1
V roce 1918 ke konci měsíce dubna za nevlídného, mlhavého dne opustil štábní vlak 1. pluku s historickým praporem Penzu a unášel k východu kromě velitelství a muzikantů též zpěváky, herce, písaře, a zákopníky; tedy vesměs tak zvané „ulejváky“, kteří s puškou, kulometem nebo bombou měli málo co dělati. Vlak „bral“ verstu za verstou, minul Kuzněck, Syzraň, kde stáli naši dělostřelci, ale bez děl, přejel po dlouhém Alexandrovském mostě mohutnou Volgu, která právě v tu dobu byla rozvodněna a na mnoha místech zalila ohromnou část kraje, takže podobala se velikému jezeru. Pak dále, za noci projížděl táhlou, jednotvárnou rovinou podél ohybu Volgy k Samaře, jíž k ránu dostihnul. Odtud po tříhodinové přestávce dal se na další pout po samarozlatoústecké trati úrodnou samarskou gubernií k východu. S malými přestávkami jel dnem i nocí. Ráno objevila se posádce vlaku v dálce na návrší mlhavě silueta města. Byla to Ufa, ležící v předhoří Uralu, hrdě vysoko trůnící na skalní výspě nad řekou Bělou, která sbírá své vody z nesčetných potůčků vyvěrajících v údolích urálských velikánů a jež pod Kazaní odevzdává je carevici ruských řek Volze, aby tato odnesla písně šumných uralských lesů a divokých hor do tichých nížin ke klidnému Kaspickému moři. V brzku přejel vlak po dlouhém mostě Bělou a objev po úpatí strmých strání město, stanul na stanici, kde zůstal bez příčiny trčeti čtyři neděle. Čtyřnedělní pobyt v Ufě ozdravil ducha našich hochů, kteří před tím prodělali dlouhý vyčerpávající ústup z Ukrajiny a po dva měsíce namačkáni jako slanečci v těpluškách, otravovali se nudnou jízdou a dlouhými zastávkami na malých, bezvýznamných stanicích.
V Ufě všichni pookřáli, nasytivše se rušným městským životem, kterého mnozí od počátku války postrádali. Všichni se dobře a bezstarostně pobavili. Málokdo však tušil, co zlý osud jim strojí, jaké nebezpečí vane jim a celému vojsku, jež v tu dobu bylo po menších částech roztroušeno na různých stanicích na ohromné vzdálenosti 8000 km Rtiščevo – Vladivostok, ze sovětské politiky našeptávané německou vládou, respektive německým zástupcem v Moskvě. Viděli jsme, že čísi ruka klade nám překážku v cestu a tušili jsme, že sovětská politika obrátila se proti nám, ale nepovažovali jsme to za tak vážné, jak se vše později vyvinulo; vždyť ještě před dvěma měsíci bojovali jsme společně se sovětskými vojsky proti Němcům u Kijeva, jenž byl kolébkou našeho vojska a u památného Bachmače. Dokonce bolševický komisař Ovsejenko pěl o nás chvalozpěvy v armádním rozkaze. Ano, Rusko, vlastně jeho vláda, poslouchající více německého vyslance hraběte Mirbacha než hlasu svého srdce, bylo proti nám. To Rusko, v jehož pomoc jsme doufali, nebylo již tím, čím bylo nám dříve, ono nás, pokrevné bratry odhodilo a nejen to, ono bylo nám nepřátelské. Milejší mu byli ti, kteří ubili na statisíce statných junáků vlastních to synů Velikého Ruska a kteří ohromné bohatství vyváželi ze země, než my, pokrevní bratři, kteří jsme cítili s Ruskem. Rádi a rychle chtěli jsme opustiti horkou, vnitřními spory rozvášněnou půdu ruské země, ale nemohli jsme, protože byla nám kladena překážka za překážkou v cestu. Naše vlaky jely k břehům Velikého oceánu hlemýždí rychlostí. Neměli jsme již v Rusku co dělat; naše úloha byla skončena Brest-Litevským
1
2
K polednímu vjel vlak do stanice Zlatoúst, ale vlak druhého pluku již byl pryč– odjel do Čeljabinska. Na stanici bylo ticho, pusto. Na zadních kolejích stálo jen několik prázdných rozbitých vagonů a v topírně tiše oddychovaly lokomotivy. Zamračení zřízenci hned, jakmile se vlak zastavil, odepjali lokomotivu a jeli s ní k ostatním do topírny. „Hele, hele, už nám zase vzali koně,“ křičel „ministr žaludečních záležitostí“ Zounek, slavný kuchař muzikantské bandy na Ježka do druhého vagonu, když viděl, jak lokomotiva ujíždí pryč. „To se hned tak odsud brzo nevyhrabem,“dodal. „No, víš, Zounku, já zrovna nechvátám,“ Odpověděl klidně Ježek, věrný strážce a pečlivý ošetřovatel malé kobylky, jejímž úkolem bylo za pochodů táhnouti velký buben a kterou z úcty ke své bývalé lásce nazval Olgou. „Pro mne za mne, ať tu stojíme třeba celý rok. Měl bych aspoň čas po starosti.“ Ježek měl Olgu rád a obával se, že cestu po moři nevydrží, proto byl by s ní nejraději zůstal v Rusku, aby s ní nemusel přes tu velkou „louži,“ jak říkal moři. „Toť se ví, tak můžeš mluvit jen ty, ty ulejváku,“ rozkřikl se Zounek na Ježka. Kdy pak bys chtěl přijet do Francie? Tobě se tam nechce, viď? Proto tak hloupě mluvíš. Ty seš ale„ulejvák.“ „Čéče, to mi neříkej,“ bránil se energicky Ježek.„Já nejsem žádnej ulejvák.“ „To jsi, když takhle mluvíš. Chceš-li, abych tě neměl za ulejvka, nesmíš povídat takové hlouposti.“ „Jaké hlouposti? Vždyť ty v tej Francii také ještě nejsi a možná, že ji ani neuvidíš.“
mírem; proto naším cílem byla Francie, v níž chtěli jsme dokonati veliké osvobozenské dílo. Tam na západě chtěli jsme skončiti náš boj za právo a spravedlnost za lepší budoucnost svého národa. Když stahovala se hrozivá mračna sovětské politiky nad naším vojskem, stál štábní vlak našeho pluku na naufimském nádraží osamocen. 25. května dostal velitel vlaku poručík Müller rozkaz, aby s celou posádkou odejel ihned do Zlatoústu a tam připojil se k druhému pluku. Ještě téhož dne pozdě večer hnul se vlak za zpěvů hochů „Spějme dál až za Urál“ dále k východu směrem k Urálu. Ráno, když se posádka za krásného májového jitra probudila, projížděl již vlak krásnou, malebnou horskou krajinou. U všech těpušek otevřely se široké dveře a hoši kochali se krásným pohledem na zasněné uralské velikány, na jejichž vrcholcích ještě tu a tam ležel sníh. Vlak chvílemi uháněl mezi strmými skalnatými stráněmi, pojednou zas směle projížděl nad ohromnou strží, kterou divoce se valily jarní vody, po té zas plazil se po úpatí ohromné hory a zas uháněl krásným romantickým údolím, dýchajícím jarem. Zrakům objevovaly se stále nové a nové, krásnější a krásnější obrazy vytvořené matkou Přírodou. Krajina, kterou vlak projížděl byla nádherná, každá skalka, potok, strž, údolí, hora uváděla hochy v údiv. Po dlouhé, fádní cestě nekonečnými rovinami, zdála se jim hornatá zalesněná krajina, kterou právě projížděli, jiným krásnějším světem.
2
3
„Jak že, neuvidím,“ ptá se rozčileně Zounek. „To bych se na to podíval. Řekni mi, proč bych ji neviděl?“ „No, počkej Zounku,“ mluví klidně Ježek dále. „Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil.“ „Co žvaníš?“ „Nic nežvaním a nerozčiluj se, myslím, až ti vše povím, že obrátíš.“ „Tak mluv, řekni co víš a nenapínej mou trpělivost.“ Ježek vylezl z vagonu a šel blíže k Zounkovi. Pak mu polohlasně začal vykládat: „Už v Ufě, krátce před naším odjezdem jsem slyšel, že asi sotva do Francie pojedem, protože prý bolševici nás nechtějí pustit. To víš, naši kluci jsou jako tchoři, ti vyslídí všechno, těm neujde nic, o všem se dozví a jak se říká, „Není šprochu, aby nebylo pravdy trochu.“ Zounek klidně poslouchal, co mu Ježek povídá, ale pak náhle vybuchl: „To bych rád věděl, kdo by nás tu mohl zdržovat“ a rozkročil se, založil si ruce do boku. „To bych vskutku rád věděl. Prosím tě, co by tu s námi dělali? Vždyť toho mají sami dost.“ „Mají, mají, ale jim jde o něco jiného. Oni musí poslouchat a dělat to, co jim Němci nakukají a ti chtějí, aby nás tu bolševici co nejdéle zdrželi, abychom nemohli Francouzům pomáhat. To víš, Němcům už teďka taky teče do bot.“ „Tomu bych věřil,“ zmírnil se Zounek. „Vždyť kdyby bolšani chtěli, už jsme mohli být všichni dávno ve Vladivostoku.“ „Tak vidíš, potom říkáš, že žvaním.“ „Tohle jsem milý hochu nevěděl,“ omlouval se Zounek. „To slyším od tebe poprvé. Člověk se pořád stará, aby těm mlsným muzikantským jazýčkům něco
dobrýho uvařil a na takovýhle věci mu čas nezbývá.“ „Ano, ano Zounku, tak to je s tím naším odjezdem,“ přitakává si Ježek a ukazuje na skupinu ozbrojených „krásnoarmějců,“ stojících u nádraží, pravil: „Podívej se, jak támhleti po našem vlaku divně koukají.“ „No ať si koukají,“ zabručel zlostně Zounek a zaťal pěstě. „Na nás, třebaže nemáme pušky, jsou kraťasové. Jen ať něco začnou, tak poznají jak jsou tvrdé české palice.“ „Uvidíme,“ vzdychl si Ježek, „co nám budoucnost přinese. Myslím, že podle toho jak to vypadá, nic pěknýho.“ „Budem vidět, nějak bylo, nějak bude,“ utěšoval se Zounek a odešel ke kuchyni, aby přiložil a zavařil polévku. Ježek mezi tím odběhl k důstojnickému vagonu se zeptati dozorčího důstojníka, jak dlouho budou na stanici státi a může-li jíti s Olgou na procházku. Za chvíli vrátil se se smutnou tváří k Zounkovi a sděloval mu, že nemůže jíti se svou svěřenkou na procházku, protože velitel vlaku přísně zakázal vzdalování se od nádraží. Zákaz byl vydán proto, protože prý zdejší „sovět“ chová se vůči našemu vojsku nepřátelsky. Pak také nikdo určitě nevěděl, kdy zas pojede vlak dále. Mohlo se jeti hned a nebo „sejčas.“*) Ježek rozmrzen, že nemůže Olgu vyvést, zalezl do vagonu, lehl si na seno a usnul. Spal až do večera a býval by spal snad až do rána, kdyby ho byl Zounek nevzbudil, aby si šel pro večeři. Byl poněkud chladný, vlhavý májový večer. Zpěváci vylezli do stráně nad nádražím a dlouho do noci zpívali. Zounek zůstal ve vagoně u kuchyně a sedě na dříví, o čemsi přemýšlel. Ježek po večeři svalil
3
4
se zase do sena, přikryl se a při „Ukolébavce,“ kterou zpěváci tam na stráni zpívali, usnul. U Ježka i Zounka bylo již ticho, v ostatních vagonech bylo ještě dlouho do noci živo. Konečně pak, když blížilo se k půlnoci ztichl hovor i zpěv a celá posádka pohroužila se v hluboký spánek, aby osvěžena, ráno spatřila krásný rozbřesk májového jitra v horách. Jen sesílená stráž bděla a chodila kolem vlaku. Někteří odvážlivci spoléhajíce se na ruské „sejčas“ a nedbajíce zákazu velitele, utekli již z večera do města, jež leželo asi půl hodiny od nádraží v krásném údolíčku sevřeném ze všech stran vysokými horami a tam na jakémsi večírku si pěkně zatancovali a pak pozdě po půlnoci vrátili se domů. Mnozí z těchto odvážlivců, neznajíce dobře cestu k nádraží, bloudili do rána po městě a okolí. Druhý den ráno, dříve než první zlaté paprsky dopadly na vrcholky uralských velikánů, a kdy ještě všichni spali, byl již Zounek vzhůru a připravoval muzikantům snídani. Po stanici procházela se stráž „krásnoarmějců“ nevlídná a těžkopádná, bedlivě střežící každý pohyb našich. Bylo asi šest těch protivných nevlídných tváří. Byli ozbrojeni puškami, jež měli ledabyle zavěšeny na ramenou. Místo řemenů měli provazy. Oblečeni byli jako otrhanci a to ještě z části ve vojenském, z části v civilním obleku. Statný, urostlý praporčík, bodré „hanačisko“, Zanáška, měl toho dne službu a několikráte již byl u velitele stanice „bolševíka“ se ptáti, kdy pustí štábní vlak dále; rovněž starostlivý pobočník velitele krasavec Fiala tam byl každou chvíli, ale „všemohoucí pán“ zlatoústecké stanice, komisař-bolševik, s lebkou vraha, dal vždy jen vyhýbavou odpověď.
K osmé hodině objevila se na nádraží četa rudých vojáků, ozbrojených puškami a kulomety. Přítomnost těchto nevítaných hostí mezi nimiž kromě Rusů byli zástupci žlutého plemene Číňané, zajatci Němci a Maďaři, vzbudila rozruch a dala podnět k debatám. Jedni, ti horkokrevnější, mezi nimiž byl také Zounek, byli pro to, aby se kulomety krásnoarmejcům vzali a říkají: „Přinesli je na nás.“ Druzí však, mezi nimiž byl Ježek, byli proti tomu a říkali, že rudí jdou s nimi na cvičení, že by to byl zbytečný konflikt. Když pak za chvíli rudí odtáhli, hoši se trochu uklidnili a procházelí se po nádraží. Mnozí pak bezstarostně odešli podívati se do města a okolí. Starý Zounek, rozdav snídani, postavil hned na oběd, vlastně nalil jen čistou vodu do kotlů, protože ještě sám nevěděl, co bude vařiti. Vůbec toho dne by byl býval nejraději od kuchyně utekl, protože neměl takřka nic, kromě soli, bramborů, mouky a trochu omastku, z čeho by byl vařil kloudný oběd. Byl velmi nešťasten, když nemohl muzikantům uvařit řádný oběd. Byl velmi nešťasten, když nemohl muzikantům uvařit řádný oběd. Mrzut sedl si na dříví, připravené k topení a zapálil si svou zamilovanou „libočudnou podnosnici.“ Jeho tvář nebyla tak veselá jako jindy. Volně pokuřoval, přemýšlel a mračil se při tom. Krásnoarmejci s jejich kulomety pokazili mu náladu docela. Ježek, který přiběhl odkudsi ze zadního vagonu, chtěl Zounkovi zvěstovati, že viděl krasnoarmejce s kulomety, ale když zastihl ho smutného a zamyšleného seděti, pravil: „Čoeče, o čem zas přemýšlíš? Snad ne o některej tej ufimskej holce? Snad taky neblázníš jako ti druzí?“
4
5
„I toto,“ usmál se trpce Zounek. „Víš dobře, že moje holka je tadydle kuchyň,“ a ukázal na ni. „Čoeče, tak mi řekni, proč si takovej ňákej divnej, jako kdyby ti umírala babička. O čem vlastně přemýšlíš?“ „Eh, o čem bych přemýšlel,“ pravil Zounek a vytáhl dýmku z úst. „Mám vařit a nemám z čeho. Chtěl bych do města, abych koupil něco do kuchyně, ale nemohu. Je zakázáno do města chodit. Chtěl bych jetí dále, ale nejde to. Takové cestování se mi už přestává líbit. Těm chlapům s těmi kulomety nevěřím, ti teprve nasadili mi červa do hlavy.“ „Vo těch si tak přemýšlel a kvůli těm se trápíš? Ti by mně zato stáli, takoví pitomci. Čoeče, já se ti divím, že pár takových pitomejch chlapů s kulomety tě může rozčilovat. Přece na nás ty kulomety nepřinesli. Proč by šli s nimi na nás, když jsme jim nic neudělali?“ „Počkej, Ježku, počkej. Možná, že si o těch pitomejch chlapech ještě spolu někdy promluvíme a na ty kulomety si také ještě často, třeba i doma vzpomeneme, nesložíme-li tady někde své kosti.“ „Čoeče, nestraš mi. Tady bych je teď nechtěl složit, na to máme ještě času dost, ale když už by to muselo bejt, tak raděj až v tej Francii, tam by to bylo parádnější.“ „To víš, chytráku, bolšáni se tě budou ptát, kdy a kde chceš, nebo nechceš. Dají ti jednu, ty párkrát trhneš nohama a budeš mít odzpíváno a bez parády tě zahrabou.“ „No, no, no Zounku, pomalu s tím odzpíváním, jen ne tak zhurta,“ durdil se Ježek, „na to musej bejt vždycky dva. Jeden co jí dá a druhý, co ji drží. Na mne by si ti chlapi nepřišli. Já bych jim ukázal, zač je toho u nás loket. Mne by tak lacino nesprovodili ze světa. To by musili přijít na jiného a ne na mne, na Ježka, na
dragouna Ježka,“ zvyšoval hlas a zaťal tvrdě pěstě. „Já a tady složit kosti. Co pak by tomu řekla má Olga? Kdo pak by se o ni staral?“ „Já… “ozval se někdo z pod vagonu. Ježek přerušil rozhovor a rychle se podíval pod vagon, aby poznal, viděl muže, který s takovou ochotou se přihlásil k obsluhování Olgy. Byl to četař „Krkovička.“ „Ty,“ vyvalil oči Ježek na Krkovičku, vylézajícího z pod vagonu. „Vždyť ty, chlape, bys sám potřeboval ňákýho lokaje, aby se staral o tebe a ty bys ještě chtěl Olgu obsluhovat? To bych vás rád chtěl za půl roku oba vidět. Myslím, že bych Olgu nepoznal a že bych se musel rozplakat nad ní a ty? Ty bys jistě, jak tě znám, ten tvůj mlsnej jazejček neošidil. Vždyť vona by tě ani nechtěla, víš přece, jak tě má ráda, ne?“ „Ježku, nechlub se stále a nepochybuj o mém umění“ bránil se Krkovička. „Já již bych se s ní nějak domluvil. Nemysli si, že jenom ty to s ní dovedeš.“ „To by se poznalo. Ty už si to poznal a jiní také, jaká Olga je, tak kam se hrabeš, třebaže si četařem“ a otočiv se, řekl si pro sebe: „Konečně tak dvě nebo tři nudle už také žádnému rozumu nepřidají.“ „To je pořád chvály, Krkovičko, co?“ ozval se Zounkův hlas z vagonu. „To je chlouby a plácání. Ježek myslí, že jediný on to s ní dovede a nikdo jiný.“ „Ale nechte toho, hnedle byste se do sebe dali,“ vmísil se do řeči Krkovička a zavedl řeč jinam. „Zounku, jak se ti líbí přírodní krásy Urálu?“ začal. „Podívej se, není to krásný pohled na ty vysoké, všelijak utvářené hory a ty krásné tmavozelené lesy? Něco podobného hned zas tak brzo neuvidíme. Chtěl bych projíti Urál pěšky, abych
5
6
důkladně se seznámil se vším tím, co činí jej tak krásným.“ Pojednou zazněl signál plukovního trubače a přerušil jejich rozhovor. „Už pojedem“ ozvalo se ze sta hrdel. Železniční zřízenci připnuli na záď vlaku manévrovací lokomotivu, řkouce, že musí vlak přetáhnout na „golovnou puť“, aby vlak odtud mohl odjetí do Čeljabinska. Uvěřili všichni a radovali se, že zas pojedou dále, ale…Vlak dal se do pohybu, minul výhybky, most a ještě stále jel nazpátek. Když poslední vagony, v nichž byli herci a zpěváci, byly již pod mostem, který byl asi tři sta kroků od výhybek a vlak stále ještě jel nazpátek, počalo to býti některým hochům divné a podezřelé. „Vždyť máme jeti na východ a ne na západ“, mysleli si. Jiní zase o tom nepřemýšleli a jen vtipkovali, že „bolšáni“ je asi chtějí odtáhnout zpět do Ufy k těm krásným dívkám, s nimiž se množí neradi loučili. Při tom na krasnoarmejskou četu, která před hodinou byla na nádraží a způsobila mezi všemi rozruch si ani nevzpomněli. Vlak pomalu se vzdaloval od stanice dál a dál a když octnul se v soutěsce mezi stráněmi, zarachotily na obou stranách kulomety a déšť kulí snesl se na štábní vlak. „Přepadení,“ prolétlo ve všech hlavách. Ve vagonech nastal zmatek, bezradnost, zděšení. Vlak jel volně dále, ale již bez strojvůdce. Tento při první ráně vyskočil z lokomotivy a utekl do blízkého lesa. Se stráně neustále ozýval se protivný štěkot železných psů. Kuličky vztekle svištěly, provrtávaly boky vagonů a zle a nemilosrdně řádily mezi hochy, kteří nevědouce, co se s nimi děje, zmateně jak omámení pobíhali sem a tam. Z vagonů ozývaly se zoufalé výkřiky raněných a
úpěnlivé volání o pomoc. V prvé chvíli nikdo se neodvážil vyskočiti z vagonů. První vyskočil praporčík Zanáška a volal mocným hlasem: „Hoši, na ně. Prapor. Náš prapor“ a s revolverem v ruce bez bázně a strachu hnal se na věrolomné krasnoarmejce, kteří se lstí a zlým úmyslem dali vytáhnouti vlak ze stanice, aby mohli vykonati podlé dílo. Ale přepočítali se… „Prapor, prapor“, letělo od úst k ústům, od vagonu k vagonu. Toto slovo působilo jako kouzelný proutek. Rázem vzpamatovalo překvapené a vyděšené hochy, zatlačilo strach a bezradnost a dodalo jim ohromné síly a odvahy a oni bez bázně, s holýma rukama vyskakují z vagonů a jdou za hrdinný praporčíkem Zanáškou a jako lvi vrhají se na zrádného nepřítele, aby ho ztrestali za zákeřné přepadení a zachránili pluku historický prapor, na který při vzpomínce svých drahých doma a při všem, co jim svato bylo, přísahali, pod kterým od počátku světové války bojovali a pod nímž v památné zborovské bitvě zvítězili. Ne! Ten prapor červený a bílý, krví bratří posvěcený, který po prvé po třech stech letech svobodně zavlál nad hlavami synů Čechie na Sofijském náměstí v Kyjevě, ten jim nikdo z rukou nevyrve. Jejich láska a věrnost k praporu, na němž symbolicky vyznačili svoje tužby – spojení zemí svatováclavských s bratrským Slovenskem v jeden svobodný stát – je silnější vzteklých železných psů, chrlících do jejich řad spousty smrtonosných střel. Jich štěkotu se nelekají a oni s českou, tvrdou lebkou, se lvím srdcem, plným žáru a odhodlání a s heslem: „Raději smrt, než život otroka“ jdou proti nim, věříce pevně, že zvítězí. Jdou a dávají v oběť to nejcennější. Prvý padá hrdina Zanáška.
6
7
Jeho mladým, rekovným srdcem proletěla zrádná nepřátelská kule a navždy umlčela jeho tep. Za ním i jiní, zbroceni krví, padají a umírají. Nepřátelské kulomety neumlkají a vraždí bezbranné dále. Z vagonů vyskakují nové houfy hochů, mezi nimiž jest jen několik ozbrojeno puškami, ostatní vrhají se na věrolomné bolševiky holemi a kamením. Vyskakuje i starý Zounek bez blůzy a čepice, s kuchyňskou zástěrou, drže v ruce jakýsi rezavý kynžál, kterým snad dříve u kuchyně dříví sekal a i Ježek, který v prvém okamžiku hledal útočiště u noh milované Olgy, s vidlemi běžel s ním; jde Krkovička s klackem, Zounkův pomocník starý Záklasník se starou kozáckou šavlí, holič Skřivánek s břitvou. Všichni, všichni duchem borovských hrdinů jdou na ně. Nastává krátký, ale tuhý, nerovný boj; boj na život a na smrt, srdce proti kulometu, pěstě proti kulkám. „Ulejváci“, ti mírní, sniví hoši proměnili se v dravé orly. Z jich hlubokých očí srší žár a odhodlání, jich hruď skrývá srdce ocelová, nebojácná. „Ulejváci“ dokázali, že jsou nejen dobrými vojáky, ale i velikými hrdiny. Starý Zounek se Záklasníkem rychlostí osmnáctiletého mladíka vyškrábal se na stráň a spatřiv tam nepřítele, křičel na ostatní, kteří byli ještě dole na trati: „Kluci, tady jsou ti lumpové. Pojďte na ně“– a jak rozzuřený býk vrhl se s muzikantem Barborkou, který se tam pojednou objevil, na nic netušícího kulometčíka a zasadiv mu kynžálem pádnou ránu v „zatylok“, srazil ho k zemi se slovním doprovodem: „Tu máš, aby tě po druhé nenapadlo přepadat bezbranné“. Štěkot jednoho železného psa byl umlčen, ale za chvíli již opět ozval se jeho štěkot. „Co to?“ otočil se Zounek, který po skolení kulometčíka se starým
Záklasníkem řádil mezi překvapenými bolševiky, „už zase štěkáš?“ Štěkal. To již muzikant Barborka seděl u kulometu a „hrál“ naň. Hrál, jak po boji vyprávěl, „divoký rej skřítků“ a pouštěl svoje „forte“ do řad bolševiků, způsobuje jim velké ztráty. Barborkovo „hraní“ divokého reje skřítků uvedlo krasnoarmejce ve zmatek a panický útěk; rozhodlo boj. Splatil věrolomným krasnoarmejce dluh i s úroky jejich vlastním kulometem. Zbaběle prchali kteří dělali hrdiny, dokud nepřišli tváří v tvář našim hochům. Utekl i komisař z nádraží. (Vlak, který neustále během boje volně jel, byl zastaven asi šest set kroků od místa přepadení Krobem, který s napětím všech sil za pekelné palby předběhl řadu vagonů, až dostal se na lokomotivu). Ještě na druhé straně rachotil kulomet, ale i tam byl brzo umlčen. Pekař Rada jej umlčel, zasáhnuv kamenem bolševika, obsluhujícího kulomet do hlavy. Byla to mistrná rána. Boj skončil. Naši zvítězili. Prapor a slavná tradice borovských hrdinů byla zachráněna. Mravní síla a láska k vlasti a praporu zvítězila nad železem, nad nejmodernějšími vražednými prostředky. Nastalo hrobové ticho; jen tu a tam padla rána, kterou některý z hochů vypálil po prchajícím krasnoarmejce a porušila klid. Na kolejích a na stráni naříkali ranění. Hřejivé paprsky jarního slunce žehnaly vítězství. Trubač zatroubil „sbor“. Těžce ranění byli sneseni do vagonů a pečlivě byli obvázáni. Ostatní s usměvavými tvářemi shromažďovali se u vlaku. Zounek, Záklasník, Barborka, Rada a Ježek vraceli se z boje poslední. Zounek zářil radostí a mávaje kynžalem nad hlavou, již z dálky křičel:
7
8
„To jsme to těm bagánům natrhli. Na nás si pane nepřijdou. Na nás jsou kraťasové.“ Na rozkaz velitele zavezl Krob, který byl zkoušeným topičem, vlak i s posádkou na stanici Tunduš, jež byla asi 20 verst západně zlatoústecké stanice. K večeru přijel k našim zlatoústecký komisař vyjednávat s našimi a chtěl, aby odevzdali zbraně a podřídili se jeho rozkazům. Dlouho s komisařem nebylo vyjednáváno. Nikdo nechtěl zbraně odevzdati a řekli: „Nedáme, přijďte si pro ně… “ (Tentýž den řekli totéž naši hoši v Penze, když bolševický předseda penzenského sovětu chtěl na nich, aby odevzdali zbraně). S nepořízenou odtáhl pan komisař a pak ze zlosti mstil se na mrtvole praporčíka Zanášky, usekav ji ruce, nos i uši. Posádka zůstala ve vlaku a pod ochranou stráží, vystavených na všech stranách, přenocovala ve stanici Tunduš. Opět vzešlo krásné jitro. Hlídky se vrátily a přinesly takové zprávy, z nichž se dlo souditi, že bolševici připravují se k novému útoku. Bylo nutno něco podniknouti, neboť otálením získával nepřítel jen čas, aby se mohl dobře připraviti. Co teď? Vlak stál osamocen – jako ostrov v rozbouřeném moři, jemuž dravé vlny hrozí pohlcením. Byli bez zásob, bez spojení s ostatními částmi. Nejblíže byl 2. pluk v Čeljabinsku a do Čeljabinska bylo „jen“ 200 verst. Nábojů měli málo, ani ne na jeden boj, potravin jen skrovnou zásobu, obvazů nebylo vůbec. Byly dvě možnosti: vzdáti se a vydati se na milost i nemilost bolševikům, nebo opustiti vlak a přejít Urál pěšky a připojiti se v Čeljabinsku k 2. pluku.
Velitel vlaku svolal hochy a vyloživ jim situaci, chtěl aby sami rozhodli. Rozhodli se pro druhé, opustili vlak, přejíti Urál pěšky. Ale co s raněnými …? S těmi přece nemohou podniknouti namáhavý pochod uralskými lesy? Tato otázka vystavila jim ohromnou překážku a rázem zhatila jejich plány. Těžko, přetěžko bylo všem u srdce při vzpomínce na raněné. Dlouho přemýšleli a rozmlouvali o tom. Konečně po dlouhých debatách a různých návrzích šli k raněným, aby oni rozhodli, že podle jejich přání se bude jednati. Ranění, když jim byla vysvětlena situace, souhlasili s tím, aby vlak opustili a řekli: „Jen jděte a zachraňte se, zachraňte náš prapor a čest 1. pluku. O nás se nestarejte, s námi již to nějak dopadne. Byli bychom Vám jen přítěží na pochodu. Jděte. Prospěšnější celku bude záchrana, vás čtyř set zdravých, nežli ochrana nás několika raněných.“ „Dojati, se slzami v oku, vyslechli všichni rozhodnutí raněných bratří, v němž bylo tolik bratrské lásky a sebezapření. Byli to hrdinové, jichž jména měla by býti zapsána zlatými písmy v pamětech československého národa. Ne menším hrdinou byl poddůstojník zdravotní služby, který se dobrovolně přihlásil, že u raněných zůstane a bude je ošetřovati. Po dohodnutí s raněnými, jejichž herojským činem byli dojati všichni, počali se připravovati k odchodu. Praporečník sňal historický prapor se žerdi a ovinul si jej kolem těla. Ostatní vojáci vzali si jen to nejnutnější: pušky, pokud kdo měl, náboje, bomby a něco k jídlu. Muzikanti vzali si sebou též hudební nástroje a Ježek Olgu s velkým bubnem.
8
9
S bolestí, neradi opouštěli raněné bratry i „království na kolečkách“, jak říkali vlaku, který je měl dovést k břehům Velikého oceánu. Nejprve vyšla hlídka, vedená praporčíkem Havlem, který k provedení svého úkolu, dovésti oddíly do Čeljabinska, měl jako pomůcku kompas a mapu Sibiře z jízdního řádu. Za hlídkou zmizela celá kolona v hlubokých urálských lesích. Po mnohých strastech, po vyčerpávajícím dlouhém pochodu, objevila se jich zrakům úrodná pole, přehlednější kraj. V dáli spatřili dva jezdce, kteří tryskem přijížděli blíž a blíž. Těžko bylo rozeznati, kdo to je. Až teprve, když se jezdci přiblížili asi tak na pět se kroků a jeden z nich, zatočiv nad hlavou kloboukem, zvolal: „Vyhráno. Naši jsou v Miassech“ poznali, že je to Baar s Baškircem, vracející se z Miass. „Sláva! Nazdar!“, zaburácelo radostně ze čtyř set hrdel. Do Miass bylo ještě asi 25 verst, ale to již rozradostněným hochům nebylo žádnou vzdáleností. Zvesela dali se na pochod a po poledni, za hustého deště vešli již do města, kde byli radostně uvítáni hochy od druhého pluku i místním obyvatelstvem, které jim připravilo nejen dobré a chutné občerstvení, ale i pěkné místnosti k ubytování. Oddychli si všichni a byli rádi, že zas jednou v klidu, pod střechou se vyspí, ale zpráva o bolševickém útoku na město jim to pokazila. Druhý den začala přestřelka polních stráží. Hoši znovu jdou do boje. Sveden byl krátký, ale tuhý boj na „Mochovoj gorce“, v němž naši zvítězili, ale vítězství toto bylo vykoupeno velkými ztrátami. Čtrnáct dobrých hochů padlo a
mezi nimi byl i nadějný hudební skladatel Novotný. Bojem na „Mochovej gorce“ začala křížová cesta „ulejváků“ prvního pluku, vlastně to byla předehra k pětiměsíčním krvavým bojům s bolševiky. Došlo na slova Ježkova „Francie jsme ani neviděli“. Ulejváci po měsíčním odpočinku vracejí se na západ, jedou naproti svým druhům, kteří od Penzy probíjejí se na východ. V Ufě, za nekonečného jásotu a nevýslovné radosti, setkávají se v památný den 5. července s ostatními bratry prvního pluku a i s raněnými, které opustili na stanici Tunduš. Jen desátník zdravotní služby, který se dobrovolně přihlásil ošetřovati raněné, tu nebyl. Bolševici ho zabili.
9
