2007:

Příloha č.1 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24 listopadu 2009, sp.zn.33 Cdo 1621/2007:

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě sloţeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci ţalobců a) J. V. a b) F. V., proti ţalované Č. P., s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 31.148,75 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 199/2000, o dovolání ţalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. ledna 2007, č. j. 36 Co 522/2006-242, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. ledna 2007, č. j. 36 Co 522/2006-242, se ve výroku, jímţ byl změněn rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 29. dubna 2003, č. j. 18 C 199/200-152, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 29. dubna 2003, č. j. 18 C 199/200-152, zamítl ţalobu, jíţ se ţalobci domáhali určení, ţe odnětí sazby „N“ označené po 1. 7. 2001 jako tzv. zaměstnanecká sazba, odběrnímu místu ţalobců, oznámené ţalobkyni dopisem tehdejší ţalované S. e., a. s., ze dne 26. 7. 1996 a uskutečněné od 1. 11. 1996 fakturací sazby „B“ a „BPI“ a od 1. 7. 2001 dle sazby „D45“, je neplatné. Současně zamítl i ţalobu o zaplacení 25.206,05 Kč a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání ţalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 6. dubna 2006, č. j. 36 Co 642/2003-183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí určovací ţaloby a změnil jej ve výroku na plnění tak, ţe ţalovaná je povinna zaplatit ţalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 25.206,05 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

1

K dovolání ţalobců Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 19. září 2006, č. j. 33 Odo 1155/2004-219, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl tzv. zmatečnostní vadu řízení spočívající v tom, ţe členkou senátu,

který

rozhodoval

o

odvolání

ţalobců,

byla

soudkyně,

která

na začátku řízení ještě jako soudkyně soudu prvního stupně prováděla první procesní úkony ve věci. Dále připomněl, ţe ţalobci po podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozšířili svou ţalobu na plnění o dalších 5.942,70 Kč, přičemţ o této změně ţaloby

odvolací

soud

nerozhodl.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. ledna 2007, č. j. 36 Co 522/2006-242, poté, kdy připustil změnu ţaloby na plnění, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, ţe ţalovaná je povinna zaplatit ţalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 31.148,75 Kč; v určovacím výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

a

rozhodl

o

nákladech

řízení

před

soudy

obou

stupňů.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, ţe ţalobkyně byla od 29. 9. 1975 do 14. 2. 1984 zaměstnankyní závodu 07 E. L., resp. O. z. k. p. Č. Aţ do 17. 2. 1997 jí byla jako zaměstnankyni, resp. důchodkyni, která pracovala v energetice, poskytována při dodávce elektřiny do odběrného místa jejího bydliště sazba „N“, naposledy podle smlouvy uzavřené dne 26. 1. 1994. Dopisem ze dne 26. 7. 1996 jí ţalovaná sdělila, ţe další poskytování sazby „N“ je neoprávněným finančním prospěchem v souvislosti se zákonem č. 568/1992 Sb., ţe byla příslušným finančním úřadem sankcionována, a ţe proto bude nucena trvat na změně sazby s tím, ţe zrušení dosavadní sazby proběhne v říjnu 1996. Dopisem ze 3. 8. 1996 ţalobkyně ţalované sdělila, ţe s avizovaným postupem nesouhlasí, neboť se jedná o porušení smlouvy. Dne 17. 2. 1997 uzavřela se ţalovanou smlouvu o dodávce elektrické energie, podle níţ jí je poskytována elektřina podle sazby „BP“. Soud prvního stupně na podkladě těchto skutkových zjištění dovodil, ţe ţalobcům se „nepodařilo prokázat ţádný smluvní závazek jakéhokoli subjektu, od něhoţ by svůj nárok na poskytování sazby „N“ mohli dovozovat“. Dopisem z 26. 7. 1997 jim nebyla sazba „N“ odňata, neboť měl pouze informativní charakter. Smlouvou ze dne 17. 2. 1997, která je platným právním úkonem, vznikl mezi účastníky právní vztah upravený zákonem č. 222/1994 Sb., podle něhoţ ţalovaná ţalobcům dodává elektřinu v sazbě, na kterou přistoupili, resp. na které se dohodli. Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, ţe smlouva ze dne 17. 2. 1997 je neplatná pro nedostatek váţnosti vůle ţalobců a pro rozpor s 2

dobrými mravy; ţalobci ji totiţ uzavřeli „jenom proto, aby si zajistili dodávky elektřiny za situace, kdy byli k uzavření smlouvy nepřímo ţalovanou donuceni, tedy ve stavu tísně vyplývajícího z nekompromisního stanoviska ţalované k otázce zrušení zaměstnanecké sazby“. V návaznosti na tento závěr pak odvolací soud hodnotil platnost právního úkonu odnětí smluvně (tj. smlouvou ze dne 26. 1. 1994) přiznané sazby „N“ a dospěl k závěru, ţe je rovněţ neplatný pro rozpor s dobrými mravy; ţalovaná totiţ „jednostranně konkludentně změnila podmínky smlouvy s cílem dosahovat vyšších zisků, aniţ pro to měla zákonný podklad,

eventuelně

podklad

ve

vnitřních

organizačních

předpisech“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání ţalovaná. Nezpochybňuje skutečnost, ţe s ţalobkyní uzavřela dne 26. 1. 1994 smlouvu o odběru elektřiny, v níţ byla sjednána sazba „N“, tedy tzv. nízký tarif. Uvádí, ţe k tomu přistoupila ve snaze zachovat dlouholetou tradici, podle níţ zaměstnanci a důchodci energetiky měli určitou výhodu, ţe účtování odběru bylo prováděno ve zvýhodněné sazbě. Protoţe tato její snaha byla v roce 1996 finančními úřady kvalifikována jako jednání porušující zákon č. 586/1992 Sb., za coţ byla sankcionována, jednala s odběrateli, kteří tuto výhodu poţívali. Upozornila je na vzniklou situaci a sdělila jim zamýšlený postup řešení. Výsledkem jednání bylo uzavírání nových smluv. Nesouhlasí proto se závěrem, ţe smlouva, kterou uzavřela s ţalobkyní dne 17. 2. 1997, je neplatná. Nejednalo se o nekompromisní stanovisko motivované jejími snahami dosahovat vyšších zisků. Motivací bylo odstranit vytýkané porušování daňových a cenových předpisů. Ve vztahu vůči „nezaměstnancům“ nebyla schopna jiný postup uplatnit a setrváním na dosavadní praxi by se dopouštěla porušování daňových předpisů. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ţalobci

s

důvody

dovolání

nesouhlasili.

Postup

ţalované

povaţují

nadále

za neseriozní a účelový. Jsou přesvědčeni, ţe bylo moţno najít řešení, při němţ by jim byla zachována výhoda sazby „N“ s tím, ţe by jim byl namontován dvojsazbový elektroměr a daně doměřovány podle mnoţství tzv. majetkového prospěchu, který by případně podléhal dalšímu zdanění. Připomínají řešení, které ţalovaná přijala v hl. městě P., kde byl zaměstnancům a důchodcům vyplácen finanční příspěvek na vyrovnání rozdílu ceny elektřiny.

3

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Protoţe vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimţ je soud povinen přihlíţet, i kdyţ nebyly v dovolání namítány, z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak byl ţalovanou obsahově vymezen. Dospěl k závěru, ţe dovolání je opodstatněné. Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, ţe rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliţe odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jeţ na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyloţil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně

aplikoval.

V rámci uvedeného dovolacího důvodu ţalovaná zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, ţe smlouva, kterou účastnice uzavřely 17. 2. 1997, je neplatná pro nedostatek váţnosti

vůle

ţalobců

a

pro

rozpor

s

dobrými

mravy.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a váţně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu

nebo

jej

obchází

anebo

se

příčí

dobrým

mravům.

Právní úkon je projev vůle směřující k určitému právnímu následku, jenţ právní normy s takovým projevem vůle spojují. Má-li jít o právní úkon platný, musí projev vůle vyhovovat všem náleţitostem, které jsou na něj kladeny právními normami. Mezi náleţitosti právního úkonu náleţí svoboda a váţnost vůle a určitost a srozumitelnost jejího projevu.

4

O svobodný právní úkon nejde v prvé řadě tam, kde byl tento úkon učiněn v důsledku přímého fyzického donucení; v těchto případech ve skutečnosti nejde vůbec o vůli jednajícího, neboť ta je nahrazena vůlí donucujícího. O svobodný právní úkon nejde ani tam, byl-li učiněn v důsledku psychického donucení (nátlaku), zejména bezprávné výhrůţky. Výhrůţka znamená, ţe jednající je v důsledku jejího druhu a intenzity přinucen za daných okolností konkrétního případu ke svému projevu vůle vzbuzením důvodné bázně (strachu). Pak fyzická osoba uzavře smlouvu podle pokynů, které stanovil její budoucí spolukontrahent a kterou nebýt právě důvodné bázně o svou osobu, popř. o své obchodní

či

jiné

zájmy

vzniklé

působením

bezprávné

výhrůţky,

by

za normálních poměrů neuzavřela.Výhrůţka musí být bezprávná (protiprávní), tj. jejím prostřednictvím se vynucuje něco, co tímto způsobem vynuceno být nesmí. O takový případ jde nejen tam, kde se vyhroţuje něčím, co není vůbec dovoleno, nýbrţ i tam, kde je sice výhrůţka důvodná, avšak jejím prostřednictvím se vynucuje něco, k čemu být vyuţita nesměla. Právní úkon není učiněn váţně (opravdově) tehdy, je-li podle objektivních okolností konkrétního případu zřejmé, ţe jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní následky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. V některých případech je neváţnost projevu vůle jednajícího vzhledem k objektivním okolnostem, za kterých k projevu vůle došlo, všeobecně zřejmá ( projev vůle učiněný při hře, k vyučovacím účelům, ze ţertu apod.), jindy však mohou o neplatnosti pojmu vůle vzniknout pochybnosti. Tak je tomu tehdy, kdy neváţnost projevu vůle nebyla druhé straně zřejmá s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Je-li tomu tak – a to je namístě vţdy posoudit podle okolností a povahy případu – je nutno v zájmu ochrany právní jistoty občanskoprávního styku, a zejména ochrany dobré víry druhé osoby, povaţovat právní úkon za platný a pochybnosti o neváţnosti připsat k tíţi toho, kdo je vyvolal. Jestliţe tudíţ by druhé straně se zřetelem na okolnosti konkrétního případu, tj. objektivně posuzováno, nebylo a nemohlo být zřejmé, ţe projev vůle jednajícího není váţným tj., ţe adresát projevu vůle důvodně předpokládal, ţe vyjadřuje váţnou vůli jednajícího, je třeba v zájmu ochrany dobré víry této druhé strany povaţovat učiněný projev za platný úkon s příslušnými právními důsledky, a to vzdor tomu, ţe vůle jednajícího jako základ úkonu chybí.

5

I kdyţ odvolací soud v souvislosti s posouzením platnosti smlouvy ze dne 17. 2. 1997 výslovně hovoří o nedostatku váţnosti vůle ţalobců, z důvodů, které ho k takovému hodnocení vedly, lze usuzovat, ţe měl na mysli spíše nesvobodný právní úkon. Konstatuje totiţ, ţe ţalobci byli k uzavření smlouvy „donuceni tlakem okolností, které jako bývalí pracovníci energetiky dokonale znali“ a ţe „neměli jiné východisko, neţ smlouvu uzavřít“. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, ţe uzavření smlouvy o dodávce elektrické energie dne 17. 2. 1997 předcházelo jednání mezi účastníky, při němţ ţalovaná ţalobce informovala o tom, ţe poskytování sazby „N“ při odběru elektrické energie zaměstnancům i důchodcům je finančními úřady hodnoceno jako „daňový únik“, resp. porušení daňových předpisů, konkrétně zákona č. 568/1992 Sb., ţe za to byla sankcionována a ţe ji tato skutečnost brání v dalším plnění podle smlouvy, kterou s ţalobkyní

uzavřela

dne

26.

1.

1994,

podle

níţ

byla

do odběrného místa bydliště ţalobců dodávána elektřina podle tzv. zaměstnanecké sazby. Dopisem ze dne 26. 7. 1996 pak ţalovaná ţalobkyni coby odběratelce elektřiny sdělila, ţe bude „nucena trvat na změně sazby na některý z platných tarifů dle ceníku pro obyvatelstvo“, upozornila, ţe zrušení sazeb proběhne v říjnu 1996, a připomněla, ţe ţalobkyně má moţnost na přihlášce k odběru uplatnit podle svého uváţení vhodnou sazbu s ohledem na velikost odběru a technické podmínky. Současně ji upozornila, ţe za nejzazší termín vyřízení záleţitosti pokládá 31. 12. 1996 s tím, ţe po jeho uplynutí bude nucena změnit sazbu automaticky na sazbu „BS“. Skutečnost, ţe došlo k vzájemnému jednání hledně změny sazby, při němţ ţalovaná ţalobkyni seznámila s důvody, které ji k opatření vedly, vyplývá i z dopisu ze dne 30. 8. 1996, jímţ se ţalobkyně, která měla pochybnosti o správnosti postupu ţalované, obrátila na F. ú. v D., či z dopisu ţalobkyně adresovaného řediteli S. e., a. s. Lze přisvědčit dovolatelce, ţe tato skutková zjištění neumoţňují uzavřít, ţe smlouva ze dne 17. 2. 1997 je neplatná, neboť nebyla ţalobkyní uzavřena váţně, resp. byla uzavřena nesvobodně. Jednání ţalované nelze hodnotit jako psychické donucení (nátlak) ve smyslu shora uvedeného výkladu. Ţalovaná s ţalobkyní jednala a vysvětlila jí důvody, které jí vedou k tomu, aby poţadovala změnu sazby. Samo upozornění na postup, který bude nucena po jednání s finančními úřady ve vztahu vůči odběratelům, jimţ je poskytována sazba „N“ zvolit, nelze mít za bezprávnou výhrůţku. Přímé fyzické donucení směřující k 6

uzavření smlouvy nebylo v řízení ani tvrzeno, natoţ prokázáno. Není namístě ani dovozovat, ţe ţalobkyně neučinila zmíněný právní úkon váţně (opravdově), tedy ţe nechtěla svým projevem vůle docílit odběru elektřiny podle sazby „BP“. Sami ţalobci totiţ připouštějí, ţe sazba „BP“, která byla ve smlouvě sjednána, pro ně byla přijatelnější neţli sazba „BS“, kterou by ţalovaná pouţila „automaticky“, tedy v případě, ţe by zůstali nečinní. Jednání ţalobců, resp. skutečnost, ţe ţalobkyně s ţalovanou uzavřela dne 17. 2. 1997 smlouvu o odběru elektřiny, která nahradila smlouvu předchozí (tj. smlouvu uzavřenou dne 26. 1. 1994), bylo výsledkem racionálního vyhodnocení stávající situace, kdy sazba „N“ nemohla být ţalobcům nadále při celodenním odběru poskytována a sazba „BS“ pro ně byla cenově nevýhodná. Ţalované lze přisvědčit rovněţ v tom, ţe její jednání nelze mít za příčící se dobrým mravům. Ţalovaná byla povinna respektovat stanovisko finančních úřadů a svůj postup uvést do souladu se zákonem, konkrétně s daňovými předpisy. Úvaha odvolacího soudu, ţe cílem ţalované bylo „dosahovat vyšších zisků, aniţ by pro takový postup měla zákonný podklad,“ tudíţ neobstojí a nemá ani oporu v provedeném dokazování. Lze uzavřít, ţe posoudil-li odvolací soud smlouvu, kterou účastnice uzavřely dne 17. 2. 1997, jako neplatný právní úkon, je jeho právní posouzení věci nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s .ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v části, jíţ byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, ţe ţalované byla uloţena povinnost zaplatit ţalobcům 31.148,75 Kč, jakoţ i v nákladovém výroku zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.611

61

http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/425595A968639DA6C1257983005B59CA? openDocument&Highlight=0,

7

Příloha č.2 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp.zn.33 Cdo 2945/2008: Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě sloţeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci ţalobkyně L. D., zastoupené JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Rokycanova 1268/1, proti ţalovaným 1) M. M., zastoupenému JUDr. Jiřím Škodou, advokátem se sídlem v Chomutově, Příčná 29, a 2) „M + M spol. s r. o.“ se sídlem v Ústí nad Labem, Stroupeţnického 1422/2, o splnění povinnosti zajistit převod členských práv v bytovém druţstvu, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 17 C 143/97, o dovolání ţalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2007, č.j. 11 Co 723/2006-132, takto : I. Dovolání se zamítá. II. Ţádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:

Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, č.j. 17 C 143/97-110, zamítl ţalobu, jíţ se ţalobkyně po ţalovaných domáhala splnění povinnosti společně a nerozdílně zajistit převod členských práv k druţstevnímu bytu Stavebního bytového druţstva v Chomutově nacházejícího se v J. o velikosti 3 + 1 na ţalobkyni, a rozhodl o nákladech řízení. Rozsudkem ze dne 28. 6. 2007, č.j. 11 Co 723/2006-132, Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé (a o nákladech řízení mezi účastníky) potvrdil a ţalovaným nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok o nákladech řízení státu zrušil). Odvolací soud po zopakování dokazování listinami (darovacím certifikátem, dopisem prvního ţalovaného z 16. 10. 1996 a notářským zápisem JUDr. Jiřího Chabra, notáře, ze dne 27. 12. 1995) vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. První ţalovaný – jediný společník a jednatel druhé ţalované – při vysílání Radia Agara 1

provozovaného druhou ţalovanou i v denním tisku a tištěnými plakáty umístěnými na veřejných místech vyzval blíţe neurčené čtenáře a posluchače k účasti v soutěţi organizované Radiem Agara a jako výhru slíbil (mimo jiné) „družstevní byt 3 + 1“ tomu, kdo splní týmţ způsobem publikovaná pravidla účasti v soutěţi. Podle těchto pravidel měl zájemce nalepit na korespondenční lístek kupón, jenţ byl součástí výzvy „Chcete vyhrát 3 + 1“, vepsat jméno, adresu a rodné číslo a odeslat ho Radiu Agara. V době od 13. 11. do 15. 12. 1995 (kaţdou sudou hodinu od 8.00 do 18.00) byli losováni ti, kteří kupón do redakce rádia zaslali. Finalisté soutěţe byli vylosováni z těch, kteří do 98 minut a 10 vteřin zavolali zpět do redakce na určené telefonní číslo. Ţalobkyně se zúčastnila finále soutěţe konané 22. 12. 1995 a po slosování byla vyhlášena výherkyní bytu. První ţalovaný předal ţalobkyni „darovací certifikát“, v němţ je uvedeno, ţe „držitel tohoto certifikátu se stává majitelem bytu 3 + 1,“ a sdělil jí, ţe „se jedná o družstevní byt 3 + 1 v J. od Stavebního bytového družstva Chomutov a převod členských práv bude společností M + M spol. s r. o. – Radiem Agara na výherkyni proveden na počátku roku 1996“. V dopise datovaném 16. 10. 1996 první ţalovaný sdělil ţalobkyni, ţe se sponzorem soutěţe bylo dohodnuto, ţe ţalobkyni bude do 31. 12. 1996 předán minimálně dvoupokojový druţstevní byt, jinak jí Radio Agara v téţe lhůtě vyplatí 120.000,- Kč jako odstupné za vyhraný byt; v případě zájmu výherkyně sponzor během roku 1997 zabezpečí výměnu dvoupokojového bytu za byt třípokojový. Druţstevní byt 3 + 1 ţalobkyni nikdo nepředal a členská práva v druţstvu nebyla na ţalobkyni převedena. Nikdo z ţalovaných není a nebyl členem uvedeného stavebního bytového druţstva. Odvolací soud se ztotoţnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, ţe vztahy mezi účastníky je třeba posuzovat podle ustanovení § 850 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále téţ jen „obč. zák.“), jakoţ i se závěrem o nedostatku pasivní věcné legitimace prvního ţalovaného, který vystupoval jako statutární orgán druhé ţalované, a veřejný příslib tak byl jednostranným projevem její vůle. Ve shodě se soudem prvního stupně shledal odvolací soud veřejný příslib absolutně neplatným. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který měl tento právní úkon za neplatný podle § 37 odst. 2 obč. zák. z důvodu počáteční nemoţnosti předmětu plnění pro existenci právních překáţek (druhá ţalovaná neměla v době vyhlášení veřejného příslibu ani v době, kdy měl být splněn, k slíbenému druţstevnímu bytu takové právo, které by jí umoţnilo splnit závazek), odvolací soud vyhodnotil veřejný příslib jako neplatný pro „nejednoznačnost a 2

tím neurčitost“ podle § 37 odst. 1 obč. zák. s odůvodněním, ţe ve veřejném příslibu nebyla jednoznačně určena slíbená odměna. Protoţe ţádný z ţalovaných nebyl členem Stavebního bytového druţstva v Chomutově a nebylo ani tvrzeno, ţe by byl členem jiného bytového druţstva či měl k nějakému bytu 3 + 1 takové právo, aby byt mohl na ţalobkyni převést, nelze ani dovodit, ţe v době, kdy ţalobkyně splnila podmínky příslibu, bylo účastníkům zřejmé, jaký byt jako odměnu získala. Rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku věci samé napadla ţalobkyně dovoláním. Namítá, ţe napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále téţ jen „o.s.ř.“). Zdůrazňuje, ţe stanovené podmínky, „za kterých výherce soutěže obdrží byt o velikosti 3 + 1“, splnila. Zadání soutěţe nabízí podle dovolatelky i takový výklad, ţe si výherce bude moci vybrat z více bytů o velikosti 3 + 1. Je zřejmé, ţe úmysl ţalovaných převést na ni byt ještě v průběhu roku 1996 existoval. Ţalobkyně je přesvědčena, ţe postup ţalovaných je v rozporu s dobrými mravy, neboť celá soutěţ byla součástí „Velké vánoční show“, a veřejnost celou akci vnímala jako reklamu Radia Agara. Nesouhlasí ani se závěrem stran nedostatku pasivní věcné legitimace prvního ţalovaného; ten odpovídá za závazky, které existovaly v době jeho členství ve společnosti a trvání jeho jednatelské funkce. Převedl-li obchodní podíl, ručí za závazky podle § 115 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, uzavřel-li smlouvu o prodeji podniku, ručí podle § 477 odst. 3 cit. zákona. Z uvedených důvodů ţalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Druhá ţalovaná se ve vyjádření ztotoţnila s rozhodnutími soudů obou stupňů. Řízení byla vedena v souladu s právními předpisy, napadený rozsudek netrpí ţádnými vadami a soudy věc správně posoudily po skutkové i právní stránce. Nadto je druhá ţalovaná přesvědčena, ţe nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o.s.ř.“). Dovolání je přípustné, protoţe směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 236 odst. 1, § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 3

o.s.ř.). Ten je dán tím, ţe posouzením platnosti veřejného příslibu z hlediska určitosti předmětu plnění se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích dosud nezabýval.

Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliţe odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jeţ na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyloţil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 850 obč. zák. se veřejným příslibem zavazuje ten, kdo veřejně prohlásí, ţe zaplatí odměnu nebo poskytne jiné plnění jednomu nebo několika z blíţe neomezeného počtu osob, které splní podmínky stanovené ve veřejném příslibu. Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a váţně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Neurčitý je právní úkon tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, přičemţ neurčitost nelze odstranit a překlenout za pouţití výkladových pravidel (§ 35 odst. 2, 3 obč. zák.). Veřejný příslib je jednostranným právním úkonem, který není adresovaný, tedy je určen předem neomezenému okruhu osob, případně omezenému okruhu osob, ale vţdy tak, ţe se neobrací na určité individuální subjekty. To, ţe se jím slibovatel obrací na blíţe neurčené osoby, jej odlišuje od návrhu na uzavření smlouvy (oferty), který je vţdy určen konkrétním osobám (srov. § 43a odst. 1 obč. zák.). Příslib musí obsahovat projev vůle, kterým se slibovatel zavazuje, ţe zaplatí odměnu nebo poskytne jiné plnění tomu, kdo splní stanovené podmínky. Předpoklad zveřejnění je splněn tehdy, mají-li blíţe neurčené osoby (veřejnost, obecenstvo, čtenářstvo, posluchači apod.) přístup k podmínkám, s jejichţ naplněním je spjat závazek slibovatele. Podstatnými náleţitostmi veřejného příslibu jsou určení odměny nebo jiného plnění (předmět příslibu) a stanovení podmínek, na jejichţ splnění je poskytnutí odměny nebo jiného plnění závislé. Předmětem příslibu můţe být jakýkoliv předmět občanskoprávních vztahů, tedy věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, případně byty nebo nebytové prostory (§ 118, § 119 obč. zák.). Podmínkami rozumí ustanovení § 850 obč. zák. jasné a srozumitelné určení činnosti, případně jejího cíle, za niţ má být odměna (jiné plnění) poskytnuta. Podmínky mohou stanovit způsob určení oprávněného podle předem stanovených kritérií. Není vyloučeno, aby slibovatel 4

určil, ţe činnost je třeba vykonat v určité lhůtě, která musí být v příslibu vyjádřena. Protoţe veřejný příslib je – jak jiţ bylo shora řečeno – jednostranným projevem vůle ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák., musí splňovat náleţitosti, které občanský zákoník vyţaduje pro všechny právní úkony. Pokud tedy slibovatel nevymezí odměnu (jiné plnění) nebo podmínky příslibu určitě a srozumitelně, je jeho projev vůle neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák.), nelze-li nejistotu odstranit výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák. Právní úkon příslibu podle § 850 obč. zák. vznikne – pokud splňuje obecné a podstatné náleţitosti – zveřejněním (např. v periodickém tisku, rozhlasovým vysíláním nebo tištěnými plakáty). Tím okamţikem je slibovatel prohlášením, ţe zaplatí odměnu nebo poskytne jiné plnění tomu, kdo splní podmínky příslibu, vázán. U veřejného příslibu nedochází splněním podmínek k uzavření smlouvy (proto nelze pouţít ustanovení § 43 a násl. obč. zák.). Závazkový právní vztah mezi slibovatelem a oprávněným, tj. tím, kdo splnil podmínky, vzniká aţ splněním cíle, případně vykonáním vyţadované činnosti v souladu s podmínkami příslibu. Obsahem tohoto právního vztahu je nárok oprávněného na odměnu nebo jiné plnění, který je vynutitelný soudní cestou. Veřejný příslib jako (neadresovaný) jednostranný právní úkon musí splňovat předpoklad určitosti – jak co do předmětu plnění, tak co do stanovených podmínek – v době svého vzniku, tj. při zveřejnění. Závazek druhé ţalované, ţe tomu, kdo splní podmínky vyhlášené soutěţe, poskytne „byt 3 + 1,“ případně „družstevní byt 3+1“, je co do předmětu plnění neurčitý, a proto absolutně neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Na tom nemohou nic změnit ani následná jednání ţalovaných s ţalobkyní poté, co ţalobkyně byla vylosována vítězkou soutěţe, neboť na základě neplatného právního úkonu (veřejného příslibu) nevznikl závazkový vztah mezi slibovatelem a oprávněnou (ţalobkyní), a tudíţ ani její právo na plnění. Lze uzavřít, ţe odvolací soud otázku platnosti veřejného příslibu posoudil správně; za této situace je bezpředmětné zabývat se – byť jen z hlediska právní významnosti – pasivní legitimací prvního ţalovaného z titulu člena (jednatele) druhé ţalované. Protoţe vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jeţ by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimţ je dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v 5

dovolání namítány nebyly a nevyplývají ani z obsahu spisu, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.). O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (ţalovaným, kteří by měli právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení ţádné náklady podle obsahu spisu nevznikly). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.62

62

http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/25912705F61C3B4DC1257983005BB337?o penDocument&Highlight=0,

6