-1-
E-zin sci-fi rubriky Neviditelného psa. ročník 1. číslo 1/2007 šéfredaktor Jan Pechanec zástupce šéfredaktora Petr Holan grafická úprava Jan Pechanec kontakt
[email protected] obálka Nell Blevins, (c) 2006
(c) Sarden, 2007
-2-
OBSAH OBSAH .................................................................................. 2 ÚVODNÍK ............................................................................. 3 RETRO................................................................................. 3 26.5. 2000 První úvodník Sardenu ................................ 3 LITERATURA...................................................................... 4 RECENZE ............................................................................. 4 Jana Rečková, Více než 24 a 1/2 hodiny denně ............. 4 Zdeněk Žemlička, Čas rytířů.......................................... 4 Neal Stephenson, Kryptonomikon ................................. 5 Tonke Dragtová, Planoucí lesy Venuše......................... 5 John Moore, Zlý princ Charlie...................................... 6 Svatopluk Doseděl, Zlo přichází třikrát......................... 6 Ondřej Neff, Rock mého života...................................... 6 Mike Resnick, Prorok .................................................... 7 Antologie Polaris: 2006 ................................................ 7 Tad Williams, Stínové pomezí........................................ 8 A. E. van Vogt, Isherské obchody se zbraněmi .............. 9 Robert Sheckley, Lístek na Tranai................................. 9 Poul Anderson, Stráž času........................................... 10 Mary Gentle, Vzestup Kartága - kniha o Ash 2 ........... 10 Stephen King, Puls ...................................................... 11 Pevnost 1/2007, za stejnou cenu více muziky .............. 12 RETRORECENZE ................................................................ 14 26.5. 2000 - Joe. R. Lansdale - Bizarníma rukama ..... 14 31.5. 2000 - Dobrodružství dotazníku ......................... 14 POVÍDKY ........................................................................... 16 Splněné přání............................................................... 16 Jedno krásné PF.......................................................... 17 Moře smrti (The Sea of Death).................................... 18 Souboj.......................................................................... 22 Zlaťák .......................................................................... 25 UKÁZKY............................................................................ 27 Poul Anderson, Stráž času........................................... 27 Juraj Červenák, Bohatýr - Ocelové žezlo .................... 30 FILMY ................................................................................. 37 Idiocracy...................................................................... 37 Eragon......................................................................... 37 Noc v muzeu ................................................................ 38 DVD: Muž z prvního století......................................... 39 Přehled chystaných filmů SFFH v kinech.................... 40 Boxoffice SFFH aneb jak si vedou naši?..................... 40 Nominace na Oskary ................................................... 41 Nominace na Zlaté maliny 2006.................................. 42 FANDOM ............................................................................ 44 LITERÁRNÍ SOUTĚŽE ......................................................... 44 Vvyhlášení literární soutěže Vidoucí 2007 .................. 44 Časopis Fantázia vyhlasuje Cenu Fantázie 2007........ 44 Vyhlášení literární soutěže Zlatá zebra 2007 .............. 45 Vyhlášení 3. ročníku Rokle šeré smrti ......................... 45 CHYSTÁ SE........................................................................ 45 Trpaslicon 2007........................................................... 45 Vítězný únor 2007........................................................ 45 O dryják Marti Sodergen............................................. 45 OCENĚNÍ ........................................................................... 46 Nominace na ceny Aurealis 2006 ................................ 46
Předběžné nominace na ceny Nebula 2006 ................. 47 Nominace na cenu P. K. Dicka.................................... 47 Nominace na BSFA 2007............................................. 48 Nominace na cenu A. C. Clarka 2007 ......................... 48 REPORTÁŽE ....................................................................... 49 Tolkiencon 2007, aneb cesta tam a zase zpátky........... 49 Co by dnes napsal Jules Verne? .................................. 50 Rinceoirí a Jana Šouflová v Příbrami ......................... 51 Několik povrchních dojmů z Pragoconu 2007............. 51 NOSTALGICKÝ REPORT...................................................... 52 Připodotknutí staré dinosauřice .................................. 52 LIDÉ..................................................................................... 53 Místo, kde vznikal Krakatit.......................................... 53 Stretnutie s autorkou a autogramiáda v Brlohe........... 54 Kdo je kdo v české a slovenské SF v otázkách a odpovědích................................................................... 54 Isaac Asimov vynálezcem ............................................ 54 Jan Matzal Troska - český Verne nebo jenom šmíra? . 55
-3-
ÚVODNÍK Rok se s rokem sešel, jak bývá zvykem, a přišel čas rekapitulovat události jednoho planetárního oběhu kolem svého slunce, stejně jako plánovat věci nadcházející. Pro pořádek začneme letmou rekapitulací. Rok 2006 Sardenu přinesl zejména stabilizaci jednodenní aktualizace a návrat k tomu (téměř), co vybudoval Pagi. Obnovil jsem publikování povídek (a našel několik slibných povídkářských talentů), nabídl vám oblíbenou rubriku ukázek knih (zde si nedovedete ani představit, jak tuto službu poskytovanou zdarma dokáže převážná většina nakladatelů ignorovat a raději kolikrát volí drahé reklamy v časopisech pro jiné cílové čtenářstvo – tento boj však nevzdávám), obnovil jsem spolupráci s komiksovým portálem Komiks.cz a proto se nemusíte bát, že by vám unikla nějaká novinka ze světa obrázkových knih. Stále funguje aktualní seznam vyšlých titulů, který se k mému překvapení drží nad průměrnou denní návštěvností jednotlivých příspěvků. To, kde Sarden trochu tratil, byly žhavé filmové novinky, přidat hodlám také v životopisném zaměření Sardenu a po dlouhé době se pokusíme obnovit nejoblíbenější drbárnu.
Minulý rok se pravidelný čtenář mohl setkat s téměř šesti stovkami příspěvků, což je při současném počtu trvalých redaktorů a v porovnání s konkurencí výkon veskrze nadlidský. U nás toho bylo skutečně málo, co by člověku mohlo z oblasti žánrů SFFH uniknout. Zaměření Sardenu zůstalo hlavně zpravodajské a v několika ohledech nemá na českém internetu konkurence (stojí to ale mnoho sebeobětování a lásky k fantastice). Jedná se zejména o pravidlné reportáže z conů (ač se jich osobně účástním v malém počtu, tak musím poděkovat všem lidičkám, kteří je pro Sarden píší – Janě Dvořáčkové, Darth Ziře, Hanině Veselé, Honzovi Kovanicovi a několika dalším). Můj dík dále patří všem organizátorům a fanům, kteří se naučili včas posílat upoutávky na chystané akce, ať už cony, různé soutěže, autogramiády a podobné záležitosti. Zčistajasna jsem se ocitl u slov díků, pak nesmím zapomenout zmínit (mezi desítkami přispěvatelů) Pagiho, jenž je mi pevnou oporou v udržování vysoké laťky tohoto webu. Tolik asi ke vzpomínání na minulost, ačkoli uplynulých dvanáct měsíců nepřinášelo pouze to dobré. Osud rozhodl o odchodu několika významných tvůrců světové fantastiky (Poledouris, Williamson, Nelson Bond, J. M. Ford, C. L. Grand, Gemmell, Feintuch či Lem). Svým dílem utvářeli fantastiku po dlouhou dobu a zanechali po sobě dostatečně trvalý odkaz, abychom nezapomněli, ale dokázali si z nich vzít příklad a jejich děl potěšení či ponaučení. Jak už jsem řekl, nový rok 2007 bude ve znamení změn. Kromě stávajících rubrik a pravidelných článků jsem se rozhodl posílit právě nedostatečně zajištěné sekce. Více filmu, drbů, povídek – to je naše heslo. Jako novinku, to už asi tušíte, jsem se rozhodl pro souhrná měsíční vydání v podobě e-zinu, kde naleznete všechny vydané recenze, nejlepší povídky, výtahy z ukázek, životopisy a také seznam očekávaných akcí na měsíc příští. Aby toho nebylo málo, snažíme se zajistit vydolování archivu starého Neviditelného psa, tudíž se budete retrospektivně setkávat s nestárnoucími záležitostmi. Tento úvodník docela protahuji, ale „bohužel“ jsem ještě neskončil. Plány jsou jedna věc a realita neboli skutečnost druhá. Proto vás touto cestou vybízím, aby jste se také stali redaktory našeho deníku o SFFH. Vím, nemáme příliš co
nabídnout, tahle práce závisí na nadšení a dobrovolnosti, jak jsem naznačil výše (respektive níže v levém sloupci). Přesto se nebojte a pošlete nám svůj názor na dílo, které jste nedávno četli nebo viděli, zkuste zaslat svou povídku (ale nejprve si ji po sobě přečtete a zamyslete se, zda-li by nesnesla trochu úprav a korektur), informujte nás o chystaných akcí. To vše na náš redakční mail:
[email protected]. Samozřejmě ještě nevím, jak se budete stavět k e-zinu, proto očekávám, že mně své připomínky, výtky, návrhy také zašlete do elektronické schránky. Budu se těšit. Nejzajímavější a nejpřínosnější kritiky zveřejníme v listárně, v následujícím vydání. Nu, co ještě říci? Snad jen, že pár doplňků oproti on-line článkům v e-zinu naleznete a doufám, že vás potěší. Váš šéfredaktor P.S.: Abych nezapomněl. V anketě na webu naleznete novou otázku.
Retro 26.5. 2000 První úvodník Sardenu sci-fi sekce NP: přijďte pobejt! (pagi) Dnes otvíráme novou rubriku – nebo, chcete-li, sekci – Neviditelného Psa. Člověk v kontextu neustávající proměny světa způsobené rozvojem vědy a techniky v tom nejširším chápání byl vždycky zajímavým tématem. A tématem širokým – od Asimovových Ocelových jeskyní či Lemových Astronautů přes Bradburyho Marťanské kroniky až po Barbara Conana či Pozemšťana na Marsu – všechna tato díla vyjadřují vztah autora a jeho čtenářů k vědě a technice: nadšené přijímání, zdůrazňování lidského rozměru anebo úplné popírání, vše realizované téměř každým myslitelným způsobem od vynikajících děl přes řemeslo až po všestranný brak (jen se dohodnout, co je co). Se sci-fi jste se na obrazovkách NP setkávali od samého začátku – Ondřej Neff neskrýval svůj vztah k tomuto tématu, kterému ostatně zasvětil podstatnou část své tvorby, a s ním na stránky NP vstupovali se sci-fi tématy například Slávek Švachouček, Jirka Pavlovský nebo vzácněji i František Novotný. Aston byl ale plně vytížen „politikou, rodinou a psem“, a tak scifi mohl věnovat jen tolik pozornosti, kolik mu dovolily ostatní povinnosti. Když jsme za ním přišli s prosbou o pomoc při vytvoření zpravodajského serveru věnovaného sci-fi, narazili jsme v tom nejlepším slova smyslu: narazili jsme na člověka, který je pořád aspoň jednou nohou ve sci-fi, na člověka, který by rád spustil rubriku věnovanou sci-fi, na člověka, který má víc plánů a možností než času. A tak byla dohoda rychlá: Vlado Ríša, Zdeněk Rampas a já se budeme starat o náplň této rubriky a Ondřej Neff dá k dispozici své zkušenosti a čtenářské i technické zázemí zavedeného serveru NP. Vítáme vás a rádi přijmeme vaše reakce a ještě raději budeme přijímat – a zveřejňovat - vaše příspěvky. Postupem času budeme sci-fi sekci strukturovat podle vašeho čtenářského zájmu i podle aktivit autorů, ale už od počátku se budeme snažit, aby se tu objevovala co nejširší paleta témat. Ubrousek na kolena, příbory do rukou, pečeně i zelenina se nesou – masožravci i vegetaráni, vyberte si svoje a klidně ochutnejte i ze sousedova, neubude!
-4-
LITERATURA Recenze Jana Rečková, Více než 24 a 1/2 hodiny denně (Klub Julese Verna - Poutník, 2006, obálka a ilustrace: Jan Patrik Krásný, 285 str., 195 Kč, vázané, ISBN 80-85891-87-1) 2. ledna 2007 Šest let po událostech první knihy jde život svým tempem. Hlavní postavy se vrátily ke svému běžnému životu. Ne snad normálnímu, ale přece jenom klidnějšímu, než byla ona úděsná noc, při níž, jak doufali, zmizelo nebezpečí, které je ohrožovalo na životě. Jenže mezitím proběhla sametová revoluce - ta změnila společnost - a Elsa, Uhlíkova snoubenka, nabrala dost sil na to, aby se konečně pomstila těm, které nenávidí - a ta zase začala měnit život Petrovi, Žorž i Mirkovi. Petrův podivný úraz, Žoržin pokus o sebevraždu, Mirkova nevěra. Za vším stojí Elsa. Začala organizovat pomstu, vytvářet si zázemí a budovat síť spojenců či spíše sluhů. Elsa svůj tlak stupňuje, začínají umírat lidé a kruh mrtvol kolem trojice hlavních postav se zužuje a zužuje...
Mystické motivy příběhu jsou omezeny v podstatě jen na jasnovidnost, čtení myšlenek a hypnózu. A dokonce se ani nepohybují v tak vyhraněných polohách, jako ve fantasy příbězích. Přesto tyto motivy - stejně jako v první knize - tvoří a formují příběh v podstatě hororového ražení. Ten je pádný od samého začátku až do konce, dramaticky vypjatý a poskládaný z řady postav a konfliktů, které se kříží a ovíjejí okolo Elsy a její pomsty. Nemocniční prostředí autorka dobře zná a leccos z toho, s čím se v životě setkala v praxi své nebo svých kolegů, jí posloužilo jako základ pro více než autentickou atmosféru. Pro našince nelékaře o to zajímavější, že to je pohled insidera. Pacienti tu jsou různí, od simulantů a kverulantů až po ty skromné, procházejí ordinacemi a lůžkovými odděleními jako apoštolové za dvířky orloje, a zdaleka nejsou tak hodní a poslušní, jako my sami (nebo aspoň jak si my sami sebe jako pacienty představujeme). A také tu autorka jen tak mimochodem ukazuje, o kolik byl blíž zobrazení skutečné nemocnice blíž Jaroslav Dietl než autoři současných seriálů z téhož prostředí, ale to opravdu jen tak mimochodem a vůbec už ne jako autorský záměr - prostě jen parafrázuje příběhy, které zná ze své každodenní praxe. Tento příběh je skutečně o něco víc než 24 a 1/2 hodiny denně - abych si dovolil malou hříčku s názvy obou knih. Dobře se čte, děj je propojen s medicínskými kulisami velmi obratně a je vystavěn téměř haileyovským stylem - tedy se znalostí prostředí i literárního řemesla. Naše nejplodnější žánrová autorka opět potvrdila, že dokáže psát zajímavě, a tento román, který můžeme bez rozpaků označit za českou verzi magického realismu, má oprávněné ambice zaujmout i čtenáře, které jinak fantastika příliš nezajímá. Pevná vazba a velmi příznivá cena pak už jen dojem z celé knihy doplňují.
Pagi
Zdeněk Žemlička, Čas rytířů (Vydal Wolf Publishing, ISBN: 80-239-8445-3, obálka Grigory Vyatkin, stran 220, cena 99 Kč, plánováno na březenduben 2007) 30. ledna 2007 V lednovém vydání Pevnosti s knihou vyšla sbírka Žemličkových příběhů o slovanském pirátu a loupežníkovi Krutobojovi, která v nejbližší době (březen/duben) také samostatně navštíví knihkupecké pulty (pro ty z vás, kteří si magazín kupují samostatně). Zdeněk Žemlička patří k docela zručným autorům, jenž se několikrát dostal do nominací na prestižní cenu O nejlepší fantasy. V Času rytířů tak naleznete povídky, které do tohoto volného cyklu spadají a již byly publikovány v Ikarii, Dechu draka a Pevnosti, kromě jediné výjimky, podle níž dostala sbírka jméno. Chronologicky na sebe práce navazují a pomáhají nám udělat si poměrně přesný obrázek o Krutobojovi, který se mstí dánským vikingům za vyvraždění jeho rodné osady kmene Ránů (Bílé útesy rujanské). Druhý příběh doplňuje následující Čas rytířů a osvětluje nástup nové doby v podobě křesťanského rytířstva. Další (Ostrov duchů, Smečka, Smích černého racka a Striga) popisují dobrodružství tohoto čestného a léty zoceleného bojovníka proti bezpráví páchaném na bezmocných, obohacují jeho družinu věrných "bukanýrů" o nové svérázné postavy (ať už rusalku s magickými znalostmi Lísku, vlkodlačici Kruanu nebo nováčky Vlkavu, Borka a další) nebo naopak některé (zvláště záporné) nechávají vytratit ve víru dějin a smrti. Styl pana Žemličky těží hlavně ze syrového a čtivého slohu alternativní drsné historie přibližně 7. století. Krvavé bitky, občasné retrospektivní návraty ve vzpomínkách. Rozmluvy a vnitřní boje hrdinů pak, sem tam, řeší morální dilemata a od pádu k nejrůznějším klišé je dělí jejich závažnost a neřešitelnost na pozadí opakujících se krvavých lidských dějin. Rozhodně zajímavá, leč průměrná a do drobností nevychytaná, četba tak vyplňuje mezery při čekání na "skutečně" velká díla nebo každodenních cestách do zaměstnání. Nemohu říci, že bych se nudil, ale postrádal jsem detailně propracovaný svět (Mosteckého, Medka), trochu více přemýšlení a překvapení (Neff, Rečková), popřípadě odkazy na skutečnou historii (Sapkowski, Červenák), které nám akční zábava většinou neposkytuje. Vysoce pak čtenář ohodnotí zarputilost stárnoucího Krutoboje, jeho stejně neústupnou logiku a autorova dobře zvládnutá bezútěšnost příběhu (občas pokažená špetkou sentimentu), v němž není vítězem nikdo kromě smrti. Ať se člověk snaží sebevíc, najde trochu jinou zábavu, kterou od průměru dělí pouze málo, ale i to stačí k malým zamyšlením, dávce škarohlídství a zapsání Krutobojova jména do našich srdcí, ovšem jen málokdo si kdy vzpomene na Jarovíta. Jan Pechanec
-5Neal Stephenson, Kryptonomikon (Talpress, 2006, překlad Dana Krejčová, stran 960, provedení: hardback) 3. ledna 2007 Co je Kryptonomikon? Je to reálná kniha, dokonce až příliš hmotná, jejíž titul je odvozen od fiktivní knihy, jakési specializované kryptologické encyklopedie se složitým a prastarým původem. Nemohl jsem si Stephensonův Kryptonomikon nepřečíst. Nejen že jsem si oblíbil jeho autora, ale zároveň se profesionálně zabývám aplikovanou kryptografií. Prostě jsem se musel přesvědčit, že se Stephenson neblamoval a napsal knížku nejen poutavou, ale i technicky na výši. To že na knize spolupracoval s věhlasným expertem na šifry Brucem Schneierem je jistou zárukou počestných úmyslů. Její děj postupuje ve větším počtu oddělených linií a tyto nejsou odděleny jen geograficky, ale i propastí půl století. Sledujeme nejen osudy hrdinů zapletených do tajných operací druhé světové války, ale i peripetie jejich potomků v současnosti. Dá se předpokládat, že vše nějakým způsobem zapadá do autorovy skládanky, ale tu budete odkrývat jen pomalu a nesnadno. Do čtení jsem se pustil s vervou a nadšením, ale trvalo mi asi čtyři měsíce, než jsem se Kryptonomikonem prokousal. Není to ani v nejmenším lehký žánr a přiznávám se, že jsem měl nutkání ten boj vzdát. Autor se totiž občas nechal unést k samoúčelné a se zbytkem knihy chatrně související odbočce. Mám tím na mysli třeba návštěvu Qwghlmu, nebo první Randyho výpravu do džungle. Být to film, tento materiál skončí nemilosrdně na podleze střižny. Další pastí na čtenářovu vůli pokračovat jsou dlouhá líčení kliček obchodního práva a vlastně vůbec celá linie děje odehrávající se v současnosti. Zatímco světová válka nabízí spousty akce, poutavě popsané obchodní jednání je výzva pro vypravěčské mistry. Stephenson určitě mistr je, jen míjí očekávání “brakového“ čtenáře zvyklého na napětí a strhující děj. Napsal knihu v mnoha ohledech podobnou spíše Kunderově Nesnesitelné lehkosti bytí. Nejde o děj, ale o myšlenku za ním. Stejně tak závěr knihy je třeba chápat spíše metaforicky. A nemohu se ubránit dojmu, že ta metafora je trochu zbytečná, protože ústřední myšlenka díla už byla pochopena. Pro Kryptonomikon je třeba pojem sci-fi trochu rozšířit máli nám ještě spadnout do naší přihrádky. Nemá nic společného s rannými sci-fi díly vycházejícími z modernismu, je téměř čistě postmoderní. Podle mého názoru do SF stále patří, protože koneckonců ta myšlenka díla, o kterou se pořád otírám, a která mě naprosto nadchla, je vlastně užití současné techniky k … Ne nebudu prozrazovat. Pravdou je, že nás zavede na neexistující místa (Qwghlm, Kinakuta), ale není problém si je vyložit jako kódy pro existující názvy. Protože také Linux se ve světě knihy nazývá Finux, IBM je ETC a PGP je nazýváno Ordo, můžeme si myslet, že čteme dílo z nějaké paralelní země.
Přestože mám jindy výhrady proti knihám, kde se mísí reálná historie a fikce, v případě Kryptonomikonu jsem měl pocit, že autor má historii v úctě a oblibě a jasně odděluje své fabulace od dějin. Kryptonomikon bez váhání doporučím všem, kdo se chtějí formou krásné literatury poučit o metodách a kořenech moderní kryptografie. Petr Čáslava Tonke Dragtová, Planoucí lesy Venuše (překlad: Jana Červenková, Hana Válková-Pločková, obálka Pablo Cesar Amaringo Shuña, medailon autorky: Martin Šust, Jana Červenková, Triton, edice Trifid, 2006, 295 stran, 259 Kč (čl. klubu Trifid 199 Kč), vázané, ISBN 807254-798-4) 4. ledna 2007 Průzkumník Edy se vrací na Venuši. Nemá zájem o pouštní Mars, nechce žít na Zemi, kterou zná. Planoucí lesy Venuše, obkličující kopuli obývanou pozemšťany, jsou pro průzkumníky zakázanou zónou, přestože jsou hlavním pokryvem této planety a kypí životem. Jenže k tomu, aby to Edy zjistil, musí porušit přísné předpisy. Vznikly poté, kdy několik průzkumníků v lesích zmizelo a ti, kteří se vrátili, zešíleli. Klasické dílo evropské SF vzniklo koncem šedesátých let, a jak autorka připomíná v předmluvě, napsané v roce 1994, věda nám od té doby Venuši popsala jako planetu, na které by se tento příběh nemohl odehrát. Inspirací mu byla vzpomínka autorky na dětství, prožité - jak už bylo v první části minulého století pro řadu Nizozemců obvyklé - v Indonésii, zemi s úžasnými deštnými tropickými pralesy, které si Tonke Dragtová zamilovala a které ji v chladném evropském klimatu chyběly. Jenže toto není příběh o Venuši, ale o lidech - a proto může zůstat v prostředí, do kterého byl napsán. Tím hlavním prvkem je touha Edyho objevovat a poznávat neznámé - a pro člověka z jeho doby je tím neznámým vlastně i les. Vrací se proto na Venuši, a překročí tam všechny zákazy a nařízení, které zmrazily skutečné výzkumy. Edymu se splní jeho sen, najde něco nového a neznámého. K jeho překvapení to nové a neznámé je nejen v planoucích lesích Venuše, ale i v něm samém. Vědecký základ příběhu slouží spíš jen jako kulisa pro jeho lidskou rovinu. Právě humanistická tradice evropské literatury - především H. G. Wells a Karel Čapek - je pramenem, ze kterého vznikly Planoucí lesy Venuše. Člověk Edy, jeho interakce se svými přáteli, spolupracovníky i nadřízenými a koneckonců i jeho interakce s sebou samým - to je výsledek jeho výpravy do lesa. Autorka tu pokládá silné otázky a naznačuje i odpověď na ně. A protože to jsou otázky povýtce lidské a nadčasové, tento román stále zůstává hodnotným klasickým dílem. Pagi
-6John Moore, Zlý princ Charlie (překlad Pavel Caha, obálka Walter Velez, Polaris, 2006, 252 stran, 189 Kč, brožované, ISBN 80-7332-088-6) 8. ledna 2007 Král zavražděný nalitím jedu do ucha, nevlastní syn vybraný za regenta, který má zemi dovést do kolapsu, krásná princezna, zbraň magického ničení, věštírna a spousta dalších rekvizit je tu smíchána do koktejlu plného humoru a narážek. Najdete tu leccos od Hamleta až po Ikeu, ale autor nenechal na pokoji ani zápletku. John Moore sice není tak známý jako Terry Pratchett, ale jeho romány rozhodně patří k tomu lepšímu, co v oboru humorné fantasy vzniká. Spousta konotací, některé navíc postavené do kontrastu, by ale sama o sobě k úspěchu nestačila. Dějová linka, různá tajemství a jejich odhalování ve stylu klasické moliérovské komedie - chyběla snad jen hrdinka převlečená za muže - jsou základem, do kterého jsou konotace zamíchány. Zlý princ Charlie i postavy okolo něj jsou zcela současní lidé, pouze převlečení do příslušných krojů a pohybující se ve fantastických kulisách. Kontrast mezi fantasy prostředím a zcela současným chováním, uvažováním a mluvou jsou třetím pilířem, na kterém Moore staví svoje romány. I tento tak patří ke knihám, které si zaslouží přečíst - zvláště, pokud hledáte odlehčení od základního proudu fantasy, který je laděn spíše temněji. Pagi Svatopluk Doseděl, Zlo přichází třikrát (Wolf Publishing, 2006, obálka Grigory Vyatkin, stran 176, 99 Kč) 12. ledna 2007 Svatopluk Doseděl byl kdysi Carolou Biedermanovou přirovnán k českému Kingovi a to ne kvůli rozsahu jeho tvorby. Od devadesátých let, kdy v zaniklém časopisu Nemesis publikoval šest hororových povídek souborně vydaných ve sbírce Krvavá hostina uplynulo hodně vody. Po letech vyšel v edici Pevnost triptych pod názvem Zlo přichází třikrát - "rozšíření" samostatného vydání novely Kalvárie - zlo přichází dvakrát z roku 2000. Svěží komplet, dvou duchařských a jedné vlkodlačí, povídek spojuje Jarošov nad Nežárkou, malá obec poblíž Jindřichova Hradce. Při rozmluvách s kamarády se zrodil nápad napsat příběhy z domácího prostředí a jak je vidno, když se člověk chvíli věnuje studii historických pramenů vesnice, může vzniknout několik mrazivých povídání, čerpajících z legend obecní kroniky. V Kalvárii (místo velkého utrpení) sledujeme snahu Benedikta Langera o získání inspirace pro jeho spisovatelskou tvorbu, nadšení, s kterým si zahrává se záhrobními silami, vyústí v osobní tragedii a boj s uvolněným zlem v
podobě ducha dávné vražedkyně. Batalión využívá stejného motivu, jenž však nezačal bláhovým drážděním světa mrtvých, ale skončil krvavým šílenstvím podrážděného poltegreista. Poslední povídka Lykantropie si pohrává s myšlenkou vědeckého vysvětlení tohoto jevu. Všechny krátké příběhy dokáží příjemně mrazit, zvlášť při večerním čtení, kdy už všichni okolo vás spí klidným spánkem a vaše obrazotvornost pracuje na plné obrátky. Čtivý vyprávěcí styl nikde nezadrhává a krůček po krůčku odhaluje děsivá tajemství pohnuté minulosti vesničky. Při čtení jsem vděčně vzpomínal na jinou sbírku - Drakulova švagra M. Švandrlíka, jenž podobnými pracemi (ale méně vycházejícími z historických reálii) napínal mé nervy před lety. Jediným nedostatkem sbírky takzůstává její rozsah 164 stran, což člověku může stačit maximálně na tři neklidné noci. Na druhou stranu se jedná o plnohodnotnou knihu s medailonkem autora, ilustračními fotografiemi míst, kde se horůrky odehrávají a slovem autora, popisujícím zdroje inspirace. Zlo přichází třikrát vám poskytne "hroznou" zábavu pro osamocené večery a vhodně zaplní mezery na poli hororové literatury, které u nás dominují zejména King s Barkerem. Jan Pechanec Ondřej Neff, Rock mého života (Mladá fronta, edice Ikaros, 2006, obálka Martin Houf, 405 stran, 249 Kč, vázané, ISBN 80-204-1458-4) 9. ledna 2007 Cyklus příběhů z měsíčního habitatu Arkádie dostal dalšího bratříčka. Tentokrát román o tom, jak tam zavraždili Elvise Presleyho a jak to zasáhlo do životů Kuby Nedomého, Dědka Čucháka a Su Wang-Li. Habitat Arkádie se stal centrem pozornosti poté, co se politická situace na Zemi zkomplikovala a jedním z výsledků (vedle vymazání Švýcarska atomovou bombou) staly útoky na lunární osídlení. Odplata lunárních osídlenců následovala, byla tvrdá a chirurgicky přesná. A přišla z Luny, od neoficiálních struktur. Kuba Nedomý je zavlečen do hledání „neformálního týmu“, který vytvořil robotické ninji, nástroj spravedlnosti bez soudu - tedy nástroj pomsty. Jeden takový na Kubu i zaútočí... Díky tomu se setká s Elvisem Presleyem, který pod falešným jménem jako jeden z prvních osadníků financoval zakládání habitatů a drží v rukou ekonomiku Arkádie. A stane se i svědkem jeho smrti. To je ale jen začátek dalších Kubových dobrodružství, které ho dokonce přivedou na starou Plesnivku a do mnohého ohrožení života. Tady si dovolím malou odbočku. Ondřej Neff si ve svém článku na Velkém psu stěžuje (a velmi právem), že kniha v nakladatelství prošla mnoha zdrženími - ale na druhou stranu díky tomu vyšla jen pár týdnů před nedožitými dvaasedmdesátými narozeninami Elvise Presleyho. A ve chvíli, kdy píšu tuhle recenzi, na ČT24 běží záběry z
-7elvisovského festivalu v Japonsku, kde šikmoocí zpěváci s černou hřívou krásnou angličtinou frázují Love me, tender. Generace mládeže padesátých a šedesátých let - a nejen oni - žili s Elvisem a s jeho písněmi, a tak tenhle román je taky trochu vzpomínkou na legendu, která formovala hudební kulturu druhé poloviny dvacátého století a dotkla se vkusu posluchačů. Nemusela ho formovat - a taky ho často nezformovala, ale ovlivnila nás a mnozí další zpěváci i celé hudební směry na něj reagovali, navazovali na něj nebo naopak se snažili od něj odlišit. Nebo to aspoň tak jejich posluchači vnímali. Druhou vekou oblastí, kterou Ondřej Neff v tomto románu zpracovává, jsou jeho velmi ucelené a propracované názory na společnost a její vývoj. Onen „neformální tým“, který v Rocku vystupuje, je vyjádřením jeho přesvědčení, že vlády jsou orientovány na vládnutí, rytmus volebního cyklu a tím i na voliče, zatímco skutečně odvážené plány vyžadují přemýšlet v úplně jiných časových i pojmových dimenzích. Osídlení na Luně je v jeho příbězích výsledkem práce právě takových nevládních struktur, jakási obdoba osidlování Ameriky a Divokého Západu. Lidé, nespokojení s tím, jak vlády řídí životy lidí, jsou tím hlavním motorem objevitelských cest - včetně osidlování Luny a výstavby habitatů, jejich nezávislosti na Zemi a vlastně také jejich společenského uspořádání. I tento Astonův názor je v pozadí celé jeho měsíční série, v Rocku mého života pak jej vyjadřuje velmi čitelně a také čtivě. Dramatičnost, pádné akce, jiskřivé dialogy, propracované zázemí, dějové zvraty - to jsou hlavní charakteristiky tohoto románu, který se pohybuje na pomezí hard SF, space opery a polit-fiction. Pokud máte rádi i jen jednu jedinou z těchto oblastí SF, budete se skvěle bavit. pagi Mike Resnick, Prorok (Brokilon, 2006, překlad Zuzana Janečková, obálka Jana Komárková, stran 272, závěrečná kniha trilogie Orákulum) 10. ledna 2007 Třídílný románový cyklus známého autora vesmírných westernů Mikea Resnicka, odehrávající se na světech Vnitřní hranice, kde kdysi řádil Santiago, se v románu Prorok zakončuje. Ti z vás, kteří prožívali dobrodružství Penelopy Baileyové v předchozích románech Věštkyně a Orákulum se dočkají završení série. Pro ostatní z nás je to milá space opera, která posunula Divoký západ, jak je u Resnicka obvyklé, za hranice zemské atmosféry. Hlavní však je, že si román vychutnáte bez znalosti předchozích knih. Carlos Mendoza si v poklidu užívá svého stáří na Poslední šanci, když tu si někdo vzpomene, že musí být odstraněn. Jeho osobní strážce Hřbitovní tanečník se vydává pátrat po zdroji těchto problémů. Cestou k sobě přijme (ač nerad) suverénního mladíka Neila Caymana, jenž si v legendách vnitřní hranice
měl vysloužit jméno Silikon Kid. Brzy však zjistíme, že cesty osudu jsou nevyzpytatelné a ta, jenž měla být mrtvá, se opět vrací na scénu. Penelopa Baileyová nezemřela a z pohledu běžných smrtelníků je rozhodnuta postavit se Demokracii, jenže stejný plán má Vyvolený (vlastním jménem Mojžíš Mohamed Kristus) a svou pozornost zaměří právě na Věštkyni (nebo také Orákulum, Proroka), ohrožující jeho smělé plány. Český čtenář si tak v klidu a pohodě může vychutnávat napínavou a dobrodružnou oddychovku (vím, zní to jako protimluv), hledat skryté plány a motivy konspirujících, bavit se nad nevšedními schopnostmi, drsnými dialogy, v neposlední řadě také "geniálními" přezdívkami hlavních postav. Protože však nečteme literaturu hlavního proudu, neunudí nás tak sáhodlouhé popisy prostředí a košaté rozbory psychologie postav. Ucítíte hněv při otáčení se korouhvičky věrnosti bezpáteřního a namyšleného floutka Silikon Kida, bude vás mrazit z rozsahu moci Orákula, přichytnete se při souhlasném přikyvování nad jednáním rozumného Ledaře, uvidíte velikášské plány mocichtivého Vyvoleného a oblíbíte si profesionálního Hřbitovního tanečníka. Ačkoliv brak, přesto si myslím, že kvalitně napsaný, logicky vystavěný, přiměřeně zabavný a neskutečně okázalý. Pobavíte se nejspíš daleko více než v záplavách mozků, orgánů a krve, protože tento román nepostrádá myšlenku a neztrácí kouzlo osamělého bojovníka proti hrozbě celému lidstvu. Nejlepší však je, že neználci osudů Penelopy Baileyové si knihu vychutnají minimálně o stupínek výše, protože se jejích minulých osudů dopátrají až během objevné výpravy, zvané četba. Jan Pechanec Antologie Polaris: 2006 (Polarit, 2006, ed. Miroslav Kocián, Bohuslav Svoboda, překlad: Petr Caha, Jiří Engliš, Martin Fiala, Josef Hořejší, Petr Kotrle, Leona Malčíková, LadislavaVojtková; obálka Marek Fišer, Milan Mareček, 372 stran, 249 Kč, brožované, ISBN 80-7332-089-4) 16. ledna 2007 Problém se Zuzanou (The Problem of Susan). Neil Gaiman tu hledá po svém odpověď, co se stalo se Zuzanou, jednou z postav Lewisovy Narnie. David Weber: Ve službách Meče (The Service of the Sword). Dcera jednoho z místodržících Graysonu nastupuje do vojenské služby u Mantichorského válečného námořnictva - a na kadetku si počíná víc než zdatně. James Bibby: Bledý zabiják (Pale Assassin). Humorná fantasy detektivka kombinuje svět promíchávající fantasy rasy s něčím, co skoro připomíná starou dobrou Anglii. Alex Irvine: Pod dohledem Galatey (Shepherded by Galatea). Příběh, odehrávající se na Neptunu, kombinuje prvky hard SF a milostnou zápletku. Neal Asher: Veterán (The Veteran). Povídka ze světa runsiblů, krátká epizoda v životě jednoho vojenského veterána, ale podstatná pro některé obyvatele toho malého světa. Robert C. Wilson: Děleno nekonečnem (Divided by Infinity). Život jednoho starého muže znepokojí balíček SF románů, které byly vytištěny, ale nikdy nevyšly - v našem světě.
-8John Moore: Střevíce pro čarodějku (The Shoes of The Sorceress). Příběh o tom, jak vznikají legendy... William King: Dcera Rudé ruky (Redhand's Daughter). Felix a Gotrek se připletou do námořní bitvy a k hledání pokladu, který ale zdaleka pokladem není - spíše špuntem, který drží pod zemí něco strašného. Simon R. Green: Noční strana, pochopitelně (The Nightside, Needles to Say). Noční strana, jejímž vzorem bylo autorovi londýnské Soho, je hlavní kulisou příběhu o vraždě detektiva. Mark Chadbourn: Kam odcházíš, když zhasnou světla? (Where Do You Go When The light Go Out?). Frank žije s tajemnou Eve - dívkou, která v noci zmizí, aby ji objevil po několika letech, stejně starou. A znovu ztratil, a znovu nalezl... Brian Lumley: Dagonův zvon (Dagon's Bell). Do světa lovecraftovského mýtu Cthulhu nás zavádí tato povídka, o nic světlejší, než její velký vzor. John Morressy: Turnaj v Obskurii (The Tournament at Surreptitia). Čarodej Kedrigern a jeho žena Princezna se pustí do prozkoumávání záhady turnaje v Obskurii - tajemné zemi, kterou na mapách jejich světa nenajdete, přesto existuje. Dvanáct povídek je velmi reprezentativním průřezem autorského portfolia nakladatelství
Polaris. Vedle hvězd typu Neila Gaimana či Neala Ashera či dalších tu najdeme také autory, kteří se věnují seriálové tvorbě - především Davida Webera a Williama Kinga. Nejvíce mne upoutaly povídky Ve službách Meče, Veterán a Dcera Rudé ruky. „Atmosférické“ povídky už mi tak nadprůměrné nepřipadaly, z nich bych vyzdvihnul hororový Dagonův zvon. Spojujícím motivem povídek této antologie je vydání knihy v nakladatelství Polaris, a tak se tu setkáme s velmi rozmanitými příběhy od hard SF až po horor, od dramatické akce až po humorné příběhy. Podobně, jako v první antologii vydané v roce 2001, i teď je to především jídelní lístek nakladatelství Polaris. Jídelní lístek kvalitní restaurace, nutno podotknout. Máte tu možnost pokochat se svými miláčky stejně, jako ochutnat tvorbu autorů, kteří zatím zůstávali mimo váš zájem. V tom je tato antologie zajímavá a jedinečná. pagi Tad Williams, Stínové pomezí (Laser-books, 2006, překlad Petr Kotrle, obálka Michael Whelan, medailon autora Martin Šust, 750 stran, 349 Kč, brožované, ISBN 80-7193-216-7) 18. ledna 2007 Lidé vybojovali na Stínovém království rozsáhlé území, zatlačili jeho obyvatele do nehostinných oblastí na severu, ohraničili svá nová pole, začali klučit les a vůbec se zabydleli na nových panstvích, jako kdyby jim patřila od nepaměti. Přesněji řečeno, raději zapomněli, jak je získali. Jenže původní vlastníci se jen tak lehce svých nároků nevzdali, jen se dlouho připravovali na jejich uplatnění.
Hlavní dějová linie příběhu je postavena na královských sourozencích Brioně a Barrickovi, kteří se během jediného roku stanou z dětí regenty království. Stínové pomezí, kde panují, je mezi třemi mlýnskými kameny. Ze severu je ohrožuje Šeré plemeno, chystající se vzít si zpět své dávné léno, přes moře proudí intriky šíleného xandského autarchy Sulepise a z boku míří na Brionino srdce kopí Lorda Ochránce Hierosolu - žádajícího její ruku výměnou za svobodu jejího otce. Zatímco Barrick se zmrzačenou rukou propadá atakům rodového šílenství, Briona musí řídit státní záležitosti a kličkovat mezi zájmy jednotlivých šlechticů, u nichž se podle jejího velmi skromného a přízemního odhadu koeficient zrady pohybuje v rozsahu od sta do sta procent. Permoník Rohovec, nalezenec Pazourek, bojovník Shaso, dívka Qinnitan, velitel stráží Ferras a další a další postavy defilují příběhem. Tad Williams se pustil do díla s rozmachem asi stejně velkým, jako budovatelé oněch kreseb u Nazca. Když jste v příběhu, vidíte jasně jeho postavy, jejich jednání, vzájemné střety, vlny emocí, mrtvoly a vůbec vše, co k tomuto typu fantasy patří. Snažíte-li se získat odstup, začínáte vidět tu levou nohu, tu pravou ruku - ale stále ještě vám do zorného pole nepadne celá kresba. Ačkoliv se jak autor, tak překladatel a vydavatel snažili, aby se vše vešlo do jedné knihy, málem se jim to nepovedlo. Špalek o třech čtvrtích tisícovky stran stále ještě neobsahuje ucelený obraz, například příběhy Qinnitan a Briony jsou od sebe odděleny mořem a není tu ani náznak, jak by se nakonec měly protnout. Svět, který nám Tad Williams nabízí, je velmi ponurý, visí nad ním šerý závoj, proudí v něm emoce i chladně kalkulované útoky. Briona, náhle vržená do vysoké politiky, jen s obtížemi zvládá tuto novou roli, chybuje a mnohdy se pohybuje na okraji svých sil. Na vnějším okraji. Ale zároveň je zarputilá, bojovná a stále doufající, že se její otec nakonec vrátí. Autorovi se podařilo do postav vdechnout docela slušný kus života s jeho klady i zápory. A to i do postav Šerých lidí. Už vlastně samotná historie Stínového pomezí staví pojem spravedlnosti na trestnou lavici (a můj názor je, že by tam měla zůstat až do konce utkání). Šerý lid - aborigeni, původní obyvatelé těchto krajů, byli násilím vytlačeni do nehostinných okrajových částí kontinentu jako Křováci do Kalahari, a noví obyvatelé se k jejich historickému nároku staví velmi skepticky. Není divu, že tu je zaděláno na konflikt od sklepa až po půdu. K tomu ještě patří konflikty, zatím vystupující ve vedlejší úloze, ale tak nastartované, že až se v již avizovaném druhém díle rozhoří, magie Šerého plemene bude mít co dělat, aby si zachránila holou kůži, či co ji to vlastně drží tvar pohromadě. K této jinak velmi řemeslně napsané
knize
vypracovanými
s
dobře
charaktery
postav mám jedinou výtku - její až téměř hamiltonovskou rozmáchlost, nutící čtenáře poletovat mezi dějovými liniemi a tématy jako kolibřík v lese orchidejí. K zážitkům z této
knihy, které určitě patří za zmínku, patří mluva střešáka
-9Šupsemtama, k jejímuž vypilování si Petr Kotrle vyžádal pomoc - což ještě podtrhuje jeho překladatelskou profesionalitu. Čteči a potomníci jejich pamětlivi tebe budou, Petře Kotrle!
pagi A. E. van Vogt, Isherské obchody se zbraněmi (Epocha, 2006, překlad Jana a Jam Oščádalovi, obálka Martin Zhouf, doslov: Ondřej Müller, 223 stran, 189 Kč, brožované, ISBN 80-87027-21-3) 22. ledna 2007 Jedenáctého července 1951 se v americkém městečku Middle City objevila podivná budova - obchod se zbraněmi. Novinář McAllister do ní vstoupil stejně, jako čtenáři vstoupili do podivuhodného příběhu podivuhodného autora, který se podílel na formování žánru a inspiroval řadu autorů. Ve vzdálené budoucnosti vznikla podivuhodná organizace. Jejím viditelnými reprezentanty jsou obchody se zbraněmi, stejně podivuhodné jako zboží, které prodávají. Vlastnictví zbraně je podle hesla na jejich průčelí právo kupovat zbraně je právem na svobodu - jedinou obranou občana před vzrůstem moci státu. Císařovna isherská zase v jejich existenci vidí ohrožení existence svého impéria. Robert Hedrock, zakladatel organizace Isherských obchodů se zbraněmi, a císařovna isherská vstoupili do finále jejich vzájemného souboje. Energetické zbraně mají zlikvidovat obchody - a Hedrock zase chce změnit postoj císařovny a tím i celého Impéria vůči ideálům, které do společnosti přináší. Mezi nimi stojí venkovský mladík Cayle Clark, katalyzátor i spiritus movens změn, o jejichž výsledku se můžeme jen dohadovat. Mnohorozměrný příběh v sobě obsahuje řadu prvků z nejrůznějších motivických zdrojů SF. Najdete tu superhrdinu, cestování v čase, mentální ovlivňování, energetické zbraně, osidlování Marsu, přesuny hmoty a řadu dalších nápadů, skloubených do dramatického příběhu plného změn prostředí i dějových zvratů. Zatímco literární složka patří k průměrným, schopnost A. E: van Vogta pracovat s dějem a skládat do něj nejrůznější motivy je obdivuhodná a jeho tvorba posloužila mnohým autorům jako odrazový můstek k jejich vlastní literární činnosti. Často je řazen k Isaacu Asimovovi a R. A. Heinleinovi do trojice nejlepších autorů SF (a stejně často je pro rozporný charakter své tvorby z tohoto panteonu vylučován), v roce 1996 získal zvláštní cenu Worldconu a byl mezi prvními čtyřmi autory uvedenými do Haly slávy SF a fantasy. Ačkoliv Isherské obchody vznikly v době studené války, příliš ohlasů na ni v nich nenajdeme. Podobně jako ve tvorbě R. A: Heinleina se tu opakuje motiv svobodného občana a jeho práva nosit zbraň jako symbolu jeho nezávislosti na státu. Najdeme tu ale hlavní prvky van Vogtovy tvorby - každý kousek příběhu zapadá přesně do celkové skládačky, plné pestrých obrazů, překvapivých zvratů, barvitých popisů lidské i ne-lidské společnosti i jejich povahových rysů. A také - a to
je pro van Vogta charakteristické - tu je superbytost, nesmrtelný Robert Hedrock, zakladatel obchodů se zbraněmi, a překvapení na závěr, ukazující skutečnou úlohu novináře McAllistera v příběhu. Technika slouží van Vogtovi jako nástroj pro posouvání příběhu vpřed, nestará se příliš o její vědeckou správnost nebo alespoň pravděpodobnost, nevysvětluje její principy, zato více se soustřeďuje na společnost a její fungování. Van Vogt je jakýmsi spojovacím můstkem mezi wellsovsko-čapkovskou a vernovsko-asimovskou linií SF. Ani v jedné oblasti nedosahuje hloubky jejích „čistých“ reprezentantů, vyniká však proudící bystřinou příběhu, připomínající plavbu draftem horskou soutěskou. Isherské obchody se zbraněmi jsou příběhem, který patří s ostatní autorovou tvorbou do vrcholného fondu Zlatého věku SF a díky vypravěčskému stylu autora je dodnes živý a přitažlivý. Osobnost a dílo A. E. van Vogta vynikajícím způsobem mapuje zasvěcený doslov Ondřeje Müllera, který si zaslouží stejnou čtenářskou pozornost, jako vlastní román. pagi Robert Sheckley, Lístek na Tranai (Polarit, 2004, překlad Petr Caha, obálka Bob Eggleton, stran 392) 24. ledna 2007 Nedávno zesnulý Robert Sheckley se do srdcí čtenářů zapsal zejména úžasnými povídkami, kypícími nesmazatelnou lidskostí a humorným nadhledem. O tom svědčí také to, že akademici udělili povídkové sbírce Lístek na Tranai Cenu Akademie SF 2005 v kategorii nejlepší překladová povídková sbírka. Jaké bylo mé překvapení, když jsem ji objevil na pultech Levných knih. Baculatá knížečka nabízí na necelých čtyř stovkách stran průřez Sheckleyho tvorbou padesátých let a výběr opravdu překvapuje svou vyrovnanou kvalitou, snad žádná z povídek neklesá pod nadprůměrnou úroveň, všechny práce toho zároveň spoustu nabízejí také současnému čtenářovi, vždyť Sheckley umí psát nadčasově. Kromě uvolněného vyprávění založeného na množství dialogů jsou důležité také náměty jeho prací, které svou pseudovědeckou stránku využívají jako kulisy pro stavbu příběhů o lidech v nevšedních situacích. Právě patinu času nenechá vyrůst na svých povídkách hloubkou úvah, srozumitelným lidským přístupem a v hlavní řadě skvěle vypointovaným závěrem (mnohdy hraničícím s lehkým sarkasmem či zdařilou ironií, vždy však vtipně a nekrvavě zakončeným). Mezi různými velkými tématy nenajdeme lásku, zato trochu nepodležené nenávisti a hloupého lidského strachu si užijeme ažaž, dále uzříme nebezpečné variace mamonu, předsudků, lidských tužeb, strachu z neznáma, atp. Fantastickým rozsahem jsou práce rozesety od zajímavých časovek (Zloděj v čase), přes "blízké" (Speciální zlatokopecký) i vzdálené (Lovecký problém) světy, společné vědomí (Bezejmenné
- 10 pohoří), až po démony (Démoni) a samotné bohy (Bitva; vtipný, leč asi nejslabší příspěvek sbírky). Každá z prací je podobná, některé mohou splývat, přesto jsou všechny neotřelými originály z dob, kdy ještě nápad nemusel být využit na úkor čtivosti a nedoveden do konce. V každé povídce tak nalezneme klenot, parodii současné "zapadní" společnosti, naivitu našeho konání, odraz sebe samých ve svých slabších chvílích. Ostatně možná také proto nejsou Sheckleyho hrdinové žádní supermani, vesměs se jedná o obyčejné a průměrné lidi, kteří kolikrát ztratili cíl svého života a místo honby za úspěchem jim zůstala pouhá víra a naděje, která - jak jistě víme - dokáže lidem pomoci překonávat nejtěžší překážky. Pokud jste doposud neměli možnost si od Sheckleye cokoliv přečíst (stejně jako moje maličkost), pak ji máte právě nyní. S klidem vám nemohu říci, že je to oddychová četba, poněvadž se u většiny povídek budete klepat strachy, jak to asi dopadne. Sice budete vědět, že relativně dobře, avšak to mnohdy zjistíte až s poslední větou vyprávění. Na konec si neodpustím jednu osobní poznámku. Celkové vyznění sbírky je optimistické, přes toto jsem často měl tušení třetího plánu, schovaného za příběhem a vtipným poselství či ponaučením. Neodbytný červ podezření ve mně hlodá neustále - skoro se mi zdálo, jako by povídky nepsal sotva třicetiletý muž, ale o mnoho starší, civilizací znechucený, kmet. Nu, asi to byl jen takový pocit. Jan Pechanec Poul Anderson, Stráž času (Wales, 2006 (2. vydání, ve Walesu 1.), překlad Dominika Volhejnová, obálka Dominic Hartman, Arena, 539 stran, 399 Kč (členové KČSF 366 Kč), ISBN 80-86939-17-0vázané) 25. ledna 2007 Mans Everard, v roce 1954 třicetiletý, bývalý voják a inženýr, hledal práci. A našel zaměstnání, které ho plně pohltilo - stal se členem organizace strážců času, hlídal, aby dějiny šly svým směrem a aby je žádný ilegální cestovatel nezměnil. Celkem devět povídek se točí okolo časových zápletek, okolo vybočení historie a jejího vrácení do onoho hlavního proudu, který vytvořil naši civilizaci a ty, které po ní následovaly - nebo následují? Či budou následovat? Jen umělý jazyk temporal, který Stráž času používá, obsahuje mluvnické časy umožňující popisovat tyhle složité vzájemné vazby mezi ději v různých obdobích, jejich návaznosti i příčinné souvislosti. Mans Everard brzy patří do elitní skupinky nezávislých agentů - na rozdíl od vědců rezidentů, zabývajících se při dlouhodobém pobytu v historii terénním výzkumem, a vyráží na ty nejobtížnější mise, kde se setkává s různými zlosyny, především s Merauem Varaganem, časopadouchem první třídy. Většina povídek má dramatický spád, k němuž pomáhají tempocykly. Nikoliv cykly času, ale jízdním kolům podobná
zařízení umožňující cestovat v čase, organizovat překvapivé útoky i úniky. Celkem pochopitelně se jednotlivé příběhy odehrávají v minulosti předcházející našemu času - i když v nich vystupují také lidé ze vzdálené budoucnosti. Čtenář se ocitá v prostředích, která zná či alespoň tuší, že existovaly. Nejvíce se pohybujeme v Evropě galské a vikingské, to je oblíbené místo Andersonových literárních výletů (mj. historická trilogie Poslední viking), ale navštívíme třeba také Pizzarovy konkvistadory či starověký Týros roku 950 před naším letopočtem. Poul Anderson tu rozbíjí také jedno tabu současné společnosti - přesvědčení, že příslušnost k současné technicky a morálně pokročilé společnosti znamená převahu nad našimi předky. Jeho historické postavy jsou často vybaveny přirozenou inteligencí srovnatelnou s tou naší, a přestože mnohdy jsou v zajetí mýtických nebo náboženských představ, dokáží se rychle orientovat i v nezvyklých situacích, třeba při používání tempocyklu (vybaveného ovšem až strašidelně jednoduchým ovládáním) a skocích v času i v prostoru. Nevyhýbá se ani eticky velmi ožehavému tématu - při zrušení jednoho vybočení ze základní historické linie zmizí i jeho obyvatelé... Poul Anderson sice nebyl prvním, kdo se v SFFH zabýval cestováním v čase - snad ani nemusím připomínat, že toto téma bylo do SF zavedeno již H. G. Wellsem a rozvinuto Rayem Bradburym - ale jeho Stráž času se stala revolucí v této oblasti žánru a on sám byl i spoluzakládajícím členem Society for Creative Anachronism, která se zformovala ve druhé polovině šedesátých let (první své příběhy Time Patrol vydal PA v roce 1960). Poul Anderson do své série zapracovává mnohé motivy, které převzal od svých předchůdců či prvky, které doslova visely ve vzduchu a po kterých sáhnuli i další autoři. Připomenu tu alespoň film Zítra vstanu a opařím se čajem, vycházející ze starší povídky Josefa Nesvadby. A Andersonovy práce zase posloužily jako odrazový můstek a motivační zdroj pro mnohé jiné autory. Z nich je nejvýznamnější patrně Harry Turtledove, který vytvořil rozsáhlé dílo alternativní historie, v němž ovšem časová policie chybí. K přímému odkazu andersonovské Stráže času patří například zajímavá série Časoválky Simona Hawkeho či původní český cyklus o agentu Johnu Francisi Kovářovi. Stráž času je klasikou - a navíc i klasikou dodnes velmi živou, výborně napsanou a čtivou. Paul Anderson také psal velmi kvalitní - fantasy, a je vidět, že psaní dobrodružných příběhů mu šlo víc než dobře bez ohledu na prostředí, do kterého je zasadil. Tento cyklus stále ještě nezastaral - a zřejmě dlouho nezestárne, protože jeho těžištěm jsou lidé a jejich dobrodružství v exotických prostředích, nikoliv blízká budoucnost techniky, překonávaná skutečností často už během několika let. pagi Mary Gentle, Vzestup Kartága - kniha o Ash 2 (Návrat, 2006, překlad Jan Kozák, obálka Donato, 515 stran, 279 Kč, brožované, ISBN 80-7174-641-X) 29. ledna 2007 Druhý díl (ze čtyř) navazuje na první knihu, pokračuje v boji burgundského království proti hrozbě z jihu a ve vyprávění příběhů dívky Ash. Kondotiérka - velitelka
- 11 nájemného pluku, s tajemným původem a hlasy, které slyší v hlavě, vede svůj malý osobní boj, tvořící součást velkého válečného konfliktu. Visigóti - kartaginci, kteří z jakéhosi podivného důvodu zvítězili nad Římem, se roku 1476 při svém tažení Evropou dostali až hluboko do území současné Francie a narazili na nepřítele, který měl dostatečné zdroje na to, aby je porazil nebo jim alespoň zkomplikoval život. Karel Burgundský tehdy takovým vladařem byl - a jak jeho náboženské cítění, tak především politické záměry ho nutí postavit se proti nabídce Visigótů o příměří, jinou formu pohlcení a protektorátu. Ash postupně rozkrývá mnohá tajemství protivníka, i když za velmi vysokou a krvavou cenu. Upadne do zajetí, je dopravena do Kartága a poznává tu svůj původ i budoucí osud - její „tvůrce“ ji chce za živa rozpitvat, aby se poučil a aby jeho další experimenty byly úspěšnější. Vše se tu točí okolo tajemného zařízení, které funguje jako taktický počítač, a se kterým může na neomezenou vzdálenost komunikovat jak Faris, úspěšná velitelka visigótských vojsk, tak i Ash. Jenže nic není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. V tomto díle již opouštíme pseudohistorickou realitu a ocitáme se v paralelní minulosti stejně jako v naší současnosti. Opět tu jsou vsuvky pořadatelů díla, mejlová komunikace obsahující diskuse o rozporech i o faktech, poznámky a doplňky. Fantastická složka díla tu je mnohem výraznější, než v předchozím díle, přitom Mary Gentleová nerozlišuje SF a F, využívá ty prostředky, které jí vyhovují pro její umělecký záměr, aniž by se programově držela jedné či druhé strany mince. Osudy Ash jsou dramatické a drsné. Tehdejší doba byla drsná - muselo uplynout pět století, aby se pokryla civilizačním nánosem, a autorka nám to připomíná velmi pádně. Hned v úvodní části najdeme pasáž o chirurgovi její jednotky, ve skutečnosti převlečené lesbičce, a o vzpouře, kterou toto odhalení u některých Ashiných podřízených vyvolalo. Od této scény k registrovanému partnerství je hodně, ale opravdu hodně velká vzdálenost... Ash opouštíme u nedodělané práce, a letmý pohled do internetových zdrojů napovídá, že jsme zatím v polovině jejích dobrodružství. Není divu, ještě toho má hodně před sebou. Především onu podivnou tmu, která se roztahuje okolo Kartága a postupně se rozšířila až do Evropy, táhne se s visigótskými vojsky a pomáhá jim vítězit nad nevěřícími (tedy z jejich pohledu nevěřícími - ale na tuhle vlastnost náboženství jsme měli dost času si zvyknout). Je tu tedy prostor pro stupňování dramatičnosti příběhu podobně, jako byla vygradována druhá kniha vůči první, zřejmě tu nehrozí riziko nastavované kaše. Knihy o Ash se čtou dobře, jsou příjemně občerstvující a především rozšiřují spektrum fantasy témat. Pozdní středověk je pro příběhy tohoto typu velmi úrodným prostředím, a Mary Gentle to dokázala využít velmi dobře. pagi
Stephen King, Puls (Beta, 2006, překlad Linda Bartošková , obálka Tomáš Kropáček, počet stran: 328, cena 299.00 Kč, Převzato se svolením autora z http://petr.bloguje.cz/.) 11. ledna 2007 Nejnovější román Stephena Kinga se na našem trhu objevil poměrně záhy po své zámořské premieře. Autor, který se těší stále velké oblibě u široké čtenářské obce, se v něm pustil do přece jenom trochu jiné látky, než by jsme po dokončení monumentální série Temná věž mohli od něj čekat. Na Kinga poměrně útlý (cca 320 stran) román vzdává v první řadě poctu filmovému tvůrci zombie hororů Georgi A. Romerovi (se kterým mimochodem v současné době spolupracuje na adaptaci svého románu From a Buick 8) a nese sebou celou řadu pro Kinga charakteristických prvků stejně tak jako nových ingrediencí. Příběh začíná velmi dramaticky a klasicky zároveň – pokud jste viděli alespoň jeden zombie film, nebude to pro vás ničím překvapivým. Snad jen, že zdroj nákazy tentokrát není nějaké kosmické záření či radioaktivní odpad ale obyčejná mobilní síť. Každý, kdo si osudného 1. října přiložil k uchu mobil, se rázem proměnil v nemyslící a krvelačnou stvůru, která ze všeho nejvíce připomíná zombie, tak jak jsme je mohli vidět třeba ve filmu 28 dní poté. Hlavní hrdina se jménem Clayton Riddell se tou dobou procházel po Bostonu a měl dobrou náladu, protože se mu podařilo podepsat výhodnou smlouvu na své komiksové kresby. Když se ale zastavil na chvíli u zmrzlinářského auta, celý svět se v okamžiku změnil. Přišel "puls" a s ním naprostá anarchie a kolaps lidské společnosti. King nás do příběhu vrhne rovnýma nohama a hned na prvních stránkách máme možnost pozorovat šílenstvím zachvácený Boston, kde přežít mezi agresivními zombiemi není vůbec jednoduché. King postupuje dle šablony načrtnuté hlavně filmovými opusy a tak po drsném a náhlem zvratu nastupuje snaha přeživších přežít i nadále a zvýšit své šance proti krvelačným stvůrám. Clayton Riddell se seznamuje s dalšími normálními lidmi, kterým se osudový puls vyhnul, a v jejich společnosti se snaží pochopit, co se vlastně stalo. Do hry vstupuje další klišé v podobě vzdálené rodiny, která se stává alfou a omegou veškerého jednání hlavního hrdiny. Riddell je hnán touhou zjistit, zda je jeho syn a bývalá manželka v pořádku a tak se rozhodne z beztak zničeného Bostonu uniknout a vydat se na pochod za rodinou. Přemluví tedy své společníky a hned následující noc se všichni vydávají na pochod napříč Spojenými státy, které se v jediném okamžiku propadli do davového šílenství. To celé se odehraje v úvodní kapitole románu, takže vidíte, že King se s tím rozhodně nemaže a o pomalém rozjezdu z některých jeho dřívějších románů nemůže být ani řeč. Na druhou stranu nemá tolik prostoru pro jemnokresbu hrdinů, která pro něho bývá charakteristická. Možná právě proto jsou postavy z Pulsu o něco více zapomenutelní, než u jiných děl pana Kinga.
- 12 Obzvláště na některých vedlejších postavách vám ani nebude záležet, protože je nestihnete lépe poznat. Autor ale neztratil svůj smysl pro detail a tak dokáže vytvářet atmosféru pomocí popisu běžných maličkostí, které ale zasazené do drsně pozměněné reality působí zvláštně nepatřičně a vyvolávají onu stísněnou atmosféru. Vlastně celý román Puls je velmi pochmurný, asi bych ho neoznačil jako přímo hororový, ale atmosférou se velmi blíží právě třeba prvním filmům George A. Romera, kde bezvýchodnost hrdinu byla cítit jako ocelové závaží na prsou. Vše až do půlky knihy běží ve vyjetých kolejí, žádné experimenty – je to hold klasice žánru. Tempo vypravování se mírně zpomaluje a na chvíli se dostaví i nuda z přesvědčení, že King už nemá čím překvapit. Ale pozor! Na scénu přichází hlavní záporák, který celý příběh rozhýbe úplně novým směrem. King jakoby v pulce najednou zjistil, že napsat remake Úsvitu mrtvých se mu vlastně nechce a jeho fantazie se rozeběhla na plné obrátky. První půlka to je hrdinové versus unifikované zombie – respektive svět, ve druhé polovině vzniká duální vyjádření dobra a zla, přichází avatar pohromy a vy jako čtenáři můžete začít klaďákům pořádně fandit. Navíc King přichází s několika originálními prvky a tak druhou půlkou knihy prolétnete závratnou rychlostí. Na celý román Puls potom můžete pohlížet z dvojího úhlu. Pokud ho přijmete jako Kingovskou variaci na zombie filmy, kdy si budete hledat zajímavé paralely a užívat si příběh – vše je o.k. Jenže Romero ve svých filmech používal kritiku moderní společnosti a konzumního života – King se pokouší o podobné. Jenže kde Romero pracuje s náznaky a metaforami je King doslovný a mravokárný. Romerovi hrdinové se ukrývají v supermarketu a zombie se k nim stahují "protože za života mělo tohle místo pro ně význam" Kingovi postavy se místo toho sedenou do kruhu a pronášejí "Každý kdo má mobil je blbeček a ten co má Motorolu je největší." Navíc je zosobněním úpadku pro Kinga nejen mobilní telefon, ale také třeba hudební přehrávač iPod či unifikované účesy současné mládeže. Trochu tak připomíná bědující duchodce, kteří hrozí holí celému okolnímu světu, který byl natolik drzý, že je nevzal sebou do budoucnosti. Přiznám se, že jsem s tím občas měl problém, protože vlastním jak mobil tak iPod a navíc mám obojí rád (jsem technický nadšenec), takže v Kingově světě bych to schytal v první linii a navíc "právem". Je potom otázka nakolik vám toto mravokárství bude kazit požitek z jinak velmi povedeného románu. Dalším sporným bodem může být analogie lidského mozku a počítače. King totiž mezi nimi vidí spojitost a předpokládá, že pokud může do počítače vniknout vir a zasáhnout do funkcí systému – můžeme obdobně pomocí popisovaného telefoního pulsu přeprogramovat lidský mozek. Mne to přišlo v rámci žánru uvěřitelné, ale dokážu si představit člověka, který by knihu právě na základě tohoto stavebního kamene odmítl. Ještě se alespoň okrajově zmíním o technické stránce knihy. Obálka je tvořena se zřetelnou inspirací původním přebalem, ale její kýčovitost přímo bije do očí. Musím se přiznat, že jsem přebal hned po příchodu domů sundal a už ho ani nechci vidět. Trochu to připomíná hypotetickou situaci, kdy přijde nakladatel a řekne: "Proč kupovat obálku originální, tady Franta to určitě zvládne taky." Teda s tím, že Franta se ve skutečnosti jmenuje Tomáš Kropáček. Překladatelka Linda Bartošková podle mne předvedla dobrou práci, i když bych si docela přál mít po ruce originál,
abych mohl porovnat některá slovní spojení, která zřejmě unikla redaktorské práci. Celý překlad tedy není bez chybičky, ale za oči vás to zatahá jen párkrát. Možná čistější práce redakce by to odladila, ale protože kniha přicházela na trh těsně před vánoci, lze předpokládat, že byl celý tým nakladatelství v časovém stresu. Tak a teď to ještě nějak shrnout. Stephen King napsal velmi současný román se soudobými prvky, který je v první řadě oltářem k Bohu všech zombií – Romerovi. Nepracuje tak důkladně s charaktery jednotlivých postav, ale dostatek nápadů a spád příběhu to vynahrazuje. Trochu zamrzí prvoplánovité kázání o zkažené mládeži, které si King opravdu mohl odpustit. Nicméně pokud máte kladný vztah k zombii filmům počátku osmdesátých let – určitě mu to rádi odpustíte. Puls je podařený román, který sice nestaví na psychologii postav jako třeba Misery nebo Hřbitov domácích zviřátek a možná právě proto budete mít za rok dva problém uvědomit si, o čem vlastně byl. Nicměně určitě přetrvá příjemný pocit, že jste se u čtení bavili a dokázali si ho užít. Petr Čáslava Pevnost 1/2007, za stejnou cenu více muziky 15. ledna 2007 Do nového roku nás přivítala také lednová Pevnost a přinesla celkem příjemné překvapení v podobě mediální podpory a spolupořadatelství literární soutěže elektronického věku Vidoucí 2007, ale o tom se už zmínil šéfredaktor magazínu Tomáš Němec v úvodním sloupku. Publicistika Rubrika Co se děje... Stručně připomenula, že do uzávěrky dalšího ročníku soutěže O nejlepší fantasy 2007 zbývá už jen pár měsíců, trošku jako z bulváru se zmínila o dýce a soutěži Miss Abanar serveru www.miss-abanar.hu.cz. O svých plánech v tomto roce pak informovali Antonín Kudláč, Richard Šusta a Dušan Fabian. Martin Fajkus určitě potěšil mnoho fanoušků světa DragonLance a přiblížil alespoň trochu rozsáhlost světa Čarodějů z pobřeží (Wizards of the Coast), kam spadají veličiny jako Forgotten Realms, Eberon, Magic: The Gathering a již zmíněný DragonLance. Rozsáhlejší recenzí pak Jiří Popiolek potěšil příznivce space opery, military a hard sf. Jakési preview nového románu Žoldnéři Tomáše Bartoše společně s ukázkou ukazuje, že také našinci se pomalu dokáží obout do pořádné scifárny po vzoru Webera, Ringa nebo Shelleyho. Kniha by mělo spatřit světlo světa v únoru díky nakladatelství Poutník a podle krátkého poutacího textu to vypadá, že se máme na co těšit. Ziřin Bulvár Alfa Ralfa stručně připomenul proběhnuvší akce z přelomu listopadu a prosince, o nichž jste se z většiny mohli přečíst na Sardenu, samozřejmě občas prošpikované odlehčejšími zmínkami ze soukromí slavných fanů. Před Vánoci se milovníci brakové literatury dočkali dlouho avízovaného a očekávaného románu Stroncium Jiřího
- 13 Kulhánka, což byl jeden z důvodů, proč oprášit prach z jeho starších děl a připomenout je čtenářům v podobě článku Martina Fajkuse, osobně jsem byl překvapen zjištěním, že před romány si pan Kulhánek vyšlapal cestu k úspěchu několika povídkami. Literární rozbor díla doplňuje rozhovor s tímto fenoménem, který pro své čtenáře připravil Tomáš Němec a ukázal tak lidský rozměr modly současného milovníka akční četby. Vše samozřejmě ochuceno třešničkou na dortu v podobě životopisného medailónku. Literární novinky Martina Šusta nabízí pohled do budoucnosti na knižním trhu a představují nám zajímavé kousky, které brzy najdeme na knižních pultech. Ve svém sloupku čtenáře obohatí o osobní zkušenosti ze soužití s kočkou, ostatně v lednovém čísle časopisu se jich ještě pár objeví. Letmo se zastavíme u vědomostního kvízu o ceny, zjišťujícího vaše znalosti ohledně Eragona a s Jiřím Popiolkem se podíváme na unikátní projekt antologie Trochu divné kusy, jejíž název v prosinci obohatila dvojka. Kdo má rád kvalitní anglofonní povídkovou tvorbu, pak určitě neprohloupí, když si udělá radost čerstvým výtiskem TDK 2. Oproti dílu prvnímu je řazení autorů upraveno podle toho, zda-li v ČR již nějakou tu práci publikovali či nikoli. V následujících recenzích se objevilo několik knih, jennž by stály za hřích, přesto jsem se poprvé nahlas zasmál u Stroncia, lépe řečeno, zasmál jsem se u hodnocení této knihy. Povídky Zručné povídkářce Lucii Lukačovičové by měl v roce 2007 vyjít román Vládci času, ono čekání nám pak zpestří akční fantasy ze současnosti, v níž spolu bojují dva tábory paranormálně nadaných jedinců. Jedni se snaží odstranit z povrchu zemského lidskou nákazu a ti další nás samozřejmě brání. Dost času na smrt magicky vtahuje do děje skrze skvěle vytvořené charaktery, živoucí scény, trochu magie a napínavě budovaný příběh. Druhý příběh nás naopak zanese tisíce let do minulosti, kdy ještě kvetla říše podél toku Nilu. Daniela Mičanová oprášila své poznámky o historii a zvycích starého Egypta, které upotřebila při práci na své "upírské trilogii". Dívka a divotvůrce obratně pracuje s mystérii, napětím a fakty, takže se při četbě dozvíte něco ze života a mytologie z povodí Nilu a přitom si užijete pohádkově přitažlivé vyprávění o nezbedné dívčině Naneferkaptaze a jejím přetváření v ženu. Uvolněnou četbu pak završuje vtipná, úsměvná a úderná pointa. Nesmím zapomenout připomenout, že svou roli tu hraje kocour Monca. A zase trocha té publicistiky. Juraj Červenák si připravil seriál o psaní epické fantasy, velice poučný text podpořený letitou zkušeností má svou váhu a rozhodně neunudí jako úmorné opisování z tabule. Dozvíme se, že k psaní potřebujeme spoustu důležitých maličkostí, bez jedné věci se však neobejdeme. Nemusíte mít vyprávěcí talent nebo dostatek neotřelých nápadů. Nejdůležitějším je obrnit se bezmeznou trpělivostí a pečlivostí. Jsem zvědav, jestli si mladí grafomani vezmou jeho rady k srdci a omezí výskyt balastu na četných povídkových serverech. Jaroslavu Jiranovi se lkaní nad strašlivou neznalostí češtiny vyplatilo a příspěvky do Ikara již nebylo utrpení číst. Buďme trpěliví, však uvidíme. Třetí částí se musíme rozloučit s úryvky z knihy rozhovorů A. Sapkowského a Stanislawa Bereśe. Tato poučná sondo do dob husitů a křížových výprav mi bude chybět. Listárna a vůbec celá redakce byla překvapená jedním upřímným doznáním. V minulém čísle, pokud si vzpomínáte,
redakce vyčinila pisatelům za spousty chyb a jeden z viníků se pokorně omluvil a pro příště přislíbil, že si dá pozor. Po oficiálním vyhlášení Vidoucího 2007 následuje šestnácti stránková příloha časopisu Dech draka. Oproti klasickému vydání se změnilo pouze to, že z dvouměsíčníku se stal měsíčník prostým rozdělením dva a třiceti stran na polovinu. Hry, filmy, seriály, prostě zbytek pravidelných rubrik Daniel Bimka nás pravidelně informuje o novinkách z oblasti deskových her, tentokrát však nepředstavil nic z oblasti fantastiky, ale neobyčejně chytlavou gamesu Formula Dé, která věrně kopíruje situace z televizních obrazovek nám známé Folrmule 1 a umožňuje zabavit se dvěma až deseti hráčům. Následuje ukázka z příští knihy edice Pevnost. V tomto čísle si můžete užít historické fantasy Zdeňka Žemličky Čas rytířů (osmnáctý svazek) a v příštím vydání je na řadě dystopická sf Josefa Pecinovského nesoucí název Plástev jedu. Pevnost tak nejmladší generaci představuje úspěšná domácí díla devadesátých let. Ve filmové rubrice nás Ondřej Jireš natěší na Dokonalý trik, tedy filmovou adaptaci výborného románu C. M. Priesta Nežádoucí efekt. Pokud máte rádí kvalitní podívanou, záhady, iluzionisty a Nikolu Teslu, pak byste se v těchto dnech měli vydat do nejbližšího domu pohyblivých obrázků. Daniel Storch nás pozve na umělecky povedený Parfém: Příběh vraha, pojednávající o parfumáři Jean-Baptistu Grenouillovi, jehož příroda obdařilu vskutku neobvyklým darem. Film určitě stojí za shlédnutí, upozorňuji vás, že se vám nemusí podařit ztotožnění se s hlavním hrdinou. Vojtěch Čepelák naproti tomu varuje před navštívením snímku Eragon a v tomto s ním musím naprosto souhlasit. Na DVD pak zkuste parodicky pojatý horor Slimák a pouze sběratelé se mají zaměřit na osmého Hellraisera s podtitulem Pekelný svět. Jiří Pavlovský upozorní na seriálový hit minulého roku. Nebojte se, nejde o třetí sérii Ztracených, ale o Hrdiny. Heroes spojují v napínavém a temném odstínu životní osudy několika obyčejných lidí, kteří se stali superhrdiny, jenže ne každý z nich hraje nezbytně kladnou roli. Ďuro Červenák se rozpovídá o osudech Jacksonova ztvárnění Hobita, nabídne několik zajímavostí a novinek ze světa filmu, z nichž si dovolím vypíchnout chystané 3-D zanimování modrých skřítků v bílých čapkách a dupačkách. Ano, šmoulové jsou od dob Ohníčku nezničitelní. Saša Pavelková představí kočičí anime a legendu maneki neko. Z animáků si pak můžete vybrat Můj soused Totoro, Hakkenden, Kocourova odplata a další... Své zážitky z Fénixconu popíše Darth Zira. Petra Neomillnerová poblázní již tak zhýralou mládež staronovým trendem tetování - rodiče nebudou nadšeni - tentokrát zjizvování. Popřeje nám hodně úspěchů do nového roku a natěší na to, co si pro nás přichystala pro příští vydání. Františka Vrbenská si připravila cyklus uchvatných článků o historii, po ikarijských povídáních o mýtech a bájích vtrhla na stánky Pevnosti s informacemi o ženách, které začarovaly dějiny. Samotný text pojala jako rozhovor s duchem zesnulé královny Tomyris, která v šestém století před Kristem porazila krále králů Kýrose II. Velikého. V závěru nás Simon Rothas zasvětí do jedné z odnoží LARPu - do Living fantasy. Tak asi tolik a ještě něco navíc naleznete v lednové Pevnosti. S chutí do čtení, soutěžení, dobrodružství... Jan Pechanec
- 14 Retrorecenze 26.5. 2000 - Joe. R. Lansdale - Bizarníma rukama Nielen bizarnými rukami ale aj očami. Tak je to tu! Predstavuje sa vám jeden z najlepších hororových spisovateľov: Joe R. Lansdale. Tento texasan patrí k najtvrdším predstaviteľom splatterpunku, aj keď on sám túto kategóriu odmieta. Je ľahké pochopiť prečo. Pán Lansdale totiž je kategória sama o sebe. Jedna z najvyšších, najtvrdších, najkrutejších ale aj najvtipnejších. Jeho majstrovské poviedky čerpajú z obyčajného každodenného života plného rasizmu, pravičiarskych ideológií či len zvyčajných psychopatických obsesií a iných „ľudských“ slabostí, z ktorých sa za určitých okolností uvoľňuje zverské násilie. A toho vám kniha poskytuje celý vagón. Či je to už svojrázne oslavovanie Halloweenu (Bizarníma rukama) či epilóg k jednej romantickej historke (Krvavý Valentín). Niekedy stačí byť len v nesprávnom čase na nesprávnom mieste (Jáma, Balvan na břehu moře, Té noci, kdy nešli na horor). Joe R. Lansdale nám odkrýva množstvo postáv a postavičiek, ktoré sice asi nikdy nedostanú Nobelovu cenu za mier, či fyziku, zato sú plné živočíšnej sily a myslenia. „Vraždenie? Hmm. Prečo tak dramaticky nazývať zaháňanie celodennej nudy?“ Kniha Bizarníma rukama je neuveriteľná pecka a nemá slabé miesto. Lansdale presne vie, koľko ktorá pointa znesie omáčky okolo. Niekedy je to pár strán, niekedy niekoľko desiatok viac. Jedna majstrovská poviedka strieda druhú a človek inkasuje pecky jako od pravačky Mika Tysona. Len tí najsilnejší vydržia do záverečného K. O., ktorými sú poviedky Té noci, kdy nešli na horor (cena Brama Stockera) a S mrtvolákama v Poušti kadilaků. Prekladu Jana a Jana Jam Oščádalových niet čo vytknúť. Text presne zachytáva atmosféru originálu, čo platí aj pri prekladateľovi Tomášovi Klemesovi. Grafická úroveň je na zvyčajnej veľmi vysokej úrovni. Jediné sklamanie na tejto vynikajúcej knihe bola obálka. Karel Soukup už neraz dokázal, že je vynikajúci výtvarník, a preto nechápem, prečo zahodil šancu spraviť originálnu obálku, ktorá by korešpondovala s vynikajúcim obsahom knihy, ktorá je nabitá vizuálnymi obrazmi. Jeho očividná inšpirácia slávnym portrétom Lis Bonetovej od fotografa Mathewa Rolstona v tomto prípade nebola veľmi šťastná voľba. Juraj Maxon 31.5. 2000 - Dobrodružství dotazníku Přečetl jsem si podrobně několikrát celou knihu „Kdo je kdo v české a slovenské sci-fi“ (nakl. Nová vlna, Praha, 1994, 2. opravené a doplněné vydání 2000). Dělal jsem si při čtení poznámky, a tak vlastně vznikl následující text. Jakožto člověk s přirozeným sklonem k drbům a pomluvám se budu věnovat hlavně tématům okrajovým a nedůležitým. Prestiž pro každého „Kdo je kdo v české a slovenské sci-fi“ („KJK“) sice připomíná úpravou a strukturou hesel známou publikaci „Kdo
je kdo v České republice“, avšak svým významem je to kniha odlišná. Do scifistického slovníku nemuseli být účastníci vybráni. Stačilo, aby sami vyplnili dotazník. Lidé ve sci-fi KJK popsaní nejsou zpravidla slavní ani mocní. Těch několik jedinců potrefených slávou má naopak hesla většinou stručná: bibliografie jsou neúplné, osobní údaje často chybí. Osobně to považuji za nedostatek KJK, který snižuje jeho encyklopedickou hodnotu. Zdá se, že KJK vyhovuje spíše lidem nenápadným, kteří se encyklopedií v podobném rozsahu zřejmě neobjeví. Mám na mysli ty, kteří se označují jako fanové (nepěkné slovo). Jako sympatické výjimky se vedle všech fanů, autorů a organizátorů v KJK objevují i 1 čtenář, 1 ideolog a několik herců. Rodina Uvedení rodinného stavu do KJK patří, protože konkretizuje představu o člověku. Současný rozsah je postačující a většina účastníku jej dodržela. Všiml jsem si, že v textové části se o rodině častěji a přirozeněji zmiňují Slováci; u scifistických rodin nalezneme jen dvakrát příbuzného v rubrice VÁŽÍ SI (jednou manželka manžela a jednou dcera matky). Oba tyto dojemné příklady příbuzenské úcty pocházejí ze Slovenska. Ze suché řady svobodných, ženatých, vdaných a rozvedených vyčnívají jeden „bohudíky svobodný“ a jedna „šťastně vdaná“. Ze Slovenska je i hrdý otec, který do rubriky DÍLO mimo sci-fi zařadil „vlastního syna“. Povolání Rubrika P neboli povolání je vyplněna téměř u všech účastníků. Většina mladých účastníků jsou přirozeně studenti. Jeden přiznává, že je dokonce „věčný student“. Ale i u jiných to vypadá, jako by v šestadvaceti stále studovali střední školy; spíše však jen zanedbali aktualizaci od prvního vydání. Zajímavé pro mě bylo, že ve sci-fi se uplatnilo při intelektuálních činnostech mnoho šikovných lidí, kteří v normálním školním systému skončili u vyučení. Vedle studentů mírně převažují povolání, která v sobě psaní či vydávání zahrnují, jako novináři, spisovatelé, scénáristé, filmaři, vydavatelé, či přímo pracovník kultury, který měl vedení sci-fi klubu v pracovní náplni. Čistými amatéry je ve sci-fi řada počítačových pracovníků, chemiků, lékařů, právníků, stavařů (jeden z nich se zabývá „prípravou stavebného diela po stránke ekonomickej efektívnosti jeho výstavby“) a důchodců. Mnoho zúčastněných se skrylo za obligátní nicneříkající soukromé podnikatele, svobodná povolání, volné nohy či státní zaměstnance. Jiní naopak podrobně rozepsali svůj kariérní postup v rámci jedné firmy, např. od tajemníka personálního ředitele v roce 1988 k vedoucímu personálního oddělení NYNÍ. Osobně jsem byl překvapen výskytem 3 vodohospodářů. Ve své omezenosti jsem se domníval, že jediným žijícím vodohospodářem je pan Julius Binder, bývalá populární hvězda politických talk-show. Život ZÁJMY scifistů jsou prosté: od sexu přes spaní, snění a koupele ve vaně až po dějiny Súdánu. O to zajímavější jsou jejich životy a zkušenosti, neboli rubrika Ž. Životní zrání pěkně popisuje jedna účastnice v následujících milnících: „v 5
- 15 bratr, v 10 pes, v 15 první polibek, v 19 se poprvé milovala, v 22 vstup do fandomu.“ Gradující dojem brzdí jiný účastník, který o svém životě poznamenává, že „sexuální aktivita má klesající tendenci.“ Jako přínosné pro svůj osobní růst hodnotí účastníci různé pobyty, stáže a cesty zejména do západní Evropy a USA, ale také do Číny (3 účastníci, jeden dokonce včetně pobytu na stavbě elektrárny Šen-tou), do Japonska (2) na Kubu (2), do Lybie, Maroka, Ruska, SSSR, na Taiwan, do Indie, Nepálu, Střední Asie a Iráku (po 1). Jeden z účastníků měl to štěstí zažít plavbu arktickým mořem. Do plaveckých zkušeností patří i „delfín (200 metrů uplaváno bez přestávky).“ Cesta do Velké Británie se ve dvou případech změnila na exil. Mezi smutné zkušenosti patří kupříkladu: sražen automobilem, havárie jako spolujezdec či „úraz páteře a míchy, při kterém prošel stadiem klinické smrti, uměle oživen, 4-leté ochrnutí.“ Lehčeji vzpomínají jiní na základní vojenskou službu v brigádě rychlého nasazení,"ZVS s bagrem na límci“, vojnu se Zd. Rampasem, setkání s mimozemšťanem či na to, že „v dětství vypadl z kočárku na chodník.“ Zcela mimo obvyklé kategorie spadá zkušenost nazvaná „P. Houser a jeho vinohradská šaráda s klobásou 28.2.1997.“ Jelikož KJK zachycuje české a slovenské scifisty, mnohým zasáhla do života politika: 3 roky koncentrační tábor jako vysokoškolák, vyšetřován StB pro založení disidentské skupiny, od r. 1967 v registru StB pro účast na strahovských událostech, odsouzený pro nelegální opuštění republiky, „permanentní vězeň ČSSR, protože zde žil“, v roce 69 vězněn 6 hodin v sovětské zóně za tvrzení, že Američané přistáli na Měsíci, „listopad 89“ či zkušenost mluvčího studentského stávkového výboru. Většina zúčastněných ignorovala v dotazníku kolonku životní KRÉDO. V paměti mi utkvělo jen krédo „Dvojitý zásobník, dvojitá zábava.“ Politika Rubriku POL, neboli politická orientace, vyplnili zejména příslušníci střední a starší generace, ale zdaleka nejen oni. S ohledem na shora uvedené životní zkušenosti je asi pochopitelné, že větší část se staví odmítavě k politice jako takové: „nikdy som sa do žiadnej strany nepchal ani nemienim tlačiť“, „vždy nestraník“, „nikdy neorganizován“, „hlboko neveriaci“ a opakující se „znechucen politikou.“ Ale vše se v čase vyvíjí, takže jeden účastník je až „od roku 1989 důsledně politicky neorganizován“. Opatrnější mezi námi také nechtějí mít s politikou nic společného, ale nikoho neodsuzují. Důvod hledají sami v sobě: „absolutní politický negramota“, „důsledně apolitický“, „dezorientován“ či zkrátka „bez politického přesvědčení.“ Za geniální tah v tomto švejkovském proudu považuji univerzální a vždy platný výrok: mám „sympatie se současným politickým kursem“.
Vydařené jsou definice politické orientace slovy „mlčící většina"; sousloví „rozbředlý střed“ má přímo máchovské kvality. Nemalá část zúčastněných se nebála a dala dotazníku všanc své politické přesvědčení. Značně převažují různé pravicové orientace, pravé středy, liberálové, konzervativci či dokonce ultrapravice. Stejně poslouží i prosté „vpravo“, „doprava“ či „napravo.“ Máme tu ale i „vždy vlevo“ a „ostro vlavo.“ Politickou orientaci „vpřed“ nebo „zpět“ jsem nenašel. Nechybějí však monarchisté (jeden dokonce absolutní) ani anarchisté (jeden anarchokomunista). Určité politické strany jsou uváděny jen zřídka, nejčastěji ODS (případně s dodatkem „pravicově dezorientovaná“) . Nemoravana zaskočí relativně vysoká frekvence členů HSDSMS (byť jeden z nich „dříve HSD-SMS, od 1992 ODS“) . Najdeme ale i ODA (včetně jednoho zakládajícího člena, jiný účastník pak udal „45-48 soc. demokracie, 48-89 KSČ, 91 ODA“) , ČSSD („48 sociální demokracie, pak už nikde“, dále pak 1 poslanec parlamentu), Stranu zelených, KAN, US, RSČSPR (včetně 1 bývalého poslance parlamentu), KSČM (zpravidla navazuje na členství v KSČ), NEI, Stranu demokratické levice, Demokratickou stranu práce, Stranu mírného pokroku v mezích zákona a Stranu soukromých šťouralů. To znamená, že jedinou větší stranou, k níž se nehlásí žádný z účastníků, je KDU-ČSL. Oceňuji přímost těch zúčastněných, kteří přiznali členství v komunistické straně za starého režimu (často s různými daty vyloučení). Ze slovenských stran se objevují příznivci HZDS (včetně 1 bývalého poslance Národní rady a ministra kultúry), DS, KDH, SDL a KSS. Určitě uhádnete, komu patří členství v Progressive Party of Canada. Patriarcha V rubrice VÁŽÍ SI uhodí do očí jméno jednoho muže: pana Zdeňka Rampase. I když často jsou jako autority uváděni třeba pánové Ondřej Neff a Ivan Adamovič, úcta Z.R. se zřetelně vine všemi věkovými a profesními kategoriemi. V rubrice VÁŽÍ SI jsem jeho jméno napočítal 47-krát. Kromě určitých osob formulují účastníci v mnoha variacích svoji úctu ke všem, kdo nezištně pracují pro fandom a sci-fi vůbec. K tomu bych se závěrem připojil i já. I přes drobnosti, které lze do budoucna vylepšit, je „Kdo je kdo v české a slovenské sci-fi“ významným počinem a poděkování patří všem, kdo tuto publikaci vyrobili. Možná se do příštího vydání už konečně zapíšu i já. Poznámka: tento článek byl inspirován úvahou Bohumila Blažka „Také patříte do P?“ (Kritická příloha RR č. 2/1995). Daniel Tomek
- 16 Povídky Splněné přání 5. ledna 2007 Možná si někdo z vás vzpomene na krásné prožití Svátků. Pravdou však je, že mezi námi zůstává spousta těch, o kterých mluví následující, lehce mrazivá a teskná, povídka Jany Beranové. „Svinský počasí,“ ulevil jsem si, když jsem šlápl na vyviklanou dlaždici rozbitého chodníku a břečka bláta, která se sněhem neměla vůbec nic společného, mně vchrstla do boty. Do dlaně se mi zařezávala ucha igelitky s dárky pro Pavlíka a Alenku. Vráželi do mě lidi, kteří, na poslední chvíli hnáni vidinou nejskvělejších dárků za nejvýhodnější ceny, zmateně (alespoň mně to tak připadalo) pobíhali z jednoho obchodu do druhého. Z výkladních skříní je přitahovaly jako můry plamen blikající elektrické svíčky všech barev a velikostí. Celý střed města byl naplněn kakofonií zvuků, jenž se linuly snad ze všech repráků v okolí a neustálým přehráváním koled se snažily navozovat tu správnou vánoční atmosféru, což se jim však vůbec nedařilo. Prchal jsem z toho mumraje rychle pryč, neboť z Jingle Bells jsem už dostával kopřivku. Konečně jsem došel k šedivému paneláku na kraji sídliště a stiskl zvonek. Letos snad už dcera přišla k rozumu. Nerad bych dopadl jako v loni a předloni i rok předtím. Zvonil jsem už potřetí a stále žádná odezva. Poodstoupil jsem od zvonku a podíval se vzhůru do oken jejího bytu ve třetím patře. Určitě byla i s dětmi doma, protože jsem za záclonou viděl nějaký pohyb. Zkusil jsem volat: „Aleno, pojď mi otevřít ! Vím, že seš s dětma doma.“ V sousedních bytech se pohnulo několik záclon, ale dcera dělala, že není doma. Zvolal jsem ještě jednou a hlasitěji: „Pavlíku! Alenko! Dědeček vám nese dárky od Ježíška! Pojďte mi otevřít!“ Stále nic. Byla stejná jako její matka, taky ze mě dělala vola. „Aleno, neser mě a vylez!“ zakřičel jsem z plných plic na celé sídliště. Povedlo se. Dcerunka milostivě otevřela okno: „Přestaň tady hulákat a běž domů!“ „No tak, Aleno, neblbni a pozvi mě dál. Chci se podívat na vnoučata, mám na to právo,“ domlouval jsem jí. „Jdi domů. Nemá to cenu, tos ještě za ty roky nepochopil, že tady o tebe nikdo nestojí? Tak jak ses vykašlal na mámu, tak já teď kašlu na tebe. Už sem nechoď, je to zbytečný,“ houkla na mě ze shora a vzápětí zmizela v bytě. „Aleno, dej mi ještě jednu šanci. Dokážu ti, že se ve mně pleteš. Vem si aspoň ty dárky pro děti!“ zkusil jsem ji naposledy obměkčit. Marně. Nevím, jak dlouho jsem tam stál. Začal padat déšť se sněhem a připomněla se mi ta mokrá ponožka. Jak už jsem říkal, svinský počasí. Nejlepší by bylo zalézt někam do kouta a tuhle hnusnou dobu zaspat. Doma mě kromě televize, plné kýčovitě nasládlých a sentimentálních pořadů, a flašky rumu
nikdo nečekal. Jaruš, s níž jsem to nějaký ten pátek táhl, mě kvůli chlastu opustila. S vožralou prý nechce mít nic společného. Byl jsem na tom hůř, než toulavý pes. Toho lidé o Vánocích alespoň politují a hodí mu i něco k žrádlu. Na mě se všichni vykašlali, dokonce i vlastní dcera. Nějak jsem se dojal, ty pitomý vánoční svátky začaly působit i na mě. Abych přišel na jiné myšlenky, zamířil jsem do nejbližší hospody. Doufal jsem, že tam narazím na někoho, s kým bych si mohl obyčejně lidsky popovídat. Cesta do hospůdky však byla hotovým utrpením. Z výkladních skříní na mě mechanickými buclatými ručkami kynuli Santa Clausové. Každý z nich na mě mířil vztyčeným prostředníčkem. I když měli přes ústa vatové vousy, cítil jsem, že se mi posmívají. Nenávidím je, prevíty rudý. Konečně jsem našel azyl v hospodě U Emila. V lokálu panoval nezvyklý klid, což mě udivilo, neboť nejlepším místem, kde se dají přečkat Vánoce, když už je nemůže člověk zrušit úplně, je přece hospoda. Byl jsem ochotný tolerovat i opelichaný umělohmotný stromeček, který se krčil v rohu místnosti. Sedl jsem si k němu zády a objednal si velkého panáka. U stolu vedle výčepu seděl snad stoletý důchodce. K pokecání bohužel nebyl vhodným adeptem, jelikož právě chrněl s hlavou položenou na kostkatém ubrusu. Na čelo se mu obtiskoval pivní tácek. Kromě nás dvou a mladého výčepního, který neustále bušil do mobilu a posílal na všechny strany esemesky, v lokále nikdo nebyl. Poručil jsem si dalšího panáka a jal se studovat rozvrstvení a složení skvrn a fleků na ubruse. „Dobrý den, mohl bych si přisednout?“ ozvalo se najednou nade mnou. Zahloubán do tajemství špinavého ubrusu jsem příchod neznámého muže vůbec nezaznamenal. Zjevil se u mého stolu jako duch. „Jistě, beze všeho,“ vyhověl jsem žádosti drobného, hladce oholeného mužíka neurčitého věku. Objednal si kávu. „To máme ale hrozné počasí. Vánoce na sněhu si už ani nepamatuju,“ začal rozhovor. „To máte recht. Počasí stojí za hovno. A Vánoce jakbysmet. Už aby bylo po nich.,“ zanadával jsem si. Mužík na mě upřel svá malá očka. Konečně někdo, koho zajímám, pomyslel jsem si a pokračoval ve svých nářcích. „Vánoce nenávidím. Jsou mojí noční můrou. Nejraději bych je zrušil nebo odjel někam daleko, třeba do pralesa. Ale při mý smůle by se Santa objevil i tam. Slanil by po liáně jako Tarzan. Když byla moje holka malá, na Vánoce jsem se těšil. Na její rozzářené oči, když našla pod stromečkem mrkací pannu, snad nikdy nezapomenu. To jsme byli ještě rodina. Pak se to všechno nějak podělalo. I ty Vánoce. Někdy mám chuť hodit si mašli,“ nějak jsem se rozlítostnil, radši jsem si objednal dalšího panáka. Mužík chápavě pokyvoval hlavou: „Jestli opravdu Vánoce nenávidíte, mohl bych vám pomoci. Přece by jste si kvůli pár dnům v roce nechtěl sáhnout na život. To by bylo pošetilé.“ Jeho slova působila na mou černou duši jako hojivý balzám.
- 17 „Vy byste mě mohl Vánoc nadobro zbavit?“ na dědečka z pohádky tedy rozhodně nevypadal. „Pokud si to opravdu přejete, můžu to pro vás bez problému zařídit,“ sliboval mužík. Můj odpor k Vánocům byl tak veliký, že i kdybych se měl nechat vystřelit na Mars, tak bych neváhal ani minutu a šel shánět skafandr. „Co mám udělat?“ „Stačí, když se mnou půjdete do mého domu. Tam vám vše vysvětlím. V podstatě jde o jakýsi hypnotický spánek, v němž okolní svět nebudete vůbec vnímat.“ „A co za to chcete?“ byl jsem celkem švorc. Poslední peníze jsem vrazil do dárků pro děti a taky do chlastu. „Vůbec nic. Vlastně mi tím pomůžete v mém bádání. Již několik let se totiž zabývám vlivem hypnózy na lidský organismus. Vás bych rád zahrnul do svých výzkumů.“ „Klidně si se mnou dělejte, co chcete. Už tady mám všeho až po krk,“ souhlasil jsem. Cestou do vily, jsme se dohodli, že mě probudí až po Třech králích. Doktor Mrkvička, tak se mužík představil, mi ve vile vysvětlil podrobnosti celého procesu a ujistil mě, že rizika jsou opravdu minimální. Dal mi speciální oděv, který vypadal jako něco mezi noční košilí a hadrem, co nosí buddhističtí mniši. Prý tak bude moci lépe monitorovat moje životní funkce. Nakonec mě zavedl do velkého sálu, který se nacházel v podzemní části domu. V poloosvětleném sále, který byl plný květin, asi byly umělý, a jemuž vévodilo jakési malé podium, jsem napočítal asi dvacet lidí. Byli zde muži i ženy, všichni zhypnotizovaní. Představoval jsem si, že během hypnotického spánku budu ležet na nějakém lehátku. To jsem se ale spletl. Neboť všichni účastníci jeho výzkumu stáli, a to čelem k podiu. Než mi došlo, že to jsou mí kolegové, myslel jsem si, že to jsou sochy. Když jsem mezi nimi procházel, připadal jsem si jak v nějakém panoptiku.
„Pro vás jsem jako pro nováčka vybral místo na podiu,“ oznámil mi Mrkvička, „budete stát vedle paní Trunečkové.“ Postavil mě vedle ženy v modrém hábitu. „Tak soustřeďte se, začínáme. Sledujte moje kyvadélko.“ Odněkud si přivlekl malé schůdky, na které vylezl, abychom si mohli hledět z očí do očí, a jeho kyvadélko mě pomalu unášelo mimo svět, zasažený vánočním šílenstvím. Než se mi definitivně zaklapla oční víčka, naposledy jsem ze svého vyvýšeného místa přejel pohledem celý sál, jehož scenérie mi neustále něco připomínala. Hlavou mi blesklo kruté poznání. Všechno bylo jinak. Mrkvička mě podvedl. Vánočním rituálům jsem neunikl…. Mrkvička úspěšně dokončil hypnózu nového přírůstku. Uklidil schůdky. Zapnul osvětlení a CD přehrávač. Za zvuku prvních tónů Tiché noci si sedl do křesla, ukrytého ve výklenku vedle vstupních dveří, a kochal se pohledem na své umělecké dílo. „Konečně jsem sehnal Josefa. Už mi zbývá jen nemluvně. Pak bude můj živý betlem kompletní.“ Jana Beranová
Jedno krásné PF 5. ledna 2007 Mejlová přeprška péefek potkala také Sarden. Tohle pour féliciter Zdenka Páva si zaslouží, abychom se o ně s vámi podělili. Pro ty, kterým jeho jméno nic neříká, připomínáme, že jde o plzeňského fana a navíc a především i jednoho z úspěšných účastníků CKČ - v letech 1985 a pak 1988 - 1991 se dostal mezi oceněné autory, v roce 1989 zvítězil v kategorii krátká povídka. A že krátké útvary mu jdou stále ještě dobře, dokazuje i tahle jeho novoročenka. Pan trpný opatrně otevřel oči a rozhlédl se. Snažil se být co nejopatrnější a na nic nemyslet, aby neaktivoval všudypřítomná čidla pro automatizované uspokojování potřeb a tužeb. Lehce zakroutil pravou rukou a rozvolnil svou konektivitu s absolutní celosvětovou sítí vědomostí, znalostí, schopností a dovedností - samozřejmě v mezích možných konvencí, slušnosti a společenské únosnosti. Sáhl pod stůl, kde měl schovaný starý tlustý spis. Otevřel ho. Ucítil podmanivý pach zatuchlé kůže a starého papíru. Superhygienická čidla se rozkmitala a otěhotněla dezinfekčním roztokem. Pan trpný je mávnutím ruky zahnal, alespoň na čas. Otočil pomalu, téměř s posvátnou úctou, několik stránek a zadíval se na barevný obrázek.
Byla to mapa. Mapa, kterou v šestnáctém století nakreslil a vytiskl holandský kartograf Abraham Ortelius a kterou zařadil do svého atlasu Teatrum Orbis Terrarum. Byla na ní oblast severní části Atlantického oceánu ohraničená Skandinávií a Grónskem.
- 18 V této oblasti, jižně od Islandu, byl zakreslen ještě jeden ostrov - Frisland. Báječný, do všech podrobností vyvedený ostrov, který nikdy neexistoval a neexistuje. Pan trpný se usmál, a rukou přejel něžně po obrázku. Pak se znovu připojil k síti a s nemalou jízlivostí si objednal dovolenou na neexistujícím ostrově Frisland. Se zadostiučiněním vnímal, jak se mezi čidly pro automatizované uspokojování potřeb a tužeb šíří panika,vybuchovala přebytkem zbytečných informací a zoufale se napojovala na další a další segmenty znalostních bází, kde marně hledala vhodný formát dovolené pro svého klienta. Pan trpný se vítězoslavně ušklíbl, když se mu v hlavě objevil elektronický poslíček, spáchal rituální sebevraždu a řekl: "Omlouváme se, váš požadavek není možné splnit". Otočil se na bok, knihu zavřel, přitiskl si ji na prsa, přimhouřil oči a začal zcela bezostyšně snít o výletech do
neexistujících měst, o tůrách po neexistujících horách, o místech, která nejsou podrobně zmapována v databázích a na webech, o fotkách z těchto míst, které nejsou v žádném elektronickém archivu. O měsíc později propadl pan trpný beznaději a nekonečné depresi. Dozvěděl se, že Frisland byl podle orteliovy mapy uměle vytvořen, a že největší cestovní agentury již zařadily zájezdy na tento ostrov do své nabídky. Lepší další rok s nadějí, plný snů, tužeb a dlouhých, příjemných a nikdy nekončících cest k jejich uskutečňování!! Zdeněk Páv
Moře smrti (The Sea of Death) 12. ledna 2007 Neala Ashera určitě zná většina z vás díky jeho románům Stahovač a V pavučině (brzy vyjde další jeho pecka Hranice řádu s agentem Cormacem v hlavní roli. Onřej Trněný si jeho styl a universum oblíbil natolik, že mu věnoval celé stránky v češtině a dohodl, že několik vybraných povídek může zkusit přeložit do svého rodného jazyka. Dnes vám předkládáme jeho druhý překlad. Moře smrti patří mezi práce, které ničím neurazí a hrdě se hlásí k dobře odvedenému řemeslu. Snad se vám bude líbit také. Převzato z nealasher.wz.cz se svolením autora. Přeložil Ondřej Trněný. Takto leželi oděni v nehybném světle, pod pláštěm průsvitné noci, podoben přízraku ztichl v úžasu. Ve věčném odpočinku, - a s nimi Čas spal, jako spí v tichém vzezření do temnot zlověstného volání. Hood. Nazvat to zimou opravdu naznačovalo podstatu situace. Uvnitř raketoplánu bylo minus padesát kvůli něčemu, co Jap nazývá „materiální tolerancí“. „Tyhle termoobleky, co máme – vem je do teplot nad nulou a ony se ti podělají při první příležitosti, kdy je použiješ,“ vysvětlil mi. „Jo,“ přikývl jsem. „Dvě staletí zpět bych ti to věřil, ale od té doby se věci hnuly kupředu.“ „Ty ekonomické ne,“ odpověděl. Dal jsem si pozor, abych nereagoval na jeho sarkasmus. Přistání proběhne bez nehod, ale překvapí mě, když se bok raketoplánu otevře přímo na povrch planety Orbus. „Nemá smysl udržovat vstupní tunel,“ řekne Jap přes vysílačku. Nevadí mi to. Právě kvůli těmto okamžikům cestuji a chvíle jako je tahle obohacují mé cestování.. Kráčím dál, pod nohama mi křupe zmrzlý oxid uhličitý a nade mnou je hvězdnaté nebe, jaké je obvykle viditelné jen v mezihvězdném prostoru. Pohledem přelétnu krajinu, je jako arktická tundra se zmrzlými jezery a balvany pokrytými jinovatkou. V jezerech se třepotají přízračná světla duhových barev. „Co je to?“ zeptám se. „Vodní led, při minus sto padesáti zamrzá úplně, a když je tepleji a opět se rozpouští, tak světélkuje. Promluv si s Durenem jestli tě zajímají chemické vlastnosti.“
Nepotřebuji. Z četby jsem si zapamatoval, že je to jedna z věcí, co ty komety dělají. Lidem chvíli trvalo, než zjistili, že jejich světlo není jen to sluneční – komety vyzařují své vlastní, předtím než by měly. „Co způsobuje zvýšení teploty?“ zajímám se, když si prohlédnu zelený kotouč vzdáleného, vyhasínajícího slunce. „Raketoplán, naše přistání. Nic jiného to dělat nemůže,“ odpoví. Po sto metrech dojdeme k základně a vstoupíme do přechodové komory. V ní si sundáme termoobleky a pověsíme je. Jap ukáže k bílému otisku ruky na šedivém povrchu vnitřních dveří. „Měj oblečené rukavice a podoblek, dokud nebudeme uvnitř,“ řekne mi. Rozpačitě zírám na otisk. Je to nějaký druh varovného nápisu? Jap si očividně všiml mé nerozhodnosti a vysvětlí mi to. „Kámoš si sundal svoje rukavice předtím, než vešel dovnitř.“ Ten otisk byla kůže jeho kamaráda s nějakým tím masem. Později, když jsem mluvil s Linserem, velitelem základny, tak jsem se ho zeptal, proč tak riskují. Stáli jsme v jeho kanceláři, hledíce na zmrzlé pustiny skrz panoramatické okno. „Termo-stabilní a termo-netečné materiály jsou drahé, pane Gregory. Termo-keramické prosekávací hlavice pro vrty stojí při nejlepším padesát tisíc novokartaginských šilinků a musí sem být dopravovány. Legované hlavice na vodní led můžeme vyrábět tady. Termoobleky pro teploty od třiceti do minus dvou set stupňů stojí padesátkrát víc, než ty co teď používáme. Je to malá cena vzhledem k jedné nepříjemnosti,“ vysvětluje Linser.
- 19 „Nikdy bych si nepomyslel, že by finance mohly být problémem pro tenhle projekt,“ řekl jsem. „Energie jsou peníze a tady není žádný zdroj. Máme tu přes dva tisíce lidí a udržet minutu jednoho z nich naživu a v pohodlí stojí patnáct set šilinků.“ Stoupnu si vedle něj a soustředím se na to, co teď zaujalo jeho pozornost. Venku se do zmrzlé zeminy zakousávají stroje pro přesun horniny a ledu. Něco, co trochu vypadá jako staveniště se nyní koupe v záři světlometů. „Nález vchodu - přímo pod naším nosem,“ komentuje to. „Štěstí.“ Otáčí se ke mně s unaveným výrazem a možná taky trochu nepříčetným. „Štěstí?..Vy jste vlastně byl na cestě, takže jste neviděl výsledky posledních průzkumů. Víte, že jsme měli trošku schrődingerovský problém s hloubkovými skenery. Energie jejich snímání byla dostatečná k tomu, aby způsobila to světélkování vodního ledu v celém spektru. Bylo to jako, když jste s pochodní v jeskyni a to světlo rozsvítí další. Viděli jsme jen zlomek toho, co tam je, než jsme začali používat ty nízkoenergetické skenery.“ „Zlomek?“ zeptám se. „Když jsem o tom posledně slyšel, tak jste měli zmapováno dvacet tisíc kilometrů tunelů.“ „To je nic. Nic oproti zbytku. Jsou všude kam se podíváte. Včera mi Duren řekl, že jdou i pod zamrzlá moře. Díváme se na milióny kilometrů tunelů, víc než sto miliónů pohřebních komor a v každé je jeden či více sarkofágů.“ Mlčky vstřebám tyto informace, přiřadím je ke stovce dalších detailů, které jsem posbíral od základny Dálka až sem. „Samozřejmě chci vidět jeden ze sarkofágů,“ řeknu nakonec. Hodí po mě pohledem. „Vidět a dotknout se, řekl bych. Naneštěstí nic neucítíte. Na to, aby se zde něco začalo rozkládat tu je příliš chladno.“ „Vidět a slyšet je to nejdůležitější,“odpovím mu. „Kvůli dokumentům se většina lidí neobtěžuje s plným připojením. Pro PP tam jsou mnohem zábavnější programy.“ „OK, ubytujte se a během hodiny vás pustíme dolů. Budete potřebovat něco z vaší výbavy z raketoplánu?“ „Ne, mám své oči a uši.“ Studuje mě, jeho pohled zabloudí k superce choulící se za mým pravým uchem. Je ale příliš unavený na to, aby dával najevo obvyklý neklid těch, kteří se setkají s lidským rekordérem, jakým jsem já. Tunely jsou dost podobné viktoriánské kanalizaci starého Londýna na Zemi. Cihly jsou z vodního ledu, staré přes tři čtvrtě milionu let. Snoubí se v tom dlouhověkost a pomíjivost. Stačí, aby se zvedla teplota a všechny tunely se zbortí. Samozřejmě, teplota se zde nezvýší ještě mnoho tisíc let. Duren, který jde se mnou, je sklíčený a roztržitý. Všechno z něj musím doslova páčit. Nakonec to stručně a nevrle shrne. „Bude chladněji a chladněji, ale ne pořád. Každých osm set let se dostaneme do konjunkce s Corlis a výsledkem je vulkanická aktivita. Za asi sto tisíc let se Corlis zachytí na oběžné dráze Orbu a všechno se tady na nějakou dobu promění v učiněné peklo. Sopečná činnost rozpustí led, zničí tunely. To bude trvat pár set let, pak se všechno uklidní a znovu zmrzne.“ „Takže budoucí archeologové budou muset sarkofágy vyhrabávat z ledu?“ zeptám se. Ukáže rukou ke stěně komory a v podřepu lezeme dovnitř. Vnitřní reflektory mají menší intenzitu než ty venkovní. Patrně nechtějí nic světlem poškodit.
„O tom pochybuji. Tak sto tisíc let a budeme o tomhle místě vědět vše co potřebujeme. A pak je tu necháme v klidu spát.“ Pozoroval jsem ho a snažil se odhadnout jakým tónem to pronesl. I když je příliš obtížné zjistit výraz jeho tváře přes masku termoobleku. Sarkofágy jsou kovové kokony, v průměru mají na délku okolo tří metrů. Říkám kovové, protože se zdá, že jsou vyrobeny z mosazi. Řekli mi, že je to něco velmi složitého a základem toho je směs mědi. Ptám se jestli je to organické. Je mi řečeno, že ne, jsou vyráběny, jsou příliš málo složité, na to aby byly organické. V této místnosti jsou sarkofágy dva. Jeden stojí stranou, je vypnutý. Nedotčený a lehce viditelný, druhý je tak zahalený snímací výbavou, že jsem o jeho přítomnosti nevěděl dokud mi Duren neřekl, že se mohu podívat dovnitř. Nikdo ještě sarkofág neotevřel, prostě protože se už nemůžeme dozvědět o moc víc, než nám řeklo skenování. V každém z nich je mimozemšťan, uložený ve vodním ledu plném organických chemikálií. Tihle mimozemšťané jsou opravdu děsiví. Děsiví protože se až překvapivě podobají nám. Mají ruce a nohy jako my. Jejich těla jsou delší s úzkým pasem, chodidla jsou podivné věci se dvěma zahnutými palci. A jejich ruce jsou stejně tak podivné se šesti prsty, vyčnívajícími ze všech neúplných špiček bez dlaní. Jejich hlavy, jak jen je popsat? Vezměte mandli a položte ji na stranu, pouze tam, kde se napojuje na krk se rozšiřuje. Pověste dva ostny na špičku nosu a kousek zpátky, přímo, od tohohle místa udělejte díru pro oči. Předpokládá se, že používali nějaký druh sonaru, je to jen teorie. Jedna z teorií. Když byl objeven první sarkofág, tak lidé začali hovořit o věcech jako „paralelní evoluce“, zatímco jiní tvrdili, že jejich vlastní teorie jsou věrohodné. Ti nábožensky založení považovali tento objev za potvrzení existence boha, ačkoliv titíž předtím prohlašovali, že objevení nehumanoidní rasy ve vesmíru by také bylo důkazem boží přítomnosti. Někteří tento objev brali jako důkaz dávné návštěvy mimozemšťanů na Zemi, kdežto další mluvili o mezihvězdném osévání. Jak osobní, lidské, a triviální. Přijel jsem, abych natočil dokument o katakombách Orbu a sledoval zánik měsíčku Corlis a nepřemýšlel jsem o tom, které z nich dát za pravdu. „Myslíš si, že je to paralelní evoluce?“ zeptám se Durena, když se dívám na skener. „Vypadají snad škorpióni jako lidé? Vyvinuli se za stejných podmínek a na stejné planetě,“ říká a tím úplně odrovná paralelní evoluci. „Co mezihvězdné setí?“ „Stejné argumenty,“ odpoví a ony samozřejmě sedí. „Bůh?“ Vysměje se mi do tváře a pak řekne, „Snažím se tomu porozumět. Ne napasovat, tak aby to vyhovovalo mému chápání.“ Určitě zná podstatu. Trošku se zdráhám to nazvat mým prvním večerem zde, protože tady je jen malý rozdíl mezi dnem a nocí. Můžete jít ven a spatřit slunce na obloze, ale to vám moc nepomůže, protože Orbus okolo něj oběhne jednou za tři sta solstanových let. Osazenstvo základny pracuje na směny. Doba, kdy jsem vstával se shodovala s tou Durenovou, Japovou, a asi dalších pěti set lidí, které mám ještě potkat. Po noční můře, ve které mě viktoriánskými kanály naháněly zmrzlé krysy, se budím do dne zmatků a úskoků. Něco se stalo a lidé to bud nevědí nebo to nechtějí tomu mizerovi z
- 20 Netpressu říct. Použiji ty nejsilnější zbraně z mého arzenálu, abych tomu přišel na kloub. Jap přijme můj úplatek. V stísněné, kulaté komoře si nasadíme termoobleky a vydáme se ven. Jap mě vede k jednomu z povrchových vozidel, nazývaným krauler, a jedeme k nedalekému výkopu. Pořád si nemohu zvyknout na to, že vozovka, po které jedeme, je udělaná z legovaného vodního ledu. Samotná myšlenka používání téhle hmoty mě nutí vidět naší civilizaci jako zhýčkanou, a krátko-trvající. Hádám, že má námitka je, že toto je pravda. Výkop je tunel, zařezává se pod úhlem třicet stupňů do skály a ledu na jedné straně těch viktoriánských kanálů. Tatáž cesta, kterou jsem včera šel s Durenem podívat se na to tělo mimozemšťana. Vylezeme ven a Jap si to namíří k postavě v termoobleku, která stoupá do svahu. "Co se děje, Jerry?" zeptá se Jap skrz vysílačku. Řekl mi, abych držel jazyk za zuby a měl uši nastražené. Ta žena, co odpovídá, zní unaveně a naštvaně. "Duren vyletěl. Rozřízl sarkofág v B27 a začal ho rozmrazovat. Sekuriťáci po něm vystartovali, ale on si vzal krauler a zmizel." "Vždycky jsem si myslel, že byl u nich trošku moc blízko. Byl u toho od začátku, že?" řekne Jap. "Víš, že ano," odpoví žena, její vztek roste. Trhnu sebou: Jap se moc dobře vymlouvat neumí. "Co se děje teď?" rychle se zeptá. "Stále jej nenašli a počítač říká, že každou hodinu co jej nenajdeme je šance na to poloviční. Nejsou technologie úžasné?" "Co ten sarkofág a tělo?" "Linser říká: nemrhej, nechtěj nebo nějaký takový starodávný žvásty. Přesunuli je na základnu k podrobnějšímu prozkoumání. ... A teď jedou sem." Zíral jsem dolů na svah, kde jeden z kraulerů cosi táhl. Ohlédnu se na Japa a udělám signál, který mne nedávno naučil. Oba měníme frekvence na soukromý hovor. "Corlis se s námi střetne během dvou solstanových dní. Přežil by tohle Duren?" zeptám se. "Záleží na tom, kde je, ale jo, pravděpodobně, i když ne o mnoho dlouho. Jeho oblek bude muset za den začít s přeměnou oxidu uhličitého a to vycucne jeho zdroj," odpoví Jap. "Takže by zmrzl a připojil se k tomu zbytku tady." "Jo, tak to vypadá." Corlis na nás míří rychlostí padesát tisíc kilometrů za hodinu,docela pomalu ve vesmírném měřítku. Je stejně veliký jako pozemský Měsíc, vzhledem se také příliš neliší. Jeho hlavní rozdíl je v ohromné eliptické oběžné dráze a ledu na jeho povrchu. Bude míjet Orbus v dostatečné vzdálenosti, na to aby to rozhodilo oběžnice obou. Orbovu jen částečně. Corlis bude na své trase okolo slunce uveden na úplně odlišnou dráhu. Současný stav trval tři čtvrtě milionu let a chystá se ke změně, během sta tisíc let, kdy Orbus konečně zachytí Corlis. Je to zábavné, ale zjistil jsem, že většina vědeckého osazenstva základny není ochotná ke spekulacím o shodě dat: mimozemšťané byli zmraženi ve stejné době, kdy Corlis byl na proměnlivé orbitě. Pouze Linser řekl něco užitečného. "Tyhle tunely, komory a sarkofágy jsou všechno co přežilo, to co poslalo Corlis na jeho trasu, nebo možná to co zůstalo po vstupu Corlisu do tohoto systému. Tunely přežily, protože jsou tak hluboké. Pravděpodobně zde existovala civilizace na povrchu, ale to všechno je teď pryč."
Nezní to příliš pravdivě. "Až nás zítra bude Corlis míjet, budeme v bezpečí?" zeptám se. "Ano. Nejbližší projevy budou pět set kilometrů od zlomového pásma," odpoví Linser. Přiměji jej, aby mi to ukázal přesně na mapě, potom mu poděkuji za pomoc a zmizím ven, abych zjistil, zda se mi povede ukrást krauler. Je to překvapivě snadné. Kilometr po kilometru vyztužených tunelů. Pro začátek se zastavím v několika komorách, jejich podobnost je až deprimující. Na skle krauleru se mi ukazuje, kde se nyní nalézám a jak daleko musím jít. Rychlá prohlídka seznamu map mi dává soubory plné tisíců podobných stránek a adresáře plné tisíců podobných souborů. Linser mi řekl, že zmapovali jen zlomek ze systému chodeb. Uvažuji o tom jestli má smysl pokračovat – zjevně pokrývají celou planetu a jsou bezmála všude. Zatímco hledím na přední sklo, tak se v levém rohu objevuje zpráva a je také tlumočena skrz můj termooblek. "Tak dobře, lidi, nenajdeme ho před konjunkcí, takže vás chci všechny zpět na základně ve dvanáct sto, Linser konec." Podívám se na zprávu v rohu displeje a uvědomím si, že jediný důvod, proč mě nechytili, je, že většina kraulerů je venku a pátrá po Durenovi. Teprve teď mě napadne, že všechny kraulery musí mít nějaký druh pozičního majáku, něco podle čeho je lze vystopovat, a Duren musel ten svůj zablokovat. Okamžitě jsem použil počítač krauleru k získání více informací o majáku. Dostanu nabídku diagnostiky a sto a jednu věc, kterou můžu s dotyčným majákem provést. Ale nemohu najít, kde ta zatracená věc je. "Číslo 107, nedostal jsi mou zprávu?" Linser zní trochu naštvaně. Nevšímám si ho, mezitím se snažím najít ten maják. "A, rozumím," řekne Linser, "Ten krauler není vašim majetkem, pane Gregory." Rozhodnu se zareagovat. "Vrátím vám ho vcelku," odpovím. "To je od vás velice zdvořilé. Uvědomujete si, že míříte přímo ke zlomovému pásmu; do oblasti, která se stane během pár hodin velice nebezpečnou?" "Jo, vím to," říkám. "Právě tam je Duren, jsem si jistý." Chvíli je ticho, když Linser znovu promluví je to se zřetelnou dávkou podrážděnosti. "Takže vy si myslíte, že jsme ho už nehledali na takových jeho místech?" zeptá se. Cítím, jak se mi sevřel žaludek, ale má tvrdohlavost mi brání otočit krauler zpět. "Mohli jste ho minout," namítnu. "Dobře," opáčí Linser. "Jestli se chcete zabít, tak je to váš problém. Naúčtujeme Netpressu jakékoliv škody na krauleru a náklady spojené s vyzvednutím vašeho těla. Přeji pěkný den, pane Gregory." Povedlo se mu, abych se cítil jako úplný idiot a málem jsem to otočil zpět, ale tvrdohlavě pokračuji. Ukazuje se, že tvrdošíjnost není silou. Ve skutečnosti je to slabost. Jedu dál. Dvě hodiny uplynou a udeří první otřes. Jak se tunel otřese a malé kousky ledu spadnou na sklo krauleru, tak si v duchu zopakuji rozhovor, který jsem vedl s Durenem, když jsme šli k jeho krauleru po prohlídce toho mrtvého mimozemšťana. "Většina lidí si myslí, že jsou v kryostázi," nadhodil jsem. "Nejsou," odpověděl Duren. "Jsou v rozkladu, ačkoliv byli naloženi do solného roztoku, předtím než ten roztok zmrzl." "Byli všichni zmraženi ve stejnou dobu?" zeptal jsem se. "Ano."
- 21 "Jak si to pak vysvětluješ: sto milionů z nich skončí v jejich sarkofázích ve stejnou dobu?" Duren se na chvíli odmlčí. Nenaléhám na něj. "Řekl jsem, že nejsou v kryostázi," prohlásil. "Neřekl jsem, že tam nebyl nějaký podnět, který je k tomu donutil." "To je to, co si myslíš?" "Je to jedna z možností. Další zahrnují věci jako je hromadná vražda, sebevražda. Je to divné, neobvyklé a to je právě to. Pořádný kus ledu padá ze stropu a odráží se od předního skla. Málem jsem si nadělal do kalhot. "Budeš tam mít spoustu seizmické činnosti," řekne Linser skrz vysílačku. "Do prdele, ne," odpovím. V tom udeří silný otřes a krauler se sesune několik yardů směrem k jedné stěně. Vrátím ho na střed a všímám si obrovské praskliny, rozdělující zledovatělý strop a odhalující skálu pár metrů výše. Pak mě něco napadne a zajímalo by mě zda dostanu odpověď, po které se opět budu cítit jako blbec. „Hej, Linsere.“ "Ano." "Byli tady tři čtvrtě milionu let, to mi dává okolo tisícovky konjunkcí. to je tisíc zemětřesení. Jak to, že jsem neviděl žádná stará poškození?" Znovu je tam dlouhá odmlka a čekám facku od Linsera. Nepřichází. "Zajímavá otázka, pane Gregory. V té oblasti není žádné poškození a to je to jedna z nestálých. Musíš si, ale aspoň pamatovat, že jsme tam nedávno použili jen nízko-energetické skenery, a že je to jediná nestálá oblast, kterou jsme dosud zmapovali." "Jasně. Nebyl by to podnět k průzkumu některé z dalších nestálých oblastí před konjunkcí?" "Z jakého důvodu?" zeptá se. "Abyste zjistili, zda jsou tam nějaká stará poškození." "Jsem si jistý, že by to zajímalo planetární geology, ale my tu jsme kvůli archeologickému výzkumu," odpoví. Buď mu to nedochází nebo se mě snaží odbýt. "Jestli tam žádné poškození není, tak to bude proto, že bylo opraveno. Ó, mimochodem, máte v téhle oblasti nějaké další kraulery?" "Abych odpověděl na tvou otázku: ne, žádné další kraulery tam nemáme." "Potom to vypadá, že jsem našel Durena... Řekni mi, Linsere, našli jste nějaké jiné pozůstatky jejich techniky něž tunely a sarkofágy?" "Ne, nenašli." "Zvláštní," řeknu a vystoupím z krauleru. Duren je uvnitř velké komory, ve které jsou tři sarkofágy. Všude okolo rozvěsil světla a když vejdu kruhovými dveřmi, tak je ke mně otočený zády. Používá frézu k rozříznutí sarkofágu. Není na tom nic vědeckého. Vypadá to jako vandalismus. Promluvím k němu na soukromé frekvenci. "Durene," začnu. Otočí se ke mně a drží pracovní konec řezací jednotky mým směrem. Disrupční pole má účinnost jen na pár centimetrů. Nemám v úmyslu dostat se na dosah. "Ty...co tady děláš?" zeptá se. Překvapí mě, že jeho hlas vůbec nezní zvlášť iracionálně. "Přišel jsem se podívat, čeho se snažíš dosáhnout," odpovím. Duren na mě dlouho zírá, pak se náhle otočí zpět k řezání sarkofágu. Přesunu se na místo odkud můžu lépe sledovat, co dělá.
"Víš, to, že tohle místo bylo zmrzlé, nás svedlo ze správného směru," prohodí. "Prvně přemýšlíš o kryostázi a čekáš, že těla budou dokonalá. Našli jsme rozkládající se těla v solném roztoku a mysleli si, že kryostáze selhala. Když jsme nenašli žádné stopy jejich techniky, tak jsme předpokládali, že se jednalo o nějakou formu pohřbu." "A co je pravda," zajímá mě. Skončím na podlaze a pode mnou je metr a půl široká trhlina. Vzduch vyplňuje závoj rozdrceného ledu a jeho velké kusy padají ze stropu. Slyším Durena ječet skrz vysílačku, ale nemohu rozpoznat co říkal. Něco těžkého se odrazí od helmy mého obleku a uvědomím si, že bych se vlastně odsud nemusel dostat živý. Schovám hlavu mezi ramena a přál bych si abych měl dost víry v něco, k čemu bych se mohl pomodlit. Zemětřesení ustalo, o nějakých osm minut později, Duren mě chytne za ramena a staví mě na nohy. "V kraulerech nám bude lépe," řekne. Jsme v kraulerech, když udeří další otřes a po něm ještě jeden. Můj krauler skončí převrácený na stranu s jedním běhounem roztříštěným po ledu všude kolem. Nevylezu z něj, dokud nepřijde Duren a nezaklepe na sklo. "To je ono?" otážu se, když vylezu jedinými použitelnými dveřmi. Duren pokrčí rameny. "Mohlo by být ještě pár otřesů, ale myslím, že tenhle je ten nejhorší," řekne. Zkoumám své okolí. Tunel je zbořený: na podlaze je metr vysoká vrstva rozdrceného ledu a na mnoha místech vyčnívá skála. Následuji Durena do komory. "Nemusel jsem to dělat," konstatuje a ukáže. V Sarkofágu vedle toho, který rozřízl je veliký důlek způsobený pádem balvanu ze stropu. Tam kde je důlek nejhlubší zeje prasklina. "Nejsou obzvlášť odolné, ale ještě jsme nenašli jediný poškozený, stejně tak jsme nenašli tunel poškozený jako je tenhle," řekne a gestikuluje proti tunelu. "A co to znamená?" opatrně se zeptám, protože si nejsem jistý, zda chci znát odpověď. „Tohle je arktický svět a věci tady děláme ze zmrzlé vody. Nikdy nás nenapadlo, že by ti, co tu žili, dělali to samé. Zmrzlá, slaná voda plná nejrůznějších nečistot. Měli jsme si více všímat těch nečistot." "Nevyjadřuješ se dost přesně," namítnu. Ukazuje na rozdrcený led všude okolo nás. "Tady je jejich technologie. Tady je svět, ve kterém žili, a ve kterém budou žít až budou mít energii." "Co, energie?" zeptám se. "Geotermální," odpoví jako by to bylo samozřejmé. Teprve mi to začalo docházet, zatímco led tál. Nějakým způsobem se energie šíří skrz led velmi rovnoměrně. V jednu chvíli jsme obklopeni ledovou drtí a za okamžik jsme až po pás ve vodě, která má téměř klihovitou konzistenci. "Přicházejí," řekne Duren mezitím, co mě zajímá, jestli se chystám utopit se na téhle bláznivé planetě. Chvíli mi zabere, než strávím, co řekl. Otočím se ke dveřím a vidím tam stát jednoho z mimozemšťanů až po rozkrok ve vodě. Stojící vypadá jako hmyzí člověk s koňskou lebkou místo hlavy. Nikdy jsem se takhle nebál. "Co...co se děje?" zeptám se. "Opravářské týmy jsou asi v akci," odpoví. "Myslel jsem si, že jsi říkal, že byli mrtví," řeknu a přemýšlím proč šeptám a nejsem schopný s tím přestat.
- 22 "Co teď?" zeptám se Durena. "Nic mě nenapadá," zní vědcova odpověď. Sleduji, že voda na podlaze, zdech a stropu se dělí na tekuté cihly - přetvaruje se do stavu před zemětřesením. Upozorním na to Durena. "Právě tolik geotermální energie ze zemětřesení na to, aby to napravilo vzniklé škody. Parádní," zareaguje na to. Jeden z mimozemšťanů si přidřepne a jeho přívěsek se opět ocitá ve vodě. Voda se vlní jako obrácený potůček a obtáčí Durenovo tělo. Zdá se, že to zkoumá kolem dokola jeho termoobleku. Když se to pokusí dostat do jeho masky, tak to Duren udeří, zmizí to, náhle je to jen znovu voda. Mimozemšťané nakloní hlavy, náhle odchvátají dveřmi, po kotníky hlubokou vodou v tvaru cihel. Následujeme. Následujeme je ven do tunelu a tam vidíme, že běhouny na obou kraulerech roztály. Následujeme je vodou k místu, kde náhle přechází v led. Sledujeme je, jak lezou zpět do svých sarkofágů - voda uvnitř je stále tekutá - a uzavřou je za sebou. "Nic neudělali," řeknu. "Chtěli," namítne Duren, "možná, ale neměli dost energie." Zatímco jsme šli zpět ke kraulerům, zeptal jsem se ho, co se bude dít nyní, když víme, jak se věci mají. "Projekt nebude ukončen účetními. Dostaneme finance od samotné Zemské Centrály. Možná, jednou, je všechny oživíme," uzavře. "To by bylo pěkné vidět," řeknu, potom co jsme zavolali o pomoc z mého krauleru. A zajímalo by mě, jestli to uvidíme my, protože ohřívání naše termoobleky poškodilo a teď začínají selhávat. Možná vy, kdo prožijete tento dokument, uvidíte.
"Nikdy jsem nic takového neřekl. Možná jsem tě mohl zmást, ale nikdy jsem neřekl, že byli mrtví." Dostanu chuť jej udeřit, ale neodvážím se pohnout. Druhý z nich vejde dveřmi. Oba mají mandlovité hlavy otočené k nám. Vím, že pokud přijdou k nám, tak si téměř určitě nadělám do kalhot. "Vždyť se rozkládali," řeknu. "Zabránit rozkladu stojí energii. Rozklad je jedna z forem entropie. S málem energie musíš šetřit, ne rozhazovat. Se správným vybavením rozklad zvrátíš, když máš energii... Víš, že je jednoduší uchovávat informace, než těla. Oba mimozemšťané si nás prostudují a pak se náhle přebrodí k sarkofágům. Jeden z nich zvene kus kovu, který Duren uřízl a zatlačí jej zpět na jeho místo. "Pořád se nevyjadřuješ přesně." Duren otočí hlavu ke mně, tak že mohu vidět jeho výraz. Vypadá vystrašeně jako já, aspoň, že to není poznat na jeho hlase. "Kdybych tě chtěl uchovat na dlouhou dobu, tak bych nahrál tvé myšlenkové vzorce do krystalu a udržoval bych kus tvého genetického materiálu k vypěstování tvého těla. To je vše co potřebuji." Mimozemšťané ustoupí, přičemž vlečou své divné přívěsky v té klihovité vodě. Voda naroste v třpytící se vlně přes sarkofágy. Skrz ni mohu sledovat samovolné opravy. Duren pokračuje, "Nevím, jak to dělají. Jejich technologie je ve vodě, z většiny. Myslím, že je tu něco od obou, pohřbu i konzervace. Ke vzkříšení nepotřebují kompletní těla. Možná je udržují, tak že je mohou zpravit z DNA šablony, možná to tak stojí méně energie." "Pokud je to ve vodě, tak k čemu sarkofágy?" zajímá mě. "Technika je ve vodě, samoopravující, regenerační. To, čím jsou, jejich mysli a pravděpodobně i DNA šablony, to je v sarkofázích. Strávili jsme příliš mnoho času studiem obsahu nádob, ač jsme měli studovat vše jiné." Voda ustoupí ze sarkofágů a oba jsou vcelku a neporušené. Poté začne postupovat ke stěnám a napříč stropem. Oba mimozemšťané se otočí a měří si nás, aspoň tak to vypadá. Nemají oči.
KONEC Neal Asher
Souboj 26. ledna 2007 Fantasy povídka Jakuba Vengláře si zaslouží pozornost zejména kvůli tomu, kolik jsme nad ní společně strávili času. Moje maličkost jako věčný šťoural stále upozorňovala na nedostatky a Jakub se výtek nezalekl a povídku přepracovával. Nejdelší e-mailová rozprava se točila okolo konce povídky. Nakonec autor nalezl pro mě uspokojivé řešení a povídka se dostala až k vám. „Budou se bít!“ malý Tomáš vběhl do chalupy se strašným křikem. „Budou se bít!“ „Ale kdo?“ zeptal se Tomův otec, hrnčíř Adam, řemeslník vyhlášený v celém širém okolí, aniž by zvedl hlavu od své práce. „Havran s Viktorem. Povídala paní Straková, že se málem porvali na návsi, ale Lucienne jim to zatrhla. Prý, když už se o ní mermomocí chtějí prát, tak ať je to čestný souboj a nedělají bengál uprostřed dědiny. Takže se namístě rozhodli, že si to rozdají zítra ráno na
Stínově.“ vychrlil ze sebe Tom jedním dechem, načež se pořádně napil z velikého hrnku mléka a začal si mazat kus chleba s máslem. Stínov, zase ta zatracená skála, pomyslel si Adam. Vstal od hrnčířského kruhu a vyhlédl z okna na skalisko, které se zvedalo kousek za vesnicí. Klikatá stezka vedoucí nahoru ústila v holou plošinu, odvěké místo všech soubojů, a dole, ve stínu na úpatí skály, ležela přesně polovina všech zúčastněných. Hloupá pravidla…… Ze zamyšlení ho vytrhlo zaklepání. V otevřených dveřích stál cizinec v cestovním plášti. „Dobrý den, prosím vás sháním nějaké ubytování.“ Mluvil podivně, krátce a rychle, jakoby mu delší samohlásky nějak
- 23 ubližovaly. „Mohl byste to zkusit U tří koček. Je to na druhé straně vesnice, jestli chcete, syn vás tam dovede.“ „To bude moc laskav.“ Cizinec se lehce uklonil. „Slyšel jsi, Tome?“ „Jasně tati.“ Klučina seskočil z lavice, natáhl se na stůl pro svůj krajíc chleba, pořádně si kousl a s plnou pusou vyběhl ven. „Pfojďfte, je tpo fkoufek.“ *** To, že jste našli zdejší hospodu, jste mohli zjistit dvěma způsoby. Ten těžší znamenalo rozluštit vybledlý nápis na vývěsním štítu, mnohem snazší pak bylo rozhlédnout se kolem. Protože prapraděd současného majitele pojmenoval svůj hostinec podle tří koček, které se zde jednou zatoulaly, mohli jste dnes všude okolo spatřit nespočet jejich vypelichaných potomků, kterak se věnují svým důležitým kočičím záležitostem. Převážně spánku. Neznámý poděkoval malému Tomovi a od cesty mu věnoval cizokrajnou stříbrnou minci. Když chlapec odběhl, chvíli pozoroval líné kocoury a pak vstoupil do dveří. Asi jako v každé hospodě tu brzy odpoledne nebylo příliš rušno. Kdo chodil ke Třem kočkám na oběd, měl už dávno po polední pauze a na večerní pijáky bylo ještě příliš brzy. Proto tu sedělo jen pár, na denní době nezávislých, štamgastů, kteří v rohu mastili karty a ospale působící hostinský otíral pult. „Dobrý den. Máte volný pokoj?“ „Ale jo,“ zabručel šenkýř a hodil si hadr přes rameno, „půl zlatky na noc.“ „Fajn, budu tu týden,“ na lesklém dřevě zazvonilo několik zlatých mincí, „ a dal bych si pivo.“ „Jak si pán přeje.“ „Richarde?“ ozval se někdo z temného kouta hospody. Hlas patřil muži v šedé kapuci. Seděl ve stínu mezi okny, takže si ho příchozí nevšiml. „Ten hlas, sakra, znám, ale naposled jsem ho slyšel, když někdo probíhal mým pokojem na útěku před namíchnutým manželem jisté paničky.“ Richard se s úsměvem otočil. „Aleši, rád tě zase vidím.“ Aleš si sundal kápi, uvolnil vedle sebe místo na lavici a mávnul na hostinského ať mu přinese ještě jedno pivo. „I já tebe. Koukám, že pořád meleš tou svoji rychlou hatmatilkou. Kde se tu bereš?“ „Já? Výzkum. Nic, co by tě zajímalo, ale co ty tak daleko od ….hm…domova?“ „No. Ono se ukázalo, že pan manžel má poměrně vysoké postavení, takže, když mě začala nahánět královská garda, musel jsem vzít roha.“ Richard si přisedl a ušklíbl se: „Napadlo tě někdy, že by ses mohl živit vydáváním cestopisů?“ „No jo. Na tom něco bude. Je jen málo míst, kde jsem ještě nebyl.“ „A ještě míň je těch, kde by na tebe neměli připravené ostré nástroje.“ Hostinský jim mezitím donesl dva měděné korbely s pivem. Když se napili, Richard vytáhl z brašny poskládaný kapesník, rozbalil jej a na stůl položil medailón ve tvaru srdce. „Tohle ti posílá ta tvoje bětuše, kdybych tě náhodou našel. Prý je jí líto, že jsi musel odjet tak narychlo.“ „Hmm,“ dodal uprchlík a zamyšleně si dárek prohlížel. „Mně ani ne. Už mě ten pohodlný život unavoval. Znáš mě. Já potřebuju vzrušení.“
„A nějákýho rozzuřenýho chlapa, slibujícího kastraci a pomalou smrt, v zádech, co?“ rýpnul si ještě Richard. „Mimochodem. Podle toho, co jsem zaslechl cestou, tady takovýhle problémy řeší trochu jinak.“ „Jó, ty myslíš ty jejich souboje. Nejsem ten typ, který by se nechal odkrouhnout pro trochu zábavy, takže v těhle končinách se raději držím zkrátka, jinak bych mohl skončit jako jeden z těch dvou magorů, co se zítra ráno chystají navzájem pozabíjet.“ „Proč se hned zabíjet? Souboje přece nemusí být na smrt.“ „To máš sice pravdu,“ připustil Aleš, „jenže oni se bijí na té skále za vesnicí. Říkají jí Stínov. Tam zvítězí ten, kdo shodí svého soupeře přes okraj a je jedno v jakém stavu. Takže, i kdyby náhodou někdo přežil samotný boj, pád ze čtyřiceti sáhů znamená poměrně jistý konec. A přitom je to málo, něž aby kdokoliv stihl vyslovit levitační formuli.“ „Hádám, že vrchol je magicky ošetřen tak, aby si nikdo nemohl přinést předem připravené kouzlo nebo amulet?“ „Hádáš správně. Na vrcholku toho kopce nejde aktivovat žádné levitační kouzlo. Jsou to magoři.“ „Říkal jsi,“ nadhodil Richard po delším mlčení, kdy se oba věnovali výhradně pivu, „že zítra se tam bude něco dít.“ „Jo. Dva týpci se za úsvitu míní trochu poškádlit. Čarodějové, takže to bude docela zábavná podívaná.“ „Víš proč?“ Aleš si otřel ze rtů pěnu a přikývl. „Vím. Můžeš hádat třikrát a trefíš se hned napoprvé. Ženská, co jiného taky. Jmenuje se Lucienne. Hezké jméno, nemyslíš?“ „A škaredé důsledky.“ „Cherchez la femme,“ zacitoval Aleš, „Ta holka je úplně zblbla, a věř mi, když ti povím, že měla čím. Je to ten typ ženské, který ti zamotá hlavu, ale sama neví, k čemu jí má, jenže je vážně tak fešná, že by to zvábilo i impotenta. Na inteligenci pak už moc nehledíš, jelikož máš příliš mnoho práce s pozorováním ladných tělesných křivek. Moc se nedivím, že ti kluci pak vypadali, jako kdyby jim odsála mozek. Sám se musím hóódně krotit a co potom takoví mladí hejskové? Kdybys viděl, jak s nima koketuje, a ty úsměvy…“ Aleš svůj proslov dokončil s lehce nepřítomným výrazem ve tváři, takže na chvíli vypadal, jako by byl jednou z obětí oné nádherné sukkuby. „Tvému zkušenému oku se nedá nevěřit,“ zasmál se cestovatel a pozvedl svůj poloprázdný korbel. „Připijem si na krásné ženy a na duše těch, jež jim podlehli.“ „Ať žijou!“ „Správně, ať žijou!“ Ať žijou, pomyslel si Richard a zkoumavě si prohlížel Aleše. *** Zlaté sluneční paprsky se rozlévaly ránem jako med a teplý vánek hladil tváře zvědavců shromážděných na stráni nedaleko Stínova, odkud byl dokonalý výhled na vše, co se bude tam nahoře dít. Mezi přítomnými vesničany stála také samotná krásná Lucienne. Sličná tvář, zlaté vlasy, útlý bok a ňadra dmoucí, jak říká klasik. Ve své póze vypadala jako dokonalá socha vytesaná z mramoru, jen z neurčitého výrazu její tváře se dal vyčíst strach. Ne snad strach o to, kdo ze skály sejde a koho čeká rychlejší cesta, hrůzu jí spíše naháněli přítomní vesničané. Lidé se totiž, jak už to bývá, rozdělili na tři tábory. První tvrdili, že ti dva jsou pošahaní blázni a dobře jim tak. Jenže
- 24 druhá skupina sestávající se především z osob ženského pohlaví, které nenávistnými pohledy dávaly jednoznačně najevo, co si myslí, byla toho názoru, že za vše může jen a jen Lucienne. Měla si prostě jednoznačně vybrat a vše, co se teď stane, si pořádně odskáče. Třetí část čumilů by se dala nazvat vděčným obecenstvem. Těm bylo jedno, jak věci dopadnou nebo kdo to spískal. Hlavně, když je zábava. Kousek stranou stál také hrnčíř Adam se svým synem. Vedle nich si sedl cizinec, se kterým se setkali předchozího dne a ještě jeden muž, živící se jako potulný básník a všeuměl, který do vesnice přišel před dvěma týdny. Zdálo se, že se ti dva znají, alespoň podle živého rozhovoru, který spolu vedli. „Jeden z nich, Viktor, je syn statkáře.“ vysvětloval právě básník, „Nedávno se vrátil ze studií. Havran, ten druhý, je z chudších poměrů. Jenže kouzla jej natolik okouzlila, že se stal učedníkem u místního mága.“ „Jo, tak to mu nezávidím,“ okomentoval to cizinec. „Starý Alexandr je docela v pohodě. Alespoň podle toho, co jsi mi říkal o svém mistrovi.“ Mezitím na vrchol Stínova vystoupily čtyři postavy. Dva znesváření mágové a jejich nejbližší přátelé jakožto svědci souboje. Oba sekundanti zůstali stát na okraji poblíž stezky vedoucí dolů. Jejich svěřenci přešli doprostřed, kde si symbolicky podali ruce. Poslední chvíle, kdy si to ještě mohou rozmyslet, napadlo Adama. Ale ani jeden to neudělá. Nevzdají se, dokud nestlučeme další kříž. Zatracená hrdost.
Havran, který klopýtl a už nestihl dokončit obranné zaklínadlo, byl rázovou vlnou sražen k zemi. V tom okamžiku, kdy klečel na jednom koleně a marně se pokoušel vstát, se pro něj čas na chvíli zastavil. Mladý čaroděj si uvědomil, že je konec. Už nezbývají síly. Takhle je to jednodušší. Vzdát se. Všeho. Další rázová vlna ho doslova smetla z vrcholu. *** Všichni bez dechu sledovali padající siluetu. Adam si všiml, že dokonce i cizinec se postavil a něco si pro sebe drmolí. Nerozuměl mu. Snad modlitba za mrtvé. Když Havran dopadl na zem, ihned se k němu rozeběhlo několik mužů. Za nimi se rozešel i hrnčíř. Věděl, že není kam spěchat, i když v koutku duše doufal, chtěl věřit na zázraky. Ale zázraky se nedějí. Poté, co dorazil ke hloučku, který se vytvořil okolo nešťastného čaroděje, uviděl šokované tváře okolostojících. „Co se děje?“ „On žije!“ vysvětlil někdo. „Je v bezvědomí, ale žije!“ A pak mu to došlo, neslyšel náraz! Rychle si lehnul na zem, aby se podíval a to, co spatřil jej vyvedlo z míry. Mezi tělem a pevnou půdou zela dvoucoulová mezera. Vedle něj se položil také básník. Když si vše pořádně prohlédl, postavil se a podíval se na svého přítele. Ten se pousmál. „Bylo to těsně.“ „To teda sakra jo.“ ***
*** Stáli naproti sobě a jako ozvěnu z dálky vnímali poslední pokyny svých sekundantů, když se stavěli na určená místa. Havran se zadíval na vycházející slunce. Přemýšlel co tady dělá. Před dvěma měsíci žil spokojený život a pak najednou…něco se zvrtlo. Co teď? Ať to bral z jakéhokoliv úhlu pohledu, jasná teď byla jenom jedna věc. Smrt, děsivý osud, který jednoho z nich čeká. Tajemný přízrak v temném plášti brousící si svou kosu ostře kontrastoval s představou ladné postavy lakující si nehty na rukou. Ach, Lucienne, pro tebe dnes někdo položí život. A nikdo nepochopí proč, nikdo nepochopí, co je to bolest tak strašlivá, že je lepší zemřít. Jenže, kdo z nás se připojí k zapomenutým blázům, a kdo k tobě? Kdo bude ten šťastnější? Pro jednoho z nás je to poslední ráno, pomyslel si Viktor. Kdo se zítra probudí po boku mé krásky? Kdo s ní posnídá a vyjde na tohle místo, aby vzdal čest mrtvému? Jejich pohledy se na chvíli střetly a čirá nenávist, jež mezi nimi panovala, jim na tvářích vykreslila prakticky shodný výraz. A ten hlásal: Já! Odněkud zazněl pronikavý hvizd. Zareagovali okamžitě a první zaklínadla se s menším výbuchem srazila zhruba uprostřed. O něco rychlejší reakce měl ovšem Viktor, který vzápětí ve vzduchu vykouzlil ohnivou kouli velikosti dýně a hodil ji na svého soupeře. Havran se jí obratně vyhnul a na oplátku poslal několik blesků. Ty se neškodně rozprskly o rychle vyčarovaný štít. Souboj dál pokračoval za použití méně efektních prostředků, přesto se po několika minutách zdáli být jeho protagonisté na pokraji úplného vyčerpání. V takových chvílích rozhodují maličkosti, nenápadné drobnosti, které je těžko postřehnout. Třeba nevelký kámen, napůl porostlý lišejníkem a schován ve skrovném porostu trávy.
Havran se probudil. Ležel v pokoji U tří koček, kam jej přenesli předchozího dne, za otevřenými okny se smálo vycházející slunce a na parapetu předl kocour. „Jak ti je?“ zeptal se Richard. „Strašně mě bolí hlava. Ale žiju. Za to bych ti měl asi poděkovat.“ „Máš lehký otřes mozku. Chytil jsem tě jen tak tak a některý zaklínadla ti taky trochu zamávaly s vnitřnostmi. A není zač.“ „Pořád mi není jasné, jak jsi to dokázal?“ „No, někteří přátelé říkají, že mluvím hrozně rychle.“ „Víš, kolikrát jsem to zkoušel? Levitační formuli prostě nejde stihnout vyslovit za dvě vteřiny!“ „Kdyby to nešlo, tak ležíš pod drnem!“ „Máš pravdu. Díky, ale…..“ „Ale?“ „Říkám si, jestli to mělo cenu. Mě jsi zachránil, jenže přijdou další, další spadnou dolů a ty u toho nebudeš. Nebude tam nikdo, kdo by je chytil.“ Richard si povzdychl. „Můžu být upřímný?“ „Ty teď asi můžeš cokoliv,“ odtušil Havran. „Fajn. Cenu to asi mělo, bo, kdybych to neudělal, tak tu takhle nerozumuješ!“ „Promiň.“ „Dobrý.“ zavrtěl hlavou cestovatel a pokračoval, „Víš, nemohl jsme tě v tom nechat. Jeden z vás měl zemřít, ale proč? Pro jednu nafintěnou slepici? Ne, Havrane, jsou lepší způsoby jak zemřít, ani jeden z nich není dobrý, ale jsou lepší. Možná, že stojí za to položit svůj život pro spravedlivého krále, pro pravdu, když se ti někdo snaží vnutit lež, ale nesmí se umírat pro ženskou. A ještě k tomu takovouhle. Mnoho lidí leží pochovaných tam pod tou pitomou skálou, mnoho dalších se k nim přidá. Proč v tom nezabránit alespoň jednomu?
- 25 Kdyby mě mé povinnosti nezavedly do tohohle zapadákova, už bys čuchal kytky odspoda. Myslím, že by to pro tebe bylo krapet nepohodlné. Mohl jsem se jenom dívat a, stejně jako ostatní, si potom říkat, že nebylo v mých silách ti pomoci, že sis zvolil svou cestu, a to zatraceně svislou a rychlou, ale já nemohl. Musel jsem to alespoň zkusit a jak můžeš sám na vlastní kůži pozorovat, podařilo se. Jiné jsem nemohl zachránit, tebe ano.“ Richard se unaveně opřel loktem o parapet a pohladil kocoura. Pak, na něj nezvykle pomalu, promluvil: „A teď se mě asi zeptáš, co se dělo po tom, co sis usmyslel proletět pár sáhů vzduchem.“ Zachráněný nešťastník se rozhodl čelit tvrdé realitě. „Zeptám. A co mi odpovíš?“ „Nic, co bys nečekal. Ani se moc nezajímala, co se s tebou stalo. A Viktor? Ten si vzal zaslouženou odměnu. V neděli je svatba. Co k tomu dodat?“ „Mrcha!“ „Jo, to se hodí.“ *** Richard se chystal k odjezdu. Vedle něj ještě kontroloval postroj svého koně Havran, který se, po událostech posledních
dní, raději rozhodl opustit svou rodnou ves. Už jej tu nic nedrželo. Rodiče přede dvěma léty zemřeli a Lucienne… má zítra svatbu. S někým jiným. Mladík potřepal hlavou, aby zahnal chmurné myšlenky a vyhoupl se na svého hnědáka. „Tak co, jedem?“ zeptal se zvesela Richard. Byl rád, že Havran přijal jeho nabídku cestovat společně. Cesta je vždycky delší a horší, když je na ní člověk sám. Z dálky se ozval výkřik. „Počkejtééé!“ Oba se v sedlech otočili a spatřili Aleše, jak utíká co mu nohy stačí. Za patami mu doslova hořelo. Když záletník celý uřícený doběhl ke dvojici, sotva popadal dech. „Ri..richarde, musíte mě vzít sebou. Na nic se, prosím tě, neptej a rychle mě dostaň odtud nebo mě ten šílenec usmaží.“ Čaroděj protočil oči v sloup, pomohl příteli za sebe a pobídl koně. Jakub Venglář
Zlaťák 18. listopadu 2005 Mladá, talentovaná, nadějná autorka Hanka "Nera" Veselá se s povídkou "Rytíř, vražedkyně a král" umístila v soutěži O železnou rukavici lorda Trollslayera 2004 na 11. místě, čímž přišla o zařazení do sborníku. Dnes vám však s potěšením předkládáme autorčinu úsměvnou fantasy hříčku "Zlaťák". Šel jsem lidmi a koňmi vyšlapanou pěšinou, krajem jenž důvěrně znám. Sluníčko hřálo, les šuměl. Ve větvích nade mnou se hašteřily veverky. Jedna z nich po mně mrštila uschlou šiškou, ale úsměv mi ze rtů nezmizel. Kdepak, tady mě ničím nepřekvapí. Sotva jsem domyslel, přede mnou se jako dlaň rozevřelo malé rozcestíčko. V prachu cesty se něco lesklo. Asi kovová cetka, kterou tam ztratil nějaký marnivec nebo straka zlodějka. Popošel jsem blíž. Tu se mi zrychlil tep. Srdce v hrudi se mi rozbušilo jako zvon. Uprostřed čtyř vzájemně se křížících cest stál zlaťák. Odrážel paprsky slunce jako diamant a coby zlomyslný skřítek na mě pomrkával. To není samo sebou, aby na tak nápadném místě byl jen tak. Stopy vtlačené do prachu a hlíny mi prozradily, že tu za dopoledne prošlo mnoho lidí. Copak by ho tu všichni nechali ležet? Z kapsy se ale nikomu vytrousit nemohl, protože by musel dopadnout na rub či líc. Ze všeho nejdivnější bylo, že zlaťák na cestě neležel ale stál na straně jako kolo u vozu, a přitom se mu vůbec nechtělo kutálet. Napadlo mě, že je to nějaká past na hrabivé pocestné. Pak jsem si ale pomyslel, že bohové jsou mi nakloněni a chtějí mě odměnit za mé skutky. Vždyť co jiného může znamenat zlaťák nehybně stojící přesně uprostřed křížových cest v pravé poledne, než boží znamení? Může to být přirozeně léčka.
Zastavil jsem se kousek od něj. Dál se mi moc nechtělo. Vždyť co se všechno může stát, jestliže je to nastražená past! Shýbl bych se pro něj a z větve rozložitého dubu stojícího u rozcestí by mohlo vystřelit neviditelné lano, které by mě omotalo jako mouchu. Nebo bych mohl spadnout rovnou do maskované jámy, spustil bych znamení pro bandu hrdlořezů, která by se na mě vyřítila z houštin lesa, zlaťák by mě kousnul do prstu, sebral bych odhozenou minci malomocného nebo by mě až do smrti pronásledovalo neštěstí, protože bych se zmocnil prokletého peníze. Chtěl jsem nechat zlaťák zlaťákem a pokračovat v cestě. Přišla na mě ale znovu myšlenka, že jde o dar bohů. Bohové však nic nečiní jen tak. Bylo by pošetilé nechat něco, co mi nabízí, bez povšimnutí. Jednou promarněná příležitost se těžko bude opakovat a navíc se bohové můžou urazit a uvalit na mě svůj hněv. Pořád jsem se ale nemohl zbavit myšlenek na lapky schované za bukem. Co počít? Už notnou chvíli jsem nerozhodně přešlapoval na místě, zlaťák téměř na dosah. Mít celý zlaťák také není zrovna k zahození. Můžeš si za něj naplnit žaludek až k prasknutí těmi nejlepšími pochoutkami a ještě pohostit přátele, nebo se obléct do drahých látek či poctivého brnění. Řítí-li se ti domek na hlavu, můžeš ho s jeho pomocí vyspravit. Vůl za něj koupený ti ulehčí orbu a jsi-li rytíř, jistě nepohrdneš koněm. Žena by se za něj ověšela šperky a hejsek by jej vyměnil za několik nocí, strávených v milé společnosti. Učenec by si nakoupil další hordu knih a šetřílek by si ho nechal na horší časy. Pověrčivý by ho nosil jen tak pro štěstí zavěšen na provázku pod vestou a hlupák by
- 26 ho hodil žebrákovi do plechového džbánku. Já bych také věděl, jak s ním naložit. Těch ,kdyby‘ tam však bylo příliš. Už jsem chtěl s pokrčením ramen odejít, když jsem si uvědomil, že jestliže to udělám, nikdy se nedozvím, proč tam ten zatracený zlaťák vlastně byl. Zda to byla léčka, dar bohů anebo náhoda. Co když se přece jen někomu vykutálel z měšce? Pokud opravdu jen tak odejdu, až do dnů nejdelšího stáří mě bude vrtat hlavou, jak to s tím zlaťákem bylo a co by se stalo, kdybych se ho byl nakonec pokusil vzít. Pak jsem se usmál a rozhodl. Udělám přesně to, co bys na mém místě udělal ty. Hanka Veselá
- 27 Ukázky Poul Anderson, Stráž času 10. ledna 2007 HLEDÁME MUŽE, věk 21 – 40 let, přednost svob., voj. nebo tech. zkuš., dobrá fyz. kondice, na dobře placenou práci spoj. s cest. do zahr. Engineering Studies Co., 305 E. 45, 9 – 12, 14 – 18 hod. „Víte, ta práce je poněkud neobvyklá,“ řekl pan Gordon. „A důvěrná. Předpokládám, že umíte zachovat tajemství?“ „Obvykle ano,“ kýval Manse Everard. „Samozřejmě záleží na tom, co je to za tajemství.“ Pan Gordon se usmál. Byl to zvláštní úsměv; tak uzavřenou křivku rtů Everard ještě nikdy u nikoho neviděl. Mluvil běžnou hovorovou americkou angličtinou a měl na sobě dobře padnoucí, ale nijak zvlášť výrazný oblek, přesto však v něm bylo cítit něco cizího, něco víc než jen tmavá pleť, bezvousé tváře a podivná nesourodost mongolských očí nad úzkým evropským nosem. Bylo ho těžké zařadit. „Nejsme špioni, jestli vám jde o tohle,“ řekl. Everard se usmál. „Promiňte. Nemyslete si, prosím, že podléhám stejné hysterii jako většina lidí v téhle zemi. Ostatně jsem stejně nikdy neměl přístup k důvěrným informacím. Ale v inzerátu jste se zmiňovali o práci v zahraničí, a při současné situaci – zkrátka nerad bych přišel o pas, chápejte.“ Everard byl vysoký muž s mohutnými rameny a trochu pochroumaným obličejem pod nakrátko ostříhanými hnědými vlasy. Jeho papíry ležely před ním na stole: Po válce propuštěn z armády, doklady z několika zaměstnání, kde pracoval jako strojní inženýr. Zdálo se, že se na ně pan Gordon sotva podíval. Kancelář byla docela obyčejná, psací stůl a pár židlí, kartotéka a vzadu dveře vedoucí někam dál. Otevřeným oknem sem z hloubky šesti pater doléhal hluk newyorské dopravy. „Nezávislý duch,“ podotkl muž za stolem. „To se mi líbí. Spousta lidí se sem vplíží, jako kdyby prosila o kopanec. Samozřejmě, s vašimi zkušenostmi ještě nejste v zoufalé situaci. Pořád můžete dostat práci, dokonce i v situaci, jako je… myslím, že teď se tomu říká průběžné přizpůsobování.“ „Zaujalo mě to,“ vysvětlil Everard. „Jak vidíte, pracoval jsem v zahraničí, a rád bych znova cestoval. Ale abych byl upřímný, pořád nemám nejmenší ponětí, co vaše firma vlastně dělá.“ „Děláme velkou spoustu věcí,“ řekl pan Gordon. „Počkejme… vy jste byl na frontě. Francie a Německo.“ Everard mrkl; v jeho papírech byly záznamy o medailích, ale byl by přísahal, že ten člověk neměl čas je přečíst. „Ehm… byl byste tak laskav a položil ruce na ty knoflíky na područkách křesla? Děkuji. A teď: jak reagujete na fyzické nebezpečí?“ Everard se naježil: „Tak podívejte…“
Oči pana Gordona zalétly k přístroji, který mu ležel na stole: Byla to jen krabička s indikační ručičkou a několika číselníky. „To nic. Jaké máte názory na internacionalismus?“ „Poslyšte…“ „Komunismus? Fašismus? Ženy? Vaše osobní ambice?… To je všechno. Nemusíte odpovídat.“ „Co to sakra má být?“ neudržel se Everard. „Malý psychologický test. Zapomeňte na to. Vaše názory mě zajímají jen do té míry, do jaké odrážejí základní citovou orientaci.“ Pan Gordon se pohodlně opřel a sepnul ruce před obličejem. „Zatím je to velmi slibné. Tedy, věci se mají takto. Děláme práci, která je, jak jsem vám již řekl, velmi důvěrná. My totiž… ehm… hodláme připravit našim konkurentům malé překvapení.“ Zasmál se. „Klidně mě ohlaste FBI, pokud si přejete. Vyšetřování naší činnosti už proběhlo a prošli jsme jím s čistým štítem. Zjistíte, že skutečně provádíme finanční a stavební operace celosvětového rozsahu. Ale je tu ještě jedna stránka té práce, a právě pro ni potřebujeme lidi. Zaplatím vám sto dolarů za to, že půjdete tam do té zadní místnosti a absolvujete sérii testů. Bude to trvat asi tři hodiny. Když neprojdete, tak to tím končí. Pokud ano, sepíšeme smlouvu, řekneme vám fakta a začneme s výcvikem. Souhlas?“ Everard zaváhal. Měl pocit, že se na něj příliš pospíchá. Za touhle firmou je něco víc než jedna kancelář a jeden uhlazený cizinec. Ale i tak… Rozhodl se. „Podepíšu smlouvu potom, co mi řeknete, oč jde.“ „Jak si přejete,“ pokrčil pan Gordon rameny. „Mně je to jedno. Testy prokážou, jestli podepíšete nebo ne, víte? Používáme jisté velmi vyspělé techniky.“ To byla rozhodně pravda. Everard věděl něco o moderní psychologii – encefalografech, asociačních testech, osobnostních dotaznících. Nerozeznal účel žádného z těch zakrytých přístrojů, které kolem něj hučely. Otázky, které na něj asistent – úplně holohlavý muž neurčitého věku s velmi světlou pletí, těžkým přízvukem a neproniknutelným výrazem v tváři – velkou rychlostí pálil, mu připadaly úplně bez souvislostí. A co byla ta kovová helma, kterou při tom musel mít na hlavě? Kam vedly ty dráty od ní? Nenápadně se rozhlížel po cifernících, ale písmena i čísla se nepodobala ničemu, co kdy viděl. Nebyla to angličtina, francouzština, ruština, řečtina, čínština, nic, co by patřilo do roku 1954. Možná si dokonce už v té chvíli začínal uvědomovat pravdu. Jak testy pokračovaly, narůstalo v něm stále silnější uvědomění sama sebe. Manson Emmert Everard, třicetiletý, dříve poručík americké armády, zkušenosti z konstrukce a výroby v Americe, Švédsku, Arábii; dosud svobodný, ačkoli stále častěji závidějící svým ženatým přátelům; v současné době žádná stálá dívka ani jiný blízký vztah; trochu bibliofil; vášnivý hráč pokeru; láska k plachetnicím, koním a puškám; na dovolené táborník a rybář. Samozřejmě, že to všechno o sobě věděl, ale jen jako oddělené střípky faktů. Bylo to zvláštní, takhle si najednou uvědomit sám sebe jako jednolitý organismus, pochopit, že každý rys je jen jedna nezbytná faseta celkového obrazu. Vyšel ven vyčerpaný a zalitý potem. Pan Gordon mu nabídl cigaretu a rychle přelétl očima sérii kódovaných listů, které mu předal asistent. Tu a tam si pro sebe něco zamumlal: „…Zet-20 kortikální… tady nerozlišená hodnota… psychická reakce na antitoxin… slabiny ústřední koordinace…“ Sklouzl přitom do přízvuku, do hlasu se mu vloudila zvláštní melodie
- 28 a samohlásky protahoval tak, jak to Everard ještě u nikoho neslyšel – a že už měl dlouhou zkušenost s nejrůznějšími způsoby, jakými se dá komolit angličtina. Trvalo půl hodiny, než znovu vzhlédl. Everard už začínal být netrpělivý a začínal se v něm rodit neurčitý vztek na to velkopanské chování, ale byl tak zvědavý, že zůstal tiše sedět. Pan Gordon se konečně spokojeně, zeširoka usmál a ukázal při tom neuvěřitelně bílé zuby. „Tak konečně. Víte, že jsem už musel odmítnout dvacet čtyři kandidáty? Ale vy se hodíte. Vy se nám docela určitě hodíte.“ „Hodím se kam?“ Everard se naklonil vpřed a uvědomil si, že se mu zrychlil puls. „Do Stráže. Budete něco jako policista.“ „Ano? A kde?“ „Kdekoli. A kdykoli. Připravte se, bude to pro vás šok. Víte, naše společnost, i když je zcela legální, slouží jen jako zástěrka a zdroj peněz. Naše skutečná práce je střežit čas.“ 2 Akademie byla na americkém Západě. Byla také v oligocénu, teplé době lesů a trávy, kdy myšovití předchůdci člověka obezřetně prchali z cesty obřím savcům. Postavili ji před tisícem let; udržována bude půl milionu let – dostatečně dlouho na to, aby jí prošlo tolik žáků, kolik bude Stráž času potřebovat – a pak bude pečlivě demolována, aby po ní nezbyla ani stopa. Později přijdou ledovce a za nimi lidé, a v roce 19352 po Kr. (v roce 7841 od Morennského triumfu) najdou tito lidé způsob, jak cestovat časem a vrátit se do oligocénu, aby tam založili Akademii. Byl to komplex dlouhých nízkých budov, hladkých křivek a měnících se barev, který se rozprostíral po louce pod obrovitými starými stromy. Za nimi se táhly kopce a lesy až k veliké hnědé řece, a v noci bylo občas slyšet hřmotný hlas titanotheria nebo vzdálené zařvání šavlozubého tygra. Everard vystoupil z časoplánu, veliké strohé kovové krabice, a měl sucho v krku. Byl to stejný pocit jako první den v armádě před dvanácti lety – nebo patnáct až dvacet milionů let v budoucnu, když na to přijde. Cítil se osamělý a bezmocný a zoufale toužil najít nějaký čestný způsob, jak odtud utéct domů. Moc útěchy mu nepřinesl ani pohled na další časoplány, které vyložily celkem asi padesát mladých mužů a žen. Nováčci se pomalu shlukli a vytvořili neuspořádanou, nejistou skupinku. Nejdřív nemluvili, jen si jeden druhého prohlíželi. Everard rozeznal tvrdý límeček a buřinku; styly oblečení i účesu zahrnovaly všechno, co znal do roku 1954, a zjevně pokračovaly i dál. Odkud asi je ta dívka v duhových, těsně padnoucích kalhotách, se zelenou rtěnkou a divoce vlnitými žlutými vlasy? Ne… odkdy? Vlastně ze kdy? Vedle něj stál náhodou asi pětadvacetiletý muž: podle tvídového obleku a hubeného obličeje zjevně Brit. Pod uhlazeným a ovládaným zevnějškem jako by skrýval sveřepou trpkost. „Ahoj,“ oslovil ho Everad. „Co kdybychom se seznámili?“ Řekl své jméno a odkud je. „Charles Whitcomb, Londýn, 1947,“ odpověděl ten druhý ostýchavě. „Zrovna mě demobilizovali – byl jsem v R.A.F. – a tohle vypadalo jako dobrá příležitost. Ale teď už si nejsem tak jistý.“ „Možná je,“ řekl Everard a vzpomněl si na mzdu. Patnáct tisíc ročně jako nástupní plat! Ale jak vlastně počítají roky? Nejspíš podle osobního času každého zaměstnance.
Rázoval k nim nějaký člověk. Byl to štíhlý mladý muž v přiléhavé šedé uniformě s tmavomodrým pláštěm, který blikal, jako by v něm byly vetkány hvězdy. Tvář měl příjemnou, usmíval se a promluvil tiše s neutrálním přízvukem: „Zdravím vás! Vítejte v Akademii. Předpokládám, že všichni umíte anglicky?“ Everard si všiml člověka ve zbytcích ošuntělé německé uniformy a nějakého Inda i dalších, kteří pravděpodobně byli cizinci. „Takže budeme užívat angličtinu, dokud se nenaučíte temporal.“ Muž stál pohodlně s rukama v bok. „Jmenuji se Dard Kelm. Narodil jsem se – počkejme – roku 9573 křesťanského letopočtu, ale specializoval jsem se na vaši dobu. Ta se mimochodem počítá od roku 1850 do roku 2000, i když vy všichni jste spíš kolem prostředka. Já jsem vaše oficiální zeď nářků, kdyby se něco dělo. Tohle učiliště je organizované jinak, než jste asi čekali. Nevyrábíme tady absolventy ve velkém, takže důsledná disciplína jako ve škole nebo v armádě tu není nutná. Každý z vás projde jak všeobecným, tak individuálním výcvikem. Nemusíme nijak trestat studijní neúspěchy, protože předběžné testy nám zaručily, že žádné nebudou a že i možnost pracovních nezdarů je malá. Každý z vás dosáhl vysokého stupně zralosti v kulturním kontextu své doby. Ovšem existují tu rozdíly ve schopnostech, takže pokud chceme každou osobnost rozvinout skutečně naplno, musíme používat individuální vedení. Kromě běžné zdvořilosti tu neplatí téměř žádné formality. Budete mít možnost nejen studovat, ale i odpočívat. Nebudeme od vás nikdy čekat víc, než čeho jste schopni. Podotýkám, že možnosti lovu a rybolovu jsou pořád docela slušné – dokonce i v nejbližším okolí, a když letíte pár set kilometrů dál, jsou vynikající. Pokud nemáte žádné otázky, pojďte prosím za mnou a já vás ubytuji.“ Dard Kelm jim ukázal vybavení typického pokoje. Bylo takové, jaké by člověk čekal řekněme v roce 2000: nenápadný nábytek, který se okamžitě přizpůsobil do nejpohodlnějšího tvaru, malý bar s občerstvením, obrazovky, na nichž bylo možno si vybrat z rozsáhlé knihovny zvukových i obrazových záznamů. Zatím nic příliš neznámého a složitého. Každý kadet měl svůj vlastní pokoj v »obytné« budově; jedlo se v ústřední jídelně, ale daly se zařídit i soukromé večírky. Everard cítil, jak jeho napětí pomalu ustupuje. Konal se banket na uvítanou. Jídla byla známá, ale tiché stroje, které je podávaly, ne. Bylo tu víno, pivo a velká zásoba tabáku. Možná bylo do potravy něco přimícháno, protože Everard stejně jako ostatní začal pociťovat euforii. Skončilo to tak, že mlátil do piána boogie, zatímco asi deset lidí rvalo ostatním ušní bubínky svými pokusy o zpěv. Jen Charles Whitcomb se toho neúčastnil, seděl sám v rohu a zasmušile upíjel. Dard Kelm byl taktní a nesnažil se ho přinutit, aby se přidal k ostatním. Everard usoudil, že se mu tady bude líbit. Ale práce a organizace a účel toho všeho mu pořád nebyly o mnoho jasnější. „Cestování časem bylo objeveno v době, kdy mizelo Choritské arcikacířství,“ vykládal Kelm v přednáškové síni. „Podrobnosti budete studovat později, prozatím mi věřte, že to byly bouřlivé časy, kdy se v komerčním a genetickém soupeření mezi obrovskými koncerny používalo doslova všech prostředků; všechno bylo v pohybu a jednotlivé vlády byly jen pěšci v mohutné galaktické hře. Cestování v čase bylo vedlejším produktem při hledání způsobu okamžitého přemisťování, které, jak si někteří z vás
- 29 jistě uvědomí, vyžaduje k svému matematickému popisu nekonečně nespojité funkce… právě tak jako cestování do minulosti. Nebudu se teď pouštět do teorie – něco z toho se dozvíte při hodinách fyziky – ale uvedu jen, že se využívá pojetí nekonečněrozměrných relací v 4N-rozměrném kontinuu, kde N je celkový počet částic ve vesmíru. Skupina, která to objevila, takzvaná Devítka, si přirozeně uvědomila možnosti toho objevu. Nejen komerční – jako je obchod, těžba surovin a další podniky, které si jistě všichni dovedete představit – ale také možnost zasadit smrtelnou ránu svým nepřátelům. Víte, čas je proměnlivý, minulost se dá změnit…“ „Dotaz!“ To se ozvala ta dívka z roku 1972, Elizabeth Grayová, která ve své vlastní době byla slibnou mladou fyzičkou. „Ano?“ pobídl ji Kelm zdvořile. „Myslím, že popisujete logicky nemožnou situaci. Připouštím možnost cestování v čase, vzhledem k tomu, že jsme všichni tady, ale žádná událost se přece nemůže současně stát a nestat. To je protimluv.“ „Jedině pokud trváte na logice, která není alef-alefhodnotová,“ odpověděl Kelm. „Stane se asi tohle: Předpokládejme, že bych se vrátil v čase a zabránil vašemu otci, aby se setkal s vaší matkou. Nikdy byste se nebyla narodila. Tato část všeobecné historie by se prostě odehrála jinak; vždycky by byla jiná, i když já bych si uchoval vzpomínku na »původní« stav věcí.“ „A co kdybyste totéž udělal sobě?“ nedala se Elizabeth. „Přestal byste existovat?“ „Ne, protože bych patřil do té části historie, která se odehrála už před mým zásahem. Ukážu vám to na vašem vlastním příkladu. Kdybyste se vrátila, řekněme, tak do roku 1946 a zabránila tomu, aby se vaši rodiče v roce 1947 vzali, pořád byste v tom roce existovala; nepřestala byste existovat jen proto, že jste ovlivnila události. Totéž by platilo, kdybyste byla v roce 1946 třeba jen mikrosekundu před zastřelením muže, který by se jinak stal vaším otcem.“ „Ale pak bych existovala bez – bez původu!“ protestovala. „Měla bych život a vzpomínky a… všechno … i když by je nic nevytvořilo.“ Kelm pokrčil rameny. „A co má být? Trváte na tom, že zákon příčinnosti, nebo přesněji řečeno zákon zachování energie, zahrnuje jen spojité funkce. Ale ve skutečnosti je nespojitost docela dobře možná.“ Zasmál se a opřel o katedru. „Samozřejmě jsou jisté nemožné věci,“ pokračoval. „Například se nemůžete stát svou vlastní matkou – z čistě genetických důvodů. Kdybyste se vrátila a vdala se za svého dřívějšího otce, děti by byly jiné, žádné z nich by nebylo vy, protože každé by mělo jen polovinu vašich chromozomů.“ Odkašlal si: „Ale neodbíhejme. Detaily se dozvíte v jiných přednáškách. Já vám jen všeobecně líčím situaci. Abych tedy pokračoval. Devítka viděla možnost vrátit se zpátky v čase a zabránit svým nepřátelům, aby vůbec vznikli, aby se narodili. Ale pak se objevili Danelliané.“ Poprvé opustil svůj lehký, napůl žertovný tón a vypadal teď jako člověk stojící tváří v tvář nepoznatelnému. Mluvil tiše: „Danelliané jsou součástí budoucnosti – naší budoucnosti, ještě víc než milion let po mně. Člověk se vyvinul v něco… co se nedá popsat. Vy se s žádným Danellianem pravděpodobně nikdy nesetkáte. A kdyby, byl by to… dost velký šok. Nejsou zlí – ani dobří – jsou tak daleko od všeho, co můžeme znát nebo cítit, jako my jsme od těchhle hmyzožravců, z kterých se
stanou naši předkové. Takovým věcem není dobře stanout tváří v tvář. Zajímalo je jen to, aby ochránili vlastní existenci. V jejich době bylo cestování časem už stará známá věc a pošetilí, mocichtiví a šílení lidé už měli nesčetné příležitosti vrátit se a obrátit historii naruby. Nechtěli cestování zakázat – byla to součást složitého vývoje, který vedl až k nim – ale museli ho omezit. Zabránili Devítce v provedení jejích plánů. A založili Stráž, aby hlídala cesty času. Vy budete pracovat většinou ve své vlastní éře, ledaže časem dosáhnete nezávislého statutu. V podstatě budete žít obyčejným životem, budete mít rodinu a přátele jako každý jiný; tajná část toho života vám bude přinášet uspokojení z dobrého platu, ochrany, občasné dovolené na nějakém velmi zajímavém místě a vysoce hodnotné práce. Ale budete pořád v pohotovosti. Občas budete pomáhat cestovatelům v čase, kteří se nějakým způsobem dostali do potíží. Občas budete mít úkol – zatčení nějakého budoucího politického nebo vojenského nebo ekonomického dobyvatele. Občas Stráž přijme škodu jako neodčinitelnou a místo toho bude v pozdějších obdobích vyvíjet protikladné vlivy, které by vrátily historii zpět do žádaného směru. Přeji vám všem hodně štěstí.“ První část výcviku byla fyzická a psychologická. Everard si nikdy neuvědomil, jak ho jeho vlastní život zmrzačil na těle i na duchu; byl jen polovinou toho muže, kterým mohl být. Bylo to pro něj tvrdé, ale na konci ho čekala radost z dokonale ovládané síly svalů, z citů, které se staly hlubšími, protože byly ukázněné, z rychlosti a přesnosti vlastních myšlenek. V průběhu výcviku byl také pečlivě kondicionován k tomu, aby neprozradil nic o Stráži, aby dokonce ani nenaznačil její existenci žádné nepovolané osobě. Prostě to nemohl udělat pod žádným nátlakem; bylo to pro něj stejně nemožné jako vyskočit na Měsíc. Naučil se také podrobně znát svou »veřejnou osobnost« pro 20. století. Temporal, umělý jazyk, kterým se mohli dorozumívat Strážci ze všech věků, aniž by jim rozuměl někdo cizí, byl zázrak logicky organizované expresivity. Myslel si, že ví něco o bitvách, ale musel se naučit ovládat zbraně a triky padesáti staletí od kopí doby bronzové až po cyklickou výbušninu, která by dokázala zlikvidovat celý kontinent. Až se vrátí do vlastní doby, dostane jistý omezený arzenál, ale mohl by být povolán i do jiných dob a přílišné anachronismy se povolovaly jen výjimečně. Měli přednášky z historie, vědních i uměleckých oborů a filosofie, studovali jemné detaily řeči a chování. To poslední se týkalo jen let 1850 – 1975; kdyby měl příležitost dostat se jinam, vyžádal by si speciální instrukce z hypnotického podmiňovače. Právě takové stroje mu umožnily dokončit výcvik za tři měsíce. Poznal i organizaci Stráže. Daleko »vpředu« ležela záhada danellianské civilizace, ale kontakty s ní byly spíše výjimečné. Stráž měla polovojenský charakter, s hodnostmi, ale bez zvláštních formalit. Historie se dělila na jednotlivé sektory, hlavní kancelář byla vždy umístěna ve vybraném dvacetiletí a v důležitém městě své doby (maskována nějakou vnější činností, například obchodem) a měla různé pobočky. V jeho době existovaly tři sektory: Západní svět, centrála v Londýně; Rusko, v Moskvě; Asie, v Pekingu; všechny v lehkovážných letech 1890 – 1910, kdy utajení bylo snadnější než v pozdějších dekádách – tam byly menší kanceláře, jako byla ta Gordonova. Obyčejný přidělený agent žil obvykle ve své
- 30 vlastní době a často měl skutečné zaměstnání. Mezi lety se komunikovalo malými robotickými člunky nebo přes kurýra a automatické přepínače se staraly o to, aby se vzkazy nenahromadily všechny do stejného okamžiku. Celá ta organizace byla tak obrovská, že si to ještě ani nestačil pořádně uvědomit. Dostal se do něčeho nového a vzrušujícího; to bylo to jediné, co doopravdy pochopil všemi částmi svého vědomí… aspoň zatím. Zjistil, že jeho instruktoři jsou přátelští a rádi si popovídají. Nabručený veterán, který ho učil pilotovat kosmické lodě, bojoval v Martské válce v roce 3890. „Vy tady se chytáte rychle,“ říkal. „Ale učit předindustriální lidi, to je hrůza. Už se ani nepokoušíme jim dát víc než základy. Měl jsem tu jednou Římana – z Caesarovy doby – moc chytrej kluk, to jo, ale nepodařilo se mi natlouct mu do hlavy, že s mašinou nemůže zacházet jako s koněm. No a pokud jde o Babyloňany, ti cestování v čase nebyli schopní pochopit vůbec. Museli jsme je nakrmit povídačkama o bitvě bohů.“ „A čím krmíte nás?“ zeptal se Whitcomb. Kosmonaut se na něj podezíravě podíval. „Pravdou,“ řekl nakonec. „Kolik jí snesete.“ „Jak ses dostal k téhle práci?“ „No… sestřelili mě u Jupitera. Moc ze mě nezbylo. Posbírali mě, vyrobili mi nové tělo – a protože nikdo z mých příbuzných nežil a mě taky považovali za mrtvého, neměl jsem celkem proč se vracet domů. Žít pod Dohlížitelskými jednotkami není žádná legrace. Tak jsem vzal místo tady. Dobrá společnost, snadnej život a dovolená ve spoustě různejch dob.“ Kosmonaut se usmál. „Počkejte, až se dostanete do úpadkového stádia Třetího matriarchátu! To teprv uvidíte, co je to zábava.“ Everad neřekl nic. Příliš ho zaujal pohled na obrovskou Zemi kutálející se po koberci hvězd. Spřátelil se s ostatními kadety. Byli dost sourodá parta – bylo to přirozené, protože Stráž si vybírala podobné typy, statečné a s inteligentní myslí. Bylo tu i pár milostných vztahů. Žádná tragédie; svatba byla docela dobře možná, stačilo, aby se pár dohodl, ve kterém roce se chce spolu usadit. Jemu samotnému se ty dívky líbily, ale zachoval chladnou hlavu. Kupodivu nejblíže se spřátelil a tichým a zasmušilým Whitcombem. V tom Angličanovi bylo něco, co se mu líbilo; byl tak kultivovaný, tak zgruntu dobrý chlapík, a přesto vypadal jako ztracený. Byli se jednoho dne venku projet na koních, jejichž vzdálení předkové prchali svým obrovským potomkům z cesty. Everard měl s sebou pušku, protože doufal, že se mu podaří ulovit pratura, kterého zahlédl. Oba měli na sobě světle šedou uniformu Akademie, která byla pod horkým žlutým sluncem chladivá a hedvábně hladká. „Divím se, že nám povolují lovit,“ poznamenal Američan. „Co kdybych zastřelil šavlozubého tygra – myslím nejspíš v Asii – který měl původně sežrat některého z těch hmyzožravých předchůdců člověka. Nezměnilo by to celou budoucnost?“
„Ne,“ odpověděl Whitcomb. Ve studiu teorie cestování časem už postoupil dál než Everard. „Víš, to je jako by kontinuum bylo síť tuhých gumových pásů. Není snadné ji zkřivit; má vždycky sklon vrátit se zpátky k svému, no, »dřívějšímu« tvaru. Na jednom jediném hmyzožravci nezáleží, to celý genetický fond toho druhu vedl k člověku. Stejně jako když zabiju ve středověku jednu ovci, nezničím tím všechny její pozdější potomky a třeba všechny ovce, které existovaly v roce 1940. Budou existovat pořád a ani jejich geny se nezmění, i když budou mít jiné předky, protože za tak
dlouhou dobu jsou všechny ovce, nebo i lidé, potomky všech dřívějších ovcí nebo lidí. Kompenzace, chápeš; někde v průběhu té doby jiný předek poskytne ty geny, které sis myslel, že jsi vymýtil. A stejně tak… no, řekněme, že bych se vrátil a zabránil Boothovi zabít Lincolna. Kdybych neudělal velmi pečlivá opatření, patrně by vystřelil někdo jiný a na Bootha by se to stejně svedlo. Tahle pružnost je důvod, proč je vůbec cestování časem dovoleno. Když chceš něco změnit, musíš na to jít z té správné strany – a i tak je to obvykle tvrdá práce.“ Ušklíbl se. „To věčné poučování! Pořád a pořád nám opakují, že když my zasáhneme do běhu věcí, tak nás potrestají. Nesmím se vrátit a zastřelit toho zatraceného parchanta Hitlera hned v kolébce. Musím ho nechat vyrůst, rozpoutat válku a zabít moji holku.“ Everard jel chvíli mlčky. Bylo slyšet jen skřípání kožených sedel a šustění vysoké trávy. „To je mi líto,“ řekl nakonec. „Chce se ti o tom mluvit?“ „Ano. Ale ono toho moc není. Byla ve W.A.A.F, v pomocném leteckém sboru – Mary Nelsonová se jmenovala – chtěli jsme se po válce vzít. V roce 44 byla v Londýně. Sedmnáctého listopadu. Na to datum nikdy nezapomenu. Dostala ji bomba. Šla k sousedům do Streathamu – byla na dovolené, víš, bydlela u matky. Ten dům vyletěl do povětří; na jejím vlastním nebylo ani škrábnutí.“ Whitcomb byl smrtelně bledý. Zíral nepřítomně před sebe. „Bude sakra těžké nezkusit… nezkusit se vrátit, jen o pár let, a naposledy ji vidět. Jen ji znova vidět… Ne! Neodvážím se.“ Everard položil svému příteli neohrabaně ruku na rameno a dál jeli mlčky. Třída postupovala ve výcviku, každý kadet svým vlastním tempem, ale navzájem se to vyrovnalo, takže všichni graduovali společně: byl to krátký ceremoniál následovaný velkým večírkem a mnoha plačtivými sliby dalších setkání. Pak se každý z nich vrátil do toho roku, z něhož odešel – do stejné hodiny. Everad přijal Gordonovo blahopřání, dostal seznam agentů, kteří byli jeho současníky (několik z nich bylo zaměstnáno na takových místech, jako je třeba vojenská rozvědka) a vrátil se do svého bytu. Později mu Stráž pravděpodobně zařídí zaměstnání na nějakém citlivém místě vhodném k naslouchání, ale jeho současné pověření – pro daňový úřad byl »zvláštní poradce Engineering Studies, Co.« – zahrnovalo jen přečíst denně tucet novin a hledat v nich náznaky cestování časem, které ho naučili rozeznávat, a kromě toho být stále připraven nastoupit do akce. A náhodou si svůj první úkol vlastně přidělil sám. Poul Anderson Stráž času (Time Patrol) Copyright © 1991 by Poul Anderson Czech translation © 1997, 2006 by Veronika Volhejnová Cover ilustration © 2006 by Harman, Dominic 2nd Czech Edition © 2006 by Václav Soukup - Wales ISBN 80-86939-17-0 Cena: 399 Kč (Klub čtenářů SF: 366 Kč) Stran: 540 Poul Anderson Juraj Červenák, Bohatýr - Ocelové žezlo 16. ledna 2007
- 31 Kniha první: Uzdravení Ilji Muromce KAPITOLA PRVNÍ Tři poutníci Onoho večera, kdy se na Karačarovo přihnala ta pohroma, byl Ilja, syn Jahjův, zpitý jako pařez. Na tom by, pravda, nebylo nic mimořádného, vždyť od chvíle, kdy mu před třemi roky zemřela matka – jedna z mála duší v osadě, co se mu ani neposmívala, ani si při pohledu na něj pohrdavě neodplivovala – naléval se skoro každý den. Medovinu už skoro i chcal a na střízlivou mysl si příznačně nedokázal už ani vzpomenout. Toho večera však nechybělo mnoho k tomu, aby ho chlast zabil. Ne, nepřehnal to s ním tak, že by jeho stonající tělo dočista vypovědělo službu. Ani nikde nezakopl a nepraštil sebou, nerozbil si lebku. Ba ani ve spánku se mu neudělalo zle a neudusil se zvratky. Byla to však právě medovina, co mu našeptalo překousnout zatrpklost a sebelítostivé samotářství, vylézt z odlehlé zemljanky u lesa a vydat se kolébavým krokem ke Karačarovu. Dnes totiž byla noc letního slunovratu. A podroušený Ilja zatoužil naslouchat zpěvům a zírat na tančící děvčata. Vysoko šlehající vatry prozářily noc nad Karačarovem tak, že skoro nebyly vidět hvězdy. Vesničané se starých zvyků nedokázali vzdát, přestože už před nějakou dobou přijali novou víru. V časech, kdy místní staří ještě byli junáky a děvami, bulharský chán Almas, nejmocnější vládce v povodí Itylu, vyslal posly k Arabům, aby mu poslali zvěstovatele mohamedánské víry. Bagdádský kalif vyslal Ahmeda ibn Fadlána, proslulého učence a cestovatele. Ten přinesl do povodí Itylu svatou knihu Korán a učení proroka Mohameda. Almas přijal muslimské jméno Džafar a nový titul emír, nechal v hlavním městě Bolgaru postavit velkou mešitu z bílého kamene a vyslal věrozvěsty islámu ke všem podrobeným kmenům na řekách Ityl, Kama a Oka. Někde nová víra zapustila silné kořeny, jinde lidé dál obětovali slunečnímu Tangrovi, hromovládnému Kvarovi nebo zlému Erlikovi, který vláčel duše mrtvých do záhrobí. V zemi Muromců se víra v Alláha překvapivě uchytila – hlavně díky Alvarovi, knížeti sídelního hradiště Murom, oddanému vazalovi bulharského emíra. Když ale nastal slunovrat, vzpomněli si příslušníci kmene na staré bohy plodnosti a hýřivého veselí, přinášeli oběti předkům a lesním duchům, tancovali, zpívali a oddávali se lásce. S rouháním si hlavy nedělali, vždyť ráno rozprostřou koberečky, pokorně se pokloní směrem k Mekce a Bolgaru a všechno bude odpuštěno. Když se Ilja došoural k ohni ozářené louce nad pozvolna stoupajícím břehem Něpry, byla už slavnost v plném proudu. Mládenci přeskakovali vatry, aby se zbavili chorob a zlých duchů pocházejících ze země a lesních zákoutí, dívky vytvořily chorovod a držíce se za ramena, proplétaly se mezi ohništi, zpívaly a házely po mládencích nedočkavýma očima a úsměvy plnými příslibů. Starší a staří posedávali u nahrubo
stlučených stolů, popíjeli, hodovali a vzpomínali na časy, kdy jim samotným za podobných nocí bouřila krev v žilách. Ilja chvíli nerozhodně postával ve stínu, přece jen zaskočený tím množstvím lidí. Sešla se tu celá osada a on na takový ruch nebyl zvyklý – většinou jen dřepěl v zemljance, nebo se na vlastní pěst toulal po lese. Ostatních Karačarovanů se stranil a mnoha z nich se dokonce bál. A teď, taková vřava… Nadechl se, odzátkoval čutoru, kterou si pro jistotu nesl s sebou, a dopřál si několik vydatných doušků. Medovina byla ostrá, hned ucítil, jak mu vlévá do srdce odvahu. Posilněný a osmělený vkročil do světla. Všimli si ho hned, hlavně ti starší, jejichž největší zábavou bylo všechno pozorně sledovat a pak šeptem rozebírat, jestli bylo správné, že zrovna ten a ten mládenec odtáhl do tmy to a to rozchichotané děvče. Obraceli za shrbenou, ztěžka kráčející postavou překvapené pohledy a skrz dlaně pozvednuté k ústům rázem začaly plynout k uším dohady a pohoršený šepot. Že byl Ilja kalika, mrzák, co už z matky vyšel neduživý a s křivými kostmi, to by ještě nějak přes srdce přenesli a možná by ho i litovali. Jenže jeho matka byla otrokyně z kmene Vjatičů, pohanská čarodějnice klanící se zlověstnému Perunovi, rohatému Velesovi a nesnášenlivému Divovi. Vladyka Jahja, Iljův otec, věru učinil dobře, když ji krátce po vyvržení toho hnusu vyhnal ze svého domu. Ba, měl být ještě nemilosrdnější a rovnou ji upálit, protože pak ze msty sesílala na osadu kletby a zlá kouzla. Každou chorobu a neštěstí, co do Karačarova zavítaly, bez zaváhání přisoudili její zlovůli. Není se co divit, že když před třemi roky natáhla bačkory, všichni si oddechli. Její mrtvolu navzdory Iljovým nářkům a výpraskem zastaveným pokusům o odpor prokláli dubovým kůlem, uřízli jí hlavu a do hrobu na ni ještě pro jistotu svalili balvan. Jenže po ní zůstal syn. Čarodějnické děcko, rarach, nezvedený a prokletý. Mnozí si mysleli, že zdědil matčinu čarodějnou moc, že si nečistými rituály přivolává na pomoc stejné běsy a pohanská božstva jako ona, že se mstí a škodí jim. A jako by to nestačilo, dnes v sobě našel tu drzost, aby se přišoural na jejich slavnost. Oslavu mládí, síly a plodnosti přišel zneuctít svým odporným, špinavým, slintajícím zjevem! Ilja si nevlídných pohledů nevšímal. Vnímal jen zpěv. Možná byl mrzák, ale oči a uši mu sloužily dobře, lépe než leckomu v osadě. Její líbezný zpěv zaslechl i v tom mnohohlasém sboru, štíhlý pas bezpečně rozeznal ve spleti matných postav na pozadí šlehajících vater. Přidal do kroku a křivé nohy ho výjimečně poslechly. „Dinaro!“ zavolal. Zpěv rázem zakolísal, chorovod se roztrhl. Bubny ztratily rytmus, kostěné píšťaly falešně zakvičely a ztichly. Zaskočeně se ohlédla, husté havraní vlasy pod věncem z květů rozcuchané, tváře rozpálené, ňadra prudce se zvedající vzrušeným dechem. Jakmile ho však spatřila, úsměv se jí z tváře vytratil a předtím vyceněné zoubky zmizely za rozpačitě zkřivenými rty. „Iljo? Co ty tady děláš?“ Usmál se, ale protože svaly na pravé tváři měl ochrnuté, byl z toho jen nehezký úšklebek, který spíš odpuzoval. „Přišel jsem za tebou, Dinaro…“ „Jsi opilý, Iljo,“ nakrčila nos, když z něj zavanul natrávený chlast. „Jako obvykle. Běž domů. Potřebuješ si lehnout a pořádně se prospat…“ „Chtěl jsem tě vidět tancovat,“ zahuhlal. „A slyšet tvůj zpěv…“ „Jak jsi chtěl poslouchat, když nemáš v pořádku uši?!“
- 32 V ramenatém dlouhánovi, který mezi ně náhle vstoupil, Ilja okamžitě poznal Tarika, vladykova podařenějšího syna. Už si všiml, že jeho nevlastní bratr po Dinaře pokukuje, a tady měl jasný důkaz jeho náklonnosti. „Řekla ti, abys šel domů,“ pokračoval Tarik ibn Jahja ostře. „Tak se otoč a upaluj, jak ti to jen ty tvé křivé hnáty dovolí.“ Ostatní mládenci ocenili Tarikova slova hlasitým řehotem. „Nerozčiluj se, bratříčku…“ „Nejsem žádný tvůj bratříček,“ vyštěkl Tarik a strčil do mrzáka, že skoro upadl. „Jsi synem prašivé vjatičské čarodějnice. Kdo ví, s kým tě ve skutečnosti zplodila, s kterým lesním běsem! Z vladykova semene by určitě nevzešla taková obluda!“ „Nech ho na pokoji, Tariku,“ zavěsila se Dinara mladíkovi na ruku. „Nevidíš, že se sotva drží na nohou? Neubližuj tomu chudákovi ještě víc. Vrať se domů, Iljo, než si uděláš ještě větší ostudu.“ Soucit v Dinařině hlase rozdmýchal v Tarikovi zlost. V očích se mu zlověstně zablesklo. „Podívejme, Dinara má pro tebe slabost, hrbáči,“ ušklíbl se zlověstně. „Nuže dobrá. Toužíš po ní? Nejdřív si ji ale musíš zasloužit…“ „Tariku, nedělej to,“ vzhlédla k němu černovláska prosebně, ale mladík si jí nevšímal. Početné obecenstvo se očividně dobře bavilo, a tak už nemohl couvnout. „Musíš přeskočit oheň, jako všichni mládenci,“ ustoupil stranou a otevřel tak Iljovi výhled na dost shořelou, ale ještě pořád vysoko šlehající vatru. „Jen tak rozbušíš dívčí srdce. No tak, skoč!“ Ilja s vyvalenýma očima zíral do plamenů. Polena už prohořela, žhavé ohniště sálalo horkem jako dobře rozdmýchaná kovářská výheň. „Co je, bojíš se? Mám ti to předvést?“ ušklíbl se Tarik. „Tak se dobře dívej!“ „Tariku, prosím…“ zakvílela Dinara, ale vladykův syn setřásl její ruku z ramene, otočil se, rozběhl a svižným skokem se přenesl přes vatru. Plameny mu ani neolízly paty. Děvčata zavzdychala a potěšeně se zasmála, ostatní junáci uznale zahučeli. „No tak,“ pohlédl Tarik skrz oheň na Ilju, „zkus to taky! Skoč! Ukaž své vyvolené, že jsi kus chlapa!“ Mrzák pořád hleděl do vatry. Nebyl hlupák a zbytky střízlivého vědomí na něj odněkud z hlubin mysli křičely, aby si pohrdavě odplivl, otočil se na patě a se vztyčenou hlavou odešel. Medovina však ten hlas okřikla a zahnala zpátky do kouta. Ilja si olízl vyschlé rty a v duchu poprosil všechny bohy, které ho matka naučila vzývat, aby dali jeho nohám alespoň špetku síly a obratnosti. Dinara zavrtěla hlavou a natáhla k němu ruku, ale Ilja už se v tu chvíli rozběhl. Pokud se to vůbec dalo nazvat během. S neobratnými přískoky a neposlušnou levou nohou, kterou za sebou ze všech sil táhl, vypadal jako chromé prase na útěku. Shromáždění na okamžik ztuhlo a zatajilo dech. Ilju udeřil do obličeje žár ohniště. Chraplavě, nesrozumitelně vykřikl a ze všech sil se odrazil. Nestačilo to. S pevně zavřenýma očima a odvrácenou hlavou prolétl přímo skrz plamenné jazyky a ve víru jisker a kouře se po hlavě zřítil Tarikovi k nohám. Jeho chodidla se zachytila o hořící polena a strhla je za sebou. Nohy uvázly v ohništi. Ilja zařval. Plátěné kalhoty mu okamžitě vzplanuly, jako by byly napuštěné olejem. Tarik se rozřehtal, ale popadl mrzáka
za rubašku za krkem a mocným trhnutím ho odtáhl do bezpečí. Dinara oběhla vatru, strhla si z ramen zdobený šátek a začala jím dusit plameny na Iljových nohách. Mrzák se plazil a skučel jako zbitý pes. Všichni kolem buráceli smíchem. „Co je to tu za pozdvižení?“ Hlas práskl jako bič a povyk se roztrhal do jednotlivých kašlavých zasmání. Houf přihlížejících se rozestoupil a před Iljou se ve zdupané trávě zastavilo čtvero nohou – dvě v mužské, dvě v ženské obuvi. „Co tady dělá tenhle?“ štěkl hlas znovu. „Skáče přes oheň,“ chechtal se tak trochu nuceně Tarik. „Tebe jsem se neptal!“ Ilja vzhlédl, tvář uslzenou a zkřivenou bolestí. Díval se do prošedivělými vlasy lemovaného obličeje Jahji, vladyky Karačarova. „Otče…“ zachraptěl. „Jak se opovažuješ ho takhle oslovit?“ zavřískl ženský hlas a zpoza Jahji vystoupila zhruba čtyřicetiletá, ale pořád ještě pyšně se nesoucí žena. Byla to Jukka, vladykova druhá žena, Tarikova matka. Ona byla jednou z příčin, proč Jahja odvrhl Iljovu matku. „Jsi jen smradlavý bastard a vyvrhel! Nemáš tu co dělat!“ Ilja se snažil zvednout. Dinara ho uchopila pod paži a pomohla mu, čímž si vysloužila Tarikův i Jahjův zachmuřený pohled. Bolest z popálenin rozehnala opileckou mlhu a hlas, ten rozumný, se zase ozval z kouta mysli. Jako obyčejně nabádal Ilju k hrdosti a vzdoru. A on poslechl. „Jsi můj otec,“ pohlédl Jahjovi pevně do očí, „ať už se ti to líbí nebo ne. A měl by ses stydět, že jsi odvrhl ženu a prvorozeného syna…“ Jahjovi zmizela z obličeje všechna krev. „Ty… Že ti huba nezdřevění! Choval jsem se ke tvé matce dobře, z otrokyně a cizinky jsem navzdory nelibosti rodu učinil svou ženu! A jak se mi odvděčila? Za mými zády dál uctívala ty své odporné pohanské modly, po nocích čarovala, čarodějné odvary vařila a o život mi usilovala…“ „To není pravda!“ „Ale je!“ zařval Jahja a zaťal pěsti. „A Alláh ji za to potrestal. Namísto mocného syna, schopného dědice, porodila tohohle…“ vladyka si přeměřil Ilju s nejvyšším opovržením, „…tuhle obludu!“ „To nebyl Boží trest a ty to dobře víš!“ Ilja s každým slovem zvyšoval hlas, až všichni kolem užasle vyvalovali oči. „Matka by porodila zdravé dítě, kdyby ji tahle striga,“ namířil silný prst na Jukku, „nebyla proklela! Jen proto, že se sama chtěla stát tvou hlavní ženou a porodit ti dítě s následnickým právem. To ona je ve skutečnosti čarodějnice, zákeřná bosorka, pekelná…“ Úder Tarikovy pěsti přetrhl hněvivý proud z Iljových úst. Mrzák se se zkrvavenými rty zhroutil Jahjovi k nohám. „Takhle o mé matce nemluv, hnido, jinak tě zabiju!“ zavrčel statný mládenec. „Možná by to bylo nejlepší řešení,“ promluvila Jukka do zaraženého ticha jedovatě. „Vyhnat ho i s matkou za osadu zjevně nestačilo…“ „Nebudeme nikoho zabíjet,“ zabručel Jahja na Iljovu obranu, i když mu z tváře pořád sálal hněv. „Tak je potřeba ho vyštvat jednou provždy a ten jeho smradlavý brloh ohněm očistit od zlých mocností. On ať si běží do lesů, pro mne za mne na západ, k vjatičským pohanům, jejichž zvlčilá krev mu koluje v žilách.“
- 33 Jahja zachmuřeně pokýval hlavou. „Asi to tak bude lepší. Pro nás i pro něj. Slyšel jsi, parchante nevděčný? Padej domů. Zítra si vezmi všechno, co potřebuješ, a táhni pryč. Večer přijdeme spálit tvou chýši. Jestli budeš pořád uvnitř, shoříš s ní.“ „To mu přece nemůžete udělat,“ ozvala se najednou Dinara. „Je popálený a potlučený, potřebuje se dát dohromady. Jestli ho zítra vyženete do lesů, bude to pro něj znamenat jistou smrt. Vlci ho strhnou za prvním stromem…“ „Opatrně, děvče,“ zúžil Jahja oči. „Můj syn si tě vyhlédl, ale jestli nebudeš držet jazyk za zuby, jak se na pořádnou ženu patří, přikážu Tarikovi, aby se poohlédl po jiné. O tohohle zkurvysyna,“ ukázal na Ilju, „už víckrát nezavadíš ani pohledem, rozumíš? Jeho matka uměla kouzly léčit rány i bolest a on po ní ty ďábelské schopnosti zdědil, tak ať se o sebe postará.“ *** Mimovolně vyjekl, protože zahlédl něco, co ho vyděsilo ještě víc, než hrozivá zbraň. Na rozložité hrudi měl obr pobitými řemeny připevněnou širokou bronzovou puklici. A na ní cenil zuby symbol černého hada se široce roztaženými blanitými křídly. Ilju zamrazilo. Moc dobře věděl, co je to za bytost. Slyšel o ní starší v osadě šeptat hrůzostrašné pověsti. Zilanta, okřídleného hada, prastaré dračí božstvo, uctívali v povodí Itylu před příchodem Mohamedova učení. Mnozí se mu klaněli dodnes – kromě divokých kmenů i odpadličtí místní vládcové a kněží v samotném Bulharsku, kteří se nesmířili s tím, že je nová víra obrala o někdejší moc. Ve druhém největším bulharském městě Suwaru se pořád tyčil zlověstný Zilantaw, dračí věž, v níž černokněžníci a šamani krmili okřídleného hada lidskými oběťmi. Útočníci zjevně patřili k jejich přisluhovačům. Když si Ilja tohle uvědomil, najednou se ho zmocnil pocit, že má vnitřnosti plné slizkých, studených, hemžících se červů. Čeremis seskočil ze statného hnědáka a zamířil k ostatním zbojníkům, kteří se doslova rvali o zbytky slavnostní hostiny. Ustupovali mu z cesty jako vlci vůdci smečky. A nejen jeho soukmenovci, ale i jejich jižanští spojenci. Jeden z Kypčaků, podle bohatšího kování na řemenech a honosně tepaného jílce meče zřejmě jejich vůdce, mu dokonce nabídl hlt medoviny z horko těžko vybojovaného džbánu. „Tomu se říká dobrý lov, Styrwite,“ zašklebil se na obra. To, že Kypčak byl ochoten naučit se řeči Čeremisů, také o něčem svědčilo. „Není to nejhorší,“ zabručel kolohnát a na jeden zátah nádobu vyprázdnil. Pak s jehněčí kýtou v ruce obrátil pohled k zajatcům. Bělma měl žlutavá jako nějaký lesní démon. „Ale vidím tu i spoustu neužitečného masa. Budeme to muset probrat, Kamare. Odhaduju, že nám nakonec zůstane tak dvacet až třicet vhodných kusů. A těch opravdu dobrých, pro mého pána, sotva tucet.“ „Oddělíme starce a nejmenší děti a ostatní vezmeme s sebou. Varjagové nejsou zase tak vybíraví. Dole v Bolgaru zpeněží leccos, v obchodování s otroky se vyznají.“ „Uhm,“ zamumlal Čeremis s ústy plnými pečeného skopového a vykročil. „Ale nejdřív si vyberu svou kořist. S ostatními si dělejte, co uznáte za vhodné.“ Vkročil mezi sedící vesničany, palici v jedné ruce, jehněčí stehno v druhé. Ženy se rozkvílely, děti zase rozplakaly.
Dokonce i muži se zdrceně krčili před obrovým pohledem a odvraceli obličeje. Ve vzduchu páchly zvratky a strachem vyloučená moč. „Potřebuju takové, co už krvácejí, ale ještě jsou panny,“ vrčel zabiják. „Třeba támhleta by mohla být dobrá,“ ukázal kyjem na sotva patnáctiletou holčičku, schoulenou mezi svými rodiči a bratry. Dva Čeremisové, následující velitele jako věrní psi, se dívky okamžitě chopili. Nevšímali si jejího nářku, vyrvali ji z rukou rodiny a vyvlekli mimo houf zajatců. „Tuhle taky,“ ukazoval Styrwit. „A tamtu…“ Jeho poskokové nemilosrdně brali mladé chudinky a bezohledně je táhli pryč od ostatních. Naříkání rvalo uši i srdce. Ilja odstrčil Dinaru, přesunul se před ni a trochu se nadzvedl. Jeho tělo bylo možná pokřivené a neduživé, ale zato dost rozložité na to, aby dívku spolehlivě zakrylo. Chyba. Styrwit koutkem oka zachytil pohyb a prudce k Iljovi obrátil podezřívavý pohled. Mrzák zaťal zuby a zdřevěněl. Vzápětí obr vykročil jeho směrem. Něco si bručel pod nosem a surově kopal do překážejících vesničanů. Po čtyřech se mu klidili z cesty. Někde v Iljově nitru se najednou všechno smíchalo – strach, žal i zoufalá snaha ochránit Dinaru. Vír pocitů prudce zahučel a když se zastavil, Ilja se najednou přestal chvět. A vstal. Sám nevěděl, jestli je to záchvat odvahy, nebo pomatení smyslů. Dinara i všichni kolem na něj syčeli, aby to nedělal, ale on je skoro neslyšel. Vnímal jen blížícího se Čeremise. Očima blýskající obr se zastavil krok před ním. Ilji se na chviličku, možná jen na jediný úder splašeného srdce, zmocnilo nutkání padnout k zemi a plazit se pryč jako spráskaný pes. Namísto toho se ale nadechl a narovnal se, nakolik mu to nemocné kosti dovolily. A opětoval Čeremisův pohled. Částečně proto, aby mu zrak nepadl na zkrvavenou palici v silné pěsti. Styrwit na něj hleděl, husté obočí nakrčené, knír naježený, nozdry chvějící se zrychleným, podrážděným dechem. Přeměřil si odvážlivce, jeho křivé nohy, zkroucené ruce, sehnutý hřbet a bledý obličej v houštině plavých vlasů. Pomalu, syčivě se nadechl, až řemeny držící plát se znakem hada zavrzaly. Ilja naprázdno polkl. V duchu už viděl, jak se palice zvedá a dopadá mu na hlavu. No, když už nic jiného, aspoň bude mít rychlou smrt… *** Ovšem, že Ilja zaslechl dusot kopyt už dřív, ale neměl vůli utíkat. Jistě, mohli to být zbabělí mršináři z území sousedních kmenů, Vjatiči nebo Meščerové, přijíždějící posbírat zbytky po nájezdnících, ale bylo mu to jedno. I kdyby ho chtěli zabít, odevzdaně by nastavil hrdlo jejich nožům. Dokonce by to tak asi bylo lepší. Dočista se nechal pohltit zármutkem a vnitřní trýzní, protože mu žádné jiné pocity nezůstaly – jakýkoli hněv, pomstychtivost nebo touha pronásledovat útočníky a pomoci odvlečeným soukmenovcům byly pro něj, nepotřebného chromého člověka, úplně zbytečné. Mohl udělat jen to, že vytáhne z Něpry co nejvíc podříznutých a utopených a umožní jim alespoň trochu důstojně, podle zvyklostí odebrat se za temnou Smorodinu, do světa mrtvých. S jeho neohrabanýma, zoufale slabýma rukama bude vršení pohřební hranice trvat možná i několik dní, ale nenechá své blízké napospas liškám a rybám…
- 34 Tak jako tak, když se jezdci přiblížili, zjistil, že tihle mu neublíží. Podle rázného dusání kopyt by byl čekal ušlechtilé oře z dobrého chovu, ale z mlhy nad břehem se vynořila trojice vyzáblých mul s vystouplými žebry, řídkými hřívami a zakalenýma očima. Jezdci nevypadali o nic líp – pod špinavými, otrhanými plášti se hrbily vetché, neduživé postavy nějakých žebráků. Zastavili koně a chvíli na něj hleděli ze stínů pod hluboce staženými kapucemi. „Co se tu přihodilo, nešťastný člověče?“ přijel jeden z nich ještě o pár koňských kroků blíž. Ilja zbystřil sluch. Ne snad proto, že zaslechl řeč velmi podobnou jazyku Vjatičů, kterému ho naučila matka. Podivil se, protože to nebyl hlas nebožáka, zlomeného roky a bídou. Zněl rázně a mladistvě. Co to… „Zbojníci,“ odvětil jezdci navzdory bodnutí nedůvěry. „Kypčakové a Čeremisové… Přijeli chytat lidi pro Varjagy, co sídlí v Helgardu nahoře u Itylu a obchodují s otroky… Kdo byl mladý a silný, toho spoutali a odvlekli, ostatní pobili a naházeli do řeky…“ „Nikdo další nepřežil?“ zeptal se jezdec a z toho nepatřičně dunivého hlasu byl slyšet soucit, ba dokonce skoro stejný žal, jaký rozbolavěl i Iljovo nitro. Mrzák zavrtěl hlavou. „Ani duše… Nechali jen mě, kaliku, k posměchu a aby měl kdo vyřídit Alvar-begovi, že jestli se odváží je pronásledovat, bude s ním zle… A prý se mám postarat o mrtvé…“ „Ty? Ech, brachu nešťastný, ti ničemové zlovůlí a krutostí rozhodně nešetřili. Kdybychom tak mohli…“ Trhan se otočil ke svým společníkům. „Pomůžeme mu, bratři, nebo tady sám vypustí duši… Povytahujeme mrtvé z řeky, pohřební hranici navršíme…“ „To od váš nemůžu chtít,“ zvedl Ilja ruku. „Jak vidím, sami nemáte sil nazbyt… Jistě jste doufali, že se tu dočkáte pohoštění, že vás přivítáme krajícem chleba se solí a douškem dobré pálenky, a teď musíte nalačno putovat dál a hledat další obydlí… Na sever raději ani nejezděte, kdo ví, jestli nevydrancovali i další osady směrem k Itylu…“ Jezdec se naklonil v sedle. „Slyším dobře? Tebe mrzí, že nás nemůžeš pohostit, brachu? Tvůj rod vyvraždili, do otroctví odvlekli, dům ti na popel spálili a tebe trápí, že nemůžeš uctít tři trhany, jak káže zvyk? U bohů, kosti máš možná pokřivené, ale povahu rovnou jako bohatýrské kopí. Tím spíš ti pomůžeme!“ Trhan už přehazoval kostnatou nohu přes sedlo, když druhý jezdec přejel blíž. Jeho mula byla nejubožejší ze všech a sotva pletla nohama. „Neslibuj, co nemůžeš dát, selský synu!“ Tenhle hlas byl sice o poznání starší, ale přece i v něm duněla síla, která se k vetchému zjevu nijak nehodila. „Na tohle opravdu nemáme čas – sám dobře víš, že ještě před setměním chceme dorazit k Oce, podívat se k Muromi…“ „Tak mu nějak pomoz ty, bratře,“ otočil se první trhan ke třetímu jezdci. „Určitě existuje způsob, jak mu vlít sílu do žil, pokřiveným údům vrátit obratnost…“ Cizinec s ošoupanou holí v dlani jen zavrtěl hlavou. „Při Gorynových šupinách, rád bych, ale obávám se, že něco takového není v mé moci.“ „Když není, tak není. Ale v tom případě chudákovi pomůžeme. Sesedejte z koní.“ Ilja přimhouřil oči. Podezření, že s těmi třemi není něco tak, jak mu říkají oči, ho naplnilo zvědavostí. Takovou, že na okamžik přehlušila i nesmírný žal. Začal se zvedat, zatínaje zuby, protože klouby ho bolely až mu to vyráželo dech.
„Neberte na sebe mé trápení, dobří pocestní,“ zarazil trojici. „Tenhle velký kovš plný zármutku si musím vypít sám, do poslední kapky. Cením si vaší šlechetnosti, ale raději pobídněte muly a co nejdřív nechte tohle nešťastné místo za zády. Mému tělu už sílu a obratnost nikdo nevrátí. Macecha, žárlivá a nepřející žena mě proklela, když jsem byl ještě v matčině lůně. Jsem takový už od chvíle, kdy jsem poprvé otevřel oči, a zůstanu mrzákem, dokud mi je Kostroma nepřijde zase zatlačit…“ Odmlčel se, protože poutník s holí k němu v tu chvíli prudce obrátil pohled. Pod kápí dál panovala tma, v níž Ilja nezahlédl ani záblesk oka, ani jediný rys obličeje. A přece cítil, jak ho cizincův pohled propaluje. „Říkáš, že tě proklela?“ zeptal se ubožák úplně jiným tónem. Zjevně ho to zaujalo. „No… Ano. Alespoň má matička to vždycky tvrdila, a ona byla vědma, v kouzlech se vyznala…“ „Na co myslíš, brachu?“ zeptal se jezdec s věkovitěji znějícím hlasem. „Já vím,“ vyhrkl ten, který už stál na zemi. „Napadlo ho, že jestli je tohle chromé, slabé tělo důsledek kletby, možná by se z něj ta pohroma dala odčarovat. A pak by Muromec vyzdravěl a zesílil!“ „Neradujte se předčasně,“ zarazil své druhy muž s holí. „Ta naděje je malá, maličká, jen plamínek svíčky v bezhvězdné noci…“ „Ale vyzkoušet to můžeš, ne? No tak, neváhej!“ Ilja přeskakoval pohledem z jednoho na druhého. Jeho podezření sílilo. Ničemu nerozuměl. Jezdec s holí seskočil z muly – překvapivě křepce – a zamířil k němu. Ani krok neměl šouravý a těžkopádný, pohyboval se svižně. Ilja ucouvl, sotvaže nezakopl o Jahjovu mrtvolu, ale neznámý byl obratnější, vystrčil zpod pláště kostnatou ruku a rychle popadl mrzákovo zpocené čelo, zaclonil mu dlaní oči a dlouhé prsty přitlačil ke spánkům. Než se mu Ilja stačil vytrhnout, z cizincových prstů mu do hlavy, rovnou do mozku vytrysklo teplo. Ba co teplo, přímo horko. Trhl sebou, ale muž ho držel pevně. Jeho nehty jako by najednou vyrostly, vysunuly se jako drápy nějaké šelmy nebo snad draka a probodly mu lebku. Ilja vyděšeně zahuhlal a ještě jednou sebou škubl. V tu chvíli ho žebrák pustil. Muromec potácivě ucouvl a zadkem skoro dopadl do vody na mělčině. Vyvaloval oči, srdce mu bušilo a zdravější rukou se chytal za spánky, jestli tam nenahmatá krvácející rány. Pocit, že se mu nehty noří do hlavy, však byl samozřejmě jen klam. „Tak co?“ naléhal cizinec, přešlapující za čarodějem. „Je to opravdu kletba?“ Muž s holí sklonil ruku a zamyšleně pokýval hlavou. „Je. Hm… Vlastně je to jenom takové jednoduché, venkovské kouzlo, ale kdokoli ho seslal, vdechl do něj tolik nenávisti, až se divím, že to matku i s plodem nezahubilo. Dítě muselo být neobyčejně silné, když to přežilo jen s tělesnou újmou…“ „A uměl bys to odehnat?“ Roztřepená, špinavými skvrnami posetá kapuce neodvětila. Místo toho poutník přistrčil zmatenému Iljovi pod nos svou hůl. Vypadala jako úplně obyčejná, křivá a popraskaná sukovice, ale Muromec zase nebyl takový hlupák a došlo mu, že hledí na čarodějné žezlo. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se stín pod kapucí. „Jsem Ilja, syn Jahjův…“ vykoktal mrzák zmateně.
- 35 „Dobré jméno, křesťanské,“ zabručel ze sedla cizinec se starším hlasem. „Kdo tě pojmenoval podle proroka Eliáše, chlapče?“ „Můj otec. Jenže nebyl křesťan, ale mohamedán. V Koránu se píše o stejných prorocích jako ve Svaté knize křesťanů…“ „Chyť se hole, Iljo,“ přerušil je trhan stojící přímo před Muromcem. „Oběma rukama. Předem tě varuju, že to bude ukrutně bolet, ale za žádnou cenu se nepouštěj.“ Ilja zaváhal. S otázkami v očích pohlédl na opodál stojícího cizince, i na toho na hřbetě vyzáblé muly. Oba povzbudivě přikývli. „Poslechni, brachu,“ poradil mu ten, co stál na břehu. „Řekl bych, že nemáš co ztratit.“ „Taky si myslím,“ přitakal ten v sedle. Ilja se zhluboka nadechl, pomalu zvedl ruce a dotkl se žezla. Obočí mu překvapením vyskočilo vysoko do čela. Hůl vypadala jako obyčejný kus pokrouceného dřeva, ale to, co sevřel v dlani, bylo rovné jako čepel varjažského meče a pokryté šupinami z chladného kamene. A na hrotu byl ve vyřezávaném dřevě uvězněný kousek plochého kovu nebo kamene… „Pevněji,“ přikázal čaroděj. Muromec poslechl a sevřel žezlo tak silně, jak jen jeho nešikovné prsty dokázaly. „Připraven?“ Ilja váhavě přikývl. V duchu přivolal na pomoc bohy své matky – hromovládného Peruna, rohatého Velese a slunečního Dažboga, ba dokonce i temného Diva z lesů a Vodjanoje, který vládl Oce a všem řekám… Začalo to proudem tepla. Tepla, které rychle sílilo. Ilja zaťal zuby. Ruce mu začaly trnout a on musel vynaložit všechnu svou vůli, aby je udržel pod nadvládou mysli a nenechal je ochable klesnout. Teplo se změnilo v žár. Zaťaté zuby zaskřípaly. „Nepouštěj se!“ vykřikl čaroděj a Ilja pod kapucí poprvé zahlédl záblesk očí. Vypadaly jako oči hada. Srdce mu bušilo až někde v lebce, ozvěny jeho tepu rozechvívaly sluchy, napínaly ušní bubínky. Brzy byl Ilja přesvědčen, že svírá kus žhavého železa – jen skutečnost, že nevidí kouř a necítí spáleninu ho přesvědčila, že se mu neškvaří maso na dlaních. Bolest se stávala nesnesitelnou. Zaskučel, nohy se mu podlomily, klesl na kolena. Žezla se ale nepustil. Něco do něj vstoupilo, vlilo se do žil plných bublající, vroucí krve. Jako by se mu tělem rozběhly trnové šlahouny, naježené dozadu zahnutými háčky. Naplnily mu lebku, hruď i břicho, vlétly do rukou i do nohou. A všude se pevně zachytily, zabořily se do nemocného svalstva, do křivých kostí, zamotaly se do cév, kterými proudila řídká krev. „Teď musíš být silný,“ pronikl do agónie v Muromcově hlavě hlas toho, kdo vypadal jako chudák, ale určitě byl někým jiným. „Zatni zuby.“ Zbytečná rada, už dávno je měl zaťaté tak, že se mu skoro vylamovaly. Pak to přišlo. Nějaká síla, vyvěrající z žezla, těmi trnovými šlahouny rázně, mocně, nemilosrdně škubla. Ilja zavyl, příšerně vykřikl, až nad les u Něpry vzlétli vyplašení ptáci. Naučil se žít s bolestí, ale téhle se nemohla rovnat ani pekelná muka, kterými strašili hříšníky mohamedánští mullahové. Měl pocit, že mu ty tisíce drobných, ale ostrých a pevně zakleslých háčků trhají maso od kostí, drásají vnitřnosti na cáry a pářou tepny podél. Zazmítal se, chtě nechtě pustil hůl a zřítil se mezi mrtvé na břehu.
A to ještě netušil, že skutečná bolest teprve přijde. *** ...„Drž ho, Volchu, drž ho!“ řval Mikula. Zavrzaly kosti. Hlasitě, strašidelně. Volch, klečící na Muromcově pravačce, ucítil, jak se pokřivená končetina nepřirozeně kroutí. Vyměnili si s Mikulou pohledy. Ta ruka se narovnávala. A s ní i celé tělo. Zlé kouzlo, které z dítěte vjatičské otrokyně učinilo opovrhovaného, vysmívaného mrzáka, pominulo. Jeho údy se začaly uzdravovat. Narovnávající se kosti skřípaly, až z toho Kyjevanům trnuly zuby a běhal mráz po zádech. Záškuby sílily. Ilja vykopl nohou a Jegor odlétl dobré dva sáhy. Vymrštil pravou ruku a Volch se s kletbou skutálel do mělké vody. Máchl pravačkou a Mikula dopadl zadkem mezi mrtvoly. Muromec vyplivl držadlo karabáče, ohlušivě zavyl a začal sebou mlátit, až kolem létaly kameny a písek. Prostý oděv se trhal ve švech. Bohatýrští koně s vyplašeným řičením uskočili. „Nechoďte k němu!“ okřikl Volch vstávající druhy. Muromec sebou škubal jako dodělávající zvíře. Ale neumíral, právě naopak – vracel se do něj život. Krev mu zhoustla, chromé svalstvo ožilo, záda se narovnala a hrb se ztratil, jako by ani nikdy neexistoval. Před užaslými bojary se už v rozrytém mokrém písku netřásl mrzák, ale urostlý mladý muž. Křeče ustávaly. Ilja už nekřičel, jen chrčel. Přestal kolem sebe mlátit rukama, jen jedna pata ještě rozrývala písek. „U Gorynových hlav,“ zaklínal se Volch jménem bájného draka, nejmocnějšího z dávných zmejů. „Něco takového jsem v životě neviděl…“ „Věděl jsem, že jsi mocný bojovník, ale teď už taky vím, že jsi stejně schopný čaroděj,“ uznale zabručel Mikula a nasadil si upadlou přilbici. Jegor se několikrát pokřižoval a šeptem přivolal svatého Jiřího a archanděla Michaela, své ochránce. Konečně Ilja znehybněl, obličej obrácený k nebi, ústa otevřená, oči nechápavě a zmateně vytřeštěné. Hruď, široká a mocná, se mu zvedala zrychleným dechem jako dobře rozdmýchané kovářské měchy. Volch se nad něj sklonil. „Slyšíš mě, brachu?“ Muromec zamrkal, zaostřil zrak. Pak zavřel ústa, zamlaskal, obrátil hlavu a vyplivl zbytky pěny a zvratků, které mu v záchvatu vyrazily vzhůru hrdlem. „Slyším…“ zachraptěl. „Můžeš se hýbat?“ Ilja zvedl jednu ruku a udiveně si ji prohlížel. Pak ohnul druhou a nadzvedl se na lokti. Pokrčil nohy. „Můžu…“ přisvědčil s užaslým výrazem v obličeji. „Tak tedy vstaň.“ Ilja poslechl a pomalu, nejistě se zvedl na nohy. Na rovné nohy. Tři cizinci na něj civěli jako tele na nová vrata. Před nimi stál sice bledý, ušpiněný a cáry potrhaných šatů ověšený, ale zato urostlý, vysoký chlap. Nebyl tak mohutný jako Jegor, ale Mikulu o pár palců převyšoval a štíhlého Volcha zase předčil pořádnou svalnatou postavou. „Řekl bych,“ promluvil do zaraženého ticha Svjatogor, „že teď už si Muromec s pochováváním příbuzných hravě poradí. A my můžeme konečně vyrazit na cestu.“ „Já…“ vysoukal ze sebe Ilja, ještě pořád napůl přesvědčený, že se mu to jen zdá, „…já nevím… co bych… jak vlastně…“ „Neděkuj, brachu,“ usmál se Volch, i když to Muromec pod čarodějnou kápí nemohl vidět. „Možná se ještě někdy setkáme, a pak se nějak vyrovnáme. Teď už ale opravdu musíme vyrazit. Rozlučme se.“ Vselsajevič vystrčil ruku zpod pláště. Ilja ji s jistým váháním stiskl. Místo vyzáblého stařeckého pařátu, který viděl, ale popadl
- 36 pevnou, silnou dlaň bojovníka. Vřele ji sevřel. Volch odvětil stejně silným stiskem. Ilja přitlačil. Kyjevan také. Muromec ještě víc. Volchovi zaskřípaly kosti v dlani. Rychle s rukou ucukl a schoval ji zpátky do pláště. „Člověče,“ zasténal, „nejen, že jsme tě uzdravili, ale je z tebe opravdový silák. Teď můžeš jít rovnou do Muromě a stát se družiníkem samotného Alvar-bega.“ „Možná to udělám…“ přikývl Ilja jako omámený. „Hm… V tom případě přijmi dobrou radu, příteli. Jestli někdy vyrazíš s begem do bitvy proti nepříteli, nikdy se nepopadni do křížku s Volchem Vseslajevičem. Možná nemá tvoji sílu, ale je to lišák a přemůže tě úskokem. A nebojuj ani s Mikulou Seljanovičem, protože ten je oblíbencem samotné bohyně Mokoš, matičky-země, která mu dává sílu. A určitě se nebij ani s Jegorem Svjatogorem, ten je se svým mečem tak obratný, že by tě rozsekal na kousky dřív, než komár mávne křídly. Rozuměl jsi?“ „Rozuměl,“ přikývl Ilja a rty, už ne zkroucené, ale pěkné a pravidelné, plavým vousem lemované, pozvedl letmý úsměv. „Velmi dobře jsem rozuměl. Děkuju vám, bohatýři.“ Trhani se rozchechtali a svižně, že by to do takových ubožáků nikdo neřekl, vyskočili na muly. „Bůh nechť tě chrání, Iljo,“ řekl ten se starším hlasem. „A pamatuj, že i když jsi byl obdarován velkou silou, ohnivému srdci nesmíš příliš popouštět uzdu.“ „Budu na to pamatovat. Bohové i s vámi, tajemní dobrodinci.“ Pobídli muly a vyrazili podél Něpry tak svižně, jak by to do podobných prašivých mršin nikdo neřekl. Zvířená mlha se za nimi zavřela a když ji vzápětí slunce vykukující zpoza lesnatého východního hřebene znovu roztrhalo, už po nich nebylo ani stopy.
*** Sotva Dažbogův sluneční oř překlusal přes polední polohu, nebe nad Karačarovem opět zatemnila oblaka kouře. Tentokrát se však zlověstný černý sloup valil z velké pohřební hranice, navršené ze zbytků rozbořených srubů na louce. Tam, kde včera sborové písně vzývaly mocnosti života a plodnosti, byl dnes slyšet jediný hlas, zpívající srdceryvný žalozpěv. Ilja se vkleče, s tváří špinavou od slz a popela, důkladně pomodlil ke starým muromským bohům, duším předků i zrádným lesním duchům. Jistěže nezapomněl ani na víru své matky, která mu uvázla v duši nejpevněji. Přivolal Kostromu, průvodkyni mrtvých, i Velese, strážce záhrobí, aby se o nebohé dobře postarali. Když už těla, vlhká od říční vody, začala syčet v čím dál silnějších plamenech, Iljovy vzlyky přehlušilo hlasité zafrkání. Mladík se ohlédl. Mezi požárem strávenými dřevěnicemi stál kůň. Nevysoký, ale zato dobře stavěný, kaštanové barvy, trochu do ryšava, s dlouhatánskou hřívou a huňatou srstí nad kopyty. Neměl sedlo ani postroj, jen prostou koženou ohlávku s opratěmi, které vláčel po zemi. „Buruško!“ zvolal Ilja a otřel si slzy, čímž si jen rozmazal černé šmouhy po tvářích. „Kde jsi pobíhal, zrádče jeden? Už jsem si myslel, že jsi zabloudil v lese a tvé kosti skončily v tlamě nějakého medvěda nebo vlčí smečky!“ Koníka koupil před třemi lety od chudého pocestného z kmene Meščerů. To hříbě bylo k smrti vyzáblé, neduživé a prašivé, nestálo ani za jedinou liščí kožku. Meščer ale za ně od Ilji vymámil celý bulharský stříbrňák. Mrzák se o ubohé zvíře dobře staral, vodou z pramene nad vesnicí ho napájel, zrním krmil, na zelenou pastvu ho vodil. Koník zesílil, srst se zaleskla, nohy zpevnily, žebra se obalila svaly. Ilja na něm sice nejezdil, ale koník mu za péči pomáhal tahat dřevo z lesa,
nosil vědra s vodou a nádoby s medem divokých včel. Ryzák se od nočního útoku neobjevil. Oř, určitě vyplašený vytím útočníků a vším tím křikem a lomozem, vyrazil dveře prostého přístřešku za Iljovou zemljankou a utekl do lesa. Mladík už si myslel, že ho nikdy neuvidí, ale teď byl koník zpátky. Ilja vstal. Trochu zavrávoral – ještě pořád nebyl zvyklý chodit na rovných nohách, vlastní síla a obratnost ho překvapovaly. Kůň zase zafrkal – nervózně. Sklonil hlavu a jedním tmavým okem nedůvěřivě hleděl na statného muže. Hlas poznával, podobu ne. „Jen klid, Buruško,“ přibližoval se k němu Ilja opatrně. „To jsem přece já. Tři dobrodinci ze mě sňali zlé kouzlo. Choroba pominula, záda se mi narovnala. Ale toho si nevšímej. Poslouchej můj hlas. Poznáváš ho, viď?“ Mladý muž přešel o kus blíž. Koník sebou v poslední chvíli přece jen vyděšeně trhl, ale to už opratě uvázly v silné ruce a nedovolily mu utéct, ani vzdorovitě vyhodit na zadní. „Klid, kamaráde, klid,“ konejšil ho Ilja, hladě ryšavý pysk. „Věř mi, taky jsem ze všeho vystrašený a zmatený. Nezůstaneme na tomhle hrozném místě. Nemá smysl měnit karačarovskou hlínu slzami v bláto. Už nás tu nic nedrží. Zato na severu, tam bude práce habaděj.“ Při tom pomyšlení se Iljovy oči, do této chvíle vždycky vodnaté, mdlé a navíc zakalené pálenkou, zaleskly jako dva opály. Vděčně se nechal zaplavit pocity, na něž předtím neměl nárok. Hněv a touha po pomstě jako by ještě znásobovaly sílu, která mu proudila zpevněnými údy. Uvázal koně ke zuhelnatělému trámu a začal se chystat na cestu. Halenu, kterou stáhl z jedné mrtvoly, si přepásal širokým, mosazí pobitým opaskem. Za něj zastrčil dlouhý tesák a obrovskou dřevorubeckou sekeru. V napůl shořelém vladykově domě našel luk a toulec plný šípů – teď si je zavěsil na záda. V dlani sevřel těžký oštěp, s kterým Tarik chodíval do lesů lovit vysokou. Jednoduše vybavený vyskočil na Buruška, osedlaného jen flekatým, štiplavě páchnoucím potníkem. Povzdechl si, plný trpkých myšlenek, pokýval hlavou a pobídl koně přes Něpru. Cákající voda byla příjemně studená, tišila horkost kolující v Iljových žilách. Na druhém břehu se naposled ohlédl. Právě v tu chvíli Karačarovo zastřel zvířený kouř z pohřební hranice – jako by rodná víska nechtěla, aby si ji zapamatoval v téhle zpustošené, zmrzačené podobě. Přikývl a obrátil pohled k severu. Podupaná tráva, stopa po koních Kypčaků a Čeremisů, se před ním táhla jako široká cesta. Buruško po ní s hlasitým zaržáním vyrazil. Juraj Červenák Bohatýr - Ocelové žezlo Czech translation © 2006 by Robert Pilch Cover, map & illustrations © 2006 by Michal Ivan Czech Edition © 2006 by Václav Soukup (Wales) ISBN 80-86939-29-4 Stran 376 Cena: 299 Kč
- 37 -
FILMY Idiocracy (Idiocracy, USA, 2006, 84 min, režie: Mike Judge, Hrají: Luke Wilson, Dax Shepard, Terry Crews, Justin Long) 4. ledna 2007 Pokud máte rádi ztřeštěné komedie či parodie, mohla by vás určitě zaujmout (až u nás vyjde na DVD) právě Vláda idiotů, jak se snad film bude česky jmenovat - někdy. Samozřejmě neočekávajte pouze parodování bez hlubšího smyslu jako v Manitouově botě nebo Žhavých výstřelech, ačkoliv černého a laciného humoru zde naleznete až až. Pokud jste zaměřeni spíše na inteligentní, leč občas sušší, anglický humor, jaký znáte z Lupičů paní domácí nebo Univerzální uklízečky, pak také Idiocracy nebude tím pravým ořechovým. Ale nebojte se, našel jsem určitý typ specifických komedií, do kterých tento film zapadá a neotřelým způsobem se snaží těžit z nepříliš zpracovaných témat vědecké fantastiky. Pojetím bych si tento zábavný a varující skvost dovolil zařadit k Sexuálním praktikám pozemšťanů. Úvod filmu nás zaujme stručným nastíněním evolučního vývoje lidstva. Přežije ten nejsilnější a nejplodnější. Ačkoliv si mnoho fantastických děl malovalo budoucnost růžově, veskrze jsme všichni zapomínali na jeden fakt. Následuje příklad na dvou párech. Trevor má IQ 138 a jeho manželka Suzan o tři stupínky vyšší. Během patnácti let, než-li Trevor zemřel na infarkt, nestihli zplodit potomka, ale Carolinina vajíčka byla bezpečně zmrazena. Během tohoto průzkumu poznáváme také Clevona (IQ 84) a Trish, kteří během prvních pěti let povili potomků pět. Zatímco Trevor zemřel, Clevonův "Family Tree" se během následujícího půl století rozrostl do neuvěřitelných rozměrů - holt, levobočkové se do jeho genofondu také počítají. Vypravěčův hlas nás přenese do roku 2005, kdy se seznámíme s poručíkem Joem Bauersem (Luke Wilson), který je ve všech ohledech dokonale průměrný a jeho nadřízení ho chtějí využít k pokusu s hibernací, kdy bude po jeden rok zmrazen společně s prostitutkou Ritou (Maya Rudolph), jejíž důvody jsou ryze "politické". Během pokusu se však vedoucí tajného projektu dostane do svízelné situace a na celý pokus lidstvo zapomene. Vypravěč pokračuje v objasňování úpadku lidstva během plynoucích století. Popisuje, jak se lidstvo množilo a hlouplo, aniž by mělo čas s tím něco dělat, protože muselo řešit aktuální problémy - například s odpadky. Nacházíme se v březnu 2505 a shodou okolností se otevřou boxy Rity a Joea, který vejde do dějin jako nejchytřejší muž na světě a nový prezident pod jménem: Not Sure. Nastává nářez, který v prvním plánu pobaví, ovšem dokud si neuvědomíme, že se jedná o zdařilou parodii současné konzumní společnosti. Miliardy hlupáků ve světě odpadků, chátrající automatizace, navíc absolutně odolní logice, a velice
dobří v sezení před TV. Hlavní hrdinové se snaží objevit stroj času, který je dopraví zpět v čase a oni pak budou moci normálně žít, případně se pokusit lidstvo zachránit. Jenže všechno není tak jednoduché, jak to vypadá, alespoň pokud vám v tom pomáhá někdo jako průměrný mentálně zaostalý Frito (Dax Shepard). Herecké výkony v parodiích nejsou nezbytné, ale výběr herců, zvláště těch v krátkých štěcích, byl špičkový. Co scéna to veselá perla (někdy může potrhat bránici). Představte si cokoliv konzumního, cokoliv symbolizujícího USA: Bílý dům v troskách, věznici, kterou můžete opustit, pokud jste dost inteligentní, abyste se strážných zeptali kudy, reklamy, brutální sporty, policejní násilí, atd., atp. Tvůrcům nebylo nic svaté, možná proto se film nedostal do kin. Dříve než své pění ukončím, neodpustím si pochválit režiséra Mikea Judgeho (na svědomí má také příběh se scénářem) a jeho tým, kteří dokázali vyrobit okázalé kulisy, stejně jako veškeré vybavení, a přitom všemu dát punc zchátralosti. Možná tento ekvádorský režisér nechtěl varovat, pouze zpodobnil svou vizi Američanů. Na IMDB naleznete hodnocení 6,8 a dodatek, že se jedná o nejzábavnější snímek minulého roku, pokud holdujete CSFD, pak se dočkáte značného nedocenění několika málo diváků. Vláda idiotů určitě není pouze bezduchým filmem a k zahnání chmurů z vaší tváře se skvěle hodí, než si uvědomíme, že vláda hlouposti a konzumu je blízko! Jan Pechanec Eragon 8. ledna 2007 Chudý farmářský chlapec Eragon najde v Dračích horách podivný modrý kámen. Zprvu ho chce pouze zpeněžit a zabezpečit jím rodinu na nadcházející krutou zimu, jenže když se z kamene "vyklube" dračí vejce a z něj později dračí mládě - Safira, uvědomí si, že stojí tváří v tvář dobrodružství, které sahá vysoko nad jeho možnosti. Jeho prostý život přes noc zanikne a on se ocitne v novém, nebezpečném světě intrik, kouzel a válek. Pouze se starodávným mečem a moudrým průvodcem musí Eragon se Safirou zdolávat nebezpečné situace a odolávat temným silám v království, kterému vládne král, jehož zlo nezná hranic. Dokáže Eragon naplnit své předurčení a převzít břímě legendárních Dračích jezdců? Osud království možná leží v jeho rukou... (část oficiálního textu distributora) Na ja, dloucho očekafany der Eragon ist ein schőner Film. Řeknu vám, za sto melounů (minimálně) to musel být největší propadák minulého roku, ještě že tržby zachraňuje zámoří letos. Co vám mám říci o pohádce, která vypadala jako americká verze princezny Fantagiro - až na rozkošnou dračici Safiru (ale ta vypadala jako dračice ze Shreka a neměla punc originality jako český dráček Mráček).
- 38 Od tohoto filmu jsem očekával mnohé, vždyť také Letopisy Narnia nikoho neurazily, pravda, v prosincové Pevnosti naznačovali, že předlohu psal šikovný teenager s hodnými rodiči, ale na druhou stranu také říkali, že se jedná o vykrádačku klasiky (kombinaci Hvězdných válek a Pána prstenů). Skutečně to tak dopadlo. Na počátku stál americký chlapec, který nechodil do školy, Paolini se jmenoval. Scénář podle úspěšné knižní předlohy připravil pan Buchman (snad jen Jurassic Park III) a režie se ujal Stefen Fangmeier (ta "němčina" na začátku nemá nic společného s jeho jménem; pomocná režisér Galaxy Questu). První román trilogie jsem bohužel nečetl, ale přesto jsem se rozhodl film shlédnout (a zde je na místě ta němčina, protože jsem měl štěstí a zažil jsem neskutečnou krásu "dojčdabingu", věřte mi, že to stálo za to a závěrečný kostým princezny Arye (Sienna Guillory) s pérem ve vlasech mě dojal jako smrt Ribanny ve Vinnetouovi.). Děj je přímočarý a jednoduchý, což určitě není na škodu, přesto mě překvapila pouze devadesáti minutová stopáž filmu, hergot, za ty peníze jsme si zasloužili více. Ale vraťme se ke kostře příběhu. Adoptovaný syn farmáře Eragon (Edward Speleers) najde modrý kámen, z něhož se vyklube dráček, jenž bez pomoci nejnovějších transportních technologii (ale magie) odněkud (někam) přenesla elfka (s tupírovanýma ušima) Arya, vyrvouc ho z moci hlavního plešouna (záporáka) Galbatorixe (John Malkovich; příliš se ve filmu nevyskytuje, nejspíš něco řeší s galským duem), jehož funkci (být zlý) převzal čaroděj Brom (Robert Carlyle; zní to drsněji než Jód nebo Chrom, to každopádně). Galbatorix musí zabránit, aby se z kamene, tedy vejce, vyklubal drak (dračice) a nenaplnila se dávná věštba o povstání Dračích jezdců. Z nuzného plantážníka se rázem stává hrdina celé sužovanné země (jejíž jméno si nepamatuji) a jde mu o kejhák, takže si musí najít pár kamarádů a naučit se uvažovat racionálně. Uběhne půlka filmu a člověk má pocit, že se dívá na nízkorozpočtový snímek, jenž postrádá šmrnc naivně pohádkového Příběhu rytíře - kulisy ovšem ne. V tomto prostředí si pak poletuje velice propracovaná počítačová dračice Safira (safír je odrůda korundu, ze široké barevné škály je nejznámnější v barvě modré). Abych nezapomněl, Tatry jsou nádherné hory. Eragon patří do škatulky drahé jednoduché fantasy. Chybí mu epičnost a propracovanost Pána prstenů, poučnost, mentorování a kouzlo Narnie, profesionální a temné odstíny režie Harry Pottera a v neposlední řadě humorný nadhled původní trilogie Star Wars. Není to špatný film, jen na něm nepracovaly zkušené ruce. O hereckých výkonech se skoro nedá mluvit, snad jen sladká nevinnost blonďáčka Speleerse nádherně vynikla s libě znějící němčinou, doprovázenou tu a tam příjemnou hudbou Patricka Doylea. Z kina nejspíš odejdete zklamáni z celkového vyznění filmu. Až se snímek objeví v DVD distribuci budete už připraveni se svými přáteli na humornou jízdu v odhalování nejrůznějších výpujček odjinud (hořící farmářská chýše vypadala jako špatně fungující milíř). Těšit se na další pokračování však asi nebudete. Jan Pechanec
Noc v muzeu 18. ledna 2007 Když jsem se nedávno doslechl o chystané premiéře Noci v muzeu, první, co mně prolétlo hlavou, bylo, jestli se nejedná o nějaký z dalších rádoby děsivých hororů. Jaké bylo mé překvapení, když se na plátně objevil profesionálně krásný Derek Zoolander alias Ben Stiller, tentokrát však v roli Larry Daleyho. Ano, při tomto snímku se nemusíte bát navštívit biograf se svými ratolestmi a užít si rodinnou veselohru - tedy komedii. Larry neměl příliš štěstí v životě, nedokáže si udržet pořádnou práci, syna vídá pouze přes víkendy a navíc se chystá školní den otců. Protože svého milujícího klučinu nechce zklamat, rozhodne se přijmout práci nočního hlídače v Přírodopisném muzeu (Natural History Museum), rozhodnut tuto jobovku co nejdříve pustit. Od skupiny předchozích hlídačů (v čele s Cecilem - Dick Van Dykem) obdrží mundur, baterku, klíče a samozřejmě instrukce, co by měl dělat plus důležitou radu: "nedovol, aby se něco dostalo dovnitř nebo ven!" Správně, tušíte dobře, že v muzeu není něco, jak by mělo být. Po západu slunce totiž v muzeu ožívají veškeré exponáty - od kompletní kostry tyranosaura, přes voskové figuríny, africkou faunu až po dobové miniatury kovbojů, Aztéků či římských legionářů. Larry ztrácí půdu pod nohama a chce skončit, ale zklamaný obličej syna ho přesvědčí, aby podstoupil "děsivou" noc znovu. Myslíce, že je na vše připraven, pustí se do boje s exponáty a přijme pomocnou ruku 26. amerického prezidenta Tea Roosevelta (Robin Williams). Okolnosti ho přinutí vrátit se ještě potřetí, získat si důvěru syna, exponátní přátele, srdce průvodkyně Rebeccy (Carla Gugino), přesvědčit prezidenta k vyznání lásky a zbavit se hlavních záporáků lačnících po egyptském artefaktu. Děj plný zvratů (vesměs průhledných) a občas fungující legrácky, těžící hlavně z toho, že přece vidíte Bena Stillera, má na svědomí duo scénáristů Ben Garant & Thomas Lennon. Režie se ujal Shawn Levy (americká verze Růžového pantera). Společnost 20th Century Fox do tohoto projektu vložila sto deset miliónů dolarů, většinu peněz sežraly studia zabývající se trikovými efekty (povedené, jen co je pravda), nutno podotknout, že se investice navrátily. Jako zajímavost pro všetečného diváka, lze uvést, kde se vlastně natáčelo. Interiéry muzea patří jednomu ve Vancouveru v Kanadě, zatímco exteriéry jsou skutečně toho národního v New Yorku. Hereckým výkonům bezesporu kraluje Robin Williams v podobě amerického prezidenta, jak bylo naznačeno výše. Podle českých reklam bude film dabovaný (rodinná komedie to vyžaduje), což je škoda, zejména kvůli nesmyslným a originálu nepodobným volbám hlasů aktérů, zvláště Robina Williamse (až začne křičet, tak věřte, že to bude slabý odvar autoritativního znění skutečnosti). Ben Stiller si vystačil s několika polohami svého extravagantního obličeje, ve filmu se objeví mimo jiné blonďáček Owen Wilson - snad Stillerův věrný druh v každé komedii (například Starsky a Hutch nebo
- 39 avizovaný Zoolander), který neměl příliš prostoru k sebevyjádření. Další vedlejší role ničím neurazí, spíše překvapí, protože většina z herců je zvyklá na TV dřinu a vysokou morálku. Ať se snažím sebevíc, jedná se o drahou, mírně nadprůměrnou komedii. Většinou předvídatelné vtípky a celkem originální zápletka koliduje na sinusoidě mezi rozpaky a opravdovou zábavou. Jedním z bezesporných kladů filmu je hudba profesionála Alana Silvestriho, jenž při komponování muziky pro Noc v muzeu přistupoval jako ke klasickému dobrodružnému snímku, sice se žádný boom nekoná, ale laťka zůstala vysoko. Triky jsou na výborné úrovni, což nikoho v současnosti nemůže překvapit. Kdybych hodnotil procenty, nebál bych se snímku udělit šedesát až sedmdesát procent. Bavil jsem se, byl jsem překvapován a unášen silou příběhu celých sto a jednu minutu. Občas něco zaskřípalo, ale při odchodu jsem měl příjemný pocit dobře odvedeného řemesla a poučení, že správný rodič udělá pro své dítě naprosto všechno. Třeba ho vezme do muzea - nebo do kina. Děti může ovlivnit několik klasických klišé: važte si svých rodičů, učte se, mluvte pravdu a choďte do muzeí (tomu newyorkskému stoupla návštěvnost po uvedení filmu přibližně o 20%). Jan Pechanec DVD: Muž z prvního století 23. ledna 2007 Někdy na počátku šedesátých let připravují Strakonické raketárny zkušební start nákladní rakety. Čalouník Josef pro samé melouchy nestihl připravit kapitánské křeslo - a když na poslední chvíli futruje opěrky, šlápne na startovací tlačítko. Setká se s pozoruhodnými mimozemšťany a jeden z nich s ním putuje zpět - přistanou opět ve Strakonicích, ale pět set let po startu. Společnost se v pátém století po Sputniku změnila, zmizely peníze, každý může mít, co potřebuje. Ovšem čalouník Josef je melouchář, šmelinář, podvodníček nikoliv okresního, ale spíše vesnického formátu. Jak vzpomíná v bonusech autor námětu Jan Fišer, prvotním nápadem bylo natočit komedii o malém českém človíčkovi, a Miloš Kopecký tuto roli pojal s hereckou a improvizační genialitou, která k němu patřila. Jeho Josef je podlézavý, chamtivý, mocichtivý, intrikující a především sobecký - ty všechny předchozí povahové rysy z jeho sobectví vycházejí. Průvodcem Josefa je mimozemšťan Adam, skvěle podaný Radovanem Lukavským. Bytost, jejíž maska je až neskutečně přesným vyjádřením ryzí racionality a neznalosti emocí nikoliv jenom lidských, ale emocí vůbec, pozorovatel a ohledávač, který se poprvé setkal s city a snaží se je svojí racionální metodikou popsat a především pochopit, je druhou velkou postavou filmu a výrazným kontrapunktem Miloše Kopeckého jako Josefa.
Tak trochu parodie na komunistickou společnost, tak trochu její oslava - tak by se dal shrnout ideový charakter tohoto filmu. Ale to na něm zdaleka není to hlavní. Nezapomenutelné herecké výkony Miloše Kopeckého a Radovana Lukavského jsou totiž obaleny úžasnou výtvarnou a zvukovou stránkou, to vše kočírované stejně skvělým Oldřichem Lipským. O výtvarnou stránku filmu se totiž postarali tři mistři svého oboru - architekt Jan Zázvorka, výtvarnice kostýmů Ester Krumbachová a kameraman Vladimír Novotný, který vedle samotných hraných scén vytvářel - jak jinak - i trikové pasáže, o hudbu pečovali Ladislav Simon a Zdeněk Liška, který složil a hlavně namixoval elektronickou hudbu. Právě výtvarné řešení filmu je dokonalé a myslím si, že i nadčasové a je spolu s herectvím hlavních představitelů tím hlavním důvodem, proč tento film stojí i dnes za shlédnutí. Už úvodní scéna se záběry reflektorů křižujících noční oblohu je lahůdková a mohla by být vstřižena do leckterého současného SF filmu, aniž byste poznali, že byla natočena před více než čtyřmi desítkami let pro úplně jiný titul. Také záběry moderního kosmodromu patří k tomu, co na filmu nezestárnulo, což platí prakticky o všech významných trikových záběrech. Tu a tam sice najdeme ručičkové indikátory místo digitálních obrazovek, ale celkové výtvarné řešení i v detailech dodnes patří k velmi zdařilým. DVD, které vyšlo v edici Zlatého fondu české kinematografie (za velmi příjemných 199 Kč), je samozřejmě doplněno bonusovými materiály. Vedle biografií tvůrců a herců to jsou rozhovory, přehledy ocenění a tak podobně, na PC si můžete ještě prohlédnout zákulisní dokumentaci a výstřižky k filmu - bohužel tu nejsou plakáty, ty si můžete prohlédnout jen na DVD, kde jsou podány formou komponovaných záběrů. Přestože v pramenech na webu (především www.csfd.cz) je uvedeno, že ke spolupráci na finální verzi scénáře byl přizván i Miloš Macourek, v titulcích ani v dokumentaci na DVD se tato informace neobjevuje a nevzpomínal na ni ani autor námětu Jan Fišer (ten se však v roce 1961, kdy se film točil, přestěhoval za prací do Brna a přestal mít pravidelný kontakt s Oldřichem Lipským). Film měl premiéru třiadvacátého března 1962, popularita Gagarinova letu mu tak pomohla k vysoké návštěvnosti, ale na druhou stranu tím bylo výtvarné řešení filmu vystaveno úspěšné zatěžkávací zkoušce - vzhled skafandrů a kabiny kosmické lodi v tu dobu už začaly být součástí obecného povědomí. Muž z prvního století (1962, ČSR, Filmové studio Barrandov) režie: Oldřich Lipský námět: Miloš Fiala, Jan Fišer, Oldřich Lipský scénář: Zdeněk Bláha, Oldřich Lipský hrají: Miloš Kopecký (Josef), Radovan Lukavský (Adam), Anita Kajlichová (Eva), Otomar Krejča (akademik), Vít Olmer (Petr), Lubomír Lipský (zařizovač), Anna Pitašová (ošetřovatelka), Vladimír Hlavatý (ředitel strakonických raketáren), Josef Hlinomaz (mistr), Bohumil Švarc (astronaut) pagi
- 40 Přehled chystaných filmů SFFH v kinech 3. ledna 2007 Do roku 2007 vstoupíme vskutku optimisticky, totiž čtvrtého ledna hned dvěma horory: Saw 3 (SR: ?) a Grudge 2 (Smrtící nenávist, SR: 08/03/2007). Pokud do vašeho města zavítá putovní Projekt 100, určitě si nenechte ujít výjimečný Kubrickův Mechanický pomeranč. Pak následuje řidina až patnáctého února nás čeká thriller Hmyz (SR: ?), dvaadvacátého v SR Most do Krajiny Terabithia (ČR: 22/03/2007) a osmého března v SR Grudge 2 (ČR: 04/01/2007). Dvaadvacátého března bude trochu hustěji: 300: Bitva u Thermopyl (SR: 05/04/2007) - vzhledem k tomu, že to je americká produkce, tak ho bez rozpaků můžeme zahrnout do kategorie fantasy, dále pak Krvavá hostina (Fear, SR: ?), kvalifikovaný jako horor/thriller/komedie, Hvězdný prach (SR: ?) a v ČR Most do země Terabithia (SR: 22/02/2007) a pohádka Pán hradu (SR: ?). O týden později pak ještě v ČR Stranger than Fiction (SR: ?) o muži, který slyšel tajemné hlasy. Nestandardně v pátek třicátého března bude slovenská premiéra filmu Teenage Mutant Ninja Turtles (ČR: 19/04/2007). Duben začíná v SR filmem 300: Bitva u Themopyl (ČR: 22/03/2007, SR: 05/04/2007) a stejný den i společnou premiérou thrilleru Zodiac. Devatenáctého budou dvě české premiéry - Teenage Mutant Ninja Turtles (SR: 30/03/2007) a sci-fi thriller Sunshine (SR: ?). Třetího května bude mít společnou premiéru Spider-Man 3. Ačkoliv film The Kingdom (ČR: 17/05/2007) má nadějný název, jde o thriller ze Středního Východu. Zato dvacátého čtvrtého května se můžeme těšit na trojku Pirátů z Karibiku - Na konci světa (SR: ?). Čtrnáctého června se do českých kin dostane Shrek Třetí (SR: ?), jedenadvacátého bude mít slovenskou premiéru thriller Ocens's Thirteen (v ČR bude o týden zpožděný). Osmadvacátého v ČR budou uvedeny Darwinovy ceny (SR: 04/10/2007). Prázdniny mají svého diváka i své filmy. Začne to hned pátého července - Fantastická čtyřka 2 (SR: ?), devatenáctého společně v ČR i v SR Harry Potter a Fénixův řád, a šestadvacátého Simpsonovi ve filmu (SR: ?). Na ČSFD uvedená premiéra Sin City 2 (ČR: 02/08/2007, SR: 14/09/2007) v oficiálním materiálu Unie filmových distributorů ČR chybí. Transformeři se po pultech prodejen a televizi objeví i ve filmu (ČR: 16/08/2007, SR: ?). Prázdniny budou v ČR zakončeny nadpřirozeným thrillerem The Bourne Ultimatum (ČR: 30/08/2007, SR: ?). V polovině září na Sovensku bude mít premiéru Sin City 2 (14/09/2007), září končí thrillerem Rush hour 3 (ČR: 27/09/2007, SR: ?) a Stardust podle námětu Neila Gaimana (ČR: 27/09/2007, SR: ?). Čtvrtého října bude v SR posunutá premiéra Darwinových cen (ČR: 28/06/2007) a v ČR sci-fi thriller Next (SR: ?). Pětadvacátého října se můžeme těšit na Jakubiskův film Bathory. Patnáctého listopadu bude mít společnou premiéru Resident Evil: Extinction, o týden později sci-fi thriller Invasion a Halloween (SR: ?). Poslední listopadový čtvrtek bude mít společnou premiéru film Beowulf Roberta Zemeckise.
Dvacátého prosince bude mít společnou premiéru His Dark Material: Golden Compass podle slavné Pullmanovy předlohy, devětadvacátého pouze v ČR AVP2: Alein vs. Predator 2 (SR: ?). Kupodivu už jsou uvedeny i některé premiéry roku 2008. Na desátého ledna je naplánován film 10,000 B.C Rolanda Emmericha (společně ČR: i SR), další premiéry jsou pouze v seznamu Unie filmových distributorů ČR: Astérix aux jeux olympiques, 21/03/2008 Kronika rodu Spiderwicků, v dubnu Saxana, 22/05/2008 Chronicles of Narnia: Prince Caspian, 27/11/2008 Harry Potter and Half-Blood Prince a 11/12/2008 Angels & Demons. (Pokud není uvedeno jinak, proběhnou premiéry v ČR a v SR ve stejný den. Termíny převzaty z www.ufd.cz a z www.csfd.cz; proti loňskému roku však údaje o premiérách v SR jsou výrazně chudší.) pagi Boxoffice SFFH aneb jak si vedou naši? 17. ledna 2007 Celosvětové All-Time žebříčky tržeb se od posledního přehledu na úvodních dvou pozicích nehnuly. Jedničkou je stále Titanic (1997, 1835 M USD), druhý Návrat krále (2003, 1129 M). Na třetí místo se vyšvihl Pirates of the Carribean: Dead Man's Chest (2006, 1060 M USD) - a stal se tak třetím filmem v historii, který překonal hranici jedné miliardy dolarů celosvětových tržeb. Na čtvrté místo tím odsunul film Harry Potter and Sorcerrer's Stone (2001, 969 M USD), pod ním setrvaly Star Wars: Episode 1 - The Phantom Menace (1999, 922 M USD). Těm doslova na paty dýchá šestka - Lord of the Rings: The Two Towers (2002, 922), za ním je Jurassic Park (1993, 920 M), pak je Harry Potter and the Goblet of Fire (2005, 890 M), do první desítky je doplňují Shrek 2 (2004, 881 M), a první desítku uzavírá Harry Potter and Chamber of Secrets (2002, 866 M). Do druhé desítky se za loňský rok nevklínil žádný nový film. Začínáme Finding Nemo (2003, 865 M), následují The Lord of the Rings: The Fellowship of the Ring (2001, 861 M), Star Wars: Episode III - Revenge of the Sith (2005, 809 M), Independence Day (1996, 811 M), Spiderman (2002, 807 M), jednička Star Wars (1977, 798 M), Harry Potter and the Prisoner of Azkaban (2004, 789 M), za ním pak Spiderman 2 (2004 784 M). The Lion King (1994, 783 M) a na dvacáté místo byl odsunut legendární E. T. - Extra Terrestrial (1982, 757 M). Pořadí ve třetí desítce zamíchal The DaVinci Code (2006, 750 M USD) a na dvaadvacáté místo za něj se také dostaly The Chronicles of Narnia: The Lion, the Witch and the Wardrobe (2005, 739 M USD), které o fous přeskočily Matrix Reloaded (2003, 736 M). Po prvním Titanicu tu máme druhý nefantastický film - Forrest Gump (1994, 679 M USD), za ním je Sixth Sense (1999, 662 M USD), a dále Pirates of the Carribean: The Curse of Black Pearl (2003,
- 41 653 M), Star Wars: Epizode II - Attack of the Clones (2002, 648 M), Incredibles (2004, 624 M), na devětadvacáté místo se probojoval Ice Age: The Meltdown (2006, 624 M USD), a na třicátém místě je The Lost World: Jurrasic Park (1997, 614 M). Již tradičně končím tento přehled třicátým filmem, i když i čtvrtá desítka je filmů s fantastickou tématikou přeplněná, jen na devětatřicátém místě se mezi nimi zuby nehty drží Home Alone. Legendární Gone With the Wind z roku 1939 s tržbami 199 M USD za rok klesl ze 67. místa na 83. - je ovšem neotřesitelně první co do počtu diváků, kteří jej shlédli, a tento rekord myslím už nebude jiným 2D filmem překonán. Tři filmy z roku 2006 v první třicítce - to je celkem slušný výkon, a nic na něm nemění neustálá inflace vyhánějící cenu vstupenek a tím i tržby nových filmů do astronomických výšek. (podle imdb.com)
Nominace na Oskary 24. ledna 2007 I když obvykle prohlašujeme, že tržní úspěch filmu neodráží jeho kvality, tentokrát má pro příznivce fantastiky toto tvrzení trošku hořkou příchuť. Neboť i přesto, že se - opět a znova - do nejvyšších poloh žebříčků probojovaly především fantastické filmy, v oskarových nominacích jich najdeme jen pár, a to ještě především v „technických“ kategoriích. Piráti Karibiku doplatily na to, že jsou již třetím v řadě, a proto byly v hlavních kategoriích opominuty. Podobně, i když z jiných důvodů, dopadla i řada dalších fantastických filmů, tentokrát opravdu spíš pro jejich spíše řemeslný než umělecký charakter. Výjimku tvoří animované filmy - ale u nich fantastické zaměření vyplývá z podstaty jejich formy.
pagi nejlepší film • Babel • The Departed • Letters From Iwo Jima • Little Miss Sunshine • The Queen
nejlepší původní scénář • Babel • Letters From Iwo Jima • Little Miss Sunshine • Pan’s Labyrinth • The Queen
nejlepší výprava • Dreamgirls • The Good Shepherd • Pan's Labyrinth • Pirates Of The Caribbean 2 • The Prestige
nejlepší režisér • Alejandro G. In~árritu - Babel • Martin Scorsese – The Departed • C. Eastwood - Letters From Iwo jima • Stephen Frears - The Queen • Paul Greengrass – United 93
nejlepší adaptovaný scénář • Borat • Children of Men • The Departed • Little Children • Notes on a Scandal
nejlepší masky • Apocalypto • Click • Pan's Labyrinth
nejlepší animovaný celovečerní film • Cars • Happy Feet • Monster House nejlepší herečka • Penelope Cruz – Volver • Judi Dench – Notes on a Scandal • Helen Mirren – The Queen • Meryl Streep – The Devil Wears Prada • Kate Winslet – Little Children nejlepší herec • Leonardo DiCaprio – Blood Diamond • Ryan Gosling – Half Nelson • Peter O’Toole – Venus • Will Smith – The Pursuit of Happyness • Forest Whitaker – Last King of Scotland
nejlepší herečka ve vedlejší roli • Rinko Kikuchi - Babel • Cate Blanchett – Notes on a Scandal • Abigail Breslin – Little Miss Sunshine • Jennifer Hudson – Dreamgirls • Adriana Barraza - Babel nejlepší herec ve vedlejší roli • Alan Arkin – Little Miss Sunshine • Jackie Earle Haley - Little Children • Djimon Hounsou – Blood Diamond • Eddie Murphy – Dreamgirls • Mark Wahlberg – The Departed nejlepší kostýmy • Curse Of The Golden Flower • The Devil Wears Prada • Dreamgirls • Marie Antoinette • The Queen
nejlepší původní hudba • Babel • The Good German • Notes On A Scandal • Pan's Labyrinth • The Queen nejlepší vizuální efekty • Pirates Of The Caribbean: Dead Man's Chest • Poseidon • Superman Returns nejlepší zahraniční film • After The Wedding • Days Of Glory (Indige`nes) • The Lives Of Others • Pan's Labyrinth • Water nejlepší celovečerní dokument • Deliver Us From Evil • An Inconvenient Truth • Iraq In Fragments • Jesus Camp • My Country, My Country
- 42 Nominace na Zlaté maliny 2006 26. ledna 2007 V opozici Osk(c)arům stojí již několik let Zlaté maliny. Na oficiálních stránkách každoročně naleznete seznamy takto oceňovaných filmů (a kupodivu kompletní seznam snímků, ze kterých se vybírá - letos jich bylo na pět set), které si většinou do své kultovní sbírky nezařadíte, pokud nemáte trošičku perverzní sklony k umění. Maliny jsou takovou větší a "prestižnější" obdobou naší Černé ďury. Proto nebývá zvykem, že by si tato ocenění slavnostně herci přebírali (čestnou výjimku udělala Halle Berry, jejíž předání si na webu stále můžete vychutnat). Nezdržujme se a podívejme se na perly, k nimž nás ve většině případu distributor do kina nepustí a tak si pouze ojedinelé případy vychutnají spoustu děsu nebo humoru na DVD. Nejhorší herec • Tim Allen, Santa Claus 3: The Escape Clause, The Shaggy Dog, and Zoom • Nicholas Cage, The Wicker Man • Larry, the Cable Guy, Larry, The Cable Guy: Health Inspector • Rob Schneider, The Benchwarmers and Little Man • Marlon Wayans & Shawn Wayans, Little Man Nicolas Cage se příliš nepředvel, do kin u nás nezavítá, ale v únoru by měl být na stříbrné placce (spolu s několika dalšími filmy z těchto nominací). Santa Claus 3 se stal propadákem také mezi hlasujícími na CSFD a nominaci Roba Schneidera nemůžeme brát vážně, vždyť je to slaďoučký komik a při pohledu na nedoceňování jeho talentu (minulý rok Deuce Bigalow 2) ho musíme litovat. Přestože jsou nominovány tyto snímky, tak zůstává pravdou, že se jedná o komedie, které si mohou dovolit leccos, proto bych si tipnul na Rituál (Wicker Man), který patří do hororu a velice zkaženého remaku. Konkurovat by mu mohl snad pokus bratrů Wayansových, jejichž Pidimužík (Little Man) vypadá zrůdně už jen z obrázků. Nejhorší herečka • Hilary and Haylie Duff in Material Girls • Lindsay Lohan, Just My Luck • Kristanna Loken, Bloodrayne • Jessica Simpson, Employee of the Month • Sharon Stone, Basically, It Stinks, Too Ženské to mají opravdu vždycky těžší v naší muskulaturní kultuře. Zde bych si vsadil na vítězky v podobě dua z Material Girls, kteréžto jsem musel smazat ze svého kompu/DVD už při shlédnutí úvodních titulků. Velice dobře jsou hodnocené komedie Jen trochu štěstí (Just My Luck; DVD) a Rande měsíce (Employee of the Month; v kinech od 15. 3. 2007) a u té první musím souhlasit, skoro bych ani neřekl, že výkon hlavní protagonistky byl tak hrozný. K. Lokenová sice ukázala ňadra, ale Bloodrayne byl tak špatný film, že ji to vůbec nepomohlo (recenzi na Sardenu si určitě najdete sami).
Hollywoodskou stálici Sharon Stone před věkem nezachrání už asi nic (pravda, stále je to kočka, jenomže už nejspíš neumí pořádně přehazovat nohu přes nohu). Vedle svého jména a Material Girls má reálnou šanci na "úspěch". Nejhorší herec ve vedlejší roli • Danny DeVito, Deck the Halls • Ben Kingsley, Bloodrayne • M. Night Shamalan, Lady in the Water • Martin Short, Santa Claus 3: The Escape Clause • David Thewlis, Basically, It Stinks, Too and The Omen Vedlejší role bývají velice nevděčné, protože kolikrát dostáváte nižší plat a nemáte prostor k sebevyjádření. Takže u mužů bych sázel na pana Thewlise, kvůli počtu jeho nominací. DeVito si to určitě nezaslouží (to je jako nominovat arnieho, což, jak jistě uznáte, nejde). Nejhorší herečka ve vedlejší roli • Kate Bosworth, Superman Returns • Kristin Chenowith, Deck the Halls, Pink Panther, and RV • Carmen Electra, Date Movie and Scary Movie 4 • Jenny McCarthy, John Tucker Must Die • Michelle Rodriguez, Bloodrayne Docela mi ubližuje, že si lidé neodpustí pouštět se do Carmen, vždyť je na svůj věk stále kočka a hraje štěky, které se nedají ani jako role počítat (kromě Sexuálních praktik, kde byla božská a v hlavní roli), proto bych se pomodlil za "ocenění" Rodriguezové (vypadá strašně, tváří se kysele a vůbec by neměla na plátně co dělat). Nejhorší dvojice
• Tim Allen & Martin Short in Santa Claus 3: The Escape Clause
• Nicholas Cage & his Bear Suit in The Wicker Man • Hilary and Haylie Duff in Material Girls
• Sharon Stone's Lopsided Breasts in Basically, It Stinks, Too
• Shawn Wayans and either Kerry Washington or Marlon Wayans in Little Man Buď Material Girls nebo Pidimužíka. Každopádně jsem z uvedeného neviděl ani jeden titul a nezbývá mi nic jiného, než s vámi střílet na slepo. Nejhorší remake nebo pokračování • Little Man • The Pink Panther • Poseidon • The Shaggy Dog • The Wicker Man Růžový panter byl vtipný, byť úplně jiný oproti originálu (buďme objektivní - originál je nepřekonatelný - ale až takhle špatný nebyl) a Poseidon se dal alespoň trochu přežít. Shaggy Dog by nemusel být nejmarnější, leč do kin je plánován až na den dětí a navíc na Slovensku. Pidimužík je jedním z nejvíce odsuzovaných a nominovaných, takže si může vesele zasoupeřit s Wickermanem. Nejhorší Prequel nebo Sequel • Basically, It Stinks, Too
- 43 • • • •
Big Momma's House 2 Garfield 2: A Tail of Two Kitties Santa Claus 3: The Escape Clause Texas Chainsaw Massacre: The Beginning
Základní instinkt 2? Nebo agent v sukni 2? Či snad třetí Santa? Popřípadě Masakr - Začátek? Vím, že to jsou hrozné filmy, ale Garfieldem bylo ublíženo mnoha ctitelům komiksové předlohy, takže hrdě do něj. Trochu mě zaskočila absence remaku Omenu. Nejhorší režisér • Uwe Boll, Bloodrayne • Michael Caton-Jones, Basic Instinct 2 • Ron Howard, The Da Vinci Code • M. Night Shamalan, Lady in the Water • Keenan Ivory Wayans, Little Man Tak tady už to přehánějí, Da Vinciho kód byl docela dobrý film a ubližovat za nelehkou předlohu rejžovi? Ženu ve vodě všichni hodnotili nadprůměrně, takže tudy cesta nevede. Myslím, že víte, co si myslím, že si myslíte. Ano, dejme hlas Uwemu, ten by se snad mohl cítit uraženě, kdyby letos nebyl nominován. Rozhodně si za to může sám, když ze zrzky udělal blondýnu. Nejhorší scénář • Basically, It Stinks, Too, by Leora Barish & Henry Bean • Bloodrayne, by Guinevere Turner • Lady in the Water, by M. Night Shamalan • Little Man, by Keenan Ivory Wayans, Marlon Wayans and Shawn Wayans • Wicker Man, by Neil Labute Podle toho, co jsem viděl to musí být Bloodrayne (nebo Pidimužík, jehož jsem neviděl). Nejhorší náhražka rodinné zábavy • Deck the Halls • Garfield 2: A Tail of Two Kitties • RV • Santa Claus 3: The Escape Clause • The Shaggy Dog RV neboli Rodinná dovolená a jiná neštěstí s Robinem Williamsem určitě bude stát za to (přiznejte se, že jste si to na Vánoce koupili na DVD). Jednoznační favoriti proto zůstávají Santa, Garfield nebo Deck the Halls? Nejhorší film • Basically, It Stinks, Too • Bloodayne • Lady in the Water • Little Man • The Wicker Man Na rozdíl od Oskarů jsou nominované filmy až na závěru seznamu. Ono je to tak i lepší, spousta nominací se odvíjí právě od titulů tady jmenovaných a čtenáři by přišli o část překvapení. A proto fandíme pomyslnému potrestání Pidimužíka a Bloodrayne.
Původně čistá soukromá recese, později opět recese a nakonec recese, která si bere na mušku nejenom samotné Oskary a jejich vyhlašování, ale i celý tenhle průmysl. Jak se můžete přesvědčit na serveru Zlatých malin, i tahle recese nakonec začíná být pohlcována tím, z čeho si má dělat legraci - abyste mohli hlasovat a tím i podílet se na této záležitosti, nepotřebujete ani smysl pro humor, ani přehled v oboru - stačí zaplatit členský poplatek. Žádnou jinou kvalifikaci nepotřebujete. Naštěstí ale lidé, kteří jsou bez příslušné kvalifikace (totiž smyslu pro humor), do takovýchto ptákovin obvykle peníze nestrkají. Jan Pechanec
- 44 -
Fandom Literární soutěže Vvyhlášení literární soutěže Vidoucí 2007 5. ledna 2007 Vidoucí je soutěží elektronického věku. Hlavní část hlasování probíhá na internetu a může se jí zúčastnit téměř kdokoliv. Ze všech došlých povídek vyberou „nezlomní“ porotci nejkvalitnější příspěvky, které postoupí do druhého kola. V druhém kole se hodnocení dělí na dvě části: „odbornou“, kde porotu budou tvořit redaktoři Pevnosti, Scifiworldu, Kultu Fantazie, členové klubů Palantír a Syndrid a pozvaní externí porotci; a „veřejnou“, kde porotou budou čtenáři a návštěvníci webových stránek, na nichž budou povídky zveřejněny mezi daty 1. 6. 2007 – 31. 10. 2007. Hlasování do obou kategorií budou tajná a konečné výsledky budou zveřejněny na slavnostním večeru na Fénixconu 2007 v Brně. Vítězové obou kategorií dostanou věcné ceny od sponzorů, výtvarně ztvárněné pardubické perníčky a pamětní keramickou cenu. Podmínky účasti v soutěži: • Musí se jednat o nepublikovanou povídku v českém nebo slovenském jazyce v rozsahu 2 až 25 normostran (rozuměj 30 řádků po 60 znacích), která jeví prvky fantastiky (sci-fi, fantasy či hororu). • Počet příspěvků od jednoho autora není omezen. • Autor zasláním svého díla do soutěže souhlasí s anonymní publikací (uveřejnění bez jména autora) na webových stránkách SFK Palantír, www.sfkpalantir.net, po dobu hodnocení veřejností (viz níže) a s další neanonymní publikací tamtéž po skončení hodnocení. Dále pak souhlasí s případným uveřejněním v časopise Pevnost (za standardní honorářové sazby), v klubovém fanzinu „Šedý zákal“ či v případném sborníku. • Autor se nesmí zúčastnit soutěže jako porotce. • Své soutěžní příspěvky můžete posílat do půlnoci 30. 4. 2007, kdy je uzávěrka soutěže, výhradně na e-mailovou adresu
[email protected] (předmět označte nejlépe: „Vidoucí“ nebo „soutěž“). • Příspěvky posílejte nejlépe jako komprimovanou přílohu (archiv (.zip, .arj, .rar)). Příloha mailu musí obsahovat: soutěžní povídk(u/y) ve formátu .txt, .doc nebo .rtf, dále zálohu povídky a textový dokument s údaji o autorovi díla (jméno, pseudonym, adresa, email, telefon, jména příspěvků, přepočtení obsahu na normostrany). Osobní údaje slouží ku potřebě pořádání soutěže a nebudou vydány třetí osobě bez svolení autora. • Organizátoři si vyhrazují možnost změnit podmínky soutěže, jméno soutěže, sloučit při nedostatku porotců obě kategorie v jedinou, nebo zrušit celou soutěž pro nedostatek příspěvků. Jan Harvalík
Časopis Fantázia vyhlasuje Cenu Fantázie 2007 23. ledna 2007 Súťaže sa môžu zúčastniť doteraz neuverejnené poviedky: • v slovenskom jazyku • všetkých žánrov fantastiky • maximálneho rozsahu 36 000 znakov vrátane medzier (20 normostrán) • neúčastniace sa iných súťaží • Uzávierka súťaže je 31. mája 2007. V auguste 2007 budú oznámené finálové poviedky, ktoré pri zachovaní anonymity autora vyberie odborná porota. Prvých päť poviedok bude uverejnených v časopise Fantázia a na internete www.fantazia.sk, kde o ich konečnom umiestnení rozhodnú čitatelia. Prvé tri poviedky budú finančne odmenené: 1. cena – 3000,– Sk (+ Cena Fantázie) 2. cena – 2000,– Sk 3. cena – 1000,– Sk Poviedky posielajte v piatich tlačených verziách na adresu: Fantázia, P. Pázmaňa 3, 927 01 Šaľa. Priložte zalepenú obálku, v ktorej uvediete názov poviedky, meno a adresu autora, mailový, poprípade telefonický kontakt. Podmienkou je zároveň zaslanie elektronickej verzie poviedky mailom na adresu:
[email protected] Zaslaním poviedky do súťaže autor udeľuje súhlas na vydanie diela formou rozmnoženia literárneho diela vydaním v časopise Fantázia, uverejnením na stránke www.fantazia.sk as uverejnením v zborníku v prípade, keď sa uvedené literárne dielo dostane do finále poviedkovej súťaže. Autori budú v dostatočnom predstihu oslovení. Info: Poviedková súťaž časopisu Fantázia bola prvýkrát vyhlásená v roku 2003. Vyhlasovateľom je časopis Fantázia a zámerom je nájsť a podporiť medzi autormi fantastiky na Slovensku nové talenty. Novým prvkom oproti podobným súťažiam u nás je zapojenie čitateľov do rozhodovania o víťazoch. Hodnotí sa v dvoch kolách – v prvom vyberá bodovým systémom päťčlenná porota z anonymných textov päť finálových poviedok. Tie sú potom zverejnené v časopise Fantázia a na jeho webovej stránke a v druhom kole už rozhodujú o víťazoch hlasovaním samotní čitatelia. Autorom výtvarného návrhu sochy – Ceny Fantázie je šaliansky sochár Andrej Csillag. Prvá trojica autorov v každom ročníku získava zároveň aj finančnú výhru. V roku 2006 vyšli po prvýkrát finálové a niektoré ďalšie vybrané poviedky doplnené literárnou esejou knižne v zborníku Cena Fantázie 2006 – v druhej knižnej publikácii vydavateľstva Fantázia. Výsledky Ceny Fantázie sú od roku 2004 pravidelne slávnostne vyhlasované na medzinárodnom knižnom veľtrhu Bibliotéka v Bratislave. Ivan Aľaksa
- 45 Vyhlášení literární soutěže Zlatá zebra 2007 24. ledna 2007 SFK Zebra tímto vyhlašuje DESÁTÝ ročník literární soutěže ZLATÁ ZEBRA na téma: ZÁLOŽNÍ KOPIE SLUNEČNÍ SOUSTAVY Práce splňující následující kriteria: • v textu bude alespoň jednou použito slovo ZEBRA (v jakémkoli významu) • bude zpracována formou SF povídky o rozsahu do 50 normostran • nebyla dosud publikována v oficiálním tisku (tolerujeme otištění ve fanzinu) • zasílejte do 1.6.2007 na
[email protected] • případně : sfk Zebra, Pavel Štarha, Stružinec 16, 582 63 Ždírec n.D. Vyhodnocení bude provedeno anonymně. Vlastnoručně provedená ilustrace může zvýšit Vaši šanci v bodovém hodnocení. Vyhlášení výsledků (a předání cen přítomným autorům) proběhne na Parconu 07. Vítěz obdrží pamětní plastiku Zlaté zebry 07, sborník zdarma a překvapení. Věcné ceny včetně sborníku zdarma obdrží i přispěvatelé umístění na 2. a 3. místě. Každý účastník soutěže má nárok na jeden sborník za poloviční cenu. Ve sborníku budou otištěny minimálně první tři povídky, následující pak pokud se vejdou do celkového rozsahu 50 stran sborníku. Sfk Zebra si vyhrazuje právo na publikaci příspěvků v klubových tiskovinách. Účastníci zasláním svého příspěvku berou na vědomí, že se zapojují do amatérské, nevýdělečné soutěže. Sborníky jsou prodávány za cenu výrobních nákladů, ceny pro vítěze jsou přímo dotovány členy sfk Zebra. Z těchto důvodů autorům povídek, otištěných ve sborníku nebo fanzinu sfk Zebra, nelze vyplácet finanční honoráře. V případě, že bude mít o otištění některých prací zájem třetí strana, bude jí pouze předán kontakt přímo na autora. Sfk Zebra přijetím povídky do soutěže nepřejímá žádná další práva na toto dílo, vyjma již zmíněného práva na bezplatnou publikaci výhradně v klubových tiskovinách. Autoři tak se svým dílem mohou po vyhlášení výsledků libovolně dále nakládat vůči třetím stranám a využívat tak svá autorská práva.
libovolně dlouhé, pokud to budou povídky. Téma není určené, povídky by však měly obsahovat strach z nadpřirozena - pro inspiraci nabízíme klubové webové stránky www.vampire.cz. • Soutěž je anonymní, možno použít pseudonym; porotci se dozví jméno nebo pseudonym autora až po uzavření výsledků. • Povídky neupravujeme, i gramatika je součástí textu. Hodnotí se literární styl a dosažení cíle. • Povídky zasílejte nezavirované na adresu
[email protected], nejlépe jako *.doc, *.rtf nebo jiný hojně rozšířený formát. Nezapomeňte uvést jméno povídky, jméno autora (pseudonym), email a souhlas s publikací. • Uzávěrka soutěže je 15. března 2007. Přijetí povídky do soutěže potvrdíme emailem. Na uvedenou adresu je možné posílat i dotazy ohledně soutěže. • Výsledky budou vyhlášeny na Sconu 2007 (30.3. - 1.4.2007). Vyhrazujeme si právo vítěze neurčit, případně určit více vítězů. • Vyhrazujeme si právo nejlepší povídky vydat v samostatné knize a na klubových stránkách. Vyhrazujeme si právo ve spolupráci s autorem povídku zdramatizovat, natočit nebo jinak zrealizovat. Zuzana Zlámalová
Chystá se... Trpaslicon 2007 16.-18. února 2007 – Zveme všechny fanoušky britského humoru na Trpaslicon 2007, který se koná ve dnech 16. - 18. února v prostorách Základní školy Květnového vítězství 1554 v Praze 4 - Chodov. Program začíná v pátek od 19 hodin. Vítězný únor 2007 23.-25. února 2007 – Březová nad Svitavou aneb óda na Františka a jeho kuchyni. Snad jen poslední zpráva nakonec, podle informací, které Elven nasondoval při procházce do města, má snad už i Březová nad Svitavou svůj vlastní bankomat. Takže ať se na VÚ 2007 sejdeme opět v hojném počtu a bude zase dobře.
Doktor Vyhlášení 3. ročníku Rokle šeré smrti 22. ledna 2007 Literární soutěž pod záštitou Prague by Night Motto: I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého. (Žalmy 23,4) Pravidla soutěže: • Soutěžit mohou povídky dosud nikde nepublikované a jinde nesoutěžící. Mohou být
O dryják Marti Sodergen uzávěrka 28. února 2007 – Redakce BDSM.CZ a Eroticon vyhlašují třetí ročník literární soutěže pod patronátem Leonarda Medka. Tématem povídky musí být erotika a žánrem fantasy, science fiction nebo horor. Uzávěrka soutěže je 28. 2. 2007. Příspěvky obdržené po tomto datu nebudou přijaty. Příspěvky zasílejte na adresu: Projekt BDSM.CZ, P. O. Box 51, 149 01 Praha 415. Případné dotazy zasílejte na výše uvedenou adresu nebo e-mailem na adresu
[email protected].
- 46 Ocenění Nominace na ceny Aurealis 2006 8. ledna 2007 Jsou známy nominace na ceny Aurealis. Že nevíte, co to je? Jedná se o prestižní ocenění australské fantastiky udělované nejvýznačnějším pracím uplynulého roku. Tato cena vznikla v roce 1995 na popud stejnojmenného magazínu. Austrálie se nepovažuje za sffh základnu, vědí, že jejich knižní nabídka a trh jsou nesrovnatelné s USA, přesto mají zasloužené místo v těchto žánrech. Navíc mají oproti České kotlině neuvěřitelnou výhodu - angličtinu. V Austrálii však udělují ještě jednu prestižní cenu nazvanou Ditmar, ta je však proti Aurealis vyhrazená pouze žánru sci-fi a nepatří pod patrónu žádného magazínu (respektive nakl.). Podtrženo sečteno se cena Aurealis může přirovnávat k našemu Ikaru, či cenám Locus. Za povšimnutí rozhodně stojí rozsah dílům z mládežnické a dětské produkce. Ceny budou předány 27. ledna 2007 v Queenslandu. (V některých kategoriích si zajisté povšimnete čestného "ocenění" (Honourable Mentions), které nahradilo označení minulého roku "highly commended" (velmi zdařilá), přiřazované pracem, o kterých se nejvíce mluvilo, nedostala se však do finálových nominací.) SF Román • Hydrogen Steel. K. A. Bedford (Edge) • K-Machines. Damien Broderick (Avalon) • Underground. Andrew McGahan (Allen & Unwin) • Geodesica: Descent. Sean Williams with Shane Dix (Harper Collins) Krátká povídka • Dark Ages. Lee Battersby (Through Soft Air) • Aftermath. David Conyers (Agog! Ripping Reads) • Down to the Tethys Sea. Stephen Dedman (Science Fiction Chronicle #266) • The Seventh Letter. Sean Williams (Bulletin Summer Reading Edition) Fantasy Román • The Silver Road. Grace Dugan (Penguin) • Heart of the Mirage. Glenda Larke (Harper Collins) • Wildwood Dancing. Juliet Marillier (Pan MacMillan) • Voidfarer. Sean McMullen (Tor) • Blaze of Glory. Michael Pryor (Random House) • Honourable Mentions (čestné uznání): • White Tiger. Kylie Chan (Harper Collins) • Harsh Cry of the Heron. Lian Hearn (Hachette Livre) Krátká povídka • Dark Ages. Lee Battersby (Through Soft Air) • Why the Balloon Man Floats Away. Stephanie Campisi (Fantasy Magazine #4) • A Fine Magic. Margo Lanagan (Eidolon I)
• The Revenant. Lucy Sussex (Eidolon I) • See Here, See There. Anna Tambour (Agog! Ripping Reads) Honourable Mentions (čestné uznání): • Ghosts of 1930. Lily Chrywenstrom (Borderlands #6) • The Bridal Bier. Carol Ryles (Eidolon I) Horor Román • The Pilo Family Circus. Will Elliott (ABC Books) • Prismatic. Edwina Grey (Lothian) • Carnies. Martin Livings (Lothian) • The Mother. Brett McBean (Lothian) Krátká povídka • Dead of Winter. Stephen Dedman (Weird Tales #339) • Winkie. Margo Lanagan (Red Spikes) • Hieronymous Boche. Chris Lawson (Eidolon I) • Dead Sea Fruit. Kaaron Warren (Fantasy Magazine #4) • Woman Train. Kaaron Warren (The Outcast) Honourable Mentions: • Love Affair. Jacinta Butterworth (C0ck) • One Night Stand. Dirk Flinthart (Agog! Ripping Reads) • Under Hell, Over Heaven. Margo Lanagan (Red Spikes) • Mosquito Story.A.M. Muffaz (Fantasy Magazine #4) Výtvory dorostu Román • Monster Blood Tattoo: Book One. Foundling. D.M. Cornish (Omnibus) • The King's Fool. Amanda Holohan (ABC Books) • Magic Lessons. Justine Larbalestier (Penguin) • Wildwood Dancing. Juliet Marillier (Pan Macmillan) • The Last Days. Scott Westerfeld (Penguin) Povídka • The Dying Light. Deborah Biancotti (Eidolon I) • Leviathan. Simon Brown (Eidolon I) • A Feather in the Breast of God. Margo Lanagan (Red Spikes) • Baby Jane. Margo Lanagan (Red Spikes) • Forever Upward. Margo Lanagan (Red Spikes) • The Arrival. Shaun Tan (Lothian) Dětská tvorba Román • Please note that the children's novel list will follow as soon as possible. Povídka • The True Story of Mary Who Wanted to Stand on Her Head. Jane Godwin (Allen & Unwin) • Woolvs in the Sitee. Margaret Wild, Anne Spudvilas (Penguin) • The Magic Violin. Victor Kelleher, Stephen Michael King (Penguin)
- 47 • "Little Faces," Vonda McIntyre • "Journey into the Kingdom," M. Rickert • "Walpurgis Afternoon," Delia Sherman
Předběžné nominace na ceny Nebula 2006 10. ledna 2007 A jéjej, rok se s rokem sešel, stejně jako před lety a SFWA nám zase nachystala předběžné nominace na prestižní ceny Nebula - jedno z nejprestižnějších ocenění anglofonních zemí. Ano, jedná se o cenu Nebula (Nebula Award), tedy cenu udělovanou profesionálními spisovateli, což jsou v praxi členové SFWA (Science Fiction Writers of America). Historie ceny spadá až do roku 1965, kdy byla udělena první v kategorii román Herbertově Duně. Nominace se udělují v sedmi kategoriích: román (literární dílo nad 40 000 slov), novela (práce o nejméně 17 500 a nejvíce 40 000 slovech), noveleta (mezi 7 500 a 17 500 slov), povídka (krátká práce mající ne více než 7 500 slov), velmistr žánru (uděluje se nepravidelně), dramatické představení (v letech 1973, 1974 a 1975), nejlepší scénář (od roku 1999). Letos poprvé bude udělena také Andre Norton Award (cena pro mladé autory). Z předběžných nominací se podle počtů hlasů členů SFWA vybere finálová skupina, o jejímž výherci rozhodne vybraná porota. Konečné výsledky se dozvíme po Nebula víkendu 11.13. května 2007, který proběhne v New York City. Lístek na finální banket pro členy bude stát 125 dolarů a pojmen a 320 zájemců. Určitě bude zajímavé sledovat, která díla se probojují do finále, některá už získala ocenění Hugo a dokonce vyšla také v češtině. Cena disponuje velkou prestiží a poměrně hodně zvedá zájem o vyznamenané knihy a jejich autory. K rozdílu mezi Hugem a Nebulou patří, kromě hlasování (veřejné x porota), zejména také výběr děl z uplynulých dvou let, namísto jednoho roku u Huga. Před samotnými nominacemi si však představme nového Grand Mastera (velmistra) Jamese Gunna a autora emerita (vysloužilce) D. G. Comptona. Román • • • • • • • • • • novela
• • • •
From the Files of the Time Rangers, Richard Bowes Crystal Rain, Tobias Buckell The Girl in the Glass, Jeffrey Ford The Privilege of the Sword, Ellen Kushner Counting Heads, David Marusek To Crush the Moon, Wil McCarthy Seeker, Jack McDevitt A Princess of Roumania, Paul Park Remains, Mark W Tiedemann Spin, Robert Charles Wilson "Sanctuary," Michael A. Burstein "Burn," James Patrick Kelly "The Walls of the Universe," Paul Melko "Inclination," William Shunn
noveleta • "The Language of Moths," Chris Barzak • "Two Hearts," Peter S. Beagle • "A Key to the Illuminated Heretic," Alyx M. Dellamonica • "Second Person, Present Tense," Daryl Gregory • "Do Neanderthals Know?," Robert J Howe
povídka • "Helen Remembers the Stork Club," Esther M. Friesner • "Pip and the Fairies," Theodora Goss • "Echo," Elizabeth Hand • "Mahmoud’s Wives," Janis Ian • "Henry James, This One's For You," Jack McDevitt • "The Woman in Schrodinger's Wave Equations," Eugene Mirabelli • "Anyway," M. Rickert scénář • "Howl's Moving Castle," Hayao Miyazaki, Cindy Davis Hewitt, and Donald H. Hewitt • "Doctor Who: The Girl in the Fireplace," Steven Moffat • "Batman Begins," Christopher Nolan and David S. Goyer • Andre Norton Award • Midnighters #2: Touching Darkness, Scott Westerfeld • Magic or Madness, Justine Larbalestier • Peeps, Scott Westerfeld Nominace na cenu P. K. Dicka 11. ledna 2007 Nominace tohoto ročníku ceny Philip K. Dicka jsou známy. Pro ty méně znalé či snad mladšího data narození, jsou udělovány nejlepší knize vydane v uplynulém roce v podobě paperbacku vyšlému v USA. Cena bude udělena 6. dubna 2007 na Norwesconu 30 SeaTacu, Washingon. Nabízíme vám nominované práce v abecedním pořadí. • Carnival, Elizabeth Bear (Bantam Spectra) • Catalyst, Nina Kiriki Hoffman (Tachyon Publications) • Idolon, Mark Budz (Bantam Spectra) • Living Next Door to the God of Love, Justina Robson (Bantam Spectra) • Mindscape, Andrea Hairston (Aqueduct Press) • Recursion, Tony Ballantyne (Bantam Spectra) • Spin Control, Chris Moriarity (Bantam Spectra) Cena P. K. Dicka je každoročně sponzorována Filadelfskou SF společností a samotné udílení podporuje společnost NorthWest Science Fiction. Minulý rok tuto cenu obdržel M. M. Buckner. Pro tento rok je složení poroty následující: Geary Gravel, Anne Harris, Christine Mains (chair), Kristine Smith, Mark Tiedemann. Jan Pechanec
- 48 Nominace na BSFA 2007 19. ledna 2007 16. ledna byly oznámeny užší nominace na British Science Fiction Award, každoročně udělovanou nejlepším románům, povídkám, výtvarníkům a titulům mimo beletrii. Ceny udělují členové British Science Fiction Association za uplynulý rok už od roku 1969. vítězové budou oznámeni na tradičním Easterconu. Udílení proběhne v hotelu Crowne Plaza ve skotském Glasgow 7. dubna 2007. Stejně jako loni se v nominacích povídek objevilo více než pět prací kvůli nerozhodným výsledkům v nominační listině a stejně tak zveřejněn užší seznam teoretických prací. Román • Darkland, Liz Williams (Tor) • End of the World Blues, Jon Courtenay Grimwood (Gollancz) • Icarus, Roger Levy (Gollancz) • The Last Witchfinder, James Morrow (Weidenfield & Nicholson) • Nova Swing, M. John Harrison (Gollancz) Povídka • The Djinn's Wife, Ian McDonald (Asimov's Science Fiction, June) • The Highway Men, Ken MacLeod (Sandstone Press Ltd) • The House Beyond Your Sky, Benjamin Rosenbaum (Strange Horizons) • The Point of Roses, Margo Lanagan (Black Juice, Gollancz - original to UK edition, 2006) • Signal to Noise, Alastair Reynolds (Zima Blue and Other Stories, Nightshade Books) • Sounding, Elizabeth Bear (Strange Horizons) Výtvarné umění • Angelbot, Fangorn (Cover of Time Pieces, ed. Ian Whates) • Cover of Farthing magazine, issue 2, Spring 2006. Credited to 'Vertebrate Graphics'. • Droid, Fahrija Velic (Cover for Interzone 206) • The Return to Abalakin, Alexander Preuss • Ring of the Gods, William Li (Cover of Holland SF 226) Non-Fiction • BSFA Recommended Reading List Nominace na cenu A. C. Clarka 2007 25. ledna 2007 Jedna z nejprestižnějších britských a potažmo celosvětových sci-fi cen vůbec získala své nominované pro letošní klání. Její prestiž bývá srovnávána s Booker Prize v hlavním proudu. Mluvím o Arthur C. Clarke Award 2007. Již od roku 1987 ji za uplynulý rok z grantu uděluje autor, jenž jí propůjčil jméno, tedy sir Clarke. Samozřejmě na to není sám, ale odborná porota (Tu tvoří pět členů. Dva z BSFA a Science Fiction Foundation, jeden pak ze Science Museum). Od roku
2001 byla odměna zvýšena, ze stávajících tisíci liber, na 2001 a od té doby se každoročně tato částka zvyšuje o jednu libru. Letos bude činit 2007 liber. V nominacích se usídlili níže uvedení, zkušení autoři žánru a jejich romány: • End of the World Blues - Jon Courtenay Grimwood (Gollancz) • Nova Swing - M. John Harrison (Gollancz) • Oh Pure and Radiant Heart - Lydia Millet (William Heinemann) • Hav - Jan Morris (Faber & Faber) • Gradisil - Adam Roberts (Gollancz) • Streaking - Brian Stableford (P.S. Publishing) Vítěze poznáme po SF londýnském filmovém festivalu, kde bude 2. května 2007 vyhlášen. Jak sami vidíte jména autorů mohou znít neznámě, přesto jsme se s většinou z nich mohli v českém překladu setkat a vesměs se jednalo o velice kvalitní a zajímavé počtení. Uvidíme, kdopak z nich sáhne po vítězství skrze hodnocení poroty, přesto už tento výběr dává tušit, že se časem setkáme s jejich dalšími tituly. Připomenu jen, že minulý rok zvítězil román Air Geoffa Rymana. Jan Pechanec
- 49 Reportáže Tolkiencon 2007, aneb cesta tam a zase zpátky 15. ledna 2007
Další z řady Tolkienconů, tedy setkání věnovaných dílu J.R.R. Tolkiena se konalo 12.-14. ledna 2007 v budově ZŠ v Praze na Smíchově. Na stanici tramvaje Bertramka nás nepřivítaly pochmurné tóny Mozartova requiem (viz. blízká usedlost, kde s manžely Duškovými umělec svého času pobýval), nýbrž zmačkané papírky, pytle s odpadem a všude se povalující psí hromádky. Naše účast byla pouze jednodenní, ačkoli třeba v pátek by především Haninu zajímal křest průvodce Středověkým světem Míly Lince - vyšel už druhý díl. Koupila si ho v sobotu a kvůli podpisu odchytla alespoň ze začátku lehce zmateného ilustrátora. Určitě i páteční beseda – diskuse nad tolkienovskými fanziny a prací s tím spojenou mohla být zajímavá. Já šla na con ze zvědavosti. Tolkiena znám jen prostřednictvím filmů, knihy jsem nečetla, ačkoli jsem k tomu mnohokrát dostala příležitost. Přeci jen je mi bližší sci-fi. Chtěla jsem nasát atmosféru, načerpat inspiraci, nebo se prostě jen podívat tam, kde jsem ještě nebyla. Protože kolem desáté, kdy jsme na con dorazily, neběželo zrovna nic, co by nás zajímalo, zašly jsme do čajovny (toho dne rozhodně ne naposledy) a při dvou konvičkách ovocného čaje (ananas s hruškou a havaj) probraly samé hrozně důležité věci. Od jedenácti běžela přednáška se zajímavým názvem „Tvorové hryzající v temnotách.“ Její obsah už ale tolik zajímavý nebyl. Nevíme proč, ale odpoledne nás program příliš nezaujal. Na přednášející zřejmě působilo prostředí školy natolik, že jak tahle, tak přednáška v tělocvičně „Etika a politika na Ardě,“ voněly spíš po filozofii, matematice, politologii (i když k té druhé to asi patřilo). Přesto mám ale dojem, že by se mělo na conech spíše odpočívat, ne poslouchat poučky. Další na řadě bylo „Rozmnožování trpaslíků,“ které nás pobavilo a konečně navodilo správnou conovou náladu. Vždyť právě kvůli takovým perličkám se na podobné akce jezdí, nebo ne? Způsobů rozmnožování je hned několik: dělení (sekerou), kdy z jednoho trpaslíka vzniknou dva (i se sekerou). klasický sex (ovšem za předpokladu, že jsou trpaslíci oboupohlavní).
výtrusy z vousů (z každého vypadlého vousu vznikne další jedinec) z vejce pučením (kdy na těle dospělého trpaslíka vyroste další a když je životaschopný, prostě odpadne Následovaly „Tolkienovy ženy.“ Osobně bych to nazvala „Středozemě – kdo s kým,“ ale to bych asi mnohé jeho příznivce urazila. Průřez křehkými vztahy elfů a elfek, nebo spíš elfek a kvalitnější, leč méně trvanlivých lidských mužů, kterým stejně většinou daly přednost, byl dost jednotvárný. Možná by příště stálo zato rozebrat jen ty nejdůležitější z nich. Odpoledne nás zaskočil kvíz v čajovně. Tiara se nás pokusila přemluvit, abychom roztřídily otázky týkající se Tolkienova díla podle obtížnosti. Protože jich však byl celý sáček, svorně jsme prohlásily, že k tomu nejsme dostatečně kompetentní, neboť se nám na první pohled zdají všechny velice obtížné. Koncert Harfové společnosti byl jednoznačně nejlepší. Tělocvična se beznadějně zaplnila. Dokonce se mezi posluchače dostalo pár nástrojů a při jedné, ryze svatební skladbě jsme my všichni dělali kulisu. Ti, kteří na nic nehráli, napodobovali zvířátka, děti, nebo neidentifikovatelné tvory. My představovaly dvouhlavé stádo želv. Když jsme byly na odchodu, v chodbě se zjevilo obrovské černé monstrum s velkými tlapami a dlouhým stříbrným mečem, které jsem stihla hrdinně předehnat. Za monstrem se vyvalila tlupa rytířů. Hanina vytáhla foťák a pronásledovala monstrum jako stín až ke schodům. Tam ho úspěšně předběhla, ale musela se hbitě přikrčit před namířenou špičkou meče, neb u monster se zřejmě papparaziové netěší valné oblibě. Já to vše sledovala z bezpečné vzdálenosti. Možné ohrožení života Haninu ale nikterak neodradilo. Stopovala monstrum dál - až do přízemí, kde se jí ho podařilo její starou zrcadlovkou zvěčnit. Na programu bylo také divadlo. Škoda že jsme ho neviděly, stejně tak, jako jsme přišly o přednášku spojenou s diskuzí Františky Vrbenské „Prsten moci a jeho podobenství.“ Mně jel poslední autobus domů a Hanina jevila známky ospalosti, nebo možná skrývala nějaké to zranění z boje. (Mimochodem, kdo si s sebou nevzal pořadateli avizované přezůvky? Hříšníci, přiznejte se!) Nás se to netýká, my je s sebou měly (v batohu). A malé vysvětlení: Proč „tam a zase zpátky?“ Inu proto, že se nám několikrát
stalo, že jsme šly na přednášku, která jaksi neodpovídala tomu, co bychom čekaly, takže jsme třídu zase rychle opustily. Děkujeme za pěkný zážitek a už teď se těšíme na další. V článku byly použity snímky ze serveru www.jcsoft.cz. Autory fotografií jsou Ytriag a Melisilme. Hanina Veselá a Jana Dvořáčková
- 50 Co by dnes napsal Jules Verne? 19. ledna 2007 Přednáška se konala 17. ledna od 19. hodin v malém sále Městské knihovny v Praze. Pořadatelem byl Český rozhlas Leonardo, časopis Vesmír a Lidová univerzita městské knihovny v Praze. Jako hosté na ní vystoupili PhDr. Ondřej Neff (publicista, odborník na sci-fi, znalec díla Julese Verna), Prof. Ing. Jaroslav Petr (biolog, popularizátor vědy, autor scifi povídek), DrSc., Mgr. Roman Neruda, CSc.(Ústav informatiky AV ČR, odborník na umělou intligenci). Pořad moderoval Luboš Veverka z Českého rozhlasu Leonardo. Podle slov pořadatele se bude podobná přednáška konat každou třetí středu v měsíci. Sál byl příjemně zaplněný, organizace na profesionální úrovni, kterou mohou leckteří pořadatelé conů jen závidět. Až na několik vlašťovek (Novotný, Kovanic, Darth Zira) jsem příliš mnoho lidí z fandomu nezahlédl a mohu říci, že to pro mě bylo příjemné překvapení. Znovu se mi tak potvrdilo, že O. Neff, i přes veškerou kritiku části fandomu je u nás stále jedinou postavou, která je známa širší veřejnosti a dokáže uvedený žánr řádně zpopularizovat. Hned u vstupu si návštěvníci mohli vybrat z množství prezentačních materiálů, z čehož většina (včetně mě) se ihned vrhla na starší čísla časopisu Vesmír a během chvíle je rozebrala. Úvodem jsem se dozvěděl, proč nyní, ve 20. století je stále ještě Jules Verne pro své čtenáře přitažlivý. Ondřej Neff odpovídal s přehledem a bylo vidět, že má o Vernem obsáhlé, téměř encyklopedické znalosti. Uvedl, že Verne byl autor, jehož rozsáhlé dílo vydané souborně pod názvem Podivuhodné cesty čítalo 75 svazků a ve své době ovlivnilo dvě generace čtenářů po celém světě. Kromě této neuvěřitelné produktivity byl Verne zároveň výtečný fabulátor, který dokázal výborně postavit dramatickou situaci a technické vynálezy mu sloužily pouze jako kulisy pro drama. I když jsou nyní tyto kulisy zastaralé, ne-li dojemné, drama je tam dosud přítomno a dosud není nikdo, snad kromě H. G. Wellse, který by se mu vyrovnal. Verneovo psaní a pohled na techniku přitom prošlo velkým vývojem – ranný Verne byl technooptimista, který se domníval, že člověk pomocí techniky změní svět v ráj, později však byl jeho optimismus zviklán až do podoby románu Plující ostrov, popisující miliardářský ráj, kteří lidé nakonec rozbijí na kusy. Jeho druhý fantastický román, Paříž 20. století, obsahuje popis počítače včetně klávesnice, připomínající klávesnici na klavíru. Ironií osudu tato kniha vyšla až velice dlouho po Verneově smrti, vydavatel ji předtím odmítl vydat. Verneova tvůrčí metoda vycházela vždy z dramatu, základem byl paradox a napětí, na které autor dovedl navěsit zajímavé informace z vědeckého světa. Díky tomu, že polovinu svého dne Verne trávil v knihovně, kde si dělal výpisky, (za svůj život shromáždil až 20 000 výpisků z nejrůznějších oborů), měl dostatek materiálu, který potom používal ve svých příbězích. Zároveň své poznatky konzultoval s vědeckými kapacitami své doby, např. na Sorbonně se zajímal o nezbytné údaje k letu na Měsíc, které pak využil zejména v románech Ze Země na Měsíc a Ocelové město. Z této části přednášky mě zaujal i popis spisovatelova domu. Verne žil 100 km od Paříže a jeho dům by byl zřejmě pro mnoho lidí těžko obyvatelný, protože stojí bezprostředně u
železnice a vlak tam jezdí, dle vyjádření O. Neffa „téměř skrz kuchyň“. Přednáška se dále věnovala tomu, jaký že je dnešní typický autor sci-fi. Jaroslav Petr uvedl jako názorný příklad časopis Nature, kde vzadu na jedné straně vycházely sci-fi příběhy, které psali jak studenti tak i zářící hvězdy literatury, neznámí lidé i adepti Nobelovy ceny a žánr si tak různí lidé nějakým způsobem přizpůsobili dle svého oboru i vzdělání. O. Neff na to navázal vysvětlením, proč jsou hrdinové Vernových románů vesměs inženýři, vybavení praktickými zkušenostmi. Inženýr byl podle něj dříve tím, kdo dával věci do pohybu, např. v jedné z knih dokonce postavil pohyblivého parního slona. Dnes je situace o poznání složitější, neboť např. v objevu radioaktivity lze drama nalézt jen obtížně. Vzhledem k tomu, že vědec je ale osoba poněkud suchopárná, musel Verne své hrdiny poněkud „démonizovat“ a udělat z nich např. šílence (román Vynález zkázy začíná dokonce v blázinci). Vznikly tak dva typy hrdinů, roztržitý nešťastný profesor nebo naprostý šílenec, bohužel nikdy se zde neobjevuje sympatická figura jako např. Indiana Jones. Nakladatel sám doporučoval Vernovi příběhy poněkud odlehčit a přidat legraci a záměrně jej tlačil do happyendů, i když Verne byl přesvědčen, že příběh, který špatně skočí, je zajímavější. Verne byl autor především pro děti a jeho publikum bylo přesně dané, nicméně napsal i takové knihy jako Chancellor, kde je například i kanibalismus a bylo by velice zajímavé jeho filmové zpracování. Dalším zajímavým tématem přednášky bylo, zda dokáže dnešní sci-fi literatura držet krok s výzkumem. Philip K. Dick předvádí spoustu psychických krizí současného člověka, nanotechnologie, Gibson a cyber punk, Matrix, kde je výrazně zpopularizováno propojení člověka s počítačem. V době Julese Verna byl hitem parní stroj, nyní je jím např. internet, což je mnohem složitější na popis a na akci důležitou pro příběh. Otázku, zda je pravda, že většina technických předpovědí Verneovi vyšla, uváděl na pravou míru Ondřej Neff. Uvedl, že je to legenda, protože Verne se vlastně vždy držel vynálezů, které v zárodku už v jeho době byly (např. ponorky) a nepouštěl se do žádných divokých předpovědí. Zmýlil se např. u cest na Měsíc, kdy sice raketu popsal jako nosný prvek letu tělesa a tím předběhl teoretiky typu Ciolkovského, ale nepřišlo mu to dostatečně nosné pro budování příběhu. Dále se O. Neff zmínil o současných autorech fantasy, kteří mají schopnost vytvářet složité světy se svými pravidly a komentoval to slovy, že tento žánr není schopen vůbec číst, protože ho příšerně nudí. U žánru sci-fi, kterému se věnuje, má tak „příjemný pocit vypuzenosti“. J. Petr uvedl, že dnešní komunita sci-fi fanoušků, není ghetto, přibylo hodně čtenářek, na holywoodské sci-fi filmy chodí značná část veřejnosti, spousta sci-fi knih se stala součástí literárního mainstearmu. Lidé v nich možná hledají možnost dostat se do situací, kam se běžně dostat nemůže, mezní situace, kdy se člověk chová jinak než jindy, kdy se tzv. láme chleba. Poté R. Neruda odpovídal na otázku, jaký by měl být velký sci-fi román dneška, čemu by se měl např. věnovat. Díky tomu jsem se dozvěděl zajímavosti o oblasti umělé inteligence, umělých neuronových sítích, evoluční algoritmy a softwareovém napodobení přírody, ale přiznám se, že to už je něco naprosto mimo mé chápání. Dále se přednášející zmínili o tom, že ještě v 50. letech se hodně psalo o technice a lidi jí byli fascinováni (dopravní
- 51 tryskové letouny, televize), měli ji rádi a věřili v její spásnost. Nyní si lidé stále více uvědomují důsledky (např. že parnímu slonovi jednou může dojít uhlí) a ukazuje se, určité výsledky moderní vědy jsou tak obtížné, že je ani nevypočítáme. Objevují se problémy, na které se předtím vůbec nedohlédlo, doprovázené určitou deziluzí. Nyní se píší knihy spíše o škodlivosti techniky, kdyby žil Verne v naší době, byl by možná zoufalý a nebyl by pochopen. Přednáška skončila ve 20 hodin a po ní následovala diskuse, které už jsem však bohužel nemohl být přítomen. Jiří Sedláček Rinceoirí a Jana Šouflová v Příbrami 30. ledna 2007 Dne 26. ledna 2007 od osmi zhruba do desíti hodin večer se v Příbramském divadle Antonína Dvořáka konalo v pořadí již druhé vystoupení Rinceoirí – české skupiny irského tance a stepu (první proběhlo zhruba před rokem). Také letos přijeli do Příbrami díky společnosti Andante, která zastupuje české umělce v rámci pořádání koncertů a festivalů v zemích Evropské unie.
Několik otázek na majitelku společnosti Ivu Klusalovou, která mimochodem vše výborně zorganizovala, měli i redaktoři Příbramského deníku, z jejichž stránek jsem se o skupině dozvěděla nejvíce. Všech takřka pět set lístků na představení bylo beznadějně rozebráno už na přelomu roku. Měla jsem štěstí a stihla si zakoupit dva do čtvrté řady na balkón, odkud bylo nádherně vidět. Nejprve jsem měla strach, že mi výhled zacloní nějaký vysoký neurvalec, který nebude reagovat na moje prosby o trochu prostoru. To se mi ostatně stává v kině. Tady se naštěstí nic takového nestalo. Na druhou stranu kdyby ano, mohla bych se alespoň zaposlouchat do hudby, kterou jsem si zamilovala. Musela jsem se obdivovat vytrvalosti tanečníků. Detaily jejich tanečních kreací se kolikrát nedaly stíhat. Jak už bylo řečeno, večer se nesl ve znamení irských tanců. Doprovázely ho ale také příjemně nostalgické hudební vložky harfenistky, spisovatelky a malířky Jany Šouflové, kterou jsem měla možnost především slyšet například na Taurconu 2005 v Nymburce, Taurconu/Parconu 2006 v Neratovicích, nebo na Tolkienconu 2007 v Praze. Určitě si nenechám ujít její další vystoupení, jakožto i vystoupení Rinceori, kteří k nám, doufám opět zavítají. I přes mrazivé počasí venku, hřálo mě na duši, že jsem do divadla šla. Určitě ne naposledy. Pokud byste snad zatoužili po tom přidat se, naučit se byť jen základy, nebo prostě jen pobýt s lidmi, kteří se irským tancům věnují, je tady Rinceori každoročně pořádaná Letní škola irských tanců, kam může přijít i naprostý začátečník a něco se naučit, dozvědět... Tak doufám, že další a další vystoupení Rinceori, bude doprovázet hojná návštěvnost, prima atmosféra a zájem. Díky za krásný zážitek.
Jana Dvořáčková
Několik povrchních dojmů z Pragoconu 2007 9. února 2007 Na Pragoconu jsem byl, protože se conal téměř pod našima okny. A tak jsem si mohl užít pátek i klasickou sobotu do přespůlnočního času. A pak zalézt do vlastních duchen. Na Pragoconu jsem byl, protože jsem chtěl vidět přednášky Tess, Františky Vrbenské a také manga. Kontrolní otázka: Proč nebyla na Pragoconu taktéž princezna Amidala, tedy její představitelka ze SW? Přestože byla v Praze? Odpověď č. 1: Protože nechtěla platit vstupné. Odpověď č. 2: Protože Fořtík nemá rád SW ani SF jako celek. K tomu poznámka: Ani pořadatelé SF už nemají rádi PRG. Vrátkaři uhnuli na poslední chvíli, protože jako organizátoři a přednášející nechtěli platit vstupné. Ostatní šli do toho ze zaťatými zuby - aby nezklamali návštěvníky, kteří kvůli nim vážili cestu třeba až ze Slovenska. Ale starwarsáci si asi příště rozmyslí plánovat svou linii - pokud najdou lepšího hostitele, kterým by se mohl stát blížící se S-con. Už si nechtějí nechat nadávat za neschopnost někoho jiného. Ale jestli mají centrální organizátoři rádi alespoň manga, tak by pro jejich promítání mohli zajistit plátno. Pěkná byla přednáška o Miyazakim, tedy spíš místy až nechtěně veselá, líbily se mi filmy. Avšak ne že by se mi nelíbilo, ale přišlo mi tuze neprofesionální, že se promítaly na dvě sešpendlená prostěradla. Jenom mi, proboha, neříkejte, pane organizátore, že jak si to animáci zorganizovali, tak to měli! Na SW si organizátoři zorganizovali svoje plátno - a pak ho museli půjčit uprostřed promítání pro centrální program... BTW centrální program: hledal jsem pět minut, kde by mělo být slavnostní zahájení. Oni si organizátoři linií svoje akce označkovali a ošipkovali perfektně. Jenom na centrální program liniisti zákeřně zapomněli! Jo - slavnostní zahájení stejně bylo jinde, a okamžitě se změnilo na prodejní akci... Můj privátní dojem z PRG: Necháno jest na organizátorech linií, ať se snaží. Podpora od centrálního organizátora minimální. (Někdy spíše připomíná sabotáž.) Informovanost se rovněž šířila hlavně po liniích, místo centrálně. Věděli jste, že se dá koupit vstupenka jen na jeden den? Já ne. Věděli jste, kdy je uzávěrka na předběžnou přihlášku se slevou? Já ne. Některé věci ale chtějí skutečně zorganizovat: zajistit, aby se topilo i v noci. Podpořit bufet více zásuvkovými okruhy lze dotáhnout podporu z jiného patra, když se ví dopředu. A ono se vědělo a požadovalo! Jenže nepodpořilo. Takže i jen několikahlavá fronta byla nekonečná. Zajistit úklid odpadkových košů!!! Nejde o kontrolu z hygieny, nejde jenom o hygienu, jde o dojem. Řeklo by se - povrchní dojem. "Dojem" se dnes spíše řekne "image" - a každý i sebepovrchnější obraz vypovídá taky o podstatě samotného jádra. A teď co se mi líbilo: přednášky Tess a Františky Vrbenské a také manga. Pokecání s kamarády a kamarádkami, které potkám jen na conu. Vlastně jsem ani nestihl nic jiného. Nakonec se podělím o svůj nejzvláštnější zážitek:
- 52 Vskutku jsem si připadal akosi paradoxně na přednášce Františky, když jsem si uvědomil, že spousta dětí a mládeže gymnaziálního a VŠ věku jde v sobotu dobrovolně do školy, dají ze svého kapesného peníze, aby si mohli vyslechnout, jak jim paní filozofka z Národní knihovny vykládá pod dokonalým krycím názvem "Zpodobnění žen - bojovnic" třeba o Boženě Němcové... Jestli půjdu na Pragáč i příští rok? Jenom v tom případě, pokud se budou vynášet odpadkové koše! A jestli bude mít přednášku Františka... Psáno v Praze na Lužinách pro Sarden a Interkom. dne 6. února 2007 Jan Kovanic
Nostalgický report... Připodotknutí staré dinosauřice Přiznávám, že jezdím ráda na cony. Ještě pořád mě to nepřestalo bavit, a to na ně jezdím déle než deset let, spíše patnáct. Stále mě zajímá, co se děje ve fandomu nového (sice nechápu různé bitvy o „moc“ a třenice kolem toho, co kdo kde řekl a snad říci neměl), ale podstatou tohoto putování pro mě vždycky je hlavně setkat se. Setkat se s těmi, které mám ráda, s přáteli, s nimiž si mám co říci a s nimiž mohu sdílet radost ze všeho, co se povede . Samozřejmě, dnes už pro mne přichází v úvahu pouze Parcon, docela určitě Dracon - a v posledních letech Avalcon. A o tom letošním chci trošku vyprávět. Bude to čistě subjektivní, chci chválit. Jednou větou: bylo mi tam dobře. Připadalo mi, že se shon mých dnů zastavil a já si užívala jakési z nebe spadlé dovolené. Organizace běžela bez zádrhelů a bez zbytečného stresování (můj obdiv patří pořadatelům a těm, kteří drželi celodenní službu pro nás, kdo jsme to mnohdy ani nedocenili). Program myslím vyhověl všem, každý si našel tu svou parketu, která ho zajímá - děkuji mockrát, milá Františko Vrbenská, tvé přednášky jsou plné moudrosti a laskavého humoru - a ještě si člověk ledasco ujasní a uvědomí. A ještě jednou děkuji za vzorně připravenou a dobře podanou přednášku o připravovaném filmu Pán prstenů - mladý muž jménem Pavel Němec (doufám, že se tak opravdu jmenuje) ví, o čem mluví a jak využívat moderní techniku. Koho mám ještě chválit? To, co všichni stále znovu nenasytně posloucháme - vyprávění o Zeměploše? To bych asi nosila dříví do lesa. A to jsem se zmínila o zlomku toho, co bylo k vidění a slyšení (a abyste mohli závidět: v tombole jsem vyhrála brusinkovou Koskenkorvu - to víte, že jsem ji domů nevezla!). A ještě jedno pohlazení na duši: oslava narozenin. Opravdu jsem netušila, kolik „koťat májových“ se může najednou sejít v jedné malé místnosti. Bylo to milé a pohostinné - doufám, že fotky vyjdou! Ještě jednou všechno nejnejnej, Jiřinko, díky za pozvání, pohoštění, květinky (dovezla jsem je bez úhony) - slovem, zahřálo mě to, ta vaše pospolitost. Ale nejen duševní potravou živ je člověk. Chotěboř je místo množstvím znamenitých pohostinských zařízení
oplývající. Dá se tam výborně jíst i mlsat . ale musím se přiznat: kdo mi úplně učaroval, byli avalconští barmani (dámy i pánové). Vedeni jsouce pevnou rukou Václavovou (to je ten nesmlouvavý muž s šátkem kolem hlavy), sloužili dnem i nocí až do naprostého vyčerpání našeho. Krmili nás, napájeli, povzbuzovali, plnili každé naše přání (i ta šílenější, například zvládli i můj požadavek sklenice čisté vody), a nejvíc mě fascinovali v pondělí ráno. Teoreticky bychom už měli být všichni na odchodu, ale prakticky byl bar už kolem desáté našlapaný a stal se báječnou oázou vhodnou k závěrečnému poklábosení a loučení, neboť organizátoři moudře vyhradili pondělí těmto účelům a už nás nehnali na žádný program. A barmani byli opět svěží, usměvaví, v pohotovosti . mám je ráda. Pokud jste dočetli až sem a dosud se nenudíte či jste nenabyli dojmu, že jsem se úplně zbláznila, mám pro vás návrh: Jeďte na con! Chci vás vidět na Parconu, na Draconu a za rok, nu - za rok se sejdeme na Avalconu! Přeji vám krásné léto, mír v duši a pár přátel hodných toho jména. Helena Šebestová
- 53 -
LIDÉ Místo, kde vznikal Krakatit 29. ledna 2007 Román Karla Čapka, jehož název donedávna neslo známé sci-fi knihkupectví (nyní Netopejr) a bar v centru Prahy, zná snad každý český čtenář. Příběh, který pojednává o vynálezu trhaviny obrovské síly, byl roku 1948 zfilmován režisérem Otakarem Vávrou s Karlem Högerem v hlavní roli. Název knihy, jak je všeobecně známo, byl inspirován katastrofálním výbuchem sopečného ostrova Krakatoa (Krakatau) ze dne 20. května 1883, při kterém zemřelo 36.000 lidí. Poněkud méně známé jsou okolnosti a místa, kde tento román vznikal. Čapek jej napsal, když už měl na kontě tak zásadní počiny jako drama R.U.R. a Továrna na absolutno. V době, kdy román vznikal, řešil autor vážné milostné problémy. Rozhodoval se, zda po několikaleté známosti uzavřít sňatek s herečkou Olgou Scheinpflugovou. Jeho rodina a přizvaní lékaři byli proti - důvodem byla především zákeřná nemoc vápenatění obratlů, kterou Čapek trpěl a která se projevovala mírným předklonem trupu a setrvalými bolestmi zad. Tato choroba se sice jako zázrakem zastavila, avšak spisovatelovy pochybnosti o schopnosti k manželskému životu nakonec způsobily, že v roce 1923 sňatek odmítl. Nebyl to však důvod jediný. V létě roku 1922, právě v době, kdy začal přemýšlet o novém románu, právě vrcholil jeho jiný vztah. Není bez zajímavosti, že na rozdíl od ostatních Čapkových románů je Krakatit silně autobiografický, na což upozorňovali odborníci i řadoví čtenáři již v době jeho vzniku. Jednou z nejvýraznějších postav Krakatitu je princezna Wille, se kterou hlavní hrdina v románu prožívá intenzivní erotický vztah. Dlouhá léta se věřilo, že jejím předobrazem byla Olga Scheinpflugová.
Teprve v roce 1979 vyšlo najevo (a dochované Čapkovy dopisy to potvrdily), že skutečnou hrdinkou Krakatitu je Věra Hrůzová, dcera brněnského univerzitního profesora. Stejně jako ona milovala sport a divoké jízdy na koni, v textu se dokonce na ní objevují nepřímé odkazy (mj. přesmyčka v názvu zámku Zahur). Z dochovaných dokumentů jasně vyplývá, jak jinak decentní Čapek vztah intenzivně prožíval a v jeho korespondenci se objevují výrazy téměř pornografické. Vzhledem k osobní krizi autora pokračovala práce na Krakatitu jen pomalu. Nakonec Čapek neunesl tíhu neustálého napětí vztahu mezi dvěma ženami a na jaře 1923 odjel do Itálie. Po svém návratu se rozhodl situaci řešit a dohodl se s Olgou Scheinpflugovou, že zůstanou pouze přáteli. V
pozdějších letech, v průběhu jejího vztahu s Janem Masarykem byl dokonce jejím důvěrníkem. Na to mu Věra Hrůzová začátkem léta roku 1923 oznámila, že se vdává. Vzala si těžaře Josefa Skoupila, který později koupil Mikšův mlýn ve Skalici a společně se tam odstěhovali.
V té době práce na Krakatitu nabírají tempo, jakoby se autor snažil utéct od neradostné reality do světa fantazie. Vznikají kapitoly z Balttinu, nejkrásnější části románu, jehož osou je milostný vztah hlavního hrdiny, inženýra Prokopa k princezně. V září je román dokončen. Právě jeho poslední, nejintenzivněji prožívaná část vznikla během Čapkovy dovolené v Rudolfově. Výletní restauraci Rudolfův dvůr (Rudolfov) nedaleko Jindřichova Hradce nechal postavit hrabě Černín roku 1864 a pojmenoval jí jménem svého syna. Stavbu projektoval stavitel Jozef Zítek (4.4.1832 – 2.8.1909). Byla to první jeho stavba v Čechách. Později se proslavil stavbou Národního divadla a Rudolfina. Celé období od svého vzniku sloužil objekt jako oblíbené výletní místo hradeckého obyvatelstva. Pořádaly se zde srazy Sokolů, výlety baráčníků, slavnosti hradeckých řemeslnických cechů a Majáles studentstva. Po 2. světové válce v roce 1945 byl objekt spolu s přilehlým statkem konfiskován. Restaurace byla až do dalšího znárodnění provozována soukromým majitelem. Po znárodnění převzal provoz národní podnik Restaurace a jídelny. Budovy se neopravovaly a postupně chátraly. Situace došla tak daleko, že zde byl provoz pro havarijní stav v roce 1985 ukončen. Poté stavbu vlastnila soukromá firma, rekonstrukci však oddaloval nezájem majitele a nevyřešené restituční nároky ze strany šlechtického rodu Černínů. Nakonec bývalý vlastník v Jindřichově Hradci ukončil své obchodní aktivity a nabídl celý areál k odprodeji. Nyní zdevastovanou budovu dává dohromady místní rodák Petr Chvojka, jemuž pomáhá Jiří Snížek a další nadšenci. Plánují uvést restauraci do původní podoby a vedle výletní restaurace zde zřídit i malou galerii, pořádat zde různá setkání a autorská čtení. Původní plán byl opravit budovu konce roku 2008, současný stav oprav tomu ovšem příliš nenasvědčuje. Zatím je udělán nový krov, uvažuje se o výměně oken a dveří. Opravu komplikují zloději, kteří ukradli speciální rakouskou krytinu, několikrát přelezli plot a odnesli prkna, hřebíky atp. Největší brzdou je nedostatek financí a času, které tito nadšenci, všichni otcové rodin, kteří se opravě věnují ve svém volnu, shání jen velice komplikovaně. Doufejme však, že tato historická památka se zajímavým osudem zůstane zachována i pro budoucí léta. (Autor článku je externím spolupracovníkem Výzkumného centra průmyslového dědictví ČVUT, které se zabývá ochranou starých historických památek).
Jiří Sedláček
- 54 Stretnutie s autorkou a autogramiáda v Brlohe 31. ledna 2007 2. 2. 2007 o 16:30 Kníhkupectvo BRLOH, Hlavná 40 (Vitézov dvor), Košice Alexandra PRÍSAHA
PAVELKOVÁ
–
Prísaha. Pre niekoho prázdny sľub, pre iného priam posvätný záväzok. Prísaha je však aj názov novej knihy najúspešnejšej autorky žánru Sci-Fi & Fantasy Alexandry Pavelkovej. Alexandra Pavelková je najúspešnejšia slovenská sci-fi a fantasy spisovateľka posledných rokov. Píše prevažne v slovenčine, ale pre obľúbenosť jej diel v Čechách tvorí i v českom jazyku. Vyšlo jej dosiaľ osem kníh, za ktoré si okrem obrovskej priazne fanúšikov vyslúžila aj množstvo ocenení. Stála na stupňoch víťazov najprestížnejších slovenských (Cena Istron, Cena Gustava Reussa) a českých (Cena Karla Čapka, Cena Akademie SFFH) súťaží. Je nositeľkou European Encouragement Award a dvakrát bola pasovaná za „Lady Fantasy“. Okrem množstva poviedok v českých a slovenských antológiách sa s jej menom čitatelia pravidelne stretávajú na stránkach špecializovaného časopisu zameraného na fantastiku – Fantázia. Je porotkyňou literárnych súťaží, vedie internetovú literárnu dielňu pre začínajúcich autorov na stránkach www.vimka.sk, prednáša na rôznych podujatiach a píše filmové recenzie. Hlavnou hrdinkou Prísahy je vedma Vimka, liečiteľka obdarená schopnosťami, ktoré sú pre iných požehnaním, no pre ňu samú skôr prekliatím. Nezvyčajné umenie a moc, ale najmä prísaha pomáhať všetkým bez rozdielu, z nej totiž často robia zločinca na úteku. Príbehy o Vimke sa vyznačujú napätím a dynamikou, rešpektom k ľudskému životu, láskou k prírode a úctou ku kultúrnemu dedičstvu, ktoré nám bolo ponechané od našich slovanských predkov. Vimka sa prvýkrát objavila v poviedke Trvalé riziko. Odvtedy autorka viac-menej pravidelne publikovala Vimkine dobrodružstvá v časopisoch alebo zborníkoch. Vydavateľstvo Slovart ich však zozbieralo do jednej knihy s názvom Prísaha a tak sa Vimkine príbehy dostávajú slovenskému čitateľovi do rúk prvý raz v komplexnej podobe. Prísaha. Pre niekoho prázdny sľub, pre iného priam posvätný záväzok. A ako sa k aktu prísahy stavajú hrdinovia Pavelkovej príbehov? Na to autorka odpovedá: „V každej poviedke Vimku sprevádza jeden problém. Kedysi prisahala, že svoje schopnosti nikdy nevyužije sebecky a pomôže každému bez rozdielu. Druhá časť prísahy znela tak, že Vimka nikdy neublíži žiadnej živej bytosti, ale je to naozaj Prekliata prísaha... Preto vedma často pomáha aj ľuďom či tvorom, ktorým by sa radšej vyhla a často sa musí zdržať použitia svojej sily, hoci by si mnohí zaslúžili okúsiť jej hnev. Prísaha je teda to, čo ju drží na uzde. Vimkinu prísahu si tiež uvedomuje nemálo ľudí aj neľudí vystupujúcich v jednotlivých príbehoch. Niektorí to zneužívajú, pretože vedia, že ak vedma nechce porušiť prísahu, musí podľa nej konať. A iní sa Vimky aj napriek prísahe boja, pretože by ju mohla porušiť. Konkrétne o tom, prečo a za akých okolností Vimka prisahala, sa hovorí v časti Zlomená prísaha v poviedke Dom bolesti. Ale keďže sa tu už hovorí o Zlomenej prísahe, zrejme asi došlo k udalostiam, keď...“ Heňa Galgóciová
Kdo je kdo v české a slovenské SF v otázkách a odpovědích 17. ledna 2007 Komu je Kdo je kdo v české a slovenské SF určeno? Obecně samozřejmě všem fanouškům SF, fantasy, hororu, komiksu, seriálů a vůbec všem, kteří se potkávají v SF klubech, na conech a stránkách fanzinů a webů. Co z toho, když vytvoří své heslo, budou mít? Například začínající autoři, ti zvláště, ilustrátoři, recenzenti, kteří by neradi propásli příležitost, kdy někdo bude stát o jejich práci, ale nenajde na ně v tu pravou chvíli spojení. (A nedomnívejte se, že se kvůli vám editor změní na detektiva, spousta autorů nebyla přizvána ke spoustě projektů jen proto, že jsem na ně neměl adresu, nebo ta ve stávajícím Kdo je kdo již neplatila.) Jak to funguje? Vyplníte formulář na adrese: http://kdojekdo.apro.cz, dvakrát nezapomeňte na poslední kolonku Heslo, poprvé vyplnit a podruhé si ji někde poznamenat, abyste mohli své údaje průběžně aktualizovat (když heslo zapomenete, napište mi na
[email protected]). Zhruba do měsíce pak vaše nově vytvořené heslo nebo jeho aktualizace najdete na stránkách http://ikarie.cz/interkom/who/. Tak by to tedy probíhalo v ideálním světě, pokud se vaše heslo neobjeví včas, upozorněte mě na to a já se polepším. V současnosti totiž ne každý měsíc přibude nová položka a tak nejsem k aktualizaci příliš motivován. Jak to dnes s "Kdo je kdo" vypadá? Po přestávce delší než nám bylo milé, se v prosinci podařilo aktualizovat Kdo je kdo v č. a s. SF. Podívejte se na stránku http://ikarie.cz/interkom/who/, zda se vaše případné zadané změny a aktualizace projevily na stránkách tak, jak jste si to představovali. Webové Kdo je kdo má v současnosti něco málo přes 90 hesel, což je sotva čtvrtina oproti tištěné verze z roku 2000, pokud se nebudete flákat, tak až vás zase bude ke čtyřem stovkám, mohlo by Kdo je kdo vyjít opět tiskem. Zdeněk Rampas Isaac Asimov vynálezcem 31. května 2000 Roku 1948 publikoval Isaac Asimov vědecký článek "Endochronní vlastnosti thiotimolinu". Podrobně se v něm zabýval nově objevenou a velmi neobyčejnou sloučeninou: thiotimolin se totiž rozpouští ještě dříve, než se dostane do styku s vodou. Tato jeho vlastnost zaujala čtenáře natolik, že o pět let později Asimov publikuje další část svých výzkumů pod názvem "Mikropsychiatrické využití thiotimolinu". Po sedmi letech, v roce 1960, článek "Thiotimolin a kosmický věk" poodhalil další tajemství této sloučeniny.
- 55 Tady asi už je na čase prozradit, že vědeckou platformou, na které Asimov tyto články publikoval, byl časopis Astounding. V roce 1971 zemřel John W. Campbell Jr., dlouholetý editor právě zmíněného časopisu. Harry Harrison vyzval dalších dvanáct autorů - Campbellových "odchovanců", aby spolu s ním přispěli do vzpomínkové antologie (ed. 1973), věnované tomuto pozoruhodnému člověku. Vždyť John Campbell ovlivnil tvorbu stovek autorů v průběhu desítek let (víme, že například i Asimovovy tři zákony robotiky mají svůj původ u Johna W. Campbella Jr...). Isaac Asimov tehdy sáhl počtvrté po inspirativních vlastnostech thiotimolinu, a tak se mezi povídkami Poula Andersona, Alfreda Bestera, Clifforda D. Simaka, Theodora Sturgeona a dalších objevil titul "S thiotimolinem ke hvězdám". Pagi Jan Matzal Troska - český Verne nebo jenom šmíra? 3. srpna 2000 J. M. Troska - jak známe jeho jméno z tiráží jeho knížek - byl rozporuplnou postavou. Narodil se 3. srpna. 1881 ve Valašských Klobukách a Moravu opustil až po svých školních letech - odešel pracovat do plzeňské škodovky, pak putoval přes Mladou Boleslav do Peček. V roce 1917 byl poslán na italskou frontu - byl totiž usvědčen z krytí sabotáží dělníků. Po válce v letech 1921 až 1926 působil v Jugoslávii, pak se vrátil do vlasti. Od mládí trpěl Ménierovou chorobou, způsobující dlouhotrvající závratě. Postupné zhoršování jeho zdravotního stavu pokračovalo, a tak ve svých devětačtyřiceti letech odešel do trvalého invalidního důchodu. Teprve tehdy začal publikovat, zpočátku povídky a fejetony. Jeho první větší prací byl vesnický román Boží soud (pseudonym Jan Merfort, 1935). Pak se již vrhl do světa verneovsky zabarveného - Vládce mořských hlubin (čas. 1936-37, knižně 1941), Paprsky života a smrti (čas. 1937-39, kniž. Pistole míru 1941), a dvě trilogie: Kapitán Nemo (Nemova říše, Rozkazy z éteru, Neviditelná armáda, 1939) a Zápas s nebem (Smrtonoš, Podobni bohům, Metla nebes, 1940-41). Posledním jeho SF románem byl Planeta Leon (1943). Po válce už neměl moc příležitosti k publikování, na čemž se podílela jak státní kulturní politika, tak i jeho
zdravotní stav. Roku 1949 odhlásil "spisovatelskou živnost" a v požehnaném věku osmdesáti let zemřel 3. září 1961. Koncem šedesátých a na počátku sedmdesátých let vydalo nakladatelství Profil Ostrava obě trilogie, díky kterým jsem se s Troskovým dílem seznámil. Zoufale naivní zacházení s fyzikou je až skoro paradoxní u člověka, který pracoval ve vysokých funkcích v elektrotechnických firmách, ve slévárně a ve strojírnách. A prostota děje i dialogů? Vizte: Zeměpis byl Arneho koníčkem a před odjezdem na své mapě Sundské ostrovy důkladně prostudoval... Dovedete si to představit? Slyším mluvit chlapečka: Bohdá, že žízní nezahyneme! Přesto jeho knížky měly podmanivou sílu. Ta vycházela z jeho nápaditosti. Rok před Isaacem Asimovem využil čapkovský motiv robotů. Ale nejenom to: poslal své hrdiny na kosmickou pouť, ne jenom na Mars, ale do "velkého" vesmíru. Představuje mimozemské civilizace. Smrtonoš se dokáže naklonovat. Piráti ze Žlutého přízraku používají telepatie. A koncept meziplanetárního svazu u Trosky nalezneme o dva roky dříve, než Asimov vydal Nadaci. Přitom Troska neopisoval, americkou literaturu SF neznal. Bohužel ale také zůstal "jen" českým autorem. V "prvním kole" jsem jeho knížky četl jedním dechem. Svíjel jsem se pokaždé, když jsem narazil na pasáže míjející i elementární fyzikální realitu, ale nakonec vždycky jsem se propádil jeho knihou až do konce. Líbivost jeho tvorby je, myslím, kromě nápadů také přiživena podobnými principy, na jakých fungují i pohádky - postavy jsou celkem jednoznačně přiřaditelné do škatulek, karty jsou rozdány a když je nejhůř, objeví se kouzelný dědeček Nemo. A pokud při škatulkování dojde k omylu, tak se rychle vysvětlí - a může z toho být i svatba, pokud se ten omyl týká osob různého pohlaví přiměřeného věku. Docela lituji, že jeho příběhy - ale hlavně nápady - dnes už zapadly. Myslím, že nesnesly konfrontaci se světem písíček, které dnešní dvanáctiletí ovládají lépe, než čtení knížek. Virtuální realita je pro ně mnohem zajímavější, než Troskovy práce - i když mnohdy Troskovu naivitu překonává o několik koňských délek. A odpověď na otázku v titulku? Byl asi obojí - ale do historie české SF patří pro nápady, které převažují jeho literární naivitu Pagi
