2006

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva

Diplomová práce

VYVLASTŇOVÁNÍ Rostislav Gnida 2005/2006

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Vyvlastňování zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.

OBSAH 1. ÚVOD ....................................................................................................................................... 4 2. OMEZENÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA A POJEM VYVLASTNĚNÍ .............................................. 5 3. HISTORICKÝ EXKURZ............................................................................................................. 7

4. PRAMENY PRÁVNÍ ÚPRAVY A JEJÍ ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA .......................................... 10 4.1 ÚSTAVNÍ ZAKOTVENÍ ............................................................................................................ 10 4.2 ZÁKONNÉ PROVEDENÍ........................................................................................................... 11

5. PŘEDMĚT VYVLASTNĚNÍ ..................................................................................................... 15

5.1 POZEMKY ........................................................................................................................... 15 5.2 STAVBY .............................................................................................................................. 15

6. VEŘEJNÝ ZÁJEM .................................................................................................................. 17

7. ÚČEL VYVLASTNĚNÍ............................................................................................................. 19

7.1 VEŘEJNĚ PROSPĚŠNÉ STAVBY .............................................................................................. 19 7.2 OCHRANNÁ PÁSMA A CHRÁNĚNÁ ÚZEMÍ .................................................................................. 21 7.3 ASANACE SÍDELNÍHO ÚTVARU ................................................................................................ 22 7.4 VYTVOŘENÍ PODMÍNEK PRO NEZBYTNÝ PŘÍSTUP K POZEMKU A STAVBĚ ....................................... 22 7.5 ZŘÍZENÍ STÁTNÍ POZOROVACÍ SÍTĚ ......................................................................................... 25

8. CÍL VYVLASTNĚNÍ................................................................................................................. 27

9. PODMÍNKY VYVLASTNĚNÍ ................................................................................................... 28

9.1 NEMOŽNOST DOSAŽENÍ CÍLE JINAK NEŽ VYVLASTNĚNÍM ............................................................ 28 9.2 SOULAD S CÍLI A ZÁMĚRY ÚZEMNÍHO PLÁNOVÁNÍ ...................................................................... 29 9.3 PRINCIP MINIMALIZACE A PŘIMĚŘENOSTI ................................................................................. 32

10. NÁHRADA ZA VYVLASTNĚNÍ ............................................................................................. 34

10.1 PRÁVNÍ ÚPRAVA NÁHRADY VYVLASTNĚNÍ .............................................................................. 34 10.2 CENOVÉ PŘEDPISY............................................................................................................. 35 10.3 STANOVENÍ NÁHRADY A ZPŮSOB OCENĚNÍ ............................................................................ 36 10.3.1 Oceňování pozemků ................................................................................................ 37 10.3.2 Oceňování staveb .................................................................................................... 37 10.3.3 Oceňování porostů ................................................................................................... 38 10.3.4 Stanovení náhrady za zrušení, omezení nebo zřízení práv odpovídajících věcným břemenům a jejich ocenění ................................................................................................. 38 10.3.5 Znalecká a odhadní činnost při stanovení náhrady.................................................... 39 10.4 PRAVIDLA PRO POSKYTOVÁNÍ NÁHRADY ................................................................................ 40 10.5 SLOŽENÍ NÁHRADY DO ÚSCHOVY ......................................................................................... 40 10.6 VÁZANOST ÚČINKŮ VYVLASTNĚNÍ NA POSKYTNUTÍ NÁHRADY ................................................... 41 10.7 OTÁZKA NÁHRADY DE LEGE FERENDA ................................................................................... 41 10.7.1 Způsob stanovení náhrady a její forma ..................................................................... 42 10.7.2 Účinky vyvlastnění.................................................................................................... 42

11. UŽÍVÁNÍ VYVLASTNĚNÉHO POZEMKU A STAVBY ........................................................... 44 12. ZVLÁŠTNÍ ÚČELY VYVLASTNĚNÍ....................................................................................... 46

12.1 STÁTNÍ PAMÁTKOVÁ PÉČE ................................................................................................... 47 12.1.1 Vyvlastnění k zajištění péče o kulturní památku........................................................ 47 12.1.2 Vyvlastnění pro potřeby vytvoření ochranného pásma .............................................. 48 12.2 OCHRANA PŘÍRODY A KRAJINY ............................................................................................. 49 12.3 OCHRANA VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ ............................................................................................ 50 12.4 OCHRANA PŘÍRODNÍCH LÉČIVÝCH ZDROJŮ ............................................................................ 52 12.5 OCHRANA VOD A OCHRANA PŘED POVODNĚMI ....................................................................... 54 12.5.1 Vyvlastnění z důvodu ochrany vod při nakládání s nimi............................................. 54

2

12.5.2 Vyvlastnění z důvodu ochrany před povodněmi ........................................................ 55 12.6 OCHRANA NEROSTNÉHO BOHATSTVÍ A JEHO VYUŽITÍ .............................................................. 56 12.7 TĚŽBA RAŠELINY ................................................................................................................ 58 12.8 ZAJIŠŤOVÁNÍ OBRANY STÁTU ............................................................................................... 58 12.9 VYVLASTNĚNÍ PRO KONKRÉTNÍ ÚČELY AD HOC ...................................................................... 60 12.9.1 Vzletová a přistávací dráha ruzyňského letiště.......................................................... 60 12.9.2 Dálniční obchvat Plzně ............................................................................................. 61 12.9.3 Návrh zákona o výstavbě dálnic a rychlostních silnic ................................................ 61 12.9.4 Zhodnocení zákonné úpravy vyvlastnění pro konkrétně vymezené účely .................. 62 12.10 POZEMNÍ KOMUNIKACE ..................................................................................................... 64 12.10.1 Vyvlastnění pozemní komunikace........................................................................... 65 12.10.2 Využití institutu věcného břemene pro účely výstavby a využívání pozemních komunikací ......................................................................................................................... 66 12.11 NUCENÁ OMEZENÍ V ENERGETICKÝCH ODVĚTVÍCH................................................................ 67 12.11.1 Elektroenergetika ................................................................................................... 67 12.11.2 Plynárenství ........................................................................................................... 68 12.11.3 Teplárenství .......................................................................................................... 69 12.11.4 Kontinuita trvání věcných břemen........................................................................... 69 12.12 ELEKTRONICKÉ KOMUNIKACE ............................................................................................ 71 12.13 DRÁHY ........................................................................................................................ 73 12.14 GEOLOGICKÝ PRŮZKUM ................................................................................................. 73

13. VYVLASTŇOVACÍ ŘÍZENÍ.................................................................................................... 75

13.1 VYVLASTŇOVACÍ ŘÍZENÍ JAKO ŘÍZENÍ SPRÁVNÍ ....................................................................... 75 13.2 SUBJEKTY ŘÍZENÍ ............................................................................................................... 76 13.2.1 Správní orgány příslušné k provádění vyvlastňovacího řízení ................................... 76 13.2.2 Účastníci vyvlastňovacího řízení............................................................................... 77 13.3 ZAHÁJENÍ A PRŮBĚH ŘÍZENÍ O VYVLASTNĚNÍ .......................................................................... 77 13.4 ROZHODNUTÍ O VYVLASTNĚNÍ .............................................................................................. 79 13.4.1 Náležitosti rozhodnutí ............................................................................................... 79 13.4.2 Lhůty pro vydání rozhodnutí ..................................................................................... 79 13.4.3 Odvolání proti rozhodnutí o vyvlastnění .................................................................... 80 13.4.5 Mimořádné prostředky nápravy ................................................................................ 80 13.4.6 Soudní přezkum ve světle povahy vyvlastňovacího rozhodnutí ................................. 81 13.5 VYVLASTNĚNÍ VE ZKRÁCENÉM ŘÍZENÍ ................................................................................... 82

14. ZÁVĚR.................................................................................................................................. 85

RESUME .................................................................................................................................... 87 LITERATURA ............................................................................................................................. 90

3

1. ÚVOD Vyvlastňování patří mezi výjimečné zásahy státu do majetkových práv, a to zejména práv vlastnických, který je zásadně možný pouze secundum et intra legem, ve veřejném zájmu a za náhradu. Vlastnictví je jedno ze základních ústavně zaručených lidských práv, jímž v právním smyslu slova rozumíme právními normami regulovaný vlastnický vztah (vlastnické právo).1 Vyvlastnění pak nepochybně představuje nejzávažnější omezení vlastnického práva, protože znamená mocenskou a zásadní změnu vlastnických vztahů nezávisle na vůli jejich subjektů. Proto vyžaduje jeho reglementace zvláště citlivou a vyváženou úpravu, která při současném akceptování nutnosti prosazení veřejného zájmu v konkrétních společenských situacích, v maximální míře respektuje individuální zájmy vlastníků. Současná právní úprava je stará bezmála třicet let, koncepce z níž vycházela byla zákonitě poplatná době svého vzniku a odpovídala potřebám centrálního řízení a plánování hospodářství. Přestože byla v devadesátých letech minulého století v souvislosti se společenskými změnami v Československu, resp. v České republice několikrát přímo i nepřímo novelizována, a to především s cílem odstranit její zásadní diskrepance vůči novým politickým a hospodářským podmínkám, prokázaly zkušenosti z aplikace stávající úpravy potřebu formulovat novou koncepci vyvlastnění, která by lépe odpovídala současnému nazírání na institut vlastnictví a jeho ochranu. Proto byl Ministerstvem pro místní rozvoj, ve spolupráci s příslušným útvarem Ministerstva spravedlnosti, v souladu s usnesením vlády č. 327 ze dne 3. dubna 2002 zpracován návrh zákona, který je samostatnou právní úpravou vyvlastnění práv k pozemkům a stavbám. Nová úprava tak již nebude součásti zákona o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), jak je tomu dosud, a to z toho důvodu, že se otázka vyvlastnění svým posláním a významem nejeví jako zcela organická součást stavebního zákona. Předpokládaná účinnost zákona o nuceném omezení a nuceném převodu práv k pozemkům a stavbám (zákon o vyvlastnění), který má problematiku vyvlastnění nově a samostatně upravovat byla již několikrát posunuta. Ukončení legislativního procesu a vstoupení zákona v účinnost se aktuálně předpokládá ke dni 1. 1. 2007. Tato práce vychází z právní stavu ke dni 15.3.2006, zachycuje tedy právní úpravu expropriace, tak jak je obsažena ve stále účinném původním stavebním zákoně, jehož předmět bude nově upraven pravděpodobně se stejnou účinnosti jako zákon o vyvlastnění. Stěžejní část práce je zaměřena na výklad hmotněprávní úpravy omezení vlastnického práva k nemovitostem, který reflektuje současný stav regulace institutu vyvlastnění a s ním souvisejících vztahů v českém právním řádu. Tento výklad předchází právně teoretické vymezení základních relevantních pojmů, pramenů právní úpravy a krátký historický exkurz do dané problematiky. Objasnění předmětné oblasti je v závěrečných pasážích rovněž doplněno základními údaji o procedurální stránce věci, bez nichž by ucelený pohled na vyvlastňování nebylo lze podat.

Narozdíl od pojetí ekonomického, které chápe vlastnictví jako určitou formu přisvojování, která je s lidskou společností spjata ve všech stadiích jejího vývoje. 1

4

2. OMEZENÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA A POJEM VYVLASTNĚNÍ Jedním z předpokladů svobody a rozvoje jednotlivce a základem jeho soukromé iniciativy je vlastnictví, které jedinci vytváří možnost nést odpovědnost za vlastní rozvoj. Vlastnictví je však zároveň pojímáno a interpretováno v souladu se společenským vývojem a proto současné právo nechápe vlastnictví jako cosi odtrženého od společnosti, práv a povinností jejich členů, ale akcentuje i jeho sociální funkci.2 Vlastník věci tedy není neomezeným pánem nad věcí, ale jeho oprávnění je limitováno určitými omezeními; nemá jen práva, ale i povinnosti. Mezi základní druhy omezení vlastnického práva nezávisle na vůli vlastníka lze zařadit vnitřní omezení vlastnického práva vyplývající přímo z Listiny základních práv a svobod. Toto omezení lze demonstrovat na zásadě vlastnictví zavazuje, která je projevem koncepce vlastnictví jako sociální funkce. Jiným příkladem je zákaz zneužití práv na újmu práv druhých. Dále můžeme hovořit o zákonných omezeních ukládajících vlastníkovi povinnost strpět, aby v určitých případech a za přesně stanovených podmínek bylo použito i proti jeho vůli jeho věci. Vlastník je povinen strpět, aby ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu byla na nezbytnou dobu v nezbytné míře a za úhradu použita jeho věc, nelze-li dosáhnout účelu jinak.3 Další skupinu omezení vyplývá z tzv. sousedských vztahů, při kterých dochází ke střetu oprávnění výkonu vlastnických práv vlastníků s rovným právním postavením a stejné síly jejich práv. Tyto vztahy jsou upraveny institutem sousedských práv, jejichž účelem je uspořádat vzájemné vztahy sousedících vlastníků tak, aby mohli realizovat svá vlastnická práva bezkonfliktně a v případě, že k vzniku konfliktu dojde, tento řešit. K omezením vyplývajících přímo ze zákona patří rovněž případy, kdy je vlastnictví omezeno zákonem a to způsobem, který postihuje každého vlastníka. Příkladem je zákon č. 334/1991 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů nebo zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), které omezují vlastníkovo dispoziční právo k předmětu jeho vlastnictví, mj. tím že mu stanovují povinnost hospodařit na zemědělských a lesních pozemcích způsobem neohrožujícím plnění funkcí zemědělských resp. lesních pozemků v souladu s jejich účelovým určením. Jiná skupina právních předpisů ukládá vlastníkům nemovitostí omezení v tzv. ochranných pásmech.4 Ochranná pásma vznikají zpravidla ex lege a za omezení užívání pozemků se v těchto případech neposkytuje náhrada.5 Posledním druhem omezení vlastnického práva, k němuž také bude směřovat náš výklad, je vyvlastnění, v jehož rámci lze dosáhnout buď jen Srov. Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova Univerzita, 1999, s. 87. § 128 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 4 Např. zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. zákon č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů. zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů. 5 Výjimkou jsou ochranná pásma zdrojů pitné vody, jež stanoví na návrh vlastníka vodoprávní úřad rozhodnutím o zřízení ochranného pásma vodního zdroje, které je vydáváno ve správním řízení a vlastníkům náleží za prokázané omezení užívání pozemků a staveb v ochranných pásmech náhrada od vlastníka vodního zdroje. 2

3

5

částečné omezení vlastnického práva nebo jeho úplné odnětí. Vyvlastnění představuje nejvýznamnější zásah státní moci do majetkových práv, najmě práv vlastnických. Právní teorie vyvlastnění definuje jako zásah do majetkových práv, zvláště do práva vlastnického, ve prospěch obecně prospěšného díla, kterým se práva ruší nebo omezují a zároveň pro jiného práva zakládají, a to zpravidla za náhradu.6 Toto vymezení vyvlastnění neodpovídá přesně dnešní právní úpravě, která zná vyvlastnění i pro jiné účely, než je vybudování obecně prospěšného díla. De lege lata je vyvlastnění trvalým odnětím nebo omezením vlastnického práva, které je možné ve veřejném zájmu, nelze-li účelu dosáhnout jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu.7 Na tyto zákonné předpoklady vyvlastnění vymezené občanským zákoníkem navazují další správně právní podmínky v jednotlivých zákonech, které řeší vyvlastnění k účelům, jež tvoří předmět jejich úpravy. V povědomí laické veřejnosti je pojem vyvlastnění často chápán ve smyslu jakéhokoli zániku vlastnického práva vyvolaného mocenským zásahem státu. Mezi takové příbuzné instituty, které však zásadně nemohou být ztotožňovány s vyvlastněním, lze jmenovat příkladně pozemkovou reformu z let 1919 – 1935, která se sice vyznačovala řadou společných rysů s vyvlastněním,8 principální rozdíl však spočíval v odlišném charakteru veřejného zájmu, který u pozemkové reformy záležel ve společenské potřebě spravedlivějšího rozdělení půdy, zatímco veřejným zájmem nezbytným k vyvlastnění je z pohledu teorie především potřeba vybudování obecně prospěšného díla. Vyvlastněním nebyla ani konfiskace nepřátelského majetku dle dekretů prezidenta republiky9 po druhé světové válce, poněvadž zde nebyly splněny hlavní podmínky, a to jednak řízení zakončené vyvlastňovacím rozhodnutím a jednak poskytnutí náhrady. Za vyvlastnění také nepovažujeme instituty trestního práva jako trest propadnutí majetku, trest propadnutí věci nebo ochranné opatření zabrání věci, které sledují naprosto odlišný účel. Rovněž povinnosti placení daní, poplatků a jiných dávek plynoucích do veřejných fondů nejsou vyvlastněním, od něhož se liší především tím, že tyto obligatorní dávky zatěžují stejně všechny obyvatelé státu, resp. určitou skupinu jejich jmění nebo důchodu. Na tomto místě tedy můžeme pojem vyvlastnění definovat jako státně mocenský zásah do absolutní právní sféry vlastníka, který spočívá na straně vlastníka v odnětí nebo omezení vlastnického práva, a na straně jiného subjektu práva ve vzniku vlastnického práva, případně jiného oprávnění k téže věci, přičemž se tak vždy děje na základě a v mezích zákona a způsobem zákonem stanoveným.

Hoetzel, J., a kol.Vyvlastnění. In. Slovník veřejného práva československého. 5. svazek. Reprint původního vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2002, s. 478 an. 7 § 128 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 8 Obé probíhalo na základě zákona, po provedeném řízení a za náhradu. 9 Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, kolaborantů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa dekret č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní majetku. 6

6

3. HISTORICKÝ EXKURZ Vznik a vývoj institutu vyvlastnění byl spjat s prudkým rozvojem hospodářství podníceným vědeckou a průmyslovou revolucí. Rostoucí potřeby a zájmy, jejichž uspokojování bylo spojeno se získáváním půdy, které s sebou bouřlivý rozmach průmyslu, dopravy a urbanizace přinesl, vedl ke konfliktu absolutního panství vlastníka nad věcí se zájmem společnosti na dalším hospodářském rozvoji. Průmyslový rozvoj byl podmíněn novými rozsáhlými stavbami (průmyslové podniky, železnice, telegraf apod.), jejichž vybudování předpokládalo značné pozemkové nároky na půdu, která již vesměs měla svého vlastníka. Nedotknutelnost majetku a individuální zájmy vlastníka se tak stávaly překážkou dalšího rozvoje společnosti, kterou musely státy řešit. Úprava institutu vyvlastnění vznikala živelně podle aktuálních potřeb konkrétních odvětví průmyslu. Střet individuálních zájmů vlastníků a zájmu veřejného byl tak zprvu řešen izolovaně, v řadě předpisů, které samostatně upravovaly vyvlastnění pro jednotlivé účely (např. stavbu železnice, cest, vodních děl, veřejných budov aj.) nebo bylo jeho řešení součástí stavebně právních předpisů s omezenou územní platností pro některá velká města či územní celky. Postupem času začaly vznikat obecné předpisy upravující vyvlastnění a speciální předpisy na ně pouze odkazovaly. Na území našeho státu byla možnost vyvlastnění zakotvena v § 365 Císařského patentu č. 946/1811 Sb.z.s., obecný zákoník občanský (OZO) z roku 1811, podle něhož bylo možné z důvodu obecného dobra žádat i úplné postoupení vlastnictví a to za přiměřené odškodnění. Pro potřeby jednotlivých úseků hospodářství pak existovala samostatná vyvlastňovací ustanovení v řadě předpisů, které lze ve vztahu k Obecnému zákoníku občanskému charakterizovat jako lex speciales. Pro použití § 365 OZO platil princip subsidiarity. Bylo možné jej použít, a to i přímo nejen jako rámcové ustanovení, pokud zvláštní zákon neobsahoval speciální úpravu. Na úrovní ústavní byl institut vyvlastnění zakotven v ústavním zákoně č. 142/1867 ř.z., který spolu s dalšími ústavními zákony schválenými říšskou radou tvořil tzv. prosincovou ústavu. Zákon v § 5 stanovil nedotknutelnost majetku, jež lze prolomit jen v případech a způsobem stanoveným zákonem. V době první republiky bylo ústavní zakotvení obsaženo v § 109 odst. 2 Ústavní listiny Československé republiky z roku 1920, podle něhož bylo vyvlastnění možné na základě zákona a za náhradu, pokud zákon nestanovil, že se náhrada poskytnout nemá. Právní úprava vyvlastnění se v období 19. století a 1. poloviny 20 století vyznačovala značnou roztříštěností, nepřehledností a absencí jednotné koncepce. Pokud se vyvlastňovalo na základě zvláštního zákona bylo tak v případě některých předpisů možno učinit i bez existence veřejného zájmu. Výjimečně bylo lze vyvlastnit i bez náhrady, jestliže tak stanovil zákon. Předmětem vyvlastnění mohly být nejen nemovitosti, ale rovněž věci movité a věcná i obligační práva. V polovině minulého století došlo v souvislosti se změnou politického režimu v našem státě k radikální přeměně právního řádu, eo ipso novému pojetí a reglementaci institutu vlastnictví. Celkový přístup k soukromému vlastnictví pozemků a staveb sloužících k výrobním účelům tendoval k úsilí o jejich převedení do vlastnictví státu, který pak tento majetek zpravidla přenechal do užívání socialistickým organizacím, popřípadě také občanů, těm však výhradně k uspokojení jejich osobních potřeb (např. pro stavbu rodinného domu). Institut 7

vyvlastnění se stal jedním z více prostředků, jak dosáhnout přechodu vlastnického práva k nemovitosti na stát. V 50. letech našel institut vyvlastnění své uplatnění v situacích, na které nebylo možné použít znárodňovací předpisy a vyvlastnění se tak používalo, jestliže byly nemovitosti ve vlastnictví občanů překážkou v uskutečnění projektů socialistické výstavby. Na úrovni ústavní bylo vyvlastnění zakotveno v Ústavě z 9. května (Ústavní zákon č.150/1948 Sb.), která přejala ustanovení § 109 odst. 2 Ústavní listiny Československé republiky z roku 1920. Zákonné provedení nalezneme v § 108 tzv. středního občanské zákoníku č. 141/1950 Sb., který připouští vyvlastnění v obecném zájmu a za náhradu. Podrobnější úpravu představoval zákon č. 280/1949 Sb., o územním plánování a o výstavbě obcí a jeho prováděcí vládní nařízení č. 93/1950 Sb. Vyvlastnění bylo podmíněno potřebou uskutečnění jednotného hospodářského plánu, podrobného nebo zastavovacího plánu či potřebou provedení asanace. Nemovité věci, které sloužily k účelům obrany státu či potřebám vojenské správy vyvlastněny být nemohly. O vyvlastnění rozhodovaly na návrh oprávněné osoby okresní národní výbory. Zákon č. 280/1949 Sb. nahradil v druhé polovině padesátých let zákon č. 84/1958 Sb., o územním plánování a zákon č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu. Úpravu vyvlastnění obsahoval stavební řád a jeho prováděcí vyhláška č. 144/1959 Ú.l., která zavedla oproti dřívější úpravě některé moderní prvky směřující k lepší ochraně vlastníka, které nalezly uplatnění v ucelenější podobě i v pozdějších úpravách. Příkladmo lze uvést povinnost stavebníka požádat o vyvlastnění dříve, než předložil žádost o vydání rozhodnutí o přípustnosti stavby, uplatnění principu přiměřenosti nebo upřednostňování dohody s vlastníkem a povinnost k předložení dokladu o tom, že došlo k pokusu o dohodu. Na rozdíl od předešlé úpravy rozhodoval o vyvlastnění stavební úřad. Na počátku šedesátých let minulého století byla přijata nová Ústava Československé socialistické republiky (Ústavní zákon č. 100/1960 Sb.), která potvrdila privilegované postavení socialistického vlastnictví, zároveň však poskytovala ochranu i vlastnictví osobnímu, které prohlásila ve svém čl. 9 za nedotknutelné. Na toto ustanovení navázal § 131 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který stanovil, že věc v osobním vlastnictví je možné vyvlastnit jen v důležitém zájmu společnosti, na základě zákona a za náhradu. Vyvlastnění majetku v socialistickém vlastnictví možné nebylo. Na občanskoprávní úpravu navázal v letech sedmdesátých dodnes platný zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), který nahradil předchozí stavebně právní předpisy a rozvinul některé výše zmíněné moderní prvky úpravy institutu vyvlastnění s nimiž se lze setkat i v současné zákonné úpravě. Stavební zákon vymezil následující předpoklady vyvlastnění: soulad s cíli a záměry územního plánování, princip minimalizace resp. přiměřenosti rozsahu a intenzity vyvlastnění, přednost smluvního řešení cíle vyvlastnění a právo občana, jehož nemovitost byla částečně vyvlastněna, požadovat vyvlastnění zbytku, pokud by tento nemohl být užíván vůbec nebo jen s nepřiměřenými obtížemi. Původní úprava institut vyvlastnění v zákoně č. 50/1976 Sb. umožňovala přechod vlastnického práva pouze na stát. Celospolečenské změny po roce 1989 se výrazným způsobem odrazily v nové podobě právního řádu ČR, který doznal rozsáhlých a podstatných změn reflektující principy a požadavky nového uspořádání společnosti směřujícího k demokratickému právnímu státu. Jeden z těchto požadavků směřoval k zrovnoprávnění všech forem a druhů vlastnictví a jeho ochrany. Rozdíly mezi 8

jednotlivými druhy a formami vlastnictví byly odstraněny ústavním zákonem č. 100/1990 Sb. a právo vlastnit majetek se stejným zákonným obsahem a ochranou zařazuje následně v čl. 11 Listina základních práv a svobod (ústavní zákon č.2/1993 Sb.) mezi základní lidská práva, čímž bylo překonáno rozlišování předchozí právní úpravy na společenské socialistické vlastnictví (tzn. vlastnictví společenských a jiných socialistických organizací), vlastnictví osobní chápané jako prostředek uspokojování osobních potřeb občanů a považované za progresivní druh vlastnictví a konečně vlastnictví soukromé pojímané jako nezbytný pozůstatek buržoazních výrobních vztahů. Vedle ochrany vlastnického práva, Listina zároveň zdůrazňuje sociální funkci vlastnictví, zákaz jeho zneužití na újmu práv jiných anebo v rozporu se zákonem chráněnými zájmy a umožňuje aby zákon z určitých důvodů mohl omezit nebo vůbec odejmout vlastnické právo. Nemalý význam pro český právní řád a tím i institut vyvlastnění měla také Evropská úmluva na ochranu lidských práv a svobod, jehož smluvní stranou se tehdejší Československo stalo v roce 1992. Zásadním novelám se nevyhnuly ani zákony upravující otázky vyvlastnění. Ke klíčovým patřil zákon č. 509/1991 Sb., kterým byl vedle stěžejní novelizace občanského zákoníku položen současný základ zákonné úpravy vyvlastnění. Ustanovení upravující institut vyvlastnění ve stavebním zákoně byla v devadesátých létech minulého století novelizována následujícími zákony: zákonem č. 519/1991 Sb., zákonem 262/1992 Sb. a zákonem č. 83/1998 Sb.

9

4. PRAMENY PRÁVNÍ ÚPRAVY A JEJÍ ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA Právní úprava institutu vyvlastnění je roztříštěna v celé řadě normativních právních aktů. S použitím kritéria právní síly lze dospět k následujícímu roztřídění právních předpisů obsahujících závazná pravidla, jimiž se musí vyvlastnění řídit.

4.1 Ústavní zakotvení Na úrovni ústavní je institut vyvlastnění zakotven v článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., jako součást ústavního pořádku České republiky. V souladu s ním je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Toto ustanovení Listiny představuje elementární vymezení ústavních předpokladů, za nichž lze státně mocensky zasáhnout do jednoho ze základních lidských práv každého subjektu práva, tedy práva každého vlastnit majetek. Článek 11 Listiny zároveň garantuje všem vlastníkům stejný zákonný obsah a ochranu jejich vlastnického práva. Rovnost subjektů vlastnictví je však prolomena, pokud jde o předmět vlastnického práva, neboť s ohledem na zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoj národního hospodářství a veřejný zájem může být vlastnictví určitých věcí omezeno jen na zákonem vymezené subjekty. Ústavní pojetí vlastnického práva vychází z Hedemannovy koncepce vlastnictví jako sociální funkce, která je v Listině vyjádřena dikcí, že vlastnictví zavazuje. V souladu s touto zásadou se zakazuje zneužití vlastnického práva a zároveň se implicitně vyjadřuje, že vlastnictví neznamená jen práva, ale také povinnosti jeho subjektu. Zvláštní právní režim vyvlastňovacího řízení, tzv. zkrácené vyvlastňovací řízení, upravuje ustanovení § 45 ústavního zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Tento typ vyvlastnění přichází v úvahu pro účely obrany státu za předpokladu, že nastala taková mimořádná situace ve státě, která naplňuje znaky ohrožení státu nebo válečného stavu. Stav ohrožení definuje čl. 7 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky a vymezení válečného stavu podává čl. 43 odst. 1 Ústavy ČR. Součástí právního řádu České republiky jsou rovněž vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána. Takové smlouvy se řadí mezi „self-executing“ a použijí se, stanoví-li něco jiného než zákon. V souvislosti s institutem vyvlastnění je třeba zmínit Evropskou úmluvu na ochranu lidských práv a základních svobod, publikovanou pod č. 296/1992 Sb., jejíž ustanovení čl. 1 dodatkového protokolu č. I chrání vlastnictví a stanoví, že každá osoba může pokojně užívat svůj majetek. Zbavit někoho jeho majetku lze jen výjimečně ve veřejném zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Řízení ve věcech vyvlastnění se dotýká čl. 6 téže úmluvy zakotvující právo jednotlivce na spravedlivý proces. Ustanovení úmluvy dále rozvádí a vymezuje judikatura 10

Evropského soudu pro lidská práva, zřízeného především pro rozhodování o stížnostech jednotlivců, kteří se domnívají, že byli poškozeni zásahem do svých základních práv garantovaných úmluvou. Přestože rozsudky Evropského soudu pro lidská práva nejsou formálním pramenem práva, v praxi mají na právní řády smluvních stran nezřídka větší vliv než text samotné úmluvy. Česká republika je rovněž vázána mezinárodními úmluvami, které omezují, resp. vylučují expropriaci majetku cizích diplomatických a konzulárních misí a majetku fyzických osob požívajících diplomatických výsad a imunit. Jedná se o Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích publikovanou ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 157/1964 Sb. a Vídeňskou úmluvu o konzulárních stycích (č. 32/1969 Sb.). Možnost vyvlastnění je zřizovatelskými mezinárodními smlouvami omezena či vyloučena také v případě mezinárodních organizací. Úprava mezinárodních závazků České republiky, které směřují k omezení nebo vyloučení expropriace majetku mezinárodních organizací je obsažena v následujících mezinárodních smlouvách: - Rámcová dohoda mezi Českou republikou a Evropskou investiční bankou upravující činnost Evropské investiční banky v České republice (Sdělení Ministerstva zahraničních věcí publikované pod č.280/1998 Sb.) - Dohoda mezi Českou republikou a Organizací pro ekonomickou spolupráci a rozvoj o výsadách, imunitách a výhodách přiznaných Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 267/1998 Sb.) - Dohoda o založení Evropské banky pro obnovu a rozvoj (Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 309/1997 Sb.) - Úmluva Organizace spojených národů o mořském právu (Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 240/1996 Sb.) - Zřizovací dokumenty Breton-Woodských institucí (Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č.500/1992 Sb.) - Úmluva o mezinárodní železniční přepravě (Vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 8/1985 Sb.) - Dohoda o výsadách a imunitách Mezinárodní agentury pro Atomovou energii (Vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 192/1968 Sb.) - Úmluva o výsadách a imunitách mezinárodních odborných organizací (Vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 21/1968 Sb.) - Úmluva o výsadách a imunitách Organizace spojených národů (Vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 52/1956 Sb.)

4.2 Zákonné provedení Výchozí zákonná úprava vyvlastnění je obsažena v ustanovení § 128 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že věc lze vyvlastnit ve veřejném zájmu, nelze-li účelu dosáhnout jinak, a to na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu. Z pohledu občanskoprávní teorie je vyvlastní relativním zánikem vlastnického práva, při němž dochází k zániku vlastnictví původního vlastníka a současně vzniká vlastnické právo novému vlastníkovi. Zánik vlastnického práva nastává nezávisle

11

na vůli vlastníka, rozhodnutím státního orgánu. Na základě této subjektivní právní skutečnosti přechází vlastnické právo na nového vlastníka. Obsah vlastnického práva netvoří jen oprávnění z něj vyplývající, ale rovněž určitá omezení, v rámci nichž rozlišujeme jednak ta, která vznikají převážně ze střetu vlastnického práva s jinými právními vztahy (tzv. vnější nebo skutečná omezení), typickým příkladem jsou sousedská práva a jednak omezení, která platí za určitých podmínek pro všechny vlastníky, ta vyplývají bezprostředně z pojmu vlastnického práva a stanoví je přímo právní předpisy (tzv. vnitřní nebo pojmová omezení), jejich příkladem je vyvlastnění. Kromě úplného odnětí vlastnického práva lze vyvlastněním dosáhnout i kvalitativně nižšího a méně intenzivního zásahu do vlastnického oprávnění subjektu a to v podobě jeho omezení zřízením práva odpovídajícího věcnému břemeni. Analogicky lze stejným způsobem docílit změnu nebo zrušení takového práva. Možnost vyvlastnění majetku cizinců souvisejícího s podnikáním je upravena v ustanovení § 25 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který chrání majetkové zájmy zahraničních osob při podnikání v České republice. Majetek zahraniční osoby související s podnikáním v České republice a majetek právnické osoby se zahraniční majetkovou účastí může být v České republice vyvlastněn nebo vlastnické právo k němu omezeno jen na základě zákona a ve veřejném zájmu, který není možno uspokojit jinak. Poslední věta prvého odstave ustanovení § 25 se dotýká procesního aspektu věci, když stanoví, že proti rozhodnutí o vyvlastnění lze podat opravný prostředek. Condicio sine qua non opatření, kterým je takovýmto zásadním způsobem zasahováno do vlastnického práva zahraničních osob při jejich podnikání v ČR je poskytnutí náhrady při dodržení následujících zásad: poskytnutí náhrady bez prodlení, v ekvivalentní hodnotě s časovým ukotvením v době, kdy bylo opatření provedeno a volná převoditelnost náhrady do zahraniční měny. Vyvlastnění podle právní úpravy obou výše zmíněných soukromoprávních předpisů je možné jen na základě zákona. Zásadním vyvlastňovacím předpisem je zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, který obsahuje jak hmotně právní tak procesně právní ustanovení, jež se použijí při vyvlastňování podle stavebního zákona i podle jiných právních předpisů, které na použití obecného vyvlastňovacího předpisu odkazují. Institut vyvlastnění upravuje část čtvrtá stavebního zákona, která vymezuje předmět, předpoklady a procesní postup vyvlastnění. Stavební zákon konkretizuje objekt vyvlastnění na pozemky, stavby a práva k nim a stanoví nezbytné předpoklady vyvlastnění: zákonný účel, veřejný zájem, cíl vyvlastnění, jehož nelze dosáhnout jiným způsobem, soulad s cíli a záměry územního plánování, zásadu přiměřenosti a povinnou náhradu za vyvlastnění. Dále vymezuje vyvlastňovací řízení jako zvláštní druh správního řízení v režimu stavebního zákona a podmínky užívání vyvlastněného pozemku a stavby. Některé podrobnosti postupu při vyvlastňovacím řízení upravuje vyhláška č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona. Řízení ve věcech vyvlastnění vedle stavebního zákona podpůrně upravuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Prováděcí předpis upravující náhrady při vyvlastnění10 v podrobnostech odkazuje na zákon 10

Vyhláška č. 122/1984 Sb., o náhradách při vyvlastnění staveb, pozemků, porostů a práv k nim.

12

č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku) a jeho prováděcí předpis11. Jednou z podmínek vyvlastnění je existence účelu stanoveného zákonem. Tyto účely jsou vymezeny jednak v samotném stavebním zákoně a jednak v řadě speciálních předpisů, na něž stavební zákon v § 108 odst. 2 písm. f) odkazuje. Zvláštní zákony již neobsahují vlastní vyvlastňovací řízení, ale zpravidla stanoví, že se při vyvlastňovaní má postupovat podle obecného vyvlastňovacího předpisu. Obdobně je třeba postupovat i v případech, kdy ustanovení zvláštního právního předpisu odkaz na stavební zákon nemá, ale vlastní normativní text institut vyvlastnění obsahuje. Mezi zvláštní předpisy obsahující další účely vyvlastnění patří: - zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon), ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů - zákonné opatření č. 61/1956 Sb., o těžbě rašeliny, ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 544/2005 Sb., o výstavbě vzletové a přistávací dráhy 06R 24L letiště Praha Ruzyně - zákon č. 168/2001 Sb., o dálničním obchvatu Plzně - zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 62/1988 Sb., o geologických pracích a o Českém geologickém úřadu, ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 139/2000 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému pozemku, ve znění pozdějších předpisů Politické změny na přelomu 80. a 90. let minulého století vedly k hlubokým změnám právního řádu, které otevřely cestu k nápravě některých majetkových Vyhláška č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb. , o oceňování majetku a o změně některých zákonů. 11

13

křivd, ke kterým došlo v období mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990. Restituční předpisy umožnily vrátit alespoň část majetku, jenž přešel po únoru 1948 do společenského vlastnictví zpět původním vlastníkům a otevřely rovněž možnost revokace některých vyvlastňovacích rozhodnutí vydaných v rozhodném období, pokud k vyvlastnění došlo bez vyplacení náhrady, nebo pokud vyvlastněná existující věc nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna. Revokace vyvlastňovacích rozhodnutí předpokládala zároveň splnění dalších podmínek stanovených zákony, které je možné také zařadit do výčtu pramenů týkajících se institutu vyvlastnění. Patří mezi ně zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů.

14

5. PŘEDMĚT VYVLASTNĚNÍ Předmětem právních vztahů rozumíme jednak vlastní lidské chování (předmět přímý) a jednak to, k čemu konkrétní lidské chování směřuje (předmět nepřímý). De lege lata mohou být předmětem vyvlastnění pozemky, stavby a práva k nim. Podle ustanovení § 108 stavebního zákona lze pozemky, stavby a práva k nim vyvlastnit nebo vlastnická práva k nim omezit na základě rozhodnutí správního orgánu, za předpokladu, že jsou tyto pozemky, stavby nebo práva potřebná pro uskutečnění staveb nebo opatření ve veřejném zájmu.

5.1 Pozemky Pozemek představuje část zemského povrchu oddělenou od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemku nebo rozhraním způsobu využití pozemku.12 Všechny pozemky se evidují v katastru nemovitostí jako parcely. Parcelou se rozumí takový pozemek, který je geometricky a polohově určen, zobrazen v katastrální mapě a označen parcelním číslem. Parcelní číslo a název katastrálního území, na němž pozemek leží, musí být uvedeny ve vyvlastňovacím návrhu i rozhodnutí o vyvlastnění. Pokud se vyvlastňovací rozhodnutí dotýká pouze částí pozemku je jeho součástí rovněž geometrický plán, který vymezuje vyvlastněním dotčenou část pozemku. S vlastnictvím pozemku je spojeno i právo používat prostor nad a pod pozemkem. Pozemkem se rozumí i hlubinný prostor půdy pod svrškem země. Tento prostor tak může být využit pro realizaci podzemní stavby. V případě staveb, které funkčně ani svou konstrukcí nesouvisejí se stavbami na pozemku ani s provozem na něm a současně nemohou mít ani žádný jiný vliv na využití pozemku k účelu, pro který je určen, nemusí stavebník prokazovat vlastnické právo nebo jiné právo k pozemku či stavbě na něm. Za jiné právo k pozemku či stavbě na něm se dle ustanovení § 139 písm. f) stavebního zákona rozumí zejména právo hospodaření s majetkem státu13 a právo odpovídající věcnému břemeni.

5.2 Stavby Stavbou je dle ustanovení § 139 písm. b) stavebního zákona stavební dílo bez zřetele na její stavebně technické provedení, účel a dobu trvání. Stavbou se rozumí i její část. Stavební zákon nerozlišuje stavby movité a nemovité. Nemovité stavby jsou stavby, které jsou spojeny se zemí pevným základem. Ostatní stavby jsou a contrario stavbami movitými. Z pohledu zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) rozlišujeme stavby evidované § 27 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. 13 Srov. § 57 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. 12

15

v katastru nemovitostí a stavby, které se v katastru neevidují. Toto rozlišení je důležité pro spolehlivé vymezení stavby pro účely vyvlastňovacího řízení. Stavba, která není samostatnou věcí ve smyslu ustanovení § 119 občanského zákoníku, může být součástí pozemku. Podle názoru Ústavního soudu je nutno vykládat ustanovení § 120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. podle něhož není stavba součástí pozemku v návaznosti na ustanovení § 120 odst. 1 téhož zákona, stavba není součástí pozemku tehdy, jestliže jde o stavbu, která je věcí nemovitou, nebo jestliže jde o stavbu, která je věcí movitou a která není funkčně nebo fyzicky spojena s pozemkem a lze ji oddělit, aniž by došlo k znehodnocení pozemku.14 Na rozdíl od součásti věci je příslušenství samostatnou věcí, která náleží vlastníkovi věci hlavní a je určena k tomu, aby byla s věcí hlavní trvale užívaná. Příslušenstvím je tedy třeba brát v úvahu ve vyvlastňovacím řízení a náležitě je vymezit ve vyvlastňovacím rozhodnutí. Rozlišení co je příslušenstvím, resp. věcí samostatnou nebo její součástí je důležité z hlediska toho, čí právo má být vyvlastněno.

14

Ústavní soud ČR. Sbírka nálezů a usnesení. 1. svazek. Praha : C. H. BECK, 1994, s. 201 – 205.

16

6. VEŘEJNÝ ZÁJEM Veřejný zájem je příkladem neurčitého pojmu, tzn. výrazu, který norma správního práva používá, ale blíže ho obsahově nevymezuje a současně není blíže obsahově vymezen ani jinými právními normami.15 Zákon ponechává prostor správnímu orgánu pro zvážení, zda jednotlivý případ patří do rozsahu neurčitého pojmu, pokud ano, musí správní orgán postupovat způsobem předvídaným právní normou, přičemž norma může stanovit buď jediný možný způsob postupu nebo předkládá více možností, z nichž správní orgán vybere nejvhodnější. Neurčitý pojem nelze interpretovat libovolně, ale měl by být odborně a objektivně vyložen, sledovat účel zákona a uveden v odůvodnění rozhodnutí. Veřejný zájem na vyvlastnění musí být prokázán ve vyvlastňovacím řízení ve vztahu ke konkrétnímu případu vyvlastnění, tzn. mimo jiné ve vztahu ke konkrétnímu zákonnému účelu vyvlastnění.16 Stavební úřad ve vyvlastňovacím řízení posuzuje, zda zájem na realizaci konkrétní stavby či opatření k zákonem vymezenému účelu převažuje nad zájmem na pokojné užívání věci jejím vlastníkem. Stavební zákon ani žádný jiný předpis našeho právního řádu pojem veřejný zájem nedefinuje a je tedy na správním orgánu, aby při posuzování důvodnosti návrhu tento pojem vyložil. Nezastupitelnou roli má v souvislosti s interpretací a aplikací pojmu veřejný zájem judikatura. Veřejný zájem je zájmem obecně prospěšným, zájmem celospolečenským. Nález Boh. adm. 14. 22417 uvádí, že veřejný zájem je dán, podniká-li se dílo za tím účelem, aby bylo vyhověno životním potřebám nějakého širšího celku, státního, územního, sociálního apod. Za veřejný zájem je považován zájem státu nebo jiné veřejnoprávní korporace a jejich nositeli je blíže neurčené společenství osob (veřejnost). Restriktivní a nesprávný je však výklad pojmu veřejný zájem, pokud by byl chápán pouze jako zájem státu, nebo jeho institucí, ve věcech a v záležitostech, které ve svých důsledcích slouží všem členům společnosti. Veřejný zájem je rovněž důležitý zájem jednotlivých spoluobčanů, pokud je z okolnosti jednotlivého případu zřejmé, že výrazně převažuje nad zájmem samotného vlastníka věci a tedy nad zásadou nedotknutelnosti vlastnictví.18 Podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 724/95 je možno za veřejný zájem označit něco, k čemu, popřípadě vůči čemu má veřejnost jako celek nějaký zájem. Vzhledem k tomu, že stavební zákon tento pojem nenaplnil určitým obsahem, lze jej považovat za významově neomezeně široký a lze jím rozumět všechny součástí veřejného zájmu, tedy jakékoli okolnosti rázu hospodářského, politického, ideového, etického a jiného. Konkretizace tohoto pojmu musí být určena podle obsahu věci, o které má být správním orgánem rozhodnuto a nikoli podle toho, zda subjekt ve vztahu k němuž je rozhodováno, je veřejnou či soukromou osobou. Obecně lze konstatovat, že pojem veřejného zájmu bude zpravidla naplněn v těch případech, kdy je účel vyvlastnění zanesen v závazné části územně Průcha, P. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Brno : DOPLNĚK, 2004, s. 109 an. Uvedené neplatí zcela bezezbytku, srov. dále viz subkap. 12.9. 17 Hoetzel, J., a kol.Vyvlastnění. In. Slovník veřejného práva československého. 5. svazek. Reprint původního vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2002, s. 487 a 493. 18 Rozsudek okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 9C 1167/93-26. In. Ondrejchová, V., Vobrátilová, Z., Alsterová, M., Válková, M. Stavební zákon v praxi. Praha : Public History, 2000, s. 187. 15

16

17

plánovací dokumentaci. Proces územního plánování probíhá v několika fázích, v rámci nichž, zejména prostřednictví informování zákonem stanovených subjektů, veřejného projednávání, připomínkování a uplatňování stanovisek a námitek, je dán prostor pro střet různých zájmů a jejich zohlednění a promítnutí v konečném návrhu územně plánovací dokumentace. Konečný výstup územně plánovací dokumentace by měl vyjadřovat optimální představu o tom, jakým směrem a do jaké podoby by se mělo v budoucnu určité území utvářet, přičemž by měl v co největší míře objektivovat společenskou prospěšnost realizace této představy;19 měl by proto zachycovat převažující zájem, který lze traktovat jako zájem veřejný. Při prokazování veřejného zájmu se však vyžaduje jen u staveb veřejně prospěšných demonstrativně uvedených v § 108 odst. 3 stavebního zákona, aby orgán, který schvaluje územně plánovací dokumentaci je vymezil v její závazné části. Veřejný zájem z tohoto aspektu však nelze posuzovat např. v případě, rozhoduje-li stavební úřad o omezení vlastnického práva k pozemku pro vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku nebo stavbě.20

Pekárek, M., Průchová, I. Pozemkové právo. 2. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2003, s.39. Rozsudek krajského soudu v Ostravě 22 Ca 419/93. In. Ondrejchová, V., Vobrátilová, Z., Alsterová, M., Válková, M. Stavební zákon v praxi. Praha : Public History, 2000, s. 187. 19

20

18

7. ÚČEL VYVLASTNĚNÍ Ustanovení stavebního zákona plní v právní úpravě vyvlastnění dvojí funkci, jednak upravuje základní hlediska pro použití vyvlastnění a zvláštní procesní postup, který je aplikován ve všech případech vyvlastňovacího řízení a jednak stanoví speciální tituly, na základě nichž je možné vyvlastnit podle stavebního zákona. Zákon taxativně stanoví účely, pro které je možné pozemky, stavby a práva k nim vyvlastnit a v § 108 odst. 1 písm. f) rozšiřuje tyto možnosti tak, aby bylo možné vyvlastnit i pro jiné účely uvedené v jiných zákonech. Účely vyvlastnění vyplývající ze zvláštních zákonů budou podány v samostatné 12. kapitole . Vyvlastnit podle stavebního zákona je možné jen ve veřejném zájmu pro tyto účely: - veřejně prospěšné stavby podle schválené územně plánovací dokumentace, - vytvoření hygienických, bezpečnostních a jiných ochranných pásem a chráněných území a pro zajištění podmínek jejich ochrany, - provedení asanace sídelního útvaru nebo jeho asanačních úprav podle schválené územně plánovací dokumentace, - vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a stavbě, - vytvoření podmínek pro umístění nebo řádný provoz zařízení státní pozorovací sítě, kterou se zjišťuje stav životního prostředí, - účely vymezené zvláštními zákony.

7.1 Veřejně prospěšné stavby První účel uvedený v ustanovení § 108 odst. 2 písm. a) vyjadřuje možnost vyvlastnění, která je opětovně podmíněná veřejným zájmem, když stanovuje jako jeden z titulů vyvlastnění realizaci veřejně prospěšné stavby podle územně plánovací dokumentace. Takové stavby zákon blíže vymezuje jako stavby určené pro veřejně prospěšné služby a pro veřejně technické vybavení území podporující jeho rozvoj a ochranu životního prostředí. Ve veřejném zájmu se jako stavby určené pro veřejně prospěšné služby budují například školy nebo zdravotnická zařízení, jako technické vybavení území se pak budují zejména stavby a zařízení pro odstraňování odpadů, pro odvádění a čištění odpadních vod, pro zásobování vodou, plynem, elektrickou energií a teplem nebo stavby pro dopravu a spoje. Condicio sine qua non označení těchto staveb jako veřejně prospěšných je jejich vymezení v závazné části územně plánovací dokumentace. Územně plánovací dokumentace je jedním ze tří nástrojů územního plánování21, které slouží k dosahování zákonem vymezených cílů, mezi něž patří soustavné a komplexní řešení funkčního využití území, stanovení zásad jeho organizace a věcná a časová koordinace výstavby a jiné činnosti ovlivňující rozvoj území. Územně plánovací dokumentaci tvoří územní plán velkého územního celku, územní plán obce a regulační plán. 21

Spolu s územně plánovacími podklady a územním rozhodnutím.

19

Územní plán velkého územního celku se zpracovává pro vymezené území více obcí a stanoví uspořádání a limity řešeného území, vymezují významné rozvojové plochy, hlavní koridory dopravy a technické infrastruktury, územní systémy ekologické stability a další území speciálních zájmů. Ve vztahu k veřejně prospěšným stavbám vymezuje ve své textové části koridory pro veřejně prospěšné stavby a v grafické části plochy a koridory pro veřejně prospěšné stavby v měřítku hlavního výkresu 1 : 50 000, 1 : 25 000, popř. 1 : 10 000. Schvalování územního plánu velkého územního celku přísluší zastupitelstvu kraje. Územní plán obce se zpracovává pro celé území obce nebo po dohodě schvalujících orgánů společně pro území více obcí. Může být zpracován rovněž pro vymezenou část území hlavního města Prahy a územně členěných statutárních měst. Územní plán obce stanoví urbanistickou koncepci, řeší přípustné, nepřípustné, případně podmíněné funkční využití funkčních ploch, jejich uspořádání, určuje základní regulaci území a vymezuje hranici zastavitelného území obce. Vzhledem k větší podrobnosti obsahu oproti územnímu plánu velkého územního celku vymezuje plochy veřejně prospěšných staveb ve své textové i grafické části (vždy v samostatném výkresu v měřítku 1 : 5000 nebo větším). Územní plán obce schvaluje zastupitelstvo obce. Regulační plán stanoví funkční využití jednotlivých pozemků a určuje regulační prvky plošného a prostorového uspořádání. V textové části vymezuje regulační plán pozemky určené pro veřejně prospěšné stavby, které jsou v grafické části zaneseny vždy v samostatném výkresu v měřítku mapy katastru nemovitosti. Regulační plán schvaluje zastupitelstvo obce. Územní plánovací dokumentaci na území vojenských újezdů schvaluje Ministerstvo obrany, pokud si jejich schvalování nevyhradí vláda. Pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace představuje poměrně dlouhý proces zahrnující několik fází od přípravných prací, přes etapy zpracování zadání, konceptu řešení a souborného stanoviska až k samotnému návrhu územně plánovací dokumentace a jeho schvalování. Územní plán je v rámci jednotlivých etap přípravy předkládán veřejnosti, dotčeným orgánům státní správy, nadřízeným orgánům územního plánování, orgánům územního plánování sousedních obvodů, dotčeným orgánům územního plánování a vlastníkům pozemků a staveb, jejichž práva jsou připravovaným územním plánem dotčena, k uplatnění jejich podnětů, připomínek, stanovisek a námitek. Schválená územně plánovací dokumentace obsahuje závazné a směrné části řešení. Závazné jsou základní zásady uspořádání území a limity jeho využití, vyjádřené v regulativech; ostatní části řešení jsou směrné. Závaznou část územně plánovací dokumentace včetně veřejně prospěšných staveb, pro které lze pozemky, stavby a práva k nim vyvlastnit, vymezuje schvalující orgán. Orgán územního plánování, který územně plánovací dokumentaci pořídil, soustavně sleduje, zda se nezměnily podmínky, na základě kterých byla dokumentace zpracována a schválena. Pokud dojde ke změně těchto podmínek, je orgán územního plánování povinen pořídit změnu územně plánovací dokumentace. Orgán územního plánovaní je také povinen uvést do souladu územně plánovací dokumentaci nižšího stupně s následně schválenou dokumentací vyššího stupně. Do té doby nelze aplikovat části, které posléze schválené územně plánovací dokumentaci vyššího stupně odporují. Závazná část územně plánovací dokumentace a její změny, které schvaluje zastupitelstvo kraje nebo obce musí být publikovaná orgány územních samostatných celků vyhlášením obecně závaznou vyhláškou. 20

7.2 Ochranná pásma a chráněná území Pozemky, stavby a práva k nim lze vyvlastnit rovněž pro vytvoření hygienických, bezpečnostních a jiných ochranných pásem a chráněných území a pro zajištění podmínek jejich ochrany. Ochranná pásma a chráněná území jsou území, ve kterých se zakazují nebo omezují určité činnosti z důvodů ochrany veřejných zájmů, které vymezují zvláštní zákony.22 Vymezení ochranných pásem a chráněných území je jedním z úkolů, které zahrnuje územní plánování, ochranná pásma a chráněná území mohou vznikat také podle zvláštních předpisů, na základě rozhodnutí vydaných na základě zvláštních předpisů nebo na základě územního rozhodnutí vydaným správním orgánem dle stavebního zákona. Rozhodnutí o chráněném území nebo ochranném pásmu vydávají stavební úřady v územním řízení, které se řídí správním řádem, pokud stavební zákon nestanoví jinak. Zvláštní právní předpis může územní řízení, v němž se vydává rozhodnutí o ochranném pásmu nebo chráněném území svěřit i jinému orgánu státní správy než je stavební úřad. V případě, že je chráněné území nebo ochranné pásmo vymezeno právním předpisem, nebo rozhodnutím příslušného správního orgánu podle něho vydaným, anebo je stanovila vláda, se územní rozhodnutí o chráněném území nebo ochranném pásmu nevydává. V takovém případě dohodne tento orgán návrh rozhodnutí se stavebním úřadem. Územně samosprávné celky mohou chráněné území vyhlásit rovněž nařízením obce nebo kraje. Územní řízení se zahajuje na písemný návrh účastníka, z podnětu stavebního úřadu nebo jiného orgánu státní správy. Účastníky řízení o chráněném území nebo ochranném pásmu jsou navrhovatel, osoby, jejichž vlastnická nebo jiná práva k pozemkům nebo stavbám na nich mohou být rozhodnutím přímo dotčena, obec a ten, komu toto postavení přiznává zvláštní zákon.23 Stavební úřad oznamuje účastníkům řízení zahájení územního řízení o chráněném území a ochranném pásmu veřejnou vyhláškou a dále oznámí zahájení řízení i dotčeným orgánům státní správy. V územní řízení nařizuje stavební úřad zpravidla ústní jednání, které je většinou spojeno také s místním šetřením. Místo a den ústního jednání, případně místního šetření sdělí stavební úřad účastníkům nejméně 15 dnů předem a současně je upozorní, že své námitky a připomínky mohou uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak že k nim nebude přihlédnuto. Ve stejné lhůtě musí svá stanoviska sdělit dotčené orgány státní správy. Stavební úřad návrh posoudí především z hlediska jeho potřeb v území a jeho důsledků, zejména pro životní prostředí, dále z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací nebo předchozími rozhodnutími o území a zhodnotí vyjádření účastníků a jejich námitky. V územním rozhodnutí vymezí stavební úřad území, popř. pozemky podle katastru nemovitostí, ve kterém se zakazují nebo omezují určité činnosti z důvodu ochrany veřejného zájmu a stanoví podmínky ochrany, které obsahují zejména zákaz, omezení nebo způsob provádění staveb, terénních úprav, těžebních prací, výsadby a postřiků stromů, hnojení půdy, provozu vysokofrekvenčních přístrojů; zabezpečují se jimi též požadavky Např. předpisy na ochranu vodních zdrojů, ochranu ovzduší, ochranu přírody, ochranu kulturních památek, lesů, telekomunikačních a rozvodných sítí, ochranu ložisek nerostů, důlních děl nebo prostoru pro zajištění bezpečnosti státu. 23 Např. zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně krajiny a přírody. 22

21

dotčených orgánů státní správy apod. Dobu platnosti rozhodnutí o chráněném území nebo ochranném pásmu stanoví stavební úřad. Jestliže nelze platnost rozhodnutí předem časově omezit, rozhodne stavební úřad o ukončení jeho platnosti, zanikne-li účel, pro který bylo územní rozhodnutí vydáno. Ze stavebního zákona ani jeho prováděcích předpisů jednoznačně nevyplývá, zda má po územním rozhodnutí o ochranném pásmu a chráněném území následovat rozhodnutí o vyvlastnění za účelem vytvoření ochranného pásma nebo chráněného území. Vlastníci dotčených pozemků jsou jak výše zmíněno účastníky územního řízení, jejich souhlas s návrhem na zahájení řízení ani s rozhodnutím samotným však nutný není. Naopak při vyvlastnění se jedna z podmínek vyvlastnění – soulad s cíli a záměry územního plánování prokazuje zpravidla územním rozhodnutím. Lze mít za to, že vyvlastnění by v této souvislosti bylo nutné, pokud by vlastníci dotčených pozemků jednali v rozporu s vydaným územním rozhodnutím.

7.3 Asanace sídelního útvaru Dalším účelem, pro který lze vyvlastnit dle stavebního zákona je provedení asanace sídelního útvaru nebo jeho asanačních úprav podle schválené územně plánovací dokumentace. Asanací obecně rozumíme soubor opatření sloužících ke zlepšení životního prostředí, např. asanace půdy melioracemi, asanace starých městských čtvrtí přestavbou a modernizací bytového fondu nebo také oproštění historických staveb od nevhodných přístaveb. Asanací sídelního útvaru nebo provedením asanačních úprav pak máme na mysli zejména speciální stavební úpravy, jejichž cílem je např. odstranění zdravotně závadných částí sídelního útvaru nebo jeho části. Zákonnou definici sídelního útvaru podával stavební zákon do doby účinnosti novelizujícího zákona č. 83/1998 Sb.24 v ustanovení § 14, podle něhož se sídelním útvarem chápe každá jednotka, která tvoří uzavřený, od jiných jednotek osídlení prostorově oddělený útvar. Sídelní útvary nebo též sídla lze lišit do třech typů: venkovské (samota, víska, vesnice), městské (městečko, město) a přechodné. Současně platný stavební zákon ani žádný jiný právní předpis pojem sídelního útvaru nedefinuje. Určení asanačních ploch přichází z územně plánovacích dokumentací v úvahu jen u územního plánu obce nebo regulačního plánu.25 Plochy určené k asanaci jsou vyznačeny v závazné části územního plánu obce nebo regulačního plánu. Vyvlastnění pro tento účel je v praxi spíše výjimečný.

7.4 Vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a stavbě V praxi nastávají situace, kdy vlastník nemá přístup ke své nemovitosti z veřejné cesty, protože je nemovitost zcela obklopena pozemky nebo stavbami, jež jsou ve vlastnictví jiných osob, které nechtějí vlastníkovi umožnit přístup přes Tzn. do 30.června 1998, zákon č. 89/1998 Sb. nahradil pojem územní plán sídelního útvaru pojmem územní plán obce. 25 Srovnej § 18 odst. 2 a přílohu č. 2 vyhlášky č. 135/2001 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci. 24

22

své pozemky a odmítají přistoupit na některou z možných variant řešení, které se nabízejí – dohodu, prodej nezbytné části pozemku nebo zřízení věcného břemene. V minulosti byl tento problém ošetřen institutem tzv. nezbytné cesty, který byl obsažen v ustanovení § 1 zákona č. 140/1896 ř.z., podle něhož mohl vlastník nemovitosti žádat, aby mu byla soudně propůjčena nezbytná cesta přes cizí nemovitost, jestliže neměl pro svou nemovitost spojení se sítí veřejných silnic. V současné době řeší tuto situaci stavební zákon v ustanovení § 108 odst. 2 písm. d), který upravuje vyvlastnění pro účel vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a stavbě a po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 367/2000 Sb. rovněž ustanovení §151o odst. 3 občanského zákoníku zakotvující možnost nuceného zřízení věcného břemene. Vyvlastnění pro účel zajištění nezbytného přístupu k pozemku a stavbě podle stavebního zákona představuje modifikaci obecně teoretického pojetí vyvlastnění jako zásahu do majetkových práv, zvláště do práva vlastnického, ve prospěch obecně prospěšného díla, kterým se práva ruší nebo omezují a zároveň pro jiného práva zakládají, a to za náhradu. Vyvlastnění pro účel vymezený ustanovením § 108 odst. 2 písm. d) StvZ je legálním instrumentem řešení soukromých zájmů, který nijak nesouvisí se společenskou potřebou vybudování obecně prospěšného díla. Vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a stavbě je převážně v soukromém zájmu vlastníka a z tohoto důvodu v minulosti stavební úřady někdy zamítaly návrhy na vyvlastnění pro tento účel s odkazem na fakt, že nezbytný přístup k nemovitostem nepředstavuje veřejný, ale jen soukromý zájem jednotlivce.26 Aby bylo možno řešit problém nezbytného přístupu vlastníků přes cizí nemovitost nezbývalo soudům přezkoumávajícím takováto zamítavá rozhodnutí najít existenci veřejného zájmu i za této situace, neboť do nabytí účinnosti zákona č. 367/2000 Sb. nemohly řešit tyto konflikty nuceným zřízením věcného břemene.27 Významný byl v tomto ohledu rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 10 Ca 65/98, který ve svém odůvodnění uvádí, že vodítko pro zjištění, zda je dán veřejný zájem na omezení vlastnických práv jedněch vlastníků ve prospěch druhých musí spočívat v naléhavosti veřejného zájmu na to tom, zda právo vlastníků stavby na přístup ke stavbě, převažuje nad právem na ochranu vlastnictví vlastníka pozemku ve smyslu nedotknutelnosti vlastnictví.28 Např. Krajský soud v Ostravě zrušil v rozsudku sp.zn. 22 Ca 724/95 rozhodnutí stavebního úřadu, kterým byl zamítnut návrh na zřízení věcného břemene vyvlastněním z toho důvodu, že otázka přístupu k pozemku je záležitosti především občanskoprávní a orgány státní správy, že nejsou vybaveny účinnými nástroji k jejímu řešení. Podle názoru stavebního úřadu měl vlastník využít kvalifikované právní prostředky k získání potřebného práva, např. odkoupení části sousedního domu, pronájmem, uzavřením dohody o zřízení věcného břemene, popřípadě i cestou soudní. In. Ondrejchová, V., Vobrátilová, Z., Alsterová, M., Válková, M. Stavební zákon v praxi. Praha : Public History, 2000, s. 188. 27 Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp.zn. 13 Co 364/95-32, kterým v odvolacím řízení zamítl návrh na zřízení věcného břemene spočívající v právu užívání pozemku za účelem průchodu a průjezdu dvoukolovým vozíkem ke stavbě rodinného domu. „Náš právní řád zná pouze dva případy, ve kterých je soud zmocněn k vydání rozhodnutí o zřízení věcného břemene. Jedná se o případy podle § 142 odst. 3 občanského zákoníku – zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a případy uspořádání poměrů při rozhodování o neoprávněné stavbě podle § 135c odst. 3 občanského zákoníku. Soud nemůže svým rozhodnutím zřídit věcné břemeno podle jiných než uvedených ustanovení, i kdyby se zřízení věcného břemene jevilo jako nutné.“ In. Ondrejchová, V., Vobrátilová, Z., Alsterová, M., Válková, M. Stavební zákon v praxi. Praha : Public History, 2000, s. 189. 28 V uvedeném případě nebylo lze zajistit přístup k objektu bývalé betonárny, poněvadž byla zcela obklopena pozemky jiného vlastníka a k obnovení jejího provozu bylo zajištění přístupu k ní nezbytné, přičemž smírné 26

23

Obdobně Krajský soud v Hradci Králové29 dospěl k závěru, že zákon nerozlišuje k jakým nemovitostem a ve vlastnictví jakých subjektů má být nezbytný přístup vytvořen. Z ustanovení § 108 odst. 2 písm. d) vyplývá, že lze vyvlastnit i pro vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a stavbě a podporovat přístup k pozemkům a stavbám je veřejným zájmem bez ohledu na to, zda jde o nemovitost v soukromém vlastnictví, veřejnosti přístupné, či nikoli. Veřejný zájem na vyvlastnění nelze spatřovat pouze v zájmu státu či státních institucí; může být dán i tehdy, je-li nutné umožnit užívání věci v soukromém zájmu. Takové situace se dotýkají nejen soukromoprávní sféry, ale i zájmů společnosti v potřebě umožnit mj. vlastníkovi stavby, povolené veřejnoprávním aktem, její další nerušené užívání. Povinností státních orgánů je zabývat se otázkou veřejného zájmu v každém jednotlivém případě a posoudit individuálně okolnosti konkrétního případu. Účelem vyvlastnění podle § 108 odst. 2 písm. d) je zajištění nezbytného přístupu, proto si nelze touto formou vynucovat na úkor jiných vlastníků například přístup v příznivějších a výhodnějších podmínkách, než by tomu bylo zajištěním po vlastním pozemku. Orgány státní správy se musí v konkrétních případech zabývat také otázkou formy a rozsahu přístupu, tak aby do práv vlastníků nebylo zasahováno více než je nezbytně nutné. Forma přístupu může být různá podle druhu stavby, k níž má být přístup zajištěn. Úkolem stavebního úřadu jako odborném úřadu veřejné správy pro výstavbu, který je ze zákona příslušný k rozhodování o vyvlastnění, je aby svým rozhodnutím rovněž určil rozsah vyvlastnění. Řízení je zahajováno na návrh a je na žadateli, aby vymezil rozsah práva, které má být konstituováno. Stavební úřad pak musí po provedeném důkazním řízení tato práva stanovit, pokud jsou tedy návrh a úsudek úřadu o rozsahu omezení v souladu, je nasnadě, že rozsah omezení práva v rozhodnutí bude shodný s návrhem, jestliže se názor navrhovatele a úřadu odlišují, je třeba rozhodnout a práva případně omezit jinak.30 Především ve vztahu k nově povolovaným stavbám je nutno mít na zřeteli, že u staveb, jejichž charakter to vyžaduje, se zřizuje kapacitně vyhovující připojení na pozemní komunikaci.31 V případě vyvlastnění se rozhodovací praxe soudů kloní k názoru, že požadavek na zajištění přístupu zahrnuje nejen průchod, ale i průjezd. Nutno však znovu připomenout, že vyvlastnění je výjimečný zásah do majetkových práv a vyvlastňovací předpis musí být vykládán s ohledem na jednotlivý případ restriktivně ve prospěch co možná nejmenšího omezení vlastníka. Nelze proto vyloučit, že pro konkrétní účel bude postačovat pouze přístup pěší. Jak zmíněno výše, je úlohou příslušného stavebního úřadu vymezit formu a rozsah vyvlastnění s ohledem na daný případ, který musí být zkoumán vždy individuálně. V rozhodnutí o zřízení věcného břemene zabezpečujícího přístup ke stavbě není třeba vypočítávat její jednotlivé funkce a podmínky provozu, jenž mají být věcným břemenem zajištěny. Ty vyplývají z povahy a druhu té které stavby, v jejíž prospěch je věcné břemeno zřizováno. Případné spory o obsah věcného břemene řešení nebylo možné. Soud v tomto případě shledal veřejný zájem na vyvlastnění. In. In. Ondrejchová, V., Vobrátilová, Z., Alsterová, M., Válková, M. Stavební zákon v praxi. Praha : Public History, 2000, s. 183. 29 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca 228/97-19. In. Ondrejchová, V., Vobrátilová, Z., Alsterová, M., Válková, M. Stavební zákon v praxi. Praha : Public History, 2000, s. 184. 30 Srovnej rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 67/99-32. Ondrejchová, V., Vobrátilová, Z., Alsterová, M., Válková, M. Stavební zákon v praxi. Praha : Public History, 2000, s. 185. 31 § 9 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu.

24

by byl příslušný rozhodovat obecný soud.32 Specifikace věcného břemene by přicházela v úvahu jen za předpokladu, že se jedná o věcné břemeno sloužící pouze k zajištění konkrétního cíle.33 Na rozdíl od vlastníka stavby však jiné osoby využívající právo odpovídající věcnému břemenu, typicky návštěvy a hosté, nerealizují právo průchodu nebo příjezdu z titulu věcného břemene, ale jejich oprávnění je nutno dovozovat z práva oprávněného, v jehož prospěch bylo věcné břemeno zřízeno. Jak již bylo zmíněné v úvodu této kapitoly, lze se od 1. ledna 2001 domáhat zřízení věcného břemene také soudní cestou na základě ustanovení § 151o odst. 3, který říká, že pokud vlastník stavby není současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno odpovídající právu cesty přes přilehlý pozemek. Novela, kterou vzal zákonodárce v potaz skutečnost, že institut vyvlastnění není pro realizaci práva nezbytného přístupu k nemovitosti příliš vhodný, a kterou byla možnost nuceného zřízení věcného břemene do občanského zákoníku vložena, vyřešila problém přístupu jen částečně, neboť toto právo přiznává jen vlastníkovi stavby, nikoli však vlastníkovi nepřístupného pozemku. Obdobně neřeší problém jiných subjektů než vlastníků, např. osob oprávněných z věcného břemene in personam, které se rovněž mohou ocitnout v situaci, kdy jim nezbývá, než se dovolávat přístupu k nemovitosti prostřednictvím orgánů veřejné správy; v takovém případě budou muset využít institutu vyvlastnění podle stavebního zákona.

7.5 Zřízení státní pozorovací sítě Posledním stavebním zákonem přímo vymezeným účelem vyvlastnění je vytvoření podmínek pro umístění nebo řádný provoz zařízení státní pozorovací sítě, kterou se zjišťuje stav životního prostředí. Vyvlastňovací předpis ani jiné zákonné normy pojem státní pozorovací sítě nevymezují. Z logiky věci se bude jednat o různé způsoby zjišťování stavu různých složek životního prostředí, přičemž jednotlivé monitorovací prvky sloužící k pozorování životního prostředí tvoří síť těchto prvků a podmínky pro fungování této sítě určuje a zajišťuje stát. Zákony z oblasti životního prostředí jak výše zmíněno pojem státní pozorovací sítě neznají, vymezují však pravidla pro stanovení přípustné míry znečištění životního prostředí, která se určuje mezními hodnotami a její dodržování musí být zajištěno pozorováním stavu životního prostředí. Termín státní pozorovací sítě naopak nalezneme v některých podzákonných normách a interních směrnicích některých ústředních orgánů státní správy. Státní pozorovací sítě pro sledování kvalitativního a kvantitativního stavu atmosféry a hydrosféry a příčin vedoucích k jejich znečišťování nebo poškozování je jedním z předmětů činnosti Českého hydrometeorologického ústavu, který je příspěvkovou organizací vykonávající funkci ústředního státního ústavu České republiky pro obory čistoty ovzduší, hydrologie a jakosti vody, klimatologie a meteorologie. Jde-li tedy např. o obslužnost rodinného domu, je nutno chápat obsah věcného břemene přístupu k němu v nejširším slova smyslu, ovšem s omezením vyplývajícím z povahy a potřeb této stavby. Pod jeho obsah je tak možné podřadit vše, co je třeba pro řádné a nerušené užívání stavby, a to včetně návštěv jejich vlastníků nebo uživatelů. 33 Např. zajištění přístupu fekálního vozu k jinak nepřípustnému septiku. 32

25

Mezi pozorovací sítě patří mj. státní monitorovací sítě pro sledování jakosti povrchových a podzemních vod. Sledování jakosti vod v tocích v rámci státní sítě bylo u nás zahájeno v roce 1963 jako součást opatření ke snížení významného zhoršení jakosti vod v tocích. K optimalizaci monitoringu byla v letech 1994 – 1995 zpracována rozsáhlá analýza sledování jakosti vod v tocích ve státní síti.34 V současné době je na území České republiky v rámci státní sítě jakosti vod v tocích rovnoměrně rozmístěno na významných tocích necelých 260 profilů, pracovně zařazených do kategorií profilů referenčních, hraničních, závěrových, postupových a účelových,35 ve kterých se 12krát ročně odebírají vzorky vody pro základní analýzy.36 Součástí státní pozorovací sítě je i zabezpečení mezinárodních programů měření. Monitoring jakosti vody na hraničních tocích, prováděný na základě bilaterálních dohod České republiky se sousedními státy o spolupráci na hraničních vodách, není součástí státní monitorovací sítě. Pozorovací sítě jakosti podzemních vod funguje jako podmnožina objektů státní pozorovací sítě podzemních vod, ve které se režimově sledují hladiny a teploty podzemních vod od první poloviny 60. let. Státní pozorovací síť jakosti podzemních vod obsahuje tři typy pozorovacích objektů: prameny, mělké vrty a hluboké vrty. Sledování pramenů je plošně rozmístěno na po celém území České republiky ve většině geologických struktur. Monitoring jakosti podzemních vod byl postupně zaváděn od roku 1984.37 V roce 2004 byla sledována jakost u 463 objektů podzemních vod, z nichž bylo 138 pramenů, 147 mělkých vrtů a 178 hlubokých vrtů. Všechny objekty monitorovací sítě jsou vzorkovány dvakrát ročně (na jaře a na podzim).

Doporučení této analýzy a omezení prováděného sledování bylo aplikováno od roku 1996, resp. 1998. Významným zásahem do základních principů sledování jakosti povrchových vod byla revize sledování jakosti vod v tocích z roku 1998, která již byla zpracována v souladu s požadavky směrnic EU. 35 Referenční profily charakterizují pramenné oblasti vodních toků s plochou povodí asi 400 – 500 km2, hraniční profily informují o odtoku znečištění do sousedních států, závěrové profily povodí přítoků jsou profily na přítocích do hlavních toků s plochou povodí menší než 1000 km2 situované co nejblíže k ústí, přístupové profily jsou situovány na tocích tak, aby charakterizovaly změny v toku s přibývající plochou povodí, tj. 2500 km2 a více, účelové profily jsou umístěné pod stálými zdroji specifického znečištění. 36 Ukazatelé kyslíkového režimu, základní a doplňující chemické ukazatele, biologické a mikrobiologické ukazatele, specifické organické látky a kovy. 37 V tomto roce začalo pravidelné monitorování pramenů, v roce 1986 začalo pravidelné monitorování mělkých vrtů a v roce 1991 sledování hlubokých vrtů. 34

26

8. CÍL VYVLASTNĚNÍ Cílem vyvlastnění je dosáhnout přechodu nebo omezení vlastnického práva k pozemkům a stavbám, anebo zřízení, zrušení, popřípadě omezení věcného břemene k pozemkům a stavbám. Kromě úplného odnětí vlastnického práva lze tedy vyvlastněním dosáhnout i kvalitativně nižšího a méně intenzivního zásahu do vlastnického oprávnění subjektu a to v podobě jeho omezení zřízením práva odpovídajícího věcnému břemeni. Per analogiam lze stejným způsobem docílit změnu nebo zrušení takového práva. K přechodu vlastnického práva dochází nezávisle na vůli vlastníka – rozhodnutím státního orgánu; na základě této subjektivní právní skutečnosti přechází vlastnické právo na nového vlastníka. Vyvlastnění tedy směřuje fakticky k vytvoření podmínek pro uskutečnění zákonem předvídaného účelu expropriace, kterého by nebylo lze dosáhnout jinak. Vlastnické právo k pozemkům a stavbám přechází vyvlastněním přímo na navrhovatele, jejichž okruh není zákonem nijak vymezen, resp. omezen. Návrh na vyvlastnění může podat subjekt veřejného práva stejně jako jakákoli osoba práva soukromého.38 Jediné omezení, které v tomto ohledu připadá v úvahu, vyplývá z povahy účelu, pro který má být vyvlastnění realizováno, kdy si lze pro některé konkrétní účely jen stěží představit jako navrhovatele soukromou osobu.39 Podobně jako není žádnému subjektu práva upřena možnost podat návrh na vyvlastnění a usilovat při splnění zákonem stanovených předpokladů o přechod nebo omezení práva jiného vlastníka, není ani žádný vlastník vyloučen z okruhu potenciálních expropriátů. Vyvlastněním mohou být dotčena majetková práva státu či jiného veřejnoprávního subjektu, stejně jako jim lze zasáhnout do majetkových práv kterékoli soukromé osoby, což je v praxi pochopitelně mnohem frekventovanější případ. Z povahy věci však nebudou přicházet v úvahu případy vyvlastnění majetku organizační složky státu pro realizaci účelu analogického některému z účelu expropriace, který má uskutečnit jiná organizační složka státu. Takový postup by byl v rozporu s pravidly hospodaření s majetkem státu a ve svém důsledku by znamenal vyvlastnění majetku ve prospěch téhož subjektu, jemuž je právo vyvlastňováno.40 Jinými slovy expropriant i expropriát by zde splývali v jednu osobu – stát. Vyvlastněním zanikají kromě samotného vlastnického práva expropriáta rovněž všechna ostatní práva k vyvlastňovaným pozemkům a stavbám, pokud není v rozhodnutí stanoveno jinak. V důsledku toho musí být při vyvlastnění rozhodnuto i o všech ostatních právech k vyvlastňovaným nemovitostem, která mohou být jak věcně právní povahy, půjde především o nejrůznější břemena, tak povahy závazkové, reprezentované zejména nájmem či výpůjčkou. Stavební zákon ovšem výslovně stanoví, že nezaniká právo užívat byt a nebytové prostory. Vedle toho může stavební úřad v rozhodnutí o vyvlastnění stanovit další práva, která nebudou vyvlastněním dotčena; zde se bude jednat hlavně o věcná břemena vzniklá ze zákona.

Do 31. července 1992 mohl být vyvlastnitelem pouze stát, od nabytí účinnosti zákona č. 262/1992 Sb. již není okruh osob oprávněných k podání návrhu na vyvlastnění výslovně omezen. 39 Např. účel vyvlastnění podle § 108 odst. 2 písm. e) zákona č. 50/ 1976 Sb. 40 Viz zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. 38

27

9. PODMÍNKY VYVLASTNĚNÍ Podmínky stanovené pro vyvlastnění v § 110 stavebního zákona specifikují požadavky, které navazují na předpoklady expropriace vymezené na ústavní úrovni, tzn. veřejný zájem, zákonný podklad a náhradu, a zároveň doplňují požadavky na účel vyvlastnění podle § 108, jejichž splnění musí být prověřeno ve vyvlastňovacím řízení. Mezi zákonné podmínky vyvlastnění patří jednak nemožnost dosáhnout cíle vyvlastnění jinak, dále soulad vyvlastnění s cíli a záměry územního plánování a konečně provedení vyvlastnění jen v nezbytném rozsahu a intenzitě.

9.1 Nemožnost dosažení cíle jinak než vyvlastněním Vyvlastnění je možné jen tehdy, není-li možno cíle vyvlastnění dosáhnout dohodou nebo jiným způsobem. Stavební zákon výslovně stanoví, že vyvlastnění lze realizovat až po vyčerpání všech ostatních prostředků, které mohou vést k žádoucímu majetkoprávnímu uspořádání. Jednoznačně je přitom preferována smluvní úprava vztahu před státně mocenským zásahem do majetkoprávních vztahů, který přichází na řadu jako výjimečné řešení, až po vyčerpání všech ostatních možností. Navrhovatel vyvlastnění je povinen pokusit se nejprve uzavřít dohodu, která by mu umožnila dosáhnout účelu, pro který by jinak bylo třeba vlastnické či jiné právo omezit nebo zcela odejmout. V tomto smyslu tedy stojí na prvním místě požadavek na uzavření smlouvy o převodu pozemku či stavby nebo uzavření smlouvy o vzniku, zániku nebo změně věcného břemene. Odmítnutí uzavření dohody ze strany expropriáta musí být navrhovatelem prokázáno již při předložení návrhu na vyvlastnění a skutečnost, zda byly podniknuty nezbytné kroky k dosažení dohody je následně předmětem zkoumání ve vyvlastňovacím řízení. Důkaz o tom, že pokus o získání práva k pozemku nebo stavbě dohodou byl bezvýsledný je povinnou součástí návrhu na vyvlastnění. Důkazem se rozumí písemná výzva k uzavření dohody obsahující požadavek žadatele na převod práva k pozemku či stavbě, které je k dosažení sledovaného účelu nezbytné. Expropriant musí svůj požadavek odůvodnit a navrhnout cenu za omezení nebo odnětí práva. Současně je třeba vlastníka pozemku nebo stavby, anebo toho, komu má být omezeno nebo zrušeno právo věcného břemene k pozemku či stavbě, upozornit, že pokud na písemnou výzvu neodpoví do 30 dnů ode dne doručení, presumuje se zákonná domněnka, že dohodu odmítá. Za odmítnutí se tedy považuje i prokázaná nečinnost a v takovém případě bude součástí návrhu na vyvlastnění prohlášení navrhovatele, že ve stanovené lhůtě neobdržel na svou výzvu odpověď, popřípadě, že k dohodě nedošlo. Písemná výzva se doručuje do vlastních rukou; součástí návrhu, tak vedle samotného pare výzvy bude i příslušná poštovní doručenka dokládající doručení písemného vyhotovení výzvy dotčenému vlastníku či jinak oprávněné osobě. Pod jiným způsobem dosažení cíle vyvlastnění je třeba rozumět například zrušení spoluvlastnictví nebo jiné soudní uspořádání právních poměrů, které zákon upřednostňuje před možností použití vyvlastnění. Jiným způsobem dosažení cíle může být také možnost realizace sledovaného účelu na jiném pozemku. V takovém případě lze záměr případného vyvlastnitele přesunout 28

na pozemek ve vlastnictví osoby, která je ochotna přistoupit na vzájemné smluvní vypořádání a předmětná práva umožňující uskutečnění účelu, pro který by jinak bylo nutno přistoupit k vyvlastnění, převést za dohodnutou cenu či jinou kompenzaci. V úvahu připadá rovněž využití dalších právních instrumentů směřujících k omezení vlastníka nemovitosti, které správnímu orgánu přiznává zákon. Takovým nástrojem může být oprávnění stavebního úřadu k zajištění opatření na sousedním pozemku nebo stavbě. Pro uskutečnění stavby nebo její změny a pro provedení nezbytných úprav, udržovacích nebo zabezpečovacích prací a pro odstranění stavby a informačních, reklamních a propagačních zařízení může stavební úřad uložit těm, kteří mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům či stavbám, aby trpěli provedení prací ze svých pozemků nebo staveb. Ten, v jehož prospěch stavební úřad uložil takové opatření, je pak povinen dbát, aby co nejméně rušil užívání sousedních pozemků nebo staveb a aby prováděnými pracemi nevznikly škody, kterým je možno zabránit; po skončení musí uvést sousední pozemek nebo stavbu do původního stavu a není-li to možné nebo hospodářsky účelné, poskytnout jeho vlastníku náhradu podle obecných předpisů o náhradě škody. 41

9.2 Soulad s cíli a záměry územního plánování Vyvlastnění musí být v souladu s cíli a záměry územního plánování, který se prokazuje zpravidla územním rozhodnutím. Pokud účel, pro který se vyvlastňuje, nevyžaduje vydání územního rozhodnutí, zkoumá se soulad s cíli a záměry územního plánování přímo ve vyvlastňovacím řízení. Kromě právě citovaných dvou vět, které nalezneme v ustanovení § 110 odst. 2, je požadavek na soulad s cíli a záměry územního plánování podtržen u některých účelů přímo zahrnutím požadovaného předmětu vyvlastnění do územně plánovací dokumentace42. Stručný výklad o dvou z nástrojů územního plánování – územně plánovací dokumentaci a územním rozhodnutí byl podán v subkap. 7.1., 7.2. a částečně rovněž v kap. 3. Na tomto místě pro úplnost zmíníme územní plánování především z hlediska jeho cílů a záměrů a doplníme výklad krátkou zmínkou o dalším nástroji územního plánování, kterými jsou územní podklady. Územní plánování vyjadřuje v prostoru hospodářské, společenské, kulturní a ekologické záměry společnosti. Je zároveň vědeckým oborem, správním nástrojem metodou, uplatňující interdisciplinární a souborný přístup k řešení vyváženého regionálního rozvoje a fyzické organizaci prostoru podle celkové koncepce.43 Cílem územního plánování je bezesporu zabezpečení rozvoje společnosti na principu únosného zatížení území a trvale udržitelného rozvoje. Stavební zákon vymezuje územního plánování jako soustavné a komplexní řešení funkčního využití území, stanovení zásad jeho organizace a věcnou a časovou koordinaci výstavby a jiné činnosti ovlivňující rozvoj území. Územní plánování vytváří předpoklady k zabezpečení trvalého souladu všech přírodních, civilizačních a kulturních hodnot v území, zejména se zřetelem na péči o životní prostředí a ochranu jeho hlavních složek – půdy, vody a ovzduší. § 135 zákona č. 50/1976 Sb. Srov. § 108 odst. 2 písm. a) a c) tamtéž. 43 Evropská charta územního plánování, příloha bulletinu Územního plánování a urbanismu č. 1/1991. 41 42

29

Mezi úkoly a činnosti územního plánování patří stanovení limitů využití území, regulace funkčního a prostorového uspořádání území, určení nutných asanačních, rekonstrukčních nebo rekultivačních zásahů do území a stanovení způsobu jeho dalšího využití, vymezení chráněných území, chráněných objektů, oblastí klidu a ochranných pásem, pokud nevznikají podle zvláštních předpisů jinak a zabezpečení jejich ochrany, určení zásad a podmínek pro věcnou a časovou koordinaci místně soustředěné výstavby jednoho nebo více stavebníků, posouzení a hodnocení územně technických důsledků připravovaných staveb a jiných opatření v území a navrhování nezbytných rozsahů staveb a opatření, které podmiňují jejich plné využití, řešení umístění staveb, stanovení územně technických, urbanistických a architektonických zásad pro jejich projektové řešení a realizaci, navrhování využití zdrojů a rezerv území pro jeho společensky nejefektivnější urbanistický rozvoj, vytváření podkladů pro tvorbu koncepcí výstavby a technického vybavení území, navrhování pořadí výstavby a využití území, navrhování územně technických a organizačních opatření nezbytných k dosažení optimálního uspořádání a využití území, vymezení území dotčených požadavky ochrany obyvatelstva.44 Při procesu územního plánování se využívá jak poznatků přírodních, technických a společenských věd, tak vlastních průzkumů a rozborů řešeného území, stejně jako jiné podklady, které byly pro řešené území zpracovány. Základními nástroji územního plánování jsou územně plánovací podklady, územně plánovací dokumentace a územní rozhodnutí. Obsah územně plánovacích podkladů a územně plánovací dokumentace se stanoví způsobem, který umožní navrhnout využití vymezených území, ploch a pozemků a jejich vzájemné uspořádání a vazby v souladu s cílu a úkoly územního plánování. Účelem návrhu tohoto členění a volby jeho podrobností je zejména vytvářet podmínky pro rozvoj území, zabezpečit soulad jednotlivých činností v území, přitom omezit na přípustnou míru jejich negativní vlivy, zajistit předpoklady pro zlepšování životního prostředí, umožňovat pouze přiměřené využívání neobnovitelných přírodních zdrojů a zachovávat kvalitativní ukazatele obnovitelných přírodních zdrojů.45 Územně plánovací podklady tvoří urbanistická studie, územní generel, územní prognóza a územně technické podklady a představující jednak analytický nástroj řešení problémů v území a jednak soubor informací o území. Urbanistická studie řeší územně technické, urbanistické a architektonické podmínky využití území a zpracovává se obvykle pro území vymezené s ohledem na jeho využití, přičemž se používá zpravidla pro získávání variantních nebo alternativních řešení vybraných problémů v území. Územní generel řeší podrobně otázky územního rozvoje jednotlivých složek osídlení a krajiny, zejména bydlení, průmyslu, zemědělství, dopravy, technických složek, občanské vybavenosti, zeleně a rekreace. Územní generel se zpracovává, jestliže je účelné ověřit samostatně řešení některé složky osídlení krajiny mající podstatný vliv na využití území. Územní prognóza slouží k prověření možností dlouhodobého rozvoje území na základě analýzy územně technických podmínek, stavu životního prostředí území, demografických a sociologických podkladů a ekonomických předpokladů rozvoje území. Územně technické podklady jsou účelově zaměřené a soustavně doplňované soubory údajů charakterizujících stav a podmínky území, které obsahují podstatné informace o stavu, možnostech a limitech využití území 44 45

§ 2 zákona č. 50/1976 Sb. § 2 vyhlášky č. 135/2001 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci.

30

a jiných závazných omezeních vyplývajících z právních předpisů, schválené územně plánovací dokumentace a platných správních rozhodnutí. Územně technické podklady slouží zejména pro zpracování územně plánovací dokumentace, územně plánovacích podkladů, pro územní rozhodování a pro další potřeby veřejné správy. Hlavním nástrojem územního plánování je územně plánovací dokumentace, kterou tvoří územní plán velkého územního celku, územní plán obce a regulační plán.46 Posledním z nástrojů územního plánování, který upravuje stavební zákon je územní rozhodnutí, které vychází z územně plánovací dokumentace, s níž musí být v souladu. Jak již bylo zmíněno prokazuje se soulad vyvlastnění s cíli a záměry územního plánování nejčastěji právě územním rozhodnutí, nejde-li o případy těch účelů vyvlastnění, ve kterých se vydání územního rozhodnutí nevyžaduje. Umisťovat stavby, měnit využití území a chránit důležité zájmy v území je možné pouze na základě územního rozhodnutí, mezi které zákon řadí rozhodnutí o umístění stavby, rozhodnutí o využití území, rozhodnutí o chráněném území nebo o ochranném pásmu, rozhodnutí o stavební uzávěře a rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků. Územní rozhodnutí není třeba v zákonem stanovených případech, k nimž náleží stavební úpravy a udržovací práce, drobné stavby, stavby umisťované v uzavřených prostorech existujících staveb, pokud se nemění vnější půdorysné ohraničení a výškové uspořádání prostoru, dále pak informační, reklamní a propagační zařízení a konečně zákon nevyžaduje územní rozhodnutí o dělení a scelování pozemků, pokud jsou podmínky dělení a scelování pozemků stanoveny jiným rozhodnutím nebo opatřením. Rozhodnutím o umístění stavby příslušný stavební úřad vymezuje zejména stavební pozemek, podmínky pro umístění stavby na něm a podmínky pro zpracování projektové dokumentace. Podmínky pro umístění stavby určují především požadavky na ochranu zdraví, životního prostředí, na ochranu urbanistických a architektonických hodnot v území, výškové a polohové umístění stavby, odstupy od hranic pozemku a od sousedních staveb, napojení na sítě technického vybavení a pozemní komunikaci a některé další požadavky vymezené prováděcí vyhláškou. Doba platnosti rozhodnutí je dva roky, pokud stavební úřad nestanoví lhůtu delší. Rozhodnutí o využití území obsahuje podmínky pro nové využití území, kterým se stanovuje způsob, jakým má být území upraveno, jeho odvodnění, napojení na dopravní a rozvodové sítě, požadavky vyplývající z blízkosti chráněných území a ze stanovisek dotčených orgánů státní správy apod. Podobně jako v předešlém případě, i zde zákon stanoví dobu platnosti dva roky, neurčí-li stavební úřad dobu delší. Rozhodnutí o chráněném území nebo o ochranném pásmu vymezuje území nebo pozemky podle katastru nemovitostí, ve kterém se zakazují nebo omezují určité činnosti z důvodu ochrany ovzduší, ochrany před negativními účinky provozu průmyslových nebo zemědělských staveb, ochrany vodních zdrojů a ložisek nerostů, důlních děl, drah, telekomunikací, letišť, prostorů pro zajištění obrany a bezpečnosti státu či jiných veřejných zájmů. Platnost tohoto rozhodnutí stanoví stavební úřad. Nelze-li platnost předem časově určit, pak rozhodne o jejím ukončení, poté co zanikne účel, pro který bylo rozhodnutí vydáno a to buď na základě návrhu nebo z vlastního podnětu či podnětu jiného subjektu.

46

Blíže viz subkap. 7.1.

31

Rozhodnutí o stavební uzávěře vymezuje území nebo pozemky podle katastru nemovitosti, pro které platí zákaz nebo omezení stavební činnosti a stanoví rozsah tohoto zákazu či omezení a to zejména tehdy pokud by mohla stavební činnost na daném území (pozemku) do budoucna znemožnit realizaci záměrů podle připravované územně plánovací dokumentace. Otázka platnosti je upravena stejně jako v případě rozhodnutí o chráněném území nebo o ochranném pásmu. Rozhodnutím o dělení nebo scelování pozemků stavební úřad vymezuje území nebo pozemky podle katastru nemovitosti, kde má dojít ke změnám a stanoví podmínky pro dělení nebo scelování. Platnost rozhodnutí zákon v tomto případě nestanoví, není vyloučeno, aby tak učinil sám stavební úřad, třebaže v praxi to běžné nebude. Jako podklad pro vydání územního rozhodnutí slouží stavebnímu úřadu územně plánovací dokumentace, při jejímž projednávání a schvalování může kdokoli uplatňovat své připomínky a námitky a to koncentrovaně v rámci jednotlivých fází procesu jejího schvalování. Tímto způsobem se také mínění veřejnosti promítne do územního řízení a dále i případného řízení vyvlastňovacího. Postup územního řízení byl v krátkosti nastíněn v subkap. 7.2. v souvislosti s výkladem vzniku ochranných pásem a chráněných území jako jednoho z potenciálních účelů vyvlastnění. Dodejme ještě, že tam kde územně plánovací dokumentace zpracována nebyla, musí stavební úřad vycházet v územním řízení z jiných podkladů, které si opatří, což mohou být příkladně územně plánovací podklady a dále použije jako podkladů skutečnosti zjištěné vlastním průzkumem a při místním šetření. Územní rozhodnutí o umístění stavby nebo rozhodnutí o využití území může stavební úřad v případě, že navrhovatel nemá k pozemku vlastnické nebo jiné právo, zahájit a rozhodnutí vydat jen za předpokladu, že lze pozemek pro navrhovaný účel vyvlastnit nebo se má navrhovatel stát vlastníkem pozemku podle zvláštního předpisu. V souladu s principem procesní ekonomie spojuje stavební úřad s územním řízením i jiná řízení nutná k umístění stavby nebo určení využití území, pokud to nevylučuje povaha věci nebo zvláštní předpisy nestanoví něco jiného. Na závěr pojednání o souladu vyvlastnění s cíli a záměry územního plánování můžeme tedy shrnout, že je tento soulad prokazován nejčastěji porovnáním účelu vyvlastnění s obsahem územního rozhodnutí, v němž stavební úřad vymezuje účel, pro který je dané území určeno a stanovuje podmínky k ochraně veřejných zájmů v tomto území; tím je zabezpečována zejména shoda s cíli a záměry územního plánování, koordinace jednotlivých staveb a jiných opatření v území, jakož i požadavky k ochraně zdraví a životního prostředí.

9.3 Princip minimalizace a přiměřenosti Vyvlastnění může být provedeno pouze v nezbytném rozsahu. Požadavek nezbytného rozsahu se vztahuje jednak na omezení záboru nemovitostí jen na takovou plochu, která je pro realizaci účelu vyvlastnění skutečně nezbytná a jednak se týká minimální intenzity zásahu, kdy nelze odejmout právo v plném rozsahu, jestliže lze účelu dosáhnout pouhým omezením práva. Při vyvlastnění je vždy nutné zvažovat kvantitativní hledisko zásahu, tedy zda není možné sledovaného účelu dosáhnout i při odejmutí i jen části nemovitosti, která je 32

předmětem návrhu na vyvlastnění a současně je třeba mít na zřeteli i hledisko kvalitativní, tak aby nebylo expropriantům proti jejich vůli odnímáno jejich právo vlastnické, pokud je v daném případě dostačující pouhé zřízení věcného břemene či jiný méně intenzivní zásah do majetkové sféry v podobě povinnosti pati. Naopak směřuje-li vyvlastňovací návrh jen k části nemovitosti, může vlastník žádat, aby byla do vyvlastnění zahrnuta i zbývající část a to tehdy, pokud se vyvlastněním převádí vlastnické právo nebo omezuje jiné právo pouze k části nemovitosti a vlastník nebo jiný oprávněný by zbývající část pozemku nebo omezeného práva k pozemku či stavbě nemohl využívat, resp. by tak mohl činit jen s nepřiměřenými obtížemi. Povinností stavebního úřadu je rozšířit v takovém případě expropriaci i na zbývající část nemovitosti, pokud o to vlastník nebo jiný oprávněný požádá. Uplatnění zásad minimalizace a přiměřenosti výjimečného zásahu státu do majetkových práv lze doložit na rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích47, který rozhodoval v řízení o přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu, který zamítl odvolání a potvrdil prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu zamítajícího návrh na vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemeni. V dané věci šlo to, že bylo navrhováno vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemeni právem průchodu a průjezdu po konkrétní pozemkové parcele o výměře 28 m2, která představuje jediný možný přístup ke stavební parcele a rekreačnímu domu, přičemž byl tímto způsobem přístup zajišťován po léta. Vlastnice pozemkové parcely brání vlastníkovi stavby v přístupu k nemovitostem a dohody mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemkové parcely nebylo dosaženo. Stavební úřad dospěl k závěru, že podmínky pro vyvlastnění práva odpovídající věcnému břemeni jsou dodrženy, protože je dán veřejný zájem na vyvlastnění a cíle vyvlastnění nebylo dosaženo dohodou. Návrh však zamítl z důvodu nedodržení požadavku nezbytného rozsahu, protože návrh na vyvlastnění takový rozsah překračuje. Navrhovatel se dovolává vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemeni jak pro průchod, tak pro průjezd, ovšem vzhledem k charakteru stavby postačuje zřídit pouze právo chůze. Vyvlastnění v rozsahu, který je navrhován by znamenalo nepřiměřený zásah do vlastnických práv vlastníka pozemkové parcely. Soud ve věci vyhověl žalobě směřující proti rozhodnutí správních orgánů. Konstatoval existenci veřejného zájmu na vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemeni za účelem zajištění přístupu k nemovitosti ve vlastnictví žalovaného a dále shledal za dostatečně prokázanou skutečnost, že cíle vyvlastnění nemohlo být dosáhnuto jiným způsobem. Stavební úřad nesprávně vyložil vztah žalobcova návrhu a zákonného požadavku na nezbytný rozsah vyvlastnění. Úkolem stavebního úřadu bylo vydat rozhodnutí, v němž měl rozsah omezení určit. Soud prohlásil, že v souzené věci jsou podmínky pro omezení vlastnického práva k parcele ve formě vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemeni dodrženy, napadané rozhodnutí zrušil a věc vrátil úřadu k dalšímu řízení.

Rozsudek Krajské soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 67/99 – 32. Ondrejchová, V., Vobrátilová, Z., Alsterová, M., Válková, M. Stavební zákon v praxi. Praha : Public History, 2000, s. 185. 47

33

10. NÁHRADA ZA VYVLASTNĚNÍ Vyvlastnění se provádí za náhradu. Náhradu za vyvlastnění upravuje ustanovení § 111 stavebního zákona, který představuje zákonné provedení ústavního požadavku na poskytnutí náhrady za vyvlastnění jako krajního zásahu do vlastnického práva fyzických a právnických osob. Ingerence státu do základních lidských práv, mezi něž patří také právo vlastnické, vyžaduje vždy citlivý a restriktivní přístup podložený ústavní a zákonnou reglementací, omezující jakékoli vměšování státu do sféry základních práv a svobod jednotlivce na minimální nezbytnou míru. Je-li dán zvýšený, věcně objektivní veřejný zájem, o kterém lze hovořit jako o zájmu obecně prospěšném, který legitimizuje omezení vlastnických práv jedněch vlastníků ve prospěch vlastníků druhých, je možné přistoupit k omezení práv pouze za předpokladu adekvátní náhrady za takový zásah. Přes zřetelnou nerovnost mezi subjektem vlastnického práva a správním orgánem aplikujícím normu stavebního práva, která je výrazem administrativněprávní metody regulace společenských vztahů vyjadřující mocenskou převahu subjektů veřejné správy jako nositelů veřejné moci v správně právních vztazích, lze konstatovat, že při stanovení náhrady je třeba šetřit princip soukromoprávní metody regulace, který účastníkům právních vztahů zajišťuje reciprocitu jejich relativních práv a povinností a příslušné vztahy mezi nimi jsou pak ovládány principem ekvivalence. Ústavní požadavek na poskytnutí náhrady za nucené omezení vlastnického práva lze mít tedy za splněný, bude-li náhrada stanovená v přiměřené výši, vyvažovat vlastníkovi vzniklou újmu.

10.1 Právní úprava náhrady vyvlastnění Podle stavebního zákona se náhrada za vyvlastnění poskytuje zásadně v penězích. Zvláštní zákon může připustit i jiný způsob náhrady. Mezi takové způsoby náhrady lze zařadit především poskytnutí náhradního pozemku nebo stavby.48 Podrobnější pravidla poskytování náhrady za vyvlastnění stanoví obecně závazný právní předpis, na který stavební zákon ve svém § 111 odst. 2 odkazuje. K jeho provedení je podle § 143 odst. 2 StvZ zmocněno Ministerstvo financí. Právní úpravu poskytování náhrady za expropriaci obsahuje dosud platná vyhláška federálního ministerstva financí č. 122/1984 Sb., o náhradách při vyvlastnění staveb, pozemků, porostů a práv k nim, která byla přijata dne 21. listopadu 1984 a nabyla účinnosti prvého ledna následujícího roku. Její obsah, pojmosloví a stanovený způsob poskytování náhrady tak koresponduje době jejího vzniku a diametrálně odlišnému pojetí institutu vlastnictví a tomu odpovídajícímu režimu vyvlastnění. De lege ferenda patří způsob a výše náhrady za vyvlastnění mezi zásadní otázky, které musí být přehodnoceny, neboť dosud platná úprava nevyhovuje požadavku na poskytnutí spravedlivé a přiměřené náhrady. Bližší vymezení náhrady za vyvlastnění, způsob náhrady, kdo a komu náhradu poskytuje či případná maximální výše náhrady je jak shora uvedeno v souladu s ustanovením § 111 odst. 2 stavebního zákona záležitostí obecně závazného právního předpisu, konkrétně již zmíněné náhradové vyhlášky 48

Srov. např. § 7 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů.

34

č. 122/1984 Sb., podle níž se poskytuje náhrada za obytné domy, stavby pro individuální rekreaci, garáže, ploty, studně, ostatní stavby, venkovní úpravy, nedokončené stavby, pozemky a porosty a dále pak náhrada za zrušení, popř. omezení nebo zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemkům, stavbám a porostům. Pozitivní vymezení věcné působnosti vyhlášky zahrnuje rovněž odnětí, popř. omezení práva osobního užívání pozemku, které je dnes s ohledem na přijetí zákona č. 509/1991 Sb. novelizujícího od 1. ledna 1992 občanský zákoník obsoletním ustanovením dokládajícím shora nastíněnou přežitost tohoto prováděcího předpisu. Právo osobního užívání bylo právním užívacím institutem upraveným ustanovením § 198 a násl. občanského zákoníku, který umožňoval fyzickým osobám realizovat obsah vlastnického práva státu a to výhradně za účelem výstavby rodinného domu, garáže, rekreační chaty, domu s byty v osobním vlastnictví nebo zřízení zahrady. S účinnosti k 1. lednu 1992 došlo k transformaci práva osobního užívání, vzniklého podle dosavadních předpisů, které trvalo ke dni nabytí účinnosti zákona č. 509/1992 Sb., na vlastnické právo k nemovitosti, která byla jeho předmětem. Negativní vymezení věcné působnosti vyhlášky vylučuje její použití na náhrady při vyvlastnění bytů a místností v osobním vlastnictví nesloužících k bydlení. Způsob stanovení výše náhrady při vyvlastnění bytových jednotek má podle § 36 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), upravovat právní předpis, k jehož vydání je zmocněno Ministerstvo financí. To však dosud žádný prováděcí předpis ve smyslu § 36 zákona o vlastnictví bytu nevydalo, proto i v těchto případech nelze než analogicky postupovat podle platných cenových předpisů.

10.2 Cenové předpisy Náhrada za stavby, pozemky a porosty se stanoví ve výši ceny zjištěné podle platných cenových předpisů, kterými jsou zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku) a vyhláška č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), obé ve znění pozdějších předpisů. Zákon o oceňování se použije pro účely stanovené zvláštními předpisy, mimo prodeje pro účely stanovené zvláštními předpisy, dále stanoví-li tak příslušný orgán v rámci svého oprávnění nebo dohodnou-li se tak strany a konečně se zákon použije také pro případ vyvlastnění, a to podle jeho ustanovení § 34 jen pokud mezinárodní smlouvy o ochraně investic, kterými je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Podle negativního vymezení působnosti se zákon naopak nevztahuje nebo jej nelze použít na sjednávání cen, pro oceňování přírodních zdrojů kromě lesů, v případech, kdy zvláštní předpis stanoví odlišný způsob oceňování a při převádění majetku podle zvláštního předpisu.

35

10.3 Stanovení náhrady a způsob ocenění Oceňováním rozumíme činnost, při které je určité věci nebo právu přiřazován peněžní ekvivalent. Rozlišujeme přitom pojmy cena a hodnota. Cena je pojem používaný pro požadovanou, nabízenou nebo skutečně zaplacenou částku za věc či právo, která může nebo nemusí mít vztah k hodnotě, které věci přisuzují jiné osoby. Oproti tomu hodnota nepředstavuje skutečně zaplacenou, požadovanou nebo nabízenou cenu, ale ekonomickou kategorii vyjadřující peněžní vztah mezi věcmi a právy, které lze koupit na straně jedné kupujícími a prodat na straně druhé prodávajícími. Jde o odhad, který podle ekonomické teorie vyjadřuje užitek vlastníka ke dni, k němuž se odhad hodnoty provádí. Lze lišit řadu hodnot v závislosti na tom, jak jsou definovány, např. věcná, výnosová, tržní hodnota, přičemž každá z nich může být vyjádřena zcela jiným číslem. Proto je při oceňování důležité přesně určit, jaká hodnota je zjišťována. Účelů, ke kterým se využívá oceňování nemovitostí je, vedle námi sledovaného, celá řada, např. stanovení daňového základu, expertiza při rozhodování o prodeji, koupi nebo pronájmu, stanovení pojistné částky, zajištění úvěru apod., stejně tak existuje celá škála různých požadavků, které je nutno zohlednit při stanovení hodnoty nemovitosti. Účel ocenění má totiž přímý vliv na obsah pojmu hodnoty nemovitosti, kterému musí odpovídat rovněž použitá metodika ocenění. Ocenění zpracovaná pro různé účely nejsou proto vzájemně zaměnitelná a diferencujeme tudíž mezi několika druhy ocenění. Zákon vychází z principu, že pokud není možné majetek nebo službu ocenit způsobem oceňování, stanoveným zákonem nebo na jeho základě, provede se ocenění cenou obvyklou, kterou se rozumí cena, jež by byla dosažena při prodejích stejného, popř. obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Přednost před určením ceny obvyklé tak mají následující způsoby oceňování stanovené zákonem: nákladový způsob, výnosový způsob, porovnávací způsob, oceňování podle jmenovité hodnoty, oceňování podle účetní hodnoty, oceňování podle kursové hodnoty a oceňování sjednanou cenou. Nákladový způsob vychází z nákladů, které by bylo nutno vynaložit na pořízení předmětu ocenění v místě ocenění a podle jeho stavu ke dni ocenění. Výnosový způsob vychází z výnosu z předmětu ocenění skutečně dosahovaného nebo z výnosu, který lze z předmětu ocenění za daných podmínek obvykle získat, a z kapitalizace tohoto výnosu (úrokové míry). Porovnávací způsob vychází z porovnání předmětu ocenění se stejným nebo obdobným předmětem a cenou sjednanou při jeho prodeji, současně je jím i ocenění věci na základě odvození z ceny jiné funkčně související věci. Oceňování podle jmenovité hodnoty vychází z částky, na kterou předmět ocenění zní nebo která je jinak zřejmá. Oceňování podle účetní hodnoty vychází ze způsobů oceňování stanovených na základě předpisů o účetnictví, oceňování podle kursové hodnoty vychází z ceny předmětu ocenění zaznamenané ve stanoveném období na trhu a konečně oceňování sjednanou cenou se rozumí cena předmětu ocenění sjednaná při jeho prodeji, popř. cena odvozená ze sjednaných cen. 36

10.3.1 Oceňování pozemků Zákon o oceňování majetku člení pozemky pro účely jejich ocenění na pozemky stavební, zemědělské, lesní, pozemky vodních nádrží a vodních toků a jiné pozemky a podává jejich zákonnou definici pozitivním i negativním vymezením v ustaveních § 9. Pro účely oceňování se pozemek posuzuje podle stavu uvedeného v katastru nemovitostí. Při nesouladu mezi stavem uvedeným v katastru nemovitostí a skutečným stavem se vychází při oceňování ze skutečného stavu. V případě oceňování stavebních pozemků jsou možné dva způsoby jejich ocenění, a to buď násobek výměry pozemku a ceny za m2 uvedené v cenové mapě, kterou vydala obec nebo, pokud není pozemek oceněn v cenové mapě, násobkem výměry pozemku a základní ceny za m2 upravené o vliv polohy a další vlivy působící zejména na využitelnost pro stavbu, popř. ceny zjištěné jiným způsobem uvedeným v předcházejícím odstavci, který stanoví vyhláška. Zemědělské pozemky se oceňují cenou stanovenou výnosovým způsobem podle bonitovaných půdně ekologických jednotek, přičemž základní ceny a jejich úpravu, vyjadřující vliv polohy a další vlivy působící na využitelnost pozemků pro zemědělskou výrobu, jako jsou přírodní nebo technické překážky a vyhlášení zvláště chráněných území, stanoví vyhláška. Bonitovaná půdně ekologická jednotka vyjadřuje pětimístným číselným kódem hlavní půdní a klimatické podmínky mající vliv na produkční schopnost zemědělské půdy a její ekonomické ohodnocení. Ministerstvo zemědělství stanoví vyhláškou charakteristiku bonitovaných půdně ekologických jednotek a postup pro jejich vedení a aktualizaci.49 Lesní pozemky se oceňují cenou stanovenou výnosovým a porovnávacím způsobem podle plošně převládajících souborů lesních typů, přičemž základní ceny lesních pozemků a jejich úpravu vyjadřující kategorii lesů a další vlivy působící na využitelnost lesních pozemků stanoví vyhláška. Pozemky vodních nádrží, vodních toků a jiné pozemky se oceňují cenami stanovenými vyhláškou.

10.3.2 Oceňování staveb Stavby se pro účely oceňování člení na stavby pozemní, inženýrské a speciální pozemní, vodní nádrže a rybníky a jiné stavby. Jejich zákonné vymezení je obsaženo v § 3 zákona o oceňování majetku, členění na jednotlivé druhy pak stanoví vyhláška. Pro účely oceňování se stavba posuzuje podle účelu užití. Při nesouladu mezi účelem užití stavby uvedeným v kolaudačním rozhodnutí nebo ve stavebním povolení a skutečným užitím se vychází při oceňování ze skutečného užití stavby. Nejsou-li zachovány doklady o účelu, pro který byla stavba povolena, nebo při nesouladu mezi stavem uvedeným katastru nemovitostí a skutečným stavem platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby nasvědčuje několika § 8 odst. 3 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů. 49

37

účelům, presumuje se zákonná domněnka, že je stavba určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad. Nestanoví-li zákon o oceňování majetku jinak, oceňuje se stavba nebo její část nákladovým, výnosovým nebo porovnávacím způsobem nebo jejich kombinací. Jejich použití u jednotlivých druhů staveb stanoví vyhláška. Jako podíl z ceny stavby se určuje také cena bytu nebo nebytového prostoru, které pro účely oceňování definuje ustanovení § 8 zákona č. 151/1997 Sb.

10.3.3 Oceňování porostů Podle zákona o oceňování majetku se postupuje také při určování ceny náhrady za porosty na vyvlastňovaných pozemcích. Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.50 V souladu s tímto ustanovením občanského zákoníku jsou porosty součástí pozemku. To ve vztahu k půdě která tvoří zemědělský půdní fond a zčásti také k pozemkům určeným plnění funkcí lesa stanoví rovněž zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů, který v ustanovení § 2 odst. 2 říká, že vlastník pozemků je vlastníkem porostů na něm vzešlých. To však neplatí u pozemků daných smluvně do užívání, u nichž je vlastníkem jiných než trvalých porostů uživatel, pokud se s vlastníkem nedohodne jinak. Tuto skutečnost je samozřejmě nutné vzít ve vyvlastňovacím řízení v úvahu. Zákon č. 151/1997 Sb. člení porosty pro účely ocenění na lesní porosty, ovocné dřeviny, vinnou a chmelovou révu a okrasné dřeviny. Lesní porosty se oceňují nákladovým a výnosovým způsobem. Vychází se ze skupin lesních dřevin podle jejich zastoupení v lesním porostu, věku, bonitních stupňů, obmýtí a zkamenění. Postup zjištění základních cen lesních porostů a jejich úpravu vyjadřující kategorii lesa, hospodářský tvar lesa, stupeň poškození porostu, sortimentaci porostu a další vlivy, které působí na produkci dřeva, stanoví vyhláška. Při oceňování se vychází z údajů o lesním porostu obsažených v závazném podkladu zpracovaném podle §§ 24 až 27 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Není-li tento podklad zpracován nebo údaje v něm uvedené neodpovídají skutečnosti, zjistí se potřebné údaje podle skutečnosti. Ovocné dřeviny, vinná a chmelová réva se oceňují výnosovým způsobem podle druhu dřevin, jejich věku, pěstebního tvaru nebo způsobu založení jejich porostu. Ceny vinné révy a chmelové révy obsahují ceny zařízení vinic a chmelnic. Okrasné rostliny se oceňují nákladovým způsobem. Základní ceny ovocných dřevin, vinné a chmelové révy a okrasných rostlin stanoví vyhláška.51

10.3.4 Stanovení náhrady za zrušení, omezení nebo zřízení práv odpovídajících věcným břemenům a jejich ocenění Náhradu za zrušení, omezení nebo zřízení práv odpovídajících věcným břemenům upravuje ustanovení § 4 vyhlášky č. 122/1984 Sb. Jestliže je 50 51

§ 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. §§ 15 a 16 zákona č. 151/1997 Sb.

38

s vyvlastňovanou nemovitostí spojeno právo odpovídající věcnému břemenu, na kterém závisí řádné užívání jiné nemovitosti, poskytne se při jeho zrušení nebo omezení přiměřená náhrada odpovídající nákladům, které bude nutno vynaložit na zajištění řádného užívání nemovitosti. Obdobně se postupuje při zrušení nebo omezení práva odpovídajícího věcnému břemenu, aniž současně dochází k vyvlastnění stavby nebo pozemku, s nimž je toto právo odpovídající věcnému břemeni spojeno. Při zřízení práva odpovídajícímu věcnému břemenu se poskytuje za omezení vlastnictví stavby nebo pozemku přiměřená náhrada odpovídající rozsahu tohoto omezení. Náhrada za právo odpovídající věcnému břemeni může být poskytnuta rovněž ve formě věcného plnění. Z pohledu oceňování zde přicházejí v úvahu dva problémy, jednak určení hodnoty věcného břemene a jednak určení hodnoty nemovitosti, na níž břemeno vázne. Věcné břemeno není nájmem, tudíž zde není stanoveno nájemné, vztah vznikne jednorázově, zpravidla za jednorázovou úplatu. Bude pak úkolem znalce stanovit, jaká je náležitá výše této úplaty, aby přiměřeně kompenzovala újmu povinného. Půjde nejčastěji o částku, která uložena na přiměřený úrok by v budoucnu dávala částky, které by po celou dobu trvání břemene náležitě újmu kompenzovaly.52 Ocenění věcného břemene jako takového je rozdílné od ocenění nemovitosti, na níž věcné břemeno vázne (zpravidla dojde ke znehodnocení nemovitosti) a od ocenění nemovitosti, v jejíž prospěch je věcné břemeno zřízeno (zde není vždy určeno, že břemeno bude trvalé, a pak by mohlo dojít k tomu, že nemovitost nebude moci být užívána). V případě ocenění věcného břemene se tedy bude vlastně jednat o ocenění výnosové, tj. součet budoucích částek (zisků nebo ztrát), diskontovaných na současnost.

10.3.5 Znalecká a odhadní činnost při stanovení náhrady Z řečeného plyne, že správné stanovení náhrady je nelehkým úkolem vyžadující odborné znalosti, proto bude většinou svěřen znalci ve smyslu zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, tzn. nezávislé osobě, která na základě svých odborných znalostí zkoumá, posuzuje a hodnotí určité skutečnosti, o kterých vydává obvykle písemný znalecký posudek. Znalec je osoba, která splňuje všechny stanovené podmínky pro vykonávání znalecké činnosti stanovené zákonem č. 36/1967 Sb. Znalce jmenuje pro jednotlivé obory ministr spravedlnosti nebo častěji předseda krajského soudu na základě pověření ministrem spravedlnosti. Znaleckou činnost mohou vykonávat zásadně jen znalci zapsaní do seznamu znalců a tlumočníků, který je veden u každého krajského soudu (všichni znalci jsou zapsáni také v ústředním seznamu ministerstva spravedlnosti). Osoby nezapsané do seznamu znalců mohou být v řízení před státními orgány ustaveny znalci jen výjimečně za podmínek stanovených v ustanovení § 24 zákona o znalcích a tlumočnících. Znaleckou činnost vykonávají rovněž ústavy. Úkolem znalce je provedení řádného výkonu znalecké činnosti v řízení před státními orgány a orgány, na které přešly úkoly státních orgánů, jakož i znalecké činnosti prováděné v souvislosti s právními úkony občanů nebo organizací. Např. při doživotním bydlení by měly dávat částku, která by po celou dobu zbytku života oprávněného stačila na úhradu nájemného za stejné nebo srovnatelné bydlení. 52

39

Od soudní znalce je nutno lišit odhadce, který provádí např. expertní, odhadní či odbornou činnost po domluvě s fyzickou nebo právnickou osobou pro různé účely. Rozhodně však není odhadce způsobilý provádět znalecké posudky pro řízení správních orgánů a v souvislosti s právními úkony občanů a organizací. Odhadní činnost je upravena zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, který řadí oceňování mezi koncesované živnosti a stanoví možnost požádat o vydání koncesní listiny pro tyto kategorie oceňování majetku: movité věci, nemovité věci, nehmotný majetek, finanční majetek, podniky.

10.4 Pravidla pro poskytování náhrady Bližší pravidla poskytování náhrady jsou obsaženy v §§ 5 a 6 vyhlášky č. 122/1984 Sb., které vedle stanovení peněžní formy poskytování náhrady s připuštěním možnosti věcného plnění v případě náhrady za právo odpovídající věcnému břemeni, stanoví oprávněné a povinné subjekty při poskytování náhrady. Náhradu poskytuje ten, do jehož správy vyvlastněná stavba přechází nebo ten, v jehož prospěch bylo vyvlastněním zřízeno právo odpovídající věcnému břemenu. Pokud jde o otázku komu se musí náhrada poskytnout, zde platí, že se poskytuje tomu, jehož vlastnické právo zaniká nebo se omezuje. Náhrada za zrušení nebo omezení práva odpovídajícího věcnému břemenu se poskytuje oprávněnému a náhrada za zřízení práva odpovídajícímu věcnému břemenu přísluší tomu, jehož vlastnické právo bylo zřízením tohoto práva omezeno. Vyhláška dále upravuje způsob určení výše náhrady za odstranění nebo přemístění nevyvlastněných přenosných staveb z vyvlastňovaného pozemku, která náleží ve výši účelně vynaložených nákladů. Stejným způsobem se určí a poskytne náhrada za přestěhování svršků a jiného movitého majetku uživatele vyvlastněné stavby do místa nového určení. Náhrada za vyvlastnění a způsob její úhrady, včetně označení soudu, pokud u něho má být náhrada složena, jsou obligatorní obsahové náležitosti rozhodnutí o vyvlastnění. Správní orgán rozhodující o vyvlastnění musí údaje o vyvlastnění uvést ve výrokové části svého rozhodnutí.

10.5 Složení náhrady do úschovy Vzhledem ke skutečnosti, že je při zániku práv váznoucích na nemovitosti nutné zabezpečit uspokojení nároků oprávněných osob se zvláštním zřetelem na zajištění nároků zástavních věřitelů, byla působnost při rozhodování v těchto záležitostech svěřena v souladu s novelou občanského soudního řádu53 soudu. Jestliže mezi dosavadním vlastníkem a těmi, kterým na vyvlastňované nemovitosti váznou práva zanikající vyvlastněním nedojde ve vyvlastňovacím řízení k dohodě o rozdělení náhrady, složí navrhovatel náhradu u soudu, v jehož obvodu pozemek nebo stavba leží. Soud rozhodne o uspokojení těchto nároků, přičemž má v patrnosti zejména výše zmíněné nároky zástavních věřitelů a jejich ochranu. K přijetí náhrady a rozhodnutí o uspokojení nároků jsou věcně příslušné okresní soudy, které v řízení postupují přiměřeně dle ustanovení §§ 185a – 185h 53

Zákon č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád.

40

občanského soudního řádu.54 V návrhu na přijetí úschovy uvede složitel, že závazek, jehož předmětem jsou hodnoty skládané do úschovy, nelze splnit, protože má odůvodněné pochybnosti o tom, kdo je věřitel, nebo proto, že vyvlastňovaný je neznámý nebo nečinný. Soud ve věci rozhoduje bez jednání usnesením. V případech, kdy zákon vyžaduje pro vydání věci souhlas účastníků řízení a osoby, pro jejichž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy, stanoví předpis pro stav, kdy je souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, možnost nahradit jej pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy. Tento rozsudek v případě složení náhrady za vyvlastnění nahrazuje rozsudek, kterým soud s přiměřeným použitím příslušných ustanovení občanského soudního řádu upravujících výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, rozhodne o nárocích osob, jejichž práva zanikají vyvlastněním. Podle ustanovení § 114 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, jestliže navrhovatel vyvlastňovacího řízení složí u soudu náhradu za vyvlastnění, protože nedošlo mezi dosavadním vlastníkem a těmi, kterým na vyvlastňovaném pozemku nebo stavbě váznou práva zanikající vyvlastněním, k dohodě o rozdělení náhrady, uspokojí se nároky těch, jejichž práva zanikají vyvlastněním, přiměřeně podle §§ 337c a 377d občanského soudního řádu a zbytek náhrady připadne dosavadnímu vlastníku.

10.6 Vázanost účinků vyvlastnění na poskytnutí náhrady Podle současné právní úpravy není faktické poskytnutí náhrady podmínkou přechodu vlastnického práva nebo zániku dalších práv. Nastoupení účinku vyvlastnění je vázáno na pravomocné vyvlastňovací rozhodnutí, nikoli na splnění povinnosti vyvlastnitele poskytnout náhradu. Vlastnické právo tedy přechází na nabyvatele, bez ohledu na to, zda do účinku přechodu náhradu zaplatil. Skutečnost, že náhrada nebyla včas zaplacena není ani důvodem pro revokaci vyvlastňovacího rozhodnutí, kterého lze dosáhnout pouze za předpokladu, že ve stanovené lhůtě nebylo započato s užíváním pozemku ke stanovenému účelu, nebo jestliže nemovitost přestane k takovému účelu sloužit, popř. bylo-li zrušeno nebo pozbylo platnosti územní rozhodnutí, kterým bylo určeno využití pozemku pro účel, pro nějž bylo vyvlastněno. Vyvlastněný tak nemá v případě nesplnění základní povinnosti exproprianta možnost dosáhnout předešlého právního stavu věci a nezbývá mu než chránit svá práva alespoň cestou návrhu na výkon rozhodnutí, jehož titulem bude vykonatelné rozhodnutí.

10.7 Otázka náhrady de lege ferenda Způsob a výše poskytování náhrady spolu s otázkou vázanosti účinků vyvlastnění na poskytnutí náhrady jsou nejčastěji kritizovanými záležitostmi současné právní úpravy institutu vyvlastnění. Vzhledem k dosud platné náhradové vyhlášce z roku 1984, která se v důsledku společenské a ekonomické transformace po roce 1989 stala téměř nepoužitelnou a v praxi měla za následek, že dle ní a cenového předpisu stanovená náhrada mohla být v mnoha případech 54

Srov. § 185f zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

41

výrazně odlišná od ceny v místě obvyklé, kterou by vyvlastňovaný docílil při smluvním převodu, se nová úprava kompenzace vyvlastnění ukazuje jako zcela nezbytná. Tuto skutečnost reflektovala také vláda resp. Ministerstvo pro místní rozvoj, které v souladu s usnesením vlády č. 327 ze dne 2002 zpracovalo návrh nového zákona o nuceném omezení a nuceném přechodu práv k pozemkům a stavbám.

10.7.1 Způsob stanovení náhrady a její forma Zásadní změna, kterou návrh zákona přináší, se týká právě náhrady. Obecný princip, že náhrada za vyvlastnění musí být přiměřená a spravedlivá, má garantovat ustanovení, podle něhož musí určení náhrady za odnětí vlastnického práva korespondovat s cenou obvyklou. Tento pojem je běžně používán a je obsažen v cenových předpisech.55 Využití obvyklé ceny má respektovat princip plné náhrady za srovnatelné nemovitosti, popř. práva v daném místě a čase. Při omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene, bude náhrada poskytnuta ve výši ceny práva odpovídajícího věcnému břemenu. Vedle náhrady za vyvlastňovaný pozemek či stavbu a za omezení vlastnického práva k nim návrh zákona přiznává expropriátovi také náhradu doložených nákladů, které mu vzniknou v souvislosti s vyvlastněním. Těmi se mají na mysli například náklady spojené se změnou místa podnikaní nebo náklady na stěhování. Kromě náhrady za vyvlastnění upravuje návrh zákona rovněž náhradu za práva třetích osob, které vyvlastněním pozemku nebo stavby zanikají. Náhrada nemusí být pouze peněžní, ale může být podle legislativního návrhu i ve formě věcného plnění, to znamená v podobě poskytnutí jiného pozemku nebo stavby ve srovnatelném rozsahu a kvalitě. Jiný než peněžní způsob náhrady návrh zákona připouští při přechodu vlastnického práva, pokud se o tom vyvlastnitel a vyvlastňovaný dohodnou. Souhlasí-li vyvlastňovaný, je možné poskytnout náhradu také v zemědělském pozemku v rámci pozemkových úprav, pokud jde o vyvlastnění pozemku v katastrálním území, kde jsou zahájeny pozemkové úpravy. Návrh zákona předpokládá obligatorně vypracování znaleckého posudku, který má garantovat dostatečně transparentní způsob zjišťování a určování náhrady a zároveň má zabezpečit možnost kvalifikovaného přezkoumání stanovené náhrady. Vyvlastňující úřad tak bude muset vždy ve výrokové části svého rozhodnutí určit výši náhrady na základě posudku soudního znalce, který nesmí být při zahájení řízení starší šesti měsíců. Příslušné ustanovení navrhovaného zákona zároveň zakládá vyvlastňovanému povinnost umožnit zpracování posudku, v opačném případě lze odhad provést na základě dostupných údajů, která má vyvlastnitel k dispozici.

10.7.2 Účinky vyvlastnění Konstrukce nastoupení účinků vyvlastnění je navrhována, tak aby bylo jejich nastoupení podmíněné nejen pravomocným rozhodnutím, ale rovněž poskytnutím náhrady. Návrh zákona stanoví okamžik přechodu práv z vyvlastňovaného 55

Viz subkap. 10.3. Stanovení náhrady a způsob ocenění.

42

na vyvlastnitele dnem vykonatelnosti vyvlastňovacího rozhodnutí, přičemž v případě, že je náhrada za vyvlastnění stanovena zcela nebo zčásti v penězích, je pravomocné rozhodnutí o vyvlastnění vykonatelné dnem poskytnutí stanovené náhrady za vyvlastnění. Pravomocné rozhodnutí tak bude pouze předpokladem pro nastoupení účinku vyvlastnění, avšak tyto účinky nastoupí až v důsledku poskytnutí určené náhrady a to dnem jejího poskytnutí, kterým se rozumí den zaplacení peněžité částky odpovídající výši stanovené náhrady nebo den, ve kterém byla tato částka připsaná na účet vyvlastněného u jeho banky, popř. den jejího složení u soudu. Z navrhovaného textu zákona vyplývá, že je třeba rozlišovat mezi účinky rozhodnutí a účinky vyvlastnění. Skutečnost, že expropriant neposkytl vyvlastněnému náhradu za vyvlastnění není relevantní z hlediska účinku rozhodnutí, ale má vliv na účinky samotného vyvlastnění. Neposkytnutí náhrady je však zároveň jedním ze zákonných důvodů, pro které je možné rozhodnutí o vyvlastnění zrušit (vedle důvodu, že s realizací účelu, pro nějž k vyvlastnění došlo, nebylo započato ve stanovené nebo prodloužené lhůtě, který předpokládá i současná úprava), přičemž při splnění zákonem stanovených podmínek má vyvlastněný nebo jeho právní nástupce na zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí právní nárok. Žádost o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění lze podat kdykoli po uplynutí stanovené lhůty k plnění náhrady (resp. lhůty k realizaci účelu, pro který bylo vyvlastněno). Po jejím uplynutí může vyvlastňovaný žádat o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění i v případě, že účel, pro který bylo vyvlastněno, nebyl realizován. Je-li náhrada poskytována výhradně v jiné formě než v penězích, tj. pozemkem nebo stavbou, je rozhodnutí o vyvlastnění vykonatelné nabytím právní moci. V případě výlučně věcné formy plnění náhrady za vyvlastnění tak bude na rozdíl od náhrady poskytované v penězích, vykonatelnost rozhodnutí vázáno vždy ke stejnému okamžiku jako nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, přičemž zápis změny právních vztahů do katastru nemovitostí se zde provede záznamem.

43

11. UŽÍVÁNÍ VYVLASTNĚNÉHO POZEMKU A STAVBY Vyvlastněním přechází vlastnické právo na navrhovatele a zároveň zanikají všechna ostatní práva k vyvlastněným nemovitostem, není-li stanoveno jinak v rozhodnutí. To samé platí pro ostatní omezení, která jsou cílem vyvlastnění. Výjimku výslovně stanovenou stavebním zákonem tvoří právo užívat byty a užívací právo k nebytovým prostorům, které vyvlastněním nezanikají. Vlastnická práva nabyvatelů, která vznikla rozhodnutím orgánu státní správy vydaným ve vyvlastňovacím řízení jsou však ze zákona významným způsobem limitována, pokud jde o účel využití předmětu vlastnického práva a dobu, v níž je zapotřebí začít s realizací práva. Nemovitosti, které byly vyvlastněny lze pro futuro užívat jen k těm účelům, pro které byla expropriace v daném případě realizována. Nový vlastník tak zásadně nesmí užívat pozemky a stavby k jiným účelům, než těm pro něž byly vyvlastněny a zároveň je povinen začít s jejich užíváním nejpozději ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o vyvlastnění, kterou správní orgán nesmí stanovit delší než dva roky. Pokud není ve stanovené lhůtě započato s užíváním nemovitosti k účelu, pro který byla vyvlastněna, může se expropriát domáhat revokace vyvlastňovacího rozhodnutí. Ustanovením § 6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, byl uzákoněn princip, že vyvlastněná věc, pokud existuje a nesloužila nikdy účelu, pro který byla vyvlastněna, se vrátí oprávněné osobě. V souladu s tímto principem bylo upraveno znění § 116 odst. 1 stavebního zákona, podle kterého může vyvlastněný podat žádost o zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí, pokud se nemovitost ve stanovené lhůtě nezačala užívat ke určenému účelu nebo slouží k jinému účelu, než pro který byla vyvlastněna. Působnost v těchto věcech byla ponechána stavebním úřadům a postup při podávání žádosti o zrušení vyvlastnění je upraven v návaznosti na lhůty pro využití vyvlastňovaných pozemků a staveb. Není-li tedy vyvlastněná nemovitost užívána k určenému účelu nebo není využívána vůbec, je povinností stavebního úřadu rozhodnutí o vyvlastnění zcela nebo zčásti zrušit, pokud to účastník, jemuž byla vyvlastněna navrhne. Žádost o zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí je možné podat kdykoli po uplynutí lhůty stanované v rozhodnutí o vyvlastnění pozemku či stavby. Před uplynutím této lhůty lze žádost podat jen za předpokladu, že bylo zrušeno nebo pozbylo platnosti územní rozhodnutí určující využití pozemku nebo účel stavby, pro který bylo vyvlastněno. Účastníci řízení musí být o těchto právech poučeni stavebním úřadem v rozhodnutí o vyvlastnění. Rozhodnutí o umístění stavby a rozhodnutí o využití území sice platí jen dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci, nestanoví-li stavební úřad v odůvodněných případech lhůtu delší, ovšem k tomu, aby byla lhůta zachována stačí, pokud v ní byla podána žádost o stavební povolení nebo povolení k terénním úpravám a pracím nebo bylo-li započato s využitím území ke stanovenému účelu. Rozhodnutí o umístění stavby a rozhodnutí o využití území rovněž pozbývají platnost dnem, kdy bylo stavebnímu úřadu doručeno oznámení navrhovatele nebo jeho právního nástupce, o tom že upustil od záměru, k němuž se rozhodnutí vztahuje. Dobu platnosti rozhodnutí o chráněném území nebo o ochranném pásmu a rozhodnutí o stavební uzávěře stanoví stavební úřad; nelze-li ji předem časově určit, rozhodne stavební úřad 44

o ukončení platnosti rozhodnutí, jakmile zanikne účel, pro který bylo stavební rozhodnutí vydáno. Doba platnosti, jakéhokoli územního rozhodnutí může být prodloužena, podá-li si navrhovatel žádost o prodloužení před vypršením lhůty. Pokud správní orgán zruší vyvlastňovací rozhodnutí, vyplývá ze zákona tomu, kdo na jeho základě poskytl náhradu za vyvlastnění, nárok na její vrácení. Vice versa vyvlastněný může požadovat náhradu způsobené újmy. Při jejím stanovování se postupuje dle obecných předpisů o náhradě škody, tzn. zejména dle hlavy druhé části šesté občanského zákoníku. Nepodaří-li se vzájemné nároky a jejich výše vypořádat dohodou stran, rozhodují o nich soudy podle obecných předpisů.

45

12. ZVLÁŠTNÍ ÚČELY VYVLASTNĚNÍ Nezbytným předpokladem expropriace soukromého majetku je existence účelu, pro jehož dosažení zákon vyvlastnění explicitně připouští. Současná právní úprava řeší otázku vymezení jednotlivých titulů, na základě nichž je vyvlastnění možné, jednak taxativním stanovením účelů stavebním zákonem, pro které lze pozemky, stavby a práva k nim vyvlastnit (tyto byly pojednány v kapitole 7) a jednak ponechává možnost vyvlastnění otevřenou pro dosažení účelů, které vymezují zvláštní zákony. Jen na okraj zde uveďme, že v souvislosti s přípravou nového vyvlastňovacího předpisu se počítá pouze s druhou z výše uvedených variant vymezení účelů vyvlastnění. Zákon o vyvlastnění v podobě, v níž v současné době prochází legislativní procedurou říká v ustanovení § 4, že vyvlastnění lze provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem. Vymezení konkrétních účelů vyvlastnění tedy není předmětem úpravy připravovaného vyvlastňovacího zákona. Účely vyvlastnění budou mít pro futuro s největší pravděpodobností pouze zákonný podklad v jednotlivých zvláštních zákonech, z nichž důvodová zpráva příkladmo uvádí zákon o státní památkové péči, energetický zákon, horní zákon, lázeňský zákon nebo stavební zákon. Podle současně platné legislativy je předmět výkladu této kapitoly obecně upraven v ustanovení § 108 odst. 2 písm. f), které stanoví, že vyvlastnit podle stavebního zákona je možné jen ve veřejném zájmu pro účely vymezené zvláštními zákony. V číselné poznámce pod čarou jsou pak demonstrativně uvedeny některé z těchto zvláštních zákonů56. Zákonů upravujících zvláštní účely vyvlastnění nalezneme v našem právním řádu poměrně mnoho. Zvláštním případem je zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, ve znění pozdějších předpisů, který obsahuje vedle samotného stanovení titulu k vyvlastnění rovněž vlastní procesní pravidla pro vyvlastnění (viz subkap. 12.8. a 13.5.). Ostatní zákony většinou obsahují odkaz na obecný předpis upravující vyvlastnění – stavební zákon, a to buď výslovně v samotném textu normativního právního aktu nebo poznámkou pod čarou. V těchto případech se tedy při vyvlastňování postupuje zcela v souladu s pravidly stanovenými zákonem č. 50/1976 Sb. Obdobně je třeba postupovat i v případech, kdy ustanovení zvláštního právního předpisu odkaz na stavební zákon nemá, ale vlastní normativní text institut vyvlastnění obsahuje. Zvláštním případem jsou zákony, které tituly vyvlastnění určují zcela konkrétně a takto individualizované účely deklarují jako veřejně prospěšné stavby. Svou povahou, připomínající individuální správní akty, jsou vnímány se značnými rozpaky a minimálně od části odborné veřejnosti si vysloužily ostrou kritiku (viz subkap. 12.9.). .

56

Část z nich již byla zrušena.

46

12.1 Státní památková péče Možnost vyvlastnění předvídá zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, v případě trvalého zanedbávání povinností vlastníka národní kulturní památky a dále v případě nezbytného vytvoření ochranného pásma nemovité kulturní památky.

12.1.1 Vyvlastnění k zajištění péče o kulturní památku Za kulturní památky prohlašuje ministerstvo kultury České republiky nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické nebo takové věci, které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem. K prohlášení věci za kulturní památku si ministerstvo kultury musí vyžádat vyjádření krajského úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností, prohlášení archeologického nálezu za kulturní památku je možné na návrh Akademie věd České republiky. Tytéž orgány spolu s odbornou organizací státní památkové péče a vlastníkem věci je ministerstvo povinno o prohlášení věci za národní památku písemně vyrozumět. Národní kulturní památky prohlašuje vláda České republiky kulturní památky, které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa. Prohlášení kulturní památky za národní kulturní památkou se děje formou nařízení, vláda současně stanoví podmínky pro zajištění jejich ochrany. Z prohlášení věci za národní památku vyplývají jejímu vlastníkovi ex lege povinnosti týkající se její ochrany a užívání, obnovy a restaurování. Zákon rovněž vlastníkovi ukládá povinnost oznamovací a povinnost přednostně nabídnout ministerstvu kultury movitou kulturní památku nebo národní kulturní památku ke koupi v případě jejího zamýšleného prodeje, s výjimkou prodeje mezi osobami blízkými nebo spoluvlastníky. K základním povinnostem vlastníka kulturní památky týkajících se jejich ochrany a užívání patří povinnost pečovat na vlastní náklady o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. V případě neplnění těchto povinností vlastníka národní památky vydá obecní úřad obce s rozšířenou působností po vyjádření odborné organizace státní památkové péče nebo jde-li o vlastníka národní kulturní památky, krajský úřad (při respektování podmínek stanovených vládou pro zabezpečení ochrany národní kulturní památky), rozhodnutí o opatřeních, která musí vlastník památky učinit. Pokud vlastník památky neprovede stanovená opatření, může obecní úřad obce s rozšířenou působností, resp. Ministerstvo kultury, jde-li o národní kulturní památku, rozhodnout, že se nezbytná opatření pro zabezpečení kulturní památky provedou na náklad jejího vlastníka. Krajním řešením k zajištění péče o kulturní památku je její vyvlastnění v souladu s ustanovením § 15 odst. 3 zákona o státní památkové péči. Nezbytným předpokladem k aplikaci tohoto ustavení příslušným orgánem veřejné 47

správy je splnění všech podmínek, které daná norma stanoví. Mezi ně v případě národní kulturní památky, která není státním majetkem, v prvé řadě patří trvale zanedbávání povinností vlastníka ve vztahu k národní kulturní památce, kterým ohrožuje její zachování. Dále jsou v předmětném předpise stanoveny dvě podmínky, které pro možnost vyvlastnění určuje i stavební zákon. K vyvlastnění lze přistoupit ve společenském zájmu, přičemž vymezení tohoto památkovým zákonem použitého pojmu lze v daném kontextu vyložit stejně jako obdobně neurčitý pojem veřejný zájem. Obligatorně je rovněž stanovena povinnost pokusit se s vlastníkem národní kulturní památky uzavřít dohodu o jejím prodeji státu. Jsou-li tyto okolnosti předvídané hypotézou výše zmíněné normy splněny může obecní úřad obce s rozšířenou působností, nebo jde-li o nemovitou národní kulturní památku krajský úřad, podat návrh na vyvlastnění stavebnímu úřadu, který dále ve věci postupuje podle obecného vyvlastňovacího předpisu. K vyvlastnění kulturní památky je možné přistoupit, jestliže jí její vlastník užívá v rozporu s jejím kulturně politickým významem, památkovou hodnotou nebo technickým stavem. Ve zbytku platí totéž, co v případě národní kulturní památky.

12.1.2 Vyvlastnění pro potřeby vytvoření ochranného pásma Zákon o státní památkové péči předpokládá rovněž možnost vyvlastnění v případě, že je to nutné pro vytvoření ochranného pásma nemovité kulturní památky. Obecní úřad obce s rozšířenou působností vymezí ochranné pásmo nemovité kulturní památky po vyjádření odborné organizace státní památkové péče, vyžaduje-li to ochrana nemovité kulturní památky nebo jejího prostředí. Po dohodě s dotčenými správními orgány může obecní úřad obce s rozšířenou působností v ochranném pásmu omezit nebo zakázat určitou činnost nebo učinit jiná vodná opatření. Důvodem těchto opatření je především zachování urbanistické struktury nemovité kulturní památky a jejího okolního prostředí a dosažení souladu požadavků na údržbu a využití stávajících objektů a novou výstavbu s podmínkami památkové péče. Opatřením se má zamezit škodlivým zásahům do prostředí nemovité kulturní památky, které by byly v rozporu s výše zmíněnými cíli ochrany památky. Je-li nezbytné k vytvoření ochranného pásma získat některé pozemky nebo stavby, popřípadě provést jejich odstranění, lze pozemky a stavby vyvlastnit v souladu s ustanovením § 17 odst. 3 zákona o památkové péči. Obdobně jako při vyvlastnění podle ustanovení § 15 odst. 3 téhož zákona, i zde je možné vyvlastnění provést jen nedojde-li s vlastníkem k dohodě. Památkový zákon odkazuje v tomto případě v poznámce pod čarou na ustanovení § 108 odst. 2 písm. písm. e) stavebního zákona, které v dnes platném znění odpovídá účelu vyvlastnění vymezeném v § 108 odst. 2 písm. b), tedy vyvlastnění za účelem vytvoření ochranného pásma a chráněného území. Za účelem ochrany nemovitých kulturních památek a jejich prostředí lze také nařídit nezbytné úpravy stavby, jiného zařízení nebo pozemku, které by měly mít přednost před vyvlastněním, jestliže by jejich provedení bylo k zabezpečení ochrany památky dostačující. Navrhovatelem vyvlastnění z titulu vytvoření ochranného pásma nemovité kulturní památky je obecní úřad s rozšířenou působností. Pokud vlastníkovi nebo uživateli pozemku, který není ve státním majetku, vznikne v důsledku provedení výše uvedených opatření majetková újma, přísluší mu 48

přiměřená náhrada, kterou poskytuje obec s rozšířenou působností. Podrobnosti o vymezení ochranného pásma stanoví vyhláška Ministerstva kultury České socialistické republiky č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon České národní rady č. 20/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

12.2 Ochrana přírody a krajiny Ochrana přírody je zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů definována jako péče státu, fyzických a právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny. Zákonnou úpravou ochrany přírody a krajiny se sleduje především snaha přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k rozmanitosti forem života, přírodních hodnot a krás a k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji. Obecná ochrana přírody a krajiny zahrnuje především následující nástroje: územní systém ekologické stability, významné krajinné prvky, obecná ochrana genofondu, ochrana dřevin, ochrana neživé přírody a krajinný ráz. Ochrana přírody a krajiny se vedle shora uvedených nástrojů zajišťuje také účastí na tvorbě a schvalování lesních hospodářských plánů, spoluúčastí v procesu územního plánování a stavebního řízení, účastí na ochraně půdního fondu, ovlivňování vodního hospodaření v krajině, obnovou a vytvářením nových přírodně hodnotných ekosystémů či ochranou krajiny pro ekologicky vhodné formy hospodářského využívání, turistiky a rekreace. Takto vymezená ochrana přírody a krajiny představuje jeden ze zákonných účelů, pro které lze vyvlastnit nemovité věci. Zákon č. 114/1992 Sb., předpokládá možnost vyvlastnění k tomuto účelu v ustanovení § 60, které vedle zákonného zakotvení vyvlastnění z důvodu ochrany přírody a krajiny upravuje rovněž obligatorní převod příslušnosti hospodařit s majetkem. Podle ustanovení § 60 odst. 1 je možné vyvlastnit nemovitost či práva k ní za účelem ochrany přírody a krajiny v případech stanovených zvláštním předpisem, tj. stavebním zákonem (ve vysvětlivkách pod čarou odkazuje na § 108 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., který vymezuje rovněž zákonné tituly vyvlastnění a stanoví condicio sine qua non veřejný zájem na zásahu do vlastnického práva). Při vyvlastnění podle tohoto ustanovení zákona o ochraně krajiny a přírody se postupuje rovněž podle zvláštních předpisů o vyvlastnění, tedy §§ 109 až 116 stavebního zákona a to na návrh orgánu ochrany přírody. Orgány ochrany přírody, které jsou oprávněny podat návrh na vyvlastnění nemovitosti za účelem ochrany přírody a krajiny jsou krajské úřady, správy národních parků a chráněných krajinných oblastí a Ministerstvo obrany. Krajské úřady podávají návrhy na vyvlastnění dle ustanovení § 60 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., s výjimkou území národního parku nebo chráněné krajinné oblasti nebo jejich ochranného pásma a s vyloučením území vojenských újezdů. Na území národních parků, chráněných krajinných oblastí a jejich ochranných pásem vykonávají státní správu v ochraně přírody a krajiny národních parků a chráněných oblastí namísto krajských úřadů správy národních parků a chráněných krajinných oblastí, jejichž přehled a sídla jsou uvedeny v příloze zákona o ochraně přírody a krajiny. Na území vojenských újezdů vykonávají státní správu v ochraně přírody a krajiny újezdní úřady v rozsahu působnosti obecních 49

úřadů, obcí s rozšířenou působností, krajů a správy národních parků a chráněných krajinných oblastí, vyjma věcí, v nichž je zákonem založena působnost Ministerstva obrany, mezi které patří také podávání návrhů na vyvlastnění podle ustanovení § 60 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. Tyto orgány pak také vykonávají právo hospodaření k vyvlastněným věcem, které přecházejí do vlastnictví státu, jestliže stavební úřad vyhoví vyvlastňovacímu návrhu. Ze stejných důvodů a ve stejné rozsahu, pro které a v jakém lze nemovitosti vyvlastnit podle zákona o ochraně přírody a krajiny, je možné rovněž převést příslušnost hospodařit s majetkem ve státním vlastnictví. Pravomoc k převodu příslušnosti hospodaření s majetkem státu zákon přiznává orgánu ochrany přírody, který je při naplnění zákonných předpokladů oprávněn převést na sebe příslušnost hospodařit s majetkem k nemovitosti ve vlastnictví státu bezúplatně, ledaže převádějící nabyl nemovitost za úplatu. Podrobnosti postupu při převodech příslušnosti hospodařit s majetkem upravuje § 17 vyhlášky Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Žádost příslušného orgánu ochrany přírody o převod příslušnosti hospodařit s nemovitostí ve státním vlastnictví musí obsahovat její přesnou identifikaci, termín převodu a jeho zdůvodnění; v případě úplatného převodu je obligatorní obsahovou náležitostí žádosti také návrh ceny. Žadatel musí zdůvodnit, proč nelze účelu sledovaného ochrannými podmínkami dosáhnout jiným způsobem. Souhlasí-li právnická osoba vyzvaná k převodu příslušnosti hospodařit s nemovitostí ve vlastnictví státu, uzavře s orgánem ochrany přírody smlouvu ke dni uvedenému v návrhu. V opačném případě sdělí navrhovateli převodu své nesouhlasné stanovisko s podrobným zdůvodněním do 30 dnů od obdržení návrhu. V případě, že se strany nedohodnou na některé z výše uvedených náležitostí převodu,vyjma ceny, rozhodne o převodu Ministerstvo životního prostředí po dohodě s příslušným ústředním orgánem státní správy. Prokázané náklady spojené s vyklizením nemovitosti hradí navrhovatel převodu. Příslušnost hospodařit s nemovitostí, která tímto způsobem přešla na orgán ochrany přírody, lze dále převádět jen se souhlasem Ministerstva životního prostředí. Nutno ještě připomenout, že v těchto případech připomínajících vyvlastnění (ostatně i zákon o ochraně přírody a krajiny jejich úpravu zahrnul systematicky do téhož paragrafu) se de iure ani de facto o expropriaci nejedná, protože vlastníkem nemovitosti zde i nadále zůstává stát.

12.3 Ochrana veřejného zdraví Práva a povinnosti fyzických a právnických osob v oblasti podpory a ochrany veřejného zdraví, jakož i soustavu orgánů ochrany veřejného zdraví a jejich působnost a pravomoc, upravuje zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Veřejným zdravím se rozumí zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin, který je určován souhrnem přírodních, životních a pracovních podmínek a způsobem života. Ochranu a podporu veřejného zdraví legální definice vymezuje jako souhrn činností a opatření k vytváření a ochraně zdravých životních a pracovních podmínek a zabránění šíření infekčních a hromadně se vyskytujících onemocnění, ohrožení zdraví v souvislosti s vykonávanou prací, vzniku nemocí souvisejících s prací a jiných významných poruch zdraví a dozoru nad jejich zachováváním. 50

Ohrožením veřejného zdraví je potom stav, při kterém jsou obyvatelstvo nebo jeho skupiny vystaveny nebezpečí, z něhož míra zátěže rizikovými faktory přírodních, životních nebo pracovních podmínek překračuje obecně přijatelnou úroveň a představuje významné riziko poškození zdraví. Součástí ochrany veřejného zdraví je také ochrana před hlukem a vibracemi. Hluk představuje zvuk, který člověka poškozuje, ruší nebo obtěžuje57. Zákon o ochraně veřejného zdraví vymezuje hluk jako zvuk, který může být škodlivý pro zdraví a jehož hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis. Vibracemi rozumíme pohyb pružného tělesa nebo prostředí, jehož jednotlivé body kmitají a který se přenáší na člověka především z pevných konstrukcí, narozdíl od hluku šířícího se vzduchem58. Působení hluku a vibrací je škodlivé nejen pro člověka, ale pro životní prostředí vůbec a v dnešní době představují jeden z nejvýznamnějších zdrojů obtěžování života lidí a často také bezprostřední riziko pro jejich zdraví. Z těchto důvodů jsou přijímána legislativní opatření k ochraně před hlukem a vibracemi. V oblasti ochrany před emisemi hluku a vibrací jde zejména o nařízení vlády č. 9/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na výrobky z hlediska emisí hluku, ve znění pozdějších předpisů a v oblasti ochrany před nežádoucími účinky imisí hluku a vibrací jde pak o výše citovaný zákon o ochraně veřejného zdraví a nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů. Nejdůležitějším prostředkem k ochraně zdraví před škodlivými účinky hluku a vibrací je stanovení jejich nejvýše přípustných hodnot pro jednotlivé typy prostorů, tj. pro chráněný venkovní prostor, chráněné vnitřní prostory staveb a chráněné venkovní prostory staveb. Ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. stanovuje osobám používajícím či provozujícím zdroje hluku nebo vibrací povinnost, zajistit technickými, organizačními a dalšími opatřeními v rozsahu stanoveném zákonem a jeho prováděcími předpisy, aby hluk v těchto prostorech nepřekračoval hygienické limity upravené prováděcím předpisem a aby bylo zabráněno nadlimitnímu přenosu vibrací na fyzické osoby. Za zdroje hluku se považují zejména stroje a zařízení, letiště, pozemní komunikace nebo dráhy. Prokáže-li se při používání nebo provozování zdroje hluku či vibrací, že jsou překračovány hygienické limity, Krajská hygienická stanice používání nebo provozování takového zdroje zakáže, pokud nezahájí řízení o povolení jeho dalšího používání či provozování podle ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. Orgán ochrany veřejného zdraví vydá časově omezené povolení, jestliže příslušný limit nelze z vážných důvodů dodržet a žadatel prokáže, že hluk nebo vibrace budou omezeny na rozumně dosažitelnou míru, kterou se rozumí poměr mezi náklady na protihluková nebo antivibrační opatření a jejich přínosem ke snížení hlukové nebo vibrační zátěže fyzických osob stanovený i s ohledem na počet fyzických osob exponovaných nadlimitnímu hluku nebo vibracím. Možnost vydat dočasné povolení k užívání nebo provozu zdroje hluku či vibrací se ovšem nevztahuje na objekty letišť. V případě překročení limitů hluku z provozu na veřejných mezinárodních letištích zajišťujících ročně více než 50 000 startů nebo přistání a vojenských letišť obsahuje zvláštní úpravu ustanovení § 30 odst. 2, který provozovatelům těchto letišť ukládá povinnost navrhnout ochranné hlukové pásmo. Ochranná hluková pásma se zřizují územním rozhodnutím stavebního úřadu ve smyslu ustanovení 57 58

Mišun, V. Vibrace a hluk. Brno : Fakulta strojní VUT, 1998, s. 5 Damohorský, M. a kol. Právo životního prostředí. Praha : C.H.Beck, 2003, s. 397.

51

§ 32 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. Účastníky řízení jsou vedle navrhovatele a obce také vlastníci, jejichž vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich by mohla být rozhodnutím přímo dotčena. Podle § 31 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb. je provozovatel letiště povinen na základě odborného posudku postupně provést nebo zajistit u bytových domů, rodinných domů, staveb pro školní a předškolní výchovu, staveb pro zdravotní a sociální účely a funkčně obdobných staveb umístěných v ochranném hlukovém pásmu protihluková opatření v takovém rozsahu, aby byly alespoň uvnitř staveb hygienické limity hluku dodrženy. Náklady na vypracování odborného posudku, který je podkladem pro provedení protihlukových opatření hradí provozovatel letiště. Shledá-li odborný posudek, že protihlukovými opatřeními nelze zajistit dodržování hlukových limitů, neznamená to pro provozovatele automaticky povinnost omezit zdroj hluku, případně zákaz činnosti, kterou byly porušeny povinnosti v ochraně veřejného zdraví podle ustanovení § 84 odst. 1 písm. b) zákona č. 258/2000 Sb., neboť provozovatel má možnost podat návrh na vyvlastnění dotčených nemovitostí. U výše uvedených staveb, ve kterých by podle odborného posudku protihluková opatření nezajistila dodržování hygienických limitů, může příslušný správní úřad rozhodnout o vyvlastnění. Další řešení vadného stavu může spočívat také v řízení o změně v užívání stavby nebo o jejím odstranění. Zákon o ochraně veřejného zdraví neodkazuje expressis verbis na žádný právní předpis, podle něhož by se mělo ve vyvlastňovacím řízení postupovat a stejně tak nepřiznává žádnému orgánu ochrany veřejného zdraví kompetence k rozhodování o vyvlastnění pro tento účel. Z povahy věci je zřejmé, že se v těchto případech bude postupovat dle stavebního zákona. Orgánem příslušným k rozhodnutí tedy je stavební úřad. Návrh na vyvlastnění může podat provozovatel letiště, který bude muset ve vyvlastňovacím řízení prokázat existenci veřejného zájmu na vyvlastnění, jenž záleží v ochraně veřejného zdraví a současně musí v návrhu vymezit účel expropriace, kterým zde je umožnění provozu letiště. Stavební úřad rozhodnutí o vyvlastnění nevydá, neprokáže-li navrhovatel, že snížení hladiny hluku ve vymezených objektech nelze dosáhnout protihlukovými opatřeními a vyvlastnění nelze předejít ani jinými opatřeními předvídanými stavebním zákonem.

12.4 Ochrana přírodních léčivých zdrojů Přírodním léčivým zdrojem je přirozeně se vyskytující minerální voda, plyn nebo peloid (rašelina, slatina nebo bahno), které mají vlastnost vhodnou pro léčebné využití, a o tomto zdroji je vydáno osvědčení podle zákona č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon). Tento zákon stanoví podmínky pro vyhledávání, ochranu, využívání a další rozvoj přírodních léčivých zdrojů, zdrojů přírodních minerálních vod určených zejména k dietetickým účelům, přírodních léčebných lázní a lázeňských míst. Zdrojem přírodní minerální vody se podle ustanovení § 2 lázeňského zákona rozumí přirozeně se vyskytující voda původní čistoty, stálého složení a vlastností, která má z hlediska výživy fyziologické účinky dané obsahem minerálních látek, stopových prvků nebo jiných součástí umožňující její použití jako potraviny 52

a k výrobě balených minerálních vod, a o tomto zdroji bylo vydáno osvědčení. Přírodní léčivý zdroj a zdroj přírodní minerální vody nejsou součástí ani příslušenstvím pozemků a považují se za res nullius. Výtěžek ze zdroje se stane předmětem vlastnictví, jakmile jej osoba, která má podle lázeňského zákona povolení k používání zdroje, odejme ze zdroje. Za přírodní léčebné lázně se považuje soubor zdravotnických a jiných souvisejících zařízení sloužících k poskytování lázeňské péče stanovený za přírodní léčebné lázně podle lázeňského zákona. Území nebo část území obce nebo více obcí, v němž se nacházejí přírodní léčebné lázně lze na základě lázeňského zákona stanovit lázeňským místem. Osvědčení podle zákona č. 164/2001 Sb. vydává Ministerstvo zdravotnictví, a to buď z vlastního podnětu, na návrh vlastníka pozemku, na němž nebo pod nímž se předpokládaný zdroj nachází, nebo na návrh obce, na jejímž území se předpokládaný zdroj nachází, anebo na návrh právnické či fyzické osoby, která hodlá předpokládaný zdroj využívat. Účastníkem řízení jsou vedle navrhovatele také osoby, které mají vlastnické právo k nemovitostem, na kterých nebo pod nimiž se předpokládaný zdroj nachází a které mají být využíváním zdroje přímo dotčeny, případně i osoby, které k takovým nemovitostem vykonávají správu podle zvláštních právních předpisů. Využívání a ochrana přírodních léčivých zdrojů, zdrojů přírodních minerálních vod a lázeňských míst jsou spojeny s omezením práv k dotčeným nemovitostem. Ustanovení §§ 33 až 34 zákona č. 164/2001 Sb. upravují obecné podmínky, za kterých lze omezit práva vlastníků nemovitostí, ve výjimečných případech nemovitosti i vyvlastnit. Přitom musí být respektována zásada, že tato práva lze omezit pouze ve veřejném zájmu, v míře nezbytně nutné a za náhradu. Pokud jde o další podmínky pro omezení vlastnických práv k nemovitostem, lázeňský zákon odkazuje na zákon o územním plánování a stavebním řádu. Lázeňský zákon umožňuje omezení nebo vyvlastnění vlastnického práva k nemovitosti ve veřejném zájmu v ustanovení § 33 odst. 1. Pojem vyvlastnění používá jen ve významu odnětí vlastnického práva, v případě jeho méně intenzivní formy hovoří výslovně o omezení vlastnického práva. Veřejný zájem pro účely vyvlastnění dle zákona č. 164/2001 Sb. je expressis verbis definován jako zájem na vyhledávání a využití zdroje k léčebným účelům a zájem na ochraně zdrojů v zájmu zachování jejich kvalitativních a kvantitativních vlastností a zdravotní nezávadnosti. V ustanovení § 33 odst. 2 lázeňský zákon blíže určuje účely a podmínky, pro které lze vlastnická práva k nemovitosti omezit nebo vyvlastnit. Omezit vlastnická práva k nemovitosti je možné, pokud vlastník nemovitosti brání vyhledávání přírodního léčivého zdroje. Možnost omezení nebo vyvlastnění nemovitosti je dána, brání-li vlastník nemovitosti využívání nebo ochraně přírodního léčivého zdroje a ochraně zdroje přírodní minerální vody. Žádost o vyvlastnění podává Ministerstvo zdravotnictví u příslušného stavebního úřadu, který v souladu s ustanovením § 33 odst. 3 lázeňského zákona provádí vyvlastňovací řízení a ve svém rozhodnutí stanoví náhradu za nucené omezení vlastnického práva. Podle § 34 zákona č. 164/2001 Sb. náleží vlastníkům nemovitostí a osobám, kterým vznikne újma v důsledku omezení dosavadního užívání nemovitosti nebo ukončení dosavadní činnosti v souvislosti s opatřeními podle tohoto zákona finanční náhrada této újmy, kterou je povinen uhradit uživatel zdroje. Pokud není určen uživatel zdroje, poskytne finanční náhradu ministerstvo zdravotnictví. Nedojde-li k dohodě o náhradě újmy, rozhodne o ní soud.

53

12.5 Ochrana vod a ochrana před povodněmi Základním cílem právní úpravy vod je ochrana jejich kvality a množství. Právní úpravu vztahů fyzických a právnických osob k povrchovým a podzemním vodám řeší zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon rovněž obsahuje úpravu veřejné správy na tomto úseku a procesní pravidla vodoprávního řízení, pokud jsou odlišná od správního řádu. Účelem zákona je chránit povrchové a podzemní vody, stanovit podmínky pro hospodárné využívání vodních zdrojů a pro zachování i zlepšení jakosti povrchových a podzemních vod, vytvořit podmínky pro snižování nepříznivých účinků povodní a sucha a zajistit bezpečnost vodních děl. Povrchovými vodami jsou vody přirozeně se vyskytující na zemském povrchu; tento charakter neztrácejí, protékají-li přechodně zakrytými úseky, přirozenými dutinami pod zemským povrchem nebo v nadzemních vedeních. Podzemními vodami jsou vody přirozeně se vyskytující pod zemským povrchem v pásmu nasycení v přímém styku s horninami; za podzemní vody se považují též vody protékající drenážními systémy a vody ve studních. Povrchové a podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví a nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují. Za povrchové a podzemní vody se nepovažují vody, které byly z těchto vod odebrány. V pochybnostech o tom, zda se jedná nebo nejedná o povrchové nebo podzemní vody, rozhoduje vodoprávní úřad.

12.5.1 Vyvlastnění z důvodu ochrany vod při nakládání s nimi V rámci ochrany vod reguluje vodní zákon nakládání s vodami. Rozlišuje přitom obecné nakládání s vodami a zvláštní nakládání, které vyžaduje povolení nebo souhlas. V případě obecného nakládání s povrchovými vodami může každý na vlastní nebezpečí bez povolení nebo souhlasu vodoprávního úřadu odebírat povrchové vody nebo s nimi jinak nakládat pro vlastní potřebu, není-li k tomu třeba zvláštního technického zařízení. Povolení nebo souhlasu vodoprávního úřadu rovněž není třeba k zachycování povrchových vod jednoduchými zařízeními na jednotlivých pozemcích a stavbách nebo ke změně přirozeného odtoku vod za účelem jejich ochrany před škodlivými účinky těchto vod. Povolení k nakládání s povrchovými nebo podzemními vodami je naopak třeba ke všem činnostem vymezeným v ustanovení § 8 zákona č. 254/2001 Sb., tzn. jde-li o povrchové vody a nejde-li při tom o obecné nakládání s nimi: k jejich odběru, vzdouvání, popřípadě akumulaci, k využívání jejich energetického potenciálu, k užívání těchto vod pro chov ryb nebo vodní drůbeže, popřípadě jiných vodních živočichů, za účelem podnikání nebo k jinému nakládání s nimi. Jde-li o podzemní vody je povolení nutné: k jejich odběru, akumulaci, čerpání za účelem snižování jejich hladiny, k umělému obohacování podzemních zdrojů vod povrchovou vodou nebo k jinému nakládání s nimi. Povolení je nezbytné rovněž k vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních, k čerpání povrchových nebo podzemních vod a jejich následnému vypouštění do těchto vod za účelem získání tepelné energie, k čerpání znečištěných podzemních vod za účelem snížení jejich znečištění a k jejich následnému vypouštění do těchto vod, popřípadě do vod povrchových. Povolení vydává 54

fyzickým nebo právnickým osobám k jejich žádosti obecní úřad s rozšířenou působností nebo v případech stanovených v § 107 písm. m) vodního zákona krajský úřad. 59 Povolení k nakládání s vodami nezakládá práva k cizím pozemkům a stavbám. K žádosti o vydání povolení ke vzdouvání povrchových vod je proto podle ustanovení § 115 odst. 15 vodního zákona žadatel povinen vodoprávnímu úřadu doložit, že má právo k pozemkům a stavbám vzdouváním vody dotčeným. Doložení práva k pozemkům a stavbám může být nahrazeno dokladem o tom, že žadatel podal návrh na jejich vyvlastnění, nebo že učinil opatření k objasnění nejasných vlastnických vztahů k těmto pozemkům a stavbám nebo ke zjištění pobytu jejich vlastníků, nejsou-li mu známi. Možnost vyvlastnění předpokládá vodní zákon také v případě, kdy oprávněný z povolení k nakládání s vodami své povolení zcela nebo z částí nevyužívá, přestože je to ve veřejném zájmu nezbytné. Vodoprávní úřad pak může uložit oprávněné osobě povinnost, umožnit využití jejího vodního díla nebo zařízení k povolenému nakládání s vodami jinou, vodoprávním úřadem určenou osobou. Povinnost strpět využití vlastního vodního díla nebo zařízení, lze uložit jen dočasně, a to buď na dobu nezbytně nutnou nebo do doby rozhodnutí o jeho vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva k němu, za které vlastníkovi náleží přiměřená náhrada. Vodní zákon výslovně neupravuje podle jakého předpisu se má při expropriaci postupovat, podobně jako v případě zákona o ochraně veřejného zdraví i zde je třeba dovodit, že se bude jednat o obecný vyvlastňovací zákon. Ustanovení § 11 odst. 4 vodního zákona neobsahuje výslovné zmocnění pro vodoprávní úřad podat návrh na vyvlastnění. Ve smyslu ustanovení § 112 odst. 2, věty první, stavebního zákona, lze dovodit, že navrhovatelem bude osoba určená vodoprávním úřadem k tomu, aby využívala vodního díla nebo zařízení namísto oprávněného k nakládání s vodou.

12.5.2 Vyvlastnění z důvodu ochrany před povodněmi Ochrana před povodněmi zahrnuje opatření k předcházení a zamezení škod při povodních na životech a majetku občanů, společnosti a na životním prostředí prováděná především systematickou prevencí, zvyšováním retenční schopnosti povodí a ovlivňováním průběhu povodní. Povodněmi se rozumí přechodné výrazné zvýšení hladiny vodních toků nebo jiných povrchových vod, při kterém voda již zaplavuje území mimo koryto vodního toku a může způsobit škody. Povodní je i stav, kdy voda může způsobit škody tím, že z určitého území nemůže dočasně přirozeným způsobem odtékat nebo její odtok je nedostatečný, případně dochází k zaplavení území při soustředěném odtoku srážkových vod. K některým stavbám, zařízením nebo činnostem, k nimž není třeba povolení, se vyžaduje souhlas vodoprávního úřadu, a to tehdy, jestliže mohou ovlivnit vodní poměry způsobem vymezeným v § 17 zákona č. 254/2001 Sb. 59

55

Jedním z povodňových opatření je stanovení záplavových území, 60 představující administrativně určená území, která mohou být při výskytu přirozené povodně, tzn. takové která je způsobena přírodními jevy, zejména táním, dešťovými srážkami nebo chodem ledů, zaplavena vodou. Jejich rozsah je povinen stanovit na návrh správce vodního toku vodoprávní úřad. V současně zastavěných územích obcí, v územích určených k zástavbě podle územně plánovací dokumentace, případně podle potřeby v dalších územích, vymezí vodoprávní úřad na návrh správce vodního toku aktivní zónu záplavového území podle nebezpečnosti povodňových průtoků. V aktivní zóně záplavových území se nesmí umisťovat, povolovat ani provádět stavby s výjimkou vodních děl a některých dalších staveb vymezených v § 67 odst. 1 vodního zákona. Následující odstavec téhož paragrafu obsahuje výčet dalších činností zakázaných v aktivní zóně.61 Pro účely zmírnění účinků povodní může vodoprávní úřad jako preventivní opatření v záplavovém území místo jiných opatření na ochranu před povodněmi rozhodnutím vymezit území určená k rozlivům povodní. V rozhodnutí o stanovení území určených k rozlivům povodní omezí vodoprávní úřad po projednání s dotčenými úřady státní správy právo užívání pozemků a staveb v tomto území. Za omezení užívání pozemků a staveb náleží jejich vlastníkům náhrada. V případě potřeby může podle ustanovení § 68 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb. vodoprávní úřad podat ve veřejném zájmu návrh na vyvlastnění dotčených pozemků a staveb, případně může podat stavebnímu úřadu návrh na vyhlášení stavební uzávěry. K podání návrhu na vyvlastnění je ve všech případech upravených vodním zákonem příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností.

12.6 Ochrana nerostného bohatství a jeho využití Hlavním cílem ochrany nerostného bohatství je zamezit tomu, aby bylo znemožněno nebo ztíženo dobývání nerostů. Právní úprava ochrany nerostného bohatství je obsažena v zákoně č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, který stanoví zásady ochrany a hospodárného využívání nerostného bohatství, zejména při vyhledávání a průzkumu, otvírce, přípravě a dobývání ložisek nerostů, úpravě a zušlechťování nerostů prováděných v souvislosti s jejich dobýváním, jakož i bezpečnosti provozu a ochrany životního prostředí při těchto činnostech. Další úpravu nalezneme v zákoně č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví podmínky provádění hornické činnosti a činnosti prováděné hornickým způsobem, Stanovení záplavových území patří mezi přípravná opatření a opatření při nebezpečí povodně, ke kterým se v souladu s ustanovením § 65 odst. 1 řadí dále: vymezení směrodatných limitů stupňů povodňové aktivity, povodňové plány, povodňové prohlídky, příprava předpovědní a hlásné povodňové služby, organizační a technická příprava, vytváření hmotných povodňových rezerv, vyklízení záplavových území, příprava účastníků povodňové ochrany, činnost předpovědní povodňové služby, činnost hlásné povodňové služby, varování při nebezpečí povodně, zřízení a činnost hlídkové služby, evidenční a dokumentační práce. Opatření za povodně pak zahrnují: řízené ovlivňování odtokových poměrů, povodňové zabezpečovací práce, povodňové záchranné práce a zabezpečení náhradních funkcí a služeb v území zasaženém povodní. 61 V aktivní zóně je dále zakázáno: těžit nerosty a zeminu způsobem zhoršujícím odtok povrchových vod a provádět terénní úpravy zhoršující odtok povrchových vod, skladovat odplavitelný materiál, látky a předměty, zřizovat oplocení, živé ploty a jiné podobné překážky, zřizovat tábory, kempy a jiná dočasná ubytovací zařízení. 60

56

bezpečnosti a ochrany zdraví při těchto činnostech, bezpečnosti provozu, ochrany pracovního prostředí, pro výzkum, výrobu a uvádění výbušnin, výbušných předmětů a pomůcek na trh, jakož i podmínky pro nakládání s nimi. Dále upravuje organizaci a působnost orgánů státní báňské správy. Při vyhledávání a průzkumu ložisek nerostů se uplatní zákon č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, který stanovuje podmínky pro projektování, provádění a vyhodnocování geologických prací, jejich koordinaci a kontrolu a pro využití jejich výsledků v národním hospodářství, ve vědě a technice (k tomu viz subkap. 12.14.) Nerostným bohatstvím se podle horní zákona rozumí ložiska vyhrazených nerostů. Za nerosty se považují tuhé, kapalné a plynné části zemské kůry, vyjma vody, přírodní léčivé vody, přírodní stolní minerální vody, léčivých bahen a ostatních produktů přírodních léčivých zdrojů, rašeliny, bahna, písku, štěrku a valounů v korytech vodních toků, pokud neobsahují vyhrazené nerosty v dobyvatelném množství a kulturní vrstvy půdy, která je vegetačním prostředím rostlinstva. Nerosty se dělí na vyhrazené a nevyhrazené. Vyhrazené nerosty horní zákon taxativně vyjmenovává v § 3 odst. 1 (ropa, zemní plyn, uhlí, magnezit, dolomit, vápenec, kaolin a další), nevyhrazené nerosty jsou a contrario všechny ostatní. Zjistí-li se vyhrazený nerost v množství a jakosti, které umožňují důvodně očekávat jeho nahromadění, vydá Ministerstvo hospodářství České republiky osvědčení o výhradním ložisku. Ochrana výhradního ložiska proti znemožnění nebo ztížení jeho dobývání se zajišťuje stanovením chráněného ložiskového území. Oprávnění organizace k dobývání výhradního ložiska vzniká stanovením dobývacího prostoru. Zahájit dobývání výhradního ložiska ve stanoveném dobývacím prostoru může však organizace až po vydání povolení obvodním báňským úřadem. Dobývací prostor a jeho změny stanoví obvodní báňský úřad v součinnosti s dotčenými orgány státní správy, zejména v dohodě s orgány životního prostředí a s orgánem územního plánování a stavebním úřadem. Výhradní ložiska se musí využívat hospodárně, přitom je třeba vyloučit neodůvodněné nepříznivé vlivy na pracovní a životní prostředí. Povinnosti a oprávnění organizací při dobývání výhradních ložisek vymezuje § 31 horního zákona. Organizací se ve smyslu horní zákona rozumí právnické a fyzické osoby, které v rámci podnikatelské činnosti při splnění podmínek stanovených právními předpisy vykonávají vyhledávání, průzkum nebo dobývání výhradních ložisek nebo jinou hornickou činnost. Pro účely dobývání výhradního ložiska je organizace oprávněna nabývat pro plnění úkolů stanovených tímto zákonem nemovitostí nebo práv k nemovitostem a to i rozhodnutím o vyvlastnění, popřípadě zřízením užívacího práva. Pro vyvlastňovací řízení se podle ustanovení § 31 odst. 4 písm. b), věta za středníkem, horního zákona, použijí zvláštní předpisy, kterými se dle odkazu ve vysvětlivkách pod čarou rozumějí ustanovení §§ 108 až 116 stavebního zákona. Horní zákon rovněž expressis verbis upřednostňuje dosažení dohody mezi organizací a vlastníky nemovitostí, před možností vyvlastnění jejich pozemků a staveb. Podle ustanovení § 33 odst. 4 zákona č. 44/1988 Sb., nedojde-li k dohodě mezi organizací a fyzickými nebo právnickými osobami, které jsou vlastníky dotčených pozemků a nemovitostí a převažuje-li veřejný zájem na využití výhradního ložiska nad oprávněným zájmem vlastníka pozemků a jiných nemovitostí, postupuje se podle § 31 odst. 4 horního zákona, podle něhož lze v hranicích dobývacího prostoru, a je-li to nutné i mimo něj, zřizovat potřebné 57

stavby a nabývat pro plnění úkolu dle horního zákona nemovitosti a práva k nim, včetně jejich nabytí na základě rozhodnutí o vyvlastnění, jak zmíněno výše.

12.7 Těžba rašeliny Především s ohledem na potřebu rašeliny pro hospodářství a vliv rašeliniště (pozemky s ložisky rašeliny) na vodohospodářské poměry schválilo předsednictvo Národního shromáždění v roce 1956 zákonné opatření č. 61/1956 Sb., o těžbě rašeliny, s cílem zajistit, aby těžba rašelin byla prováděna plánovitě a intenzivně a přitom co nejhospodárněji a aby při ní bylo dbáno potřeb zemědělského, lesního a vodního hospodářství, jakož i zájmů zdravotnických a aby rašeliniště byla po skončení těžby nejúčelnějším způsobem asanována, a to především rekultivací. K provedení zákonného opatření č. 61/ 1956 Sb., byla přijata vyhláška ministerstva zemědělství a lesního hospodářství č. 151/1957 Ú.l., kterou se vydávají podrobnější předpisy o těžbě rašelin. Rašeliny jsou organické hmoty, které vznikly nedokonalým rozkladem rašeliništních rostlin a obsahují více než 50 % spalitelných látek. Rašeliništěm se pro účely shora uvedených předpisů rozumí přirozené ložisko rašelin o mocnosti rašelinné vrstvy nejméně 50 cm v neodvodněném stavu, nepočítaje v to vrstvu živého rostlinného krytu. Na základě výsledků průzkumu rašelinišť se zpracovává směrný plán jejich využití, který obsahuje zejména údaje o rozsahu těžby rašelin, způsob využití rašelinišť a zásady pro vypracování projektů a plánů těžby rašelin a rekultivaci rašelinišť. Podle ustanovení § 6 zákonného opatření č. 61/1956 Sb. lze vyvlastnit nemovitosti a práva, jichž je třeba k uskutečnění směrného plánu využití rašelinišť, nedojde-li s vlastníkem k dohodě. Vyvlastněna však nemohou být rašeliniště, která jsou družstevním vlastnictvím nebo která byla sdružena k společnému družstevnímu hospodaření. O vyvlastňovacím řízení a náhradě za vyvlastnění platí dle zákonného opatření o těžbě rašeliny obdobně zákon č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, dnes je tento předpis nahrazen stavebním zákonem.

12.8 Zajišťování obrany státu Obrana státu dle legální definice obsažené v ustanovení § 1 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, ve znění pozdějších předpisů, představuje souhrn opatření k zajištění svrchovanosti, územní celistvosti, principů demokracie a právního státu, ochrany života obyvatel a jejich majetku před vnějším napadením. Obrana státu zahrnuje výstavbu účinného systému obrany státu, přípravu a použití odpovídajících sil a prostředků a účast v kolektivním obranném systému. Vyvlastnění za účelem zajištění obrany státu připouští zákon č. 222/1999 Sb. v ustanovení § 45 za mimořádných okolností, jimiž se rozumí stav ohrožení státu nebo válečný stav. Tomu odpovídá i zvláštní vyvlastňovací režim, který se liší od expropriačního řízení upraveného stavebním zákonem, podle něhož se postupuje ve všech ostatních případech, které byly vymezeny výše. Tato podkapitola je

58

věnována hmotně právní úpravě daného účelu, procedurální stránka věci je popsaná v subkap. 13.5., která se věnuje procesním pravidlům vyvlastnění. Podle čl. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů, patří k základním povinnostem státu zajištění jeho svrchovanosti a územní celistvosti, ochrana jeho demokratických základů a ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot. Je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy České republiky nebo ve značném rozsahu vnitřní pořádek a bezpečnost, životy a zdraví, majetkové hodnoty nebo životní prostředí anebo je-li třeba plnit mezinárodní závazky o společné obraně, může se vyhlásit podle intenzity, územního rozsahu a charakteru situace nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav. Jak shora zmíněno, na poslední dva případy uvedené v předchozí větě se vztahuje možnost vyvlastnění z titulu zajištění obrany státu. Stav ohrožení státu vyhlašuje Parlament na návrh vlády, jestliže je bezprostředně ohrožena svrchovanost státu nebo jeho územní celistvost či jeho demokratické zásady. K přijetí usnesení o vyhlášení stavu ohrožení státu je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců a souhlasu nadpoloviční většiny všech senátorů. Ústava České republiky upravuje možnost vyhlášení válečného stavu, je-li Česká republika napadena nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení. Přijetí usnesení o vyhlášení válečného stavu je vázáno stejnou podmínkou o usnášeníschopnosti Sněmovny a Senátu a vyžaduje stejné kvalifikované kvorum jako je tomu v případě usnesení o vyhlášení ohrožení státu. Rozhodnutí o stavu ohrožení státu a válečném stavu se z důvodů potřeby okamžité informovanosti všech subjektů, které se podílejí na zajišťování bezpečnosti státu, a z důvodů realizace mimořádných opatření zveřejňují v hromadných sdělovacích prostředcích. Především pro účely pozdějších náhrad a kompenzací se tato usnesení rovněž vyhlašují ve Sbírce zákonů stejně jako zákon. Vyvlastnění pro účely zajištění obrany státu znamená výjimečný zásah do vlastnického práva, který lze realizovat jen za mimořádných, výše popsaných, okolností ve zvláštním zkráceném řízení a pouze za předpokladu, že nezbytné nemovité a movité věci a práva k nim nelze získat jinak. Návrh na vyvlastnění ve zkráceném řízení může podat jen správní úřad a vyvlastněnému náleží vždy náhrada, bez níž nelze expropriaci provést. Využití institutu vyvlastnění zákon č. 222/1999 Sb. předvídá také v přechodném ustanovení § 73 odst. 2, které navazuje na § 31 téhož zákona, podle něhož smí být majetek na území vojenských újezdů, s výjimkou vneseného majetku, jen ve vlastnictví státu. Z hlediska ústavní konformity je dané ustanovení v souladu článkem 11 odst. 2 Listiny základních práv, podle něhož zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu. Pokud vlastnická práva právnických nebo fyzických osob k nemovitostem na území vojenským vojenských újezdů, případně věcná práva k cizím nemovitostem na území újezdů zřízená ve prospěch právnickým nebo fyzických osob, nebyla k 1. prosinci 1999 převedena na stát a nejpozději do 1. prosince 2001 nebylo zahájeno řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí po vzájemné dohodě mezi vlastníkem a ministerstvem obrany, měly se všechny tyto nemovitosti a věcná práva k nim vyvlastnit.

59

12.9 Vyvlastnění pro konkrétní účely ad hoc V nedávné době se zákonodárci rozhodli k nestandardnímu postupu, když formou zákona prohlásili za veřejný zájem ad hoc stavby s jejich konkrétním výčtem a dále upravili správní řízení, která jsou v souvislosti s nimi realizovaná. Jedná se aktuálně o zákon č. 544/2005 Sb., o výstavbě vzletové a přistávací dráhy 06R - 24L letiště Praha Ruzyně a dále před pěti lety přijatý zákon č. 168/2001 Sb., o dálničním obchvatu Plzně. Schvalování těchto předpisů provázela vzrušená diskuze na půdě parlamentu, ve sdělovacích prostředcích a mezi zainteresovanou veřejností. Zastánci a odpůrci opakovaně řešili spor, v němž na jedné straně stojí zájem lidí na výstavbě a užívání důležitých dopravních tepen a staveb, na druhé straně nedotknutelnost a náležitá ochrana soukromého vlastnictví, resp. zájem na ochraně životního prostředí. Zastánci uvedených předpisů argumentovali nutností zrychlit v těchto konkrétních případech neúměrně protahovaná řízení a zabránit spekulacím s pozemky. Zásadní protiargumenty odpůrců spočívaly v tom, že zákony jsou v rozporu s ústavní zásadou rovnosti vlastnického práva a navrhovaná řešení zasahují do ústavního principu dělby moci mezi orgány legislativními, exekutivními a judiciálními, neboť zde zákonodárce supluje roli exekutivy.

12.9.1 Vzletová a přistávací dráha ruzyňského letiště Zákon č. 544/2005 Sb. byl přijat k usnadnění výstavby paralelní vzletové a přistávací dráhy v Ruzyni, resp. k zjednodušení vyvlastnění potřebných pozemků v okolí letiště a to především prostřednictvím prohlášení vzletové a přistávací dráhy odpovídající svým umístěním platným územním plánům Prahy a Hostovic, včetně staveb s ní souvisejících, za veřejný zájem. Tím odpadá povinnost navrhovatele prokázat veřejný zájem na vyvlastnění v řízení před stavebním úřadem, neboť ve vyvlastňovacím řízení stačí odkázat na zákon č. 544/2005 Sb. Uvedenému účelu zákona odpovídá rovněž zkrácení všech lhůt ve správních řízení týkajících se stavby vzletové a přistávací dráhy na polovinu. Stanoviska dotčených orgánů státní správy podaná v dřívějších fázích příprav stavby se nevyžadují. Zmíněná úprava obsažená v ustanoveních §§ 1 a 2 zákona č. 544/2005 Sb. se vztahuje obdobně i na postupy dotčených orgánů státní správy při vydávání jejich stanovisek a vyjádření ke stavbě. Za vyvlastněné pozemky náleží náhrada ve výši v místě a čase obvyklé ceny, přičemž za nedosažení dohody se považuje její neuzavření do 30 dnů ode dne doručení nabídky s návrhem náhrady, navrhovatel nemusí vyjednávat s vlastníkem o odkupu pozemků a případný nesouhlas s výši náhrady není překážkou vyvlastňovacího řízení, stačí, prokáže-li expropriant doručení návrhu zahrnující částku náhrady za expropriaci nejméně ve výši určené znalcem spolu s následným uplynutím 30 denní lhůty, v níž nebude oferta přijata. Obecná úprava ve stavebním zákoně sice také presumuje projev vůle vlastníka neuzavřít dohodu o převodu nemovitosti, tato zákonná domněnka se však týká situace, kdy je exproriát prokazatelně po stanovenou dobu nečinný, nejedná se tedy, jako v případě zákona č. 544/2005 Sb., o striktní požadavek akceptace návrhu ve stanovené lhůtě. Správní řízení týkající se stavby vzletové a přistávací dráhy nelze přerušit z důvodu projednání občanskoprávních a jiných námitek podle § 137 odst. 1 a 2 60

stavebního zákona, z důvodu vyřešení předběžné otázky podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu a dále ani na žádost navrhovatele nebo účastníka řízení podle ustanovení § 64 odst. 2 a 3 správního řádu. O případné občanskoprávní nebo jiné námitce či předběžné otázce si správní orgán učiní vlastní úsudek, přičemž je vyloučen odkladný účinek odvolání proti rozhodnutí o námitce.

12.9.2 Dálniční obchvat Plzně Zákon č. 168/2001 Sb., o dálničním obchvatu Plzně, byl prvním z neobvyklých kroků zákonodárců, který má speciální normou řešit vyvlastnění nemovitostí pro konkrétní účel veřejně prospěšné stavby. Obdobně jako posléze přijatý zákon č. 544/2005 Sb., byl jeho návrh motivován snahou o zrychlení expropriačního řízení s cílem uspíšit realizaci předmětné stavby. Tato očekávání však v praxi naplněna nebyla (viz dále). Spor o obchvat se vedl od roku 1991, kdy Pithartova vláda schválila kratší variantu dálnice D5 v tzv. trase KU. Téhož roku nařídila vláda investorovi stavby zabývat se i trasou jinou tzv. SU, částečným propojením tras KU a SU byla dále vytvořena varianta SUK1 a konečně po projednání s obcemi a orgány státní správy byla trasa SUK1 upravena do varianty SUK2 a takto schválena vládou Václava Klause v roce 1994. Následovalo zdlouhavé řízení, včetně projednávání rozhodnutí Ministerstva hospodářství vydané v odvolacím řízení k územnímu rozhodnutí stavebně správního odboru Magistrátu města Plzně, které bylo Vrchním soudem zrušeno a vráceno k novému projednání (v tu dobu již Ministerstvu pro místní rozvoj), po přerušení řízení, doplňování podkladů ze strany investora a řešení rozporu orgánů státní správy vzešlého z projednání EIA ve věci průchodu dálnice významným krajinným prvkem Val/Valík, byl v roce 2001 přijat zákon, kterým byly všechny stavby tvořící úsek dálnice D5 Ejpovice – Sulkov výslovně prohlášeny za veřejný zájem. Jednotlivá ustanovení obou zákonů (zákona č. 168/2001 Sb. a zákona č. 544/2005 Sb.) jsou téměř zrcadlově totožná. Kromě prohlášení obchvatu expressis verbis za veřejný zájem, zkracuje zákon o dálničním obchvatu Plzně také jednotlivá správní řízení uskutečňovaná ve věci výstavby obchvatu na jednu polovinu, zbavuje navrhovatele vyvlastnění povinnosti prokázat odmítnutí dohody s vlastníkem nemovitosti ještě před zahájením řízení a nesouhlas s výši náhrady za vyvlastnění i zde není překážkou pro zahájení a vedení řízení, dále se nevyžadují stanoviska dotčených úřadů, byla-li získaná v územním řízení a konečně zákon č. 168/2001 Sb. zamezuje správním úřadům přerušovat správní řízení v taxativně stanovených případech, na vůli správního orgánu také záleží, jak posoudí předběžnou otázku nebo občanskoprávní a jiné námitky a jak o námitce rozhodne, účastníkům řízení je ponechána možnost soudního přezkumu, ovšem bez odkladu vykonatelnosti rozhodnutí.

12.9.3 Návrh zákona o výstavbě dálnic a rychlostních silnic K předložení poslaneckého návrhu zákona o výstavbě dálnic a rychlostních silnic v polovině roku 2003 vedly podobné důvody, jako tomu bylo v případě výše uvedených zákonů (subkap.12.9.1, 12.9.2). Na rozdíl od nich však Poslanecká sněmovna návrh zákona, jehož základní myšlenkou bylo přispět k urychlení 61

výstavby nových úseků dálnic a rychlostních silnic, nakonec v květnu roku 2005 nepřijala, když před tím předlohu vetoval Senát, podle kterého některé částí zákona byly v rozporu s ústavou. Navržený zákon upravoval zvláštní postup povolování výstavby dálnic, rychlostních silnic, silnic a tranzitních železničních koridorů v případech, kdy jsou tyto stavby vymezeny v závazné části územně plánovací dokumentace jako veřejně prospěšné stavby a stanovoval, že takto určené stavby jsou uskutečňovány ve veřejném zájmu. Dále návrh zkracoval lhůty pro vydávání příslušných správních rozhodnutí v řízeních týkajících se uvedených druhů staveb a soustřeďoval různá řízení podle zákona o ochraně přírody a krajiny tak, že všechna stávající řízení nahrazoval jedním výstupem, tzv. souhrnným povolením. Konečně měla předloha zákona usnadňovat převod vlastnického práva dosavadního vlastníka i proti jeho vůli na nabyvatele a měla zamezovat převádění nemovitostí potřebných pro výstavbu vymezených staveb v průběhu vyvlastňovacího řízení tak, že zahájení řízení o vyvlastnění nemovitosti by bylo ex lege skutečností zakládající neplatnost právního úkonu souvisejícího s převodem vlastnického práva dosavadního vlastníka na jinou osobu než na toho, v jehož prospěch má být v průběhu řízení vyvlastněno. Návrh zákona prošel v Poslanecké sněmovně zdlouhavým procesem projednávání trvajícím téměř dva roky, během něhož doznal změn, které oslabily počáteční drtivou kritiku. Příkladem je klíčové ustanovení § 1 předlohy, které v původní verzi obsahovalo taxativní výčet úseků dálnic a rychlostních silnic, jež měly být zákonem prohlášeny za veřejně prospěšné stavby. Po silné kritice, podle níž navrhované řešení zasahuje do ústavního principu dělby moci, když svěřuje trasování stavby zákonodárnému sboru, namísto moci výkonné, jíž tato úloha náleží, byl výčet jednotlivých staveb dálnic a rychlostních silnic z návrhu vypuštěn a bylo stanoveno, že infrastrukturní stavby ve veřejném zájmu jsou ty, které jsou jako veřejně prospěšné vymezeny v územně plánovací dokumentaci kraje a dále jsou jimi stavby, o nichž tak stanoví vláda ve svém nařízení. Po dalších pozměňovacích návrzích bylo z ustanovení § 1 vypuštěno i zmocnění pro vládu vydat seznam staveb ve veřejném zájmu svým nařízením. Nejdůležitějšími výhradami k návrhu zákona, který byl předložen Senátu byly tyto: úprava zavádí zvláštní postupy vůči některým vlastníkům nemovitostí, zasahuje do sféry rozhodování o určité skupině staveb, které je jinak svěřeno exekutivě, zjednodušuje a sdružuje některá řízení na úseku životního prostředí, zjednodušuje expropriační řízení ve směru zhoršení podmínek v neprospěch ochrany vlastnických práv soukromoprávních subjektů, omezuje právo na soudní ochranu, znemožňuje uplatnění předkupního práva při výkupu pozemků potřebných pro stavbu a mění postavení zástavních věřitelů a osob oprávněných z věcného břemene. Jak zmíněno výše Senát předlohu zákona nakonec vrátil dolní komoře parlamentu, v níž jeho předkladatelé nedokázali pro návrh zajistit potřebný počet hlasů, takže byl dne 19. února 2005 Poslaneckou sněmovnou zamítnut.

12.9.4 Zhodnocení zákonné úpravy vyvlastnění pro konkrétně vymezené účely Oba zákony a posledně uvedený návrh zákona, které byly předmětem výkladu této kapitoly, jsou si svou povahou i obsahem velmi podobné, neřkuli 62

místy téměř identické. Předkladatelé návrhu zákona o výstavbě dálnic a silnic se nepochybně nechali inspirovat zákonem o dálničním obchvatu Plzně, což je více než zřejmé i v případě zákona o výstavbě vzletové a přistávací dráhy O6R – 24L letiště Praha Ruzyně. Přesto druhý z uvedených návrhů předpisů se schválení zákonodárným sborem nedočkal. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o zákony, příp. předlohy zákonů stejného typu, lze jejich závěrečné zhodnocení podat souhrnně v rámci této podkapitoly. Máme-li sumarizovat názory pro přijetí diskutovaných předpisů lze v zásadě vyjít z argumentace důvodových zpráv. S ohledem na nezbytnost předmětných staveb je při jejich přípravě potřebné, zabránit spekulativním obchodům s pozemky, na nichž mají být umístěny a urychlit majetková jednání s vlastníky nemovitostí, jakož i všechna příslušná správní řízení, která mohou být opakovaně zpochybňována, napadána a přerušována. Toho dle názoru předkladatelů nelze dosáhnout právními instrumenty, které stávající právní řád poskytuje. Standardní procedury proto musí být upraveny pro jednotlivé specifické případy způsobem, který urychlí a zjednoduší některé postupy, aniž by byla omezena základní práva dotčených osob včetně jejich práva na ochranu vlastnictví a práva domoci se ochrany u nezávislého a nestranného soudu. V tomto duchu je pak posláním shora uvedených zákonů prohlášení vymezených staveb za veřejně prospěšné, zkrácení procesních lhůt, omezení možností přerušit řízení v případech, kdy by účastníci řízení mohli zneužívat institutů správního řádu a stavebního zákona k účelovému zdržování stavby a konečně je jeho účelem rovněž racionalizace řízení ve vztahu k dotčeným úřadům, tak aby byly vytvořeny podmínky pro brzké zahájení výstavby. Proti těmto důvodům stojí argumenty vycházející z protiústavní povahy takovýchto předpisů. V prvé řadě je namítán rozpor s principem dělby moci na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní, který je zakotven v čl. 2 Ústavy České republiky. Tím že si parlament přisvojuje právo rozhodovat o konkrétních stavbách, porušuje princip obecnosti předmětu zákonné úpravy, neboť zákon by neměl řešit věci, které mají být rozhodovány výkonnou mocí a jejími individuálními správními akty. Úlohou zákonodárného sboru je pouze přijmout obecná pravidla, jimiž se musí exekutiva při svém rozhodování řídit. Parlament může při svém rozhodování o takto individualizovaných záležitostech, jen stěží zohlednit veškeré konkrétní podmínky pro stavbu. K přijetí takových rozhodnutí postrádá potřebné zákonné instrumenty, které správním orgánům ukládají povinnosti zjistit skutečný stav věci a rozhodovat podle něho. V této souvislosti nutno zmínit, že pravděpodobně právě z ohledu na možné napadení rozhodnutí u Ústavního soudu nebyl v praxi orgány státní správy téměř vůbec využit zákon o dálničním obchvatu Plzně. Navržené zvláštní procesní úpravy jsou rovněž v rozporu se zásadou rovnosti vlastnického práva. Podle ustanovení čl. 11 má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Uvedené zákony v podstatě zavedly dvojí režim postavení vlastníků nemovitostí. V důsledku jiných procedurálních pravidel získává vlastnické právo vlastníků dotčených pozemků jinou (nižší) ochranu oproti vlastnickému právu ostatních vlastníků. Pokud jde o otázku účelového zdržování řízení, nelze spojovat prodlužování zákonných procedur výlučně s případnými obstrukcemi vlastníků nebo občanských sdružení, neboť ve skutečnosti je často způsobeno neschopností samotných žadatelů předložit své návrhy úplné, se všemi požadovanými náležitostmi, příp. chybějící dokumenty včas doložit. Stranou nezůstávají ani 63

správní úřady, které mnohdy nedokáží vydat potřebná rozhodnutí v přijatelných termínech. Ve věci zkrácení lhůt ve správním řízení, lze s odkazem na výše uvedené poukázat na praktické zkušenosti s aplikací zákona o dálničním obchvatu Plzně, kdy jak bylo již zmíněno, správní úřady nepostupovaly podle speciálního zákona, ale dodržovaly úpravu obecnou. Vedle toho, že dodržení zkrácených lhůt je vzhledem ke kapacitním a kvalifikačním předpokladům úředníků správních orgánů ze strany úřadů často de facto nemožné, nepožadovaly úřady dodržení zkrácených lhůt ani po účastnících správního řízení. V opačném případě by ovšem mohla nastat situace, kdy by se účastník řízení, v němž se uplatnila pravidla některého ze zákonů upravujícího účely ad hoc, obrátil s ústavní stížností spolu s návrhem na zrušení právního předpisu na Ústavní soud. Připustíme-li, že uvedené předpisy minimálně balancují na hraně ústavnosti, není představa, že by je Ústavní soud zrušil nikterak nereálná a pak by se výstavba konkrétních objektů nejenže neurychlila, ale naopak by se celá záležitost notně zkomplikovala a zpomalila. Taková varianta může být aktuální, podá-li návrh k ÚS společnost Penta Investments, která je vlastníkem zhruba třetiny pozemků potřebných pro realizaci nové vzletové a přistávací dráhy. Na závěr bych zmínil ještě nedávný, v dané souvislosti vcelku přiléhavý, nález Ústavního soudu ze dne 28. června 2005, publikovaný pod č. 327/2005 Sb., kterým bylo zrušeno ustanovení § 3a zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů, jež stanovovalo, že rozvoj a modernizace konkrétně určené vodní cesty (šlo o vymezené úseky dolních toků Labe a Vltavy) je ve veřejném zájmu. Napadené ustanovení bylo Ústavním soudem shledáno za protiústavní, protože jím došlo k porušení principu dělby moci. Tím, že Parlament v zákoně označil rozvoj a modernizaci konkrétní vodní cesty za veřejný zájem, nedodržel požadavek obecnosti právního předpisu, aplikoval neurčitý právní pojem v konkrétním případě, a zasáhl tak do pravomoci svěřené moci výkonné. Materiálně se zde nejedná o právní předpis, ale napadené rozhodnutí je de facto individuálním právním aktem. Podle názoru pléna Ústavního soudu je třeba veřejný zájem nalézt v procesu rozhodování o určité otázce a není možné je v konkrétní věci a priori stanovit, proto je zjišťování veřejného zájmu v konkrétním případě typicky pravomocí výkonné moci, a nikoli zákonodárné. Zákonodárný proces ostatně není vybaven prostředky pro posuzování individuálních případů se všemi jejich souvislostmi a důsledky. Kromě toho bylo napadeným ustanovením omezeno právo na soudní přezkum, když z něho byla vyloučena otázka existence veřejného zájmu, neboť ten je již stanoven zákonem, kterým jsou obecné soudy vázány.

12.10 Pozemní komunikace Pozemní komunikací rozumíme dopravní cestu, která je určena k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti. Pozemní komunikace se dělí na tyto kategorie: dálnice, silnice, místní komunikace a účelová komunikace. Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, upravuje kategorizaci pozemních komunikací, jejich stavbu, podmínky užívání a jejich ochranu, práva a povinnosti

64

vlastníků pozemních komunikací a jejich uživatelů a výkon státní správy ve věcech pozemních komunikací příslušnými silničními správními úřady.

12.10.1 Vyvlastnění pozemní komunikace Institut vyvlastnění je možné na úseku dopravních staveb uplatnit obdobně jako v případě jiných veřejně prospěšných staveb podle schválené územně plánovací dokumentace v souladu s ustanovením §108 odst. 2 písm. a) stavebního zákona. U dopravních (liniových) staveb, které jsou vedeny až na výjimky v extravilánu, je velký počet vlastníků nemovitostí dotčených danou stavbou. Získání nemovitostí potřebných pro realizaci stavby zpravidla nebývá bezproblémové. Zákonem č. 83/1998 Sb. novelizujícím stavební zákon byl počet účastníků rozšířen i o vlastníky sousedních pozemků. S nimi se stavebník investor dostane do kontaktu v územním řízení, na něž navazuje žádost stavebníka - investora o vydání stavebního povolení. Ve stavebním řízení musí stavebník prokázat, že je buď vlastníkem pozemku nebo jeho části, nebo má k takovému pozemku či jeho části jiné právo opravňující jej zřídit na něm požadovanou stavbu. Při vydání stavebního povolení k liniové stavbě je zpravidla splněna druhá z alternativně stanovených podmínek, tzn., že stavebník - investor má uzavřenou s vlastníkem smlouvu o budoucí kupní smlouvě, která splňuje podmínku jiného práva ve smyslu ustanovení § 139 stavebního zákona. Jen výjimečně se uzavírá s vlastníkem kupní smlouva již ve fázi stavebního řízení, v praxi tomu bývá tehdy, pokud jsou liniovou stavbou dotčeny stavební objekty určené k demolici. Je-li stavebník vypořádán se všemi vlastníky – účastníky, je vydáno stavební povolení a může zahájit stavbu. V případě, kdy vlastník pozemku nebo jeho části, který má být touto stavbou dotčen, nesouhlasí se zastavením pozemku, nezbývá stavebníkovi nic jiného, než dosáhnout práva k takovému pozemku vyvlastněním. Stavebník musí splnit předpoklady pro vyvlastnění v souladu se stavebním zákonem, v prvé řadě osvědčit veřejný zájem podle ustanovení § 108. Prokázat veřejný zájem zde znamená, že příslušná dopravní stavba musí být vedena v závazné části schválené územně plánovací dokumentace jako stavba veřejně prospěšná. Stavební zákon požaduje, aby se v územním řízení všichni vlastníci dotčených pozemků nebo jejich částí k vedení trasy dopravní stavby vyjádřili. Současně umožňuje vydat územní rozhodnutí pouze v těch případech, kdy lze pro daný účel pozemek nebo jeho část vyvlastnit. Nejsou-li splněny podmínky pro vyvlastnění, nelze územní rozhodnutí vydat bez souhlasu vlastníků. Zákon o pozemních komunikacích však zakotvuje pro stavby dálnic a silnic možnost vyvlastnění i tam, kde ve schválené územně plánovací dokumentaci není jejich veřejná prospěšnost přímo deklarována. Reaguje tak na skutečnost, že to podle dříve platných předpisů nebylo zapotřebí. Tento právní stav řeší přechodné ustanovení § 45 odst. 2, zákona č. 13/1997 Sb., a to pro případy dálnic a silnic, které byly zakotveny v územních plánech velkých územních celků schválených před účinností zákona č. 262/1992 Sb., tzn. v době, kdy nebylo podmínkou umožňující vyvlastnění nemovitostí pro účely těchto staveb výslovné uvedení jejich "veřejné prospěšnosti" ve schválené územně plánovací dokumentaci.

65

12.10.2 Využití institutu věcného břemene pro účely výstavby a využívání pozemních komunikací Zákon o pozemních komunikacích obsahuje úpravu využití právního institutu věcných břemen pro případy, kdy veřejný zájem na výstavbě dálnice, silnice, nebo místní komunikace nelze realizovat, protože vlastník stavbou dotčeného pozemku není znám, je nedosažitelný nebo nečinný, anebo že ze stejných důvodů nelze realizovat dodatečné majetkoprávní vypořádání u dálnic, silnic nebo místních komunikací postavených za předchozích režimů na cizích pozemcích. Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., může příslušný speciální stavební úřad na návrh stavebníka dálnice, silnice nebo místní komunikace vydat rozhodnutí o zřízení věcného břemene umožňujícího využití tohoto pozemku, popřípadě jeho části pro účely stavby. Vydání rozhodnutí předpokládá kumulativní splnění dvou podmínek, za prvé musí být splněny všechny podmínky pro vyvlastnění nezastavěného pozemku nezbytného pro stavbu dálnice, silnice nebo místní komunikace, za druhé nelze vyvlastňovací řízení zahájit nebo toto řízení ukončit rozhodnutím o vyvlastnění proto, že dotčený vlastník není znám nebo určen, nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný. Pro stavbu dálnice, silnice, místní komunikace a veřejně přístupné účelové komunikace je speciálním stavebním úřadem příslušný silniční správní úřad. V praxi přichází aplikace uvedeného ustanovení v úvahu nejčastěji v případech dlouhodobě neuzavřených projednávání dědických nebo restitučních nároků, v případech vlastníků žijících mimo území republiky, kteří nemají zájem jednat o zanedbatelné výměry nevýnosného pozemku, popř. tam kde jde naopak o vlastníky záměrně mařící jednání tím, že nereagují na žádné podněty. Součástí rozhodnutí o zřízení věcného břemene je stanovení výše náhrady podle zvláštního předpisu, kterým je v tomto případě stejná vyhláška, podle níž se postupuje při expropriaci.62 Pravomocným rozhodnutím speciálního stavebního úřadu založené právo odpovídající věcnému břemenu je tzv. jiným právem k pozemku, které umožňuje na daném pozemku zřídit stavbu.63 Vlastníkovi pozemku pak zůstává jen nuda proprietas bez možnosti výkonu svého oprávnění k předmětné nemovitosti. Náhradní řešení pro případy, kdy pozemek nelze vyvlastnit upravuje rovněž ustanovení § 17 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, které řeší situace, kdy nebylo provedeno majetkové vypořádání při stavbě pozemní komunikace a vlastník nemovitosti odmítá přistoupit na dodatečné vypořádání. Jde o postup, který je v obecné rovině upraven v § 135c odst. 3 občanského zákoníku a dává soudu při uspořádání poměrů v případě tzv. neoprávněné stavby možnost zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Zatímco institut vyvlastnění podle stavebního zákona přichází v úvahu jen pro realizaci stavby pro futuro, nabízené řešení je naopak použitelné pro stavby již existující. Podle § 17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. je příslušný speciální stavební úřad oprávněn na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě, byla-li zřízena stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace na cizím pozemku a vlastníku této stavby se Vyhláška Federálního ministerstva financí č. 122/1984 Sb., o náhradách při vyvlastnění staveb, pozemků, porostů a práv k nim. 63 Srov. § 58 odst. 2 a § 139 písm. f) zákona č. 50/1976 Sb. 62

66

prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku. Za zřízení věcného břemene náleží vlastníkovi pozemku jednorázová náhrada ve výši, která podle zvláštního předpisu náleží za vyvlastnění. Podstatně méně intenzivní zásah do vlastnického práva přestavuje rozhodnutí o zřízení věcného břemene podle ustanovení § 35 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, podle něhož je vlastník nemovitosti sousedící s průjezdním úsekem silnice nebo s místní komunikací v zastavěném území obce v nezbytně nutných případech povinen za jednorázovou úhradu strpět zřízení věcného břemene na své nemovitosti spočívajícího v umístění veřejného osvětlení, dopravních značek a zařízení a tabulek s označením místních názvů. Uvedené ustanovení řeší situace, kdy zejména ve starých částech měst a obcí nelze umístit dopravní značky, dopravní zařízení, označení ulic nebo veřejné osvětlení jinak než na domech sousedících s průjezdním úsekem silnice nebo s místní komunikací. Rozhodnutí o zřízení věcného břemene a o výši úhrady vydává příslušný silniční správní úřad u dopravních značek a zařízení na základě rozhodnutí o jejich užití vydaného orgánem příslušným podle zvláštního předpisu. Pro úplnost dodejme ještě možnost zřízení věcného břemene soudem pro případ umístění energetických, telekomunikačních, vodovodních, kanalizačních a jiných vedení, zařízení pro rozvod tepla a topných plynů, která nejsou-li zřizována pro potřeby dálnice, silnice nebo místní komunikace, nesmějí být podélně umísťována v jejich tělese a na silničních pomocných pozemcích. Podle ustanovení § 36 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích ovšem platí, že není-li možno umístit bez neúměrných nákladů vedení mimo silniční pozemek, lze povolit jako zvláštní užívání dálnice, silnice nebo místní komunikace podélné umístění tohoto vedení do silničního pomocného pozemku, do středního dělicího pásu nebo na mosty a mostní objekty dotčené pozemní komunikace. Na základě vydaného povolení ke zvláštnímu užívání komunikace uzavře vlastník dotčené pozemní komunikace s vlastníkem vedení smlouvu o zřízení věcného břemene k pozemní komunikaci za jednorázovou úhradu. Nedojde-li k dohodě, rozhodne o zřízení věcného břemene a výši úhrady soud.

12.11 Nucená omezení v energetických odvětvích Podmínky podnikání, výkon státní správy a regulaci v energetických odvětvích, tj. v elektroenergetice, v plynárenství a v teplárenství, jakož i práva a povinnosti fyzických a právnických osob s tím spojené, upravuje zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon).

12.11.1 Elektroenergetika Energetický zákon poskytuje provozovatelům přenosové soustavy právo, v souladu s podmínkami stanovenými územním rozhodnutím a stavebním povolením, zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech zařízení přenosové soustavy, přetínat tyto nemovitosti vodiči a umísťovat v nich vedení. Provozovatelem přenosové soustavy se rozumí právnická osoba, která je držitelem licence na přenos elektřiny, která v rámci svého oprávnění provádí veškeré činnosti související se zabezpečením spolehlivého přenosu elektřiny. 67

Provozovatel přenosové soustavy je povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části pro účely uvedené v prvé větě předchozího odstavce. Stejně jako je tomu v obdobných případech dle jiných předpisů, je preferován smluvní způsob zřízení věcného břemene, což energetický zákon v ustanovení § 24 odst. 4 stanoví expressis verbis. Teprve v případě, že vlastník nemovitosti není znám nebo určen nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo nedošlo k dohodě s ním, je možné přistoupit k nucenému omezení vlastnického práva. O zřízení věcného břemene rozhoduje příslušný stavební úřad na návrh provozovatele přenosové soustavy. V souvislosti se zřizováním a provozováním zařízení přenosové soustavy vzniká provozovateli přenosové soustavy ex lege také právo vstupovat a vjíždět na cizí nemovitosti. Za účelem zajištění bezpečného a spolehlivého provozování zařízení přenosové soustavy může provozovatel činit potřebná opatření na cizím pozemku spočívající v odstraňování a oklešťování porostů, pokud tak neučiní po předchozím upozornění sám vlastník nebo uživatel nemovitosti. Po provedení odstranění nebo okleštění stromoví je povinen na svůj náklad provést likvidaci vzniklého klestu a zbytků po těžbě. Tím nejsou dotčena příslušná ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny. Při výkonu shora vymezených oprávnění je provozovatel přenosové soustavy povinen co nejvíce šetřit práv vlastníků dotčených nemovitostí a vstup na jejich nemovitosti jim oznámit. Po skončení prací musí uvést nemovitosti do předchozího stavu, a není-li to možné s ohledem na povahu provedených prací, do stavu odpovídajícímu předchozímu účelu nebo užívání dotčené nemovitosti a bezprostředně oznámit tuto skutečnost vlastníku nemovitosti. Vznikla-li vlastníku nebo nájemci nemovitosti v důsledku výkonu práv odpovídajících věcnému břemenu zřízenému nebo vzniklému podle energetického zákona majetková újma nebo je-li omezen v užívání nemovitosti, má právo na přiměřenou jednorázovou náhradu stanovenou podle zákona o oceňování. Právo na tuto náhradu je nutno uplatnit u provozovatele přenosové soustavy, který způsobil majetkovou újmu nebo omezení užívání nemovitosti, do 6 měsíců ode dne, kdy se o tom vlastník nebo nájemce dozvěděl.

12.11.2 Plynárenství Práva vymezená v předchozí kapitole, která energetický zákon přiznává provozovatelům přenosové soustavy, náleží v souladu s ustanovením § 58 téhož zákona i provozovatelům přepravní soustavy, jimiž se rozumí fyzické či právnické osoby, které provozují přepravní soustavu a jsou držitelem licence na přepravu plynu. Přepravní soustavou je vzájemně propojený soubor velmi vysokotlakých a vysokotlakých plynovodů a kompresních stanic a souvisejících technologických objektů, včetně systémů řídicí a zabezpečovací techniky a zařízení k přenosu informací pro činnosti výpočetní techniky a informačních systémů, propojený s plynárenskými soustavami v zahraničí. Přepravní soustava je zřizována a provozována ve veřejném zájmu. Provozovatel přepravní soustavy je oprávněn v souladu s podmínkami stanovenými územním rozhodnutím a stavebním povolením zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech plynárenská zařízení, vstupovat a vjíždět na cizí nemovitosti v souvislosti se zřizováním, rekonstrukcemi, opravami a provozováním

68

přepravní soustavy, jakož i odstraňovat a oklešťovat porosty k zajištění bezpečného a spolehlivého provozu přepravní soustavy. Provozovatel přepravní soustavy je povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti za účelem zřízení a provozování plynárenských zařízení. Bližší podmínky nuceného omezení vlastnického práva v oblasti plynárenství jsou upraveny obdobným způsobem jako v elektroenergetické sféře (viz subkap. 13.2.2), výjimku tvoří nárok na náhradu za majetkovou újmu vzniklou v důsledku omezení vlastníka či nájemce nemovitosti, do níž ustanovení § 58 odst. 3 energetického zákona zahrnuje výslovně i úhradu nákladů na vypracování znaleckého posudku.

12.11.3 Teplárenství Poslední odvětví regulované zákonem č. 458/2000 Sb. zahrnuje výrobu a rozvod tepelné energie. Tepelnou energií se rozumí energie tepla nebo chladu obsažená v teplonosné látce, jejím rozvodem pak doprava, akumulace, přeměna parametrů a dodávka tepelné energie rozvodným tepelným zařízením. Držiteli licence na rozvod tepelné energie energetický zákon přiznává mj. právo v rozsahu podmínek stanovených územním rozhodnutím a stavebním povolením zřizovat a provozovat ve veřejném zájmu na cizích nemovitostech rozvodná tepelná zařízení, stavět podpěrné body a přetínat tyto nemovitosti potrubními trasami, vstupovat a vjíždět na cizí nemovitosti v souvislosti se zřizováním a provozem rozvodných zařízení, odstraňovat porosty ohrožující provoz rozvodných zařízení, pokud tak neučinil po předchozím upozornění vlastník dotčené nemovitosti. Pro účely zřízení a provozování rozvodných tepelných zařízení a stavby podpěrných bodů na cizích nemovitostech, jakož i pro přetnutí těchto nemovitostí potrubními trasami (to vše ve veřejném zájmu a za podmínek stanovených územním rozhodnutím a stavebním povolením) je provozovatel rozvodného tepelného zařízení povinen zřídit věcné břemeno. Tato povinnost musí být realizována za stejných zákonných podmínek jako je tomu v případě výše popsaných odvětvích elektroenergetických a plynárenských. To samé platí i pro výkon práv uvedených v předchozím odstavci této subkapitoly.

12.11.4 Kontinuita trvání věcných břemen Podle ustanovení § 98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb. zůstávají nedotčena všechna oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona. V této souvislosti stojí za zmínku nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2005 publikovaný pod č. 134/2005 Sb. ve věci návrhu na zrušení § 98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb. Návrh na zrušení tohoto ustanovení podal Krajský soud v Praze pro rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud svým návrhem reagoval na nález Ústavního soudu ze dne 18.11.2003 sp. zn. I. ÚS 137/03, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu ze dne 6.11.2002 sp. zn. 30 Co 351/2002-57, v němž se soud ztotožnil s právními názory obsaženými v prvoinstančním rozsudku Okresního soudu v Kladně, jenž tímto potvrdil. Okresní soud v Kladně ve svém rozsudku (sp.zn. 19 C 164/2001) 69

zamítl žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 9000 Kč, které mělo představovat náhradu za užívání nebytových prostor v domě ve vlastnictví žalobce, v nichž je umístěna výměníková stanice žalobce uvedená do provozu v roce 1970 a vázne na nemovitosti jako zákonné břemeno. Žalovanému podle názoru soudu nemůže vznikat bezdůvodné obohacení provozováním činnosti, která odpovídá oprávnění z věcného břemene. V nálezu sp. zn. I ÚS 137/03 vyslovil Ústavní soud názor, že i při zachování kontinuity se „starým právem“ je třeba výklad a použití právních norem podřídit jejich obsahově materiálnímu smyslu. V důsledku zásadních politických a ekonomických změn po roce 1989 byl zaveden nový hodnotový systém moderní demokratické společnosti, jehož očima je třeba vykládat i staré právní normy. Tento systém přitom poskytuje náležitou ochranu i vlastnickému právu. Krajský soud ve svém návrhu argumentuje, že v projednávaném případě byla výměníková stanice vybudována na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne 28. dubna 1969, přičemž podle tehdy platné práva64 nebyly energetické podniky za stavby a provozování takovýchto zařízení na cizích nemovitostech povinny poskytovat náhradu a povinnost trpět výkon těchto práv vázne na nemovitosti jako věcné břemeno. Z následného legislativního vývoje Krajský soud dovozuje, že podle platné zákonné úpravy je možné předmětnou výměníkovou stanici užívat jako bezplatně zřízené věcné břemeno. S přihlédnutím ke shora uvedenému názoru Ústavního soudu je nutné toto omezení považovat za rozporné s čl. 11 odst. 4 Listiny, podle kterého takové nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Pokud podle § 98 odst. 4 energetického zákona oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, které vzniklo před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena, pak podle logického a gramatického výkladu zůstává dle názoru Krajského soudu v Praze nedotčeno i oprávnění bezplatně užívat cizí nemovitost k provozování zařízení pro rozvod tepla, tedy v té podobě, jak bylo původně zřízeno. Pokud platí ustanovení § 98 odst. 4 energetického zákona , bylo by uložení povinnosti platit náhradu vlastníku nemovitosti za omezení jeho vlastnického práva provozováním zařízení pro rozvod tepla v rozporu s tímto zákonným ustanovením. Ústavní soud nesouhlasil s názorem Krajského soudu podle něhož, pokud podle § 98 odst. 4 energetického zákona zůstávají oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zachována a nedotčena, pak podle logického a gramatického výkladu zůstává nedotčeno i oprávnění bezplatně užívat cizí nemovitost pro provozování zařízení pro rozvod tepla, tedy v té podobě, jak bylo zřízeno. Naznačená argumentace směřuje k tomu, že nelze ústavně konformním způsobem vyložit dopad napadeného ustanovení tak, aby při zachování věcných břemen vzniklých podle předchozích úprav, zejména v období komunismu, bylo možné úspěšně požadovat na nositeli oprávnění z takového věcného břemene jakékoliv peněžité plnění. Podle Ústavního soudu je třeba na věc pohlížet podle zásady nepravé retroaktivity. Podle této zásady vyplývají práva a povinnosti ze zřízeného věcného břemene nikoliv z právní úpravy, na jejímž základě vznikla, nýbrž ze současné zákonné úpravy zákonných věcných břemen. Pokud současné speciální předpisy § 22 a 38 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu spotřebě elektřiny (elektrizační zákon); § 18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb., kterým se provádí zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu spotřebě elektřiny (elektrizační zákon). 64

70

zákonných věcných břemen neupravují náhrady související s jejich výkonem, je třeba použít úpravu soukromoprávní. Z ustanovení § 151n odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že nositel oprávnění z věcného břemene je povinen nést přiměřené náklady na zachování (údržbu) věci zatížené věcným břemenem a na její opravy. Zásadně tedy nelze užívat věcné břemeno zcela bezplatně, ale za úplatu, která zahrnuje výdaje spojené se zachováním věci a s jejími opravami. Pokud tyto náklady oprávněný z věcného břemene nenese, získává tím bezdůvodné obohacení, neboť za něj bylo placeno majitelem věci to, co měl po právu platit sám. Stanovení konkrétní podoby této úplaty je přitom věcí dohody oprávněného z věcného břemene s povinným z věcného břemene. Pokud k dohodě nedojde, je na návrh jednoho z nich povinen o této otázce rozhodnout soud.

12.12 Elektronické komunikace Podmínky podnikání a výkon státní správy, včetně regulace trhu, v oblasti elektronických komunikací upravuje zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích). Regulace oprávnění k využívání cizích nemovitostí je obsažena v ustanovení § 104 tohoto zákona. Právní úprava je obdobná jako v zákonech o jiných infrastrukturních sítích, např. energetických. V zásadě se jedná o zachování předchozí úpravy, upřesněn je především vznik právního vztahu mezi vlastníkem sítě a vlastníkem nemovitosti. Oprávnění k využívání cizích nemovitostí se vztahuje na fyzické a právnické osoby zajišťující veřejnou komunikační síť, které jsou oprávněné podnikat v elektronických komunikacích na území České republiky, to znamená, že splňují obecné podmínky a oznámily podnikání v souladu s ustanovením § 8 odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb. V souladu s podmínkami stanovenými v rozhodnutí stavebního úřadu vydaném podle stavebního zákona a za splnění níže vymezených podmínek jsou tyto osoby oprávněny zřizovat a provozovat na cizím pozemku nebo v něm nadzemní nebo podzemní komunikační65 vedení veřejné komunikační sítě, včetně jejich opěrných bodů nadzemního komunikačního vedení nebo vytyčovacích bodů podzemního komunikačního vedení66, telefonní budky a přípojná komunikační vedení veřejné komunikační sítě, přetínat tyto pozemky vodiči a zřizovat v nich vedení veřejné komunikační sítě, jakož i související elektrické přípojky, dále mohou zřizovat a provozovat anténní stožáry včetně antén rádiových zařízení veřejné komunikační sítě, související elektronická komunikační zařízení veřejné komunikační sítě a související elektrické přípojky a anténní stožáry, včetně antén Nadzemním komunikačním vedením se rozumí drátové, kabelové nebo bezdrátové vedení, včetně souvisejícího elektronického komunikačního zařízení, postavené nad zemí, vně nebo uvnitř budov. Podzemním komunikačním vedením se rozumí kabelové vedení, včetně kabelových souborů a zařízení uložených pod povrchem země a kabelových rozvaděčů umístěných nad úrovní terénu. 66 Opěrnými body nadzemního komunikačního vedení jsou konstrukce nesoucí nebo podpírající vodiče nebo kabely či související elektronická komunikační zařízení tohoto vedení (sloup, střešník, zední konzola, anténní stožár, anténní nosič). Vytyčovacími body podzemního komunikačního vedení jsou kabelové označníky, patníky nebo sloupky určující polohu kabelových souborů a zařízení, křižovatky kabelů s komunikacemi, dráhou, vodními toky, polohové změny trasy kabelu v obcích nebo ve volném terénu. 65

71

rádiových směrových spojů veřejné komunikační sítě, související elektronická komunikační zařízení veřejné komunikační sítě a související elektrické přípojky. K zabezpečení výkonu těchto oprávnění uzavře podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť s vlastníkem dotčené nemovitosti písemnou smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene k části dotčené nemovitosti za jednorázovou náhradu a po ukončení výstavby a zaměření polohy vedení smlouvu o zřízení věcného břemene ke skutečně dotčené části nemovitosti. Zákon č. 127/2005 Sb. připouští i uzavření jiné smlouvy, navrhne-li ji podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť; obligatorní náležitostí je její písemná forma. Pokud se s vlastníkem dotčených nemovitostí nepodaří upravit vzájemná práva a povinností smluvní cestou nebo prokáže-li podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť, že vlastník dotčené nemovitosti není znám nebo není určen anebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo je-li vlastnictví nemovitosti sporné, či vlastník v dispozici s ní omezen, rozhodne o návrhu podnikatele zajišťujícího veřejnou komunikační síť na zřízení věcného břemene obecný stavební úřad podle zákona č. 50/1976 Sb. Zákon o elektronických komunikacích výslovně limituje zřízení věcného břemene zásadou minimalizace a přiměřenosti omezení vlastnického práva, které smí být provedeno jen v rozsahu nezbytném k dosažení stanovených účelů a dále stanoví podnikateli zajišťujícímu veřejnou komunikační síť povinnost šetřit co nejvíc práv dotčených vlastníků. V případě neshody o rozsahu oprávnění podnikatele zajišťujícího veřejnou komunikační síť ve vztahu k vlastníkovi dotčené nemovitosti, rozhodne na návrh jedné ze stran sporu příslušný stavební úřad v součinnosti s Českým telekomunikačním úřadem. Za stejných podmínek je podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť oprávněn zřizovat a provozovat na cizí stavbě nebo v ní anténní stožáry nebo anténní nosiče včetně antén rádiových zařízení veřejné komunikační sítě a jejich přípojných komunikačních vedení, související elektronická komunikační zařízení veřejné komunikační sítě, připojení na vnitřní elektrické rozvody a související elektrické přípojky, anténní stožáry nebo anténní nosiče včetně antén rádiových směrových spojů veřejné komunikační sítě a jejich přípojných komunikačních vedení, související elektronická komunikační zařízení veřejné komunikační sítě, připojení na vnitřní elektrické rozvody a související elektrické přípojky. K výkonu oprávnění k využívání cizích nemovitostí podle ustanovení § 104 odst. 2 písm. a) zákona č. 127/2005 Sb.67 není třeba uzavírat smlouvu o zřízení věcného břemene, ale postačuje písemný souhlas vlastníka nemovitosti k umístění příslušných vnitřních komunikačních vedení a komunikačních zařízení. V ostatním platí stejné podmínky shora uvedené. Výše vymezenými oprávněními podnikatelů zajišťujících veřejnou komunikační síť nejsou dotčeny jejich povinnosti podle stavebního zákona. Oprávnění z věcných břemen vzniklých podle zákona o elektronických komunikacích, či podle předchozích právních úprav přecházejí na právní nástupce podnikatelů, zajišťujících veřejnou komunikační síť, vlastníky či nabyvatele těchto vedení, či jejich části, jsou-li tito zároveň podnikateli zajišťujícími veřejnou komunikační síť.

Právo zřizovat a provozovat na cizí stavbě nebo v ní vnitřní komunikační vedení veřejné komunikační sítě včetně koncových bodů veřejné komunikační sítě a souvisejících rozvaděčů, veřejné telefonní automaty a přípojná komunikační vedení veřejné komunikační sítě, jakož i související elektrické přípojky. 67

72

12.13 Dráhy Dráhou je cesta určená k pohybu drážních vozidel včetně pevných zařízení potřebných pro zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy. Předpisem regulující danou oblast je zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje podmínky pro stavbu drah železničních, tramvajových, trolejbusových a lanových, stavby na těchto dráhách a podmínky pro jejich provozování, podmínky pro provozování drážní dopravy na dráhách železničních, tramvajových, trolejbusových a lanových, jakož i práva a povinnosti fyzických a právnických osob s tím spojené a výkon státní správy a státního dozoru ve věcech týkajících se zmíněných drah.68 Objektem limitování drážního zákona je mimo jiné styk dráhy s vedením technického vybavení a to ve veřejném zájmu, z důvodu čehož stanovuje drážní zákon pravidla pro umístění vedení technického vybavení v obvodu železniční dráhy. Obvodem dráhy se přitom rozumí území určené územním rozhodnutím pro umístění stavby dráhy, jehož vymezení je blíže specifikováno v ustanovení § 4 zákona o drahách. Podle ustanovení § 5a zákona č. 266/1994 Sb. mohou být sítě technického vybavení69 umísťovány v obvodu železniční dráhy jen na základě písemné smlouvy o zřízení věcného břemene, uzavřené mezi vlastníkem dráhy a vlastníkem sítě technického vybavení, a to za úhradu. Nedojde-li k uzavření smlouvy, lze vlastnická práva omezit jen rozhodnutím speciálního stavebního úřadu, který postupuje v řízení o omezení vlastnických práv podle stavebního zákona. Mimo režim stavebního zákona stojí omezení vlastnických práv k nemovitostem v ochranném pásmu tramvajové a trolejbusové dráhy, které se realizuje z důvodu využití nemovitostí v ochranném pásmu dráhy pro potřeby zajištění provozuschopnosti tramvajové nebo trolejbusové dráhy. V těchto případech, odůvodňuje-li to nezbytná potřeba, jsou vlastníci nemovitosti přilehlé k dráze tramvajové nebo dráze trolejbusové na nezbytnou dobu povinni za jednorázovou úhradu strpět omezení vlastnického práva ke své nemovitosti spočívající v umístění a provozování pevných trakčních, signalizačních nebo zabezpečovacích zařízení. Rozhodnutí o omezení vlastnického práva vydává v souladu s ustanovením § 9 odst. 4 zákona o drahách drážní úřad. Aktivní legitimace k podání návrhu přísluší provozovateli tramvajové nebo trolejbusové dráhy, kterému drážní zákon zároveň ukládá povinnost při umístění a odstranění tohoto zařízení na cizí nemovitosti uvést nemovitost při ukončení prací do původního stavu, a není-li to možné s ohledem na povahu provedených prací, do stavu odpovídajícího původnímu účelu nebo užití dotčené nemovitosti.

12.14 Geologický průzkum Geologickými pracemi se podle zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, ve znění pozdějších znění, rozumí geologický výzkum a geologický průzkum na území České republiky. Geologický výzkum je soubor prací, jimiž se Zákon se naopak nevztahuje na dráhy důlní, průmyslové a přenosné a na lyžařské vleky. Těmi jsou energetické, vodovodní, stokové, telekomunikační, popřípadě jiné sítě technického vybavení, které neslouží k provozování drah a drážní dopravě na dráhách. 68

69

73

zkoumá vznik a působení geologických procesů, zkoumá, hodnotí a dokumentuje geologická stavba území, její prvky a zákonitosti. Geologický průzkum představuje účelově zaměřené geologické práce, jimiž se zkoumá území v podrobnostech přesahujících geologický výzkum. Geologický průzkum se podle účelu prací člení na ložiskový, průzkum pro zvláštní zásahy do zemské kůry, hydrogeologický, inženýrskogeologický a průzkum geologických činitelů ovlivňujících životní prostředí. Při záměru provádět geologické práce spojené se zásahem do pozemku jsou organizace oprávněné k projektování, provádění a vyhodnocování geologických prací povinny, v souladu s ustanovením § 14 zákona č. 62/1988 Sb., uzavřít před vstupem na cizí pozemek s jeho vlastníkem nebo, není-li možné vlastníka zjistit, s nájemcem pozemku písemnou dohodu o provádění geologických prací, zřizování pracovišť, přístupových cest, přívodu vody a energie, jakož i provádění nezbytných úprav půdy a odstraňování porostů, popřípadě zřizování staveb. Tím nejsou dotčena ustanovení zvláštních předpisů. Jestliže k výše zmíněné dohodě nedojde, omezí se vlastnická práva vlastníka nemovitosti nebo práva nájemce70 rozhodnutím správního orgánu. Předmětem omezení je uložení povinnosti strpět provedení geologických prací. Condicio sine qua non takového omezení je existence veřejného zájmu, soulad se státní surovinou politikou a poskytnutí náhrady. Mimo to je při rozhodování o omezení nutno dodržet požadavek přiměřenosti, který zákon o geologických pracích rovněž vyjadřuje expressis verbis, když nucený zásah podmiňuje požadavkem nezbytného rozsahu. Z povahy účelu, pro který je v tomto případě zasahováno do vlastnických práv, vyplývá rovněž další antecedence omezení spočívající v limitaci trvání nuceného zásahu po dobu realizace geologických prací. K vydání rozhodnutí o omezení vlastnických či nájemních práv není příslušný, jako ve většině jiných případů, stavební úřad, nýbrž orgán kraje v přenesené působnosti, který v dané věci postupuje dle části čtvrté zákona č. 50/1976 Sb. upravující institut vyvlastnění. Co přesně se rozumí provedením geologických prací, pro něž lze k omezením přistoupit specifikuje zákon č. 62/1988 Sb. v ustanovení § 14 odst. 2 taxativním výčtem titulů.

Ustanovení § 14 zákona č. 62/1988 Sb. v tomto ohledu hovoří poněkud nepřesně o omezení vlastnických práv vlastníka nemovitosti nebo nájemce. V případě nájemce však logicky nepůjde o omezení jeho práva vlastnického, nýbrž nájemního. 70

74

13. VYVLASTŇOVACÍ ŘÍZENÍ Vyvlastňovací řízení je zvláštním druhem správního řízení, ve kterém orgány státní správy postupují podle procedurálních pravidel stavebního zákona za současného subsidiárního použití správního řádu. Základní pravidla expropriačního řízení tedy upravuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který se použije vždy nestanoví-li něco jiného stavební zákon. Speciální úprava vyvlastnění včetně řízení o něm je obsažena v zákonu č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, ve znění pozdějších předpisů, který v §§ 45-51 upravuje tzv. zkrácené vyvlastňovací řízení pro účely zajišťování obrany státu za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu. Odchylky od obecného vyvlastňovacího řízení stanoví také zákon č. 168/2001 Sb., o dálničním obchvatu Plzně a zákon č. 544/2005 Sb., o výstavbě vzletové a přistávací dráhy 06R - 24L letiště Praha Ruzyně. Odlišnosti, které se týkají především zkrácení všech lhůt ve správním řízení na polovinu a omezení možnosti přerušení řízení byly probrány v rámci subkap. 12.9. (Vyvlastnění pro účely ad hoc), na kterou v této souvislosti odkazuji.

13.1 Vyvlastňovací řízení jako řízení správní Jak výše nastíněno probíhá vyvlastňovací řízení v režimu správního řádu obdobně jako další tři řízení upravená stavebním zákonem, tj. řízení územní, stavební a kolaudační. Na každé z nich se podle ustanovení § 140 stavebního zákona vztahují obecné předpisy o správním řízení, není-li v zákoně o územním plánování a stavebním řádu uvedeno jinak. Některé podrobnosti expropriačního řízení, jako je obsah návrhu na vyvlastnění nebo obsah rozhodnutí o vyvlastnění, jsou dále konkretizovány ve vyhlášce č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona. Subsidiární použití správního řádu předpokládá uplatnění zásad, jimiž je správní řízení ovládáno. Základní zásady činnosti správních orgánů podle nového správního řádu, který vešel v účinnost k 1. lednu 2006, se díky znatelně většímu rozsahu jeho věcné působnosti vztahují nejen na klasické správní řízení (rozhodování o právech a povinnostech osob), ale na veškerou činnost orgánů veřejné správy, na níž se vztahuje nový správní řád.71 Mezi základní zásady, které správní řád obsahuje patří: zásada zákonnosti (§ 2 odst. 1 SprŘ), účelovosti (§ 2 odst. 2 SprŘ), dobré víry (§ 2 odst. 3 SprŘ), legitimního očekávání (§ 2 odst. 4 SprŘ), materiální pravdy (§ 3 SprŘ), mravnosti a slušného jednání (§ 4 odst. 1 SprŘ), součinnosti (§ 4 odst. 2, § 8 odst. 1 SprŘ), rychlosti a hospodárnosti (§ 4 odst. 3, § 6 SprŘ), smírného odstranění rozporů (§ 5 SprŘ), rovnosti účastníků (§ 7 SprŘ), písemnosti (§ 15 odst. 1, § 17, § 18), jazyka (§ 16 SprŘ), jednotnosti řízení (§ 36 odst. 1) a neveřejnosti (§ 49 odst. 2). Na tomto místě je nutno zdůraznit, že s ohledem na podpůrné použití správního řádu se základní zásady ve výše uvedeném výčtu neuplatní ve vyvlastňovacím řízení bezezbytku, neboť Tzn. provádění tzv. jiných úkonů správních orgánů, jako např. osvědčení, sdělení, vyjádření, stanoviska, ověření, které nemají charakter rozhodnutí, jakož i na institut veřejnoprávních smluv, opatření obecné povahy a vyřizování stížností. 71

75

jako zvláštní správní řízení je ovládáno specifickými zásadami ústnostmi a koncentrace (viz níže).

13.2 Subjekty řízení Stavební zákon definuje subjekty vyvlastňovacího řízení, pokud jde o vymezení orgánů veřejné správy příslušné k rozhodování o vyvlastnění. Okruh účastníků vyvlastňovacího řízení stavební zákon expressis verbis neřeší, z jeho ustanovení je zřejmé, že jím bude vždy navrhovatel, v ostatním je třeba vycházet ze správního řádu.

13.2.1 Správní orgány příslušné k provádění vyvlastňovacího řízení Orgány příslušné k vyvlastňovacímu řízení jsou věcně příslušné stavební úřady. Těmi jsou obecné stavební úřady vymezené v ustanovení § 117 odst.1 zákona č. 50/1976 Sb., tzn. obecní úřady obcí s rozšířenou působností, krajské úřady, Magistrát hlavního města Prahy a úřady městských částí určené statutem, magistráty územně členěných statutárních měst a úřady městských částí nebo městských obvodů určené statutem a konečně magistráty, městské a obecní úřady, které vykonávaly působnost stavebního úřadu ke dni 31. prosince 1997 nebo byla jejich působnost k tomuto datu schválena. Z rozhodování o vyvlastnění jsou podle ustanovení §§ 120 a 121 stavebního zákona vyloučeny speciální a vojenské a jiné stavební úřady. S pravomocí speciálních stavebních úřadů zřídit věcné břemeno se však setkáváme v ustanoveních některých speciálních předpisů.72 O vyvlastnění v prvém stupni rozhodují obecní úřady obcí s rozšířenou působností nebo obecní úřady, které vykonávaly působnost stavebního úřadu ke dni 31. 12. 1997 nebo byla jejich působnost k tomuto datu schválena. Krajské úřady jako nadřízené správní orgány stavebních úřadů měst a obcí rozhodují v řízeních o vyvlastnění jako odvolací orgán. V případě územně členěných statutárních měst lze věcně příslušný stavební úřad určit vždy se zřetelem na jejich statut, kterým jsou upraveny vnitřní poměry ve věcech správy města, tzn. zahrnují mimo jiné vymezení pravomocí orgánů města a pravomocí orgánů městských obvodů a městských částí na úseku samostatné a přenesené působnosti. Obdobné platí v případě hlavního města Prahy.73 Ústředním orgánem státní správy v dané oblasti je Ministerstvo pro místní rozvoj. Místní příslušnost konkrétního věcně příslušného stavebního úřadu se řídí místem, kde se nemovitost nachází, je tedy dána územním obvodem, v němž leží předmět vyvlastňovacího řízení. V případě kompetenčního konfliktu (nemovitost zasahuje do obvodu vícero stavebních úřadů) určí místní příslušnost usnesením nejblíže společně nadřízený správní orgán. Jako místně příslušný však nemůže být určen správní orgán, který je zároveň navrhovatelem vyvlastnění. Takový střet Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů. 73 Např. v hlavním městě je výkon působnosti stavebního úřadu svěřen městským částem hlavního města Prahy uvedeným v § 4 odst. 1 obecně závazné vyhlášky č. 55/2000 Sb., kterou se vydává Statut hlavního města Prahy. 72

76

zájmů je překážkou, pro kterou jinak příslušný úřad nemůže vyvlastňovací řízení provést a namísto něho musí odvolací orgán stanovit jiný stavební úřad v jeho působnosti, který řízení provede a vydá rozhodnutí o vyvlastnění.

13.2.2 Účastníci vyvlastňovacího řízení Účastníkem expropriačního řízení je vždy navrhovatel vyvlastnění. Navrhovatelem může být podle ustanovení § 112 odst. 2 orgán státní správy nebo právnická či fyzická osoba, která má předmět vyvlastnění využít k účelu, pro který se vyvlastňuje. Okruh navrhovatelů nelze rozšiřovat nad rámec vymezený v lex specialis, pokud tento legitimuje k podání návrhu konkrétní subjekty. Další účastníky vyvlastňovacího řízení nutno dovodit z příslušných ustanovení správního řádu, který na rozdíl od dřívějšího zákona č. 71/1967 Sb. vymezuje účastníky správního řízení a jejich postavení v něm v materiálním a nikoli ryze formálním smyslu. Jednotlivé kategorie účastníků, resp. jejich procesní práva a povinnosti, se odvíjí od jejich hmotněprávního vztahu k předmětu správního řízení.74 Podle toho můžeme rozlišovat „základní“ účastníky řízení, nebo-li účastníky řízení „ve věci“, o jejichž právech a povinnostech se v řízení rozhoduje75 a účastníky řízení, kterými jsou osoby, jež mohou být ve svých právech nebo povinnostech rozhodnutím „jen“ přímo dotčeny76, nebo osoby, které mají postavení účastníka řízení na základě zvláštního zákona77 a konečně mohou být v pochybnostech za účastníky řízení považováni ti, kdo o sobě tvrdí, že jsou účastníky, a to do doby, než se prokáže opak.78 Účastníkem expropriačního řízení bude tedy, vedle navrhovatele, vždy také vlastník nemovitosti, která je předmětem expropriace, nebo osoba, jejíž právo má být vyvlastněním omezeno či zrušeno. Vedle těchto „základních“ účastníků vyvlastňovacího řízení, jimi mohou být další osoby naplňující shora uvedené vymezení účastníků řízení podle správního řádu, například ten, kdo tvrdí, že je vlastníkem stavby, u níž je v návrhu na vyvlastnění za vlastníka označena jiná osoba.

13.3 Zahájení a průběh řízení o vyvlastnění Vyvlastňovací řízení se zahajuje na návrh vyvlastnitele. Řízení je zahájeno dnem, kdy návrh došel věcně a místně příslušnému stavebnímu úřadu. Dojde-li správnímu orgánu, který není věcně nebo místně příslušný, tento jej bezodkladně postoupí příslušnému stavebnímu úřadu a současně o tom navrhovatele uvědomí. O zahájení řízení uvědomí stavební úřad bez zbytečného odkladu všechny jemu známé účastníky řízení, o probíhajícím řízení musí uvědomit rovněž toho, kdo se stal účastníkem řízení až po jeho zahájení, pokud nejde o osobu, která se sama jako účastník do řízení přihlásila. Kromě toho může stavební úřad zveřejnit Tím není nikterak zasahováno do zásady rovnosti účastníků řízení, resp. dotčených osob, vychází se z toho, že účastníci řízení jsou si v řízeni sice rovni, ale jen v těch procesních právech a povinnostech, které jim zákon přiznává. 75 § 27 odst. 1 správního řádu 76 § 27 odst. 2 tamtéž 77 § 27 odst. 3 tamtéž 78 § 28 odst. 1 tamtéž 74

77

oznámení o zahájení i na své úřední desce. Návrh lze učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem, je-li do pěti dnů potvrzen nebo doplněn způsobem právě uvedeným, je možno je učinit také pomocí jiných technických prostředků. Návrh na zahájení vyvlastňovacího řízení musí obsahovat jednak obecné náležitosti vyplývající ze správního řádu, jednak náležitostí specifikované prováděcí vyhláškou stavebního zákona. Správní řád vyžaduje, aby z návrhu bylo patrno, kdo jej činí, které věci se týká, co se navrhuje, co žadatel žádá nebo čeho se domáhá. Mezi náležitosti vyvlastňovacího návrhu vyplývající z ustanovení § 46 odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů, patří: označení pozemku nebo jeho části, označení stavby, jaké právo a v jakém rozsahu má být vyvlastněno, jméno (název) a adresu (sídlo) osoby, v jejíž prospěch má být provedeno vyvlastnění, jméno (název) a adresu (sídlo) osoby, proti které vyvlastnění směřuje, účel, pro který se vyvlastnění navrhuje, a odůvodnění návrhu, přehled zástavních a věcných práv váznoucích na nemovitosti, důkaz o tom, že pokus o získání práva k pozemku nebo stavbě dohodou byl bezvýsledný, výpis z katastru nemovitostí, kopie katastrální mapy se zákresem pozemků a staveb navržených k vyvlastnění doplněná situací z jiných mapových podkladů, které vyjadřují graficky právní vztahy k nemovitostem v případech, kdy tyto vztahy nebyly dosud v katastrální mapě vyznačeny; navrhuje-li se vyvlastnit část pozemku, připojí se též geometrický plán ve trojím vyhotovení, a konečně vždy je nezbytnou součástí příslušného podání návrh náhrady. Pokud návrh postrádá předepsané náležitosti nebo trpí jinými vadami, pomůže stavební úřad navrhovateli nedostatky odstranit nebo jej vyzve k jejich odstranění, k čemuž mu poskytne přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě. Jak výše zmíněno, je expropriační řízení ovládáno zásadou ústnosti a zásadou koncentrace řízení. K projednání návrhu na vyvlastnění stavební úřad nařídí ústní jednání, které je specifickým a obligatorním atributem všech řízení podle stavebního zákona. Na rozdíl od územního nebo stavebního řízení, u nichž lze, při naplnění zákonem předvídaných okolností, od ústního jednání upustit, expropriační řízení (a stejně tak řízení kolaudační) tuto možnost nezná. Datum, čas a místo konání ústního jednání musí stavební úřad účastníkům vyvlastňovacího řízení oznámit alespoň 15 dnů před jeho konáním. Zásada koncentrace řízení je ve stavebním zákoně vyjádřena požadavkem, který limituje možnost vznesení námitek proti vyvlastnění jejich uplatněním nejpozději při ústním jednáním. Stavební úřad upozorní účastníky řízení v oznámení o konání ústního jednání, že nebude přihlíženo k námitkám, které budou uplatněny později než při ústním jednání, jakož i k námitkám, které byly zamítnuty v územním řízení nebo jež mohly být v územním řízení uplatněny, ale nastalo se tak. V souladu s uplatňováním zásady materiální pravdy rozhodne stavební úřad o vyvlastnění poté, co je zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti; přitom musí opatřovat z úřední povinnosti podklady pro rozhodnutí a zjišťovat všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu.

78

13.4 Rozhodnutí o vyvlastnění Rozhodnutí o vyvlastnění je individuálním správním aktem konstitutivní povahy, kterým se zakládají, mění nebo ruší práva a povinnosti individuálně určených subjektů. Rozhodnutí o vyvlastnění musí vykazovat, jako každé rozhodnutí o předmětu řízení, všechny obvyklé obsahové a formální náležitosti. Ty jsou v novém správním řádu upraveny podrobněji než v předchozím zákoně o správním řízení.

13.4.1 Náležitosti rozhodnutí Obsahové náležitosti rozhodnutí zahrnují enunciát (výroková část), odůvodnění a poučení. Ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků. V odůvodnění uvede stavební úřad důvody výroku, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se stavební úřad vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. V poučení je nutno uvést, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě tak lze učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává. Ustanovení § 116 odst. 1 rozšiřuje obecnou poučovací povinnost stavebního úřadu vyplývající ze správního řádu o poučení o právu vyvlastněného, požádat o revokaci vyvlastňovacího rozhodnutí, jsou-li k tomu naplněny zákonem předvídané podmínky. Formální náležitosti expropriačního rozhodnutí předpokládají obligatorní písemnou formu. Písemné vyhotovení rozhodnutí má být jako „rozhodnutí“ označeno, uvedou se v něm jména a příjmení všech účastníků, dále musí obsahovat identifikaci stavebního úřadu, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, datum vyhotovení, otisk úředního razítka, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Vedle náležitostí, která jsou obligatorní pro každé rozhodnutí vydávané ve správním řízení, musí rozhodnutí o expropriaci naplňovat také obsahové náležitosti specifikované ustanovením § 47 vyhlášky č. 132/1998 Sb., podle něhož obsahuje vyvlastňovací rozhodnutí zejména, předmět, účel a rozsah vyvlastnění, jméno (název) a adresu (sídlo) osoby, proti které vyvlastnění směřuje, jméno (název) a adresu (sídlo) osoby, v jejíž prospěch se vyvlastňuje, náhradu za vyvlastnění a způsob její úhrady, včetně označení soudu, pokud u něho má být náhrada složena, lhůtu, do které musí být započato s užíváním pozemku a stavby k účelu, pro který byly vyvlastněny a poučení o možnosti a podmínkách podání žádosti o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění.

13.4.2 Lhůty pro vydání rozhodnutí Vyvlastňovací rozhodnutí je nutno vydat v obecných lhůtách dle správního řádu, tj. bez zbytečného odkladu Nelze-li rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nim se připočítává doba až 30 dnů, jestliže se nařizuje ústní jednání nebo místní šetření, 79

dále je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ. Doba, kterou má správní orgán pro vydání rozhodnutí se prodlužuje také o dobu nutnou k provedení dožádání, ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny.

13.4.3 Odvolání proti rozhodnutí o vyvlastnění Rozhodnutí se účastníkům vyvlastňovacího řízení oznamuje doručením stejnopisu písemného vyhotovení do vlastních rukou nebo ústním vyhlášením. Ústní vyhlášení má účinky oznámení pouze v případě, že se účastník současně vzdá svého nároku na doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Účastník řízení může proti rozhodnutí podat odvolání, a to do 15 dnů od jeho vydání. Odvolání se podává u stavebního úřadu, který napadené vyvlastňovací rozhodnutí vydal. Nevyhoví-li prvoinstanční orgán odvolání autoremedurou, předá spis se svým stanoviskem do 30 dnů ode dne doručení odvolání odvolacímu správnímu orgánu. Podle výslovného ustanovení § 114 odst. 2 stavebního zákona nelze vyloučit odkladný účinek odvolání proti rozhodnutí o vyvlastnění. V důsledku odkladného účinku odvolání nenastává právní moc, vykonatelnost, ani jiné právní účinky rozhodnutí. Rozhodnutí, které bylo oznámeno a nelze již proti němu podat odvolání je v právní moci. Pravomocné rozhodnutí o vyvlastnění je závazné pro účastníky řízení, jejich právní nástupce a pro všechny správní orgány. Rozhodnutí je vykonatelné nabytím právní moci, příp. pozdějším dnem uvedeným v jeho výrokové části.

13.4.5 Mimořádné prostředky nápravy Nápravy pravomocného vyvlastňovacího rozhodnutí může být dosaženo také za použití mimořádných opravných prostředků, resp. žalobou ve správním soudnictví. Prvním z mimořádných opravných prostředků podle správního řádu je přezkumné řízení, které je nástupcem předchozího institutu přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, jehož zásadu přezkumu rozhodnutí pouze z moci úřední zachovává, a to z hlediska zákonnosti. Subjektivní lhůta pro zahájení přezkumného řízení činí 2 měsíce, objektivní 1 rok. Přezkumné řízení provádí nadřízený správní orgán, za podmínek stanovených v ustanovení § 95 odst. 2 správního řádu je možná autoremedura. Dalšími mimořádnými prostředky jsou obnova řízení a nové rozhodnutí ve věci. Řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jsou-li naplněny podmínky předvídané ustanovením § 100 odst. 1 správního řádu. Žádost o obnovu řízení lze podat u kteréhokoli správního orgánu, který ve věci rozhodoval, a to v tříměsíční subjektivní lhůtě, resp. objektivní tříleté lhůtě. Obnova řízení může být nařízená i z moci úřední, v takovém případě musí být rozhodnutí o obnově vydáno v tříleté lhůtě od právní moci rozhodnutí. Nové rozhodnutí ve věci představuje institut, který předchozí správní řád neupravoval a znamená prolomení zásady rei iudicatae v zákonem stanovených případech.

80

13.4.6 Soudní přezkum ve světle povahy vyvlastňovacího rozhodnutí Otázka povahy expropriačního řízení založila v praxi očekávané kompetenční spory ohledně příslušnosti soudů ve správním soudnictví a soudů civilních. Ve věci nuceného omezení vlastnického práva a jeho povahy se nejednou vyjadřoval Nejvyšší správní soud, přičemž východiskem jeho stanoviska byla soukromoprávní povaha předmětu sporu. Argumentace byla ve většině případů obdobná. Nejvyšší správní soud mj. uvedl, že rozhodování o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni je rozhodováním o vlastnickém vztahu v otázce upravené občanským zákoníkem, která nemůže být předmětem žaloby ve správním soudnictví, neboť dle ustanovení § 68 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, je žaloba ve správním soudnictví nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Tyto věci jsou od 1. ledna 2003 příslušné projednávat a rozhodovat soudy v občanském soudním řízení podle novelizované části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V souzené věci dospěl senát Nejvyššího správního soudu na předběžné poradě k právnímu názoru, který byl od dosud zastávaného výše uvedeného názoru odchylný. Z tohoto důvodu usnesením ze dne 24.6.2004 postoupil podle § 17 odst. 1 soudního řádu správního věc rozšířenému senátu. Postupující senát vyjádřil názor, že vyvlastnění podle § 108 odst. 2 stavebního zákona není rozhodnutím o právní věci vyplývající z občanskoprávních vztahů, neboť správní orgán při jejím projednávání sleduje především veřejný zájem za účelem tzv. veřejně prospěšné stavby a tento zákonem kvalifikovaný veřejný zájem, jehož naplnění je ústřední otázkou rozhodování správního orgánu, vyjadřuje mocenský zásah správního orgánu směřující k uplatnění zájmu obecného, tedy nikoliv pouze zájmu jednotlivce. Z toho vyplývá, že přezkumná činnost rozhodování správních orgánů uplatňujících státní moc prostřednictvím své diskreční pravomoci náleží do jurisdikce soudů správních, nikoliv civilních. Rozšířený senát posléze dospěl k závěru, že rozhodnutí stavebního úřadu o zřízení věcného břemene není rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci, vydaným v mezích zákonné pravomoci správního orgánu ve smyslu § 68 písm. b) soudního řádu správního; rozhodnutím ve věci soukromého práva je však rozhodnutí o určení způsobu a výše náhrady.79 V odůvodnění svého závěru rozšířený senát Nejvyššího správního soudu mj. uvedl, že judikaturou Nejvyššího správního soudu dosud zastávaný názor nedostatečně přesně identifikuje předmět soudního řízení tím, že směšuje vlastnické právo na straně jedné a zásah do vlastnického práva na straně druhé, a proto je dále neudržitelný. Vlastnické právo je sice soukromým právem, nikoli však právem neomezeným, což rozšířený senát demonstroval na koncepci vlastnictví jako sociální funkce reflektující skutečnost, že vlastnické právo je pojmově omezeno. Dovedena k absurdním důsledkům by dosud zastávaná teze znamenala, že jakýkoliv zásah do vlastnického práva, třebaže by k němu došlo správním aktem, nelze přezkoumávat ve správním soudnictví, ale pouze v rámci obecné justice. 79

Rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12.10.2004, sp.zn. 4 As 47/2003 – 39.

81

Dle názoru rozšířeného senátu je pro určení toho, zda se určitá věc bude projednávat a rozhodovat v civilním nebo ve správním soudnictví, rozhodující soukromoprávní nebo veřejnoprávní povaha zásahu do vlastnického práva, nikoliv právní povaha vlastnického práva samotného. K posouzení soukromoprávní nebo veřejnoprávní povahy rozhodnutí o vyvlastnění, resp. jeho výrokové části lze aplikovat různé teorie, především zájmové, mocenské, organické či metody právního regulování. Žádná z nich nemá univerzální použití umožňující určení charakteru rozhodnutí v každém konkrétním případě. Nejspolehlivější je rozlišování soukromého a veřejného práva v závislosti na uplatňující se metodě právního regulování, zpravidla platí, že soukromoprávní metoda právní regulace je metodou rovnosti, zatímco veřejnoprávní metoda právní regulace je naopak vertikální. Na základě vymezení metody právní regulace rozšířený senát konstatoval, že ohledně samotného vyvlastnění se uplatňuje veřejnoprávní metoda právní regulace. Subjekty právního vztahu v tomto případě nejsou expropriát a expropriant, ale expropriát na straně jedné a stát reprezentovaný stavebním úřadem na straně druhé, přičemž do tohoto vztahu nevstupují v rovném postavení, ale stavební úřad jako nositel veřejné moci svou vůli jednostranně vnucuje expropriátovi a rozhodne o vyvlastnění, aniž by zde vůle expropriáta byla rozhodná. Ve svém odůvodnění tak rozšířený senát dospěl k závěru, že povaha účasti subjektů právního vztahu na jeho vzniku a na stanovení jeho obsahu je podstatně rozdílná a rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění je z těchto příčin veřejnoprávní záležitostí, a proto přezkum těchto rozhodnutí náleží správním soudům. Zároveň však rozšířený senát uvedl, že odlišně je třeba vnímat otázku náhrady za vyvlastnění, která je již naopak záležitostí soukromoprávní, neboť na rozdíl od samotného vyvlastnění, v tomto vztahu již nevystupuje stát reprezentovaný stavebním úřadem, ale pouze expropriát a expropriant, přičemž tyto subjekty mají v náhradovém vztahu rovné postavení a proto v případném sporu by nerozhodoval správní soud, ale soud civilní.

13.5 Vyvlastnění ve zkráceném řízení Vyvlastnění ve zkráceném řízení je výjimečným typem vyvlastňovacího řízení, který své uplatnění nalezne pouze v případě ohrožení státu nebo za válečného stavu. Lze jej tedy uskutečnit jen za účelem obrany státu, který byl shora vyložen v samostatné subkap. 12.8., na tomto místě se budeme, věrni systematickému rozčlenění této práce, věnovat procesní stránce věci. Nastanou-li výše vymezené krizové situace, je možné vyvlastnit věc pro účely zajišťování obrany státu za aplikace zvláštního procedurálního postupu, který je upraven v ustanoveních §§ 45 – 51 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany státu, ve znění pozdějších předpisů. Předmětem vyvlastnění ve zkráceném řízení mohou být jak nemovitosti, tak věci movité. Zákon o zajišťování obrany státu na rozdíl od stavebního zákona nepodává zákonnou definici pojmu vyvlastnění, není proto zcela zřejmé, zda jej chápe jen jako nucené odejmutí vlastnického práva, nebo zahrnuje, jako legislativní zkratka, i nucené omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene. Návrh na vyvlastnění ve zkráceném řízení může podat jen správní úřad, který má zajistit předmětný účel. Nepodává-li návrh samo Ministerstvo obrany, musí mít navrhovatel potvrzení tohoto ministerstva o tom, že se jedná 82

o vyvlastnění pro účely státu. K dalším náležitostem návrhu patří označení nemovité nebo movité věci, která je předmětem vyvlastnění, důvody expropriace, důvody, proč nelze věc získat jinak a vymezení okruhu účastníků, kterých se vyvlastnění týká. Věcně příslušné k vyvlastnění ve zkráceném řízení jsou obecní úřady obcí s rozšířenou působností, na něž tato kompetence přešla po zániku okresních úřadů na základě zákona č. 320/2002 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky. Pokud je předmětem vyvlastnění nemovitost řídí se místní příslušnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností místem polohy věci, jde-li o věc movitou, je místně příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož obvodu má vlastník movité věci místo trvalého pobytu nebo právnická osoba sídlo. Nachází-li se nemovitost v obvodu několika obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, podává se návrh Ministerstvu vnitra, který je příslušný tento kompetenční konflikt rozhodnout. Zkrácené vyvlastňovací řízení se zahajuje podáním návrhu na vyvlastnění příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, který o zahájení řízení uvědomí bezodkladně účastníky řízení a stanoví jim lhůtu k vyjádření, ne kratší tří dnů. Před plynutím této lhůty provede obecní úřad obce s rozšířenou působností místní šetření, v jehož průběhu se předmět vyvlastnění ocení dle cenových předpisů platných v době zahájení řízení. Se zřetelem na ochranu práv účastníků řízení lze konstatovat, že je vhodná jejich účast na místním šetření, ačkoli ze zákona o zajišťování obrany České republiky taková povinnost nevyplývá. Rozhodnutí o vyvlastnění musí obecní úřad obce s rozšířenou působností vydat do sedmi dnů od zahájení vyvlastňovacího řízení. Rozhodnutí obsahuje obvyklé náležitosti jako je výrok, odůvodnění, rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění a poučení o odvolání. V odůvodnění nesmí být uvedeny utajované skutečnosti a údaje, kterými může dojít k ohrožení ochrany utajovaných skutečností. Proti rozhodnutí o vyvlastnění ve zkráceném řízení se lze odvolat ke Krajskému úřadu ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení. Odvolání nemá odkladný účinek, na rozdíl od obecné úpravy vyvlastnění, podle níž naopak nelze odkladný účinek vyloučit. O právě uvedených skutečnostech je obecní úřad obce s rozšířenou působností povinen účastníka řízení poučit ve vyvlastňovacím výměru. V odvolacím řízení se postupuje podle správního řádu. Vyvlastnění ve zkráceném řízení se realizuje výhradně za náhradu, která je vyplácená Ministerstvem financí na návrh příslušného obecního úřadu s rozšířenou působností. Vyvlastňovací orgán musí návrh na vyplacení náhrady podat nejpozději do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí o vyvlastnění. Jak výše zmíněno určí obecní úřad obce s rozšířenou působností výši náhrady již v průběhu vyvlastňovacího řízení v rámci místního šetření; rozhodnutí o náhradě je součásti vyvlastňovacího výměru. Se zřetelem na mimořádnost situace, pro které je daná úprava určena, je, v zájmu ochrany práv vlastníků, prolomena zásada promlčitelnosti majetkových nároků. Nárok na náhradu za vyvlastnění pro účely zajištění obrany se proto nepromlčuje a lze jej uplatnit a případně soudně vymáhat bez rizika zamítnutí žaloby z důvodu úspěšné námitky uplynutí promlčecí lhůty dle občanského zákoníku. Vyvlastněním ve zkráceném řízení může vlastnické právo přejít pouze na stát a to okamžikem právní moci vyvlastňovacího rozhodnutí. Jestliže předmětem vyvlastnění byla nemovitost, podává příslušný obecní úřad obce s rozšířenou 83

působností návrh na zápis do katastru nemovitostí u příslušného katastrálního úřadu, který provede zápis přechodu vlastnického práva záznamem.

84

14. ZÁVĚR Ve světle rozvoje soudobé společnosti se možnost vyvlastňování majetku jeví jako nezbytný právní instrument, kterým lze v krajních situacích řešit střet mezi ústavně garantovaným základním právem (to znamená právem každého na pokojný a klidný výkon jeho vlastnického práva) na straně jedné a nutností prosadit určité zájmy společnosti, o nichž existuje většinová shoda o jejich obecně prospěšné povaze na straně druhé. Institut vyvlastnění je běžnou součástí právních řádů současných demokratických států. Otázkou dnes již není, zda-li vyvlastňovat či nikoli, nýbrž jak vyvlastňovat. Vyvlastňování bylo v posledních letech předmětem řady diskuzí laické i odborné veřejnosti, a to především ve spojitosti se zákonodárným úsilím Parlamentu, které vyústilo jednak v problematické zákony vymezující některé zvláštní účely vyvlastnění a jednak v nový zákon o vyvlastnění, jehož cesta legislativním procesem právě vrcholí a po letech příprav a projednávání se v nejbližší době stane platnou součástí našeho právního řádu. Autor těchto řádků se pokusil podat výklad o expropriaci tendující především k vysvětlení jejího hmotněprávního základu, včetně uvedení všech relevantních faktů s tím souvisejících, stranou však nebylo možné ponechat ani procesněprávní stránku věci, třebaže vzhledem k charakteru a zaměření této práce, byla z hlediska její celkového rozsahu pojata víceméně marginálně. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že předmětem autorova zájmu byla reglementace institutu, který ve své současné podobě takříkajíc dosluhuje. Bez ohledu na to však lze bezesporu konstatovat, že platnost mnohých skutečností, faktů a údajů v této práci prezentovaných s přijetím nové právní úpravy, resp. nabytím její účinnosti, nekončí. Třebaže současná úprava expropriace odpovídá, byť s jistými výhradami, principům demokratického a právního státu, lze hodnotit požadavky a hlasy volající po nově koncipované reglementaci za jednoznačně opodstatněné, a to především se zřetelem na celospolečenské změny na konci osmdesátých let a v průběhu následující dekády minulého století na straně jedné a dobou vzniku platného stavebního zákona, resp. původního pojetí vyvlastnění, z něhož zákon vycházel na straně druhé. Nový zákon o vyvlastňování má vedle vymezení samotného institutu vyvlastnění, řízení o něm, podmínek jeho aplikace či případné revokace vyvlastňovacího řízení, přinést některé nové prvky, které v dnešní úpravě nenalezneme. Jedná se především o úpravu poskytování náhrady za expropriaci postavenou na spravedlivějších základech než je tomu dosud. Vedle toho by měl řešit rovněž otázky spojené s vypořádáním práv třetích osob, která váznou na předmětu vyvlastnění a náhradu za tato práva, pokud vyvlastněním zaniknou. Návrh zákona rovněž stanoví, kdy není vyvlastnění možné a určuje opatření k zamezení neodůvodněného prodlužování vyvlastňování. Nelze tvrdit, že je vyvlastňování hojně a často používaným právním prostředkem při realizaci nejrůznějších účelů ve veřejném zájmu. Takový stav by se příčil povaze tohoto institutu charakterizovaného jako výjimečný právní prostředek, jenž má být uplatňován velmi sporadicky a uváženě, není-li jiného zbytí. Lze mít zato, že současná aplikační praxe tomuto pojetí odpovídá. Na přibližně půl milionů rozhodnutí stavebních úřadů vydaných během jednoho roku připadají zhruba dva až tři ukončené případy vyvlastnění. Četnost vydaných 85

vyvlastňovacích rozhodnutí však nic nemění na skutečnosti, že takto zásadní zásah do základních práv musí vycházet z právní úpravy založené na spravedlivých principech.

86

RESUME An expropriation is one of the special interference of the state to the sphere of individuals. It allows to limit the rights in a property of somebody or to deprive him of a property at all. The state authority may use this legal institution only in accordance with the law, in the public interest and for compensation. The expropriation is regulated by the planning law in the Czech Republic. The Act of Planning (The Building Act), that includes regulation of the expropriation, came into force in 1976. Since that time the Act was altered many times. Significant changes were confirmed in the ninetieth of the last century when the Czech society passed the fundamental transformation and the law had to conform to this. Recently a new bill of expropriation has been passing. The new act will accept a fresh concept of the expropriation, which corresponds better to the contemporary conception of a property and its protection. It refers primarily compensation for the expropriation, a relation between giving the compensation and the effect of the expropriation, and particular procedure of the expropriation. This thesis deals with situation that is valid in March of 2006. The origin of the expropriation and its evolution were connected with the industrial development in the nineteenth century. The industrial progress was conditioned by new extensive constructions demanding new land, which were in private possession. The regulation of the expropriation’s conception had been passed step by step and spontaneously, it had been fragmented in various acts and during the twentieth century uniformed. Ownership includes not only the rights but it implies also certain limits, one of them emerge from conflicts of interests of owners, others are valid for all owners if there are some conditions stated by law, such limits arise from the concept of the ownership and the expropriation is one of them. We can find the elemental definition of prerequisites of the expropriation in the Chapter of Fundamental Rights and Freedom, in accordance with that, expropriation or other forcible limitation of the ownership right is possible only in public interest and on the basis of law, and for compensation. The Civil code determine that in public interest, a thing may be expropriated or ownership thereof may be restricted unless the purpose can be achieved otherwise; the expropriation or restriction may be done only on the basis of law, only for this purpose and for a compensation. The crucial rules for expropriation contain The Act of Planning (The Building Act), which involves on the one hand materially law and on the other procedural law relates the regulation of the expropriation. The conception of the expropriation is treated in the fourth part that specifies the object, conditions and procedure of expropriation. The object can be estate, buildings and the rights to them. Essential conditions are: legal purpose, public interest, aim of expropriation (which is not reachable in any other way) conformity with the aim and the intention of planning law (includes planning permission), principle of an adequacy and principle of a minimum restriction and obligatory compensation for the expropriation. The act defines also an expropriation procedure as the specific administrative procedure according to the planning and building law and also based on conditions for using expropriated properties. If you want to use the possibility of the expropriation, you have to find out if there is certain legal purpose for that in the statue. The legal purposes are define partly in The Act of the Planning (building up the public beneficial construction, 87

creating the protective zone and the protected area, renovation of a municipal part, gaining of access to one’s real estate across of the other owner’s land – passage, setting of monitoring environment apparatus), partly in other statues, which contain some special purposes for the expropriation (for example conservation of the nature and landscape, conservation of monuments, protection of the public health, conservation of the nature curative sources, conservation of the water, protection against the floods and so on). There must be proved the public interest in every case of the expropriation. The authority has to consider if there is certain essential interest (for example to build a public construction) that is more significant than peaceful using of one’s property. The local authority must explain and interpret the concept of the public interest in any individual case because it is not possible to find a definition of the public interest in any act. The main goal of the expropriation is the transfer or limitation of the ownership regardless an owner’s will. There is a very important legal condition which allows expropriating some property only unless the goal can be achieved otherwise. Principally it means that you have to try to make a contract with the owner. The expropriation must be in accordance with the local authority planning. There is usually a harmony between the expropriation’s purpose and planning if the purpose of the expropriation is not in a conflict with the local authority’s planning permissions. Property can be expropriated only within the scope that is really necessary. The body must respect the principle of an adequacy and principle of a minimum restriction. In accordance with that principle it is possible to expropriate only such area of land which is truly needful. It is not allowed to deprive somebody his ownership completely but you can just limit them if there is possibility to achieve the goal by only limitation of the owner’s rights It is necessary to give compensation in money in the case of the expropriation. The special bylaw and follow-up act set down more details about that compensation. The redress is given to the proprietor who is expropriated. The new bill of expropriation should better reflect the principle of reasonable and fair redress. The compensation that is paid at present is not always appropriate. The procedure of the expropriation is guided by the standard administrative procedure which is modified by The Act of the Planning. The main difference consist in the fact that the local authority must order an oral proceedings and participants may raise their objections till the proceedings is not finished. No objection can be admitted after the oral proceeding come to an end. A decision of expropriation must contain usual requisites of every decision giving in an administrative procedure, in addition there must be specified the purpose of the expropriation and the deadline of a beginning of using the property for the purpose of the expropriation. The expropriation is an exceptional legal conception because of its fundamental consequences in the sphere of the private ownerships that is considers being a precondition of a freedom and a progress of an individual. On the one hand it is a necessary part of the contemporary law. It is a very important legal instrument that allows the society to force steps in public interest which are indispensable for its development. On the other hand it is a substantial

88

restriction of a fundamental human right – the right to own a property. Therefore a fair and good balanced regulation of the expropriation is essential.

89

LITERATURA Bičovský, J., Fiala, J., Holub, M. Občanský zákoník : poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. Praha : Linde, 2005 Black, H., C., a kol. Blackův právnický slovník. 6. vydání. Praha : Victoria publishing, 1993 Boguszak, J., Čapek, J. Teorie práva. Praha : CODEX, 1997 Bradáč, A., Fiala, J. Věcná břemena od A do Z. Praha : Linde, 2006 Damohorský, M. a kol. Právo životního prostředí. Praha : C.H.Beck, 2003 David, R. Ústava České republiky : Listina základních práv a svobod : úplné znění doplněné poznámkami, úvodem do problematiky a výběrem ze soudních případů. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2001 Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. Brno : Masarykova univerzita, 2002 Filip, J. Ústavní právo České republiky. 1. díl. 4. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2003 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova univerzita, 1997 Havlan, P., Kliková, A., Průcha, P. Stavební právo. Praha : Linde, 2005 Havlan, P., Jurníková, J., Kadečka, S., Kolman, P., Kliková, A., Průcha, P., Sedláček, S., Skulová, S. Správní právo. Zvláštní část. 5. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004 Hendrych, D., a kol. Správní právo. Obecná část. 5. vydání. Praha : C.H.Beck, 2003 Hoetzel, J., a kol. Slovník veřejného práva československého. 5. svazek. Reprint původního vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2002 Chyba, J., Průchová, I. Omezení vlastnického práva k pozemku z důvodu obecného zájmu. Brno : Masarykova univerzita, 1998 Klíma, K., a kol. Komentář k ústavě a listině. Plzeň : Aleš Čermák, 2005 Kolektiv autorů. Právnický slovník. 2. vydání. Praha : C.H.Beck, 2003 Madar, Z., a kol. Slovník českého práva. 2. vydání. Praha : Linde, 1999 Miko, L., a kol. Zákon o ochraně přírody : komentář. Praha : C.H.Beck, 2005 Mišun, V. Vibrace a hluk. Brno : Fakulta strojní VUT, 1998 Ondrejchová, V., Vobrátilová, Z., Alsterová, M., Válková, M. Stavební zákon v praxi. Praha : Public History, 2000 Ondruš, R. Správní řád : nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha : Linde, 2005 Pekárek, M., Průchová, I. Pozemkové právo. 2. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2003 Pekárek, M., Jančářová, I. Právo životního prostředí. 1.díl. Brno : Masarykova univerzita, 2002 Pekárek, M. Zákon o ochraně přírody a krajiny : komentář. Brno : Iuridica Brunensia, 1995 Průcha, P., Pomahač, R. Lexikon – správní právo. Ostrava : Sagit, 2002 Průcha, P. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Brno : DOPLNĚK, 2004 Průcha, P., Skulová, S. Správní právo. Procesní část. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2000 Prudilová, M. Správní řád s komentářem. Vyškov : TSM, 2005 Punčochář, P., a kol. Zákon o vodách : č. 254/2001 Sb. v úplném znění k 23. lednu 2004 s rozšířeným komentářem. 3. vydání. Praha : Sondy, 2004 90

Tichá, T., a kol. Slovník pojmů užívaných v právu životního prostředí. Praha : ABF, 2004 Doležal, J. Náhrady za vyvlastnění. Stavební právo – Bulletin, 2001, č. 3, s. 69 an. Drobník, J., Mikeš, J. Vyvlastnění (náměty na legislativní změny). Stavební právo – Bulletin, 2000, č. 4, s. 3 an. Mikeš, J., a kol. Věcný záměr právní úpravy vyvlastnění. Stavební právo – Bulletin, 2001, č. 4, s. 3 an. Ústavní soud ČR. Sbírka nálezů a usnesení. 1. svazek. Praha : C. H. BECK, 1994, s. 201 – 205. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích. Veřejný zájem na vyvlastnění. Soudní judikatura ve věcech správních. č. 1, 2000, s. 65-67. Rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12.10.2004, sp.zn. 4 As 47/2003 – 39. nález Ústavního soudu ze dne 28. června 2005, publikovaný pod č. 327/2005 Sb. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2005, publikovaný pod č. 134/2005 Sb. nález Ústavního soudu ze dne 18.11.2003 sp. zn. I. ÚS 137/03 rozsudek Krajského soudu ze dne 6.11.2002 sp. zn. 30 Co 351/2002-57 www.bbc.co.uk www.ceskenoviny.cz www.chmi.cz www.dopravniklub.ecn.cz www.concourt.cz www.ekolist.cz www.epravo.cz www.estav.cz www.finance.cz www.juristic.cz www.la-ma.cz www.mmr.cz www.mvcr.cz www.nsoud.cz www.nssoud.cz www.portal.gov.cz www.pravnizpravodaj.cz www.psp.cz www.rozhlas.cz www.stavebni-forum.cz www.vlada.cz www.volny.cz/casopis.energetika www.uur.cz

91