20) UČENÍ A VÝCHOVA V ŽIVOTĚ ČLOVĚKA A) POJEM A PODMÍNKY UČENÍ (DEFINICE, PRŮBĚH, VÝSLEDKY, VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ PODMÍNKY). ROZBOR PROCESU UČENÍ (TEORIE A DRUHY UČENÍ)
-
DEFINICE UČENÍ Učení je proces jimž se individuum přizpůsobuje změněným životním podmínkám. Projeví se tím, že následné chování je jiné než předchozí. Širší pojetí – Proces, ve kterém si jedinec osvojuje individuální zkušenosti. Užší pojetí – řízené učení ve školních podmínkách. Záměrné a systematické získávání vědomostí, dovedností a návyků, rozvíjení poznávacích schopností, postojů, hodnot, osobnostních vlastností a formování chování a jednání. Může být také formou sebevýchovy a sebevzdělávání. Dochází ke změnám, které by měly být trvalé.
1. 2. 3. 4.
PRŮBĚH UČENÍ MÁ 4 FÁZE Motivační – musíme jedince zaujmout. Poznávací – už se něčemu učíme. Výkonná – už bychom měli něco umět. Kontrolní – hodnocení.
-
VÝSLEDKY UČENÍ - Mění se postoje, rozvíjí se paměť, osvojují se určité metody učení, myšlení, odpovědnosti a další vlastnosti (volní), sebevědomí, pojetí sebe sama, atd. - Výsledkem jsou získané zkušenosti, vědomosti, dovednosti, návyky, zvyky. - Výsledky by měly být trvalé. PODMÍNKY UČENÍ Vnitřní – schopnosti, tělesný stav, stupeň intelektu, momentální únava, biorytmus, atd. Vnější – prostředí, mikroklima, osobnost učitele, společnost, délka učení, pravidelné přestávky, metody učení, vztah k obsahu učené látky, opakování, atd. ZÁKLADNÍ TYPY UČENÍ 1) Senzomotorické – smyslově pohybové dovednosti a návyky – výcvik, drezůra, hygienické návyky, jízda na kole, apod. Průběh: seznámení, předvedení činnosti → procvičování – při tom je důležitá zpětná vazba, klást důraz na přesnost, kontrola. 2) Kognitivní – zdokonalování poznávacích procesů, podílí se na něm hlavně učení, vytvářejí se vědomosti, zdokonalování a vytváření kognitivních map (= propojenost informací) – zabýval se jimi Tolman. Učení se pojmům, řešení problémů, učení se principům. 3) Sociální = observační učení – učení se nápodobou na základě pozorování modelu. Nápodoba může být záměrná, nezáměrná, model může být reálný, fiktivní, pozitivní, negativní. Dochází k tzv. odtlumení – ztrácíme zábrany, jestliže se náš model chová např. agresivním způsobem, ještě víc, když je za to odměněný (puberťáci). Identifikace jako další druh sociálního učení, přebíráme nejen chování, ale i prožívání. Identifikace s agresorem jako obranný mechanismus. ZVLÁŠTNÍ FORMY UČENÍ 1) Vtiskování – bez posilování během prvních fází vývoje, při kterých dochází k adaptaci. Např. káčata se napojí na pečovatele, když nemají matku. 2) Habituace – navykání se. Také u zvířat, přivykají si na nové podněty (lázeňská veverka).
1
DRUHY UČENÍ
-
-
-
-
Klasické a operantní podmiňování Podstatou procesu podmiňování je vytváření asociací, sdružování podnětů, které na nás působí a reakcí na ně. Klasické podmiňování – sdruženích vnějších podnětů. Operantní podmiňování – spojování reakce individua s důsledky reakce (vnější – chování, vnitřní – prožívání). Hlavním činitelem je odměna – kladné zpevnění, trest – záporné zpevnění. Trest způsobuje utlumení reakce nebo vyhýbání se. Trest nás nakonec omezuje, protože se vyhýbáme věcem, i když by mohly být dobré. Behaviorální psychologie – Thorndige – zákon efektu. Učení úzce souvisí s pamětí, která je podmínkou i výsledkem učení. Souvisí s vnímáním, představami, myšlením, jsou podmínkou pro učení a zároveň je učení ovlivňuje. Klasické podmiňování I. P. Pavlov – experimenty se psy. Nepodmíněný podnět je spojen s podmíněným, ale musí mu přecházet (podmíněný nepodmíněnému). Později následuje podmíněná reakce. Podmíněné podněty vyššího řádu – dochází ke spojování různých podnětů. Reakcí jsou negativní (slinění) a citové (strach, úzkost) reakce. Druhá signální soustava – reagujeme hlavně na slova, každé slovo je spojeno s mnoha podněty – slovo je nahrazuje. Může docházet k vyhasínání reflexů – když se to nezpevňuje nebo se snažíme to zpevňovat jiným způsobem – desenzibilizace (zvykání, postupné zbavování se negativních podmíněných reflexů). Generalizace – reagujeme na jiné podněty podobně jako na ten původní. Neodpovídá to situaci. Diferenciace – posiluje se spojení jen s jedním podnětem. I. P. Pavlov prokázal experimentální neurózu – pokud máme naučené určité způsoby chování, když najednou podnětům nerozumíme, tak jsme dezorientovaní a rozvíjí se neuróza. Používáme to např. při učení jmen, telefonních čísel, apod. Operantní podmiňování (Thorndige) = instrumentální (Skiner) Skiner – drezůra zvířat, pokusy na holubech. U klasického podmiňování je subjekt pasivní, kdežto u instrumentálního chování je nástrojem změny, vyvolává důsledky ve vnějším prostředí, i vnitřní reakci. Ke zpevňování dochází po reakci (odměna, trest, odejmutí trestu nebo odměny). Sekundární zpevňování – hlavně u lidí, odměna asociuje přímé jednoduché odměny (nedostanu jídlo, ale peníze, za které si můžu koupit co chci). Vnitřní zpevnění – člověk není vázaný jen na vnější odměny a tresty, ale má vyšší emoce (pocit hrdosti, studu, apod.) → díky svědomí se může chovat proti odměnám a trestům. Bandura – zabýval se podmiňováním.
Druhy zpevnění: 1. Přímé, bezprostřední následuje po aktivitě. 2. Vnitřní zpevnění 3. Zpevnění na základě toho, jak se chovají druzí. → Odměna a trest závisí na frekvenci – kontinuální (stále) X nárazové. - Záleží na kvalitě odměny a trestu – mělo by to odpovídat věku, potřebám, apod. - Tresty devalvují osobnost, nedávají nic nového, utlumují chování, můžou napáchat hodně škody, apod.
2
B) VÝCHOVA A SEBEVÝCHOVA Z HLEDISKA PEDAGOGIKY (ZNAKY, CÍLE A PROSTŘEDKY VÝCHOVY) POJMY
Výchova V širším slova smyslu znamená vzdělávání = záměrný proces získávání vědomostí, dovedností, návyků, schopností, rozvoj intelektových schopností, paměti a myšlení. V užším slova smyslu je výchova vytváření tělesných, mravních, estetických, etických, pracovních schopností a zájmů. Vzájemné působení vychovatelů a vychovávaných jako zvláštní případ sociální komunikace a interakce. Výchova je dlouhodobá, cílevědomá, záměrná, oboustranná činnost.
Sebevýchova Vychovávám sám sebe – vrcholí v pubertě, prepubertě a v adolescenci. První sebevýchova vrcholí v prvním období vzdoru – 3 roky. - Sebevýchova je celoživotní proces, je důležitá vytrvalost. CÍLE VÝCHOVY - V prvobytně pospolné společnosti bylo hlavním cílem výchovy naučit přežít, zachovat rod, zajistit potravu. Kladl se důraz na všechny složky výchovy – hlavně estetickou (jeskynní malby). - Dnes je hlavním cílem demokratizace, všestranná výchova, svoboda vyjádření, názoru, podpora kreativity, tvořivosti. SLOŽKY VÝCHOVY Tělesná, pracovní, rozumová, mravní = etická, estetická výchova.
DRUHY VÝCHOVY (ATRIBUTY) Přirozená – rodinná. Umělá – institucionální (škola). Přímá – vychovatel na jedince působí přímo, předává mu hotové poznatky. Nepřímá – vychovatel odkazuje, vede více k samostatnosti. Pozitivní – „dělba práce“. Negativní – vychovatel odstraňuje překážky dítěti, nerozvíjí jeho samostatnost. Formální – rozvíjí myšlení, paměť, komunikaci. Materiální – pouze obsah, informace, vědomosti. Obecná X odborná. Individuální X kolektivní.
3
PROSTŘEDKY VÝCHOVY • • • • •
Základem je odměna a trest: Zákon účinku (Thorndige) – Odměna reakce posiluje a rest je zeslabuje, po experimentu zákon přeformuloval na to, že odměny reakce posilují. Skiner – Zamítavý postoj trestů. Záleží na frekvenci a množství (převaha odměn zevšední, může vést k manipulativnímu chování). Vančurová – Mírné tělesné tresty dítě nenaruší (oproti psychickým trestům). Německý dvoukomponentový model (Skinerova teorie učení): Přísnost užívání trestu, pokárání, nátlak – „syndrom hodného dítěte“, ale lehce se podřizují tlaku skupiny. Rozdíl mezi ideálním a reálným já. Největší dopad na nejstarší dítě v rodině. Povzbuzení, podpora, pomoc – není stísněné strachem, mají sociální dovednosti, „syndrom milého dítěte“. Není takový rozdíl mezi ideálním a reálným já.
PŘÍSTUP UČITELE – STYL VÝCHOVY 1) Autoritativní – autokratický – rozkazy, zákazy, hrozby, tresty, málo respektu přání a potřeb dětí, málo pochopení. 2) Liberální - vychovatel řídí děti málo nebo vůbec ne, neklade přímo požadavky. Pokud vysloví požadavek, nekontroluje a nepožaduje jeho důsledné plnění. 3) Demokratický (sociálně integrační vedení) - vychovatel dává dětem přehled o celkové činnosti skupiny a jejích cílech, udílí méně příkazů a podporuje iniciativu, působí spíše příkladem než hojnými tresty a zákazy. Důležitým prostředkem působení vychovatele na skupinu je podávání návrhů. Je ochoten dát dětem na vybranou mezi několika možnostmi technického řešení problému. Je přístupný hovorům i o jiných než pracovních záležitostech, má pro děti a jejich individuality porozumění. Je to styl netradiční a pro některé vychovatele obtížný, ale děti jej hodnotí nejlépe.
4
C) UPLATNĚNÍ VYBRANÉ METODIKY (MVV, MHV, MTV, MDV) V KONKRÉTNÍCH TYPECH VÝCHOVNÝCH, SOCIÁLNÍCH A ZDRAVOTNÍCH ZAŘÍZENÍ, MOŽNOSTI VYUŽITÍ TECHNIK RELAXACE. HUDEBNÍ VÝCHOVA S METODIKOU A JEJÍM UPLATNĚNÍ - HVM je využívání hudby k „léčebným“ účelům. - Je možné ji využít pro všechny věkové kategorie i pohlaví. - Využívá se např. v dětských nemocnicích, u drogově závislých, se seniory, atd.
-
-
TECHNIKY RELAXACE Relaxační techniky pomáhají minimalizovat nebo dokonce úplně odstranit nahromaděnou tenzi – napětí. Relaxaci lze provádět individuálně nebo skupině. Individuální relaxace je mnohem těžší, protože skupina lidí vytváří kolem sebe specifickou atmosféru i náladu příznivou pro stavy klidu a rovnováhy. Při relaxaci nastávají v těle opačné procesy než při stresu – snižuje se tepová frekvence, látková výměna, dechová frekvence, svalové napětí, atd. Z počátku je pro úspěšnější relaxaci vhodné využít pomoc zkušeného terapeuta. Techniky relaxace jsou výhodné v tom, že je můžeme použít téměř všude a téměř kdykoli.
Podmínky úspěšné relaxace - Ticho, klid, nerušené soustředění, pohodlná pozice, příjemné prostředí, může být i hudba, atd. - Pozice: vleže – na zádech, na boku nebo na břiše nebo pozice v sedě. Faktory ovlivňující relaxaci - Stupeň vnitřní tenze, schopnost se koncentrovat, míra sugestibility, míra negativismu, převažující smyslový typ, citlivost vůči podání relaxace (hudba, vůně, atd.). Druhy relaxací - Např. Jacobsonova progresivní relaxace svalového aparátu, Relaxace podle Reicha, Antistresová relaxace Zemanova, atd. - Mezi nejznámější patří Jóga a Autogenní tréning.
-
-
-
JÓGA Cílem je dosažení ideálu plného zdraví a vyrovnanosti v jednotě tělesných, duševních i duchovních aspektů. Očisťuje a regeneruje tělo. Pomáhá nejen kosternímu svalstvu, ale i vnitřním orgánům. Vedle tělesných cvičení zahrnuje jóga i zásady životosprávy, dechová cvičení, koncentrační a meditační techniky, uvolňovací cvičení a pokyny, které mají člověka orientovat na určité hodnoty. Cvičení vždy začíná nejjednoduššími dechovými technikami, pak se přidávají tělesné cviky. Nedoporučuje se nemocný schizofrenií, některá jógová cvičení nesmějí dělat lidé s oběhovými obtížení, očními chorobami (glaukom), akutními záněty, nemocemi kloubů a intenzivními bolestmi. AUTOGENNÍ TRÉNING Poprvé ji publikoval německý lékař Schultz v 90. letech 20. století. Vede k trvalému zklidnění, odstranění některých neurotických symptomů i ke zvyšování výkonnosti, ale sám nestačí na odstranění těžších depresí ani není schopen vyléčit duševní poruchy řazené do okruhu psychóz. Pravidelné cvičení přináší rychlé osvěžení (2 minuty správného cvičení mohou nahradit až 2 hodiny spánku). Uplatňuje se při něm především představa a autosugesce. 5
Standardní cvičení (nižší stupeň) - Cvičení tíhy, cvičení pocitu tepla, sledování dechu, pravidelný rytmus srdce, regulace břišních orgánů, koncentrace na oblast hlavy. - Na jedno cvičení se určuje 10-14 dnů, na celý nižší stupeň 3 měsíce. - Po zvládnutí nižšího cvičení může jedinec vytvářet autosugestivní individuální formulky. Ty jsou zaměřené na žádoucí či nežádoucí vlastnosti. Měly by být krátké, pozitivní a rytmické (např. dovedu pochopit druhé). Řízená imaginace (vyšší stupeň) - Nazývá se také autogenní meditace. - Je jednou z technik řízené imaginace, sloužící k sebezdokonalování, k hlubšímu sebepoznání, atd. Člověk zde získá výjimečné zážitky a jakési psychodelické zkušenosti bez užití psychotropních látek.
6
