2006 neděle 12. listopadu 2006 Modlitba z 32. neděle v mezidobí

dobroučské farnosti neděle 12. listopadu 2006 32. neděle v mezidobí

46/2006

Modlitba z 32. neděle v mezidobí Všemohoucí a milosrdný Bože, dej nám sílu překonávat všechno, co se nám staví do cesty, ať ti můžeme bez vnitřních i vnějších překážek svobodně sloužit.

Chrám, kterým je Bůh (úvaha nad 2. čtením z 32. neděle v mezidobí – Žid 9, 24–28)

Kristus je velekněz, který nepotřebuje chrám ani svatyni, kde by obětoval Bohu svou oběť. Jak je to zajímavé, když si to tak přeneseme do našich lidských poměrů. Někdo přistupuje k majestátu skrze rozličné prostředníky a přes rozmanitá zákoutí, a jiný k němu přistupuje přímo. Velekněz Kristus tak přímo přistupuje k Bohu, aby se nás zastával. Nyní, když se naplnil čas, se zjevil, aby obětováním sebe sama zničil hřích. To je přímá cesta. To mohl jen On. Ale co to pro nás znamená! Tu jde o jednorázové vyřešení našeho odvěkého klíčového problému. Hřích. svévole, vzdorovitost člověka proti základním principům bytí a života, to je přece zásadní problém, který musíme vyřešit, pokud chceme na své planetě vůbec dále žít. Všechny pokusy vylepšit nějak jinak svůj úděl nebo alespoň přežít ve svém hříchu selhávají. Ve svém sobeckém postoji člověka proti člověku jsme došli až na pokraj sebevraždy vlastní planety. Zastavili jsme se, protože víme, že dál to takto nepůjde.

2

Přešlapujeme na místě, neboť svých svévolných, egocentrických a vládychtivých postojů se zříci nemíníme. Žít dále ve svém hříchu a nezahynout. Je to vůbec možné? Kristus velekněz nás osvobodil z pout sobectví. Zániku bylo zabráněno, teď je jen třeba vykročit k lásce. K takové normální lásce dobrých lidí, kteří se dovedou rozdávat jako kus chleba. Ale nám se jaksi nechce. Ohlížíme se, zda by to nešlo kompromisem, že bychom vykročili k lásce, která by nám zajišťovala osobní pohodlí a jistotu. Tedy vlastně k novému, kulturnějšímu sobectví. Ach, jak se jen mýlíme! Jako bychom nevěděli, že taková „láska“ by nám nevydržela déle, než dokud by se někdo nepovažoval za dost silného a bezpečného před ostatními. Potom by se znovu opakovalo všechno, až po ty zbraně, které jsou schopny rozbít planetu na malinké kousky. Ať děláme, co chceme, jediným řešením zůstává Kristus, který se zjeví, aby spasil ty, kteří ho očekávají. Nikdo jiný, jen On!

Převzato z knihy Každý den s Bohem, Josef Porubčan. ++++++++++++++++++++++++++++++++++

Zážitky otce J. Davida z pouti do Řecka ve dnech 7.–17. 10. 2006 (2. část – závěrečná) Osmý den jsme navštívili Meteory. Na vrcholcích stametrových skalních masivů stojí pravoslavné kláštery, z nichž několik je přístupných veřejnosti. Nahlédli jsme do dvou mužských klášterů. První nesl titul Metamorfosis neboli Proměnění Páně, druhým byl Varlaam pojmenovaný podle jeho prvního obyvatele a poustevníka Varlaama ze 14. století. Nejen v těchto klášterech, ale i ve všech ostatních pravoslavných kostelích můžete obdivovat nádherné ikony na stropě i na všech stěnách v podobě fresek. Kamkoliv jsem zabloudil a vzal za kliku u pravoslavného chrámu či kaple, ať to bylo ve městě nebo na zapadlé vesnici v kteroukoliv hodinu, nikdy nebylo zamknuto.Tak jsem mohl vychutnávat v tichosti celé hodiny obdivuhodné detaily této, pro nás tak vzácné krásy východní spirituality. Pravoslavný kostel v Nei Pori, asi sto metrů od našeho penzionu, byl postaven pravděpodobně před několika desítkami let. Ze dvou třetin jsou stěny pomalovány nádhernými freskami postav světců jako je sv. Jiří, sv. Mikuláš, sv. Josef a mnoha dalšími, ale i výjevy ze Starého i Nového Zákona. Každá freska

3

je podepsána svým tvůrcem s letopočtem vzniku. Tak jsem tam nacházel fresky z osmdesátých a devadesátých let minulého století. Líbí se mi, že nemají ve zvyku kostel prostě jen vybílit nebo několika odstíny vytónovat, ale celý jej vyzdobí ikonami prvotřídní kvality. Jeden řecký průvodce to v ruštině jedné výpravě vysvětloval. Těm, kteří neuměli číst anebo neměli doma Bibli, aby se s ní mohli seznamovat, když přijdou do kostela a slyší některý z biblických příběhů vyprávět a očima sledují tu událost vykreslenou třeba někde na stropě či na zdi kostela, udělají si představu, jak to doopravdy bylo, a vrývá se jim to plasticky do paměti. Tak se tyto malby stávají biblickou obrazovou dějepravou a vpravdě nádhernou uměleckou učebnicí náboženství. To je něco podstatného, co našim chrámům chybí a čemu bychom se mohli od východních křesťanů přiučit, a tak naše chrámy učinit živějšími a bohatšími o tuto malířskou uměleckou krásu, vloženou do obrazového vyjádření nepřeberných biblických příběhů. Vodíme přece do kostela i předškolní děti a na ty působí mnohem více to, co vidí na obrázcích, než to, co se jim bez vizuální zkušenosti sděluje ústním podáním. Kromě toho, že jsem si odpočinul od každodenní pastorační práce ve farnosti, byla tato dovolená pro mne nepředstavitelným obohacením. Na fakultě jsme se učili několik let řečtinu, ale připadalo mi to skoro nadbytečné. Tady najednou byla řečtina živá. Hned jsem si tam v jednom knihkupectví koupil konverzaci s názvem „Řekni to prostě řecky!“ A objevil jsem, že Kali méra znamená Dobrý den! Kali séra Dobrý večer! Kalós je tedy dobrý. Kali séra jako italsky Bona séra. Jak jsou si ty jazyky podobné! A jakou jsem měl radost, když se mi podařilo některé ty řecké citáty z Písma svatého na stěnách kostela nejen přečíst, ale i přeložit. “Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“. A některé zážitky a dojmy jsou tak hluboké, že jsou slovy nesdělitelné. Velkým zážitkem bylo setkání se slovenským knězem Jozefem Humeňanským, rogacionistou, misionářem působícím už sedm let v africké Rwandě, kde je profesorem biblistiky v semináři. Jeho zajímavé vyprávění o zkušenostech misionářů ve Rwandě a o situaci místních obyvatel nám otevřela pohled do světa duchovní i hmotné bídy národů Afriky. Poslední den pobytu a zároveň odjezdu byl teplý a slunečný. Proto jsem využil tyto poslední hodiny k brouzdání po pláži, kdy příboje mořských vln nejen smáčely nohy, ale snažily se svou prudkostí člověka povalit. Naslouchal jsem pak na břehu na lehátku tomuto zklidňujícímu hukotu a šumění moře, které je pro nás žijící ve vnitrozemí velkou vzácností. Díky tobě, mocný a dobrý Bože, který všechno pozemské nekonečně převyšuješ a který v tom, co nám svým tvorům dopřáváš spatřovat, ukazuješ stopy a střípky své moci, své krásy a svého nekonečného milosrdenství. Odplať štědře už zde na zemi a jednou v nebi životem věčným všem dobrodincům, kteří mi dopřáli tak jedinečně prožít dovolenou v tomto roce 2006. Vzpomínal jsem na vás při mši svaté. Děkuje a žehná

otec Josef David

4

Moje pouť do Fatimy 26. 9. – 5. 10. 2006 (2. část) Během přejezdu (ještě před spaním) jsme shlédli na videu dvoudílný film, ilustrující zjevení Panny Marie v Lurdech děvčeti Bernardettě Soubirouss v r. 1858. Filmem se prolínaly dva příběhy – příběh jednoho nevěřícího doktora (odehrávající se v době zjevení), který měl smrtelně nemocnou manželku, a jednoho nevěřícího novináře (žijícího v současné době), jehož přítelkyni hrozil potrat. Tito dva nevěřící byli spolu navíc příbuzní. Onen doktor zanechal po sobě zápisky (deník) ohledně zjevení v Lurdech, které pomohly jeho potomkovi (novináři) uvěřit v pravost mariánského zjevení. Oba tito muži, zpočátku nevěřící ve zjevení Panny Marie, nakonec našli cestu do Lurd, obrátili se, uvěřili a všechno dobře dopadlo. Ve filmu byl také velmi realisticky zachycen Bernardettin život, její radosti, ale i strasti – nepochopení okolí a později i závist, chudobu její rodiny, odchod do kláštera krátce po skončení zjevení a problémy pokračující i tam. Tento snímek nás měl naladit a přiblížit nám atmosféru i historické pozadí místa, kam jsme měli druhý den (ve středu ráno) dorazit a kde měla být také naše první zastávka. Do Lurd samotných jsme dorazili druhý den dopoledne asi kolem 9:30 hodin. Lurdám vévodí hrad, s jehož historií je spojen i název města. Když v osmém století pronikli muslimští Arabové do Evropy a pokračovali ve svých výbojích dále do Francie, byli nakonec zastaveni a poraženi u francouzského města Poitiers franckým králem Karlem Martelem (to bylo roku 732). Pronásledovaní Arabové poté prchali přes Pyreneje zpátky do Španělska. V tehdejších Lurdech se na tamním hradě usídlila a opevnila skupina Maurů a vzdorovala veškerému úsilí Franků o vypuzení. Nakonec se biskup z Puy pustil do vyjednávání se saracénským velitelem a podařilo se mu ho obrátit na křesťanskou víru. Tento velitel se stal mariánským ctitelem a při svém křtu přijal jméno Lorus a stejné jméno se přeneslo i na hrad – Lordum. Nejprve jsme zde chvíli s autobusem bloudili, než jsme našli náš hotel. Uličky tu byly úzké a točité, ale zanedlouho se nám povedlo hotel najít. Ubytovali jsme se a poté společně vyrazili k lurdské bazilice (nebo přesněji k bazilikám). Ve skutečnosti se totiž v Lurdech nachází celkem pět bazilik – tři jsou postaveny nad sebou (postupně odspodu – Růžencová bazilika z r. 1889, Krypta (původní) z r. 1866 a bazilika Neposkvrněného Početí z r. 1871), čtvrtá (bazilika Pia X. z r. 1958) je celá pod zemí a dokáže pojmout až 30 000 lidí, a poslední (Kostel sv. Bernardetty z r. 1988) stojící kousek stranou, za řekou Gávou. Za dva roky – v r. 2008 – se tu bude slavit 150 let výročí od prvního zjevení, ke kterému došlo 11. 2. roku 1858. Samotné dogma o Neposkvrněném Početí vyhlásil papež Pius X. 8. 12. 1854. Při jednom z posledních zjevení (tady) se Panna Maria představila Bernardettě právě jako Neposkvrněné Početí.

5

My jsme zamířili do prostřední baziliky – Krypty. Tam jsme měli možnost slavit v 11:00 hodin mši svatou. Po jejím skončení jsme se vydali na sousedící kopec vykonat pobožnost křížové cesty. Jedná se o klasickou, stoupavou a točitou variantu křížové cesty. Zajímavé je na ní to, že jednotlivá zastavení netvoří žádné obrazy nebo rytiny, ale litinové sochy lidí v životní velikosti (pokryté bronzem). Vzhledem k finančním nákladům jsou sochy jednotlivých zastavení téměř vždy darem některé francouzské diecéze. Jelikož už bylo po poledni, sluníčko pěkně hřálo a výstup do kopce dal (zvláště těm starším) docela zabrat. Když jsme doprovodili Krista až ke hrobu a pomodlili se závěrečnou modlitbu, rozešli jsme se. Nikdo nevynechal možnost zastavit se aspoň na chvíli v Grottu (Massabielské jeskyni, kde se Panna Maria zjevila) a občerstvit se vodou ze zázračného pramene (příp. si nějakou nabrat s sebou do lahve). Skromně jsme se posilnili a většinou každý zvlášť vyrazili na zevrubnější prohlídku lurdského areálu – tedy na návštěvu oněch už dříve zmíněných pěti bazilik, (další) zastávku u Grotta, nákup suvenýrů, příp. i koupel v lázních se zázračnou vodou (což se jedné naší účastnici skutečně podařilo). Asi v 17 hodin začalo na prostranství před bazilikou eucharistické procesí. V jeho přední části kráčeli praporečnící a korouhevníci, následovala je hlavní část vozíčkářů s jejich pečovateli a průvod uzavírali ministranti a kněží. Samotnou velkou monstranci nesl (nebo spíš vezl) kněz – také vozíčkář. Když procesí obešlo promenádu, což trvalo skoro dvě hodiny, následovalo požehnání s Nejsvětější svátostí. Po skončení procesí jsme se opět posilnili (navečeřeli) a šli si koupit svíčky i s papírovými trychtýři na další průvod – tentokrát světelný. Ten začínal až ve 21 hodin a zvlášť vynikl, neboť tou dobou už byla všude kolem pěkná tma. Během průvodu (který analogicky obešel promenádu jako průvod vozíčkářů) se poutníci modlili růženec (pět desátků). Jazyky těch, kdo se předmodlívali jednotlivé desátky, zahrnovaly postupně francouzštinu, španělštinu, němčinu a italštinu. Dokonce pár Zdrávasů zaznělo i česky. Na konci průvodu byla nesena socha Panny Marie Lurdské. Po skončení průvodu byla socha vrácena na své místo a my se vrátili do hotelu. Tam jsme se rychle umyli a po celodenním programu notně unavení se rychle odebrali do hajan.

Pavel Dušek ++++++++++++++++++++++++++++++++++

Nikoho z nás nepřehlíží Bůh si k nám hledá různé cesty. Jedná a promlouvá, vzkazuje a ukazuje, posiluje a napravuje, naplňuje a zachraňuje, oživuje a dodává odvahy. Buďme vnímaví. Nikoho z nás nepřehlíží. Jediné místo, kde ho lze potkat, je naše vlastní realita a skutečnost. Nikde jinde a nikdy jindy ho nepotkáme. On je „Bůh s námi – Immanuel“. Tady a teď.

převzato z www.vira.cz

6

Pořad bohoslužeb v Dolní Dobrouči a okolí ve dnech od 12. 11. 2006 do 19. 11. 2006 7.30

NEDĚLE 12. listopadu

32. neděle v mezidobí

PONDĚLÍ 13. listopadu

sv. Anežky České

ÚTERÝ 14. listopadu STŘEDA 15. listopadu

sv. Alberta Velkého

ČTVRTEK 16. listopadu

Ostrov Dolní Dobrouč 9.00 - dětská 10.30 Lanšperk

17.15 Dolní Dobrouč – Mariánské večeřadlo Dolní Dobrouč 18.00 s večerními ch. 9.00 Dolní Dobrouč – DPS 17.30 Dolní Dobrouč 18.00 s večerními ch. Dolní Dobrouč 7.00 s ranními ch. Dolní Dobrouč 7.00 s ranními ch. 17.00 Hnátnice 17.30

PÁTEK 17. listopadu

16.00

SOBOTA 18. listopadu

17.00 Ostrov

NEDĚLE 19. listopadu

18.00

Dolní Dobrouč

18.30 Dolní Dobrouč 33. neděle v mezidobí

Za Marii Kovrzkovou

svátost smíření Za rod. Šmokovu a Urbanovu Za Jindřišku Skalickou a manžela Na poděkování za dar života a prosbu o Boží požehnání svátost smíření Za Ladislava Langra adorace a svátost smíření Za Vladimíra Pecháčka a zemřelé kamarády myslivce Na poděkování a za rodiče

7.30 Horní Dobrouč – za Leopolda a Janu Skalických 9.00 Dolní Dobrouč Za farnost 10.30 Hnátnice

Myšlenka na týden:

Modlitba bez Ducha Svatého je jako mobil bez signálu. (Mozaika naslouchání, J. Doubrava) Vydává: Římskokatolická farnost Dolní Dobrouč, Dolní Dobrouč 1, 561 02, tel. 465 543 420, 605 543 654 Vychází každou neděli. Uzávěrka vždy předcházející sobotu. Pouze pro potřebu farnosti! Kontaktní osoby: P. Ján Kubis ([email protected]), Mgr. Iva Špinlerová ([email protected]), Mgr. Pavel Dušek ([email protected]), http://sweb.cz/farnostdobrouc, email: [email protected]