Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra ústavního práva a politologie
Diplomová práce
MEDIÁLNÍ PRÁVO v ČR Ľudovít Acsay 2006/2007
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Mediální právo v ČR zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny“.
„Děkuji doc. JUDr. Jiřímu Kroupovi, CSc. za vstřícnost a cenné náměty, rady a připomínky, které mi při zpracování diplomové práce poskytl.“
2
Obsah Obsah
3
Použité zkratky
5
Úvod
6
Kapitola 1 Vymezení základních pojmů...................................................................................... 9 1.1 Pojem „média“................................................................................................... 9 1.2 Pojem „masová komunikace“ a „masová média“............................................ 11 Kapitola 2 Vývoj mediálního práva ........................................................................................... 13 2.1 Počátky tiskového práva .................................................................................. 13 2.2 Rakouský tiskový zákon ze dne 17. 12. 1862.................................................. 13 2.3 Zákon č. 184/1950 Sb., o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů, ze dne 20. prosince 1950 ................................................................. 18 2.4 Zákon č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích, ze dne 25. října 1966............................................ 19 2.5 Liberalizace tiskového zákona po listopadu 1989 ........................................... 21 2.6 Vývoj regulace rozhlasu a televize .................................................................. 21 2.7 Počátek regulace provozování rozhlasového a televizního vysílání................ 24 Kapitola 3 Obecné otázky systému práva ................................................................................. 25 3.1 Zařazení mediálního práva do systému práva.................................................. 25 3.2 Předmět mediálního práva ............................................................................... 27 3.3 Mediálněprávní metoda regulace..................................................................... 28 3.4 Vnitřní systémová soudržnost.......................................................................... 28 3.5 Zájem společnosti na existenci mediálního práva jako samostatného odvětví 29 Kapitola 4 Mediálněprávní vztahy............................................................................................. 31 4.1 Charakteristika mediálně právních vztahů....................................................... 31 4.1.2 Absolutní a relativní mediálněprávní vztahy .......................................... 31 4.1.3 Předpoklady vzniku mediálněprávního vztahu....................................... 32 4.2 Prvky mediálněprávního vztahu ...................................................................... 33 Kapitola 5 Prameny mediálního práva...................................................................................... 35 5.1 Materiální a formální prameny mediálního práva ........................................... 35 5.2 Prameny mediálního práva České republiky ................................................... 36 5.3 Tiskové právo .................................................................................................. 37 5.3.1 Tiskový zákon obecně (TZ).................................................................... 37 5.3.2 Základní pojmy ....................................................................................... 39 5.3.3 Evidenční princip.................................................................................... 40 5.3.4 Odpovědnost ........................................................................................... 42 5.3.5 Institut povinných výtisků ...................................................................... 46 3
5.4
5.5
5.6 5.7 5.8
5.3.6 Institut odpovědi ..................................................................................... 47 5.3.7 Institut dodatečného sdělení.................................................................... 53 5.3.8 Redakční tajemství.................................................................................. 54 5.3.9 Sankce..................................................................................................... 56 Zákon o neperiodických publikacích (ZNP).................................................... 57 5.4.1 Neperiodické publikace .......................................................................... 57 5.4.2 Povinné údaje.......................................................................................... 58 5.4.3 Institut povinných výtisků ...................................................................... 59 5.4.4 Institut povinné nabídky prodeje ............................................................ 60 5.4.5 Sankce..................................................................................................... 61 Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání (ZRTV)................ 61 5.5.1 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (Rada RTV) ........................... 65 5.5.2 Licenční řízení ........................................................................................ 68 5.5.3 Registrace................................................................................................ 71 5.5.4 Práva a povinnosti provozovatelů vysílání a převzatého vysílání .......... 71 5.5.5 Podpora evropské tvorby, evropské nezávislé tvorby a současné tvorby . 75 5.5.6 Sankce..................................................................................................... 75 5.5.7 Institut práva na odpověď, dodatečného sdělení a ochrany zdroje......... 76 5.5.8 Reklama, teleshopping a sponzorování .................................................. 76 Česká televize – Zákon č. 483/1991 Sb. (ZCT)............................................... 78 5.6.1 Rada České televize ................................................................................ 81 Český rozhlas – Zákon č. 484/1991 Sb. (ZCRo) ............................................. 82 5.7.1 Rada Českého rozhlasu (Rada ČRo)....................................................... 83 Česká tisková kancelář – Zákon č. 517/1992 Sb. (ZCTK) .............................. 84 5.8.1 Rada tiskové kanceláře (Rada ČTK) ...................................................... 85
Kapitola 6 Vztahy mediálního práva k dalším odvětvím práva ČR ....................................... 87 6.1 Vztah k ústavnímu právu ................................................................................. 87 6.2 Vztah ke správnímu právu ............................................................................... 87 6.3 Vztah k finančnímu právu................................................................................ 88 6.4 Vztah k trestnímu právu................................................................................... 88 6.5 Vztah k pracovnímu právu............................................................................... 89 6.6 Vztah k občanskému právu.............................................................................. 89 Závěr Seznam použité literatury Résumé
90 93 99
4
Použité zkratky CeZ
—
Zákon č. 13/1993 Sb., Celní zákon
ČNR
—
Česká národní rada
ČR
—
Česká republika
ČT, ČRo, ČTK —
Česká televize, Český rozhlas, Česká tisková kancelář
ES
—
Evropská společenství
ESLP
—
Evropský soud pro lidská práva
EÚLP
—
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (ve Sbírce zákonů publikována jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod)
Listina
—
Listina základních práv a svobod (ve Sbírce zákonů publikována jako usnesení předsednictva ČNR pod č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku)
KSČ
—
Komunistická strana Československa
NKÚ
—
Nejvyšší kontrolní úřad
ObchZ
—
Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník
OSŘ
—
Zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád
OZ
—
Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník
Starý ZCT
—
Zákon č. 18/1964 Sb., o Československé televizi
Starý ZCRo
—
Zákon č. 17/1964 Sb., o Československém rozhlase
TZ
—
Zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon)
TrZ
—
Zákon č. 140/1961 Sb., Trestní zákon
Ústava
—
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
ZCT
—
Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi
ZCRo
—
Zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu
ZCTK
—
Zákon č. 517/1992 Sb., o České tiskové kanceláři
ZNP
—
Zákon č. 37/1995 Sb., o neperiodických publikacích
ZRR
—
Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb.
ZRTV
—
Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů
WTO
—
Světová obchodní organizace se sídlem v Ženevě 5
Úvod Je nepochybné, že zejména v souvislosti s tvorbou veřejného mínění v ČR hrají média (myšleno masové sdělovací prostředky) v posledních několika letech jednu z hlavních úloh. Spolu s vlivem na veřejné mínění jde ruku v ruce také otázka moci médií ovlivňovat společenské dění, právní vědomí a informovanost obecně, kulturní vědomí, vzdělání, mocenské poměry ve státě, ale taky životy konkrétních lidí, a to buď pozitivně nebo i negativně. Zejména tyto skutečnosti a také neexistence ucelené publikace obsahující i právně teoretické vymezení mediálního práva mne zavedly k myšlence prozkoumat a zmapovat českou právní úpravu a literaturu zabývající se médii a zpracovat na toto téma diplomovou práci. Cílem diplomové práce na téma „Mediální právo v ČR“ bude zabývat se historickým základem a vývojem právní úpravy, v té době ještě neexistujícího právního odvětví mediálního práva, včetně prvních historických pramenů a souvislostí. Cílem je rovněž vyjít z obecných otázek systému práva, neboť vymezení a ujasnění si pozice mediálního práva v systému práva je důležité pro pochopení jeho povahy, úlohy a vazeb v rámci systému práva. Pokusím také vymezit možný předmět mediálního práva, budu charakterizovat mediálněprávní vztahy a prvky. V práci se pokusím uvést argumenty pro podporu názoru, že mediální právo je samostatným odvětvím práva. V závěru budu charakterizovat vztahy mediálního práva k některým dalším odvětvím systému práva. V práci se budu především zabývat platnou právní úpravou regulující české mediální prostředí a vztahy vznikající a realizující se v souvislosti s činností médií. V několika posledních letech se mediální právo a jeho úprava dočkala pozornosti některých autorů, a to především z důvodu, že po roce 2000 byly přijaty dvě, pro mediální právo „veledůležité“, normy regulující periodický tisk a provozování rozhlasového a televizního vysílání. V návaznosti na to byly vytvořeny publikace komentující úpravu periodických tiskovin, vznikla monografie zabývající se mediálněprávními předpisy a předpisy s nimi souvisejícími a bylo publikováno množství článků reagujících na jednotlivé diskutované otázky týkající se mediálního práva a jeho pramenů. Tuto literaturu budu zkoumat a pokusím se do této práce promítnout názory jednotlivých autorů a potažmo také své. Dokáži si představit, že se mediální právo bude dotýkat některých základních lidských práv (např. svoboda projevu), a proto se budu částečně věnovat i těmto souvis-
6
lostem spolu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Diplomová práce se bude členit na šest kapitol včetně subkapitol. V úvodní kapitole se budu zabývat vymezením základních pojmů, které se váží k tématu práce. Definuji pojem média, pokusím se nalézt, jak média definují právní normy, případně jiní autoři. Rozeberu také pojem masové komunikace, masová média, resp. hromadné sdělovací prostředky. Další kapitola bude pojednávat o již zmíněném vývoji právní úpravy tiskového práva. Historie tiskového práva sahá do poloviny 19. století, kdy představy o regulaci této oblasti byly poněkud jiné. V jakém smyslu, bude rozebráno. Příkladem za všechny může být skutečnost, že první normy zakotvovaly přísná omezení v oblasti tisku a zakotvovaly v demokratické společnosti právního státu nemyslitelné instituty jako je cenzura apod. Co je nepředstavitelné v době 21. století, bylo realitou nejen 19. století, ale také v období počínaje 50. léty a konče rokem 1989. V rámci stejné kapitoly se budu rovněž věnovat vývoji úpravy rozhlasu a televize a rozhlasového a televizního vysílání. Následující dvě části budou obsahovat vymezení mediálního práva v systému práva, včetně některých otázek týkajících se spíše právní teorie a obsaženo bude také vymezení mediálněprávních vztahů a jejich prvků. Rozebrání těchto problémů považuji za důležité především z důvodu argumentace ve prospěch existence mediálního práva jako samostatného odvětví práva a pro ujasnění si jeho pozice v systému práva. Následující pasáž přináší přehled hlavních pramenů mediálního práva. Po úvodním obecném výkladu o materiálních a formálních pramenech bude následovat charakteristika jednotlivých norem. Podrobněji se budu věnovat úpravě tiskového práva, neboť ta obsahuje některé stěžejní instituty, které jsou společné i pro úpravu provozování rozhlasového a televizního vysílání, jako je např. institut práva na odpověď, institut dodatečného sdělení nebo ochrana zdroje a obsahu informací. Nastíním některé aspekty související s reklamou v televizním vysílání a mj. charakterizuji hlavní regulační orgány mediálního trhu. Uvedu také příklady rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva související s touto problematikou. Nakonec se pokusím charakterizovat vztahy mediálního práva k dalším právním odvětvím českého právního řádu, a to konkrétně k právu ústavnímu, správnímu, finančnímu, trestnímu, pracovnímu a občanskému. Snaha vymezit si tyto vztahy vznikla z potřeby upozornit na existenci meziodvětvových vazeb pro správné pochopení provázanosti mediálního práva s ostatními odvětvími.
7
Uvědomuji si, že nebude možné věnovat se v této práci všem možným souvislostem, vztahům a problematikám v potřebné detailnosti. Přesto se pokusím charakterizovat a vymezit mediální právo v ČR tak, aby případnému čtenáři tato práce poskytla základní informace o mediálním právu jako o specifické výseči českého právního řádu, případně aby mohla sloužit jako pomůcka při studiu mediálního práva.
Ľudovít Acsay, březen 2007
8
Kapitola 1 Vymezení základních pojmů 1.1
Pojem „média“
Definice samotného pojmu „média“ se v našem právním řádu nevyskytuje. Případná definice by totiž musela být nadmíru obsáhlá vzhledem k rozsahu tohoto pojmu. V rovině zákonných norem se tak setkáváme s pojmem média pouze jako součástí jiného, často dvouslovného výrazu. Tak např. zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb. (dále jen „ZRR“) ve svém § 1 odst. 3 uvádí, co se rozumí komunikačními médii ve vztahu k šíření reklamy. ZRR uvádí, že jsou to „prostředky umožňující přenášení reklamy, zejména periodický tisk a neperiodické publikace, rozhlasové a televizní vysílání, audiovizuální produkce, počítačové sítě, nosiče audiovizuálních děl, plakáty a letáky.“ Paměťová média zná zákon č. 13/1993 Sb., Celní zákon (dále jen „CeZ“), jenž ve svém § 127 odst. 8 písm. f) stanoví, že kontrolovaná osoba je povinna „zapůjčit celním orgánům potřebné obchodní doklady a účetní záznamy a jiné doklady a písemnosti včetně záznamů dat na paměťových médiích prostředků výpočetní techniky, jejich výpisy a zdrojové kódy programů, a to i mimo prostor kontrolované osoby.“ Ze zákona se však již nedozvídáme, co se paměťovými médii rozumí. Pomoci by nám mohl § 77 CeZ, který byl ovšem zrušen novelou CeZ (spolu se sedmou hlavou), a to zákonem č. 187/2004 Sb. Zrušený § 77 odst. 2 CeZ negativně definoval nosiče informací tak, že se za ně „nepovažují integrované obvody, polovodiče a podobná zařízení, ani výrobky obsahující takové obvody nebo zařízení.“ Mezi zboží, které obsahuje tyto obvody nebo komponenty, patří například osobní počítače, elektronické kalkulačky, telekomunikační přístroje, televizní přijímače, DVD přehrávače a domácí programovatelné přístroje, jako jsou například mikrovlnné trouby. I když § 77 odst. 2 používal výrazu „nosič“ je tento pojem, dle názoru autora, ve smyslu CeZ s výrazem „médium“ zaměnitelný. Tuto zaměnitelnost potvrzuje také Rozhodnutí 4.1 Výboru pro celní hodnotu WTO, přijaté na
9
10. zasedání výboru 24. 9. 1984.1, 2 Dle tohoto rozhodnutí „nosiče (média) informatiky představují zpravidla dočasný prostředek k ukládání instrukcí nebo dat, k jehož použití musí kupující převést nebo reprodukovat data nebo instrukce do paměti nebo datové základny vlastního systému.“ Z uvedeného lze dovodit určité charakteristické znaky nosiče, resp. média (např. diskety, CD–ROM3, magnetické pásky apod.). Nosič (médium) neobsahuje polovodiče integrované obvody a podobná zařízení a zároveň je schopen dočasně ukládat a převádět nebo reprodukovat data nebo instrukce do paměti nebo datové základny vlastního systému (počítače, řídící centrály strojního zařízení apod.). Uvedené znaky, dle názoru autora, musí splňovat také paměťová média zmiňovaná CeZ v aktuálním znění. Uvedeným postupem je tedy možné se určité definice paměťových médií (ve smyslu CeZ) dobrat. CeZ není jediným zákonem, který se zabývá paměťovými médii. Zmíněna jsou ještě např. v zákoně č. 166/1993 Sb., o NKÚ (§ 21), a zákoně č. 101/2001 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů [§ 37 písm. b) a § 38]. Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), hovoří o „záznamových médiích“ v ustanovení § 2 písm. d), ve kterém definuje pojem „datové zprávy“. Definici záznamových médií již však neuvádí. Jejich povahu a účel lze však dovodit. V § 2 písm. d) se totiž hovoří o účelu jejich použití tak, že se „používají při zpracování a přenosu dat elektronickou formou“. Elektronická média zmiňuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. V § 17 je upraveno vedení spisu, který obsahuje přílohy mj. ve formě záznamů na elektronických médiích (zřejmě např. CD–ROM, magnetické pásky apod.). O elektronických médiích se ještě např. zmiňuje zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (§§ 16 a 38), a dále také zákon č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti. I když v zákoně definici nenajdeme, můžeme za elektronická média považovat také média, která zajišťují přenos informací širokému okruhu příjemců elektronickou cestou. Zákon tato média označuje za vysílatele nebo provozovatele vysílání (např. televize, rozhlas).
1
Výbor pro celní hodnotu WTO dostal v roce 1975, po skončení Tokijského kola multilaterálních jednání o liberalizaci světového obchodu, zadání vypracovat speciální direktivu pro hodnocení software a jeho nosičů, jehož výsledkem bylo právě Rozhodnutí 4.1. 2 K WTO srov. též ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Právo mezinárodního obchodu. 1. vydání. Brno: Masarykova universita v Brně, 2002, 468 s. 3 Zkratka angl. slov compact disk – read only memory.
10
V našem právním řádu se však můžeme setkat ještě také s jinými typy médií, jejichž účel je jiný než ve výše uvedených případech. Jiným účelem je např. přenos tepelné energie u „topných médií“4. Problematika všech zatím uvedených typů médií však sahá nad rámec této práce, a proto se jimi nebude dále zabývat. Vraťme se nyní ještě k samotnému pojmu média. Aleš Rozehnal ve své publikaci uvádí, že „média v širším slova smyslu jsou veškeré zprostředkující činitelé či prostředí, tedy vše, co umožňuje komunikaci, a vše, co slouží jako prostředek k uchování a přenosu sdělení v prostoru a čase. Podle některých, ještě širších pojetí jsou média formou sociální komunikace (řeč, písmo), ale zařazují do pojmu média i hudbu, výtvarná díla, architekturu, tanec, způsob oblečení, gesta, signály a jakékoli objekty, jež mohou být využity k reprezentaci významů, jakož i sociální organizaci této komunikace.“5 A. Rozehnal dále zmiňuje definici Marshalla McLuhena, který za média považuje vše, co slouží k rozšíření lidských smyslů a schopností, tedy i elektřinu, žárovku, vynález kola apod.6 Za média v užším smyslu lze považovat technické prostředky (CD– ROM, diskety, noviny, knihy apod.), komunikační kanály (počítačové sítě, internet7) a také sociální instituce (tisk, rozhlas, televize), které rozšiřují a vytvářejí sdělení masové komunikace. Tato práce se bude zabývat médii právě v tomto užším smyslu. V rovině zákonných norem tomuto užšímu smyslu odpovídají pojmy, jako např. „hromadný sdělovací prostředek“8 apod. Problémem tohoto pojmu je, podobně jako u výše uvedených pojmů (elektronická média, záznamová média), že není definován.
1.2
Pojem „masová komunikace“ a „masová média“
V předešlé části bylo řečeno, že média v užším smyslu vytvářejí a rozšiřují sdělení masové komunikace. Termín „masová komunikace“ vznikl koncem třicátých let minulého století. Masová komunikace je základním prvkem médií a je jednou z mnoha rovin komunikace9. Dle Janowitze10 „masová komunikace zahrnuje instituce a postupy, jimiž 4
Srov. např. § 103 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). ROZEHNAL, Aleš. Mediální právo. Dobrá Voda: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2004, s. 7. 6 McLUHAN, M. Jak rozumět médiím: extenze člověka/Marshall McLuhan. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1991, 348 s. 7 Internet je považován za „síť sítí“. 8 Např. § 6 zákona č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů (zákon o obecné bezpečnosti výrobků) 9 D. McQuail uvádí další roviny komunikace, jimiž jsou ještě institucionální, meziskupinová, skupinová, interpersonální a intrapersonální komunikace. Srov. McQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999, s. 27. 5
11
specializované skupiny využívají technické prostředky (tisk, rozhlas, filmy apod.) pro šíření symbolického obsahu směrem k rozsáhlému, nesourodému a široce rozptýlenému publiku.“ Masová komunikace plní řadu celospolečenských funkcí. Šíří informace o událostech ve společnosti, spolupůsobí při tvorbě chování a jeho projevech, provádí sociální kontrolu, spoluvytváří politické postoje a ovlivňuje veřejné mínění. Masová komunikace není synonymem k masovým médiím. Masovými médii rozumíme „organizované postupy a technologie, které masovou komunikaci umožňují“.11 Masová média jsou instituce, které se dělí dle typu užívané technologie na tisk, televizi, rozhlas, film atd. Vyznačují se určitými charakteristickými rysy. Rysem mediálních institucí je, že se zabývají veřejnými záležitostmi, u kterých lze předpokládat, že budou ovlivňovat veřejné mínění. Jsou obdařena vysokým stupněm svobody. Za svou činnost odpovídají široké veřejnosti. Tato odpovědnost se uplatňuje prostřednictvím zákonů, nařízení a tlaků ze stany státu a společnosti.12 Masová média lze členit na tištěná média (knihy, tisk), film, vysílání (rozhlas, televize), hudební nahrávky, elektronická média (CD– ROM, internet, počítačové sítě, teletext nebo též média, která zajišťují přenos informací širokému okruhu příjemců elektronickou cestou, viz výše).
10
JANOWITZ, M. The Study of Mass Communication. In International Encyclopedia of the Social Sciences. Vol. 3. New York: Macmillan and The Free Press, 1972. 11 McQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace/Denis McQuail. Přeložili Jan Jirák a Marcel Kabát. Praha: Portál, 1999, s. 31. 12 Tamtéž, s. 32.
12
Kapitola 2 Vývoj mediálního práva 2.1
Počátky tiskového práva
První předpisy o regulování tisku vznikaly v době vzniku moderního právního systému v polovině 19. století. Předpisy byly ovlivněny představami, že stát, feudální či moderní, musí dbát na to, aby tisk neporušil důležité společenské, státní či politické zájmy stanovené jinými právními předpisy. Projevem těchto představ bylo udělování koncesí (privilegií) tiskařům na vydávání knih a cenzura. Cenzura byla svěřována nejprve církevním institucím a později, v době tvrdého absolutistického režimu na konci 18. a počátkem 19. století, policii.13 Společnost měla být jejím prostřednictvím chráněna před špatnými vlivy tehdy probíhající francouzské revoluce a zvrhlými představami o společenské rovnosti. Každá tiskovina musela být podrobena preventivní cenzuře a za její výkon a obsah byl právně odpovědný cenzor jako zaměstnanec státu. Autoři byli z této právní odpovědnosti vyňati.14 V revolučním období let 1848–9 došlo k pokusům tyto překážky tiskové svobody odstranit. Svobodu slova, psaní, tisku nebo umělecké tvorby a zákaz cenzury tisku obsahoval císařský patent č. 151 ř. z. ze dne 4. března 1849, který byl vydán současně s březnovou ústavou. Císařský patent však obsahoval také zmocňovací ustanovení, že „proti zneužívání tisku vydá se zákon represivní“. Tak se také stalo a na základě dalšího císařského patentu (ze dne 13. 3. 1849) byla vydána série předpisů, jejichž hlavním cílem (narozdíl od ústavou proklamovaných svobod) bylo omezení tiskové svobody. Zanedlouho byla zavedena následná cenzura k potírání trestných činů spáchaných tiskem. Vláda rozpoutala perzekuci proti neposlušným novinářům, vydavatelům či tiskařům politicky nepohodlných tiskovin. To vše hlavně z toho důvodu, že si špičky tehdejší státní moci naplno uvědomily sílu tisku v politickém boji.
2.2
Rakouský tiskový zákon ze dne 17. 12. 1862
Od roku 1860 docházelo k postupnému uvolňování společenských poměrů a restrikcí v oblasti tiskového práva, a to díky obnovené ústavnosti. Rok 1862 lze považovat za po13
MALÝ, K. Tiskový zákon – konec staré a počátek nové právní úpravy vydávání periodického tisku? In SOKOL, T. Tisk a právo. Brno: Nakladatelství ORAC, 2001, s. 5. 14 Tamtéž.
13
čátek moderního vývoje mediálního práva nejen na našem území, ale i na území rakouské monarchie. V tomto roce byl schválen říšský zákon č. 6/1863 ř. z., o tisku, jenž nabyl účinnosti 1. 3. 1863 a jenž se stal na dlouhou dobu základem tiskového práva. Do československého právního řádu byl tento zákon inkorporován na základě tzv. recepční normy (zákon č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého), která prozatímně zachovala v platnosti dosavadní zemské a říšské zákony. Součástí československého právního řádu byl rakouský tiskový zákon až do 50. let minulého století, kdy byl zrušen zákonem č. 184/1950 Sb., o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů. V následujícím textu jsou uvedeny pouze některé normy, instituty, práva a povinnosti dotčených subjektů, jež jsou obsaženy v tiskovém zákoně zmíněném v názvu této části. Dle tiskového zákona z roku 1862, jenž byl podroben celkem šesti novelizacím, mohl každý ve svém obydlí nebo v jiné místnosti výhradně k tomu určené prodávat tiskoviny a sám je i vydávat. Bylo ovšem třeba tento záměr nejprve oznámit úřadu bezpečnosti. Sankcí za porušení této povinnosti byla pokuta ve výši od 100 Kč do 1000 Kč. Úřad bezpečnosti dále povoloval např. prodej školních knih, kalendářů, svatých obrazů, modliteb a modlitebních knih. Zákon dále mj. upravoval povolování prodeje periodických tiskopisů určitým osobám a také prodej prostřednictvím pevně stojících nebo pohyblivých automatů (např. na automatu musel být uveden seznam přístupných tiskopisů v něm obsažených). Zákon obsahoval legální definici rozšiřování tiskopisu a také definici periodického tiskopisu. Pro účely tiskového zákona se za rozšiřování tiskopisů pokládal jejich odbyt, prodej nebo rozdávání, přibíjení, vyvěšování anebo vyložení na veřejných místech, ve čtenářských spolcích, půjčovnách knih atd. Za periodický tiskopis se pokládal ten, který se vydává alespoň jednou za měsíc, byť i v nestejných obdobích. Zákon vyjmenovával povinné náležitosti tiskopisu. Muselo v něm být uvedeno jméno místa, kde je tištěn, jméno (firma) tiskaře a nakladatele, nebo byl-li to tiskopis periodický, na místě jména nakladatele jméno vydavatele. Mimoto mělo být na každém listě (čísle) nebo sešitu periodického tiskopisu také jméno alespoň jednoho odpovědného redaktora. Některých povinností byly zproštěny tiskopisy, jež se vydávaly pouze pro potřebu živnosti nebo obchodu nebo domácího a společenského života, jako formuláře, ceníky, navštívenky atd. Kdo chtěl vydávat periodické tiskopisy, musel to nejprve oznámit státnímu zástupci a státnímu úřadu bezpečnosti okresu. Odpovědným redaktorem periodického tiskopisu mohl být pouze svéprávný československý občan s 14
bydlištěm v místě, kde periodický tiskopis vycházel. Nezpůsobilí k vedení odpovědné redakce byli ti, kteří byli vyloučeni z volitelnosti do obecního zastupitelstva pro spáchání trestného činu a po dobu vzetí do vyšetřovací vazby také odpovědní redaktoři. V roce 1894 byla zrušena povinnost složit kauci za vydávání periodického tiskopisu. Vládním nařízením z roku 1935 byla významně rozšířena povinnost odevzdávat povinné výtisky. Této povinnosti podléhaly tiskoviny vytištěné nebo vydané v Československé republice a tiskoviny (s výjimkou časopisů) vytištěné i vydané v cizině, jestliže nakladatel (vydavatel) nebo původce měl bydliště (sídlo) v Československé republice. Časopisem se rozuměla tiskovina, která vycházela v třeba i v nepravidelných obdobích; nebylo jím však dílo vydávané v sešitech nebo ve svazcích, vydávané i v pravidelných obdobích, tvořil-li svým obsahem celek sám o sobě. Některé tiskoviny byly povinnosti odevzdávání povinných výtisků zbaveny (např. navštívenky, pozvánky, novoročenky, rodinná oznámení, ex libris, vstupenky, formuláře apod.). Tiskovinou se rozuměl spis, vyobrazení nebo hudebnina rozmnožená tiskem nebo jiným mechanickým nebo chemickým způsobem, s výjimkou děl kinematografických, fonografických, plastických a fotografických snímků. Tiskař (majitel tiskárny) byl povinen v prvních pěti dnech každého měsíce zaslat ministerstvu vnitra a Národní a univerzitní knihovně v Praze výkaz všech tiskovin, které v minulém měsíci vytiskl, s výjimkou periodických tiskopisů, nebo zprávu, že v minulém měsíci žádné takové tiskoviny nevytiskl. Od roku 1933 obsahoval tiskový zákon také institut tiskové opravy. Kdo byl dotčen zprávou v periodickém tiskopise, měl právo žádat, aby byla uveřejněna její oprava. V opravě mohl uvádět toliko skutečnosti, které opravují nebo vyvracejí skutečnosti ve zprávě obsažené; mohl se však též omezit na pouhé popření pravdivosti skutečností obsažených ve zprávě, nebo na oznámení, že pro obsah zprávy podal žádost o trestní stíhání. Oprava musela být označena jako „tisková oprava“, v úvodu musela odkazovat na pojmenování a číslo periodického tiskopisu, v němž byla zpráva uveřejněna, a pokud možno k jejímu nadpisu, a na konci musel být uveden ten, kdo o opravu žádal. Oprava musela být uveřejněna zdarma až na určité výjimky. V určitých případech však mohlo být odepřeno opravu uveřejnit (např. přesahovala-li oprava trojí výměru původní zprávy). Zákon upravoval i povinné uveřejňování projevů prezidenta republiky a vlády. Politické periodické tiskopisy vydávané alespoň třikrát týdně byly povinny zdarma uveřejnit projev, který v oboru své působnosti učinil prezident republiky, jeho náměstek, vláda nebo jménem vlády její předseda nebo člen, jestliže úřad povolaný k obstarávání věcí prezidenta republiky nebo vlády takový projev přímo nebo prostřednictvím Česko15
slovenské tiskové kanceláře dodal k uveřejnění. Odpovědný redaktor byl povinen uveřejnit projev v periodickém tiskopise beze změny a beze všech vložek do tří dnů od jeho dodání a nevyšel-li periodický tiskopis v této době, v nejbližším čísle, které vyjde po jeho dodání. Projev musel být uveřejněn v jazyce tiskopisu, na první nebo druhé textové straně, a to obvyklým způsobem pro uveřejňování projevů stejného druhu. Převyšovaloli znění projevu ve státním jazyce 800 slov a nebylo-li zároveň dodáno jeho zkrácené znění, mohlo být uveřejnění projevu odepřeno. Pokud dodáno bylo, povinnost uveřejnit zkrácené znění byla zachována. Povinnost neplatila pro periodické tiskopisy, které uveřejnily projev ještě před jeho dodáním aspoň tak, že v něm byly věrně obsaženy všechny jeho podstatné části. Tiskový zákon obsahoval také trestní ustanovení, ve kterých stanovoval sankce za přestupky dle tohoto zákona. Za zmínku jistě stojí také to, že bez povolení úřadu bezpečnosti bylo zakázáno vyvěšovat nebo přibíjet tištěné spisy po ulicích nebo na jiných veřejných místech. Tento zákaz se však netýkal vyhlášek k místním nebo živnostenským potřebám, divadelních cedulí, návěstí o veřejných zábavách, o nájmech, prodejích apod. Taková návěstí se však mohla přibíjet toliko na místech stanovených úřadem. Za porušení těchto povinností byla i zde zavedena sankce v podobě přestupku spolu s pokutou. Zákon se ve čtyřech paragrafech věnuje provádění kolportáže. Tou se rozumělo rozdávání nebo prodávání periodických tiskopisů nebo neperiodických tiskopisů dům od domu, na veřejných místech a ve veřejných místnostech, které však tvoří celek o sobě a nepřesahují jeden tiskový arch. Kolportovat uvedené tiskopisy bylo povoleno. Rovněž bylo dovoleno donášet předplacené nebo objednané tiskopisy předplatitelům nebo objednatelům. Kolportovat jiné tiskopisy bylo zakázáno. Dále byly taxativním výčtem uvedeny tiskopisy, které bylo zakázáno kolportovat (např. tiskopisy, které přímo nebo nepřímo podvracely nebo hanobily samostatnost, ústavní jednotnost, celistvost, demokraticko-republikánskou státní formu nebo demokratický řád Československé republiky). Rovněž tak mohla být zakázána kolportáž tiskopisu, který ohrožoval veřejný klid a pořádek, zejména nepravdivým obsahem nebo obsahem zkrucujícím pravdu. Na každém kolportovaném tiskopise musela být uvedena jeho cena. Tiskový zákon se v samostatné rubrice věnoval úpravě tiskopisů ohrožujících mládež. Bylo zakázáno rozšiřovat tiskopisy mezi osobami mladšími osmnácti let, které by byly s to vážně ohrozit přirozený pohlavní vývoj nebo pohlavní život mládeže, nebo by vážně rozvracely mravní vývoj mládeže tím, že by v ní budily sklon ke zločinnosti nebo k surovosti.
16
Odpovědnost za obsah periodického tisku, který naplňoval skutkovou podstatu trestného činu nebo přečinu, byla objektivní, tedy bez ohledu na zavinění, a odpovědným byl redaktor. Zavinění bylo presumováno a spočívalo v zanedbání péče při přijímání závadného obsahu do tisku. Této odpovědnosti se odpovědný redaktor nemohl zbavit. Odpovědným se stával také tiskař tiskoviny obsahující trestný obsah, a to stejně tak jako rozšiřovatel, jenž rozšiřoval zakázaným způsobem. V roce 1933 byl stávající tiskový zákon obohacen o ustanovení o pomluvě, utrhání na cti a výčitce trestního stíhání nebo trestu. Pomluva byla charakterizována jako jednání, při němž někdo někomu ublíží na cti tím, že před třetí osobou o něm jakýmkoli způsobem uvede nebo dále sdělí skutečnost, která by jej mohla vydat v opovržení nebo snížit v obecném mínění.15 Za pomluvu mohl následovat i trest ve formě vězení. Utrhání na cti pak bylo jednání, kdy osoba, která učinila pomluvu, věděla, že skutečnost, kterou uvedla nebo dále sdělila, je nepravdivá.16 Také za utrhání na cti mohl následovat trest vězení. Výčitky trestního stíhání nebo trestu se dopustil ten, kdo někomu v úmyslu, aby ho tím pohaněl, mu před třetí osobou vyčetl, že se proti němu konalo trestní řízení, ačkoli v něm nebyl uznán vinným, nebo že byl odsouzen, ačkoli trest byl již vykonán, prominut, promlčen nebo podmíněně odložen a odsouzený svým chováním nezavdal příčiny k takové výčitce.17 I zde mohlo následovat potrestání vězením. Nutno doplnit, že pokud uvedené nebo sdělené skutečnosti byly pravdivé nebo zde existovaly aspoň takové okolnosti, pro které uvedené nebo sdělené skutečnosti mohly být důvodně pokládány za pravdivé, potom pomluva a utrhání na cti nebylo trestné. V období nacistické okupace (1939–1945) byla svoboda tisku zcela razantním způsobem omezována, a to fakticky i formálně.18 V oblasti tisku disponovala širokými oprávněními ministerská rada. Určovala termíny vydávání časopisů, jejich rozsah, výši nákladu, slučování tiskovin a pozastavovala jejich vydávání. Disponovala oprávněními ve vztahu k redakcím časopisů. Byla oprávněna ustanovovat šéfredaktory, vedoucí a odpovědné redaktory. Poválečné nadšení a víra tiskového práva v obnovení občanských práv a svobod byla brzy vystřídána pocity bezpochyby negativnějšími. Shoda panuje v názoru, že „nástup totalitního režimu zasáhl všechny sféry života společnosti a v oblasti právního řádu 15
ROZEHNAL, Aleš. Mediální právo. Dobrá Voda: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2004, s.17. 16 Tamtéž, s. 17–18. 17 Tamtéž, s. 18. 18 Srov. Vládní nařízení č. 175/1941 Sb., o úpravě poměrů v českém tisku.
17
rozhodným způsobem zlikvidoval záruky právního státu a vytvořil nový systém práva v procesu příznačně nazvaném Právnická dvouletka. Tyto proměny se dotkly i práva tiskového, a to vydáním zákona č. 184/1950 Sb., který v podstatě podřídil svobodu tisku zájmu vládnoucí komunistické strany, a tím ji zrušil.“19 O zákonu č. 184/1950 Sb. je pojednáno v následující kapitole.
2.3
Zákon č. 184/1950 Sb., o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů, ze dne 20. prosince 1950
Jak již bylo uvedeno v úvodu části 2.2 této kapitoly, byl zákon č. 6/1863 ř. z. inkorporován do československého právního řádu v roce 1918 tzv. recepční normou. Byl součástí československého právního řádu až do doby jeho zrušení zákonem č. 184/1950 Sb., o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů. Z textu zákona č. 184/1950 Sb. je patrno, že vznikal po únorovém převratu v roce 1948 a ve značné míře se v něm projevily tehdejší společenské nálady a politické uspořádání státu. Je to zřejmé již z § 1 odst. 1, který hovoří o tom, že posláním tisku je napomáhat budovatelskému úsilí československého lidu a jeho boji za mír a spolupracovat na jeho výchově k socialismu. V souvislosti s § 1 odst. 1 je třeba se zmínit o § 8, který vymezuje „Svaz československých novinářů“. Svaz zajišťuje poslání tisku a prohlašuje se za dobrovolnou organizaci dle tehdy platného zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních. V názvu zákona je použit výraz „časopis“. Co se pod tímto názvem skrývá, je obsaženo v § 1 odst. 2, který rozumí pod legislativní zkratkou „časopisy“ noviny, časopisy a jiné periodické publikace. Dle stejného ustanovení nemohlo být vydávání tisku (tj. noviny, časopisy a jiné periodické publikace) předmětem soukromého podnikání. Vydávání a rozšiřování časopisů řídilo Ministerstvo informací a osvěty a šloli o časopisy odborné, v dohodě se zúčastněnými ústředními úřady. Oprávnění, jež udělovalo Ministerstvo informací a osvěty, k vydávání a rozšiřování časopisů bylo možno udělit: 1) politickým stranám Národní Fronty, 2) státním orgánům, 3) jednotné odborové organizaci,
19
MALÝ, K. Tiskový zákon – konec staré a počátek nové právní úpravy vydávání periodického tisku? In SOKOL, T. Tisk a právo. Brno: Nakladatelství ORAC, 2001, s. 5–6.
18
4) vrcholným organizacím kulturním, hospodářským, zájmovým, sociálním a tělovýchovným a prokáží-li, že vydávání časopisů je nutné k plnění jejich úkolů důležitého obecného zájmu, tak také 5) národním a komunálním podnikům, podnikům oprávněným k provozování zahraničního obchodu, lidovým družstvům a jiným právnickým osobám. Ministerstvo informací a osvěty mohlo oprávnění odejmout. Učinit tak mohlo v případě, že vydavatel porušil podmínky, za nichž mu bylo oprávnění uděleno, nebo neřídil-li se předpisy o vydávání časopisů. Zvláštní povolení bylo také třeba ke zřízení vydavatelského časopiseckého podniku. I zde toto povolení udělovalo Ministerstvo informací a osvěty. V zákoně bychom marně hledali zmínku o cenzuře. Ovšem to neznamená, že by neexistovala. Již před únorovými událostmi vznikly z iniciativy Komunistické strany Československa (dále jen „KSČ“) orgány, které měly za úkol cenzuru provádět. Po Únoru 1948 vznikla Kulturní rada. Ta měla za úkol provádět řízení a kontrolu tisku. Po jejím zániku se tohoto úkolu ujal tiskový odbor Ústředního výboru KSČ (dále jen „ÚV KSČ“). Od listopadu 1950 působili redaktoři, kteří byli pověřeni ÚV KSČ, aby dohlíželi na tisk, a od roku 1951 to byli cenzurní redaktoři. Na vydávání publikací a obsah veřejných a vědeckých knihoven dohlížela lektorská rada ÚV KSČ. Rada také činila zásahy proti politicky nepřijatelným autorům. V dubnu 1953 byl vládou zřízen Úřad tiskového dohledu, který přešel v roce 1954 pod Ministerstvo vnitra jako Hlavní správa tiskového dohledu. Z toho by se dalo usuzovat, že orgány cenzury především řízeny se strany vlády, ale celá správa úseku cenzury byla pod přímým vlivem a řízením orgánů KSČ, což je nutné zdůraznit pro správné pochopení prostředí tehdejší společnosti.
2.4
Zákon č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích, ze dne 25. října 1966
V průběhu druhé poloviny 60. let minulého století došlo k uvolnění společenskopolitických nálad. Bohužel k reflexi tohoto uvolnění v oblasti normotvorby a ani v oblasti tiskového práva nedošlo. V tomto období byl zrušen zákon č. 181/1950 Sb., o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů, a to zákonem č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích, s účinností od 1. 1. 1967. I když se zákon ve svých základních ustanoveních odvolává na ústavou zaručené právo na svobodu projevu, slova a tisku, jež mělo být materiálně zaručeno existencí 19
vydavatelských a tiskových podniků, rozhlasu, televize, filmu a jiných hromadných informačních prostředků z důrazem na nemožnost soukromého podnikání s těmito statky, obsahoval stále také ustanovení hovořící o poslání periodického tisku. Posláním periodického tisku mělo být mj. také spolupůsobení při rozvíjení idejí politiky KSČ jako vedoucí síly ve státě a společnosti. Tato „výchova“ k socialismu (zmiňovaná již zákonem č. 184/1950 Sb.) je zde ovšem již poněkud výrazněji specifikována. Zákon 81/1966 Sb., v původním znění, rozuměl periodickým tiskem noviny, časopisy a jiné periodické tiskoviny, vydávané nejméně dvakrát ročně pod stejným názvem a v úpravě typické pro tento druh tisku. Za periodický tisk se však nepokládají sbírky zákonů, úřední věstníky a dále tiskoviny sloužící výlučně pro úřední, služební nebo provozní účely státních orgánů a organizací, vědeckých a kulturních institucí, hospodářských, společenských a jiných organizací. Periodický tisk mohly vydávat politické strany, dobrovolné společenské organizace, státní orgány, vědecké a kulturní instituce, hospodářské a jiné organizace k plnění svých společenských úkolů. Oprávnění vydávat periodický tisk vznikalo registrací. Registraci ústředního a krajského periodického tisku provádělo Ministerstvo školství a kultury a registraci ostatního tisku prováděly krajské národní výbory. Zákon dále upravoval postavení vydavatele, šéfredaktora a redaktorů. V zákoně byla obsažena také ustanovení o součinnosti šéfredaktora a ostatních redaktorů se státními orgány a organizacemi a jinými organizacemi. V páté části zákona je v § 17, pod marginální rubrikou „Ochrana proti zneužívání svobody projevu, slova a tisku,“ upraveno postavení Ústřední publikační správy. Ta měla zajišťovat, aby nebyly v hromadných informačních prostředcích uveřejněny informace, které obsahují skutečnosti tvořící předmět státního, hospodářského nebo služebního tajemství. Obsahuje-li informace takovou skutečnost, pozastaví Ústřední publikační správa její uveřejnění, popřípadě rozšiřování. Tímto byl zajišťován výkon předběžné cenzury na úrovni ústředního orgánu státní správy. Změny v oblasti cenzury byly provedeny pod vlivem událostí Pražského jara (1968). Byla přijata novela zákona č. 81/1966 Sb. (zákon č. 84/1968 Sb.), která výslovně zrušila cenzuru a také Ústřední publikační správu. Naděje novinářů a nejen jich byly brzy zmařeny. Již 13. září 1968 jako důsledek srpnových událostí roku 1968 a nepopíratelného tlaku ze strany Sovětského svazu byl vydán zákon č. 127/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků. Tímto zákonem byl zřízen Úřad pro tisk a informace, který měl jednotně usměrňovat a kontrolovat činnost periodického tisku a ostatních hromadných informačních prostředků. Tato činnost spolu s pozastavením 20
účinnosti zákona č. 84/1968 Sb. (obsahoval ustanovení o zákazu cenzury) ve svém důsledku znamenala opětovné zavedení preventivní cenzury do československého práva.
2.5
Liberalizace tiskového zákona po listopadu 1989
Zásadní změnu a obnovení svobody tisku přinesla až novela provedená zákonem č. 86/1990 Sb., jež zrušila zákon č. 127/1968 Sb. a upravila zákon č. 81/1966 Sb. Byl zrušen Federální úřad pro tisk a informace (zákonem č. 166/1990 Sb.). Nejen tyto dílčí změny, ale i ostatní celospolečenské proměny ve svém celku znamenaly podstatnou liberalizaci mediálního prostředí, nastolení svobody slova (spolu s účinným mechanismem její ochrany) a vytvoření možnosti vzniku soukromých vydavatelů a provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání. V období po roce 1989 začalo být zřejmé, že norma z roku 1966, i když několikrát novelizovaná, již nemohla vyhovovat současným poměrům. Proto, téměř po třiceti čtyřech letech, byl 22. února 2000 přijat nový tiskový zákon. Tento zákon není pouhou novelou či aktualizací „starého tiskového zákona“. Jedná se zcela o nový zákon, jenž se starým příliš mnoho nesouvisí. Více o tiskovém zákoně z roku 2000 bude uvedeno níže, v samostatné části této práce.
2.6
Vývoj regulace rozhlasu a televize
K prvním pokusům s vysíláním mluveného slova a hudby došlo v roce 1919 pomocí vojenského vysílače na pražském Petříně.20 V roce 1921 byl z Petřína vysílán hodinový program recitace, zpěvu a hry na housle.21 Pravidelné rozhlasové vysílání bylo zahájeno 18. 5. 1923, a to soukromou společností Radiojournal společnost s r. o., která byla právně ustavena v červnu 1923. Rozhlasové vysílání provozovala na základě licence ministerstva vnitra. Již zákon o právu autorském z roku 192622 zmiňoval rozhlas, a to v souvislosti s právem autorským. Upravoval mj. „výhradné právo“ původce díla (nejčastěji hudebního či literárního) dílo různými způsoby užít a také „…pokud dílo není vydáno, je veřejně přednášeti a rozhlasem šířiti…“.23 Novelou (provedenou zákonem č. 20
Kolektiv autorů. Dějiny českých médií v datech – Rozhlas – Televize – Mediální právo. Praha: Karolinum, 2003, s. 9. 21 Tamtéž. 22 Zákon č. 218/1926 Sb., o původském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým (o právu autorském). 23 § 21 zákona č. 218/1926 Sb. (o právu autorském).
21
120/1936 Sb.) byl zákon doplněn také o oprávnění podniků pro šíření děl literárních, uměleckých a fotografických rozhlasem (rádiem), provozované státem nebo za dozoru a účasti státu tuzemskými společnostmi, domáhat se, aby původce díla, které bylo již celé vydáno, dal za přiměřenou odměnu svolení k jeho šíření rozhlasem (rádiem). Původce mohl svolení v určitých zákonem stanovených případech odepřít. Zákon z roku 1947, jímž se upravují živnosti radiotechnická, radiomechanická a obchod s radioelektrickými zařízeními24, v § 1 odst. 3 definoval pojem radiokomunikace. Význam pro rozhlas to mělo v tom smyslu, že v definici figuroval i pojem rozhlas: „Radiokomunikacemi jest rozuměti radioelektrické zprostředkování zpráv, obrazů, zvuků či znamení pro praktickou radiotelegrafii, radiofonii, rozhlas, radioelektrický přenos obrazů a pro televisi.“ Také pro vývoj úpravy rozhlasu se stal důležitým mezníkem rok 1948. V dubnu tohoto roku byl schválen zákon Ústavodárného národního shromáždění č. 137/1948 Sb., o postátnění Československého rozhlasu, jímž byl zestátněn „Český rozhlas, společnost s ručením omezeným se sídlem v Praze“ a „Slovenský rozhlas, spoločnosť s ručením obmedzeným so sídlom v Bratislave“. Společnosti zanikly bez likvidace výmazem z obchodního rejstříku na základě zmíněného zákona. Předmět jejich činnosti měl nadále vykonávat státní podnik Československý rozhlas se sídle v Praze. V roce 1953 (1. května) bylo zahájeno veřejné zkušební televizní vysílání. První studio mělo oficiální název „Československý rozhlas – Televisní studio Praha“. Studio mělo složitou organizaci. Televizi tvořily dva podniky. Technickou část spravoval Podnik Správa spojů – Televize Praha. Druhým podnikem bylo Televizní studio Praha, které bylo střediskem Československého rozhlasu, který byl řízen Československým rozhlasovým výborem. Změny v organizaci rozhlasu přineslo nařízení vlády č. 62/1957. Vláda si naplno uvědomila význam rozhlasu jako informačního prostředku, jako nástroje pro ovlivňování veřejného mínění a šíření idejí a myšlenek komunismu. Nařízením byl zřízen Československý výbor pro rozhlas a televizi jako ústřední orgán státní správy. Ten mj. dohlížel také na ideově politickou náplň činnosti Čs. rozhlasu. Z Československého rozhlasu se tímto nařízením oddělila Československá televise a také Československý rozhlas jako právnické osoby podřízené výboru. V roce 1959 bylo nařízení nahrazeno nařízením vlády č. 63/1959 Sb., které zrušilo Československý výbor
24
Zákon č. 128/1947 Sb., jímž se upravují živnosti radiotechnická, radiomechanická a obchod s radioelektrickými zařízeními.
22
pro rozhlas a televizi. Rozhlas a televize byly nadále již samostatné ústřední organizace. Jejich úkoly a organizaci stanovovaly jejich statuty. V lednu roku 1964 byly přijaty zákony č. 17/1964 Sb., o Československém rozhlase (dále jen „starý ZCRo“), a č. 18/1964 Sb., o Československé televizi (dále jen „starý ZCT“). Podobně jako v tiskovém zákoně č. 81/1966 Sb. i ve starém ZCRo bylo stanoveno, že činnost rozhlasu je založena na politice KSČ. Rozhlas měl úzce spolupracovat se státními orgány. Změnila se také jeho organizace. Rozhlas byl samostatnou ústřední organizací s celostátní působností, která může svým jménem nabývat práv a zavazovat se. Starý ZCRo obsahoval také ustanovení, které ukládalo pořadatelům kulturních uměleckých, sportovních, tělovýchovných a jiných veřejných představení nebo vystoupení a shromáždění, aby umožnili Československému rozhlasu bezplatné provedení přenosů a pořízení zvukových záznamů pro jeho programové účely. Za činnost Československého rozhlasu odpovídá vládě ústřední ředitel. Také Čs. televize plnila úkoly, které souvisely s politikou KSČ. V zákoně bylo přímo stanoveno, že televize plní také agitační úkoly25, což příkře kontrastuje s dnešním pojetím nezávislosti médií. Československá televize byla výhradně oprávněna vytvářet televizní programy. Provozování soukromého vysílání bylo nemyslitelné. Nejen Československému rozhlasu, ale i televizi byli pořadatelé veřejných shromáždění, koncertů, divadelních představení, estrád, lidové zábavy, sportovních a tělovýchovných akcí apod. ze zákona povinni umožnit bezplatně přenosy a záznamy pro vysílání. Čs. televize byla také samostatnou ústřední organizací s celostátní působností. Mohla se svým jménem zavazovat a nabývat práv. Za činnost Československé televize odpovídal vládě ústřední ředitel. Samostatnou ústřední organizací s celostátní působností, která může svým jménem nabývat práv a zavazovat se, byla také Československá tisková kancelář. Včele stál rovněž ústřední ředitel, jenž za činnost Československé tiskové kanceláře odpovídal vládě.26 Československá tisková kancelář byla zpravodajským orgánem republiky. Jejím úkolem bylo zajišťovat všestranné informace o událostech doma i v zahraničí. Starý ZCT, starý ZCRo i zákon č. 123/1965 Sb., o Československé tiskové kanceláři, byly zrušeny zákonem č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře, a to uplynutím 31. prosince 1992. K témuž datu byly spolu s těmito zákony zrušeny rovněž Československá 25 26
Srov. § 2 odst. 2 zákona č. 18/1964 Sb., o Československé televizi. Srov. zákon č. 123/1965 Sb., o Československé tiskové kanceláři.
23
televize, Československý rozhlas i Československá tisková kancelář. Od 1. ledna 1992 však již právně existují nové subjekty, a to Česká televize (zřízena zákonem č. 483/1991 Sb., o České televizi) a Český rozhlas (zřízen zákonem č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu). Majetek nově vzniklých subjektů byl tvořen částí majetku zrušených subjektů, který byl převeden dle § 4 zákona č. 136/1991 Sb., o rozdělení působnosti mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Českou republikou a Slovenskou republikou ve věcech tisku a jiných informačních prostředků. Česká tisková kancelář byla zřízena zákonem č. 517/1992 Sb., o České tiskové kanceláři, s účinností od 15. listopadu 1992. Základem jejího majetku byla část majetku Československé tiskové kanceláře převedeného dle již zmíněného § 4 zákona č. 136/1991 Sb.
2.7
Počátek regulace provozování rozhlasového a televizního vysílání
Po roce 1989 byla přijata zcela nová norma upravující provozování rozhlasového a televizního vysílání. Byl to zákon č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „starý zákon o vysílání“). Ve svém původním znění upravoval práva a povinnosti právnických a fyzických osob a státních orgánů při provozování rozhlasového a televizního vysílání. Dále upravoval licenční řízení, čímž došlo fakticky k odstartování duálního systému vysílání (viz část 5.5.2), upravoval také postavení Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání, kabelové rozvody a obsahoval rovněž sankční ustanovení (pokuty). Důležité změny přinesl do starého zákona o vysílání zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon). Starý zákon o vysílání byl doplněn o právo na odpověď, dodatečné sdělení, o úpravu podmínek uveřejnění odpovědi a ustanovení o ochraně zdrojů a obsahů informací. Zákon č. 301/1995 Sb. pak ještě doplnil ustanovení o registraci jako oprávnění k šíření vysílání prostřednictvím satelitu prostřednictvím kabelových rozvodů nebo prostřednictvím satelitu a kabelových rozvodů. Starý zákon o vysílání byl nahrazen až v roce 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů. Podrobný výklad k této normě bude uveden posléze v kapitole zabývající se prameny mediálního práva.
24
Kapitola 3 Obecné otázky systému práva 3.1
Zařazení mediálního práva do systému práva
Právo je specifickým normativním systémem. Od jiných normativních systémů (zejména morálka, náboženství apod.) se liší především tím, že má státem stanovenou formu. Právo je tvořeno souborem státem stanovených či aprobovaných pravidel chování, jehož posláním je regulovat společenské vztahy a jejichž respektování je vynutitelné státní mocí.27 Přitom regulaci podléhají jen takové společenské vztahy, na kterých má stát zájem, a jejichž regulace ostatními normativními systémy je nedostačující. Právo (právní řád) je uspořádaným systémem.28 Jak uvádí J. Harvánek, „systém práva je fenomén, který je hierarchicky uspořádán, má svou vnitřní jednotu a je-li dostatečně složitý, je současně i diferencovaný“.29 Systém práva se sestává z právních norem, institutů a právních předpisů, které se dále mohou seskupovat do právních odvětví. Součástí systému (objektivního) práva v uvedeném smyslu je i mediální právo.30 Kontinentální systém práva lze tradičně dělit na dva velké subsystémy. Na právo veřejné a právo soukromé. Takovéto dělení má své kořeny v právu římském, kdy se právo rozdělovalo na „ius publicum“ a „ius privatum“. Toto dělení má svůj původ u římských právníků. Co se považovalo za právo veřejné a právo soukromé, formuloval Ulpianus ve své známé větě: „Ius publicum id est quod ad statum rei romane spectat, ius privatum ad utilitatem pertinet.“ I když s trochu pozměněným významem, setkáváme se s tímto dělením dodnes. Ovšem hranice mezi oběma subsystémy je nezřetelná. I přesto lze však právo veřejné a soukromé charakterizovat určitými základními znaky. Pro soukromé právo je charakteristické, že stát zasahuje pouze z vůle subjektů soukromého práva, a to jen v takové míře, v jaké si to tyto subjekty přály. Pro vztahy v soukromém právu platí rovnost v postavení stran (např. odvětví práva občanského, obchodní, rodinné). Pro právo veřejné je naopak typická možnost státního donucení (např. právo ústavní, finanční, správní). Velmi často je však možno v některých veřejnopráv27
PRŮCHA, Petr. Správní právo obecná část. 6. doplněné a aktualizované vydání. Brno: Doplněk, 2004, s. 14. 28 KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 67 a literatura tam uvedená. 29 HARVÁNEK, J. a kol. Teorie práva. 1. dotisk 1. vydání. Brno: Masarykova universita v Brně, 2000, s. 266. 30 K problematice práva objektivního a subjektivního srov. KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 50–52 a s. 193 an.
25
ních odvětvích vysledovat i prvky soukromoprávní a naopak. Tak je tomu také u mediálního práva. Obsahuje totiž jak prvky práva soukromého, tak práva veřejného, o čemž bude zmíněno níže. Bylo již uvedeno, že právní normy, instituty a právní předpisy se mohou v rámci systému práva seskupovat do právních odvětví. Tato právní odvětví se pak řadí do práva veřejného či soukromého. Pokud přiznáme mediálnímu právu postavení právního odvětví, nemělo by postavení základního právního odvětví (jako např. právo ústavní, trestní, občanské), ale spíše postavení odvětví smíšeného31, neboť v sobě zahrnuje prvky různých právních odvětví základních. V mediálním právu se setkáváme s prvky práva občanského (ochrana osobnosti), správního (řízení o udělení licence) nebo trestního (pomluva). Tyto vlastnosti mediálního práva pak způsobují problémy při jeho zařazovaní do patřičného subsystému práva. Jelikož však převládají prvky veřejnoprávních odvětví, budeme považovat mediální právo spíše za součást práva veřejného. V předchozím odstavci jsme vyšli při umisťování mediálního práva do systému práva z předpokladu, že mediální právo je smíšeným právním odvětvím. Předpoklad samostatnosti je podpořen zahraniční právní vědou, kde má mediální právo nepochybně postavení samostatného právního odvětví a o tomto postavení již není pochyb.32 Otázkou však zůstává, jaká kritéria musí být naplněna, aby se o určité výseči práva vůbec dalo hovořit jako o právním odvětví. Jak uvádí P. Průcha, pro uznání existence samostatného právního odvětví (v našem případě smíšeného) v systému práva je rozhodující naplnění tzv. odvětvo-tvorných kritérií. P. Průcha za tato kritéria považuje: a) samostatnost předmětu právní úpravy a jeho odlišitelnost od předmětu jiných právních odvětví, b) příslušná metoda právní regulace, c) vnitřní systémová soudržnost, d) objektivní zájem společnosti na existenci dané výseče právního řádu jako samostatného odvětví práva.33
31
Srov. KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 69. Viz např. PEMBER, Don R. Mass media law. Madison: Brown & Benchmark, 1996, 592 s. a HEINKE, Rex S. Media law. Washington: BNA Books, 1994, 610 s. 33 PRŮCHA, Petr. Správní právo obecná část. 6. doplněné a aktualizované vydání. Brno: Doplněk, 2004, s. 34–35. 32
26
3.2
Předmět mediálního práva
Právní normy týkající se médií se vyskytují v množství různých právních předpisů. I když se tyto předpisy zabývají jinými subjekty a mají rozdílný obsah, lze považovat za jednotící prvek všech těchto norem (jak uvádí také A. Rozehnal) společný objekt, kterým jsou média.34 Společný předmět regulace mediálního práva lze tedy vymezit tak, že jím jsou společenské vztahy, které vznikají a realizují se v souvislosti s činností médií (s ohledem na terminologii české právní úpravy lze používat též výrazu „hromadné sdělovací prostředky). Činnost hromadných sdělovacích prostředků lze vymezit jako shromažďování, zpracovávání a šíření sdělení a informací. Tato činnost úzce souvisí s ochranou a uplatňováním základního práva na svobodu projevu (čl. 17 Listiny). Proto jsou předmětem mediálního práva také vztahy související s ochranou a uplatňováním svobody projevu. Uvedené vymezení předmětu je jistým zjednodušením v tom smyslu, že takovéto vymezení předmětu je jistým zúžením na převažující vztahy, v nichž figuruje činnost médií, resp. hromadných sdělovacích prostředků. Vedle těchto vztahů jsou však předmětem regulace mediálního práva také vztahy, ve kterých se přímo realizuje obsah norem mediálního práva, a to chováním adresátů práv a povinností zakotvených v normách mediálního práva, které je v souladu s právy a povinnostmi vymezenými v těchto normách. V takovýchto případech potom předmětem regulace nejsou vztahy vznikající v souvislosti s činností hromadných sdělovacích prostředků, ale chování35, jež je požadováno či vynucováno normou mediálního práva. Toto chování však vždy bude v určité obecné rovině souviset s činností hromadných sdělovacích prostředků. Vymezení předmětu regulace mediálního práva má ten význam, že k tomuto smíšenému právnímu odvětví lze pak řadit jen právní normy, jež upravují tento předmět. Předmět je také základním předpokladem pro to, aby tyto normy bylo možné považovat a také označovat za normy mediálního práva.36 Předmětem mediálního práva tak s o ohledem na jeho již uvedenou charakteristiku nejsou např. právní normy regulující režim nakládání s výsledky duševní činnosti projevované tiskem (např. projevy v režimu autorského zákona), dále pak normy regulující financování vydávání tisku, normy upravující chod a provozní činnost hromadných sdělovacích prostředků a ekonomické
34
ROZEHNAL, Aleš. Mediální právo. Dobrá Voda: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2004, s. 7. 35 Srov. KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 76. 36 Podobně k předmětu PRŮCHA, Petr. Správní právo obecná část. 6. doplněné a aktualizované vydání. Brno: Doplněk, 2004, s. 35–36.
27
vztahy spojené s uplatňováním svobody projevu prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků.
3.3
Mediálněprávní metoda regulace
Zatímco předmět právní úpravy nám pomáhá nalézt odpověď na otázku „co“ mediální právo reguluje, metoda právní regulace určuje „jak“ se regulace uskutečňuje.37 Metoda v rámci mediálního práva představuje souhrn způsobů a prostředků mocenských ingerencí do společenských vztahů, jež tvoří předmět mediálního práva. Dle názoru autora je namístě označovat tuto metodu za mediálněprávní metodu regulace. Tuto metodu lze charakterizovat jako modifikovanou administrativněprávní metodu regulace. „Čistá“ administrativněprávní metoda regulace je typická pro správní právo. Vyjadřuje mocenskou převahu (v právním smyslu) subjektů veřejné správy.38 Modifikovaná proto, že vyjadřuje nerovné postavení dotčených subjektů, přičemž míra nerovnosti je variabilní. Pohybuje se od vrchnostenského (vertikálního) vztahu (např. vztah mezi žadatelem a Radou pro rozhlasové a televizní vysílání v řízení o udělení licence) přes vztah diagonální až po vztah horizontální (např. vztah mezi vydavatelem a fyzickou osobou uplatňující právo na odpověď). Administrativněprávní metoda regulace se ve své modifikované podobě uplatňuje z toho důvodu, že je pro regulaci mediálního práva vhodná. Prvky této metody jsou ovlivňovány a modifikovány těmi normami mediálního práva, které se řadí spíše k soukromoprávnímu subsystému práva. Uplatnění administrativněprávní metody ve své „čisté“ podobě je tak nepřímo úměrné výskytu norem soukromého práva v rámci mediálního práva.
3.4
Vnitřní systémová soudržnost
Dalším kritériem, jehož naplnění je předpokladem pro uznání mediálního práva za odvětví práva, je vnitřní systémová soudržnost okruhu právních norem mediálního práva. Vlastnostmi této soudržnosti jsou: a) vyšší míra vzájemných vazeb právních norem tvořících mediální právo oproti vazbám na jiná právní odvětví; 37
MRKÝVKA, Petr a kol. Finanční právo a finanční správa – 1. díl. 1. vydání. Brno: Masarykova universita v Brně, 2004, s. 36. a 37 PRŮCHA, Petr. Správní právo obecná část. 6. doplněné a aktualizované vydání. Brno: Doplněk, 2004, s. 37. 38 PRŮCHA, Petr. Správní právo obecná část. 6. doplněné a aktualizované vydání. Brno: Doplněk, 2004, s. 36.
28
b) relativní nezávislost souboru norem mediálního práva na normách jiných právních odvětví.39 Mediální právo není právem kodifikovaným (narozdíl např. od trestního práva). Je upraveno v několika hlavních právních předpisech (např. zákon tiskový, o provozování rozhlasového a televizního vysílání, o České televizi, o Českém rozhlasu, o České tiskové kanceláři). Rozsah regulovaných společenských vztahů však není tak široký jako např. u práva finančního či správního, a kodifikace by tak zřejmě byla možná. Otázkou však je, zda je takové kodifikace zapotřebí.
3.5
Zájem společnosti na existenci mediálního práva jako samostatného odvětví
V českém právním prostředí ještě nedošlo k akceptaci mediálního práva v takové míře jako v jiných zemích (např. USA, SRN, Francie), přesto je třeba říci, že i česká akademická i neakademická veřejnost mediální právo akceptuje jako samostatnou výseč práva. Lze tak usuzovat z projevů této akceptace: na Masarykově universitě bude na jaře roku 2007 zahájena výuka volitelného předmětu „Mediální právo“, advokátní kanceláře a jednotliví právníci uvádějí často jako svou specializaci či oblast činnosti často také mediální právo, existuje publikace zabývající se mediálním právem40 a odborné časopisy se této problematice také často věnují.41 Zájem společnosti na existenci mediálního práva lze dovodit také z důležitosti regulovaných vztahů. Mediální právo reguluje, jak již bylo zmíněno, také vztahy související s uplatňováním svobody projevu a informací. Hromadné sdělovací prostředky transformují tuto svobodu do reality. Jelikož můžeme říci, že mediální právo naplňuje shora uvedená odvětvotvorná kritéria, lze mediální právo považovat za samostatné odvětví právního řádu. Mediální právo lze tedy charakterizovat jako samostatné nekodifikované odvětví práva, které zahrnuje normy veřejného a soukromého práva vztahující se k ochraně a uplatňování základního práva na svobodu projevu v hromadných sdělovacích prostředcích a normy chránící tuto svobodu před jejím zneužitím (např. ustanovení o povinných výtiscích, právo odpovědi, odpovědnost vydavatele). Součástí mediálního práva jsou normy upra39
Tamtéž, s. 38. ROZEHNAL, Aleš. Mediální právo. Dobrá Voda: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2004, 295 s. 41 Viz např. KINCLOVÁ, A. Mediální právo EU a Severní Ameriky v souvislosti s návrhem tiskového zákona. Parlamentní zpravodaj, 1999, č. 8, s. 12–14. 40
29
vující společný předmět mediálního práva, jímž jsou společenské vztahy, které vznikají a realizují se v souvislosti s činností médií, resp. hromadných sdělovacích prostředků, a vztahy související s ochranou a uplatňováním svobody projevu. Předmět je regulován prostřednictvím mediálněprávní metody regulace, jež je modifikací metody administrativněprávní.
30
Kapitola 4 Mediálněprávní vztahy 4.1
Charakteristika mediálně právních vztahů
V rámci společenských vztahů regulovaných mediálním právem vznikají mediálněprávní vztahy, jež jsou výsečí právních vztahů v obecné rovině.42 Mediálněprávní vztahy jsou zvláštními právní vztahy, pro něž jsou charakteristické některé zvláštnosti. Právní vztahy v obecné rovině jsou společenské vztahy, v nichž vystupují subjekty jako nositelé subjektivních práv a povinností. Mediálněprávní vztahy mají jakožto právní vztahy obecně volní charakter. Stanovení práv a povinností v normě mediálního práva, která mediálněprávní vztah reguluje, je provázeno vůlí a vůlí subjektu (jednotlivce) také dotvořeno v konkrétní právní vztah. Jinak řečeno jednotlivci pomocí své vůle využívají svých subjektivních práv či plní subjektivní povinnosti stanovené normou mediálního práva a tím vytvářejí konkrétní právní vztah.
4.1.2 Absolutní a relativní mediálněprávní vztahy Právní vztahy obecně a také i mediálněprávní vztahy můžeme rozlišovat na absolutní a relativní. Absolutním právním vztahem rozumíme stav, kdy určitý jednotlivý subjekt má subjektivní právo či povinnost, a tomuto právu či povinnosti odpovídá právo či povinnost neurčitého počtu blíže neurčených subjektů.43 Zjednodušeně řečeno absolutní právo, resp. absolutní povinnost v absolutním právním vztahu, je vymezováno a garantováno vůči všem. Relativní právní vztahy jsou pak vztahy, které se realizují mezi konkrétními subjekty, jejichž obsahem jsou konkrétní práva a povinnosti. Pokud se pokusíme tyto obecné modely přizpůsobit mediálněprávním vztahům, můžeme pak charakterizovat absolutní a relativní vztahy mediálněprávní. Absolutní mediálněprávní vztahy jsou vztahy modelové, v nichž vystupují nositelé subjektivních práv a povinností obecně, tedy bez náležité individualizace. Relativní mediálněprávní vztahy jsou vztahy mezi již konkrétními subjekty mediálního práva, jež vystupují jako nositelé konkrétních
42
K materii „právních vztahů“ srovnej též zejména KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 202 an. a 193 an. a HARVÁNEK, J. a kol. Teorie práva. 1. dotisk 1. vydání. Brno: Masarykova universita v Brně, 2000, s. 190 an. 43 Srov. KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995.
31
práv a povinností (např. vztah mezi Ministerstvem kultury a vydavatelem při evidenci periodického tisku). Většina vztahů vznikajících v rámci mediálního práva je relativní povahy. Tyto vztahy mají společné vlastnosti. Jsou regulovány normami mediálního práva a prostřednictvím specifické metody právní regulace (viz část 3.3).
4.1.3
Předpoklady vzniku mediálněprávního vztahu
Jak již vyplývá z pojmenování vztahu, jedná se o vztah právní. Ten však ke svému vzniku potřebuje, aby mu předcházely určité právně relevantní okolnosti. Těmito okolnostmi jsou: a) existence právní normy a b) právní skutečnost. Uvedené okolnosti jsou zároveň předpoklady vzniku příslušného mediálněprávního vztahu. Velká většina mediálněprávních vztahů potřebuje ke svému vzniku nejen právní normu, jež je platná a účinná v místě a čase, ale také naplnění druhého předpokladu, tedy existenci právní skutečnosti, se kterou právní norma spojuje vznik, změnu či zánik mediálněprávního vztahu. Mediálněprávní normy jsou obecně závazná pravidla chování stanovená státem. Jejich zvláštností je, že povaha některých norem mediálního práva je spíše povahy správněprávní. Důvod lze hledat v podobné metodě právní regulace. Tou je již zmiňovaná (v části 3.3) administrativněprávní metoda regulace u správního práva a modifikovaná administrativněprávní metoda u mediálního práva. Příkladem norem, které lze řadit spíše ke správněprávním, jsou např. normy upravující postavení a pravomoci Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jakožto správního úřadu, který vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání.44 Dalším předpokladem vzniku, změny či zániku mediálněprávního vztahu je určitá právně významná skutečnost, tzn. taková skutečnost, se kterou norma mediálního práva spojuje určité právní následky. Těmito právně významnými skutečnostmi jsou jednak mediálněprávní jednání (právní, protiprávní) a dále právní události a protiprávní stavy. Prvně jmenované právní skutečnosti závisí na vůli subjektu a na jeho jednání, jež je projevem této vůle. Právní události a protiprávní stavy jsou na vůli nezávislé. 44
Viz § 4 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů.
32
Mediálněprávní jednání je jednání v souladu s mediálněprávní normami (např. splnění povinnosti dodat povinné výtisky zákonem určeným příjemcům dle § 9 TZ). Opakem právního jednání je jednání, které je v rozporu s normou mediálního práva (např. nesplnění povinnosti uvádět povinné údaje dle § 8 TZ). Takovéto jednání může být následně stiženo sankcí (např. ve formě pokuty dle § 17 TZ, jež je příjmem kraje). Právní jednání lze dělit na individuální právní akty zakládající, měnící nebo rušící právní vztahy (např. rozhodnutí Rady České televize o stížnostech týkajících se generálního ředitele dle zákona o ČT). Důležité je také ovšem zmínit, že ke vzniku některých mediálněprávních vztahů je třeba aktu správního práva (např. udělení licence Radou pro rozhlasové a televizní vysílání jakožto orgánu státní správy dle zákona č. 231/2001 Sb.). Dalším možným právním jednáním je jednání ve formě právního úkonu. Právní úkony musí vždy splňovat určité stanovené náležitosti.45 Speciální náležitosti mediálněprávních úkonů jsou stanoveny v normách mediálního práva. Díky provázanosti mediálního práva s právem správním mají právní normy upravující některé mediálněprávní úkony povahu norem správního práva procesního (např. náležitosti žádosti o udělení licence dle § 14 zákona č. 231/2001 Sb.). Mezi skutečnosti mající vliv na právní vztahy patří také takové, které nezávisí na vůli subjektu. Jsou jimi právní události a protiprávní stavy. Právní událostí je např. plynutí času či smrt (smrt je např. jedním z důvodů zániku členství v Radě ČT46). Plynutí času má např. vliv na ztrátu subjektivního mediálního práva (žádost o uveřejnění odpovědi musí být doručena do 30 dnů ode dne uveřejnění napadeného sdělení, jinak právo zaniká47). Protiprávním stavem se rozumí výsledek nezaviněné události, stavu, popř. chování, subjektu mediálního práva, který je s právem v rozporu. Norma v těchto případech ukládá někomu, aby tento závadný stav napravil nebo odstranil, a to bez ohledu na zavinění.
4.2 Prvky mediálněprávního vztahu Mezi prvky48 právních vztahů patří: 45
K problematice „právních úkonů“ a jejich náležitostem srovnej např. příslušné pasáže publikace FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Třetí opravené a doplněné vydání. Brno: MU v Brně a Doplněk, 2002, 436 s. 46 Viz § 6 odst. 1 písm. e) zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi. 47 Viz § 12 odst. 3 zákona č. 46/2000 Sb. 48 K problematice „prvků právního vztahu“ viz KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 203.
33
a) subjekt, b) objekt, c) obsah. Subjektem mediálněprávního vztahu může být jakýkoli subjekt mediálního práva. Pokaždé se musí těchto vztahů účastnit nejméně dva subjekty. V rámci mediálněprávních vztahů půjde často o vztahy mezi subjektem v nadřazeném postavení na jedné straně a subjektem podřízeným na straně druhé (fyzická osoba, právnická osoba). Tak tomu bude v případě vztahu mezi Radou pro rozhlasové a televizní vysílání a žadatelem o udělení licence dle ZRTV. Jedním ze subjektů bude vždy hromadný sdělovací prostředek (televize, rozhlas), resp. jeho zástupce. Objektem právních vztahů rozumíme to, na co je zaměřeno regulativní působení právních norem. Tímto objektem bývá lidské chování (někdy označován též jako primární objekt) nebo věci, práva či nehmotné statky (sekundární objekt). V mediálněprávních vztazích je tímto primárním objektem činnost médií (shromažďování, zpracovávání a šíření sdělení a informací) a chování lidí v souvislosti s touto činností. Za sekundární objekt bychom pro ilustraci mohli označit právo k provozování rozhlasového a televizního vysílání a jeho vznik udělením licence dle ZRTV. Ovšem někdy mediálněprávní vztah sekundární předmět mít nebude. Obsahem mediálně právního vztahu jsou práva a povinnosti subjektů mediálního práva. Bude se opět jednat o práva a povinnosti, které se váží na nějaký objekt, v našem případě tedy práva a povinnosti souvisejí s činností médií. Tato práva a povinnosti vyplývají přímo z norem mediálního práva. Mohou však být v některých případech založeny také individuálním právním aktem orgánu státní správy.
34
Kapitola 5 Prameny mediálního práva 5.1
Materiální a formální prameny mediálního práva
Na úvod je vhodné si nejprve uvést „tradiční“ dělení pramenů práva. Zkoumáním vlivů a jiných činitelů, které ovlivňují právo, nám pomáhá odpovědět na otázku, „co“ je právo a „jaké“ právo je. Odpověď na tyto otázky nám pomáhají hledat také prameny práva. Rozlišujeme: a) materiální prameny a b) formální prameny mediálního práva.49 Materiální prameny nám pomáhají nalézt odpověď na otázku, kde má právo kořeny, odkud se vzalo a jaké má vlastnosti, proč právní norma mediálního práva ukládá určitá práva a povinnosti, proč je právní norma mediálního práva závazná apod. Materiálním pramenem je „vše“, co způsobuje, že právo je takové jaké je.50 Za materiální prameny lze považovat faktory, které nemají právní povahu, tedy např. teoretické koncepce a přístupy k původu práva, sociální situace, právní filozofii, morálka, náboženství, právní vědomí, J. Harvánek zmiňuje i „ducha národa“, historické události apod.51 Existence norem mediálního práva jako pramene mediálního práva je odrazem potřeby a zájmu společnosti na regulaci této oblasti společenských vztahů. Mohlo by se zdát, že vymezování a popisování materiálních pramenů je činností zbytečnou a neúčelnou, ovšem je třeba si uvědomit potencionální využitelnost takovéhoto postupu při právní argumentaci, interpretaci a aplikaci. Za formální prameny se považují formy práva, jež jsou vnějším vyjádřením pramenů práva a v nichž se nachází platné právo. Formální prameny pomáhají nalézt odpověď na otázku, jak lze zjistit práva a povinnosti stanovovaná pravidlem chování. Mediální právo České republiky je právem psaným. Za prameny mediálního práva lze považovat pouze státem vytvořené a uznané právní formy, které jsou výsledkem řádného legislativního procesu. Pramenem mediálního jsou tedy obecně závazné normativní 49
HARVÁNEK, J. a kol. Teorie práva. 1. dotisk 1. vydání. Brno: Masarykova universita v Brně, 2000, s. 143–144. 50 Tamtéž, s. 143. 51 J. Malenovský chápe materiálními prameny „soubor činitelů, které zasahují dříve, než norma vstoupí do společenské reality…“ Srov. MALENOVSKÝ, J. Mezinárodní právo veřejné – jeho obecná část – a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. 4. opravené a doplněné vydání. Brno: MU v Brně a Doplněk, 2004, s. 147.
35
akty, které regulují předmět mediálního práva. Obecně závazné normativní akty lze rozlišovat na primární obecně závazné normativní akty (ústava, ústavní zákony, zákony, zákonná opatření, vyhlášky územních samosprávných celků v samostatné působnosti) a sekundární obecně závazné normativní akty (nařízení vlády, vyhlášky ministerstev a jiných orgánů státní správy, nařízení orgánů územní samosprávy v přenesené působnosti). Nelze opomenout prameny ve formě vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána.52 Mezinárodní smlouvy mohou být pramenem mediálního práva za předpokladu, že obsahují regulaci mediálněprávních vztahů (např. Úmluva Rady Evropy o přeshraniční televizi). Pramenem mediálního práva mohou být také právní předpisy ES (směrnice, nařízení)53 a příkladem může být např. Směrnice Rady č. 89/552/EEC ze dne 3. října 1989, ke koordinaci některých ustanovení zákonů a administrativních předpisů členských států o provozování televizního vysílání ve znění směrnice č. 97/35/EC, o televizi bez hranic.
5.2
Prameny mediálního práva České republiky
Hlavními prameny mediálního práva ČR jsou tyto obecně závazné normativní akty: a) zákon ze dne 22. února č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění zákona č. 302/2000 Sb. a zákona č. 320/2002 Sb. (dále jen „TZ“), b) zákon ze dne 8. února 1995 č. 37/1995 Sb., o neperiodických publikacích, ve znění zákona č. 320/2002 Sb. (dále jen „ZNP“), c) zákon ze dne 17. května 2001 č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 309/2002 Sb., zákona č. 274/2003 Sb., zákona č. 341/2004 Sb., zákona č. 501/2004 Sb., zákona č. 626/2004 Sb., zákona č. 82/2005 Sb., zákona č. 127/2005 Sb., zákona č. 348/2005 Sb., zákona č. a zákona č. 235/2006 Sb. (dále jen „ZRTV“) a zákony upravující činnost médií veřejné služby, jimiž jsou d) zákon ČNR ze dne 7. listopadu 1991 č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění zákona č. 36/1993 Sb., zákona č. 253/1994 Sb., zákona č. 301/1995
52
Čl. 10 Ústavy: „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“ 53 K materii pramenů a normotvorby ES srovnej zejména TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Linde, 2004, 312 s.
36
Sb., zákona č. 39/2001 Sb., zákona č.231/2001 Sb., zákona č.82/2005 Sb. a zákona č. 127/2005 Sb. (dále jen „ ZCT“), e) zákon ČNR ze dne 7. listopadu 1991 č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění zákona č. 36/1993 Sb., zákona č. 253/1994 Sb., zákona č. 301/1995 Sb., zákona č. 135/1997 Sb., zákona č. 192/2002 Sb., zákona č. 127/2005 Sb. (dále jen „ZCRo“) a f) zákon ČNR ze dne 21. října 1992 č. 517/1992 Sb., o České tiskové kanceláři (dále jen „ZCTK“).
5.3
Tiskové právo
5.3.1 Tiskový zákon obecně (TZ) V závěru části 2.5 bylo uvedeno, že 22. února 2000 byl přijat nový tiskový zákon (TZ), jenž není pouhou další novelou starého tiskového zákona (dále jen „STZ“), ale je zcela novou normou, jež přináší do úpravy tiskového práva zásadní změny. Důvodem přijetí zcela nové úpravy bylo, že text STZ již neodpovídal potřebám mediálního prostředí konce 90. let minulého století a společenským změnám, které znamenaly zásadní demokratizaci právních vztahů, potažmo vztahů vznikajících v rámci tiskového práva. Novelami STZ po roce 1989 byla totiž zrušena pouze ustanovení, která kolidovala s nově přijatými ústavními normami, které zakotvovaly právo na svobodu projevu, slova a tisku, zákaz cenzury. Vzhledem k období, ve kterém byly novely STZ přijaty (období těsně po roce 1989 lze nadneseně nazvat „právní smrští“), a z důvodů potřeby časově urychleného provedení nejdůležitějších změn, nebylo přistoupeno k hlubšímu přepracování úpravy STZ. Již v té době se ale počítalo s tím, že komplexně bude problematika tiskového zákona řešena právní úpravou novou. K pokusům ze strany vlády o vytvoření komplexní úpravy tiskového práva docházelo již od roku 1992, kdy byl do federálního parlamentu předložen návrh zákona o hromadných sdělovacích prostředcích, který měl upravovat i oblast periodického tisku. Nesetkal se však s velkou podporou ani ze strany poslanců, ani ze strany veřejnosti. Ani v roce 1995 nedošlo k přijetí vládního návrhu zákona o periodickém tisku. Jak uvádí H. Chaloupková54, hlavní námitkou k tomuto návrhu zákona byla absence zákona o přístupu k informacím, neboť případným přijetím nového tiskového zákona a zrušením STZ by byl bez odpovídající náhrady zrušen předpis, který zaručoval novinářům přístup k informacím. Konečně v roce 1999 „doputoval“ do Poslanecké sněmovny vládní návrh současného tiskového 54
CHALOUPKOVÁ, H. Zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. XV.
37
zákona. Po poměrně velkých zásazích se strany Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, jejichž dopad se pokusil redukovat senát, nutno podotknout, že neúspěšně, byl návrh zákona schválen. V březnu roku 2000 Ministerstvo kultury vydalo k provedení § 9 TZ (v původním znění) vyhlášku č. 52/2000 Sb., kterou se určuje regionální příslušnost příjemců regionálního povinného výtisku periodického tisku, jež byla ovšem zrušena již v červnu roku 2001. Zákon byl jednou novelizován ještě v roce jeho schválení a pak také v roce 2002. Jednou z pohnutek pro přijetí TZ byla absence institutu odpovědi a dodatečného sdělení či ochrana zdroje informací ve STZ, které byly v té době pro právní řády demokratických společností samozřejmostí. Ostatně na tuto skutečnost upozorňovala také důvodová zpráva k TZ55, ovšem nejen ta. Již před vznikem návrhu TZ se vedla odborná diskuze o nutnosti zavedení institutu odpovědi do tiskového práva ČR.56 Absence institutu odpovědi byla ČR vytýkána také ze strany EU, neboť tento institut je běžným institutem evropského mediálního práva.57 Zmíněnými instituty se budeme zabývat posléze. Předkladatel návrhu zákona také upozorňoval na nevyhovující úpravu odpovědnosti za uveřejnění opravy, kdy odpovědnost nenesl vydavatel, ale šéfredaktor, který je zpravidla vůči vydavateli v postavení zaměstnance. V případě sporu o uveřejnění opravy a následného vydání rozhodnutí soudu o povinnosti opravu uveřejnit, tak mohly nastat problematické situace, kdy rozhodnutím soudu byl vázán nikoli vydavatel, ale šéfredaktor. Vydavatel tak mohl šéfredaktorovi jakožto svému zaměstnanci splnění povinnosti jemu uložené soudem znemožnit.58 Předkladatelem 55
Důvodová zpráva k zákonu č. 46/2000 Sb. ze dne 16. 5. 1999. RAHIM, M. Německé tiskové právo – stručný přehled institutu odpovědi. Právní rozhledy, 1999, č. 6, s. 339–344. 57 Viz směrnice Rady ES č. 89/552/EHS o koordinování některých ustanovení týkajících se realizace aktivit v oblasti televizního vysílání, jež ovlivnila úpravu institutu odpovědi tehdejších členských států ES. Náležitosti práva na odpověď stanovuje čl. 23, ve znění Směrnice č. 97/36/ES takto: „1. Bez újmy jiným ustanovením, přijatým členskými státy podle jejich občanského, správního nebo trestního práva, musí mít jakákoliv fyzická nebo právnická osoba, bez ohledu na její národnost, jejíž legitimní zájmy, zejména pověst a dobré jméno byly poškozeny tvrzením nepravdivých skutečností v televizním pořadu, právo na odpověď nebo na ekvivalentní nápravný prostředek. 2. Právo na odpověď nebo na ekvivalentní nápravný prostředek musí existovat ve vztahu ke všem televizním stanicím, náležejícím do jurisdikce členského státu. 3. Členské státy musí přijmout opatření nutná k vytvoření práva na odpověď nebo ekvivalentního nápravného prostředku a musí stanovit postup při uplatnění tohoto práva. Zejména musí zajistit, aby byl poskytnut dostatečný časový úsek a aby postup byl takový, aby právo na odpověď nebo na ekvivalentní nápravný prostředek mohla patřičně použít fyzická osoba se stálým bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v jiných členských státech. 4. Uplatnění práva na odpověď nebo ekvivalentní nápravný prostředek může být zamítnuto, jestliže taková odpověď není odůvodněna ve smyslu podmínek stanovených v odst. 1, jejím obsahem by byl spáchán trestný čin, způsobila by občanskoprávní odpovědnost provozovatele vysílání anebo by překročila normy veřejné slušnosti. 5. Měly by se vypracovat předpisy pro řízení, jímž by mohl být spor o uplatnění práva na odpověď nebo ekvivalentní nápravné opatření postoupen soudnímu přezkoumání.“ 58 Důvodová zpráva k zákonu č. 46/2000 Sb. ze dne 16. 5. 1999. 56
38
návrhu TZ bylo dále také upozorňováno na kolidující úpravu vzniku oprávnění k vydávání periodického tisku registrací v režimu STZ a živnostenského zákona. Bylo také upozorňováno na diskriminující ustanovení STZ, jež omezovalo fyzické osoby nesplňující podmínku českého občanství anebo tzv. zahraniční osoby v tom smyslu, že mohli vydávat periodický tisk pouze s předchozím souhlasem příslušného orgánu státní správy. K nedostatkům STZ jistě patřila také absence sankčních ustanovení, která by se uplatnila v případě porušení povinností v něm stanovených. Z uvedených skutečností tak je zcela zřejmé, že STZ již zcela nevyhovoval podmínkám doby, a je nasnadě, že přijetí nové úpravy zde bylo zcela namístě.
5.3.2 Základní pojmy Tiskový zákon je základním, nikoli však jediným předpisem, který reguluje práva a povinnosti vydavatelů a dalších fyzických a právnických osob v souvislosti s vydáváním periodického tisku. Zákon se vztahuje na periodický tisk vydávaný nebo šířený na území České republiky. Nad vymezením působnosti se pozastavuje T. Sokol, který uvádí, že slovního spojení „…se vztahuje na periodický tisk…“ není použito příliš šťastně. Staví totiž periodický tisk do pozice adresáta právní normy, kterým nemůže být.59 Na tomto místě bude také jistě vhodné si vymezit, co se skrývá pod pojmem „tisk“. Tiskem, resp. tiskovými médii, rozumíme „…všechna média, která jsou zachycena na hmotném substrátu tiskem.“60 Periodickým tiskem pak rozumí TZ noviny, časopisy a jiné tiskoviny, vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce. Pojem „noviny“ je již tradičním označením, které se ustálilo k pojmenování nejčastěji zpravodajských deníků a jiných zpravodajských periodických tiskovin (MF Dnes, Lidové noviny apod.). Ostatní periodické tiskoviny se označují za časopisy.61 Vydáváním se rozumí činnost vydavatele, při které vydavatel na svůj účet a na svou odpovědnost zajišťuje jeho obsah, vydání a veřejné šíření, jímž se rozumí jeho zpřístupnění předem individuálně neurčenému okruhu osob (zdarma i za úplatu) nebo i osob takto určených, pokud překračují okruh členů rodiny vydavatele, který je fyzickou osobou, a s ním spjatého okruhu osobních přátel.
59
SOKOL, T. Tisk a právo. Brno: Nakladatelství ORAC, 2001, s. 21. ROZEHNAL, Aleš. Mediální právo. Dobrá Voda: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2004, s. 27. 61 CHALOUPKOVÁ, H. Zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 20. 60
39
Za periodický tisk se tak nebudou považovat tiskoviny, které nesplňují výše uvedené znaky (např. tiskoviny pro úřední účely, podnikové tiskoviny, individuální příležitostné pozvánky apod.).62 Vydavatelem je fyzická nebo právnická osoba, která vydává periodický tisk. Z dikce TZ tak vyplývá, že k vydávání nejsou oprávněni pouze držitelé živnostenského oprávnění, ale každá fyzická nebo právnická osoba, která chce využít svého práva zakotveného v čl. 17 odst. 2 Listiny a vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem nebo jinými způsoby. Z působnosti TZ jsou vyňaty Sbírka zákonů, Sbírku mezinárodních smluv, věstníky a úřední tiskoviny vydávané na základě zvláštního právního předpisu, periodický tisk vydávaný výlučně pro vnitřní potřeby vydavatele.
5.3.3
Evidenční princip
Nově TZ v porovnání se STZ upravuje povinnost evidence periodického tisku (§ 7 TZ). Byl tak opuštěn registrační princip, který byl příčinou mnoha administrativních „útrap“. Dle STZ se oprávnění vydávat periodický tisk vázalo na registraci Ministerstvem kultury či příslušným okresním úřadem. Zároveň však pokud měla činnost charakter živnosti dle živnostenského zákona,63 podléhala režimu tohoto zákona, resp. bylo k této činnosti navíc třeba vydání živnostenského oprávnění. Jak už bylo řečeno, registrační princip byl opuštěn a nahrazen principem evidenčním. To znamená, že právo vydávat periodické publikace není nadále závislé na povolení ze strany státního orgánu a evidence plní zcela jinou úlohu než dřívější registrace. Zaevidováním nevzniká právo vydávat periodický tisk, neboť právo již tady je. Evidence periodického tisku plní spíše funkci statistickou a funkci seznamu všech vydavatelů a vydávaných titulů, neboť jejich přesná identifikace je nezbytným předpokladem pro uplatnění práv osob, které mohou být obsahem tisku dotčeny (viz dále právo na odpověď, dodatečné sdělení, žaloba na ochranu osobnosti). Také proto má každý možnost do této evidence nahlížet a pořizovat si z ní výpisy nebo opisy. Nesplnění ohlašovací povinnosti, resp. povinnosti písemně oznámit záměr vydávat periodický tisk Ministerstvu kultury nejpozději 30 dnů před zahájením vydávání se stanovenými obsahovými náležitostmi, neznamená pro vydavatele nemožnost vydávat (tedy zákaz), ale znamená postih ve formě pokuty. V tomto případě může být za nespl62
Zajímavou otázkou, kterou se ostatně zabýval i T. Sokol, je, zda by bylo možné považovat za periodický tisk také reklamní letáky. K podrobnějšímu výkladu srov. SOKOL, T. Tisk a právo. Brno: Nakladatelství ORAC, 2001, s. 23–24. 63 Dle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů a Nařízení vlády č. 140/2000 Sb., kterým se stanoví seznam oborů živností volných, je vydavatelská a nakladatelská činnost živností volnou ohlašovací.
40
nění povinnosti doručit Ministerstvu kultury oznámení s předepsanými údaji uložena pokuta až do výše 100 000 Kč. Stejný postih hrozí v případě, že vydavatel neoznámí změnu evidovaných údajů, přerušení či ukončení vydávání periodického tisku. Ministerstvo kultury oznámení o chystaném zahájení vydávání eviduje bez možnosti zaevidování odmítnout, neboť TZ neposkytuje žádný prostor pro takovéto odmítnutí. Ministerstvu nepřísluší hodnotit případný rozpor obsahu periodických tiskovin ze zákonem nebo veřejným zájmem, a to ani v případě, že by případné porušení právních norem bylo zjevné třeba již z navrhovaného názvu periodika (např. název naplňující některou ze skutkových podstat verbálních trestných činů64). K problematice názvu periodika se vyjadřoval také ESLP.65 Ohlašovací povinnost však nemusí být jedinou povinností subjektu, který hodlá vydávat periodický tisk. Vydávání periodického tisku bude zpravidla činností prováděnou za účelem dosažení zisku, resp. živností (viz výše). Subjekt, který bude chtít provozovat tuto živnost, pak bude muset získat živnostenské oprávnění a splnit všechny podmínky pro provozování živnosti dle živnostenského zákona.66 V literatuře se objevují také různé diskuze o vhodnosti nebo nevhodnosti případného podmínění výkonu vydavatelské činnosti splněním dalších náležitostí. Často se v této souvislosti hovoří o zavedení podmínky odborné způsobilosti pro vydavatele a o změně ohlašovací živnosti volné na živnost vázanou. Zákonnému zakotvení odborných kritérií pro vydavatelskou činnost byl nakloněn také Syndikát novinářů ČR.67 Otázkou však je, zda by se takováto omezení nedostala do rozporu s garancí svobody projevu. Není pochyb o tom, že by to byl zásah do svobody projevu, neboť by byl potencionálně zúžen okruh subjektů, kteří by měli možnost vydávat periodický tisk. Ovšem lze samozřejmě souhlasit s názorem M. Bartoně68, který tvrdí, že by změna podmínek pro možnost vydávání periodického tisku „mohla být brána jako naplnění dikce Evropské úmluvy“.69 Ovšem zda-li se jedná o zásah, který se pohybuje v rámci ústavních mezí svobody projevu (čl. 17 odst. 4 Listiny, resp. čl. 10 odst. 2 EÚLP) nebo se již jedná o
64
Např. § 198, § 198a, § 205, § 260 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Srov. rozhodnutí ESLP ve věci Gaweda v. Polsko ze dne 14. 3. 2002. 66 § 6 živnostenského zákona. 67 JELÍNEK, M. Připomínky Syndikátu novinářů k návrhu tiskového zákona. Mediažurnál, 1999, č. 6, s. 8. 68 BARTOŇ, M. Několik poznámek k zahájení vydávání periodického tisku v ČR a problému odborné způsobilosti vydavatelů, Správní právo, 2003, č. 4, s. 205–220. 69 Čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod, ve Sbírce zákonů vyhlášená formou sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „EÚLP“). 65
41
zásah, který tyto meze překračuje a porušuje tak svobodu projevu, zůstává ze strany judikatury nezodpovězenou otázkou.
5.3.4
Odpovědnost
Ustanovení § 4 TZ říká, že „za obsah periodického tisku odpovídá vydavatel“. Ustanovení je jednou ze stěžejních norem TZ. Ustanovení je zásadní změnou v úpravě odpovědnosti v rámci tiskového práva. V dřívějších úpravách figuroval jako odpovědný subjekt redaktor (již od úpravy tiskového zákona č. 6/1862 ř. z.), později odpovědný zástupce listu (zákon č. 101/1947 Sb., o postavení redaktorů a o Svazech novinářů), dále odpovědný šéfredaktor nebo osoba pověřená vedením redakce (zákon č. 184/1950 Sb., o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů). STZ znamenal velkou změnu v úpravě institutu odpovědného redaktora a nově zakotvil odpovědnost vydavatele a autora. Oproti dřívějším úpravám zakotvoval STZ mechanizmus, jakým se bylo možné u soudu domoci nápravy závadného stavu (např. v případě odepření zveřejnit opravu ze strany šéfredaktora). Současný TZ se o redaktorech ani o šéfredaktorech nezmiňuje. To se v době diskuzí o návrhu TZ nelíbilo především Syndikátu novinářů ČR (dále jen „syndikát“), který považoval za chybu, že není definována osoba šéfredaktora, redaktora a že není vymezeno ani jejich postavení.70 Syndikát naopak navrhoval, aby byl přímo zákonem upraven vztah redaktora a vydavatele. Názor Syndikátu podpořil ve svém pojednání také M. Bartoň.71 Dle názoru autora této práce je takováto navrhovaná úprava zákona nadbytečná. Bartoň dále poukazuje, že zájmy a cíle novinářů na jedné straně a vlastníků (vydavatelů) sdělovacích prostředků na straně druhé bývají ve vzájemném rozporu.72 Vydavatel má téměř vždy zájem na co největším zisku a novinář by měl vykonávat své povolání v souladu s etickými normami a být nestranným a nezaujatým „informátorem“. Jejich zájmy se tak mohou dostat do vzájemného rozporu, což muže mít negativní vliv na obsah periodika. K této problematice se ve svém příspěvku vyjádřila také I. Vá-
70
JELÍNEK, M. Připomínky Syndikátu novinářů k návrhu tiskového zákona. Mediažurnál, 1999, č. 6, s.
8. 71
M. Bartoň upozorňuje na potřebu do zákona opět zakotvit postavení šéfredaktora a stanovit mu konkrétní míru práv a povinností vůči vydavateli, čímž by za plnění svých povinností odpovídal vydavateli, ale zároveň by byl před ním v určité míře chráněn. Srov. BARTOŇ, M. K některým problematickým aspektům odpovědnosti vydavatelů a novinářů za obsah tisku v právu ČR, Právní rozhledy, 2003, č. 12, s. 616. 72 Tamtéž.
42
lová (bývalá předsedkyně syndikátu).73 Rozpor zájmů novináře, redaktora a vydavatele však není generován ve všech případech takovýchto vzájemných vztahů. Často jistě budou zájmy novináře a vydavatele ve vzájemném souladu, neboť ne vždy se bude zájem na zisku spolu s nezávislou profesionální prací novináře vylučovat. Autor tedy nesdílí podobné obavy ze ztráty „dobré“, profesionální, poctivé žurnalistiky z důvodu tlaku vydavatele, jako je tomu v příspěvku I. Válové.74 Syndikátu se nelíbí ani samotné ustanovení § 4 TZ o odpovědnosti vydavatele za obsah periodického tisku. Doslova uvádí: „Věta, která má k praxi velmi daleko. Vydavatelem je zpravidla akciová společnost nebo společnost s ručením omezeným, totiž jakýsi kolektivní vlastník, který nemá a ani nemůže mít z technické podstaty tvorby a výroby novin a časopisů konkrétní vliv na obsah periodika. U deníku je to zcela vyloučeno. Obsah určuje šéfredaktor a zpravidla redaktor, novinář.“75 Autor této práce se nemůže ztotožnit s názorem o nemožnosti vlivu vydavatele na obsah periodika. Vydavatel je právě tím subjektem, jenž může a zpravidla i má na obsah periodického tisku vliv zcela zásadní. Ze své pozice může určovat formu a zaměření zpravodajství, obsah apod. Proto je namístě, aby za obsah odpovídal vydavatel. Ostatně ke stejnému názoru dospěl také ESLP.76 Autor se dále přiklání k názoru T. Sokola, že vydavatel bude odpovídat také za obsah příloh, a to i v případě, že budou zachyceny na elektronickém nosiči dat (např. CD–ROM), neboť je třeba považovat je za součást obsahu periodika.77 Syndikát rovněž navrhuje, aby zákon vymezoval povinnosti a odpovědnost šéfredaktora vůči vydavateli. Ovšem za vhodnější řešení by bylo možné považovat úpravu těchto vztahů ve smluvní rovině mezi vydavatelem a šéfredaktorem či redaktorem. Odpovědnost vydavatele nastupuje v případě porušení stanovené právní povinnosti. Za tato porušení je vydavatel povinen nést sankci. Povinnosti jsou v TZ uváděny na více místech. Nejsou soustředěny v jednom ustanovení. V souvislosti s § 4 TZ může nastoupit např. povinnost uveřejnit odpověď dle § 10 TZ.78 Ustanovení je možné poklá-
73
VÁLOVÁ, I. Média a moc: Špatná dobrá zpráva. In Bezdíček, V., Žantovský, P. (editoři). Média a moc. Praha: Votobia, 2000, s. 127–130. 74 Tamtéž, s. 128. 75 JELÍNEK, M. Připomínky Syndikátu novinářů k návrhu tiskového zákona. Mediažurnál, 1999, č. 6, s. 8. 76 V rozhodnutí ve věci Sürek proti Turecku z 8. července 1999 vyjádřil ESLP názor, že skutečnost, že vydavatel má pouze komerční a nikoliv redaktorský vztah k novinám nebo časopisu, ho nemůže zbavit odpovědnosti. 77 SOKOL, T. Tisk a právo. Brno: Nakladatelství ORAC, 2001, s. 27–28. 78 § 10 TZ: „Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité práv-
43
dat za jistý druh sankčního ustanovení postihujícího vydavatele. Již samotná skutečnost, že vydavatel „dopustil“, aby byl vydán článek zasahující do chráněné oblasti osobnostních práv, resp. práv k dobrému jménu obchodní společnosti, jenž je stižen povinností uveřejnit k němu odpověď, jistě nemusí dobré pověsti samotného periodika prospívat. O možném ekonomickém dopadu v důsledku „pošramocené“ pověsti v očích některých čtenářů ani nemluvě. Další odpovědnostní vztahy a s tím související sankce mohou vzniknout v souvislosti s porušením norem jiných právních odvětví, jako např. norem práva občanského (ochrana osobnosti), obchodního (nekalá soutěž), trestního (verbální trestné činy). Více o odpovědnostních vztazích subjektů mediálního práva vznikajících porušením jiných norem než norem mediálního práva bude uvedeno níže. Z dikce § 4 vyplývá, že odpovědnost za obsah periodického tisku je objektivní povahy, tedy že se jedná o odpovědnost bez ohledu na zavinění, resp. o odpovědnost za výsledek. Zákon však stanoví výjimky z této odpovědnosti. Vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci uveřejněné v periodickém tisku, pokud se ovšem nejedná o jeho vlastní reklamu či inzerci. Tato výjimka má své logické opodstatnění. „Je zřejmé, že vydavatel nemůže v dostatečné míře ověřit pravdivost údajů uváděných v reklamě a inzerci zadávané třetí osobou. V praxi by šlo o zcela nerealizovatelný požadavek, např. s ohledem na tvrzení týkající se jednotlivých vlastností propagovaných výrobků nebo služeb.“79 TZ však nevylučuje odpovědnost vydavatele dle zákona o regulaci reklamy, dle ustanovení obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) regulujících nekalou soutěž80 nebo dle trestního zákona (dále jen „TrZ“).81 Vydavatel bude odpovídat za obsah reklamy nebo inzerce, jenž bude porušovat povinnosti stanovené TZ, potom tedy vzniká právo na odpověď. Jak již bylo uvedeno, kromě odpovědnosti za obsah dle TZ může nastoupit odpovědnost vydavatele dle TrZ nebo přestupkového zákona.82 Narozdíl od odpovědnosti dle TZ je odpovědnost dle TrZ či přestupkového zákona odpovědností subjektivní, tedy za zavinění. Pokud bude vydavatel fyzickou osobou, může se dopustit přestupku nebo trestného činu v případě, že článek, jenž je v rozporu s normami trestního práva, napsal sám nebo dal k napsání takového článku pokyn či podnět. V případě, že vydavatel bude osobou právnickou, nastanou určité problémy. Jelikož trestní stíhání právnických osob nické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit.“ 79 Důvodová zpráva k zákonu č. 46/2000 Sb. ze dne 16. 5. 1999. 80 Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 81 Zákon č. 140/1961 Sb., Trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. 82 Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších přepisů.
44
je vyloučeno, bude nutno prokázat zavinění, tedy např. vědomost o tom, co bude v periodickém tisku otištěno, u těch subjektů, kteří právnickou osobu řídí (např. společníci obchodní společnosti).83 Takovéto prokazovaní vůči kolektivnímu orgánu bývá často problematické až nerealizovatelné, a proto se častěji setkáváme se situací, kdy odpovědným bude autor, který se dopustil prostřednictvím skutkového tvrzení, článku či jiné formy sdělení postižitelného dle trestních předpisů.84 Odpovědnostní vztahy v rámci tiskového práva však častěji vznikají v rámci soukromoprávních sporů, kde se střetávají práva dle čl. 10 Listiny a právo na svobodu projevu (čl. 17 Listiny). TZ obsahuje dále ustanovení, které ukládá vydavateli v naléhavém veřejném zájmu povinnost uveřejnit v periodickém tisku důležité a neodkladné oznámení státního orgánu a orgánu územní samosprávy. Zákon některá z nich uvádí demonstrativním výčtem: a) rozhodnutí o nouzovém stavu, b) rozhodnutí o stavu ohrožení státu nebo c) rozhodnutí o válečném stavu. Takováto oznámení musí být uveřejněna v nejbližším vydání periodického tisku následujícím po doručení jeho textu vydavateli způsobem graficky jej zvýrazňujícím a odlišujícím od ostatního obsahu periodického tisku. Institut povinného uveřejňování oznámení v naléhavém veřejném zájmu lze zcela jistě považovat za institut, jenž je vlastní právním řádům demokratických zemí. „Jde nejen o zajištění možnosti příslušných orgánů uveřejnit rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, nýbrž i o zajištění možnosti těchto orgánů varovat veřejnost v případě mimořádných situací (např. živelní pohroma, provozní havárie, sociální katastrofa apod.) s nepředvídatelným intenzívním působením škodlivých vlivů a informovat ji o nezbytných ochranných, popř. likvidačních opatřeních.“85 Další povinností vydavatele při vydávání periodických tiskovin, jejíž neplnění je sankcionováno pokutou, je zajistit, aby byly na každém vydání periodického tisku uve-
83
Důležité bylo rozhodnutí pobočky Krajského soudu v Ostravě v Olomouci ve věci sp. zn. 2 To 461/1997 ze 17. 9. 1997, ve kterém byl vysloven právní názor, že „trestní odpovědnost fyzických osob – členů kolektivního orgánu právnické osoby za rozhodnutí tohoto orgánu, které jinak vykazuje znaky objektivní stránky některého trestného činu, přichází v úvahu, jen když je zjištěno, že se tito členové skutečně svým jednáním předpokládaným pro přijetí tohoto rozhodnutí kolektivního orgánu (např. hlasováním) na něm zaviněně podíleli.“ 84 K podrobnostem srov. SOKOL, T. Tisk a právo. Brno: Nakladatelství ORAC, 2001, s. 31–42 nebo BARTOŇ, M. K některým problematickým aspektům odpovědnosti vydavatelů a novinářů za obsah tisku v právu ČR, Právní rozhledy, 2003, č. 12, s. 616–618. 85 Důvodová zpráva k zákonu č. 46/2000 Sb. ze dne 16. 5. 1999.
45
deny zákonem stanovené povinné údaje. Tyto údaje bývají nejčastěji soustředěny do tiráže nebo záhlaví. Každé vydání periodického tisku musí obsahovat: a) název periodického tisku, b) četnost (periodicita) jeho vydávání, c) označení regionální mutace, je-li periodický tisk vydáván v regionálních mutacích, d) místo vydávání, e) číslo a den vydání, f) evidenční číslo periodického tisku přidělené ministerstvem, g) název, sídlo a identifikační číslo vydavatele, je-li vydavatel právnickou osobou, anebo jméno, příjmení a bydliště vydavatele, je-li vydavatel fyzickou osobou; je-li vydavatel fyzickou osobou, která vydává tisk na základě živnostenského oprávnění, také jeho obchodní jméno, identifikační číslo a adresa místa podnikání, liší-li se od bydliště.86 Periodický tisk bez stanovených údajů nemůže být veřejně šířen. Za porušení této povinnosti hrozí uložení pokuty až do výše 200 000 Kč. Účelem zákonného stanovení údajů, které musí být uváděny na periodických tiskovinách je identifikace jednotlivých titulů periodického tisku a odpovědných osob. Díky identifikaci je umožněna lepší kontrola dodržování povinností stanovených v TZ nebo v jiných právních předpisech. Údaje jsou také nezbytné pro řádné uplatnění práv dle TZ, případně dle jiných právních předpisů (právo na odpověď, dodatečné sdělení, ochrana osobnosti apod.).
5.3.5 Institut povinných výtisků Tento institut je upraven v § 9 TZ. Vydavatel je povinen z každého vydání periodického tisku do 7 dnů ode dne jeho vydání bezplatně na svůj náklad zajistit dodání stanoveného počtu výtisků zákonem stanoveným příjemcům,87 mj. také Parlamentní knihovně.88 Pro regionální mutace periodického tisku byla v § 9 odst. 2 stanovena výjimka. Jak již bylo zmíněno v kapitole zabývající se vývojem mediálního práva, upravoval tento institut již
86
§ 8 TZ. Příjemci povinných výtisků jsou: Národní knihovna České republiky, Moravská zemská knihovna v Brně, Knihovna Národního muzea v Praze, Ministerstvo kultury, Parlamentní knihovna, každá krajská knihovna, Městská knihovna v Praze; v případě periodického tisku, který je vydavatelem určen pro nevidomé nebo slabozraké, také Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana v Praze. 88 T. Sokol upozorňuje, že nenachází odpověď na otázku, proč mezi příjemci povinných výtisků figuruje také Parlamentní knihovna. Srov. SOKOL, T. Tisk a právo. Brno: Nakladatelství ORAC, 2001, s. 54. 87
46
rakouský tiskový zákon č. 6/1863 ř. z., ve znění zákona č. 161/1894 ř. z. Institut byl rozšířen vládním nařízení ze dne 28. května 1935 č. 118 Sb. z. a n., o povinných výtiscích. TZ pamatuje také na situaci, kdy v případě, že má povinný výtisk vady v technickém zpracování, má jeho příjemce (např. Moravská zemská knihovna v Brně) právo požadovat výměnu vadného povinného výtisku za bezvadný. V souvislosti s institutem povinného výtisku však vyvstává zásadní otázka, totiž v jakém vztahu je tato povinnost k čl. 11 odst. 4 Listiny.89 Není pochyb o tom, že plnění povinnosti dodávat povinné výtisky je zásahem do majetkové sféry vydavatele, neboť vydavatel bude muset na plnění této povinnosti vynaložit větší či menší prostředky (např. hradit poštovné). Stranou můžeme ponechat úvahy, jak dalece se takové výdaje dotknou rozpočtů jednotlivých vydavatelů, neboť Listina hovoří v této souvislosti zcela jasně a nepřipouští žádné výjimky ani pro případ, že by šlo o vyvlastnění či omezení vlastnického práva nevelkého rozsahu apod. Pro případ, že by vydavatel nesplnil povinnost dodat stanovený počet povinných výtisků určeným příjemcům nebo nesplnil povinnost výměny vadných povinných výtisků za bezvadné, stanovuje TZ sankci opět ve formě pokuty, která v tomto případě může činit až 100 000 Kč.
5.3.6
Institut odpovědi
STZ tento institut neznal. Obsahoval pouze právo požadovat uveřejnění opravy nepravdivých nebo pravdu zkreslujících údajů, které se dotýkaly cti občana nebo dobrého jména organizace, vědecké nebo kulturní instituce, nebo pokud se týkaly činnosti státního orgánu. Problematika institutu odpovědi byla před přijetím TZ snad nejdiskutovanější otázkou. Jde totiž o problematiku, jež se na jedné straně dotýká svobody slova a na druhé straně práva na ochranu cti, důstojnosti, soukromí atd. Není jistě pochyb o tom, že institut odpovědi v českém právním řádu před přijetím TZ chyběl. Institut byl již delší dobu základním prvkem vyspělých západoevropských úprav tiskového práva (např. SRN, Francie, Belgie) a také práva ES, což byl jeden z důvodů přijetí institutu do TZ. Zavedením institutu odpovědi do českého tiskového práva došlo ke sladění úpravy insti-
89
„Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“
47
tutu s právem ES i s doporučeními Rady Evropy. Institut je zakotven prakticky ve shodném znění také v ZRTV. Ústavními kořeny práva na odpověď jsou ustanovení čl. 10 Listiny, upravující právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a právo na ochranu jména, jakož i právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Literatura považuje právo na odpověď za „specifický tiskově právní nárok „sui generis“ nemajetkoprávního charakteru, k jehož uplatnění je otevřena cesta prostřednictvím civilního soudu.90 Bylo již uvedeno, že uplatnění práva na odpověď ze strany dotčeného subjektu může být pro vydavatele určitou formou sankce. Dalším nepoměrně důležitějším účelem tohoto institutu je, že jeho prostřednictvím je umožněno dotčeným subjektům bránit se proti jednostranným výrokům a vlivu médií. Aby mohlo být žádáno o uveřejnění odpovědi, musí být splněny zákonem stanovené podmínky. Osoba má právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi, jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména či dobré pověsti určité právnické osoby. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit. Syndikát se v době diskuzí o návrhu TZ stavěl k institutu odpovědi poměrně skepticky.91 Základní podmínkou pro možnost uplatnění práva na odpověď je, že v periodickém tisku bylo zveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení. Z toho vyplývá, že právo na odpověď nevznikne, pokud bude sdělení obsahovat pouze hodnotové soudy. V praxi lze však v některých případech jen stěží rozpoznat, zda se jedná o skutkové tvrzení nebo o hodnotový soud. Za skutkové tvrzení se obecně považují tvrzení, jež je možné dokázat (např. věta: „Josef Novák byl v osmdesátých letech spolupracovníkem Státní bezpečnosti“). Naproti tomu u hodnotového soudu není možné jeho pravdivost důkazem ověřit a je subjektivní povahy (např. věta: „Politik Nováček není dobrým řečníkem“). Nezastupitelnou úlohu při rozhodování, zda se jedná o hodnotový soud či skutkové tvrzení, hraje judikatura.92 Omezení práva na odpověď pouze na případy sdě-
90
RAHIM, M. Německé tiskové právo – stručný přehled institutu odpovědi. Právní rozhledy, 1999, č. 6, s. 340 a literatura tam uvedená. 91 Srov. JELÍNEK, M. Připomínky Syndikátu novinářů k návrhu tiskového zákona. Mediažurnál, 1999, č. 6, s. 8. 92 Např. v odůvodnění nálezu I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005 Ústavní soud uvedl, že „výroky stěžovatele (o kontaktech H. V. s „mafiány“ a „mafií“, pozn. autora) nejsou v kontextu celého článku tvrzením skutečnosti, ale hodnotovým soudem. Pokud obecné soudy požadovaly prokázání tohoto hodnotového soudu, postupovaly protiústavně a porušily jak čl. 17 odst. 2 Listiny, tak čl. 10 Úmluvy.“ K problematice hodno-
48
lení obsahující skutková tvrzení souvisí s úlohou tisku v demokratické společnosti, kterou je sdělovat informace a myšlenky o veškerých otázkách veřejného zájmu,93 včetně informací a myšlenek, které jsou pro někoho nepříjemné, zraňující, šokující či znepokojující.94 ESLP odmítá připustit, aby novinář mohl formulovat kritické názory pouze pod podmínkou, že může dokázat jejich pravdivost.95 Lze zcela souhlasit s názorem, že „rozšíření práva na odpověď i na hodnotící úsudky by mohlo vést k neúnosnému omezení vlastního tiskového zpravodajství ve prospěch odpovědí dotčených osob, které by mohlo mít za následek nezpůsobilost periodického tisku plnit svou informační a kontrolní úlohu, což by ve svých důsledcích vedlo k nepřiměřenému ohraničení svobody projevu.“96 Dostatečná ochrana dotčeným subjektům proti excesivní kritice, případně proti sdělením opírajícím se o nepravdivé skutečnosti, je poskytována prostřednictvím nástrojů k ochraně osobnosti dle ustanovení § 11 až 16, resp. § 19b odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“). Bylo řečeno, že podmínkou uplatnění práva na odpověď je existence uveřejněného sdělení obsahující skutkové tvrzení. Co se ovšem skrývá pod pojmem sdělení? Je možné za sdělení obsahující skutková tvrzení považovat také např. reklamu či fotografie a jiná vyobrazování? Dle názoru autora této práce o tom není pochyb. Nejvyšší soud je ovšem jiného názoru.97 Otázka, zda je třeba ke vzniku oprávnění požadovat uveřejnění odpovědi, aby sdělení bylo nepravdivé, nebo zda oprávnění vznikne i v případě pravdivého sdělení, je diskutabilní. K této otázce se vyjadřoval také spolkový ústavní soud, dle jehož názoru je pravdivost skutkového tvrzení nepodstatná a právo na odpověď je možné i u pravdivých skutkových tvrzení. U práva odpovědi se jedná jenom o realizaci práva dotčeného vyjádřit se k veřejnosti, na kterou se obracelo původní tvrzení, a to nezávisle na objektivní pravdě.98 V českém právním prostředí je stejného názoru také např. T.
tového soudu se vyjádřil svým rozsudkem také ESLP např. ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. července 1986. 93 Srov. rozsudek ESLP ve věci Thorgeir Thorgeirson proti Islandu ze dne 25. 6. 1992. 94 Srov. rozsudek ESLP ve věci Incal proti Turecku ze dne 9. 6. 1998. 95 Srov. též rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986. 96 DOLEŽÍLEK, J. Právo na odpověď a na dodatečné sdělení podle nového tiskového zákona. Právní rozhledy, 1999, č. 10, s. 433. 97 Nejvyšší soud ČR se ve svém rozsudku ze dne 19. února 2003 ve věci sp. zn. 28 Cdo 1969/2002 vyjádřil k výkladu pojmu „sdělení“ takto: „Zákon č. 46/2000 Sb. ve svých ustanoveních užívá jmenovitě pojmy sdělení a tvrzení; neobsahuje ve srovnání s občanským zákoníkem a jeho ustanoveními o ochraně osobností pojmy „projevy“ a naproti tomu „obrazové snímky“. Tento rozdíl ve slovním znění ustanovení uváděných norem nelze přesvědčivě nahradit či doplnit širším výkladem pojmu „sdělení“ a „tvrzení“ tak, že jimi jsou míněny i obrazové snímky a fotografie.“ 98 Rozhodnutí BVerfGE 63, 131 = NJW 1983, 1179. Cit. dle RAHIM, M. Německé tiskové právo – stručný přehled institutu odpovědi. Právní rozhledy, 1999, č. 6, s. 341.
49
Sokol.99 Opačný názor zastává např. J. Doležílek, který dovozuje z § 10 odst. 2 TZ, že odpovědět lze jen na skutkové tvrzení, které je nepravdivé nebo neúplné či které pravdu jinak zkresluje. Ovšem i J. Doležílek připouští, že pravdu zkreslujícím tvrzením může být i pravdivý údaj vytržený z kontextu.100 Přikláním se k názoru Spolkového ústavního soudu a T. Sokola, že právo na odpověď vznikne i v případě zveřejnění pravdivého skutkového tvrzení, jelikož dotčené osobě by měla být zachována možnost skutkové tvrzení uvést na pravou míru, doplnit nebo zpřesnit, a to i v případě, že skutkové tvrzení bude z pohledu novináře či vydavatele pravdivé. I zdánlivě pravdivé a dokazatelné skutkové tvrzení lze totiž často uvést na pravou míru, doplnit či zpřesnit. Další podmínkou uplatnění práva na odpověď je, že skutkové tvrzení se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména či dobré pověsti určité právnické osoby. M. Rahim hovoří o „dotčenosti“.101 Tímto se rozumí, že osoba má ke sdělenému skutkovému tvrzení individuální vztah. Oprávněn uveřejnit odpověď je ten, kdo je individuálně dotčen; nestačí tedy aby byl dotčen jako příslušník určité skupiny, jako např. kuřáci, hudebníci, zedníci apod. K individualizaci však není potřeba sdělit jméno dotčeného, stačí když je objektivně možné určité sdělení s určitou osobou spojit anebo ji identifikovat z kontextu. Odpověď se musí omezit pouze na skutková tvrzení, kterými se tvrzení dotýkající se cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, resp. jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, resp. jeho části. Z odpovědi musí být také patrno, kdo ji činí. Odpovědi předchází žádost o uveřejnění odpovědi, jež obsahuje návrh znění odpovědi. Zákon pro žádost stanovuje písemnou formu. Lze se klonit k názoru, že písemná forma bude zachována i v případě, že odpověď bude napsána prostřednictvím emailu. TZ stanovuje prekluzivní lhůtu 30 dnů k doručení žádosti o uveřejnění odpovědi vydavateli ode dne uveřejnění napadeného sdělení. Počítání lhůt se bude řídit obecně platnými
99
T. Sokol připomíná, že zákon dle jeho názoru nerozlišuje, zda zásah do cti byl způsoben tvrzením pravdivým či nepravdivým. Tudíž vydavatel nemá možnost ani prostor pro posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti odpovědi. 100 DOLEŽÍLEK, J. Právo na odpověď a na dodatečné sdělení podle nového tiskového zákona. Právní rozhledy, 1999, č. 10, s. 433. 101 RAHIM, M. Německé tiskové právo – stručný přehled institutu odpovědi. Právní rozhledy, 1999, č. 6, s. 340–341.
50
principy (OZ).102 Vydavatel nemůže hodnotit, zda skutkové tvrzení v odpovědi skutečně obsahují údaje, které uvádí na pravou míru, zpřesňují či doplňují napadené skutkové tvrzení. Z toho vyplývá, že vydavatel nemá možnost odpověď, která jinak splňuje ostatní náležitosti (je ve lhůtě, má písemnou formu apod.), odmítnout uveřejnit (vyjma případů dle § 15 TZ) ani jinak upravovat, a to ani v případě, že by bylo zcela zjevné, že odpověď není pravdivá. Pokud by tak přesto učinil, nezbylo by dotčené osobě nic jiného, než se obrátit na soud. Zákon obsahuje také ustanovení, které má zabránit, aby se na stránkách periodického tisku vytvářely dalekosáhlé názorové diskuze a jiné řetězce skutkových tvrzení a odpovědí.103 Hlavním záměrem bylo, aby nebylo možné uveřejňovat odpovědi na již jednou zveřejněnou odpověď. Ovšem konkrétní znění ustanovení v zákoně není z jazykového hlediska zcela jasné a k dosažení zmíněného účelu by bylo vhodnější znění jiné.104 Práva na odpověď je možné se domáhat i po smrti dotčené fyzické osoby. Oprávněným je manžel a děti zemřelé fyzické osoby, není-li jich, potom její rodiče. Zákon však již nepamatuje na situaci, pokud se s žádostí o odpověď na vydavatele obrátí např. manžel i dítě a každý s jiným, např. protikladným sdělením. Problém by se vyřešil, kdyby zákon uplatnil posloupnost i mezi manželem a dětmi (např. „…právo odpovědi po smrti dotčené fyzické osoby přísluší jejímu manželovi, není-li ho, potom jejím dětem a není-li manžela ani dětí, jejím rodičům.“) Odpověď je vydavatel povinen uveřejnit ve stejném periodickém tisku, v němž bylo uveřejněno napadené sdělení. Pokud to není možné (např. z důvodu zániku periodického tisku, v němž bylo napadené sdělení uveřejněno), je vydavatel povinen zajistit uveřejnění odpovědi v periodickém tisku, na němž se dohodne s osobou, která o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení žádá. Předmětem takové dohody musí být též místo a forma uveřejnění odpovědi. Odpověď musí vydavatel uveřejnit způsobem, aby nové sdělení bylo umístěním a formou (tzn. velikostí, typem, barvou písma apod.) rovnocenné napadenému sdělení. Lze se ztotožnit s názorem, že požadavek rovnocennosti 102
Srov. § 122 OZ a zejména nález Ústavního soudu ČR č. 30/1998 Sb. ze dne 17. 12. 1997, z něhož plyne, že pokud zvláštní právní předpis neobsahuje úpravu počítání lhůt (v našem případě TZ), je třeba jejich počátek i ukončení vykládat v souladu s obecně platnými principy. 103 § 10 odst. 3 TZ: „Osoba, na jejíž žádost byla vydavatelem uveřejněna odpověď podle tohoto zákona, nemůže požadovat uveřejnění další odpovědi na tuto odpověď.“ 104 H. Chaloupková hovoří o zmatečnosti ustanovení 10 odst. 3 TZ. Naopak T. Sokol se nad zněním § 10 odst.3 nijak nepozastavuje. Srov. CHALOUPKOVÁ, H. Zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 40 a SOKOL, T. Tisk a právo. Brno: Nakladatelství ORAC, 2001, s. 82.
51
umístění sdělení nemusí vždy znamenat jen jeho uvedení na stejné straně. Bude postačovat, když bude odpověď umístěna ve stejné části periodického tisku, i když třeba na jiné straně.105 Nebylo by logické, ba ani správné trvat na tom, aby odpověď byla umístěna na stejné straně jako původní napadené sdělení. Umístění jednotlivých tematicky zaměřených částí periodika se může měnit, a mohlo by tak dojít např. k situaci, že odpověď bude uvedena v části periodika věnující se recenzím nových knih, zatímco původní sdělení bylo v části věnující se politickým otázkám. Rozsahem musí být odpověď přiměřená napadenému sdělení a je-li napadena pouze část sdělení, potom této jeho části. Odpověď musí být uveřejněna na náklady vydavatele, musí být v jazyce, ve kterém bylo napadené sdělení uveřejněno, a musí být za odpověď výslovně označena. Uveřejněná odpověď musí uvádět jméno a příjmení nebo název právnické osoby, která o odpověď požádala. Vydavatel je povinen uveřejnit odpověď, pokud je to možné, do osmi dnů ode dne doručení žádosti o uveřejnění odpovědi. Není-li to možné (např. z důvodu delších period ve vydáních), je vydavatel povinen uveřejnit odpověď v nejbližším následujícím vydání stejného periodického tisku. O takovém postupu je však vydavatel povinen informovat osobu, která žádost o uveřejnění odpovědi podala, a to do osmi dnů ode dne doručení její žádosti. V této informaci je rovněž povinen označit vydání periodického tisku, v němž dojde k uveřejnění odpovědi. V zákoně jsou stanoveny také výjimky z povinnosti uveřejnit odpověď. Vydavatel není povinen uveřejnit odpověď, pokud by navrhovaným textem odpovědi byl spáchán trestný čin nebo správní delikt. Vydavatel je dále zbaven povinnosti uveřejnit odpověď, pokud by byl navrhovaný text odpovědi v rozporu s dobrými mravy.106 Další výjimkou je případ, kdy napadené sdělení, popřípadě jeho část, je citací sdělení třetí osoby, která toto sdělení určila pro veřejnost, nebo je pravdivou interpretací takovéhoto sdělení a jako takové bylo označeno nebo prezentováno (např. sdělení učiněná na tiskové konferenci). Naposledy uvedená výjimka z povinnosti vydavatele uveřejnit odpověď však nevylučuje jeho odpovědnost za zásah do osobnostních práv fyzické osoby nebo práva na ochranu jména a dobré pověsti právnické osoby (OZ), a to ani v případě, že by se vydavatel výslovně odvolával na to, že napadené sdělení nevyjadřuje jeho názor či názor redakce. Vydavatel není konečně povinen uveřejnit odpověď ani v případě, že 105
Podobně též DOLEŽÍLEK, J. Právo na odpověď a na dodatečné sdělení podle nového tiskového zákona. Právní rozhledy, 1999, č. 10, s. 435. 106 K pojmu „dobré mravy“ se vyjádřil také Nejvyšší soud ČR ve věci ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96. Nejvyšší soud v rozsudku judikoval, že „dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.“
52
žádost o její uveřejnění směřuje vůči sdělení, které bylo uveřejněno na základě prokazatelného předchozího souhlasu osoby, která žádost o odpověď podala. Pro případ, že by vydavatel nevyhověl žádosti fyzické nebo právnické osoby o uveřejnění odpovědi, nebo pokud vydavatel nesplní podmínky pro uveřejnění stanovené v TZ, má oprávněná osoba možnost obrátit se na soud, aby o povinnosti uveřejnit odpověď rozhodl. Žaloba bude vždy tedy znít na plnění a musí být podána osobou, která žádala o uveřejnění odpovědi, a to do 15 dnů od uplynutí osmidenní lhůty pro uveřejnění odpovědi, jinak právo zaniká (prekluze). Věcně příslušným je v prvním stupni krajský soud.107 Místně příslušným je krajský soud, v jehož obvodu je obecný soud vydavatele.108
5.3.7 Institut dodatečného sdělení Tento institut byl do našeho právního řádu zaveden také až spolu s TZ. STZ institut dodatečného sdělení neznal. Institut vychází a navazuje na zásadu presumpce neviny. Zákonodárce se snažil reagovat na situace, kdy periodický tisk informoval např. o probíhajícím trestním řízení nebo o obvinění určité fyzické osoby ze strany orgánů činných v trestním řízení, ale posléze již nereagoval, resp. neinformoval, o stažení obvinění nebo o zastavení trestního stíhání. Tím docházelo k situacím, že osoby s „pošramocenou“ pověstí díky sdělení tisku již nebyly „očišťovány“ informacemi např. o zastavení trestního stíhání nebo o osvobozujícím rozsudku soudu. Právo na dodatečné sdělení vzniká v případě, že bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení o neukončeném trestním řízení, přestupkovém řízení anebo o řízení ve věcech správních deliktů vedeném proti osobě, kterou lze podle tohoto sdělení identifikovat. Tato osoba má právo na vydavateli požadovat uveřejnění informace o konečném výsledku řízení jako dodatečného sdělení. Vydavateli je stanovena povinnost na žádost této osoby informaci o pravomocném rozhodnutí uveřejnit formou dodatečného sdělení. Zcela logické je pak ustanovení (§ 15 odst. 3 TZ), které vydavatele zbavuje povinnosti uveřejnit dodatečné sdělení v případě, že informuje z vlastního podnětu o skutečnostech, které by v opačném případě byly obsahem dodatečného sdělení. O dodatečné sdělení se žádá prostřednictvím žádosti o uveřejnění dodatečného sdělení, jež musí být
107
Dle § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“). 108 Dle § 85a OSŘ.
53
vydavateli doručena do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým bylo řízení pravomocně skončeno. Lhůta je prekluzivní. O možnosti posmrtného využití práva na dodatečné sdělení, dalších náležitostech žádosti o dodatečné sdělení, podmínkách uveřejnění dodatečného sdělení a možnosti uplatnění práva dodatečného sdělení u soudu platí výklad o institutu odpovědi shodně.
5.3.8
Redakční tajemství
Institut ochrany zdroje informací byl nově do českého právního řádu zakotven až spolu s účinností TZ. Ovšem je nutné podotknout, že již v době účinnosti STZ soudy v souvislosti s tvrzeními zveřejněnými ve sdělovacích prostředcích vesměs respektovaly odmítání vydavatelů, šéfredaktorů, příp. jiných osob, zveřejňovat své zdroje.109 Stojí za zmínku, že povinnost novináře chránit zdroj informací, jestliže si tento zdroj přeje zůstat utajen, byla stanovena Etickým kodexem novináře110 ještě před účinností TZ. Institut redakčního tajemství má v českém tiskovém právu své opodstatnění. Povaha činnosti hromadných sdělovacích prostředků, tzn. především získávání informací a jejich další šíření, vyžaduje, aby byla na základě zákona garantována ochrana zdroje informací, které tvoří obsahovou náplň sdělení určených veřejnosti. Takovouto ochranou je právě institut redakčního tajemství. Důležitou inspirací a podnětem k zakotvení redakčního tajemství do českého právního řádu bylo pro zákonodárce rozhodnutí ESLP ve věci Goodwin proti Spojenému Království.111 V tomto rozhodnutí byla označena ochrana novinářského zdroje za jeden ze základních pilířů svobody tisku a absence takové ochrany by mohla novinářské zdroje odradit od pomoci tisku v informování veřejnosti o otázkách obecného zájmu.112 Základní funkcí redakčního tajemství je zajistit novinářům přístup k informacím, neboť právě získání informace je společným zájmem novináře i vydavatele. Institut má chránit především informátora, který disponuje určitými údaji, resp. informacemi, ale obává se je uveřejnit z důvodu strachu z hrozící újmy. Novináři pak chybí potřebná informace, veřejnosti sdělení ze strany periodického tisku a vydavateli zisk. TZ proto stanovuje fyzické nebo právnické osobě, 109
Srov. SOKOL, T. Tisk a právo. Brno: Nakladatelství ORAC, 2001, s. 93. Viz bod 3. písm. b. Etického kodexu novináře, ve znění aktualizace správní rady ze dne 25. 11. 1999. Dokument je dostupný z: http://www.syndikat-novinaru.cz/etika/kodex.phtml. 111 Rozhodnutí ESLP ve věci Goodwin proti Spojenému Království ze dne 27. března 1996 výslovně zmiňuje důvodová zpráva k zákonu č. 46/2000 Sb. ze dne 16. 5. 1999. 112 Tamtéž. 110
54
která se podílela na získávání nebo zpracování informací pro uveřejnění nebo uveřejněných v periodickém tisku, možnost113 odepřít soudu nebo jinému státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy poskytnutí informace o původu či obsahu těchto informací. V praxi půjde nejen o redaktory zaměstnané v pracovním poměru, ale i novináře pracující relativně samostatně, kteří do periodického tisku přispívají na základě jiných smluv než pracovních (např. smlouva o dílo) anebo o jiné členy redakce (např. editoři, šéfredaktor, vydavatel), případně o externí informátory. Z dikce zákona nevyplývá, že by informace musely být nejprve uveřejněny nebo použity proto, aby bylo možno odepřít poskytnutí informace o původu informací. TZ umožňuje rovněž odepření předložení nebo vydání věcí, z nichž by mohl být zjištěn původ či obsah zmíněných informací.114 Důvodem výslovného zakotvení práva odepřít předložení nebo vydání věcí, z nichž by mohl být zjištěn původ či obsah těchto informací, je, aby nemohla být v praxi ochrana zdroje obcházena. Souhrnně lze institut ochrany zdroje charakterizovat tak, že je koncipován jako právo odepřít poskytnutí informace, s jejíž pomocí by mohla být zjištěna totožnost osoby, která uveřejněné informace poskytla. Otázkou však je, zda zatím uvedené závěry platí i pro situace, kdy působnost TZ dána není. Odpověď je možné hledat s pomocí judikatury Ústavního soudu ČR. K problematice redakčního tajemství se poprvé Ústavní soud vyjádřil nálezem I. ÚS 394/04 ze dne 27. 9. 2005. Kauza se týkala stěžovatele, jenž je novinářem – publicistou, dokumentaristou a scénáristou a podílel se na vytvoření dokumentárního cyklu, který se mj. zabýval nevyjasněným úmrtím amerického občana Ch. J., který zemřel v srpnu 1967 v Praze. Dokument byl vysílán Českou televizí. Záhy po odvysílání se stěžovateli ozvala osoba, která mu chtěla poskytnout relevantní informace o smrti Ch. J. Při setkání mezi stěžovatelem a touto osobou mu osoba zdůraznila, že se na něj obrací jako na autora dokumentárního cyklu a chce mu poskytnout informace, které doplní obraz případu Ch. J. Stěžovatel této osobě sdělil, že by bylo vhodné tyto informace poskytnout i Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který se případem zabývá. Uvedená osoba stěžovateli sdělila, že souhlasí, aby stěžovatel tyto informace předal, avšak výslovně a důrazně si nepřála, aby bylo v této souvislosti jakýmkoliv způsobem uvedeno její jméno a totožnost. Stěžovatel osobě zamlčení její identity slíbil. Uvedená osoba pak stěžovateli poskytla nepřímé svědectví z doslechu, které pro něho mělo podstatný význam pro další zpracování látky. Stěžovatel tyto informace považoval za přínosné a obrátil se na Úřad dokumentace a vyšetřování, jemuž vysvětlil, jakým způsobem se k informaci dostal, a vysvětil i skutečnost, že osoba poskytující informaci si výslovně nepřála, aby byla její totožnost Úřadu odhalena. I přesto byl na stěžovatele vyvíjen nátlak, aby přes jím učiněný slib sdělil, od koho a jakým způsobem informace získal. Protože to stěžovatel odmítl, mj. také s poukazem na ochranu informačních zdrojů novináře, byla mu uložena pořádková pokuta ve výši 40 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost Městskému státnímu zastupitelství, které ovšem rozhodnutí svým usnesením potvrdilo s odůvodněním, že má sice dle § 41 ZRTV (v tomto zákoně je upraven institut ochrany zdro113
Syndikát kritizoval, že pokud zákon stanoví pouze možnost nebo právo odepřít poskytnutí informace, nebude informátor o moc sdílnější, a to z důvodů obav, že novinář nebo vydavatel svého práva odepřít poskytnutí informace o původu či obsahu informací nevyužijí. Proto syndikát navrhoval, aby zákon stanovil novináři nebo vydavateli povinnost nikomu neprozradit zdroj informací. Srov. JELÍNEK, M. Připomínky Syndikátu novinářů k návrhu tiskového zákona. Mediažurnál, 1999, č. 6, s. 8. 114 § 16 odst. 2 TZ.
55
je v prakticky shodném znění jako v TZ, pozn. autora) právo odmítnout sdělit jméno zdroje informací, ovšem tímto ustanovením není dotčena jeho povinnost oznámit trestný čin, překazit jej a nenadržovat jeho pachateli. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud, aby zrušil usnesení Úřadu dokumentace a vyšetřování a Městského státního zastupitelství.
Ústavní soud napadená usnesení zrušil s konstatováním, že byla porušena ustanovení čl. 17 odst. 1, 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 EÚLP. Ústavní soud konstatoval, že nebyly dány podmínky pro omezení svobody projevu; omezení musí být stanoveno zákonem, zákon musí sledovat legitimní cíl a musí jít jen o takové omezení, které je nezbytné v demokratické společnosti.115 Ve zmíněné kauze bylo Ústavním soudem konstatováno, že první dvě podmínky (omezení práva stanoveno zákonem a legitimní cíl) byly naplněny. Nebyla však naplněna podmínka poslední, tedy omezení (v našem případě sankce ve výši 40 000 Kč) nebylo nezbytné v demokratické společnosti. V uvedeném nálezu Ústavní soud dále konstatoval, že právo sdělovacích prostředků na utajení zdroje informace je derivátem ústavního práva na svobodu projevu. Nutno podotknout, že Ústavní soud byl silně ovlivněn judikaturou ESLP. Význam tohoto nálezu spočívá v tom, že právo odmítnout zveřejnění zdroje informací není vázáno na režim TZ nebo ZRTV, ale právo je chráněno přímo Listinou, tudíž lze si představit jeho použití např. v prostředí internetu. TZ však stanovuje určité výjimky z institutu redakčního tajemství. Ochrany zdroje informací se nemůže dovolávat osoba, jestliže by tím byla naplněna skutková podstata trestného činu nadržování (§ 166 TrZ), nepřekažení trestného činu (§ 167 TrZ) a neoznámení trestného činu (§ 168 TrZ). Novinář tak nemůže využít práva utajovat zdroj informací, jinak by se dopustil trestného činu. Vydavateli je stanovena povinnost sdělit na výzvu správce daně jméno a bydliště, resp. název a sídlo, objednatele inzerátu uveřejněného pod značkou.116
5.3.9
Sankce
O konkrétních sankcích bylo již hovořeno v souvislosti s jednotlivými instituty TZ. Na tomto místě bude výklad o sankčních ustanoveních pouze doplněn. TZ stanovuje zpřísněné sankce v případech, kdy dojde k opětovnému porušení sankci podléhajících ustanovení, resp. povinností. Za opětovné porušení považuje TZ takové porušení, jehož se vydavatel dopustí v době do jednoho roku od právní moci 115
Přinejmenším inspirace judikaturou ESLP je zcela zjevná. Tato povinnost je upravena též v § 34 odst. 15 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. 116
56
rozhodnutí, jímž byla uložena pokuta za předchozí porušení povinnosti dle TZ. Za opětovné porušení uloží krajský úřad vydavateli pokutu až do výše dvojnásobku horní hranice v textu již zmiňovaných sazeb. Pokuty ukládá, vybírá a vymáhá krajský úřad, jenž při stanovení pokuty přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, délce trvání a následkům porušení povinnosti. Pokuty jsou příjmem kraje. Konkrétní výše pokuty tedy záleží na uvážení krajského úřadu. Při ukládání pokut bude krajský úřad postupovat dle správního řádu117 a při jejich vymáhání potom dle zákona o správě daní a poplatků.118 Subjektivní lhůta pro zahájení řízení o uložení pokuty je jeden rok ode dne, kdy se krajský úřad o porušení povinností dozvěděl. Objektivní lhůta je tříletá a běží ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo.
5.4 Zákon o neperiodických publikacích (ZNP) Úprava neperiodických publikací je obsažena v ZNP. Zákon byl přijat převážně z důvodu, že úprava obsažená v zákoně č. 106/1991 Sb., o neperiodických publikacích, ve znění pozdějších předpisů, již nevyhovovala potřebám vyvíjejících se společenských vztahů, systémovým ekonomickým změnám, ani proměnám právního řádu po roce 1989. Oproti úpravě v zákoně č. 106/1991 Sb. již ZNP neobsahuje úpravu evidence vydavatelů Ministerstvem kultury, která neměla pro kontrolu zákonem stanovených povinností zásadní přínos. Bylo tomu tak z toho důvodu, že ohlašovací povinnost, na které byla evidence Ministerstvem kultury postavena, nebyla ze strany povinných subjektů dodržována a ani konstrukce ohlašovací povinnosti nebyla vhodná.119
5.4.1 Neperiodické publikace Zákon se vztahuje na neperiodické publikace, což jsou rozmnoženiny děl literárních, vědeckých a uměleckých (ve smyslu autorského zákona), které jsou určeny k veřejnému šíření, jsou vydávány jednorázově, nejvýše však jednou ročně. Pokud jsou vydávány po částech, mohou být vydávány i častěji, musí však obsahově tvořit jeden celek. Z dikce zákona je zřejmé, že půjde nejen o rozmnoženiny pořízené tiskovými technikami, ale též o rozmnoženiny pořízené jinými způsoby za předpokladu splnění zákonem stanove117
Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. 119 Důvodová zpráva k zákonu č. 37/1995 Sb. ze dne 22. 11. 1994. 118
57
ných kritérií. Rovněž nezáleží na způsobu jejich pořízení nebo nosiči či podobě. Veřejným šířením zákon rozumí „zpřístupnění neperiodické publikaci individuálně neurčenému okruhu osob“, což znamená, že za veřejné šíření se bude považovat nejen prodej neperiodických publikací, ale také např. šíření zdarma, veřejné rozdávání apod. Zákon se však nevztahuje na všechny neperiodické publikace. Taxativním výčtem ZNP stanovuje, na které neperiodické publikace se nevztahuje. Je tak učiněno z různých důvodů. Buď jsou povinnosti týkající se těchto neperiodických publikací upraveny zvláštním předpisem nebo není regulace zákonem na místě. Neperiodickými publikacemi, na které se ZNP nevztahuje, jsou: a) rozmnoženiny audiovizuálních děl; b) rozmnoženiny, které slouží provozní potřebě při výrobě a odbytu výrobků nebo při poskytování služeb, nebo rozmnoženiny, jež jsou součástí výrobků; c) bankovky, poštovní známky, mince, platební známky, kolkové známky, poštovní ceniny, losy a cenné papíry; d) plastické a nástěnné mapy, globy a základní a tematická státní mapová díla v analogové a digitální formě; e) trojrozměrné rozmnoženiny výtvarných děl; f) rozmnoženiny programů počítačů; g) propagační materiály politických stran a politických hnutí, občanských sdružení, organizací s mezinárodním prvkem, nadací, církví a náboženských společností; h) rozmnoženiny vydané v cizině, pokud vydavatel nemá organizační složku na území České republiky.
5.4.2
Povinné údaje
Neperiodické publikace neuvedené ve výše uvedeném výčtu musí obsahovat povinné údaje, díky nimž je možná jejich identifikace, jež je nutná pro kontrolu dodržování povinností uložených jinými právními předpisy (např. živnostenský zákon) a pro ochranu práv dle autorského zákona120 a OZ. Povinné údaje mají význam pro katalogizační účely, dále plní důležitou úlohu v procesu zatřiďování a elektronizace neperiodických publikací do informačních systémů, databází a vyhledávacích systémů. Neperiodické publikace, na které spadají do působnosti ZNP, musí obsahovat tyto povinné údaje, při jejichž absenci nemůže být veřejně šířena: a) název díla; b) jména autorů, jejichž díla jsou v publikaci obsažena, jsou-li známa a autoři jejich uvedení výslovně nezakázali, popřípadě pseudonymy autorů – tj. autor
120
Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších přepisů.
58
c) d) e) f) g) h)
původního díla, autor překladu, autor grafických děl (obálka, přebal, ilustrace) apod.; údaje o vydavateli – tj. obchodní jméno a sídlo nebo jméno, příjmení a trvalý pobyt; rok prvního vydání, je-li znám; u děl přeložených původní název díla a označení vydání, z něhož byl pořízen překlad; označení nositele autorských práv; číslo Mezinárodního standardního číslování knih (ISBN), pokud bylo uděleno; obchodní jméno (firma) a sídlo nebo jméno, příjmení a trvalý pobyt osoby, která neperiodickou publikaci vyrobila, a rok, ve kterém byla tato publikace vydána.
Osobou, která je povinna zajistit, aby neperiodická publikace obsahovala stanovené údaje, je vydavatel. Jestliže vydavatel nesplní stanovenou povinnost a neperiodická publikace nebude obsahovat uvedené povinné údaje, hrozí mu pokuta až do výše 50 000 Kč. Pokuta bude uložena také osobě, která veřejně šíří neperiodickou publikaci, v níž nejsou obsaženy povinné údaje. V tomto případě může pokuta sahat až do výše 25 000 Kč.
5.4.3
Institut povinných výtisků
Oproti dřívější úpravě doznal institut povinných výtisků výrazné změny. Zákon č. 106/1991 Sb., o neperiodických publikacích, ve znění pozdějších předpisů, vycházel z existence federálního uspořádání státu, a proto bylo nutné změnit ustanovení, které stanovovalo jako příjemce povinných výtisků také knihovny na Slovensku. Rovněž množina příjemců (knihoven) byla ve „starém“ zákoně o neperiodických publikacích neúměrně velká. S příchodem ZNP tak muselo dojít k radikální změně, tudíž musel být radikálně zúžen okruh příjemců povinných výtisků. Vydavatel je tedy povinen do 30 dnů ode dne vydání bezplatně a na svůj náklad (např. hradit poštovné) odevzdat z každého vydání neperiodické publikace stanovený počet publikací. Počet stanovuje přímo zákon, a to tak, že Národní knihovně České republiky se odevzdávají dva výtisky, Moravské zemské knihovně v Brně a Vědecké knihovně v Olomouci po jednom výtisku, Městské knihovně v Praze a místně příslušné krajské knihovně podle sídla vydavatele také po jednom výtisku. Výjimkou jsou neperiodické publikace pořízené slepeckým písmem (tzv. Braillovo písmo), jejichž jeden povinný výtisk se odevzdává Knihovně a tiskárně pro nevidomé K. E. Macana v Praze. Došlo tak k radikálnímu sní-
59
žení počtu příjemců povinným výtisků, z původních 17, resp. 23 (pokud připočteme slovenské knihovny), na dnešních 6. Změna rozsahu institutu povinných výtisků byl odrazem procesu změny chápání funkce povinného výtisku a byl nutným transformačním krokem v procesu přizpůsobování jak domácím tržním podmínkám, tak i obdobným právním úpravám v zemích Evropské unie. Důvodová zpráva k ZNP formuluje základní funkce institutu povinného výtisku, kterými jsou: -
vytvoření maximálně úplné konzervační sbírky národní produkce neperiodických publikací a
-
zajištění maximálně úplné a pohotové bibliografické registrace národní produkce neperiodických publikací.
Tyto funkce rovněž představují záruku zachování kontinuity kulturního vývoje.121 Stejně jako TZ u periodických publikací zakotvuje ZNP právo příjemců požadovat výměnu povinného výtisku v případě, že má vady po stránce technického zpracování. K uplatnění tohoto práva je stanovena tříměsíční prekluzivní lhůta počítaná ode dne, kdy byl vadný výtisk příjemci doručen. Na výměnu má vydavatel deset dnů ode dne, kdy mu došel projev vůle příjemce, jímž uplatnil právo na výměnu. V praxi tak zřejmě na rozdíl od institutu povinného výtisku v režimu TZ (srov. část 5.3.5) bude stačit např. telefonické oznámení o existenci vadného výtisku. Dle názoru autora by nebylo na škodu úpravu institutu povinného výtisku v režimu TZ a ZNP sjednotit. Za nesplnění povinnosti odevzdat povinné výtisky hrozí vydavateli pokuta do výše 50 000 Kč. Nutno podotknout, že i v režimu ZNP vyvstává otázka, v jakém vztahu je povinnost odevzdávat povinné výtisky k čl. 11 odst. 4 Listiny. I zde platí výklad uvedený v příslušné části zabývající se institutem povinného výtisku periodických tiskovin.
5.4.4
Institut povinné nabídky prodeje
TZ tento institut nezná. Institut povinné nabídky doplňuje institut povinného výtisku tím, že vydavatel je povinen písemně nabídnout ke koupi jeden výtisk od každé neperiodické publikace, kterou vydává knihovnám, které jsou určeny vyhláškou Ministerstva kultury č. 252/1995 Sb., ve znění pozdějších změn.122 Vydavatel tak musí učinit do 30 121
Důvodová zpráva k zákonu č. 37/1995 Sb. ze dne 22. 11. 1994. Dle této vyhlášky je vydavatel povinen písemně nabídnout ke koupi jeden výtisk jím vydané neperiodické publikace Knihovně Akademie věd České republiky, Parlamentní knihovně prostřednictvím Kanceláře Poslanecké sněmovny, Státní technické knihovně, Knihovně Národního muzea prostřednictvím 122
60
dnů ode dne jejich vydání. Tato nabídka je návrhem na uzavření kupní smlouvy, pro jejíž přijetí je stanovena prekluzivní lhůta jeden měsíc. Oba instituty (povinného výtisku a povinné nabídky prodeje) jsou garancí zajištění kontinuity při budování a doplňování knihovních fondů. Zároveň dávají významným knihovnám možnost přístupu k informacím o produkci neperiodických publikací a možnost jejich nákupu, jež jsou nezbytnými podmínkami pro plnění základních funkcí těchto knihoven (tzn. informační a bibliografické funkce). Vydavateli, který nesplnil nabídkovou povinnost bude uložena pokuta do výše 15 000 Kč.
5.4.5
Sankce
Jaké hrozí sankce za porušení jednotlivých povinností dle ZNP, jsme si již uvedli. Na tomto místě bude výklad o sankcích pouze doplněn. Sankce v režimu ZNP mají formu pokuty. Pokuty vybírá, ukládá a stanovuje jejich výši krajský úřad příslušný dle sídla, resp. trvalého pobytu, vydavatele. Pokud krajský úřad ukládá pokutu za veřejné šíření neperiodické publikace, v níž nejsou uvedeny povinné údaje, je místně příslušným krajský úřad dle místa porušení povinnosti. Výše pokuty zcela záleží na zvážení krajského úřadu, který ovšem musí při jejím stanovování přihlížet k závažnosti, způsobu, délce trvání a následkům protiprávního jednání. Pokuta je příjmem rozpočtu kraje. Subjektivní lhůta pro uložení pokuty je jeden rok ode dne, kdy se krajský úřad o porušení povinností dozvěděl. Objektivní lhůta je tříletá a běží ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Řízení o uložení pokuty prováděná krajským úřadem je správním řízením, tzn., že se na ně bude vztahovat správní řád.123
5.5
Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání (ZRTV)
Vzhledem k rozsahu zákona bude v rámci této části poukázáno toliko na základní instituty a nejdůležitější ustanovení, což pro potřeby této práce bude postačovat. Cílem
Národního muzea, Knihovně Památníku písemnictví prostřednictvím Památníku národního písemnictví, Středočeské vědecké knihovně v Kladně, Jihočeské vědecké knihovně v Českých Budějovicích, Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje, Severočeské vědecké knihovně v Ústí nad Labem, Krajské vědecké knihovně v Liberci, Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové, Moravskoslezské vědecké knihovně v Ostravě, Krajské knihovně v Pardubicích, Krajské knihovně Františka Bartoše ve Zlíně, příspěvkové organizaci, Krajské knihovně Karlovy Vary, Krajské knihovně Vysočiny a Městské knihovně v Praze. 123 Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
61
práce není detailně se zabývat veškerými souvislostmi a problémy souvisejícími se ZRTV, nýbrž toliko seznámit se ZRTV jako s pramenem mediálního práva. Zákon reguluje činnost tzv. elektronických médií (např. rozhlas, televize). I když zákon tohoto pojmu neužívá, můžeme za elektronická média označit taková média, která zajišťují přenos informací svým příjemcům elektronickou cestou. Zákon je označuje jako vysílatele nebo provozovatele vysílání. Regulace elektronických médií je přísnější než regulace tiskových médií. Souvisí to s technickými limity, které omezují možný počet elektronických médií, zatímco tiskových médií může být relativně neomezený počet. Pro vznik a existenci elektronického média je tedy třeba větších zásahů ze strany státu vzhledem k omezenému počtu vysílacích frekvencí, na kterých je možné vysílání provozovat. ZRTV zrušil původní úpravu provozování rozhlasového a televizního vysílání provedenou zákonem č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů a rovněž zákon č. 103/1992 Sb., o Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, ve znění pozdějších předpisů, jenž formou samostatného zákona reguloval její postavení a působnost. Regulace Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada RTV“) je obsažena přímo v ZRTV. Hlavním důvodem přijetí nové úpravy rozhlasového a televizního vysílání bylo, aby úprava rozhlasového a televizního vysílání byla kompatibilní s právem ES, konkrétně se Směrnicí Rady č. 89/552/EEC ze dne 3. října 1989, ke koordinaci některých ustanovení zákonů a administrativních předpisů členských států o provozování televizního vysílání ve znění směrnice č. 97/35/EC o televizi bez hranic (dále jen „Směrnice o televizi bez hranic“) a Úmluvy Rady Evropy o přeshraniční televizi. Dalším důvodem přijetí ZRTV bylo odstranění nedostatků původního zákona o rozhlasovém a televizním vysílání č. 468/1991 Sb. Byla upravena ustanovení týkající se udělovaní licencí v tom smyslu, že došlo k jejich zpřísnění. Nově bylo umožněno prodlužování licencí za předpokladu splnění zákonem stanovených podmínek a zvýšily se horní hranice pokut. Podstatnou změnou je, jak již bylo uvedeno, že nově ZRTV obsahuje úpravu Rady RTV. Řada ustanovení však zůstala téměř netknuta a byla pouze převzata z původní úpravy.
62
„ZRTV stanovuje základní principy a pravidla rozhlasového a televizního vysílání v České republice“124 a práva a povinnosti právnických a fyzických osob při provozování rozhlasového a televizního vysílání. Zákon obsahuje ve svém úvodu velkou množinu definic. Množství z nich vychází ze Směrnice o televizi bez hranic a z Úmluvy Rady Evropy o přeshraniční televizi. Na tomto místě si uvedeme jen některé z nich. Změnou oproti dřívější úpravě je, že ZRTV rozlišuje původní vysílání od převzatého. Rozhlasovým a televizním vysíláním se rozumí „prvotní šíření původních rozhlasových a televizních programů a služeb přímo souvisejících s programy, včetně teletextu v analogovém televizním vysílání, určených k příjmu veřejností v podobě chráněné nebo nechráněné systémem podmíněného přístupu prostřednictvím sítí elektronických komunikací.“125 Ve druhém odstavci § 2 je pak určeno, co se za televizní a rozhlasové vysílání nepovažuje. Nepovažuje se za ně mj. také vysílání prostřednictvím dálkového přístupu, čímž měl zákonodárce na mysli internet. Toto ustanovení ukončilo dlouhé debaty o tom, zda vysílání po internetu, tzv. webcasting, je vysíláním ve smyslu ZRTV. Webcasting je službou informační společnosti dle zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti), ve znění pozdějších předpisů. Nutno podotknout, že výslovné vyjmutí internetu z regulace ZRTV, resp. potvrzení názorů praxe o tomto, je logickým a správným vyřešením otázky ne/regulace internetového vysílání v ZRTV. Nebylo by zřejmě právně konformní podřadit webcasting pod režim licence, neboť by to bylo v rozporu se smyslem licenčního řízení a udělováním licencí vůbec. Webcasting totiž nevyužívá omezené kapacity kmitočtového vysílacího pásma, jež odůvodňuje nutnost výběru vhodného provozovatele skrze licenční řízení, které má zabezpečit, že vybraný provozovatel bude zavázán plnit na základě licenčních podmínek předepsaná programová kritéria. Charakter webcastingu tak nevyžaduje regulaci dle ZRTV.126 Ještě méně vhodným by byl pokus o podřazení webcastingu režimu registrace. Jan Fučík ovšem zmiňuje ještě jednu možnou a v současné době aktuální variantu vzhledem k plánované celkové digitalizaci vysílání, a tou je situace, kdy by došlo k využití digitální kapacity kmitočtového pásma a webcasting by byl dostupný veřejnosti 124
Důvodová zpráva k návrhu zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání ze dne 19. 9. 2000. 125 § 2 odst. 1 písm. a) ZRTV. 126 Podobně FUČÍK, J. Rozlišení rozhlasového a televizního vysílání od služeb v informační společnosti. Právní rádce, 2002, č. 8, s. 17.
63
prostřednictvím pozemní (terestriální) distribuce a televizních přijímačů, které by byly schopny přijímat služby internetu, tedy i webcasting. Potom by jistě bylo namístě vzhledem k faktickému využívání kmitočtového spektra, i když jeho digitální „části“ přistoupit k licencování jako u původního nebo převzatého vysílání.127 Převzatým rozhlasovým a televizním vysíláním zákon rozumí „příjem vysílání původních rozhlasových a televizních programů nebo jejich podstatných částí, včetně služeb přímo souvisejících s programy nebo s podstatnými částmi programu, a jejich současné, úplné a nezměněné šíření pro veřejnost prostřednictvím sítí elektronických komunikací; za nezměněné šíření se považuje i šíření české verze televizního programu prvotně vysílaného v cizím jazyce.“128 Sítě elektronických komunikací jsou „přenosové systémy, popřípadě spojovací nebo směrovací zařízení a jiné prostředky, které umožňují přenos signálů po vedení, rádiem, optickými nebo jinými elektromagnetickými prostředky, včetně družicových sítí, pevných sítí s komutací okruhů nebo paketů a mobilních zemských sítí, sítí pro rozvod elektrické energie v rozsahu, v jakém jsou používány pro přenos signálů, sítí pro rozhlasové a televizní vysílání a sítí kabelové televize, bez ohledu na druh přenášené informace.“129 Vysílání je provozováno provozovatelem. Tím je „právnická nebo fyzická osoba, která sestavuje program, včetně služeb přímo souvisejících s programem, je odpovědná za jejich obsah a pod zvukovým nebo obrazovým označením, jež program i služby přímo související s programem nezaměnitelně identifikuje, tento program a služby přímo související s programem šíří nebo prostřednictvím třetích osob nechává šířit.“130 Nově oproti dřívější úpravě ZRTV zavádí kategorii provozovatele převzatého vysílání, jímž je „právnická nebo fyzická osoba, která rozhoduje o skladbě programů převzatého vysílání, včetně služeb přímo souvisejících s programy převzatého vysílání, a která tyto programy a služby s nimi přímo související šíří nebo prostřednictvím třetích osob nechává v úplné a nezměněné podobě šířit na základě registrace.“131 Provozovatelé lze také dále dělit na provozovatele vysílání ze zákona, jímž je provozovatel, který vysílání provozuje na základě zákona o České televizi (ZCT) nebo na základě zákona o Českém rozhlasu (ZCRo) a provozovatele vysílání s licencí, jímž je provozovatel vysílání, který provozuje vysílání na základě 127
FUČÍK, J. Rozlišení rozhlasového a televizního vysílání od služeb v informační společnosti. Právní rádce, 2002, č. 8, s. 18. 128 § 2 odst. 1 písm. b) ZRTV. 129 § 2 písm. h) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů. 130 § 2 odst. 1 písm. g) ZRTV. 131 § 2 odst. 1 písm. h) ZRTV.
64
licence získané dle ZRTV. O licenčním řízení bude pojednáno níže. Zjednodušeně lze působnost zákona vymezit tak, že se vztahuje na provozovatele vysílání. Třeba připomenout, že se ZRTV úzce souvisí také zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Zákonem č. 127/2005 Sb., se zřizuje Český telekomunikační úřad, který je ústředním správním úřadem pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací a poštovních služeb. Český telekomunikační úřad mj. zajišťuje správu a účelné využívání rádiových kmitočtů a rádiového spektra. V definičních ustanoveních figuruje také definice skryté reklamy. Pojem skryté reklamy je sice obsažen v zákoně o regulaci reklamy (ZRR), který ji zakázal, ale definice v tomto zákoně je nedostačující. Ani definice skryté reklamy v ZRTV však dle J. Fučíka nevyřeší bezezbytku problémy s určováním toho, kdy se o skrytou reklamu jedná a kdy ne.132 Užitečnou definicí je jistě také definice celoplošného vysílání, kterým je vysílání, jež může přijímat alespoň 70 % obyvatel České republiky. Jelikož cílem nové úpravy rozhlasového a televizního vysílání byla kompatibilita s právem ES, přibylo do zákona několik nových pojmů, mezi něž patří např. pojem teleshoppingu, sponzorování, teletext. Naopak chybí např. definice a regulace injektáže, což je označení pro speciální operaci v televizní reklamě – vysouvací lišty objevující se na televizní obrazovce nejčastěji při přenosu sportovních událostí, které vyobrazují např. logo či jiné podobné sdělení.
5.5.1
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (Rada RTV)
Regulačním orgánem pro rozhlasové a televizní vysílání a zároveň nejdůležitějším orgánem regulace v oblasti elektronických médií vůbec je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (Rada RTV). V ZRTV je Rada RTV na rozdíl od předchozí úpravy Rady RTV v samostatném zákoně č. 103/1992 Sb. zakotvena jako správní úřad, který vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání (původního i převzatého). Rada RTV vykonává státní správu, stojí však mimo organizační strukturu státní správy.133 V zákoně č. 103/1992 Sb. nebyla Rada RTV koncipována jako správní orgán, ale
132
FUČÍK, J. Nový zákon o vysílání, Právní rádce, 2002, č. 1, s. 25. Srov. HENDRYCH, D. a kol. Správní právo – Obecná část. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 280–281, 291. Cit. dle BARTOŇ, M. Ústavní zakotvení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. In Hloušek, V., Šimíček, V. (editoři). Výkonná moc v ústavním systému České republiky. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykova univerzita, 2004, s. 216. 133
65
jako státní orgán sui generis a přitom vykovávala státní správu, což bylo v rozporu ústavou. Tento nedostatek byl odstraněn spolu s přijetím ZRTV. Dalším úkolem Rady RTV je dohled na zachování a rozvoj plurality programové nabídky a informací v oblasti rozhlasového a televizního vysílání (původního i převzatého) a dále dbá na obsahovou nezávislost vysílání. Mezi nejdůležitější úkoly a pravomoci Rady RTV patří následující. Rada RTV dohlíží na dodržování právních předpisů v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a podmínek stanovených v rozhodnutí o udělení licence či v rozhodnutí o registraci. Rada RTV uděluje, mění a odnímá licence k provozování rozhlasového a televizního vysílání a rovněž vydává, mění a zrušuje rozhodnutí o registraci k provozování převzatého vysílání. Je důležité upozornit na skutečnost, že takovéto rozhodování Rady RTV o vzniku či zániku oprávnění vysílat může mít velmi zásadní vliv na mocenské uspořádání sil ve státu. Rada také vede evidenci provozovatelů původního a převzatého vysílání a ukládá sankce za porušení ustanovení ZRTV. Rada RTV uveřejňuje prostřednictvím internetu přehled žádostí o licenci a o registraci a přehled udělených licencí a jejich změn, resp. registrací a jejich změn. Jedním z hlavních úkolů Rady RTV je monitoring obsahu rozhlasového a televizního vysílání. Výčet stanovených úkolů Rady RTV je obsažen v § 5 ZRTV. Za velmi trefné lze označit v této souvislosti přirovnání M. Bartoně, který přirovnává Radu RTV k „antimonopolnímu úřadu“ na trhu s informacemi, jejichž pluralita je základním atributem každého demokratického státu.134 Rada RTV má 13 členů, které formálně jmenuje předseda vlády, voleni však jsou Poslaneckou sněmovnou. Členství v Radě RTV je veřejnou funkcí. Funkční období členů Rady RTV je šestileté s tím, že do funkce člena Rady RTV nemůže být navržena a jmenována osoba, která po dvě po sobě jdoucí funkční období, popřípadě jejich částí, vykonávala funkci člena Rady RTV. Odměňování členů se řídí zákonem č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu. Rada RTV si na rozdíl od předchozí úpravy schvaluje a vydává statut, a to sama a bez vlivu Poslanecké sněmovny. ZRTV stanovuje za jakých podmínek se může občan ČR stát členem Rady RTV. Občan musí splňovat podmínku způsobilosti k právním úkonům, trvalého pobytu, věku (dosažení 25 let) a bezúhonnosti. Za nedostatek považuji skuteč134
BARTOŇ, M. Ústavní zakotvení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. In Hloušek, V., Šimíček, V. (editoři). Výkonná moc v ústavním systému České republiky. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykova univerzita, 2004, s. 216.
66
nost, že nejsou stanoveny odborné požadavky na výkon funkce člena Rady RTV. Jak již bylo řečeno, Rada RTV rozhoduje o vzniku oprávnění vysílat a o sankcích (podobně jako soudcové, arbitři apod.), což vzhledem ke vzrůstajícímu vlivu medií může mít zásadní vliv na mocenské uspořádání sil ve státu. Proto by bylo jistě vhodné, aby byly zákonem stanoveny alespoň minimální odborné předpoklady pro výkon funkce člena Rady RTV, které musí členové Rady RTV splňovat. Za současného stavu se může členem Rady stát i občan bez základního vzdělání za předpokladu, že splní ostatní zákonem stanovené podmínky. Za ideální nelze považovat ani způsob výběru kandidátů na funkci Poslaneckou sněmovou. Nelze se pak vyhnout situacím, kdy budou schvalováni do funkce spíše „kamarádi“ poslanců za jejich dobré stranické služby, což může plnit funkci jakéhosi „odchodného“, místo dostatečně kvalifikovaných odborníků z oblasti mediálního práva.135 Rada je odpovědná Poslanecké sněmovně. Té každoročně předkládá výroční zprávu o své činnosti a o stavu rozhlasového a televizního vysílání. Poslanecká sněmovna je oprávněna vyžadovat od Rady RTV vysvětlení a dodatečné informace k výroční zprávě. ZRTV upravuje většinu toho, co dříve upravoval pouze statut Rady RTV. Byla rozšířena transparentnost jednání Rady RTV, jelikož má Rada RTV v mnoha případech povinnost zveřejňovat dokumenty z jednání a další dokumenty způsobem umožňující dálkový přístup, tzn. na internetu. Činnost Rady RTV je hrazena ze státního rozpočtu ČR. Vzhledem k faktickému postavení Rady RTV navrhují někteří autoři zakotvení Rady RTV do ústavního pořádku ČR.136 Ve prospěch ústavního zakotvení Rady RTV argumentují tím, že postavení Rady RTV je ve společnosti důležité a klíčové, tudíž její zakotvení v ústavním pořádku, resp. přímo v Ústavě, je namístě. Její vzrůstající důležitost souvisí se stále vzrůstajícím vlivem médií a také s již zmiňovaným vlivem médií na mocenské uspořádání každého státu. Proto roste také potřeba mediální regulace a potřeba zajištění nezávislosti Rady RTV před politickými, ekonomickými a jinými tlaky. Tato nezávislost by byla zajištěna zakotvením Rady do ústavního pořádku.137 Argumen-
135
Podobný názor prezentovala také právnička TV Nova pro mediální právo JUDr. Markéta Havlová v rámci workshopu na téma „Mediální právo“ na zlínské Fakultě multimediálních komunikací 8. března 2007. 136 Srov. např. BARTOŇ, M. Ústavní zakotvení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. In Hloušek, V., Šimíček, V. (editoři). Výkonná moc v ústavním systému České republiky. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykova univerzita, 2004, s. 213–225. 137 Tamtéž, s. 217–218.
67
tace je rovněž podpořena ústavním zakotvením orgánů podobných Radě RTV v Ústavách některých evropských států (např. Polsko a Portugalsko).138
5.5.2
Licenční řízení
K tomu, aby provozovatel mohl provozovat televizní či rozhlasové vysílání (neplatí pro vysílatele ze zákona), musí získat licenci, kterou uděluje Rada RTV. Licenční řízení úzce souvisí se zavedením duálního vysílání. Duální systém vysílání je systémem spočívajícím na možnosti existence jak soukromoprávních, tak veřejnoprávních vysílatelů. V ČR tomu tak ovšem nebylo vždy. Duální systém vysílání byl poprvé zakotven až zákonem č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Prvním provozovatelem soukromoprávního vysílání byla Premiéra TV. Ani v jiných státech, byť západní Evropy, nebyla situace jiná. Státy si dlouho ponechávaly monopol v oblasti rozhlasového a televizního vysílání. Neochota států připustit existenci soukromých vysílatelů byla způsobena především omezeností vysílacích frekvencí. Tento problém zanikl spolu s technickým pokrokem. Vznik státních monopolů v oblasti rozhlasového a televizního vysílání byl umožněn článkem 10 EÚLP. Článek v poslední větě prvního odstavce umožňuje státům podmínit zahájení rozhlasového nebo televizního vysílání filmovými, rozhlasovými nebo televizními společnostmi povolovacímu režimu. Pokud by tuto větu zmiňované ustanovení neobsahovalo, byl by takový povolovací režim zřejmě v rozporu se svobodou projevu. Monopol veřejnoprávní televize nebyl chápán, soudě dle prvních rozhodnutí Evropské komise, jako porušení svobody projevu.139 Evropská komise uvedla, že čl. 10 odst. 1 EÚLP nebrání státům nepřipustit soukromé vysílání.140 Postupem času však byl názor na přípustnost státního monopolu na vysílání přehodnocen.141 V české republice lze tedy od účinnosti zákona č. 468/1991 Sb. provozovat kromě vysílání na základě zákonného pověření (např. Česká televize) také vysílání na základě udělení licence či rozhodnutí o registraci. 138
Tamtéž, s. 219. Např. rozhodnutí Evropské komise ve věci X. proti Švédsku ze dne 7. února 1968, stížnost č. 3071/67, Directorate of human rights. Cit. dle BARTOŇ, M. Vznik oprávnění provozovat vysílání v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva. Právní rozhledy, 2004, č. 10, s. 381. 140 Rozhodnutí Evropské komise Sc. a Association Z. proti Velké Británii ze dne 12. června 1971, stížnost č. 4515/70, Directorate of human rights. Cit. dle BARTOŇ, M. Vznik oprávnění provozovat vysílání v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva. Právní rozhledy, 2004, č. 10, s. 381. 141 V rozhodnutí ve věci Informationsverein Lentia a další proti Rakousku ze dne 24. listopadu 1993 ESLP uvedl, že úplné znemožnění provozovat soukromé vysílání je značným omezením svobody projevu a pro jeho nezbytnost zde musí být naléhavá potřeba. 139
68
Samotný pojem licence142 nepoužil zákonodárce zcela šťastně, ale negativní dopad nevhodně použitého pojmu je zanedbatelný. Licence opravňuje provozovatele vysílání k rozhlasovému a televiznímu vysílání a k šíření teletextu v analogovém televizním vysílání. Rozlišuje se licence k provozování rozhlasového a televizního vysílání šířeného
prostřednictvím
vysílačů
(terestrické/pozemní
vysílání)
a
licence
k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání šířeného prostřednictvím družic a kabelových systémů. Licence k provozování pozemního vysílání Licenční řízení se již nadále nezahajuje podáním žádosti o licenci, jak tomu bylo v období účinnosti zákona č. 468/1991 Sb., ale vyhlášením licenčního řízení Radou RTV z vlastního podnětu nebo z podnětu uchazeče o licenci. „Rada RTV ve vyhlášení licenčního řízení stanoví lhůtu a místo podání žádosti o licenci, časový rozsah vysílání, územní rozsah vysílání určený souborem technických parametrů v případě analogového vysílání nebo diagramem využití rádiových kmitočtů v případě digitálního vysílání; u licenčního řízení na celoplošné vysílání Rada RTV stanoví požadavky na základní programovou specifikaci celoplošného vysílání. Rada oznámení o vyhlášení licenčního řízení zveřejní na úřední desce, nejméně ve dvou celostátních denících a způsobem umožňujícím dálkový přístup.“143 Na rozdíl od minulého zákona jsou účastníky řízení všichni žadatelé o licenci a licenční řízení se vede se všemi společně. Žadatelé o licenci musí splňovat určité zákonem stanovené předpoklady.144 Ve lhůtě 90 dnů ode dne zahájení licenčního řízení se koná veřejné slyšení a týká-li se licenční řízení vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů pouze digitálně ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty pro podání žádosti o licenci. Veřejné slyšení je určeno k projednání otázek týkajících se programové skladby navrhované jednotlivými účastníky licenčního řízení a účastníci na něm navrhují znění licenčních podmínek. O udělení licence rozhoduje Rada RTV hlasováním na neveřejném zasedání. K rozhodnutí o udělení licence je třeba 9 hlasů členů Rady RTV. Rada při rozhodování o udělení licence hodnotí: 142
I. Telec tvrdí, že licenční smlouva je pojmem soukromoprávním a je již použit pro smluvní vztahy v rámci užití předmětů duševního vlastnictví a navrhuje použití termínu koncese v režimu ZRTV. Srov. TELEC, I. Přehled práva duševního vlastnictví – licenční smlouva. Vyd. 1. Brno: Doplněk, 2002, s. 99. 143 § 15 odst. 2 ZRTV. 144 Např. musí prokázat, že nemají daňové nedoplatky, nebyla jim v posledních pěti letech zrušena licence nebo registrace, ledaže k tomu došlo na žádost provozovatele, nejsou společníkem provozovatele vysílání ze zákona (např. České televize) ani obchodních společností zřízených provozovatelem vysílání ze zákona atd. Srov. § 13 ZRTV.
69
a) b) c) d)
ekonomickou, organizační a technickou připravenost žadatele; transparentnost vlastnických vztahů ve společnosti žadatele; přínos programové skladby k rozmanitosti stávající nabídky programů; zastoupení evropské tvorby, tvorby evropských nezávislých producentů současné tvorby v navrhované programové skladbě televizního vysílání, jde-li o licenci k televiznímu vysílání; e) přínos pro rozvoj původní tvorby; f) v televizním vysílání připravenost žadatele opatřit určité procento vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky pro sluchově postižené; g) přínos žadatele k zajištění rozvoje kultury národnostních, etnických a jiných menšin v ČR. Rozhodnutí o udělení licence nebo zamítnutí žádosti o licenci je správním aktem. Licence je nepřevoditelná a uděluje se na dobu 8 let k rozhlasovému vysílání a k televiznímu vysílání na dobu 12 let. Novinkou ZRTV oproti dřívější úpravě je, že na žádost provozovatele může dobu platnosti licence Rada RTV prodloužit, a to o stejné období, ale pouze jedenkrát. Za určitých okolností může Rada RTV licenci neprodloužit. Rozhodnutí o udělení licence obsahuje mj. také licenční podmínky.145 Výroky v rozhodnutí Rady RTV o zamítnutí žádosti o udělení licence jsou přezkoumatelné soudy ve správním soudnictví. ZRTV výslovně oproti dřívější úpravě upravuje krátkodobé licence a licence ke zkušebnímu vysílání, které jsou časově omezeny na dobu 60 dnů. V případě udělování takovýchto licencí probíhá tzv. zkrácené licenční řízení (srov. §§ 22 a 23 ZRTV). Licenční řízení k provozování vysílání šířeného prostřednictvím družic a kabelových systémů Na rozdíl od licenčního řízení k provozování pozemního vysílání se licenční řízení k provozování vysílání šířeného prostřednictvím družic a kabelových systémů zahajuje z podnětu žadatele o licenci. Účastníkem řízení je pouze tento žadatel o licenci. Jeho žádost musí mít stejné náležitosti jako žádost k pozemnímu vysílání a musí obsahovat souhlas provozovatele kabelové sítě s umístěním programu, jestliže sám nemá oprávnění ke zřízení a provozování kabelové sítě. Rada musí do 30 dnů ode dne zahájení licenčního řízení nařídit ústní jednání s účastníkem licenčního řízení, ve kterém účastník navrhne programovou skladbu. Licenci Rada RTV neudělí pouze tehdy, pokud žadatel nesplňuje zákonem stanovené podmínky nebo pokud navrhovaná programová skladba 145
Licenční podmínky obsahují: označení provozovatele, název programu, označení, zda bude program šířen celoplošně, regionálně či místně, časový a územní rozsah vysílání, trvání licence, základní programovou specifikaci a další programové podmínky a územní rozsah vysílání u kabelových systémů.
70
nesplňuje požadavky kladené na ni v § 31 a 32 odst. 1 ZRTV. Rada RTV neudělí licenci ani v případě, jestliže by její udělení bylo v rozporu se závazky vyplývajícími pro ČR z mezinárodní smlouvy.
5.5.3
Registrace
Provozovatel, který provozuje pouze převzaté (tzn. nikoli původní) vysílání, nepotřebuje ke své činnosti licenci. Stačí, pokud získá rozhodnutí Rady RTV o registraci. Převzaté vysílání může být provozováno pouze prostřednictvím družic nebo kabelových systémů (zákon hovoří o sítích elektronických komunikací). Na registraci je po splnění zákonem stanovených podmínek právní nárok. Přihláška k registraci musí mj. obsahovat způsob technického, organizačního a finančního zajištění převzatého vysílání, informace o programech, které budou šířeny, a technickou specifikaci sítě elektronických komunikací, prostřednictvím které bude převzaté vysílání šířeno. Žadatel o registraci převzatého vysílání je v žádosti o registraci rovněž povinen doložit oprávnění provozovatele původního programu k vysílání. Sám žadatel nemá vliv na programovou skladbu a je pouze jakýmsi zprostředkovatelem vysílání. Registrace vzniká dnem, kdy rozhodnutí Rady RTV nabylo právní moci. Zákon taxativním výčtem také vymezuje, za jakých okolností bude přihláška k registraci zamítnuta. Rada RTV tak učiní, pokud byla přihlašovateli odejmuta licence nebo zrušena registrace v posledních pěti letech z důvodů porušování zákona nebo pokud osoba, která předkládá výpis z evidence Rejstříku trestů, byla pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin. Registrace bude zamítnuta také v případě, že by převzatým vysíláním došlo k porušení právních předpisů ČR.
5.5.4
Práva a povinnosti provozovatelů vysílání a provozovatelů převzatého vysílání
Dřívější úprava rozhlasového a televizního vysílání neupravovala práva a povinnosti provozovatelů tak podrobně, jak je tomu u současného zákona. ZRTV zakotvuje velmi podstatné právo provozovatelů, kterým je právo vysílat programy nezávisle a svobodně, přičemž do jejich obsahu může být zasahováno pouze na základě zákona a v jeho mezích. Každý provozovatel je především povinen dodržovat licenční podmínky. ZRTV
71
stanovuje řadu konkrétních povinností. V praxi vzbuzuje nejvíce diskuzí ustanovení, které provozovateli obecně ukládá, aby poskytoval objektivní a vyvážené informace (§ 31 odst. 2 ZRTV). Přitom však zákon v dalším odstavci stanovuje, že provozovatel je povinen zajistit objektivitu a vyváženost informací ve zpravodajských a politickopublicistických pořadech (§ 31 odst. 3 ZRTV). Úmyslem předkladatelů návrhu zákona bylo stanovit povinnost zajistit objektivitu a vyváženost právě ve zmiňovaných zpravodajských a politicko-publicistických pořadech, což vyplývá z logiky věci. Ovšem snad přílišnou aktivitou nebo neznalostí poslanců došlo k situaci, kdy zákon ukládá povinnost vyváženosti a objektivity jak u zpravodajských a politicko-publicistických pořadů, tak i u všech jiných pořadů. Požadavek vyváženosti u zpravodajských a publicistických pořadů lze, i když s jistými výhradami (např. komentář bude těžko někdy vyvážený), akceptovat. Ovšem požadavek vyváženosti např. u pořadů uměleckých je zcela nereálný a nesmyslný. Rada RTV vykládá pojem vyváženosti tak, že aby byl pořad vyvážený, měly by být slyšeny názory obou stran. V důsledku toho pak dochází z pohledu diváka někdy až k absurdním rozhodnutím Rady RTV, ve kterých je nevyváženost vytýkána a hlavně sankcionována.146 ZRTV dále ukládá, že názory a hodnotící soudy (komentáře) musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru. Provozovatel je povinen dále zajistit, aby nebyla ve vysílaném programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana. Ustanovení je v zákoně, protože si společnost, potažmo zákonodárci, uvědomují moc médií na utváření veřejného mínění, což v politických otázkách platí dvojnásob. Je proto třeba, aby byla zachována nezávislost provozovatele na jakékoli politické moci. Další skupina povinností a restrikcí se dotýká programové skladby147 a sdělovaných informací. Zásadní povinností provozovatele vysílání je sestavovat programovou skladbu tak, aby poskytovala vyváženou nabídku pro všechny obyvatele ČR vzhledem k jejich věku, pohlaví, barvě pleti, víry apod. Provozovatel je především povinen dále 146
Konkrétním případem nesmyslného požadavku na vyváženost může být např. reportáž soukromého vysílatele, která se týkala porušování dopravních předpisů ze strany řidičů tramvají Dopravního podniku hl. m. Prahy. V reportáži byly zveřejněny nezpochybnitelné záběry řidičů tramvají, kterak jezdí často „na červenou“. K problému se vyjádřili policisté, znalci i veřejnost, v reportáži však nezazněl názor dotčených řidičů tramvají. Rada za tuto tzv. „nevyváženost“ udělila pokutu. O problematickém či snad až nemožném dohledání a nepotřebnosti slyšení názoru dotčených řidičů vzhledem k nepopíratelným záběrům není třeba dalekosáhle polemizovat. Soukromý provozovatel podal proti rozhodnutí Rady RTV žalobu k soudu. V době sepsání této práce nebylo o věci u soudu dosud rozhodnuto. Uvedený příklad byl použit jako doklad toho, jak široce a neurčitě může být požadavek vyváženosti ze strany Rady vykládán. 147 § 2 odst. 1 písm. j) ZRTV definuje program jako „záměrné časové uspořádání jednotlivých rozhlasových nebo televizních pořadů a dalších částí vysílání a v rozhlasovém vysílání i toku programových prvků v rámci jednoho vysílaného programu“.
72
zajistit, aby vysílané pořady nepropagovaly válku, nepodněcovaly k nenávisti z důvodu rasy pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité skupině obyvatelstva, aby vysílané pořady neobsahovaly podprahová sdělení (tj. informace, které jsou záměrně zpracovány tak, aby ovlivňovaly podvědomí posluchače nebo diváka, aniž by je mohl vědomě vnímat), nebyly bezdůvodně zobrazovány osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost, aby nebyly zařazovány pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí a aby nebyly zařazovány programy a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých v době od 6.00 do 22.00 hodin (takovéto pořady musí být navíc po 22.00 hodině označeny) atd.148 Provozovatel vysílání nesmí zařazovat pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy a nadávky kromě uměleckých děl, v nichž je to z hlediska líčeného kontextu nutné; taková díla je však možné vysílat pouze v době od 22.00 hodin do 06.00 hodin druhého dne. Také v souvislosti s některými posledně uvedenými povinnostmi se vede řada diskuzí, hlavně co se týče rozhodování Rady RTV o jejich porušování. ZRTV vytváří v souladu s evropskými dokumenty zvláštní režim pro vysílání událostí značného společenského významu (§ 33 ZRTV). Události značného společenského významu jsou vyjmenovány ve vyhlášce Ministerstva kultury č. 233/2001 Sb.: a) letní olympijské hry, b) zimní olympijské hry, c) mistrovství světa ve fotbalu v rozsahu všech utkání reprezentačního družstva České republiky a semifinálových utkání a finálového utkání, d) mistrovství Evropy ve fotbalu v rozsahu všech utkání reprezentačního družstva České republiky, semifinálových utkání a finálového utkání, e) mistrovství světa v ledním hokeji v rozsahu všech utkání reprezentačního družstva České republiky, semifinálových utkání a finálového utkání, f) mistrovství světa v lehké atletice a dále g) událost, která byla za událost značného společenského významu prohlášena některým z členských států ES, a tato skutečnost byla oznámena v Úředním věstníku Evropských společenství, nebo h) událost, která byla za událost značného společenského významu prohlášena některým z členských států Rady Evropy, a tato skutečnost byla podle mezinárodní smlouvy stanoveným způsobem zveřejněna příslušným orgánem Rady Evropy. U těchto uvedených událostí je zákonem ZRTV provozovateli vysílání zakázáno nakládat s výhradními vysílacími právy k těmto událostem způsobem, který by podstatnou 148
Srov. § 32 ZRTV.
73
část veřejnosti v ČR zbavoval možnosti sledovat událost značného společenského významu v přímém přenosu nebo ze záznamu v celoplošném televizním vysílání v nezakódované podobě a bez zvláštního poplatku. Ustanovení slouží k tomu, aby bylo zajištěno, že události značného společenského významu budou vysílány vždy alespoň jedním provozovatelem celoplošného televizního vysílání. Provozovatelům, kteří nemají k vysílání veřejně přístupné události zvýšeného zájmu veřejnosti (zákon nedefinuje) vysílací práva, zůstává ze zákona možnost informovat o této události alespoň v rámci institutu vysílání stručných informací. Díky této možnosti mohou o události provozovatelé informovat v rámci pravidelných zpravodajských pořadů, ovšem celková doba vysílání takovýchto stručných informací nesmí přesáhnout tři minuty denně. K tomu, aby tak mohli činit, stanovuje ZRTV povinnost vysílatelům s výhradními vysílacími právy poskytnout záznam této události, pokud ze zákonem stanovených důvodů nemohou vysílatelé bez práv k vysílání disponovat záznamem vlastním. Povaha institutu vysílání stručných informací se podobá zákonným licencím autorského práva a práv s ním souvisejících. Zvláštní kategorie povinností je určena provozovatelům původního a převzatého vysílání v kabelovém systému. Ti musejí na žádost obce vyhradit zdarma jeden kanál pro bezplatný místní informační systém sloužící výhradně potřebám obce s možností využití i pro reklamu nebo teleshopping po předchozím souhlasu provozovatele. Provozovatel převzatého vysílání v kabelovém systému je rovněž povinen při vytváření nejnižší programové nabídky (myšleno nejlevnější varianty) zajistit, aby v této programové nabídce bylo zahrnuto vysílání programů provozovatelů ze zákona (Český rozhlas, Česká televize), ovšem s jejich předchozím souhlasem. Provozovatelé jsou ze zákona povinni programy poskytnout, a to bezplatně. S povinnostmi při provozování rozhlasového a televizního vysílání souvisí také restriktivní ustanovení, která mají zajistit existenci plurality informací v rozhlasovém a televizním vysílání. Tato ustanovení jsou obsažena v šesté části ZRTV (§§ 55–58). Zákon se tím snaží zamezit koncentraci vlastnictví většího počtu licencí a slučování provozovatelů vysílání. Cílem těchto restrikcí je zabránit větší koncentraci vlivu jednoho subjektu v celoplošném i v místním rozhlasovém a televizním vysílání. Pokud k zákonem dovolenému spojování provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání dochází, mají tito provozovatelé oznamovací povinnost vůči Radě RTV. Z uvedeného a ze ZRTV [§ 32 odst. 1 písm. a)] vyplývá, že odpovědnost za obsah vysílání, resp. za obsah programů, potažmo pořadů v nich obsažených, nese 74
provozovatel vysílání. Odpovědnost je stejně jako v TZ objektivní povahy, tzn. že nezávisí na zavinění.
5.5.5
Podpora evropské tvorby, evropské nezávislé tvorby a současné tvorby
O podpoře evropské tvorby, evropské nezávislé tvorby a současné tvorby (dále jen „tvorba“) hovoří J. Fučík jako o kvótách.149 Úprava podpory tvorby je odrazem úpravy ve Směrnici o televizi bez hranic a Úmluvy Rady Evropy o přeshraniční televizi. Ustanovení o podpoře tvorby stanovuje, jaký podíl z vysílacího času musí být provozovatelem vysílání vyhrazen pro evropská díla150, evropská díla nezávislých výrobců151 a evropská díla nezávislých výrobců současné tvorby.152 Plnění zmíněné povinnosti sleduje Rada RTV a za její neplnění ukládá sankce.
5.5.6
Sankce
Sankcí za porušení ustanovení ZRTV je buď upozornění Rady RTV na porušení za současného stanovení lhůty k nápravě, nebo pokuta, kterou ukládá Rada RTV. Výše pokuty záleží na uvážení Rady RTV a může činit až 10 000 000 mil. Kč, přičemž bude vždy záležet na rozsahu, typu a dosahu porušené povinnosti a povaze vysílaného programu či na postavení provozovatele na mediálním trhu. Rada musí při ukládáni pokut vždy vysvětlit, proč pokutu ukládá a čím se řídila při určování její výše. Subjektivní lhůta pro uložení pokuty je jednoletá a počíná běžet ode dne, kdy se Rada RTV o porušení povinnosti dozvěděla. Objektivní lhůta činí dva roky ode dne, kdy k porušení povinností došlo. Při ukládání pokut se Rada RTV řídí správním řádem a výnosy z pokut jsou příjmem státního rozpočtu. Rada může jako sankci za zákonem stanovených podmínek (§ 62 ZRTV) pozastavit vysílání převzatého vysílání. Za určitých okolností je stanovena povinnost Radě RTV odejmout licenci k provozování vysílání, a to v případě, že provozovatel: a) dosáhl udělení licence na základě nepravdivých údajů uvedených v žádosti o licenci nebo porušil povinnost podle ustanovení týkajících se zajištění plura149
FUČÍK, J. Nový zákon o vysílání, Právní rádce, 2002, č. 1, s. 26. Definici evropského díla nalezneme v § 46 ZRTV. 151 Dle § 43 odst. 3 ZRTV se za nezávislého výrobce „považuje právnická osoba nebo fyzická osoba, která není provozovatelem televizního vysílání anebo jejíž dodávky děl pro jednoho provozovatele televizního vysílání nepřesáhnou v průběhu 3 let 90 % její celkové výroby.“ 152 Z ustanovení § 44 odst. 1 ZRTV vyplývá, že za díla současné tvorby se považují taková díla, od jejichž prvního zveřejnění neuplynulo více než 5 let. 150
75
lity informací v televizím a rozhlasovém vysílání, b) zvlášť závažným způsobem opakovaně porušuje stanovené povinnosti a za takové porušení povinnosti mu byla uložena opakovaně pokuta, nebo c) zvlášť závažným způsobem opakovaně porušuje licenční podmínky. V dalších případech má Rada RTV možnost uvážení, zda licenci odejme nebo ne: a) pokud provozovatel nezahájil vysílání po nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence do 180 dnů u rozhlasového vysílání a do 360 dnů u televizního vysílání, b) pokud po zahájení vysílání v průběhu kalendářního roku provozovatel nevysílal celkem 30 dnů; do této doby se nezapočítává doba, po kterou vysílání bránily odůvodněné technické překážky, nebo c) byl na majetek provozovatele prohlášen konkurs. U provozovatelů převzatého vysílání má Rada RTV povinnost zrušit registraci v případě porušení ustanovení ZRTV, jestliže provozovatel uvedl v přihlášce k registraci nepravdivé údaje nebo opakovaně porušuje zákonem stanovené povinnosti a byla mu za to již udělena pokuta. V některých případech má Rada RTV opět možnost uvážení, zda registraci zruší nebo ne. Na rozmyšlenou má v případě, že provozovatel převzatého vysílání závažným způsobem porušil ZRTV nebo mezinárodní dohodu, kterou je Česká republika vázána, nebo byl na jeho majetek prohlášen konkurs. Proti rozhodnutí o udělení pokuty nebo proti rozhodnutí o odnětí licence či zrušení registrace je umožněno podat žalobu ve správním soudnictví, jež má odkladný účinek a soud má na rozhodnutí lhůtu 90 dnů.
5.5.7
Institut práva na odpověď, dodatečného sdělení a ochrany zdroje a obsahu informací
V nadpisu uvedené instituty jsou upraveny v ZRTV prakticky ve shodném znění, jako je tomu v tiskovém zákoně (TZ). Proto na tomto místě odkazuji na příslušné části práce zabývající se těmito instituty. Tam uvedené skutečnosti budou platit i pro vztahy vznikající v režimu ZRTV, ovšem s nutným přihlédnutím k odlišnostem vyplývajícím z povahy jednotlivých druhů médií.
5.5.8
Reklama, teleshopping a sponzorování
ZRTV obsahuje několik ustanovení regulujících reklamu, teleshopping a sponzorování v rámci provozování rozhlasového a televizního vysílání. Reklamu reguluje také zákon
76
č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy (ZRR), který podrobuje reklamu na některé výrobky zvláštní regulaci (např. tabákové výrobky, alkoholické nápoje, léčivé přípravky, kojeneckou výživu, potraviny, střelné zbraně apod.). Těmito ustanoveními se samozřejmě musí řídit také provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání, neboť tito neodpovídají pouze za pravdivost údajů obsažených v reklamě. V rámci televizního a rozhlasového vysílání musí být reklama a teleshopping dostatečně odlišené od ostatních částí programu. Zakázána je reklama na tabákové výrobky. Přísné regulaci podléhá reklama a teleshopping na alkoholické nápoje a reklama na léčivé přípravky, kojeneckou výživu, střelivo a střelné zbraně. Taxativním výčtem § 48 ZRTV uvádí, jaké typy reklam nesmí být zařazovány do vysílání.153 Více chráněnou skupinou jsou v oblasti reklamy a teleshoppingu děti a mladiství. Zákon stanoví reklamě a teleshoppingu časové mantinely. Teleshopping154 byl v dřívější úpravě rozhlasového a televizního vysílání regulován jako zvláštní způsob reklamy. Dle ZRTV je to však již samostatný druh komerčního vysílání. ZRTV zavedl také tzv. teleshoppingová okna (teleshopping window), což je souvislý teleshoppingový pořad trvající alespoň 15 minut s vlastními časovými limity. ZRTV upravuje způsob sponzorování pořadů. Sponzorovaný pořad je provozovatel povinen označit na jeho začátku nebo na konci, případně na začátku i na konci, obchodní firmou, logem, ochrannou známkou nebo jiným způsobem, jenž označuje sponzora. Praxe ukazuje, že způsob označování sponzorovaných pořadů se ubírá spíše cestou krátkých (často animovaných) šotů, které balancují na hranici mezi reklamou a sponzorstvím. Sponzorovat nelze všechny pořady. Výslovně je zakázáno sponzorovat politicko-publicistické a zpravodajské pořady (vyjma servisních informací – počasí, časomíra apod.). ZRTV ani ZRR zatím nezareagoval na nové jevy, tendence a virtualizaci reklamy. Čím dál častěji se totiž na televizních obrazovkách hlavně při sportovních událostech a akcích objevují nové typy reklam, jako je např. reklama na dělené obrazovce, virtuální reklama nebo injektáž. O injektáži bylo již hovořeno jako o označení pro speciální operaci v televizní reklamě – vysouvací lišty objevující se na televizní obrazovce nejčastěji při přenosu sportovních událostí, které vyobrazují např. logo či jiné podobné sdělení. Injektáž se objevuje v nabídkách typů reklam u jednotlivých provozo153
Do vysílání nesmí provozovatelé zařazovat např. skrytou a podprahovou reklamu, reklamu, v níž účinkují hlasatelé, moderátoři a redaktoři zpravodajských a politicko-publicistických pořadů atd. 154 Dle § 2 odst. 1 písm. r) ZRTV je teleshopping „přímá nabídka zboží, a to včetně nemovitého majetku, práv a závazků, nebo služeb, určená veřejnosti a zařazená do rozhlasového či televizního vysílání za úplatu či jinou protihodnotu.“
77
vatelů vysílání. Je otázkou, zda podřadit injektáž pod sponzoring nebo pod reklamu. Možností pro vyřešení této otázky je budoucí regulace de lege ferenda v ZRTV. Další variantou je podřazení injektáže pod pojem reklama na dělené obrazovce (tzv. split screen). I když se o reklamě na dělené obrazovce nezmiňuje ZRR, ZRTV ani Směrnice o televizi bez hranic, lze za takovou reklamu považovat např. pás běžící reklamy ve spodní, popřípadě v jiné oddělené části obrazu, nebo právě zmiňovanou injektáž. Dle Rady RTV se na dělenou obrazovku hledí jako na jeden program.155 Proto se na reklamu na dělené obrazovce, resp. injektáž, uplatní všechna pravidla pro reklamu, tj. především musí být důsledně odlišena od ostatního obsahu programu a jako reklama také označena a rovněž musí být dodržena všechna ostatní omezení reklamy ve vysílání (časové, obsahové atd.). Ani virtuální reklama není v ZRR, ZRTV ani ve Směrnici o televizi bez hranic výslovně regulována. Podobně jako injektáž se objevuje nejčastěji v souvislosti s přenosy sportovních událostí a akcí, při kterých se objevuje buď jako náhrada za reklamu na postranních panelech na hřišti nebo vedle ní, nebo se objevuje v podobě pohybující se animované postavy či zvířete či v jiné graficky zpracované podobě. Virtuální reklamou se zabývaly orgány Rady Evropy. V Doporučení č. R (97) 1 Stálého výboru pro sdělovací prostředky Rady Evropy o virtuální reklamě se stanoví, že provozovatel je povinen zajistit, aby virtuální reklama byla v souladu se zásadami Evropské Úmluvy o přeshraniční televizi, tedy mělo by být na začátku a na konci virtuální reklamy upozornění, že bude vkládána a měla by pouze nahrazovat reklamu, která již existuje na místě přenosu.156 Přesto vzbuzuje virtuální reklama výkladové otázky, zda se nejedná o formu sponzoringu, zda se uplatní časové meze jako pro běžnou reklamu, zda je opravdu nutné upozorňovat na začátek a konec virtuální reklamy. Autor práce souhlasí s názory, že virtuální reklama by měla být vhodným a běžnými smysly zaznamenatelným způsobem oddělena od ostatního obsahu vysílání a měla by být započítávána do časového omezení reklamy. Neměla by se naopak objevovat na tělech lidí (např. hráčů) a zabraňovat ve výhledu či jinak narušovat např. probíhající sportovní utkání.
5.6
Česká televize – Zákon č. 483/1991 Sb. (ZCT)
V části zabývající se vývojem regulace rozhlasu a televize již bylo uvedeno, že Česká 155 156
FUČÍK, J. Nové jevy a trendy v televizní reklamě. Právní rádce, 2001, č. 7, s. 8. Tamtéž.
78
televize (dále jen „ČT“) byla zřízena zákonem č. 483/1991 Sb., o České televizi (ZCT). ČT je právnickou osobou, která hospodaří s vlastním majetkem. Základem tohoto majetku je majetek převedený z Československé televize (viz 2.6). Dalšími zdroji financování jsou televizní poplatky, příjmy z reklamy a příjmy z podnikatelské činnosti, která souvisí s předmětem její činnosti, která však nesmí ohrozit její úkoly. Úprava televizních poplatků je provedena zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon o rozhlasových a televizních poplatcích stanoví předmět poplatků, kdo je poplatníkem, výši a způsob placení poplatků a evidenci poplatníků. Aktuální výše televizního poplatku v době sepsání této práce činí 100 Kč s tím, že se plánuje navýšení poplatku za současného zrušení možnosti vysílat reklamu. Součástí ČT jsou Televizní studio Brno a Televizní studio Ostrava. V čele studia je ředitel, který je oprávněn činit jménem ČT právní úkony týkající se televizního studia. Ředitel studia je odpovědný generálnímu řediteli ČT. Studia mj. provozují regionální vysílání zpravodajských a publicistických pořadů, jejichž časový podíl na celkovém času vysílání ČT činí alespoň 25 minut denně. Za měsíc musí podíl vysílání studií na celkovém vysílacím času ČT činit minimálně 20 %. ČT k vysílání nepotřebuje licenci, neboť právo vysílat je jí uděleno přímo zákonem. ČT je tedy provozovatelem vysílání ze zákona a označuje se jako veřejnoprávní vysílatel poskytující veřejnou službu v oblasti televizního vysílání. Zákon považuje za službu veřejnosti tvorbu a šíření televizních programů, popřípadě multimediálního obsahu a doplňkových služeb, na celém území ČR a jejich vysílání prostřednictvím pozemních vysílacích zařízení a jiných technických prostředků, a to analogově i digitálně. Mezi úkoly služby veřejnosti zákon počítá zejména (demonstrativně): a) poskytování objektivních, ověřených, vyvážených a všestranných informací; b) přispívání k právnímu vědomí obyvatel ČR; c) vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel; d) rozvíjení kulturní identity obyvatel ČR včetně příslušníků národnostních nebo etnických menšin; e) výroba a vysílání zejména zpravodajských, publicistických, dokumentárních, uměleckých, dramatických, sportovních, zábavných a vzdělávacích pořadů a pořadů pro děti a mládež. ČT naplňuje službu veřejnosti zejména tím, že provozuje analogové a digitální vysílání157, zřizuje síť vlastních zpravodajů, vytváří archivní fondy, podporuje českou
157
Detaily analogového a digitálního vysílání jsou specifikovány v § 3 odst. 1 písm. a) a b) ZCT.
79
filmovou tvorbu, poskytuje teletextové služby, zajišťuje regionální vysílání v oblasti zpravodajství a publicistiky atd. (§3). ČT odpovídá za obsah svého vysílání stejně jako jiní provozovatelé televizního vysílání. ČT tedy neodpovídá pouze za pravdivost údajů obsažených v reklamě a teleshoppingu. Odpovědnost ČT nenese ani za obsah pořadů politických stran, hnutí a koalic kandidující do Poslanecké sněmovny a do Evropského parlamentu. ČT je povinna těmto subjektům bezplatně poskytnout vysílací čas dle § 16 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. ČT je povinna poskytnout 14 hodin vysílacího času v době začínající 16 dnů a končící 48 hodin před zahájením voleb. Statutárním orgánem ČT je generální ředitel. Ze své činnosti je odpovědný Radě České televize (dále jen „Rada ČT“), neboť právě Radou ČT je jmenován, a to na základě výsledků výběrového řízení. Funkční období generálního ředitele je šestileté. Aby mohl být generální ředitel do funkce jmenován, musí splňovat zákonem stanovené předpoklady. Jeho funkce je neslučitelná s některými funkcemi moci výkonné, zákonodárné a soudní a jinými funkcemi ve státní správě apod.158 Generální ředitel může se souhlasem Rady ČT zřizovat a rušit televizní studia. Po projednání s Radou ČT jmenuje a odvolává vedoucí zaměstnance ČT. Poradním orgánem ČT je Etický panel zřízený Kodexem České televize.159 Etický panel pomáhá při posuzování otázek, které vyplynou z uplatňování kodexu. Jeho hlavním úkolem je tedy přijímat stanoviska k eticky sporným aspektům pořadů České televize a jedná výhradně na základě zadání, která obdrží od generálního ředitele. Panel má pět členů a členství v něm je čestné.160 Jeho členy jmenuje a odvolává Generální ředitel. Generální ředitel může být ze své funkce odvolán. Rada ČT má možnost generálního ředitele odvolat, pokud ČT neplní úkoly veřejné služby, porušil-li své povinnosti, přestane-li splňovat předpoklady pro výkon funkce anebo nevykonává-li po dobu nejméně 6 měsíců svou funkci. Funkce generálního ředitele zaniká rovněž smrtí, uplynutím funkčního období, vzdáním se funkce a odsouzením za úmyslný trestný čin nebo trestný čin spáchaný v souvislosti s provozováním televizního vysílání.
158
Srov. § 5 odst. 1 a 2 ZCT. Srov. příslušnou část Kodexu České televize s názvem „Etický panel“. 160 Současné složení Etického panelu: prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc., prof. RNDr. Helena Illnerová, DrSc., prof. Erazim Kohák, Ph.D., PhDr. Nikolaj Savický, Zdeněk Velíšek. 159
80
5.6.1
Rada České televize
Obecně lze Radu ČT charakterizovat jako regulační orgán mediálního trhu. Je orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti ČT. Rada je složena z 15 členů, které volí a odvolává Poslanecká sněmovna, které je také odpovědna. Členové jsou vybíráni tak, aby v Radě ČT reprezentovali významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Členové jsou voleni na 6 let (mohou být voleni i opakovaně), přičemž každé dva roky je volena nová jedna třetina členů. Členství v radě je veřejnou funkcí. Na členy Rady ČT nejsou kladeny žádné vzdělanostní nároky, stačí, aby člen byl způsobilý k právním úkonům, měl trvalý pobyt na území ČR a byl bezúhonný. Obdobně jako u funkce generálního ředitele je zákonem stanovena neslučitelnost funkce člena Rady ČT s některými funkcemi moci výkonné, zákonodárné a soudní a jinými funkcemi ve státní správě apod. Členství v Radě ČT zaniká smrtí, uplynutím funkčního období, vzdáním se funkce, odvoláním z funkce nebo dnem, kdy člen přestal splňovat předpoklady pro zvolení. Poslanecká sněmovna musí odvolat člena Rady ČT z funkce, pokud přestal splňovat předpoklady pro výkon funkce, narušil-li závažným způsobem důstojnost funkce, byla-li zpochybněna jeho nezávislost nebo nestrannost a nebo se nezúčastňuje po dobu více než 3 měsíců schůzí Rady. Poslanecká sněmovna pak má dále možnost odvolat Radu ČT jako celek, neplní-li opakovaně své povinnosti nebo pokud Poslanecká sněmovna dvakrát po sobě neschválí Výroční zprávu o činnosti nebo zprávu o hospodaření ČT. Mezi hlavní úkoly Rady ČT patří schvalování rozpočtu a ČT, jmenování a odvolávání generálního ředitele, kontrolování hospodaření s finančními prostředky a majetkem ČT, schvalování Statutu ČT na návrh generálního ředitele, rozhodovat o stížnostech na generálního ředitele atd. Rada ČT ani její členové však nemohou přímo zasahovat do výroby a vysílání televizních pořadů. Rada ČT přijímá rozhodnutí nadpoloviční většinou hlasů svých členů. Výjimkou je jmenování či odvolání generálního ředitele, k čemuž je zapotřebí 10 hlasů. Jednání Rady ČT jsou s určitými výjimkami veřejná. Poradním orgánem Rady ČT ve věcech kontroly hospodaření ČT je dozorčí komise. Úkolem dozorčí komise je sledovat, zda jsou finanční zdroje a majetek ČT účelně a hospodárně využívány podle schváleného rozpočtu ČT v souladu s právními předpisy a s požadavky práva Evropských společenství. Na případné nedostatky je dozorčí komise povinna Radu ČT upozornit a navrhnout způsob odstranění.
81
5.7
Český rozhlas – Zákon č. 484/1991 Sb. (ZCRo)
Výše bylo uvedeno, že Český rozhlas (dále jen „ČRo“) byl zřízen zákonem č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu (ZCRo). ČRo je právnickou osobou, která hospodaří s vlastním majetkem. Základem tohoto majetku je majetek převedený z Československého rozhlasu (viz 2.6). Dalšími zdroji financování jsou rozhlasové poplatky, příjmy z vlastní podnikatelské činnosti, která souvisí s předmětem jeho činnosti, která však nesmí ohrozit úkoly ČRo. Úprava rozhlasových poplatků je provedena stejně jako u televizních poplatků zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Aktuální výše rozhlasového poplatku v době sepsání této práce činí 45 Kč. Součástí ČRo jsou regionální studia.161 V čele studia je ředitel, který je oprávněn činit jménem ČRo právní úkony týkající se rozhlasového studia. Ředitel studia je odpovědný generálnímu řediteli ČRo. Podíl vysílání všech rozhlasových studií na celostátních vysílacích okruzích, vyjma okruhů zpravodajsko-publicistických, musí činit minimálně 30 % celkového měsíčního vysílacího času ČRo. ČRo k vysílání nepotřebuje licenci, neboť právo vysílat je mu uděleno přímo zákonem. ČRo je tedy provozovatelem vysílání ze zákona a označuje se jako veřejnoprávní vysílatel poskytující veřejnou službu v oblasti rozhlasového vysílání. Zákon považuje za službu veřejnosti tvorbu a šíření rozhlasových programů, popřípadě multimediálního obsahu a doplňkových služeb, na celém území ČR, a oproti ČT, také do zahraničí. Pro vysílání se využívají pozemní vysílací rádiová zařízení a jiné technické prostředky a ČRo vysílá analogově i digitálně. ČRo naplňuje úkoly služby veřejnosti, stejně jako ČT, a to zejména tím, že: a) poskytuje objektivní, ověřené, vyvážené a všestranné informace; b) přispívá k právnímu vědomí obyvatel ČR; c) vytváří a šíří programy a poskytuje vyváženou nabídku pořadů pro všechny skupiny obyvatel; d) rozvíjí kulturní identitu obyvatel ČR včetně příslušníků národnostních nebo etnických menšin; e) vyrábí a vysílá zejména zpravodajské, publicistické, dokumentární, umělecké, dramatické, sportovní, zábavné a vzdělávací pořady a pořady pro děti a mládež. Veřejná služba je Českým rozhlasem naplňována obdobně jako u ČT.162 ČRo odpovídá za obsah svého vysílání stejně jako jiní provozovatelé rozhlasového vysílání. ČRo tedy neodpovídá pouze za pravdivost údajů obsažených v reklamě a 161
Český rozhlas Brno, České Budějovice, Hradec Králové, Olomouc, Ostrava, Pardubice, Plzeň, Český rozhlas Regina, Český rozhlas Region, Středočeský kraj, Český rozhlas Sever, Český rozhlas Region, Vysočina. 162 Srov. § 3 ZCRo a § 3 ZCT.
82
teleshoppingu. Odpovědnost ČRo nenese ani za obsah pořadů politických stran, hnutí a koalic kandidující do Poslanecké sněmovny a do Evropského parlamentu. ČRo je povinen těmto subjektům bezplatně poskytnout vysílací čas dle § 16 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. ČRo je povinen poskytnout těmto subjektům 14 hodin vysílacího času v době začínající 16 dnů a končící 48 hodin před zahájením voleb. Statutárním orgánem ČRo je generální ředitel. Ze své činnosti je odpovědný Radě Českého rozhlasu (dále jen „Rada ČRo“), neboť právě Radou ČRo je jmenován, a to na základě výsledků výběrového řízení. Funkční období generálního ředitele je šestileté. Aby mohl být generální ředitel do funkce jmenován, musí splňovat zákonem stanovené předpoklady. Jeho funkce je neslučitelná s některými funkcemi moci výkonné, zákonodárné a soudní a jinými funkcemi ve státní správě apod.163 Generální ředitel může se souhlasem Rady ČRo zřizovat a rušit rozhlasová studia, s výjimkou zrušení rozhlasových studií v sídlech krajů. Po projednání s Radou ČRo jmenuje a odvolává vedoucí zaměstnance ČRo. Generální ředitel může být ze své funkce odvolán. Rada ČRo má možnost generálního ředitele odvolat, pokud ČRo neplní úkoly veřejné služby, porušil-li své povinnosti, přestane-li splňovat předpoklady pro výkon funkce anebo nevykonává-li po dobu nejméně 6 měsíců svou funkci. Rada ČRo může generálního ředitele odvolat také v případě, že ČRo nenaplňuje svými programy zásady Kodexu Českého rozhlasu.164 Funkce generálního ředitele zaniká rovněž smrtí, uplynutím funkčního období a vzdáním se funkce. V těchto případech je Radou ČRo jmenován prozatímní ředitel, který vykonává funkci generálního ředitele do doby, než je jmenován ředitel nový. Nového generálního ředitele je Rada ČRo povinna jmenovat nejpozději do 3 měsíců ode dne uvolnění této funkce.
5.7.1
Rada Českého rozhlasu (Rada ČRo)
Rada ČRo je stejně jako Rada ČT regulačním orgánem mediálního trhu. Je orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti ČRo. Rada je složena z 9 členů, které volí a odvolává Poslanecká sněmovna, které je také odpovědna. Členové jsou vybíráni tak, aby v Radě ČRo reprezentovali významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Členové jsou voleni na 6 let (mohou být voleni i opakovaně, 163
Předpoklady pro výkon funkce ředitele a neslučitelnost funkcí je upravena stejně jako v ZCT. Kodex Českého rozhlasu dostupný také z: http://media.rozhlas.cz/informace/dokumenty/_binary/00294913.pdf.
164
83
ne však více než na dvě funkční období jdoucí po sobě), přičemž každé dva roky je volena nová jedna třetina členů. Členství v radě je veřejnou funkcí. Ani na členy Rady ČRo nejsou kladeny žádné vzdělanostní nároky, stačí tedy, aby člen byl způsobilý k právním úkonům, měl trvalý pobyt na území ČR a byl bezúhonný. Obdobně jako u funkce generálního ředitele je zákonem stanovena neslučitelnost funkce člena Rady ČRo s některými jinými funkcemi, stejně jako je tomu u členů Rady ČT. Členství v Radě ČRo zaniká smrtí, uplynutím funkčního období, vzdáním se funkce, odvoláním z funkce nebo dnem, kdy člen přestal splňovat předpoklady pro zvolení. Poslanecká sněmovna musí odvolat člena Rady ČRo z funkce ze stejných důvodů jako u členů Rady ČT. Poslanecká sněmovna má možnost odvolat Radu ČRo jako celek, neplní-li opakovaně své povinnosti nebo pokud Poslanecká sněmovna dvakrát po sobě neschválí Výroční zprávu o činnosti nebo zprávu o hospodaření ČRo. Mezi hlavní úkoly Rady ČRo patří schvalování rozpočtu a závěrečného účtu ČRo, jmenování a odvolávání generálního ředitele, schvalování Statutu ČRo na návrh generálního ředitele, rozhodovat o stížnostech na generálního ředitele atd. Rada ČRo ani její členové však nemohou přímo zasahovat do výroby a vysílání rozhlasových pořadů. Rada ČRo přijímá rozhodnutí nadpoloviční většinou hlasů svých členů. Výjimkou je jmenování či odvolání generálního ředitele, k čemuž je zapotřebí alespoň 6 hlasů. Jednání Rady ČRo jsou s výjimkami veřejná, stejně jako je tomu u jednání Rady ČT. Poradním orgánem Rady ČRo ve věcech kontroly hospodaření ČRo je dozorčí komise. Úkolem dozorčí komise je sledovat, zda jsou finanční zdroje a majetek ČRo účelně a hospodárně využívány. Na případné nedostatky je dozorčí komise povinna Radu ČRo upozornit a navrhnout způsob odstranění.
5.8
Česká tisková kancelář – Zákon č. 517/1992 Sb. (ZCTK)
Česká tisková kancelář (dále jen „ČTK“) byla zřízena zákonem č. 517/1992 Sb., o České tiskové kanceláři (ZCTK) s účinností od 15. listopadu 1992. Stejně jako ČT a ČRo je ČTK právnickou osobou, která nakládá s vlastním majetkem, jehož základem je majetek převedený z Československé tiskové kanceláře (viz 2.6). Hlavním posláním ČTK je poskytovat objektivní a všestranné informace. Stejně jako ČT a ČRo poskytuje ČTK službu veřejnosti. Služba veřejnosti ČTK je naplňována šířením slovního a obrazového zpravodajství z ČR a ze zahraničí. Obrazové a slovní zpravodajství šíří ČTK také do zahraničí. Služby obrazového a slovního zpravodajství 84
poskytuje ČTK za úplatu hromadným sdělovacím prostředkům, fyzickým a právnickým osobám. Příjmy z úplatného poskytování popsaných služeb jsou hlavním zdrojem financování činnosti ČTK. Dalšími zdroji financování jsou případné příjmy z vlastní podnikatelské činnosti, která však nesmí ohrozit její poslání a případným zdrojem jsou i účelové dotace ze státního rozpočtu. ČTK nesmí provozovat rozhlasové a televizní vysílání ani nesmí mít majetkovou účast na obchodním jmění fyzické nebo právnické osoby, která vysílání provozuje. Statutárním orgánem ČTK je ředitel. Je jmenován a odvoláván Radou tiskové kanceláře (dále jen „Rada ČTK“), které je ze své funkce také odpovědný. Funkční období ředitele je šestileté ovšem s možností odvolání ještě před uplynutím funkčního období, pokud se na tom shodne na tajném hlasování alespoň pět členů Rady ČTK. Funkce ředitele je neslučitelná s funkcí poslance, předsedy nebo místopředsedy vlády, ministra, vedoucího jiného ústředního orgánu státní správy nebo jejich náměstků. Ředitel nesmí dále zastávat funkce v politických stranách nebo v politických hnutích ani nesmí působit při výkonu své funkce v jejich prospěch. Nesmí být členem orgánů společnosti, které provozují hromadné sdělovací prostředky, ani zastupovat obchodní zájmy, které by mohly být v rozporu s výkonem jeho funkce nebo by mohly nepříznivě ovlivňovat jeho nestrannost a objektivitu rozhodování. Ředitel nebo osoby jemu blízké nesmějí mít žádný finanční zájem na provozování hromadných sdělovacích prostředků daný vlastnictvím či pracovněprávním vztahem. Zánik funkce ředitele zákon výslovně neupravuje. Lze však tvrdit, že funkce ředitele zanikne smrtí, uplynutím funkčního období, odstoupením z funkce, odvoláním z funkce a zbavením nebo omezením způsobilosti k právním úkonům.
5.8.1
Rada tiskové kanceláře (Rada ČTK)
Také Rada ČTK je regulačním orgánem mediálního trhu, neboť prostřednictvím ní se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu České tiskové kanceláře. Rada ČTK má sedm členů, které volí Poslanecká sněmovna, které je Rada ČTK také odpovědná. Členové Rady ČTK jsou voleni na pět let, a to i opakovně, ovšem ne na více než dvě po sobě jdoucí funkční období. Členství v Radě ČTK je veřejnou funkcí. Neslučitelnost funkcí člena Rady ČTK je stejná jako neslučitelnost funkce ředitele (viz výše). Členství v Radě ČTK zaniká ze stejných důvodů jako funkce ředitele. Poslanecká sněmovna musí odvolat člena Rady ČTK, zaniknou-li předpoklady pro výkon jeho funkce (např. z důvodu
85
konfliktu funkcí), byl-li člen pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin nebo nevykonával-li po dobu nejméně 6 měsíců řádně svou funkci (např. neúčastní-li se jednání Rady ČTK dle jednacího řádu). Rada ČTK má za úkol dbát na důsledné plnění poslání tiskové kanceláře, schvalovat rozpočet, schvalovat na návrh ředitele Statut ČTK, rozhodovat o stížnostech týkajících se ředitele, rozhodovat o stížnostech týkajících se činnosti tiskové kanceláře a dohlížet na využití účelových dotací. Rada ČTK může být Poslaneckou sněmovnou odvolána jako celek, a to v případě, že opakovaně neplnila své zákonem stanovené povinnosti.
86
Kapitola 6 Vztahy mediálního práva k dalším odvětvím práva ČR 6.1
Vztah k ústavnímu právu
V rámci třetí kapitoly jsme si již uvedli řadu argumentů pro existenci mediálního práva jako samostatného smíšeného právního odvětví. Mediální právo je provázáno jak s odvětvími práva soukromého, tak s odvětvími práva veřejného a udržuje s nimi vnější systémové vztahy. Ústavní právo je základem celého právního řádu. Upravuje základní principy organizace a činnosti státu a jeho orgánů a obsahuje katalog základních práv a svobod. Tímto katalogem je Listina, která obsahuje základní práva a svobody, z nichž některá se přímo vztahují k mediálnímu právu. Mezi tato práva a svobody patří především právo na svobodu projevu a na informace, právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, právo svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu (srov. čl. 17 Listiny). Tato práva a svobody mediální právo konkretizuje a podrobněji rozvádí, popřípadě omezuje (např. procedura udělování licencí k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání), nesmí však být s Ústavou ani Listinou v rozporu. Objevily se rovněž názory, že jeden z regulačních orgánů mediálního trhu (Rada RTV) by mohl být zcela odůvodněně součástí ústavního pořádku (viz 5.5.1). Uvedené skutečnosti ukazují na rozsáhlé vazby a vztahy mezi mediálním a ústavním právem.
6.2
Vztah ke správnímu právu
Mediální právo má samozřejmě vazby rovněž ke správnímu právu. Mediální a správní právo jsou si blízké metodou právní regulace, kdy mediální právo používá modifikovanou administrativněprávní metodu regulace. Ve vztazích vznikajících v rámci mediálního práva se budou často uplatňovat kromě norem mediálního práva také normy práva správního. Bude tomu tak např. v případě procesu ukládání pokut krajským úřadem v režimu TZ, při kterém se bude postupovat dle správního řádu165 nebo při ukládání pokut Radou RTV v režimu zákona ZRTV se bude Rada RTV rovněž řídit 165
Srov. § 17 odst. 8 TZ.
87
správním řádem.166 Dalším příkladem vazeb mezi mediálním a správním právem je skutečnost, že rozhodnutí o udělení licence nebo o zamítnutí licence v režimu zákona ZRTV je správním aktem učiněným správním úřadem, tedy Radou RTV. Samotné řízení o udělení licence je správním řízením. Zjednodušeně řečeno, mediální právo nedisponuje samostatnou procesněprávní úpravou, a proto jsou využívány procesněprávní normy správního práva.
6.3
Vztah k finančnímu právu
Skutečnost, že činnost poskytovatelů služeb veřejnosti (ČT, ČRo, ČTK) je částečně hrazena buď z peněz poplatníků přímo (rozhlasové a televizní poplatky), nebo nepřímo (účelové dotace ve prospěch ČTK ze státního rozpočtu), nám napovídá, že úprava těchto peněžních vztahů bude mít co dočinění s finančním právem. Norma upravující rozhlasové a televizní poplatky (zákon č. 348/2005 Sb.) se spíše než za normu mediálního práva považuje za normu práva finančního, neboť upravuje společenské vztahy, které souvisí s veřejnými financemi. S finančním právem souvisí také některá ustanovení norem mediální práva, která stanovují, že určité platby (např. pokuty) jsou příjmem veřejných rozpočtů (např. pokuty uložené dle TZ jsou příjmem rozpočtu kraje, pokuty uložené Radou RTV jsou příjmem státního rozpočtu).
6.4
Vztah k trestnímu právu
V souvislosti s výkladem o pramenech mediálního práva jsme se věnovali také odpovědnostním vztahům, které mohou vznikat porušením norem mediálního práva. Konkrétním příkladem zde mohou být odpovědnostní vztahy vznikající v souvislosti s porušením norem tiskového zákona (TZ). Kromě odpovědnosti, která se bude pohybovat čistě v mezích mediálního práva (povinnost uveřejnit odpověď za skutková tvrzení dotýkajícího se cti, důstojnosti nebo soukromí, resp. jména či dobré pověsti), může v rámci mediálního práva vzniknout odpovědnostní vztah porušením norem jiných právních odvětví, mj. také trestního práva. Jedná se v této souvislosti především o verbální trestné činy, jejichž skutková podstata může být naplněna např. skrze skutková tvrzení, článek nebo jinou formu sdělení v režimu TZ postižitelného dle trestních předpisů. Tímto je doložena existence vzájemných vztahů mediálního a trestního práva. 166
Srov. § 61 odst. 1 ZRTV.
88
6.5
Vztah k pracovnímu právu
Pracovní právo je právním odvětvím upravujícím pracovněprávní vztahy. Také mediální právo, byť to nemusí být na první pohled zřejmé, upravuje pracovněprávní vztahy, a to s odkazem na zákoník práce. Přímo v ZCT je stanoveno, že porušení Kodexu České televize je kvalifikováno jako porušení pracovní kázně dle zákoníku práce.167 Tento výslovný odkaz na zákoník práce spolu se skutečností, že Kodex České televize je schvalován Poslaneckou sněmovnou znamená, že z norem obecně právně nezávazných, resp. samoregulačních, se stávají normy de facto pracovněprávní. Rovněž i jiná ustanovení některých z hlavních pramenů mediálního práva ukazují na úzké vztahy mediálního a pracovního práva. Příkladem za všechny může být ustanovení § 10 ZRTV, ve kterém je stanoveno, že pokud ZRTV nestanoví jinak, budou se na členy Rady RTV vztahovat ustanovení zákoníku práce. Stanoveno jinak je to např. v § 7 odst. 12 ZRTV. Tento odstavec v poslední větě výslovně zakotvuje, že členové Rady RTV „nesmějí být v pracovněprávním ani v jiném obdobném vztahu k provozovateli vysílání.“
6.6
Vztah k občanskému právu
V rámci odpovědnostních vztahů v mediálním právu může dojít také k porušení norem práva občanského týkajících se ochrany osobnosti. Dotčená osoba se může bránit právními prostředky ochrany osobnosti dle práva občanského. Vazby s právem občanským jsou patrné také např. při počítání lhůt. Mediální právo má samozřejmě vztahy i k jiným soukromoprávním odvětvím systému práva jako např. k právu obchodnímu, duševního vlastnictví, občanskému právu procesnímu.
167
Srov. § 8 odst. 1 písm. f) ZCT.
89
Závěr Přestože mediální právo není v českém právním prostředí ještě obecně považováno za samostatné právní odvětví, je třeba říci, že ho za samostatné odvětví právního řádu považovat můžeme. Tento názor je podpořen názory zahraniční právní vědy a literatury, která zcela nepochybně mediální právo za svébytné právní odvětví považuje. Ovšem ještě v nedávné době tomu tak zdaleka nebylo. V prvopočátcích právní úpravy této oblasti se totiž setkáváme v podstatě pouze s regulací tiskovin, neboť neexistovalo vysílání ani televize, což by pro tvorbu samostatného odvětví nedostačovalo. Účelem prvních právních úprav této oblasti společenských vztahů nemělo být rozvedení svobody projevu či práva na informace, jak je tomu v současnosti, neboť takové svobody a práva nebyly buď vůbec uznávány nebo byly značně omezovány. První úpravy obsahovaly restriktivní ustanovení v podobě úpravy vydávání koncesí a privilegií k vydávání tisku a ustanovení o cenzuře. Již tehdy si totiž tvůrci zákonů uvědomovali moc médií v procesu formování lidských názorů a nebezpečnost volného a neregulovaného šíření názorů pro politické režimy. Pro vládnoucí struktury bylo vždy na škodu, pokud bylo „obyčejné obyvatelstvo“ obdařeno vlastními názory a hlavně informacemi. Proto se po dlouhou dobu setkáváme se snahami spíše tisk omezovat, např. prostřednictvím cenzury, než mu dávat volnost. Zajímavý je jistě poznatek, že téměř stejné motivy pro existenci cenzury z období druhé poloviny 19. století se znova vyskytly o sto let později v období totalitního komunistického režimu. Uvedené skutečnosti dokládají nepříznivé podmínky pro tvorbu mediálního práva jako samostatného právního odvětví zvláště na našem území. V našem právním prostředí se podmínky pro etablování mediálního práva jako samostatného právního odvětví rapidně zlepšily až po roce 1989. Dále je ovšem třeba podotknout, že mediální právo se nepočítá mezi základní právní odvětví jako je právo ústavní, správní, trestní, občanské, obchodní atd., ale spíše, jak uvádějí někteří autoři, za smíšené právní odvětví, které v sobě zahrnuje prvky různých odvětví základních. Také proto má mediální právo tak živé vnější vztahy k dalším právním odvětvím. Ještě jedna otázka vyvstala při rozboru možné povahy mediálního práva jako samostatného právního odvětví, a to, zda je mediální právo součástí práva veřejného nebo soukromého. Vzhledem k tomu, že v mediálním právu převládají prvky veřejnoprávní úpravy, považujeme mediální právo sice za smíšené, ale řadící se spíše k veřejnému subsystému práva. Ke vzniku existence mediálního práva však nedošlo ze
90
dne na den. Předně musela být naplněna odvětvotvorná kritéria a bylo ukázáno, že tato kritéria naplněna jsou. Samostatným a od ostatních právních odvětví odlišitelným předmětem právní regulace mediálního práva jsou společenské vztahy, které vznikají a realizují se v souvislosti s činností médií. Právní regulace mediálního práva je provedena mediálněprávní metodou regulace, jež je modifikací administrativněprávní metody. Mediální právo disponuje vyšší mírou vzájemných vazeb vlastních norem oproti vazbám na jiná právní odvětví, což ukazuje na jeho vnitřní systémovou soudržnost. Dle názoru autora došlo k akceptaci mediálního práva jako samostatné výseče právního řádu ze strany odborné i laické veřejnosti a lze usuzovat, že společnost má objektivní zájem na existenci mediálního práva jako samostatného právního odvětví, neboť mediální právo reguluje pro demokratickou společnost a právní stát významné vztahy dotýkající se uplatňování svobody projevu a příjímání informací. Dle názoru autora je třeba vzhledem k uvedenému vážně uvažovat nad pozitivním dopadem případné kodifikace alespoň části mediálního práva týkající se provozování rozhlasového a televizního vysílání a tiskovin do jedné normy, která by tak mohla upravit tuto materii na jednom místě, provázaně a přehledně, tedy podobně, jak tomu bylo již v návrhu zákona o hromadných sdělovacích prostředcích z roku 1992. V části práce zabývající se charakteristikou jednotlivých pramenů jsem se více věnoval právní úpravě periodických tiskovin, neboť ta obsahuje fundamentální instituty s významem nejen v rámci mediálního práva, ale také pro základní lidská práva, která jsou konkretizována nejen v podobě práva na odpověď a dodatečného sdělení. Musím na tomto místě také připomenout institut povinných výtisků, který ukládá vydavateli periodického tisku dodat bezplatně určitý počet výtisků stanoveným příjemcům. Změna úpravy tohoto institutu by mohla do budoucna vyřešit nejasný vztah k čl. 11 odst. 4 Listiny. Problém by mohl být vyřešen například úpravou ustanovení § 9 TZ tak, že by místo povinnosti dodávat výtisky byla stanovena povinnost dodávat toliko jejich elektronickou podobu. Tímto řešením by byl institut a jeho účel, jenž spočívá zejména v archivaci, zachován a přitom by byl částečně vyřešen problém vynakládání finančních prostředků ze strany povinných subjektů na plnění této povinnosti. V právní úpravě vysílání považuji za důležitý moment zavedení duálního systému vysílání, jenž byl u nás zaveden až zákonem č. 468/1991 Sb. Podobně tomu bylo i v jiných státech Evropy, které si rovněž dlouhou dobu ponechávaly státní monopol v oblasti vysílání, čemuž nehodlal zabraňovat svou judikaturou ani Evropský soud pro lidská práva. Důvodem tohoto stavu byla především omezenost počtu vysílacích frek91
vencí, jež odůvodňovala systém založený na udělování licencí k vysílání. Postupem času však Evropský soud pro lidská práva svůj původní názor změnil a vyslovil, že úplné zabraňování provozování soukromého vysílání je značným omezením svobody projevu. Také argument států související s omezenou „kapacitou“ vysílacích frekvencí již ztrácí na síle kvůli digitalizaci vysílání. Právě rozebrání problematiky digitálního vysílání by mohlo být námětem pro detailní rozbor v rámci případné budoucí práce. Na tomto místě si neodpustím připomenout v práci již prezentovaný názor, který souvisí se zákonnými požadavky na členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. S vědomím toho, že jde o názor, který může být předmětem polemik, si dovoluji vyslovit návrh úpravy de lege ferenda. Považuji za neúnosné, aby za členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání mohli být navrhováni a voleni občané bez požadavků na jejich relevantní vzdělání. Znova je nutné připomenout, že po jmenování se stávají členy orgánu, který má moc nepřímo ovlivňovat mocenské poměry ve státě a dohlížet nad zachováváním plurality médií. Z těchto naznačených důvodů zastává autor stanovisko, že by měl zákon určit přísná vzdělanostní kritéria, která musí být naplněna v případě, že je občan navrhován do funkce člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V poslední kapitole je pozornost věnována vztahům mediálního práva k dalším právním odvětvím našeho právního řádu. Byl potvrzen předpoklad existence vnějších vztahů mediálního práva s jinými odvětvími, zvláště pak s právem ústavním. Tématem pro rozvedení výkladu o vztazích mediálního práva k dalším právním odvětvím by mohlo být rozebrání problematiky vztahů vznikajících v souvislosti s nekalou soutěží, autorskými právy, reklamou a rovněž detailní rozebrání problematiky ochrany osobnosti a dobrého jména právnické osoby v médiích. Především by bylo ovšem vhodné se při dalším studiu mediálního práva detailně dotknout problematiky regulace, resp. neregulace internetu a ostatních problémů s tím souvisejících, neboť je možné se setkat s protichůdnými názory na nutnost této regulace. Jedny názory považují neregulaci internetu za přínos pro existenci internetu jako skutečně svobodného a pluralitního prostředí pro uplatnění svobody projevu, jiné naopak za chybu zákonodárce, že se této otázce poněkud vyhnul. Dále by nebylo na škodu porovnat naši právní úpravu mediálního práva s úpravami jiných evropských případně i mimoevropských států. Mediální právo považuji za dynamické a rozvíjející se právní odvětví, které si čím dál tím více svým rostoucím významem zasluhuje naši pozornost.
92
Seznam použité literatury Monografie, komentáře, učebnice •
BARTOŇ, M. Ústavní zakotvení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. In Hloušek, V., Šimíček, V. (editoři). Výkonná moc v ústavním systému České republiky. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykova univerzita, 2004, 285 s. ISBN 80–21036–11–7.
•
BERGER, V. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Přeložil Bruno Jungwiert. 1. české vydání. Praha: IFEC s.r.o., 2003, 769 s. ISBN 80–86412–23–7.
•
BEZDÍČEK, V., ŽANTOVSKÝ, P. (editoři). Média a moc. Praha: Votobia, 2000, 153 s. ISBN 80–7220–085–2.
•
DRGONEC, J. Tlačové právo na Slovensku. Bratislava: Archa, 1995, 191 s. ISBN 80–7115–034–7.
•
FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Třetí opravené a doplněné vydání. Brno: MU v Brně a Doplněk, 2002, 436 s. ISBN 80–210–2793–2.
•
HARVÁNEK, J. a kol. Teorie práva. 1. dotisk 1. vydání. Brno: Masarykova universita v Brně, 2000, 341 s. ISBN 80–210–1791–0.
•
HEINKE, Rex S. Media law. Washington: BNA Books, 1994, 610 s. ISBN 0–87179–800–X.
•
CHALOUPKOVÁ, H. Zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, 246 s. ISBN 80–7179–506–2.
•
JANOWITZ, M. The Study of Mass Communication. In International Encyclopedia of the Social Sciences. Vol. 3. New York: Macmillan and The Free Press, 1972, 568 s.
•
KNAPP, V. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 1995, 247 s. ISBN 80–7179–028–1.
•
Kolektiv autorů. Dějiny českých médií v datech–Rozhlas–Televize–Mediální právo. Praha: Karolinum, 2003, 461 s. ISBN 80–246–0632–1.
•
MALÝ, K. Tiskový zákon – konec staré a počátek nové právní úpravy vydávání periodického tisku? In SOKOL, T. Tisk a právo. Brno: Nakladatelství ORAC, 2001, 135 s.
93
•
McLUHAN, M. Jak rozumět médiím: extenze člověka/Marshall McLuhan. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1991, 348 s. ISBN 80–2070–296–2.
•
McQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace/Denis McQuail. Přeložili Jan Jirák a Marcel Kabát. Praha: Portál, 1999, 448 s. ISBN 80–7178–200–9.
•
PEMBER, Don R. Mass media law. Madison: Brown & Benchmark, 1996, 592 s. ISBN 06–97246–000.
•
PRŮCHA, Petr. Správní právo obecná část. 6. doplněné a aktualizované vydání. Brno: Doplněk, 2004, 356 s. ISBN 80–210–3350–9.
•
ROZEHNAL, A. Mediální právo. Dobrá Voda: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, 295 s. ISBN 80–86473–79–1.
•
ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu. 1. vydání. Brno: Masarykova universita v Brně, 2002, 468 s. ISBN 80–210–2612–X.
•
SOKOL, T. Tisk a právo. Brno: Nakladatelství ORAC, 2001, 135 s. ISBN 80–86199–17–7.
•
TELEC, I. Přehled práva duševního vlastnictví – licenční smlouva. Vyd. 1. Brno: Doplněk, 2002, 201 s. ISBN 80–723–9110–0.
•
TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Linde, 2004, 312 s. ISBN 80–7201–478–1.
•
VÁLOVÁ, I. Média a moc: Špatná dobrá zpráva. In Bezdíček, V., Žantovnský, P. (editoři). Média a moc. Praha: Votobia, 2000, 153 s. ISBN 80–7220–085–2.
Odborné články •
BARTOŇ, M. K některým problematickým aspektům odpovědnosti vydavatelů a novinářů za obsah tisku v právu ČR, Právní rozhledy, 12/2003, s. 615–621.
•
BARTOŇ, M. Několik poznámek k zahájení vydávání periodického tisku v ČR a problému odborné způsobilosti vydavatelů, Správní právo, 4/2003, s. 205–220.
•
BARTOŇ, M. Vznik oprávnění provozovat vysílání v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva. Právní rozhledy, 10/2004, s. 379–385.
•
BERNEGGER, S. Článek 10 Úmluvy o lidských právech a case–law tvořené Evropským soudem pro lidská práva. Evropské mezinárodní právo, 3/1995, s. 13–25.
•
DOLEŽÍLEK, J. Právo na odpověď a na dodatečné sdělení podle nového tiskového zákona. Právní rozhledy, 10/1999, s. 430–440. 94
•
FUČÍK, J. Nové jevy a trendy v televizní reklamě. Právní rádce, 7/2001, s. 7–8.
•
FUČÍK, J. Nový zákon o vysílání, Právní rádce, 1/2002, s. 25–26.
•
FUČÍK, J. Rozlišení rozhlasového a televizního vysílání od služeb v informační společnosti. Právní rádce, 8/2002, s. 17–18.
•
JELÍNEK, M. Připomínky Syndikátu novinářů k návrhu tiskového zákona. Mediažurnál, 6/1999, s. 8. KINCLOVÁ, A. Mediální právo EU a Severní Ameriky v souvislosti s návrhem tiskového zákona. Parlamentní zpravodaj, 8/1999, s. 12–14.
• •
RAHIM, M. Německé tiskové práva – stručný přehled institutu odpovědi. Právní rozhledy, 6/1999, s. 339–344.
Právní předpisy •
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (ve Sbírce zákonů publikována jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
•
Listina základních práv a svobod (ve Sbírce zákonů publikována jako usnesení předsednictva ČNR pod č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku).
•
Říšský zákon č. 6/1863 ř.z., o tisku.
•
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších novel.
•
Zákon č. 13/1993 Sb., Celní zákon, v původním znění i ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
•
Zákon č. 128/1947 Sb., jímž se upravují živnosti radiotechnická, radiomechanická a obchod s radioelektrickými zařízeními, v původním znění.
•
Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 18/1964 Sb., o Československé televizi, v původním znění. 95
•
Zákon č. 17/1964 Sb., o Československém rozhlase, v původním znění.
•
zákon č. 123/1965 Sb., o Československé tiskové kanceláři, v původním znění.
•
Zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 140/1961 Sb., Trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře.
•
Zákon č. 136/1991 Sb., o rozdělení působnosti mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Českou republikou a Slovenskou republikou ve věcech tisku a jiných informačních prostředků.
•
Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 517/1992 Sb., o České tiskové kanceláři, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 37/1995 Sb., o neperiodických publikacích, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 101/2001 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.
96
•
Zákon č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 184/1950 Sb., o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů, v původním znění.
•
Zákon č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích, v původním znění i ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 127/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků, v původním znění.
•
Zákon č. 137/1948 Sb., o postátnění Československého rozhlasu, v původním znění.
•
Zákon č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 103/1992 Sb., o Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti), ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Judikatura •
Rozsudek ESLP ve věci Gaweda v. Polsko ze dne 14. 3. 2002.
•
Rozsudek ESLP ve věci Thorgeir Thorgeirson proti Islandu ze dne 25. 6. 1992.
•
Rozsudek ESLP ve věci Incal proti Turecku ze dne 9. 6. 1998.
•
Rozsudek ESLP ve věci Goodwin proti Spojenému Království ze dne 27. března 1996.
•
Rozhodnutí Evropské komise Sc. a Association Z. proti Velká Británie ze dne 12. června 1971.
•
Rozsudek ESLP ve věci Informationsverein Lentia a další proti Rakousku ze dne 24. 11. 1993.
•
Rozsudek ESLP ve věci Sürek proti Turecku z 8. července 1999.
97
•
Rozhodnutí Evropské komise ve věci X. proti Švédsku ze dne 7. února 1968.
•
Rozsudek ESLP ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. července 1986.
•
Nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005.
•
Nález Ústavního soudu ČR č. 30/1998 Sb. ze dne 17. 12. 1997.
•
Nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 394/04 ze dne 27. 9. 2005.
•
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 69/96 ze dne 26. 6. 1997.
•
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1969/2002 ze dne 19. 2. 2003.
•
Rozhodnutí pobočky Krajského soudu v Ostravě v Olomouci ve věci sp. zn. 2 To 461/1997 ze 17. 9. 1997.
Další dokumenty •
Etický kodex novináře.
•
Důvodová zpráva z zákonu č. 46/2000 Sb., ze dne 16. 5. 1999.
•
Důvodová zpráva k zákonu č. 37/1995 Sb., ze dne 22. 11. 1994.
•
Důvodová zpráva k návrhu zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání ze dne 19. 9. 2000.
•
Kodex České televize
•
Kodex Českého rozhlasu < http://media.rozhlas.cz/informace/dokumenty/_binary/00294913.pdf>
98
Résumé We can not doubt, that especially in connection with the creation of the public voice, the mass media plays one of the main roles in the last few years. Together with the influence on the public voice, there comes a question of a power of media to influence the social events, jural cognisance and the foreknowledge in general, cultural awareness, education, power relationships in the state, but also lives of concrete people, either in positive or negative way. Particularly these facts led me to the thought of making research and of mapping out our law regulation and literature that is about media and work out my thesis on this topic. In my opinion, the goal established in the preface part, was fulfilled. In this thesis with the topic of „The Media Law in Czech Republic“, you can read about history of the jural cognisance, its development and its current situation. This thesis comes out of general tasks of the law system, for the circumscription and clearing out the position of the media law in the system of law is necessary for understanding of its character, its goal and its relationship in the system of law. This project appoints the subject of the media law, the media-law relationships and specific issues were also addressed. Also the arguments for the support of the opinion that the media law is an individual law branch, were said. The relationships between the media law and some other branches of the law system were also mentioned. In past few years, because of the approval of 2 important norms for the regulation of the periodical press and for the operation of the broadcasting, the media law and its regulation have been both paid attention to by a few authors. Hand in hand with this fact, some publications have been issued commenting the legal regulation of the periodical press, one treatise about the media-law regulation was made and also lots of articles discussing questions about the media law and its resource were published. The introduced literature was used for an elaboration of this thesis in which than some of the writers’ opinion were reflected. Regarding to the fact that the legal regulation of the media law covers also some of the basic human rights (for example the freedom of speech), I partly devoted some attention also to these sequences, together with the judicature of the European Court of Human Rights.
99
The introduction is devoted to defining of the basic definitions which are necessary for the understanding of the thesis topic. This thesis defines the media, founds out how are the media defined by the law norms and by different authors. The terms of the mass communication and the mass media, were discussed. The second chapter talks about the development of the regulation of the press law. History of the press law goes back to an half of the 19th century in which the ideas about the regulation in this area were rather different. One example for them all could be the fact that the law norms embedded strict regulations in the area of the press and embedded institutions as the censorship is and others. The thesis was devoted to the topic of the development of the law regulation in the time beginning in the fifties and finishing in the year of 1989 after which the whole law regulation was liberalized. Within the same chapter I also devoted my attention to the progress of the regulation of the broadcasting, TV and the sound broadcast. This thesis also tried to compare the actual law regulation with the older one, which is no longer valid. The following two parts contain the definition of the media law and the system of the law including some of the questions relating to rather law theory and the media-law relationships and their items were also defined. I found necessary to analyse these issues especially because of the argumentation for the benefit of the existence of the media law as the separate branch of law and for the clearance of its position in the system of law. The fifth chapter is the roundup of the main sources of the media law. After the introducing general commentary about the material and formal sources, the characteristic of the certain norms follows. The regulation of the press law was written in more detailed way as it contains some of the basic institutes which are common also for the regulation of the sound broadcast and broadcast operation which is for example the right to reply or the protection of a source and of a content of information. We have outlined some of the aspects which regard to an advertisement on the TV broadcasting and among other things we have also characterized the main regulating organs of the media market. The relationships of responsibilities which are created because of the violation of the norms and the following sanctions were not forgotten neither. The thesis also characterizes the regulation of the non-periodical publications, the “Česká televize Act”, “Český rozhlas Act“ and “Česká tisková kancelář Act“. The examples of the decision made by The European Court of Human Rights were mentioned as this court is one of the most important court institution for the area of the protection of the human rights and freedom. The attention was paid mainly to the not binding law, though 100
important codes as is for example the Ethic Code of The Journalist or The Code of The Czech Television. The last chapter tries to characterize the relationships between the media law and the other branches of the czech law system, specifically between the constitutional law, the administrative law, the financial law, the criminal law, the labour law and the civil law. The effort of the definition of the relationships comes from the need of the attention for the existence of the relationships between branches for the right understanding for the lines between the media law and the other branches.
101