2006

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra ústavního práva a politologie

Diplomová práce Soudní poplatky

Zuzana Ondrůjová 2005/2006

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Soudní poplatky zpracovala sama a

uvedla jsem všechny použité prameny.“

........................................... Zuzana Ondrůjová

1

OBSAH

Seznam použitých zkratek

1 Úvod

2 Stručný státoprávní exkurz

2.1 Státní moc a soudnictví jako jedna ze základních úloh státu 2.2 Financování justice

2.3 Podstata poplatkové povinnosti obecně a její různé podoby v dějinách

3 Daně a poplatky v právním řádu ČR

3.1 Charakteristika pojmů poplatek a daň a jejich vzájemné rozlišení 3.2 Druhy poplatků

3.3 Poplatkově právní vztah

3.4 Soudní poplatek jako právní institut

4 Význam soudních poplatků pro fungování soudnictví 4.1 Funkce soudních poplatků

4.2 Účel právní úpravy o soudních poplatcích

5 Soudní poplatky – právní úprava de lege lata

5.1 Základní mezníky v úpravě soudních poplatků na území ČR od poloviny 19. století

5.2 Struktura zákona 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů – analýza

5.3 Stručný komparativní exkurz k rozdílnostem platného zákona a předchozích předpisů o soudních poplatcích

5.4 Osvobození od soudního poplatku

5.5 Některé další problémy zákona o soudních poplatcích

6 Náklady řízení v jednotlivých procesních odvětvích českého právního řádu 6.1 Občanské soudní řízení

6.2 Řízení ve správním soudnictví 6.3 Rozhodčí řízení

6.4 Řízení konkurzní a vyrovnací 6.5 Trestní řízení

6.6 Řízení před Ústavním soudem ČR

7 Soulad zákona 549/1991 Sb. se zásadami berního práva a jeho ústavní konformita

2

7.1 Zásady berního práva

7.2 Některé aspekty právní úpravy soudních poplatků z hlediska ústavního pořádku ČR v obecné rovině

7.3 Zhodnocení aktuální právní úpravy ve světle základních ústavních kritérií

8 Závěr a úvaha de lege ferenda 9 Resumé

Použité prameny

3

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK CNSP – císařské nařízení č. 279/1915 o soudních poplatcích ČAK –

Česká advokátní komora

ES –

státy Evropských společenství

ESLP – Evropský soud pro lidská práva EU –

Evropská unie

EŘ -

zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekučním řízení (exekuční

FO –

fyzická osoba

EÚLP – evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod řád), ve znění pozdějších předpisů

HK ČR a AK ČR – Hospodářská komora České republiky a Agrární komora České republiky

KVOP – Kancelář veřejného ochránce práv LZPS – MF – MS -

usnesení č.2/1993 ČNR, Listina základních práv a svobod, ve znění

pozdějších předpisů

Ministerstvo financí České republiky

Ministerstvo spravedlnosti České republiky

MPOPP– Mezinárodní pakt o občanských a politických právech MZV –

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky

NSS –

Nejvyšší správní soud České republiky

NS –

OSŘ – PO –

Nejvyšší soud České republiky

zákon č.99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů právnická osoba

Sb.n.u. – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR SŘ -

SŘS – TŘ –

ÚS –

zákon č. 500/2004 Sb., o správním řízení (správní řád)

zákon č.150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů

zákon č.141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění

pozdějších předpisů

Ústavní soud České republiky

Ústava ČR – ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů ZA –

zákon č. 18/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů

4

ZKV –

zákon č.328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů

ZRŘ –

zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve

ZSP -

zákon č.549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů

ZMP –

zákon č.565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů

znění pozdějších předpisů

ZSprP - zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů

ZSPD – zákon č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů ZÚS –

zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů

5

1.ÚVOD 1.1 Úvod do problematiky

Téma pro diplomovou práci s názvem „Soudní poplatky“ bylo vypsáno na

katedře ústavního práva a politologie, i když soudní poplatky jako takové patří do oblasti práva finančního, a na příslušné katedře již také bylo zpracováno několik diplomových prací zabývajících se touto tematikou. Po prvotních rozpacích nad tím, jak

dané téma uchopit, mne toto zadání nakonec velmi zaujalo. Jakkoli se totiž zdají být soudní poplatky na první pohled nezajímavou rutinní záležitostí, při hlubším zamyšlení

nad danou problematikou se nabízí široké spektrum otázek a problémů, které se soudními poplatky souvisejí.

Tak jako každý právní předpis musí být v souladu s ústavním pořádkem České

republiky, platí to i pro zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudních poplatcích nebo ZSP). A právě ústavní

aspekty české právní úpravy soudních poplatků jsou na následujících stranách předmětem mého zájmu a těžištěm mé diplomové práce. Ze zadání navíc vyplývá i nutnost zabývat se všemi procesními disciplínami českého právního řádu.

Jako určitou výzvu vnímám možnost hledat nový úhel pohledu na zdánlivě

banální záležitost. Oč více představují soudní poplatky pouhou notorietu pro advokáta či soudce, o to naléhavěji se po jejich smyslu a oprávněnosti ptá laická veřejnost, která je zákonem postavena před nutnost nejprve zaplatit poplatek, a teprve poté

má

možnost domáhat se ochrany svých práv u nezávislého soudu. Nezaplacení soudního poplatku totiž může vést (a zpravidla také vede) k zastavení soudního řízení. Svým

charakterem je proto zaplacení soudního poplatku v civilním řízení blízké procesním

podmínkám řízení (k tomu blíže v kap. 5.2 a 6.1). Soudní poplatky jsou součástí

nákladů řízení, o kterých rozhoduje soud, u kterého řízení končí. Soudní poplatek je

svou povahou sice záležitostí spíše fiskální, a není tudíž předmětem meritorního rozhodování soudu, ale výrok o nákladech řízení 1 (jejichž součástí jsou i soudní

poplatky) patří do jeho výlučné pravomoci.

s výjimkou využití mimořádných opravných prostředků se účastník řízení může odvolat třeba jen proti rozhodnutí o nákladech řízení (které má formu usnesení). V tom případě jde o samostatné řízení v této věci, které sice souvisí s řízením původním, ale je vedeno odděleně pod „ vlastním“ jednacím číslem, stejně se postupuje v případě odvolání proti zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků 1

6

Při úvahách nad tématem mé diplomové práce pro mne byla důležitá i

skutečnost, že o tomto opomíjeném institutu (okřídleně bychom ho mohli nazvat jakousi „Popelkou“ ve srovnání s právními instituty a problémy „vyšší priority“) dosud

nebyla zpracována žádná rozsáhlejší práce. Odborná veřejnost totiž tento institut bere

spíše jen tzv. „bez dalšího“ na vědomí, aniž by o něm příliš polemizovala. Některé

soudní spory, ve kterých hrály určitou roli i soudní poplatky, se sice v posledních letech dočkaly zvláštní pozornosti médií (a proto i zájmu veřejnosti), ale problém poplatků byl

také v těchto případech vnímán spíše jako vedlejší.2 Jsem si plně vědoma toho, že tato „neprobádanost terénu“, která je na jedné straně lákavá, zároveň trochu komplikuje můj úkol.

1.2 Struktura, metoda a cíl práce

Nedostatek odborné literatury k danému tématu dělá můj úkol o něco složitějším

v tom ohledu, že spíše než na odbornou literaturu, ve které bych mohla hledat patřičnou oporu, jsem se často musela spolehnout jen na vlastní úvahu a argumentaci. Komentáře

k některým problémům vztahujícím se k soudním poplatkům se sice v odborné literatuře objevily, ale spíše jen sporadicky. Hlavním zdrojem informací pro mne byla

především základní studijní literatura z dotčených oblastí (zejména ústavní právo, občanské právo procesní, správní právo, finanční právo, trestní právo atd.) a příslušné

právní předpisy v platném znění (porovnání se zahraniční právní úpravou ponechávám v tuto chvíli stranou, ačkoli tato komparace se mi jeví jako zajímavá pro případné pozdější rozšíření mé práce).

Cílem mé práce je dát jasnou odpověď na otázku, jaký je smysl a funkce

soudních poplatků jako takových, zda je jejich existence důvodná, a do jaké míry je či není stávající právní úprava v souladu s ústavním pořádkem České republiky. S tím

souvisí i zhodnocení výše poplatků a jejich přiměřenosti. K tomu, aby bylo možno tuto otázku zodpovědět, je nutný předchozí podrobný rozbor aktuální právní úpravy soudních poplatků v České republice.

Před vlastní analýzu platného zákona o soudních poplatcích jsem zařadila

stručný státoprávní exkurz, který považuji za důležitý. Pojala jsem ho jako jistou 2

např. kauza restitučních nároků Františka Oldřicha Kinského, který vzhledem k množství žalob a hodnoty majetku, o jehož navrácení se jednalo, žádal opakovaně o osvobození od soudních poplatků (bližší podrobnosti v kap. 6.1)

7

„základnu“ a názorovou oporu pro pozdější vyvozování závěrů. Pasáž o historickém

vývoji daní a poplatků jsem pak zařadila do své práce pouze z důvodu lepšího uvedení

do této problematiky v širším kontextu (podrobnější zkoumání vývoje poplatků a daní se již ale vzdaluje od stanoveného cíle mé práce). K širšímu úhlu pohledu při

zpracovávání tématu mé diplomové práce mne vedlo také vědomí toho, že: „Mnoho

pravd se odkryje teprve tehdy, až objeví se řetězec, který je vespolek k sobě pojí.“ V kapitole číslo 3 se pokusím o co nejpřesnější vymezení

3

pojmu soudní

poplatek. V této části své práce se budu také věnovat blízkému termínu daň,

vzájemnému porovnání těchto dvou právních pojmů a jejich odlišení. Do téže části své práce jsem zařadila krátké pojednání o jednotlivých druzích poplatků a poplatkovém vztahu. Kapitolu číslo 4 jsem věnovala již institutu soudních poplatků konkrétně a jejich funkci.

Následující kapitola je zaměřena na zákon o soudních poplatcích v platném

znění s akcentem na některé konkrétní problémy včetně institutu osvobození od

povinnosti platit soudní poplatek. Považovala jsem za účelné zařadit hned za tuto kapitolu komparativní pojednání o náhradě nákladů řízení (jejichž součástí jsou v některých typech řízení i soudní poplatky) v jednotlivých procesních odvětvích: v občanském právu procesním, v trestním právu procesním, a ve správním soudnictví.

Součástí této kapitoly jsou i zvláštní typy řízení, které se řídí speciálními zákony, a to rozhodčí řízení, konkurzní řízení a řízení před Ústavním soudem ČR.4

V úvodu sedmé kapitoly připomenu základní zásady berního práva, a zamyslím

se nad souladem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen ZSP) s těmito principy. Na tyto úvahy navazuje zhodnocení zákona o soudních poplatcích z hlediska

ústavního pořádku ČR. Vzhledem k tomu, že ústavní konformitou soudních poplatků se poměrně často zabýval Ústavní soud České republiky, prostudovala jsem všechny Sbírky nálezů Ústavního soudu ČR (i Ústavního soudu ČSFR), a vyhledala v nich ty

nálezy, které by se tématu poplatků mohly dotýkat buď přímo, nebo v souvislosti s jiným právem chráněným Listinou základních práv a svobod ČR (dále jen Listina

Montesquieu, Ch.: O duchu zákonů, reprint původního vydání z roku 1947, vydavatel A. Čeněk, Dobrá Voda, 2003, s. 28 4 zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů 3

8

nebo LZPS), a to až do roku 2004 včetně. Jedním z takových práv je i právo vlastnit

majetek dle čl. 11/1 LZPS, s nímž souvisí možnost omezení vlastnického práva za podmínek daných čl. 11/4 LZPS, a ukládání daní a poplatků jen na základě zákona (čl.

11/5 LZPS). Další ustanovení, kterých se dotýká problematika soudních poplatků jsou čl. 36/1 a čl. 37/3 LZPS jako součásti práva na spravedlivý proces. V této souvislosti je nutno zmínit i čl. 1 Listiny, který zaručuje

rovnost před zákonem v nejobecnější

podobě, a čl. 2/3 Ústavy ČR.5 Na tomto místě jsem se pokusila podívat se na institut soudního poplatku právě ve světle výše vyjmenovaných ustanovení českého právního

řádu a některých vybraných ustanovení mezinárodních smluv o lidských právech. Tuto kapitolu považuji za klíčovou z hlediska obsahu, východiskem pro vyslovení konečných závěrů však budou zejména kapitoly předcházející, ve kterých se pokusím podívat se na problematiku soudních poplatků z různých hledisek. Proto i tyto kapitoly považuji za důležité „stavební kameny“ své práce.

Za nejpřínosnější na své práci považuji závěrečné komplexní vyhodnocení

předchozích dílčích úvah na dané téma, které možná „nabourává“ některé zakořeněné stereotypy v chápání soudního poplatku.

„Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ 5

9

2. STRUČNÝ STÁTOPRÁVNÍ EXKURZ

2.1 Státní moc a soudnictví jako jedna ze základních úloh státu

Výkon soudnictví náleží státu, a je vlastně jednou z „větví“ státní moci podle

takzvané trialistické teorie dělby moci Charlese L. Montesquieua, která je sice stará již

více než 200 let, ale stále z ní vychází mnoho teoretiků právní vědy i v současnosti.

Tento fakt odráží mimo jiné i systematika současné Ústavy ČR, kde jsou v Hlavě čtvrté

(čl. 81 – 96) nadepsané „Moc soudní“, upravena základní pravidla fungování této „třetí

moci“ (vedle moci zákonodárné a výkonné).6

Otázkou státní moci (případně její dělby), se zabývala před Montesquiem i po

něm řada dalších filozofů, myslitelů a právníků. Jedním z nich byl i J.J. Rousseau ve

svém díle „O smlouvě společenské čili základech politického práva“. Rousseau

charakterizuje státní moc jako nedílnou co do podstaty, možnost dělby však vidí v jejím

předmětu: „Poněvadž však naši státníci nemohou rozdělovati svrchovanou moc co do podstaty, dělí ji co do předmětu, a to v sílu a vůli; v moc zákonodárnou a výkonnou; v právo ukládati daně, souditi a vésti válku; ve správu vnitřní a úřad styků s cizinou…“.7 K myšlence společenské smlouvy i k teorii dělby moci se vracím

záměrně, protože, jak už jsem výše vzpomněla, na těchto klasických teoretických základech staví i současná právní věda, která z nich vyvozuje mimo jiné i legitimitu státní moci (a také její hranice). Podívejme se proto na podstatu společenské smlouvy očima tohoto významného filozofa 18. století.

Podle Rousseaua se člověk zásadně rodí svobodný, a své svobody se vzdává ve

prospěch myšlenky „obecného blaha“ společnosti jako celku. Dělá to však ve vlastním

zájmu, aby byl ve své svobodě chráněn proti ostatním (což by v tzv. „přirozeném stavu“ nebylo možné), a současně na sebe dobrovolně bere jisté povinnosti:

„…nevzdává se člověk nikomu, vzdává-li se všem… Každý z nás odevzdává společně svoji osobu i všechny síly své pod nejvyšší řízení obecné vůle; a přece pak každý člen

„Můžeme se však setkat i s pojetím, které lze označit jako kvadrialistickou teorii (O.Mayer, M.Hariou, která provádí ještě další dělení v rámci výkonné moci… jiné její varianty jako „čtvrtou moc“ uvádí moc kontrolní…“ in: Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 154 7 Rousseau, J.J. O smlouvě společenské čili základech politického práva. Praha: vlastním nákladem J. Otto, 1911, s. 34 6

10

jest nedělitelnou částí celku.“ 8 Z toho pak Rousseau vyvozuje, že stát může požadovat po každém občanovi plnění některých povinností, ale zároveň jim „nemůže ukládati

žádné břemeno, které by společnosti neprospívalo.“

9

Dále pak zdůrazňuje, že

„smlouvou společenskou zavádí se mezi občany taková rovnost, že všichni přijímají tytéž závazky a nabývají týchž práv…“ a „svrchovaná moc nemá nikdy práva uložiti jednomu poddanému více břemen, než druhému…“

10

Poddaným Rousseau nemyslí

jedince podřízeného jinému jedinci, ale člověka podřízeného svrchované moci. V celém

traktátu je zdůrazněna myšlenka rovnosti a svobody jednotlivce včetně jeho práva

užívat svého majetku, a jsou jím naznačeny (i když ne přesně definovány) hranice svrchované moci. Svrchovaná moc se skládá z vůle jednotlivců, a zavazuje proto obě strany: jednotlivce i stát.

K teorii společenské smlouvy se navíc přiklonil i Ústavní soud ČR v odůvodnění

ke svému nálezu sp. zn. 33/97: „Moderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou, kterou lid představující ústavodárnou moc (pouvoir constituant) ustavuje

v jedno politické (státní) těleso, zakotvuje vztah individua k celku a soustavu

mocenských (státních) institucí. Dokument institucionalizující soustavu základních obecně akceptovaných hodnot a formující mechanizmus a proces utváření legitimních

mocenských rozhodnutí nemůže existovat mimo veřejností akceptovaného kontextu

hodnot, spravedlnostních představ, jakož i představ o smyslu, účelu a způsobu

fungování demokratických institucí. Jinými slovy, nemůže fungovat mimo minimálního hodnotového a institucionálního konsenzu.“ 11

Proto lze říci, že stát jako uměle vytvořená instituce je vůči společnosti

(skládající se z jednotlivců) zavázán plněním určitých funkcí. Jednotlivec je naopak

povinen plnit vůči státu některé povinnosti, a jednou z nich je i placení daní na zajištění

fungujícího státního aparátu (a poplatků za určité služby, které stát poskytuje). Tyto povinnosti si stát prostřednictvím své mocenské struktury (státního aparátu) v případě nesplnění na každém vynutí.

Rousseau, J.J. O smlouvě společenské čili základech politického práva. Praha: vlastním nákladem J. Otto, 1911, s. 21 9 tamtéž, s. 39 10 tamtéž, s. 42 a 43 11 Pl. ÚS 33/97, Sb.n.u., svazek č. 9., nález č. 163, s. 407 8

11

Mezi funkce, které stát plní, patří i zajištění ochrany práva a pořádku výkonem

soudní moci (potestas iuditiae). Tato funkce, která je v mnoha ohledech zvláštní, patří zároveň k jeho funkcím nejzákladnějším a nejstarším. Tak to ostatně uvádí i odborná

literatura: „Závaznosti a vynutitelnosti rozhodnutí může být dosaženo pouze prostřednictvím státní moci. Z toho vyplývá, že výkon soudnictví jako právní instituce přísluší státu, a to výlučně jen státu… Soudnictví tudíž patří k funkcím, které stát musí

obligatorně zajišťovat… Zajistit výkon soudnictví přísluší státu proto, že žádná jiná

organizace nebo subjekt nemá v moderní společnosti faktickou možnost, aby ho zajišťovala. Přitom nejde jen o jeho zajištění organizační ve smyslu vytvoření a zajištění řádného fungování soustavy soudů, ale o zajištění závaznosti a vynutitelnosti soudních

rozhodnutí (a to s využitím mocenských prostředků, které má k dispozici stát). Soudnictví jako právní instituce může tudíž existovat pouze ve vazbě na stát.“

12

Stát

má povinnost k výlučnému výkonu soudnictví, takže na druhé straně musí garantovat svobodný přístup k soudům.13 „Pokud by stát nevykonával svou povinnost zajistit

fungování soudnictví, jde vlastně o „odepření spravedlnosti“ (denegatio iustitiae),

neboť jinak se jí dovolat nelze. Při tom nezáleží na tom, zda k denegaci dojde v jednotlivém případě, anebo zda postihne případů více“ 14 (!)

Záměrně jsem se na předchozích řádcích opřela o citace z odborné literatury,

ačkoli jde o věci všeobecně známé. Z těchto samozřejmostí totiž hodlám později

vyvodit závěry týkající se vlastního tématu mé práce, tedy soudních poplatků. Státní aparát je financován převážně z daní obyvatelstva daného státu a náklady na výkon soudnictví zajišťuje stát z veřejných financí, tedy z téhož zdroje, ze kterého jsou

financovány i všechny ostatní náklady na výkon moci zákonodárné (v ČR obou komor

parlamentu) a moci výkonné (prezidenta, vlády, a v ČR též státního zastupitelství, které má specifický statut).

Zajímá-li mne systémový pohled na věc, musím si položit následující otázky:

Je-li výkon soudnictví jednou ze základních funkcí státu, je legitimní, aby novodobý

stát garantující v Ústavě (a v Listině základních práv a svobod) svým občanům 15

ochranu jejich práv, vybíral od nich poplatek v situaci, kdy se těchto práv nemohou Zoulík, F. Soudy a soudnictví. Praha: C.H.Beck, 1995, s. 35 Zoulík, F. Soudy a soudnictví. Praha: C.H.Beck, 1995, s. 55 14 tamtéž, s. 36 15 a v oblasti základních práv a svobod nejen svým občanům, ale všem (tj. i cizincům) 12 13

12

sami domoci a potřebují k tomu pomocnou ruku státu? A to navíc za předpokladu, že většina těchto subjektů řádně platí daně? Na tyto otázky (a samozřejmě nejen na ně) se pokusím dát odpověď v závěru své práce. 2.2 Financování justice

Jednou z hlavních úloh státu jako instituce je zajistit jeho vnější i vnitřní

bezpečnost. Nástrojem k zajištění vnitřní bezpečnosti státu je jednak fungující systém

tzv. bezpečnostních složek státu, jako je zejména policie (a další složky jako např.

záchranné sbory atd.), ale také justice. Přestože policie patří do resortu Ministerstva vnitra a justice je spravována Ministerstvem spravedlnosti, jde o funkčně blízké a

vzájemně dosti provázané systémy (bez policie by nebylo dost dobře možné zajistit

plnohodnotné fungování soudnictví a naopak – bez justice by nebylo lze zajistit v demokratickém státě pořádek a spravedlnost).

Resort Ministerstva spravedlnosti ČR (dále jen MS ČR) jako orgán státní správy

spravuje oblast soudnictví, státního zastupitelství, vězeňství a dalších organizací

zřízených tímto ministerstvem. Postavení justice v celém systému veřejné správy je naprosto výjimečné. Liší se od orgánů státní správy tím, že je postaveno v každém

demokratickém státě v rámci dělby moci, kterou jsem zmínila v předchozí kapitole, na

roveň moci zákonodárné a výkonné. Orgány justice mají zajistit ochranu práva ve společnosti a musí zůstat nezávislé na ostatních větvích státní moci, zejména na moci

výkonné (ačkoli k určitému prolínání v praxi přece jen dochází).16 Výkonná moc (exekutiva) má však na starosti státní správu soudů po personální, organizační i finanční

(materiálně-technické) stránce. Nejde tedy jen o ustavování soudců do funkce, ale také o krytí nákladů na provoz celého systému soudnictví. Do resortu MS ČR tak spadají dvě větve státní moci – výkonná (státní zastupitelství, vězeňství a další organizace) i soudní. Tím vlastně vzniká situace, že soudní moc není stoprocentně nezávislá na moci

výkonné, protože pro svůj provoz potřebuje mimo jiné poměrně značné množství finančních prostředků, jejichž přidělování má na starosti právě exekutiva.17

typickým příkladem je např. právo prezidenta republiky vyhlásit amnestii nebo udělit milost o však neodporuje teorii dělby moci, protože prvním z požadavků této teorie je podle novodobých právních teoretiků samostatnost každé moci, ale druhým, stejně důležitým požadavkem je, aby mezi nimi existoval systém „brzd a protivah“ (z anglického „check and balances“), zabraňující tomu, aby se kterákoli z uvedených mocí vymkla kontrole a mohla v důsledku toho ovládnout stát 16

17 t

13

„Ekonomika soudů vychází ze správy soudnictví. Úkolem správy soudnictví je

vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu své činnosti… Soudy hospodaří podle pravidel platných pro organizační složky státu (dřívější rozpočtové organizace) a

příspěvkové organizace. Příjmy soudu představují soudní poplatky, které jsou stanoveny buď pevnou částkou nebo procentuálně. Rozpočet celého soudnictví ČR tvoří

subkapitolu MS…18 Přidělené finanční prostředky jsou čerpány z účtu ČNB podle pokynů MS z kapitoly č. 336.“

19

V každém případě je v rámci státního rozpočtu resort MS ČR výrazně

prodělečný a hospodaří pravidelně se značným schodkem (ve státním závěrečném účtu za rok 2005 byl rozdíl mezi příjmy a výdaji téměř 17,5 mld. korun – viz tabulku č. 1).20 Tabulka č. 1

Ukazatel/Období

2000

2001

2002

2003

2004

2005

Příjmy (v tis. Kč)

1 193 632

1 028 735

1 134 723

1 499 878

1 911 385

2 939 330

Výdaje (v tis.Kč)

13 057 645

13 449 841

15 307 136

17 130 938

18 652 409

20 336 206

Schodek (v tis.Kč)

11 864 013

12 421 106

14 172 413

15 631 060

16 741 024

17 396 876

Z této tabulky je jasně patrné, že výdaje v tomto resortu rostou nesrovnatelně

rychleji než příjmy. Že je tato bilance celkově pasivní, je vcelku logické, protože jak

jsem již poznamenala výše, do resortu MS patří kromě soudnictví i správa vězeňství a státního zastupitelství, a výdaje v této oblasti jsou poměrně značné. Nutno však znovu

zdůraznit, že tato čísla zahrnují výsledné příjmy a výdaje v celém resortu MS ČR, evidence údajů o jednotlivých příjmech a výdajích v jeho rámci je v působnosti správce

nejedná se o subkapitolu; údaje o soudnictví jsou ve finančním výkaznictví kapitoly 336 (MS ČR) sledovány dle platné rozpočtové skladby v oddíle 54: „Právní ochrana“ 19 Peková, J. Veřejná správa a finance veřejného sektoru, 2. přepracované vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 473 20 číselné údaje v tabulce č. 1 byly získány jako oficiální informace MF ČR na základě žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (údaje jsou zaokrouhleny na celá čísla) 18

14

příslušné kapitoly, tedy Ministerstva spravedlnosti. Podle informací MS ČR soudní

poplatky tvoří zvláštní skupinu příjmů, která není příjmem rozpočtové kapitoly č. 336, ale prostřednictvím zvláštních účtů je odváděna přímo do státního rozpočtu.21 Vedle

příjmů z kolků a soudních i notářských poplatků zde figurují také příjmy z peněžitých trestů a pokut. Pro alespoň rámcovou představu o finanční sumě, která plynula do

„státní kasy“ ze soudních poplatků v době těsně po pádu totalitního režimu, můžeme

použít údaje z důvodové zprávy k ZSP. V roce 1990 činily příjmy ze soudních poplatků cca 330 mil. Kčs, což tehdy pokrývalo zhruba polovinu celkových výdajů na soudnictví.

Očekával se však jejich nárůst v souvislosti s rozšířením soudních agend zhruba o polovinu, tedy na cca 500 až 600 mil. Kčs. Tato tendence se později potvrdila, příjmy ze soudních poplatků po roce 2000 dokonce toto číslo výrazně převyšují. Poté však mají

opět klesající tendenci, a objem finančních prostředků vybraných z titulu soudních poplatků se ustaluje na cifře odpovídající původnímu odhadu (viz tabulku č. 2).22 Tabulka č. 2 2000

2001

2002

2003

2004

Peněžité tresty a pokuty (v tis. Kč)

56 187

59 817

65 469

66 984

72 300

78 412

Notářské poplatky

3 539

1 421

1 137

575

318

381

Soudní poplatky

998 368

752 831

650 527

643 712

606 519

532 126

Celkem (v tis. Kč)

1 058 094

814 069

717 133

711 271

679 137

610 919

Ukazatel/Období

(v tis. Kč)

(v tis. Kč)

2005

tuto informaci, stejně jako údaje v tabulkách č. 2 a 3 jsem čerpala z oficiální odpovědi MS ČR na můj dotaz podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, ohledně přehledu příjmů ze soudních poplatků za léta 2000-2005 22 ten se týkal počátku 90. let 20. stol. - pro období bezprostředně po přijetí nového ZSP 21

15

V příjmech ze soudních poplatků převládají poplatky zaplacené v kolcích (54,1

%) a soudní poplatky zaplacené spolu s podáním návrhu (41,7 %). Zbytek (4,2 %) tvoří poplatky, které mají pozdější splatnost (viz § 4 odst. 1 písm. e) až h) ZSP, které je někdy nutno i vymáhat).23 Tyto údaje odpovídají tomu, jak je v ZSP konstruována

splatnost soudních poplatků (viz kap. 5). Podle oficiálních informací je tedy podíl

soudních poplatků na celkových příjmech těchto zvláštních účtů dominantní a

dlouhodobě se blíží 100 % (procentuální vyjádření tohoto podílu opět dokumentují údaje v tabulce č. 3). Tabulka č. 3

Ukazatel/Období Soudní poplatky (v tis. Kč)

Jejich podíl na celkových příjmech zvláštních účtů

2000

2001

998 368

752 831

94,36

92,48

2002

2003

2004

2005

650 527

643 712

606 519

532 126

90,71

90,50

89,31

87,10

(v %)

Jen pro úplnost bych chtěla závěrem tohoto přehledu doplnit, že agenda kolků se

eviduje samostatně a zahrnuje kromě soudních poplatků i jiné příjmy zvláštních účtů zaplacené touto formou (viz tabulku č. 4). Tabulka č. 4

Ukazatel/Období Kolky (v tis. Kč)

2000

2001

2002

2003

2004

2005

560 128

466 587

542 270

596 536

605 867

626 450

23 aktivní nedoplatky na soudních poplatcích činily k datu 31.1.2005 celkem 571 570 800 Kč – efektivita jejich vymožení je dle údajů MS ČR 8 %

16

Z toho, co bylo výše řečeno, vyplývá, že soudní poplatky nejsou v žádném

případě schopny pokrýt náklady soudnictví. Ačkoli údaje z tabulky č. 1 nevykazují u výdajových položek v resortu MS ČR jejich vnitřní strukturu,24 vzhledem k celkovým výdajům resortu a vzhledem k proporcionálně stále se snižující položce, kterou v jeho

celkových příjmech obnášejí příjmy ze soudních poplatků (což je zjevné zejména porovnáním údajů z tabulek č. 1 a 2, resp. 3 v poslední tabulce č.5), je podle mne možné tento závěr jednoznačně vyvodit. Tabulka č. 5 2000

2001

2002

2003

2004

2005

Celkové příjmy v resortu MS ČR (v tis. Kč)

1 193 632

1 028 735

1 134 723

1 499 878

1 911 385

2 939 330

Příjmy ze soudních poplatků

998 368

752 831

650 527

643 712

606 519

532 126

195 264

275 904

484 196

856 166

1 304 866

2 407 204

Ukazatel/Období

(v tis. Kč)

Rozdíl (v tis. Kč)

Zvláště údaje z posledních let dokazují, že pomyslné nůžky mezi příjmy ze

soudních poplatků a celkovými příjmy v této rozpočtové kapitole se stále razantněji

rozevírají. Také celkový schodek v tomto resortu narůstá přímo skokově. Příjmy ze

soudních poplatků ve světle takto doložených faktů můžeme proto hodnotit pouze jako malý příspěvek, kterým se vylepšuje záporné skóre v této oblasti státní ekonomiky.

Také je třeba znovu upozornit na poněkud překvapivé konstatování MS ČR, že tyto příjmy v kapitole č. 336 vůbec nezůstávají, a „transportují“ se prostřednictvím zvláštních účtů rovnou do státního rozpočtu.

24 a zahrnují tak výdaje nejen na soudnictví, ale i na vězeňství a správu státních zastupitelství vč. dalších přidružených výdajů

17

Závěrem této podkapitoly si proto dovolím konstatovat, že pokud by soudní

poplatky neexistovaly, musel by stát plně financovat chod justice z jiných zdrojů, což

by sice ještě více prohloubilo už tak velký schodek v této kapitole státního rozpočtu, na druhé straně by byla tak nepochybně odbourána finanční i psychologická bariéra ve svobodném přístupu k soudům. Jejich fungování stát totiž stejně musí zajistit, ať už je

tato oblast veřejného sektoru více nebo méně ztrátová. Výdaje rostou každoročně v porovnání s příjmy tak rychle, že eventuální zrušení soudních poplatků by fungování justice nemohlo podle mne nijak vážně ohrozit právě proto, že soudní poplatky tvoří jen

menší část celkových příjmů resortu MS ČR. O zrušení soudních poplatků se však dosud v České republice (a ani ve většině jiných zemí) dosud vážně neuvažovalo, protože oficiálně se v odborné literatuře uvádí, že účel soudních poplatků není jen fiskální. Naopak bývají zdůrazňovány i další funkce, které soudní poplatky plní (viz kapitolu 4).

2.3 Podstata daňové a poplatkové povinnosti obecně a její různé podoby v dějinách

Poplatek a daň obecně jsou z pohledu současné právní teorie právními instituty

finančního práva, ale poplatky se objevují i v jiných právních odvětvích. Jako právní

pojmy jsou si velmi blízké, ale nelze je zaměňovat. Hned zpočátku považuji za vhodné zmínit, že daně a poplatky jsou pojmy současné právní terminologie. Jde totiž o velmi

staré právní instituty, které měly v jednotlivých historických obdobích různou podobu, a

také se různě nazývaly. Daň obecně je jedním z nejstarších právních institutů vůbec,

který vznikal a vyvíjel se prakticky od počátků státnosti, resp. vývoje státu jako společensky univerzální instituce, a úzce souvisí s jeho fungováním a s uplatňováním veřejné moci.

Vývoj daní a poplatků byl velmi podobný, oba pojmy dokonce často splývaly.

Teprve novodobá právní teorie vyčlenila poplatek jako samostatný právní institut. Pro pochopení jeho funkce je podle mého názoru užitečné alespoň rámcově se podívat na

zpět do historie. Odvody podobné poplatkům byly známé už v období starověku. „Již

v Bibli se lze dočíst, že desátá část úrody by se měla dát stranou na přerozdělení a podporu kněží.“

25

Ve starověkém Egyptě, Asýrii, na území státu Izrael a později i

v antickém Řecku a Římě bylo možno zaznamenat různé druhy dávek. Finanční plnění 25

tamtéž, s. 98

18

podobné dani bylo uvaleno na obyvatelstvo vlastního státu (nejvýznamnějším zdrojem

prostředků v té době však ještě nebyly daně, ale válečná kořist), současně však existovaly i dávky, které byli nuceni odvádět (nejčastěji v drahých kovech, tedy ve zlatě

a stříbře) cizí panovníci mocensky silnějšímu vládci jiného státu na důkaz své podřízenosti. Této dávce se říkalo „tribut“ a typově se jednalo o dávku s rysy daně i

poplatku v dnešním pojetí – zjednodušeně řečeno to byl vlastně spíše jakýsi „poplatek

za mír“. Historická literatura viděla kritérium rozlišení daně a poplatku původně právě

v tom, jestli byl odvod uvalen na obyvatelstvo vlastního státu (daň) nebo jestli ho platil

cizí podrobený stát (poplatek).26 Někdy se jednalo i o dobrovolné dary z důvodu zlepšení vzájemných

„diplomatických styků“ (dary si dávali nejen představitelé

různých států, ale zvláště v pozdním středověku dávali lidé dary křesťanské církvi jako

tzv. „odpustky“.) Církvi se platilo také za některé úkony, jako byl např. křest (tzv.

„štolový poplatek“).27 Vyjdeme-li

ze

známé

Jellinekovy

teorie

podstaty

státu,28

která

je

charakterizována třemi základními prvky, a to státním územím, obyvatelstvem a státní mocí, tak daně a poplatky souvisejí se všemi těmito prvky. Daň i poplatek byl vždy

uplatňován vůči obyvatelstvu určitého území (vlastního, nebo, jak plyne z předchozích

řádků, i cizího) k zajištění fungování dostatečně efektivní státní moci. Z odvodů do

státní nebo vrchnostenské pokladny byly financovány všechny základní funkce, které stát zajišťoval. Daně byly od obyvatelstva vybírány původně zejména za účelem

zachování vnější i vnitřní bezpečnosti státu (s udržením vnitřní bezpečnosti a pořádku přímo souvisí i výkon soudnictví) – tedy především na vydržování armády a na válečná tažení. Je zřejmé, že státní aparát už v době svých prvopočátků ke své existenci

potřeboval určité finanční zdroje ke krytí potřeb panovníka a jeho úředníků. „Za

poplatky v dnešním chápání bylo možno v té době považovat dávky, které se vybíraly za

zápisy právních úkonů mezi živými a též testamentární zápisy do veřejných registrů a archívů, jako byla i dávka z dědictví („vicesima hereditatum“) a ze soudních sporů.“

29

Tak vypadaly ve starověkém Římě dobové „soudní poplatky“. V Římě se již také tamtéž, s. 165 Hambálková, J.: Správa daní a poplatků, BP, Právnická fakulta MU Brno, 1997 28 Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy, 2. vydání, Masarykova univerzita, 1999, s. 9 29 Grúň, L.: Vybrané kapitoly z histórie daní, poplatkov a cla. Olomouc: Univerzita Palackého, 200, s. 150 26 27

19

platila daň z majetku (tzv. „census“) a individuální poplatky od majetnějších vrstev při

zvláštních příležitostech. Obecně platí, že poplatky a jiné druhy plateb často splývaly až do doby raného středověku. Tehdy začaly vznikat další formy různých odvodů, k nimž

přibyla především cla a mýta, což bylo z dnešního pohledu nepřímé jednorázové

zdanění. Trvalé zdanění pravidelné v přímé formě neexistovalo až do novověku. V raném středověku plynuly příjmy do státní pokladny převážně v naturáliích, ale

s rozvojem mincovnictví a peněžního hospodářství se však stále častěji objevovalo

finanční plnění.30 Platilo se králi, vrchnosti, církvi, a za úřední úkony také úředníkům.

K těmto úředníkům patřili i úředníci pověření výkonem soudnictví. Pro procesní strany již v těchto dávných dobách znamenala soudní pře značné náklady. Vybírání soudních

dávek a poplatků bylo v českém království svěřeno úřadu komorníka. Pro středověk je typický vztah lenního pána a jeho vazala. Za svou ochranu byl vazal svému lennímu

pánovi zavázán věrností, vojenskou službou a finančními odvody. „Jedněmi z těchto odvodů byla tzv. „mortuaria a laudemia“, které byli vazalové povinni platit lenním

pánům při každé změně vlastnického práva z důvodu dědictví nebo jiného nakládání

s vazalskými statky… dále to byly „sportule“, tj. dávky, které vybírala vrchnost od stránek za sepisování některých právních listin. Z těch se vyvinuly taxy stanovené autoritativně státní mocí…“

31

Nesvobodné obyvatelstvo pak bylo povinováno své

vrchnosti robotou, naturálními dávkami a později plněním v různých formách peněžní renty. Dávky odvozené původně z vlastnictví půdy „berně“ (odtud berní právo).

Velmi důležitým dějinným momentem z hlediska omezení absolutní moci

panovníka (i co se týče libovůle v ukládání daní) byla v kontextu středověké Evropy Velká listina svobod („Magna Charta Libertatum“) z roku 1215, která bývá pokládána

za základní kámen anglické ústavnosti. Magna Charta samozřejmě svým charakterem

zůstává středověkým dokumentem, a proto se svobody v ní zmiňované týkaly pouze šlechty, a v žádném případě ne poddaných. „Je ještě jedna moderní zásada, o níž se

věřilo, že ji lze vyčíst z Velké listiny: „Žádné zdanění bez zastoupení.“ Baroni však ve

skutečnosti jenom žádali, aby král, když chce vybírat mimořádné daně, nepředvídané

obvyklou feudální smlouvou, musel požádat o výslovný souhlas Velkou radu, barony a Nejvíce byl nejrůznějšími odvody zatížen prostý lid (a také Židé jako zvláštní skupina obyvatelstva, která byla v křesťanské společnosti již od středověku podřízena přímo králi, jemuž patřila coby jeho majetek. 31 tamtéž, s. 151 30

20

hlavní držitele pozemků. Není tu ani slovo o tom, že by vyměření poplatků a daní nevolníkům předpokládalo jejich zastoupení.“

32

Jde však jednoznačně o počátky

procesu, kterým se začíná přetvářet absolutní monarchie ve stavovskou (konstituční), a

moc panovníka je stále více omezována vznikajícím parlamentem. V období vrcholného feudalismu už panovník musel vždy znovu žádat stavy o povolení vypsat daně ze

zvláštních důvodů. Feudální formou přímé daně z majetku byly tzv. „kontribuce“.

Jinou formou státních příjmů byly tzv. „domény“, „regály“ a „akcízy“.

Daně a poplatky byly vybírány odedávna, jejich vybírání dokonce bylo

z hlediska státní moci naprosto zásadní, protože právě z nich byla mocenská struktura financována. Ostatně: „už Karel Marx řekl, že v daních spočívá hospodářská existence státu.“

33

Postupně se však začala vyvíjet určitá pravidla v ukládání daní (a také jejich

meze). Anglie byla první zemí v Evropě, kde parlament v průběhu revoluce v roce 1649 odsoudil k smrti na popravišti krále Karla I. Stuarta (předtím byl ale král nucen schválit

několik zákonů, mezi nimiž byl i zákon zbavující ho práva vybírat daně bez souhlasu

parlamentu.) Později podobné události připravily o hlavu také francouzského krále

Ludvíka XVI. z dynastie Bourbonů (roku 1792 v průběhu Velké francouzské revoluce). Jedním z důvodů lidové vzpoury bylo v obou případech právě příliš bezohledné zatěžování obyvatelstva daněmi a také příliš rozmařilé nakládání s takto získanými

prostředky. Zhruba v téže době vypadaly daně v jiné části světa – v carském Rusku a

v Asii asi takto: „…na dubové rakve byla uvalená „přepychová daň“ ve výši 400 %. Platilo se za úly, komíny, okna – u Mordvinů byly zdaněné i sňatky. Platily se daně z ořechů, melounů, okurek, někde dokonce z pitné vody. Asi nejkurióznější byla „daň z očí“ v Baškirsku34 – za černé oči se platilo šest kopějek, za šedé oči čtyři kopějky.“

35

Nebylo to však jen specifikum východních zemí, protože začátkem 19. století se počet oken a dveří uplatňoval jako měřítko majetnosti ovlivňující výši daní i ve Francii.36 Na závěr této kapitoly bych ještě chtěla poznamenat, že našem území do vývoje daní a poplatků v 18. století významně zasáhly osvícenské reformy Marie Terezie a Josefa II. Maurois, A..: Dějiny Anglie. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 1995, s. 97 Grúň, L.: Finanční právo a jeho instituty, Praha, Linde, 2004, s. 83 34 dnešní Baškortostán – jedna ze svazových republik Ruské federace 35 Grúň, L.: Vybrané kapitoly z histórie daní, poplatkov a cla. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004, s. 51 36 Grúň, L.: Finanční právo a jeho instituty, Praha, Linde, 2004, s. 105 32

33

21

Tímto krátkým a místy odlehčeným pohledem do minulosti, který jsem do své

práce zařadila jen na takzvaně okraj, jsem chtěla poukázat na význam daní (a poplatků) obecně pro stát. Mám-li totiž později zodpovědět otázku, jaký je smysl soudního

poplatku in concreto, domnívám se, že není na škodu připomenout, že: „Jsou dvě věci

na tomto světě, které nikdy nepominou – smrt a daně. Toto truchlivé anglické přísloví, které se stalo všeobecně známé vlastně až po výroku Benjamina Franklina před více než

dvě stě lety, dostává novou podobu a dimenze, zejména z pohledu těch, kteří mají důvod porovnávat zničující účinek obou…“

37

37

Grúň, L.: Vybrané kapitoly z histórie daní, poplatkov a cla, Olomouc, Univerzita Palackého, 2004, s. 9

22

3. DANĚ A POPLATKY V PRÁVNÍM ŘÁDU ČR 3.1 Charakteristika pojmů poplatek a daň

Daně a poplatky jsou součástmi příjmové stránky státního rozpočtu a daňové

soustavy ČR. Jde o právní a ekonomické pojmy, které každá z těchto věd nahlíží a

definuje ze svého hlediska. V pozitivním právu existenci daní a poplatků předpokládá

Listina základních práv a svobod ČR v souvislosti s právem vlastnit majetek (čl. 11 odst. 5), ale žádný předpis nižší právní síly je jednoznačně nedefinuje (resp. nedefinuje je vůbec).

Z právního hlediska jsou daně „platebními povinnostmi, které stát stanoví

zákonem a jež slouží k získání příjmů pro úhradu celospolečenských potřeb, tj. pro

veřejný rozpočet, aniž přitom stát poskytuje zdaňovaným subjektům individuálně odpovídající ekvivalent, tedy protiplnění…“

38

Za ekvivalent daně je možné považovat

uspokojování potřeb celé společnosti (poskytování veřejných statků) včetně potřeb

jednotlivce, který příslušnou finanční částkou přispěl do veřejného rozpočtu. Prostředky vybrané na solidárním principu jsou poté „přerozděleny“. Některé daně

jsou placeny jednorázově, ale většinou se daň platí pravidelně v určitých cyklech (např. daň z příjmu, daň z nemovitostí etc.)

Poplatky jsou svým charakterem od daní v mnoha ohledech odlišné. Je to

jednorázová dávka za určité protiplnění ze strany státu. „Poplatek je peněžitou dávkou

zákonem stanovenou, nenávratnou, vybíranou státem nebo jinými veřejnoprávními korporacemi za zákonem stanovené úkony jejich orgánů. Poplatek na rozdíl od daně je dávkou nepravidelnou s ekvivalentem, tedy je vybírán ad hoc za protiplnění ze strany státu nebo jiné veřejnoprávní korporace.“

39

Stejně jako daň, ani poplatek není

v českém právním řádu ani obecně definován. Navíc bývá v právní praxi tento pojem

velmi nesystematicky používán i tam, kde by se lépe hodilo označení daň, nebo v běžném životě i tam, kde nenaplňuje znaky ani jednoho z obou právních termínů (např. poplatek za šatnu v divadle není poplatkem státu ani jiné veřejnoprávní korporaci, ale jedná se o platbu za soukromou službu).

Pelc, V. Místní poplatky (úplné znění zákona o místních poplatcích s vysvětlivkami). Praha: Linde, 2004, s. 9 39 Mrkývka, P. a kol. Finanční právo a finanční správa, 2. díl. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 6 38

23

Definici daně a poplatku jsem se hledala mimo jiné i v díle Karla Engliše, který

definoval daň jako „subsidiární veřejný příspěvek jednotlivce vyměřený podle

únosnosti.“ Únosnost byla podle něj metodou daně, a chápal ji jako srovnání veřejného užitku a škod z daňového útisku. Odvolával se při tom na existenci určitých daňových

zásad.40 Některým z těchto daňových principů se v souvislosti se soudními poplatky

budu také později věnovat (jelikož jsem nenašla v mně dostupné odborné literatuře popsané žádné „poplatkové principy“, je podle mého názoru možné aplikovat s

principy daňové).41 Odpověď na otázku, proč existuje tak velké množství různých daní

a poplatků je podle Engliše velmi prostá: „Kdyby bylo možno celé daňové břemeno

rozvrhnouti pouze na důchody poplatníků a tedy vyříditi jedinou daní (důchodovou),

byla by též otázka daňové únosnosti celkem vyřízena... Bohužel, není to proveditelné... Kdybychom měli jedinou daň důchodovou, bylo by každému poplatníkovi zřejmo, kolik

daní platí ze svého důchodu, byla by to daň neobyčejně vysoká, která by způsobila

největší nespokojenost i největší defraudace... Bylo už řečeno, že poplatník dívá se na placenou daň jako na soukromou ztrátu a neuvědomuje si obecného prospěchu, který se za ni opatřuje. Usiluje tedy o to vyhnouti se všemožně této ztrátě.“

42

Existenci většího

množství daní vysvětluje Engliš také snahou státu o „snížení psychologického odporu,

který by byl proti soustředěné dani důchodové, a pak plnější postižení podkladu zdanění, tedy národního důchodu a výnosu národní práce.“ Vedle důchodové daně

43

proto podle něj stát hledá i takové daně, při nichž se využívá individuálního užitku. Často je spojuje se „soukromohospodářským aktem“, jímž poplatník získává nějaký užitek, a srovnává pak „chtě nechtě“ svou „daňovou škodu“ s „užitkem aktu…“

44

Taková je konstrukce některých nepřímých daní, které se typově přibližují poplatkům, protože právě ty jsou spojeny, jak už bylo řečeno, s nějakým konkrétním užitkem nebo

službou (protiplněním). Tuto službu za úhradu (poplatek) zpravidla poskytuje stát nebo

Engliš, K. O tak zvaných daňových zásadách. Praha: nákladem vlastním – tiskem „Unie“, 1928, s. 29 na základě podobnosti,obdobně jako při výkladu právních norem na základě argumentu „a simili“ 42 Engliš, K. O tak zvaných daňových zásadách. Praha: nákladem vlastním – tiskem „Unie“, 1928, s.10 43 dnešní daň z příjmů 44 Engliš, K. O tak zvaných daňových zásadách. Praha: nákladem vlastním – tiskem „Unie“, 1928, s. 11 a 12 40

41

24

jiná veřejnoprávní korporace (viz výše), která je jedním z účastníků tohoto fiskálního (veřejnoprávního) vztahu.45

Engliš na rozdíl od současných odborníků na finanční právo považoval poplatky

za soukromoprávní záležitost: „Pro výklad poplatků jest rozhodné, že jsou

soukromohospodářského původu a odpovídají soukromohospodářské konstrukci, že jsou tedy něčím zásadně odlišným od daní, které odpovídají konstrukci veřejnohospodářské, a jsou příspěvkem podle relativní škody, podle únosnosti, kdežto poplatek je cenou za individuální prospěch, který může za danou cenu získati kdokoli.“

46

Problematika

poplatků podle něj přesto bývá řazena do oblasti veřejné správy, protože poplatek nestačí pokrýt celé náklady na poskytnutí dané protihodnoty, a vzniklou ztrátu je pak nutno uhradit z daní. Smyslem existence poplatku jako dalšího institutu vedle daně je již

zmíněné rozložení daňového břemene do více položek (z důvodu větší efektivity výběru daní), a spojení s některých úhrad s individuálním prospěchem jednotlivce (a tedy i

pozitivním psychologickým efektem). To se podle mne od dob Karla Engliše nezměnilo, i když konkrétní daně či poplatky (nebo jejich názvy) se změnit mohly.

Negativním důsledkem této daňové a poplatkové plurality pak může být jistá neujasněnost a nepřehlednost v systému daní a poplatků. Také proto používá platný

zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSPD), legislativní zkratky „daň“ pro „daně, poplatky, odvody, zálohy na tyto příjmy a odvody za porušení rozpočtové kázně“ (§ 1 ZSPD).

Moderní legální definice poplatku používaná v německém právním prostředí

stojí na podobném východisku: „Podobně jako daň je veřejnoprávní poplatek dávkou na krytí všeobecné finanční potřeby. Od daně se poplatek liší spojením s individuálně

přiřaditelným výkonem veřejného sektoru. Nosným principem systému poplatků je

princip ekvivalence. Tento princip umožňuje vyměřit poplatek podle zásad krytí nákladů (poplatek „převálcuje“ ekvivalentní náklady) a vyrovnání výhod (poplatek

„odčerpá“ ekvivalentní výhodu)… Poplatky jsou peněžní výkony, které se hradí jako

v případě poplatku se může někdy jednat i o vztah soukromoprávní (u daní nikoli) – viz dále, s. 25 Engliš, K.: Nástin teleologické theorie poplatků. Praha: nákladem vlastním – tiskem „Unie“, 1929, s. 627 45

46

25

protislužba za jiné výkony – jsou jimi úřední jednání nebo jiná činnost správy (správní poplatky) nebo využití veřejných zařízení a objektů (poplatky za užívání)…“ 47

Přestože v českém právu legální definice daně a poplatku chybí, pohybujeme se

v přísně regulované oblasti práva. Daně a poplatky je podle výše zmíněného čl. 11 odst. 5 LZPS možno ukládat jen na základě zákona. Pokud neexistuje odpovídající zákonná

opora pro autoritativní vyměření daně či poplatku, nelze žádnou daň ani poplatek po nikom vymáhat (o ústavnosti ukládání daní a poplatků viz podrobněji kap. 7.2). V tom se daně (a většina poplatků) zásadně liší od jiných finančních plnění na smluvním

základě. Ať už je v daném státě systém daní a poplatků nastaven jakkoli, musí „finanční správa počítati s hospodářskými důsledky té které daně, musí domysliti obsah daně, tedy kam až zasáhne, musí si být vědoma toho, kdo a v jaké míře daň nakonec ponese…“ 48

Rozbor tohoto problému jsem zařadila do své práce proto, že se budu mimo jiné

snažit posoudit, zda také v případě soudních poplatků je do důsledku domyšlen jejich dopad na poplatníky, a zda je tento dopad v souladu s obecnými zásadami berního práva a s ústavním pořádkem ČR. 3.2 Druhy poplatků

Soustava poplatků v ČR není taxativně vymezena v jednom zákoně, jako byla

dříve vymezena zákonem č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, ve znění pozdějších předpisů (tento předpis již byl zrušen zákonem č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních,

ve znění pozdějších předpisů). V současné době tedy v českém právním řádu existuje několik zákonů o daních (konkrétně je to zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani

z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 16/1993 Sb., o dani

silniční, ve znění pozdějších předpisů, výše zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty).

Speciální zákony vymezující přímo určitý druh poplatku zná naproti tomu český

právní řád pouze tři. Je to zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen ZMP), zákon číslo 634/2004 Sb., o správních poplatcích, 47 48

Tipke, K., Lang, J. a kol.: Steuerrecht, Verlag dr. Otto Schmidt KG, Köln, 2005, s. 48 Engliš, K. O tak zvaných daňových zásadách. Praha: nákladem vlastním – tiskem „Unie“, 1928, s. 27

26

ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSprP), který nahradil dřívější zákon č. 368/1992

Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSP), na nějž budu zaměřovat svou pozornost v dalších kapitolách své práce.

Procesním předpisem, kterým se řídí v občanském soudním řízení ukládání

soudních poplatků je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OSŘ), pokud samotný ZSP nebo zvláštní předpis49 nestanoví jinak (§

13 a ZSP). OSŘ a jmenované zákony jsou tedy ve vztahu „lex generalis“ a „lex specialis“. Pro ukládání správních i místních poplatků se shodně použije zákon č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSPD).50

Tento výčet poplatků však ani zdaleka není vyčerpávající. Další poplatkové

povinnosti fyzických a právnických osob jsou obsaženy v zákonech upravujících jinou

problematiku, se kterou pak souvisí mimo jiné i povinnost uhradit určitý poplatek

(např. zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění

pozdějších předpisů atd.). V současnosti existuje více než 250 platných zákonů, které ukládají povinnost v určitých situacích uhradit nějaký poplatek.

Značnou neujasněnost v chápání pojmu poplatek kritizoval ve svém článku „O

rozmanitosti poplatků“ Zdeněk Müller v Právních rozhledech v roce 1998: „…dnes se

slovem „poplatek“ nazývají peněžitá plnění bez jakékoliv vnitřní či vzájemné

souvislosti. Jestliže se však v tomto směru mýlí dvě tak významné právní instituce, pak to stojí za to se tímto omylem zabývat.“ 51 Dvěma významnými institucemi, které se ve svém výkladu pojmu poplatek podle Müllera mýlily, má autor článku na mysli Ústavní

soud ČR a Ústav státu a práva Akademie věd ČR. Ve svém článku se snaží prokázat, že ne všechna plnění nazývaná „poplatky“ se řídí zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a že poplatkem ve smyslu čl. 11 odst. 5 LZPS je pouze poplatek plynoucí do rozpočtu státu, rozpočtu územně samosprávných celků 49 50 51

zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů § 9 zákona č.634/2004 Sb., o správních poplatcích a § 13 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích Müller, Z.: O rozmanitosti poplatků. Právní rozhledy, 1998, č. 5, s.222

27

ČR, státních fondů nebo Národního fondu ve smyslu § 1 ZSDP. Ostatní druhy plnění, která se nesystematicky také nazývají poplatkem, pak Müller hodnotí jako úhradu smluvní ceny za určité plnění na soukromoprávním základě. Připomíná, že základním

rysem poplatku v tradičním pojetí (vycházejícím na našem území ještě z rakouskouherské právní úpravy) bylo buď zpoplatnění

úkonů veřejné správy nebo to byla

paušální náhrada za užívání veřejných zařízení (takový charakter mají místní poplatky,

které byly dříve nazývány obecní). Bylo by vhodné na tomto místě dodat, že poplatky lze teoreticky dále členit podle různých kritérií, ale z hlediska tématu mé práce stojí za zmínku pouze členění na poplatky obligatorní a fakultativní. Jak plyne již z názvu obou

poplatkových kategorií, uložení obligatorního poplatku vyplývá ze zákona, a dotčený

orgán poplatek uložit musí (nejčastěji za nějaký správní úkon), naproti tomu fakultativní poplatek uložit může, ale nemusí (většinou se jedná o místní poplatky, které ukládají

orgány obcí na základě vyhlášky v samostatné působnosti – v každém případě k tomu

ale musí existovat zmocnění v podobě zákona, tzn. musí být zákonem vymezen určitý druh poplatku, nelze uložit poplatek zcela libovolně). Pojmovou

neujasněnost

v oblasti

poplatků

dokresluje

také

citace

z vysokoškolské učebnice finančního práva: „…je třeba také vzít v potaz tu skutečnost, že místní poplatky svým charakterem více odpovídají daním než poplatkům a je otázkou, zda předpisy upravující místní poplatky neřadit spíše mezi daňové předpisy.“ 52

Zajímavý je z tohoto pohledu také nález Ústavního soudu (Pl. ÚS 28/95),53 který

byl publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 1/1997 Sb. Podstatou pochybností

navrhovatele (Vrchní soud v Praze) o ústavnosti platné právní úpravy (§ 21 odst. 1 a 2 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů a některých ustanovení prováděcích předpisů) je zde právní názor, že povinnost platit právnické

osobě poplatky za užívání telefonní stanice je povinností z občanskoprávního vztahu,

nikoli povinností veřejnoprávního charakteru. V odůvodnění nálezu Ústavní soud podrobuje právní analýze to, zda je v souladu s ústavním pořádkem ČR a

mezinárodními smlouvami fakt, že rozhodování o občanskoprávní (soukromoprávní)

věci bylo svěřeno do pravomoci správního úřadu, aniž by existovala možnost

52 53

Mrkývka P. a kol.: Finanční právo a finanční správa, 2. díl. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s.21 Sb.n.u., sv. 6, nález č. 126, s. 427, ASPI (JUD) IČ: 30316

28

přezkoumání tohoto rozhodnutí nezávislým orgánem v tzv. „plné jurisdikci“.

54

Konstatování, že jde o povinnost (poplatek) ze soukromoprávního vztahu však nezpochybnil nikdo.55 Tato výjimka potvrzuje skutečnost, že v ojedinělých případech

může být poplatek i soukromoprávním institutem.56

Z toho, co bylo řečeno v kapitole 3.1 a 3.2 tedy vyplývá dílčí závěr, že poplatek

chápe současná právní věda spíše jako veřejnoprávní institut, který však má určité rysy

soukromoprávní (protiplnění), což jej odlišuje od daní 57. Zařazení poplatku do veřejného práva ale není zcela striktní (opět na rozdíl od daně, která institutem soukromého práva z povahy věci být nikdy nemůže). Mluvíme-li o poplatku v obecné rovině, jde podle mého názoru o institut smíšené povahy, který se pohybuje na pomezí

veřejného a soukromého práva, a který lze jednoznačně zařadit do soukromého nebo veřejného práva pouze v konkrétním případě. Na vině je podle mne již zmíněná nedostatečná ujasněnost tohoto pojmu, resp. používání pojmu poplatek i tam, kde by bylo vhodnější použít jiný termín. 3.3 Poplatkově právní vztah

Jako každý právní vztah, tak i poplatkový vztah má své náležitosti (své

prvky). Z hlediska teorie práva jsou těmito prvky subjekt, objekt a obsah právního

vztahu. Subjekty dále rozlišuje vždy na subjekty povinné a oprávněné. U poplatkově

právního vztahu stojí na jedné straně subjekt oprávněný (v tomto případě zpravidla stát nebo jiná veřejnoprávní korporace) a straně druhé subjekt povinný. Povinným subjektem poplatkového vztahu v obecné rovině je ten, komu příslušný zákon ukládá povinnost konkrétní poplatek zaplatit. Subjektem správního poplatku je z hlediska

ZSprP je „fyzická nebo právnická osoba, která dala podnět k úkonu správnímu orgánu, nebo osoba, v jejímž zájmu nebo věci byl úkon proveden.“

58

Subjekty místních

poplatků vymezuje ZMP v § 2 – 10 c podle jednotlivých druhů místních poplatků. V případě poplatků podle zvláštního zákona je subjekt v daném zákoně také konkrétně

tento nález ÚS vychází z právní úpravy správního soudnictví před přijetím SŘS v roce 2002, který zásadně změnil koncepci správního soudnictví v ČR 55 žádná z institucí prezentující v této věci svůj právní názor včetně Parlamentu, který byl požádán o vyjádření, ani soudce Holländer ve svém odlišném stanovisku k odůvodnění nálezu 56 domnívám se, že je tomu tak proto, že telekomunikace byly v ČR dlouho v podstatě státně monopolním druhem podnikání, a proto bylo i rozhodování o poplatcích za tyto služby svěřeno správnímu úřadu 57 podle Karla Engliše má totiž poplatek soukromoprávní původ 58 § 3 z. č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (ZSprP) 54

29

určen. Subjektům poplatkového vztahu podle ZSP se budu podrobněji věnovat v kap. 5.2.

Objektem (předmětem) poplatkového vztahu obecně je skutečnost (nebo souhrn

skutečností), se kterými zákon spojuje platební povinnost. U správních poplatků je tímto

předmětem úkon správního orgánu, u místních poplatků je jím zákonem konkretizovaná skutečnost odpovídající danému poplatku (pes v držení FO nebo PO u poplatku ze psů, lázeňský pobyt v případě lázeňského poplatku etc.) ZSP vymezuje předmět soudních poplatků v § 1 zákona (podrobněji k tomu v kap. 5.2).

Obsahem poplatkově právního vztahu jsou pak jednotlivá hmotná59 i procesní

práva60 a povinnosti vyplývající pro jeho subjekty z konkrétních zákonů, v případě

soudních poplatků tedy ze ZSP a OSŘ.61

3.4 Soudní poplatek jako právní institut

Právní institut definuje všeobecná právní věda jako skupinu právních norem

regulující s náležitou podrobností společenské vztahy podobného druhu a neurčitého počtu, která se vydělila v rámci určitého právního odvětví do té míry, že se dá říct, že působí relativně samostatně. Pojem institut však není přísně ohraničen, a může být velmi flexibilní. Například Jiří Malenovský se odvolává na nejmenované právní

teoretiky, když tvrdí, že „jisté právní instituty jsou příznačné nejen pro jedno právní

odvětví, ale pro dvě nebo více právních odvětví,“ a nazývá je tzv. „komplexními

instituty.“

62

Ačkoli tuto myšlenku vyjádřil Malenovský v souvislosti s instituty

mezinárodního práva veřejného, dovolím si ji zde „vypůjčit,“ a aplikovat ji na tomto místě i na institut soudních poplatků. Domnívám se, že poplatek v obecné

rovině i

soudní poplatek jako konkrétní druh poplatku splňují parametry takto chápaného

komplexního právního institutu. Jak již bylo řečeno v předchozí kapitole, hmotné i procesní normy upravující soudní poplatky (mám na mysli nejen ZSP, ale i příslušné prováděcí předpisy) se použijí pro občanské soudní řízení i pro řízení ve správním

soudnictví, patří tedy do předmětu občanského práva procesního i správního práva, a

působí tak horizontálně ve dvou právních odvětvích. Poplatek jako obecný institut např.právo na věcné osvobození od poplatku dle § 11 ZSP ve vyjmenovaných typech řízení např. právo na odvolání proti usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek 61 pro řízení ve správním soudnictví se dle § 64 SŘS přiměřeně použijí ustanovení prvé a třetí části OSŘ 62 Malenovský, J.: Mezinárodní právo veřejné, 3. opravené a doplněné vydání, Brno, Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2002, s. 243 59

60

30

upravující vztahy poplatníka a státu, jeho organizační složky nebo územně samosprávného celku pak logicky působí ve větším počtu právních odvětví (kromě

správního práva např. ve finančním právu, v pozemkovém právu nebo v právu životního prostředí).

Odpověď na otázku, zda zařadit institut soudního poplatku do veřejného nebo

soukromého práva, je s ohledem na to, co již bylo řečeno v podkapitole 3.2 poměrně

jednoduchá. Jedním z kritérií členění práva na soukromé a veřejné je nadřízenost a podřízenost mezi subjekty právního vztahu. Zaplatit soudu soudní poplatek za řízení

ukládá povinnému subjektu zákon (ZSP) jako nutný předpoklad (výjimkám z tohoto pravidla se budu věnovat v dalších kapitolách) k tomu, aby soud zahájil řízení (civilní

řízení nebo řízení ve správním soudnictví). Pokud tedy na jedné straně stojí soud jako orgán veřejné moci, jde o vztah jednoznačně veřejnoprávní. Proto je i soudní poplatek institutem spíše veřejnoprávním, má však jako každý poplatek i některé rysy

soukromoprávní (i když velmi specifické). Za soukromoprávní rys se dá v tomto případě považovat právě soudní řízení, pokud se dá chápat jako určité protiplnění vzhledem k poplatku. I když s tímto pojetím se já osobně příliš neztotožňuji (viz kap.

7.3 a závěr), dá se na tomto místě konstatovat, že ani soudní poplatek není institutem ryze veřejnoprávním, ale má povahu smíšenou.

V úvodu své práce jsem zmínila, že budu porovnávat náklady řízení (a s nimi

související soudní poplatky či jiné instituty) v jednotlivých procesních odvětvích českého právního řádu. Protože však v některých z těchto odvětví platí pro náklady

řízení jiná pravidla a použijí se i jiné právní normy, jsou zde i jiné právní instituty.

Například řízení konkurzní a vyrovnací, ačkoli jsou upravena v jednom zákoně, se

v mnoha ohledech podstatně liší. Jednou z těchto odlišností jsou i náklady řízení:

zatímco v řízení vyrovnacím má navrhovatel (tj. dlužník) povinnost zaplatit soudní poplatek63 stejně jako navrhovatel v občanském soudním řízení a v řízení ve správním

soudnictví, v řízení konkurzním však musí navrhovatel (dlužník nebo kterýkoliv z jeho věřitelů) zaplatit zálohu na náklady konkurzu ve výši do 50 000 Kč, a to na výzvu soudu i opakovaně.64 Tomuto institutu se do značné míry podobá

jistota pro případ

předběžného opatření v civilním procesu (a ve správním soudnictví) podle § 75 b OSŘ, 63 64

§ 2 odst. 1 písm. c) ZSP § 5 odst. 1 ZKV

31

zavedená novelou OSŘ a dalších zákonů č. 59/2005 Sb. V rozhodčím řízení, které je alternativou řízení před soudem, jsou náklady určeny

buď ujednáním v rozhodčí

smlouvě, nebo mohou být stanoveny podle statutů a řádů stálých rozhodčích soudů.65 Jednou z výhod tohoto způsobu řešení sporů je právě fakt, že jsou pro strany ekonomicky méně zatěžující proto, že jim odpadají

některé náklady, které jsou

v soudním řízení obligatorní. K těmto nákladům nepochybně patří i soudní poplatky. Zařadila jsem do své práce i stručný komentář k nákladům trestního řízení, v němž se

soudní poplatky neplatí, aby byl průřez procesními odvětvími českého právního řádu kompletní. Taktéž řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudním poplatkům, ani se

v něm neuplatňuje jiný podobný institut, který by funkci poplatku jakkoli nahrazoval.66

K důvodům těchto rozdílností v právní úpravě viz dále (kap. 6.1 až 6.6)

§ 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů 66 § 62 odst. 1 a násl. ZÚS 65

32

4. VÝZNAM SOUDNÍCH POPLATKŮ PRO FUNGOVÁNÍ SOUDNICTVÍ 4.1 Funkce soudních poplatků

Odborná literatura většinou uvádí několik základních funkcí soudních poplatků.

V rámci nákladů v občanském soudním řízení plní soudní poplatky zejména funkci

preventivní, ale také funkci sankční.67 To znamená, že účelem existence soudních

poplatků je mimo jiné bránit v podávání žalob v případě tzv. bagatelních sporů (tzn. u nichž hodnota předmětu sporu, který je ocenitelný penězi, je stejná nebo dokonce nižší

než náklady spojené s vedením sporu před soudem, nebo sporů, jejichž předmět sice ocenitelný penězi není, ale důležitost

sporu je zjevně zanedbatelná vzhledem

k náročnosti soudního řízení). To by mělo v praxi odlehčit soudům, které jsou zahlceny velkým množstvím podání a rozjednaných řízení, a často proto dochází k průtahům v

řízeních, které bagatelními spory nejsou.68 Ve skutečnosti soudní poplatek podle mne

podání takové žaloby zabránit nemůže. Pokud je pro navrhovatele tento výdaj v rámci

jeho finančních možností, a on je rozhodnut podání na soud učinit, jakkoli je předmět sporu banální, soud nemůže odepřít konat „spravedlnost“, to je v právním

demokratickém státě nepřípustné. Navíc „stálí klienti“ soudů (navrhovatelé, kteří

opakovaně podávají bagatelní žaloby např. v sousedských sporech) jsou velmi často také notorickými žadateli o osvobození od soudního poplatku a bývají dobře

obeznámeni se všemi zákonnými možnostmi, jak se mohou domoci nejrůznějších úlev,

a těchto prostředků také hojně využívají (jedním z těchto způsobů je i možnost obrátit se na Českou advokátní komoru s žádostí o určení advokáta – podrobněji o tom v kap. 5.3 v souvislosti s osvobozením od soudního poplatku). Tento stav praxe neoficiálně

potvrzují jak soudci, tak i zástupci České advokátní komory. Zda tedy institut soudního poplatku efektivně plní preventivní funkci tím, že zabraňuje podávání tzv. „šikanózních

žalob“ a vyřizování si osobních účtů, je podle mého názoru velmi sporné. Naopak je

zřejmé, že velké množství seriózních navrhovatelů soudní poplatky skutečně od podání

žaloby odradí (zejména v případě, kdy je jejich výše stanovena procentuální částkou z hodnoty předmětu sporu).

Winterová A. a kol.: Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice, 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha: Linde, 2002, s. 326 68 Česká republika čelí celé řadě žalob u Evropského soudu pro lidská práva kvůli průtahům v řízení, a tento problém je často zmiňován též v hodnotících zprávách Výboru pro lidská práva 67

33

Sankční funkce je spatřována v tom, že povinnost nést náklady řízení včetně

soudního poplatku je v rámci náhrady nákladů řízení dáno za povinnost tomu, kdo ve

věci neměl úspěch (podle zásady úspěchu ve věci, kterou se řídí náhrada nákladů ve

sporném řízení). Poplatek tedy nakonec musí uhradit ten, jehož jednání nebo naopak nečinnost (porušení nějaké povinnosti či nerespektování nějakého práva), vedlo

v konečném důsledku k tomu, že se navrhovatel musel obrátit na soud za účelem ochrany svých práv. To samozřejmě neplatí v řízení nesporném, kde je sankční funkce

omezena na minimum (většina těchto řízení je od poplatku věcně osvobozena nebo je poplatek stanoven pevnou částkou). V plné míře však tato sankce dopadá na sporná

řízení, jejichž předmětem je peněžité plnění. Zde je totiž soudní poplatek stanoven

procentuálně (ve většině případů jsou to 4 % z hodnoty předmětu sporu bez jakéhokoli

omezení horní hranicí poplatku). Problematické je podle mne na této konstrukci zejména to, že ve fázi před zahájením řízení dopadá sankční funkce tvrdě i na navrhovatele, který musí soudní poplatek zaplatit, aniž by bylo jisté, zda bude mít

nakonec ve věci úspěch. Nepřiměřeně vysoký soudní poplatek pak podle mého názoru může za určitých okolností v praxi

fungovat jako omezení v přístupu k soudu a

narušení principu rovnosti (podrobněji k tomu v kap. 7.2).

Učebnice finančního práva nejčastěji u soudních poplatků akcentují funkci

úhradovou.69 Podle ní má poplatek sloužit k úhradě úkonu nebo činnosti orgánu, která

byla žádostí (podáním) vyvolána. Do jaké míry ale lze o poplatcích hovořit z hlediska

ekonomického jako o prostředku k pokrytí nákladů na činnost soudů jako státních

orgánů, jsem už podrobněji rozebrala v kapitolách 2.2 a 3.1. Je proto možné uzavřít toto téma konstatováním, že soudní poplatky sice plní funkci úhradovou, ale pouze

zčásti. Na úhradu činnosti soudů soudní poplatky pouze ve větší či menší míře prostřednictvím státního rozpočtu přispívají.

4.2 Účel právní úpravy o soudních poplatcích

Za účel právní úpravy soudních poplatků je možno považovat cíl, který sledoval

zákonodárce přijetím konkrétního právního předpisu. Podle právní teorie se „účelnost v

působení práva naplňuje v jeho funkčnosti, resp. efektivnosti, která je spojena též 69

Bakeš, M. a kol.: Finanční právo, 3. aktualizované vydání, Praha, C.H.Beck, 2003, s. 316

34

s naplňováním cílů právní regulace.“

70

Účelem by proto měl být celkový výsledek

působení jednotlivých výše popsaných funkcí tohoto institutu. V důvodové zprávě k návrhu platného zákona o soudních poplatcích (který byl přijat a publikován ve Sbírce

zákonů pod číslem 549/1991) je sledovaný účel nové úpravy poplatků vyjádřen takto: „Tato úprava by měla odpovídajícími sazbami poplatků zabezpečit úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví a zároveň omezovat podávání některých

neuvážených návrhů na zahájení soudních řízení… Úkolem tohoto právního předpisu je i působení na občany, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti vůči občanům i ostatním subjektům.“

Gerloch, A.: Principiálnost, účelnost, účelovost v kontextu stability a dynamiky ústavního řádu České republiky In: Deset let Ústavy České republiky. Východiska, stav, perspektivy. Sborník příspěvků uspořádal Kysela, J., Praha, Eurolex Bohemia, 2003, s. 116 70

35

5. SOUDNÍ POPLATKY - PRÁVNÍ ÚPRAVA DE LEGE LATA

5.1 Základní mezníky v úpravě soudních poplatků na území ČR od poloviny 19. století

Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 byla v rámci procesu tzv.

recepce de facto převzata rakousko-uherská právní úprava. To se týkalo většiny

právních předpisů, soudní poplatky z toho nevyjímaje. Obecně zůstala zachována

tripartice finančních povinností vůči státu: byly to daně, dávky a poplatky.71 Zachován zůstal i takzvaný všeobecný „Poplatkový zákon“ z roku 1850 (říšský zákon č. 50 o vydání Prozatímního zákona o poplatcích z právních jednání), který byl zaveden

císařským patentem v reakci na zrušení patrimoniálních úřadů a poddanství, a sestával se ze dvou částí: obecné části a tarifu (tj. pravidel a zásad ukládání poplatků a

sazebníku). Tento zákon byl v průběhu 60. a 70. let 19. století několikrát změněn

dílčími novelizacemi. Samostatný předpis o soudních poplatcích byl zaveden císařským

nařízením č. 279 z roku 1915. Tím byly soudní poplatky ze zákona z roku 1850 vyčleněny (nadále v něm zůstaly upraveny zejména poplatky správní). Vznikla také řada nových poplatkových zákonů, úprava poplatků proto byla poměrně nejednotná.

Zákon z roku 1915 o soudních poplatcích se však ukázal jako poměrně dosti „stabilní.“

Zůstal totiž v platnosti až do roku 1950 (tj. v průběhu celého období 1. československé republiky včetně let okupace za 2. světové války), ačkoli během těchto třiceti pěti let

plných zásadních společensko-politických událostí a zvratů byla samozřejmě provedena

řada novelizací. Změny v právní úpravě soudních poplatků se však týkaly převážně úprav sazebníku a jiných dílčích změn.

Za zásadní reformu poplatkového práva v obecné rovině lze považovat zákon č.

169/1950, o zrušení některých poplatkových předpisů, a na něj navazující zákon č.

173/1950 Sb., o soudních poplatcích (sazebník byl k němu vydán nařízením ministra financí č. 3/1951 Sb.) Tyto dva zákony přinesly velké změny: prvním z citovaných předpisů byla zrušena celá řada zvláštních poplatků (jejich soustavu nadále tvořily

pouze poplatky správní, soudní, notářské, arbitrážní a místní), a druhým byla změněna

dosavadní koncepce soudních poplatků. Tento předpis byl zrušen až zákonem č. dávky později splynuly s poplatky (vyhláška MF č. 16/1962 Sb., o řízení ve věcech daní a poplatků již rozeznává pouze daně a poplatky, což koresponduje se současným stavem) nebo se přeměnily na soukromoprávní „ceny“ In: Müller, Z.: O rozmanitosti poplatků, Právní rozhledy, 1998, č. 5, s. 223 71

36

116/1966 Sb., o soudních poplatcích (sazebník již tvoří přílohu k tomuto zákonu). Posledním předpisem, který pak předcházel aktuálnímu ZSP z roku 1991 byl pak zákon

č. 147/1984 Sb., o soudních poplatcích. Všechny zmíněné poplatkové zákony (kromě zákona z roku 1966) byly v průběhu své platnosti měněny dílčími novelami.

Po pádu totalitního zřízení v listopadu 1989 nastalo období, ve kterém byl

zákonodárce nucen poměrně rychle reagovat na nastalé společenské a politické změny.

V rámci přijímání nových zákonů došlo i na oblast poplatků, a to nejen soudních. Jedna z novel ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé

federaci, ve znění

pozdějších předpisů, ze začátku 90. let (novel bylo v té době několik) totiž vyčlenila

z tohoto zákona všechny poplatky, které přímo nesouvisely s výkonem působnosti orgánů federace nebo se svou povahou netýkaly vztahu k zahraničí. Kompetence

k vydání ostatních poplatkových zákonů tak byla přenesena na jednotlivé republiky a

jejich orgány (ČNR a SNR). Proto byl Českou národní radou schválen v roce 1991

vládní návrh zákona o soudních poplatcích (č. 549/1991 Sb., účinný od 1. 1. 1992) a po něm následoval vládní návrh zákona o správních poplatcích, k němuž byl vypracován i

politicko-ekonomický rozbor. Účinnost tohoto zákona však byla odložena až k 1. 1. 1993 (zákon byl publikován pod č. 368/1992 Sb.). Bylo tomu tak proto, že příprava

nového zákona o správních poplatcích byla jednak vzhledem ke změnám materie, které se zákon dotýkal, mnohem náročnější, a také proto, že správní poplatky úzce souvisely

s daňovou reformou, která měla být dokončena do konce roku 1992. Prozatímně

upravovaly správní poplatky dvě vyhlášky Federálního ministerstva financí (a MF ČR a

MF SR) č. 570/1990 Sb. a č. 522/1991 Sb. Tyto okolnosti uvádím z toho důvodu, že vysvětlují fakt, proč novému zákonu o soudních poplatcích nebyla věnována taková

pozornost. Protože předmět zákona soudních poplatků byl nejspíš považován v zásadě za neproblematický (změny právního řádu jako celku, které byly důsledkem změn

společenských a politických, se do něj ale samozřejmě promítnout musely 72) byl zákon

přijat prakticky podle návrhu tehdejšího ministra financí Karla Špačka pouze se

změnami, které prosadily výbory ČNR, jež návrh zákona projednávaly. V rozpravě pak proti znění zákona prakticky nebyly žádné zásadní pozměňovací návrhy (s výjimkou asi

těmito změnami byla např. novelizace OSŘ, přijetí nového OBZ, ZKV a SŘS (ten však nakonec nabyl účinnosti až 1.1.2003 - do té doby se soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů prováděl podle části páté OSŘ) 72

37

čtyř připomínek). K návrhu zákona však byla připojena relativně podrobná důvodová zpráva.73

5.2 Struktura zákona 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů – analýza

Zákon 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů,

v zásadě navazuje na předchozí poplatkový zákon (č. 147/1984 Sb.). Znovu je však

třeba zdůraznit, že nový zákon doznal některých nutných změn, které odrážely novou společenskou situaci. Markantní změnou v oblasti soukromého práva (kromě změn v samotném občanském soudním řízení a vzniku nových procesních pravidel řízení

konkurzního a vyrovnacího) byl z hlediska hmotného práva především návrat obchodního práva do praxe, který souvisel s přeměnou státně řízeného hospodářství na

hospodářství tržní. Se začleněním obchodních sporů zpět do civilního řízení byla spjata i přeměna tzv. arbitrážních poplatků na klasické soudní poplatky. Tato změna byla

důsledkem zrušení institutu státních arbitrů a státem kontrolované hospodářské arbitráže.74 Přezkum rozhodnutí správních orgánů si zase vyžádalo obnovení tradic

demokratického právního státu, ve kterém už orgán veřejné správy nemá pravomoc autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech subjektů aniž by tito měli možnost využít opravných prostředků před nezávislým orgánem (soudem).

Schválený ZSP tedy vychází z koncepce zákonů o soudních poplatcích, které

platily od 50. let 20. století do pádu totalitního zřízení. Je stejně jako tyto zákony relativně stručný, a je také vcelku jednoduše formulován, aniž by byl členěn do více

částí. Přílohu k zákonu pak tvoří sazebník uvedený stručnými poznámkami, které se vztahují k celému sazebníku. Platný ZSP byl od data své účinnosti do dnešní doby

poměrně často novelizován (v některých případech šlo pouze harmonizační novelu v souvislosti s přijetím či změnou jiného zákona). Rozsáhlejšími či významově

zdrojem informací k této podkapitole mi byly především tyto prameny: program ASPI, článek Z. Müllera: „O rozmanitosti poplatků“ (Právní rozhledy č. 5/1998, s. 222 a. násl.), publikace Grúň, L.: Finanční právo a jeho instituty, Praha, Linde, 2004, s.161 a násl.) a důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o soudních poplatcích z roku 1990 74 zákon o hospodářské arbitráži č. 121/1962 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který upravoval řešení obchodních sporů mezi organizacemi v rámci vnitrostátního práva byl novelizován zákonem č. 106/1990 Sb., a definitivně byl zrušen s přijetím nového OBZ (513/1991 Sb.) - ve vztahu k zahraničí se obchodní spory řešily dle zákona č. 98/1963Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a výkonu rozhodčích nálezů, nově koncipovaný zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů sjednocující úpravu pro vnitrostátní i mezinárodní obchodní styk pak byl schválen až v roce 1994 (publikován byl ve Sbírce zákonů byl pod č. 216/1994 Sb. s účinností od 1. 1. 1995) 73

38

zásadnějšími z těchto novel byly zákony č. 273/1994 Sb., č. 36/1995 Sb., č.255/2000 Sb., č. 151/2002 Sb. (v souvislosti s přijetím SŘS) a také č. 555/2004 Sb. (v souvislosti

se změnou OSŘ). Tyto novely měnily zejména ustanovení týkající se předmětu zákona, jeho subjektů, základu poplatku a způsobu stanovení výše poplatku (např. § 6 a byl

vložen novelou č.36/1995 Sb.) způsobu placení, následků jeho nezaplacení poplatku (odst. 9 k § 9 ZSP jako zmírnění následků nezaplacení poplatku byl vložen novelou č. 555/2004 Sb.), a často také osvobození od poplatku. Novely č. 36/1995 Sb. a 255/2000 Sb. pak přinesly i změny v sazebníku.

Předmět ZSP je vymezen v § 1 zákona jako řízení před soudy ČR, jednotlivé

úkony prováděné soudy a úkony prováděné správou soudů, v obou případech z úkonů

dle sazebníku poplatků, který je přílohou zákona. Konkrétně je to řízení před soudem 1. stupně, a to řízení sporné i nesporné, smírčí i vyrovnací řízení, ve 2. stupni řízení

odvolací a po podání mimořádného opravného prostředku též dovolací řízení v civilním procesu. Ve správním soudnictví je předmětem poplatkového vztahu řízení v prvním

stupni před krajským soudem, a ve druhém stupni před Nejvyšším správním soudem.

Samostatným předmětem poplatkového vztahu jsou některé konkrétní úkony soudu, jejichž taxativní výčet je uveden v sazebníku. Konkurzní řízení, trestní řízení a řízení

před Ústavním soudem ČR, která se řídí speciálními zákony č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV), zákonem č.141/1961 Sb., o trestním řízení (trestním řádem, dále jen TrŘ), ve znění pozdějších

předpisů, a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZÚS) ponechávám zatím stranou, a budu se jim věnovat podrobněji v kapitolách 6.3, 6.4 a 6.5.

V kapitolách 3.3 a 3.4 jsem už konstatovala, že oprávněným subjektem je

v případě zákona o soudních poplatcích soud jako instituce zřízená státem. Vyplývá to také z § 8 ZSP, který stanoví, že „poplatky vybírají, vyměřují, doměřují a vymáhají soudy“ a stanoví též způsob placení. Povinné subjekty jsou pak taxativně vyjmenovány

v § 2 odst. 1 až 9 tohoto zákona následovně. Poplatníkem 75 soudního poplatku za řízení

před soudem prvního stupně v občanském soudním řízení je:

budu používat v této souvislosti pouze termín „poplatník“, protože ZSP významově nerozlišuje „poplatníka“ a „plátce“ jako např. zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů – tzn., že poplatník je zároveň vždy plátcem 75

39

-

-

navrhovatel nebo navrhovatelé (pokud zákon dále nestanoví jinak)

účastníci smíru ve smírčím řízení

-

dlužník ve vyrovnacím řízení žalovaný (žalovaní) uplatňující svá práva vzájemným

-

fyzická nebo právnická osoba, jíž se týká provedení zápisu do obchodního rejstříku,

-

právnická osoba v řízení zahájeném bez návrhu, ve kterém soud rozhodl o zrušení

návrhem

o kterém rozhodl soud v řízení zahájeném bez návrhu

nebo likvidaci právnické osoby nebo jmenování likvidátora právnické osoby.

Ve věcech správního soudnictví je pak poplatníkem soudního poplatku za řízení

ten, kdo podal žalobu nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení a ten, kdo podal kasační stížnost. Z dikce zákona vyplývá, že poplatníkem je kdokoli, kdo je v postavení

stanoveném § 2 zákona, teoreticky tedy i sám stát nebo jeho organizační složka.76

Poplatníkem za odvolací řízení je odvolatel, a za řízení dovolací dovolatel. Poplatníkem poplatku za úkon je analogicky navrhovatel úkonu. Poplatníkem za vyhotovení

stejnopisů podání a příloh se stává i ten, kdo nepředložil podání s potřebným počtem stejnopisů nebo příloh. A nakonec v řízení ve věcech obchodního rejstříku nebo v řízení

o jmenování likvidátora právnické osoby se může poplatníkem soudního poplatku nepřímo stát statutární orgán právnické osoby (nebo osoba, na kterou v odpovídajícím

rozsahu přešla působnost statutárního orgánu), a to pokud bez zbytečného odkladu nepodá návrh na zahájení řízení. Formulace ustanovení § 2 odst. 9 ZSP zní, že za zaplacení poplatku statutární orgán PO ručí.77 Pro poplatníky dále platí zásada

solidárního ručení, tedy je-li jich více (je více poplatníků nebo tvoří-li více osob

statutární orgán PO), platí jej společně a nerozdílně. ZSP zde uplatňuje obecný „poplatkový princip“: poplatek je povinen zaplatit ten, kdo o něco (nějaký úkon) žádá, nebo v jehož prospěch má být úkon proveden.

§ 3 upřesňuje věcnou a místní příslušnost soudu, který o poplatku rozhoduje (a

který poplatek zároveň vybírá). § 4 konkretizuje vznik poplatkové povinnosti v jednotlivých případech. U poplatků za úkon pak sepsáním podání do protokolu nebo podáním návrhu na provedení úkonu.

stát je však dle § 11 odst. 2 písm. a) od poplatku osvobozen – rozbor ústavní konformity tohoto ustanovení viz. kap. 7.2 77 na jiném místě se institut ručení v ZSP nevyskytuje, na rozdíl od CNSP (podrobněji viz podkapitola č. 5.3) 76

40

Poplatkový základ a jednotlivé sazby poplatků řadí odborná literatura78 ke

konstrukčním prvkům poplatku jako právní kategorie (analogicky ke konstrukčním

prvkům daně).79 Poplatkový základ a sazba poplatku by se podle mne daly považovat za

metodu zpoplatnění, čemuž do značné míry odpovídá i návaznost v členění ZSP v jednotlivých marginálních rubrikách ZSP a také názvy těchto rubrik (§ 5 - Sazby

poplatků, § 6 - Základ poplatku a § 6a - Stanovení výše poplatku). Ohledně sazeb došlo vzhledem k právní úpravě před přijetím ZSP k tomu, že s ohledem na ustanovení čl. 11 odst. 5 LZPS byl sazebník poplatků začleněn přímo do zákona jako jeho příloha, jak tomu bylo do roku 1985.80 Nebylo nadále možné sazby poplatků stanovovat předpisem

nižší právní síly, než je zákon.81 Sazby jsou stanoveny buď pevnou částkou, nebo procentem ze základu poplatku. Procentnímu poplatku v občanském soudním řízení

podléhají všechna peněžitá plnění.82 Základ procentního poplatku stanoví § 6 ZSP jako cenu předmětu řízení bez příslušenství, pokud toto příslušenství není samostatným předmětem řízení. Pokud je v návrhu uplatněno více peněžitých plnění, je základem

jejich součet (pokud tato plnění podléhají rozdílné sazbě, tvoří samostatný základ).

Analogicky je tomu u opakovaných plnění, kde je základem opět jejich součet. Pokud jde o plnění na dobu neurčitou, na dobu života nebo na dobu delší 5-ti let, je základem

poplatku pětinásobek ročního plnění. Toto ustanovení funguje jako „strop“ pro určení

výše poplatku u opakovaných peněžitých plnění. Podle § 6 odstavce 5 pro nepeněžitá plnění, jejichž peněžní hodnotu pro účely stanovení základu poplatku stanoví sazebník platí výše popsaná pravidla. § 6 dále stanoví způsob stanovení základu poplatku, je-li jeho hodnota jeho předmětu stanovena v cizí měně.83 Novelou č. 255/2000 Sb. ze

zákona vypadl odkaz na cenové předpisy pro stanovení hodnoty předmětu sporu.84

Ohodnocení předmětu řízení tedy zůstává jednak na doložení předmětných skutečností

Grúň, L.: Finanční právo a jeho instituty, Praha, Linde, 2004, s. 134 Tyto prvky jsou celkem čtyři: subjekt poplatku (daně), předmět (objekt) poplatku (daně), poplatkový základ (základ daně) a sazba poplatku (daně). 80 od roku 1985 byl účinný zákon 147/1984 Sb., o soudních poplatcích 81 i kdyby to bylo praktičtější vzhledem ke snazší možnosti provést změny sazeb, ba naopak právě proto 82 za žalobu ve věci, o níž rozhodl jiný orgán než soud, a v řízení ve správním soudnictví je poplatek stanoven pevnou sazbou, samostatně je v sazebníku určen i poplatek za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, odvolání a dovolání – viz. dále 83 hodnota předmětu se přepočítá dle kurzu ČNB platného k 1. dni měsíce, v němž je poplatek splatný, pokud jde o měny, jejichž kurz ČNB nevyhlašuje, použije se oficiální kurz této měny USD vyhlášený ústřední bankou státu, ve kterém měna platí 84 byl to zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů, a do jeho účinnosti zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů 78 79

41

navrhovatelem, a v konečném důsledku na posouzení ze strany soudu. Nelze-li základ

poplatku stanovit, je dle § 6 odst. 4 základem poplatku 15 000 Kč. Na tomto místě bych chtěla podotknout, že základ poplatku tam, kde předmět řízení nelze ocenit byl dříve

nižší, stejně jako maximální doba pro výpočet opakovaného plnění na dobu neurčitou.85

Otevřenou nechávám otázku, zda zvýšení sazeb lze v případě ZSP chápat jako určitou

formu „valorizace“ související s růstem cen a průměrného platu v zemi, a také ji takto

odůvodnit. Přestože jde o zcela odlišné instituty (viz předchozí kapitoly), nabízí se zde zajímavé srovnání se způsobem stanovení základu daně u daně z příjmů FO, která je stanovena též procentem z určitého základu.86

Upřesnění způsobu stanovení výše poplatku reagující na mezery v zákoně (návrh

s eventuálním nebo alternativním plněním, rozdílné sazby v sazebníku k témuž předmětu,87 rozšíření předmětu řízení po podání návrhu a částečné zastavení řízení před

prvním jednáním) vložila do ZSP novela č. 36/1995 Sb., jak jsem již uvedla výše.

Splatnost poplatku váže § 7 na vznik poplatkové povinnosti, nejčastěji tedy nastává s podáním návrhu. V případě schválení smíru, uložení povinnosti ve vyrovnacím řízení,

doplatku při rozšíření předmětu řízení a uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu v ostatních případech je poplatek splatný do 3 dnů od

právní moci rozhodnutí (nestanoví-li rozhodnutí splatnost delší). Správou poplatků jsou dle § 8 pověřeny soudy. Ve způsobu placení poplatků nejsou žádné nejasnosti: do 5 000 Kč je možné platit kolkovými známkami vydanými MF ČR, ostatní poplatky je třeba

uhradit na účet příslušného soudu (někdy je to možné též v hotovosti na pokladně soudu).

Není-li poplatek, který je splatný, zaplacen ani po výzvě soudu ve lhůtě k tomu

určené, je následkem nezaplacení poplatku zastavení řízení (v případě podání návrhu na

původní hranice byla 10 000 Kč a 3 roky metoda zdanění je sice jiná s ohledem na odlišnost těchto dvou institutů (daň je např. dle platné právní úpravy stanovena progresivně), z pohledu ústavního práva ale stojí za zmínku, že určitá část základu daně z příjmů FO je tzv. „nezdanitelná“ z důvodu snížení tvrdosti dopadu zásahu daňové povinnosti do vlastnického práva (ochrana určitého existenčního minima) – naproti tomu v případě soudních poplatků je základem poplatku vždy plná hodnota předmětu řízení 87 § 6 a odst. 2 ZSP zní: „Jsou-li pro řízení podle jeho předmětu stanoveny v sazebníku rozdílné sazby poplatku, poplatky podle těchto sazeb se sčítají.“ – k vysvětlení smyslu tohoto ustanovení jsem nenalezla žádný komentář v literatuře ani judikatuře, ale dokonce ani v oficiálním výkladovém stanovisku NS k ZSP(K některým otázkám výkladu ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, NS ČR, Rc 49/96, stanovisko Cpjn 68/95 a Opnj 1/95 [ Sb.NS 96, 8 : 269 ] ASPI (JUD) I.Č.: 6750) 85 86

42

provedení úkonu je následkem nezaplacení poplatku neprovedení úkonu).88 O této skutečnosti musí být ve výzvě poplatník poučen. Další podrobnosti (např. postup odvolacího soudu při nezaplacení poplatku z odvolání) a výjimky z citovaného pravidla podrobně stanoví ustanovení § 9 odst. 4 ZSP. Těmito výjimkami jsou následující situace: -

-

-

-

soud již začal jednat ve věci samé

jestliže povinnost zaplatit poplatek vznikla poplatníkovi, jemuž soud ustanovil opatrovníka, protože jeho pobyt není znám nebo se mu nepodařilo doručit obsílku na známou adresu

došlo-li k rozšíření návrhu poté, co soud již zahájil řízení

je-li nebezpečí z prodlení, a poplatníkovi by proto mohla vzniknout újma (pokud tyto skutečnosti poplatník řádně doloží).

Pouze za těchto okolností soud řízení nezastaví, a povinnost zaplatit poplatek

uloží až v rozhodnutí, kterým řízení končí. Na tomto místě bych chtěla poznamenat, že pro

negativní následek zastavení řízení bývá zaplacení soudního poplatku někdy

v odborné literatuře řazeno mezi procesní podmínky řízení. Nejde však o procesní

podmínku v pravém slova smyslu, přestože se následkem zastavení řízení těmto podmínkám zaplacení soudního poplatku přibližuje. Spíše však jde: „o požadavek

mimoprocesní (fiskální) povahy. To tím spíše, že nezaplacení soudního poplatku není důvodem opravných prostředků tam, kde poplatek nebyl zaplacen a bylo přesto ve věci rozhodnuto. Poplatková povinnost má do jisté míry i samostatnou povahu – podle § 12

ZSP lze nesprávně vyměřený poplatek doměřit a popř. i vymáhat ještě ve tříleté promlčecí lhůtě, bez vlivu na meritorní rozhodnutí.“

89

Obecná promlčecí lhůta 3 let dle

§ 13 ZSP je lhůtou subjektivní. Objektivní promlčecí lhůtou, po jejímž marném uplynutí nelze poplatek ani vyměřit, ani vymáhat, je 10 let od konce kalendářního roku, kdy byl poplatný úkon dokončen.90 Přetržení promlčecí lhůty souvisí s úkony soudu směřující

k vymáhání dlužného poplatku. Podle § 13 a ZSP jsou totiž správou soudních poplatků

jsou pověřeny jednotlivé soudy, které jsou pro účely zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSDP) považovány za správce

§ 9 odst. 1, 2 a. 8 ZSP Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice, 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha: Linde, 2004, s. 236 90 § 13 odst. 4 ZSP 88

89

43

daně a vedou o těchto poplatcích evidenci. Ustanovení §§ 10 a 12 upravuje postup soudu pro případ změn v poplatkové povinnosti. § 10 se týká vrácení poplatku tomu, kdo jej zaplatil, aniž byl k zaplacení povinen, nebo tomu, kdo zaplatil poplatek

v nesprávné výši (je zde stanovena také minimální částka 50 Kč, která se nevrací).

Poplatek se vrací i tomu, kdo jej zaplatil na základě nesprávné výzvy soudu nebo jeho nesprávného rozhodnutí. Vrací se v plné výši v případě zastavení řízení před prvním jednáním a zamítnutí návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání, obnovu řízení nebo

také byla-li zamítnuta kasační stížnost (poplatková povinnost tím zanikne). Poplatek se vrací i tehdy, pokud byl návrh vzat zpět před prvním jednáním, poněkud modifikovaný

postup je pak stanoven v případě platebního rozkazu, návrhu na rozvod manželství, a

v řízení, v němž lze rozhodnout i bez návrhu, dokud nebylo rozhodnuto ve věci samé.91

Vrací se i přeplatek v případě částečného zastavení řízení nebo částečného zpětvzetí návrhu. V případě nesprávného rozhodnutí o poplatkové povinnosti (§12 ZSP) soud své rozhodnutí zruší nebo změní i bez návrhu (autoremedura ex lege), a rozhodne o vrácení

či doměření poplatku. Původní znění § 14 týkající se poplatku za výpis z rejstříku trestů bylo zrušeno, a místo něj bylo novelou č. 151/2002 Sb. v souvislosti s přijetím SŘS vloženo ustanovení, které proti usnesením ve věcech poplatků vydaným ve správním soudnictví neumožňuje podat odvolání. (O některých odlišnostech procesních pravidel

v občanském soudním řízení a v řízení ve správním soudnictví viz kap. 6.1 a 6.2). Konstrukce těchto ustanovení je založena na filozofii poplatku jako příspěvku na činnost soudního orgánu (pokud tedy soud činný nebyl, resp. byl činný pouze

v minimální míře, poplatková povinnost zaniká, nebo je poplatek přiměřeně snížen nebo

naopak zvýšen podle konkrétních změn podání). Institutu osvobození od poplatku, který je vymezen v § 11 ZSP, jsem vzhledem k jeho funkci a k jeho reálným dopadům na poplatníky v praxi věnovala samostatnou podkapitolu č. 5.4.

Sazebník, který je přílohou ZSP, obsahoval v době schválení zákona 25 položek,

které byly postupně doplněny na současných 31 položek. Nebyly to ale změny jediné.

poplatek se u platebního rozkazu vrací v plné výši i po jeho vydání, pokud byl návrh vzat zpět nejpozději v poslední den lhůty k podání odporu nebo námitek (§ 10 odst. 4), v případě zpětvzetí návrhu na rozvod manželství před vydáním rozhodnut (pokud dojde k zpětvzetí návrhu do nabytí právní moci rozhodnutí, vrací se polovina poplatku – toto nepatrné zvýhodnění nejspíš odráží zájem státu na trvání manželství) 91

44

Tato příloha ZSP doznala nejvíce obsahových změn od doby schválení zákona v roce 1991 dodnes, proto se budu sazebníku věnovat detailněji.

Úvodní poznámky (celkem 4 body) se vztahují k celému sazebníku. Důležité

jsou z hlediska tématu mé práce bod 2 a bod 4. Bod 2 stanoví, že pokud došlo ke

zrušení rozhodnutí ve věci samé,92 neplatí už poplatek ten, kdo ho již ve věci jednou zaplatil. Je to logické, protože opak by popíral smysl opravných prostředků, který spočívá v možnosti napravit nesprávné rozhodnutí a nahradit ho rozhodnutím správným,

navíc se jedná stále o totéž řízení (ve stejné věci).93 Bod 4 určuje „strop“ poplatkové povinnosti, který je dle platného znění zákona stanoven na 1 000 000 Kč (k

přiměřenosti této částky v kap. 7.2). Toto maximum nebylo původně stanoveno v úvodní poznámce, ale vyplývalo z omezení k jednotlivým položkám. Již výše jsem

zmínila, že § 5 ZSP dělí sazby na pevné a procentuální. U některých položek je použita kombinace obou způsobů stanovení poplatku. V odůvodnění k návrhu sazeb94 je zmíněn

fakt, že „v případech, kde je zájem státu a společnosti, aby se řízení v zájmu ochrany

práv uskutečnilo a byla umožněna dostupná soudní ochrana, ustupuje fiskální hledisko do pozadí, soudní poplatky se nevybírají, protože se na určitá řízení či určitým subjektům poskytuje ze zákona osvobození od poplatků. V jiných případech však musí výše soudních poplatků vyjadřovat náročnost soudního řízení a musí zohledňovat i náklady státu.“ Tento komentář se týká osvobození od poplatku, nevysvětluje však,

proč jsou poplatky v zásadě rozděleny na procentuální a stanovené pevnou sazbou, nebo jsou kombinací obou způsobů (např. v případě schváleného smíru ve smírčím řízení – položka 6 platného znění

95

). O tom však není v důvodové zprávy ani zmínky.

Domnívám se, že pro objasnění tohoto faktu lze zčásti předpokládat stejný důvod jako u

institutu osvobození, a tedy určité zohlednění veřejného zájmu na jistých typech řízení.

Značnou roli ale podle mého názoru sehrála tradice, a automatické přijetí předchozí v důsledku návrhu na zrušení usnesení o schválení smíru, odvolání, dovolání žaloby pro zmatečnost, žaloby na obnovu řízení, kasační stížnosti nebo rozhodnutím Ústavního soudu 93 řízení je považováno za jednotné od zahájení až do úplného skončení - princip jednotnosti řízení (pouze s určitými prvky koncentrace), který platí v občanském soudním řízení a v užším rozsahu i v řízení ve správním soudnictví - zásada jednotnosti byla novým zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem (dále jen SŘ), účinným od 1.1.2006 posílena i v samotném správním řízení ve fázi před soudním přezkumem 94 důvodová zpráva k ZSP 95 za smír o peněžitém plnění do částky 15 000 Kč je sazba 300 Kč, při vyšší částce 2 % z této částky (nejvýše však 20 000 Kč), v ostatních případech 1 000 Kč, a za samotný návrh se poplatek nevybírá – jde o typický případ řízení, na kterém má stát (a společnost) zájem, protože se preferuje vyřešení sporů mimosoudním projednáním, nebo alespoň smírem uzavřeným před soudem, což se projevuje ve výši sazeb 92

45

právní úpravy jakožto vzorové. Ačkoli toto rozdělení a uspořádání sazeb má svou logiku, jednoznačné zdůvodnění setrvání na této koncepci (a uvedení konkrétních důvodů pro zařazení určitého typu řízení do té či oné kategorie) však podle mne v důvodové zprávě chybí, a chybět by podle mne nemělo. Stejně (tedy bez bližšího

zdůvodnění) byla totiž převzata z předchozí právní úpravy i obecná sazba 4 % z hodnoty předmětu ve sporném řízení, která byla v zákoně v této výši od 50. let 20.

století. Podle mého mínění je totiž zásadní rozdíl v tom, zda byla 4 procentní sazba

soudního poplatku uplatňována v době totality a centrálně řízeného hospodářství, kdy soukromé vlastnictví prakticky neexistovalo, a příjmy fyzických osob byly

nivelizovány, a zda je v této výši uplatňována dnes. Hodnota předmětu sporu do roku 1989 v zásadě nemohla dosahovat žádné závratné sumy. Naproti tomu v současnosti, kdy demokratický systém a tržní hospodářství umožňuje mnohdy nesrovnatelné rozdíly v příjmech obyvatelstva, mohou 4 % z hodnoty předmětu sporu dosahovat velmi

vysokých finančních částek. Paradoxně tak byla z tohoto pohledu dříve lépe zachována rovnost subjektů před zákonem (tohoto tvrzení se dopouštím samozřejmě pouze

v nadsázce, a pouze z hlediska zákona o soudních poplatcích). Není totiž podle mne

racionálního právního důvodu, proč by za předmět řízení vyšší hodnoty měl být uhrazen

vyšší poplatek, než za předmět řízení nižší hodnoty, pokud se za takovou praxí neskrývá

jen fiskální zájem státu. Zvýšení některých sazeb bylo v důvodové zprávě obecně zdůvodněno

zvýšením

cen

kancelářských

potřeb,

cen

energie

a

dalších

nespecifikovaných úkonů. Také je v ní zmínka o tom, že soudní poplatek musí vyjadřovat náležité ocenění práce soudce ve srovnání s oceněním práce jiných právnických profesí (zejména advokátů).96 Ani s ohledem na toto tvrzení se mi nejeví

jako věrohodný předpoklad, že spor o vyšší majetek klade automaticky vyšší nároky na práci soudu. Podezření ze snahy státu „zpoplatnit (resp. zdanit)“ pokud možno cokoli,

znovu na tomto místě odkazuji na fakt, že soudní poplatek má být pouze příspěvkem na činnost soudů (viz předchozí kapitoly), a výše platu soudce, který má být jistě úměrný značné náročnosti a společenské prestiži této funkce, by se neměla podle mého názoru promítat do jednotlivých sazeb poplatků, a tím méně do některých ano, a do jiných ne (resp. do některých více, a do jiných méně); platy soudců určuje a nese na svých bedrech především stát, který tak plní jednu ze svých základních funkcí (zajištění ochrany práv), a to bez ohledu na konkrétní příjmy ze soudních poplatků (které jsou navíc proměnlivé v čase a mají spíše stoupající tendenci díky rozšiřování a zdokonalování právní úpravy a následnému nárůstu soudních agend) 96

46

co zdanit lze,97 podle mne do jisté míry potvrzuje fakt, že původně byla horní hranice

poplatku ve sporném občanskoprávním řízení stanovena na 100 000 Kč, ale za obchodní

spory se poplatek vyměřoval podle jiné položky (č.2), kde bylo maximum stanoveno hranicí 500 000 Kčs.98 Jediným zdůvodněním (podle mého názoru nedostatečným) pro toto rozlišování pak bylo v důvodové zprávě pouhé konstatování, že v obchodních

věcech bývá vyšší základ poplatku. Tato skutečnost byla pozdějšími novelami „zamaskována“ tím, že maximum bylo stanoveno jednotně na 500 000 Kč. Vzhledem

k této sumě bylo problematické ustanovení v položce 1 písm. b), které určovalo poplatek u předmětu sporu, jehož hodnota nelze určit, na 500 (později 1000) Kč.

Nejspíš proto, že toto ustanovení otevíralo prostor ke spekulacím a možnému obcházení zákona (protože tato částka byla ve zjevném nepoměru k horní hranici poplatku), bylo

nakonec ze zákona vypuštěno. V platném znění ZSP najdeme ustanovení o

neocenitelném předmětu sporu přímo v textu zákona (§ 6 odst. 4), a to pouze v souvislosti se základem poplatku opětujícího se plnění, kde je za základ stanovena částka 15 000 Kč. V jiných případech zákon předpokládá, že předmět sporu ocenit lze.

Vzhledem k tomu, že mne zajímá spíše systematika a účel ZSP, což se týká i

sazebníku, nepovažuji za nutné rozebírat všechny položky sazebníku jednu po druhé,

ale zastavím se jen u některých. V obecné rovině je možné konstatovat, že procentuální

sazba poplatku se v sazebníku objevuje všude tam, kde jde o peněžité plnění nebo o majetek, jehož hodnota je vyčíslitelná penězi, a pevná sazba tam, kde nejde o peněžité

plnění nebo jde o typ řízení, na kterém má zájem nejen sám navrhovatel, ale na kterém je i určitý veřejný zájem.

U položky 1 je v občanském soudním řízení, jehož předmětem je peněžité

plnění, do částky 15 000 Kč pevná sazba 600 Kč, při vyšší částce je poplatek zmíněných 4 % ze základu poplatku. Položka 2 určuje sazbu za návrh na

nespecifikované nepeněžité plnění 1000 Kč, za každou nemovitost 3000 Kč a každý

v souvislosti s poplatkem vybíraným v Německu za odběr kvalitní pitné vody (tzv. „Wasserpfennig“), hovoří někteří autoři o tzv. „fiskální chamtivosti státu“ („Fiskalgier“) – podle nich stát někdy sleduje pouze „své uspokojení, aniž by bral ohled na přísné ústavně právní požadavky týkající se v oblasti financí daní a zvláštních odvodů, In: Tipke, K., Lang, J. a kol.: Steuerrecht, Verlag dr. Otto Schmidt KG, Köln, 2005, s. 49 98 minimální částka byla stanovena na 200 Kčs 97

47

podnik nebo jeho organizační složku

10 000 Kč.99 V poznámkách k těmto dvěma

položkám je konkretizováno, podle které položky se poplatek vybere v některých popsaných případech. Za návrh na rozvod manželství se např. vybere podle položky 2

písm. c) 1 000 Kč (zde jistě nejde o veřejný zájem, na druhé straně není možno bránit rozvodu neúměrně vysokým poplatkem za rozvodové řízení). Za vyrovnací řízení je poplatek stanoven dle položky 9 pevně ve výši 5 000 Kč (zde naopak jednoznačný

veřejný zájem určitě je). Za určovací žaloby (určení vlastnictví) se vybere poplatek buď podle položky 2 písm. c) u podniku nebo jeho organizační složky, nebo podle položky 2

písm. c) u jiných věcí. Za návrh na vydání předběžného opatření (s výjimkou předběžného opatření ve vyrovnacím řízení, kde se poplatek neplatí) je poplatek 500 Kč

(položka 3), za návrh na vypořádání SJM 1 000 Kč (položka 4) s tím, že za každou nemovitost a každý podnik se sazba zvýší o stejnou částku, která je v položce 2 (tj. 3 000 a 10 000 Kč). Za návrhy ve správním soudnictví jsou všechny sazby stanoveny

pevnou sazbou včetně peněžitého plnění v rozmezí 2 000 – 10 000 Kč.100 Za návrh na

zahájení řízení o určení výživného a za návrh na výkon rozhodnutí se platí dle obdobné

konstrukce sazeb jako u řízení smírčího, jen procento z částky a maximum je stanoveno rozdílně.101 Od položky 15 do položky jde o poplatky za úkony.

Zvláštní komentář na závěr této podkapitoly si zasluhují sazby poplatků za

využití řádných a mimořádných opravných prostředků, tedy odvolání a dovolání. Zatímco mimořádné opravné prostředky jsou zpoplatněny pevnou sazbou, řádné

opravné prostředky u peněžitých plnění opět podléhají procentuální sazbě.

V občanském soudním řízení je za dovolání ohledně peněžitého plnění do 100 000 Kč, žalobu na obnovu řízení, a žalobu pro zmatečnost poplatek 1 000 Kč a u dovolání

v ostatních případech 5 000 Kč (vzhledem důvodům těchto podání, jejichž přípustnost striktně vymezuje OSŘ, má stát logický zájem na nápravě nesprávného rozhodnutí). Za kasační stížnost ve správním soudnictví se vybere částka 3 000 Kč. Odvolání jako řádný

poplatek bývá zpravidla vyměřen procentem z hodnoty nemovitostí a jiných ocenitelných předmětů sporu, i když návrh nezní přímo na peněžité plnění (např. vydání osobního automobilu); v poznámce č. 2 je totiž řečeno, že pokud je předmětem plnění ze smlouvy, které bylo ve smlouvě vyjádřeno penězi, vybere se poplatek dle položky 1 - ustálená praxe soudů je však bez ohledu na text zákona taková, že u nemovitostí se procentuální poplatek se vybere i tam, kde nejde o plnění z takové smlouvy 100 položky 14 a) a 15 101 2 % a 50 000 Kč za návrh na výkon rozhodnutí při plnění přesahujícím 15 000 Kč , a 1 % a 10 000 Kč za návrh na stanovení výživného vyššího než 30 000 Kč 99

48

opravný prostředek je zpoplatněno jinak. Jde-li o peněžité plnění do 15 000 Kč, je

poplatek 300 Kč. Jde-li o plnění vyšší, jsou to 2 % z této částky, ne však více než

50 000 Kč. V ostatních případech je poplatek stanoven na 1 000 Kč. Ačkoli u položek 17 (odvolání) i 18 (dovolání) je v poznámkách řada upřesnění a výjimek, je možné vyslovit zobecňující závěr, že zákon opět znevýhodňuje poplatníka, jenž se pomocí

řádného opravného prostředku domáhá změny rozhodnutí ve věci peněžitého plnění nad stanovenou hranici. V případě opravného prostředku proti rozhodnutí procesní povahy

nebo odvolání jen proti nákladům řízení se podle stanoviska Nejvyššího soudu (dále jen NS) soudní poplatek nevybírá. „Směřuje-li

odvolání či

dovolání (jako

druh

opravného prostředku proti rozhodnutí soudu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 zákona

o soudních poplatcích) proti rozhodnutí, které má jen procesní povahu, nebo proti rozhodnutí o nákladech řízení, nelze pro

poplatkové

účely

vycházet

z

ceny

nároku v řízení uplatňovaného. Je též nutno mít na zřeteli, že Sazebník soudních

poplatků nestanoví pro tyto případy žádnou sazbu soudního poplatku, ani na ně nepamatuje v poznámkách k Sazebníku. Poznámka č. 1 k Sazebníku zde použitelná není. Proto se v uvedených případech soudní poplatek nevybírá.“

102

5.3 Stručný komparativní exkurz k rozdílnostem platného zákona a předchozích předpisů o soudních poplatcích

V předešlých kapitolách (a podkapitolách) jsem již několikrát zmínila, že až do

roku 1950 platil na našem území zákon o soudních poplatcích z roku 1915 (CNSP). V roce 1950 pak byla přijata zcela jiná koncepce tohoto zákona. Pro srovnání bych zde proto chtěla uvést některé charakteristiky CNSP, aby bylo zřejmé, v čem se tyto dvě

koncepce poplatkového zákona lišily. CNSP bylo rozděleno na šest oddílů: I. Všeobecná ustanovení, II. Zvláštní ustanovení o poplatcích ve sporech a v exekučním řízení, III. Zvláštní ustanovení o poplatcích v řízení konkursním a vyrovnávacím, IV.

Zvláštní ustanovení o poplatcích v nesporném řízení a V. Zvláštní ustanovení o poplatcích v trestním řízení na základě soukromých žalob. K předpisu byl také připojen sazebník, který tvořil jeho poslední, šestou část. Tato právní norma se lišila od zákona

platného od roku 1950 (a také současného ZSP) nejen tím, že byla o více než polovinu K některým otázkám výkladu ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. (ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 78/1995 Sb., a ve znění zákonů č. 118/1995 Sb. a č. 160/1995 Sb.), o soudních poplatcích, NS ČR, Rc 49/96, stanovisko Cpjn 68/95 a Opnj 1/95 [ Sb.NS 96, 8 : 269 ] ASPI (JUD) I.Č.: 6750 102

49

rozsáhlejší,103 ale lišila se také z hlediska obsahového. Už samotný předmět CNSP byl

širší: kromě „sporů před řádnými civilními soudy“ do něj spadaly i spory před

živnostenskými soudy (které v dnešní soustavě soudních orgánů již nefigurují), spory před rozhodci a rozhodčími soudy, spory v řízení exekučním, konkurzním a

vyrovnávacím, v řízení nesporném a také „v trestním řízení před řádnými soudy, jež se vedlo na základě soukromé žaloby“.

104

Předmět CNSP odráží samozřejmě dobovou

soustavu soudů, která byla jiná než dnes. Není proto nutné podrobněji tuto skutečnost komentovat. Naproti tomu velmi zajímavý mi z hlediska mé práce připadá zcela jiný

způsob placení poplatků. Soudní poplatky se totiž podle CNSP neplatily vždy předem.

Ustanovení § 7 tohoto zákona určující způsob a dobu „zapravení poplatku“ odkazovalo

v odstavci 1 na nařízení, které mělo blíže specifikovat podmínky placení poplatků. Tak například vládní nařízení č. 66/1933 (jako prováděcí předpis k tomuto zákonu)

rozdělovalo poplatky na ty, které měly být zaplaceny „bez vyčkání úředního vyměření“, a ty, které se platily dodatečně na základě úředního výměru finančním úřadem. Na

rozdíl od současnosti byly zpoplatněny také jednotlivé listiny podání, sazba se počítala

podle stran (archů). V každém případě ihned splatné byly pouze některé poplatky (to byly zejména za poplatky listiny a protokoly, paušální poplatky a kolky – v těchto případech šlo tedy převážně o nižší částky). Ohledně těch soudních rozhodnutí a smírů, které podléhaly procentuálnímu poplatku (i CNSP totiž rozlišoval paušální sazbu a sazbu „dle procent hodnoty“ sporu), měly soudy oznamovací povinnost finančnímu

úřadu.105 To znamená poměrně zásadní odlišnost od současné právní úpravy, protože

procentuální poplatky (které byly vyšší) se platily až za rozhodnutí, a tedy po skončení

řízení, a to nikoli na účet soudu, ale přímo finančnímu úřadu. Kdo byl správcem

poplatku, není rozhodující, o to více důležitý shledávám moment splatnosti poplatku. I v té době se uplatňovala pro náhradu nákladů řízení zásada úspěšnosti106 (při částečném

úspěchu se, sice jiným způsobem, ale podobně jako dnes, v náhradě nákladů řízení

zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů má v úhrnu 19 paragrafů a sazebník o 31 položkách, zatímco císařské nařízení č. 279/1915 o soudních poplatcích měl paragrafů celkem 53 a 34 položek sazebníku 104 dnes je nesporné řízení součástí občanského soudního řízení, které se řídí OSŘ, ostatní v textu zmíněné typy řízení se řídí zvláštními zákony – kromě již jmenovaných zákonů je to i zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekučním řízení (exekuční řád) 105 § 6 CNSP 106 § 20 CNSP 103

50

zohledňoval poměr, ve kterém byla strana úspěšná, resp. neúspěšná).107 V případě pevné sazby ale byla uložena povinnost platit poplatek oběma stranám. Co však považuji za

podstatné, je to, že platební povinností nebyl v případě procentuálně vyměřeného (a tedy vyššího) poplatku zatížen automaticky navrhovatel už ve chvíli podání návrhu, jako je tomu dnes. Tento princip zpoplatnění proto považuji ve srovnání se současným

principem za lepší (a legitimnější). CNSP znalo také institut „ručení za zapravení

poplatku,“ který mezi ručitele zahrnoval i zmocněnce stran, advokáty, notáře, rozhodce

a všechny zúčastněné „funkcionáře řádného soudu“.

108

Z tohoto ručení byly vyňaty

paušální poplatky (zřejmě proto, že nebyly tak vysoké). Ručením si stát zajišťoval lepší

vymahatelnost neuhrazených poplatků. (Současný ZSP takový typ ručení nezná,

objevuje se v něm pouze povinnost „společně a nerozdílně“ zaplatit soudní poplatek, pokud vznikne poplatková povinnost více poplatníkům. Téměř vždy ale jde o placení předem, tj. s podáním návrhu, nikoli až „za rozhodnutí,“ jako je tomu podle CNSP.

Nejde tedy podle mého názoru o ručení v pravém smyslu, protože institut „společného a nerozdílného placení poplatku“ zde neplní základní funkci ručení, kterou je zlepšení

vymahatelnosti případné pohledávky). Co se týče samotných sazeb, obecně lze říci, že

stejně jako samo CNSP, byl i sazebník podstatně rozsáhlejší. To bylo ve srovnání

s dnešní úpravou nevýhodné, protože sazebník zdaleka nebyl tak přehledný jako dnes.109 Na druhé straně je pravdou, že pevné i procentuální sazby měly daleko širší

rozpětí, od mírného poplatku až po poplatek vyšší, a to podle hodnoty předmětu řízení.

Ve sporném řízení byla např. ve všech instancích sazba do určité hodnotové hranice110 stanovena pevně (cca 10 %), pokud však předmět sporu svou hodnotou tuto hranici přesahoval, byl poplatek již pouze 1 %. Jedno procento zároveň platilo za obecnou

sazbu (srov. současnou základní sazbu 4 %). I tato konstrukce poplatkových sazeb se mi principiálně jeví jako účinnější z hlediska preventivní funkce poplatku (za spory o

pokud by dle současné úpravy byl úspěch vítězné strany např. ¾, pak se od těchto ¾ odečte ¼ neúspěchu, a výslednou ½ celkových nákladů řízení pak musí strana, která podlehla ve ¾ úspěšnější straně uhradit, In: Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice, 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha: Linde, 2004, s. 338 108 § 9 CNSP 109 pro lepší orientaci v poplatcích dokonce byla opakovaně vydána publikace s názvem „Abecední přehled soudních poplatků. Mimosoudní poplatky a dávky“, kterou sestavil V. Rytíř, a vydalo nakladatelství Všetečka & spol., Praha; publikace byla vydána poprvé v roce 1922, na změny pak reagovalo nové vydání v roce 1931 110 v roce 1931 to bylo 6000 Kč 107

51

nižší částky je nutno zaplatit relativně více), a také spravedlivější (u sporů o vyšší

hodnotu se dá předpokládat, že nejde o bagatelní žalobu, která soudy vždy jen zbytečně zatěžuje; proto je sazba relativně mírnější) ve srovnání se současným sazebníkem v příloze k ZSP. Na druhou stranu nutno říct, že v prvorepublikovém sazebníku jsem nenašla žádnou zmínku o „ochranné“ maximální hranici poplatku. Pro úplnost je třeba

ještě dodat, že pravidla zpoplatnění speciálních řízení (např. řízení konkurzního a vyrovnávacího) byla v CNSP upravena v oddíle Zvláštních ustanovení.

Impulsem k opuštění prvorepublikové koncepce, která vycházela ještě

z rakousko-uherské právní úpravy, byla především změna státního zřízení po převratu v únoru 1948. Poté totiž nutně následovaly naprosto zásadní zásahy nejen do platného práva, ale také do organizace soudnictví. Likvidaci původní soustavy soudů, která se na našem území vyvíjela kontinuálně už sto let od roku 1848, znamenal především

„průlomový“ zákon č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Na tento zákon pak

navazoval zákon č. 320/1948 Sb., o územní organizaci krajských a okresních soudů.111

Radikální změny právních předpisů a organizace soudnictví se pak promítla i do zákona

soudních poplatcích. Zákon č. 173/1950 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, právní úpravu v této oblasti podstatně zjednodušil a celý zákon zestručnil

(členění zákona i názvy marginálních rubrik je prakticky obdobné jako u platného ZSP, zákon nebyl rozdělen do více částí jako CNSP, měl dokonce se ZSP téměř shodný

rozsah; a to 19 §). Na jedné straně to jistě přispělo k větší srozumitelnosti (i jazyk

císařského nařízení už byl v té době přece jen trochu archaický) a přehlednosti zákona, na straně druhé však některé změny byly podle mého názoru spíše ke škodě věci. Do

zákona bylo například vloženo ustanovení § 5, které stanovilo trojí splatnost soudního poplatku: obecně byl poplatek splatný současně s podáním návrhu (písm. a), nebo moment splatnosti nastal „neprodleně“ po schválení smíru (písm. b), a pouze v

taxativně vyjmenovaných případech byla lhůta splatnosti stanovena na 15 dnů od

vyhlášení soudního rozhodnutí (písm. c). § 7 pak stanovil jako sankci za nesplnění této povinnosti odmítnutí návrhu: „Nezaplatil-li navrhovatel poplatek včas (§ 5), vyzve jej soud, aby poplatek zaplatil ve stanovené lhůtě. Nebude-li v této lhůtě poplatek zaplacen, soud podaný návrh (žalobu) odmítne; na tento následek je nutno ve výzvě k zaplacení

111 Schelleová, I., Schelle, K.: Soudnictví (historie, současnost a perspektivy), Eurolex Bohemia, Praha, 2004, s. 172

52

poplatku upozornit…“ Pokud se mělo jednat o nějaký úkon, stanoví se dále v § 7, že

tento úkon do zaplacení poplatku nebude proveden. Ačkoli šlo v obou případech pouze o procesní záležitost (nikoli o meritorní rozhodnutí), faktem zůstává, že soud se

v případě nezaplacení poplatku věcí dále nezabýval. Zákonem 116/1966 Sb. byla

formulace ustanovení o následcích nezaplacení poplatku pozměněna, ne však zásadně,

protože nezaplacení poplatku stále v praxi znamenalo zastavení řízení. Do § 8 odst. 1 písm. d) ale byla alespoň vložena „změkčující klauzule“ pro případ nebezpečí z prodlení.112 Sazby poplatků byly po určitou dobu upraveny pouze prováděcím

předpisem k zákonu o soudních poplatcích.113 Jejich rozdělení na pevné a procentuální zůstalo zachováno, a zvýšení základní sazby na 4 % jsem již komentovala výše.114

Myslím si, že uvádět další podrobnosti k oběma starším poplatkovým koncepcím

na tomto místě již není potřeba, protože pro jejich základní charakteristiku považuji tento rozbor za dostačující. Obě koncepce jsem zde srovnávala proto, že jsem chtěla

prokázat, že systematika platného ZSP skutečně téměř „kopíruje“ koncepci poplatkového zákona z 50. let 20. století. Zároveň jsem chtěla poukázat i na jiné

možnosti, jak řešit problematiku soudních poplatků. Z toho důvodu jsem do své práce

začlenila i krátkou (a pouze částečnou) analýzu zákona o soudních poplatcích z roku 1915, i když jde o úpravu starou bezmála sto let. 5.4 Osvobození od soudního poplatku

Institut osvobození od poplatku není žádnou novinkou, znala ho jak úprava

soudních poplatků za éry socialismu, tak i úprava prvorepubliková a rakousko-uherská. Ještě za první republiky byl tento institut označován také jako „právo chudých“ nebo

též „chudinské právo“, což

poměrně jasně vystihovalo jeho podstatu.115 Jeho

základním smyslem bylo (a stále je) zmírnit nepřiměřeně tvrdý dopad poplatkové

§ 8 odst. 1: Není-li poplatková pohledávka splatná podáním návrhu na zahájení řízení zcela zaplacena, a to ani dodatečně ve lhůtě, kterou soud ve výzvě k tomu určí, provede soud řízení, a) jde-li o návrh na zahájení odvolacího řízení, b) jde-li o pracovní spor, jemuž předcházelo rozhodčí řízení, c) je-li v téže věci návrh rozšířen nebo podán vzájemný návrh, nebo d) je-li nebezpečí z prodlení a poplatník osvědčí, že bez své viny nemohl poplatek zaplatit. odst. 2: V ostatních případech soud řízení zastaví. 113 konkrétně od roku 1950 do roku 1966, a pak od roku 1985 do roku 1991 114 nařízení ministra financí č. 3/1951 Sb., kterým se vydává sazebník soudních poplatků a některé předpisy o nich 115 z dnešního hlediska by toto „právo chudých“ odpovídalo individuálnímu (soudnímu) osvobození od poplatku, nikoli s věcnému a osobnímu osvobozením v pojetí ZSP 112

53

povinnosti na povinné subjekty, kterým by mohla vzniknout překážka v přístupu

k soudu za účelem bránění jejich práv. Jde vlastně o určitou zákonnou „pojistku,“ která by měla zamezit vzniku takových nežádoucích důsledků. Současná právní úprava rozeznává tři druhy osvobození: věcné, osobní a tzv. individuální. Věcné a osobní

osvobození vyplývá přímo ze zákona (§ 11 ZSP), o individuálním osvobození rozhoduje soud na základě zmocnění v § 138 OSŘ.

V § 11 odst. 1 písm. a) až r) ZSP je taxativní výčet řízení, která jsou vyňata

z poplatkové povinnosti, a v odst. 2 pak následuje taxativní výčet subjektů, které jsou

také od poplatku osvobozeny. Věcně jsou osvobozena ta řízení, kde má na ochraně dotčených práv (a vymožení dotčených povinností) zájem stát i společnost jako celek.

Jedná se převážně o řízení ve věcech občanského a rodinného práva, pracovního práva a

práva sociálního zabezpečení, ale také ve věcech voleb a některých věcech obchodních. Ve většině případů se jedná o nesporná řízení. Jako příklad bych uvedla řízení ve

věcech opatrovnických a péče soudu o nezletilé (písm. a), ve věcech důchodového pojištění a zabezpečení, sociální péče a státních dávek (písm. b), nebo konkurzu včetně nuceného vyrovnání (písm. j)116. Za zmínku stojí také osvobození dědického řízení

(písm. f), ale pouze v 1. stupni,117 řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení

v ústavu zdravotnické péče (písm. d),118 nebo řízení o rozpuštění politické strany,

politického hnutí nebo pozastavení jejích činností.119 S účinností od roku 2004 je věcně

osvobozeno i nařízení exekuce soudem a návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (písm. o) a p).120 Osvobozeno je též řízení o výkonu rozhodnutí k vymožení

pohledávek ze soudních poplatků, z peněžitých trestů, pokut a nákladů řízení vymáhaných státem. V tomto případě by se mohla by se jevit jako zbytečná duplicita

osvobození věcného a osobního, protože stát (Česká republika a státní fondy) je

z důvodu ochrany věřitelů (blíže viz kap. 6.4) což má svou logiku: zájem na spravedlivém vypořádání dědictví tu je, ale podpora „tahanic“ ziskuchtivého příbuzenstva o majetek už ne 118 zde existuje určité riziko zneužití takové detence k omezení osobní svobody ohrožených skupin obyvatelstva (např. starých a nemocných občanů, kteří zároveň mohou patřit k sociálně slabým vrstvám společnosti) 119 tato řízení jsou asi spíše výjimečná, ale jde o důležitý princip ochrany demokracie a plurality politických stran 120 možnost podání takového návrhu byla vložena do zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů kvůli častým průtahům v řízení (§ 174 a) 116 117

54

osvobozen i z titulu osobního osvobození 121 (k ústavnímu principu rovnosti viz kap. 6.2

a 7.3). Státu se tím ale otevírá možnost vymáhat své pohledávky teoreticky i prostřednictvím jiných subjektů.122

Osobní osvobození znamená, že od poplatku jsou osvobozeny určité konkrétní

subjekty, a většinou je i specifikováno, v jakém řízení či úkonu. Kromě státu a státních

fondů jsou osvobozeny i územní samosprávné celky ve věcech státní správy (písm. b).123 V jednotlivých ustanoveních odst. písm. c) až r) jsou pak osvobozeni

navrhovatelé, kterým stát chce z nějakých důvodů poskytnout tuto výhodu (z morálních důvodů nebo na základě principů obecné spravedlnosti a humanity). Jako příklad může

sloužit např. osvobození navrhovatele v řízení o určení výživného (písm. c), navrhovatele v řízení o náhradu škody na zdraví (písm. d), navrhovatele v řízení o

určení rodičovství (písm. g), cizince v řízení o přiznání statutu uprchlíka, správce konkurzní podstaty v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkurzní

podstaty (písm.r), nadací a nadačních fondů ve věcech nadačního rejstříku (písm. l),

nebo diplomatických zastupitelství cizích států a delegovaných diplomatických

zástupců, konzulů… a osob požívající podle mezinárodního práva výsady a imunity, v případech, kdy je zaručena vzájemnost, a kdy nejde o úkony prováděné v jejich

osobním zájmu nebo k jejich osobnímu prospěchu (písm. h).124 Na rozdíl od věcného

osvobození, kde poplatek neplatí žádný z účastníků řízení, osobní a individuální

osvobození nevylučuje možnost uložit zaplacení poplatku ve sporném řízení druhé

straně. § 2 odst. 3 ZSP říká, že „je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud

jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část

žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení125 nebo není-li

též od poplatku osvobozen.“ 126 V souvislosti s osobním osvobozením ZSP v odst. 2 na několika místech odkazuje na zvláštní právní úpravu. Jsou to následující předpisy:

odst. 2 písm. a) např. soudních exekutorů dle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekučním řízení (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů 123 v přenesené působnosti 124 zde jsou důvody k osvobození čistě politické; je to zájem státu na bezproblémových mezinárodních vztazích s jinými státy (zpoplatnění soudních úkonů nebo soudního řízení, jejichž účastníky jsou osoby oficiálně zastupující v ČR cizí státy by mohlo být vnímáno jako tzv. „nevlídný akt“) 125 § 143 OSŘ 126 tato povinnost se nevztahuje na žalovaného v řízení o rozvod nebo neplatnost manželství nebo určení, zda tu manželství je či není. 121 122

55

zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě, ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám… (bytový zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Pro úplnost je třeba dodat, že právo na věcné nebo osobní osvobození může

výjimečně vzniknout také na základě podzákonných právních předpisů nebo mezinárodní smlouvy. Vyhláška MF č. 72/1993 o osvobození na úseku soudních

poplatků přiznává za určitých podmínek tuto výhodu držitelům osvědčení o účasti

v národním odboji nebo jejich vdovám,127 a podle vyhlášky MF č. 5/1999 jsou od

poplatku osvobozeny úkony, které se činí na návrh fyzické nebo právnické osoby

v důsledku živelních pohrom (v obou případech jde o osobní osvobození). A nakonec

vyhláška MF č. 117/1998 osvobozující některé úkony ve věcech zdravotního pojištění a zdravotní pojišťovny v návrzích na náhradu škody, kterou jejich pojištěnci způsobila 3.

osoba, je kombinací věcného a osobního osvobození. Příkladem mezinárodní smlouvy, která zakládá právo na osvobození od soudních poplatků je Smlouva mezi ČR a SR o

právní pomoci,128 která byla vyhlášena formou sdělení MZV pod č. 209/1993 Sb.

Články 12. – 15. této smlouvy se týkají osvobození od soudních poplatků. Touto smlouvou celkově je občanům Slovenské republiky přiznán tzv. „národní režim“, což v

mezinárodním právu znamená, že občanům smluvního státu jsou zaručena stejná práva (a stejné zacházení) jako občanům České republiky.129

Třetí druh osvobození, označovaný jako individuální nebo též soudní, je plně

v rozhodovací pravomoci soudce. Neupravuje ho hmotné právo (ZSP), ale příslušný

procesní předpis: tedy OSŘ (§ 138) pro občanské soudní řízení a SŘS (§ 36) pro řízení

ve správním soudnictví. Tento druh osvobození bývá v odborné literatuře poměrně často diskutován (a názory na něj se různí), a existuje k němu i relativně obsáhlá judikatura (samozřejmě pouze v rámci celého předmětu právních vztahů, které se týkají

soudních poplatků, spolu s některými problémy soudních poplatků ve správním podmínkou je pobírání starobního důchodu, vdovám je přiznáno osvobození jen tehdy, pokud pobírají starobní důchod a znovu se neprovdaly 128 Klimeš, P.: Soudní poplatky, DP, Právnická fakulta MU Brno, 2000, s. 45 129 od vstupu ČR do EU v roce 2004 platí tzv. „národní režim“ pro občany všech členských států EU, smlouva o právní pomoci mezi ČR a SR však zavedla mezi oběma státy tento režim již v roce 1993 (tedy po rozdělení federace) 127

56

soudnictví bývá totiž tento aspekt dotčené právní úpravy judikován nejčastěji). Protože individuální osvobození od poplatku může být účastníku řízení přiznáno pouze na základě procesních předpisů (OSŘ a SŘS), budu mu blíže věnovat spolu s dalšími

problémy v kapitolách 6.1 a 6.2 v souvislosti s náklady občanského soudního řízení, resp. řízení ve správním soudnictví. Zajímavé na vztahu osvobození

věcného a

osobního osvobození na jedné straně, a individuálního osvobození na straně druhé je to, že nelze vyloučit souběh prvně jmenovaných druhů osvobození s osvobozením podle

OSŘ.130 Důvodem je fakt, že individuální osvobození přináší takto osvobozenému subjektu ještě další výhody. Takové subjektu nesmí být uložena povinnost složit zálohu na náklady důkazu (§ 141 odst. 1 OSŘ), ani povinnost náhrady nákladů, které vznikly

státu (§ 148 odst. 1 OSŘ). Navíc mu může být na jeho žádost soudem ustanoven pro řízení zástupce (§ 30 OSŘ), přičemž náklady tohoto zastoupení hradí stát (podrobněji v kap. 6.1).

5.5 Některé další problémy zákona o soudních poplatcích

Již výše jsem se zmínila o tom, že ZSP byl od roku 1991 poměrně často

novelizován. Některá ustanovení byla i vícekrát po sobě přeformulována, změnilo se i

číslování (ale především obsah) položek v sazebníku, kde došlo během patnáctiletého období platnosti zákona k navýšení většiny sazeb. V některých případech byla novelizace vynucena tím, že znění některých ustanovení vyvolávalo v praxi při interpretaci a aplikaci zákona nejasnosti. Obecné soudy coby orgán aplikující právo se proto často obracely prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti na Ministerstvo financí ČR

131

s žádostmi o výklad určitých ustanovení ZSP.132 Protože nejasnosti přesto

přetrvávaly, vydalo v roce 1996 občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu ČR stanovisko k některým otázkám výkladu ZSP obecných soudů.

133

za účelem sjednocení judikatury

Jedním z problematických míst zákona bylo (a v praxi stále je) zpoplatňování

určovacích žalob. Původně totiž byla v sazebníku poplatků k položce 1 poznámka, „že

z návrhu na zahájení řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vybere

Hrabec, K.: Náklady soudního řízení, DP, PrF MU, Brno, 2005, s. 21 a násl. které bylo v roce 1991 předkladatelem návrhu ZSP, a které je též příslušným státním orgánem ve věcech správy daní a poplatků 132 tzv. autentický výklad 133 toto stanovisko bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR č. 49, sešit č. 8, 1996, Cpjn 68/95 a Opjn 1/95 - In: [Ob.P 97, 10 : 29], autor neuveden, ASPI, I.Č.: 8268 130

131

57

soud poplatek pevnou sazbou.“ Jednou z novel ZSP byla tato poznámka vypuštěna, a

použití pevné či procentní sazby bylo přímo svázáno s ocenitelností předmětu řízení.

V pevné sazbě tedy nadále zůstal pouze takový předmět řízení, „…kde není cena

předmětu vlastnického práva pro soudní řízení relevantní. Soud se v těchto případech

řídí zcela jinými hledisky, např. zápisy ve vlastnických listech u katastrálního úřadu apod.“

134

Později byl do poznámky č. 3 sazebníku vložen následující text: „za návrh

na zahájení řízení o určení vlastnictví k nemovitosti (o prodeji zástavy atd.) se vybere poplatek podle položky 2 písmene a)“. Platné znění ZSP zde výslovně odkazuje na

pevnou sazbou 3 000 Kč za každou nemovitost. Podle položky 1 se nadále vybírá poplatek pouze tehdy, jde-li o plnění, které bylo ve smlouvě vyjádřeno v penězích (pozn. č. 2 k položce 2). V praxi ovšem velmi často dochází k tomu, že i přes současnou

dikci zákona, která již nepřipouští pochyb, obecné soudy toto znění nerespektují a tendují k vyměření soudního poplatku podle hodnoty předmětu sporu i v případě

určovacích žalob týkajících se nemovitostí nebo movitého majetku (např. osobních automobilů apod.), jenž sice ocenit lze, ale nejde o plnění ze smlouvy (což je zákonnou

podmínkou pro vyměření poplatku dle položky 1). Tento stav jednak neoficiálně připouštějí někteří odborníci obeznámení se soudní praxí, navíc ho dokládají i některé konkrétní případy (podrobněji k tomu v kap. 6.1 v souvislosti s individuálním

osvobozením od soudního poplatku). Na druhé straně je pro úplnost nutno konstatovat, že nejen soudy, ale i poplatníci se často pokoušejí (ve snaze vyhnout se procentnímu poplatku) zákon obcházet tím, že záměrně formulují žalobní petit tak, aby se tzv.

„vešel“ do některé z položek zpoplatněných pevnou sazbou. Rozdíl vidím pouze v tom, že soudy jako státní orgány s výsadním oprávněním aplikovat právo by měly zásadně právní normu aplikovat v souladu s tím, jak litera zákona skutečně zní. Jen na okraj bych chtěla na tomto místě poznamenat, že právě určovacími žalobami se snaží již řadu let o navrácení rozsáhlého majetku šlechtického rodu Kinských (který byl

československým státem konfiskován na základě tzv. „Benešových dekretů“ z roku 1945) jejich přímý potomek František Oldřich Kinský. Vzhledem k množství podaných žalob (a nejspíš i vzhledem k hodnotě tohoto majetku) žádal v mnoha případech též o

134

tamtéž: [Ob.P 97, 10 : 29], autor neuveden, ASPI, I.Č.: 8268

58

osvobození od soudních poplatků. Jde o nejznámější kauzu týkající se šlechtického majetku,135 nejde však o kauzu jedinou.

Dlouho neujasněný zůstával také problém vracení poplatku, k němuž dochází

v rámci tzv. „porozsudkové agendy“, kterou provádí vyšší soudní úřednice. § 10 ZSP

byl také předmětem mnoha výkladů136 a diskusí, a doznal řady formulačních změn. V

odůvodnění svého nálezu z roku 1998 (kterým byla ústavní stížnost zamítnuta)137

Ústavní soud konstatoval připuštěním stěžovatelovy interpretace ustanovení § 10 odst. 2 ZSP v tehdejším znění možnost obcházení zákona účelovým částečným zpětvzetím návrhu. Jednalo se o to, jaká část poplatku se navrhovateli vrací v případě, že omezil

předmět řízení ještě před tím, než soud začal jednat ve věci samé. Od roku 1995 do roku 2000 byly v § 10 pouze 4 odstavce (§ 10 ZSP v platném znění má odstavců celkem 8) a

dle § 10 odst. 2 se navrhovateli v souladu s tímto nálezem při úplném i částečném zpětvzetí návrhu vracelo pouze 50 % již zaplaceného soudního poplatku (hodnoceného v tu chvíli jako „přeplatek“). Platné znění § 10 ZSP odst. 3 a § 6 a odst. 3 říká, že

v případě zastavení řízení před prvním jednáním se poplatek vrátí (rozumí se v plné

výši), obdobně se vrátí „jeho odpovídající část“ v případě částečného zastavení (a

v případě rozšíření předmětu řízení před prvním jednáním soudu je naopak navrhovatel povinen odpovídající část doplatit.)138 I v tomto případě (stejně jako sazeb za určovací

žaloby) je však v praxi možno s institutem vrácení poplatku spekulovat, přestože znění

zákona už po změnách textu nepřipouští polemiku. Dokládá to případ advokáta Altnera, u něhož dle informací zveřejněných v tisku policie prověřuje podezření, že jako správce konkurzních podstat mimo jiné i na § 10 ZSP dokázal „vydělat“ velké peníze nejen

sobě, ale i svým obchodním partnerům. Zdá se však, že alespoň vracení soudních jde o majetek v celkové hodnotě cca 40 mld. Kč převážně v nemovitostech (Kinský podal do této doby 157 určovacích žalob – 5 sporů vyhrál, 10 prohrál, a ostatní zůstávají-často i z důvodu nezaplacených soudních poplatků-nevyřešeny), kvůli jeho sporům se v roce 2003 dokonce sešli nejvyšší ústavní činitelé ČR (což je částí veřejnosti považováno za poněkud nestandardní) a později velký senát Nejvyššího soudu přijal v této věci sjednocující stanovisko, které však nebylo publikováno (o vydání majetku rodu Kinských nelze usilovat pomocí určovacích žalob, ale podle restitučních zákonů, které se však týkají pouze majetku zabaveného po únoru 1948, nikoli majetku konfiskovaného na základě Benešových dekretů) – zdroje: ČTK, zpravodajství z denního tisku a ČT 24 dostupné především z: http://www.tiscali.cz/news/ [citováno průběžně] a http://www.ct24.cz/vysilani/ [citováno 22.3.2006] 136 i v tomto případě bylo soudy často dotazováno MF ČR, které publikovalo závazný výklad § 10 spolu s výkladem dalších sporných ustanovení ZSP 137 II. ÚS 264/97, Sb.n.u., sv. 11, č. 57, s. 63 138 v případě platebního rozkazu se poplatek vrací i po jeho vydání, byl-li návrh vzat zpět nejpozději v poslední den lhůty k podání odporu (§ 10 odst. 4) 135

59

poplatků proběhlo zcela v mezích zákona (i když zřejmě „in fraudem legis“). Nejednalo se totiž o využití „mezery v zákoně“, ale ustanovení.

139

naopak o dogmatický výklad jeho

Posledním problémem, na který bych chtěla v této podkapitole poukázat, je

ustanovení § 2 odst. 8, které pro případ, že je více poplatníků, stanoví povinnost zaplatit poplatek „společně a nerozdílně“. Typickým případem je vypořádání SJM (dříve

bezpodílového spoluvlastnictví manželů). V rozhodnutí Městského soudu v Praze v roce 1992 sp.zn.: Rc 69/94 8 Co 358/92140 však soud uložil zaplatit část poplatku (z odvolání

proti rozsudku soudu 1. stupně) pouze jednomu z manželů (poplatníků) s odůvodněním,

že „tato povinnost stíhá jen toho, kdo podal odvolání, a povinnost druhého účastníka

řízení platit poplatek za odvolání proto dovodit nelze“. Podle sazebníku platného v té době se jednalo o 2 % „vypořádaných hodnot“. (Platné znění ZSP stanoví poplatek za

návrh na vypořádání SJM poplatek 1 000 Kč plus 3 000 Kč za každou nemovitost a 10 000 Kč za každý podnik, který je předmětem vypořádání.) V konečném důsledku tím

podle mého názoru dikce zákona opět nebyla v praxi dodržena, protože povinnost „společného a nerozdílného“ placení poplatku více poplatníkům stanovilo i znění ZSP

platného v době vynesení výše citovaného rozsudku. Otázkou je, jak soudy v praxi řeší

případ, kdy např. jeden z více povinných subjektů poplatek nezaplatí, ostatní však svou povinnost ohledně té části, která na ně připadá, splní. V literatuře ani judikatuře, která je

mi dostupná, se mi nepodařilo k tomuto problému dohledat žádný komentář ani stanovisko. Z dikce zákona vyplývá, že pokud není poplatek zaplacen v plné výši

(kterýmkoli z navrhovatelů, protože jde de facto o institut podobný ručení 141 za

zaplacení poplatku), řízení by mělo být zastaveno. Podle mého názoru však zde dopadá „ruka zákona“ na navrhovatele-poplatníka dvojnásob tvrdě, protože tento nejenže musí

zaplatit poplatek již předem, aniž by měl jistotu úspěchu ve věci, ale musí zaplatit i tu

část poplatku, která připadá na navrhovatele, který svou povinnost nesplnil, aby se mohl trik spočíval v podání mimořádně velkého množství žalob (prostřednictvím mnoha advokátů, jimž za tyto služby správce konkurzní podstaty zaplatil z peněz firmy v úpadku tučné odměny v celkové výši 147 mil. Kč) za účelem vymožení i těch nejmenších pohledávek, a následný prodej těchto pohledávek za relativně „levný peníz“ firmě, která obratem požádala o zastavení všech řízení a vrácení soudních poplatků (na této transakci měla zmíněná firma okamžitý zisk 9 mil. Kč) In: Pokorný, M.: Vymahač, který umí proplout. Cesta advokáta Altnera na ostrov pokladů a do Lidového domu, Respekt, 21.-27.2.2005, s. 4 140 [Sb. NS 94, 6-7: 243] ASPI (JUD), I.Č.: 4727 141 k charakteru tohoto typu „ručení“ viz výše (s. 47 a 48) 139

60

domáhat ochrany svého práva. Obdobnou otázku (tedy jaká je praxe v rozhodování

soudů) si kladu pro případ, že jeden z poplatníků splňuje podmínky pro osvobození od

soudních poplatků, ostatní však nikoli. Musí v tom případě ti, kteří osvobozeni být nemohou, zaplatit poplatek i za poplatníka, který je od poplatku osvobozen, nebo jim je

v této části poplatkové povinnosti poplatek prominut? Za nezanedbatelné považuji tyto otázky zvláště v případě, že jde o poplatek podle položky 1 b) – tedy v čtyřprocentní sazbě z předmětu řízení.

Je pravděpodobné, že jsem nevyčerpala všechny sporné momenty, které při

aplikaci ZSP mohou (nebo mohly) nastat, ale to také nebylo mým cílem. Měla jsem

v úmyslu v této podkapitole pouze naznačit, že aplikační praxe nebyla ohledně soudních

poplatků vždy jednotná a bezproblémová, a že ačkoli novelizacemi tohoto zákona byly

mnohé nedostatky odstraněny, přesto zůstávají některé otázky otevřené. Obecně pak platí (a bohužel nejen v případě ZSP), že i tam, kde již žádné otázky nejsou, zůstává stále dostatek prostoru pro právní oportunismus.

61

6 NÁKLADY ŘÍZENÍ V JEDNOTLIVÝCH PROCESNÍCH ODVĚTVÍCH ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU

6.1 Občanské soudní řízení

OSŘ řadí v § 137 soudní poplatky mezi náklady řízení,142 což znamená, že

soudní poplatky sdílí režim ostatních nákladů pokud se týká jejich placení (§ 140) i

jejich náhrady (§ 142). Zároveň patří soudní poplatky mezi ty náklady, které upravuje

zvláštní hmotněprávní předpis (ZSP).143 Placení a hrazení nákladů je třeba rozlišovat,

protože jde o dva rozdílné pojmy. „Každý účastník platí náklady řízení, které vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce…,“

144

ale náhradu nákladů přizná soud

účastníku, který měl ve věci plný úspěch proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.145

Povinnost platit náklady se tedy vztahuje k okamžiku, kdy tyto náklady vznikají (a platí

je ten, komu vznikají podle zásady zájmové). V případě soudního poplatku tato povinnost vzniká zpravidla současně s podáním návrhu (tuto záležitost jsem již

podrobně popsala v předcházejících kapitolách). Naopak jejich náhrada je přiznána

soudem až „ex post“ účastníkovi, který měl ve věci úspěch146 (v případě částečného

úspěchu je přiznána poměrná část těchto nákladů – k zásadě úspěchu ve věci ve

sporném řízení opět viz výše). Tato úprava má v OSŘ obecnou povahu a pro nesporná řízení se použije přiměřeně. Náhrada nákladů v nesporném řízení dříve zásadně

žádnému účastníku nenáležela, což se změnilo po 1. 1. 2001, odkdy má soud možnost zvážit okolnosti případu a náhradu nákladů řízení eventuelně přiznat147 (např. dle zásady

zavinění, resp. nezavinění, která může hrát svou roli i při rozhodování o nákladech

k těmto nákladům patří zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, ušlý výdělek účastníků (a jejich zákonných zástupců), náklady důkazů, odměna a hotové výdaje notáře za jeho úkony soudního komisaře, odměna a hotové výdaje správce dědictví, tlumočné, svědečné, odměna za zastupování (včetně daně z přidané hodnoty) a náklady třetích osob (v § 137 je pouze demonstrativní výčet těchto nákladů) 143 zvláštními předpisy se kromě soudních poplatků řídí také odměna za zastupování: viz Vyhláška MS č. 177/1996 Sb., Advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů a Vyhláška MS č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny…, ve znění pozdějších předpisů 144 § 140 odst. 1 („…Účastníci uvedení v § 91 odst. 2 platí společné náklady společně a nerozdílně“ - pro soudní poplatek konkrétně stanoví § 2 odst. 8 ZSP více poplatníkům taktéž povinnost platit jej společně a nerozdílně) 145 § 142 a násl. 146 podle této zásady má někdy může být náhrada zaplacených nákladů proti účastníku řízení přiznána i státu (tam, kde některé náklady v průběhu řízení platí namísto účastníka stát, a také tam, kde byly náklady zaviněny účastníkem) 147 někteří autoři mají za to, že povaha nároku na náhradu nákladů řízení ve sporném řízení je hmotněprávní, zatímco v případě nesporného řízení má tento nárok povahu procesněprávní In: Hrabec, K.: Náklady soudního řízení, DP, Právnická fakulta MU Brno, 2005, s. 41 s odkazem na článek Chalupy, L.: Právní povaha nároku na náhradu nákladů řízení, Právní zpravodaj, 2000, bez udání strany 142

62

řízení sporného).148 Pro situaci, že by uplatnění zásady úspěchu, případně zásady

zavinění znamenalo v konkrétním případě nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, má OSŘ v § 150 zmírňující ustanovení. Toto tzv. „moderační právo soudu“ (v odůvodnění

jednoho svého nálezu149 nazývá Ústavní soud toto ustanovení „arbitrárním prostředkem“) má podobnou funkci jako individuální osvobození v tom smyslu, že

umožňuje soudu zohlednit poměry účastníků a konkrétní situaci (resp. důvody řízení či chování účastníků), a náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat tomu, kdo by

na ni měl za normálních okolností právo (a tím např. ulehčit situaci protistraně ve sporném řízení). Dikce zákona je taková, že je to možné „jsou-li

dány důvody

zvláštního zřetele hodné, výjimečně soud nemusí náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat.“ Explicitně je zde tedy vyjádřeno, že tohoto ustanovení má být použito zcela

výjimečně. Vůbec je nelze aplikovat v řízení o návrhu na rozvod a o návrhu na vyslovení neplatnosti manželství, ani v řízení o určení, zda tu manželství je či není.

V těchto případech nárok na náhradu nákladů řízení uplatnit nelze (vylučuje to § 144 OSŘ, ve kterém jsou tato řízení výslovně vyjmenována).

O nákladech řízení rozhoduje zpravidla soud, u kterého řízení končí (v případě

částečného nebo mezitímního rozsudku se proto o nákladech řízení většinou nerozhoduje, ale uvádí se v něm, že výrok o nákladech bude obsahovat konečném rozhodnutí), a to z úřední povinnosti i bez návrhu. Účastník, který má právo na náhradu nákladů, se svého práva může vzdát. Nejčastěji je rozhodnutí o nákladech řízení

součástí výrokové části meritorního rozhodnutí, může však být formou usnesení

rozhodnuto samostatně.150 Zejména se tak děje tehdy, je-li výpočet nákladů složitější (v tom případě je v meritorním rozhodnutí ohledně nákladů rozhodnuto pouze tzv. „o

základu“). „Rozhodnutí o nákladech řízení musí být řádně odůvodněno. Nepostačí

pouze odkaz na příslušné ustanovení občanského soudního řádu. Nedodržením této zásady je porušeno právo účastníků na spravedlivý proces podle čl. 36 LZPS.“

151

„V

postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle

a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice, 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha: Linde, 2004, s. 340 a 341 149 I. ÚS 654/03, Sb.n.u., sv. 32, č. 27, s. 258 150 § 155 odst. 1( takové rozhodnutí je pak vykonatelné až po nabytí právní moci (obecně platí, že usnesení je vykonatelné uplynutím lhůty k plnění bez ohledu na právní moc – tamtéž) 151 citace z nálezu Ústavního soudu sp. zn.: II. ÚS 444/01, Sb.n.u., sv. 24, č. 163, s. 197 148

63

závěru, ke kterému soud dospěl, není podle § 157 odst. 2 OSŘ (a tedy práva na spravedlivý proces) dostačující.“ 152

Proti rozhodnutí jen o nákladech řízení je možno podat odvolání, nejsou však

jen ohledně nákladů přípustné mimořádné opravné prostředky, tj. dovolání, žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost.153 Jak jsem uvedla již v úvodu této podkapitoly,

soudní poplatky jsou v českém právním řádu součástí nákladů řízení, proto se výše uvedený exkurz

přímo týká i tohoto specifického druhu nákladů. Nutno říct, že

k nákladům řízení (zahrnujíc v to i problém osvobození od soudního poplatku) jsem

nalezla poměrně značný počet nálezů Ústavního soudu (a Nejvyššího správního soudu

ohledně věcí v jeho působnosti), protože rozhodovací praxe obecných soudů je v této oblasti dosti neustálená a nejednotná. Diskuse na toto téma probíhá průběžně také

v odborné literatuře, kde se názory jednotlivých autorů také v jednotlivostech rozcházejí. Zmínit bych chtěla kromě výše uvedených nálezů Ústavního soudu týkajících se nutnosti odůvodnit rozhodnutí o nákladech řízení i dva další nálezy, ve

kterých Ústavní soud posuzoval v této souvislosti i tzv. „překvapivá rozhodnutí“ soudů odvolacích. Cituji: „Rozhodování o nákladech (i civilního) soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud soud rozhodne o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci, je nutno takový postup označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 36 odst. 1 LZPS.“

154

V dalším nálezu je Ústavní soud stojí na

stanovisku, že: „Jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je na jedné straně

postulát alespoň minimální míry předvídatelnosti soudního rozhodnutí, na straně druhé požadavek, aby se soud příslušným způsobem vypořádal s námitkami, jež účastník uplatňuje… Ústavní soud připouští, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje

soud ex orficko a že náhrada nákladů je kogentně upravena v ustanoveních § 142 – 150 OSŘ. Nelze však připustit, aby obecný soud pojal zásadu oficiality a legality tak, že se s námitkami uvedenými v odvolání nevypořádá vůbec a rozhodne o náhradě nákladů

III. ÚS 727/2000, Sb.n.u., sv. 22, č. 75, s. 145 § 230 odst. 1 písm. b) a § 237 odst. 1 písm. a) 154 III. ÚS 455/01, Sb.n.u., sv. 26, č. 57, s. 113 152 153

64

před soudem prvního stupně zcela jinak, a to podle ustanovení § 150 OSŘ…“

155

Další

nálezy se týkají zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku (případně zastavení řízení v důsledku nepřiznání osvobození od poplatku).156 Ústavní soud v nich

konstatuje porušení práva účastníka řízení domáhat se stanoveným způsobem svého

práva u nezávislého a nestranného soudu, je-li řízení zastaveno, aniž soud dostatečně ověřil, zda poplatek nebyl ve lhůtě zaplacen, a nedošlo tedy k pochybení na jeho straně u některé jeho složky (účtárny)157 nebo bylo-li řízení zastaveno na základě jediné výzvy

soudu158 (dikce ustanovení ale byla po roce 2000 změněna tak, že v současnosti stačí

k zastavení řízení marné uplynutí lhůty; část věty „a to ani dodatečně ve lhůtě stanovené soudem“ byla vypuštěna a soud proto lhůtu k zaplacení poplatku určí již ve své první výzvě).

V souvislosti s osvobozením od poplatku z hlediska procesního je důležitý

nález, v jehož odůvodnění Ústavní soud potvrzuje ustálenou judikaturu obecných soudů v tom smyslu, že „pro případ nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být

účastníku řízení za účelem možnosti uplatnění práva na soudní ochranu poskytnut reálný časový prostor pro úhradu soudního poplatku a pro pokračování řízení ve věci samé.“

159

Nejvíce nejasností vyvolává samotný výklad ustanovení § 138 OSŘ odst. 1.

Je tomu tak proto, že zákon zde vlastně vymezuje pouze obecný rámec pro rozhodování

soudu. První souvětí odst. 1 § 138 zní: „Na návrh může předseda senátu přiznat

účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry

účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.“ Obdobně je konstruováno ustanovení § 36 odst. 3 SŘS: „Účastník, který

doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy

senátu osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne…“ Posouzení konkrétní situace už pak

zcela závisí na úvaze soudu. Mohli bychom říci, že zde soud svým rozhodnutím právo nejen nalézá, ale spíše spoludotváří. Formulace tohoto ustanovení ponechává volný

I. ÚS 654/03, Sb.n.u., sv. 32, č. 27, s. 255 částí teorie je soudní poplatek řazen mezi procesní podmínky řízení – tento názor se opírá o skutečnost, že nezaplacení soudního poplatku brání pokračování řízení, In: Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice, 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha: Linde, 2004, s. 236 157 I. ÚS 80/01, Sb.n.u., sv. 23, č. 116, s. 147 158 II. ÚS 20/99, Sb.n.u., sv. 20, č. 139, s. 3 159 III. ÚS 588/2000, Sb.n.u., sv. 26, č. 56, s. 107 155 156

65

prostor k úvaze soudce zcela záměrně. Je to totiž jediné ustanovení, které uvolňuje jinak

kogentně stanovená pravidla pro ukládání soudních poplatků (kogentnost těchto ustanovení vyplývá z toho, že tento poplatkový vztah je veřejnoprávním vztahem, jak

již bylo v předchozích kapitolách řečeno, a tento fakt potvrzuje i jeden z výše citovaných nálezů Ústavního soudu). Protože ani sebevíce přesná a detailní kogentní

norma není schopna reagovat na všechny situace, které mohou v životě člověka a

společnosti nastat, uložení veřejnoprávní povinnosti zaplatit soudní poplatek striktně podle této normy by mohlo způsobit, že určitý poplatník za určitých podmínek by

nemohl této povinnosti dostát, a v důsledku toho by mu byl zamezen přístup k soudu a k ochraně jeho práv. Svobodný přístup k soudu je v České republice garantován v čl. 36 LZPS, proto musela zůstat v zákoně otevřena jakási „zadní vrátka“ pro tyto situace.

Předmětem různých výkladů bývá zejména druhá věta prvního souvětí

uvedeného v § 138 odst. 1: „odůvodňují-li to poměry účastníka.“ Právě pro rozdílný

výklad jednotlivých obecných soudů (resp. konkrétních soudců) dochází v praxi při

aplikaci této právní normy k rozhodnutím, která někdy vyvolávají pochybnosti o správnosti takového rozhodnutí. Je zřejmé, že zákonodárce měl na mysli tíživé sociální

poměry účastníka řízení. Protože však tyto poměry nespecifikoval, čistě teoreticky vzato, nemusí být ekonomické hledisko jediným kriteriem pro přiznání osvobození;

zpravidla jím však logicky bývá. V tomto ohledu je přesnější text § 36 odst. 3 SŘS, který jasně hovoří o „dostatečných prostředcích“ (rozumí se ekonomických), a žadateli

o osvobození přímo ukládá povinnost tuto skutečnost doložit. Druhá část výše citovaného souvětí z odst. 1 § 138 odst. 1 OSŘ stanoví jedinou konkrétní překážku v

přiznání této úlevy již předem. Touto překážkou je „svévolné nebo zřejmě bezúspěšné

uplatňování nebo bránění práva.“ Analogicky opět § 36 odst. 3 SŘS: „Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.“ Zde se

promítá preventivní funkce soudního poplatku i do „osvobozující klauzule“, a je to tak

podle mého názoru naprosto v pořádku. Pokud soud osvobození přizná, vztahuje se tato úleva na celé řízení (tedy včetně řízení před odvolacím, resp. dovolacím soudem).

Zároveň však již přiznané osvobození může být rozhodnutím předsedy senátu opět odejmuto (popřípadě i se zpětnou účinností), „jestliže se do pravomocného skončení řízení

ukáže,

že

poměry

účastníka

66

osvobození

neodůvodňují,

popřípadě

neodůvodňovaly.“ 160 Je tedy teoreticky možné, že např. odvolací soud posoudí poměry

účastníka jinak, a osvobození mu odejme. Možnost soudu přehodnotit původní

rozhodnutí je tu také na místě pro případ zásadní změny poměrů účastníka (je to vlastně

taková „clausula rebus sic stantibus“ sui generis), a také pro případ, že by některý

účastník řízení chtěl tohoto nenárokového institutu zneužít, a nesprávně doložil „své

poměry“. S tímto ustanovením by však soud podle mého názoru měl zacházet obezřetně, a v případě odejmutí již přiznané výhody by zjištěného skutkového stavu (a obecných zásad

měl vycházet z objektivně

spravedlnosti161), aby tzv.

„překvapivým rozhodnutím“ (viz výše) soudu vyšší instance nebyla porušena zásada jistoty a předvídatelnosti, protože tyto zásady patří k těm nejzákladnějším pravidlům,

jež právní řád ČR uznává. Proti rozhodnutí soudu o přiznání či nepřiznání osvobození

od soudního poplatku je možné v občanském soudním řízení podat odvolání, v řízení před správním soudem pak kasační stížnost (blíže k tomu v kap. 6.2). Praxe v souvislosti s osvobozením od poplatku také řešila otázku, zda je možné od poplatku

osvobodit i právnickou osobu, nebo zda se toto ustanovení týká pouze osob fyzických. Samotný § 138 OSŘ totiž hovoří pouze o účastníku, aniž by ho nějak blíže specifikoval.

Autorka podrobného komentáře k nákladům občanského soudního řízení z roku 1997 v něm např. dovozuje, že „osvobodit od soudních poplatků lze jen fyzické osoby,“ ale

zároveň připouští, že je v literatuře tato otázka rozporně diskutována.162 Stejného názoru

byla i autorka vysokoškolské učebnice občanského práva procesního.163 Argumentuje

tím, že účelem tohoto ustanovení je chránit účastníka ve zvláště tíživých sociálních

poměrech, což přichází v úvahu podle ní pouze u fyzických osob. Také ona zároveň

konstatuje, že „obecné soudy tendují k názoru, že osvobodit lze i fyzickou osobu – podnikatele.“ V roce 1998 pak Ústavní soud opakovaně ve svých nálezech potvrdil

opačný názor. Vyloučit automaticky z možnosti přiznání osvobození právnické osoby § 138 OSŘ odst. 2 (a obdobně § 36 odst. 3 in fine) ačkoli tyto zásady nejsou pramenem českého vnitrostátního práva, a nelze se na ně oficiálně odvolávat (v českém právním řádu je odkaz na zásady spravedlnosti pouze v § 25 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZRŘ ) – podle mého názoru by však někdy bylo účelné odkázat i na neexistující „zásadu zdravého rozumu“ 162 Schelleová, I.: Náklady civilního řízení, Obp. 97, 7-8, s. 34, ASPI (LIT), I.Č.: 8270 163 Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice, 2. aktualizované a přepracované vydání, Praha: Linde, 2002, s. 324 (ve 3. doplněném vydání této učebnice z roku 2004 je však již odkaz na nález ÚS, který konstatuje opak, s. 329) 160 161

67

jako účastníky řízení by bylo porušením zásady rovnosti stran. Cituji: „ Při interpretaci

§ 138 odst. 1 OSŘ o možnosti přiznat osvobození od soudních poplatků je třeba vycházet ze zásady rovnosti stran, jak je zakotvena v čl. 37 odst. 3 LZPS a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, a to s tím důsledkem, že se uvedeného ustanovení může dovolávat nejen fyzická, ale i právnická osoba.“

164

Další dva nálezy z téhož roku pak upřesňují, že

takovými právnickými osobami mohou být i jednotky územní samosprávy.165 Protože obecné soudy přistupovaly i ke kritériím pro přiznání osvobození rozdílně, vyslovil

Ústavní soud v odůvodnění jiného nálezu tento závazný právní názor: „Ústavní soud se

v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních

poplatků. Zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do pravomoci obecných

soudů… Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy,

anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jedním ze základních práv, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 LZPS, je právo domáhat se

stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo…

má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku.

Proto i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu řízení při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž

lze tuto podmínku prominout. Ty pak nerozlišují potenciální žadatele o tuto výjimku podle způsobu a okolností, za nichž vznikl problém, který je předmětem řízení, a „nerozlišují“ účastníky podle povolání či profese ani nestanoví kritéria délky vědomí povinnosti soudní poplatek uhradit.“

166

Znamená to, že obecné soudy nemohou

odmítnutím návrhu na osvobození od soudního poplatku „trestat“ účastníka (např.

podnikatele) za to, že špatně hospodařil (nebo za to, že na soudní poplatek nenašetřil, ačkoli na to měl dle mínění soudu dostatek času).167 Podle Ústavního soudu nepřísluší

obecným soudům hodnotit, jak vznikla situace, která přiznání osvobození odůvodňuje. II. ÚS 13/98, Sb.n.u., sv. 12, č. 131, s. 245 IV. ÚS 13/98, Sb.n.u., sv. 12, č. 98, s. 45 a I. ÚS 13/98, Sb.n.u., sv. 14, č. 71, s. 107 166 IV. ÚS 289/03, Sb.n.u., sv. 34, č. 125, s. 281 167 například i kvůli podání žaloby u věcně nepříslušného soudu a následnému zdlouhavému postupu v řízení (viz citovaný nález IV. ÚS 289/03) 164 165

68

Úkolem těchto soudů je pouze posoudit, zda tu taková situace je či není.168 Zda se

ovšem obecné soudy tímto právním názorem Ústavního soudu vždy důsledně řídí, je

otázkou. Jisté je, že před rokem 2003, kdy byl tento nález publikován, tomu tak vždy

nebylo. To dokládá i diskuse na stránkách odborného tisku (konkrétně např. v časopise „Právní praxe v podnikání“ z let 1997 a 1998), která se týkala osvobození od soudních

poplatků v případě podnikatele: „Povinnost úhrady statisícových částek za soudní

poplatky v obchodních sporech je často faktorem, který vede oprávněné subjekty k tomu, že se raději svých práv ani nedomáhají… bezvýjimečná povinnost úhrady soudního poplatku (odkaz na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 5 Cmo 429/93) z návrhu na

zahájení řízení znamená fakticky vznik okamžité nerovnosti procesních stran. Žalovaný

totiž nemá žádnou povinnost, která by byla spojena s nutností uhradit nějaký poplatek… oprávněný subjekt po celou dobu blokuje své prostředky u soudu, aniž má nejmenší

záruku, kdy řízení skončí. Pokud se i stane, že spor vyhraje a věc je pravomocná, ještě nemá vyhráno. Protistrana nezaplatí, nezaplatí ani po nařízené exekuci, a výsledek pro oprávněného je opravdu tristní.“

169

Tento komentář sice odráží poměry v České

republice v dobách „divokého kapitalismu“ 90. let 20. století, do jaké míry se však

situace změnila k lepšímu, opět není jisté.170 V českém právním prostředí zejména dříve

převládal pozitivně právní přístup k právu, což je sice v pořádku (a odpovídá to zdejší právní tradici),171 ale toto pojetí podle mne nelze zaměňovat s dogmatickým

podřazováním skutkového stavu pod určitou právní normu v rámci právní kvalifikace bez ohledu na „duch zákona.“

172

U obecných soudů totiž lze vypozorovat tendenci

k mechanickému výkladu173 právních norem („mechanickým výkladem“ mám na mysli

především výklad gramatický, resp. jazykově-logický, při němž nejsou zohledněny

ostatní možné druhy výkladu, tj. výklad systematický, teleologický, historický atd.), rozhodné jsou pro přiznání osvobození okolnosti dvojí povahy: jednak jsou to majetkové a sociální poměry účastníka, a potom zhodnocení, zda jde či nejde o svévolné nebo zřejmě neúspěšné uplatňování práva (v zahraniční literatuře tzv. „means and merit test“) In: Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice, 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha: Linde, 2004, s. 330 169 Tišer, J.: Osvobození od soudních poplatků, ASPI (LIT), I.Č.: 8200 170 zvlášť závažná je dle autora tato věc za situace, kdy podnikatelské subjekty jsou na trhu činné za existence totální druhotné platební neschopnosti, tj. situace, kdy „všichni dluží všem“ - tamtéž 171 podle některých odborníků z praxe je však možno v posledních letech pozorovat postupné vyrovnávání vlivu obou protikladných přístupů (tj. pozitivněprávního a přirozenoprávního) 172 tuto poznámku jsem si neodpustila, ačkoli jsem si plně vědoma toho, že jde o pojem, který část odborné veřejnosti vůbec neuznává 173 jde o termín, který ve svých odůvodnění v kritickém smyslu několikrát použil ÚS, nejde samozřejmě o žádnou z uznávaných výkladových metod 168

69

která bohužel někdy převáží nad uváženým hledáním jejich smyslu. Takový „smysluprostý právní formalismus“

174

dokládají i některé konkrétní případy z praxe.

Jeden z nich je popsán například v podání, se kterým se paní M. G. v roce 2001 obrátila

na Kancelář veřejného práv (dále jen KVOP).175

Ve svém dopise176 stěžovatelka ve věku 84 let uvádí, že žádala o osvobození od

soudních poplatků ve věci žaloby na vydání ideální poloviny vily (dědictví po jejím

bratrovi, které bylo v dědickém řízení přikázáno do vlastnictví prasynovce z bratrovy strany). Soud jí osvobození nepřiznal, ačkoli prokázala jako jediný příjem starobní

důchod (a příjem z nájmu) řádově ve výši pouhých 4 000 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvedl, že jako majitelka ideální poloviny nemovitosti je povinna vzít si

na soudní poplatek úvěr. Poplatek jí pak vyměřil „z hodnoty dědictví,“ ačkoli šlo o

nemovitost (viz sazebník ZSP, položka 2 a) ve výši 59 636 Kč. K zaplacení jí poskytl lhůtu 15-ti dnů (s poukazem na to, že tato lhůta je delší než je obvyklé). Odvolací soud

pak toto rozhodnutí potvrdil jako věcně správné, a vyměřil jí v téže výši další poplatek za odvolání (a poskytl jí tentokrát lhůtu 5-ti dnů).177 Soud prvního stupně argumentoval

také tím, že „soudní poplatky mají mimo jiné bránit podávání bezdůvodných žalob,“ a

poukázal na to, že svou žalobou chtěla stěžovatelka „jen prolomit zásadu presumpce

správnosti pravomocného dědického rozhodnutí a chtěla, aby soud tuto otázku posuzoval jako předběžnou.“

178

Dále stěžovatelka v dopise uvádí, že spolumajitel

nemovitosti (žalovaný), který získal tento svůj majetek právě ve zmíněném dědickém

řízení, podal na ni taktéž žalobu (v jiné věci). V tomto řízení mu údajně bylo týmž soudem (pouze v jiném složení senátu) osvobození od soudního poplatku přiznáno s poukazem na to, že byl t.č. studentem (ačkoli podle stěžovatelky zdědil kromě ideální

poloviny vily i statisícovou hotovost a další nemovitý majetek v hodnotě cca 7,5 mil. Kč, který obratem zpeněžil).

Telec, I.: Metodika výkladu právních předpisů: právně hermeneutická technika,2. vydání, Doplněk, Brno, 2001, s. 28 175 Sp.zn.: 4355/2001/VOP/TL (spis byl použit jako materiál a citován jako pramen s laskavým svolením JUDr. Otakarem Motejla) 176 ve skutečnosti se nejednalo o podnět, protože věc podle zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, nespadala do působnosti ochránce (soudy patří mezi instituce, které jsou z jeho působnosti zákonem výslovně vyňaty - s výjimkou státní správy soudů) 177 kopie obou usnesení byly k dopisu přiloženy 178 stěžovatelka dle svého dopisu chtěla předložit pozdější závěť znějící v její prospěch, která nebyla v dědickém řízení předložena 174

70

Postup soudů179 i jejich argumentace se mi jeví jako přinejmenším podivná (ne-li

přímo absurdní). Dovoluji si takto hodnotit pouze odvolání soudu na majetkové poměry

stěžovatelky jakožto důvodu pro nepřiznání osvobození, jejich doporučení požádat o úvěr (za který lze podle názoru soudu ručit nemovitým majetkem stěžovatelky), a také

délku lhůty, kterou soud stěžovatelce pro vyřízení úvěru a zaplacení poplatku určil.180

Stranou ponechávám otázku, zda se jednalo či nejednalo o „svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva,“ protože z podkladů, jež stěžovatelka

Veřejnému ochránci práv, ke svému podnětu doložila, tato skutečnost nebyla zřejmá.

Opírám se pouze o fakt, že tento druhý důvod jeho zamítavého rozhodnutí soud pouze naznačil, a jako hlavní důvod nepřiznání osvobození uvedl, že (cituji): „zejména

majetkové poměry navrhovatelky neumožňují, aby byla od soudních poplatků osvobozena“.

Již výše v textu jsem zmínila, že přiznané osvobození od soudního poplatku

umožňuje takto osvobozenému účastníku řízení prominout i další náklady. Takovým

nákladem je i jistota k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla

předběžným opatřením podle § 75 b OSŘ. Tuto jistotu je v souladu s tímto ustanovením

povinen složit na účet soudu nejpozději ve stejný den s podáním návrhu na předběžné opatření ten, kdo ho navrhuje. Výše jistoty nezávisí na úvaze soudu, je stanovena ex lege částkou 50 000 Kč a částkou 100 000 Kč v obchodních věcech. To neplatí pouze ve dvou případech. Za prvé tehdy, existuje-li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by

navrhovateli mohla vzniknout újma, a navrhovatel spolu s návrhem osvědčí, že bez své viny nemohl jistotu složit,181 a za druhé tehdy, když navrhovatel spolu s návrhem

osvědčí, že jsou u něj splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků.182 Toto

ustanovení je relativně nové (bylo vloženo do OSŘ novelou až v roce 2005). Jeho

účelem je nepochybně předcházet možnému zneužití institutu předběžného opatření.

Předběžné opatření totiž může mít různou povahu a skutečně je způsobilé v některých případech způsobit žalovanému subjektu nemalou škodu (tato škoda nemusí být pouze

majetková, může dojít např. k poškození dobré pověsti PO v režimu OBZ). Oprávněnost Obvodního soudu pro Prahu 9 v prvním stupni a Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího v případě žádosti o úvěr by musela žadatelka mít souhlas spoluvlastníka nemovitosti (žalovaného) za účelem ručení… (bez komentáře také ponechávám otázku, zda by stěžovatelka vůbec mohla být úspěšná v žádosti o úvěr s ohledem na její věk a příjmy) 181 § 75 b odst. 3 písm. g) 182 § 75 b odst. 3 písm. f) 179

180

71

tohoto zásahu do práv žalovaného pak navíc nemusí potvrdit další řízení ve věci samé.

Z tohoto pohledu je požadavek složení této jistoty (která je vratná, pokud náhrada škody není žalovanému později přiznána) opodstatněný. Nelze však trvat na bezvýjimečném

složení této jistoty ze stejných důvodů, z jakých nelze trvat ani na bezvýjimečném

zaplacení soudního poplatku (mohlo by to být pro některé subjekty překážkou v přístupu k soudu a ochraně práv). Předběžné opatření samo o sobě implikuje

pravděpodobnost nebezpečí z prodlení, § 75 odst. 3 písm. g) OSŘ však pro upuštění od povinnosti složit na účet soudu finanční jistotu stanoví navrhovateli podmínku prokázání své nezaviněné neschopnosti ji složit (z toho plyne, že to nemusí nutně být

jen z důvodu nedostatku finančních prostředků). Písm. f) téhož ustanovení pak váže upuštění od této povinnosti k osvobození od soudních poplatků, resp. ke stejným

podmínkám, za jakých může být toto osvobození přiznáno. Účel ustanovení § 75 b OSŘ

je tedy jasný. S tímto účelem však opět nemusí být vždy v souladu rozhodovací praxe jednotlivých soudů.

Jako příklad jsem opět zvolila konkrétní, t.č. ještě nerozhodnutou „kauzu“,

vedenou u Krajského soudu v Brně pod jednacím číslem: 22 Cm 15/2005.183 Jedná se o

zamítnutí návrhu na předběžné opatření pro nesložení jistoty ve výši 100 000 Kč se

souběžným negativním posouzením žádosti o osvobození od soudních poplatků. Soud

prvního stupně posoudil poměry čtyř žalobců tak, že neosvědčili splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků. Z toho důvodu soud zamítl i návrh na předběžné

opatření podaný jedním z žalobců pro nesložení kauce (jistoty).184 Žalobci se proto

odvolali k Vrchnímu soudu v Olomouci. Ten však rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že: „žalobce rozhodně nelze pokládat za osoby

s podprůměrnými majetkovými poměry, když jen akcie, ohledně nichž žádají v žalobě nahrazení projevu vůle, oceňují celkovou částkou 4 201 920 Kč… Jejich další příjmy a

jimi uvedený majetek je v žádném případě nečiní neschopnými složit jednorázovou jistotu 100 000 Kč, když tuto povinnost mají společně a nerozdílně.“ Ať už byly

údaje ze spisu mi za účelem anonymizované citace v mé práci zpřístupnil jeden z účastníků tohoto řízení 184 učinil tak ještě dříve, než nabylo právní moci rozhodnutí o nepřiznání osvobození (což vyplývá i z čísel jednotlivých listů zmíněných usnesení) 183

72

konkrétní příjmy a majetkové poměry žalobců jakékoli,185 považuji za účelové a

nelogické odůvodňovat zamítavé stanovisko nejen v této věci, ale i obecně hodnotou majetku, který je předmětem řízení. Takový majetek má totiž v danou chvíli spíše

fiktivní povahu. V tomto konkrétním případě se navíc jednalo o neobchodovatelné akcie

žalované obchodní společnosti, která neplnila své zákonné povinnosti,186 a žalobci se

proto ve sporu domáhali nahrazení projevu vůle žalované společnosti k uzavření

smlouvy o převodu akcií (tj. jejich povinnému odkupu). Zahrnovat do majetkových poměrů žadatelů o osvobození od soudních poplatků také hodnotu bytů či domů, ve

kterých tito bydlí i se svými rodinami, považuji z ústavního hlediska také za velmi

diskutabilní. V takovém případě se rozhodně nejedná o disponibilní majetek, a

navrhovat čerpání úvěru na zaplacení soudního poplatku, jako tomu bylo ve prvně komentovaném případu,187 je podle mého mínění nepřiměřeným (a zbytečným) zásahem

veřejné moci do základních práv a svobod jednotlivce. V jednom z výše citovaných

nálezů se Ústavní soud v odůvodnění výroku opíral o následující právní názor: „imanentní součástí jakéhokoliv základního práva je také postulát, jenž soudům a jiným orgánům veřejné moci, které rozhodují o právech a povinnostech jednotlivce, ukládá

povinnost zastávat takový výklad jednoduchého práva, který sám o sobě nezasahuje do takových základních práv a svobod jednotlivce a je v souladu s hodnotami demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Jinými slovy, rozhodnutí založené

na výkladu jednoduchého práva, který by takový požadavek nesplňoval, představuje zásah do toho kterého práva.“

188

Příklady, které jsem uvedla, považuji za dostatečně ilustrativní pro podporu

mého tvrzení, že nesprávnou interpretací a aplikací § 138 OSŘ, případně důsledným

uplatněním požadavku soudu, aby se účastník soudního řízení zavázal úvěrem za

účelem zaplacení soudního poplatku, by došlo k zásahu větší či menší intenzity (podle okolností případu) do základních práv a svobod konkrétního nositele těchto práv.

Porušen by tak byl čl. 11 odst. 4, a současně i čl. 4 odst. 4 LZPS, která nucené omezení vlastnického práva podmiňuje veřejným zájmem. Její článek 4 odst. 4 pak výslovně

ve spisových materiálech jsou sice uvedeny, ale na tomto místě není důležitá jejich konkrétní výše, ale spíše argumentace soudu – proto je zde nebudu jednotlivě uvádět 186 o dispozicích s majetkem neinformovala minoritní akcionáře, kterým ani nevyplácela žádný podíl na zisku 187 viz podnět stěžovatelky M.G. na KVOP 188 I. ÚS 654/03, Sb.n.u., sv. 32, č. 27, s. 257 185

73

říká, že: „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“ Možným následkům nepřiznání osvobození od soudních

poplatků v souvislosti s právem na soudní ochranu a spravedlivý proces se budu blíže věnovat v kapitole 7.2.

Pro úplnost bych v závěru této kapitoly ještě chtěla zmínit, že přiznané

osvobození od soudních poplatků (resp. kladné posouzení podmínek pro jeho přiznání)

umožňuje účastníkovi řízení kromě výše zmíněného osvobození od složení jistoty

v souvislosti s návrhem na předběžné opatření také požádat o ustanovení zástupce (resp. advokáta „ex-offo“) podle § 30 OSŘ (resp. § 33 odst. 2 TŘ a § 35 odst. 8 SŘS), jehož

právní služby jsou v tom případě pro účastníka bezplatné (náklady zastoupení jdou na

účet státu). Z dikce tohoto ustanovení plyne, že zástupcem nemusí být nutně advokát, není-li toto zastoupení žádáno pro řízení, kde je zastoupení advokátem (nebo notářem)

povinné. Zda soudy vedou či nevedou statistiku ohledně počtu žadatelů o ustanovení zástupce podle tohoto ustanovení se mi nepodařilo zjistit.189

Pokud soud neshledá podmínky pro přiznání osvobození od soudního poplatku,

a nevyhoví proto zároveň žádosti účastníka o bezplatné ustanovení zástupce, zbývá

odmítnutému žadateli ještě možnost obrátit se na Českou advokátní komoru (dále jen

ČAK) a požádat o tzv. „určení advokáta“ podle § 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen ZA), ve znění pozdějších předpisů, který zní: „Nemůže-li se někdo

poskytnutí právních služeb podle tohoto zákona domoci, je oprávněn požádat Komoru, aby mu advokáta určila. Nejsou-li dány důvody pro odmítnutí uvedené v § 19, je

Komorou určený advokát povinen právní služby poskytnout za podmínek v určení stanovených.“ Dalo by se říci, že vzhledem k § 30 OSŘ190 se jedná o svým způsobem

doplňkový institut, jehož aplikace je nezávislá na rozhodnutí soudu o zamítnutí žádosti

o ustanovení zástupce. ČAK posuzuje každou žádost znovu, nicméně i v tomto případě musí žadatel připojit ke své žádosti

prohlášení

o svých majetkových a

není vyloučeno, že takovou statistiku soudy vedou, protože v oficiální odpovědi MS ČR na mé dotazy podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, mi bylo sděleno, že tuto část mého dotazu mi zodpoví samostatně po dohledání a zpracování těchto informací odbor informatiky a statistiky MS ČR 190 a § 35 odst. 8 SŘS, resp. § 33 odst. 2 TŘ 189

74

sociálních poměrech (které je nutno prokazatelně doložit), žádá-li o určení bezplatné.191

Institut určení advokáta totiž neznamená automaticky nárok na poskytnutí bezplatných právních služeb. Za tím účelem vydala ČAK oficiální „Pokyny k postupu v rozhodování

ČAK o určování advokátů dle § 18 odst. 2 ZA,“ ve kterých je zdůrazněno, že se jedná o výjimečný institut, jehož smyslem je zajistit právní pomoc těm, kdož se jí nemohou

domoci jinak, a zároveň by mohlo k bezprostřednímu ohrožení jejich práv a svobod. V pokynech je kromě jiného též uvedeno, že: „pokud se jedná o žádosti právnických

osob či podnikatelů o určení advokáta k poskytnutí právní služby dle § 18 odst. 2 ZA, zásadně lze určit advokáta k poskytnutí pouze placené právní služby.“

Opět se tedy dostáváme k otázce, zda je v praxi zaručena zásada rovnosti všech

subjektů před zákonem. Tento postup ČAK totiž vychází z předpokladu, že PO či

podnikatel se nemůže nacházet v tíživé sociální situaci, a poskytnutí bezplatné právní pomoci proto v případě těchto subjektů již předem vylučuje. ZA se však o takovém

rozlišování výslovně nezmiňuje. Je sice pravdou, že pod pojmem „někdo“ (viz shora uvedená citace § 18 odst. 2 ZA) lze zpravidla chápat pouze fyzickou osobu, ale jestliže

toto ustanovení připouští i ústavně konformní výklad, měla by ČAK takový výklad ve

své instrukci upřednostnit. Přesto bych si na tomto místě nedovolila nijak zpochybňovat

nutnost přísnějšího posuzování žádostí. ČAK uvádí, že tendence nápadu, tj. žádostí o určení advokáta, byla vzestupná, a právě proto Komora zavedla přísnější podmínky pro posuzování jednotlivých žádostí (viz následující tabulku).

Ukazatel/Období Nápad (počet žádostí) Počet určení Poměr určení vzhledem k nápadu (v %)

191

2001

2002

2003

2004

2005

5 480

5 856

6 060

4 573

4 776

2 644

3 074

3 205

2 426

1 821

48

52

53

53

38

své poměry žadatel pochopitelně prokazovat nemusí, jedná-li se o poskytnutí placené právní služby

75

Důvodem k tomuto opatření je podle ní časté zneužívání institutu určení

„chronickými žadateli“,

192

kteří údajně v nejednom případě požadují zastoupení v již

rozsouzených a pravomocně ukončených sporech. Všechny nápady jsou v rozmezí

maximálně jednoho týdne vyřízeny korespondencí, tj. písemným odůvodněním, informací, dotazem, apod.193 Konkrétní statistické údaje jsou patrné z následující

tabulky:194 Z údajů v tabulce vyplývá, že v posledních dvou letech byla tendence

nápadu spíše klesající, a že v roce 2005 byl také nižší počet určení (o 15 %) pravděpodobně již v souvislosti s výše zmíněným zpřísněním v posuzování žádostí. V předcházejících letech byl přetrvávající trend okolo 50 % pozitivně vyřízených

žádostí (ve kterých bylo žadateli vyhověno převážně bezplatným určením advokáta). Vezmeme-li v úvahu, že jde skutečně o podpůrný prostředek pro výjimečné případy, a

že žadateli o určení advokáta byli v převážné většině ti, jimž soud zamítl žádost o ustanovení zástupce podle § 30 OSŘ (nebo § 33 odst. 2 TŘ a § 35 odst. 8 SŘS), je třeba toto číslo hodnotit jako poměrně vysoké. ČAK navíc ve svém statistickém přehledu

uvádí, že počet placených určení za celé období je z hlediska celkového počtu zanedbatelné (pro ilustraci v roce 2005 to bylo pouhých 47 případů). Nejvyšší počet určení byl pro zastoupení v občanskoprávním řízení a pro řízení před Ústavním soudem (kde je zastoupení advokátem povinné).

V této podkapitole jsem se snažila nastínit problematiku nákladů občanského

soudního řízení, v jejímž rámci jsem se snažila co nejpodrobněji charakterizovat institut osvobození od soudního poplatku. Snažila jsem se také pohlédnout na něj v širších souvislostech, protože aplikace tohoto institutu v praxi má podle mne z hlediska

ústavního práva zásadní význam. Představuje totiž jeden ze způsobů, kterým stát v právním řádu naplňuje svůj ústavní závazek poskytovat účinnou ochranu práv všem

členům společnosti (tedy i nemajetným). Současná právní úprava v ČR má však v tomto ohledu podle autorky odborné práce „Právo nemajetných osob na právní ochranu“ jisté

předseda ČAK v rozhovoru pro deník Rovnost v reakci na předcházející rozhovor s předsedou Ústavního soudu ČR (otištěný v témže deníku dne 7. 1. 2006) hájil advokátský stav a hovořil o selhávání systému a „populárním a nezvládnutém kverulantství mnoha občanů ČR“ In: Jirousek, V.: Vinit advokáty je jednoduché, Rovnost – Brněnský deník, 13. 1. 2006, roč. 16, č. 11 193 tyto informace (i konkrétní číselné údaje v připojené tabulce) jsem čerpala z interního materiálu ČAK, který mi byl na mou žádost laskavě zpřístupněn 194 až do roku 2003 včetně byla tato agenda společná pro celý odbor matriky, teprve od roku 2004 eviduje ČAK agendu o určování advokátů odděleně od ostatních sledovaných statistických údajů 192

76

„rezervy“ (této práci byla udělena druhá cena v publikační soutěži advokátních

koncipientů a mladých advokátů v roce 1999).195 6.2 Řízení ve správním soudnictví

V řízení ve správním soudnictví jde o specifický způsob přezkoumání správních

rozhodnutí, které je výrazem ústavně zakotveného práva na soudní ochranu.196 Článek

36 odst. 2 LZPS totiž stanoví, že: „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen

rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost

takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být

vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle

Listiny.“ Ve správním řízení 197 autoritativně rozhodují orgány veřejné správy o právech

a povinnostech subjektů. Orgány veřejné správy jsou sice vůči těmto subjektům v

nadřazeném postavení, avšak subjekty, o jejichž právech a povinnostech se rozhoduje,

mají k dispozici opravné prostředky. „Řádnými opravnými prostředky jsou ve smyslu platné právní úpravy obsažené ve SŘ odvolání a rozklad, mimořádným opravným

prostředkem je potom obnova řízení v případech, kdy se řízení zahajuje na návrh

(specifikem je tzv. nové rozhodnutí), a prostředky dozoru jsou obnova řízení,

zahajovaná z moci úřední, a přezkumné řízení. Zvláštní postavení, vedle prostředků

uplatňovaných při přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů ve správním řízení mají potom podání, směřující k přezkoumání rozhodnutí správních orgánů soudem… Přezkoumání rozhodnutí správních orgánů soudy je především věcí tzv. správního soudnictví, vedle něho však v určitých případech přichází v úvahu i tzv. ústavní soudnictví.“

198

Důvodem, proč kromě opravných prostředků, které poskytuje SŘ,

existuje ústavní požadavek na soudní přezkum správních rozhodnutí,199 je ono nerovné

postavení subjektů ve správním řízení, přestože nadřazené postavení orgánů veřejné správy neznamená samozřejmě jejich libovůli (v čl. 2 odst. 2 LZPS je obsažena zásada,

Piková, P.: Právo nemajetných občanů na právní ochranu [ BA. 2000, 3 : 39 ] ASPI (LIT) I.Č.: 15308 Skulová, S., Průcha, P., Havlan, P., Kadečka, S.: Správní právo procesní, Praha, Eurolex Bohemia., 2005, s. 209 197 které se od 1. 1. 2006 řídí novým zákonem č. 500/2004 Sb., o správním řízení (dále jen SŘ) – do 31. 12. 2005 byl účinný zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů 198 Skulová, S., Průcha, P., Havlan, P., Kadečka, S.: Správní právo procesní, Praha, Eurolex Bohemia., 2005, s. 189, 190 a 209 199 správní soudnictví bylo znovu zavedeno po revizi „předlistopadové“ právní úpravy civilního procesu, která neodpovídala požadavkům demokratického právního státu – stalo se tak velkou novelou OSŘ, která byla účinná od 1. 1. 1992 (správní soudnictví bylo upraveno v části páté OSŘ) 195

196

77

která bezvýjimečně platí v oblasti veřejného práva, a která je opakem soukromoprávní

zásady autonomie vůle vyjádřené v témže článku Listiny v jeho odstavci 3).200 Faktem

totiž zůstává, že soudní ochrana práv je přece jen tou nejlepší zárukou nestrannosti (soud je v pozici „nezávislého třetího“ a je tzv. „nad stranami“). Proto jsou tzv. vnitřní

záruky zákonnosti správního řízení doplněny i zárukou vnější, kterou představuje právě ochrana soudní.201

Úprava správního soudnictví je v českém právním řádu relativně nová, protože

teprve přijetím SŘS v roce 2002 (s účinností od 1. 1. 2003), který zásadně změnil

koncepci správního soudnictví v ČR,202 se ze správního soudnictví de facto stala relativně samostatná „větev“ v rámci soudní soustavy. Dalo by se říci, že správní soudy

podle typu své agendy fungují jako „soudy veřejného práva.“ Podle SŘS se řídí i

Nejvyšší správní soud, který byl tímto předpisem zřízen jako soud odvolací (k

rozhodování v prvním stupni jsou příslušné specializované senáty krajských soudů). Do účinnosti SŘS byla správnímu soudnictví vyčleněna část pátá OSŘ. Ta byla zrušena

nálezem Ústavního soudu č. 276/2001 Sb. Následné legislativní změny se netýkaly

pouze organizační stránky správního soudnictví, ale také jeho stránky obsahové. V souladu s požadavkem čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod (dále jen EÚLP),203 který se týká práva na spravedlivý proces, jsou totiž rozhodnutí orgánů veřejné správy, jež upravují občanská práva nebo závazky (a

zasahují tedy do soukromoprávní sféry jednotlivce),204 přezkoumatelná již tzv. „v plné

jurisdikci“. Soud se proto nezabývá pouze právní stránkou věci, jako tomu bylo dříve,

ale též stránkou skutkovou.

zásada „vše je zakázáno, co není výslovně dovoleno“ = „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ (čl. 2 odst. 2 LZPS) versus zásada „vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno“ = „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ (čl. 2 odst. 3 LZPS) 201 Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice, 2. aktualizované a přepracované vydání, Praha: Linde, 2002, s. 416 202 z tzv. „funkční varianty“ na variantu tzv. „organizační“ 203 která byla publikována pod č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod 204 ve správním soudnictví sice v naprosté většině případů převažuje přezkum rozhodnutí, jež se týkají práv a povinností veřejnoprávního charakteru, ale již výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn.: Pl. ÚS 28/95, Sb.n.u., sv. 6, nález č. 126, s. 427 (viz kap. 3.2) dokládá, že orgán veřejné správy v některých případech rozhoduje i o právech a povinnostech občanskoprávního charakteru, což nebylo v souladu s čl. 6 EÚLP, protože soudní přezkum správních rozhodnutí podle dřívější právní úpravy se týkal pouze jejich právní stránky (tzv. legality rozhodnutí) 200

78

zůstalo

Jedním ze specifik řízení správního soudnictví v českém právním řádu, které zachováno

jednoinstančnosti.

205

i

po

shora

nastíněných

změnách,

je

základní

princip

Přece jen však oproti dřívějšku došlo k důležité změně i v tomto

ohledu. Před rokem 2003 proti rozhodnutím ve správním soudnictví zásadně nebyly opravné prostředky přípustné.206 Současná právní úprava počítá s možností podání

kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu, nestanoví-li SŘS výslovně pro

konkrétní případ něco jiného. Zásada jednoinstančnosti je tím tedy prolomena, resp. není uplatněna tak důsledně, jako tomu bylo dříve. Kasační stížnost je však samozřejmě

i zde chápána jako mimořádný opravný prostředek proti již pravomocnému rozhodnutí soudu nižší instance, proto ji lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §§ 103,

104, a nově i 104 a SŘS. Tato ustanovení tak vytváří určité „síto.“ V případech, které toto „síto“ vyloučí, proto kasační stížnost podat nelze, a řízení tak zůstává nadále

jednoinstančním.207

Tento krátký obecný exkurz sice nesouvisí přímo s problematikou nákladů

tohoto řízení, ale některé zvláštnosti řízení ve správním soudnictví s placením soudních poplatků souvislost mají, a váže se k nim i relativně hojně judikatury. Proto jsem považovala za vhodné tyto odlišnosti od občanského soudního řízení okomentovat.

SŘS sice v § 64 odkazuje na přiměřené použití prvé a třetí části OSŘ (která

obsahuje i ustanovení o nákladech řízení) i pro řízení ve správním soudnictví, ale

náklady řízení jsou upraveny v ustanovení § 57 a násl. SŘS. Vztah těchto dvou procesních předpisů je tedy třeba chápat jako vztah lex generalis (OSŘ) a lex specialis

(SŘS), a OSŘ je možno použít pouze subsidiárně tam, kde by úprava v SŘS nechala „mezeru.“ Náhrada nákladů řízení se obecně řídí stejnými principy jako v řízení podle

OSŘ. Jsou zde určité drobné odlišnosti, které jsou dány charakterem tohoto řízení,208 ale

z hlediska problematiky soudních poplatků nejsou důležité. Moderační právo soudu v některých státech EU je i řízení ve správním soudnictví dvouinstanční – viz právní rozbor v odůvodnění téhož nálezu Ústavního soudu, In: ASPI (JUD) IČ: 30316, Sb.n.u., sv. 6, nález č. 126, s. 427 206 pouze ve věcech důchodového zabezpečení bylo možno podat odvolání k vrchnímu soudu i dovolání k Nejvyššímu soudu, In: Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice, 2. aktualizované a přepracované vydání, Praha, Linde, 2002, s. 419 207 pokud jsou splněny podmínky pro podání ústavní stížnosti, je tato stížnost v těchto případech jedinou a zároveň poslední možností, jak verdikt soudu změnit 208 např. náklady spojené s dokazováním (svědečné, znalečné, tlumočné apod.) hradí zpravidla stát (§ 59 SŘS), je zde také zvláštní institut „uspokojení navrhovatele“ (§ 62 SŘS), kterým může být řízení ukončeno 205

79

ohledně výjimečného přiznání či nepřiznání nákladů řízení, jsou-li dány „důvody

zvláštního zřetele hodné,“ je zde upraveno obdobně jako v OSŘ. Možnost individuálního osvobození od soudního poplatku je upravena v § 36 SŘS opět analogicky k § 138 OSŘ (drobné odchylky ve formulaci jsem již vzpomněla v předcházející kapitole). Z hlediska ústavního je však třeba připomenout, že na rozdíl

od OSŘ je zde v odst. 1 výslovně řečeno, že (cituji): „Účastníci mají v řízení rovné postavení. Soud je povinen poskytnout jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv a

poskytnout jim poučení o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu.“ Takto explicitně je zde rovné postavení

subjektů zdůrazněno nejspíš proto, že v tomto řízení stojí na jedné straně zpravidla

orgán veřejné správy, který měl v předcházejícím správním řízení nadřazené postavení, a proti němu stojí obvykle fyzická nebo právnická osoba, která měla ve správním řízení

naopak postavení podřízené. Před soudem jsou si však obě strany rovny. Text tohoto ustanovení považuji za mimořádně důležitý, proto se k němu později vrátím v kapitole 7

v souvislosti s ústavními aspekty právní úpravy soudních poplatků, resp. nákladů soudního řízení.

Pro vyměření soudního poplatku za toto řízení se taktéž použije ZSP stejně jako

v případě řízení podle OSŘ (pro věci správního soudnictví podle položek 14 a, resp. 15 sazebníku).209 Je zde však přece jedna odlišnost od řízení podle OSŘ, a to výslovné

vyloučení odvolání proti usnesením soudů ve věcech poplatků (§ 14 ZSP). Pokud tedy vůbec lze toto usnesení napadnout, pak jen kasační stížností pro některý z důvodů uvedený v § 103 SŘS.210

V § 39 SŘS je upraven institut spojení a vyloučení věcí, který je též v podobném

znění začleněn do § 112 OSŘ. Samostatné žaloby, které směřují proti témuž rozhodnutí, nebo proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, může předseda senátu spojit ke

společnému projednání. V OSŘ na rozdíl od SŘS je přímo uvedeno, že soud tak může

učinit v zájmu hospodárnosti řízení. V odst. 2 je pak v obou ustanoveních naopak možnost vyloučit věc k samostatnému projednání, směřuje-li jedna žaloba proti více

poplatky jsou zde stanoveny zásadně pevnou sazbou nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, vady řízení nebo zmatečnosti řízení, nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo zastavení řízení - § 103 odst. 1 písm. a) až e) a § 103 odst. 2 (přiměřené použití pro rozhodnutí krajského úřadu o pořádkové pokutě) 209 210

80

rozhodnutím (SŘS), nebo jsou-li v návrhu na zahájení řízení spojeny věci, které se

k sobě nehodí, nebo odpadnou-li důvody, pro které byly věci soudem spojeny (OSŘ). Tento institut má přímý vliv na hospodárnost řízení z hlediska soudu (je-li zde možnost vyřídit několik věcí najednou, má vliv i na rychlost řízení) ale mohla by mít také přímý

vliv na náklady poplatníka, který má povinnost zaplatit za řízení soudní poplatek. Teoreticky by totiž spojení věcí ke společnému projednání mohlo poplatníkovi ušetřit i

náklady na zaplacení soudního poplatku (protože by šlo pouze o jedno řízení), v praxi se však s odkazem na znění ZSP v části sazebníku k položce 14 a bod 2. písm. a) soudní

poplatek za žalobu nebo jiný návrh ve správním soudnictví vyměřuje za každé napadené rozhodnutí správního orgánu.211 Napadá-li tedy navrhovatel v jednom podání více

správních rozhodnutí, musí zaplatit poplatek ve stanovené výši 2 000 Kč za každé

rozhodnutí takto napadené zvlášť. Toto platí pro žalobní nebo jiný návrh pouze v prvním stupni, tedy u krajského soudu. Za kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu je poplatek stanoven také pevně částkou 3 000 Kč, ale už za stížnost, nikoli za napadené rozhodnutí (napadeným rozhodnutím je už samozřejmě prvostupňové

rozhodnutí krajského soudu, nikoli původní správní rozhodnutí, a to bez ohledu na to, zda bylo jedno nebo jich bylo více). Advokáti a někteří soudci obeznámení se soudní

praxí upozorňují na to, že častější je spíše vylučování věcí k samostatnému projednání,

než jejich spojování.212 NSS dále v jednom ze svých rozhodnutí konstatoval, že „směřuje-li žaloba proti více rozhodnutím správního orgánu a není zaplacen soudní

poplatek z celého předmětu řízení, nemůže se soud sám a bez dalšího rozhodnout, že přezkoumá právě takový počet rozhodnutí, který odpovídá výši skutečně zaplaceného

soudního poplatku, neboť není oprávněn namísto žalobce určit, která rozhodnutí má přezkoumat a stran kterých má řízení zastavit.“

213

porušením zásady dispoziční, která ovládá civilní proces.

To by totiž bylo podle NSS

„Napadá-li žalobce jednou žalobou více rozhodnutí správního orgánu, je povinen uhradit soudní poplatek za každé rozhodnutí takto napadené. Je nerozhodné, že obě věci spolu skutkově souvisí, týkají se týchž účastníků a i právní argumentace žalobce, dovozující porušení zákona, je táž.“ In: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 1993, č. j. 6 A 6/93-9 212 je otázkou, co je důvodem takové praxe, a zda je takový způsob vyřizování soudní agendy hospodárný, nabízí-li zákon výslovně možnost řešit tuto situaci na základě § 39 SŘS a § 112 OSŘ podstatně efektivněji (teoreticky je možné, že svou roli hraje i to, že vyloučením věcí k samostatnému projednání má soudce rychleji - a především snadněji - na svém kontě větší počet vyřešených případů; to by však nebylo v souladu s účelem zákona, naopak by to odporovalo jeho smyslu) 213 rozsudek NSS ze dne 19. 1. 2004, č. j. 5 Afs 3/2003-27 dostupný z.: www.nssoud.cz/judikatura.php 211

81

Do data účinnosti SŘS (tj. do 1. 1. 2003) se Ústavní soud opakovaně musel

zabývat problémem doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku a následného zastavení řízení z důvodu nezaplacení poplatku nebo jeho zaplacení až po uplynutí

lhůty k tomu určené. Spor se vedl o výklad ustanovení § 49 odst. 1 OSŘ, které znělo:214 „Má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto

zástupci. Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu.“ Jednalo se o to, zda zaplacení soudního poplatku je natolik nezastupitelným úkonem, že jej musí učinit účastník řízení osobně (v tom případě by

musela být výzva k zaplacení doručena nejen jeho zástupci, ale i účastníku samotnému). V praxi se totiž stávalo, že výzva k zaplacení soudního poplatku spolu se stanovením lhůty k tomu určené byla doručena pouze zástupci účastníka řízení, který

pak v mnoha případech poplatkovou povinnost nesplnil včas. V důsledku toho pak bylo řízení v souladu s § 9 odst. 2 ZSP zastaveno. Ústavní soud sice neshledal zaplacení

soudního poplatku nezastupitelným úkonem, nicméně vzhledem k výše zmíněné jednoinstančnosti řízení ve správním soudnictví konstantně setrvával ve svých nálezech

na stanovisku, že výzva k úhradě poplatku musí být doručena nejen zástupci účastníka řízení, ale i jemu samému. Podle tehdejší právní úpravy totiž soud ve správním soudnictví (v té době tedy v řízeních podle části páté OSŘ) neměl možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení poplatku

215

a proti jeho rozhodnutí soudu o zastavení

řízení pak nebyl přípustný opravný prostředek. Tím došlo k „porušení práva účastníka

domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu,

zakotveného v čl. 36 odst. 1 LZPS, a dále práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 LZPS.“ 216 Pro doplnění cituji i z odůvodnění

nálezu sp. zn.: IV. ÚS 238/99: „Ústavní soud si je vědom, že podstata problému spočívá

nikoli ve věci samé, ale v celkové koncepci správního soudnictví, kde neexistence jakéhokoliv opravného prostředku staví žalobce ve správních věcech do nerovného

doručování bylo v OSŘ nově upraveno (změněno a doplněno) novelou č. 555/2004 Sb. podle rozsudku NSS ze dne 30. 9. 2003 č. j. 5 Afs 4/2003-29: „ustanovení § 9 odst. 7 ZSP umožňuje i ve správním soudnictví zaplatit soudní poplatek po vydání usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, pokud toto usnesení ještě nenabylo právní moci. Je-li poplatek takto zaplacen, zruší usnesení o zastavení řízení soud, který je vydal.“ dostupný z.: www.nssoud.cz/judikatura.php (pozn.: odst. 7 byl k § 9 ZSP připojen až po roce 2000, znění s ohledem na správní soudnictví pak přinesla až novela ZSP č. 151/2002 Sb.) 216 II. ÚS 377/2000, Sb.n.u., sv. 21, č. 6, s. 45 214 215

82

postavení proti navrhovatelům v občanskoprávních věcech.“

217

S tímto problémem

souvisel i výklad povahy soudcovské lhůty, kterou soud k zaplacení poplatku účastníkům řízení určuje: „pro posouzení povahy soudcovské lhůty podle § 55 OSŘ Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 236/99

218

konstatoval, že smyslem stanovení

soudcovské lhůty je vymezit čas za účelem provedení určitého procesního úkonu

účastníkem řízení. Z toho vyplývá, že vymezení času pro zaplacení soudního poplatku je

spjato s realizací procesního subjektivního práva. Lhůta podle § 9 odst. 1 ZSP ve spojení s § 55 OSŘ je tedy lhůtou procesněprávní, nikoli hmotněprávní (s příslušnými důsledky pro její počítání).“

219

Důvodem ústavních stížností v těchto případech byl

fakt, že některé soudy zastavily řízení též proto, že lhůtu k zaplacení poplatku chápaly

jako hmotněprávní, a poplatkovou povinnost stěžovatele tedy ohodnotily jako splněnou

opožděně. Kromě již citovaných nálezů se Ústavní soud k téže věci do roku 2003 vyjadřoval nejméně v 16-ti dalších nálezech.

Ačkoli princip jednoinstančnosti zůstal zachován i po 1. 1. 2003, jak jsem o tom

již výše zmínila, situace se však změnila v tom, že účastník řízení má v případě

zastavení řízení možnost podat jako opravný prostředek kasační stížnost k Nejvyššímu

správnímu soudu. Odrazilo se to mimo jiné i v judikatuře odklonem od původního

požadavku doručovat výzvu stěžovateli i jeho zástupci. NSS v této věci v současnosti zastává stanovisko, že zaplacení soudního poplatku není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení; je-li tento účastník zastoupen, výzva k zaplacení soudního

poplatku se proto doručuje pouze jeho zástupci.220 Za stávající úpravy správního

soudnictví už totiž není tímto postupem omezen přístup k soudu. Toto stanovisko NSS

je v souladu s názorem ÚS, který je vyjádřen v usnesení ze dne 28. 1. 2004.221 Pokud se

týká výzvy k zaplacení poplatku, které jsem se věnovala už v předcházející kapitole, tak NSS v jednom ze svých rozhodnutí vyjádřil s odvoláním na § 4 odst. 1 písm. a)

názor, že splnění poplatkové povinnosti není vázáno až na výzvu soudu. „Tvrdí-li stěžovatel v kasační stížnosti směřující proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, že mu nebylo doručeno usnesení obsahující výzvu k zaplacení

IV. ÚS 238/99, Sb.n.u., sv. 17, č. 10, s. 85 III. ÚS 236/99, Sb.n.u., sv. 17, č. 5, s. 35 219 II. ÚS 560/01, Sb.n.u., sv. 30, č. 49, s. 25 220 z rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 7. 2005, č. j. 2 Afs 187/2004-69 dostupný z.: www.nssoud.cz/judikatura.php 221 II. ÚS 671/02, Sb.n.u., sv. 32, č. 2, s. 455 217 218

83

poplatku, je třeba takovou námitku označit za účelovou,“ uvedl.222 Nutno podotknout, že stěžovatel v této věci podal ústavní stížnost.

Závěrem této podkapitoly se zastavím opět u problematiky individuálního

osvobození od soudního poplatku, tentokrát už však jen krátce (dosti podrobně jsem se tomuto tématu věnovala v předcházející kapitole), a v režimu správního soudnictví. Z

procesního hlediska stojí za zmínku rozhodnutí ze dne 12. 5. 2005 č. j. 2 Afs 132/200491 ve věci zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, v jehož odůvodnění se

NSS postavil na stanovisko, že „zastavit řízení podle § 47 písm. c) SŘS (a § 9 odst. 1 ZSP) nelze, dokud nebylo rozhodnuto o kasační stížnosti proti rozhodnutí o nepřiznání

osvobození spojené s žádostí o odkladný účinek.“ 223 (Odkladný účinek kasační stížnosti

ale nemusí být přiznán.) Taktéž procesní záležitost řešil NSS v rozsudcích č. j. 1 Afs

5/2003-54 ze dne 30. 3. 2004224 a č. j. 7 Azs 343/2004-50 ze dne 25. 1. 2005.225 Zde NSS v obou rozhodnutích shodně konstatoval, že pokud stěžovatel

až v kasační

stížnosti tvrdí, že nemá dostatek prostředků na soudní poplatek, nelze k takovému tvrzení přihlédnout. Podle § 36 odst. 3 SŘS totiž žadatel musí už v návrhu na individuální osvobození uvést, v čem spatřuje nedostatek prostředků, z nichž by měl

soudní poplatek zaplatit, a toto tvrzení také doložit. „Nelze proto vytýkat soudu 1.

stupně, že iniciativně místo žalobce nevyhledával okolnosti, které by nedostatek jeho prostředků charakterizovaly… Pokud účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje.“ Z hlediska hmotněprávního

jsem pak narazila na dvě rozhodnutí NSS, která se týkala individuálního osvobození, a

byla typově podobná nálezům ÚS, které jsem rozebírala v rámci komentáře k osvobození v rámci občanského soudního řízení. V obou případech totiž NSS kasační stížnosti vyhověl, a napadená rozhodnutí krajských soudů i zde zrušil pro příliš „mechanický výklad“ příslušných ustanovení právního řádu. V prvním případě NSS

zastával názor, že: „soud nemůže zamítnout žádost o osvobození od soudních poplatků podle § 36 odst. 3 SŘS jen na základě zjištění, že stěžovatelka i její manžel jsou evidováni v registru ekonomických subjektů a v registru živnostenského podnikání, aniž

by si ověřil, zda tuto činnost skutečně vykonávají a jaký příjem z ní mají. Z pouhého z rozsudku NSS ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 AS 24/2004-49 dostupný z.: www.nssoud.cz/judikatura.php Sbírka rozhodnutí NSS 8/2005, s. 678 a 679 224 Sbírka rozhodnutí NSS 9/2004, s. 776 225 Sbírka rozhodnutí NSS 9/2004, s. 418 222

223

84

zjištění, že stěžovatelka je zapsaná v uvedených registrech, nelze činit žádné závěry o její materiální situaci.“ 226 Ve druhém případě NSS konstatoval, že: „při rozhodování o

osvobození od soudních poplatků nelze vycházet pouze z mechanického porovnání výše příjmů a částek stanovených nařízením vlády č. 42/1998 Sb., kterým se zvyšují částky životního minima, aniž by byly vzaty v potaz další skutečnosti, mezi nimi i reálná výše životních nákladů. Objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí stát překážkou v přístupu k soudu.“

227

V odůvodnění tohoto rozhodnutí dále stojí, že: „ustanovením

zástupce účastníku na jeho žádost soud plní povinnost zajistit účastníkům stejné možnosti k uplatnění jejich práv dle čl. 37 odst. 2 LZPS, podle něhož má každý právo na

právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení. Ustanovení zástupce proto nezávisí na úvaze soudu;

jsou-li splněny předpoklady uvedené v odst. 1, je soud

povinen takové žádosti vyhovět.“ 6.3 Rozhodčí řízení

Pouze na okraj bych chtěla do své práce zařadit také stručný komentář

k rozhodčímu řízení, protože tento speciální druh řízení jednak patří do civilního

procesu, a potom představuje pro strany228 v některých případech velmi výhodnou

alternativou ke klasickému řízení před soudem, a to i s ohledem na náklady řízení. Především je ale již zkraje třeba připomenout, že zdaleka ne všechny věci jsou tzv.

„arbitrabilní.“ Obecně lze říci, že předmětem rozhodčího řízení mohou být pouze majetkové spory, o nichž

je možno uzavřít smír,229 a které by jinak patřily do

pravomoci obecných soudů. Mohou to být podle platné právní úpravy jak spory podle vnitrostátního práva, tak i spory z mezinárodních smluv. Nebylo tomu tak vždy, ačkoli

rozhodčí řízení mělo v českých zemích dlouholetou právní i faktickou tradici 230 už za

dob Rakouska-Uherska a poté i za první republiky. Po roce 1948 však byl nejprve

z rozsudku NSS ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 As 40/2004-97 In: Sbírka rozhodnutí NSS 7/2005, s. 594 a 595 227 z rozsudku NSS ze dne 20. 5. 2004, č. j. 5 Ads 1/2004-63 In: Sbírka rozhodnutí NSS 9/2004, s. 809 a násl. 228 pro předmět řízení, který patří mezi tzv. nesporná řízení, nepřipadá rozhodčí řízení v úvahu (samozřejmě nepřipadá v úvahu ani v sporech s orgány veřejné správy, tj. ve správním soudnictví), vyloučeny jsou z něj výslovně i spory související s výkonem rozhodnutí a spory vyvolané konkurzem a vyrovnáním – viz § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen ZRŘ), ve znění pozdějších předpisů 229 viz § 2 odst. 2 ZRŘ a § 99 OSŘ 230 což ostatně připomněl i zákonodárce v důvodové zprávě k zákonu č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen ZRŘ), ve znění pozdějších předpisů 226

85

předmět rozhodčího řízení omezen, a poté z obecného civilního procesu zcela vyčleněn.

Byl přijat samostatný zákon č. 98/1963 Sb., rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, kde bylo rozhodčí

řízení sice

upraveno, ale bylo použitelné výhradně pro spory z mezinárodního obchodního styku. Po pádu totalitního zřízení v roce 1989 došlo k jistému uvolnění tohoto pojetí přijetím

zákona o burze cenných papírů, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ve znění

pozdějších předpisů, které možnost vnitrostátní arbitráže připouštějí. S několikaletým

zpožděním pak byl přijat nový zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, který nabyl účinnosti až 1. 1. 1995. Tento zákon již ale lze aplikovat univerzálně jak na mezinárodní, tak i vnitrostátní právní spory bez ohledu na to, zda jde

o spory z obchodního styku či ne ( předmět řízení je však vymezen i negativně v § 2 ZRŘ, jak jsem již zmínila výše).

Rozhodčí řízení má ve srovnání s řízením před obecnými soudy řadu výhod.

Kromě toho, že toto řízení je zásadně neveřejné, je rozhodně rychlejší (je totiž pouze jednoinstanční, což ocení zejména podnikatelé), je také mnohem méně formální, a

v neposlední řadě je třeba říci, že ve většině případů je i levnější. Podle platné právní

úpravy je zde přece jen nepominutelná určitá ingerence státu,231 který v určitých

ohledech přebírá za toto řízení záruky. Asi tou nejdůležitější zárukou je, že na rozdíl od

jiných forem alternativních řešení sporů, jako je např. v zahraničí běžná mediace či

konciliace,232 je rozhodčí nález vykonatelný a vymahatelný soudem. Možnost

spolupráce rozhodčího soudu nebo rozhodce stanoveného ad hoc s obecným soudem se

dotýká i nákladů řízení. Protože rozhodčí řízení stojí na principu dobrovolnosti, a má

být co nejhospodárnější, může se rozhodce či rozhodčí soud obrátit za účelem provedení konkrétního úkonu (např. výslechu svědka, který se dobrovolně nedostavil před rozhodčí soud, nebo jiného úkonu, který by byl pro rozhodčí orgán zdlouhavý nebo

příliš nákladný) formou dožádání na obecný soud. V takovém případě náklady na tento např. povinný zápis rozhodců do oficiálního seznamu, zřízení stálých rozhodčích soudů jen na základě zákona (§ 13 ZRŘ) apod. 232 mediátor a konciliátor fungují pouze jako neformální prostředníci, kteří se snaží přivést sporné strany k dohodě, která ovšem soudně vykonatelná ani vymahatelná není – v ČR byl přijat zatím pouze zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě výhradně pro účely trestního řízení 231

86

úkon uhradí soud (např. osobám, které se k soudu na základě výzvy dostaví, uhradí znalečné, svědečné apod.) a poté je rozhodčímu soudu nebo rozhodci vyúčtuje.

Za rozhodčí řízení se také platí poplatky, podobně jako za řízení před obecným

soudem, jsou zde však významné odchylky. Rozhodčí soud má pevně stanovený

sazebník poplatků. Za projednávání sporu se vybírá poplatek a paušál na správní

náklady Rozhodčího soudu taktéž podle hodnoty předmětu sporu. I zde je žalobce povinen zaplatit tento poplatek při podání žaloby. Např. Rozhodčí soud při HK ČR a

AK ČR, který je v ČR nejznámější rozhodčí institucí, však „vyšel vstříc českým

podnikatelům a podstatně snížil od 1. listopadu 1995 poplatky a paušál na správní náklady. Navíc v případě, že: rozhoduje pouze jediný rozhodce, rozhodci rozhodují

pouze na základě předložených písemností, nebo je ujednáno, že rozhodčí nález bude vydán bez odůvodnění, se poplatek výrazně snižuje. Snížení poplatku může činit až 50

%. Rovněž může dojít i ke snížení paušálu na správní poplatky až o 30 %. Poplatek i

paušál na správní náklady jsou zpravidla k tíži té strany, která ve sporu podlehla, a je o nich rozhodnuto v rozhodčím nálezu.“

233

Podrobnosti ohledně odměn rozhodců a

dalších nákladů řízení mohou stanovit jednak Statuty a řády jednotlivých rozhodčích

soudů v souladu s § 13 ZRŘ, ale v případě řízení ad hoc mohou být ujednány přímo v rozhodčí smlouvě.

V současné právní úpravě rozhodčího řízení je tedy jasně patrná snaha

zákonodárce předcházet v tomto řízení neúčelným nákladům a zbytečným průtahům, dát stranám i rozhodcům v jednání více svobody než ve standardním řízení, ale zároveň

jim poskytnout nutnou jistotu a důležité garance ohledně výsledku řízení. Tento typ

řízení je proto podle mého mínění zejména pro oblast obchodního práva naprosto ideální. A to nejen proto, že „soudní mlýny melou pomalu“, 234 ale podle mne zejména

proto, že právě na převážnou většinu obchodních sporů je v ZSP „uvalena“ vysoká sazba soudního poplatku ve výši 4 % z předmětu sporu v řízení před obecným soudem. S ohledem stále ještě přetrvávající nepružnost českých obecných soudů je překvapující,

že si tento způsob řešení sporů nezískal již dávno v ČR větší oblibu. Na vině tohoto stavu je jistě přetržení tradice v letech 1948-1989, ale také poměrně značný sklon

obyvatel českého státu ke konzervatizmu. Je ale pravdou, že situace se v tomto směru 233 234

Růžička, K.: Rozhodčí řízení v České republice, 1. 1. 1996 In.: [PF.s. 96 1 : 12] ASPI (LIT), I.Č.: 8206 Růžička, K.: Rozhodčí řízení v České republice, 1. 1. 1996 In.: [PF.s. 96 1 : 12] ASPI (LIT), I.Č.: 8206

87

mění, a podnikatelé stále častěji řeší své spory v rozhodčím řízení, což lze podle mého kvitovat jen s povděkem. Bylo by podle mne dokonce ku prospěchu věci (obecné soudy by se tak „odbřemenily“ od velké části agend), kdyby se rozhodčí řízení ještě více

rozšířilo (legislativou, a poté i v praxi). „V některých státech je totiž dokonce možné, aby i některé otázky vztahů mezi manželi mohly být rozhodnuty v rozhodčím řízení.“

235

6.4 Řízení konkurzní a vyrovnací

Také u konkurzního řízení jakožto dalšího typu řízení, které upravuje zvláštní

předpis, kterým je zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen ZKV), ve

znění pozdějších předpisů, bych se chtěla zastavit pouze u některých konkrétních problémů, které souvisejí s náklady řízení. Hned zkraje bych chtěla upozornit na zajímavou okolnost, že ačkoli ve shora zmíněném zákoně je upraveno jak řízení

konkurzní, tak i řízení vyrovnací, náklady jsou řešeny pro každé z těchto řízení odlišně

přinejmenším co se týče soudních poplatků. Ze současného znění § 2 ZSP totiž dlužník

v konkurzním řízení „vypadl“, ačkoli v původním výčtu poplatníků až do roku 2001 figuroval236 (k 1. 1. 2001 byla účinná novela ZSP č. 255/2000 Sb., která mimo jiné

přinesla i tuto změnu). Dovozuji proto, že zákonodárce chtěl rozlišit postavení dlužníka

v konkurzu, a dlužníka ve vyrovnacím řízení záměrně s ohledem na odlišnou podstatu obou řízení, byť jsou si tato řízení v mnohém podobná. Vyrovnání 237 je totiž

dobrovolné, a navrhovatelem v tomto řízení je sám dlužník. Proto dlužník ve vyrovnacím řízení musí zaplatit soudní poplatek za návrh, ovšem nikoli v procentech

z předmětu řízení, ale pevnou sazbou 5 000 Kč podle položky 9 sazebníku ZSP

v platném znění.238 Dá se z toho usoudit, že vyrovnací řízení v zásadě patří mezi ta

řízení, na kterých je určitý veřejný zájem. Přestože je toto řízení k dlužníkovi

ohleduplnější i v mnoha jiných směrech, je v praxi četnost těchto řízení v porovnání konkurzem mizivá. Úpadců, kteří nakonec nedobrovolně „upadnou až do konkurzu“ je

tamtéž byl uveden i v císařském nařízení č. 279/1915 o soudních poplatcích, které zůstalo v platnosti i za první československé republiky 237 které je nutno odlišit od nuceného vyrovnání v rámci konkurzního řízení 238 tzv. „incidenční spory“ (tj. spory o rozsah aktiv podstaty) se ve sporech vyvolaných konkurzem nebo vyrovnáním zpoplatňují zvlášť podle položky 10 sazebníku ZSP pevnou sazbou 1 000 Kč (zde jsou uvedeny určovací a vylučovací žaloby, popírání výše, pravosti a pořadí pohledávek) – v souvislosti s konkurzem se však také často podávají návrhy na odporovatelnost právního úkonu a vypořádání SJM 235 236

88

95 % oproti 5 procentům těch, kteří dobrovolně sáhnou po řešení v podobě vyrovnacího řízení.239

Naproti tomu konkurzní řízení (včetně nuceného vyrovnání) je od poplatku

věcně osvobozeno podle § 11 odst. 1 písm. j) ZSP v platném znění. Neznamená to

ovšem, že navrhovatel nemá s podáním návrhu žádné náklady. Paradoxně je má nesrovnatelně vyšší, protože musí podle § 5 ZKV odst. 1 na základě výzvy soudu složit tzv. „zálohu na náklady konkurzu“ ve výši 50 000 Kč. K zaplacení této zálohy může

v souladu s tímto ustanovením soud vyzvat navrhovatele i opakovaně. Je nutno

zdůraznit, že ačkoli nejde o soudní poplatek (záloha se neplatí kolkem, ani neplyne do státního rozpočtu), následky nezaplacení této zálohy jsou podobné jako při nezaplacení

soudního poplatku v řízeních podle OSŘ a SŘS. Dikce odst. 2 téhož ustanovení (§ 5

ZKV) se od § 9 odst. ZSP ale liší v tom, že soud může před prohlášením konkurzu řízení zastavit (z toho zároveň plyne, že i nemusí). Stejně vykládá zřejmě ustanovení § 5

odst. 1 a 2 i Nejvyšší soud, což dokládá následující komentář z odborného tisku: „Podle § 5 odst. 1 ZKV je navrhovatel povinen na výzvu soudu zaplatit v určené lhůty zálohu na

náklady konkurzu ve výši Kč 10 000,-. Účastní-li se řízení více navrhovatelů, jsou

povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně. Podle § 5 odst. 2 ZKV v případě, kdy nebude záloha na náklady konkurzu v určené lhůtě zaplacena, soud řízení zastaví. O

tomto následku musí být navrhovatel poučen. Podle části XII. stanoviska Nejvyššího

soudu,240 povinnost zaplatit zálohu na náklady konkurzu má především navrhovatel věřitel. Podá-li návrh na prohlášení konkurzu dlužník, lze i po něm požadovat zaplacení

zálohy, avšak jeho neschopnost okamžitě ji složit nemůže vést k zastavení konkurzního řízení. Nejvyšší soud tedy vykládá § 5 odst. 1 ZKV tak, že soud nemá povinnost žádat po navrhovateli zálohu, ale podle zákona má pouze možnost. Nejvyšší soud dochází k

závěru, že má-li soud možnost rozhodnout se, zda navrhovatele ke složení zálohy vůbec

vyzve, pak mu přísluší i právo nevyvozovat z marného uplynutí určené lhůty důsledky podle § 5 odst. 2 ZKV. Uvedený výklad považuji za ne zcela konformní ustanovení § 5

odst. 2 ZKV a vím rovněž, že názor Nejvyššího soudu nesdílí většina soudů krajských i

soudy odvolací. Přestože jde o zdánlivou maličkost v rámci řízení o prohlášení

konkurzu, setkal jsem se v praxi s tím, že nezaplacení zálohy může zkomplikovat navrhovateli i život. Zastupoval jsem dlužníka, který o sobě prohlašoval, že nemá vůbec

konkrétní údaj jsem čerpala ze svých poznámek z přednášky soudkyně Hrstkové z Krajského soudu v Brně (věcně příslušného podle § 9 odst. 3 písm. s) OSŘ ve věcech konkurzu a vyrovnání) ze dne 21. 4. a 28. 4. 2005 na PrF MU 240 rozhodnutí NS Rc 69/94 8 Co 358/92, Sb. NS 94 [ 6-7 : 243 ] 239

89

žádný majetek, což jsem pochopil zejména při jednání o výši odměny za zastupování. Z

tohoto důvodu se takovému navrhovateli jevila problematickou i záloha ve výši Kč 10 000,-. Podal jsem tedy návrh jménem dlužníka a uvedl jsem, že tento dlužník nemá vůbec žádný majetek. Návrh jsem podal proto, že mě k tomu nutí ustanovení § 4a odst. 1

ZKV. Přes tyto údaje (výslovné prohlášení dlužníka o tom, že nemá vůbec žádný majetek v možné konkurzní podstatě) jsem byl vyzván krajským soudem k zaplacení zálohy. Do

tohoto usnesení jsem se podle poučení odvolal a odvolací soud mne poučil o tom, že

neexistují výjimky. Z tohoto hlediska se mi jeví citované stanovisko Nejvyššího soudu jako velice praktické a potřebné, přestože já nejsem zcela přesvědčen o správnosti.“ 241

V každém případě musí být o tomto možném následku nesložení zálohy

navrhovatel poučen. Záloha (nazývaná někdy v praxi též kauce) je z povahy věci vratná. Používá se však na hrazení nákladů řízení, a většinou se spotřebuje. Pokud ale je

v konkurzní podstatě dostatek majetku, záloha se po skončení řízení skutečně vrací – je

totiž pohledávkou za konkurzní podstatou, tzn. patří mezi ty pohledávky, které se po schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce konkurzní podstaty z rozvrhu uspokojí nejdříve (jako tzv. „přednostní pohledávky“). Navrhovatel však

musí počítat s tím, že průměrná délka konkurzního řízení v České republice je 5 až 10

let,242 a po celou tuto dobu má tedy navrhovatel své prostředky vázány u soudu. Vzhledem k délce řízení je také naděje na to, že by se záloha za tuto dobu

„nespotřebovala“ vzato realisticky velmi malá.243 Vezmeme-li navíc v úvahu, že

navrhovatelem konkurzního řízení bývá zpravidla věřitel,244 který již nemá jinou možnost, jak se domoci své pohledávky, jsou podle mne zákonné podmínky pro zahájení řízení velmi tvrdé.

Věcné osvobození konkurzního řízení od poplatku v ZSP naznačuje, že tu je

důležitý veřejný zájem, pro který je nutno toto řízení zvýhodnit (veřejný zájem zde skutečně vidím v tom, že je třeba chránit věřitele,245 kteří se nemohou jiným způsobem

domoci svých práv, a nezbylo jim, než podat k soudu návrh na prohlášení konkurzu, což

je obecně považováno za krajní řešení). Je-li však toto řízení zvýhodněno v jednom

[ BA 99, 4 : 7 ] Pohl, T.: Zákon o konkurzu a vyrovnání z pohledu judikatury, 4.3.1999, ASPI (LIT), I.Č.: 15267 242 poznámky z přednášky soudkyně Hrstkové z Krajského soudu v Brně (věcně příslušného podle § 9 odst. 3 písm. s) OSŘ ve věcech konkurzu a vyrovnání) ze dne 21. 4. a 28. 4. 2005 na PrF MU 243 kvůli složitosti a délce konkurzního řízení jeho účastníci často „nevydrží,“ konkurzy se pak ruší a velké množství nároků končí „v propadlišti dějin“ - tamtéž 244 může jím být však i sám dlužník 245 neuspokojených věřitelů musí být podle § 1 odst. 2 ZKV více, tzn. minimálně dva 241

90

předpise (ZSP), a ve druhém (ZKV) je naopak zatíženo nikoli bezvýznamnou povinností, která navíc podmiňuje zahájení řízení, je podle mne takové legislativní

řešení nesystémové, byť by konkurzní řízení bylo v ZSP osvobozeno právě jen z toho důvodu, že je již zpoplatněno za účelem úhrady nákladů řízení jinak. Je jasné, že vysoká

záloha na náklady konkurzu plní kromě funkce úhradové i zde funkci preventivní (jako

soudní poplatek). Návrh na prohlášení konkurzu má totiž pro dlužníka fatální důsledky, a proto hrozí i zneužití tohoto institutu. Na druhou stranu je však třeba mít na paměti, že

zákon neumožňuje podat návrh na prohlášení konkurzu komukoli a kdykoli. Návrh je možno podat pouze tehdy, je-li více neuspokojených věřitelů, kteří mají za dlužníkem

neuhrazené splatné pohledávky. Je-li někdo dlužníkem, a má více než jednoho takového věřitele, je pak samozřejmě vystaven riziku prohlášení konkurzu, ať už nedostál svým závazkům z jakýchkoli důvodů. Pokud je však věřitel dlužníka jeho věřitelem jediným, institut konkurzu nemůže vůbec využít (musí se domáhat svého v

běžném

občanskoprávním řízení, a svůj pravomocný nárok, není-li i nadále uspokojen, pak

případně uplatňovat návrhem na výkon rozhodnutí). Věřitelé se také často nemohou domoci svých práv kvůli další možné překážce zahájení konkurzního řízení. Tou je

nedostatek majetku na straně úpadce – pokud je takový stav zjištěn, soud podle § 12 a

odst. 4 návrh na prohlášení konkurzu zamítne (takové řízení by totiž bylo zjevně neúčelné).

Shrneme-li na závěr této podkapitoly, co bylo výše řečeno, zdá se, že zákon staví

do nevýhodného postavení spíše navrhovatele, který je věřitelem. Domnívám se, že i

přes zvýšené riziko zneužitelnosti institutu konkurzního řízení byl měl zákon více

chránit právě věřitele, a to z toho důvodu, že na jejich straně je oprávněný nárok. Z tohoto pohledu se mi jeví záloha na náklady konkurzu jako příliš vysoká,246 zvláště za

situace, kdy její složení pokládají soudy věcně příslušné ve věcech konkurzu a vyrovnání za obligatorní podmínku zahájení řízení. Ustanovení § 5 odst. 1 a 2 ZKV

nepovažuji navíc za zcela ústavně konformní z toho důvodu, že v něm není stanovena žádná horní hranice zálohy,247 což je podle mne v rozporu s ústavním principem

přiměřenosti. Je zřejmé, že náklady konkurzního řízení jsou mimořádně vysoké, ale zde

se podle mého názoru stát pomocí právního předpisu zbavuje části své odpovědnosti za

ochranu práv tím, že klade na bedra věřitelů příliš velké břemeno. Výměnou za to pak a to i s ohledem na skutečnost, že povinnost ji složit mají konkurzní věřitelé společně a nerozdílně v ZSP je pro soudní poplatky tato horní hranice stanovena na 1 000 000 Kč – k její přiměřenosti viz dále kap. 7.2 246

247

91

sice nabízí ochranu práv stanovenou zákonem, ta je však v konečném důsledku

v případě konkurzního řízení krajně nejistá. Proto se domnívám, že by z hlediska

ústavních požadavků na právní úpravu bylo lépe řešit zpoplatnění konkurzního řízení klasickým soudním poplatkem, jako tomu bylo dříve (institut zálohy na náklady konkurzu přinesla novela ZKV č. 94/1996 Sb.248 a věcné osvobození konkurzního řízení od soudního poplatku až novela ZSP č. 255/2000 Sb.). 6.5 Trestní řízení

Komentář k úpravě nákladů trestního řízení nemohu ve své práci vynechat,

ačkoli za trestní řízení se v České republice žádné soudní poplatky nevybírají. Hlavní

část nákladů trestního řízení totiž nese stát, a hradí je ze státního rozpočtu. Důvodem je

samozřejmě jednoznačný zájem státu a společnosti na „náležitém zjištění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů.“

249

Náklady spojené s konkrétní

projednávanou věcí se nazývají zvláštními náklady trestního řízení.250 Jsou to především

vlastní náklady obviněného, poškozeného a dalších osob zúčastněných na řízení, které

nesou tyto osoby samy (včetně nákladů na své zastoupení s výjimkou tzv. „nutné

obhajoby“). Aby totiž právní úprava nákladů trestního řízení nebyla v rozporu s čl. 37

odst. 2 LZPS a čl. 96 Ústavy ČR,251 je do zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení

soudním (trestního řádu, dále jen TŘ), ve znění pozdějších předpisů, začleněno

ustanovení § 33 odst. 2, který stanoví, že: „Osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Vyplývá-

li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu

a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného. V případech uvedených

ve větě první a druhé náklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát.“ Toto ustanovení má zde obdobnou funkci jako § 30 OSŘ, resp. 35 odst. 8 SŘS,252 o kterých jsem se zmiňovala již v předcházejících kapitolách.

nejprve ve výši 10 000 Kč, tato částka byla později zvýšena na 50 000 Kč § 1 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestním řádu, dále jen TŘ), ve znění pozdějších předpisů 250 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní, Eurolex Bohemia, Praha, 2001, s. 293 251 „Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.“ (čl. 37 odst. 2 LZPS), „Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.“ (čl. 96 Ústavy ČR) 252 ustanovení zástupce na náklady státu v případě, že účastník osvědčí nedostatek prostředků 248

249

92

Některé další náklady trestního řízení nese stát pouze prozatímně (a poté, je-li

obviněný uznán vinným, jdou v podobě paušální náhrady nákladů řízení k jeho tíži) –

do této kategorie nákladů patří např. svědečné, tlumočné, náklady na doručování, na předvedení obviněného apod. Ustanovení o těchto nákladech trestního řízení

jsou

včleněna do hlavy osmé TŘ. Tzv. „paušální částka“, kterou je dodatečně povinen státu

uhradit obžalovaný, jenž je pravomocným rozsudkem uznán vinným ze spáchání

trestného činu, je stanovena prováděcím předpisem.253 Paušální částkou je povinen státu

nahradit náklady řízení také ten, kdo podal zcela bezvýsledně návrh na obnovu řízení

(náhrada škody a náklady na uplatnění náhrady škody, náhrada nákladů spojených s výkonem vazby a trestu odnětí svobody mají jiný charakter). Náhrada nákladů trestního řízení patří mezi tzv. „nedaňové pohledávky“

vymožení je podle oficiální informace MS pouhých 11,3 %.

MS ČR. Efektivita jejich

254

Trestní řád byl sice mnohokrát novelizován, ale ani po roce 1989 nedošlo

k celkové rekodifikaci, jednotlivými novelami byly provedeny jen nutné dílčí změny.255

Do budoucna se proto sice zásadnější změny právní úpravy trestního řízení dají

očekávat, ale jistě to nebudou radikální změny ohledně nákladů řízení. Ze samotné povahy tohoto řízení totiž vyplývá, že je prakticky zcela vyloučeno, že by trestní řízení

bylo zpoplatněno nějakým poplatkem. Nejde o řízení, které by bylo zahajováno na návrh a v zájmu někoho, což je typické pro civilní proces,256 ale v oblasti „trestu“ je

řízení zahajováno vždy z úřední povinnosti a ve veřejném zájmu. 6.6 Řízení před Ústavním soudem

Na závěr této kapitoly jsem si ponechala krátký exkurz k nákladům řízení před

Ústavním soudem. Ústavní soud totiž v ČR není součástí soustavy soudů jako nejvyšší odvolací instance (jak to v praxi mnozí chápou), ale je úzce specializovaným soudem „na ochranu ústavnosti.“ Stojí tedy mimo soustavu obecných soudů, kterým je sice

vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, ve znění pozdějších předpisů 254 celkový objem „nedaňových pohledávek“ činil podle údajů MS ČR k datu 31. 12. 2005 částku ve výši 2 mld. a 688 000 000 Kč (v této sumě jsou zahrnuty i pohledávky státu za náklady na ustanovené obhájce – efektivita vymožení je však ještě nižší: 4,6 %, a za náklady civilního řízení, které byly způsobeny zaviněním účastníků – zde je stát ve vymáhání o něco úspěšnější: 42,6 %) 255 momentálně poslední a poměrně rozsáhlá novela TŘ byla minulý měsíc schválena Poslaneckou sněmovnou ČR a t.č. „čeká“ na schválení v Senátu ČR; rekodifikace trestního zákona byla Senátem zamítnuta nedávno (vládní návrh Trestního zákoníku byl Senátem vrácen do PS, která senátní úpravu návrhu trestního kodexu nepřijala) 256 tam se ovšem také některá řízení zahajují i bez návrhu 253

93

„nadřazen,“ ne však „nadřízen.“

257

Jde o velmi specifické řízení, ústavní stížnost by

proto měla fungovat pouze jako jakýsi poslední kontrolní mechanismus aplikovaný na soudní rozhodnutí z hlediska základních práv a svobod, a jako takový by měl být využíván pouze výjimečně. Praxe je však v současnosti zcela jiná, jak to potvrzuje i stávající předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.258 Podle čl. 88 Ústavy stanoví

zákon, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení, a zákon má též stanovit další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Tímto zákonem je zákon

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen ZÚS), ve znění pozdějších předpisů, který upravuje podmínky podání ústavní stížnosti v oddíle třetím (§ 72 a násl.). Podle § 72

odst. 1 je ústavní stížnost s odvoláním na čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněna podat „fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení,

jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.“ Podle odst. 2 téhož článku

je takovou stížnost oprávněno podat i „zastupitelstvo obce nebo vyššího územně samosprávného celku podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, jestliže tvrdí, že nezákonným

zásahem státu bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu.“ Z toho plyne, že za splnění těchto podmínek je oprávněn podat ústavní

stížnost prakticky každý.

Již v úvodu jsem předeslala, že toto řízení „soudním poplatkům nepodléhá“, jak

to stanoví § 62 zákona Odst. 2 téhož ustanovení určuje, že náklady vzniklé prováděním

důkazů a náklady na tlumočení hradí Ústavní soud ze svého rozpočtu. Náklady, které

však vzniknou účastníkům (tedy i náklady povinného zastoupení advokátem) si tito účastníci musí hradit sami (pokud ZÚS nestanoví jinak).259 Jejich náhradu ale může ÚS

v odůvodněných případech přiznat některému z účastníků (k náhradě je však povinen ten účastník, kterému ÚS náhradu přikáže, nikoli stát). Jde o speciální úpravu nákladů řízení, proto ustanovení § 142 a násl. OSŘ lze použít jen subsidiárně, a v omezené míře

– přiměřeně (§ 63 ZÚS). V důvodové zprávě k návrhu ZÚS doslova stojí, že: „ řízení před Ústavním soudem by v zásadě nemělo podléhat soudním poplatkům a z tohoto

z poznámek ze semináře z ústavního práva na PrF MU pod vedením JUDr. Šimíčka, V. ze dne 25. 3. 2002 258 v rozhovoru pro deník Rovnost mimo jiné konstatoval, že: „Nyní se na nás může obracet každý, kdo si myslí, že došlo k porušení jeho základních práv a svobod. V takové šíři to mají kromě nás jen Němci a Španělé… Náš soud je tak zavalen hromadami ústavních stížností… je jich každoročně přes tři tisíce…“ In: Gejdoš, P.: Rychetský: Z Brna byla i moje první láska. Šéf ÚS má veletržní město rád, Rovnost – Brněnský deník, 7. 1. 2006, roč. 16, č. 6, s. 5 259 § 62 odst. 3 ZÚS 257

94

hlediska by mělo tedy být bezplatné; odůvodňuje to povaha věcí, o nichž Ústavní soud rozhoduje. Naproti tomu náklady řízení, které vzniknou účastníkovi, by měl každý účastník hradit ze svého…“ Zamyslíme-li se nad doslovným zněním tohoto odůvodnění,

je zřejmé, že teoreticky řízení před Ústavním soudem podle navrhovatele zákona zpoplatnit lze. Slova „v zásadě“ neznamenají totéž co „zásadně.“ To opět neoficiálně

potvrdil předseda ÚS, když se zmínil o tom, že v zahraničí existují i právní úpravy,

podle nichž jsou i řízení před ústavními soudy zpoplatněna.260 Jako příklad uvedl

Bavorsko,261 ale zároveň dodal, že jde o výjimky. Zpravidla totiž bývají tato řízení od poplatku osvobozena. Zavedení soudního poplatku i za řízení před Ústavním soudem by sice mohlo teoreticky do jisté míry plnit svou preventivní funkci a bránit zvýšenému nápadu zjevně neopodstatněných ústavních stížností, v praxi by ale podle něj

očekávaný účel toto opatření nakonec neplnilo. I z tohoto důvodu ani on takové legislativní řešení vzniklé situace („zahlcení“ Ústavního soudu) nepodporuje.262

Hlavním důvodem bezplatnosti řízení před Ústavním soudem tak zůstává již

zmíněný charakter věcí, které jsou předmětem ústavních stížností. Existuje-li totiž možnost, že skutečně došlo k zásahu do základních práv a svobod kohokoli, bylo by

velmi pravděpodobně veřejností vnímáno jako neetické vybírat poplatek za návrh, kterým se tímto zásahem postižený subjekt na státu domáhá ochrany svých základních práv a svobod, a následného zajištění nápravy takového stavu.

a Evropský soud pro lidská práva se podle něj v tomto směru vyjádřil tak, že dané opatření není primárně v rozporu s mezinárodními smlouvami o lidských právech 261 k tomu chci poznamenat, že v SRN jsou ústavní spory řešeny uvnitř jednotlivých spolkových zemí, ale zemský zákon je také může přikázat do pravomoci Spolkového ústavního soudu – viz čl. 99 Základního zákona Spolkové republiky Německo 262 takové opatření by navíc samozřejmě znamenalo další administrativu, a tím i další náklady ÚS, takže by se pravděpodobně ani ekonomicky nevyplatilo 260

95

7 SOULAD ZÁKONA 549/1991 Sb. SE ZÁSADAMI BERNÍHO PRÁVA A JEHO ÚSTAVNÍ KONFORMITA

7.1 Zásady berního práva

Protože jsou soudní poplatky především institutem finančního práva, zastavím se

v úvodu této kapitoly i u obecných zásad berního práva. Tyto zásady sice věda finančního práva neformulovala v podobě oficiálního katalogu, ale obecně se uznávají

určité zásady zdanění, kterými se řídí i tvůrci daňových reforem. V současnosti by se proto v legislativě měly uplatňovat zejména následující principy: -

-

-

-

-

-

-

-

a

zásada demokratického právního státu

zásada „lex retro non agit“

zásada otevřeného tržního hospodářství

zásada „nullum tributum sine lege“

zásada jednoznačnosti

zásada vyloučení duplicity zdanění (resp. zpoplatnění)

zásada primárně fiskálního účelu zdanění (zpoplatnění)

zásada daňové (poplatkové) spravedlnosti

zásada únosnosti.263

Jedná se sice o zásady aplikované v praxi především na problematiku daní, ale

jak jsem již předeslala výše v textu, na samostatně popsané poplatkové zásady či principy jsem v odborné literatuře nenarazila. Proto si myslím, že tyto obecné zásady finančního práva lze přiměřeně použít i pro oblast poplatků (v této úvaze zohledňuji zejména to, že jde o instituty historicky i typově příbuzné).264

K první zásadě není podle mne třeba podrobnějšího komentáře, protože touto

zásadou se musí řídit výklad všech právních předpisů ve všech odvětvích českého právního řádu, nejen ve finančním právu. Demokratická doktrína je zakotvena v čl. 1 Ústavy a lze ji vyčíst i z její Preambule.265 Stejně univerzální je i zásada zákazu

retroaktivity. Zásada tržního hospodářství sice explicitně v Ústavě ani Listině zakotvena

není, dá se však dovodit z čl. 26 LZPS v souvislosti s právem na svobodnou volbu

Mrkývka, P. a kol.: Finanční právo a finanční správa, 2. díl, Brno, Masarykova univerzita, 2004, s. 24 a 25 264 kromě argumentu „a simili“ bych se odvolala i na argument „a maiori ad minus“ (ačkoli tyto argumenty se běžně používají jen při výkladu samotných právních norem) 265 s ohledem na neblahou historickou zkušenost byla navíc do Ústavy vložena „pojistka“ v podobě jejího čl. 9 odst. 3 In: Klíma, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině, Plzeň, nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 33 263

96

povolání a s právem podnikat.266 Z hlediska tématu mé práce je však nanejvýš důležitá zásada, že daně a poplatky mohou být ukládány pouze na základě zákona („nullum

tributum sine lege“) v souladu s čl. 11 odst. 5 LZPS, který tuto zásadu výslovně

zakotvuje jako vůbec základní princip, od kterého se odvíjí legitimita všech daňových a

poplatkových povinností, které stát jednotlivci může uložit. Ve skutečnosti se totiž ze strany státu nejedná o nic menšího, než o nucené omezení vlastnického práva, které je

Listinou garantováno jako jedno ze základních práv každého jednotlivce. Proto není v demokratickém právním státě myslitelné, aby byla státu ponechána v tomto ohledu

jakákoli libovůle – k bezvýjimečnému uplatnění této zásady dospěla společnost v průběhu dlouhého historického vývoje (viz podrobnější komentář v kap. 2 k teorii společenské smlouvy, „Magny Charty Libertatum“ etc.). S touto zásadou úzce souvisí zásada jednoznačnosti, která vzhledem k výše uvedenému striktnímu charakteru právní

regulace v praxi znamená, že předpisy berního práva musí být formulovány jasně a

jednoznačně, tak, aby nepřipouštěly pochyb. Pokud se však pochybnost přesto vyskytne, je třeba vykládat právní normu ve prospěch povinného daňového subjektu (poplatníka). V žádném případě nelze uplatnit opačný princip „in dubio pro fisco“.

267

Další zásadou s tím související je zásada vyloučení duplicity zdanění. Tento princip je

obecně uznáván i v mezinárodním právu, proto státy, mezi kterými funguje hospodářská spolupráce do té míry, že se počítá i s vzájemným uplatněním občanů na pracovním trhu (a jejich podnikáním v obou zemích),268 mezi sebou často uzavírají dvoustranné mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Pro zpoplatnění by podle mého

názoru měla tato zásada platit také (nepodařilo se ji však stoprocentně dodržet například

v české právní úpravě konkurzu v období let 1996 až 2000 - viz kap. 6.4 in fine).269 Na tomto místě bych chtěla zvlášť upozornit na zásadu primárně fiskálního účelu zdanění.

Obsahem této zásady je totiž postulát, že daň (a tedy ani poplatek) není trestem za

dosažené příjmy nebo vlastnictví majetku.270 Ve světle této zásady se mi jeví jako

problematická konstrukce čtyřprocentní sazby soudního poplatku z hodnoty předmětu

řízení, jejímuž hodnocení jsem se věnovala ve své práci již výše (viz kap. 5.2, s. 46). nebo provozovat jinou hospodářskou činnost Mrkývka, P. a kol.: Finanční právo a finanční správa, 2. díl, Brno, Masarykova univerzita, 2004, s. 25 268 samozřejmě tedy uvedená zásada platí pro všechny členské státy EU, tj. i pro ČR už nikoli na základě dvoustranných smluv, ale podle komunitárního práva 269 konkurzní řízení podléhalo zároveň poplatku podle ZSP, a zároveň byl navrhovatel povinen podle ZKV složit poměrně vysokou finanční zálohu na náklady konkurzu, jejíž návratnost byla nejistá (po roce 2000 bylo konkurzní řízení od poplatku věcně osvobozeno na základě nového znění § 11 ZSP) 270 Mrkývka, P. a kol.: Finanční právo a finanční správa, 2. díl, Brno, Masarykova univerzita, 2004, s. 25 266 267

97

Fiskální účel soudních poplatků navíc, jak jsem již také výše vzpomněla, podle oficiální

teorie není jediným účelem, který má soudní poplatek plnit, aniž by bylo v platném

právním předpisu jasně deklarováno, který z těchto účelů je vlastně účelem

primárním 271 (na tuto otázku se pokusím dát odpověď v závěru své práce). Dvěma

posledně vyjmenovanými zásadami jsou zásady únosnosti a daňové (poplatkové)

spravedlnosti. Zásada únosnosti (o níž jsem zmínila již v kapitole 3 v souvislosti s dílem

Karla Engliše) se promítá do takové konstrukce daně, která nesmí mít pro daňový subjekt či poplatníka likvidační charakter.272 Znamená požadavek na právní regulaci

v tom smyslu, že právní úprava musí obsahovat tzv. „korekční nástroje“, které jsou schopny eliminovat nepřiměřený dopad daňového břemene.273 A konečně je mimořádně důležitá také zásada daňové spravedlnosti, která byla v minulosti chápána a vykládána různě. Obecně lze říci, že se projevuje v tom, že zdanění podléhají všichni bez rozdílu

(což je také známo jako tzv. princip všeobecnosti daně) na základě relativní rovnosti. Pojetí spravedlnosti (spravedlnosti obecné a tedy i daňové) se však lišilo v průběhu

dějin,274 a liší se také v současnosti podle té či oné politické doktríny.275 Do konkrétní koncepce daňové spravedlnosti se proto ve větší či menší míře promítá potřeba solidarity daňových subjektů a poplatníků s vyššími příjmy a majetkem se sociálně

slabšími vrstvami společnosti, a následná redistribuce (známá jako „přerozdělování“)

takto získaných finančních prostředků ve státním rozpočtu.

Někteří autoři přidávají k těmto základním zásadám ještě např. princip daňového

domicilu, princip daňové neutrality, princip efektivnosti a pružnosti daní (jejich sazeb) a

také princip politické „průhlednosti“ daní, tzn. jejich „čitelnosti“ (pochopitelnosti co je účelem soudních poplatků v ZSP vlastně vůbec definováno není, jejich účel se proto dá vyvozovat pouze z důvodové zprávy k tomuto zákonu a z komentářů v odborné literatuře (ve většině ostatních zákonů je účel právní úpravy vymezen obvykle již v § 1) 272 Mrkývka, P. a kol.: Finanční právo a finanční správa, 2. díl, Brno, Masarykova univerzita, 2004, s. 25 273 v procesní oblasti je to např. institut „posečkání daně“ nebo dokonce prominutí daně apod. (takových nástrojů má daňové pozitivní právo k dispozici relativně širokou škálu, započítáme-li v to i různá změkčující ustanovení hmotného práva která se vážou k samotnému vyměřování daní - v případě poplatkového práva je takových možností sice méně, ale existují – je to způsobeno nejspíš tím, že hlavní pozornost zákonodárce je zaměřena především na daně a oblast poplatků bývá považována jen za přidruženou či od daní odvozenou problematiku) 274 daněmi a otázkou daňové spravedlnosti se zabýval už ve starověku např. Aristoteles a po něm v dějinách mnoho dalších učenců a ekonomů – mezi jinými ve 13. století i Tomáš Akvinský, o 3 století později Thomas Hobbes, v 18. století Adam Smith, který je autorem myšlenky tzv. „daňového kánonu“, v 19. století pak John Stuart Mill, který přišel s teorií tzv. „rovné oběti“ nebo ve 20. století John Maynard Keynes… In: Široký, J.: Daňové teorie s praktickou aplikací, Praha, C.H.Beck, 2003, s. 53 a násl. 275 srov. např. progresivní sazbu daně např. s koncepcí tzv. „rovné daně“ 271

98

jejich účelu).276 Přestože výčet zásad a principů, který jsem zde uvedla, nejspíš není zcela vyčerpávající, myslím, že jsem nepominula žádnou ze zásad základních. Mým

úmyslem zde bylo tuto oblast finančního práva pouze v hrubých rysech nastínit, protože problematika principů zdanění je poměrně složitá, a není hlavním cílem mé práce. S tématem mé práce však úzce souvisí. Poplatkové předpisy (tedy i ZSP) by totiž měly

být v souladu jednak s odvětvovými principy finančního práva, ale samozřejmě především s ústavním pořádkem ČR, ze kterého tyto principy vycházejí. O tom však už

blíže v následujících dvou podkapitolách, které jsou zároveň poslední analytickou částí mé práce před vyvozením závěrečných úvah.

7.2 Některé aspekty právní úpravy soudních poplatků z hlediska ústavního pořádku ČR v obecné rovině

Již v rámci dílčích témat jednotlivých předcházejících kapitol jsem zmiňovala

některé konkrétní problémy právní úpravy soudních poplatků, které podle mého názoru vyvolávají určité otázky z hlediska ústavnosti.277 Jelikož „ústavní pořádek“ je širší

pojem než Ústava nebo Listina, je třeba na tomto místě připomenout, že pramenem

ústavního práva jsou také „všechny mezinárodní smlouvy, které splňují stanovené podmínky čl. 10 Ústavy ČR po tzv. „euronovele“ a které samovykonatelnými

ustanoveními regulují otázky, které jsou předmětem ústavního práva…“

278

Místo dříve

akcentovaného dualistického charakteru vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva tak bylo zakotveno279 spíše

monistické pojetí tohoto vztahu.280 Zvláštní vztah

vnitrostátního a tzv. „komunitárního práva“ Evropských společenství (dále jen ES)

sice Ústava explicitně neupravuje, ale z čl. 1 odst. 1 a čl. 2 Aktu o podmínkách

přistoupení (tzv. Athénská smlouva) plyne, že se ČR přistoupením k Evropské unii

(dále jen EU) stala smluvní stranou všech smluv tzv. „primárního i sekundárního

Grúň, L.: Finanční právo a jeho instituty, Praha, Linde, 2004, s. 119 a Kopřiva, J.: Správa daní v ČR z pohledu základních práv a svobod, DP, Právnická fakulta MU Brno, 2004, s. 33 277 což jsem v některých případech dokumentovala i citacemi z právní části odůvodnění tematicky souvisejících nálezů Ústavního a Nejvyššího správního soudu 278 Filip, J.: Ústavní právo České republiky, 4. opravené a doplněné vydání, Brno, Masarykova univerzita a nakl. Doplněk, 2003, s. 56 279 ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., změna Ústavy České republiky, účinným od 1. 6. 2002 280 In: Deset let Ústavy České republiky. Východiska, stav, perspektivy. Sborník příspěvků uspořádal Kysela, J., Praha, Eurolex Bohemia, 2003 (příspěvek Malenovského, J.: Euronovela Ústavy: „Ústavní inženýrství“ ústavodárce nebo Ústavního soudu nebo obou?, s. 173 a násl.) 276

99

práva“ ES.281 Protože se v této kapitole zaměřím především na soulad právní úpravy

soudních poplatků s Ústavou ČR a LZPS, má shora uvedený text charakter „poznámky na okraj“, kterou jsem zařadila pouze pro úplnost, kterou jsem však zároveň

považovala za vhodnou vzhledem k tomu, že se dále budu věnovat i tzv. „principu

proporcionality“. Tento princip je nejen jedním ze dvou základních principů,282 které

platí pro vnitrostátní aplikaci komunitárního práva jako celku, ale přímo se dotýká i problematiky lidských práv v užším smyslu.

Princip proporcionality neboli přiměřenosti je jedním z nejdůležitějších obecně

uznávaných kritérií při posuzování legitimity omezení základních lidských práv a

svobod. Na tento princip se totiž odvolává v posuzování jednotlivých případů jak

Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) v mezinárodním měřítku,283 tak také Ústavní soud ČR v měřítku vnitrostátním. Ustanovení LZPS by se měla v zásadě

interpretovat podle pěti základních principů.284 Kromě principu přiměřenosti je to asi

vůbec nejvýznamnější ústavní „princip rovnosti“, který vyplývá přímo z čl. 1 LZPS, a

dá se podle mne chápat jako jakási sui generis „generální klauzule“ celé Listiny (článek

1 LZPS zní: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“) Také první větě

čl. 2 odst. 3 Ústavy: „Státní moc slouží všem občanům…“, lze podle mne rozumět i tak,

že státní moc má sloužit všem občanům stejně.285 K neméně důležitým kritériím při

výkladu Listiny je také „princip vyváženosti“,286 „princip legality“

respektování smyslu a podstaty základních práv a svobod“.

288

287

a „princip

Právě s ohledem na

výše zmíněné výkladové principy (a podpůrně také s ohledem na odvětvové zásady finančního práva, kterým jsem se věnovala v předcházející pasáži – kap. 7.1) bych se

Klíma, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině, Plzeň, nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 103 druhým principem je princip subsidiarity, který znamená, že primát v aplikační praxi má právo vnitrostátní, které však má být s právem ES v souladu ( právo ES navíc upravuje jen některé otázky, proto má být použito pouze subsidiárně) 283 odborníky je někdy nazýván „testem proporcionality“ – viz dále 284 z poznámek ze semináře z ústavního práva na PrF MU pod vedením JUDr. Šimíčka, V. ze dne 23. 11. 2001 285 dikce LZPS ohledně základních práv a svobod se netýká jen občanů státu, ale všech (každého jednotlivce) 286 právo jednoho subjektu je limitováno právem druhého subjektu, jedno chráněné právo nemůže zcela potlačit jiné garantované právo 287 k omezení základních práv může dojít pouze na základě zákona a veřejném zájmu 288 „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu…“ (z čl. 4 odst. 4 LZPS) – o tom podrobněji dále 281

282

100

chtěla v této poslední kapitole (podkapitole č. 7.3) pokusit vyslovit k některým aspektům platné právní úpravy soudních poplatků a k jejich ústavní konformitě. Opírat

se přitom budu o konkrétní ustanovení LZPS a Ústavy. Interpretace právních norem obecně je mimořádně důležitá, protože „výklad je zpravidla součástí aplikace…“

289

a

tím má přímé důsledky v praxi. Potvrdil to i Ústavní soud v odůvodnění nálezu (a to v

části, kterou obecné ústavní právo nazývá „ratio decidendi“,290 o něž ÚS svůj výrok

přímo opírá) sp. zn.: III. ÚS 292/01 těmito slovy: „Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku přijetí jiné než ústavně konformní interpretace, pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.“

291

S odvoláním na teorii společenské smlouvy, o níž jsem hovořila již v kapitole 2,

je možno konstatovat, že stát plní určité funkce a garantuje jednotlivci určitý katalog

práv a svobod, ale na druhé straně má právo požadovat od něj plnění určitých

povinností. „Obecnou povinností, která často ani výslovně v ústavách není vyjádřena a která je přesto obecně uznávána, je povinnost poslušnosti vůči veřejné moci… Dále jsou

to povinnosti v objektivním smyslu, které stejně jako některá základní práva (především

sociální) váží zákonodárce při jejich úpravě, přímo je však nelze aplikovat. Listina např. v čl. 11 odst. 5 předvídá možnost ukládat daně a poplatky stanovené zákonem.“

292

Povinnost platit daně293 a branná povinnost jsou jen konkretizovanými povinnostmi

odvozenými z této obecné povinnosti a patří k základním povinnostem každého občana

kteréhokoli státu. „Tyto povinnosti zpravidla obsahují i dnešní ústavy a dále je různým způsobem rozvádějí. Neexistuje však nějaký obecně uznávaný katalog základních povinností. Např. Všeobecná deklarace lidských práv v čl. 29 stanoví, že „každý člověk má povinnosti vůči společnosti, v níž jediné může volně a plně rozvinout svou

Filip, J.: Ústavní právo České republiky, 4. opravené a doplněné vydání, Brno, Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2003, s. 305 290 ta část odůvodnění, o kterou svůj výrok ÚS sice přímo neopírá, ale přesto může být z určitého hlediska důležitá, se nazývá „obiter dictum“ – z přednášky prof. Filipa, J. ze dne 20. 4. 2005 291 Sb.n.u., sv. 24, č. 187, s. 393 292 Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, Brno, Masarykova univerzita, 1997, s. 73 293 povinnost platit daně a poplatky a odčerpávat tak něco z majetku a peněz osob s ohledem na veřejnou potřebu byla zakotvena např. již ve francouzské Deklaraci práv člověk a občana z roku 1789 In: Pavlíček, V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, 2. díl, 2. doplněné a rozšířené vydání. Praha: Linde, 2002, s. 129 289

101

osobnost“.

294

Ústava ČR a LZPS mají v tomto ohledu poněkud zvláštní konstrukci,

protože základní povinnosti jednotlivce vůči státu a společnosti výslovně nikde

nezmiňují. LZPS výslovně zakotvuje pouze jeho práva a svobody. Neznamená to však,

že žádné povinnosti nepředpokládá. „…jejich stanovení je chápáno jako omezení svobody člověka. Povinnosti mohou být proto stanoveny podle čl. 4 odst. 1 pouze na základě zákona a v jeho mezích svobody.“

296

295

a musí být přitom zachovány základní práva a

Ohledně mezí základních práv a svobod pak čl. 4 odst. 2 LZPS

jednoznačně říká, že tyto meze mohou být upraveny pouze zákonem za podmínek stanovených Listinou. Text odst. 3 téhož článku je vyjádřením již zmíněného ústavního

principu rovnosti („zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky“) a jeho odst. 4 ukládá při používání

ustanovení o mezích základních práv a svobod povinnost „šetřit jejich podstaty a smyslu“ a zapovídá zároveň zneužívání těchto omezení k jiným účelům, než pro jaké

byla stanovena. Čl. 4 odst. 4 Listiny proto bývá někdy nazýván též jako ustanovení, které definuje tzv. „meze mezí“.

Z toho, co bylo řečeno, plyne, že stát je oprávněn uložit jednotlivci povinnost

platit daně a poplatky podle čl. 11 odst. 5 LZPS, existuje-li zákon, který takovou povinnost konkretizuje. Protože však jde de facto o autoritativní omezení jednoho ze

základních práv jednotlivce za strany státu, a to práva vlastnit majetek, musí tento zákon

splňovat přísná ústavní kritéria. Musí zachovávat především princip rovnosti, musí šetřit podstaty a smyslu vlastnických práv, která jsou daňovými a poplatkovými zákony omezena, a v neposlední řadě musí být tato omezení přiměřená. Podle mne by měl být také jasně patrný účel těchto omezení, který by neměl být zneužíván k účelům jiným (viz výše).

Daně a poplatky klade Listina vedle sebe na stejnou úroveň, aniž by je blíže

definovala a od sebe odlišovala (nečiní tak ani žádný předpis nižší právní síly, jak jsem

již poznamenala v předcházejících kapitolách v souvislosti s obecnou charakteristikou

daní a poplatků). Pro jejich ukládání tak platí stejná pravidla, a nelze z ničeho dovodit, že by poplatek byl omezením vlastnického práva nižší intenzity. A to ani tehdy, Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, Brno, Masarykova univerzita, 1997, s. 72 a 73 tzv. „výhrada zákona“ , tamtéž, s. 74 296 Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, Brno, Masarykova univerzita, 1997, s. 73 294

295

102

zohledníme-li definici poplatku z odborné literatury, ze které plyne, že za poplatek (na rozdíl od daně) povinný subjekt zpravidla obdrží určitou „protihodnotu“.

Proto

musíme i na zákon o soudních poplatcích pohlížet stejně přísně jako na zákony daňové.

Dokonce jsem přesvědčena o tom, že je nutno na něj pohlížet ještě přísněji, protože

kromě omezení vlastnického práva zákon soudním poplatkem de facto podmiňuje (tato podmínka může být poplatníkovi jen za určitých okolností „odpuštěna“) přístup konkrétního právního subjektu k soudu a tudíž i k realizaci ochrany jeho práv a svobod. Tím se soudní poplatek ve skutečnosti (aniž by si toho byla odborná i laická veřejnost

příliš vědoma) stává privilegovaným právním institutem se zvláštním postavením v právním řádu, který je svou důležitostí naprosto nesrovnatelný např. s místním poplatkem ze psů…

V kapitole č. 3 jsem citovala obecnou definici poplatku z německého práva,

která hovoří o „čerpání výhody“ na základě principu ekvivalence. Pokud bych se tedy

měla této definice přidržet, a použila ji i na institut soudních poplatků, znamenalo by to

v konečném důsledku, že čerpanou protihodnotou či „výhodou“ by zde byl právě přístup k soudu, který by stát „prodával“ jako službu svým občanům za ekvivalentní

finanční plnění. Taková dedukce zní sice poněkud absurdně, ale právě takové pojetí

soudního poplatku se blíží realitě. Přesto zpoplatnění soudního řízení a úkonů soudu není v rozporu s ústavním pořádkem ČR. V Hlavě páté LZPS v čl. 36 odst. 1 v rámci

práva na soudní ochranu297 je také doslova uvedeno, že: „Každý se může domáhat

stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.“ Pod slovní spojení „stanoveným způsobem“ můžeme (a musíme) podřadit i podmínku zaplacení soudního poplatku. S tímto ustanovením

koresponduje čl. 90 Ústavy, podle nějž „jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům...“ Podíváme-li se i do

Ústavy, zjistíme, že podle jejího čl. 4 jsou „základní práva a svobody pod ochranou

soudní moci“. Zde již žádná podmínka ani stanovený způsob domáhání se ochrany není

toto právo patří k nejzákladnějším a nejstarším ústavním právům – k historickým kořenům tohoto práva patří např. i Magna Charta Libertatum, Habeas Corpus Act (1679), nebo britský a americký Bill of rights (1689, resp. 1791), které jsou základními kameny anglosaské koncepce spravedlivého procesu 297

103

zmíněn. Okruh základních práv a svobod je tedy podle Ústavy chráněn bezpodmínečně.298

7.3 Zhodnocení aktuální právní úpravy ve světle základních ústavních kritérií

Na tomto místě se pokusím přistoupit již k jistému zobecnění a hodnocení

vybraných problémů platné úpravy soudních poplatků v ČR, a to těch, které považuji za nejdůležitější. Za vůbec první z hodnotících kritérií jsem zvolila ústavní princip

rovnosti. Pokud by totiž tento princip nebyl v právní úpravě soudních poplatků náležitě

zohledněn, konkrétním důsledkem by pak bylo porušení zásady rovnosti účastníků v řízení před soudy, kterou zaručuje čl. 37 odst. 3 LZPS.

V kapitole 6.1 jsem citovala názor J. Tišera publikovaný v časopise Právní praxe

v podnikání z roku 1998, podle něhož již samotnou povinností úhrady soudního

poplatku za návrh zejména v obchodních sporech (kde bývá zpravidla předmět řízení vyšší hodnoty a poplatek proto dosahuje mnohdy statisícových částek), vzniká faktická

nerovnost procesních stran. Autor ve svém článku poukazuje na to, že tato povinnost stíhá pouze navrhovatele, zatímco žalovaný žádnou podobnou platební povinnost nemá. Vzhledem k délce řízení musí navrhovatel počítat také s tím, že po delší dobu budou jeho finanční prostředky „uloženy“ u soudu, protože rozhodnutí o jejich náhradě je

vzdálené, a je navíc nejisté (protože jistotu, že spor vyhraje, nemá nikdo), nemluvě o

tom, že někdy není pro navrhovatele jednoduché ani soudem pravomocně přiřknutý nárok (a s ním i náhradu nákladů řízení) vymoci. S názorem autora zmiňovaného článku se plně ztotožňuji a ani já nepovažuji tento „model“ placení soudních poplatků za příliš souladný s principem rovnosti. Považovala bych ho snad za přijatelný, pokud by soudní poplatek skutečně byl „poplatkem“ podle obecné definice (legální definici český právní

řád nezná), která může znít např. i takto: „poplatky jsou platby stanovené na základě zákona. Na rozdíl od daní jsou spojeny s určitým protiplněním ze strany státu. Jedná se o platby zpravidla jednorázové a pro všechny subjekty stejné. Poplatky jsou v ČR

vybírány jednak za úkony orgánů státní správy (správní poplatky), jednak za úkony soudů (soudní poplatky).“

299

Soudní poplatky však rozhodně nejsou podle platné

právní úpravy pro všechny subjekty stejné. Uložením povinnosti zaplatit soudní poplatek před zahájením řízení proto podle mne vzniká nerovnost nejen procesní, ale i

je tedy zcela lege artis, že řízení před Ústavním soudem ČR zpoplatněno není (viz kap. 6.6) Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích, 3. díl, Praha, vydal Nakladatelský dům OP jako publikaci pro Diderot, 1997, s. 534 298

299

104

hmotněprávní, která spočívá v rozdílných sazbách poplatků. Nejenže jsou některá řízení zpoplatněna pevně a jiná procentuální částkou z hodnoty předmětu řízení, liší se i pevné

sazby v sazebníku podle jednotlivých typů řízení, což není v platném právním předpise

(ani v důvodové zprávě k ZSP) nikde zdůvodněno. Ve skutečnosti má platný ZSP širokou škálu sazeb, aniž by bylo vždy zcela zřejmé, proč tomu tak je.

S uplatněním principu rovnosti v hmotněprávním smyslu podle mého názoru

souvisí i institut věcného a osobního osvobození. V kapitole 5.4, kde jsem se

problémem osvobození podrobně zabývala, jsem se zmínila i o tom, že podle § 11 odst. 2 písm. a) ZSP je od poplatku osvobozena i Česká republika a státní fondy.300 V praxi

to znamená, že podá-li např. finanční úřad jako státní orgán (organizační složka státu) ve věci spadající do jeho působnosti kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu

proti rozhodnutí krajského soudu o správní žalobě, soudní poplatek neplatí. Podá-li však takovou stížnost fyzická nebo právnická osoba, od poplatku automaticky osvobozena není (musela by využít institutu individuálního osvobození podle OSŘ, které jí může, ale nemusí být přiznáno). Nejvyšší soud ve svém výkladovém stanovisku k ZSP uvádí

toto: „Osobní osvobození od soudních poplatků, poskytnuté České republice podle

ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona o soudních poplatcích, se týká všech jejích

státních orgánů, jimž náleží moc zákonodárná, výkonná a soudní. Ministerstva a jiné státní orgány České republiky jsou osvobozeny od soudních poplatků nejen tehdy,

jednají-li jménem České republiky, ale i ve věcech, v nichž vystupují jménem vlastním. Rozpočtové organizace zřízené podle zákona č. 576/1990 Sb. (ve znění

pozdějších předpisů) ústředními orgány, okresními úřady a obcemi nejsou od soudních poplatků

podle citovaného ustanovení osvobozeny. Státními fondy, kterým náleží

osvobození od soudních poplatků podle citovaného ustanovení, jsou zejména fondy tržní regulace v zemědělství, pro zúrodnění půdy, životního prostředí, pro podporu a rozvoj kinematografie a kultury.“

301

Je však legitimní, aby stát sám sebe osvobodil

od povinnosti, kterou obligatorně uložil jiným subjektům? Nebo je ve veřejném zájmu, v kapitole 5.4 jsem upozornila i na duplicitu tohoto osobního osvobození s věcným osvobozením v případě řízení o výkonu rozhodnutí k vymožení pohledávek ze soudních poplatků, z peněžitých trestů, pokut a nákladů řízení vymáhaných státem (a možnost vymáhat tyto pohledávky prostřednictvím jiných subjektů, např. FO, na něž byla zákonem přenesena tato pravomoc – mám na mysli soudní exekutory v režimu EŘ) 301 K některým otázkám výkladu ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. (ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 78/1995 Sb., a ve znění zákonů č. 118/1995 Sb. a č. 160/1995 Sb.), o soudních poplatcích, NS ČR, Rc 49/96, stanovisko Cpjn 68/95 a Opnj 1/95 [ Sb.NS 96, 8 : 269 ] ASPI (JUD) I.Č.: 6750 300

105

aby stát byl takto zvýhodněn? Domnívám se, že nikoli. V odůvodnění jednoho svého rozhodnutí například NSS uvádí tento argument: „Současný stát je nutno vnímat jako důsledek společenské smlouvy, tzn. konkludentního konsensu společnosti o tom, že je

racionální existence instituce, zajišťující veřejné zájmy. Jakkoliv proto má stát v řadě

vztahů vrchnostenské postavení, je jeho prvotní podstata založena na smluvní bázi.“ 302

Mou pochybnost o legitimitě takového zvýhodnění státu jen podporuje fakt, že ani není

důsledně provedeno. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů je „Úřad orgánem České

republiky (dále jen "stát"), který a) jedná v řízení před soudy, rozhodci nebo stálými

rozhodčími soudy, správními úřady a jinými orgány b)…“ a podle odst. 3 téhož ustanovení je také „Úřad organizační složkou státu a účetní jednotkou“. Podle § 25

odst. 5 téhož zákona „pokud Úřad jedná v řízení podle ustanovení § 3 a 4 nebo podle

ustanovení § 6 a 7, hradí hotové výdaje bezprostředně související s tímto jednáním ze

svého rozpočtu. Ostatní náklady řízení a náhrady nákladů řízení včetně soudních poplatků a uložených záloh na náklady důkazu hradí příslušná organizační složka.“ Je pravdou, že věcná působnost Úřadu je ohraničena pouze oblastí vlastnických práv

k nemovitým nebo movitým věcem a peněžitým plněním vyšším než 50 mil. Kč (§§ 3 a 4, na které odkazuje citovaný text), ale v § 6 je uvedeno, že zastupováním může Úřad pověřit i jiná organizační složka státu, která by byla ve věci jinak příslušná. Teoreticky

by to tedy mohl být i finanční úřad nebo finanční ředitelství ve věcech daní, pokud by

byly vyšší než uvedená částka 50 mil. Kč. Také je pravdou, že stát v tomto vztahu

vystupuje v postavení právnické osoby soukromého práva, nikoli v postavení vrchnostenském, proto je podle tohoto zákona zachována rovnost subjektů i v placení

soudních poplatků a nákladů řízení. K tomuto postavení uvádí učenice státovědy toto: „…stát má povahu veřejnoprávní korporace. Lze-li v tomto případě hovořit o veřejně mocensky nadřazeném působení státu, tak toto tvrzení zásadně neplatí pro jeho status

subjektu soukromého práva. Stát je v soukromoprávních vztazích v rovném postavení s ostatními subjekty práva. I on sám je adresátem „svých“ právních norem, které

upravují postavení právnických osob. V tomto smyslu je také např. účastníkem správního řízení nebo řízení před civilním, obchodním nebo jiným soudem, před kterými vystupuje prostřednictvím svých zástupců, příp. orgánů.“

303

Můžeme proto obsah

2 Afs 62/2004 dostupný z: www.nssoud.cz Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J.: Základy státovědy, 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 29 a 30 302 303

106

citovaného odstavce konkretizovat na následujícím příkladu: je-li rozhodnutí správního orgánu (jako orgánu státu) ve fázi soudního přezkumu ve správním soudnictví, ztrácí stát před soudem své vrchnostenské postavení, které původně ve správním řízení měl.

Nadřazené postavení zde má pouze soud, který je zde v roli tzv. „nezávislého třetího“.

Účastníci řízení jsou si však rovni bez ohledu na to, je-li jedním z účastníků stát nebo jeho organizační složka. Zastánci osvobození státu od soudních poplatků by zde samozřejmě mohli argumentovat tím, že jde o „jedny“ peníze (a to státní), které z jedné

strany do rozpočtu „přitékají“ a z druhé zase „odtékají“. Soudní poplatky totiž plynou

prostřednictvím zvláštních účtů přímo do státního rozpočtu (viz kap. 2.2), a ze státního rozpočtu by musely být na soudní poplatky zase odčerpávány. Tatáž suma by se tak jen

přesunula z jedné „přihrádky“ do druhé. Jistě je možné na tento problém takto pohlížet,

ale pouze z hlediska praktického a faktického, nikoli z hlediska právního. Na principu přerozdělování příjmů a schvalování výdajů je státní rozpočet založen, a není podle

mého názoru možné některý z povinných subjektů osvobodit pouze z tohoto důvodu. Osvobození státu od soudního poplatku totiž vlastně kalkuluje s uplatněním jakéhosi vzájemného „započtení“ nebo „kompenzace“. Takový postup ale popírá zásady tvorby

státního rozpočtu i prosté zásady účetní. Dokládá to mimo jiné i právní věta

v odůvodnění

rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 1998,304 kde soud

výslovně poukazuje na fakt, že: „zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků

započtení jako způsob zániku daňové povinnosti nezná; kompenzační projev vůle žalobce proto nemůže způsobit případný zánik jeho daňové povinnosti“. Nemůže-li

kompenzací zaniknout povinnost daňová, platí podle mne totéž i pro povinnost poplatkovou. Započtení je institutem soukromého práva, a ve veřejném právu uplatnit

nelze. Také „Ústavní soud zastává názor, že je nepřípustné započtení pohledávek,

z nichž jednu má obchodní společnost proti obci podle smlouvy o dílo, tedy ze soukromoprávního vztahu, a druhou obec vůči obchodní společnosti z důvodu místního poplatku, tedy na základě veřejnoprávního vztahu.“

305

V případě osvobození státu od

soudních poplatků (které má ve svém důsledku povahu započtení – viz výše) se sice

nejedná o situaci identickou,306 ale podle mého názoru natolik podobnou, že se o tento

judikát ÚS mohu ve své argumentaci opřít. Stát totiž v tomto poplatkovém vztahu na jedné straně vystupuje jako veřejnoprávní korporace, která poplatek vybírá (je tedy

č. j. 29 Ca 137/96-23 usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 1999, sp. zn.: IV. ÚS 226/98, Sb.n.u., sv. 13, č. 23, s. 471 306 liší se v tom, že v popsané situaci se jedná o tutéž veřejnoprávní povinnost a v zásadě i tentýž veřejnoprávní vztah 304 305

107

v pozici subjektu oprávněného), na druhé straně však stojí před soudem v pozici

právnické osoby soukromého práva, když by měl soudní poplatek zaplatit (tedy v pozici

subjektu povinného). V každém případě se domnívám, že z právního hlediska osvobození státu od poplatku není v souladu se zásadou rovnosti, a v tomto ohledu znevýhodňuje druhého účastníka řízení, byť by

soudní poplatky byly z faktického

hlediska pro stát například ve správním soudnictví bagatelní záležitostí a pouhou formalitou.307 Principiálně tedy není podle mého názoru osvobození státu ústavně konformní, a není proto na místě.308

Vrátím-li se k problému procesní nerovnosti, který jsem zmínila v úvodní pasáži

této podkapitoly, měla jsem na mysli to, že jednoho z účastníků zákon v danou chvíli

staví do nevýhodnějšího postavení (a to toho, který se domáhá ochrany některého ze svých práv). Nelze podle mne navíc srovnávat soudní poplatek například s poplatkem za

jednoduchý úkon správního úřadu (třeba za vydání živnostenského listu).309 Jednak je

částka za takový správní úkon přiměřená žádanému protiplnění, ale co je důležité především, v případě správních úkonů, které jsou zpoplatněny, zpravidla příslušný

zákon stanoví lhůtu, ve které musí být poplatný úkon proveden. Nic takového ovšem

v případě soudních poplatků splněno není. Co se týče eventuálního požadavku garance v podobě stanovení zákonné lhůty pro ukončení soudního řízení, je taková úvaha samozřejmě bezpředmětná, a její realizace je předem vyloučena. Dodržení jakékoli

konkrétní lhůty pro skončení soudního řízení je totiž v praxi ani při bezproblémovém

fungování justice neproveditelné.310 Zaměříme-li se pak na přiměřenost poplatku, tak

zejména u sporného řízení, kde je poplatek stanoven procentuální částkou z hodnoty

předmětu sporu (rozdíl mezi takto vyměřenými poplatky může být v praxi skutečně až

v řádech statisíců, protože horní hranicí je částka 1 000 000 Kč), je podle mého názoru porušen jak princip přiměřenosti obecně, tak i princip rovnosti mezi jednotlivými

v řízeních podle zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, však soudní poplatky mohou být vysoké, a rozhodně se nedají považovat za bagatelní záležitost 308 jiný důvod pro osvobození (např. veřejný zájem, sociální nebo morální důvody jako je tomu v jiných případech vyjmenovaných v § 11 ZSP), než právě ono „započtení“, jsem neshledala 309 podle položky 24 zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích (dále jen ZsprP), ve znění pozdějších předpisů, je tento poplatek 1 000 Kč (pokud jde oživnost vykonávanou průmyslových způsobem, pak 10 000 Kč) 310 z hlediska ochrany účastníků před zbytečnými průtahy v řízení by možná stálo za úvahu stanovit zákonem horní hranici pro skončení řízení v letech (Česká republika je kvůli nepřiměřené délce soudního řízení často kritizována Výborem pro lidská práva, a k ESLP ve Štrasburku bylo také podáno velké množství stížností občanů ČR ze stejného důvodu - ESLP se ve své judikatuře ustálil na výkladu horní hranice nepřiměřené délky řízení na době přesahující 10 let) - ale to je už téma na jinou diplomovou práci… 307

108

poplatníky konkrétně). Zde bych se znovu odvolala na své přesvědčení, které jsem uvedla v kapitole 5.2, že nenalézám legitimní důvod pro takové rozlišování. Nabízí se i

úvaha o diskriminaci, vezmeme-li v potaz články 6 a 14 EÚLP ve vzájemné souvislosti. Článek 6 evropské Úmluvy totiž zakotvuje právo na spravedlivý proces, čl. 14 pak ve

znění 12. protokolu z roku 2000 stanoví, že: „Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je

pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní

nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“

Nahlíženo takto, jeví se mi diskutabilní podmiňovat přístup k soudu

poplatkem, který je vyměřován nejednotnou sazbou (v případě ZSP jde dokonce o širokou škálu poplatkových sazeb). V případě poplatku vyměřeného procentem (k

přiměřenosti sazby 4 % viz dále v textu) z hodnoty předmětu řízení by se dala tato

diskriminace konkretizovat coby diskriminace z důvodu majetku. Závazek respektovat práva a zajišťovat jejich ochranu bez „rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví,

náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu,

majetku, rodu nebo jiného postavení“ plyne také z čl. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (MPOPP).311 Samostatné právo nebýt diskriminován nalezneme také v Chartě základních práv Evropské unie z Nice. Přestože tento posledně jmenovaný dokument není závaznou mezinárodní smlouvou, ale pouze deklarací, je

nutno vzít jej také v úvahu jako jasné vyjádření trvající snahy mezinárodního společenství zabránit diskriminaci v oblasti ochrany lidských práv a základních svobod.

Jsem proto přesvědčena, že soudní poplatky jsou institutem natolik odlišným od

ostatních zákonem upravených poplatků (správních a místních), že se tatáž konstrukce poplatkové povinnosti vycházející z obecné definice poplatku (ten, kdo nějaký úkon

žádá, nebo v jehož prospěch je úkon činěn, má zaplatit, a zpravidla až poté obdržet ekvivalentní protiplnění)312 na ně nehodí, a její aplikace je podle mne dokonce

mimořádně nešťastná. V odůvodnění rozhodnutí NSS č. j. 2 Afs 200/2004313 soud

zdůrazňuje, že „orgány aplikující právo… musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality…“ a že

„právní výklad… nemá vést k praktickým důsledkům, jež se zásadně odlišují od běžného publikován byl pod č. 120/1976 Sb., o Mezinárodního paktu o občanských a politických právech Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech 312 srov. §§ 3 a 5 ZSprP 313 dostupný z: www.nssoud.cz 311

109

vnímání tohoto institutu ve společnosti“. Přestože se tato citace týká soudů jakožto orgánů aplikujících právo, domnívám se, že především druhá citovaná právní věta lze vztáhnout i k činnosti zákonodárných orgánům a k legislativnímu procesu. Myslím si,

že běžné vnímání pojmu „poplatek“ ve společnosti se neshoduje s představou

jednorázové úhrady ve výši např. 500 000 Kč, ať už za jakoukoli veřejnoprávní

„protihodnotu“ ze strany státu. Tím méně pak, je-li touto „protihodnotou“ zahájení

činnosti soudu jako státního orgánu zřízenému za účelem ochrany práv. Tím se vlastně

dostáváme k dalšímu důležitému ústavnímu principu, který chci na tomto místě připomenout, a tím je princip přiměřenosti.

Přiměřenost v oblasti základních práv a svobod znamená minimalizaci zásahu

do jednoho práva nebo svobody (nebo jejich omezení) z důvodu prosazení či ochrany jiného práva nebo svobody. Evropský soud pro lidská práva ve své rozhodovací praxi

aplikuje při posuzování konkrétních případů tzv. „test proporcionality“. Znamená to, že

je nutno zodpovědět 4 základní otázky:

1) Došlo (nebo dochází) ze strany státu k zásahu do nějakého základního práva?

2) Došlo-li (nebo dochází-li) k takovému zásahu, na základě kterého právního předpisu se tak stalo (děje)? 314

3) Je tento předpis legitimní (tj. sleduje legitimní cíl)? 4) Byl (nebo je) tento zásah přiměřený? 315

Na první otázku je nutno odpovědět kladně. Uložením povinnosti zaplatit soudní

poplatek bylo omezeno vlastnické právo zaručené čl. 11 LZPS. Odpověď na druhou otázku zní, že k němu dochází na základě zákona č. 549/1991 Sb., o soudních

poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Na otázku, sleduje-li tento zákon legitimní cíl,

nelze podle mne odpovědět, aniž by tento cíl (účel) byl v zákoně jednoznačně definován (na tento problém jsem poukazovala již v předchozích kapitolách – 4.1 a 4.2). Účel

tohoto poplatkového zákona je podle teorie jednak preventivní a sankční, ale také fiskální. Který účel (cíl) je z pohledu zákonodárce primární, však není oficiálně nikde uvedeno.316 Na poslední, čtvrtou otázku, si s ohledem na všechno, co jsem k výši

na tomto místě se nezabývám otázkou, zda došlo k zásahu do nějakého základního práva nebo svobody nezákonně (tj. bez toho, aby k tomuto zásahu bylo zmocnění v podobě nějakého právního předpisu) 315 z poznámek z přednášky prof. Malenovského, J. ze dne 29. 11. 2004 na PrF MU 316 z hlediska zásad berního práva by měl být primárním účelem účel fiskální (viz kap. 7.1), a podle mého názoru tomu tak také je (i v případě ZSP) 314

110

soudních poplatků uvedla v průběhu celé své práce, dovolím odpovědět záporně. Soudní poplatek ohraničený horní hranicí 1 000 000 Kč za přiměřený nepovažuji.

K principu proporcionality například uvádí ve své publikaci bývalý ústavní

soudce Pavel Holänder mimo jiné i toto: „Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody nebo veřejného statku.“

317

S touto tezí koresponduje i odůvodnění nálezu

Ústavního soudu ČR sp. zn.: Pl. ÚS 3/02: „Ustanovení čl. 1 Ústavy pak Českou republiku výslovně označuje jako demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Úcta k právům a svobodám jedince je nepochybně také

právě jedním z oněch principů právního státu, jak má na mysli preambule Ústavy, z něhož lze dovodit jedno ze základních pravidel fungování státní moci, kterým je

zásada proporcionality (přiměřenosti) a zákaz zneužití práva, jak ostatně dovodil v řadě

svých nálezů Ústavní soud… k zásahu do základních práv či svobod může dojít

v případě jejich vzájemné kolize nebo v případě kolize s jinou ústavně chráněnou

hodnotou, jež nemá povahu základního práva a svobody (veřejný statek)… vždy však je v těchto případech třeba posuzovat účel (cíl) takového zásahu ve vztahu k použitým prostředkům, přičemž měřítkem

pro toto posouzení

je zásada proporcionality

(přiměřenosti v širším smyslu), jež může být také nazývána zákazem nadměrnosti zásahů

do práv a svobod. Tato obecná zásada zahrnuje tři principy, respektive kritéria posuzování přípustnosti zásahu. První z nich je princip způsobilosti naplnění účelu

(nebo také vhodnosti), podle něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného statku. Dále se pak jedná o princip potřebnosti, podle něhož je

povoleno použití pouze nejšetrnějšího – ve vztahu k dotčeným základním právům a svobodám – z více možných prostředků. Třetím principem je princip přiměřenosti (v užším smyslu), podle kterého újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu

k zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující základní práva či svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních…“

318

Vztáhneme-li maximální sazbu poplatku ke všem třem v úryvku zmíněným kritériím, Holänder, P.: Ústavněprávní argumentace: ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu, Praha, Linde, 2003, s. 22 318 Pl. ÚS, Sb.n.u., sv. 27, č. 105, s. 183 317

111

musíme dojít k závěru, že takový poplatek přiměřený není. Kritérium naplnění účelu,

ani kritéria potřebnosti a přiměřenosti v užším smyslu nemohou ospravedlnit tak vysokou sazbu poplatku.

Taková sazba je v rozporu nejen s nastíněnými ústavními principy, ale také se

zásadou primárně fiskálního účelu zdanění nebo zpoplatnění (viz kap. 7.1 – zásady berního práva), která znamená, že daň ani poplatek nemohou být trestem nebo sankcí (v

tomto případě sankcí za majetek vyšší hodnoty). Co se pak týče zásady daňové a poplatkové spravedlnosti, není podle mého názoru také možné jako metodu stanovení

výše soudního poplatku použít metodu progresivního zpoplatnění dle výše hodnoty majetku podobně jako je tomu v současnosti např. u daní z příjmů. U daně z příjmu přispívá jednotlivec do rozpočtu celé společnosti s ohledem na své možnosti na základě

principu solidarity.319 Stejným způsobem ovšem nemůžeme přistupovat k poplatku za

ochranu práv, který navíc, je-li stanoven v nepřiměřeně vysoké sazbě, může představovat závažný zásah do základních práv a svobod.

Soudní poplatek by v žádném případě neměl být tak vysoký, aby byl překážkou

svobodného přístupu k soudu a znamenal tím porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 LZPS. Nejvhodnějším kritériem přiměřenosti soudního poplatku by podle názoru stávajícího předsedy Ústavního soudu ČR Pavla Rychetského byl

průměrný hrubý měsíční plat v České republice. V současnosti by tedy takovým praktickým měřítkem byla částka pohybující se okolo 19 000 Kč. 320

i tak má ovšem taková progresivní konstrukce daní své odpůrce (princip solidarity v menší míře představuje i tzv. „rovná daň“, protože je stanovena sice stejným procentem, ale z vyššího základu daně) 320 Bartoš, J.: Politika: V roce 2010 průměrný plat 26. tisíc? In: Neviditelný pes, 30. 1. 2006, dostupný z: http://neviditelnypes.zpravy.cz 319

112

ZÁVĚR A ÚVAHA DE LEGE FERENDA

V předchozích kapitolách jsem se podrobně zabývala zákonem o soudních

poplatcích nejen co týče jeho vnitřní struktury, ale pokusila jsem se zároveň o

komplexnější pohled na tento právní předpis v širších souvislostech. Je samozřejmé, že

mým hlavním úkolem bylo zaměřit se především na ústavní aspekty platné právní úpravy soudních poplatků v ČR, ale k vyvození relevantních závěrů byl však také nutný

interdisciplinární pohled na věc. Považovala jsem proto za vhodné toto téma zasadit do širšího kontextu (a to nejen historického), abych později při vyvozování závěrů měla

z čeho vycházet, a lépe se mohla opřít o konkrétní soubor faktických dat. Proto jsem hned na začátek své práce umístila nejen stručný státoprávní exkurz, ve kterém jsem se

zabývala filozofií společenské smlouvy a vztahem jednotlivce a státu, ale také kapitolu o financování justice. Od Ministerstva financí a Ministerstva spravedlnosti se mi

podařilo získat i některé oficiální údaje o příjmech a výdajích v resortu Ministerstva spravedlnosti, které jsem pro větší přehlednost zpracovala do podoby několika tabulek. Zabývala jsem se podstatou poplatkové povinnosti v obecné rovině a jejím vývojem

v průběhu dějin, věnovala jsem se charakteristice pojmu „poplatek“ a jeho odlišení od příbuzného pojmu „daň“, dále jednotlivým druhům poplatků, poplatkově právnímu

vztahu z právně teoretického hlediska, a konečně také institutu soudního poplatku konkrétně. Jedna z kapitol je pak zaměřena na funkci a účel soudních poplatků.

Před vlastním hodnocením ústavní konformity platné právní úpravy soudních

poplatků v ČR bylo nutno provést podrobnou analýzu zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Kapitola číslo 5 je proto relativně rozsáhlá. Uvedla jsem ji krátkým

retrospektivním pohledem do minulosti, který mapuje úpravu soudních poplatků na

našem území od poloviny 19. století do současnosti. Poté již následuje vlastní rozbor platného zákona a jeho srovnání s předchozími úpravami; zejména s prvorepublikovou

úpravou z roku 1915 navazující na rakousko-uherské tradice, a také s úpravou platnou u nás od roku 1950 do přijetí současného zákona v roce 1991. V této části jsem se

zaměřila na rozdílnosti obou koncepcí a podrobila kritice některé konkrétní instituty.

Mimo jiné zde konstatuji návaznost zákona č. 549/1991 na „předlistopadovou“

koncepci poplatkového zákona, která přenesla do aktuální úpravy i některé její nedostatky. Stalo se tak v důsledku radikálních společenských a politických změn, kdy

nebyl dostatečný časový prostor k přípravě zcela nové a propracovanější zákonné

113

úpravy soudních poplatků. Společenské a politické milieu tohoto historického období

tak do značné míry poznamenalo legislativní proces, který byl u právních norem „nižší

priority“ (ale často nejen u nich) v důsledku časové tísně omezen na minimum, přestože k tehdy nově přijatým zákonům o soudních i správních poplatcích (oba zákony byly

přijaty v krátkém časovém rozmezí), byly vypracovány relativně podrobné důvodové zprávy, které jsem za účelem analýzy zákona o soudních poplatcích prostudovala. Do své práce jsem zakomponovala

také

stručný komentář ke změnám, ke kterým

v průběhu patnáctiletého období platnosti zákona prostřednictvím jeho novelizací došlo. Pokusila jsem se také upozornit na některé problémy a nejasnosti, které aplikace zákona č. 549/1991 vyvolává (nebo vyvolávala) v praxi. Samostatnou podkapitolu jsem pak vyčlenila institutu osvobození od soudního poplatku, který některá řízení před soudy a

některé povinné subjekty takto zvýhodňuje ex lege (ať už z důvodu veřejného zájmu nebo z jiných, např. morálních důvodů). V poslední kapitole jsem se pak zabývala tím,

jaké důvody vedly zákonodárce k poskytnutí této výhody státu a některým jeho organizačním složkám (a to dokonce duplicitně v institutu věcného i osobního osvobození), a nakolik je toto řešení legitimní, přihlédneme-li k ústavnímu principu

rovnosti všech subjektů před zákonem. Takzvanému „individuálnímu osvobození“, jehož přiznání závisí ad hoc na úvaze soudu, jsem se věnovala v souvislosti s náklady

občanského soudního řízení v kapitole šesté. Zvláštní pozornost jsem tomuto druhu osvobození věnovala proto, že ačkoli to na první pohled není příliš zjevné, jde z hlediska ústavního práva o institut navýsost důležitý. Jde totiž o prakticky jedinou zákonnou „změkčující klauzuli“, která umožňuje přihlédnout ke konkrétním okolnostem

a poměrům konkrétního poplatníka, a veřejnoprávní povinnost zaplatit soudní poplatek mu případně prominout. Ustanovení § 138 občanského soudního řádu v platném znění

má zajistit, aby se v praxi soudní poplatek nestal pro nikoho překážkou v přístupu k soudu. V takovém případě by se jednalo o porušení jednoho ze základních práv (práva

na spravedlivý proces), jež je neodmyslitelnou složkou soudobého pojetí právního státu. Toto právo je v českém právním řádu garantováno čl. 36 Listiny základních práv a

svobod v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu. Jedním z nejproblematičtějších

aspektů platného zákona o soudních poplatcích je podle mne sazba 4 % z předmětu občanskoprávního sporného řízení v případě peněžitého plnění, která je omezena horní hranicí 1 000 000 Kč. Ta totiž může z pouhého „poplatku“ učinit

114

pro poplatníka

obtížně únosné břemeno, nebo v některých případech dokonce překážku v přístupu

k soudu. Takovou sazbu považuji vzhledem k průměrnému platu v ČR za nepřiměřeně vysokou. Také není dostatečně odůvodněno rozlišování mezi jednotlivými druhy řízení,

kde rozdíl v jejich zpoplatnění pevnou sazbou a sazbou procentuální je někdy značný. Tak zásadní rozlišování nelze podle mne zdůvodnit ani veřejným zájmem. Z hlediska „vyššího principu ústavního“ oproštěného od jakéhokoli relativizování není podle mne

možno ochranu některých práv zvýhodňovat před ochranou jiných práv, protože není možno dělit na práva na ta, která zasluhují lepší ochranu, a práva ostatní. Porušením

zásady rovnosti je podle mého názoru také automatické osvobození státu od soudního poplatku, o kterém jsem zmínila již výše. Dalším problémem zákona o soudních

poplatcích a občanského soudního řádu je podle mne mnohdy sporná aplikace některých ustanovení v praxi (zejména u individuálního osvobození). Za příliš ultimativní řešení na samé hranici ústavnosti považuji také povinnost zaplatit soudní poplatek již před

zahájením soudního řízení pod hrozbou sankce jeho zastavení, resp. nezahájení.

Poukázáním na tento fakt (ale nejen na něj) jsem se snažila vyvrátit (nebo alespoň zpochybnit) oficiální tezi právní teorie o tom, že hlavním účelem soudních poplatků je

především jejich preventivní působení; tedy snaha státu předcházet neuváženým a bagatelním žalobám. Zájem fisku je zde totiž nepřehlédnutelný, zcela v duchu známého

bonmotu o tom, že „peníze jsou vždy až na prvním místě“, což jsem se také snažila

v průběhu své práce doložit konkrétními fakty, jako jsem se ostatně snažila odůvodnit všechny své dílčí závěry, ke kterým jsem v průběhu své práce dospěla.

Jeden z argumentů pro mé tvrzení, že přes zákonodárcem v důvodové zprávě

(nikoli však v samotném zákoně) deklarovaný účel právní úpravy soudních poplatků, podle něhož mají tyto poplatky sloužit především jako určitá ochrana před neoprávněně a bezdůvodně podávanými žalobami, jsem si ponechala až na konec. Tímto argumentem je zpoplatnění opravných prostředků. Ačkoli každý stupeň řízení byl zpoplatněn i ve starších úpravách, a nejde proto z tohoto hlediska o žádné nóvum, z dnešního pohledu

se mi jeví tento princip jako zpochybnitelný. Už sám fakt, že návrh na zahájení „opravného“ řízení je také zpoplatněn, podle mne vyvrací tezi o tom, že hlavními

funkcemi soudních poplatků jsou především funkce preventivní a sankční. Okřídleně by

se dalo říct, že zde je „císař je nahý“. Pokud si totiž právní teorie všude jinde stojí za

zásadou jednotnosti řízení (princip jednotnosti řízení je převládajícím principem,

115

přestože se v jednotlivých typech řízení více či méně uplatňuje i princip koncentrace) od zahájení až do jeho konce, potom by bylo logické vybírat poplatek za jedno řízení pouze jednou, nikoli opakovaně v každém stupni. Tvrzení, že poplatek i zde plní především

svou preventivní a sankční funkci, by podle mne nebylo příliš smysluplné. Znamenalo

by to absurdní (a pravděpodobně i ústavně nepřijatelný) závěr, že i od opravných prostředků je třeba navrhovatele preventivně odrazovat nebo ho za jejich uplatnění

dokonce sankcionovat (neboť lze automaticky předpokládat všeobecný záměr těchto prostředků zneužívat) a nepřímo jej tak nutit, aby se raději smířil s výrokem soudu 1. stupně, byť by jej shledával nesprávným (či „nespravedlivým“). Preventivní funkce je podle mého názoru naplněna již v 1. stupni. Alespoň využití řádného opravného

prostředku by proto mělo být podle mého názoru z principiálních důvodů bez poplatku. Naproti tomu mimořádné opravné prostředky, jak vyplývá už z jejich označení, mají být

využity pouze ve výjimečných případech. Jejich zneužívání ale podle mne v dostatečné

míře brání samotné procesní předpisy v ustanoveních, která omezují přípustnost tohoto

druhu opravných prostředků.321 Podle názoru předsedy Ústavního soudu je z tohoto

pohledu nejspornějším poplatek za dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. V tomto

případě je totiž porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí.322 Podle tohoto ustanovení až dovolací soud posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce

zásadní význam či ne. V případě, že dovolání zamítne, se však zaplacený soudní poplatek nevrací.

Na základě toho, co jsem zde uvedla, proto docházím k závěru, že hlavním

účelem existence soudních poplatků je přece jen účel fiskální. Co se týče funkce sankční, aby se skutečně naplnila tak, jak má, musel by být soudní poplatek placen až

„ex post“ subjektem, který v řízení nebyl úspěšný, a který má tudíž sankci nést. Tak

tomu koneckonců i bylo ve sporných řízeních o peněžité plnění v právní úpravě před rokem 1950. Zpoplatnění soudních řízení lze sice chápat také jako jednu z občanských

povinností (podobně jako povinnost odvádět daně), a to povinnost přispívat na chod justice, ale lze podle mého názoru jednotlivého potenciálního účastníka řízení zatěžovat jen do určité míry (pokud vůbec, vezme-li v úvahu, že příspěvek každého jednotlivce na

§§ 228 a násl. a 236 a násl. OSŘ, § 102 a násl. SŘS určitým vodítkem může být pouze odst. 3 téhož ustanovení, poplatník se na něj však v případě zamítnutí návrhu nemůže odvolávat – Nejvyšší soud je totiž oprávněn o této věci rozhodnout sám 321 322

116

chod justice je zahrnut samozřejmě už v jeho daních). Pokud je tato míra překročena, stává se takový požadavek státu nepřiměřeným zásahem do základních práv a svobod jednotlivce. Vzhledem k tomu, že soudní poplatek odvádí poplatník státu za to, aby v řízení před soudem ochránil jeho práva, jeví se mi dokonce jako správnější, aby přístup k soudům byl naprosto volný, poplatku prostý. Stát totiž zajištěním fungování

justice plní jen jednu ze svých základních funkcí, ne něco, co by se dalo považovat za

nějakou nadstandardní službu jednotlivci. V kapitole 2 své práce jsem také s pomocí

konkrétních informací o příjmech a výdajích v příslušné kapitole státního rozpočtu prokazatelně doložila, že ze soudních poplatků soudy „nevyžijí“, a že případné zrušení

těchto poplatků by tedy celkový kolaps justice s největší pravděpodobností

neznamenalo. Jak jsem také konstatovala v jedné z úvodních kapitol své práce, zrušení

soudní poplatků by odstranilo psychologickou i finanční bariéru ve svobodném přístupu

k soudům. V tom se mnou souhlasil i předseda Ústavního soudu, když řekl, že: „ideální stát by žádné soudní poplatky za řízení před soudy vybírat neměl…“ Protože však

ideální stát neexistuje, poplatky za soudní řízení jsou tradičním institutem s prastarou tradicí, a jak jsem již několikrát zmínila, zájem státní pokladny o zpoplatnění soudních řízení je nepopiratelný, bylo by nejspíš naivní a příliš radikální navrhovat jejich úplné

zrušení „en bloc“ (ve většině jiných států je řízení před soudy také zpoplatněno). Je

totiž na druhé straně třeba konstatovat, že je jasně patrný trend posledních let (a v celosvětovém měřítku bez ohledu na konkrétní historickou zkušenost českého státu i celých desetiletí), kdy se stále silnější tendence k ochraně co nejširší oblasti práv a

svobod, a celkově posilující se role soudů a soudnictví ve společnosti dostává do protikladu s potřebou vytvářet určité „brzdy a protiváhy“ proti bezdůvodnému podávání žalob a následnému zahlcování a blokování soudů.323

De lege ferenda bych proto navrhovala alespoň revizi platného zákona č.

549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a alespoň

v některých ohledech opuštění koncepce z let 1950-1991. Platný zákon sice

neshledávám protiústavním co do jeho podstaty, jeho konkrétní provedení však podle mne pod drobnohledem přísných ústavněprávních kritérií neobstojí. (O tom, že vysoké náklady na vedení soudních sporů nejsou zcela ideálním modelem zákonem 323

ne zcela přesná citace z osobního rozhovoru s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským

117

„stanoveného postupu v domáhání se ochrany práv“, svědčí mimo jiné i fakt, že

existují soukromé obchodní společnosti, které si z existence těchto nákladů, a tedy i soudních poplatků, dokázaly udělat výnosný obchod.)324

Za úvahu by stálo zavést po vzoru prvorepublikové úpravy úhradu soudních

poplatků až za rozhodnutí, tedy nikoli předem, ale zpětně tím z účastníků, který má po právu nést náklady řízení. Stát má totiž dosti účinných prostředků, aby si případné

pohledávky dokázal na dlužníkovi vymoci, a neměl by si usnadňovat situaci přenášením tohoto břemene na navrhovatele ve fázi před zahájením řízení. Také se mi jeví jako

zajímavá myšlenka ručení za uhrazení poplatku advokátem pro případ zjevně

neúspěšného podání.325 Taková úvaha, ačkoli zní poněkud nezvykle, není zcela nová.

Podobný institut totiž také znala prvorepubliková úprava soudních poplatků. Do jisté

míry by tak tento institut mohl plnit požadovanou preventivní funkci, a zabraňovat zahlcování soudů nepřiměřeným počtem podání. A samozřejmě, vzhledem k výsledkům

analýzy poplatkových sazeb ZSP z hlediska rovnosti a přiměřenosti, bych také navrhovala kompletní přepracování sazebníku se zřetelem na ústavní principy rovnosti a přiměřenosti.

např. společnost Procesinvest (která působí nejen v ČR, ale také v sousedním Německu – http://www.procesinvest.cz) nabízí za provizi cca 20 % z vysouzené částky, že převezme nejen úhradu nákladů řízení včetně soudních poplatků, ale i rizika za případný neúspěch v řízení (vyhrazuje si však právo předem provést právní analýzu případu, a přijímá jako zakázky pouze spory o plnění vyšší než 500 000 Kč) – tento způsob podnikání je zcela legální, a vzhledem k tomu, jaké břemeno a riziko znamená pro navrhovatele soudní proces, je také pro mnohé z nich výhodným řešením situace 325 jako jedno z možných řešení, které by teoreticky mohly snížit nápad neopodstatněných žalob a jiných podání na soudy (včetně ústavních stížností) by ho navrhoval i předseda ÚS (soud by však musel zjevnou neopodstatněnost návrhu ve svém rozhodnutí konstatovat) 324

118

RESUMÉ

My diploma thesis deals with the topic of judicial fees. This was not my first

choice as I had intended to work on a different topic which had been taken by somebody else, though. However, I wanted to remain in the field of constitutional law which is, in

my view, the first subject among law disciplines. Therefore I followed the

recommendation of my supervisor and chose a topic which, on the face of it, does not seem to be much interesting and that is probably why no one had chosen it before me. First of all, I had to decide how to approach the given issue as judicial fees may be

considered an institute of financial law (it is a revenue entry of the state budget) or they may be considered in the context of civil proceedings costs within the area of civil or

administrative law. In addition to that, there is no comprehensive scholarly publication dealing with this „marginal“ legal institute and expert commentaries appear only

rarely. Therefore I drew primarily on legal regulations from the given area, university

textbooks, rulings of the Constitutional Court and the Supreme Administrative Court and also judgments of general courts and explanatory notes on some bills. As

complementary sources I used publications dealing with judicial fees in a broader context, articles from daily newspapers, scholarly journals and the internet. I illustrated some problems with practical examples from the judicial practice which I had found in

files made available to me by the proceedings participants and by the staff of the

Ombudsman’s office. I constantly consulted my work with a number of experts, namely, my supervisor who is a judge, some advocates and also the presiding judge of

the Supreme Court. I also asked the Ministry of Finance, the Ministry of Justice and the Czech Bar for official statistical data.

It is obvious (and it also follows from the specified assignment of my work) that

I had to focus primarily on the constitutional aspects of the existing legal regulation of

judicial fees in the Czech Republic (but in order to come to relevant conclusions I also had to approach my topic from the interdisciplinary point of view). Perhaps, it would be

better to call my thesis „Judicial fees in the light of constitutional law“ but the very

title is not so essential in my opinion. As for the content of my thesis, it is divided into 8 chapters including the Introduction and the Conclusion. Before dealing with the judicial

fees themselves I considered it proper to put this topic in a broader context (not only the historical one) that I could draw on later when drawing conclusions. Therefore the Introduction is followed by a brief excursus into the law of state in which I dealt with

the philosophy of social agreement, the relationship between an individual and the state

119

and also the doctrine of separation of power into the three branches: legislative, executive and judicial. These classic ideas are followed by my statement (which is also a partial conclusion of this chapter) that administration of justice is one of the basic functions of the state which is bound by that in relation to an individual (if we follow

the more-than-two-century-old theory of social agreement, which is proved even by one

of the rulings of the Constitutional court that I cited in that context). The next chapter deals with the financing of justice including some official data about incomes and

expenditures of the Ministry of Justice which I managed to obtain. In this chapter I attempted to show that the economic results of the Ministry are persistently passive and

that its income from judicial fees cannot have, in my view, any considerable impact on the overall balance. At the end of the second chapter I dealt with the essence of the duty to pay judicial fees in general and with its development in history. In chapter 3, sub-

divided into 4 sub-chapters, I dealt with the concept of „fee“ and its differentiation

from a similar concept of „duty,“ individual kinds of fees, the legal relationship related to fees from the viewpoint of legal theory, and also the institute of judicial fee in concrete terms. Chapter 4 is then focused on the function and purpose of judicial fees.

Before judging the constitutional conformity of the existing legal regulation of

judicial fees in the Czech Republic it was necessary to analyze in detail the Act No 549/1991 Coll. as amended. Therefore chapter 5 is a relatively large one. It is introduced by a brief retrospective look into the past mapping the regulation of judicial

fees in the Czech lands since the mid-19th century up to the present. Then I analyzed the

existing law and compared it with the previous regulations, especially with the 1915

Austro-Hungarian regulation still valid in the first Czechoslovak Republic, and also

with the 1950 regulation valid until 1991 when the current law was adopted. In this part I focused on differences between the two conceptions and I criticized some particular

institutes. Among others, I point out that that Act No 549/1991 followed the preNovember 1989 conception of the law on judicial fees and carried over some

inadequacies of it. It was due to radical social and political changes when there was not enough time for the preparation of a completely new and more sophisticated legal regulation of judicial fees. The social and political milieu of that historical period had a considerable impact on the legislative process which was limited to a minimum in the

case of legal rules of „lower priority“ (but frequently it was also the case of other legal

rules) because of time pressure in spite of the fact that there existed detailed explanatory notes on the newly adopted laws on judicial and administrative fees that I studied when

120

analyzing the law on judicial fees. I included in my thesis a brief commentary on changes due to amendments in the course of the fifteen-year validity of the given law. I

also attempted to point out some problems and ambiguities arising from the application

of the Act No 549/1991. A separate chapter (number 6) is devoted to the institute of exemption from judicial fees which gives some proceedings and legal persons

preferential treatment by operation of law (either because of public interest or other, e.g. moral reasons). Chapter 7 deals with reasons leading the lawmakers to give the

advantage to the state and to some of its bodies (even as a double advantage in the form of the institute of material and personal exemption), and also with legitimacy of this institute if we consider it in the light of the constitutional principle of equality of all persons before law.

The so-called „individual exemption,“ which is at the discretion of the court, is

dealt with in chapter 6 in connection with costs of civil proceedings. I paid special

attention to this kind of exemption because it is a highly important institute from the viewpoint of constitutional law even if this is not seemingly much apparent. It is

actually the only legal „mitigating clause“ that enables to take into consideration the concrete circumstances and the situation of the payer and to exempt him from the legal

duty to pay the judicial fee. The provision of the Section 138, Civil Procedure Code, as

amended, is to ensure that the judicial fee should not be an obstacle for anyone to get to the court. In such a case it would be the breach of one of the fundamental rights (right to a fair trial) which is an inseparable element of the modern conception of the rule of law.

This right is guaranteed in the Czech legal order by Article 36, Charter of Fundamental Rights and Freedoms within the right to judicial and other legal protection.

There is a similar regulation of administrative judiciary where the court may

exempt someone from the judicial fee pursuant to Section 36, Sub-section 3, Civil

Procedure Code as amended. As both the provisions mentioned above are interpreted and applied quite differently there is a relatively large (of course, only in relation to the

subject of the judicial fees) case law (one may find interesting commentaries on this

topic in specialized journals, too). Therefore I also included in my thesis citations from the respective rulings of the Constitutional Court and the Supreme Administrative Court.

In Chapter 6 I also dealt with other costs of individual court proceedings in

addition to the institute of exemption. Apart from the civil proceedings I also dealt with

121

administrative proceedings which have certain specific features when compared to the former (this is due to the fact that these are proceedings concerning public law). Then I briefly mentioned arbitration proceedings which is an interesting alternative of solving civil disputes because it is less costly, among other things, (no judicial fees are required for that) and it is not so restricted by rigid rules. I could not omit the special law on

bankruptcy proceedings where the judicial fees are dealt with in a different manner. As

arguable from the viewpoint of the constitutional principle of appropriateness I found especially the institute of an advance on the costs of bankruptcy (and the similar institute of a security for the case of compensation of damage caused by an injunction which is applied in civil proceedings). To make the picture complete I included in my

thesis a brief characterization of the costs of criminal proceedings that are quite

different from civil proceedings, which follows from the nature of the matter. This part

of my thesis is ended with a description of the hearing before the Constitutional Court which is free of charge because of the nature of the matters involved (alleged

infringements of the fundamental rights and freedoms, constitutionality of legal regulations, etc.).

In the last chapter I attempted to deal with the above described problems

generally from the viewpoint of constitutional principles. However, as the judicial fees

are primarily an institute of financial law I also included there the basic points of this

legal discipline. As the most important evaluation criteria that I used for the analysis of the legal regulation of judicial fees I had chosen the constitutional principles of equality and appropriateness.

Finally, I summed up the previous pieces of information and drew conclusions. I

came to the belief that the valid legal regulation of judicial fees, even if it does not contradict the legal order of the Czech Republic, is not fully in keeping with the

Constitution when considered from the strict constitutional viewpoints. The reasoning

for this conclusion and all other partial conclusions has been substantiated in my thesis by concrete arguments. In my opinion, in an ideal state no judicial fees should be

collected because the equivalent of a judicial fee is not enjoyment of an advantage or a non-standard service (which is the general definition of a fee); it is a fee for the

protection of a right. However, the state is bound to ensure the protection of rights of its

citizens and the Czech Republic guarantees this obligation in the Charter of

122

Fundamental Rights and Freedoms. Nevertheless, as there is the ever-present interest of

the tax office in the line of the well-known saying „the money comes always first“ it would be naive to recommend abolition of judicial fees en bloc even if only because of the historical development of taxes and fees. However, according to the designed law I

would consider it appropriate to abandon the pre-1989 (or pre-1991) conception of the law on judicial fees and to be more inspired by the First Republic legal regulation which would have to be duly modernized, though.

123

POUŽITÉ PRAMENY

UČEBNICE A ODBORNÉ PUBLIKACE

Bakeš, M. a kol.: Finanční právo, 3. aktualizované vydání, Praha, C.H.Beck, 2003

Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Praha, IFEC s.r.o. a SEVT a.s., 2003

Engliš, K.: Nástin teleologické theorie poplatků, Praha, nákladem vlastním – tiskem „Unie“, 1929

Engliš, K.: O tak zvaných daňových zásadách, Praha, nákladem vlastním – tiskem „Unie“, 1928

Filip, J.: Ústavní právo České republiky, 4. opravené a doplněné vydání, Brno, Masarykova univerzita a nakladatelství. Doplněk, 2003

Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, Brno, Masarykova univerzita, 1997

Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J.: Základy státovědy, 2. vydání, Brno, Masarykova univerzita, 1999

Grúň, L.: Finanční právo a jeho instituty, Praha, Linde, 2004

Grúň, L.: Vybrané kapitoly z histórie daní, poplatkov a cla, Olomouc, Univerzita Palackého, 2004

Holänder, P.: Ústavněprávní argumentace: ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu, Praha, Linde, 2003

Holík, E., min. rada a Tuš, F., min. rada (sestavili): Kolky a poplatky v republice

Československé, Praha, Československý Kompas – tiskařská a vydavatelská akciová společnost, 1925

Klíma, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině, Plzeň, nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005

Malenovský, J.: Mezinárodní právo veřejné, 3. opravené a doplněné vydání, Brno, Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2002

Malý, K. a kol.: Dějiny českého a česko-slovenského práva do roku 1945, Praha, Linde, 1997

Maurois, A.: Dějiny Anglie, Praha, nakladatelství Lidové noviny, 1995

124

Mikule, V., Sládeček, V.: Zákon o Ústavním soudu – komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod, Praha, Eurolex Bohemia, 2001

Montesquieu, Ch.: O duchu zákonů, reprint původního vydání z roku 1947, vydavatel A. Čeněk, Dobrá Voda, 2003

Mrkývka, P. a kol.: Finanční právo a finanční správa, díl 1. a 2., Brno, Masarykova univerzita, 2004

Pavlíček, V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář, 2. díl, 2. doplněné a rozšířené vydání, Praha, Linde, 2002

Peková, J.: Veřejná správa a finance veřejného sektoru, 2. přepracované vydání, Praha, ASPI, 2005

Pelc, V.: Místní poplatky (úplné znění zákona o místních poplatcích s vysvětlivkami), Praha, Linde, 2004

Rousseau, J.J.: O smlouvě společenské čili základech politického práva, Praha, vlastním nákladem J. Otto, 1911

Rytíř, V. (sestavil): Abecední přehled soudních poplatků. Mimosoudní poplatky a dávky, Praha, Všetečka & spol., 1931

Schelleová, I., Schelle, K.: Soudnictví (historie, současnost a perspektivy), Eurolex Bohemia, Praha, 2004

Skulová, S. a kol.: Správní právo procesní, Praha, Eurolex Bohemia, 2005 Široký, J.: Daňové teorie s praktickou aplikací, Praha, C.H.Beck, 2003

Telec, I.: Metodika výkladu právních předpisů: právně hermeneutická technika, 2. vydání, Doplněk, Brno, 2001

Tipke, K., Lang, J. a kol.: Steuerrecht, Verlag dr. Otto Schmidt KG, Köln, 2005

Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice, 2. aktualizované a přepracované vydání, Praha, Linde, 2002

Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice, 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha, Linde, 2004

Winterová, A.: Občanské právo procesní, studijní příručka, Praha, Institut sociálních vztahů, 1994

Zoulík, F.: Soudy a soudnictví, Praha, C.H.Beck, 1995

125

SBORNÍKY A ENCYKLOPEDIE

Deset let Ústavy České republiky. Východiska, stav, perspektivy (Sborník příspěvků uspořádal Kysela, J.), Praha, Eurolex Bohemia, 2003

Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích, 3. díl, Praha, vydal Nakladatelský dům OP jako publikaci pro Diderot, 1997

DIPLOMOVÉ A BAKALÁŘSKÉ PRÁCE

Hambálková, J.: Správa daní a poplatků, BP, Právnická fakulta MU Brno, 1997 Hrabec, K.: Náklady soudního řízení, DP, Právnická fakulta MU Brno, 2005 Klimeš, P.: Soudní poplatky, DP, Právnická fakulta MU Brno, 2000

Kopřiva, J.: Správa daní v ČR z pohledu základních práv a svobod, DP, Právnická fakulta MU Brno, 2004

ODBORNÉ ČASOPISY, TÝDENÍKY A DENNÍ TISK

Gejdoš, P.: Rychetský: Z Brna byla i moje první láska. Šéf ÚS má veletržní město rád, Rovnost – Brněnský deník, 7. 1. 2006, roč. 16, č. 6

Jirousek, V.: Vinit advokáty je jednoduché, Rovnost – Brněnský deník, 13. 1. 2006, roč. 16, č. 11

Müller, Z.: O rozmanitosti poplatků, Právní rozhledy, roč. 1998, č. 5

Pokorný, M.: Vymahač, který umí proplout. Cesta advokáta Altnera na ostrov pokladů a do Lidového domu, Respekt, 21.- 27. 2. 2005

JUDIKATURA (SBÍRKY NÁLEZŮ A ROZHODNUTÍ)

Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazky 1. – 35. včetně

Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ročník 2003-2004 a ročník 2005 JUDIKATURA A LITERATURA V PROGRAMU ASPI

K některým otázkám výkladu ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. (ve znění se změnami

a doplňky vyhlášeném pod č. 78/1995 Sb., a ve znění zákonů č. 118/1995 Sb. a č. 160/1995 Sb.), o soudních poplatcích, NS ČR, Rc 49/96, stanovisko Cpjn 68/95 a Opnj 1/95 [ Sb. NS 96, 8 : 269 ] ASPI (JUD) I.Č.: 6750

Pl. ÚS 28/95, ASPI (JUD), interní číslo (dále jen I.Č.): 30316

126

Pl. ÚS 21/04, ASPI (JUD), I.Č.: 32526

[Sb. NS 94, 6-7: 243] ASPI (JUD), I.Č.: 4727

[Ob.P 97, 10 : 29] autor neuveden, ASPI (LIT), I.Č.: 8268

[BA. 2000, 3 : 39] Piková, P.: Právo nemajetných občanů na právní ochranu, ASPI (LIT), I.Č.: 15308

[BA 99, 4 : 7] Pohl, T.: Zákon o konkurzu a vyrovnání z pohledu judikatury, ASPI

(LIT), I.Č.: 15267

[Obp. 97, 7-8, 34] Schelleová, I.: Náklady civilního řízení, ASPI (LIT), I.Č.: 8270

[PPP 98, 1 : 3] Tišer, J.: Osvobození od soudních poplatků, ASPI (LIT), I.Č.: 8200

[PF.s. 96 1 : 12] Růžička, K.: Rozhodčí řízení v České republice, ASPI (LIT), I.Č.: 8206

ELEKTRONICKÉ PRAMENY

Rozhodnutí rozšířeného senátu NSS č. j. 2 Afs 187/2004-69, dostupné z: www.nssoud.cz/judikatura.php

Rozsudek NSS ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 AS 24/2004-49, dostupný z.: www.nssoud.cz/judikatura.php

Vládní návrh zákona o soudních poplatcích s důvodovou zprávou, sněmovní tisk č. 467 z roku 1990 [citováno 7.3.2006] dostupný z:

http://www.psp.cz/eknih/1990cnr/tisky/t0467 01.htm http://www.psp.cz/eknih/1990cnr/tisky/t0467 02.htm http://www.psp.cz/eknih/1990cnr/tisky/t0467 03.htm

Zásady zákona o správních poplatcích, sněmovní tisk č. 473 z roku 1990 [citováno 7.3.2006] dostupný z:

http:/www.psp.cz/eknih/1990cnr/tisky/t0473 00.htm

Vládní návrh zákona o správních poplatcích s důvodovou zprávou, sněmovní tisk č. 662 z roku 1990

[citováno 7.3.2006] dostupný z:

http:/www.psp.cz/eknih/1990cnr/tisky/t0662 01.htm

Důvodová zpráva k zákonu č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, sněmovní tisk č. 1136 z roku 1993 [citováno 10.4.2006] dostupný z:

127

http:/www.psp.cz/eknih/1993ps/tisky/t1136 00.htm

Důvodová zpráva k zákonu o ústavním soudu, sněmovní tisk č. 276 z roku 1993 [citováno 11.3.2006] dostupný z:

http:/www.psp.cz/eknih/1993ps/tisky/t0276 04.htm JINÉ ZDROJE

Bartoš, J.: Politika: V roce 2010 průměrný plat 26 tisíc? In: Neviditelný pes, 30. 1. 2006, dostupný z: http://neviditelnypes.zpravy.cz

informace z ČTK dostupné z: http://www.tiscali.cz/news/ [citováno průběžně]

informace z ČT 24 dostupné z: http://www.ct24.cz/vysilani/ [citováno 22.3.2006]

Pokyny k postupu v rozhodování ČAK o určování advokátů – instrukce určená veřejnosti

statistika určování advokátů pro poskytnutí bezplatné právní služby dle § 18 odst. 2 zákona č. 18/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (tento interní materiál byl získán díky ochotě odpovědných zástupců ČAK a použit zde po dohodě s nimi) stížnosti občanů z kanceláře Veřejného ochránce práv, citováno ze spisu: Sp.zn.: 4355/2001/VOP/TL

zápisy z přednášek a seminářů uskutečněných na PrF MU v letech 2000-2005

některé dílčí otázky konzultovány osobně s předsedou Ústavního soudu ČR, JUDr.

Pavlem Rychetským (na základě jeho vyjádření pro deník Rovnost ze dne 7.1.2006, které se týkalo i řízení před Ústavním soudem) PRÁVNÍ PŘEDPISY

císařské nařízení č. 279/1915 o soudních poplatcích

usnesení č.2/1993 ČNR, Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod

zákon č. 120/1976 Sb., o Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a o Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech

zákon č.99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 500/2004 Sb., o správním řízení (správní řád)

zákon č.150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů

128

zákon č.141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů

ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 18/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů

zákon č.328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů zákon č.565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů

zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekučním řízení (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů

zákon č.549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů

zákon č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů

vyhláška MS č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů

vyhláška MS č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za

zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení…, ve znění pozdějších předpisů

vyhláška MS č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, ve znění pozdějších předpisů

vyhláška MF č. 5/1999 Sb., o osvobození některých druhů poplatných úkonů od soudních poplatků v důsledku přírodních živelních pohrom

vyhláška MF č. 117/1998 Sb., o osvobození od soudních poplatků

vyhláška MF č. 72/1993 Sb., o osvobození na úseku soudních poplatků

129

130