2. etapa (preromantická; generace Josefa Jungmanna): asi 1815 – 1830 Josef Jungmann (1773 Hudlice u Berouna – 1847 Praha): český jazykovědec a překladatel. Hlavní autor pětisvazkového Slovníku českoněmeckého, který navázal na slovník Dobrovského: přinášel početné doklady užití jednotlivých slov (fráze) a rozšiřoval českou slovní zásobu zejména o odborné termíny, jež si vyžádala éra průmyslové revoluce. Využíval především přejímání z jiných slovanských jazyků, takovým slovům pak v českém kontextu dával přesný, odborný význam. Uvažovalo se také se vznikem první české encyklopedie. 1811 – Rakousko, vyčerpané válkami s Napoleonem, vyhlásilo státní bankrot. 1811 – Knižně vyšel český překlad slavného díla světové barokní literatury, eposu Ztracený ráj od anglického básníka Johna Miltona (1608 – 1684). Překlad, jehož autorem byl jazykovědec Josef Jungmann (1773 Hudlice u Berouna – 1847 Praha), se stal významným potvrzením bohatých vyjadřovacích schopností češtiny - byl ovšem napsán již v letech 1800 – 1804. Ukázka z Jungmannova překladu (9. zpěv – Řeč Satana–svůdce k Evě): Nebuď tobě divno, paní vševládná! můž-li tobě, ještos sama největší tvorstva div, co divno býti; aniž zbroj oči své, to nebe plné milosti, hněvem proti mně, an takto přicházím k tobě samotný, a nenasyceně na tvou hledím krásu, nelekaje se velebné tvé tváři, jížto samota svatá více velebnosti dodává. Pěkná podobizno tvůrce pěkného! Všecky věci, které z daru jeho máš, všecky věci dchnutím žití nadané, zvelebujíce tvou krásu nebeskou, s vytržením sladkým hledí na tebe. O, že na tebe tam nikdo nehledí, kde by všeobecným byla odivem! neli zde, v tom těsném, různém okolí mezi zvířaty, jichž tupí smyslové nijak chápati tvé krásy nemohou. Jeden vidí tebe člověk, než co jest jeden? Tyť by měla jako bohyně, jsouci mezi bohy, bráti ustavnou čest a službu od nezčíslných Andělů! Říjen 1813 – Karel Filip ze Schwarzenberka shromáždil celoevropskou armádu (šestou koaliční), která se s Napoleonem střetla v třídenní bitvě u Lipska v Sasku. Koaliční taktiku vypracoval další vojevůdce z Čech, český hrabě a rakouský maršál Jan Josef Václav Radecký z Radče (47). V bitvě národů byl Napoleon na hlavu poražen. Celé jeho panství se zhroutilo (např. zanikl Rýnský spolek). V březnu 1814 koaliční armády v čele s carem Alexandrem obsadily Paříž.
Talleyrand vytvořil v dubnu pod svým předsednictvím novou francouzskou vládu, opatrně vstřícnou k vítězům. 11. dubna byl Napoleon donucen k abdikaci. Koalice se k němu zachovala promyšleně. Poslala ho do vyhnanství na italský ostrov Elbu, jejž mu proměnila v doživotní knížectví. Září 1814 – Ve Vídni sešel celoevropský Vídeňský kongres, aby dohodl ponapoleonské uspořádání Evropy. Zúčastnily se (vůbec poprvé v dějinách) všechny evropské státy kromě Turecka. Druhým takto reprezentativním fórem byla až Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách v r. 1975, kde se sešlo 35 evropských států (chyběla jen Albánie) a Spojené státy a Kanada. Vídeňský kongres jednal o obnovení absolutismu v Evropě. V zúčastněných státech začalo pronásledování někdejších aktivních Napoleonových stoupenců. Veřejný život ovládly tajná policie a cenzura. 1815 – Napoleonových Sto dní: Na začátku r. 1815 Napoleon šokoval Evropu, když 26. února uprchl z Elby a vzápětí se se svou tělesnou stráží vylodil v jižní Francii. Ludvík proti němu poslal několikrát vojáky, čímž mu umožnil, aby se opět setkal se svými nedávnými spolubojovníky, s nimiž byl pak 20. března nadšeně přivítán v Paříži. Tím začalo francouzské druhé císařství. Ludvík uprchl a jednání Vídeňského kongresu se stalo bezpředmětným. Napoleon sestavil novou vládu, shromáždil armádu a vyrazil dobýt Belgii, obsazenou koaličními vojsky. Bitva o Brusel se odehrála 15. června u vesnice Waterloo. Napoleon se tam střetl s Brity, vedenými vévodou Arthurem Wellesley Wellingtonem. Do průběhu bitvy promluvilo i deštivé počasí (bláto ztížilo pohyb děl), ale o výsledku bylo rozhodnuto v okamžiku, kdy se na bojiště přiřítilo pruské vojsko v čele s dvaasedmdesátiletým (!) maršálem knížetem Gebhardem Leberechtem Blücherem von Wahlstatt, hrdinou od Lipska. Napoleonova armáda doplatila na uspěchaně nepromyšlenou koncepci celého tažení a byla rozdrcena. Zachránil se prakticky jen sám císař a jeho stará garda, jednotky těch nejzkušenějších. 22. června 1815 Napoleon podruhé abdikoval a vzdal se Britům, aby se vyhnul Bourbonům. 7. července koalice podruhé obsadila Paříž. Ludvík se vrátil na trůn a Vídeňský kongres obnovil činnost. Napoleon byl dopraven na britský ostrov svaté Heleny u Afriky, na němž ve věku necelých dvaapadesáti let v r. 1821 zemřel (příčiny předčasné smrti nejsou jasné, ale rozhodně nebyly násilné). Napoleonovo druhé císařství bývá označováno jako Sto dní. Ve skutečnosti jde jen o přibližný příměr, od 20. března do 22. června uplynulo 95 dnů.
Císařův syn Napoleon II. žil v Rakousku s titulem vévoda zákupský, zemřel však již v r. 1832 jako jedenadvacetiletý. Jeho matka zemřela r. 1847. Vzdálení Napoleonovi příbuzní žijí i dnes. Hodnocení Napoleonova působení bude vždy individualizované. Nelze však popřít, že Napoleon velmi výrazně přispěl k rozšíření myšlenek Velké francouzské revoluce. Po definitivní Napoleonově porážce nastala v Evropě restaurace absolutismu, vymezená pojmy Svatá aliance – Koncert velmocí – Německý spolek, které všechny byly faktickým produktem poměrů vytvořených Vídeňským kongresem Rukopisy královédvorský a zelenohorský (RKZ): padělky staré česky psané literatury; hlavními autory mladíci Václav Hanka (literární historik) a Josef Linda (beletrista) a František Horčička (renomovaný restaurátor). Falsa byla vyrobena promyšleně a téměř sto let odolávala technickým zkouškám pravosti. Základem byl palimpsest (seškrabaný středověký pergamen, původně s latinským textem), na němž byly ponechány původní iniciály a k nim doplněn český text. Rukopis královédvorský („objeven“ 1817). Vytvořen jako zlomky rozsáhlejšího souboru epických i lyrických básní. Nejznámějšími se staly hrdinské básně Beneš Heřmanův (o vítězství selského vojska nad vpádem Sasů) a Jaroslav ze Šternberka (o vítězství nad vpádem Tatarů). RK se hlásí do 13. století, kdy ještě neexistovaly delší česky psané texty. Rukopis zelenohorský („objeven“ 1818): jeho obsahem je Libušin soud (v obrysech známý již u Kosmy). Cílem bylo vytvořit představu o vyspělém právním vědomí starých Cechů i o souvislém českém osídlení v později německy kolonizovaném českém pohraničí. RZ se hlásí do 10. století. Autoři RKZ se snažili odstranit (údajnou) zaostalost české literatury ve srovnání s jinými (zejm. německy mluvícími) zeměmi, které již kolem r. 1000 měly v národním jazyce své hrdinské a rytířské eposy. Čeští falzátoři však nevěděli o ještě starší staroslověnské éře velkomoravského (i českého) písemnictví a nepochopili, že právě latinské období české literatury (Kristiánova legenda o Václavovi a Ludmile z 10. století, Kosmova kronika z 12. století aj.) svědčí o vyspělosti českého kulturního prostředí a o jeho blízkosti centrům evropské literatury. Beneš Heřmanův (z Rukopisu královédvorského): Aj, ty slunce, aj, slunečko, jsi-li ty žalostivé? K čemu ty svítíš na nás, na bídné lidi? Kde je kníže? Kde lid náš branný? K Otovi odejel. Kdo nás nepřátelům vyrve, osiřelá vlasti? Dlouhým tahem Němci táhnou, jsou to Němci Sasíci, od Zhořelských lesnatých hor
v naše krajiny. „Dejte, nebožátka, dejte stříbro, zlato jměníčko, oni vám pak vypálí dvůr, staveníčko!“ „A všecko nám vypálili, stříbro, zlato pobrali, hovádka odehnali, dále k Troskám šli.“ „Nelkejte, sedláci, nelkejte,
už vám travička vstává, tak dlouho podupávaná cizím kopytem! Vijte věnce z polních květů svému vyprostiteli! Osení se zelená, promění se vše!“ Rychle se vše proměnilo. Ejhle, Beneš Heřmanův tajně lid v jeden houf zve proti Sasíkům. Shromáždili se sedláci v lese pod Hrubou Skálou; každý ozbrojil se cepem proti nepřátelům. Beneš, Beneš vpředu jel za ním lid rozdrážděný. „Pomstu! Pomstu,“ volal, „všem Sasům plenícím.“ Ejhle, hněvy uchvátily krutostí obě strany, vzbouřily se v útrobách rozezlených mužů, rozohnily zraky jejich proti sobě strašlivě: vstaly kyje nad kyje, kopí nad kopí.
Srazily se obě strany, jako by se les v les valil; jak blesk hromu po nebi blýskaly se meče. Zazvučel skřek hrůzonosný, poplašil všechnu zvěř lesní, všechny nebeské pernatce až po třetí vrch. Rozléhal se po úvalech od skalnatých hor úder kyjů, třesk mečů jak pád vetchých stromů. Takto stály obě strany proti sobě bez hnutí, na zasazených patách, na pevných lýtkách. Obrátil se Beneš vzhůru, kynul mečem napravo, tam se síla hrnula; kynul nalevo, i vlevo bouřila síla odzadu na skalnatý lom, a zlomu všechno kamení na Němce vrhli. Šla půtka z chlumu v rovinu: i bylo Němcům úpět, i bylo Němcům prchat, i byli pobiti.
František Ladislav Čelakovský (1799 Strakonice – 1852 Praha): Rodák ze Strakonic. Sběratel lidové poezie (včetně přísloví) a autor dvou básnických sbírek Ohlas písní ruských a Ohlas písní českých (ohlas = napodobenina lidové poezie): v první sbírce chtěl u veřejnosti vzbudit a udržet sympatie k ruskému lidu (byl to tehdy jediný slovanský národ s vlastním státem), a teprve Karel Havlíček poukázal na to, že ruský absolutistický režim je v mnoha směrech ještě horší než rakouský; druhá sbírka přinášela nekonfliktní vidění světa (dnes populární píseň Pocestný) a byla překonána syrovostí Erbenova autentičtějšího pojetí.
František Ladislav Čelakovský: Ohlas písní ruských (1829) Bohatýr Muromec Oj za horami, za vysokými, za těmi lesy, za hustými, a za lesy hustými lichvinskými vyletoval jasný, mladý sokol na rychlých křídlech až pod oblaky, a za tím za sokolem tři jestřábi, tři zbojci-jestřábi jsou se hnali; oni sokola obletovali, oni k sokolu doletovali, ostré zobce mu do těla zatínali, až jsou oni sokola k zemi strhli, a strhnuvše tak do smrti ubili. Oj za horami, za vysokými, za těmi lesy, za hustými, a za lesy hustými lichvinskými na koni se ubíral dobrý mládec, on ne kvapem jel, a jen pojížděl křížem ruce složiv, hlavu přikloniv, jak by po šírém poli hoře rozsíval. I vzali se odněkud, přiskákali tři jezdci, všickni sobaky tatarské; a oni dobrého mládce obskočili, ze zad, z boku, zepředu naň doráželi, ostré šavle mu do těla zatínali, až jsou oni mládence s koně strhli, a strhnuvše tak do smrti ubili. Počali Tataré mládce svlíkati z oděvu jeho drahého, stříbrného, tož ze stříbrného i zlatého, a jali se v jeho oděv děliti, ubitému jinochu se posmívati. – A z pod lesa, lesa hustého vzav se tu odněkud kůň vyjíždí, on nevyjíždí, on větrem letí, a na tom na koni bohatýr Muromec, Muromec ze slavného města Muroma. Jedva Tatary zahlídnul, tři sobaky, on z toulu vynímá kalenou střelu, střelu pustí s tětivy hedbávné, střela ta se zaryla v bílá ňádra, v bílá ňádra prvního Tatařína. A Muromec vytasil meč ocelový, mečem tím ocelovým rozpůlil
v dvě půle druhého Tatařína. A třetí Tatařín na kůň vyskočiv utíká maní nemaní v širé pole; i bylo se Muromci čemu smáti, i bylo bohatýru takto mluviti: „Hoj, kdo přede mnou utíká v šíré pole, na toho já meče netasívám, za tím já střely kalené nepouštívám, a pouštívám tě, můj koni bujný!“ Tomu hlasu kůň bujný porozuměl; on prvním skokem – do půl pole, on druhým skokem – do Tatařína, a třetím skokem – Tataru přes hlavu; i valí se, padá Tatařín k syré zemi, na kusy lebka jeho roztřepena, tož rázným kopytem koně bujného. A vrátil se Muromec k dobrému mládci, k mládenci tomu dobrému, ubitému; on vykopal hrob v šírém poli, do toho hrobu tělo položil, za duši jeho se pomodlil, a schytav a svázav koně tatarské, on s nimi ujížděl ve svatou Rus. Sobaky = psi, epithet v písních Tatarům, bývalým podmanitelům Ruska, dávaný.
František Ladislav Čelakovský: Ohlas písní českých (1839) I Toman a lesní panna Večer před svatým Janem mluví sestra s Tomanem: „Kam pojedeš, bratře milý, v této pozdní na noc chvíli na koníčku sedlaném, čistě vyšperkovaném?“ „Do Podhájí k myslivci musím ke své děvčici; znenadání nemám stání, zas mě čekej o svitání. Dej, sestřičko, dej novou košiličku kmentovou, kamizolku růžovou.“ Jiskra padla pod koníčkem, sestra volá za bratříčkem: “Slyš, Tománku, radu mou, nedávej se doubravou: objeď dolem k Svaté hoře, ať nemám po tobě hoře, dej se raděj v zápolí, ať mě srdce nebolí.“ Nejel Toman doubravou, dal se cestičkou pravou; a v Podhájí u myslivce nový domek jedna svíce, hostí mnoho pospolu, jizba plná hovoru. Smutkem Toman obklopen patří s koně do oken: děvče láskou jen rozplývá, na ženicha se usmívá; otec jedná námluvy, matka hledí obsluhy. Jedli, pili, rozprávěli, dobrou vůli spolu měli, žádný na to nic nedbal, kůň že venku zařehtal, a mládenec zavzdychal. Panna jenom snoubená
najednou se zarděla; svědomí ji předce tlačí, šeptá cosi sestře mladší. Sestřička od večeře vyšla rychle za dvéře: „Na věky se, Tomane, milá s tebou rozstane, jinému se dostane. Najezdil jsi se k nám dosti, dnes tu máme bližší hosti, hledej sobě jinde štěstí.“ Toman koněm zatočil, v šíré pole poskočil, zaťal zuby, smračil čelo, kolem všecko neveselo. Půlnoc byla, měsíc zašel, sotva jezdec cestu našel; prudce hned, pak loudavě ubíral se k doubravě. „Všecky krásné hvězdičky ze tmy jsou se prosypaly, proč vy, moje mladé dni, ve tmách jste se zasypaly!“ Jede, jede doubravou, les šumí mu nad hlavou, větřík chladný z noci fouká, nad ouvalem sova houká; koník blýská očima, koník stříhá ušima. Cupy dupy z houštiny letí jelen v mejtiny, na jelínku podkasaná sedí sobě Lesní panna; šaty půl má zelené, půl kadeřmi černěné, a ze svatojanských broučků svítí pásek na kloboučku. Třikrát kolem jak střela v běhu koně objela, pak Tomanovi po boku vyrovnává v plavném skoku: „Švarný hochu, nezoufej, bujným větrům žalost dej,
jedna-li tě opustila, nahradí to stokrát jiná. Švarný hochu, nezoufej, bujným větrům žalost dej!“ To když sladce zpívala, v oči se mu dívala Lesní panna na jelenu, Toman cítí v srdci změnu. Jedou, jedou pospolu měkkým mechem do dolu, panna Tomanu po boku vyrovnává v plavném skoku: „Švarný hochu, skloň se, skloň, jenom dále se mnou hoň; líbí-li se ti mé líce, dám radostí na tisíce. Švarný hochu, skloň se, skloň, jenom dále se mnou hoň!“ To kdy panna zpívala, za ruku ho ujala; Tomanovi rozkoš proudem prolila se každým oudem. Jedou, jedou dál a dál podle řeky, podle skal, panna Tomanu po boku vyrovnává v plavném skoku: XXIV Pocestný Je to chůze po tom světě – kam se noha šine: sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné. Je to život na tom světě – že by člověk utek: ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhý smutek. Což je pánům! Ti na voze sedí pěkně v suše, ale chudý, ten za nimi v dešti, blátě kluše.
„Švarný hochu, můj jsi, můj! K mému bytu se mnou pluj; světla denního v mém domě věčně nezachce se tobě. Švarný hochu, můj jsi, můj – k mému bytu se mnou pluj!“ To kdy panna zpívala, v ústa jezdce líbala, v náručí ho objala. Tomanovi srdce plesá, uzdu pouští, s koně klesá pod skalami prostřed lesa. Slunce vyšlo nad horu, skáče koník do dvoru, smutně hrabe podkovou, řehce zprávu nedobrou. Sestra k oknu přiskočila, a rukama zalomila: „Bratře můj, bratříčku můj, kde skonal jsi život svůj!“ František Ladislav Čelakovský, Ohlas písní ruských – Ohlas písní českých, Praha 1954, s. 97 – 101.
Ej, co já dbám na té cestě na psoty a sloty, jen když já mám zdravé nohy, k tomu dobré boty. Však na pány v krytém voze taky někdy trhne: jednou se jim kolo zláme, jindy vůz se zvrhne. A krom toho – až své pouti přejedem a přejdem, v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem. František Ladislav Čelakovský, Ohlas písní ruských – Ohlas písní českých, Praha 1954, s. 141 – 142.
