu z pražského metra. Suma sumárum, lze jen vyslovit politování nad tím, že diváci z neznámých důvodů nezhlédli druhou část projektu, totiž videoprojekci rozhovoru s českými muslimy, který měl tvořit závěrečnou část večera. Přestože autor tohoto článku nepohlíží na islám pouze pozitivně, musí závěrem uznat, že Identita I.: Náš islám patří mezi projekty, které stojí za to jak podporovat, tak pochopitelně vidět, ať už jako základ pro diskuzi na dané téma, tak hlavně jako podnět k samostudiu. Doufejme tedy, že další projekty na sebe nenechají dlouho čekat. Zdeněk Moravec

Příliš velké sousto A je to tady, dřív nebo později to přijít muselo. Apel a moralita o rasismu. Představení Identita 1: Náš islám má jasný obsah i sdělení, že žádná kultura není horší než druhá. Na tom se, myslím, shodneme i bez jevištního předvedení. Co je ale zajímavější - forma, kterou si tvůrci pro realizaci své originální myšlenky zvolili. Polopatě a vemlouvavě. Až vám z toho hučí v uších. Fundamentalismus naruby. Herci křičí na mikrofon do hlediště věty jako: „Tak už si o tom islámu něco přečtěte…“ Zpočátku jsem byla na pochybách…jedná se o experiment? Něco ve stylu nové české coolness dramatiky? Nebo snad happening? Je to extrémně expresivní exibicionismus? Ukázalo se, že jde o seriozní kus. Pro jaký typ diváka divadlo Feste svoji performance nacvičilo? Pro základní školy? Urputná snaha vyplývá v neúnosný patos. Ocenila bych tuto snahu jedině jako školní cvičení, nikoli jako vystoupení pro veřejnost. Z herců se snaží nejlépe Jan Grundman, který nezapře talent herecký i pohybový. Nejusilovnější je pak Tereza Richtrová. Ta vzbuzuje až hrůzu svým zapálením pro dobrou věc. Eva Kodešová může uplatnit ve své roli také komickou polohu, tím se stává světlým bodem celku a tlumí alespoň trochu ten všeobecný afekt „spravedlivého rozčílení“. Spíše než islám bere režisér Jiří Honzírek vážně hlavně sebe. Tato komplikovaná látka je zde zpracována banálně a hystericky a tak doufejme, že se problematika xenofobie a předsudků dočká v budoucnu na českých prknech důstojnějšího komentáře. Monika Khan Morganová

8

Třetí trest

Evangelium sv. Lukáše

advocatus diaboli Plešatá zpěvačka

Divadlo U stolu

DHNP

Divadlo Naboso

Na motivy románu Leonida Andrejeva - Fixní idea nastudovalo toto seriozní divadlo novou inscenaci. V čele s Františkem Derflerem nám herci a tanečníci rozkrývají příběh muže, jenž je obviněn z vraždy. Během dlouhých dialogů na nás doléhá psychologicky rozpracované téma, známé již ze Zločinu a trestu Andrejevova předchůdce F.M.Dostojevského. Viktor Skála je v roli „novodobého Raskolikova“ tahounem celého kusu. Tři tanečníci vetknou příběhu abstraktní rovinu. Myšlenka je silná, avšak dramatizace negraduje. Účinkující umělci se vytyčeného úkolu zhostili svědomitě. Výsledkem je bohužel jen standardní „rozhlasová“ hra pro středoškoláky.

Jemné a pokorné zpracování hry o lidském utrpení. Nová premiéra J.A.Pitínského (zde také v roli sestavitele scénáře) zaujme po všech stránkách. Třináct kominíčků- Ježíš a dvanáct apoštolů, kontrastujících s fašistickou konferencí o židovské otázce z roku 1940 (pojednanou ve druhé části inscenace). Je to čistá jevištní báseň s mystickou atmosférou, vynikající režií, vyrovnanými hereckými výkony a silnou hudbou i scénografií. Geniálně jednuduché...

Dramaturgicky šťastnou volbou je pro amatérské divadlo Naboso absurdní drama Eugena Ionesca, se kterým slaví Naboso svoje úspěchy. Režisérův cit pro jazyk se zde plně uplatní a soubor zažívá zkušenost zcela odlišnou od běžné činohry. Velmi vtipné. Zdařilé.

...50%...

Věřte – nevěřte Alu Gorovi

...70%... Monika Morganová

...99%...

film

Téma globálního oteplování vysí ve vzduchu už pěknou řádku let, přičemž poslední dobou nabírá tato diskuze stále větších obrátek. Proti ekologickým aktivistům, kteří bijí na poplach a vybízejí k rychlému řešení, stojí ti, kteří podobná varování označují za nesmyslná a vykonstruovaná. Komu ale věřit? Dokáže obyčejný smrtelník nahlédnout pod povrch všech politických sporů? Jak velkou roli ve formování názoru hrají v dnešní době média? Na podobné otázky vám americký dokument Nepříjemná pravda neodpoví, ale po jeho zhlédnutí je více než vhodné si je položit. Nepříjemná pravda, jak už její název napovídá, nám předkládá ne zrovna optimistickou vizi budoucnosti. Režisér Davis Guggenheim zfilmoval přednášku Ala Gora, který sám sebe publiku představuje jako “bývalého příštího prezidenta Spojených států”. Zfilmovat přednášku a získat za to Oscara a několik dalších významných ocenění? Nepříjemná pravda dokazuje, že to jde. K celkové atraktivitě snímku dopomáhá hned několik důležitých faktorů. Prvním z nich je skutečnost, že s problémem globálního oteplování se chce dnes podrobněji seznámit téměř každý. Al Gore vysvětluje tento fenomén opravdu globálně, kdy všechny klimatické změny a jejich příčiny do sebe až neuvěřitelně zapadají. Počet vyřčených informací za minutu je obrovský, přesto se (pozorný) divák v ničem neztrácí. Gore používá atraktivní prezentace, grafy, animace a další vizuální pomůcky (oteplování atmosféry nám například vysvětlí i jedna scéna z oblíbeného seriálu Futurama). Hlavním důvodem, proč nás ale dokument nepřestává nudit, je jednoznačně Gorův osobitý projev. Během sledování jsem se nemohla ubránit otázce, proč nyní nesedí v Bílém domě (opravdu si nedovedu představit, jak by podobnou přednášku vedl jeho souputník z voleb v roce 2000). Jako řečník je Al Gore bezchybný – dokáže vycítit, kdy zavtipkovat, šokovat nebo dojmout. A tím se dostávám k nejproblematičtější stránce dokumentu. Abychom Gora neposlouchali jen v přednáškovém sále, posloucháme ho během krátkých epizod, v nichž nás seznamuje s nejdůležitějšími událostmi ve svém životě, díky nimž v něm postupně narůstala touha varovat před globálními problémy a řešit je. Z velké části se jedná o smutné (až tragické) příběhy, které jsou prezentovány tak, abychom Gora politovali, soucítili s ním a pomohli mu zachránit svět. Záběry na New Orleans a jeho zoufalé obyvatele po řádění hurikánu Kathrina nejspíš stovky diváků pro svou lacinost naštvou a znechutí, miliony však přesvědčí k zamyšlení a možná i k činům. Je pravděpodobně nemožné se dopátrat toho, nakolik jsou názory Ala Gora založené na pravdě. Máme tedy na výběr ze dvou možností. Buď můžeme ohrnovat nos nad citovým vydíráním dokumentu a globální oteplování označit za fikci nebo Gorovým slovům uvěřit a podle toho se začít chovat. Nevím jak vy, ale myslím, že v podobných situacích není na místě “machrovat”...

9

film

Renezance v renezanční Třeboni aneb Je tu 6. ročník AniFestu Ještě než Třeboň postihne “žabí kalamita”, proběhne v sále místního zámku ve dnech 2.a 3. 5. mezinárodní diskuzní fórum na téma Drogy a televize. Od 3. do 9. 5. pak bude Třeboň ale již patřit tradičně přehlídce toho nejlepšího z tuzemské i zahraniční animované tvorby, o jejíž novou, do brčálově zelené laděnou, výtvarnou podobu (již festival mění po 5 letech) se postarala režisérka a výtvarnice Michaela Pavlátová. Čestným prezidentem letošního AniFestu se stal nestor světové animace, Belgičan Raoul Servais. Přehlídku jeho kompletního díla pak doplní výstava s názvem Filmový svět Raoula Servaise. Coby osobnost domácí animované tvorby postavila festivalová dramaturgie vedle Servaise legendu ve světě neméně zvučného jména, výtvarníka a režiséra Břetislava Pojara. Autor nesmrtelného “dua, které se setkalo u Kolína” zde vedle výběru vlastních snímků představí také inspirační zdroje v podobě svých oblíbených filmů. Tradiční rozsáhlá festivalová retospektiva bude patřit španělské animované tvorbě (a o pár měšíců jej karlovarský festival později poctí Cenou za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii). Atraktivním přírůskem ke stávajícím 7 soutěžním kategoriím lze nazvat letošní novinku v podobě samostatné Mezinárodní soutěže internetových animací. Vítězkou této letos první “on-line” soutěže, o níž rozhodovala veřejnot, se stala mladá řecká animátorka Zina Papadopoulou se snímkem Bloody Mary. Velká pozornost se pak patrně stočí i na přehlídku vítězů loňské soutěže Nové projekty o původní český krátký animovaný film. Jedná se o tři snímky, které autoři podle pravidel soutěže na podporu krátkých animovaných děl natočili do roka za milion korun. Jiří Barta, autor slavného Krysaře vracející se tak po 17 letech k filmové tvorbě, představí počítačově animovanou novinku Domečku, vař! Barta si na Anifest odskočí z natáčení odvážného projektu, jaký tvoří v domácích

poměrech celovečení animovaný film – jeho loutková pohádka Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny by měla mít premiéru za rok. Spolu s Bartou budou pak v mezinárodní konkurenci letos soutěžit další dva hotové loňské vítězné projekty - Plastic People Pavla Koutského a Paní G Michala Žabky. (Ředitel festivalu Petr Slavík však zároveň vyjádřil politování, že pro nedostatek financí nebyl dosud vyhlášen dalčí ročník Nových projektů.) Nedočkavci budou mít i letos na AniFestu příležitost vidět s předstihem několik českých premiér jako francouzský celovečerní film Renesance Christiana Volckmana, uvedený poprvé na loňském karlovarském festivalu), dánský snímek Ošklivé káčátko a já reřisérů Michaela Hegnera a Karsten Kiilerich, dále pak dokumentární film Janka Růžičky a Adriana Kukala o Gene Deitchovi světoznámý americký animátor, jenž léta žije a pracuje v České republice, zasedne letos také v jedné z mezinárodních porot. Neotálejte tedy příliš a směle vyražte za žábami do Třeboně, kde vás čeká jako obvykle také bohatý doprovodný program. Více informací pak hledejte na www.anifest.cz. Lenka Křesťanová

PŘEHLÍDKA NORMALIZAČNÍ KINEMATOGRAFIE – NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ Ve dnech 13. a 14. dubna měli studenti, odborná veřejnost i odvážní příznivci filmové tvorby jedinečnou příležitost zhlédnout české filmy z období normalizace, které se na plátnech kin či televizních obrazovkách běžně neobjevují. Ve spolupráci s Ústavem filmu a audiovizuální kultury FFMU uspořádalo BKC unikátní dvoudenní přehlídku normalizační kinematografie. Na světlo se tak po letech dostalo i několik 16 mm kopií filmů, které mají právě pro svůj „nestandardní“ formát značně zúžený okruh kin k potenciální distribuci. Proto se část přehlídky konala v Sále Břetislava Bakaly, kde každoročně probíhá mj. soutěž krátkometrážních nekomerčních hraných filmů Brněnská šestnáctka a část projekcí Dnů evropského filmu. Z větší části se pak přehlídka odehrála v prostorách kina Art, kde ji společně s iniciátorem celého projektu, doktorem Blažejovským zahájil filmový historik Václav Březina stručnými informacemi k uváděným filmům a jako pamětník let normalizace a někdejší pracovník filmové distribuce i vlastními vzpomínkami na dobové reakce a ohlasy z vyšších míst. pokračování na str. 11

10

film V průběhu přehlídky měli účastníci možnost zhlédnout sedm filmů více či méně stigmatizovaných sociální a politickou atmosférou doby svého vzniku. Nejpočetněji byl zastoupen žánr historického filmu mapující historii dělnického hnutí /Šílený kankán, 1982/, vznik a vývoj komunistické strany v Československu a dramatické události let 1929 /Dvacátý devátý, 1974/ a 1948 /Vítězný lid, 1977/. Stále tytéž tváře herců, schematičnost postav /bodrý férový soudruh vs. bezpáteřní nepřátelé, nebo přinejmenším staří zkostnatělí zpátečníci/ a podobnost námětů a pojetí jednotlivých historických událostí vytvořily směsici, v níž se divák po skončení přehlídky jen stěží zpětně orientoval. Další kategorii tvořily filmy, které se, byť nepřímo, vracely k nedávným událostem, a interpretovaly je v duchu normalizační ideologie. Zvláštní pozornosti se dostalo uvolněné atmosféře 60. let, zejména událostem roku 1968. Film Tobě hrana zvonit nebude /1975/ debutujícího Vojtěcha Trapla, zachytil morální dilema prokurátorky odhodlané dosáhnout spravedlnosti i za cenu vlastních obětí. Dusivou atmosféru bezvýsledného vyšetřování, postupného odkrývání nepříjemných skutečností a odrazování od dalšího pátrání proložil Trapl, autor námětu na motivy skutečné události, kontemplativními scénami s leitmotivem veršů Johna Donna /A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě./ Poněkud veseleji vyzněl satirický pamflet Karla Steklého Hroch /1973/, bizarní pokus o komedii o „mluvícím“ hrochovi, jímž si Steklý vyřizoval vlastní účty, paradoxně čerpal i ze satirických filmů vzniknuvších v zemích bývalého východního bloku v 60. letech, namátkou z maďarské protisocialistické satiry Svědek /1969/. K padesátým letům se pak vrátil Josef Mach filmem Člověk není sám /1971/, kde vynikla zejména postava ideologicky uvědomělé inženýrky v podání přesvědčivé Jiřiny Švorcové. Zdánlivě zcela mimo okruh normalizujících snímků stál Kachlíkův Jezdec formule risk /1973/, nenáročný neutrální film poukazující na problematiku kriminality příslušníků mladé generace a odpovědnost jejich rodičů a vychovatelů. Dva dny ve společnosti nejpodivnějších snímků, které u nás v normalizačním období vznikly nezůstaly bez odezvy. Sotvakdo nepochopil množství narážek a podtextů, které filmy obsahovaly a dokázal sledovat filmy s kamennou tváří, zvlášť v atmosféře ironie a sarkastického výsměchu nepřesvědčivým pokusům o normalizaci obecenstva. Snad i tato přehlídka přispěla nejen k pobavení a prohloubení filmových znalostí, ale i jako výstraha do budoucích let. Tereza Frodlová

Změním se a budu tvrdá jako chlap! recenze

Takové rozhodnutí učiní po jednom ze svých milostných rozčarování Karolína, ústřední postava nového českého filmu Bestiář na motivy stejnojmenného románu Barbary Nesvadbové. Vzápětí poté, co sebevědomě pronese titulku podobnou repliku, se však nechá v letadle opít zcela neznámým mužem. Bestiář je příběhem ženy, jejíž život poznamená setkání s mladým záhadným mužem. Hluboká citová závislost na něm a následné zklamání zásadním způsobem změní její chování. Rozhodne se soupeřit s muži a porážet je jejich zbraněmi. Ukáže se ale, že to pro ženu není správná cesta. Krátká obsahová explikace, převzatá z oficiálních internetových stránek snímku, láká příslibem aktivního ženského charakteru, prodělávajícího reálný vnitřní vývoj s emancipačním vyústěním. Režisérka Irena Pavlásková zároveň tvrdí, že „...scénář nenadržuje žádnému z pohlaví – je o tom, že jsme, jací jsme..." Ve skutečnosti však v Bestiáři přisuzuje iniciativu takřka výhradně mužským protagonistům, manipulujícím Karolínu do pozic, ve kterých ji touží mít. Anotované rysy tedy nakonec ustupují zarážející pasivitě, vydávané za akt hrdinčiny volby cíleně experimentovat v oblasti mileneckých vztahů. Klasickou konstrukci ženy – obrazu pro potěšení mužského oka, která bez zaváhání plní pokyny svých pánských protějšků, umocňuje celková stylizace postavy. Karolína je pohledná blondýna s atraktivním zaměstnáním v redakci dámského magazínu, co si pod své slušivé modely občas zapomene vzít podprsenku. Podobně konvenčně vyznívá i prvoplánově polarizovaná sestava mužských figur: nezkažený student, tajemný dobře situovaný muž, lidový typ sedláka, legrační podivín z ministerských kruhů. Teprve závěrečný osvobozující úsměv na Karolínině tváři naznačuje úspěšné vymanění z dominantního vlivu opačného pohlaví, ačkoli i nyní se zvrat odehrává pouze v rovině subjektivního slovního komentáře. Toto „prozření" ovšem působí značně naivně a archaicky. Silně upomíná na krotká (byť v dobovém kontextu pokroková) procitnutí typologicky spřízněných hrdinek z některých protektorátních titulů jako Pacientka dr. Hegla či Okouzlená. Onu skutečně „správnou cestu ženy“ navíc na konci filmu dostatečně zřetelně definují obrazy harmonického partnerského nebo manželského soužití osob z nejbližšího Karolínina okolí. Irena Pavlásková, velký režisérský příslib z tzv. „negenerace“ sklonku osmdesátých let, natočila bez ohledu na jakékoli žánrové přívlastky velice konzervativní dílo. Rafinované ženské charaktery přitom v minulosti náležely mezi její autorské přednosti. Snad se v chystaných projektech (Pavlásková dlouhodobě usiluje např. o zfilmování biografie Adiny Mandlové) odhodlá ke smělejšímu formálnímu výrazu. Lukáš Skupa

11

literatura

Jaro „Tak dám výpověď,“ pravil mladý účetní a pohlédl z okna, toho dne asi podesáté. Kancelář se po jeho slovech otřásla. Za oknem začínalo jaro a bylo mu půl deváté ráno. „Vy?“ podivila se starší paní a zaraženě na něho pohlédla. „Takový spořádaný mladý muž!“ „To jste říkal i na podzim,“ řekla mladá dívka a přestala pracovat. „A teď je jaro.“ „Právě. To už se nedá vydržet.“ „Co se nedá vydržet?“ „Všechno,“ opáčil mladý účetní. „Úplně všechno. Tak například knoflíky.“ „Co ty s tím mají co společného?“ „Zapínají. A to mě, abych tak řekl. A já bych je kupříkladu chtěl mít rozepnuté až do pasu.“ „Ale to se nesluší – vystrkovat na nás chlupatý hrudník,“ poznamenala starší paní přiškrceně, jako by se už nemohla dočkat, až to začne. „To vím,“ odvětil mladý účetní. „Máte se tady jako v bavlnce,“ řekla mladá dívka. „Právě,“ opáčil mladý účetní. „Taková bavlnka vás omotá, že se nemůžete hnout. Začne vás dusit. Dostane se vám do úst, do plic... strhne vás s sebou bůhví kam...“ „Do plic se mi jednou dostala voda,“ řekla starší paní. „Bylo to na dovolené... A vytáhli mě a vzkřísili...“ „Vidíme,“ vyhrkl mladý účetní a vzápětí se za to zastyděl. Přišlo mu to poněkud bezohledné, ačkoliv to bylo pouze upřímné, jen tím ovšem poněkud vynikla nedovtipnost starší paní, což mohla být i prostota, taková, jakou mají ptáci, květiny a ryby. „Vytáhl mě velice hezký plavčík,“ zasnila se. „Bylo to moc pěkné, romantické, i když jsem měla namále... A ten plavčík byl asi tak mladý, jako vy... A můj muž žárlil... A vám se u nás nelíbí?“ „U vás jsem nebyl,“ řekl mladý účetní tiše. „Tak nevím. Ale tady jsem jako za mřížemi.“ „Je to dobré místo,“ pravila mladá dívka. „A dobře placené. Co mě to stálo úsilí, než mě přijali. A vy byste odešel jenom tak.“ „Právě tak, jak jsem přišel,“ zasmál se mladý účetní lehce, jako když zdvihneš pírko. „To je pořád z klece do klece...“ „Však to vydržíte. Na podzim jste to taky vydržel. Nechcete si vzít můj stůl? Pořád sedíte u okna a hledíte ven, a pak jste z toho celý rozrušený,“ podotkl starší účetní, který tu byl nejdéle a který dosud mlčel a hleděl si svého. Mladá dívka se po něm vděčně ohlédla. I starší paní na ten návrh uznale přikývla. Mladá dívka by to nebyla přiznala, jelikož si to dosud nepřipustila - začalo to v ní klíčit nedávno, zároveň s prvními ptačími trylky, takže se v tom ještě nevyznala - , ale mladý účetní se jí nesmírně líbil a přála si proto, aby neodešel. Starší účetní mladšího plně chápal. Tyhle pocity znal. Roky je skrýval pod hladce vyholenou tváří, až zvadly a uschly a tím mu v ní vyhloubily vrásky, avšak jejich vůně mrtvá nebyla, ta se nedala jen tak potlačit, a s pohybem ročních dob se občas pohnula a prudce vytryskla. Tehdy si starší účetní uvařil silnější kávu než obvykle a tím to bylo vyřízeno. „Myslíte, že to pomůže?“ zeptal se s dychtivou nadějí i lítostí v hlase mladý účetní. A starší účetní s porozuměním přikývl.

(Z rukopisu povídkové sbírky Povídky kratší a krátké, zlé a horší) Radek Dymáček

12

literatura

„Komerce – nekomerce“ I. Honza Matoušek: aktivně i pasivně se zajímá o sport a obléká se barevně. Pokud je na jeho oblečení značka, nevadí mu to. Chodí do multikin na nejnovější filmy. Někdy se při nich láduje popcornem. Poslouchá rádio. Když má chuť, tak se dívá na nejsledovanější televizi, sleduje i některé seriály. Má své vybrané podniky, kam občas se svými přáteli zavítá. Rád čte. Studuje český jazyk a literaturu. Rút Nechvátalová: obléká se pohodlně a „nezávisle“. Má slabost pro svůj vlněný svetr, který jí sahá až ke kolenům. Dříve nosila až po lopatky spadající dredy. Poslouchá alternativní hudbu. Televizi prakticky nesleduje (krom některých filmů na nejméně sledované televizní stanici). Miluje zelený čaj s příchutí jasmínu. Má své vybrané podniky, kam občas se svými přáteli zavítá. Ráda čte. Studuje český jazyk a literaturu. II. Přestože Honza a Rút studují na stejné fakultě (filozofické), navzájem se neznají. Jednou se však setkali. Bylo to v menze, ve frontě na oběd, kde Rút se svoji kamarádkou řešily problémy dnešního světa, mezi nimiž dominuje příšerná uspěchanost dnešní hektické doby. Jeden mlčenlivý mladík. Dvě hlasitě mluvící slečny. „Rozumíš,“ řekla první, „dnešní doba je prostě hrozně rychlá, pořád se valí někam kupředu. Všichni neustále spěchají. A víš, co je nejhorší?“ „Co?“ zeptala se ta druhá. „Ta doba tě nutí se přizpůsobit. I když sama nechceš, tak prostě musíš. Všechno se jenom žene dopředu a všichni strašně blázní. I já se někdy přistihnu, že třeba utíkám na tramvaj, aby mi neujela. Ale pak se zastavím a řeknu si: má to všechno vůbec cenu?“ „No jasně,“ pokyvovala souhlasně hlavou druhá, „taky i starý věci ztrácejí svoje kouzlo, všechno se dneska strašně uspěchává, ale za jakou cenu? Vem si třeba takovej mlejnek na kafe. Dřív si lidé mleli kávu sami, což bylo takový stylový a lepší…“ „Přesně tak,“ skočila jí první do řeči, „byl to takovej rituál. Taky ti pak to kafe víc chutnalo, když sis ho sama udělala. A kafemlejnek, vystavenej v poličce, plnil každopádně estetickou funkci. Ale dneska?“ „Každej jenom zapne kávovar a je to. Nechutně zpohodlnělý výplody dnešní doby. Lidi žijí v zajetí komerce, až je mi z toho špatně… “ Honza si odfrkl. „Musíš to brát jak to je. Dnešní doba je prostě především o komerci.“ „Víte co?“ měl sto chutí říct Honza, „melte si kávu kafemlejnkem, rozdělávejte oheň křemenama, ale uvědomte si sakra, že žijete v jednadvacátém století.“ Ovládl se. „Naštěstí znám pár v pohodě lidiček….“ Zazněly dva krátké tóny. Rút vytáhla z kapsy stříbrný mobilní telefon. „ Tý jo, ty máš ale suprovej mobil,“ řekla obdivně kamarádka, „takový véčko bych chtěla taky. Kolik stálo?“ Rút se rozhovořila. Honza se hlasitě rozesmál. III. Nezaujatý pozorovatel a empatik (který měl v této kauze za úkol si udělat jasný názor) seděl u stolu a v rámci možností si pochutnával na menu a la menza. Zaujal tedy k celé věci své stanovisko: Odhodit všechny pózy. Sejmout všechny masky. Plně se ponořit především sám do sebe. Třeba si zajít se svými přáteli na pivo. Nebo na víno. Nebo na cokoliv. A je úplně jedno, zda jdete do hospody Potrefená husa („Do takové komerční snobárny bych nikdy nešla.“) nebo k Čápovi („Do takovýho pajzlu bych nikdy nešel.“). Zda na Vyhlídku či na Skleněnou louku. Ve značkovém oblečení nebo v pytli od brambor. A taky je jedno, jestli vám k tomu hraje hitparáda domácí popové scény či nějaké „free“ kapely typu Chůze střemhlav nebo Poblitý hraboš. Doba je prostě doba. Čas utíká rychle a bude utíkat čím dál rychleji. Podstata však zůstává stále stejná. Existence. David Osvald

13

tour de culture doporučuje v květnu HUDBA Favál 2.5. Big D the Kids Table, ska-punk, USA, 19:00 3.5. Animé, Illegal Illusion, L*RU, 20:00 4.5. Rock night, 20:00 10.5. Šuřinky (Vesmírný kabaret) - Mako Mako, Trio de Janeiro a další, 19:00 17.5. Slobodná Európa, 20:30

Fléda 12.5. Magion, DJs: Milosh (leporelo.sk), Monotype, Rivendel, Click Joe 17.5. Jarní semestrování: Gentlemen’s club, Annie’s trip, Kanci paní nadlesní, Calciofka, 20:00 30.5. Buty

Leitnerka 3.5. Bezobratři - téměř lidová muzika 9.5. Courage, folková kapela 22.5. Poslechový pořad Jiřího Černého: Jiří Schelinger – hořký hlas metalového úsvitu 29.5. Nostalgia Quartet, jazz pro smyčce – a proč ne?

Šelepka 15.5. Jaroslav Hutka má 60! Hosté: Václav Koubek, Vlasta Třešňák a další

Skleněná louka 4.5. Long Silent Day - psychedelický rokenrol Le Christ Hypercubistic – noise 6.5. Kapela Snoo, nestor českého reggae, 20:00 10.5. Autorské čtení: Radek Štěpánek, Tomáš Hlaváček Síla - agropunk/turbofolk Zelené Koule - biopunková recitace 12.5. The Elks, Stefan Krist – pozoun, Hermann Stangassinger – kontrabas, Hannes Schweiger – bicí 15.5. Koncert intuitivní hudby - Jennifer Helia de Felice, Jez riley French (GB), Ivan Palacky (CZ) 17.5. Alex z Kalifornie - lidský rokenrolový jukebox ze SF 31.5. My Generation - příjemný rock

Stará Pekárna 2.5. Nová krev – Annie´s trip + Apatheia, 19:00 14.5. The Young Pekáč Mojmíra Bártka & hosté 17.5. Loading, pop-rock s prvky elektroniky 18.5. Holly Rollers, brněnský rock´n´roll

22.5. URB, uličnický popjazz 26.5. 4 dohody + 3 tuny, alternativně – pop-rockové spojení 28.5. Hammel – Hladík, koncert dvou fenoménů československé hudební scény 31.5. Květy, Anděl 2006 v kategorii Alternativa

DIVADLO G-Studio Centrum 17. 5. 1 + 1 = 3 (jedna plus jedna jsou tři), 19:30

Divadelní studio Marta 9. – 11. 5. Mína z Barnheimu, 19:30 21. – 24. 5. Peer Selbst, 19:30

Divadlo Husa na provázku 14. 5. 8 POLIB PRDEL KOSůM - Divadlo Archa, 19:00 15., 25. 5. Kabaret Gaga, 20:00 26. 5. Svolávám všechny skřítky! Královna. 16:00

Divadlo U stolu 14. 5. Třetí trest, Andrejev, L. 18.5. Alchymista, 17:00 a 19:00

Hadivadlo 3. , 4. 5. Smrt Hubera Perny, 19:30 5., 16.,17. 5. Lulu, 19:30 28. 5. Věc Makropulos, 19:30

Divadlo v 7 a půl 10. 5. Palach 69 – 06, Františák, Borůvková, 19:30 16. 5. Jarin a Pipin, 19:30 21. 5. Lolita, 19:30 23. 5. Uprostřed noci v temném domě, 19:30