2007 ROČNÍK 16 (10)

1/2007 ROČNÍK 16 (10)

1/2007 – CO VÁS ZAJÍMÁ...

NOVÉ MĚSTO VSTUPUJE DO DESÁTÉHO ROKU

2 / NOVÉ MĚSTO

Foto: archiv

D

eset let je z historického hlediska relativně krátká etapa, z hlediska událostí v jedné rodině neskutečně dlouhá doba. A v časopise je to už skoro věčnost. Vzhledem k rychlému toku informací v současné době často ani neregistrujeme vznik a zánik jednotlivých periodik, jejichž obálky okupují výlohy novinových stánků. Je proto skoro neuvěřitelné, že české vydání časopisu „Nové město“ tímto číslem vstupuje do desátého ročníku své činnosti. Takové jubileum může být jistě příležitostí k bilančnímu ohlédnutí a zamyšlení s výhledem do budoucnosti. Můj osobní zpětný pohled do počátků vydávání vidí mimo jiné různorodé a často protichůdné diskuse o obsahu i grafické tváři časopisu, vedené však upřímnou snahou nabídnout své představy a ideje. Tématické i programové zaměření časopisu se však odvíjelo od skutečnosti, že časopis je nástrojem Hnutí fokoláre. Těžko tedy z tohoto důvodu může suplovat nějaký jiný typ časopisu na mediální scéně, anebo se například stát diskusní platformou, na níž by se debatovalo o aktuálních problémech uvnitř církve, anebo okolo nás. Takového úkolu se mohou s daleko větším úspěchem zhostit i další zástupci křesťansky orientované žurnalistiky. Jedním z prvotních cílů a jádrem časopisu je tak snaha publikovat texty, přinášející duchovní rozměr charizmatu i zkušenosti s jeho přenesením do konkrétních životních situací – někdy i naprosto stravitelnou komiksovou formou. Myslím, že i přes složité podmínky redakční práce podávalo „Nové město“ nejen barevný obraz života všech větví Hnutí u nás, ale i ve světě. Přinášelo v hojné míře informace o snaze vtělovat život spirituality do iniciativ ve sféře politiky, ekonomiky, kultury, mediální komunikace, ale třeba i sportu. Zvláště nové tisíciletí se stalo skutečnou „laboratoří“ mezikulturního dialogu, což bylo dáno i šokem z teroristických útoků na Spojené státy a následnými ozbrojenými konflikty. „Nové město“ i v této

době nabízelo pohledy do „kuchyně“ nejen jiných církví, ale i náboženství a jeho místa v globalizujícím se světě. Důležitou a myslím, že i poměrně vyhledávanou součástí obsahu se staly také rozhovory s různými osobnostmi veřejného života, které často stavěly i pomyslné mosty mezi věřícími a lidmi jiného přesvědčení.

Redakce obsáhle provázela čtenáře i významnými událostmi nejen v Hnutí, ale i v církvi i s přesahem do společenského dění. Stačí si připomenout například speciální čísla, věnovaná návštěvě Chiary Lubichové v České republice na jaře 2001, odchodu papeže Jana Pavla II. v dubnu 2005, anebo smrti dlouholetého předsedy KDU-ČSL Josefa Luxe v listopadu 1999. Zaslouženě se velké pozornosti na stránkách „Nového města“ dostalo i budování citadely v Praze-Vinoři, jež se postupně stává otevřeným domem pro „domácí“ i „přespolní“ – a to nejenom podle místa bydliště. Je určitě dobře, že své místo si v časopise našly také náročnější články, týkající se například výsledků činnosti mezinárodní Školy Abba. Mnohé z těch, kdo časopis minimálně prolistují, určitě napadne i řada kritických poznámek k úrovni a zajímavosti článků, jejich zaměření, anebo skladbě. Inflace, a tedy znehodnocení slov dnes zároveň vede k tomu, že při šíření života v duchu evangelia ještě mnohem více vystupuje do popředí osobní svědectví a jednání v souladu s Kristovým duchem než tiskový apoštolát, jako tomu bylo v církevním společenství třeba ještě před pade` sáti lety, kdy časopis Nové město (Citta nuova) v Itálii vznikl. Určitě i přesto však má smysl dále pokračovat a snažit se přinášet poselství spirituality Hnutí fokoláre i touto formou. K tomu, aby časopis skutečně odrážel realitu, je mimo jiné třeba, aby fungovala vzájemná komunikace mezi redakcí a čtenářem. Mnohdy to znamená překonat sama sebe a nabídnout nejen své talenty, ale i radosti a kříže, které každý z nás zažívá při putování po „svaté cestě“, třeba právě i stránkám časopisu. Ten pak může přinášet ještě bohatší mozaiku dobrodružství s Pánem Bohem i lidmi kolem nás. JAROSLAV ŠEBEK

OBSAH 1/2007 Nové město vstupuje do desátého roku OSN: dát smysl mnohostrannosti Město, kde umějí milovat Společně pro Evropu Putování do Sibiu Ve prospěch rodiny, nejen té své Spiritualita jednoty Politika jako „láska lásek“ Teologie jednoty Slovo života

2/ 3/ 4/ 6/ 7/ 8/ 10/ 12/ 13/ 15/

Život ze slova Ekonomika na míru člověka „Maják naděje pro miliony lidí“ Pro mě jen ten nejúčinnější lék 48 hodin v Kafkově městě Nezradit profesi Komix Zavřené dveře a otevřená okna Křížovka Můžeš mít radost, když něco dáš

16/ 17/ 20/ 21/ 22/ 24/ 25/ 26/ 27/ 28/

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

– 1/2007

NOVÝ GENERÁLNÍ TAJEMNÍK OSN BAN KI-MOON Z JIŽNÍ KOREJE OD LEDNA 2007 VYSTŘÍDÁ KOFI ANNANA (VPRAVO).

P

o fázi mezinárodních vztahů, v níž převládala jednostranná řešení, často ospravedlněná jen použitím síly, se znovu začíná hovořit o multilaterálních akcích. Děje se tak při pohledu na to, co probíhá uvnitř Skleněného paláce. Zde se tleská i těm nejnesmělejším reformám a možná zde i přetrvává ten základní předsudek, který už nějaký čas vede k diskuzím o krizi Spojených národů. Zapomíná se totiž, že ty nedostatečné odpovědi na změněné potřeby dává soubor pravidel mezinárodního společenství. Krize se však netýká jen jurisdikce Rady bezpečnosti, ale je především důsledkem toho, že světové mocnosti chtějí znovu posílit svoji sféru vlivu, upevnit svoji individualitu a překazit jednotu národů ve světě, který se považuje za globalizovaný. Je jisté, že fakta žádají multilaterální akce. Letmý pohled na planetu skutečně ukazuje ozbrojené konflikty, které často nevratně poškozují soužití jednotlivců i skupin. Zvyšuje se počet těch (je jich zhruba jedna miliarda), kteří žijí v pasti bídy. A ještě je tu teroristická hrozba, která se mísí s organizovaným zločinem, obchodem se zbraněmi a lidmi, s porušování základních lidských práv. Ale jaké signály vycházejí ze Spojených národů? Se jmenováním dvaašedesátiletého Ban Ki-Moona, současného ministra zahraničních věcí v Jižní Koreji, bude mít OSN od ledna 2007 nového generálního sekretáře. Tradiční kritérium geografické rotace předsednictví postavilo Asii před úkol najít svého kandidáta. Zvolení Ki-Moona se setkalo se souhlasem všech členů, počínaje jednomyslným souhlasem stálých členů Rady bezpečnosti, kteří během rozhodujícího hlasování dali najevo své preference s vědomím, že jeden jediný hlas proti by kandidáta vyřadil: na podporu jihokorejského ministra nestačila tradice, která žádá, aby generální sekretář

Foto: archiv CN

L S Y M I T S S T O Á D N : N OSN OSTRA H O MN pocházel z malé země bez jaderných zbraní... jaderné zbraně jsou totiž hned u sousedů. I rezoluce číslo 1718 Rady bezpečnosti, reakce na nukleární zkoušky v Pchjongjangu, musí být začleněna do širší snahy garantující odzbrojení a kontrolu nad jadernou otázkou, počínaje zákazem převozu nelegálních nebezpečných materiálů nebo technologií, které mohou podporovat jaderné programy. Přitom je ale potřeba dbát na to, že se civilní obyvatelstvo nesmí stát obětí embarga. A tak i Írán – přes dosud otevřená jednání – riskuje, že na něj budou uvaleny sankce za to, že odmítá zastavit obohacování uranu, které je považžováno za rozhodující krok pro budování jaderného arzenálu. Do okruhu garancí obnovení míru vstupuje i nový fond pro obnovu míru. Je již uvolněno 140 miliónů dolarů (cílem je 250 miliónů) na podporu obnovy zemí po válečných konfliktech. Jde o nezanedbatelný přínos pro komisi OSN, ustanovenou loni a sloužící k tomu, aby se nezapomnělo na obyvatele oblastí, kde sice díky modrým přilbám mlčí zbraně, ale zůstává riziko nových nepokojů kvůli nedostatku seriózních, funkčních a hlavně průhledných institucí. Reformy se týkají i těch zemí, které budou měnit složení Rady bezpečnosti – například Itálie – v souladu s myšlenkou, že nový elán do OSN nepřinese zvýšení počtu stálých členů, ale řešení společných problémů, založené na dohodě, spolupráci a jednotě úmyslů a zájmů. Prubířským kamenem (nikoli poslední papírovou strategií) jsou cíle rozvoje pro nové tisíciletí, schválené minulý rok, které vyžadují etické, politické, soudní a ekonomické závazky: nejvyšším cílem je lidský život. Multilaterální akce se tedy nebude moci zaměňovat za politiku, která se snaží získat podporu spojenců, nebo za názor, který ji považuje za nouzovou možnost, jak se uchýlit k mezinárodním institucím. Bude spíše znamenat, že se uvnitř OSN opět budou zavádět akce v souladu s pravidly a jejich funkcí. VICENZO BUONOMO NOVÉ MĚSTO

/3

1/2007 – ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Fota: archiv Edgardo Olimpo

V

yprávěl jste o tom, že setkání s Hnutím fokoláre zcela změnilo váš názor na církevní hnutí. Jaký byl důvod této změny? „Řekl bych, že setkání s několika lidmi z Hnutí. Když jsem se s nimi stýkal, byl jsem osloven jejich způsobem života, bytí, vzájemných vztahů, ale především jejich schopností přijmout. Bylo to opravdové přijetí, založené na faktech, nikdy ne na slovech. Má první setkání s Hnutím byla charakterizovaná pozorností, zájmem, ale také zvědavostí a především určitou skepsí, kterou jsem ale brzy překonal díky konkrétnosti, která přecházela do života, díky prostoru pro zkušenosti

EDGARDO OLIMPO

MĚSTO, KDE LIDÉ UMĚJÍ MILOVAT Letos v listopadu se v pražském Centru Mariapoli ohlásila nečekaná návštěva. Radní italského městečka Santa Maria Capua Vetere Edgardo Olimpo s manželkou a přáteli trávil několikadenní dovolenou v Praze a chtěl při té příležitosti poznat realitu Hnutí fokoláre v České republice. Odkud pramenil tento živý zájem? Starosta městečka Vincenzo Iodice jednou četl článek v týdeníku „L’Esspresso“ o ekonomice společenství a byl – jak sám řekl – šokován: „Byla to idea, kterou jsem hledal pro svůj úřad, chtěl jsem se s ní podrobně seznámit.“ A protože městečko ležící nedaleko Neapole je hlavně poznamenáno imigrací, hledá všechny cesty pro pokojné soužití. Jednou z nich je udělování ceny míru osobnostem, které zastupitelé považují za tvůrce míru. V roce 2003 byla udělena Chiaře Lubichové, zakladatelce a prezidentce Hnutí fokoláre, protože „svým poselstvím, svým dílem a svým vytrvalým úsilím dokázala vytvořit hustou síť sociální solidarity, rozšířenou po celém světě“, jak bylo uvedeno ve zdůvodnění. Nejen o této ceně jsem hovořila s Edgardem Olimpo, který byl jako právník na radnici v S. Maria Capua Vetere kromě jiného radním pro výchovu k míru a lidská práva.

a dialog mezi námi, který se pak rozšířil do osobních vztahů i vztahů ve skupině, které přinášely plody pro každého, dialog se všemi, přijetí každého člověka. Nikdy nežádají, aby byl někdo jako oni, nikdy se nesnaží nic vnucovat a dokáží přijmout i zcela odlišné lidi, i ateisty, tedy osoby, které vůbec nesdílejí jejich Ideál, ale mohou jít společnou cestou. To byl ten důvod, který změnil mě i můj pohled na hnutí jako na sekty a byl odpovědí na mou otázku: ‚Ježíš je jeden, církev je jedna, k čemu tolik hnutí?‘ “ Jak se zrodila idea udělit cenu míru vašeho města zakladatelce Hnutí fokoláre?

„Cena ‚Santa Maria Capua Vetere – město míru‘ byla založena v roce 2002 a uděluje ji městská rada tomu, kdo svým životem, myšlením a svou činností přispěl a přispívá k upevnění opravdového a trvalého míru bojem za ‚globalizaci míru‘. Hnutí jsem poznal v roce 2001. Hlavním důvodem pro udělení ceny byla osobnost Chiary Lubichové, její způsob života, její trvalé úsilí o dialog – který považuje už od roku 1943 za možný vždy – mezi odlišnými národy, náboženstvími i kulturami... s cílem vytvořit sjednocený svět, o který budeme usilovat každý den uplatňováním reálné sociální spravedlnosti. Učení Chiary je cestou k míru, který neznamená jen nepřítomnost války, mír je něco víc. Samozřejmě pro mne jako katolíka i dar od Pána, který si ale musíme zasloužit, vydobýt: mír v rodinách, mír se sebou samým, mír s druhými lidmi. Volba míru je závazek a odpovědnost, které se netýkají jen vládních činitelů na nejvyšší úrovni, ale je třeba o něj usilovat i zdola. Města, i tak malá jako je Santa Maria Capua Vetere, mohou a musí hrát konkrétní roli vzhledem k lidským právům, solidaritě, spolupráci a diplomacii zdola.“ K přijetí nějaké myšlenky bývá ale potřebný i vhodný „terén“... „Můj návrh nezaznamenal překážky, byl jednomyslně přijat i proto, že starosta Vincenzo Iodice ho přijal za svůj navzdory počáteční skepsi. Tu překonal přečtením článku v časopise L’Esspresso, který pojednával o ekonomice společenství, a byl příležitostí lépe poznat Hnutí fokoláre a jeho zakladatelku. Hned jsme napsali Chiaře Lubichové dopis a následovalo naše první setkání s ní. Ce-

MANŽELÉ OLIMPOVI (VPRAVO) V CENTRU MARIAPOLI V PRAZE - VINOŘI.

4 / NOVÉ MĚSTO

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

MANŽELÉ OLIMPOVI PŘI PROCHÁZCE PRAHOU. nu jsme jí pak udělili 11. září 2003 v Castelgandolfu, kde jsme nalezli realitu jejího charizmatu. Setkali jsme se s lidmi ze všech částí světa, nalezli jsme radost, přijetí a úsměv nejen pro nás, kteří jsme se mohli přímo zúčastnit, ale pro celé město Santa Maria Capua Vetere. Ten úsměv, který vždy znovu nalézám, když navštívím nějakou Mariapoli, a který jsem nalezl také dnes zde v Praze na vašich tvářích, podobně jako loni v Brazílii v Sao Paolo. Chiara ukončila naše setkání při příležitosti odevzdání ceny následujícím darem pro naše město: požádala o mikrofon a mimo veškerou oficiální část řekla: ‚Santa Maria Capua Vetere je město, kde umějí milovat.‘ Dokument, který byl během slavnosti natočen, jsme promítali v našich školách a vyvolal velký ohlas. Stal se pomůckou při výchově k míru pro naše děti a mládež.“ Co se týče této výchovy k míru, zaujal mě váš názor – vzhledem ke specifické problematice vaší oblasti – že za účinnější než represi považujete výchovu. Existují i jiné projekty vedle ceny za mír? „Represe nevede k míru, výchovou lze dosáhnout kultury míru, kultury zákonnosti, znovuobjevení hodnoty bratrství. Výchova musí být synergická a nacházet shodu mezi školami, místními úřady, dobrovolnými sdruženími a všemi, komu leží na srdci úsilí o lepší svět. Proto každý rok společně připravujeme tématická setkání, výstavy, filmová představení, projekty spolupráce a zapojujeme do nich přímo studenty jako jejich protagonisty – od mateřských škol po univerzitu, protože v našem městě sídlí dvě fakulty: právo a humanitní vědy. Velmi významný okamžik je pro nás nepochybně ‚Pochodňový průvod míru v ra-

dosti – civilizace na cestě k míru a možnému dialogu‘. Tuto iniciativu spontánně zahájili mladí v roce 2002, zapojili sdružení, dobrovolníky a zástupce různých kultur a vyznání. Pochod se stal a měl by být stále víc cestou bez vyloučení odlišných ideologií, ras a náboženství v jistotě, že je nutný příspěvek každého, snaha o dialog se všemi, o přijetí a ocenění odlišnosti, o aplikaci ‚zlatého pravidla‘, které je společné pro všechna náboženství naší planety a všechny lidi, kteří usilují o mír. Zlaté pravidlo – nedělej druhému, co nechceš, aby on dělal tobě – má hodnotu bratrství, které vede k jednotě. Jako téma čtvrtého ročníku, který se konal 1. října 2006, byla vybrána snaha o ‚osvobození od mafie pro budování kultury míru‘ s vědomím, že společné vytvoření podmínek pro mír, postavených na rozhodném ‚ne‘ válkám, které jsou daleko, je třeba spojovat s pevností a ochotou překonávat konflikty, které přináší náš každodenní život tam, kde každý z nás žije, studuje a pracuje, a vytrvalým úsilím o dosažení zákonnosti, což je hodnota, které se nedosáhne improvizací, ale vyžaduje dlouhý a vytrvalý výchovný proces a jeho rozvoj je svěřen spolupráci všech.“ Jaké jsou vaše dojmy z pobytu v Praze? „Prožili jsme bezstarostnou dovolenou. Byly to pro nás dny odpočinku. Vše ale překonávalo naše očekávání. Procházeli jsme se uličkami jen tak, beze spěchu a bez přesného cíle. Vychutnávali jsme krásu Prahy. Prohlíželi jsme si ji a velice jsme ji obdivovali. Ani jsme neměli chuť podnikat výlety mimo Prahu, jak jsme původně zamýšleli, například do Terezína. A pak setkání v Centru Mariapoli nás naplnilo radostí. Pro mne a moji ženu Gildu

– 1/2007

to bylo potvrzení toho, co jsme už poznali, a pro naše přátele Luisu a Benita nová pozitivní zkušenost, takže v létě pojedeme společně na Mariapoli – letní setkání Hnutí fokoláre – do Roccaraso v Itálii. Praha je opravdu krásná a lidé, které jsme potkávali, byli velmi příjemní.“ A ještě se vrátím k vaší práci... „Pracuji v oblasti justice, na soudu v Santa Maria Capua Vetere. Jsem členem různých dobrovolných sdružení, ve dvou jsem předsedou. Byl jsem zastupitelem a věnoval jsem se – později i jako radní – sociální politice. Současně se angažuji v Politickém hnutí za jednotu.“ ZA ROZHOVOR DĚKUJE IRENA SARGÁNKOVÁ

JEDEN Z MÍROVÝCH POCHODŮ V S. M. CAPUA VETERE.

JAKO V NEBI, TAK I N A ZEMI... Úryvek z projevu Chiary Lubichové při příležitosti udělení ceny míru města S. Maria Capua Vetere v Castelgandolfu 11. října 2003. „Jsem opravdu vděčná vedení města S. Maria Capua Vetere, že mi udělilo tuto cenu, kterou nepřisuzuji sobě, ale tomu, co zastupuji: Dílu Mariinu, které je známější pod názvem Hnutí fokoláre. (...) Jaký máme mít postoj, abychom všude vytvářeli ostrůvky bratrství a stávali se tak nástroji jednoty, příčinou míru? Žít lásku, která tepe v hloubi každého lidského srdce, znamená pro Kristovy učedníky agapé, která je účastí na samotné Lásce, která je v Bohu, lásce silné, schopné milovat i toho, kdo ji neopětuje, ale útočí jako nepřítel, lásce schopné odpouštět. Pro toho, kdo vyznává jiné náboženství je to láska, která vychází z již zmíněného ‚zlatého pravidla‘, které zdobí mnohá náboženství a říká: ‚Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali tobě.‘ Je to láska, která pro lidi bez náboženského vyznání znamená filantropii, solidaritu, nenásilí. (...) Uvidíme zkrátka svět, který bude lepší a soulad stvořeného bude vytvářet rámec pro svornost srdcí. Uvidíme. Je to sen, zdá se to jako sen, ale tys přece, Ježíši, nežádal nic menšího, když jsi nás učil modlit se k Otci slovy: ‚Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi.‘“

NOVÉ MĚSTO

/5

Fota: archiv

1/2007 – LIDÉ A UDÁLOSTI

SPOLEČNĚ PRO EVROPU Křesťanská hnutí a komunity letos pořádají v německém Stuttgartu již druhé setkání nazvané Společně pro Evropu. Hlavním motivem před třemi lety bylo ukázat při příležitosti přistoupení deseti zemí k Evropské unii, jak mezinárodní hnutí a komunity přispívají k sjednocovacímu procesu a vytváření oné „Evropy ducha“, na kterou upozorňoval Jan Pavel II. Stuttgart, 12. května 2007 řesťanská hnutí a komunity – katolíci, evangelíci, anglikáni a pravoslavní – si uchovávají vlastní autonomii. Společně se snaží o dialog života během spolupráce při různých příležitostech a přispívají k němu podle vlastního charismatu a spirituality. Jejich cílem je žít ve vzájemné lásce, jak je uvedeno v evangeliu, a i tím vytvářet Evropu míru, smíření a spravedlnosti, Evropu bratrství. První etapa „Společně pro Evropu“ proběhla 8. května 2004, tedy několik dní po rozšíření Evropské Unie o deset nových států. Ve Stuttgartské Hanns-Martin-Schleyer-Halle se tehdy sešlo více než 9000 účastníků z celé Evropy z více než 170 hnutí. Z České republiky se vypravilo přes šedesát lidí. Církve reprezentovali kardinál Miloslav Vlk, plzeňský biskup František Radkovský a předseda Rady Církve bratrské Pavel Černý. Dalších 100.000 lidí sledovalo přímý televizní přenos na stovce paralelně probíhajících setkání v Evropě i mimo ni. Stuttgartské setkání inspirovalo ke spolupráci křesťanská hnutí i na jiných kontinentech. Již 19. června 2004 se konalo setkání „Společně pro Venezuelu“ a 11. září 2005 podobné setkání ve Střední Americe. V Evropě pak následovalo mnoho dalších setkání, na nichž uzavřela hnutí, která se účastnila setkání ve Stuttgartu, „pakt vzájemné lásky“, aby společně usilovala o skutečné dobro kontinentu. Hnutí, která spolupracují, shodně konstatují, že z „různosti ve společenství“ plyne obohacení pro všechny a že takový způsob jednání a smýšlení přináší solidaritu, spravedlnost, mír, svobodu a odvahu myslet na budoucnost. Takové společenství spojuje mnoho lidí a zároveň každému umožňuje rozvíjet vlastní dary. O této zkušenosti a o jejích plodech v rodinách, městech a státech by chtěli zástupci hnutí hovořit 12. května 2007 na příštím setkání „Společně pro Evropu“. Hnutí, která působí na celém kontinentu, jsou už nyní malým modelem Evropy sjednocené v duchu bratrství. Podporují solidaritu, společně usilují o překonávání bariér a snaží se sjednocovat lidi z různých národů, kultur, jazyků, generací a sociálních

K

6 / NOVÉ MĚSTO

8. KVĚTNA 2004 ZAPLNILO STUTTGARTSKOU SPORTOVNÍ HALU

9000 ÚČASTNÍKŮ SETKÁNÍ.

podmínek. Počítají s tvůrčím elánem mladých lidí, s jejich ochotou zodpovědně pracovat pro budoucnost. Toto společenství může také inspirovat rozvoj společenského, kulturního a politického života. Zástupci církví vidí ve společenství hnutí nový aspekt ekumenického dialogu, který vlévá nový elán do vztahů mezi církvemi. Pořadateli i účastníky „Společně pro Evropu“ je více než 170 hnutí. Zastoupeni jsou protestanti, katolíci, pravoslavní a anglikáni i členové svobodných církví a nových komunit. Hnutí působí v mnoha náboženských i sociálních oblastech, jako je rodina, škola, mládež, zaměstnání, ekonomika, zdravotnictví, média, politika, umění, ekologie, sport, práce s lidmi na okraji společnosti a činnost ve prospěch míru. Stuttgartská Hanns-Martin-Schleyer-Halle byla nedávno zrekonstruovaná a její kapacita vzrostla na 12 000 míst. Také letos se předpokládá tlumočení do čtrnácti jazyků. Bude zajištěn přímý přenos přes satelit na souběžně pořádaná setkání v mnoha evropských městech. V České republice projevila zájem o spolupráci televize TV Noe a paralelní setkání se budou konat v Praze a Brně a v současné době se uvažuje také o Zlíně a Ostravě. Sobotnímu setkání bude předcházet dvoudenní mezinárodní kongres pro tři tisíce zástupců hnutí a komunit. Z naší republiky se ho účastní patnáct delegátů z různých hnutí. Velkou část programu kongresu bude tvořit dvaadvacet tématických fór, jako například Pomoc nezaměstnaným, Křesťané angažovaní v politice, Služba chudým, Manželství a rodina v církvi a ve společnosti. Podrobné informace lze najít na www.europ2007.org. POSELST VÍ „SPOLEČNĚ PRO EVROPU“

Hnutí, přítomná 8. května 2004 ve Stuttgartu, schválila poselství „Společně pro Evropu“ a přijala ho jako svůj program (viz Nové město 6, 2004, str. 5). Přinášíme zde alespoň stručný výtah. V minulém století svědčily dvě světové války, koncentrační tábory, gulagy a zvláště šoa o temnotě, která se zabydlela na našem kontinentu a bolestně poznamenala zbytek světa. (...) Přes všechno zlo dnes s vděčností sledujeme, jak se prosazuje usmířená Evropa. Svobodná a demokratická Evropa. Inspirováni přeměňující silou evangelia cítíme, že jsme povolaní pracovat ve prospěch sjednoceného a pluralitního kontinentu.(...) Nabízíme toto společenství jako příspěvek k Evropě schopné odpovídat na výzvy naší doby. (...) Bratrství znamená: sdílení majetku a zdrojů; rovnost a svobodu všech; prohloubení společného kulturního dědictví; otevřenost k nositelům jiných kultur a náboženských tradic; solidární lásku k slabým a chudým obyvatelům našich měst; hluboký smysl pro rodinu; úctu k lidskému životu během všech jeho fází; péče o přírodu a životní prostředí; harmonický rozvoj komunikačních prostředků. Prostřednictvím žitého bratrství se Evropa stane poslem aktivního míru, který se vytváří v každodenním životě na základě daného a přijatého odpuštění. MARIE KOUKOLOVÁ

LIDÉ A UDÁLOSTI

– 1/2007

ÚČASTNÍKY PRVNÍ FÁZE PŘÍPRAV EVROPSKÉ EKUMENICKÉ SHROMÁŽDĚNÍ PŘIJAL 26. LEDNA 2006 PAPEŽ BENEDIKT XVI.

Město Sibiu je Centrem Sedmihradska s řadou významných historických památek (barokní katolický kostel, gotický evangelický kostel, radnice z 15. století, zachovalé městské hradby či věž ze 13. století). V roce 2007 bude spolu s Lucemburkem spolupořadatelem projektu Město evropské kultury. V září se stane také cílem putování 2500 evropských křesťanů, kteří chtějí přispět k posílení ekumenismu v Evropě.

P

ředstavitelé církví, biskupských konferencí, hnutí a ekumenických organizací ze čtyřiačtyřiceti zemí zahájili na společném setkání v Římě ve dnech 24. až 27. ledna 2006 třetí Evropské ekumenické shromáždění (EEA3). EEA3 je koncipováno jako pouť a vyvrcholí setkáním v rumunském Sibiu od 4. do 9. září 2007. Českou biskupskou konferenci v Římě zastupoval plzeňský biskup František Radkovský. Pro EEA3 zvolili organizátoři motto „Kristovo světlo září na všechny. Naděje pro obnovu a jednotu v Evropě“. Tato významná událost navazuje na setkání v Bazileji roku 1989, ve Štýrském Hradci v roce 1997 a na společný dokument Charta Oecumenica, který podepsali představitelé Rady evropských biskupských konferencí (CCEE) a Konference evropských církví (KEK) ve Štrasburku v roce 2001. EEA3 je koncipováno jako pouť ve čtyřech etapách. Po úvodním setkání v Římě, jehož účastníci se orientovali hlavně na odhalování římskokatolické tradice, probíhají nyní ve druhé etapě (v období mezi Svatodušními svátky v roce 2006 a Týdnem za jednotu křesťanů v lednu 2007) v rámci Evropy iniciativy na národní a regionální úrovni. Obsah i délka jednotlivých setkání je velmi různá a závisí na místním kontextu. Jejich cílem je umožnit křesťanům různých denominací spolu se modlit, meditovat nad biblickými texty, diskutovat o obsahu dokumentu Charta Oecumenica a snažit se ho uplatňovat v praxi. K tomu patří i snaha o hlubší poznání jednotlivých církevních společenství navzájem.

PUTOVÁNÍ DO SIBIU Třetí etapou bude setkání představitelů církví, biskupských konferencí, hnutí a ekumenických organizací v německém Wittenbergu-Lutherstadtu ve dnech 15. až 18. února 2007, na kterém se bude diskutovat o tradici církví vzešlých z reformace. Wittenberg je od roku 1502 univerzitním městem a po příchodu Martina Luthera v roce 1508 a uveřejnění jeho 95 tezí v roce 1517 se stal kolébkou reformace a evangelické teologie. Poslední, čtvrtou etapou vyvrcholí celoevropská pouť ve dnech 4. až 9. září 2007 v Sibiu, kde se setká dva a půl tisíce delegá24. LEDNA 2006 SE PRVNÍ ETAPY POUTI DO SIBIU V ŘÍME ÚČASTNIL KARDINÁL WALTER KASPER (VPRAVO.)

tů jednotlivých církví a biskupských konferencí Evropy a budou se zabývat tradicí pravoslavné církve. Na programu jsou bohoslužby, biblické hodiny, fóra, kulturní akce a závěrečné plenární zasedání. Souběžně se setkáním v Sibiu se uskuteční národní shromáždění, která mají být vyústěním probíhající národních a regionálních iniciativ. „Putování do Sibiu“ i hlavní cíle setkání jsou inspirovány christologickým odkazem: „Já jsem světlo světa“. (J 8, 12) Symbol světla je velmi významný jak pro východní, tak i západní křesťanskou tradici. Podtitul vyzdvihuje roli Kristova evangelia v dnešní Evropě, přičemž prvořadou odpovědností a zároveň příspěvkem církví je prosazování obnovy společnosti. V procesu příprav vykrystalizovalo devět širších myšlenkových okruhů, které jsou v dnešní Evropě aktuální: Kristovo světlo a Církev – jednota, spiritualita, svědectví;

Fota: www.eea3.org

NA

Kristovo světlo a Evropa – Evropa, náboženství, migrace; Kristovo světlo a svět – Stvoření, spravedlnost a mír. Nejen při regionálních setkáních, ale také v německém Wittenbergu a rumunském Sibiu bude otevřeno šest podrobnějších témat: zakoušet víru, spiritualitu a společenství prostřednictvím modliteb, biblických meditací, svědectví, symbolických aktů, poutí, momentů přátelství; prohloubit znalost církví a společenství, která jsou přítomna v regionu; prohloubit témata, cíle a úkoly EEA3; diskutovat o tématech obsažených v dokumentu Charta Oecumenica a textech, se kterými se bude pracovat v Sibiu; připravovat lokální, národní či regionální setkání, která se budou konat paralelně se setkáním v Sibiu ve dnech 4. až 9. září 2007; připravit a realizovat „konkrétní závazky“, aby se tak setkání stala viditelnější a bylo na co navázat. Pořadatelé se domnívají, že EEA3 napomůže znovuobjevení a prohloubení křesťanské identity, odpoví na duchovní potřeby lidí, kteří potom budou společně čelit problémům současné doby. Více informací lze najít na www.eea3.org. NOC OTEVŘENÝCH KOSTELŮ V rámci druhé etapy „Putování do Sibiu“ připravují Ekumenická rada církví (ERC) a Česká biskupská konference (ČBK) během Týdne modliteb za jednotu křesťanů Noc otevřených kostelů 22. ledna 2007 v Praze. Již tradiční ekumenická bohoslužba za účasti představitelů církví v České republice bude mít ještě slavnostnější ráz díky symbolickému gestu připojení k dokumentu Charta Oecumenica – jeho slavnostnímu podpisu reprezentanty jednotlivých církví. Po bohoslužbě budou mít zájemci možnost si vybrat: v evangelickém kostele sv. Salvátora koncert křesťanských skupin, v kostele sv. Mikuláše husitské církve panelová diskuze na téma Co to je Charta Oecumenica a v klášteře sv. Jiljí se představí nové členské země Evropské unie – Rumunsko a Bulharsko. Zpracovala LUDMILA ŠTURMOVÁ (ZDROJ: TS ČBK) NOVÉ MĚSTO

/7

1/2007 – RODINA

VE PROSPĚCH RODINY, NEJEN TÉ SVÉ

Fota: archiv J. Zajíčka

Jana Zajíčka jsem poznala během příprav oslav 10. výročí Roku rodiny. Moderoval setkání koordinační skupiny při Ministerstvu práce a sociálních věcí jako člověk s bohatou zkušeností práce „v terénu“, i jako předseda Asociace center pro rodinu či člen Federace katolických rodinných svazů v Evropě (FAFCE). Přesto toho mnoho o své práci nenamluvil, evidentně raději koná. Až nedávno vyšlo najevo, co všechno se dá u nás pro rodinu udělat, když...

O VÍKENDECH PRO RODINY MYSLÍ ORGANIZÁTOŘI I NA PROGRAM PRO DĚTI.

J

ak došlo k tomu, že se ve vaši obci podařilo vzbudit zájem lidí o obec a vybudovat řadu prospěšných věcí pro všechny? „Když se po revoluci obec osamostatnila, odloučila od města, měli lidé snahu zlepšit její infrastrukturu, prostě udělat něco pro obec. Také mladí lidé projevili iniciativu, chtěli udělat něco pro své rodiny, pro vlastní život ve vesnici. Pomohl nám tenkrát rakouský materiál ‚Moje obec – místo pro mojí rodinu‘, byla to výrazná inspirace. Poskytli jsme ho zastupitelům, kteří s mnoha podněty souhlasili a přijali je do desetiletého plánu rozvoje obce. To bylo důležité, protože se díky tomu zvýšila snaha o získání krajských dotací na určité tituly a do dnešního dne se v obci s tisíci obyvateli podařilo vybudovat tři dětská hřiště, nový kulturní dům, o který obec přišla v rámci restitucí, podařilo se obnovit některé tradice, jako například dny obce spojené s obnovou slavnostní poutě v místním kostele. Kostel se podařilo zpřístupnit lidem, kteří by tam běžně nepřišli, protože ve vzájemné spolupráci obce s místní farností vznikla i tradice adventních a vánočních koncertů. A tyto akce zaplní kostel alespoň dvakrát ročně.

8 / NOVÉ MĚSTO

JAN ZAJÍČEK

Před třemi lety se podařilo vybudovat osm sociálních bytů, které jsou ve vlastnictví obce a využívají se jako startovní byty pro mladé lidi nebo malometrážní byty pro starší občany, kteří by nemohli hradit náklady na větší domácnost. Myslím, že za těch deset let se vedle plynofikace obce a nového osvětlení podařilo několik věcí, které slouží určitým skupinám obyvatel, konkrétně mladým, ale i starším spoluobčanům.“ A tento zájem se projevil hned po roce 1989? „Bylo zde určité zpoždění. Se svou rodinou jsem se do Albrechtic přistěhoval v roce 1993 a v roce 1994 se konaly komunální volby. Byla sestavena jediná kandidátka komunistické strany. Ne všem lidem to vyhovovalo. Proto urychleně vznikla i druhá kandidátka a kupodivu – ovšem v souladu s tradicí obce – na rozdíl od původní kandidátky uspěly z druhé kandidátky dvě třetiny lidí. To svědčilo o tom, že lidé změnu chtějí. Druhou kandidátku tvořili pouze nezávislí kandidáti, nikdo nebyl členem žádné strany. V loňských volbách už byly sestaveny čtyři různé kandidátky: tři nestranické a jedna za ČSSD. Letos se devětačtyřicet osob vážně zajímalo o dění v obci a chtělo se angažovat v zastupitelstvu. Na malé obci hraje politická orientace až druhořadou roli. Důležité je, co chci udělat pro konkrétní lidi, pro tuto obec. A lidé nejdou volit stranu, ale člověka, který buď pro ně něco udělá, anebo mu příště svůj hlas nedají a odsunou ho z vedoucí pozice. I v rozčlenění různých kandidátek se projeví zájem občanů. Letos to bylo zřetelné: jedna kandidátka končila kandidátem, který dostal 180 hlasů, a čtvrtá, stranická, měla na prvním místě člověka se 72 hlasy. Lidé preferovali osoby, ne stranu.“ Další oblastí vašeho působení je Centrum pro rodinu. Jaký byl vývoj zde? „Historie Centra pro rodinu u nás je trošSETKÁNÍ PRO DĚTI.

ku jiná než v jiných městech, protože Centra pro rodinu vznikala v diecézích jako pastorační střediska pro rodiny. U nás v Ostravě ale nebylo biskupství. Centrum pro rodinu začalo jako občanské sdružení tři roky před vznikem biskupství. Pastoračně jsme byli součástí olomouckého arcibiskupství, ale bylo to pro nás daleko, na schůzky jsme museli dojíždět. Vyhodnotili jsme situaci tak, že rozumnější cesta bude založit občanské sdružení a věnovat se této činnosti v místě, což se také v dubnu 1993 stalo. Bylo nás šest, sepsali jsme stanovy, podali žádost na ministerstvo vnitra a založili jsme Centrum pro rodinu v Ostravě. Zpočátku jsme pořádali dovolené rodin, víkendové pobyty pro muže a pro ženy, vzdělávání ve vztazích. Agenda postupně narůstala, připojila se manželská setkání, byla do toho zapojena spousta lidí, nicméně jsme všechno dělali o víkendech a po večerech. Když bylo založeno biskupství, po třech letech nastal čas, kdy vzniklo – jako poslední pastorační středisko – Centrum pro rodinu. Obě organizace se setkaly, protože mají stejný cíl a poslání, shodují se jak náplní, tak i personálním zastoupením. To byla výhoda, protože toto nové pastorační středisko najednou dostalo program, historii a nemuselo začínat od nuly, ale získalo tým dobrovolných spolupracovníků, kteří chtěli pro rodinu pracovat a věděli, proč to dělají. Troufám si dnes říci, že činnost je již hodně rozvinutá, protože Centrum pro rodinu je také poskytovatelem sociálních služeb pro nejpotřebnější rodiny. To svědčí o tom, že plní svůj účel v širokém kontextu.“ Služby rodině tam, kde je nějaká obtíž, konkrétně dítě s postižením, zabezpečení asistenční služby – jak jste toho v našich nesnadných podmínkách docílili?

RODINA

„Počátečním impulzem bylo to, že se našim dlouholetým spolupracovníkům narodilo dítě s postižením. V určitém věku při kombinaci postižení a více dětí rodiče zjistili, že to sami nezvládají a že ostatní děti na tom nebudou dobře. Začali přemýšlet, jak situaci vyřešit. Vypracovali autorský model svépomocné práce částečně inspirovaný zkušeností z Francie, ale přizpůsobený našim podmínkám. Když to řeknu zcela otevřeně, dělali jsme to nějakou dobu ilegálně proti platnosti našich zákonů tak, že jsme využívali ‚civilkáře‘, ty jsme platili, a tak vznikl první asistent. Ukázalo se, že je model funkční, ale nechtěli jsme to dál dělat za takových podmínek. Aby náš postup byl možný, iniciovali jsme v poslanecké sněmovně různé změny přímo v zákoně. Jednalo se o změny týkající se příspěvku pro péči o osobu blízkou. Začali jsme od legislativní úrovně upravovat podmínky tak, abychom už nedělali věci ilegální, respektive zakázané, a přitom prospěšné. Vznikl tak naprosto originální model, jaký jinde v naší republice zatím ještě není. Má název Projekt Výzva a dnes poskytuje čtyři různé služby. Konkrétně služby ‚rodinný průvodce‘ a ‚oáza‘ mají v republice primát a je škoda, že nejsou rozšířeny celoplošně, protože by potřebným rodinám určitě hodně pomohly.“ Kolik lidí dnes působí v Centru pro rodinu? „Když spojím oba subjekty, tak v Centru pro rodinu už pracuje asi 75 lidí. Některé úvazky se pracovní náplní překrývají, ale fyzicky je to přes sedmdesát lidí. Je to poměrně velký kolos a rozmanitost služeb je také velmi široká. Začínáme interaktivní výstavou pro malé děti, následují vzdělávací programy pro školy, přednáškové cykly na školách, příprava snoubenců – indi-

viduální ve farnostech nebo roční projekt Škola partnerství. Na to navazuje projekt Manželská abeceda pro mladé manželské páry do pěti let po sňatku. Pro další pokračování nabízíme manželská setkání. Je to celý komplex, který zachycuje jedince nebo rodinu v určitém období, ale je to vzájemně provázané. Když někdo absolvuje u nás jeden projekt, jsme schopni nabídnout další a doprovázet toho člověka dál. Jde nám o to zachytit ho jako dítě a opustit ho v době, kdy jako senior přestává sám svůj zájem projevovat.“ Domnívám se, že je pozoruhodná i vaše spolupráce s ostravským magistrátem při komunitním plánování... „V roce 2003 začalo město Ostrava vážně uvažovat o komunitním způsobu plánování sociálních služeb a jako nezisková organizace, která je ve městě velice pozitivně vnímaná, jsme dostali příležitost také se zúčastnit. Magistrát nám to nabídl a my jsme tu příležitost uchopili, protože si myslíme, že to jde ruku v ruce. Jsme tady pro všechny a byli bychom rádi u toho, když se – také pro všechny – něco chystá. Zapojili jsme se ve dvou skupinách: děti a rodina a občané s postižením. Dokonce jsme se stali manažery těchto skupin, to znamená, že je vedeme, a tím pádem máme v Ostravě dost silný hlas pokud jde o sociální oblast. Znamená to pochopitelně spoustu práce, ale ta má pro nás velký smysl.“ Zaujalo mě, že jste začali tím, že jste zmapovali potřeby a snažíte se je dle možností naplňovat. „To je právě princip komunitního plánování. Podílejí se na něm všechny tři strany: zadavatel (město), uživatel (klient, to znamená dítě nebo rodiče) a poskytovatel (ten, kdo tu službu fyzicky reálně provádí). Uživatel řekne, co mu chybí, co potřebuje a jak to potřebuje. Slyší to ten, kdo to platí, ale i ten, kdo to dělá, a to je ideální složení, aby se nedělalo něco, co nikdo nepotřebuje, aby se nenabízely služby tam, kde není poptávka, a aby se veškeré úsilí, energie i peníze investovaly na potřebné věci. A město dokázalo, že to myslí vážně, tím, že při spuštění prvního komunitního plánu zvýšilo prostředky pro sociální sféru o dvacet milionů, aby se podařilo nastartovat komunitní způsob plánování. A to bylo úžasné například v tom, že mohlo vzniknout mediační centrum pro nesoudní spory. Věděli jsme, že existovalo podobné centrum v Praze. A pro srovnání jeden údaj: v Ostravě vzniklo v září a do konce roku mělo vyřešeno více případů než pražské za celý rok. Byl tam tedy hlad po této službě a provozují ji tři neziskové orga-

– 1/2007

VELMI CENNÁ JSOU NA MANŽELSKÝCH SETKÁNÍCH OSOBNÍ SVĚDECTVÍ. nizace. Vůbec to není úřední městská záležitost. Neziskové organizace jsou schopné dělat tuto službu podstatně levněji a efektivně, protože jsou přímo mezi lidmi, znají jejich potřeby. Nikdo nikomu nediktuje, co by měl dělat, ale reaguje se na to, co konkrétní člověk potřebuje. V tom se právě projevuje účinnost této práce. Teď prožíváme náročné období, protože se uzavírá a hodnotí dvouleté období 2005 a 2006 a současně se stanovují priority pro čtyři následující roky. Snažíme se najít pro to čas, pracujeme od rána do večera s vědomím, že je pro uživatele i pro nás důležité, abychom následující čtyři roky zaměřili energii správným směrem. Proto nikdo nepochybuje o tom, že je nutné tomu dát čas. Když člověk pracuje s tímto přesvědčením, je to správná motivace. A město to pochopilo. Jako organizace vytváříme evropské projekty, bereme si na ně komerční úvěry, ale město přistoupilo na návrh, že nám platí veškeré úroky, takže máme úvěry bez naší finanční spoluúčasti. Město si spočítalo, že na osm měsíců naší činnosti přijde do města pro jeho občany tři a půl milionu a město to stojí 132 tisíc. To je nejlukrativnější podnikatelský záměr, jaký může být: za 132 tisíc dostat tři a půl milionu pro občany, navíc na službu, kterou má ověřenou, s organizací, která je roky prověřená a poskytuje služby, o které mají lidé zájem. Domnívám se, že to je nejprozíravější, co mohl magistrát udělat, protože jinak by město a jeho obyvatelé o ty tři a půl milionu přišli a byla by ohrožena naše organizace, která má sice více projektů, ale nic nevyrábí a nemůže se nechat zatížit úroky, protože musí zaplatit zaměstnance. A v konečném důsledku by to zaplatili rodiče postižených dětí, pro ně by se služba prodražila. A to je to, co si nepřejeme.“ Za rozhovor děkuje IRENA SARGÁNKOVÁ NOVÉ MĚSTO

/9

1/2007 – SPIRITUALITA JEDNOTY

ky a požadavky doby: neotřesitelné svědectví Boží prozřetelnosti ve světě a v dějinách.

ZNOVU SE EVANGELIZOVAT

Svět je mdlý a vyhaslý i proto, že se dusí, dychtí po novinkách, po zprávách, které den co den přinášejí noviny, které burcují a klamou. Možná kdybychom duši častěji sytili věčnými slovy, která zvítězila nad světem a vytrvala v něm díky moudrosti, ponořili bychom ji do léčivých vod a vytáhli ji šťastnější a autentičtější, protože by byla poznamenána nesmrtelností. A vidíme, že se i dnes potvrzují zázraky Ježíšových učedníků, kteří opouštějí všechno a následují ho: znamení, že On je přítomný v dějinách a národech jako před dvaceti stoletími. CHIARA LUBICHOVÁ Frammenti, 1991, str. 68

JAKO ANDĚLÉ

Foto: Anna Paula Meier

P

CHIARA LUBICHOVÁ

K

dyž Ježíš vyučoval, hovořil jako ten, kdo má autoritu, a jeho projevy byly řadou tvrzení sdělených zosobněnou Pravdou. Proto je vhodné znovu se evangelizovat tak, že jeho slova postupně vstřebáme, dokud neproniknou do hloubky duše téměř jako její podstata, nová mentalita „nového člověka“ v nás. A to je ta nejhlubší, nejniternější a nejjistější revoluce, která je potřebná i dnes. Slovo Boží je jako oděv, který si každý den oblékáme, jako stejnokroj křesťana, vyjadřující evangelní obsah Božího synovství. Chrání a udržuje v nás oheň zapálený milostí a láskou, ochraňuje před přílišnými útoky nepřátel duše, kteří se pohybují ve světě – mimo nás i v našem nitru – a naší mysl staví především do pozice dobývání, a ne obrany. Pane, pozorujeme, že je v nás mnoho chyb. Ale máme radost z jistoty, že to „být tvým živým slovem“ nás zbavuje každé strusky, v každém okamžiku vycházíme noví jako ořech vylousknutý ze skořábky. „Být tvé slovo“ znamená být jiný, být součástí Druhého, který žije v nás: nalézt naši svobodu v osvobození od sebe, svých chyb, svého nebytí. Z času na čas se v církvi znovu objeví světlo evangelia a Bůh jakoby zatřásl myslí a srdcem lidí, aby znovu pulzovalo jeho živé křesťanství. Ono je stále stejné, ale také pokaždé nové a reaguje na náro-

10 / NOVÉ MĚSTO

anna je pro svět absurditou, pro vlažné křesťany záhadou, ve skutečnosti nadpřirozeným mistrovským dílem. Panna je pannou, pokud je jejím životem pouze Bůh; a jen Bůh vysvětlí, co je panna. Skutečně panenští jsou Ježíš a Maria, „božští“ lidé, kde žena má veškerou sílu v sobě a nevyžaduje oporu muže, a muž má svou úplnost v sobě... „jako andělé v nebi“ (Jan 19, 27). U baru si manželé velmi důvěrně vyprávějí. Je sobota: rodiny odjíždějí v dobré náladě na víkend. V letadle si tři kamarádi sdělují dojmy a postřehy. A všichni žijí pro tu chvíli návratu domů, odjezdu na venkov. A nevěsta Boží? Zasvěcená Pánu? Pracuje po celý den, aby mu sloužila v druhých, ale klaní se mu a miluje ho v čase modlitby, kdy ve spojení s ním nachází povzbuzení a sílu pro výstup k vrcholkům svatosti. Když vyvolené osoby vstupují do klauzury, zdá se, jako by něco ve světě opouštěly. Pravda je, že odcházejí nalézt to, co je, a opouštějí to, co není. Veškerá prázdnota je v okázalosti, kterou opouštějí. Panny! Neprovdaly se za člověka, ale za Boha. Nemají málo, ale hodně dětí – všechny ty, které jim Pán postavil do cesty – děti, o které pečují jako přirozené matky a možná ještě více, povzbuzují je, pomáhají jim, učí je a podpírají, pokud jsou nablízku, očekávají je, když jsou daleko, ve všechno doufají s láskou, která je jejich podstatou, s modlitbou k jejich všemohoucímu a všudypřítomnému Ženichovi. Být pannami zprošťuje fyzického mateřství a obsahuje vždy mateřství duchovní tak rozsáhlé, jak je rozsáhlý dopad jejich osobní lásky ke Kristu ve společnosti. Být pannami znamená postavit se doprostřed zástupu, kterému jednou rukou ukazuje nebe a druhou ho podpírá ve zkouškách života. Být pannami znamená bez nadsázky mít úlohu Marie, Matky všech, reálně, konkrétně, tiše, nadpřirozeně zde na zemi, z vlastního koutku světa: protože pokud Ježíš zůstal na zemi v kněžích, v nichž se – Kněz a oběť – nadále obětuje tajemně a božsky Otci za celé lidstvo, Maria zůstala na zemi v pannách, které pokračují v jejím poslání mateřství, službě lidstvu a spolupráci na oběti. CHIARA LUBICHOVÁ Frammenti, 1991, str. 89

– 1/2007

Foto: Petr Ettler

SPIRITUALITA JEDNOTY

RODINA DNES Když rodina žije podle spirituality jednoty, nejenže se obnovuje zevnitř, ale stává se svědectvím pro ty, kdo hledají štěstí, které v iluzích konzumismu a výkonnosti k nalezení není.

R

odina je v dnešní době více než kdy jindy hlavní křižovatkou evangelizace a růstu lidské a humánní společnosti. Přesto nemůžeme skrýt jisté obavy kvůli útokům, kterým je stále více vystavována. Láska manželů, ten dar stvoření, který by je měl na celý život vázat, někdy po jednom či dvou letech, nebo i dříve, ochabuje a umírá. Je třeba rodině poskytnout pevnou podporu, pomoc přicházející shůry: silnou spiritualitu. Spiritualitu, která by vycházela ze stejného principu jako rodina, která by ocenila, že rodina je sama o sobě komunitou. V době, v níž díky komunikačním prostředkům všechno potenciálně tíhne k jednotě, potřebuje i rodina spiritualitu jednoty, a zdůraznění toho, že k Bohu jdeme společně s bratry, že se stáváme svatými společně, spiritualitu, která vede každého jednotlivce v rodině k Bohu jako prameni lásky a k tomu, aby v bratru, a tedy i v manželovi, manželce, v dětech a ve všech bližních, nacházel cestu k Bohu. Když rodina žije podle spirituality jednoty, která je spiritualitou společenství, nejen že se obnovuje zevnitř, ale stává se svědectvím pro ty, kdo hledají to štěstí, které není k nalezení v iluzích konzumu a výkonnosti. Ano, protože rodina, v níž je vzájemná láska, rodina, kde dovedou v těžkostech obejmout kříž, a zakoušejí, že láska se může stále znovu

rodit, kde děti žijí v harmonickém ovzduší, kde se otevírají potřebám lidstva, taková rodina velmi přitahuje okolní svět. Takže skrze ni lze doufat v lepší společnost. Vy, kteří se brzy oženíte a vdáte, jste povoláni k tomu, abyste obnovili svět. Vždycky musím přemýšlet o tom, že Bůh, který mezi národy rozptýlil tolik bohatství, vložil do srdcí mužů a žen lásku, aby lidstvo žilo a množilo se. Lidská vzájemná, krásná a čistá láska je tak silná, že dokážete opustit vlastní rodiny, abyste mohli vstoupit do manželství a žít spolu. V manželství a v rodině, jak ji Bůh chtěl a jak ji vidíme my, nesmí tato láska nikdy zemřít. Bude mít jinou chuť, jiné odstíny, ale je to láska, která musí trvat. A aby tak krásná lidská láska trvala, musí se zalévat. Všechno, co zaléváme, se zelená a plodí, zatímco to, co nezaléváme, stárne a vadne. Lásku musíme neustále očišťovat, aby do ní neproniklo sobectví, chtivost a hledání vlastního prospěchu. Jedině tak mohou vznikat rodiny, které dovedou přijmout děti jako Boží dar. Rodiny schopné žít i pro druhé… V prvních křesťanských komunitách byly takové rodiny. Ostatní je považovali za zasvěcené, jen celibát chyběl. I manželé se mohou stát svatými, když na první místo dají Boha a v plnosti prožívají svátost manželství. Takže: zakládat neobyčejné rodiny, které budou pomáhat dalším rodinám, a ty zase budou osvětlovat, podporovat a sjednocovat jiné rodiny, které budou přijímat mnoho dětí, nejen svoje, ale i ty opuštěné... To je jedna z cest, jak obnovit rodinu a lidstvo, která se před vámi otvírá. CHIARA LUBICHOVÁ NOVÉ MĚSTO

/ 11

1/2007 – CITADELA

Fota: Dalibor Slavíček

POLITIKA JAKO „LÁSKA LÁSEK“

PETR DVOŘÁK VE SVÉM KRÁTKÉM PŘÍSPĚVKU VYSVĚTLOVAL NEOBVYKLÝ NÁZEV SETKÁNÍ.

okolností – právě to, co je v citátu: když je středem zájmu člověk, který v dané chvíli o něco žádá, přichází nejen inspirace pro řešení, ale i možnost realizace. V druhé části přispěl svým postřehem Svatopluk Karásek, evangelický farář a donedávna poslanec parlamentu. „Čtyři roky jsem působil v nejvyšší politice a mluvit o politice jako o lásce lásek a o bratrství zní téměř absurdně, anebo jako nějaký styl humoru. Hlavně je to nezvyklé, protože mezi lidmi panuje přesně opačný dojem,“ poznamenal k názvu setkání a sklidil souhlasný potlesk. „Možná je to pravda, ale jde o to, jak to kdo prožívá,“ pokračoval. „Otázka tedy

Listopadové setkání Zlaté Prahy bylo vzhledem k 17. výročí událostí, ke kterým došlo 17. listopadu 1989, věnováno oblasti politiky.

O

d letošního října se budou návštěvníci Zlaté Prahy po několik setkání zabývat tím, jaký dopad na okolí má jednání člověka, který se snaží ve svém životě uskutečňovat a neustále obnovovat postoj lásky vůči druhým. Je to možné i v prostředí veřejného života a politiky, jak uvedla v roce 2001 Chiara Lubichová na setkání „1000 měst pro Evropu“ v rakouském Innsbrucku: „Úkolem lásky, uskutečňované v politice, je vytvořit a chránit podmínky, ve kterých se mohou rozvíjet všechny ostatní projevy lásky: láska mladých lidí, kteří se chtějí vzít a potřebují byt a práci, láska toho, kdo chce studovat a potřebuje školy a učebnice, láska toho, kdo se věnuje podnikání ve vlastní firmě a potřebuje silnice, železnice a stanovené předpisy. Proto je politika láskou lásek, která zahrne do jednoty společného záměru přínos osob a skupin a umožní každému svobodně realizovat vlastní povolání.“ O svých zkušenostech z prostředí komunální politiky hovořili nejen pražští dlouholetí zastupitelé Petr Dvořák a Petr Burgr, ale také hosté: Věra Luxová z Chocně a Jan Ouška z Třeboně. Každý z nich vlastně potvrdil – i když v jiném prostředí a za jiných

12 / NOVÉ MĚSTO

SVATOPLUK KARÁSEK ZE SVÉ ZKUŠENOSTI FARÁŘE A POSLANCE HOVOŘIL O ZPROSTŘEDKOVÁNÍ POJMU LÁSKA SPOLEČNOSTI, KTERÉ NENÍ VLASTNÍ KŘESŤANSKÝ ZPŮSOB VYJADŘOVÁNÍ.

je, jak jsem to prožíval já. V době, kdy zasedala sněmovna, jsme měli ve čtvrtek ranní rozjímání s biblí. Scházelo se nás kolem dvaceti a bylo to nádherné, vyprávěli jsme si o Pánu Ježíši. Ale sotva jsme vyšli nahoru, měli jsme úplně opačné názory a hlasovali jsme rozdílně. A připadá mi to správné, protože fakt, že jsme křesťané, ještě neznamená, že máme na všechno stejné názory.“ Pak uvedl svou zkušenost ze Švýcarska, kde před rokem 1989 žil: „Ve Švýcarsku byli levicoví faráři. Když jsem byl v některém kostele jako posluchač, říkal jsem jim: ‚Tohle nemá cenu, lidé se nemohou bránit, proč do nich tak hustíte svůj názor? V diskuzi je to něco jiného, ale v kázání je to nefér.‘ Když jsem kázal v kostele a v lavici seděl – abych to přenesl na naše podmínky – někdo z ODS, něKULTURNÉ ROZMĚR SETKÁNÍ ZAJISTIL GESHEM.

AKAPELOVÝ VOKÁLNÍ SOUBOR

kdo z ČSSD a někdo z KDU, snažil jsem se, aby si všichni z kázání něco vzali, aby to byla společná hlubina, z které potom každý jde tou svou názorovou cestou, ale to bratrství v podstatě cítí v hlubině.“ A k tématu „láska lásek“ ještě doplnil: „V Evropské unii se to také promýšlí a je snaha uvést křesťanské kořeny do života. Ovšem slovo láska je trochu kostelní. V kázání se vyskytuje často, ale mimo kostel – třeba ve sněmovně nebo někde jinde – mluvit o lásce zní příliš kostelně. Když jsem byl mladý, existovala takzvaná civilní interpretace a různí teologové se snažili najít pojmy, které by nebyly jen pro náboženskou obec a mohli by je nabídnout většinové společnosti. Říkali také, že slovo Bůh je příliš náboženské, a místo něho používali výrazy jako pravda nebo spravedlnost. Ty ale vždycky vyjadřovaly jenom jeden aspekt Boží bohatosti. Kdybychom ji přirovnali ke slunci, pokus nahradit slovo Bůh znamenal vybrat jenom jeden paprsek. V Evropské unii tedy pojem láska v této souvislosti nepoužívají, ale říkají empatie. To je velmi častý termín a jde o schopnost vcítit se do druhého člověka.“ A jedna inspirace pro budoucnost: „Za deset let už ve škole nebude hlavní známkou chování, jako to bylo v době, kdy jsem chodil do školy. Nahoře byla známka z chování a teprve potom z ostatních předmětů. Hlavní známka bude z empatie. Zdravotní sestry, teologové a právníci nebudou zkoušeni hlavně z předmětu, který se mají naučit, ale ze schopnosti vcítit se do druhého člověka. Ve škole se budou pořádat performance, studenti budou například hrát rodiče i děti a hodnocena nebude rychlost odpovědi, ale schopnost naslouchat tomu, co ten druhý říká, vcítit se, porozumět tomu nejenom formálně, ale hlubinně. Pojem láska se tedy pro ostatní, kteří se nepovažují za křesťany, překládá jako empatie, což je pojem společný pro všechny a spojuje lidi dobré vůle. A v Evropské unii ji píšou s velkým písmenem. Myslím, že bychom se také měli pokusit o tuto schopnost vcítění.“ Nejen nezvyklý název setkání na pozvánce, ale i vystoupení vokálního akapelového souboru Geshenm způsobilo, že se zaplnila zasedací síň úřadu Městské části Praha 5. IRENA SARGÁNKOVÁ

I.

I V.

T

15. Retraites, Relation de 1654. 16. Stačí připomenout několik titulů klasických příruček, například Křesťanský katechismus vnitřního života (1656) od Oliera, Vnitřní život zjednodušený a navrácený ke svému základu (1894) od P. F. Polliena, Vnitřní život (1954) od L. Colina, Vnitřní život (1934) od A. Borrina. „Vnitřní život“ obecně označuje usebrání, samotu, vzdálení se ostatním a obrácení do sebe za účelem přemýšlení a rozmlouvání se sebou. Zároveň označuje modlitbu a intimní rozhovor s Bohem. J. Castellano poznamenává, že zejména v potridentské době se vnitřní život pěstuje jako „osobní vztah k Bohu, a to do té míry, že vztahy s druhými jsou zatlačeny do pozadí a jednotlivec se noří do vlastní a individuální vnitřní dokonalosti. Svatostí se tedy individualisticky a téměř dualisticky nazývá vnitřní život, na apoštolát se pohlíží ne vždy nezaujatě, a vzniká nebezpečí, že se znehodnotí jeden celý podstatný komunitární rozměr evangelia a apoštolská a misionářská přirozenost církve.“ (Duchovní teologie, v G. Canobbio – P. Coda (ed.), Teologie XX. století, Citta Nuova, Roma 2003, III, s. 247). 17. I v příručkách duchovní teologie je vnitřní život úzce spjat s láskou. „Ideál,“ píše například Colin, „není žít v lásce, ale žít z lásky.“ Láska je nejpodstatnějším prvkem a vrcholem veškerého vnitřního života. Život z lásky znamená žít lásku ve všem, všude a vždycky, učinit z lásky hybatele a nejvyšší cíl našeho jednání, proměnit celý náš život v neustálý akt dokonalé lásky.“ (Vnitřní život, Ancora, Roma 1961, ss. 20–21). A také A. Dagnino: „Vnitřní život spočívá ve vnitřní činnosti vnitřních schopností, zvláště vůle a tedy i lásky, která je její podstatnou činností.“ „Vnitřní život se z hlediska staticko-ontologického dá definovat jako Boží láska, kterou šíří do našeho srdce Duch Svatý, který nám byl seslán.“ (Řím 5,5) (Křesťanský život, Paulínky, Milano 1968, str. 8, 531). 18. Slovo života, v Scritti spirituali/3, cit., s. 127. 19. Tamtéž, s. 132. 20. Tre interpretazioni scritturistiche, Morcelliana, Brescia 1985, s. 10. 21. Srov. Enchiridion ad Laurentium de fide et spe et caritate, 12, 40, Opera Omnia, VI/2, Citta Nuova-NBA, Roma 1995, ss. 524–527. 22. In Joann, 106, 7, Opera omnia, XXIV/2, Citta Nuova-NBA, Roma 2004, s. 1443. 23. Sv. Bernard, De Div., kázání 73: PL 183, 695 B. 24. R. Guardini, Tre interpretazioni scritturistiche, cit., ss. 13, 14. 25. Le idee-forza del Movimento dei focolari, v Citta nuova, 22 (1978), 10. květen, s. 40. 26. Cit. in G. Rossé, La Bibbia nel Movimento dei focolari, cit., s. 174. 27. C. Lubich, Santi insieme, Citta Nuova, Roma 1994, ss. 55–56.

2. ČÁST

a přítomnost Boží pod povrchem věcí.

ŠkolaSlovo Abba jako láska TRINITÁRNÍ ČTENÍ O JEDNÉ ZKUŠENOSTI otéž zakusila jedna mystička 17. století, blahoslavená Marie od Vtělení, která vnímala Písmo svaté nejen jako světlo, ale i jako oheň: „Slova ze svatých úst (ze slova), jichž je svaté evangelium plné (...) jsou oheň a plameny, které On seslal na celý svět a jimiž až dosud hoří čisté duše.“15 Vraťme se ke zkušenosti Chiary Lubichové. Když mluví o proměně Božího Slova v oheň, tvrdí, že slova Evangelia, která den po dni prožívala, se proměňovala v lásku, takže nakonec se dalo říci, že se „vnitřní život“ celý stal láskou. Je zde použit jeden z klasických výrazů užívaných při definování duchovního života: „vnitřní život.“16 Výraz sám o sobě připomíná prázdnou nádobu. Zkušenost s vnitřním životem je různá podle toho, co je jeho obsahem a jak tuto skutečnost vnímáme a prožíváme. Zde se tvrdí, že vnitřní život je celý láska. Slovo „láska“ označuje Boží život v jeho podstatě. Mít účast na životě Boha, jenž je Láska, znamená žít z jeho lásky. Slovo „celý“ označuje míru lásky, neboli její výlučnost a plnost i její vyzařování do okolí.17 Co udělat, aby byl vnitřní život „celý láskou“? Přijmout a žít Boží slovo. Přijmout a žít slovo z nás činí stejně živé slovo, proměňuje nás v lásku, protože přijetí slova je přijetí vtěleného Slova, zjevení Boha Lásky, je to žít z jeho života, jenž je láska. Přijmout Boží slovo a žít podle něj znamená žít podle Lásky, nechat se pohltit a proměnit láskou. Slovo z nás činí lásku, jako je Bůh Láska. Proměna v lásku byla výsledkem prožívání a praktikování jednotlivých slov Písma, která si týdně či měsíčně dívky vybíraly. „Vnitřní život“ je podle této Chiařiny zkušenosti totožný s životem podle evangelia, s životem lásky. Objevovaly, že slova Písma obsahují Boží slova, jsou navzájem velmi odlišná, ale zároveň mají tentýž obsah a hodnotu. Při své rozmanitosti ukazují slova Evangelia stejnou podstatu: jsou láskou, protože jsou výrazem Boha, jenž je Láska. A každé z těchto slov, ačkoli zůstává Láskou, vyjadřuje vždy v Evangeliu skutečnost, a přitom nese totéž ovoce: vede k lásce. V rozličnosti a různorodosti slov nacházíme ztotožnění slova a Lásky. Chiara ukazuje analogii s Eucharistií, která zůstává jediným Kristovým tělem, i když se chléb rozláme na mnoho hostií: „Jako je ve svaté hostii, i v je-

vyšší význam Zjevení, aby dal účast na svém životě lásky a jednoty. Žít jeho slovo znamená vstoupit do kruhu lásky v Trojici, stát se láskou, tak jako On je láska. Dogmatická konstituce Dei Verbum jasně potvrdila, že skrze Zjevení „neviditelný Bůh hovoří ve své nekonečné lásce k lidem jako k přátelům a zabývá se jimi, aby je pozval a přivedl do společenství se sebou.“ (č. 2) Když Chiara hovoří o začátcích Hnutí, vzpomíná, jak právě účinkem prožívání Božího slova byl počátek společenství: „Změnily se všechny vztahy k Bohu i k bližním a ve Slovu a pro Slovo rozkvetla křesťanská komunita, nové Hnutí fokoláre vyvěralo jako pramen vody z Evangelia. Lidé, kteří se dříve ani neznali, se stali bratry do té míry, že uskutečňovali společenství hmotného i duchovního majetku. (...) Lid, až do včerejška rozptýlený, se stal národem, společenstvím, částí živé církve.“26 Jinde píše: „Ze Slova radikálně prožívaného, ze Slova vzatého vážně, se zrodilo společenství (…) Takže Boží slovo koná tento zázrak, má moc učinit tento zázrak: dát vznik viditelnéFABIO CIARDI (pokračování) mu společenství.“27

! TEOLOGIE JEDNOTY

– 1/2007

NOVÉ MĚSTO

/ 13

1/2007 – TEOLOGIE JEDNOTY

SLOVO JAKO LÁSKA V TROJICI A VE ZJEVENÍ Boží slovo je vtěleným slovem, druhou božskou osobou Nejsvětější Trojice. Nese v sobě zároveň Otce, který je od věčnosti vyslovuje a v něm zůstává: „Já a Otec jsme jedno.“ (Jan 10, 30). Slovo vyslovené Otcem je také Duch Svatý, protože Otec vyslovuje Slovo v Duchu. Slova Písma zachovávají a vyjadřují tuto teologickou strukturu. Jejich podstatou je láska, protože jsou výrazem lásky všech tří božských osob ke světu. Jsou to slova věčného Slova, které se stalo tělem, slova Syna Božího, který se daruje ve vyjádření nejvyšší lásky (později uvidíme, že slovem „par excellence“, plně rozvinutým, je jeho povýšení na kříž). Slova zjevují a předávají lásku Otce, který poslal svého Syna ke spáse světa. Jsou přijímána a oživena v Duchu Svatém, díky lásce, kterou on vylévá do našich srdcí (srov. Řím 5, 5). Jednotlivá slova darovaná ve Slově zahajují vnitřní trinitární proces, který stále hlouběji proměňuje věřícího v milující bytost (srov. Jan 15, 9–10). Když o 25 let později napíše Chiara systematickou úvahu o této zkušenosti Slova, kterou zde zkoumáme, vyjde přímo z tajemství Trojice. Její kniha o Božím Slovu totiž začíná otázkou: „Co je vlastně Slovo Boží?“ Odpověď dává Janovo Evangelium na místě, kde se Ježíš obrací na Otce se slovy: „Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe; neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. Vpravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ (Jan 17, 6–8) Při četbě těchto slov Chiara zdůrazňuje, že výrazy „tvoje slovo“, „všecko, co jsi mi dal“, „slova, která jsi mi svěřil“, „že jsem od tebe vyšel“ jsou v určitém smyslu synonyma, neboli, že slova vyřčená Ježíšem jsou jím samým, Slovem od věčnosti vyslovovaným Otcem.18 K pochopení tajemství Božího Slova by tedy bylo třeba proniknout do tajemství věčného Slova a Nejsvětější Trojice. Druhá kapitola Chiařiny knihy o Božím slově začíná citací prologu Janova Evangelia: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“ (Jan 1, 1–3).19 Po této cestě, kterou Chiara načrtla, se můžeme vrátit k onomu „Na počátku“, totiž k původní skutečnosti, která sama nemá počátek, ale která je první jakožto absolutní začátek. „Na počátku“ je Bůh a Boží slovo, ten, který říká a ten, který je vyřčen. Na tomto počátku, jak píše Romano Guardini, „se odehrává věčný rozhovor“. „Bytí, které je v sobě počátkem, není němé, ale mluví. (...) Plodem mluvení je Slovo, Verbum. (...) Pro člověka je slovo něčím prchavým, sotva se vysloví, odezní a pak existuje už jen v paměti. Slovo, o němž mluví Jan, nemizí, ale je podstatné a skutečné jako sám Bůh.“20 Otec

III.

sám sebe vyslovuje sobě, protože nikdo jiný není schopen přijmout jeho slovo, a klade sám sebe mimo sebe jako Slovo, jako svého Syna. Jako jediné slovo, protože ve Slově se Otec vyjadřuje plně a definitivně, dává se cele. „Bůh nikdy nedává méně, než sám sebe,“ připomíná svatý Augustin:21 „Ve Slově řekl Bůh vše způsobem nevýslovným.“22 „Jen jednou Bůh promluvil,“ opakuje jako ozvěna svatý Bernard, „a vyslovil jen jedno věčné Slovo.“23 Slovo jednou Otcem vyslovené se od něj neodděluje. Apoštol Jan říká, že vyslovené slovo, Syn, je u Otce („Ty jsi můj Syn, dnes jsem tě zplodil.“), obrací se k Otci jako k tomu, kdo jej vyslovil („Abba, Otče.“): je to trojjediný život Boží. Třetí božská osoba, Duch Svatý, zde není zmiňován, nicméně se toto tajemství slova děje v Duchu Svatém. To, že Bůh mluví a že mluví právě tímto způsobem, že je jeho Slovo natolik podstatné, ale přitom se nestává druhým Bohem, že pochází od Otce živé a smyslové, ale neodchází, ale v jistém smyslu se k němu obrací, že Bůh je skutečné „já“ a skutečné „ty“ a přitom je jednolitý a dokonale jednotný, to vše je možné pouze v Duchu Svatém.“24 Vyslovení Slova je uvnitř Trojice dialogem lásky a v lásce, je to vzájemné dávání lásky. Od věčnosti Otec vyslovuje jediné slovo, totiž Lásku. Zplozený Syn je milující. Syn milovaný odpovídá Otci, obrací se k němu a nazývá ho „Abba, Otče“. Duch Svatý je osoba, v níž se naplňuje dialog lásky, je sám Láska. Bůh je Láska. Ve vtěleném Slově se tato božská láska zjevuje a sděluje. Jeho slova jsou jediným Slovem, které se nám otevírá a stává se lidskou řečí, abychom mu porozuměli. Láska se vysvětluje mnoha slovy a všechna tato slova si uchovávají přirozenost lásky. Ve své mnohosti si zachovávají jednotu, vzájemně se prostupují, jedno druhé vysvětluje, zachovávají trinitární vztah, z něhož vzešla. Z BOŽÍHO SLOVA SE RODÍ SPOLEČENSTVÍ Zkušenost Chiary Lubichové, že ve slovech Evangelia je přítomen Bůh Láska, plyne i z toho, že když Duch Svatý vdechl nové charisma, zdůraznil především ta slova, která nejzjevněji hovoří o lásce, o bratrské a vzájemné lásce. A Chiara z těchto slov vyšla a pochopila ostatní slova jako výraz lásky, když zdůraznila jejich nejhlubší přirozenost. Na počátku takové četby Evangelia zcela jistě stojí působení Ducha Pravdy a Lásky, jak poznamenává sama Chiara: „Právě když jsme věřily, že prostě žijeme Evangelium, odvěké Evangelium pro všechny lidi, tak Bůh nepostřehnutelně v našich srdcích ,podtrhoval‘ některá slova, která se měla stát nárožními kameny naší spirituality.“25 Stejně jako chápání Slova jakožto lásky, je i způsob čtení některých specifických slov v Evangeliu plodem milosti Ducha Svatého. Na počátku velkých charismat i velkých duchovních proudů, které z nich vznikají, stojí vždy zvláštní způsob četby Evangelia, který vede k pochopení hlavního místa Zjevení. To je zvláště zřejmé v charismatu jednoty, které zdůrazňuje slova, která přímo vybízejí k lásce a k prožívání přikázání vzájemné lásky a vedou k chápání v novém světle a aktualizaci cíle samotného Zjevení, totiž vytváření společenství mezi lidmi a Bohem i mezi lidmi navzájem, jakožto počátek spojení všeho stvoření s Kristem jako hlavou. Bůh se dává, to je nejjím jediném kousíčku celý Ježíš, tak je v Evangeliu i v každém jeho jediném slově celý Ježíš.“ A Boha tak vnímáme jako jediného, jako nedělitelnou Lásku. Zároveň tato zkušenost otevírá cestu trinitárnímu chápání Božího slova. Každé slovo evangelia je obsaženo „v sobě“ a zároveň „v ostatních“ slovech, obdobně jako osoby Nejsvětější Trojice.

II.

14 / NOVÉ MĚSTO

1/2007

Kresba: Petr Ettler

SLOVO ŽIVOTA NA LEDEN 2007

„DOBŘE VŠECHNO UDĚLAL: I HLUCHÝM DÁVÁ SLUCH, I NĚMÝM ŘEČ!“ (MK 7, 37) mlazi – jedno z mnoha předměstí velkých měst v Jižní Africe, které vzniklo v padesátých letech pro barevné obyvatelstvo. Bydlí tam asi 750 000 osob. Nedostatek škol, nemocnic a důstojného bydlení. Není tam fotbalové hřiště. Nezaměstnanost je vyšší než 40%. Chudoba vyvolává násilí, zneužívání a velmi rozšířenou nákazu AIDS. Mnozí si připadají izolovaní, mají strach hovořit o svém utrpení a svých problémech. Co dělat? Tuto otázku si kladli zodpovědní za různé křesťanské komunity v Umlazi. Řekli si, že je třeba „prolomit mlčení“ a zahájit s každým dialog nejprve nasloucháním a sdílením života, aby obtíže nesli společně. Začali s mládeží, zahájili s nimi konstruktivní dialog a rozvíjeli stále hlubší vztahy. Křesťané z Umlazi, povzbuzení touto zkušeností, navrhli pro „Týden modliteb za jednotu“, který se v tomto měsíci uskutečňuje na mnoha místech světa, citát z Markova evangelia, ze kterého je vybráno Slovo života. Hledání jednoty mezi křesťany a křesťanská odpověď na lidské utrpení jsou úmysly „Týdne modliteb za jednotu křesťanů“ pro rok 2007. Když byl Ježíš na cestách, přivedli k němu hluchoněmého a On ho uzdravil tím, že pronesl slovo „Effata“, neboli „Otevři se“. Když to lidé viděli, žasli a radostně volali:

U

„DOBŘE VŠECHNO UDĚLAL: I HLUCHÝM DÁVÁ SLUCH, I NĚMÝM ŘEČ!“ Ježíšovy zázraky jsou projevem jeho lásky vůči těm, které potkává na své cestě. Jsou to i „znamení“ nového světa, který přišel založit. Uzdravení hluchoněmého je znamením, že Ježíš nám přišel darovat novou schopnost slyšet a mluvit. „Effata“ bylo slovo, které pronesl i nad námi ve chvíli našeho křtu. „Effata“: a On nás otevírá pro naslouchání Božímu slova, abychom je nechali do sebe proniknout. „Effata“ je jeho pozvání, abychom se otevřeli pro naslouchání všem lidem, s nimiž se ztotožnil, abychom naslouchali každému člověku, především malým, chudým, potřebným a abychom se všemi vedli dialog lásky, který vede až ke sdílení vlastní evangelní zkušenosti. S vděčností za všechno, co Ježíš nadále v nás působí, prohlašujme i my podobně jako zástup v jeho době: „DOBŘE VŠECHNO UDĚLAL: I HLUCHÝM DÁVÁ SLUCH, I NĚMÝM ŘEČ!“ Jak máme žít toto Slovo života?

Tím, že prolomíme svou „hluchotu“ a umlčíme hluk, který v nás a okolo nás brání tomu, abychom naslouchali Božímu hlasu, našemu svědomí, našim bratrům a sestrám. Z mnoha stran k nám doléhají často docela tiché prosby o pomoc: dítě, které žádá o pozornost, manželé, kteří prožívají těžkosti, nemocný nebo starý člověk či vězeň, kteří potřebují péči. Doléhá k nám křik občanů, kteří se dovolávají lepšího ovzduší ve městě, pracujících, kteří žádají větší spravedlnost, až po celé národy, kterým je upíráno právo na existenci... Protože nás rozptyluje množství zájmů a lákadel, často není sluch našeho srdce pozorný vůči těm, kteří jsou v našem okolí. Anebo jsme pohlceni svými potřebami a předstíráme, že neslyšíme. Slovo života od nás vyžaduje, abychom „naslouchali“, abychom mohli nést spolu s ostatními starosti a těžkosti, stejně jako sdílet radosti a očekávání v obnoveném postoji solidarity. Slovo života nás vyzývá, abychom nebyli „němí“, ale abychom nacházeli odvahu hovořit; abychom sdělovali nejhlubší zkušenosti a přesvědčení, abychom se zastali těch, kteří nemají hlas; abychom vykonávali dílo smíření; abychom navrhovali nové myšlenky, řešení, strategie... A když v nás dojem, že nejsme na výši situace, vyvolává pocit nepřiměřenosti, podepírá nás jistota, že Ježíš, který nám otevřel sluch i ústa: „DOBŘE VŠECHNO UDĚLAL: I HLUCHÝM DÁVÁ SLUCH, I NĚMÝM ŘEČ!“ To je zkušenost Lucy Shara z Jižní Afriky, která se s rodinou přestěhovala do Durbanu a musela čelit životu ve velkém městě spolu s novou prací a odpovědností. Bylo to v období apparthiedu a nebylo zvykem, aby Afričanka zastávala vedoucí postavení. Jednoho dne si všimla, že se mezi dělníky šíří akutní astma vyvolané špatným životním prostředím v práci. Mnozí nečekaně umírali, anebo nebyli řadu měsíců v práci. Hovořila o tom s náměstkem ředitele a navrhla řešení: instalovat účinné zařízení pro čištění ovzduší. Byla to velká investice a vedení podniku ji zamítlo. Lucy se již dlouho snaží žít podle Slova života a nachází v něm sílu a světlo. Cítí v sobě jakoby oheň, který jí dodává odvahu, ale také klid ve všech jednáních a umožňuje jí upřímně naslouchat názorům, které vyjadřuje vedení. „V určitou chvíli mi vyšla z úst správná slova, abych bránila ty, kdo nemají hlas. Dokázala jsem vysvětlit, jak by mohly být počáteční náklady amortizovány díky zlepšení zdravotních podmínek dělníků, kteří už nebudou chybět kvůli nemoci,“ vypráví Lucy. Její slova zní přesvědčivě. Čistička ovzduší byla instalována, výskyt onemocnění astma klesl z 12% na 2% a tím poklesla absence kvůli pracovní neschopnosti. Vedení podniku Lucy poděkovalo, dostala dokonce ke svému platu zvláštní odměnu. Mezi dělníky zavládla radost a v továrně je opravdu nové „ovzduší“! CHIARA LUBICHOVÁ NOVÉ MĚSTO

/ 15

1/2007 – ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

T O V I Ž A V O ZE SL

KOLO

P

o večerní mši vyšla mladá žena, která zpívá ve farním sboru, z kostela, aby se vydala na cestu domů, ale nemohla najít své kolo. Myslela si, že se jedná o žert přátel, a začala se jednoho po

sost, aby na nezaviněnou ztrátu majetku reagovali společenstvím majetku. A tak po dohodě s farářem vyvěšuji na dveře kostela oznámení: „Minulou neděli večer si náš bratr splnil svůj sen: chtěl kolo a odvezl si mé, které stálo za sakristií. Můžeme tuto epizodu, která neodpovídá pravidlům, chápat jako možnost, která se nám nabízí, abychom nechali kolovat svůj majetek. Proto se ptám: nevisí náhodou v nějakém sklepě na hřebíku nevyužité kolo? Chtěli byste ho dát k dispozici? Přineste ho panu faráři.“ První pozitivní reakci vyjadřuje jeden mladík: „To je dobrý nápad! To bylo zapotřebí, aby vzrostlo naše vzájemné sdílení.“ Několik dní nato čte večer oznámení jedna paní a najednou se zeptá: „A nemůžeš si vzít mé kolo?“

Když jsem o tom hovořil doma, napadlo mě, že dříve než podniknu unáhlené kroky, požádám Albánce, aby mi to vysvětlili. Chci s nimi jednat jako se svými sourozenci a potom jim kolo případně nabídnout, pokud ho ukradli z nutnosti. Když jsem večer po mši klepal na dveře Albánců, soustředil jsem se na říjnové slovo života: „Kdokoli vám podá číši vody...“ Byli velmi příjemní a pozorně mi naslouchali. Potom mi ten, který kolo užívá, řekl: „Pokud si jsi jist tím, co říkáš, vezmi si kolo hned; jen pro tvou informaci – koupil jsem ho od jednoho člověka za 30 euro.“ Trochu zaraženě se ho ptám, k čemu mu kolo slouží. „Jezdím na něm do práce,“ odpovídá. Dohodli jsme se: on si nechá mé kolo, aby se dostal následující den do práce, a příští večer mu přivezu jiné kolo, které mi darovala ta paní. S tím návrhem všichni souhlasili. Co se týká toho kola na výměnu, předávám ho s několika sladkostmi, které jsem den předtím dostal. E. C.

MALÍŘI

M

druhém ptát, ale brzy se zjistilo, že se o žádný vtip nejedná: někdo jí kolo vzal. Snažili jsme se ji utěšit, ale když jsem vyšel ven, zjistil jsem, že se ztratilo i moje kolo. Začali jsme obcházet zákoutí kolem kostela s nadějí, že viník možná ještě nebude daleko. Ani stopa. Abych o nikom nesmýšlel špatně, přesvědčuji sám sebe: „Možná ho někdo potřeboval...“ Když jsme o tom hovořili doma, všichni mi radili, abych podal na policii trestní oznámení na neznámou osobu. Ale pak nás napadlo něco jiného: napsat farníkům a povzbudit jejich velkory-

16 / NOVÉ MĚSTO

A hned zařídila jeho přepravu k nám. Radost přítomných se znásobila, když se ve chvíli, kdy se zdálo, že všechno už dobře dopadlo, stala jedna věc. Přichází jeden kluk se zprávou: „Viděl jsem tvé kolo opřené nedaleko domu, kde bydlí můj dědeček.“ Jdeme tam spolu a zjistíme, že to kolo je skutečně moje. Ale tam bydlí tři Albánci! Zavládnou rozpaky, protože nedokážeme odhadnout jejich reakci. Je potřeba postupovat opatrně, abychom nezvýšili určitou podezíravost, která vůči nim už panuje.

alíři pokojů se tiše pohybovali po bytě Anny, jako by tančili, a s ohledem na pocit úzkosti, se kterým jim sdělila svou představu o odstínech nátěrů v místnostech, se hned pustili do přemísťování a zakrývaní nábytku. Anna se cítila ve svém živlu: pro každý technický problém se našlo řešení s klidným a kompetentním zákrokem těchto řemeslníků. Brzy pochopila, proč jí byli tak doporučováni: vyúčtování bylo zcela v pořádku, ale bylo třeba ocenit i něco jiného... A Anna teď mohla objevit, co bylo to „něco jiného“. Vyměnili si jen pár slov povzbuzení, uklidnění, nikdo nenechával na druhé svou práci, navzájem si pomáhali. Tu a tam zaslechla, že jeden se zajímá o rodinu, o dítě toho druhého, o jeho zdraví. I cizinci, kteří ve skupině pracovali, přejali tentýž styl ve vztazích a spolupráci. Anna si pomyslela, že to asi byl zvlášť vydařený den. Ale totéž ovzduší provázelo práci následujícího dne. Když byla práce skončena, Anna se rozhlédla kolem sebe: byly odstraněny plachty i lepicí pásky chránící nábytek a podlahy před znečištěním, lustry a obrazy byly znovu zavěšeny, nábytek stál zpět na svém místě a všichni se snažili, aby opouštěli prostor uklizený, umyli podlahy a odstranili vzácně se vyskytující skvrny! Anna byla spokojená: nikdy ji malování tak nepotěšilo! „Hezky jsi to udělal, tady uvnitř jsi umělec...“ Slyšela Anna, jak Štěpán, vedoucí skupiny, chválí na konci jednoho náročného dne svého kolegu, který byl nejuzavřenější, a zdálo se jí, že její byt byl těmito poctivými pracovníky posvěcený. A tato myšlenka jí vůbec nepřipadala příliš přehnaná. A. G.

Fota: Michele Zanzucchi

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

PREMIÉR ROMANO PRODI OBKLOPEN NOVINÁŘI.

EKONOMIKA NA MÍRU ČLOVĚKA Je v ekonomickém prostředí možné bratrství? Odpovědí na tuto otázku byla inaugurace „Polo Lionello Bonfant“ i v Incise v údolí řeky Arno v rámci Ekonomiky společenství (ES) v posledním říjnovém týdnu loňského roku.

K

dyž jsem sledoval přestřižení pásky v Burchio, vybavila se mi poznámka znamenitého profesora politické ekonomie Federica Caffé během mého univerzitního studia. Při diskusi se studenty, kteří se ho ptali, jakou šanci má spravedlivá a rovnovážná ekonomika, on – vysloveně světský člověk – odpověděl: „Pro zavedení ekonomiky na míru člověka, která zajistí, že každý bude spravedlivě odměněn, a bude brát v úvahu ty nejslabší, nestačí jen ekonomická teorie, ale je zapotřebí silný antropologický prvek, prostor k ověření a hluboké etické přesvědčení mnoha hospodářských pracovníků o vzájemné lásce.“ A dodal: „Ale nestačí ekonomové; aby se toho dosáhlo, jsou nezbytní duchovní lídři.“ Říkal jsem si, že by byl dnes profesor Caffé zřejmě šťastný, kdyby se účastnil slavnostního otevření průmyslové zóny pojmenované po Lionellu Bonfantim, že existuje vytoužený radikální antropologický prvek (bratrství), hluboké etické přesvědčení (vzájemnost lásky i na poli ekonomiky), prostor k ověření (tato průmyslová zóna), mnoho hospodářských pracovníků (podnikatelé zóny, ale také 5621 akcionářů společnosti EdiCspa). A navíc existuje i ekonomická teorie, i když ve stádiu rozvíjení. A nesmím zapomenout na duchovního vůdce, který za projektem ES stojí. Chiara Lubichová není ekonom, i když jí byly uděleny dva čestné doktoráty z ekonomie. A nechyběli politici, v čele s Romanem Prodim, předsedou italské vlády, který seděl vedle kardinála Antonelliho.

– 1/2007

Během let byly založeny stovky podniků napojených na projekt ES a stovky již existujících podniků se k tomuto procesu připojily. Několik desítek jsem v různých částech světa navštívil a každý podnik má své charakteristické rysy, ať se jedná o ocelárnu u San Paola nebo keramickou dílnu na Vojvodině v Miloševičově éře, o truhlářskou dílnu, která poskytuje práci desítkám dělníků v Manile nebo o podnik na výrobu párátek na severu Itálie. Něco však mají společné: připojení k ES nespočívá v nějaké legitimaci, ale v opravdovém sdílení, ve stylu jednání při podnikání. SMYSL PRŮMYSLOVÉ ZÓNY Průmyslové a obchodní zóny (v současné době je jich pět a dvě se staví) jsou pro rozvoj ES nutností. Proč? Aby ukázaly, že i v ekonomické oblasti má smysl tak málo užívané slovo bratrství. Socioložka Vera Araujo vysvětluje: „Zavést do ekonomických a firemních vztahů princip bratrství znamená, jak učí ekonom Stefano Zamagni, objevit tvář druhého a objevit, že druhý je ‚ty‘, a ne ‚alter ego‘, druhé já... Odtud pramení impuls zakládat podnikatelské zóny, kde se žije bratrství mezi podniky a celý projekt ES je tak viditelný... Jaký je tedy cíl těchto zón? Určitě konkrétně ukázat projekt ES, shromáždit na jednom místě více podniků tak, aby projekt bylo vidět. A co je vlastně k vidění? Určitě materiálním způsobem podnik, ale především je vidět to, co se skrývá za projektem: ovzduší rodiny, lásky, jednoty, společenství, tedy bratrství, které se uskutečňuje i v prostředí ekonomických struktur.“ Jaké charakteristické rysy tyto zóny v rámci ES navrhují, shrnul v pěti bodech Luigino Bruni, docent milánské univerzity Bicocca: především zóna ukazuje novou ekonomiku uprostřed nového města. Za druhé jsou to charizmatické zkušenosti spojené se zakládáním. Dále zóna připomíná, že kultura, určité území a blízkost jsou důležité i v globální a technologické době. V zóně se vzájemné vztahy neprožívají jen uvnitř jednotlivých podniků (jako ve všech podnicích ES), ale také mezi podniky navzájem a mezi podniky a okolím. ZÁSTUP V BURCHIO Po celý týden měla zóna Polo Lionello Bonfanti otevřenou svou náruč pro občany, významné osobnosti a návštěvníky, konala se setkání, prohlídky místa a diskuse. Lidská náruč, tedy náruč podnikatelů a akcionářů, kteří jsou součástí zóny, je moudře vedena předsedkyní Cecilii Cantone a místopředsedou Giuseppem Manzem, kteří podnikají v oblasti zemědělství v Lombardii a v Brazílii. Zděná náruč přijímá návštěvníky, pokud se v Burchio (předměstí Incisy) vejdou do stavby Giovanniho Saccaniho a Paola Squassabia. Obrazně řečeno zůstala tato náruč otevřená po celý týden, v němž se například konalo setkání zástupců regionálních institucí a podni-

PATNÁCT LET POTÉ Jak čtenáři časopisu vědí, projekt vznikl v Brazílii, v zemi, kde existují obrovské ekonomické rozdíly: rozsáhlé oblasti chudoby střídají centra extrémního bohatství. V roce 1991 vyhlásila Chiara Lubichová nedaleko San Paola iniciativu, která měla už od počátku nádech proroctví. Nabídla vhodný nástroj pro řešení nespravedlivého rozdělování bohatství. HLAVNÍ VCHOD DO BUDOVY LOPPIANA.

V PRŮMYSLOVÉ ZÓNĚ

NOVÉ MĚSTO

/ 17

Fota: Michele Zanzucchi

1/2007 – Z HNUTÍ FOKOLÁRE

AKTÉŘI PANELOVÉ DISKUSE, KTEROU MODEROVAL MICHELE ZANZUCCHI (UPROSTŘED). katelů. Mnohé překvapila konference, v níž různí zástupci ekonomických organizací – Banca Etica, Unicoop Florencie a další – v přátelské atmosféře zdůraznili shodu i odlišnost pojetí. Kardinál Antonelli a Romano Prodi se účastnili slavnostního ukončení týdne Polo Lionello Bonfanti: představovali zájem církevního a politického světa o projekty typu ES. Novinku ES vyzdvihl Stefano Zamagni: chápání podniku ve službě společného dobra, kdy společné dobro je víc než souhrn individuálních dober. Náruč zůstává otevřená pro každého, kdo chce přispět k úspěchu tohoto projektu. CHIARA LUBICHOVÁ: BŮH KONÁ STÁLE Zakladatelka Hnutí fokoláre ve svém poselství vyjádřila přání, aby zóna byla konkrétní odpovědí na ekonomické problémy dneška. A dala zóně motto „Bůh koná stále“, které nám má připomínat hodnotu, kterou Bůh dává práci, tvůrčímu talentu, který je člověku vlastní. Potom upřesnila další aspekt průmyslové zóny: jsou součástí citadel Hnutí, jejichž posláním je být částí nové společnosti založené na evangeliu. „Polo Lionello je především čin, ne idea. A ukazuje, že určité hodnoty, určité intuice, které charizma jednoty obsahuje, jsou uskutečnitelné. Tak jako do kurzů pro snoubence zveme křesťanský manželský pár příkladného života, aby bylo zřejmé, že křesťanské manželství je možné, podobně zde máme podnikatelskou zkušenost inspirovanou evangeliem, sociální naukou církve, která konkrétně ukazuje, že se nejedná o utopii, ale o reálnou možnost. A křesťané by tomu měli uvěřit jako první.“ KARDINÁL ENNIO ANTONELLI, arcibiskup z Florencie

TICHÝ A ROZHODNÝ

Rozhovor s předsedou vlády Romanem Prodim. Během vaší první návštěvy v Loppianu v roce 2003 jste konstatoval, že v citadele se dýchá ovzduší žitého bratrství... „Popravdě řečeno, neřekl jsem jen to, ale dodal jsem, že to bylo pokojné bratrství. Existuje i obtížné bratrství, ale tohle je radostné jako ostatně celé myšlení Chiary Lubichové, které přináší stále svěží ovzduší, úsměv. A to je krásná lekce. Dnešní událost tomu zcela odpovídala. Ukazovala to, co je oproti běžné povinnosti v podnikání „navíc“: s elánem a nadšením vedené podnikání. Je to výborný příklad toho, že všichni občané mohou být pro společenství darem – a zde je přidáno i darování; to je jasný příklad, který velmi potřebujeme. Další aspekt, který bych chtěl zdůraznit, je optimismus. Samozřejmě, že je někdy opomíjený, vysmívaný a zaměňovaný za naivitu; ale bez optimismu a možná bez špetky naivity se nevykoná nic trvalého.“ Ve svém příspěvku jste řekl, že doufáte, že projekt bude pokračovat... „Všechno, co vyžaduje normálnost i něco navíc, se bez silné osobnosti zastaví. Líbilo se mi, že zde byla velká účast, neboť to je záruka, že v budoucnosti se najdou lidé, kteří budou v projektu pokračovat. Ale pokud se má udělat něco víc, než je povinnost, jiná záruka není. A EdiCspa má 5621 akcionářů.“ Co ten počet znamená? „To je číslo, které mě oslovilo, neboť s podporou takového počtu lidí, kteří chtějí dělat něco navíc, existují všechny předpoklady pro to, aby projekt vytrval a šířil se. Věřím, že dnes musí být Chiara Lubichová spokojená, protože tohle je další část tichého záměru, který se však rozhodně rozvíjí dál. I když to asi není ten pravý přívlastek: rozhodný ve smyslu toho, co dnes potřebujeme. To je záruka, která může vytrvat, protože v ní není ani stopy po exhibicionismu a vše se rozvíjelo v každodenním životě.“

SLOUČENÍ IDENTITY A EKONOMICKÉ ČINNOSTI Jak sledoval rozvoj projektu Ekonomiky společenství akademický svět? Jaké nové prvky v něm zaznamenal a jaké perspektivy vidí v založení této zóny? Uvádíme první část přednášky profesora Stefana Zamagniho z milánské univerzity Biccocca.

18 / NOVÉ MĚSTO

D

nešní událost má neobyčejný, mimořádný význam. Připojuji se k radosti všech přátel fokolarínů, kteří ji chápou spíše jako realizaci proroctví než snu. Uvědomují si, že jde o zasévání, které otevírá možný prostor pro klíčení. Během několika minut, které mám k dispozici, se pokusím odpovědět na jedinou

otázku: je možné sloučit, tedy sladit dohromady identitu určitého charismatu, jako je charisma Hnutí fokoláre, s činností firmy, která si musí vydobýt svou roli a vlastní oprávnění na trhu? Záměrně jsem řekl „možné“, a ne „žádoucí“, protože o tom, že je to žádoucí, už hovořili a psali jiní. Otázka možnosti vyjadřuje

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

naopak něco, co není v ekonomické literatuře ani v ekonomické praxi považováno za jistotu. Mnozí se ještě domnívají, že podnikat znamená konec konců upustit od názorů etické povahy různého typu a že od podnikatele je možné žádat pouze to, aby byl odpovědný – ve smyslu solidární či jiné odpovědnosti – „před“ a „po“ podnikatelské činnosti. „Před“ znamená ve chvíli, kdy se rozhoduje, do kterého sektoru se zapojí, „po“ znamená ve chvíli, kdy se jedná o distribuci případného zisku. Opravdovou výzvou je zkoumat, zda je možné spojit identitu s praxí během podnikání, tedy v průběhu ekonomické činnosti. To není, jak víme a jak vědí vědci ekonomických věd, skutečně okrajová výzva. Abych mohl odpovědět na tuto otázku, je nutné jedno objasnění. Užil jsem slovo identita. Víme, že „identita“ je termín, který má dvojí dvojznačnost. První souvisí s podstatou identity: co to je identita. Na jedné straně jsou lidé, podle kterých se slovo identita týká shody nějaké reality s určitou entitou, jako když se řekne, že X a Y sdílejí tutéž kulturní či náboženskou identitu. Anebo se identita týká toho, čím je daný subjekt nebo dané bytí jedinečným a neopakovatelným způsobem charakterizováno. Odvolávám se na druhý význam identity. Druhá dvojznačnost se týká způsobu nabytí identity. Na jedné straně jsou lidé, podle kterých identita představuje příklon k určitému historickému poslání; jiní si naopak myslí, že identita je plod rozumu, tedy něco, co je spojeno s osobní volbou. V prvním případě člověk identitu objevuje, ve druhém případě ji utváří. Odvolávám se na druhý význam identity, který v jiném kontextu chtěl zdůraznit Benedikt XVI. ve svých nedávných projevech ve Veroně a v Řezně. Nyní se vrátím k původní otázce: je možné sloučit...? Moje kladná odpověď pramení ze zjištění spojitosti mezi historií faktu a ekonomického myšlení. Tím zjištěním je, že úvodní otázka neměla smysl, protože když se zakládá moderní firma, jak ji dnes nazýváme, tedy v epoše laického humanismu (15. století), vzniká právě jako vyjádření určité identity: takové, kterou laičtí humanisté té doby ztotožňovali se sledováním obecného dobra (bene comune). Jak nyní proniká v Itálii i ve světě do povědomí, myšlenka vzniku moderní tržní ekonomiky a tedy moderní firmy – to je dobré si uvědomit – vzniká právě v této zemi; možná to není náhoda, že průmyslová zóna „Polo Lionello“ byla založena tady, protože tržní ekonomika vznikla v Toskánsku: ve Florencii, Sieně, které byly z určitého hlediska její kolébkou.

Základní myšlenkou bylo reagovat na výrok, který už vypracovalo a rozšířilo františkánské myšlení v 13. a 14. století jako aplikaci pravidel sv. Františka. Výrok, který vždy velmi rád připomínám, zní: „Almužna pomáhá přežít, ale ne žít, protože žít znamená produkovat, a almužna nepomáhá k produkování.“ To bylo poselství, které zanechalo charisma sv. Františka. A co dělají františkáni a další lidé, laičtí humanisté? Vytvářejí tržní ekonomiku a s tržní ekonomikou se rodí podnik. Podnik tedy vzniká přesně proto,

PROF. STEFANO ZAMAGNI aby všem umožnil produkovat. A co umožňuje produkovat? Produkovat pro společné dobro (bene comune). Není tedy nepodstatné připomenout si nyní tyto kořeny, protože podnik ve své podstatě vzniká s tímto specifickým posláním. Potom se vše vyvíjelo, jak to známe z historie. S příchodem průmyslové revoluce dochází k hluboké změně a do centra ekonomické činnosti je postaven kapitál, chápaný jako výrobní prostředek, stroj. A rozvíjet se, to tehdy skutečně znamenalo akumulovat. Podnik, který má více strojů, funguje lépe, má větší úspěch než podnik, který akumuluje méně. Během dlouhého období průmyslové společnosti vidíme, že dochází k podcenění lidského prvku, člověka. To, co má cenu, řekl bych – subjekt rozvoje, je kapitál. Příkazem pro firmu je transformovat zisk na investici, protože investice produkuje další kapitál. Díky tomu můžeme pochopit, proč se asi dvě a půl až tři staletí zapomínalo na původního ducha, a proto vznikla tato dichotomie (pozn. překl.: rozdělení na dvě části), jejíž důsledky se projevují ještě dnes: to znamená oddělení ekonomie od etiky, což je roz-

– 1/2007

lišení, které ale nemá smysl, když uvažujeme z pohledu laických humanistů, protože věnovat se ekonomice a jednat eticky bylo totéž, zcela to splývalo. Ale s průmyslovou revolucí dochází k rozdvojení, proč? Protože s průmyslovou revolucí se prosazuje zvláštní druh tržní ekonomiky, to znamená trh kapitalistického typu. Trh se z občanského (civile) stává trhem kapitalistickým. A můžete se ptát: v čem je rozdíl? Základní principy fungování trhu jsou stejné: dělba práce, rozvoj, svoboda podnikání, konkurence... nic se nemění, mění se „telos“, jak by řekli Řekové, to znamená konečný cíl. Konečným cílem občanského (civile) trhu bylo společné dobro (bene comune); konečným cílem kapitalistického trhu je totální dobro (bene totale) (pozn. překl.: ve smyslu nezdravé absolutizace). Kvůli nám, docentům ekonomie, kteří pořád vytváříme dojem, že společné dobro je totéž jako totální dobro, mnozí říkají: „Je to jen otázka přívlastku – neznamená pojem ,společný‘ či ,totální‘ totéž?“ Ne! Protože právě změna cíle, kvůli kterému se ekonomická činnost dělá, vyvolala toto podcenění lidského prvku ve výrobním procesu. Jaká je tedy ta dobrá zpráva dnešního dne? Ta, že dnes, jak již všichni vědí, jsme vstoupili do post-průmyslové doby. Post-tayloristická, post-fordovská... jmen by bylo mnoho, ale hluboký smysl této transformace, která ještě probíhá, je silný návrat kategorie člověka. Dnes se člověk vrací do centra ekonomického dění, jak tomu bylo tehdy v 15. století, když v historickém slova smyslu poprvé vznikla moderní tržní ekonomika. To „probouzí ze spánku“ ekonomické vědce, kteří musí znovu přehodnotit své myšlenkové kategorie. Dnes už není strategickým faktorem – jak se nyní říká – stroj; jistěže stroj je zapotřebí, ale strategickým faktorem je člověk, lidský jedinec. Není tedy náhoda, že se z tohoto důvodu už nějakou dobu tady hovoří o společenské odpovědnosti podniku, to znamená o „Corporate Social Responsability“, jak se říká anglicky, hovoří se o pozornosti vůči člověku a tak dále. Není to náhoda. S příchodem post-průmyslové společnosti totiž vstoupila do nevratné krize vědecká organizace práce, která se odvolává na Taylora. Jak víme, pro taylorismus byl člověk ve službě stroji. Byla to epocha stroje a způsob organizace výroby zavazoval konání lidí velmi přesnými postupy. (pokračování) STEFANO ZAMAGNI projev na inauguraci průmyslové zóny Polo Lionello 28. 10. 2006 NOVÉ MĚSTO

/ 19

1/2007 – Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Chiara Lubichová, zakladatelka a prezidentka Hnutí fokoláre, která v lednu slaví sedmaosmdesát let, se po téměř dvou letech pobytu ve Švýcarsku, kde se kvůli vhodnému klimatu zdržovala ze zdravotních důvodů, vrátila do mezinárodního centra Hnutí fokoláre v Rocca di Papa nedaleko Říma. Její návrat byl spojen s každoročním setkáním všech národních zodpovědných za Hnutí z celého světa, které tam proběhlo v měsíci říjnu. Osobní setkání bylo pro všechny obrovskou radostí.

V

e čtvrtek 2. listopadu 2006 však přichází jiná zpráva, která zmobilizovala nejen členy Hnutí fokoláre po celém světě k modlitbám a k autentičtějšímu následování charizmatu jednoty: kvůli dýchacím potížím byla Chiara hospitalizována ve fakultní nemocnici Agostino Gemelli v Římě. Do všech fokoláre přicházejí pravidelně informace jednak o zdravotním stavu Chiary, ale také slova podpory, účast a ujištění o modlitbách lidí z nejrůznějších částí světa. Asi za dva týdny postupného mírného zlepšování zdravotního stavu bylo možné, aby byla Chiara z jednotky intenzivní péče přemístěna na normální pokoj a mohla začít sledovat poštu a všechny zprávy, které stále přicházejí. Koncem listopadu ji lékaři převedli z anesteziologicko-resuscitačního oddělení na plicní. To už začala přijímat i návštěvy: rektora univerzity Sacro Cuore Lorenza Ornagu a děkana lékařské fakulty Cesare Catananti, svou sestru Carlu, neteře a synovce a nejbližší spolupracovníky. Každý den jí místní kaplan, františkán, podává svaté přijímání. Hnutí vyjadřuje hlubokou vděčnost za poskytnutou vynikající péči, ochotu a vstřícnost primáře a jeho spolupracovníků. O zdravotním stavu Chiary Lubichové osobně informoval papeže Benedikta XVI. státní sekretář, kardinál Tarcisio Bertone. Papež jí hned zaslal své požehnání a ujistil ji o své modlitbě a „lidské i duchovní“ blízkosti. 21. listopadu Chiaru na klinice navštívil kardinál Bertone, neboť tam sloužil mši na zahájení akademického roku katolické univerzity Sacro Cuore. Spolu s dalším požehnáním od papeže jí odevzdal jeho jménem také růženec. Zakladatelé a představitelé různých hnutí a církevních komunit, jako například Andrea Riccardi, zakladatel Komunity Sant’Egidio a Kiko Arguello, zakladatel Neokatechumenátní cesty, potvrdili, že se jejich komunity připojují k modlitbám. Svou účast vyjádřili také zástupci jiných katolických, evangelických, anglikánských a pravoslavných hnutí, komunit a skupin, kteří jako členové skupiny „přátelé Stuttgartu“ z různých evropských zemí připravují setkání „Společně pro Evropu“ ve Stuttgartu (Německo) v květnu 2007 (viz str. 7). Eli Folonari, nejbližší spolupracovnice Chiary, zdůraznila, že pří-

prava setkání „Společně pro Evropu“ byla hlavní činností Chiary během posledních měsíců a připomněla její slova, že „je třeba věnovat se také dialogu s buddhisty, muslimy a hinduisty, ale pokud nejsme jako křesťané mezi sebou sjednoceni, jaké svědectví dáme jiným náboženstvím“? Chiaře přicházejí projevy solidarity i ujištění o modlitbách za její uzdravení od kardinálů, biskupů, dalších zakladatelů i představitelů hnutí a nových komunit, od osobností politického života a ekumenického světa, od přátel židů a představitelů jiných náboženství. Předseda italské vlády Romano Prodi Chiaře popřál, aby byl „její ‚pobyt‘ v nemocnici co nejkratší“, protože „vás velmi potřebujeme“. Generální sekretář Světové rady církví, metodistický pastor Samuel Kobia vyjadřuje touhu, aby se Chiara mohla „opět ujmout své činnosti ve službě církvi a světu“. Podobně píše také reverend Ishmael Noko, generální sekretář Světové luteránské federace. Bratr Alois, nástupce bratra Rogera Schutze, zakladatele ekumenické komunity v Taize, ve svém dopise připomíná hluboký vztah mezi převorem a Chiarou Lubichovou: „Tento hluboký vztah s Hnutím fokoláre trvá dodnes ve společné modlitbě a hledání jednoty.“ Přání a ujištění o modlitbách zaslali také generální sekretář Světové konference náboženství pro mír (WCRP) dr. William Vendley, přátelé židé, mezi nimi rabíni a osobnosti z Izraele, Argentiny a Spojených států. Vrchní rabín z Říma, Riccardo Di Segni, jí přeje, aby „měla tělo tak silné jako svého ducha a dokázala tuto krizi překonat“. Také do redakce našeho časopisu přišel dopis Jana Kalného z Českých Budějovic, ze kterého s jeho svolením uvádíme: „V rámci Mezinárodní jednoty katolických esperantistů (IKUE) se modlíme živý růženec za trpící církev. Jsou do něj zapojeni kněží i laici z různých zemí, ale všichni od Litvy přes Českou republiku a Itálii až po Madagaskar se modlí stejně, mezinárodním jazykem. Desátky se jednotlivým osobám dvakrát v roce obměňují. Přidělují se losováním, znovu právě teď na začátku doby adventní. Z tohoto společenství, které má stejně jako Hnutí fokolare za cíl uskutečňovat Ježíšův odkaz ,aby všichni jedno byli‘, vzešel návrh, abychom se modlili také za uzdravení vážně nemocné Chiary Lubichové. Rozeslal jsem tedy účastníkům živého růžence výzvu, aby se zapojili do této iniciativy. Měla velký ohlas, dostal jsem řadu odpovědí. Jeden z dopisů poslal italský kněz P. Duilio Magnani z Rimini: ,Ano, ano, slíbil jsem už svou modlitební částečku, tím více, že jsem svým způsobem k ní vázán, protože při příležitosti prvního bombardování Tridentu, jehož exploze se ještě ozývají v mé krvi, jsme prožili stejné velké nebezpečí. Když jednou vyprávěla o této skutečnosti, cítil jsem se hluboce vázán na její hroznou zkušenost. V té době jsem byl středoškolským studentem v jejím rodném městě. Tehdy jsme svěřili Bohu své životy ze strachu, dnes z lásky.‘ “ SIF

20 / NOVÉ MĚSTO

Fota: archiv

„MAJÁK NADĚJE PRO MILIONY LIDÍ“

CHIARA BĚHEM ŘÍJNA POZDRAVILA KAŽDÉHO ÚČASTNÍKA SETKÁNÍ.

V našich zeměpisných šířkách vyvolává zima znovu obavy z ptačí chřipky. Jsou oprávněné? Nejedná se jen o cíleně vyvolávaný strach? Lékařka Ursula Schmittová pracuje v klinické laboratoři. Upozorňuje na pozadí a souvislosti tohoto fenoménu a poukazuje na skutečnost, že reakce na virové onemocnění je částečně ovlivněna naším egoismem.

E

tická rozhodnutí v medicíně nejsou nic nového. Nový je fakt, že je stále obtížnější rozpoznat souvislosti a zaujmout k danému problému jednoznačné stanovisko. Globalizace přináší v oblasti medicíny nejen nové možnosti, ale také nové problémy. Epidemie již není ohraničena určitým územím nebo několika turisty, ale může se rychle stát celosvětovou záležitostí. Během loňské zimy vyvolal v Německu výskyt ptačí chřipky i pozitivní trend – navázání spolupráce mezi Institutem Roberta Kocha, který se věnuje výzkumu infekčních chorob u lidí, Institutem Paula Erlicha, který se zabývá vývojem očkovacích látek, a veterinárním institutem Friedricha Löfflera. Zároveň jsme se stali svědky zneklidňujícího postoje západního světa vůči oblastem naší planety, jejichž ekonomická situace je horší: kdo má peníze, dostane lepší lék. Zatímco se v našich zeměpisných šířkách věnuje enormní pozornost zajištění rezerv, aniž by to bylo potřeba (v roce 2005 a do podzimu 2006 bylo v Německu jako rezerva k dispozici osm milionů balení přípravku Tamiflu a Relenza), obyvatelé jihovýchodní Asie a Afriky, které jsou mnohem více onemocněním postiženy, se k těmto lékům dostávají obtížně. A to není všechno! Čím větší množství lidí bude užívat tyto přípravky pouze preventivně, tím rychleji získá příslušný

Foto: S. Janssen

kmen vůči nim odolnost. Doplatí na to nemocní v hospodářsky méně rozvinutých zemích, protože tak ztratí jedinou možnost terapie. Již 14. října 2005 informovaly vietnamské zdroje o tom, že virus H5N1 získal odolnost vůči přípravku Tamiflu. Přesto si stále může každý objednat tento lék z mezinárodní sítě lékáren. Průměrná cena za 10 kapslí (à 75 mg účinné látky) představuje kolem 34 Euro (tedy necelých 900 Kč – pozn. překladatele). Pro občana západní Evropy to není velká finanční zátěž. Pro jihovietnamského rolníka z rýžových polí, vystaveného tisíckrát většímu nebezpečí infekčního onemocnění, jsou to tři měsíční příjmy. Během mého studia byl vyvíjen lék proti malárii Mefloquin, určený proti původcům choroby, kteří byli odolní vůči jiným přípravkům. Lék byl určen pro oblasti s vysokým výskytem této choroby, kde obvyklá nebo nepříliš nákladná terapie neúčinkovala. Plán však ztroskotal na tom, že se turisté ze západní Evropy a Spojených států nehodlali vzdát možnosti preventivního užívání nového léku. „Pro mě jen to nejlepší,“ řekl mi kolega, který si naplánoval „drahou studijní cestu“ do Afriky do oblastí s velkým rizikem nákazy malárií. Podobně uvažovali i jiní a zakrátko se i proti Mefloquinu vytvořily rezistentní kmeny. Zbraň v boji proti nemoci otupěla dříve než mohla být nasazena. Výsledkem byl rostoucí počet nakažených i mrtvých v důsledku malárie, především v afrických státech. Argument, že při vytváření rezistence původců nemoci se zachovává citlivost vůči předchozí terapii, platí jen částečně. Odlišné ekonomické možnosti jsou zdrojem dalšího problému – přístupu k objektivním a pravdivým informacím. V roce 2002 se začal světem médií šířit virus SARS (vážný akutní respirační syndrom). Onemocnění se objevilo poprvé v Asii a v důsledku masového rozvoje turistiky a rostoucího počtu zahraničních pracovních cest se rychle rozšířilo a způsobovalo těžké zápaly plic, které často končily i smrtí. V celosvětové panice byly stornovány dovolené v cizině, rušeny mezinárodní konference a nebyla vydávána víza. Ve stejné době ovládl některé části

– 1/2007

Fota: archiv

N E T N E J Ě M ÉK L Í PRO Š J Ě N N I Č NEJÚ

ZDRAVÍ

Spojených států další záludný, tentokrát západonilský virus (WNV virus). Ten vyvolával mozkovou encefalitidu (zánětlivé onemocnění mozku), která si vyžádala desítky obětí. V centru pro dárcovství krve, kde jsem tehdy pracovala, jsme obdrželi pokyny, abychom odmítali případné dárce, kteří se vrátili z postižených amerických oblastí, a byl vydán zákaz přijímat dárce, kteří přijeli ze zemí, kde byl vysoký výskyt onemocnění SARS. Reakce lidí, kteří se vraceli z USA, byla vždy stejná: „Proč nám to nikdo neřekl? Proč nás nikdo nevaroval?“ Kladla jsem si otázku, jak je možné, že americké úřady dostatečně o této infekci neinformují, ačkoli byla skoro stejně nebezpečná jako SARS. Je známé, že se politika a farmaceutický průmysl ve společných machinacích ve prospěch vyšších zisků nezaleknou ani opatření vedoucích k pohrdání lidskou důstojností. K odhalení nepřístojností přispěli někteří autoři ve svých dílech (například John le Carré v románu „Věčný zahradník“). Je poměrně snadné ukázat prstem na velké koncerny a svalit na ně odpovědnost. Kdo se však zajímá o myšlenky celosvětové solidarity, by měl na sebe vzít i některé závazky. Zcela osobní rozhodnutí se týká například prevence před onemocněním a může ovlivnit i globální vývoj. Bez fungujícího trhu, který začíná a končí s jednotlivým konzumentem, nemá žádný koncern šanci. Co se týká údajného nebezpečí ptačí chřipky, neměli bychom propadat zbytečnému strachu. Ve zdravotnickém systému existují daleko větší problémy než je otázka preventivních opatření pro málo pravděpodobný případ, že se zrovna my během akutního nebezpečí nákazy setkáme s infikovanou mrtvou divokou kachnou. Hovořila jsem s majitelem stánku s upomínkovými předměty na ostrově Hiddensee v Baltském moři (letos na jaře tam byl registrován zvýšený výskyt ptáků nakažených virem H5N1 – pozn. překladatele). Na moji otázku, zda mu ptačí chřipka způsobila nějaké obchodní ztráty, lakonicky odpověděl: „Upřímně řečeno nás více poškodilo MS ve fotbale.“ URSULA SCHMITT NOVÉ MĚSTO

/ 21

Fota: Irena Sargánková

1/2007 – INSPIRACE A SOUVISLOSTI

48 HODIN V KAFKOVĚ MĚSTĚ Gustavo Claria z Argentiny se svěřuje se svými dojmy po letošní krátké návštěvě Prahy, tolik poznamenané Franzem Kafkou.

P

řipadá mi, že se mi splnil sen: jsem totiž v Praze, v takzvaném „zlatém městě“. Je to nejpřiléhavější označení, které nás spontánně napadne při pohledu na tak nádherné město. Jak popsat pocity z krátkého zastavení, které trvá jen 48 hodin? Je to málo? Mnoho? Říká se, že když v Praze zůstaneš déle, už se jí nezbavíš. Možná, že to je jen takové rčení, ale zdá se mi, že nejsem první, kdo je Prahou fascinován. Už se to stalo mnoha lidem přede mnou (a dozajista známějším a důležitějším), jako například Arnoštu Procházkovi, který napsal: „Ta stará čarodějka Praha mne nikdy nepřestane omamovat svými kouzly.“1

22 / NOVÉ MĚSTO

Přítel mi na letišti vzal zavazadla a odvezl mi je tam, kde budu bydlet. Já jsem však i přes únavu nahromaděnou za poslední dny neodolal pokušení ponořit se hned do Starého Města a ztratit se – doslova! – v jeho uličkách, kde v dokonalé harmonii souzní secese i gotika: majestátní radnice, známý Týnský chrám, Karlův most, který vypadá jako muzeum, nádherné letenské zahrady, kouzelné panorama Prahy z královských zahrad, zpívající fontána; ztratit se na Malé Straně, v tom čarovném místě, jež má ve svém středu Pražský hrad a kostel svatého Mikuláše... Všechno, co vidím, ve mně vyvolává úžas a musím děkovat vytrvalosti prodavače v Duty Free v Carrasku, když se mne snažil přesvědčit, abych si koupil digitální Nikon v akci. Teď bych si před tou krásou rval vlasy, kdybych ji nemohl nějak zachytit a podělit se o ni s ostatními. Zdá se mi jí totiž pro mne příliš mnoho, cítím, že ji musím nutně s někým sdílet.

PRAHA A KAFKA „Proč jsi přijel do Prahy?“ ptali se mne moji čeští hostitelé. „Přijel jsem navštívit jednoho přítele,“ odpověděl jsem. „Osobně ho neznám, jenom z jeho knih,“ dodal jsem zdvořile. „A ani ho nebudu moci osobně navštívit, protože zemřel před mnoha lety. Jmenuje se Franz. Franz Kafka2...“ Všiml jsem si, že se rozhostilo neobvyklé ticho. Pokračoval jsem klidně, skoro jako bych tuto logickou kolektivní reakci očekával: „Ale pevně doufám, že ho najdu v ulicích tohoto jeho města, v uličkách, ve stínu stromu na břehu Vltavy nebo, co já vím, někde mezi lidmi...“ Moji hostitelé byli z mé odpovědi poněkud překvapeni, zřejmě i proto, že paradoxně, způsobem, který by se dal právem nazvat „kafkovským“, není Kafka zde v Praze příliš známý, alespoň mezi obyčejnými lidmi. Faktem je, že kdyby nebylo jeho velkého přítele Maxe Broda, který vyvázl před nacisty, velká část jeho díla by se ztratila kvůli nezájmu3 „mého přítele“ publikovat to, co psal (ačkoli psal hrozně rád, raději než cokoli jiného!). Nejenže měl jisté tendence házet všechno, co napsal, do odpadkového koše, ale dokonce po sobě zanechal závěť, v níž žádal, aby byly spáleny všechny jeho nevydané spisy (kterých bylo více než těch vydaných) a aby se již vydané spisy znovu nevydávaly. Skromnost? Nebo si nebyl vědom svého velkého nadání? Za

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

zamyšlení možná stojí fakt, že považoval psaní za podobnou činnost jako je modlitba, a že mu dokonce obětoval i založení rodiny – stačí připomenout jeho dlouhé a trýznivé zásnuby s Felice Bauerovou, které nikdy neskončily formálním kompromisem – možná proto, že se obával, že by mu sňatek vzal svobodu psaní. Ale protože přes den pracoval, aby se uživil, věnoval své vyvolené múze noci, což nebylo dobré pro jeho chatrné zdraví. Tak tomu bylo například u známé povídky Proces, kterou napsal v noci z 22. na 23. září 1912 (za osm hodin!). Jsou i jiné důvody pro to, že světově známým se Kafka stal vlastně až po skončení druhé světové války4. Jeden příklad za všechny je tehdejší příchod komunismu, který Kafku vyřadil – jako téměř všechny soudobé intelektuály – jako „buržoazního“. Jeho rehabilitace nastala - způsobem řekněme také kafkovským – až v polovině šedesátých let, když se přišlo na to, že by se jeho knihy daly považovat za výraz krajního kapitalistického odcizení... Dozvěděl jsem se, že v češtině jméno tohoto kouzelného města zní Praha (= práh), s vysloveným „h“. Musím říci, že nyní bych ho už jinak nenazval, Praha je to pravé jméno! A ve zvuku těchto dvou jmen, Praha a Kafka, slyším souznění, jako by mezi sebou měla tajuplný vztah. Tajuplnost se tu vznáší v každém koutě. „Ještě dnes,“ píše Ripellino, „se každou noc v pět hodin Kafka vrací domů do Celetné, černě oblečen a s buřinkou...“5 A kdo dobře znal spisovatele a jeho město, potvrdí: „Kafka byl Praha a Praha byla Kafka. Nikdy nebyla Praha tak dokonalá a tak typická - a nikdy už taková nebude - jako za Kafkova života. A my, jeho přátelé, jsme věděli, že tato Praha je přítomná i v nejnepatrnějších částečkách jeho díla.“6 Pomysleme, že se v něm spojovaly tři prvky, které představovaly společnost na sklonku Rakouska-Uherska: český (narozením), německý (výchovou) a židovský (rodem). I on sám v jednom dopise Oskaru Pollakovi píše: „Praha tě nepustí. Nás dva ne. Tahle mamička má drápy. Buď si na ni musíš zvyknout, anebo ji vypálit ze dvou míst, z Vyšehradu a z Hradčan, jedině tak by bylo možné se z ní osvobodit.“7

dé), ale jeho dílo zůstane, protože podle něj žijeme v „kafkovské“ epoše, takže ji nikdo neumí popsat lépe. A možná z toho plyne ona fascinace, kterou jeho dílo u mnoha lidí vyvolává (včetně mne!). V kulturní noci, do níž jako by byl ponořen současný člověk i celá společnost, ji možná dokážou některé vnímavější hlavy z řad umělců, mystiků a literátů více či méně vědomě „uchopit“, možná aniž by byli schopni nalézt odpověď nebo cestu ven. Kafka by mohl být jedním z těch senzorů, kteří uprostřed svého utrpení (Kafka trpěl po sedm let plicní tuberkulózou, na kterou také předčasně zemřel) vyjádřili různými způsoby tuto „noc“. Kafka ji vyjádřil absurdnem. A tak jako žízeň vyvolává touhu pít, černá volá po bílé a smrt po životě, tak i absurdno v absurdní literatuře volá po zdravém rozumu. A co je u věřícího člověka absurdnější než to, že Bůh, ve kterého věří, visí na kříži a volá „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“8 Kafkovský absurdní svět vzdoruje Absurdnu par excellence a pobízí rozum, aby hledal odpověď na kolektivní kulturní temnotu, která se všude rozlézá. Čirou náhodou jsem svoji cestu zakončil v Subiaku v Monti Simbruni nedaleko Říma v jeskyni, kam se před patnácti stoletími uchýlil k modlitbám mladý Benedikt a kolem níž vyrostly nejprve kláštery a pak města. Proto je také dnes Benedikt považován za obnovitele kultury a patrona Evropy. Na stěnách této jeskyně jsem našel nápis: „Proč hledáš, Benedikte, v temnotách světlo? Ve-

– 1/2007

jdeš-li hlouběji do temnoty, uvidíš, že čím je noc temnější, tím jasněji září hvězdy.“ Snad našel světlo, které hledal Kafka? V každém případě je jeho těžká a obtížná literatura zde, aby se ptala, a žádá si odpověď. GUSTAVO CLARIA 1. Ripellino, Angelo Maria, Praga magica, Ed. Einaudi tascabili, Torino, 1973, cit. na str. 9. 2. Narodil se 3. července 1883 v Praze a zemřel 3. června 1924 v Kierlingu u Vídně; ostatky jsou uloženy na židovském hřbitově v Praze-Strašnicích. 3. Pozn. redakce: Nejedná se přímo o nezájem autora publikovat to, co napsal. Pravdou je, že byl ke své práci mimořádně náročný a měl svým dílem na mysli – a za cíl – poslání. Neuspokojen se stavem, v jakém své dílo zanechal, požádal svého přítele M. Broda o to, aby veškeré písemnosti po jeho smrti (která byla nedaleko) spálil. Čemuž Brod – naštěstí – nevyhověl. 4. Pozn. redakce: A v zemi, jejímž byl občanem, se stal známým ještě o několik desetiletí později. Komunistický režim od roku 1948 postupně vymazával z paměti národa vše, co se příčilo jeho ideologii, a spolu s mnoha dalšími českými autory se ocitl na indexu také Kafka. Teprve na začátku Pražského jara se směly objevit, zvláště v případě Kafkova stoletého výročí narození, menší práce od něj a o něm. 5. Ripellino, Angelo Maria, Praga magica, Ed. Einaudi tascabili, Torino, 1973, cit. na str. 5. 6. Johanes Urzidil, jeden z jeho přátel. 7. F. K. Oskaru Pollakovi (1902). 8. Mt 27, 46.

SPISOVATEL ABSURDNA Známý argentinský spisovatel J. A. Borgis rád říkal, že tak jako si Chesterton dokáže vymyslet detektivku z každodenních situací, umí Kafka geniálně vytvořit z ničeho naprosto absurdní situaci, která však paradoxně vykresluje realitu kolem nás. Přímo říká, že Kafka pomine (jako všichni liNOVÉ MĚSTO

/ 23

Fota: archiv

1/2007 – U ŠÁLKU ČAJE S ANNOU POLITKOVSKOU (POST MEMORIAM)...

ANNA POLITKOVSKAJA

NEZRADIT PROFESI Anna Politkovskaja se proslavila svými články o Čečensku. Neváhala se obětovat pro pravdu.

V

ražda Anny Politkovské, ke které došlo na prahu jejího domu v Moskvě letos 7. října, hluboce otřásla ruskou novinářskou obcí. Patřila k těm novinářům, kteří chápou své povolání jako poslání a věří tomu, že pravdivé zprávy mohou a musí pozitivně ovlivnit nespravedlnost. Znal jsme ji osobně. Když jsme se naposledy potkali, ptal jsem se jí, zda není frustrující, když vidí, jaký nepatrný vliv na veřejné mínění mají její články, které jí dají tolik práce a často ohrožují i její život. Odpověděla mi rázným „ne“ a zdůraznila, že lidem umožňuje poznat pravdu. A kromě toho určitě tyto články čtou také autority, které jsou za to, co se děje, odpovědné. Mluvila klidně, ale procítěně, s přesvědčením člověka, který dobře ví, o čem mluví. Požádal jsem ji o interview na téma Čečensko, protože jsem ji považoval v této věci za uznávanou autoritu nejen proto, že tam často jezdila, ale i proto, že se lidé z té těžce zkoušené oblasti naučili rozpoznat ty, kterým lze důvěřovat. Případů nespravedlivých obětí bylo mnoho. Příbuzní zmizelých mladíků, zoufalé matky, které Politkovské vyprávěly to, co prožily a uváděly data a jména. Braly tak na sebe riziko, které plyne z toho, že se jejich příběh objeví na stránkách novin Novaja Gazeta. Anna měla velmi negativní názor na novou vládnoucí třídu v Čečensku, kterou podporuje Kreml, aby si udržel území pod kontrolou. Fakta o spáchaných brutálních činech čečenských bezpečnostních sil pod vedením Ramzana Kadyrova ukázala, že násilí zapouští své kořeny v Čečensku už mnoho let. Kadyrovcům (jak se říká jednotkám vedeným novým čečenským vůdcem) byl také věnován poslední materiál, který už Anna Politkovská nestihla dopsat. „Tyto

24 / NOVÉ MĚSTO

POHŘBU ANNY POLITKOVSKÉ SE ZÚČASTNILY VELKÉ ZÁSTUPY, ALE NIKDO Z OFICIÁLNÍCH PŘEDSTAVITELŮ.

jednotky,“ řekla mi, „byly tvořeny většinou z amnestovaných partyzánů a často v nich končili lidé, kteří už neměli ani špetku svědomí.“ Novaja Gazeta vychází dvakrát týdně a často publikuje výsledky pátrání novinářů, které se nelíbí ruské vládnoucí třídě. Náklad asi 300 tisíc výtisků nemá rozhodující dopad na veřejné mínění v Rusku. To je totiž ovlivňováno především národní televizí, která je nepřímo, ale velmi konkrétně kontrolovaná Kremlem. Vydávání novin, které uveřejňují kontroverzní články proti vládní politice, slouží mimo jiné k tomu, aby Rusko ukázalo, že nepoužívá cenzuru. Anna Politkovská vyjádřila určité zklamání z toho, jak národ reaguje – lépe řečeno nereaguje – na některé publikované články. „Vydali jsme řadu článků o zneužívání vězňů v Čornokozoe (Čečensko), získali jsme dokonce fotografie a film. Případ z irácké věznice Abu Graib vyvolal ve Spojených státech skandál, ale naše materiály žádná televize nechtěla, naopak jsme museli Generální prokuraturu žádat, aby si naše důkazy vzala. Ale všechno skončilo naprostým tichem.“ A přesto Politkovská věřila tomu, že je možné přispět k formování svědomí občanů. Ve dnech, které předcházely našemu setkání, prohlásil soud několik důstojníků obviněných ze zabití šesti čečenských civilistů za nevinné. Fakta byla nevyvratitelná a rozhodnutí soudu bylo naprosto nelogické. „Takový rozsudek mnoho lidí šokuje a to je velice důležitý moment pro naši společnost,“ řekla k tomu Anna. Podle ní Putin využil některých názorů, které jsou mezi Rusy všeobecně rozšířené, totiž být vždy připraveni prohlásit svého důstojníka za nevinného. Byla přesvědčená, že poznání otřesných událostí nás musí přivést k přemýšlení a zaujetí stanoviska. „Dokud k tomu nedojde,“ říkala, „žije společnost jako v bahně.“ Anna Politkovská přiznala, že měla mnohokrát strach jak v Čečensku, tak v Moskvě, když se dostala do divadla Dubrovka, kde čečenské komando drželo osm set rukojmí. Dostávala vážné výhrůžky, které ji dokonce přiměly vzdálit se na nějakou dobu z Ruska. V Čečensku padla do zajetí a přežila pokus o otrávení. Ve svém posledním interview pro Rádio Svoboda Politkovská potvrdila, že s Kadyrovci probíhají tři procesy kvůli zneužívání vězňů na základě materiálu, který shromáždila Novaja Gazeta. V jenom procesu, který se týkal únosů, měla osobně svědčit. Bude nepochybně těžké najít toho, kdo stál za vrahem, který stiskl spoušť, ale málokdo pochybuje o tom, že skutečný důvod je nekompromisní boj proti nespravedlnosti a zneužívání moci. EDUARDO GUEDES Anna Politkovskaja se narodila roku 1958 ve Spojených státech, kde její rodiče pracovali na Sovětské ambasádě. V roce 1980 získala diplom na Fakultě žurnalistiky Státní Univerzity v Moskvě. V roce 1994 nastoupila do redakce Obščaja Gazeta (dnes již nevychází), jednoho ze symbolů žurnalistiky postsovětského Ruska. Od roku 1999 pracovala v redakci Novaja Gazeta. Přišla do těchto novin právě v době, kdy začala druhá válka v Čečensku, a její práce byla silně spjata s událostmi v této republice. V roce 2000 byla za reportáže z Čečenska oceněna Zlatým perem, nejprestižnější ruskou novinářskou cenou. O rok později jí byla několika severoamerickými médii ve Spojených Státech udělena cena Artyoma Borovika.

1/2007

Pan doktor měl ten den spoustu vyřizování. Všude se ale setkával s usměvavými tvářemi.

Když si v práci usedl ke kávě, pochopil proč.

Šťastná rodina žije v čistotou se skvoucím bytě! A on je nedbalý i v oblékání! Dokonce si zapomíná přezůvky!!!

Ukryl nohy pod stůl, protože přicházel první pacient.

To by se panu doktorovi nestalo!

Maminka ho vylíčila jako problémové dítě, protože neuklízí.

Já vím, že chcete šťastnou rodinu.

Ale to musí být spokojeni všichni. Já jsem si dnes špatně obul boty, protože jsem myslel na důležitější věci. Zkuste přijít na pár věcí, které mohou být důležitější než úklid!

Pan doktor pochopil, že jeho chyba může mít léčebné účinky. PODLE SKUTEČNÝCH PŘÍBĚHŮ PŘIPRAVUJE HELENA FILCÍKOVÁ

NOVÉ MĚSTO

/ 25

1/2007

Damjana Zupan z Ljubljany: série bolestí přináší do její rodiny zděšení. Víru nemá, ale láskou překypuje.

V

roce 1987 se moje rodina, kterou jsme tvořili já, manžel a dvě děti, setkala se spiritualitou jednoty. Tehdy nás bylo málo, ne-li jediní, v Hnutí fokoláre v našem národě, kteří jsme neměli dar víry. Abych byla upřímná, v první chvíli jsme byli trochu skeptičtí a váhali jsme. Brzy jsme si ale uvědomili, že učení Chiary Lubichové – milovat všechny, milovat jako první – je jediná správná cesta, kterou v životě jít. Tak se naše malá rodina postupně stávala součástí velké rodiny Hnutí a společně jsme sdíleli krásné i obtížné etapy života. Nikdo z nás v průběhu těch let nedostal dar víry, jen náš syn, který nás ve svých čtrnácti letech požádal, aby byl pokřtěn, protože uvěřil v Boha. Hned jsme se spojili s knězem a brzy byl Maša pokřtěn a zároveň poprvé přistoupil k přijímání. Pamatuji si, že kostel byl zaplněn a že naši přátelé z Hnutí uspořádali nezapomenutelnou slavnost. Život nám bohužel připravil i těžké chvíle. Před třemi lety manžel nečekaně opustil naši rodinu a začal nový život s jinou ženou. Osobně jsem zakoušela bolest a strašný šok, ale ještě tvrdší to bylo pro našeho syna, který od tří let trpí těžkým onemocněním, které odvážně snáší. Jednou mě zaplavil strach, že to nezvládnu. Od 17 let jsem byla zvyklá vše sdílet se svým manželem, který byl pro mne vždy oporou. Jak mohu pokračovat sama s epileptickým synem a starou maminkou? Pomáhali mi ale mnozí přátelé z fokoláre, kteří mi dodávali sil a odvahy. Tím ale zkoušky neskončily... Rok nato, co mě opustil manžel, zahynula při neštěstí na horách moje nejlepší přítelkyně. Svetlana nebyla jen moje přítelkyně, ale především byla mou učitelkou, protože svým životem každý den svědčila, co znamená skutečně milovat. Když jsem se dověděla zprávu o nehodě, byla jsem v autě se svým synem a jeho kamarádem. Vzpomínám si, že jsem cítila obrovskou bolest, ale zároveň jsem slyšela hlas Svetlany, která – jakoby byla vedle mne – mi opakuje: „Žij přítomný okamžik. V kaž-

26 / NOVÉ MĚSTO

dé chvíli udělej to nejlepší, co je možné, to, co je nejdůležitější udělat.“ Věděla jsem, že jako první věc musím posbírat všechny své síly a dovézt domů oba chlapce živé a zdravé. Současně jsem cítila přátelství a silnou jednotu se všemi přáteli z Hnutí jako nikdy, protože jsem si byla jistá, že se v tuto chvíli všichni modlí za ni a za jejího manžela. Můj život znovu plynul normálně a během doby se moje dcera provdala. A přišla další zkouška. Přišla jsem o práci a samozřejmě v mém věku nebylo snadné najít novou navzdory titulům a zkušenostem, které jsem získala. Ze začátku jsem byla optimistická a myslela jsem, když jsem rozesílala žádosti o práci a hledala i mezi přáteli, že do jednoho či dvou měsíců se problém vyřeší. Ale poté, co jsem rozeslala více než sto dopisů, na které přicházela vždy odpověď „bohužel pro vás nemáme nabídku“, mě pomalu přemohlo zoufalství. Doma, před maminkou a svým synem jsem nemohla projevit své obavy, ale v mém srdci den co den rostla úzkost a smu-

Ilustrace: Valerio Spinelli

ZAVŘENÉ DVEŘE A OTEVŘENÁ OKNA

tek. Stále jsem si opakovala: „Žij přítomný okamžik,“ a to mi v některých chvílích dávalo sílu věřit, že všechno dobře dopadne, ale jindy jsem viděla jen tmu. Jednoho dne, když jsem se chystala na setkání Hnutí fokoláre u nás ve Slovinsku, mi řekl syn: „Víš, maminko, když nám Bůh zavře všechny dveře, určitě otevře někde nějaké okno. Věřím, že to udělá i pro nás a že brzy najdeš práci.“ Jen jsem se na něj usmála, ale nevěřila jsem mu. Když jsme přijeli na setkání, přišel ke mně jeden člověk z naší „velké“ rodiny a ptal se mě, jestli ještě hledám práci. Poradil mi, abych neprodleně podala žádost do jeho firmy, protože právě někoho hledá. Na jeho naléhání – a jen kvůli tomu – jsem podala žádost, i když uvnitř jsem neměla žádnou naději, že budu přijata. První pohovor jsem absolvovala – ta náhoda – na svátek sv. Mikuláše, který se u nás velmi uctívá, a dopadl dobře. A tak od loňského ledna vykonávám velmi odpovědnou a namáhavou práci, která je pro mne novou životní výzvou a zároveň příležitostí přinášet myšlenky Chiary Lubichové o lásce mezi lidi, s nimiž pracuji. Přes všechny zkoušky, které mi život připravil, se domnívám, že jediná správná cesta v životě je cesta lásky, i když jsem vždy nebyla schopna milovat tím správným způsobem. DAMJANA ZUPAN

Byl Španěl, velký ctitel Panny Marie a ve své době jeden z nejpůsobivějších představitelů španělské literatury. Patří prý také ke svatým, kteří byli v umění nejčastěji a nejnápadněji představováni. Před 1350 lety, v roce 657, se stal arcibiskupem toledské diecéze. V tomto úřadě působil deset let, tedy do své smrti, kterou si připomeneme 23. ledna. Dožil se přibližně šedesáti let (přesné datum narození neznáme) a letos si tedy připomínáme 1340 let od jeho vstupu do nebe. Jeho jméno samozřejmě najdete v TAJENCE dnešní křížovky.

NAŠE KŘÍŽOVKA

PIPO

A

TIPO

WALTER KOSTNER

Časopis Hnutí fokoláre Leden 2007, ročník 16 (10) Roční příspěvek 330,- Kč Půlroční příspěvek 165,- Kč Příspěvek na jedno číslo 30,- Kč Bankovní spojení: HVB Bank, cz a.s. č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 Zodpovědný redaktor: RNDr. Irena Sargánková, CSc. Redakční rada: Ing. Jiří Kratochvíl Štěpán Filcík Administrace: Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: VS Pankrác ISSN 1212-0782 Překlady a redakční spolupráce: P. Bohumil Kolář Mgr. Veronika Křenková PhDr. Drahomíra Syrůčková Jaroslav Šebek, PhD. NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ Argentina Ciudad Nueva Austrálie New City Belgie Nieuwe Stad Brazílie Cidade Nova Dánsko Ny Stad Filipíny New City Francie Nouvelle Cite` Holandsko Nieuwe Stad Hongkong San Sing Seung Yuet Hong Chorvatsko Novi svijet Itálie Citta` Nuova Kanada Nouvelle Cite` Kolumbie Ciudad Nueva Korea Cumul Maďarsko Új Város Německo Neue Stadt Polsko Nowe Miasto Portugalsko Cidade Nova Rumunsko Oras Nou Slovensko Nové mesto Slovinsko Novi svet Španělsko Ciudad Nueva a Ciutat Nova Švýcarsko Citta` Nuova Švédsko Enad Värld Uruguay Ciudad Nueva USA Living City Velká Británie New City Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Redakcia Hrobákova 13 851 02 Bratislava, Slovensko Fax: 00421 262 411 235

O Vánocích se všichni chovají přátelsky,...

...dávají si dárky...

... a už se nehádají.

A vůbec...proč nemohou být Vánoce po celý rok?

Titulní strana: Foto: Michele Zanzucchi Hala oddělující dvě křídla budovy průmyslové zóny Polo Lionello u Loppiana.

Poté jsme přivolali Mikuláše naučenou písní. Při jeho otázkách si děti uvědomily, co všechno i ony „daly“ (pomoc mamince, hlídání mladšího sourozence...). Avšak nezůstalo jen u dávání. I děti byly Mikulášem obdarovány. „My už jsme tady dlouho nebyli, ale je tady krásná atmosféra. Cítíme se tu jako doma,“ řekla jedna mladá maminka. I děti z Ivančic zářily radostí. Jejich pobyt v Centru Mariapoli ještě neskončil. Večer se vydaly na procházku Prahou a v neděli zamířily do ZOO. Odjížděly plné zážitků, nadšení a radosti. Také my jsme měli hlubokou radost. Obdarování bylo vzájemné... A neskončilo! Děti nás pozvaly do Ivančic na oslavu Vánoc – všichni společně hrají živý Betlém. Po návratu domů nám děti ze základní školy pro sluchově postižené v Ivančicích poslaly z deníku střípky z pobytu v Praze. Uvádíme úryvek od Dity Němečkové z 9. ročníku: „Na počítači byl obrázek a na něm dva černoši, jeden černoch, který běžel a spadl, a druhý chlapec, také černoch, který mu pomohl vstát. To je dobře, to byl kamarád. Ještě si tři děti hrály s míčem a jeden chlapec byl smutný a chtěl si také hrát s míčem. Jeden chlapec zavolal: ‚Pojď si s námi hrát s míčem!‘ To bylo v pořádku. Potom přišel Mikuláš a my jsme dostali cukroví od Mikuláše. V cukroví bylo ovoce, čokoláda a perník. Mňam! Měla jsem radost!“ LUDMILA ŠTURMOVÁ A VERONIKA NĚMEČKOVÁ Tato akce byla podpořena z programu Make a Connection – Připoj se http://www.pripojse.cz

MŮŽEŠ MÍT RADOST, KDYŽ NĚCO DÁŠ

Fota: Daniela Čermáková

J

e sobota, 2. prosince večer. Vracíme se se srdcem plným radosti z mikulášské besídky v Centru Mariapoli v Praze – Vinoři. Radost byla skutečně nejen mottem dnešního odpoledne, ale vyzařovala z tváří všech – od těch nejmenších až po prarodiče doprovázející svá vnoučátka. Nadšení, průzračnost a čistota srdcí se zračily také v očích skupiny dětí ze základní školy a dětského domova pro sluchově postižené z Ivančic u Brna, které byly poprvé v Praze a pozvali jsme je mezi nás. Jejich přítomnost byla pro nás všechny skutečně mimořádným darem. Svatý Mikuláš byl ve své době ten, kdo dával. Ale i dnes může každý z nás něco dát. Někdo sice může říci, že nemá co dát, ale není to pravda. Viděli jsme na obrázcích, že můžeme dát úsměv, potěšit toho, kdo je smutný, rozdělit se o svačinu, nabídnout pomoc. To vše dokreslovala hraná scénka a kreslené příběhy dětí z různých částí světa: o Patrikovi ze Sierra Leone, který se při závodech v běhu zastavil, aby pomohl chlapci, který upadl, i za cenu toho, že přišel o vítězství. Velmi se líbil též příběh o Edovi z Argentiny, který měl odvahu se kamarádit s klukem z ulice, se kterým si ostatní nechtěli hrát, protože měl otrhané oblečení a žebral na ulici. Díky Edovi ho mezi sebe přijali i ostatní kamarádi. Ke svému velkému překvapení od něho Eda dostal k narozeninám nové autíčko – koupené za peníze, které chlapec ten den vyžebral. Během celého odpoledne dětem příležitosti k „dávání“ nechyběly: učily se písničku Mikuláši pro radost a například tříletý Patrik začal spontánně rozdávat ostatním dětem brambůrky.