2. Literární přehled. 2.1 Voda Voda základ života

1

1. Úvod V této práci na téma hygiena vody jsem získala řadu cenných informací o celkové problematice vody, vodních zdrojích a požadavcích na kvalitu vody. Požadavky na jakostní ukazatele vody jsou zde doplněny o následující rozbory vod. Člověk totiž může způsobit přírodě mnoho škod, čímž zároveň ohrozí i sebe. Může také mnohé napravit a dalším škodám zabránit, pokud nebude přírodní principy ignorovat. Snad největším celosvětovým problémem je nedostatek vody k uspokojení základních lidských potřeb. Téměř čtvrtina lidské populace nemá přístup ke kvalitní pitné vodě a polovina trpí jejím nedostatkem k sanitárním účelům. Ročně tak umírá na nemoci přenosné vodou pět milionů lidí. Na druhé straně je nutné vzít v úvahu i pozitivní tendence v omezování znečištění, snižování potřeby vody a revitalizaci říčních systémů. Průběžně se zajišťuje čištění odpadních vod pro všechna větší města a obce a do řek se tak vrací život v potřebné druhové rozmanitosti. Situace v ČR je v této oblasti příznivější než celosvětový stav. Ukazuje se ale, že k odvrácení celosvětové vodní krize je třeba hledat nové technické a materiální zdroje.

2

2. Literární přehled 2.1 Voda

2.1.1 Voda – základ života

Význam vody v celosvětovém měřítku se stále více dostává do popředí zájmů. Současná světová lidská populace užívá 54 % všech dostupných zásob sladké vody a do roku 2025 se tento podíl má zvýšit jen růstem populace až na 70 %. Jestliže však současně budou zachovány rostoucí trendy spotřeby vody, lidstvo bude v té době užívat až 90 % vodních zdrojů. Nedostatek sladké vody se již v současné době řadí za klimatické změny na druhé místo největších rizik dalšího vývoje lidstva. Současné 21. století bývá označováno za století „válek o vodu“. Každý živý organismus potřebuje vodu k životu. Například 90 %, ve výjimečných případech až 98,2 %, hmotnosti medúz i jiných vodních živočichů tvoří voda. Tělo ryb např. lína obsahuje 80 % vody, tělo žáby 77 %. Také obsah vody v lidském těle je 60 %, voda tvoří více než polovinu hmotnosti všech živočichů a dokonce i ve dřevě stromů je zpravidla 50 % vody. Výjimkou jsou jen suchá semena, jejichž obsah vody je 8-14 % (i méně). Voda je tedy hlavní složkou těl všech živých bytostí. Většina procesů spojená s životními funkcemi by nemohla probíhat bez vody, kterou všechny organismy využívají jako rozpouštěcí a transportní prostředek. Takže můžeme bez nadsázky říci, že život není bez vody možný a je dokonce pravděpodobné, že život, tak jak ho známe, by bez vody nemohl vůbec vzniknout. Stejně jako uvnitř organismů nemohou ani ostatní procesy v přírodě probíhat bez vody. Proto je voda zcela zvláštní tekutina. Po chemické stránce patří voda k velice jednoduchým sloučeninám. Tvoří ji dva atomy vodíku a jeden atom kyslíku ( Min. ŽP, 2003).

2.1.2 Význam vody

Voda jako základní přírodní zdroj je předpokladem veškerého života na Zemi. Je nepostradatelná především po stránce mechanické a anorganické. Zcela jedinečný je význam v jejím koloběhu v přírodě. Ve vědomí našich předků představovala voda denní životní nutnost, ale zároveň byla i předmětem jejich úcty a zbožňování pro svou nezměrnou sílu, kterou člověku sloužila i škodila.

3

2.1.3 Rozloha vodní plochy

Potřeba vody jako mechanického přírodního zdroje zasahuje do všech oblastí života a činnosti lidské společnosti. Voda náleží k základním složkám hmotné podstaty planety Země, kde z celkové rozlohy 510 mil. km2 zemského povrchu zaujímají vodní plochy 361 mil. km2 (71 %). Rozloha pevnin je asi 149 mil. km2 ( 29 %), tedy necelá třetina rozlohy celého zemského povrchu. Hydrosféra tzn. souhrn veškeré vody v oceánech, mořích, jezerech, řekách, ledovcích, ale i v půdě a ovzduší činí asi 1400 mil.km3. Z toho:

( Tabulka č.1 ) Výskyt vody na Zemi Výskyt vody na Zemi V oceánech a mořích Na pevnině povrchová voda v jezerech v nádržích v řekách v bazénech v ledovcích a sněhu podpovrchová voda půda podzemí Na pevnině celkem V ovzduší ( do 11 km) Na zemi celkem ( z toho ve skupenství): kapalném (voda) pevném (led, sníh) plynném (vodní páry)

Objem vody 3 10 000 km 1 360 000

% 97,12

235 5 1,26 6 32 000

0,017

65 8000 40 312 13 1 400 325

0,0046 0,58 2,88 0,0009 100

1 368 312 32 000 13

97,72 2,28 0,0009

Plocha 2 10 000 000 km 361 000

% 70,8

1 554

1,2

17 900

3,5

129 550

24,5

149 000 510 000

29,2 100 100

510 000

25,7 3,5 100

3. Vodní zdroje 3.1 Podpovrchová voda

Podpovrchové vody, jako část hydrosféry, která je pod povrchem země, jsou předpokladem života rostlin a hlavním zdrojem kvalitní pitné vody. Využívají se i pro účely zdravotnictví, zemědělství, průmyslu i pro účely rekreační.

4

Výskyt podpovrchových vod, jejich pohyb i kvalita jsou podmíněny prostředím, ve kterém se nacházejí. Vytvářejí se hlavně infiltrací povrchové vody pod zemský povrch a třídí se podle různých kritérií (nejčastěji podle skupenství, původu, pohyblivosti, vazby, hloubky výskytu apod.), především však s ohledem na účel, pro který potřebujeme podpovrchové vody klasifikovat.

Podle ČSN 736511 Názvosloví v hydrologii se podpovrchová voda rozděluje na vodu půdní a vodu podzemní. Voda půdní je část podpovrchové vody obsažené v půdě bez ohledu na skupenství, která obvykle nevytváří souvislou hladinu. Voda podzemní je část podpovrchové vody vyplňující dutiny zvodněných hornin bez ohledu na to, zda vytváří nebo nevytváří souvislou hladinu. Podzemní voda se dále člení podle původu na vodu vadózní, juvenilní a fosilní. Voda vadózní (mělká) představuje největší část celkových zásob podpovrchových vod Země a je trvalou složkou oběhu vody v přírodě. Tato voda vnikla do půdního nebo horninového prostředí z povrchu zemského nebo vznikla přímo pod povrchem kondenzací vodních par atmosférického původu. Voda juvenilní (mladá) představuje nepatrnou část celkových zásob podpovrchových vod Země a nezúčastňuje se oběhu vody v přírodě. Je to voda magmatického původu nebo vzniká dehydratací hornin ve velkých hloubkách zemské kůry. Voda fosilní je obsažena v horninách již od dob jejich vzniku a obdobně jako voda juvenilní se nezúčastňuje oběhu vody v přírodě. Voda nacházející se v horninách je poutána chemicky, fyzikálně chemicky nebo mechanicky. Tato kategorie vody se však prakticky nemůže pohybovat, a proto se zájem hydrologie soustřeďuje na podpovrchové vody, které se v horninách mohou pohybovat a jsou klasifikované stupněm nasycení. Z tohoto prakticky využitelného hlediska lze rozdělit podpovrchové vody na vody ve dvou základních pásmech: 1. Pásmo nasycení - saturace (pásmo zvodnění, pásmo plného nasycení, pásmo gravitační podzemní vody). 2. Pásmo provzdušnění - aerace (nenasycené pásmo). Tato dvě pásma jsou od sebe oddělena obvykle volnou hladinou podzemní vody, na které ve všech jejích bodech naměříme tlak rovnající se tlaku atmosférickému.

5

Voda v aeračním pásmu se při podrobnějším rozboru dělí dále do tří pásem. Je to pásmo zavěšené kapilární vody (též pásmo půdní vody), přechodné pásmo a pásmo kapilárně podepřené vody. Výška pásem vod provzdušněné (aerační) zóny se řídí hloubkou půdního profilu, vodním režimem zemin a polohou hladiny podzemní vody. Přestože podpovrchové vody představují jen necelých 0,6 % celkového objemu vody na Zemi, jsou hlavním zdrojem pitné vody. V ČR jsou využitelné zdroje podzemní vody soustředěné v křídových a kvarterních útvarech a neogenních pánvích. Zde dochází k jejich bodové a plošné kontaminaci agrochemikáliemi, průsakem odpadních vod, havarijními úniky apod.

3.1.1 Půdní voda Pro zemědělskou výrobu je nejvýznamnější voda půdní, tedy ta část vody, která je v dosahu kořenové soustavy pěstovaných plodin. Podle vazby vody v zemině se rozeznávají v aeračním pásmu tři základní kategorie půdní vody: voda adsorpční, kapilární a gravitační. Voda adsorpční je pevně vázaná půdními částicemi. V přírodě se vyskytuje hlavně ve formě vodní páry a patří k ní: - voda hygroskopická, jejíž původ je v pohlcování vodních par z atmosféry, - voda obalová, která vytváří obal kolem půdních částic s vazbou od 5 MPa až do 0,1 MPa, - voda vázaná, která je pevně vázaná molekulárními silami povrchu pevné fáze zeminy, a tedy v kapalném stavu prakticky nepohyblivá. Voda kapilární je ta část půdní vody, jejíž stav v půdě závisí na kapilárních silách, které na ni působí vazbou pod 0,1 MPa. V závislosti na vlhkosti a struktuře půdy se rozeznává několik forem kapilární vody, lišících se různou pohyblivostí. Zvyšováním vlhkosti půdy se zvětšuje obsah kapilární vody do té míry, že se stále více uplatňuje vliv zemské tíže a hovoří se o kategorii vody gravitační. Voda gravitační je tedy ta část vody v půdním nebo horninovém prostředí, jejíž pohyb a hydromechanické účinky jsou určovány převážně působením zemské tíže.

6

3.1.2 Podzemní voda

Podpovrchová voda vyplňující průliny, pukliny a dutiny ve zvodněných horninách vytváří podzemní vodu se souvislou, obyčejně rozsáhlou hladinou. Horninové prostředí vytváří podmínky pro podzemní proudění vody a její účast na oběhu vody v přírodě. Podzemní vody se člení podle hydraulických poměrů zvodněného prostředí, podle míry propustnosti horninového prostředí, podle množství a druhu rozpuštěných látek a teploty a podle skupenství. Hydraulické poměry zvodněného prostředí rozhodují o tom, zda se podzemní vody vyskytují o volné hladině uvnitř propustného horninového prostředí o atmosférickém tlaku, nebo o napjaté hladině při stlačení volné hladiny nepropustným nadložím (izolátorem). V tomto případě jde o artéský horizont podzemní vody. Každé povodí artéských vod je charakterizováno pásmem vsakování, přetlaku a výtoku. Voda do artéského horizontu zasahuje v místech, kde nadloží vystupuje na povrch, takže artéská voda přechází v podzemní vodu s volnou hladinou. Propustnost horninového prostředí, tzn. schopnost tohoto prostředí propouštět vodu nebo jinou tekutinu, je podmíněna velikostí, tvarem a četností volných prostorů, které jsou v horninách obsaženy. Podle propustnosti horninového prostředí se rozlišuje podzemní voda průlinová, puklinová a krasová. Průlinová podzemní voda vyplňuje prostory v usazených horninách a zeminách. V důsledku horninového prostředí a viskozity vody je její pohyb velmi pomalý. Puklinová podzemní voda se nachází a pohybuje v trhlinách, puklinách a zlomech mezi vrstvami hornin. Rychlost jejího pohybu je dána charakterem narušení hornin, tektonikou a petrografickým složením. Vodní kapacita sítě puklin v celistvých horninách je obvykle menší, než je celková kapacita průlin v sedimentech a zeminách, naproti tomu však rychlost pohybu vody v puklinách bývá vyšší. Krasová podzemní voda se vyskytuje v horninách s puklinami, kavernózními dutinami a podzemními chodbami. Tato tzv. krasová propustnost vzniká vyluhováním vápencových a dolomitických hornin. Krasové vody jsou často doplňovány infiltrací a ponory povrchových vodních toků. U krasových vod se rozlišují hydrografická pásma, přičemž pro pohyb vody proudící v krasových dutinách platí podobné zákonitosti jako pro pohyb vody v otevřených korytech nebo potrubích.

7

Množství a druh rozpuštěných látek umožňují rozdělovat podzemní vody na prosté, u nichž je celkový obsah rozpuštěných tuhých látek menší než 1 g.kg-l, a dále na minerální s obsahem rozpuštěných tuhých nebo plynných látek 1 g a více na 1 kg vody. Podle teploty se podzemní vody dělí na studené a termální s teplotou u výstupu na zemský povrch 25 °C a více. Dále se podzemní vody dělí na: - přírodní zdroje, což je proudící množství vody (m3.s-1 nebo 1. s-1), - přírodní zásoby, tj. zbývající, statická část podzemní vody (m3), - doplňkové zdroje, které lze získat umělým zvětšením množství podzemních zdrojů vody nebo zásob vody. Složitost

procesu

oběhu

podzemní

vody umožňuje obvykle z

technických,

ekonomických nebo jiných důvodů využívat pro potřeby společnosti jen určitou část podzemních vod, označovanou jako využitelné vodní zdroje. Využívání podzemních vod je podmíněno znalostí jejich výskytu a to závisí na výsledcích hydrogeologického průzkumu. Údaje o výskytu podzemních vod i o jejich využitelnosti se mění v místě i čase nejen v závislosti na přírodních faktorech, ale i v závislosti na stupni poznání a ověření výskytu, množství a jakosti podzemních vod. Podzemní voda se přirozeně využívá odvodňováním. Přírodně je odvodňována na povrch země v místech, kde hydraulicky spojité proudové dráhy jejího podzemního oběhu protínají zemský povrch. Největší objem podzemní vody přichází podzemním výtokem do otevřených vodotečí nebo nádrží povrchových vod jejich břehy a dnem. Následkem toho průtok ve vodních tocích postupně po toku plynule narůstá. Obdobně se chová i stav vody a odtoky v přirozených nádržích povrchových vod (rybníky, jezera, močály, rašeliniště). Podzemní voda je však rovněž odvodňována prameny. Pramenem se označuje přirozený výtok podzemní vody z horninového komplexu na povrch. Vznik pramenu je podmíněn geologickými, tektonickými a hydrogeologickými poměry i reliéfem území.

3.2 Povrchová voda

Povrchová voda odtékající z povodí hydrografickou sítí pochází z deště, ze sněhu, z výtoku podzemních vod nebo z ledovců. V poměrech ČR jsou převládajícím zdrojem

8

povrchového odtoku atmosférické srážky a sníh. Povrchový odtok vody vzniká v okamžiku, kdy srážková voda přesáhne svým objemem vsakovací schopnost půdy, intercepci, výpar a akumulaci půdního povrchu. Proces nejprve probíhá jako plošný odtok, postupně přecházející v odtok soustředěný, který nakonec vytváří hydrografickou síť. Podle uvedeného odtokového procesu se povrchové vody rozdělují na plošný srážkový odtok, vodní toky a vody stojaté. Plošný srážkový odtok (plošný ron), při kterém dešťová voda nebo voda z tajícího sněhu odtéká plošně nebo v drobných rýžkách, nastává tehdy, převyšuje-li objem spadlé srážky intercepci, výpar, vsakovací schopnost půdy a akumulaci půdního povrchu. Množství plošného srážkového odtoku je ovlivňováno především klimatickými, územními, půdními a biologickými poměry povodí i stupněm hospodářského využívání povodí. Klimatické poměry, charakterizované intenzitou, množstvím a časovým výskytem atmosférických srážek, teplotními poměry a roční dobou, jsou základními předpoklady odtokového procesu. Mimořádně velké odtoky nastávají obvykle dvakrát ročně: v jarním období při náhlém oteplení a rychlém tání sněhu, kdy voda odtéká kryogenní vrstvou půdy, často bez jakékoliv možnosti vsaku, a dále v létě, kdy příčinou nadměrných odtoků jsou letní přívalové deště, zvláště spadnou-li na ulehlou půdu s nízkou vsakovací schopností nebo na půdu, která je vodou nasycena. Územní poměry se uplatňují v procesu odtoku především konfigurací terénu v povodí, polohou, délkou, tvarem a sklonem svahů. Sklonitost území a délka svahů jsou v přímé úměrnosti k velikosti a rychlosti povrchového odtoku vody a jejího soustředění v koncovém profilu povodí. Proto menší odtoky vznikají v povodí rovinném, a naopak větší v povodí výškově členitém, popř. horském. Na soustředění povrchové vody se výrazně podílí tvar povodí, který může být zaokrouhlený, vějířovitý, protáhlý nebo prutovitý. Při plošně stejných povodích se voda u zaokrouhlených tvarů soustřeďuje rychleji a vytváří větší odtoky než u tvarů protáhlých, kde jsou odtoky objemově nižší a časově delší. Půdní poměry rozhodují o průběhu a intenzitě vsakování vody především poměry zrnitostními, strukturou, propustností a humózností. Přitom strukturní půdy a půdy lehčí s vyšší infiltrační schopností jsou příčinou menšího podílu srážkové vody na odtoku, a naopak půdy nestrukturní nebo utužené pojezdy mechanizace, půdy svahové, na strmých úbočích srážkový odtok prakticky nesnižují ( Tlapák et al., 1992).

Povrchovou vodu můžeme dělit na tekoucí a stojatou. Vzniká z atmosférické vody

9

a z podzemní vody. Jejich vzájemný poměr určuje její konečné vlastnosti. Také voda má jako ovzduší a půda samočistící schopnost, která jí umožňuje odbourat a mineralizovat organické: a jiné znečišťující látky. Konečné zplodiny jsou stejné jako v půdě - sírany, fosforečnany, dusičnany a CO2. Ukazatelem intenzity a rozsahu samočistících pochodů je obsah a rychlost úbytku kyslíku, rozpuštěného ve vodě. Tento kyslík je nezbytný pro život všech vodních organismů. Čím více je voda znečištěna organickými látkami, tím vyšší je i spotřeba rozpuštěného kyslíku, a tím nižší je tedy i jeho obsah ve vodě. Chceme-li mineralizaci urychlit, musíme vodu uměle provzdušnit.

3.3 Biochemická spotřeba kyslíku - BSK Udává množství O2 spotřebované během určité doby, nejčastěji 5 dnů, k aerobní mineralizaci organických látek ve vodě. Je tím vyšší, čím je voda více znečištěna a čím intenzívnější mineralizace v ní probíhá.

3.4 Saprobita vody Stupeň a charakter znečištění můžeme vyjádřit i podle množství a složení živých organismů, řas, rozsivek a dalších, ve vzorku vody. Tomu říkáme saprobita vody. ( Tabulka č. 2) Saprobita je ukazatelem množství organických látek ve vodě. Saprobita

Rybí pásmo

Třída čistoty vody

Charakteristika

prům. O2 v mg/l

xenosaprobita

pstruhové

I.a - velmi čistá voda

nejvyšší možná čistota, blízko pramenů, pro nedostatek hnilobných látek - slabé rozkladné procesy

9,5

oligosaprobita

pstruhové, lipanové

I.a

nepatrné org. zatížení

9,5

betamezosaprobita

parmové, cejnové

I.b - voda čistá

ještě relativně vysoká diverzita

8,0

alfamezosaprobita

odolné druhy ryb

II. - znečištěná voda, III silně znečištěná voda

velký pokles kyslíku, snížená diverzita

6,0

polysaprobita

bez ryb

III., IV - velmi silně znečištěná voda

úplné odčerpání kyslíku

3,5

10

Ze zdravotního hlediska musíme zvažovat i některé ukazatele chemického složení vody. Za závažné považujeme zvýšený obsah chloridových a amonných iontů, které jsou indikátorem fekálního znečištění vody močí nebo výkaly lidí či zvířat a tedy i pravděpodobného znečištění vody patogenními mikroorganismy. Každý takový případ je nutno bedlivě posoudit a kontaminaci potvrdit nebo vyloučit ( Švec F., Plesník V., 1987).

3.4 Tvrdost vody

Jedním z nejzákladnějších chemických ukazatelů je tvrdost vody. Je-li způsobena ionty uhličitanů či hydrogenuhličitanů, lze vzniklou usazeninu odstranit např.varem nebo přídavkem hydroxidu vápenatého, proto hovoříme o přechodné nebo též uhličitanové tvrdosti. Hydrogenuhličitan vápenatý (nebo hořečnatý) přechází při vaření vody na nerozpustný uhličitan: Ca(HCO3)2 → CaCO3 + H2O + CO2 Hydroxid vápenatý reaguje následujícím způsobem: Ca(HCO3)2 + Ca(OH)2 → 2 CaCO3 + 2 H2O Vazbou na sírany vznikají těžko odstranitelné usazeniny - kotelní kámen, proto hovoříme o stálé či síranové tvrdosti. Součtem přechodné i stálé tvrdosti získáme celkovou tvrdost vody. Vyjadřujeme ji zpravidla v německých stupních, 1

o

n se rovná 10

mg CaO v 1 litru vody. 1 milival, jímž lze také vyjádřit tvrdost vody, je roven 2,8

o

n.

Hodnotu do 4 ° n má voda velmi měkká, od 4 do 8 o n má voda měkká, 8-12 o n má voda středně tvrdá, voda tvrdá má hodnotu 12 - 18 o n a voda velmi tvrdá převyšuje hodnotu 18 º n. Tvrdou vodu lze pro technické účely změkčit přidáním např. uhličitanu sodného (sody): CaSO4 + Na2CO3 → CaCO3 + Na2SO4 nebo pomocí iontoměničů, které zaměňují ionty Ca2+ a Mg2+ ve vodě iontem Na+, s nímž sírany nevytvářejí nerozpustné sloučeniny. Ze zdravotních důvodů by se takto uměle změkčovat pitná voda neměla ( Švec F., Plesník V., 1987).

3.6 Eutrofizace vod

Stále narůstající znečišťování povrchových vod dusíkatými hnojivy, splachovanými při deštích a tání z polí, znamená akutní i potenciální hrozbu. Nadbytek dusíkatých látek ve vodě vyvolává eutrofizaci povrchových vod. Značný přísun základních rostlinných živin do povrchových vod, zejména dusíku a fosforu, a teplota vody nad 11 ºC vytvářejí příznivé

11

podmínky pro vznik eutrofizačních procesů. Zdrojem dusíku, fosforu, ale i ostatních rostlinných živin jsou především kanalizační i průmyslové čistírny, které zachytí pouze určitou část těchto živin. Zdrojem fosforu v povrchových vodách jsou detergenty (tenzidy). Detergenty v odpadních vodách sídlišť tvoří polyfosfáty, které se ve vodě hydrolyzují na využitelné ortofosfáty. Dusíkaté látky jsou živnou půdou pro rozsivky, řasy, sinice a další organismy, které vytvářejí povlak na povrchu vody a brání tak pronikání kyslíku do vody. Přemnožené organismy pak odčerpávají kyslík rozpuštěný ve vodě, až jeho obsah klesne pod nezbytnou hranici. Při nedostatku O2 živé organismy odumírají, avšak mineralizace jejich těl odčerpává z vody další kyslík, vzniká circulus vitiosus, při němž aerobní mineralizace přechází v. anaerobní proces. Účinným opatřením je umělé okysličení vody, odstranění povlaku na povrchu a vyčištění dna. Algicidními prostředky obsahujícími měď se hubí přebujelý vodní květ na hladině ( Tlapák et al., 1992).

4. Mikrobiologický rozbor vody

Mezi základní vyšetření patří i mikrobiologický rozbor vody. Při něm sledujeme především

indikátory případného

znečištění

vody patogenními

mikroorganismy.

Varovným ukazatelem je zvýšený nález mezofilních mikrobů, protože do jejich skupiny patří i střevní mikroflóra včetně patogenních mikroorganismů. Dalším indikátorem jsou koliformní mikroorganismy, které běžně nacházíme v zažívacím traktu lidí i zvířat. Samy o sobě jsou nepatogenní nebo podmíněně patogenní, jejich zvýšený výskyt ve vodě však indikuje možnost kontaminace vody i patogenními mikroby. Hodnotíme titr Coli, který vyjadřuje nejmenší množství vody, v němž se vyskytnou koliformní mikroby, a index Coli, určující počet těchto mikrobů v 1 litru vody. Pouze při reálném podezření provádíme cílené vyšetření vody na patogenní mikroorganismy, protože toto vyšetření je rozsáhlé a pracné. Podle výsledků laboratorních vyšetření zahrnujeme povrchové vody do 4 tříd čistoty daných ČSN 83 0602. Podzemní voda vzniká pronikáním srážkových nebo povrchových vod půdou. Při tom se voda zbaví svých znečištěnin a obohatí se minerálními látkami obsaženými v půdě. Voda z hloubky 6 a více metrů není už vůbec znečištěna. Zvláštním druhem podzemní vody jsou vody minerální. Obsahují v 1 litru vody více než 1 g

12

rozpuštěných látek či plynů nebo mají vyšší obsah jódu, dvojmocného železa, sirovodíku či vyšší radioaktivitu. Stolní minerální vody je možno používat i jako nápoj. Termální voda je teplejší než 25 °C, vřídelní voda je teplejší než 50 ºC.

4.1 Dělení vod dle využití Podle využití dělíme vody takto: 1. Pitná voda, kterou ČSN 830611 definuje jako vodu zdravotně nezávadnou. Ani při dlouhodobém požíváni nesmí být příčinou zdravotních poruch či onemocnění. Nesmí obsahovat žádné toxické, radioaktivní nebo biologicky aktivní látky v množství, které by mohlo i po dlouhé době jakkoli poškodit organismus. Pitná voda je nejdůležitějším prostředníkem mezi geochemickým prostředím a živými organismy, proto ČSN stanoví závazné ukazatele, jejichž hodnoty nesmí být překročeny (titr Coli, Hg, Cd, Cr, As, Cu atd.). Hodnoty stanovených ukazatelů (O2, Fe, Mn, NO2 a další) lze v odůvodněných případech a se souhlasem hygienické služby překročit. 2. Užitková voda musí být bakteriologicky nezávadná a nesmí obsahovat žádné látky poškozující zdraví. Její vlastnosti a možnost použití posuzují orgány hygienické služby. Slouží k mytí, koupání či praní prádla, nesmí se pít a nesmí z ní být připraveny léky či strava, nelze jí užívat k mytí nádobí či nádob a nářadí k tomu užívaných. Nesmí se používat k ošetřování nemocných. 3. Provozní voda slouží výhradně provozním účelům, k ničemu jinému se nesmí používat, proto se pro ni nestanoví žádné ukazatele. Všechny rozvody a další technická zařízení pro pitnou a užitkovou vodu musí být zcela odděleny od rozvodů provozní vody i od sebe navzájem, nesmí být možnost jejich propojení. Musí být i barevně odlišeny ( Švec F., Plesník V., 1987). Problematika vodního hospodářství zasahuje do všech průmyslových oblastí. Např. v mlékárenství se úsporným opatřením v ČR i zahraničí dosáhlo poklesu měrné spotřeby vody na 1 litr mléka. Již ve fázi investiční přípravy mlékárenského objektu se zkoumá vhodnost vody pro příští výrobu. Obecně se poukazuje, že chuť másla a smetany zhoršují vody bohaté na železo a mangan, hořečnaté a vápenaté soli. Obdobně se uvádí, že vyšší obsah fluoridů může poškodit propagaci čistých

13

mlékařských kultur. Lze říci, že až 1 % sušiny zpracovávaného mléka přechází do odpadu anebo že odpadní vody obsahují 1 – 2 % mléka ( Lukášová J., 2001).

4.2 Vyšetření kvality vody Při vyšetřování kvality vody, je třeba provést dvě základní vyšetření a to: 1) vyšetření místní 2) vyšetření laboratorní 4.2.1 Vyšetření místní Při místním vyšetření se zjišťují všechny okolnosti, které by mohly být příčinou kontaminace zdroje. Je třeba posoudit umístění a vzdálenost hnojiště od vodního zdroje jakož i močové jímky, stavu kanalizace a u studní je třeba posoudit stavební úpravu studně. U tekoucích vod se sledují nejbližší možné zdroje znečištění. Pozornost se věnuje zvláště průmyslovým podnikům, které jsou umístěny před vodním zdrojem proti proudu tekoucí vody. Po provedení místního vyšetření odebereme vzorky vody, potřebné k laboratornímu vyšetření. Údaje o místním vyšetření se uvedou do průvodního přípisu, který přiložíme k odebranému vzorku vody. Na základě přesných údajů je pak možno při laboratorním vyšetření stanovit zdroj kontaminace nebo znečištění.

4.2.2 Vyšetření laboratorní

Pro laboratorní vyšetření odebíráme 2 vzorky vody. První slouží fyzikálnímu a chemickému rozboru. Odebírá se do litrové láhve. Druhý obsahuje vodu pro bakteriologické vyšetření. Odebírá se do sterilní láhve se zabroušenou zátkou chráněnou staniolem. Tento vzorek musíme odebírat za sterilních kautel. Před odběrem očistíme výtokový kohout a necháme několik minut odtéci vodu stagnující v potrubí. Teprve potom naplníme úplně obě láhve, které označíme číslem. Čísla

14

uvedeme i na průvodku, kterou řádně a úplně vyplníme. Vzorky dopravíme nejdéle do 12 hodin od odběru do laboratoře. V průvodce popíšeme i zdroj vody, např. u studní, i jeho okolí, případně zakreslíme do jednoduchého plánku zdroje možného znečištění vody. Vodu před rozborem nikdy neochutnáváme, nejedná-li se výslovně o známý a běžně používaný zdroj pitné vody. Laboratorní

vyšetření

sestává

z

fyzikálního,

chemického,

biologického

a

bakteriologického rozboru. Závěr provádí zkušený pracovník terénní složky hygienické služby. Je-li důvodné podezření, že voda je jakkoli zdravotně závadná, musíme neprodleně zajistit, aby se zdroj vody až do rozhodnutí orgánů hygienické služby nepoužíval. Nelze při tom čekat na výsledky laboratorních šetření.

Fyzikální vyšetření vody je třeba provést jak před vyšetřením chemickým, tak vyšetřením bakteriologickým. K tomuto vyšetření patří stanovení: Čirosti (zákalu) – podle ČSN je přípustné nejvýše 5 mg SiO2 v litru. Z anorganických látek může zákal způsobovat např. hlína, z organických látek to mohou být buď řasy nebo mikroorganismy. Zakalení vody je třeba zjišťovat ve větším vzorku, nejméně 1 litru proti černo-bílému podkladu a udáváme pak intenzitu zakalení (čiré, slabě zakalené, opaleskující atd.). Barva – je třeba nejdříve nechat usadit veškeré hrubé nečistoty, teprve potom můžeme při kolmém nebo bočním dopadu světla stanovit barvu vody a intenzitu zabarvení. Sediment můžeme stanovit jak v tekoucích, tak stojatých povrchových vodách po 2 hod. ustátí vody. Při tom si všímáme množství, zbarvení a tvaru sedimentu. Vůni nebo zápach zjišťujeme smyslovou zkouškou. Vůně a chuť vody spolu vzájemně souvisí a nedají se od sebe vzájemně oddělit. Chuť i vůni ovlivňují látky ve vodě rozpuštěné jako např. chlór, železo, sulfan a některé organické látky nebo přítomnost mikroorganismů, případně řas. Pitná voda musí být prosta jakéhokoliv rušivého pachu a příchuti. Zápach zjišťujeme tak, že láhev naplníme do poloviny vyšetřovaným vzorkem vody. Vzorek důkladně protřepeme, odzátkujeme a určujeme zápach, intenzitu zápachu a druh. Je-li vůně nevýrazná, vzorek vody zahřejeme v baňce, přikryté sklíčkem asi na 40 – 60 ºC a po zahřátí baňkou opatrně zatřepeme a zjišťujeme vůni. Ke stanovení sirovodíku vložíme pod sklíčko papírek smočený v octanu olovnatém. V jeho přítomnosti pak tento papírek zhnědne. Chuť můžeme určovat pouze u vod, které jsou po bakteriologické stránce zcela

15

nezávadné, nebo jsou to vody, které prošly důkladnou desinfekcí. Poněvadž chuť je velmi ovlivňována čichem, dělá se chuťová zkouška až po zkoušce čichové. Chuť vody určujeme při běžné teplotě a po zahřátí asi na 30 ºC. Chuť hodnotíme podle intenzity ( bez chuti, slabá, silná ) a podle druhu ( slaná, sladká apod.). Teplota vody se určuje současně s teplotou vzduchu a pokud to podmínky umožňují, měříme ji přímo ve zdroji, pokud to není možné, pak měříme teplotu v litrové lahvi, ponořeným teploměrem, avšak vyloučíme možnost ohřátí vody sluncem, rukou nebo nějakým tepelným zdrojem. Teplota vody se pohybuje mezi 7 – 12 ºC, což je teplota nejvhodnější k pití a napájení ( Fraiz Z. et al., 1983).

Chemické vyšetření vody - odběr vzorku. K chemickému vyšetření vody je zapotřebí většího vzorku – minimálně 1 litr. Vzorkovnice – láhev, do které je odebírán vzorek vody , nesmí být umývána před odběrem

mýdlem, sodou apod. Před vlastním odebíráním vzorku je třeba láhev

důkladně třikrát propláchnout vodou, kterou odesíláme k vyšetření. Musí být opláchnuta i zátka , kterou použijeme k uzavření láhve. Láhev musí být naplněna až po okraj , aby nedošlo ke vzniku vzduchové bubliny. Při chemickém vyšetření vody

zjišťujeme přítomnost látek, jejichž zvýšené

množství může ovlivňovat a zhoršovat kvalitu vody a dále zjišťujeme látky, které mohou být indikátorem závadnosti vody, jako např. amoniak a dusitany, které jsou důkazem čerstvého fekálního znečištění vody. Při chemickém rozboru určujeme nejdříve pH a pak v následujícím pořadí

amoniak, dusitany, chloridy, železo,

dusičnany, manganistanové číslo, případně volný chlor. Při podrobném rozboru se provádí stanovení čísla tvrdosti vody a stanovuje se přítomnost volné, vázané i agresivní kyseliny uhličité. Při rozboru povrchových vod se určují nejdříve nerozpustné látky, dále látky rozpustné, pH, alkalita, volná, vázaná i agresivní kyselina uhličitá, rozpuštěný kyslík, biochemická spotřeba

kyslíku BSK, manganistanové číslo, železo, amoniak,

dusičnany, dusitany a chloridy. V ČSN jsou uvedeny přípustné hodnoty jednotlivých prvků v pitné vodě ( Hausler J., 1994).

16

Bakteriologické vyšetření vody Odběr vzorků pro bakteriologicko-biologický rozbor. Pro bakteriologické vyšetření stačí menší vzorek vody, nejméně však o obsahu 200 ml. Voda musí být odebrána do vysterilizovaných lahví. Před vlastním odběrem necháme vodu ze zdroje 5 minut mírně odtékat nebo ji rovnoměrně odčerpáváme. Je-li odebírán vzorek z otevřené studny,odebíráme jej 10-20 cm pod hladinou. Láhev odzátkujeme těsně před naplněním a nesmíme uchopit zátku za tu její část, která přijde do styku s vodou. Bakteriologické vyšetření vody podává poměrně přesný obraz o hygienické hodnotě vody, avšak toto bakteriologické vyšetření nemůže bezpečně určit, je-li voda vhodná nebo nevhodná pro běžné zásobení a to proto, že bakteriologicky je možno posoudit přesně pouze vzorek vody, avšak nikoliv celý zdroj. V současné době se zjišťují ty baktérie, které jsou přímým indikátorem fekálního znečištění vod, poněvadž právě na základě přítomnosti těchto bakterií předpokládáme, že jsou přítomny patogenní mikroorganismy. Ve vodě zjišťujeme Bacteria coli (Escherichia coli ) a Bacterium aerogenes ( Aerobacter aerogenes). V pitné a užitkové vodě zjišťujeme přítomnost saprofytických mikroorganismů a to jednak psychrofilních, které rostou při teplotě 0 – 20 ºC a mezofilních, které rostou při teplotě 20 – 40 ºC. Velmi důležité je, aby kultivace psychrofilních zárodků byla provedena hned na místě odběru nebo nejpozději 1 hodinu po odběru vzorku, aby nedošlo k samovolnému pomnožení těchto organismů. Pro hromadné zásobování smí 1 ml vzorku obsahovat nejvýše 200 psychrofilních bakterií. Pro individuelní zásobování smí 1 ml obsahovat nejvýše 500 psychrofilních bakterií. Podle platné ČSN nesmí pitná voda pro hromadné a individuální zásobování obsahovat žádné patogenní, ani podmíněně patogenní mikroorganismy. Pro hromadné zásobování nesmí být v 100 ml vzorku pitné vody obsaženy žádné koliformní bakterie. Pro individuální zásobování nesmí 10 ml vzorku obsahovat žádné koliformní bakterie. Stejné požadavky platí i pro enterokoky. Pokud se týká mezofilních bakterií , nesmí v 1 ml vzorku být obsaženo více než 20 mezofilních bakterií. Pro individuální zásobování nesmí 1 ml vzorku obsahovat více

17

než 100 mezofilních bakterií ( Fraiz Z. et al., 1983).

5. Pitná voda

Zdrojem pro výrobu pitné vody jsou v České republice především povrchové vody (asi 80 % veškeré vyrobené vody), méně podzemní vody. Přírodní voda není nikdy chemicky čistá. Podle původu jsou v ní rozpuštěny a někdy také suspendovány různé látky. Jakost povrchových vod je narozdíl od podzemních vod závislá na mnoha faktorech. Povrchové vody mají ve srovnání s vodou podzemní obvykle podstatně vyšší koncentrace organických látek různého původu, obsahují více rozpuštěného kyslíku, mají nízký obsah oxidu uhličitého, nízkou koncentraci iontů železa a manganu. Množství mikroorganismů je však u povrchových vod podstatně vyšší než u vod podzemních.

5.1 Klasifikace Povrchové vody se podle jakosti zařazují do pěti tříd. Klasifikace jakosti vychází z hodnocení tzv. závazných ukazatelů jakosti vody, to znamená ukazatelů kyslíkového režimu (množství rozpuštěného kyslíku), základních chemických a fyzikálních ukazatelů (pH, rozpuštěné látky,vodivost, nerozpuštěné látky, amoniakální dusík, dusičnanový dusík, veškerý fosfor), doplňujících ukazatelů (obsah vápníku, hořčíku, chloridů, síranů, anionaktivních tenzidů, ropných látek, organicky vázaného chloru), obsahu těžkých kovů (olova, kadmia, rtuti a arsenu), biologických a mikrobiologických ukazatelů (především koliformních baktérií) a ukazatelů radioaktivity. Rozeznává se: - velmi čistá voda (I. třída) - čistá voda ( II. třída) - znečištěná voda (III. třída) - silně znečištěná voda (IV. třída) - velmi silně znečištěná voda (V. třída). Velmi čistá voda je vhodná pro všechna užití, především pro vodárenské účely (voda pitná) a pro potravinářský průmysl. Čistá voda je obvykle vhodná pro většinu užití (např. pro vodárenské účely). Znečištěná voda je obvykle vhodná jen pro zásobování některých

18

průmyslových provozů. Podzemní vody se podle jakosti dělí na vody vhodné pro vodárenské využití a na vody pro vodárenské účely nevhodné. Podle obsahu minerálních látek se rozlišují: - podzemní vody prosté (obsah rozpuštěných látek je menší než 1 g.dm-3) - podzemní vody minerální (s větším obsahem rozpuštěných látek než 1 g.dm-3). Minerální vody se klasifikují na základě: -

obsahu rozpuštěných plynů (např.se rozeznávají vody uhličité, sulfanové aj.)

-

tzv.celkové mineralizace, obsahu minerálních látek ( vody slabě, středně a silně mineralizované)

-

převažujících kationtů či aniontů (např. jodidové a bromidové, železnaté, síranové, fluoridové aj.)

-

fyziologicky významných látek (jodidové, železnaté, arsenové aj.)

-

radioaktivity (radonové či radioaktivní)

-

teploty při vývěru (termální, s teplotou vyšší než 25 ºC, a hypertermální s teplotou zhruba od 40 do 50 ºC, ale i vyšší)

-

osmotického tlaku (vody hypotonické, isotonické a hypertonické) (Velíšek J., 2002).

Uvádí se, že denní výdej vody činí u dospělého člověka přibližně 2500 g, z toho se asi 1500 g (minimálně však 600 g) vylučuje močí, běžně se asi 550 g vody vylučuje kůží (pocením), 350 g vody je přítomno ve vydechovaném vzduchu a 100 g ve stolici. Příjem stejného množství vody je kryt různými nápoji (asi 1300 g), potravinami (zhruba 900 g), tedy vodou exogenní, ale i vodou, kterou organismus v množství přibližně 300 g získává oxidací hlavních živin, tj. bílkovin, lipidů a sacharidů (voda endogenní, metabolická). Oxidací 1 g bílkovin kupříkladu vzniká 0,37 g vody, oxidací 1 g tuků 0,4 g vody a z 1 g sacharidů (glukosy) vzniká 0,6 g vody ( Kunc F., Ottová V., 1997).

19

5.2 Výroba pitné vody

Podle druhu ( voda povrchová, podzemní) a kvality vodního zdroje ( voda velmi čistá, čistá atd.) se výroba pitné vody uskutečňuje různými technologickými postupy. Některé zdroje vody přímo vyhovují požadavkům na pitnou vodu, jiné zdroje vyžadují pouze dezinfekci, případně odkyselení provzdušněním (odstranění oxidu uhličitého a kyslíku). Mnohé zdroje vyžadují složitější úpravu vody, např. čiření, zvýšení koncentrace iontů Ca2+ a HNO3- (tzv. měkké vody), snížení koncentrace iontů Fe2+ a Mn2+ (tzv. odželezňování a odmanganování), odstranění iontů NH4+, odstranění těžkých kovů, radioaktivních látek (radonu a radionuklidů) atd. Některé vodní zdroje jsou téměř nebo zcela nevhodné k úpravě na pitnou vodu.

5.3 Požadavky na jakost

Pitná voda obsahuje různá množství anorganických solí ( příslušných kationtů a aniontů vzniklých disociací různých solí), rozpuštěných plynů ( vzduch, resp.kyslík a další plyny) a indikátorů znečištění jako jsou některé organické látky ( např. rozpustné podíly humusu z půdy, tzv. huminy či huminové látky a kontaminanty (např. fenoly, ropné látky), určitý počet různých baktérií atd. V přítomnosti oxidu uhličitého a kyslíku se může zvyšovat množství přítomných iontů, je-li voda v kontaktu s kovovými (měděnými, železnými a jinými) korodujícími součástmi kuchyňského a technologického zařízení. Voda obsahující ve větším množství ionty železa a manganu je k mnohým účelům nepoužitelná. Praktický význam má přítomnost hydrogenuhličitanů, síranů a chloridů vápníku a hořčíku, která určuje tvrdost vody a současně její vhodnost a použitelnost pro výrobu potravin i jiné účely. Jakostní požadavky na pitnou vodu zahrnují hlediska mikrobiologická, biologická, fyzikální, chemická a radiologická. Přísnější požadavky než na vodu pitnou jsou kladeny na vodu balenou. Jsou obsaženy ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č.275/2004 Sb. Balenou vodou se rozumí voda stolní a voda kojenecká, používané jako alternativní zdroj pitné vody pro obyvatelstvo, resp. kojence. Kvalita vody balené je vymezena příslušnými předpisy. Jedná se o vybraný druh vysoce jakostní pitné vody, vyhovující podmínkám trvalého požívání obyvatelstvem, resp. podmínkám pro trvalou přípravu stravy a nápojů pro kojence. Zdrojem musí být podzemní voda, která má dlouhodobou záruku jakosti.

20

K úpravě stolní vody jsou přípustné pouze některé postupy a technologie ( fyzikální, vyjímečně chemické postupy), k zabezpečení biologické a mikrobiologické jakosti se nesmí používat chlor a jeho sloučeniny. V průběhu stáčení stolní vody do obalů je možné stolní vodu stabilizovat oxidem uhličitým. Kojenecká voda se nesmí upravovat žádným shora uvedeným způsobem. Zabezpečení hygienické jakosti je možné pouze ultrafialovým zářením nebo ultrafiltrací. Je možné ji stabilizovat oxidem uhličitým do minimální hodnoty pH 6. Požadavky kladené na balené vody jsou nejpřísnější pro vodu kojeneckou. Ve srovnání s vodou pitnou jsou hodnoty mnohých ukazatelů 2-10 krát nižší u vody kojenecké (100 krát nižší je obsah arsenu) a 2-3 krát nižší u vody stolní (10 krát nižší je obsah arsenu) (Velíšek J., 2002).

Rozová I. (2005) uvádí, že přírodní minerální vody vzbuzují dojem, že se mohou pít každý den v neomezeném množství, ale není to pravda. Proti tomu hovoří hlavně rozpuštěné látky. Jedná se o celkovou mineralizací vody. Podle dosavadních poznatků je pro pravidelné pití nejvhodnější voda, jejíž obsah rozpuštěných látek se pohybuje mezi 150 až 450 mg/l, resp. až do 500 mg/l (hovoříme-li o přírodních minerálních vodách, pak spadají do kategorie "slabě mineralizované"). Přírodní minerální vody s obsahem rozpuštěných látek 500 až 1500 mg/l (kategorie "středně mineralizované") se hodí k občasné konzumaci, u dospělého člověka v průměru do 0,5 litru za den. "Silně mineralizované" přírodní vody (obsah rozpuštěných látek nad 1500 mg/l) se pro běžné pití nehodí a zdraví lidé by je měli konzumovat jen výjimečně a v omezeném množství (pro děti vhodné nejsou); jejich konzumace je na místě u některých vzácnějších zdravotních poruch, kdy je žádoucí vyšší příjem minerálních látek. Z testovaných vod: Pramen Excelsior - slabě mineralizovaný, Hanácká - silně mineralizovaná (obsah rozpuštěných látek nad 1500 ml/l), Poděbradka na hranici střední a silné mineralizace, ostatní jsou středně mineralizované. Pravidelné pití minerálních vod o vyšším obsahu rozpuštěných látek může (podle dostupných epidemiologických studií) způsobit zvýšený výskyt žlučových kamenů a zánět žlučníku, ledvinových kamenů a nemocí kloubů. Ze závěrů jedné studie: děti, které pily vodu se zvýšeným obsahem rozpuštěných látek (1200-1519 mg/l) a o zvýšené tvrdosti (6-7 mmol/l) byly (oproti dětem konzumujícím

21

vodu o polovičním obsahu rozpuštěných látek a tvrdosti) častěji nemocné (především choroby močového systému) a častěji se u nich objevovaly poruchy fyzického vývoje. Z uvedeného si ale nelze učinit závěr, že čím méně minerálních látek, tím také lépe. Když obsah rozpuštěných látek klesne pod 100 mg/l, objevuje se zase jiné zdravotní riziko.

Stejné požadavky jako na pitnou vodu jsou kladeny na vodu užitkovou, která není určena k pití, vaření a k výrobě potravin. Některé požadavky mohou být stejné nebo méně přísné. Jakost provozní vody obecně používané pro různé výrobní a nevýrobní účely (chlazení, hydraulická doprava, napájení parních kotlů) se řídí požadavky výroby. V závodech musí být učiněna taková opatření, aby nedošlo k záměně vody provozní s vodou pitnou a vodou užitkovou ( Velíšek J., 2002 ).

22

(Tabulka č.3) Mikrobiologické, biologické, fyzikální, chemické a organoleptické ukazatele pitné vody a jejich hygienické limity A. Mikrobiologické a biologické ukazatele typ ukazatel

Č.

jednotka

limit

Vysvětlivky limitu

1

Clostridium perfringens

KTJ/100 ml

0

MH

2

enterokoky

KTJ/100 ml

0

NMH

KTJ/250 ml

0

NMH

KTJ/100 ml

0

NMH

KTJ/250 ml

0

NMH

KTJ/l00 ml

0

MH

%

10

MH

3,4

jedinci/ml

50

MH

3,4

jedinci/ml

0

MH

3,5

KTJ/ml

200

MH

6

KTJ/ml

500

NMH

2

KTJ/ml

100

MH

7

KTJ/ml

20

NMH

2

KTJ/250 ml

0

NMH

2

3

Escherichia coli

4

koliformní bakterie

5

mikroskopický obraz abioseston mikroskopický obraz - počet organismů

6 7

mikroskopický obraz - živé organismy počty kolonií při 22°C

8

počty kolonií při 36°C

9

10

Pseudomonas aeruginosa

1 2 2

B. Fyzikální, chemické a organoleptické ukazatele typ ukazatel

Č.

symbol

jednotka

limit

vysvětlivky limitu

11

1,2-dichlorethan

12

akrylamid NH4

+

µg/l

3,0

NMH

µg/l

0,1

NMH

mg/l

0,50

MH

13

amonné ionty

14

antimon

Sb

µg/l

5,0

NMH

15

arsen

As

µg/l

10

NMH

16

barva

mg/l Pt

20

MH

17

benzen

µg/l

1,0

NMH

18

benzo[ a ]pyren

BaP

µg/l

0,010

NMH

19

beryl1ium

Be

µg/l

2,0

NMH

20

bor

B

mg/l

1,0

NMH

8

9 10

23

21

bromičnany

BrO3-

µg/l

10

NMH

11,36

22

celkový organický uhlík

TOC

mg/l

5,0

MH

12

NO3

-

mg/l

50

NMH

13

NO2

-

mg/l

0,50

NMH

13

µg/l

0,10

NMH

8

F

mg/l

1,5

NMH

23

dusičnany

24

dusitany

25

epichlorhydrin

26

fluoridy

27

hliník

AI

mg/l

0,20

MH

28

hořčík

Mg

mg/l

10

MH

14

20 - 30

DH

15

mg/l

3,0

MH

16

mg/l

0,30

MH

17

µg/l

0,50

NMH

8

mg/l

100

MH

18, 19

µg/l

200

MH

11,17,35

µg/l

50

NMH MH

Cd

µg/l

přijatelná pro odběratel e 5,0

NMH

K

mS/m

125

MH

29

30

chemická spotřeba kyslíku (manganistanem) chlor volný

31

chlorethen (vinylchlorid)

32

chloridy

CHSKMn

Cl ClO2

-

33

chloritany

34

chrom

35

chuť

36

kadmium

37

konduktivita

38

kyanidy celkové

CN-

mg/l

0,050

NMH

39

mangan

Mn

mg/l

0,050

MH

22

40

měď

Cu

µg/l

1000

NMH

23

41

microcystin-LR

µg/l

1

NMH

24

42

nikl

Ni

µg/l

20

NMH

25

43

olovo

Pb

µg/l

10

NMH

25,35

44

ozon

O3

µg/l

50

MH

17

45

pach

MH

20

46

pesticidní látky

µg/l

přijatelný pro odběratel e 0,10

NMH

26

47

pesticidní látky celkem

µg/l

0,50

NMH

27

48

pH

6,5 - 9,5

MH

19,29

49

polycyklické aromatické uh1ovodíky

28

50 51

Cr

pH PAD

µg/l

0,10

NMH

rtuť

Hg

µg/l

1,0

NMH

selen

Se

µg/l

10

NMH

20

19,21

24

mg/l mg/l

250 200

MH MH

19

µg/l

50

NMH

30

µg/l

10

NMH

31

trihalomethany

SO42Na Ag PCE TRM

µg/l

100

NMH

32

57

trichlorethen

TCE

µg/l

10

NMH

31

58

trichlormethan (chloroform) vápník

µg/l

30

MH

mg/l

30

MH

14

40 - 80

DH

15

mmol/l

2-3,5

DH

15

ZF(t,n) mg/l

5 0,2 0

MH MH

33 34

52 53

sírany sodík

54

stříbro

55

tetrachlorethen

56

Ca

59 60

vápník a hořčík

61 62

zákal železo

Ca+Mg Fe

Použité zkratky: KTJ – kolonie tvořící jednotka NMH – nejvyšší mezní hodnota MH - mezní hodnota DH - doporučená hodnota (§ 3 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., ve znění zákona č. 274/2003 Sb.) Vysvětlivky k této tabulce a také i ukázka provedeného laboratorního rozboru pitné vody jsou uvedeny v příloze.

25

(Tabulka č.4) Mikrobiologické, biologické, fyzikální, chemické a organoleptické ukazatele teplé vody a jejich hygienické limity A. Mikrobiologické a biologické ukazatele typ

č.

ukazatel

jednotka

limit

vysvětlivky limitu viz

1

legionely

KTJ/100 ml

100

1,2 vysvětlivka 2

2

počty kolonií při 36 ºC

KTJ/ml

200

MH

1

B. Fyzikální, chemické a organoleptické ukazatele typ

č.

ukazatel

symbol

jednotka

limit

vysvětlivky limitu

3 4 5

6

barva celkový organický uhlík chemická spotřeba kyslíku (manganistanem) chlor volný

8 9

fosforečnany oxid chloričitý pach

10

pH

11

teplota

12 13

trihalomethany zákal

7

TOC CHSKMn

mg/l Pt mg/l

20 5,0

MH MH

1 1

mg/l

3,0

MH

1,3

mg/l

1,0

MH

1,4

mg/l mg/l

3,5 0,8 přijatelný pro odběratele 6,5 - 9,5

MH MH MH

1, 5 1,4 1,6

MH

1, 7

ºC

55

DH

1

µg/l ZF(t,n)

100 5

NMH MH

1,8 1,9

pH TRM

Vysvětlivky k tabulkám: 1.Odběr vzorků pro stanovení ukazatelů teplé vody (s výjimkou cíleného epidemiologického šetření) se provádí po odpuštění vody po dobu 1 minuty. Teplota teplé vody po odtočení by neměla klesnout pod 50 ºC (optimálně nad 55 ºC) z důvodu minimalizace rozvoje legionel v rozvodu vody. 2. Pro nemocnice a jiná zdravotnická a ubytovací zařízení platí jako mezní hodnota.

26

Pro ostatní odběratele pitné vody platí jako doporučená hodnota, o kterou je nutné pomocí

technických

opatření

usilovat.

Pro

oddělení

nemocnic,

kde

jsou

hospitalizováni pacienti se sníženou imunitou, se požaduje limitní hodnota 0 KTJ/ 50 ml. 2. Není nutno stanovovat, pokud je stanoven obsah TOE (celkový organický uhlík). 4. Neplatí pro řízenou nárazovou dezinfekci, při které se voda nepoužívá k lidské spotřebě. Obsah volného chloru a oxidu chloričitého se stanovuje pouze v případě použití

těchto látek při úpravě vody.

5.Vyjádřeno jako PO43-. 6. V případě pochybností se za přijatelné považují stupně 1 a 2 při stanovení podle ČSN EN 1622 Jakost vod. Stanovení prahového čísla pachu (TON) a prahového čísla chuti (TFN). 7. U vod s přirozeně nižším pH se hodnoty pH 6,0 až 6,5 považují za splňující požadavky této vyhlášky za předpokladu, že voda nepůsobí agresivně vůči materiálům rozvodného systému, včetně vnitřního vodovodu. 8. Limitní hodnota se vztahuje na součet kvantitativně zjištěných koncentrací trichlormethanu (chloroformu), tribrommethanu (bromoformu), dibromchlormethanu a bromdichlormethanu. Tam, kde je to možné bez snížení účinnosti dezinfekce, by se mělo usilovat o dosažení co nejnižší hodnoty. 9. Jednotka se uvádí podle použité metody stanovení: ZF(t) nebo ZF(n), kde (t) znamená turbidimetrickou a (n) nefelometrickou metodu.

27

( Tabulka č. 5) A. Minimální roční četnost odběru a rozsah rozborů vzorků pitné vody (mimo balené vody) Počet obyvatel zásobované oblasti (§ 2 písmo d)) při denní spotřebě 200 1 na osobu

Objem vody rozváděné čiprodukované v zásobované oblasti (m3/den)

Roční počet vzorků pro krácený rozbor

Roční počet vzorků pro úplný rozbor

*)

**)

**)

≤ 50

≤ 10

1

1 za dva roky

>50 ≤100

> 10 ≤ 20

2

1

> 100 ≤500

> 20 ≤ 100

3

1

> 500 ≤ 5 000

> 100 ≤ 1000

4

2 1

+ 1 na každých 3 300 > 5 000 ≤ 50 000

4

m3/den (včetně nedokončených) z celkového objemu

+ 3 na každých 1 000

3

> 1 000 ≤ 10 000

3

> 50 000 ≤ 500 000

+ 1 na každých 10 000

m /den (včetně nedokončených)

> 10 000 ≤ 100000

z celkového objemu

> 500000

> 100000

m3/den (včetně nedokončených) z celkového objemu 10 + 1 na každých 25 000 m3/den (včetně nedokončených) z celkového objemu

Vysvětlivky k tabulce: *) Neodpovídá-li objem vyráběné vody počtu obyvatel podle hodnot uvedených v tabulce, považuje se za rozhodující počet zásobovaných obyvatel. **) Příklad výpočtu: pro objem rozváděné vody 5200 m3/den je počet krácených rozborů 22 [4 + (6 x 3)] a počet úplných rozboru 3 [1 + (2 x l)]. B. Minimální roční četnost odběru a rozsah rozborů vzorků balené pitné vody stáčené do láhví nebo kontejnerů za účelem jejího prodeje Objem vody denně vyráběné pro prodej v láhvích nebo kontejnerech v m3

Roční počet vzorků pro krácený rozbor

Roční počet vzorků pro úplný rozbor

≤ 10

12

1

> 10 ≤ 60 > 60

24 2 na každých 5 m3 (včetně nedokončených) z celkového objemu

1 1 na každých 100 m3 (včetně ne dokončených) z celkového objemu

Objemy se počítají jako průměrné hodnoty za kalendářní rok.

28

Minimální rozsah rozborů vzorků pitné vody 1. Krácený rozbor Účelem krácených rozborů je získávat pravidelné informace o stabilitě vodního zdroje a účinnosti úpravy vody, zvláště dezinfekce (pokud je prováděna), mikrobiologické jakosti a organoleptických vlastnostech vody, a to za účelem zjištění, zda jsou dodržovány limitní hodnoty stanovené touto vyhláškou nebo orgánem ochrany veřejného zdraví na základě zákona. ( Tabulka č.6) Krácený rozbor sestává minimálně z následujících ukazatelů: ukazatel

Č.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23

vysvětlivky

Escherichia coli koliformní bakterie Clostridiurn perfringens počty kolonií při 22°C počty kolonií při 36 °C Pseudomonas aeruginosa mikroskopický obraz - abioseston mikroskopický obraz - počet organismů mikroskopický obraz - živé organismy amonné ionty barva dusičnany dusitany hliník chlor volný chemická spotřeba kyslíku - manganistanem (nebo celkový organický uhlík) chuť konduktivita mangan pach pH zákal železo

Vysvětlivky k tabulce: 1. Stanovuje se pouze u pitných vod upravovaných přímo z vod povrchových nebo u podzemních vod ovlivněných povrchovými vodami. 2. Stanovuje se pouze u balené pitné vody

1

2 3 3 3

4 5

6

29

3. Stanovuje se v případě, je-li zdrojem povrchová voda. Je-li zdrojem podzemní voda, stanovuje se pouze v případě ovlivnění podzemního zdroje povrchovou vodou a indikace pomnožování organismů v síti. 4. Stanovuje se pouze při použití vločkovacího činidla na bázi hliníku. 5. Stanovuje se pouze v případě použití prostředků obsahujících chlor. V případě využití vázaného aktivního chloru (např. ve formě chloraminů) pro dezinfekci, se stanovuje celkový aktivní chlor. Při použití jiného chemického dezinfekčního prostředku se stanoví zbytkové množství příslušné aktivní látky. 6. Stanovuje se pouze v případě, kdy je mangan z vody při úpravě odstraňován.

2. Úplný rozbor Účelem úplných rozborů je získávat informace potřebné ke zjištění, zda limitní hodnoty všech ukazatelů stanovených touto vyhláškou nebo na základě § 4 odst. 6 zákona č. 258/2000 Sb., ve znění zákona č.274/2003 Sb. orgánem ochrany veřejného zdraví jsou dodržovány. Předmětem úplného rozboru jsou všechny ukazatele uvedené v příloze č. 1 (s přihlédnutím k poznámkám k těmto ukazatelům uvedeným v téže příloze) s výjimkou případů, kdy je orgánem ochrany veřejného zdraví stanoveno na základě zákona jinak (Vyhláška MZd č. 252/2004 Sb.).

5.4 Mikrobiologické ukazatele Při ověřování mikrobiologické nezávadnosti vody se nehledají bakterie či viry způsobující známá onemocnění přenášená vodou, jako je tyfus, infekční zánět jater, průjmová onemocnění virového původu apod. Bylo by to technicky, časově i finančně neúnosné. Proto se všude na světě používá metoda tzv. indikátorů fekálního znečištění, při které se hledají bakterie, žijící ve střevním traktu člověka a teplokrevných živočichů (E.coli, koliformní bakterie, enterokoky). Pokud se ve vodě najdou některé z těchto bakterií, je voda podezřelá, že přišla do kontaktu s výkaly či zbytky živočichů a že může obsahovat patogenní bakterie a viry, které nejčastěji pocházejí právě ze střevního traktu. Na základě průzkumů se odhaduje, že značná část studní v ČR je těmito bakteriemi kontaminována. Skutečnost, že voda ze studny je dlouho používána bez jakýchkoli pozorovaných nepříznivých důsledků, ještě neznamená garanci její nezávadnosti. U

30

pravidelných uživatelů takové vody se snad může vyvinout tolerance k těmto bakteriím, ale onemocnět mohou jak návštěvy a malé děti, tak uživatelé samotní, pokud se v důsledku různých příčin jejich imunitní systém oslabí. Vedle indikátorů fekálního znečištění se ještě používají tzv. indikátory obecné kontaminace (počet kolonií rostoucích při 22 ºC nebo 36 °C, dříve tzv. psychrofilní a mezofilní bakterie), kterým se připisuje menší hygienický význam než předchozím. O tom, zda i tyto všudypřítomné bakterie mohou ve vysokých počtech způsobit onemocnění nebo nevolnost citlivých osob, se vedou dosud odborné spory.

Escherichia coli (E.coli). Představuje dnes hlavní indikátor fekálního znečištění. Mnoha odborníky je považována za jediný správný a vyhovující indikátor tohoto znečištění. Její původ je výlučně fekální, humánní či animální, takže interpretace jejího výskytu ve vodě je jednoznačná. Limit: 0 KT J/100 ml. (KTJ = kolonii tvořící jednotka; počet KTJ lze zjednodušeně chápat jako počet bakterií v daném objemu vody. Limitem se rozumí mezní nebo nejvyšší mezní hodnota podle vyhlášky č. 376/2000 Sb., resp. její novely.)

Koliformní bakterie. Představují neškodné, saprofytické bakterie, osídlující střevní trakt, ale žijící běžně i v půdě. Výjimečně se mezi nimi mohou vyskytnout patogenní kmeny, které tvoří toxiny, mohou proniknout do tkání a způsobit přímo ohrožení zdraví. Dnes jsou považovány víceméně za indikátor účinnosti úpravy vody a dezinfekce, sekundární kontaminace či vysokého obsahu živin v upravené vodě. Koliformní bakterie zahrnují i druh E. coli, nebo se jedná o skupinový ukazatel, takže výše uvedený jejich význam platí v případě nepřítomnosti E. coli. Limit: 0 KTJ/100 ml.

Enterokoky. Představují doprovodný indikátor fekální kontaminace vody, signalizující čerstvé znečištění. Jejich vztah k původu fekálního znečištění však není tak jednoznačný a těsný, jako v případě E. coli. Jejich význam se uplatňuje v případech, kdy koliformní bakterie ve vodě nepřežívají. Limit: 0 KT J/100 ml.

Počet kolonií při 22 ºC. Představují indikátor obecné kontaminace. Přinášejí informaci o celkovém bakteriálním znečištění vody, jejich zvýšené počty signalizují průnik znečištění z okolí nebo poruchy úpravy vody nebo dezinfekce. Limit: 500 KTJ/ml pokud voda není dezinfikována.

31

Počet kolonií při 36 ºC. Jedná se o indikátor obecného znečištění, stejně jako v případě předchozího ukazatele bakterií. Jejich teplotní optimum růstu (36 °C) vykazuje návaznost na teplokrevné organismy, čímž je i dán jejich poněkud vyšší hygienický význam oproti počtu kolonií s optimem růstu okolo 22 °C. Limit: 100 KT J/ml pokud voda není dezinfikována.

5.5 Chemické, fyzikální a senzorické ukazatele

I když při opakovaném rozboru vody se stačí zaměřit na několik kritických ukazatelů, při prvním rozboru se doporučuje nechat si udělat rozbor co nejpodrobnější. Dále uvedený výčet představuje minimum, ke kterému podle místní situace může přibýt i speciální rozbor na těžké kovy, nepolární extrahovatelné látky (ropné produkty) nebo specifické organické látky (rozpouštědla, pesticidy atd.). Je dobré si přitom uvědomit, že zvýšený obsah některých nežádoucích látek ve vodě nemusí pocházet jen z lidské činnosti, ale může být dán i přirozeně geologickým podložím (arzen, fluoridy!). O takových látkách se lze nejlépe dozvědět od hydrogeologů, na místní hygienické stanici nebo ve zdravotním ústavu, kde mají odborníci přehled též o hlavní kontaminaci způsobené lidskou činností a bohaté zkušenosti s kvalitou vody v dané oblasti. Pokud se uvažuje o kontinuální chemické dezinfekci vody chlorem, je vhodné stanovit obsah huminových látek (dřívější limit 2,5 mg/l; dnes se tento ukazatel ve vyhlášce neuvádí), které vznikají rozkladem organické hmoty v přírodě. Chlor s nimi totiž reaguje za vzniku tzv. vedlejších produktů chlorace (např. látek typu trihalogenmethanů), jejichž větší přítomnost není ze zdravotního hlediska žádoucí.

Konduktivita neboli měrná vodivost je přibližná míra koncentrace elektrolytů (iontově rozpuštěných látek) ve vodě. Vyjadřuje tedy nepřímo obsah minerálních látek ("solí", rozpuštěných látek - RL) ve vodě. Limit vodivosti pro pitnou vodu je 125 mS/m, což odpovídá obsahu RL asi 1000 mg/l (vynásobíme-li hodnotu vodivosti osmi, dostaneme přibližnou hodnotu RL v mg/l). Optimálně by však pitná voda měla obsahovat RL méně, asi 200 – 400 mg/l (asi 25 – 50 mS/m). Vody s mineralizací více než 1000 mg/l se považují za minerální a nejsou vhodné pro stálé pití; v závislosti na složení mohou mít nepříjemnou chuť nebo i způsobit průjmové onemocnění u přechodného spotřebitele. Časté jsou technické obtíže (snižování životnosti potrubí a bojlerů).

32

Vápník a hořčík ( Ca + Mg, dříve "tvrdost"). Jde o prvky ve vodě žádoucí, mající mj. příznivý vliv na srdečně-cévní systém a působící preventivně proti vzniku některých dalších chorob. Proto je stanoveno doporučené rozmezí 2 - 3,5 mmol/l. Pro hořčík pak minimálně 10 mg/l, pro vápník minimálně 30 mg/l. (Protože se vedle nových jednotek tvrdosti stále objevují i staré - např. německé stupně (N) - uvádíme přepočet: 1 mmol/l = 5,6°N.) Vysoká tvrdost může způsobit podobné technické problémy, jako jsou popsány u vodivosti, navíc voda špatně rozpouští mýdlo. Tím, že voda obsahuje hydrogenuhličitany (přechodnou neboli uhličitanovou tvrdost), dojde při zahřívání k odstranění CO2 a změně hydrogenuhličitanu na uhličitan (vápenatý), který se vysráží ve formě vodního kamene na stěnách varných nádob, trubek i bojlerů. Tvoří také nepříjemné skvrny na povrchu kávy nebo čaje. Ze zdravotního hlediska není tento jev nebezpečný.

pH. Je číselné vyjádření stupně kyselosti nebo zásaditosti vody (stupnice 0 - 14). Limit pro pitnou vodu je 6,5 až 9,5, ale optimální je neutrální rozmezí cca 6 až 8. S výjimkou extrémních hodnot, ve vodě vzácných, nemá přímý zdravotní význam. Vyšší hodnota pH snižuje účinnost dezinfekce a může dát vodě nepříjemnou chuť. Neobvykle vysoké hodnoty pH (až 12) může mít voda v nové šachtové studni s novými betonovými skružemi nebo jiným cementovým materiálem - jde o přirozený jev způsobený alkalickými zbytky z cementu, který může přetrvávat po mnoho měsíců, ale nepředstavuje zdravotní riziko. Nižší hodnota pH je charakteristická pro měkkou (málo mineralizovanou, "hladovou") vodu a bývá spojena s agresivitou vody a korozí kovů.

Chemická spotřeba kyslíku (CHSK-Mn, dříve "oxidovatelnost"). Nespecifické skupinové stanovení, které slouží k odhadu organického znečištění. Indikuje možné znečištění pitné vody ve studni organickými látkami živočišného nebo rostlinného původu (splašky, zemědělské odpadní vody, uhynulý živočich nebo jen povrchová voda), ale jen výjimečně může odhalit průmyslově vyráběné organické látky. Limit: 3 mg/l.

Dusičnany (NO3). V množství jednotek mg/l jsou přirozenou součástí vod, ale jejich obsah bývá často zvýšen - až do stovek mg/l! - vlivem nadměrného nebo nesprávného používání minerálních i statkových hnojiv, únikem odpadních vod z netěsnících žump a septiků, živočišných farem apod. Jejich zdravotní riziko spočívá v tom, že se v zažívacím traktu

33

redukují na toxické dusitany. Ty v žaludku reagují se sekundárními aminy v potravě za vzniku tzv. N-nitroso sloučenin, které jsou podezřívány z karcinogenního účinku. Dále reagují v krvi s hemoglobinem za vzniku methemoglobinu, který není schopen přenášet kyslík a vzniká riziko vnitřního (za)dušení, kterému jsou vystaveni především kojenci do 3 měsíců věku, ale i někteří nemocní dospělí. Limit 50 mg/l je bezpečný i z hlediska prevence kojenecké methemoglobinémie (za předpokladu mikrobiální nezávadnosti vody), avšak optimální hodnota pro kojence je pod 10 mg/l. Častá námitka, obhajující přítomnost dusičnanů ve vodě, že v zelenině konzumujeme minimálně stejné a větší množství dusičnanů, není příliš oprávněná, protože v zelenině se zároveň vyskytují ochranné látky (např. vitamin C), které na rozdíl od vody toxický účinek dusičnanů zřejmě významně redukují.

Dusitany (NO2). Jsou reaktivnější formou oxidovaného dusíku než dusičnany, se kterými má však stejný původ i zdravotní rizika (viz výše). Limit: 0,5 mg/l, ale vzhledem k stejnému účinku s dusičnany musí být zároveň dodržena podmínka, aby součet poměrů zjištěného obsahu dusičnanů v mg/l děleného 50 a zjištěného obsahu dusitanů v mg/l děleného 3 byl menší nebo rovný 1. Amonné ionty (NH4+). Ukazatel sloužící jako indikátor možného fekálního znečištění podzemní vody. Důležitá není absolutní koncentrace daná geologickým podložím (ze zdravotního hlediska by šlo tolerovat až hodnotu 30 mg/l), ale náhlé a výrazné zvýšení koncentrace nad hodnotu geologického "pozadí". Kombinace současné přítomnosti amonných iontů, dusitanů a vyššího obsahu organických látek (CHSK-Mn) signalizuje čerstvou kontaminaci živočišnými odpady a svědčí o nárazovém znečištění vody. Vyšší hodnotu NH4 můžeme pozorovat i u vody, která je ve styku s novým cementovým materiálem (skružemi), nebo u vody s nepřirozeným redukčním prostředím, kdy se dusičnany přeměňují na amonné ionty. Limit: 0,5 mg/l.

Chloridy (Cl-). Ukazatel s podobným významem jako amonné ionty, jedna z hlavních makrosložek vody s obvyklým přirozeným obsahem až desítek mg/l. Limit: 100 mg/l. Je-li zvýšený obsah ovlivněn geologickým podložím, lze připustit až 250 mg/l. Vyšší koncentrace ovlivňují nepříznivě chuť a korozní schopnost vody; často se také pojí s vyšším obsahem sodíku (solení silnic!), který může být rizikem pro nemocné se sodíkovou

34

dietou a jeho dlouhodobý zvýšený příjem vede ke zvýšení krevního tlaku (hypertenzi).

Sírany (SO4). Významná součást přírodních vod. Limit: 250 mg/l. Vyšší koncentrace mohou ovlivnit chuť vody a ve sloučenině s hořčíkem způsobit průjmy zvláště u přechodných spotřebitelů; mohou též působit technické obtíže jako usazování vodního kamene nebo korozi některých kovů.

Železo (Fe). Běžná součást přírodních vod, obsah v pitné vodě se ale může zvyšovat korozí potrubí. Od koncentrace 0,3 mg/l výše může negativně ovlivnit organoleptické (senzorické) kvality vody (hořká svíravá chuť, žlutavá barva, rezavý sediment), barvit prádlo nebo vyvolávat zákal a železité bakterie mohou tvořit usazeniny v potrubí. Zdravotní riziko v koncentracích pod 1 mg/l není. Limit: 0,2 mg/l; v případech, kdy vyšší hodnoty železa ve zdroji surové vody jsou způsobeny geologickým prostředím, se hodnoty železa až do 0,5 mg/l považují za vyhovující za předpokladu, že nedochází k nežádoucímu ovlivnění organoleptických vlastností (pachu, chuti a barvy) vody. Mangan (Mn). Podobná problematika jako u železa, též častý společný výskyt - jenom namísto rezavě barví hnědočerně. Limit: 0,05 mg/l; v případě manganu přírodního původu se toleruje až 0,2 mg/l, pokud není ovlivněna organoleptická kvalita vody. Zdravotní riziko v těchto nízkých koncentracích (do 0,4 mg/l) není.

Zákal. Snížení průhlednosti vody vyvolané přítomností koloidních látek jako je pyl, prach, jemně rozptýlené anorganické a organické částice, plankton a jiné mikroskopické organizmy. Vysoký zákal tvoří vodu nepitnou z estetických důvodů, snižuje účinnost případné dezinfekce a jeho náhlá změna je významným signálem kontaminace povrchovou vodou. Mikroskopické vyšetření vody pomůže odhalit původ zákalu. Limitní hodnota 5 ZF.

Barva. Pro spotřebitele významný senzorický a indikační ukazatel jakosti vody. Barvu vody působí přítomné barvotvorné organické látky, např. huminové (z rozkladu listí, rostlin a půdní organické hmoty), dále sloučeniny kovů (např. železa, manganu nebo mědi), barevné částice planktonu či nerozpuštěných látek, vzácně i průmyslové chemikálie. Voda by měla být bezbarvá. Limitní hodnota je 20 mg/l Pt stupnice.

35

Chuť a pach. Opět ukazatelé smyslově postižitelných vlastností vody, důležité pro spotřebitele nejen z estetických důvodů, ale i jako možné první varování na přítomnost toxických látek. Čistá voda nevyvolá ani pachový, ani chuťový vjem. Zdrojem pachu a chuti mohou být četné organické i anorganické látky původu jak přírodního (anorganické sloučeniny kovů, některé minerály, produkty metabolismu bakterií a řas, sirovodík ... ), tak i antropogenního. Voda by měla být čerstvé chuti a bez zápachu, nebo minimálně bez nepříjemné chuti a zápachu a přijatelná pro spotřebitele.

Radon (222Rn). Není součástí běžného rozboru a jeho stanovení ( jakož i ostatních radiologických ukazatelů) provádějí jen některé specializované laboratoře. Lze se o nich informovat na regionálních centrech Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Ústí n. Labem, Hradci Králové, Brně a Ostravě. Tamtéž lze získat informaci, zda se radon v dané lokalitě může vyskytovat ve významné míře či nikoliv. Jeho výskyt je totiž vázán na určité horninové prostředí. Radon je přírodní radioaktivní plyn bez barvy, chuti a zápachu. Dobře se rozpouští ve vodě a ještě lépe se z ní může uvolňovat při sprchování, koupání, splachování, mytí nádobí apod., takže člověk je z vody exponován radonu spíše inhalací (vdechováním) než ingescí (pozřením). Radon sám není nebezpečný, ale jeho rozpadové produkty mohou ve vysokých koncentracích svým zářením při dlouhé expozici způsobit rakovinu, nejčastěji plic ( Kožíšek F.,2003). Pro radon ve vodě individuálního zásobování, neexistuje žádný závazný limit. Vyhláška č. 307/2002 Sb. pouze doporučuje pro individuální zásobování vycházet ze směrných a mezních hodnot stanovených pro veřejné zásobování, ke kterým se uvádí přiměřené doporučení na vhodné opatření. Při objemové aktivitě radonu ve vodě 300 1000 Bq/l se doporučuje zvýšit ventilaci místností s velkou spotřebou vody (koupelny, kuchyně) během mytí, praní, vaření, kdy radon z vody uniká do ovzduší. Při hodnotách nad 1000 Bq/l se doporučuje snížit obsah radonu ve vodě, popřípadě omezit či zcela vyloučit používání takové vody (www.suro.cz). Protože základní radiologické vyšetření vody sestává vedle radonu ještě ze stanovení celkových objemových aktivit alfa a beta, doporučuje vyhláška stejný typ zásahu ke snížení ozáření též při hodnotě aktivity alfa 2 Bq/l, resp. 5 Bq/l u aktivity beta. Potřebu speciálního radiologického rozboru vody nebo vhodných protiradonových opatření v domácnosti mohou zájemci konzultovat na regionálních centrech SÚJB (Kožíšek F., 2003).

36

Agresivita vody. Agresivitu vody způsobuje volný oxid uhličitý, kyslík, různé kyseliny, soli a organické látky. Podle příčin, které způsobují korozi, rozdělujeme vody na: - vody kyselé s obsahem volných kyselin, - vody obsahující agresivní CO2 (agresivita uhličitanová), vody hladové s nízkým obsahem solí (výluhová agresivita), vody síranové (síranová agresivita), - vody s obsahem iontů hořčíku (Mg2+), které způsobují agresivitu hořčíkovou. Koroze betonu je způsobována síranovou, uhličitanovou a hořčíkovou agresivitou vody a dále vodami kyselými. Uhličitanová agresivita narušuje beton tvorbou rozpustných hydrogenuhličitanů, kyseliny rozpouštějí vápenaté složky betonu, sírany tvoří hydratované Candlotovy soli, které při značném zvětšení objemu porušují beton. Korozi betonu bráníme přidáváním přípravků, které zvyšují vodotěsnost betonu, ochrannými nátěry, použitím odolnějších druhů cementu a zvětšením tloušťky betonových konstrukcí ( Tlapák et al., 1992).

5.Studny

Více než milion obyvatel ČR není zásobován pitnou vodou z veřejných vodovodů, ale z vlastní domovní studny. Další miliony využívají vlastní studny na chatách a chalupách během víkendů a dovolených. Mít vlastní studnu je výhoda: voda je vždy čerstvá a nemusí se za ni platit. Má to však také svá "ale". Není-li o studnu pečováno, nemusí být levným zdrojem dobré vody, ale zdrojem starostí a zdravotního rizika. Používá-li někdo studnu jen k zásobování své domácnosti, žádný předpis mu přímo neukládá nechat dělat rozbory vody. Neudělá to za něj ale ani nikdo jiný. Je-li však tato studna využívána též ke komerční činnosti, např. pro zásobování restaurace nebo ubytovacího zařízení, pak jejímu majiteli, resp. provozovateli, ukládá zákon o ochraně veřejného zdraví určité povinnosti, včetně pravidelných kontrol kvality vody. Občas si nechat zkontrolovat kvalitu vody by si však měl majitel každé studny, minimálně z důvodu odpovědnosti za své blízké, kteří vodu používají. Voda může vypadat i chutnat výborně, a přesto být závadná - člověk svými smysly přítomnost mikroorganismů a většiny chemických látek prostě nepozná. Netěsnící septiky a žumpy, nesprávné skladování hnoje nebo volný pohyb zvířat v okolí studny může velmi pravděpodobně vést ke kontaminaci vody škodlivými bakteriemi a

37

viry, které mohou být příčinou mnoha vážných infekčních chorob, úplavicí počínaje a virovou žloutenkou typu A konče. I "obyčejné" průjmové onemocnění může vést u malých dětí nebo oslabených osob k vážným následkům. Skutečnost, že voda ze studny je dlouho používána bez jakýchkoli pozorovaných nepříznivých důsledků, ještě neznamená garanci její nezávadnosti. U pravidelných uživatelů takové vody se snad může vyvinout tolerance k těmto bakteriím, ale onemocnět mohou jak návštěvy a malé děti, tak uživatelé samotní, pokud se v důsledku různých příčin jejich imunitní systém oslabí. Nejčastější příčinou chemické kontaminace vody jsou u nás dusičnany. Jejich zdrojem je nadměrné nebo nesprávné používání hnojiv a úniky odpadních vod ze žump, septiků a hnojišť. U malých dětí mohou způsobit tzv. methemoglobinémii neboli modrou nemoc kojenců, u všech věkových kategorií jsou považovány za možné riziko pro vznik některých chronických chorob, včetně rakoviny. Vodu však mohou znečistit i stovky různých člověkem vyrobených a používaných toxických látek typu pesticidů, rozpouštědel, tekutých paliv atd. podle činností provozovaných v blízkém i vzdáleném okolí studní. Nejbližší okolí studny (min.1-2m) musí mít vodotěsnou dlažbu nebo jinou rovnocennou úpravu povrchu vyspádovanou směrem od studny tak, aby dešťová voda i voda z pumpy mohla volně odtékat pryč. Do vzdálenosti nejméně 10 m by neměla mít přístup zvířata, nemělo by se zde hnojit ani skladovat hnůj, používat prostředky proti škůdcům a plevelům, naftu, olej a chemické čistící prostředky čí rozpouštědla, mýt auta a vykonávat jakékoli činnosti, které by mohly ovlivnit jakost podzemní vody. Je nutné kontrolovat, zda žumpy a septiky jsou skutečně vodotěsné, nikdy do nich nevylévat nebezpečné chemikálie a dbát na jejich včasné vyvážení. Každá stavba potřebuje pravidelnou údržbu a o studni to platí dvojnásob. 2 - 4 x ročně je nutné zkontrolovat nejen technické zařízení studny, ale především vodotěsnost krytu. Kryt by měl být uzamčen a bránit vniknutí nejen vody, ale i různých živočichů. Jednou za několik let je vhodné studnu celou vyčerpat a vyčistit, což je však možné jen u šachtových studní. Ani sebehlubší studna nedává jistotu, že voda bude stále nezávadná. Ve skalnatém podloží stačí např. jedna puklina, aby se znečištění dostalo stovky metrů daleko. Odhaduje

38

se, že u více než poloviny studní v ČR voda nevyhovuje hygienickým požadavkům. Proto je pravidelná kontrola kvality vody nutností. Minimální rozsah pravidelného rozboru zahrnuje mikrobiologické ukazatele, dusičnany, dusitany, amonné ionty a chemickou spotřebu kyslíku (organické látky); u nových nebo dlouho nevyužívaných studní musí být rozsah větší. Samozřejmě o nezávadnosti vody je třeba se přesvědčit i vždy, když se objeví smyslově postižitelná změna její kvality.

6.1 Druhy studní

Studny lze rozdělit do několika skupin podle účelu využití nebo technického provedení. Podle účelu využití jsou to:

Veřejná studna - studna veřejně přístupná (kdysi též "obecní studna") pro zásobování obyvatelstva vodou, je zřizována a spravována obvykle místním úřadem. Za veřejné lze považovat i studny, které sice nejsou volně přístupné, ale slouží k zásobování jednotlivých veřejných objektů (např. škol, úřadů a zdravotnických zařízení); tyto studny se dříve označovaly jako "neveřejné".

Domovní studna - neveřejná studna sloužící pro zásobování vodou jedné, výjimečně několika domácností; je spravována vlastníkem nebo uživatelem studny. Zvláštním druhem těchto studní jsou soukromé studny používané ke komerčním činnostem, pro jejichž výkon musí být používána pitná voda (např. různé restaurační a ubytovací zařízení nebo některé služby) - požadavky na kvalitu vody a její kontrolu jsou u těchto komerčně využívaných studní stejné jako u veřejných studní.

Podle technického provedení rozlišujeme:

Studna šachtová kopaná - hloubená studna, která je vyztužena pláštěm ze skruží nebo zdiva. Minimální předepsaný vnitřní průměr je u studní domovních 0,8 m, u studní veřejných 1 m.

Studna vrtaná - studna hloubená rotačním nebo nárazovým způsobem pomocí speciálního

39

vrtného zařízení, zpravidla vyztužená zárubnicemi (odtud též název trubní studna). Buduje se o minimálním průměru 100 až 130 mm; tyto profily jsou sice levnější, ale v našich podmínkách většinou nedostatečné! Nejčastějším a obvykle optimálním profilem je 169 až 225 mm. Vzácnější jsou průměry 300 mm a větší. Existují i jiné typy studní a jímacích objektů, ale ty nejsou prakticky použitelné pro individuální zásobování vodou.

6.2 Umístění studní a jejich ochrana

Rozhodnutí, kam novou studnu situovat, se řídí dvěma základními hledisky: a) aby byl k dispozici dostatek vody, b) aby prostředí související se studnou nebylo během provozu znečišťováno, ani jinak dodatečně ohrožováno. Otázku vydatnosti budoucí studny - ve kterém místě kopat či vrtat a do jaké hloubky by měl laik vždy přenechat odborníkovi: hydrogeologovi nebo studnaři. Ten na základě znalosti hydrogeologických poměrů lokality, vydatnosti okolních studní a vlastního měření je většinou schopen věrohodně odhadnout budoucí vydatnost. Jistotu lze ale někdy získat až provedením zkušebního vrtu a čerpací zkoušky, která by měla trvat minimálně 48 hodin. Seriózní firma je na vyhledání vody schopna poskytnout záruku. Požadovaná vydatnost se řídí uvažovaným využitím; např. pro obytnou jednotku se 4 - 5 obyvateli s průměrnou spotřebou 150 l/osobu/den se považuje za minimální přítok 30 až 50 l/ hodinu. Z okruhu jednoduchých a drobných staveb, jak je definuje stavební zákon, jsou vyloučena veškerá vodní díla (tedy i studny) - což znamená, že studnu nelze stavět na ohlášení a nelze ji již budovat ani svépomocí, ani pod odborným dohledem (dříve byla povolena stavba studní svépomocí do hloubky 3 m, do r. 1998 dokonce až do 6 m). Stavbu studní, ať kopaných či vrtaných, mohou vykonávat jen osoby (firmy) mající k tomu nejen živnostenské povolení, ale i oprávnění od báňského úřadu. Studna musí být provedena pouze z jakostních a čistých, dosud nepoužitých stavebních hmot, které jsou odolné proti negativním vlivům vody a půdy a odpovídají příslušným materiálovým normám.

40

6.3 Bakteriální závadnost vody a dezinfekce

Z preventivních důvodů je vhodné vodu ve studni dezinfikovat po každém zásahu do studny, při kterém mohlo dojít k znečištění (týká se i nově vybudovaných studní), ale hlavní význam má dezinfekce v případě, že rozbor skutečně ukázal mikrobiologickou závadnost vody. Způsoby dezinfekce vody jsou v zásadě dva: fyzikální a chemický. Výběr správného druhu závisí jak na technických parametrech studně (šachtová nebo vrtaná; ruční nebo tlakové čerpadlo; rozvod vody apod.) a potřebném typu dezinfekce (zda má jít o jednorázovou, trvalou nebo cílenou jen na menší množství vody před spotřebou), tak na kvalitě vody po stránce fyzikálně-chemické! Řada způsobů dezinfekce může být málo účinná, téměř neúčinná nebo mít nežádoucí vedlejší důsledky, má-li voda např. zákal nebo vysoký obsah organických látek. Dochází pak k rychlé spotřebě účinné dezinfekční látky, není zajištěna dostatečná doba kontaktu a 100% baktericidní účinek, voda může být nadále závadná. V navazující rozvodné síti nemohou pak nedostatečné zbytkové koncentrace účinné látky zabránit sekundární kontaminaci bakteriemi přežívajícími v biofilmu v potrubí. A konečně může docházet k tvorbě toxikologicky nežádoucích látek, tzv. vedlejších produktů dezinfekce. Jednorázová (nárazová) dezinfekce může u nově zprovozňovaného zdroje předcházet kontinuální dezinfekci nebo může být dostačujícím řešením u asanace jednorázového znečištění nebo u dlouho nepoužívané (ale jinak nezávadné) studny. Lze k ní použít pouze chemický způsob dezinfekce, např. některý z dále uvedených přípravků dostupných na českém trhu (nejde o vyčerpávající seznam): AQUASTERIL. Práškový přípravek na bázi dichlorisokyanuranu sodného. Výrobce Aqua Plus, Praha. CHLORNAN SODNÝ. Tekutý přípravek (chlornan sodný). Výrobci Spolana, Neratovice a Spolchemie, Ústí nad Labem. PERSTERIL. Tekutý přípravek na bázi kyseliny peroctové. Výrobce Peroxides, Sokolov. PRESEPT. Tabletový přípravek na bázi dichlorisokyanuranu sodného. Výrobce Johnson & Johnson Medical, Velká Británie; dovozce Johnson & Johnson, Praha. SAGEN. Práškový přípravek na bázi stříbra. Výrobce NeraAgro, Neratovice. SAVO. Přípravek na bázi chlornanu sodného. Výrobce Bochemie, Bohumín.

41

Dávkování se řídí návodem k použití. Dezinfekci obvykle provádíme tak, že odměřené množství přípravku smícháme v menší nádobě s vodou a tento roztok pak nalijeme na hladinu ve studni nebo do vrtu. Nutné je účinné promíchání celého objemu vody, včetně ošetření případného rozvodu vody. Pokud je použita "pitné vodě přiměřená dávka" (obsah aktivního chloru do 0,3 mg/I), lze vodu po předepsané době působení prostředku použít k pití. Je-li použita dávka "šoková", je nutné nebo přinejmenším vhodné vodu vyčerpat, resp. použít k jiným účelům než k pití. Viz opět návod k použití. Trvalou, kontinuální dezinfekci, kterou je nutno použít u zdrojů s trvalým znečištěním, lze zajistit buď chemicky, nebo fyzikálně. Pro fyzikální dezinfekci, která je ze zdravotního hlediska vhodnější, protože netvoří vedlejší rizikové látky, se používá UV-záření (tam, kde není zákal) nebo mikrofiltrace s použitím keramických filtrů o porozitě aspoň 0,2 µm. Tyto filtry jsou naopak vhodné i pro odstranění zákalu (ovšem čím větší zákal, tím kratší životnost), pracují však - stejně jako UV-lampy - pouze v tlakovém prostředí. Do ČR se dováží několik druhů těchto mikrofiltrů, které pro svůj provoz nevyžadují příkon elektrické energie. Nejen mikrofiltry, ale i UV-lampy jsou pro malé zdroje perspektivním druhem dezinfekce, protože pracují automaticky a vyžadují nenáročnou údržbu. Na trhu je již řada schválených výrobků, jak českých, tak zahraničních, o různé kapacitě i technickém standardu. Protože voda po průtoku UV-lampou neobsahuje žádné zbytky dezinfekce, je vhodné přístroj zařadit v potrubí do místa blízko odběru, aby nedošlo k druhotné kontaminaci vody v rozvodech. Pro kontinuální chemickou dezinfekci lze použít některý z tekutých dezinfekčních přípravků, např. chlornan sodný. Důležitý je zde způsob dávkování, který nebývá problémem u automatických dávkovačů připojených na potrubí (tedy do tlakového prostředí). Při dávkování přípravků přímo do studny, tedy do beztlakového prostředí, bývají problémy s udržením žádané koncentrace. Pro tento způsob dezinfekce byl českým výrobcem Inform-Consult-Aqua Příbram vyvinut dávkovač CHLOROZ (dávkovač chlornanu), který funguje s minimálními nároky na obsluhu a údržbu a bez nároků na příkon elektrické energie. Vodu si lze také účelově dezinfikovat v potřebném množství až (těsně) před použitím, a to buď chemickými přípravky v tabletách či granulích, určenými pro malé objemy vody, nebo prostým převařením vody. Z výše zmíněných chemických přípravků se zde nabízejí především ty na bázi aktivního chloru. Při použití vysoké (šokové) dávky a nutnosti rychlé spotřeby vody je nutno použít dechlorační prostředek, který je např. u Aquasterilu součástí

42

komerčního balení přípravku. Pro dezinfekci převařením vody je potřebná délka varu udávána velmi rozdílně, ale v našich podmínkách pro likvidaci bakteriální či virové) kontaminace vody bez zákalu by měl postačit jednominutový var (od chvíle, kdy se bubliny tvoří v celém obsahu nádoby, nikoliv od pouhých známek jejich tvorby). Dosud se však často udržuje mezi lidmi pověra, že převařením se z nepitné stane voda pitná, aniž by přitom lidé rozlišovali mezi druhem kontaminace. Zatímco u bakteriální kontaminace je var účinným prostředkem, u chemické kontaminace nikoliv (nepočítáme-li některé těkavé látky, které se však ve studnách většinou nevyskytují), protože varem se chemické složení vody nezmění a když, tak k horšímu: odpařením části vody se přítomné látky zahustí a koncentrují.

7. Zdravotní nebezpečí z vody

Voda je nezbytná pro život, její nedostatek či poruchy kvality ohrožují bezprostředně zdraví lidí. Nejčastěji se jedná o kontaminaci vody patogenními mikroby. Bližší údaje jsou popsány v příslušné kapitole epidemiologie. Kontaminace vody toxickými, radioaktivními nebo biologicky aktivními látkami je také velmi nebezpečná. Dokladem rozsáhlého poškození zdraví obyvatelstva je nemoc minamata, vyvolaná hromadnou otravou lidí metylrtutí, vypouštěnou do moře s průmyslovými odpadními vodami. Toxická látka se kumulovala v tukové tkáni ryb a jejich masem došlo k otravě rybářů a jejich rodin. V popředí bylo těžké poškození mozku a teratogenní účinky. Podobně došlo i k hromadné intoxikaci lidí kadmiem, které vyvolalo opět v Japonsku nemoc itai-itai. Poškození organismu vyvolává i změněný obsah některých běžně se vyskytujících látek ve vodě. Typickým příkladem je nadbytek dusičnanů v pitné vodě. Převýší-li hodnotu 15 mg . 1-1, nesmíme vodu používat k přípravě umělé stravy pro mladší kojence, protože v jejich zažívacím traktu může dojít působením sporulujících nepatogenních mikrobů k redukci dusičnanů na dusitany. Ty se pak váží na hemoglobin, s nímž vytvoří methemoglobin, blokující přenos kyslíku krví. Tím vzniká dusičnanová alimentární methemoglobinémie s typickými projevy cyanózy a toxického účinku dusitanů. Proto se výživa těchto kojenců připravuje ze stolní minerální vody. Při přechodu na smíšenou stravu se střeva osídlí normální mikroflórou a nebezpečí methemoglobinémie mizí.

43

Působením některých mikrobů může dojít ve střevech a v močovém měchýři dospělých k přeměně dusičnanů na nitrosaminy a nitrosamidy. Obě látky patří mezi karcinogeny a jejich vysoké dávky mohou způsobit akutní poškození až nekrózu jater. Dalším příkladem poškození organismu změněným obsahem určitých látek ve vodě je fluoróza, způsobená nadbytkem fluóru. Nedostatek fluóru naopak zvyšuje kazivost zubů. Nedostatek jódu je podkladem endemické strumy. Řada autorů prokázala, že existuje statisticky vysoce významná negativní závislost mezi tvrdostí vody a úmrtností obyvatelstva na ischemickou chorobu srdeční a infarkt myokardu. Kobayashi doložil, že nepoměr mezi sírany a uhličitany u kyselých povrchových vody jedné části Japonska ovlivňuje úmrtnost obyvatelstva na mozkovou mrtvici a následky hypertenze (Švec F., Plesník V., 1987). Konzumace pitné vody s obsahem sodíku více jak 20 mg/l vede později též k hypertenzi. Jedním z nejdůležitějších zdrojů vápníku a hořčíku je pitná voda. Odhaduje se, že optimální obsah v 1 litru by měl být cca 20 - 30 mg hořčíku a cca 40 – 80 mg vápníku a jejich suma, tj. celková tvrdost vody by měla být cca 2 – 3,5 mmol/l. Optimální poměr celkového příjmu hořčíku k vápníku se uvádí cca 1 : 2, je to důležité pro vstřebávání právě hořčíku ( se vzrůstajícím podílem vápníku klesá vstřebávání hořčíku) (Rozová I., 2005).

7.1 Patogenní mikroby přenášení vodou

Pathogenní mikroorganismy se zpravidla spojují s obligátním parazitizmem lidí nebo zvířat (anthropozoonózy) a voda se považuje za vektor jejich přenosu. Ve skutečnosti jsou sice viry a někteří parazitičtí prvoci na parazitismu zcela závislí, specializovaných bakteriálních parazitů je však poměrně málo a často se takové baktérie ani nemohou vodou přenést. Na druhé straně existuje mnoho podmíněných bakteriálních (a protozoálních) patogenů, kterým je vodní ekosystém vlastní. Pokud se do něj dostávají z dočasného hostitele např. s odpadní vodou, nemusí hynout, a jejich rezervoárem se znovu stává plankton, benthos nebo vodní živočichové, ve kterých přežívají jako komenzálové. Často přitom vytvářejí formu, kterou nelze kultivovat na běžném koncentrovaném mediu (snižuje se i optimální teplota kultivace), ale podržují si přitom případnou patogenitu.

44

S hlediska epidemiologie odlišujeme sporadický výskyt nemoci = bez časového a místního omezení (břišní tyfus - Salmonella typhi, tularémie - Francisella tularensis), endemie = stálý výskyt s místním, nikoli časovým omezením, případně periodický výskyt (cholera - Vibrio cholerae v deltě Gangy), epidemie = nahromaděný výskyt u skupiny obyvatel s místním i časovým ohraničením, případně i sezónní (blaťácká horečka Leptospira sp.) a pandemie = postihující fakticky neohraničenou oblast (nyní cholera). 7.1.1 Alimentární nákazy Nejčastější přenos nemocí vodou je logicky spojen s jídlem či pitím. Výsledkem však nemusí být jen gastroenteritidy, ale široká škála nemocí. Podmínkou pro úspěšný přenos vodou je vylučování původce nemoci exkrementy (lidí i zvířat) a možnost nové infekce alimentární cestou. Na možný výskyt původců těchto nemocí se usuzuje prostřednictvím indikace fekálního znečistění podle výskytu tzv. indikátorů fekálního znečistění, tj. bakteriálních komenzálů ze střev člověka a teplokrevných zvířat (např. tzv. koliformní baktérie). Stanovení virů a pathogenních baktérií ve vodě se provádí jen při podezření na šíření infekce. 7.1.2 Viry Voda není vektorem většiny virů, zvláště obalené viry jsou příliš citlivé. Šíření vodou je typické hlavně pro enteroviry - neobalené RNK viry. Ty mají schopnost pomnožovat se v zažívacím traktu, vylučují se do vody a tam dlouhodobě přežívají. Obecně jsou velmi odolné vůči chloraci. Jediným účinným mechanismem odstraňování virů z vody je koagulace, zejména chemická (ve vodárnách nejúčinněji koagulací hlinitými solemi). V čistírnách odpadních vod se příliš nezadržují, i když mohou vyvločkovat s aktivovaným kalem, anebo být eliminovány bakteriožravými (bakterivorními) organismy, např. prvoky, u nichž byl příjem virových částic prokázán. Běžné enteroviry mohou vyvolávat např. průjmová onemocnění dětského věku. Polioviry jsou původci dětské obrny (poliomyelitis). Patogenní kmeny tohoto viru u nás byly prakticky eliminovány díky vakcinaci oslabenými viry (ty lze v době vakcinace prokázat pod čistírnami odpadních vod). S odpadní vodou se může šířit i infekční virová hepatitida A (enterovirus 72). Podle příznaku zánětu jater - žloutenky - nazývána nesprávně infekční žloutenkou. Virus odolává užívaným koncentracím chloru v pitné vodě. Původci hepatitid B, C aj. nepatří do této skupiny - jejich přenos vodou není možný, přenášejí se např. krevními deriváty.

45

Adenoviry jsou neobalené DNK viry. Nejběžněji se s nimi setkáváme jako s původci zánětu spojivek. Ve vodě bazénů mohou přežívat několik dní ( Kunc F., Ottová V., 1997). 7.1.3 Gramnegativní fakultativně anaerobní tyčinky Do této skupiny patří dvě čeledi baktérií: Enterobacteriaceae a Vibrionaceae. Nejrozšířenější z čeledi Enterobacteriaceae je Escherichia coli, která se vyskytuje vždy v tlustém střevu člověka i jiných savců, zpravidla jako komenzál, a tvoří proto většinu tzv. koliformních zárodků (indikátor fekálního znečistění). V čistírně odpadních vod se jejich koncentrace řádově snižují, přesto ve výtoku zůstávají ještě vysoké počty. Některé serotypy jsou patogenní a působí průjmová onemocnění podobná úplavici (dyspepsie kojenců, dětí a turistů) - přenášená vodou. Mezi koliformními zárodky se stanovuje i rod Klebsiella, i když přenos infekce v tomto případě lze předpokládat spíše aerosolem než vodou. Běžně kolonizuje zažívací i dýchací trakt a močové cesty. Další běžný rod Citrobacter zahrnuje oportunní pathogeny, které se vyskytují ve vodě a mohou být původci zejména průjmových onemocnění (např. Citrobacter freundii) poněkud připomínajících salmonelózu. Na rozdíl od výše uváděných rodů (stanovovaných jako fekální indikátory), obligátně pathogenní enterobaktérie zpravidla nedovedou štěpit laktózu. Původci břišního tyfu Salmonella typhi a paratyfu Salmonella paratyphi (vázané výskytem na člověka) se přenášejí často vodou (včetně pitné). Onemocnění provázejí bolesti břicha, velmi vysoké teploty a bolesti hlavy. Velmi časté je bacilonosičství. Ostatní běžné zooanthropogenní salmonelózy tvořící více než 1000 serotypů (Salmonella abdominalis, S. enteritidis, S. agona) nemohou ve vodě růst a jejich přenos je nepřímý (pomnožení např. v potravinách znečistěných kontaminovanou vodou, v nádobách mytých kontaminovanou vodou apod.). V čistírnách odpadních vod se počet salmonel značně redukuje (vyžíráním prvoky a kompeticí jiných baktérií), ale někdy mohou procházet - indikací je zvýšený průnik koliformních baktérií. Původci bacilární dyzentérie (u nás Shigella sonnei a Shigella fleixneri) jsou mezi enterobaktériemi nejcitlivější na změnu prostředí a ve vodě přežívají jen krátce. K nákaze (nejčastěji kontaktem) ovšem postačují jen desítky aktivních buněk. Zejména ve větších kolektivech lze ukázat souvislost nákazy s nedostatkem vody a následnými problémy s hygienou. Shigelly vnikají do buněk epithelu střeva, rozrušují je a působí krvavý průjem.

46

Naproti tomu rod Yersinia patří mezi běžné vodní organismy. U nás se jako zooanthropopathogenní nalézají Yersinia eneterocolitica a Y. pseudotuberculosis působící průjmová onemocnění zejména u dětí. Původce klasického moru, Yersinia (Pasteurella) pestis, endemicky v Asii, se vodou nepřenáší, nýbrž převážně cestou hlodavec - blecha - člověk, případně kapénkovou nákazou. Běžný je i rod Serratia, dříve považovaný spíše za nepathogenní vodní baktérii. Nejznámější Serratia marcescens má optimální teplotu pro růst s produkcí červeného pigmentu kolem 20°C. Stále častěji jsou však její nepigmentované kmeny izolovány jako pathogeny (urogenitální a dýchací trakt, sepse). Rod Proteus zahrnuje hnilobné baktérie typické pro půdu, ze které se dostává i do vody. Při kultivaci na agarovém mediu se díky své velké pohyblivosti neobjevuje jako lokalizovaná kolonie, ale rozšíří se po celém povrchu misky (interferuje s růstem ostatních kolonií). Je značně odolný vůči vyšší teplotě (55°C po dobu 1 hodiny) a k běžným dezinfekčním prostředkům. Proteus vulgaris a Proteus mirabilis působí zejména infekce urogenitálního traktu, ale také gastroeneteritidy u kojenců. Také další enetrobaktérie běžně izolované ze stolice člověka se mohou podílet na oportunních infekcích, ale jejich význam je velmi podružný (Enterobacter spp., Hafnia spp. a další). Do čeledi Vibrionaceae, rodu Vibrio patří nejběžnější baktérie brakické a mořské vody (tomu odpovídá často nárok na přítomnost Na+ a vyšší pH kultivační půdy, někdy až nad 10) a žádný druh není vázán jen na parazitismus člověka. Vibrio cholerae (různých ekotypů - nyní zejména El Tor - a různých serotypů) působí u člověka choleru, jejíž osmá pandemie právě probíhá. Kyselost žaludku je významnou ochranou před infekcí, infekční dávka je více než 108 baktérií. Vylučovaný toxin způsobuje vodnatý průjem. Oblastí stálého endemického výskytu je delta Gangy, další nejpostiženější zemí je Peru. Nejčastější je přenos s potravou . (mořské ryby, raci, mlži) spolu s méně pathogenní Vibrio (Beneckea) vulnificus a Vibrio parahaemolyticus, případně pitnou vodou. Vibria přežívají jen krátce v odpadní vodě, vyhovuje jim čistší méně slaná voda zálivů nebo moří (typicky Černé moře). Neexistuje proto možnost indikace přes coliformní zárodky. Byl prokázán vztah k ročnímu cyklu planktonních korýšů resp. k jejich chitinu (přežívání vibrií přes zimu na korýších v sedimentu, na jaře s korýši do vodního sloupce). 7.1.4 Gramnegativní aerobní tyčinky a koky Rod Pseudomonas zahrnuje sice také pathogeny (urogenitálního traktu, gas-

47

troenteritid) a díky svému výskytu ve stolici patří mezi nejčastější baktérie v čistírnách odpadních vod, vodou se však jejich infekce přímo nešíří. Také rod Alcaligenes (zejména A. faecalis) tvoří součást běžné lidské střevní flóry, ale jen vzácně vyvolává infekce. Velmi často se izoluje z aktivačních čistíren odpadních vod, nemá však hygienický význam. Rod Brucella působí zmetání skotu (B. abortus) a bravu. Onemocnění je přenosné na člověka alimentární cestou (nepasterované mléko) nebo kontaktem se zvířaty. Ve vodě však baktérie mohou značně dlouho přežívat - až týdny. Také rod Campylobacter obsahuje obligátní pathogeny savců (zejm. C. jejuni), ale i ptáků včetně slepic. Kontaktem potravinami (vajíčka), ale i vodou jsou přenášeny na člověka (spíše kojence a batolata) a působí průjmová onemocnění (Straškrabová a kol.,1996). 7.1.5 Prvoci Onemocnění protozoonózami přenosnými vodou je v našich zeměpisných šířkách dost řídké. Mezi bičíkovci je třeba jmenovat lamblii Giardia lamblia (intestinalis). Parazit žije v tenkém střevě, kde pusobí degradaci klků. Cysty mohou procházet kompletním čistěním odpadní vody včetně anaerobního stupně (ničí je pouze termofilní anaerobní proces) a šíří se pak snadno vodou. U nás naposledy problémy s výskytem v pitné vodě na Bruntálsku. Nejobvyklejší lidskou oportunně parazitickou měňavkou je Entamoeba histolytica, běžný obyvatel lidského střeva člověka v tropech, za určitých podmínek však působí amoebovou dyzentérii. Nebezpečná je forma mimo střevní (zejm. abscesy jater), ke které dochází po odeznění klasických příznaků. V našich podmínkách vzácně, ale nebezpečné pro turisty. Nejen cysty, ale i aktivní parazit může procházet čistírnou odpadních vod (zejm. extenzivním typem, jako je rákosová čistírna, biologický rybník apod.). Mezi výtrusovci se nejvýznamnějším stává Cryptosporidium parvum hlavně díky častým nákazám nemocných AIDS, ale zvlášť virulentní kmen může způsobit i vážné průjmové onemocnění neoslabených jedinců. Dosud největší epidemie proběhla v roce 1993 v USA, kde se cysty dostaly s nedostatečně upravenou vodou do vodovodní sítě (výpadek filtrace ve vodárně) ( Kunc F., Ottová V.,1997).

7.2 Respiratorní nákazy Přenos infekce kapénkovou nákazou je každému dobře znám. Méně si uvědomujeme,

48

že podobně lze být nakažen i aerosoly, které vznikají např. při provzdušňování vody v čistírnách odpadních vod, u chladících věží, jezů, při praní vzduchu pro klimatizace apod. Šíření tzv. nosokomiálních nákaz (druhotné nemocniční nákazy) je do značné míry spojeno s touto cestou. Velmi nebezpečnými se mohou stát neudržované inhalátory (růst hub), ale také sprchy obzvláště tam, kde jsou napájeny temperovanou vodou umožňující přežívání či růst baktérií (jednoduché sluneční kolektory). Z Gramnegativních fakultativně anaerobních tyčinek může Klebsiella pneumoniae a příbuzné druhy časté ve znečistěné vodě cestou aerosolů způsobit záněty horních cest dýchacích a plic. Z čeledi Vibrionaceae podmíněně pathogenní Aeromonas hydrophila a příbuzné druhy se šíří podobně a napadají jedince se sníženou obranyschopností. Z Gramnegativních aerobních tyčinek pro možnost infekce aerosolem opět přichází v úvahu Pseudomonas. U dlouhodobě nemocných a oslabených jedinců (např. popáleniny) působí zejména Pseudomonas aeruginosa asi 10% nosokomiálních nákaz (auto infekcí, aerosolem - záněty horních cest dýchacích, urogenitálního traktu). Pseudomonady jsou vysoce odolné proti běžným dezinfekčním prostředkům na bázi kvartérních amoniových solí a málo citlivé na antibiotika. Další rod Legionella nelze z vody na běžných, mediích izolovat, jsou to však hygienicky velmi významné baktérie. Legionella pneumophila působí zejména zápal plic, ale i onemocnění jater či ledvin. Velmi často se nalézá v klimatizačních systémech. Z mikrobiologického i technického hlediska je velmi zajímavé její přežívání i pomnožení v živých amoebách (měňavkách), v nichž může přestát i chloraci. K nákaze pak snadno dochází aerosolem. První smrtelná epidemie "legionářské nemoci" byla popsána ze sjezdu válečných veteránů v USA, kteří se nakazili právě z klimatizace. Acinetobacter patří mezi běžné vodní baktérie známé schopností ukládat polyfosfáty a tvoří i normální součást flóry kůže a horních dýchacích cest. Onemocnění může nastat u oslabených jedinců. Příbuzná Neisseria meningitidis (Meningococcus) se šíří pouze kapénkovou nákazou a přežívání ve vodě není pravděpodobné. Aktinomycety a jim příbuzné baktérie zahrnují některé pathogenní a podmíněně pathogenní druhy. Je to především Mycobacterium tuberculosis, M. bovis, M. avium i tzv. atypické mykobakterie (M. cansasi) - působí tuberkulózu a jí podobné nemoci. Vedle přímé nákazy od nemocného je pravděpodobný přenos aerosolem ze znečistěné vody, ve

49

které mykobaktérie přežívají velmi dlouho (např. ze sprchových růžic, kde může dojít i k pomnožení oportunních pathogenů). Onemocnění jev současnosti na postupu, a to nejen mezi sociálně slabší částí populace (snad i v důsledku neuváženého omezení očkování a snímkování). Nemocnice a tuberkulózní sanatoria musí mít hygienizaci odpadní vody, nejlépe tepelnou, protože chlorace nedostačuje. Mykobaktérie patří mezi Grampozitivní acidoresistentní baktérie, průkaz acidoresistence je barvením auraminem-rhodaminem nebo podle Ziehl-Neelsena. Rody Nocardia a Rhodococcus (známé jako tzv. "tvrdá pěna" na aktivačních čistírnách odpadních vod) byly popsány jako parazité nemocných AIDS. Houby, a to zejména mikromycety a kvasinky osidlují jak vodovodní řády, tak pračky vzduchu u klimatizace i stolní inhalátory. Zejména jejich spory se projevují jako alergenní, ale Candida albicans může způsobit velmi vážné zápaly plic u oslabených jedinců (nosokomiální nákaza). Z prvoků přicházejí v úvahu jako původci respiračních onemocnění měňavky, z nich nejzávažnější je Naegleria fowleri, která působí amébové meningoencefalitidy. Žijí primárně v půdě a na rozhraní půda-voda. K nákaze dochází nejčastěji při vniknutí vody do nosu, invazí přes čichovou kost. Choroba je neléčitelná a smrtelná. Pathogenní kmeny jsou spojeny s životem za vyšší teploty (běžně do 42°C) - typické pro tropy, ale i místa s oteplenou vodou: termální prameny, oteplené odpadní vody (odluh chladičů), sluneční kolektory, bazény (i při stanovené dezinfekci může přežívat v nárostech, pokud se řádně neodstraňují). V Čechách stále možnost nákazy. Acanthamoeba spp. může navíc vyvolávat destrukci oční rohovky (v tropech a často pod dlouhodobě nošenými kontaktními čočkami). Hartmanella spp. izolovány i z mozkomíšního moku. 7.3 Jinak přenosné nemoci Poměrně velké množství baktérií může vnikat sliznicemi nebo přímo kůží ze znečistěné vody. Typickým příkladem jsou aerobní spirochaety Leptospira spp., které ve vodě přežívají prakticky neomezeně. Jsou to komenzálové hlodavců a dalších zvířat (v ledvinách - vylučují se močí), často vyvolávají nemoci u lidí pracujících s odpadními vodami znečisťovanými potkany - poškození jater a ledvin (Weilova nemoc - žloutenka). Sezónně se jimi mohou nakazit i další profese žňová "blaťácká" horečka - zde je přenašečem myšice. Možný je přenos i původce tularémie, Francisella tularensis (aerobní tyčinka), i když jsou klasické infekce spojeny s manipulací se zvěřinou (zajíci, králíci).

50

Naproti tomu je třeba upozornit, že pohlavní nemoci se prakticky nemohou odpadní vodou šířit. Ani Neisseria gonorrhoeae - původce kapavky, ani anaerobní spirocheta Treponema pallidum - původce syfilitidy ve vodách nepřežívají a přenos není pravděpodobný. Podobně i bičíkovec Trichomonas vaginalis (na rozdíl od lamblií) v odpadní vodě nepřežívá (max. 20 min.) a jeho přenos vodou tedy není možný. Vážný hygienický problém je spojen se sporulujícími baktériemi, a to jak při likvidaci kalu z čistíren odpadních vod, do nějž spory procházejí bez porušení, tak při manipulaci s bahnem produkčních rybníků (zvláště kapro-kachní hospodářství). V sedimentu se rutinně stanoví zvláště Clostridium perfringens (původce plynaté sněti) jako ukazatel fekálního znečistění (i staršího původu), ale může přežívat i např. Clostridium botulinum, původce botulismu (i botulismus vodního ptactva) (Straškrabová a kol.,1996).

7.4 Vodní aktivita Vodní aktivita umožňující rozmnožování většině baktérií a kvasinek se pohybuje v rozmezí 0,99 až 0,93, některé osmofilní plísně rostou dokonce i v prostředí o vodní aktivitě 0,63. Jestliže tedy celková koncentrace solí v roztoku dosahuje 6 %, zastavuje se rozmnožování většiny bakterií a kvasinek. Také vysoké koncentrace asimilovatelných organických sloučenin zastavují metabolismus a rozmnožování mikroorganismů. V živných prostředích musí být zachovány také určité poměry jednotlivých kationtů a aniontů, neboť velký nadbytek jednoho iontu může inhibovat transport jiného iontu přes cytoplazmatickou membránu nebo může mít inhibiční účinek na některé enzymy. Z hlediska mikrobiologie potravinářského a kvasného průmyslu má význam pouze výživa heterotrofních mikroorganismů ( Šilhánková L., 2002).

8. Odpadní vody Odpadní vody jsou použité vody ze sídlišť, závodů, zdravotnických a jiných zařízení, jejichž složení nebo teplota se použitím změnily, nebo to jsou jiné vody, které mohou svou kvalitou ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod. Odpadní vody ze sídlišť se nazývají splaškové odpadní vody. Obsahují hojnost organických látek a mikroorganismů včetně patogenů.

51

V sídlištích bez kanalizace se odpadní vody z budov zachycují do žumpy, která nemá odpad a musí se podle potřeby vyvážet. Septik je vodotěsná nádrž rozdělená na 2-3 komory. V ní se usazují pevné složky odpadních vod a výkalů, které postupně vyhnívají. Tekutá složka se po několikadenním prodlení vypouští do potoka nebo vsakuje do půdy. Při dvoudenním zdržení se voda vyčistí asi ze 75 %. Pro skupinu budov se budují malé biologické čistírny. V nich se pevné nečistoty rozmělní, sedimentují a za dostatku kyslíku ve vodě mineralizují. Na stejném principu pracuje i oxidační příkop. V sídlištích s kanalizací používáme buď jednotnou kanalizační sít', která je společná pro odpadní i srážkové vody, nebo oddílnou kanalizaci, v níž splaškové a srážkové vody odtékají samostatnou kanalizační sítí. Odpadní vody se odvádějí do čistírny odpadních vod. V mechanické části se zachytí pevné látky, plovoucí nečistoty, tuky, oleje a ropné produkty. V chemické části se pomocí koagulantů vysráží jemný organický kal. Biologická část pak odbourává organické látky působením specifických mikroorganismů. Mechanicky předčištěné odpadní vody se mohou dočistit i na půdních filtrech. Voda projde vrstvou půdy, zachytí se drenáží a vypouští se do vodního toku. V biologických rybnících se samočisticí pochody urychlí vysokým provzdušněním vody. Odpadní vody obsahující velké množství patogenních mikrobů (vody z infekčních provozů nemocnic a veterinárních nemocnic, z tbc léčeben apod.) se před vypuštěním do kanalizace musí dezinfikovat plynným chlórem. Jinak se vyčištěné odpadní vody běžně nedezinfikují (Řešetka D. a kol., 1990).

52

9. Závěr Voda, jako jedna ze základních složek životního prostředí člověka, je v přírodě kvantitativně nevyčerpatelná. Její pohyb v přírodním prostředí je trvalý a nezničitelný. Nelze to však říci o její kvalitě. Díky této práci jsem se seznámila i s laboratorním rozborem vody a poznala jsem, že veškeré jakostní ukazatele velmi ovlivňují zdraví člověka. Například zajímavé bylo zjištění, že minerální a stolní vody prodávané zvláště v plastových lahvích nejsou ideálním nápojem v neomezeném množství po dlouhou dobu. Jedná se sice o vody přírodní, ale upravované a dosycované. V současné době odborníci stále zdůrazňují, že je lepší pitná voda z vodovodu a proto dostatečné množství vody v přiměřené jakosti vždy bylo a zůstává významnou kvalitou životního prostředí. Voda může uvedené funkce v životním prostředí plnit pouze za předpokladu, že člověk, který s vodou hospodaří, k ní bude přistupovat s pokorou a rozumem a pro okamžité zisky a tržní hodnoty současné doby nezapomene na škody, které by neuváženými úpravami mohl vyvolat v budoucnosti.

53

10. Seznam použité literatury Fraiz Z., Dobšinský O., Itze L., Kursa J., Ponížilová E. : Zoohygiena. SPN Praha 1983, 135 s. Hausler J.: Mikrobiologické kultivační metody kontroly jakosti vod. MZE ČR 1994, 123 s. Kožíšek F.: Studny jako zdroj pitné vody – příručka pro uživatele domovních a veřejných studní. Státní zdravotní ústav, Praha 2003, 42 s. Kožíšek F.: Vlastní studna: výhoda i riziko. Státní zdravotní ústav. Praha 2003, 55 s. Kunc F., Ottová V.: Mikrobiologie pro posluchače studijního oboru technologie vody. VŠCHT 1997, 230 s. Lukášová J.: Hygiena a technologie mléčných výrobků. VFU Brno 2001, 160 s. Rozová I., Janků K.: „Minerální“ otazníky. Časopis Test č. 4/2005, 4-13 s. Řešetka D. a kol.: Čištění odpadních vod z malých zdrojů. DT Plzeň 1990, 83 s. Straškrabová a kol.: Mikrobiální ekologie vody. Jihočeská univerzita v Č. Budějovicích 1996, 267 s. Šilhánková L.: Mikrobiologie pro potravináře a biotechnology. Academia, Praha 2002, 320 s. Švec F., Plesník V.: Hygiena a epidemiologie. Avicenum, Zdravotnické nakladatelství, Praha 1987, 380 s. Tlapák V., Šálek J., Legát V.: Voda v zemědělské krajině. Zemědělské nakladatelství Brázda v Praze ve spolupráci s MŽP ČR v redakci lesnické a přírodovědné literatury. Praha 1992, 320 s. Velíšek J.: Chemie potravin 2. OSSIS Tábor 2002, 335 s. Vyhláška č. 252/2004 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky na pitnou a teplou vodu a četnost a rozsah kontroly pitné vody. www.szu.cz Zdravotní ústav Svitavy

54

11. Přílohy Vysvětlivky k tabulce č.3: 1. Stanovuje se u pitných vod upravovaných přímo z povrchových vod nebo u podzemních vod ovlivněných povrchovými vodami. Tam, kde hodnota tohoto ukazatele není dodržena, musí se prozkoumat daný vodní zdroj a technologii úpravy, aby se zjistilo, zda lidské zdraví není potenciálně ohroženo přítomností patogenních mikroorganismů, např. kryptosporidií. Postup odpovědné osoby stanoví § 3 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., ve znění zákona č. 274/2003 Sb. 2. Platí pouze pro balenou pitnou vodu. 3. Nedílnou součástí výsledku zkoušky jsou i další informace získané při mikroskopickém rozboru, které mohou přispět k interpretaci výsledků. Tento slovní popis obsahuje zejména složení přítomného abiosestonu (případně jeho možný původ), bližší zařazení přítomných organismů a jejich možný původ (surová voda, pomnožení v síti), jejich příslušnost k obtížně odstranitelným skupinám apod. V případě výskytu živých organismů u vod zabezpečených dezinfekcí je vždy nutné udat, o jaké organismy se jednalo. U podzemních vod se zaznamenává především přítomnost organismů vázaných na povrchové vody a organismů indikujících zhoršenou jakost vody. Podzemní voda s výskytem organismů vázaných na povrchové vody musí být považována za vodu podzemní ovlivněnou vodou povrchovou (viz vysvětlivka 1). 4. Organismy zahrnované pod tento ukazatel se pro účely vyhlášky rozumí sinice a všechny eukaryotní organismy (řasy, prvoci, mikromycety, vířníci, h1ístice apod.). Mikroskopický nález masového výskytu organotrofních bakterií (více než 100 bakterií/ml) je třeba posuzovat jako překročení MR ukazatelů č. 9, příp. Č. 10. 5. Mezní hodnota platí pouze u vod zabezpečených desinfekcí. Živé organismy obsahující chlorofyl se odliší pomocí autofluorescence chlorofylu. Ostatní, pokud je to možné, podle dalších znaků (například pohyb, stav protoplastu). 6. Bez abnormálních změn. Pro náhradní zásobování; pro vodu dodávanou ve vzdušných, vodních a pozemních dopravních prostředcích a pro vodu z malých nedezinfikovaných zdrojů, produkujících méně než 5 m3 za den, platí mezní hodnota 500 KTJ/ml.

55

7. Bez abnormálních změn. Pro náhradní zásobování; pro vodu dodávanou ve vzdušných, vodních a pozemních dopravních prostředcích a pro vodu z malých nedezinfikovaných zdrojů, produkujících méně než 5 m3 za den, platí mezní hodnota 100 KTJ/ml. 8. Hodnota platí pro zbytkovou koncentraci monomeru (látky), vypočtenou podle údajů o obsahu a možném uvolňování z materiálů (např. z rozvodného potrubí) a předmětů sloužících k úpravě, výrobě a distribuci pitné vody, které jsou ve styku s pitnou vodou. Stanovení v pitné vodě se provede jen v případě, kdy není možné výpočet provést a látka se vzhledem k použitým materiálům může ve vodě vyskytovat. Stanovení chlorethenu (vinylchloridu) se však provede rovněž u nových zdrojů před jejich uvedením do provozu. 9. Při stanovení benzenu je nutné sledovat, není-li indikována přítomnost dalších aromatických uhlovodíků (toluenu, xylenů, ethylbenzenu). O nálezu těchto látek nad mez stanovení informuje laboratoř objednatele rozboru. V případě kvantitativního stanovení se uvedou nálezy stanovených látek do protokolu o zkoušce. 10. Stanovuje se vždy u nového zdroje a dále tam, kde nálezy Be přesahují 25 % limitní hodnoty. 11. Tam, kde je to možné bez snížení účinnosti dezinfekce, by se mělo usilovat o dosažení co nejnižší hodnoty. 12. Bez abnormálních zrněn. Nemusí se stanovovat u zdrojů dávajících méně než 10000 m3 vody denně. 13. Musí být dodržena podmínka, aby součet poměrů zjištěného obsahu dusičnanů v mg/l děleného 50 a zjištěného obsahu dusitanů v mg/l děleného 3 byl menší nebo rovný 1. Součet poměrů odpovídá svým významem nejvyšší mezní hodnotě. Obsah dusitanů v pitné vodě na výstupu z úpravny musí být nižší než 0,1 mg/l. 14. Mezní hodnota představuje minimum a platí pro vody, u kterých je při úpravě uměle snižován obsah vápníku nebo hořčíku. Pro všechny vody platí, že tam, kde je to možné, by se mělo usilovat o dosažení doporučené hodnoty. 15. Doporučená hodnota jako optimální koncentrace je stanovena z hlediska zdravotního, nikoliv technického. 16. Bez abnormálních zrněn. Není nutno stanovovat, pokud je stanoven obsah TOC

56

(celkový organický uhlík). 17. Obsah volného chloru, chloritanů či ozonu se stanovuje pouze v případě použití chloru nebo prostředků obsahujících chlor, oxidu chloričitého nebo ozonu při úpravě vody. Za úpravu se považuje i dezinfekce vody. V případě využití vázaného aktivního chloru (např. ve formě chloraminů) pro dezinfekci, platí pro celkový aktivní chlor mezní hodnota 0,4 mg/l. 18. V případech, kdy vyšší hodnoty chloridů jsou způsobeny geologickým prostředím, se hodnoty až do 250 mg/l považující za vyhovující požadavkům této vyhlášky. Pro balené pitné vody uměle doplňované minerálními látkami platí mezní hodnota 250 mg/l.

19. Voda by neměla působit agresivně vůči materiálům rozvodného systému, včetně domovních instalací. Posouzení agresivity se provádí podle TNV 75 7121 Požadavky na jakost vody dopravované potrubím. 20. V případě pochybností se za přijatelné považují stupně 1 a 2 při stanovení podle ČSN EN 1622 Jakost vod. Stanovení prahového čísla pachu (TON) a prahového čísla chuti (TFN). 21. Měřeno při 25°C. 22. V případech, kdy vyšší hodnoty manganu ve zdroji surové vody jsou způsobeny geologickým prostředím, se hodnoty manganu až do 0,20 mg/l považující za vyhovující požadavkům této vyhlášky za předpokladu, že nedochází k nežádoucímu ovlivnění organoleptických vlastností vody. 23. Limitní hodnota je stanovena na základě toxického působení mědi a platí pro vzorek pitné vody odebraný odpovídající metodou vzorkování z kohoutku tak, aby vzorek byl reprezentativní

pro

průměrné

jednotýdenní

množství

požité

spotřebiteli.

Při

koncentracích nad 100 ug/l může docházet ke změnám organoleptických vlastností vody. Pro kontrolu jakosti pitné vody podle § 4 se použije metoda náhodného vzorkování během pracovního dne, která spočívá v odběru prvních 1000 ml vody z kohoutku (bez očištění kohoutku a bez předchozího odpouštění vody nebo odběru vzorků vody na stanovení jiných ukazatelů) odebraných během normální pracovní doby vzorkaře (obvykle 8.00 - 16.00 hod). Zjistí-li se při tomto odběru překročení limitní hodnoty a je-li nepřímo prokázáno, že se jedná o zhoršení vlivem vnitřního vodovodu, zajistí vlastník objektu účelové vzorkování pro zjištění průměrné koncentrace látky

57

požité spotřebiteli během jednoho týdne. 24. Stanovuje se u pitné vody upravené z povrchové vody. Četnost stanovení může orgán ochrany veřejného zdraví omezit nebo od stanovení tohoto ukazatele zcela upustit tam, kde osoba podle §3 odst. 2 zákona do provozního řádu podle §4 odst. 3 zákona uvede vhodný postup zaručující, že možný výskyt cyanotoxinů v pitné vodě bude podchycen a následně budou činěna včasná a účinná opatření, která zabrání ohrožení veřejného zdravÍ. Za vhodný postup k podchycení cyanotoxinů se považuje např. sledování sinic ve vodárenském zdroji pomocí vhodných metod, použití vhodného biotestu ke zjištění, zda přítomné sinice obsahují cyanotoxiny, případně stanovení toxinů přímo v biomase sinic nebo v surové vodě. Za účinná opatření se považují např. změna odběrového horizontu s nižší koncentrací sinic, použití vodárenské technologie prokazatelně vedoucí k odstranění cyanotoxinů z upravované vody nebo dočasné odstavení vodárenského zdroje. 25. Limitní hodnota platí pro vzorek pitné vody odebraný odpovídající metodou vzorkování z kohoutku tak, aby vzorek byl reprezentativní pro průměrné jednotýdenní množství požité spotřebiteli. Pro kontrolu jakosti pitné vody podle § 4 se použije metoda náhodného vzorkování během pracovního dne, která spočívá v odběru prvních 1000 ml vody z kohoutku (bez očištění kohoutku a bez předchozího odpouštění vody nebo odběru vzorků vody na stanovení jiných ukazatelů) odebraných během normální pracovní doby vzorkaře (obvykle 8.00 - 16.00 hod). Zjistí-li se při tomto odběru překročení limitní hodnoty a je-li nepřímo prokázáno, že se jedná o zhoršení vlivem vnitřního vodovodu, zajistí vlastník objektu účelové vzorkování pro zjištění průměrné koncentrace látky požité spotřebiteli během jednoho týdne. 26. Pesticidy se rozumí organické insekticidy, herbicidy, fungicidy, nematocidy, akaricidy, algicidy, rodenticidy, slimicidy, příbuzné produkty (např. regulátory růstu) a jejich metabolity, rozkladné nebo reakční produkty. Limitní hodnota platí pro každý jednotlivý pesticid s výjimkou aldrinu, dieldrinu, heptachloru a heptachlorepoxidu, kde platí limitní hodnota 0,03 ug/l. Stanovují se pouze pesticidy s pravděpodobným výskytem v daném zdroji. Stanovené pesticidní látky musí být v rozboru specifikovány. Pokud pesticidy nejsou součástí úplného rozboru, musí osoba uvedená v § 3 odst.2 zákona doložit, proč nepředpokládá výskyt pesticidů ve zdroji.

58

27. Limitní hodnota se vztahuje na součet jednotlivých stanovených a kvantitativně zjištěných pesticidních látek. Není-li látka zjištěna kvantitativně, k součtu se přičítá nula. 28. Limitní . hodnota se vztahuje na součet kvantitativně stanovených následujících specifických látek: benzo[b]fluoranthen, benzo [k] fluoranthen, benzo[ghi]perylen, indeno[1,2,3-cd]pyren. Není-li látka zjištěna kvantitativně, k součtu se přičítá nula. Jsouli stanoveny další látky typu polyaromatických uhlovodíků, nelze jejich hodnotu zahrnout do ukazatele PAU. S výjimkou benzo[a]pyrenu, pro který je stanovena limitní hodnota (ukazatel č. 18), se v případě jejich nálezu nad mezí detekce postupuje podle § 4 odst. 6 zákona. 29. Pro balené pitné vody nesycené oxidem uhličitým a pro pitnou vodu dopravovanou kontejnery lze připustit hodnotu pH od 4,5; pro balenou pitnou vodu, která je přírodně bohatá nebo uměle obohacena oxidem uhličitým, může být minimální hodnota i nižší. U vod s přirozeně nižším pH se hodnoty pH 6,0 až 6,5 považují za splňující požadavky této vyhlášky za předpokladu, že voda nepůsobí agresivně vůči materiálům rozvodného systému, včetně vnitřního vodovodu. 30. Týká se vod dezinfikovaných solemi stříbra a vod upravovaných zařízením obsahujícím stříbro. 31. Součet koncentrací tetrachlorethenu a trichlorethenu nesmí překročit 10 ug/l. 32. Limitní hodnota se vztahuje na součet kvantitativně zjištěných koncentrací trichlormethanu (chloroformu), tribrommethanu (bromoformu), dibromchlormehtanu a bromdichlormethanu. Není-li látka zjištěna kvantitativně, k součtu se přičítá nula. Tam, kde je to možné bez snížení účinnosti dezinfekce, by se mělo usilovat o dosažení co nejnižší hodnoty. 33. V případech úpravy povrchové vody by voda vycházející z úpravny neměla překročit hodnotu 1,0 ZF. Jednotka se uvádí podle použité metody stanovení: ZF(t) nebo ZF(n), kde t znamená turbidimetrickou a n nefelometrickou metodu. 34. V případech, kdy vyšší hodnoty železa ve zdroji surové hodnoty jsou způsobeny geologickým prostředím, se hodnoty železa až do 0,50 mg/l považující za vyhovující požadavkům této vyhlášky za předpokladu, že nedochází k nežádoucímu ovlivnění organoleptických vlastností vody. 35. Platnost hygienického limitu po datu uvedeném v § 12.

59

Přehled počtu vyšetřených vod laboratoří ZÚ – pobočka Svitavy

r.2004 : pitné + rekreační: - chemický rozbor: 1 112 vzorků - z toho nevyhovovalo 5 % - mikrobiol. rozbor: 1 500 vzorků - nevyhovovalo 10 %

r. 2005 : pitné + rekreační: - chemický rozbor: 1 240 vzorků - nevyhovovalo 6,2 % - mikrobiol. rozbor: 1 925 vzorků - nevyhovovalo 8,1 %

Z toho pitných vod jsou asi 2/3 a 1/3 rekreačních vod ( bazény, koupaliště).

Nejčastější příčiny nevyhovujících vzorků:

1) Mikrobiologická závadnost - nejčastěji koliformní bakterie, mesofilní bakterie 2) Chemické ukazatele - dusičnany nad 50 mg/l – má celé Svitavsko, povolena výjimka do 55 mg/l - volný chlor – občas přechlorováno >0,2 mg/l - železité ionty – u starších vodovodních rozvodů - pH většinou nižší ( u lesních pramenů a studní ).

Ceny rozborů vod k 1.1.2006 :

Samotný mikrobiologický rozbor: 800 Kč Krácený chemický + mikrobiologický rozbor: 1 420 Kč Úplný rozbor pitné vody: 10 450 Kč

Ceny se řídí platným ceníkem zdravotních ústavů. Ten se aktualizuje každé 4 měsíce (většinou se ceny o něco zvedají).