2007

dobroučské farnosti neděle 7. ledna 2007 slavnost Křtu Páně

1/2007

Modlitba ze slavnosti Křtu Páně Všemohoucí, věčný Bože, tys slavnostně prohlásil, že Kristus je tvůj milovaný Syn, když na něj při křtu v řece Jordánu sestoupil Duch svatý. Dej, ať všichni, které jsi přijal za syny a dal jim nový život z vody a z Ducha svatého, zůstávají ve tvé lásce.

Křest v církvi (úvaha nad evangeliem ze slavnosti Křtu Páně – Lk 3, 15–16.21–22) Křest je první a základní svátost. Jenom pokřtěným se mohou udílet svátosti další. Ale co to vlastně svátosti jsou? V katechismu čteme, že je to viditelné znamení neviditelné milosti. Jde tu tedy o nějaký církevní obřad, na který se díváme, pozorujeme ho očima. Při křtu se lije voda na hlavu dítěte, je to tělesné omývání. Ale to samo by nebylo posvátným úkonem. Věříme, že se tu současně děje něco, co nevidíme: milost Boží omývá duši křtěného. Ve svátosti eucharistie vidíme, jak člověk jí chléb a pije víno. Je to pokrm, pokrm je pak k tomu, aby dával sílu tělu. Eucharistický chléb a proměněné víno neviditelně posiluje duši, dává jí vnitřní sílu k růstu života věčného. Při pomazání nemocných užíváme oleje. Ten se považuje za dobrý lék na tělesné rány. Svátost pomazání pak uzdravuje rány duše.

2

Svátostné obřady jsou tedy viditelná znamení, ale za nimi je skryta skutečnost hlubší, neviditelná. Kolik je svátostí? Tradice jich vypočítává sedm. Ale neoddělujeme je zásadně od ostatních modliteb a obřadů. Vždyť celá církev je jakoby svátost. Druhý vatikánský koncil ji tak definuje: mystérium a svátost. V církvi je obsaženo mnoho vnějšího, ale všechno se posvěcuje k tomu, aby nás vedlo k vnitřní jednotě v Duchu svatém. Svátosti jsou modlitbou k Bohu. Jsme přesvědčeni, že nás vyslyší, protože se k němu obracíme skrze našeho Pána Ježíše Krista. Dialog je ovšem dvojstranný, slovo je opravdu slovem, když tu je i odpověď. Ve svátostném znamení k nám mluví Bůh, žádá však naši odpověď ve formě dobrovolného a vědomého přijetí, vnitřní dispozice, která je nutná k tomu, aby svátost působila. Jak se ten dialog projeví při křtu? Skrze symbol vody a slova nás Bůh jako by znovu stvořil, přijímá nás za syny, jak to ohlásil při křtu Ježíše v Jordánu. Je to současně vstup do církve, Kristova mystického těla. Jako symbol omývání nás křest očišťuje od hříchu. Naše odpověď k tomu je stále úsilí uchovat si čistotu duše i těla. Některé svátosti se opakují, jako zpověď, eucharistie. Křest se naopak udílí jenom jednou. Je to svátost zrození života v Bohu. Ke stejnému životu se nikdo nerodí dvakrát. Ale z narození se roste a sílí. Když si tedy připomínáme křest, obnovujeme křestní slib a jsme si vědomi, že musíme růst a sílit v životě milosti, opakujíce slova Otče náš, protože On nás přijal za syny. Převzato z knihy kard. T. Špidlíka „Liturgické meditace“, zkráceno. +++++++++++++++++++++++++++

Na konci jedné kapitoly psané životem Milí farníci, přátelé, spoluobčané, obracím se na Vás tentokrát prostřednictvím „Zpráviček“, které jsem vždy ráda četla, abych se s vámi ve chvíli, kdy opouštím zdejší faru a obec Dolní Dobrouč a hledám si nový domov před vyplutím k břehu věčnosti, podělila o některé etapy své životní cesty. Protože si myslím, že jsem je stručně popsala v dopise určeném současnému administrátorovi P.Janu Kubisovi dne 26. července 2006 před jeho nástupem do služby administrátora v Dolní Dobrouči, dovoluji si vás s tímto dopisem z větší části seznámit:

3

„Vážený otče! Co Vy o mně víte? Pocházím z početné zemědělské rodiny. Oba moji rodiče byli hluboce zbožní a na prvním místě byl Bůh a plnění jeho vůle. Všichni jsme museli od mládí těžce pracovat. Do kostela a do školy jsme to měli několik kilometrů přes les, často jsme chodili pěšky, abychom ušetřili jízdné za autobus. Do školy i do kostela jsem chodila ráda. Když jsme se vrátili domů ze školy, muselo se chodit na pole. Tatínek ani maminka nebyli úplně zdraví, ale vždy se spoléhali na Boží pomoc. Modlívali jsme se doma ráno i večer a při nedělním obědě se četla duchovní četba. Po vyjití základní školy jsem musela nastoupit do JZD. V té době maminka pana děkana Josefa Čápa v Novém Městě nad Metují pociťovala úbytek sil a obrátila se na mne s prosbou o pomoc v kuchyni a v domácnosti. Rodičům a zvláště tatínkovi se to vůbec nelíbilo. Nechtěla jsem zarmucovat ani tatínka, ani jsem nechtěla nechat bez pomoci tu, která mne o pomoc žádala. Bylo to těžké skloubit práci v JZD, na poli, v domácnosti i na faře. Ani moje zdraví nebylo vždy pevné. Ve školním věku jsem prodělala zápal mozkových blan a je zázrak, že mne z něho vyléčili bez vážných následků. Asi v osmnácti letech jsem spadla z vozu pod traktor a utrpěla těžký úraz, několikanásobnou otevřenou zlomeninu nohy. Mohla jsem klidně přijít o nohu. Od té doby mám potíže při chůzi i při práci a s přibývajícím věkem se mi hůř vystupuje do schodů. Tento úraz byl příčinou, že jsem nemohla v JZD zastávat každou práci. Maminka pana děkana si stále přála, abych jí podle svých možností pomáhala. Protože jsem to dělala od svých patnácti let, pokračovala jsem v pomoci na faře i potom. Po odchodu z JZD jsem sloužila na faře na plný úvazek. Už jsem na faru nedocházela a nedojížděla, ale na faře jsem bydlela. To bylo v době, když P. Josef David vstupoval do semináře. Asi v roce 1970 došlo k výměně kněží v Novém Městě nad Metují. Maminka pana děkana Čápa si přála, abych se s nimi přestěhovala na faru do Horní Rovně. Tam jsem dosloužila k její smrti a potom i panu děkanovi. Po smrti pana děkana Čápa v Horní Rovni, kde je pohřbený, jsem se přestěhovala na faru ke svému bratru Antonínovi, který byl v té době farářem v Nekoři. Po jeho smrti jsem ještě nebyla v důchodovém věku a potřebovala jsem si najít nějaké zaměstnání. Udělala jsem si zdravotnický kurz sv. Zdislavy pro práci v nemocnici a po jeho absolvování jsem pracovala a bydlela u sester v Anenské Studánce. Ve volném čase jsem jezdila do Dolní Dobrouče vypomáhat na faře P. Josefovi Davidovi. Když jsem měla nastoupit do důchodu, musela jsem trvalé bydliště v ÚSP v Anenské Studánce opustit. Protože jsem neměla kam jít, pan farář Josef David mi vyšel vstříc a dovolil mi, abych se trvale přihlásila k bydlení na faře v Dolní Dobrouči. Začala jsem mu vypomáhat nejen v domácnosti, ale jak si přál i s vyučováním náboženství. Po tragické smrti pana katechety Ryšavého jsem vyučovala děti třetí třídy, připravovala jsem je k prvnímu svatému přijímání. Nikdy předtím jsem náboženství neučila, ale připravovala jsem je tak, jak jsem to nejlépe dovedla. Dostala jsem tyto děti na starost a dělala jsem to ráda.

4

Pan farář se snažil dělat takové opravy na faře, abychom se už nemuseli nikam stěhovat. Kvůli mým potížím s chozením do schodů odolával tlakům pana vikáře Miloše Kolovratníka přestěhovat mne do prvního poschodí. Říkal, že mi zajistí možnost na této faře dožít. Proto se také snažil vybudovat další podkrovní místnosti na půdě, kam se chtěl nastěhovat jako důchodce, aby celé první patro fary se zařízenou kuchyní na chodbě mohlo sloužit novému administrátorovi jako byt s příslušenstvím. Dnes v prvním patře fary jsou dvě koupelny a dvě splachovací WC. Jedno WC se sprchovým koutem si nechal pan farář vybudovat v podkroví, které ještě není zcela dobudováno z důvodů přestěhování otce J. Davida do Chotěboře. Také v přízemí, kde obývám jednu místnost, kterou mi pan farář přenechal, jsou v současné době dvě splachovací WC s koupelnou. I když jsme s panem farářem Davidem rozdílných povah, vytvořil takové podmínky k bydlení, aby soužití pod jednou střechou bylo možné. Protože nikdo podobné podmínky pro bydlení nevytvořil v jeho novém působišti, není možné, aby si tam, kde v prvním patře bude žít ještě s kaplanem, přestěhoval celou domácnost i se mnou. Tady je vše zařízeno tak, aby tu mohlo bydlet více lidí. Když budu mít k dispozici jednu místnost v přízemí a jednu v prvním patře po otci Davidovi pro návštěvu svých příbuzných a známých, aby měli kde přespat, když mne navštíví, budu spokojená. Otec J. David mne požádal, abych mu jako dosud, i když bude na novém působišti, prala prádlo. Pro ten účel zakoupil již dříve automatickou pračku. Protože jsem mu také vařila, opatřil mrazicí skříň, která je na chodbě v přízemí. P.David si nechce zatím odstěhovat ani tuto mrazničku, dokud nebude vědět, že ji tam upotřebí. Já bych si sice mohla podat žádost na bydlení do domu zdejší pečovatelské služby, ale zatím to neudělám, protože mám-li se starat o praní osobního prádla pana faráře Davida, aby nemusel obtěžovat někoho, koho nezná v Chotěboři, potřebuji k tomu podmínky, které zde na faře mám, ale asi bych je neměla v jedné místnosti pečovatelského domu. Kromě toho jsem zvyklá celý život žít na faře a další stěhování v mém věku a zvykání si na nové podmínky není jednoduché. Děkuji za čas, který jste věnoval čtení tohoto dopisu, a prosím o vstřícnost při řešení této záležitosti týkající se mého bydlení.“ Až potud zmíněný dopis, k němuž ještě připojuji několik vět. Od odchodu pana faráře Davida z Dolní Dobrouče trpím na faře pocitem postupného vytěsňování, který je mi dáván najevo ústně, pohledy i způsobem jednání. Pan administrátor J. Kubis se odvolává na nátlak z biskupství, i když já si myslím, že se nemůže dosud prokázat ani jediným dopisem z biskupství královéhradeckého, v němž by mu bylo nařízeno vystěhovat mne z fary. Když se dotazy – co míním dělat ohledně bydlení – opakovaly, odpověděla jsem otci Kubisovi, aby mi svůj záměr se mnou sdělil písemně. Dostala jsem tedy jako letošní dárek pod vánoční stromek

5

možnost „Smlouvy o pronájmu“ na dobu pěti let s výší nájemného dva tisíce Kč měsíčně, které může být změněno dle inflace a změny cen energie. Neodrazuje mne výše nájemného; tu bych musela zaplatit i v jiném zařízení poskytujícím bydlení, ale dle názorů mnohých by další soužití na faře dosavadní třecí plochy nezmenšilo a mohlo by to vést k různicím a rozdělování lidí i ve farnosti. A mám být toho já příčinou a dávat svému okolí špatný příklad? Děkuji vám všem za důvěru, kterou jste mi prokazovali, i za čas, který jste mi věnovali při svých návštěvách fary. Odprošuji vás za to, že jsem já pro množství práce na zahradě a v kuchyni vám nebyla vždycky k dispozici svým časem a svými službami, jak jste to ode mne očekávali. I když jsem se snažila vycházet vašim žádostem vstříc, moje možnosti měly a mají také svoje hranice. Jako já ujišťuji svým odpuštěním vás, kteří jste mi nějak ublížili, tak prosím odpusťte také vy mně, pokud jsem vám nějak ublížila a nesplnila vaše představy o tom, jak bych měla správně podle vás jednat. Protože se dosud beru jako součást živého inventáře zdejší farnosti, považuji za správné a samozřejmé podat toto zdůvodnění a písemné vysvětlení svého přestěhování a změny trvalého bydliště, aby nevznikly všelijaké dohady a nepovstala po mém odchodu nejasná a nepravdivá tvrzení. Podobně jako otec J. David i já vám radím: Hezké vzpomínky na mne oprašte, ošklivé setřete a krásné vyleštěte. V Dolní Dobrouči 24. 12. 2006 Na rozloučenou

Ludmila Francová, bývalá katechetka +++++++++++++++++++++++++++++++++++

Štědrý večer trochu jinak Každý z nás prožíval ten letošní očekávaný Štědrý večer zcela jinak. Tak u nás, v mé rodině, dokud byly ještě naše děti dětmi, ten večer měl zcela jiný průběh než po mnoha letech, kdy už žijeme sami bez dětí. Přesto manželka nikdy nezapomíná na dárky pro děti, vnoučata a samozřejmě i pravnoučata. Ty moudře vybrané dárky čekaly, až plánovitě přijede jedna rodina po druhé, protože bychom se najednou na Štědrý večer ani u třech stolů nevešli. A popovídání by bylo rušeno velikou starostí mé ženy, aby všem chutnalo, ale na vlastní slovo by se dostalo málo času.

6

Tradici našich rodičů jsme převzali jako posvátnou, a to tím, že po štědrovečerní večeři jsme si s manželkou sedli u stromku a se zpěvníkem v ruce jsme zahájili první vánoční písní „Narodil se Kristus Pán“. Možná ta první sloka neseděla v notách, ale další sloky u písně „Nesem Vám noviny“ už jsme se s manželkou dostali dokonce i do dvojhlasu. Pak jsem řekl své ženě, abychom si každý vzpomněli na naše přátele z rodin - ze sousedství, z ciziny, Itálie, Švýcarska a jiných států, dále na všechny známé kolem Dobrouče a cíbíčkáře, kterým bychom rádi popřáli zdraví, spokojenost a další hodnoty, které nelze koupit, a těm, kteří už nejsou s námi, aby jim Bůh dal svoji slíbenou odměnu za dobrý život. Chvíli to trvalo, když každý z nás jmenoval mnoho svých přátel a známých, kteří nám zůstali v mysli a v srdci. Neměli jsme žádné hmotné dary pro ně, ale poslali jsme za nimi kytičku různých modliteb. Pak jsem musel odběhnout do koupelny. Tam jsem měl v koupací vaně (kvůli bezpečnosti) umístěnou dlouhou svíci a zkontroloval jsem, zda plamen – světlo pocházející z Betléma a dovezené z Dolní Dobrouče – je v pořádku a bezpečně přečká noc. Dovezl jsem jej, aby bylo připraveno na druhý den a mohlo svítit u těch lidí v obci, kteří po něm jako po symbolu lásky touží, a také aby svítilo třetí den na oltáři v našem kostele. V posledních letech jsme prožívali ten krásný večer vždy sami. Naše léta, která se přibližují u mne k 77 letům a moji manželce o 7 roků méně, už nenesou tolik touhy po nějakém hmotném dárečku, i když je to vždy nádherný projev vzájemné lásky mezi darujícím a obdarovaným. My jsme se tentokrát ve velké shodě dohodli na prožití toho večera netradičně. Pro náš běžný život nám to různorodé technické vybavení domácnosti zcela vyhovuje, ošacení nám postačí na celý život, netoužíme mít to nejmodernější, s důchodem při troše šetření také vyjdeme, a tak jsme oba tajně přemýšleli, jak a čím se vzájemně obdarujeme. Naznačili jsme si, že to nebudou dárky hmotné, ale že si vzájemně dáme dárek ne ve „hmotném skupenství“, ale dá se říct ještě o stupeň hodnotou vyšší. A tak pod vlastním stromečkem jsme si slíbili to, čeho se v běžném denním životě každému člověku dostává málo, že bychom měli být k sobě ještě víc ohleduplní, více tolerantní, vzájemně abychom si více pomáhali, a když se někdy třeba i pohněváme, že si budeme hned odpouštět. Aby se tento vzájemně vyslovený dárek hned projevil praktickým skutkem, tak jsem manželce položil otázku: „Co by sis právě teď ode mne přála?“ Stačilo pár

7

vteřin a odpověď tu byla jasná a nečekaná. „Přála bych si, abychom si udělali štědrovečerní procházku naší obcí “ (Horní Dobrouči). V tom okamžiku jsem pocítil, jak se to mně, málo sportujícímu a trochu lenivému člověku příčí - vyjít ven do tmavé noci a jen tak se procházet tmou - ale ten slib byl jasný, a tak jsem řekl bez reptání: „Tak, Eliško, půjdeme.“ Vyšli jsme ven a do toho neobvyklého tichého večera jsme se vydali zavěšeni jako za mladých let. Byl to hodně zvláštní pocit - ani náznak po sněhu, a přesto všude kolem vánoční atmosféra. Jindy by při takové večerní procházce nebylo co pozorovat. Ani jsme nečekali, jaké podívání nám tato cesta obcí připravila. Každou chvíli se manželka zastavila a projevovala radost nad různobarevnými girlandami svítících řetězů a nad tisíci žároviček v oknech, u dveří nebo na stromech u domků. A tak jsme došli až na konec vesnice, téměř až pod ostrovský kopec. Cítili jsme to štědrovečerní obrovské ticho. Dříve hlídal svou spící obec k tomu určený ponocný. My jsme takovými štědrovečerními ponocnými také na chvíli byli. Naše kroky po místní silnici zaznamenali místní domácí pejskové a psi, a jakmile se ozval do tichého večera štěkot jednoho, hned se lavinovitě přidávali další. Cesta zpět, ta nebyla tak příjemná. To nám foukal mrazivý severák do tváří a byli jsme rádi, když jsme se už ocitli vytopeném bytě. Druhý den ráno, na Boží hod vánoční, jsem měl starost, aby se nám s manželkou podařilo dopravit (pro jistotu pomocí dvou luceren) to vzácné Betlémské světlo do našeho kostela a tam na oltáři rozžehnout svíce tím neobvyklým poselstvím z Betléma. Jan Špinler +++++++++++++++++++++++++++++++++++

Myšlenka na týden:

Svět nás odmítá – to je náš kříž. Bůh nás přijímá – to je naše vzkříšení. (Josef Doubrava, Mozaika naslouchání)

8

Pořad bohoslužeb v Dolní Dobrouči a okolí ve dnech od 7. 1. 2007 do 14. 1. 2007

07.30 Horní Dobrouč NEDĚLE 7. ledna

Křest Krista

09.00 Dolní Dobrouč Za farnost 10.30 Hnátnice 18.00 Dolní Dobrouč Mariánská družina

PONDĚLÍ 8. ledna 17.30

ÚTERÝ 9. ledna

18.00 07.00

STŘEDA 10. ledna

19.00 07.00

ČTVRTEK 11. ledna

17.00 17.30 16.00

PÁTEK 12. ledna

18.00

svátost smíření Dolní Dobrouč Za Alžbětu Vavřínovou a věrné zemřelé Za Aloisii Skalickou, manžela Dolní Dobrouč a věrné zemřelé Setkání farní rady Za Boženu Skalickou Dolní Dobrouč a věrné zemřelé svátost smíření Hnátnice mše svatá Dolní Dobrouč

adorace a svátost smíření Za děti a vnoučata

17.00 Hnátnice SOBOTA 13. ledna

NEDĚLE 14. ledna

17.45

Mariánské večeřadlo Dolní Dobrouč Za Aloise Vavřína, manželku 18.30 a celý rod 07.30 Ostrov 2. neděle v mezidobí

09.00 Dolní Dobrouč Za farnost 18.00 Lanšperk

Vydává: Římskokatolická farnost Dolní Dobrouč, Dolní Dobrouč 1, 561 02, tel. 465 543 420, 605 543 654 Vychází každou neděli. Uzávěrka vždy předcházející sobotu. Pouze pro potřebu farnosti! Kontaktní osoby: P. Ján Kubis ([email protected]), Mgr. Iva Špinlerová ([email protected]), Mgr. Pavel Dušek ([email protected]) http://sweb.cz/farnostdobrouc, email: [email protected]