dobroučské farnosti neděle 5. listopadu 2006 31. neděle v mezidobí
45/2006
Modlitba z 31. neděle v mezidobí Všemohoucí a milosrdný Bože, ty nám dáváš všechnu potřebnou milost, abychom ti mohli správně a věrně sloužit. Zbav nás všeho, co nám brání v plnění tohoto našeho poslání, ať bezpečně směřujeme ke svému cíli a splní se na nás tvá zaslíbení.
Takového kněze jsme potřebovali (úvaha nad 2. čtením z 31. neděle v mezidobí – Žid 7, 23–28)
Jsou kněží z lidí a pro lidi, a je jeden Velekněz, oddělený od hříšníků. Jsou kněží, kteří vystupují zdola a zdvíhají k Bohu prosebné oběti za hříchy svoje i hříchy svého lidu, a je jeden Velekněz, vyvýšený nad nebesa, svatý, věrný, čistý, který svou jedinou obětí spojuje nebe se zemí. Lidé vždy bývají citliví na slabosti kněží. Vždy je chtěli mít čisté, oddělené od hříšníků. Zároveň však chtěli, aby titíž kněží soucítili s nevědomými a bloudícími. V našich lidských podmínkách však člověk pochopí slabého nejspíš tehdy, když i sám podléhá slabosti. Tak se potom stává, že vybraný z lidí a pro lidi, podléhající slabosti, a tak soucítící s nevědomými a bloudícími bývá od svého lidu nepochopený, neuznávaný a odsuzovaný. Tomu, který denně přináší oběť za hříchy svoje i za hříchy lidu, bývají jeho hříchy jen těžko tolerované a jeho lid mu jen těžko odpouští! Jsme to ale my, kněží i nekněží, divní lidé. Tak ochotně se navzájem odsuzujeme, a tak těžko sbíráme tu trochu odvahy vzájemně si porozumět.
2
A tu vstupuje mezi nás Kristus. Velekněz, který hluboce soucítí s nevědomými a bloudícími, i když sám nepodléhá slabosti. Sám bez hříchu se jednou provždy obětoval za hříchy lidu a jeho kněží. Jak jsme jen před ním malí, nevědomí a bloudící! Tak by bylo třeba, abychom se i my za sebe navzájem přimlouvali, když se On přimlouvá za nás, aby měl lid porozumění pro svého kněze, když i on podléhá slabosti, aby kněz soucítil se svým lidem, i když se mu zdá, že ten lid o to nestojí a že ho nechápe. Aby dávali všichni svoje dary pro společný užitek všech a své oběti přinášeli za odpuštění hříchů všech. Jeden z těch, kdo přežili klinickou smrt, říká, že ze světla, které hřálo jako láska, necítil odsouzení, ale jen laskavé pochopení. – Máme Velekněze, svatého, nevinného, vyvýšeného nad nebesa. Jednou provždy sám sebe přinesl v oběť za naše hříchy. Nebyl vybrán z lidí, ale stal se člověkem. Nepodléhal slabosti, ale stal se slabým. Neměl hřích, ale vzal na sebe náš...
Převzato z knihy Každý den s Bohem, Josef Porubčan.
++++++++++++++++++++++++++++++++++
Zážitky otce J. Davida z pouti do Řecka ve dnech 7.–17. 10. 2006 (1. část) Milí přátelé, chci se s vámi touto cestou podělit o některé zážitky z mé letošní dovolené, o kterou jste se zasloužili. Měl jsem z cesty strach a starost o nemocného tatínka doma. Vše jsem odevzdal do rukou Božích a vydal jsem se s ostatními po stopách apoštolů sv. Ondřeje a sv. Pavla. Cesta se vydařila nad očekávání a jsem vám za všechny zážitky a zkušenosti nesmírně vděčný. Neměl jsem fotoaparát ani kameru, nakoupil jsem několik knih, brožur a pohlednic pro vzpomínku. Velká většina účastníků zájezdu byla ze Slovenska. Z Čech a Moravy nás bylo ani ne deset. První velkou radostí bylo zjištění, že je v zájezdu deset kněží. To pokládám za malý zázrak způsobený Boží prozřetelností. Kdyby si totiž deset kněží předsevzalo, že společně pojedou na dovolenou, určitě by osmi z nich do toho něco důležitého vlezlo, co by jim nedovolilo odjet. Slyšel jsem jen o jednom knězi průvodci, který se měl zájezdu účastnit. Devět kněží bylo ze Slovenska, a proto jsme každý den měli koncelebrovanou mši svatou ve slovenštině. Dvakrát na lodi a ostatní dny v hotelu. Také růženec a ostatní společné modlitby jsme se modlili slovensky. Pokoje v hotelích
3
a penzionech jsme měli dvoulůžkové, já jsem seděl v autobusu a nocoval v hotelu s více než osmdesátiletým čiperným mužem z Ledče nad Sázavou. Připomínal mi mého tatínka a dobře jsme spolu vycházeli. Vcelku všechno proběhlo podle předem připraveného programu, který jsme dostali. V italské Anconě jsme se nalodili a více než dvacet hodin jsme proplouvali s jen tři roky starou německou obrovskou moderní lodí s názvem Super Fast Jaderským mořem na jihovýchod do řeckého přístavu Patras. Kajuty byly čtyřlůžkové, jeden z kněží nám dovolil do ní nahlédnout. Spali tam s ním řidiči autobusu a průvodce z cestovní kanceláře. Kajuta na jednu noc pro jednu osobu stála pouhých dva tisíce korun. Ostatní jsme byli v nejvyšším desátém patře na palubě, kde sice dost foukal vítr a v noci prý byla bouře, ale já jsem spal na plastovém polohovacím křesle zabalený do deky jako zabitý. Před polednem jsme sledovali přistávací manévr toho obrovského kolosu, který každý den pendluje mezi Patrasem a Anconou. Loď pojme několik tisíc pasažérů a do podpalubí o několika patrech se naskládá až 900 kamionů. Průměrná rychlost lodi byla 30 km v hodině. Prvním místem, které jsme v Patrasu navštívili, byl pravoslavný chrám, v němž se uchovávají zbytky kříže ve tvaru písmene X , na němž byl ukřižován sv. apoštol Ondřej. Tam, v místě jeho umučení, byl také původní hrob. Odtamtud jsme se vydali do Mykén a prohlédli si archeologický areál. V přímořském letovisku Tolo jsme nocovali. Čtvrtý den jsme odjeli do Epidauru s archeologickým areálem a odtamtud jsme jeli na prohlídku starého Korintu. V Korintě je také obdivuhodný průplav dlouhý 6 km spojující Korintský záliv se Saronským zálivem, umožňující menším lodím proplutí, zatímco velké zaoceánské lodě musí kvůli tomu obeplout celý Peloponéský poloostrov. Po prohlídce kanálu jsme se vydali do Athén, hlavního města Řecka. Prohlédli jsme si město s Akropolí a zastavili se na Areopagu, kde sv. Pavel kázal o Ježíši Kristu. V Řecku jsou křesťanské chrámy převážně pravoslavné. Přesto jsme na jedné ulici narazili na římskokatolický kostel zasvěcený sv. Dionýsovi Areopagitovi, který byl prvním athénským biskupem. V Athénách jsme přespali v hotelu. Pátý den jsme odjeli na Olympskou rivieru do městečka Nei Pori, kde jsme byli ubytováni pět nocí v penzionu necelých 200 m od moře. Dvoulůžkové garsonky byly vybaveny sprchovým koutem s WC a kuchyňským koutem s ledničkou a dvouplotýnkovým elektrickým vařičem. Voda v Egejském moři byla příjemně teplá, ale studený pobřežní písek s chladným povětřím většinu zájemců od koupání odrazoval. Z Nei Pori jsme jezdili zájezdovým autobusem na další výlety do okolí. Například pod horu Olymp, jejíž vrchol dosahující výšky 2 917 m je většinou zahalen mraky. Sedmý den jsme si prohlédli město s názvem Kavala a také Filippy, kde působil a byl uvězněn sv. Pavel se svými druhy. V dosud odkrývaném archeologickém areálu můžete nahlédnout do sklepení, které sloužilo jako žalář. Také jsme ten den navštívili Soluň, kde sv. Pavel učil a odkud také přišli na Moravu sv. Cyril a Metoděj. Těmto misionářům však byl postaven v Soluni pravoslavný chrám až v minulém století.
otec Josef David
4
Vzpomínka na zájezd do Chotěboře Organizace Orel pro své členy a příznivce připravila na sobotu 16. září 2006 zájezd do Chotěboře a okolí s úmyslem krátce navštívit otce Josefa Davida v jeho novém působišti. Odjížděli jsme v sedm hodin směrem na Vysoké Mýto, Chrudim až do Slatiňan. Místní hřebčín a zámek s přilehlým rozsáhlým parkem se staly naší první zastávkou. Hřebčín je svým chovem starokladrubských koní unikátní nejenom v naší republice. Chová se zde černé plemeno, bílé je chováno v Kladrubech nad Labem. Tento klabonosý kůň nachází uplatnění při různých slavnostních ceremoniích a slavnostech a při vozatajských soutěžích, není tedy určen pro běžné hospodářské účely. Zasvěcený výklad nám byl podán z úst místní zootechničky. Dozvěděli jsme se dále, že historie místního chovu začíná již v době vlády Rudolfa II. a že „starokladrubák“ byl vyšlechtěn z divokých španělských a italských koní. Celý chov je zařazen do národního kulturního dědictví. Někteří z nás využili příležitost a navštívili státní zámek s významnou hypologickou expozicí o chovu koní. Za zmínku také stojí krásný park v okolí zámku. Asi po dvou hodinách strávených ve Slatiňanech jsme odjeli do nedalekého Ždírce nad Doubravou, kde jsme ve vkusném prostředí místního motorestu dobře, rychle a cenově přijatelně poobědvali. Odtud je to jenom kousek, asi 10 km, do Chotěboře. Měli jsme připravený kombinovaný program. Větší část z nás absolvovala zhruba šestikilometrovou pěší procházku nádherným prostředím údolí řeky Doubravky, a to proti jejímu proudu do osady Bílek. Navštívili jsme místo původního vodního mlýna na této řece, rodiště známého spisovatele Ignáta Hermanna. Dále bychom ještě zmínili např. poetické prostředí zříceniny skalního středověkého hradu Sokolohrady. Jednou větou možno říci, že toto údolí je hezkým koutem pro výletování. Ostatní mezitím byli hosty ve vesnici Sobíňov a díky tamnímu páterovi (starý, ale velice sečtělý pán) se seznámili s nedalekým poutním místem Sopoty, které je významnou mariánskou svatyní. Ve tři hodiny odpoledne jsme se opět obě skupiny spojily a konečně dorazili do Chotěboře. Otec Josef David se právě vrátil z kněžského svěcení z Hradce Králové, hned následovala pro nás mše svatá v chotěbořském kostele svatého Jakuba staršího. Po ní jsme byli vřele přijati na místní faře, v jejíž přízemní velké společenské místnosti jsme s otcem Josefem pobesedovali. Budova fary je, dle našeho názoru, v dobrém technickém i provozním stavu. Přízemí budovy je využíváno místní skupinou dobrovolníků – nezisková organizace Benedictus, jejímž hlavním posláním je služba mentálně postiženým a různé aktivity na poli kulturně-společenském (koncerty, přednášky atd.). Pro své účely dále provádí Benedictus velice náročnou rekonstrukci vedle stojící „památkově chráněné“ budovy staré školy. Patro fary sdílí otec Josef společně se svým kaplanem. Otec Josef, chotěbořský děkan, si své útočiště postupně zařizuje k svému obrazu a je vidět, že mu jeho kutilský duch nechybí ani zde. Shodou okolností jsme se dozvěděli, že chotěbořští farníci také připravují zájezd do nového působiště jejich bývalého duchovního správce otce Mráze, do Jilemnice.
5
Prožili jsme příjemný den plný pohody a krásných zážitků, vrátili jsme se domů kolem 21.hodiny. Otče Josefe, ještě jednou Vám dodatečně děkujeme za milé přijetí a přejeme Vám Boží pomoc a ochranu.
Mlynářovi č.p.529
++++++++++++++++++++++++++++++++++
Úkol pro děti na dětskou bohoslužbu: Udělat srdíčko a do něj namalovat, nebo napsat to hezké, co jsme viděli a co pro nás Pán Bůh udělal. otec J. Kubis
6
Moje pouť do Fatimy 26. 9. – 5.10. 2006 (1. část) Milí čtenáři Zpráviček, na stránkách našeho farního týdeníku jste už několikrát virtuálně cestovali po nejrůznějších koutech světa a tímto způsobem jste s vypravěčem navštívili nejedno místo, kam byste se třeba jinak jenom horko těžko dostali – ať už třeba kvůli slabšímu zdraví, z finančních důvodů nebo i kvůli něčemu úplně jinému. Já bych vás teď rád pozval na jednu takovou okružní cestu nebo spíše pouť po mariánských poutních místech západní Evropy. Já sám jsem zatím žádné významné mariánské (ani nemariánské) poutní místo v západní Evropě (a tím mám na mysli Evropu západně od Francie) nenavštívil, takže jsem uvítal možnost využít deset dní letošní dovolené a strávit je putováním po více i méně známých poutních místech Francie, Španělska a Portugalska. Tuto pouť organizoval Českomoravský fatimský apoštolát (ČMFA) se sídlem v Koclířově u Svitav a doprovázely ji osoby s tímto apoštolátem asi nejvíce spojené, a to otec Pavel Dokládal (ředitel ČMFA) a jeho asistentka Hana Frančáková, která je zároveň členkou výboru Světového fatimského apoštolátu se sídlem (pochopitelně) ve Fatimě. Z toho vyplývalo, že stěžejním bodem pouti bude několikadenní zastávka v portugalské Fatimě, kam ostatně ČMFA každý rok jezdí. Autobusy i řidiče poskytla třebíčská cestovní kancelář VOMA, se kterou má ČMFA už dlouholeté a výborné zkušenosti a se kterou jezdí po celé Evropě. Kromě této pouti se konala zároveň i její prodloužená verze (o 2 dny delší). Náplň této (delší) pouti byla víceméně stejná jako té naší (třebaže časově byl její program o jeden den posunutý) a navíc byla v jejím programu hned na začátku návštěva Paříže (návštěva ulice de Bac, místa spojeného se zjevením Panny Marie řeholnici Kateřině Labouré a vznikem tzv. zázračné mariánské medailky, návštěva Sacre Coeru, kostela Nejsvětějšího Srdce), dále pak návštěva Nevers (kde je v jednom klášteře uchováno neporušené tělo Bernardetty Soubirouss) a také návštěva Paray-leMonial (místu proslaveném klášterem, kde měla řeholnice Markéta Marie Alacoque zjevení Pána Ježíše, ze kterých také pochází pobožnost devíti prvních pátků a přísliby Božského Srdce těm, kdo si ji vykonají). Na konci pouti také přibyla návštěva portugalského města Tomar, kde se nachází klášter Kristových rytířů. Tyto dvě skupiny se setkaly pouze během pobytu ve Fatimě. Celkem se obou variant této pouti zúčastnily tři autobusy, přičemž dva z nich měly na programu delší pouť. Jednu polovinu účastníku tvořili římskokatolíci a druhou řeckokatolíci (ty doprovázeli letecky jejich dva biskupové – L. Hučko a J. Kočiš – a spolu s nimi letěl i náš arcibiskup K. Otčenášek). Já vám popíšu tu (o něco) kratší variantu pouti, tu, které jsem se účastnil, neboť její stěžejní část byla pro obě varianty stejná. Poutní autobus odjížděl z České republiky v úterý 26. září časně ráno a zastavoval na několika místech. Jelikož jeho nejbližší zastávkou byl Koclířov, volba byla pro mě jasná. Abych se nemusel v úterý časně zrána někde harcovat nebo někoho otravovat s dopravou do Koclířova, využil jsem možnosti přespání v tamním poutním centru. I tak bylo vstávání ve 3:45 hodin poměrně nepříjemné.
7
Autobus měl naplánovaný odjezd ve 4:30 hodin, ale díky několika objížďkám na cestě z Brna se mírně posunul. Na autobusové zastávce se nás sešlo asi deset. Autobus zanedlouho přijel. My jsme rozdělili svá zavazadla na malá (potřebná v autobuse) a velká (patřící do kufru autobusu), uložili je a zaujali svá místa mezi poutníky, kteří už nastoupili o něco dřív v Brně. Jelikož jsme všichni byli ještě poněkud mátožní, moc jsme toho nenamluvili, ale rychle zapadli do sedadel a snažili se co nejvíc dohnat spánkový deficit. Pokračovali jsem dál směrem na Hradec Králové, kde jsme naložili další várku poutníků (asi osm). Poté jsme zamířili kolem Prahy na Plzeň. Tou dobou už se venku dostatečně rozednilo a my se po sobě začali více rozkoukávat. Otec Dokládal nás všechny přivítal na palubě autobusu zatím neoficiálně, neboť jsme ještě nenaložili zbytek posádky, která měla nastupovat v Plzni. Následovala ranní modlitba a růženec. Když jsme dorazili do Plzně, nalodili jsme zbytek poutníků a poté už jsme, v kompletní sestavě, pokračovali směrem na Rozvadov (hraniční přechod se SRN). Tím jsme projeli kolem poledne a vydali se na cestu přes Norimberk a Karlsruhe napříč SRN. Během přejezdu Německa, kde jsme neměli naplánovanou žádnou zastávku, nás otec Dokládal přivítal podruhé, tentokrát už oficiálně (neboť už jsme byli všichni), a stručně nám nastínil celý program i všechny důležité body naší pouti. Asi ve 22 hodin jsme přejeli francouzsko-německé hranice a pokračovali směrem přes Dijon, Lyon až téměř ke francouzsko-španělským hranicím, kde se v podhůří Pyrenejí nachází menší, ale proslavené městečko Lurdy.
Pavel Dušek ++++++++++++++++++++++++++++++++++
Složení farní rady: Ekonomická rada:
Pastorační rada:
Ing. Vlastimil Mlynář Jiří Skalický Ctirad Kovář Jan Pecháček
Petr Mlynář Josef Motl Ing. Pavel Šolc Anna Dvořáková Věra Šilarová Blažena Špinlerová Štěpánka Mlynářová Jan Špinler (HD) Petr Pražák (HN)
Ladislav Vítek (HN) Jindřich Kapoun (LN)
8
Pořad bohoslužeb v Dolní Dobrouči a okolí ve dnech od 5. 11. 2006 do 12. 11. 2006
NEDĚLE 5. listopadu
31. neděle v mezidobí
7.30
H. Dobrouč
9.00
D. Dobrouč
10.30
Hnátnice
18.00
D. Dobrouč - Mariánská družina
Za Karla Halbrštáta, sourozence a věrné zemřelé
PONDĚLÍ 6. listopadu ÚTERÝ 7. listopadu STŘEDA 8. listopadu ČTVRTEK 9. listopadu
7.00 Posvěcení lateránské baziliky
PÁTEK 10. listopadu
7.00 17.00 17.30 16.00 18.00
SOBOTA 11. listopadu
sv. Martina
NEDĚLE 12. listopadu
32. neděle v mezidobí
17.30 18.30 7.30 9.00 10.30
D. Dobrouč Za děti s ranními chválami D. Dobrouč Za manžele Matějíčkovy a s ranními chválami vnučku svátost smíření H. Dobrouč mše svatá – Za Ladislava Langra Adorace a svátost smíření D. Dobrouč Za Marii Kubíčkovou Za Marii Pecháčkovou Hnátnice D. Dobrouč Za farnost Ostrov D. Dobrouč Za Marii Kovrzkovou - dětská Lanšperk
Myšlenka na týden:
Krásná je povaha, které nechybí odvaha ani rozvaha. (Mozaika naslouchání, J. Doubrava)
Vydává: Římskokatolická farnost Dolní Dobrouč, Dolní Dobrouč 1, 561 02, tel. 465 543 420, 605 543 654 Vychází každou neděli. Uzávěrka vždy předcházející sobotu. Pouze pro potřebu farnosti! Kontaktní osoby: P. Ján Kubis (
[email protected]), Mgr. Iva Špinlerová (
[email protected]), Mgr. Pavel Dušek (
[email protected]) http://sweb.cz/farnostdobrouc, email:
[email protected]
