2006

Rozhodčí komise Českého olympijského výboru Čj. 1/2006 Rozhodčí komise Českého olympijského výboru ve složení JUDr. Gerhardt Bubník LL.M, předseda, JUDr. Aleš Hušák, místopředseda, JUDr. Pavel Pávek, Mgr. Jan Klapáč a Antonín Procházka, vydala ve věci Odvolatel:

Antidopingový výbor ČR zastoupený Dr. Jaroslavem Nekolou, ředitelem

Odpůrci:

1/ Český svaz cyklistiky zastoupený JUDr. Slavomírem Svobodou, ředitelem sekretariátu a statutárním zástupcem svazu 2/ Martin Zlámalík – osobně právně zast. Mgr. Michaelou Pokornou, advokátkou, (plná moc z 10.5.2006 ve spise)

tento ROZHODČÍ NÁLEZ:

1. Odvolání odvolatele Antidopingového výboru ČR ze dne 23.2.2006 proti rozhodnutí Disciplinární komise Českého svazu cyklistiky ze dne 25.1.2006, kterým byl závodníkovi Martinu Zlámalíkovi uložen zákaz činnosti na dobu 6 měsíců za porušení antidopingových pravidel, se vyhovuje. 2. Rozhodnutí Disciplinární komise Českého svazu cyklistiky ze dne 25.1.2006 se zrušuje a nahrazuje tímto novým rozhodnutím Rozhodčí komise: 3.

a)

Závodník Martin Zlámalík se dopustil porušení dopingového pravidla podle čl. 2.1. Směrnice pro kontrolu a postih dopingu ve sportu v České republice z 30.4.2004.

b)

Za toto porušení se mu podle čl. 10.2 Směrnice ukládá zákaz činnosti na dobu 2 (dvou ) roků. Tento trest se počítá od 8.1.2006.

c)

Výsledky dosažené Martinem Zlámalíkem na závodě Budvar Cup v Plzni dne 19.11.2005 a všechny jeho výsledky dosažené v dalších soutěžích v době od tohoto data do 7.1.2006 včetně se podle čl. 10.1. a 10.7. anulují se všemi důsledky, včetně odebrání medailí, bodů a cen.

4. Podle §u 19, odstavec 6 Jednacího řádu je Český svaz cyklistiky povinen zaplatit Antidopingovému výboru ČR částku 3.000 Kč jako náhradu poplatku za odvolání a to do 15 dnů od doručení tohoto nálezu. 5. Ostatní náklady odvolacího řízení nese každý z účastníků ze svého.

Odůvodnění:

1. Pravomoc a složení Rozhodčí komise 1.1. Pravomoc Rozhodčí komise (dále jen „Komise“) rozhodovat v dané věci je dána podle článku 6.3.1. Stanov Českého olympijského výboru, podle kterého do působnosti Rozhodčí komise spadá rozhodování o odvoláních proti rozhodnutí disciplinárních orgánů, sportovních svazů, olympijských sportů ve sporech souvisejících s použitím nedovolených podpůrných prostředků. Uvedené ustanovení bylo promítnuto ve stejném znění do článku 2.1. Statutu Rozhodčí komise Českého olympijského výboru a do § 1, odst.a) Jednacího řádu Komise. V daném případě se jedná o odvolání proti rozhodnutí Disciplinární komise Českého svazu cyklistiky, člena Českého olympijského výboru, kterým byl uložen trest za nález zakázané látky v tekutině z těla odvolatele (doping). Pravomoc této Komise je v současnosti založena též ustanovením čl. 13.2.2. Směrnice pro kontrolu a postih dopingu ve sportu v České republice z 30.4.2004 (dále jen Směrnice), kterou vydal Antidopingový výbor ČR (dále jen ADV), a která je závazná pro všechny sportovní svazy a jejich členy. Všichni účastnící řízení také při jednání dne 6.6.2006 do protokolu výslovně prohlásili, že pravomoc Komise uznávají. Dále prohlásili, že nevznášejí námitky proti žádnému členu Komise. 1.2. Komise takto jí svěřenou pravomoc přijala. 1.3. Pravomoc komise projednat a rozhodnout o podaném odvolání odvolatele, a to ve složení uvedeném na začátku tohoto nálezu, je tedy bez jakýchkoli pochybností dána.

2. Skutkový stav 2.1. Odvolatel je již několik let vrcholovým závodníkem v cyklokrosu a startoval pravidelně na soutěžích doma i v zahraničí. Je členem týmu Author. 2.2. Dne 19.11.2005 se zúčastnil závodu Budvar Cup v Plzni. Po závodě byl určen k dopingové kontrole, která proběhla bez komplikací. Podle zprávy oddělení dopingové kontroly Všeobecné fakultní nemocnice v Praze ze dne 16.1.2.2005 byla v moči závodníka nalezena zakázaná látka efedrin v množství přesahujícím 10 g/ml. Na žádost závodníka byla provedena též analýza vzorku B a výše uvedený nález v něm byl potvrzen. (zpráva téhož oddělení ze dne 4.1.2006.)

2

Dle další zprávy z 9.1.2006 činilo množství efedrinu v moči 43 g/ml a navíc byly zjištěny metabolit norefedrin, metylefedrin, pseudoefedrin a jeho metabolit katin. 2.3. Na základě uvedených zpráv vydala 10.1.2006 Antidopingová vyšetřovací komise ADV rozhodnutí o tom, že M. Zlámalík porušil antidopingová pravidla podle čl. 2.1 Směrnice. 2.4. Dne 8.1.2006 pozastavil Český svaz cyklistiky (dále jen Svaz) M. Zlámalíkovi činnost a jeho Disciplinární komise (dále jen DK) zahájila disciplinární řízení. Jednání před DK se konalo za přítomností M. Zlámalíka dne 25.1.2006. M. Zlámalík nenapadl výsledky laboratorních analýz, avšak hájil se tím, že žádnou nedovolenou látku neužil, že přísně za pomoci svého poradce dr. Hornáta kontroluje svoji stravu a veškeré doplňky výživové i a vitaminové, a že nemá nejmenší tušení, jak se efedrin mohl v jeho moči objevit. Je proti dopingu, měl mnoho kontrol, které byly vždy negativní a podepsal smlouvu, ve které jsou za doping velké finanční postihy. Jeho výpověď podpořil dr. Hornát. 2.5. DK po jednání vydala rozhodnutí, kterým zastavila M. Zlámalíkovi činnost na 6 měsíců a to podle čl. 10.3 Směrnice. V odůvodnění komise uvedla, že „došla k závěru, že sportovec prokázal, že použití specifické látky, která mu byla nalezena v tělní tekutině, nebylo zamýšleno ke zvýšení sportovního výkonu.“ 2.6.

Proti uvedenému rozhodnutí podal odvolání ADV. Ve stručném odvolání se ADV dožaduje zrušení napadeného rozhodnutí a nového projednání případu s uznáním předložených důkazů. V doplnění, ke kterému vyzvala Komise a které ADV zaslal emailem dne 20.4.2006 ADV uvedl, že Disciplinární komise nesprávně použila čl. 10.3 Směrnice, neboť posouzení efedrinu jako specifické látky vyžaduje, aby sportovec doložil jak se mu látka do těla dostala, a že nebyla zamýšlena ke zvýšení sportovního výkonu. Tato podmínka nebyla splněna. ADV požaduje proto, aby závodníkovi byla zastavena činnost na 2 roky podle čl. 10.2. Směrnice.

2.7. Písemné vyhotovení uvedeného rozhodnutí bylo doručeno ADV dne 2.2.2006, jak je patrné z ručně psaného záznamu na rozhodnutí pořízeného tajemníkem ADV Mgr. Zimmerem. Podle podacího razítka na obálce ADV bylo odvolání předáno poště dne 23.2.2006. 2.8. Komise zjistila, že je rozpor mezi délkou odvolací lhůty stanovené ve Směrnici (15 dní dle čl. 13.5.) a lhůty stanovené v Jednacím řádu Komise (21 dní podle §u 9, odst.1). V případě takového rozporu je nutno dle obecných principů spravedlnosti použít předpisu příznivějšího pro oprávněnou osobu, tedy v daném případě aplikovat delší odvolací lhůtu. Tento princip je konec konců výslovně vyjádřen i v §u 2, odst. 2 v Jednacím řádu Komise (dále jen Řád). Jestliže tedy bylo rozhodnutí Disciplinární komise doručeno ADV dne 2.2.2006 a odvolání podáno na poště dne 23.2.2006, pak sice bylo podáno v poslední den aplikovatelné odvolací lhůty, ale ještě včas. 2.9. Ostatní účastníci řízení byli 21.4.2006 vyzvání, aby se k odvolání po jeho doplnění vyjádřili do 21 dnů. Svaz písemné vyjádření nepodal. M. Zlámalík podal vyjádření dne 12.5.2006 prostřednictvím své právní zástupkyně. Kromě námitek právních, kterými se nález zabývá níže, v podstatě setrval na své výpovědi učiněné před DK.

3

2.10. Komise pak nařídila ústní jednání na 6.6.2006. Předvolání k jednání bylo všem účastníkům doručeno v souladu s čl. 14, odst.1 Jednacího řádu Komise (dále jen Řád) s 15 denním předstihem. 2.11. Při jednání předložil ADV písemné stanovisko k vyjádření M. Zlámalíka. Na toto vyjádření reagovala právní zástupkyně ještě písemným podáním, které došlo Komisi až po skončení jednání a uzavření důkazního řízení. I když šlo o písemná podání, která nebyla Komisí ani vyžádána ani povolena a došla velice opožděně, Komise je obě vzala v úvahu při svém rozhodování vzhledem k závažnosti otázek, které bylo nutno řešit i v zájmu co nejúplnějšího objasnění věci.

3. Procesní námitky M. Zlámalíka . 3.1. Ve svém vyjádření vznesl M. Zlámalík následující námitky: 3.2. Neplatnost odvolání. Tato námitka byla odůvodněna tím, že odvolání je jako právní úkon nesrozumitelné, že není jasné o zrušení jakého rozhodnutí ADV žádá a že k emailovému doplnění nelze přihlížet. V řízení před Komisí, která je orgánem dobrovolné sportovní organizace, nelze uplatňovat čistě formalistické hlediska a nelze ani uplatňovat striktní procesní předpisy platné pro řízení před soudy. Navíc, odvolání, i když je velmi stručné, bod po bodu splňuje požadavky čl. 10, odst.. 1 Řádu. Důvody odvolání nejsou v uvedeném článku výslovně vyžadovány. Na tom nic nemění to, že Komise v zájmu věci vyzvala ADV přípisem z 15.3.2006 k bližšímu zdůvodnění odvolání. To ADV učinil emailem ze dne 20.4.2006. I když i tento email je poměrně stručný, vyplývá z něho, že důvodem odvolání je nesouhlas ADV s právním posouzením věci DK a že se ADV domáhá, aby závodníkovi byl uložen trest zákazu činnosti v trvání 2 let. Není žádného důvodu nepřipouštět v řízení emailovou formu komunikace, pakliže o její autentičnosti není pochyb. I když Komise vzhledem k obsahu emailu pochybnosti neměla, byla jakákoli pochybnost odstraněna potvrzením autentičnosti statutárním orgánem ADV při jednání. Námitce proto Komise nevyhověla. 3.3. Nedostatek aktivní legitimace ADV k podání odvolání. Tato námitka byla odůvodněna zněním čl. 13.2.3. Směrnice, z kterého vyplývá, že „jedinou osobou, která se může proti pozastavení závodní činnosti, je sportovec nebo jiná osoba, vůči které bylo pozastavení závodní činnosti uplatněno“. Toto stanovisko je údajně podporováno i čl. 6, odst. 1 a 2 Řádu. Při uplatnění této námitky došlo nepochybně u právní zástupkyně závodníka k záměně pojmů „ pozastavení činnosti“ a „zastavení činnosti“. Zatímco „pozastavení“ je dočasným či prozatímním opatřením, které se uplatňuje podle čl. 7.2. Směrnice v době od pozitivního laboratorního nálezu do rozhodnutí příslušného orgánu o tom, zda došlo k porušení antidopingových pravidel, je „zastavení činnosti“ vlastní sankcí – trestem uvedeným v čl. 10 Směrnice v případě rozhodnutí, že k porušení pravidel došlo. Protože v daném případě bylo odvolání podání nikoli proti pozastavení, ale proti trestu zákazu činnosti, resp. proti jeho nedostatečnosti, nemohla mít tato námitka úspěch. Aktivní legitimace ADV k podání takového odvolání je pak dána výslovně v čl. 13.2.3. Směrnice. Tato Směrnice je závazná a skutečnost, že ADV není vyjmenován mezi odvolateli v Řádu (který byl vydán před vydáním Směrnice), na této skutečnosti nemůže nic změnit.

4

3.4. Nevyčerpání opravných prostředků před podáním odvolání ke Komisi. Tato námitka byla odůvodněna čl. 13.1. Směrnice a ustanoveními o odvolání v Disciplinárním řádu Svazu. K dotazu Komise však právní zástupkyně závodníka neuvedla žádné konkrétní ustanovení Disciplinárního řádu, na které se odvolává a dodala, že i bez Disciplinárního řádu umožňuje takové odvolání k presidiu Svazu čl. 13.2.3. Směrnice. Toto stanovisko nemůže obstát, protože čl. 13.1. výslovně uvádí případy, kdy je možno se odvolat podle disciplinárního řádu příslušného svazu. Je tedy nutno zkoumat Disciplinární řád Svazu. Ten však jasně v čl. 5.1 výslovně uvádí, že proti uloženému trestu se může odvolat pouze „provinilec“, který se domnívá, že uložený trest není spravedlivý. ADV se tedy k orgánům svazu nemohl odvolat. Mohl se odvolat pouze podle čl. 13.2.2. Směrnice přímo ke Komisi. Ani tato námitka nemohla proto obstát. Jen na okraj Komise poznamenává, že v řízeních o porušení antidopingových pravidel není rozdíl mezi odvoláním a dovoláním. Termín dovolání je výsledkem nesprávného překladu Světového antidopingového kodexu z angličtiny. V něm je užit vždy pouze termín „appeal“.

4.

Právní argumenty M. Zlámalíka v meritu věci.

4.1. Pokud jde o meritorní posouzení případu, zastává M. Zlámalík stanovisko, že DK věc správně posoudila a rozhodla a že odvolání má být proto zamítnuto. Závodník trest přijal, i když se nebyl vědom žádného porušení antidopingových pravidel. 4.2. Ve vyjádření sice namítá též neplatnost dopingové kontroly, ale za stavu, kdy sám navrhuje potvrzení rozhodnutí DK, které vychází z platnosti kontroly, je tato námitka bezpředmětná. Rozhodčí komise však konstatuje, že tato námitka by ani nemohla mít naději uspět, protože dr. Paul byl jednak přítomen pouze jako svědek odběru moči, jednak z důkazního řízení vyplynulo, že sám má již mnoho let kvalifikaci dopingového komisaře. Skutečnost, že komisař a svědek odběru moči mohou být dvě různé osoby vyplývá přímo ze schváleného mezinárodního formuláře o dopingové kontrole i nepřímo z ustanovení čl. 5.11.2. Směrnice, že komisař dohlížející na odběr moče musí být osoba stejného pohlaví jako závodník. Je-li proto dopingovým komisařem pro dopingovou kontrolu jmenována osoba opačného pohlaví, musí jít nutně od dvě osoby. 4.3. V meritu věci argumentuje závodník, že za situace, kdy si závodník není vědom, že zakázanou látku užil, resp. neví vůbec, jak se látka mohla do jeho těla dostat, není možno na něm požadovat, aby prokázal, jak se to stalo, resp. že se to nestalo, protože negativní skutečnosti prokazovat nelze. Povinnost zajistit, aby žádná zakázána látka do těla závodníka nevnikla, musí být ohraničena objektivními možnostmi takového zajištění. 4.4. Odvolává se dále na čl. 3.1. Směrnice, podle které se v případě, že závodník má něco prokazovat, hodnotí síla důkazu uvážením pravděpodobnosti. Z výpovědi závodníka a svědků prý vyplývá, že je nepravděpodobné, že by závodník vědomě, s úmyslem zvýšit svůj sportovní výkon, použil zakázanou látku. 4.5. Nakonec závodník ve vyjádření uvádí, že podle Přílohy k Disciplinárnímu řádu Svazu, je nutno vždy přihlížet k polehčujícím okolnostem, které v daném případě spočívají v tom, že všechny dopingové kontroly dosud provedené u závodníka byly negativní, že závodník spolupracoval s Disciplinární komisí, že složil již 5.1.2006 zálohu na pokutu za

5

porušení antidopingových pravidel ve výši 150.000,- Kč, že ihned odevzdal závodní licenci a že se bez dalšího podrobil rozhodnutí Disciplinární komise.

5.

Provedené důkazy a jejich hodnocení.

5.1. Komise v zájmu bezprostřednosti opakovala výslechy osob, které se vyjádřily k věci již v řízení před DK, zvláště když s výjimkou M. Zlámalíka nebyly k dispozici protokoly o jejich výpovědi a hlavní obsah byl pouze konstatován ve stručném zápisu o jednání DK. Komise vyslechla závodníka Zlámalíka a svědky Dr. Hornáta, trenéra Kloučka a dopingového komisaře Dr. Chlumského. 5.2. Závodník Zlámalík opakoval svoji původní výpověď, kterou lze shrnout takto: Nikdy žádnou zakázanou látku, tedy ani efedrin, nepožil, nemá nejmenší vědomost o tom, jak se látka mohla do jeho těla dostat, je proti dopingu a k dopování neměl žádný důvod. Nevěří, že efedrin v těle měl, i když nenapadl výsledek výsledky laboratorních analýz. Trest uložený DK přijal a neodvolal se protože, neměl žádný důkaz o tom jak se efedrin mohl do jeho těla dostat. Před závodem neužíval žádné léky s výjimkou Wobenzymu, který uvedl na dopingovém formuláři. Používal pouze prověřené vyživovací a vitaminové doplňky a to stále stejné po dobu 2 let. Pozitivní dopingovou kontrolu přitom nikdy neměl. 5.3 Svědkové Hornát a Klouček v podstatě potvrzovali výpověď závodníka. Ani oni neměli žádné vysvětlení pro nález efedrinu v moči M. Zlámalíka. Pouze navíc vyslovili domněnku či spíše dohad, že nelze vyloučit záměrné podstrčení látky do pití pro M. Zlámalíka třetí osobou s cílem závodníka, resp. jeho trenéra poškodit. Zatímco však svědek Hornát a také zástupce svazu ve svém vyjádření uváděli , že při způsobu vydávání lahví s nápoji během závodu, mohlo k záměně lahví či podstrčení láhve s cizím nápojem dojít, svědek Klouček uvedl, při závodě Budvar Cup se láhve během závodu nevydávaly. U cyklokrosu, který na rozdíl od silničních závodů, trvá pouze cca hodinu, se nápoje poskytují jen výjimečně při extrémním horku, což v listopadu, kdy se Budvar Cup konal, nepřicházelo v úvahu. I když pro právní posouzení věci jsou domněnky o možném podstrčení zakázané látky irelevantní, přece jen nepřesná, resp. přímo nepravdivá výpověď dr. Hornáta o způsobu vydávání lahví s nápoji při závodě Budvar Cup, vrhá pochybnost o věrohodnosti jeho výpovědi jako celku. 5.4 Dr.Chlumský jako svědek potvrdil správnost provedení dopingové kontroly, včetně kontroly při odběru moči. 5.5 Komise provedla rovněž důkazy všemi písemnostmi, které účastnící předložili a jejichž autentičnost a správnost nikdo nezpochybňoval. Jsou to zejména: -

-

formulář o dopingové kontrole z 19.11.2005; zpráva dopingové laboratoře z 16.12.2005 o nálezu efedrinu ve vzorku 894636 v množství vyšším 10 g/ml; zpráva téže laboratoře z 4.1.20065 o tom, že analýza vzorku B 894636 potvrdila nález ve vzorku A; zpráva téže laboratoře z 9.1.2006 o tom, že množství efedrinu ve vzorku činilo 43 g/ml a že dále byly nalezeny metabolit norefedrin, methylefedrin, pseudoefedrin a jeho metabolit cathin; rozhodnutí vyšetřovací komise ADV z 10.1.2006; rozhodnutí DK z 25.1.2006;

6

-

zápis č. 01/06 z jednání DK z 25.1.2006; písemné stanovisko M. Zlámalíka pro DK (bez data); stanovy Svazu; disciplinární řád svazu s přílohou VIII.

5.6. Jako prokázané skutečnosti, které mají význam pro posouzení věci hodnotila Komise: - nález efedrinu v množství výše uvedeném a dalších uvedených látek v moči závodníka odebrané dne 19.1.2005, - správnost způsobu provedené dopingové kontroly. 5.7. Na druhé straně nebyl poskytnut ani nabídnut žádný důkaz o tom, jakým způsobem se uvedené zakázané látky do těla závodníka Zlámalíka dostaly. 5.8. Komise se nemusela zabývat hodnocením věrohodností závodníkova tvrzení tom, že nikdy žádnou zakázanou látku vědomě nepoužil a obdobných tvrzení svědků Hornáta a Kloučka, protože jak bude uvedeno níže, tato tvrzení, i kdyby je Komise hodnotila jako pravdivá, nemají význam pro právní posouzení případu.

6. Právní základ. 6.1. V souladu s § 5, odst. 1 Jednacího řádu posuzovala Komise případ podle platného českého hmotného práva a zejména podle aplikovatelných stanov, řádu a jiných předpisů Svazu, podle Stanov ČOV a zejména podle Směrnice. Komise nemusela použít žádná ustanovení obecných norem českého hmotného práva, protože zmíněné předpisy sportovních organizací byly postačující. 6.2. Pokud jde o výklad některých ustanovení Směrnice, která je českou verzí Světového antidopingového kodexu, (dále jen Kodex) řídila se Komise též judikaturou Rozhodčího soudu pro sport v Lausanne (dále jen „CAS“). Jednak proto, že tento soud je celosvětové uznáván jako autorita v rozhodování dopingových případu a ve výkladu Kodexu, jednak i proto, že podle článku 6 Stanov Českého olympijského výboru a také podle čl. 13.2.3. Směrnice je tento Rozhodčí soud též odvolací instancí ve vztahu k této Komisi. 6.3. Základními otázkami v tomto řízení, kterými se Komise musí zabývat jsou: a) zda se odvolatel dopustil dopingového přestupku; b) v případě, že se tohoto přestupku dopustil, zda uložený trest odpovídá platným předpisům a zda je přiměřený. 6.4. Spáchání dopingového přestupku – porušení antidopingových pravidel je v tomto případě dostatečně prokázáno a nebylo ani zpochybněno. Podle čl. 2.1. Směrnice je porušením pravidel přítomnost zakázané látky nebo jejich metabolitů nebo indikátorů v těle sportovce. Efedrin v množství vyšším než 10 g/ml je zakázanou látkou, která je uvedena v Seznamu zakázaných látek mezi skupinou S6. Stimulanty. Jeho zjištění v těle M. Zlámalíka v množství přesahujícím uvedenou hranici samo o sobě znamená, že porušení pravidel bylo prokázáno. (I některé další zjištěné látky - metabolity efedrinu jsou zakázanými látkami, ale není nutno se jimi podrobně zabývat, protože stačí přítomnost jedné látky).

7

6.5. Kodex a Směrnice jsou postaveny na principu striktní odpovědnosti (objektivní odpovědnosti nebo též odpovědnosti za výsledek) sportovce za nález jakékoli zakázané látky v jeho těle. Proto také poslední věta uvedeného článku uvádí, že „k tomu, aby došlo k porušení antidopingových pravidel není nutné, aby sportovci byl prokazován úmysl, zavinění, nedbalost či vědomé použití.“ M. Zlámalík i jeho právní zástupkyně byli zřejmě mylného právního názoru, když se zaměřili na stále opakované tvrzení, že závodník žádnou zakázanou látku vědomě nepoužil, že neví a netuší, jak se látka mohla do jeho těla dostat, a že tedy na něm nemůže být požadováno, aby takovou skutečnost prokázal, neboť negativní skutečnosti nelze prokazovat. 6.6. CAS v posledních letech ve svých rozhodnutích opakovaně judikoval, že jakmile je přítomnost zakázané látky prokázána, nemusí sportovní organizace nebo antidopingová organizace prokazovat nic jiného, zejména pak ne subjektivní stránku, tedy jakoukoli formu zavinění na straně sportovce. Spáchání antidopingového přestupku je v takovém případě prokázáno s definitivní platností. Důkazní břemeno se od tohoto momentu plně přesouvá na sportovce, pokud chce s poukazem na nepřítomnost zavinění nebo jeho nižší míru dosáhnout mírnější sankce – nižšího trestu nežli je stanoven ve Směrnici. Spáchání přestupku jako takového však vyvracet nemůže, ledaže by prokazoval nesprávnost výsledků laboratorních analýz či tak závažné porušení předpisů o provádění dopingových zkoušek a analýz, že by tím mohl být ovlivněn vlastní závěr analýzy. Na sportovci se tedy nechce, aby prokazoval negativní skutečnosti, ale má důkazní břemeno, pokud tvrdí, že se látka dostala jeho těla způsobem, za který nenese odpovědnost nebo nese jen odpovědnost nepatrnou. Takový způsob tedy musí prokázat, nikoli jen tvrdit anebo dokonce tvrdit pouze to, že žádnou zakázanou látkou nepoužil a že neví, jakým způsobem se látka do jeho těla mohla dostat. Jak je správně uváděno v několika rozhodnutích CAS – kdyby pouhé popírání užití látky mělo stačit k vyvinění – exoneraci sportovce vůbec nebo alespoň ke snížení sankcí, byl by veškerý boj proti dopingu zmařen. Tak např. v rozhodnutí CAS 2000/A/317 se uvádí: „Bylo by definitivním koncem jakéhokoli smysluplného boje proti dopingu, kdy sportovní federace měly prokazovat požadované subjektivní prvky přestupku, tj. úmysl, či nedbalost na straně sportovce.“ Toto rozhodnutí přitom cituje několik dalších předchozích rozhodnutí CAS, které vyslovili stejné stanovisko. (např. 95/141, 98/214). Rozhodci pak pokračovali: „Bylo by pak příliš snadné pro závodníka popřít jakýkoli úmysl nebo nedbalost a jen prohlašovat, že nemá ani ponětí, jak se zakázaná látka dostala do jeho systému.“ V jednom z dalších zveřejněných nálezů CAS (2002/A/2002) se ještě důrazněji praví: „Kdyby se sportovci umožnilo vyvinit se a znovu závodit na základě pouhého tvrzení, že se stal nevinnou obětí bezděčné chyby svého lékaře či trenéra, trestného činu či zlovolného útoku, celý boj proti dopingu by utrpěl těžkou porážku.“ A dále: „Kdyby taková obhajoba byla povolena v pravidlech pro sportovní soutěže, je zcela jasné, že většina dopujících sportovců se uchýlí k falešnému argumentu, že neměla kontrolu nad stavem svého těla.“

8

Rovněž tato Komise již ve svém dřívějším rozhodnutí (č.1/2002) zastávala obdobný právní výklad. 6.7. Komise dává za pravdu jak DK, tak právní argumentům právní zástupkyně M. Zlámalíka, a sice, že efedrin patří mezi tzv. specifické látky. To jsou látky uvedené samostatně na Seznamu zakázaných látek, které podle čl. 10.3 Směrnice umožňují zvláště neúmyslné porušení antidopingových pravidel, protože jsou všeobecně dostupné v běžných léčebných přípravcích nebo u nichž je menší pravděpodobnost, že budou úspěšně zneužity jako dopingová činidla. Některé z nich mají proto i stanoveny minimální hranice množství, které musí být zjištěno, aby došlo k porušení dopingového pravidla. Jakmile je však tato hranice překročena, jde o porušení pravidla a všechny výše uvedené právní principy jsou platné jako při užití jiných zakázaných látek. U efedrinu činí toto množství 10 g/ml. Jak bylo uvedeno, u M. Zlámalíka bylo zjištěno 43 g/ml, což je množství více než čtyřnásobné. Sportovci je však v čl. 10.3.2 navíc poskytnuta možnost, aby jasně prokázal, že „použití specifické látky nebylo zamýšleno ke zvýšení sportovního výkonu“ a v takovém případě, aby u něho byl uplatněn nižší trest. Jde však opět o důkazní břemeno, které nese sportovec, a výše zmíněné principy platí i pro takový případ. Nestačí, aby sportovec tvrdil, že vědomě žádnou látku neužil a že neví, jak se mohla do jeho těla dostat. Tvrzení není důkaz. Nutným předpokladem (conditio sine qua non), aby se eventuálně mohlo dojít k závěru, že látka nebyla užita s úmyslem zvýšit sportovní výkon, je, že sportovec nejprve prokáže, jak se látka do jeho těla dostala. Např. důkazem o onemocnění sportovce a o předepsání léku lékařem, který vůči sportovci nepostupoval dost opatrně a předepsal lék, který prokazatelně zakázanou látku obsahoval nebo prokázáním, že sportovec používal vyživovací doplněk, který nedeklaroval látku, která v něm byla prokazatelně obsažena a která byla nalezena v těle sportovce. K tomu je však třeba říci, že u těchto doplňků byli v posledních několika letech sportovci opakovaně upozorňováni, že mohou být kontaminované a že sportovec je plně odpovědný za jejich užívání. Proto tento druh důkazu o tom, že látka nebyla užita s úmyslem zvýšit sportovní výkon, je zvláště přísně posuzován, resp. přímo neuznáván. 6.8

V daném případě sportovec pouze opakovaně tvrdil, že vědomě nepožil žádnou zakázanou látkou. Neuvedl však ani žádné onemocnění a ani užívání léku, který by mohl obsahovat efedrin. (Ten je často obsažen v lécích proti kašli a nachlazení). M. Zlámalík uvedl, že z léků před kontrolou použil pouze Wobenzym a to v souvislosti s fyzickým zraněním. Ohledně vyživovacích doplňků on sám i jeho poradce dr. Hornát, opakovaně potvrdili, že všechny doplňky měli vyzkoušené již několik let a že žádný jiný, nevyzkoušený doplněk sportovec nepoužil.

6.9. V nálezu CAS2005/A/552, kde rozhodci CAS rozhodovali rovněž případ cyklisty, u něhož byl pozitivní nález efedrinu, rozhodci uložili nižší trest, (i tak však v trvání jednoho roku), na základě toho, že sportovec prokázal, že trpěl poruchami čichu a chuti, že bral léky, které prokazatelně pomáhaly uvedené zdravotní problémy snižovat a které obsahovaly efedrin. Sportovec však tyto léky neuvedl na dopingovém formuláři a navíc jich zřejmě užil příliš mnoho. V tom pak byla spatřována nedbalost závodníka.

9

6.10. V daném případě však M. Zlámalík neuvedl a tím méně pak prokázal něco, co by mohlo vysvětlit, jak se efedrin do jeho systému dostal. Nelze ponechat bez poznámky, že jak vysoké množství zjištěného efedrinu tak nalezení jeho metabolitů nasvědčuje tomu, že látka se do těla sportovce nedostala použitím dostupného léku. Za tohoto stavu nemohla Komise v žádném případě dojít k závěru, že závodník „prokázal“, že efedrin nebyl použit s úmyslem zvýšit sportovní výkon. Poukaz na čl. 3.1. Směrnice, že v případě důkazní povinnosti sportovce bude síla důkazu představována uvážením pravděpodobnosti,není v tomto případě na místě. Je totiž možno hodnotit pouze předložené či provedené důkazy. Samotná tvrzení nebo dokonce pouhé vyslovené domněnky nepředstavují žádné důkazy a nelze tedy na ně uvedené pravidlo o hodnocení důkazů použít. V tomto směru Komise znovu odkazuje na stanoviska CAS uvedená výše v bodě 6.6. Naopak, v tomto směru jasně pochybila DK, když došla k závěru, že závodník tuto skutečnost prokázal a to doklady, které předložil na jednání. Těmito doklady měl být seznam potravinových doplňků a popis dietetického režimu, které ovšem vypracoval sám závodník a jeho poradce. V zápisu o jednání DK dokonce uvedla, že závodník neměl v úmyslu ani „racionální důvod“ použít nelegální prostředky. Takové konstatování nemá žádnou oporu v důkazech. Při jednání předseda DK dr.Kvasnička dokonce uvedl, že DK vycházela z „domněnky“, že látka se zřejmě do těla dostala požitím nějakého vitaminového doplňku, na kterém nebyl obsah látky vyznačen. Nejen, že pro použití „domněnek“ není ve Směrnici žádný prostor, ale uvedená domněnka přímo odporuje výpovědi závodníka Zlámalíka, že po dobu 2 let používá výhradně stále stejné prověřené doplňky, které se osvědčily a neměly nikdy za následek nějaký pozitivní nález. DK zřejmě takové závěry, které nejsou opřeny o žádné důkazy, kromě ústního a písemného tvrzení závodníka, učinila jen ve snaze získat právní důvod pro snížení jinak předepsaného trestu – dvouletého zákazu činnosti, který podle názoru zástupce Svazu je v cyklistice „likvidační“. Tato Komise může případně mít pochopení pro názor, že důkazní břemeno, které je sportovci uloženo Směrnicí, je příliš těžké či, že 2letý trest zákazu činnosti při prvním porušení antidopingových pravidel, je příliš tvrdý. Takové eventuelní pochopení však ani DK ani tuto Komisi neopravňuje uvedená ustanovení Směrnice (Kodexu) nerespektovat či vykládat proti duchu Směrnice a principů boje proti dopingu. Takové pochopení či sympatie pro provinilého sportovce v některých případech, (které však doprovázely výjimečné okolnosti nepřítomné v tomto případu), vyslovili i rozhodci CAS ( např. v CAS 2002/A376), ale i tak odvolání sportovce ze zde uvedených důvodů nevyhověli.

7. Sankce 7.1

Poté, co komise dospěla k závěru, že M. Zlámalík, u kterého porušení antidopingových pravidel podle čl. 2.1. Směrnice bylo vzato za prokázané již v řízení před DK, neprokázal ani jak se látka do jeho těla dostala podle čl. 10.5.2. ani, že požití zjištěné látky nebylo zamýšleno ke zvýšení sportovního výkonu podle čl. 10.3. Směrnice, odpadly jakékoli možnosti a úvahy o eventuelním snížení předepsaného trestu. Čl. 10.2. jednoznačně stanoví, že při prvém porušení čl. 2.1., tedy při nalezení zakázané látky a jejich metabolitů, se ukládá trest zákazu činnosti v trvání dvou let. Článek nestanoví žádné rozmezí doby trvání trestu, v jehož rámci by mohl rozhodující orgán trest stanovit dle různých specifických okolností toho kterého případu.

10

7.2. Komise proto ani nemá možnost, aby se zabývala „polehčujícími okolnostmi“, které právní zástupkyně uvedla ve svém vyjádření k odvolání. Komise chce však zmínit, že i kdy tomu bylo jinak, většina skutečností v podání uváděných by ani za polehčující okolnosti uznána být nemohla. Tak skutečnost, že všechny dosud u závodníka byly negativní, je zohledněna přímo v sankci a nemůže být proto ještě polehčující okolností. Sankce 2 let je předepsána pro první porušení antidopingových pravidel. Kdyby šlo druhý případ, následoval by automaticky trest doživotní zákazu činnosti. Rozhodně není polehčující okolností to, že závodník se neodvolal a přijal trest uložený DK a že okamžitě složil zálohu na finanční pokutu. Stejně tak pouhé dostavení se k řízení před DK i před tuto Komisi a předložení vlastního seznamu užívaných doplňků a prohlášení, že mu není známo, jak se zakázaná látka dostala do jeho těla, není polehčující okolností ve smyslu čl. 10.5.3. Směrnice. Ten výslovně vyžaduje významnou pomoc sportovce při odhalení nebo prokázání porušení antidopingových pravidel doprovodným personálem sportovce a jinými osobami. 7.3. Komise nemá proto jinou možnost než v daném případě uložit závodníkovi trest zákazu činnosti v trvání 2 let. Komise konstatuje shodně s rozhodci CAS (CAS OG 04/003), že dvouletý trest zákazu činnosti je „jednotnou standardní sankcí stanovenou Kodexem (Směrnicí), který neporušuje principy spravedlnosti (fairness), i když se může zdát tvrdý.“

8. Náklady řízení. 8.1. Poplatek za odvolání ve výši 3.000,- Kč stanovený v §u 19, odst.1 Řádu uhradil odvolatel. Protože odvolatel měl s odvoláním plný úspěch, přiznala mu Komise podle čl. 19, odst. 6 jeho náhradu proti Svazu, jehož orgán nesprávně rozhodnutí vydal. 8.2. V souladu s § 19, odst. 4 Řádu rozhodla komise o tom, že každý účastník nese náklady, které mu v odvolacím řízení vznikly.

Poučení: Tento nález je konečný a není proti němu možno podat další odvolání s tou výjimkou, že odvolání by ve smyslu čl. 13.2.3. Směrnice mohla podat k CAS v Lausanne pouze Mezinárodní cyklistická unie (UCI) nebo WADA (Světová antidopingová agentura), a to do 21 dnů od doručení tohoto nálezu. Nález se proto kromě účastníků doručuje též UCI a WADA.

V Praze dne 21. června 2006.

JUDr. Gerhardt Bubník, LL.M předseda Rozhodčí komise

11