Rozhovor:
Jak se žije autistům v Bangladéši?
2
téma
3-6
Projekty, které pomáhají lidem na okraji společnosti
diskusE
7-8
Gruzie pozvolna otevírá hendikepovaným pracovní trh
ROZVOJOVKA 4 2012
Život se zdravotním postižením
K
K A L E ID O S K O P
E d i t o r i a l Tereza Hronová Mediální koordinátorka Rozvojovky, Člověk v tísni
ST R A N A
1
foto editorial: archiv Terezy Hronové
foto titulní strana:
Georgi Stojkov
Ment á l ně pos t i ž en í , ps yc h ic k y nemoc n í , nev idom í i voz íč k á ř i mají ta ké v ev ropské společnost i slož itější postaven í. Je pro ně často náročné uplatnit se na trhu pr áce, z í s k at pod por u uč ite lů ve v ý uce či najít odpov ídající sociální služby. A v roz vojov ých zem ích se t y to z ra n itel né skupiny skutečně ocitají na okraji zájmu. Jen n a sociá l n í d áv k y a slu žby m nohdy čekají marně a k va lit ní i nst it ucioná l n í péče neex ist uje. Jejich život y provází st ig mat izace a diskriminace. Lékaři v Bangladéši často neznají projev y autismu, takže posílají pacienty k psychiatrovi. Ten jim rovnou předepíše lék y, které ovšem napáchají v íce škody než užitku. Nevhodnou medikaci užívají i pacienti v Ghaně. Zdravotníci v mnoha případech nerozlišují mentálně postižené a duševně nemocné. Spousta z nich se ovšem na kliniku nikdy nedostane. Žijí v izolaci nebo přečkávají v mod litebních táborech. Zdravotně postižení nejen v Sierra Leone nemají téměř žádnou šanci najít si práci a živí se, kde se dá. Nejen v Etiopii jsou slepci stigmatizováni. Rodiny je často skrý vají před očima veřejnosti, protože se za ně stydí. Slepota je považovaná za prokletí. Diskriminace se týká i tisíců dětí v K a mbod ž i. Zd ravot ně post iže ný m žá ků m učitelé neuz působí školní v ý uku. Mnoho rodin a v yučujících nenapad ne, že by dítě moh lo špat ně v idět nebo slyšet. Učitelé i ostatní žáci si myslí, že takové děti jsou hloupé. K dobrým známkám jim často stačí nasadit si br ýle a sednout si do předních lavic. Pro podobné případy ovšem ne mu s í me c hod i t t a k d a le k o. I v Moldavsku je třeba pracovat na začleňování dětí se zdravotním postižením do běžné v ý uk y, aby později nemusely ve společnosti bojovat o přežití.
www.detipatri doskoly.cz
I o tom jsou následující stránky.
WHO za lepší úroveň psychiatrické péče Dr t iv á vět ši na oby v atel roz vo jov ých států nemá přístup k potřebné odborné pomoci. Společný plán členů Valného shromáždění Světové zd ravot n ické orga n izace ( W HO) to chce změnit. Téměř 450 m ilionů lid í t r pí pod le of iciálních odhadů některou z psych ick ých por uch. Více než 3/4 z nich žijí v rozvojov ých zemích. Podle údajů W HO v těchto regionech dostávají adek vát ní léčbu pouze 2 z 10 postižených. Ostatní jsou zcela bez pomoci. Řada z nich trpí poruchou v důsledku infekčního onemocnění, přírodní katastrofy či válečného konf liktu. Například v A fghánistánu ztratila většina rodin v posledních 30 letech nepokojů nejméně jed no ho člena rodiny. Odhaduje se, že téměř polovina tamních oby vatel
starších 15 let trpí psychický mi problémy, nejčastěji depresí, úzkost í či post t rau mat ickou st re sovou por uchou. Př itom pou ze K ábu l d i s ponuje s ít í z a ř í z en í posk y tujících potřebnou pomoc. Afghánistán však není v ý jimkou – skoro polovina světové populace žije v zemích, kde jeden psychiatr připadá na 200 tisíc oby vatel. V Nigérii v ykazuje téměř čtvrtina pacientů tamních zdravotnických za ř ízen í př íz na k y deprese, jen z lomek z nich je vša k odbor ně diagnostikován a pouze šestina d iag nost i kov a ných dostáv á po třebnou léčbu. W HO pracuje také na plánu pro zlepšení kvality zdravot n ick ých za ř ízen í. K a nadská vláda již přislíbila 15 nov ých projektů za téměř 20 milionů dolarů. Zdroj: Zdravotnické noviny/BBC
Filipínské bambusové kolo nedrncá Pou ž i t í b a m bu s u m í s to k o v u dovoluje ma lé f i l ipí nské f i r mě Kawayan Tech pyšnit se sloganem „u nás kola pěstujeme“. Bic yk ly sice nerostou na stromech, ale jejich rámy se v yrábějí z nejdelší traviny na světě, která tu roste po celý rok a je mimořádně pevná. Kola se v y rábí od roku 2009, kdy Hecky Villanueva v ycítil v bambusovém bicyklu obchodní příležitost. Přál si, aby jeho podnik spojoval sociál-
Publikace je financo-
ní zodpovědnost a zisk. „Je to jeden z nejekologičtějších doprav ních prostředků,“ říká Tammy, manželka už zesnulého zakladatele Villanuev y. Příběh o Kawayan Tech se ústním podáním rozšířil do světa a dnes se kola z Manily prodávají i do Nizozemska, Německa a Šv ýcarska. Bambusová kola teď v yrábějí nejméně tři americké firmy a jedna dánská. Zdroj: E15/ Maria Carmel P. Geverola
ROZVOJOVKA 4/2012
vána z fondů Evropské unie. Za obsah publikace nese plnou odpovědnost společnost Člověk
Publikace vznikla v rámci mezinárodního projektu V4Aid realizovaného společností Člověk v tísni.
v tísni. Názory v ní obsažené nelze interpretovat jako stanovisko donora.
Vydavatel: Člověk v tísni, o. p. s., Šafaříkova 24, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 226 200 443 E-mail:
[email protected] Autoři: Michala Hozáková, Tereza Hronová
Design: Pavel Lukšan, elements ds (www.elementsgroup.cz) Sazba: Zoran Bonuš
Zajímá Vás více? www.rozvojovka.cz
Autismus v Bangladéši: Ignorace, předsudky a pověry Autismus je vývojové duševní postižení. Lidé s touto diagnózou mají problémy se sociální interakcí, komunikací a jejich vzorce chování se stále opakují. Díky odpovídající terapii se ale mnohé může zlepšit. O tom ví své i Mofijul Islam, který pracuje v Bangladéši pro organizaci Society for the Welfare of Autistic Children (SWAC). Ta se zaměřuje právě na autistické děti. Jaké jsou životní podmínky autistů v Bangladéši? V mnoha rozvojových zemích pro ně neexistuje specializovaná zdravotní a sociální péče…
2
Jaké metody využíváte při práci s autistickými dětmi?
málo finančních zdrojů a neznalost tématu a knowhow.
Kolik v Bangladéši vůbec žije autistů?
Jak se daří diagnostikovat autismus?
Neexistují žádná data, statistiky. Vláda brzy bude dělat průzkum počtu lidí s postižením, kam patří také autisti. Budeme mít konečně detailní informace také o typech postižení. V tuto chvíli pracujeme jen s odhadem, že na 250 dětí připadá jedno autistické.
Neexistují lékařské testy na autismus. Správná diagnóza se dá určit jen pozorovnáním chování, stupně v ý voje a komunikací s jedincem. Jenže hodně příznaků, které jsou charakteristické pro autisty, jsou zároveň typické pro další postižení. U autismu jsou symptony vždy viditelné před třetím rokem života, ale autismus mnohdy není diagnostikován ještě 2 až 3 roky od objevení prvních příznaků. Čím dřív přijde diagnóza, tím lépe se dá jedinci pomoci.
Ignorace, předsudky a pověry jsou rozšířené všude. Ale je pravda, že mezi chudými, nevzdělanými a negramotnými lidmi zvláště. Ve většině případů jsou na vesnici a v městských slumech autisti a ostatní lidé s postižením drženi v izolaci. Rodiny je schovávají nebo je berou za duchovními. Věří, že jejich děti jsou posedlé. Největší překážky v poskytování služeb těmto lidem je špatná infrastruktura, nedostatečné kapacity,
ST R A N A
vozuje jednu z nich už 12 let. Máme nejdelší tradici.
H nut í z a z r o v nopr á v ně n í he n d ikepovaných lid í zača lo v roce 1977, a le slu žby jsou s t á le vel m i omezené. Péče o pos t i ž ené je i d nes spíše otá z kou cha r it y než l id sk ýc h práv. Rod iče jsou fr ust rova n í, protože stát ji m nedok á že u k á z at , ja k pom á h at vlast n ím dětem. Ba ngladéš tepr ve pracuje na efektiv ním zdravotním systému. Mnoho autistických dětí, k teré se dostanou k léka ř i, je špatně d iag nostikováno. Mno ho z n ic h s konč í u ps yc h i at r a a ten jim rov nou předepíše ant i psychotika.
O spoustě z nich se vůbec neví. Záleží to i na tom, zda žijí ve městě či na venkově?
R
ROZHOVOR
Pracujeme podle těch nejnovějších, které se učíme od vyspělých zemí. SWAC je dobrovolnická, nezisková a nevládní organizace. Naše práce je založená na kooperaci. Našim cílem je, aby lidé s autismem mohli ve společnosti v yužít maximálně svůj potenciál, žít bezpečný a nezávislý život. Aby získali podporu ostatních. Chceme, aby se zvýšila kvalita života autistů i jejich rodin. Nabízíme jim diagnostiku, zázemí kliniky, vzdělání, volnočasové aktivity, chráněné dílny i domácí rehabilitační programy.
Mají autistické děti možnost se vzdělávat? Jsou pro ně speciální školy? Ano, jednotlivci mají tu možnost. Asi 500 organizací napříč zemí se věnuje lidem s postižením. Máme několik speciálních škol, asi 22 jich je v hlavním městě Dhaka. Pouze šest z nich se ale zaměřuje na děti s autismem. Naše organizace pro-
A jak je to se zaměstnáním? Mají šanci na trhu práce? Ministerstvo sociálních věcí představilo před dvěma lety nová pravidla, že na pracovním trhu musí být 10 % míst pro lidi s postižením. Od té doby se ale téměř nic nezměnilo.
Snaží se vláda zlepšovat služby pro autisty? V roce 2009 jsme pořádali konferenci a vládní úředníci se inspirovali, jak pracovat s autistickými dětmi. V posledních letech jsme zaznamenali vládní iniciativnu hned v několika oblastech. Snaží se vzdělávání pro autisty zahrnout do osnov speciálních škol. Založili před dvěma lety informační centrum. Na úrovni zákona se pracuje na zrovnoprávnění zdravotně postižených. Vláda se také například spojila s OSN.
A co by se ještě dalo zlepšit?
autorky rozhovoru:
Tereza Hronová, Pavla Začalová Člověk v tísni
Včasná diagnóza, léčba a odpovídající vzdělání mají dlouhodobý pozitivní dopad. Je třeba zavést strukturovanou výuku, práci s obrázky a vizualifoto: zacemi a další moderní metody. Jakub Puškář
TÉM A
Zdravotně postižení
T ST R A N A
3
Místo léčby a odborné péče izolace, půst a modlitby Péče o psychicky nemocné a mentálně postižené se v západoafrické Ghaně mnohdy neliší. Chybí tu lékaři i odborníci. Pacienti končí v modlitebních táborech i na ulici. Třída je čistá, útulná a všechny stěny má polepené plakáty s obrázky, čísly a písmeny. Dopolední světlo dopadá na lavice, u kterých sedí sedm dětí. Jeden kluk se zvedá a s vážným v ý razem podává návštěv níkům ruku. Jeho spolužačka se směje a vykřikuje anglicky „Jak se máte?“. Učitelka Geneviéve nám žáky představuje a zdůrazňuje: „Ty děti jsou vzdělavatelné, dělají pokroky.“ Proč by neměly být? Asi polovina z nich se narodila s Downovým syndromem a ostatní mají jiná mentální postižení. Sem do New Horizon School v ghanském hlavním městě Akkře jich chodí něco přes stovku. V Ghaně je však podobně postižených lidí přibližně 650 tisíc. Možnost vzdělávat se a rozvíjet svou osobnost je pro mnohé z nich až to poslední, na co mohou pomýšlet. V zemi, kde dva ze sedmi obyvatel žijí pod hranicí extrémní chudoby, patří mentálně postižení a psychicky nemocní často mezi ty, co přežívají na samém dně společnosti.
Modlitební tábory místo kliniky Zatímco děti v New Horizon School kreslí pastelkami a večer si je odveze rodina, v tomtéž městě přežívají jiné postižené děti doslova na hranici samotného lidství. V říjnu loňského roku vydala organizace Human Rights Watch (HRW) report o týrání mentálně a psychiatricky postižených osob v Ghaně. V hlavní psychiatrické nemocnici našla děti, které spolu s dospělými leží nahé na zemi
text:
Pavla Začalová
foto:
Tereza Hronová
mezi výkaly a močí. V alternativních zařízeních – modlitebních táborech, které vznikají kolem „proroků“ charismatických „křesťanských“ církví – jsou psychicky nemocní lidé přivazováni řetězy na celé měsíce ke stromům nebo drženi ve zděných buňkách. Izolace, půst a duchovní působení „proroka“ má vést k očištění od zlých duchů a hříchů – které jsou dle místních představ příčinou psychických nemocí. HRW během několika měsíců navštívila osm takových táborů a našla desítky lidí připoutaných k místu, kde spali, jedli, vyprazdňovali se a žili vystaveni slunci, dešti i komárům. Jednou z nich byla i desetiletá holčička Viktorie. Bosa, obalena blátem a s boláky na kůži celé dny tráví přivázána ke stromu. Podobně jako jiné nemocné ji sem přivezla rodina. Kvůli bídě i stigmatizaci mnoho rodin své nemocné navštěvuje jen zřídka nebo je zde zcela ponechá jejich osudu. Jak uvádí report, v Ghaně vedlo loni praxi jen 12 psychiatrů a 600 psychiatricky kvalifikovaných sester. To je 1 odborný psychiatr a 12 sester na více než 50 tisíc vážně mentálně postižených a psychicky nemocných. Nemocnice jsou někdy až desetkrát přetížené, mnoho pacientů spí na holé zemi nebo přímo venku. Kapacita lékařů je úplně nedostatečná. Pacienti proto nejsou správně diagnostikováni a o individuální terapii nemůže být ani řeč. Jak přiznává personál akkerské nemocnice, sestry původně vyškolené pro psychiatricky
nemocné dospělé, se zde musejí starat o mentálně postižené děti, které však mají úplně jiné potřeby. Plošně pojídají psychofarmaka bez ohledu na to, zda léky odpovídají jejich diagnóze. „Diagnóza je přitom naprosto zásadní,“ upozorňuje psycholožka Andrea Šmejkalová. „Některá léčiva mají spoustu vedlejších účinků. Vyvolávají třes, tupost, slintání nebo křeče, vzniká na nich závislost,“ dodává.
Změna myšlení Že situace není zrovna růžová, si uvědomuje i ghanská vláda. V březnu 2012 vydala nový zákon, který by měl podmínky v nemocnicích zlepšit a podnítit také péči v rámci komunit. Tu již dnes poskytuje nezávisle několik neziskových organizací. Nezbytná bude však i změna myšlení, což si uvědomují i mnozí duchovní. „Je nesnadné přesvědčit veřejnost, že mentální postižení neznačí spirituální krizi, ale jde o lékařskou diagnózu,“ řekl reportérům z HRW reverend Richard Nii Kumu Ollennu z Presbyteriánské církve. Přispět mohou i mezinárodní dárci, kteří financují více než šestinu ghanského zdravotnického rozpočtu. Mohli by podpořit vládu, aby byla schopna vytvářet a do praxe uvádět zákony, které zlepší podmínky v existujících zařízeních a začnou regulovat neformální modlitební tábory, které stojí zcela mimo systém a kontrolu. To, že Ghana má kapacity mentálně postižené a psychiatricky nemocné kvalitně integrovat do společnosti, dokazuje i New Horizon School, která učí nejen děti, ale školí i dospělé. Výrobky z chráněné dílny, jako jsou košíky, tradiční ghanské ozdobné pásy nebo barvené látky, prodává a přilepšuje tak nepatrně svému rozpočtu. Škola by mohla pojmout až 120 žáků, přesto jich má jen přes 100. Ačkoliv je škola nezisková a žije z darů místních i zahraničních, je nucena vybírat školné 60 Kč denně. To je nedostupné nejen pro mnoho rodin v samotné Akkře, ale zejména pro venkovany. Ti mají podobné zařízení i stovky kilometrů daleko.
„Nejsou hloupé, jen nevidí nebo neslyší“ Učitelé v kambodžských školách často nepoznají zdravotně postižené děti. Nepřizpůsobí jim výuku, takže žáci často ani nedokončí vzdělání.
Devítiletá Pheng Seong a její o dva roky mladší sestra žijí v domku z palmových listů v malé vesnici v provincii Takeo v Kambodži. Oba rodiče zemřeli na HIV/AIDS, a tak se o ně stará babička. Dvaasedmdesátiletá Khiev Koam dokáže měsíčně obstarat pletením košíků jen pár dolarů. Žijí z toho, co jim dají sousedi, se zbytkem rodiny nejsou v kontaktu. Přesto se žena snaží posílat vnučky do školy. „Jsem ve třetí třídě. Zatím máme jen tři předměty a nejradši mám občanskou nauku,“ říká Seong a posunuje si na nose brýle. Právě ty jí v posledních dvou měsících změnily život. Díky školení, které podpořila Charita Česká republika a její místní partneři, učitelé poznali, že Seong špatně vidí na dálku. „Dřív jsem seděla v zadní lavici. Teď mě posadili dopředu,“ pochvaluje si dívka. Za peníze od české vlády si mohla pořídit brýle. Navíc brzy dostane i kolo. Každý den totiž chodí do školy pěšky – hodinu tam a hodinu zpátky.
Třetí nejlepší ve třídě „Dřív jsme o dětech s postižením nevěděli, takže se k nim učitelé chovali, jako by byly zdravé. Ostatní žáci je často šikanovali. Bály se chodit do školy,“ popisuje situaci Ros Soeun, ředitel školy, kam chodí i Seong. Kromě ní tu je dalších 1 092 žáků, z nich 41 se sluchovým, zrakovým či jiným zdravotním postižením. Před tím, než začala Charita ČR školit učitele, jak ta-
kové děti poznat, o jejich hendikepu nikdo nevěděl. To potvrzuje i Ngay Ry, matka desetileté Sokny. „Dcera vidí hůř pravým okem a potřebovala brýle. Vůbec jsme si toho nevšimli. Neviděla na tabuli a bolely ji z toho oči,“ popisuje. Sokny listuje žákovskou knížkou a chlubí se, že když teď lépe vidí, není pátá ale třetí nejlepší ve třídě. Chtěla by být učitelka. Vzdělání je pro její rodinu důležité. Dává naději na lepší budoucnost. Teď rodiče mají jen 0,15 hektarů rýžového pole a vypěstovaná úroda jim stačí asi na 9 měsíců. Každý rok se musí zadlužit. „Pracujeme především s chudými vesnickými komunitami v provincii Takeo. Pro mnohé lidi je problém se dostat do zdravotnického centra, protože je to pro ně drahé a příliš daleko. Preventivní prohlídky nejsou v takto odlehlých oblastech zvykem. Většina dětí byla díky našemu projektu u lékaře poprvé,“ vysvětluje Vladislav Vik, regionální manažer pro jihovýchodní Asii a Haiti v Charitě ČR.
Bude lékařem Brýle dětem pomohly k lepším školním v ýsledkům. „Ukázalo se, že nejsou hloupé. Jen prostě nevidí nebo neslyší. A také potřebují jiný přístup učitele,“ říká ředitel Ros Soeun. Některé děti v důsledku svého zdravotního hendikepu ze školy úplně odpadnou. Nestačí ve výuce, mají špatné výsledky, jsou frustro-
vané a často diskriminované. Rodiče v nich nevidí budoucnost, a tak nejsou ochotní investovat do jejich vzdělání. Raději posílají do lavic zdravé sourozence, nebo ušetří peníze na něco pro ně smysluplnějšího. Spousta dětí končí v práci, často nebezpečné a nezdravé. Drtiče kamenů nebo prodejce suvenýrů mohou dělat i s několika dioptriemi. Do školy už se nikdy nevrátí, i když jim dělá problém čtení, psaní i počty. „Torna baví jazyk a literatura. On by chtěl být zedník, ale já bych z něj ráda měla lékaře,“ říká o svém synovi Noueh Soeung. Chlapec nedoslýchá na jedno ucho. Od té doby, co dostal naslouchátko, se ve škole zlepšil. Má nějakou naději, že bude ve vzdělání pokračovat, i když pochází z velmi chudé rodiny. „Pletu z palmových listů střechy a můj muž nemá příjem. Jsme závislí na tom, co nám pošlou děti,“ říká Soeung. Torn by se s dobrým zaměstnáním mohl postarat o sebe i rodinu. S učiteli i jejich žáky začala Charita ČR s místními partnery pracovat v roce 2010. Snaží se pedagogy ve čtyřech základních školách vzdělat v oblasti inkluzivního vzdělávání tak, aby i hendikepované děti mohly chodit do školy jako ty ostatní. „Je to pro ně opravdu důležité. To, že budou součástí kolektivu, jim pomůže naučit se žít se zdravotním postižením. Díky tomu, že chodí do školy, se naučí číst a psát. Oddělit děti s hendikepem není řešení, ani přesto, že potřebují speciální přístup,“ říká Vladislav Vik. Kromě zrakově a sluchově postižených žáků Charita ČR pracuje i s dětmi s motorickými problémy, mozkovou disfunkcí nebo kožními nemocemi. V nových výukových metodách se vzdělávají jak učitelé, tak i zástupci z ministerstva školství, ředitelé a vedoucí pracovníci škol a rodiny dětí s postižením. V lednu 2013 nezisková organizace zahájí spolupráci s dalšími školami v provincii Takeo a v provinicii Kampong Speu. Dohromady bude pracovat v pěti různých okrscích, ve dvaceti školách a s více než 640 učiteli.
TÉM A
Zdravotně postižení
T ST R A N A
4
text:
Tereza Hronová
foto
Tereza Hronová
TÉM A
Zdravotně postižení
T ST R A N A
5
První školka pro děti s postižením v Moldavsku Češi pomáhají zakládat v nejchudší zemi Evropy školky pro děti, které dosud speciální instituce a ústavy nedokázaly začlenit mezi ostatní žáky. Tudor ice jsou č t y ř i a pů l roku a t r pí Dow nov ý m s y nd romem . Ještě před dvěma let y navštěvo vala denní stacionář, kde se učila pou ze jed noduchá prav id la ko munikace a základní úkony. Situace se ale změnila, kdy ž Tudori-
ca začala docházet do mateřské školy Curcubeu, v překladu Duha, v moldavském městě Orhei. Tady s ní systematicky pracuje logoped, psycholog i fyzioterapeut v rámci jejího individuálního vzdělávacího plánu. Děvčátko se účastní společných aktivit se sv ými zdrav ými vrstevníky a postupně se učí větší samostatnosti. Spousta jiných dětí v této nejchudší evropské zemi takové štěstí ale nemá. text
Kateřina Kodysová projektová manažerka organizace ADRA
foto archiv ADRA Moldavsko
Inkluzivní vzdělávání pro děti s postižením V současné době žije v Moldavsku přes 188 000 dětí předškolního věku. V láda tu uzákonila pov innou předškolní docházku od 5 do 7 let, ale téměř 53 tisíc dětí nemá přístup k předškolnímu vzdělání. Sehnat místo v mateřské škole je složité a ještě těžší je to pro děti se speciálními v zdělávacími potře-
bami. Podle oficiálních statistik v Moldavsku žije asi 3 500 takov ých předškoláků. Ve skutečnosti jich ale bude více, protože do národní klasifikace postižení nespadají některé lehké formy mentální zaostalosti. Moldavsko se momentálně nachází uprostřed reformy, která znamená postupné rušení speciálních škol či ústav ů, kde jsou děti v yloučeny ze společnosti a dosahují jen malých pokroků. Dodnes úředníci uzavřeli 12 ústavů. Dalších 12 čekají do roku 2015 velké změny. Staré instituce postupně nahrazují komplexnější sociální služby a takzvané inkluzivní školy. Ty se snaží o začlenění dětí s postižením do společnosti. Zlepšování se však zatím dot ýká hlavně základního školství. V oblasti předškolního vzdělávání je situace horší. Vedení školek nechce přijímat žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Zčásti je to i kvůli tomu, že školky nemají dostatečné v ybavení a pedagogům chybí odborné znalosti. Roli hrají i obav y samotných učitelů či rodičů ostatních dětí, zda přijetí dětí s postižením nezbrzdí rozvoj ostatních žáků. Předškolní věk je přitom klíčové období. „V tomto věku dítě v yspívá po všech stránkách – tělesně, pohybově, intelektově, společensk y i citově. Včasná a potřebám d ítěte odpov ídající pedagogická p éč e p o s k y to v a n á m ate ř s k ou školou je všeobecně považována z a v ý z n a m ný počátek procesu celoživotního učení a vzdělávání, a tím i za jeden z důležitých předpok ladů pozdější ho pracov n í ho a ž ivot n í ho uplat něn í,“ upozor ňuje Ludmila Mašková, ředitelka inkluzivní mateřské školky v Praze, která stejně jako školka v moldavském Orhei nese duhu ve svém názvu.
Stejná práva pro všechny Mateřská školka v Orhei je v Moldavsku pr vní, která nabízí inklu-
zivní v ýuku. Díky stavebním úpravám se v budově děti s postižením mohou pohybovat. Žáci z okolních vesnic mají ta ké d í k y f inancím z programu české rozvojové spolupráce možnost jezdit do školy m in ibusem. Vý u ka se neobejde bez speciálních didaktických a rehabilitačních pomůcek. Místní pedagogové mají k dispozici i nové metodické materiály. Na tom poslední dva roky pracovala česká a moldavská pobočka organizace A DR A ve spolupráci s organizací Woman and Child – Protection and Support. Ved le čt y řleté Tudorici do školky v Orhei chodí dalších 289 dětí. Z nich 48 má speciální vzdělávací potřeby. „Tudorica nyní může v yužívat služeb odborníků, přitom nemusí nikam dojíždět a může dál žít v rodině s námi,” chválí školku dívčina matka Lia. “Sice ještě neumí pořádně mluvit, ale je vidět, že do školky chodí ráda a že je tam šťastná,” dodává. Lia má díky docházce své dcery více času na další dva mladší sourozence. Pro jiné rodiče má otevření školky i ekonomický význam – je-li jejich dítě přes den ve školce, mohou chodit do práce a přispívat tak do rodinného rozpočtu. I když inkluzivní školka Duha patří k prvním svého druhu v zemi, jistě nezůstane jediná. O její chod se zajímají i další neziskové organizace pomáhající lidem s postižením v Mold avsku. ADRA ČR úspěšný model z Orhei také přenáší do dalších školek, aktuálně se podílí na rekonstrukci dalších dvou v okrese Edinet a Leova. V nich zároveň vzniknou poradenská a informační centra. Počítá se i se vzdělávacími semináři pro pedagogy. “Všechny děti, které jsou ve stejné situaci jako Tudorica, mají právo na to se vzdělávat se sv ými vrstevníky a právo na kvalitní služby poskytované specializovanými odborníky v blízkosti jejich bydliště,” shrnuje ředitelka Duhové školky v Orhei Emilia Stirbu.
Hendikepovaní řemeslníci ze slumu V šestimilionové Sierra Leone podle odhadů žije 10 % zdravotně postižených. Ti, kteří bojují s dědictvím občanské války či následky nemocí a úrazů, často končí na ulici. Na py tle s botami se úřednice ze Sierra-leonské unie postižených lidí nadšeně vrhly. “Takové krásné boty, to se jen tak nevidí,“ obdivně prohlížely střevíčky, kecky i pohorky. V pytlích se ukrývá přes stovku kvalitních bot. Na dvě boty do páru ale ženy nenarazí. Z Ameriky posílají buď levé, nebo pravé boty. I tak se ale v téhle zemi s válečnou minulostí hodí. Dopravit nepotřebné liché boty z USA do Sierry napadlo majitele jed noho Freetow nské ho hotelového komplexu A lhaji H. A. Jawada. Lidé tu nosí nejčastěji levné gumové žabky, což zvláště v období dešťů není pro oběti války s jednou nohou, příliš praktické. „Každý rok jezdím do Michiganu za příbuznými,“ v y práví hoteliér, který je původem Libanonec, ale v Sierra Leone se narodil a vyrostl. „Jedni moji příbuzní mají obuvnickou firmu v Detroitu, každoročně v yhazují spoust y nepot řebných lichých bot. A tak jsem je zarazil,“ usmívá se Jawad. Pod le W HO je v šestimiliónové Sierra Leone postižených až deset procent populace. K rutá občanská válka v devadesátých letech
nechvalně proslavila zemi právě násilnou amputací končetin nevinných lidí. Mnoho lidí je postižených také po obrně a nebo následkem úrazu.
Ilegální domovy Sierra Leone je jedna z nejchudších zemí na světě. Na Human Development Indexu publikovaném v roce 2011 obsadila 180. místo ze 187 zemí světa. Hendikepovaní mají mezi chudými ještě složitější pozici. Kvůli stigmatu je pro ně těžké získat práci a nezbývá jim často nic než žebrat. Podle průzkumů jsou asi dvě třetiny postižených bez příjmu, zatímco zdravých je v práci asi 60 %. Zdravotně postižení mají také horší přístup ke vzdělání. Častěji se stávají oběťmi šikany, fyzického násilí a znásilnění. Postižení lidé v Sierra Leone se velmi často sdružují do tzv. Organizací postižených lidí (DPO), které fungují jako komunity. Lidé žijí společně v domech, provozují řemesla a organizují setkání. Některé domy jsou osídlené nelegálně, často jsou tu velmi špatné hygienické podmínky. Jedním z nich je House of Jesus
ve středu hlavního města Freetownu. Bydlí tu asi padesát lidí, většina jich má zdravotní hendikep. Žije tu i devatenáctiletý krejčí Momoh. Po nemoci příliš neovládá své nohy. Ale jak sám řekl, měl štěstí – může chodit. To jeho sestru, předsedkyni tohoto zařízení, nohy neposlouchají vůbec. Musí se pohybovat na speciálně upraveném vozíku. Na tom také převáží svého malého synka. Jen o několik set metrů dál v ulici Ecowas je další takov ý dům. Ani tento není příliš vítaný. Letos došla majiteli domu trpělivost a zavolal policii. Strážci zákona postižné vyhnali, jejich věci včetně šicích strojů vyházeli z oken. Oby v atelé se musí odstěhov at za město, kde dostali od vlády pozemek. Zatím ale nemají finance na to tady vybudovat dům, ve kterém by bydleli. Pro krejčí, tesaře, ale i pro ty, kteří vyrážejí žebrat do ulic, je ovšem bydlení v centru stěžejní. Jinak se uživí jen těžko. U vchodu do domu v ulici Ecowas má svůj stánek s instalatérskými potřebami věčně usměvavý Philip. Je úplně ochrnutý a pohybuje se šoupáním po zemi. V krámku má vystavené rourky, kohoutky a všemožné instalatérské potřeby. V centru metropole mu je prý dobře.
TÉM A
Zdravotně postižení
T ST R A N A
6
Bude lépe? Na jaře loňského roku schválila místní vláda National Disability Act. Zákon, který vznikl ve spolupráci s OSN, má za úkol zrovnoprávnit postižené lidi a zabránit jejich diskriminaci při volbě povolání, přístupu ke vzdělání či zdravotní péči. Podle průzkumů to vypadá, že se situace postižených lidí v Sierra Leone mění. Mají šanci na zlepšení sociálního statusu. Například postižení studenti, které podporuje nezisková organizace The Dorothy Springer Trust, dostali možnost získat praxi u policie. Tito čerstvě vystudovaní IT specialisté pořád ještě musí při každodenní cestě do kanceláře zdolávat několik pater schodů. I tak je to ale krok správným směrem.
text:
Šárka Pechová
foto
Šárka Pechová
D DIS K US E
„Nehýbat, nezvedat a krmit v posteli“
ST R A N A
7
Situce lidí s postižením je v Gruzii náročná. Stát je finančně téměř nepodporuje a najít zaměstnání pro ně bývá nedostižný sen. Vracíme se s kolegyní ze schůzky taxíkem. Nečekaně se na nás otočí robustní řidič a jeho mohutná dlaň mě dvakrát přátelsky udeří do zad: „No jo, máte pravdu, proč by měli být zavření doma. Ať jdou taky pracovat!“ Řeč je o lidech se zdravotním
postižením, podle úplně správné terminologie o lidech se specifickými potřebami. Těch žije v Gruzii podle oficiálních dat okolo 130 tisíc. Ve skutečnosti takový počet najdete jen v hlavním městě Tbilisi.
Takový chudák!
text:
Kateřina Zezulková
foto: Coalition of Independent Living
Gruzie prochází obdobím překotných změn, kdy často nekriticky a nepřipravená přejímá to, co přichází ze Západu. To se promítá i do situace zdravotně postižených lidí. Na teoretické úrovni má tahle zakavkazská země kvalitně vypracované strategické plány, jak řešit jejich problémy. Lidé s postižením mají nárok na invalidní důchod dle míry svého postižení. Výše finanční podpory se ale pohybuje v přepočtu mezi 400 až 800 korunami. To je v cenových relacích, blízkých těm českým, pro důstojný život zcela nedostačující. Výjimku představují hluchoněmí lidé.
Podle státních regulí totiž nespadají do skupiny osob se specifickými potřebami, a tak nemají na invalidní podporu žádný nárok. Často tak právě oni čekají v zástupu na almužny. Právě lidé s postižením patří v Gruzii k těm nejzranitelnějším, kterým hrozí pád až na sociální dno. Jejich postavení ve společnosti nezlehčuje ani rozpačitý přístup gruzínské veřejnosti. Neznalost jejich potřeb v kombinaci s lítostivou reakcí typu „takový chudák“ uvrtává postiženého do ještě větší izolace. Takový přístup bývá typický jak k lidem s mentálním postižením, tak třeba i k těm po úrazu, seniorům nebo k chronicky nemocným. „Hlavně nehýbat, nezvedat a krmit v posteli. To, že pohyb, čerstvý vzduch a trocha světla dokážou divy, opakuji rodině téměř při každé návštěvě pacienta,“ říká Nona Piraeva z místní pobočky Charity. Je lékařka a specialistka na domácí pečovatelskou službu a spolupracuje s Charitou ČR. Společně se snaží dokázat gruzínským zaměstnavatelům, vládním představitelům i lidem s postižením, že zapojení osob se specifickými potřebami do pracovního procesu má přínos pro daného jedince i pro státní pokladnu.
Zrušené ministerstvo práce Jedna z mála věcí, na které se shodnou snad všichni Gruzíni od řidiče maršrutky po chirurga z vyhlášené univerzity je, že najít v zemi zaměstnání je problém. Statistický úřad udává míru nezaměstnanosti 17 procent, což je číslo ve skutečnosti směšně nízké a realitě zdaleka neodpovídá. Nezaměstnanost trápí Gruzíny od získání samostatnosti na počátku 90. let, kdy provoz zastavily sovětské továrny zaměstnávající většinu obyvatelstva. Ekonomické migraci, na rozdíl od svých arménských sousedů, Gruzíni nijak neholdují. Skoro by se zdálo, že při každé delší cestě z domoviny trpí. Národní cítění a silné přilnutí k malé zemi jižního Kavkazu jsou pro Evropany, překonávající hranice bez bariér, trochu vzdálené. Těžko pochopitelná je i skutečnost, že míra nezaměstnanosti neznepo-
kojuje státní představitele. Politikou zaměstnanosti se v Gruzii nikdo nezabývá. Ministerstvo práce je součástí ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí. Zlí jazykové tvrdí, že jediná trochu fungující složka je prvně jmenovaná, ostatní dvě jsou tam jen „pro parádu“. Oddělení zaměstnanosti této státní instituce bylo zrušeno před osmi lety po veřejné kritice nadřízených samotnými zaměstnanci. Ti byli okamžitě propuštěni a odbor zrušen pro nadbytečnost. Obnoveno má být až teď v podobě samostatného ministerstva.
Mobilní operátor příkladem Lidi se zdravotním postižením lze i kvůli nízké podpoře od státu vidět ve veřejném životě výjimečně. Na vině je i i značně omezená infrastruktura. Zapojit se na trhu práce je pro ně luxus. Zaměstnavatelé nemají kvóty zařazující lidi s postižením do pracovního procesu. Nemají snahu je jakkoliv zvýhodnit. Sousední Ázerbájdžán je na tom lépe – na 25 zdravých zaměstnanců připadá povinnost zaměstnat jednoho člověka s postižením. To se ovšem netýká veřejného sektoru, ale pouze soukromých firem. Společenská odpovědnost firem není ani v Gruzii zcela neznámý termín. Například jeden z největších mobilních provozovatelů Geocell si téma sociální odpovědnosti a zaměstnávání lidí se specifickými potřebami klade jako jednu z priorit. V současné době operátor zaměstnává 7 osob s postižením na administrátorských pozicích či jako novináře a fotografy v PR oddělení. V minulosti společnost podpořila několik projektů na integraci lidí s postižením do společnosti. Před zastupitelstvem města Gori, Stalinova rodiště, v těsné blízkosti neklidné separatistické oblasti jižní Osetie, je možné ve všední dny od ledna letošního roku potkat na cestě do práce slečnu na vozíku společně s dalšími čtyřmi kolegy. Snad se jedná o komáří úspěchy, které však mají v zemích jižního Kavkazu velbloudí rozměr. Hendikepovaní snad mají nadějné vyhlídky do budoucna.
Stane se jihosúdánský nevidomý chlapec učitelem? Téměř 7 % afrických dětí ve věku do 14 let trpí podle WHO a Světové banky zdravotním postižením. Například těm nevidomým pomáhají i čeští lékaři. Osmnáctilet ý A maya se narodil v nejmladším státě světa, v Jižním Súdánu. Přeje si stát se učitelem. Ve věku 14ti let oslepnul tzv. říční slepotou. Onemocnění je t y pické především v zemích ve středu a na východě subsaharské Afriky, kde jím trpí kolem 50 milionů obyvatel. Říční slepota se přenáší bodnutím komárů žijících v blízkosti řek. Ovšem oslepne asi jen 10 % infikovaných. Léčbou v pravý čas se dá slepotě předejít. „Poté, co oslepl, se 4 roky nevzdálil ze svého hliněného domečku. Vnímal svůj stav jako konec života a všech svých snů,“ popisuje Dagmar Mekiňová, projektová koordinátorka ze slovenské organizace eRko, která se s Amayou setkala v Jižním Súdánu. „Dnes ale opět chodí do školy. Naučil se používat bílou hůl. Do školy trefí sám. Také umí psát Braillovým písmem a zlepšuje se i ve čtení,“ dodává Mekiňová optimisticky. Nevidomý Amaya chodí do školy se zdravými dětmi, pro které je dnes jeho přítomnost samozřejmostí.
letí“. Zapojila se do něj také česká organizace Světlo pro svět.
Zdravotní postižení jako prokletí I podle ní je vzdělávání dětí se zdravotním postižením jedním z klíčov ých kroků ke změně postavení
příklad etiopská vláda se oficiálně zavázala, že lidé se zdravotním postižením budou mít rovný přístup ke vzdělání nebo na trh práce, ve skutečnosti naplňování závazků nefunguje. „V Etiopii spíše než neziskovky fungují Disabled People Orga-
D DIS K US E
ST R A N A
8
Učitel se zdravotním postižením Ne všude ve světě je ale přirozené, že zdravotně postižené děti chodí do školy s ostatními. Inkluzivní vzdělávání není jen problém zemí rozvojov ých, ale také mnoha rozvinutých. „Jižní Súdán má výhodu v tom, že se zde všechno teprve tvoří. Je to nejmladší země světa, teprve vznikají kurikula škol, celý vzdělávací systém,“ v ysvětluje situaci Dagmar Mekiňová: „Je zde prostor pro mimovládní organizace, aby lobbovaly za inkluzivní školy. Řekli to také představitelé ministerstva školství v Jubě.“ Již několik takových v zemi existuje, například ve státě Západní Ekvatorie. „V jedné škole jsme potkali i učitele s fyzickým postižením, což ještě podpořilo úkol školy spojovat většinovou společnost a lidi s postižením, kteří jsou na okraji,“ říká Dagmar Mekiňová. Na Slovensku koordinuje tříletý projekt „Ukončíme vyloučení: Umožníme naplnění rozvojových cílů tisíci-
oby vatel s hendikepem v rozvojových zemích. Vzděláváním se může předejít jejich upadnutí do začarovaného kruhu chudoby. Osvětou jejich okolí zase stigmatizaci, která je zde často velice silná. „Třeba v Keni považují zdravotní postižení za prokletí. Stydí se za své děti, nenechávají je vyjít z domu,“ popisuje Mekiňová. Podobná situace je v Etiopii: „Každý den doslova bojují o své přežití. Terénní pracovníci s podporou organizace Světlo pro svět musí vynaložit obrovskou energii na to, aby přesvědčili příbuzné postižených dětí, že si zaslouží stejnou péči a lásku jako ty ostatní, zdravé,“ říká Filip Zoubek, ředitel české organizace, která za 5 let působení vrátila zrak více než 35 000 pacientům v Africe.
15 minut stačí „Spolupráce s vládou není jednoduchá,“ říká Zoubek. Ačkoliv na-
nisations, tedy sdružení zdravotně postižených, se kterými intenzivně spolupracujeme na programech komunitní rehabilitace,“ říká Filip Zoubek, který africké země často navštěvuje. Popisuje příběh ze svého působení v etiopské nemocnici. „Desetiletý Abduruf přišel o zrak kvůli banálnímu úrazu a zanedbatelné lékařské péči. Na chvíli před jeho operací je těžké zapomenout. K smrti vystrašený chlapec čekal na zákrok přímo na sále, kde mu znecitlivěli oko pouze lokální anestézií. Taková injekce je velice bolestivá i pro dospělého, ale byla tehdy text: jedinou bezpečnou variantou pomoMagdaléna ci,“ vzpomíná Zoubek na případ pa- Vaculčiaková cienta. Chlapci patnáctiminutovým zákrokem lékaři pomohli k návratu do společnosti. Možná i on, stejně jako osmnáctilet ý A maya, získá foto: v budoucnu vysněné vzdělání a zaJana městnání. Čavojská
A ANKETA
Co pro vás znamená… život s postižením Hana Urbanová společnost Člověk v tísni
Roman Lupoměský
Monika Měrotská
organizace Neslyšící
věd a etiky, Husitská
s nadějí
teologická fakulta, Karlova
ST R A N A
9
Katedra psychosociálních
univerzita v Praze
První asociace ke slovu „handicap“, která většině s nás vytane na mysli, je handicap zdravotní. Handicap – ve smyslu znevýhodnění – může být však i sociální. Strávila jsem dva roky v Namibii, kde jsme pracovali s ženami, které měly handicapů spousty. Velká část z nich byla HIV pozitivní (v Namibii je HIV pozitivní každý pátý člověk). Všechny žily ve čtvrti, která byla v období apartheridu určena pouze černým obyvatelům a která v současnosti jeví všechny znaky čtvrti sociálně vyloučené – nekvalitní bydlení a infrastruktura, vysoká nezaměstnanost (to v namibijských podmínkách znamená až 80 %), kriminalita, alkoholismus. Je jasné, že lidé žijící v takovém prostředí trpí sociálním handicapem. Především jsou znevýhodněni na „normálním“ trhu práce. Proto Člověk v tísni založil ve městě Keetmanshoop chráněnou dílnu, která dává znevýhodněným možnost vydělat si na obživu, ale také pracovat v bezpečném a motivujícím prostředí. Mise Člověka v tísni skončila v roce 2010, dílna vedená místní ředitelkou však nadále funguje a zaměstnává kolem 50 lidí. Některým z nich se díky práci v dílně podařilo překonat „své“ handicapy – získali pracovní a sociální návyky, jistota pravidelného příjmu zvýšila jejich sebevědomí, a bezpečné, nediskriminující prostředí jim pomohlo se vyrovnat s faktem, že jsou HIV pozitivní. Za podobnými příběhy překonávání handicapu a diskriminace však nemusíme jezdit až do daleké Namibie – stačí se podívat do sociálně vyloučených čtvrtí v Česku. Ani zde si lidé většinou nevybrali prostředí, ve kterém žijí – musí se však se svými životními podmínkami vyrovnat.
Důležité je hledat svobodu a důstojnost pro osoby se sluchovým postižením, zabývat se postoji a prostředím. Pro neslyšící lidi je bohužel hlavní překážkou v životě nedostatek uznání, přijetí, používání znakového jazyka a respektu pro kulturní a jazykovou identitu neslyšících. Sluchové postižení není psychické a lidé s tímto hendikepem mají plná lidská práva. Úkolem naší organizace je podpora rozvojové spolupráce na Balkáně a v zemích bý valého Sovětského svazu. Společně s nevládními organizacemi neslyšících či institucemi v těchto zemích prosazujeme dodržování lidských práv a demokracie podle Charty o základních lidských právech. Ovšem obvykle instituce pro neslyšící děti v těchto zemích nepodporují rovnost lidských práv – například nepodporují znakov ý jazyk. Dlouhodobě bylo popíráno dvoujazyčné vzdělávání, ale situace se zlepšuje. Lidé se sluchovým postižením ale nadále zůstávají zejména v některých zemích na okraji. Například v Moldavsku už bylo ratifikováno přijetí Charty, ale zbý vají ještě podstatné kroky vpřed. Pomáhá k nim také projekt podpořený Českou rozvojovou agenturou, který se zaměřuje na inkluzivní vzdělávání dětí se zdravotním postižením. Vzdělávací program neslyšících se ale zatím nezměnil. Místní správa a instituce respektují postoj nevládní organizace neslyšících. Díky našim podnětům probíhá otevřenější dialog, ale obávám se, že problémem je nedostatek finančních prostředků k pomoci.
Žít se zdravotním postižením v rozvojov ých zemích je úděl obtížný. Na sv ých cestách i při dlouhodobějších pobytech si čím dál tím více situaci těchto lidí uvědomuji. Jde o oblast, která není tolik medializovaná, není vidět a lidem se tedy pomoci nedostává. Stigmatizace a diskriminace patří mezi největší problémy, s nimiž se handicapovaní v rozvojových zemích potýkají. Také vybavení nemocnic, poliklinik a ordinací lékařů je na mnoha místech v rozvojových zemích ve srovnání s ČR mínus 100 let. Privátní zdravotnické zařízení je sice na vyšší úrovni, je však navštěvováno cizinci a bohatší klientelou. Zdravotnická zařízení typu sanatorií či rehabilitačních ústavů pro postižené tu prakticky neexistují. Zajímavé je i to, jak málo je lidi s postižením vidět na veřejnosti. Většina rodičů postižených dětí neví, co s nimi. Drží je doma a neposílají je do školy. Když už jsem v chudých zemích někoho se zdravotním postižením potkala, často měl místo berlí obvazem ovázanou hůlku, někdy i větev. Někde je ovšem situace o něco lepší: postižení mají berle, invalidní vozíky – sedačky s dvěma koly (tedy žádné elektrické vymoženosti), zrcátka na invalidním vozíku, brzdy atd. Většinou jsou ale postižení lidé v rozvojovém světě odkázáni na pomoc druhých, zejména rodiny, dětí v komunitě a dalších. A le za závěr trochu optimismu: V tomto roce jsem při návštěvě subsaharské Afriky zaznamenala pozitivní fakt. Potřeby postižených lidí se začínají v tomto regionu promítat do rozvojových projektů. Velkou měrou k tomuto přispěly i aktivity Mezinárodní organizace práce (ILO).
Zajímají vás témata z rozvojového svě ta? Sledujte portál www. rozvojovka .cz a facebook ový profil
Rozvojovka-Člověk v tísni. Najdete zde zajímavosti názory. Pokud chce te pravidelně dostávat časopis Rozvojovka poštou , napište si
i aktualit y. Může te se také zapoji t do diskuse a v yjádři t svoje foto: archiv autorů
o něj na michala .hozakova@clovekv tisni.cz.
Češi podporují rozvojovou spolupráci, ale nevědí proč Vkládání peněz do projektů, jejichž v ýsled k y nejsou r ych le v id itelné, není u dárců příliš populární. V Česku podle agentur y Median podpořilo rozvojové projekty v zahraničí třikrát méně lidí, než kolik přispělo na pomoc při živelních katastrofách. Přesto jsme součástí společenství, které patří k největším poskytovatelům rozvojové pomoci. Polov ina světov ých prost řed ků na roz vojové projek t y plyne totiž z Evropské unie. A Češi tuto skutečnost oceňují. Podle průzkumu veřejného mínění Eurobarometr považuje takovou podporu rozvojov ý m zemím za důležitou 85 % českých občanů, což se shoduje s v ýsledky ostatních členských států. Zároveň by ale lidé uvítali informace, jak se s těmito prostředky nakládá. Většina Čechů neví, kam a na jaké projekty rozvojová pomoc z Česka (59 %) či Ev ropské unie (61 %) vlastně putuje.
Podle občanů by dlouhodobá podpora rozvojových zemí měla nadále pokračovat. Polovina dotázaných z Česka i dalších členských států se domnívá, že by EU měla dodržet slib nav ýšení prostředků pro rozvojovou spolupráci i navzdory stávající ekonomické krizi. Jen jedna pětina je pro zachování stávající úrovně a další pětina lidí navrhuje její snížení. Zatímco v Česku každý rok podporuje rozvojovou spolupráci čím dál více lidí, v ostatních zemích Visegrádské čtyřky je trend spíše opačný. Lidé z nových členských zemí vidí podle v ýsledků šetření Eurobarometr jako nejvýznamnější překážku bránící rozvoji chudých zemí nedostatek finančních prostředků. Ze zemí V4 vnímají jako problém nedostatek peněz nejsilněji v Maďarsku (44 %), v Česku (38 %) a na Slovensku (37 %). Oslovení respondenti ze všech zemí V4 se shodují na tom, že
k dalším brzdícím faktorům patří špatné vládnutí a korupce. Podobně vidí i prioritní oblasti, na které by se měla rozvojová spolupráce zaměřit. Jde především o podporu zemědělství a zaměření na ekonomický růst, v druhém sledu pak o podporu lidských práv a zvyšování kvality a dostupnosti zdravotní péče. A podobně jako občané vnímá rozvojovou spolupráci i český stát. Podle koncepce zahraniční rozvojové spolupráce na období 2010 až 2017 je „nezbytné odvrátit pokles veřejné a politické podpory pro rozvojovou spolupráci a usilovat o to, aby nedošlo ke snížení celkového objemu pomoci poskytované rozvojov ým zemím“. Prostředky investované do rozvojové spolupráce mají totiž i pro nás v ýznamnou návratnost. Konflikty a nestabilita spolu s chudobou bý vají nejčastější příčinou migrace, s níž si mnoho zemí neumí poradit.
Byznys pro společnost Peníze pro Haiti postižené země třesením
Z
Z A J ÍM A V O STI
P o už i tá m ý d la z h o t elů c h u dý m Hilton Worldw ide, řetězec lu xusních hotelů v 91 zemích světa, podporuje nez iskovou orga n i z aci Globa l Soap Project (GSP). Ta posílá recyk lované zby t k y mýdel z hotelů tam, kde to je pot řeba. Pomoh la u ž ve 27 státech. Sna ž í se ta k předchá zet zby tečný m ú m r t í m a onemoc něn í m z e š pat né hygieny a špinavé vody. Na distribuci mýdel se pod í l í u ž fu ng ující orga n izace. A ktuálně GSP zaslala 160 tisíc mýdel do africké Sierr y Leone. „Umýv á n í r u kou je k l íčové pro to, aby se zamezilo šíření choler y a zachránily se ta k ž ivot y,“ ř í ká řed itel GSP Sa m Stephens. Pod le něj je ale také potřeba ší ř it os vět u o hyg ieně a sa n itaci. Pod le údajů GSP se ze 4,6 milionu hotelov ých pokojů v USA v yhodí denně 2,6 m i l ionu zby t ků mýd la. Do sběr u a recyk lace se už zapojilo přes 1000 hotelů včet ně H i ltonu. Nové v y u ž it í mýdel nejen pomů že chudý m, a le je i ekologické.
Podpora žen v Malawi a v Indii
Telefónica Česká republika se svou Nadací O2 je jedním z největších dárců v historii společnosti Člověk v tísni. Zaměstnanci se pravidelně zapojují do SOS sbírek v době humanitárních katastrof, kdy nadace jejich dary navíc zdvojnásobí vlastním příspěvkem. Pomáhali tak v roce 2009 a 2010 v České republice v oblastech postižených povodněmi. Část vybraných peněz – přes milion korun – ovšem putovala také na Haiti. Katastrofické zemětřesení udeřilo nedaleko Port-au-Prince. Zničilo většinu památek včetně vládních budov a vyžádalo si přes 100 tisíc mrtvých. Přeživší potřebovali potraviny, pitnou vodu, stany. Ve druhé fázi Češi zakládali provizorní školy. I na základě této spolupráce se organizace Člověk v tísni stala hlavním humanitárním partnerem společnosti Telefónica ČR. Mezi firmami je největším dárcem této neziskovky.
Globá l n í společnost za měřená na produkci pochutin General Mills, její partneři jako Merck a mezinárodní nezisková organizace CARE pracují na fundraisingovém projektu Join My Village. Tento program pomáhá chlapcům a dívkám v Malawi od roku 2009 a od letos nově i v Indii. Zaměřuje se na vzdělávání, vybavuje třídy, podporuje malé podniky vlastněné ženami, péči o novorozené děti nebo stavbu domů pro učitelky. Snaží se také udržet talentované dívky co nejdéle ve škole. Hlavním cílem je zbořit bariéry ve společnosti a přispět tak ke zrovnoprávnění žen a mužů. Mottem je, že pomoc jediné ženě může změnit celou komunitu. Díky programu více než 12 tisíc dětí z Malawi tráví školní hodiny ve v ybavených třídách, více než 400 jich získalo stipendium, asi 2 300 žen začalo spořit a mohlo podnikat. V Indii organizace úspěchy teprve zhodnotí.
Zdroj: www.globalsoap.org
Zdroj: Člověk v tísni
Zdroj: www.generalmills.com
ST R A N A
10
text:
Karel Vrána
