Filozofická fakulta Masarykovy univerzity ________________________________________________________________ Ústav archeologie a muzeologie
studijní rok 2006/2007
Kateřina Korčáková posluchačka 4. ročníku muzeologie
MUZEUM KROMĚŘÍŽSKA bakalářská
práce
Vedoucí práce: Mgr. Pavel Holman ________________________________________________________________ Brno 2007
-2-
Prohlášení:
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Muzeum Kroměřížska
vypracovala sama, pouze s použitím literatury a pramenů v
práci uvedených.
V Brně dne 23. dubna 2007
-3-
Poděkování:
Tímto
bych
chtěla
poděkovat
řediteli
Muzea
Kroměřížska
Ing. Jiřímu Stránskému a pracovnici odborné knihovny muzea Mgr. Anetě Krčálové za jejich ochotu, vstřícnost a obětavost při získávání informací pro tuto bakalářskou práci.
-4-
OBSAH I.
ÚVOD ..................................................................5
II.
STRUČNÁ HISTORIE MUZEA KROMĚŘÍŽSKA ....................................7
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Prvotní pokusy o založení muzea: 60. léta 19. stol – 1933 ...........7 Vývoj muzea v letech 1933 - 1945 ...................................11 Obnovení muzea a jeho činnost v letech 1945 – 1959 .................13 Uměleckohistorické muzeum v Kroměříži: 1959 – 1970 .................16 Okresní muzeum v Kroměříži: 1970 – 1976 ............................19 Muzeum Kroměřížska: 1976 – 1989 ....................................21 Muzeum Kroměřížska po roce 1989 ....................................26
III.
SOUČASNÉ PŮSOBENÍ MUZEA KROMĚŘÍŽSKA ..................................33
IV.
VÝZNAMNÉ POSTAVY HISTORIE MUZEA KROMĚŘÍŽSKA ..........................36
1. 2. V. 1. 2. 3. 4. 5. VI.
Jindřich Spáčil ....................................................36 Následovníci .......................................................39 VYBRANÉ VÝSTAVY A EXPOZICE V MINULOSTI ...............................41 První expozice .....................................................41 100 let českého národního života v Kroměříži .......................42 Kroměřížsko v pravěku ..............................................43 Od pravěku k dnešku ................................................44 Památník Maxe Švabinského ..........................................44 EXPOZICE SOUČASNOSTI .................................................48
1. 2. 3. 4. 5.
Příroda a člověk ...................................................48 Památník Maxe Švabinského ..........................................50 Zámek Chropyně .....................................................53 Rymice – lidové stavby .............................................54 Výstavy v roce 2007 ................................................55
VII.
ZÁVĚR ................................................................57
RESUMÉ .....................................................................59 ODKAZY O POZNÁMKY ..........................................................60 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY ................................................65 SEZNAM PŘÍLOH ..............................................................70 PŘÍLOHY ....................................................................71
-5-
I. ÚVOD V samotném srdci Moravy, v těsném sepětí Chřibů a Hostýnských vrchů, leží jedno z jejích nejkrásnějších měst: Kroměříž – město, jež pro svou bohatost historických památek, škol, ale i kultury a umění je nazýváno Hanáckými Aténami. Omývána vodami řeky Moravy, nachází se zde celá řádka pamětihodností, za kterými neustále proudí velké množství návštěvníků kraje a města. Mezi ty nejznámější a nejvyhledávanější bezesporu patří arcibiskupský zámek se svými krásnými zahradami, díky nimž byla Kroměříž v roce 1998 začleněna do seznamu světového dědictví UNESCO. Tato památková rezervace však láká vícero architektonickými pamětihodnostmi, stejně jako možností účastnit se mnoha rozličných výstav, festivalů, konferencí či jiných akcí. V centru města, v severní části Velkého náměstí, se nachází dvojpatrová pozdně renesanční budova, která dnes nese popisné číslo 38. Byl by to špatný turista či nedbalý návštěvník Moravských Atén, kdo by nevstoupil do tohoto domu... Jde totiž o budovu Muzea Kroměřížska, které svými expozicemi a výstavami již 74 let dává nahlédnout do historie kroměřížského kraje, napomáhá kulturnímu vzdělávání obyvatel města i jeho hostů a je nezanedbatelnou součástí společenského života Kroměříže. Neexistuje mnoho textů, které by v ucelené podobě přinášely popis historie i současnosti této instituce a též souhrn jejích činností. Z poslední doby lze zmínit pouze výroční publikaci k sedmdesátému výročí založení muzea, která už je však čtyři roky stará a poměrně stručná. Tuto bakalářskou práci tedy lze chápat jako příspěvek k nemnoha výkladům působení muzea v Kroměříži, které byly kdy napsány.
-6-
Práce je rozdělena do pěti hlavních částí, v nichž se pokusím načrtnout obraz kroměřížského muzea dob minulých i dnešních dnů. Ve třetí části čtenáři podrobněji přiblížím jednu z nejvýznamnějších postav muzea, jež se měrou největší zasloužila o vznik této instituce, spisovatele a veřejně velmi aktivní osobnost – Jindřicha Spáčila. Další kapitoly budou věnovány výstavám a expozicím, které jsou pro kroměřížské muzeum charakteristické. Podrobněji popíšu některé expozice, jak byly k vidění v minulosti, a jako protiklad uvedu současný stav. Důraz
bude
věnován
na
Památník
Maxe
Švabinského,
který
je
takříkajíc vlajkovou lodí muzea. Tato bakalářská práce chce být komplexním průvodcem dějinami moderního muzejnictví v Kroměříži a historicky sahá až do šedesátých let devatenáctého století. Budou v ní popsány peripetie vzniku muzea, jeho těžké i slavné chvíle, změny, kterými v průběhu
desetiletí
prošlo.
Příští
rok
Muzeum
Kroměřížska
oslaví „půlkulaté“ výročí svého vzniku, proto můžeme tuto práci též považovat za jakýsi příspěvek k pomyslným oslavám.
-7-
II. STRUČNÁ HISTORIE MUZEA KROMĚŘÍŽSKA 1. Prvotní pokusy o založení muzea: 60. léta 19. stol – 1933
Mohlo by se zdát, že kroměřížští občané neměli valného zájmu na vzniku muzea ve svém městě – datum založení 5. února 1933 je totiž relativně pozdní. Vždyť podobné instituce vznikaly
v okolních
městech
mnohem
dříve:
V Olomouci
existoval
Vlastenecký muzejní spolek od r.1883, v Přerově muzeum vzniklo o pět let později, ve Vyškově v r.1892 a v Prostějově r.1893. Vznik
muzea
v Kroměříži
je
však
nutné
sledovat
v kontextu
místních poměrů, které ne vždy byly pro zrod tohoto zařízení příznivé. První pokusy o založení muzea v Kroměříži spadají do šedesátých let 19. století, kdy vlastenecky smýšlejícím jedincům „povstala myšlénka založiti v Kroměříži muzeum městské“1), jak se vyjádřil jeden dopisovatel Kroměřížských novin. Tyto snahy bezesporu souvisely s rozvojem národního života2), který české země v té době prožívaly a který byl způsoben obnovením ústavnosti habsburské říše. Těmto snahám však nepřálo městské zastupitelstvo, které v té době bylo převážně německé. Další
pokus
o
zřízení
muzea
pochází
z roku
1889,
kdy
vznikl Vlastenecký spolek muzejní v Kroměříži. Tento původně studentský spolek, jenž si vytkl za cíl mj. „vykopávání starožitností, ohledávání míst a budov památných, prohledávání archivů… kupování všelikých památek … založení a udržování veřejného muzea v Kroměříži… pořádání občasných výstav…“3), však nebyl schopen velkolepé plány uskutečnit a potýkal se také s všeobecným nezájmem. Již od počátku bylo zřejmé, že čistě
-8-
studentský spolek nemá naději na úspěch a i z finančních důvodů záhy ukončil svou činnost4). Nadějněji
se
jevila
situace
v devadesátých
letech
19. století, kdy Všeobecná zemská jubilejní výstava v r.1891 zčeřila hladinu vlastenectví a za doprovodu celonárodního shonu se začaly v jednotlivých regionech konat výstavy a prezentace nejrůznějších památek, jež vyvrcholily v Praze r. 1895 Národopisnou
výstavou
českoslovanskou.
Pozadu
nezůstala
ani
Kroměříž, kde na jaře r. 1894 vznikl národopisný odbor5), jenž se snažil rozvíjet organizační a sbírkovou činnost. Velké zásluhy na tom měl především předseda odboru, právník Josef Dorazil, který se krátce předtím přistěhoval z Hodonína. Především díky němu se ve dnech 1.-10. září 1894 uskutečnila výstava 1450 předmětů, která měla u veřejnosti mimořádný ohlas. Ještě před touto výstavou (30.července 1894) Dorazil vyjádřil myšlenku, že by bylo vhodné zřídit ve městě trvalé muzeum. Po úspěchu výstavy (pražské i kroměřížské) vznikla Muzejní a knihovní jednota, jejíž ustavující valná hromada se konala 20. prosince 18966) a na níž byl předsedou zvolen Josef Dorazil. Jednota měla být kulturním centrem Kroměříže, měla vyvíjet osvětovou činnost, pořádat přednášky, výstavy, organizovat slavnosti a zejména udržovat muzeum a knihovnu. Podobně jako v minulosti však trval nezájem ze strany městské rady, Muzejní a knihovní jednota se potýkala s nedostatkem finančních prostředků, scházely jí prostory a tudíž její funkce záhy stagnovala. Konzervativní část obyvatel navíc nesdílela nadšení dr. Dorazila a trvala pouze na vytvoření knihovny a veřejné čítárny. I přes tyto potíže byl vytvořen určitý sbírkový fond, který se však neustále stěhoval z místa na místo a uložení v trvalém muzeu se dočkal až mnohem později. Velkou ránu pro
-9-
Jednotu byl v r. 1900 odchod dr. Dorazila z Kroměříže zpět do Hodonína. Její činnost prakticky skončila nástupem I. světové války a k oficiálnímu ukončení pak došlo v r. 19217). Jisté snahy o založení muzea v Kroměříži projevila i katolická církev. Kolem roku 1900 olomoucký arcibiskup Theodor Kohn usiloval o zřízení diecézního muzea, jehož sídlem by se stala Rotunda v kroměřížské Květné zahradě. Muzeum mělo mít převážně církevní charakter, ale současně nevylučovalo uložení také světských památek (přírodniny, díla uměleckého řemesla, umělecké práce atd.) Za tímto účelem byly dokonce zakoupeny vitríny, žel od úmyslu bylo nakonec upuštěno. Důvodem byl jednak nevyhovující objekt (Rotunda byla vlhká a tudíž se nehodila na uložení sbírek) a také brzká rezignace neoblíbeného arcibiskupa Kohna na jeho úřad (1904). Tím se opět na delší čas vytratila
myšlenka
na
vlastní
muzeum
a
oživena
byla
až
s příchodem arcibiskupského archiváře a knihovníka dr. Antonína Breitenbachera. Tento činorodý muž spravoval od r. 1915 zámeckou knihovnu a od r. 1921 i archiv. K myšlence založení muzea ho přivedla náhoda,
když
v průchodu
jednoho
domu
spatřil
kámen
s vytesaným, zčásti otlučeným nápisem. Se svolením arcibiskupa Stojana začal dr. Breitenbacher v r. 1921 budovat muzeum, jež podle jeho vlastních slov mělo „býti museem také městským a v dalším, aby se stalo také krajinským“8). Nashromáždil velké množství v místním
předmětů
nejrůznější
Pozorovateli
oznámil
povahy9)
a
otevření
27.
září
muzea
1921
v jedné
z přízemních místností kroměřížského zámku, již dostal k tomuto účelu od arcibiskupa Stojana. Breitenbacher však byl v této činnosti osamocen a muzeum kromě shromažďování věcí žádnou jinou aktivitu nevyvíjelo. V roce 1931 bylo sice muzeum prohlá-
-10-
šeno diecézním, nicméně po smrti svého zakladatele v roce 1937 již jen živořilo a ve 40. letech zaniklo docela. Prvotní snahy o vybudování muzea tedy sahají až do šedesátých, prokazatelně pak do osmdesátých a devadesátých let 19. století. Na rozdíl od jiných měst však o tuto instituci nejevili zájem přímo představitelé města a tudíž se osvícení jedinci jako Dorazil nebo Breitenbacher museli potýkat s řadou problémů, jejichž řešení nutně končilo neúspěchem. Nedostatek veřejné podpory se tak stal jedním z důvodů, proč Kroměříž čekala tak dlouhou dobu na své vlastní muzeum, zatímco v mnoha jiných městech se už dávno rozvíjelo. Předpokladem pro vznik muzea v Kroměříži tedy byla nejen přítomnost schopného člověka, ale též zájem a podpora ze strany městské rady. Obojího se Kroměříž dočkala až koncem dvacátých let 20. století. Do Kroměříže přišel v roce 1928 učitel, spisovatel a veřejně činná osoba Jindřich Spáčil, který kolem sebe shromáždil řadu zapálených lidí a začal se intenzivně zapojovat do kulturního života Kroměříže. V roce 1932 ve svém článku nepochyboval o nutnosti zřídit ve městě muzeum a zalitoval, že „otázka musea nevyvstala v Kroměříži již před padesáti lety, kdy byla daleko vhodnější půda pro musejnictví…“10) Ve městě začal sílit tlak veřejnosti a postupně se začal měnit postoj městské rady. Ta v roce 1929 vyčlenila pro uložení muzejních sbírek budovu školy pro ženská povolání. Sem byly nastěhovány sbírky bývalé Muzejní a knihovní Jednoty, které město koupilo od starožitníka a soukromého sběratele Jindřicha Slováka. K vlastní muzejní práci však došlo až za další tři roky. Výsledkem snah Jindřicha Spáčila a lidí kolem něj bylo vytvoření muzejního kuratoria, jehož první schůze se konala
-11-
5. února 1933 a jehož prvními členy byli Ant. Gebauerová, Anna Stíbalová, Jan Braun, Alois Hrabánek, Karel Kubes, Jan Frajer, Jindřich Spáčil, Emilie Sukopová, Marie Smyčková a Josef Doseděl. Zásadní obrat v přístupu městských představitelů oproti minulým letům je patrný zejména z toho, že předsedou kuratoria se stal starosta města Josef Jedlička. Položení právního základu
a
ustavení
kuratoria
tak
bylo
posledním
krokem
k založení městského muzea a datum 5. únor 1933 tak můžeme považovat za počátek dějin skutečného kroměřížského muzejnictví.
2. Vývoj muzea v letech 1933 - 1945
Vznikem muzea zdaleka neskončila usilovná práce zainteresovaných lidí, naopak bylo nutné napnout síly k dalším úkolům, kterých v souvislosti s nově ustavenou institucí bylo nepočítaně. Především bylo nutné vytvořit instalace odpovídající potřebám veřejnosti. Někteří členové kuratoria měli na starost různá oddělení, jež byla v počátcích rozdělena následovně: Archeologie, obrazárna a odděl. roku 1848 (J. Spáčil), Numismatika a keramika (K. Kubes), Lidové kroje (A. Stibalová), Světová válka a nár. osvobození (C. Kunštátský), Knihovna (J. Prajer). Představy, jak by mělo nové muzeum vypadat, co by mělo veřejnosti nabízet a jakým směrem by se mělo ubírat, popsal Jindřich Spáčil už dříve. Podle něj měla podstatnou část prvního oddělení tvořit rozsáhlá Slovákova prehistorická sbírka, měly být instalovány městské památky kroměřížské, měšťanský pokoj z let 1850 atd. Byl též přesvědčen, že instalace oblastního muzea kroměřížského typu „by měla býti přizpůsobena potřebám lidu a škol, tedy by měla srozumitelně předváděti obraz
-12-
minulého života kraje a znázorniti vzestup lidského snažení.“11) K slavnostnímu otevření muzea pro veřejnost došlo v neděli 4. března 1934. V úvodním projevu Jindřich Spáčil jasně formuloval koncepci nově vzniklé instituce: „Chtěli bychom, aby museum především zachytilo růst našeho města a kraje. Bude třeba stále míti na paměti zachycení posledních zbytků lidového umění a krojů našeho kraje. Dalším velkým úkolem bude vybudovati památník slavného Kroměřížského sněmu 1848 až 1849 … Nedávné
oslavy
kroměřížského
rodáka
prof.
Maxe
Švabinského
přímo volají po zachycení jeho díla, především grafického, ve zvláštním oddělení.“12) Otevření muzea se setkalo s velkým zájmem a veřejnosti bylo přístupné každou neděli a svátek za vstupné 1 Kč. Prvním ředitelem muzea byl od 16. listopadu 1933 učitel Cyril
Kunštátský,
avšak
brzy
odešel
a
na
jeho
místo
byl
20. září 1934 jmenován inspektor drah ve výslužbě Ferdinand Novák. 18. března 1938 vystřídal J. Spáčila na pozici kustoda učitel Stanislav Hlobil, který se ještě téhož roku stal i ředitelem muzea. Muzeum
se
ve
svých
počátcích
potýkalo
s nedostatečným
personálním zázemím. Vedle ředitele a kustoda byla placena již jen pokladní a dozorce v expozicích. Ani po odborné stránce nemělo muzeum dostatečný počet pracovníků (členové kuratoria vesměs neměli potřebné vzdělání). Těžké období nejen pro muzeum představovala okupace. Roku 1940 gestapo zabavilo a pravděpodobně i zlikvidovalo celé oddělení Světové války a národního obrození, které čítalo několik tisíc kusů. Zbývající části expozice byly sice ponechány a muzeum mohlo ještě nějaký čas fungovat a pořádat dokonce pří-
-13-
ležitostné výstavky13), nicméně v listopadu 1943 bylo z rozkazu německého vládního komisaře Humplíka uzavřeno a svou činnost mohlo obnovit až po válce.
3. Obnovení muzea a jeho činnost v letech 1945 – 1959 Osvobození bylo vytouženým snem celého národa, ovšem začátky nového období nebyly vůbec lehké. Platilo to i pro kroměřížské muzeum. Po uzavření muzea okupační správou byly sbírky převezeny do skladiště Na sýpkách a muzeum ztratilo výstavní prostory i kanceláře, které byly před válkou umístěny v budově čp. 144/30 na Riegrově náměstí. Prvořadým úkolem tedy bylo najít za tyto prostory náhradu. Útočiště bylo nejprve nalezeno v budově pomocné školy. Z pochopitelných důvodů bylo velkým problémem také finanční zabezpečení a nedostatečné technické vybavení. Rok 1948 byl kromě neblaze známých politických událostí významný i tím, že Kroměříž si připomínala 100. výročí konání říšského sněmu. V rámci oslav byla uspořádána výstava „100 let českého národního života v Kroměříži“, na které se muzeum podílelo14). Instalace byla vytvořena v budově staré radnice, kam byly posléze přestěhovány i kanceláře muzea, čímž se stabilizovala nejistá pozice nově se obnovivší instituce. Kromě zmíněné výstavy byla také vybudována instalace o historii Kroměřížska od pravěku do roku 1948 a vystaveny byly též přírodovědné sbírky. V následujícím roce muzeum pokračovalo ve vytyčeném směru a svými sbírkovými fondy se podílelo na přípravě národopisné výstavy v rámci „Kroměřížského léta 1949“ Ruku v ruce s obnovením muzea bylo zapotřebí znovu uspořádat sbírky15), jejichž růst byl značně nesystematický. Sbír-
-14-
kové fondy byly obohacovány z příležitostných darů a také konfiskátů, prováděných na bývalých šlechtických sídlech16). Evidence sbírek byla navíc již od roku 1935 prováděna do prozatímních
katalogů
a
později
zápisy
v přírůstkové
knize
bez
ohledu na charakter předmětů17). Toto všechno vytvářelo nepřehlednou situaci, která byla umocňována nejistou představou o budoucím směřování muzea. Významným úkolem tedy bylo provést celkovou inventarizaci archeologické sbírky, již provedl Státní archeologický ústav v Praze v zastoupení dr. Miloše Šolleho. Kromě těchto aktivit se Městské muzeum18) začalo významněji podílet i na výzkumné činnosti. Roku 1949 byl z popudu tehdejšího správce (ředitele) muzea Stanislava Hlobila zahájen archeologický výzkum lokality Hradisko u Kroměříže. V první etapě se práce soustředila na výzkum opevnění hradiště. Expedice
byla
vedena
dr.
Václavem
Spurným,
taktéž
z Archeologického ústavu v Praze. V dalších etapách byly zahrnuty naleziště v Hulíně, Bezměrově a jiných lokalitách. Spolupráce muzea na těchto výzkumech pokračovala až do roku 195819). Na počátku padesátých let již byla činnost muzea poměrně rozvinuta. Sbírkové fondy se rozrůstaly do takové šíře, že prostory ve staré radnici již nevyhovovaly. Bylo proto rozhodnuto, že se muzeum přemístí do budovy bývalého arcibiskupského zámku, kde se sloučí s bývalým arcibiskupským muzeem, založeným
r.
1921
dr.
Breitenbacherem.
K
tomu
skutečně
v letech
1950-1951 došlo. Postupně byla prováděna instalace převážených předmětů, přičemž nejprve v druhém patře zámku, kde byla u nás poprvé realizována
prezentace
archeologických
sbírek
pomocí
-15-
šesti dioramat. Tato instalace byla na svou dobu významným činem, který vzbudil velkou pozornost i v odborných kruzích20). V této době se činnost muzea ještě více profesionalizovala, byť stále spoléhala i na nadšené spolupracovníky. Projevovalo se to zejména snahou systematizovat sbírkový fond, nicméně sbírkotvorná činnost stále postrádala ucelenou koncepci21). Muzejní kuratorium již žádnou činnost nevyvíjelo. Důležitým datem se pak stal 1. leden 1954, kdy muzeum přešlo pod Okresní národní výbor v Kroměříži a došlo k přejmenování na Okresní vlastivědné muzeum. Tímto krokem muzeum přestalo mít pouze městský charakter a začalo období, kdy svým působením mělo pokrýt celý okres. V tomto roce bylo upraveno druhé patro zámku pro instalaci Národní a Krajské galerie a muzeum se současně přestěhovalo do upraveného prostoru v přízemí. Zde získalo rozsáhlé výstavní sály i depozitáře. Zde byla nejprve instalována samostatná výstava k 10. výročí osvobození ČSR, se kterou se muzeum umístilo na prvním místě v celostátní soutěži. Po likvidaci této výstavy došlo k rozšíření a již zmíněnému přestěhování historické expozice do přízemí. Tato expozice byla nazvaná „Od pravěku k dnešku“ a byla otevřena v roce 1956. Roku 1955 došlo k personálním změnám. Dosavadní ředitel Stanislav Hlobil odešel do penze22) a na jeho místo nastoupil prom. hist. Hjalmar Kopřiva. Ten však v květnu 1956 přešel na místo odborného pracovníka a novým ředitelem se stal prom. hist. umění Václav Tomášek. V listopadu 1959 začalo kroměřížské muzeum poprvé vydávat vlastní časopis – „Věstník muzea v Kroměříži“. Do roku 1967 vyšlo dvacet jedno číslo tohoto téměř periodika, které se zaměřovalo nejen na články odborných pracovníků muzea, ale i
-16-
práce lidí z jiných institucí. Jeho pozdější zánik souvisel se snahou vedení muzea vytvořit čistě odborný časopis, jimž se roku
1969
stal
„Sborník
Uměleckohistorického
muzea
v Kroměříži“. Jeho první číslo však bylo současně posledním23). Za zmínku stojí spolupráce muzea s kronikáři obcí kroměřížského okresu, která spočívala hlavně v metodickém řízení jejich práce. Od prosince 1959 muzeum organizovalo pravidelné semináře a školení a odborní pracovníci muzea byli současně okresními metodiky pro vedení kronik. Tato spolupráce byla ukončena až počátkem devadesátých let.
4. Uměleckohistorické muzeum v Kroměříži: 1959 – 1970 Nástupem
Václava
Tomáška
na ředitelský
post
nastal
ve
směřování muzea znatelný odklon na oblast umění. Tato změna kurzu se prakticky projevila 7. ledna 1959, kdy z rozhodnutí ONV v Kroměříži došlo k sloučení24) sbírek Okresního muzea, bývalé pobočky Národní galerie v Praze, bývalé pobočky Universitní knihovny v Olomouci a numismatické sbírky, která byla pod správou Národního muzea v Praze. Brzy nato byla provedena vnitřní reorganizace a i název instituce byl změněn na Uměleckohistorické muzeum v Kroměříži. V důsledku zmíněné transformace byla vytvořena čtyři samostatná oddělení25), která byla obsazována odbornými pracovníky, jejichž úkolem bylo obhospodařovat a zpracovávat sbírky podle tehdejších muzejních zásad a předpisů. I přes tyto změny mělo muzeum mít ryze okresní charakter26), což se však ne zcela dařilo naplnit. Regionální aspekt činnosti se začal vytrácet a historický fond (s výjimkou uměleckohistorického a národopisného) byl opět doplňován značně
-17-
nesystematicky. Důvod této rozkolísanosti je patrný z personálního obsazení muzea: V roce 1961 byli tři ze čtyř vysokoškolsky
vzdělaných
pracovníků
muzea
zaměřeni
na
oblast
umění27). Dále je přezírání vlastivědné práce vidět na tom, že bylo zamýšleno zřízení celkově samostatné instituce zaměřené výhradně na oblast umění, která by byla podřízena Krajskému národnímu výboru, a vedle toho mělo vzniknout nové okresní regionální muzeum, zabývající se jen regionální prací. Tento záměr se však nakonec neuskutečnil. V této době vedení muzea představilo svoji koncepci muzejních sbírek. Kromě inventarizace a katalogizace stávajících předmětů mělo muzeum sledovat dva hlavní úkoly. „Prvním z nich je sběr památek na nár. umělce Maxe Švabinského, jemuž má zde být vybudován památník, v němž by byly soustředěny všechny doklady vztahující se k životu a rané tvorbě velkého rodáka. Druhým hlavním úkolem je vybudování velké expozice revolučního roku 1848, která by v celé šíři zachytila dobu, kdy v Kroměříži zasedal Ústavodárný sněm rakouských národů.“28) Dále se mělo muzeum zaměřit na problematiku galerie starého umění a prezentovat se historickou expozicí. Část těchto plánů byla také realizována, přičemž o několik let později se zájem muzea rozšířil o olomoucké biskupství, kulturu zemědělské vesnice a malého města na střední Moravě a také o oblast hudby 16.–18. století. Během let 1961-1962 začaly přípravné práce k vybudovaní zmíněné nové historické expozice a k nové instalaci galerie starého umění 15.-18. století.29) Na této expozici se výrazným způsobem podílela dr. Ludmila Marvanová, která zhodnotila jednotlivé dějinné události a úlohu města v jejich souvislostech. Obě výstavy byly zahájeny v rámci oslav „700 let trvání města
-18-
Kroměříže“ – Galerie starého umění byla umístěna v sedmnácti sálech druhého patra zámku a slavnostně otevřena 31. května 1963. Stálá historická expozice zachycující vývoj Kroměříže a okolí od počátku pravěkého osídlení po současnost, situována v přízemí zámku, byla otevřena příštího dne. V následujícím roce30) byla podle libreta Jana Heřmana ze Státního židovského muzea v Praze realizována muzejní expozice „Židé na Moravě“. K této velmi přitažlivé a dobovým tiskem oceňované výstavě došlo zejména díky tomu, že Uměleckohistorické muzeum bylo od roku 1961 pověřeno správou Staré synagogy v Holešově, jež byla v té době komplexně obnovována k muzejním účelům. Jak již bylo zmíněno, významným cílem muzea mělo být otevření památníku slavnému kroměřížskému rodákovi Maxu Švabinskému. K tomuto dávnému požadavku Kroměřížanů skutečně došlo slavnostním otevřením expozice umístěné ve čtyřech sálech prvního poschodí kroměřížského zámku 16. května 1965. Šlo o necelých 250 m2 a kromě předmětů umělecké hodnoty (oleje, kresby atd.) byl ve dvou sálech umístěn též Mistrův nábytek či jeho sbírka ptáků, motýlů a knih. K tomuto období se mimo jiné váže též poměrně rozsáhlá přednášková a osvětová činnost muzea. V roce 1961 bylo při muzeu otevřeno Divadlo hudby a slova, které bylo v provozu do roku 1963, a bylo zde provedeno téměř 90 přednášek31). Vznikly zájmové
kroužky
Společnost
Maxe
Švabinského,
Numismatický
kroužek a Muzejní rada, k nimž od roku 1962 též patřil dvacetičlenný komorní soubor, zaměřený na pěstování staré i moderní vokálně-polyfonní
hudby.
Pochopitelně
kromě
stálých
expozic
muzeum uspořádalo též celou řadu menších výstav, z nichž je možné zmínit např. výstavu „O stavební činnosti na zámku v
-19-
Kroměříži“, „Hodina na kroměřížském zámku“, „Mistři staré grafiky“, „Haná ve výtvarných, literárních a hudebních památkách“,
případně
tendenčně
zaměřené
„K
únorovým
událostem
v Kroměříži“, „15 let budování okresu Kroměříž“32) nebo „10 let Čínské lidové republiky“ umístěné v Rotundě v Květné zahradě. Rok 1968 znamenal pro celou republiku významné společenské změny, které se pochopitelně projevily i v činnosti muzea, jehož většina pracovníků aktivně působila v obrodném procesu druhé poloviny šedesátých let. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy a nastolení normalizace nadřízené orgány muzeum zrušily. V roce 1970 bylo zřízeno Okresní muzeum a sbírkové fondy byly rozděleny mezi něj a správou zámku v Kroměříži. Tím nastala nová éra kroměřížského muzea.
5. Okresní muzeum v Kroměříži: 1970 – 1976 Rok
1970
znamenal
pro
Kroměříž
další
významný
obrat
v koncepci lokálního muzejnictví. Na rozdíl od předchozí dekády orientované většinou na umění, nově zřízené Okresní muzeum se profilovalo více regionálně. Novým ředitelem muzea se stal Jan Coufalík, který byl tvůrcem tohoto čistě vlastivědného přístupu: „Regionalismus v našem okrese byl po mnoho let sledován minimálně. Proto v současné době se musím vyrovnávat s mnoha náměty, jež se nabízejí a vyžadují domyšlení, dořešení a seznámení…“33) V této své koncepci vycházel z lokálního regionalismu, jenž měl být omezen hranicemi okresu Kroměříž a kde centrem muzejního dění bylo kroměřížské muzeum34). Dalším vlastivědným pracovištěm v okrese pak bylo již jen Městské muzeum v Holešově. Vedení kroměřížského muzea chtělo vedle těchto zařízení obnovit síť památníků – v prvé řadě Památník Františka
-20-
Skopalíka35) v Záhlinicích, dále Památník Františka Táborského36) v Bystřici pod Hostýnem a svého využití se po rekonstrukci měl dočkat zámek v Chropyni, kde měly být umístěny národopisné sbírky, jizba Dr. Emila Axmana a malíře Emila Filly. V neposlední řadě bylo v Morkovicích připravováno zřízení expozice košíkářských výrobků z devatenáctého století. Podle ředitele
Coufalíka
mělo
muzeum
plnit
především
„kulturně-
výchovnou“ roli: „Ve svém perspektivním zaměření bude (muzeum) pomáhat národním výborům, školám a učitelům, chce spolupracovat v rámci zájmů občanů v různých zájmových kroužcích.“37) V tomto období mělo dojít k celkové konsolidaci instituce, činnost muzea se měla dále rozvíjet a měly být vynaloženy nemalé investice do obnov a rekonstrukcí budov. Rada ONV za tím účelem schválila 30. září 1971 zřízení skupiny pro údržbu památek, která byla počátkem 1973 přičleněna k muzeu jako jeho zvláštní součást38). Skutečnost však byla poněkud jiná. Došlo sice
ke
stavebním
úpravám
např.
domu
č.
38
na
Velkém
náměstí39), který byl již v roce 1968 vybrán pro umístění sídla Okresního muzea s expozicí památek na významné kroměřížské rodáky, nicméně samotná činnost zařízení byla strnulá a široká i odborná veřejnost, jakož i funkcionáři města a kraje začali ztrácet o muzeum zájem. Důvodem bylo především nedostatečné personální obsazení. Vždyť po čistkách v letech 1968-1969 nebyl počátkem sedmdesátých let v muzeu zaměstnán jediný vysokoškolsky vzdělaný odborník. Zvrat nepřinesla ani výměna ředitele, když v roce 1973 vystřídal Jana Coufalíka na tomto postu Antonín Ředina. I za jeho vedení však negativní trend pokračoval a v roce 1976 dosáhla návštěvnost muzea rekordně nízkých 16 000 osob.40)
-21-
S neúspěchem se v tomto období setkala i publikační činnost muzea, které se snažilo navázat na někdejší Věstník muzea v Kroměříži. Vydávání „Věstníku okresního musea v Kroměříži“ však mělo jepičí život a po třech číslech tento spíše regionálně zaměřený tisk s nepříliš vydařenou formou zanikl. Významnou událostí tohoto období bylo 100. výročí narození kroměřížského rodáka Maxe Švabinského. Bylo uvažováno o přestěhování jeho Památníku do rekonstruované budovy na Velkém náměstí41) a skutečně zde byla v r. 1973 instalována velká výstava tomuto umělci, kterou o rok později doplnila též výstava jeho vrstevníků.42) Tato událost značně obohatila kulturní dění ve městě. Vždyť návštěvnost muzea překročila hranici sta tisíc osob. Je ovšem nutné podotknout, že kromě Památníku Maxe Švabinského muzeum nemělo hlubší koncepci své práce, což se odrazilo v již zmíněném poklesu zájmu.
6. Muzeum Kroměřížska: 1976 – 1989 Po
několika
letech
stagnace
došlo
k významné
změně
18. února 1975. Rada Jihomoravského krajského národního výboru v Brně schválila Zásady činnosti sítě muzeí a památníků, podle kterých mělo dojít k centralizaci muzejních zařízení v rámci okresu a celkové reorganizaci těchto institucí. Tato úprava se Kroměříže dotkla v roce 1976, kdy k dosavadnímu Okresnímu muzeu bylo přičleněno Městské muzeum v Holešově a zařízení bylo přejmenováno na Muzeum Kroměřížska. Muzeum současně převzalo sbírkové fondy Památníku Františka Táborského, bývalého Krajinského muzea v Bystřici pod Hostýnem a zbylý fond zrušeného Muzea morkovského kraje.43)
-22-
Že se blýská na „lepší časy“ dávalo tušit slavnostní otevření Památníku Maxe Švabinského, který byl umístěn v I. patře předního traktu budovy č. 38 na Velkém náměstí.44) Šlo o modernizovanou
podobu
Památníku,
jenž
byl
slavnostně
otevřen
16. května 1965 a který byl přizpůsoben novým prostorám. Tato nově pojatá expozice pokrývala plochu 350m2 a v šesti sálech představovala (a po několikerých úpravách dodnes představuje) návštěvníkům kroměřížského muzea život a dílo tohoto významného malíře. Stálá expozice byla vytvořena ze sbírek Národní galerie, Muzea Kroměřížska i umělcovy pozůstalosti podle koncepce Miroslava Racka z Národní galerie v Praze.45) Statut Muzea Kroměřížska byl schválen 9. února 1978 a i nadále je zařízení budováno jako okresní. V této nové podobě začíná svou činnost vyvíjet ve třech směrech – muzejním, galerijním a památkovém. Tato neobvyklá kombinace učinila z muzea významné kulturní a vzdělávací centrum města i nejbližšího okolí. Muzeum se tedy soustředilo nejen na vlastní sbírkotvornou, výstavní, přednáškovou a publikační činnost, ale dalo se též do vytváření památníků významných umělců regionu, začalo soustřeďovat jejich díla a pozůstalosti a kromě této aktivity se také staralo o údržbu, rekonstrukci a využití významných objektů v majetku muzea.46) Po letech publikačního ticha začalo muzeum s výsledky své práce seznamovat laickou i odbornou veřejnost. Od listopadu 1979 začal vycházet Zpravodaj Muzea Kroměřížska, jenž byl vydáván dvakrát až třikrát ročně a až do roku 1994 informoval čtenáře o vlastivědném dění v regionu i vlastní činnosti muzea. Kromě této tiskoviny začala o rok později vycházet i poněkud odbornější ročenka Studie Muzea Kroměřížska, jejíž vydávání taktéž skončilo v první polovině devadesátých let. Pocho-
-23-
pitelně publikační činnost muzea se neomezila jen na tyto dva časopisy. Kromě zmíněných byly vydány ještě publikace Kdo byl kdo na Kroměřížsku, Metodické listy pro kronikáře, Muzejní noviny (vydávané k Mezinárodnímu dni muzeí) a také katalogy k výstavám, někdy značně rozsáhlé atd. Na poli výstavního působení se muzeum rozdělilo do pěti okruhů. První okruh spočíval v tzv. ideově vzdělávacích výstavách, určených pro mládež.47) Jak již lze tušit, šlo především o režimu poplatné výstavy, jako např. „Úspěchy a perspektivy budování
socialismu
v kroměřížském
okrese“,
„55
let
KSČ“,
„60 let VŘSR“ nebo „Vítězný únor“. V druhém okruhu se muzeum zabývalo sbírkami, vztahujícími se k regionu. Jednalo se o výstavu o ochraně přírody z r. 1976 „Příroda člověku, člověk přírodě“ nebo r. 1981 výstava „Loukovská a rajnochovická keramika“. Moravské umění bylo předmětem zájmu třetího okruhu. Výstavy tohoto druhu byly realizovány ve spolupráci např. s Moravskou galerií v Brně. První výstavou z tohoto okruhu byla v r. 1978 „Moravská medaile – soudobá tvorba“, následovaly výstavy „Moravské malířství 1. pol. 19. století“ (1980), „Moravské malířství 2. pol. 19. století“ (1981) a v r. 1982 výstava „František Antonín Grimm, architekt 18. století“. Výtvarné výstavy spadaly do čtvrtého okruhu. Byly jimi např. výstavy ke kroměřížské přehlídce filmů o umění ARS-FILM, která probíhala každoročně od r. 1981, nebo výstava „Mladý plakát“ (1978). Do posledního pátého okruhu pak patřily drobné putovní výstavy určené pro školy. Významnou kapitolou v činnosti muzea konce sedmdesátých a poloviny osmdesátých let minulého století byla obnova historických objektů. V roce 1972 získalo muzeum do své správy zá-
-24-
mek v Chropyni; bylo rozhodnuto o jeho celkové rekonstrukci, jež započala o rok později. Rozsáhlá památková obnova probíhala nejintenzivněji v letech 1978 – 82, přičemž rok nato (květen 1983) zde byla veřejnosti zpřístupněna expozice, vztahující se k dějinám města Chropyně, a taktéž památník chropyňského rodáka Emila Filly. Tyto výstavy byly ve své době dávány za vzor spojení hodnoty památkového objektu s vnitřní expoziční instalací.48) O rok později zde byl vytvořen též památník Emila Axmana.49) Další významnou rekonstrukcí byla obnova větrného mlýna ve Velkých Těšanech, jenž byl veřejnosti otevřen od 22. července 1979. Dále je možné zmínit opravu souboru lidových staveb východní Hané v Rymicích u Holešova, včetně větrného mlýna, přeneseného sem počátkem osmdesátých let z blízkých Bořenovic, či vybudování muzea zemědělství v areálu tvrze v Rymicích. V roce 1988 započala stavební rekonstrukce pozdně gotické tvrze v Korkovicích a opravována byla též Kašparova vila na Rusavě v Hostýnských vrších, jež přešla do majetku muzea v r. 1977 a v níž byla 30. října 1988 otevřena expozice památníku obce Rusavy. Kromě zmíněných prací probíhala i kontinuální údržba stávajících objektů. Je zřejmé, že tyto stavební aktivity
si
žádaly
speciální
pracovní
skupinu,
která
skutečně
vznikla v sedmdesátých letech, ale plného nasazení se jí dostalo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Ze stavební skupiny, jíž původně tvořili pracovníci důchodového věku, se stala významná pevná součást muzea, složená z řemeslníků potřebných profesí v aktivním věku, schopná zvládat i rozsáhlé úkoly stavební obnovy.50) Ještě v polovině sedmdesátých let sídlilo Muzeum Kroměřížska a své depozitáře mělo na kroměřížském zámku. Vzhledem
-25-
k vzrůstajícím požadavkům na úložné prostory a též novým úkolům, jež mělo muzeum plnit, bylo nutné tyto obtíže řešit. Východiskem bylo umístění kulturně-správního centra muzea v zadním traktu Památníku Maxe Švabinského v domě č. 38 na Velkém náměstí, který přešel do vlastnictví muzea v roce 1976. V roce 1981 započala jeho nákladná rekonstrukce, jež byla ukončena o pět let později, následována vybavením a v roce 1988 konečným přestěhováním ředitelství ze zámku do nových prostor. Kromě výstavních sálů a Památníku Maxe Švabinského zde vznikly stolařské a konzervační dílny, knihovna se studovnou a víceúčelový sál o kapacitě 90 míst k sezení. Výstavní činnost Památníku neustala ani v průběhu oprav, čehož důkazem je instalace nové expozice třídních bojů a budování socialismu v okrese Kroměříž, která byla slavnostně otevřena 7. dubna 1987. Osmdesátá léta se pro muzeum nesou ve znamení plánování.51) Na zámku Dřinově mělo být zřízeno muzeum dětí, na zámku Litenčice mělo vzniknout muzeum přírodních věd, ke kterému přilehlý park měl být přetvořen v arboretum chráněných rostlin regionu. Kromě toho se počítalo s vytvořením muzea třídních bojů (na zámku v Holešově), muzea světonázorové (ateistické) výchovy v Bystřici pod Hostýnem či expozic hmotné kultury Slovanů a raného středověku, expozic společenských věd atd. Rok 1989 začal, jakoby v žádném případě neměl být přelomovým v novodobých dějinách země – začleněním výstavy „Národní výbory – základ socialistické demokracie v ČSSR“ jako nového oddělení Muzea Kroměřížska. Tato výstava mapovala vznik a vývoj národních výborů v naší zemi a byla umístěná v kroměřížském zámku už od 16. května 1985.52) Kromě této expozice se součástí muzea staly dva malé výstavní sály v podloubí při vstupu do budovy. Po Sametové revoluci zde načas bylo sídlo
-26-
Občanského fóra a později (v létě 1990) tyto prostory sloužily kroměřížským výtvarníkům – vznikla tzv. Galerie v podloubí.
7. Muzeum Kroměřížska po roce 1989 Listopadové události nastartovaly celospolečenské změny, které se nevyhnuly ani dění v kroměřížském muzeu. Expoziční činnost muzea byla koncem osmdesátých let zaměřena „osvětově“ a je tedy nasnadě, že prvními porevolučními kroky bylo očistit instituci od těchto tendenčně orientovaných výstav a expozic a nalézt novou koncepci, která by byla v souladu s demokratickým smýšlením svobodné společnosti. Byly zrušeny expozice třídních bojů, dějin dělnického hnutí a KSČ umístěné v druhém patře předního traktu budovy č.p. 38 a současně expozice národních výborů umístěné v zámku. Tím se uvolnily prostory pro nové a ideologicky nezabarvené výstavy, které měly návštěvníkům muzea přibližovat minulost i současnost bez nežádoucích tendencí a třídní nenávisti. První porevoluční léta přinesla určité změny též co do majetkových poměrů muzeem spravovaných objektů – např. v létě 1992 došlo v rámci restitučních nároků k navrácení Kašparovy vily53), v níž byl umístěn památník obce Rusava. K 1. lednu se též osamostatnilo a pod Městský úřad v Holešově přešlo tamní městské muzeum, které do té doby patřilo pod správu Muzea Kroměřížska. V roce 1994 byla Židovské obci Brno v restituci vrácena budova synagogy, kde ještě v letech 1993-94 došlo ke stavebním opravám a vytvoření nové muzejní expozice Židé a Morava54). Od roku 1998 je provozovatelem synagogy Městské kulturní centrum v Holešově.
-27-
I přes snížené finanční prostředky, kterými mohlo muzeum disponovat (a současně zvýšené provozní náklady), nedocházelo k předpokládaným útlumům v činnosti, naopak muzeum dále pokračovalo ve výstavní i vědecko-výzkumné činnosti, v niž se zaměřilo především na vlastní region, na archeologii, etnografii a přírodní vědy. V roce 1991 byl např. dokončen archeologický výzkum slovanského pohřebiště v Litenčicích nebo se muzeum podílelo na zpracování témat z církevních dějin a judaistiky, příp. zahájilo výzkum národního obrození v Kroměříži. Pochopitelně jednou z nejvýznamnějších stránek je výstavní
činnost.
V roce
1991
bylo
uskutečněno
šest
výstav
s uměleckou tématikou, z nichž za zmínku nejvíce stojí výstava „Dokumenty zkázy“, instalovaná v malé galerii v podloubí a jež se zabývala devastací památek v nedávno skončeném totalitním režimu. Z vlastních sbírek pak muzeum uspořádalo výstavy „Zastavení času“, „Ze starých jarmarků a poutí“ nebo „Příroda a muzeum“. O rok později bylo v kroměřížském muzeu uspořádáno přes dvacet výstav, jež byly opět převážně tvořeny vlastními materiály.
Za
zmínku
stojí
„Lidová
architektura
na
Hané“
nebo
„Historie pod dlažbou města“, která prezentovala pečlivou výzkumnou činnost archeologického oddělení muzea. Významným počinem byla převzatá výstava „Radio ve službách svobody“, která byla vytvořena Národním technickým muzeem v Praze a která se prezentací
činnosti
stanice
Svobodná
Evropa
znovu
vracela
k nedávným přelomovým událostem. Kromě výstavní činnosti pokračoval archeologický průzkum (např. na Velkém náměstí), také díky němuž se sbírkové fondy muzea dále rozšiřovaly. Mimo zmíněných vlastních průzkumů a sběrů byly učiněny nákupy – např. drobného nářadí, předmětů do
-28-
historických sbírek nebo grafických listů pro Památník Maxe Švabinského. První polovina devadesátých let se nese též ve znamení rekonstrukcí a oprav. Vedle zakonzervování tvrze v Kurovicích, na jejíž obnovu nezbývalo financí, došlo k rozsáhlejším úpravám na větrném mlýně v Rymicích nebo tvrze tamtéž. Stavební práce probíhaly i v samotné budově muzea na Velkém náměstí, kde byly v přízemí původně dvě malé místnosti rozšířeny o prostory bývalé opravny kancelářských strojů. 23. září 1994 zde byla výstavou „Počítačová grafika a plastika“ při příležitosti prvního dne Týdnu rakouské kultury v Kroměříži otevřena Galerie v podloubí, jak ji můžeme spatřit i dnes. Výraznou expoziční změnou byla reinstalace Památníku Maxe Švabinského. Došlo k obnově a interiérové úpravě šesti výstavních sálů (výmalba, nové osvětlení apod.) a k vytvoření nového instalačního
pojetí,
jehož
autorkou
byla
Jana
Brabcová
z Národní galerie v Praze. Kromě restitučních nároků, které si původní majitelé kladli na některé Švabinského práce, a nutnosti restaurace některých děl, si tyto změny vyžádaly též oslavy 120. výročí narození Maxe Švabinského. Tato nová instalace pak byla veřejnosti zpřístupněna 18. záři 1993. Zatím poslední
reinstalace
proběhla
na
přelomu
let
2002-2003
opět
podle koncepce Jany Orlíkové-Brabcové. Kolekce vystavovaných prací byla rozšířena o cca 40 děl, byla provedena změna osvětlení
a
barevného
řešení.
Památník
byl
slavnostně
otevřen
11. dubna 2003. Rok 1993 byl vedle uspořádání dalších 12 výstavních akcí55) a zmíněného otevření Památníku Maxe Švabinského významný dokončením rekonstrukce lidových objektů v Rymicích, jež byly
-29-
veřejnosti zpřístupněny 3. července. Kromě větrného mlýnu a tvrze se jednalo o interiéry statku čp. 14 a domu čp. 62. Stejně jako v pozdějších letech (stejně jako tomu je i v současnosti)
prezentovalo
se
muzeum
i
poměrně
rozsáhlou
přednáškovou činností56), pořádáním konferencí nebo vědeckých setkání. Významnou se z tohoto hlediska jeví konference „Židé a Morava“, jejíž první ročník proběhl ve dnech 5.–6. října 1994 a na níž se badatelé z Česka i zahraničí zabývali soužitím židovského a křesťanského obyvatelstva na Moravě a Slezsku. V prostorách muzea se dále mj. konala a koná pravidelná představení filmového klubu. Jak již bylo zmíněno v úvodu kapitoly, zrušením některých výstav a expozic získalo muzeum počátkem devadesátých let prostory, které na své smysluplné využití dlouhou dobu čekaly. Muzeu již delší čas chyběla expozice reflektující poznatky z archeologických nálezů v kontextu vývoje přírody a člověka na Kroměřížsku. Odborní pracovníci muzea Helena Chybová a Jiří Troneček v roce 1993 prosadili myšlenku nové stálé expozice „Příroda a člověk“ s podtitulem „Kapitoly z vývoje přírody a člověka na Kroměřížsku ve světle přírodovědecké dokumentace a archeologických nálezů.“ Tato stálá expozice byla slavnostně otevřena 17. února 1994 a s úspěchem funguje do dnešních dnů. V polovině devadesátých let došlo k upevnění pozice muzea ve společenském životě města a nadále pořádalo celou řadu výstav, přednášek, podílelo se na organizaci mnoha kulturních akcí a celkově zvyšovalo kulturní úroveň Kroměříže a jejího okolí. Jen za rok 1998 muzeum uspořádalo na dvacet výstav, z nichž lze jmenovat výstavu umístěnou v Galerii v podloubí „Prchavý svět japonského dřevořezu“, jež v druhé polovině roku představila části sbírky Náprstkova muzea v Praze a Národní
-30-
galerie. Dále na přelomu let 1997-1998 byla v Malé galerii uspořádána výstava „Židé na Kroměřížsku a Holešovsku“, jež měla odborné i širší veřejnosti představit židovsko-křesťanské soužití na území okresu. Tato výstava byla zahájena v den konání
čtvrtého
ročníku
konference
„Židé
a
Morava“.
Dále
za
zmínku stojí výstavy „Lidová kultura na východní Hané“, „Íránský poutník“ či ve vestibulu muzea instalovaná výstava „Kroměříž a říšský sněm 1848-1849“, která byla připomínkou 150. výročí konání říšského sněmu, jimž se město Kroměříž zapsalo do světových dějin. V podobném v roce
1999
duchu
muzeum
se
nesla
uspořádalo
i
následující
v Galerii
léta.
v podloubí
Např.
výstavy
„Etruské umění“ a „Antické umění“, jež byly vhodně doplněny tématickými přednáškami věnovanými etruskému, pozdně antickému a raně křesťanskému umění. V Malé galerii pak v dubnu a květnu téhož roku bylo výstavou vzpomenuto na zakladatele muzea, spisovatele a pedagoga Jindřicha Spáčila. Výstava byla tvořena písemnostmi
a
předměty
ze
Spáčilovy
pozůstalosti
uložené
v Muzeu Kroměřížska, ale též materiály ze Státního okresního archivu v Kroměříži. Mnohé z vystavovaných exponátů bylo veřejnosti představeno vůbec poprvé. Z dalších neméně zajímavých výstav lze zmínit výstavy „Stolečku, prostři se!“, znázorňující způsoby stolování od 13. století do současnosti, nebo „Listopad 1989“, připomínající na fotografiích Josefa Ščotky a dobových dokumentech Občanského fóra revoluční události dob nedávných. Kromě výstav muzeum uspořádalo celou řadu koncertů, osm besed a přednášek Švabinského klubu přátel výtvarného umění a na třináct projekcí filmového klubu. Nové tisíciletí nezastihlo Muzeum Kroměřížska ve špatné kondici, naopak se tato instituce prezentovala opět celou řa-
-31-
dou akcí, z nichž lze pro stručnost zmínit desáté Trienále umělecké
knižní
vazby,
které
proběhlo
ve
dnech
26.5.
–
26.8.2001 a jehož cílem bylo přispět k rozvoji knihařství jako uměleckého řemesla a podpořit progresivní tendence v jeho vývoji oceněním nejlepších prací. Slavnostní zahájení proběhlo ve Sněmovním sále Arcibiskupského zámku. S výjimkou VII. ročníku se tato akce v Kroměříži konala od roku 198957), V současnosti se však již muzeum na této akci nepodílí; XII. ročník se koná v únoru až květnu 2007 v hlavní budově Národního muzea v Praze. Od roku 1985 pořádá Muzeum Kroměřížska s Městským úřadem v Chropyni každou poslední květnovou neděli v každý lichý rok Hanácké slavnosti, jež jsou připomínkou živosti folklorních tradic regionu. Součástí slavností jsou vystoupení folklorních a folkových hudebních skupin, jarmark či ukázka tradičních lidových řemesel. XII. ročník je na programu v květnu tohoto roku. Významným okamžikem Muzea Kroměřížska byla změna zřizovatele, která se uskutečnila v rámci reformy státní správy a územní samosprávy. Se vznikem Zlínského kraje a současně se zánikem
Okresního
úřadu
v Kroměříži
ke dni
31.1.2002
se
1. ledna 2003 stal zřizovatelem muzea Zlínský kraj. Návštěvnost muzea v novém tisíciletí má spíše rostoucí tendenci. Zatímco v roce 2002 muzeum navštívilo 18 362 návštěvníků, o rok později to bylo 20 814 a v roce 2004 dokonce 23 tisíc. Největší podíl na návštěvnosti tradičně má příznivě hodnocený Památník Maxe Švabinského i expozice Příroda a člověk. Hojně navštěvované jsou i výstavy, za rok 2004 je to např. dvojvýstava „Žena v zrcadle času“ nebo „Historické kočárky“.
-32-
Na poli publikační činnosti muzeum po sametové revoluci pokračovalo vydáváním Zpravodaje Muzea Kroměřížska, jehož poslední číslo vyšlo v roce 1994. Po pětileté pauze na tento zpravodaj navázala ročenka Muzeum, jež byla sborníkem odborných
článků
pracovníků
muzea
i
externích
spolupracovníků.
V článcích tohoto sborníku byl kladen důraz na regionální problematiku, ale Muzeum též kopírovalo jednotlivé obory odborných
pracovníků,
Výročí
apod.
případně
vzpomínalo
v historii muzea.
v pravidelných
na
významné
rubrikách
osobnosti
či
Profily, události
-33-
III. SOUČASNÉ PŮSOBENÍ MUZEA KROMĚŘÍŽSKA Muzeum Kroměřížska má již dnes pevně vybudované místo ve společenském životě města. Zájem návštěvníků o muzeum roste, expozice mají vysokou kvalitu a dá se říct, že muzeum zažívá šťastné období. Rok 2004 byl, podobně jako následující léta, návštěvnicky velmi úspěšný. Výstavy v budově muzea zhlédlo více než 23 tisíc návštěvníků, přičemž nejatraktivnější se příchozím patrně jevila výstava „Historické kočárky a ženská móda“, kterou navštívilo přes čtyři tisíce lidí, nebo výstava „Ty mrtvý lež, nevstávej...“ Jako obvykle velký ohlas zaznamenal Památník Maxe Švabinského a z mimo-kroměřížských objektů chropyňský zámek. S úspěchem se také setkaly programy primárně určené pro děti a mládež. Muzeum v tu dobu zaměstnávalo již dvě lektorky pro práci s dětmi, což se zjevně vyplácelo, neboť zájem o tuto činnost byl mimořádný – návštěva činila sedm tisíc lidí. Palčivým problémem se ukázalo být umístění sbírek. Muzeum trpělo nedostatkem depozitářů, navíc bylo nuceno ke stěhování některých sbírek, umístěných na kroměřížském zámku. Od roku 2003 probíhalo stěhování části depozitářů do objektů v Rymicích (zejména rozsáhlý depozitář etnografie – keramika, porcelán, textil apod.) a v následujícím roce byl přemístěn historický a výtvarný depozitář z prostor požadovaných Národním památkovým ústavem do jiných částí zámku. V roce 2005 byla činnost muzea obohacena o novou složku, jíž jsou tvůrčí dílny pro veřejnost. Tato činnost je logickým vyústěním snahy muzea o aktivní zapojení škol a veřejnosti pořádáním
rozličných
komponovaných
programů
či
interaktivních
výstav. Zřejmě i díky této skutečnosti opět v roce 2005 na-
-34-
rostla návštěvnost muzea. Toho roku se uskutečnilo na šest desítek výstav, z nichž lze vyzdvihnout např. výstavu „Hygiena na šlechtických sídlech“ nebo výtvarné expozice – např. výstavu k sedmdesátým narozeninám známého malíře a sochaře, žijícího v Německu, Jaroslava Hovadíka nebo výstavu grafik Josefa Jíry, jenž bohužel zemřel dva týdny před vernisáží. Tradičními akcemi nadále zůstávají konference „Židé a Morava“ a bienále tvorby klientů Psychiatrické léčebny v Kroměříži nazvané „Umění je stav duše“58). Velmi oblíbenou akcí jsou už řadu let Hanácké slavnosti, které se konají v areálu zámku v Chropyni. V roce 2005 proběhl již XI. ročník. V předchozích letech probíhaly usilovné práce na objektech lidové architektury v Rymicích. Rekonstrukce zdejší tvrze byla úspěšně dokončena a v roce 2006 zde byly otevřeny tři expozice. Jak již bylo zmíněno, byly sem též přestěhovány etnografické sbírky z kroměřížského zámku. Rok 2006 byl velmi úspěšný zejména uvedením rozsáhlého projektu, jenž byl nazván „Labyrint“. Tato neobvyklá akce není výstavou ve známém smyslu toho slova. Jde spíše o vícestupňový podnik, jehož hlavním cílem je, aby si děti a mládež (jimž především je Labyrint určen) uvědomili, jaký vliv mají předsudky a stereotypní myšlení na člověka, na jeho chování, jakou roli hrají tyto stinné stránky lidství ve společnosti. Hlavním mottem akce je „Diverzita“ - výstava má ukázat že odlišnost není špatná nebo nebezpečná, ale právě naopak. Labyrint učí děti a mládež, ale i ostatní návštěvníky muzea, tomu, co je to respekt. Výstava byla po dvouletých přípravách zahájena 19. října 2006 a probíhala v šesti krocích. První částí celého projektu byla příprava prožitkových aktivit v muzeu – tj. vytvoření
-35-
stanovišť v prostorách muzea, kde návštěvníci mohli aktivně prožít, co je to diskriminace, mohli prožít důsledky stereotypního myšlení. V druhé části pak šlo o vytvoření metodického manuálu pro pedagogy, což vyústilo ve třetím kroku v přípravu pedagogů. Čtvrtým krokem byla příprava dětí na návštěvu muzea, podle předem připravených manuálů a v pátém kroku se děti daly do absolvování onoho Labyrintu. Závěrečnou fází byla práce ve školách. Jádrem celé akce byla výstava vytvořená jako Labyrint, sestávající
se
z jedenácti
stanovišť.
V těchto
stanovištích
probíhaly ony zmíněné aktivní prožitky, jako např. setkání se šikanou nebo pohyb na invalidním vozíku. Labyrint je výsledkem aktivní spolupráce muzea se školami a podtrhuje aktivní osvětovou činnost této instituce. Rok 2006 zaznamenal oproti předchozím letům mírný pokles návštěvy, ale z jednoho čísla se v žádném případě nedají dělat žádné relevantní závěry. I rok 2006 byl velmi úspěšný a Labyrint je jedním z důkazů. Vždyť tento projekt byl také přihlášen do národní soutěže Gloria musaealis jako počin roku. Z mnoha výstav roku 2006 lze ještě vzpomenout společnou prezentaci Muzea Kroměřížska a Krajské galerie Zlínského kraje v Lobkovickém paláci na Pražském hradě, do které muzeum přispělo několika grafikami Maxe Švabinského, sbírkou košíkářských výrobků a některými archeologickými nálezy. Jinou společnou akcí byla putovní výstava „Když řinčí zbraně.“
-36-
IV. VÝZNAMNÉ POSTAVY HISTORIE MUZEA KROMĚŘÍŽSKA 1. Jindřich Spáčil Jednou z nejvýznamnějších postav historie muzejnictví na Kroměřížsku byl bezesporu Jindřich Spáčil - učitel, spisovatel, amatérský archeolog a významný organizátor kulturního života. Vzhledem k tomu, že tento všestranný člověk stál u zrodu instituce, o níž pojednává tato práce, stojí za to přiblížit si alespoň v krátkosti jeho životní osudy a nemalé dílo. Jindřich Spáčil se narodil 24. května 1899 v malém městečku Kvasice59) jako třetí dítě manželů Vincencie a Tomáše Spáčilových. Otec pracoval u hraběte Thuna - nejprve jako hajný a posléze jako správce kvasického zámku. Díky této funkci mu byl do užívání svěřen služební byt, proto se rodina v roce 1909 přestěhovala do zámeckého prostředí, kde se záhy začaly projevovat zájmy mladého Jindřicha o historii, archeologii a literaturu. Nebylo velkým překvapením, že tyto obory předurčily Spáčila k pedagogickému povolání, jež si zvolil bez velkých rozmyslů. V roce 1913 zahájil v Praze Bubenči svá učitelská studia, která však netrvala dlouho, poněvadž válečná vřava si ho jako osmnáctiletého mladíka povolala do svého středu. Spáčil prošel se svým pětadvacátým regimentem rakouské domobrany kus Evropy a stesk po domově a tíseň z všudypřítomného utrpení zaháněl
tvůrčí
činností.
V listopadu
1918
se
vrátil
zpět do
vlasti a do rodných Kvasic a rok nato vydal svou první rozsáhlejší povídku „Kvasice v dávnověku“. V témže roce dodatečně složil maturitu a nastoupil na své první učitelské místo. V roce 1928 se nastálo přemístil do Kroměříže, která se mu stala novým domovem. Zde nejprve nastoupil místo odborného
-37-
učitele na škole pro ženská povolání, kde pak od roku 1937 úspěšně řediteloval. Šíře Spáčilových zájmů byla velká. Kromě publikování všelijakých odborných článků zaměřených na regionální historii a zejména archeologii, se soustřeďoval na osvětovou a organizační činnost, vyvíjel poměrně rozsáhlou literární aktivitu a především – pokud se týče zaměření této bakalářské práce – se podílel na vybudování v Kroměříži dlouho chybějící muzejní instituce. Z literárního díla dvacátých a třicátých let lze zmínit romány „Úsvit v nás“, za který v roce 1935 získal svou první Mahenovu cenu země Moravskoslezské. Tutéž cenu pak obdržel o šest let později za knihu „Nevěstin závoj“. Za román „Mlhy nad domovem (1939) obdržel první cenu v literární soutěži vypsané k příležitosti dvacátého výročí vzniku ČSR. V tomto období se Spáčil-spisovatel profiloval tématem hledání ztracené rovnováhy lidí hanáckého kraje poznamenaných první světovou válkou60). V pozdějších letech se zaměřil více na historickou prózu, jejíž děj byl převážně situovaný do období národního obrození na Kroměřížsku61). Neopominutelnou součástí jeho díla byla též tvorba pro děti a mládež, která opět čerpala z hanáckého folkloru62. Jak již bylo řečeno, Spáčil byl též nadšeným amatérským archeologem. Tuto skutečnost dokládá fakt, že se již v roce 1921 seznámil s významným moravským archeologem L.L.Červinkou, jehož informoval o nálezech rozsáhlého kosterního slovanského pohřebiště v trati Kostelík u Nové Dědiny63). Kromě toho již v roce 1920 objevil první paleolitické nálezy u Nové Dědiny. Na toto téma publikoval v denním tisku řadu článků a své zkušenosti a zálibu v archeologii vůbec promítal i do svých knih,
-38-
např. v roce 1925 vydané knihy „Raván a Théra“, jež popisovala milostné vzplanutí dvou mladých lidí na přelomu doby kamenné a bronzové, knihy „Cesta bojovníků“ (1927) nebo povídky pro děti „Na hradské cestě“ z doby Velké Moravy za vlády knížete Rastislava. Ve třicátých letech se jeho literární dílo dá přiřadit směru, jenž je znám jako ruralismus. Spáčilovou literární ambicí v tomto období bylo vykreslit nejistotu poválečného období, rozvoj průmyslu, naději na lepší život ale současně též ztrátu soukromí, volnosti a tvořivosti.64) Prvním z takto koncipovaných románů byla kniha „Slunce ve tváři“ z roku 1932. Spáčilova zásluha na vybudování kroměřížského muzea byla popsána v předcházejících kapitolách, proto zde již jen stručně zopakuji, že po ustavující schůzi Kuratoria městského muzea byl Spáčil pověřen správou oddělení archeologie, oddělení roku 1848 a správou obrazárny. Později, v sedmdesátých letech, se též velkou měrou zasloužil o vybudování stálého Památníku Maxe Švabinského. Významným milníkem Spáčilova života se staly v roce 1948 oslavy stého výročí konání ústavodárného říšského sněmu v Kroměříži. O uspořádání této výstavy Spáčil přemýšlel již od třicátých let a na její realizaci začal intenzivně pracovat od roku 1946, kdy byl ustaven oficiální výbor a on jmenován ředitelem celé akce. Že tato výstava, pojmenovaná „100 let českého národního života“, byla významnou událostí nejen pro Kroměříž ale i pro něj samotného, dokládá jeho výrok: „Pro mne byla výstava vrcholem života, jeho stěžejním bodem.“65) Spáčil v průběhu svého života udržoval vřelé přátelství např. s Petrem Bezručem nebo Maxem Švabinským a v jeho pozůstalosti se dá nalézt rozsáhlá korespondence nejen s těmito
-39-
postavami české kultury. Dále spolupracoval s ilustrátory jeho knih Josefem Zamazalem, Františkem Vrábelem, Karlem Minářem a dalšími. Jindřich Spáčil zemřel 20. listopadu 1978, nicméně jeho odkaz je i v současnosti více než patrný. Stačí vzpomenout úspěšnou činnost jeho dítěte – kroměřížského muzea, či nalistovat některou z množství knih tohoto čestného občana města Kroměříže.
2. Následovníci Jindřich Spáčil měl na poli muzejní činnosti celou řadu spolupracovníků a následovníků. Detailní popis života a díla každého z nich nebo i jen malé vybrané skupiny by přesáhlo vytčené cíle této bakalářské práce, proto se omezím na chronologické vyjmenování těch nejdůležitějších z nich, a to těch, jež stanuli v čele kroměřížského muzea66).
Městské muzeum
(1933–1954)
Cyril Kunštátský
1933-1934
Ferdinand Novák
1934-1938
Stanislav Hlobil
1938-1955
Okresní vlastivědné muzeum
(1954-1959)
Hjalmar Kopřiva
1956
Václav Tomášek
1956-1959
Uměleckohistorické muzeum
(1959-1970)
Václav Tomášek
1959-1969
Okresní muzeum
(1970-1975)
Jan Coufalík
1970-1973
Antonín Ředina
1973-1976
-40-
Muzeum Kroměřížska
(1976-dosud)
Zdeněk Fišer
1977-1991
Václav Tomášek
1991-1994
Tomáš Květák
1994-1996
Jiří Stránský
1996-dosud
-41-
V. VYBRANÉ VÝSTAVY A EXPOZICE V MINULOSTI V průběhu existence kroměřížského muzea byla uskutečněna celá řada výstav a stálých expozic. Není možné se každou akcí zabývat šířeji, proto se soustředím jen na ty nejvýznačnější, jež do značné míry prezentovaly momentální zaměření muzea a jsou pro danou instituci svým způsobem charakteristické.
1. První expozice První výstava nově zřízeného Městského muzea v Kroměříži byla veřejnosti zpřístupněna 4. března 1934, tedy rok po oficiálním ustavení této instituce. Expozice byla instalována ve dvou patrech samostatné budovy na Riegrově náměstí a jejím hlavním autorem byli Jindřich Spáčil a Cyril Kunštátský. První z jmenovaných se zasloužil o pravěké oddělení, jež vlastivědným způsobem představovalo návštěvníkům muzea dávnou historii kroměřížského okresu i celé Moravy. Součástí tohoto oddělení byla mapa pravěkého osídlení okresu, archeologické sbírky Jindřicha Slováka apod. V dalších odděleních byly vystaveny památky na kroměřížské 13.
cechy,
na
století,
sněm pohled
roku na
1848,
unikátní
starou
sbírku
Kroměříž,
kachlů
zlatý
z
poklad
z třicetileté války, hlavy egyptských mumií, mučidla atd. Druhé patro bylo věnováno sbírkám legionářských památek, novin, brožur, letáků, výzbroje a výstroje legionářů apod. Dále zde bylo oddělení národopisné, jež obsahovalo např. hanáckou keramiku. Předměty byly prezentovány ve stolních i stojatých vitrínách, obrazy a fotografie pak byly připevněny na stěnách. Slabinou celé výstavy bylo nesystematické pojetí – exponáty opat-
-42-
řené popiskami byly většinou vystaveny jen podle druhu bez jakýchkoli spojitostí. V některých odděleních se pak vyskytlo několik
maket,
např.
model
zimní
chaty
nebo
slovanské
mohyly67). Takto vytvořená expozice sloužila návštěvníkům až do uzavření muzea v roce 1943.
2. 100 let českého národního života v Kroměříži Rok 1948 byl mimo jiné rokem, kdy si Kroměříž připomínala výročí ústavodárného říšského sněmu, jenž se v tomto městě odehrál v letech 1848-1849. Zejména zásluhou Jindřicha Spáčila byla k této příležitosti uspořádána výstava, která měla mapovat vývoj společnosti od zmíněné historické události. Muzeum nebylo organizátorem této velkolepé akce, nicméně podílelo se na její realizaci a pro její potřeby zapůjčilo celou řadu exponátů68). Ačkoli se tedy nejednalo přímo o výstavu Městského muzea, je nutné ji na tomto místě zmínit, poněvadž tato akce hrála ve své době velmi významnou roli a muzeum se na jejím zdárném průběhu podepsalo měrou nezanedbatelnou69). Jiným důvodem, proč tuto akci zde zmínit je fakt, že uvedená výstava
podnítila
obnovu
vlastní
expoziční
činnosti
muzea,
které bylo po válce přestěhováno do budovy staré radnice, kde byly jednoduchým způsobem instalovány pravěké a přírodovědné sbírky. Výstavy „100 let českého národního života v Kroměříži“ se se svými expozicemi zúčastnila většina měst Moravy a záštitu nad jejím konáním převzal prezident republiky a vláda. Díky tomu Kroměříž získala významné finanční dotace, které byly použity na opravu válkou poškozeného města70).
-43-
3. Kroměřížsko v pravěku Po přestěhování muzea do kroměřížského zámku došlo v roce 1951 k instalaci na svou dobu ojedinělé expozice nazvané „Kroměřížsko v pravěku“. Jejím duchovním otcem byl tehdejší ředitel muzea Stanislav Hlobil, jenž s pomocí několika odborných spolupracovníků zobrazil pravěk kroměřížského okresu neobvyklým trojrozměrným způsobem. Základem
expozice
bylo
šest
panoramatických
dioramat,
šest pohledů do života pravěkého člověka. V jednom rozlehlém sále byly v kruhovém řešení návštěvníkovi muzea představeny tyto scény: lovec a sběrač doby kamenné, první zemědělské civilizace v neolitu, obchod v době bronzové, počátky průmyslu ve starší době železné, keltská okupace v době laténské a výjev ze slovanského zemědělského prostředí. Podstatnou část výstavy tvořily originály archeologických nálezů, které byly doplněny pozadím, jež znázorňovalo krajinu a hospodářskou úroveň doby. Další originální exponáty, vytvářející
protiklad
rekonstruovaných
výjevů,
byly
vystaveny
v jednoduchých vitrínách při stěnách sálu. Výstava byla vybavena speciálním osvětlením. Na této neobvyklé expozici se vedle Stanislava Hlobila značnou měrou podílelo několik specialistů – figuríny vytvořil Lubomír Zanáška, obrazy krajinných pozadí vyšly z rukou akad. malíře prof. Františka Vrábela a grafika a malíře Vlad. Becka. Architektonickým poradcem byl pracovník Moravského muzea V. Hank. Výstava jako celek se setkala s uznáním a navzdory některým drobným nepřesnostem byla označena jako pozoruhodná71).
-44-
4. Od pravěku k dnešku Archeologicko-historická expozice zůstávala hlavním jádrem činnosti muzea. V předchozí kapitole popsaná výstava byla již v roce 1956 reinstalována a pod názvem „Kroměřížsko od pravěku k dnešku“ opět stručně předváděla dějiny okresu od paleolitu až do dob slovanských. Původní instalace dioramat byla redukována a ze šesti výjevů, ze šesti různých úseků pravěkých dějin Kroměřížska zůstaly jen scény ze života lovců mamutů, neolitických rolníků, obchodníků v době bronzové a výjev ze života slovanských zemědělců72). Narozdíl od předcházející expozice se již nově vytvořená výstava snažila zachytit historické souvislosti a přestože i tato instalace byla v letech 1963, 1969 a 1971 opět měněna, její podstata a základní myšlenka zůstávala stejná. Expozice byla pro zastaralost zrušena v roce 1975.
5. Památník Maxe Švabinského Nejvýznamnějším kroměřížským rodákem je beze vší pochyby malíř Max Švabinský73). Muzeum Kroměřížska se již dlouhou dobu věnuje udržování jeho odkazu a novým generacím přináší svědectví o velikosti tohoto umělce. Již za jeho života bylo uspořádáno několik výstav74) Švabinského prací a bylo vlastně jen otázkou času, kdy zde vznikne trvalá expozice. Prvním výraznějším pokusem o dlouhodobou expozici byla výstava z roku 1961, kterou na kroměřížském zámku uspořádalo Okresní vlastivědné muzeum. V rámci oslav 700 let od založení města a současně 90 let nedožitých umělcových narozenin byla v prostorách
historické
radnice
uspořádána
z díla“, na níž bylo ukázáno 120 děl.
výstava
„Výbor
-45-
Díky ochotě Švabinského nevlastní dcery Zuzany bylo možno začít reálně uvažovat o zřízení trvalého Památníku, jenž by zaštiťoval malířovo dílo i předměty jeho denního života. Zuzana Švabinská předala do Kroměříže některé části zařízení bytu a ateliéru a zapůjčila obrazy. Díky příznivým okolnostem byla v zámku za spolupráce Zuzany Švabinské a pracovníků Uměleckohistorického muzea instalována expozice, jež byla doplněna zapůjčenými obrazy Národní galerie. Památník Maxe Švabinského byl veřejnosti slavnostně otevřen 16. května 1965. Byl umístěn na 250 metrech čtverečních ve
čtyřech
sálech
prvního
poschodí
kroměřížského
zámku
a
v přilehlé chodbě. Jeho podstatnou část vedle výtvarného díla a nábytku z mistrovy pozůstalosti tvořila sbírka ptáků, motýlů a knih. Na stěnách sálů bylo rozvěšeno 17 olejů, 10 kreseb (přičemž pět z nich kolorovaných), ukázka mozaiky a 10 velkých dřevorytů. Ostatní grafické práce byly vystaveny v chodbě, kde bylo rozmístěno 7 lepů, 6 suchých jehel, 1 mezzotino a 26 litografií – tedy díla, jež ukazovala šíři umělcovy tvorby. V Památníku bylo umístěno deset vitrín, kde byly prezentovány drobné grafiky, Švabinským vypracované známky a bankovky, ale i několik kreseb, reprodukcí fotografií a literatury o jeho životě a díle. V roce 1967 byl jmenován výbor pro oslavy 100. výročí narození
Maxe
Švabinského,
jehož
předsedou
se
stal
Oldřich
Klusal a členkou mj. byla i Zuzana Švabinská. Na ustavující schůzi výbor vzal na vědomí, že Okresní muzeum má být přestěhováno do rekonstruovaného kanovnického domu čp. 38 na Velkém náměstí, kde se uvažovalo se soubornou celostátní výstavou díla Maxe Švabinského.
-46-
Skutečně v roce 1973 byl Památník dočasně zrušen75) a obrazy byly přemístěny do rekonstruované budovy Okresního muzea. Výstava „Život a dílo“ byla zahájena 15. května a zhlédlo ji téměř 90 tisíc lidí. Po jejím skončení 30. září byla výstava následujícího roku přenesena do Prahy a instalována v Jízdárně Pražského hradu. Poté byla ve zmenšené podobě představena i v Plzni a Bratislavě. Památník Maxe Švabinského byl nově instalován v prvním patře domu čp. 38 a slavnostně otevřen 10. října 1976. Autorem koncepce byl pracovník Národní galerie v Praze Miroslav Racek. Díla byla vystavena na 350 metrech čtverečních v šesti sálech v chronologickém vývoji76). V prvním sále byly vystaveny rané Švabinského práce – Triptych Víno, Žena, Zpěv (skica, 1895), Splynutí duší (olej, 1896), Chudý kraj (olej na plátně, 1900), Májová
noc
(pastel,
1900),
Umělcova
matka
(kresba
perem,
1895), Teta Máry (kresba perem, 1898) nebo Sedlák Jirsa (kresba perem, 1901). Celkem zde bylo vystaveno na dvacet výtvorů. Druhý sál byl zaměřen mimo jiné na portrétovou tvorbu, z níž za nejzásadnější lze označit litografie Svatopluka Čecha (1900) nebo Antonína Dvořáka (1901), případně velký dřevoryt Ke cti a chvále Josefa Mánesa, malíře laureáta českého národa (1917). Kromě portrétů lze zmínit obrazy Kamélie (1903) či Modrá rajka (olej, 1907). Třetí sál zobrazoval „ságu rodu Vejrychů“77) – viz obrazy Malá rodinná podobizna (kresba perem, 1912), Paní Anna v profilu (kresba tužkou, 1915) nebo Ateliér (olej, 1916). Kromě tohoto rodinného tématu zde byly vystaveny mýtické obrazy Ranní lov (lept, 1912), Život v pralese (suchá jehla, 1917) a především Rajská sonáta (cyklus dřevorytů, 1917-1920).
-47-
Klid, mír a vyrovnanost je tématickým rámem dalšího Švabinského období, jehož díla našla útočiště ve čtvrtém sálu Památníku. Bylo možno zde zhlédnout např. největší malířovo závěsné dílo Žně (olej, 1926-1927), jež bylo zapůjčeno Kanceláří prezidenta republiky. Zbývající místnosti uzavíraly životní tvorbu Švabinského jednak prací Člověk a múza (dřevoryt, 1931), Jan Křtitel (dřevoryt, 1930) či cyklus Satyr. Nechyběly ani litografie Mistrem tolik oblíbených motýlů (1951-1952) nebo kartony k šesti lunetám (1950-1952), které byly původně určeny pro Národní divadlo v Praze. Takto vytvořený Památník sloužil veřejnosti v nezměněné podobě dlouhá léta. K první kompletní reinstalaci došlo až po roce 1989, ale podoba novodobého Památníku, tak jak je k vidění i dnes, bude předmětem zájmu v jedné z příštích kapitol.
-48-
VI. EXPOZICE SOUČASNOSTI 1. Příroda a člověk „Příroda a člověk. Denně citovaná slova, dnes ponejvíce ve varovných souvislostech. Ty tam jsou doby, kdy žil člověk s přírodou ve shodě. Archeologie nám dnes odkrývá dávné stopy člověka jako pila dřevorubcova letokruhy stromu. Kosti, střepy, zabarvení hlíny, to vše hovoří k odborníkům a oni si čtou jako v knize. I dnes zanecháváme své stopy. Copak se o nás dočtou budoucí čtenáři?“78) 17. února 1994 byla slavnostně otevřena stálá expozice, jejíž podtitul „Kapitoly z vývoje přírody a člověka na Kroměřížsku ve světle přírodovědné dokumentace a archeologických nálezů“ je sám o sobě dostatečně výmluvný. Tato výstava, rozložená do čtyř místností druhého patra budovy muzea, kloubí poznatky
plynoucí
z archeologických
nálezů
s
přírodovědnými
exponáty a dávají návštěvníkovi vynikající přehled o vývoji osídlení Kroměřížska v dobách nejstarších a současně o struktuře ekosystémů v tomto kraji. Přírodovědná část je v první místnosti uvedena časovým vývojem fauny a flory a barevnou geologickou mapou Kroměřížska. Tamtéž zahajuje návštěvník i své putování lidskými dějinami – otočí-li se, pak naproti geologické mapě spatří první lidskou stopu – připomínku sahající až do paleolitu nazvanou „Údolím řeky přichází člověk“. Kroměřížské muzeum má z historie velmi dobré zkušenosti s dioramatickými expozicemi a právě výjevy tohoto druhu tvoří významnou část této stálé výstavy. Dioramata velmi názorně zobrazují život našich předků od doby kamenné až do příchodu
-49-
Slovanů, přičemž ve vitrínách jsou vhodně doplněny hmotnými prameny a památkami. Druhý sál se věnuje konci střední doby bronzové, přechodu od kamene ke kovu. K vidění je celá řada zemědělských potřeb, kamenných nástrojů i bronzových předmětů. Současně v protější části místnosti je přehled o přírodních krásách regionu, popsány jsou obilná pole, louky, společenský hmyz, luční ekosystémy atd. Vše doprovázeno bohatými sbírkami autentických přírodnin, obilnin, motýlů apod. Předměty archeologické části jsou řazeny chronologicky a v dalším sále se lze seznámit s keltskými nálezy z hostýnského oppida, velkomoravskými šperky, nástroji – to vše přehledně rozmístěno v nástěnných vitrínách. Dominantní roli v této části výstavy hraje diorama s dermoplastickými preparáty zvířat. Přírodovědnou část též tvoří přehled lesních dřevin, lišejníků lesního hmyzu atd. Poslední místnost uzavírá putování návštěvníka muzea dávnou minulostí, poznávání dědictví otců. Podobně jako je smrt logickým završením života, je závěrečným dioramatem výstavy pohřební scéna. K jednotlivým exponátům je k dispozici bohatý textový i obrazový materiál. Vedle zmíněných přírodnin je zde celá řada herbářů , plodů dřevin, lišejníků, vzorků listů, faunu zastupují sbírky motýlů a hmyzu, schránky měkkýšů a lihové preparáty vodních živočichů. Libreto a scénář celé expozice jsou zpracovány velmi poutavě. Přírodovědný úsek vytvořil PaedDr. Jiří Troneček, archeologická část byla navržena Mgr. Helenou Chybovou. Ryze kroměřížský charakter podtrhují citáty z díla Jindřicha Spáčila, jež jsou rozmístěny na bílých panelech na stěnách. Jediná vý-
-50-
tka by mohla směřovat některým nevhodně umístěným textům – těm, které jsou na panelech těsně nad vitrínami. Jelikož vitríny jsou poměrně vysoké, činí značné obtíže přečíst poslední řádky sdělení. I přes tuto drobnou vadu je expozice zajímavá, poučná a svým příhodným řešením též atraktivní.
2. Památník Maxe Švabinského Novodobou historii Památníku Maxe Švabinského lze počítat od počátku devadesátých let minulého století, kdy došlo k rozsáhlé reinstalaci původní expozice, přizpůsobené novým podmínkám a požadavkům. Stejně jako jiných objektů v držení Muzea Kroměřížska i některých obrazů z Památníku se dotkly restituční nároky původních majitelů. Konkrétně šlo o obrazy Chudý kraj, Splynutí duší aj. Kromě toho však několik obrazů nezištně poskytla paní Zuzana Švabinská, tedy fond Památníku nijak významně neutrpěl. Novou instalaci Památníku provedla Jana Brabcová-Orlíková z Národní galerie v Praze. Slavnostní otevření této nové expozice proběhlo 18. září 1993. K dalším úpravám79) pak došlo v letech 2002-2003, kdy bylo modernizováno osvětlení, zavedena nová elektroinstalace, poněkud změněno barevné řešení místností, byla obměněna kolekce vystavovaných grafik a maleb a expozice navíc o 40 děl obohacena. V této nové podobě80) můžeme Památník navštívit i dnes. Památník Maxe Švabinského v jeho současné podobě je rozložen, podobně jako v minulosti, do šesti místností prvního patra budovy muzea. Je koncipován citlivě a s velmi dobrou znalostí
Švabinského
života
–
expozice
je
uspořádána
-51-
v logickém chronologickém řazení, přičemž jedné místnosti odpovídá jedno Mistrovo životní a tvůrčí období. První
místnost
je
vhledem
do
umělcova
mládí,
tvůrčího
rozkvětu a odrazu k prvním vrcholným dílům. Celou výstavu otevírá Akt s červeným šátkem (olej, 1895) a Ženský půlakt zezadu (uhel, bílá křída, hnědý papír, 1893). Vedle těchto raných obrazů lze nalézt i první velkou (dnes by se řeklo prestižní) zakázku, jíž byla kompozice do vchodu Zemské banky v Praze na Příkopech. V Památníku lze nalézt dvě studie k této práci, jednak Sv. Václav žehná práci – studie k Zemské bance (tempera, 1896) a Práce, zřídlo blahobytu – studie k Zemské bance (tempera, 1896). Za nejvýraznější dílo této části lze považovat Růžový portrét – Podobizna Ely Vejrychové (olej, 1898) jehož předobrazem byla budoucí Švabinského manželka. Celkově je první místnost prodchnuta vřelým vztahem malíře k rodině Vejrychové a zejména k jeho múze Ele. Druhá místnost (jež je ve skutečnosti místností vstupní) představuje Švabinského jako člověka okouzleného přírodou i jako umělce, jenž velmi rád a často vyjadřoval své pocity a tvůrčí vize prostřednictvím grafiky. Nejzávažnějším dílem této části výstavy je bezesporu Rajská sonáta – I: Zjevení, II: Návrat z lovu, III: Únos, IV: Předjaří (čtyři dřevoryty, 19171920). Dále lze zmínit obrazy Kánoe v pralese (olej, 1929) nebo Život v pralese (suchá jehla, 1917) v nichž je patrné malířovo okouzlení exotickými a fantaskními světy. Zralý věk umělcův a dílo zobrazující jeho oblíbené léto a slunce je ústředním tématem třetí místnosti. Švabinského známá, ale rozporuplně přijímaná alegorie Žně je zde ukázána na několika studiích z let 1923-27, léto je zde oslaveno díly Žlutý slunečník – léto (olej, 1909), Srpnové poledne (dřevo-
-52-
ryt, 1918) nebo Slunovrat (suchá jehla, 1917). Mimo jiné je v této místnosti v několika grafikách připomenut Švabinského obdiv k Josefu Mánesovi. Předcházející období jsou pro Maxe Švabinského charakteristické mimo jiné okouzlením ženskou krásou, půvaby jeho múz, jimiž byly Ela a Anna Vejrychovy. Tato část umělcova života je ve čtvrté místnosti završena známým obrazem Ateliér (olej, 1916). Významnou etapou jeho tvůrčí dráhy však bylo též portrétování slavných postav české umělecké i politické historie. Švabinský
stvořil
řadu
portrétů,
jež
v nás
dodnes
formují
představy o zpodobněných osobnostech. Za všechny lze zmínit vystavené grafiky František Palacký III (litografie, 1912), Bedřich Smetana (litografie tuší, 1923), Alois Jirásek (suchá jehla, 1914) nebo T.G.Masaryk (lept, 1923). Kromě již zmíněných prací se Švabinský zabýval velkými společenskými zakázkami, jimiž byly např. v této místnosti vystavený Návrh na mozaiku Památníku osvobození na Žižkově (olej, 1935) nebo Návrh fresky pro aulu Právnické fakulty v Praze (olej, 1930). Závěr expozice je stejně jako podzim umělcova života charakteristický zasněnými pohledy na krajinu zalitou sluncem, zachycením květin, motýlů... Příroda a meditativní klid je cítit i z jednoho z posledních velkých dřevorytů Jan Křtitel (1930). V roce
1942
zemřela
Anna
Vejrychová
a
sedmdesátiletý
tvůrce se ve svém díle začal ohlížet a rekapitulovat svůj život. Na drobných grafikách se vrací ke svým milovaným motýlům, květinám i ženské kráse a souznění s přírodou. Vrací se též do kroměřížských zámeckých zahrad a s nostalgií, ale bez patosu, vzpomíná na své mládí. Zmínit lze litografie
Mladý Švabinský
v Podzámecké zahradě (1953), Tulipány (1954), Akt se svlačci
-53-
(1958) nebo Motýli s ženským aktem (kresba perem, kolorovaná akvarelem, 1953). Součástí expozice jsou také ukázky bankovek a známek, jež Švabinský navrhoval, a osobní předměty připomínající tohoto velkého kroměřížského rodáka. Ve vstupní místnosti je též vystavena umělcova busta od Jana Štursy81). Všechny místnosti této expozice jsou na stropech vybaveny bodovým
osvětlením,
které
poskytuje
dostačující
světelný
zdroj. U každého plátna se na kovovém štítku nachází dvojjazyčný název díla (v češtině a angličtině), přibližná datace a malířská technika. Velikost písma je odpovídající, divák si může všechna díla (díky tomu, že jsou kryta za sklem) prohlédnout zblízka, což platí i o názvu na popisném štítku. Plátna jsou rozmístěna podél stěn a několik menších grafických listů a návrhů je rozmístěno v prosklených skříních.
3. Zámek Chropyně Kromě stálých expozic a příležitostných výstav v budově čp. 38, spravuje Muzeum Kroměřížska několik objektů mimo své hlavní působiště. Jedním z nich je i zámek v Chropyni. Nynější
vnější
podoba
zámku
pochází
z let
1701-1703,
vnitřní interiéry se pak dočkaly svých definitivních úprav v padesátých letech 19. století (zejména oba hlavní sály zámku). Na začátku sedmdesátých let minulého století byl zámek v žalostném stavu -
zchátralý a ke kulturně-vzdělávacím účelům
nezpůsobilý. V roce 1972 se dostal do správy tehdy Okresního muzea v Kroměříži, jež o rok později zahájilo první rekonstrukční práce. Ty byly často přerušovány a nejintenzivněji se projevily až v letech 1978-1982.
-54-
V současnosti je zámek volně přístupný veřejnosti a skrývá několik zajímavých expozic. V přízemí je to skromný památník hudebního skladatele a krátce i ředitele Národního muzea Emila Axmana, v přilehlých výstavních prostorách bývají instalovány sezónní výstavy převážně etnografického zaměření82). V prvním patře je pak vedle Rytířského a Ječmínkova sálu v sousedních místnostech prezentována historie města Chropyně, počínaje pravěkem a dějinami místního zemědělství a rybníkářství, až po výstavu lidově kultury kraje. Ve druhém patře zámku je k vidění památník chropyňského rodáka Emila Filly83). Expozice je koncipována jako průřez Fillovou tvorbou s ukázkami jeho díla, včetně životopisných dat a předmětů z umělcova života.
4. Rymice – lidové stavby Třináct kilometrů severovýchodně od Kroměříže a pět kilometrů severozápadně od Holešova, na úpatí Hostýnských vrchů se nachází vesnice, jejíž historie sahá až k roku 1353. Tou vesnicí jsou Rymice, nevelká obec o necelých šesti stovkách obyvatelích. Rymice lákají návštěvníky kraje areálem památek lidového stavitelství východní Hané, jenž je ve správě Muzea Kroměřížska a o němž stručně pojedná tato kapitola. V sedmdesátých letech minulého století byly zrekonstruovány stavby, které jsou dnes součástí skanzenu a které velmi názorným způsobem návštěvníkům představují život a hospodaření na východní Hané v posledních dvou stoletích. Stavení jsou přístupné a lze tak nahlédnout do interiérů tradičních kuchyní, světnic atp. Součástí je též dílna vesnického sedláře a stará
kovárna
s výhní
a
kovářským
náčiním.84)
Z Bořenovic
-55-
(vzdušnou čarou 3km severovýchodně od Rymic) byl přenesen a v devadesátých letech rekonstruován větrný mlýn německého typu. Další
významnou
rymickou
stavbou
je
tvrz,
která
byla
dlouhá léta rekonstruována a slavnostně otevřena 9. června 2006. V přízemí této tvrze byly záhy zpřístupněny tři expozice. První, historická, je rozdělena do dvou částí, jež nesou název „Od kamenné sekerky k železné radlici“ a „Obrázky z dějin Rymic“. Další expozicí je zajímavý průřez historií větrných mlýnů na Moravě a Slezsku pojmenovaný „Cestou větru“ – zde by bylo dobré připomenout, že ve správě Muzea Kroměřížska jsou hned dva větrné mlýny: Již zmíněný rymický a druhý ve Velkých Těšanech. Třetí expozicí je pak výstava „Brázdou času“, která je nahlédnutím do dějin venkovského lidu na Hané. Každé stavení skanzenu je postaveno z tradičních materiálů,
s využitím
tradičních
technologií.
Domy
jsou
postaveny
z nepálených cihel či jsou to sruby opatřené hliněnou omítkou. Střechy jsou pokryty obvyklými slaměnými došky. Prohlídkový okruh trvá cca 90 minut85).
5. Výstavy v roce 2007 Není v možnostech této práce podat vyčerpávající přehled všech
výstav,
které
Muzeum
Kroměřížska
v posledních
letech
uspořádalo. Některé byly alespoň zmíněny v předcházejících odstavcích. V následujících řádcích přiblížím ty nejaktuálnější výstavy a akce, které zatím byly v muzeu k vidění v roce 2007. Od 25. ledna byla v Malé galerii uspořádána výstava s názvem „Núbie v dobách faraonů“. Jedná se o výstavu ze sbírek Národního
muzea
–
Náprstkova
muzea
a
Městského
muzea
-56-
v Moravské Třebové. Tato expozice představuje vůbec nejstarší království v oblasti subsaharské Afriky na horním toku Nilu. Návštěvník se dozví něco o historii této země, která vznikla v éře panovníků sídlících v Kermě (2500-1500 př.n.l.), uvidí její proměny v dobách egyptské nadvlády během Nové říše (15001070
př.n.l.)
a
v éře
rozkvětu
během
napatského
(1000-300
př.n.l.) a merojského období (300 př.n.l. – 350 n.l.). Návštěvníci zde mohou spatřit více než dva a půl tisíce let starý sarkofág egyptské kněžky boha Amona, kamenný reliéfní blok s vyobrazením egyptského krále Taharky, model chrámového okrsku na ostrově Fílé a dalších třicet exponátů. Výstava je plánována do konce dubna. Na schodišti muzea (před expozicí Příroda a člověk) byla od 26. února do 12. března k vidění výstava fotografií pracovníka
Muzea
Kroměřížska
Josefa
Ščotky
„Zvířata
Tanzanie
v národních parcích Ngorongoro a Lake Manyara.“ 15. března měla vernisáž velká retrospektivní výstava malíře a kreslíře Rudolfa Vejrycha86). Tento umělec byl bratrem první manželky Maxe Švabinského87) Ely, a pianisty Karla Vejrycha. Rudolf Vejrech je neprávem opomíjený tvůrce, zručný portrétista; rád maloval krajinu, veduty měst, zátiší či interiéry, které zpracovával v duchu českého impresionismu. Výstava je umístěna v Galerii v podloubí a její kurátorkou je kunsthistorička Jana Orlíková. Výstava by měla trvat do 22. dubna a pak se přemístí do Muzea Prostějovska, dále pak do Městské galerie v Litomyšli a nakonec do Oblastního muzea v Děčíně. Kromě výstav Muzeum Kroměřížska pořádá tzv. dílny. Z letošního roku lze jmenovat např. „Zábavné skládání“, „Výrobky z papírových roliček“ nebo „Veselé kolíčky na prádlo“. Významným počinem pak byla již zmíněná akce „Labyrint“.
-57-
VII. ZÁVĚR V této bakalářské práci, týkající se Muzea Kroměřížska, byla šířeji popsána nejen jeho současná činnost, ale také jeho historie od prvního volání po jeho vzniku v šedesátých letech 19. století. V Kroměříži bylo muzeum zřízeno poměrně pozdě. V první kapitole jsou nastíněny důvody, proč tomu tak bylo, s jakými problémy se muzejnictví v tomto městě muselo potýkat. Dále
je
v první
kapitole
ukázáno,
jakým
vývojem
muzeum
od
svých začátků v třicátých letech prošlo, jaké změny byly provedeny a jaký vliv to mělo na jeho činnost. Často se měnil název instituce, který do značné míry korespondoval s jeho aktuálním zaměřením. V další kapitole jsem se již zaměřila na současnost muzea. Stručně jsem popsala jakým směrem se muzeum ubírá, na co klade důraz a jakých návštěvních úspěchů dosahuje. Z uvedeného vyplývá, že Muzeum Kroměřížska v současnosti zažívá šťastné období. Součástí bakalářské práce je i stručný životopis Jindřicha Spáčila – člověka, jenž stál u zrodu muzea a jenž svými organizačními schopnostmi přispíval k bohatému kulturnímu životu Kroměříže. Bez něj by mnohé v novodobé historii města vypadalo jinak – viz např. slavná výstava „100 let českého národního života v Kroměříži“. Expoziční
činnost
muzea
jsem
rozdělila
do
dvou částí.
V první části se věnuji těm nejvýznamnějším výstavám, které uspořádalo muzeum v minulosti. Z uvedených příkladů je patrné, jaké zaměření v muzeu převládalo. Podrobněji byl popsán Památník Maxe Švabinského, jelikož ten je v současnosti asi nejznámější a nejvydařenější expozicí. V druhé části se již věnuji
-58-
současnosti a současným expozicím. Je zde ukázána proměna, jakou Památník Maxe Švabinského prošel, dále je zde popsána druhá stálá expozice – Příroda a člověk. Následují stručné odstavce, týkající se jiných významných objektů a výstav, jež jsou muzeem spravovány a prezentovány veřejnosti. Cílem
bakalářské
práce
bylo
předložit
komplexní
popis
historie a činnosti Muzea Kroměřížska. Historie byla podána v celé šíři – od prvních zmínek, od prvních názorů, jež hlásaly nutnost zřízení muzea, přes skutečný vznik instituce, protektorát, 41 let komunistického režimu až do doby porevoluční, do dnešních dnů. Expoziční, osvětová i památková činnost muzea byla také popsána dosti podrobně. Z těchto důvodů lze považovat cíle práce za splněné.
-59-
RESUMÉ Tato bakalářská práce se podrobně věnuje historii Muzea Kroměřížska. Na několika stranách je zevrubně popsána situace přecházející
samotnému
vzniku
této
instituce,
obtíže
s ním
spojené i samotné založení muzea. Každé významné období je popsáno v samostatné kapitole a přehledně je tím zachycen vývoj muzea až do současnosti. Dále je detailněji pohlédnuto na současné působení muzea. Alespoň symbolicky stručným životopisem Jindřicha Spáčila bylo vzpomenuto na nejvýznamnější postavy, které se zasloužily o vznik a chod Muzea Kroměřížska. V závěru jsou přehledně popsány ty nejvýznamnější expozice, které muzeum v minulosti vytvořilo, a také je vylíčena výstavní činnost muzea dnešních dnů. Důraz je přitom kladen na Památník Maxe Švabinského, který byl poprvé otevřen v roce 1965 a přes několikero zásadních proměn funguje dodnes.
-60-
ODKAZY O POZNÁMKY 1)
FIŠER, Zdeněk: Padesát let kroměřížského muzea (1933-1983), s. 6
2)
Jedním z podnětů bylo však také ostudné mizení soukromých sbírek. Např. 18. prosince 1885 přijel do Kroměříže kustod lineckého muzea Kolb a odvezl si jako dar od p. Hampla soubor asi 8000 mincí. 3)
FIŠER, Zdeněk: Padesát let kroměřížského muzea (1933-1983), s. 8
4)
Někteří autoři poukazují též na politické pozadí vzniku Jednoty, která vznikla za podpory lidí stojících za časopisem Velehrad. Tito lidé chtěli získat příznivce jimi zastupovanému politickému směru. 5) Šlo vlastně o druhý pokus, neboť první odbor vznikl již v r. 1892. Ten však zanikl po první schůzi. 6)
Stanovy sepsal Dorazil se svými přáteli již v březnu 1896 a v září téhož roku byly schváleny výnosem C. k. místodržitelství. 7)
Knihovna, kterou Muzejní a knihovní jednota provozovala, byla převzata r. 1920 do správy města, včetně movitého majetku a muzejní sbírky o počtu 562 inv.č. 8)
BREITENBACHER, Antonín: Museum v arcibiskupském zámku v Kroměříži, s. 148
9)
Ve svém publikovaném výčtu dochází k počtu 1212 předmětů
10)
SPÁČIL, Jindřich: Budeme míti v Kroměříži museum?, s. 91
11)
Tamtéž, s. 91
12)
SPÁČIL, Jindřich: O významu krajinských museí, s. 57
13)
Po roce 1941 byla uspořádána např. výstava skla a porcelánu, výstava 500 let knihtisku a v r. 1943 též souborná výstava malířského díla Maxe Švabinského k jeho 70. narozeninám.
14)
Ředitelem oslav byl Jindřich Spáčil
15)
TOMÁŠEK, Václav: Dvacet let muzea v Kroměříži, s. 77-78
16)
Soubory nábytků, cínové nádobí, porcelán, sklo, řada obrazů a grafických listů, různé kuriozity apod. Konfiskáty pocházely též z klášterů. 17)
CHRÁST, Viktor: Historie a Muzeum Kroměřížska, str. 5
18)
Úřední název muzea až do roku 1954
19)
TOMÁŠEK, Václav: Dvacet let muzea v Kroměříži, s. 78
20)
FILIP, J: Reorganizace pravěkých sbírek muzea v Kroměříži, s.344-345
21)
CHRÁST, Viktor: Historie a Muzeum Kroměřížska, s. 5
22)
Pod jeho vedením bylo muzeum značně obohaceno na sbírkových fondech, čítajících v r. 1958 35 000 inventárních čísel mimo knihovny, která měla přes 20 tisíc svazků.
23)
PÁLKA, Petr: 70 let muzea v Kroměříži, s. 18
24)
TOMÁŠEK, Václav: Činnost Okresního muzea v Kroměříži v roce 1960, s.161
-61-
25)
1. historicko-vlastivědné, 2. galerie (staré umění, grafika), 3. hudební archiv, 4. knihovna
26)
Toto se mělo ještě zvýraznit po správních reformách z r. 1960, kdy muzeum mělo působit na území bývalých okresů Kroměříž a Holešov. 27) V archeologicky bohatém území Kroměřížska nebylo např. dlouhodobě vůbec obsazeno místo archeologa 28)
TOMÁŠEK, Václav: Z historie muzea v Kroměříži, s. 3
29)
TOMÁŠEK, Václav: Dvacet let muzea v Kroměříži, s. 82
30)
K neoficiálnímu otevření došlo 25. června k slavnostnímu pak 6. září 1964
31)
TOMÁŠEK, Václav: Dvacet let muzea v Kroměříži, s. 83
32)
Tato výstava byla instalována v II. poschodí zámku a zahrnovala v sobě pět částí: Politickou, zemědělskou, průmyslovou, družstev a komunálních služeb a školskou a kulturní.
33)
COUFALÍK, Jan: Úkoly muzejnictví v kroměřížském okrese, s. 3-4
34)
FIŠER, Zdeněk: Padesát let kroměřížského muzea (1933-1983), s. 16
35)
František Skopalík (18.6.1822 – 2.3.1891), starosta Záhlinic, zemský poslanec, člen říšské rady. Kromě publicistické činnosti se zajímal o dějiny a místopis a byl též významným průkopníkem na poli zemědělství. 36)
František Táborský (16.1.1858 – 21.6.1940), spisovatel a básník, rodák z Bystřice pod Hostýnem. Byl významným představitelem veřejného života a národní kultury, působil mj. i jako výtvarný kritik, úspěšný organizátor či sběratel památek lidového umění. 37)
COUFALÍK, Jan: Úkoly muzejnictví v kroměřížském okrese, s. 4
38)
PÁLKA, Petr: 70 let muzea v Kroměříži, s. 21
39)
Dnešní sídlo muzea.
40)
Návštěvnost vykazovala v prvních letech existence muzea spíše klesavou tendenci: r. 1934 – 3312 návštěvníků, r. 1936 – 1832 návštěvníků, r. 1938 – 1260 návštěvníků. Výrazně odlišná čísla pak pochází z konce 50. let a z období Uměleckohistorického muzea (ovšem zde jsou kromě muzejních akcí započítány i návštěvnosti galerie starého umění kroměřížského zámku, která tehdy patřila pod muzeum): r. 1956 – 55 858 návštěvníků, r. 1958 – 82 160 návštěvníků, r. 1960 – 73 835 návštěvníků, r. 1963 – 80 230 návštěvníků. Období Okresního muzea je charakteristické poklesem návštěvnosti (s výjimkou r. 1973, kdy byla pořádána výstava k 100. výročí narození Maxe Švabinského): r. 1971 – 37 508 návštěvníků, r. 1973 – 104 229 návštěvníků, r. 1975 – 26 186 návštěvníků, r. 1976 – 16 033 návštěvníků. Změna koncepce pak přinesla ovoce v podobě vzrůstajícího zájmu o muzeum: r. 1977 – 38 728 návštěvníků, r. 1978 – 42 890 návštěvníků, r. 1979 – 42 272 návštěvníků, r. 1980 – 55 235 návštěvníků, 1981 – 60 624 návštěvníků. 41) 42)
PÁLKA, Petr: 70 let muzea v Kroměříži, s. 22
Této výstavě předcházel v r. 1972 cyklus výstav Švabinského žáků – Jaroslav Vodrážka, Cyril Bouda, Karel Štika, Karel Miller, Alois Moravec, Václav Fiala.
-62-
43)
CHRÁST, Viktor: Historie a Muzeum Kroměřížska, s. 5
44)
PÁLKA, Petr: 70 let muzea v Kroměříži, s. 23
45)
Tamtéž s. 23
46)
FIŠER, Zdeněk: Rok 1983 – Rok padesátého výročí založení muzea ve městě Kroměříž, s. 2
47)
FIŠER, Zdeněk: Padesát let kroměřížského muzea (1933-1983), s. 25-26
48)
FIŠER, Zdeněk: Ohlédnutí za léty 1981 – 85 v Muzeu Kroměřížska, s. 2
49)
Emil Axman (3.6.1887 – 25.1.1949), hudební skladatel a folklorista, narozen v Ratajích v rodině učitele. Vyrůstal v Chropyni, která ho v r. 1933 jmenovala čestným občanem města. 50)
FIŠER, Zdeněk: Padesát let kroměřížského muzea (1933-1983), s. 31
51)
FIŠER, Zdeněk: Ohlédnutí za léty 1981 – 85 v Muzeu Kroměřížska, s. 1
52)
PÁLKA, Petr: 70 let muzea v Kroměříži, s. 27
53)
Kašparova vila byla postavena v roce 1933. Jejím prvním majitelem byl akademický malíř a ilustrátor Adolf Kašpar (např. ilustrace k Babičce), který však o rok později zemřel. Až do komunistické konfiskace vilu držela rodina Ondrúškova, následně vila sloužila jako zdravotní středisko, kanceláře JZD, lidová knihovna a od r. 1988 jako muzeum. Po restituci je veřejnosti nepřístupná. 54)
Slavnostně otevřena 5. října 1995
55)
K nejvýznamnějším výstavám patřila výstava o životě a díle barokního hudebníka Pavla Josefa Vejvanovského, dále výstava „Malované letopočty“, jež byla součástí dalšího ročníku Hanáckých slavností. 56) Za rok 1993 lze zmínit přednášku „Přínos Františka Skopalíka ze Zahlinic k etnologii rodiny“ přednesenou V. Přikrylem na konferenci v Olomouci. 57)
Tehdy ještě za účasti Památníku národního písemnictví.
58)
V roce 2005 se uskutečnil už pátý ročník.
59)
Asi deset kilometrů jihovýchodně od Kroměříže
60)
MERCOVÁ, Markéta: Ohlédnutí za Jindřichem Spáčilem, s. 14
61)
Např. trilogie Ať žije sněm (1947), Lásky a rebelie (1961) a Tisíce růží (1966). 62)
Např. trilogie Prstýnek s rubínovým kamenem (1971), Náušnice z Madagaskaru (1977) a Náhrdelník z hostýnského hradiště (1984) nebo dětmi nejčtenější krátké příběhy souhrnně vydané pod názvem Velocipéd, stroj rychlonohý (1971) 63)
KLAPIL, Petr: Životní osudy, s. 10
64)
BELZOVÁ, Zuzana: Tvorba Jindřicha Spáčila, s. 15
65)
MERCOVÁ, Markéta: Ohlédnutí za Jindřichem Spáčilem, s. 14
-63-
66)
CHYBOVÁ, Helena, FIALOVÁ, Anežka, VESELÁ, Svaťka: Přehled ředitelů a soupis zaměstnanců, s. 63 67)
FIŠER, Zdeněk: Padesát let kroměřížského muzea (1933-1983), s. 20-21
68)
Muzeum mj. realizovalo např. doprovodnou výstavu „Co dala Kroměříž naší kultuře a umění v letech 1848-1948“.
69)
Nehledě na to, že vedle Spáčila byl v organizačním výboru i ředitel muzea Stanislav Hlobil. 70)
MERCOVÁ, Markéta: Ohlédnutí za Jindřichem Spáčilem, s. 14-15
71)
FILIP, J: Reorganisace pravěkých sbírek musea v Kroměříži, s. 344-345
72)
SPURNÝ, Václav: Nová instalace archeologických a historických sbírek muzea v Kroměříži, s. 274 73)
Celým jménem Maxmilián Theodor Jan Švabinský, narozen 17. září 1873 jako nemanželský syn Marie Švabinské a Jana Novotného. Po studiích u prof. Pirnera na pražské Akademii výtvarných umění se spolu s Janem Preislerem, Antonínem Slavíčkem a Milošem Jiránkem stal významným představitelem českého moderního umění. Ačkoli trvale žil v Praze, Kroměříž mu zůstala velmi blízká. V roce 1924 mu byl rodným městem udělen titul Čestný občan. Max Švabinský zemřel v Praze 10. února 1962, pochován je na Vyšehradě. 74)
První souborná výstava byla uspořádána v roce 1924 v Rotundě Květné zahrady při příležitosti umělcových padesátin. Výstava byla iniciována Klubem přátel umění, jenž vznikl rok předtím. Bylo vystaveno 254 děl, jež zhlédlo na pět tisíc návštěvníků. Dalším holdem Švabinskému bylo odhalení pamětní desky v roce jeho šedesátých narozenin a současně pojmenování jeho jménem části nábřeží řeky Moravy. V rámci oslav „100 let českého národního života v Kroměříži“ byla v aule a přilehlých místnostech české státní reálky uspořádána další velká výstava čítající 154 grafik. Již předtím byla Klubem přátel umění založena sbírka více než 100 Švabinského grafických listů, jež později tvořila základ sbírky Památníku. I osmdesáté výročí narození bylo pádným důvodem k zahájení souhrnné výstavy. Tentokrát bylo v zámku pobočkou Národní galerie v Kroměříži, MěNV Kroměříž a Ústředním svazem čs. výtvarných umělců uspořádána výstava umělcova raného díla, která trvala dva měsíce. Nedlouho poté pokračovala v 7 sálech zámku trvalá expozice Švabinského grafiky. 75)
ŠVABINSKÁ, Zuzana: Ke stodesátému výročí narození Maxe Švabinského, s. 11
76)
PETRŮ, Jaroslav: Památník Maxe Švabinského v Kroměříži, s. 515-517
77)
Švabinský se s rodinou Vejrychů seznámil v roce 1895 a jejich dcera Ela se stala jeho životní múzou, již si v červnu 1900 vzal za manželku.
78)
Z panelu expozice Příroda a člověk, umístěného ve třetí místnosti.
79)
Opět podle libreta Jany Orlíkové-Brabcové.
80)
Expozice byla slavnostně otevřena 11. dubna 2003.
81)
ORLÍKOVÁ, Jana: Max Švabinský - Okouzlený milovník života, s. 67-74
82)
Zámek Chropyně. [cit. 2007-03-24]. Dostupné z
-64-
83)
Emil Filla (4.4.1882 v Chropyni – 7.10.1953 v Praze) – český malíř, grafik, sochař, výtvarný teoretik, profesor na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. 84)
Rymice – lidové stavby. [cit. 2007-03-24]. Dostupné z
85) Rymice – lidov0 stavby. [cit. 2007-03-24]. Dostupné z 86)
18.1.1882 v Podmoklanech nad Labem – 18.2.1939, pohřben v Kozlově u České Třebové. 87)
Právě Max Švabinský byl ten, kdo Rudolfa Vejrycha přivedl k malování.
-65-
SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY
Monografie: CHYBOVÁ, Helena, FIALOVÁ, Anežka, VESELÁ, Svaťka: Přehled ředitelů a soupis zaměstnanců. In 70 let muzea v Kroměříži, 1.
vyd.
Kroměříž:
Muzeum
Kroměřížska,
2003,
s.
63-75.
ISBN 80-85945-32-0 ORLÍKOVÁ, Jana: Max Švabinský – Okouzlený milovník života. 1. vyd. Praha: Gallery, 2003. 74 s. ISBN 80-86010-67-8 PÁLKA,
Petr:
v Kroměříži,
70. 1.
let
muzea
vyd.
v Kroměříži.
Kroměříž:
Muzeum
In
70
let
muzea
Kroměřížska,
2003,
s. 7-41. ISBN 80-85945-32-0
Soupis
akcí
muzea.
In
MUZEUM:
Sborník
Muzea
Kroměřížska,
1. vyd. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska, r. I, 1998, s. 101-112. ISBN 80-85945-17-7
Soupis 1.
akcí
vyd.
muzea.
Kroměříž:
In
MUZEUM:
Muzeum
Sborník
Muzea
Kroměřížska,
r.
Kroměřížska, II,
1999,
s. 137-147. ISBN 80-85945-20-7
Soupis 1.
akcí
vyd.
muzea.
Kroměříž:
In
MUZEUM:
Muzeum
Sborník
Muzea
Kroměřížska,
r.
Kroměřížska, III,
2000,
s. 150-158. ISBN 80-85945-28-2
Soupis 1.
akcí
vyd.
muzea.
Kroměříž:
In
MUZEUM:
Muzeum
s. 172-178. ISBN 80-85945-31-2
Sborník
Muzea
Kroměřížska,
r.
Kroměřížska, IV,
2001,
-66-
SPÁČIL, Jindřich: O významu krajinských musei. In 70 let muzea v Kroměříži, 1. vyd. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska, 2003, s.57-61. ISBN 80-85945-32-0 Články:
BELZOVÁ, Zuzana: Tvorba Jindřicha Spáčila. In Kvasické noviny, 2006, č.3, s. 15
BREITENBACHER, Antonín: Museum v arcibiskupském zámku v Kroměříži. In Časopis Vlasteneckého musejního spolku v Olomouci, r. XXXVIII, 1927, s. 148-174
COUFALÍK, Jan: Úkoly muzejnictví v kroměřížském okrese. In Věstník
okresního
musea
v Kroměříži,
červen
1971,
s.
6-9,
tamtéž týž autor Úvodem, s. 3-5
FILIP, J.: Reorganizace pravěkých sbírek musea v Kroměříži. In Archeologické rozhledy, 1951, III, s. 344-345
FIŠER, Zdeněk: Ohlédnutí za léty 1981-85 v Muzeu Kroměřížska, In Zpravodaj Muzea Kroměřížska, 1986, č.2, s. 1-4
FIŠER, Zdeněk: Padesát let kroměřížského muzea (1933-1983). In
Studie
Muzea
Kroměřížska.
Muzeum
Kroměřížska,
1983,
s. 4-34
FIŠER, Zdeněk: Rok 1983 – Rok padesátého výročí založení muzea ve městě Kroměříž. In Zpravodaj Muzea Kroměřížska, 1983 č.2, s. 1-3
-67-
CHRÁST, Viktor: Historie a Muzeum Kroměřížska. In Zpravodaj Muzea Kroměřížska, 1984, č.1, s. 1-10
KLAPIL, Petr: Životní osudy. In Kvasické noviny, 2003, č.2, s. 10
KLUSAL, Oldřich: Památník národního umělce, Dr.h.c. Maxmiliána Švabinského v kroměřížském muzeu. In Věstník okresního musea v Kroměříži, 1972, s. 3-13
MERCOVÁ, Markéta: Ohlédnutí za Jindřichem Spáčilem. In ZVUK, jaro 1999, s. 13-15
PETRŮ,
Jaroslav:
Památník
Maxe
Švabinského
v Kroměříži.
In Památky a příroda, 1982, č.9, s. 513-518
SPÁČIL, Jindřich: Budeme míti v Kroměříži museum? In Informace osvětových sborů, 1932, č.7/8, s. 91-92
SPURNÝ,
P.:
Nová
instalace
archeologických
a
historických
sbírek musea v Kroměříži. In Archeologické rozhledy, 1957, IX, s.274
STRÁNSKÝ, Jiří: Uplynulý rok v Muzeu Kroměřížska. In Kroměřížský zpravodaj, 2005, č.2, s. 29
ŠVABINSKÁ, Zuzana: Ke stodesátému výročí narození Maxe Švabinského. In Zpravodaj Muzea Kroměřížska, 1983, č.1, s. 11-13
-68-
TOMÁŠEK, Václav: Činnost okresního musea v Kroměříži v roce 1960. In Věstník musea v Kroměříži, r. IV, 1961, s.161-162
TOMÁŠEK, Václav: Dvacet let muzea v Kroměříži. In Věstník musea v Kroměříži, r. VIII, 1965, č. 19, s.77-86
TOMÁŠEK,
Václav:
Výroční
zpráva
Muzea
Kroměřížska
za
rok
za
rok
za
rok
1991. In Zpravodaj Muzea Kroměřížska, 1992, č.1, s. 1-4
TOMÁŠEK,
Václav:
Výroční
zpráva
Muzea
Kroměřížska
1992. In Zpravodaj Muzea Kroměřížska, 1993, č.1, s. 1-3
TOMÁŠEK,
Václav:
Výroční
zpráva
Muzea
Kroměřížska
1993. In Zpravodaj Muzea Kroměřížska, 1994, č.1, s. 1-4
TOMÁŠEK, Václav: Z historie muzea v Kroměříži. In Věstník musea v Kroměříži, r.I,
1958, s. 1-4
Internetové odkazy:
Muzeum
Kroměřížska
[online].
Kroměříž:
Muzeum
Kroměřížska,
2006. [cit. 2007-03-23]. Dostupné z WWW:
Zámek Chropyně. In Muzeum Kroměřížska [online]. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska, 2006. [cit. 2007-03-24]. Dostupné z WWW:
-69-
Rymice – lidové stavby. In Muzeum Kroměřížska [online]. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska, 2006. [cit. 2007-03-24]. Dostupné z WWW:
Nepublikované materiály:
STRÁNSKÝ, Jiří: Výroční zpráva Muzea Kroměřížska, nepublikovaný text pro interní potřeby Zlínského kraje. 2005
STRÁNSKÝ, Jiří: Výroční zpráva Muzea Kroměřížska, nepublikovaný text pro interní potřeby Zlínského kraje. 2006
STRÁNSKÝ, Jiří: Výroční zpráva Muzea Kroměřížska, nepublikovaný text pro interní potřeby Zlínského kraje. 2007
-70-
SEZNAM PŘÍLOH Obr. 1 – Budova Muzea Kroměřížska čp.38 na Velkém náměstí Obr. 2 – Protokol o ustavení Muzejní a knihovní jednoty 20.12.1896 Obr. 3 – Zápis ustavující schůze Kuratoria Městského musea v Kroměříži 5.2.1933 Obr. 4 – Josef Dorazil Obr. 5 – Antonín Breitenbacher Obr. 6 – Jindřich Spáčil při otevření Městského muzea 4.3.1934 Obr. 7 – Kancelář Městského muzea v r. 1945 Obr. 8 – Expozice historie Kroměřížska od pravěku do roku 1948, instalované na radnici. Stav z r. 1945 Obr. 9 – Památník Maxe Švabinského (První místnost s Růžovým portrétem, březen 2007) Obr. 10 – Památník Maxe Švabinského (Průhled do 3. až 6. místnosti, březen 2007) Obr. 11 – Památník Maxe Švabinského (Pohled z páté místnosti s dřevorytem Jan Křtitel, březen 2007) Obr. 12 – Expozice Příroda a člověk (ukázka dioramatu archeologické části, březen 2007)) Obr. 13 – Památník Maxe Švabinského (Vstupní místnost s bustou umělce, březen 2007) Obr. 14 – Expozice Příroda a člověk (průchod mezi 1. a 2. místností, březen 2007) Obr. 15 – Expozice Příroda a člověk (Druhá místnost, 2007) Obr. 16 – Expozice Příroda a člověk (Třetí místnost, 2007) Obr. 17 – Zámek Chropyně (Hanácké slavnosti, květen 2001) Obr. 18 – Větrný mlýn ve Velkých Těšanech (r. 2003) Obr. 19 – Rymice – došková chalupa (r. 2003) (Obr. 2–8 a 17-19 převzaty s laskavým svolením ing. Jiřího Stránského, ředitele Muzea Kroměřížska.)
-71-
PŘÍLOHY
Obr.1 – Budova Muzea Kroměřížska čp.38 na Velkém náměstí
Obr. 2 – Protokol o Muzejní a knihovní 20.12.1896
ustavení jednoty
Obr. 3 – Zápis ustavující schůze Kuratoria Městského musea v Kroměříži 5.2.1933
-72-
Obr. 4 – Josef Dorazil
Obr. 5 – Antonín Breitenbacher
Obr. 6 – Jindřich Spáčil při otevření Městského muzea 4.3.1934
Obr. 7 – Kancelář Městského muzea v r. 1945
Obr. 8 – Expozice historie Kroměřížska od pravěku do roku 1948, instalované na radnici. Stav z r. 1945
Obr. 9 – Památník Maxe Švabinského (První místnost s Růžovým portrétem, březen 2007)
Obr. 10 – Památník Maxe Švabinského (Průhled do 3. až 6. místnosti, březen 2007)
-73-
Obr. 11 – Památník Maxe Švabinského (Pohled z páté místnosti s dřevorytem Jan Křtitel, březen 2007)
Obr. 12 – Expozice Příroda a člověk (ukázka dioramatu archeologické části, březen 2007)
Obr. 13 – Památník Maxe Švabinského (Vstupní místnost s umělcovou bustou, březen 2007)
Obr. 14 – Expozice Příroda a člověk (průchod mezi 1. a 2. místností, březen 2007)
Obr. 15 – Expozice Příroda a člověk (Druhá místnost, březen 2007)
Obr. 16 – Expozice Příroda a člověk (Třetí místnost, březen 2007)
-74-
Obr. 17 – Zámek Chropyně (Hanácké slavnosti, květen 2001)
Obr. 18 – Větrný mlýn ve Velkých Těšanech (r. 2003)
Obr. 19 – Rymice – došková chalupa (r. 2003)
