Práva a povinnosti Z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2003 č.j. 5 Az 103/2003 Pokud žalobce skutečně měl důvod, bránící mu k pohovoru se dostavit, bylo na něm, sdělit tento důvod správnímu orgánu. V takovém případě by správní orgán posoudil, zda uváděný důvod je závažný a zda neúčast žalobce je omluvena. To však žalobce ve správním řízení neučinil a správní orgán tak právem shledal splnění obou uvedených podmínek ustanovení § 25 písm. d) zákona o azylu a řízení o udělení azylu zastavil. Z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2003 č.j. 5 Az 57/2003 Z hledisek žalobních bodů je patrné, že žalobce neposkytl žalovanému informace nezbytné ke spolehlivému zjištění stavu věci, neboť zatajil svou pravou totožnost (jméno a příjmení, datum narození). Soud dospěl k závěru, že tato podmínka byla v tomto případě splněna, sám žalobce v žalobě uvádí, že změnil jméno. Tato samotná skutečnost je dostačující pro zastavení řízení podle ust. § 25 písm. d) zákona o azylu. I druhá podmínka byla podle názoru soudu splněna, neboť se žalobce bez omluvy nedostavil k provedení pohovoru, ač k němu byl řádně předvolán vyvěšením předvolání v žalovaným určeném azylovém středisku, neboť měl hlášen pobyt mimo azylové zařízení, na této adrese se však nezdržoval. Obě předvolání k pohovoru byla tedy řádně podle zákona žalobci doručena a pokud se žalobce k pohovoru opakovaně nedostavil, i tato podmínka ust. § 25 písm. d) zákona o azylu byla splněna. Z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2003 č.j. 10 Az 16/2003-18 Zákon upravuje podmínky vstupu a pobytu cizince, který projeví úmysl žádat o azyl podanou žádostí a zároveň stanoví práva a povinnosti žadatele o udělení azylu(§ 41,§ 45 zákona). Cizinec je mimo jiné povinen pobývat v azylovém zařízení po celou dobu tohoto řízení(§ 77 zákona). Může však pobývat se souhlasem žalovaného i mimo toto azylové zařízení na území ČR, vždy je však povinen zdržovat se na tomto území a hlásit příslušným orgánům, tj. odboru azylové a migrační politiky a cizinecké a pohraniční policii místo svého pobytu na tomto území (ke změně musí mít jak uvedeno souhlas), neboť je zároveň povinen ( a v jeho zájmu také především je) v rámci řízení o udělení azylu poskytovat úřadu součinnost po celou dobu tohoto řízení. Změnu místa pobytu pak je povinen hlásit 15 dní předem (§ 77 zákona), žalobní námitka proto nemůže v daném případě obstát. Z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2003 č.j. 6 Az 3/2003-15 Vzhledem k tomu, že v daném případě se žalobce opakovaně nedostavil k pohovoru, byť bylo možné vycházet z toho, že předvolání mu byla řádně doručena, byly dány podmínky proto, aby správní orgán řízení zastavil. Pro posouzení věci není rozhodné, z jakých důvodů si žalobce uložené písemnosti nevyzvedl. Skutečnost, že se nemohl blíže vyjádřit k důvodům, pro které žádal o udělení azylu, nelze hodnotit v daném případě jako porušení jeho práv účastníka řízení. Jestliže nedostál své povinnosti dostavit se k pohovoru ve lhůtě stanovené správním orgánem, zbavil se tak i možnosti objasnit důvody, které jej vedly k podání žádosti o udělení azylu. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 26. 3. 1999, č.j. 7 A 501/98-43 Řízení o přiznání postavení uprchlíka není (na rozdíl např. od řízení stavebního) ovládáno koncentrační zásadou a účastníci řízení proto mohou své návrhy a připomínky uplatňovat kdykoli v průběhu celého správního řízení.
Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 19. 2. 2002, č.j. 5 A 776/2000-33 V azylovém řízení řádné zjištění skutkového základu věci spočívá předně v tom, že účastníku je dána možnost (a v jeho zájmu také především je) podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které jej vedly k opuštění země, resp. které v něm vzbuzují obavu z pronásledování v zemi původu v případě návratu. Na žadateli je, aby pravdivě a konkrétně uvedl svůj příběh, aby vypověděl o konkrétních svých aktivitách v oblasti uplatňování lidských práv a svobod, či konkrétních aktech státní moci, či jiných skupin, z nichž dovozuje, že jsou vůči němu pro náboženskou, rasovou či politickou příslušnost vyvíjeny nebo mu hrozí a pod. Přiměřeně lze na žadateli požadovat, aby svá tvrzení případně i doložil, pokud má takové doklady k dispozici, případně poukázal na jiné skutečnosti, z nichž lze hodnověrnost jeho tvrzení, pokud o nich vznikají pochybnosti, dovodit. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 18. 4. 2001, č.j. 6 A 518/99-91 (…) podle stabilního výkladu § 18 o. s. ř., který soud zastává, „právo jednat před soudem ve své mateřštině”, se týká (ústního) jednání, které soud nařídí. Neznamená však, že soud je povinen zajišťovat překlady desítek stran nejrůznějších materiálů, které účastník řízení mimo jednání soudu předkládá, a to nejen proto, že zajištění překladatele v tomto konkrétním případě je velmi náročné (pro jazyk urdu existuje v seznamu tlumočníků v České republice jediný), ale především proto, že soud musí posuzovat úplnost nebo neúplnost skutkového stavu ke dni, který tu byl v době, kdy rozhodoval správní orgán (§ 250i odst. 3), a z případné neúplnosti vyvodit závěr v rozhodnutí samém. Tímto speciálním ustanovením, platným ve správním soudnictví, je princip, uvedený v ustanovení § 18 o. s. ř. (i ve znění po novele, provedené zákonem č. 30/2000 Sb.), podstatně modifikován a lze jej užít pouze přiměřeně (§ 246c o. s. ř.). Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 30. 3. 1998, č.j. 6 A 514/96-40 Soud dospěl k závěru, že správní orgány obou stupňů v tomto směru nepochybily. Žalobkyni byla dána dostatečná možnost vyjádřit se k důvodům, které ji vedly k opuštění Arménie, a to jak písemnou formou v žádosti o přiznání postavení uprchlíka,v jejím doplňku, v rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí, tak i v rámci pohovorů, které byly s žalobkyní provedeny správním orgánem prvního i druhého stupně. Písemná vyjádření žalobkyně učinila v ruštině (sama výslovně požádala, aby všechny úkony byly provedeny v ruštině), první pohovor s ní byl veden prostřednictvím tlumočníka z ruského jazyka, druhý pohovor pak prostřednictvím tlumočníka z arménštiny (v obou případech žalobkyně projevila s obsahem protokolu souhlas). Proto soud nevešel na námitku,že pro neznalost českého jazyka byla žalobkyně zkrácena na svých právech tím, že její vyjádření nebylo důsledně tlumočeno a že nebyla schopna chápat přesný obsah vedených správních řízení . Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 19. 3. 1999, č.j. 5 A 507/97-21 Žalobce navíc namítá, že teprve z rozhodnutí o rozkladu zjistil, že k odnětí postavení uprchlíka došlo i z těchto důvodů, které jsou pro něho nové a nemohl se k nim vyjádřit. Je právem účastníka řízení podle § 33 odst. 1 spr. ř. navrhovat důkazy a jejich doplnění a podle odst. 2) téhož ustanovení mu správní orgán musí dát možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohl vyjádřit k jeho podkladům i ke způsobu zjištění. Nelze akceptovat tvrzení žalovaného, že tyto procesní nedostatky napravil pohovorem, neboť při pohovoru byl seznámen s tím, že postavení uprchlíka mu je odnímáno pro nepravdivé údaje uvedené při jeho přiznání, většina otázek také směřovala pouze k pravdivosti jeho údajů s výjimkou otázky, co by mu nyní v Angole hrozilo. Z ničeho není patrné, že byl seznámen se záměrem odnětí postavení uprchlíka pro pominutí
důvodů a že měl možnost se ke shromážděným důkazům vyjádřit, vyvrátit je vlastními důkazy či jejich návrhem. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 28. 9. 1999, č.j. 5 A 528/97-30 Žadatel o přiznaní postavení uprchlíka musí být především sto podat pravdivou a úplnou výpověď o důvodech opuštění země a příčinách vzniku obavy z pronásledování. Tvrdí-li, že má strach z pronásledování, je na něm, aby konkrétní aktivity vzbuzující v něm tuto obavu uvedl a popsal i okolnosti z nichž dovozuje, že k pronásledování dochází pro jeho politické zaměření, popř. v čem důvod pronásledování spatřuje. Na žalovaném pak je posoudit věrohodnost tvrzení žadatele a jejich soulad s poznatky o situaci v zemi původu. Z rozhodnutí vrchního soudu ze dne 28. 5. 2001, č.j. 5 A 513/99-38 Nemůže být pochyb o tom, že žalobci byl dán dostatečný prostor k tomu, aby se k podkladům pro rozhodnutí vyjádřil, když v rámci řízení v I. stupni mohl v žádosti uvést vše a rovněž v pohovoru mohl předestřít všechny své důvody odchodu z vlasti, byl na tyto skutečnosti dotazován a výslovně uvedl, že jiné, než dosud uváděné problémy se státní mocí neměl. Rovněž po podání rozkladu mu, jak ze spisu plyne, bylo umožněno doplnit svůj rozklad a předložit (celkem 8x) další podání a listiny, a všechny tyto podklady byly předmětem hodnocení a posouzení. Žadatel také sám v průběhu rozkladového řízení do spisu nahlížel (…) a nelze proto dovozovat, že by byl postupem správního orgánu jakkoli na svých procesních právech zkrácen. Porušením těchto práv není, zhodnotí-li správní orgán shromážděné podklady až v rozhodnutí. Jiný než tento postup není objektivně možný, když hodnocení důkazů je imanentní součástí procesu rozhodnutí ve věci. Nemůže být jako pochybení správnímu úřadu vytýkáno, že žadateli před vydáním rozhodnutí nesdělí „předběžně“ výsledek svého hodnocení důkazů, a to každého jednotlivého zvláště, případně hodnocení jejich souhrnu. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 28. 4. 1998, č.j. 5 A 508/96-26 Je především povinností správního orgánu objasnit skutečnosti rozporné, popř. tvrzení jako rozporná popř. mezerovitá se jevící objasnit časovou a místní souslednost tvrzených událostí, jejich příčin a důsledků. Žadatelem tvrzené skutečnosti je však nutné posuzovat v kontextu, který jim předcházel. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 30. 3. 1998, č.j. 6 A 506/96-33 Aby mohl správní orgán spolehlivě zjistit důvody, které vedou cizince k podání žádosti o přiznání postavení uprchlíka, musí dát žadateli v první řadě možnost jasně a srozumitelně formulovat důvody, které žadatel uplatňuje a co možná důsledně odstranit všechny existující nejasnosti. Základním předpokladem takovéhoto vyjádření je, aby žadateli bylo umožněno vypovídat v jeho mateřském jazyce, v němž je schopen se dobře vyjadřovat tak, aby uplatňované důvody mohl uvést výstižně a nezkresleně. (…) Pohovory s žalobcem byly prováděny v angličtině prostřednictvím tlumočníka, doplněk k žádosti o přiznání postavení uprchlíka napsal žalobce v jazyce, jehož původ nelze posoudit a rozklad proti rozhodnutí správního orgánu I.stupně je psán anglicky, přičemž z tohoto projevu lze usoudit, že žalobcova - alespoň písemná angličtina není jazykem, který žalobce užívá k dokonalému vyjadřování. Lze tudíž dát za pravdu žalobci v tom, že neovládá anglický jazyk v takovém rozsahu a na takové úrovni, aby byl schopen se k problematice věci srozumitelně a bez potíží vyjádřit. Z obsahu správního spisu sice vyplývá, že žalobce požádal, aby veškeré jeho azylové řízení bylo prováděno v anglickém jazyce, tato jeho žádost je však psána v češtině (evidentně tudíž není psána žalobcem) a nelze posoudit, zda žalobci bylo vůbec známo, oč vlastně žádá. Navíc tato žádost, která je bez data, zřejmě spadá do období
bezprostřední žalobcovy žádosti o přiznání postavení uprchlíka, kdy zřejmě neměl a ani mít nemohl představu o průběhu správního řízení a o právu vyjádřit se k důvodům své žádosti v mateřském jazyce. Právo žadatele seznámit se s podklady pro rozhodnutí (§ 33 odst. 2 spr. ř.) Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 26. 3. 1999, č.j. 7 A 501/98-37 Ustanovení § 3 odst. 1 spr. ř. (…) vyjadřuje zásadu zákonnosti, která znamená, že nejenom rozhodnutí samotné, ale i celý průběh řízení musí být v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, (…) . Podle odst. 2 téhož ustanovení jsou správní orgány povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s občany a organizacemi a dát jim vždy příležitost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit, (…). Občanům a organizacím musí správní orgán poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu. V tomto ustanovení je zakotvena zásada součinnosti správního orgánu s účastníky řízení. (…) Konkrétní využití procesních práv je věcí účastníka řízení samotného, na jehož vůli je, zda tak učiní či nikoliv. Správní orgán však musí dát účastníkovi řízení možnost, aby svá subjektivní práva v řízení uplatnil. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 26. 3. 1999, č.j. 7 A 501/98-37 V ustanovení § 33 odst. 1 spr. ř. je upraveno oprávnění účastníka řízení navrhovat důkazy a jejich doplnění a klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním ohledání. V odst. 2 téhož ustanovení je pak upravena povinnost správního orgánu dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění. Uvedená povinnost musí být ze strany správního orgánu splněna vždy a bezvýjimečně, o čemž svědčí skutečnost, že citované ustanovení neupravuje žádné důvody ani předpoklady, které by správnímu orgánu dovolovaly od splnění této povinnosti upustit a neposkytuje mu ani prostor pro jakékoliv správní uvážení v tomto směru, tedy zda svou povinnost splní či nikoliv. Aby mohlo jít o správní uvážení, musel by zákon namísto slova „povinen“ použít slovo „může“. Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 31. 1. 2002,č.j. 6 A 780/2000-32 Správní orgány sice uvedly, že vyšly z informací Ministerstva zahraničních věcí České republiky, žádná ze dvou zpráv, na něž je odkazováno, však ve spisu založena není. Mimoprocesní neověřená zjištění, se kterými se nemůže účastník řízení ani soud seznámit, nemohou být podkladem pro rozhodnutí. Správní orgány přitom porušily povinnost vyplývající z ustanovení § 33 odst. 2 spr. řádu, a to dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění. Povinnost vyplývající z ustanovení § 33 odst. 2 spr. řádu nelze považovat za splněnou tím, že správní orgán účastníku řízení doručí rozhodnutí, z jehož odůvodnění lze vyčíst, že a jaké důkazy byly provedeny. Smyslem uvedeného ustanovení je umožnit účastníku řízení, aby ve fázi před vydáním rozhodnutí mohl uplatnit vůči svědkům, znalcům, pravosti listin, úplnosti důkazní situace atd. své výhrady, resp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci (§ 46 spr. řádu). Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 29. 9. 2000, č.j. 6 A 514/99-23 Žalobkyně má jistě pravdu v tom, že správní orgán je povinen dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění, jak to vyplývá z ustanovení § 33
odst. 2 spr. řádu. Z obsahu správního spisu vyplývá, že správní orgán I. stupně postup podle uvedeného ustanovení dodržel, žalovaný pak řízení na druhém stupni nedoplňoval prováděním dalšího dokazování a při rozhodování o rozkladu vycházel pouze z těch podkladů, které žalobkyně již znala. Za tohoto stavu - který má oporu ve spise - soud dospěl k závěru, že ustanovení § 33 odst. 2 správního řádu porušeno nebylo, neboť materiálním předpokladem jeho užití je situace, kdy skutkový stav doznal změn, zejména byly provedeny zásadní důkazy, o nichž účastník řízení neví. Ostatně i v těch případech, kdy nedodržení postupu podle § 33 odst. 2 spr. řádu vůbec soud zjistí, jde o porušení procesního předpisu, o vadu řízení; soud tu užije svého kasačního oprávnění a napadené rozhodnutí zruší jen tam, mohla-li taková vada mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (§ 250i odst. 3 o. s. ř.). Z rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 17. 9. 2002, č.j. 6 A 531/95-46 Jako podstatnou vadu řízení, ke které by soud musel přihlédnout i bez výslovné námitky žalobkyně (a která by sama o sobě odůvodnila zrušení naříkaného rozhodnutí) vyhodnotil soud to, že žalobkyni nebylo ze strany správních orgánů umožněno vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění a navrhnout popřípadě jeho doplnění. Z předložených spisů správních orgánů obou stupňů je patrno, že žalobkyně nebyla v průběhu celého správního řízení ani jednou řádně seznámena se spisem a mohla se tedy pouze dohadovat, co je vlastně ve spise obsaženo ve prospěch její žádosti i proti ní. Ze strany v řízení rozhodujících správních orgánů tak došlo k evidentnímu porušení povinnosti zakotvené v ustanovení § 33 odst. 2 spr. ř.
