1
Etika_tisk.p65
1
17.3.2009, 11:47
2
Etika_tisk.p65
Etika svobody
2
17.3.2009, 11:47
3
Murray N. Rothbard Etika svobody
PRAHA 2009
Etika_tisk.p65
3
17.3.2009, 11:47
4
Etika svobody
1. vydání
Vydal: Liberální institut Spálená 51, 110 00 Praha 1
Z anglického originálu The Ethics of Liberty (New York University Press, 1998) přeložili: Martin Froněk, Petr Fiala a Josef Šíma Jazyková korektura: Zdeňka Grigarová Rejstřík zpracoval: Daniel Brvnišťan Obálka, grafická úprava a sazba: Miloš Jirsa
Copyright © NEW YORK UNIVERSITY
ISBN 978-80-8638-955-4
Etika_tisk.p65
4
17.3.2009, 11:47
5
Věnováno památce FRANKA CHODOROVA F. A. „BALDY“ HARPERA a mého otce DAVIDA ROTHBARDA
Etika_tisk.p65
5
17.3.2009, 11:47
6
Etika_tisk.p65
Etika svobody
6
17.3.2009, 11:47
7
Obsah
Etika_tisk.p65
Úvod .................................................................................................... Poděkování .......................................................................................... Předmluva ...........................................................................................
10 44 46
Část I: Přirozený zákon ..................................................................... 1. Přirozený zákon a rozum .............................................................. 2. Přirozené právo jako „věda“ ......................................................... 3. Přirozený zákon vs. positivní právo .............................................. 4. Přirozený zákon a přirozená práva ............................................... 5. Úkol politické filosofie ..................................................................
49 50 56 64 68 72
Část II: Teorie svobody ...................................................................... 6. Robinsonovská společenská filosofie ............................................ 7. Mezilidské vztahy: dobrovolná směna .......................................... 8. Mezilidské vztahy: vlastnictví a agrese ......................................... 9. Majetek a kriminalita .................................................................... 10. Problém krádeže pozemku ........................................................... 11. Územní monopol, minulost a současnost ...................................... 12. Sebeobrana ................................................................................... 13. Trest a přiměřenost ....................................................................... 14. Práva dětí ...................................................................................... 15. Lidská práva jako práva majetková ............................................... 16. Pravdivé a nepravdivé informace .................................................. 17. Uplácení ........................................................................................ 18. Bojkot ........................................................................................... 19. Majetková práva a smluvní teorie ................................................. 20. Krajní situace ................................................................................ 21. „Práva“ zvířat ................................................................................
75 76 83 93 99 111 117 125 133 145 161 169 176 178 180 198 204
7
17.3.2009, 11:47
8
Etika svobody
Část III: Stát vs. svoboda ................................................................... 22. Povaha státu ................................................................................. 23. Vnitřní rozpornost státu ............................................................... 24. Morální status vztahů ke státu ...................................................... 25. O vztazích mezi státy ....................................................................
207 208 222 231 237
Část IV: Moderní alternativní teorie svobody .................................. 26. Utilitaristická ekonomie svobodného trhu ................................... A. Úvod: Utilitární sociální filosofie ............................................. B. Princip jednomyslnosti a kompenzační princip ........................ C. Ludwig von Mises a „hodnotově neutrální“ laissez faire .......... 27. Isaiah Berlin o negativní svobodě ................................................. 28. F. A. Hayek a jeho pojetí donucení ................................................ 29. Robert Nozick a neposkvrněné početí státu ..................................
247 248 248 250 254 263 267 279
Část V: O teorii strategie cesty ke svobodě ...................................... 303 30. O teorii strategie cesty ke svobodě ............................................... 304 Literatura ............................................................................................ 322 Rejstřík ................................................................................................ 332
Etika_tisk.p65
8
17.3.2009, 11:47
169
Pravdivé a nepravdivé informace
Kapitola 16
Naše teorie vlastnických práv je schopna rozmotat spletitou změť komplexních problémů, jež se točí okolo otázek souvisejících se správnými a nesprávnými informacemi a s jejich rozšiřováním. Má například Pavel právo (a opět nás zajímá právo, nikoli morálnost nebo estetičnost výkonu tohoto práva) vytisknout a šířit zprávu, že „Petr je lhář“ nebo „Petr je usvědčený zloděj“ nebo „Petr je homosexuál“. Z hlediska pravdivosti uvedených tvrzení logicky existují pouze tři možnosti: (a) tvrzení o Petrovi je pravdivé; (b) tvrzení o Petrovi je nepravdivé a Pavel ví, že je nepravdivé; (c) nejrealističtější varianta je, že pravdivost nebo nepravdivost tvrzení je zamlžena, je nejistá a není dokonale zjistitelná (jako například ve výše uvedeném případu záleží, zda je někdo „lhář“, na tom, kolikrát a jak intenzivně dotyčný lhal a zda je zařazen do kategorie „lhář“ – to je oblast, kde se mohou a budou individuální hodnocení rozcházet). Předpokládejme, že Pavlovo tvrzení je zcela určitě pravdivé. Pak se zdá zřejmé, že Pavel je plně oprávněn tvrzení natisknout a šířit, neboť jedná v rámci svých vlastnických práv. V rámci svých vlastnických práv se samozřejmě také Petr může pokusit tvrzení vyvrátit. Současné zákony proti pomluvě považují Pavlovo jednání za protiprávní, jestliže Pavel jednal ve „zlém“ úmyslu, a to i když je informace pravdivá. Protiprávnost jednání by ale neměla být dovozována ze záměru jednajícího, ale z objektivní povahy jednání. Je-li akt objektivně neagresivní, pak by měl být v souladu s právem bez ohledu na dobré či zlé úmysly toho, kdo jedná (ačkoli právě to může mít význam z hlediska morálnosti jednání), a to vůbec nemluvě o zjevných obtížích při určování subjektivních motivací jednání jednotlivce. Lze ale namítat, že Pavel není oprávněn tisknout takové tvrzení, protože Petr má „právo na soukromí“ (své „lidské“ právo), které Pavel nesmí porušovat. Existuje ale vůbec něco jako právo na soukromí? Kde se bere? Jak může existovat právo zabránit Pavlovi silou v rozšiřování jeho vlastní znalosti? Zcela jistě nic takového existovat nemůže. Pavel vlastní své tělo, a tak vlastní i znalosti uvnitř své hlavy, včetně znalostí o Petrovi. A má proto také tomu
Etika_tisk.p65
169
17.3.2009, 11:48
170 Etika svobody odpovídající právo převést tuto znalost na papír a šířit ji dál. V krátkosti řečeno, stejně jako neexistuje „lidské právo“ na svobodu projevu, neexistuje nic jako právo na soukromí kromě práva bránit své vlastnictví před agresí. Jediné právo na soukromí je právo bránit svůj majetek před útoky druhých. Stručně řečeno to znamená, že nikdo nemá právo vloupat se do domu druhého nebo mu odposlouchávat telefon. Odposlouchávání je správně považováno za zločin, nikoli ovšem proto, že znamená porušení vágního práva na soukromí, ale proto, že jde o porušení vlastnických práv odposlouchávaného. Dnes soudy rozlišují mezi osobami „veřejně činnými“, jimž se právo na soukromí nepřiznává v rozsahu zmínek v novinách, a osobami „soukromými“, které takové právo mají. Takové odlišování je ale zcela nesprávné. Pro libertariána má každý stejná práva ke své osobě a ke statkům, jež najde, zdědí nebo koupí. Není legitimní činit rozdíl mezi vlastnickými právy různých skupin osob. Kdyby existoval nějaký druh „práva na soukromí“, pak by pouhá zmínka v novinách (tedy ztráta „práva“) mohla těžko znamenat úplné zbavení práva. Jedinou smysluplnou možností je tvrdit, že nikdo nemá právo na soukromí nebo právo nebýt veřejně zmíněn. Naproti tomu každý má právo bránit své vlastnictví proti agresi. Nikdo nemůže mít vlastnické právo na znalost v cizí hlavě. V posledních letech vynesly aféry Watergate a Pentagon Papers do popředí otázky soukromí, „privilegií“ novinářů a „práva veřejnosti na informace“. Měl by novinář mít právo chránit svůj zdroj informací před soudem? Mnoho lidí tvrdí, že novinář toto právo má, a zakládá své tvzení buď na (a) zvláštním privilegiu ochrany důvěrnosti, které náleží novinářům, právníkům, lékařům, kněžím a psychoanalytikům a/nebo na (b) právu veřejnosti „vědět“, a tedy právu na co největší možné rozšířenosti informací v tisku. Nyní by mělo být zjevné, že obě tvrzení jsou falešná. K druhému bodu – žádná osoba ani skupina lidí (a tedy ani „veřejnost“) nemá právo cokoli vědět. Nemají právo na informace, které jiní mají, ale odmítají je zveřejnit, neboť jestliže má člověk absolutní právo rozšiřovat znalosti ze své hlavy, má také tomu odpovídající právo je nerozšiřovat. „Právo vědět“ neexistuje. Existuje jedině právo toho, kdo ví, informaci zveřejnit, anebo mlčet. Ani žádná zvláštní profese, ať už jsou to lékaři nebo novináři, si nemůže činit nárok na zvláštní právo na ochranu důvěrnosti, které by neměl nikdo další. Práva na vlastnictví a svobodu musí být univerzální. Řešení problému novinářových zdrojů spočívá v právu toho, kdo ví, nic neprozradit, nerozšiřovat informaci, pokud si tak nepřeje. Pak nejen novi-
Etika_tisk.p65
170
17.3.2009, 11:48
Lidská práva jako práva majetková 171
náři a lékaři, ale všichni by měli mít právo chránit svůj zdroj či mlčet, před soudem i kdekoli jinde. Tohle je jiná stránka našich předchozích výhrad vůči předvolání k soudu pod hrozbou trestu. Nikdo by neměl být nucen svědčit nejen proti sobě samému (jak říká pátý dodatek Ústavy), ale také proti někomu jinému nebo v jeho prospěch. Hlavní chybou je svědecká povinnost sama o sobě. Z oprávnění používat a šířit informace existuje jedna výjimka, a sice jestli je dotyčný od druhého získal nikoli jako absolutní, ale jako podmíněné vlastnictví. Předpokládejme, že Adam pozve Davida k sobě domů, aby mu ukázal svůj doposud utajovaný vynález, ovšem pod podmínkou, že o tom David nesmí nikomu říct. V tomto případě Adam Davidovi udělil podmíněné vlastnictví informace o existenci vynálezu. Adam si ponechal oprávnění tuto informaci šířit. Jestliže David existenci vynálezu přesto prozradí, porušuje tím zbývající část Adamova vlastnického práva a stává se zlodějem. Porušení autorského práva je ekvivalentní porušení smlouvy nebo krádeži majetku. Předpokládejme, že Adam sestaví vylepšenou past na myši, připojí nápis „copyright Adam“ a začne pasti ve velkém úspěšně prodávat. Adam pak neprodává kompletní vlastnické právo, ale právo dělat s pastí cokoli, s výjimkou dalšího prodeje nebo prodeje identické kopie. Právo prodávat „Adamovy pasti“ má navždy Adam, takže když kupující David půjde a začne prodávat stejné pasti, jedná se o porušení smlouvy a Adamova vlastnického práva. Takové jednání bude stíhatelné jako krádež. Naše teorie vlastnických práv zahrnuje i neporušitelnost smluvních autorských práv. Běžná námitka zní: dobře, když David začne vyrábět a prodávat „Adamovy pasti“, jedná se o zločin. Představme si ale, že někdo třetí, Aleš, jenž s Adamem žádnou smlouvu neuzavřel, půjde kolem, uvidí Davidovu past na myši a okamžitě začne vyrábět a prodávat repliky. Proč by měl být stíhán i Aleš? Odpověď je obdobná jako v případě cenných papírů. Nikdo nemůže získat více práv, než bylo předtím převedeno. David neměl podle smlouvy s Adamem kompletní vlastnické právo na své pasti, neměl oprávnění je prodávat a kopírovat. Alešův titul k pastím pak nemůže být širší než Davidův titul, a tak by i Aleš porušil Adamovo vlastnické právo, i když s ním ve skutečnosti žádnou smlouvu neuzavřel. Při vynucování Adamových vlastnických práv se jistě mohou objevit obtíže. Zejména v případech údajných krádeží a jiných zločinů se podezřelý považuje za nevinného, dokud není jeho vina prokázána. Adam by musel dokázat, že Aleš (David v tomto ohledu není problematický) měl přístup k Adamově pasti a že svou past nevynalezl nezávisle sám. U některých stat-
Etika_tisk.p65
171
17.3.2009, 11:48
172 Etika svobody ků je z jejich podstaty (např. knihy, malby) snadnější prokázat, že jsou jedinečnými výsledky tvůrčí činnosti autora, než u jiných (např. pasti na myši).204 Má-li tedy Pavel absolutní právo šířit informace o Petrovi (stále předpokládáme, že informace je pravdivá) a má-li rovněž tomu odpovídající právo nechat si je pro sebe, pak má a fortiori také právo jít za Petrem a za to, že informace nerozšíří, po něm může žádat úplatu. Stručně řečeno, má právo Petra „vydírat“. Jako je tomu u všech dobrovolných směn, získávají obě strany. Pavel dostane peníze a Petr získá tu službu, že o něm Pavel nerozšíří to, co si Petr nepřeje, aby o něm ostatní věděli. Právo vydírat je odvoditelné z obecného vlastnictví sebe sama a vlastnictví informací a z práva je šířit nebo nešířit. Jak může být právo vydírat popíráno?205 Jak dále výstiženě ukázal profesor Walter Block, čistě utilitárně bude důsledkem zákazu vydírání – tedy např. když zabráníme Pavlovi, aby za peníze Petrovi prodal své mlčení –, že Pavel bude mít motivaci informaci rozšířit, neboť je mu silou zabráněno prodat své mlčení. Výsledkem bude větší rozšírení škodlivých informací, takže Petr na tom nakonec bude hůř, než by býval byl, kdyby bylo vydírání dovoleno. Block tedy píše: Co je přesně vydírání? Je to nabídka k uzavření obchodu. Je to nabídka směny něčeho, obvykle mlčení, za něco jiného, nejčastěji za peníze. Je-li nabídka přijata, vyděrač bude mlčet a vydíraný zaplatí dohodnutou sumu. Není-li nabídka přijata, vyděrač může vykonat své právo na svobodu projevu a třeba tajemství zveřejnit… Jediným rozdílem mezi drbnou a vyděračem je to, že vyděrač je za určitou cenu ochoten se svého úmyslu mluvit vzdát. V jistém smyslu je drbna daleko horší než vyděrač, neboť ten dal vydíranému alespoň příležitost, aby ho umlčel. Naproti tomu drbna dané tajemství zveřejní bez varování. Není na tom pak osoba, o jejíž tajemství jde, lépe, je-li v rukou 204
K zásadním právním a filosofickým rozdílům mezi patenty a autorskými právy viz Murray N. Rothbard, Man, Economy, and State (Princeton, N. J.: D. Van Nostrand, 1962), sv. 2, str. 652–60. (Česky: Zásady ekonomie, Liberální institut, 2005, str. 526–31 – pozn. překl.) Viz též Murray N. Rothbard, Power and Market (Kansas City: Sheed Andrews and McMeel, 1977), str. 71–75. (Česky: Ekonomie státních zásahů, Liberální institut, 2005, str. 163–67, pozn. překl.) K případům časově souběžného vynálezu jedné věci viz S. Colum Gilfillan, The Sociology of Invention (Chicago: Follett Press, 1935), str. 75. 205 Když jsem poprvé právo vydírat nastínil ve své knize Man, Economy, and State, sv. 1, str. 443, n. 49, setkal jsem se sprškou nadávek ze strany kritiků, kteří si zjevně mysleli, že obhajuji morálnost vydírání – další příklad neschopnosti rozlišovat mezi legitimitou oprávnění a morálností či estetickou stránkou jeho výkonu.
Etika_tisk.p65
172
17.3.2009, 11:48
Lidská práva jako práva majetková 173
vyděrače než v rukou drbny? Narazí-li na drbnu, je pro ni vše ztraceno, ale bude-li to vyděrač, může na tom jedině vydělat, v nejhorším případě na tom bude úplně stejně. Je-li cena požadovaná vyděračem nižší než hodnota tajemství, dostane vyděrač od dané osoby zaplaceno, což pro ni představuje zjevně menší zlo. Získá tak rozdíl mezi hodnotou svého tajemství a odstupným zaplaceným vyděrači. Žádá-li vyděrač více, než činí hodnota tajemství, nebude jeho požadavku vyhověno a příslušná informace se stane veřejnou. Nicméně v takovém případě na tom není daná osoba o nic hůře, čelí-li vyděrači, než by na tom bývala byla v případě, že se jejího tajemství zmocní zmíněná drbna. Je potom opravdu těžké pochopit, proč se vyděrači dostalo takové potupy a odsouzení, minimálně v porovnání s drbnou, která je většinou odbyta jen drobným opovržením a přezíravostí.206 Se zákazem smlouvy o vydírání se pojí další, méně významné problémy. Představme si, že v uvedeném případě nejde Pavel za Petrem s nabídkou mlčení, ale místo toho se Petr doslechne, že se informace k Pavlovi dostala a že má v úmyslu vytisknout letáky a šířit je. Petr jde za ním s nabídkou, že si koupí jeho mlčení. Má být taková smlouva nezákonná? A jestli ano, tak proč? Avšak má-li být Petrova nabídka dovolena a Pavlova nikoli, mělo by být Pavlovi zakázáno odmítnout Petrovu nabídku a následně žádat peníze za mlčení? A dále, mělo by být Pavlovi zakázáno Petrovi jemně naznačit, že informaci má, chystá zveřejnit a že čeká na nabídku? Jak ale vůbec můžeme považovat toto naznačení za protiprávní? Nemělo by být spíše chápáno jako projev laskavosti? A takhle bychom mohli pokračovat dále a zákaz smluv o vydírání by se jevil stále neudržitelnějším, zejména pro libertariány, kteří si váží vlastnictví. Když ovšem Petr a Pavel smlouvu uzavřou a Pavel ji pak poruší tím, že stejně létaky vytiskne a rozšíří, pak Petrovi odcizil jeho majetek (peníze) a může být za to stíhán stejně jako kterýkoli jiný zloděj, jenž se dopustil agrese proti vlastnickým právům porušením smlouvy. V tomto ohledu není na smlouvě o vydírání nic zvláštního. Když libertarián uvažuje nad právem svobodné společnosti, musí jednání lidí vnímat v obecném rámci absolutních vlastnických práv a podmínek, které je obklopují. Při každé směně, při uzavírání každé smlouvy strany věří, že po směně na tom budou lépe. Díky smlouvám jsou na tom všichni lépe, ale206 Walter Block, „The Blackmailer as Hero“, Libertarian Forum (prosinec 1972): 3. Viz též Block, Defending the Undefendable (New York: Fleet Press, 1976), str. 53–54.
Etika_tisk.p65
173
17.3.2009, 11:48
174 Etika svobody spoň ex ante. Všechny dobrovolné kontrakty jsou legitimní a ve svobodné společnosti dovolené.207 Potvrdili jsme tedy legitimitu Pavlova oprávnění šířit o Petrovi informace, nechat si je pro sebe nebo s ním uzavřít smlouvu, v níž se zaváže mlčet. Doposud jsme se drželi předpokladu, že Pavlova informace je pravdivá. Nyní vezměme, že informace je nepravdivá a Pavel ví, že je nepravidvá („nejhorší“ případ). Smí Pavel o Petrovi šířit nepravdivou informaci? Jinými slovy, má být ve svobodné společnosti dovolena pomluva a urážka na cti? A opět, proč by neměly? Pavel má vlastnické právo k myšlenkám či názorům ve své hlavě. Má rovněž právo vytisknout, cokoli chce, a rozšířit to. Má právo říct, že Petr je zloděj, ačkoli ví, že to není pravda, a výrok natisknout a začít vylepovat plakáty. Podle opačného názoru, jenž stojí za současnou právní úpravou (zejména v případě nepravdivých tvrzení), má každý člověk „vlastnické právo“ ke své pověsti, Pavlovy lži tuto pověst kazí, a jsou tak porušením Petrova vlastnického práva k ní a musí být zakázány. Při bližším zkoumání jde ale o nesprávný pohled. Jak jsme již uvedli, každý vlastní své tělo, svou mysl a osobu. A protože každý vlastní svou mysl, nemůže vlastnit mysl někoho jiného. Petrova „pověst“ ale není žádná tělesná entita, ani nic, co by bylo obsaženo v jeho osobě. Je toliko funkcí subjektivních postojů a mínění, jež o něm mají jiní lidé ve svých myslích. A protože jsou to mínění v myslích jiných lidí, Petr je už nijak nemůže kontrolovat, vlastnit je. Zamysleme se nad implikacemi názoru, že může existovat vlastnické právo k vlastní pověsti. Adam vyrobil past na myši a Robinson následně přijde s lepší. Adamova „pověst“ jako vynikajícího výrobce pastí na myši nyní značně utrpí, protože spotřebitelé změnili své chování a nakupují raději u Robinsona. Nemůžeme pak podle principu práva na vlastní pověst tvrdit, že Robinson poškodil Adamovu pověst, a chtít postavit Robinsonovu konkurenci mimo zákon? Jestli ne, proč ne? Měli bychom Robinsonovi zakázat reklamu říkající, že jeho výrobky jsou lepší?208 Ve skutečnosti se budou sub207
Ke kritice argumentu profesora Roberta Nozicka ve prospěch zákazu (či omezení) smluv o vydírání, viz níže str. 294 208 Nebo vezměme jiný příklad. Robinson zveřejní své investiční doporučení, v němž vyjádří svůj názor, že akcie jisté korporace nejsou kvalitní a že půjdou dolů. Důsledkem bude pád cen akcií. Robinsonův názor „poškodil“ pověst společnosti a akcionáři utrpěli ztrátu kvůli pádu ceny akcií. Měli bychom prohlásit Robinsonovo doporučení za nezákonné? Další příklad – A napíše knihu, B ji zrecenzuje a napíše, že je to špatná kniha, výsledkem je „poškození“ pověsti A a nižší prodejnost knihy a nižší příjem A. Měly by být zakázány také nepříznivé recenze? Přesně takové jsou logické důsledky argumentu „práva na vlastní pověst“. Za příklad s akciovým trhem děkuji Williamsonu M. Eversovi.
Etika_tisk.p65
174
17.3.2009, 11:48
Lidská práva jako práva majetková 175
jektivní postoje lidí samozřejmě neustále měnit, a tak Adam nijak nemůže pomocí donucení svou pověst stabilizovat. Bylo by nemorální (a poškozovalo by to cizí vlastnická práva) to vůči jinými lidem vůbec zkusit. Postavit konkurenci mimo zákon nebo zakázat, byť nepravdivé, pomluvy jiných výrobků by bylo útočné a zločinné. Můžeme snadno připustit, že šíření pomluv o druhých je vysoce nemorální. Nicméně musíme uznat právo kohokoli pomluvy šířit. Z pragmatického hlediska se situace může obrátit ve prospěch pomlouvaných. V dnešní situaci, kdy jsou nepravdivé pomluvy zakázány, snadno vzniká dojem, že se všechny hanlivé zprávy zakládají na pravdě, protože „jinak by se přece lidé bránili žalobou“. Tato situace je diskriminační vůči chudým, protože chudí lidé půjdou k soudu s menší pravděpodobností. Pověst chudých či méně bohatých trpí tudíž víc teď, když je pomluva zakázána, než by trpěla, kdyby pomluvy byly dovoleny. Současný systém diskriminuje chudé ještě jinak. Jejich svoboda projevu bude omezenější, neboť budou šiřit pravdivé, ale hanlivé informace o bohatých méně často, protože se budou obávat drahých soudních sporů. Zákaz pomluv poškozuje lidi s omezenými prostředky ve dvou směrech – jsou snadnějším terčem pomluv a jsou omezeni v možnosti šířit pravdivé informace o bohatých. Konečně, má-li někdo právo úmyslně šířit pomluvy o někom jiném, má a fortiori také právo o jiných šířit celou řadu těch tvrzení, jež nemůžeme s jistotou potvrdit, ať už ve skutečnosti jsou pravdivá nebo nejsou.
Etika_tisk.p65
175
17.3.2009, 11:48
