Bibliografický záznam ŠIRILLOVÁ, KATEŘINA. Autorská kniha: Vladimír Holan – Bolest (bakalářská práce). Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra výtvarné výchovy, 2007. Vedoucí diplomové práce: doc. PaedDr. Jiří Eliška Anotace Od vynálezu písma je kniha stálým průvodcem člověka a hrála i nadále (přes všechna období označovaná jako „krize knihy“) doposud hraje v životě člověka velmi důležitou roli. Svou empirickou zkušenost má v podobě výtvoru nejen ducha, ale i ruky, který je trvalou součástí kultury každého lidského společenství v jeho historii. Postavení knižní kultury v životě společnosti lze spolehlivě dokumentovat a význam knihy je konstantou. V posledním čtvrtstoletí je ovšem kniha chápána i jako fenomén, jako samostatná umělecká kategorie (Book Art, resp. Artist's Art). A v takovémto pojetí je na ni nahlíženo i v bakalářské práci „Autorská kniha: Vladimír Holan – Bolest“. Bakalářská práce je ve své praktické části pokusem o maximální souznění formy a obsahu konkrétní básnické sbírky, která je kritikou označována za lyrický deník autora. Annotation Bince the invention of handwriting a book has been a continual conductor for human beings and it has played and continues to play (despite all eras specified as "a crisis of book") a very important role in an individuals` life. It not only has its empiric experience in the form of creation of spirit but hand too, which is a permanent part of culture in every human community and also its history. The position of books in societal life can be reliably documented and the sense of the book is a constant. Although in last quarter-century the book has been understood as a phenomenon, it is individual art category as well (Book Art, let us say Artist`s Canvas). And in such a conception is regarded in my Bachelor thesis: Vladimír Holan – Suffering. The thesis is in its practical part an attempt of maximal form and substance consonance of the concrete poetry book that is critiqued as the author`s lyrical diary. Klíčová slova knižní kultura, fenomén kniha, autorská kniha, Vladimír Holan, básnická sbírka Bolest, lyrický deník Key words book culture, book the phenomenon, author’s book, Vladimír Holan, book of poetry Suffering, lyrical diary
1
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.
.…………………………… V Brně dne 20. dubna 2007
Kateřina Širillová
2
1. Obsah 1. Obsah……………………………………………………………………………………………………. 3 2. Úvod……………………………………………………………………………………………………… 4 3. Vlastní práce……………………………………………………………………………………………. 5 3. 1. Odborná část………………………………………………………………………………………. 5 3. 1. 1. Kniha jako výtvor lidského ducha a ruky……………………………………………...... 5 3. 1. 2. Kniha jako součást procesu humanizace………………………………………………. 6 3. 1. 3. Historie knihy ve zkratce…………………………………………………………………. 6 3. 1. 4. Forma knihy………………………………………………………………………………... 10 3. 1. 4. 1. Knižní vazba……………………………………………………………………10 3. 1. 4. 2. Části knihy……………………………………………………………………...13 3. 1. 5. Obsah knihy………………………………………………………………………………... 14 3. 1. 5. 1. Vladimír Holan jako básník a osobnost…………………………………….. 14 3. 1. 5. 2. Bolest…………………………………………………………………………... 15 3. 1. 5. 3. Výstavba veršů a jazyk poezie……………………………………………….16 3. 2. Praktická část……………………………………………………………………………………… 17 3. 2. 1. Ruční vazba knihy………………………………………………………………………… 17 3. 2. 2. Ručně psaný text………………………………………………………………………….. 18 3. 2. 3. Ilustrace formou perforace……………………………………………………………….. 18 3. 2. 4. Doprovodný plakát………………………………………………………………………… 18 4. Závěr (aneb Quo vadis, kniho?)………………………………………………………………………. 19 5. Poznámkový aparát……………………………………………………………………………………. 20 6. Sekundární literatura a prameny……………………………………………………………………… 21 7. Přílohy…………………………………………………………………………………………………… 22
3
2. Úvod Od vynálezu písma je kniha stálým průvodcem člověka a hrála, i nadále bude hrát, v jeho životě velmi důležitou roli. Plní celou řadu funkcí – od duchovně materializační až po ekonomickou – a jako nejstarší komunikační prostředek vypovídá jak o člověku, tak o jeho době. V rovině subjektivního sdělení a objektivní výpovědi může zobrazovat pocity, nálady, přání či obavy, může však také inspirovat, radit, popřípadě bavit. „Ačkoliv nemá svou vlastní specifickou vědní disciplínu, je spojena a navazuje na mnoho dalších vědních oborů. Jako svébytný fenomén tu figuruje a mnohdy zdánlivě vegetuje v marginální podobě, avšak ve skutečnosti tvoří adekvátní součást v řešení určitého problému, ale může být i imanentní složkou konkrétní vědecké disciplíny.“ 1) Kniha má svou empirickou zkušenost v podobě výtvoru nejen ducha, ale i ruky – je trvalou součástí kultury každého lidského společenství v jeho historii. Postavení knižní kultury v životě společnosti lze spolehlivě dokumentovat a význam knihy (někdy podceňovaný, častěji ovšem přeceňovaný) je konstantou. Kniha se přes všechny historické peripetie, kterým byla vystavena, dokázala vyrovnat i s konkurencí nově se rodících rivalů. Reagovala na to různě: měnila své technické, umělecké či vizuální podoby, mnohé z onoho nově nastupujícího vstřebala do sebe, ať už v mlčky trpěné podobě, či naopak v obohacení sebe sama. V historickém vývoji dokázala odpovědět na mohutný nástup periodik, rozhlasu; zachytila i další „nebezpečí“ ze strany komiksů, videokazet, CD a DVD nosičů či počítačů. Kniha musela (a pro svoji další existenci bude muset) být schopná zareagovat obsahem i formou, musela rozšířit své žánry, přeskupit zájem z jedné oblasti do druhé, oslovit další nebo nové skupiny čtenářů. Kniha dnes na jedné straně vystupuje jako výsostné umělecké dílo, na straně druhé však bohužel často – v podobě kýče – přebírá roli periferního odpadu kultury. Na jedné straně si dokáže sama vytvořit image a v příhodné době nás oslovit, na straně druhé – z důvodu svého postavení vedle rozmáhající se techniky – se jí to ne vždy podaří. Ano, v blízké budoucnosti musí kniha opět počítat s dalším nebezpečím: elektronické knihy jsou totiž dnes již skutečností – a to stále oblíbenější. Jaká bude její odpověď?
4
3. Vlastní práce 3. 1. Odborná část Kniha dnešního člověka provází od dětství do stáří, přežívá jak své autory, tak čtenáře; v podstatě putuje s člověkem od dob vynálezu písma. Tento objev byl více než fenomenální a snad v každé knize o vývoji písma a knihy se dočteme, že „patří k nejpřevratnějším a nejtrvalejším vymoženostem v dějinách lidské kultury“. Dnes, v každodennosti používání čtení a psaní, si tuto skutečnost přirozeně neuvědomujeme. Ale při pohledu zpět si celý proces vývoje písma, jenž trvá více než pět tisíc let, dokážeme promítnout v podobě, která se neustále proměňovala a která se i nadále vyvíjí. Její výskyt je samozřejmě spojen až s obecným rozšířením znalosti čtení a psaní. Vznikem knihy se do té doby slovesnost z ústního projevu mění v písemnictví. Terminologický výklad slova „kniha“ se různí, ve velké míře však převažuje vymezení historické nebo materiálně-technické. K této nejednotnosti se Jan Halda vyjadřuje takto: „Jako by se kniha vzpírala fixní a přesné definici, snad v důsledku svých proteovských proměn a schopnosti reagovat na každý další vývoj v životě lidské společnosti.“ 2) Pokusy o zodpovězení těchto otázek jsou spojeny s objasněním a pochopením jednak filozofických a společenských hledisek zkoumaného vztahu, jednak s historií tohoto vztahu. Okruh otázek by se dal rozdělit takto: 3) 1) kniha je výtvorem lidského ducha a ruky funkce duchovně-materializační, 2) kniha tvoří a uchovává kulturu funkce axiologická a estetická, 3) kniha je historickým svědectvím doby funkce heuristická, 4) kniha je součást procesu humanizace osobnosti sociálně psychologická funkce, 5) kniha je hlavní nástroj výchovy a vzdělávání funkce noetická a edukativní, 6) kniha je zboží funkce ekonomická.
3. 1. 1. Kniha jako výtvor lidského ducha a ruky Kniha již po staletí náleží nejen duchovní, ale i hmotné kultuře, a to nejen ve svitkové, rukopisné, ale pochopitelně i v tiskové podobě. Ne vždy si člověk jako čtenář dostatečně tuto skutečnost uvědomuje – snad jen při styku s krásnou publikací či bibliofilií, jenž bývá například bohatě graficky provedená, ilustrovaná osobností výtvarného světa, si tento fakt dokáže připustit. Přesto však upíná svou pozornost spíše na výtvarnou stránku, nikoliv na knihu jako celek, jako komplex tvůrčích nápadů a jejich profesionálního provedení. Kniha má dnes různou a bohatou škálu formátů, mnoho podob – od novinového sešitu, dětské (i omyvatelné) skládačky, připomínající více hračku než knížku, vázané knihy až k vysloveně uměleckému dílu. Na její podoby nazírá každý z nás různými úhly pohledu, v rozdílném časovém
5
horizontu, liší se i míra vnímavosti. Roli může sehrát i subjektivní postoj, vztah ke knize jako ke kulturnímu artefaktu. To je ovšem přirozené; vztah ke knize a knihám se měnil a vyvíjel i v historii. Na knize se podílí nejen autor se svou invencí, tvůrčím záměrem, formou zpracování, podstatou sdělení, uměním vyprávět, zaujmout, ale i písař nebo přepisovač, lektor, nakladatel, výtvarník, grafik, ilustrátor, fotograf ad., a také jejich výrobce (od historických podob iluminátora, knihvazače, tiskaře, technického redaktora až po nejmodernější techniku).
3. 1. 2. Kniha jako součást procesu humanizace 4) „Ať již chápeme humanizaci osobnosti ve smyslu renesančního pojetí, s nímž tento proces je nejčastěji spojován, tedy jakožto emancipační úsilí, či vztáhneme-li to na výrok antického myslitele Prótagora, který tvrdí, že člověk je mírou všech věcí, anebo budeme-li se opírat o základy křesťanského manismu, jisté je, že kniha stojí u základů tohoto procesu, je jeho faktickou zárukou nejen v teoretické rovině a praktickém uchování, ale že je i imanentní tomuto procesu, udržuje ho a pomáhá ho rozvíjet.“ 5) Dalo by se říci, že postavení knihy ve společnosti je v podstatě adekvátní sebeuvědomění a sebevědomí každé společnosti. Obsah a forma knihy také vždy vypovídají o dosažení kulturní, společenské, duchovní i umělecké úrovni. A samotné individuum je toho všeho odrazem. V procesu humanizace hraje tedy kniha mnoho rolí – tyto se mohou překrývat, doplňovat, či si protiřečit. Není proto jen prostředkem sdělení, ale také vyjádřením společenského statutu, symbolu nebo dokonce zaujímá pozici dekorativního předmětu. Protože je kniha v úzkém kontaktu s jazykem, od její humanizační funkce pak už mnoho neschází k zaujetí funkce sociální. (Literární dílo vyjadřuje sociální skutečnost, používá konvence a normy, je nejen výslednicí, ale i předpokladem sociálních aktivit. Funguje jako tvorba, interpretace, recepce, kritika, ale i jako nákup, prodej, komunikace… Kromě toho je i předmětem emocionálních reakcí, nositelem estetické a sociální informace tím, že přímo či nepřímo vypovídá o společenské skutečnosti určité doby, spisovatel sám je členem společnosti jako nositel sociálních pozic, literárních společenství atd. Literatura existovala vždy jen ve vztahu k jiným sociálním funkcím – dříve v těsné vazbě s rituálem, magií, hrou, dnes se státem, náboženstvím, právem, morálkou…). To by ovšem bylo už na jinou kapitolu.
3. 1. 3. Historie knihy ve zkratce 6) Vývoj knihy a její historie jde ruku v ruce s vývojem a historií materiálu, na který se psalo a pomocí kterého se psalo. Vývoj psacích potřeb je zase odvislý od vývoje samotného písma. Abecedy různých národů by zase nikdy nevznikly, kdyby se křivky obrázků a písmen nedaly zachytit. Sepětí písma, psacích potřeb a popisovaného materiálu je tedy nevyvratitelné.
6
Otázka však nastává ve chvíli, když začneme uvažovat o tom, co vlastně v historickém vývoji označit za první knihu (popř. knihy). V mnoha publikacích se o knize hovoří až v souvislosti se svitkem, dle mého názoru má však kniha kořeny v hlubší minulosti. Pokud bych o knize hovořila už v souvislosti s primitivním záznamem pravěkého člověka do kůry, dřeva či skály, bude se to zdát v mnoha ohledech nepravděpodobné, možná dokonce směšné, ale v pojetí knihy jako dokumentu doby, v pojetí knihy jako „knihy“ to možné je. Pokud totiž namísto materiálního, tvarového a prostorového hlediska upřednostníme (významnější) hledisko myšlenkové náplně, pak bude kniha definována jako souvislý záznam myšlenek, ne jen jako svazek určitého počtu psaných nebo tištěných listů, spojených v jeden celek. Postupný vývoj knihy je pak mj. určen i materiálem, který byl v té které oblasti dostupný. Povaha materiálu totiž určovala ráz záznamu. Staří Sumerové, Babyloňané, Peršané a Asyřané obývali rozlehlá území v povodí středního a dolního toku Eufratu a Tigridu. Ta trpěla nedostatkem kamene, ale svou kvalitní hlínou dala předpoklad pro vznik hliněných tabulek, do kterých se nejlépe vtiskávaly rákosové klínky. Egypťané i starověcí Číňané zaznamenávali své myšlenky rytím do kamene, v Číně navíc do bambusových destiček a kovových měděných desek. Písaři ve staré Indii nejdříve psali na pásy březové kůry, které pak svazovali pomocí šňůry. Řekové barvili dřevěné tabulky křídou nebo je potahovali sádrou, starověký Orient a Řím zase naléval po řeckém vzoru vosk do vyhloubených dřevěných rámečků; Římané psali i na slonovou kost, zlato, bronz či olovo. V jihovýchodní Asii jako psací materiál sloužila bavlna pokrytá vrstvou rýžového nebo obilného prášku, oficiální dokumenty byly zaznamenávány i na kožené destičky. Dalo by se říci: co kulturní oblast, to typický psací materiál a v závislosti na něm i osobitý tvar prvních „knih“. Výrazným převratem ve vývoji knihy byl papyrus, hustě pokrývající deltu Nilu. Tedy vlastně jeho využití jako záznamového materiálu, neboť v Egyptě byl papyrus jako surovina pro čluny, sandály či předměty denní potřeby využíván po celá tisíciletí. Následně pak latinské slovo egyptského původu dalo základ i anglickému paper, francouzskému papier, německému Papier nebo českému papír, přestože skutečný papír svého předchůdce v každém ohledu předčil. Veledůležitý význam papyru je i v tom, že dal název dnešní knize (řecky biblos = papyrus; Biblos je řecké pojmenování pro fénickou Gubulu, jež výrobou papyru proslula). S papyrem je pak dále spojena jedna z prvních, široce a dlouho rozšířených forem – svitek. Papyrus totiž k jeho výrobě přímo vybízel. Sběrači ze stvolu vyňali dřeň, řezali ho pak na přibližně čtyřiceticentimetrové pruhy, vlhčili je a rovnali do vrstev, přes které napříč kladli další. Pruhy podložené speciálním lepem lnuly k sobě a po vysušení a vyhlazení slonovou kostí měli písaři jednotlivé listy připraveny. Jejich šířka se měnila – od 18 do 47 cm, tloušťka byla přibližně jedna desetina milimetru. Listy se pak spojovaly vedle sebe a většinou dosahovaly délky kolem 4, 5 m (je ale znám i papyrus dlouhý 40, 5 m – z doby Ramesse III., který vládl na konci 12. století př. n. l.). Ale i menší rozměr dokázal čtení znepříjemnit, a proto Egypťané papyrus navíjeli z jedné tyče na
7
druhou a svitek (latinsky volumen), který pak přetrval celá staletí, byl na světě. Staří Egypťané jej ukládali do válcovitého ochranného pouzdra z kůže nebo pergamenu, nezřídka barevného, v němž můžeme vidět prapředka dnešní knižní vazby. Nejstarší známý svitek – Prysseův – pochází z 21. století př. n. l. Svitková forma knihy se brzy rozšířila do všech významných kulturních center starověku. Později, když se papyrus přes Přední Asii a Řecko rozšířil do Itálie, byl postupně zdokonalován, takže se za římských císařů vyráběl v osmi různých provedeních. Papyrus byl ovšem dost křehký, podléhal vlhku a celkově vyžadoval velkou péči. Oproti tomu pergamen, jemná ovčí, jehněčí, oslí, kozí nebo telecí kůže byla pevnější, trvanlivější, hladší a v přírodním stavu i světlejší, takže se lépe hodila pro psaní i čtení. Důležitá byla i taková maličkost, že se pergamen dal popisovat z obou stran. Podle mínění některých vědců má znovuobjevení pergamenu pro psaní a čtení (první rukopisy na tomto materiálu se objevily už ve 2. tisíciletí př. n. l. v Egyptě a Asýrii) poněkud kuriózní pozadí. Pergamský vládce Eumenés II., horlivý sběratel papyrových svitků, svými poklady pomalu zastiňoval početné soubory egyptského vládce Ptolemaia V. Epifana a ten proto další vývoz papyru z Egypta zakázal. Samo egyptské označení pro papyrus – pa-p-uro – ostatně panovníkovo vlastnické právo naznačuje: znamená „ten, jenž patří králi“. Eumenés tak byl nucen dát zhotovit jiný materiál pro psaní. Pergamen pak postupně papyrus více než nahradil (název podle města Pergamen v Malé Asii). Pergamen se, jak už bylo řečeno, vyráběl z jemné ovčí, jehněčí, oslí, kozí nebo telecí kůže, využívala se však i kůže gazelí, antilopí či pštrosí. Pergamen nejvyšší kvality, tzv. velín, se získával zpracováním kůže velmi mladých nebo ještě nenarozených telat. Předností velínu bylo, že se do něj malba nebo inkoust nevsakovaly a že lépe uchovával původní barevnost. Výroba pergamenu: Stažená kůže se nejdříve máčela ve vápenné lázni, poté se odstranila svrchní vrstva a kůže se očistila od zbytků srsti a masa. Než byla kůže dána k sušení na sítech, byla posypána sádrou, která pohltila zbytky tuku. Po vysušení se musela kůže znovu očišťovat, protože jinak by pergamen zapáchal. Výhodu popisování psacího materiálu z obou stran ukázal zejména kodex. Kodexy nejdříve vznikaly spojováním voskových tabulek, později pergamenových složek, do tuhých desek (zpravidla dřevěných), jejichž otvory v podobě dírek se protahovaly řemínky, drátěné kroužky, provázkové smyčky nebo kovové spony; ty spojily složky v jeden celek – špalíček. Desky (bukové, dubové, případně cedrové) vlastně stály u zrodu knižní vazby. Kodexy se definitivně prosadily ve 4. století, ale pergamenové svitky nevytlačily naráz, stejně jako pergamen nedal ze dne na den zapomenout na papyrus. Spíš tomu bylo tak, že formy knihy i materiál, na nějž se psalo, vedle sebe stovky let přežívaly, až v určité podobě úplně vymizely, nebo jim zůstalo vyhrazeno jedinečné určení. Například papyrus se ve většině zemí přestal užívat až v 6. století. Nabízí se otázka, proč se složky kodexu nevyráběly z papíru, když Číňané jeho výrobu už několik stovek let znali? První papírna na evropském kontinentě – ve španělské Játivě – byla ale založena až
8
počátkem 12. století. A tak více než 1000 let zůstal tento převratný čínský vynález v Evropě utajen. Číňané si totiž uvědomovali, jaký má význam. Papír znamenal úsporu na váze i velikosti knih. Oproti přírodním materiálům byl trvanlivější, oproti pergamenu lacinější i snáze dosažitelnější. Vynález papíru se přisuzuje čínskému mandarínovi Tsai-Lunovi (byl za něj pochválen roku 105), přestože v 70. letech 20. století našli čínští rolníci při zemědělských pracích v provincii Šan-si patrně nejstarší papír na světě – útržek zhotovený z konopí v letech 73–49 př. n. l. Tsai-Lun používal jako výchozí materiál morušové větve. Pařil je v kádích, dokud se neodloupla kůra, tu pak sušil na slunci, znovu máčel, a když se vrstvy kůry oddělily, roztloukal její vnitřní část na drobné kousky. Ve vodě je zředil na kaši, tu nabíral sítem, nechával vytéci vodu. Vlákna vytvořila plsť – papír. Když ho vylisoval a usušil, mohlo se začít psát. Nebýt prohry čínského vojevůdce Kas-hien-fua, který byl v červenci 751 poražen Araby u Samarkandu, zůstalo by tajemství výroby papíru patrně ještě na nějaký čas skryto. Mezi čínskými zajatci bylo ale i několik papírníků a vítězové se už postarali, aby se od nich recept dozvěděli. Ke cti nových výrobců ovšem dodejme, že Číňany sice kopírovali, ale pracovní postup zlepšili novými poznatky. Bambusové síto nahradili kovovým, takže záhy dosáhli větší jemnosti papíru, který nadto podle potřeby škrobili, aby dosáhli tvrdého a jiskřivého povrchu. Arabové také jako první papír barvili. Ze Samarkandu a Bagdádu pronikla výroba papíru až kolem roku 900 do Egypta, odtud do Maroka a dál s Araby do Španělska. Když se pak odtud papír v první polovině 13. století dostal do Itálie, ztratili Arabové, jako před nimi Číňané, svůj monopol. Papír se v Evropě po celý středověk vyráběl z lněných, bavlněných a konopných hadrů. Když byly v Německu a Anglii založeny papírny, nesměl odtud nikdo staré hadry vyvážet – taková o ně byla nouze a takovou cenu lidé papíru přisuzovali. Papír se samozřejmě vyráběl ručně. Vynález papíru přispěl ohromným způsobem k rozvoji knih. Než byl vynalezen knihtisk (1445), psaly se knihy ručně a k jejich opisování a rozmnožování existovaly určité instituce. V raném středověku se knihy zhotovovaly v klášteřích (zejména benediktinských) – v jejich skriptoriích se vyráběl pergamen, knihy se opisovaly a iluminovaly. Se vznikem univerzit ve 13. století se postupně rozvíjela různá řemesla spjatá s výrobou knih (písaři, úpravci pergamenu a papíru, knihvazači apod.). Kniha, po celý středověk velice drahá, se zlevňuje v souvislosti s přechodem od pergamenu k papíru, ale dostupnost širšímu okruhu zájemců se stává až po vynalezení knihtisku, kdy její cena klesá na pětinu až osminu předchozí. Vnější podoba knihy se dále proměňovala v jednotlivých slohových obdobích a později především v závislosti na bouřlivém rozvoji tiskových a reprodukčních technik. S počátky mechanizace knihtisku se pozvolna začala uplatňovat mechanizace i ve vazbě. Od 19. stol. byla průvodním jevem stoupající spotřeba merkantilních tiskovin. Rozšířením tisku časopisů bylo nutné zpracovávat tiskoviny přímo v tiskárně. Vznikly tak tiskárenské knihárny, kde se značně odlišila manufakturní a průmyslová vazba. Průmyslová vazba knih je součástí polygrafického průmyslu od roku 1950.
9
3. 1. 4. Forma knihy 3. 1. 4. 1. Knižní vazba Jak už bylo řečeno, zasazování složek kodexu do dřevěných desek je jakousi první knižní vazbou. Cesta k vazbě knihy, tak jak ji známe dnes, bude trvat ještě několik století, ale tato má už od raného středověku svá specifika a vývojové zvláštnosti. V podstatě podléhá dobovým slohům a stylům. Období románské vazby Knihy bylo nutné už od počátku chránit, proto se opatřovaly deskami. Tak jako u kodexů se nejprve používaly desky dřevěné (bukové, dubové, cedrové), připevněné ke knižnímu bloku koženými nebo pergamenovými pruhy. Desky byly až dva centimetry tlusté, jejich povrch byl často vyřezáván a bohatě zdoben rytím či malbou. Vzácnější knihy měly desky vyřezávané ze slonové kosti (např. Evangeliář metropolitní kapituly v Praze z 9. stoleté), jiné zdobené tepaným plechem, filigránem, perlami nebo drahokamy. Vzácně se na přední desce objevil i email. V pozdějším období se desky potahovaly kůžemi a vzácnými textiliemi (např. Kodex vyšehradský). S koženým přebalem se začalo využívat techniky slepotisku – vtlačování zahřátých razidel do navlhčeného materiálu. Období gotické vazby Desky knih se potahují tlustými hovězími, telecími nebo vepřovými kůžemi, některé jsou ovšem i z jelenice a skopovice. Vyskytuje se i polokožená vazba. Okraje listů knižního bloku nejsou oříznuté, ale v jedné rovině s deskami – připomínají tak špalík. Charakteristickým znakem bývá kování, a to spíše funkční než okrasné (kovové rohy chránily desku před odřením, puklice nedovolovaly knize volně ležet, spony knihu pevně svíraly, aby se do ní neprášilo a nepoškodili ji škůdci). Kování bylo bronzové, mosazné, železné, vzácně i měděné. Desky se nejčastěji zdobily slepotiskem nebo „rolou“, což byl váleček s reliéfem obrazu. Nejčastějšími motivy byl akant (dekorativně členitý, hrotitý vykrojovaný list), ostrve (rostlinné úponky s květy a plody) a rozeta (tvar stylizované růže). Minimálně se objevil i motiv figurální. Kompozice spočívala často jen v lince a orámování. Postupně byla obruba bohatší, přibývá úhlopříčného linkování, políčka mezi linkami jsou zdobena kolky ve tvaru čtverce, kosočtverce a obdélníka nebo stylizovanými květinami, plody, figurami, dále heraldikou a iniciálou. V celoplošných výzdobách se vyskytují stylizované hvězdy s paprsky a zvířecí těla – zejména heraldická: lev, orel, orlice, pták noh, drak, beránek apod. Některé knihy mají své zvláštnosti, jako např. vazbu sáčkovou, obalovou vazbu s chlopněmi či obalovou vazbu s vyztuženým hřbetem.
10
Období renesanční vazby Od 14. a 15. století vzrůstala moc a bohatství měst, zakládaly se nové univerzity, šířila se vzdělanost. Rostla tak potřeba vědeckých a studijních knih. Na jejich vazbě se proto uplatňuje účelová stránka praktické potřeby. Od 15. století také vznikají univerzitní dílny, které jsou již počátkem samostatnosti knihařského řemesla. Vazba doznala mnoha změn, ale ty nepřicházely najednou a na všech místech. Počátek renesance je ještě poznamenán dozníváním gotické dřevěné vazby. Postupně se však dřevěné desky nahrazují lepenkou, těžké vepřové a hovězí kůže jsou nahrazeny lehkými telecími nebo kozinkami. Rytí do kůže postupně zaniká, knižní blok je zaoblován, desky jej přesahují. Kompozice zůstávala soustředěna na hlavní desku, uplatňuje se například kompozice rámová (slepotisk, osnova obdélníkových rámů kladených soustředně na výšku) či dominantová (příznačná pro zlacené vazby – umístěna na střed čelní desky, tvar obdélníku, čtverce nebo kruhu byl do středu zpravidla vyražen raznicí, ornamentální raznice byly orámovány kartuší, figurální ražby představovaly postavy světců nebo humanistů). Na přelomu 15. a 16. století se objevují tzv. aldinky – knihy ve skvělé typografii a nových vazbách, vydávané benátským knihařem a nakladatelem Aldem Manutiem. Pokročilé písmolijectví a typografické umění umožnilo Manutiovi zmenšit rozměr i rozsah knih a zároveň zavést novinky přímo revolučního rozsahu: lepenka namísto dřevěných desek, knihy vázané do marokénu (jemné bílé kůže mláďat), desky a ořízky bohatě zdobené zlatem, předsádky, volný hřbet (nenalepený na hřbet bloku, používaný dodnes). Hlavní Manutiovou zásluhou je rozvoj levnější, nakladatelské renesanční vazby v Itálii (jeho příkladu pak následovaly i jiné země, zvláště Francie). V pozdějším období renesance se začínají uplatňovat vlastnické ražby – tzv. supralibros. Ořízka vazby je stříkána barvivy, někdy voskována a leštěna. Materiálem pro potah se stává jircha, jemná rukavičková kůže. Období baroka, rokoka, klasicismu a empíru Vedoucí postavení v barokní vazbě měla Francie, Itálie a Anglie. Zvláště francouzské knižní vazby byly vzorem pro ostatní. Tvar knihy je nyní zaoblený, vazy vystupují a desky z kůže či lepenky přesahují knižní blok. Předsádky jsou zpravidla barevné, z pestrých papírů, s figurálními nebo květinovými motivy. V období rokoka se používaly předsádky z moaré hedvábí. Renesanční háčkové spony byly nahrazeny bočními sponami s trnem. Desky se zdobily převážně zlatem, a to i na hřbetu knihy. Druhy vzorů byly různé, např. francouzský fanfánový (různě propletené snítky vavřínu), francouzský vzor senis (celá deska posázena menšími tlačítky v řadách, někdy i střídavý vzor) nebo italský vějířový dekor. Na vazbách převládá tzv. rokajový ornament, vycházející z tvaru lastury, později se uplatňují i abstraktní tvary. Potahy jsou z mořené kůže, hedvábí, brokátu a sametu.
11
V 19. století přechází rokoko do střízlivějšího klasicismu. Na potah se používá mořená kůže, přední deska je obvykle zdobena zlatou ražbou v jednoduchém lemu nebo jen rámečku. Ornamenty vycházejí z antiky (vázy, girlandy, květiny apod.). Po letech baroka, rokoka a částečně i klasicismu, které přály knižní vazbě co do bohatosti, dochází v období empíru k postupnému úpadku knižní vazby, jež pokračuje společně s úpadkem typografie 19. století. Teprve na konci tohoto století začala vznikat hnutí za obrodu umělecko-řemeslné tvorby starých mistrů knihařů – bibliofilství. Období současné vazby a bibliofilství Když byl roku 1814 uveden do provozu první rychlolis a brzy na to další stroje, došlo ke zmechanizování dosavadní ruční práce tiskařů. Roku 1884 byl sestrojen sázecí a zároveň odlévací stroj Linotype, a tak byla náročná ruční sazba nahrazena sazbou strojovou. Posléze se začínají prosazovat techniky jako průmyslový hlubotisk, fotosazba, ofset či sítotisk. Zásadní význam pro tisk knihy mají dnes i digitální technologie. Současné knižní vazby lze rozdělit zhruba do dvou základních skupin podle charakteru desek. Do první z nich patří knihy s měkkou vazbou, do druhé knihy s tuhou (nebo též pevnou) vazbou. Knihy s měkkou vazbou jsou chráněny tzv. obálkou. Oproti tomu knihy s pevnou vazbou mají tvrdé kartónové desky, které jsou potaženy tzv. potahem, a případně je na desky navlečen i tzv. přebal. Vedle těchto dvou základních skupin vazeb se rozeznává ještě tzv. polotuhá vazba, jež má lepenkové desky z lehké lepenky do plošné hmotnosti 600g/m2 s papírovým potahem a hřbetem přelepeným plátnem. Tento typ vazby se však dnes již v průmyslové výrobě s výjimkou dětských skládaček a leporel prakticky nepoužívá. Knihám s měkkou vazbou se říká brožura a knihám s pevnou vazbou kniha vázaná. Brožování ovšem označuje také způsob spojení jednotlivých stránek knižního bloku lepením, zatímco tzv. šití je způsob spojování jednotlivých tiskových archů sešíváním nití a přišíváním na pruh gázy (termín brožura se tedy v podstatě používá ve dvojím významu). Listy většiny současných knih (i těch s pevnou vazbou) jsou spojovány lepením (tedy jsou brožované), a naopak existují knihy, jejichž knižní blok je šitý a vlepený do měkké obálky (tzv. vazba V4). Přes všechna tato zjednodušení na poli výroby knih zůstává zachován i umělecký obor bibliofilství. Snahou oboru je vydávání krásných knih – bibliofilií. V posledním čtvrtstoletí je na knihu nahlíženo i jako na samostatnou uměleckou kategorii – mluvíme o autorských knihách (Book Art, Artist's Books). Jiří H. Kocman, vedoucí Ateliéru papír a kniha na brněnské FaVU, mluví dokonce o široce otevřených „uměleckých médiích“, o pojetí přechylování řemeslně-technologických a designérských východisek do oblasti konceptuálního umění. 7)
12
3. 1. 4. 2. Části knihy Klasická kniha se obvykle skládá z těchto částí: • knižní blok – označuje svérázné a oříznuté stránky bez desek. Při výrobě knih s pevnou vazbou je knižní blok ve finálním bloku do hotových desek vlepen pomocí předsádek; • na první liché stránce bývá značka nakladatelství (někdy i jen edice) – tzv. signet; • před vlastním titulním listem bývá v knize ještě tzv. patitul – list, na jehož liché stránce je zpravidla menším písmem uveden autor a název knihy (existence patitulu má původ ve starých těžkých knihách, které se při častém používání vytrhávaly z desek a brzy tak došlo k poškození titulního listu; proto se časem vžila praxe informaci na titulním listu zdvojovat); • signet i patitul mohou v knize chybět, nebo mohou být spojeny na jedné straně; • protitul, též tzv. frontospis, označuje sudou stránku nalézající se proti hlavnímu titulu; bývá na ní často umístěna ilustrace; • hlavní titul je vždy umístěn na liché straně a obsahuje jméno autora, název a podtitul knihy, také často název nakladatele a rok vydání; • autorská tiráž, zvaná též copyrightová stránka či vydavatelský záznam, je umístěna na stránce následující za hlavním titulem a obsahuje povinně ISBN (pokud je knize přiděleno), dále copyrightové záznamy a případná poděkování sponzorům (v USA a západní Evropě obsahuje i další údaje, které jsou v českých knihách uvedeny v tzv. technické tiráži na konci knihy); • technická tiráž (nebo prostě jen tiráž) obsahuje údaje, které musí být v knize povinně uvedeny, a také další technické údaje popisující knihu. Je umístěna jako poslední strana knihy. V případě, že na posledním archu zbývají ještě nějaké prázdné stránky (vakáty), na které se tisknou informace propagující jiné knihy nakladatelství, umisťuje se tiráž před tyto reklamní stránky. V některých knihách se v případě nezbytí (kdy jsou všechny stránky knižního bloku spotřebovány vlastním textem) tiskne tiráž na předsádku, nebo – v případě měkkých desek – na vnitřní stránku obálky; • vakát je prázdná stránka kdekoliv v knize; • předsádka je dvojlist těžšího papíru, který v knihách s pevnou vazbou spojuje knižní blok a desky. V knize jsou vždy dvě předsádky – přední a zadní. Předsádky mohou zůstat nepotištěné, nebo mohou být potištěné dekorativním vzorem či ilustrací, mohou případně obsahovat i různé informace (mapy, vzorce atd.). V brožovaných knihách s tzv. měkkou obálkou jsou knižní bloky do obálky vlepovány přímo, bez použití předsádek; • kapitálek byl původně proužek plátna, na nějž byly přišity archy; dnes je kapitálek zpravidla jen kousek ozdobné stužky, prýmek vlepený na okraje hřbetu knižního bloku (zejména u lepených vazeb), který zpevňuje knižní blok a zakrývá dutinu mezi hřbetem knižního bloku a deskami; • desky tvoří ochranu knih s tzv. pevnou vazbou; knihy s tzv. měkkou vazbou jsou chráněny obálkou; • záložková stužka (záložka) bývá v některých knihách vlepena do hřbetu knižního bloku; některé knihy mohou být opatřeny i více záložkovými stužkami.
13
3. 1. 5. Obsah knihy Malý labyrint literatury vykládá obsah knihy takto: „Obsah literárního díla tvoří nejen jeho téma, děj či idea, ale vše, co dílo sděluje, o čem vypovídá, tedy i lidské charaktery a jejich příběhy, prostředí přírodní i společenské, v němž se hrdinové pohybují, city, názory i výzvy, s nimiž se autor obrací ke svým čtenářům. Prostě vše, co tvoří podstatu umělecké výpovědi jedinečně ztvárněné formou, která vytváří s obsahem nedílnou jednotu.“ 8)
3. 1. 5. 1. Vladimír Holan jako básník a osobnost Pokud se chceme dopracovat podstaty konkrétního literárního díla a adekvátně jej interpretovat, musíme vždy vycházet od základu, tedy od autora. Velmi podstatné je to u lyrických básnických sbírek, které nejsou ničím jiným, než odrazem básníkových pocitů, nálad, zkušeností… – zkrátka všech východisek. Proto v této kapitole také já začnu od konkrétního života, který dal vzniknout nevídaným niterným výpovědím. Po přečtení životopisu Vladimíra Holana, by se mohlo zdát, že jeho život byl až nápadně chudý na vnějškové atraktivní události. To podstatné z faktografických údajů by se dalo shrnout do několika vět: Vladimír Holan se narodil v Praze 16. září 1905, mezi svým šestým a čtrnáctým rokem žil s rodinou v máchovském kraji, v Bělé pod Bezdězem. Po maturitě na pražském gymnáziu v Truhlářské ulici trpěl sedm let jako úředník Penzijního ústavu, poté se však věnoval už jen literární tvorbě a překládání. Výjimkou byla jen léta 1933–1938, kdy redigoval revui Umělecké besedy Život, a sezóna 1939–1940, v níž řídil Program D 40. V roce 1948 se přestěhoval do legendárního barokního domku na Kampě, který sdílel s Janem Werichem; po dalších dvaceti letech pak našel své poslední bydliště v domě vzdáleném jen o několik stovek kroků dál. Zde také po velkých útrapách 31. března 1980 zemřel. O to bohatší byl ovšem jeho život niterný. I proto, čtvrtstoletí po smrti a sto let po narození geniálního básníka, zůstává život a dílo Vladimíra Holana obestřeno tajemstvím a legendami. Rozluštit podstatu všech zvláštností se pokoušelo už mnoho teoretiků a kritiků, mě však zaujala úvaha lékaře a spisovatele Norberta Holuba, poukazující na podmíněnost Holanovy tvorby v závislosti na životním stylu a psychickém stavu: 9) Koncem 40. let 20. století, v novém bytě na Kampě, se Holanův životní režim zásadně proměnil – vstává až kolem poledne, pak se nají, s přicházejícím večerem otevře láhev vína, po níž následuje další, a v rozjímání, četbě a literární práci probdí noc až do kuropění. Poté spolkne několik prášků na spaní a na pár hodin usne. Až na výjimky přestane úplně opouštět svůj byt na Kampě. To, co bychom dnes označili agorafobií s panickou poruchou, je do jisté míry příčinou básníkovy stálé náladovosti. Jeho potíže vyvrcholily ve druhé polovině padesátých let, kdy jednak přestává tvořit, jednak se – mylně – domnívá, že má rakovinu a nemocné srdce („stůně-li však srdce, / půjdeš si pro jeho zdraví do podsvětí“), a de facto se připravuje na svůj odchod ze světa. Toto několikaleté období hypochondrie a těžké deprese odezní až v roce 1961 (po operaci pankreatu).
14
Následujících dvacet let je už situace relativně stabilizována, nadále však Holan trpí občasnými depresemi a doslova invalidizující agorafobií. Básníkova životospráva se postupně „ustálila“ na šedesáti cigaretách denně, k tomu jedné či více lahvích vína („ale duši /…/ nevyženeš pitím“) a několika tabletách hypnotik. Své potíže vnímá Holan za jakési „osudové, fatální projevy“. Bere na sebe také do jisté míry metafyzickou vinu za vrozené postižení dcery Kateřiny (Downův syndrom). Vůbec své vlastní tělesné a duševní potíže subjektivně prožívá jako nutný, bolestný úděl (snad i trest). Takováto závažná, chronická duševní onemocnění se samozřejmě nemohla nepromítnout i do vlastní básníkovy tvorby. Již název sbírky Bolest či cyklu Strach o něčem vypovídají – jsou to slova, která v jazyce fungují také jako lékařské pojmy typu terminus technicus.
3. 1. 5. 2. Bolest 10) Básnická sbírka Bolest patří k dílům Holanova vrcholného období, jež nabízejí čtenáři často drtivý obraz života, který je plný opuštěnosti, krutosti a zrad, urputného prodírání se ke smyslu života, k hlubinám, na jejichž dně se básník leckdy dotkne jen dalšího paradoxu. „Tato díla evokují osudová míjení, peklo pohlaví, svět nakažený surovostí a sobectvím, život, který jako by byl vydaný napospas slepému fátu, a tragické osudy jen zřídkakdy nacházející milost křesťanské transcendence.“ 11) Dávno se ztratil dřívější svět naplněný slavností slova a jeho ušlechtilého, exkluzivního tvarosloví. Zůstala už jen všednost „zaplivaného osudu v koutě“ – o krok dál je už pouze smrt. Přesto v sobě básník nachází i síly, které jsou schopny rozzářit toto kruté území zhoubnosti a absurdního zla, které jsou schopny učinit svět lidsky „obyvatelným“. Je to především síla nezištné oběti bez hranic, jaká je obsažena v lásce matky, je to dívčí nevinnost, nevýslovná prostota přijatého údělu, gesto darování, zázrak dětství (ten útržek z ráje), průzračnost vzácných chvil srozumění, a také utěšivá síla hudby (pro Holana zejména hudba Mozartova). Vladimír Holan začátkem padesátých let okusil na vlastní kůži situaci těch, s nimiž se dosud ve svých básních abstraktně identifikoval. Byla to situace chudých a trpících. Okolní svět Holanovi zhrubl a zpustl a ztratil pro něj veškerou přitažlivost. Nové poměry jej naučily nevěřit člověku. Odtud pak ty motivy opuštěnosti, sklíčenosti, nářku, sebeztráty. A odtud pak také obrat ke „kladným bytostem“ svého nejbližšího okolí: k matce, ženě, vlastnímu dítěti a k dětem vůbec, k předkům a všem spolutrpícím. V modlitbě Holan nikdy útěchu nehledal. Bůh nikdy nepatřil mezi jeho kladné bytosti. Ve své lyrice z třicátých a čtyřicátých let ještě oslavoval Krista; od Prvního testamentu pak komunikuje už jen s Bohem-Otcem. Otázka boží existence byla pro Holana vždy naléhavá a nerozhodnutá. Nezdá se mu však, že by byl ke svým „pozemským dětem“ příliš přívětivý. Přesto si nechává vrátka otevřená
15
a vyslovuje své závěry vždy s otazníkem na konci: Kdo natolik je hranatý, / aby se zahřál vrchovato / sám za sebou v psím čase, když / i Bůh se rozhod pro plivání? 12) Sníh – báseň naplněná bolestným příběhem básníka, přenášejícího své – až existencionální – pocity perem téměř do každého verše: Sníh začal padat o půlnoci. A je věru pravda, že se nejlíp sedí v kuchyni, i kdyby to byla kuchyně nespavosti. Je tam teplo, vaříš si něco, piješ víno a hledíš oknem do důvěrné věčnosti. Co by ses trápil, zda narození a smrt jsou jenom body, když přece život není přímka. Co by ses mučil pohledem do kalendáře a staral se, kolik je ve hře. A co bys doznával, že nemáš na střevíčky pro Saskii? A pročpak by ses holedbal, že trpíš víc než jiní. I kdyby na zemi nebylo ticha, to sněžení je už vysnilo. Jsi sám. Co nejmíň gest. Nic na odiv. 13) „Ta báseň je pro mě ztělesněním Holana.“ (…) „Dovede vypovídat o životě tak lidsky prostě a trefně, až člověku zatrne.“ 14) V podstatě vypovídá o běžných jednoduchých, obvyklých věcech, ale skrývá je pod plachtu nejrůznějších metafor, neologismů, nečekaných slov a podivných spojení – slovy Radovana Lukavského: „…vypovídá i o nejobvyklejších věcech neobvykle.“ To, do jaké míry bude plachta poodhrnuta, anebo zcela stržena, záleží už jen na čtenáři. Míra odhalení a správné interpretace je u Holana podmíněna i mírou vzdělanosti čtenáře. Holan vnáší do poezie prvky, obrazy, myšlenky i osobnosti výtvarného umění, filozofie, mytologie i náboženství, aby vyjadřovaly a zpřesňovaly jeho pojetí lidské existence. „…můžeme jedině za cenu náročných cest do blízkých i vzdálených časů i prostorů těchto tradic, cest za předobrazy, z nichž se napájela básníkova inspirace a které můžeme nalézt v jeho díle, kde ve vzácné synestezii se zastupuje a kříží svět náboženských i mytologických koncepcí starověkých i středověkých, svět vrcholných děl i geniálních osobností literatury, výtvarného umění i hudby.“ 15)
3. 1. 5. 3. Výstavba verše a jazyk poezie Užitím volného verše si Holan vyšlápl cestu pro uplatnění nové dominanty: je to pohrávání si s rozmanitými větnými útvary, které jsou ovšem – typicky pro Holana – vždy propracovány do
16
nejmenších detailů. Holan si hraje s rétorikou, záměrně kontrastuje nebo stupňuje, dokonce zabudovává do veršů nejrůznější úsloví a pořekadla. Radovan Lukavský vzpomíná: „Holan si tvořil novotvary. A nade všechno rád čerpal z lidových rčení. Vím, jak vítal každý nový krajový výraz. (…) Ale nevyhýbal se ani slovům nejdrsnějším, tvrdil, že všechna slova mají právo na vstup do poezie (…) …žádná jazyková zákoutí, žádná krajnost nebyla Holanovi cizí.“ 16) Holan představuje typ básníka uchvacovaného především tragikou lidské existence a pronikajícího do nejhlouběji uložené vrstvy lidské psychiky. V souladu s touto vlastností je příznačný i výběr jeho výrazových prostředků. Holan svým vytříbeným slovníkem čtenáři rozhodně nic neusnadňuje. Někdy jsou jeho texty označovány jako „neproniknutelné“, „zamotané za labyrint slov“. Podíl na tom mají nejrůznější lexémy. Hojně jsou ve verších obsaženy nejrůznější neologismy, které zexpresivňují popřípadě umocňují vyjadřovaný obsah. Holan sám to uvádí na pravou míru: „Jsem-li temný, nesrozumitelný, náročný – toť také proto, že jsem nikdy nepodceňoval možného čtenáře…“, 17) nebo: „Mně například byla vytýkána nesrozumitelnost. Pindaros, a to už je hezká řádka století zpět, na to odpověděl: ‚Davu ovšem třeba je tlumočníka...‘ “ 18) Podobný podíl má také využití abstraktních výraziv. Málokdy Holan věci nebo osoby přímo pojmenovává, svět pojímá nejčastěji abstraktně, vyjádřený nejrůznějšími vlastnostmi. Blízký význam má také využití exotismů nebo cizojazyčných citátů, které verš odpoutává od reality a propůjčuje mu nádech „magického zaříkávání“. Běžně Holan svůj projev ozvláštňuje využitím nespisovných jazykových útvarů, hlavně obecné češtiny. Vždyť ta je lidem jeho spříznění mateřským jazykem. Nejlépe vyjadřuje jejich city, působí autenticky. Je to jazyk, kterým se mluvívá v dětství a v kruhu rodiny a nejbližších přátel. Působí důvěrněji. Včetně vulgarismů. Básník nechtěl být za každou cenu nesrozumitelný, jen věděl, že nelze pomíjet všechna zákoutí myšlenky, nic že není černobílé a přímočaré. „Jeho básně jsou jako hory, jejichž velikost vnímáme, někdy ale tápeme, jak je zlézt.“ 19) Jejich četba může být i opájení se slovy, jejichž pravý význam často jen tušíme.
3. 2. Praktická část 3. 2. 1. Ruční vazba knihy Pro sbírku jsem zvolila nejběžnější způsob ruční vazby – vazbu na motouzy. Postup práce: Jednotlivé složky bloku se rozměří ve hřbetu pro otvory k šití. Podle délky je to 3–5 otvorů pro vazy a dva krajní otvory pro vstup a výstup nitě. Šití probíhá na vahadle, kde jsou napnuté motouzy v patřičných odstupech podle rozměřených zářezů ve hřbetu složek. Šije se režnou nití, kterou je
17
vhodné před prací navoskovat, aby se nekroutila. První mírně rozevřenou složku přiložíme k motouzům tak, aby zapadly do zářezů. Nit vpíchneme za pomocí jehly krajním otvorem dovnitř složky a u prvního motouzu ven. Kolem něj se obtočí a stejným vpichem, kterým vyšla nit ven, se znovu vpíchne dovnitř. Potom zase u druhého ven, obtočení a dovnitř. Takto se postupuje, než se nit dostane druhým krajním otvorem ven. Přiloží se další složka a stejným způsobem se šije zpět. Takto se postupuje do ušití celého bloku. Nit utahujeme pevně, ale citlivě, abychom složku neprořízli. Složky ušitého bloku se slisují, hřbet se zaklíží a zalepí proužkem papíru na šířku hřbetu. K takovémuto bloku se vpředu a vzadu přilepí předsádky (přichytí se asi třímilimetrovým proužkem lepidla k první a poslední straně bloku). Částečně přečnívající kousky motouzu se roztřepí, přehnou přes předsádky a schovají se pod další pruh papíru, který se nalepí přes hřbet. Po zaschnutí se blok ořízne ze tří stran na příslušný formát a je připraven na zavěšení do desek.
3. 2. 2. Ručně psaný text (viz. Přílohy)
3. 2. 3. Ilustrace formou perforace (viz. Přílohy)
3. 2. 4. Doprovodný plakát (viz. Přílohy)
18
4. Závěr (aneb Quo vadis, kniho?) V souvislosti s tím, jak se práce pokusila prezentovat revoluční proměny knihy, které jsou de facto jen součástí probíhajících společenských změn, je nutné zmínit se i o tom, že v průběhu století se několikrát mluvilo a mluví o „krizi knihy“. Diskuse byly a jsou vyvolávány pohybem ve společnosti, technickými vynálezy, nástupem dalších a dalších médií i problémy imanentními knižní kultuře a kultuře vůbec. Už od konce 19. století se několikrát vynořila sugestivní otázka, která se s naléhavostí táže: Přežije jev řečený kniha? Diskuse o knihách jsou nejen záležitostí nakladatelů, knihkupců, literárních teoretiků a kritiků, spisovatelů, novinářů, ale celé kulturní a čtenářské veřejnosti. Mnohé z problémů se v pozměněné či přímé podobě objevují v časovém posunu, další ustupují, aby je nahradily naléhavější. Do komunikačního způsobu mezi autorem a čtenářem vstupuje stále vehementněji technický pokrok. Tzv. elektronickým knihám je věštěna skvělá budoucnost ve všech literárních žánrech. A technologický vpád do knižního hájemství bude zákonitě sílit. Rozsah těchto disků, jejich snadná skladovatelnost, přístupnost přes osobní počítače k elektronickým knihovnám, připojení na televizní a internetovou síť, možnost objednat si kabelový přenos jakékoli knížky – to všechno nutí k vážnému zamyšlení nad dalším vývojem tradičních a používaných komunikačních kanálů mezi psaným slovem a čtenářem. Ostatně už i někteří autoři na tento ohlašovaný trend reagují vytvořením tzv. hypertextu, který je možné psát a číst pouze na počítači. Kdo knize zaručí, že ji tento nový trend tvůrčí komunikace neodsune do muzeí? 20) To bude nejspíše otázka mířená zejména na současného a budoucího čtenáře. Jak už jsem se výše zmiňovala, kniha dnes funguje obzvláště jako zboží, a proto bude záležet jen a jen na zákazníkovi, jestli sáhne po knize papírové či digitální. Protože kniha v průběhu staletí přes všechny své ohlašované krize ustála svou pozici až do dnešní doby, nemyslím si, že by v průběhu staletí dalších vymizela. A mám tím na mysli knihu hmotnou. Jen bychom se měli zamyslet nad tím, zda vedle digitálních technologií neztratí svou primární pozici a nebude degradována do pozice sekundární, ba nižší. Zda se nestane jen dárkem k narozeninám daným z nouze. Podpora kvalitní české literatury a zahraničních překladů nad kýčovitou tvorbou, záliba v kvalitních tématech a žánrech obohacujících ducha i mysl, nebo třeba úcta k adekvátnímu, kvalitnímu ilustrativnímu, grafickému a typografickému zpracování, preference bezprostředního kontaktu s knihou jako artefaktem namísto zprostředkovaného obrazu v počítači – to je snad cesta. Vždyť budoucnost knihy je i budoucností čtenáře…
19
5. Poznámkový aparát 1)
HALDA, JAN. Člověk a kniha. 1.vydání. Praha: Univerzita Karlova, vyd. Karolinum, 1993. s. 5.
2)
Tamtéž, s. 8.
3)
Srov. HALDA, JAN. Člověk a kniha. 1.vydání. Praha: Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, 1993. 122 s.
4)
Srov. tamtéž
5)
HALDA, JAN. Člověk a kniha. 1.vydání. Praha: Univerzita Karlova, vyd. Karolinum, 1993. s. 18.
6)
Srov. ĎURĎOVIČ, DUŠAN. Cesta knihy. 1. vydání. Žďár nad Sázavou: Informační a metodické středisko, 1995. 24 s. + PAVLÁT, LEO. Tajemství knihy. 1. vydání. Praha: Orbis, 1953. 32. s.
7)
Srov. katalog výstavy Papír a kniha II. (2004)
8)
KARPATSKÝ, DUŠAN. Malý labyrint literatury. 2. přeprac. vydání. Praha: Albatros, 1997. s. 358.
9)
Srov. http://www.hostbrno.cz/casopis.php?body=clanek&clanek=1126715214
10)
Srov. OPELÍK, JIŘÍ. Holanovské nápovědy. 1. vydání. Praha: Thyrsus, 2004. 208 s.
11)
MATYS, RUDOLF. http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=4283
12)
HOLAN, VLADIMÍR: Příběhy – sebrané spisy, svazek VII. 1. vydání. Praha: Odeon, 1970, s. 149.
13)
HOLAN, VLADIMÍR: Bolest, 2. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1966, s. 45.
14)
JUSTL, VLADIMÍR: Úderem tepny. Praha: podnik Restaurace a jídelny (jako neprodejný tisk pro potřeby uměleckého vedení Violy), 1986, s. 31.
15)
Tamtéž, s. 99.
16)
Tamtéž s. 31.
17)
MATYS, RUDOLF. http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=4283
18)
Tamtéž
19)
RAUVOLF, JOSEF. http://www.instinkt-online.cz/obsah/doc.asp?rok=2005&cislo=37&id=14
20)
Srov. HALDA, JAN. Člověk a kniha. 1.vydání. Praha: Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, 1993. 122 s.
20
6. Sekundární literatura BLAŽÍČEK, PŘEMYSL. Sebeuvědomění poezie. 1. vydání. Praha: Akcent, 1991. 244 s. DUSONG, JEAN–LUC. SIEGWARTOVÁ, FABIENNE. Typografie – od olova k počítačům. 1. (české) vydání. Praha: Svojka & Vašut, 1997. ĎURĎOVIČ, DUŠAN. Cesta knihy. 1. vydání. Žďár nad Sázavou: Informační a metodické středisko, 1995. 24 s. HALDA, JAN. Člověk a kniha. 1.vydání. Praha: Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, 1993. 122 s. HOLAN, VLADIMÍR. Bolest. 2. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1966. 200 s. HOLAN, VLADIMÍR. Mušle, lastury a škeble… 1. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1985. 352 s. HOLAN, VLADIMÍR: Příběhy – sebrané spisy, svazek VII. 1. vydání. Praha: Odeon, 1970, s. 149. HOLAN, VLADIMÍR. Strom kůru shazuje. 1. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1979. 208 s. JUSTL, VLADIMÍR (připravil k vydání). Úderem tepny. Praha: podnik Restaurace a jídelny (jako neprodejný tisk pro potřeby uměleckého vedení Violy), 1986. 210 s. KARPATSKÝ, DUŠAN. Malý labyrint literatury. 2. přepracované vydání. Praha: Albatros, 1997. 576 s. OPELÍK, JIŘÍ. Holanovské nápovědy. 1. vydání. Praha: Thyrsus, 2004. 208 s. PAVLÁT, LEO. Tajemství knihy. 1. vydání. Praha: Orbis, 1953. 32. s. PISTORIUS, VLADIMÍR. Jak se dělá kniha. 1. vydání. Praha a Litomyšl: Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 2003. 256 stran TOKÁR, MICHAL. Kapitoly z knižnej ilustrácie. 1. vydání. Prešov: Pedagogická fakulta Prešovskej univerzity. 294 s.
Časopis Graphis – různé ročníky Časopis TYPO – různé ročníky Katalog výstavy PAPÍR A KNIHA I. (2004) Katalog výstavy PAPÍR A KNIHA II. (2004)
http://www.hostbrno.cz http://www.instinkt-online.cz http://www.katyd.cz
21
