2006

12/2006

tour de FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA FILM HUDBA DIVADLO FILM L

culture ff FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA DIVADLO FILM HUDBA LITERATURA FILM HUDBA DIVADLO LITERATURA

STUDENTSKÝ KULTURNÍ PRŮVODCE FF MU VYDÁVANÝ ÚSTAVEM HUDEBNÍ VĚDY

Také už vám v uších zní povědomé cinkání mincí a šustění bankovek? Ano, správně, přicházejí Vánoce, nejklidnější z klidných svátků. Ovšem klidné jsou většinou jen pro ty dárkomilce, kteří včas oprášili své zašlé platební karty a s předstihem se vrhli na vánoční nákup. Však už také Ježíšek více než měsíc zvoní u domovních dveří, vnucuje reklamní letáky a láká na supervýhodné akce ve všech svítících a vánoční náladou smrdících hypermarketech. V těch novodobých chrámech, kde se dětem očička rozsvěcují a dospělým se před nimi při pohledu na cenovky dělá tma. Stejně jako loni, předloni a ostatně jako každé Vánoce mě Ježuch na vánoční nákup dokope až na sváteční dopoledne čtyřiadvacátého. Nevím jak vy, ale já jsem na okamžik, kdy se prodírám houfy nervózních rodičů (především tatínků) vždy tak natěšený, až se mi otvírá nabroušená kudla v kapse a dostávám chuť rozpárat červeného mužíka i s jeho pytlem na dárky (a klidně za ním vyšplhám až na vrchol Grandu, kde chudák každoročně visí). Ostatně mám pocit, že to vlastně není ani Ježíšek, ale jeho převlečený kapitalistický bratr Santa. tdc je tak tím jediným správným únikem před blikající realitou Vánoc, neboť přináší dárky zadarmo a všem (viz notoricky známá reklama). Tím nejzajímavějším dárkem je bezesporu rozhovor s Milošem Štědroněm… a jak je krásně zabalený…

výběr z obsahu 4 Malé divadlo hudby

5 Kulturně-průmyslové tipy T.W.Adorna 6 náhodné setkání našeho druhu s...Milošem Štědroněm 7 trojitá porce Oscara Wilda 9 advocatus diaboli

10 Jihlava 2006

10 a přece se točí se...Zdeňkem Flamem 11 ...a možná přijde i Záviš

12 Parfém: Příběh vraha 12 Magorova zpověď

13 Z lidové moudrosti

Martin Gillár

tour de culture ff, kulturní měsíčník FF MU, 6. číslo, prosinec 2006, evidenční číslo MK ČR 17015. Šéfredaktor: Martin Gillár ([email protected]). Redakční rada: Lilly Kunčarová, David Osvald, Jirka Bernkopf, Jana Hnojská. Korektury: Zuzana Ryčlová. Produkce: Zdeněk Moravec. Vydavatel: ÚHV FF MU, Gorkého 7, Brno, 602 00, tel: +420-549497478. Tisk: Vydavatelství MU, Areál VUT Kraví hora, Pavilon T, 602 00 Brno, tel. 541 321 234.

recenze

hudba

MALÉ DIVADLO HUDBY

Pestrá nabídka pořadů čeká v prosinci na návštěvníky již tradičního Malého divadla hudby. Jazzman Jan Beránek nás nejdříve provede světovými jazzovými trumpetisty, nebudou samozřejmě chybět legendy jako Joe King Oliver, jeho geniální žák Louis Armstrong, Dizzy Gillespie, Miles Davis, ani jeden ze současných nejlepších jazzových trumpetistů Wynton Marsalis. O týden později bude muzikolog Miloš Štědroň porovnávat komorní opery českého velikána Bohuslava Martinů, autora úžasné Julietty, s o něco mladším Josefem Bergem, který patřil v šedesátých letech, stejně jako Štědroň, k brněnské avantgardní Tvůrčí skupině „A“ a svými minioperami (Odyseův návra, Eufrides před branami Thymén) přispěl k tomu, že se z Brna stalo v šedesátých letech kulturní centrum celého tehdejšího Československa. Triumfujícího Josepha Sebastiana Bacha, jeho Braniborské koncerty a zajímavosti, které k tomuto dílu patří, uvede v dalším pořadu profesor Rudolf Pečman. Prosincovou nabídku Malého divadla hudby uzavře 19.12. Miloslav Študent svou expedicí do Florencie doby pozdní renesance a raného baroka a připomene velikost italského skladatele Giulia Cacciniho, který na přelomu patnáctého a šestnáctého století formoval florentskou Cameratu. Malé divadlo hudby si na prosinec připravilo tak různorodý program, že si z něj bezpochyby vybere úplně každý.

pondělí 4.12. Od Kinga Olivera k Wyntonu Marsalisovi Malý průvodce jazzovými trumpetisty v podání Jana Beránka pondělí 11.12. Komorní opery meziválečné a poválečné avantgardy: Bohuslav Martinů a Josef Berg Díla světového skladatele v porovnání s dílem osobitého a neprávem opomíjeného brněnského tvůrce uvede Miloš Štědroň pondělí 18.12. J. S. Bach triumphans: Braniborské koncerty Jedno z nejznámějších děl mistra konce barokní epochy uvede Rudolf Pečman úterý 19.12. Giulio Caccini – Nuovo musico? Expedice do roku 1600 při příležitosti 455. výročí narození italského tvůrce nového stylu, zpěvu i skladby. Uvádí Miloslav Študent.

Všechny pořady se konají v Kleinově paláci (II. patro), nám. Svobody 15 v 18:30

MG

ALTERNATIVA Již na konci listopadu byl zahájen jedenáctý ročník mezinárodního hudebního festivalu Alternativa Brno 2006, který potrvá až do 21. prosince v klubech Alterna, Stará Pekárna, KD Rubín a v kině Art. Název by mohl zavádět k tomu, že zde půjde o hudbu experimentální, ovšem pořadatelé propojili dramaturgii festivalů Etno Brno a Jazz Brno a okořenili špetkou hospodského rocku a špetkou world music, čímž vznikla zajímavá směsice různých druhů a žánrů. Cílem festivalu je nabídnout brněnskému publiku určitou alternativu k běžnému programu místní hudební a klubové scény. Jako tradičně je součástí festivalu i projekce filmů s hudební tematikou a hned první dva dny jsou na programu filmy Doo Wop a Havan Blues. Festival nabídne i několik zajímavých hostů ze zahraničí, pořadatelé upozorňují především na maďarské Nigun, spojující jazz s klezmerem, a budapešťský Chalaban. MG kompletní program na str. 14 www.jazzdoregionu.cz/alternativabrno

4

anketa Mgr. Jiří Zahrádka, Ph.D. TdC: Co vás v poslední době překvapilo a zaujalo na hudební scéně?

J.Z.: Z poslední doby mě nejvíce zaujalo asi Proroctví Izajášovo, které složil brněnský skladatel Pavel Zemek. To se hrálo i v březnu v rámci festivalu Expozice nové hudby a musím říct, že to se mi moc líbilo.

TdC: Jaký koncert byste jakožto janáčkolog doporučil studentům v dohledné době?

J.Z.: Kdybyste se zeptal o něco dřív, tak Vám doporučím samozřejmě Její pastorkyni v Janáčkově divadle s Evou Urbanovou, ale to proběhlo 30. listopadu. Takže bych asi doporučil Výlety páně Broučkovi, které měly asi před půl rokem premiéru ve Vídni ve Volksoper a tuším, že to tam stále hrají. Pro studenty to stojí kolem 6 Euro, což není mnoho a stojí to za to. MG

hudba

Kulturně-průmyslové tipy T.W.Adorna

ROCKOVÉ NADĚJE NA ŠELEPCE

Milí mladí přátelé, aby byla naše rubrika dostatečně genderově vyvážená, bude se její prosincové vydání zabývat jednou z představitelek poněkud pofidérního žánru, slujícího „woman singer/songwriter“. Smysluplnost této nepříliš obsažné klasifikační jednotky se ctí obhajují slečny Janis Joplin, Patti Smith, Björk a v neposlední řadě PJ Harvey, zejména její skvělé album Dry z roku 1992. Takových osobností však není mnoho, a proto jsme my, muži, (a nejen my) rádi, když se objeví někdo, kdo jejich řady rozšíří. Americká „písničkářka“ Sandy Dillon, byvši odmítnuta velkými nahrávacími společnostmi pro přílišnou posluchačskou náročnost své tvorby (Rozuměj: při poslechu je žádoucí použít i mozek. Dále je možné, by vás z podřimování při poslechu její desky rušily zvuky, kterým je nutno naslouchat, ne je prospat.), spolupracuje od roku 1999 s britským vydavatelstvím One Little Indian. U něj letos na jaře vydala své v pořadí již osmé album Pull the strings. Žánrové zařazení je v tomto případě (jako v mnoha jiných) ošemetné. Sandy Dillon bychom mohli po zběžném prozkoumání mylně vložit do všeobjímající popové náruče, nicméně nepřekonatelným problémem by zůstala funkční problematika. Nerad bych zde zabředal do nezáživných teoretických problémů, nicméně sympatizuji se všemi, kdo prosazují funkční definici popu. Proto tvrdím, že Sandy Dillon je pop asi tolik, co Tom Waits, k němuž bývá často přirovnávána. Nejsem si jist, nakolik jsou označení typu „Tom Waits v sukních“ legitimní (tuším, že vůbec ne), nicméně se nemohu zbavit pocitu, že zrovna v tomto případě není toto konstatování zcela od věci. Ostatně, můžete se o tom přesvědčit sami, což tímto vřele doporučuji: 2..12.. vystoupí Sandy Dillon v Praze (Archa) v rámci festivalu Alternativa. V publiku mne ale nehledejte… S úctou váš T. W. Adorno www.sandydillon.com www.alternativa-festival.cz

Poslední úterý v tomto semestru mohou všichni fanoušci rockové hudby přijít do klubu Šelepova No.1, kde se koná minifestiválek rockových skupin. Na pořadatelství rockového večeru se spolupodílí také Ústav hudební vědy FF, a to zvláště proto, že mezi hudebníky najdeme i některé studenty MU. Během večera se například můžeme těšit na zlínskou pop - rockovou formaci Claim, se kterou zpívá student prvního ročníku muzikologie Jakub Malár. Dalším zástupcem hudební vědy je cellista Michal Tuček v zajímavém hudebním uskupení, které si říká Clawed forehead. Toto netradiční smyčcové kvarteto tří violloncel a jedněch houslí vychází hudebně nejvíce z finské Apocalypticy, jednoho z inovátorů metalové hudby. Kromě punkrockových FAST vystoupí na Šelepce také nadějní Final Fiction, kteří v listopadu pokřtili své první demoalbum Behind the mirror. Rockový večer začíná 19. prosince v 18:30. MG

krmítko

CO DOBRÉHO Z KRMÍTKA DO NAŠEHO RYPÁČKU STUDENTSKÝ KLUB KRMÍTKO Gorkého 7 program 5.12. Tomáš Grulich Cestopisná beseda o Gruzii, Arménii a Íránu 12.12. VI. LYNCHOVÁNÍ - Mulholland Drive začátky v 16:00

www.krmitko.cz

-ll-

5

interview

hudba

náhodné setkání našeho druhu s…

Milošem Štědroněm

Autora již legendárního muzikálu Balada pro banditu Miloše Štědroně (1942) většina čtenářů určitě důvěrně zná. Minulý rok měla premiéru Nana, zatím poslední Štědroňův muzikál, a nejen o něm Štědroň nám Miloš Miloš Štědroň vyprávěl. S panem profesorem to totiž není rozhovor v pravém slova smyslu, člověk víceméně jen fascinovaně poslouchá, třeba jeho příběhy z Provázku. Takže se pěkně uvelebte, povídání začíná... TdC: Pane profesore, pocházíte z hudebnické rodiny, jeden váš strýc byl houslista, druhý skladatel, třetí muzikolog, maminka učitelka hudby, takže je zbytečné ptát se, kdo Vás přivedl k hudbě, ale kromě muzikologie jste na filozofické fakultě dostudoval i bohemistiku, proč ne třeba historii, která je evidentně vaším koníčkem? M.Š.: Víte, ona se jinak než v kombinaci s bohemistikou muzikologie studovat nemohla. Nicméně, já jsem bohemistiku studovat chtěl, protože od mládí jsem byl takový knihomol, takže pro mě byla koníčkem i literatura, nejen historie. Nicméně pokud chce být někdo dobrým filologem, tak musí být i dobrým historikem a naopak, je nutné zabývat se obojím. Bohemistika v Brně měla veliký zvuk, studoval jsem tu u takových osobností, jako jsou Večerka, Lamprecht nebo Šlosar, se kterým jsem se později zabýval českou hudební terminologií. TdC: Širší veřejnost vás zná především jako autora Balady pro banditu, nemrzí vás trochu, že vaše další skladby nebo vaše vědecká a pedagogická činnost jsou tak trochu upozaděny? A čím se vlastně cítíte víc: skladatelem, vědcem, pedagogem? M.Š.: My vlastně dosud pořád přesně nevíme, co způsobilo ten veliký úspěch Balady. Jestli melodie byly opravdu tak chytlavé, nebo dramatická předloha tak dobrá, těžko říct. Balada prostě vyšla, na druhou stranu jakmile jde něco příliš do ucha a stane se populárním, tak začnu být trochu podezíravý. Přemýšlím, jestli to není divné, že se to tak dobře pamatuje. Abych se ještě vrátil k vaší otázce, tak mě to nemrzí. Samozřejmě, že bych si přál napsat dejme tomu

6

nějakou operu, která by měla obrovský úspěch, ale v současné době už to snad ani nejde. A čím se cítím víc? Takhle, asi nejméně se cítím být pedagogem, protože předávat znalosti je opravdu zodpovědná a zavazující věc. Můžu studentům říci svůj názor na nějakou problematiku, ale je to je jen jeden z mnoha, protože každý muzikolog může mít názor trochu odlišný, nebo i opačný. Takže pro mě je to velice zodpovědná práce, nicméně tím nechci říct, že bych z ní neměl radost. V současné době však většinou provádím editorské práce nebo rekonstruuji starší díla. TdC: Minulý rok měla na muzikálové scéně premiéru Nana, na které jste vlastně poprvé oficiálně spolupracoval s Milanem Uhdem, jak jste spokojen s ohlasem na ni? M.Š.: V první řadě jsem nechtěl, aby byla Nana hudebně triviální, takže jsem se snažil použít různé hudební styly. On je muzikál vlastně taková instantní opera, v které jsou tyto styly rozpuštěny, takže jsem použil třeba idiomy starých tanců vedle operetních intonací. Nečekali jsme, že uděláme s Nanou obrovskou díru do světa, takže já jsem s ohlasem spokojený. V té době, co jsem psal Baladu a později Pohádku máje nemohl Milan samozřejmě veřejně publikovat, takže to muselo být nějakým způsobem bylo kryté. To, že autorem té předlohy je Milan, jsem se dozvěděl až pět let po premiéře. Já jsem se s ním v té době, kdy se dělala Balada znal a jezdil jsem za ním, dokonce jsem po něm chtěl, aby mi nějaké libreto napsal, ale on nechtěl, protože by to stejně nepovolili. TdC: Kromě scénické hudby jste také autorem hudby filmové, dělal jste hudbu pro Dvojroli Jaromila Jireše, kde vidíte rozdíly mezi divadelní a filmovou hudbou, a která je Vám bližší? M.Š.: Práce na filmové hudbě je krásná, ale ono je těžké se prosadit, protože těch filmů není tolik a postupem doby se mění i způsob tvorby. Hodně se používá elektronika a počítače, ale i jiné druhy a žánry a to se týká i scénické hudby. Už není výjimkou, když slyšíte na divadle dejme tomu hip – hop tam, kde si ho před pár lety nikdo neuměl ani představit, a to nejen v těch hrách, v kterých nutně být musí, protože si to hra žádá. Jaromil vlastně ani původně nechtěl, aby k Dvojroli byla nějaká hudba, ale asi půl rok před vznikem filmu mi zavolal, jestli bych mu k filmu nechtěl něco napsat. Znal jsem ho už z dřívějška, byli jsme spolu například v Americe s jeho filmem o Janáčkovi, kde na premiéru přišlo obrovské množství lidí a film měl veliký úspěch. Pak mi bylo trochu líto, když se promítal u nás a přišlo třeba padesát lidí, přitom ten film obsahuje opravdu pokračování na str. 7

hudba hudba geniální věci. Na spolupráci s ním vzpomínám velice rád, protože Jaromil byl ohromně hodný člověk, což je u režiséra docela nezvyk, ti většinou nevidí, neslyší, jdou si prostě za svým, ale Jaromil byl velice ohleduplný a dobrý přítel. TdC: Na čem pracujete v současné době? M.Š.: V poslední době mě baví muzikály, takže s Milanem Uhdem pracujeme na dalším, který bude mít premiéru příští rok stejně jako Nana na scéně Městského divadla Brno. Tentokrát to bude Červený a černý.

trošku netradičně. Například plánujeme jednu řídící postavu, zatím to vypadá na Napoleona, která by přikazovala ostatním, co mají dělat. Napoleon by byl na nějakém vyvýšeném místě a například na plese by řekl Sorelovi, aby svedl paní de Renal, a Sorel by ho musel poslechnout. Potom píšu také na zakázku pro Graffovo kvarteto jednu skladbu s loveckou tematikou, ve které by hudebníci museli například i štěkat, a dále připravuji takový hudební podklad pro rozhlasovou hru, kterou napsal Milan Uhde. Děj hry je vlastně sen, který se zdá hlavnímu hrdinovi, takže mě napadlo udělat jako podklad hry duo cella a chrápání.

TdC: Takže po Zolovi Stendhal, další světová literatura? Děkuji za rozhovor. M.Š.: Milana tihle velcí autoři přitahují, ale chceme to udělat nmnm

Martin Gillár

foto

FOTOSOUTĚŽ NA FF

Minulý měsíc vyhlásil Ústav hudební vědy fotografickou soutěž pro studenty na téma „Kouzlo okamžiku...“. Celý listopad mohli amatérští fotografové přihlašovat svá dílka do soutěže a pokusit se vybojovat jedno z dvou prvních místo znamenajících odměnu 5000,- Kč. „Soutěže se zúčastnilo 246 fotek, a to jsme ještě některým opozdilcům, kteří své fotky poslali až po uzávěrce, museli snímky vracet,“ podotýká tajemnice soutěže Helena Trčková (které se tímto omlouváme za šotka, který si v minulém čísle pohrál s jejím jménem). Do 3. prosince mají všichni studenti možnost hlasovat pro nejlepší fotku. Druhého výherce vybere porota, v které jsou například vedoucí ÚHV Petr Macek, kunsthistorik Aleš Filip nebo externí odborník Karel Poneš. „Úroveň fotografií zatím posuzujeme. Objevila se nám spousta západů slunce, fotky z rodinných alb nebo různých momentek z každodenního života. Vybrali jsme zatím deset nejlepších, z kterých vybereme vítěze,“ upřesňuje Trčková. Oba dva výherci budou vyhlášeni 6. prosince na vánoční muzikologické besídce v G – studiu a spolu s první desítkou nejlépe umístěných budou jejich fotky vystaveny v prostorách ÚHV. MG www.phil.muni.cz/music

TROJITÁ PORCE OSCARA WILDA Ano, právě takto vydatná kulturní krmě mi byla naservírována v intervalu několika málo uplynulých dnů. Rád bych se s vámi o ty zážitky krátce podělil a přinejlepším ve vás vyvolal chuť alespoň něco z toho ochutnat. Přestože byl každý z pokrmů připraven na úplně jiný způsob, spojovalo je koření dekadentní vášně, výživnost inteligentního humoru a ve dvou z případů ještě vůně viktoriánské Anglie. Ale dost přízemních gastronomických exhibicí. Přízemnost je to poslední, co lze spojovat s éterickou osobou Oscara Wilda. Seznámím vás tedy se třemi různými uměleckými adaptacemi literárních počinů tohoto asi nejskandálnějšího anglického génia 2. pol. 19.století.

Obraz Doriana Graye, Ta Fantastika v Praze První moje wildeovské dostaveníčko se událo mimo Brno – představení muzikálu Obraz Doriana Graye v pražském divadle Ta Fantastika. Ti zarytí mladiství intelektuálové z FF, kteří možná právě kroutí hlavou nad tím, jak sem mohu plést takový komerční kýč, jakým je další český muzikál, jsou vedle. Přestože tomu obsazení vesměs protřelých muzikálových herců nenapovídá, dramaturgie, scéna a v neposlední řadě hudební autorství Michala Pavlíčka, staví Doriana mimo standardní navoněná klišé původních českých muzikálů. V poměrně komorní Fantastice stejně není místo pro pompézní kulisy, ty by navíc celkovému vyznění představení jen uškodily. Prostorový handicap je ošetřen důmyslně vyřešenou „multimediální“ scénografií. Dění se totiž odehrává za průsvitnou oponou, napnutou mezi mohutný obrazový rám. Teprve hra světel tedy určuje, kdy a co za touto tajemnou rouškou bude divákům v příslušném výstupu odhaleno. pokračování na str. 8

7

divadlo Napnuté plátno navíc umožňuje promítání různých vizuálních motivů (včetně živých záběrů z kamery), které ozvláštňují estetiku představení. Pravda, v některých situacích tyto efekty přispívají k nepřehlednosti scény. Příběh dost věrně sleduje knižní předlohu, tedy až na smířlivější konec. Je určitě na výsost vhodné být s dějem dopředu seznámen, protože snové vyznění některých obrazů může být pro nepřipraveného diváka obtížně čitelné. Naposlouchat si předem soundtrack není přímo nutné, ale jistě to také přispívá k lepší orientaci. Tímto se dostávám k muzice. Hudební stránka mě potěšila, přestože jsem od Pavlíčka čekal ještě trochu syrovější rockové melodie. V Dorianovi dochází k syntéze různých hudebních přístupů, rock je střídán docela zajímavou popovou modernou. Zábavný je třeba i absurdní kontrast operního výstupu Basikové, který přejde do jakési country parodie. Obsazení je... muzikálové – Střihavka, Basiková, Čok, Hůlka, Hájíček, Noid Bárta a další. Avšak zrovna představitel titulního (anti)hrdiny David Kraus v žánru muzikálu debutuje. I když se jaksi vzezřením typologicky neslučuje s mou představou knižního Doriana, myslím, že se role zhostil úplně suverénně a zhýralého fakana, který neví, co je láska, mu lze snadno uvěřit. Stejně tak Karel Dobrý hraje morálkou nedotčeného ponoukače Henryho Wottona velmi věrohodně. Všichni výše zmínění muzikáloví řemeslníci zpívali se samozřejmou profesionalitou (Čoka a Hůlku jsem na představení neměl). Škoda, že přemrštěná hlasitost nazvučení v akusticky nikterak oslnivém divadle chvílemi budila podezření, jestli nesedím na představení speciální verze pro nedoslýchavé.

Jak je důležité míti Filipa, Městské divadlo v Brně Náhoda tomu chtěla, abych hned druhý den po Dorianovi zakusil další wildeovskou zkušenost, tentokráte v Brně. Skutečnost, že divadelní komedie často stojí na chytrosti a vtipu dialogů, je u Wilda - dramatika tolik samozřejmá, že se dá s trochu nadsázky tvrdit, že už záleží jen na hercích, s jakou mírou bravury patřičné bonmoty vysloví. V brněnském představení Filipa se konverzace většinou nesla s noblesní lehkostí, takže nic nebránilo plnému soustředění na obsah jejího sdělení. A že bylo soustředění třeba, by mi dal jistě každý zúčastněný divák za pravdu. Ono totiž zorientování se ve všech těch vylhaných identitách, příbuzenských vztazích, falešných známých a roztomile komplikovaných náhodách, které postavy spletitě pojí, divákovi nedovoluje jen tupě zírat. Ve hře se bez ustání žvaní a žvaní, však je to také konverzační komedie. Dle mého názoru by hře prospělo trochu více cynického výrazu namísto veskrze milé atmosféry. To nejlépe splňovala Zdena Herfortová, která aristokratickou fúrii Lady Bracknellovou zahrála s patřičnou sarkastickou jedovatostí.

Vějíř lady Windermerové, kino Scala v Brně Když už jsem měl tak příjemně vykročeno, rozhodl jsem se do třetice přijmout nabídku schůzky s Wildem. Ta se tentokráte odehrála prostřednictvím filmové adaptace jeho další komediální hry. „Amerika je jediná země, které se podařilo přejít od barbarství k dekadenci, aniž by mezitím stačila vytvořit civilizaci.“ Ano, samozřejmě i ve filmu propůjčují šmrnc všemu dění právě aforismy, které dokumentují, jak úžasně dokázal tvůrce hry komentovat svět kolem sebe. Podstatná část snímku je o nevěře. A tvůrci filmu to ukázali už tím, že nezůstali věrni předloze. Rozhodli se nahradit viktoriánskou ptá se MM Anglii 19. století italským pobřežím 30. let 20. století. Alena Ambrová odpovídá: Jak se učíte roli? Rozhodně netvrdím, že změna času a prostoru něčemu vadí, spíš otázka pro Alenu Ambrovou, herečku Divadla podrhuje nadčasovost hry. Lži, pomluvy, pokrytectví, řeč peněz, Husa na provázku nevěra, vydírání, vypočítavost – příběh by se docela klidně mohl odehrávat třeba v roce 2006. A sakra. To je šílený. Opravdová práce. Text nejsou Madam Erlynnová, proklatě vychytralá koketa, má schopnost, jen slovíčka. Kladu si otázky - Co je to za figuru? ve které se jí žádná žena nevyrovná - svést jakéhokoli muže Jaká je? Jak myslí? Jak se chová? Musím v sobě bez ohledu na věk, ovšem s patřičným ohledem na tučnost jeho naučit tu figuru myslet. Já ji musím vidět. Jaké konta. Když přijíždí na riviéru mezi tamější smetánku, nehody se jí přihodí...Poctivá příprava se velice aristokratické klepny velmi rychle zavětří téma pro jejich vyplatí. Trápím režiséra nejrůznějšími otázkami až pokrytecké dýchánky. Dvacetiletá naivka paní Windermenová cítí, do generálek. Snažím se jít do pozitivní konfrontace. že je ohroženo její mladé manželství, což ji nenechá bez akce. Záleží kolik je času a také na tom, jak jsem v roli A opět není nouze o pořádné vztahové pletence. Obsazení filmu je emocionálně zainteresovaná. Podřizuji tomu svůj vskutku hvězdné. Helent Hunt, Scarlett Johansson (mimochodem životní styl. Důležitým faktorem jsou ještě partneři, okolnosti a hlavně téma. Stejně jako režisér má oblíbenkyně) či Tom Wilkinson se podle mě pro role výborně obsazuje mě, tak i já si obsazuji režiséra. A pozor! hodí. Přesto jsem se nemohl ubránit pocitu jakési sterility filmu. Celá příprava musí být bez nároku na úspěch. Jen Zřejmě snímek patří mezi ty, které neurazí, ale stejně tak diváka pak je to cenné. Jen pak je to důležité. závratně nestrhnou. Zkrátka jsem se v tomto případě „jen“ Toulám se. Jsem tulák po hvězdách. příjemně pobavil. Petr Dimitrov

8

Monika Morganová

divadlo recenze

Sloní muž oživil Hadivadlo V poslední říjnové dny se v Hadivadle uskutečnila premiéra nové autorské inscenace „Život a dobrodružství Josepha C. Merricka – Sloního muže“. Divadelnímu kolektivu pod autorskou a režijní taktovkou Luboše Baláka se tímto podařilo na jeviště vkusně přenést příběh jednoho zapomenutého lidského osudu z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Joseph C. Merrick prožil svůj život v Anglii na sklonku viktoriánské éry. Důvodem jeho přezdívky Sloní muž se stala genetická vada, v jejímž důsledku přišel Joseph na svět fyzicky znetvořený. Brněnská inscenace zobrazuje Merrickův život chronologicky od rodinných nesvárů s nevlastní matkou a jejími dětmi, přes neúspěšnou snahu o práci v tabákové továrně a sérii lékařských prohlídek až k music hallu provozovaném showmanem Normanem, v jehož představeních nalézá Merrick stálé zaměstnání jako zrůda k pobavení diváků. Díky své následné popularitě jej navštěvuje také královna Viktorie. Po nuceném ukončení svého účinkování v music hallu a po řadě peripetií dožívá Merrick díky péči svého lékaře a svých příznivců jako známá a ctěná postava. Inscenace si zaslouží pozornost hned z několika důvodů: po zpracování Merrickova příběhu na filmovém plátně a operním ztvárnění přišlo Hadivadlo s vlastní, divadelní verzí příběhu. Děj se z jedné scény na druhou posunuje pomocí tabulek s textem, promítaných na plátno zavěšeném nad scénou. Tohoto efektu se využije i ve scéně, kdy se nyní už vážený Merrick dívá spolu s diváky na němý film nebo při promítání vzájemné korespondence mezi Normanem a Merrickem. Otázkou zůstává, nakolik bylo časté použití promítaných záběrů nutné a nakolik posloužilo jako vycpávka. Na scéně samotné je použito jen minimum jevištních rekvizit, zato průhledný závěs v pozadí autoři využili jak pro dokreslení dobové atmosféry krinolín, vějířů a vysokých cylindrů na ulicích, tak jako prostoru operačního sálu. Více pozornosti si zaslouží dobové kostýmy a také skutečně odpudivá maska hlavní postavy, vytvořená Kateřinou Kumhalovou, a také choreografie pod vedením Pavla Strouhala. Divákovi utkví jak gesty akcentovaná odměřenost Merrickovy macechy, tak mechanická práce dělníků v tabákové továrně, synchronní pohyby lékařského konzilia, které se na scéně pohybuje v útvaru připomínajícím nenasytnou stonožku, nebo ukázkové číslo z music hallu, ve kterém Norman uvádí kromě Merricka i další zrůdy ze svého obludária. Co se hereckých výkonů týče, musíme zmínit Kamilu Kalousovou v hlavní roli. Tvůrci vsadili na citlivost a emotivnost, s níž se její Merrick belhá zahalen po scéně a vyráží ze sebe skřeky, aby se posléze proměnil v sice odpudivé, ale přesto důstojné stvoření, schopné alespoň zastřené mluvy. Norman Marka Pospíchala pak nabízí showmana a podnikatele v jednom. Jeho postava sice preferuje lásku k byznysu, ale korektnost, s níž k Merrickovi přistupuje, mu získává body u diváků. V dalších rolích vystupují Jiří Hájek jako lékař, Jana Pludková jako tanečnice a jiní v rolích Merrickových příznivců, spolupracovníků a viktoriánské smetánky. Právě výstupy skupin by si zřejmě zasloužily větší propracovanost. Celkově stojí do Hadivadla na Sloního muže zajít, a to nejen pro citlivý a zároveň nepříliš moralistní přístup k tématu. Zdá se, že loni ospalá dramaturgie někdejší brněnské experimentální scény chytá už bůhvíkterý dech a jak se nechal režisér a umělecký šéf divadla Luboš Balák slyšet, projektů v této linii „zbičování“ je letos připraveno vícero. Zdeněk Moravec

advocatus diaboli Maryša v Mahenově divadle Marnost nad marnost aneb Pomalu a nejistě, ale aspoň bez patosu Zprznit takto mistrně napsanou hru je důkazem vnitřního vyhoření. Jednotlivým výkonům není co vytknout, ale jako celek působí inscenace nepatřičně. Bohužel nerezonuje ani s nejmenším divákovým očekáváním. Dramatické emoce, které Maryšu přivádí zoufalému činu, jsou v tomto podání nelogické. Naprostá absence rytmu. Představení negraduje. Mechanicky odříkávané texty nenavazují jeden na druhý. Komunikace mezi herci je mrtvolná a divák je touto energií záhy uveden v rozpaky. Nestačí zvolit kvalitní hru, je potřeba jí vdechnout život. "Na značky a jedem, ať to máme za sebou..."

Barocko v rámci česko-německo-rakouského projektu ProArt

Rozrazil

Krok do neznáma aneb poezie i brutalita citového světa

Zábavný mumraj Představení o Brně a pro Brno. Spolupráce brněnských divadel. 6 režisérů, 11 autorů, 25 herců, na scéně 8 jevišť a stejný počet velkých paravanů v barvách Brna, nad tím vším visí brněnský drak. Uvidíte básnický souboj Skácela s Mikuláškem v devatenáctém století, telemost Brno x Melbourne, kde probíhá operace Kylie Minogue, seznam slavné fotbalové Zbrojovky z roku ´77, volba pražského šéfa i šéfem brněnské pobočky, anketa českých

Tvůrci se nebáli vstoupit do vod neprobádaných. V jednom představení spojují tanec a operní zpěv za doprovodu barokní hudby. Podtitul "V náručí mužů" odkazuje na téma, které se jako nit proplétá a jako voda přelévá celou, 70ti minutovou, snovou kompozicí. Atmosféra, kterou dokázali vytvořit baví, fascinuje a inspiruje zároveň. "Estetické, moderní a originální, www.proart-festival.cz"

scénický časopis Divadla Husa na provázku, tentokrát o Brně

spisovatelů, proč nemají rádi Brno a komiksové show brněnské televize. V našich poměrech nevídaný projekt. "Přijďte se zasmát sami sobě..." Monika Morganová

9

Jihlava 2006 – Nikdy nebylo líp

film

report

Své desáté výročí letos oslavil festival autorského dokumentárního filmu v Jihlavě. Rozličné osobnosti filmového světa na stránkách Dok.revue, při té příležitosti deníku, nostalgicky vzpomínaly na krušné začátky této původně studentské akce a pochvalně se vyjadřovaly k současnému stavu festivalu s „nejlepším publikem v České republice“, který pozitivně ovlivňuje celou naši kulturu a který se nyní může počítat mezi ty světově proslulé. Ke slovu se dostali dokonce i sami obyvatelé Jihlavy. Stálé heslo Myslet filmem! bylo letos poprvé obohaceno o sjednocující téma, které je vlastně otázkou; Nikdy nebylo líp. Jelikož v podstatě vybízelo ke srovnání – líp než kdy - motivovalo k poměrně různorodým diskuzím. Nejvýraznější byla tendence přirovnávat současný stav naší země k minulému režimu, přičemž se zúčastnění vždy shodli, že tehdy bylo hůř. Jiní se zaobírali tím, kam až naše civilizace dospěla jako taková. V těchto případech se názory rozcházely od nejoptimističtějších, přes opatrně povzbudivé, až po téměř apokalyptické vize budoucnosti. Mladí organizátoři se dokonce k tématu vyjadřovali v rámci samotného festivalu s tím, že kapacity města již přestávají stačit a že přemýšlí o stěhování. Filmy, jak už to bývá, měly v otázkách společnosti své doby spíše varující tón a snažily se přimět k zamyšlení a změně. My, diváci, jsme byli v tomto duchu oslovováni jak zmíněnými filmy, tak i grafikou míst, ve kterých se JihlavaFest konal. K tradičním plakátům, vylepeným po stěnách i podlaze kina Dukla, přibyly i obrovské kontejnery s nápisy Nikdy nebylo líp, kde se prodávala festivalová trička a káva, a navíc jsme si mohli zakoupit tlustou izolepu s týmž mottem a oblepit se jí. Jako každý rok zde hostovalo divadlo Vosto5 se svým stanem StanD´Art, které letos uvádělo dvě představení. Zdaleka nejzajímavějším obohacením byl podle mě Muž, jenž prochází dějinami, portugalský nejstarší žijící a stále točící režisér, Manoel de Oliveira, ve svých 98 letech jen o málo mladší, než kinematografie sama. Do Jihlavy přijel představit svůj 75 let starý debut. Bětka Medlová

…a přece se točí

Zdeněk Flam Zdeněk Flam se během studií filmové vědy postupně začal zajímat i o natáčení v praxi. Hned jeho první snímek Fantom sanity zvítězil na přehlídce amatérských filmů v Sokolově. V této době dokončuje hned dva nové přírůstky do své filmografie, se kterými se pokusí uspět nejen u diváků, ale i u přijímací komise FAMU. Držíme palce! TdC: Proč jsi se rozhodl zrovna pro filmovou vědu v Brně? Z.F.: Nevěděl jsem co si vybrat. Film mě hodně lákal, jsem velkým filmovým fanouškem. A Brno mám raději než Prahu. Na filmové vědě jsem potkal Martina Chlupa, Patrika Kotrbu a celé to tvůrčí prostředí. To mě hodně inspirovalo. TdC: Tvůj první film se jmenuje Fantom sanity. Kdy a jak vznikal? Z.F.: S kamarády jsme začali točit letos v lednu a skončili v dubnu. Byla to v podstatě taková legrácka. Měli jsme velký tým. Jednalo se hlavně o lidi z privátu - jeden dělal masky, další člověk vymyslel námět, na scénáři spolupracovali snad úplně všichni. Já jsem tam hrál spíš roli někoho, kdo všechno potom vzal na sebe a všechny svolával. Velkou měrou se na tom podílela Zdenička Mezlová, která hraje hlavní postavu. TdC: Fantom sanity cituje nejen klasické němé horrory ale objeví se i doslovná citace sprchové scény z Hitchcockova Psycha... Z.F.: Je to parodie a zároveň hold, protože Psycho považuji za jeden z nejlepších hororů a moc se mi líbilo osvěžit to cvbxc

10

tím zvonem (místo nože používá vrah záchodový zvon – pozn. red.). Tuhle scénu jsme brali opravdu vážně. Zdenička ji pečlivě studovala, aby skvěle okopírovala každý pohyb. Myslím, že to zahrála opravdu perfektně. TdC: Proč jsi se rozhodl použít místo mezititulků moderní komiksové bubliny? Z.F.: Původně jsme mezititulky v plánu měli. Zdeněk Kolář, který mi pomáhal u všech mých filmů, přišel s bublinami, což je mnohem lepší. Vypadá to svěžeji. TdC: Natočil jsi od té doby ještě něco dalšího? Z.F.: Mám dva nové filmy, které budu posílat na přijímačky na FAMU. První z nich se jmenuje Evoluce zvířete. To byla v podstatě taková rychlovka. Měli jsme vše natočené během jednoho a půl dne a další týden byl film už sestříhaný. Žánrově bych ho označil jako kritickou grotesku. TdC: A co ten druhý snímek? Z.F.: Podivné neštěstí Jonáše F. - ten jsem točil ještě před Evolucí zvířete, ale nyní se nachází ještě v závěrečné fázi střihu. Po Fantomu sanity, což byla spíše taková srandička, jsem chtěl zpracovat témata, která mě opravdu tíží. Takže je to spíš takové filozofické dílko zamýšlející se nad smyslem tvorby a smyslem člověka vůbec. Je to kritika všedního života. Líbí se mi kritické filmy, které na něčem staví. Nelíbí se mi život, kdy člověk nic netvoří, jenom konzumuje. V Jonášovi se objevují provokativní scény jako je například veřejná onanie nebo branding. Musím poděkovat všem hercům, že do toho šli. Může to vypadat jako dost perverzní dílo, ale není to tak. Stojím si za ním v současnosti nejvíce z mých filmů. Lucie Roušová

film

... a možná přijde i Záviš

pozvánka

dokument

Zatímco nad českým hraným filmem posledních let se vznáší stín neschopnosti, či spíše neochoty odchýlit se od zažitého stereotypu, reflektovat aktuálnější témata, nabídnout něco jiného, než můžeme denně vidět na televizních obrazovkách, a recenzenti jsou v přístupu k současné české produkci čím dál benevolentnější, nebývalý vzestup zažívají filmy dokumentární. Nedávno v jednom z rozhovorů u příležitosti premiéry filmu „Marta“, trefně poukázala jeho režisérka Marta Nováková na nedostatek témat v českém filmu. To se ani v nejmenším netýká dokumentaristů. Ne náhodou jde převážně právě o mladé tvůrce, kteří se nebojí svými mnohdy kontroverzními filmy provokovat, vyvolávat veřejné diskuse, poukazovat na závažné nedostatky i banality, které se týkají každého z nás, a tím nutit diváka k zamyšlení... V listopadu se dostaly do kin hned dva dokumenty, které mají být jakousi sondou do hlubin české společnosti a událostí dávno i nedávno minulých. Film Lindy Jablonské, v němž se střetávají dvě sdružení mladých, stojící na opačných stranách politického spektra, „Kupředu levá, kupředu pravá“, je zajímavým obrazem politického obdivu a fanatismu dnešní mládeže. Zatímco členové (dnes již bývalého) Komunistického svazu mládeže se jeví jako věčně revoltující skupina následovníků Che Guevary, která se stále nesmířila s převratem (řečeno jejich slovy - kontrarevolucí) v roce 1989, okázale vystupující Mladí konzervativci působí jako sdružení potomků horních deseti tisíc, přezíravých, sebestředných až narcistických. Patrná je především snaha režisérky o objektivitu. Obě strany dostávají prostřednictvím několika zástupců dostatek prostoru pro vyjádření vlastních politických i životních postojů a ambicí a četné komické situace vycházejí z autentické sebepropagace protagonistů, nikoliv z účelového zásahu režisérky. Děsivé však je, že tito lidé, jimž se dnes smějeme, jsou pravděpodobnými adepty na přední místa české politické scény v následujících letech. O důvod víc, proč chodit k volbám... Stejně tak i Karel Vachek ve svém nejnovějším filmu s atraktivním názvem „Záviš – kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance“ zachycuje pouze realitu. Méně anketa politiky, více všední banality a lidské hlouposti. Narozdíl od Radomír „Douglas“ Kokeš filmu Lindy Jablonské, jejíž film je reprezentativní ukázkou snahy o zachycení skutečnosti bez výraznějších zásahů TdC: Co považuješ za nejpozoruhodnější aktualitu z oblasti tvůrců, se Vachek nerozpakuje zachycené události filmové vědy nebo filmu? podávat po svém. Za použití asynchronního zvuku, často kontrastujícího s obrazem, a vlastního komentáře R.K.: Fascinuje mě progresivita mnohých letošních deformuje realitu tak, že kdokoliv se ve filmu objeví, působí hollywoodských filmů. Jejich stylistická neskutečně omezeně, zatímco filozofující pan režisér se subverzivita, sofistikovanost narativních strategií a odvaha, s níž staví do pozice jediného spravedlivého v tomto bizarním narušují zavedené modely, mě opakovaně přesvědčují o tom, že světě, ovšem (!) neschopného akceptovat odlišné názory – současný Hollywood překonal krizi a vedle výrazných formálních tendencí v amerických televizních seriálech představuje oblast intolerance v názvu filmu je tedy namístě. Pokud by vás na audiovize, která mi připadá z teoretického hlediska mimořádně film přilákalo Závišovo jméno v názvu filmu, nenechte se inspirativní. mýlit, několik jeho písní tu sice zazní, ale víceméně jde pouze o zdařilý marketingový tah, čímž se ostatně Vachek TdC: Kterou méně známou knihu či film bys určitě doporučil nijak netají. Výsledek působí jako rozpačitý a fragmentární pozornosti našich čtenářů? výsměch čemukoliv, co považujeme za svaté. Inu, aspoň máme zase čem přemýšlet a diskutovat... R.K.: Asi by bylo zbytečné jmenovat nějaké anglické monografie, Tereza Frodlová a tak doporučím minulý rok vydanou antologii polských FAMU OPEN EYE - speciální přednášky v budově Famu 8. - 9.12. Václav Bělohradský Poznání a dokument 15. - 16.12. David Curtis, Steven Ball: Britský experimentální film 1970-2006 PAF - přehlídka animovaného filmu Olomouc 2006, 8.-10.12.

teoretických textů o filmu Tvořivé zrady. Kromě brilantního metateoretického úvodu Petra Szczepanika a Petra Mareše bych z řady nadprůměrných textů upozornil na naratologickou práci Vnitrotextový filmový produktor v nesubjektivizovaných sděleních od Mirosława Przylipiaka.

TdC: Máš nějakou postavu, se kterou jsi se dříve (v dětství) rád ztotožňoval nebo stále ztotožňuješ (můžeš napsat kterou a proč...) ?

R.K.: Dětství jsem víceméně celé strávil „uvnitř“ různých

pifpaf.imao.cz

Filmasia, Asijský filmový festival, Aero, Světozor (Praha), 30.11. - 3.12. www.filmasia.cz

- cbf -

filmových a seriálových postav. Dnes se ztotožňuji už jen s workoholickými intelektuály s minimální sociální inteligencí (např. Grissom z Kriminálky Las Vegas). Sorta neohrožených a obdivovaných hrdinů mi zkrátka nepřísluší. :)

- cbf -

11

film

recenze

Parfém: Příběh vraha - smysl života v jediné kapce. Dlouho očekávané zfilmování bestselleru Patricka Süskinda, v jehož souvislosti se hovořilo o Timu Burtonovi či Ridleym Scottovi a kterého se nakonec ujal Tom Tykwer (Lola běží o život, Princezna a bojovník), vyniká sugestivní atmosférou a přesvědčivou evokací doby. Na rozdíl od hlavního hrdiny, vraždícího „génia čichových vjemů“, se však vizuální představivostí nadanému režisérovi nakonec nepodařilo zachytit tu pravou a kýženou esenci příběhu. Je zcela zřetelné, proč byl Süskindův román z roku 1985 považován za nezfilmovatelný. Příběh o sirotkovi, který vnímá okolní svět téměř výhradně pomocí čichu a ve snaze najít sám sebe zoufale, leč vytrvale touží zachytit a uchovat jednu jedinou vůni, staví především na čtenářově představivosti. Tykwer se pochopitelně pokoušel o totéž. Zdařile evokuje veškeré známé pachy a při čekání na pár kapek vydestilované esence dokáže vyvolat až thrillerové napětí. Svůj přesvědčivý obraz Paříže 18. století staví režisér na kontrastu zářivých barev a čistoty uvnitř špíny. První polovina vyprávění navíc nepostrádá nutný nadhled a humor, který příběhu vůbec neubírá na přesvědčivosti. Tu navíc neztrácí ani ve chvíli, kdy si film vypomáhá komentářem vypravěče. Postupně, jak opouštíme Paříž, se však motivy jednání některých postav zamlžují. Přitom je jasné, že hrdina uspěje a získá poslední přísadu. Napětí pramení ze zcela jiné roviny příběhu, kdy se blíží odhalení dokonalé vůně. A právě ve snaze navodit opojný pocit ze zázračného parfému film bohužel selhává. Ve vrcholném okamžiku vyprávění inscenuje Tykwer rozvleklé a křesťanskou symbolikou prosáklé finále. Ztracenou sílu se filmu částečně daří získat s hrdinovým návratem do Paříže a k původu své vášně, jenž se stala smyslem jeho života i prokletím, a o jejíž naplnění usiluje. Tykwer však už dávno překročil hranice původně zamýšleného thrillerového žánru a hlas vypravěče ukolébá ke spánku i posledního nespavce... pohádky je konec. Lenka Křesťanová

literatura

Magorova zpověď z vězení Nakladateství Torst letos vydalo knihu vězeňské korespondence Ivana Martina Jirouse, předního představitele českého undergroundu, taktéž enfant terrible české literatury, jenž si říká jednoduše „Magor“. Po souborném vydání básnické tvorby – Magorova summa (1998) a esejistických, publicistických a vzpomínkových textů – Magorův zápisník (1997) se nyní ke čtenáři dostávají autorovy dochované dopisy z vězení pod názvem Magorovy dopisy; tím se do jisté míry vytváří kompletní obraz této kulturní osobnosti. Obecně lze konstatovat, že dopisy z vězení mají jistou specifičnost, neboť výsledný styl, tématika či forma je zásadně ovlivněna několika okolnostmi. V případě Jirousovy korespondence byly jeho listy detailně kontrolovány a čteny vězeňskou správou, taktéž musel psát pouze jedné osobě, měl nařízeno psát vždy až za několik týdnů, nesměl psát nic o tom, jakou manuální činnost ve výkonu trestu vykonává, pravdivá fakta psát nesměl – ostatně to své ženě naznačí: „Nemůžu být vůbec upřímnéj, nemůžu být vlastně vůbec upřímnej.“ Avšak i přesto se tento soubor dopisů stává pozoruhodným literárním dílem. První předností této knihy je čtivost, dynamický a strhující text. Autor užívá specifického jazykového stylu. Inklinuje k hovorovému jazyku, užívá záměrně mnohé nespisovné výrazy, na druhou stranu dbá o vytříbený způsob jazyka, jasné a přesné formulace i celkovou gramatickou stavbu. Jirousova korespondence zachycuje každodenní, někdy až banální činnosti, ovšem skrze ně prosvítají momenty určitého sebeuvědomování, určité sebereflexe, ale i naprostého duchovního strádání; pocity beznaděje, hluboké skepse jsou někdy střídány momenty letmých euforií. Mnohdy je patrný pocit frustrace z nemožnosti uniknout z přítomnosti svých spoluvězňů, často těžkých delikventů. Tudíž dopisy se pro autora primárně stávaly únikem, ale rovněž jediným prostředkem komunikace s okolním světem, dokonce se stávají až jakýmsi posvátným reliktem: „Tady je každá maličkost z dopisu látkou k nekonečným meditacím.“ A zároveň je to neustálé utvrzovaní se, že k někomu patří, ale také že svým uvězněním neubližuje pouze sobě, ale i druhým – na autora často doléhá morální aspekt a uvědomuje si pocit viny „… na svou omluvu nemůžu uvést vlastně nic“. Lze s jistotou konstatovat, že tato kniha se stala literární událostí; autor obdržel Cenu Jaroslava Seiferta, ale co je důležité, svou kvalitou a dokumentárním charakterem se bezesporu zařadí do kánonu novodobé české literatury vedle Havlových Dopisů Olze nebo Prózy,listy z vězení, pozdravy přátel autora Josefa Palivce. Zároveň se tyto dopisy stávají sugestivním svědectvím jednoho člověka, jenž byl absurdní politickou mašinérií donucen svůj pohár hořkosti vypít do úplného dna. M.Š. Jirous, Ivan Martin: Magorovy dopisy. Praha: Torst 2006.

12

literatura

Z lidové moudrosti Úvodní slovo V tomto příspěvku bylo čerpáno z pestrobarevné kytice lidové moudrosti, která člověka více či méně provází na každém kroku a ze které každý z nás občas vychází, ať už si to sám připustí nebo ne. Text Na rohu ulice nedaleko filozofické fakulty stála trafika. Stála na relativně frekventovaném místě, proto do ní chodilo nakupovat poměrně velké množství lidí. K oné trafice neodmyslitelně patřil i veselý a bodrý prodavač, se kterým se kdekdo zapovídal i mimo rámec vztahu prodavač – zákazník (z lexikálního hlediska by mohlo jít o opozitnost, nikoliv však o ryzí antonymii či komplementaritu, ale o konverzívnost, která by v tomto případě mohla být takto chápána … ehm, profesionální deformace, pardon). Lidé kupovali denní tisk, nejrůznější časopisy, lístky na tramvaj, pohlednice a poštovní známky, atd. A taky cigarety. Téměř každý den k němu chodili pro cigarety tři filozofové – Sokrates, Platon a Herakleitos. Byli to velcí myslitelé, hlavy v oblacích, vcelku přátelští chlapíci a velmi silní kuřáci, kteří měli jednu na první poslech patrnou vadu: všichni příšerně koktali. Byla to častokrát otázka i několika desítek minut, než se každý z nich vyjádřil, které cigarety vlastně chce. Každý z nich totiž zásadně kouřil pokaždé jinou značku, kterou si vybíral podle momentální chuti, duševního rozpoložení a venkovního klimatu. Prodavač, jinak vyhlášený altruista a lidumil, ty jejich rozmary celkem snášel. Jednou však došla trpělivost i jemu; jednoduše přetekla, jak se to tak někdy stane. I řekl jim: „Pánové, takhle to dnes probíhalo naposledy. Budete-li příště chtít, abych vám prodal cigarety, musíte si o ně říct naprosto plynule, to jest BEZ KOKTÁNÍ!“ S protáhlými obličeji se všichni tři odebrali svou cestou. Druhý den se však dostavili opět ve stejný čas, plně odhodláni to zkusit. „P-p-p-p-p-pe-try.“ zkusil to Sokrates. Prodavač zavrtěl hlavou. „Bohužel, Petry nebudou, příteli. Včera jsem se, myslím, vyjádřil dost jasně.“ Sokrates posmutněl a náhle prudce zatoužil mít v ruce číši s bolehlavem, aby ji mohl okamžitě vypít. Místo toho však schlíple hleděl na zmačkanou padesátikorunu, kterou žmoulal mezi prsty. „Ma-ma-ma-marlbo-bo-ro.“ pravil Platon. Prodavač s úsměvem zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. Platon zesmutněl a pocítil bolestnou touhu být sám, nejlépe v nějaké veliké a tmavé jeskyni daleko odsuď. Bohužel však žádná nebyla nablízku. „A ty?“ obrátil se prodavač na Herakleita. Ten se dlouze zamyslel, řádnou chvíli setrval v jakémsi nehybném transu a pak, prohrabuje si rukou plnovous, pomalu a zřetelně řekl: „El-em.“ Prodavač jen na chvíli zaváhal. „A chceš červený nebo modrý?“ zeptal se. „Ty-ty-ty ha-hajzle je-jeden!“ Závěr a poučení Cítíte v tom tu filozofii? Tu psychologii? Tu lingvistiku? Tu sociologii? Tu estetiku? Tu etiku? Tu historii? … A ten zřetelný prvek stále aktuálnějšího boje proti kuřákům? (vzkaz všem kritikům, škarohlídům a antikuřáckým aktivistům: časopis Tour de culture se mj. snaží i o mravní apel na své početné čtenářstvo) Inu, kouření škodí zdraví. A líná huba – holé neštěstí. A jak vidno, někdy i koktavá. David Osvald

13

tour de culture doporučuje v prosinci HUDBA

21.12. Narvan, Lety mimo, On air 22.12. Equirhodont, Flowerwhile, Eagleheart, Saars Všechna vystoupení festivalu začínají ve 20:00, není-li uvedeno jinak

ALTERNATIVA DIVADLO Alterna 3.12. Nigun 10.12. Infinite Quintet

Stará pekárna 2.12. Sestry Steinovy 5.12. Jazz Mistake 6.12. Longital /ex Dlhé Diely 7.12. Chalaban 13.12. Frank Zappa Quartet 14.12. Hadry z těla 16.12. Distant Bells 21.12. Takin Off

KD Rubín 9.12. Neočekávaný dýchánek + Showstation, 19:30 Všechna vystoupení festivalu začínají ve 20:00, není-li uvedeno jinak

G-Studio Centrum 2., 3.12. Baron Prášil (Divadlo GENUS Brno) 11.12. Katabáze aneb Osvobozený semafor (Divadlo Slawjena) 12.12. Aby bylo jasno (Divadlo G-Studio)

Divadelní studio Marta 4., 5., 6.12. Princezna T. 19., 20., 21.12. Mína z Barnhelmu, premiéra

Divadlo U stolu 6.12. K. H. Mácha: Máj 15.12. Ch. Marlowe : Tragická historie o doktoru Faustovi 17.12. Pedro Calderón de la Barca: Život je sen

Hadivadlo 14.12. Tři sestry (Divadlo Petra Bezruče Ostrava) 17., 18.12. Život a dobrodružství Josepha C. Merricka – Sloního muže 20.12. Věc Makropulos

Jazzová kavárna Podobrazy 6.12. Four brothers & Tina Fišerová 13.12. Husband in the groove

LITERATURA

Všechny pořady začínají ve 20:00

Skleněná louka

Leitnerova

2.12. Josef Mlejnek: Jiří Olič, Volyňský dalekohled, 20:00 6.12. Z pamětí čečenského lékaře Hassana Bajeva, bude číst jejich překladatelka Petruška Šustrová, 18:00 „Tolik muklů ještě pořád sedí“ (Vladimír Vysockij), komponovaný večer básníka Norberta Holuba 20:00 11.12. Newton College, prezentace americké univerzity v Brně, 19:00 13.12. Vernisáž výstavy Soňi Dvořáčkové. 18:00 14.12. LiStOVáNí - cyklus scénických čtení, Lukáš Hejlík, Věra Hollá, Pavel Oubram, 20:00 16.12. Vánoční besídka Zlodějů uší, Tomáš Havlíček, Pavel Magnusek, David Šubík, sklepní scéna 20:00

5.12. Píšete do šuplíku? O. Zahradníček: „Advent v dutině ústní“ 6.12. Rusty nail, power blues 7.12. 214. Večer Písní Táborových Ohňů: Ozvěna a hosté: Sekvoj 12.12. Almara, brněnský folkrock 13.12. Ivo VIKTORIN (ex AG Flek) + Michal VAŠÍČEK a hosté, večer melodického folkrocku 14.12.Pozdní sběr + Quanti minoris, rock + středověký pouliční bigbít Všechny pořady začínají v 19:30

Faval 7.12. Gang ala basta, U-Prag 14.12. Sto zvířat, křest DVD, 20:30 19.12. Budoár staré dámy, support: Lajky

Všechny pořady se konají v podkroví v Galerii