Rozhovor: 2 Dětská prostituce – problém, o kterém se na Kubě nemluví
téma Jak se uživit?
3-6
diskusE 7-8 Proč chybí ryby v somálských vodách?
ROZVOJOVKA 4 2011
obž i va
K
K A L E ID O S K O P
E d i t o r i a l Tereza Hronová mediální koordinátorka Rozvojovky, Člověk v tísni
ST R A N A
1
foto editorial: archiv Terezy Hronové
foto Kaleidoskop: Church Mission Society (CMS)
foto titulní strana:
Iva Zímová Afghánistán
Milí čtenáři, milé čtenářky, Obživa. Toto slovo zastřešuje pojmy, jako je živobytí, jídlo, zaměstnání, uplatnění nebo výdělek. A právě takové věci mohou být pro některé lidi velký problém. Na světě žije v chudobě, tedy s méně než 1,25 dolaru na den, téměř miliarda lidí. Na prvních příčkách děsivého žebříčku chudoby se drží Demokratická republika Kongo, Niger, Čad nebo Somálsko. Somálci utíkají ze své země, protože mají hlad a trpí podvýživou. Hladomor způsobuje sucho a neschopnost vlády zajistit obživu v době krize. Jak se ale dočtete v rubrice Diskuse, problém je ještě složitější. V somálských vodách na úkor místních dost možná ilegálně loví ryby také Evropané. Rybářům pak zůstanou prázdné sítě a znečištěné moře. V rozvojových zemích se většina lidí živí zemědělstvím. Pokud ovšem dlouho neprší, vítr a voda odnese kvalitní půdu, nebo v ypěstovanou plodinu nikdo na nekonkurenceschopném trhu nekoupí, lidem bude kručet v žaludku. A tomu se snaží předcházet česká rozvojová pomoc v Etiopii. Výdělek a zaměstnání je ovšem velmi relativní pojem. Zatímco my bychom za 15 korun na měsíc nikomu záchod neumyli, v Indii je taková mzda pro příslušníky nejnižší kasty běžná. O něco vyšší platy mají indické služebné v zahraničí, kde hledají lepší uplatnění. I tak ale za úklid v domácnosti dostávají často směšné peníze. Obživa způsobuje problémy i v Tádžikistánu. Lidé opouští svou rodnou zemi a jezdí za prací třeba do Moskvy. Doma nechávají své děti, o které se většinou starají příbuzní. Chudoba dopadá nejvíc právě na děti. Tisíce se jich na Kubě se zapojuje do prostituce. Sexuální turisté z vyspělých zemí těží z neutěšené ekonomické a sociální situace země. Takové tedy mohou být podoby obživy. Přeji zajímavé čtení a krásný nový rok všem bez ohledu na místo, kde se narodili.
Experimentální vakcína snižuje výskyt malárie u afrických dětí Vědci učinili v ýznamné pokroky v hled ání vůbec první vakcíny proti malárii. Experimentální očkovací látka snižuje riziko onemocnění u malých dětí o polovinu, vyplývá podle agentury AP z výzkumu prováděného v Africe. Vývojáři vakcíny ze společnosti GlaxoSmithKline označili výsledky za milník v boji proti jedné z nejzávažnějších nemocí světa. Zmíněné očkování ale v nejbližších třech letech nebude dostupné, protože látku čeká další rozhodující testování. To má také ukázat, jaká je účinnost vakcíny u kojenců a jak dlouho ochrana před nemocí v ydrží. Poté ji musí posoudit vládní agentury v Evropě a v jednotlivých afrických zemích. „Stále před sebou máme práci,“ řekl v telefonickém rozhovoru s novináři Tsiri Agbenyega, který africký vý-
zkum vede. Malárie je infekční onemocnění, kterému ročně podlehne téměř milion lidí. Přes 90 procent obětí je z Afriky, jedná se zejména o malé děti a těhotné ženy. Přenašečem na člověka je komár z rodu Anopheles. Zdroj: ČTK
Čeká Zimbabwe další ekonomický kolaps? V Zimbabwe začal platit zákon, podle kterého by zahraniční firmy měly většinové podíly přepsat na černošské oby vatele země. Tenhle krok může ale podle analytiků zimbabwskou ekonomiku naopak poškodit. Stejně jako dříve vyhnání bílých farmářů, které způsobilo děsivý pád. Zimbabwe pak proslulo milionovými bankovkami, které ztrácely v době hyperinflace v roce 2008 hodnotu každou minutou. Stejného efektu se
Publikace je financo-
teď bojí premiér Morgan Tsvangirai. Státní nátlak podle něj oslabí důvěru zahraničních investorů v době, kdy se země snaží vzpamatovat z nejhoršího. V Zimbabwe ale rozhoduje 87letý prezident Robert Mugabe. Zemi vládne tvrdou rukou 31 let, od osamostatnění od Velké Británie. A jeho strana už ho jmenovala jako kandidáta do dalších voleb, které budou zřejmě příští rok. Zdroj: ČT24
ROZVOJOVKA 4/2011
vána z fondů Evropské unie. Za obsah publikace nese plnou odpovědnost společnost Člověk
Publikace vznikla v rámci mezinárodního projektu V4Aid realizovaného společností Člověk v tísni.
v tísni. Názory v ní obsažené nelze interpretovat jako stanovisko donora.
Vydavatel: Člověk v tísni, o. p. s., Šafaříkova 24, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 226 200 443 E-mail:
[email protected] Autoři: Michala Hozáková, Tereza Hronová , Kateřina Gabrielová Design: Pavel Lukšan, elements ds (www.elementsgroup.cz) Sazba: Zoran Bonuš
Zajímá Vás více? w w w.roz vojov ka.c z
Dětská prostituce – problém, o kterém se na Kubě nemluví Kuba je jednou z nejoblíbenějších destinací sexuálních turistů. Postupně na nelichotivém žebříčku nahrazuje země jihovýchodní Asie. Prostituce se tu stále více rozmáhá. A to zejména ta dětská. Vláda odmítá její existenci, ale kubánská aktivistka a nezávislá novinářka Lamasiel Gutierrez Romero tvrdí opak. ještě horší, ani instituce neposkytují obětem v tomto směru žádnou pomoc. Oficiálně ve společnosti žádný takový problém neexistuje, i když se o něm ví. Režim nepřipouští ani pomoc mezinárodních organizací jinak by totiž musel problém dětské prostituce uznat.
R
ROZHOVOR
ST R A N A
2
A jak získáváte aktuální informace o dětské prostituci na Kubě Vy?
Jak staré děti se do prostituce a pornografie zapojují? Většinou je jim mezi 11 a 18 lety, takže by měly chodit do školy. Jenže na Kubě je vysoká korupce a nízká úroveň morálky mezi učiteli, a tak za provizi omlouvají absenci žáků zaviněnou právě prostitucí. Mladé prostitutky se většinou soustřeďují do hlavního města a přilehlých oblastí, proto v jiných provinciích Kuby není prostituce tak viditelná. Mladí zejména z východní, chudší části ostrova jsou náchylní k tomu odstěhovat se do velkého města a stát se tam obětí prostituce. Ale týká se to všech společenských vrstev. Nejrizikovější jsou pak černošské děti.
Je dětská prostituce nějak organizovaná? Kdo z ní profituje? Na Kubě ex istuje provázaná síť kont akt ů, která funguje jako mafie. Jsou do ní zapletení taxikáři, kteří přepravují turist y, ale i hoteloví vrátní a další lidé. Nejdůležitějším článkem v tomto řetězci jsou překupníci dětí. Jsou to právě oni, kdo nezletilé vyhledávají a dále je nabízejí zahraničním klientům. Pomáhají jim zmínění taxikáři a zaměstnanci hotelů.
Tento problém se dá vyložit tak, že bohatí turisté zneužívají ekonomickou a sociální frustraci Kubánců… Ano, extrémní chudoba a stále znatelnější ztráta morálních hodnot Kubánců vede k nárůstu množství dětí zapojených do prostituce. Nezřídka se stává, že rodiče jsou pasáky svých vlastních dětí. Pro zahraniční turisty je tato aktivita opravdu velmi levnou zábavou. Někteří oficiální novináři a jiní příznivci režimu vytvářejí představu Kuby jako ráje sexuálních turistů, kde jim nehrozí žádné problémy. Nahrává tomu propagace hotelů, levných cestovatelských balíčků. Na ostrov tak přijíždějí různí klienti z celého světa, aby uspokojili své touhy s kubánskými dětmi a mladistvými. Vládnoucí režim byl mnohokrát obviněn z podporování sexuální turistiky, nicméně státní představitelé tyto nařčení odmítají. Uvězňují pak novináře, kteří se odvažují o tomto problému vůbec mluvit.
Takže se o problému dětské prostituce na veřejnosti nemluví? Na Kubě je tohle téma opředeno výmluvným mlčením. Žádný sdělovací prostředek se mu nevěnuje. Co je
Spolupracuji s novinářkou na ostrově, která skrytě získává důvěryhodné informace a pak mi je posílá e-mailem. Když jsem ještě byla na Kubě, pohybovala jsem se na místech spojených s prostitucí. O veškerých aktivitách jsem pak psala zpráv y na webovou stránku Cubanet, kde se zveřejňují texty kubánských nezávislých novinářů. Kvůli tomuto zpravodajství jsem byla v roce 2003 uvězněna a následně odsouzena k 7 měsícům domácího vězení.
Utkvěl Vám v paměti některý zvláště silný příběh nebo případ týkající se dětské prostituce? Nejsilnější vzpomínka je vázaná na moje dětství. Jedna z mých spolužaček ze druhého stupně základní školy byla zabita jedním turistou. Ten ji nutil k nejrůznějším sexuálním praktikám a slíbil ji za to 100 dolarů. Pocházela z velmi chud ých pom ěrů, nav íc byla zneužívána svým nev lastním otcem a prostituce pro ni tak byla únikem.
A jak může každý z nás přispět k řešení takových problémů? autor rozhovoru Čeští turisté stejně jako všichni ostatn í, by v prvé řadě mohli pomoPavla ci již samotným odmítnutím těchZačalová, to služeb. Přínosný je navíc dovoz Tereza vzděl ávacích materiálů nebo drob Nedorostková né komunikační technologie. Lidé Člověk v tísni ta ké mohou podávat infor mace o situaci na Kubě nezávislý m institucím, které pomáhají obětem prostituce. Těžké je o samotném ilustrační foto: problému už jen mluvit. Tomáš Bazger
TÉM A
Obživa
T ST R A N A
3
text
Jan Svitálek Člověk v tísni, Etiopie
foto
Jan Svitálek
Proč je tisíc motyk někdy lepší než jeden traktor? Když se hovoří o obživě na africkém kontinentu, mluví se téměř automaticky o zemědělství. Ve většině rozvojových zemí, zvláště pak v těch afrických, čísla hovoří jasně. V zemědělství tu pracují vlastně téměř všichni. Jinak tomu není ani v jižní Etiopii v okol í města Awassa. V této části země původní příroda, savany a lesy, téměř beze zbytku ustoupila hustě obydlené zemědělské krajině. Tu v současnosti využívají drobní farmáři a pastevci. Snaží se uživit sebe i svou rodinu. Počet lidí roste a pole se tak stále zmenšují. Lidé obdělávají už i půdu, o kterou by v minulosti nikdo nestál. Volné místo se hledá jen těžko, a tak se každý musí spokojit s tím, co má. A doufat. Etiopie obecně patří do skupiny nejméně rozvinutých zemí světa. Podle statistik tu žije pod hranicí chudoby 44 procent lidí. Celých 34 procent pop ulace trpí podv ýživou, nebo čelí pravidelnému nedostatku potravin. Typicky jsou nejohroženější obyvatelé hornatých venkovských oblastí, malí farmáři samozásobitelé a pastevecké komunity. Ti jsou nejvíce zranitelní především díky čast ý m suchům, která postihují oblast. Jejich produktivita je velmi nízká a nejsou schopni zabezpečit základní životní potřeby. Chudí lidé z venkova čelí akutním nedostatkům v infrastruktuře, nevyjímaje přístup ke zdravotní péči, vzdělání, veterinárním zařízením a přístupu k nezávadné vodě. Zemědělství přitom představuje v Etiopii 47 procent hrubého domácího produktu a pracuje v něm 85 procent lidí. Množství úrody závisí tedy do velké míry na rozmarech počasí, ale i na dostupnosti přírodních zdrojů. To co by Evropan považoval za samozřejmost, v Etiopii už tak jisté není. Lesy jsou téměř celé vykácené a spálené. Vrstva půdy, která se tvořila po staletí, ubývá. Dávno už není tak kvalitní. Příčina? Špatné využívání půdy i eroze. Obrovským problémem je i voda. Ta ve v těchto oblastech velmi vzácná. Není jí dost pro běžnou spotřebu, napájení dobytka, natož pak na zavlažování polí. Všechno na čem místní zemědělství tradičně stavělo, mizí.
Není tak divu, že se obyvatelé venkova dostávají do nejisté situace. Dopady špatných rozhodnutí tady totiž na sebe nenechají dlouho čekat a jsou tvrdé. V současné době tak celá třetina etiopských farmářů čelí pravidelně podvýživě. Některé části země letos postihl i hladomor. Kromě nedostatku zdravé stravy místní kvůli zničené přírodě ohrožuje chudoba, nemoci i konflikty. Otázky ekologie, zemědělství a hospodaření s přírodními zdroji přestávají být tématem
pro intelektuály, ale stávají se součástí každodennosti. V zemědělství totiž pracují vlastně téměř všichni.
Rozvoj proti rozvoji Etiopie je země plná rozdílů. Krajina se mění téměř každých pár desítek kilometrů, stejně jako klima, kultura, náboženství, jazyk a také zemědělství. Kromě přírody a bohaté kultury ale tenhle africký stát nemá mnoho jiných zdrojů, které by mohl využívat ke svému rozvoji. Nerostné
bohatství je tu ve srovnání s jinými zeměmi malé. O tradici průmyslové výroby nebo obchodu se zde téměř nedá mluvit. Po dlouhá léta tak etiopská federální vláda razí cestu, ve které má hrát rozmach zemědělství prim. Ve vládních strategiích a pětiletkách se opakovaně vynořují variace na plány zemědělského rozvoje. Je to ale paradoxně právě vysoký počet obyvatel živících se zemědělstvím, jenž rozvoj ekonomiky komplikuje. Plné žaludky tisíců lidí, kteří nemají jinou obživu než svoje pole, totiž nejde s rychlým rozvojem zemědělství dohromady. Konkurence farmářů je tak vysoká, že svoje výrobky nedokážou prodat. Neexistuje trh, na kterém by produkty mohli uplatnit – všichni se přeci živí zemědělstvím. A plné sýpky ne jsou k ničemu, když obilí venkované nemají za co kupovat. Jedním možným řešením tohoto problému je takzvaná diverzifikace plodin, tedy pěstování nových odolných druhů, aby místní měli obživu po celý rok.
Malý krok vpřed = velká změna Roz voj moder ního zemědělst v í tak mus í jít ruku v ruce s projekty a vládními strategiemi, které se věnují právě drobným zemědělským komunitám. Těm komunitám, které nemohou ze dne na den odhodit motyku a sednout si do traktoru, nebo začít pracovat v továrně. Těm komunitám, které nepřeskočí přirozený vývoj. Musí zlepšovat svoje zemědělství postupně, stejně jako schopnost obchodovat a hledat si obživu v jiném sektoru. Také projekty společnosti Člověk v tísni se zaměřují na zlepšení zemědělských postupů, infrastruktury, na udržitelné nakládání s přírodními zdroji. Stejně důležité je i zalesňování krajiny, předcházení erozi a ochrana půd. Ve školce rostou nové sazenice stromů na osazování zničené krajiny. Etiopští zemědělci by měli cítit odpovědnost za vlastní půdu, aby projekty byly udržitelné. I proto je nutná také osvěta. Rozvojová spolupráce má smysl tam, kde může posunout místní farmáře o malý krok vpřed k jistějším zdrojům obživy. Drobní zemědělci mají jen velmi skromný majetek a i zdánlivě malá investice jim může pomoci. Změnu k lepšímu může znamenat motyka, lopata, kosa, úsporná kamna na dřevo nebo mlýn. A malá změna znásobená tisíckrát je nakonec změnou velkou. Koneckonců, týká se tu vlastně skoro všech.
TÉM A
Obživa
T ST R A N A
4
TÉM A
Obživa
T ST R A N A
5
Kvůli krevetám Ekvádor kácí pobřežní lesy Lov krevet v moři zdaleka nestačí pokrývat světovou poptávku a tak je Ekvádorci chovají už i v bazénech. Kvůli tomu ale mvasově kácí pobřežní porosty, což má za následek drsné ekologické i sociální problémy. Matka čtyř dětí Neiva Carrascová stojí ve své dřevěné boudě a vypráví, jak za svou prací sběračky krevet a krabů musí dojíždět stále dál. Poblíž jihoekvádorské Machaly se už mořské plody nevyskytují. Hned za oknem má to, co jí ničí živnost: rozlehlé bazény, v nichž se pro export na trhy severní polokoule ve velkém chovají desetitisíce těchto chutných
tvorů. Za ostnatým plotem a cedulemi zakazujícími vstup nepovolaným tu leží jeden slanou vodou napuštěný „krevetník“ vedle druhého. Kolem nich ale nerostou žádné keře, ani stromy. Je to mokrá poušť, která se táhne po celém ekvádorském pobřeží místo dřívějších mangrovníkových lesů. V jejich spleti větví a kořenů žilo 256 živočišných druhů. Ti však stále ustupují do menších a menších oáz z pokroucených kmenů a uvolňují místo pro jeden oblíbený typ krevety. V jihoamerické zemi díky industrializaci chovu těchto korýšů v posledních třech desetiletích z původních 362 tisíc hektarů mangrovníků zbylo sotva 30 procent. Rovníkový Ekvádor se tak kromě biodiverzity připravuje o přirozenou hradbu před uragány od moře. text
Tomáš Nídr
ilustrační foto
Tomáš Nídr
0,6 zaměstnance na hektar Padesátník José Barrazueta vlastní 110 hektarů krevetových bazénů. Srovnávání současného stavu pobřeží s původními lesy považuje za hloupé stýskání, které je proti pokroku.
„Tak radši složme ruce v klín a čekejme na soudný den,“ říká majitel malé firmy. Díky němu a dalším podnikatelům mají Ekvádorci šanci najít práci. Neiva Carrascová se nad tímto argumentem jen útrpně usmívá: „Více lidí přijme jen třikrát ročně na výlov a dá jim maximálně 15 dolarů za celodenní dřinu,“ nadává. Marinelli Torresová z ekologické organizace C-Condem vysvětluje: „Samotní krevetáři přehnaně tvrdí, že dávají práci 150 tisícům lidem. I kdybychom tento údaj vzali vážně, tak to vychází 0,6 člověka na hektar.“ Sám Barrazueta pak udává, že pro něj dělá 22 lidí. Takže je hluboko i pod tímto průměrem. Nejvíce zaměstnanců se věnuje hlídání bazénů před pytláky. Kvůli tomu se i běžným rybářům a sběračům uzavřely tradiční stezky k moři. Na břeh se nyní musí dostávat velkou oklikou. Někteří to proto nadále berou zkratkou. C-Condem má zmonitorováno 8 případů, kdy byly osoby neoprávněně podezřelé z krádeže korýšů zabity. Barrazueta, který přes své pozemky také nechává vesničany procházet, své kolegy brání: „Těžko se dá určit, kdo je pytlák a kdo ne. A v každém byznysu je přeci normální, že oplotíte svůj majetek.“ Torresová se tomu směje: „Naprostá většina bazénů stojí na komunální půdě, kterou si krevetáři nelegálně zabrali.“ V ekvádorských vodách byly díky cel or očně teplému prostředí a setkávání mořských proudů ideální podmínky pro v ýskyt krevet, které představovaly běžnou součást místního jídelníčku. K jeho saturaci stačila práce početných sběračů, kteří hledali tyto členovce v mangrovníkových oblastech. Ale rostoucí poptávku mlsných jazýčků v rozvinutém světě po delikatese plné vápníku, jódu a cholesterolu jejich činnost pokrýt nemohla. V 70. letech se Ekvádor rozhodl okopírovat chovatelské metody z Asie a stal se pionýrem v tomto druhu chovatelství na západní polokouli. Na konci 80. let byl dokonce největším globálním
exportérem. Nyní si mezi padesátkou producentských států tuto pozici drží Thajsko. Rychlý rozvoj krevetového odvětví umožnil fakt, že v zemi probíhal ekonomický boom kvůli objevení bohatých nalezišť ropy v Amazonii a politici si korupcí „vydělané“ peníze prali přes investice do krevetníků. Dnes v nich má dolary uloženy mimo jiné bývalý prezident, starosta největšího města nebo třeba banánový král a nejbohatší Ekvádorec Álvaro Noboa.
Čekání na „superkrevetu“ Krevety jsou výdělečný byznys, který představuje zhruba 4 procenta ekvádorského hrubého domácího produktu. Investice nemusí být příliš vysoké: stačí vykácet stromy, vyhloubit díru v půdě poblíž moře, zprovoznit výkonné čerpadlo na vodu a koupit až 50 tisíc larev na hektar. Ty se pak krmí rybí moučkou a voda se pročišťuje chemikáliemi, aby si krevety žily jako v bavlnce. To platí jen do dob, kdy se do sterilního prostředí vkradou virová onemocnění, která se v homogenním prostředí mezi identickými jedinci rychle šíří. Viry s názvy jako „bílá skvrna“ nebo „žlutá hlava“ dokáží zlikvidovat celé populace. Díky erárním kompenzacím ale podnikatelé z nejvyšších kruhů nevykrvácí. Stát navíc usilovně podporuje nákladný výzkum, při němž by měla být vyšlechtěna „superkreveta“ odolná vůči všem známých chorobám. Ať už bude všemuvzdorná nebo ne, bude mít její chov neblahý vliv na životní prostředí. Podle statistik C-Condem, které krevetářské organizace považují za přehnané, se v Ekvádoru nalézá 60 tisíc hektarů nepoužívaných bazénů. Důvodem je to, že jejich dna byla mořskou vodou už natolik zasolená, že pro další chov korýšů přestaly být vhodné. Jenže se nedají využít ani pro zemědělství, předělání pro potřeby turismu je příliš nákladné a do znovuzalesnění mangrovníky krevetáře nic nenutí. Tedy s výjimkou zákona, ale ten se v Jižní Americe nebere až tak vážně.
Místo rodičů vychovává děti stát Je mu čtrnáct a žije v hlavním městě Tádžikistánu sám. Jeho rodiče již šestým rokem pracují v Moskvě. Srodidžin Kamolov před časem opustil rodnou Chatlonskou oblast na jihu země a vydal se do hlavního města Tadžikistánu Dušanbe hledat práci. Jeho dva mladší bratři a sestra zůstali doma u otcových rodičů, kde žije také strýc. „Moji mladší bratři a sestra chodí do školy a já se snažím vydělat peníze, aby v ní mohli zůstat,“ řekl ruské službě britské stanice BBC nedospělý chlapec, který se v metropoli živí jako umývač oken aut. „Rodiče nám peníze z Moskvy posílají, ale kvůli krizi mají sami problémy se uživit, tak jim chci pomoci,“ dodává na jeho věk až překvapivě vážně. Ravšanovi je 10 let, žije u tety a za svůj krátký život už stihl pracovat jako nakladač, umývač aut a také roznašeč novin. „Když otec odjel pracovat do Ruska, zůstali jsme s mámou sami. Bylo to těžké, ale měl jsem pořád pocit, že mám nějakou ochranu,“ vypráví smutně malý Ravšan. „Pak se rozhodla odjet i máma a najednou jsem měl pocit, že jsem na světě úplně sám. Vím, že nesmím truchlit, protože rodiče musí vydělávat na byt, oblečení a jídlo,“ říká chlapec smutně a při tom klopí zraky. Srodidžin a Ravšan jsou jen jedni z mnoha. Kvůli práci nestíhají chodit do školy. Na ulici je vyhnala chudoba a nepřítomnost rodičů. Ti odjeli za prací do Ruska. I když jejich opatrovníkům, kterými zpravidla bývají nejbližší příbuzní, rodiče posílají peníze na výpomoc, je to málo na to, aby se celé rozvětvené rodiny uživily. Navíc chybějící každodenní dohled rodičů tu samozřejmě má také své dopady.
Pracující děti migrantů Tádžikistán je nejchudší zemí z bývalých post-sovětských republik a miliony dospělých vyjíždí za prací do zahraničí, nejčastěji do Ruska. Oficiální statistiky uvádí 700 tisíc tádžických gastarbeiterů jen v Moskvě, ty neoficiální jsou daleko skeptičtější a neváhají udávat až 2 miliony. Na tom, že děti těchto lidí končívají často na ulici, kde si hledají práci, se za poslední léta podepsala skutečnost, že za prací odcházejí i ženy, tedy jejich matky. „Rodiče dětí se samozřejmě snaží po-
sílat peníze příbuzným, které se o jejich děti mají starat. Jenže je rozdíl, když se o dítě starají rodiče a když jsou to jen příbuzní,“ poznamenává Gulbachor Murodovová, která se zabývá lidskými právy a dětskou prací. Dětská práce vede často k násilí. Tádžický zástupce Mezinárodní organizace práce (ILO) Sobir Aminov varuje, že nízká docházka dětí do škol bude
mít jednou tragické důsledky na celou společnost a ekonomický vývoj země. Podle statistik lidskoprávních organizací 30 procent tádžických dětí nenavštěvuje školu. Problém s dětskou prací vznikl hlavně po občanské válce v letech 1992 až 1997 a vzrostl poté, co ze země odjely kvůli špatné ekonomické situaci tisíce lidí do zahraničí. Osmdesát procent dětí, které pracují, jsou děti rodičůpracovních migrantů, uvádí statistiky ILO. Do této chvíle výskyt dětí na ulici řešila hlavně policie, která malé pracovníky chytala jako zatoulané psy. Následovala domluva na policejní stanici o nutnosti chodit do školy a škodlivosti práce v tomto věku, ale tento postup nepřinesl nikdy žádné kýžené výsledky. Děti se na ulici vždycky vrátily. Tádžický parlament se nyní ale rozhodl s narůstající dětskou prací něco dělat a přijal úpravy zákona o rodině. Na základě této novely budou mít nezletilé děti rodičů-gastarbeiterů prá-
vo pobývat v dětském domově, který jim zajistí obživu a hlavně docházku do školy.
TÉM A
Obživa
T ST R A N A
6
Výchova dětí vládou Tádžická vláda tímto legislativním krokem tak vůbec poprvé nepřímo přiznává problém s dětmi vyrůstajícími bez rodičů. Experti na dětskou práci se domnívají, že vládu donuti-
lo přijmout tuto novelu zejména proto, že v poslední době mnohonásobně narostla kriminalita těchto dětí – od drobných krádeží až po obchodování s narkotiky a prostituce. „Nikdo nemůže mít rodičům za zlé, že se o děti nestarají. Jsou totiž nuceni vyjíždět za prací do zahraničí a naše úřady se jim snaží pomoci v době jejich nepřítomnosti. Proto jsme upravili zákon o rodině tímto způsobem,“ vysvětluje poslankyně Chadídža Hakimová, proč se vláda rozhodla vzít výchovu bezprizorních dětí na svá bedra. Podle ní novela pomůže vrátit děti do škol. Jenže to není tak docela jisté. Řešením totiž musí být lepší sociálně-ekonomická situace dospělých, kteří zůstanou doma se svými dětmi. A v tom tádžická vláda zatím problém nevidí. Peníze, které gastarbeiteři domů posílají, se jim totiž velmi hodí a je daleko snazší poslat děti do dětských domovů než snížit obrovskou nezaměstnanost jejich rodičů.
text:
Naďa Straková Autorka pracuje v týdeníku Respekt
foto
Petr Kolner Česká televize
D DIS K US E
ST R A N A
7
text:
Magdaléna Vaculčiaková
foto:
Marie Skálová Člověk v tísni, Etiopie – region Somali
Proč chybí ryby v somálských vodách? V médiích často slýcháme o uprchlících ze Somálska, o somálských hladomorech a o somálských pirátech. Méně se ale mluví o tom, že Somálsko patří mezi nejbohatší země na světě, pokud jde o mořské bohatství. A právě o ryby tuhle zemi obírají také evropské lodě. Tisíce lidí putují západoafrickou pouští, aby unikly před hladomorem v Somálsku. Důvodem hladomoru je sucho, které nutí místní pastevce a nomády migrovat do jiných částí země, nebo do sousední Keni či Etiopie. V letech 2008 – 2013 Evropská komise vyčlenila v rámci rozvojové spolupráce pro Somálsko téměř 216 milionů eur. V tomto roce se obnos peněz putujících do země bezpochyby ještě zvýší, právě proto, že Somálsko sužuje hladomor. Evropské peníze zachrání v humanitární krizi životy, ale z dlouhodobého hlediska je třeba hledat řešení problému jinde. Obdobnou situaci už v Somálsku zažili. I v letech 1974 a 1986 obyvatelstvo země také bojovalo se suchem. Dobytek umíral kvůli nedostatku vody a situaci tehdy místní pastevci řešili tak, že se přestěhovali do vesnic podél pobřeží. To je v Somálsku dlouhé více než 3 000 kilometrů. Z pastevců dobytka se tehdy stali rybáři. Situace se ale zkomplikovala v roce 1991, kdy začala v Somálsku občanská válka. Do somálských vod začaly proudit zahraniční lodě, které využily chaosu uvnitř země. Stát nebyl schopný svoje vodní plochy ochránit. V tom samém období Evropa zpřísnila pravidla lovu ryb ve svých vodách a tak Evropané museli hledat zdroje ryb jinde. A právě východní Afrika, konkrétně oblast Adenského zálivu, se stala také cílem západního rybolovu.
Pirátstvím proti ilegálnímu rybolovu? Adenský záliv je jednou z nejdůležitějších námořních tras světa. Také do Česka přivážejí lodě zboží například z Číny i přes somálské vody. Bezpečno tu ale rozhodně není. Za poslední 3 roky somálští piráti přepadli více než 300 lodí. Existují 2 protichůdné názory na tento problém. Zastánci prvního tvrdí, že somálští warlordi, jež vedou uvnitř země občanskou válku, mají pod palcem také piráty. Z výkupného pak obohacují své zásoby zbraní a technologií, jimiž bojují. Na druhé straně stojí skupina odborníků i aktivistů, kteří upozorňují na nelegální, nezaznamenávaný a neregulovaný lov ryb ze strany evropských nebo i bohatších asijských zemí. Právě toto je podle nich jedna z příčin vzniku pirátství v Somálsku. Piráti jsou rybáři a teď nemají z čeho žít, protože ryby v dosahu jejich lovících schopností a možností jsou dávno v yloveny Italy, Řeky, Egypťany, Jemenci nebo Japonci. Na politické úrovni je ale toto téma ovšem tabu. Nelegální lov ryb má dalekosáhlé důsledky, nejen pokud jde o obživu místního obyvatelstva. Problémem je i znečistění vod. Podle High Seas Task Force zahraniční rybářské lodě nepotřebují kotvit v přístavu, protože vylovené ryby přeloží do jiné, transportní lodě. Úlovky ze Somálska se pak míchají s těmi legálními napří-
klad z Malediv nebo Seychel. Zahraniční lodě tak stojí na moři i několik týdnů. Někdy až do té doby, dokud je nechytí somálští piráti. Lodě vodu znečišťují olejovými skvrnami. Mnoho druhů ryb, korálů a vodních ptáků už kvůli tomu vyhynulo. Evropská unie ve svém pětiletém plánu rozvojové spolupráce navrhuje podpořit řízení rybolovu Somálska i vytvořit mechanismus ochrany mangrovníků, ostrovů i korálů v somálských vodách. O nelegálním rybolovu se v zprávě píše, že „si vyžaduje urgentní pozornost ze strany mezinárodní komunity“.
Řešení v nedohlednu „Pirátství je kriminální čin řízený chamtivostí, nikoli ilegálním lovením ryb,“ říká Donna Hopkins, koordinátorka pro boj proti pirátství a námořní bezpečnost USA. Pirátstvím trpí nevinní členové posádek, někdy i jenom výletních lodí. „Začali střílet, pálili lana, chtěli nás udusit, chtěli nás zabít, aby získali kontrolu nad lodí,“ řekl jeden z unesených námořníků pro výzkum iniciativy Oceans Beyond Piracy, která pravidelně sepisuje studie o nákladech na boj s pirátstvím. Podél somálského pobřeží vede Evropská unie operaci Atalanta proti pirátům. Ročně tato operace stojí daňové poplatníky více než 8 milionů eur. Nevinní rybáři a chudí Somálci pirátstvím také trpí, navíc je postihuje i nelegálním rybolov. Obojí pramení z nestabilní situace uvnitř země. I kdyby na počátku pirátství stáli nespokojení rybáři z pobřeží, je velice pravděpodobné, že dnes už tento průmysl skutečně ovládají bojující strany uvnitř Somálska. Kruh se uzavírá, když přichází humanitární pomoc. Podle Africké rozvojové banky až 90 procent pomoci v průběhu humanitární krize přicházelo po moři. Počet lodí s pomocí se v roce 2007 snížil na polovinu – kvůli obavám z pirátů. A jejich počet se rozrůstá podobně jako nelegální rybaření…
Jmění pro Inda, hodinová mzda pro Američana Být služkou či paní na úklid není v Indii jednoduché. Uklízet někomu každý den se mzdou 200 korun za měsíc je pro Evropana nepředstavitelné. Aby mohla Lakšmí uživit své děti, posluhuje každý den až u sedmi rodin. Má štěstí, nepatří mezi tu nejnižší kastu posluhovaček a neumývá tak záchody. Obvyklá sazba u jedné rodiny za úklid toalet je jen 15 korun za měsíc. Převážná většina středostavovských indických rodin využívá služebnou. I rodina, která má příjem okolo 10 000 rupií (4 000 korun) si ji může dovolit. Je to naprosto běžná záležitost, také otázka společenského statusu a přetrvávající pozůstatek kastovního systému. „Vyšší kasty nemohou dělat nečistou práci,“ upřesňuje Alek, příslušník kasty Bráhmanů. Zdaleka se nejedná jen o uklízení toalet. V indických středostavovských rodinách je zcela běžné, že jim dennodenně dochází uklízet několik žen na různé druhy práce. Pán či paní na mytí nádobí, na samotný úklid domu nebo někdo na praní prádla a vaření. Ti bohatší mají stálé sluhy nebo služebné, kteří se o dům a členy rodiny starají nepřetržitě.
Služebná v Indii, v zahraničí milovaný otrok Sluhové ale nejsou další členové rodiny, tak jako to známe ze starých filmů. V Indii totiž každý ví, kam patří. „Časy se mění, děti oslovují své služebné jako tety, ale úkoly a celkové postavení zůstalo stejné,“ vysvětluje Alek a dodává: „V naší domácnosti každý ví, kde je jeho místo a povinnost.“ Lakšmí dříve pracovala jen pro jednu bohatou rodinu, ale ta se pak odstěhovala do Kanady. „Například jsem nemohla jíst to samé jídlo co oni, nanejvýš zbytky. Jíst ze stejných nádob jako ostatní není možné. Nemohla jsem se ani posadit na jejich křeslo, které jsem čistila. Musela jsem spát na zemi, nemohla jsem používat klimatizaci či toalety tak, jako to využívali mí zaměstnavatelé,“ popisuje svůj status žena. Přesto ji rodina před odjezdem nabídla, aby s nimi odcestovala do Kanady a pracovala tam pro ně. „Odmítla jsem, protože jsem nechtěla opustit svoji rodinu,“ vysvětluje své rozhodnutí Lakšmí. Pro mnoho žen je taková nabídka rodiny, pro kterou pracují, velmi prestižní. „Každý Ind touží mít práci v zahraničí. Mít někoho v cizině
znamená prestiž pro rodinu v rámci komunity, v které žije,“ říká Alek. Stejné je to i pro ženy, které se živí posluhováním v bohatých rodinách. Budou žít v cizině, budou dostávat vyšší plat, který může zabezpečit jejich příbuzné. Je to pro ně životní šance. Život v zahraničí ale často není tak růžový. Tito lidé končí často jako otroci. V dané zemi jsou naprosto odkázáni na rodinu, pro kterou pracují. Neumí cizí jazyk, nerozumí kultuře a stylu života na Západě. Hlavně ale nemají pracovní povolení. Zůstávají tak často skryti za zdmi domu, kde pracují. Jejich plat je sice vyšší než v Indii, ale rozhodně nedosahuje výše, na kterou by měli opravdu v dané zemi nárok. Doma pracují za 30 korun na den, v USA za 300 korun. Pro Inda nepředstavitelná částka, pro Američana hod inová mzda. Rodina si služebnou často na oko hýčká, ale prakticky ji vykořisťuje. Bohužel jsou i případy, kdy služebné podléhají psychickému či fyzickému teroru. Moc, kterou členové rodiny získají díky izolaci jejich sluhy či služebné je obrovská. Únik z tohoto začarovaného kruhu je velmi těžký. Domů se Indové ani nemohou vrátit, protože by to ve vlastní kultuře znamenalo selhání.
D DIS K US E
ST R A N A
8
Únik z chudoby Být služebnou či sluhou je pro mnoho žen a někdy i mužů z nižších sociálních vrstev indické společnosti jedinou cestou, jak uniknout naprosté chudobě. Práce sice není jednoduchá, ale i tak jsou za ni mnohdy rádi. Spokojenost s jejich prací záleží na náladě jejich „pánů“. Pokud nemají to štěstí a nepracují jen pro jednu rodinu, musí obcházet dům od domu a někdy i cestovat po celém městě. Ve srovnání se svými zaměstnavateli nemají chudí sluhové moc příležitostí si najít jinou, lepší práci. Jsou to často ženy či muži, kteří se přistěhovali do měst z vesnice. Jsou členy nižších kast a mají buď minimální, nebo žádné vzdělání. Co hůře, nemají důležité sociální vazby uvnitř společnosti, které by jim zajistily dobrou práci. Mnoho takových lidí vidí, že vzdělání jejich nadřízeným zajistilo lepší budoucnost, proto se často snaží své děti posílat do školy. Sociální vazby jejich dětem ale stále chybí. Ani s vysokou školou není lehké uniknout ze slumu, utéct před chudobou. Původ, kasta a jméno, které určuje příslušnost k dané sociální skupině, to je velká překážka.
text
Ladislav Kudláček
ilustrační foto
Ladislav Kudláček
A ANKETA
ST R A N A
9
Co pro vás znamená… Obživa v rozvojových zemích? Aurèle Destrée
Petr Drbohlav
Olga Vilímková
analytička institutu
Regionální koordinátor pro
zakladatelka nadačního
Glopolis
Asii, Člověk v tísni
fondu Inka
Pro většinu obyvatel planety je synonymem obživy zemědělství. Nejinak je tomu v afrických zemích. Například v Burkině Faso na zemědělství jako prostředku obživy přímo závisí 80 % obyvatelstva, tedy 12 milionů osob. To si lze v České republice, která má téměř stejnou plochu orné půdy jako Burkina Faso, avšak pouhých 108 tisíc zemědělců, jen stěží představit. Marie Thérèse Toe je drobná farmářka z Burkiny Faso, kterou Glopolis letos v říjnu pozval do České republiky u příležitosti akcí pořádaných v souvislosti se Světovým dnem výživy. Při návštěvě farem se podivovala nad vyspělostí českého zemědělství, přístupem zemědělců k úvěrům a k podpoře z veřejných zdrojů. Nad jejich dobrou organizovaností, která jim usnadňuje přístup na trh. Ve své zemi nedostává Marie Thérèse žádnou podporu, své pole obdělává ručně a úroda závisí převážně na tom, zda prší, či nikoli. Je nade vše jasné, že podpora zemědělství, zpracovatelského průmyslu a distribuce zemědělských produktů je prostředkem k vymýcení hladu a chudoby. Tento princip se však v mnoha částech světa zatím obtížně prosazuje v praxi. Navíc jej ohrožují snahy v ystavit přímé konkurenci dva zcela odlišné modely zemědělství, tedy ten, který praktikuje Marie-Thérèse a ten, který převažuje v České republice. Podpora a ochrana zemědělství je proto zásadní podmínkou pro zajištění obživy a rozvoje chudých obyvatel planety.
Vybavují se mi srílanští Tamilové, kteří během poslední fáze občanské války na severu země ztratili úplně všechno. Byli v ysídleni, někteří i několikrát, a strávili měsíce v táborech pro vnitřní uprchlíky. A přestože kvůli ozbrojenému konf liktu o svou obživu přišli už mnohokrát v minulosti, pustili se do její obnovy s obrovskou vervou a až buldočí v y tr valostí. Kolem provizorních přístřešků v yrašila zelenina, lidé otevřely obchůdky a jídelničky, kolem domků začala pobíhat kuřata a telata. Přemýšlím i nad tím, že český výraz „obživa“, vnímaný spíše jako peněžní v ýdělek a obstarávání potravin, vlastně nev ystihuje přesně v ýznam slova „livelihoods“. V angličtině se totiž tento koncept skládá z 5 kategorií – z lidských zdrojů, které mají být vzdělané, kvalifikované a zdravé; sociálního kapitálu; přírodních zdrojů jako je půda, voda, lesy; fyzického kapitálu včetně základní dopravní infrastruktury, přístupu k vodě a hygieně; výrobních nástrojů a finančních zdrojů. Rozvinout těchto 5 kategorií, zabezpečit je proti případným šokům a negativním jevům v kombinaci s ovlivňováním institucí, státních zásahů a procesů pak vlastně znamená, že udržitelná obživa představuje to samé jako udržitelný rozvoj nebo minimálně leží v jeho centru. A třeba adaptační opatření na klimatické změny v rozvojových zemích je vlastně to samé jen z jiného úhlu pohledu.
Jezdím 17 let do Peru, a když jsem učila školní rok 2001 v horské indiánské vesnici Pucamarca, vnímala jsem situaci téměř beznadějně. Horští indiáni se živili zemědělstvím a pastevectvím, vlastní úroda jim musela zabezpečit potraviny na celý rok a případné přebytky prodávali. Bydlelo se ve vlhkých hliněných místnostech bez oken, bez elektřiny, často se zvířaty a nejedlo se každý den. Strava závisela na úrodě, tedy na klimatických podmínkách roku. Možnost zlepšení životních podmínek spatřovali rodiče ve vzdělání svých dětí a v naší nadaci jsme zaznamenávali obrovský zájem o stipendia, která umožňovala indiánům studium také na střední škole, případně na univerzitě. Dnes je situace jiná. Prudký ekonomický rozvoj Peru v posledních letech se začíná odrážet i na životě horských indiánů. Otevřely se pracovní příležitosti a naši absolventi jich využili neuvěřitelným způsobem. Vesměs všichni mají dobrou práci, zabezpečují svou rodinu a podporují na studiích mladší sourozence i příbuzné. Obživa na venkově spočívá stále zčásti v zemědělství a pastevectví, ale velké množství mužů pracuje na stavbách. V souvislosti s tím mají zakázky také tesaři, truhláři, textilní v ýrobci atd. Ženy i muži se věnují obchodu. K rozvoji kvalitní řemeslné výroby přispívá rozvoj cestovního ruchu. Smutnou skutečností zůstává vysoká míra alkoholismu, domácího násilí a využívání dětské práce.
Zajímají vás témata z rozvojového svě ta? Sledujte portál w w w. rozvojovka .cz a facebook ový profil
foto: archiv Glopolisu, Lubomír Kotek, archiv O. Vilímkové
Rozvojovka-Člověk v tísni. Najdete zde zajímavosti názory. Pokud chce te pravidelně dostávat časopis Rozvojovka poštou , napište si
i aktualit y. Může te se také zapoji t do diskuse a v yjádři t svoje o něj na michala .hozakova@clovekv tisni.cz.
Sierra Leone: Horká linka pro ženy s fistulou Telefon zdravotní sestr y Zainab Blell v ženském centru v Aberdeen v hlavním městě Freetownu zvoní už od rána. „Kdy jste porodila? Kdy se objevily první problémy?“ ptá se. Žena na druhé straně telefonu pochází z odlehlé oblasti Sierra Leone. Říká, že jí nekontrolovaně uniká moč, trápí jí v yrážka a olupování kůže na vnitřní straně stehen. Blell je jednou ze tří sester přijímajících hovory na nově zavedené bezplatné telefonní lince pro ženy, které trpí tzv. fistulou. Jedná se o poranění a následný srůst genitálií a porodních cest. Nejčastějšími oběťmi jsou ženy od 15 do 30 let z venkovských
Z
Z A J ÍM A V O STI
ST R A N A
10 oblastí, kde je horší přístup ke zdravotní péči. Znetvoření pak vzniká při neodborně provedeném porodu většinou mrtvého dítěte. Takov ý problém má odhadem 2 miliony žen v rozvojových zemích, a 50 až 100 tisíc žen na celém světě každý rok. Horká linka má obětem nejen po-
moci, ale i zvýšit povědomí o celém problému. O fistule se téměř neinformuje. Ženy jsou stigmatizované, a proto je těžké dostat je do nemocnice, nebo jim jakkoliv pomoci. Odborníci tvrdí, že prevence, nikoliv léčba, je řešením problému. Zdroj: IRIN News
Červi a švábi bojují proti hladomoru Odborníci na výživu ve středoamerické Kostarice mají nový recept na to, jak zůstat zdravý a ani nehladovět. Pokud do jídelníčku zařadíte na bílkoviny bohaté kobylky, červy, šváby a nejrůznější brouky, o vyváženou stravu strach rozhodně mít nemusíte. Studenti biologie a výživy z kostarické univerzity připravili zájemcům v rámci degustačního ví-
kendu hmyzí dobroty. „Jedl jsem tortilly s omáčkou z červů a bylo to velmi dobré,“ řekl agentuře Reuters překvapený Esteban Umana. Hmyz, kterého je na 1 500 různých jedlých druhů, může být ve světě, kde stoupají ceny potravin, také levným alternativním zdrojem výživy. „Doporučujeme ho třeba v souvislosti s hladomorem, když je omezeno zásobování potra-
vinami,“ míní odbornice na výživu Patricia Sedo. V některých částech Latinské Ameriky bylo pojídání červů a kobylek tradiční stravou po tisíce let. Tzv. entomofagie (konzumace hmyzu) je rozšířena ve 113 zemích světa a počet etnických skupin živících se hmyzem se blíží číslu 3 000. Zdroje: Zuzana Šprinclová, Lidé a Země www.hmyznataliri.cz
Byznys pro společnost Yoko Ono, hamburgery a hlad Yoko Ono Lennon se spojila s Hard Rock International, provozovatelem známých restaurací a hotelů, a neziskovou organizací WhyHunger. Společně zahájili kampaň, která má za cíl globálně sebrat prostředky a poukázat na boj s dětským hladem a chudobou. Znalci pochopí spojitost s jednou z nejznámějších písní Johna Lennona. Přispět lze různými způsoby. Fanoušci se mohou zapojit tím, že si v síti Hard Rock koupí specifický výrobek nebo se přihlásí na Facebook.com/HardRock. Partnery jsou i neziskovky v Indii, Thajsku či v Dominikánské republice.
Chy trá města Brazilské Rio de Janeiro je jedno z měst, pro které je ty pický obrovský rozvoj aglom erace. Ten s sebou přináší těžké ekologické dopady, jako je eroze půdy či záplavy a další problémy. A Rio de Janeiro je jedním z měst, která se zapojila do programu „Chytřejší město společnosti IBM“. Chytřeji budou nyní společně hledat a zavádět opatření, která městu pomohou. Například je vypracován speciální model sledování počasí a předpovědi silných dešťů. Operační systém pak v yš le informace do všech potřebných míst. Na úřady i lidem.
Třída, co cestuje za sluncem Samsung vybudoval v jihoafrickém Johannesburgu učebnu na solární energii. Ve třídě jsou sluncem poháněné počítače, kamera, elektronická tabule, ventilace. Když nevyjde slunce, stále je k dispozici stará dobrá tabule a bílá křída. Třída je navíc vybudovaná formou kontejneru, tedy je zcela mobilní a může být převezena v podstatě kamkoliv. I do míst, kde není zdroj energie. Instalované panely sesbírají dostatek energie na devět hodin provozu. Jsou navíc kvůli mobilitě vyrobeny z gumy místo ze skla. Elektrifikace přináší lepší přístup k informacím a modernímu vzdělávání. Zdroj: CSR fórum
foto IRIN News
UKRADENE UKRADENE DETSTVI DETSTVI
Projekt byl finančně podpořen z prostředků Evropské unie. Projekt byl finančně podpořen z prostředků Evropské unie.
