2003

ČASOPIS CÍRKVE ADVENTISTŮ SEDMÉHO DNE

10/2003

Obsah

Bezvědomí

Žízeň

5

Moja milovaná

6

Generální konference 2005

6

Sbor — k čemu vůbec je?

7

Každý začátek je těžký

8

Slyšeli jste ho?

9

K čemu se učit?

10

Jiný pohled na Babylon

11

Modlíme se za Kongo

15

PATHFINDER

17

Realita, nebo bio ilusion

17

Vlajka vzhůru letí

18

Crrr cvak…

19

Ohlédnutí za Múzičkou

21

Klíčovou dírkou do přírody

22

Mírák 2003

23

Zasít nestačí…

24

Skupinová kolportáž v Rožňave 27 Manželská setkání 2003

28

Okrskové shromáždění v Třešti 30 Služba žien a ja

31

Z vašich dopisů

32

Oznámení

36

Zahořet láskou

38

Inzerce

39

Zase noční služba, zvedám telefon — závada na monitorovacím systému. Oblékáme se a s kolegou vyrážíme na oddělení intenzivní péče. Procházíme dvojitými dveřmi a oblékáme se do připravených plášťů. Sestry mezitím zapnuly záložní systém a my můžeme pracovat. Našli jsme závadu, vyměnili vadný díl a kolega odchází. Já v tichém šeru pozoruji obrazovku opraveného přístroje vedle speciálního lůžka, kde pod spletí kabelů a různých hadic ztěžka dýchá člověk. Vlastně nedýchá, neumí to. Celou tuto službu převzal složitý přístroj. Také jeho srdce je hlídáno a podporováno drahou elektronikou. Tiše vešla sestra a dodává: „Je už týden v bezvědomí, autonehoda — a nevypadá to dobře.“ Sestra odchází a já zůstávám sám. Skutečně jsem sám, vedle leží tělo člověka, který sice má jméno, minulost, ale je v bezvědomí. Minuty utíkají a já dokončuji potřebné testy opraveného přístroje. Vše je v pořádku — zapínáme. Přístroje znovu ožily. Tělo člověka zůstává v bezvědomí. Jak málo si uvědomujeme své bytí. Chápeme je často jako naprostou samozřejmost, ale každodenní realita nás mnohdy vyvádí z omylu. Život znamená nejen existovat, dýchat, hýbat se a přijímat potravu. Především jde o to — být při vědomí. Uvědomovat si nejen sám sebe, ale také ostatní svět a jeho často složité vazby. Dostali jsme od Boha velký dar — být při vědomí, ale umíme ho skutečně využívat? Řidič kličkující ve vysoké rychlosti po přeplněné dálnici. Rozčilená maminka bijící své dítě v supermarketu, protože si zamazalo drahou bundu. Obchodník prodávající předražené zboží či řemeslník špatnou práci. Manželé v rozvodovém řízení. Mladí lidé vyznávající cestu do bezvědomí drog. Plné hospody opilců či plné kanceláře manažerů bez citu a svědomí. Žít v bezvědomí se dá i mimo nemocniční lůžko intenzivní péče. Stačí k tomu vlastně málo — rozhodnout se k cestě bez Boha. Přestat se ptát na jeho vůli a začít pracovat na postupném vypnutí našeho systému svědomí. Pak už je jen pár kroků k BEZvědomí. Život bez vědomí budoucnosti, vzájemných souvislostí současnosti a vztahu ke Stvořiteli je jen pouhou existencí. Nic na tom nezmění naše schopnost shromažďovat prostředky k životu, a naopak je zase vydávat za různá zpestření této existence. Neúprosné zákony světa vezdejšího nás posunují po časové ose k jejímu konci. Jednoho dne dojde k poslední poruše našeho těla. Jeho existence skočí a pak — pak už nic. Nezůstane nic, co by Bůh mohl obživit. Byl to jen čas BEZ vědomí. Po týdnu jsem se zastavil na stejném pokoji, postel byla připravená pro dalšího pacienta. Na můj tázavý pohled sestra odpověděla záporným posunkem: „Už se neprobral…“ Satan nabízí skvělé možnosti svých resuscitačních oddělení — nejlepší technika na udržení našich životů. Bůh nabízí něco naprosto odlišného — probuzení. Rozhodnutí je na nás. Počkáme si v klidu na konečné vypnutí? Nebo se s Boží pomocí porveme o život časný i ten Marek Škrla věčný?

ADVENT 10/2003

ZAMYŠLENÍ NAD…

Pouštní generace Text Žd 4,1–13 patří k oddílu, který sahá od Žd 3,7–4,13 a rozvíjí téma putování Božího lidu. V tomto oddílu máme před sebou patrně první úplné starokřesťanské kázání, které se nám zachovalo. Textem, na který autor káže, je Žalm 95. Situací adresátů je boj o víru, která je při putování Božího lidu představena jako rozhodující faktor. Generaci putující po poušti „zvěst, kterou slyšeli, neprospěla, když ji vírou nepřijali“ (v. 2b). Metafora „promeškat vstup do Božího odpočinku“ (v. 1) představuje nebezpečí reálné i pro křesťanský život. Může se tak stát právě „pro nevíru“. Pokud člověk nespojí Boží slovo, které je mu zvěstováno, s vírou, nic mu neprospěje. Víra musí být připojena ke zvěsti, aby se otevřel vstup do Božích věcí. To je výchozí pozice, která ilustruje nezbytnost víry. Tento motiv je stěžejní, neboť se k němu autor ještě dvakrát vrací ve verších 6 a 11. Jako důvod pro to, že někteří zůstali na cestě a nedošli do cíle, uvádí jejich neochotu či neschopnost nechat se přesvědčit. Tak by se dalo lépe přeložit v ČEPu použité slovo „neposlušnost“. Dobré poselství, evangelium o vstupu do Božího odpočinku, bylo otcům na poušti zvěstováno stejně jako nám. Svého naplnění však dochází pouze u těch, kteří jej přijímají s vírou či s nezatvrzelým srdcem (v. 7), u těch, kteří se jím nechají přesvědčit tak, že ovládne celý jejich život. A také starozákonní místo, na které autor skrze citaci Ž 95 odkazuje, naznačuje, že i sám Mojžíš s Áronem ve sporu Izraele s Hospodinem neosvědčili víru, a proto nevešli do odpočinutí zaslíbené země — Nu 20,12 — Hospodin však Mojžíšovi a Áronovi řekl: „Protože jste mi neuvěřili, když jste měli před syny Izraele dosvědčit mou svatost, neuvedete toto shromáždění do země, kterou jim dám.“ Tedy víra, či s žalmistou řečeno nezatvrzelé srdce, je rozhodujícím faktorem, zda Boží slovo dojde s člověkem svého cíle či nikoli.

ADVENT 10/2003

Tímto cílem je zde konkrétně Boží odpočinek. Zvěst o tomto odpočinku je založena na Božím slově. Bůh jej Izraeli zaslíbil, ale ještě se nenaplnil. „Kdyby byl Jozue již uvedl lid do odpočinutí, nemluvil by Bůh o jiném, pozdějším dnu. Tak zůstává sobotní odpočinek Božímu lidu.“ (v. 8,9) Tento argument stojí na pojetí stálé platnosti jednou řečeného Božího slova, které nemůže zapadnout, nýbrž je tvůrčí a má potenciál uskutečnit se a dojít naplnění. Toto pojetí Božího slova vychází ze SZ, např. Dt 32,47: „Pro vás není to slovo prázdné, ono je váš život. Pro toto slovo budete dlouho žít v zemi, do níž přejdete přes Jordán, abyste ji obsadili.“ Nebo Iz 55,10.11 „Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ Proto celé kázání vyúsťuje do pojednání o rozhodující moci Božího slova (v. 12 a 13). Autor kázání užívá rabínského výkladového pravidla, které k cíli argumentace kombinuje dva citáty z Písma. Tyto citáty, ač spolu zdánlivě věcně nijak nesouvisí, obsahují stejné slovo. Tím slovem je právě ono „odpočinutí“. Boží odpočinek je tak představený ve dvou prolnutých rovinách. Jednak jako sobotní odpočinek od práce a námahy (v. 4 cituje Gn 2,2). Od sedmého dne stvoření je zde Boží odpočinek, který však není jen Boží záležitostí, ale Božím žehnajícím darem celému stvoření. Proti tomu stojí ve v. 5 citát ze Ž 95,11, který uvádí Hospodinovu přísahu, že pouštní generace do jeho odpočinutí nevejde. V této souvislosti se jedná o odpočinutí od nepřátel v zaslíbené zemi (Dt 12,9.10 a 25,19; srov. naplnění v Joz 21,43 a 1 Kr 8,56). Tyto dva rozměry odpočinutí mají k sobě v tradici Izraele velmi blízko. V Talmudu je o tom příběh, který říká, že když chtěl Bůh předat člověku svůj zákon — Tóru, nabídl ji postupně

3

ZAMYŠLENÍ NAD…

všem národům. Ale každý, když se dověděl, co nemělo smysl napomenutí v. 1, ale nevstupuje se v ní je, ji z nějakého důvodu odmítl. Nakonec ji do něj ani periodicky každý sedmý den. Bůh opět nabídl Izraeli, který se zeptal, co z toho bude mít, určuje nějaký den, ale tentokrát je to den „dnes“! když ji přijme. Bůh odpověděl, že jim umožní ve- „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá jít do země, kde budou svobodní a kde si odpo- srdce!“ (v. 7) Autor citací ze Ž 95,7.8 takto aktuačinou od svých útrap. Ale Izrael chtěl mít něco lizuje svoje kázání. Bezprostřední následnost slov z toho už teď, ne až někdy v budoucnu, a tak jim „jestliže dnes uslyšíte jeho hlas“ a „nezatvrzujte dal Bůh sobotu, která jim měla odpočinutí v zaslí- svá srdce“ mu umožňuje postavit je do příčinné bené zemi zpřítomňovat. souvislosti. Opět se jedná o vykladačskou metoZtroskotání příslibu o vstupu do odpočinutí du rabínské exegeze. Je to výklad z těsného soua jeho nenaplnění kvůli nevěře pouštní generace sedství dvou textů, kterým se jim přiřkne vnitřneznamená, že by zaslíbení mohlo přestat platit. ní souvislost, byť původně patří do odlišných Boží zaslíbení nemůže zneplatnit lidská nevěra. kontextů. Touto souvislostí je dána přetrvávající To je jistota o stálé platnosti Božího slova, na možnost vstupu do Božího odpočinutí pro ty, ktekteré často staví apoštol Pavel. Prostě Boží slovo ří nezatvrdili svá srdce, neboli věří. Protože toto se prosadí člověku navzdory. Možná jindy a za žalmistovo „dnes“ bylo řečeno až „po dlouhé dojiných okolní, ale neméně bě“ (v. 7) od Jozuova uvejistě a s plnou vážností. Pladení lidu do země, platí zde tí pro ty, kteří mu dnes věří, jako stálá možnost. Den ačkoli kontext jeho uplatvstupu do Božího odpočinBoží slovo je prostorem nění už je značně přeneku nastává, když slyšíme jesený. „Neboť do odpočinutí ho hlas a nezatvrdíme před setkání Boha a člověka, vcházíme jen my, kdo jsme ním své srdce. ve kterém se rozhoduje uvěřili.“ (v. 3) O jaké odpoUsilovat o vejití do tohoo spáse. činutí se tady jedná? to odpočinku, jak nás vybízí Spojením odpočinutí lidu v. 11, znamená tedy usilovat v zaslíbené zemi s Božím o slyšení jeho hlasu a přijetí odpočinutím po pracovjeho slova srdcem otevřením šestidenní při tvoření světa autor naznačuje, ným a tvárným. A také by bylo pošetilé chtít před že cílem putování věřícího člověka je vstup do ja- Božím slovem své srdce obrnit, vždyť ono „prokési Boží kvality, kde už nebude vystaven prokletí niká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, země, nepřátelům a marnému lopocení. Už samo a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce“. (v. 12) Boží slovo „odpočinutí“ naznačuje nepřítomnost vše- slovo tak provádí jakousi čistku v lidském srdci. ho negativního. V tomto řeckém slovu se ozývá A protože je živé a mocné, dojde svého naplnění nám známé slovo „pauza“. Prostě si dáme pau- a Boží lid jako celek vejde do Božího odpočinku. zičku, uděláme si přestávku, odpočineme si. Ale Výstraha v. 11 proti nevíře zde platí už jenom pro nebude to prázdný čas, nepřítomnost námahy jedince. Jde o to, abych já nebyl tím někým, kdo vystřídá přítomnost Boží, protože se jedná o jeho upadne do příkladu nedověry. odpočinutí. Není to naše flákání, není to něco, co Boží slovo je prostorem setkání Boha a člověka, si můžeme sami navodit, je to vstup do jeho sku- ve kterém se rozhoduje o spáse. Autor své kázátečnosti. „Neboť kdo vejde do Božího odpočinutí, ní končí svědectvím o moci Božího slova, které odpočine od svého díla, tak jako Bůh odpočinul od v lidském nitru naléhá na rozhodnutí. Jestliže svého.“ (v. 10) dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. Do tohoto odpočinutí se nevstupuje ani jaksi A on vás uvede do svého odpočinutí. Lukáš Klíma jednou pro vždy na konci lidské cesty, potom by

4

ADVENT 10/2003

ZAMYŠLENÍ NAD…

Žízeň Je horký letní den. Spěcháme. Vezeme do Prahy na vyšetření nemocné dítě. Musíme dorazit včas. Ale jako naschvál se nedobrovolně zařazujeme do dlouhé kolony pomalu jedoucích aut. Dopravní nehoda ochromila na dálnici dopravu. Slunce pálí a horko sálá z černé vozovky. Pouštíme větrák, otvíráme okénka, odkládáme svrchní oblečení. Ale horko je čím dál větší. Nemocná Janina opakovaně volá: „Já chci pít!“ Otevírám tašku. „To snad není pravda! Já jsem láhev s vodou zapomněla doma!“ A kolona jede sotva krokem. Horko a žízeň se stávají nesnesitelnými. Není, kam bychom mohli odběhnout pro vodu. Není, kde bychom se zchladili. A znovu a znovu nám drásá nervy Janino volání: „Já chci pít!!!“ Vidím, jak těžce dýchá, rty má oschlé, potí se. Je pro nás kruté dívat se na nemocné dítě! Co bychom teď dali za sklenici čisté vody! V duchu se modlím: „Pane Ježíši, prosím tě, pomoz nám! Pomoz, ať se můžeme napít. Ty přece víš, co je žízeň!“ A vybavuje se mi příběh o Ježíši, který procházel Samařskem. Unaven cestou, usedl u studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vodu. Ježíš řekl: „Dej mi napít!“ Samařská žena mu odpověděla: „Jak ty, jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu?“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ (J 4,5 –14) „Já chci pít! Já to nevydržím!“ přerušuje mé myšlenky nešťastná Janička. V tu chvíli si nepřeji nic jiného, než aby se kolona dostala do pohybu a my jsme byli co nejdříve u zdroje pitné vody. V duchu se modlím, prosím a věřím, že nám Bůh pomůže. Asi po půlhodině, která se zdá nekoneč-

ADVENT 10/2003

ná, se rozjíždíme. Z okénka netrpělivě vyhlížím nejbližší motorest. Konečně! Zajíždíme z dálnice k vyprošenému zdroji pitné vody. Janina nemá sílu vyjít z auta. Běžím do motorestu, nakupuji minerálky — a už všichni hltavě pijeme. Jak se nám ulevilo! Jak je nám dobře! Pán Ježíš dobře znal pocit opravdové žízně. Když nám nabízí věčný život, přirovnává touhu po něm právě k té naší velké touze po vodě. To není jen jako občasné sdělení, že bych se ráda napila. To je neustálá touha po Bohu, zoufalé volání o Boží pomoc, vedení i odpuštění. Čím větší je „horko“ v našich životech, tím víc „vody života“ potřebujeme. Modlíme se, prosíme o odpuštění, prosíme o lepší život — o život v Božím království. A Pán Ježíš nás v této „duchovní touze po vodě“ ujišťuje nadějí: „Tato slova jsou věrná a pravá.“ A dodává: „Již se vyplnila. Já jsem alfa i omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. Kdo zvítězí, dostane toto vše. Já mu budu Bohem a on mi bude synem.“ (Zj 21,5–7) Občerstveni a zchlazeni tou obyčejnou, ale pro život nepostradatelnou tekutinou se rozjíždíme ku Praze. Je mi podobně, jako ve chvílích, kdy Bůh vyslyší mé modlitby a já pocítím úlevu od starostí a znovu a znovu „piju“ tu naději, že Bůh mě má rád a že mě neopustí. A cítím vděčnost a radost… Ne, věčný život si nezasloužíme žádnými mimořádnými výkony. Věčný život nám zadarmo nabízí Pán Ježíš jako dar za naše nekonečné modlitby, důvěru a touhu po něm. Jak miluji závěr Bible! Jak ráda si znovu a znovu čtu: „A Duch i nevěsta praví: »Přijď!« A kdokoli to slyší, ať řekne: »Přijď!« Kdokoli žízní, ať přistoupí. Kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.“ (Zj 22,17) Také toužíš po Bohu, po věčném životě s Pánem Ježíšem, po životě bez nemocí, bídy a bez trápení. A co ti brání? Jen nastav dlaně, zadarmo naber vody života a do sytosti pij! M. H.

5

ZAMYŠLENÍ NAD…

Moja milovaná Kráčala som zmoknutým mestom. V šedi ulíc ticho plakali okenné tabule. Odkvapy sa zmenili na hlučné korytá potokov a v kalužiach na nerovných chodníkoch sa rodili veľké bubliny. V úkryte dáždnika ako vojak v zákope som prechádzala týmto mínovým poľom dažďa a vtedy som ju stretla... Vlastne som ju len na okamih zahliadla na opačnej strane ulice. Šla ticho, ostražito prihrbená v hlučnom dave ľudí. V otrhaných handrách som ju temer nepoznala. Mala som dojem, že sa maskuje. Ani zdrapy kedysi zjavne kvalitného odevu nezakryli jej vychrtlosť. Líca mala vpadnuté a oči dve hlboké tmavé diery, na dne ktorých človek skôr tušil, ako videl vyhasínajúce plamienky očí. Ruky jej viseli voľne vedľa tela ako dlhé vetvy bez listov, vetvy vysýchajúceho stromu bez života. Zmoknuté pramene vlasov sa jej lepili na vysoké, múdre čelo. Svet sa na celkom malý okamih zastavil. Toto zjavenie mi pripomínalo skôr zajatca v koncentračnom tábore ako mne tak drahú a blízku bytosť, ktorá sa nado mnou skláňala už od útleho detstva. Dav prešiel a spolu s ním aj ona . . . Toto skoro zanedbateľné stretnutie ma vrazilo ako stĺp do zeme, premenilo moje nohy na olovo a ja som nebola schopná ísť ďalej. Zrazu som nevedela, kam som to chcela ísť a prečo držím dáždnik v ruke. Zložila som ho. Studené kvapky dažďa pomaly začali dopadať na moje vlasy, potom skĺzli na čelo a tvár, kde sa miešali so slanými slzami. Ich chlad pôsobil blahodarne. Svet sa stratil. Nevnímala som jeho zvuky, necítila studenú ruku vetra. Moje telo sa zapotácalo k najbližšej lavičke a sťažka sa na ňu zviezlo. V tú chvíľu mi pripadalo ako veľký batoh, ktorý musím niesť do strmého kopca. Najradšej by som ho bola nechala tu na lavičke a šla ďalej. Oči sa mi tupo zabodli do sivých dlaždíc chodníka a duch vzlietol kamsi k oblakom, sadol si na jeden malý,

6

biely obláčik, aby sa do neho skryl a tu dúfajúc, že ho nik neuvidí a nevyruší, dal sa do usedavého plaču. Znovu a znovu som mala pred očami hrozný obraz tej, ktorá mi bola taká blízka, taká drahá, s ktorou som prežila detstvo, mladosť a bola s ňou až doteraz. V ktorej lone som vyrastala, ktorej som s láskou hovorila „moja“. Áno, ktorú som milovala a milujem a ktorej obraz som v ten uplakaný deň videla v zrkadle života. Niekedy si celou bytosťou prajem, aby to bolo bývalo niekde v zábavnom parku, kde sú zrkadlá, ktoré z nás robia rôzne obludy. Realita sa však nedá oklamať a mne opakovane zviera hrdlo kŕč žiaľu a smútok mi pulzuje v žilách namiesto krvi, keď sa dívam na tú moju milovanú – CIRKEV. AŤA Kubenová

Generální konference 2005 Organizátoři zasedání Generální konference v St. Louis v r. 2005 vyzývají zpěváky, pěvecké sbory, orchestry, skupiny i sólisty, kteří mají ochotu vystoupit na této vrcholné slavnosti naší církve, aby se nejpozději do ledna 2004 přihlásili koordinátorovi, kterým je v naší divizi bratr Daniello Barelli. Podmínky účasti najdou zájemci na oficiální internetové stránce naší církve www.adventist.org, rubrika „Session 2005“, oddíl „Music“. Mezi podmínkami je např. zaslání fotografie vystupujících, dále videokazety nebo audiokazety, event. CD s navrhovaným vystoupením, u písní překlad do angličtiny. Zájemci si nemohou nárokovat honorář za vystoupení, avšak ani úhradu nákladů na cestovné, ubytování, stravu či jiných nákladů spojených s vystoupením. Miroslav Kysilko

ADVENT 10/2003

ZAMYŠLENÍ NAD…

Sbor — k čemu vůbec je? Tu otázku si nekladu jen já. Kladou si ji i další bratři a sestry. Položil ji i bratr E. Machel, docent na Vysoké škole teologické ve Friedensau. Odpovídá: „Dá se říci, že si vcelku vystačím sám. Mám přece vědomí vlastní odpovědnosti. Jistě, potřebuji i přátele, člověk úplně sám být nemůže, ale sbor? Sbor je především Božím sborem. Bůh nás do něj uvádí, aby nás v něm měnil, formoval. Sbor není vždy příjemný a pěkný, ale je zázemím, do kterého nás Bůh postavil, abychom v něm rostli. „Když se zadívám na svůj život, s vděčností přiznávám, že mne sbor dost změnil. Myslím tím na konkrétní lidi, věřící bratry a sestry, kteří mi pomohli jít kousek cesty kupředu, byli mi vzorem, uměli mi naslouchat, ale uměli i zkritizovat. Jejich kritika byla ukazatelem mého jednání. Bez toho bych se nestal jiným. Bez kritiky bych rozhodně nebyl lepší. Sbor pro nás může být místem růstu a formování jen tenkrát, když bude místem modlitby, místem uctívání Všemohoucího. Z mých pochybností a různých otázek mne přivedl k následování Pána Ježíše. Byly to především zkušenosti víry, které vyprávěli bratři a sestry a které mi dodaly odvahu, ukazovaly správným směrem. Jejich vztah k Bohu i mne přivedl blíž k Bohu. Ve sboru jsem se setkal i s neláskou. To byla tvrdá realita. U některých to byla úzkoprsost nebo tvrdé zákonictví. Stinné stránky sboru, které budou vždy, mi pomohly, že jsem se začal zajímat o to nejpodstatnější: o vztah k Pánu Ježíši Kristu. Mnohé stinné stránky sboru mne přivedly k poznání mých vlastních chyb a nedostatků. Vždyť ani já nejsem bez chyby. Celkem se dá říci, že se cítím ve sboru dobře, přijímají mne, často jsem pro sbor užitečný. Jsem vděčný, že jsem našel sbor.“ Tolik bratr Machel.

ADVENT 10/2003

A protože já také patřím ke sboru, pak je třeba umět odpovědět na otázku: Sbor — k čemu vůbec je? Je to organizovaná skupina věřících, kteří mají svou víru formulovanou adventistickými zásadami. Formy — projevy — adventistické bohoslužby nejsou na celém světě stejné. I když základ je společný, způsob zvěstování — jako je hudba, písně, způsob pobožnosti — je velmi rozdílný. Pro to nejsou žádné biblické směrnice, natožpak nějaká nařízení od Generální konference. Bratr Dr. L. Träder, který navštívil sbory ve všech světadílech, výstižně řekl: „Adventistické sbory po celém světě nejsou nějaký monolitický — jednolitý — blok ani v utváření bohoslužby. Tady se opravdu uplatňuje ,svoboda dítek Božích‘“. Nakonec je tu ještě jedna skutečnost, pro kterou se na členy sboru mohu spolehnout. Uvádím pouze svou osobní zkušenost, abych neužíval nějaké zbožné teoretické fráze. Když jsem ležel v nemocnici a nemohl jsem si ani sednout, natožpak vstát, návštěva bratrů a sester byla pro mne posilou. Modlili se se mnou, aby se Pán nade mnou slitoval. Pochopil jsem sílu příběhu malomocného, který říká Pánu Ježíši: „Pane, chceš-li, můžeš mne očistit.“ A Ježíš mu odpovídá: „Chci, buď čist.“ A já jsem volal podobně: „Pane, chceš-li, můžeš mne uzdravit.“ Dnes prožívám jeho odpověď: „Chci, buď zdráv!“ Teď už nejenže mohu sedět a stát, ale také chodím. Díky Bohu za to! Tu víru v moc Ježíšova slova mi nikdo nemůže vzít. Tu ve mně utvrzovali bratři a sestry při svých návštěvách. Prožíval jsem pěkný pocit, že sbor jako společné shromáždění je tu i pro mne. Opustit sbor by byla pro mne ztráta. Proto čteme v Písmu: „Neopouštějte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“ Žd 10,25 Karel Špinar

7

ZAMYŠLENÍ NAD…

Každý začátek je těžký Se zájmem sleduji v televizi odpolední pořad Sauna. Mladí hudebníci — akordeonista, houslista, klavírista či bubeník hovoří o dlouhých a nekonečných hodinách nezáživného učení a cvičení, než se jim podařilo ovládat jejich hudební nástroj. Nejednou chtěli „hodit flintu do žita“. Začátky ani pro ně nebyly snadné… Slovo dostává hudební skladatel a pedagog Ilja Hurník: „Každý, kdo se učí hrát, musí nejdříve nekonečné hodiny cvičit etudy, které ho nebaví. Ale pokud je nezvládne, nikdy nebude umět dobře hrát. A kdo chce dobře hrát, tomu nezbývá než trpělivě a poctivě cvičit a cvičit. A to i tehdy, když ho hra vůbec nebaví. Ale jakmile ovládne techniku hry, jakmile začne hrát různé melodičtější skladby, najednou zjistí, že se mu hra lépe daří a cvičení pro něj už není nepříjemnou nutností, ale že mu hra na jeho nástroj přináší opravdovou radost. A to je jediná cesta k úspěchu.“ Jeho slova mi připomněla i moje začátky, když jsem začínala číst Bibli. Vůbec jsem jí nerozuměla a nechápala jsem, co se na ní někomu může líbit. Rozuměla jsem snad jenom trochu knize Přísloví a čtyřem evangeliím. Ale jako by mi někdo našeptával: „Vytrvej!“ A tak jsem si řekla, že budu Bibli číst a studovat pravidelně. Zamilovala jsem si knihy od E. G. Whiteové. Kousek po kousku jsem pomocí Biblických úkolů pronikala do skrytého bohatství této knihy. I já jsem mnohdy neochotně brala Bibli do rukou, měla jsem v plánu jiné věci. Ale po chvíli studia jsem nelitovala. Ta chvilka mi vždy byla určitým přínosem. Postupně jsem v ní nacházela mnohé odpovědi na mé otázky, mnohé rady pro život. A i když mi studium zabíralo drahocenný čas, vracela jsem se k ní znovu a znovu. A pak jsem přišla na místa, kde nám Pán Ježíš dává svá zaslíbení, nabízí svou pomoc a ujišťuje nás, že slyší naše modlitby, ať jsme kdekoli. Svými zázraky nás ujišťuje o své nekonečné moudrosti a moci. V Bibli jsem našla překrásná místa, kde slibuje, že se vrátí na tuto zem a že si k sobě

8

vezme každého, kdo mu věří a miluje ho… Tyto zprávy mě nemohly nechat lhostejnou. Četla jsem čím dál víc. Prosila jsem Pána Ježíše o moudrost, abych porozuměla tomu, co nám v Bibli nechal zaznamenat. Teď už pro mne studium Bible nebylo nutnou povinností. I já jsem najednou zjišťovala, že chvíle s Biblí jsou pro mne ty nejkrásnější okamžiky z celého dne. Už se nemusím „prokousávat“ nesrozumitelnými pasážemi. Moje Bible je barevná. Pastelkami mám podtrhané verše, které mi byly blízké, milé, které mě poučily, které mi v životě pomohly. Na volných listech mám vypsané věty, které se mi nejvíc líbily. Bible je tak skoro celá popsaná… A sám Bůh ví, že za každým takto opsaným nebo podtrženým veršem se skrývají překrásné chvilky s Bohem. Chvilky vlastního sebepoznání, chvilky, kdy jsem u Boha hledala radu, pomoc, útěchu i naději. Chvilky, kdy jsem hovořila s Bohem jako s přítelem, kdy jsem mu děkovala za zaslíbení, která nám dal, kdy jsem ho prosila o odpuštění mých vin i o sílu žít. A vůbec nelituji času, který jsem věnovala té prastaré knize v dobách, kdy jsem jí ještě skoro vůbec nerozuměla. Možná, že i ty, milý čtenáři, ukládáš Bibli do knihovny s rozhodnutím, že nemá smysl ji číst. Možná i tobě je líto času, který bys nad ní měl strávit. Ale já ti přesto přeji, abys u ní vydržel, abys vytrval — po čase budeš moci jako král David s vděčností říci: „Jak jsem si tvůj Zákon zamiloval! Každý den o něm přemýšlím. Nad nepřátele mě činí moudřejším tvá přikázání, navěky jsou moje. Jsem prozíravější než všichni moji učitelé, neboť přemýšlím o tvých svědectvích. Rozumu jsem nabyl víc než starci, neboť tvá ustanovení zachovávám.“ (Ž 119,97–100) „Jak lahodnou chuť má, co ty říkáš! Sladší než med je to pro má ústa. Z tvých ustanovení jsem nabyl rozumnosti, proto nenávidím každou stezku klamu. Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.“ (Ž 119,103–105) Každý začátek je těžký… Vytrvej! M. H.

ADVENT 10/2003

ZAMYŠLENÍ NAD…

Slyšeli jste ho? Podzimní vzpomínání… A koho? To je většinou odpověď další otázkou, ale opravdu, koho máme nebo jsme měli slyšet? Snad bych měla začít tento příběh jedním zážitkem. Jednoho prosincového podvečera jsme s rodinou čekali na letišti na přílet letadla z Londýna. A opravdu jsem, jak je mým zvykem, přišla do letištní haly na čas, vždyť měli přiletět naši přátelé. Jen k nelibosti mé rodiny — vždycky to chvíli trvá, než se odbudou formality, a tak v davu, v horku a při mé výšce i se špatným výhledem čekáme a čekáme. Už je to docela nepříjemné a s každým otevřením se napjatí „čekatelé“ nahrnou do chumlu a… zase je to někdo jiný. Znáte to, čekáte a čekáte. Zase se otevřou dveře a vjíždí mladý muž, tlačí vozík s kufry a jak mne míjí, ozve se, ale spíše jen tušíte slabounký hlásek: „Tatínku…“ Mladý muž se spíše letmo otočí a z jeho tmavé pleti zasvítí řada bílých zubů a oči doslova hladí malou, asi čtyřletou princeznu, která ani není pořádně v tom davu vidět, natož slyšet, a zbylých asi třicet metrů si rozráží cestu davem a skoro se proplétá pod nohama těch velikých lidí. A už je cesta volná a už už náruč táty … no asi víte, jak je to pěkné, stisknout někoho v náručí po dlouhé době odloučení. Ten hlásek byl slaboučký a dav neklidný a šuměl, letištní hala — žádný klid, a přece tatínek slyšel hlásek svého dítěte. Tak jak je potom úžasné, když náš Otec v nebesích slyší všechny naše hlásky a hlasy. Přemýšlím, jaké to asi bude, až nás přivítá nový domov, obejme nás svoboda a volnost bez hříchu, spadne z nás tíha pomíjitelného a Pán nás vezme s sebou domů. Ale asi je třeba trénovat své uši na tichý hlas našeho Pána, abychom ho vůbec byli schopni slyšet v té „vřavě“ světa… Přeji vám všem, aby hlas našeho Pána byl pro vaše uši jasný a abyste ho opravdu slyšeli.

Zas je tu podzim… chladná rána — a slunce zimomřivé… Šedivá mračna větrem rozfoukaná — a vzpomínky tak živé… Vzpomínky na léto, teplo a vůně… na vlahé letní noci… Mé zkřehlé srdce po tom přímo stůně, jak ptáče bez pomoci… Však i ten podzim o krásu se snaží s barvami na paletě… Posílá ptáky do výměnných stáží, ať cítí se jak v létě… A až se vrátí, na těch křídlech ptačích zas teplo přijde k nám… To Bůh tak řídí — a proto mi to stačí… Teď jenom vzpomínám… V. G.

Radka

ADVENT 10/2003

9

Z VAŠICH DOPISŮ

K čemu se učit? Od prvního pročtení stejnojmenného článku, uvedeného v Adventu č. 4/2003, uvažuji o jeho velké aktuálnosti. Vyrůstal jsem ve věřící rodině, a tak jsem do sobotní školy vplul ve svých „kritických letech“, v době dospívání. V té době byly úkoly sobotní školy celoroční. Jednu dobu jich byl velký nedostatek a ve sborech se musely rozepisovat, protože „jediná strana“ dovolila tisknout velmi omezené množství. Před lety se říkalo sobotní škole „univerzita adventistů“ a upřímně věřící z jiných církví tuto část soboty obdivovali. Jenže doba přináší změny, a tak to někdy ve třídě vypadá jako při „malém kázání“, když je některý z učitelů „vševědoucí“ a jen mluví a mluví, zatímco třída naslouchá… Tím si vysvětluji hodně upadající zájem o tuto část sobotních shromáždění, alespoň tak to vidím ve sboru, do kterého chodím. Není to snadné přinést nový pohled na „starou pravdu“, ale pokud se to podaří, je to vždy užitečné všem. Často vzpomínám na jednu sobotní školu, kde „host“ bratr Šlosárek probíral tehdy ještě „opakovací“ úkol — byl to doslovný vodopád otázek — a za necelých 10 minut byl úkol probrán. Pokud jsem sloužil jako učitel, snažil jsem se o podobný způsob, ale je to hodně náročné. Učitel se musí na tento způsob probírání velmi dobře připravit, musí vědět, nač se ptát a jak se ptát. Nesmí prosazovat svůj názor či pohled na dané téma. Jen usměrnit, a to opět otázkami. Jak je uvedeno v článku, je třeba „nesrážet“ žáky, ale povzbudit je, aby se do sobotní školy těšili. Pokud se objeví nesprávný či zavádějící názor, není dobré jej „tvrdě“ umlčet, ale spíše položit otázku a další a další, pokud si sám dotyčný svůj omyl neuvědomí. Jenže moje zkušenost je spíše opačná — někteří učitelé neumějí naslouchat a stávají se „kazateli“, místo toho, aby byli „tazateli“. Opravdu je potřeba se velmi dobře připravit, celý úkol si projít raději vícekrát než jen v sobotu ráno, abych znal kritická místa i otázky a ne-

10

byl pak zaskočen ve třídě či společném probírání. Tak to dnes vidím jako posluchač sobotní školy. Pokud jde o aktualizaci pro současnost, myslím si, že to je klíčová část každého úkolu. Poukazovat na SZ Izrael a nevidět dnes sebe je opravdu nedobré a spíše odvádějící pozornost od „jádra“, které máme hledat v každé stati sobotní školy, v každém úkolu. Jinak celá sobotní škola ztrácí svou cenu, ztrácí svůj význam pro osobní růst každého z nás. Je třeba učinit sobotní školu opravdu zajímavou, opravdu hodnotnou, i když je to těžké a velmi nesnadné. Vraťme jí její titul „univerzita adventistů“, odnaučme se „kázat“ a naučme se více „tázat“! S tím také souvisí naučit se více naslouchat. Vždy mne osobně velice osloví rozhovor Pána Ježíše se Samaritánkou — zde je „škola“ pro učitele sobotní školy. Ne nadarmo je „trpělivost svatých“ jedním ze znaků lidu poslední doby. Učme se trpělivosti, učme se naslouchat a naše sobotní škola dozná změn, přinese radost a oživení. Vladimír Spurný

Nabízím hudební doprovody na CD ke všem písním ze zpěvníku Zpívejme Hospodinu. Vhodné zejména pro sbory, kde nemá kdo hrát, ale uplatnění najde i při domácích pobožnostech nebo jen tak k poslechu. K dispozici česká i slovenská verze zpěvníku.Také v provedení pro PC — současně s hudbou se může promítat text písní. Další informace a objednávky na tel.: 581 774 491; 604 799 070 nebo email: [email protected]

ADVENT 10/2003

STUDIE

Jiný pohled na Babylon Spolupráce s jinými křesťany Do jaké míry mají adventisté sedmého dne spolupracovat s jinými křesťanskými církvemi? Mají být adventističtí duchovní činní ve společenství duchovních jiných křesťanských denominací? A pokud ano, pak na jaké úrovni? Nezastává přitom církev učení, že všechny jiné církve jsou součástí padlého Babylonu ze Zjevení 14,18 a 18,1–4? Již sami o sobě jsou toto důležité otázky. Skutečnost, že se tato problematika stala v dějinách adventismu předmětem napětí, tak jak různí lidé a rozličné skupiny přicházeli s řadou odlišných výkladů, význam těchto otázek ještě zvyšuje. Historie adventismu nám však naštěstí celou záležitost značně osvětluje.

Raný postoj Nejranější adventní výklady Babylonu existovaly ještě před tím, než se začal adventismus sedmého dne vzmáhat. Jejich původcem byl Charles Fitch, millerita/původem presbyterián. V létě roku 1843 bylo mnoho milleritských adventistů, laiků i kazatelů vyloučeno ze svých původních církví, neboť odmítali mlčet o své pevné víře v blízkost druhého Kristova příchodu. Tento vývoj dal Fitchovi podnět k tomu, aby měl v červnu 1843 kázání s názvem „Můj lide, vyjdi z něj“. Fitch v něm rozšířil do té doby mezi protestanty všeobecně přijímaný výklad, podle nějž Babylon představuje římský katolicismus, na všechny, kteří brání „osobní vládě Ježíše Krista nad tímto světem“. Za „ANTIKRISTA“ a „BABYLON“ přitom označil všechny křesťany, kteří odmítají základní učení millerismu. Jejich jedinou nadějí podle Fitcheho je „vyjít z Babylonu, jinak zahynou“. Tento výklad si uchovali i prvotní sobotní adventisté. Takový James White mohl například

ADVENT 10/2003

v roce 1850 napsat, že „poselství druhého anděla (ze Zjevení 14,8) nás vyzývá k vyjití z padlých církví do společenství, v němž máme nyní svobodu přemýšlet a jednat v bázni Boží“. Podle Whitea to bylo právě ono vyjití z „padlých církví“, které připravilo cestu k objevení a kázání učení o sobotě. „Je neobyčejně zajímavé,“ napsal, „že otázka soboty se začala mezi věřícími v druhý Kristův příchod přetřásat přesně ve chvíli, kdy je poselství anděla vyvedlo z jejich původních církví. Učení o sobotě vyšlo najevo v pravý čas, aby se naplnilo proroctví ze Zjevení 14.14 ohledně zachovávání všech Božích přikázání před druhým Kristovým příchodem.“ Prvotní stoupenci svěcení soboty nejen přijali Fitchův výklad o úplně padlém Babylonu, ale následovali Millera rovněž v jeho přesvědčení o uzavření dveří milosti v říjnu 1844. S věroukou o „uzavřených dveřích“ přišel Miller ve třicátých letech, kdy obhajoval myšlenku, že doba milosti skončí před uplynutím 2300 večerů a jiter z Daniele 8.14, tedy „přibližně kolem roku 1843“. Protože očištění svatyně Miller ztotožnil s druhým Kristovým příchodem, vedlo jej to k závěru, že každý člověk má do této doby čas rozhodnout se buď pro Krista, nebo proti němu. S vědomím tohoto se generální konference milleritských adventistů usnesla na tom, že „představa o přítomnosti milosti po Kristově příchodu je cestou do záhuby, protože je zcela v rozporu s Božím slovem, které jasně učí, že při příchodu Krista budou dveře milosti uzavřeny a nikdo již nebude moci do nich vstoupit“. Po „velkém zklamání“, ke kterému v milleristickém hnutí došlo poté, co se 22. 10. 1844 nenaplnily představy ohledně druhého Kristova příchodu, se hlavním předmětem sváru mezi jeho stoupenci stala otázka, zda se tohoto dne něco stalo, či nikoliv. Ti, kdo říkali, že toho dne

11

STUDIE

v souladu s tradičním pojetím o uzavření dveří milosti nemohli být zachráněni. Přítomnost těchto konvertitů vedla sobotní adventisty počátkem padesátých let 19. století ke změně jejich postoje ve věci uzavření dveří milosti. V důsledku toho si adventisté podrželi své přesvědčení, pokud jde o význam roku 1844, a nadále zdůrazňovali, že doba milosti skončí před druhým Kristovým příchodem. Konečně však byli ochotni si přiznat, že k této události ještě nedošlo. Dalekosáhlý dopad měl tento závěr na adventistické učení, považující do té doby všechna ostatní náboženská společenství za úplně padlý Babylon. James White to vysvětlil v roce 1859. V článku pro Review and Herald uvedl, že označením „Babylon“ se míní zmatek ve věrouce, ke kterému dochází v různých církvích. „Babylon ze Zjevení“ následně „bez váhání“ vztáhl na „celé zkorumpované křesťanství“. Pád Babylonu však zcela zásadně interpretoval nikoliv jako něco, co skončilo ve čtyřicátých letech 19. století, jak to tvrdili sobotní adventisté ve svých počátcích, nýbrž jako něco, k čemu dochází průběžně. Úprava postoje A tak, zatímco se Fitch domníval, že Zjevení Ačkoliv si to sobotní adventisté po určitou do- 14,8 hovoří o stejné události jako Zjevení 18,1–4, bu neuvědomovali, měli se svojí teologií, pojí- White prohlašoval, že pád Babylonu ze Zjevemající všechny církve jako úplně padlý Babylon, ní 14,8 „je událostí, která proběhla v minulosti“, problém. Poprvé to začali vnímat v souvislosti kdežto pád Babylonu, popisovaný ve Zjevení s výkladem otázky uzavření dveří milosti. 18,1–4, představuje přítomnost a „zvláště pak“ Podle všeho Ježíš Kristus v říjnu 1844 nepři- budoucnost. Jak napsal v roce 1859 „nejprve (Bašel, a doba milosti tudíž ještě neskončila. Skuteč- bylon, pozn. překladatele) padl (viz Zjevení 14,8), nost, že pokud se mýlili v otázce určení druhého poté se za druhé stal doupětem démonů a ,skrýší Kristova příchodu, mýlili se též ve svém učení všech nečistých duchů‘, za třetí byl Boží lid vyzván o uzavření dveří milosti, si však sobotní adven- k tomu, aby z něj vyšel, a následně pak za čtvrté tisté mohli začít uvědomovat teprve poté, co nově na něj dopadly pohromy“. vyložili význam očištění svatyně z Daniele 8,14. S postojem svého manžela, považujícího pád Zatímco však nové chápání očištění svatyně Babylonu za dění, ke kterému dochází průběžbylo na světě v roce 1848, trvalo ještě několik ně, Ellen Whiteová souhlasila. Jeho výklad však dalších let, než si sobotní adventisté uvědomili, posunula ještě dále. Podle ní „dojde k úplnému že toto nové porozumění vyžaduje též změnu po- naplnění proroctví ze Zjevení 14,8 až v budoucstoje v otázce uzavření dveří milosti. Tento nový nosti“. V církvích, které jsou mimo adventistické výklad si vynutili noví přívrženci adventního po- společenství, je proto stále možné setkat se s „velselství, kteří nepatřili mezi stoupence milleristic- kou skupinou opravdových následovníků Kristokého hnutí před rokem 1844 a kteří tak teoreticky vy pravdy“. Babylon tak sice prožívá v současnosti k ničemu nedošlo, se stali adventisty „otevřených dveří“. Ti, kdo zdůrazňovali opak, dostali označení adventisté „uzavřených dveří“. S vědomím tohoto napsal 18. listopadu 1844 Miller, že ti, kdo hlásají druhý příchod Krista, přestávají „pracovat na tom, aby varovali hříšníky a snažili se probudit pyšnou církev“. K oddělení „spravedlivých od bezbožných“ již došlo a adventní misie se má nyní soustředit na to navzájem se mezi sebou povzbuzovat, dokud Kristus nepřijde. Koncem roku 1844 představovala teorie „uzavřených dveří“ pro její stoupence dvě věci: za prvé přesvědčení, že 22. října 1844 se něco stalo, a za druhé názor, že dveře milosti již byly uzavřeny. Vznikající sobotní adventisté, pod vedením Josepha Batese a Jamese a Ellen Whiteových, přijali učení o uzavřených dveřích se všemi jeho důsledky. Toto přesvědčení jim spolu s jejich pojetím Babylonu zcela očividně bránilo spolupracovat s jinými křesťanskými skupinami.

12

ADVENT 10/2003

STUDIE

zmatek, ještě však zcela nepadl. Výzva k vyjití z Babylonu má přitom nabýt na síle v době těsně před druhým Kristovým příchodem, kdy bude pád Babylonu dokonán. Whiteová proto dochází k závěru, podle nějž výkřik „vyjdi lide můj z tohoto města“ ze Zjevení 18,4 „představuje poslední varování určené obyvatelům země“.

Učení opodstatňující spolupráci Na základě změny výkladu v otázkách uzavření dveří milosti a pádu Babylonu vytvořili James a Ellen Whiteovi teologické učení, které má adventistům sedmého dne pomoci, když se dostanou do kontaktu s jinými křesťanskými společenstvími a budou uvažovat, jaký postoj vůči nim mají zaujmout. Tak jak si adventisté začali uvědomovat, že druhý Kristův příchod není tak blízko, jak si původně mysleli, se přitom otázka spolupráce s jinými křesťany stávala stále palčivějším problémem. Myšlenka spolupráce s „jinověrci“ však přináší do řad církve napětí. Toto napětí rozděluje smýšlení uvnitř adventistické církve na to, co lze označit za „umírněný postoj“ na straně jedné straně, a za „konzervativní postoj“ na straně druhé. Zatímco zastánci umírněného postoje by sdružování a spolupráci s jinými křesťanskými skupinami, za předpokladu, že tím nebude ohrožena teologická nebo etická integrita adventního hnutí, uvítali, konzervativci mají problém spolupracovat s jakoukoliv skupinou, která nevnímá věci stejně jako oni. Příkladem tohoto napětí může být záležitost vztahu adventismu k organizaci Sdružení křesťanských žen za abstinenci (v anglickém originále „Woman´s Christian Temperance Union — zkratka WCTU) . Toto hnutí zastávalo zcela očividně některé dobré názory (tj. „pravdu“). Především se zasazovalo za abstinenci, což je téma plně odpovídající adventistickým důrazům. Již v roce 1877 proto začali adventisté s WCTU spolupracovat. Až potud bylo vše v pořádku. Ženy z WCTU se zdály být milými křesťanskými dámami. V ro-

ADVENT 10/2003

ce 1887 však zčeřila vodu vzájemné spolupráce angažovanost této organizace ve věci prosazení zákona na ochranu svátosti neděle.Ve stejném roce začlenila WCTU do své organizační struktury Oddělení pro zachovávání dne odpočinku (neděle). V následujícím roce pak podporovala návrh senátora Blaira týkající se vydání nedělního zákona na celonárodní úrovni. Díky tomuto vývoji nahlíželi někteří adventisté na WCTU jako na společenství stále rychleji se blížící podobě plně rozvinutého Babylonu. V případě abstinence mají sice „pravdu“, ve stejnou chvíli však podporují „omyl“, pokud jde o den odpočinku. Pokud to není Babylon, pak tedy co jiného, usuzovali někteří adventisté. V průběhu devadesátých let tento vývoj pokračoval a způsobil v církvi napětí. Přes tyto problémy se Ellen Whiteová a někteří další snažili s hnutím za abstinenci i nadále spolupracovat. Jiní adventisté si však v této věci tolik jistí nebyli. Mezníkem se stalo rozmezí let 1899 a 1900, kdy WCTU odmítla podporovat snahy vedoucí k pronásledování těch, kdo měli na otázku dne odpočinku jiný názor. Tento nový tolerantní přístup ze strany WCTU ovšem neznamenal, že by se organizace přestala za neděli zasazovat. Právě v tomto ovzduší vydal redaktor časopisu Review and Herald Alonzo T. Jones sérii jedovatých komentářů, ve kterých označil WCTU za odpadlíky, kteří se dostatečným způsobem nedistancovali od těch, kdo jsou strůjci pronásledování. V reakci na Jonesův černobílý a nekompromisní pohled napsala Ellen Whiteová tomuto muži několik dopisů. Jako ta, jež byla ochotna s WCTU i přes existenci určitého napětí spolupracovat, radila impulzivnímu Jonesovi, aby k lidem, kteří nevidí vše adventistickýma očima, nebyl příliš tvrdý. Jak v této souvislosti napsala, „existují důležité pravdy, o nichž nemají (členky WCTU, pozn. překladatele) ponětí“. Z tohoto důvodu by „se s nimi mělo kvůli práci, kterou vykonávají, jednat citlivě, s láskou a s úctou. Nemůžeš se k nim chovat tak, jak se chováš“.

13

STUDIE

Whiteová nepolemizovala ani tak s „věcnými jich setkání. O pár měsíců na to Whiteová napsaargumenty“, které Jones ve svých článcích použil, la: „Sdružení křesťanských žen za abstinenci je ornelíbil se jí spíš nedostatek předvídavosti, citlivos- ganizací, s jejímž úsilím o šíření zásad abstinence ti a laskavosti. Podle ní by Jonesův přístup mohl se můžeme zcela ztotožnit. Bylo mi dáno světlo, že vést členky WCTU k následujícímu závěru: „Je se k nim nemáme stavět rezervovaně, nýbrž, aniž vidět, že s adventisty sedmého dne není možné bychom přitom obětovali cokoliv ze svých zásad, spolupracovat. Nedali nám šanci, abychom s nimi máme usilovat o co největší možnou spolupráci navázali kontakt, protože nemáme stejnou víru v zájmu práce na poli abstinenční reformy… Byjako oni.“ lo mi ukázáno, že se nemáme aktivistů z WCTU Velmi důrazně se Ellen Whiteová stavěla proti stranit. Spoluprácí s nimi ve věci úplné abstinence nesnášenlivosti založené na tezi „buď — anebo“. neměníme náš postoj ohledně zachovávání sedPodle ní by se měla církev raději „snažit získat si mého dne. A tímto způsobem jim můžeme vyjádůvěru aktivistů WCTU tím, že s nimi bude vy- dřit naše uznání za postoj, který zastávají, pokud cházet, jak nejlépe to jen půjde“. Z tohoto důvodu jde o abstinenci. Když otevřeme dveře a pozveme by proto měli být zástupci WCTU zváni na ad- je, aby se s námi spojili v otázce abstinence, zajisventistická stanová shromáždění a to i přesto, že tíme si tak v tomto jejich pomoc; a oni, tím že se jsou věci, v nichž se tato orgas námi spojí, uslyší nové pravnizace mýlí. Takovýto přístup dy, které jim chce Duch svatý bude mít podle Whiteové velvtisknout do srdce.“ Adventisté jsou reformní mi pozitivní výsledky. Zatímco Stejný prorocký duch vedl křesťané, a nikoliv slepí adventisté se díky tomu dozvěEllen Whiteovou k tomu, aby fanatici. dí něco o tom, jak efektivněji adventistickým kazatelům dovést evangelizaci s využitím poručila seznámit se ve svém kampaně za abstinenci, aktiokrsku s kazateli jiných denovisté WCTU budou mít příležitost přijmout vyvá- minací a ukázat jim, že „adventisté jsou reformní ženější pohled ohledně dne odpočinku a dalších křesťané, a nikoliv slepí fanatici.“ Její radou bylo pravd, které jsou tak drahé srdcím adventistů. soustředit se spíše na „společné hodnoty“, které Přístup, jaký ve vztahu k WCTU volil Jones, adventisté sdílejí s ostatními křesťany, a „předstaWhiteová odsuzovala. Radila mu, aby nepřed- vovat jim pravdu, která je v Ježíši Kristu“, než jiné stavoval „pravdu způsobem, který by mohl při- církve očerňovat a napadat. S vědomím toho se mět ty, kdo patří k WCTU, k tomu, že se od nás mohou adventističtí kazatelé „setkávat s duchovv zoufalství odvrátí“. Naléhala na něj, tak jako ními jiných denominací“. i mnohdy jindy, aby se ve vtahu k těm, kdo maKdyž se začne hovořit o tom, jak vnímat jiné jí jiný názor, nechal Bohem obdařit „uvážlivostí“ křesťany a do jaké míry s nimi spolupracovat, a „křesťanskou laskavostí“. pravděpodobně se mezi adventisty vždycky naTěm, kdo vidí věci černobíle, však bývá zatěžko jdou jak zastánci tvrdé linie, tak i umírnění. A jisse takovéto rady držet. Umírněný postoj totiž vní- tě zde budou tací, kterým nebude zatěžko použít mají jen jako nepřijatelný ústupek. na kohokoliv, kdo s nimi v určité věci nesouhlasí, O několik let později proto Whiteová napsala: „zbraň jménem Babylon“. „…zatímco jsem byla v Austrálii, starší A. T. Jones Pokud se ovšem budeme touto důležitou otáznás svým neuvážlivým postupem málem zbavil kou zabývat, může nám být historie církve advenvšech možnosti působit na lidi z WCTU.“ Jak dále tistů dobrým vodítkem. uvedla, její manžel se vždycky snažil dát na svých George Knight (lánek z asopisu Ministry shromážděních aktivistům z WCTU „příležitost peložil Jan Bezdkovský) hovořit“ a vždycky ochotně přijal pozvání na je-

14

ADVENT 10/2003

ZE SVĚTA

Modlíme se za Kongo OBYVATELSTVO: 3 110 000 obyvatel; přes 75 kmenů; hlavní skupiny: Bantu 93,7 %; Adamawa 2,8 %; Pygmejové 1,5 %; ostatní 2 %. NÁBOŽENSTVÍ: křesťanství 85,4 % (řím. kat. 50 %, protestanti 22 %, okrajové církve 13,5 %, pravoslavní 0,04 % — Řekové); africká tradiční náboženství 10,2 %; nevěřící/ostatní 2,7 %; muslimové 1,3 %; bahá’í 0,4 %. ADVENTISTÉ S. D.: 375 členů; 121 adventistů/milion obyvatel, poměr k ČR (748 adventistů/milion obyvatel) 0,16 %; poměr k SR (411 adventistů/ milion obyvatel) 0,29 %. Pozornost sdělovacích prostředků k málo známé africké zemi naposledy upoutala krátká válka v roce 1997, při které byl za asistence angolské armády svržen demokraticky zvolený, ale ne vždy demokraticky jednající prezident Pascal Lissouba. K moci se vrátil jeho předchůdce, komunistický diktátor Denis Sassou–Nguesso, který měl na svědomí nesvobodu církví a utrpení celého národa v 80. letech. Během řádění vojáků, bojujících za oba prezidenty, přišly o život tisíce lidí a statisíce musely uprchnout. Velké množství obyvatel bylo vojáky oloupeno o veškerý majetek, jejich domy zničeny, ženy byly znásilňovány vojáky obou prezidentů i angolskými jednotkami. V zemi vládne chaos a její občané jsou vystaveni neustálému násilí, bezpráví a svévoli ze strany vládních vojáků. Soudy nefungují, většina úřadů je zkorumpovaná a lidé se naučili brát spravedlnost do svých vlastních rukou. Žádné demokratické instituce v zemi neexistují, ústava, zaručující občanům mnohá práva, byla zrušena, aniž by byla nahrazena novou. Parlament byl rozpuštěn, vláda nemá předsedu a veškerá státní moc je soustředěna do rukou diktátora. Volby byly sice vyhlášeny, ale už od roku 1997 jsou odkládány na neurčito. Kongo je nepříliš velká a řídce obydlená země, pokrytá ze 60 % tropickým deštným pralesem. Leží v sousedství mnohem větší Konžské demo-

ADVENT 10/2003

kratické republiky, bývalého Zairu, s níž bývá často zaměňována. Na území obou dvou se ve 14. až 16. stol. nacházela konžská říše. Později patřila tato místa k hlavním oblastem vývozu otroků. Jedinou významnější událostí v dějinách Konga (tehdy Francouzského Konga, součásti Francouzské Střední Afriky) je skutečnost, že během německé okupace Francie, v letech 1940 až 1943, sloužilo jako základna DeGaullovy Svobodné Francie. V roce 1960 dosáhlo, tak jako většina ostatních kolonií, nezávislosti na Francii, ale dodnes je členem volného svazku Francouzského společenství národů. V roce 1968 se Kongo vydalo cestou orientace na SSSR a socialismus, kterou nedobrovolně opustilo až po pádu komunistického bloku v roce 1992. Kongo je i ve srovnání se sousedním Gabunem velmi chudá země a obyvatelé trpí nedostatkem potravin a zdravotní péče. Na druhou stranu přinesla komunistická orientace Kongu bezplatnou a povinnou desetiletou školní docházku, takže dnes umí 75 % obyvatel číst a psát, což je v Africe nevídaný úspěch. Obyvatelstvo Konga je rozděleno do desítek malých i větších kmenů, z nichž nejznámější jsou určitě Pygmejové, nejmenší lidé světa, žijící v odlehlých končinách pralesa na severu. Pygmejové jsou nejstaršími obyvateli Konga, žili zde prý už před 4 000 lety. Jsou to mírumilovní lidé, dokonale sžití s pralesem, který je jim domovem. Pokud nebyli zotročeni, po většinu času neobývají vesnice, ale ve skupinách, čítajících od 20 do 35 lidí, se toulají pralesem a živí se lovem a sběrem. Dnes zakoušejí v Kongu ústrky a pronásledování ze strany většinových Bantů, zvláště policie a vojáků, kteří se od návratu diktatury dopouštějí řady násilných činů na civilistech, včetně vražd, věznění a šikanování na základě etnické příslušnosti. Pygmejové jsou také zcela vyloučeni z veřejného a politického života, i za předchozího režimu jim bylo upíráno volební právo. Pokud žijí v civilizaci, je pro ně nemožné získat zaměstnání, je jim

15

ZE SVĚTA

odmítána lékařská pomoc a vzdělání. Dodnes a sociální péče v hlavním městě Brazzaville, sponexistuje určitá forma otrokářství a Pygmejové zorované adventisty sedmého dne z tehdejší NDR. jsou svými bantuskými pány děděni z generace Právě díky své sociální práci získala církev od kona generaci. Pygmejové věří v jednoho svrcho- munistické vlády oficiální status a uznání. vaného boha, stvořitele světa, kterého ztotožňují Krátce poté ale rozhodní komunisté proveds pralesem, protože na něm je závislý jejich život. li státní převrat, zavraždili prezidenta a přitvrdili Volají ho jen v krizích, jindy s ním nekomunikují. promoskevský kurz země. Jedním z důsledků rozMnozí věří, že poté, co stvořil první lidi, přestal se hodnějšího „protiimperialistického“ kurzu byl boj bůh zajímat o osud světa a přebývá na nebesích. proti křesťanství, který vedl ke „zmizení“ katolickéMálokterá africká země se může pochlubit tak ho kardinála a zákazu mnoha denominací, včetně výraznou převahou křesťanů v populaci a tak vý- Církve adventistů sedmého dne. Mladá církev, kterazným zastoupením protestantských církví. Evan- rá přišla o misionáře a musela čelit problémům, na geliem už byl osloven každý z mnoha kmenů žijí- které nebyla připravena, byla touto ranou citelně cích na území státu a alespoň část každého z nich zasažena a v podstatě se úplně rozpadla. tvoří křesťané. V Kongu působí minimálně 42 doKongo představuje zvláštní ostrov s minimálmorodých církví, ke kterým se hlásí na čtvrt milio- ním počtem adventistů, obklopený zeměmi, kde nu obyvatel. Největší z nich mají exotická jména — je církev velice silná. V sousedním Kamerunu žiMacuistická církev Kinzonzi a kimgangisté. Tyto je sto tisíc členů církve a v Konžské demokratické církve mísí křesťanské bohoslužebné prvky, zejmé- republice (KDR) více než 400 tisíc. na působivé části katolické mše, s voodooistickým Před několika lety bylo dílo obnoveno téměř od okultismem v jeho nejhrubších podobách. nuly, v roce 1992 měla církev v zemi pouhých 30 S pádem komunismu potíže pro církve ne- členů, ale adventistů opět rychle přibývá. Jen běskončily. Nově vzniklé náboženské obce se musí hem roku 1999 se počet členů církve ztrojnásobil nechat zaregistrovat, což není snadné pro byro- a trend rychlého růstu pokračuje. kratické překážky. Cenzura sdělovacích prostředTěžké životní podmínky, politická situace a taků přijímá občas dramatické formy — vojenské ké neochota pracovat tam, kde nejsou tak jisté oddíly obsadily několikrát televizní a rozhlasové efektivní výsledky, vedou k tomu, že zahraniční vysílače, v jejichž zpravodajství režim rozpoznal misionáři jdou do okolních zemí, kde je již círstopy kritiky. Svoboda shromažďování je z poli- kev daleko silnější než v jejich domovských státických důvodů omezována diktátorem. tech, a lidé v Kongu zůstávají bez možnosti slyPrvním adventistou v zemi byl konžský mladík, šet trojandělské poselství. Obnovené dílo se i za který uvěřil v zahraničí a poté založil a vedl v hlav- obtížných podmínek, ba možná za jejich přispěním městě Brazzaville skupinu zájemců, scházejí- ní, rozvíjí rychle a nadějně, ale stále se jedná jen cí se k bohoslužbám. V roce 1972 o skromné začátky úkolu, který je přišel do Konga jako první oficipotřeba vykonat v hlásání biblicální misionář církve Francouz Jekého poselství. an Kempf s rodinou a záhy začala Modlete se, aby si Pán povolal vznikat jedna skupina za druhou. mezi statisíci adventistů v KDR, Po čtyřech letech od příchodu prvKamerunu a ostatních sousedního misionáře už se 118 pokřtěních zemích takové, kterým poKongo ných členů scházelo ve dvanácti loží práci v Kongu na srdce, aby městech a vesnicích a sloužilo jim mohli zdejší domorodci uslyšet šest domorodých kazatelů a bibdobrou zprávu o Kristově milosti lických pracovníků. V roce 1977 a o jeho blízkém příchodu. Pavel Novotný otevřela církev Středisko zdravotní

16

ADVENT 10/2003

REALITA, NEBO

BIO ILUSION Vítejte ve světě opravdové reality, vítejte ve světě OSKAR IMAX. Přibližně těmito slovy přivítala uvaděčka mne a ještě asi 4 stovky chtivých diváků. A pak se ten zázrak udál. Na filmovém plátně se pohybovali tvorové hlubin a byli tak skuteční! Měl jsem několikrát chuť dotknout se rybky plující u mé hlavy. Sotva jsem si však sundal speciální brýle, viděl jsem jen rozmazaný obraz, z kterého po chvilce bolely oči. Pln obdivu k technickému pokroku vycházím do ulic velkoměsta. Ulic plných krásných lidí. Ulic, kde obří nápisy slibují více ze života s mobilem XY, slibují, že vaše prádlo zazáří běloskvoucí čistotou, dětské zadečky zůstanou vždy neuvěřitelně suché a bankovní dům Fň vyřeší problémy za vás. Vše kolem bylo tak krásné, žádoucí a in. Vtom jsem potkal člověka vybírajícího příspěvky na děti s leukemií. Rázem mi spadly růžové brýle. Zbyl jen rozmazaný obraz a v očích slzy. Jaký je skutečně náš svět? Dobrý? Zlý? Kdo ví? Jsem vděčný Bohu za možnost pevného připojení na universenet, kde mohu hledat odpovědi na své otázky a za free-tarif pronikat do světa skutečné reality. K4

17

A L V … J K A V ZH Ů R U L E T Í Nedávno, bylo to zrovna při státním svátku, jsem ve vlaku mimoděk zaslechla zvláštní rozhovor. Začínal takto: „Nechápu, na co se dělají takové ceráty s těma vlajkama. Dyť je to stejně jen kus hadru.“ „Páni,“ pomyslela jsem si, „my Pathfindeři vlastně také máme vlajku. A proč?“ Zeptala jsem se našeho kamaráda Karla. „K dobrému oddílu patří různé obřady. Mnohé z nich jsou si podobné, nehledě na zemi, organizaci, oblast nebo oddíl. Máme ale také ty „SVÉ“, které nás odlišují a při nichž srdce každého patriota jihne. Pomáhají upevnit a prohloubit prožitek v naší mysli, vychovávají k úctě vůči tradici a autoritám. Mají probíhat v příjemné atmosféře a neměly by být odbyté. Nezapomeňte, že jsou vaší vizitkou. Klasickým táborovým obřadem je také vztyčování a snímání vlajky. Má svá pevná pravidla, v případě státních symbolů dokonce chráněná zákonem. Nechcete-li utržit ostudu, nezapomeňte, že:

• Vlajka se vztyčuje až po východu slunce a snímá do západu. Má-li být z mimořádných • • •

důvodů vztyčena v noci, třeba kvůli významné návštěvě, má být osvětlena a střežena. Při užívání se vlajka nesmí dotknout země či vodní hladiny. Po dobu obřadu všichni přítomní zachovají důstojný klid a vlajku sledují. Osoby ve stejnokroji ji zdraví. Vyvěšujeme-li více vlajek, ta nejčestnější se umisťuje vpravo (z pohledu diváků vlevo), vztyčuje se první a snímá poslední. Listy vlajek a stožáry mají mít stejné rozměry. Nejčestnější je vlajka hostitelské země či organizace.

Ať ta vaše vlaje v co nejčerstvějším povětří! 18

? ? ? P RO Č ? ? ?

C R R R CV A K Ahoj, vzpomínáš si ještě, o čem jsme si spolu povídali před prázdninami? Asi ne, že? To nevadí, trochu si to připomeneme a zkusíme najít odpovědi na otázky, které nám zůstaly nezodpovězené. Proč věříš v Pána Boha? Proč chodíš v sobotu do sboru? Proč nejíš vepřové? Proč nepiješ? Proč si neužíváš? Proč nejsi jako ostatní? Řekni mi, proč???

Rodiče ti to řekli? A odkud to vědí?

Bůh nespraZ Bible. vedlivý. Že dělá věci špatně a že je sobecký vládce. Začal to říkat všem bytostem kolem sebe. Někteří mu uvěřili, jiní si říkali, že by to mohla být pravda, a jiní si zase mysleli: „Tak to přece není, my ho známe a on nás má rád.“ Zkuste o tom přemýšlet. Představte si, že jste králové a královny v nějakém velkém a krásném království. Snažíte se být spravedliví a měříte všem úplně stejně. Nikomu nenadržujete. Ale jednou se dozvíte, že váš rádce, váš pomocník, ten kterému jste věřili, tak právě ten vás za zády pomlouvá a říká všem ve vašem království, že jste nespravedliví. Že děláte věci špatně a že jste sobecký vládce. Napište mi, co byste s takovým bývalým kamarádem udělali. Víte, že to, co o vás říká, není pravda, ale ostatní to nevědí. Těším se na [email protected] vaše nápady :)

Protože to tak je správné.

Máš pravdu, je to knížka, ale je v ní napsáno mnohem víc, než jen povídání pro staré babičky. Jsou tam odpovědi na všechny ty nezodpovězené otázky PROČ. Ale kdo to řekl, že je to takhle správné?

Rodiče.

Proč děláme některé věci, které ostatní nedělají, a proč neděláme věci, které ostatní dělají? Když nikdo z nás nebyl ještě na světě, a ještě mnohem, mnohem dříve, postavil se v nebi proti Pánu Bohu jeden z nejschopnějších andělů a řekl, že je Pán

Z Bible? A co je tam napsáno? Vždyť je to jen knížka.

19

Kamarádi, nezapomínejme, že:

OHLÉDNUTÍ ZA MÚZIČKOU — ČS 2003

……………………………………… (tajenka) je schopno mít zalíbení v dobrém. 1. Muž, který vedl Izraelce při dobývání Jericha. 2. Prorok, který vzkřísil mrtvého i po své smrti. (2 Kr 13,20-21) 3. Jméno muže, kterému Achab zabavil vinici. (1 Kr 21,1.16) 4. Kým byla žena ze Sarepty, jejíž mouka a olej neubývaly. (1 Kr 17,14-16) 5. Jméno muže, kterému nosili havrani jídlo. 6. Muž, který zabil lva. (Sd 14,6) 7. Otec Samuele (1 S 1,1-2) 8. Jméno bratra Rebeky. 9. Jméno Timoteovy matky. (2 Tm 1,5) 10. Kdo řekl: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník tě slyší.“? 11. Jméno služebné z domu matky Jana Marka v Jeruzalémě. (Sk 12,13) 12. Koho měly 3 vystřelené šípy varovat před nebezpečím? 13. Král, který se uzdravil pomocí suchých fíků. (2 Kr 20,7) 14. Kdo ležel na Boží příkaz 390 dní na levém boku? (Ez 4,4-5)

Umíte slovy popsat zpěv anebo v několika větách vystihnout obraz či plastiku? Ne? A přesto se s vámi chci rozdělit o prožitek letošní Múzičky. Netroufám si však popisovat jednotlivá díla a vystoupení, netroufám, protože nemusím — vy sami můžete, budete-li příště chtít, dosáhnout na tento zákusek. Podobně náročné je vyprávět o Bohu, do slov přetransformovat svoji víru, to co důvěrně prožíváme s Bohem — tady je však naše role nenahraditelná. Ale zpátky k Múzičce. Letos se nás sešlo kolem 170. Soutěž byla poměrně vyvážená — jak co do spektra jednotlivých příspěvků, tak i co do jejich úrovně. A tak jsme mohli sledovat 6 divadel, 11 písniček, 3 sborové písně, 8 básní a melodramů. Večerní vernisáž také stála za zhlédnutí, kromě jednotlivých kreseb tam byla keramika, paličkování a jiné zajímavé rukodělné výtvory. V letošním ročníku jsme také přivítali zbrusu nové členy poroty — paní Věru Vážanskou, bývalou herečku, dnes učitelku a vychovatelku, pana Marka Vávru, učitele hudby a zpěváka muzikálu

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14

20

„Evita“, a Reného Kloudu, komorního kytaristu a učitele hudby. Myslím, že byli obohacením, ať už svým odborným hodnocením, poznámkami či inspirativním vystoupením. Přemýšlím-li nyní zpětně o Múzičce 2003, na mysl mi přichází verš z 1K 10,31: „Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží.“ Děkuji dětem, děkuji jejich vedoucím, děkuji rodičům, že jsme mohli prožít den, který nebyl jen soutěží a určitě nebyl na prvním místě závodem o prvenství. Byl to den naplněný „činěním ke slávě Boží“. Neboť vše, co se na pódiu dělo, bylo oslavou Boha, vyznáním víry, radostí z darů. DAWY

Kategorie Drama Praha-Vinohrady — „Lucernička“ Kategorie Recitace A. Ejemová (Vamberk) — „Kytičky“ M. Ejem (Vamberk) — „Pepita“ E. Bartizalová, D. Krausová (Jindřichův Hradec) — „Čtvero ročních období“

VÍTĚZOVÉ

Kategorie malba/kresba Š. Kuruczová (Mladá Boleslav) V. Škrla (Tábor)

Kategorie Písnička H. Frajová (Praha-Smíchov) — „Obláček“ Š. Kuruczová (Ml. Boleslav) — „Davidova píseň“ K. Kloudová, D. Kučerová, M. Jonczyová (Praha-Vinohrady) — „Život je dar“

Kategorie plastika/aj. A. Ejemová (Vamberk) Š. Hlouch (Praha) Toto je však jen vrcholek neméně krásných vystoupení a prezentací ostatních.

Kategorie Sbor Praha-Vinohrady — „Topné období“ 21

K

LÍČOVOU DÍRKOU DO PŘÍRODY

„Dnes jsem zjistila, že mohu létat! Úchvatný pocit. Když už jsem si myslela, že se rozplácnutí o zem nevyhnu, najednou to fungovalo! A pak už to byla jen samá legrace: prudce zatočit doprava, pak dolů a nahoru a… No jo, já vím, naši mi také říkají, že mi to moc štěbetá. Vlastně jsem vám chtěla vyprávět něco o mně. Jmenuji se Jiřička Obecná. Když jsem hodná, říkají mi doma Jiři. Jsem příbuzná vlaštovek, ale moje tety mají na ocásku dlouhé špičky. Nosím krásný černý fráček, i když jsem holka. Bydlím v hnízdě, které náš taťka přilepil z venku na dům. To právě tety vlaštovky nedělají. Ty si staví „bejváky“ uvnitř lidských budov. A víte, proč jsem dnes z toho létání tak „vodvázaná“? Protože pánové, to dá fušku! Taťka mi vyprávěl, že nějaký jeho kolega, pan Kolibřík, je prý tam od nich nejmenší, měří jen 3 cm! Tak ten dokáže zamávat křídly osmdesátkrát za vteřinu! Kdyby měl člověk vyvinout tak velkou sílu, musel by zvednout každou vteřinu 56 pytlů cementu metr nad zem. To je, co?! A tak mám velkou radost, že ze mne Stvořitel udělal takového siláka a super letce. Taky jím jednou budu — až to trochu natrénuji. Pak, v ohrožení mohu vyletět nahoru tak rychle, že mě nechytne ani sokol. Abych mohla řídit rychlost svého letu, mám u kořenů per upevněno přes 1200 svalů. Taky mě to pěkně zadýchá. Když jsem v klidu, nadechnu se asi 26krát za minutu, ale při létání je to až 490krát. Moje plíce jsou totiž podporovány speciálními vaky, které slouží zároveň jako chladiče létacích svalů a také jako ochranné polštářky pro mé vnitřnosti. (Abychom nemusely při prudkém brzdění zvracet.) Stejně to Bůh moc krásně pro nás vymyslel, co říkáte? A můžete si o mně přečíst i v Bibli. Najděte si Žalm 84. Tak čáo, letím…“ PŘEVYPRÁVĚLA

22

LUCIE

2003 / 10 příloha časopisu Advent pro mládež i ty ostatní

MÍRÁK 2003 — POMOHL NÁM PROHLÉDNOUT? Patří dík vedení ČS unie CASD, že zajistilo návštěvu bratra ThDr. Daniela Dudy na letošním, již devatenáctém Míráku. Když mladý organizační výbor odsouhlasil téma „Věříme si?!“ i řečníka, měl každý tak trochu jinou, ale svou představu o tom, co se bude dít. Jistě nechyběly ani obavy, jak vše zvládnou. Skutečnost, kterou nám zajistil náš milující Pán přes svého služebníka Daniela Dudu a všechny ostatní nezištně a upřímně sloužící pořadatele i přispívající účastníky, nenechala nikoho na pochybách. Téma, obsah i řečník, to vše byla správná volba. A kolikrát jste si vy sami položili otázku: Věříme si? Jak jste si odpověděli? Neobjevilo se ve vaší mysli dlouhodobě pěstované tvrzení, že by to bylo nezdravé sebevědomí nebo dokonce pýcha, kdybyste řekli: Ano!? Společnost vyžaduje od mladých, aby byli sebevědomí, průrazní a projevovali své zdravé sebepojetí. Organizátoři Míráku 2003 zvolili téma „Věříme si?!“ Neříká nám to nic o vnitřním stavu mladé generace naší církve tváří v tvář očekávání konce světa? Kde se vůbec vzala v mládeži taková věta? Není to urážka jeden a půl století staré církve? Přece každý člen věří přítomné pravdě své doby. Proč tedy zpochybňovat vlastní víru? Kdo vůbec v této generaci vypěstoval a dovolil položit takovou otázku? A jsou na tom ostatní generace našich spoluvěřících jinak nebo snad lépe? Věříme dvaceti sedmi věroučným článkům církve? Věříme našemu vedení? Věříme, že jsme prorockým hnutím? Věříme, že máme jistotu spasení? A věříme si jako křesťané — kristovci? Možná, že za upřímnými odpovědmi na tyto otázky najdeme své místo ve společenství i společnosti. Snad tam najdeme odpověď na statistickou stagnaci či pokles členů místní církve. Snad tam najdeme sebe. Kázání i přednášky bratra Daniela Dudy vtáhly účastníky do sebepoznávání toho, co nás utvářelo a utváří. Mnohým odpověděl na nevyslovenou otázku: „Proč jsem takový, jaký jsem?“

DVENT 10/2003 IAMPULZ A 10/ 2003

A v neděli se stalo něco, co nečekal nikdo z organizátorů. Účastníci setkání dostali na výběr ze dvou aktivit. Na jedné straně to byla akčnost současnosti — hrátky s paintbalem, na druhé straně dvě hodiny na přednášce bratra Daniela Dudy. Na první akci se přihlásilo okolo 60 účastníků. Na druhé se tísnilo okolo 250 lidí ve zcela zaplněném sále (včetně balkonu) modlitebny v Ostravě–Mariánských Horách. Možná by se patřilo říci: To tu ještě nebylo. A není to nadsázka. Tolik mladých lidí nikdy nezůstalo na jakoukoliv nedělní aktivitu Míráku. Více jak 200 mladíků a děvčat a okolo 30 „kabovských“ mládežníků do 80 let. Svůj podíl na této statistice mělo jméno a hlavně styl bratra Dudy. Jsem přesvědčený, že pojetí tématu „Věříme si?!“ bylo trefou do černého. Potřebovali jsme to. Ať mladí, dospělí, starší či věkem zralí adventisté. Pomohl nám Mírák 2003 prohlédnout, kde hledat osobní růst? Jsem přesvědčený, že by v nejbližší době měla střední generace podniknout svůj týdenní „Mírák“ s názvem „Biblický týden“, na kterém bychom, vedeni Duchem svatým a jeho schopným nástrojem, přemýšleli, odkud jsme vyšli a v čem jsou osobnostní i osobní kořeny nás jako křesťanů — adventistů. Pán Ježíš Kristus kdysi dávno řekl: „Poznáte pravdu, a pravda vás učiní svobodnými.“ (J 8,32) A dodnes má pravdu.

HONZA F. SEN.

23 23

KNIŽNÍ EVANGELIZACE

Zasít nestačí… Ulice Ještě nyní na to vzpomínám, jak v červencových dnech minulého roku přijeli k nám do Zlína mladí evangelisté. Dostali jsme od nich spoustu adres, které jsme pak vyhledávali a zájemce kontaktovali. I já jsem dostal několik — ale jedna byla zvlášť výjimečná. Vůbec totiž nebylo jednoduché ji najít. Podle mapy města jsem si vyhledal, kde leží, a zajel pak trolejbusem na konečnou. Ulice měla zvláštní tvar, jakoby nedokončené elipsy. Dům od domu jsem hledal to správné číslo, chodil sem a tam, vyptával se, ale ne a ne ho najít. Tu první neděli jsem nepochodil. Dokonce ani tu druhou ne. Když jsem se bez úspěchu vracel domů, přemýšlel jsem, jestli mám opravdu tak špatný orientační smysl nebo jestli je to „něčí“ práce, abych adresu nenašel. Třetí neděli jsem procházel celou ulici znovu. Teprve pak jsem si všiml, že úplně na konci se kratičce napojuje další ulice. Od místního důchodce jsem se dozvěděl, že i ona má stejný název, a to byste neuhodli — v posledním domě jsem „svého“ adresáta opravdu našel. Když jsme spolu mluvili, znovu vyslovil zájem o biblické přednášky a seminář o stresu. A když jsem ho pozval na konkrétní termín — přišel. Byl jsem vděčný, že jsem se nenechal odradit ani tak zapeklitou ulicí a že moje námaha přinesla své ovoce. Fürst Vlastimil st.

Přítelkyně Když jsme vloni na podzim, po akci „Léto s KE“, zvali přátele na mostové akce v našem sboru, rozhodli jsme se pozvat i jednu známou ze Zlína. Chystaly se právě zdravotní přednášky s ochutnávkami. Mrzelo nás, že paní odmítla a neměla zájem. Ale řekla nám, že pozvánku dala své přítelkyni, která se o životosprávu a zdravé stravová-

24

ní velmi zajímá. Přišla. A od té doby nevynechala žádnou akci sboru. Začala navštěvovat pravidelně Kluby zdraví, a protože je bývalá učitelka, sama se také aktivně zapojila do přednášení několika témat New Start. Pečlivě také studuje seminář pro přátele — Zjevení, který ještě stále pokračuje, a co se dozvídá, uvádí do praxe. Nevynechává ani sobotní shromáždění a studuje úkoly sobotní školy. Máme z toho velkou radost, ale ta největší vděčnost za to patří našemu nebeskému Otci. Danka Škrlová

Nástěnka V období loňského nového misijního zapojení členů do následné práce ožila a začala sloužit i naše sborová nástěnka. Na předposlední setkání semináře o stresu přišla do našeho sboru úplně nová paní. Ještě nikdy u nás nebyla, nikdo ji neznal ani nebyla žádným kontaktem od KE. Hned u dveří nám děkovala, že nás mohla u nás v Malenovicích najít. Ptali jsme se, jak se o nás dozvěděla, a ona řekla, že jen tak „náhodou“ šla kolem naší sborové nástěnky ve Zlíně, o které jsme už dávno přemýšleli, že ji vypovíme. Zdálo se nám, že je na málo frekventovaném místě a že ji snad nikdo ani nečte. Paní upoutala pozvánka na seminář o stresu a podle vystaveného plánku se nás rozhodla v Malenovicích najít. Byla hrozně ráda, že se jí to podařilo. Svěřila se nám, že se v životě přesvědčila, že člověk sám na všechno nestačí, a že už byla rozhodnutá „skoncovat to tady“, ale pozvánka na nástěnce jí dala novou jiskřičku naděje. Seminář se jí líbil. Byla toho všeho tak plná, že se ještě po cestě domů, na zastávce i v trolejbuse sdělovala našim sestrám, které se vracely z přednášky. Dokončila seminář, přijala pozvání na slavnostní křest 9 mladých lidí u nás a navštívila i přednášku Klubů zdraví o detoxikaci organismu. Byla to pro nás velice cenná zkušenost. Nástěnku jsme si

ADVENT 10/2003

KNIŽNÍ EVANGELIZACE

ponechali a s velkým nadšením na ní začali znovu pracovat. A přibyly k ní i další. Dnes už máme nástěnky celkem čtyři…

Hned by bylo na světě lépe Jako kontakt jsem dostala od mladých kolportérů paní, která byla na lístečku charakterizována jako velmi milá. Jela jsem za ní asi 8 km ze svého bydliště. A protože nemám telefon, přijela jsem vlastně neohlášená. Doma jsem ji nezastihla, ale sousedé říkali, že se musí vrátit co nevidět. Čekala jsem na ni víc než hodinu. Ale to čekání se vyplatilo. Přijala mne opravdu milá mladá paní s malými dětmi. Velice pochvalně mluvila o celé akci KE a říkala, že kdyby takovou práci dělalo více lidí, hned by bylo na světě lépe. Velice pěkně jsme si popovídaly, a protože měla zájem o nějaké přednášky, předala jsem jí i konkrétní pozvánky. Jen mě mrzelo, že byl mezi námi takový velký věkový rozdíl (sama mám už děti dospělé). Ta paní ale říkala, že přece nezáleží na věku, když si dva lidé rozumějí, a rozloučila se se mnou pozdravem — na shledanou na přednáškách… Slabáková Jindiška

Odmítnutí Po prázdninové evangelizační akci mládeže jsem také dostala několik adres žen, které jsem měla navštívit. Na předcházejících přípravných schůzkách jsme několikrát mluvili o tom, jak máme postupovat. Po modlitbách jsem se tedy nejdříve spojila s jednou paní telefonicky na čísle, které spolu s adresou dala sama k dispozici, abych si s ní domluvila schůzku. Mrzelo mne, že i když původně zájem o jednu z přednášek projevila, teď mne po telefonu odmítla. Znovu jsem se doma za celou věc modlila a rozhodla jsem se, že se nenechám odradit. S vírou a s pozvánkou na připravovanou akci jsem adresu vyhledala a zazvonila u jejích dveří bez dřívější domluvy. Nejen, že byla doma a přijala mne, ale jaké bylo mé velké

ADVENT 10/2003

překvapení, když jsem zjistila, že je to moje dávná spolupracovnice z dřívějšího zaměstnání. Velice pěkně jsme si popovídaly a mohla jsem jí vydat i svědectví. Byla jsem vděčná, že jsem se nenechala hned odradit a že Pán odměnil moji víru. Tomešová Marie

Otevřené dveře i srdce Měla jsem příležitost navštívit „svůj kontakt“ — paní na mateřské dovolené — spolu s kolportérem hned druhý den. Bylo to velice příjemné setkání, protože paní nás přijala moc mile — tak, jako by se s kolportérem znala už léta, a ne od včerejška. Během návštěvy jsem se s ní domluvila na dalším setkání, kde jsme si společně promítly první díl cyklu „Hledání“, o který projevila zájem. Paní byla příjemně překvapená způsobem zpracování a prosila mne, jestli by nemohl video vidět i její muž, až přijde večer ze zaměstnání. Nechala jsem jí ho. Oba dva zhlédli celou sadu videokazet, a i když to vše bylo nezávazné, vzniklo mezi námi velice pěkné přátelství. Ještě v prosinci 2002, když jsme doručovali a rozesílali PF s logem Občanského sdružení Život a zdraví, pod jehož hlavičkou celá akce u nás proběhla, nechala pozdravovat bratra kolportéra s přáním do nového roku. A při poslední návštěvě se vyjádřila, že mohu kdykoliv přijít, jak jen budu mít čas, že mám u ní vždycky dveře otevřené… Díky Bohu za to. Věřím, že u takovýchto lidí zůstávají pro nás otevřené nejenom dveře, ale i srdce… Slováková Iveta

Před 40 lety Jeden z našich kontaktů byla i paní ze Zlína. Protože pracovala na odpolední směně celý týden, nebylo vůbec jednoduché pozvat ji na některou z akcí ve sboru. Nakonec ale pozvání přijala. Zajímala se o zdravou výživu a navštívila přednášku s ochutnávkami, pak vyprávění sestry Veroniky Fürstové o Indii — „Podaná ruka“ a přišla i na novoroční besídku. Projevila zájem o literaturu

25

KNIŽNÍ EVANGELIZACE

a velice dobře se cítila i v našem společenství. Mile mne překvapilo, že před 40 lety pracovala spolu s mojí sestrou v továrně v konstrukci. Protože je dnes členkou výboru organizace, která se zabývá pohybovými nemocemi, rádi bychom využili její zkušenosti a nabídli jí, aby přednášela v Klubu zdraví, který u nás každý týden funguje. Danka Škrlová

Ovečka v jiném ovčinci Mezi jinými jsme s manželem dostali i kontakt na paní, která měla na lístečku kolportérem napsanou poznámku: 20 let členka společnosti Svědků Jehovových. Trochu jsme se toho obávali, ale protože jsem se s členy této společnosti už dříve setkala, rozhodla jsem se, že tam půjdu já. Kolportéři ji tenkrát zastihli při návštěvě u rodiny. Přestože bydlela dost daleko, dala k dispozici telefon i adresu s přáním o návštěvu a se zájmem o duchovní oblast — kazety Hledání. V její vesničce jsem ji našla celkem snadno. Přivítala mne tak uctivě, že s takovým přijetím jsem se nesetkala už hodně dlouho. (Zapomněla jsem totiž uvést, že na lístečku s informacemi o ní bylo uvedeno, že adventisty zná a velmi si jich váží). Během návštěvy „složila“ několik poklon na naši životosprávu, organizaci i výchovu dětí. Dozvěděla jsem se, že zná i některé naše kazatele ze svého dřívějšího působiště. Mohu potvrdit, že se naplnilo to, co jsme se „učili“ na přípravných setkáních — že se nemáme bát toho, co budeme lidem říkat, protože oni sami jsou plní zážitků, postřehů a zkušeností, o které se chtějí podělit. Největší překvapení mne čekalo na konci první návštěvy, kdy jsem se dozvěděla, že paní pochází z města, kde jsem v dětství vyrůstala, a že je vnučkou sousedky, vedle které jsme několik let bydleli. Pak pracovala a žila v Jablunkově a ke Zlínu se přistěhovala jen krátce před akcí KE. Možná by si někdo myslel, že se to všechno událo jen tak, ale my přece na náhody nevěříme… Také jsem byla překvapená, jak jsou setkání opravdu „připravená“. Jenom co jsme se spolu s paní přivítaly, hned ukázala, kde mají video, abychom si

26

tu kazetu hned pustily. Měla jsem trochu strach, protože jsem nesla až druhou sadu „Hledání“ — tu první jsem měla půjčenou u jiné paní. I když jsou témata samostatná, necítila jsem se moc dobře, že jdu s něčím „načatým uprostřed“. Druhý díl začíná 2. kapitolou knihy Daniel. Paní celou dobu promítání jen pořád přitakávala a kývala hlavou, až mi to připadalo zvláštní. Po skončení jsem se zeptala, jestli se jí to líbí, a ona odpověděla, že právě ten den ráno četla své malé vnučce tento příběh v Bibli, a jestli budu tak hodná a kazetu jí nechám, že to bude velmi užitečné prohloubení látky. Dnes už mohu říct, že s rodinou zhlédla celý cyklus „Hledání“. Některá témata se jí tak líbila, že vyjádřila přání přetočit si je na památku. Jsem nesmírně vděčná, že jsme mohly společně otevírat Boží slovo, číst verše o druhém příchodu Ježíše Krista, znameních doby, nové zemi i tisíciletém království a také se společně modlit. Nepočítala jsem, kolikrát jsem za ní jela a kolik kilometrů jsem ujela. Za odměnu jsem vždycky dostala knihy a časopisy její církve. Přijímala jsem je vděčně, mám jich doma plnou polici. Ale auta na knihy nejezdí. Nevadí — Pán se o to postaral. Od jedné naší sestry jsme s manželem dostali plný kanystr nafty. I přes velkou vzdálenost navštívila paní dvakrát náš sbor. Poprvé byla přítomna na slavnostním křtu mladých lidí, který byl pro ni velmi silným zážitkem. Ještě 14 dnů po návštěvě o něm mluvila a říkala, že kdyby věděla, co to bude za slávu, pozvala by celou svoji rodinu. Takhle si alespoň půjčila videokazetu se záznamem křtu. Po druhé návštěvě programu o Indii se na půdě našeho sboru setkala po 14 letech s manželkou bratra kazatele Jana Fürsta, kterou poznala při jejich působení v Jablunkově. Na další akce přislíbila účast i se svojí maminkou. Pán Ježíš řekl, že má své ovečky i v jiných ovčincích, které znají jeho hlas a budou ho následovat… Slováková Iveta Ještě spoustu dalších zkušeností zažil náš sbor. Ale ne všechny se daly takto zformulovat a sepsat na papír. Věříme, že alespoň ty některé mohou oslovit a povzbudit. Z veliké vděčnosti Bohu za prožité okamžiky, obohacení a požehnání zapsali bratři a sestry ze sboru Zlín-Malenovice.

ADVENT 10/2003

KNIŽNÁ EVANJELIZÁCIA

Skupinová kolportáž v Rožňave V pondelok 13. októbra sa okolo desiatej dopoludnia stretlo 17 bratov a sestier v skromnom penzióne Jozefína (asi 5 km od Rožňavy v Krásnohorskej Dlhej Lúke), aby naplnili ročný plán akcií oddelenia knižnej evanjelizácie pri SZ CASD. Boli sme veľmi povzbudení tým, že sme sa opäť mohli vidieť a zažiť to, čo dokáže urobiť náš milostivý Boh vtedy, keď sa mu úplne odovzdáme. Ešte ten istý večer a následne na to ďalšie dva večery sme strávili v priateľskom kruhu niekoľkých bratov a sestier z rožňavského zboru, kde sme sa spolu delili o nádherné skúsenosti, ktoré sme s nimi zažili pri našej práci počas dňa. Sme nesmierne vďační, že sa postarali aj o to, že naše telesné schránky boli večer čo večer posilnené chutným pokrmom a všelijakými dobrotami. Bola to ojedinelá skúsenosť, keď sme mohli každý deň pracovať vo dvojici. Bratia a sestry z miestneho zboru nás sprevádzali pri našej práci a tešili sa s nami, že u obyvateľov mesta Rožňava a v blízkom okolí mohlo zostať 54 kníh EGW a literatúra v hodnote 77 997 Sk. Bolo pre nás veľkým povzbudením, že miestny kazateľ brat Martin Kočiš spolu so študentom teologického seminára, bratom Ondrejom Zatrochom, boli stále pri nás, takže niekoľko adries nádejných záujemcov o aktivity, ktoré miestny zbor pripravuje, sme mohli odovzdať priamo im. Dokonca sa hneď počas týždňa vykonali aj niektoré následné návštevy u tých zákazníkov, ktorí boli na to pripravení. Sme radi, že medzi nami pracovali aj dvaja kazatelia v nástupnej praxi, brat Ján Šolc a sestra Renáta Šuhajová. Spolupráca s nimi nám veľmi pomohla pochopiť lepšie prácu našich kazateľov, a im zasa prácu nás, knižných evanjelistov. Deň sme začínali krátkym stíšením pri Božom slove. Spoločný obed v centre Rožňavy nám dával možnosť nakrátko prerušiť prácu a upresniť plán práce dňa tak, aby to bolo najoptimálnejšie z každého hľadiska. Vždy, keď sme sa večer vrátili z modlitebne do penziónu, zišli sme sa ešte na

ADVENT 10/2003

neformálnom stretnutí v útulnej spoločenskej miestnosti, aby sme piesňami oslávili nášho Pána. Tieto chvíle boli mimoriadne krásne. Práve tu sa upevňovali naše vzťahy a cítili sme sa veľmi blízko pri našom dobrotivom nebeskom Otcovi, ako aj veľmi blízko jeden pri druhom.

Nikdy nezabudnem na to, ako sme v utorok dopoludnia s bratom Petrom Jurečkom zazvonili u jednej zdravotnej sestry, ktorá bola práve „náhodou“ doma. Potom, čo prejavila záujem o celý náš program Filip, ponúkli sme jej aj sériu kníh Dráma vekov. Zodvihla sa spolu aj s knihami, že ich ide ukázať manželovi, ktorý pracoval na dvore za domom. Medzitým sme sa s bratom polohlasne modlili v kuchyni za to, aby Pán podľa svojej vôle urobil to, čo bude pre túto rodinku najlepšie. Po návrate nám pani oznámila, že sa rozhodli stať vlastníkmi celej série hneď. Boli sme veľmi vďační nášmu Pánovi za to, že zmenil všetky platné pravidlá predaja, a to, čo inak zvykne na 99 % dopadnúť negatívne, teraz dopadlo presne opačne. Keď na druhý deň naše dve spolupracovníčky stretli túto istú sestričku na jej pracovisku, s nadšením rozprávala kolegyniam o tom, že oni už doma naše krásne poklady majú. Keď sme sa vo štvrtok odpoludnia lúčili, mohli sme opäť vyhlásiť spolu so Samuelom: „Až potiaľto nám pomáhal Hospodin.“ Daniel Márföldi

27

Z DOMOVA

Manželská setkání 2003 Letos na konci prázdnin proběhl v malebném prostředí Orlických hor, blízko přehradní nádrže „Pastviny“, seminář „Manželská setkání“. Byl to již několikátý ročník a opět velmi úspěšný a vydařený. Těchto setkání se zúčastňují manželské páry (resp. celé rodiny), které chtějí investovat do svých vztahů. A bylo patrné, že snad všem se to podařilo. Během týdne totiž probíhají setkávání, která se tematicky a postupně zaměřují na různé oblasti manželského soužití. Manželské páry získávají náměty, praktické vedení a inspiraci ke hlubší komunikaci o věcech, které manžele spojují, nebo je naopak mohou rozdělovat. Vedle přednášek je tu spousta prostoru pro sdílení — a to především v jednotlivých párech, v soukromí. Nejkrásnější je pak vyvrcholení v poslední sobotní den, ve kterém manželé prožívají mimořádné sblížení díky jeho výjimečné náplni.

Pro děti je připraven program po dobu celého týdne, takže rodiče mají pro sebe volný prostor. Vedle toho je i čas pro celé rodiny k rekreaci a na výlety. Skutečnost, že manželé přijeli hledat lásku, se odráží v atmosféře celého týdne. Ta je dokreslena i zábavnými večery, ve kterých si užijeme spoustu legrace. Vznikají zde i nová přátelství mezi lidmi, nová odhodlání a předsevzetí k dalšímu budování manželství. Těšíme se již i na příští ročník Manželských setkání. Již nyní vám můžeme prozradit, že budou probíhat v rekreačním středisku „Častoboř“, přímo na břehu Slapské přehrady — uprostřed přírodního panoramatu okolních lesů. Můžete se podívat na stránky www.rscastobor.cz a prohlédnout si fotografie. Zveme vás k účasti na Manželských setkáních v létě od 2. 7. do 11. 7. 2004. Moc se těšíme.

Několik živých svědectví

jsme ale krátcí my lidé, Pán Ježíš zvládne jednoduše a elegantně. Teď spolu nejen mluvíme, ale máme se zase rádi a odvážíme si srdce naplněná nadějí na nový začátek společného života. Děkujeme Pánu i organizátorům.

Díky Pánu Ježíši a posléze i tomuto semináři jsme si mohli opět uvědomit, co jeden pro druhého znamenáme a že chceme na našem manželství pracovat, protože to za to stojí!! Odjíždíme s úsměvem v srdíčku a s mnoha předsevzetími v hlavě!! Díky Bohu a tomuto semináři jsme vpustili jeden druhého do těch nejhlubších a nejvzdálenějších koutků naší duše. Prožili jsme, co znamená: „Odpouštím Ti a tečka…“ Jsme s manželem 23 let spolu, takže naše problémy byly poněkud „zastaralé“ a odleželé — a zkrátka „špína zažraná“. Co budu lhát, přijeli jsme a nekomunikovali spolu vůbec. Říkala jsem si. „Co tu budeme vlastně dělat, když spolu nemluvíme?!“ Na co

28

Jan a Olga Ejemovi

Bylo to pro náš mladý vztah obohacující. Někdy jsme byli během týdne i mírně rozladěni, když se nečekaně objevily problémy. Ale diskutovali jsme o nich a nakonec jsme cítili ještě větší soulad. 18 let života jsem si neuvědomovala, jak skvělého člověka mám vedle sebe, musela jsem přijet do Klášterce. Nádherný týden plný romantiky, lásky, poznání sebe i partnera. Léčení ran a jizev. Prožití radosti, štěstí a superdovolené. Získání manželského optimismu…

ADVENT 10/2003

Z DOMOVA

Oveľa lepšie ako svadba „Nie som nič výnimočné, tým som si istý. Som obyčajný človek s obyčajnými myšlienkami a vediem obyčajný život. Nepostavili mi nijaké pomníky a na moje meno sa čoskoro zabudne, ale z celého srdca som ľúbil iného človeka, a to mi vždy stačilo.“ Pomaly som prežívala slovo za slovom a snažila sa to stráviť do poslednej bodky. Od vždy ma fascinovali výnimočné veci, obdivovala som Messnera a jeho osemtisícovky, priťahovali ma extrémne podmienky a extrémne činy. Hltala som knihu Anne-Sophie Tibergenovej o jej potulkách svetom a milovala som príbehy misionárov. Nevedela som si predstaviť žiť obyčajný život — práca, domov a zase práca… A potom som čítala tieto pre mňa prazvláštne a nepochopiteľné slová: „Som obyčajný človek s obyčajnými myšlienkami a vediem obyčajný život.“ Ako to mohol vydržať? Kládla som si otázku. „…ale z celého srdca som ľúbil iného človeka, a to mi vždy stačilo.“ Tak znela odpoveď, ktorá ma svojím obsahom tak ohromila, ako keď po dlhej nezaujímavej ceste prejdete poslednú zákrutu a pred vami sa objaví scenéria niečoho neuveriteľne krásneho a vy zostanete stáť v nemom úžase a konečne chápete, prečo na to miesto toľko ľudí meria cestu. Myšlienka „uspokojiť sa s láskou“ ma fascinovala a naplnila celé moje vnútro. Od tej doby, čo mi Boh dal Jardu a mňa dal jemu, tomu o čosi lepšie rozumiem. Zdá sa mi to dobrodružnejšie, ako ísť na severný pól alebo prejsť pešo Saharou, dokonca je to oveľa fantastickejšie ako byť v Guyane. Možno si poviete: „Tá je teda pekne zamilovaná.“ No, to je pravda a ja dúfam, že ste aj vy aspoň tak zamilovaní ako ja do svojho manžela. Ak ale vo vás horí taká láska, tak potom ľahko pochopíte, ako to človeka mrzí a štve, keď sa niečo zomelie a ono to všetko na chvíľu niekedy dlhšiu, niekedy kratšiu prestane klapať. Cesta späť je vždy dosť bolestná a stojí toľko námahy, niekedy dokonca sĺz. Možno si aj vy spomínate, aké to je, keď svojej milovanej polovičke chcete niečo chúlostivé povedať a buď na to nenájdete vhodné slová alebo dostatok odvahy, či príležitosť. Niekedy to prehltnete a snažíte sa zmie-

ADVENT 10/2003

riť s tým, že to iné nebude. Mohla by som ďalej vymenovávať takéto a podobné veci, ktoré sa ako parazity priživujú na našich vzťahoch a odčerpávajú vzácne živiny. Chcela som vám napísať, ako sa nám podarilo niektorých parazitov zbaviť, ako sa nám ich podarilo spoločne odhaliť, ako sme sa do seba ešte bláznivejšie zamilovali. Bolo to cez prázdniny. Jarda akurát nastúpil ako kazateľ do jeseníckeho zboru. To nás najprv čakalo sťahovanie a keď som konečne prestala dokola upratovať tie naše dve miestnosti, zbalili sme ruksaky a šli kamsi, kde to Jarda už pred niekoľkými mesiacmi dohodol. Moc sa mi nechcelo, bola som uťahaná zo sťahovania a vôbec ísť na manželské stretnutia a celé dni čosi počúvať, to nebola práve lákavá vyhliadka posledného týždňa našej dovolenky. No nakoniec sme sa predsa ocitli na mieste. Presný program a témy mi už dávno vyfučali z hlavy, musela by som to niekde loviť, ale to nemám na pláne, chcem vám len napísať, na čo si pamätám, aké spomienky sa mi snáď nezmazateľne zapísali v mojej mysli. Bol to čas, ktorý sme s Jardom prežili sami, boli to dlhé rozhovory, tak otvorené, že sme snáď obaja boli z toho prekvapení. Konečne sme sa porozprávali o tých „prehltnutých“ veciach a keďže to už bolo aj tak dávno za nami, nedoprevádzal to žiadny citový podtón. V tom dobrom slova zmysle nás donútili rozprávať o veciach, možno trochu rýpnuť do minulosti a otvoriť staré veci, ktoré neboli úplne zahojené. No a toto „zahojenie“ viedlo k tomu, že krv znovu začala prúdiť s takou intenzitou, ako keď sme sa chytili prvýkrát za ruky. Všetko to končilo sobotou, kedy sme doobeda mali Večeru Pánovu a obnovenie manželského sľubu. Znovu sme sa jeden druhému odovzdali tak ako na začiatku našej cesty, úplne, cele, bez predsudkov a zaujatostí, proste z lásky. Naši známi, ktorí ten týždeň prežívali s nami, nám povedali, že to bolo oveľa lepšie ako svadba. Ktovie, možno aj vám sa to bude zdať krajšie ako svadba, musíte prísť a vyskúšať si to sami. Ale ak sa to aj vašej svadbe nevyrovná, určite nebudete ľutovať, veď ani ja som nakoniec neľutovala. Aa

29

Z DOMOVA

Okrskové shromáždění v Třešti V sobotu 25. října 2003 se v Kulturním domě v Třešti uskutečnilo setkání sborů CASD okrsku Jihlava. Do Třeště přijeli členové sborů z Hodonic, Horní Cerekve, Hrušovan, Jevišovic, Jihlavy, Moravských Budějovic, Nového Města na Moravě, Počátek, Pelhřimova, Telče, Třebíče, Znojma a Žďáru nad Sázavou. V příjemném prostředí třešťského Kulturního domu se sešlo asi 200 zástupců těchto sborů.

Okrskové shromáždění bylo zahájeno zpěvem, po němž několik bratrů a sester vyprávělo své zkušenosti s Bohem z misijní práce. Jejich svědectví bylo povzbuzením a vyznáním, že Bůh žehná těm, kteří mu svoji věrnost prokazují svým životem i úsilím nést zvěst evangelia našim bližním. Hostem shromáždění byl kazatel Miroslav Kysilko, tajemník Česko-Slovenské unie CASD. Ve své dopolední úvaze z Písma hovořil na téma 7. kapitoly Janova evangelia. Vzpomněl Ježíšovo vystoupení o Slavnosti stánků, kdy si Židé připomínali, co vše pro ně Bůh vykonal po vyvedení z Egypta. Zdůraznil, že také my procházíme pouští tohoto světa a Bůh nám dává vše, co potřebujeme. Stan nám připomíná dočasnost naší cesty, naším cílem je skutečný domov a odpočinutí ve věčném království Boží slávy. Svátek stánků se konal na podzim, kdy vyprahlá krajina čekala na vodu. Dnešní svět v závěru dějin také žízní — po

30

lásce, pravdě, spravedlnosti a pokoji. Naši prarodiče opustili zahradu Eden — my, kteří jsme přijali Ježíšovu oběť na kříži, také toužíme po rajské zahradě, jež je konečným cílem naší naděje. Odpolední program byl věnován dětem a po něm se opět ujal slova kazatel Miroslav Kysilko. Jeho zamyšlení nad 5. kapitolou Lukášova evangelia přineslo nový pohled na známý příběh o Povolání rybářů a zázračném naplnění jejich sítí rybami. A jaké poučení jsme si odnesli? Ježíš chce být s námi, i když jsme ho opustili. Chce, abychom ho pozvali do loďky svého života a věnovali mu chvíle svého času. A potom učiní zázrak. Ti, kteří tak činí, zažívají denně zázraky Boží lásky a pokoje. Za 43 let existence Kulturního domu v Třešti zněly poprvé v jeho zdech k Boží oslavě písně chval, modlitby a díkůvzdání. Radostnou atmosféru okrskového shromáždění vytvořili bratři a sestry ze sboru Horní Cerekev, kteří v průběhu celého dne provázeli program písněmi oslavujícími našeho Pána. K jejich zpěvu se připojilo celé shromáždění. V programu vystoupila i mládež z Třebíče, děti ze Znojma a pěvecký sbor Křesťanského domova Znojmo. Zásluhu na úspěšném setkání adventních sborů okrsku Jihlava měli i technici a zvukaři, kteří se svého úkolu zhostili na jedničku. Poděkování patří i bratrům a sestrám z Třeště, kteří připravili pro přítomné nápoje. Upřímné díky si zaslouží i pracovníci Kulturního domu v Třešti za nevšední vstřícnost při přípravě a organizačním zajištění tohoto setkání. Děkujeme našemu milému Pánu, že toto společné setkání provázel svým požehnáním. Všichni účastníci se rozjížděli do svých domovů s radostnými pocity a s posílenou nadějí na blízký příchod našeho Vykupitele a Spasitele na tuto zem, která je stále více ničena hříchem. Těšíme se i na další setkání v příštím roce v některém jiném městě Vysočiny. František Bukvaj, sbor Tel

ADVENT 10/2003

Z VAŠICH DOPISOV

Služba žien a ja „Pán vydal ohlas: Veľký je zástup zvestovateľkýň víťazstva …a pani domu delí korisť.“ Skutočne hlboko ma oslovil tento 12. verš z prorockého žalmu 68 o Hospodinovom konečnom víťazstve, keď ma naň upozornili sestry z občianskeho združenia kresťanských žien s názvom AGLOW (žiara, vrúcnosť), kde som sa po prvýkrát stretla so službou žien ženám, ako môže fungovať v praxi. Združenie, o ktorom hovorím, vzniklo z modlitebného úsilia štyroch žien v domácnosti, ktoré si uvedomili blízkosť príchodu Ježiša Krista a zatúžili pod vplyvom mocného pôsobenia Ducha Svätého pripraviť sa na túto udalosť ako múdre panny z podobenstva. Boh im kládol na srdce ženy na celom svete, a tak sa toto „prípravné“ hnutie na skorý príchod nášho Pána — medzinárodné a medzicirkevné — rozrástlo na 3500 miestnych skupín v 152 krajinách sveta. Spája ženy, ktoré chápu naliehavosť Božieho posolstva pre poslednú dobu a túžia po zvrúcnení vo vzťahu s Ježišom. Náš Pán si ženy do tejto služby povoláva rôznym spôsobom. Pre mňa zoznámenie sa práve s týmto hnutím bolo konkrétnou odpoveďou na moju konkrétnu túžbu a modlitby pracovať v nejakej kresťanskej organizácii zameranej na ženy. Pán ma viedol, aby som založila modlitebnú podpornú skupinku žien v mojej domácnosti a dáva nám prežívať nádherné skúsenosti s Ním. Posiela nám ženy s rôznymi aj veľmi vážnymi problémami, a tak sa spoločne povzbudzujeme, modlíme za konkrétne potreby, delíme o to, čomu veríme a rastieme — natoľko, ako sme ochotné otvoriť sa Božiemu vplyvu. Sme úplne otvoreným spoločenstvom, v ktorom platí zásada, že každý môže slobodne vyjadriť to, čomu verí. Teraz organizujeme druhé verejné stretnutie žien v našom meste, samozrejme, aj s pomocou mužov, teda najmä toho môjho, obetavého a ochotného vždy ma podporiť a pomôcť.

ADVENT 10/2003

Som presvedčená, že nový dôraz na službu žien aj v našej cirkvi je tu z Božej vôle najmä pre tento čas. Všimnime si, že vždy v rozhodujúcom čase Boh posielal s významným poverením práve ženy. Napokon, i naša cirkev je toho dôkazom! Ženy majú špecifické potreby, ale aj „vybavenie“ pre prácu, ktorú napríklad v citovej oblasti sotva môžu urobiť medzi ženami muži. Povzbudzovanie, vnímavosť, vciťovanie sa, ale aj zmysel pre originalitu a tvorivosť, nové nestereotypné spôsoby oslovovania a službu — to sú len niektoré z darov, ktoré Pán môže neuveriteľne rozmnožiť a s nimi i radosť zo záchrany našej aj iných a z intenzívneho prežívania jeho dôvernej blízkosti. Na stretnutí žien z našej cirkvi v Bratislave ma oslovilo toho veľa, napríklad aj spomínaná tvorivosť žien pri rozširovaní posolstva našej cirkvi. Z iniciatívy a finančných obetí žien v Rumunsku sa počnúc rokom 2000 každoročne rozšíri medzi ženy v rôznom postavení vždy toľko kníh, aký je práve letopočet, teda v r. 2000 to bol rovnaký počet Túžby vekov. Zaujalo ma, že napríklad v južnom Nemecku sa zbor otvoril aj pre stretnutia podpornej skupiny neveriacich žien a tie sú potom pozývané na rôzne podujatia cirkvi. To sú len niektoré podnety z práce žien v zahraničí. Na doplnenie článku sestry M. Grešovej (Advent 9/2003) snáď ešte zdôrazním úlohu podporných skupiniek žien, ktoré by v cirkvi mali vzniknúť v spolupráci s Duchom Svätým na základe ich potrieb, záujmov, prípadne vekových problémov či iných združujúcich prvkov. Duchovná sila takejto zjednotenej skupinky je veľká, nesmierne obohacujúca a motivačná, potvrdzujem to z vlastnej skúsenosti. Pán nás volá do tejto práce. Žena ako centrum rodiny, prebudená a úplne odovzdaná Bohu — to je kľúč k záchrane našich rodín, okolia, mesta, celej krajiny i národov. Darina Matisová

31

Z VAŠICH DOPISŮ

Poděkování… Milý přátelé, je to více než rok, co jsme se dobrovolně a nezištně vydali pomoci lidem, kterým povodeň změnila životy. Nešlo o nic víc, než ukázat, že i v této těžké situaci není člověk sám se svým neštěstím. Ukázalo se, že nešlo jen o náš problém a že životy postižených lidí nejsou lhostejné ani lidem z druhého konce republiky. Zvládlo se hodně práce a dokonce přes všechen pot a mozoly zbyl čas i na navázání různých vztahů. Všem bylo jasné, že naše pomoc je jen kapkou v moři a nemůžeme vrátit ani změnit to, co se stalo. Přišly další kapky, potůčky, potoky a řeky. Díky těmto vodám se vytvořila řeka tolerance, citu, ochoty, porozumění a především pomoci. Osobně mi bylo ctí poznat každého ochotného člověka, který své pohodlí obětoval nezištně pro druhé. V paměti mám spousty unavených očí dobrovolníků, i přes veškerou únavu probleskovaly z jejich pohledů jiskry radosti a nadšení. Každá jiskra něco znamenala, objetí s babičkou, dědou u zničeného domova, pozvání na oběd na dvorku (jinam nebylo možné), zachráněná jedi-

ná fotografie zemřelé manželky aj… Nešlo o nic víc ani míň, než být po boku druhého člověka s jeho trápením a ukázat, že nejsme na tom s tím občanským soužitím v naší krásné zemi ještě tak špatně. Děkuji všem, s kterými jsem mohl být během jednoho roku na jedné lodi. Bůh Vám žehnej. Pavel Kubišta, ADRA-Písek

Malé zamyšlení nad „BETÁNIÍ“ Začalo to vlastně dost nenápadně, jen dotazem: „Mohu tě pozvat na setkání Oddělení služby žen?“ Přítomnost obou dalších sester v autobusu mi dodala patřičný klid a jistotu, že je to ten správný spoj a směr. A vyrazili jsme vstříc dobrodružství. Na konci cesty nás do své náruče přijaly Jizerské hory se svou drsnou atmosférou studeného, ale čerstvého povětří, ještě ne moc protepleného sluníčkem, se stopami deště, který nás od poloviny cesty doprovázel. Usměvavý bratr Schovánek nás přemístil do cíle a po uvítání sestrou Pavlou v krásném a útulném prostředí

32

bývalé školy v osadě Zásada-Zbytky nám nastaly klasické starosti: ubytovat se, povléknout postele atd. K večeru pátečního dne a v nadcházejícím svatém sobotním jitru jsme se nechaly upoutat zajímavou úvahou o odpočinku na téma: „Vinici má milý můj“. Dostatečně nás naladila na vidinu pěkně strávených dní ve společenství věřících a stejně naladěných sester. Nebudu se zabývat obsahem, byl opravdu pestrý a podnětný, jen bych se chtěla dotknout celkové atmosféry. Dva dny intenzivního „nasávání“ z Boží kuchyně, prožité zkušenosti a navázaná

ADVENT 10/2003

Z VAŠICH DOPISŮ

nová přátelství jsou dokladem toho, že se máme na co těšit v té pravé, čisté, hříchem neposkvrněné „Betánii“ v nebi. Ani nám nevadilo jarní vrtkavé počasí se sněhem a deštěm na krátké procházce po sobotním shromáždění. Byla to zase jedna z mnohých příležitostí více se poznat. Nyní se scházíme jen nakrátko, ve snaze přiblížit se k nohám Pána Ježíše, prožívat s ním a pod jeho vedením drobné „Betánie“ a ochutnat něco málo z toho rajského ovzduší. Tam nebude žádný smutek a pláč z nevyřešených bolestí, nedokonalé vztahy nahradí harmonie a pokoj, pláč ukončí laskavá ruka našeho Spasitele, který nám setře každičkou slzu. Naše oči spočinou na jeho tváři,

vyzařující radost z opětovného shledání. Odjíždíme s hlavou nabytou myšlenkami, podněty a snad i nápady, jak se pokusit uvádět do praxe to, o čem jsme mohly ty krásné dna dny uvažovat. Do našich srdcí promlouvá Bůh, ale my si někdy ani nechceme své možnosti připustit. A je to tak prosté — my máme čas a schopnosti a Bůh dá požehnání. Jako když zasadíme semínko, zalijeme zahrádku a On dá, aby vše pod jeho mocí rostlo a sílilo, potažmo vydávalo ovoce. Jaké bude, to už záleží na naší ochotě dát Bohu prostor. Děkujeme Ti, drahý Pane Ježíši, za tyto dary, kterými jsi nás obdařil. Radka

Uzdravení? Během jedné návštěvy u spoluvěřících z našeho sboru přišla řeč na to, jak pronikají různé okultní praktiky do veřejného i kulturního života. Ano, my adventisté přece víme, co za tím je a jaký postoj k těmto věcem máme mít. V praktickém životě to však není vždy tak jednoznačné, jak bychom chtěli. Svědčí o tom zkušenost jedné naší sestry, kterou nám tehdy vyprávěla. Je to starší sestra a trpí bolestmi zad, a proto se svěřila do péče jedné soukromé masérky. Všechno probíhalo normálně, až na to, že na závěr na ní podržela ruce a řekla, že jí předává energii. Sestra namítla, že je křesťanka, energii získává od Boha a o jinou „energii“ nestojí. Myslela, že tím je věc vyřízená a ještě asi dvakrát tuto masérku navštívila. Přesto z toho neměla dobrý pocit, cítila jakýsi neklid, modlila se za to a rozhodla se tam už nechodit. Dnešní svět je den ode dne složitější. Máme (částečně oprávněný) pocit, že když ta věda a technika spěje takovým tempem kupředu a zároveň se vrací k přírodě, tak snad opravdu skýtá nové možnosti, jak zlepšit lidské zdraví a kvalitu života. Tak proč to nevyužít? Snažit se vyjmenovat všechny ošemetné „alternativní“ metody by

ADVENT 10/2003

bylo zbytečné, protože budou přicházet ve stále jiných podobách. Pán Ježíš řekl, že přijde doba, kdy by mohli být svedeni, kdyby to bylo možné, také i vyvolení. V 1 K 2 a 1 J 4 se píše o tom, že teprve Boží Duch uschopňuje člověka ke správné orientaci v duchovním světě. Jsem přesvědčená, že je velmi nebezpečné vystavovat se vlivu lidí, kteří takové pochybné metody provozují, svěřovat jim své zdraví nebo sledovat jejich „produkci“. Satan totiž nehraje ani trochu fér a je nejrozumnější se zdaleka vyhýbat jeho území. Jsem Pánu Bohu velice vděčná za společenství našeho sboru. Je úžasné vidět, jak nás společně vede. Pokud se máme opravdu rádi a modlíme se jedni za druhé, smíme se i napomínat. Člověk se ve své přirozenosti nechá jen těžko varovat před nebezpečím, je schopen přijmout radu jen tehdy, když sám už spěje ke stejnému názoru. Možná už jste si také všimli, že většina z nás se nepoučí ani ze svých vlastních chyb a jen ti nejmoudřejší se poučí z chyb druhých lidí. Přeji nám všem, abychom vždy dali na Boží radu a mohli tak prožít požehnaný život a získat spasení. Jana Kucková

33

Z VAŠICH DOPISŮ

Četla jsem knihu Jób… Četla jsem knihu Jób. Člověk, který Boha miloval, nic špatného neudělal, a když ztratil majetek a děti, přece se od Boha neodvrátil. Když jsem dočetla, měla jsem na Pána Boha několik dotazů. Proč vůbec naslouchal satanovi? Proč on — Bůh musí dokazovat nějakému stvoření, že Jób je věrný služebník? Proč musely zemřít děti i služebníci? Jak se cítila matka těchto dětí? S odstupem času poznávám, jak prozíravé jsou cesty Boží. Pochopila jsem Boží cestu v mém životě. Manžel, tři děti a já. Dcera se vdala a odstěhovala. Mladší syn se osamostatnil a odstěhoval. Starší syn v mládí onemocněl a zůstal invalidní. To pro matku není lehké. Pak ale těžce onemocněl i druhý syn a zůstal invalidní. Moc jsem plakala. Stalo se to před sedmi lety a já Boha neznala. Syna jsme si přivezli domů. Měla jsem deprese, říkala jsem: „Co jsem komu udělala?“ Nechtělo se mi žít. O dva roky později jsem uvěřila. Uvěřila jsem, že Ježíš Kristus je Bůh, že chodil po této zemi a že za nás zemřel, ale moc jsem tomu nerozuměla. Uplynuly další dva roky a manžel odešel za mladší ženou. Poslední roky jsem to s manželem neměla lehké. Přesto vím, že Bůh je láska, přesvědčil mě, předběhl mě, dal se mi poznat, abych vše mohla unést. Když jsem naříkala nad nemocí mladšího syna, netušila jsem, co se stane za další čtyři roky. Bůh to věděl, vrátil mi ho domů a dnes je velikou oporou mně i svému bratrovi. Bez manžela žijeme v klidu a pokoji. Nemám v sobě hořkost ani nenávist, ale odpuštění. I když se nám to někdy zdá kruté, jako Jobovi, Bůh ví, co dělá. A to je asi také odpověď na mé otázky, které bych položila Bohu. Počátkem roku 2000 si můj syn všiml, že na vývěsní tabuli CASD je pozvání k výkladu Lukášova evangelia. Řekl: „Mami to by bylo něco pro tebe.“ A bylo. Boží slovo mě uchvátilo. Ke konci roku 2001 jsem začala studovat korespondenční kurz. Pán Bůh mě tím nejlaskavějším způsobem odvedl a odvádí od trápení tohoto světa. Navíc mě obdaroval tolika bratry a sestrami v Kristu, kteří jsou

34

mně oporou. Jsem šťastná v našem sborečku. Teď již chápu význam slova Immanuel — Bůh s námi. To je to nejkrásnější, co mé syny a mě mohlo na tomto světě potkat. Dnes jsem Kristu vděčná. J. Škardová SMÍŘENÍ Beze slov před ním stojím a čekám na náznak že někdo setře bolest z mého čela už nechci nehodlám, nebudu odmítám chci hádat se, bojovat chci vzbouřit se ublížit vrátit mu svou bolest Chci! …nemůžu… jeho slova těžce zvučí v mém nitru obrací mě naruby rozdírají a lámou mé srdce zbývá mi jen má malost a prázdné rty je zbytečné křičet marné přemlouvat, přesvědčovat vždyť navzdory všemu stejně nejvíc toužím aby mě utěšil vzal za ruku ujistil, že nejsem sama …ale… on mlčí a já cítím že ač nechce se mi nemohu jít jinou cestou než tou kterou mi připravil dnes ještě nechápu ji ale navzdory bolesti a všem ztrátám navzdory zoufalství a chvilkovému vzdoru vím že má pravdu Radka Škardová

ADVENT 10/2003

Z VAŠICH DOPISOV

Verila, že príde 3. júna 2003 Národné osvetové centrum v Bratislave usporiadalo spomienkový večer pri príležitosti nedožitých päťdesiatin slovenskej poetky Margity Dobrovičovej. Slovenskí spisovatelia a umelci ju hodnotia ako jednu z najväčších poetiek minulého storočia. Keď som predniesla v modlitebni jej báseň Dieťa — Kráľ a povedala pár slov o jej ťažkom živote, niekoľko ľudí ma vyzvalo, aby som si nenechala báseň len pre bratislavský zbor, ale ponúkla na uverejnenie v časopise Advent. Margita Dobrovičová sa narodila 26. júna 1953 v Liptovskom Mikuláši. Celý život prežila na invalidnom vozíku, odkázaná na opateru svojich rodičov. Aj keď telesne slabá, rozdávala silu, šťastie a radosť. Počas svojho krátkeho života napísala viac ako 900 básní, ktoré vyšli v deviatich básnických zbierkach. Štyri z nich po jej smrti. Posledné vydala a financovala matka poetky. Zomrela 13. apríla 1994 v Bratislave. Pochádzala z adventistickej rodiny (stará mama bola členka Cirkvi adventistov s. d. v Banskej Štiavnici a jej ujo bol Tobiáš Zigmund), a tak jej k srdcu prirástla Biblia, ktorú často brávala do rúk a čítavala. Gituška milovala Pána Ježiša a verila, že keď príde, dá jej zdravé nohy a bude môcť oslavovať Pána nielen svojou poéziou, ale aj celou svojou bytosťou.

napodobovať krásu piesne lásky, čo boli aj jej príkladným výtvorom. Jej posledné dielo bude pre nás aj pamätníkom na veľkého Ducha človeka, ktorý miloval svoju vlasť — miloval aj jej nebotyčné hory — jej národ — nevynímajúc svojich Zigmundovci rodičov.

Dieťa — Kráľ Ani sme nevedeli, čo sme dostali. Vtedy. Pieseň sa drala zo skaly. A plameň hľadal sviece. Nás. Iba raz prišla tá chvíľa, iba raz. Dieťatko na slame. Velebná chudoba. Dieťatko, ešte spí. Ešte nik nebodá, Nechytá biče a netýra smädom. Čas svojím kopytom v srdci mám hriebol. Kto je to dieťa? Odjakživa kráľ. Ešte sme neboli a On nás dávno mal. Ešte sme neplakali a On nám slzy utieral. Ešte sme nezhrešili a On sa o nás bál. Dávno je tomu. A On je medzi nami. Tam hladný, inde otrhaný. Putuje snehom, putuje v horúčke. A nesie slová a všetky sú tie pravé.

Ruth Bobeková

Spomienka S úprimnou vďakou sme prijali posledné dielo našej spisovateľky — poetky a potešili nás v ňom nielen jej prebohaté myšlienky, ale aj spomienky jej mnohých priateľov a žičlivcov na tom našom poli dedičnosti nášho národa. Vzlet jej čistej duše si ustavične s láskou spomíname, nakoľko i jej írečitosť slovenského jazyka nám pripomína veľkých synov a dcér starej i novej Slovače. Len čo je pravda, málo je dnes tých, ktorí by doviedli

ADVENT 10/2003

A láska od neho tu bude, nevychladne. Podaj Mu srdce, aj tak je chorľavé a hladné. Prestri Mu stôl a podaj chleba. On dáva viacej. On dáva seba. Prečo až toľko, prečo tak veľa? A kde tú lásku k nám, Bože môj, zbieraš? Sneh padá. Bez konca. Studený, hustý. Dieťa spí na slame. A už nás neopustí. Margita Dobrovičová

35

OZNÁMENÍ

Nežijeme v dokonalém světě Je příjemné a povzbuzující pro každého z nás slyšet nebo číst jen dobré zprávy. To potěší. Ale nežijeme v dokonalém světě, a tak nás znovu rozesmutní i neradostné věci — odchod blízkého člověka. Jsme mladým sborem — skupinou při ČS — ať už podle průměrného věku našich členů nebo dobou trvání. V lednu 2004 budeme mít teprve 4 roky. A mladí lidé o smrti moc nepřemýšlejí, plánují svoji budoucnost a žijí bezstarostným životem. A přesto nás 8. září zastihla smutná zpráva o smrti naší sestry Blaženky Marušákové. Je pravda, že právě ona nepatřila k těm nejmladším (62 let) a navíc byla těžce nemocná. To jsme věděli. Pět let chodila třikrát týdně na dialýzu. Její život se zúžil na pobyt doma a na pobyt u lékařských přístrojů. Nemohla cestovat, nemohla všechno jíst, pít… U každého jídla musela přemýšlet, co si ještě dnes může dovolit, a co ne. I to, co je pro nás takovou samozřejmostí, jako je sklenička vody, byl pro ni problém. Obdivovala jsem, jak trpělivě nesla svůj úděl. Přitom její tělo neslo viditelné stopy desítek lékařských zákroků. Nová ledvina by ji vrátila do normálního života, ale transplantace uskutečněná před několika lety byla neúspěšná a další pokus lékaři vyloučili. Její důvěra v Boží zaslíbení a naděje na nový život však byla neobyčejně silná. Vzpomínám

na její živou účast v sobotní škole, na její obrovskou touhu být každou sobotu ve sboru. I když nám ráno volala, že je jí velmi zle a dnes nepřijede, k překvapení nás všech se objevila před kázáním na svém místě u okna se slovy: „Už je to o něco lepší, tak jsem přišla.“ Letos v létě, v samém závěru prázdnin, jsme vítali v našem společenství nové americké lektory — deset mladých lidí, kteří ze svého života uberou jeden rok a věnují se misii v daleké České republice. Přijíždějí vždy na deset měsíců. Vykonají zde nemalou práci mezi studenty jazykové školy, spřátelí se s námi a pak odjedou, aby opět na začátku nového školního roku přijela jiná skupina. První sobotu, kterou s nimi trávíme, máme i krátké vzájemné představování. Všimla jsem si jedné věci. Zatímco jsme my všichni hovořili o sobě — co děláme, co studujeme, jaké máme koníčky, funkce ve sboru, příbuzenské vztahy atd., Blaženka hovořila zcela jinak. Nezmínila se o tom, co prožívá, nemluvila o nemoci a trápení, ale vyjádřila radost nad tím, že k nám tito mladí lidé přijeli a že zde chtějí pracovat. Ujistila je o tom, že je budeme mít rádi a budeme se za ně modlit. I my jsme ji měli rádi. Chybí nám. Myslím, že o ní platí biblický text: „Blaze tichým, nebo oni dostanou zemi za dědictví.“ (Mt 5,5) Zdena Miškejová, Praha-Washingtonova

Sbor Bystřice nad Olší Dne 24. ledna 2004 se dožívá naše tetička Františka Petranová krásných 90 let. Téměř celý život bydlela na severu Čech, před sedmi lety se přestěhovala do horské vesničky na severní Moravu — do Nýdku. Ráda navštěvuje sobotní pobožnosti ve sboru Bystřice nad Olší, kde našla své přátele a spoluvěřící. Do dalších let jí přejeme spokojenost a zdraví, Boží ochranu a pomoc na každý den. E. M.

36

ADVENT 10/2003

OZNÁMENÍ

Banská Bystrica I. Vďačíme Bohu za prežitý rok 2003 a za našich bratov a sestry, ktorí sa v ňom dožili svojich vzácnych narodenín. Bratia: Rusnák J. (87), Kubiš J. (82), Dobrota O. (79), Javorka O. (78), Kartík M. (72), Dobrota J. (77), Badinský K. st. (73). Sestry: Masaryková B. (79), Murínová E. (79), Králiková A. (78), Antalová K. (77), Badinská A. (77), Borinská B. (77), Styková M. (77), Mesíková

M. (76), Štefancová Z. (76), Javorková K. (75), Živorová H. (75), Dobrotová L. (74), Kartíková M. (74), Dobrotová O. (72), Kucianová B. (72), Zaťková A. (72), Kubišová A. (71), Mrázová A. (70), Textorová A. (70), Zatrochová M. (70). Do zboru pribudli 3 malé deti. Do manželstva vstúpili: Marek Riečan a Zuzka Joachymová. Zbor, v ktorom títo členovia žijú, oslávil svoje 75-ročné jubileum. Buď Bohu za to vďaka. (Žalm 146,2) Zbor Banská Bystrica I

Zajímavý projekt

Nakladatelství Advent-Orion má ve spolupráci s knižními evangelisty poslání — přinést biblické principy fyzického a duchovního zdraví lidem v této zemi. V odvážném projektu — vydání knihy „Kreativní ošetřovatelský management“ — jde nakladatelství ještě dál. Tato kniha chce oslovit nejen jednotlivce, ale doslova celé organizace v sektoru našeho zdravotnictví. Je

ADVENT 10/2003

zdrojem nejmodernějších informací a praktických rad, které mohou pomoci jak manažerům, řadovým sestrám, tak i ostatním členům léčebného týmu v procesu uzdravování chronických problémů našeho zdravotnictví. Její autoři, Petr a Magda Škrlovi, předávají v této knize nejen své bohaté zkušenosti z této oblasti, ale zároveň pomáhají každému čtenáři v jeho osobním růstu a v chápání jeho odpovědnosti za potřebné změny. Autoři cíleně vedou a povzbuzují čtenáře ke zkvalitnění vztahů k pacientům i k sobě navzájem. Kniha s názvem Kreativní ošetřovatelský management je připravená posloužit všude tam, kde mají lidé zájem dělat svou práci lépe — efektivněji pomáhat v zápasu o zdraví pacienta. Vy se můžete zapojit do tohoto projektu tím, že pomůžete, aby se kniha dostala tam, kde může vykonat užitečné dílo. Cílovou skupinou čtenářů je personál zdravotnických zařízení a lidé, které tato problematika zajímá. Psycholožka Medeová jednou napsala: „Kdo říká, že malá nadšená skupina lidí nemůže změnit naši planetu k lepšímu? To je vlastně jediná cesta.“ Kniha má 496 stran.

37

ADVENT- ORION

Zahořet láskou aneb jak se bránit duchovnímu vyhoření Motto: Sním o dni, kdy adventistická bohoslužba dokáže zaujmout a vzít za srdce ty, kdo vstoupí do modlitebny. Sním o dni, kdy se povzneseme vysoko nad pedantskou rutinu a průměrnost, která tak často dominuje našim Steven Mosley bohoslužbám. Jak se cítíte, když přemýšlíte o svém duchovním životě? Jste naplněni entuziasmem, nebo máte dojem, že vám v tomto směru již poněkud „dochází baterie“? Prožíváte křesťanství, které překypuje láskou, nebo se cítíte vyprahlí jako troud? A co bohoslužby, naplňují vás? Pokud by vaše odpovědi byly spíše negativní, pak vás kniha „Zahořet láskou“ od Stevena Mosleye bezpochyby zaujme. Steven Mosley, scénárista televizního pořadu „Psáno jest“ a blízký spolupracovník Marka Finleye, se v knize zamýšlí nad tím, proč křesťana-adventistu duchovní život namísto naplnění tak často frustruje a unaví. Ve svých úvahách nezůstává pouze na povrchu, ale díky svému pronikavému pohledu a přímočarosti dokáže některé ze skrytých příčin duchovního vyhoření nejen odhalit, ale i bez obalu pojmenovat. Negativa však nejsou oblastí, jíž by se autor chtěl zabývat především. Právě naopak! Čtenáře vede dále, v místa oplývající nadějí a optimismem, tedy až tam, kde začíná opravdový život s naším Spasitelem Ježíšem. Kniha sama o sobě neobsahuje žádná jednoduchá řešení, a už vůbec se nedá použít jako „receptář spokojeného života“. Je víc než to! Z jejích řádků zaznívá touha sdílet s druhými životní problémy a zápasy, setrvávat na cestě hledání, na cestě, která přestože je poznamenaná dávkou nejistoty, vede ke svobodě a zdravému křesťanskému životu. Kniha „Zahořet láskou“ nám chce pomoci zažehnout doutnající knot lásky a vykročit vstříc světu, jenž se utápí ve tmě a který naše mihotavá -rdsvětýlka neskonale potřebuje.

38

Ukázky z knihy Musíme se vypořádat s chronickým problémem, kdy fakta nahrazují pocity a množstvím správných informací se pokoušíme zaplnit velkou vnitřní prázdnotu. Poznání a stejně tak i věrouka může sloužit jako náhražka za lásku. Je velmi smutné, závisí-li identita církve na tom, co vyloučíme. Pokud veškerou pozornost zaměříme na úsilí udržet ony nežádoucí prvky vně církve, brzy zjistíme, že uvnitř nám toho už moc nezůstalo. Odlišnosti ve vkusu by se neměly stát příčinou sporů. Měly by nám připomenout, že Bůh je mnohem větší, než dokážeme pochopit, a žádná církev na tomto světě nedokáže vyjádřit jeho obdivuhodnost a pojmout tajemství, které jej obestírá. Ježíš Kristus je největší hybnou silou každé pozitivní změny, která se v našem světě odehraje. Je schopen vyléčit ty, kteří utrpěli vážná zranění. Naplňuje naše nejhlubší touhy. Čím lépe to pochopíme, tím hlubší bude naše jistota ohledně víry, kterou Kristus vzbuzuje. A tato jistota nás povznese nad neustálé sebepozorování a nervózní zábrany, které charakterizují mnohé pasivně věřící lidi. Nemusíme se trápit tím, že bychom měli vystoupit na obranu svého náboženství nebo církve, ale raději se zajímáme o druhé lidi. Čím blíže se dostáváme k přitažlivé osobnosti Ježíše Krista, tím více vycházíme sami ze sebe a tím lépe se nám daří napodobit Kristův úžasný způsob, jak vstoupit do života jiných lidí.

ADVENT 10/2003

Adventista, 53/183, štíhlý, hledá přátelství štíhlé ČR 031001 sestry. Dopis nebo SMS 776 158 760. Hledám muže, který miluje Ježíše s nechce být sám. Rozvedená 35/170. Zn.: Prožívat radost každý den. ČR 031002 Manželé s dítětem hledají dlouhodobý podnájem v RD na sev. Moravě, nejlépe okolí HA, KA, Třinec. Jaro 2004. Spolehlivost a čestné jednání. ČR 031003 Chorvatsko — pronájem apartmánů 3 km od moře. Milanovič Vera, Lipa 22, 52440 POREČ–Kukci, tel.: 00385(0)52/456077 ČR 031004 Adventista, 30 let, 184 cm, se zájmem o studium Bible a knihy Ellen Whiteové, sport a jazyky, hledá ČR 031005 dívku pro vážný vztah.

Tip na dovolenou V Jizerských horách u Tanvaldu, v obci Zásada, v klidném, čistém prostředí u lesa, s výhledem na Krkonoše a Český ráj, nabízíme možnost strávit příjemnou sborovou nebo rodinnou dovolenou či víkend. Ubytování je ve 2-5 lůžkových pokojích, celková kapacita je 34 lůžek. K dispozici je vybavená kuchyň a spol. místnost. Cena je 100 Kč na noc a den. V budově je modlitebna CASD. Nedaleko se nachází lyžařský vlek, možnost pěší turistiky a cykloturistiky. Informace: Jan Mužíček, 468 45 Velké Hamry II/489, tel.: 483 387 198; 603 713 632

Rekondiční a výukové pobyty zdravého životního stylu NEWSTART Pohodlné ubytování (v jedno-, dvou-, tří- a čtyřlůžkových pokojích), výborná vegetariánská strava, masáže, rehabilitační cvičení na páteř, škola vaření, vodoléčba, přednášky z oblasti zdravé výživy a životního stylu, vyšetření lékařem na začátku a na konci pobytu (plus konzultace), možnost sportovního vyžití, program pro děti, společné zpívání, společné procházky, duchovní rozměr a příjemná atmosféra. Termíny: Hotel Maxov, Jizerské hory 28. 3.– 4. 4.; 11. 7. – 18. 7.; 10. 10.– 17. 10. 2004 Cena týdenního pobytu: 3550 (pro děti výrazné slevy, děti do 3 let zdarma) Dům SJ, Gruň, Beskydy 23. 5. – 30. 5.; 22. 8. – 29. 8. 2004 Cena týdenního pobytu: 2950 (pro děti výrazné slevy, děti do 3 let zdarma) Informace a přihlášky: Robert Žižka, Společnost Prameny zdraví, U páté baterie 26, 162 00 Praha 6, tel./fax: 224 316 406, e-mail: [email protected] Nabídka sborové dovolené ve stylu NEWSTART, cena podle dohody — v závislosti na požadovaných službách a místě konání akce.

Advent, časopis Církve adventistů s. d. v ČR a SR, číslo 10/2003. 10x ročně vydává Advent-Orion, Roztocká 5, 160 00 Praha 6 — Sedlec, tel.: 233 321 6 21, fax: 233 323 741, objednávky: 233 320 767, mobil: 603 553 628, e-mail: [email protected]. Registrační číslo MK E ČR 6982. ISSN 1210-3365. Vytiskla tiskárna Alfaprint — SR. Šéfredaktor Marek Škrla — e-mail: [email protected]. Nevyžádané příspěvky a fotografie se nevracejí. Slovenské príspevky, inzeráty a objednávky môžete posielať na adresu Advent-Orion, Šafárikova 9, 038 61 Vrútky, tel./fax: 043/428 26 70, e-mail: [email protected]. Zodpovedný redaktor Filip Soós. Vychází 10. 12. 2003