2 LEGER

POETICKÉ BESEDY. (REDAKTOR:

JAN NERUDA.)

ÍSLO

XLI.

V ZÁT

I

S

I

ROMÁK VERŠEM NAPS A KAREL LEGER.

ti

» vr*"

_

-

.

b

PG

5038 |_q\/2 1

RQD

c.l

ROBA

v PRAZE. VKLABATEL: ED. VALEKA. 1890.

i-oit,

Presented

to the

LIBRARY ofthe UNIVERSITY OF TORONTO by

KAREL AND MIROSLAVA

CVACHOVEC

V ZÁTIŠÍ. ROMAN.

"V

E K. S E ZNI

NAPSAL

KAREL LEGER.

(POETICKÝCH BESED CISLO

XL1.)

«OXEX3X<

V PRAZE.

NAKLADATEL:

EDTJAJbiX) 1890.

VALEKA.

Tiskem dra Ed. Grégra v Praze.

SVE MU UITELI VELECTNÉMU

Ph.

PÁNU, PANU

Dm BEDICHU POŠÍKOVI >~A

DKAZ

ÚCTY A

VDNOSTI

VXUJB

K. Leger.

—

Kotou dýmu bílý Vyhasla dýmka. nad mojí hlavou rozplývá se chvíli. Jak pomalu se vlekou minuty! Cist? mrzí mne! a posud netknuty

—

—

—

—

po stolku

mém

se nové knihy válí.

Co poít? Z okna hledt v

Hm,

—

její

a naproti

ulici?

vzhled je stejný vždy a stálý

tam v nízké svtnici

dv

mladé šiky zas by se mi smály. Ty ještrky! co vždycky jest jim k smíchu? Ba. ani dýmka nechutná mi dnes!

—

—

V mém je

v a

pokojíku, v

smutno tak!

—

samot

a v tichu

Stín vkradl se a kles'

mou skrá hru. — Též venku už první hvzda do okna se dívá. — i

Veerní

mn

šero

—

—

množí tesknotu,

—

cizím jaksi zdá se všechno tu

se stmívá

!

—

6

—

a chtl bych odtud prchnout nejradji

Kam?

—

Do „Besedy" ješt brzy snad? Zažloutlý svit její Rozžehnu lampu.

—

se rozlil kol

—

a

pec

tu veseleji!

Na starou skí mj pohled Tam knihovna má chudiká

man pa. — se kreje

a jakýs archiv naší rodiny.

Ne pergameny, erby, privileje, s peetí král vzácné listiny, ne prvotisky neslýchané ceny, jen starou biblí tady ukrývám,

—

pak berních knížek hezkou sbírku mám. Jsou všechny všude ádn vyplnny a stádány už pes pl století. svazky, staré

— kalendáe, —

v nich psány místem

rzné pamti

Dopis a

— bh

ví

Tot archiv

po kom!

mj,

vybledlá písma Nejstarší listy

—

—

pec

asi

tyi

vysoko

jej

ítám s potšením. od mého jsou dda

a nejsou starší nežli sto

let jen,

—

snáe.

—

(dál neznám ani vlastní rodokmen.) Snad rozpadla se jeho lebka šedá, však kdykoliv ty listy peítám, podoba jeho pede mnou se zvedá,

cením,

mj

sám. jak z hrobu vstal by náhle dd A zdá se mi, že dávno již ho znám.

V ddin

blízké sedlákem on býval.

—

Vždy vidím jej, jak prací nahrben zem potem vlastním skrápl den co den. v robotu chodil, vrchnost svoji ctíval,

rychtáské právo za

—

A eho užil, V chalup nouzi Tak

to

nkdy

—

míval.

co znal v živobytí?

a na

zámku

bití.

—

modlil se a trpl, pracoval,

ženou vrnou snášel trud i žal a bídou byl snad celý život jeho, však pece žil a nikdy nezoufal, pro syna svého odíkal se všeho. Syn neml poznat bídy otcovy, ni kterak chutná bi a okovy. se

—

—

Rodie do

s

msta

knzem moude syna na uení

Byl jedinákem.

—

listy žluté

dali.

vzali,

—

Stýskalo se jim

as dlouho, dlouho v

Ddovy

radu

chat samotným.

—

potrhané

tžkou namáhav psané vždycky zdá se mn, rád ítám nkdy, Btesk a zas nadj že z nich ješt vane a kterak zní tak znám, dojemn prostinká slova staré eské duše! a rukou

—

A

pece psány

krátce jen a suše

ty rady dobré, výstrahy a pání.

Vše

pi

—

prosté, všední.

ddu

psaní jak se

V

—

duchu vidím však,

kalil

zrak

—

a kterak hloub se ku papíru sklání,

chtl by psát,

víc

A

—

mu

však péro se

brání.

za ním vetchá, dobrá jeho žena

do psaní zí

mu

plaše

pes

ramena.

Se slzou v oku, tesoucím se hlasem

svému pipomene asem. „Tu pozdrav pipiš! nco zas mu slib! je chudák sám a svt je plný chyb, a hodným jest!" a krpj s oka stírá. cos muži

—

—

Však

otec zatím

list

a pipisuje: „Synu,

bu

se, dbej,

jenom hodný, pána poslouchej

a k milostpaní

A

už uzavírá

i

mj

vždy úctu všecku.

k vli cviku mluv jen po

tot hlavní vcí,

—

nmeku,

však to poznáš sám ani do vsi k nám.

radj necho bys nezapomnl, co a

již

trochu umíš,

nmecky

mluvit neml bys tu s kým ochranu boží tebe porouím!" Kdo teš ta slova, zda-li porozumíš,

V

co bolesti je mezi

Tu

a

ádky

skryto?

tam písmo slzami je smyto psáno rukou matinou:

a posléz

—

—

—

—

!

—

9

—

„Mé dít, s bohem! On chra duši tvou! u Tak se synem se navždy louí oba.

—

Našemu rodu pola nová

doba.

Na

deskách bible napsán den a rok, kdy uinil dd poslední svj krok z tohoto svta v onen nad oblaky ]

a za ním brzo babika šla taky.

At sladce

spí a

bu jim

však umdleni dost

Mj

lehká zem,

byli životem

otec zatím stal se

!

—

kupcem tady

— Odvážný byl, mladý a pilný pi tom, — zbohat obchodem. Ml štstí vždy a uml tžit z toho. —

v okresním

Y

mst.

archivu chovám jeho

kvitance,

úty

spis mnoho,

a kontrakty rzné,

obchodní knihy (pro mne vždycky hrzné.) Xa deskách bible krasopisn psáno,

kdy otec mj se mstským rádním stal, kdy purkmistrovské keslo jemu dáno a kdy mou matku zlatou pochoval.

—

A

zápisky a knihy,

rzné

spisy

nmecké, — jak dobrý tou chtl Až z vle boží v letech šedesátých vše

se z nenadání všechno

kdysi.

zmnilo. Co eských brošur z celé vlasti svátých se z nenadání tady zjevilo

—

10

—

ei

smlé, plné žáru, stanovy besed, banky, cukrovar vk nový znaí, kdy i msto naše Riegrovy

šat vlastenectví obléklo si plaše

pi tom

a

co slavný O, doby

bázní ekalo se všude,

s

úad tomu íkat bude?

sn,

ó

doby nadšení!

eském

S bojovnou písní znlo v sokolích kídel jaré

A

—

kraji

šumní!

v dobu tu se náhle poínají

etné úty zjevovat, nahoe mým jménem znamenané. Já poal tehdy v Praze studovat. — v archivu

vždy

V

dob

té

divné, živé, rozhárané

jsem prvn

z hnízda vyle v mnohá onch bouných

Idea

širý svt. let

—

doposud skryta v duši mojí plane, dobe vím, jak soudí moudí lidi,

a

že dtinství jen v nadšení

Vlastencem

Však

mj

z

vle

s duší, s

boží náhle,

—

tom

tlem

vidí.

já se stal.

— jaký

žal!

Knihy zahodiv rodný zpátky rychle jsem se Mne obchod nudil. Jaký také div, když z úrok být mohu slušn živ, v

otec zemel.

dm

—

— —

vrátil,

—

— na

11

sob

starostí bycli

— život krátil?

Jen v klidu tichém úplné je štstí!

V

domku na pedmstí Necha závist praví:

útulném, malém

sám

žiju v míru.

—

že v neinnosti trávím mladý vk, jsem spokojen a bh mi dává zdraví. Však asto, asto boue myšlének pod lebkou mojí ve a kolotá,

—

pedtuchy divné víí v mojí duši. Vím, lepšího jsem schopen života!

Tou nadjí mé

srdce

prudej

buší,

mne as, mé teba síly. —

vím, pijde jednou také pro

kdy bude pro Aj,

v

vlast

sedm hodin!

„Besed

u

i

—

Zdržel jsem se chvíli

dávno ekají mne as

!

—

mým

ložem v rámu zlatém rodi mrtvých podobizny velké. Kýs malí všechno umní své mlké Nedovedl rysy vyplýtval na n. Hle, nad

—

tch tváí drahých

sice oživit,

visí

—

pro souzvuk barev snad mu scházel však kterak vrn vypodobil za to tatínkv prsten! jaký lesk a tpyt!

cit,

—

—

12

a

tžký etz,

—

dukátové zlato!

—

a na košili knoflík granátový,

límeek matin

z

krajk ist nový

a staromodní, velký I

za to málo budiž

mj mu

a oživí

—

!

vdk!

pam

Vždy

Zím

náramek

snadno doplní, co ty malby bez nesnází.

schází,

—

v duchu otce.

—

Hlava jako sníh

a tváe vážné, plno vrásek v nich.

Vždy písný pohled. Vzhru od oka pes elo táhne rýha hluboká. Když mrzut byl, tu vždy se prohloubila, když usmál se, tu napolo se skryla. Otvírá dvée. Mírná, dobrá máti

—

mu

v oi bledne. Na ele mu znáti, t nedobrém je opt humoru. —

že

Ke

stolu sedá,

—

mlky zachmuený

bubnuje prsty pochod bezejmenný. Maminka se leká hovoru, Což?

—

—

z

pokoje na

sí vykrade

se zticha,

postojí v síni, zaslzí a vzdýchá.

—

Po dom celém drobným, tichým krokem sem i tam chodí, hledá bystrým okem, co manžela by mohlo

pohnvat,

vše istí, rovná, uklízí a sbírá.

Na dvoe

zadní vrátka otevírá

— —

— a,

kradmo sthují

ejhle!

se z vrat

tu tetika a sestenice za

Píbuzní je

—

chudí.

—

13

ní.

Štdrou

—

svojí dlaní

podporuje matka potají.

Oslyšet prosby nikdy nedovede,

vše dostanou,

o jenom

žádají,

a radji se sama nenají.

marn

Tatínek

písné úty vede

teba máti asem mnoho zkusí, vždy pro píbuzné nco schovat musí. a

Zmizely šastn. Matka oddechla

Co mrzutý však otec dlá asi?

Doposud

sedí

starosti leží

mlky

na

sivé

v zadumání,

mu

si.

—

—

—

—

skráni,

Y prázdno upel zrak, oboí stáhl, dvojí šedý mrak. Dokonil pochod, na stl z nenadání udeil pstí. Vstal a slab vzdech'. na ele chmury.

—

—

Z pokoje

Nahoe

vyšel.

—

—

Stoupá po schodech.

mj

—

pokojíek malý. tam chvíle ubíhaly ve spolenosti drahých knížek mých! Ctu Z krajin nadzemských svta neznám. byl

Jak mile

mn

—

hlas

otcv náhle

—

povolal

mne

zpátky.

„Zas u románu! Ale proces krátký: ty knihy všechny vházím do kamen!

!

—

14

—

hochu? Kozpome se jen! bude? Tady teba zmny: z tebe Písný, zamraený pracovat musíš!" ve dveích stojí. Skoro se ho lekám,

Co Co

myslíš,

—

trest zasloužený s resignací

Trest hrozný, krutý!

V ei

ekám. nmecké

psát dlouhé nudné listy kupecké I

pi vzpomínce doposud mne

mrazí.

dávno tomu. Odešli mn, drazí, kde jiný lepší svt, tam, odkud nikdo nevrátí se zpt.

—

Již

odešli tam,

Mn

—

zdá se pec, že vstoupí z nenadání

do dveí otec s posnženou skrání, ekne: „Víš, a na ele -písnost

— mn

ty

nmecky mi posud neumíš?"

A

matko

do

potu

Ty

dobrá, tichá

A

zlatá!

—

Je-li

svtic pán

bh

—

vskutku nebe, pijal tebe! Slza kalí oi.

vkroí Zrak si protírám. Ne! ve snu blahém klamal jsem se sám; hle tu náhle do pokoje

matika

—

sama.

to stará teta, její sestra rodná,

podobná matce, upímná a hodná.

—

15

—

zddil jsem už jako hospodyni druhou matkou stala se nyní. a Ji

mn

Na moje dvée Dím: „Volno!"

dvátko

zlehka zaklepala.

—

—

osobika malá,

Ejhle,

hezké, asi šestileté,

na prahu

stojí,

studem

líc

mu

kvete

a zrak se klopí, hlavinka se chýlí,

ržových rtících vzí prstík bílý. Chudikou mošnu nese v ruce jedné, v ní jakés knihy, šateky a hraky. Dím „Koho hledáš ?" Rdí se a zas bledne v

—

—

:

a „Strýka!" praví

tiše,

poloplaky.

„Tak! strýka! kde a kdo ten strýek jest?" „Vy!" Ohromila mne ta náhlá zvst .

Za ruku vezmu dít

ostýchavé.

na cest snad pravé! Kdo t poslal sem?" Mne Zpytuje tvá mou dlouhým pohledem. „Zde

nejsi tuším,

hledáš sotva!

„Mamiku a na a

vera," povídá,

hbitov u

kmotíek

„mn

vzali

zdi zakopali

dnes dovedl

mne sem,

k vám, ke strýkovi." — „Cí „Jsem Kalendova." — Na zem

jsi,

a pokukujíc na

—

mne

roztomile

dcko

milé ?"

mošnu

složí

— Z

—

rzné

ní vykládá už

„Mám zstat u

16

vás!"

svoje zboží.

—

Já Ba, vru, že jsem

píbuzná

jaksi

její

—

znal,

naším rodem byla

s

bídn živoila. pomoc moji.

a vím, že v nouzi Sirotek její bledá

A

matku

se zadumal.

dít zatím tká po pokoji

doma otáí

a jako

své loutky staví,

se již,

šateky své skládá

pitoí se blíž ekne: „Strýku, mám a jako diblík na šij se mn vsí a z nenadání

a šeptem

m.

vás ráda!"

—

Co si poít mám? Sirotkv osud opravdu mne dsí. Jak pomoci mu? Mlky rozjímám. vida! na kb'n vylezlo mi A dít a vous mi bladíc cb vilku povídalo a na vše možné dkladn se ptalo, až jako kvítek, když jej vítr zlomí, na moje adra blavika mu klesla. A já sedl tiše Tak usnulo mi. a nasloucbal, jak spokojen dýše, a bb ví, kam se mysl moje nesla. Bez bnutí dloubo, bycb je neprobudil, jsem dít cboval, aniž bycb se nudil. Rozpak takýcb nepoznal jsem dosud. a polibí

—

—

—

—

—

—

!

— Co

s

Mj

—

dckem tímto? Co mám poít bože, dtem málo rozumím

Pro práv v

17

mj

tichý

ke

mn

dm,

(když o

n

zanesl je osud,

—

je do ústavu dát,

s

staro

ním V!

kde povždy klidno bylo

Vše za chvilku by tady pevrátilo.

Však mohu kams

s

na

chci už

se brát)

!

?

— —

Hm, do ústavu k bezcitným snad lidem u mne s božským dímá klidem !

Hle, kterak

V

tom

(hospodyn moje)

stará teta

snad v pravou

!

do pokoje

chvíli vešla

ob.

a udivením spráskla ruce

—

dl jsem v duchu k sob k tet pak: „Pst! a ji nevzbudíme! Hle, osud pines dátko nám pkné. zda ode dvéí odehnat je smíme? Já pokám, teto, co tvé srdce ekne. Je sirotek to po píbuzné naší, Nuž rozhodneme

!

a

nikoho nemá,

—

v nouzi

,

— bh

Hle, jak se chudák tiskne na

mou

to sud!

hrud!

Ubohé ptáe! Kdo je odtud splaší? úkrytu hledá pod stechou si naší, nuž, pijmem je a ty mu matkou bu?"

—

A

teta

dobrá cosi zahuela,

zakývla hlavou, zamrait se chtla,

—

:

18

však od jakživa toho neumla.

dcko: „Hezounké

Prohlédla

to

ptáe!"

a vidl jsem, jak tiše strauou pláe.

V tom dít a I

s

mého

nastala

—

moje vzbudilo se ze sna

klína sklouzlo ve mžiku.

te

povinnost mi dsná,

jak otrok sloužit tomu diblíku.

A

dít již se jako doma S ním loutky rovnám.

—

cítí.

— „Kterak íkají

—a

„Liduška!" praví

Zas nová starost!

píjemn

smích

její

Jak šotek bhá, plno a

mn

se zdá,

že

se

dti

mám hlad!"

živí?

dovádivý.

jest jí

—

všady

veseleji tady.

Na božský klid a ticho — jaký div! jež pod mou stechou vždycky vládlo

te

—

cukrovinky snad?"

Jíš také chléb? Ci

Zní

hned: „Já

ím

—

ti?"

— dív.

nevzpomenu.

Také po veei

mn a

zlaté

dviv

(Co

Své

dít na v

oi

klín usedlo

pohledlo.

piznám te, snad ruky malé sepjalo

nikdo neuví!) a prosí

strýku, se mnou dnes!" duši, v srdci pohnulo se cosi

„Ach pomodli

V mé

—

se,

—

!

—

19

— — — —

a jak by balvan na prsa mi kles

já z modliteb už neznal skoro slova.

„Což? „andlíku boží" také znáš?"

Já rdl to zlaté

—

—

Ba muselo mne znova dít uit „Ote náš"

se jen.

Noc neklidnou a divné sny jsem mi.

Osbka

malá stále v nich se pletla. sotva den se venku zablel,

A

—

mne nedokavost hntla. Ticho v dom celém. Co dlá Lidka? Pusta ulice. Vyhlédnu oknem. Z daleka jenom záí v lesku skvlém

já rychle vstal,

—

—

kováská

dílna.

kladiva hbitá,

Kdos podél

Buší zvoníce

— jiskry

dom

—

odletují.

potichu se krade,

jen tajupln trepky popleskují.

—

—

S drbeží ua trh vesnianky mladé

hovoru plny stedem cesty jdou. Zde tam se v oknech svtla zakmitnou a o vrat služky, zpola obleeny.

—

Za

chvíli

peka krám svj

a rovná záda,

A

o roh

oi

protírá.

otvírá

—

domu vážn podepený

—

—

20

obecní strážník do nebe se dívá

a zívá dlouho a pak ješt zívá

A

naší

se ozval náhle.

a vidím tam

Na a

náek usedavý Spchám vyrušen

aj,

píval pravý.

slzí

klín zlehka Lidku houpajíc

teta

esá,

pi tom

pláou ob,

a tším-li a

—

nežli skonil, byl už jasný den.

Z kuchyn

ji

— ——

—

tsnji

je,

se

líbá

v

líc

vzdychají a lkají spustí

jenom

Lichotím dcku,

ješt

víc

objímají.

—

tet domlouvám. Což dít! Vera divil jsem se sám. že po mamince nezastesklo sob.

—

—

Pro teta pláe? píiny pec není!? pro pomáhá mu místo konejšení? Když do

ob, k plái nutí V" vzdychat pola s novou chutí,

sytá se vyplakaly

dím: Teto zlatá, co

A

vzlykat,

zas

lila slzí

—

t

potopa se velá,

až kleslým hlasem na konec mi dla:

„Co? Vzpomnla, ach, ubožaka jsem, že také, také já jsem sirotkem!" Sirotek ten je zdoben šedinami. Vsak ml jsem práci, ušla dlouhá doba, než potšil jsem siroteky oba.

—

—

— —

21

—

Náhoda šastná teprv pomohla mi. U dveí zvonek zaznl pronikav,

—

vstoupila dáma, švarná, hezká paní.

Jak svží kvt, plá, svítí, vábí.

vlas ve

vrkoe

— pel mládí ješt na — Na spanilé hlav

ní

spleten bez ozdoby,

pod bílým elem šedé oi hoí, hezounké dlky na líku se tvoí, smích na rtu hraje ten mne trochu zlobí, neb jedovatým asto zdá se být. Jen v lehkém šat (sousedkou je naší a pomluva jí také nep o straší,) se pišla k tet cosi vypjit.

—

—

—

— ——

A

smála se a chvilku povídala, Lidušce malé políbení dala,

mne

nazvala pak vzácným lidumilem,

pi tom na rtu jejím roztomilém jsem vidl úsmv, jenž mne zase zlobil, však

a, pi sám bh! ji pece pkn zdobil. To chvilka byla. Zmizela mi zase, jak ptáátko když z klece odletí. Ve dveích ale na mne ohlédla se

—

a pohled ten mi zstal v pamti.

V s

„besed" hrávám každodenn skorém manželem jejím, panem kontrolérem.

—

—

22

—

—

—

Nedle kvtná! Prvý jarní den! Dnes také šel jsem s Lidkou do kostela, vrbové proutky v drobných rukách mla. Chrám zbožnými byl skoro peplnn,

•

•

—

gotický portál sotva lidu staí.

Vesnické dívky, naše sleinky se

nedokav ku

oltái tlaí

a kartónové šustí sukýnky

jak hedvábné v

A

každé

dve

té

pestrobarvé smsi.

v bílých rukou svých

proutk vrbových a každá hlavu zbožn k adrám svsí, když od oltáe kaplan mladiký s úsmvem na rtu svtí koiky. si

nese svazek

Však odpoledne kterak strávit mám? Jsem v tichém dom sám a sám a sám (Šla teta s Lidkou kamsi na návštvu).

Nad mstem jasná obloha

vni

!

—

se klene

osvžené slyším a zlomky skiváního zpvu. — Jdu do zahrady, kterou sám si pstím, — je malá sic, však já ji zvu svým štstím. Pi práci milé mezi kvtinami a cítím

tak

mnohá

trávy

chvíle sladce utekla mi,

myšlénky trudné zde mne nenajdou. Plot nízký dlí

zahrádeku mou

—

-

—

—

23

od sousedovy. Pejít možno lehce. Záhonky ješt bez kvt jsou dnes, jen petrklíe vidt ledakdes, ni starým štpm rozpuet se nechce,

však ve vtvích lze jarní mízu cítit. slunku jenom týden svítit Dej pán a všechno kolem bude jeden kvt!

Bh

—

Jdu zadumán.

m

—

Kdos veselými

slovy

ze zahrady vítá sousedovy:

„A! dlouho jste se nechal pobízet. než vytáhlo vás slunéko to boží!

Nu

—

tedy,

a bude jaro,

kožich do ej,

Pan kontrolor

bh

již

skín

se složí

tomu chtl!"

na zahrádce

svojí?

ba vskutku vidím, za plotem že

Hned šupeek mi dvorn

úsmv

stojí!

nabízel

a tiskl ruku, usmíval se tiše,

však jeho

—

—

vždy je smutným

spíše.

po uši až ml a starý modrý župan kolem sebe, na skráni sníh a v tabatrce nebe. „Zdráv? my se spolu dávno nevidli!" klepaje na ni ekl vesele.

epiku

z vlny

—

Shledání

mám

Bh

bychom

oslaviti

dneska prázdno,

tomu chtl,

—

že sešli

mli,

vždy jsme

—

jest

nedle!

se zase.

— Partii

šach?

—

24

pojte jednou k nám!

Do msta kamsi žena

mám

—

vydala

Peskoím

plot,

—

hned za ruku

domu

jak se zajatcem k

—a

že sotva staím,

mne u — praví, modrým šátkem židli

„Host u

!

se

m

mnou

—

lapí,

kvapí,

on pokulhává.

S poklonou velkou dvée a

se,

chvilku pokoj a jsem zcela sám!"

otvírá.

— „to se zídka stává — otírá.

—

„Však odpuste, ím uctíti vás mám? jsem jakby vdovcem, v dom sám a sám a líbí se mi takto, mohu íci. Partii šach? Najdu šachovnici! tomu chtl a jsme tu spolu sami!" Ve skíni hledá. Za stl usednu

—

—

— —

Bh a

mimovoln

A

!"

kol se rozhlednu.

—

—

peplnn jest pokoj ozdobami, pec jakýs nelad jeví se tu všude. Nemožné kvty zdobí kolem stny, Záslony v oknech tžké, tmavorudé a ve skleníku šperky vyloženy a tretky rzné, hraky, pagody, vše srovnáno jen podle náhody.

Kiklavým leskem

vše tu svítí pouze,

v tom pýchu znát

—

Zde onde v kout

visí

—

a také trochu nouze.

pavuiny,

—

!

—

25

šat kus

zde

na

a tamto leží jiný,

stole stužek celé

hromady

—

„Sousede, ejhle, moje poklady!" ze hlubin

Nkolik

mn

skín

hostitel

mj

volá.

—

knížek, rozpadlých však zpola,

okazuje a prach otepává.

„Tm

vná

našim starým

budiž sláva!

Pro srdce nektar plynul z jejich pera. Hle, Celakovský a hle

:

„Slávy dcera"

zde „Slovan" jest a tady „Epištoly".

V

nich

potchu vždy najdu

Pro jenom pán Jak zplenna

bh

jest

dojista.

stvoil tyto moly?

„Rže

stolistá"!"

—

útchu pak v tabatrce hledal. „Za dvacet zlatých poklad svj bych nedal! Však peliv jej musím hlídat stále,

Vzdych',

by žen v ruce nepa nenadále. Úklady knihám tajn v duši snuje, prý nejlépe se jimi p odpaluje. Což vy však víte!" zamyšlen mi praví

—

—

—

a šachovnici

pede mne

už

staví.

Figurky divné, malé bojovníky adíme oba v pravidelné šiky. Již táhnou nmé, poslušné ty voje ku pedu statn do hrozného boje.

.

!

—

26

—

pro? Žádný vdt nežádá, — vru armáda! tof Pan soused práv „koníka" mi bere a pi tom povzdech, na rty se mu dere Dí: Což vy víte, co to mužem být! Svoboda, vte, výhody má steré, — já musel však si Rózu za cho vzít.

Kam?

a

nejhodnjší

Bh

tomu chtl! a domnívám

tak uinil by každý na

Soudruha

ml

pátelství

vrné

jsem.

—

mém

se jist,

míst.

—

Snad už od kolébky

poutalo vždy nás

a jeho teplo nezchladil ni mráz,

jenž

Ml byl

poal snhem naše sypat lebky. dít jedno, — Rózu roztomilou,

úedníkem jakýms nevelkým

a kmotra bída astokráte silou

dvemi, vnikla oknem k nim. Sám (vdovcem byl) své dít vychoval, jak s ním se mazlil, jak je miloval! Hezounká Róza bídy nepoznala, na vzpomnla, on vyplnil jí hned, jak koátko se lichotiti znala, se drala

že odporovat nikdy

nedove.

On

se do

pracoval a

del

úpadu

a tajn, tuším, zkusil dosti hladu. Jen dceruška to jeho bylo blaho Což divu pak, že nemoc zklátila ho.

—

— —

—

27

—

Bh

tomu chtl! Když pítel

mne

zavolal." (Pan soused vzdychl

a

umíral,

boln

modrý šátek jako mimovoln

rozestel v rukou,

„Dl

pítel: ,„Už

Hle, dcera

moje

oi otíral.) — mi umírákem

postarej se o

!

Chra Rózu mou ped necht

mohu klidn

—

Dej ruku mi,

V

tom smrtelná

bídou života,

svém hrob. tob!'"

spáti ve

já

zvoní!

ni.

dvuju

jej jala

—

mrákota."

—

(Pan soused šátek svinuje a žmolí.) „I

písahal jsem tedy u mrtvoly,

že o

dít

se

vrn

postarám,

jak nejlépe by mohl otec sám.

Však dítti už bylo hezounké

dve,

Tu pstounem

šestnáct

let,

jako svží kvt.

tžko

být

Já odpisáh' a ani

bylo

vru!

netušil*

jak velkou starost na sebe

si

beru,

—

—

však písahy jsem pece nezrušil. Šach králi, prosím! Co vy byste inil V Já všechno rázem rozluštiti mínil.

—

Tož vejdu k

ní a

eknu: tak

a tak

jí všechno, jak jsem uml, myšlének mi pi tom v lebce šuml a když jsem vidl, jak jí vlhne zrak, já opravdu sám sob nerozuml.

a vyložím

roj

—

!

-

28

—

—

Vím, starý jsem a nevrlý a chromý a víte-li? nic se nezdráhala a ruku svoji ochotn mi dala,

—

tak nutnost vše

Bh

mladé srdce zlomí.

i

tomu chtl!

—

—

to

Však jsem spokojen a svdomí já splnil slib,

—

nelituju toho,

mám

váží také

klidné,

—

mnoho

a vytrh' Rózu z bídy oividné.

Te

na pokraji ráje. Jak hravé dcko ješt žena má je, jen samé hraky, samé zábavy, žiju s ní jak

—

—

však

léta,

doufám, všechno napraví.

A vte, lovk když za

rád už

nco

snese,

odmnu Róza usmje

Jsem šasten, šasten, Aj, „mat"

vám

hlásit

se.

— bh

sám tomu chtl hned bych zapomnl!" -

V tom na zdi bily staré hodiny. Pan soused výkik': „Bože jediný!" Šest hodin bije! Róza už se vrátí

—

a zde je zima, že

pi pevlékání

i

— —

dech je znáti!

nastydnouti

pkná

mže,

—

moje rže! Rozdlám ohe, posekejte chvíli, jen at mne Róza dneska nepohání!" A v kamnech hrabe s neúnavnou pílí. je choulostivou

—

Já nechtl však se dokat jeho paní.

— — —

—

:

29

—

—

erná hodinka. noc se blíží. Pohádku Lidce šeptá tetinka: Již

„Byl kmotr Vávra a

ml

ženu zlou

a chaloupku jen malou, rozbitou.

A

že tak oba

mli bídu

jen,

každý den. Až jednou žena vztekle proekla: „Mám tebe po krk! jdi do pekla Ubohý Vávra vstal a šel a šel, až do pekla vchod erný uvidl.

tož hádali se spolu

mn

To propast byla dsná a v ní noc. On všechny svaté svolal na pomoc, kíž udlal a smle vykroil, však ábel hned jej cestou zaskoil „Hej,

kmote

„Dej pán

Paneku však

s

K vám zpt

bh

Vávro, jáku, zdraví!

kam

—

pak,

vy ert, mojí ženou není žádný žert! do pekla

m rovn —

ta

poslala,

by dlala!"

—

A

do pekla se dál a dále dral. Což mezi ábly hned se poplach Od další cesty chtli svésti jej

—

stal!

nho poli divý rej. kmotr Vávra snášel jejich vztek a živým ohnm kráel jako rek. a kolem

Ej

!

kam? u

—

k vám, ba rovn k vám!

zlatý, vidím, že

navrátit se,

!"

!

!

—

30

—

A

íkal jenom: „Eja, proklaté! však Belzebub ume vru uezniatc

Tu

toili jím semo-tamo hned,

pam

až

u \

pec mu zmátli aby ku pedu se

a místo

naposled bral,

na zpátek z pekla pospíchat se jal. A když pak vyšel zas na boží svt. tu pece jenom poal pemýšlet. „Ha, na mou duši!- hlavou kýv' a ek' „snad nejdu zase z pekla nazpátek?

ku pedu jen, to mne nezmate. to ábelské jsou léky proklaté !" Ej,

A

—

stejné vždy se držel pšiny,

až došel

šastn do

své ddiny.

Totkával známé, ale myslel jen:

-To poslal ábel na mne tžký sen To ábelské jsou léky proklaté,

—

však Belzebub mne

vru

nezmate!

A jak jsem Vávra! navzdor satanu. u já do pekla se pece dostanu A uvidl i svoji chaloupku,

—

tak malinkou, jak stíška na sloupku.

A že

ješt

tolik zmužilosti

odvážn

Ped

svojí

si

ml,

vrátka otevel.

ženou stanul hrzou

jak vítala ho, tžko povídat!

jat,

—

—

31

—

Jen zašeptat moli' Vávra ubožec: „Ej, do pekla jsem trefil tedy pec!"

Tak

svt svtem druhému vždy

je a bylo, co

že peklo jeden

V zahrad odkryli

s

Lidkou jsme

rže slámou

stojí,

strojí."

již pracovali,

opletené,

vázali révy, ryli, zasévali.

—

Již bez a ryvíz prvé lístky zené,

zem vlhkou, ernou poznenáhla halí mladiký trávník drobounký a istý. Narcisk silné, ješt bílé listy se tlaí z pdy. Vlažný vtík vje,

—

—

skivánek zpívá a slunéko heje. Záhonky rovnám. Lidka pomáhá. To pomocnice vru neblahá! jen žvatlá cos, jak hrdlika se smje

—

a do

záhon

sotva srovnaných,

— —

zas tiskne stopy drobných nožek svých.

epika

modrý župan k tomu, pan soused Trnka také vyšel z domu. Hned pešel k nám a pomáhá nám v práci, však Lidce víc, jí všady pednost dává, záhony šlapou, kazí vše a kácí, z vlny,

—

jak šotkové dva,

— jeden

pokulhává.

—

— A

slunko klesá,

—

'02

—

ervánky

se ztrácí

——

a zahradou se táhne závoj stínu.

Xa

lávku sedneni,

—

Lulka na

Pan soused šátek na kolen

mém

klínu.

složil,

božího daru z tabatrky požil a vzdychl. „Ví,

— Ptám se

každý

nejlíp,

„Co ten povzdech znaí?" kde ho stevíc tlaí!" :

—

rychle dodal však: on odpovdl, „Nu, naíkat si nesmím, naopak! Mám mladou, hodnou, roztomilou ženu, ne, ani nevzpomenu! já naíkat? Však lovk takým, dej mu, co chce jen, on pece nikdy není spokojen!" Mou ruku tiskl, naklonil se ke mn,

—

epikou

—

—

—

—

—

kýv' a usmíval se

jemn.

„O, nevíte, jak vám závidím, když Lidku vaši malou uvidím! Jen jediného andlíka s nebe

kéž pán

A

bh

pošle do kolébky nám!"

dojat utich'.

—

Co já íci

Tak sedli jsme mlky

mám?

vedle sebe.

—

Hle, za plotem se cosi zablelo.

po zahrad znlo. „To moje Róza!" soused vyskoil a pešel plot až ku podivu lehce. Kol bok žen ruku otoil.

„Mrzáku, kde

jsi?"

—

—

—

33

—

„žert

se

— „Jdi!"

V

hnvala

tom ve

se,

stínu

mne

státi spatila,

—

„Aj, pan soused! pistoupla blíže. Já nemohla vás poznat v pološeru.

Však opravdu bych hnvati

msíc

Již celý

—

mi nechce!"

se

—

vru!

mla!

spolu sousedíme

a o vás sotva z doslechu jen víme.

pec návštvou nás milou?" — podala mi ruku roztomilou s pvabem svdným pes plot naklonna. A starý manžel s blaženým dl smíchem: „Ej, vidíte, jak hodná jest má žena!

Kdy

poctíte

A

odíci nelze, bylo by to híchem! Nuž dobrou noc, a pijte brzy k nám!"

—

—

—

nebe šotk v oích hrálo, nevím sám.) (i šotkové jsou v pekle?

Jí celé

—

Však v

noci se mi o ní vskutku zdálo.

Jest po

veei.

otevru knihu.

— Dýmku zapálím, — Namodralý dým

v lehounkých pruzích kolem lampy pluje.

Nad

školní prací Lidka podimuje,

tetika

na

plete,

stole

—

—

dráty zlehka chestí,

syí samovar a

Klid a mír kolem.

—

bublá.

Ejhle moje štstí!

— 3

-

— Xa starou

Tvá

—

man pohle

tetu

její vlídná,

se jasní

34

jsem.

vrásitá a zhublá

jakýms tajnýni

úsmvem

a ret se chvje. Tuším, co to znaí:

—

patrn se chystá. k sob nežli k posluchai

cos vypravovat

A

více

povzdechla

teta.

„Jest to pravda jistá!"

—

—

nezmate se však Já ani slova, a dodá sama: „Ba že tomu tak! K nám s Lidkou radost vru piletla,

dvr smíchem

zní

i

zahrádeka

celá.

Veselo u nás a já za to mám, že lapili jsme s Lidkou svého šotka. (O málokoho také štstí potká.) At jakoukoliv práci poínám, jak sama chci jen, všechno se mi daí.

A v kuchyni

pee

se

nebo vaí,

nic nevykypí, nic se nepipálí,

chléb kyne

Sám

vdt

pkn,

—

ale

té chvály!

Chtla jsem

musíš!

co k obdu mám Dnes kuátka

na

—

zítra,

mn

hošku, dáti?

líhnout

poala

se,

vím. nejradj že s paprikou je jídáš,

však vykrmím

O

tvojí

je,

lepších neuhlídáš

matce zdálo se mi zase!

Oh, kterak ona vait umívala a ryzce,

se ptáti;

híbky nakládati

znala!

—

!

— —

——

—

mj

Kéž jenom sen Já v zahrádce

35

ji

—

nevstí nic zlého

!

-

chodit vidla,

— prodlela. —

jak chodívala za života svého,

vždy na zahrádce ráda

Tak živ všechno spatila jsem vru, že ráno

schváln

šla

jsem do zahrady

a její stopy hledala tu všady.

—

A

když se zvolna kolem plotu beru, paní z Trnk pes plot peskoila. Nu znáš ji, hochu, vždy jest roztomilá, ne domýšlivá, ani pyšná tak, jak bývávají ženy úadník. hle,

Hned pívalem mne zahrnula dík, nemohla jsem nijak pijmout však, neb ím vlastn ona dlužná byla? že starý pedpis jsem jí zapjila, jak zavaovat nejlíp brusinky. Tak okamžik jsme stály kratinký, jichž

mn

já bránila se až do (Tys,

marn

její chvále,

—

—

domu jsem pozvala ji dále. milý hochu, práv odcházel,

bys do školy sám Lidku provázel.)

Jak zvdavou však

jest ta zlatá paní!

jak dít pouhé postát nedovedla, že beze smíchu nehlédla jsem na

Hned na pohovku

ni.

rozpustile sedla,

by okusila, jak jsou péra pružná,

)

—

36

—

hned u oken zas zkoumá záslony, dlužná, je však za (prý krásnjší má, tu mému vkusu iní poklony a jinde s tváí nevinnou a svatou zas poznámkou mne bodne jedovatou. Však podivením zardla se celá, když pokoj tvj jsem ped ní otevela.

n

—

—

—

„Mj

Bože!" ekla,

— spráskla

ruce svoje,

„kdo tento nešvár nosí do pokoje?" na tvé sbírky s hrzou ukázala. „To kamení a stepy bezcenné!

A

vše na smetišt vynésti bych dala!

grošíky

staré!

kroužky zelené

—

a hrozné kosti, s

tím ani dti

bídné hamparátí,

nesmly by

hráti

—

!

Co divných knížek pán váš tady má! mít sklad knhkupecký mnoho zajímá? jen lipskou vazbu kdyby také mly! A peet' všechny? jaké namáhání!

vždy moh' by jej

celý!

tedy ctní

Já u knihy však

vru nemám

Hezounký pokoj celkem by

stání!

——

to byl,

jen teba, by se jinak zaídil.

Na stny kolem dát:

i

„Andl

místo kreseb erných

strážce" a „Modlitba v poli,"

„Bodensee" a „Veer v Neapoli,"

vše v barvách živých, ohnivých a vrných,

—

—

—

37

u soudních mají tyto obrazy.

Pak

— —

staré sbírky zniit bez okolku,

když hlednu na n, až mne zamrazí. A místo Zižky tam na psacím stolku dát sošky lepší, pknou dvojici:

—

„Hoch smjící se" a „Hoch plaící!"

—

O kterak šasten a jak spokojený jsem vešel na to ve svj pokojík. Vše nezmnno, klidno. Bohu dík! Zde nesmí nikdy ádit rozmar ženy!

—

Na

pd

—

kdesi malá Lidka dnes

nalezla knihy staré, zaprášené a s nálezem svým hned se ke Knih celou kupu diblík ten mi

Pohlednu:

Z

—

ejhle,

zajímavá

mn

žene.

snes'

sms!

— —

studentských to staré knihy moje, dech plísn s nimi pronik' do pokoje. let

Hle, moli drze jich a

nií

celé listy,

nezaleknou ani aoristy

nápadn

až

vkem

zplesnivla

klassik starých poesie skvlá! Hle Horác, Ovid, Homér, Sofokles a na všem prach a všude pavuiny. Xu opráším vás aspo trochu dnes

!

—

38

—

Ba, vzpomínáni, že bývával

as

jiný,

nad nimi jsem v úzkostech se potil, slovíka louskal a výminky honil. Když do únavy jsem se nalopotil, své elo horké do dlaní jsem sklonil a íkal sklamán: „Kde jest poesie? vždy tvrdili mn, že se vskutku kryje v tch starých verších. Marn hledám v nich. To slovíek jen sbírka podivných: fcdy

—

To substantivum a

to spojka zas, minulý je as, to píestí a to je pechodník, zde akcent pipsal Homér nebožtík. Však poesie? Není jí tu, není!

to aorist, to

i ji

v

paedagog opatrný um z vyššího snad vyškr naízení tom vydání

„in

jsem

usm

—

:

A

zdálo se mi, že jdu

a

vkol mne pouš

—

ped

noním šerem

holá byla jen.

Já slyšel had sykot u nohou vlastních,

posmvaný ale

nezdšený

pes kameny, mrany —

klopýtal jsem v prachu,

neb na obzoru svit

Bcholarum ? M

— Jednou nad Homérem podimoval — ml jsem divný sen.

Ach, pamatuju

v

——

jasný

plál,

nkde

mezi

pln pitažlivé

síly.

39

Já

šel,

kam

jeho paprslek

mne ve.

Když pomalu jsem piblížil se k tu utajit jsem výkik nedove.

Zá

oblila

mne,

To bájený

byl

—

cíli,

—

rozešel se mrak.

zámek

—

poesie

a záil, plál, že kalil se mi zrak. I

stanu nadšen, srdce

div

Z mramoru sloupy, sfingy, boh, satyr a vil,

—

bije.

obelisky

a sochy

—

fontány staré, šumné vodotrysky

krpj

(jich

Na

každá

sloupech

—

a kolem houští vonných a jasmín, rže,

V A

—

hloubi

byl).

jesky

vavín

vni jich — — pták bájených —

cítím

houštinách hnízda z

vždy démant

to

zbran dávných hrdin

svítí stalaktity.

— — — —

Udiven stál jsem jako v pdu vrytý. — Yšak hledt z dálky? Tím se nespokojím! ..Jen

odvahu!" dím, „nutno dále

—

jíti!"

mramor jich Po schodech stoupám, U zlatých dveí v okamžiku stojím otevít se bojím a váhám chvíli, a chvju se. Co za nimi se kryje?

—

—

To

tedy brána v íši poesie

—

se svítí

—

!

Otevru pece tesoucí se rukou,

—

— Na prahu

40

—

stanu Bože, co jsem zel;

má

duše vzdechla sklamáním a mukou,

mn

—

mráz mne obešel. Tam u stolu náš sedl professor, (já v duchu ""pál si: kéž jej schvátí mor!} Na oích jeho známé okuláry, pot na

vyvstal,

tvá plna vrásek, ruce jako spáry a modrý šátek s tabatrkou v nich a na rtu vrchním, pohlédneš-li blíže,

tabáku kupku spatíš bez obtíže.

Na

stole

ped ním

leží

ada

knih,

—

starých vybraný to kvt! Zde „Iliada" a zde „Antigona," Po dvacet už Zde Horác, Vergil.

básník

rve

neúprosn

jejich

bujný

kvt

rok co rok stejn povinnost svou koná. Tabáku vrstva na knihách už leží, že

rozumt jim možno jenom stží

Po

letech

pec

teba Homéra

ucítíš,

si

let

—

— —

vem',

jak páchne tabákem!

—

Zas nedle! Den fádní, nekonený! Jak koroptviky v houfech po námstí se procházejí naše hrdé sleny

—

—

41

Bože, jaké štstí

a klepou, klepou. jejich

hled

úsmv

sladkých,

vtip

A ped

radnicí, kterou

být

se

terem

každý

oban

a všichni hledí

ohnivých, jízlivých!

práv

—

bílí,

pozastaví chvíli

vzhru

uneseni

na vlhké stny, ímsy, na lešení a každý pyšn hlavou kývne, ekne: ..Nu, safienti, tohle bude pkné!" A smekne klobouk, ukloní se k zemi, neb u radnice vážn, — moude nmí pan purkmistr a radové dva stojí, jak estná stráž a v celé sláv svojí. Na hole vzadu stejn openi kams na stechu div hlavy nevyvrátí nehnut hledí. Na všech hned je znáti,

—

—

—

že od nich vyšlo heslo

k

bílení.

—

Však na rohu tam divný hlouek

To to

nepátelé božího jsou

klidu.

obanský náš

klub!

oposice,

pt len

jen,

lidu!

však sedm hokých hub

(dva z nich jsou totiž tuším ženatými!;

O tžko, tžko

srovnati se

s

nimi!

Yše posuzují, berou na vážky — a na obecní klejou pirážky. Nu, mám jít též se na radnici dívat, nad její krásou pyšn hlavou kývat,

— —

— i a

s

oposicí trhat

4:2

—

mstskou radu

ua radnici hledat novou vadu V

— —

tom se dvée otevely a zjevil se mi soused Trnka v nich. Dnes tichým blahem tváe se mu rdly

Xa

štstí v

a záil v nových šatech sváteních. „Ej, lenochu!" dl, „taký krásný den a vy tu

doma

stále

uzaven?

Zve píroda, zve slunéko vás milé slyšíte? i moje Koza prosí,

—

—

tož odepíti nelze zarputile,

na výlet malý Malinký výlet,

náma musíte! veer vrátíme

s

—

se,

—

jen co tak duše v polích okeje, zas na chvilinku steše. prach všedních

dn

I

vám vzduch istý dobe prospje,

—

vzíte v knihách, psaných podle mody, sto mil i s nimi vzdálen od pírody!"

Jdenv polní cestou, jdeme po mezích, samý žert a smích

veselí, šastní,

Liduška naped,

—

diblík rozmilý,

blankytné chrpy trhá v

— —

obilí,

—

pukavec a koukol vyhledává. Pan Trnka s ní, však sotva postaí

i

a veselím tak unésti se dává,

—

—

43

—

že proti právu, navzdor hlídai i

a

do

obilí

ukdy

daleko se pouští

—

zcela mizí v jeho houští.

—

Na mezi kvete mužík, babí hnv a ekauka a bodlák, hadí mlíí, jen málo kde se modrý zvonek vztyí a hraehor pne se rudý jako krev.

Kvtena chudá!

—

Chudší zdá se

být.

kráí v tomto všedním, hloupém dvé malých nožek jako nožky víly. jež po ržích by jenom mly jít O, nikdy ješt nebyla tak milou. tak veselou a skorém rozpustilou že

!

býlí

— —

—

sousedka naše. Kráí pede mnou, ohýbá klasy mkkou rukou svou a mezi prsty probíhat jim dává.

mn stává. —

Se smíchem asto obrací se ke a víc a víc se

A

v mojí

dvrnjší

hlav ozývá

temn

se

podivná touha: Za ruku

ji

vzít

— —

na prstíky bílé políbit (Eh, na jednom z nich snubní prsten mla! Jak myšlénkám by vskutku rozumla. v tom najednou se ke otoí a

!

mn

šelmovsky mi hledne do oí. A: „Chyte si mne! chyte! chyte!- volá a jako laka hbité poskoí. a

—

—

—

—

44

Pekvapením zpola bží, bží. zstanu státi, zpola proto zas, že oarován pohlížel jsem za ní.

I

Zpt

mn mladá paní, — Chvl se její hlas.

ohlédla se po

zvolala:

„Nuže?"

O závod

tedy!

arodjko, v

t dve veselá

let!

však chytím-li

Bží, bží, bží

jak mladé

a svží,

—

smíchem na mne ohlíží se zpt. pro mne zmizel svt, Jsem blíž a blíže, jen vidím ji a napna zbytek sil se

—

vztahuji! ruku, bych

Tu najednou Strá píkrá,

ji

uchvátil.

— — —

sama zastavila. holá pod náma tu byla z opuky sypké, pod ní skalní lom pln balvan a štrku ernavého. Na kraji strán nahnutý byl strom a o nj celou tihou tla svého se paní Róza podepela smle. Hru se jí dmula, tváe plály temn a bylo znát, jak v celém svžím tle se

—

krev

Te

—

bujn ve. nesmála

se,

A

—

prudce dýchala.

jenom mlky ke

své blýštící se

oi

Mj

má oi! vru na mne zírala

z

— mn

zvedala.

bože! Jaké podivné

nich propast

Mne závra

jímá, hlava se mi

toí

—

—

45

musím, musím klesnout.

a zdá se mi, že

Kam?

v kterou propast?

Do

skalního lomu?

V

tom zraku hlubší a temnjší k tomu! Cos volat chci však nemohu ni hlesnout — ztrácím zbytek sil. Rozpínám náru,

—

—

—

Však

ze zadu

Zpt obrátím A Róza opt

mne nkdo se

:

—

bije,

—

zachytil.

naše Lidka malá

!

—

—

do smíchu se dala.

Zmizelo kouzlo, tak klidn

—

srdce moje zas

jako jindy

bilo.

—

Eh, okouzlen já poslední byl as a podivného cosi se snilo.

mn

O erných oích,

o

kadei vonné,

sladkém smíchu na rtech ržových, o ruce mkké, malé, bezúhonné, o

o bílé

—

šiji.

Ó, jak lehko tone

to srdce lidské ve

Te jestli jen

o

upímn

snech bláhových!

všem vážn soudit zkusím, se

sob zasmát musím.

—

—

—

Jedenkrát z rána, po výletu krátce, v myšlénkách bloudím voln po zahrádce.

Tu

bu

za plotem se paní Róza

petváí

se,

zjeví,

nebo vskutku

—

neví,

:

— že blízko jsem.

I

46

—

pikradu

—

se zticha,

po dtsku oi zakryl bych jí dlaní a „Kdo to? u dal bych hádat milostpaní, však ostýchám se. A slyš! ona vzdýchá!

—

—

tak ji

upímn,

V tom

híchem

že snad by bylo

A

pozlobit.

mn

najednou se smíchem ptá a bez úvodu s tichým „Co se vám zdálo v noci po výletu?" Já nedovedl rozumnou íc' vtu. obrátí se ke

U kee rží a rozprávli, Jí v

kvetoucích jsme

—

oích šedých drobné

stáli

jiskry hrály

Ba vím, že jsem tehdy k smíchu Utrhla poup, jež se rozvíjelo a srdce mé se jako zvonek chvlo, když mimovoln, zardn do krve,

ržiku ek

jí

—

—— byl!

poprvé!

Pohlédla na mne, poupátko mi dala,

však mžiknutím se otoila

zpt

—

— — kvt zstal A mn dom. srdci — Rže, moje rže!

a se smíchem jak šotek utíkala

Zmizela v

—

ne, já nemluvil!

a rty a tváe tverácky se smály.

jsem o

—

vše to bylo hrou!

a touha v Já dýchám, ssaju sladký její dech, jak amulet ji nosím na adrech, však touha vzrstá a kvt nepomže.

—

47

Na druhý den mi

—

sladká

rže

švadla,

tesknota divná na srdce mi padla.

Xuž na kei

—

— — —

poupat dost a dost!

je

Snad paní Róza neodepe skoup ji, jenom zmužilost! - Což híchem íci o jedno si poup?

jen poprosit

—

Vždy

na zahrádce všude plno kvítí Co? jakou cenu mže poup míti? vždy nepozná to žádný! a ostatn Já pro ržiku chodil každý den

—

kvtem

,

—

jsem zcela spokojen Až jedenkráte njaký trn zrádný a

s

byl

do krve ranil

její prstík bílý.

Chci pomoci a za ruku

krev ssaju z rány

jak stalo

m

—

se,

—

najednou kleím

ji

opustily

ped

—

beru.

a dnes nevím

ní

vru

síly,

na kolenou.

tváí udivenou,

Postála chvíli

s

pak zasmála

se,

v

ruky

zatleskala

a utekla mi. — Zoufalos mne jala. — Vsak ejhle — Róza zpátky pichází !

a

mužíek

Ranný jak

ji

prst

nžn

hodný jí

provází.

hladí,

soustrast na jevo

„Ach, bolí?" ptá se k a na zlou ránu tiskne

Pes

pofoukává, jí

—

dává

!

ruce naklonn ústa jemn.

jeho blavu ona hledí ke

mn

48

—

a potichu se chechtá,

—

—

diblík ten!

Jak šastným byl jsem! Róza den co den se

dvrnjší

zvolna stávala.

—

ruku tisknout já se neostýchal, již ochotn mi kvty dávala a prosila, bych od ní nepospíchal. O, kterak bylo pknou, novou hrakou znamení sob dávat se tveráckou! Za zády muži smát se jako dti, vždy nové žerty, šašky vymýšleti, hrát na schovanou, a zas jak by man kdes v kouteku se najít neekan. A hodný manžel s námi šastným byl, Jí

o

niem

zdálky ani netušil

my jsme se pkná? Dozajista

a smál se taky, když

Nuž, zábava to a

dtsky

prostá, nevinná a istá.

Jak koátka

dv my

Až jedenkráte veer spanilou Rózu samu

si

s

myškou

v altanu zastanu.

—

Kol bylo ticho, vzduch byl Já usedl jsem Róze po boku

nemluv však

A

smáli.

— — hráli.

bou

vní

sytý.

mi rostla v srdci v hluboku.

Krev vzbouená

se

do tváí

—

—

slova, taje svoje city,

paní Róza jen se usmívala.

—

—

mn

hnala.

-

.

— já musil

a poprvé

— políbit jsem zkusil. — — tak nezdráhala tuze. — —

Rózu obejmouti, ji

Nu, ani se

—

49

musil,

Však ped námi, k mé nevýslovné hrze se Trnka zjevil. Oi vypouliv

—

— Mn

on hledl na nás.

ho líto Jak zesínal! víc mrtev nežli živ! Xkolik kapek potu vyrazilo na cele jemu. Cosi íci chtl,

mu

však hlas

selhal, služby

a jenom ret se jako v

její

Mne

odepel, chvl.

—

—

stejn beze zmny tvái klidný hrál si smích.

Xa Rózu na

kei

bylo.

hlednu,

—

zamrazilo.

—

Zvolna jsem se zdvih',

chci omlouvat se, prosit,

—

rozechvný.

Pan Trnka ale zatím pravil temn: „Ach, odpuste mi, nechtl jsem vás a nemohl jsem tušit já nevdl

rušit,

—

Cos jakby náhle petrhlo se ve

To arodjná pukla

—— — u .

mn —

tenata,

má se vlékla sepjata arodjkou vždy po její stop.

v nichž duše

za

Pan Trnka

Mne

prchal, v slzách, hlavu

klop.

pudilo cos mocí za ubohým.

Snad soustrast

s

ním?

i ped

sousedkou strach V

!

50

Pec

zaklínáním

utišil se

mnohým

a prosbami a sliby upímnými.

Tak spokojen byl že

Dnes

optn

Ta smála

se

zcela slovy mými.

ve

„besedy"

clo

mne

hráti v šach.

jsem paní Rózu vidl.

—

—

a já se trochu stydl.

pro mne okouzlila dív! Dnes ponejprve — vru jaký div! — Nu, nevím,

na jejím levém, malovaném líku jsem uzel malou žlutou neštoviku.

—

dobe tak, že dal jsem Róze s bohem Sen plachý zmizel a klidnjší mnohem zas mohu vyjít do své zahrady. Však dlouho už jsem zapomínal na ni! Za nebezpené žerty s mladou paní Jest

te

najdu v práci dosti náhrady.

Záhony všude travou zarstají, ach, mnoho práce poznovu mi dají, je nutno plet a rýt a okopávat,

oezat

rže dusí, kee, nové tyky dávat

šípek, který

tu vázat

a zelenina protrhat se musí. Hle, záhon

vyhynul

fijal

zcela.

dlouho nezalitý

—

Skoda

veliká!

— A

—

51

doposavad sladkým klamem spitý

já nevidl, jak vše tu zaniká

Do

práce hned se

Když dopeju

si

!

—

novou dávám

s

chutí.

—

chvilky k oddechnutí,

„kde Lidka?" hlednu. jak motýli když ke

—

chomá

Ejhle,

kvtu

se

dtí,

sletí,

se kolem Lidky v kole šírém toí, všem planou tváe, blaho svítí z oí „Sil Petr proso i pšeniku" pjí. Poslouchám vesel. „Málo, málo nás! u slyším, „mezi nás!" a „Poj, Jeníku",

——

— — —

— —

A

hlasy dítek zní vždy vábivji,

že sto

mám

chutí mezi

a na chvilku se

n

Hahaha! náhle v rozkoš zaznívá zlozvuk z

Kik

se dát

opt dckem

slyším, vádu,

domu

stát.

—

idylly

sousedova.

nevybraná slova.

Tof sousedin je hlásek rozmilý!

Zas?

vida, vida! zas ten motiv

Hned

zapíšu, co teta povídá mi:

známý'

„Z lékárny služka byla ráno tady: že milostpaní ptá se zdvoile,

—

—

-

!

—

!

—

52

—

zda churavíš, jak povídá se všady? Ach, jaké jsou to pikle spozdilé

Vždy dobe

víra,

že poslala

pouze,

ji

by vyprávla široce a dlouze, jak slena Ida výbavu si chystá, že piano

v Praze koupili,

jí

(te aby hrát

Nu nech

si

jenom

ji

má

a deset tisíc že

uili,)

dozajista.

—

má, však pro tebe

pec

není

Je po své matce! Pyšná protiva!

Když nevyhne

se,

dá

sic

pozdravení,

však sotva že se na mne podívá. A paní Žárská prý ji v horkách shlédla, že

s

dragónským

Ta pro (nu,

t

se

dstojníkem

vedla.

není! Budeš-li se ženit,

asem mže pemnoho

se

—

—

zmnit

—

a jestli umru, kdo by tob do trhu chodil a zde hospodail'? budeš-li se ženit, tož hlavou nevr!) vail,

—

hebounké tváe nechtj nejvýš cenit. Hle, slenu Plných pro t v mysli mám, z ní bude vru hospodyn vzorná, je hodná, ilá, v práci neúmorná, kráskou není, sama uznáváinJ Dm, hospodáství otec vnem dá jí,

—

—

a

s ní

budeš

Víš,

— já jsem

žíti

vru

jako v

ráji!

—

u nich vera chvilku

byla,

!

—

53

—

vždy paní Plná je tak roztomilá a tisíckrát mne k sob zvala již. Po dvoe celém provedla mne všude. — blahobyt najdeš, kam se obrátíš Vším slena Fanny opatena bude! — !

A

ve spížníkn jaké zásoby!

Tam adou

stojí

rzné nádoby

povidel plny, sladkých zavaenin,

—

kdy mlsný jazyk ženin. kdo svou ji bude zvát, jen v sladkostech se bude rozplývat Ty mlíš, hochu? Aj, mám z toho soudit. že Fanynka ti nelíbí se snad? O, tihle muži! každý musí bloudit! Tys tedy jiné do léek už pa? A myslíš si, že teta neuhodne? O, slena soudních též je dve hodné Aj pitáhlo t kouzlo její vnad? Nu, na piano hráti umí, jež vymyslil

O,

šastný

ten,

!

— — —

—

pkn

však kuchyni, a bojím

—

té

mnoho nerozumí

——

budeš mívat hlad Pro usmíváš se? Což jsem neuhodla? Nuž, tedy ekni: kde jest tvoje modla? Ne, nevím tomu! Snad slena Vlasta? Vždy sám víš pece, z jakého je domu

—

se, že

!

—

povst její lecjaký má stín! Však její oi jsou prý uhranivé a

!

— a kouzla zná

a dbej

mé

Ni slovíka

A

—

—

Pro

pohledl

jsi

Co že to píšeš?

Co? jaké

má

Jsi však podivín!

na vše neodpoví!

co to píšeš stále

Vyznání lásky?

—

ach rozmysli se díve

rady!

mn

54

—

s

—

pospchem? kdo ví? kdo ví?

Inu,

—

-

žerty! ty snad naposledy

slova všechna píšeš pro zábavu?

Jdi, rozpustilý!

K

kdo

t

uil mravu? tuze mladý!

mn

takovým žertm jsi hoden ani dobré rady!

—

Jdi, nejsi

Ze starých lidí jen pán bh trestá!

to

si tropit

to je

smích

tžký hích!"

Zas od rána již na mne eká nuda A venku jaro, luhy jeden kvt! Pry! prchnu odtud v jasný jarní svt!

—

Na

sever od nás víska leží chudá

Nade štíty chat, humny skorém, za selskými dvory

v krajin chudé.

za

—

na mne s posmchem? podívám se tedy!

—

-

—

Krkonoše zdají vyrstat. jest ješt v ony hory! — V ddin této pítele jsem míval a jako hoch jsem astji tam býval. Po horách mnohdy bloudili jsme spolu se

Yšak daleko

—

:

—

—

55

a se skivany jásali a pli, až ozvnou k nám pusté skály znly. Vsak jindy v tichém stanuli jsme bolu nad bídou, která kolem hubí kraje

a z lidu krev a sílu ducha ssaje.

Dv

hlavy má, jak z bajky

z nich

sa,

litá

jedna potem krvavým se

má

a mozoly, jež

tu každá

sytí

—

dla.

Ta zdá se v horách povždy doma býti. Však od severu druhá k nám se vtírá

—

pes horské rokle a da jinou sbírá Pomalu, zrádn zavírá svou le, našemu

my

dvojí

povzdechli

Mj

—

mrav i e. spolu mnohokrát

lidu krade

Xad bídou

si

z hloubi

duše

— —

celé.

pítel lépe moh' tu bídu znát,

smle spchem neúnavným

byl zrozen tam, kde troufale a

sa

cizoty

vše pálila

s

—

svým jedovatým dechem.

Však pítel dl vždy

s

blýskajícím

..Nech zátopa se divým jak tvrdá skála

my

jí

valí

okem

tokem,

odoláme!

V

tom chudém kraji, v horách neúrodných pevných srdcí a stráž vrnou máme. Tam ve svých horách, v prosted bratí rodných chci jedenkrát se na stráž postavit!" lid

A

z jeho slov tak

hluboký znl

cit!

— — —

—

56

—

jsme se nevidli, ani po vk celý. dlo jedin,

Již dlouho, dlouho

ba nepsali

si

mn

Dnes tušení

ddiu.

že naleznu jej v rodné

A neekán

—

—

už jedu ku píteli.

Po bílé cest kráím od nádraží, vzpomínek tisíc baví mne a blaží. Ta známá víska! O stín pouhý jen

—

jsou tmavší stechy, staré lomenice

—

kíž je naklonn. Dvé vlašoviek letí od vesnice

a na kostele

mn

mn

naproti. Co zvstovat chtjí? Jdu kolem dvor, hledím do zahrad

vše pusto

ped

lety

je,

a zaznívaly

Te nmý

zde

písn i

vymel

život snad,

tu bylo veseleji

dvr,

snad bída už

A

—

pec

i

odevšad.

sad

hrdla

i

pole šírá,

ptákm

svírá?

zas jen ticho smutnou odpovdí.

Devná

škola z daleka mi kyne. Divoké víno po stnách se vine a z houští jeho okénka dv hledí, okénka jizby malé, pohostinné. —

To byla rodná

—

jizba pítelova.

Byl uitelem otec jeho tady.

—

—

:

—

Mn

57

!

:

—

v mysli posud tanou jeho rady

a slyším jeho vážná, zlatá slova

„Bu skromným, lepším zdát se mj duši cistou, srdce upímné,

neusiluj,

i

dobe všem, cti Boha a vlast miluj!" Pedtucha divná náhle nutí mne, na dvee školní abych popatil. Nad nimi druhdy zlatý nápis byl „Poj, dít mé, a se moudrým býti!" Te úsecn tam, krátce psáno „Schule." Já usmál se: „Jak možno takto sníti?" Chci probudit se, marná dobrá vle

u

—

Cizácké slovo vidím stále tam a

marn oi

To

není sen

znova protírám. již,

ani

skutenost divná! vypouliv oi znova Nic vše

—

—

pelud zraku, — Pece nevím,

zím

a

—— —

zím

nemní se. — Zvolna jako pede mnou se rozplývá a

v

mraku

mizí.

—

Bez hnutí stojím, myslet neschopen, podivnou úzkost v adrách cítím jen a v uchu zní mi ono slvko cizí.

—

Konen za tolik

vejdu. let se

—

Známá síka

pranic nezmnila.

Prostiké lože, kamna starobylá, na stn erný, neveliký kíž, obrazy, mapy, globus uprášený,

milá

—

!

—

—

58

—

všechno beze zmny, na stolku knihy, tak za mládí jsem vídal všechno již Však u stolu kdo vetchý staec ten? Uitel starý? jak je promnn! !

Na pozdrav

mj mn

jen zastínil

si

neodvtil

oi zhublou

Y

a hledl na mne.

tom

ani,

dlaní

se

zachvl

celý.

A

povzdechl

jsme se nevidli Pousmál se trochu: pravil, „poznávám vás, hochu!"

—

Pro

si.

Však do smíchu

ten trpký vzdech?

se nutí

a jestli

podrobeno

zmn

déle bloudí

svtem

je

lovk

na pospch.

mne udiven!

„Ach, nehlete tak na

Vše na zemi

—

I"

„Již dlouho, dlouho

dím zaražený. „Vzpomínám",

—

—

zapomene ve hrob jíti spát, tu zmní se mu, co bývalo kvtem, a

v nakyslé, trpké plody astokrát.

Nu, neptejte

A

kmet

se.

—

se zardl.

Vy

—

..Kde Vladimír je?"

mj?

—

jste nadpis

Za

ptám

vidl?"

co on se stydl? se jako v

snní.

vru, však daleko není! Poslyšte jenom!" kyne ke dveím. Naslouchám. Bože Ach ne, nevím Slyš, mluvou cizí, drsnou temný hlas modlitbu jakous práv pedíkává. A dtí sbor ji opakuje zas. „Ah, syn

—

—

!

—

— — —

!

!

—

59

—

Zda opravdu to Vladimírv hlas? „I tak se nkdy „Zda možno?" dím. kmet na to teskn. „Což vy o tom víte!

—

V

bohatém

v blahém klidu

kraji,

stává!"

svém

jen o slavnostech, o zábavách sníte

a

my

zde zatím pro vás boj ujem

—

—

Krutý los nám pa, však mrtvých vy se nebojíte snad? Jste v obci mrtvých, zachvácených morem. a umíráme.

My

mužným

o život se s

—

bili

vzdorem,

—

mamo, marno! Pro te naíkat? O pišla bída do chudikých chat! Tu povstal ábel a své sít hodil, od prahu k prahu plazil se a chodil a šeptal svdn „Nesu pomoc vám

však

—

:

—

—

jen klate se mi

a hlad zažehnám!" Snad nebudete viti teba, nkdy bývá suchá krka že chleba vnadidlem jistým? S ubohým tím lidem nepítel dlouho s krutým hrál si klidem. Hned hynoucím už chleba k úsíám dal, by za chvilku jej laným zpátky rval. Jak dravý sup když kráe nad mrtvolou, tak vysmíval se hlasem jizlivým:

mn

—

„Jen vzdorujte já bohatství

a noha

si

drze

plánm mým

mám, vy jen bídu holou

má vám

pyšné hlavy zkruší!

—

:

!

60 Trpíte hladem? což? a chleba chcete?

pedem

Nu, zapište mi

—

svoji duši,

—

mých továrnách pak práci naleznete, výdlek chleba Nuže, chcete ? chcete ? a jinak: Zhyte! nebo odtud jdte a — v

—

—

mn

na poradu hladu? co init niáine?" Dl jsem: „Vte v boha! vždy pekali jste utrpení mnohá!" Hlad oslabí však, kloní mužné hlavy, železná srdce jakoby vosk taví. A jednou z rána: „Vzdáváme se!" ekli. Nepítel smál se: „Jak jim lebky zmkly !" ubožáci ke „Jak odoláme

Šli

násilí a

—

—

Oh, kterak

s

když kolem a rdli se

šel

—

O

kostel lidé

dnes

opt

pláem hoký chléb svj jsem, oí nepozvedli

— jedli, —

—

a já nad nimi plakal.

ped vky

se rvali,

„školu!" za heslo

si

dali.

—

Okolo školy dlouho jako šakal obcházel, íhal lstivý nepítel.

Te jako vždy

i

vítz

pes práh

tu mládež za

její vstoupil,

mzdu bídnou

koupil.

Byl trnem vždy mu starý uitel. „Jdi!" te mi ekli. Ó jak rád bych

pry, v dálku, bych

té bídy

Již sebral jsem, co

mého, dohromady

—

Tu ek' Vladimír:

na cestu hotov.

nevidl.

šel,

— „Xe, nelze, nelze! já

61

—

—

zstanu tady!"

Jen kroutím hlavou: „Nepátelský vír nám pobral všechnu pdu pod nohami, co proti síle poneme tu sami?" On usmíval se smíchem plným bolu: „Vím, ztraceni jsme. Neustoupím pec

—

—

a nevydám tu svatou naši školu.

Má

usadit se tady cizinec,

by

posmchem svým mladé

a

rodim

duše muil snad klnouti je uil

—

a za matku se stydt navykal? Udusím v adrách bolest svou i

žal

a neopustím mládež zaprodanou. jako zrádce stíhán budu hanou,

A

nadje všechna necha navždy zmizí, já zstanu tu! A tou eí cizí modlitbám budu uit drobné dti za otce, matku, za vlast ubohou."

—

—

Já synu podal na to ruku svou, dím: „Budu s tebou. Ve tvém pedsevzetí posilní t. Mluvil' s z duše mé!"

—

bh

—

—

dodal „zememe !" „Xa padlé hradb" Slyšíte? práv zakonuje školu Kmet zamlel se v bolu. a modlí se." „Rád uvidím jej!" pravím zamyšlen. Však uitel se trpce usmál jen:

—

„Pro vidti

jej

—

chcete? nový žal

-

!

62

by pohled váš mu v srdci rozdrnýchal. O pejte mu té malé kapky klidu!

Uprosted

bídy, ztraceného lidu

Vše je troud a prach. Zde mrtvých kraj, vás nepojímá strach? Zde všechno mrtvo. Spšte, zpátky jdte, šastnjším bratíin na Polabí rcete, co hledáte zde?

—

—

— A

že mrtvi jsme!"

Ml

—

pravdu.

rozplakal se kmet.

Co bych píteli

—

nioh' íci?

Noc byla pozdní, když jsem kráel zpt ku svému domu pusté po ulici. V „besed" jenom žilo vše a hmlo, i zpv, i hudba, ei ohnivé,

—

smích, rázná hesla, sklenky zvonivé

a „Hej Slované!" tichou nocí

I

hmlo.

dl jsem k sob: „Škoda mladých

sil

tak lín mait. Svoje léta mladá

mám

prospat jen?

Den za dnem

tiše

as, bych

se probudil!

do vnosti padá

a stáí pijde, než se

lovk

Nuž naleznu

patiné

si

kdes na národa

Dost práce

vru

místo roli

nadá.

ddiné

všude ješt zbývá,

—

—

— nkdy

až

—

63

úzko. když se

lovk

Však pracovníku také statný dost na obranu, ba

n

Vstup mezi

Tak

v duchu k

i

k

a

jestli

a

ku

jsem

se

—

práci se stroj

sob nadšen jsem

boji hotov pro

vc

—

roj,

na výboj.

i

dívá.

posvátnou

!"

—

pravil

—

podnes neproslavil.

—

mou! Však možná, že jsem všemu nerozuml. Když hudba hrála a ples kolem šuml, zvonily sklenky, lané duši vhod, kdy bezstarostnos vládla všude svatá, to dozajista není vinou

—

a bylo plno pentliek a zlata a tanilo se jako o závod: já pravil žertem: „Aj, to

..Pracujem pro vlas!

mumraj skvlý!"

vážn

11

druzí dli.

—

A

pak se stalo nkdy jindy zas. že piletl k nám z dálky prosby hlas, hynoucí brati o pomoc nás prosí. jak lístek schnoucí o

A

vyznávají

že vysílení

zejm

s

krpjku

rosy.

resignaeí.

úmornou jsou

prací

a blíže hrobu, než kdo ví a tuší. O, kterak pálil v srdci

mém

—

a v duši

ten trpký povzdech bratí nešastných! I

pravím: „Xuie, nyní

as

je

k práci

—

!

!

—

64

a škoda chvilky, jež se

— marn

—

ztrácí!"

druzí kií — samý žert a smích: — pro tak vážn? Jen se neunavit! Dost asu máme! Te se chceme bavit u Xa líci mnohých zel jsem hnvu stín

Však „Nu,

-

a zaslechl jsem: „Jakýž podivín!"

Vzpomínám sob na

klenutí

v zákoutí pražském, kdesi

na schze

tajné, sliby,

stmlé

pi

kostele,

písahy,

na pyšné plány a nadje smlé. Hotovi na vše, plni odvahy

my

—

—

— — — Dávno tomu vesms, — všichni písahali:

scházeli se.

Mladíci

Zahynout radj

A bázn

nežli

již!

zrádcem být

neznat! Slovo jsme

si

dali:

když záhuba se na náš národ valí, znectn práva štít když do bláta a pouta zvoní a jen vrah tu jásá, my každou kivdu chceme krví mstít! Co platná slova? v odvaze jen spása! osvty? aj, bojí se ho vrah? Což? místo knihy olovo i prach! A tajný spolek vzrstal každým dnem

pa

Me

—

— — —

a dál a dál se rychle šíil v kraji,

dech pomsty náhle zavál v

eskou

zem.

—

—

65

—

Zbraú chystá se a bedliv se tají, všem spiklencm již znamení se dalo a podkop eká zpola pipraven, — prach nasypán a schází doutnák jen V tom náhle v nic se všechno rozsypalo. Sám nevím vru, co se tehdy stalo. Nezradil spolek žádný Milota

—

—

—

a nepítel jej mocí neroztíštil,

—

však pišla na vše eská dímota! Nadšení pramen, který mocn prýštil, Sklopili jsme hlavy pomalu vyschl.

—

a rozešli se jak beránci praví.

—

A

možná ješt kdes v odlehlém muž poctivý až posud piln tají osudný odznak.

—

U

kraji

postýlky dtí

tžké dumy na elo mu sletí. On písahal a možná z rána již se

—

pikvapí zpráva náhle v jeho chýž: nastal pomsty den!" „Do ady stav se! Ne, poctivce

mj,

— — vše

to bylo sen,

ulehni klidn, usni spokojen

V

!

Blaníku také sladce dímají

a vyrušit se

niím

nedají!

—

—

—

—

66

—

Jak rychle roste naše Lidka malá! Do šesté tídy poala už chodit a sukýnky si o coul delší vzala a panny s okna krut chtla shodit.

Pak

milost

pec

—

jim udlila zas

a ve skíni je uvznila pouze.

(Však otevírá žalá mnohdy as nemohouc dtské oddolati touze!) Te pišla na ni trampota a nouze! Co ve škole se, chudák, uit musí, div vdomostmi tam ji neudusí!

Hned djepis hned ji

a po

nm

fysiku,

Asii a zase Afriku

v potu tváí vidím studovati.

Ó, zdá se mi, že

Pírody pro

pomalu

taje také znát se

vdu

—

se tratí!

uí,

brouky a motýly muí,

—

ba do hlavinky její nevinné jak by ne! i nminu tam nutí, k oddechu chvilka sotva že jí zbývá! Tu asem družky pijdou na návštvu. V zahrádce plno smíchu hned a zpvu a tajemného šepotání bývá! Ah, Liduška své tajnosti už mívá! Y besídce veer jsem ji pekvapil, cos kutila tam s družkou stejných let. Hned lístek jakýs chtly uklízet

—

—

—

—

67

já

psaníko však žertem

—

a ísti poal.

Marn

polapil

smích jsem

dusil,

od srdce vru jsem se zasmát musil! Vyznání lásky dvátka tu psala a krasopisn! záležet

komu patí

O, šastný,

a mladé duše prvý,

Ach,

si

které asi z

bh

dala!

—

lístek ten

dtský

sen!

tchto srdcí dvou stelou strašlivou?

Mílek ranil Liduška pravou híšnicí se zdála,

pede mnou

bledá, slzy v

oích

stála.

—— — ——

A

já už nemoh' ani smát se více. stylistické to jen cviení, Nu, však až se kdysi v pravdu promní

—

Hm,

z

Lidky jednou bude krasavice.

Nn, vida!

podveer

Vera jdeme se sousedem bork. — Hluný disput

z

o politice,

—

kde Cech

je s

Nad náma

eská

vedeni*

krev tak žádá,

Cechem, hned

plujíc

—

posmvan

každý hádá.

se s

hora

v tom drzá vrána cosi zakrákorá.

Pan kontrolor

m práv

replikou ostrou,

však na

kik

—

zniit chtl

ústa otevíral,

—

ten se náhle zamlel 5*

— a zvedná hlavu ke

A ádn

se jí

68

—

tverace

zíral.

nepedstaviv ani

jak malé dti pokikuje za ní a bez úvodu ptá se: „Kam pak? kam?"

A

paní vrána krátce na to:

Pan

„K vám!"

—

Trnka zase: „Štastnou cestu, vráno!" -

Nic, pranic nedbal, že se vysmívám.

Nu, a dnes

—

ejhle! sotva svitlo ráno,

pan kontrolor v mém pokoji se zjeví, záí a, co iní, neví, hned objímá mne, smje se a jásá a poskakuje, zpívá, taní znovu, až na konec mi s velkou pýchou hlásá: „tverácká vrána pec dostála slovu

radostí

a do kolébky pinesla

nám

dceru!"

Nu, vida! Krtiny! Kdo se nadál?

Vru!

Liduška se mi potmšile smje, co v „besed" prý divného se dje, že každý veer ztráviti tam musím? Nu, vše jí vrn vymalovat zkusím.

V

—

útulném koutku, kouem zahaleni u stolu kroužkem sedí hosté denní.

—

—

69

—

Pan doktor Kloko, rovný jako prut, po celý veer sedí nepohnut, nemluví slova, jenom doutník pálí, do stropu hledí, na stl bubnuje,

nehaní piva ani nepochválí a na

prvan

Pan Ambrož však

nkdy

nkdy

jen

vedle

—

hubuje.

figurka to

vdná,

lidem trochu nebezpená,

je politikem.

—

Svoje smyšlení

—

—

však za veera ptkrát promní, mluv cokoliv, on vždy se hádat musí.

A

sklenku-li

ti

vrazí do hlavy,

jen pokej chvilku, vše se napraví a láskou zase div

t

neudusí.

Pan Zlatohlávek, mstský synek mladý, lev našich ulic bez hany a vady, už ve svém vku vážn myslit zvyk', po otci zddil tisíc nkolik a každému te, kdo má jenom uši

— —

—

své plány tajné, které vyloží

jasn

kdes na

:

spádá

v duši,

jak se ožení,

Morav

velkostatek koupí.

Xa tomto plánu pranic nemní, — Pi tom není skoupý vždy je tak pkný! hostinu velkou, — íká v nadšení, — nám vystrojí všem, — jak se ožení! —

A

vedle Durdil, starý mládenec,

—

70

—

zakývá hlavou: „Jáku, tžká vc!"

——

vážným hovorem pantátu Souka pan professor

—

O

poesii

(je

baví,

v literárním spolku výborem.)

„Co te se píše, vše je chaos pravý, nemaje paty, anobrž ni hlavy, já netu nic už od let studentských!" Pantáta Souek sedí dlouho tich, konen zvedne oi sklenné,

—

odplivne,

ekne: „A

Pan Karafiát „Beseda" jejž

sice

—

—

já také ne!"

Ale dosti, dosti!

mnohého tu

vymalovat Lidce

ml

hostí,

bych vru.

Však svží barva schází mému péru. Zda pouhým slovem možno vylíiti, jak tváe rudnou, sklenky jak se tpytí, sklonné hlavy, dusnou atmosféru? obrazu pi tom vdechnout náladu tak ržovou? Je ticho na zaátku,

—

—

pi poetí zbožných obad. Ale v krát ku Bzuí Jen mouchy bzuí udeí pan Ambrož rázn na stl

jak

—

—

mouchy strachem letí ze dveí. Vypukne hádka, zapoatá vera, a

(ach, kolik se jich strhne

—

za veera!)

Všem

svítí

oi, ervenají

líce,

z úst

dým

se valí jako z

jícn dl

—

71

— —

a kolik slov tu, tolik ostrých stel.

Kdo

s

Dým

kým

se hádá, nelze

všechno

halí.

vav

vždy ve

—

poznat

více.

Jednotlivá slova

se ozývají znova:

— darda — národ náš — trumf! — mstská rada — pivo! — špatn hráš „Pánové

!

—

tento

!

!

u

!

Ti

—

tyi

nco zpívat ponou, na stole sklenky pi tom taní skonou. Sám doktor Kloko tak se rozveselí, hlasy

nachem záí obliej mu celý rozvahou si na kolena sáhne a první slova vykne: „To tu táhne!" Tak slavn skoní den tu nkterý. Yšak z pravidla jsou klidné veery, klep vyšeptalý, erná etkev k tomu, pi bulce hrái utlumují hlas, hluboké doušky jenom as — A po desáté rázem jde se dom, že a

s

—

—

—

— —

mí

by zítra všechno znovu polo zas. Ludmila na mne hledí udiven:

„A tak Já

se,

strýku," praví, „bavíš denn?"

cítím, že se

trochu zardívám

:

„Nu dcko pora, co si poít mám? Vždy nutno pece mezi vzdlanými posedt asem, pohovoit s nimi,

—

—

-

—

72

—

vždy zdivoil by lovk sám a sám To bh ví jenom, pro se ervenám!

Sokolský výlet!

—

Hudba, prápory,

— mužná hrdla, — taky ohnivé ei vrahm na vzdory

zpv,

pi tom pivo Z veselé vavy a

'

— —

páže statné,

špatné, tuze špatné!

-

—

panem Trnkou sami

s

—

jsme prchli brzo. Jdeme pšinami, jež ped námi se tratí v obilí. Bez mráku nebe vysoko se klene, kolkolem jasno, ticho nerušené

—

Pan kontrolor

dí:

je ten náš kraj.

svj mají Tak jako

„Vru

spanilý

Ty eské

žírné nivy

ráz tak dojemný a tklivý. lid

náš ke všem

dvivý

jsou jasné, vlídné, otevené všady a bohatství své, všechny svoje vnady na odiv staví s troškou marnivosti. Jsou štdrými i nezvanému hosti, (a nezvaných tu pejde víc než dosti!) Úrodná pole, svží bujná luka, vše kolem dýše šastným blahým klidem. Zde stvoila nám dobrá boží ruka ráj pravý ráj! Yždy závidím tm lidem,

—

—

—

již

mohou

—

ztrávit celý život v poli

—

73

—

pod modrým nebem a v tom vonném vzduchu. O, pešastní! je prsa nezabolí, jak mne tak asto v kanceláském puchu! zde radost istá a tam žal je, žal!" Pan Trnka náhle temn zakašlal.

—

—

Xa

vyšší mezi,

kam slunéko

praží,

—

dva venkované na znaku si hoví, bez hnutí oba, slunka žár je blaží, po chvilkách sotva slovíko si poví.

—

Babika

—

—

jakás vyhublá a šedá

se plíží cestou, sotva

nohy zvedá

opatrn sedá, údy na slunéku heje a jako list se v jeho zái chvje. Pan Trnka nadšen: „Ejhle, štstí!" praví. „V tom božském klidu blaho nejvyšší! Nech zem puká! nepozvednou hlavy! Dnes plá jen pro slunko ve výši a musí údy poslušn jim háti! Ej, eho více by si mohli páti?" V tom okamžiku jeden z venkovan se poobrátil na opanou stranu a mluví zvolna, jako s namáháním: „Jak povídám, hoch musí do Nmec. Už pes pl roku na cestu mu schráním Slov nkolik tam nauí se pec, a poblíž obou

své staré

—

—

n

—

—

74

— —

pak štstí na tom svt!" Za chvilku druhý hnul se ku odvet: „Ba!" ekl zkrátka, „máš v tom pravdu všecku! O, kdybych já byl uml po nmeku!" spíš nalezne

—

—

A

mávl rukou. Sivá babika, tak tesoucí se, chorá staiká,

jenom kos a kže, okamžiku ve hrob lehnout mže,

vyhublá, slabá, že v

kolikrát kývla hlavou znalecky

a

s

povzdechem

„Mj

se

k nebi

jen kdybych znala trochu

as

zadívala:

bože!" ekla, „co bych za to dala,

letí,

—

letí.

—

nmecky!"

—

Lidka dorstává

a každým dnem se rozmilejší stává. S prospchem dobrým ze škol vystoupila,

eká na ni škola života! Tetika hodná, uitelka milá, ji pomalu již pipravuje pro ni. A Liduška je sama ochota. však

—

Jak poslouchá, jak skromn hlavu kloní, když tetika ji vážn pouuje, mnoho- li cukru teba v nákyp dát,

— — a což já vím, co ješt nutno znát! Trošinku nkdy v uení ruším. — co paštikou a

podpouškou ji

co sluje

—

!

— Vnímavou a nechci,

v

A

—

75

duši v naší Lidce tuším

aby

ml

se její

kuchyské páe jenom Lidka ráda ítá.

rád vidím

její

—

kvt vyvíjet.

—

Xad knihou

hlavu spanilou.

Svou duší celou v povídky se noí, jen zrak jí plane a tvá nachem hoí. S hrdinou

cítí,

jásá, trpí, vzdychá,

ba zaplakat si nic se neostýchá tená takých dej bh básníkm! — A jindy zase z tchto sn a dum ji volám na svt. Knížku uzavru jí

—

a z djin (to,

o

em

eských

cos

jí

škola musí

— —

vypravuji,

mlet

jen.)

Jak eský národ znien, pokoen, zas povstal z prachu a co bídy zkusil,

zápasy jaké o život vést musil jaké ekají. a jaké vede tváinky jí hoí Naslouchá Lidka, a v oi moje její zrak se noí.

—

—

—

Tetika sama vzdychne

—

potaji.

—

!

—

—

76

(Psáno po nemoci:) Noc.

—

Plamen lampy slab

—

ni tma, ni svtlo.

Bdím na svém

loži,

Jak divné sny

se

plápolá,

Ticho dokola.

moje hlava

ped

pálí.

— ——

chvilkou mi zdály!

rží velkých ohnivých

Tisíce

mne v dešti neustálém, — ach byly by mne udusily málem! Doposud cítím tžkou vni jich. — — Horeka stoupá. — Jak mi tepna bije! Poítám: Jedna, — dv, — ti, — tyi, — pt eh, matu se již, vždy to jeden let! — padalo na

—

—

Fantasie. Co se tu mihlo? Nic to! Obkladek erstvý na hlavu si kladu, na chvilku krátkou pece trošku chladu V kuchyni teta unavena bdním

usnula

asi.

—

Jsem

v plen vydán zcela Slyš

!

—

sám a sám,

snm

a vidinám.

— Nkdo klepal! — ekám

Hahaha! to

tu

ejhle

s

— —

rozechvním

msíc ubohý

napilý snad

—

sletl

s

oblohy

a potmšile do okna mi hledí.

Ta oka

mdi, uchem až sedí, vždy, pi sám bh, to Rybka nebožtík! Jdeš navštívit mne? Brachu, dík, nu dík! malá, tváe jako z

ten klobouk, který nad

—

—

—

— mám beztoho tu asem te pobavíš mne aspo A psobením arodjné v

tom

rozlétlo se

brachu, vítán,

Jsi,

Proklouzl oknem,

Pro

77

—

dlouhou

chvíli!

okamžik!

— — —

okno dokoán teba nepozván!

—

u postele

—

stojí.

smješ! Dej mi ruku

se tak

—

sily

svoji!

dobe nahoklý tvj smích! Vím, kterak asto v krmách zapadlých znám

O,

já

—

rozumy jsi rád všem vykládával tím hlubokým a klidným hlasem svým své

a pro život jsi dobré rady dával

nám mladým hochm málo zkušeným. zím,

Ba, doposud t, starý brachu,

jak skleniku do a

bílé

rdl

pny

jsi v obou dlaních neodvratn zíral

svíral

se víc a mluvil tíž a tíž

a hlavou kýval stále níž a níž.

A

íkával

svt a,

jsi:

nestojí

„Bda,

te

jáku, blázen na

pro sebe štstí,

A

hoši,

bda!

za lok vody

—

již

svt

kdo hledá najde jenom kíž!

když tak nkdy dumám o život, tu pone se mi vru v lebce tmít. — Cím že je lovk? — K vné zrozen psot

!

— jáku,

Eli,

—

78

tžko

hoši, dnes je

Nu

vy jste mladí, což vy ješt Nadjí máte všichni na koše, víte ve sny, kolem sebe zíte

žít!

víte

jen ideály, lásku, rozkoše.

Hahaha! jáku, bláhové nadje sladké ve šovík a ideály, láska

Co?

—

vše na

A

snní!

se

zmní

dým:

tot je

se! já to tvrdit smím! dým, ba pouhý dým! pro o tom pemýšleti!

nesmjte

svt

nakonec,

A bez

—

to

cíle

je

—

svt motá

se a letí

a za štstím se hloupí lidé tlaí,

—

vždy od srdce se musím smáti jim. Já vím co vím: že všechno je to dým!

Mn,

na mou

a padne-li

to

v kartách dobrý

nejvyšší je blaho,

Tak mluvíval

A

dobrý doušek staí

duši,

mn

jsi,

slýchával jsem,

nevit tomu)

—

—

Rybko,

—

list,

tím jsem jist!"

s

trpkým smíchem.

(nu bylo by

híchem

že u sklenky jednou

Smr, kmotra nmá,

svoji

ruku lednou

ti na rameno náhle vložila. Tys prý jen pravil: „Pokej, rozmilá,

až dopiju!"

—

a pil jsi

s

—

celou chutí

do posledního svého vydechnutí.

—

79

Zarudlý Rybka pede mnou se smje jen se celý chvje. svým nmým smíchem,

—

Ach, Rybko,

práv

žes že z

vru jsem

se podivil,

mne nyní navštívil, íše duch, z krajin sn a bájí, ty

—

ke mn. Ale dík, nu dík! Však jakýs ty to nudný spoleník! Povz: Byl jsi pece v ráji, Vypravuj! kde pravé sídlo blaženosti vcné, kde svatých, svtic ady nekonené tys pišel

—

ped božím trnem od hvdy k hvzd

v

pokoe

se kloní,

chvalozpvy zvoní, kde v lesku, v zái, která neuhasne

jak lehké mráky, snhové a jasné sto tisíc kídel andlských se chvje?

A Rybka

i

jenom

v pekelné

t

z

hluboká se smje

—

—

poslal sklepení

soud nelítostný? kde je slyšet pouze

plá o

krpj

kde

A

neustálý,

zub

skípní,

vody kde je

síra plá a vroucí

Rybka jenom

z

dsná

nouze,

smola heje?

hluboká se smje.

Ci kosou smrti bez milosti sklán

do hrobu lehá pyšný svta pán,

—

—

—

80

spát tvrdým spánkem, z

nhož

neprobudí

nikdo více ani žádný sen? kol se plíží jen

jej

— —

Koeny strom

zem

a chladná

do prsou ho

erv

ve ztuhlém tle

A Kybka

jenom

z

potichu

—

studí, reje.

hluboká se smje.

Když srdce v prsou a dech na

—

rtu ztich

mha se sráží na oích, povz Rybko, co se s námi dje?

a bílá ó,

A Rybka jenom z hluboká se smje. A z nenadání karty — vzal ho as i

—

— —

odkud as? a pak podá sjímat. Poítá, míchá Což? „oko"? dobrá! nebudu snad dímat. zahrajem si tedy, Rozdává karty, eh, vsak to bude myslím naposledy! obratnou rukou vytáh'

—

—

—

—

Smr nebo život! sázka vysoká! A Rybka jen se smje z hluboká. Prokleté karty!

nešastn tak

padly!

já prohrál všechno! Rybko, smj se, Hle, jak mi ruce ztrnulý a zchladly,

nu,

vle

Snad je

boží se to

smrf?

mnou

už se dji

Mha oi

moje

kalí,

smj!

—

!

— a v duši

mou

se

81

—

erné mrano

—

valí.

—

Mne úzkos

jímá, teskno je mi tak kde jsi matko, moje matko milá, bys pohádkou mne hezkou zkonejšila jak ped lety! Tma. Kolem noc a mrak. Je chladno, smutno asi v erstvém hrob! O, matko, matko! Ve smrtelné mdlob i

O,

—

—

—

já padl zpátky.

Teplý drobný

mne za njaký

vzbudil okamžik.

—

Liduška naše nade mnou se

chýlí,

mne

kvílí

líbá s

pláem, naíká a

a duši moji sladce volá zpt.

rtík

—

A

vskutku ji ta arodjka malá zas do ztuhlého tla pivolala. Mé srdce polo potichu se chvt. Já hlavu její do obou vzal dlaní, ó, byla slinou jako jarní kvt S rozkoší tichou pohlížel jsem na

— — ni

a líbal v oi, líbal v drobný ret

Do oken práv ó,

jak

mn

Na onu noc

svitlo

slunko ranní

krásným zdál

se boží

—

svt!

a probuzení milé

vzpomínám asto. Nemoc

zarputile

nechtla dlouho, dlouho povolit. Ted však už lépe, chvála pánu bohu!

—

—

82

—

Tcli pepodivných lék dávno mrzuté lože opustit již mohu a

vyjíti si

asem

syt

do zahrady.

Liduška hodná provází mne všady a peliv se o mne vždycky stará. — A její péí, vlažným dechem jara okívám rychle. Y sad pod jabloní, kde erstvý trávník s fialkami voní,

—

—

rád oddávám se mlhavému snní a

Lidušino sladké švitoení

jak kolébavka vždy ó,

kterak duch

i

mn

— ——

zaznívá

srdce okívá!

Pan kontrolor dnes do zahrady byl ubledlý,

— já

na neštstí

zbloudil,

soudil.

—

On usmál se a hlavou zavrtl: „Nu pomyslete, dneska asn z rána zas do okna k nám piletla vrána, — ej,

vru

lépe hlídati jsem

Však kdo

ml!

se nadál, že zas piletí?

vždy, dotrná, je u nás potetí!"

Mj

denník! ejhle! dlouho odpoíval,

dív milejším Však konen

A

—

mn

—

co bych psal?

jaksi

druhem

—

býval.

co jednou nesevšední?

—

Den podoben

je

ke

dni,

— jen

nkdy

prší, jindy

83

—

slunko

svítí

obdy své stídá — Dnes napadlo mi opt péro vzíti. Jen a mne Lidka pi tom neuhlídá, a hodná teta

—

by se zdálo tomu diblíku, strýek ve svém denníku snad z milostných se hích vyzpovídá. sic

že starý

Do bork s námi na procházku pan Vlašo vika, mladý uitel. Již denní

——

šel

parno sláblo znenáhla.

—

Pšina vede suchým drobným pískem a kolkolem jsou pole vyprahlá.

Umdlený rolník vru

s

malým ziskem

zažloutlý písek na nich peorává.

—

Dál pastviny jsou, ídká na nich tráva.

borky Nuzné borovice statn zápasí tu sice, však vidt na nich ono namáhání, s nímž lidem zlým a pírod se brání. Jsou nízké, kivé, asto polámané a tu i tam již rudne jehlií a nový podrost nikde neklící. Ve stínu jejich nmý smutek vane. Zde neuslyšíš žádné písn ptaí,

Však

již tu

—

!

o život

—

—

.

—

84

—

Nám skromným ale ten lesík staí. Dnes aspo zvoní Lidušin tu smích. i

Pivedla družku, dobrou

To

svoji

pískle chce už velkou býti

—

známou dámou!

-

—

Hle, jak se pyšní v nových šatech svých!

Chce duchaplnou zdát se mermomocí ku pomoci vtip pestárlý a rozum ze školy. a každou chvíli bere

Své choutce

poskoí

a

si

hned zarazí

jestli

—

nkdy

povolí

trochu veseleji,

na tvái její se musí objevit. Ach, neštstím je asi mladou být! Jak stokrát lépe Ludmile vše sluší, o své kráse pramálo as tuší, smích na tvái a tisíc jisker v oku jak veverka je stále na poskoku. i

se a

——

rumnec

a

— — — —

Pan uitel však nerozumí sentence vážné splývají

žertu,

mu

se

rt,

že biblickým by moh' být prorokem.

Velebí Kanta, Darvina a Zolu a Voltéra a parní pluhy spolu.

Ha, nenadále tvrdým výrokem popudil velmi pana kontrolora.

Ten

s

tabatrky posilu

si

vzal

— a do boje se

—

85

plnou chutí dal:

s

„Aj vida, vida! pohlížíte

na

kvty božské

zlaté

a myslíte, že zcela

Když denní trud

s

hora

poesie

zbytenou?

a bolest duši rvou,

vonnou ambru lije. kdy zoufalos se blíží, kdy srdce puká a kdy život tíží, tu v rány lék a

—

O, ve chvíli,

tu poesie z prachu všednosti

nás na peruti zlaté vyprostí a její svaté sladké políbení

dá novou

sílu snášet utrpení!"

—

hoce smál: Svt letí pes

n

Pan uitel

se ale

„Ah, pouhé sny!

ku pedu a

—

stále!

jáku

—

dál,

dnes je heslem všude

komu na sny asu

zbude'?

Jediná spása kyne v pilné práci.

Kdo zda

ve

snní

a v oblakách se ztrácí,

lovenstvu

ním

prospje?

—

Na

fantasie bujné lehkokídlé ? Dech skutenosti rázem smete je! jen vda písná ve svém chová zídle moc arovnou, jíž duše okeje. Jen pravdu istou necha lovk hledá, až k bránám ráje dovede jej vda! Já poesii dávno s bohem dal

a

vd jen

svj

život

vnoval

u !

—

—

86

—

tvá se rudým ohnm vzala, každém ozýval se cit, a z jeho kapsy pi tom vynívala jak dkaz pádný pi tom knížka malá: „Umní, jak se dámám zalíbit."

A

jeho

ve slov

—

Však pro

to píšu? Zda vše za to stojí? moji! Cos jiného se vtisklo v Když s Liduškou se louil uitel, tuším „Sleno!" dl! tu podvakrát jí

pam

—

Mj bože! i opravdu již

—

„sleno!" vždy to dít jen! snad naše Lidka malá

pomaliku sleinkou

se stala

a já snad zaspal velký zázrak ten?

—

Mocí tajemnou vzpomínky z dtství v duchu oživnou. Na chvilku lovk díttem se stává starému srdci o jaru se zdává a píse míru vane v duši vdné, boží nekonené! je svátek lásky V ten den se duši vrací také víra! Je štdrý veer.

—

—

Již

po veei.

—

Teta

—

kstky

—

sbírá,

by pod starým je štpem zakopala. A Lidka na stl ovoce již dala.

—

Ponocný v

síni

zapl koledu,

!

— pál „Šastné

vánoku

87

—

—

svátky!" aby k poslechl

velkou schoval do košíku!

Zní ješt venku ohlas jeho dík.

—

jsem tu s Lidkou sám. zachtlo se díttem být chvíli, na misku ihned vody nalévám. zvdav se chýlí. Liduška ke

Odešla teta

—

Mn

mn

A skoápky dv

lehké z

oechu

na istou vodu pouštím v pospchu. Dím „Ta je tvou a tahle bude mojí a jestli jedna se druhou se spojí, pak budeme my dozajista svoji!" Jak nevinné se dít uzardlo, od bílé šije až po jasné elo Sklopilo zraky, ale hned je zdvihá a napnut to malé lostvo stihá. Však bda, bda! Naše malé lod nechtjí sejít v pátelské se shod a sotva zlehka dotknuly se bokem, na rzné strany rozlétly se skokem, ke stnám misky bázliv se tlaí. Zdšená Lidka ptá se: „Co to znaí?" Já zasmál se a v misku udeil. Hle, povrch vody jak se rozeil! To pišla boue, loky rozhoupala a pes palubu jim se voda drala, :

—

—

-

!

—

88

— —

až v jedné chvíli padly ke dnu ob. Ach! " vzkikla Lidka bledá pohnutím. Jak sluší jí to,! Rád ji takto zím! „Nu, dít, dít!" zticha pravím k sob.

—

Po dlouhé zim prvý

mne do zahrady

úsmv

jara

vlákal z rána

již.

—

Vše pusto ješt. Suchá tráva stará ale pohle blíž lpí k zemi erné, a nový život puet uvidíš

—

Jásavý výkik uvítal mne tady.

Snad skivánek to vylét ze zahrady? bží má Lidka naproti s plamenou tváí, veselá a svží, fialky první v drobné hrsti nese. „Ach, strýku!" volá, „strýku, podivte

mn

Ne, to

jak fialky tak náhle rozkvetly!"

—

se,

Já zahledl se v modré oi její. Zda modraly se nkdy spanileji? „Rozkvetly," pravím, „vskutku rozkvetly! Kdož to vysvtlí?" A pes den skoro!

—

—

Na elo

chtl jsem podle zvyku polibek vtisknout. Však v tom okamžiku cos jako blesk mi proletlo skrání, její

cos jako stud

mne

jalo z nenadání.

——

-

—

—

89

Jak mže lovk býti bláhovým! A dve blíž mi naklonilo elo a když jsem váhal, ke

mn

—

pohlíželo

A

podivn tím velkým okem svým! poalo se po dtinskn mrait,

já

nevdl

tak

—

však, kterak hovor zaít.

— —

r Ha! vida mladé!" ozvalo se stranou.

Pan soused Trnka hrál si na schovanou? „Tak asn jste si randevú již dali?

-

nu, není teba, byste zapírali."

A

usmál se, však bože, úsmv ten smutný trpký, sotva zakryl víte-li, ml noc neveselou „Já, a do rána jsem probdl skoro celou.

—

byl

—

sten.

—

Ta

prsa, prsa!"

epiku

z vlny,

se skrání bílých

—

—

zlehka zakašlal.

vyrudlou

již

asem,

suchou rukou sal,

—

ku podivu mnoho sestaral! Zakýval hlavou, dutým pravil hlasem: „Snad na jae se uleví mi trochu! Jen msíc klidu, kéž bych užít moh'! však eká na mne práce celý stoh. Ba závidím vám, vy jste šastným, hochu! A zdá se mi tak, že jsem dávno dožil a že už as, bych staré kosti složil. Po klidu toužím, ó vždy dopola, jak z hrobu vzatá chodím mrtvola. ach,

—

—

!

— Mé a

90

srdce dávno, dávno

jestli

v

nm

ale,

odumelo

cos živoiti chtlo,

vše marno, marno,

Vám

—

—

—

na vše padl sníh!

—

oi ke mn zdvih'. mne marn do nesnází.

a šibalsky své

Eh

uvedl

Mé

jaro vzchází! Jen se hryžu v

Ó,

kdyby

-

myslím, teprv jaro vzchází?"

vdl

ret.

dtinský ten kmet,

jak píliš asto u zrcadla stávám a šedivé

si

vlasy vytrhávám!

—

—

Pan Trnka tuším dávno postonával, své chorob však zpoátku se smával a vzdoroval, jak dlouho mohl jen, i

za svou službou chodil den co den,

—

až dnes už více nemoh' povstat z lože. Kvapím k nmu. Tož pro mne vzkázal. div poznal jsem tu jeho mírnou tvá,

—

— Bože

jak byla zhublá, vrásitá a žlutá.

V zapadlém oku divná plála zá, chtl usmát se, však vnitní bolest krutá Kynul hlavou jen. rty sevela mu. U lžka jeho sed jsem podšen a snažím se jej vlídným slovem tšit. On bolest pemoh', stiskl ruku mou:

—

—

—

„Pro

lžete

tak?" dl.

—

„Pestate už hešit!

:

-

hrzný!

,

—

91

Mne nezmatete žádnou útchou. Vždy vidím smr, — hle, u mé a pipravena k rán kosu strojí. Kostlivec

!

Slyšíte,

hlavy

stojí

—

jak chestí

Haha! jaké štstí!

ty bílé kosti?

pece jednou odpoinu sob Bh tomu chtl! — Však. milý, tož

!

slibte

—

mi,

že osázíte hrob mj ržemi. Ne, kalinu jen na mém vsate hrob, Snad ji znáte? jak ruská píse praví.

—

Mn

hlavou

man

zazní kolikráte

sestiko má, až já zahynu, tož na mohylu vsa mi kalinu. A na kalin na zelené snti „Oj

to

ptáek

—

pti

slavík sladce bude

a od tebe mi pozdrav donášeti!"

A práv

dnes mi v uchu

Sny podivné a

se v mojí

ped mým okem zasmála se!

—

Haha! slyšíte ji? Trpký je smích její,

až do srdce

mne vru

Nu

jak se ke

vidíte

ji,

Hned pjdu

s

tebou!

O, hrozno, hrozno

Smr íhá Smr!

—

zvoní.

mysli honí

luzné obrazy.

Ach, moje mladost!

Smr

hlun

—

!

zamrazí.

mn

chýlí?

pokej jenom

Odkladu

již

chvíli!

není

na mne, eká zapomnní bože velký! a já nežil posud!

—

— Tak tedy

to byl

—

92

jedin

mj

osud:

den jako den vždy sedat v kancelái a cifry hledat s ustaranou tváí Hahaha! mladost! sny mé! Kdež pak jsou? Ty kostlivce tam s lebkou dravou, zda o nich víš? Kvt jejich také padne v prach se promní? — tvé kose v ob?

—

—

Mé

srdce pálí,

brzo zchladne.

ó, již

Výš chtl by duch, zlomená klesá.

—

—

—

však peru nadšení

Píteli

mj

vy jist se mi smáti nebudete

drahý, ?

—

—

Snad dtskými jsou moje sny a snahy

blouznním nech v mysli své je zvete jen aspo vy nesmjte se, prosím! nu,

mn

Cos nutí mne, bych vám se vyzpovídal. Své tajemství já dlouho v srdci hlídal,

—

netušil nikdo, v lebce své že

sny poetické.

—

nosím

Vy se nesmjete? pi tch slovech mých

Já myslel si, že hned vypuknete v sarkastický smích. Nu, dobe, dobe, tož mne šetit chcete! Však piznejte, že smšné jest to pec. V té bíd, v prachu, v kanceláském puchu nad spoustou cifer baviti se v duchu A já! s nebeskou Múzou! šedivec! Suchopar žití nedovedl zhubit

—

—

—

v

mé

duši

pece

—

jiskru nadšení,

—

!

— cit

pro krásu a lásku k umni.

A asem i

—

93

—

nkdy

—

nu, nechci se chlubit

božská Múza schýlila se ke

mého dotekla

a cela

Skí

mn

jemn.

se

—

Knihy ty na památku vemte po píteli. Jsou staré, pravda, a jak rozbity však pro mne vždycky byl to poklad otevete, prosím.

!

si

Z tch

celý.

starých list divné kouzlo dýše,

oh „Slávy dcera" Však onen malý ten podejte mi.

sn

!

sešit

—

Yy

arovná íše

— —

mezi nimi

mn

nezazlíte:

—

To

moje slabé verše jsou a rýmy. Vy mlíte? Nu, vždy se smáti smíte! Sny, dtské sny! Hle, o já jsem sníval! O sláv, štstí, o lásce jsem zpíval, umíral pro vlast, drtil vrahy její, pak s osudem se hádal v beznadji a s nebem válil s odvahou a vzdorem

em

—

a hlavu

A ím

vnil vncem

laurovým

ptám se: ím? Ah, pravda, pravda! panem kontrolorem. jsem nyní?

Marn

petu báse

Což

? jestli

Má

nadpis: „Štstí."

chcete

„O, štstí, štstí!

V obláku

Xu

Zda

je

jednu.

snad nenudím?

nkdy

shlédnu?

bílém pod oblohou letí?

Xa kídle velky kvtným luhem tká?

— —

— je v

i

ptaím hnízd na

v modlitbách je? v

u poháru, když

marn paláci? i v

se

—

zelené snti,

v loktech, dívích na

Kde pravé štstí? V v pepychu bujném?

i i

94

lovka eká? i v práci?

klidu je

K mocným bíd? rozum

se jen sklání?

v odíkání? ztrácí?

Já marn,

hledám, pátrám všude.

Je v

malé chýži chudé?

na mezi v poli odpoívá je v kolébce?

i

sob?

temném tichém hrob?

v

To poslední snad nejspíš pravdou bude!"

On zamlel

—

se,

pivel

svoje oi.

V

tom paní Koza do pokoje vkroí

a

pone náek,

Chci potšit

ji,

div

—

—

si nerve vlasy. všechno marno však.

„Já nešastná, ach,

pkn

vybrala

si!

—

ním trápím se a muím dlouho tak a te mi ume! Pro jsem si jej brala? On nápady tak vždycky divné ml!" Nemocný pítel, jak by spáti chtl, s

odvrátil hlavu

Však trpký

mn

—

a já odešel.

ton, jímž

ona naíkala,

v uších dlouho, velmi dlouho znl.

—

— —

— Píteli starý!

—

95

Pod zeleným drnem

O

spíš klidn, sladce!

em

se

ti

zdá?

—

Sen tvj je jist báse tajemná, Chvjem se a trnem. kdo rozluští ji? kde duch tvj bloudí? Výší nekonenou, kde kídla duch tvoí dráhu mlénou, uprosted hvzd a sluncí záivých? — Xe, nevím! Ty spokojen a tich pod rovem nízkým odpoíváš v míru* Tys do pístavu z kalných vyplul vír,

—

-

tys poklid našel, o kterém jsi sníval,

a neruší

t

Tys za jiné

žádný sen nebe nemodlíval!

více se

—

Nevzbudí tebe horkých slzí píval, jež paní Pioza pláe každý den. Spíš tvrd, umdlen neúnavnou prací, a z hrobu zpt se nikdo nenavrací.

Jak smutek sám v

odvu erném,

Mám vru

te s

—

paní Pioza chodí

tváí uslzenou.

s ubohou tou ženou! dti astji te vodí k nám do zahrady, by se pobavily. (Jen zpsobnjší kdyby trochu byly!)

Ti

soustrast

svoje

Je sdílnou velmi,

—

hovor ihned spádá

a o svých strastech vypravuje ráda.

— s

dvrou

qíc

netaji

—

96

mn,

plnou obraci se ke

mn,

o

-

radu se ptává

jemn

a jindy zase / daleka a

vyzvídá u mne, ba

ProS dobrá

teta,

vždy zamraí

se,

—

rady dává.

i

nejhodnjší když

Lidi

z

nás

a

ji

—

vidí v

(Psáno pozdé v noci.;

Ten hrubý vtip Ta slova urážlivá! mrazí. Doposud jeit u srdce O pátelství! tot maska jenom lživá, pod kterou závist Šeredná se plazí. Tot d rzích pomluv paeništ skvle. I

mn

Kdo pítelem tvým zve ti svatým, muže

vše, co

t

se .jedenkrát,

hanit, rvát,

smle

a urážeti Bmí tupit a žalu tvému jízlivé 86 smát.

s

rumncem

js''m

studu,

s

——

duší plnou žlue

Úprch' pravé z kruhu pátel svýeli,

VSak posud slyším jedovatý smíelil Kli,

hloupé srdce

1

pro

tak divé tlue?

Tot pátelský pec jenom a styd se

piznat, že

t

—

žertík

poranil!

byl

—

!

!

— Xu. jak to bylo?

—

97

—

—

Lulka moje že já jaký klep to híšný, nesmyslily. vymyšlen peklem, lží a jodu plný. v

mou

duši zasel

sím

—

nepokoje!

—

isté jako sníh, To dít zlaté, když padá k zemi s výšin nebeských! To dít dobré! ano pouhé dít!

—

Má* Lidko

Nevis, kterak hanobí

!

t

záš jedovatá! — Tvého cela však tch pomluv slina vru nedotkne se.

—

Pro srdce mé, pro ruka má se tese? pro slzami mn zalévá se zrak? Vždy to byl žert! Kdo vit mol by tak? 3Ij vlas už blá, — ona dckem posud — Ze miluju

ji?

ach, miluju

Vždy

ji

za otce

i

— jí

to divný

sen?

jako otec jen povolal

mne

osud.

Tak uzná každý, kdo jen není slep Vše pouhý vtip, vše hloupý, híšný klep Cos hru mi svírá a mne skoro dusí spolenost lidská vru se mi hnusí

—

—

!

—

—

—

98

(Druhého dne

Po celou noc

z rána

:)

oka nezahmouil,

jsein

ten hloupý klep tak píliš krev mi vzbouil.

A

poal

byl jsem rád, když

Do sadu okno

svítat den.

ihned otevírám

nho

a nakloniv se z

zamyšlen

zahrádku svou zírám.

v ten klidný koutek, v

S pocitem blaha dýchám vonný vzduch.

ervánky záí

a z jich záplavy

skivánka

zpv

Den budí

se a tichý

lze tušit v

kvt

pod

A

V

sad.

se rosa sráží a

se

kane.

tíží její,

zvuný, jásavý. svží ruch

zní

drobné

po stéblech splývá, Kvt se zachvje

—

zejm

v rži slinou

j>ookívá.

poup

se rozpukává, sladkou

kvt,

—

neúhledné

vni

dýše

—

Lidušina íše. rže kouzlem v noci jedné

Sad pln je Hle, její

krpje

rozkvetly všechny!

tak lahodnou!

—

Cítím vni jich Sum krok lehounkých

v tom probudil mne. —Ludmila už vstala? Uprosted rží, hle, se ukázala jich královna a jich

a

vni

vím

ke

kvtm

se shýbá,

dýše a poupata líbá

—

sám, že všechny rozkvetou,

!!

—

—

99

jak dotkne se jich malou

rukou

svou.

—

Kterak mile usmívá se a zrak jí plane Ve svží své kráse nezadá ržím, ba jí pednost dávám. vždy jí nepoznávám bože vru To není více malá Lidka naše Tak divno mi a v rozpacích a plaše arovný zjev ten stíhám zrakem svým, jak mezi kvty lehounko se mihá. Cit jakýs nový hru mi man zdvihá, jej pojmenovat ale neumím. Cit trpký, divný. Vyrostlo to dít jak štíhlá jest a pružná! spanilá! vždy ješt vera takou nebyla! Eh, tak i rže náhle pekvapí t, když z poupte se pes noc vyvine. Ten lehký krok, ba každé její hnutí, ten vlídný úsmv, oka zablesknutí, Je šastna.

!

—

Mj

—

!

—

!

—

—

—

——

vše

svdné

tak a

dtsky nevinné!

Kde pvaby

ty všechny nasbírala?

Snad víla Jak sluší

ten prostý ranní šat!

Ten

—

jí

družka

zlatý vlas!

Vždy

co musel jsem jej

když do školy

te pes

jí

je darovala?

není dávno tomu,

asto

zaplétat,

—

domu, mocným proudem v lesku svém a kráse plné

se chystávala z

rám voln

rozlévá se.

—

— Jak vyrostla

již.

Když usmje Jak dlouho

—

Není dckem hebkou její

se, v

dlek boí.

se

100

ji

—

Kdo

jí

líc

tomu uil?

(a sebe též)

jsem muil,

vd poátky

než ve hlavinku

jsem vpravil

z knih!

—

víc!

te

její

zázraky se djí!

Kdo vdomostí množství nepehledné

—

vnuknul asi a ve chvíli jedné?! Kdo nauil ji usmívat se tak, šelmovsky mhouit modrojasný zrak, tak vznášeti se jako motýlek a každým hnutím jevit nový vdk?

jí

tak

vážn

vlásky odhrnovat

tak roztomile ke a rtíkem

kvtm

s

—

ela,

se shýbat

svdným po dtsku

je líbat?

—

—

V

tom zvedla hlavu a mne uvidla, rže, stála v rozpacích, zá v oku zhasla, se rt zmizel smích pustila

A

náhle prchla, po

šij

uzardlá.

—

—

——

pro prchá pede mnou? Nu, pro se rdí, Zas cítím v duši hokost podivnou. Eh, vidím, vidím, vyšla z dtských let je, tuším, skoro tyicet. a

—

mn

—

—

—

—

101

Cos promluviti chtl jseru k Ludmile. V tom setkaly se ale oi našei

—

já sklopil hlavu a odešel plaše.

Eh, není-li to vskutku zpozdilé?

Rád bez

cíle

si

vyjdu sám a sám

v podzimní veer.

—

V

polích bloudívám

mé toulají se taky, však mnohem dál, snad nkde nad a myšlénky

—

oblaky,

chvílemi o nich nevím ani sám.

Kraj náš je tož

ku

širý,

vrchy neseven,

rozletu dosti místa mají.

—

Potichu louí podzimní se den a

mha

a stíny

pomaliku

šat noci chladné.

—

tkají

Slunce nezapadá,

—

le ve mlhách se rozplývá a ztrácí — a noc tu díve než se lovk nadá. — Vše pusto v polích, — rolník zkonil práci, již

zaset ozim, pole zorána.

—

Jen koroptev tam kií schována. dravý pták, jenž letí za koistí. aleji padá vlhké rudé listí. — živé duše cestou nepotkávám. Jdu, Man do snní se dávám. Je smutno. Kde myšlénky mé v tchto mlhách bloudí

i V

—

—

—

— ?

—

—

102

—

—

Roj vzpomínek se do srdce mi loudí. Vzpomínám jara v mlhách podzimních,

na jaro myslím, jež se nenavrátí, Cítím v prsou svých na svoje mládí. Zda možno rozeháti chlad jesen. ustydlé srdce aspo vzpomínkami? A mlados má se v mlhách zjevila mi. Mj bože, škoda marn prošlých let! Však te již v podzim, mamo pemýšlet. Je pozd již a léta tryskem pádí

—

—

—

—

a já snad, bože! zaspal svoje mládí! sny, mé plány, nadje a touhy

Mé

zmizely dávno!

A i

co mi zbylo?

tch

Co

je málo,

srdci zbylo?

Na

vždy!

Dým

Upomínky? když

—

je'

—

to

pouhý!

Bda!

duše hledá.

—

Ze studentskýeh

let

mladické lásky prvý istý kvt, milostné verše,

samý žár

a plamen,

pohledy vroucí, vzdechy ku msíci

—

——

Bublina! sen to! co lze více íci?

Te mám

jen pro

nj pokrení

— — Dve

ramen.

blankytnými zraky, jež potkalo's mne v žití náhodou, kam vedl osud hezkou nožku tvou ? Pozdji.

s

—

andly se vznášíš nad oblaky? Nemohu vit, že by utonutí Zda

s

—

!

—

103

ve všedním prachu bylo

—

Xevinná, istá tys

A

voln

vzlétla

koncem tvým

vzdušné na perutí

k výším nebeským.

—

vzpomenu-li,

—

mohu vit

spíš,

že na hbitov dímáš dávno již, že rvek tvj se pod beanem tají a nad srdcem ti lilje vyrstají. A vit mohu, že tvé kosti bílé setlelé zpola po hbitov leží, však pochopil a uvil bych stží, zas kdybych tebe jedné potkal chvíle, veselou, zdravou, boubelatou, svží a musel slušn zvát t milostpaní!

— —

—

Dívina

snivá, zamlklá to byla,

dvivá,

vždy

—

pítulná a milá.

Rád ješt posud vzpomínám si na ni! Když setkaly se nkdy zraky naše, tu bledla náhle, ohlédla se plaše, s

dvrou

zas

oi

plnou, ale ve chvíli

její

Já pyšný

vstíc

ml

a ptával se

ji

jí,

mn

za

záily.

dcko

jen pouhé

zda-li churaví.

—

Jedenkrát veer po aleji dlouhé Velký krvavý se procházíme.

—

vycházel

msíc

Uvázl hovor. že po

mhy nad obzorem. Zapomnl jsem skorém,

ze

—

boku mi bledá dívka kráí.

—

104

—

Až mimo voln pohlédl jsem na

ni

a vidím: ona v tichém tone plái. Já hlavu její do obou vzal dlaní. „Co jest ti?" ptám se. Místo odpovdi hledí. jen s dvrou a láskou ke mi padá prsa na A z nenadání

mn

a usmívá se v pláci jako dít,

zamhouíc oi

A s

šeptá: „Miluji

—

t! u

byla svží, spanilá a mladá,

andlským srdcem.

že nejblíž byl jsem v

Však srdce

—

Vím,

pravd

v oné chvíli

štstí svému.

lidské lehce tak se mýlí!

Já pousmál se dcku nevinnému. tanul: Ideál jiný na mysli hluboké oi, z nichž by ohe planul,

mn

a adra, jež se divou vášní dmou! Bud Semiramis nebo Kleopatra!

—

Však na to dcko pohlížel jsem a rozumnou je tišil domluvou.

s

—

Te

pomyslím-li!

já srdce cenit

— vru, jaký

patra

žel,

tehdy neuml!

A

na vždycky jsme rozešli se spolu, já s bravurou a ona v tichém bolu.

—

— —

Pec upomínka svží dávno tak! leží. jak od verejška v pamti Což proti ní jsou vybledlé ty kvty Již

mn

— z let

105

—

rzné díví tváe

pozdjších! Ty

ty oi plné nadpozemské záe, (u andlík jako u kokety,) prazídka se mi zjeví v pamti,

—

blíž pihlédnu-li,

zmizí, odletí.

Hlavinku jednu ješt

mn

svží barvou

nkdy

—

jen

kreslí plachý sen.

dumách zastavím se chvíli. Pes pkné tváe závoj snhobílý —

Rád u

ní v

Lze sotva

pro ni obraz jiný:

volit

Ržové poup,

které v podjesení

ovily

stíbrem lehké pavuiny.

Však

i

to

snem a niím

—

více není!

—

marné vzdechy za uprchlým jarem! Bývají též dny slunné v jeseni, kdy podzimek se v jaro promní Pro probouzí se touha v srdci starém? Bývají chvíle, kdy se náhle zjeví jak ve mlhách mi spanilá tvádví. Po jaru novém staré srdce žízní a marnou touhou samo jen se trýzní. Ó,

——

Zas vidím

mn

ji.

—

Hle, dlouhou alejí

kráí vstíc a

stále

jasnji

vábné rysy mému jeví oku, Vždy pi každém kroku Ach, to sen není! se

—

— pod

její

106

nožkou suché

Rozpínáni

náru

—

— šumí.

listí

a rty

výkik

Však hlava v tom

se

k adrám

—

tlumí.

—

Spš, vytoužená, drahá, spanilá!

sklonila

a ruce klesly, kouzlo ochabuje

V

aleji

dlouhé ze

mhy

vystupuje

to zlaté dít, naše Ludmila.

nkdy mívám, když sám a sám se v mlhách procházívám!

Hle, jaké divné sny též

—

Šedivý mrazík padl z rána již, pichází zima zase o krok blíž! Ach, zima, zima! Zas má uchystáno

—

—

pohádek tisíc šedá staenka, dovednou rukou bude každé ráno arovné kvty kreslit v okénka, z kišálu skvosty všet na okapy, po snžných polích rolnikami zvonit, na led s vtrem o závod se honit

—

Ach, kvapí zima, blíž a blíže kvapí,

snhové vloky do vlas mi šedivý mrazík na srdce mi

hází,

pa.

—

Po zim možná jaro pijde snad, kvt pohubený mrazným dechem zkázy pokvete opt. Sladká nadje

—

!

—

-

—

107

—

Yšak jist pijdou snhy, závje,

teskut mrazy,

mlhy, plískanice,

——

dny kratiké a dlouhé veery.

Mne zima již

—

dsí.

na pohádky,

Netším

staré

se více

povry,

adventní zpvy, na klid idyllický,

zim

jeuž u nás v

Klid onen jaksi z a

sob sám

býval hostem vždycky.

domu mého

tu jsem jakoby

mizí

—

cizí.

U

kamen, kde vždy teplo je a stín, nebude více teta naše milá poslušnou Lidku bráti na svj klín, by hezounkou ji bajkou zkonejšila. — Vše poznenáhla kolem mne se mní.

—

—

Dorostla Lidka, více

dckem

není!

Pro

letošní se zimy tolik lekám? Což nového se jara nedoekám?

Venku vítr stená, na oknech divné kvty vyrstají

—

Je zima, zima!

U

okna

Pro

se

Vždyt vesel smích

—

stojí Lidka zamyšlená. mi zdá, že pede mnou cos i

je jako byla dív,

její zvoní.

-

—

Ne,

—

tají?

mne neomýlí!

—

108

—

a ku knize se níže nakloniv Ped kratinkou chvílí pozoruju.

—

ji

—

smála ješt a te v zadumání hlavu sklání, slinou u okna stojí, se

dol

bez vlády Prohlíží

—

—

ruce klesly.

jeji

kvty, které zima kreslí?

Mn

to nepoví! Co te z nich asi? — ržový, Te na sklo klade prstík písmena jakás v jinovatku ryje.

—

A

—

tiše vzdychla.

v tom vzbudila

Ten

její

úsmv

Vím, trpí tajn, Odešla

mlky tvá

se.

Ale ze snní

—

Tvá

hned promní.

pravdy nezakryje!

—

marn ptám

—

—

— —

se však.

tichým lehkým krokem,

—

okem. nebi tuším vyplul erný mrak,

o moji

Na

ni nezavadíc

že v pokoji se náhle zatemnilo?

Na okn jenom trochu záe zbylo v tch rysech, které teplý prstík její Stále pochmúrnji. do ledu vepsal. Jdu k oknu bez vdomí íst nemožno. Co do hlavy krev všechnu vehnalo mi?

—

—

—

—

!

—

a rozplyne se ihned nápis ten.

Co

—

jméno „Jan" je v jinovatku vryto jméno Nuže ? Dýchnu na sklo jen

Hle,

Mé

—

myslila si?

—

——

A pro vdt

chci to?

— —

!

—

109

—

Pod teplým dechem rozplynou se ledy Jak je mi teskno — Pjdu do „besedy" !

Ach je to možná? Sotva Tetika mrtva! mrtva je, Žal dusí

mne

Ah, v našem

Dokoán a

vtík,

vit mohu! žel

bohu!

man vlhne zrak — dom smutno, teskno tak! a

všechna okna zotvírána posel blízkého už rána,

záslony zvedá,

—

—

do pokoje vane.

Hromniná svíce u hlav mrtvé plane, dým její šedý ke stropu se stáí.

—

U nohou klecí v tichém žalném plái Ludmila bledá. Ticho v dom celém.

—

Tak's odešla, ty zlatá, dobrá, milá za tebou

pláem

nám obma

ty's

s bolestí

— byla —

a želem,

pravou matkou

pro jsi nás na vždy, na vždy opustila? Vždy pipadá mi vše to jako sen, že sob s námi krut hraješ jen a náhle vstaneš zdráva zas a ilá

——

Ne! tlo chladné leží bez pohnutí. Ped týdnem ješt vesele a s chutí tys v kuchyni

—

Když

bylo smutno

já do

kuchyn

své íši

mn

v

—

vladaila.

mém

—

pokojíku

vešel podle zvyku

—

110

—

u kamen hát se a se pobavit. Ludmila sedíc nízké na stolici cos pletla práv a na bledé líci, když vešel jsem, .jí ervánek se

kmit'.

Umytou pedsí teta posypala drobounkým pískem, (istoty vždy

—

dbala,)

pak po kuchyni sem tam šukajíc obrací ke

mn

iperná, ilá,

Y

usmvavou

—

tom na dvee

líc,

——

vypravuje cosi se ozve:

„Tuk, tuk, tuk!"

—

Zarazil všechny nenadálý zvuk

a teta praví: „Vida, klepá kdosi!

jen dále, dále!"

—

Nikdo

neotvírá.

—

—

sama a po síni zírá. Pak hlavou vrtíc povzdechla si lehce. ekla: „Smr si pišla pro Dím „Co jest?" I vyšla

—

:

Chci zasmát

se,

však žert se dait nechce.

„Hle!" praví zas, „Je prázdno v celém

na písku v a klepání

síni ani

pec

jedné stopy

slyšeli jste oba.

m

—

dom,

—

—— —

Jsou vci, kterých nikdo nepochopí. Smrt klepala to, pišla už má doba! Kdo ozve se jí, zeme do roka! bohu chvála, že já jsem to byla, já odpoinku dávno zasloužila, jsem stará, Vzdychla z hluboká. stará!"

—

Bu

—

—

—

!"

— „Rád

lovk

duši

111

—

pánu bohu oddá,

však vy jste mladí, vás by bylo škoda!"

A

od té chvíle zcela bez

píiny

utkvl výraz jiný, odumel úsmv na rtu zamodralém a tváe žloutnou, vysýchají valem, poíná zrak jí jakás mlha halit na tvái

a jako

—

její

list

se vetchá

Když tšíme

ji.

ruka tese.

jenom usmje

„Pro jim

jak íc' by chtla:

—

—

se,

radost kalit?"

Pokývne hlavou: „Uzdravím 'se!" íká, „jak dokám jenom nového se jara!" — Yšak zatím tajn o rubáš se stará a ped Ludmilou skín odemyká a ukazuje zásoby

jí

všaké,

klí od špižírny pedala jí také a v kuchyni s ním všechna svoje práva, jak velitel když pevnost odevzdává. A vera knze k sob zavolala.

—

—

K s

jejímu loži veer plni bolu

Ludmilou sami poklekli jsme spolu

—

nám své požehnání dala. „Neplate, dti!" ekla v usmívání,

a teta

andl míru nade mnou se sklání, pejte mi ten tichý sladký sen,

„již

ó

vždy dlouho

—

—

dost jsem žila

—

pro vás jen!"

— A oi

její

112

—

už se zavíraly.

Jen do ucha mi ješt šeptala: a již dímala. neopus jí I" „Ty

—

—

Jejímu dechu

Smr

objala

ji

my jsme

—

naslouchali.

— —

zlehka ve snu tichém.

—

Ludmila lkala O, jak bych rád

a

ji

mne

dusil žal.

kolem

bok

vzal

a do sytá se také vyplakal!

Však zdálo

se

mi velikým

to

Smím jako pstoun obejmout

Ku

híchem! ji

te?

svému stolku odešel jsem plaše

—

Zemela matka, dobrá matka naše, Kdo dá odpov?

co bude nyní?

—

—

—

— —

Jak pusto všady! Tetu pochovali, našemu domu jak by duši vzali.

Krok uiním-li, zdá

se mi, že duní

jak v pusté hrobce, — promluvit se bojím, U okna svého mlky v dumách stojím. — Ludmila pláe, — teskno jest mi u ní.

Dík pánu bohu, sousedka že hodná nás ujala se jako matka rodná. Tetika sotva oi zahmouila, již paní Koza první u nás byla, spchala soustrast svou mi projevit. Snad pemohl ji opravdový cit,

—

—

—

-

V

—

—

113

vzlykala velmi.

—

vše ídit pola,

poheb pipravovat,

Ale pevnou rukou

—

vše smlouvat a jak

paní zde se chovat.

heby

S poklidem zela, kterak v dunící rakev.

mn

A

pukalo srdce, mizely neplakala,

—

v této chvíli

mé

Ludmila k rakvi pišla již

bledá

tlukou

síly.

nmá

—

—

bolem,

zdrcená

zarudlým okem pohlížela kolem jak ptala by se: „Co vše znamená

u

—

Jen mrtvolu když nesli ze dveí, tu jako když ji v srdce udeí, Nevím, co se dlo upadla k zemi.

—

zpv, modlitby a hudba

mn

truchlivá

všechno temn, jako z dálky znlo.

Však slyšel jsem, jak oste zaznívá pod zmrzlou hrudou rakev dunivá. Též do hrobu jsem hodil podle zvyku ti hrudky zem a své štstí k tomu. Pak s paní Rózou vrátil jsem se domu.

—

Píbytek vlastní v prvém okamžiku jsem sotva poznal. Jak tu smutno te! Ludmila stn, marn však se tážu, o cen zdraví vykládám a kážu, slabounký úsmv celá odpov!

—

—

—

—

a sotva zvedne uslzené zraky. 8

— Mn

zdává

Sousedka

te

Víc nesvede jak

ped

se, že

114

—

mou

jest jedinou

již

—

rozstiíu se taky.

-

spásou.

nikoho svou krásou,

lety snad, mládí

vdk

i

pel

tváí dávno, dávno opršel. Však doposud je ilá, pohyblivá a na svt stejn odvážn se dívá, rozumí všemu, všechno mnit musí, po celý den je samý spch a chvat,

jí

s

klep zaslechnutý div

ji

neudusí,

hned nemže-li dál jej povídat. Je plna zdraví, rozmaru a síly Své dti také astji k nám vodí, íká, dlouhé chvíli. bych nepodlehl ale což to škodí! Jsou rozpustilé, Vždy u nás ticho, prázdno, pusto tak!

—

— —

Mn

ped oima

leží

Mj

bože! na to

nevzpomnl jsem

má a

jakýs mrak.

—

pece trochu rozhnván jsem na

Vždy Ludmila má

—

—

ani!

paní Róza pravdu dozajista ni.

— —

holubika istá! však? Sousedka ekla. Vskutku tomu tak! Po celém mst prý se o tom šeptá! nevinné dít!

—

Což

to plátno

—

—

)

—

115

)

—

Xa klepy ona nikterak se neptá, však zaslechla prý pouhou náhodou. jak paní Dlouhá ekla paní Krátké (a ctihodné to

dámy

ob

—

—

jsou.

že lidské srdce bývá tuze vratké

ábel chyte klade

a

Ludmila

že

a

je sice skoro

kmotínek

pro

svoje sít,

dít

že jist bez viny

dávati však lidem

—

——

píiny

eem

zlým? Vždy Ludmila snad uzná. že ekala ji budoucnost jen nuzná, však v našem dom jako v hnízdé mkkém

ku

útulek našla. a

sesílila,

by o sebe

Zbra (a

Dospla už vkem

se

vru as,

sama

do rukou by

postarala.

nepátelm

dala

—

pi tom selhal hlas, — mou stechou déle zstala by.

paní Róze

jak pod

A

—

byl by

že já píliš dobrý jsem a slabý.

Když tetika prý moje zemela, minutu tady zstat nemla. „A pro?" já ptal se Rózy udiven.

——

—

—

V úsmšek

trpký stáhla ústa jen: „Aj, nevšiml jste sob, milý pane,

jak Lidušino oko nebem plane, jak milkové jí hrají na rtících, jak vyrostla

již

a rozkvétá v rži

— —

V

:

Ó,

—

116

nebezpenou mladému

Halrha! bože! vy Však všimla jsem

je muži!

—

jste v nesnázích? si

vru

kolikráte

jak pohledy k ní velé vysíláte, jak ped vámi ona rdí a bledne a chvje se a oka nepozvedne. Nu, eknte mi co to všechno znaí? prosím! a to už snad staí! a vera vy v kuchyni jste prodlel celý den a na Ludmilu hledl stále jen Mne jste si chvilku nepovšiml ani!" Co íci na to ? Pravím mrzut již „O však jsem vidl, jak vám, milostpaní,

—

—

—

slušelo

pkn

vera pi

snídani,

když rukávek jste vyhrnula výš a objevil se pod ním loket mkký!" Sousedka rdíc se dla: „Prostoeký!" však rukávy si výše vykasává a vážn zas mi nauení dává: „Já ekla vám, co vypráví se všade, je teba pozor dát na srdce mladé. Ó, však to sama,

sama dobe vím!"

Nuž odpovídám: „Vše

si

—

—

rozmyslím!"

—

Nejasná touha v duši mé se budí ml bych vyhánt pravím k sob Pro

—

—

!

— dít

to zlaté

Radji ke

117

—

v nehostinný

své pitisknu

ji

svt? hrudi,

pohladím vlásky, tváe zulíbám a hezky skromn poprosím ji k tomu: „Ach, neodcházej,

vždy na

svt

dcko

Ó, pitul se jen blíže k v mém a dovede š-li,

—

jak rád

t

Byl jsem

mám! jak

ti

otcem,

tys rozkvetla již v

Ó, chceš,

mé

z

mého domu,

bych zstal sám a sám

mému boku si peti oku,

z duše rád

—

rži

dít, býti

t

mám!

pod ochranou mojí spanilou,

—

rží mou?

Co odpovíš mi? Cekám v nepokoji u Už nemohu ti býti otcem víc Pro mi plane líc Tak chtl bych mluvit. nepravým studem? Pro se ret mj chvje? což prosil bych tak zcela bez nadje? Což mohlo by to dít spanilé se vysmát mojí prosb spozdilé, do dlaní hebkých vzíti moji hlavu, šedivé vlasy hledat pro zábavu a vytrhovat, abych mladším byl? To muení já sám si vymyslil! Pro zbyten se pochybnostmi trýzním? Pro ku pramenu, po nmž stále žízním, se neodvážím pevným sejít krokem? !

—

— když

nkdy na mne mé tak náru bycb

—

118

snivým bledne okem,

tu štstí

blízko zdá se být,

že v

je

A

mobl

vím

v také chvíli

polapit.

duše

z

—

celé,

že její srdce láskou rozechvlé z

tch oí

plane srdci

mému

—

vstíc

a že se chvje touhou ekajíc, až zeptám se

A

srdce

Jak

mé

„Lidko,

jí:

bude v

milo, jasno

až ozáí jej vlídným

—

Ludmila moje. jí

máš mne ráda?"

spádá dom mém,

už divné plány

úsmv

nerozjasnil

úsmvem

Ach, líc

již

dlouho tak

a zrak,

hlavinku klopí mlelivá, bledá

i

v koutku

tmavém nkdy ukryje

se,

a jenom v práci zábavu svou hledá,

pemýšlí, bez

cíle

dla elo

o

ped

kamsi

podepírá,

se v dálku zírá

Kam

jeji duši

sen

Mn

nedvra

do srdce se vkrádá,

i

— — —

—

touha nese?-

zda mohla by mne vskutku míti ráda?

Tak mladá

jest!

—

—

A eho

v živobytí

mohla? Skoda mladých let! jí neznám zstal krásný, šírý svt! Jak chytrý ptáník slavíka když chytí užíti

a do klece jej

tak zcela

mám

tsn ji

zavírá,

svobody snad zbavit,

-

—

119

—

by musela mne mrzutého bavit a s nenasytnou žízní upíra z jejího srdce mladou krev mám ssáti, k zloinu boha za svdka si bráti, nevinné dít vléci k oltái, pel mládí slíbat jemu se tváí, tžkými pouty pipoutat ji k sob, jež teprv mohou rozpadnout se v hrob?

Nemusel bych

ped

se

ní zardívat?

Oslepen kouzly, divou vášní jat. Nevidím rozdíl propast mezi námi?

—

Nech co já

z jí

nerozumu teba srdce dá

mohu

za

n

mi,

—

nabídnout?

Ach, poznala by brzo

tíži

pout!

To poup, po nmž ruka má se vztáhla, by na adrech mi švadlo poznenáhla. A vidt ji, jak vadne v žalu tichém Ne Bylo by to bylo by to híchem

—

!

—

Bláhové srdce

—

!

pro

se

rozechvlo

?

Pistoupím k oknu, na skle chladím elo Hle, zahrádka má! Jak tam neveselo! Záhony kryje dávno padlý sníh,

!

—

—

jenž taje zvolna

—

jasnou barvu

ztrácí,

keíky kvtin uschlých, zernalých pod jeho tíží sem a tam se kácí. Na erných vtvích strom bezlistých mha v krpjích se sráží neistých

—

— a za

120

—

krpjí krpj padá

dol.

Na prchlé jaro vzpomínám si v bolu. Však upomínky jenom srdce raní. Je nejlíp pro mne, nevzpomínat ani.

Samota,

—

ticho

—

—

najednou mne dsí. —

chtl bych býti v dálce, v dálce kdesi! kroky po kuchyni. Nuž, pjdu tam k své nové hospodyni. Sousedka naše dobrá, rozmilá kuchy mou se milosrdn stará. Myslím, Ludmila Jsem povden jí! ilá vždy a jará pivykla také. ó,

—

Slyš, ozvaly se

—

náš truchlivý

— dm

trochu obveselí.

Ubohé Lidky nkdy po den celý nespatím ani. Pede mnou se skrývá?

—

1

mn

tak divn, smutno bývá,

když sám a sám s ní setkati se mám. piznávám Je paní Róza moudrá,

—

—

mi pomoc v bože, co bych bez

dob. poal sob?

že nabídla

této

Mj

ní

Jdu do kuchyn. Teplounko tam milé, a paní Róza v bílém kabátku dnes podobá se skoro poupátku. Jak s úsmvem mne vítá roztomile, jak

A

tveraiv pimhuuje oi

po domácku už se tady toí.

!

—

—

—

!

— A

ze žertu já

—

—

121

trochu

nesmle

tam okem pod pokliku hlédnu,

tu a

Co k

obdu nám

U kamen

strojí

umle?

—

a hledím, hledím.

rumncem hoí, dlky se jí tvoí,

na kyprých tváích když zasmje se jako hrdlika. Krajkový límec kolem šije bílé

podobu dívky mladiké

jí

dává.

A rukávy dnes výše vykasává. Jak pi svém umleckém

pkn

ržové a plné

lokty zvedá.

—

— díle

—

—

Cos vykyplo, já se usmívám. Však paní Eoza zarazit se nedá a praví oste: „Jste tím vinen sám!" „Já?" celý trnu. Smje se: „Však

—

pro podivn

—

pro

Ha! zda

to

mne vera rozhodný

byl den.

Boulivý

vítr šlehal

zmní

—

do oken,

pdách strašil, mrana prohánl a plašil, po stechách se vlekly tásn jich.

s edivá

dvemi

víte!

k smíchu není?

všechno

se

—

pohlížíte?"

nkdy

lomcoval až

mne

tak na

Jsem ženichem! Jak jedním dnem

A

—

pohodln sednu Mladá vdovika

v teple

jen kypí zdravím a

své

—

a na

—

— Chvílemi

A

deštm

s

bylo smutno.

—

122

—

padal vlhký sníh.

Ve veerním

—

šeru

hru

mi tížilo a z tchto zdí mne mocí pudilo. A zdálo se mi, jak by tiché vzdechy vanuly ke mn. Smutný bez útchy svj pokoj krokem zdlouhavým. cos dusilo mne,

— mím

Slyš!

Pry

opt

povzdech!

odtud!

pry

jen!

—

Klam

to?

Vskutku

Bdím i sním?

se tu bojím,

—

ven na vzduch volný! Dvée otvírám a tváí v tvá tu Ludmile své stojím.

O chladnou

ze

nemoha hnout

podpírám neschopen slova.

se slabý

se a

A dve

studem svoji hlavu chýlí a tváinka mu plane do ržová. Mj bože! stál jsem mlky dlouhou na zlaté dít hledl s vroucí touhou. O kdyby byla ke oi zvedla! Však zdála se být jist sochou pouhou a zardlá tvá pomalu jí bledla. Bez hnutí stála, socha z mramoru. Já zastydl se za pohnutí svoje a pohodil jsem hlavou ze vzdoru. Chci klidným být a ukoniti boje! ješt ekám plný nepokoje? Klí od domu jsem podal Ludmile a chladn dl: „Mé dít rozmilé,

—

—

—

mn

—

—

Na

chvíli

—

—

123

—

dnes nevrátím se již. dobrou Nož, noc a necha sladce spíš!" V tom hlas mi selhal a já prchal z domu. bohu chvála, že již konec tomu! chci odejít,

—

Bu

Bezpen

dom

v

samojediné

usnouti mohlo dít nevinné

Kéž

V

ani ve snu

ulici

nedsím ho

bylo pusto,

!

více!

—

nepíjemno

a dešt a sníh mi prudce šlehal v

líce

a pomalu se šíilo už temno. cíle v dumách se sklopenou hlavou sem i tam se plížil v ulicích a veer zvolna v noc se mnil tmavou.

Bez

já

A U

svého

domu

—

stál

jsem.

on blal se. však svtélko ani vstíc

z

mn

V

man zdvih' — — V temnu, tich

oi

tu jsem stanul,

té chvíli jaksi kyselo

oken zavených nezáilo.

mi

bylo.

—

Ach, možná v hloubi srdce blouznivého

jsem

sob

pál, by u okénka svého Jaký marný sen dál se plížím do tmy zasmušen.

ekala ona

A

!

—

!

—

—

—

Však svtlo, svtlo! Paní Róza svítí! Jak muška když se ku plamenu ítí, tak piskoil jsem rychle ku okénku.

— Tam

ínilo, teplo,

Na

—

124

—

a zde zima venku!

pemítáním marn ztrácet as? zaklepu. „Kdo to?" Poznala mj a radostný jsem výkik uslyšel. Hned potichu se dvée otevely

—

—

mne

a na prahu

bok

ba kolem

vítal

jsem

úsmv

ji vzíti

velý,

sml.

—

— ——

Ach, sousedka je vskutku roztomilá!

Jsem ženichem

hlas

—

a všemu konec již, snad hloupé srdce usne, ztichne spíš!

Jen rád bych vdl,

Den ped Hodiny

Pro

o

em

Lidka

svatbou! Jak teskno!

bijí.

nelze

—

Jak

asu

—

ty chvíle letí!

íci, kázat:

—

snila.

„Stj!"

Bože

mj!

—

Hle ruka moje poala se chvti, tof stáí,

Jak bych

—

vím

—

to.

se louil s

—

em ješt sním? ním neznámým — O

—

práv dnes! Hle Vše marno! Jak starý jsem a bláhový tak posud!

Dnes,

Byl smutný

Mn

obd

úzko bylo

—

a

pak odpoledne! a ve chvíli jedné

—

— —

sám ped sebou já poínal se bát. Dnes Ludmilu jsem ani neuvidl.

—

tof osud.

—

125

—

Snad v kuchyni je? Stál jsem astokrát u dvéí tsn, vejít jsem se stydl.

—

—

Slunéko teplé svítí do oken, na imse holub bublavý se heje, jak milo venku! prvý jarní den! A tak mrazí, až se duše chvje. Co Ludmila as dlá ubohá? Kéž vymodlí si pomoc od boha, já nemám, nemám více žádné síly Ubohé dít! Za kratinkou chvíli odejde na vždy ve svt chladný cizí

—

—

mn

—

—

!

a v jeho proudech utone a zmizí.

Utone, smizí! dsivá

Zda sejdeme

se

dv

slova,

—

nkdy pece znova?

Ne, nikdy více! na protivné strany se

dlí náhle naše pšiny

nadje Ach zdá a

—

to

marný kvítek planý!

se mi, že

a zvony duní, „Utone! tone!"

to

zvoní hrany

— hlahol jediný: — Žal mne jenom

jen srdce bije a v

Kdo vyhání

nkde

nm

ptáe v

—

šálí!

vina pálí. cizí

svt ?

kdo híšnou rukou trhá vonný kvt, do kalných vod jej chladnokrevn hází? Snad ptáe slabé zloupí ostíži a kvítek svží v kal se pohíží

-

— ekni

Ó,

jí,

Vždy na

—

odtud neodchází!

—

eká.

se tvoje srdce leká?

Jen pospš, pospš a zachra

—

Vše mamo! pozd!

na

—

tebe snad, na tvé slovo

ehože

aj,

a

126

—

sob!

-

dím,

-

Pozd! znova

bu jen

rozjímání?

ji

stateným

a vzdoruj srdci, chvilkové té

—

mdlob!

—

Tak rozum

dobrá je ta rada, praví, však divé srdce pehluší jej hned. z ruky péro padá A elo pálí

— — —

—

—

Chci Ludmilu svou vidt naposled

Mj

bože,

Na prahu

pro jsem dvée

Nuž vidl jsem

U

ji,

ale

svíral.

poznal stží.

—

stolku sedí bledá Ludmila,

uzlíek malý u nohou sepjaté ruce v

klín

jí leží

složila

— —

a bledou tváí stranou na stl padla,

bez hnutí,

—

nmá,

—

oi

zkalené,

vzdech nezabloudí na rty sevené, hle, mrtvola, hle

—

moje rže svadlá.

—

Však se zachvla, když na prahu mne státi vidla. Pozvedla hlavu a do bílých dlaní ukryla oi. Pohlížel jsem na ni.

Ne, není mrtva!

—

!

otevíral!

jsem, v ruce kliku

stál

—

—

-

—

—

—

127

Žal hrdlo svírá, v prsou divná ret

onml

tíž,

— —

a marné slova hledám

Jen o krok z prahu postoupil jsem

Snad

s

díttem pec do pláe

Jdu k oknu,

nepuí

—

na

nm

nedám?

uschlé kvtiny,

nikde lístek jediný.

Dív Ludmila

se

je tolik ráda

—

blíž.

—

—

—— mla!

Zhynuly všechny. Lidka zapomnla a nezalila dávno žádnou již a jestli nkdy její slza velá upadla na n, spálila je spíš. Já mimovoln naklonil se k nim a dotekl se retem palivým keíku fial. O, když kvetly loni, Ludmila asto n milák svých

—

—

stávala v

dumách

dýšíc

vni

jich.

Te

—

všechny kvty uschly, švadly pro Mým políbením žádný neoživne?

ni.

—

Zaháním pracn myšlénky

ty divné.

—

K

Ludmile hlednu. Ješt bez pohnutí. Jen ader mocné klesání a dmutí

boui svdí.

——

—

Jak as trpí nyní! Zrak mj zas tká, bloudí po kuchyni. Zde pod mou stechou žila tolik let, o

jak v teplém hnízd

—

—

a

te

v pustý

— svt

— mám „Mj

ubohé

dve

to

mj

V

oí však

tom

s

k

se

—

ob

klesly ruce

jí

Ten

úsmv

mne

nevítala?

Mne

opojila tímto

a já

si

—

sob.

—

pro výitkami se hnvem? —

—

že jsme spolu sami.

Kdo

bok

—

se.

úsmvem

—

Xaposled sami! kol pružných

O,

pláem?

s

vzpomnl,

Ek, šílím?

—

žalný!

duchu

spíše v

dívce vrátil zase.

ješt na mne usmála

a v slzách

ohe

—

vyhánt?

bože!" ek' jsem

a pohled

mn

128

mn

Vru!

—

zabrání

dcko

zlaté

Aspo

vzíti?

—

ve skráni

sálá, cítím srdce bíti.

—

Ml!

—

Vstala

tiše,

—

s

dtskou

mi podávala bílou ruku svou.

Pro jsem ji

nevzal,

Již neplakala,

—

jenom

ob

a

oi

A

jako

Tak Já v

ím

:

jí

— Chci t

!

chvly

od pláe se rdly.

mn,

stáli

—

„Zsta keovit

neek

vybledlé rtíky zlehka se

dvrou

—

žal jí též hrdlo svíral.

—

— a nikdo nemluvil. hryzl, mam pam

jsme

ret se

déle v

sbíral,

oi Ludmile jsem

tím víc a více pozbýval jsem

zíral, sil,

Co dále? dl jsem plný nepokoje,

—

—

!-

— má uvidt

-

129

snad také slzy moje?

ped ní smšným! pohybem spšným

Ne, nesmím nikdy stát se

Pohodím hlavou a si protu oko, které vlhnout chtlo. Jak to divn znlo „Bu s hohem!- pravím. „Bu s bohem dít. bh t provázej

—

—

;

tob mír

a všady

a štstí dej!~

—

—

Dál nemohl jsem, jenom nesmle jsem udlal jí kížek na ele. Tu za ruku mne vzala. Ústa žhavá pitiskla na ni a než udiven jsem rozeznával, bdím-li i to sen, na prsa moje klesla její hlava.

—

—

—

A

v této

chvíli,

ó,

lovk

je tak

já objal

ji

beze

smysl skorém.

bídným, slabým tvorem

a líbal v ret a

„Drahý!" dla.

Však

z

—

rukou mých

Jen

!

—

líc.

Zavela oi, zachvla se celá. kol hrdla mi své lokty zavsíc.

A

—

— dla.

to slovo

se vyvinula za

—

když z opojení první vzbudila se a smutná, nmá stála pede mnou. Patila na mne. Mocí tajemnou do duše vnikal teskný pohled její Já vidl, jak ji na brvách se chvjí slziky drobné a pomalu kanou

po tváích, které horekou

jí

planou.

—

!

— A

z

mn

—

130

rozšíených, velkých zítelnic

mocn

láska, láska

sálá vstíc.

mé temné!

O, pravdou bylo tušení

mne! bože! miluje mne! mj krásný dávný sen krásný sen!" Díra v duchu zaražen.

hle, miluje

a splnil se

„Mj

—

Strnulý stojím. ba, nadál

A

pozd

Je pozp,

nesmím

—

klesla hlava,

zraky noc jen byla tmavá

a v srdci boj a plno nepokoje.

já

již!

možno naposledy."

k adrám

ruce dol,

ped mými

—

tedy!

smrti spíš

potichu šeptám: „Pozd,

vždyt vidíme se

mne

Miluje

vru

bych se

pozd! marný

—

doufat,

je ten

co by

s

dnes naše cesty na

rzno

již

kvt,

ekl svt?

bohem, štstí moje,

O, s bohem, lásko!

vás nepoznám

—

po svj

se dlí,

—

—

život celý.

pozd! s bohem na vky! bohem!" ek' jsem na hlas bezdky. -

Je pozd,

A

„S

Svj

uzlík zvedla,

—

v

nm

své celé

a chvíli ješt stála v zamyšlení, sklopila oi,

tvá

jí

zesínala,

pak za kliku již pevnou rukou brala a ekla: „Pozd! musím odejít.

jmní

!

—

—

131

*

i

Mj

bohem, navždy s bohem! odplatí vám, vždy vás budu ctít dobrodince,

bh

s

a modliti se za vás v žalu mnohém."

„Stj!" vzkiknu

Na prahu

— —

„Svt velký je, místeko malé" Odešla.

—

„kam mi odcházíš?"

šílen,

ale stála

—

ona již. snad službu naleznu

plá

skoro dusí!

ji

Dvée zavely

si,

—

—

se za ní.

Já hlavu svoji do obou vzal dlaní, vždy chtla se mi žalem rozpuknouti.

Má jít

—

životem,

tou nebezpenou poutí,

—

samo, samo dít nevinné?

O bojím

se,

že v proudech zahyne

Však kdo mi

Pedsudky

Spš co ke

abych nešel za ním V

brání,

—

lidské?

vám bude

t

—

poutá!

záit,

kvty

tm

se klauím? všechno tudy

Zda-li

Opus

rychle, rychle!

svtu

Láska všady

nabízet,

v ní zbudujete sob nový svt. — Xa pouti trpké po bok postav se spš ku pomoci ruku svou jí dát,

odmnou

—

sladkou bude

—

Spš! dlo srdce. Zda slibovati nco

v

A

úsmv já

její.

zstal

jí,

— —

stát!

pravd smím?

ím

bych byl pro ni? Jenom závažím! Co ml bych pro ni? Jenom sliby lživé; 9*

— Jsem

—

starý snílek.

mne jímá báze,

—

132

Neznám

když zadívám se v jeho víry

pozd

Ne, pozd, a mládí

mé

lásky se

Odešla tedy a

kvt

zpt.

se nenavrátí

mé

divé.

rozkvetl ten

„Jen klid! jen klid!" i

života,

svírá tesknota,

te

modlitbou je mojí

staré srdoe bojí.

s ní

andl mj.

—

A

ábel drze do ucha mi šeptá: „Vzpomínej trochu, sítej uvažuj, !

pro, na a za byl celý život tvj? Jak odpovíš, když nkdo se t zeptá? ábel poíná se smát, Hakaha!"

—

„liakaka! íkal's:

Vím,

že pro vlast bude

teba

Hoj, snad

i

jsi,

—

—

jedenkrát též

mé

síly!

brachu, zaspal onu chvíli?

dosud ekáš?"

—

Odstup satane!

—

—

Palivá bolest hrdlo sevela mi. Však útulek mi pece ostane, kam ped vlastními prchnu myšlénkami! A ve svj pokoj navracím se zpátky. výkik krátký. Na prahu stojím, trnu, lile, moje knihy v koutech poházeny, kiklavé malby kolem zdobí stny, tu „Bodensee", tam „Veer v Neapoli."

—

—

—

—

—

133

—

Jak vojevdce na dobytém uprosted pyšn paní Róza

poli stoji.

Se stolku hází starou sbírku moji, a vítzstvím

plane šedý zrak.

jí

Buclaté ruce v boky podepírá,

na svoje a

s

dílo a

úsmvem

Já pravím

pak na mne

se táže:

tiše:

zírá

„Dobe

tak?"

„Dobe, dobe tak!"

-o&>-

Vypisujeme tímto pro „Poetické Besedy"

cenu dvou set padesáti

zl.

na nejlepší novou

báse váženou

—

z

epickou

djin eských, aneb vbec slovanských.

Kozmr básn: Nejmén

nejvíce 8

arch

4 archy (64 strany) (128 stran) „Poet. Besed."

Cena ta, kterouž vnovala dáma nejmenovaná, bude dotynému spisovateli vyplacena ihned po uinném rozhodnutí soudcovském. Mimo to obdrží také spisovatel obvyklý honorá po vytištní básn v „Poetických Besedách," jež ku prvnímu její otištní.

sob

Rukopisy butež zaslány do a opateny heslem.

bu

vyminují právo 31.

ledna 1891.

jménem spisovatelovým nebo

Za soudce budou dožádáni dva páni

spisojichž jména pozdji uveejníme. Kdyby pánové rozcházeli se ve svém úsudku, podá taktéž redaktor „Poetických Besed" hlas svj ve prospch jedné z obou tch básní, jež byli soudcové oznaili za nejlepší.

vatelé

eští,

Za

„Poetické Besedy"

Jan Neruda,

Eduard Valeka,

redaktor.

nakladatel.

Poetické besedy: Ballady a romance od Jana Nerudy 40 kr. Oldich a Božena. Idylla od A. Heyduka 50 kr. III. Petrklíe. II. vyd. Báchorka od Svat echa 40 kr. IV. Staré zvsti. Od Jar. Vrchlického 50 kr. V. Prosté motivy. II. rozmnož, vyd. Od Jana Nerudy 50 VI. Ballady. Napsal Lad. Quis. 45 kr. VII. Griselda. Povídka veršem od J. Zeyera 65 kr. VIII. Všední život. Báse od K. Legera 40 kr. IX. Závis. Napsal Fr. Chalupa 50 kr. X. Zpvy knížecí. Básn Fr. Kvapila 50 kr. XI. Lešetínský ková. Báse od Svat echa. (Zab.) XII. Vlašíoviky. Selanka od E. Krásnohorské 40 kr. XIII. Ze života. Básn J. V. Sládka 60 kr. XIV. Peludy. Báse od Karla Legera 35 kr. XV. Tešn. Humor. pov. Napsal L. Quis 50 kr. XVI. Z doby tábor. Od Antala Staška 65 kr. XVII. Hanuman. II. vyd. Bajka od Svat echa 50 kr. XVIII. Na pástkách. Napsal Ad. Heyduk 45 kr. XIX. Husitská svatba. Báse Ot ervinky 45 kr. XX. Zpod jama. Básn Svt Hurb. Vajanského 45 kr. XXI. Píse o inu. Zpívá Fr. S. Procházka 50 kr. XXII. Selské ballady od J. Vrchlického 50 kr. XXIIL Na dívím kameni. Napsal Ot Mokrý 35 kr. XXTV. Mrtvá zem. Povst' od R. Pokorného 60 kr. XXV. Simon kostelník. Od Em. Miiovského 40 kr. XXVI. píchod. Báse J. Zeyera 60 kr. XXVII. Básn Václava Bolemíra Nebeského 40 kr. XXVIII. Evropa. III. vyd. Báse Sv. echa 50 kr. I.

II.

echv

XXIX. Ve

atínu lípy,

III.

vyd.

Báse

Sv.

echa

50 kr.

kr.

a jiné básn od Sv. echa. II. vyd. 60 kr. XXXI. Poslední rusalka. Od Karla Legera 60 kr. XXXII. Šumavský Robinson. Od Elišky Krásnohorské 60 kr. XXXIII. Písniky. Od Ladislava Quise 50 kr. XXXIV. Opt na horách. Od Rudolfa Pokorného 60 kr.

XXX. erkes

XXXV. Jitní písn. II. vyd. Od Svatopluka echa 45 kr. XXXVI. Obrázky, Básn od Adolfa Heyduka. 45 kr. XXXVII. Nové písn. Od Svatopluka echa 60 kr. XXXVIII. Na domácí pd. Básn Jaroslava Vrchlického 3O kr. XXXIX. Úsmvy. Písn Rženy Jesenské 50 kr. XXXX. Bajky velkých Od Elišky Krásnohorské. 65 kr. XLI.

V

zátiší

od Karla Legera 65

Z^ Pedplacení

kr.

na „Poetické besedy" není žádné. — Svazky prodávají se jednotliv. — Kdo z venkova objedná si alespo dva svazky najednou, obdrží je frankovány.

PG

5038 LMV2 1890

Cl ROBA

TISKEM DR. ED. GREGRA V PRAZE.

~*^$§>&

s

**