2007

Školní krounský ob∏asník

2

listopad/2007

Zprávy z ředitelny Školní rok zahájilo v pondělí 3. září 177 žáků základní školy (oproti září 2006 úbytek 6 žáků) a 54 dětí v mateřince (přírůstek 1 žák). Jim všem a samozřejmě i zaměstnancům školy přeji, aby celých deset měsíců školního roku bylo naplněno úspěchy, zdravím a osobní i pracovní pohodou. Nový školní rok také do školy přinesl několik změn. Jednou z nich je, že v 1. a 6. ročníku začala škola vyučovat podle vlastního školního vzdělávacího programu. Měl by našim žákům i nadále zaručit kvalitní úroveň základního vzdělání tak, aby se naši absolventi i nadále drželi na předních místech přijímacího řízení, celostátního testování nebo výsledků na středních školách. V žádném případě to neznamená, že se žáci nebudou muset učit. Ba naopak. Současná doba neustále zvyšuje nároky na každého z nás a bez neustálého vzdělávání prostě nejde v dnešním složitém světě uspět. Z důvodu těhotenství je od 10. září dlouhodobě nemocná Mgr. M. Peňázová, třídní učitelka III. třídy. V tomto školním roce ji zastupuje p. uč. Janoušek. Po mateřské a rodičovské dovolené se také vrátila Mgr. V. Novotná, třídní učitelka I. třídy. Během prázdnin se ve škole a školním areálu podařilo realizovat několik akcí: byla položena dlažba okolo přístavby školy, instalovali jsme další lampu pouličního osvětlení, byl vyměněn nábytek v učebně III. třídy, v učebně 44 jsou nové lavice a žákovské židle. Během září byl ještě vybudován nový mostek přes příkop před školou. Přibyly také květiny ve vnitřních prostorách školy. Prosím, važme si všichni hezkého a na vysoké úrovni vybaveného prostředí, kterého se nám v uplynulých letech společnými silami podařilo dosáhnout. Během října a listopadu ve škole proběhly díky podpoře Pardubického kraje (a zejména paní radní Mgr. Bc. Jany Smetanové) počítačové kurzy pro seniory z Krouny, Svratouchu a ze skutečského SeniorCentra. Ve stejném období se uskutečnil i rekvalifikační kurz obsluhy PC pro uchazeče o zaměstnání. Výtěžek z obou aktivit bude jako obvykle použit na zlepšení žákovského vybavení školy. Návrat z letních prázdnin je ve škole opakovaně provázen výrazným nárůstem nekázně a vandalismu některých žáků. Některé „úlety“ přitom zásadním způsobem ohrožují zdraví a bezpečnost spolužáků. Co vše by se mohlo stát při zapalování tkaniček u bot spolužákům (zábava deváťáků) nebo při tavení cínu nad plamenem zapalovače a následném házení kapek žhavého kovu po spolužácích (sedmáci), raději nechci domýšlet. Mrzí mě i neustálé rýpání do lavic nebo blbnutí s korekturovou barvou. Během měsíce listopadu by měla být konečně dokončena rekonstrukce podlahy v sále přístavby. Přibližně dvouměsíční zdržení bylo způsobené technologickými i organizačními problémy dodavatele. Problémem se stává stále častější „toulání se“ žáků v pozdních večerních a nočních hodinách. Apeluji na rodiče, aby pečlivě zvážili, zda umožní svým 13-ti nebo 14-ti letým dětem návštěvy zábav, víkendové návštěvy restaurací nebo shlukování se do part a pohyb po obci v nočních nebo pozdně večerních hodinách. Doba se sice mění, ale ani dnes by nemělo být normální, aby se o víkendech po obci bez dozoru pohybovaly v nočních hodinách skupinky dětí – žáků VI., VII. nebo VIII. třídy nebo aby tyto děti


3

listopad/2007

navštěvovaly noční zábavy. Riziko (neštěstí, namočení se do průšvihu, alkohol, cigarety, drogy) je obrovské. Vzpomeňme si na pravidla, která nám stanovovali naši rodiče, a neustupujme tvrzení, že „tak chodí všichni“. Nechodí! Děti rády věci manipulují tak, aby dosáhly svého. Další informace a zejména aktuální novinky o dění ve škole najdete pravidelně na www.zskrouna.cz, zejména v sekci novinky. Mgr. Josef Kyncl

Bleskáč (naše interview) V pondělí 1. října přivítali žáci sedmé a osmé třídy na půdě naší školy evangelického faráře pana Davida Sedláčka, který k nám zavítal s přednáškou o Mexiku. Pan farář měl vzácnou příležitost navštívit na počátku letošního roku tuto pro nás velmi exotickou zemi. Pobýval tam tři týdny a o své zážitky se přišel podělit s našimi žáky. Po velmi zajímavé besedě přijal pan farář nabídku našich redaktorů a poskytl jim rozhovor nejen o Mexiku, ale také o svém životě a povolání.

Pan farář David Sedláček

Chtěl jste se stát farářem už odmala? V kolika letech jste se rozhodl? To je legrační otázka. Farářem jsem se nechtěl stát odmala. Vůbec mě nenapadlo, že něco takového můžu dělat. Spíš to byla záležitost až pozdějšího dospívání, kdy jsem přišel mezi lidi, kteří mě do církve dostali. Bylo to asi v patnácti letech. V tomto věku je normální, že člověk má svou partu, ve které vyznávají její členové společné hodnoty, a tak i já jsem se seznámil s lidmi, kteří mi byli názorově blízcí, a začal jsem jezdit na různé mládežnické církevní akce, na nichž jsem poznal zajímavé faráře, kteří

pracovali s mládeží. Jejich práce se mi zdála skvělá, a tak jsem si říkal, že bych to třeba také někdy mohl dělat. Potom mě tyto myšlenky zase přešly a spíš jsem se přes knížky dostal k teologické práci než k farářství, protože mě to vždycky zajímalo a zajímalo mě také, jak mám víru uchopit rozumově. Prostě když už jsem něčemu věřil, chtěl jsem se více dozvědět, co to tedy je. Zajímalo mě, co je pod povrchem, nespokojil jsem se jen s tím, co se tvrdí v kostele nebo co tvrdí církevní časopisy, ale chtěl jsem jít více do hloubky. Tyto myšlenky mě dovedly k teologii. Proto jsem se potom přihlásil na teologickou fakultu a tam moje rozhodnutí dělat faráře uzrálo. Litoval jste někdy později svého rozhodnutí? Pravda je, že někdy toho člověk lituje, že si říká, že by mohl dělat něco jiného, co by ho bavilo. Většinou totiž pracujete s lidmi, což je práce někdy velmi složitá, protože se vám občas něco nepovede a nevidíte za sebou hned

Školní krounský ob∏asník něco odpracované, jako když něco vyrábíte. Tam za sebou vždy večer vidíte nějaké viditelné výsledky a to vám dodává motivaci do dalšího dne. Ale při této práci kolikrát za sebou nevidíte žádné výsledky a říkáte si, proč to vlastně dělám. Tak to jsou takové krize. Nebo když se s někým nepohodnete, říkáte si, vždyť já můžu dělat také cokoliv jiného a budu spokojený člověk. Večer budu mít „padla“ a budu mít víkendy volné, budu si užívat a tak dále. V takových situacích někdy člověk na chvilku lituje, že toto povolání dělá. Ale je to zase povolání otevřené, takže má člověk před sebou spoustu možností a prozkoumávat nevyzkoušené možnosti mě velmi láká. Podporovali Vás ve Vašem rozhodnutí rodiče? Otec zemřel, když mi bylo šest let, takže toho jsem se zeptat nemohl, ale myslím si, že by asi byl proti. A matka, ta byla ráda a spíš mému rozhodnutí navštěvovat takovou školu fandila, věřila mi a nechala mě rozhodnout se podle svého. Věděla, že si za svými názory stojím a nechtěla mi do toho mluvit. Co jste musel vystudovat za školy a kolika jazyky se domluvíte? Člověk musí mít střední školu s maturitou, je v podstatě jedno jakou. Potom děláte přijímací zkoušky na Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a po jejich úspěšném vykonání můžete být přijati na magisterské studium, které trvá pět let. A teď k jazykům, kterými se domluvím. Bezpečně se domluvím německy, protože jsem v Německu studoval a žil. Domluvil bych se také anglicky. To je

4

listopad/2007 tak všechno z „živých jazyků“ a pak jako teolog jsem se učil takzvané „mrtvé jazyky“, to znamená latinu, řečtinu a hebrejštinu. Co Vás na Vašem povolání nejvíce baví? Co Vaše práce obnáší? Je to povolání, které je neustále spojeno s nějakým studiem. Nemohu si říci, vystudoval jsem školu, mám na to papír, a tak „mám vystaráno“. Teologie a farářská práce je v podstatě prací myšlenkovou, takže neustále mě to nutí dále tento obor studovat, musím se neustále rozvíjet, protože teologická diskuze probíhá neustále. Musím číst různé teologické časopisy, sledovat na internetu, co se zrovna děje, studovat odbornou literaturu a to mě na tomto povolání baví. Další věc je, že k tomu patří víra. Já jsem věřící člověk a teologie bez víry se dělat nedá, to by bylo hloupé zkoumat boha a přitom tomu nevěřit. Takže další věc, která mě baví, je víra praktikovaná s dalšími lidmi. Sdílet víru a stejné hodnoty s ostatními je povznášející a dobré. Občas se pohádáme, což k víře také patří, ale patří k ní také důvěra, kterou málokdy člověk ve světě najde. Baví Vás více kázání v kostele nebo vyučování náboženství ve škole? Já nejsem učitel a myslím si, že být učitelem je strašně těžké povolání. Proto mě asi víc baví kázání v kostele. Kázání si připravuji dopředu, mohu nad tím textem v klidu sedět a promýšlet si ho a pak ho z kazatelny přednesu. Ale pracovat jako učitel, to znamená neustále být s těmi, kteří sedí v lavicích, v kontaktu, a je to daleko složitější práce. Člověk musí být pořád ve střehu. Někdy se mi hodina povede, někdy v tom „plavu“ a potom mě štve, že to dělám špatně. A tak si říkám, že bych to

Školní krounský ob∏asník ani dělat neměl, když to neumím. Ale zase někdy je dobré, když se hodina povede a já i žáci odcházíme spokojeni, že jsme se navzájem něčím obohatili. V takových chvílích si říkám, to je skvělé povolání. Ale z těch předchozích důvodů si myslím, že je pro mě zatím lepší kazatelna. Máte pocit, že si lidé z Vašeho kázání něco odnáší? To nevím, protože mi většinou lidé neřeknou, že bylo kázání třeba příliš dlouhé nebo že mu nerozuměli. Ani mi neřeknou, že mají třeba v současné době jiné problémy, o kterých se v kázání nemluvilo. Ale někdy se mi stává, že lidé odchází z kostela a řeknou, to kázání nám dneska velmi pomohlo, i když mi neřeknou konkrétně v čem. A já mám radost, že odchází s dobrým pocitem.

Redaktoři Škrobu při rozhovoru

Jak jste se dostal do Mexika? Jak dlouho jste tam pobýval? Do Mexika jsem se dostal přes kolegu, švýcarského faráře, který tam kdysi dávno byl vyslán švýcarskou církví na misii, aby tam na venkově pomáhal místním lidem. On tam získal spoustu kontaktů a přátel a letos zorganizoval pro zájemce z České republiky, z Českobratrské církve evangelické, třítýdenní zájezd. Účelem zájezdu bylo poznání místních lidí a zvyklostí.

5

listopad/2007 Kde jste v Mexiku přespával a jakým jazykem jste se domlouval? První týden jsme přespávali po rodinách, bylo to v hlavním městě státu Chiapas. Abyste tomu rozuměli Mexiko je federace států a každý stát má své hlavní město, přesný název zní Spojené státy mexické, hlavní město Chiapasu se jmenuje Tuxtla Gutierrez. Tam nás ubytovali v rodinách místního evangelického sboru. Druhý týden jsme cestovali do venkovské oblasti, do vesničky, která se nacházela přímo v pralese. Tam jsme bydleli ve srubu. Spali jsme ve spacáku na karimatkách. Pomáhali jsme tam místním obyvatelům na stavbě. Třetí týden jsme zase odjeli do jednoho města, kde jsme spali v celkem luxusním středisku a několik posledních dnů jsme bydleli přímo v hlavním městě Mexiko-City na studentské koleji místní teologické fakulty. Co se týká otázky, jakým jazykem jsme se domlouvali, musím odpovědět, že tam je pouze jediná možnost - mluvit španělsky. Pravděpodobně se tam také ve školách učí angličtinu stejně jako my, ale protože španělština je světový jazyk, kterým mluví skoro celá Jižní Amerika, tak nemají takovou potřebu se tolik učit anglicky. Takže oni se svým jazykem domluví po celém kontinentu. Před cestou do Mexika jsem uměl asi tři slova, naštěstí moje kolegyně, se kterou jsem cestoval, uměla španělsky více. Potom jsem se naučil dalších několik slov. Co bylo cílem Vaší cesty? Protože to byla církevní akce, bylo cílem naší cesty poznat evangelickou církev v Mexiku. Seznámit se s těmi lidmi, navázat kontakty a potom vlastně poznat život, jaký tam místní lidé

Školní krounský ob∏asník vedou. Dalším cílem byla pomoc ve venkovských oblastech se stavbami jejich různých rozestavěných projektů. Naše skupina měla pomáhat stavět mládežnické církevní středisko, aby se mladí věřící měli kde scházet. Poslední týden byl turisticky zaměřený - s cílem poznat tuto zemi. To už jsme vlastně jezdili autobusem na vlastní pěst a poznávali Mexiko. Jak a čím Vás zaujal život lidí v Mexiku? Život ve městě je podobný jako u nás, neliší se moc od života našich rodin, samozřejmě pokud má rodina dostatek peněz. Ti, co jsou chudí, však žijí velmi odlišně, protože se musí pořádně ohánět, aby měli vůbec na každodenní živobytí. Na venkově je to úplně odlišné. Je tam mnohem větší chudoba, lidé se většinou živí jako zemědělci a mají pocit, že na ně celý svět zapomněl. My tady jsme proti nim hrozně

6

listopad/2007 uspěchaní. Neustále řešíme nějaké problémy a nestíháme, pořád máme mnoho úkolů. Oni žijí v jiném čase, nemají peníze, a proto ani nemají kam spěchat. Nebudují kariéru, neprožívají stres. Tak nějak ten život přežívají a to je ten rozdíl mezi námi a jimi. Tohle mě tam zaujalo. Chtěl byste se tam podívat znovu? Určitě. Máte v plánu navštívit nějakou další zemi? Rád cestuji po Evropě. Nejvíce mě láká jižní Evropa – Itálie, Řecko, Španělsko, Francie, kde jsem už byl. Nebavilo mě to příliš ve Švédsku, protože mám raději jižní kulturu a jižanský temperament. Ze zámořských zemí mě vlastně neláká nic kromě Mexika, to byla taková láska na první pohled. Na východ, třeba do Ruska, mě to také neláká, snad kromě Moskvy. Připravili redaktoři Škrobu

ZE ŽIVOTA ŠKOLY

V pondělí 24. září se všechny třídy zúčastnily pochodového cvičení. Naše třída měla namířeno do Kablaní, stejně jako šestka a osmička. Po první vyučovací hodině jsme vyrazili. Kdo chtěl, měl možnost koupit si nějakou dobrotu v obchodě „U Bártů“. Když jsme se „vyzbrojili“ sladkostmi, pokračovalo se v cestě. Jakmile jsme dorazili do lesa, začali kluci házet po holkách šišky. Ty si to samozřejmě nenechaly líbit a útok klukům oplácely. Takže vlastně začala „šišková válka“. Paní učitelka nám sice hrozila, ale moc to nezabralo. V zápalu boje jsme si ani nevšimli, že jsme už u cíle. Na chvíli jsme si sedli, snědli svačinu a pak se vraceli ke škole. V lese samozřejmě pokračoval „útok“. Cestou jsme potkali osmičku a šestku. Podle mě se tento pochoďák vydařil a byl to určitě kladný moment na začátku školního roku.


7

listopad/2007 Oxana Kurasevičová

Ve čtvrtek 20. září jsme se velmi těšili do školy. Čekal nás dvoudenní výchovně-poznávací pobyt v Daňkovicích v penzionu Selský dvůr. Konal se v rámci školního minimálního protidrogového programu. Už v půl sedmé ráno jsme seděli v autobusu a jeli do Svratky. Odtud jsme šli pěšky až do Daňkovic. Skoro celou cestu jsme putovali lesem. Když jsme Na cestě do Daňkovic se z posledních sil vyškrábali na Buchtův kopec, objevila se před námi obec Daňkovice. Všichni jsme zajásali a rozběhli se dolů z kopce. Konečně jsme dorazili do penzionu. Ubytovali jsme se a běželi do jídelny na oběd. Po obědě jsme si trochu odpočinuli a asi za hodinu jsme šli na procházku k velbloudí farmě. Kousek od ní se uskutečnil závod v běhu do vrchu. To jsme se pěkně zapotili! Potom jsme se opět přesunuli na Buchtův kopec. Zde jsme hráli spoustu zajímavých her a soutěží, třeba na medvědy, a zakončili jsme to stavěním strašáků z přírodních materiálů. Vrátili jsme se zpátky do penzionu, nasvačili se a vyrazili na hřiště, kde jsme uspořádali zápas ve fotbale a vybíjené. Potom jsme se navečeřeli a po večeři jsme si napsali test z dopravní výchovy pro mladé cyklisty. Byli jsme velice unavení, a proto jsme šli brzy spát. Ráno už o půl osmé jsme šli na snídani a na slavnostní vyhlášení soutěží z předešlého dne. Po vyhlášení jsme si zabalili věci a vyrazili na cestu do Sněžného, odtud autobusem do Svratky a ze Svratky až do Krouny. Ke škole jsme přišli kolem poledne. Ondřej Bouška, Petr Hainc

EXKURZE DO TEREZÍNA Ráno jako každé jiné... Ale jakmile jsem se koukla na budík, tak mi to docvaklo! Jedu do Terezína! Ach jo! Odjezd byl v šest ráno! Nejsem zrovna příznivcem brzkého vstávání, radši se prospím, než abych se nudila u snídaně. Ale tohle radši přeskočíme.


8

listopad/2007

Takže jsem už u školy a ještě nějací spolužáci přijíždí. Tak a vyjíždíme. Cesta byla docela únavná, a ještě mě budili ti spolužáci, na které musely křičet učitelky. Zastavili jsme u nějaké čerpací stanice, něco jsme si tam nakoupili a jeli dál. Konec cesty byl v Terezíně. V muzeu ghetta jsme vyslechli povídání o holocaustu a 2. sv. válce. Poté jsme šli s takovou hodně příjemnou paní průvodkyní, se kterou jsme se zastavovali na památných terezínských místech. Podívali jsme se i do márnice a do magdeburských kasáren. Po poledni jsme V Terezíně vyrazili na malou pevnost, která, jak asi víte, sloužila jako vězení. Přidělili nám takového postaršího pana průvodce, který byl dost rychlý. Na malé pevnosti byl vězněn i Gavrilo Princip (spáchal atentát na Františka Ferdinanda d´ Este). Průvodce nám ukazoval i nechvalně proslulé popraviště, na kterém byl ukončen život mnoha Židů a ostatních vězňů. Po prohlídce jsme nasedli do autobusu a odjeli domů. Okolo 20. hodiny jsme přijeli do Krouny. Kristýna Drahošová

Dne 1. 10. 2007 navštívil naši školu pan farář evangelického kostela, který pobýval celé tři týdny v Mexiku. Tuto besedu měli možnost navštívit žáci 7. a 8. třídy a samozřejmě i zbytek redaktorů našeho školního časopisu. Celá beseda probíhala v učebně českého jazyka, kde měl pan farář s pomocí interaktivní tabule možnost vylíčit nám všechny své zážitky úplně dopodrobna. Celá beseda trvala dvě hodiny. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí o životě lidí v Mexiku. Beseda mě velice zaujala a myslím, že mé spolužáky také . Ze všeho nejvíc se mi líbily fotky jídel, která vypadala velmi neobvykle. Když tato beseda skončila, přemístili jsme se my redaktoři do sborovny, kde nám pan farář poskytl odpovědi na naše otázky. Nicolle Nováková

OTÁZKY NA TĚLO Mgr. Pavel Ondra, starosta obce Kolik Vám je let a kde jste se narodil?

Čím jste chtěl být jako malý? Chodil jste rád do školy?

Je mi 59 let. Narodil jsem se doma v ložnici rodičů v domě čp. 244. Porodní bábou byla paní Novotná a přijela z Otradova v lednu neprohrnutou silnicí na kole... Jako malý jsem chtěl být traktoristou pásového traktoru DT 54. Do školy jsem chodil rád, ale některé paní

9


Byl jste pilný žáček?

Jak hodně jste ve škole zlobil? Měl jste z chování?

někdy

sníženou

známku

Jaký byl Váš nejoblíbenější předmět na ZŠ?

Jaký předmět jste nesnášel?

Jakou školu jste studoval? Kolika jazyky (mimo češtiny a slovenštiny) byste se dokázal domluvit? Kdybyste se měl vrátit do školy, volil byste roli žáka nebo učitele?

Kolik zemí jste ve svém životě navštívil? Jaký je Váš oblíbený zpěvák, zpěvačka? Jaká je Vaše oblíbená osobnost z televizní obrazovky, film?

listopad/2007

učitelky jsem rád neměl. Brzy to však z mého chování poznaly a snažily se mi to vrátit. Na základní škole jsem se nikdy nemusel učit doma a se zvládáním látky jsem většinou neměl starosti. V sedmé třídě jsem však náhle poznal, že na světě nejsou jen kluci, ale že existují také děvčata. Potom jsem v sedmičce starosti s učením měl... Šup, a bylo pět dvojek na pololetním vysvědčení. Brzy jsem se ale naučil žít i s tímto zjištěním a známky byly zase v pořádku. Podle mého názoru jsem zlobil přiměřeně. Také jsme zlobili jinak, než se zlobí teď. Sníženou známku z chování jsem nikdy neměl. Ředitelskou důtku však ano, už ve 4. třídě. Měl jsem rád skoro všechny předměty. Moje maminka mi vždy, když se u mě projevovala nechuť k nějakému předmětu, říkala: „S chutí do toho a půl je hotovo." Naučil jsem se tomu věřit a pomáhá mi to dodnes. Naučte se to taky - je to "FAKT DOBRÝ“!!! Nejradši jsem měl chemii, fyziku a matematiku. Někdy jsem nesnášel ruštinu a dějepis. Potom jsem se učil jen to nejnutnější a toho dodnes lituji. Čas se nedá vrátit. Gymnázium v Hlinsku a po maturitě Pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Domluvím se anglicky a rusky. Ve škole bych chtěl být jako žák. Víc bych dával pozor, abych si zapamatoval všechno dobré. Ale také je potřeba neobsazovat si paměť zbytečnostmi, či dokonce špatnými informacemi. Hlídejte si to. Navštívil jsem asi 20 až 25 zemí. Oblíbeného zpěváka (zpěvačku) nemám. Oblíbenou osobností z TV je pan historik Mahler (No vidíte a to jsem v otázce č. 8 uvedl, že jsem dějepis nesnášel. To jsou změny…) a potom každý, kdo předvede, že něco umí. Nemám rád některé ty vulgární, sprosté a „připitomělé“ současné komiky, kteří předvádí humor za každou cenu.

Školní krounský ob∏asník Jaký politik?

Na kolik hudebních nástrojů umíte hrát?

Myslíte si, že máte v životě štěstí?

Čeho se nejvíce bojíte?

Na co se nejvíce těšíte?

Máte nějaké tajné přání?

Co Vás dokáže nejvíce rozčílit?

Jaké roční období máte nejraději?

Co sledujete nejčastěji v televizi?

10

listopad/2007

Oblíbené politiky také neumím označit. Hodnotím vždy jejich práci, aby v ní nebylo mnoho chyb. Umím zahrát na klarinet, saxofon a kytaru. Aktivní muzika byla mým koníčkem. Mám rád rockovou hudbu. Každý máme nějaké štěstí. Mám štěstí, když se ráno probudím a mohu žít... Někdo však vidí štěstí v různých hodnotách. Je také důležité uvědomovat si, že "každý jsme strůjcem svého štěstí“, a co pro to, abychom byli šťastní, opravdu děláme. Myslím tím, jaké hodnoty vyznáváme a jak je řadíme podle významu. Zkuste si seřadit: zdraví peníze - víru - lásku - toleranci - pokoru pracovitost - odvahu - drzost - lenost. A zjistíte, že vlastně ke štěstí toho moc nepotřebujeme. Nejvíce se obávám nemocí a válek. Trochu humorně - také je třeba se bát blbosti. Proti ní není obrana, ta vás překvapí a rozhodí vždycky... Těším se často na obyčejné věci: na dobrý film, na setkání s příjemnými lidmi, na jídlo, na radost druhých, kterou mohu způsobit. Je to na dlouhé povídání. Myslím, že podobně se těší většina z nás. Tajné přání??? Asi nemám. Chtěl bych však prožít zbytek života bez stresu a v dobrém zdraví. To platí samozřejmě i pro všechny okolo mne. Nejsem ten, který se často rozčiluje. Vadí mi však u druhých hloupost, snaha manipulovat jinými lidmi, arogance, povyšování se… Proti tomu se však vždy důrazně bráním. Mám rád všechna roční období stejně. Byla doba, kdy jsem preferoval podzim. Teď však umím najít krásu v každém období. Vždyť i ten vítr "MORAVÁK" patří k našim krásným vesnicím a mám ho rád. Naše Vysočina je ze všech krajin nejkrásnější. To poznáte, až začnete cestovat. A začněte co nejdříve. Poznávání cizích zemí je významnou součástí našeho vzdělání - je potřeba, abychom si mohli říci, já jsem viděl... V TV sleduji: zpravodajství, Objektiv,


Jak odpočíváte?

11

listopad/2007

Cestománii, Kameru na cestách, některé publicistické pořady a někdy si dám rád western (film) a o Vánocích také s vnuky (a vlastně celá rodina) sledujeme pohádky. Když to jde, tak spím. To je nejlepší... Připravily Sára Giansanti a Jitka Odehnalová

ZAJÍMAVOSTI Z DOMOVA I ZE SVĚTA ANEB VÍTE, ŽE…

Byla založena císařem Josefem II. v roce 1780. Stavba pevnosti o celkové opevněné ploše 398 ha trvala asi 10 roků. Náklady na stavbu pevnosti se odhadují na 11–12 milionů zlatých. Stavební práce provádělo na 14 000 lidí, kteří přijeli ze všech částí Rakouska. Tok řeky Ohře byl napřímen a v délce 4 km bylo vybudováno nové řečiště. Celková plocha opevnění zaujímá 67 ha, dalších více než 158 ha tvoří 4 uměle zatopitelné kotliny. Na stavbu Terezína bylo zapotřebí tolik cihel, že jich pět továren vyrábělo každý rok dvacet milionů. Celková délka pevnostního valu je 3 770 metrů, valy jsou silné okolo třiceti metrů a výška bastionů ode dna příkopu je dvanáct metrů. (Pozn. Bastion je pětiboký dutý nebo plný zemní val s cihlovým pláštěm opatřený ochozem a náspy pro děla, uvnitř s komorami.) Systém podzemních chodeb dosahuje celkové délky 29 kilometrů. Pevnost představovala ve světě špičkový bastionový systém, nikdy se ale neuplatnila, nepřátelská vojska se jí jednoduše vyhýbala. Původní opevnění se dochovalo téměř po celém obvodu města v podobě velkého oválného prstence s hvězdicovými výběhy hrotitých bastionů. Většinu těchto staveb tvoří režné zdivo z velkých červených cihel zvaných šancovky. Z původních čtyř bran se dochovaly pouze dvě, stojící na východní straně města u řeky Ohře. Brány jsou využívány pro pěší a cyklisty. Litoměřická a Bohušovická brána byly zbořeny.


12

listopad/2007

Systém suchých příkopů doplňovaly dvě kotliny, jež bylo možno v případě potřeby zatopit vodou z Ohře. Na pravém břehu Staré Ohře byla zbudována rohová hradba zvaná Malá pevnost. V červnu roku 1790, necelých 11 let po uložení základního kamene, byla pevnost za přítomnosti hlavního projektanta Terezína, generála hraběte Klementa Pellegriniho, prohlášena za bojeschopnou.

Pevnost se skládá ze tří částí: hlavní (městská) – leží na levém břehu Ohře, Malá pevnost – na pravém břehu Ohře směrem ku Praze, opevněný prostor ležící mezi „malou“ a „velkou“ pevností. Za 1. světové války sloužila Malá pevnost jako vojenské a politické vězení, za 2. světové války byla vězením pražského gestapa. Město bylo za druhé světové války vysídleno od původního obyvatelstva a nacisté zde zřídili v roce 1942 židovské ghetto. (Pozn. Ghetto je místo soustředění Židů před deportací do vyhlazovacích táborů.) Malá pevnost byla po druhé světové válce prohlášena Památníkem utrpení, celé město bylo pak v roce 1992 vyhlášeno památkovou rezervací.

Já osobně jsem měla pocit, že nahlížím do minulosti českého národa, který prožil hodně špatných věcí, které vedly k válkám, porobení našeho národa nebo ke vzniku náboženské nenávisti mezi katolíky, evangelíky a Židy. Se Židy zacházeli Němci jako s méněcennými obyvateli planety Země. Od té doby nemám ráda Němce, i když mám v Německu vzdálené příbuzné. Raději mám ty národy, které nejsou nijak spojeny s Německem, národy mírumilovné, které opovrhují násilím (jako jsou třeba původní obyvatelé Tibetu). Takové národy nemají proč prosazovat své názory násilím, bojují totiž slovem. Lepší domluva než válka. Kristýna Drahošová

G GL LA AD DIIÁ ÁT TO OŘ ŘII


13

listopad/2007

Gladiátoři byli bojovníci volbou nebo donucením, hrdinové i ničemové, hvězdy antického Říma. Před tisíci diváků sváděli souboje na život a na smrt. Aréna: Gladiátoři bojovali v kamenném nebo dřevěném oválném amfiteátru. Největším bylo Koloseum, postavené v roce 80. n. l. Výcvik: Bojovníci, silní a urostlí mládenci, se učili v gladiátorských školách – podléhali tam vojenské disciplíně. Do arén putovali otroci, zajatci nebo zločinci, ale našli se i dobrovolní gladiátoři. Bojovníci: Výzbroj gladiátorů byla velice rozmanitá, ale byla vždy volena tak, aby soupeři měli stejné šance na vítězství. Vítěz…: Vítěz slaví výhru tím, že má na hlavě vavřínový věnec a v ruce palmovou ratolest. Každý vítěz dostal hojnou odměnu – někteří vězňové si tímto způsobem vybojovali svobodu. … a poražený: Raněný zvedá ukazováček, což znamená – Vzdávám se! Když zraněný odložil zbraň, nebyl zabit, protože v případě udatného boje směl doufat v milost. Tomáš Sodomka

Letem světem Británie má zásoby plutonia na 17 tisíc jaderných bomb Británie nashromáždila tolik plutonia, že by dokázala vyrobit sedmnáct tisíc jaderných bomb. Země má celkem stovku tun radioaktivní látky. V bombě, která zničila Nagasaki, jí bylo pouhých šest kilogramů. Bomba, která je horší než atomovka. A není před ní úniku. Neschováte se před ní do žádného krytu, její ničivé účinky totiž proniknou i do uzavřených prostor. Není proti ní prakticky žádná obrana. Řeč je o vakuové bombě, kterou otestovala ruská armáda. Vakuová bomba obsahuje méně výbušnin, a je tedy značně levnější. Po výbuchu neznečišťuje prostředí radioaktivním zářením, ale může zdevastovat velké plochy území. Je na cíl naváděna satelitem. Kristýna Drahošová

Mount Everest


14

listopad/2007

Mount Everest je nejvyšší hora světa, vrchol se vypíná do výšky 8848 m. Everest leží ve východním Himaláji a svým hřebenem odděluje Nepál od Tibetu. Jako nejvyšší horou světa byl oficiálně uznán v roce 1856 po průzkumech Státního zeměměřičského ústavu Indie. Mount Everest byl poprvé dobyt 29. května 1953 v 11.30 hodin, kdy na vrchol vystoupil sir Edmund Percival Hillary. Na svazích Everestu se odehrálo mnoho lidských triumfů (první sólový výstup atd.), ale také tragédií (George Mallory). Pojmenování Everestu: Hora nese jméno britského plukovníka, inženýra George Everesta, který v Indii působil jako vrchní zeměměřič v letech 1830 - 43. Mount Everest je také znám pod tibetským názvem Qomolangma (Bohyně Matka světa) a nepálským názvem Sagarmatha (Čelo nebes).

Tomáš Sodomka

(*19. 5. 1909) Sir Nicholas G. Winton se narodil 19. května 1909 v Londýně. Je to britský makléř a humanitární pracovník, který v roce 1939 zachránil transportem do Velké Británie před smrtí 669 převážně židovských dětí z území ohroženého Československa. Přesto, že sám Nicholas Winton nepovažuje svůj čin za nic výjimečného a nikdy o něm sám nemluvil, náhoda v roce 1988 způsobila, že se o jeho transportech ohrožených dětí z Prahy do Londýna dozvěděla jeho žena Greta. Ta předala vše historičce Elizabeth Maxwelové, která zorganizovala setkání Wintona s „jeho dětmi“ ve studiu BBC. Pozornost veřejnosti se ale k němu upřela až po dalších 10 letech, když byl jeho příběh znovu připomenut režisérem Matějem Mináčem ve filmu Všichni moji blízcí a později i dokumentem Síla lidskosti. V roce 1998 Nicholase Wintona přijal na Pražském hradě prezident České republiky Václav Havel a vyznamenal jej řádem T. G. Masaryka.


15

listopad/2007

V roce 2003 byl potom v rodné Británii anglickou královnou povýšen do šlechtického stavu. Jeho jménem je také pojmenována planetka (19384) Winton objevená v České republice a v roce 2001 byl o něm režisérem Mináčem natočen biografický film Nicholas G. Winton: Sila ľudskosti. Nicholas Winton nemohl být jako potomek židovských rodičů oceněn státem Izrael titulem Spravedlivý mezi národy, který se uděluje lidem jiného vyznání, kteří přispěli k záchraně Židů. Z iniciativy českých studentů vznikla petice, ve které podepsaní žáci základních a středních škol žádají příslušnou komisi norského parlamentu, aby siru Nicholasi Wintonovi udělila za jeho zásluhy Nobelovu cenu za mír. K 9. říjnu 2007 petiční arch nesl 32 233 podpisů.


Hádej, o jakou přírodní zajímavost se jedná Tento nejznámější a největší kaňon na světě vytvořila řeka Colorado v severní Arizoně ve Spojených státech amerických. Je součástí jednoho z prvních národních parků založených v USA. Prezident Theodore Roosevelt byl jedním z hlavních zastánců založení tohoto parku k ochraně zdejší krajiny. Poznáš tuto přírodní zajímavost? Kaňon, který tok řeky Colorado modeloval milióny let, je téměř 446 kilometrů dlouhý, se šířkou od 500 metrů do 24 kilometrů. Největší hloubka dosahuje okolo 1 600 metrů. Řeka Colorado a její přítoky se téměř dva milióny let zařezávají vrstvu po vrstvě sedimenty coloradské plošiny. Prvním Evropanem, který zaznamenal zmínku o existenci tohoto krásného kaňonu, byl v roce 1540 Španěl García López de Cárdenas. Dávno před Evropany však v oblasti kaňonu i v jeho stěnách sídlili původní obyvatelé Ameriky.

listopad/2007

Kromě „běžných“ výhledů z jižní strany kaňonu jsou v oblasti velké možnosti sportovního vyžití, včetně raftingu i pěší turistiky. Dno kaňonu je dostupné pěšky, na hřbetě mul (kříženec klisny a osla), nebo i na výletních lodích. Pěší túry dolů k řece jsou však určeny pro zdatné turisty. Od 70. let 19. století v kaňonu zahynulo okolo 600 lidí. V tomto počtu je zahrnuto 128 obětí letecké havárie a dalších 114 z jiných nehod – pád vrtulníku apod. Téměř 50 úmrtí mají na svědomí pády, 65 obětí se přisuzuje přírodním podmínkám (infarkty, přehřátí, dehydratace). 79 návštěvníků se utopilo v řece a 25 zahynulo díky pádu kamení nebo úderem blesku. V kaňonu se stalo i 47 sebevražd a 23 lidí se stalo obětí násilného trestného činu. Správa parku v současnosti umisťuje na frekventovaná místa tabule s dobře vypadajícím a silným mladým mužem a nápisem Mnoho z nich vypadalo takto, které mají návštěvníky varovat před přeceněním vlastních sil.

Pokud jste poznali, o jaké přírodní zajímavosti je řeč, napište svoji odpověď spolu se jménem a třídou a do konce listopadu zaneste panu učiteli Schmiedovi. Ze správných odpovědí budou vylosováni výherci, kteří obdrží drobné ceny. Připravila Jitka Odehnalová

KULTURNÍ OKÉNKO

Připravila Aneta Mlynářová

LETEM SVĚTEM ANEB CESTOVNÍ HOREČKA

16

KDO JE TO? Herec z Hollywoodu, který si zahrál ve spoustě známých filmů. Jeho prvním filmem byla Noční můra v Elm Street. Další role šly rychle za sebou. Zahrál si například ve filmech Karlík a továrna na čokoládu, Tajemné okno, Tenkrát v Mexiku nebo také Piráti z Karibiku. Má dva sourozence Christie a Dannyho. Ve svých 12-ti letech se učil hrát na kytaru, která mu měla nahradit závislost na drogách. Se školou skončil v 16-ti letech a rozhodl se věnovat hudební kariéře. Založil kapelu a odjel do Los Angeles, ale nakonec skončilo vše jinak a místo kapely přešel k filmu. Jeho manželkou se stala modelka a zpěvačka Vanessa Paradis, s níž má dvě dcery. Na levé ruce má osm jizev, protože si prý řezáním do vlastního těla zaznamenává různé důležité životní události. Víte, o koho jde?

Pokud jste poznali, o jaké osobnosti je řeč, napište svoji odpověď spolu se jménem a třídou a do konce listopadu zaneste panu učiteli Schmiedovi. Ze správných odpovědí budou vylosováni výherci, kteří obdrží drobné ceny. Připravila Aneta Mlynářová


17

listopad/2007

V prvním plánu jde o příběh party studentů gymnázia, kteří se věnují malování graffiti (Pozn. Graffiti jsou anonymní výtvarné projevy na zdech veřejných budov, na dopravních prostředcích atd.). Na pozadí se ale odkrývají problémy mladé generace, konflikt mezi úzkostlivým dodržováním tradičních pravidel a hodnot a naprostou svobodou, odpovědností a životem okamžiku, konflikt mezi školou, která je odcizená realitě, a studenty, kteří chtějí dělat skutečné věci. Hlavními hrdiny jsou: dvojice gymnazistů (Petr a Pavel), jejich učitel Tomáš a jeho žena Alena. Divák se dostává ze zaběhlých školních pravidel do temného nočního reje, kde sprejeři žijí svůj vysněný život. Nespoutaná svoboda, ignorance všech pravidel i hip-hopová muzika dokresluje dramatický, téměř dobrodružný příběh. Unavené, stereotypní město před námi ožívá nepoznanou atmosférou. Hořká komedie, ČR 2007, 105 min. Režie: Tomáš Vorel Hrají: Tomáš Vorel ml., Jiří Mádl, Eva Holubová, Tomáš Matonoha, Jiří Schmitzer, Milan Šteindler, Martin Zbrožek, Tomáš Vorel, Zuzana Bydžovská, Tomáš Hanák, Lenka Jurošková, Ondřej Trojan, Václav Marhoul, Jan Kraus, Ivana Chýlková.

18


listopad/2007

Autor: Kama Sywor Kamanda Ilustrace: Miloš Kopták Rok vydání: 2006 Počet stran: 544 Doporučená cena: 349 Kč Ocenění (rok): Zlatá stuha - ilustrace (2006)

Kapka naděje Lenka Svobodová Čirá a průhledná v dálce se třpytí Kapka ta naděje jak vzácné kvítí Nad všechny poklady drahou cenu cenu má Spatří ji člověk, když už to nečeká Jestli v nic nedoufáš můžeš ji chytit do svých dlaní A možná pomůže splnit ti tvé přání Kdo by hledal nenajde ji Schovaná je stříbrnou alejí Stříbrná alej za mostem věčnosti stojí Kam noha smrtelná vkročit se bojí bojí Tam v temné jeskyňce schoulená čeká A když je potřeba na světlo spěchá

Zářivá kapička mnoho příběhů skrývá A stále na nové dost místa mívá Za noci temné luny svit Ukáže nenaději kam třeba je jít Ukáže se však jen na okamžik krátký A rychle spěchá spěchá opět zpátky

Připravila Nicolle Nováková

JAZYKOVÝ KOUTEK

ŠKROB DOPORUČUJE SVÝM ČTENÁŘŮM Africké pohádky „Budu vám vyprávět neuvěřitelný příběh o slonovi, který běhal rychleji než leopard! Možná, že ten leopard ještě kdesi v Africe žije. A možná ho uslyšíte i řvát, ale nikdy ho nespatříte, protože je neviditelný…“ Neuvěřitelný příběh o slonovi, který běhal rychleji než leopard, a 29 dalších pohádek světoznámého konžského spisovatele přibližuje malým čtenářům Afriku jako svět velkých zázraků.

Znáte svůj mateřský jazyk? Co to znamená? Natáhnout bačkory Vyberte z následujících možností: a) Ohřát si nohy. b) Táhnutím zvětšit velikost bačkor. c) Zrychlit krok. d) Zemřít. Co to znamená? Bázeň

19


listopad/2007


20

listopad/2007

HYPERAKTIVNÍ DÍTĚ Vyberte z následujících možností: a) Velký bazén. b) Poslušnost. c) Bojácnost. d) Koupel v bahenní lázni. Řešení naleznete na předposlední straně.

Perličky ze žákovských knížek Simuloval zvonění školního zvonku budíkem, a když se mu na to přišlo, ještě tvrdil, že ho o to školník požádal. Vyvolán prohlásil, že nebude odpovídat bez advokáta. Váš syn při vyvolání k tabuli zakřičel, že chybí, vyskočil oknem a zavřel se na záchodě. Sebral třídní knihu, nechce ji vrátit a žádá výkupné. Odemkl dveře třídy tak, že nešly zamknout. Dívá se na mě přes růžové pravítko a myslí si o mně, že jsem prase. Na mou otázku, kde je Pepa, odpověděla: „Má rande s nivou!“ Držela hlavu 10 minut v odpadkovém koši. Prolézá zavřenými dveřmi. Při hodině zeměpisu neustále hučí v lavici a vymlouvá se na to, že má atlas otevřený na niagarských vodopádech. Nechává se osahávat od ostatních spolužáků a nehlásí to učiteli. Při výtvarné výchově namalovala svoje rodiče jako mimozemšťany. Žádám vás proto o návštěvu školy. Ze školy odešel k lékaři s bolením břicha a vrátil se o berlích s nohou v sádře. Nedovedu si to vysvětlit.

Vybrala Adéla Jirušová

FANTAZII SE MEZE NEKLADOU ANEB NAŠE PŘÍBĚHY

JAK JSEM VE ŠKOLE ZLOBILA NAŠE POVÍDKA

V prvním vydání ŠKROBU v tomto školním roce vám, našim čtenářům, přinášíme tři příběhy na téma Jak jsem ve škole zlobil(a). Navazujeme tak na literární pokusy našich redaktorů z loňského roku, kdy jsme psali příběhy z prázdnin a příběhy ze školních lavic. Zároveň vám nabízíme zveřejnění vašich básní, příběhů, pohádek atd. na stránkách školního časopisu.

Už od mala jsem byl hyperaktivní dítě. Ve školce jsem zlobil tak, že ze mě byly učitelky přímo „na prášky“, ale ve škole to vyvrcholilo. Strašně jsem se těšil do první třídy, ale postupem času jsem zjišťoval, že je to strašná otrava a ztráta času. Pořád jenom sedět a dávat pozor, to nebylo nic pro mě! Vždycky jsem si pod lavicí hrál s autíčky nebo vojáčky. Jednou mě však nachytala paní učitelka a moc se zlobila: „Dávej přece pozor! Ve škole nejsi proto, aby sis hrál!“ A hračky mi zabavila. Tak mi nezbylo nic jiného, než si o nudných hodinách najít jinou zábavnou činnost …! Čím jsem byl starší, tím víc mi docházely nápady, jak udělat učitelům z hodiny peklo nebo čím zpestřit pro mě tak nezajímavé hodiny. Pořád jsem jen vyrušoval…a těch poznámek v žákovské knížce, těch bylo nespočetně. Ale pak jsem přestoupil na druhý stupeň a poznal, že tady se to netoleruje už vůbec. Ze začátku mě všichni učitelé ustavičně napomínali, ale já už jsem nebyl tak hloupý jako na prvním stupni a pochopil, že škola je mnohem důležitější než nějaké hračky… Aneta Švandová

Jak jsme naštvali paní učitelku Jmenuji se Kryštof a chtěl bych vám vyprávět svůj příběh. Od první třídy byly se mnou jen samé problémy. Učení mi docela šlo, ale v chování to bylo o to horší. „Vynikal“ jsem spolu se svým kámošem Matějem Omáčkou. Byli jsme “známá dvojka“, jak se nám už na naší škole přezdívalo. Maty byl opravdu parťák na všechny vylomeniny. Když jsem dostal nápad, on už pouhým pohledem na mě věděl, na co zrovna myslím. Byl květen a naše třída vyrážela na dvoudeňák do Jičína. Už od ledna jsme se všichni moc těšili, jak si to užijeme bez přítomnosti „řídi“ jen s naší třídní, která byla nejlepší „účou“ na škole. Ubytovali jsme se v chatkách. Naše byla hned vedle nejlepších holek ze třídy. Na jídlo jsme chodili do místní restaurace “U Rumcajse“. Taky skvělý!!! Nic nemělo chybu, až na prohlídku hradu Kost. Vůbec nás s Matym nebavilo poslouchat tu mladou průvodkyni, která si očividně užívala přednášku o místním hradu. Byl to opravdu “vopruz“! Jediné, co ji omlouvalo, byla její „neskonalá krása“!!! „To je nuda, já se z toho snad picnu,“ řekl mi Maty. Přecházeli jsme z jedné části do druhé, kde bylo zábradlí a dost


21

listopad/2007

vysoký sráz. Podívám se dolů a vidím spoustu malých „svišťů“. Nějaká mateřská školka vyrazila na výlet, napadlo mě. Prckové tam stáli s batůžkama na zádech a každý lízal lízátko. Koukám se dolů a najednou mi blesklo v mé hlavince - mohl bych zkusit se trefit někomu slinami na hlavu. A tak realizuji svůj nápad, ale trefa nebyla dobrá. Zkouší to Maty a trefa!!! „Dobrý, kámo!“ pochválil jsem ho a plácli jsme si spolu. Bylo to tak zábavné, že jsme bez přestání flusali dolů na ty malé děti a měli jsme z toho velký „výtlem“. V tom si nás všimla nějaká tlustá učitelka z té školky. „Honem, Maty, zdrháme!“ křičel jsem. Dohnali jsme naši třídu a dělali, že nás to moc a moc zajímá. Jenže co se nestalo. Za chvíli se u naší třídní objevila „úča“ z té školky. Paní učitelka s ní dlouhou dobu mluvila, byla taková zaražená a vážná a potom jí něco psala na papírek. Záhy jsme pochopili, co se děje. Plakala, protože ta úča po ní chtěla adresu naší školy, prý aby mohla poslat stížnost na naši třídu panu řediteli. Pochopil jsem a myslím, že i Maty, že tohle jsme opravdu přehnali. Paní učitelka se s námi přestala bavit a byla velice smutná a na nás přísná a důrazná. Po zbytek výletu se nezasmála a konkrétně mě i Matyho přehlížela. Po návratu z výletu, jsme spolu s Matym šli bez váhání do ředitelny, ke všemu se přiznali a chtěli jsme paní učitelce dokázat, že jsme ochotni za to nést důsledky a písemně se omluvit té dané mateřské školce. Paní učitelka nám časem odpustila, nicméně nás neminula dvojka z chování a o příštím výletu jsme si mohli nechat jen zdát. Nicolle Nováková

Měla to být taková normální hodina slohu jako pokaždé, ale nakonec se to tak trochu zvrtlo. Hodina začala stejně nebo alespoň hodně podobně jako spousta předešlých. Jenom s tím rozdílem, že teď už jsme v devítce, posledním ročníku základky, tak o trochu víc zlobíme a vyrušujeme, aby na nás naši milí učitelé nezapomněli. Tuhle hodinu jsme to ovšem krapet přehnali, a tak pan učitel, který už na to neměl nervy, rozhodl, že kdo ještě jednou „cekne“, bude psát za trest sloh na známky. Po této malé výhružce jsme se zklidnili, až na pár výjimek. Tou výjimkou jsem byla samozřejmě já a ještě další tři spolužáci. Marně jsme si mysleli, že pan učitel jenom vyhrožuje, že to nemyslí vážně a jen straší. Ovšem on si srandu nedělal, ale to jsme zjistili, když už bylo příliš pozdě. Na celou třídu zaznělo: ,,Já vás varoval! Vy čtyři, co jste nedali pokoj, si


22

listopad/2007

napíšete slohovou práci na téma Jak jsem zlobil nebo zlobila ve škole.“ Víc než hodně nás to zaskočilo. Koukali jsme po sobě. Hledali náznak smíchu, ale nedočkali jsme se. Snažili jsme se protestovat, bohužel nám to nebylo nic platné, a tak jsme se s tím začali pomalu smiřovat a přemýšlet, jak to napíšeme. Příště už si vážně budu dávat pozor… Za tolik práce to zlobení nestálo. Aneta Mlynářová

NÁZORY, UDÁLOSTI, KOMENTÁŘE

Nepořádek na nádraží „Ahojky, je pravda, že je nádraží nově vymalované?“ zeptám se svojí nejlepší kámošky, hned jak dorazím k nim. „Jo, ale ještě jsem to tam neviděla. Ale prej to tam je už tejden,“ odpověděla mi. „Tak se tam půjdeme podívat, jak to tam vypadá, ne?“ navrhla jsem. „To je dobrej nápad,“ odvětila kámoška. A tak jsme vyrazily směrem k nádraží. Když jsme došly na místo, čekal nás šok. Nádraží bylo sice nově natřené, ale pomalu to tam začínalo vypadat jako předtím. Na zdech byly vyryté různé věci, například že někdo někoho miluje, co si lidé myslí o ostatních a tak podobně. Podle mého názoru se vyznání lásky dá vyjádřit i jiným způsobem než rytím na zdi na nádraží. Ti, co tam ryjí, si asi neuvědomují, že tím kazí nejen prostory, kde se často scházíme, ale i prostředí těch, kteří tu čekají na vlak. A když si někdo myslí, že se nepozná, kdo je autorem nápisů, je na velkém omylu. Podle stylu písma se to dá dobře poznat. „Vidíš to?“ zeptá se mě kamarádka. „Vidím. To je strašný, co stihli za ten tejden udělat,“ odpovím rozzlobeně. A dál jsme s otevřenou pusou koukaly na stěny nádraží. Po chvíli jsme se vzpamatovaly, vyšly jsme z čekárny, sedly si na lavičku a přemýšlely, jak v tom těm vandalům zabránit. Ani po půl hodině jsme na nic nepřišly, protože napsat tam nějakou výstrahu nemá smysl. Stejně ji všichni budou ignorovat. To samé platí, když se to vyhlásí rozhlasem nebo tam přijede pan starosta. Tak jestli někdo víte, jak zabránit takovýmto věcem, dejte nám vědět. Předem děkujeme. Sára Giansanti


23

listopad/2007

DRZOST ŽÁKŮ Určitě jste si už všimli, že drzost žáků (teenagerů) se v posledních letech docela dost zvyšuje. Vidíte to na každém kroku, dokonce i u nás ve škole. Máme tady pár příkladů, které jsou až úděsné. Takto drzí žáci se neumějí chovat k dospělým lidem, učitelům… prostě snad k nikomu! Tak všichni jen věříme, že jejich naprostý nedostatek znalostí, sebekontroly, sebereflexe, poznání a nadměrná vulgarita jsou jen důsledkem množství hormonů v jejich těle a špatné či nedostatečné výchovy rodičů a že tento stav nebude trvalý! Prostě doufáme, že z toho jednoho dne vyrostou!!!… Aneta Mlynářová

Autobusová zastávka „u kampeličky“ Poslední dobou se mezi lidmi v Krouně opakovaně probírá téma nepořádku, který se objevuje na vlakové i autobusových zastávkách. Nejvíce problematická je zastávka „u kampeličky“, kde se schází velké množství naší mládeže. Proto jsme se rozhodli přinést několik názorů k danému tématu. Této otázce je věnována i naše anketa. Psát o kampeličce je pro mě jednoduché nejen proto, že se o ní teď velmi často mluví, ale také proto, že tam chodím. A protože tam chodím, je asi jasné, že se budu zastávat toho názoru, že jsme mladí a nemáme se kde scházet, jelikož ti „starší“ chodí do restaurací a podobných „zařízení“. Proto musí být logické, že se nejraději scházíme tam, protože kde jinde se schováme před Ilustrační foto větrem, když prší nebo fouká? Neříkám, že jedině můj názor na věc je ten správný. Vím, že ti „starší“ (dospělí) přece jen mají v něčem pravdu. Nemusel by tam být takový binec (který ovšem během školního roku neděláme jenom my, ale také žáci z nižších ročníků, kteří čekají na autobus), nemuselo by se tam kouřit a pít, nehledě na to, že je to stejně trestné. Opravdu, kdyby se tam aspoň trochu udržoval pořádek, myslím, že by se tím nic nezkazilo a nebylo by ostatním lidem, kteří čekají na autobus, nepříjemné sednout si tam. Jitka Odehnalová

Na zastávku přijíždí autobus, vystoupí z něho například kamarád z tábora a první, co uvidí, je zastávka použitá jako odpadkový koš (na podlaze vajgly, špinavé lavičky, neslušné nápisy na stěnách…). To není zrovna nejlepší první dojem pro návštěvu, ať už přijede kdokoli. Nejen že má o Krouně potom


24

listopad/2007

náš host špatné mínění, ale ani nikomu z nás není příjemné, když přijdeme na zastávku, začne pršet a není se kam schovat, protože v čekárně je „bordel“. Použít zastávku jako místo pro každodenní scházení se s kamarády není špatný nápad, protože široko daleko není žádné jiné místo, které by se dalo pro tento účel využít. Kolem zastávky denně projde mnoho lidí a ti většinou nemají tolik pochopení, když vidí plnou čekárnu a oni si nemají kam sednout. A když se na jednom místě sejde hodně lidí, většinou po takové akci nezůstane místo v původním stavu. Drobný háček je pouze v tom, že se neví, po kom ten nepořádek je, a občané pak nerozlišují, že ten, kdo na té zastávce sedí, tam odpadky nenaházel. Někteří se s tou skupinou svezou jenom proto, že se u kampeličky občas ukážou nebo že je zastávka místem domluvené schůzky. Na toto téma by se dalo diskutovat hodiny a přišlo by se na mnoho kladů a záporů. Ale ani na zastávkách v okolí není zrovna vzorný pořádek. Na závěr lze dodat snad jen to, že mnoho rodičů by bylo překvapených, kdyby věděli, co se u kampeličky děje. Lenka Svobodová Jmenuji se Jitka Hejduková a je mi 39 let. Mám odpovědět na otázku, která se týká chování dětí v čekárně a okolo ní. Je to hrozné, i když teď to v uvozovkách jde. Nepořádek a hlučnost jsou, dá se říct, jen když děti čekají na autobus anebo odpoledne, když přijdou ze školy. Horší je to také v pátek navečer. Děti se mezi sebou baví velice hlučně a vulgárně, a i když je na čekárně umístěn odpadkový koš, nikdo z nich do koše nic nehodí, ale na zem všechno. Jsou to „čuníci“. Jenom těch „vajglů“ je plná čekárna. Kouří i dost poměrně malých dětí. Nejhorší situace však byla o prázdninách. Hlavně odpoledne a pozdě večer respektive v noci. „Tůrování“ pionýrů, hlučné startování motorek a aut, i když je zde zákaz vjezdu. Několikrát jsem na mládež křičela z okna, ale nemělo to vůbec žádnou cenu. Ještě se člověku vysmějí. Ještě tak když na ně „zařval“ manžel, tak byl chvíli klid, ale druhý den nanovo. Nedá se to kolikrát ani vydržet, hlavně když je otevřené okno. Takže raději mám okna zavřená. Je to opravdu hrozné, jak se naše děti chovají. Je to opravdu na zamyšlení. Zamyslet by se měly hlavně naše děti. Jitka Hejduková

Anketa:: Anketa

Co si myslíte o tom, že se krounská mládež schází na autobusové autobusové zastávce „u kampeličky“?


25

listopad/2007


26

listopad/2007

Lukáš (15let). – Kampelička je jediné místo, kde se můžeme scházet. Ale mělo by se tam aspoň uklízet.

Andrea Zezulová, 7. třída. – Je mi to jedno. Ester Giansanti, Giansanti, 7. třída – Mně to nevadí, ale mohli by si po sobě aspoň uklízet. Renáta Švandová (32 let) – Nelíbí se mi to! Mohli by si najít jinou zábavu, než vysedávat v čekárně.

Jitka Broulíková, Broulíková, vychovatelka (29 let) – Vůbec se mi to nelíbí z jednoho prostého důvodu, že se tam neumí chovat. Ale na druhou stranu se mládež nemá kde scházet. To je problém celé obce.

Pan učitel Janoušek – Myslím si o nich, že by si po sobě měli alespoň uklízet. Rozhodně nevypadá dobře, když si tam starší lidé přijdou sednout, čekají na autobus a vidí ten nepořádek. Potom si o naší mládeži myslí své… Nechci říct sprostě co… Připravily Petra Stehnová a Aneta Švandová

POZNÁŠ, KDO Z NAŠÍ ŠKOLY JE NA FOTOGRAFII?

Průzkum:: Průzkum Co byste vylepšili na naší škole:

Pokud jste poznali, kdo je na obrázku, napište svoji odpověď spolu se jménem a třídou a do konce listopadu zaneste panu učiteli Schmiedovi. Ze správných odpovědí budou vylosováni výherci, kteří obdrží drobné ceny.

VYMALUJ OBRÁZKY

HÁDANKY, TAJENKY, RÉBUSY, VTIPY, RECEPTY


27

listopad/2007

ANGLICKÁ KŘÍŽOVKA


28

jednou pryč Sletěl pták bezperák na náš strom bezlisták. Přišlo na něj bezzubátko, sežralo to bezpeřátko. Čtyři nožky, dva trnožky, v zimě běží, v létě leží. Některé měsíce mají 31 dnů. Kolik jich má 28 dnů? Patří ti to, ale tvoji přátelé to používají víc než ty. Co je to? Jsem muž a nemám sourozence. Na stěně visí podobizna. Otec muže na obrazu je synem mého otce. Kdo je na obrazu?

přístav balit čarodějnice detektivka raději hrom tmavý skoro ovce kůň pršet husa půl

Škopíček bezedný, plný masa nacpaný. Řešení hádanek: (híns a ecnuls, ěnás, ynhcešv, onémj évt, nys jům, netsrp)

parkovat rád konec

NĚMECKÁ KŘÍŽOVKA

T my

Vyluštěte si sudoku

listopad/2007


29

listopad/2007


30

listopad/2007

Bludiště pro volnou chvilku ŘEŠENÍ HLAVOLAMU Z MINULÉHO ČÍSLA ŠKROBU: Kolečka Menší kolečko se otočí kolem své osy čtyřikrát. Představte si, že se obě kolečka točí na místě vedle sebe. Než se otočí dokola velké kolečko (o 24 zubů), malé se otočí třikrát (o 3x8 zubů) na druhou stranu. Nyní chceme, aby se velké kolečko zastavilo a malé se točilo dál. Domysleme si, že obě kolečka jsou připevněna na nějaké destičce. Pokud budeme celou destičkou otáčet proti pohybu velkého kolečka správnou rychlostí, tak velké kolečko bude zdánlivě stát na místě (když v rozjíždějícím vlaku poběžíte dozadu, budete také zdánlivě stát na místě). Jelikož otáčíme destičkou, tak se malé kolečko začne pohybovat po obvodu kružnice. Když otočíme destičkou dokola, opsalo kolečko kružnici celou. To odpovídá zadání. Vůči destičce se otočilo třikrát (destičkou otáčíme stejně rychle, jako se točilo velké kolečko). Jelikož se ale otočila i celá destička, na které je kolečko připevněno, tak se vůči krabičce, ve které celý strojek je, malé kolečko otočilo jednou navíc - tedy 4krát. Pokud si to nedovedete představit, vezměte si dvě korunové mince (ty jsou šikovné, protože mají vroubky). Když jednu přidržíte a druhou budete otáčet kolem ní, tak se neotočí jednou ale dvakrát. Nakreslil Lukáš Kolář

Zkouška v autoškole. Komisař se ptá blondýnky: "Popište nám, prosím, funkci motoru!" "A mohu vlastními slovy?" "Jistě." " Brrrrrm, brrrrrrrr, hééééén, hééééén!" Jak v sobotu rozesmějete blondýnku? Řeknete jí ve středu vtip.

VTIPY Jarda se ve škole chlubí učitelce, že jeho sestra má žloutenku. Učitelka ho pošle domů, aby to děti nedostaly. Za týden ho potká a ptá se. "Tak co, Pepíčku, jak se daří sestře?" "Jó, to já nevím, paní učitelko. To víte, než sem dojde z Austrálie další dopis, tak to chvíli potrvá." Učitel na hodině počtů se ptá: "Kdybych měl v levé ruce sedm pomerančů a v pravé ruce osm pomerančů, co bych měl?" A Pepíček se hned hlásí: "Velké ruce!"


31

listopad/2007

Optické iluze


32

listopad/2007

&&&&& Žofka křížovka &&&&& Dne 16. listopadu 1810 se v Praze narodil jeden z nejznámějších představitelů českého romantismu ……(1. + 2. část tajenky). Jeho nejslavnější dílo je …… (3. část tajenky). První báseň ale publikoval již v roce 1831 a jmenovala se Svatý Ivan.

MIZÍCÍ OKRAJE

NÁŠ KOMIKS

Kreslí Lucie Vtípilová

Řešení úkolu: Co to znamená? – Natáhnout bačkory. Správná odpověď je d. Bázeň. Správná odpověď je c. Vydává Základní škola v Krouně, PSČ 539 43, 469341115 e-mail: [email protected], http://www.zskrouna.cz, ročník XV.

Redakční rada: O. Bouška, P. Hainc, K. Drahošová, A. Jirušová, O. Kurasevičová, T. Sodomka, A. Švandová, S. Giansanti, N. Nováková, A. Mlynářová, J. Odehnalová, P. Stehnová, L. Svobodová, L. Vtípilová, Mgr. Petr Schmied, Mgr. Eva Pejchová Illustrations: Lucie Vtípilová, Tereza Brožková, Lukáš Kolář Kopírování či jiné používání jakékoliv části bez souhlasu vydavatele je zakázáno.

Listopad 2007

VODOROVNĚ: A. Stavební stroj; dělostřelecká zápalná šňůra. – B. Dílo malíře; těleso s jednou podstavou. – C. Plátěná pokrývka hlavy; uzavřená skupina lidí; dovednost; značka tuny. – D. Citoslovce; vymahač dluhů; chuchvalec. – E. 1. část TAJENKY; 3. část TAJENKY. – F. Chemická značka hliníku; lepidlo používané knihtiskaři; osamocené; horolezecká turistická asociace (zkratka). – G. Francouzský člen; plynný obal Země; zkratka pro označení počtu kusů. – H. Anglicky „spát“; ozdoba. – I. Pera (ptáků); obvyklá přezdívka jména Antonín. SVISLE: 1. Psovitá šelma. – 2. 1. část TAJENKY; shluk stromů. – 3. Svítilna; dřívější SPZ okresu Liberec. – 4. Mužské jméno; hlinecká elektromontážní firma. – 5. Mezinárodní označení aut Velké Británie; pohárek. – 6. Říční korýš; dřívější SPZ okresu Kutná Hora; řeka v Bělorusku; 7. Nespisovné citoslovce bolesti, řeka v Belgii. – 8. Nástraha; předložka; anglicky „tlustý“. – 9. Technologie ošetření potravin chvilkovým zahřátím na vysokou teplotu; označení licence softwaru dodávané s novým počítačem; letadlo (zastarale). – 10. Mezinárodní označení aut Holandska; plošná jednotka; svatá kniha islámu. – 11. Postava s buřinkou; značka jednotky délky; plazi. – 12. Značka nanometru; tkanina. – 13. Technická kontrola; světlost. Pomůcka: A. Lunt. – 6. Opa. – 7. Yssp. – 9. UHT. Pokud jste správně vyluštili tajenku dnešní křížovky, napište její znění spolu se svým jménem a třídou na kousek papíru a do konce listopadu doneste p.uč. Schmiedovi. Ze správných odpovědí vylosujeme výherce, kteří obdrží drobné ceny.

2007

Recommend Documents