VLADIMÍR HOLAN SPISY PASEKA Vladimír Holan Spisy svazek 9) Vladimír Holan Babyloniaca. Tato kniha vychází za přispění Ministerstva kultury ČR

VLADIMÍR HOLAN SPISY

PASEKA 2003 Vladimír Holan Spisy svazek 9) Vladimír Holan Babyloniaca Tato kniha vychází za přispění Ministerstva kultury ČR © Vladimír Holan, dědicové, 2003

ISBN 80-7185-597-9 ISBN 80-7185-266-X (soubor)

1

Kolury

Chci hráti Oidipa... E. A. POE Pojďme konečné k nejsmutnějším (až naposled, neboť mají jedy). M. MAETERLINCK

2

MELENCOLIA Kráso, jsi keřem růžovým, v koruně vůní přelud blízkosti, kráso marná! Kráso, jsi keřem růžovým, lebku držíc v svých kořenech, kráso nesmrtelná! Jak mlčet tě? Řeknu ti: „Nesmrtelná!“, abys vyzradila své rty, kráso? Jak mlčet tě? Řeknu ti: „Řekni mi, řekni, o čem mlčeti budeš, než vytryskne, co neodpovíš!“, kráso? celá kráso, která jsi za ní!

PÁD Navštívil jsem těžce nemocného přítele, který dávno již byl Abarisem na šípu svého lože. Nezaklepal jsem na dveře, abych jej nepolekal, nezaklepal jsem, abych sám nevykřikl: hrůzou, možná; bezmocností, možná. Volím slovo strašného významu: ploský. To byl vzhled ložnice. Ale můj přítel měl ještě více pokojů. A spatřiv mne, zvolal s onou veselostí, jíž je konečně třeba: „Tos ty! Obléknu se! Okamžik!“ A právě kusy oděvu bylo mi shledávati tu i tam po oněch ostatních místnostech, kusy oděvu, které mi měly zobraziti přítele jako přítele z dřívějška, neboť jsem jej nepoznával; a právě kusy oděvu sháněné po koutech: zjevily mi, že svět je v troskách, zjevily mi také onen obrovský stín, který klade na poznávání vláda neúplnosti. Něco scházelo, i když už byl oblečen. Podobal se, avšak nic více! A tehdy, jako by vycítil můj smutek v nejistotě, řekl: „Buď méně překvapen. Smuteční období není obdobím: čas je stále! – Ale, zahrajme si v karty!“ Pohlédl jsem zúmyslně do okna, kam bila mlha a pot špatného vzduchu. Malířský chlad jedné rybí školy holandské neotřásl by mnou více, když jsem současně slyšel jeho smích a jeho zuby, tak nádherné, jak všechny vypadly na desku stolu a byly rozdány. Karty! Karty skutečné a malované. Byl jsem omráčen, nebo jsem dozrál k zuřivosti nepochopitelné? „Nyní uvidím, jak to uděláš!“ zašeptal jsem si, vytanuje z kabátu jablko a podávaje je Sistratovi. Vzal smutně jablko do ruky. Podoby mizejí teprve v Absolutnu. I skácel se navždy. Jablko, aniž se jej kdo z nás dotkl, bylo už nakousnuté.

3

STROMY NA HVĚZDÁCH Vane někdy mezi hvězdou a hvězdou Něcoticho, šeptající: „Na nich!“ Kdyby to bylo jedním, jednou slávou, jedním dechem, jedním spojením, pomyslil bys na serafy a jich políbení, – ale cítě se sbližovat Dva, nezříš než kořeny, četné stříbrné a černé kořeny.

JEDNOOKÝ V CIRKU Na poloviční vzdálenost, opice zarudlá a fialovící v netopýří olysalost, v toaletě tady mrtvé, mezi límci a náprsenkami, je v Alpách. Ale při císařském valčíku ožívá na tyči paže Klaudiánova, promarňujíc mlčky své barbarské svalstvo. Sonorní stěžeň uprostřed, o nějž se obávají za vichru, mírně se kolébá, rozpíná kluzké skvrny, vyslovuje jinou oblohu, sbalovanou a vkládanou na vozík obyčejně mezi desátou a čtrnáctou cigaretou – příště. Příliš bezpečný, hledá atlet záminku tvářit se groteskně. Zjevuje se nahoře v lanoví v nadživotní velikosti, možná vzdor na samém konci komiky, ale jistě pro nás ošumělá většina všech oslovení, když jsme čekali vášeň. Vlastně není rozdílu a pouze nedbalost zmenšila paviána Anubiova mezi límci. Ale u vzdálenosti pěti střevíců, plna zámlk, jinak než zbabělý smích válečníka, soptěný na útěku do kopyt pádícího bělouše – ona subtilní (ach, dovolte mi otázku z Ratcliffa: „Jste Marie?“), kterou pochopíte vždy nadarmo. Neklidné piliny způsobují trochu obláčků, oblouková lampa sklouzávání dutého vzduchu, jako sklouzává ruka po prsu. O čem více, o čem méně bychom měli sníti? --Tehdy z „nešťastné náhody“ výkřik, asi zcela pravdivý!, a krůpěj krve rozlézá se jako chapadlo chobotnice ve velkolepé tratoliště, teď mdlé, teď strašící. Hvězdy se třásly v místech dojetí. A sedm šedých očí upíralo pohledy na koně a ženskou hlavu, v cirku tak bídně, nicméně vybraně navštíveném.

TAMBOR A FLÉTNA Flétna, vyplašena třemi prsty, vzlykala na kůru kaple. Generál, opřen o náhrobkového koně, osnoval za tváří zkamenělou (jako se lupič převléká za zdí) dráhu k silným pocitům. 4

Takto, poprvé snad na světě, rozkvétá potměchuť pod palmou, která šelestí nad hrdinou, vržena svižně do vzduchu, jindy k okrase tohoto posvátného místa a ke zkolébání citlivých epitafů. Pohroma, dotud subtilní, krvežíznivost, dotud nezapřísahající, nutila téhož netrhnouti epoletami na bubeníka. Wolfram skutečně stojí nečinně v hloubi lodě, s hlavou svěšenou, se samumem rukou daleko od kruhu nástroje. Možná, že generál slyše flétnu vzpomínal na dlouhou síň rodného zámku, na koketní průvan v ní, na sladké dětství téměř bez vzdorů, na jinošství –jako srdce kruté je růže rozvitá, prsten a střevíčky, ach, sepsal petici velmi obsáhlou, tenkrát, a unavující, milostný dopis, aby se, vyhnanec, toulal později tisíci komnatami, provívanými třetinou nocí. Možná, že Wolfram vracel se po tónech, jichž nemiloval, tam, odkud nevyšel; zlhostejněl, hotov nanejvýše, aby šprýmů spár ten příběh pokryl stínem. Wolfram bubeník – generál – nerozuměl – váhal chápaje, s utajovanou netrpělivostí, prozrazující se silně zmodralým žilkováním spánků. Učitel, doufaje vysušiti mokvající močál, nahnul se přes předprseň kůru a loudil líbezně, dojat možným vítězstvím, ony paprsky, když dlouho padal sníh. Zdálo se vám o jarní rovnodennosti s vlivy Plejád a vzněty nepostihnutelné měly rozvířiti pohyb pro pohyb parfémů, když vzpomínky hnily, mimo zlé; a udeřiti posléze přímo do srdce. Jaké síly bylo by však potřebí k radosti, neboť štěstí podobno je někdy zradě. A vojsko právě před námi, schýlené v lavicích, s čapkami sňatými, pobuřuje nás pokorou, neboť lidská pýcha bude tasit i umdlévání, pravda-li, ó generále? Přelstěme oddech! Leč tehdy otevřely se dveře sakristie, jimiž naposledy práskl farář na útěku, a zvenčí vstoupilo několik dam. Automobily dutě klepaly vyžranými zuby a ztrhaný dech hřbitovního bolehlavu hrnul se do přítmí. Štáb se otáčí zády k oltáři ve prospěch galantnosti neočekávaně uplatňované, pokládaje pilíře za javory squarů, a skrývá své otřelé prsty penězoměnců nebo ty, v nichž zabouřila hra v karty. „Tenhle kostel je bez varhan,“ vysvětluje generál, „právě tak jako,“ obraceje se k Leonoře, nad jejíž přítomností užasl v škleb, „vaše zahrada míjí květy.“ A ptá se s vražedným dětinstvím: „Kolikátého je dnes?“ Učitel bezděky zdvihá tři prsty. Wolfram chopí se dvou paliček.

5

Trocha nerozhodnosti před dámami, trochu zardění v šedých vousech. Generál je obklíčen jako vlčí mák hadem v poledne. „Ano, ještě dnes!“ dodá, jako by lodice přistála, a tiskne rukavici, černé kuře. „Popel tam na vás nečeká!“ šeptá Leonora. „Klíče od bran, paní?“ „Překvapíte se, připomenu-li vám, že bratrovrah bude souzen jen jedinou otázkou? Nyní mne asi hledá, uprchlá jsem, prosit vás.“ „Držíte karafiát, proklál erb a poslal vás ke mně.“ „Pomodlete se!“ „S kolika slzami počítáte? Pod touto architekturou – –“ Jeho vztek houká tichounce klenbovím a chvěje vyleštěnými střevíci. Ironicky, když ironie vyjadřuje pravý opak: „Nezachycuji propastí mimojdoucích.“ Bubeník se vzpřimuje v sloup. Učitel, chycený divoký osel, rozněcuje marně sestupný dech. Kdekdo upírá zřítelnice na generála. Je to vlastně týž zámek, vrytý na kamej nebes, o který běží tomuto milovníku rovin. Ticho. K oltáři je dvacet mil, a tam možná křičí polní kaplan: „Hrdlořez!“ Lehounké klepnutí nirvány. Kněžna zvrátila hlavu vzad. Ticho, zavěšené dotud jako ex voto, padá. Chvíli se zmítá, rosí dlažbu – zatímco pevná obloha vyrazila nový dukát: Mars. Obě epolety zaútočí v jistý divadelní výjev úleku, ostatně kyselého!, který tu znamená: Tisíc bubnů zazní.

TANGO PRO FAIDRU Dlouhá obludo smuteční, již miluji, obludo dlouhých smutků! Zbrocen tvou plíživou vášnivostí, těmi hynoucími takty, jež nahradili černým houpáním baziliščího ideálna, – sním o otrokáři v rouše, jež neminulo šarlat, s věncem tuberóz na ryšavém hrdle, o otrokáři, který spráská plantážnickým bejkovcem svou ženu pro tuto malomocnou děvku, zkroucenou pod tíhou klenotnických vředů a jiných nepravých šperků, jež přežijí skvělost ňader, – zatímco korálový příboj v jiném snu mi připomíná, že mám na světě jen černý oblek. Rozšířili tavernu o tři zazděná okna, přece se záchvaty záclon. Od nepaměti hospic plachých záletnic, pijaček truchlivosti, zahalených v bílý flór, jejž předpisuje Bandello možná

6

oněm ctnostným se zlatými zadky masařek v elektrickém světle, ach, uzoufat si, vzpamatovat se, a tady poznovu! „Jaký sek na levé tváři?“ „Držel jsem třmen. Stoupajíc na kůň, vbodla mi sem ostruhu Lotta, chcete-li! Nechvějte se tak! vy, na jejíž pozlacených zubech zřel jsem včera celý západ slunce, nemoha rozeznati, kdo z obou se směje. Budu vám stírati pot šátkem svých rtů, ozářiv vás ovšem dříve magnéziem, zatímco mlha bude dále třískat do stěn, supící býk, za lysého skřípání pavučin, při nezmizelých horečkách a v panice půlnoční, má bázni, která ještě chováte grácii, má rozkoši, již překonáváme neřestmi, ukrutný sestupe, strašlivější pádu, vilnosti sama! Naplňte lampy! Hrajte tango, tak pyšné, tak povznesené a nepochopitelně hořké, tango, proč některé polibky jsou trochu smrtelné, když trochu usmrcují, tango závan hořících vonidel šafránových, když krbové uhlíky hasí pomyšlení, že jsme nevstoupili v lázeň nebo v kryptu proměněnou v ložnici, tango tak vznešené, když noc štěká na druhé polovině prázdného sálu, – a dovolte, abych foukal pokradmu v černou tíhu per rytířské přílby a ťukal prsty na dutý mramor, vyrytmovaný Čekáním.

KOČKA Pión, ohlašuje příchod, dopadl na práh brány, kde čekající pohodný sebral jeho dýmající zdechlinu, sčesav si předem svůj chaluhovitý vlas olověným hřebenem vzad. Dlužno dodati, že ustalo chřestění vrhcábnic. Vojenská stráž rozháněla krásné silné a ryšavovousé žebráky, již prchajíce o důmyslných berlích, plivali na kopyta mezků přes hlavy panečnic chrchle, zářící jako strass. Z citadely vlál prapor, ruše pohledy dělostřelců, kuplířů a žalářníků na náspech blankytu, dotýkaje se cylindrů obecních starších, komží ministrantů a choralistů. Prsten biskupův choval cosi z oka uhrančivého, časem a nutností vítalo se ječeni trub. Měštěníni, trepky v alkovnách a panděra v pavláčkách, spoléhali na Sokrata: statečnosti lze se naučiti. V rozhodném okamžiku vypadlo ze sloupkoví balkónu jistého domu klubko. Zjevení cvakajícího strašidla nebylo by tak smělé. Stačí pochopit ono boubelaté kutálení, zanechávající za sebou čáru břitkou, jehož počátek uvízl v květináčích a jehož konec, odvíjeje cosi ke středu a přes střed, bečí bekotem beránka v neděli, hrká, je směšné, je úděsné, neboť

7

míří napříč ulice, kterou zatarasuje, a mizí kdesi tak rychle, že zvědavost mrazí. Pro tuto nit musil se král, vjíždějící v město, zastavit. Nastala panika mezi pány z rathouzu. Nezvučná lenost, pohodnuta spárem strachu před trestem, činí je, dnes zvláště v bídácky slavnostních úborech, jednak ztupělými, jednak jasnovidnými. Kdekdo z nich, zarovnán potem, vyvolal představu sebe spoutaného v kozelec, zatímco krev prosakuje pytlovinou. Tudíž, se spíše sebevražednou plodností pohybů (kdyby pokusy selhaly) rozhodli se vyšetřovati nevysvětlitelné. Jeden, jehož maso třepetá na kostře jako při výprasku, přece však méně, ukazuje více odvahy; proplétá se v nehybnost zakletými povozy, dykytovými nosítkami a otevřenými řadami zbrojnošů, kde prach zvednutý větrem vyplazuje jazyk, což prosebníku dodává odvahy jako každý posměch té špetce ješitnosti, kterou v sobě chová zbabělec. A se soustrastnou pokorou, jist náhodou myšlenky, chláchole se, dí k umdlévajícímu po dlouhé cestě: „Kohout kokrhá, orel je tiše. Vše vám náleží, Výsosti!“ A protože Osud umístil tuto scénu do čtvrti „V židech“, mezi bazary a modlitebny, a protože král, pobočník a písař přidržovali si ke chřípí vonné šátky –je vám zajisté umožněno zříti před sebou reliéf očarovaný zlověstnou hvězdou, když z domu klubka vybíhá uřícený purkmistr a padá na kolena před vládcem v přerývaném sólu, kde leskne se dosud reflex stříbrného stropu: „Je to dům Rosinatiho, pozlacovače dýk, původem z Mailandu. Kočka je zardoušena!“ „Město nikoli nepřátelské, pane!“ vece dvorský blázen za hedvábnou škraboškou, aby přistoupil ke králi, cinkaje rolničkami v čisté kvintě, a aby přiváněl k divukrásné růži, jež následovala., k růži, kterou házívají paní jen bolesti, zvoníku našeho srdce, básníku, chcete-li, jehož míra hoře, podpíraná steskem – – „Město nepřátelské, ale nikoli pro vás, ó králi bdění i spánku beze snů!“ dodává, ukláněje se za profil vládce, zatímco drahá tvář té Grazielly mizí v sloupoví balkónu domu růže. Vladař, rozveselen touto novou pomateností a kvasem nezameškaným, dá spadnouti uznání: „Napiš to na moře!“ Pak roztíná vlastním mečem bavlněnou nit, je slyšet hryznutí udidla a průvod zapomíná na podkovy nezvonící.

ZA TÝDEN Za týden! praví se mi a já nevím, mám-li se za týden zeptat nebo mám-li, a to nejspíše, vůbec nepřijíti. 8

Ale řekněme, zeje to vyšší přání. A že za týden skutečně přijdu. Ale má netrpělivost předchází Prozřetelnost. Potom už bude po všem, potom už bude po všem!

OPOMÍJENI PRVNÍHO PRAMENE Jaký let! I žebrákům v úprku se už házívají almužny v úprku, a je to umění, trefit přímo do napřažené dlaně nebo klobouku. Cváláme, všichni cváláme a nikdo z nás nedovede trhnout uzdou a prosit: Ticho, mír! Jsi to ty, jsem to já. Druhý a třetí pramen – chci totiž říci – nevěděly ničeho o prameni prvním a říkaly si: „Jsme první a druhý pramen; rychle v řeky!“ Kterak to, že si vzpomínám na jistého zvoníka, který maje zvonit klekání ve dvou vesnicích, používal k tomu rychlého koně? A kterak nevylíčitelným jeví se mi jeho gesto, kterým se zastavoval u staré zvonice? Ten člověk se mně vůbec dnes jeví jako vzácná chvíle, kdy moře ztroskotává o loď, tak tam na koni chvíli čněl mocně a s vroucí jistotou v nedoznívajícím hluku dne. Potom vždy poklekl do sedla a.počal trhat provazem.

O SMÍCHU Urs Graf, Hochgericht Marnotratné děti, vyplňujíce kartami mezery mezi náklonnostmi a opojením a házejíce v osudí své propasti, projížděl jsem se svou přítelkyní onen zcepenělý, oddělený a bezohledný kraj, spatřitelný svého času na výstavě Albertina-Facsimile, kde vítr hvízdal kletby v melodiích, volal nás křiče: „Sečkej, to ti patří!“, kde vítr, skuče vpřed, představoval návrat fen, kde ponravy s duhovým trváním záhybů, klouzajíce, načrtávaly hladkost kamenů a kde ti, kdož předstihli žízeň plnou číší, upadli v hluboký spánek znavenosti, žel, zmítáni zdrceně a budíce dojem bezmasých soch, které by si zoufaly, zatímco vzadu vyhraňovalo se křivé město, osvětlované vraždami, řekl bych, oněmi šátky bezprostředně přiraženými na ústa nebo otáčenými kol hrdel prvních lásek. Pod mraky rozprostřenými obrovským a neviditelným opilcem, pod mraky paniky, já, starý balzamovač mrtvol, zděsil jsem se vzezření své přítelkyně, proseji ve jménu Hladoleta, aby nepřidržujíc se držela se pevně uzdy a mého ramene. Těžko charakterizovati ono vzezření. 9

Vylučme její strach především. Jakýsi lstivý a úpěnlivý a smrštěný ruměnec, ač jsem měl začíti tímto a skončiti lstivostí, zdál se sublimovati její krásu. Vylučme hysterii především! Její vášnivost platila chřtánu jiného mrazu. V mých halucinacích rozvodněná řeka nebo praskot požáru způsobují ohromení, jímž se zalykám, neuvažuje o prameni s následky průtrže mračen nebo tajících sněhů, neuvažuje o odhozené nebo paličské zápalce. Ostatně jsem znal své hrdlo a její bílé paže s charakterem šibeničního provazu. Avšak tentokrát, když uznávajíc kterýkoli jiný důvtip za sousední, přeskočila ze svého bělouše na mého koně v barvách pandemonia, a když se neozval chropot, chropot za chrupem tygra, který se zdvihl a vloupal z bambusových stínů na sypký břeh noci, neváhal jsem zkoumati perly, zkoumaje zároveň hlubiny mořské. Jsou vůně, které vyzdvihujeme, klesajíce navždy. Její úpěnlivost, teď již naprosto očištěná od lstivosti a všech rozkoší z nenávisti a řekl bych na volnou vstupenku – – Ještě zašeptám, že vždy bývala královsky zasněna v průjezdu žebráků a že jsou vůně, které vyzdvihujeme, klesajíce navždy, a že nebe – – Pokud bych však měl dále vysvětlovati, jsem jako ten, který si naporučil: „Počni vyprávět a mlč!“ Neboť přicházíte-li s otázkou, jdu já s klíčem. Ale nakonec si sami odpovíte, neboť jsem klíč ztratil a vy jste jej nalezli(?).

NEDĚLE Máš hlad, Ungolino? Bylo třeba prodati v pátek kabát. Ale dosud neprší a mnohý teplý den je očekáván i od jiných. Dnes stanul jsem uprostřed procházejících se, dvojnásob samoten mezi bělochy, jako hrob černošského básníka mezi bělochy. Pak jsem si děl: snad trochu pohybu i pro tebe! a opustil jsem podstavec elektrické svítilny. Dostavily se však neurčité mdloby a nové stanutí. Plivl jsem na zem. Jeden žebrák a já stírali jsme slinu se své tváře. Odpusť! A znovu jsem kráčel, pln dobré vůle, když tu malý neznámý hoch vtiskl mi do ruky svůj klobouček a rychle odběhl za maminkou, která mu, ničeho nezpozorovavši, nevrazila něžný a hněvivý štulec mezi žebra.

10

Čeho dodati k tomu? Budete-li se dívati z pekla na tuto zem, neuvidíte leč lidské duše. Budete-li se dívati z této země očima převrácenýma, neuvidíte leč lidské duše. Ale přibíhá dítě, vtiskuje vám klobouček do ruky. Nedopusť, Pane Bože, aby zítra pro mne bylo to dítě bito. Neboť „na vše se přijde“ a bude všední den!

TEPRVE AŽ UMŘE VÁLEČNÍK Neví se, zda Alexander hodil svou přílbu do Indu. Ale dosud ji tam hledají. Proč tedy dnes zůstává opomíjen slavný válečník, jehož vídáváte na pláni i v ulici, s tváří, která jako by spalovala slunce? Vizte jen: v hloubi jeho kulhání mihá se pamětní peníz, a kdyby byl zůstal hlouček jeho věrných, všichni ke přísaze odkryli by jedním pohybem své hlavy, kreslíce tak opakem jistou scénu z Hernaniho! Vizte také, jak rozdílný je jeho krok od chůze vaší: vyjdete, ale ne dál! Vizte, kterak duše, udeřena vášní, zůstane navždy nepomstěna, jestliže vášeň tu zůstává zapomenuta vzpomínkou, jen! Proč tedy zůstává opomíjen slavný válečník? Necháte jej stále čistiti bambitku, aby na troše koudele zřel všechny obrazy prorokovaných bitev? Necháte jej couvati se zprávou o jeho vlastní smrti, aby spadl do nastražené rakve a byl pohroben? Uhodl jsem, neboť nenávidíte ty, kdož sledovavše lva, nechápou karmaňolu. Uhodl jsem, neboť dítě: „Aby se přemohl zvyk, je třeba vyhledati jiného nepřítele! Jedině hrob, ač nehluboký, je dosud pověstný!“

ZAKUKLENÍ Hledal jsem cestu do jistého poplužního dvora a našel jsem poplužní dvůr jinudy, aniž jsem nalezl cestu. Mohu teď jíti po ní nazpátek, nebo ji mohu obejíti a nalézti ji dodatečně, a přece už nikdy tu první cestu do poplužního dvora nenaleznu, neboť cíl byl objeven jednou provždy. Ale jaký děs mne zcela uhrane, když zjistím, že tento poplužní dvůr není oním hledaným, a když od lesa chechtá se mi pozdní hodina večerní, hodina hrbatá a kulhající, v šatě loveckém! 11

LOV Psy princů pomásti a rozštvati psy krále. A. de VIGNY Plazí-li se něco, pak vše ostatní – – – ach, myslete na kraby a říkejte si: leze, leze! Proto s nadšením uvítal jsem pozvání pana z Chablinů, pozvání na lov. Velká společnost nepovšimla si nazítří mého příchodu, příchodu jednoho z těch bláznů, který přiváni k růži v koutě kabinetu doktora Kaligariho. Což mi přišlo vhod. Bylť jsem pozbaven nutnosti dvojakosti, která i může býti lékem, pokud se arciť nesáhne k rozlišivosti, že dvojakými jsme. Když byl lov „v nejkrásnějším“, nasadil jsem si psí hlavu, svezl jsem se s koně, a opisuje vzduchem báječné křivky, počal jsem vyjadřovati svou radost bez štěkání. Ale psi, tušíce krále, zadávili prý jistého baroneta, druhdy Parise na kurevnickém pobřeží, a několik kněžen. Prý jen úžas způsobil, že ostatní členové výpravy setrvali v nečinnosti, když já sám se vrhl na pí K., mnou druhdy vřele milovanou, tak nevinnou a krutou, dokud byla uměním, a když jsem jí (trval jsem v domnění, že profil, který se zpozdil, nebude již nikdy celá tvář!) počal dokazovati věrnost jistými tesáky, které se střídaly, a stoličkami, které uhlazovaly. A přece: všimnete-li si prvé věty nahoře, přiznáte, že jsem se neproměnil v psa, leč pro několik nádherných skoků, vlastních skoků, svobodných skoků, skoků k opojení, jež mi je tím, čím jsou mi slova krásy, jichž netřeba pronésti. A abych nepociťoval potřeby velkého sálu pro všechny pocity osamělosti a malého sálu pro jejich dokončení.

ŠTĚNICE FLÉTNISTKOU Probuditi se za noci měsíčné, dosti mdlé, padl-li váš prvý pohled na cínový svícen nebo džbánek, bude ticho, jemuž položíte tím spíše otázku. A právě jste vstal, a nadnášeje se rukama rozpjatýma, bloudíte po špičkách jizbou, jsa mrskán lunatickými pruty po rozedrané košili. Pláčete? Dvě zdi, vypařující se ze dvou přímek základních, odpovídajících úhlu, v tomto případě ostrému, dovedou vás k rohovému stolku. Nicméně přiznejte, že to byla spíše vůně černé krve kterési rozkošnice na včerejší slavnosti (varhánky krajek, několik zrcadel a vaše píseň, barkarola slibů pro přísliby, pěná k zbožnění kterési rozkošnice), jež vás sem vlákala, abyste, rozpomenuv se dokonale, uzřel tu ležeti svou včerejší flétnu, abyste rozčarován (neboť 12

jste včera později líbal do krve) slyšel svou barkarolu hrát kapkou ploské a nenávistné krve, rychle pobíhající od otvoru k otvoru, zatímco její stín stiskává stříbro klapek a malý průvan z neznámého pohybu prochází dutinou – jen, a přece tolik.

BITÍ HODIN NA VĚŽI Slyšíš? – Bylo-li možné, že vozík táhl psa a vůz koně, jsi pojednou sám uprostřed ulice, nejinak než jako bys vtáhl své zoufalství mezi sochy, se soumračným a nenávistným smíchem bastarda nudy, unaveného báječným odpočinutím v neskutečnu. Slyšíš? radostná zakňučení bronzového trávíce, když jsme odstavili prázdný pohár; a podzemní šlehnutí přes krev? A podobně – jinde je šesté patro, můžeš tam vystoupiti až na střechu a slyšet bití hodin z přízemku, poznávaje stejně ono svalení se k plesovým podešvím a ono nemoci unésti, ani co by udržel páv na jazyku.

VYLODĚNÍ NA KYTHERU Po poslední cigaretě dohořívající a žadonící již po podpatku – spánku nuzácký a blahodárný v trámoví novostavby! Neboť jsi jist, že této noci hlídač sem nezabloudí, abys vykrvácel pod třpytem jeho lampičky jako pod lancetou. Ochráněnému takto na utichlém závodišti cementu a obrácenému vzhůru k dostatečným trhlinám, přibližujícím bezdeštné hvězdy (neboť, dle Seneky, nic tak nezrychluje plavbu jako nejvyšší součást plachty), tobě, bez tváře služebnické, tedy zajisté velkolepému Chuďasu, znajícímu

SVISLOU,

již chválí šibenice všeobecná, tobě, se sny náležejícími některé tvé hlubší

přílbě – tam, kde za několik měsíců výsměšný rukopis štěnic pokryje prostěradla stěn a kde dnes křídla fičících dveří zavírá myšlenka vánku, – tobě klade na víčka svou Dlaň a dlaň Anděl s andělíčkem, jako když Pláče slza.

POHÁDKA V lázni světla tak bílého, že stíny jsou růžové.

P. VERL AI NE

13

Její Jasnost navštívila dvorního blázna. Sněhobílé ruce Její Jasnosti, vhalené do černých rukavic, držely sněhobílou růži. Řekla mu: „Zbav mne černých rukavic, ale tak, aby mé sněhobílé ruce, neporaněny, držely stále tuto sněhobílou růži.“ Zlatým nožíkem, jako by pronášel ohnivá slova nad sněhem, blázen odstraňoval.jemné švy rukavic a již se zdálo, že sklidí úsměv za nebezpečnou zkoušku. Vtom, zatímco rukavice upadla, bodl princeznu do malíčku. Krev zbrotila její sněhobílou ruku a on, aniž chápal jak, držel její sněhobílou růži ve svých prstech. Neboť miloval princeznu. I poručila Její Jasnost zašíti blázna do černého pláště. Stříbrným nožíkem klouzala zvolna, dovedně a lstivě, odpárávajíc křiklavé cetky. Neboť nemilovala blázna. Na levém boku rozmýšlela se chvíli, pak bodla do té velké rolničky. Ale žádná krev nevytryskla. Sněhobílá růže znachověla a umřela.

LÁSKA Neznámo kde (neboť tam jsou všechna místa odkud) zastihuje tě ono zvábení, mocné a rychlé, že vlastně už nejsi než přemístěním, převrhnuv několik beček zlata a beden s indickými sukny (v prostoru), že vlastně už nejsi než nejsem (v čase). Ale vždy, když jsi takto dostával dopis od své lásky a letěl už po schodech neurovnaný, rozedraný, rozsvícen nebezpečím, nepřipravením a pohnutím, – musil jsi vzpomínat našich vesničanů: třebaže jižjiž měl někdo zemříti, ještě naň naléhali: Převlec se v sváteční šaty!

USÍNÁNÍ Každý opevněný dům má jenom jeden klíč, jehož pán chodí zahradou v jiném domě, kam byl pozván. Vždy, když usínám, slyším, jak se vrací, chřestě v kapsách šosatého převlečníku kusy rozbitého skla, jež dostává od hostitele a které potom nabodává na zeď svého domu. Vracívá se pomalu a samoten stromořadím přesným, na něž se může spolehnouti. Neboť, hle stromořadí! – aby ten, kdo jde samoten, měl vždy dva po stranách. Potom v jeho domě, jejž dobře uzamkl, vítr zhasíná svíci. Pán rozžhne ji znovu a tehdy svíčka zhasíná vítr. Bože, to už mne nutívá, abych vylezl na okno, zvedl nohy až k hlavě a

14

stál, nebo, jat hrůzou, tančil na svých ramenou. čím byl? ptám se, nahlížeje tam do hloubi jeho záhadných gest bez odezvy; čím právě byl, neboť už není? A chci volat: Toť on, toť on!, a jsem to já, který už nejsem.

ROZCHOD Ne, nemohl bych tě doprovázet na cello při varhanách. Ne, nemohl bych veslovat na vlnách a chválit tvou krásu naproti, která by jim už potřebovala bráti hlubokost. Nemohl bych vzkázati po jízdním poslu, že přijedeme. Měl by to komu říci? – Nemohl bych uzavříti náš dům jízdnímu poslu, neboť je vůbec jaký, aby přicválal říci, že nenalezl radost? Nic z toho, nic z toho. Nečekám než na poslední a drahou iluzi, kdy po odstranění podstavce, socho, zůstaneš na okamžik ve vzduchu!

PŘEDTUCHA Noc byla chmurná, noc úzkostí smrtelných, na které,nezmíráme, noc lůny pobloudilé, hasnoucí jen proto, že se plíží kočky. Vítr skučel strašlivě, listí padalo, jako bys říkal šest set tisíc, listí padalo. Podél schodiště, jak jsem rozkázal, hořely svíce a rozžhavený vosk kanul zvolna na nehybné lokaje. Opřel jsem hlavu o podivuhodné slovo, jež nikdo nepronesl. Noc byla chmurná, listí padalo. A podél schodiště nehybní lokaji drželi klepsydry, jak jsem rozkázal, a žhavé krůpěje času, strhující a smutná to melodie!, padaly do nitra mých předpokladů a závěrů. Zešedivěl mi vlas. S rukama na zádech, s rukama skrývajícíma nabitou pistoli hleděl jsem na ozářené schodiště (noc byla temná), po němž nikdo nepřicházel.

SVĚDOMÍ Osoby, jež nás daly úkladně zavraždit, zdraví nás pokorně, když zří, že žijeme. Odpovíme jim zajisté srdečně, strhnuvše rukavici a zamávavše baretem, nebo pohrdavě, aniž se pohnulo volavčí pero na čapce, jakou nosíval Gessner, projížděje svým kantonem.

15

Setkáme-li se však s mrtvým (neříkám, že jste ho zabili vy, ani že jste podupali jeho hrob; stačí potkati jej), tehdy vám mohu, mocný pane, jehož kůň je hbitý, pes věrný, sluha úskočný a oddaný, tehdy vám mohu říci „jak na tom jste“: to jako by vás mrtvý bodl nožem do zad, položil tuto ránu na prsa a přinutil vaše oči hleděti touto chodbičkou na Boha, na Boha hrůzy. BALADA „Bije tato hodina, anebo odbíjí?“ Jsou hvězdy, které září a pomíjí. „Slyšíš, jak srdce bije, jak bije sebe jen?“ Ach pravé proto, zmije, hrot dýky dvakrát vem! Plod kyselý na zralých slavnostech. Sedaje na kostnici, milenku spáti nech, na rákos píseň pěj, a mlč pro lásku svou! Jsou hvězdy, které září, a pominou.

VYZVÁNÍ K CESTĚ V tuto noc tak pohnutou a rozervanou, kdy v mračnech doluje se na stříbro; kdy vášeň jasmínů, jaksi malátná a pohřbená, varuje milence nevyptávajíc se; kdy nepravidelné scény smutku děsí tě tak, že bys nazvala palce svých nohou tichem úkladných vrahů; kdy čouhající kocoury valčíků zažehla přízeň střech a ty pociťuješ jen dle brokátové vůně domova, která se vzdaluje, – – nedbej! Neb nikdy víc nebudeš bělostnější než dnes, leč bys sestupovala do temné hlubiny vodní a zpívala. Nikdy víc nebudeš tak mimo strach a smělost, až překročíš práh. Nikdy stoupání náhrobních kamenů nebude tak nám naslouchající. Nikdy už nepřivolá se tato slast, leč bychom ještě dnes položili po perle do žilek svých zápěstí a viděli, jak se chvějeme. Zajaté, nikoliv však přemožené a vysvětlené temnoty mých očí – nedbej! Tos ty! Skrytosti tohoto vždy příštího uragánu osudu – nedbej. Snad půjdeme nazpátek. Jsou hodiny hnané vichrem jiných věků a vmetávající v tvář písek, spočítaný některým z faraónů. Je závoj tvůj jako sklopený zrak, láska a píseň úmrtní. Jako hvězda noční, růže zavřená, objetí a vůně pekel. A tytéž stíny, vrhané černou zvěří mračen na náš útěk postříkaný horečkou, zjeví ti později – znáš, zbožňovaná? tam – pod rozhučenými plameny lesa, pod hudbou vybranou,

16

jako si vybíráme bouře, zjeví ti, že láska je nahá jako kost, a za ni, nehájenou, modli se k Smrti, která, vždy vzývaná, byla jen zamyšlená. Nitku tvého závoje!

KOUZLA Do okna onyx polož, chceš-li polední dvůr vzrušením pávů obestřít na chladný stín, bys potom, mírně vydutý jako strom zrcadlený na boku koně, a prozářiv bludnou věc sama sebe, sklouzl posléze do kraje dřímot. Však chceš-li jiné z bludných okouzlit (psáno je v knize

CHIL),

plamenem svíce

obsluhován do okna sám se postav a vzduchem jdi jak soustrast, štěpař smutku. A k hlavám černým maje bílé ruce v tmách, buď jest, když iluze i vyslechne, i svoluje, leč bylo-li toto její odpovědí, pak jí už není. Či nerozpouští kejklíř na svých ústech hvězdu Ninmehar, až zříme z jeho manžet kvetoucích dvé holubiček vzlétat k blahu nás?

LOUTKOVÉ DIVADLO Jak měly nakvap! – Když jsem hleděl na to velké valící se drama, zmítané v královských pláštích a vlečkách, připomínalo mi to zločiny rozvodněných řek, co do pohybu; ale jak měly nakvap i jinak, že užuž jsem je chápal jen jako loutky, jimiž skutečně byly, ale uložené ve skříni, některé visící, jiné ležící, přičemž ty visící nesmiřitelně šlapaly ležícím na hlavu. A já přece toužil závratně po čemsi jiném, třebaže lehce chápeme podřezané hrdlo a konec, nebo bledost a zchřadnutí. Nepřál jsem loutkám spán k a vtiskl jsem přítomným divákům do ruky po lístku, kde stálo: Tleskejte co nejvíce! – Doufaje takto, že hra bude nějak zázračně neskončena (neboť herci, polichoceni, jistě přidají nebo rozvedou děj do dalšího nepochopitelná), poněkud uspokojen usedl jsem na svou židli a rozrážel prostor, dělící mne od jeviště, horečným dechem a pohledem, čehož slova byla: Naposled – Věčnost. A dvě světla rovno-mocná rozrážela mé dychtění, čehož slova byla: Není – Jest. To způsobilo, že jsem se, zcela ponořen do vůle snu, neodhodlal k žádnému činu, že jsem se už vůbec nepohnul, že jsem nevykřikl z úzkosti v prosbu o zpomalení. To způsobilo, že jsem nezaslechl zaburácení potlesku, že jsem neuzřel, jak jeho příval smetl celé to divadélko v svrchovanost spánku. Až 17

když kdosi o mne zavadil, uzřel jsem – obrovské nebe s hvězdami, tam kde stávalo pódium, a jako valící se drama připadaly mi postavy v hadrech, postavy odcházejících diváků, mezi něž jsem se přidružil. Jak měly nakvap!

ŠALBA Vždy v neděli jsem chodíval do městečka. Jdu do městečka, ale není neděle. Nezáleží na dni ani na osobách, jdeme-li do chrámu. Nevím-li však, kam vejdu, až dostihnu městečka, – nebudu než přijímati mstivé dobro lidí po nějaký ten čas.

PALMA Kdysi zvedl jsem vějíř, patřící královně, v zahradě, patřící králi. Když jsem vstoupil s královnou do komnaty, patřící jí, vešel král řka: „Odevzdejte vějíř královně! Jste hostem mým!“ Kdyby byl král vládl třicet let, byl bych po desetiletí (dle zvyku té země) musil „ze slušnosti hosta“ odejíti. Ale král zemřel po parném létu druhého roku a já stále sedím na onom místě, kde jsem zvedl vějíř – kdysi; a kde nebylo stínu – kdysi; stínu, který tu teď šumí, nádherný (jako duše královny) a hořký (jako smrt královny), neboť i královna umřela – dávno.

CONCERTINO Vyměněná svítilna, tlumena dvaceti programovými lístky rychle sešitými v stínidlo, svěřuje okrouhlému příboji tušových stínů všechnu plnost hudebního nástroje. Tu kolem shromážděno snad třicet lebek, jež probodává smyčec; tu ono nepostižitelné, jež je nezapomenutelným pro jiných osm, kteří skrývají trvalý pocit somnambulní zběsilosti. Cellista měl v knoflíkové dírce pěticípou květinu velmi zvadlou, měl v knoflíkové dírce uťatou ruku kurtizány, hrající na clavichord.

18

TŘI Z ŽÍZNIVÝCH FERMAT Proč by nemohl, když zapadlo slunce a obloha jako vyloupený kraj kolchický je ztrestána v krásu hrobovou, – proč by nemohl držeti v majetku obrovský pustý dům, jehož sály, pokrytými silnými koberci, by projížděl na bílém koni, v rudém plášti, v noci bezpochyby, když by lebka koně vrážela do brnění rytířů, tu v koutech, tu při krbech? Proč by, tento žádoucí vrhač jisker, nemohl vyraziti ať odkudkoli z přízemí, abych položil pod jeho pádícího vraníka vysoké schodiště křemenové, právě v okamžiku dokonalosti trysku a žádosti kopyt? Proč by nemohl (tak jako jezdci se sbíhají v básni, která opěvá rovinu příliš tichou a bez prachu zdviženého), proč by nemohl samoten, v sedle koně zlatého na horském vrcholu – – ach nikoli! Ozývá se třesk, jako by vletěl do okna katedrály a již dopadl pod erb hrobky.

SEN O PROPASTECH Svět maso je a stín. A. TENNYSON (Tělo.) V hloubi nějakého lesa odbíjela hodiny kukačka, dojata každou větví, kde bych se oběsil. (Duše.) Běžel jsem tak prudce ve snu, že jsem se divil, proč a že spím. A v okamžiku, kdy spáč si kladl ruku na srdce, viděl: Život je číše, kterou bez Boha nikdy nenaplníme. Život je číše, kterou Ten, který má šest očí, a přece jediné hmatá, pomáhá vyprázdniti. A tehdy jako by Osud nám nepodal leč černou rukavici, vysvléknuv svou ruku.

NA VĚJÍŘ Hledáte lásku? K pochopení sázky je třeba celého života. Ale Vaše krása pohrdá Vaším srdcem. – – – Tedy z nicoty, nicméně chtivě jste svolila, aby hořejší říčka písmenek, již jsem vám slíbil, spadávala po vaší tváři níž a níž. To je ten černý samet, aby vás hřál, až půjde kolem vás chrt.

19

ŠEST MILENCŮ NEB ROZMARY INFANTČINY Páv může hníti, ale jeho chvost je stále nádherný. Nalezla jsem před svými dveřmi pohozeny dvě zkrvavené dýky. Hrotem sladké třtiny líčím tento malý příběh: Nějaká žízeň, a není tomu dávno, rozkmitala ve mně neurčitý počet dýk. Abych tomu zabránila, darovala jsem dva kordy. Jeden donu Galgamesu, druhý donu Manueli. Silně zbledli. Kdyby se socha usmála, bude to stejné, jako kdyby upadla. Klesli přede mnou na kolena a já jim požehnala, doufajíc v jejich vzájemný duel smrtící. Ale don Galgames zabil svou dýkou dona Estabana a don Manuel proklál svou dýkou dona Vrailarda. A kupodivu, dva kordy, jež jsem darovala, nosí dva včera sem přišlí cizinci S. a T. Budou pozváni, don Galgames a don Manuel, oloupení p^ kordy, ale vyváznuvší životem, budou pozváni na malamerendu? Řeknou mi „Smetanový dort je směšný, i když jsme otráveni!“?

ZNÁMO, ŽE... Známo, že zeptáte-li se své duše: „Které věci jsou ti nejblíž?“, odpoví: „Jdi stále!“ Známo, že jsou okamžiky oceánů, kdy obrovitost vod jako by žila v jedinké perle. Nalézti ji! Známo, že nejhlubší rány jsou ty, jimiž nejsme nebo dosud nejsme stiženi. Toť pohrdání nebo záloha. Znáte věčnou touhu. Toť nic, po čem jsme toužili. Neboť člověk nemá naprosto nic. Ani Smrt. Znáte tu chvíli, když sup předstihne kořist, tu chvíli směšná. Znáte ty chvíle, kdy možnosti jsou vyloučeny. Asi jako když řekneme „cokoli z prašiviny!“ Nevíme, kterou poušť bychom mohli ještě zastrašiti.

20

Znáte hodiny, kdy oslňující přehlídka minulých dnů zapře, že vojsko bylo zbabělé. Známo, že jsou soumraky, které nemají za účel než vynořiti jisté osoby, které by jim přihlížely s tvářemi bledými a duší zmatenou. Zda vůně nehledá je jako vrah? Znáte hlubiny, hlubiny nepřístupné, leč že samy strhují, zatímco zavíráme oči, bez dechu, konečně vyslyšeni, konečně možná i zaskočeni. Známo, že jsou úsměvy, které pro malý ponor prchají lehce po hladině tváře. Ne vždy šklebí se satan dlouze a hlučně. Známo, že plynoucí síla oblak pohybuje stromovými lístky a zastavuje vlak. Známo, že havran předstihuje perlení červů. Usedá, aby vzlétl, nesa v zobáku oči, které ho kdysi pronásledovaly v palácích. Známo, že vězňové proklínají volnost, aby se horoucně těšili, že budou svobodni. Rouhal-li jsem se kdy Bohu strašlivě, odpuštění l Holátko, má naději, jsem pelikán, a to ti nabízím.

TREST Utichl klavír siesty. Tušils prsty, hroužící se v koupel prstenů – a již ani to ne. Dřímoty lidstva měly snad zmenšiti potupu, když tichý hvizd, týž, jaký se dere z ticha úst bičovaného zvířete, zasípěl jeho hrdlem. Poslední bolestné bláznovství? On zahlédl (jak líně našlapoval průvod, jak táhle a jedovatě jiskřil jilec důstojníkův, tepaný zásvity zlata!) – on znovu zahlédl v epických vlnách královského paláce, sotva s některou záclonou, poodhrnovanou účastí na životu ulice, v arkýři, cosi jako čarovnou hvězdu znovu stoupající, světlý stín s vlasy rozpuštěnými. Byla to znovu vroucnost rozevřená záhadně v stříbrošedé schýlení? Stanul a musil se opříti o rámě knězovo.

21

Vzdor a lítost lomcovaly jím? Ale i na šibenici slavík zpívá růži. I té kráse, jíž nelze lásku dát, již milujem! Co plátno, ozval se křik jako ostruha a průvod postupoval rychleji svistící výhružností holých větví, třebaže zle vrávoral v této křivolaké aleji, ohlodané krysami. Co plátno, katův pacholek bušil do slabin koní a popravní kára, vysmolená zaschlou krví, drápala se statečně na chlum. Až tam jsem doprovázel Fantasia, odsouzence, až tam nahoru, kde obloha spouštěla do srdcí studenou agónii, ne nepodobnou vodní hladině otřásané rybou, jediný s ním tuše, že jméno oné dívky nesmíme vyslovit, aby se propast nezmenšila. Stoje v třmenech, naslouchal jsem úzkostlivě onomu okamžiku, kdy rzivě zapraská hůlka v rukavicích sudího, známého minstrela, dnes mlčelivého. či byl to okamžik, kdy zrcadlo přechází do obrazu, kreslíc tvář, dříve než sekyra vykouzlí krev? Bez trudného rozhovoru znamenám, že Fantasio, stoje v třmenech, doprovázel mne až sem nahoru, kde obloha spouštěla do srdcí studenou agónii, ne nepodobnou – – –Nebýti blesků, domníval by ses, že bouře skučí pod zemí. A náhle poznáváš svou duši, šílený výkřik, prorážející strach z dávných provinění. Provinění? Tmavý závěr osvětluje nápis. Ale proč?

PRODAVAČKA KVĚTIN Nepřemýšlel jsem v uličkách jistého města než o nadpisu knihy, kterou nikdy nenapíši, nepřemýšlel jsem než o nadpisu, neznaje ani echa jeho odstínu a opájeje se, jako vždy, možností nepředvídaného. Bylo k večeru. Dokud však kohout sedí na vratech, strašidlo nemá pěsti k zabušení. I odvažoval jsem se do hloubi pozemských nebes, obrovských nebes země Mirmidonů, abych dokázal, že právě nadpis je svlečená hvězda, ponížená a velkodušná, když moji pozornost upoutala žena mladá, která couvala. Říká se, že krvácí-li pes, je třeba pohledět na svůj bok. Má samota vskutku jala se dokazovat němým vzlykáním, že jsem raněn bronzem a bílou. I následoval jsem ženu tu, neboť dálka, toť její, toť mé nesplněné; následoval jsem ji, sžírán touhou milovat a zapomenout, kde zapomenu, – když k mému ohromení nejnepodobnějším pohybem lokte a sladké tváře s úsměvem objevila mým očím koš, koš asi té velikosti, ve kterém by se odnesla sťatá hlava lidská bez smíchu. 22

SEN Někdo, jehož jméno poznám jedné noci, připomíná mi ji. Podobu nocí nutno dříve odpykat: vzpomínkami a tajemstvím, tajemstvím ve vzpomínkách, a tajemstvím. Nepoznám tedy jeho jméno dnes – – uvažuji nepřipraven. A hle, on odchází, vidím, jak se skrývá za roh, brousí tam několik stejných nožů, z nichž jeden jest neupotřeben. A dnešní noc teprve počíná.

PAMATUJEŠ SE? Nápis na soláriu. Žena oněch křivek, které rozněcuje zlatá číše, pohybujeme-li jí, opojeni, ve tmách. Sotva jsi procitl, velmi dlouhé, teskné, sladké, úkladné a velmi nestoudné praskání. Budu kresliti ze ženského těla jen páteř. Uhýbající se, ukrutnější, neboť s hluchým hněvem, s odkazem ztroskotané myšlenky zapadajícího slunce, tedy zsinalou a měsíčnou na schodech obratlů a upíjející nás, zatímco šíleně líbám schůdek po schůdku tohoto schodiště cizoložství – k přesvědčení o její nekonečnosti do prostoru a noci! Nakonec není té ženy!

SIGNIFER Krutost vábení ocitá se v nebezpečí mechanického. Nuže, dnes budiž věštcem, když se král směje za chřestění řetězu vrásek! Dvojitou tvář svého času masopustního odlož, kejklíři! Nastala Středa popeleční, třeba zodpovídati se, co jsi vzýval, abys oddělil marnost od mých činů, odvrhnuv pouhé náklonnosti a záliby. Hotova je zvěst planety! Bojíš se, ó kardinální vykladači se skvoucím smutkem šíbalů? Tebe se netýká, leč skrze její zlé vrácení, které ti neslibuji. Tváří v tvář začne ona nazývati mne. Sejmi ji tedy či, poskakuje s kleštěmi, vyrvi z nedělitelná černou

23

kresbu! čti mi přístav podle vlajky! Vypočítávej a – souzeno-li – odvahu k objevení drsné jednotky! A byť i vykřiknutí sochy, naznač je hůlkou do kruhu. Možná také, že snazší bude tvůj hlas, a že jako plod se sklání, dovršení míry mluví o ruce. Nedbej bubnující střechy, je to šířka lijavce. Šeptám ti do ucha hlubokost neurčité samoty jako vysvětlení a přispění. Vím, že pro úsměv můj, který tají vášně, – že smečku tu neurazíš pouhou zručností psovoda. Mluv, mluv! Slyšíš? Komedie krůpějí ustupuje, ne z ledajakých pohnutek, ó měřiči, který pohlcuješ onen dovádivý chór jemným chvěním boltců! Všechno odhalení pod tvojí zřítelnicí! Mluv, mluv! Nebesa naprostá, a mlčení jako tlapa. Co počíti s astrologem unaveným penězi? Jakého biče tu bude zapotřebí a jaké opatrnosti v úderech, aby se mi neskácel s věže? Vidíš Saturna, rozeznáváš nápovědi ostatních miriad od určitosti některé vlasatice, mluv, pse, rozloho zarytosti, zaklínači, sokolníku, ty, jenž dědíš hvězdy, předem je uchvacuje, ty, který dovedeš po nich kráčeti i jinak než vise dolů, zde máš důtky, poruč jim, vzdorují-li, a pospěš, za vteřinu bude o jednu méně! Jsme odkázáni k tomu, aby něco zapraskalo. Lámajíce pečeť, nelámeme majestát vznešeného odesílatele. Odvolávám tedy své rozhodnutí chovati ve sbírkách provaz oběšence. Nestrachuj se více, démantový růženec biskupův je opravdu k nedosažení a tvůj krk příliš otylý pro křehký otisk článkovitého polibku! Také břitké tíhy meče mého se nestrachuj, ztupil jsem ostří o tlamu realistického básníka při včerejší jeu parti. Rovněž tě nepřipustím usednouti v této zelenooké laboratoři na venerický tvar křivule, naplněné výbuchem třaskaviny za sedm minut. Mluv! Ne bohatství, po němž více netoužíš, ale volný odchod ti přísahám a v prstenu zdviženém odráží se má říše s branou otevřenou. Zhasni zažloutlý hnát voskovice, neboť o císařství píšeme za jeho svitu! Ty vzlykáš, nenadálý hráči na slzy sirnaté? Nuže, pomohu tvému rozpětí: „Bude to jiné Slunce, sublimované staletými smutky našimi v díkuplný pocit, že si Je horoucně zasluhujeme, v oněch krajinách mimo pomyšlení, kde Láska – – –“ „Běda, pane,“ praví obviňovaný a žádaný, když zplenil kočičí páteř svého kaučukového hřbetu ve vyšlapanou podlahu, takže jeho chropot zdá se vycházeti z tuby dávných kroků, „běda, odsuzuje-li vítězosláva k definitivnosti! Hvězdy nejsou příležitostí a některé stálice jsou zvláště jako šílenství.“

24

ANNUS GLOMERANS Po ironických křivkách shlížení z pevného bodu. Je to jitřenka výčitek, dostavily-li se výčitky za svítání? Sotvaže však dole nebo níže zarachotil popelář Ledna plechovým pohárem, ustalo vše, téměř do formy rozhodnutí či ukojeného pronásledování. Tkvělo v tom cosi bratrského, cosi z pozdravení, vskutku krvavého, odtrhujeme-li se, nicméně blahého, čeho jsem se zachytil a jako popelář odnesl, a lichotě si pohrdáním, výsměšným chladem pýchy, vysypal, nepřivolávaje šakalů, spoléhaje, že mizí-li jitřenka, zvedá se vítr.

TUŠENÍ Ať se sune přes dobu růží nebo vrásek, přání navštíviti divadlo je zdvojnásobeno nikde nevylepeným programem. Proto jsem nepřichází val, paní, že je třeba tušiti vás neviditelnou, viděti vás tušenou, zbožňovat! Jinak k nepochopení těžko je duši, jako by skrze oblouk luku házela kameny. Leč těsněji spolu souvisejí: zacházky a tajemství. Kdykoli se setkám s nějakou zdí, jdu podle ní s obavou a radostí. Řeknete, že jsem si zašel příliš daleko. Ale nad zdí vyčnívá vždy nějaký strom tak do výše (i kdybych měl doporučující list a směl tedy vkročiti dovnitř té zahrady, spálil bych jej hned u pokraje), že tušení nádhery tam uvnitř má balzamickou hloubku smrtící rány, dlouho hrůznou a sladkou. Srdce, ustrašené takovým vítězstvím (jenom tušíme, a tys tušil dokonale!), zasměje se, podobno dítěti, jemuž Ráj otvírá se sám.

LONI U MOŘE TYRHÉNSKÉHO Pili brizu z těch pohárů, jimž tam říkají večery. Otáčeli hlavy a nedovedli odpovědít. Ani na návrhy k ponoření se do vln, ani na to, kde dosud jsou.

25

Toto víno rozevírá vzadu ticho, zatímco oni blednou po stranách. Zříte okno otevřené v hloubi starého portrétu? Otáčeli hlavy, které je otáčely, a nedovedl jsem odpovědít, kde jsem byl po vynoření se z vln.

CYPŘIŠE Po bouři (aniž se zapomnělo na ten či onen zemřelý koráb) kutálelo se moře v černé kapce, která uhodila do břehu a zas. Vrah milenčin takto bije hlavou do pelesti lože s postupnou úlevou v zemdlévání. A my, o něco výše, v řadě, neboť vždy jako bychom vycházely z nějaké chodby, bijeme hlavami do černých oken stavení, za nimiž leží mrtvá paní, která měla odvahu, která však přesto byla zabita pískem oceánu, příliš uklouznuvším. A moře bude už stále smutno. A zbývá na nás, abychom rozbíjely okenní tabule a přivolaly hrobaře.

SOUSED Můj soused zpívá. Můj soused zpívá v určité výšce a jaksi zvenčí. Protože bydlím ve čtvrtém patře, čekám, že mne jedenkráte navštíví oknem. A hle, bude to žena s čelenkou ze sedmi Atlantidek! Tam, kde jiní zešílí krásou, předstihnu krásu šílenstvím. Jako lakomec peníz povleču ji mezi zrcadla. Budu se opájet výběrem síly. Jeden z těch obrazů (spoléhám na velikost a přesnost Osudu) vezmu a přibiji na stěnu. Bude-li se pohybovati, jako déšť pohybuje krajinou, bude-li plakati, křičeti a strašlivě se pohybovati – bude to osudně ona živá, která nakonec rozboří to kruté stavení mých snů, jež ji věznily. Svoboden!

PROSBA O ZÁPALKU Ó město, vychází-li nejmenší hvězda – hle (takto zahalují dítě do starého pláště a je noc) – ó město, bude noc! Nebo bude padat sníh a jiné ulice budou stejné. 26

Ale škrtněme zápalkou! a neznámá vesnička za námi objeví nám náhle čtrnáct dní, celých čtrnáct dní nějakého útěku mezi stromy a pláně a neurčitelno, které mění směr tužeb v touhu.

PORTRÉT MILOSTNICE Jsou životy, které, vyzrazeny, byly zrazeny. Potom dynastická ta žena ukrývá se (pro vás) za vějíř, hledíc jeho propáleným otvorem, a její krk je tak bělostný a tětivový, že by stačilo (pro mne), aby se obrátil srpek měsíce a dopadl, a všichni hosté by se řítili po schodech a v sále (v té komnatě konečné, když jsme procházeli předpokoji) rozkvetla by ta jedovatá růže krve, ta růže poslední (pro nikoho).

PROBUZENÍ PŘED SNEM Vlastně všechny cesty jsou přímé a člověk se zatáčí sám. Dnešního pozdního večera kupříkladu vskočí do prázdné tramvaje, ne-i zrušitelně šťasten určitým slibem vítězství. V okamžiku, kdy si je jist, že by se mohl smáti na moři, pojme jej úzkost. A snad proto, že je tu tak samoten, vyhlédne ven. A snad proto, že je tak samoten, bude křičeti na okolojdoucí: „Vás znám!“ A snad proto, že zná „každého zvlášť“, vyskočí z tramvaje, aby se ohlížel jednotlivě po báječných přátelích – jichž není, a aby slyšel ještě tramvaj, která mizí nenávratně do čarovná.

O KRÁSE Cítil jsem, naslouchaje skřivanům, že Bůh není než obrovská pauza. Kdybychom ji chápali, neskládali bychom jinou hudbu. Hudba tato způsobuje bledost milencovu. Hudba tato nezápasí leč o lidské srdce, i s nebem, jež se snáší, i s hbitostí propasti. Mlčení toto zraňuje chudobu, plodíc básníka. Mlčení toto dává zraňovati: řezbář patrně, na něčí otázku, učiní hlubší zářez.

27

NA HORÁCH Vida, kterak si chystají tlumoky, zeptá se: „Tedy dnes skutečně chcete sejíti!“ Ale nedostane odpovědi, neboť jeho přátelé náhle upadají ve spánek. Dává jim dobrou noc, cítě, že také usíná. Vida ve svém živém snu jejich ruce a tlumoky, opakuje otázku. Ale jeho přátelé nemají snu. Když procitne samoten a shrne vlasy s čela, nahnuv se přes sráz (namlouvaje si, že to předstírá), – tu budou míti oni pravdu, že jsou už dávno v údolí. Ty tečky.

PŘESÝPACÍ HODINY Žádala sis dcery, ženo, a měl jsem syna, který umřel. Žádala sis dcery, ženo, a narodila se ti dcera. Zde jest, něžná, jak jsi dýchala, a bledá, jak jsi plaše zastavila vlající záclonu, zde jest, opatrovnice hrobu bratrova. Vždy večer vyklepávám hřbitovní písek z jejích sandálů a uschovávám jej. Až se hrob bude propadávat, ona, něžná a bledá, počne vzkvétati. Až zasadíme na hrob kamennou desku, ona se zamiluje. A odejde. A nebude možno, ženo, leda naslouchati šumění bledého hřbitovního písku, jejž jsem kdysi něžně vyklepával z jejích sandálů, uschovával jej a naplnil jím nápis této povídky.

TAJITI DECH Orel letí vysoko.

A. SILESIUS

Ach, nestisknout! Ale stále míti srdce kroužícího orla na mušce kroužící pušky, uprostřed skal, když jsem uprchl výpravě. Ale jeden z těch veřejných kdokoli, kteří říkají „někdo z nás má pravdu“ (panchartství své chlácholíce přemísťováním nejistot), objeví se užaslý přede mnou a rozhněvav se (zlíbiloť se jinak kupcům, již čekajícím na úlovky) vchrstne mi zcela nepochybně z polní čutory proud vína v obličej.

28

I zabiji zcela nepochybně toho člověka, který po celý život dýchal zhluboka a samozřejmě. Vpálím plný náboj ze soucitu do jeho tlustého osrdí. Ale orel, zklamán, zklamán mou slabostí chápat lidi davu jako překážky, mým nedokonalým pohrdáním – zmizí, zmizí, aby zbožňoval sama sebe, a ani se mi nevysměje.

OKENNÍ TABULE NA PLESE PANÍ SCH. L. Půlnoc, kůň bludů, slyš, letí zas po dálce prérií mé závratě! Šílím vrácenou čerň na milostných lží jas. Dojatá zvěř jsem na konci lásek. A někde uvnitř jak přeskočený smích: hrstka čela se stálicí vrásek.

NAMALUJ OBRAZ! Vyslovovali barvy křikem, který se neozýval leč jejich tělem. Neboť bylo příliš země, co zřeli. Chápali se znovu tiše a tiše palet, ale mezi vzpomínkou a nadějí nebylo ani peříčka z nadšení, těchto křídel Andělů. Neboť bylo příliš země, co zřeli. šel jsem právě kolem, dojat kraptem vína vypitého – tak náhle!, když dříve než jsem mohl uskutečniti vzmáhající se pocit, že opilec zavírá kraj svých běd palcem u nohy a vzlétá, uchopili mne se smutnou zuřivostí zmenšujících se trpaslíků, obrátili hlavou dolů a přivázali za nohy k větvi pevné a daleko vyčnívající s oním rozkazem: „Namaluj obraz!“

POVÍDKA ŽÁRLIVÁ Po černé kávě, v hodinu, kdy v stín šel dým, jímž kreslil ubohý miramolin balkón nad vodotryskem, – dům osaměl. Paní odešla s hosty, a to dosti tajemně. Můj stín vplížil se v dým balkónu, pod kterým seděl ubohý miramolin. Nahnul jsem se přes pažení a řekl: „Pro váš mír, messir, půjčte mi tu dýmku!“ Stalo se a já, ač nikoli miramolin, jsem kreslil nad sebou druhý balkón v stín, kam prchal dým. 29

A miramolin zatleskal radostí rukama. Oba jsme vystoupili na druhý balkón a přehlíželi krajinu. V blízku, kde lesík vrhal stín na palouček, jejž objevil miramolin, – paní domu s celou společností, skloněni, hledali čtyřlístky.

ROMANÉE Pojďme na slunce! řekl mi hoch, i vyšli jsme ze světnice, kde se ostatně metlo. Osedlali jsme koně a oba, nazí a s prsteny na rukách, můžeme vyraziti. Zatoulali jsme se daleko přes pobřeží. Byl to jinoch spanilý, se spánky a čelem nesmrtelně dychtícími do vln větru a dál. Dím mu: „Protože se jmenuješ Alexander, odskočím si na pohár vína!“ „Kdy přijdeš?“ „Až se vrátíš!“ „Odkud?“ I poznal jsem, zklamán, ze není Alexandrem. A kdož ví, jak a kdy jsem se vrátil do světnice, v níž už je zameteno.

BEZPOCHYBY Trápilo mne, jak pojmenuji štěňátko, jež mi slíbila paní Vt– a které prý „nebude šilhat“ jako jeho matka, ztepile ryšavá doga Jus. Probíhaje seznamem svých přátel, mužů a žen, běda, tří bez tří a pěti bez pěti, neodvážil jsem si domyslit počátek návštěvy na prahu, když jinak vše bylo připraveno: potkani v předsíni vyhubeni a polštář okrouhle vyvatovaný vložen jako krajinka na divan, tak srázný do zprahlosti. Předpokládám-li, že pes bude stále choditi se mnou, pak – Čase! – ale psa někdy voláme, když se zatoulal. Bude-li pes přítulný, mírný a pružný (slyšel jsem právě pomalý pád krůpějí z vodovodu a nejspíše rytmus deště ve vzpomínce na kterousi tichou řeku) – vnukl by mi jméno složené ze dvou hravých přesmyků a tří bezvadných l, jméno nevyslovitelné. Ach, nějaké jméno skvělé, jež by bylo v opovržení – „Chudáku!“ Nevím. – – – 30

Zavřete však tuto stránku a vyjděte! Když zapadá slunce a když je divno, že nikde nebijí na poplach: jsou vznešení vetešníci, říjnové ajeje. Nasbírejte listy javorové a vraťte se s dvěma ruměnci stejně chorými, vy loni sivá, ale vonná, že kdybych vám zlomil kteroukoliv kost, byla by to růže morku! Až, čtouc na dveřích mou vizitku a slyšíc totožně zběsilé štěkání – – –

SHRNUTÉ ZÁCLONY Na podzim, když nebožtíci zvláště mocně vládnou na prazích domů a zhasínají naši svíci a v objetí nám padnou, na podzim, když ječí hroby a když vy nebo nikdo jste vláčeni černým andělem za vlasy nebo nejste, ale máte vlas hrůzou zježený, když určitě tušíte, že vás v dálce někdo volá, někdo zaskočený – tu, hrdinové, otočíte vypínačem, pamětlivi své inteligence harlekýnské, a spokojeni uznamenáte, zeje po všem. Výsměch stínům na stropě! Výsměch úzkostnému dusotu koní v Roncevalu! Zdaž si ráno nepostěžujete domovníkovi na vrzání střevíců nového nájemníka?

VERONSKÝ BALKÓN Když si člověk omývá v noci tvář a váže kravatu v noci, když potom v jiné ulici zvedá hozený mu klíč, a duse dech přiloženým šátkem, vystupuje po schodech, – díky kobercům až k lůžku, díky „Jí, s velkým důkazem v nitru“, díky, že vše může býti cizincem, když naše nitro rozprostřelo nebo zdvihlo pustotu, nebo slzou za slavnostních okolností – člověk omyje svou tvář, uváže kravatu, sestoupí, vhodí z ulice do čtvrtého patra klíč, vstoupí do svého domu, odváže kravatu při půl láhvi amontilladského (aniž se zachvěje!) a do zbytku svítání bude listovati starým almanachem Múz, aby přehlédl tu větičku: Měl-li nějakou přílbu, pak její hledí bylo na jeho pohlaví.

OVÁLY Kdo spí, je víc než v předsíni, je na schodech, je dál a šeptá „dobrou noc!“ tomu, jejž v loži zanechal. 31

A k jitřní hodině vrací se duše ta, sama melancholie, aby podala almužnu života. Běda! S úšklebkem odvrací se ten, kdo zůstal na loži, aby pronásledoval za její nepřítomnosti život s rozcuchanou hlavou krvesmilníka.

PŘI FONOGRAFU Když ležím na podlaze nájmu vydluženého, možná však první dnešního rána, první na podlaze na celém světě – hřej! Kreslím-li kruh, kreslím jej vždy větší. Měl jsem smích ve snu. Divoký cár slz kdybych mohl skrývati smíchem snu! Kdybych mohl zašeptati: „Kams dala oči, Marie, že bez očí prohledáš tajemství!“, která já nesu jako žalobu, neznámý poběhlík. Kdyby bylo možno vyzvednouti si u pokladny lístek, znící na končinu, již glób nedrží v paměti, uniknouti! A přece jsi byl právě, nepozoruje průtočné lsti, stržen a zastaven v maëlstromické centrum umlklé desky, která se, žel, neotáčela směrem opačným.

PODZIMNÍ Čaloun kolmé osnovy.

V. HUGO

Ještě tedy! vítr, který pronáší slova, zanechávaje věty v úžasu. Okamžik! A právě ten, okamžik, než spadne list!, právě ten upínal mou žasnoucí pozornost jen k listí, které žasne a dosud visí, visí tak úzkostlivě a mocně, že není ničeho více, a jsou-li i stromy, pak stromy jsou na listech. O něco později! mezi třetím a čtvrtým vláknem babího léta – oblaka jantarová, vyrvaná z opálu nebes, a ty se mnou, hadrářem, ty, palatinko, ty, pohybe zlátnoucí před zlatým obrazem! Jak klokotalo chvění tvých tepen, když jsme obcházeli stygské bažiny o něco později, a jak ti hrál rákos u kotníků, řekni!, ta píšťalka močálů. Dýchal jsem na tvé zkřehlé prsty ani nevěda, že krůpěj rosy klesla ti také na čelo, démant, vteřina mozku krále Šalamouna, jen řekni! – ani nevěda, že jsme nečekali než na měsíc, aby dostavník vyjel prázdný, neboť jsi v poslední chvíli odřekla. Té cesty k neznámému přívozu, té cesty lesem, ozářeným růžově a bíle mordou zbloudilého psa parforsního!

32

Ještě tedy! – klekání, které pronášelo slova zanechávající nás v úžasu. A rukavice za pasem, jež jsem líbal, jako by to byly tvé druhé ruce, tebou tam zapomenuté, když jsi vkládala květinu za pás. A jas'tvé krve, který rozžehl ve mně barvy černé. A řeka tesklivá nebo ztesklivělá, s vodními kruhy, z nichž třetí byl třetím z kruhů oběžnic, kterou zrcadlil. Okamžik! A tehdy, když kdosi vstával na člunu, viděl jsem, že vlasy tvé spadávají zcela dolů až do hrstí vodníka.

STRACH Tato stěna je černá. Tato druhá stěna je černá. Jsem černý, abych poznal, že nemusím rozsvítiti lampu. Nebo chcete (pln bezpečnosti) skrýti přítele před zraky vetřelce, a jste pojednou, do budoucna neurčitě dlouho trvajícího, prostoupen pocitem skleněných dveří. Třeba dodati, že Neznámo (děsíc) chrání, nebo chce, děsíc, býti chráněno. Nebo jako by měl oči raka mezi dvěma napřaženými kopími (tykadly), a přece tato kopí jsou k jeho ochraně! – člověk se ochraňuje před cizím člověkem, když sama sebe ohrožuje. Není pevnější souvislost než mezi těmito řádky. Třeba dodati ještě, že miluji řeky tekoucí od jihu, abych věděl, kudy se dáti k východu. Ale mé smysly jsou vražda. Nitro se pak bojí zaťukat i jako pouhý host. Ale to už je tajemství pekelníka.

V KOSTNICI Až zaklepáte na dveře (dni věků jsou), až zaklepáte na dveře (lehce, jako dýmem z pštrosího pera), až zaklepáte na dveře – a potom – uvnitř: co posledního není stín? Chtěl jste zašeptat: „Neumírejte!“ a netopýr podepsal „Sbohem!“ tam, kde slyšíte „S ďáblem!“ Tedy „Naneshledanou!“ jest vzpomínati, že se setkám. S kým z Obou? Zdaž podobně nepřitoulá se vzbouřenec k vesničce, aby tu na hnijícím kůlu četl vypsání ceny na vlastní hlavu, která může být odevzdána jen jednomu Králi? Ale zdaž Jím člověk, zemdlevší do výše kamene vrženého a jižjiž padajícího, bude zachycen?

33

MOJŽÍŠ Ptaly se slzy Židů: „Jak dlouho chceš přicházeti, budoucnosti?“, která mizela. Ptaly se vousaté hlasy skloněných hadačů: „Jak dlouho chceš přicházeti, budoucnosti?“, která mizela. Ptala se dcera královská, znavena vlastní vůní: „Jak dlouho chceš přicházeti, budoucnosti?“, která mizela. A uzřeli ji pojednou, budoucnost, jako pevnou hvězdu a jako odpověď na otázku hlubiny. Ale faraónovi, zaslechnuvšímu pouze malý blížící se dětský pláč, řekli, že je to deštík padající na řeku, která mizela.

NADŠENÍ Bylo by to pod nebesy, představuji si, jejichž klenbu žíhaly by Milionový kolury. Již dávno předtím potrestali jste slunce a dostali jste tak černý plášť, jehož potřebujete do nějaké daleké síně osvětlené žárovkou. A lůna, stoupajíc, stahovala by psům jazyky a číhala by ve stromech. A koně by pádili, odvážejíce vás do daleké té síně, plné očekávání. A lůna by stahovala psům jazyky. A koně, znaveni, zastavili by se v městečku X. u krčmy Přepřahování, kde odehrávající se karneval, slyše příjezd cizince, vyrazil by dveře proudem zlata a proud zlata strhl by na ulici velkolepé cáry maškar, utkvívavě roztěkané a celující vás k zadušení. Ale vaše pospíchavé, zoufalé volání na vozku: „Přepřáhni konečně!“ pomátlo by kočího v okamžiku, kdy kterési masce zvedal kapesník, takže by přepřáhl k vašemu kočáru tytéž koně. A stalo by se, představuji si, že byste jeli, hnáni pudem koní po stáji domova, touž cestou nazpátek. Spíše byste srazili hrotem kopí krůpěj rosy, nežli byste mohli trhnouti opratí. Obrovská hlava vozky bije do síťoví lůny, která číhá, koně zešíleli únavou a jsou marně zděšeni vlastní čilostí. To jsou už vášně vysněné, kruté, bez lítosti; nahýbáte se vpřed, jako byste si pomáhali prodlužovati pocit nějakého objevu či ohromení, hřebci letí dědinami, jež volají o pomoc; neustálé záhyby silnice působí, že fičí loukotě pouhých dvou kol; to jsou už běsnění, kdy držíte opratě v zubech a kdy sami ještě bijete koně oběma rukama, i kdybyste měli zbičovati mrtvoly; koně letí; už přejeli místo, odkud vyrazili dnes odpoledne; na dalším štvaní, představuji si, prorazí postupně několik zdí několika chrámů, zaduní příšerný dupot kopyt a rachot lesklých kol na kostelních dlažbách, obrazy a sochy se zřítí, sliny koní potřísní 34

křtitelnice, ironická zatvrzelost poručí jim řehtati vzpurně a odevzdaně, vysměvačná předtucha donutí je ronit obrovské slzy bronzové, jaké pláče hrdost v pokoření, – a znovu pláň na černých pozadích věků, pod nebesy za nemožného stavu věcí, vzduch zvučí jako přepážka v chřípí kance a pak – pak okamžik naprostý! Kdyby jím zůstal, všichni démoni byli by stejní. Nalezla by se mrtvola vaše a koní, kdesi, obnažené to drahokamy, obnažené roztříštěním; byli byste, představuji si, pohřbeni na místě nenavštěvovaném, odděleni, bez stkáni, ale přece zbloudilý cítí tu, že mrtví dobili si tohoto hřbitova v jakémsi nadšení nevypravitelném.

INKOUSTOVÁ SKVRNA Smrtelně bled, v pozítří almužny, tedy vlastně doufaje mezi dvojím časem, úzkostlivý a možná i s něhou k přetvářce, ale bezbranný – narazil jsem pojednou na bílou ruku a uchopil ji křečovitě, že zapraskala. Příteli! Ale sevřev jen ruku prázdna, odňal jsem zraku svého zoufalství tvrzení, že nezří dvou děsných rozšklebených dásní. Nabídl jsem jim kus svého jazyka, zatímco, hladov, vysál jsem jejich trpce sládnoucí tmu, abych ukojil žízeň a rozechvěl celý ten obraz v krákorající šmouhy.

Z MOCI MRTVÝCH Řeklo jasanové vědro dívce, která si právě, plna obdivu, navlékala snubní prsten: „Vezmi mne ke studni. Každý si tak povšimne tvé krásné ruky, krásnější září toho zlata!“ Když došli místa, okov studniční řekl dívce: „Mám klesati ke dnu tak prázdný? Půjč mi svůj prsten, abych klesal rychleji, a ozářím ti hlubiny roubení a vrátím ti prsten čistší, s třemi krůpějemi rosy, jež budou plakat radostí, že tě vidí a že ti mohou pošeptat: ,Pláčeme za tebe v budoucnosti, budeš tedy šťastna!'„ Když okov klesl k vodě, pravila mu tato: „čím to, okove, že tvůj hoření kruh dnes tak plane! Ach, prsten na dně? Ukaž mi jej!“ A jak se okov nahnul, uchopily prsten vlnky, stáhly a položily jej na zem, plnou obdivu. Po velkém pláči odešla dívka. Druhého dne záhy zrána zaťukal její milenec na okno řka: „Ukaž mi, znejmilejší, náš snubní prsten! Neboť dnes viděl jsem jej ve snách na malíčku zemřelého Argibona, našeho přítele.“

35

PAN FAHENU Nikterak se nepodivíte, že návrat onoho muže ze zámoří byl návratem muže bohatého. Stál ještě na palubě parníku, když mu ukázali jeho nově vystavěný palác. Ten muž se zdál malý a hezký. Byl i oblý a podivných barev jak v tváři, tak v obleku, a jeho hlas kupodivu mluvil a mlčel zcela jinak, než bývá. I mohlo se dle toho všeho tvrditi, že prošel perlou a že v ní něco zanechal. Když byl přeplaven s celým nákladem na souš a kráčel po boku jednoho z mezků, obtížených vaky zlata a měchy vína, nijak zvlášť pyšný, prostě puzen čímsi nepodobným, bodl náhle nožem do dvou z nich. Zlatý prach a rudé víno se vytrácely, poznamenávajíce tak jeho cestu od přístaviště k domu dvěma skvoucími pruhy. A ovšem on zase se nijak nedivil, že mnozí z přítomných počali shrabovati zlato, že jedni vzdychali a druzí v horečce cpali si je do kapes, klobouků a rozevřených úst. A tam, kde víno nevsáklo ihned do země, ale utvořilo kaluže, bylo viděti ty ostatní. Loď, na které připlul, vypálila sedm ran, když vstupoval do zahrady. Pak zdvihla loď kotvy a pán, pan Fahenu, zavřel za sebou bohatě tepanou mříž. Tlachali mezi sebou lidé tam dole v přístavišti: „Šťastný člověk! Zbohatl ani nevěda, má palác, koupil si mlčení a paní Samotu. A kradl-li snad, bude moci rozbíjeti zrcadla, aby se nezřel, nebo bude zmenšovati s neúprosnou něhou odraz své tváře v drahých kamenech tím, že je bude z nudy vybrušovat na pouhý prášek. Je v bezpečí a vážen a určen k rozkoši a radosti. Neboť víme, že samota udílí erb a erb to ostatní: koně a strom.“ Podiv by ovšem vzbudilo toto: palác byl rozdělen na dvacet komnat. Každá komnata nesla jiné jméno, například Josef Stalka, Anselm Darja. Každá komnata byla uzpůsobena k tomu a tomu účelu. Nosil-li dnes pan Fahenu v jedné z nich, proměněné ve skladiště, pytle s obilím, až klouzal po vlastním potu na podlaze, tu jistě zítra musil dvanáct hodin psáti co nejrychleji na stroji, aby mu pozítří jakási cirkusová moc tiskla krk a stlačovala jej k nohám, že ubohý Fahenu chodil po hlavě; aby jindy zase pletl rohože a šibeniční provazy, nebo aby pobíhaje z rohu do rohu vykřikoval jména cizích novin, nemoha prodati jediného výtisku; aby jindy, v tom podivném domě s tak mlčenlivým služebnictvem, stoupl za improvizovanou katedru a zahřměl před neviditelnými žáky vždy týž počátek vždy téže přednášky: „V Cáchách pod karolinským blankytem – –“; aby jindy, napadaje na levou nohu, zastával ve vlastním domě místo kuchaře. Tím vším druhdy byl? A bylo mu, aby skutečně žil, třeba znovu a znovu překlánět se vzad od pracně dobytého obvodu míru do bouřlivých obrazů minulosti s celou mohutností 36

přítomné lži, která, probodávajíc iluzi do krvavá, stávala se pravdou? Nebo kradl snad kdysi skutečně a unikal nyní zpovědníku, jímž by nebyl on? unikal onomu vyznání, jehož cudností je hanba? Stoje takto na prahu, viděl pokoj tak otevřený, že nemohl vstoupiti dovnitř.

37

ZÁPASY Více než časem mne to oslnilo. Bylo to jaksi nevědomé a pak už bezbranné jako výčitka v oku opilého koně. A vskutku jsem v takových okamžicích říkal: „To máte z toho, už nepotáhnu, už nemohu!“ Ale nesmím zapomenouti: přes všechnu potměšilost jímala mne i slast, a spíš než únava báječná, vydobytý klid, totiž: ničeho si už nepřát. Na jak dlouho? Vždyť tělo, horečkou téměř hozené do líčidel zániku, vždy znovu, vzpíráno čímsi mocnějším než přáním zachránit se, znovu povstávalo, opíralo se zaťatými prsty o vydrolenou zeď a znovu jsem, hledě na okolostojící, vydal hlas řka: „Tak vrávoráme všichni najednou, že jenom zapotácení vesmíru by nás mohlo uvésti v rovnováhu!“ „Co chceš?“ říkali mi, „my tě neopili! Darmo si, hledaje krásu, namlouváš, že my jsme tou krásou démonů, jež tančí k závojům, aby se skryla. Také si nenalhávej, žes slab, abys vynořil dary z hlubin seslání, jež v tobě, člověku, příliš rychlým klesnutím ze světla do tmy musely umřít. Ale toto věz: je to tíha čistoty, čím se křísí mrtví, čím mrtví vstávají.

NEPŘÍTEL Vystoupili jsme na výšinu tušení a objevili jsme před sebou háj klidný, líbezný, háj tkvění bez nárazu. „Kouzelný nápoj spánku,“ řekli jsme si, „nám tak dlouho odpíraný!“ Jakže! Bylo to strmé ohromení nebo zalykavý stud v údivu? Když jsme hleděli bedlivěji, uzřeli jsme tam v hloubi přece jeden strom, jehož větve byly a nebyly posupně zmítány. Pravíme: byly a nebyly, neboť padl v nás týž proud nejistot a bezvětří, jejž znají umírající. Dí náš průvodce: „To je dutý strom a kdosi číhající v něm. Žel, naše cesta vede těsně kolem.“ A přece jsme sestoupili z výšiny možností do soutěsky jistoty, ani nevědouce, jak lehce a blaženě. Snad že k rozletuje třeba milosrdenství?

DE CARCERE ET VINCULIS Ocitl se muž před branou, kde čten byl nápis: HRDOST, VZNEŠENÝ STAV CHUDOBY. – I vešel. 38

Ocitl se muž před branou, kde čten byl nápis: UTRPENÍ, VÁŠEŇ ABSOLUTNA. – I vešel. Ocitl se muž před branou, kde čten byl nápis: LÁSKA! NIKDY NEBYLO ODVAHY PROPASTNĚJŠÍ. TEHDY JAKO BY KOSTI V HROBECH ZAZNÍVALY ČAROVNĚ.

– I vešel. Ocitl se muž před branou, kde čten byl nápis: ŠTĚSTÍ, VÁŠEŇ, ŽE TRPÍME V TAJEMSTVÍ. – I vešel. A ocitl se muž před branou, kde nečetlo se žádného nápisu. I s výkřikem (žel, kdo vykřikne, aby jen nevykřikl!) uchopil za kruh. Ale brána byla zavřena. I bylo třeba znovu procházeti čtyřmi těmi branami, neboť svět se už neotáčí symbolem harmonie, ale prvním a neustálým krokem vyhnaných. A aby vnitřní silou božských znamení bylo usmíření.

PŘITAŽLIVOSTI Chmurná nebesa (černí krkavci, jediní to ptáci, zdáli se následkem po příčině pokoušených, ale utajených blesků) dokázala, že srdce hazardního hráče počalo první nocí světa, aby vzývalo chmurná nebesa, jež to dokázala. ----------Člověk je vždy ve vězení a dýchá, aby oblékl svůj stud. ----------Nechť je duši jakkoli se oznamovati, jedině bolest je ona sama. ----------Proč k srdci tiskneme svou kořist? Člověk zahoří láskou, protože obloha smrti byla by bez srdce. ----------Kraj mého dětství rovná se mé vůli, jestliže má vůle je vítězící. ----------Mám nejvíce sebevědomí, když jsem co nejvíce nevědomý. 39

----------Minulost je mi prozřetelností se zjeveními na hlubokých popředích. ----------Není druhé nadřaděnosti. Zákonem přirozeným je mi jedině zákon nadpřirozený. ----------Lidská bytost, rozhodná ve zlu, vyvolala by zázračno, majíc touž sílu v dojetí. ----------Z dávna ta touha po dávnu. Přes všechny dnešní slunovraty temnot, přes všechna temná účastenství zahledám tím první kruciátu. ----------Vydati svědectví lidem? Po celou minutu se kutálí peníz. Po celý život tomu naslouchají. ----------Přátelství? Smýkat poháry podél ostří meče a právě na jeho hrotu zvedat jeden z nich. ----------Kdysi básníci vábili supy, házejíce vytržená křídla písařům. Objevuji se bědným. Je to můj objev, objev jediný. ----------Neviditelno, toť slova mlčení. Běda, bylo-li nutno pronésti je. Ó noci slova, zoufalství a slova! Kterak se vzpírala dáti víc, kterak křičela „ty nemáš srdce!“, zatímco srdce, žel, nebylo v nich. ----------Toť právě důkaz velikosti umění, když umění je bez důkazu. -----------

40

K tomu, abyste v němé bázni pochopili moc a slávu pouště, stačí, aby jediné zrnko jejího písku bylo neviditelné a promluvilo. ----------Co bylo láskou ve snu, co bylo snem v lásce? Hle, sudička, sudička mlčenlivá. Kdyby se smála, jmenovala by další závoje! ----------Ode všeho tajemství dělily mne vždy jenom dveře, dveře ne-uzamčené. A přece jsem jimi nemohl nahlédnout. ----------KONEČNĚ! Lze vůbec kdy užíti tohoto slova, aniž bychom nepocítili, jak lež nám nelže výsměch? ----------Nedokončím větu, abych nezasadil smrtelnou ránu sobě, že jsem ji dokončil. ----------Vydati svědectví lidem! Ne bílá souložnice jistého natěrače rakví, ta, která nosila šat černý nad světlou odměnou, ale cikánka, pravá cikánka to říkávala: „Podejte mi svou levou ruku a nakreslím vás špínou vašeho palce.“ ----------Hrál jsem v kterémsi filmu malou úlohu asi tohoto obsahu: dělal jsem slepce. Ale nikdo mi nic nedal. Dělal jsem jednookého, abych to viděl. Později v kině hleděl jsem na to oběma očima. ----------Není prvního Anděla, protože by byl nějaký Anděl poslední. Ale ovšem je První Anděl. -----------

41

To jsi byl ty, jako by někdo stál za oknem? Měl jsem jasnou předtuchu, ale její stín mne zmátl. Potom kdosi pokoušel se vhoditi na mne svěrací kazajku a já namítal: „Tak ne! Tak se to nedělá!“ ----------Jsou srdce oplodněná žhavou lávou, srdce spálená a pustá, aby fičel vítr, jen naslouchejte! Jsou srdce, ve kterých stále někdo mává šátkem na poušti Gobi. ----------Vrátíme se, i když vyjdeme s nožem do noci? Právě se utopil pavouk v mé černé kávě. Byl jsem tím zmaten. A teprve když jsem dopíjel, jazyk nalezl mouchu. ----------Viděl jsem mrtvé. Mrtví hledí na živé. A jako by vyžadovali pohřební diváky. ----------Ale jistě se pootevře dvacet dveří, když se za den pětkrát přestrojíte. Don Juan to ovšem pokládá za nedorozumění, tím spíše, že ví, zeje chápán. ----------Ach, paní, setkala jste se se mnou před rokem, před devíti, osmi, sedmi, čtyřmi měsíci, před měsícem a dnes, aniž bylo lze co vyvozovati pro obraz příliš prudce vytvořený v těch ulicích otevřených zcela. Vidíte, tak vznikají profily. A tu se mi zdává, že by bylo nutno, abychom zvěděli více, státi se tanečníkem. Abychom se pohnuli a vše pokazili. ----------Den je ještě pln nerozhodných okamžiků a očí, denní jako den, se klamou. Ale protože, milujíce bez rozmyslu, nevědí ničeho o tisíciletích, jež jsou každou vteřinou, – vášniví scházejí se jen ve tmě, noční jako noc. ----------Jen pojd, aí zvím, že nevěděl jsem o tvé lásce! Jak tomu rozuměti? Odtamtud se přece už nevrátíme. 42

----------Jsme velmi znaveni lidmi, netřeba dodat překážkami. Lže-li nám někdo prázdnou krajinu, pak hroby budou tam postaveny kolmo. ----------Někdo se zimomřivě smál a pasáci holek to slyšeli na jaře. Tak na mne působí „pokoje v přízemí“. ----------Tak vášnivě miloval závrať, že vykřikl ne!, když už padal z věže. Ale cítil ano! ----------Jsem zmaten, napadne-li mne, že je to „špatně dobré“ nebo „dobře špatné“. Mrtvoly dobrých prolezlé červy? Mrtvoly lotrů prolezlé červy? ----------Kat odestýlá lože básníkům. Mlč, země, dostaneš kost!

SEN Není opravdu možno, aby onen chrám v tak obrovské výši vystavěla lidská ruka. Ke zprávám, že neznámý pták uchvátil sen stavitele Ormehila v zemi Nitarů a upustil jej na zdejší skálu – jak rádi se přimykáme! Kdopak asi první, uzřev chrám, užasle sobě samému naň ukazoval? A jak bývá, kdo asi chtěl se již opříti alespoň] o jeden jeho sloup, nemoha snésti sebe, dělícího se v úžas a rozechvění? Kdopak asi první uzřel hned nato odraz chrámu dole v řece, a moha takto ne přemoci, ale jaksi lehčeji snésti krásu přiblíženou rozdvojením, usebral se zas a vydal vzhůru? Už dávno byl mrtev stavitel Ormehil a nevzpomínám, kdy davy počaly proudit k zázračné svatyni, vždy na noc přerušujíce pohyb. A šedesát sluncí vzestupu bylo potřebí a jedenáct lůn odpočívání, než se dopotácely k hlavnímu portálu. Stoupaly v hojnosti, jako padá dusno, a sestupovaly v hojnosti, jako stoupá přízrak. Tak harmonické bylo to putování, že stačilo, aby jeden z poutníků vyskočil z řady a dostal jméno Blesk. Ale nechápala se báječná, 43

nevýslovná krása svatyně a už dávno opadla vlna zástupů, když jednoho dne putovali vzhůru dva milenci. Vše, co v nich bylo propleteno těžkou myšlenkou a těžkou perutí, vše to, čím se příliš viděli a čím se stmívali, jeho srdce a jeho ruce, její oči a její závoje, – vše to, čím ze sebe hříšně vycházeli jako zajatci poznávající se dle nárazů okovů, – není pochyby – hnalo je vzhůru k chrámu. Neboť už dávno nesnili. Líbajíce se zklamáním a mlčením, zavřeni do svých samot jako dva zločiny, bez tiché a daleké něhy myšlenek sdílených a náhle přerušovaných, bez onoho skvělého zlomení v hlubinu únavy nebo přebytku, když slovo přesahuje květ, když slovo dává vůni!, bez oblaků nevědomosti a ryzích pohnutek odtamtud, těch hvězd, když Bůh odhaluje oblaka!, ale jati hrůzou z toho, co věděli, kteráž hrůza není než hrůzou z nevědomosti, jíž pozbyli, a hrůzou z jedovaté nevědomosti, která jev každém vědění, – hle, přece tu byli, ani netušíce, jak temnotná směs možností, cloníc naději, válela se v kořenech posledního doufání. Neboť mrtvý sen stále v nás ještě umírá. Vystoupili k poslednímu útesu těsně před úsvitem, kdy miska noci, ač obrácena a držící v sobě tolik chaldejských drahokamů, plní se náhle jásavým smutkem krve, kdy lehký vánek pohybuje jedním lístkem, který se vyklonil z keře jako slůvko načrtnuté na okraj hustě šumící stránky, kdy duše spočívají na vlnách tichých a zneklidňujících, neboť neznámě hlubokých, a kdy bývá rozhodováno, zda znovu uvěříme v blahý přízrak, který nás zdánlivě opustil a jehož jsoucností je přece každý náš žíznící tep. A tehdy, s tvářemi, které poznamenáním zázraku zaslechly vzájemně svá královská nitra tak mocně, že držely všechno tajemství mramoru, milenci v proměně, pod jejíž slastí zakolísali, nemohli než vzlyknouti. A když potom řekla: „Držel sis ruku na prsou; myslila jsem, že tě bolí srdce...“; když otřeseni milostí pokušitele tak hořké ho chystali se pokročiti k bráně, aby vzdali dík, když mlčelivá a krutá pauza jejich horoskopů splynula v jediný jas dechu, jímž se klesá na kolena, – uzřeli, že není před nimi žádné brány a že svaty ně zmizela – ---------------------- – – Neznámý pták, který uchvacuje sny a spouští chrámy, unáší duše. Těla milenců byla pohřbena v blízkém lese. Chápu od oněch dob, proč se nikdy neptám na stáří stromů.

DISONANCE

44

Vítr, cit příšerného veselí v bezvětří stromů, když uvazují šátek naposled nemocnému, když západ slunce stržený je mrtvou rukou v polštář mlhy otrávený a když každý nepřítel přátelstvím náhle opojený (jako jedni jsou, kteří jsou druhými) do okna svíci dá, – vítr, cit příšerného veselí, samu smrt s nebožtíkem přepadá. A chránit ji, protkanou stkaním sil, nikoho nablízku! I, krutá z hanby, dala oživnout mrtvému na písku, by nevěda, co potká jej, potkával jen, co vědělo, že setkají se, co bloudíc loudí v ironický sen – – Proto za rok, vraceje se ze mše zádušní, chodce (označím to místo), poklekni! Modli se a v ticho stromů patř! Bolest nejhlubší zastřenou mívá tvář. To jako bychom nevěděli, proč a kdo v nás trpí, když větru neslyšet a bezvětří když úpí.

VISUTÁ HRAZDA Očarováni bezúčelností kroků a zapomínajíce sebe samých v nesouměrnosti, která zneužívá své moci přeměňováním rozdílů tak sladce nechápaných, – přece pojednou!, s dechem hrůzou ztajeným, jsme sraženi v sochu černě, shodnou s polednem v mase člověka. Tak čteme také za větrné noci s lokty podepřenými o stůl a s vousem obarveným na ryšavo, při zmítaném plameni svíce – a děj, aniž to tušíme, odehrává se, ne-li na horách, alespoň o několik poschodí výše, a padá, ne-li do propasti, alespoň do přízemí.

HŘBITOV Tu slavnost jsem prožil kdysi dávno, a přece tam teprve jdu. Ne pro slávu pohrdání nebo zklamání, protože vím, že slavnost ta bude už jenom odvozena, že bude odrazem mé slavnosti samotářské a nádhernější. Nejdu tam snad jenom proto, abych při tanci zamířil k oknu a uvědomil si pojednou při pohledu na druhotné světlo lůny, že právě proto se takové „skutečné“ slavnosti odehrávají vždy večer, po západu. Z ničeho tuto druhou slavnost nepodezírám a o ničem se nechci přesvědčovat. Mohu, ba žádám si být pokořen časem a podobami. Svěřen, ba hozen vždy bídě a opojení, proč bych se nemohl vrhnouti z opojení v bídu? Ale to vše reálné na této slavnosti není pro mne žízní. Bude tam několik mužů a krásných žen, z nichž jedna nejkrásnější. Ale ptát se, proč přátelský 45

je také varovný a proč láska (křídla) je také křídlonohá, to není mou žízní. Dokonce nechci ohromovat přítomné hosty jakousi povýšeností, protože jsem prožil cosi velkolepějšího. Neboť bývá tomu tak: dáváme podivná a otřásající znamení z minulosti, podobni kejklířům, kteří na jarmarcích namalují obraz za zády a staví jej před oči diváků. To není mou žízní. Ovšem, viděl jsem kdysi bleskem odkrytý hrob a v něm kostlivce. Tehdy mne napadlo, že on předstírá a očekává. Vím určitě, že tímto bude právě ta „skutečná“ slavnost. Vím určitě, že moje slavnost první, slavnost sněná, ani nepředstírala, ani neočekávala. A snad právě proto rychle přichvátali záhadní sluhové, sfoukli světla a někdo (nemohu říci, že to byl nepokoj temnot a lstí, jež se stavějí ne-odvážnými a plnými smutku, že to byl nepokoj náhle se vytrácející a náhle lest již pronikající, důvěrný vítěz necitelný), někdo mne vzal krutě a sladce za ruku. Jsem tam veden.

NEKONEC VŮNĚ Neseš-li tři růže od své milenky, myslíš jen na jednu hvězdu, abys zavřel víčka pro vůni všech čtyř, aby blouznění čerpalo ze studnice tvé krve všechen nach, že dolů nepadá než prázdné vědro bledého povzdechu. A je ti pak těžko uzavřít její obrys či místo, jež obývá, znamenat poznávání jako ohraničování, neboť co je to: procházím kouzlem úplňku a z končin těch a těch, ne-li další nekonec, ať tam zní hrany či svatební zvon?

PROČ? Neviditelné mocnosti zlatooké, pijící květ z kalichu rosy přehluboké, divoká smrtelnost, když prostorem mne zve v milostné zatmění tázavé, když mohu jenom mrak hozený do jezera a jeden nápoj, noc, z vína sedmera, když dosud vzpíraný náhrobním kamenem mohu jen konec náhlý hříšným plamenem (neb nutno bylo by své ruce přesahovat, abych míjel, 46

bych mohl objímat a nezabíjel), když nevím, zdali tím, čím neznám zemi, vstříc trváte, zda nebe blíže je mi, útokem úzkosti když pohled rozražený sesmýká zraky mé ve výkřik odevzdaný – proč vaše setkání vždy skrývá cestu v dvojitou a proč má cesta skrývá setkání, že přecházíte, neprojdete mnou?

47

Torzo

Tepot ptačího křídla dá vám kresbu očního víčka a vlna na písčině dokonávající naučí vás, kterak úsměv zahrává s rtem. Na obloze shledal jsem odlesky, jichž lze užíti v pohledu, a květiny dávaly mi příklad polohy rukou.

LEONARDO DA VINCI

48

Torzo – aby posílil zvučící postup takovouto úchylkou? Kdož ví! Jako balzám prosycuje alabastrovou vázu, mohl střed jeho samoty opisovati zářivé kruhy, kruhové záznamy září, činěné ze skrytého středu rukou skrytou. Protože však jeho dílem probíhal neustále se vracející šíp (a kterým neprobíhá?), mohlo se toto odbočení vykládati jako rychlý sloh úzkosti a strachu, uslábnutí, při kterém ten, jemuž jemná vlna tváře vhodila již něco stříbrné pěny do vlasů, přál si už pouze viděti, kterak tam či onde při západu slunce některý obláček tančí jako jeho dítě z krve královské. A cítě v hloubi bytí nevýslovné chvění, zda myslel na dosud nezvonící zvony, na zvony dosud chycené v obrovské sítí kovových žil pod temnotami země? A (později), mysle v hloubi bytí nevýslovné chvění, zda cítil, jak nádherné křivky, srovnatelné s bohatými řezbami, odhaluje námi prostor k tělům, snad jen proto, že za podobných nocí osud hvězd je naprostý? Trval v údolí síly, aby zřel vrcholy zápasu, nebo si pouze odpočíval, když vítězil již první stránkou, tisknutou sluncem? Odchází pohořími, deroucími se z pláče, nebo ještě očekává úder opony na úlohu? Nebo se mu nabídl jeden z těch odpočinků, který svou podstatou rozvíjí soustavu tak velkých nebezpečí, že se i jaksi uklidňujeme, vydechujíce volněji, třebaže lov našich zřítelnic je předbíhán laní sluchu? – Ne, on zůstává osamělým, spoutaným a rozštěpeným vším tím, co v nás sladce uvolňuje spoluvědoucí. Neboť není „než nutno, aby v keři hodin stále nesl hnízdo a čekal trpělivě na ptáka zpěvu. A aby zatím mlčel a zpíval sám, v celé úzkosti tak vysoce tížící, že kdyby i anděl vystoupil, i na nejvyšší věž jeho stavby, musel by zůstat sehnutý. -----------Odvahou propasti nahoře je nějaký malý květ, zachycený na skále, který ona sama ani nezří. Proto sotva budu překvapivě mluviti o Gemensově lásce ke kterési mladé dívce před lety. Jsem jakoby zaklet při slově láska a mám vyjíti, kam, sotva vím, a odtud není zde. Neboť čím je ona, která jen zřídka na písčinách našich hlasů zanechává dokonalou stopu svého slova; ona, která, byť se do nás zavíjela, staví se pojednou hrotem naproti; ona, která v štíhlých krocích květin zná své zastavení, aby svlékala vůni do nedostižitelného vánku; ona, jež rozpouštívá ovoce her na jazyku čisté podmínky mizení; ona, která nejasně nám ukazuje jasné formy přebývání, když už je dcerou nepřítomna!?... Vzdávám se, vždyť všechny mé nákresy a průplety a meandry před její podmanivou 'oponou, která se mohla zachvívat, byly by příliš zvířené, neboť opona trvala v nehybnosti. Rozhoduje příliš v malbě instinktu hra bytí s 49

podobou o krásném rámu, z něhož ti dva se přece rozejdou. Pravda, takový bývá skvoucí počátek: je třeba hledati vlnu, z těch a těch jednu, která by nám dala nalézti, kde má růže hladinu. Báječná mocnost nás poznamenala, činí nás zrnkem svého písku tam, kde jiní jsou pískem jejích zrnek. Nerozkládají se potom před milencem, dosud osamělým, země jako dlaně, zatlačené tváří vesmíru v milující, milované vábení, zatímco voda blankytu proudí zářivými křemeny oblaků, tlukouc jimi, jen abys řekl: Hřímá? Zda, silný (neboť bytí zdvojnásobuje se ohrožením), nezvedá údery krve, aby na dně jejich dopadů překvapoval zlatnickou práci touhy, stále beztvarou, a připravoval údery mocnější? Vyjde-li na lučiny, zbloudí; bude-íi lidmi tázán na své jméno (v dálce a nablízku strmí hory, tato země s myšlenkou na Boha), skryje se za jméno cizí a žárlivě smící znění místa, odkud přichází. Setmí se v něm rychle a on půjde dál nocí, v níž padání létavic je řízeno rozkvétáním léčivých bylin. A ano! zde, právě zde by měl jíti, dál, dál, nekonečně jíti!, obětuje Lachesis. A přece právě zde nutno podstoupiti cestu zpáteční k bodu, z něhož jsme nevyšli, k bodu, z něhož jsme vyšli a který tam již není. Než dosti! Zdá se, že na můj list padá stín růže, který počínám obkreslovat. -------Gemens usvědčil sebe sama, jakými nebesy opouštět oblohu, když dospěl projádření, že nejsme neustále než u pramene bytí, tedy u odlučování a mizení. Věděl, že souhrn vzácného zdroje je vždy okamžikový a že i milencům bývá odpírán souhrn jeho okamžiků. Nerozuměl nikdy dost dobře ruměným otázkám: „Miloval ji?“, „Zahořel k ní láskou?“... Miloval ji? Vždyť barva této blízkosti žádá si dalekého plátna; jdeme k němu po celý život! – A z temných hádanek těl a z temných otázek niter odhalil mi nejednou, proč milenci zahoří láskou proti sobě. Sotva vás povedu okrajem hedvábí před plnou tkáň jeho lásky k paní Z., lásky, která, jako čistý útok dvou křivek vázy, byla tak mocná a rozchodná, že byť dobyla pouze listů růží, krev tryskala až k nebi podvečernímu. Naopak, míním zde pouze a více: otisknouti jeden z listů Gemensových, z doby, která jako pohádková jeskyně úsilím svých cudných brv počala mu přivírati zlaté oko pokladů, které v ní ležely; z doby počínající svrchovanosti: hudebního mlčení (ať už z touhy, dobrovolně nebo proti své vůli – bude otvírati okna svých tvrzení jedině pro průvan hvězdných námitek). --------

50

»– že především hluboce děkuji za krásu hliněného džbánu. Toť týž, který jsem kdysi neprozřetelně obdivoval na onom malém tržišti večera, kam zaznívalo klekání dosti zvláštní, abychom je chránili domněnkou: zvoník má při vyzvánění ještě dva menší zvonky přivázané na zápěstích... Džbán! Kudy byl nesen jako hlína, čím vznikl v oku a jak mohly ruce vinouti tak křehké vábení k pití z něho, zde nahoře! Jeho vznik kladu do lučinaté krajiny, jíž protéká a prozařuje klidný element hladiny. Neboť ten jeho kruh zde nahoře byl jistě určen vlnkou vrženou pitím vlaštovky (vždy v letu!)... Strádaná mi jej odevzdala s onou ušlechtilou zkratkou svého gesta, která je jen prodloužením vaší něhy. Zdržela se zde několik hodin; stále ještě dovede položiti své ruce na ňadra tak, že se domníváš: nedosáhla by na svůj vlas. A její oči, z nichž se vždy draly zlaté misky vah, byly tak hluboce rozevřeny, že i má radost vítající, i záře kraje se stromy cítily, že vhodily do nich málo. K vašemu dopisu, a sice k místu „tiše“. Ano, máte pravdu, je to zlé a těžké jako přijetí, které jsme nedarovali. Nezapomínejte však, že nejednou plachost studu, donucována k nedobrovolnému svěřování, přechází v krutost a že prázdné dlaně zdvihnou někdy svou prázdnotu jen proto a podobně, jako větve stromu se ustaly skláněti do hodin ztrátou ovoce. „Štěstí a prázdnota,“ pravíte. Tu nelze nám než přemáhati štěstí jako jeho bezmocnost. Štěstí a prázdnota l Kdo jich nemá? A kdo je má, má je opravdu? Vím, prahneme míti ještě jinak, než jak nám klade milovaná bytost ruku na srdce. Ale dáváním takových propastí je let, za něhož opouštíme dar za darem, které jsme neuměli nebo příliš uměli zachytit. Věští-li někde jedině bezděčná hra, kralující na trojnožce dětství, bude pomocnou jinde jen velkodušnost, jež předcházela velkým rysům. Ono napětí mezi dvěma bytostmi, toť vskutku napětí úzkostlivého plátna k obrazu. Malovati nebude žádný z nich jednotlivě. Ale zničit je musí jeden z nich. A to bude jeho vítězstvím, to jest pokorou... Jedenkrát, když jsem vyměňoval hrot svého kordu za hrot holubího křídla ve velkém zlatém smaltu podzimního odpoledne a když se mi blaženě zdálo, že žiji jiskrami na konci žil, – co to bylo? Nic než několik okamžiků, potom uzel vznětů, jehož několik konců považovaly prsty netrpělivosti za počátek; posléze zbloudění, beznaděj. Chci tím říci, že v každém umění černý krok trpělivosti žádá si uznání sebe, aby si žádal koberců tkaných z naší krve; nelze podvádět... Nečiním uzávěrů, myslím na Vinciho, který podivuhodnou silou jemnosti ohýbal podkovu jistě, ale jakoby v rozpacích, a žasnu, že nebesa jsou tak obrovská a že tvorba, kroky, chléb a spánek jsou opravdu a možná naše...

51

Kraj a obydlí? Zahraji vám to na strunách jeleního prchání? Popsati vám je pokud možno němě, a tedy spíše dotýkáním dechu? Had I a cave...

*

Vzpomínáte si? Možná, že jsem ji

nalezl; a její slastné přítmí, ozařované rozevřenou rukou žebrákovou, poprava mi chutnat barvu slova almužna. Nesmírné ticho zahrady kolem. Ticho ustupující, které mi bere odvahu vstoupit, a to tak mocně, že se stává odvážným a vrhá se posléze na mne přes mříž. A vzadu jedno skryté místo, vybrané sochou, aby tu odhalila svou vládu, kryjíc se listovím, jež přečnívá hlavou schýlenou jako dívčí tázání. Včera jsem počal kopati studnu. Tak zřídkakdy se odevzdáváme, aniž bychom si byť sebeméně nepřipomínali, že jsme to my. Ó dání se! Včera jsem počal kopati studnu. Bude okrouhlá, stavěná pocitem holubího letu. Bezděky touto okrouhlostí dostávám se k vaší „věži“, o níž píšete před koncem listu. Nerozumím vám zde dobře, ale zajisté, že chceme nahlédnouti. Leč tím povolujícím, toť spíše ruka než dveře, které zde ještě bývají bronzové. Nebo jinak: nestojí někdy zeď mezi stromem a zahradou, podobna nám, dělícím křestní jméno od věčnosti?... Sám trvám v častých kolísáních, nedovedu lepšího říci, zůstávám dole a mé oči slyší, jak pták mne vidí křídly. Ale tam, zvláště tam, kde mluvíte o zemi, která bývá, a o obloze, která jest, zníte jasem sněhu, padajícím vysoce dolů. A já (jako země) mohu mu odpověděti jen vrstvou sněhu vyrůstajícího nizounko nahoru. Ještě to: že lidé tenkráte přivábili nebesa příliš k zemi a neměli je kam položiti. Řeky, jezera, oči, listí stromů nestačily. I počali hloubiti. Tak vznikly studny.« ------Klada nezřídka ušlechtilou ruku na mé rámě, básník a umělec nad jiné znamenitý, přesvědčený, že není díla bez studia, nákresů, světla a ohně a uhašení obou, abychom viděli, – oblíbil si zahrnovati mou nespoutanost mládí čistými kouzly a zkušenostmi, aniž mne podroboval, aniž kdy nahrazoval vzácnou důvěrnost shovívavostí, aniž kdy měnil vzájemnost na pouhou souvislost. První náhodou v neznámém byla bezelstnost. Dosti smutně přiznávám, že tkvěl snad ve mně její pravý opak, abych na ni soudil. Sotva se omlouvám zmatky, v nichž jsem tehdy žil, pln počtu, vznikajícího rozdělováním nebo rozbíjením. Jsem však jist, že daleký vchod do jeskyně nebo domu neslibuje nám vejíti obrysem, září či temnotou svého nitra, nýbrž naší únavou, nejistotou přijetí. Že cestu, již jsme plni úzkosti prošli násobením k získání dálky a množství, nutno znovu podstoupiti dělením, abychom snáze opanovávali: zde tento kámen, tento keř, tento sloup nebo jemné, bohatě prolamované vzrušení zeleně, jaké na

*

Kdybych byl měl jeskyni... 52

sobě nalézá kapradí. Co roků přešlo, než zastavily krok mých hrubých přečinů, tkvících hlavně v tom, že jsem bájil a zpíval Apolla gesty Dionýsa. Později všechny mé skryté pokusy (vpravdě slzy mají hvězdy, jež nepadají), proud klenotů možná, nesený dosud neurčitě potřebou břehů; všechny ty kroky odpovědí, jež jsem měříval vzdálenostmi naděje; všechny ty plody dusna, naříznuté posledním paprskem vnitřního slunce tak, že skanou dvě tři těžké krůpěje vláhy, ale jak hořké! – a naopak: časté mé údivy nad ryzí dokonalostí každého, byť sebemenšího květu na světě – krutě přitakávaly, že mohu svaliti před konec své věty mramorový balvan a dáti se jinou cestou. Nesl jsem na zádech zrcadlo a smrt si před ním upravovala tvář. Byl jsem tak stísněn a tak oproštěn všeho, že mi odpovídala jedině představa jakéhosi území bodu. Obraty, jež jsem činil, mohly býti přeludné a byly snad skutečné. Prokládaje soukromé temnoty nedostatkem hvězd, tančil jsem úsvit, abych však před jeho tajuplným obrazem opět nečinně ustupoval, ani ne tak ze studu a z nemohoucnosti, jako spíše ze zoufalé zahálky plné závanů omluv. Tato jakási nehybnost, zachycovaná vratkostí, mohla mi dobře připomínati jednu jižní noc v….., spanou tvrdě ve visuté rohoži. Připouštím, že když ležíme v polospánku, druhá jeho část bloudí rozkvetlou zahradou s nožem v ruce. A teprve když zahodíme nůž do vody nebo když nám otevřeným oknem vhodil vítr na podušku stromový list (ve snu jsme oddělili květ od ratolesti) – upadáme v jakousi úplnost sochy. Měl jsem se po několika dnech probuditi neskonalým prostorem v osudu (snadže blízkost lásky doufá ve volné prostory žalu), nad jehož chvěním jiskřila jitřenka. Gemens. Nevím, úmysl kterých souhvězdí zpozdil čas této záře, ale on zde stál a rameno mého nevyřknutého slova neslo všechnu tíhu dechu. Miluji mramorová muka, která nevyzradí žádným svalem, čím bych je chápal tak, že si pomáhají. Pomlčme o tom... ----Měl bych vylíčiti to a ono, a přece: krom spontánního odporu k podobnému postulátu ústupné vědění mi zanechává všechna odepření. Trpěl, tvořil! A to je žezlo, ať po něm sahá, čili nic! Lze nám při noci jeho veršů, krom jeho pomocných úsilí a hrdinských muk, vzpomínati onoho množství let skrytého, zápasícího pohybu, kterým ledovec snáší dolů malý kámen. Měl v držení několik takových kamenů. Jeho obdiv, úcta a láska totiž patřily k činům prokresleným krví tak, že jsme ji v nich pouze tušili. Zdánlivě touha byla nákresem, uskutečnění ozdobou... Jeho pauzy ve verši i hlase! Buď jsi cítil: ticho a sladkost takových rozpaků připomíná člověku váhání květnové noci, s jakým přijímá poslední hodinu dubnového dne; nebo že číše se takto dělí trhlinou, aby si ponechala obě poloviny; nebo že sledoval vlnu obrazu, která by rozkolébala do našich zřítelnic umění 53

leknínů. (Mohl bych rozvíjeti dále, uvažovati o Gemensově žízni a leknínech, této zázračné odpovědi vody na jasné doušky žíznivého boha.) Ať štíhlá práce vnitřního ohně, ať dlouhý stonek jeho povahy, každý úkon rozvíjel po neskonalém plátku okvětním. I jeho písmo, interpunkce vyznačovaly se přesností. „Je to velmi důležité,“ říkával, „dlouho jsem chybně psal přílba s krátkým i. Kam bychom potom ve tkli chochol?“ Hovoříval málo o sobě. V řádu jeho prostoty a složitosti nalezl bys poznání, zeje mnoho tvářnosti ve výkladu o vlastní bezelstnosti a naivitě. Jen velké vnitřní světlo prozařuje někdy stinný sloh podoby. Skrýváme se často do rozboru své bytosti a jsme velice překvapeni, když bytost, zcela nedotčena, odhaluje náhle nás – a – co děsnějšího!: ona přihlíží f Dospíváme nakonec k víceméně hřmotným omluvám, které by rády přehlušily tiché vědomí žárlivých slabostí. Nedlouho potom, kdy mi četl jednu ze svých starších kompozic, ne nepodobných nuancím kruhů a barvám nuancí, vzniklým z kanutí vína nachového do vína zlatého, a kdy noční nebe, vrhajíc se v tajemství, rozbíjelo nad námi náhody hvězd (okolní temnoty obohacovaly se tak mocně plápolavými vzruchy a přeměnami, že se nám zdálo: unikají svým trváním) – došel mne úlomek březové kůry, kam Gemens vepsal pozdrav a pozvání. Nic snazšího než překročiti mez a mluvit o svobodě, a nic nesnadnějšího. Vydal jsem se na cestu, s bázní, aby má radost, kterou mu mám odevzdati, byla hodná přijetí. Hádanka této pouti zbavovala se postavy a výjevu. Dýchaje na hádanku sebe sama, poznával jsem, že je to zrcadlo ukazující nic za mnou a všechno přede mnou. Prostor odmaloval dvě tři lidské tváře, aby získal nepoděšeného místa pro svrchovanost věcí a zádumčivou vznešenost některých zvířat. Velká vůle mlčení, svou povahou vždy hudební, popřávala zpěvným křivkám, aby se lety ztrácely v ptácích: body! Po trudných měsících, nikoli v jakémsi sladkém povolování běd, ale příliš rychle vytržen stál jsem pojednou před krásou. Na svahu takového překvapení, ano zděšení, vyrážíme křik. Propast je hlubší, než jsme mysleli! ----„Servant sua pacta Dii!“* pravil Gemens, dokončuje výklad o jemné ruce výběru, jež může a má býti řízena silou nemilosrdnou v krátká zhuštění, jimž předcházelo dlouhé chutnání hořkosti a něhy. Výklad o Aristotelově: „básník ať usiluje, aby měl všechny části dokonalé,“ nebo „krása se zakládá na velikosti a spořádání“, „básně nemají buditi libovolnou rozkoš, ale tu, kterou jsme stanovili“... Zatímco jsem pozoroval, že jeho ústa se blížila k slovu

*

Bohové drží slovo. 54

jako plamen k zrnu kadidlovému, pokračoval: „Kolikrát zažehujeme jiskrami svých otázek odpověď jejich ticha tak prudce, že shoří, aniž ji zaslechneme! Nedokonalost našeho sebezapomenutí, sebeobětování činí nás podobnými milencům: tam, kde myslili, že mají, pociťují se pouhým propůjčováním, a též při nejhlubších oddáních což činí víc, než že si podávají ke čtení pouhý překlad své krve?... Skládáme zrcadla, jež obrážela hvězdy, strach z hlubiny, odmítnutý hvězdami (představte si jasný počet zrcadel svázaných do knihy!), a zveme milenku, tebe nebo někoho vzácně ztraceného v samotě přítomna či budoucnosti, aby nám, podvádějíce nebo podvedeni, potvrdili, že vidí víc než sebe, víc než plochu mrtvých značek, víc než nejasný spor chystaných značek s námitkami skvoucí, oslnivě odpírající plochy...“ „Popatřte!“ přerušil se, ukazuje z okna. „Zpravidla zapadající slunce prodlužuje a vzdaluje od sebe krajinu, ale zde se krajina pojednou jaksi kupí a v útoku zatlačuje slunce, takže po chvíli není slunce ani krajiny. Kde tedy jsme a čím se tak obratně utvrzujeme, že netrváme než zdáním? A porovnávajíce sebe se zdáním, zda zděšeni nezvedneme kupříkladu ruku do slunce, položíme ji na sebe, na stůl či sklenici, na psa, a mžikáme víčky? A přece nečiníme víc, než že se zdání dotýkáme. Kdo zahání sebe dál, kdo zachytiv žár livý útěk Boha, dere se nitrem jeho moci jako kovová žíla uznaná čistým zvučením vesmíru? Kdo, u vytržení, neskládá potřebu stavěti tvář své modlitby před zrcadlo svých snah a úsilí? Jen hrdina! Tak Samson – – –“ Vlahé temno, ono, které se opět vrátí do stříbrného nádobí, vystupovalo lehce nad skříněmi a knihovnou. V pozadí, daleko za Věznou, přáním perel zdála se obloha hloubiti v mušli. Sklonili jsme se k pohárům, jichž tvar mne opájel dojmem, že piji jižní pocit krve z přivírající se, chladné, křišťálové rány. Níže, v údolí, třebaže vanul větřík, nádherné čelo jezera zakazovalo si vrásky. Na mou prosbu přinesl Gemens ze sousedního pokoje jeden z útlých svazků, práci z doby „Fontány“, jak říkal. Četl. Jeho hlas, podivuhodně počínaný a nesený analogiemi doznívání, plynul tak něžně a pevně, žes nebyl podveden přílišným jasem obsahové růže o krásný tvar jejích plamenů. Křehká pauza (myšlenka chvěla se ve větě, duše jejího těla), za níž položil ruku na stůl (zřím dodnes její odraz, nesený jemně čínským pokostem), vyvolala ve mně, jako už tolikrát!, čarující oči slov pod bělostným víčkem stránky. Ocital jsem se, ztracen tichem a nalézán hudbou, ve slastných poutech, v jakémsi kruhu, jenž odpouští prstenu, že se nešíří. Rděl jsem se před tímto mužem samoty, odříkání a nekonečně subtilního a krutého denního studia. Nechápal jsem v hustotě odporu a úsilí svou tvář. Neboť stud odmítá zrcadlo, i kdyby to bylo zrcadlo bázně... Zatím vítr nasadil štětcem stromu pohybovou temnomodř nebi slabě 55

zelenavému a v dálce se zavíral štěkot psů jako brána. Všechno se vracelo tam, kde i pták se poznává jako svah. Lůna počala rozkládati světlo svého slova najedná ze svých démantových slabik. Po večeři jsme vyšli ven, zahradou, kde kolem kropicí konve, včera tam zapomenuté, ovíjel se již útlý svlačec. „Hádáme těžkou prací, aniž smíme projevovati únavou; hádáme vždy.“ Stáli jsme právě na libém místě zvýšeného údolí. Vánek, hnětený sluchem lesních zvířat, kladl do trav velké jakési torzo plachosti. Náhoda klesajících mlh vzněcovala nahoře hroty skal do stříbrného počtu bezpočtu. A pozoruje tuto jakoby přástvu, děl tiše: „Ano, vždy ještě nám zůstává několik hedvábných vláken, která celou svou úlisnou délkou nás přivádějí zpět k svému počátku, ke gobelínu našeho díla, jež neskončíme snad právě pro četná náhlá ukončení, nemohoucnosti; neboť umělecké tvoření nás zavádí do pustých míst, jež mu přejí, a my to, žel, zpozorujeme. Pomáháme si zanecháváním, opouštěním, a vracíme se. Ale věc, cit, bytost již není taková, buď sama, nebo v nás samých; i počínáme znovu. Úkony, plné samovolně nebo úmyslně vzniklých okras, zkušeností, zklamání atd., nutí nás někdy ani nezanechávati, ani se nevracet, vidíme zcela jasně, znehybňujeme a jenom nebezpečí nicoty oslní nás tak, že kupříkladu zvedneme k očím dlaň (vy mi rozumíte) a – jsme zachráněni: k novým bolestem, odvaze, přitažlivosti a odporu, k návyku. – Ano, přástva takového koberce, gobelinu! Pokoušíme se obnovit pocit právě přerušený nepatrností, zvukem, přesmyknutím zámlky (možná že jsme nečekali než právě na nějakou překážku; snad aby lišaj uhasil světlo ještě velké svíce) a – byť nacházíme osnovu v témž pořádku, právě oné nitky tam není. Nalezneme ji: při pohledu na vonné klenby růže, ve vzpomínce na vodopád, při zaskřípění dveří, při složení motýlích křídel. Ale kdy? – – – Znáte ty proměnlivé taneční prchavosti chvil, kdy se dovoláváme sebe samých spíše jako úkladu než ochrany; kdy pro rafinovaného prostoduchost bude necitelnou vyzývavostí, zdrojem pochyb; kdy nejsme než vůlí lásky býti jí ještě (teprve po letech jeví se nám tento podvod snesitelný k přiznání); kdy kořeny rozčarování živíme půdou zřejmosti; kdy dálkami v soucitu přibližujeme si prostotu. Každý zkušební kámen je černý a lučavka palčivá.“ „Dílo! Nezřídka opravný tah tam pochybuje o nedokonalosti linie původní a zhusta pochybujeme nad opravným tahem... Jsou tváře idejí. Jsou odlitky. Jsou masky. Jsou harmonické, jsou melodické masky... Jsou verše počínané rozpaky, jež přemáháme tím, že vkládáme do jejich krásných a jak často mrtvých rukou meč. Neboť neobracejí se všechna naše, a právě nejsubtilnější úsilí proti nám, že nevím, jakou silou a jakou slabostí lámeme jejich hroty jakoby těsně před zasažením? Jsou básně podobné pythijskému přiklánění nad vůni tajemství a končívající nákresem odchylky; jsou básně, v nichž všechno ztracené jako by 56

bylo klenbou, tak strašlivě se tím ozývají; jsou verše, jež ztrácíme na cestě, abychom poznali, kudy se vrátit – kudy se vrátit nesmíme; jsou skladby, v nichž zmlkající části nikterak nám nezaručují hovor celku, ba ani mlčení celku. Jsou díla jako děti v bájích, děti odkládané tajemnými matkami a ještě záhadnějšími laněmi odkojované. A nevěřící Tomáš každého verše připravovaného přichází a dotýká se, aby se přesvědčil, zda rána myšlenky na citu a citu na myšlence je formou opravdu hlubokou. A zdali teče krev! – Co za účin byla by krutost, která by se omlouvala?...“ Za chůze podél jezera uvažoval jsem o poctách, které tento duch odmítal, čerpaje z pýchy skromnost a z hrdosti samotu. Nepochyboval jsem, že ani nevěda, věnčí se sám, když listy víček rozvíjejí průsvitnou růži spánku. A pak: trval v přesvědčení, že závislost na hranicích vítězství láme se vždy sama nespokojeností z něho (nebo únavou). Že každý pohled na velkolepé jsoucí paláce činí si zřícení víčky, aby pod nimi přemýšlel o stavbách skutečnějších. Ten, kdo již váže květiny, ještě je trhá. To nebyla pouze znalost a touha, které jej přepadávaly měsíci, roky a snad i mimočasem velkých úzkostí, pod jejichž vládou neunikal pocitu, že se v jeho povaze nahrazuje lyra s pochodní a že v něm splývání obou stíní odpověď, zda slouží hadu nebo záři! Nicméně mohl odsouditi sama sebe a já ctil jeho velikost ––– Stanuli jsme. Bylo mi, jako by duch spouštěl do duše skály, aby se srdce rozléhalo tím silněji! Nedaleko nás dva stromy přemlouvaly v sladké šumění tichý úmysl louky. Překvapující analogií stály vlast ně proti nám. Vzduch chvěl se rozdílem jejich pňů. A nad nimi jiskřící pel nebes oplodňoval naše dohady. Upíraje tam vzhůru moudrou smiřující smrtelnost svých očí a klada ruku na mé rámě, pravil Gemens co nejtišeji: „Báječné vzdálenosti našeho vyhnanství činí je hvězdami, oblačna zakazuje zastírají. A přece konáme pokusy s křídly a čekáme nepochopitelně, až se vyjasní – – – “ [Když jsem četl několika milým tuto studii o Gemensovi, psanou jeho přítelem, přítelem mé paměti, touhy, bolestí a vlivů (takto cesta, jen jediná v předchůdci, pokračuje v nás, ač je to už dávno rozcestí), nečekal jsem než na nějaké přerušení. Přepadnouti déšť obrazů krásným klenutím, kam se uchýlím, hledě, jak jejich krůpěje tříští své jiskry o listy stránek! Zhlížel jsem se příliš v tomto dílku. Nejinak žena, zahnaná vlnou zrcadla, vystupuje skoro pevně na 57

břeh své úlohy. Nějaký ornament tedy do těchto přímek! Požádav o víno, předstíral jsem ukončení. Leč pohlédnuv na trpělivé účastníky tohoto večera, zahlédl jsem jejich nedůvěru i k pouhé pauze jako světlo. Zdálo se, že tu nejsou pro ozvěnu všeho toho, co jsem v nich vzbuzoval. Připomínali mi spíše hluboký a čistě chápající prostor, v němž se ztrácelo mé volání. Skrývá v sobě všechnu něžnou těžkost, umění zpřetrhnouti vlákno pavučiny. Můžeme, kde nesmíme. Musíme, kde nemůžeme! Žádán znovu a znovu tímto slavnostním horizontem duší, očí a rtů, rozhodl jsem se pokračovat.] Jsou hlubiny srdcí, do nichž jako by se pohroužil sám anděl. Tak vábnými je shledal; s tak velkou úzkostí pozorujeme vysoké čeření jejich osudů. Ale – – – – – – – – – – – – – – – – –––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

58

Lemuria

59

Věděl, že má jíti dál tou úzkou cestou, ale tato cesta, velmi pustá a bez pirámů, byla náhle věnčena kvetoucími stromy, o kterých mu nic neřekli. Rázem nastalo krátké spojení meditace a potemněly ony stále a stále nové a neúprosné vnitřní detaily, které jako by dokazovaly, že i naše duše zavedla ve svých jeskyních elektrické světlo. Nezřejmá, ale souběžná, hlášená, ale neslyšená námitka, jistý bod, jistý souhrn ukončující (nikoli beztrestně) perspektivu sebedůvěry, vše to, co v dohadech, že zbloudil, zesilovalo připouštění v jistotu, vše to, co bylo pouze nepravdou a k čemu vždy ještě bylo možné připojovat lež, ostrý stav diamantu, chlácholený vláčným hermelínem, překonání výčitek, které svolují k podlehnutí, točitý rozvoj předzvěstí, bližší údaje o prohře, vše to, čím zaměstnával důvěřivou úzkost, totiž tisíci dohady a bledou důležitostí domněnek, donucujících pozornost k souhlasu, – vše to byla nyní skála, shrnutá hrubou formou za závoj těchto ovocných pauz, lomených čar a světel, nikoliv ostrých (teoretická znalost jejich výběru byla taková). Minulost nějaké větve, ozářená soudobým poupětem, zároveň s celou korunou mandloně,, nesenou znetvořeným svícnem,... trvaly zde, zažehnuty všemi odstíny tepla v jakousi vůni drog, která jitří záhrobí halucinace. Ale třešně, jabloně a hrušně tohoto prudkého jara vyvrcholily už kvetoucí meškání: zde v kuželovitý email úsměvu, tam v pentli, vlající z nedokonale uzavřeného velária, jinde v tóny, vzbouzené nikoliv dotknutím, nýbrž vzlétnutím včel, které se hloučí v obláčky a pohybují se mezí bohy a zásobami. Nikdy nevíme, jaký stav sevřel nebo uvolnil toho, kdo přistupuje k četbě; jaký křišťál blahého soustředění, jaký temný kámen rozjímání položí na stránku, a to tak, že před ním zůstane déle rozevřena; jaký dech chudoby, hodnotící a tříbivé pozornosti, omrzelosti nebo vzrušení naopak stránky rozvane. Podobný dech, dech náhle vzrušeného odpoledne – vítr – zadul do kvetoucích stromů úvodu, jako by chtěl ochudit bohatství jejich krásy a poznat tak její sílu nebo slabost. Zbloudivší poutník slyší, kterak tam, kde květ ticha se setkává s pylovou zacházkou, každý lístek, každý lupínek se mlčelivě loučí, a byť tká pád, je to on, který v nahé úloze vzduchu učí vítr rouchu. Pro poutníka je to začarování: proude, vlno, čím vzniklé? Z převržení poháru, nebo z přeplnění? Bylo třeba násilí, nedbalosti, či štědrosti? Ale mne zde v noci zajímá především on... Když jsem si – hledě na stromy – řekl: jaké brutality bylo možná užito k těmto něžným stavbám, myslil jsem už vlastně jej. Překvapil 60

mne. Rozněcuje touhu se zvídavostí v jakési hoření osvětlení, pod kterým on zajisté žije (ó pitevní drobnohlede ducha), ale tmím se tu zároveň jako dno propasti mezi podobami nás dvou a čekám, až tam spadneme. Vím o něm tak málo, že ho chápu jako živoucího, když všechno žije a posvěcuje nebo znesvěcuje se svou protivou; jako oslněného, že má a postrádá zároveň; jako ostrůvek v obraznosti, který z ní činí moře; jako loutku, vstoupivší mezi ne a pomíjejícnost a bránící sloučení; jako otázku: kam až se bere z tělesnosti ten, kdo u vytržení ducha a zachytiv jeho šíp zachytil luk těla... Ale dosažení je tak ostré, že nás odděluje od dosaženého plynulým prostorem, jejž si vynucuje přízrak, strašidlo. ----Jsme na Acheronu... Někdo zde ulamuje Charónovi kormidlo... Budeme bloudit, když jsme se bránili těkání... A budeme bloudit v těkání, když přece stále nějaká chiméra nás odvolává k sobě, aby nás volala k místu, jež jsme právě opustili... Pokračuji. Stejně jako se pomáhalo nesení něčeho příliš hádankovitého, těžkého, prostě tím, že se ruka podepřela sloupem a mnohonásobnost myšlenky rukou, podpírající čelo, – poutník (dosud před stromy, jak vidím) se rozhoduje, dává klesat své paži k odloženému tlumoku a vykročí směrem k Věžné. Je to polorozbořené stavení, skryté – řekněme – v šumícím listoví genealogického stromu pánů z Wistfula, stavení, které, jak ráda věří má hra klamu s proviněním smíchu, bylo tomu druhému nabídnuto k obývání. Lze už spatřit severní hranu a vížku. Tam, za nocí, studijní lampa, šijící na stránky rusé násilí, bude maličko stažena a rostoucí práce kruhu ponechá jiným, aby řemen řeky hnal kola jejich týdnů. Lsti úniků hledají spoluviníka a ten cestu k dokázání jejich pravd a pomyslnou odměnu. A není dosti odměňován tím, že se už obklopuje samotou a hradebnou zdí? Pamatuje, aby na několika místech byla jen zdánlivě silná. Tudy vyrazí nebo bude napaden... Ostatní mi splývá v celek, bez rozeznávání jednotlivin... Táži se ještě, zda jsem toho nedosáhl jedině proto, že trpím dalekozrakostí? A mysle na toho jsoucníka, který byl už asi uvítán a stoupá po schodech, mohl bych si odpověděti: jsem sice zde, ale je to tak daleko, že si odtamtud pošlu několik dopisů:

61

I

Dopisy Maximovy

62

D. I Jen jsem si uložil oprávněné zavazadlo a nejnutnější věci, a už mi klíčnice (učiněná baba Jaga jettatury) odevzdala tvůj lístek, který přeje. „Máte tu kartu,“ povídá, a řekla to tak prorocky, že mi připomenula věštný hlas otrhaného kolportéra, který – ač ještě nebylo nic jisto – volal před lety u Masarykova nádraží: „Amundsen navždy ztracen!...“ To potom říkáváme: není možná!, a jak už žijeme v jakémsi ustavičném zamáloučinění, koupíme si ty noviny nebo dáme peníz té klíčnici. Co není rozbitou cestou, je odpočinkem cestářovým. Píšu proto až dnes... A nejen proto! Víš, že jsem vždy znedůvěřil a že mi vždycky bylo naproti, když někdo ohlašoval a sliboval: bude to cosi neobyčejného, sama novost etc. Jako by se tím zlehčovala vzácnost, vytvořená tím, co překonává naše očekávání... Vyčkával jsem a podroboval později, jak mi nutno, sebe a všechno zkoušce. Nebylo to snadné. Posledním rokem, tím těsným rokem neprošel mi ani jeden zářivý den. Viděls je, jak obcházely. Minulost mi vycházela vstříc a já couval do budoucnosti, přičemž jsem zapomněl na skleníková prkna a všechny jemnější druhy pomrzly. Jak by potom potlačovaná úzkost neměla někde hromadit svou esenci? Co jsem vlastně měl? Proč jsem si zakázal předchody hudebních momentů v dramatický účin? Snad proto, že okraje kozlí kůže určují místo pro hrozny tanců, drcené v drama vinným lisem paty šíleného boha? Co jsem vlastně dělal? Potlačoval úzkost, a ta hromadí někde, svou esenci..., která po několika týdnech zdejšího potácivého sebepřemáhání počala plnit svobodně-jedovatou vůní to, čemu říkám: schodiště, sloupy, vázání kleneb v čistém oběhu stavebné krve. Dnes se toho dotýkám suchou vzpomínkou duše, která zapomněla žasnout. Ale tehdy! Jaký tlak, abys došel k poznání, že každá citová obnova je obnovou tragickou! Jaký tlak, abys došel k poznání, že nemůže opájet to, co nebylo lisováno! Než třebaže zde tedy nebylo možno mluvit o nějakém vzletu, protože šlo zatím o jeho opak, pochopil jsem, čím je letci fetiš. Nemyslím jen vůli a pověrčivost. Objevil jsem vztah mezi rozjímáním a ironií, což je už vlastně zbrojení. Byl jsem pokoušen. Ale pokušení vyzradilo své dvě síly: bylo také výmluvné. Výmluvné pokušení předalo ti už část svých zbraní. Trpělivostí a úsilím přinutil jsem to, co nepřivyklo zemi, nebylo z výšin ani z propastí, co bylo odnikud, k prožití tohoto: a) čím skutečnější všednost, tím pravdivější, ba tím tajemnější je lež konečnosti; b) neexistují divy, jež nevytryskly ze samé podstaty a smyslu slova osvobodivý.

63

Neříkám, že jsem zachráněn (v jemnosti závojů je síla srdce stejně jako v jeho čistotě, tajemství a pošetilosti). Netvrdím, že vládnu jistotou (žádná jistota není beztrestná). Ale nemýlím se již. Rozuměj: nespokojenost ducha je jeho jedinou neomylností. Co jsem mohl než prchnout z dlažebních rojů, když dokonce i posledního dne deštník nějaké hlučné ženy (jiskry oblečené v kouř slovníku) neodpustil stromořadí ani předposlední chvějící se list? Viděl jsem ji, jak do toho lupenu tříská; dráždil ji. Bylo to tak rychlé, že se tomu dalo jen ujet. Čas jako by stál, předpokládaje, ale já mohl jen jít. Tomu se říká: nemít na tramvaj. Ostatně... Bál jsem se, že zde naleznu dobře střižený park. Nuže, ne! Uzlovitá, velebná štěpnice kolem dokolečka, v stotichém sestupování k řece a k drsné plahočině. Když jsem se ptal na stáří jedné jabloně, řekli mi: „Počkejte..., můj prachdědeček se narodil v roce...“ A v rozevřené prudkosti upamatování vypučelo určení věku. Jen taktak, že jsem se nevyptával dál na celý rod. Vrstev v paměti stejně jako vrstev prachu v knihovnách je tolik, že dělají z člověka historika, z historika geologa a ze všech chvíli, kdy se přivolávají falešní svědkové. Budeš-li jedenkráte psát svůj životopis (protože je snad někde v minulosti nějaká neprostupná stěna jako překážka, k níž se valí pomíjejícnost námi utišená a musí se, vzbouřena nárazem, vrátit v nás, abychom ji lhali), nazvi jej bajkou. Moto: Slyšeli jsme tolik upřímností, že začneme mluvit o sobě. – Ze strany druhé ovšem všechno to, co schraňovalo přelévaný poklad krve k vykoupení hluboko uvězněné myšlenky, bývá jí, jakmile vzešla, pyšně popřeno, zahnáno. Rád bych, abys jednou oslavil něžnou, úzkostlivou, hrdou a blednoucí píli oněch skoro neznámých činitelů – – – Topol mává stále touž větví. Je to levičák. Stranou stojí pustý dům, který, obýván tisícem myší, podobá se strašidelnému domu Maud Slyeové, která by zanechala bádání o rakovině a opustila jeho poschodí. Třebaže tu není co dělat, jsou zde zahradníci dva. Ten jeden tedy navíc, jako vodovod v domě, který má svou studnu. A dál, a dál? Smutková stvořidla takového: den za dnem, můj milý!... Dohaduji se... Ale takový dohad je opálem a mate tím víc, čím blíž jej protínáme světly. Je však stejně pravda, že si nikterak neulehčíme, vnoříme-li jej – jako nějaký batymetr – do temnot nitra: jemné a bolestné čeření je jeho stejnou silou a jen jiným jménem: nejistota. Neexistuje tam jako stav ztráty jakékoliv obnovy, udržovaný latentním chaosem, kde směr je svobodou a cíl odporem? Špatné počasí výkyvů zoufalství! Podobný chaos, zdá mi se, bývá nabízen hříšnosti, setkala-li se s mravoukou. A co víc: tato nerovnost je vnucována jako měřidlo úsudku. Rez neujde železu.

64

Ale co teď? Pomačkat trochu šat této dokonalosti v plození nicoty? Hrst koukolu do klasů tak plných? A durman tam, kde rostou jen hluchavky? K tomu postačí spánek. Spánek přece plný kazů, neboť se vždy opět musíme probuditi, rozhrnout bezhlasý průběh stínů a trhat lehce nepozornost k bdění zdvíhajícím se kolenem, unikavou nedůvěřivostí oka...! Není něčím tak skutečným, že je to třeba předstírat? Kdyby člověk dovedl a mohl pokračovat v kterémkoli snu, probudil by se dřív. Ale kdyby v něm neustal odvíjeti pásmo nějaké představové rapsodie, shledal by, že i hudebníci už odešli... Než dost, zaplétám se, matu. Všechno vyzařuje, jen když skličuje, a vyzařuje kruh, v kterém se bloudí. Jsou ostatně velmi vážná ultimáta, která nezasluhují našeho rozhodnutí. (O fatalismu atd.) Bytost provázená vzpomínkou, vzpomínka provázená lodí, loď provázená delfínem, delfín provázený plynulostí atd. ...Vídáš někdy Tessunu? Obrazím si ji jednou z těch radostí, které tam dole v nitru nás uvíjejí trnově utkvělý věnec a kladou jej na hlavu myšlenky, která (cítíš to?) je neklidná. A přece: blaho! blaho mocně mimojsoucí strhává mne tak k sobě, že bolest, zvedající se jako určení hranic a okrajů, je nesmyslná... Svítá. Blíží se okamžik, kdy se lehko vysmekne střevíček pro-tančený měsíčným svitem. Kdo by si kdy pomyslil, že může sklouznout po slzách jako nějaký hydroglisér! P. S. Zmiňuješ se o práci, kterou mám stůj co stůj dokončit. Já, kterému dalo takovou práci napsat tenhle ubohý dopis? Staré poznámky nemohu ani vidět a cítím odpor k tomu, dělat si nové. Odpor tím větší, že písmo s jeho čárkami, středníky, vykřičníky a tečkami jeví se mi jako první bacily nepaměti pod drobnohledem boha Theutha.

D. III List z patnáctého června se asi ztratil, nehorši se tedy na mne. Byl ostatně příliš – a to je skoro vše. Kreslil jsem v něm cosi, ale zářivý okraj obrazu v hráni objevil propast a svrhl tam pero; tím líp! A všechno pokračuje. To proto, že obraznost svírá proměny, duch neuzavírá a introspekce, zvyklá vnitřním horám a silným paprskům, jež vysílá těžkomyslnost, žasne nad světélkováním nějakého věčného jezírka slz. Pokud se tvých výtek týče, mohu sem vepsat několik řádek z G. de Nervala, aby mluvily za mne: „Lidé, domnívající se, že teď jsem už úplně zdráv, stávali se neskromnějšími, a protože jsem se zřekl lži, býval jsem lidmi, kteří se nebáli využívat toho, usvědčován z nesprávností. Spousta náprav, jež jsem měl dělat, drtila mě pro mou bezmocnost. Politické 65

události nepřímo zavinovaly jak mé soužení, tak to, že mě olupovaly o možnost uspořádat své věci...“ Ale i jinak, proč útočíš ujasněnými rozměry kázně na můj bezpřízvučný obzor, který zatím svoluje ke všem cestám; na nepřetržitost, která smazávajíc počet, ničí rozhodnutí? Čím subtilnější, tím tvrději vyzýváš... Kdo se hájí, nutně je slabší, říká někde Andokides. Ano, zavázal jsem se vyplnit to i ono. Obávám se však, že nikdy nerozpletu tento uzel, sebe. Paměť předsevzetí mi přisunuje zrcadlo. Nepoznávám se v něm. Žádáš, abych podstupoval tresty bez soudů, abych vyplňoval ostrost nesčíslných vykřičníků, slouže třeskutým proporcím fixních idejí... Nicméně kterýkoli vykřičník lze ovinout otázkou, kterákoli, ať nevímjak pevná opora se může proměnit v hada. Uprositelný Apollón slul také Loxias. Samy děje a záznamy tvých dějů se obloučně províjejí. V žádné báji, v žádných dějinách jsem nenalezl přímku. Jedině pauzy v nich mi vysvětlují náhlé oštěpy, jako by vše končilo hrotem a počínalo jeho ostrostí, stejně jako tvrdošíjná koncentrace vystupňuje se v hrot, kterým pociťujeme vábivou opuštěnost nicoty, hrot, který dovoluje, a člověk si zakazuje... Proč rovnáš skvělý závit dobrodružství? Dávno již jím není. Otrhal jsem listnaté mistrovství pestrých parabol a uzavřel se prostými oblouky samoty, která nezná výmluv a upozorňuje dosti pohrdavě třebas na to, že stačí déšť, aby účast na demonstračních průvodech byla hodně malá. Co v takové samotě mohu nyní (obviňuje-li se rána, že netryská v proud krve, ale že se dělí v krůpěje, pak se hojí nebo zasažený umírá), toť nikoli, že se snad upřeně zavíjím a hermeticky zapřádám, nýbrž že usiluji o naprosto nutnou izolaci. A isola, toť ostrov. Ostrov urputnosti, ostrov posedlosti... Budu křížit slova... Žasna jako každý druhý při pohledu na hvězdná nebesa, chápu, že jsou to naše disharmonické shluky citovosti před jejich hudebním sdílením znalostí nekonečna, a domnívám se, že jedině přehnané zdání našeho života jej někdy hluboce oživuje. Dostávám se tím i ke smyslu slov: půjčka, lhůta, prozatím. To vzbouzí hrůzu nebo čistý elán. Kamenuje nadpřirozeno, kdo se v srdci hrozí tvrdě. Tehdy se mi zdává, že ať už je to pořádání a řešení vztahů mezi úsilím a překážkami, ba úsilí samo, duch, vůle, nejistota, nezdar, přechody, rozpaky, krajnosti, nemožnost, zemětřesení nebes, – že slovem: zoufalství nabízí harmonie. Je to možná tvůrčí břeh každého z nás. Skok s (z) něho bývá smrtící. A svoluje-li k svobodě, pak je jí třeba rozumět jako nejširší úzkosti, v níž se pohybuješ, jednáš, sníš, sám, sám, dramatická rozloha mezi nevyhnutelným a nepředvídaným, ba zázračným, kde skloňování času a časování míst nemá smyslu, ale užívá se jich, protože se připouští, že jde jen a jen o smrtelníka. „Pročež se nediv, je-li cesta dlouhá, vždyť tou oklikou jest jíti kvůli věcem důležitým, a nejsou ony takové, jak ty na ně pohlížíš,“ abych užil slov Sokratových. 66

Smiř se tedy se mnou jako s jakousi proměnou, zbarvenou iluzí objevu v to, co nenalézáš. Nevím, tušení jaké zimy mne stahuje do kořání. Ztrácím, nebo jsem ztrácený. Ztrácený dopředu? Vůle k životu, namítne se mi. Ujasňuji si, že kdybych snížil ji, nesnížil bych osud. Přehlédl by mne prostě. Zajisté. Ale ať jiní uvolňují to a to... tím, co jim stojí v cestě. Dojdou ke svému portrétu! Ať u jiných je tomu tak jako s otáčecími dveřmi kaváren, kde je člověk nucen do kruhu, a přece vyjde přímo. Dojdou ke svému „charakteru“ ... Já se pokusím promeškávat co nejméně možnosti velkého těžkého trvání každé opony. Pokusím se, i za cenu vynucení, obhájit právo na postavu chvění před závěsem očekávání, které, vysláno pamětí, má zákaz v budoucnu. Nyní váhá. Není klamná tato hodina, je domnělá. Řeknu to jinak: hledá se maska, za kterou odstoupil demiurg,... a ona je všude. Jeho ideální úmysl tedy nutně trvá. A je právě toto pro umělce oním „z ničeho něco“ nebo „z božství tvar“? Ať tak či onak, obé ho drtí zkušeností, že, běda: prodigia, prodige nemají nic společného s prodigue... Ale jakou nadějí bych řídil dále tuto úvahu? I neslepá naděje i nejčistší uhádnutí vyhrává znovu hada, znaveného do třpytu otázky, která je svědkem a zvěstovatelem pravýznamů a sama sobě dávným výrokem, hledajícím ústa, která jej pronesla. A říkám-li si zároveň: kdo neobětuje, spolumlč, neboť mlčení obětuje stále,... pak se osměluji doufat, že jsem se přiblížil k žasnutí. * V čemž mi nezabrání fakt, že jedině nemoc nebo neštěstí porušují všeobecnou lhostejnost, která se potom modlí nebo rouhá a vytváří si tím oblaka. Bohové se tam scházejí. ––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Vrátil jsem se právě z toulky po zdejších lukách a polních cestách, ještě pln pohnutí štíhle čeřeného předvídanými chrástavci. A zrovna teď jsem vložil do vázy myšlenou kytici. Květiny! Přemýšlel jsem, není-li vůně a klenotnická práce jejich hájením, tou nejněžnější zbraní. Ale řeklo se: vábení, a bývají utrženy. A že jejich přesahující důvěra pomáhá planoucímu vztahu mezi úzkou nejistotou milenců. A milenci? Kdežto příliš odůvodněné pozadí nás činí nápadnými, je tolik oslnivého světla v nich, že se stínují city a myšlenkami nepřítomnosti, aby byli vůbec spatřitelni... Jsou o nich romány. Ty nejlepší mluví o strachu, který chce být jemně živen a nošen v našich temnotách. Neboť on se skutečně rodí. A zrozen jednou – míním strach z nepojatelného – bude, je-li slabší: pronikat; je-li silnější: objímat. Přirovnávají také srdce k nějakému vzácnému květu, který, přesazen ze slunečná pod niternou oblohu našich temnot, zůstává téměř neustále plaše uzavřen. A že láskou tušená věčnost, promítána na půjčený

*

K žasnutí, hnanému po samu krajnost tajemství. (Panenství z neprostupnosti. Panenství z prostupnosti.) 67

zevnějšek, jeví se jako vědomí času – a vědomí času jako tragická zápletka a (jen u silných) jako tíhnutí k božskému celku zdánlivou neslučitelností zdejších jednotlivin. Ale zajímá mne více pohnutka než průběh, víc ono těžké naléhání, jak zachytit pramen, jádro niterného stavu sobě nepodobných paprsků, a to v jeho ryzosti. Kterak si to ulehčit, než že bych jej rozvedl v přizpůsobivou, a tedy nečistou pestrost okolí? Než že bych halil umělými závoji neprojevované záliby a vášně, abych je v nejméně očekávaném okamžiku strhl a uvedl čtoucího před klinická pátrání nebo před poetické postoje. S příliš zdůrazňovanými mukami je tomu jako s pomeranči na trhu: nabízejí se, a na důkaz, že jsou opravdu krvavé, bývají do poloviny oloupány. Ale to by byl příběh, popis, líčení, žánr, vzlet, strojení úkladů do nevímjakých kostýmů, okázalost, tajnůstkářství s příslušným rozšněrováváním živůtků, krátce: hrnečku, vař! – stolečku, prostři se! A nechci! A nepamatuji se už! A proto vyčkávám onu chvíli, která by mi alespoň naznačila, proč žádný básník tady na světě nedozpívá. Činí milenec jinak? Jen potud, že vyčkává neuvědoměle záchvěvy múzické substance a tato jistou brutalitu, úvaha o které by nás možná zavedla k entropii v lásce . . . Ne on, to já bych musil vyoperovat ze slova láska všechny epochy, jež ho užívaly. Ne on, to já bych zjemňoval v ohybu přemlouvání všechny vrácené, a tedy znepokojené pohledy, a tím je také ostřil; ne on, to já bych upotřebil tolik, co pokazil; to já bych je oba vehnal do věty: Instinkt hněte dobře nebo špatně svou hlínu –, zatímco oni ji už ochutnali, odňali rose třpyt, pobořili vybídnutí květinových odporů a přetápějí rozkoš, dokud nevyrazí pojistným ventilem smrti. Jsou tak zemí, že jen virtuelní zbytek pohledu jim zbývá na nebe. A tento zbytek by možná objevil asteroidu, kdyby o to stál nebo kdyby věděl, co brání duchu poznávat přítomnost. Poznámka: – nebo mám snad chápat květiny jako nádherné rozčarování vzájemnosti mezi duší a tělem? Vysvětlil bych si tím větu: „Osiris je bůh vegetace; s tím souvisí také jeho vláda v podsvětí.“

D. IV Jsem to dnes skutečně já, který je silnější tebe? Já, který si přece přál být přehlédnut a zaměstnán, jako je zaměstnána třebas kukuřice, sázená mezi ušlechtilejší révu? Nepoznávám tě dost dobře v touze po viditelnosti toho, že něčí porozumění je porozuměním nás, tím, že 68

přikývne nebo okrouhle zúží tvář v kužel, jehož hladkost odmítá vše krom záře, kterou na ni vrhneme... Jsi svévolný, nebo uvažuješ? Cítím však zároveň velmi dobře, že nejpomalejší slova, která jsi odevzdal telegrafnímu úřadu,

nejsou

z

lichotivých

nížin

domněnky.

Pochopil

jsem,

že

stupňováním

pravděpodobností stupňují se také kontradikce, a ironie zdvíhá ruku, ukazuje a jmenuje – tím umíněněji, čím vášnivěji jsi vhodil v duchovní oheň světskou tvářnost, ne ke zničení, ale k přetavení. Avšak i když tím dospívám k jakési causae cognitio, přece jen nemám dosti vědomostí, ba ani ne předběžných, abych ti mohl být pomočen. Než tolik mohu: 1. Schválit tvé obavy, aby nutnost popírat nepopřela samu sebe. 2. Upozornit tě, abys šetřil přídavnými jmény a operoval pozorněji a užíval vzácněji významu slov: každý, všechno etc.; to jsou místa v řeči tak pustá, že by se na ně měla navésti prsť.

3. Abys neváhal postupovat v detailech.

Má-li či nemá-li nějaká prastará socha slzní kanálek, rozhodne, běda, o jejím zatřídění v tu či onu dynastii. 4. A konečně, abys nějak označil ta nejmocnější a nejslabší z létavých slov a vypustil je. Vrátí se? Nevrátí se? Přidruží se k jiným? Kam dolétnou? Budou nalezena? A kde?... Takový pokus by nemusil být tak docela nivečný. Není dojemné, že by si Jammes přál, aby slovo orphelin odvozovalo svou etymologií od Orfea? – – – Sedím zde, tma pokoje přistupuje k svítání, trhá se o okno a uklidňující poloměr pohledu se ještě velmi něžně obléká v chvění z bolesti lůny... Člověk je neustále v rozporech se sebou samým a jen málokdy nalézá nějaké chladnokrevné třetí já (souhrn principů nebo semidea?), které by zde těžilo, poučovalo se a snad se i vysmívalo. Skoro bych řekl – a tohle jen s výhradou –, že bych rád napsal tomu třetímu, vyzýval jej, neboť mne dráždí jeho ret šetřený zneklidnělou obezřetností... Za celou noc mám před sebou sotva pět vět se slovy drobenými nevímjakým ptákům za velikého mrazu stránky... a něco ve mně se rozhoduje mezi skutkem a činem jako mezi chybou a vinou, zatímco se tělo cítí obelháno nějakou mentální pravdou. Ale tam venku! Stačí, aby to, čím ses při vzájemném působení nitra a smyslů domáhal tajemnější symetrie, a tedy jakéhosi bohoslužebného úkonu, bylo účastí pohledu na prostém svítání vysvobozeno z prosby tím, že tě okouzlilo do sebezapomenutí...! Neviditelná souvislosti dění, která se lišíš v sobě samé a tím se obnovuješ, – střásej, střásej ještě do svých melodických temnot čisté dojetí z ptačího vzlyk-nutí! V široce blednoucí síle noci, vy, vzdušné kořínky obrazů, spolehlé: nač? – i my cítíme, že ani země není naše, a přece jsme téměř bez úzkosti, jako bychom měli svůj oceán... Světlý postupe klidu, který jemně přemlouváš, jsem to já, sebou nelítostně zpodobený až k nedůvěře v sladkost života?... Sám!... Žádná nezbytnost nekreslí se tak prostorově, svobodně, smáčejíc počátek své linie v míře od69

loučenosti, při růžích zavřených ještě na klíč vůně, při rovině tíhy, kde skřivan doufá mezi hroudou a hroudou, při tělesnosti spáčů ještě nehybné v pohybech podsvětí, při tvarosloví sluchového závoje, které vymáhá na očekávaném motivu prvý přízvuk a výraz: stav. Neboť to znamená, že se bude měnit. Můj milý, toť chvíle, kdy existence přímořských slov (jako dávných přístavních měst) je pomalounku odsunována do vnitrozemí a ztrácí svůj plachetní vzruch... Probouzíš se. Asi, nebo zajisté? Možnost, jako skutečnost, ztrácí neohraničitelnost. Jsa ještě podsvětní mrak, přitahující smutek jako póry pleti přitahují uhelný mour, – myješ se, přecházíš ... a přehazuješ si přes ramena šátek času, mlčky, protože nechceš říci: ten šátek je starý, nebo: ta ramena jsou smrtelná. Vidíš oknem vyroseného podoblačna a mlhy, vyčesané naplocho, jak holubi slétají, aby rozplašili pomníky a domy a aby jejich let obrátil náhle nachovou plachtu nadšení tak prudce, že se objeví jen stříbro jejího ostří, roztínajícího to málo, co slábnoucí bezbarvitost upřela červánkové jistotě. To se potom vlevo objevuje báň chrámu, pěkný kotel, plný údů katolického Olympu. Šeptáš si poslední strofu včerejší práce, mrzutě, ale pečlivě, stejně jako někdo loupe jablko, úzkostliv, aby nepřetrhl pentli odvíjené slupky. A věřím-li s tebou, že hmotou zraněné duše může být právě to (nedefinovatelné), co ubírá síle přítomnosti na uskutečňování, pak věřím stejně hořce a kajícně, že se, běda!, tážeme raději: „čím nejsou božstva, aby byla“ – místo abychom doznali, že jsme byli přemoženi, aniž nám požehnala ... Mám rád součky v dříví ; hoblík se zastaví... ––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Ke tvému „váhání“. Toť se ví, že se takové pocity venkoncem navzájem odpuzují, třebas jako bílé víno podávané k úhoři. Napadlo mne a vyjadřuji to takhle: „Zde – jinde.“ Dost těch rozlišení. To zde je verš a jinde skutek není! -----Současně zasílám návrh kostýmu pro nádobnou paní Sleeping. Jedině půdorys smí býti diamantový. Ať krajky a satén zhasí smělost klenotů do ostychu jejich štěpení. Zná, kterak zachránit přesné nepřesným? Pokud se masky týče: zvětšil jsem komáří larvu a zprotínal ji osinkem a koudelí. Rozumí se, že v tom, bohužel, sotvakdo spatří symbol kasty, do které patří paní S. Je, jakby ne, nedotknutelná. A jak už existuje sebezbožnění neutrality, bodrá a neotřesitelná lhostejnost (i ona má svá dogmata, své kulty, svou neomylnost) udílí ráda bídě 70

jakési moderní odpustky v podobě takových „mytonepře-děláme“. A předělat nechce. Ani ona, ani ty baculaté tváře andílků na jejím schodišti, které jako by hrály na neviditelné flétny blahobytu, zatímco kdejaký chudoprd se tlačí u mříží.

D. V Tenhle dopis začíná plachtou vykasanou po kolena člunu. Měl jsem ten člun totiž dole na řece a je tomu několik dní, co mi přišli říci, že jej povodeň strhla a odnesla. Vydal jsem se na cestu podél břehu do Poštolné, zeptat se, zda jej tam snad někdo nezadržel. Co postupovalo rychleji než já, byl sled zámyslu dorazit do té dědiny, sled však, vrhány stínem odporu k jeho uskutečnění. To, co mne odpuzovalo dorazit tam, byla nejen lhostejnost k té urvané skořápce, ale i možná cosi, co mne v té vísce popudilo kdysi hned při první návštěvě a co mne nepopudí ve vesnici jiné, protože tisícové hejno hus bylo hned zrána vyhnáno na pastviště. Podobně shoda pláže s kouřem rychlíku odradí cestujícího tak, že jede o několik hodin dál a vystoupí tam, kde pláž jiskří jakoby pentelickým torzem, a jiskří proto, že se vítr obrátil a žene kouř v opačnou stranu... Obrátil jsem se v louky, veda, jakousi bezděčnou neobratností ve hře, pólo nebo čtvrtvědoucí samořeč,... a nechal jsem po levici vánky, které o stín se prouce střou se nad hrou proudů. U Skládané skály mne zastavil hoch, snad sedmiletý, nesoucí ve dlaních holoubě. Ptá se mne kolikjepsímváshodin. Dovídám se, že holoubě dostal od strýce. On sám že má zejtra narozeniny. Toto „sám“, protože i volnost se otáčí, krouží, ohraničuje se, – mi připomíná, že má snad několik malých přátel, věnec chlapců, jejž zapuzuje, jen když příliš zvykal, a přivolává opět, aby nezvykl. A myslím si zároveň: mám sice chladné srdce, ale snad se mi podaří přinést odtamtud dětem ledního medvídka nebo kaj čí peří; kromě toho jsem právě včera dokončil nesměle malou polici z břízy, kterou jsem přistavil ke kamnům, abych na ní sušil skolky a loučky, které se zdráhaly chytit, vždycky když jsem rozdělával oheň, třebaže sopouch je „v dobrém stavu“. Pozvat tak na zítřek ty hochy, slavit narozeniny jednoho z nich a ukázat jim potom velmi ostýchavě tu polici. Mohu, zatímco se budou radit, odejít do vedlejší komory. Potom mne zavolají a pronesou soud... Nabízím to tedy hošíkovi při jednom z jeho důvěrnějších profilů v okolí mé pozornosti. Přitakal. A viděl jsem, jak křepče odbíhá. Nechci říci, že odbíhal bosky; ne; cítím však, že 71

zdvíhanou nohou nezdvíhal opánek. A bylo mi, jako bych měl pro hudebnost něčeho bývalého nalézti falešný tón v pomíjejícnu. Nalezl jsem se... Skryt za oknem příštího dne, s pohledem neustále obnovujícím silnici, kde telegrafní tyče dokazovaly, že tenhle vynález se narodil jaksi starý a třaslavý, musí-li se stále opírat o hole i s tou jejich dehtovou impregnací, – byl jsem rozechvíván a klamán přebíháním kdejakých dětí, které zase zmizely za návrším nebo za stodolou... Nějaké auto se zatáčelo, jako by krajině ustřihovalo nehet; na nebi se chvěl jestřáb jako chřípí vraždy... Potom nic. Klamán, pravím, ale klamán slastně, stejně jako když se vyčkávání vykloní z času nějakým hořce vonným omylem, protože ta, na kterou čekáme a která konečně přichází, nejenže přichází z doby, ale ona také není naší milenkou, nýbrž cizí, byť stejně krásnou ženou. Výčitka starší bohů a blaho silnější štěstí zachycovaly ve mně, mezi skutečným a neskutečným, mimoreálné, jež se zase, smím-li tak říci, rozhazovalo květinově v jakousi neužitečnost vyšší hry, posvěcené účastí tajemství na citu i myšlence. Co chvíle, to vztah k těm nepřítomným, které jsem měl pohostit, vztah, který vázal nebo rozlučoval sen a čin nikoliv přímo, nýbrž, přeneseně, různost výzbroje, která liší tyto blížence účasti na hře. Byla to roztržitost, která mne odvedla od okna k lůžku, nad nímž, na stěně, jsem četl nějaké klikyháky naškrabané tam kdysi potmě při náhlém probuzení? Luštil jsem ty zborcené řádky o nestejné velikosti písmen a tak nezajímavé, že je sem opisuji: – Antecedencie. Předvídaný posunek herce není pro zbylé diváky žádným důkazem, že někteří jiní raději a právě proto odešli... Ale vtom jsem zaslechl hlasy. Děti se blížily. Zatímco si rychle uvědomuji: dobře, že jsem zatopil; viděly jistě nad střechou chladný chvat chocholového dýmu a poznaly, že jsem skutečně doma: slyším zaskřípnout vrátka a zašumět celý ten příliv ostychu, váhání a údivu tam dole. Tuším a chápu. Zahrada je stará a mohutná. A ono „neznámé“ nějaké zahrady se ještě zvětší, uzříme-li při vstupu do ní, po prvém pohledu na oslnivý broskvový špalír, prostou hluchavku, lopuch nebo květ kmínu. Slyším dále, jak se ptají zahradníka, dosti nedůvěřivě a se zvýšeným timbrem (neboť se ho bojí), slyším meandry těkání, ničící se slastně na jejích krocích podél mramorové úpravy směru ticha. Pak: lehký dupot na schodech, nerozmýšleny, odčiňující sama sebe postupem zvědavé radosti... Co dělat, když slavnost začala a agonothetes váhá mezi strachem a studem? Tajil jsem dech, nevyšel jsem jim vstříc. Čekám, až se ozve zaklepání na dveře, prodlužuji tyto pohyby okamžiků jako před rozevřením dopisu. Nic než dveře: za nimi děti, zde já. Přistihuji se už podruhé, kterak se vracím tlumící dlaní k ústům, která temněji oběhem zadržovaného zpěvu. Marně pátrám, čím si dodat odvahy, jsou-li neznámé, já neschopný – a rozdíl v počínání 72

naprostý.Vzpomínám slov malíře T. před jedním z jeho rozdělaných pláten: „Vidíte tenhle jas? Božský, ale příliš zjevný. Sehnu-li zde nějakou postavu, to jen proto, aby bučí zapalovala kadidlo a zastírala a uctívala, nebo aby zapalovala lunt a...“ (T! Vzpomínáš si ještě na něho? Říkávali jsme mu Germ, protože tato zkratka, psána divoce červeným inkoustem profesora, opakovala se hojně v jeho českých kompozicích. U čerta, jak se smekávala křída po blátě tabule! A jaký smutek, pomyslím-li na slova škol! Naplít na slova, jež přinesla slina škol!... Pokud se obrazů T-ových týče, připomínají mi vždycky ten aeroplán zřícený u Klinic, který zase, rozmetaný: zde křídlo, tam kus vrtule, jinde noha podvozku – mi připomíná fotografii, kterou jsem kdysi viděl a která, plna zutrhaných částí hmyzu, ukazovala, co obsahuje žaludek koroptve v červnu.) Než vraťme se k dětem! Pomyšlení, že to, čím je takto bráním ve svých snách, je možná duch jejich úsměvu ničím neohrožený, stupňovalo jen mou touhu poznat, ale nezničit přitom záhadu. Možná také, že jsem to už nebyl já. Řeklo by se, že žiješ v důvěrném spětí se svým časem, prostorem, samotou. Ale jak se o ně pevně opíráš, nejsi přece jen než veslařem; míjíš vše a někdy, jakoby zázrakem, i sebe. Ale lidem (protože jim nenazíratelno vrací zas jen je samé tam v těch průrvách a přechodech, které ještě nenastaly a už tvoří propaste) je tak, jako by se skryli do pomyšlení na smrt; to potom žijí naráz co nejtěkavěji, protože tam, kde ohrožení je stálé, pociťujeme nestálostí i jakous takous „volnost“... Možná také, že jsem se bránil pohltit vzpomínku na jistá léta poztrácená šíleným úkonem máku, čekaje, až se promění. Snad mi nějaký přízrak tlumočil smysl jejích zpráv do známého jazyka, který mi však, žel, přestal býti mateřštinou. Jeho úsilí a úsilí mé splývalo nám v pocit, že se lišíme budováním a shodujeme troskami. A v těchto troskách (když jsem, ani nevěda, otevřel dveře, což tedy nebyla nutnost, neboť kouzlo nemá většího nepřítele, pokořujícnějšího zániku) vyvstali jaksi příliš prudce a sošně, leč s pohybem, a tedy podobni nějakým báječným výtvorům Telchinů, – asi čtyři chlapci a děvčátko. A jako hudba se zesiluje úzkostí, žádá důkazu, že je, žádá pauzy, roztrhli věnec svých rukou a oddělili se, zatímco mi srdce bilo méně zvučně a připomínalo spíše bázeň, která, okouzlena hudbou, domnívá se pociťovat přísliby jako zkušenosti a zkušenosti jako sílu. A podobně jako ukončení koncertu vytlačuje ze síně opilý hrozen masy, který, děle se v jednotlivé slupky, představuje lidi jdoucí se teprve někam napít, zatímco několik málo jiných, zcela zabráno odtělesňováním hudby, zmůže se leda na několik kroků tajuplných nebo veřejných, – vrávoral jsem, zvyšuje iluzi hloubkou závratě... Všechno je složité. Říkává se: nic prostšího! Netvrď mi, že se velhávám do dětského světa nebo že lžu dětský svět. Že čas dětí (míním ony přijimače, které zachycují vlny 73

zázračnosti bez vylaďování) je sice jiný, ba že to může být i několik prostorů, které hledají jedinou jeho vteřinu, tak je cenná, – ale že i pro ně každý hold, prchlý licho-cení, prchl své zdobné síle. Vím velmi dobře, jak lstivě dovedou svésti ze stopy (ani stopu, ani punc! vy detektivové!), odchýliti se, aby viděly, jak ti, kdož vyrazili z podezřelých šaten svědomí a chtějí je kárat, poučovat nebo utěšovat, jak ti, kdož pokládají neobvyklost za mystifikaci, – vyhlížejí překvapeni, toporni, pobledlí hněvem, s vlasem zcuchaným korunovací tradiční moudrostí a předstíravě pevni při styku pláště s koturnem. Vím, jak široce a upřeně dovedou těm cizím dopřát času k jejich učitelské póze, jako by věděly, že v ní dlouho nevydrží. Vím také, že ze své plaché a nedůvěřivé existence znají odvíjet záhadné otázky, které se dělí s imaginací a fantazií o pouta, jimiž ovinou ty dospělé, ty ohromené, ty nemohoucí, jejichž náhlá vážná výraznost se zesměšňuje uvědomením sebe samé; nebo že jindy opět, skvostně bezstarostné, trpí skrytě, aniž však mění autonomní sféru, oddělující je téměř ode všeho, v hodnotu nějakého smutečního čalounu. Běda tomu, kdo by se v takovou sféru vedral. Opustí ji a zazdí jí, jako vlaštovky zazdívají vrabce vetřelé v jejich hnízda. Vím to vše, ale týká se to opravdu nás, nebo některých z nás? Když ovšem po takové otázce, dané dítětem, rám mého překvapení zůstane a obraz, který si jej vynutil, přesvědčí mne o své prchavosti, zda nejsem oním, kdo se opírá o pomíjivé objekty, aby padal v pomíjivé myšlenky? Potom se zachraňujeme nepřiznaným úsměvem a zatajenou hrůzou, netušíce, že každá násilnost se zachraňuje jen a jen upřílišeností. Ale to proto, že dobře cítíme, že tato věčná tázání jsou nejednou semenem i matkou bohů, ba přiblížením nebes k zemi, neboť třeba si povšimnouti, že žádná nebesa nedala vznik žádnému z božstev. Bohyně (ať manželskou či nemanželskou linií) sestupují na zemi, aby porodily. Tak i schopnost přijmouti a žíti dobro i zlo nás sice spojuje s udílejícími bohy stejně jako s dětmi, ale běda toho okamžiku, kdy jejich absolutní a naše lehce otřesitelná svoboda se přerušují. Svoboda, které se děti oddávají a velcí podrobují! Kterak to, mnedle, že máme tak málo dobrých knih o dětech (stejně jako o starcích a stařenkách)? Je to tím, že propadání v dětství uzavírá básníka do obav, že už neodtrhne svou tvář z otisku v roušce paměti? Nebo že živoucně sice, ale příliš doplňuje a tříbí obraznost tím, co zkušenost proměnila v soud, zapomínaje, že tak jako mezi požadavky věštných znamení není nejmenším ono: nepochopit? Není věru třeba (protože odpor, který by nám zde odpověděl, je bezpřízvučný) čekat na nějaký návrat, když přece zde chápeme jedině ztrátou a nikoli odřeknutím, a pociťujeme, že tísnivé snění činí skutečnost bezmezností. Čaruj tedy, básníku, a ztrativ počátek i konec, ztratíš zdání. Možná, že to je bezprostřednost, radiotelegrafická to stanice, která by nás spojila se zázračném... 74

Nabídl jsem malé Marii (té, kterou jsem měl později vidět, jak si svléká punčochy až ve vodě, jako rákos!) ovoce a pozoroval s rozkoší to přibývání její kulaté tváře do mizejícího srpku chutnaného melounu, přibývání tak zářivé, že nebylo třeba čekat na lůnu, aby mi zjistila cyklickou nebo asymetrickou polohu zoufalé pozornosti paží, ba i je samo, to děvče, které příliš ztrácelo (chuťovou září pod stínem ponebí) duchapřítomnost, aby mohlo být současností. Chvíli jsme procházeli komorami a ukazoval jsem jim (bez ovládání, bez poučování, toť se ví. Neboť dítě si sklene ihned takový okamžik jako vjezd do útěku; řekl-li jsem něco, byla to nemožnost, která by je upoutala a kterou by si kladně rozšířili v obzor blaženství. Přál bych si vždycky, abych, mám-li jednat s dětmi, tichl vlnou odlivu, která, ustupujíc, zanechává na břehu pěkně pestré lastury...), ukazoval jsem jim stránky z herbářů a starých, zázračně nesmyslných ilustrací – abychom potom zasedli k jemnému zálivu stolu, jehož ubrus zčeřila ihned nějaká vznětlivější pětiveslice, mířící za úsvit koflíků, kde vycházel pomeranč, zatímco jiná bárka ze severu vhodila do utkvělého vlnobití dary. Dojat sem píšu, že mi přinesly v pěkném sotůrku pstruhy, kus meruňkového závinu (vod správcójc), drůzu křišťálů a skořápku kokosového ořechu skrojenou na popelník, neboť František si posledně všiml, že kouřím. Neříkám, že mi vstoupily slzy do očí, vždyť také nebylo třeba klásti budoucnost těchto květů pod rosu blížícího se večera. Pravda je, že jsem si přál, abych plachost svého děkovného slova duchem spíše zvábil než překonal. Nicméně nejhlubší bylo to, co si přálo mnou, odděleno od vůle, k čemuž mi napomáhal prudký, neustálený, neurčený rukopis jejich jsoucna, jejich posunků, jejich pohybů neuvědomělých jako pohybů pravdivějších, rukopis, který mi nijak nepřipomínal zdobné, ale usměrněné písmo těch lidí, jež kdysi obava, aby si ne-posunuli paruku, naučila umírněnosti v gestech. V jistém oka mžení, kdy mne vpád jejich ryzí snovosti (nutící mne, abych to, co pokládám za barvu, nepokládal barvou) zdvihl do nevědomé skutečnosti mého zmatku, – byl jsem oslepen, rozbíhal jsem se právě kamsi a převrhl jsem džbán. Lekl jsem se, není-li to orel,, který spadne do hostiny a vzlétá zase, unášeje dítě. Naštěstí nedovřený smích spustil jejich hlasy ke střepům, aby od nich odrazil ke mně pohledy už postrádané, pohledy pokoušející z přátelství, nejisté bezradností v utěšování, cudné v šetření ticha. „Mráz běžel po mouce tak dlouho, až se proměnila v krupici,“ řekl jsem – a ty bytůstky mi porozuměly. Proč se stmívalo tak záhy? Proč jsem po darech tak dojemných musil vzpomenout slov daleké milenky, že „děti dávají darem také ty věci, kterých se bojí“? Takovou věcí byla teď blížící se noc. Opustily mne při prvním pohledu na večernici. Jejich oči! Překotně dolekaná hlubina! Povrchní divák, sledující nyní jejich tóny, řekl by: patos! Definoval bych takovýto 75

patos jako mocnost strachu člověka přepadeného nebo bytosti před Posledním soudem. Některé básně jsou takové... Vyprovázím je – z jedné strany chlapci, z druhé strany děvče –, vpředu přeludná sbíhavost, tříbící hrubá tkvění skal, nad námi eumenidský křik rorejsů. Myslím, že to byla Marie, která před obrazem polní kapličky zvolala, jako by se tázala, jako by bloudila jitrem hlasu, překvapeným při tmě rtů: „Má názor kolem hlavy!“ Byla to svatozář ... Ano, můj milý, otázka před nesouměřitelností odpovídá si příměrem. Po pravdě řečeno (tedy nikoli: v pravdě nebo před pravdou) minuli jsme suchý kašel vláčku, rybník, hráze, brčál orobince a všechny ty venkovské zahrádky schnoucí a kuřlavé, zatímco mi hoši vyprávěli o škole. Frantík, místní kalkant, si stěžoval, že ho učitel kráká za vlasy. Radil jsem mu, aby šije dal ostříhat. Protože však téměř všemu lze dávat, ba vnucovat význam zcela odlišný, protože by jako ostříhaný vnukal všem prapocit smutku a tomu učiteli přesvědčení o schválnosti, kterou by zesiloval i lišej na tváři, odradil jsem jej od toho. Myslím, že je třeba prostoty a humoru, aby se duchové vůbec mohli někomu zjevit. Bylo nám, jako bychom neslyšeli, co slyšíme, a to je buď nepřetržitost hřmotu nebo hudba sfér. Přítomná skutečnost existovala a násobila se v živoucí plnost snad také vlivem lůny, měsíčním svitem sklonu k zázračnu a klesáním hvězd, ne nepodobným stehům, ničícím se na čiré látce noční výšivky k radosti zemdlené Penelopy, – přítomná skutečnost existovala jen minulostí nebo budoucnem nějaké skvoucí neskutečnosti. Je pravda, že činnost v takovéto umělosti (ne daleka šílení) se leká prostorových obrysů myšlenky bez atmosféry. Ale my nemyslili, vedla nás blaženost; a důvěrné stíny, jež před nás promítala, kolísaly, jsouce křepče čistými, průsvitně vzrušenými argumenty extáze. Toť se ví, že mi brzy potom, už v blízkosti lidí, jeden z hochů podrazil nohy! Natáhl jsem se pořádně a možná jen proto, abych pochopil, že pes leží ve své budce a na řetěze jako telefonní sluchátko, jež zvednou noční šramoty, rozmíšky, kroky, lůna...

D. VI Není tomu tak dávno, co jsem měl podivný sen, neměl-li sen spíše mne. Protože se otáčel kolem své osy opačně než země, od východu k západu, a protože se zdál obnovovat svou tvůrčí moc obrazností anděla, kterou urazil, mučil mne poměrem smyslu slova „zjevovaný“, 76

které je nejen drtivým opakem vztahu podnětu z viditelná k následku v neviditelnu, ale i čímsi, čeho se náš úžas dotýká krajností myslitelného. Touha (mezi nedostatkem a nadbytkem, ztrátou a nadějí může být zoufalství jejím jediným pohybem) vrhána do zmatku významem hrůzy, který ztrácel to, co je člověku obvodem a zvířeti zajetím, hledala záchranu. Náměty se nabízely. Ale jakmile přistoupila k výběru, volaly: Já ne! – a jakmile je začala rozvíjet, křičely: Tak ne! Ale to jsem už byl na mořském břehu, patrně v přítomném století, neboť jsem viděl, že plachta nějaké lodice je nezávislá na větru, protože poháněna motorem je jen její ozdobou... Blížila se a ruch na palubě chystal se snad hodit vlečné lano na břeh. Jak ti to vylíčit? Musil bych umět kreslit do vláni pohyb kresby na nehybném praporu. A pak, musil bych užíti i okolí. Ale duše neměla účasti na sousedících místech, ledaže by se tato místa uložila do prostoru, který si sama sice nezvolila, ale jehož celek jí slibuje a vnuká svobodnější tíseň. Rozdrtil jsem asi patou nějakou lasturu (jako ve bdění i zde nápadnost, sledujíc každé své gesto, násobí se do křiklavosti), neboť jsem se probudil. Možná však, že jsem prostoupil obrazem vlny, a zatímco jsem se otáčel, abych zjistil, zda to byla skutečně vlna myšlená, začal jsem se skutečně topit. Abstrakce nechápe tuto jednoduchost a tato jednoduchost je svolením ke všem bludům. Usnul jsem znovu. Začínám hledat cosi, co mi zmizelo z očí. Hvězda toho podnětu dávno zhasla, ale její vzdálenost byla tak obrovitá, že její paprsek dosud zářil. Čekal jsem snad na příjezd někoho? Vyptávám se lidí, kde je tu pobřeží. Jejich nechápání mi připomíná, že to, co je beze smyslu, plní a prázdní se samo sebou, jenomže šíleně. Zvláště jeden muž mne strhl na chvíli v pozornost: rouhal se a hořekoval, jako by mu život vzal ústa a zanechal jen slinu. Celý ten jeho zjev zdál se tryskat z tvrdosti toho proklínání, ale cítil jsi, že je to jen dýha a pod ní měkké vystýskané dřevo soucitu. Hleděl jsem na něho chvíli, zmaten, a nevím proč říkal jsem si, že by nám snad bylo jasněji, kdybychom nalézali na jistých životních stavech znaky, a to nikoliv ty, jež bývají historicky osvětlovány, nýbrž ty, jež vyzařují sebe. Ale právě ty nejušlechtilejší z nich bývají sesazeny a strženy, vysmívány a tupeny jakýmisi nestavy, chci říci: nějakým lidským zřízením, které tomu, kdo dovedl shrnout všechny své dobrodružné nebo i vyšší výpravy v jakési zavržení takových bláznovstev, udělí všelijaké výhody. Hledám pouto této nesouvislosti, ale obraznost, toužíc po volném dechu svých proměn, mi překáží, abych jí zrobil rám. Prošel jsem nějakým dvorem? Kuře tam pilo. Závaží jeho doušku klesalo, zdvíhajíc ručičku zobáku, jež ukazovala, že hodinou nebes je dosud blankyt.

77

Možná, že stožár té plachetnice shora zmíněné a tanoucí mi nejasně na mysli rozkošatil se opět ve strom, jímž kdysi býval, a strom v tisíce jiných: jsem v zámeckém parku, je nejvyšší čas trhat růže, a

78

to ty, které při náhlém odkládání nočního roucha v jitřní nahost promeškaly stud a jsou nyní bílé, – a ty, jež nelze spatřit, protože je ukazujeme blesku, který právě (ach, měl jsem zahlédnout bouřlivý zájem nebes o zemskou finesu) uhodil do perlivě totální metafory jedné z fontán... Sluch krve naslouchal temné lastuře těla a slyšel sebe. Nežádal nic v náhradu za tuto modlu, ale formule mocných stínů, jen domněle nepřítomných, zaříkávala své zanikání v přípravy k novému výjevu, a nový výjev, na nějž se nepamatuji, dbal, aby v pravdivém loučení byl odchod přetvářkou. Tato výměna znamení s třetí skutečností stávala se současně sázkou, prohrou a výhrou zdánlivého míru. Hrálo se, řekněme, o urozený balvan bílého mramoru. Ale nepatrná žilka černé trhliny, běžící jím vzhůru, činila celou tu masu prchlivou... Hrálo se, řekněme, o ústup. Kdejaká kořist byla zděšena svým vítězstvím a ústup ustupoval, ale jako vlna: stával se oceánem... Zahrada zmatku byla hustá. Rozhrnul jsem významné větve, svolující k zvědavosti. Odhaloval jsem závoje němot, které, v rozpacích, co neskrýti, namítaly holubici v prudkém vzlétnutí nevím čeho... Potom se objevila dívka. Doznání tak rychlé mne znedůvěřuje stejně jako hlasitá vášeň nebo dítě příliš poslušné. Ale osud a smrtelnost ve vesmíru tak lhostejném zrozují zcela božské přízraky... Nemožnost trhala, nepředvídané navazovalo vlákna okouzlení. Jen se zjevila, a už zmizel nedostatek lomu ve vládě světla i asymetrické kytice neplodnosti, zastrčené tu a tam do děr horizontu. A to nemluvím o přejemnělé úzkosti svírající hrdlo šeříku. Můj zatajený dech (jako u člověka, který si uvědomí, že seděl a četl teprve tehdy, když převrhne lampu, která zapaluje dům) mi říkal: tento vzácný druh začervenání nalezneš jen na tvářích dívek ohrožených a pojavších nedůvěru ke všem zbraním své krásy. A krása té dívky – chápu-li slovo jako první překážku, která nás poutá se vším a dělí ode všeho – byla nevýslovná. Pouze nechápání, kladoucí svůj dech zpěvem nebo úlekem pod nebe nebo pod duši, mohlo se osmělit napovědít zjevující a zatajující přechod od přeludu k bytosti. A jako plž, zvyklý na hvězdné kombinace svatojanských mušek, dostane se s utrženým hřibem pod světlo elektrické lampy (ze světel lidové písně na rampu tragédie), tak udivená chvíle pouhé rosy viděla, jak klenoty se cloní nestrojenou lhostejností. Existence této kytice štědrého napětí, kterou, žel, slábnoucí zápas jedenkráte rozváže a rozhodí, – zářila tak ryze, žes mohl zaměnit k totožnosti vyjádření význam slova vzněcující slovy vyvěrající, pramenitý. Neříkám, že by její skvoucí tělo znalo skrytý, nevyzpytatelný tvar k posmrtné plnosti duše. Věčnost nám sice předkládá báječné příklady, ale děláme dost, děláme-li je smrtelnými. Neříkám také, že jsem v sobě nepotlačoval ono náhlé přemáhání přízně bohů zoufalstvím, které vyhání slova do výkřiku nebo skřeku, jemuž žádný člověk nerozumí a jejž chápe jedině 79

pták... a ten prchá. Pravím jen, že jsem se marně utěšoval, že píseň a lyra zní i v podsvětí, jak tvrdí Símónides (ale jemuž odporuje jisté místo z Theognida),... přesvědčen spíše, že teprve tehdy duše naslouchá síle zmizelého těla a velebí je, když přece za jeho přítomnosti jím zmítala, jako šílená pradlena zmítá velmi jemným, složitým rouchem nebo jako veslař strhává prudký purpur večera do atlasového úsměvu hladiny, úsměvu, jejž však pohybem svých vesel roztřískává v zapálený smích škrabošky. Všechno budilo dojem spícího probuzení. Uvážíme-li, jak plachý je čas (prchá před člověkem), staneme v údivu nad jeho odvahou prchat člověkem. Zatímco jsem cítil stoupat strach rozervanou, rozsochatou čistotou opojení, strach o život této dívky, – nepochopená křehkost nějaké zlomyslnosti mi zašeptala: „Už se mnou nemusíš zacházet tak opatrně!“ Oka mžením a hromem řasy spatřil jsem cosi, co způsobilo, že jsem se začal bát o někoho jiného... Zanechalo-li totiž to blahé zjevení panny někde daleko za sebou stylizaci sasanek, bodláku, sépie, nautilů, motýlů, štíhlého anteriku a šafránových kalichů..., pak se tak stalo jen proto, aby tím jemněji vystoupily akustické kontury pramenitých, ba řekl bych: pitných paží, které zněžněly silou údivu do sakrálního úkonu dlaní, držících masku muže, podobnou tváři básníka z larnaku triadského. Vyčerpávajíce neumistitelné, svíraly dlaně masku asi tak, jako někdy lodní náklad myšlenek a citů svírá ostrý úhel s vlnami strof. Nevím, zda toto její zjasňující opatrování, či předtucha ve tmě mého vzdechu, či nějaká jiná atmosféra a bludice duševní přitažlivosti, či srdce sevřené do jádra (k zasetí čeho?), ... mi připomněly tklivým, nezbytným a přesným smyslem děsu (může to být x-tý pohyb, vede-li tě k místu prapohybu) onoho muže, který na začátku mého snu se rouhal, žaloval, hořekoval a lhal svou pouhou skutečností při břehu mé chvilkové pozornosti. Už jsem téměř zapomněl na ukamenovaný proud jeho zjevu a na to, že jsem se domníval slyšet pramen vzlykání pod zemí jeho hrozeb..., abych propadal jiným mezihrám, příslibům nápoje, pitého hrou jiných forem, a abych vzbudil jiné obrazy, lakotící v úhlu polospánku, a neodmítal někde jinde podávané sousto nemožnosti při pravděnepodobné hostině. Ale nyní, když mne jaksi prociťovalo uchvacující a uchvacovalo myslivé, rozeznával jsem jasně onoho rouhače tam-kdesi a jeho masku zde-zde. Už tím, že žádný básník nedozpívá, neznáme hranic mezi smrtelníkem a onou sázkou, kterou je vždycky člověk, když bozi dali do sázky svou moc...

80

Ať aerolit, ať baitylos – je pro nás bez značek, je beze zpráv. Byla ta urozená panna, vědoucí z panenství a nevědoucí pro ně, byla ta urozená panna (jak se tu nořila * přede mnou, mnou svěd kem tíhy) poselkyní blesku, padajícího z chlupatých základů bouře a hněvu Pythonského Pána? Apollón! Četl jsem kdesi, že toto jméno tryskalo ze smyslu slova ánóXXvm, zahubiti... Jak by to všechno, aspoň ve vztahu Apollóna k básníkovi, potvrzovalo jiný starý výrok, že to tiž: Dementat, quem perdere vult Deus. ** – – – Můj příteli, můj nepříteli, jsem smuten, čta to po sobě. Neboť zpívající oběžnice ptáka krouží sice kolem stromu, ale sluncem není strom, nýbrž hnízdečko skryté v jeho nejstinnějším větvoví. Načrtl jsem strom... Jsem smuten, čta to po sobě. Neboť karafa naplněná vodou Tichého oceánu nestačí, aby imaginární pouto mezi majitelem té uvězněné vlny a Sirénou toho oceánu bylo skutečnější. Kéž je to hudba, tam kde začínám nechápat! Sním o ztraceném deníku Orfeově z mořské plavby s Argonauty, sním o ztracených partiturách Pindarových, o zmizelém portrétu Cecilie Galeraniové. Ale tvůj hrob, Mozarte! Dodal bych ještě: ať sebekrásnější ruka, která mne probouzí ze spánku, nemám ji rád. Jen taktak jsem začal bloudit v černěčerných troskách podsvětí, roztřískaného až k jakémusi vysvětlení, proč ve fiktivnu nemůže nebýti bez obdoby,... jak tedy nevstávat rozmrzelý? Ale to, co jsem nazval: tyrannis, staví mne před zrosenou růži úsvitu, před jiskřivé násobky vycházejícího slunce... Buď zdráv!... Chci ještě psát Tessuně...

D. VII TESSUNĚ Stejně jako korektivem nestálosti, drahá Tessuno, nemusí býti stálost, ale jiná nestálost, ukončujeme své omyly netrpělivou, zoufalou nedůvěrou k jejich konci, to jest: pokračujeme v nich, jako by to byla nedokonalost bludů, jež nás nutí vracet se k nim stále, a jako by to byla jen jiná věčnost, která nutí naše omyly, aby se staly všemohoucími. Přebytečná překážka není zbytečná překážka a váš přítel Štěpán mi připomíná ostražitou zasmušilost některých dětí, *

Nořila! Nepřítomností věty a neumistitelností verše. Uvrhne v šílenství Bůh toho, koho chce zavrhnout.

**

81

ostražitost, která ničí krásnou věc, pomáhajíc kazům zvednout dokonalost již jen pamatovanou. Jakmile usvědčíme příběhy z pouhých okolností, dožadujíce se souvislostí osudových; jakmile vyčerpáme do dna ony chvíle, kdy skutečnost zklamává (zklamává možná jen proto, že ovoce časnosti nechutná nikdo tak marně a falešně jako ten, kdo hledá v lahodnosti nepřetržitost a v nečinnosti pomíjejícnost), jakmile neutkvíme pohledem na různých tvrzeních (mumifikovaných, aby se nerozpadla nebo snad neobživla), – seznáme, že sice nevíme, zda domněnku opravňuje k snění to, co v nás domněnku vzbudilo (vysvobozujeme-li se málokdy nad domněnku o tom či onom, toť proto, že i povrchnost má svou tíhu), ale že jsou možná připouštěny všechny možnosti řešení. A toto připouštění je, in idea, skoro dokonalost sama a často jediný nález důkazu. Zajisté: odkládavá touha, její neustálé oddalování může klamně budit dojem velkorysých rozměrů, zatímco se již nebezpečně blíží krajnosti, z které se téměř vždy padá a jen někdy vzlétá. Ale co víme, Tessuno? Proč by nemohla být pravděnepodobnost soucitem ideje pravdy s naší touhou, a duchovní práce tragickým zápasem těžkomyslnosti s Nicotou? Všechno znovu!, v tom je to. Temný, * pravíte o Štěpánovi. Ale četl a prožil jsem jeho knihu a po nějakých třech letech smím snad o ní něco říci, když si tak přejete a když ani toto přání není předčasné, připomínajíc mi spíše nenadálý jarní den, objevivší se a rychle zase zmizevší, ne nepodobný návštěvě ženy, která tě nezastihne doma, ale zanechá tam kytici sice méně skvoucí, než byla ona sama, léč přece jímavou. Temný! Ale i zde, podobně jako měříme horstva na měsíci, třeba měřit výšku z délky stínů. ––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Pamatujete se? Saň Gimignano... Jak jste tenkrát zářila, rozkvétajíc, či lépe, zpíváno s Puškinem: dvoujitřní... Cekali jsme na autobus do Volterry. Slyším dosud velmi jasně hlas vašeho muže: „Domníváme se, že si děláme výčitky, ale výčitky dělají nás; nebyli bychom schopni tak strašných podrobností, tak velkých rysů...,“ zatímco jsem trhal obal ráno došlé zásilky. Kniha Štěpánova. Rozevřela se na jediný verš stránky, verš (nevím dodnes, zda těžkomyslný nebo sirý), jehož poslední slovo dědilo (jak jsem tušil) úsměv stránky předcházející, aby okrášlilo blízkou zámlku roztoužením úmluvy mezi dozníváním a trváním. *

Aniž bych příliš zdůrazňoval, že dávám přednost bludnému pokusnictví před osvojeným mistrovstvím, vsunu sem toto: „Nejtemnější slova člověka, který je milován, způsobuj! větší vzrušení než otevřená vyznání člověka, který milován není.“ (Mme de La Fayette) 82

Ale to rozhodlo, že jsem zůstal ještě několik dní, osamělý a bloudící od brány Saň Matteo k Porta alle Fonti, mezi pradlenami, dívkami se džbány a chlapci, z nichž mi jeden napsal v nějaké zahradě jména všech gimignanských věží (con la Torre Grande) právě na předsádku knihy Stěpánovy... Měl jsem ji stále s sebou a chvěl jsem se v odlescích změnitelné nepřítomnosti pro všechno viditelné, jež nejisté nebo neurčité odhodlávalo se k nadsázce, obohacován právě jí, a to nikoliv do budoucnosti samé, nýbrž do její vzácnosti. Přiznávám, že i mne mátl onen sešit, vnesený do temnot jen jako lampa a lampa jen jako zářivá, vsuvka do padající věty šera. Listujme jím, a nelistujme jím pouze: ať jiskřivé rozklenutí jako rosa na milencově obočí; ať oslnivá chmurnost času, posunující chvíle svých příčin na sám okraj toho, čemu říkáme „omilostnění neštěstím“; ať dávání přednosti chvění mužné iluze před tvrdostí v obavách, že se proboří v gesta; ať opojnost, kvasící ještě v sudech noci, nebo těžší záhyb vzrušení, poznávaný jen podle zlatotkané látky temné horoucnosti; ať halucinující záludnost všeho toho, co kolotá plenivými údery mezi instinktem prosby a smyslností odepření; ať báje, rozestupující se duševními balvany ve zření, jak tichne na bytost, co v člověku křičelo na zvíře; ať závislost omylu na božstvu (může být božsky zpřetrhána); ať realita vyvolaná přízrakem nebo čin volaný do zbraně snem proti vlastnímu křiku, nebo usměvavý smysl oběti, jímž žasne mlčení; tiché návraty dívek od kroku bázně k stopě něhy, ale i chmurný rytmus mdlobné záště v nitru rozvahy, která nabízí cosi, co je škraboškou teprve tehdy, když tam instinkt probořil hněvivě otvory; hrozivé „ctnosti“ světa, * v němž se ústa blíží a chléb ustupuje; kulhavé poklady, opírající se o hole bohatců, zatímco ostatní hledají mezi bohy a zásobami celým systémem pověr cestu k nejnutnějším, nejjednodušším, nejkrutějším potřebám; budiž to dále vysoce překlenutý a přehnutý význam slova „neblahý“ v řecké osudovosti, jehož duchovost i muskulatura (tam, kde my teď strháváme siderální vláhu v námahu svých jader), ne ještě mocna nevědomí, mocna blahých či rozervaných stínů, budila by ráda zdání, že se jí to pouze zdálo, nebo se zdání dovolává, třebaže mizí-li láska, není to nicota, jíž by se zachránila, nýbrž – protože není žádných „lásek“ – táž láska, jíž se nezachrání, ** hnaná do nahých let, jimž energie celých staletí přináší roucha, skvoucí pláště, trhavý pohyb zlata nebo hadrů, aby tam tušila kohosi, kdo přetíná rozdíl mezi místem v ději a prostorem v dějinách, aby tam zřela hoře a slzy, dopadající na žhoucí železo osudu i vystouplé mračno, jež zahaluje kováře...; ať nevímjaké tlučení srdce, podobné hlasům dětí v noci...: *

Víte dobře, že buržoa neváhá dráti peří křídel andělských. Básník otvírá dveře, dělá průvan, fouká mu do toho. ** Zde bychom mohli mluvit o „amor fati“, leč nemajíce dost mramoru, vsuneme sem cihlu. 83

všechno přepadá zpět, jako zadržené slzy přepadají zpět v bolest, která jim dala trysknout, prohlubujíce její oblast hledáním jakési bezednosti až v sám oheň, který je taví v závoje tajemství, za nimiž soudržná hodnota suverénní touhy chrání a posvěcuje nalézání nového úhlu a kruhu vnitřního pocitu stavby stejně jako hledání pratvaru. Byly vyloveny báječné poklady, sochy a obludy, ale Štěpán miluje, zdá se mi, více to, co se vynoří samo nebo co ho strhne k sobě hlubokou výškou úžasu, v němž se tone k zázraku a srdce kulminuje, oněmlé. Jsou místa v jeho práci, jež naznačují, zeje z těch básníků, kteří se směli nebo odvážili (podle komorních pohnutek cudnosti nebo úkladnosti naděje) dotknouti krásy jen proto, že zbloudila v jejich labyrintu. Jsou tam místa, při nichž jsem si znovu bohatě uvědomil, že Éros je synem Chaosu, že Pegassos vzešel z těla Medusy a že tomu, kdo chce obhájit křídla, jest sestoupit k mocnostem chtónickým. Jsou tam místa, kde se básník zděsil nebo zranil, čině jinak to, co činívají lidé se statickou vzpomínkou: urazí jí ruce a hlavu, a obdivujíce se jí jako torzu, říkají si: „Už nemůže objímat, už nemůže myslit, nebudeme už tolik trpět...“ Ale kdo se odváží mluvit o ukončení a říci s Firdausím: „Pod báseň vešlo nebe...“? Mohl bych pokračovat a mluvit o místech, kde to, co a čím tichlo u sebe jako schoulené přízemí, vzroste na dům ve výkřiku, jímž, odlišujícím utajené od skrytého za velkého smíchu nevímkoho, tušíme všechny své ztráty, zříme je před sebou jaksi sbíhavé, a není-li bod, v němž se spájejí, nadpřirozený...; o místech, kde nejistý lesk, přenocující v modloslužbě obraznosti, mísí se – shodou bezúčelnosti – s duší hry v nedílný zážeh tak kouzlaplně, že červánek, který se vzdouvá na hrdle holubice, zvonivá skvrna panteří kožišiny, koš upletený z paprsků, jež prostoupily datlemi, nebo motýl usednuvší v barvách zatajeného dechu: jsou horizontem vědomí, že pro bytost, na kterou nezbyl ani nepatrný díl pevniny, vynořil Bůh z oceánu ostrůvek. Nevidím ostatně nikde, že by básník už na něm zůstal, ať už jako Narcis nebo jako Robinson. Naopak: bez kompasu brázdí oceánem dosud nemapovaným, niče a rozrývaje přídí tyto verše Pindarovy: „A zde jsou sloupy Héraklovy. Dál moudrým i nemoudrým vše nepřístupno. Nejdu tam, byl bych šílený.“ Pokud se toho ostrůvku týče. Zeje zabydlený přízraky? Ale prvý přízrak neztrácí svou propast, jakmile se objevil jako přechod přízrak druhý! Jsme tedy volni, svobodni. Tam! Volnost, Tessuno...! Není tomu tak, že šiji už téměř nelze před stavit, leda pod tou podmínkou, že budeme moci kdykoli naletět? čiň co čiň... u mnohých si tato samozřejmost, stavší se skvoucí vý sadou, cloní sama sebou své úkony ve stíny, jež matou; jedni se jí vysmívají, druzí řeší záhadné okno tím, že tam vhodí kámen, jiní, předpovídajíce si zoufalství, rouhají se obrazem malovaným tajnou rozkoší ze zla; jiní, pociťujíce blud větší jich, už pociťují svět. Nejed- něm je to látka tkaná vůlí daimona a barvená kouzly představ; pud 84

zmatený vlastnostmi, k nimž se neznal; milosrdenství pokoušené pyšnou horoucností subjektu. Pro kolik ještě platí toto „člověk si zvykne“, „smiřuje se se skutečností“ atd. Aniž chtěla, tato nevědomost a zbabělost prosí nespravedlností o to nejsurovější dění. * Tu a tam někdo pronikne ty kruté zvyky, předsudky, obrovskou píli nenávisti a plebejství světa nepochopením jich a strhávaje v to, co jsou: v nudu. Tu a tam nějaká bytost se toho odvažuje jinak a odlévá smrtelnou mas ku: žalu, který neumírá. Jenomže křest marnosti poznamenává ne jen život naděje, ale i její testamenty. – – – – – – Svolíte-li, upozorním Vás na stránku 35, 41 a 42, kde mne nezajímala ani iluze souladu, okouzlující skutečnou nepřesností, vzniklou z bezradnosti nebo z nadšení, ani bezděčnost, ničící ostrý výpad oslnivostí něhy, ani dokonalost, ani kaz, nýbrž konflikt jich obou. Žádné hřebeny se neudrží v účesu třetího měsíce a miluju jaro v jeho prvních dnech, kdy nástroj, na který hraje – a hraje skvěle –, je ještě rozladěný. Teprve později půjdeme jeho hustou pružností, rozhrnujíce a podávajíce přehnuté větve tomu, kdo nás následuje, a svádějíce nadšením (jako svádějí z potoční tepny několik žilek v louku) spříznění nejistot v odpověď na otázku: Jaká může být cesta tajemství, jestliže to, co si zvolila, je tíha citu...? Všimněte si, že tam, kde se druhdy sloha bolestně zmítala mezi dvěma trny vykřičníků, kde generózní srdce slova bilo do zvonového pláště závorek, jež je uzavíraly, kde se stopa bořila před krok koleny, kde pauza, jako zeď opřená o zahradní nářadí, odlučovala potlačovaný úsměv chodce na ulici od smíchu vody v bazénu, – blahé kolísání kvinteta smyslů rozvírá náhle dveře pohledu na obrovitou nesouměrnost přírodních zjevů, na jejich velitelskost (člověk by málem mluvil o citech), na chaos přetvořený v krásnou hru. Jak podivuhodně zde žijí stromy s vpadlou tváří spáče u kořenů, s tváří vpadlou snad jen proto, aby zachytila do důlku trochu rosy pro konopku! Jaká parková tělesa, tak odlišná od oněch, v nichž hemofilie cedí hmyz, od oněch trpěných jen snadnou prostupností krás a tím, že kolem sebe nenalézají mříží jen proto, že jich nehledají! A věci! Jak jednou provždy přešly vnitřní hranici vnějším okrajem – kam? –, odkázány jako nějaký básník na sluch vlastní mluvy, u velké samotě... Neboť co víme o bludném balvanu s motýlím křídlem, připraveným k letu, o bouřlivém mraku kropicí konve, která uvolnila svůj obrat a přeruší šumivým proudem husté dialogy karafiátů, o vztahu mezi včelou a budoucností voskové figuríny panoptika, o krůpěji deště, opuštěné celým pralesem, o duši, byť tisíckrát chycené anatomickou sítí (říkají tomu, pohoršeni nadsázkou obraznosti, jako by neexistovala nadsázka logiky: „v mezích lidského chápání“)? *

Faut-il que les grands soient ignobles pour ne pas mé dégoúter děs petites, qui sont si bětes! – Jak nízcí musí být dospělí, že se mi ještě neznechutily děti i se svou hloupostí! (Julien Benda) 85

Jiná věc: neříkám, že poezie Štěpánova nedrkotá někdy zuby až hrůza. Ale neprochází neslušně, to jest: špatně oblečena – naštěstí téměř neviditelná – zimou osobních lidských zájmů? A slova, jež se vám zdají někdy příliš hledaná. Ale ano: v tom smyslu však, zeje básník měl a potom ztratil. K místu Vašeho dopisu, označenému jednou hvězdičkou: i viditelných forem je tolik, že i zasvěcující se může si říci: žádná! Ale něco v nás může nevidět, když vidíme nic. Místo označené hvězdičkami dvěma se týká odříkání tak nesčíslného, že pozbylo oné pokory, za kterou se skrývá pýcha, že se odříkáš. K bodu třetímu: nuže, ne! Ani velikost dimenzí, ani epiku! Jděte do muzea: to, co vás ohromí, nebude ani tak lebka mamuta jako spíše rákosníček a jeho hnízdo... Bylo odpoledne, Tessuno, má drahá Insilentio, viděl jsem oknem žně. Ale léto prorazilo ukazovanou smlouvu stříbrným knoflíkem hole. Pršelo. Déšť odlepoval vinětu na láhvi v zahradě a osinatý zvuk toho kryl se se současným hryzáním sršně na příčném trámu verandy. Soubor nespřízněných otřesů, chvění živené neuznáním světlosti strachu, zděšená nevyčerpatelnost obrysů, zaslechnutých zrychleným okem, polyfonie instinktu, bludně předstírané odrazy čarující hazardnosti, průsvitné střetnutí záhad se zázračností... nutily mne možná po celý tento list myslit na příklad výrazu obětovaného temnotě, kde by nalezl opět všechny své rysy. Takto krutě unikající dech potápěče zanechává za sebou celé hrozny malých světů. Tak také zněla vlastně vaše otázka: proč úžas musí svírat, má-li unášet, – otázka, již jste mi dala před lety ve stínu paláce Inghiramiů. A není to odpověď, píšu-li, že láskaje zde bez hranic; může, ba musí se v ní bloudit. Kde člověk sama sebe příliš rychle chápe, tam báje vyčkává, a obávám se, že ironicky. Nevím nic o tom, že v ráji nebylo výjimek a zvláštností, ale chápu, že podoba nemiluje nesouzvuk, který už nejednou vyzradil tvář bytí. Zajímá mne tento nesouzvuk, který proniká, kde ostatní se vluzuje; vážím si díla člověka, který je pokazil rozechvěn, a i v drsném nezdaru nebo omylu hledám rád jeho jemnost, grácii a stud, stejně jako jsem citlivý na kus sametu zabaleného do železa. ––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Jak jste mne potěšila (tam, kde se váš dopis rozvírá vznícením perlového svalu mušle v druhou část) přáním navštívit zdejší krajinu, která – jako máta o lehký dotek prstů – zavoní prudčeji o váš příchod. Snil jsem nejednou o tom, že mne zde překvapíte. Co rozkošnějšího než náhlý zjev krásné tváře, tisknoucí se k tabuli okna, tváře vážné, líbezné a dokonalé – s nosem maličko rozplesklým!

86

Bude nejlíp, pojedete-li do stanice F. Odtud, od prvního a posledního prapísku, vede polní cesta tak oblažující, že jí musíte jíti sama. Dovede vás až k velké skále, která ji ohýbá, jako kámen ohne hřebík. Sejdete potom k úvozu, který se po několika krocích rozmýšlí, aby se, jakoby v malém hněvu, rozešel ve tři stezky (však také tomuhle rozcestí říkají: Na přítrži). Jedna ta stezka vede do luk, druhá v jaký taký modřínový háj a třetí – vysázená Rousseauovými meillerijskými kaštany a Renanovými habry – do údolí. Touto (sa-ranče zde rády spouštějí své modré a červené žáci stroje) přijdete k potůčku plynoucímu z výše severního úbočí. Hoch stírající školní tabuli houbou předtím nedost vyždímanou cítívá stékat podobný pramínek až k lokti. Zde vás budu čekat v den, který určíte. Ale noc se už roznocila a dávno tomu, co lůna vložila atlasový polštář pod hlavu mých vět, které bděly dál! Nicméně: přála jste si dlouhý dopis. Zde jest, s celou tmou své neskromnosti. A aby ne-utkvěl, připojuji k němu nejněžnější sloveso květinového koše.

D. VIII Je v nemoci něco číselného? Vzrůstá jako chyba v počítání. Cítím-li kromě toho disharmonie, jak bych neměl toužit po nějakém Eryximachovi, který, druhdy skvělý lékař, blížil by se ke mně a jednal jako hudebník? Je však docela možné, že vír, v němž žiju, je týž jako zamíchání do tušivých úzkostlivých a obranných instinktů, zamíchání, jež vidíme na ulitě hlemýždě, a že dojdu, pomalounku, pomalounku... Nechme toho...! Byla tu Tessuna a zapomněla si zde několik aršíků. Rád bych, abys je četl i ty. Posílám ti je. Zde jsou: Kvítí polních kytic netřídíme. Věník. ----Křivka kopců zde jiskřívá jako křišťálový okraj nějaké za nimi skrytě prohloubené mísy, takže slunce, které zapadlo, bývá jen o plod víc do ovoce, jež nesla po celý den. -----

87

Srovnávám-li s Alkestidou, pociťuji, že není žádného sporu mezi Apollónem a Thanatem, jde-li o smrt básníka. Apollón mlčí, schváliv přervaná hyporchemata; Thanatos přikývne; Hérakles odpadá. ----Všechno je drtivě přede mnou jako vržený kámen, který se vrací. ----Co přemáháme, přemáháme nazpět. ----Dětem rozumíme asi tak, jako dospělí mluvívají před nimi cizím jazykem, aby nerozuměly. ----Není právě zrcadlo okem smrti? Zříme jím všechno, co tam přinášíme proti sobě. ----Každá absurdnost je možná. Words too!* ----Zrno sochy. Ušní stříkačka vodopádu. ----Kdyby se snadno nahraditelná slova proměnila v dravce! ----Místo, kde Baudelaire mluví o citlivosti srdce a citlivosti obraznosti. ----Vidíme snad ze stvořeného jen to, co Bůh chtěl v onen čas?

*

I slova! 88

Zříme-li víc, nechce zřít nás? ----Srovnat věžní pavučinu s pavučinou průjezdu. ----Že krok se narodí později než člověk (a je tedy mladší než on) – a že umírá dřív než člověk (jsa starší než on)... Smrt zvířat. ----Těžkomyslnost nám stmívá jasné dny. Viděli bychom však jinak hvězdy i za dne? ----Před půlrokem mi citoval Maxim nádhernou větu z díla Mme de La Fayette. To mne přinutilo číst celou její knihu. Kolik stránek jsem si v ní zatrhala! Zde aspoň tato slova, jež říká pan de Nemours kněžně de Cléves: „Jsou osoby, jimž se neodvažujeme naznačit jinak svou lásku, již k nim máme, než věcmi, které se jich nedotýkají; a neodvažujíce se jim projevit, zeje milujeme, přáli bychom si alespoň, aby viděly, že nechceme být milováni nikým.“ ----30. III. – Slovo, slétlé s úst božstva bez úmyslu božstva, může bloudit jako božská náhoda. ----Z radosti, že zase vidím M., zasadila jsem mu skrytě dole na svahu několik jabloňových stromků. ----Zvlášť u dětí, jež vídáme na schodech, máme dojem, že chtějí pouze stoupat. Jen tak. ----Ne, ne! Z tohohle křišťálu se příliš zvedá sklo. 89

----„Jedinými zpátečníky jsou ti, kteří se dobře cítí v přítomnosti.“ (M. de Unamuno) ----Temný, nejasný. „Davu ovšem třeba je tlumočníka,“ píše Pindaros. ----Budu se musit vrátit. Lístek od V., velmi netrpělivý a nešťastný. Ale jak roztomilý konec: „Odpusť, že jsem v těchto řádcích trochu dupal. Mám jedinou omluvu: přenášel jsem koberec.“ ----Neobvyklý náhrobek zbavuje uctívání. ----Slovo uchvatitel nemá smyslu před usouzeností. ----Je kruhem ve věnci, co přímo bičuje. ----Zázrak, k němuž se blíží zvyk, neubrání se vykladači. ----Nebudu se už opakovat, praví strom. A lidé řeknou: Uschl. ----„Po smrti Chlebnikovově se objevily v různých časopisech a novinách články o Chlebnikovovi, plné sympatií. Přečetl jsem šije s odporem. Kdy už skončí tato komedie posmrtného líčení? Kde byli píšící, když živý Chlebnikov, poplivaný kritikou, chodil živý po Rusku? Znám živé lidi, kteří se možná nevyrovnají Chlebnikovovi, kteří však očekávají stejný konec.

90

Přestaňte

už

jednou

se

stoletými

výročími

a

s

úctou

k

posmrtným

vydáním!“ (Vladimír Majakovskij) ----Vnikla jsem trochu do básní Štěpánových, když mne napadlo, že nechal půdu ostatním a zajímá se o semena spadlá na skálu? ----Když bohyně zastavily stroj mraků na výrobu nezranitelnosti oblíbených hrdinů a když se tedy uklidňovalo až dosud otřásané nebe – začala se chvět Trója. ----Co je to s vámi, slova? Škrábla jste se o rezavé pero, že umíráte? ----Jsou děje neznalé písma, které k nám přicházejí jako k písaři. Žalují, stěžují si, rády by to všechno měly v dopise, který by odeslaly. Který by odeslaly nám, když si v něm stěžují na nás. ----Pozoruj ptáka, který se učí zpívat! Ty nesmělé a opatrné pohyby hlavou ti říkají, že neumí a že čte úlohu pod lavicí lopuchového listu. Atque snt, ubi exeunt...*

*

Jsou i tam, kde odcházejí. 91

II

Moje město

92

Už jsem přečetl všechny Maximovy dopisy... a Tessuna nikde. Přišla zase pozdě. Z jakých dálek to přichází? Ne, ona spíše slétá než přibíhá, jako pták slétá s nejčistšího vrcholku dne, aby jeho usednutí na větev řeklo: bylo tam zima... Zase pozdě...! Když o tom přemýšlím, napadá mi to, co kdesi píše V. Pudovkin o Mongolsku, jež poznal při natáčení Bouře nad Asií: „Lidských obydlí je pořídku, častokrát jsme jeli 100–200 kilometrů, než jsme narazili na nepatrnou osadu. Tyto obrovité rozměry zřejmě rozhodně působí na celý život zdejšího obyvatelstva. Lidé, které jsme si objednali ke snímkům ze ,sousední' vesnice, dostavili se například o čtyři až pět dní později, zdvořile se omlouvajíce pro ‚epatrné‘ zpoždění...“ Slunce zapadlo, rysy tváří a slunečníky se stahovaly. Stoupali jsme po schodech k mému bytu. Pokouším se vysvětlit jí (po odstupu, jejž mám dnes) své divné chování tenkrát. Domnívá se jistě, že se omlouvám. A tuší nebo ne, jak každé vysvětlování omlouvá už předem vysvětlení a jím se dostavivší pocit faktu, stísněnosti a klamné záhadností, tak jako zvyk a obyčej se opotřebovávají až k jakémusi neurčitému lesku? Kdo tu dovede užít osvobodivé transformace? A kdo zhlédne víc než krutá ústa v bolesti prostodušného slova? Třepil-li se drmolivě větrem vylepený rozkaz při vstupu do domu, kroužilo teď pod námi všední schodiště jakýmsi houževnatým vírem beranino rohu. Potom v pokoji led parket praskal pod jarem jejích krůčků. Ale já, po mnoho měsíců téměř bez odpočinku (neboť to, co odpadlo při práci, pracovalo pak v únavě), stál jsem v koutě, ve vyspravované síle, zachumlán do narkózy jako liják v nedostavěném domě. Každé zazvučení tlukoucích se kusů nepříčetného pudu dávalo námět k výhružnému blaženství, ba vybízelo okusit aspoň něco málo z popuzeného kouzla Tessuniny bytosti. Ta zatím sfoukla s okna tu trochu sazí, jíž bys nalezl na hřbetě ruky, která nesla pochodeň v kulisách podnapilých naprázdno. Miluju krůčky těch jejích černých, skoro dětských střevíčků. Podobají se oněm kouskům uhlí, jež chudí plaše sbírají v zimě ulic za vozem, který už zmizel. Střevíčky mizérie! Málem bys řekl, že to, co dal člověk Bohu, je asi tak velké, jako to, co vzal Bůh člověku. Kdo by se potom divil, že první kroky stínu v podsvětí nečiní nic než odpouštějí. A kdyby cítily v patě trn naší země, nechaly by jej tam. Tessuna vidí, jak děti přeskakují hůl hlídače parku, který ji hledá na druhém konci cesty. Řekla mi to a řekla to tak, že krásná ženská dlaň prostrčila dosti hustou mříží pohár vína, bez vyprahlé zdvořilosti, bez upejpání, ale s půvabem dávných časů (svalujeme na ně, co se dá). Každá socha, každý herec ve mně bořil rampu a střechu patosu v horoucně zmatené chlácholení slabikujících ruin. Vracím se ke střevíčkům: bylo to jednou v létě a ona není 93

zvyklá chodit bosky. A tak přízemí bubnovalo nemilosrdně na stříšku. Bolelo ji krupobití vlasových kořínků. Nezapomenu na vrkoče pod pocuchanými doteky levice, zatímco druhá ruka ležela vedle knihy jako hromádka barev leknínu vedle palety jeho listu. A medailon vzdorující prosby visel na náhrdelníku pláče... Vydal jsem sandál, pak druhý. Dali jsme se do smíchu nad něčím, co bylo nad námi? Lakovaný dithyramb bouře zlehka našlapující zahnal nás podle vrubů vřezaných do stromů, podél kovářských měchů ropuch, tavících drahokamy svých očí, až k nějaké vilce, povytažené (asi jako se upravuje polštář) nad cestu. Na déšť zvonku přispěchala k zahradní brance dívka. Nevysmekla-li se ozvěna dvorku z bečení jehněte ihned, udělá tak zítra. Měli tam ramínko na šaty, vyrobené z luku; šavelný třpyt mezi dvěma puškami; chinin, pel květu malárie; úsměvy, při kterých se jedlo, krápníky vosku dole na svícnu. A všechno bylo dokořán, zámek v zítřku a svazek klíčů ve včerejšku. A cín plující naznak mezi mědí pánvic. Vyšli jsme, když jsme zpozorovali na zrcadlivé lahvičce s lékem, že už přestalo pršet. Skalní krůpěje bily na bubínek studánky. Vzduch byl břitký a perleťově zářící. Tessuna mi řekla, že pro dítě neexistuje představa nožíku, nýbrž ostří a střenka. Já ovšem míval rád hořické kudly... Vraťme se! Sedíme v podvědomých temnotách, probděných tušením hvězdy. V náprsní kapse mám znepokojivý list Maximův, plný šumění signálních praporů, ale i toho sklíčení, jež předcházívá drtivému; ale i těch námitek, jimž nechybí nic, abych přílišný důraz chápal jako důraz nejistoty. Tessuna (to útlé, co v ní stoupá jakoby stéblem, odpočívá si také tu a tam kolénky) vstala, rozsvítila lampu, a rozhodivši sukni v člunové okolí, usedá, aby mi četla přes pohled klavíru. Slovo v písni zvedá víno, které vypije pauza. Opojení jako kontinuita metamorfóz. Nemyslím sen proplakaný podél křídla do anapestů slavíka, ani pergamenové svitky, ty hobliny učené píle zdrhnuté ze dřeva vědění, nýbrž to nepředvídané, jež exaltuje člověkem nesnáz zázračného a co lidé jmenují tak krásně „zčistajasna“. Tedy chvíle, „kdy se neví proč“, „kdy nevíš, na čem jsi“. Má-li Tessunin hlas cosi z tajemného dechu, deroucího se trhlinami ústního podání nebo orákula, je jindy ostrovně zesílený vzácností, zaslibuje se, bývá zaslíben, opouští dovednost už proto, že bojuje proti přizpůsobování stejně jako proti strnulosti. (Pravidla sekt, kánony nejsou nic jiného.) To potom drozd Keatsův zmlká vzdávajícím se volátkem, pes Hesiodův obrací sem problém své masky. Slova v mezích hudby, bojující, aby v mezích slov proudila hudba, zdvojena oktávami, tryskají z oné závratě poznání, jež svoluje, aby právě to, co by mohlo drásat nejtvrdší pohoří, zvolilo si nějaký jemný čas srdce. 94

Je možné, že u většiny dnešních bytostí se tento tlak kácí šikmo-mimo a že reálné a pomyslné, přirozené a nenormální (které jsou stejnými tyrany a postupují si pouze vlády na území člověka, aby někdy vládly současně) pozbývají zdánlivě moci svou nepřetržitostí, která unavuje? Stane se, že při pohledu na hvězdu vezme někdo do ruky jízdní řád. Listuje už teď rychle a všechno ho k tomu svádí. Kdopak by dnes nalezl na stolku salónu nebo čekárny svazek rytin? Kdepak, takhle album fotografií! Bude ovšem zásluhou tohoto čtvrtstoletí, že vyrazilo blesky superlativů ze zakouřené dlaně času, ale což nesvléká i nahotu, neschopno zbožňování? Což nepronásleduje květ kořáním, divíc se potom zvadlosti? Cynické z malosti až obrovité, navyklé posměšnosti z povrchního labužnictví, vnuklo by rádo, že by člověk mohl být jen tím, co sám odepře podobenství na smyslu zázračná. Ale dost o tom! Písemné vyjádření nějaké hluboké bolesti bývá nejedním čtenářem chápáno jako osobní urážka nebo lichotivá konvence. On má rád ještě takhle zprávy a jen s nelibostí vezme na vědomí, že je – tak mi se aspoň vidí – vyloučeno, aby zpráva, která se přece vždycky šíři, měla něco společného s vertikálou. Když jsem vyprovázel Tessunu, napadlo mne toto: Co je to překládat? Měsíc se musí sluncem stát. ----Stále ta hrubá drzost filistrů tak málo vychovaných. Stále ty předhůzky: intelektuál, podezřelý, rozpolcenost, sociální skutečnost a věž ze sloni (zredukujte aspoň tahle tři slova, dnes tak často zneužívaná kdekým nechápajícím, na slovo: úděl, nebo: poustka; tedy ani Narcis ani Robinson, ani plaisir ani utilité de la solitude!). Stále ty otázky, zda jsou mu lhostejné dni závratné hlady, hrůzy, jež vidíme, cítíme a promýšlíme. O hlasech na agoře, o hlasech zamíchaných do zbraní a do výčepů laciných iluzí. O samotě, která je mu krmí neméně nutnou než chléb nebo zatlačené oči. Kdyby chápali tuto tragédii samozřejmosti, bezbrannosti a bezmoci v jej prostotě, to jest v její nezištnosti! Míním básníka, kterému můžete říkat Apolis. Ale ne, tážou se vás, rozumíte-li, co je to národní duše, rodná půda, zda bys mohl nepociťovat vyhnanství atd. atd. a proč se odvracíš se smutkem a hnusem od samolibé sentimentality, hysterie a zločinnosti všech, kdož vždycky chtěli křísit zbědován) svět slabostí pýchy, jejíž silou přesvědčení je zpupnost a Anteros. stoupající na nezbytnou soap box:

95

Le bouneau quijouit, le martyr qui sanglote; lafetě qu’assaisonne etparfume le sang; le poison du pouvoir énervant le despote, et le peuple amoureux dufouet abrutissant... * (Ch. Baudelaire) Ale bubny napínají oslí kůži a lidé sluch. Tíž lidé ostatně, kteří si ucpávají uši tampónem před zpěvem sirén, v než nevěří a jel by neslyšeli tak jako tak: Na rtech vlast, v ruce vějíř válečných artikulů, drze jste uvedli vojnu do kruhu Nevést člověka... (Chlebnikov) „Jak to mají nalinkovaný!“ řekl mi jednou jeden dělník. A skutečně: „V době nevědomosti nemají lidé nijakých pochybností, i když konají nejhorší křivdy. V době osvícení chvějí se ještě i tehdy, když konají skutky nejlepší.“ (Charles de Montesquieu, Duch zákonů.) Je-li Bohu všechno možné, a nemožná není u Boha nižádná věc, pak by básník, jehož každý dech je právě nemožnému zasvěcen – – – Hvězdářské knihy. O tom, že doba, za kterou se planeta otočí kolem osy, sluje dobou rotace. Doba, jíž potřebuje, aby oběhla jednou kolem slunce, nese jméno revoluce. Láska, to je to! I sochy by poprvé vykročily . . . ----Sním o chvíli, kdy Pythagoras připíná ke kithaře osmou, zlatě zračitou strunu. ----Jsi bez rozporů? Jsi bez možností. ----Smířlivý démon rozjímání neusnadňuje si život ničím tak jako přízrakem a není větších překážek než právě přízrak. -----

*

Kat, který se kochá, mučedník, který vzlyká; slavnost, které krev dodává chuť a vůni; jed moci, který podlamuje despotu, a lid zamilovaný do biče, který ho deptá... 96

Jak rychle si zvyknem přijímat něžnosti a pozornosti jako samozřejmé, jako něco, nač už vůbec nemyslíme. Uvědomil jsem si to náhle dnes, kdy mi T. přinesla několik drahých a vzácných jablek, ačkoliv mám na půdě jablek dost (ovšem nechutných). Abych prý měl změnu! Pozdě v noci, když už T. odešla, smetlo mne to v pláč, který nechtěl ustát. ----Potkal jsem Stená, starého botanika, kterého pamatují má chmurná léta školácká. „Slyšel jsem a četl, že teď píšete básně?“ řekl mi. Jak mu to vysvětlit? Jmenoval jsem Maxima. „Ale vždyť přece...“ Jmenoval jsem skromně * svou práci z oboru zcela jiného. Empedoklovský nástup jedné věci na místo druhé byl tak prudký, že kývl hlavou, když mi předtím naslouchal po očku. „Ostatně,“ dodal, „proč dělit umění od vědy, mohou-li jen a jen tušit?“** A citoval verš Johna Keatse: Krása je pravda, pravda krásou zas. Bez cvaknutí, neboť péro je už opotřebováno, rozvíralo se pouzdro a ukazovalo perlu měsíce na otřelém sametu. Ulice, jíž jsme se dali, temněla v perspektivu nádražní chodby o třetí hodině zrána. Napadlo mne: odchylujeme se, jdouce nebo letíce, mrtvi nebo uvrženi, zádumčivě nebo teskně, nevyhnutelně nebo nekonečně, nekonečně nebo nedokončeně? Proč jsem Stená miloval a tajil dech, když jsem ho potkával na chodbě, kde vzájemný ústup divokých hlavic byl žehnán duhou oblouku nebo kde svítiplyn pletl ještě punčochu. Byl to nějaký kaz v člověku, který nás k němu při-poutává a poutá tak dlouho, dokud bude bezděčný nebo dokud se nevysvětlí? či byl to onen humor-stud, jehož otcovství připisuje J. Pasquier básníku Jules Lafbrgueovi?... Proč si on zamiloval mne? I jen mi to řekněte, vy důvěrnosti nedávaného znamení, ty zbořená lhůto chlapecké ruky, ty pižmo krokodýlů sládnoucí ze šněrovačky... a všechno ostatní: krátce ostříhaný vodopáde, kalino měnící čas vůně prostorem svého jména, prsty v balíčku tabáku, vázání opánků, dechu znepokojený tíhou svítání, luciferine obrostlých rozumů, bode převrácený z křesání do rašení, světe jako násilí a

*

Skromnost! Kdo ji neprožívá, umrtvuje jednu ze sil vkusu. Což poznamenávám jen k možnému úsměvu čtenáře. ** „Daleko mimo meze pozorovatelna, tj. daleko ještě od našich smyslů a přístrojů, dojdeme k jsoucnům nepozorovatelným. Jsou to však jen obrazy, představy nebo modely, které si věda vytvořila, jako by skutečně existovaly jen proto, poněvadž se zdály vhodnými k tomu, aby povzbudily pozorovatelná jsoucna k účinkům, jež skutečně pozorujeme...“ (James Jeans) 97

přízrak... a to, že to byl, jak známo, vrchol Parnasu, který zachránil za potopy Deukaliona a Pyrrhu! Jaká tříšť, snad proto, že okolí času nad dobou a nadšení nad vzrušením upouští věc podávanou pamětí? Přemýšlel jsem také o lomivosti nejistoty, té barvířce vidin. A jaká cizost! Tak často po letech přicházejí k náhlému poznání dávné dojmy, dotýkají se ho, vydávají falešný zvuk. A přece to bývaly krásné poháry, zněly jasně a pívali jsme z nich jisti, přesvědčeni... Ostatně proč plnit, proč vycpávat vyhloubenou vzpomínku těmi mraky, na jejichž výklad by stačil uhlík na tabáku? Jenomže „už jsme v tom“, a tu potom víme, co dělávají takové dni, jenjen se počne smrákat. Zprvu jako by obcházely, potom přepadají a vyhledávají v nás jako v dětech všechno, co nám přidaly; ohlížejí se plaše, vykrádají se ven, míní daleko, a snad právě proto, že jsou ještě zde a že spěchají, zavadí tu a tam o něco v cestě: loutka spadne, nebo výkřik, nebo nepravé perly, pravdivý pláč... Ale takto také padá v nás něco velikého, neočekávaného. To nejsou pak jen ruce, které se prudce okřídlily, to není jen ustrnutí a vydržená bledost! My se zcela rozhodili do nastalého nechápaného děje, děje jedině skutečného, kde minulost jako nějaký chybějící zlomek asyrského reliéfu na němž vidíme uchovánu část obludného spáru, je pravděpodobností, která usiluje přesvědčit chiméru o zdání... Co se stane? Jsou přinášena světla, přistupují učenci, umělci a básníci: třídí se, vzpomíná se, žádá se vábně srdcem netrpělivosti. Naštěstí z takového pečlivého třídění a jižjiž zajištěného uspořádání vyráží náhle nepatrné slovo, a ohlížejíc se, strašně křičí nebo mlčí strašné. A někdy hrubší jakási síla vystupuje z pochodní a zháší svíce. Neboť – jako se vůbec dříve věřilo – je k nám daleko a zázraky na cestě k nám se unavují do andělů, kteří se náhle podpírají a vrávorají pod podivnou tíhou, pod cizím, nezvyklým, jim nepatřícím jasem... Tajemství tedy trvá a zvídavost a touha činí sebelásku téměř velikou. Učenec, věda dobře, že každá forma je formou variační a každý systém systémem svévolným, věda dobře, že při nejšťastnějším řešení vychází z principu, leč každý princip z problému, – rozhodne se nakonec pro výměr, definici, to jest pro pohodlí. A básník? Ten neví, má-li se obávat toho, že tak těžký úkol mu bude nadále milostivě ukládán, či bezohledně odňat (Artes liberales, ve více než jednom smyslu). A pak! není tu také zapomínání? Vždyť člověk se táže možná jedině proto, že existuje budoucnost.* A kolísá-li jeho víra zčásti v srdci a zcela v jistotě, toť aby se tázal, proč je nelze spojit, jako kdysi dvě jména bohů, sloučena, vytvářela božstvo nové. Či vytváří, běda,

*

Aby se vrátil v nebytí, nemůže se vracet, nesmí se zastavit. Sebevrah, toť socha sochy. 98

rovnováhu právě míra odloučeností? Že ten, kdo zemřel, sestupuje do podsvětí. Má-li však v podsvětí syna, vrátí ho mocnosti slunci, otce si ponechavše? ––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Kráčeli jsme zvolna dál, tu a tam se zastavujíce, aby kruhový obrat hlasu dozvučel na vnitřní straně pozornosti a přemítání. Sten mi potom vyprávěl o jistém svém příteli, který právě onemocněl a na kterého jsem se ptal. Byl to už dávno slavný autor dvou či tří, pěti či jedenácti dramat. „Kdykoli,“ vyprávěl Sten, „usedl ke stolu, vnukal mi svými pohyby ujišťování, že pojídání, budiž sebečístších vrcholků soust, je cosi temného, hrobnického. Neboť že je to nutné k životu, o tom nás záhy po našem narození poučuje samozřejmost, a to bud nedostatek, nebo přepych této samozřejmosti. Kdysi hovoře s ním, pokoušel jsem se říkat: ‚Kterépak věci člověka nejsou poslední?‘ místo: ‚Poezie.‘ Vím, že vyměňujíce si blízkosti vyměňovali jsme si dohady. Nicméně ani tehdy nechápal. Řekl bys, že vzhledem k báji má jen maso, že jihne jen labužnicky, že proti osudu bojuje špatně dodržovanou životosprávou, že si buduje svůj systém ztrácením hudby, ba že dopouští, aby změna politických okolností volila pro jeho hrdiny koturny, pláště a ideje. Toto ochotnictví způsobilo, že jeho rozchod s Múzou byl jak prchlivý, tak všední. To potom milenec, hrdý, že ostatní ženy se nepodobají jeho krásce, utěšuje se po hněvivém rozchodu tím, že se jí podobaj všechny. Na počátku nabízel pohár dokonalosti, teď ji vnucuje na celé litry. Na počátku se dokutával těsně k tomu, co vyzařuj] jádra, co je možná nejtajemnější, co však nyní odhazuje jako ohryzek. Těží z lomů dětství a ze stavebních pozemků utrpení, pochopiv je však jen jako sentimentalitu, a sentimentalitu jako úspěšnou cestu k uchvácení veřejnosti. Nezakázal si pak ani deklamátorství a tirádu, ani kypění dithyrambu, svědčí a přisahá průměrnostmi a sotva bude čelit tomu, čemu Lao-c' říká: spousta, Pascal: hluk, a Goethe: velocifernost... Ale nechme toho. Kdopak to asi bude, kdo nám, zrale tísněn, vyčaruje (tak jako slunce zdvíhá formuli) řekněme takové setkání a rozmluvu Endoia s Daidalem, Alkamena s Feidiem, Agatharchose s Aischylem, Geofířey Chaucera s Petrarkou, Tassa s Ronsardem, Mon-taigna s Etiennem de La Boétie, Puškina s Gogolem, Alfreda de Vigny s Baudelairem a Hólderlina s démony na šílené cestě z Bordeaux do Německa?... A proč by vůbec měly být sny shrnovány v ostří, které by je dělilo na ně a na ně samé? A proč tak zdůrazňovat trhliny architrávu, spadlého ze stavby spánku, kde klenba zvykla možná denně shazovat zrnko písku a slýchat: drolí se!? Jsou-li sny, jež vnuká země, rušené hvězdou, které je určeno klesnout jednou na její hlínu, jsou bdění, kdy víme: ano, je pravda, že miska s Mléčnou dráhou není výš než nad stromy, než nad domy a že proto bývá doporučována 99

bohatcem. Ale on zapomíná, že vztažená ruka prosícího je nejen smrtelná, ale že je také vztažena smrtelně a klesne za několik okamžiků. A uhodí Boha místo jeho tvář...“ Ale to jsme už přivolávali noc a napadlo mne, nekývalo-li se takhle kdysi na ten či onen kočár před budovou prsatého divadla, zahalovaného mlhou světel, jako byly zahalovány kožichem kytičky parmských fialek na ňadrech žen, zatímco dole na řece bruslaři padali praskot, chtějíce usednout na křehoučké židle, podstrkávané empírem mrazu. Je dobře, spadne-li do vláčné situace hadr, když už ne kámen. Zastavil nás strážník. Zatímco jsme, zmateni prvorozenstvím toho přízraku, shledávali legitimace, ohmatával jeho pohled naše svrchníky. Otázka Stěnová zněla jasně. Sváděn překvapením a káraje rozvahou, poučil nás, že tu přecházíme již hodinu; a jen taktak že nelistoval v slovníce rozkazů. Neutrální půda, palčivá půda! Nezbylo nám než zachránit se oním kynickým proudem, který provází každou dobu úpadkovou. Ty tam jsou časy, kdy na vánočkách bývala cesta z Damašku do Korintu (z cibeb do sultánek) poseta mandlemi! Teď všechen ten dělaný hluk, abychom neslyšeli skutečný život, namáhá se být čitelnější než lékařský předpis, předpis na křeče. Vidím ještě nyní roh Křivé ulice. V podrážděné rovnováze vzezření a jen shůry, odkud nějaký oblak byl jemně nucen jako tabák do dýmky, a jen shůry lichotivěji propletený něhou soch… zjevil mi týž roh, jak pracuje i nuda zvyku, jeho metodičnost právě zvyk (budiž to jeho svéhlavost či hnětitelnost) je to, který při každodennosti pohledů na obrovité masy lidí, budov, parků... odstraní je do existence tak, že jich nezříme... Vzpomínka na tvrdě oblou modř a výbušnou zeleň lahví se sodovkou, s nimiž tu kdysi ujížděl vůz, dělala z ulice mořskou jeskyni, v níž by mrtví nechali své všední šaty, neboť ty sváteční si vzali s sebou. Zdálo se, že tato slepě vidoucí scéna poboří při sebemenším pohybu kulisy světa, zeje poboří vším tím, čeho se dotýkala svou krajní bezděčností. Kdežto roztržitost a pohlcování mohou být totožné (při prvním čtení dopisu například) a kdežto rozčarování nás chápe jen sebou; kdežto „posléze“ je téměř vždycky příliš prudké, protože opožděné a udýchané, jak v nás vnáší důvěrnost jistot zajisté plachou, ale jak despotickou! –: to zde před námi vysvětlovalo mi naprosté ostří, napřažené ohňově z podstaty slova „pouhé“. „Pouhé“, toť to, co nechápu a oč se denně zraňuji, * podoben možná člověku, který nehoden své touhy přemlouvá ji, dokazuje jí, že... atd.,... nebo se vyčerpává v neplodné sebeobraně, když ho protínají výčitky, proč jí je nehoden. A pociťoval jsem v sobě vlnění opony, vlnění skoro tažné jak zvíře.

Že tajemství je všude tam, kde skutečnost bojuje proti sobě samé a překonává se. Nemluvím tedy ani o hladině, ani o detonacích zrcadla. *

100

Teď, to jsem věděl, položil někdo rukavici na stránku knihy a náhodný otisk palce na její stránce jeví se mu jako schéma větrného pohybu pleti čtenáře dávno zemřelého. Teď dítě odlomí někde z podstavce sloupkových hodin pozlacenou lví tlapu, ukryje ji pod polštář, a co do vlastnického laskání, dověnčí odstíny strachu škodolibým výsměchem. Teď voda jsoucí matkou tří kamenů zatopí ves na dvojí vydechnutí; teď unáhleně brunátné šumění, s palci v uších, brání se slovesu, odřenému rozmrzelou výslovností, a obklápí se čím?: fantasticky neschopnou realitou nebo nepřátelsky hledaným zjednodušením sporu. Teď čerň je tělesná a duše mluví o polykání, říkajíc místo „bílý“ – „příčný“. Ale Dafné už dávno ne-prchá!... Teď jahodová látka, roztržená pasekovou cestou, slyší v milencích, jak ruce v náručí popírají zápas a jak se příslib mlčky zmocňuje předčasného a opožděného zároveň, a to tak, že neopakovatelné, z ničeho nic tak obrovské, že se překlene k ničemu, dere se ještě chvíli sebou a v sobě jako drama, pijící rys prchajícího smilování. Dost možná, že se někdo ptá, kde hledat, co jsme nalezli. Tím hůř pro něho, neukazuje-li mu veršová stopa, že tamtudy kráčel Bůh...! Dost možná, že sloupkový sled dojmů váhá v někom jmenovat hodiny, okno, chodbu, galérii, aby ho zavedl na potravní čáru hladu, kde se už nepoznává, kde se vše kolem něho rytmuje v slyšitelné dědictví neznámých významů a kde srdce podupává jako ten, kdo mrzne. Teď kdosi jiný otáčí náboženství a obdivuje strč jejž ukrývají jeho záda. Teď jiní milenci nemají příčiny tajit příchylnost, lichotící vzrušení, které provoňuje zrada. Teď vzpomínka choromyslného se otevřela jako prádelník fantomů, kteří brání noci snést vejce lůny do psacího stroje železničního mostu a poprašují šestý vzduch aeony, tou atomickou půdou andělů. Ale pohled jeho samého říká, že zachráněný zneucťuje ztroskotání, a je mu lhostejno, že už zítra se růže schýlí až k samým listům (tak je krátkozraká) a bude číst první jinovatku. Neboť on ji má všude a roje much vířící kolem býčích hlav kreslí do vzduchu jeho sténavá „Ó, Ó!“, která už tedy nepřirovnáme k ústnímu úplňku výkřiků… Teď...! Člověk tedy neumírá bez soků? I poslední je sudé? ––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Ale komu to říkám? Komu jsem to říkal? Tak jako kdysi při předčítání do rozhlasového mikrofonu: od podoby k podobě stal jsem se propastí, věštěnou možností přechodu, ale možností šílenou. Sál jako sražené mléko zahřmění zatlačí tě mezi kovové lesky metafysické zbroje, mezi fontánu hadic, lapajících vejce bezvětří. Opuštěnost tam čeká, až se odře tlumící závěs, aby si z něho dala ušít kabát. Přistupuješ k aparátu a (asi tak jako se za nás chvějí saze nebo jako semínková letka opouští chvějivě kleny) začínáš hlas. Kdoví kdo všechno se přiměl, aby naslouchal, jak sestupuješ do podsvětí! Ale ne: je to rychlé vypínání omrzelých 101

stínů, mimotělesná skutečnost jejich pohybů, nepřítomnost jejich nadávek či smíchu. Eidolon. Je to vodní prach, který přehlédneš stejně málo jako soudržný oceán. Jsou to rozdíly bezúčastných dálek, příliš kalné, abys je ihned vypil. Mrazí, povážíš-li, jak snadno je běsovskému množství přeměnit se v bezpočetnost, v neviditelnost. Slovem: jsi sám, s plískavou plachtou času v hrsti, na mrazem osmýčených vlnách Acherónu..., jsi sám, nikdo ti nenaslouchá.

Les, ten si topí kamny, a ti, kdož snad a dokud naslouchají, – jsou bezbranní a ty bezmocný... Ale věřím, že i slova se otáčejí, a co se bezradnosti jedněch jeví jako temná oblast, může slunečně zlatit spříznění druhých. Tessuna, mající ještě letní plášť, který jako by vzbudil soucitný úsměv ve tváři listopadu, neboť skutečně: milostivé slunce vysvitlo! Vím, že má rozbité rukavice, a ty vykukující, modravé, co chvíli skrývané čečulky prstů jsou palčivějšími místy na mé bezmocnosti... Ale jediný její krok – a vypískání křídel je oprávněno. Jsou zbytečná. Nejraděj bych jí řekl: Píšu ti dnes jenom na malý slib růží; ale jak už to prošlo zahradou a vybíralo! – Neboť bych rád viděl ty steré vertikály tvého zraku, tlukoucí do stránek tak, že lze mluvit o slavičím lijáku četby v bytí jak možno nejlépe nepochopeném. Nebyla tenkrát obloha tak sladká, že ses přeřekla v hlavním zvaní na ticho, řkouc: oblaka? Ale má trudnomyslnost nekončí týmž zavoláním, jež slyšelo odcházet víčka. Něco jiného spěchalo, aby odpovědělo lesu aspoň slůvkem na psaní skal, mezi kalužemi, ubičovanými nerovně syrovou pěstí zrcadlem. Všechno bylo nádherně zbytečné * jako poezie. Kdopak si všiml, že Antigona svírala ještě mezi čečulkami prstů špetku soli, když už všechny krajíce byly snědené? Mohu ji vidět, zestárlou, a její suché větve vrásek nalámané k vytápění vlasů. Navlhčuje si rozpukaný ret a některá její slova hledají sluneční místo pro retní koutky příliš chladné. Je zatlačena jako oči mrtvých. (To proto, že v srdci může být jenom tajně.) Ty tam jsou střevíčky z tanečních hodin času! Ten tam je obraz muže, chráněný zoufalstvím ve smyslech! Řeklo se o ní: Pohleďte, nepláče, jak je tvrdá! Ale já vím, jak slzy plní hluboké vnitrní otisky po milovaných věcech. Tessuno, ty! – mají-li se zvednout základy radosti nebo žalu (a my je zvednout musíme), jaký div, že jsme náhle obklopeni už jejich stěnami, odděleni, sami? Potkal-li jsem tě právě zde (malý pohyb oka chtěl být obláskem, kdyby už nebyl průsvitností vody a potom Jak je krásné zvolání architekta Ginaina: „Konečně budu moci udělat budovu, kter; nebude sloužit ničemu!“ *

102

zvonečkem břehu), směl jsem věřit daleko více v to, že znamení na obloze zavadilo o znamení dávané rukou, než v žal dosti prostranný, aby snesl obrazy úsměvu a sokly žehnám. Aby mi bylo rozuměno: protože touhy nemůže býti počet (ledaže by to byl nějaký počet infinitezimální), jsou i její sateliti (přání) v nekonečnu. Cit pak, o němž mluvím, je při vztahu k srdci v jakémsi perihéliu. Vzpomínám si: čekal jsem na Maxima. Mělo se rozeznat, kde v crkotu deště začínal slaměný klobouk. Hřbitůvek po pravé ruce, se zídkou počmáranou volebními výzvami, připomínal úzkost, v níž kost pomáhá polnici. Zeleň stahovala žaluzie. Kdosi přecházel ulici. Úroda jeho nemocí byla tak velká, že mu dali dvě hole k podepření už nalomených rukou. Déšť chvílemi přestával jako ten, kdo hraje a sám si musí obracet stránky partitury (nebo kusy hrubší: dlažební kámen zasmušilosti). Myslil jsem na to, že bude třeba přebrat popel smíchaný s mákem, když jsem spatřil v okně protějšího domu přenášet jednu z uříznutých hlav zahrady: kytici. (Kolikrát jsme se potom procházeli v tom sadě Pluškinově, vykresleném tak mistrně Gogolem, v sadě zpustlém, jak to milujem, v sadě opuštěném a zapomenutém, kde „nakonec mladá větev klenu vyvěsila ze strany své zelené dlaňovité listy, z nichž pod jeden se bůhvíjakým způsobem dostalo slunce a učinilo jej průhledným a ohnivým, divukrásně se třpytícím v této husté temnotě“...) Zahlédl jsem ještě bradu s drobným spoléháním na skleněné perle a tolik vlahé bělosti, že trochu hlubší tušení by ji odhrnulo na nález podsněžníku. (Bylo to jinde, v Alpách, dávno předtím: ženský rukáv, pohozen dravým ptákem, ještě vyzýval.) Nevykřikl jsem. Cítil jsem však, že jisté jediné slovo odbočilo, asi tak, jako zamyšlený člověk, který si nepovšiml, že už chvíli jde blízko milenců, vyvolí ihned jemně nějakou jinou pustou a osamělou cestu, když si uvědomil jejich autochtonní sféru... Nevykřikl jsem a ty ses nevzdálila! Neboť všechno je vzdálené... I ty žilky, které jsou nejblíž povrchu pleti, jsou nám daleké; však také mají modř hor a horizontu... Ale jak za mez smyslů k těm, jež nám nebyly dány? Ach vím, že se to po smrti jmenuje jinak... Smrt! Ale dokud jsme zde, stačí, zdá se, položit její místo na kladný pól věcí bez člověka, aby se rozežhavil záporný nerv. To potom lidé soudí, že má svá tajnůstkářství a své důvody rozumové a že opakuje jisté pohyby nevěstek nebo pohyby takové Kateřiny II., když si zastrkávala dopisy Ondřeje Černyševa do punčochy právě pod podvazek. Táž smrt ostatně, které se naše písmo líbí tak málo, že dává přednost škrtům v krasopisu úzkosti, prohlašujíc o nich, že jsou také lajdácké. Ale napadlo jí vůbec někdy, že by hieroglyfy Egypta mohly být čárkami, které si tam vlaštovky vryjí a pak zase přeškrtávají, aby věděly, kdy se mají vrátit na sever? 103

Přestalo pršet... Půda po dešti byla tak dolíčkovatá, že se podobala náprstku, který vrací sluneční paprsek tomu, čím je: jehlou. Nahoře vítr zadrhoval oblačný šátek v uzly, aby nezapomněl na... Znovu jsem zhlédl zevní polohu sadu, která byla diktována touhou po velkých temných plodech opuštěnosti. V čerstvé dálce, někde tam, kde oko kašny rozhání slepé uličky, zazněl klakson. Je pozoruhodné, jak se jeho zvuk stále víc a více zjemňuje: od řevu ještě před pěti lety k úderu ladičkou za let padesát... Když jsem tenkrát..., byl jsem jako ten, kdo položil své ruce na vzduch a potom od nich odešel, aby stál náhle před tebou, Tessuno, v pohyblivém svátku věcí. Ať jiní, kteří rozněcují podněty s vědomou opatrností, a přece příčinám jejich následků jsou vydáni napospas, ať jiní tvrdí, že jde o šálení a jak je těžké zpronikat je, neboť je nezranitelné, protože plynulé, připomínajíc těla některých herou... Nikoliv! Pamatuji se od té doby, že pouhé je okolím tajemství. Otevřel jsem dveře tvé světnice. Žehlila jsi. Nic mi nebránilo, abych v oblacích, valících se zpod tvých rukou a v přídi pohybující se žehličky, jež tříštila krajky košile, – neviděl jednu z cest Théseových přesoleným oceánem. Poznal jsem vnuknutím, že je ti tady a nyní hůř než před měsíci, asi jako fialkám, které ovšem na ulici mrzly, ale, koupeny, jsou vsunovány roztržitou rukou dívky do vyhřátých sice, nicméně příliš uzoučkých temnot rukávníku. Ach, jak by se srdcervoucí ubránilo přistihnout se na krvavém? Možná, že se člověk rozvzlyká, aby unikl řeči. A čím méně takovému člověku rozumíme, tím více se on, ani nevěda, přiblížil právě k její podstatě... K nevýslovnému. Hledal jsem v tvých očích úzkostlivě. Teprve dnes však vím, že po hrdince zbude několik stop, ale ovečka nenechává svou vlnu na trní, abyste ji snáze nalezli,... vy vlci, kteří roztrháváte prostěradlo pláně, abyste se po něm spustili do vraždění! Jakými mraky se drala sluneční teplota tvého srdce, že vyjadřována nevyhnula se zastřené námaze úst? Pochopil jsem však, žes již překonala onen druh sporu zoufalství s neštěstím, sporu, který rád přitahuje místa jiného světa, kde by se nestalo toto..., kde by se přihodilo něco zcela jiného... Tak jako já vážíš si málo lidí, kteří se sice překonávají, jsou však bez obraznosti... Tážeš se často, co je pochopení, cítíme-li, že nepřestalo být netrpělivým... Řekla sis nejednou: ruš přece posloupnost setrvačnosti, a když nic jiného, ztrať aspoň nějaký šroubek z mechanismu, jímž se stáváš!... Nebo: slýchám ráda smích milujících nad všemi těmi upachtěnci, kteří silou své vůle si podrobují, nač přijdou... Nebo: jak žít bez kyslíkových bomb lehkověrnosti po ruce? Ještě téhož večera, kdy jsem tě poznal, vyprávělas mi sen z poslední noci. Vyprávělas? Ne, takhle se spouštějí do mořských hlubin planktonové sítě: 104

„Věž, ke které se šlo, mohla se roztřískat – jak výslovně bylo řečeno stařenou, navazující přetrženou nit – na zrcadla, jeskyně a chrámy ve strachu před smrtí. Dostali jsme různé nářadí (pamatuji se zvlášť dobře na jemné nebozezy mořských ryb). Do šatny, kde visela těla, jsme přicházeli jako šaty. Malé dítě vedle mne pravilo: ‚Povětroň je jenom zpomalené dojetí!‘ A chtělo, abych mu k dlouhým, docela šedivým vlasům přivázala půl stromu a kru, vytaženou z domu omítnutého nadávkami slepců. Řekla jsem mu, aby třáslo knihou a že jablka spadnou... Měla jsem si vysvětlovat, alespoň zčásti, rychlost dětského chápání tím, že dítě chápe bodem, my kruhem, a že proto je ono tak bezmezně svobodné, určující, kde my jsme zajatci a bloudícími? Neboť jen jsem to dořekla, proneslo dítě tiše: ,Jsme špatně natočeni, stíníme si, zvláště teď, kdy nás ženou před sebou očima nebo nás zastaví na fotografii –' Je pravda, že domy skákaly příliš do řeči prostoru, abych mohla víc než pouze tušit, jak mezi mne a dítě se vloudila loutka s nechutí k víku krabice, nabírané proti proudu myšiny, a nějaký hmyz, snad chvostostok, stavěný na nohy ručičkou hodin. Táž loutka držela jakýsi seznam, a vykřikujíc jména nářadí, upozorňovala nás, že jak už zde nelze mluvit o nálezném, nutno zde – a snad poprvé – upozornit, že existuje ztracezné... Jestliže jsme to zprvu chápali jen jako cit pro zapomenuté a pro vynechané, dostávali jsme se nicméně do mezer ne nepodobných rozsedlinám nebo lisům... Tu a tam, pravda, byly jakési kladky vzpomínání, ale s provazy, jež se trhaly nad děsivými propastmi. Tu a tam!... Ale ne!... Řekla jsem té loutce: vy takhle smíte mluvit, protože vaše bytí je tak zraněné, že vata celého vašeho nitra nestačí zadržet tu nám nesrozumitelnou krev... Ale loutka neslyšela. Elektrické světlo bylo zaháněno přes dřevěný most na hlavní cestu spánku. A právě z tohoto mostu vytahovala teď hřebíky. Napadlo mne, že se takto vytahovaly vlásenky (kdysi dávno, teď už ne) jako rejstříky, a že jako rejstříky, to dokazoval černý zvuk spouštěných vlasů, šumivý tón krajek, lehounký praskot světla na šíji, mastná árie rozplétaného copu atd. ... Také zde to byla hudba, a byť se most, na němž jsme stáli, měl co chvíli zřítit, můj úsměv hledal dvojníka v srdci. Bylo to však zmírnění jen chvilkové. Vždyť tím, že drsně-kmenová bolest žene do větví a ratolestí, je, pravda, nucena zabývat se sama sebou, aby se však později stala tím citlivější, čím citlivěji reaguje na každý vánek. A vskutku, táž stařena, která se nám objevila na počátku snu, přistoupila teď k nám pod nebem roztřásaným týmiž záchvěvy blesků, jimiž kůže koní zahání mouchy. Řeklo by se, že elementární chvění hrůzy v báji šíří do všech staletí odstínované kruhy, jež zveme pravdou a

105

její pohromou. Ale ona sama nebyla hroznější než strašidla dětských horeček, tak plochá protitlakem denního světla Strašlivější bylo to, že pokračovala v čištění nějaké zeleniny a že nás nechala. Připomínalo to bloudění cizím bytem, v němž máme něco nalézt, brzy to přinést, vědouce přitom, že někdo schválně přepálil všechny pojistky, abychom co nejlépe neviděli. To potom vrážíme do nábytku hřebíky hmatové, hřebík holeně nebo skobičky kolenou, jako by to byl nábytek pouze lepený a potřebující zpevnění. A nemůžeme nic jiného, i když si stokrát říkáme, že je silný, a tedy velmi křehký... Tak se smrt zříká všech nemožností vlastních, jako bychom jich přinášeli my sami dost a dost... A přesto!... Trval ještě můj úsměv, protože je možné, že růže, ze strany slunce, odděluje jistou část své blaženosti, která nepatří ani měsíci, ani zemi, ani nekonečnému mistrovství vlivu planet, zrýmovanému konvencí mezi pouťovým vykladačem a zvědavci? Nevím!... Tak ze tří barevných pruhů turistické značky na kameni nebo na stromě září v noci jen dva bílé pruhy postranní, kdežto zelený pruh střední se propadl, připomínaje onu ponornou řeku, k jejímuž zhlédnutí ostatně, jako k cíli, putujeme... Probudila jsem se? Je pravda, že ze snů vyrážíme nejskutečnější křik.“ ––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Přestal jsem vzpomínat a mohl bych začít stránkou tou a tou: Kdosi, mající ještě letní plášť, který jako by vzbudil sychráním listopadu soucitný úsměv na tváři Tessunině, neboť vskutku: milostivé slunce vysvitlo...! Procházíme parkem a je nám dovoleno, ještě dovoleno dělné mlčení mezi dovoleným tichem a nezakázaným hlukem. A pak, v odlehlém stínu dne, četba jedné z básní, přetížených klenoty. Ty klenoty nedávají vůbec myslit na zvuk brusu, mlčelivé, s poslední mocí ve zdejším osudu. A ty básně jsou tu jako k holdu někomu, kdo se blíží, neviditelný. Tak také anděl žádá po Asenat, aby se ozdobila, prve než s ní začne mluvit. Kam doznívá tvůj hlas, má milovaná? Hlas, který přeplnil mé srdce! A co ty, čase? Hned po sluchu jsi prvním smyslem, něžným jako pírko spadlé holubici. Pírko, které to podpise. Holubici, která to odletí... A nahoře – jako po některých letních slunečních vichrech – skládají se nebesa brzy v obrovité pásy, brzy v pentle, které by svázaly bezovou kytici, v kterou se ostatně vysokost nad nimi elipticky čechrá.

106

Bez!... Není to nejhojnější keř sadu Maximova? Maxim!... Co asi dělá? Možná, že z neopatrnosti převrhl sklenici vína a osouší teď papíry, knihy a sešity... Jeden z nich otvírá... Je to deník... Listuje v něm:

107

III

Deník Maximův

108

Tessuna odjela... Myslím na ni něžně a stísněn... Když jsem se vracel z nádraží, kam jsem ji vyprovázel, našel jsem v písku úvozové cesty několik jejích šlépějí... in infinitum. Zasypal jsem je přehoušlemi suchého listí, které padalo podél mých opuštěných temnot, a marně jsem se utěšoval, že čerň, správněji řečeno: v perštině níro, néro... značí sílu. Padal jsem sebe sama s okrajů pochybnosti, a to až po onen jistý okamžik, kdy je to právě ona, která nalézá prostor ve mně, ale budovat mám já..., a budovat v ní, která, neúprosná a ztělesňujíc nehmotnost nějakého trudného orákula, zakazuje citové vzrušení, jež je nejvrtkavější a jež předtím schvalovala. A Tessunu přitom vrhal vlak k srpku měsíce, zatímco jsem postoupil až k hájovně a pozoroval žnečku, vrhající k své noze stříbrný kruh srpu, v jehož zajetí zvolna postupovala, tančila... Přijede do města za nějaké čtyři hodiny, půjde z nádraží pěšky, a třebaže si zvolí cestu nejkratší, neboť se jí vyzouval střevíček, vím, že přes všechny stehy telefonních a tramvajových drátů ulice špatně přilehnou k jejímu zjevu. Usne brzy? Nebo až v onu nejistou hodinu rozbřesku, v níž cítíš rzivě nerezavou vůni plechu a mléka a v níž nevyspalé noci jsou pokládány za budoucnost? Za chvíli se začnou vařit lepidla paměti. Za chvíli se začnou chystat křížkové stehy. Bude třeba sebrat, co se vydrolilo, a vyspravit, co se potrhalo, aby si člověk nakonec zapřel to, co viděl v panoptiku: piliny vycpaných figurín, navrtaných moly. Lampa bdícího zhasíná. Je to kapusta z ručního zelinářského vozíku, který jede kolem. Je to scénický postup reflexí nutících oceán, aby se vléval do řeky. Je to sémantika probouzení, která si oklepává boty o mrákoty. Je to vysetý, nakropený, pihovitý křik vrabců. Je to hledání denní díže, ve které si lidé včera nechali kousek kvásku. Kvásku života... Dík holubímu trusu stojí před nimi bronzové jízdecké sochy i sochy polních velitelů pěchoty více než pro výstrahu. Ze dvora křičí domovnice: „Nevypalujte kamna! Věšíme dnes prádlo!“ Z mlýnků vypadává úplná toaleta vůně, zbarvená kávově nebo makově. Dveře otvírají světlo a dům vstupuje. Schody na sebe upozorňují tím, že zakašlou, a satyrská dohra noci lechtá peřiny, které ucuknou, aby postavily ležící do kráčivců... (Musím napsat V., aby na 36. stránce své práce zaměnil větu Probudil se už? – větou: Je už vzhůru? – nádražní dvorana = nádražní hala, ba ještě lépe: oddychování... Potom ať škrtne slovo pohřben a nahradí je mateřstvím slova pochován. Dále k onomu: hostit. Ať už myslí na: často, nebo na: čas to, musí užít slova: častovat. A pak, a pak: radost nemůže být kruhem. Kolové tance!) 109

Zatímco jsem psal tyhle řádky a slyšel muziku ze vzdáleného hostince „Na posledním penězi“, kde se už pára valčíkových pán sráží na oknech sálu (je posvícení!), – napadlo mne myslit znovu na místa, kde i noži na rozřezávání knih bylo zima. Myslit na město. Jak člověk na všecko připravený bude zmaten snadností! Jak jeho plaché špičkové hodiny došlápnou naráz na celou patu! Lstivost, s jakou vás přijme, připodobní se velmi snadno pohrdání, nevšímavosti nebo podhlídavému a nehoráznému výsměchu. Tak Karel IV. přijímal audience, ořezávaje přitom vrbové proutí, a vévoda de Vendôme, sedě na záchodové židli a vyprazdňuje se. Jsou uličky, kde nás město poznává, jako poznáváme na někom, že plakal. Jejich choří už vědí, jak tep zatlouká do podušky hřebík, který má udržet víc než obraz poslední představy. Malé parky, kde před staletími stačil nedostatek věštných znamení, aby vpustili na dvůr nebo do vzduchu několik dravců z palácových klecí, ty parčíky nesou na tabulích pozvání k Nedovoleno a k Zakázáno hned při vstupu do nich. Ale stromy jsou tam dosud krásné. Nevadí, že zrovna dnes zahrabaly baldachýn vzduchu do zbořených pohybů a hraničí s přestřelkou žerdí. Zděšen pozoruješ stíny chudáků pod nimi. Jsou jako ty trávy, které ještě rostou, třebaže je tu už prosinec. Však také nemají nic společného s podzimem, rostou na zimu. Je lichou útěchou, že ti chudáci, kteří jsou ještě stále dětmi, dorůstají zvolna šatů Otcových? Vždyť jinak otázka: Quam ad causám sumus?* byla by bez smyslu... Ale ať vzpomíná dál ta Musa pedestris!... Z okna Platnéřské (?) ulice hmatověl hudební nástroj, ušní jako lalůček. Bylo to z plachosti a skromnosti až někde v pátém poschodí dechu? Automobily si čistily rukavice, bylo cítit benzín. Dole udusávali asfalt, a je zvláštní, že i jiná síla, síla nervózní, odpoutává věci, aby je ihned zase srazila; jako mrkající oko. Ještě hloub, v podzemí, v obrovitých střevech pracovali stokaři jako projímadla... Vánek čekal, až se kopule rozhodne pro rubáš nebo pro paruku z měděnky, vánek podobný pijáku, který, aby utišil nějakou bolest, namíchá si do vína jeden nebo dva prášky melancholie. A světlo: řeklo by se, že slunce přišlo o všechny paprsky s výjimkou jediného. Tak useknou zloději koní za trest všechny prsty, až na palec u levice, aby si, jak prosil, mohl nacpávat tabák do dýmky. Ale bud jist, že ten prst, prst paprsku, který se vyhnul jasmínu, ukáže na rudý střevíček plný svatojanských broučků... Kdekdo přidává..., ale do kroku. Proč? Proto snad, že jsi otevřel dveře baráku na fortifikaci a ukazoval jen, jak se tímto choulením lidí, choulením v sebe, podobá taková noclehárna zelnici? Ale vždyť jsi ani nechtěl dokazovat něco těm, kdož nevěří! Není ovšem

*

Proč tu jsme? 110

bez krásy, že Chateaubriand přináší do Francie několik plodů „podobných citroníku“ až odněkud z blízkosti Jericha, aby přesvědči čtenáře jisté nepravděpodobné řádky Mučedníků... Už zmizel člověk, který prorostl bednou polepenou reklamami, jako by to byl přenosný pranýř. Tenoučký vlásek měsíčního svitu skoro vybízí zkusit na něm ostří nože. Druhá půlka jara je na číhané v báji, opřena o zbroj, kterou svlékla skála. Jmelí na nejhrubších místech pověr šimrá patu hory. Řeka tluče o chuť na bouři. Krajina praská, jako bychom do jejího sněhu zahrabali hořící lampu. Posunek, jemuž záleží na stáří ulice, vede mne k jistému plácku na Smíchově, který je otřásán malým orchestrem vorů, komínů, pltního dříví a mostů. Týž vánek, o němž jsi už mluvil, je teď zčeřen před vodou jako beran před zrcadlem. Ale kde jste vy, staré polygonální lucerny, které, podobajíce se zvětšenému ploníku, vybízely jste nás snít o noci svatojanské? Neznáme zmatenější a jistější pevniny, než jsou výčitky svědomí. Čtu tam tvůj dopis, Tessuno, sans lieu ni dáte – s tím (myslím-li na zdroj, odkud tryská, nemůže být jiným) paprskovým písmem, a obě mé ruce se tam sluní, když jsem oči musil už přivříti. Kolikrát mi vytýkali zbytečná gesta. Ale což jsem si na tvé zavolání nenavlékal rukávy teprve cestou? A což jsem, letě alejemi, ne-žadonil tiše: řekni, řekni mi to ještě jednou? Tak také – a naruby – básníci, derouce se ze své práce ve vnější skutečnost, chtějí doslovné ... I zázrak, toť ještě stále zavřená ústa tajemství. –––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Tessuna už asi vystoupila z vlaku. Mrazí ji. Také já vstávám od těchto řádek, abych se prošel komorou. Kolikrát jsem takto vstával od knih jako ve snách (ve kterých nešlo nikdy o trvání jako spíše o to, co nepomíjí), abych nasypal trochu uhlí do četby Sofokla nebo do veršů Miltonových!... Je chladno. Je pravda, že jsem před hodinou naštípal mnoho tmy a že bych se tedy mohl ohřát. Ale první tříska nechytla, a tak jsem toho všeho nechal... Uvážíme-li, že uhlí vydrží ještě jen asi pro dvacet generací a že se i jinak z pýchy, lehkomyslnosti, nevědomosti a netrpělivosti zasypávají šachty mnohem důležitější, neudiví nás, že i bolest jako by byla propastí s pavlánem na vrcholu skalní stěny, do něhož vstupují turisté a plivají dolů nebo tam házejí kámen se slovy: za jak dlouho? Za jak dlouho?

Za první noci mého zdejšího pobytu (noci, která měla jakousi zuřivou dostupnost červeně k zeleni pouťového nebo kalendářního barvotisku, na kterém by se doporučovalo říkat

111

Zábuda, a nikoliv Léthé) probudil jsem se a načmáral na stěnu tuto větu: Kdyby si kámen vyšel na konvalinky a zabil se... Ach, probudil jsem se v jakémsi čichově, kde měsíčný paprsek podřezával nohy mař. A bylo se mnou, jako tomu bývá s nuceným úsměvem: třebaže je nahoře, poddá se co nevidět dolní, jen na chvíli potlačené chmurnosti. A když jsem přemítal, proč naděje na věci budoucí je tak temná, napadlo mne, že ony už teď vrhají sem svůj stín. Bylo by pošetilé odputovat od takového sem. Už pohled na mapy, zvláště na ty staré, krvavě a modře kolorované, je vlastně pohledem na bolestně otevřená místa, která by ráda udělala z očí ranhojiče. Ale vracím se k tomu kameni. Ať už byl nebo nebyl současníkem rusalky, předstírá nepaměť vzezřením věcí, počítaných okolím komety. Také srdce tohoto kraje, do něhož jsem se skryl, má srdce jako kámen, ale kámen memnonský! Není zde tedy těch basových kopců, které jsou připisovány práci ďáblů, kteří je o sázku navršili po čepicích, což opakem připomínají i kapličky na nich. Když jsem jednou neprozřetelně vyslovil slovo pohan (paganus = venkovan), vnutil mi zdejší učitel (velký čtenář ostatně; vždycky mě dojímaly ony knížky veršů, nošené přímo pod paží jako nějaký duchový teploměr, který by měl vyznačit blaze nemocnou výšku nadšení) malou brožuru o strašidelných místech tohoto okresu. Na doklad ďábelských rejů uvedl její autor nejeden případ, a dokonce (jak půvabně píše) pěkně stočená, už skoro černá zmije připomíná mu náhlou potřebu některého z démonů, který se předtím najedl borůvek. Celý ten sešit ukazuje, že se sice spisovatel podjal záměru, ale aby v něm nikdy nic netvrdil; neboť on věří. A se zvláštní rozkoší pozoruješ, jak dovede skrojit slzu ve smích (asi jako se přiřezával havraní brk) a jak rád Jura, mais un peu tard.* Nesouhlasím jaksi s jedinou věcí, protože je opakováním. Že totiž sykot hada je varováním. Není tomu spíše tak, že žhavý obraz člověka padá do studené vody očí reptilů? Ale abych pokračoval. Nelze tedy napsat, že by vůně kopcovitých tvarů vnukala srovnávat tenhle kraj s chlebovou pecí. Naopak: širé se tu střetá s bludným (kámen ze snu) a takové střetnutí činí vše, aby získalo kolem sebe co nejvíce prostoru. Nutí dokonce i budoucnost, aby trochu ustoupila. Přicházíme sem ze zvědavosti, vytrháváme se z pout. Tak jsme jako dětí chtěli lízat kování sáněk. Jazyk ovšem ihned přimrzl a bylo třeba mnoha teplých vydechnutí, aby byl po slanu vtažen opět do úst. První dni mne zavalily zříceninou, ve které bydlím. Říkal jsem si: co mám slíbit já, když to splní neštěstí? Hnal jsem bolest tak na samu krajnost, že už poznávala svou příští podobu. Byla tam vášeň a nemožnost. Nemožnost vyzářit tu vášeň, než se hrom

*

jak rád přisahal, ale trochu pozdě. 112

dozví o blesku. Jakési polokruhy zapraskání a čoudu (tak shoří řasy slepce nad lampou) mi dostatečně naznačily, že propast je sice děsivá, ale nikoli neúprosná. Neboť neúprosnost užívá ticha, je to skoro árie!… Srdce mělo pojednou tolik obrysů, že jenom otřes jim mohl dát vytrysknout. Světlo ducha, hlasu i ruky bylo třaslavé a těžko jsem mohl říci nehybné samotě: zavři, táhne to! táhne to ze šílenství... Měsíc letoval kostelní střechu. Slaměný had ovíjel na zimu peň jabloně. Bylo třeba mít bubínek pěkně napjatý (skoro v uchu nočního ptáka). Bylo třeba mocně ztmavit zkormoucené chmury, aby vynikl slabounký proužek naděje... Drané peří kavek naplnilo polstář. Smutek přisluhoval, kdežto zoufalství rozkazovalo právem staršího. Šlo o jakousi, měřeno minulostí, obrácenou a tvrdší tvrdost… Tak brouk, který pracuje i pod asfaltem, cítí, že to, čím se třeba prokutat a co bývalo pod ním, je nyní nahoře. Ach, byl jsem zde asi dva měsíce, když zemřela služebná u starostů, mladá dívka. Toto stálé odlučování nejdražších bytostí, prvků nezbytných našemu životu, podobá se až k nepříčetnosti jakési lučbě, jejíž zákony by byly skryté i Bohu. Och, nezemřela ve svůj svatební den; nepíšu román. Ale vídal jsem ji tu a tam přes plot, jednou jak jela na kole (kdepak jsou ty časy, kdy se takovému zjevu říkalo vznešeně velocewoman a kdy z oken vystrkovali hlavy velofobové, nadávajíce!), a jindy, jak spala na trávě a jak jsem ji nerad probudil a jak jsem stál užaslý, vida, že u ní není žádného rozdílu mezi tváří, která se otlačila do krve, a nádherným ruměncem. Blankyt čekal, jak mu řeknu v jejích očích, a já jsem řekl: vděčnost. Nosila někdy kolem krku korále nebo medailónek? Ovíjela jej totiž tenká pentle z pleti a jemnosti. Jen krky podřezané a pak zase srostlé nesou takovéto proužky. (Mluvím tedy o zázraku.) Obzor, jako člověk, který se neumí podepsat, končil stránku louky třemi křížky. Ani jediné slovo nás tenkrát nepromluvilo... Býváme drženi předtuchou blaha tak mocně, že k němu nemůžeme, když se skutečně přiblíží? Byla to velká příčina k růži. Ne že by očarování, prosíc, padlo na kolena a objímalo nohy; ale nebylo možno udělat krůček, třebaže jsem věděl, že jsem témuž místu možná na obtíž. Hleděli jsme na sebe. Viděl jsem její čistou myslí, že se známe od dětství. Cítil jsem, jak mé štěstí nepotřebuje být násobeno přírodou, která by byla ohrožena některým z živlů. Nevím, čím musila být tato dívka v mezeře stínů, že mohla posunout stromy, závrať, blaho... do slavnostního jasu. Je pravda, že má radost zadrhla vždycky příchod někoho milovaného na tolik uzlů, na kolik si potom stěžovalo loučení, rozvazujíc je. Její ruce! Jak brzy měly být lehce předsunuty a už se nebránit, už se nebránit a držet a lehce napínat přadeno, z něhož si smrt odvíjela do klubíčka. „Víte, že Miládka, ta u starostójc...?“ Protože však rychlost vln srdce zasaženého bolestí přesahuje daný prostor a my 113

tedy nejsme-zde-jsouce a nevíme, kde trpíme, – šel jsem tam, otupován vířením kruhů jakéhosi hypnagogického stavu. Nevím, kudy jsem chodil. Přišel jsem do statku teprve na druhý den... V. by napsal: „Zdál se být kůrou stromu, mrakem, větrem, schodištěm, zábradlím, dveřmi, stěnami, zkrátka vším tím, aby se mohlo říci: došel po hmatu...“ Vstoupil jsem do komory. Byl jsem s ní sám. Ležela v rakvi na hoblovačkách. Položili jí na oči ořechové skořápky, „aby si nikoho nevyhlídla“. Podle padesátého schodu v ubývání voskovice bylo lze usuzovat na dosti velkou hlubinu časnosti. Něco ve mně šeptalo: ten osud, ale ta život. Ale tolik místností ve větě nevyplníme fialkami. Strnul jsem, jako vlna obrací oblázek znovu a znovu v kámen. Hle světnici, kde se kdysi ozývalo plísnění starostčino, plísnění jež se mi teď krylo s pachem zmoklých a nevětraných selských šatů tam v koutnici (kvadrobě), pachem ostřejším než kafr nebo naftalín! Hle okna, dojídající štěkání psů! Hle lidi venku, kteří se ptají: jak dlouho vám vydržely tyhle šaty?! Hle vítr fantazie, tlukoucí okenicí o zeď domu, který už dávno zbořili! Hle týden tak plný povozů a sváženého hlučení, že můžeš mluvit o vratech soboty! Hle bojovnou temnotu masa hřebelcovaných koní! Hle trojúhelník jeřábů nad myrtovým hájem! Hle tu, která se obrací zády let k plískavému nečasu života, života v příkoří! A chvílemi, jako by sladká průzračnost a trpká neviditelnost kroužily kol citlivé osy možné metamorfózy. (Nikdy jsem nechápal, co je to „doslovné znění“.) Nevím proč, ale napadlo mi... szout ten strašný lakovaný střevíc, který tu vyčníval z rakve, lehký a (jak lakota počítá s rychlou zkázou): vlastně papírový. Když jsem tak učinil, spatřil jsem, že pata punčochy byla rozbitá... Možná, že světové strany byly kdysi určeny stárnoucí matkou, která se rozhlížela po kraji opuštěnosti, myslíc přitom na své děti rozběhlé do nedozíráma. Jak jsem zvěděl, bydlila matka Miládčina někde na severu a je už také mrtvá. –––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Slabounká opařenina červánkových nebes nad hřbitovem uvedla mi na mysl jedno odpoledne, kdy mi ta tichá dívka půjčovala deštník, podávajíc mi jej s neobratností tak přirozenou, že byla vznešenou. Za jejím zjevem v úrodném živůtku povíval třpyt vlasů. O kousek dál temněla kuchyně a bylo tam slyšet, jak vřelý hrnec vaří zvuky od ucha k uchu... Byl to deštník starý, hodně zvetšelý, s tenkou hůlkou a s kostěným držadlem. Když jsem jej nad sebou rozevřel, sklenul jsem tam v to zamotané pořadí vzduchu minulost jednoho jarmarku někdy z let 1900... a celé temné okvětí lítosti se zarousaným zkrácením lesku na střechách deště. Snad proto, že každá pevnina by byla pevninou předčasnosti, přečarovávala mne intenzívní těkavost záminek ke kouzlům v jakési velké: zůstat a nepohnout se..., ale na 114

vlnách... vstříc mizení, napjatému jako to hedvábí nad mou hlavou, kde šípový výkvět drátů a potajná hebkost černě mi takřka vysvětlovaly to, čím půvab výčitek ostří v nás náhle svou nečitelnost, jsou-li zamlouvány. A zatímco jsem takto váhal, vyprávěla mi o své jediné třídenní návštěvě Prahy, o očarovaném odvolání bosé nohy z čar venkovské choreografie a jak žasla nad tím, že se v muzeu topí i na chodbách… –––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Teď červánkové nebe pohaslo a ztemnělé paprsky mé trudnomslnosti, shrnuty zápalným zrcadlem té dívčí smrti, vznítily ve mně vzdor... neusmíření... rouhání... Starosta (palec a ukazováček, opírajíce se o spánek, strhávaly k sobě několik vrásek podobných těm, jež se utvoří, když se snímá povlak s křesla) končil pohřební řeč plnou zlého svědomí a obratných couvnutí, „aby se potom lépe skočilo“. A takovýmto způsobem proháněl se tento drsný sedlák po pláních taktiky Parthů, aby ji, pokud zase je lstivost vybranější, uplatňoval se stejnou oblibou a stejným uměním jako vévodu ďAiguillon... Ale co to všechno pomáhalo! Plamen prostoduchosti té mrtvé ozářil pracné temnoty těch lží, než se nadál. Co bych dodával? Jako dítě jsi pozoroval, sedě v kočáře, že dva pruhy na pokrývce hozené přes kolena jsou souběžné s kolejemi železnice. Kdyby se navzájem proťaly, mohly by to být popruhy, na nichž se spouští rakev... rakev. Nad touto zde vzešlo brzy hvězdné nebe. Pro toho, kdo nežasne, neplatí cudnost interpunkce. Příroda nemá na dosah nic, nic. Jak je však možné, že Člověk jde pro to, co by potřebovala ona, k ní? ----Co mrtvých na válečných pláních mezi podvědomím a rozumem! A stále nové nástupy živých – a co strašnějšího: těch dávno mrtvých, pojednou vzkříšených! ----Jistým dnům jsem odepřel vydat klíč. A ejhle! – přelézají plot! -----

115

Odstín štěstí, tryskajícího ze soucitu s absurdnem. Není to zákon tíže, který by toto tryskání vracel k neznalosti jeho příčin; není to zákon lehkosti, který by zvěčňoval vertikály srdce. Stav tak přirozený, že se mu neodcizuje ani šílenství. ----Bála se snad hořkost, že by mne byla pozbyla, kdyby mne nebyla vylákala podívat se dnes do Zvatínského háje? Déšť přestal a s ním i špičatá vůně kotálivých krůpějí. Ale obrazy přičesané na levou stěnu kabonící se chodby, chodby, kteroune dávno šuměla saténová vlečka měsíčního svitu, politá tu a tam inkoustem, se začaly zachvívat. Strhl se tedy vítr, který, když jsem vyšel, oplácel plaché ploše mého pláště všemi pokroucenými listy spadanými s kaštanů. A brzy první řádka sněhových slov byla rychle načmárána do skicáře listopadu, rychle, neboť by ještě mohla roztát. Tato možnost tepla a neurčitost mrazíku zamžívaly každý rozhled do dálky, což zase ve mně vzbudilo jistou úzkost, která se ihned zlomila do tvaru kliky, jíž se roztáčejí motory před chladičem. A v mysl mi vytanula vzpomínka na automobil, který mne jedné noci odvážel k rychlé operaci abscesu, automobil, který byl jedině přídavným jménem: strašný. A to ať už proto, že jel příliš rychle nebo příliš pomalu, zatímco jeho skleněné tabule byly (jako nějaký stomatoskop) zamženy mrazivou srážkou mých otázek s teplem šoférových odpovědí. Týral jsem se chvíli touto vzpomínkou, protože tím, kdo vede rychle demarkační čáru, může být člověk silný stejně jako prchlivec, člověk povrchní nebo zbabělý. Mám také nedůvěru k všelijakým těm receptům, které mají zmenšovat tlak na duševní i fyzické srdce. Je v tom vždycky vlastně lhostejnost k němu a urážka jeho strmé existence. „Musím se utišit!“ říkají lidé, a říkají to tak jako člověk po bouři: „Nechal jsem otevřené okno. Napršelo mi do pokoje. Vezmu hadr.“ Potom: snad že neznámá krutost v poznání něhy zničila představivost oživením jiného obrazu – maloval jsem chvíli v plochu jednoho nedodrženého slibu, v čemž mi na počátku bránila z hlubin vystouplá čekárna jednoho dentisty, kde chaluhy třásní, povytažené z vln lenošek, vnucovaly své ostré, nepředené výdechy, takže hlas z ordinace „můžete zavřít tu lahvičku s jódem“ byl zbytečný. Přecházím náves, kde někdo křičí: Pozor, sesype se to!... Ale druhý nedbá, jako by myslil, že se mluví něco španělsky. Mlha klouzá po vnitřním chvění ozvěny a cítíš, že se už kroužkuje v nedaleký osníř mrazu a v jemné ostří vytvářené tím, co mizí z dohledu. Znám už, bohužel, zdejší cesty příliš dobře. Neušel jsem ani sto kroků a dal jsem se k hájovně. Vyhnul jsem se hromadám kůry na tříslo, odvalil jsem kámen jako lis, zvědav, spatřím-li ještě čerstvý 116

výtisk zrzavých mravenců, potkal jsem vůz, který byl hrubým kodrcáním měněn ve stav, na němž dřímoty tkaly sebe s rovníkovou nemocí budoucích much, všiml jsem si, jak se kočí snažil dotrhnout nit, na které visel knoflík, aby ji posléze překousl, když pobízivě zamlaskal na koně. Pak rázem jsem se octl na kraji rybníka. Jak se jeho vlny v létě překláněly k patru blankytu, jako jazyk vyslovující l!... Jak dobře jsem znal místo, kde..., a jak dobře znalo ono místo květ leknínu tak oduševnělý, že představa, že vodník dole nadzdvihl neopatrně pokličku, nebyla nejpošetilejší! Jak dobře jsem znal místo, kam..., a jak ono místo znalo dobře náhlé přilétnutí labutí, jichž zpěv nedojal ještě nikdy žádného básníka, ale kterého vždycky vzrušovaly ty slepě vzteklé cáry sykotu, vyhazované z vetešnictví jejich hrdel! Jak se tu ve vzduchu třpytívala drážka po vážce, drážka, po níž stékal návrat očí! A jak o kousek dál, vlevo přes louku, se chodívalo na klikvu, která je myslím v krajích jiných dost vzácná. Teď se tu k mému údivu hemžilo lidmi, křikem, bezkrevným azurem, zbledlým v draslu mořských ptáků, kteří už navrtali sudy se zimním světlem. Bahno leželo na zádech výjevu. Zvuk bubnu se kryl se zakuckáním a tlučením do zad. Trojmo vzdušné rozkazy vyplňovaly čas jako telegram. Nervové podšívky dozorců se trhaly. Nebylo zde oblastí, které by, sunouce se tímto stavem, potkávaly náklonnost, nezamítaly náhodu a poddávaly se libovolnému, jež by nabývalo převahy. Jistá slepota, která může dýchat už jenom ve fanatismu, vířila z bezmezného k zmatenému. Nohy v rybářských botách čeřily vodu z vrásek do ustarání a z ustarání do zavodněné mdloby tváře. Nepochopil jsem ihned, cože rozvázalo uzel tohohle orchestru v tempo furioso, které nezapomínalo ani na drobné zuřivosti jisker při medvědím hřbetu, ani na zvuk tabákové sliny jedné z Park. Nepochopil jsem, jak je možné, že mne horečné kroky dovedly až k ledovcům... Ale ať jiní věští boha dárce, hledíce v propast, která se hloubí mezí hladem a trochou horké páry kružmo nad talířem. To zde, co se odehrávalo přede mnou, potvrzovalo mí v jistém smyslu, že každá harmonie je výbušná a člověk blížící se k ní je bud plamen, nebo led... Lovil se rybník. Přišel jsem, zrovna když lid (držený v šachu mezi zbrojnicí, kostelem a veřejnou žebrotou) byl rozháněn. Jen taktak jsem měl po-kdy, abych se vyptal, co se stalo. Dozvěděl jsem se, že porybný zbil jednoho chlapce tak, že mu „vodrazil ledvinu“, a že včera jiného postřelil, takže mu v nemocnici musili „vybírat broky“. Dnes už jsem zde viděl četníky, strnulé a podhlídavé, s očima, které se příliš otíraly o vlastní bdělost, abys nepocítil lesk jejich zvetšelosti. Podlízavci přinášeli jim špičku nože do lichocení a rad „jak do toho“. Jiní ustupovali ze strachu nebo se v něj hrnuli žehráním, v ten strach, který obrozuje přetvářku, 117

protože cítili, že by se ta uniformovaná skulptura rozběhla k nim a že by se nezastavila leda na nich. Ponížení žmolilo čepici a dech, který by lehce naplnil polnici revolty. Některé obličeje ovšem nabíraly látku nenávisti. Jiní číhali na okamžik, kdy by přece jen bylo možno sáhnout v pleskavou šupinatost světla kolem ryb. Ale žádost tuhla v krušec takových třpytů, že aby je nějak zahalili, vrhli se na obludné svlékání obav, opakované až k prostopášnosti... četníci se na mne usmáli (u těchhle lidí vždycky, když spatříš úsměv, chápeš jaksi, že máš odejít; bylo by tedy nesprávné psát, že jsem nevěděl, proč se na mne usmáli). Toho využila jedna žena a strčila si rybu za ňadra. Tento úkosem zmrzlý pohyb, jeden z těch předčasných posunků, který by se měl připravit, že bude musit vytrvat o to déle, oč dřív se dostaví únava, – pokrčil celé tělo do tak hrubé polohy, že jenom něco hrubého, jako třebas autobus letící prudce kolem, by mohlo vrátit zase šatové rameno do ženských skrytých hedvábností. Šátek shrnutý rychle jakousi prchlivostí, zavítavší v právo úmyslů, tiskl se na prsa a tiskl tam mrazení, které ladilo drnčící pleť... Láhev lýtka chystala se dolévat krok, když naneštěstí několik výrostků vyprsklo v chichtání, které vnutilo jejich hlavy do poloh podobných těm, jež chvíli vydržíme při stříhání v oficíně, s očima přimhouřenýma řásnicemi, jako by řídily olovnici. Hlídači – právo silnějšího – probděli už oběť tmou své zlomyslnosti a přikročili k té ženě. Aby rozjasnili poťouchlý pohled, povytáhli knotově obočí, zčeřivše tím olejovou hladinu čela. Pára jim šla z úst už ve skoro fialový, podškubaný vzduch, a ten z nich, který měl – jak zpívávali na Prachensku – spakováno na zádech, paskunda a z kurvy syn, začal ženu vyslýchat... To, že ona mluví chrastivě, není nastuzením, ani chybou ve výslovnosti, jako spíše tím, že každá vlna jejího vzrušení zatahuje za myšlenkové řetězy. Tiskne ještě šátek k hrdlu jako ruku milence, skoro radostně. Ale jako pro sestupnou slunečnost plodu jsou na konci září povoleny už jenom kilometry sladkosti, tak cizí vojáčka ruka určila si jen několik vteřin, aby se přiblížila k ňadrům... „Ech, strigo!“ povídá... Nevidím, co by mne mohlo pohnout k tomu, abych si nalhával, že to nebyla chlupatá zloba, která poznávala zoomorfní znaky zavěšené ve vilné krvi toho chlapa a využila jich. Co jsem zhlédl potom, byl – běda! – stud, opakující rozhořčení a půvab příliš často, aby je neuměl zpaměti. A jako se lidé oprašují, když klečeli, tak také většina setřásla vzpouru, když se (za keři s jíním, budícím dojem, že jsme v solivarnách) na hrázi objevila paní majitele tohoto jezera. Ticho bylo naráz ostražité a přikrčené, jako by mělo soukromé jmění. Její rod nebyl prastarý, takže by bylo chybné řadit její předky mezi ty lenní pány, kteří krok za krokem v patách krále jdoucího na záchod nesli mu v hrstech neobyčejně hebké 118

chumlíky vonného sena... Neznala tedy oněch genealogických větví, jež se hledají v jedné duši, přeslechnuvše se navzájem. Ale poprášena v mlýnicích rokoka byla krásná, jedna z těch, které, když dojedly polévku a když jim sluha bere talíř, nalézají pod ním milostný lístek a sonet. Vzpomínají: od koho? A pociťují toto vzpomínání jen tím, v jaké hloubce dojmů leží ta či ona utonulá tvář, předpokládajíc ovšem, že dojem nebyl povrchní. Jejich vlas shrne prsty podél spánku, jehož bledost neví, zda do čečulek pronikne nebo protaje. Po letech (už v pokání, nosíce hrotité podvazky jako paní de Montespan) mívají někde ve skřínce polovinu takových zoubkovitě ohlodaných listů, jež by mohly být doplněny jen kohoutími hřebínky. Ale (protože nejsou ze slečen vzdychajících nad větývkou pinie z Villy Borghese) chápaly dobře takového milence, který bloudil bezmezně, neboť příroda, padajíc do něho ze svých okrajů, tarasila mu průhledy i cestu k okrajům jeho samého.,. Naslouchala zprávám správce. „Viděla jsem všechno,“ přerušila ho. Proud vlasů (není třeba zdůrazňovat, že nesoudím pouze podle nynější rzi, že mívala kdysi vlasy železné) padal na mlýnské kolo její hlavy, na kolo drtící věru všechno, jen ne zrní soucitu. Měla ovšem svou židli v kostele. A modlívala se, usínajíc a mizejíc po částech do modlení, jako usínajícímu ptáku mizí noha, zobák a hlava do peří. A Bůh bydlíval v jejích ústech i za bdění. Nerozuměla však, když jí jednou zpovědník řekl (mysle tím ostatně málem celý svět): „Protože vaše věhlasné lampy čadí, stahujete Boha dolů jako knot a naříkáte na nastalé šero...“ Nic naplat, když jsem tak na ni hleděl, na tu její nahluchlou, zrakově stěhovavou šeď panenek, náhle příliš ostrou, aby neodřízla člověku ruku a stromu půl jablka,... mohl jsem si dobře představit tatíka Goriota s tím srdcem šíleným, čekajícího na Elysejských polích, aby zahlédl kočáry a snad i úsměv svých dcer, uchráněného, zdá se, ale krutě uchráněného toho, co by se rozbilo z touhy na porozumění. Teď jí tu v charouzně připravili čaj, a když si nahřívala nad koflíkem prsty, povolil její upjatosti jeden knoflíček. Přiznám ostatně, že jsem se chvíli těšil z její prosté robe-princesse, která se tak dobře hodila v tento chudý kraj, ne nepodobný důlku, který by vystál v kamení nějaký gigans mythologicus, plný zamračeného svalstva... Ale když jsem pak slyšel její nadutý a sprostý hlas, k němuž se brzy připojil í panovačný a sytý hlas jejího muže, a když tento párek buržoazie těžko uchopitelné, neboť kluzké, vyšetřoval s drzou vyzývavostí shora uvedený případ ženy a ryby, – začal jsem se chvět. A přemáhal jsem v sobě hněv a žádost vykročit k té vypečené dvojici a bít a bít. Co mi v tom zabránilo, byla má štítivost před zápachem. Neboť jak praví jedno naše přísloví: „Každý moudrý má nač pomysliti, kdyby ho pobídlo hovno v zápas jíti: porazíš-li je, co na tom budeš míti, pakli ono tebe porazí, musíš hned do lázně jíti.“ 119

Spokojím se zde tím, že si do tohohle černého sešitu, kterému říkám „Sambo“, zapisuju celkový úlovek: 70 centů kaprů, 8 centů Čekalo se ovšem víc. Hromadění ticha, které už může, jako nějaký kumulostratus, hrozit bouřlivým prostorem. Válka! Protože si ji lidé odpírají jen sadistickou pochybou o velikosti krvelačné rozkoše, rozkoše zatím ještě nevýnosné, daří se rubu téže medaile. Kdo by ses ubránil úsměvu, vzpomeneš-li si, jak „uboze“ staří Římané rozuměli neomezené moci dané tomu a tomu, který byl ostatně jmenován – jak výstižně připomíná Rousseau – „v noci a tajně, jako by se styděli za to, že staví jednoho muže nad zákon“. Jak nicotné jsou dnes čtyři vlastnosti, jež Cicero určuje dokonalému vojevůdci: znalost vojenství, vůdcovské nadání, osobní vážnost a štěstí. Kampak s Josefem Flaviem a jeho Titem, kterému stačilo vědět, že „nadějí a řečí se odvaha nejvíce rozněcuje a že povzbuzení a sliby často působí, že se na nebezpečenství zapomíná, ba i samou smrtí že se pohrdá“... To už je lepší – že ano? – Karel XII., který před vojáky trhá trávu a povzbudivě ji hltá před očima hladovějících. Pěkný přiklad odříkání na cestě do pekel! Zatímco myslíš na děti akrobatů, sousta to zvlášť vybíraná, aby byla bez kostí pro žravá ústa lidských pohledů, slyšíš z kdejakých pliónů světa podezřelé a všelijak maskované výzvy k lidstvu dělajícímu pod sebe, výzvy stejně úzkostlivé jako nápisy v hodinových hotelích: Prosíme pány cestující, aby nemočili do bidetů a umyvadel!... Pány cestující...! A lidstvo, chudí s bohatými, robotné roty s bankéři, makléři burz s kněžími, opojeno kdejakým bzučením kovovým, přesným, vypočítaným, hartusí s dotěrností hmyzu, který nutí výsměch nad sebou až do jakési rozběsněné teploty, v níž je zdánlivě lip než v dispenzářích, v podporách nezaměstnanosti nebo před dveřmi, které se žebrákům neotvírají. A ať už jakkoli se obnovují jisté bajky, které zneužívají konce k mravnímu naučení, nejlepší z nich nepojednávají věru o úmrtnosti korýšů, nýbrž o staré touze po mraveništi. Ať tedy po něm touží! Pokud mne se týče, jsem a budu k němu bez obdivu, dokud mravenec vlekoucí kládu nezrobí z ní člun, aby dal vale lakomé píli svých druhů... Noc vždycky půlí svou druhou čtvrtinu masakrem. Všem už vrazila nůž spánku do srdce, všichni už leží v krvi, vyvěrající pod kořeny polštářů, pod kořeny laviček, pod kořeny dlažby, slovem: pod kořeny ma- nebo nemajetnosti. Když ho ve snách pronásledovala stehýnka lučních kobylek, dědičná vykrášlení hříchů, diapozitivy paměti nebo obrázky malované lejnem na školních a nádražních záchodech pokrytých sánytrem, –člověk se probouzí. Zrovna 120

mrzne s hrubou dioptrií světlíků. Říká si, kdepak asi jsou ty půvabné kočáry a těžké valníky let předválečných? Automobily totiž nedělají kobylince, že ano, ubozí chocholouši, vy trpělky trpělivé!... Sníh ovšem neleží jen na hrůze z vlků. Navál i do vyřaděných vagónů a do skal, ve kterých bydlí leny, muži a děti – znovu to objevené zbytky lidí neandertálských nebo člověka krapinského – a ve kterých je těžko tvrdit, že kyslík šlape plicní měchy, že chleba je holt výživa a že to, co tak páchne z hrnce na plotně, je polévka. Polévka, která vyšlehává oči... Ať si tam tedy vzpomínají, jak kdysi stropu, z něhož odkapávaly sladké zvuky vánočních příprav, odpovídal zdola stalagmit cukrové homole.. . Kručení, to je lodní šroub hladu, a síla nabraná spánkem je malá, jen tak co by usmažila omeletu chrchlů,... a nasrat, pánové, kterým je hej, kteří máte pré! Nějaký šéfredaktor si to všechno vyfotografuje, nezapomínaje ani na vodu zmrzlou v umyvadle, a zapíše si něco brkem čerstvě vytrženým poloze soumraku. Vyfotografuje a zapíše si to bez účasti a vlastně jen jako jakýsi druhý kokokokokokokodak, bez minima solidarity, neboť jak hluboce říká Péguy: „Už pocit solidarity stačí, aby nás bída popadla za hrdlo.“ Ale kdež! Jel náhodou kolem v automobilu a s momentkou své milostivé paní (rozdají si to v lese, o to nic!, a pojedou potom dál, kde mají vilu – ale kdepak vilu, je to jen bejvák, pane! – a gramofonové desky nahrané v pralesích, krásné ostatně!). Ach ten můj reumatismus přivezený od skotských jezer, řekne milenka šéfredaktorova, ani nevíte, že jsem musila vyhodit služku, ale jsem celkem ráda, vona moc jedla, a konečně kdo by chtěl tvrdit, že lehounké zklamání není dobrou příčinou k nové iluzi? Ale koukněme se, vy tady máte postel přišroubovanou k podlaze, totiž k jakési kulatině!? Skutečně, madame, což nevíte, že tak tomu bývá v blázincích nebo na lodích? Měla byste si také povšimnout toho zvetšelého polštáře, jak tam pučí jako nějaký špatně zápalný choroš... Ale vy už šilháte z tohoto doupěte po nebi tak skvěle rozklenutém, že kdyby někdo přiložil k uchu kámen, byl by zpraven o křivce, kterou by rád vykonal, byť by měl potom spadnout do skleníků (ne do vašich, toť se ví!). Ale vy už říkáte svému milenci: Poslouchej, Potento, musíme zejtra stáhnout záclony hned ráno, nebo mi ta dečka na stole docela vyrudne, a pojď už, mně je tady zima. Ale vy už, s rukavicemi až přes loket, myslíte na něco docela jiného než je ono těsto, jež žena v jedné lidové písni válí na svém břichu. Tomu se říká: děliti s nikým srdce. Konečně, po malé hádce, zda se má okno toho amerického bouráku zavřít nebo otevřít, pan šéfredaktor odjíždí – a ty, básníku, jsi sám... Nečetls v očích té dámy skoro sympatii, ne nepodobnou té, kterou u žen vzbouzí zločinec? Nebe ztemnělo v žok na peřiny. Možná, že právě představa peřin nutí ji hledět na tebe zase jinak. Drahé koření jejích tvarů vystrkuje 121

klepítka vůně, tušíš hroty ňader, knižní to hvězdičky, odkazující k poznámce dole pod textem; její boky, jiskřící v hedvábí, hledají v tobě přesný bod, kde by se křížil nerv zrakový s nervem sluchovým,... přesný bod výbuchů. „Dala by si říc“ třeba v sedě na schodech, s puštěným okem na punčoše, se střídáním podobným zimnici, s pohyby propuštěných trestankyň a s nenávistí, že je neschopna obrátit k vášni druhou stranu pochodně... Pojídá asi přepůvabně jitřenky zapečené do housky, hledí dolů na dvůr, kde posluhovačka sbírá s provazů ženské hedvábné prádlo, jako se s větví sbírají kokony, což sdruží jaksi s ovifikací, krčí nosánek, ale schvaluje, že její Potento teď v téhle „nahnuté“ době hněte a fabrikuje hospodářské ódy a prózy, zamíchav je dříve žerdí toho kterého patrona rodného kraje. Jen ať je hněte, jen ať je fabrikuje! Ty pak, básníku, dovol, abych já čtoucí se k tobě připojil... Přejdeme Pusté Outěchovice s jejich sady, plodícími těšínská jablíčka, a s jejich dluhy psanými bílou křídou na kredenc nebo černou křídou do komína. Vzpomeneme si, jak nás (jako děti) oblouky viaduktu přinutily říkat: mermomocí,* vzpomeneme na to, že když jsme poprvé spatřili důstojníka s mnoha medailemi na prsou, domnívali jsme se, že zachránil tolik tonoucích; vzpomeneme si, že už v mládí jsme vešli do slepé uličky, že nám kdekdo radil, abychom se vrátili a hledali jak jinudy, ale že ne, že jsme začali bourat zeď za zdí, uvažujíce, co znamená slovo za a slovo dole. Zda. je to tíhou nebo porobením. Zda vztah a souvislost chtějí být rozlišeny na to, co nese bohy, a na to, v čem lidé nesou je, atd.... Lidé! Ustálili významy slov, mají placené tleskače, dovedou napodobit mramor, udílejí almužny s dobrotou zašlou v soustavách vědomí, dávají psům na nos kousek cukru a prodlužují to v těch ploských hodinách, hodících se na tohle nebo na dělání žabek při hlati nudy, vynalezli falešné vlasy (podle přírody) a květované plátno (podle podzimu), vědí něco o kolísání zemské osy, o kravském chlupu, o vysvědčení nemajetnosti, o tom, že bicyklista, s rukama pevně na řidítkách, drží krajinu za zadní nohy cesty, vědí něco o službě za pár bukvic (je-li tam právě bukový háj), o formální laskavosti, o čísle hedvábí, o dlouhých slabikách rozpaků, o atmosférických vlivech, o chandře, o cihle v nohách postele; zajímaje kyvadlo hodin, neznepokojují se, zda je srdci odpouštěno na havranech nějakým zničeným světem, nepřemítají, jaké jsou to hvozdy v našem nitru, že přitahují tak často bouře pláče; zajímaje lojová svíčka na fortepianě, vchod do pyramid, kdejaká tlamička novoty, liščí hlavy v pohřebním věnci, městečka jako kufry, jež neunesou, strom nechaný na semeno, lampa moderatérka, do které se pumpoval olej; přihlédnou občas k malířům zpaměti, k svědivým

*

Kdo by tu vzpomněl na souvislost se slovesem mříti! 122

pohybům soudního vykonavatele, k okurkovým slupkám, jež si dávají na čelo, k ustydlému škrobu ubrousků, ke kameni pradlen, k nervové soustavě majáku, k důlku vydřenému veslem, ke skleněné pohyblivosti zvětralého vína, k planetám ve výši pohrůžek, ke žhavému uhlí do žehličky... Ze strachu před někým navrhují mu přátelství. Nechápou, že někdy je třeba smířiti se s prvním ruky podáním člověka, který nás miluje. A jak málokdo z nich přizná, že byl pokořen! Neboť k tomu, aby se překonal... Ale mají rádi, když obrátíš kapsy, abys ukázal, že už nic nemáš, ba nutí tě obrátit i slzní váčky (neboť tak strašně to pojmenovali!); mají rádi vše, co je v přírodě sedmihlavé a v duchu mečoví té, koule na noze vězňů, háčky důtek, shazování těl do vroucího oleje, činy víry (autodafé) a všechna mučidla. Jejich fantazie předstihuje někdy obludné výtvory říše mikroorganismů. Ó zbabělý pohybe lidí, který, plný zamžikání v síle, srážíš své obavy v netvora! Ó chamtivý pohybe lidí, který násilně nutíš hlavu podřezávané bytosti, aby vylila krev právě do mísy a ani kapku vedle...! Vy, jichž příchod mění okamžitě zpěv cvrčka v útěk do temnot země, která se zase pro něho mění v naslouchátko! Vy, kteří se už nedovedete podívat na peň jinak než jako na jazýček a na větve jako na misky váhy: a dej nám, strome, pořádnou váhu ovoce!... Ani nejušlechtilejší ptáček neodlétne z náhrobního kamene bez stopy, bez hovínka. Natož vy! Vy zanecháváte otisk na každé kořisti, na každé prohře! Jak nám to vypravoval, řekněme Argibon, mladý sémantik: Uplynulo deset let od maturity, dobrá příčina, abychom se zase všichni sešli, bordeláři, ale pokrytečtí, studení a hotovi (jako Mazarin Saint-Simonův) „zakázat všem dívkám a ženám dojit krávy, aby se od nich vzdálily necudné myšlenky, jež by v nich mohlo vzbudit dojení“. Několik těch a těch, několik spěch v ně leh, několik nech je nech, několik hoven měch, které pan Fitexnihilo (jak ho jmenovali) nechal v ničem, ledaže měli něco z toho vzduchu, ne starého, neboť vyšel teprve ze školy, ale už nadobro zkaženého. Nezměnili se, ledaže dědičný kvásek pitomosti, nechaný v nich (jako v díži) na příští zadělání, překypěl už teď do tvarů dokonalých burzou, uhlazených jen sebelaskáním, burzou, kteří si dokonce osobují právo na touhu, nejsouce než v rozpacích mezi výhodami. Ty mrchy! Schůzka byla na ulici. Potom se mělo jít někam do vinárny. Bylo nevlídno. Kladka tramvaje vykrojila poslední módní střih mlze na spadnutí, čekal jsem každý okamžik, že vítr shodí dolů okno nějakému chudému chodci, který okno potřebuje, ale kterému je chodník nabídne rozbité. Ostatně žádné okno nesletělo. Naopak, všechna byla ozářena a za tamhletěmi jsi tušil živou přítomnost velké hostiny se zelenkavou tabulí, na níž kolečka citrónů a ananasů 123

poháněla grandiózní nakupení masitých dobrot. Chlastá se tam, žere se tam, po tolika vidličkách bere se to tam prsty a štípanci, doutníky stočeny do papírových prstenů leží tam jako ubrousky plic, ňadra jsou jedlá jako salangany. Pozvali si na chvíli dudáka. Pohyb jeho lokte připomíná telátko ducající do vemene. Je z toho špásování v té prázdnotě, která svou šedí bez barvy délky, závěsy a celým tím bohatým lustrem a malbami na stěnách připomíná ložnici Pia VIL ... Dříve než přeskočíme několik řádek, všimněme si, jak se nad zeměkoulí jablka vznáší vlasatice hroznu s Mléčnou dráhou vůně, halící dosud červánek broskve... Tedy přece něco, abys doufal, že někde je hnízdo mraků, kde ticho sedí na vejcích bouře... U okna se někdo objevuje. Je to asi – proč by ne – Kallipyga, květ obrácený do baletu perlivou tíhou vzdušných kouzel, a sune teď do tmy nepřátelskou radost z vyčerpání, jež předstíralo čistý úsměv. Překlání se a lehce se opírá o dvě minuty, jako by vstupovala do starodávného kočáru. Když byla malá, sbírala jahody a přinášela je matce v leknínu. Teď se shlíží ve skle se světácky zahloubanou rozvahou a ničí přitom v nitru divadlo a chrám nějakého předsevzetí. Přemítá, jak by to asi vypadalo, kdyby dala potáhnout železné židle atlasem. Skoro už na ně usedá ta její nádherná zadnice, dosud vždycky sklíčená po sametu zklamání. Protože však nikdy nevíme, v jaký dům vejdeme v myšlence na práh myšlenky,... diví se, že vlastně zapomněla na čas, protažený tmou mezi dvěma diamanty. Sáhne si na šíj. Cítí zrno pískovcové sochy. Má husí kůži, stejnou, jako když jedla polévku z labutě. Ty diamanty (sahá si ještě jednou) tam jsou a ona by ráda další. Má to vtisknuto v paměť asi tak hluboko, jako je studna vtisknuta v pramen. Slyší, jak B. říká: Miluju květiny na cestě ke skleníku, do kterého nikdy nevstupuju. – Ach, tohle není hloupé, ale jak je protivný, napadá Kallipygu, ale buďsi! A s tváří drženou šikmo, s tváří, s jejíž střechy se sesouvá sníh, obdaří mluvčího pohledem upejpavých pupil, na který čekal, pohledem narychlo vyhřátým pod víčky, pohledem, který už teď roztahuje nohy. Čert vem Kallipygu! Ještě chvilku se bude noční motýl chvět v jejích zřítelnicích a odpařovat je na jakousi hustší slast, slast z paprsků lámaných až k šilhání. Ještě chvilku... a pan Plešatec, který je pověřen, aby zítra přednesl návrh na úpravu zákona o tomatom, připadne pojednou, inspirován souloží, na výborný nápad k zvětšení mizérie. Je vždycky nějaká nymfa Egerie, která... Tedy, čert ji vem! Nejen kvůli ní, neslyšel jsem slov okolostojících také proto, že jsem kolem sebe napjal síť proti moskytům. Domníval jsem se ostatně, že jsem sám. Tak sedíme v parku, přesvědčeni, že jsme osamělí a opuštěni. Ale ne! Už k nám přichází stará dozorkyně a podává nám lístek opravňující posedět, a protože držíme knihu, dává se do hovoru a vyzrazuje, že znala osobně Vrchlického: „Pane, to byl člověk zlato, voň tenkrát chodíval k mýmu bratrovi, 124

co študoval, to sem eště neměla papírový linoleum, na kerým sou parkety natištěný, a když se mi jednou vyloup modrej kamínek z prstenu, takovej zářívej, tak to bylo to samý, jako když někdy rychle zavřel ty svý básníkovy víčka...“ Jenomže teď to byla ulice leštěná potem setřeným s koní. A potom vinárna. Už jsme do ní sestupovali. Několik pijáků se po nás pohrdavě otočilo. Žádná čuměná. Oči zveličené, ne nepodobné přehnanému růstu pod přiblíženou lupou slunce. Pánové usedli. Ne, nic se nezměnilo. Takhle usedali ve škole do škamen s poslušností, spořádaností a zarděnkami. Pil se tedy inkoust, jedla se pera. Neviděl jsem, že by aspoň u dvou u tří to, čeho se nechtěli zříci a čeho se zřekli, vytvořilo nějakou novou vlastnost. Užívali jazyka, jen aby se dorozuměli. Brzy se přešlo na neužilá čísla, sázky, naděje na výhru a na povýšení nebo jmenování v úřadech, jmenování, jímž se odměňuje nautická zdatnost, tak potřebná všude tam, kde snadná náhrada snižuje i „velké zásluhy“ nahrazeného... Oni vpravdě od-zváněli dřívější školní a nynější úřední hodiny prahnouce po dozoru a spjati s ním –jak jim to napovídal v dětství jistý orloj, kde figura zvoníkova, chabě klinkající, byla (týmž mechanismem ostatně) pohlavkována zapeklitou figurou smrti. Kdo by z nich nevěděl, že strach se dostává a odvaha vypůjčuje? Vypracovali se tak, topíce tím v sobě, vědouce také, že existuje závit mozku jako ten z oněch komínků, jež vyčuhují z hrobek. Když si potom vybrali z hromady gest nezapomínané podlamování kolenou, rozhodli se – jak už tomu bývá u celoživotní puberty – přistavit k židli celý vesmír a pít stoje. Jak se na ně horšit, že jejich srdce nikdy nepoznalo a nepozná kotevního poškubávání citů, jež omrzela stálost? Jak se horšit na jejich pohrdání prázdninami a samotou, na jejich stádnost, jediný to pohyb, který, třebas hysterický, strkal je v jestující pocit bezpečí a v pokřik: Vae soli!?... * Jen jim nechme v kapse ty jejich tajné úspory dojmů a zkušeností, ty jejich hodinky, ukazující na sekty, doktríny, konvence, šovinismus, přivrženectví, konfesionalismus atd., hodinky sobeckých zájmů, jejichž mechanismus natahovali rodiče, škola, úřad a dnes večer všechno to dohromady. Neboť přišlo i několik profesorů, týchž, kteří se mi dosud zjevují někdy ve snách jako jakýsi obrovitý vatový chumáč housenek potírajících žíravinami kdejakou zeleň, kdejaký květ až k úplnému holožíru. Jak se mi tenkrát smáli tihle kleštěnci, když jsem v jedné kompozici vylíčil kohosi, kdo poznal dávno zhojená místa zranění podle jódem spálených a po čase vypadlých kousků košile! Postarali se ovšem o první část lichotek, aby zatím druhá část přehrabovala podrobnosti v plné zbroji. Vyšly z toho nakonec turistické značky, sající komárovitě na zbylém červánku: nepůjdeš-li podle nich, jsi ztracen. A

*

Běda samotáři!?... 125

zahrnovali tě důvody, neboť celý jejich zevnější svět si žádal zdůvodnění. Dík světu vnitřnímu byl zahrnut nepodmíněností, bezúčelností. Ostatně, příběh neskončil čtením. Jenom množství kouře a vzbouřená posádka zahnala skoro celou třídu těch úředníků a já pokračoval... trpěn jinými, podobnými ohrůzenými dírkonožci. Neboť lidé se velmi rychle dohodnou, chtějí však, abychom se toho jen dohadovali; ba chtějí, abychom věřili v jejich věrnost, kde lze přece mluvit pouze o blahovolně nenávistném návyku. Půlnoc. Dosud tyto čapáte připosrance pletl zmatek a oni to oblékali, aby se zahřáli. Ale rázem se nadírali pýchou a cítili se bojovnými. Bojovnými až k nepříčetnosti, jak už se namáhali, aby nalezli a polaskali zdroj toho všeho: zbabělost, tu rozmazlenou, zhýčkanou zbabělost, jíž je zbabělost-jedináček. A jako seminarista stírá chlipně nasliněným prstem lehce přetřená místa stěn, zakrývající světské frivolní malby, tak tato zuřivost odhalovala obludné tvary jejich nemohoucnosti. Nebylo náhodou, že to byli „vzdělanci“, kteří slýchávali přece vždycky – jinými slovy ovšem, ba slovy opačnými – cosi o zpitomělých čelech staletí, čelech opírajících se o dlaně vyvolených model. O dlaně model, z nichž dlaň jedna křísila v takovém čele Bedlam a dlaň druhá podávala před jeho oči už dokonale zblblé jistý symbol. Kdepak by měl pravdu Háfiz, který říká, že po barvě černé už není jiné. Než vraťme se k našemu stolu: Romance beze slov (které jsou pohříchu právě ty nejpovídavěj-ší) začaly opěvat svéhlavičkovou potenci civilizace. Kývalo se to jako noha dítěte, které usedlo na příliš vysokou židli a nedosáhne teď na zemi. Hrozilo to prstem, jako to dělávají nebožtíci. Přehazovalo se to z dlaně v dlaň jako pečená brambora. Plivalo se to, jako se plivá do dlaní. Vnucovalo to stav sklonům k hochštaplerství. Maskovalo to převládající bílé krvinky překrvením, jako to vídáme u umělých květin. Bylo to bílé a unášené jako ukradená láhev mléka. Peklo to lži na pudových potřebách. Dělalo si to, mluveno se Sorelem, živnost ze zásad. Bylo to pošité sliby a dalo se to ovšem rychle vypárat. V pomíjejícnu to bylo úlohou a v naučeném pomíjejícnem. Jícnem? Ovšem! Polykalo to zběsilost, která polyká i zánik. Střídalo to teplo s třetinou hřbitova. Převalovalo se to na chlupatých oblinách, jako se překotí kotě přes vlastní okraj už do kočičího. Sázelo to do květináčů nicoty aspoň barvínek pověsti. Chtělo to na komsi, aby ukázal tvář, jenomže peří „poloboha“ jen zdůrazňovalo, že zobák je nebezpečnější. Potápělo se to a užívalo to čerpadel. Ulejvalo to prachy, chtělo to kupovat, i kdyby šlo o trh Lític, stavělo to vily, zabíralo to velkostatky a uvažovalo to i o upotřebitelnosti smrti. Přebalovalo to návrhy do tlučeného pepře. Kýchalo to. Prohlíželo to vejce proti světlu. Neradovalo se to z toho, že šikmá nejistota svírá s rovnou ješitností ostrý úhel, který zraňuje... Začalo to vážit nemoc, která byla shledána těžkou. Vědělo to, že skutečnost se nedává dvakrát, a bylo tedy vlastně dojemné, že se to k ní v takových chvílích 126

blížilo se zrcadlem. Bylo to tajné... jako vina. Nemám zrovna rád slovo vřed. Ale provalilo se to. Po surovém pohybu skleslých požitků myšlenečky povstinkaly a pak si zase sedinkaly – – – ...Nebylo mi těžké rozpoznat v kruhových mžitkách podvozek letounu... a mrákotu užuž přistávající. Opustil jsem ty bekané seladony, hezké jako posrané dřívko po dešti a chřestící šperháky falešného života... Mrazilo... Vyšel jsem na ulici... O hodino se staženým světlem kaváren, kdy se obracejí židle pro antipody a kdy se mete! Kdy věž ukazuje zvláště jasně, z jaké výšky spadla hvězda ulic! Kdy se tma dělí napůl s pohádkou o nahánění tajeného dechu, zatímco se na půdách myška chichotavě špulí v mišpulích! Kdy vlhká noc s tápavými růžky měsíce, ukončenými jako u plže dvěma světy hvězd, zanechává za sebou třpytnou slinu Mléčné dráhy! Kdy tušíme cosi o mstivé touze, která volá: Vpřed! vpřed!..., které nestačí žádná rychlost a která se naráz otáčí: na prázdno, jež jsme po sobě zanechali!... Kdy pohledy, ondulované tím, že vpadly za dne do kadeřnických salónů, vypluly odtamtud jako nějaké mořské puchratky a plují ještě, plují ještě až k rannímu chrchlání taxíků, které po celou noc kouřily tabák ulic, ve vzduchu uvadajícím, schnoucím, tvrdnoucím... jako včerejší pečivo. Ó hodino, kdy velké nahé ženy rozlupují vlčí jámy vždy na dvě nohy a najeden strom, šílíce s muži, jako by to byl pohyb lásky kolem vlastní osy a kolem srdce (pohyb odehrávající se v současnosti), který působí, že jedna její polovina je nám navždy neznáma! Ty hodino, kdy bezesnost začíná zkoumat, čím rozpustit proteiny bolesti! Ty hodino, kdy všechno vnuká, že jenom slepá božstva mohou nám naslouchat lépe...! Zdá se, že kdyby nebylo zapomínání, nebylo by trpělivosti s životem. Ale protože ti bylo určeno, aby ses napil z Léthé, a vzpomenul si na všecko, ocitáš se opět u té bourané zdi, můj básníku! U bouř; ne zdi zoufalství, kde zatím nepatrnou průlinou hledíš ve věčnost, zděšen jako tenkrát, když ti skápla slza do spektroskopu. A sám! Sám nejen proto, že k tomu, aby si někdo přiznal, že si lichotil, stačí polichocení druhých, ba polichocení druhých, jež ustalo; sám asi jako ruce, které, odkázány na práci vnitřního mlčení, pociťují, že zde vně jsou trochu zbytečné, a že nesouce na sobě něco světla z noumenálního záření, popuzují lidi jakoby čímsi lenošivým, neužitečným, protože zatím nesrozumitelným.

LA GANINA Asi před půlrokem se narodilo poklasnému dítě. Po lesních toulkách (tolikrát překřížených, že si vytvořily jakousi hraničku, připravenou už jen na podpal) jsem se tam ze

127

zdvořilosti zastavil. Nosívá mi totiž z městečka cigarety a sobě knastr (pěkný to dra-pák), který si dává nahoru na pendlovky a s pendlovek do pouku. K mé radosti byly tady stěny polepeny ještě tapetami předčasně dospělými, takže barvy jim byly krátké. Musil jsem zůstat na bílou ančku. To dítě sem tam podrželi chvilku ve vzduchu, než mu pře-stlali postýlku, což mi připomínalo těch několik okamžiků, kdy se tonoucí loď objeví ještě na ostří výše, nad obhrnujícími vlnami. Ale bouře se utiší a takové kukuč! nebo kuk!... není, pokud se dychtivých pohledů týče, neslučitelné s některou z plaveb Čočkových. Nechuť toho hošíka, té prckošilky, k narození živila už nyní opak jeho chmurného údělu... v očích matky. Žije v láhvi povijanu jako karteziánek, polyká andělíčky bezmocnosti a tone do malých, sklápěcích pekel, jeho hrdlo rozebírá piano, aby dalo dohromady lokomotivu, a když to nejde, chopí se vřískavé šťávy citrónů. Ale užasl jsem nad úpornými pohyby prstů, jimiž takové nemluvně bloudí po vzduchu. Nic netvrdím, * ale kdož ví, není-li to nějaká nemožnost, dotknout se smrtelnosti dřív, než se osud dozví o čase... Ale ovšem – a jakpak by ne – už mne paní poklasná zahrnula fotografiemi. Dostalo se to i na venkov, tohle pohodlíčko budoucího vzpomínání, zvěčňující kdejakou polohu caparta, kdejaký mrzácký výraz a mokro tak docela jiné než vlhkost psího čumáku, kdejaké svalové břichomluvectví, trpící větry. Ve městech si to šťastné rodinky dokonce filmují, jen aby byly up to dáte! Urychlují to ve všech vlastnostech, z nichž jednou je ta, že se to sráží a že co nevidět dochází k jakémusi obrazovému sýření... Potom to promítají před hosty na prostěradlo rychle vytažené z manželské postele, a div vám nevyčtou, ne že spatřili jakési nepřátelství a nechuť mezi vaší brvou a řasou, nýbrž že jste nevolal u vytržení: Jaká prcinka! – vždyť zrovna takhle příroda nabírá z netekutého a překlopí to dvakrát, dělajíc bochánky! To potom hovor stává se ihned jaksi lámany a zároveň gangliový jako pohyb brzdy pod vagónem. Zpozoruje se, že dole jezdí tramvaj. Zpozoruje se, že věci se nezachvívají, nýbrž že se utrhují jedna na druhou. Ze přestalo sněžit a mráz, který nemá co na sebe, bude veliký. Že vítr už není tak ostrý, a být léto, šišečkoval by trávu, kdežto takto jen šišlá. Šišlá! Jenomže vítr, a ne Jarmilka! Ta, panečku, umí už nějak mluvit..., a to je divné, že jste proti těmhle technickým vymoženostem, když nám přece chybí paleta sv. Lukáše... Vítr, ne Jarmilka! Ta si to – však už taky dostala niklovanou kasičku, koukněte se! –, ta si to zařídí docela jinak v tomto žití, kde jsme si udělali takřka nedobrovolně těsný závazek se vším neprožitým, a on se trhá proti naší vůli téměř hned na samém počátku úmluvy! Víte, ona...

*

K domněnkám se kloníme. Kdo spadne, tvrdí. 128

A když upustila trapézu tamté lžiideje, která se vždy znovu vrací a vždy znovu nalézá akrobata, – paní domu pokračuje v líčení mazaného děcka tak vášnivě, že nakonec vezme na pomoc klavír. Klavír buržoazie. A hraje. A vkládá do toho všechnu trpkost citové sféry, kterou jsi přece jen neuznal, ba které jsi vnutil, aby se stavěla do pravých úhlů rozvahy a skepse... Zvukové kmitočety našroubovávají jí skoro neslušně jiné nohy. Jen taktak že nevstane a netančí. Navrhuje si, lichotí si, prohýbá se a únik tvarů odpočívá chvíli na tušené plnosti, zatímco chvatně vrcholící chochol akordu svrhává všechna černá sukna k patě motivu. Leč žádný strach! Její srdce, tlukadlo máselnice, ustává vhánět bledost do její tváře, utišuje se, sládne zase, a je na ní, aby přeskočila to, čím by se ozvala pavučina na hlas řetězu. Ale až odejdeš, přiváže se ta manželská dvojice k jeslím rodiny v podobě vola a oslice a budou dýchat a budou dýchat. Ať dýchají!... Vedle klavíru se povalují noviny. Jako by se řeklo: na vytření: torche-cul. Tedy noviny s různými portréty, majícími báječné výbrusy z Golkondy na prsou. Jen taktak že měly kdy utřít si ústa, aby je zbavily drobečků z koláčů upečených ze sezamu a lilie, a utřít si bradu, kde zanechala mokré stopy quinta essentia (materia caelestis). Jen taktak že zahnaly několik samcoložnických nebo lesbických županů v koutek chvilkového zapomenutí, aby smíchaly svůj postoj sinekury se silou a důmyslem různých sfing, grypsů, hipogryfů atd., zapomínajíce, že pekelníkům jsou tyto antické laky odepřeny. Jen taktak si uvědomily, že nejsoucno sebeobětování vylidňuje ideje,... a zaplnily je tedy lokaji a šibeničníky... Jen taktak! jenomže nízkost těch duší je tak věčná, že ji prozradí okamžik. Či nejde o to, jak vyšší příkazy měnit v objednávky? O to, jak při lití zvonů pamatovat s bronzem také na bankovní vrata?... Opakují-li se tvary, přešla-li hlava chameleóna ve tvar středověké přílby a nalézáme-li zase tuto přílbu v autobusech, užitu jako překlenutí ke skrytí Cardanova kloubu, – co říci o jistých tvářích, které se objevují už po staletí a které v hloubi výsady, jež nikterak nezabezpečuje klid propasti, chápou příliš dobře, že žárlivá práce jejich zločinů má pouze dočasnou moc přetvářky. Jak by se tato, vzata v pochybnost, nestala strašlivou? Buď každý jist, že kůže a kosti mučedníků, tyto tamtamy Posledního soudu znící už teď, budou vždycky přehlušovány hlasy takového pana Ordomilitaris, pana Deiconcursu nebo pana Horsdel’Eglisepointdesalut, dlícími na modlitbách k svaté Akcii. Kdyby snad tohle někomu nestačilo nebo kdyby někoho pobouřil tento výčet zdánlivým narcisismem a on křikl: Ozvi se, ženo!..., ten měj jistotu, že zmínění pánové nikterak nepostrádají rozkošné společnosti, o které druhdy psal Swift, že se totiž statečně kurví

129

s Duchesse ďArgent, s Madame de Grands Titres a s Countess ďOrgueil. Řekl jsem: na modlitbách k svaté Akcii. A tu věru nikdo nenapájí žlučí a octem, tu věru nikdo nekrmí kobylkami a lesním medem, neboť žijem na poušti, kde oportunismus má své kleštěnce a kleštěnci kapitalismus. A je to jen křečovité úsilí uhájit jej za každou cenu, vidíme-li dnes, jak zrazují i to, čím se až dosud právě oni nejvíce holedbali. „Pravda je – píše Julien Benda –, že ponížení jejich národa je jim velmi dobře snesitelné, jakmile se jim zdá, že jejich třídní zájmy budou zachovány.“ – – – Hned nad těmi portréty nesou noviny malíčkovými typy nějakou žuchající zprávu o..., který..., pro něhož..., takže se ovívá vějířem vzatým kropicímu vozu. Je tam dále nějaká reklama dělaná nevímčemu, a mezi dvěma obrázky z Palme Beach (kde proslulé arcikurvy vyvalují do vzduchu nudy obloukovky svých ňader a pořádají soutěž na nejkrásnější kuří oka, zatímco blechy plivají do jejich klínů a sotva přitom postrádají holoédr milionářovy hlavy s páskou na vousky přes ústa) se podrobně vypočítává, jaké doby je třeba, aby oběh mince setřel její reliéf. (K čemuž poznamenávám, že žaludek husy to udělá ani ne za měsíc.) Co mne však zaujalo, je radostně akcentovaný objev, že prameny jedné země jsou vlastnictvím země druhé už proto, že míří do té druhé země, že tato druhá země je – jako vyvolenější – posvěcuje, přitahuje jakýmsi kouzlem, dává jim smysl rozvinutí i ústí... K čemuž poznamenávám, jist, že dětem, a hlavně zlým dětem je hudba vůbec cizí: Prameny této jako kterékoli jiné země, prameny, jichž srdce bylo dosti nocí, aby vybídlo tajemství k úsvitu, – miluju vás! Prameny této jako kterékoli jiné země – miloval jsem vás! Vy s bytím tak lehounkým, že by se vzneslo při sebemenším vánku, kdo, aby se tak nestalo, položil na vás balvany regulace? Vy, jejichž duše, vy, jejichž duše touží vždy jinam! Vy, jejichž duše ví, čím bylo ptáku, zpívajícímu ve smokvoni Buddhově (Ašvatha), čím mu bylo několik století budoucna, aby jimi proletěl a usedl na jabloň Ráje!... Jak bych, mysle na vás, neměl cítit, že kdyby zpětný pohyb ducha k přírodě narazil na anděla, pochopil by podstatu a smysl slova: smrtelník, a to víc zemsky jako radost, víc nebesky jako déšť!? Prameny, řekněte, čím je nám nějaký směr v království horizontál, směr, který by nepoutničil k Matce, tedy k Asií Die Stimme war's děs edelsten der Ströme, děs freigebornen Rheins, und anderes hoffte der, als droben voň den Brudern, dera Tessin und dem Rhodanus, ér schied und wandern wollt, und ungeduldig ihn

130

nach Asia trieb die konigliche Seele…* (Holderlin) Bod varu závisí na tlaku. Takto přecházejí před tvýma očima roky 1936, 1937, pěkná to telefonní čísla, na která se dovoláš jen slabounkého hlásku Života, který plaše, rychle, stydlivě a vyhýbavě říká: Počkejte, já vás hned přepojím!... A zatímco čekáš, šumí to ve sluchátku velikým nočním letem Temnot, Slz a Vzdechů. To Semnai Theai, ty Matky Žalu, s paprsky srdce, zohýbanými hustotou vášně v jakousi klec, která svírá neúprosně každé hnutí soucitu a nepustí a nepustí je, – to Semnai Theai svlékají hřměním postoje blesků, těží z toho, že dobře vědí, že ve věštbě se básník vždycky opozdil o předjímající tušení něčeho zcela jiného, – jejich rty jsou jako smyčce vyhledané bubnováním, slyšíš tep jejich příčepivých žil, této potrubní pošty vampýrů, ony nutí naše vzněty až po samu krajnost, aby se z ní vracely s rysy, údy, výkřiky zkamenělými. A ty bloudíš potom v tom lapidáriu... A jen ses z něho probil zpět do této malé telefonní budky světa, kde čekáš na ono přepojení –: už nasloucháš (ne bez chvění a drcen nevrozeným, jaksi dodatečným pudem něčeho, co hájí i zánik, jen aby získalo ještě aspoň několik vteřin zdejšího bytí), už nasloucháš posměšně-znavenému hlasu Té, která ještě donedávna zkoumávala sladkost plodu tím, že jej hryzla, a pevnost tím, že ji roztrhla. Ještě donedávna! Neboť ještě donedávna byla Smrt mocí, která si sotva odpočala, protože všichni lidé mají zajisté jediný život, ale ten u nejednoho z nich byl jiný než jeden. Nebylo jí lhostejno, že mnozí jsou jiní ve smrti a jiní jako mrtví. Měla také co dělat, aby poničila všechno to, co o ní padlo do úrodné, protože naplavené: aluviální oblasti lidských představ. Ale buďže z úcty před budoucí bezejmenností měla příliš za slušno dbát jistých formalit, čímž se stalo, že i pitvaní mají papír se svým jménem přivázaný k palci nohy,– nebo že tisícerým jiným způsobem, plnějším fioritur než snad anatomická lekce, nevyhovovala už masařkám a netrpělivosti lidí–: stalo se, že titíž lidé dávají teď přednost hromadnému bezživotí před smrtí jednotlivců. „Když Tamuz nebo Adónis stál před kancem“ – slyšíš na konci drátu – „bylo mi tak líto toho hocha, že jsem se ptala, po jakém to ztroskotání osouší se slza pod skálou mého nosu, a *

Hlas byl to nejušlechtilejšího proudu, svobodně zrozeného Rýna, a v cosi jiného doufal, když v horách od bratří, Tessina a Rhodena, se oddělil a chtěl putovat, a netrpělivého jej do Asie hnala královská duše... 131

že jsem proklínala neplodnost Venuše, která si s ním před chvilkou pohrála... Když Polyfém chtěl spáchat sebevraždu z nešťastné lásky, byla jsem to já, která jsem mu podala nápoj nesmrtelnosti v básnících, kteří ho opěvali nic nedbajíce, že ho jednou jeden vědec prohlásí za gorilu a vyvrátí tak pověst, že to byl polobožský obr... To já jsem zahalila Newtona šálivým oblakem tangenciální síly, zachovavši ho tak na téhle zemi ještě několik let... Kolikrát jsem badala, zda se mi Odysseus neprotivil snad neprávem a jedině proto, že jsem čtla nejdříve Sofoklova Filoktéta a teprve potom, po delší době, Odysseiu? Což nemění nic na skutečnosti, že já ho chránila, odstrkávajíc od jeho kocábky tenetniště skal stejně jako rodný břeh, který by ho byl zbavil slávy. Nebo si vem toho Sofokla sa-mýho! Vítězství ho svléklo do nahá k tanci, ale v boji mi ušel jen proto, že jsem se schválně zastavila, trnouc až do hlezen, plna obdivu ostatně a pronášejíc před ním slovo vel-mi tak, jako by mi měl rozkazovat, velet... Co ti mám povídat?... Pozlacovat zlato je bud akt opatrné lakoty, která chce oklamat, nebo akt skromnosti... Kolik milenek vašeho světa oplakávám, beru do ruky jejich cantus firmus srdce,“ jejich dopisy, a nechápu, že je možné v nich číst, neboť ta četba je tak rozryvná, že je zase zavírám, jako zavíráme nůž... Kolikrát jsem jim radívala k náklonnostem citové přirozenosti, která věru není z nejslabších pout! A že bezděčná jistota v ní povyšuje důvěrnost na důvěru! Žel, marně! Dávali mi přednost, tvrdíce v tragické hře na mlčenou, že to stačí vyslovit, aby to mělo ihned jiný smysl. Že se mýlím, že prý nenávist nás může rozechvívat a něha činit krutými až v jakousi neplodnou, ryzí neohroženost. Prostě řečeno: chtěly květ... a musily osten... Ale milovala jsem je. Milovala jsem tu jejich vnitřní zámeznou nutnost, která je vždycky necestou, tu jejich chmurnou spanilost, ten jas jejich řas, který by zhas i pochodeň, tu cudnou úkladnost takové Chimény, které sloužil verš k výkřikům takto nádherným: Mé cypřiše mu zlomí jeho vavřín! – – – Co však mám říci o lidech dnešních? Někdy mívám dojem, že jsem ještě v šesti dnech, které předcházely stvoření člověka, tolik šelem vidím pod sebou, já, velká badatelka v kranioskopii! Jsou také tak přiléhaví k strasti, že její tajená zbědovanost a skrytá neúprosnost nemůže už vyniknout strašlivěji. Vypadá to, jako by měli plnit nějaké proroctví a nesnesli ani myšlenky o něm. Zdá se také, že nekonečno nemůže zde na světě nalézti kousku místa, kde by se nepoznávalo jako jejich bolest. Ovšem, všechno, co lze ještě skrýt, ví dobře i o zcela neznámých temnotách a vede k nim. Tak stále něco skrývajíce, stále objevují nové temnoty. Konečně jsou zde moralisté, různí smýšlením, málem jako antičtí bohové, proucí se o osud 132

nějakého hélóty, změtení a domýšliví moralisté, kteří zavalují svět svými výkaly. A jsou zde plebejci světští, kteří vnucují tyto výměty, aby proti jejich děsivým důsledkům doporučovali masky až v krajním případě. Brekekekes! Co dělat! Dala se přednost hromadnému bezživotí. Zlý hlupák byl by ten, kdo by mi namítal, že tak tomu bylo vždy. Nesmím říci, čím se lišíte od těch, kteří vstali v černu antických tragédií, aby neulehli ani ve vašich nocech... Nebo snad, hrome, nemám pravdu? Já se vždycky domnívala, Že vůle se děje. A najednou vidím, že ji sešlápnou jako akcelerátor pohrom. Slovem: spadlo mi z naděje! Div se mi potom, že jsem zhnusená, posedávající, s trhavým pohybem klímající hlavy, s pohybem, který sráží a připíná k sobě spací vagóny netečnosti. Nejsem s jinou věc! Neuplyne mnoho času a budu jako mimotný fantasta jezdit na nějaké obludě, vzniklé spářením osla Apuleiova s Rosinantou Dona Quijota... A budu objíždět obrovité hromady, polévané benzínem... U čerta! I rakev nesená na nosítkách bývala přece také jakousi archou úmluvy... Kdepak teď!... Ale budu raději jednou z minorum gentium, než abych... Jakže...! ...Mám snad nabízet, co jsem dávala?...“ – – – Mluvila, mluvila... Kdyby se skála rozešla s kamenem, mohli byste mít jakousi nepatrnou představu o její výslovnosti a slohových obratech... Kdyby něco z nenapjatého lanoví, něco srostlého jako zlomenina, něco z vosy vrtící se v mokrých pilinách, něco z vlasů natáčených na papírky a něco z noci, která nezaslala tmu doma–: kdyby toto všechno mohlo v jakémsi kroužci vynořit krutou a bezmocnou návnadu, pak by to byl její úsměv kolem hodně starých úst, úsměv plašící křepelku vrásek. Ten úsměv stál na jejích slovech, jako chumelenice stojí na labutí noze,... a napovídal cosi o očích, o suchých očích, které mají daleko pro slzy,... a pošlou si tedy někdy, a to hned s celou putnou, ke studni nějakého pohřbu... Z těch jejích slov jsi vytušil i ruce, jaksi mladé, ale pochopené pravým opakem toho, takže dívaje se na ně, šeptal jsi: Jaro? K tomu je třeba stáří! – – – Nevím, podle jakého slunce se řídily, bylo však na nich znát, že znají denní i noční pohyb a jsou ho poslušný... A tu jsem, hledě na ty ruce, chtěl ještě něco říci, něco, jakože dokud budou nosit snubní prstýnek..., ale to jsem už vzlykal a ne mohl si pomoci; a byl jsem jako hoch, který užuž začne prosit a zapřísahat, – – – když vtom nás někdo přerušil. Zhroutil jsem se na podlážku, se sluchátkem v pěsti, s tím malým sluchátkem, s tím malým sluchátkem na řetěze tak velikém. To moje bezmoc jím tak řinčela... Vyšel jsem do noci, sám, jako vždy, bez jediného přítele, jako vždy –: neboť (a jen idiot může hledat nějaký únik v tom, co té napíšu) –: 133

neboť mé zoufalství nad tímto světem a nad tím, co se na něm děje, potřebuje tolik prostoru, že si vynucuje a vytváří svět jiný… Svět, z něhož by se snad mohlo pomoci lidem, kdyby smrt jedince měla moc ukázat, jak jsou jednotni,... ale jednotni ve svém utrpení bez velikosti, bez důstojnosti. Trokorkonsilorouvad mi naznačuje, velmi blahovolně ostatně že by rád užil té barabizny, kterou obývám, jako skladiště na ovoce. To se rozumí: podzim je už málem tady a houpe v bocích širokou sukní listí. Je ještě ovšem vidět tu a tam krtka... a připadá to, jako by výhřevná síla země měla lehkou škytavku... Stejně však je pravda, že mne tu nevíže žádná vorová houžev a že jsem nikdy nebyl pecivál; dokonce však ne proto, že i pecivál cestuje už tím, že si vymýšlí jinou, lepší pec... Člověk chce teď něčemu přijít na kloub, a přijde na šroub. Pokud mne se týče, dávám přednost tomu, když se při psaní křídou narazí pojednou na mušličku; nejde to dál, ruka sjede, zaskřípí to a udělá to na tabuli čela o rýhu víc... Svíčka souchotivě pokašlává... Balím... Pobouřená obraznost, odporující si city celé této světničky-bídohrádku, něco podobného hře co-má-peří-všechno-lítá nutí i mne, abych přiváněl k těkavé soli melancholie a ocitl se v horečném stavu, v němž fantasmata vystupují z daguerrotypů vzpomínek, tedy hodně starých vzpomínek, a chřestí trochu, když nůžky jejich kroků vystřihují siluety. Je to, celá collectio umbrarum* a staré knihy, staré kalendáře, staré časopisy, staré sešlé věci! Jak rychle chátraly některé z nich! Ale přece jen po jistou mez; teď to půjde pomaleji, neboť většení narazilo na pecku... Jak se jiné podobají starým zdem, plným záhadných skvrn, které jsou okresními nebo generálními mapami noci, mapami, na nichž fantomy hledají své rodiště, cestu, telegraf, vláček, kterým se dostanou co nejdřív do duší, žijících už dlouho bez zázračná. Skvrny, záhadné skvrny. Ach, a také mastné skvrny na báječných matčiných receptech, receptech na dort, na „vořechovku“, na dobrý spánek a na to, „abys byl šťastný“. Ty drahá, ty drahá! Zežloutlo a zčernalo to místy jako papír, na němž se zkoušívá, jak žhavá je gulma, jak žhavá jsou kadeřnická želízka. Rychle a netrpělivě, neboť se mělo jít do plesu... Soumrak už sléval koule lamp a stavěl je podél lafet ulic. Otec, prchlivý jako ten, kdo hned lituje, už přecházel, drobná mechanika iluzí ho stavěla vždycky před něho a on se shledával, zatímco Ty ses řízla do prstu poezie a lehounce vykřikla..., skoro prosebně... Vlak mutoval na výhyb-

*

sbírka stínů 134

kách. Nějaká oprava v pavučinách nutila tichové paprsky k trhavějším odrazům. Okno cumlalo cukrové ty činky lůny. Větřík hnal vyčesané vlasy pampelišek. Byla to také trocha mastku nebo mýdla, jimiž se potřel tlačící střevíček. Byl to také fišpan šněrovačky, tak slastně vrzající. Byla to také nádherná sukně, skládaná ze samých volánků, stoupajících tak něžně a křehce k bokům, že jsi snil o přesličce... o křemíku. Byl to také jazyk, který se líhl z cukrkandlu, braného ze zkormouceného kornoutu. Bylo to zkormoucení rtů, byly to kroky na schodech, klapnutí kočárových dvířek, membrána osamění, putinky bublinek v otevřené sodovce... Svíčka souchotivě pokašlává... Balím... Zardělá veteš, staré kalendáře, staré časopisy, staré věci, věci dlouho neviděné, znovu a jinak neznámé, věci, od nichž si slibujeme nevímjakou slavnostní rozkoš, věci nalezené na půdě zapomenutí, snesené dolů a potom zase, když jsme se zklamali, neboť to kouzlo vzbouzela atmosféra půdy, – donesené nahoru a naházené zpátky. Jenomže stále nevím, kdo bude krmit tyhle myšky, až tu nebudu. Namlsal jsem je, ty myšky tancující kolem mne už přes hodinu, myšky zastiňující svou němotou všechna loutková divadla, co jsem jich viděl, budiž to Kopecký, Karfiol, papá Schmid nebo Vittoric Podreca. Přitáhl je vždycky nějaký jarmark, a to potom byl nějaký jarmark a nějaké městečko! Městečko, v němž jsem rád hledával a nalézal ubrané rohy domů, které jako by byly ještě dělány pro kolem jezdící diligenci, z níž vystupuje doba Balzacova nebo... kavárníka Tortoniho! Krásná střešní a postranní plátna bud. v jejichž hloubi bledla acetylénová lampa jako tvář jeptišky.. Vosa došila na perníku své rozlícení a zabodla zbytečný špendlík do prchající hlavy zrzka. Zvukům vrzaly střevíce. Chvíli sis myslil, že jsi ve sklárně, neboť pohyb dětských rtů a tváří, dujících v trubky a v papírová háďata, byl týž jako pohyb rtů a tváří u fukačů skla. Sekáček v medvědí tlapě drásal turecký med. Jistá výška prořízla hrdlo raketě a ta zakrvácela všechny košile iluminace. Nic nezůstávalo, i kostel postoupil o krůček až k ministrantovi, který roztáčel kadidelnici, aby dobře vyžehlila vůni. Nějaká babka se zavazadlem plným svatojanských broučků a jantarových špiček odháněla kočku od ryb křičíc: „Deš vocáť, potvoro, ležíš tu jako Prajz na hranici!“ Planetář se dovolával neexistujících zápisů, když doporučoval hledat poklad tam, kde nejdelší den v roce vrhá nejdelší stín, a zaklínaje takovým abrakadabra, rozpaloval sazbu svých lákání imaginárním jádrem komety... A jak jsi odcházela, točila jsi slunečníkem. Bylo to bicyklové kolo, na kterém odjížděla neviditelnost... –––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

135

Ach, kdož ví! Možná, že i za tíseň je třeba děkovat. Obstupuje, zahrnuje, zavaluje a působí, že to vzácné a křehké v nás, co kolísá a spadlo by, nemá kam spadnout. Ale hle, jsou tu i knihy čerstvě vydané, jež mám stejně rád jako ty kopuleté. Vůně tisku, vůně papíru, jeho zrno, jeho krabatost a potom rozřezávání svěžích listů okouzlují mne stejně jako věty podtržené dávno nejsoucí rukou, jako stírek lezoucí z klihového rozdrolení. A na tohle bych se těšil právě dnes, kdybych nemusil připravovat všechno k odjezdu, dnes, kdy mi zrovna přišlo nové vydání Platónova Faidra, třebaže mám v knihovně malý výtisk, vyšlý někdy před válkou. Ale jak zaškrtaný, s kolika poznámkami a zahnutými růžky! – kdežto tímhle zde ještě nekráčela noc, vroucnost, nadšení, svár a slza. A pak: trval jsem, a měnil jsem se tedy. Nejsem týž a někdo jiný? Nuže, si duo facient idem, non est idem. * (Bůh a ďábel při tvoření světa?)... Ach, vím dobře, že jsou vzpomínky, které žijí ve svobodných vlnách živlu, jejž si zamilovaly, a které, chyceny, chřadnou, odmítají krmi, připomínajíce nejen těmi dřívějšími vlnami, ale i touto poslední dojemnou vlastností nějaké tuleně v bazénu zoologické zahrady. Vím dobře, že let velikého, ale umělého vzpomínání bývá klován daleko menšími, zato pravdivými vzpomínkami, podobně jako letadlo bývá napadáno ptáky. Jak je navzájem smířit (i když naprosto nejde o nějaké rekordní nonstop lety), nemají-li žádných radiových aparátů na ony ultrakrátké vlny, pomocí jichž by zapředly rozhovor a dorozuměly se? Pak tu jsou vzpomínky, které mají křídla, ba mají dokonce i nohy. Ale jsou k smrti unavené, musíme je vzít a nést. „Ale je to daleko!“ říkají. Ano, je to daleko do života, ne tak tam, kde... Ach, kolik mrtvých, pomyslím-li na ty, jež jsem miloval! Kolik bolestných hnutí, když metabolické figury citů oddalovaly práci v loučení a nyní žasnou nad neúměrností toho, že mají zevšeobecnit to, co pojímaly jako zvláštní případ!... Kolik neúprosnosti v takovém nikdy víc!, neúprosnosti, která chce už jen absolutní prostotu. Ale jak se to rozléhá v neobydlených komorách srdce, kde bude strašit, kde bude strašit a kde mimická armatura vzpomínek bude bezmocná... ––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Není to už svítání? A to jsem urovnal a k odjezdu připravil sotva polovinu věcí. Kam se asi dostanou? Podle jakých meteorologických diagramů se řídit, aby se tam dostaly dobře? Některé z nich, možná ty nejkrásnější, ty, které zemřely, ty, z kterých zbyly už jen kosti a které jsou tedy nejtěžší, – sami ani neuneseme. Pošleme je tedy. Tak tělo svatého, které

*

Dělají-li dva totéž, není to totéž. 136

putovalo kdysi od kamene ke kameni, ode vsi ke vsi, sub Jove pluvio, ** a plnilo takovým lopotným prvkem jednu z forem svého života,... vrací se dnes po staletích do své vlasti v přepychovém voze rychlovlaku. Ty věci tu ovšem leží zatím zpřevrácené a dost děsivé, aby vnukaly představu jakýchsi vypouklých zrcadel epilepsie, která by obrážela kantátu němých. Pokud se člověka týče..., ten může ještě chvíli přemýšlet třebas o zvyku. Zvyknout a nezvyknout si..., čím to? Oč jsme se dlouho opírali, to se nám otiskne, „čím to?“ říká si. A jak by to bylo možné, když sis už jako dítě sešil jednou lehounké letní šaty z map školního atlasu? Jak by to bylo možné, když příchylnost rozlučuje? Spánek, přenášený v násosce těla, kde funkci palců (aby neukápl ani jeden sen) zastávají víčka,... spánek mluví ovšem o jiných cestách, než jsou právě ty relativní, jež na mne čekají. Ach, kdyby jen čekaly, ale ony se rozběhly: zde v nějakou intonaci cizího nábytku rozmazleného polštáři, tam v hotelový lift pumpující lidskou krev do pokojů, ve kterých už čekají štěnice, ty drobné úspory zběsilých plivníků, zastrkané do kdejakých škvír, – jinde v zločinné uličky, které mají bídu o tmu a vydávají čekajícím jakési nocenky. Jako tenkrát v Paříži. Měl jsem chuť na pernod. Ale dlaň toho starce klesala pomalu od prsou v polohu žebrání. Řeklo by se, že duše spouští košíček ze své vězeňské vížky... „Kůži s těla! Kůži s těla!“ vykřikovali zmizelí lampáři. Vítr sestrouhával řinčení veřejných záchodků až v jakýsi pochod obrněných rytířů. Tratilo se to v slabůstkách, které by byly rozběsněným vědomím, v temných šťouráních, šalebných kocovinách, okounějících koutech řinčících morousujícími pouty mříží. Byl tam kostel. Zpovědní mřížka, táž jako u spravované punčochy. Knězi páchlo z úst. Žena měla dojem, že mluví k noze. Před chvílí viděla černého kocoura s očima zelenýma, což ji ponoukalo, aby si dala někde u pultu černou kávu se dvěma citróny. Slyšela, jak kněz pronáší sladce slovo: nebe. Ach ano: nebe –jenomže: zpečí. Víte, sepnout uskočení dvou jisker – pokračoval kněz – pod okny Krista… jako zastaveníčko... Žena vstala, a chápal jsem, že zvuk rozbíjeného skla může být shrnut v křiklavé čistoty. Hned za ní se belhala stařena jako po zapršených stopách laně. Chyběla už jen kulisa s cypřiši, skalkami, pařezem a lunou, kulisa, kterou dávají na venkově za fotografovaného, aby bylo jasné, že skutečně není pohřbená. Existuje nábytek dělaný na velikost sedajících. Ale tato stařena mířila k blízké benzínové stanici, rozevřela její břicho a vytáhla z jejích střev, kliček a pák svazek oběšených skřivanů. Potom se postavila na chodník (kdo mi popře, že i na rozklížený altánek* se přece jen ještě

**

pod deštivým nebem 137

mohou přilepit saze a prach?) a nabízela ty ptáčky a ohmatávala jejich bříška před kupujícími, a ohmatávala je tak, jako by je chtěla koupit ona sama, jako by se chtěla přesvědčit ona sama... a jako by chtěla přesvědčit mne, zeje slepá. Kolem toho všeho obíhal černý pudl, Faustův ronjon, a obíhal možná jen proto, aby mi dosvědčil, že poušť zvolna střádá zvířecí hlasy na památku lidských slov. Obíhal a obíhal, chtěl cosi víc, ale nemohl; vypadalo to, jako by i on měl jenom osud, aby se projevil, a osud jen jej, aby mu v tom zbraňoval. Že pak nevzbouzel vůbec žádné hrůzy, udivovalo jen některé. Vždyť písně zmizelé navždy s kolovratem nemohou provázet motocykl. Ale noc v něm byla, a přemítal jsem, že noční zvířata byla kdysi také denní, ale že si natřela slunce na bílo a že od těch dob jim chybí jedna barva, pro kterou tma je tak naléhavá. Anebo, docela prostě, pustila slunce na druhou polokouli, aby jim hřálo bříška? Bříška! Stále ta bříška oběšených skřivanů! Stále ta bříška španělských dětí!... Ještě před dvěma lety se schovávaly do velikých plechových krabic a hrály si na kondenzované mléko. Ještě přednedávnem musily vyndat z úst bonbón, protože chtěly zapískat. Položily jej na prkno, a na otázku, cože to tak bzučí,– namočila už včela do něho svůj sosáček, aby odpověděla písemně: Byla jsem dnes na hřbitově. Ale jsou tam všude samé papírové růže a drátky, které rezavějí... Děkuju ti! – Ted tam létají docela jiné včely. Někdo docela jiný chtěl zapískat a vyndal z úst děti. Děti, pravím, a ptám se, jaká ruka položila mi před oči známé prastaré řádky Williama Blaka. Ale ne! Je to o pláči! Pláč? Po tolika pohřebních řečech nad útrpností? Po tolika učeních, že slitování se nestará o smrtelnost? Po tolika důkazech, že i pudy mají ideje, tím barbarštější, čím civilizovanější? Po tak velké neschopnosti lásky, která má už tolik důvodů chřadnout až k jakési pominuté síle, příznivé oudným temnotám? Týmž temnotám ostatně, které Kadmos sotva mínil! Ale jak všechno nasvědčuje tomu, že lidé povstali z dračích zubů! Potomci Zasetých! Zdálo se mi o Tessuně. Nevím už, jak to začalo, ale dosud mohu mluvit o jakési kapilaritě úzkosti, přes kterou by lehounce přejížděl měsíční paprsek. Nějaký kejhavý hrbáček mne vedl na druhý břeh strouhy, přes kterou byl položen žebřík kominíka. Sešíval přitom krtčí kůžky a šeptal: „Rolety, kastroly? Kdepak! Provrtávat stěny ložnic, jako to dělával Richelieu!“

138

Stanuli jsme před obrovitým teploměrem a viděli jsme, jak kapka rtuti v mačkanici vzduchu prodlužuje do výšky hubený krk a ukazuje čísla svých límců. Hned vedle otevřel někdo jakousi láhev s navoněným a pestrým kloktadlem, což jaksi připomínalo holubí volátko. Ruce „toho někoho“ vypadaly, jako by byly v bílých rukavicích, zatímco byly lehce rozežrané, možná tím, že před chvílí nakládaly vejce do vodního skla. „Nevšímejte si ho!“ řekl hrbáč. A dodal: „Čím menší člověk, tím větší věc. Ale atom byl neviditelný i očím Liliputánů. Vůbec, oni chtějí, aby se Bůh hemžil... Animula, víte, animula!“ V tom snu se takové věty podobaly nějakému dlouhému úvodu, po kterém přijde jediné slovo, které zvěstuje něco neblahého. Co pak věci dodává zvláštního výrazu, je to, že nějaký prostý úkon, jako třebas zavázání tkaničky u bot, přihřeje jaksi atmosféru, naráz plnou bořících se budov, čmouh fatalismu, konjunkce planet, pohrom bez básníka..., plnou nicoty. * Máš sto chutí poradit šíleně prchajícím ženám, aby imitovaly ptačí hlasy a zmátly tak trochu noc, noc – lidožrouta. Byly by přehlušeny? Osud se, pravda, ohlašuje ranami. Možná však, že jde přitom o nějakou harmonii, která v nás hledá dobrý sluch, dobrou akustiku. Rozumí se, že kdeco tomu zbraňuje a že nanejvýš naše vnitřní kryptodeprese, naplněné slzami, zrcadlí to chvíli v hrůze a u vědomí, že stačí pocit závislosti na životních proměnách, abychom pochopili, cože jsou formy. Hrbáč zatím zmizel. Nemohu tvrdit, že by právě on osvědčoval znamenitě fakt, že přetvářka užívá plné moci dané rozpaky. Co by vám však naznačilo jásavé rozechvění, jež se mne, nevím proč, zmocnilo? Rozechvění tak blažené bylo mi dáno prožíti snad jen jednou v životě, když jsem kdysi v hloubce pařížského metra zapískal na ptáky a oni skutečně přiletěli. Nikoli pro nic za nic spadl pouhopouhý drobítek ticha do vřavy kolem mne a – jako vhodíme zrnko soli do mleté kávy, aby bombardovalo a uvolnilo všechny její tropické síly – rozlehl prostor v měsíčnou noc, soustředěnou v jakýsi slabounký cinkot. Bylo to velké pusté náměstí s několika lavičkami utkvělých představ, s osobní váhou v parku a s oním něžným cinkáním, strkaným brzy sem, brzy tam, jaksi z nedůvěry k pokušení, ve vzduchu uvažujícím o rovnováze skla a jeho ozvuků. Skla? ptal jsem se. A ozvuků? Nejde spíše o vodu a body předpodsívané čárami? Možná, zeje to velryba parku, chrlící vodotrysk... Sám jsem stál na asfaltu, piktograficky počmáraném křídou dětí. Ale právě ten cinkot mi naznačoval, že náměstí je dlážděné. Bylo však temnotné. A asi tak jako v Benátkách jsou zrcadla upevněná kose mezi okno a vnější zeď, aby zachycovala v těch úzkých uličkách

*

Nežalujme na ni! Přerušili bychom sebeobhajování jsoucna. 139

světlo a vrhala je do černých světnic,... samo to cinkání leštilo šikmý vzduch a člověk doufal, že po něm sjede aspoň jeden měsíčný paprsek a ozáří tak celý ten něžný a tajemný spektákl. Něžný, protože zněžněl celý ten prostor kolem dokolečka, maje všetečnost dosti jemnou, aby směl za sebe nechat do všeho strkat motýlí sosáček. Musím však dodat, že něha nebyla bez síly a vůle v tom, jak dala – jako žonglér Enrico Řastelli přinutil věci, aby se staly oběžnicemi jeho samého –, že dala kroužit všem cizím vzrušením kolem centra, jímž byla a jež dráždivě zastírala jakýmsi anonymátem... Hrál si to tam náprstek s kočkou? Otáčel to tam snad zrudlý elf kladkou pavučinové sítě, aby vyzdvihl do výše skutečnosti prstýnek, po kterém touží prst smrtky? Či byl to můj zrak, zasklívající zvědavost a rozbíjející ji, když stejně nic nespatřila? Bylo to někde jinde, či byl jsem někdo jiný?... Dal jsem se za tím, běžel jsem... a potom utíkal... Náhlý paprsek měsíce, příliš přímý v rovném, naznačoval velmi dobře, čím by byl v zálivu ... Snad se mýlím maje za to, že kdyby byl bůh pronásledoval divoký vavřín člověkem, byl by snad uzřel, jak se keř mění opět v Dafnu... Pokud šlo o mne, shledal jsem... Tessuno! Jak jsem tě měl obejmout, byl-li můj pohyb podobný tomu, který se stydí, že se neumí podepsat? Slyšel jsem tě, jak voláš: „Počkej, už jdu, abych ti vytrhala všechny bílé vlasy!“... Slyšel jsem tě, jak ke mně spěcháš, viděl jsem, jak si svlékáš mechové rukavice, jak se ti zasekl kramflíček v kolej tramvaje, tramvaje, kterou jsem náhle řídil, zřel tě na pár kroků před sebou a... nemohl ji zastavit. Proč stále ten důtklivý dráp, objevující se v kresbách šílených? Jako by jím každý mrtvý básník přerušoval pohřební řeči! Jako by jím a jenom jím zastával básník službu u výhybek přehozených do jasnozření...

140

Probudil jsem se? či odřízla mne hrůza jakýmsi mikrotomem polovědomí v neznámou uličku? Sama skutečnost, že i naše bezmoc je nadána tvůrčí silou, že však tato, jsouc silou zoufalou, znetvořuje útrpnost,... vysvětlila by mi, kdybych po tom toužil, všechna ostří namířená k sebevraždě... Kdybych po tom toužil... Jenomže v té unikavě pobořené uličce, přecpané vepřovými měchuřinami, ryšavě šišlajícími škraboškami, čtvrtečními housličkami, soškami z košťálů a z chleba: poletovalo a usedalo, těkalo, nouzově přistávalo, šumělo, naříkalo, mumrajovalo a vrtošilo na sta opelichaných opeřenců. „Kdyby budoucností byla jen pozemskost...,“ krákorali. Něco chtěli, ba dokonce mohli... Jsouce stín všeho, vybízeli pátrat, kde je nestín jediného. Zavadil jsem náhodou o krásný starý dámský sekretář, stojící na chodníčku, jeden z těch, který má aspoň jeden tajný uzávěr. Než běda, proměnil se ihned v cosi, co mi dalo dostatečně najevo, že je nutné přistoupit k němu jako Papageno, který by byl potulným nožířem, a odhodlat se brousit nikoliv nože, nýbrž zobáky ptáků... V Praze. – Svečeřívá se. Myslím na Prohrubí, odkud jsem se vrátil, zrovna když tam domkáři mlátili u sedláků a odváželi si potom čisté zrní v koupacích vanách. Jaký kraj! Potloukal jsem se tamtudy několik týdnů, a to vlastně k vůli Tobě, ty krásná – šílená! Když jsem se zastavil u kovárny v C. H., vyprávěli mi, že jsi často do ní vcházela, v cárech a rozbřesklá, – a tahala za měchy a šeptala: „Já vážím (vodu).“ Ach, zestárla jsi, neboť blesk básnířky sjel do tvé uvrženosti právě jen z jejího milosrdenství. Zajisté že do tebe, ale do tebe prchající knihou a stojící v ní... Zestárla jsi, nosíc možná kolem krku černou sametku, aby nebylo vidět plihu vrásky; skláněla ses nad slepýšem mrtvým ve dva kusy, které ti ještě nemohly připomínat přepálený nerv podsvětní žárovky; tu a tam po chalupách drávala jsi peří do kamenné misky, přesvědčena, že zdrhuješ hrášek z lusků. Ale ten hrášek jsi někdy cítila pod palcem jako tep, jako dušení holoubátek, jako... A tehdy jsi prudce vstávala, všechna ruměná, plot plul pod slabostí tvého zraku, takže pohledy čtoucí v krajině klesaly hlasem za každou čárkou. Spouštěla ses po provazech závratě pro vejce sýčků. Chvěla ses ze slunečního stínu do světelného měsíce, ve kterém mrzlo až třeštělo a ve kterém látka sněhu, sešitá křížkovými stehy ptačích stop, držela tak pevně, na krev pevně! Do koho jsi to usnula, zrovna když se v tobě probudila Šípková Růženka? Jen řekni: ty nejprve k podivu, k úžasu všech... a potom k návyku! K návyku tak mocnému, že ses jim stala

141

neviditelnou, aby ses vracela do jejich vědomí z něčeho tak zázračného jen něčím tak všedním, jako je škytnutí, při němž jsi říkávala: „Goldfríd vzpomněl!“ Nějaký pták vrzal jako kolečko jedoucí po starých cestách lesních duchů. Ruina rejdivě hryzla stín zapečený do noci. Hastroš řídil šestnáctinové pomlky makovic. Protože se rosa otáčela ve zvukové křivce měsíčního jasu té noci jen a jen vzestupné, jaký div, že se noční květiny hroutily přes tvou stříbrnou slabost! Zajímalo tě loňské listí mezi čerstvou zelení. Vracela ses v sebe z křísnutí dvou křemenů pohrdajících jiskrou – vracela ses v sebe, temnotná. Proto jsi milovala bouře. Proto též, že, užity přírodou, musily i hvězdnatosti věnčit takovou anarchii. Objevila se střecha z podkov a jabloňových květů. Objevil se pocit důvěrnosti s dětským trháním šatů. A hned jakési tušení, že jsme zprvu dostávali dopis jednou denně. Později však korespondence slábla, míjely dny a někdo zapomínal, jako zapomíná ten, jehož jste prosili, aby za vaší nepřítomnosti dával vodu květinám! Ale už tu byla před tebou velká díra ve zřícenině, která hubujíc (řekla bys ráda: ústujíc, ale šlo o jeskyni) tě pohltila, ve které jsi přespávala, ve které ses rozpomínala na šaty nejrozmanitějšího denního světla, ba správněji a cum grano solis * chápáno: jeho úlevy. Dole naříkala típá. Už výška jejího křiku dala tušit, že levá strana tvé krve spadne do zlověstné práce jistého blaženství, které rve, nač přijde, a nutí přitom, abys ráno odevzdala práci hotovou. Ale legenda měla naspěch a všimla si pouze, že zapomenutá nitka nervu ukazuje, čím celý ten šat byl ušit... Co tě, jen řekni, Viktorko, co tě nepřepadalo, a jak se ubránit přepadení, když se nedovedeme ubránit úsměvu? Neboť ses usmála, když se ti řeklo: „Protože oříšek byl prázdný, budeš nahá!“ A tento úsměv, nevědoucí ještě, co staršího je v lásce a co mladšího v šílenství, tento úsměv, tento úsměv, tento úsměv si nadešel, ať jsem se obrátil kam obrátil, a čekal na mne... A čeká dosud... Vím, že maličko ještě a nebude se už říkat: je to kraj světa. Svět vysouší moře zázračná a přeměňuje je v užitková pole s takovou pílí, rychlostí, houževnatostí a velkým ex professo, že nebýt podvratného vlivu toho oceánu, bylo by za několik století všechno pevninou s parcelami smrti... Ale ten úsměv! Pes štěká z klímačky, ale vlastně ne pes, nýbrž pes-ona, jak pěkně říká fenám Fielding. To jde asi kolem listonoš. Jen vyhlédnu z okna, už volá: „Dnes nic, dnes nic!“

*

Nejde o chybu! 142

Dnes – nic! Marně bych mu vykládal, že některá dravá slova nelze sbližovat, leda bychom chtěli vidět jejich krev a smrt... Vždyť on už sedí u potoka a myje si nohy. Proč lidé ukrývají peníze do punčoch? Proč se svatomikulášské dárky dávají do punčoch dětem, v nichž pokušení lakotit, dosud plné zdrželivých náznaků, prozrazuje ještě útlý věk hlodavců? Proč se lidé mačkají ke zdem, až je z toho název ulice? Lidé slavní. Název ulice, který se octne v albu policejního ředitelství hned vedle fotografie nějakého Jacka Rozparovače. „A to šel s vámi nějaký pán?“ ptají se ho při výslechu, cítíce, jak je (jako hnízdo ptáka) silnější z té strany, z které přicházejí bouře. Jeho lepkavé pocity lezou po skle jasnozření. Jeho myšlenky jsou plné víření, šroubování a složitých páček, děsivých jako zvětsena makadla pavouků. „Pán? Herr? Vosher? Kdepak! To šla se mnou taková jedna ochechule... líbějí odpustit... Nedělám z lejna muškát...“ Ochechule! Ale to bývala kdysi jedna ze staroslovanských bohyn. Žádná stařena! Jenomže my jsme si potom zavazovali oči. Oči se zavazují při hře na slepou bábu a později... při zastřelení. ----„Vystrkuje-li motýl znenadání křídla, na nichž má skvrny podobné očím, a vyplaší tím malé ptáky, je třeba, aby jeho oč měly schopnost pozorovat, že se ptáci blíží. Že skvrny očím podobn jen proto mají účinek, že působí klamným dojmem očí dravců je přitom naprosto mimo obzor motýla.“(J. van Uexküll) ----Do medoviny se dávalo trochu pelyňku. ----Nevíme, kudy se jde do světa. – Pohádky. ----Že Sulla pokácel stromy aténské akademie a nadělal z nich válečné stroje. ----Možná, že záření (a jeho fotony) uvnitř slova se buď se zářením srdce protíná (vzácný to případ oslnivých vidění), nebo jde s ním souběžně. ----143

Poezie. No man's land. * ----Co je to tvůrčí? Toť také to, co určí. ----Manger de la merde. ** Vynález her jako prostředků proti hladu. (Herodotos) ----Nemám zrovna rád krvácející slova. Nutívají nacpat do knihy vatu. ----Jako by teď na světě, pokud se člověka týče, vítězila zase hypotéza geocentrická. ----Kámen. Náhrobní. Nebo aktinolit. ----Jak by ti dnešní účes bouře, spadlý náhle do dusna, nenu připomenout vlásničky poztrácené na chodbách lidových lázní ----„Každému chvilku!“ Kolotoč trojských hradeb povozil brzy toho, brzy onoho hrdinu v plném třpytu rozbroje. ----Všechna slova jsou tajná. ----Očistcové skupenství slov může velmi dlouho útočit proti jedné slabice. Vyladit přijímač! *

Země nikoho. Jíst hovno.

**

144

----Bojují kouskem slaniny proti myším. Bojují kouskem slaniny proti rezavění kamen. Ale i když se některá z myší chytne, je tu jiná, která vyleze na kamna a slíže tu mastnou dobrotu. ----Zapověděny strom v ráji. Padostroj. ----Čím pudovější (a tedy měkčí) jsou lidé, tím úzkostlivěji budují všechno z betonu, hmoty tak abstraktní. ----Šílené monology osamělých dětí s panenkami. ----Třetinu života jsem strávil čekáním na listonoše. ----Rovnost. Ale už plechové umývadlo oniká plechovému nočníku. ----I kůň se brání sedlu dělanému na každého koně. ----Myslíte snad, že holub zobe to, co nadýmá, aby letěl rychleji? ----Proč nevěstky sedávaly na rozcestí? – Stehna. ----Jisté druhy kamenů se osekávají zas jen kamenem. -----

145

Vlečňák prózy. ----Je dojemné, jak ženy, mladší muže o několik dnů věčnosti v ráji, dohánějí tuto časem. Šukání, hledání poztrácených věcí atd. ----Špína burzou. Jejich tvrdá srdce jsou dobře známa pradlenám pekel. Kleknou si k nim a vytloukají na nich spodní prádlo, které podělal Pekunius, ten bůh. ----Jak by mne mohl bývalý můj přítel Tenaten zastihnout někdy ve hmotném nedostatku! Vždyť už jsem v něm zase postoupil! Vždyť už jsem v něm někde jinde! ----Jsme odvozeni. Po pádu druhotných andělů jsme ve vzpouře proti Bohu už dokonce jaksi trio tni. ----Zdá se, že plytká nevázanost dnešního lidstva přinutila samotného dábla k sebekázni. ----Říkají: „Takhle se už nemyslí!“ Jak tomu rozumět? Co to má znamenat? Ne tedy od půlnoci do kuropění? Je jiná hodina duchů? ----Ať mi zde nikdo netvrdí, že lidé nemají dlouhou chvíli a že taková dlouhá chvíle není jednou z jejich speciálních frivolit. Pokud se knih týče: kdyby neonemocněli, nedostali by se vůbec ke knize. ----Kdyby venku nepršelo, neráčili by vůbec čísti. Čtou, jen aby zívali. 146

Čtou, jen aby usnuli, jen aby odešli do slepé vsi. Někomu odháníme mouchy, aby déle spal. A to proto, že mu přejeme plný, nerušený spánek nebo že nestojíme o jeho společnost ... ----Na chvíli se objevila duha, a každý setřel řásnicemi něco málo z jejích barev a pomaloval si oči, takže brzy zmizela. Ale oči pluly ještě ve svých pohledech, čarovně zbarvené, jako ty ryby, které Stevenson spatřil v Tichomoří u atolu Fakarava. ----Některé epochy jsou však mistrovské v tom, jak – ještě než se naleje vřelá tekutina – dáti lžičku do sklenice, aby nepraskla. Takovou lžičkou bývalo často náboženství, a tady se to sentimentální divadlo dobírá vrcholu bezpříkladného. Neboť dovolávat se citového smyslu teprve tehdy, když domnělé přednosti rozumové selhaly, – je ještě stále úsilí, ale úsilí odporné. Jiné úseky, ty, které nehrají tak velkou roli, utírajíce svíčce nos, plné dovádění mozečků bez diety (ut aliquid fieri videatur*), nevědouce už kudy kam a dávajíce se tím bludištěm, – mají svou fantastičnost v tom, jak jejich touha po odvetě dochází nejnaturalističtějšího výrazu tím, že hledá nejideálnějšího mstitele. A je jasné, že jen jakousi apologií pro se ho nalezla v sobě... Svět je tak zbídačelý, že mnozí byli v pokušení vidět ve svržených andělích svobodnou vůli svrženou na člověka. A ve svržení tom neúprosný oddech Boha od prozřetelnosti. ----Stále rachotí klíč ve vězeňských dveřích našeho života. Jako by nás někdo chtěl zavřít ještě na třetí západ. Už je tu podzim žárovky... Žloutne... Její světlo přitahuje můry stejnou měrou jako světlo svíce nebo petrolejky. Neboť k elektrickému světlu jich nepřilétá víc, protože a třebaže vyzařuje ultrafialové paprsky. Vzpomínky si dělají stolky z poštovních razítek. Sedí u nich. opírajíce se o ně, a hledí, stále hledí na datum, datum rozchodu

*

aby se zdálo, že se něco děje 147

Ochladilo se oblékáním plášťů. Světlo vyplachuje kalamář. Varhaník ucpává chřípí píšťal před zápachem lidských hříchů Kamelot, dobře věda, že není o čem psát a že noviny nezabírají, křičí: „Zvláštní vydání! Lípa obalená jahodami!“ A pak: „Večerní slovo! Politika! Dnes nebude svítit elektrika!“ Kovové vzruchy tvrdnou kupením souhlásek až v jakýsi náhrobek hmyzu. Lapsus linguae. * Výhybkář bere od své ženy bandasku a bručí s tuponosým překvapením: „To je kafe, že by přes ně nepřeplaval ani pes!“ Mužská dvojice vchází do parku, kde řinčí utkání plísně s můrou. Je slyšet, jak sekají zubem: „A to zas ne, byl to ten malej, ten zpod-tínanej, ten připosraženej. Když ho fotr dělal, tak ho půl vyteklo!“ Lapsus memoriae.** Nějaký žebrák vstává v první osobě hrůzy pod jerlínem. Vrátka jeho pohledů skřípějí chvíli suchem oka. Je tak zduchovělý, že ho už nikdo nevidí. Ale užuž, a... Čemu pláče? Je docela možné, že aby byl chudým i na věčnosti, vybírá si již teď k bídě časné značnou částku z jistiny posmrtné... Plátek šunky, něžný jako mapa mlsnosti, a pak sykot páry unikající z hrnců dělají z každé kuchyně nádraží. Odjíždí se do noci. Bzučící rubáš much, dost hustý, aby nás zahřál na cestách, je, jako kterákoliv jiná látka, složitelný – ale jen pod tou podmínkou, že budeme mít za zavazadlo rakev. Babka: „Kšá! kšá! vy brabci zatracený! Este abyste mi sem přenesli ňákou nemoc!“ Ale už se do toho vsouvá jiná ulice a něčí obrat, který vytočí formu studem ze šatů a objeví se jako vysoký a rovný, slovem: náhorní smích. Číšník v nabitém baru, jaksi společně-sám, s hlavou vykypělou z dortové formy límce, myslí si tiše (ač je-li v toto „tiše“ přimíchán pánovitý příděl žluči a klouzavá obleva glazury na mísách): „To se jim to sáluje! A mně se zase dneska nedotáhne pupík, zas se nevyspím... Ostatně, ničemu nerozumějí! Víno, které ukazuje sval, není nejsilnější!“ Kdo navrací ohni, co světlo ubralo plameni? Realita mžiká. Olovo pluje po hladině. Korek se potápí. * Přeřeknutí. ** Selhání paměti. 148

Věří hluchoněmí v podmínky budoucnu snad příznivé, nyní však ještě tak přeplněné vlastní silou, že nevybuchují-li, otřásají aspoň celým okolím? Blamatá strašidla, radiové snímky našeho nitra, vymýšlejí si lokomoční protijedy i na nejryzejší nevinnost. Vliv hvězdy na můj osud opakuje stále tvou tvář právě v tom ohbí labyrintu, jež mne nalézá, když ztratilo tebe. Učenec se hádá pod čirým recipientem paměti o panenství motýlice. Motor vytřásá blechy kilometrů. Pivovarský vozka (s barvou hastroše, který vypil pět košilatých) strhuje koně a řve: „Prr! Prrr! Nemůžem dál, tady se vysral kabát!“ Putyka volá: „Všem muzikantům pivo! S pěnou tak vysokou, že si zamažou brejle!“ – „Jo, když už nemám ani vorla, prodám prázdný flašky.“ – „Tak co, pudem eště někam na achtlík?“ – „Krucihinajs, to si zas dneska lehnu vobráceně na postel!“ – Světlo ve výčepu čpí jako říhání po ředkvičkách a v dutý smysl vniká chlipná řeč. Mls zatkává útek slin. Strboul hlav, uvalený v rozlícené lícně, dostává chuť na kůzlátko vařené v mléce jeho matky. Slepý listonoš povídá sousedovi: „Přečtou mi, prosimich, jídelní lístek.“ HLAS: Tajemství restaurace s hráškem... SLEPÝ LISTONOŠ: Zač je to? HLAS: Třicet korun. SLEPÝ LISTONOŠ: Tak dál! HLAS: Skopová na kmíne. SLEPÝ LISTONOŠ: Zač je to? HLAS: – SLEPÝ LISTONOŠ: Tak dál! HLAS: Míchaná vejce, pět korun. SLEPÝ LISTONOŠ: Tak dál! HLAS: Bierhundi, dvě koruny. SLEPÝ LISTONOŠ: Tak dál! Průvan-úzkořitník dovětrává sem hlahol přívozu: „Eště někdooó, holá, hej?“ Zlítaný stín, s tváří divokých vajec, nese pod paží několik hromosvodů a močí do žlábku vyhloubeného rašplí pomluv. V hloubi přetopených temnot světélkuje sex-appeal nádražního automatu. Něco se vhodí, něco vypadne.

149

černobozi jsou velmi chuťoví. Lidé se možná brzy poděsí, když náhodou přijde na stůl pečené. Rychle zavolají své děti, aby se přesvědčili, že ještě žijí. Lucerny blikají jako duše nekřtěňátek. Žena vamp šimrá sukní-dráždilkou krevní mstu fantomů. Mluvící ztrácí hlas úlekem. A němý hlasu nabývá. Oba tyto hlasy, dříve než dojdou démonem odporu k souhře fikcí, jsou plískavé a jsou drženy slovy krátkými a kolmými a zaostřenými jako kolíky u stanu. Výfuk taxíku zahrabává hmyzový střed. V pekelných topírnách vášní brnoží závrať, a mužská pohlaví, setrvačníky, roztáčejí se kolem osy vilnosti. Lulu má sličný lalůček. Dionýsiaca pouštějí žilou hudbě instinktů. Slepí berou dalekohled a ocitají se tak u meditace. Slovesnost kamene, vytržena v nářek, chutná barvám zjevení! Vidíš? Někde svítí ještě petrolejem. Opilství vypralo a rozvěsilo spodní prádlo smyslů na každém nervu pijáků. Podvedený milenec baguje staletí. A až s jakousi zuřivostí utírá si nohy po koupeli tím koncem ručníku, kde je vyšit monogram jeho znejmilejší. „Kdepak, zmehlo mi!“ říká párkář bludičce (slyšivé vazačce předtuch, jíž vítr odhazuje pentle, jako by vypřahal její klobouček). „Byl° to tak hrozný, že mi z toho vstávaly žíně v reglánu!“ Je slyšet xylofon, který dobře nahradil rej kostlivců... Jsme jenom obrazy, jen taktak uhájené nejsmrtelnější živouc-ností... Nouzové klouzání vědomí přistává na letišti nepřítomna... Je půlnoc. Básníci jsou posíláni do absolutních temnot pro tu či onu věc, která tam není. Jeden z nich, věda dobře o existujícím teluru, zapřahá zlé duchy do práce a zasvěcuje celý život své tragické mikrokosmiády, aby objevil caelur... Jiný zaznamenává do horopisné mapy mluvy dnešní výšku slova zoufalství. Jak touží rozbít jantar a vdechnout tu bublinku třetihorního vzduchu, kterou vězní! Co bude zítra? Zdi budou mít uši...

150

Hadry, kosti, kůže FRAGMENT Z LET 1938–1945

151

– Ale vám je zima? zeptal se mne můj druh, zatímco jsme krá čeli kolem nějaké slévárny, kde každý kadlub má jádro, košili a plášť... – Myslím, zašeptal jsem, že mnozí z nás nemají už nic než jednu košili, jako ji má mrtvý. A protože jako mrtvý, můžeme jí říkat rubáš. –Na počátku války (když jsme po Godesbergu a Mnichově zůstali pěkně doma a Koutovic Mařenka tancovala s Lavicovic Honzou) vyráběli pro nás šaty ze dřeva – i chutnal jsi už jaksi zaživa, jak tomu bude v rakvi. Temnotný ten pocit byl stále zesilován skutečností, že se začalo bydlit v podzemních krytech... Toto vědomí zmaru, vnukané něčím tak všedním, stávalo se až slavnostním, když připomínalo úzkosti nenávistnou noc pohlaví; člověk dobře chápal, proč „šat, kterým byli oděni zhřešivší prarodiče v ráji, byl ze stažené kůže hada, který svedl Evu“ (Pirké dí Rabbí Eliéser). ... Je pravda, že šaty ze dřeva se dávno přestaly vyrábět a že lidé odstrojují polní hastroše nebo kradou a sešívají na oděv stuhy pohřebních věnců. Nejmoudřejší z nich začínají chodit v ničem, zatímco sedláci se starají, aby tomu tak bylo i u ostatních. Za drobet krušného šrotu nebo za několik hadích vajec a pastřebků přesvědčují se s nestoudně přisvojivou dotěrností, máš-li pod košilí skutečně už jen kůži a kosti. A ty kosti tam jsou, a pěkně nazvané: trnové výčnělky, kost slzná a kost křížová... Mám zde připomínat, že jde možná o předznamenání nedalekého už Naplnění času?*... Mám zde připomínat, že (na rozdíl od Ábela pastýře) byl Kain sedlákem? –A už je tu hlad. Už se jí z hladu cikorka (máš-li ji), už se k smažení (máš-li co smažit) pomazává pánev svíčkou. S jakou propastnou netečností, bez stopy solidarity, předcházeli před několika lety naši občané chmurné zvěsti z takového Španělska: „Protože v Madride nebylo k dostání mléko už po dva roky, odvykly děti naprosto chuti mléka, takže je nyní odmítají.“ –Jak sytě říhal kdejaký náš skrblec-kostihlůdek a lítochléb, aby přehlušil nepřetržité úpění takové činy: „Protože kůra se stromů byla všude oloupána, živí se nyní hladovějíc, travou a řezankou.“ * Když Paolo Veronese byl souzen inkvizicí pro nepřístojné a zvrhlé malování, prohlásil, že i „Michelangelo zobrazil v Římě v papežské kapli Našeho Pána, jeho Matku sv. Jana a Petra i nebeské dvořanstvo nahé a v různých postojích“. Inkviziční justice mu namítla, že správně tak bylo učiněno, neboť šlo o Poslední soud, a „k Posledními soudu se nesmějí bráti žádné šaty, a proto se žádné nesmějí malovat“!!!

152

–Jakže! říkávali ti našinci, jedli jsme zvěřinu a kousli na brok toť vše! Och, nejedli pouze zvěřinu a nedřepěli jenom doma. Pěkně se to sedávalo i v kinu. Tam, při mamičském chroupání bonbónů, mohli až s jakýmsi obdivem k Japoncům vidět parádní ostřelování a potopení lodi Pannay nebo věru velkolepý obraz Mandžuska otravovaného týmiž trpaslíky pomocí heroinu a morfia; mohli až s jakýmsi obdivem k Italům (že ano, básníku ty a ty, neboj se, nebudu tě jmenovat!) vidět, jak vnášejí (že ano, pane ministerský rado vy a vy, nebojte se, nebudu vás jmenovat!) yperitovou nebo lewisitovou pochodeň civilizace do Etiopie, a co pikantnějšího: jak tam askarové podbíjejí Habešankám bubínek! A skutečně: nebylo bez natemnělých vztahů kohoutí řemeslo těch černokošiláčů k božskému zjevu objevivších se letadel a padajících bomb. Ale co! Válka je válka a i pták se vykaká uprostřed svého nejlíbeznějšího zpěvu...! – Ano, jsem proto bez lítosti, zastihnu-li chvílemi ty měšťáky, jak hladově, s jakousi tupou a uslintanou chtivostí hledí na sochy. A i to jen plaše a bojácně, neboť ti, kteří nám dočasně vládnou, němečtí soukmenovci, soukrvenci a soukrvice, zakázali přece jakékoliv uctívání, ba dokonce sochožroutství, doporučujíce pověsit držky na ham-bálek... sami už po tolikerém loupežení žárliví i na zbytečky a jaksi dějinně, obludně a chmurně žádostiví, jako ta černá svině v dětských řikadlech, která ryje na krchově křen... Křen na krchově Evropy! Jak je na něm ticho...!* Jak je ticho po cechách! Dávno zmlkl pronárod vykřikující: Vše pro národ! Dávno zmlkli zpěváci oddaní Internacionále, neboť se na nich pojednou požadovalo nacionále. Dávno zmlkli ti, kteří se ptali: Tak co? děj se co děj nebo děj se vůle boží, doufajíce, že Bůh užije jen slepých patron, že se bude jen cvičit, že bude jen děsit... Dávno zmlkli řečníci, o kterých mluvil Matěj bratr Poustevník už L. P. 1519 „kteřížto jazykem zadek pasou“. Dávno ti, kteří zapisovali výši nedarovaných almužen do kapesního kalendáře volných myslitelů... Všem opadla brka! Jen kartářky, ty čaromůry, měly pré... Věštkyně nenaříkaly... Hadačky si lebedily... Ó čáro života, čáro hlavová, čáro štěstí, čáro srdcová...! A to nemluvím o austromancii nebo o Portentě a Ostentě! Byl div, že si dav nevytvořil jakousi národní dlaň, kterou by položil před oči cikánky. Byl div, že nebyla vytvořena jakási ruka národa, která by cosi napsala a napsané předkládala grafologům. Jen taktak že se některé děvy nevrátily k mlsnému luštění starých aritmogrifů, znících: Architektův 12345 duch zabýval se i v noci 12345 – – abys ty miloučké, přešly k palindromu, který začínal slibně takto: £ mléka sraženého hospodyně čilá vyrobí mne vkrátku atd. atd. ...! Ale jinak: Grande silentium!

*

Nevím, je-li dosti známo, že se hřbitovu druhdy krásně říkávalo umlkyně! 153

– Že to ticho bylo veliké, dokazoval i jeho prostor: prostíral se mezi Volhou a Temží, mezi Rossija-Sfinks a Ó Lord, savé the King, mezi Towerem a Spasskou věží. Sami umlčeni, začali jsme naslouchat, ba příliš naslouchat jiskrám těchto dvou pólů. Pokud jde o Anglii, chápu, že nejen v ní celý lidský život je zasvěcen vůli zbohatnout a že i v poslední vůli, kterou dělá umírající, jde ven a ven o majetek. Chápu, že nejen v ní je pěstěna pineální žláza. mravopočestnosti a pokryteckých morálek na úkor samozřejmého, neboť božského pohlaví. Blokádu Evropy uskutečnili skvěle a Němci by se tomu neměli smát a nalhávat nám její neúčinnost.Už Napoleon mluví o anglické blokádě s velkým respektem, přirovnávaje blokovanou Evropu „k tělu natřenému olejem, které se nemůže vypocovat“ (P. Fremaux)... Co nás však dojímalo, bylo sbírání milodárků pro Cechy prchající ze Sudet roku 1938... Please, a penny, sir! Nemýlím-li se, poslal nám tenkrát londýnský starosta velký soubor kávových lžiček. Hail to land of all lands best! Hail fair Bohemia!.. . ** Připusťme, že krev tenkrát u nás tekoucí považovali za pouhou menstruaci solné sochy, v kterou se proměnila ne tak zvědavá jako spíše zděšená Libuše. Dojímalo nás však, když nějaká londýnská Ba-ladie s Romancií a pánové Houslin, Klarinetin a Cimbalin zahajovali koncerty slavící hard bohemian glass. *** „Ani barbar (píše Leib-niz) nezůstane nedotčen jednáním lháře, který si odporuje ve vážné záležitosti.“ Dojímalo nás tedy, když se v Albionu odpovídalo na zjevnou podlost pololhostejnou, polosalónní soucitností s malým národem : honemjakpaksetojmenujeaha The Bohemian People, když hráči kriketu i politovali i konstatovali: Well lathered–half shaven...**** Dojímalo nás, když kdejaká krutiřitka a slečna Nicnetížítakjakota-jemství, s Platónem vytetovaným na hýždích, promítaly při thé spirituel obrázky „z té malé neznámé země – a abychom nezapomněli (lest we forget), zaplatil-li roku 1846 náš lord Shaftesbury za jeden zub Newtonův 730 liber, a jiný nabízel za zoubek Heloisy 100.000 franků –, měli bychom jim tam, drahouškové, poslat telegram plný sympatií... ano, ano, dearest pig, a to ve verších!“... Dojímalo nás, že k tomu skládání skutečně došlo. Protože se kdysi dokázala tvůrčí schopnost žen tím, že Miss Maggie Knightová vynalezla složitý stroj na dělání papírových pytlíků, nepochybovalo se o tom, že zmíněné veršování obstará (a ona je obstarala) sama paní domu, pravdivá to básnířka, jak dosvědčovala vlastní lyrická píseň nad její postelí, píseň, která, třebas eunuchoidní, opěvala potenci jistého chlapíka (half-boy) a jeden z yellowstonských gejzírů, nazvaný Bee Hive, jehož výtrysk dosahuje výšky 67 metrů. Hned vedle rámečku se sonetem Prosím pane, dejte penny!... Ať žije ta nejlepší ze všech zemí! Ať žijí Čechy! tvrdé české sklo **** Dobře namydlený – napůl oholený... **

***

154

visel obraz škeble (perlovky perlonosné), pěkně rozevřené, který jaksi dokumentoval jméno hostitelky: Margaritana Margaritifera... – A to se už zatím Evropě mohlo při troše ostrovidu říkat Na Zabijáku. A to už zatím docházelo na věru jímavý výkřik pana pro fesora Frouda: „Cítíte-li kde ošklivý zápach, můžete zvolat: Zde se mrhá vzácným hnojivem!“... Ale Pilát (the right man on the right pláce!*) si myl ruce... – Právě tehdy to bylo, kdy jsem si úpěnlivě a nejednou četl řádky, které tuším roku 1665 psal do Ruska katolický Ghorvát Križanic. Znějí: „Ó veliký care, tys to, jemuž jest bdíti nad národy slovanskými a starati se jako dobrý otec o své rozptýlené děti. Měj slito vání s těmi, kdož se dali oklamat, a jako onen otec v evangeliu přived je k rozumu... Ty jediný, ó care, jsi Bohem poslán, abys přišel na pomoc Slovanům na Dunaji, Polákům, Cechům a ukázal jim po koření a útisk, jež je souží, ty jediný můžeš je naučit pomstít svůj národ a setřásti německé jho, které je tíží. Slované na Dunaji sami nic nezmohou; potřebují pomoci odjinud, aby se mohli postavit na vlast ní nohy a vstoupit do řady národů...“ – Víme, co o tom soudil Dostojevskij, Aleš, Březina. Známe však také proslulý výrok Tolstého: „Rusové bezprostředního citu pro útlak Slovanů nemají a míti nemohou...“ Tak co?... Existují dlouhé dopisy a kratičké telegrafické odpovědi na ně. Já ty dopisy psát nebudu, nebudu kloboučkovat, nenakupím zde rundel citátů a učeností, neboť miluju! Vím také, že slavjanofilové byli zlákáni k smrti před smrtí, takže mezi oběma smrtmi zůstal a leží celý prostor nedožitého. Proto nebudu soudit. Ale Rusové by nás neměli nutit k víře, že nadarmo říkají tisku pečať – jako by se řeklo: odpovědnost. A vidí-li Němce, tyto lidské šelmy, vraždící ze strachu před člověkem, neměli by chtít, abychom stále prosili verši z jedné jejich písně: Nevrátíš-li se, naděje, aspoň se ohlédni! A neměli by dopouštět, aby Srbové (kdyby žili, kdyby byli nezeší-leli!) znovu a znovu zpívali: Oj, stojí, stojí Bělehrad, Za hradem krve potoky,

*

pravý muž na pravém místě 155

že proudem svým by mohly hnát tři těžké mlýnské kameny...! Pokud Poláků se týče... Ach vím, vím, i my, dorasováni v třicátém osmém roce jejich nožem, který, jak tvrdili, pomáhala jim brousit sama Matka Boská Cudotworna Częstochowska,** jsme si říkávali: Jeszcze Polska nie zginela, ale zgine, psiakrew!, tedy pokud Poláků se týče... Jen na nich záleží, zda se spokojí s pouhým souvenir de Moscou či s rozkošným koncem pohádky: tebe skazka a mně krendelej svjazka, nebo zda pochopí konečně a jednou provždy, co před dávnými časy napsal jejich veliký vidomec Hoene-Wroňski, když jako samozřejmost konstatoval „vojenskou ochranu a patronát Ruska při tvoření spásonosné federace slovanských národů“... Já aspoň stále cítím ve slově Slovan: i slova, i vanouti. Já aspoň stále slyším in rébus slavicis: i slavíka, i slaviti. – Vidíte, a přece česká buržoazie (och, i ona má mozoly, je nomže od tenisové rakety!), kapitalisté i majitelé drobných vilek, agrárníci, zbytky bezbarevných košiláčů, různé druhy kanálií v řa dách žurnalistů (kterým se druhdy tak výstižně říkávalo černilid a černipapír) a vůbec všichni, kdož si sedli na lžecukr nebo vsadili na špatnou kartu a kterým, dobře placeným, osa neznamenala ossa (kosti), – mají strach. – Strach z bolševismu, jak by ne! Jsou to lidé ohební, přizpůso biví, ba jaksi nesmrtelní, lidé, kterým se dosud nikdy nic v jejich záhrobci nestalo, a to za žádného režimu. Obehnáni tvrdostí srdce a ješitností, ukázněni netečnou a chytrou, protože hodně nesoucí sa- movazbou sobectví, střeží mladé životy hanebnými poklopy vždy přežilých morálek tak, jako se na předměstských zahrádkách chránívají klíčky a výhonky okurek, fazolí a dýní starými poloděravými nočníky. Pilní a ustavičně zaměstnáni lidožroutskými čachry, dbalí jen svých smolných prstů, na které se všechno přilepí, nekoneční tito příživníci čekají jen na pašijový týden války, tedy na týden, kdy se otvírají poklady... A mysle na tyto mrchalidi, stávám se knutofilem. – Bude to jediná cesta k očistě a vzkříšení smyslu slova СВОБОДА, bez vydírání na Bohu a pohlaví. – Skutečně, komár usedající na pyj (které oni ne nadarmo říkají nároky, zatímco druhdy byla jmenována jako boží nať! zobrazu je dost výstižně podlý způsob jmenovaných vrstev, jak cizopasit na písni, která umlká bezmála po dvě tisíciletí.

**

Běda! brzy potom: aus Tschenstochau! 156

– Dbají toho tak málo jako křiku mučených. K čemu by byly, hrome, roubíky otrlosti?... Kdo kdy zapomene na k umačkání na- třískané kavárny, bordely, fotbalová hřiště, víkendové chaty, bio grafy a na řev diváků, provázející koňské dostihy i veslařské osmy –: v dobách, kdy se u nás objevila a chlemtala krev příšera-Heydrich a kdy se stavěly o překot šibenice, ty dřevěné spravedlnosti, ty zámky krkavčí? Přestal-li chrapoun už dávno strkat svaté obrázky za trámy chlévů (proti zlým duchům), nepodivíme se příliš jeho nadutému konstatování, že se mu urodí na poli stejně za Beneše jako za Hitlera... Jde-li však o vzdělance a přestal-li tento už dávno zasypávat opruzená místa svého dítěte červotočinou z rámečků Mistra Jana Husí nebo Komenského – užasneš přece jenom, že mu nad stolkem visí portrét duceho nebo führera... Jestliže nějaký nespokojený strejda začne se sakrama a hrozí, že si půjde stěžovat na bezpato,* budiž, jdi si třebas až ke třem kurfirstům, sama tvá pitomost dá ti líznout citrón, aby se ti jazyk stáhl do huby… Horší bude, rozmnoží-li se podlá a výnosná žádost pošeptat něco někomu do ucha u cizího stolu, jinými slovy: půjde-li o hromadné udavačství. A o udavače, kteří ještě před několika lety ochutnávali s jistým pomlaskáváním tragické verše Rukopisu královédvorského: „V míru moudré očekávat válku, vždy nám sousedé Němci.“ – Takto nastaly mrchadni: kdy člověk bližní byl pouhý sen... a hodné knižní, čas, kdy jako by už i pouhé slovo životní dráždivé zrálo pro olovo či vyzývalo: tni! – Ano, čas, kdy to nejhlubší, to bezejmenné, to životadárné, to nekonečně mlčelivé a křísivé, čím tragédie pomáhá nesmrtelnosti,... bylo možná navždy zničeno, bylo zcela jistě znesvěceno. – Ano, nevíme nic o Orfeovi, ale zachoval se nám jistý čínský nápis z roku 1.100 před Kristem, který líčí lov uspořádaný císařem Šan.

*

Rozuměj: na gestapo. 157

– Nevíme nic o Venevitinovi, ale bouři, která počala 12. září 1839 v šířce ostrova Haiti a táhla na sever až k Labradoru se silným vybočením na západ, známe z deníků jednadvaceti lodí tak zevrubně, že mohla být nakreslena mapa jejího běhu. – Nesmrtelnost!... Co básní zmizelo! A co komentářů zůsta lo!... Ale existuje skutečná nesmrtelnost, nesmrtelnost baktérií. – Věda, tak ochotná dokázat, že zapověděným stromem v ráji byl tabákovník, nebo, jak zjistil L. P. 1712 německý profesor Hogel (jako by se řeklo baron-hnida), že Bůh stvořil svét prvního roku, a to 26. září (!), věda připustí, že na počátku byly právě ony. – Písmo svaté ovšem praví: In principio erat Verbum. – Goethe: Na počátku byl čin. – Hans Biilow: Na počátku byl rytmus. – Spitteler: Na počátku byl sen. – Valéry: Na počátku byla bajka. – Bergson: Na počátku byl čin lásky. – Juliusz S-owacki: Duch můj před počátkem stvoření byl v Slově a Slovo bylo v Tobě a já byl v Slově. – Polská dekadence: Na počátku bylo pohlaví. – D'Udine: Na počátku bylo gesto. – Marcel Jousse: Na počátku bylo rytmické gesto. – P. J. Jouve: Na počátku byla lest. – Nevíme o vzniku čehokoliv nic, ale holedbáme se kupříkladu biogenetickým zákonem. –Jsou nám dovoleny všechny dohady, dovoleny možná někým (strašno pomyslit!), kdo už je bez péče a starostí o tento svět, skoro jako Tangaroa, bůh Polynésanů... Neboje tomu tak, jak to řekla jistá žena, kterou lékař hrubou cestou praxe označil za šílenou: „Bůh má také zaměstnání, jenomže my nevíme jaké...“? – Smíme se ptát, objevili jsme luciferin, fotografujeme molekuly a některé viry a výsledné filmy zařazujeme často omylem do foto grafického archívu hvězdného nebe. – Zjistili jsme v slzách jed lacrimalin. – Zahříváme dinosauří vejce a čekáme, že hlas, který se z něho vyklube, potvrdí nám konečně, že svět vznikl z nemožnosti utajovati to dál a z rozhodnutí tedy, které dalo přednost skandálu... – Skoro každá lepší nemocnice má pro zemřelé pacienty umrlčí komoru s chladicím zařízením Frigidairel

158

– Každé krematorium má umrlčí kobky chlazené amoniem nebo jsou zařízeny na takzvanou mumifikaci, vzduch se z nich totiž odsává! – Zdokonalili jsme tanky. – Ale tank je v tibetštině genitiv plurálu a znamená kostelní korouhve. – Tanka jsou také tibetské peníze. – U Indiánů je to cisterna. – U Japonců jedna z lyrických forem. – Tanka v chorvatštině: tenká. – Zdokonalili jsme protiletadlová děla. – A jednotlivé jejich části pojmenovali úděsně: „kolébkový nosič“, „duše hlavně“. – Můj Bože, jistý typ výbušných motorů se jmenuje „Pegas“. – Jak skvělí byli Číňané, kteří pumám vrhaným z anglických bitevních lodí říkali vodní melouny! – Pravý to opak dušiček

JDCZ

fantazie... Nemusím právě vám nějak zvlášť zdůrazňovat,

že Říši jsem uznával vždycky jen jednu jedinou: Říši Středu. – Právě proto takoví Japončíci jsou nutně obvodoví, tedy odpadkoví, nepůvodní a z obvodu mlsně pošilhávající po všem tom, kde je něco k uloupení. Je přece známý ten jejich krouživě vyčkávavý po stoj, tak dobrý k broušení diamantových drápů kapitalismu. Ne na darmo daří se u nich kultu různých kočičích bratrstev, v jejichž lesku bledne i kočka Bastet, to božstvo egyptské, bratrstev fundovaných mumrajem samurajů a nějakým tím šógunem. Ale – a to je rub téže medaile – bylo jim určeno, aby pronásledovali sami sebe: nechutní jako třikrát ohřívaný křen, plemení se s křečovitou disciplinovaností štěnic a myší* a s úzkostí přitom pozorují onu čáru na čele, kterou hadači označují jako linea Veneris ramosa a která ukazuje na sla bost genitálií et impotentiam generandi... Když v srpnu roku 1941 předstírali mírové jednání s Amerikou, tak pěkně označené za „pokus nalézti rakovinu, která stále přivozuje delikátní situaci mezi Japonskem a silami působícími v pacifickém prostoru“, chystali už Spojeným státům „odpověď důstojnou tradice předků“, to jest válku. Tradice! Ale ano, nepřirovnával jsem jen tak do větru jejich plemenění k hmyzu, neboť existuje hmyz, který se rodí a žije na hmyzu mrtvém. Odtud i jejich smysl pro dekorativnost... Jen ať se tedy plemení, jen ať hmyzují a dekorují se, jen ať jim dále žehná pupkatý Hotei, bůh prachařů! Původními zůstávají snad už jen v jednom jediném: při pohřbu císaře táhne umrlčí vůz pět volů... Pět volů!

*

Něco pro Širaie Naókatu! 159

Pokud se jejich smrti týče, rozhodli se i v tom plagovat Evropu, a to právě v jejím nejodpornějším: po hrobu Neznámého vojína nalézti konečně už hroby pro vojíny Známé. – Kdyby si národy uvědomily válku jako něco do omrzení opakovaného, jako nudu, a nechtěly se nudit! Jako konvenci, a nechtěly být konvenční! – Ale co není konvenční v dobách netvůrčích a neustále falšovaných filosofy a estéty, tak rozumově přejemnělými, že nejsou schopni jemnosti. Není tomu tak dávno, kdy takový Ruskin vyznal, že „nikdy nebyl schopen napsat znělku na lašťovičník, protože má sprostou žluť a nedokonalý tvar“. – Sprostou žluť! – Jak by se k takovému pozérství nepřidružilo kadeřnictví literárních odlik, přirovnávajících to a ono k obrazu onoho a onoho klasického malíře nebo vyplňujících kout salónu vázou „o růžovém smaltu á la Dubarry“! Odlik literátů, kteří se rozhodli bavit nebo pochlebovat arciduplkurvám, snobům, komukoliv ostatně... Jestli že takový Charles James Fox tvrdil, že poezie je veliké osvěžení lidské mysli, budiž, chápeme, že jako kritik toužil nikoliv po tom, co je poétique, nýbrž uropoétique, močopudné. Ale co si pomyslit o básníku Děržavinovi, který opěval carevnu Kateřinu II. proto, že Jí poezie byla příjemná a sladká, užitečná, líbezná jako chutná limonáda v létě... o témž Děržavinovi ostatně, kterému táž Kateřina-mrška věnovala tabatěrku s vlastním portrétem „na důkaz svého uznání“!!! – Běda! A jakoby tomuto naruby, z šílené jakési touhy po statické dokonalosti a důslednosti, a tedy ze strachu před temnotným a nejistým životem, vrhli se jiní básníci z orfismu k polymorfismu, k polymorfismu věcí sice krystalických, ale jalových, neplodných, protože citově ojíněných. – I já užíval kdysi k zaklínání přimrazovacích formulí... Glacialista...! Chápu však dnes, že to může být vyšlapaný schod, matčin náprstek nebo hrob, které tě strhnou z jazykových hor k tragické mluvě nějakého údolíčka... – Marlowův Faust, téměř všemohoucí, po všech divech a slastech odmítá vzdušné cesty, nechce jet už ani koňmo a touží jít pěšky po kousku „jasné a utěšené zeleně“. – Což ovšem...

160

– Jistěže ne...! Versus-verš znamená také versus-proti! Je tomu s poezií jako s bylinou otvírací. Tato bylina, nadaná kouzelnou mocí objevovat zázračno, zná na své cestě jenom překážky. Kdežto (jak věřil lid) všechny rostliny plynou po vodě, bylina otvírací pluje proti proudu. ----Zatímco jsme takto rozjímali a odmítali vidět umění jen jako jakýsi rub na svědomí opony nebo kámen v poslední chvíli sochy, uslyšeli jsme nad sebou tah ptáků, zapisujících se černou křídou do hořkého sebeničení podzimní noci. ----– Jak tiše letí! řekl jsem. – Ano, město je zatemněno, odpověděl můj druh. Máte baterku? Nuže, posviťte mi a já vám přečtu něco z novin asi měsíc starých. Tady jsou, slyšte: „Zatemňování po dobu války umožnilo ornitologům nový poznatek. Dříve se totiž obecně soudilo, že se tažní ptáci, kteří putují v noci, řídí podle světel měst. Nyní se však bezpečně zjistilo, že tito ptáci i v naprosté tmě putují touže cestou. Je velmi zajímavé, že ptáci, kteří míjejí zatemněná města, nevydávají nejmenšího zvuku, zatímco dříve, zvláště divoké husy, hlasitě volávali. Pohnutkou jejich křiku byla pravděpodobně světla měst. Že i ve tmě najdou pravou cestu, je důkazem, že mají jakýsi směrový smysl, který není ještě probadán, který je však známý již dlouho u ostatních zvířat, potulujících se pouští a stepí...“ – Můj Bože! já na to. Četl jste, že mají smysl směru, tedy něco, co nám, uvrženým, chybí tak nadobro. Vždyť jsme dosud trefili jen k jatkám a do bitev. – A to nepravíte, odkud k nim vycházíme nebo jakých milníků a pirámů užíváme. Putujeli člověk venkovem a ptá se na cestu, slyšívá vždycky: „Jděte ke hřbitovu... a pak sedáte nalevo atd. ...“ Jděte ke hřbitovu! – Už v pohádkách směr dolů znamenal smrt. Snad proto připadá mi dnes tah těch ptáků šelestících nad námi jako nesmrtelný úděs z nás všech, kteří ještě nechceme umřít a bolestně rádi si rychle vzpomínáme na šelestění hedvábných ženských šatů, které vzrušovalo Poea, na šelestění slov Orfeových a ideových, lépe: magických čísel Pythagorových, na šelestění, které vyluzuje křídlo dvořícího se kohouta ve chvíli, kdy zadrhává o ostruhu... – Utrpení je skutečně jedinou vrozenou skutečností celého života. .. Všechno ostatní jsou posmrtné představy...

161

– Posmrtné představy... Tak Vinci otvírá klece ptáčníků, tak Mánes pouští na svobodu štědrovečerní rybu a Antonín Dvořák drozda... – Slyšíte...? Křídla se odmlčela... – Těžkomyslnost bez tvorů... člověk ji musí unést sám... I jim je nesnadno na tomto rozběsněném světě. Posviťte mi ještě jednou, přečtu vám něco z roku 1940: „V osadě Pantano u Syrakus našli nádhernou rajku, poraněnou na levém křídle. Na jedné noze byla připevněna hliníková tabulka, zaznamenávající, že rajka byla ze zoologické zahrady ve Varšavě. Není to první pták, který zahnán z Polska válečnými událostmi, přiletěl do Itálie a byl později chycen...“ Ale zarmucuju vás a zahrnuju vás (jako nějaký Tenebrarius) chmura na chmuru za to, že mi, sám Lucidarius, ozařujete tyto ubohé cáry... – Vím, že byste mi z nich mohl čísti zvěsti ještě strašnější. Tyto však vyjadřují krutá podobenství. Kam asi uprchlá rajka v roce 1943 ze Sicílie? – Je-li mi obrazem blížícího se soudu a trestu a odpykání,... pak přeletěla do Německa. Ale to jsme zrovna narazili na jakousi zakoptěnou ohradu, na které svítilo toto vápnem načmárané oznámení: j 30 rakví prodám levně ruším sklad! oznámení, které, jako nabídka, nás v dobách naprostého nedostatku všeho udivilo... Slibováček-nedáváček...! Stáli jsme tam němě. Ale protože jsme byli velevyzáblí, ba téměř beztělí (nebylo by nám věru zatěžko představit si Cheopsovu pyramidu viděnou z letadla), usoudili jsme, že by nám, spíš než rakev, byl bližší nějaký těžký: – Menhir, jak řekl můj druh. – Tumulus, opáčil jsem. – Kurgán, žalnik nebo buhor. – Lichaven. – Neboť duše asi opravdu jest. Vždyť sám vědec (chytrý, ale na umrlé křepelky!), jakýsi doktor Max Dougall, umístil smrtelně ne mocného pacienta na speciálně konstruovanou přesnou váhu. Ve chvíli, kdy nastala smrt, zmenšila se váha 021 gramů. Usoudilo se, že je to váha uprchnuvší duše! – Tím spíše jsem pro okolí nějakého dolmenu. – Kéž je to mound! – Stuna! 162

– Barrow! – Suburgan! – Cromlech! – Cúes, cubes, tzacuales! – Kereksura! – Choir Gaur, tongajský hamonga! – Soborok! čorten! – Být po starodávnu pochován! – A nevědět nic o starostech zubních techniků, kteří si šedivě lámou hlavu, cože se stane se zlatem při kremaci. – A neděsit se faktu, že existují takzvané příděly zemřelých, že totiž ve čtvrtém roce války úřady „začaly pilně sledovat úmrtní oznámení v novinách a žádat pozůstalé, aby jim poslali přídělovou knížku zesnulého, aby tak zajistily přísnější kontrolu přídělů, protože se s přídělovými knížkami mrtvých provádělo mnoho neplech“!!! – A nevědět nic o ženách s outěžkem, neboť „věčší outrpnost můžeme cítit, když se dítě narodí, než když umírá“ vyznává jeden ze starých českých náboženských blouznivců, Matyáš Machek... –neliše se nikterak od antických tragiků nebo básníků, z nichž Theognis naříká: Nejlépe by bylo pro člověka nebýt vůbec zrozen, nikdy nevidět prudké paprsky sluneční! Zrozeni však jsouce, spěšme co nejrychleji do bran podsvětí, hluboko pod zemí si odpočinout!... – Oženiti se s matkou zemí! – A jít z Hrobu přes Dušníky na Nový svět! – Herodotos líčí, jak staří Trausové sesedli se kolem novoroze něte a kvíleli, že mu od samého narození bude zakoušet mnohého hoře, vypočítávajíce přitom všechna lidská neštěstí. – V jedné dávné české hře betlémské zpívalo se u jesliček Krista Pána: „Smutku, pláče hoden jest, ten který narozen jest...“ – A Jeremiáš krákorá: „Zlořečený den, v němžto zplozen jsem: den, v němžto porodila mne matka má, ať není požehnaný. Zloře čený muž, kterýž zvěstoval otci mému, řka: Narodilo se tobě dítě pacholík... Bud člověk ten, jako jsou města, kteráž podvrátil Hospo din a 163

neželel toho: ať slyší křik zjitra a naříkání v čas polední: který mne nezabil hned od života, aby byla mně matka má hrobem...“ – Ale život nedbá a je mu lhostejné, že Atropa bella-donna znamená rulík a vigne-vierge potměchuť. Mrákotné pohlavní podpodlaží stále staví máje u nás a patlancuáhuitl u Mexičanů... Chlupatá psychopathia sexualis je stále oním žalářním okýnkem, jímž král Jakub I. pozoroval nohy Jany Beaufortovy... Zpovědník Ofélie má stále ještě chlupaté ucho, do kterého vnikají její naběhlá slova... Mezi houbami je to stále ještě phallus impudicus v hrsti lesa, který při pohledu na rusalky rozstřikuje masařky a plivá do studánek. A ženy stále putují z Afroditopole k černým meteorům Káby. – Nebo k vaně Maratově... – Věčnost v progresívně-paralytickém pohybu hada, usekávaného nenávistnou slastí... Jak správně viděl Kagarov ve fetiši, dvojité sekyře krétské, „symbol ženy a plodnosti, neboť připomíná svým tvarem hypogastrický trojúhelník“! – Jak je temno! černý je Saturnus... Smrtelná je čerň tibetského písmene hum... Černé je semeno mužů, a to nejen u těch aithiopských, jak se domníval Herodotos... – Černá je kunda války... – Tma ve tmě... – Zuřivý pohyb obou! – Furiosa libido! – Planeta Erós se skutečně pohybuje mezi Zemí a Martem! – Osud! Osud mocný v loži. – Osud = odsud = odsouzení! ----Třebaže se odnikud neozval smuteční hlas puštíka nebo ululy, vzhlédli jsme bezděky k noci a spatřili padat bludici (ohnivý vzduchovid, jak se říkalo). Můj druh zašeptal: —Podle starých listin byl ďábel svržen z nebe v srpnu... —Samojci jsou přesvědčeni, že taková bludice je „hvězdou, která si jde pro světlo“. —Ano, poésis perennis!

164

Ediční poznámka

165

Babyloniaca – devátý svazek Sebraných spisů Vladimíra Holana – zahrnuje autorovy knihy: Kolury (1932), Torzo (1933), Lemuria (1940) a fragment básnického deníku z let 1938–1945 Hadry, kosti, kůže (otištěn byl v i. čísle i. ročníku časopisu Listy roku 1946). Soustřeďují tedy Babyloniaca autorovy základní prozaické práce: básně v próze, esej o umění a básnické deníky. Kolury vytiskl a vydal Vlastimil Vokolek v Pardubicích jako 20. svazek edice Paprsek v nákladu 530 výtisků, Torzo vyšlo u Frant. Borového s kresbou Františka Muziky ve 100 výtiscích. Lemuria vznikala v letech J934–r9385 její vydání roku 1940 postihly škrty protektorátní cenzury; proto její vydání doprovázela následující poznámka: „Tato kniha, přerušená v srpnu roku 1938, musila být (hlavně v druhé a třetí části) několikrát přepracována. Je torzem.“ Rukopis Lemurie básník zničil na počátku let padesátých, cenzurní zásahy se nedochovaly ani v archívu nakladatelství Melantrich, kde Lemuria poprvé vyšla, ani jinde, takže nebylo možné rekonstruovat původní text. Škrty, které si autor vybavil při korekturách tohoto vydání, uvádíme ve výčtu textových změn a označujeme poznámkou cenz. Z deníku Hadry, kosti, kůže uveřejnil básník roku 1946 pouze fragment, další jeho text zničil. Pokud jde o přípravu textu, platí o tomto svazku vše, co bylo řečeno v ediční poznámce k Jeskyni slov, prvnímu a zahajovacímu svazku Sebraných spisů Vladimíra Holana. Text Babyloniac si vyžádal řadu formálních grafických úprav, revizi v psaní velkých písmen u personifikovaných nebo jinak zdůrazněných podstatných jmen obecných, zásahy do složité interpunkce a členění souvětí především pomocí pomlk a tří teček, a řadu dalších oprav povýtce formálního dosahu; všechny tyto úpravy byly s autorem projednány, ve výčtu textových změn – stejně jako evidentní tiskové a gramatické chyby – je neuvádím. Registruji pouze nové autorovy úpravy a ty omyly prvních vydání, které nejsou průhledné. Znění Babyloniac podrobil Vladimír Holan trojí revizi, a to při přípravě rukopisu do sazby koncem roku 1965 a v obojích korekturách roku 1967; Kolury navíc připravil „pro možný budoucí tisk“ 26. 12. 1951, kdy měl v úmyslu některá čísla vyřadit úplně, u jiných prováděl dílčí zásahy. Pokud naše vydání po dohodě s autorem tyto úpravy přijímá, označujeme je v následujícím výčtu poznámkou autor 1951. Překlady cizích citací jsou editorovy, první otisky je nepřinášely. Textové zrněny byly provedeny na těchto stranách: 10, 8. ř. – zahrajme si v karty m. zahrajeme...; 10, 12. ř. – vypadly na desku stolu m. vypadaly...; 11, 3. ř. – šeptající: „Na nich/“ m. ...“Na nich.“ (autor 1951); 11, 6. ř. – nezřlš než kořeny m. nezříš už než kořeny; 166

12, 6. ř. – chapadlo chobotnice m. chapadlo sépie; 16, 22. ř. – v kryptu proměněnou v ložnici, tango tak vznešené m. v kryptu proměněnou v ložnici mršinatých vln, tango žehnoucí tlamu orchideje, tango tak vznešené (autor 1951); 16,

24. ř. – ťukal prsty m. klepal prsty;

17,

18. ř. – boubelaté kutálení m. ...kutálení se (autor 1951);

19,7. a 8. ř. – Za týden m. Přiďte za týden (autor 1951); 20,

19. ř. – Albertina-Facsimile m. Albertina-Faccimile;

21,

16. ř. – rozvodněná řeka m. rozvoděná řeka;

24, 7. ř. – Jedině hrob m. Jediné hrob; 24, ii. ř. – aniž jsem nalezl cestu m. ...cesty (autor 1951); 24, 14. ř. – tu první cestu m. té první cesty (autor 1951); 24, 16. ř. – děs mne zcela uhrane m. ...ukradne; 26, 8. ř. – odstavec od slova Pláčete? omylem v prvním vydání zařazen jako samostatná próza před báseň Proč? (autor 1951); 26, 15. ř. – slyšel svou barkarolu hrát kapkou ploské a nenávistné krve m. ...hrát vyhlazenou kapkou...; 29, li. ř. – musil jsi vzpomínat m. musil jsem vzpomínat; 29, 12. ř. – Převlec se v sváteční šaty! m. Přestroj se...; 31, 2. ř. – že nenalezl radost? m. že nenalezl onoho Krále Radosti?; 31,

15. ř. – strhující a smutná to melodie! m. ...a smutná melodie!;

33, 6. ř. – kdy čouhající kocoury valčíků m. kdy kocouří valčíky čouhající; 33, 15. ř. – temnoty mých očí – nedbej! m. ...nedbej? (autor 1951); 35, 2. ř. – Nepřál jsem loutkám spánek m. ...spánku; 32,

11. ř. – že jsem nevykřikl m. že jsem nevybuchl;

38, 4. ř. – jako by vletěl do okna katedrály m. jako bys...; 40, 2. ř. – zeptáte-li se své duše m. zeptáme-li...; 42, 25. ř. –naslouchal jsem úzkostlivě onomu okamžiku m. ...úzkostlivě, s vypoulenými bulvami onomu okamžiku; 44,

12. ř. – Nepoznám tedy jeho jméno dnes m. ...jeho jména dnes;

45,

10. ř. – do prostoru a noci m. ...a moci;

45,

14. ř. – za chřestění řetězu vrásek m. za chrastění...;

46,

12. ř. – ó měřiči, který pohlcuješ onen dovádivý chór m. měřiči, zhlcující...;

48, 8. ř. – a jako popelář odnesl m. jsa popelářem...; 167

48,

12. ř. – Ať se sune m. Ať se řití;

49,

15. ř. – vynechána poslední věta básnické prózy Loni u moře Tyrhénského; zněla: „Proste řeku, abych se stal lodníkem moře, této nepřemožitelné vůně ‚nikde‘ a ‚tam‘.“;

52,10. ř. – Probuzení před snem m. …dnem (autor 1951); 53,3. ř. – neskládali bychom jinou hudbu m. …jiné hudby; 53, 4. ř. – způsobuje bledost milencovu m. způsobuje bledost milencovu a milenčiny oči zlaté nad ruměncem (autor 1951); 53,

5. ř. – i s hbitostí propasti m. i s hbitostí propastí;

54,

9. ř. – leda naslouchati šumění bledého hřbitovního písku m. leč naslouchati šumění hřbitovního písku bledého;

56, 1. ř. – Namaluj obraz! m. Namaluj obraz? (autor 1951); 56, 11. ř. – s oním rozkazem: „Namaluj obraz!“ m. s oním rozkazem. 58, 22. ř. – slyšíc totožně zběsilé Utékání m. slyšíc totožně štěkot; 62,15. ř. – vkládala květinu za pás m. ...za pás gazelího boku (autor 1951); 62 20. ř. – vlasy tvé spadávají zcela dolů až do hrstí vodníka m. ... zcela dolů; 63,14. ř. – Nitro se pak bojí zaťukat m. …zaklepati; 64,15. ř.–jako pevnou hvězdu a jako odpověď m. jako pevnou hvězdu, již ve výši, jako hvězdu, jako odpověď; 65,3- ř. – a dostali jste tak černý plášť m. a obdrželi jste...; 65, 13. ř. – pomátlo by kočího m. ...vozku; 65,24. ř. – kdy sami ještě bijete koně m. .. .ještě mrskáte koně; 66,

7. ř. – jako přepážka v chřípí kance m. jako přepážka chřípí...;

67,

2. ř. –jejich trpce sládnoucí tmu m. jejich vlhce sládnoucí tmu;

68,

67, 5. ř. – Řeklo jasanové vědro m. Řekl jasanový vědérec (autor 1951);

69,

67, 7. ř. – krásnější září toho zlata. m. ...mého zlata (autor 1951);

67,18. ř. – viděl jsem jej ve snách na malíčku m. …na palci; 68,8. ř. – Když byl přeplaven... na souš m. ... na souši; 68, 9. ř. – obtížených vaky zlata a měchy vína... bodl náhle nožem do dvou Z nich. Zlatý prach a rudé víno se vytrácely m. obtížených vaky zlata a vaky vína... bodl náhle nožem do dvou vaků. Zlatý prach a rudé víno se z nich vytrácely (autor 1951 a 1965); 72, 3. ř. – JAKO BY KOSTI V HROBECH ZAZNÍVALY ČAROVNĚ m. ... ČAROVNÉ; 73,

2. ř. – jedině bolest je ona sama m. jediné...;

74,

i. ř. – je mi jedině zákon m. ...jediné zákon;

75,

74, 6. ř. – první kruciátu m. První Kroazádu; 168

76,

2. ř. – nemohl nahlédnout m. nemohl dohlédnout;

77,

7. ř. – od slov „To jsi byl ty...“ jde o nový záznam;

78,

9. ř. – Ach, paní, setkala jste se se mnou... aniž bylo lze co vyvozovati m. Ach, paní setkala jste se mnou... aniž bylo lze čeho vyvozovati;

80, 11. ř. – jak rádi se přimykáme! m. ...přimykáme.; 80, 13. ř. – sobě samému naň ukazoval? m. ... ukazoval paží?; 81, 5. ř. – kdy davy počaly proudit m. když davy...; 84, 5. ř. – Tu slavnost jsem prožil kdysi dávno, a přece tam teprve jdu m. Tu slavnost jsem prožil dávno předem, a přece tam jdu (autor 1951); 84,

8. ř. – Nejdu tam snad jenom proto m. Nejdu tam jenom proto;

85,

4. ř. – Ovšem, viděl jsem kdysi bleskem odkrytý hrob m. Ovšem, kdysi jsem viděl... (autor 1951);

85, 12. ř. – někdo mne vzal kruté a sladce za ruku m. ... hrozně a sladce...; 85, 14. ř. – Nekonec vůně m. Na konec vůně (autor 1951); 91,

3. ř. – Zda silný m. Zda silen;

92,

3. ř. – jeho lásky k paní Z., lásky m. jeho lásky k paní..., lásky;

94, 12. ř.– které mi bere odvahu vstoupit m. ...béře...; 100, 13. ř. – položíme ji na sebe... na psa, a mžikáme víčky m. ...na psa, mžikáme víčky; 102,14. ř. – překážku; snad aby lišaj m. překážku! Snad...; 103,5. ř.– vkládáme do jejich krásných a jak často mrtvých rukou meč m. ...krásných, jak často mrtvých...; 103, 15. ř. – A nevěřící Tomáš m. A svatý Tomáš; 115, 6. ř. – u Masarykova nádraží m. u Hybernského nádraží (cenz.); 116, 4. ř. – Jaký tlak, abys došel k poznání, že nemůže m. ... aby došel...; 129, 11. ř. – tváře andílků na jejím schodišti m. .. .na schodišti; 129, 15. ř. – Měl jsem ten člun totiž dole m. Měl jsem jej...; 131, 21. ř. – rozlučoval sen a čin nikoliv přímo m. rozlučoval nikoliv sen a čin přímo; 133,19. ř.– nenazíratelno vrací zas jen je samé tam v těch průrvách m. ...zas jen je tam v těch průrvách; 134,14. ř. – zabráno odtělesňováním hudby, zmůže se m. ...nezmůže se; 136, 4. ř. – stejně jako o starcích a stařenkách m. stejně jako o starcích; 137, 3. ř. – pestré lastury... ), ukazoval jsem jim stránky m. pestré lastury...) stránky; 139, 2. ř. – schválnosti, kterou by zesiloval m. schválnosti, které by zesiloval. 143, 10. ř. – dostane se s utrženým hřibem m. ...s utrženou houbou; 169

146, 8. ř. – ať sebekrásnější ruka... nemám ji rád m. …nemiluju jí; 150, 14. ř. – žhoucí železo osudu m. žhoucí železo losu; 155, 16. ř. – který je pokazil rozechvěn m. který pokazil rozechvěn; 156, 15. ř. – s celou tmou m. ...nocí; 157, 14. ř. – bývá jen o plod víc do ovoce m. bývá je...; 170, 24. ř. – Kdepak, takhle album fotografií! m. ...fotografií; 172, 3. ř. – v její nezištnosti! m. ...nezištnosti.; 172, 18. ř. – za citát doplněn údaj: Chlebnikov (cenz.); 175, 4. ř. – mrtvi nebo uvrženi m. mrtví...; 177, 24. r. – Kdysi hovoře s ním m. Kdysi hovoře ním; 184, 10. ř. – chráněný zoufalstvím ve smyslech! m. ..ve smyslech?; 187, 5. ř. – tříštila krajky košile m. tříštila krajkoví košile; 187, 15. ř. – že po hrdince zbude m. ...zbyde; 189, 6. ř. – Jestliže jsme to zprvu chápali m. Chápali-li jsme to zprvu; 189, 23. ř. – čím citlivěji reaguje m. tím citlivěji reagující; 200, 15. ř. – Bylo by pošetilé odputovat m. ...odcestovat; 204,13. ř. – Hle světnici m. Hle, světnice; 205,6. ř. – své děti rozběhlé do nedozíráma m. …po světě (tato úprava provedena autorem už v antologii Ptala se tě..., 1965); 205, 15. ř. – kostěný m. kostěný; 211, 24. ř. – by mohlo vrátit m. by mohl vrátit; 213, 6. ř.– Neznala tedy oněch genealogických větví m. ...oněch větví; 213, 17. ř. – nad větývkou pinie m. nad větévkou pinie; 215, 7. ř. – Válka! m. Katastrofa! (cenz.); 215, 14. ř. – Jak nicotné jsou dnes m. Jak slabé jsou dnes; 215, 20. ř. – který před vojáky trhá trávu m. který trhá trávu (cenz.); 215, 22. ř. – sousta to zvlášť vybíraná m. sousta zvlášť vybíraná; 232, 7. ř. – nebo lesbických županů m. nebo ženských županů; 232, 8. ř. – že ji prozradí okamžik m. že ji prozradil okamžik; 232, 23. ř. – a on křikl m. a on se tázal; 233, 16. ř. – postrádají holoédr m. postrádající holoédr; 233, 18. a 24. ř. – K čemuž poznamenávám m. K čemu poznamenávám; 234, 13. ř. – který by nepoutničil k Matce m. který by se nedral k Matce; 236, 9. ř. – Když Tamuz nebo Adónis m. Když Tamuz či Adónis; 170

243, 9. ř. – ležíš tu jako Prajz na hranici!“ m. ležíš tu jako...!“ (cenz.); 247, 22. ř. – bříška španělských dětí!... m. bříška jistých mrtvých dětí!... (cenz.); 254, 14. ř. – ale šlo o jeskyni m. ... s jeskyni; 256, 6. ř. – Pán? Herr! Vosher! Kdepak! m. Pán? Kdepak! (cenz.); 265, 13. ř. – skřípějí chvíli suchem oka m. skřípají...; 269, 15. ř. – Co bude zítra? Zdi budou mít uši... m. Co bude zítra? (cenz.); 278, 15. ř. – katolický Charvát Križanič m. katolický Srb Križanic; 283, i. ř. – z roku 1.100 m. z let 1.000; 285, 4. ř. – Jak skvělí byli Číňané m. Jak skvělí jsou Číňané; 285, ro. ř. – pošilhávající po všem tom m. pošilhávající všude tam; 286, 16. ř. – Není tomu tak dávno m. Není tomu dávno; 287,2. ř. – nýbrž uropoétique, močopudné m. ... močoplodné. Za laskavou pomoc při přípravě tohoto svazku stejně jako Jeskyně slov děkuji prof. Rudolfu Skřečkovi. V.J.

171

OBSAH KOLURY

Melencolia Pád Stromy na hvězdách Jednooký v cirku Tambor a flétna Tango pro Faidru Kočka Za týden Opomíjení prvního pramene O smíchu Neděle Teprve až umře válečník Zakuklení Lov Štěnice flétnistkou Biti hodin na věži Vyloděni na Kytheru Pohádka Láska Usínání Rozchod Předtucha Svědomí Balada Vyzvání k cestě Kouzla Loutkové divadlo Šalba Palma

172

Concertino Tři z žíznivých fermat Sen o propastech Na vějíř Šest milenců neb rozmary infančtiny Známo, že Trest Prodavačka květin Sen Pamatuješ se? Signifer Annus glomerans Tušení Loni u moře Tyrhénského Cypřiše Soused Prosba o zápalku Portrét milostnice Probuzení před snem O kráse Na horách Přesýpací hodiny Tajiti dech54 Okenní tabule na plese pani Sch. L. Namaluj obraz! Povídka lárlivá Romanée Bezpochyby Shrnuté záclony Veronský balkón Ovály Při fonografu Podzimní Strach 173

V kostnici Mojžíš Nadšení Inkoustová skvrna Z moci mrtvých Pan Fahenu Zápasy Nepřítel De carcere et vinculis Přitažlivosti Sen Disonance Visutá hrazda Hřbitov Nekonec vůně Proč?

TORZO

LEMURIA

Dopisy Maximovy Moje mésto Deník Maximův HADRY, KOSTI, KŮŽE EDIČNÍ POZNÁMKA

174

Vladimíra Holana Spisy Edičně připravují Vladimír Justl a Pavel Chalupa

Svazek 9 Babyloniaca Grafická úprava Tomáš Machek. Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka v Praze a Litomyšli roku 2003 jako svou 671. publikaci Druhé, revidovaní vydání Technický redaktor Petr Čížek Sazba písmem New Baskerville Sudio Machek&Babák Vytiskla PB Tisk, Příbram

ISBN 80-7185-597-9 ISBN 80-7185-266-X (soubor) Knihy nakladatelství Paseka žádejte u svých knihkupců anebo na adrese: Nakladatelství Paseka, obchodní oddělení Chopinova 4, 120 00 Praha 2 e-mail: [email protected] Aktuální informace o knihách nakladatelství Paseka najdete na internetové stránce www.paseka.cz

175