,,-'>
I
.
~
-
~1I
mm»ti~ ~~~ ffillníD1nIrt9~lili
MIROSLAV NOVÁK
u
MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNE MEZINÁRODNÍ POLlTOLOGICKÝ ÚSTAV
EDICNÍ RADA STUDIE
SVAZEKC. 24
JAKOU DEMOKRACII PRO NOVÉ DEMOKRACIE? Konsensuální modell efektivita a kulturne homogenní zeme
MIROSLAV NOVÁK
MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNE MEZINÁRODNíPOLlTOLOGICKÝ ÚSTAV BRNO2001
1 1
OBSAH
} Predmluva..
7
Úvod Publikace vychází s financní podporou Grantové agentury Ceské republiky, projekt c. 407/01/0845 Konrad Adenauer Stiftung, zastoupení v Praze
Kolektivní
,
11
úcinnost (effectiveness) a vliv obcanu
13
Demokratická politika a ekonomická prosperita
16
Co je akceschopnosta k cemuje dobrá
20
"
Provedl Arend Lijphart teoretickou revoluci
v politické vede?'"''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''
27
Je volební úcast výtecný indikátor kvality demokracie?
38
Hodí se konsensuální model všude?
41
Jsou v demokraciích konsensuální prvky mnohem
rozšírenejšínežprvkyvetšinové?
51
Platí "konvencní moudrost" jen pro parlamentní.režimy?
56
'"''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''
o volebních zákonech a ústavním inženýrství
nejen v Ceské republice Záver Poznámky
,
58 62
..,
65
Literatura
76
Summary
84
t ( , ~ Miroslav Novák, 2001
ISBN 80-210-2742-8
!
I ~
~ i~
5
PREDMLUVA1
Poprvé jsem cesky na toto téma napsal studii, která vyšla na pokracování pod názvem "Je konsensuální model demokracie nejlepší?" v Sociologickém casopisu c. 1 a 2/1998. Nejprve jsem však k této problematice napsal francouzskou studii a jsem rád, že ji publikovala Revue internationale de politique comparée, jediný odborný frankofonní casopis pro komparativní politologii [viz Novák 1996a]. Novou aktualitu nabyla tato problematika poté, co Arend Lijphart publikoval v roce 1999 knihuPatterns oj Democracy [viz Lijphart 1999],ve které rozvíjí myšlenky kriticky analyzované v mé stati. Krome toho se od doby, kdy jsem napsal svou studii, objevily další dve knihy výrazne prispívající k této tematice [Lane a Ersson 2000, Powell 2000] a další duležité texty, napr.[Anderson1999,Andeweg2001,Bogaards2000].Lijpharttaké mezitím odpovedel na nekteré kritiky [viz Lijphart 2000 a 200 l]. V roce 2000 vyšla také pod vedením M. Crepaze, T. A. Koelbleho a D. Wilsforda knižní pocta k životnímu dílu A. Lijpharta [viz Crepaz et al. 2000], bývalého prezidenta Americké asociace pro politickou vedu,jehož cetné publikace o konsensuální demokracii patrí k nejvlivnejším soucasným politologickým pracem vubec a od nichž si nejeden politolog slibuje, že obsahují návod, co mají zvolit nove se demokratizující zeme, abyjejich demokracie byla lepš! a efektivnejší. Ve svých posledních pracech považuje Lijphart konsensuální model demokracie za obecne vhodnejší, úspešnejší a doporucuje ho prakticky všem zemím, které se vydaly na cestu demokracie. Lijphart se ostatne pokusil interpretovat ceskoslovenskou federaci i první ceskoslovenskou republiku (zejména její tzv. "petku") jako príklad pojetí, které hlásá, a ve své výše zmínené knize Patterns oj Democracy tvrdí, že konsensuální model se hodí i pro zeme kulturne pomerne homogenní Gakoje po rozdelení federace Ceská republika). Alternativa mezi konkurencním (tj. vetšinovým neboli westminsterským) pojetím demokracie a tzv. konsensuálním pojetím demokracie není tedy jen odtažitou otázkou, která zajímá nekolik výstredních profesoru politické vedy. Jde tam mezi jiným o alternativu mezi vetšinovostí a proporcností volebních systému, mezi korporatistickým 7 - ~
a pluralistickým pojetím zprostredkování zájmu i mezi vetší ci menší nezávislostí centrální banky. Tyto otázky nenechávají ani ty nejpragmatictejší ceské politiky lhostejnými. Protojsem se rozhodl svoji studii zaktualizovat, doplnit a v této upravené a podstatne rozšírené podobe ji. zde predkládám. Dekuji všem, kdo mi na predchozí verze ve francouzštine a v anglickém prekladu [viz Novák 1997c] písemne reagovali. Jsou to v abecedním poradí mezi jinými Natalja Altermak, Philippe Ardant, Bertrand Badie, Matthijs Bogaards, Philippe Braud, Michael Coppedge, Ralf Dahrendorf, Giuseppe Di Palma, Claude Emeri, Petr Fiala, Bernard Grofrnan, Guy Hermet, Simon Hug, Max Kaase, André Kaiser, Hans-Dieter Klingemann, Jan Erik Lane, Philippe Lauvaux, Kay Lawson, Juan J. Linz, Theodore J. Lovi, lrving Leonard Markovitz, Nonna Mayer, Peter McDonough, Hannu Nurrni, Guillermo O'Donnell, William Ossipow, Daniel Pécaut, Jean-Louis Quermonne, Timothy R. Scully, J.-L. Sharpe, Yves Schemeil, Jiirg Steiner, Ezra N. Suleiman, Rein Taagepera, YvesTournon a Paul Warwick. Giovanni Sartori mi zaslal nekolik svých doposud nepublikovaných manuskriptu [viz Sartori 1995, 1996a, 1996b] a nekterí mi darovali své knižní nebo casopisecké publikace. Všem patrí muj uprímný dík. Zvláštní podekování patrí Arendu Lijphartovi, který mi poslal e-mailem 8. 2. 1998 podrobnou odpoved na mé kritiky. Jsem rád, že její hlavní argument zde mohu uvést. Steinu Ugelviku Larsenovi vdecím za to, že ve zkrácené podobe vyšla pozdeji anglická verze této mé starší stati z roku 1997 také ve sborníku The Challenges on theories ofdemocracy pod jeho vedením [viz Novák 2000a]. Využívám této príležitosti dále k tomu, abych vyjádril svou vdecnost Michelu Girardovi a Francouzskému stredisku pro výzkum ve spolecenských vedách (CEFRES), díky jirnžjsem mohl prednést na toto téma referát v roce 1994 na I. francouzsko-ceské konferenci o politické teorii v Praze, jakož i Pierru Allanovi a Janu Škaloudovi, kterí mi umožnili prezentovat obdobný "paper" na Ceskošvýcarském kolokviu o demokracii a demokratizaci konaném roku 1995 v Ženeve, a jehož akta vydala Ceská spolecnost pro politické vedy ve spolupráci s Vysokou školou ekonomickou v Praze a za prispení Švýcarské národní nadace pro vedecký výzkum v Bemu. Teší me, že k publikování této studie prispela GA CR (grant c.407/0 1/0845) a Konrad Adenauer Stiftung. De8
kuji také Mezinárodnímu polito logickému ústavu Masarykovy University v Bme, že tuto moji studii ochotne vydal. Za preklady textu z anglictiny dekuji Miloši Caldovi, vedoucímu katedry amerikanistiky Fakulty sociálních ved University Karlovy a za cennou technickou pomoc s textem Jirímu Voženílkovi.
9
" Vpodstate jde o to najít vždy formu nejprimerenejší okolnostem. V názoru na to, co je za daných okolností nejvhodnejší, se mohou rozumní lidé rozcházet. Ale dokud se všichni shodují v tom, že žádná forma není vhodná pro všechny situace, zustává urcitá nadeje, že najdeme takovou formu autority, která vyhovuje za daných
okolností. " [Dahl 1990: 75]2
ÚVOD
Po "roce zázraku" 1989 se témer všeobecne uznává, že demokracie zvitezila nad svými souperi, tj. komunistickými a fašistickými režimy. Aktuální otázkou, kterou se zabývá rada specialistu, se však stalo, jaký typ demokracie se doposud lépe osvedcil a jaký lze doporucit nove se demokratizujícím zemím. Soucasná "tretí vlna" prechodu k demokracii tedy podnitila politology k tomu, že intenzivneji než dríve zkoumají, jaká ústavní usporádání (vetšinový volební systémy nebo pomerné zastoupení, parlamentní nebo prezidentský režim atd.) nebo obecneji, jaký model demokracie (napr. vetšinový nebo konsensuální) je vhodnejší pro státy, které precházejí k demokracii [viz napr. Lijphart 1991a, 1992a, 1992b, 1994c: 151-152, 1999: 301-302]. Juan J. Linz [1990] a nekolik dalších politologu doporucují parlamentní režim spíše než režim prezidentský, Arend Lijphart konsensuální model spíš než vetšinový (westminsterský) model demokracie apod. Pri této volbe ústavního usporádání nebo modelu demokracie se prihlíží mj. ke kritériu úcinnosti (ejjiciency nebo ejJectiveness, francouzsky ejjicience nebo ejjicacité3). Je ostatne známo, že k významným problémum demokratických systému patrí to, zda a do jaké míry jsou slucitelné s úcinností. Slovo úcinnost (ejjiciency, ejJectiveness)však politologovéchápou ruzne. Toje, podle mého názoru, jeden z duvodu, proc v soucasné dobe experti nabízejí ve jménu úcinnosti znacne odlišná ústavní rešenÍ. Cílem této studie je prispet k objasnení dnes aktuálního tématu. Bylo by jiste bláhové verit, že takové objasnení odstraní názorové rozdíly, mohlo by však prispet k usnadnení volby mezi ruznými alternativami tím, že omezí nedorozumení a konfúze. Jak si také ukážeme, pojem úcinnosti (ejjiciency) je úzce spjat s tou teorií demokracie, kterou navrhl Joseph A. Schumpeter ve své proslulé práci [Schumpeter 1962] a jejíž klícové body prevzala vetšina soucasných politologu. V posledních dvou desetiletích 20. století rozvinul a zdokonalil neklasickou teorii demokracie v nekterých svých pozdních textech Karl R. Popper [viz Popper 1992, 1993, 1998, Popper a Lorenz 1985, 1997], který jí poprvé vyložil 11
1-
už ve své slavné knize The Open Society and Its Enemies z roku 1945 [ceský prekl. viz Popper 1994: 113 nn.]. Úcinnost (ejJiciency) je nejcasteji v polito logické literature definována jako akceschopnost, schopnost jednat. Vláda úcinná v tomto smyslu má volné ruce k provozování své politiky. Úcinnost v tomto smyslu je casto uvádena do vztahu
- nebo
dokonce
do protikladu - s reprezentativitou (zastupováním, representativeness). Jiné chápání termínu úcinnost se týká schopnosti zvládat sociálne-ekonomické úkoly vlády,jak je pojímá napr. vetšina obyvatelstva. Takto chápaná úcinnost (effectiveness) je casto uvádena do vztahu - nebo dokonce do protikladu - s legitimitou. V literaturena toto téma se nekdy bez povšimnutí prechází snadno z jednoho smyslu úcinnosti k druhému. To rozhodne neprispívá k ujasnení debaty. Mezi temito dvema významy slova úcinnost není totiž nutný vztah: vláda muže mít volné ruce k provádení své politiky, a pritom dosahovat neuspokojivých výsledku, a naopak neakceschopná vláda muže dosahovat ekonomických nebo jiných úspechu.4
12
KOLEKTIVNí ÚCiNNOST (EFFECTIVENESS) A VLIV OBCANU
Jako by tohle všechno nestacilo, navrhl velký americký teoretik demokracie Robert A. Dahl postavit do protikladu úcinnost (effectiveness) individuální a kolektivní [DahI1970, 1990, ces. prekl. 1995b: 70-71]. V sociální jednotce, kde platí demokratická pravidla, je vliv jednotlivce na rozhodnutí (jeho "individuální úcinnost") vetší, když je pocet clenu této jednotky malý, zatímco úcinnost spolecenství jako takového (jeho ,,kolektivní úcinnost") stoupá spolu s rostoucím poctem clenu a zvetšujícím se rozsahem jeho pravomocí. Individuální úcinnost závisí tedy od velikosti demokratické jednotky: je vetší v "polis" antického Recka než v moderních národních státech (afortiori než v nadnárodních jednotkách jako je dnes Evropská unie). Schopnost ovlivnit rozhodnutí je bohužel opacne úmerná k duležitosti rozhodnutí; jinak receno k její kolektivní úcinnosti. V soucasných státech muže taková schopnost ovlivnit rozhodnutí být vetší v malých státech, zejména pokud se v nich uplatnují prvky prímé nebo poloprímé demokracie (prípad Švýcarska). V malé demokratické jednotce muže být vliv jednotlivého volice na výsledky voleb pomerne velký, avšak tak malá jednotka nemuže úcinne rešit (resp. rozhodovat) problémy, které presahují její pravomoc; rozsáhlejší jednotka by tu mohla být úcinnejší ,,kolektivne". Jak Dahl právem zduraznuje, duležité nejsou pouze vlastní výsledky voleb, ale predevším váha, význam, závažnost jejich dusledku, bez nichž by se vlastne volby nelišily od pouhých výzkumu verejného mínení nebo volebních preferencí [viz Dah11970, 1990, ces. prekl. 1995b: 71]. Dahl tuto svou tezi v jedné ze svých novejších statí [Dahl 1994] rozvíjí a aplikuje ji na jeden soucasný problém: odpor, na který zvlášte v malých zemích jako je Dánsko, Norsko nebo Švýcarsko naráží Maastrichtská smlouva a vubec snahy o zaclenení do Evropské unie. Nadnárodní resp. nadstátní instance a rozhodování se dotýkají demokratických zemí v nestejné míre. Obecne platí, že vnitrní rozhodnutí malých demokratických zemí jsou vnejšími (zahranicními) vlivy více omezována, více 13
vynucována než rozhodnutí velkých demokratických zemí, byt by to bylo jen tím, že hospodárství malých zemí více závisí na mezinárodním obchodu a je svou povahou strategicky zranitelnejší [viz Kuznets 1963: 16, Triffin 1963: 248]. Jak upozornuje Dahl [1994: 24], Švýcarsko z tohoto hlediska tvorí výjimku jen zcásti. V malém národním státe jsou obcané schopni úcinne ovlivnit rozhodnutí, pomerne velkou merou se podílejí na vládní politice (to platí obzlášte ve Švýcarsku, kde se výrazne uplatnují prvky prímé nebo poloprímé demokracie: Landsgemeinde, lidová iniciativa, referendum). Kdyby tyto malé státy vstoupily do Evropské unie, nezanedbatelná cást kompetencí jejich vlád by byla prenesena na nadnárodní celek, který by obcané malých zemí mohli ovlivnit daleko menší merou. Kdyby tyto malé zeme naopak zustaly mimo Evropskou unii, rozhodnutí jejich príslušných národních vlád by se stala méne úcinnými, ponevadž rada prijímaných rozhodnutí presahují pravomoce národních státu. Norové by meli v Evropském parlamente pouze ctyri poslance, avšak rozhodnutí evropských instancí by byla úcinnejší než rozhodnutí norské vlády [Be10hradský 1994: 5]. Stojíme tak pred dilernatem mezi úcastí (participací) obcanu, tj. i.ndividuálníúcinností, a úcinností rozhodnutí, tj. kolektivní úcinností. Co si myslet o tomto rozlišování mezi individuální úcinností a kolektivní úcinností? Dahl sám používá termín "individuální úcinnost" jen velmi zrídka a vetšinou v této souvislosti mluví o úcasti obcanu (Citizen Participation) nebo o vlivu obcana na rozhodování.Vzhledem k tomu, že se zde zabývámepredevším státy, mužeme nechat tento termín stranou. Jakje tomu s kolektivní úcinností? Tento výraz neoznacuje úcinnost jako takovou, ale je s ní úzce spjat. Zaprvé jaká je váha, duležitost rozhodnutí prijatých v demokratické jednotce Gakou muže být stát, ale také treba nemecký Land, švýcarskýkanton nebo také Evropská unie)? Zadruhé, jaká je z tohoto hlediska optimální velikost demokratické jednotky? Nemužeme prirozene odpovedet, aniž bychom nevzali v úvahu okolnosti, zejména dobové. Lze napr. soudit, že soucasný a budoucí vývoj bude stále víc vyžadovat, aby se podstatná rozhodnutí prijímala na nadnárodní úrovni. A jaké stanovisko zaujmout k demokratickému dilematu mezi individuální úcinností a kolektivní úcinností? V citovaném clán-
14
ku uahl naznacuje nekolik cenných orientacních bodiL Poznamenává, že internacionalizace a globalizace má za následek, že mnohá klícová rozhodnutí se prijímají mimo zeme, jichž se týkají, a aniž by se jich obcané tech zemí zúcastnili. Souvisí to jiste mezi jiným se slabostí nebo dokonce neexistencí demokratických nadnárodních politických institucí. Avšak i kdyby takové nadnárodní demokratické instituce existovaly a dobre fungovaly, možnosti obcanské participace by se presto zmenšovaly. Podle Dahla je proto treba posílit demokracii, obcanskou participaci, transparentnost (citelnost) a verejnou debatu uvnitr zeme drív než duležitá cást jejích kompetencí prejde na nadnárodní instituce. Snažit se vyhnout rozsáhlé verejné národní diskusi by podle neho byla morální i politická chyba. Príklad Dánska je nadejný. Nejprve tam Maastrichtskou smlouvu pri národním referendu roku 1992 odmítli. Následovaly pak však verejné diskuse, které spolu s modifikacemi, které zvýšily autonomii Dánska, mely za dusledek, že dánští obcané napodruhé rekli Maastrichtu "ano", a tím pozitivne prispeli demokratickým hodnotám i Evropské unii [DahI1994: 34]. Dokáže Švýcarsko využít této zkušenosti? Lze si také klást právem otázku, zda bychom tuto Dahlovu úvahu nemohli aplikovat i na malé postkomunistické zeme strední Evropy jako je Madarsko nebo Ceská republika. Vstup do Evropské unie tam bude opravdu na poradu dne až v dobe, kdy pocátecní nadšení pro "návrat do Evropy" do znacné míry vystrídá strízlivejší pohled na evropskou integraci, která sice rovnež pro tyto zeme bude prevážne pozitivní (a z dlouhodobejší perspektivy i nevyhnutelná), ale neobejde se bez nekterých bolestných dopadu.
15
DEMOKRATiCKÁ POLITIKA A EKONOMICKÁ PROSPERITA
Z duvodu, které se brzy vyjasní, se tato studie soustredí predevším na první význam slova úcinnost (efficiency), tj. na politickou akceschopnost. S tímto významem úcinnosti se setkáme napr. u politologujako jsou Raymond Aron [1965,1960], Maurice Duverger [1982, 1988], Gary Cox [1987] nebo Matthew Soberg Shugart a John M. Carey [Shugart a Carey 1992]. Nejprve však k druhému významu úcinnosti (effectiveness), tj. ve smyslu socioekonomických výsledku. Vetšina ekonomicky vyspelých zemí jsou už dávno demokratické a vetšina stabilních demokracií jsou ekonomicky pokrocilé. Presto si lze klást otázku, jestli skutecne existuje vztah mezi ekonomickými úspechy a demokratickou politikou. A i kdybychom mohli odpovedet "ano", zbývalo by ješte zjistit, zda demokracie je - prinejmenším zcásti - dusledkem ekonomické prosperity, anebo zda naopak demokracie je systém, který má nejlepší ekonomické výsledky. V odborné literature se setkáme s nejrozmanitejšími odpovedmi na tyto otázky. Dodnes asi platí moudrý záver velkého klasika politické vedy, lorda Jamese Bryce: "Demokracie zklamala proroctví i svých prátel i neprátel. Precenili-li optimisté její mravní pusobení, nedocenili pesimisté zase její praktické vhodnosti." [Bryce 1924 II: 562, ces. prekl. Bryce 1927: 579]. Od známé prukopnické stati nedávno zesnulého D. Rustowa [1970: 352] se dnes stále víc a víc uvádí v pochybnost samotná myšlenka "predbežných podmínek demokracie" [viz napr. Karl 1990: 19]. Je jiste pravda, že Seymour Martin Lipset - následovaný v tom radou dalších specialistu - už dlouho presvedcive obhajuje tezi, podle níž cím vetší je životní úroven v dané zemi, tím vetší má šance, že se tam stabilne prosadí demokratický režim [Lipset 1960: 31, srovnej též Lipset, Seong et al. 1993: 156]. Ale napr. Kenneth Prewitt [1982: 10] konstatoval kovarianci mezi ekonomickýmrozvojem a autoritárskýmrežimem (Tchajwan, Jižní Korea, !rán pred Chomejním). Také Guillermo O'Donnell [1973] upozornil, že s extrémní modernizací je casto spjat autoritárský režim. Gunnar Myrdal [1972: 34] ve své známé knize 16
-
Asian Drama píše dokonce mj.: "Je možné pochybovat o tom, jestli ideál politické demokracie (. ..) má dostatecnou váhu, aby mohl vyjádrit ideály modernizace. (...) Toho muže dosáhnout autoritárský režim zamerený na jejich realizaci. "5 V devadesátých letech 20. století se takové úvahy vyskytují zejména v souvislosti s Cínou. Pripomenme však, že už Walt Whitmann Rostow [1960: 162-164] považoval komunismus za "nemoc období prechodu" (disease ofthe transition). Je pravda, že nekteré z techto tezí, zejména jsou-li upresneny a nuancovány, nejsou nutne vzájemne neslucitelné, ale mohou být komplementární. Pozitivní korelace mezi ekonomickým rozvojem a demokracií by napr. mohla platit z dlouhodobého hlediska, což by nevylucovalo negativní vztah behem prechodných period [viz Lipset, Seong et al. 1993: 162]. Mezi temito dvema promennými je podle nekterých autoru "strukturální kompatibilita", "vnitrní atrakce", "elektivní afinita" [Almond a Powelll978, Hoogvelt 1982, Lipset, Seong et al. 1993: 201]. Dá se také ríci, že ekonomický rozvoj zvyšuje šance demokracie jen potud, pokud se projevuje obecným zlepšením blahobytu obyvatelstva a rustem stredních tríd [Diamond, .. Linz et al. 1987: 10]. Tedy v nekterých prechodných etapách ekonomického rozvoje vyžadujících prísná ekonomická opatrení a zostrujících docasne soci~lní nerovnosti, by nejpíš mohly "byrokraticko-autoritárské" režimy (Guillermo O'Donnell) zajistit politickou stabilitu a prilákat zahranicní investice, jak aspon tvrdí jejich predáci. Nelze však na druhé strane zapomínat, že vyšší legitimita politických režimu založených na svobodných volbách muže po nejakou dobu kompenzovatv ocíchverejnostitíživé sociálnídopady. V každém prípade vztah mezi prosperitou a demokracií klade méne problému než vztah mezi rozvojem a demokracií. Jak je to s bývalými komunistickými zememi? Aniž bychom chteli popírat význam ekonomických aspektu, je nutno zduraznit fakt, že rok 1989je v komunistických zemích strední a východní Evropy predevším vítezstvím politické demokracie. ",Lid roku 1989 zajisté toužil po lepší ekonomice, ale impuls ke zmene byl hlavne politický." [Dahrendorf 1990: 93] V bývalých komunistických zemích strední a východní Evropy dochází k soucasnému prechodu od centrálne plánovaného hospodárství k tržní ekonomice a od komunistických politických 17
režimu k liberální demokracii. Grzegorz Ekiert [1991: 310-311] k tomu poznamenal: "... polymorfmní podstata režimu státního socialismu charakterizovaných tím, že v nich nelzejasne rozlišovat mezi politickými a ekonomickými institucemi, vyžaduje soucasnou a zásadní rekonstrukcijak politického, tak ekonomického systému. V dusledku toho proces prechodu ve strední a východní Evrope predpokládá soubežné úsilí o vytvorení nových demokratických institucí a o konverzi od státne centrálne plánovaných ekonomik k tržní ekonomice. Interakce mezi demokratizací politického procesu a zavádením tržního hospodárství vyvolává specifický problém a plodí dodatecnou dimenzi konfliktu a napetí, se kterými se vesmes nesetkáme v prechodu od autoritárských režimu." Avšak jak to dobre pochopil zejména Giuseppe Di Palma, neznamená to, že tato nezvyklá situace májenom stinné stránky: ,,Konvencným argumentom býva, že pretože vo Východnej Európe máme co do cinenia nielen s politickým prechodom, ale aj socioekonomickým, tento dvojnásobný výkon je mimoriadne nárocný. Možeme tvrdit aj opak. Práve blízké a nevídané spojenie medzi politickým a socioekonomickým prechodom, namísto toho, aby oba ohrozovalo, može jim pomoct tým, že prvý vezme druhého na chrbát." [Di Palma 1991, slov. prekl. 1992: 30] Koneckoncu, co klade problém v zemích strední a východní Evropy, není ani tak soubežnost ekonomického a politického prechodu, ale spíš to, že ekonomická transformace (zavádení tržního hospodárství) nemuže probíhat zdaleka tak rychlejako transformace
politická.6 Tento problém mužeme prevést do Lipsetovy terminologie jako vztah mezi silnou (demokratickou)legitimitoua slabší (socioekonomickou) úcinností (effectiveness). Lipset definoval pojem úcinnost (effectiveness) takto: "Úcinností rozumíme skutecnou výkonnost, tj. zpusob, jímž se systém zhostí základních funkcí vlády, jak je pojímá vetšina obyvatelstva a mocné skupiny jako jsou velkopodnikatelskékruhy nebo ozbrojené síly." [Lipset 1981: 64]. Socioekonomické úcinnosti (effectiveness) zhruba odpovídá to, co Jan-Erik Lane a Svante Erssonnazývají" statepeiformance " [Lane a Ersson 1996]. Napr. dlouhodobá sociekonomická výkonnost (effectiveness) muže do jisté míry kompenzovat nedostatecnou legitimitu. Silná 18
I--=--=:-
legitimita muže zase po urcitou dobu kompenzovat nedostatecnou úcinnost (tak tomu bylo práve prvních nekolik let po pádu komunistického režimu ve stredoevropských zemích). Pokud však socioekonomická neúcinnost trvá príliš dlouho, ani sebelepší politická legitimita ji nejspíš plne nenahradí.. . "Úcinnost je v prvé rade vec prostredku, legitimita je vec hodnocení", poznamenává Lipset [1981: 64]. Lipset chápe úcinnost spíše v socioekonomickém než politickém smyslu, významu. Jeho tvrzení, podle nehož "what they need above alf is ejJicacy,particularly in the economic arena, but also in the polity [predevším potrebují efektivitu, zvlášte hospodárskou, ale také efektivitu politického zrízení]" [Lipset, Seong et al. 1993: 171], by témer každý mohl podepsat. Je však už daleko problematictejší - a presto v to doufá Arend Lijphart - ocekávat od zmeny ústavních rešení (zejména od nahrazenívetšinovéhovolebního systému proporcionálníreprezentací) zlepšení socioekonomické úcinnosti (výkonnosti). Krome toho ústavní rešení, která se osvedcila za urcitých okolností, za jiných okolností mohou být nevhodná. Bylo by omylem domnívat se, že politická akceschopnost je oproti socioekonomické úcinnosti mnohem méne významná. Politická akceschopnost je predevším necím podstatným pro demokracii, pro naše soucasné pojetí demokracie, a proto bychom ji meli obetovat jen za výjimecných okolností (kdyžjde o samotné prežití demokracie). Amputovat pacientovi nohu mužeme jen tehdy, kdyby jinak zemrel. Politická akceschopnost je navíc snáze realizovatelná, dosažitelná. Napr. za urcitých nepríliš težko odhadnutelných okolností lze prechodem od proporcionální reprezentace k vetšinovému volebnímu systému - nebo obecneji k volebnímu
systému s výrazne vetšinovými
úcinky
-
zvýšit
politickou akceschponost, což je nesporná výhoda.
19
CO JE AKCESCHOPNOST A K CEMU JE DOBRÁ
Ruský logik a spisovatel Alexandr Zinovev navrhl rozlišovatmezi negativní, nicící mocí a pozitivní, tvorivou mocí. Poukázal na to, že komunistická moc je všemocná a zároven bezmocná. Má ohromnou nicivou sílu, ale jen nicotnou tvorivou sílu.7Giovanni Sartori [1987: 121; slov. prekl. 1993: 124-125] právem varoval, že méne moci vládnoucích nemusí mít nutne za následek víc moci ovládaných, ale že muže jít o hru, v níž ztrácejí oba, tj. nejen vládnoucí, ale i ovládaní. Prílišná vládní bezmoc se muže stát "zlem, které pokazí celý kolektivní život" [Duverger .1988b:90]. Dotýkáme se zde problematiky pretížení a nevládnutelnosti [viz napr. Crozier, Huntington et al. 1975; Rose 1980 a Dahrendorf 1980]. Známý nemecký liberální ekonom Wilhelm R6pke, který mezi jiným už od 30. let razil termín "tretí cesta" (címž by asi prekvapil nekteré ceské stoupence tržního hospodárství "bez prívlastku"), rozlišoval mezi "skutecne silným státem" a "státem aktivistickým" [R6pke 1943, fi:anc.prekl. 1962]. Skutecne silný stát je "stát, který umí velmi presne vymezit oblasti, kterými se zabývá a který uvnitr techto oblasti je schopen prosadit svou autoritu ze všech sil, ale mimo ne se vyhýbá veškeré intervenci" [R6pke 1962: 217-218]. Skutecne silný stát má odvahu vládnout, ale neplete se do všeho a nechce se všeho zmocnit, zatímco "aktivistický stát" je konec koncu jen slabou a ubohou koristí zainteresovaných choutek [ibid.: 217]. V podobném duchu nedávno Sartori upozornil, že nemáme smešovat" effective government" a" activist government ". "Ta první predstavuje vládu, která je schopna plnit úkoly, jež si predsevzala, pricemž ale muže zastávat neaktivistickou filozofii vládnutí, a tudíž zustat, kdykoli se tak rozhodne, neaktivní. Rozdíl mezi akceschopnou a neschopnou vládou spocívá v tom, že akceschopná vláda se muže rozhodnout neco nedelat, kdežto vláda neschopná není s to delat to, co by chtela. A podobne rozdíl mezi akceschopnou a aktivistickou vládou spocívá v tom, že zatímco prve zmínená vláda muže být efektivní ve své zdrženlivosti nebo demontáži a odbourávání ruzných vecí ze své kompetence, o aktivistické vláde se 20
predpokládá, že bude ,jednat', protože ona sama vychází z toho, že neexistuje problém, který by politika nebyla s to vyrešit." [Sartori 1994b: 112, ces. prekl. Sartori 2001: 122] Už Walter Bagehot ve své klasické práci The English Constitution, jejíž první vydání je z roku 1867, vyložil efficiency ve svém prvním významu (úcinnost jako politickou akceschopnost), když popsal praktickou tUzi exekutivy a legislativy jako "tajemství" úcinnosti anglického politického systému: "The efficient secret oj the English Constitution may be described as the c/ose union, the nearly complete jUsion, oj the executive and legislative powers." [Bagehot 1963: 65]. V podobném významu užívají termínu efficiency napr. Gary Cox [1987], Mathew S. Shugart a John M. Carey [Shugart a Carey 1992], Raymond Aron [1960, 1965], Maurice Duverger [1982 a 1988] a Giovanni Sartori [1968, 1994b, ces. prekl. 2001]. Shugart a Carey [1992: 7-8] vysvetlují: ",(Politická) akceschopnost' (efficiency) se vztahuje k schopnosti voleb sloužit jako prostredek volicum, aby identifikovali a vybrali mezi disponibilními souperícími vládními alternativami (options)." Je pak zrejmé, že "se úzce váže k identifikovatelnosti (identifiability), schopnosti volicu identifikovat alternativní možnosti souperících potenciálních vlád, které se jim prezentují pri volebních kampaních" [Shugart and Carey 1992: 8-9]. Tedy volici (obcané) musejí mít možnost prostrednictvím voleb potvrdit stávající vládu u moci nebo ji sesadit a nahradit ji vládou jinou. To predpokládá, že rozdíl mezi vládou a opozicí je dostatecne jasný a zrejmý (ale nesmí mezi nimi být prílišná ideologická propast). Opozice je pak koncentrovaná nebo prinejmenším jasne odlišitelná. Napr. v dvoustranickém systému opozici témer ,,monopolizuje" strana, která ve volbách prohrála; vláda je tam pak soustredená v rukou strany, která zvítezila. Podobne funguje to, co Duverger oznacuje jako zdánlivý neboli bipolární (dvoupólový) multipartismus, který je podle neho jedním z druhu "dualistického systému"8 a co Sartori [1976] nazývá "umírnený pluralismus" spocívající v tom, že dve stálé a umírnené koalice resp. aliance se strídají (alternují) u vlády. Volby jsou. v takovém systému skutecne rozhodující. To predpokládá, že tam probíhá prísná soutež (konkurence), která vyžaduje dostatecný konsensus, nepríliš velkou ideologickou vzdálenost mezi 21
relevantními politickými stranami a distribuci politických názoru volicu poblíž stredu odpovídající do znacné míry statisticky "normální" krivce ve tvaru zvonu - jinak receno predpokládá unimodální strukturu verejného mínení [viz Dahl 1965]. Je potrebné tyto širší souvislosti pripomenout. Nejde tu totiž jen o to, zda demokratická vláda je akceschopná nebo ne (i když to je jiste na prahu tretího tisíciletí velmi duležité zejména pro ty zeme, které provádejí hlubokou transformaci nejen politickou, ale i ekonomickou, což se týká zvlášte postkomunistických zemí strední a východní Evropy).9 Je zde však predevším do znacné míry v sázce pojetí demokracie vubec, pojetí demokracie jako takové, presneji to, co Joseph A. Schumpeter [1942, 1962] nazval "another theory oj dem 0cracy", tj. nové, neklasické pojetí demokracie, které stavel proti "klasické" demokratické doktríne. Podle Schumpeterovy koncepce je prvoradou funkcí obcanu-volicu vytvorit - at už prímo
nebo neprímo
-
(neklasické) teorie demokracie, Karl R. Popper.!3Podle Poppera je podstatné, abychom se mohli zbavit bez násilí vlády. Ve srovnání s touto negativní mocí je pozitivní moc urcit vládu nebo jejího vudce relativne druhotné a je dokonce nebezpecné na to klást velký duraz, protože by se to dalo vykládat jako že dávají volici zvoleným politickým predstavitelum bianco šek jménem lidu ajejí "vule".!4Den voleb tedy není dnem, kdy se legitimuje nová vláda, ale dnem, kdy stávající vláda musí vydat úcet ze své cinnosti. Volby v demokraciích tedy nenastolují novou "vládu lidu", ale jsou soudem lidu nad vládou dosavadní. Zatímco prekonané, nerealistické a nebezpecné pojetí demokracie jako vlády a svrchovanosti lidu vede logicky k pomernému zastoupení, realistické pojetí demokracie jako lidového soudu uvádí naopak v pochybnost názor, že pomerné zastoupení je nutné nebo lepší pro demokracii než vetšinové volby. Pomerné zastoupení (zejména pokud je v témer cisté podobe) napomáhá stranické fragmentaci, v jejímž dusledku je nutné uzavírat koalice (casto i koalice ruznorodé, složené ze stran programove velmi odlišných) nebo utváret menšinové vlády. Menšinová vláda není schopna provádet politiku,jakou si predsevzala, a není pak odpovedná za ústupky, k nimž je donucena. V koalicních vládách pak není žádná z vládních stran odpovedná, ajedna strana svaluje vinu za neúspechy na druhou stranu. A koho pak vlastne sankcionovat? Je pak obtížné zbavit se vlády, což je prece pro demokracii, jak zduraznuje Popper, klícové. Nebot i když stávající vláda ztratí pri volbách vetšinu, muže si proste najít nejakého dalšího malého koalicního partnera a vládnout dál, bez ohledu na to, že lidé pri volbách vyjádrili s touto vládou nespokojenost. "Tak si zvykáme na to, že za rozhodnutí vlády neciníme zodpovednou žádnou z politických stran a žádného z jejích vudcu. A to, že strana pak ztrácí kolem peti nebo deseti procent, není nikým chápáno jako jakýsi ortel; a nejméne samými volici, temi, jimž se vládne: ukazuje to jen na momentální kolísání popularity." [Popper 1998: 177] Znesnadnuje se tím lidový soud nebo lidové rozhodnutí pri volbách. Žádná strana pak nemusí být odsouzena, žádná nemusí být zbavena moci [viz Popper 1998: 176]. Ostatne dusledkem "pomemého zastoupení" je naprosto nepomerne velká role malých stran: "Samozrejme muže taková malá strana také bez nových voleb, bez nového poverení volicstvem,
vládu,IO což podlenehopredpokládátaké mož-
nost stávající vládu odvolat.!! Na konci každého svého funkcního období se vládnoucí musí podrídit verdiktu obcanu ve svobodných volbách založených na svobodné souteži, kdy se rozhoduje, zda stávající tým bude v úrade potvrzen nebo nahražen jiným týmem. G. Bingham Powell Jr. [1989] hovorí v této veci výstižne o "Citizen Electoral Control".
Vetšinadnešníchspecialistu- jmenujmeza všechnyamerického nestora politické vedy Roberta A. Dahla a italského politologa Giovanniho Sartoriho
-
Schumpeterovu koncepci demokracie
explicitne nebo aspon implicitne prijali v hrubých rysech za svou. Pak je ale treba být dusledný a nezapomínat na to, co si dobre uvedomoval autor Capitalism, Socialism and Democracy, že v tom prípade demokracie není nijak nutne vázána na princip pomerného zastoupení!!2Podle Schumpetera princip demokracie proste znamená, že stežeje vlády jsou svereny tem politikum, kterí mají vetší volební podporu než ostatní konkurující týmy. V dusledku toho si vetšinový systém zachovává své postavení v logickém rámci demokratické metody, i když ho mužeme nadále kritizovat na základe motivu, jež stojí mimo tento logický rámec [Schumpeter 1942; 1962: 273]. Obdobnoumyšlenkurozvinulzejména v nekterýchsvých pozdních textech z 80. a 90. let jiný prominentní stoupenec soucasné 22
23
~-
-nechat vládu padnout a spolu s opozicními stranami sestavit no-
vou- v grotesknímprotikladuk idejiležícív základupomernosti: k myšlence, že vliv strany má odpovídat poctu jejích volicu." [Popper 1998: 177, srovnej též Novák 2000b] Mohli bychom se samozrejme pokusit vyvodit další dusledky z neklasické teorie demokracie. Napr. prezidenti by v prezidentských a poloprezidentských režimech meli mít možnost být znovou zvoleni bezprostredne po vypršení svého prvního mandátu (ale ne více než jednou). Predpokládalo by to ovšem, že prezidenti by nemeli príliš velkou moc a že by jejich mandát nebyl príliš dlouhý (nanejvýš 6 let, lépe 5 let). Prezidenti, kterí odvádejí dobrou práci, by meli být odmeneni [srovnej Sartori 1994b: 175,176, cesky Sartori 2001: 177,178].15 Duležitý argument proti prezidentským režimum z hlediska Popperovy teorie demokracie však uvádí Mainwaring. Ve své známé stati z roku 1993 upozornil, že "v Chile se v roce 1973 oponenti vlády Lidové jednoty obávali, že umožní-li Allendovi završit šestileté funkcní období (1970-1976), otevrou dvere autoritárskému socialismu. Allende ztratil podporu vetšiny v zákonodárném sboru a v parlamentním systému by byl hlasováním odvolán z úradu. Prezidentský systém však krome puce nenabídl jinou možnost, jak ho nahradit." [Mainwaring 1993, s. 208, ces. prekl. in: Sartori 200I, s.106, pozn. 18].V prezidentském režimu tedy "v rade prípadu se puc zdájediným prostredkem,jak se zbavit neschopného nebo populárního prezidenta" [ibid.]. ,,Flexibilita" parlamentního režimu se zdá být z hlediska Popperovy koncepce demokracie vhodnejší než ,,rigidita" režimu prezidentského. V každém prípade úcinnost ve smyslu akceschopnostije spjata s neklasickou teorií demokracie,jak v Schumpeterove, tak v Popperove pojeti. Popper (podobne jako Sartori) v té souvislosti právem klade duraz na odpovednost. Zatímco úcinnost (effectiveness) v socioekonomickém smyslu,jakji už v podstate chápe Lipset,je stavena do vztahu - ne-li prímo do protikladu - s legitimitou, politická akceschopnost (efficiency), jak ji chápou napr. Bagehot, Duverger, Aron, Sartori, Shugart a Carey,je stavena do vztahu - ne-li prímo do protikladu - s reprezentativitou, zastupováním (representativeness). Reprezentativita muže být definována jako schopnost voleb zajistit v parlamentu hlasy pro ruzné zájmy, skupiny a strany [viz napr. Shugart a Carey 1992: 8]. 24 n..-
Zatímco britský (neboli westrninsterský) typ demokracie obetuje reprezentativitu parlamentu nutnosti mít akceschopnou vládu, kontinentální typ demokracie obetuje politickou akceschopnost ve prospech reprezentativity parlamentu [viz Sartori 1968: 469, tentýž 1994: 53, cesky Sartori 2001: 64]. Sartori k tomu poznamenává, že pokud v nekterých zemích lze najít uspokojivejší rovnováhu mezi vládní akceschopností a parlamentní reprezentativitou (napr. v zemích, kde je volební systém pomerného zastoupení, ale soucasne pomerne malý pocet stran), skutecností nicméne zustává, že z hlediska institucního inženýrství nelze vybudovat zastupitelský systém, který maximalizuje soucasnejak funkci fungování, tak funkci vyjadrování ci zrcadlení (theJunction oj Junctioning and the Junction oj mirroring). V poslední analýze je treba se rozhodnout pro jedno nebo pro druhé [viz Sartori 1968: 469]. Toto dilema velmi pregnantne formuloval Duverger: "Komparativní analýza režimu Západu odhaluje neprekonatelný protiklad mezi vyjádrením názoru a projevem vule. První vyžaduje prítomnost mnoha stran, aby si každý obcan mohl pri volbách vybrat takového kandidáta, který je mu názorove velmi blízký. Predpokládá také, že pridelená parlamentní kresla jsou prísne úmerná (proporcionální) odevzdaným volicským hlasum. Druhý potrebuje opacné mechanismy. Aby si volici mohli vynutit vládu, pro jakou se rozhodli, jakou si vybrali, a aby meli možnost pusobit v prubehu celého zákonodárného období, je treba, aby stran bylo málo, aby se uzavrely do prísné disciplíny a zapadly do bipolárního schématu. Vyjádrit své mínení znamená hlasovat pro to, co je žádoucÍ. Projevit svou vuli znamená hlasovat pro to, co je možné. První chování je detinské; jenom druhé je dospelé. Mezi prvním a druhým leží celá propast (distance), která oddeluje princip potešení od principu reality." [Duverger 1988b: 72; srovnej též Duverger 1982: 247]. G. B. Powell Jr. ve svých pracech [PowellI982, 1989,2000] dochází k podobným záverum jako Sartori. Pokud se v parlamentních režimech maximalizuje reprezentativita pomocí volebního systému pomerného zastoupení, trvání vlád bude v prumeru kratší a takový systém nejspíš neumožní volicstvu jasne vybrat exekutivu (tj. identifiability), exekutivu, která by mohla nést odpovednost za své výsledky (tj. accountability). Na to, že politická odpovednost je u koalicních 25
,
~ .1
vlád16ochromena, že se pak neví, kdoje odpovedný, klade duraz, jak už víme, K. R. Popper [viz napr. Popper 1993: 8]. Zvlášte nepríznivé dopady mohou mít tzv. velké neboli široké koalice, které blokují možnost alternace, tj. také potrestání vlády lidem, což zvyšuje frustraci u nezanedbatelné cásti volicu, žene vodu na mlýn extrémním nebo dokonce extremistickým stranám a predstavuje nekdy i živnou pudu vnitropolitického terorismu. Právem na to upozornil napr. Philippe Braud [1997: 180], podle nehož velké koalice, které sdružují u moci všechny duležité strany, neponechávají institucionální prostor k vyjádrení protestu proti provádené politice.
26
PROVEDLAREND LIJPHARTTEORETICKOU REVOLUCI17 V POLITICKÉVEDE? Pokud bychom uverili hlavní tezi ambicioznÍ Lijphartovy stati "Democracies: Forms, performance and constitutional engineering"18z roku 1994, mohli bychom nabýt dojmu, že to, co jsme vyložili s odvoláním na Sartoriho, Duvergera a Powella, totiž že je v poslední analýze treba zvolit mezi akceschopností (efficiency) a reprezentativitou (representativeness),je jen "konvencnÍ moudrost" (conventiona! wisdom), která je v rozporu se skutecností. Podle Lijpharta totiž konsensuálnÍ model demokracie nejen lépe než model vetšinovýzajištuje reprezentativitu(representativeness), ale také prinejmenším stejne dobre jako vetšinový model zajištuje i úcinnost (ejJectiveness). Lijphart však dospívá k tomuto "revolucnÍmu"19záveru jen za cenu konfúzÍ a polopravd. První a základní je, že nepozorovane precházÍ od významu, který domnelá "konvencnÍ moudrost" pripisuje termínu úcinnost, k druhému, tj. od vládní akceschopnosti (efficiency) k socioekonomickým výkonum (ejJectiveness,performance). Bojuje tak vlastne jen proti vetrným mlýnum: "konvencnÍ moudrost" se prece vesmes omezuje - ostatne velice moudre - na to, že staví proti sobe reprezentativitu a akceschopnost! A když se v minulosti stávalo, že zeme politicky akceschopnájako je VelkáBritánie nedosahovala nutne výtecných socioekonomických výkonu, pak na to napr. Raymond Aron svého casu odpovídal, že politické režimy jsou jen jedním z faktoru úcinnosti nebo neúcinnosti vlád nebo zemí [Aron 1965: 159; ces. prekl. 1993: 86] a že zeme, kde politické instituce fungují dobre, se mohou dopustit vetších chyb v ekonomické oblasti než zeme, kde politické instituce fungují méne dobre [Aron 1965: 165-166; ces. prekl. Aron 1993: 89]. Aron to jasne vyjadruje ve svém duležitém referátu "Les institutions politiques de lOccident dans le monde du XXe siede" [PolitickéinstituceZápadu ve svete 20. století]:"Pokudjde o akceschopnost, ta se projevuje stabilitou vlád, konzistenCÍ[vládních] vetšin. Nevylucuje omyly (.. .), ale vylucuje neschopnost rozhodovat (choisir). Demokracie (...) je akceschopná, když legální soutež vydá ze sebe vskutku vetšinu, vládu, vuli, když ze zákona 27
vetšiny vyvstane exekutiva schopná jednat..." [Aron 1960: 13]. .Snad ješte lapidárneji vyjádril stejnou myšlenku Aronuv krajan Duverger: "Rozhodná Evropa [tj. ty evropské zeme, které jsou politicky akceschopné] není Evropou, v níž se rozhoduje dobre, ale kde se muže rozhodovat, at už dobre nebo špatne, v záležitostech duležitých ijiných." [Duverger 1988b: 91-92]. Duvergeruv mladší kolega, politolog a ústavní právník Olivier Duhamel, podobne soudí: "Bylo by jiste absurdní hlásat, že zeme první skupiny [s vetšinovým systémem] jsou zdravé jako buk a že zeme druhé skupiny [s nemajoritním systémem] agonizují. Pravdou však zustává, že v první skupine obcané rozhodují, kdeo vládne a proc, zatímco ve druhé skupine volici urcují ty, kdo si na jejich míste vyberou vládce a politická rozhodnutí. V prvním prípade vetšinový požadavek umožní výkon politické odpovednosti, v druhém prípade stranická roztríštenost udržuje zastupitelskou konfiskaci moci." [DuhameI1995: 29] Tedy vláda, která muže rychle jednat, rychle prijímat rozhodnutí, nemusí vždycky zvolit rešení, které se z dlouhodobejšího hlediska ukáže jako nejštastnejší. Této skutecnosti Lijphart využívá k tomu, aby pel chválu na blahodárnost dlouhých a komplikovaných procedur, s jejichž pomocí se dá podle neho spíš vyvarovat chyb. Tato diskuse není nijak nová: mohli jsme se s ní setkat zejména pri rozhodování mezi monokameralismem a bikameralismem v unitárních státech (málokdo popírá užitecnost bikameralismu ve státech federálních). Lijphart prejímá argumenty stoupencu bikameralismu.2ONavíc s odvoláním na pozdního Samuela E. Finera [Finer 1975] zduraznuje, že alternace (strídání) vlád odlišné orientace, která je typická pro vetšinové demokracie, muže vést k príliš castým a príliš náhlým zmenám v hospodárské politice, zatímco úcinné makro-ekonomickévedení vyžaduje spíš stabilní, stálou politiku než politiku "silné ruky" [Lijphart 1994a: 12, srv. též Crepaz 1996].21Na tyto argumenty není težké odpovedet protiargumenty. Pokud jde o parlamenty, jejich hlavním nedostatkem je pomalost, zdlouhavost, težkopádnost, nikoli zbrklost.22Obecneji lze pak ríci, že v politice je špatné rozhodnutí prijaté vcas casto lepší než žádné rozhodnutí, ba i než rozhodnutí správné, ale prijaté príliš pozde. Konecne pak - a to je duležité, když rozlišujeme mezi konsensuálním a vetšinovým modelem demokracie - ve vetšinových
,
111 ,
29
28
.,
demokraciích alternace vlád obvykle nevyvolávají dramatické obraty (otresy), které by mohly vážne ohrozit normální chod hospodárské politiky.23Dnes privatizují i sociálnedemokratické vlády. Programové rozdíly mezi demokratickou pravicí a demokratickou levicí v Evrope zustávají, alejsou o poznání menší než byly ješte zacátkem osmdesátých let. Konsensus by si ostatne mohly nárokovat také ty demokracie, které jsou oznacovány za (. ..) "majoritní"!24Vždyt vetšinové(neboliwestrninsterské)demokracie fungují dobre ve spolecnostech kulturne relativne homogenních, které jsou jen mírne "polarizované" v Sartoriho smyslu, tj. kde není príliš velká ideologická (nebo jiná) vzdálenost mezi relevantními stranami a kde proto dve strany (nebo dve trvalé a stejnorodé koalice nebo jedna velká strana proti jedné stabilní alianci) mající vetšinové poslání strídave vládnou, a to umírnene a blízko politického stredu. Krome toho vetšinové demokracie takovému umírnenému, dostredivému fungování s unimodální distribucí verejného mínení obvykle napomáhají a udržují ho pri živote. Jak konstatuje Dominique Pélassy [1992: 89],praxe v tomto bode naštestí nejcasteji odpovídá teorii. Jak však ukázal Powell [2000], pokud analyzujeme blízkost preferencí obcanu vládním politikám na pravo-levé škále, zjistíme, že politické systémy založené na proporcionální vizi jsou v tom prece jen lepší než politiky založené na vetšinové vizi. Pokud je ideologická vzdálenost mezi relevantními stranami neobycejne velká a distribuce (rozdelení) verejného mínení má do znacné míry bimodální (dvouvrcholový) charakter se silnými extrémy a slabým stredem, pak ovšem vetšinová demokracie s dvoustranickým systémem a s vetšinovým volebním systémem (nebo obecneji s volebním systémem s vetšinovými úcinky) naopak nejspíš povede k zostrování politických konfliktu, místo k jejich zmírnování [viz Dahl 1965]. Bimodálnímu rozdelení politických názoru ve stranickém spektru zhruba odpovídá to, co Sartori nazývá velkou "ideologickou vzdáleností" mezi relevantními politickými stranami (neboli silnou "polarizací") a unimodálnímu rozdelení názoru naopak zhruba odpovídá malá ideologická vzdálenost (cili velmi slabá polarizace). Lze pak souhlasit s tím, co ve své známé spolecné stati zduraznili Sani a Sartori, že totiž "... the best single explanatory variablefor stable versus instable, functioning versus non-functioning, successful versus immobile,
-,,'",-
and easy versus dif.ficult democracy is polarization..." tori 1982: 337].
[Sani a Sar-
S. E. Finera, názory, které tento politolog zacal zastávat nekdy v prubehu poloviny 70. let. Neškodí dodat, že dnes, tj. na prelomu 20. a 21. století,je ve Velké Británii (a nejen v ní) vyšší konsensus (nebo menší ideologická vzdálenost) pokud jde o základní principy hospodársképolitiky než byl v sedmdesátých letech (a zejména zacátkem let osmdesátých), prestože politický systém a jeho "vetšinové" prvky jsou tam v nekterých podstatných rysech dnes ješte výraznejší než tehdy. Napr. systém dvou stran tam na prahu osmdesátýchlet už skoro nefungovala ojeho budoucnosti ve Velké Británii se tehdy zacalo otevrene pochybovat [viz mj. Duverger 1981: 12-13; tentýž 1982: 285-286]. Celková atmosféra tam byla více ideologická a méne pragmatická než je dnes.26 Lze tedy predpokládat, že vetší ideologické rozdíly mezi relevantními stranami (zejména v hospodárské politice) nebyly dusledkem "vetšinových" prvku britského politického systému (které tím ostatne trpely). Je ale pravda, že poté, co z jiných duvodu ideologická polarizace vzrostla, stále ješte prežívající vetšinové prvky (prodelávající krizi, protože na vysokou polarizaci nebyly uzpusobené) mohly po urcitou dobu ješte ponekud prilévat olej do ohne. Duvod je jasný a teoretikum dávno známý [viz napr. Dahl1965]: vetšinové prvky jako je systém dvou stran a relativní nebolijednokolový vetšinový volební systém (nebo obecneji volební systémy s výrazne vetšinovými úcinky) nevedou za velké ideologické vzdálenosti (polarizace) a za bimodální struktury verejného mínení ke zmírnení, ale k zostrení konfliktu. Kdyby byla tehdy ideologická polarizace v hospodárské politice ješte silnejší, mohla by vetšinovému modelu odzvonit umíráckem. Gordon Tullock [1976: 23] k tomu v polovine 70. let poznamenal: "Tak se predpovídá, že v systému dvou stran budou strany velmi blízko, ale že v systému trí nebo více stran27bude rozdíl mezi stranami velký. (...) Možná soucasná situace [práce vyšla roku 1976] ve Velké Británii, kdy dochází ke vzkríšení liberální strany a rozvoji regionálních stran, znamená, že bude více rozdílu mezi dvema hlavními (a menšími) stranami než tomu bylo v minulosti." Dominique Pélassy právem konstatoval, že v dobe, kdy jistí kritikové obvinovali ve Velké Británii vetšinový systém, že zbytecne umele posiluje konflikty mezi stranami, ve vetšine zemí, kde volby nebyly rozhodující, se naopak ozývaly hlasy, které vyzdvihovaly výhody bipolární jasnosti [Pélassy 1992: 80-81].
Obrázek 1. Unimodální rozdelení politických názoru na pravolevém kontinuu
Levice
~
Mo
Stred
Pravice
Obrázek 2. Bimodální rozdelení politických názoru na pravolevém kontinuu
Mo1 Levice
Mo2 Stred
Pravice
Kontinuitu hospodárské politiky vážne narušuje vetšinový model jen v prípadech velké ideologické vzdálenosti, tj. silné polarizace.25K tomu naštestí dochází v demokraciích jen zrídka. Lijphart má pravdu, že zejména v takovém kontextu má smysl rozlišovat mezi krátkodobou stabilitou (,.,short-termstability") a dlouhodobou stabilitou ("long-term stability") [Lijphart 1994b: 627]. Avšak za obvyklé situace, kdy ideologická vzdálenost není príliš velká, nehrozí hospodárství zemí s vetšinovou demokracií riziko dlouhodobé nestability, není se treba obávat, že tam bude v dusledku politických alternací vlád probíhat absurdní kolobeh znárodnování-privatizace-znárodnování atd. Je ostatne symptomatické, že Lijphart se v této veci odvolává, zejména v jiném svém clánku [viz Lijphart 1994b] na názory 30 ..
31 ""--
Nezapomínejme, že v silne polarizovaném státe žádný model nefunguje uspokojive: "konsensuální" model tehdy funguje jen o neco méne špatne než model vetšinový. Jak už dávno vysvetlil napr. Dahl [1965], pokud je polarizace silná (ale nikoli úplná), systém pomerného zastoupení a multipartismus mohou pomoci stredu, aby prežil tak dlouho, dokud ješte pretrvávají centristické názory v širším slova smyslu, tj. levý 'stred nebo pravý stred. Umírnené strany blízké stredu si tedy mohou udržet aspon cást moci k vyjednávání v koalicních vládách a v opozici, a tak aspon trochu oslabit tendence k antagonismu. Na druhé strane je ovšem v polarizované spolecnosti za multipartismu a za volebního systému proporcionální reprezentace utvárení extremistických stran témer nevyhnutelné; vzrust klientely techto stran pak ztežuje umírneným stranám (vyskytujícím se blízko stredu) utvorení životaschopné koalice (posiluje naproti tomu šance koalicí ovlivnených extrémy). Výmarské Nemecko a v menší míre také Itálie jsou varovnými príklady. Sartori to na úrovni stranických systému oznacil jako "polarizovaný pluralismus". Ostatne by podle me bylo vhodné rozlišovat dva typy "problémových" zemí: I) zeme etnicky, jazykove, nábožensky apod. rozdelené a 2) zeme, kde je distribuce verejného mínení skoro bimodální, tj. ideologicky znacne antagonistická (Sartori by rekl, že je tam politická scéna "polarizovaná"). V prvních zemích muže být volební systém pomerného zastoupení jedním z vhodných opatrení. Jednak umožnuje zastoupení menšin, jednak usnadnuje udržení teritoriální jednoty státu. Relativní (jednokolový) vetšinový volební systém britského typu nemusí být sice nutne nevýhodný pro etnické ci jazykové menšiny; v prípade, že takové menšiny mají v nejakých volebních obvodech prinejmenším relativní vetšinu, což vzhledem k jejich casté územní koncentraci nastává dost bežne, muže být takový volební systém pro tyto "menšinové" strany dokonce výhodnejší než proporcní volební systém (viz príklad quebecké strany). Ale zatímco volební systém pomerného zastoupení ve svých typických podobách spojených s mnohamandátovými obvody pomáhá "zestátnení" a "centralizaci" hlasování, relativní vetšinový volební systém britského typu napomáhá spíše ,,regionalizaci" a "lokalizaci" politiky a v nekterých zemích muže usnadnit separatistické snahy. 32
Pokud však jde o druhý typ zemí, tj. ty, které jsou znacne ideologicky antagonisticky rozdeleny, nejvhodnejší tam nejspíš není volební systém pomerného zastoupení (snad s výjimkou tzv. irského systému jediného prenosného hlasu STY), ale spíše ruzné podoby absolutního vetšinového volebního systému, tj. zejména dvoukolový vetšinový a australský alternativní preferencní volební systém. Absolutní vetšinové volební systémy (australský preferencní a také dvoukolový vetšinový) jsou totiž zvlášte nevýhodné pro extremistické antisystémové strany, ledaže by mely velký koalicní potenciál, cožje u antisystémových stranjen výjimecné. Není tedy divu, že absolutní vetšinové volební systémy mají své príznivce mezi experty (pro australský systém napr. M. Duverger a R. Rose, v ceskýchzemíchpak V.Klokockaa mladý politolog M. Kubát, pro dvoukolový systém G. Sartori [1994b, ces. prekl. Sartori 200I; srovnej též Sartori 1996bD. Absolutní vetšinové volební systémy však také ztežují utvárení strukturovaného systému stran, což muže být urcitou nevýhodou v zemích, kde strukturovaný stranický systém ješte není (napr. v nove se demokratizujících postkomunistických zemích strední a východní Evropy). V každém prípade je treba vycházet z dané konkrétní situace a je nutno odmítnout názor A. Lijpharta, podle nehož je proporcionální reprezentace vždycky lepší. [viz Sartori I994b: 69-73; ces. prekl. Sartori 2001: 82-85] Výhodou proporcních volebních systémuje to, žejejich ruznými úpravami mužeme docílit nejrozmanitejších úcinku; tuto jejich vlastnost lze oznacit jako "flexibilitu".A. Lijphart[1994a:3] s odvolánímna S. E. Finera [1975]zduraznujepotrebu centristicképolitiky (centristpolicy-maldng). Duverger [1988b: 191; 1982: 282-283] naproti tomu v této veci provedl velmi užitecné rozlišení mezi gouverner au centre (vládnout ve stredu, tj. centristicky, stredove) agouverner par Ze centre (vládnout stredem, prostrednictvím stredu), které souvisí s tím, co nazývá paradox stredu. Kdyžje silná stredová strana nebo silná stredová aliance u moci, je taková vláda obvykle odsouzena k bezmoci a pomalu opotrebovávázáklady režimu.Kdyžje naopak stred rozdrcen nebo zlomen bipolárnímsystémem,pravicová vláda je za normálních okolností nucena provádet umírnenou, tj. centristickou, centripetální (dostredivou) politiku, nechce-li prohrát v príštích volbách (totéž platí samozrejme i o vláde levicové). ,,Paradox stredu" tudíž podle Duvergera spocívá v tom, že "stred 33
\~
k charakteristickým znakÚmodlišujícím ko ;ensuální demokracie od demokracií vetšinových dva nové ZJ lky, které se v jeho spisech z 80. let nevyskytovaly: korporatism us, který zaradil do exekutivne-stranické dimenze dvou modelÚc mokracie až v roce 1991, a nezávislost centrální banky, kterou zaradil Lijphart do druhé, tj. federálne-unitární dimenze dvou lOdelÚ demokracie, dokonce ješte mnohem pozdeji.
skutecne vládnejen když neexistuje" [Duverger 1982:282; srovnej tentýž 1988b: 194].28(To není v rozporu s tím, co zjistil Powell [2000],protoževíce méne nesourodékoalicese sicemohou priblížit ješte víc "mediánovému volici", ale vlastne témer nevládnou.) Pokud pakjde o "vetšinové"neboli westminsterskédemokracie, je nutno Lijphartovi pripomenout, že práve ony prece obvykle provádejí centristickou politiku! A zároven umožnují obcanÚm zvolit si (prímo nebo neprímo) své vládce a pri príštích volbách je sankcionovat. Duvergerovu tezi, podle níž je lepší "vládnout ve stredu" než "vládnout stredem", v podstate potvrdil výzkum na základe volebních údajÚz deseti západoevropských zemí mezi lety 1979 a 1989, který provedl Reuven Y.Hazan. Hazan konstatoval, že velké strany stredu neprispívají ani tolik k umírnenosti, jak by se mohlo zdát na základe "intuitivního" názoru, ale naopak spíše ke zvýšení polarizace, tj. jsou spíše v souladu s "counter-intuitive analysis" [Hazan 1995:438-439]. Hranicí mezi velký~ mi stranami stredu a malými stranami stredu predstavuje podle jeho výpoctú 20 % parlamentních kresel. Prejdeme k další slabine Lijphartovy teze: korelace mezi jistými výkony (zejména socioekonomickýmijako ekonomickýrust, míra nezamestnanosti, míra inflace atd.) a formou vlády nejsou príliš presvedcivé a krome toho nemají nutne kauzální charakter. Ostatne Richard Rose, který také srovnával ekonomické výkony demokracií majících majoritní volební systém s demokraciemi majícími volební systém pomerného zastoupení (tyto posledne jmenované demokracie oznacuje, stejne jako to ciní G. Bingham Powell Jr., za "representational"), dospel k závefÚm odlišným od Lijpharta a méne príznivým pro státy s volebním systémem proporcionální reprezentace! Záverem píše: "there is no consistent link between electoral system and economic performance [neexistuježádné logické spojení mezi volebním systémem a hospodárskýmvýkonemr [Rose 1992:17].Vesvé citovanéstatiz roku 1994 Lijphart sám musel uznat, že jeho závery jsou jen "predbežné" (tentative) [Lijphart 1994a: 15]. Ve své poslední knize Patterns oj Democracy [viz Lijphart 1999] však Lijphart tvrdí dúrazneji než predtím, že konsensuální demokracie mají o neco lepší socioekonomické výsledky (socioeconomic peiformance) než demokracie vetšinové. Je treba nejprve upozornit, že v této své poslední knize Lijphart pridal
Tabulka 1. Deset dichotomických rozdílu me i vetšinovým a konsensuálním modelem podle A. Lijpharta Sdi dílenívýkonné moci
1.
vícestranických versus Iv širokých š palicích ko~
2.
:ovnováhavýkonné versus I Ro azzákonodámé moci
3.
. versus I Systémyvíce než dvou t an (multiDartismus) sr.
4.
versusIPomerné zastoupení Koordinované korporatistické sy!itémy zájmovýchskupin versus Izalnerené na kompromisy a" koncertaci"(lj. dohadování; ne:mmenovat s "koncentrací", jak se nekde mužeme docíst)
5.
B) Pet rozdílu na federálne-unitárnídimenzi
1. (6.)
2. (7.)
3. (8.)
4. (9.)
5 (10.)
Unitámí a centralizovanávláda Soustredenízákonodámé moci v jednokomorovémparlamentu Pružné (flexibilní)ústavy, které mohoubýt snadno zmeneny prostou(nadpolovicni) vetšinou Systémy,v nichž má zákonodárný orgán poslední slovo v rozhodnutio ústavnosti prijímanýchzákonu Centrální banky závislé na výkonné moci
Zdroj: {Lijphart1999:
34
Federální a decentralizované versus Ivláda Rc,zdelenízákonodárnémoci meizi dvema komorami, které vers us m~í stejne velké pravomoce, alei isouodlišneutvorené Tuhé (rigidnQústavy, které versus
)hou být zmenenyjen Ime mimorádnevelkými vetšinami
Sy témy, v nichž zákony léhají prezkoumání Ivnostinejvyšším nebo úslavním soudem
versusI ~od us versus.
Ceintrálníbanky nezávislé n výkonné moci
3-4J
35 L
Ve svém duležitém textu, prezentovaném na rocním shromáždení Americké asociace pro politickou vedu (APSA) v Atlante v zárí 1999, Liam Andersonová prozkoumala Lijphartovy údaje a došla k zajímavým záverum. "Zaprvé: lepší makroekonomické výsledky konsensuální demokracie v boji s nezamestnaností jsou predevším dusledkem korporatismu. Výsledky boje s inflací jsou dusledkem jak korpóratismu, tak nezávislosti centrální banky. Za druhé: ústrední prvky konsensuální demokracie (ty, které se vztahují k volebnímu systému a forme vlády) souvisejí s ryššími úrovnemi inflace a - vyloucíme-li z této analýzy Švýcarsko - s ryššími úrovnemi nezamestnanosti." [Anderson 1999: 14] Andersonová si pak také klade legitimní otázku, zda lze vubec považovat tyto dva nové znaky (korporatismus a nezávislost centrální banky) za platnou soucást konsensuální demokracie. [Viz k tomu Lane a Ersson 2000: 225-244] I kdybychom na ni odpovedeli pozitivne, skutecností zustává, co Andersonová právem vyzdvihuje: ,,Konsensuální demokracie je jako ústavní model bytostne preskriptivní, nebot její stoupenci vždy spojují predkládání úspešných výsledku s diskusí o ,pouceních' a ,doporuceních' pro nove se demokratizující zeme. Takováto doporucení nevyhnutelne zduraznují, jak je duležité prijmout volební systém založený na pomerném zastoupení a jak jsou prospešné koalicní vlády složené z nekolika stran. Z výsledku, které zde predkládáme, však vyplývá, že v oblasti makroekonomické politiky tyto vlastnosti konsensuální demokracie souvisejí s nepríznivými výsledky.]" [Anderson 1999: 15] V nedávno vydaném spise opírajícím se o rozsáhlé výzkumy konstatují Jan-Erik Lane a Svante Ersson: ,,Nemohli jsme nijak potvrdit teorii o lepším výkonnostním profilu konsensuálních institucí než mají westminsterské instituce." [Lane a Ersson 2000: 243] Podle techto dvou autoru, kterí vycházejí z údaju zemí OECD, nebyla potvrzena dokonce ani teze, podle níž korporatistické zeme mají lepší výsledky než zeme charakterizované pluralistickým zprostredkováním zájmu. ,,Korporatismus znamená zbytnelou vládu, predevším obrovské výdaje spojené s alokacemi, a také rovnost, ale ve srovnání s jinými režimy ze souboru bohatých zemí neprináší ani rust blahobytu, ani hospodárskou stabilitu." [Lane a Ersson 2000: 242-243] Záverem autori píší: "Naopak, z hodnocených dat za devadesátá léta dva36
.-.
--
cátého století plyne, že zeme, které se drží stranou makrokorporatismu a dávají prednost tržnímu hospodárství pred mohutným sociálním státem, mají zpravidla lepší výsledky než zeme korporatistické." [ibid.: 243-244]
37
!~
JE VOLEBNíÚCASTVÝTECNÝINDIKÁTOR KVALITYDEMOKRACIE? Další tvrzení ve zmínené Lijphartove stati zasluhují kritiky. Omezíme se zde jen na nekolik príkladu. Podle Lijpharta je volební úcast "výtecný indikátor kvality demokracie" [Lijphart 1994a: 4]. Prumerná volební úcast zemí s proporcionální reprezentací je podlejeho výpoctu 84,5 %, zatímco u zemí s majoritním volebním systémem je to jen 75,3 %, tj. rozdíl ve prospech prvních je 9 % [Lijphart 1994a: 6-7; srovnej též Lijphart 1997a: 7-9]. Je treba upozornit, že mezi zeme s proporcionální reprezentací nepocítá Lijphart Švýcarsko (známé svou mimorádne vysokou volební abstencí), a to presto, že podle neho práve Švýcarsko se nejvíce blíží ideáltypu konsensuální demokracie! [Lijphart 1994a: 2]. Duvodem vyrazení této zeme je, že nemá parlamentní režim. A když o kus dále ve své stati srovnává Lijphart vetšinové a konsensuální demokracie a je tedy nucen Švýcarsko vzít také v úvahu, snaží se prezentovat tuto zemi (a spolu s ní také USA) jenom jako dva výjimecné" deviant cases ", které lze pravdepodobne vysvetlit jako dusledek cetnosti voleb a mnohostí výberu [Lijphart 1994a: 10].Proti tomu je treba pripomenout, co konstatoval napr. Guy Hermet [1994: 9; 1989: 70-75], že totiž volební neúcast stoupá ve vetšine starých evropských nebo amerických demokraciích, v nichž úcast na volbách není povinná, a že americký a švýcarský prípad tedy vlastne predstavují jen špicku ledovce. Jan-Erik Lane a Svante Ersson, kterí zkoumali vývoj volební participace v 18 západoevropských demokraciích od roku 1980, rovnež zjistili dlouhodobou klesající tendenci: prumerná volební úcast byla v období 1980-84 81,5 %, 1985-89 80,1 %, 1990-94 79,4 %, 1995-9674,9 % [Lane a Ersson 1997: 183-184]. Nekterí specialisté,napr. ttancouzští politologovéNonna Mayer a Pascal Perrineau [Mayer a Perrineau 1992: 37], dokonce vidínejspíš právem - jednu z prícin velmi nízké volební participace ve Švýcarsku v tom, že tam neexistuje strídání vlád (a1ternace).29 Už od roku 1959 (!), kdy socialisté vstoupili trvale do federální exekutivy, tam totiž všechny politické strany relevantní na celošvýcarské (federální) úrovni mají své zástupce v sedmiclenné
-
38
švýcarské vláde (tzv. federální rade), což Henry Kerr [1987: 124] nazval "allparty regime ". Jsou to stále jedny a tytéž strany ajejich proporce se rovnež od roku 1959 vubec nemení (2 radikální demokraté [FDP/PRD], 2 krestanští demokraté [CVP/PDC], 2 socialisté [SPS/PSS], 1 agrárník [SVP/UDC]). Švýcari to nazývají "magickou formulí". Pritom je známo, že práve takováto široká koalice je jedním z klícových charakteristik Lijphartovy konsociacní demokracie! Podle této logiky by vysoká volební úcast mohla být naopak tam, kde proti sobe stojí v podstate jen dva "tábory", které jsou však oddelené od sebe velkou ideologickou vzdáleností. 30 Ale
práve tato - velmi negativní - situace, která by sice mohla vést ke zvýšení volební úcasti, je prece na sto honu vzdálená tomu, co si Lijphart preje (a ostatne není z dlouhodobého hlediska životaschopná, protože, jak jsme už na to upozornili výše, bipolární systémy nemohou dobre fungovat, když ideologická vzdálenost je mimorádne veliká).3!Jak se dalo pozorovat mezi jiným práve ve švýcarském prípade, když se tam hlasuje na citlivá témata, která vyvolávají uvnitr populace silne vášne, napr. xenofobní iniciativy nacionalistické extrémní pravice, pak úcast obcanu stoupá. Pokud mezi triceti lidovými hlasováními mezi lety 1965 a 1973 byla prumerná úcast jen 42,2 %, maxima 74,7 % hlasujících se dosáhlo prí inicitative "proti nadmernému cizineckému vlivu" v cervnu 1970, zatímco minima zájmu (26,7 %!) se tešilo téma "stabilizace trhu výstavby a udržení meny" z cervna 1972 [Sidjanski 1975: 17]. V pozdejší dobe se vysoce nadprumernou participací (69,2 %) mohla pochlubit ve Švýcarsku zejména lidová iniciativa pro zrušení armády, která rovnež vyvolala vášnivé spory a silne polarizovala obyvatelstvo. Podobne je tomu i pri volbách. Mimorádne vysokou volební úcastí se vyznacovaly napr. první parlamentní volby po pádu komunismu v Ceskoslovensku, které se konaly v cervnu 1990 (víc než 96 %!). Šlo však tehdy v podstate o to, vybrat si mezi minulým komunistickým režimem a liberální demokracií. Težko to mužeme nabízet stabilizovaným demokraciím jako vzor k následování... Vynikající švédský analytik politické participace Herbert Tingstenupozornil, že v ruzných zemích, napr. v Nemecku a Rakousku, se velmi vysoká volební úcast zaznamenala práve v dobe, kdy v nich demokracie byla už na pokraji zhroucení [Tingsten 1937: 225-226]. 39
Obecneji je zrejmé, že jedním ze zpusobu, jak zvýšit Úcast obcanu, by bylo zostrit a prohloubit ideologickou distanci (polarizaci) a zmenšit konsensus, což lze asi sotva považovat za žádoucí. .. Celá rada seriózních výzkumu, zejména z dob zhroucení demokracií v Evrope mezi dvema svetovými válkami, potvrzuje tento záver. 32
Je dále nesporné, že jedním z možných duvodu (nikoli jediným možným duvodem) volební abstence je spokojenost obcanu s daným stavem, takže nepovažují ani za nutné dostavit se k volebním urnám viz napr. Berelson [Berelson, Lazarsfeld et al. 1954: 322], Almond a Verba [1965: 339, 347]. Bylo by samozrejme cynické, kdyby nás nízká volební úcast ve starých ,,konsolidovaných" demokraciích tešila. Je treba si však uvedomit, že nízká volební úcast nevypovídá vždycky jen o jednom a totéž. Nízká volební úcast také neindikuje vždycky neco negativního, podobne jako vysoká úcast neindikuje vždycky nutne neco pozitivního. Zvlášt presvedcive to vysvetlil Seymour Martin Lipset ve své klasické a dodnes cenné práci Political Man z roku 1960; jeho záver stojí zato ocitovat: "Nízká nebo vysoká volební úcast nejsou samy o sobe dobré nebo špatné pro demokracii. Rozsah a povaha participace odrážejí jiné cinitele, které urcují daleko více šance systému na to, aby se mohl rozvíjet a udržovat. [Thus neither high nor low rates oj participation and voting are in themselves good or badJor democracy; the extent and nature oj thatparticipation rejlect otherJactors which determineJar more decisively the system s chances to develop or survive.)" [Lipset 1960: 219; 1981: 229]. Za techto okolností je zrejmé, že tvrzení, podle nehož volební úcast je "výtecný indikátor kvality demokracie" [Lijphart 1994a: 4] je neudržitelné.
40 r-.
HODí SE KONSENSUÁLNí MODEL VŠUDE?
Lijphart neustále zduraznuje superioritu konsensuální demokracie nad demokracií vetšinovou ve veci reprezentace menšin. Ale to je nošení dríví do lesa. Málokdo prece popírá, že pro spolecnosti rozdelené do více etnických, jazykových, náboženských a jiných subkultur jsou konsociacní prvky v politickém systému vhodné.33 Docházíme zde k bodu, který je klícový pri hodnocení Lijphartovy teze. Už u Aristotela v jeho ctvrté knize Politiky se setkáme s myšlenkou, že nejde ani tolik o to (nebo prinejmenším nejde jenom o to), hledat nejlepší vládu vubec, nejlepší režim jako takový, ale spíše takový režim, který vyhovuje v daných podmínkách (viz Politika IV, 1288b 22-1289a 10, ces. prekl. Antonína Kríže) [Aristotelés 1998: 147-148]. Pokud jde o Lijpharta, ten poté, co navrhl rozlišovat mezi konsensuálními a vetšinovými demokraciemi, se UŽjistou dobu snaží cím dál tím víc hájit konsensuální model jako lepší - podle témer všech kritériíve srovnání s vetšinovým modelem.34Na základe toho pak uvádí, že pokud se rozhodujeme mezi temito dvema modely (což je aktuální zejména v nove se demokratizujících zemích), meli bychom dát prednost modelu konsensuálnímu. Ten, jak jsme si už ukázali, je podle Lijpharta lepší nejen ve veci reprezentace a ochrany menšin, ale prý je pravdepodobne i o neco úcinnejší. Avšak to, že Lijphart operuje s tennínem úcinnost (effectiveness) ve smyslu socioekonomických výkonu, má dva nepríjemné dusledky: (1) v rozporu s tím, co tvrdí, se mu nepodarilo uvést v pochybnost "konvencní" pojetí, protože to staví proti reprezentativite neco jiného: úcinnost (ejJiciency) ve smyslu akceschopnosti; (2) jeho teze se stává problematická, ponevadž neexistuje nutne kauzální vztah mezi ruznými modely demokracie a socioekonomickými výkony. Lijphart by se pritom mohl spokojit s argumenty, které nejsou nijak zanedbatelné a hlásat napr. že konsociacní charakteristiky jsou vhodné za mnoha okolností, s výjimkou zemí, které jsou kulturne pomerne homogenní a kde není ideologická vzdálenost príliš velká [srovnej Sartori 1987: 240; Dah11989: 161-162].35 41
"]!lili
Jak však bohužel ukazují jeho novejší texty - zejména jeho clánek "Democracies: Fonns, Perfonnance, and Constitutional Engineering" a ješte výrazneji jeho nejnovejší kniha Patterns of Democracy z roku 1999 - tohle už mu dávno nestací a Lijphart smeruje cím dál tím víc k "predaristotelskému" prístupu: srovnává modely, jako kdyby se jednalo o to, který z nich lze doporucit jako nejlepší takrka všem zemím, které nastoupily proces demokratizace [viz Lijphart 1994a: 12-15], zeme kulturne pomerne homogenní z toho nevyjímaje.36 Domnívám se, že bychom meli postupovat jinak. Meli bychom si klást otázku, zajakých podmínek "konsensuální" model vyhovuje lépe nebo - presneji - za jakých okolností už vlastne nemáme na vybranou, protože zavedení konsociacních prvku predstavuje tehdy prakticky jedinou realistickou možnost, jak udržet demokracii.37A samozrejme bychom si také meli klást otázku, v jakých typech státu lze naopak adoptovat bez velkých problému vetšinové prvky (zejména vetšinový volební systém nebo obecneji volební systém s výrazne vetšinovým efektem38). Teprve potom bychom si eventuálne mohli položit otázku, zda i v tech zemích, v nichž díky pomerné kulturní homogenite a nepríliš velké ideologické vzdálenosti lze bez obav zavést prvky majoritního "modelu", by konsensuální model nebyl ješte lepŠP9 Ale pozor! V takovém prípade bychom nemohli používat jako to ciní Lijphart - vždycky stálejedna a tatáž kritéria hodnocení pro všechny zeme, nebo prinejmenším by pak všechna kritéria nemohla mít stejnou váhu, stejnou duležitost. Srovnávání mezi zemerrii, které se svými sociologickými charakteristikami (homogenita nebo segmentace atd.) blíží spíše jednomu nebo druhému ,,modelu",4Oby tedy mely být provádeny jinak. Kritérium, které je duležité - nebo dokonce rozhodující - pro zemi vysoce segmentovanou, muže být bezvýznamné pro zemi pomerne homogenní (et vice versa). Napr. pro zemi, kteráje etnicky,jazykove a nábožensky pomerne homogenní, kritérium lepší zastupování etnických (ajiných) menšin ztrácí hodne ze své váhy (významu). Je zajímavé, že Arend Lijphart tento argument nebere v úvahu, jak o tom svedcí mezi jiným jeho e-mailová odpoved na prechozí anglickou verzi této mé studie [Novák 1997c]. Z této Lijphartovy repliky, kterou mi poslal e-mailem 8. 2. 1998, cituji
hlavní bod: "The main point that I should like to make is that you misread me whenyou say that I argue that consensus democracies have a better macro-economic peiformance than majoritarian democracies. My argument is realy quite difJerent. Theoretica/ly (since there are reasons to think that majoritarian government would work better but also reasons to think that consensus government would work better), I expect little or no difJerence between the twoforms of democracy - and that is also what Ifind empirica/ly. However, because there is no difJerence on macroeconomic performance and because consensus democracy has certain other desirable characteristics, my over-a/l preference is for consensus democracy. [Rád bych zduraznil hlavne toto: nechápete mne, pokud si myslíte, že konsensuální demokracie podávají podle mého názoru vyšší makroekonomický výkon než demokracie s vetšinovým systémem. Má argumentace je vskutku zcela odlišná. Teoreticky (protože existují duvody k názoru, že vetšinový systém vlády bude fungovat lépe, stejne jako existují duvody k názoru, že lépe bude fungovat konsensuální systém) ocekávám jen malý nebo vubec žádný rozdíl mezi obema temito fonnami demokracie - a tato ocekávání jsem si overil rovnež empiricky.Protože neexistuje žádný rozdíl v makroekonomickém výkonu a protože konsensuální demokracie má nekteré další žádouCÍvlastnosti, dávám celkove prednost konsensuální demokracii.]" Není zde tak duležité, že Arend Lijphart skutecne vyslovil hypotézu, že konsensuální demokracie mají o neco lepší socioekonomické výsledky Gak se o tom muže presvedcit každý ctenár Lijphartovy citované studie z roku 1994), i když uznává, že jeho úsilí o empirické podložení této teze ješte není dostatecne prukazné. Je samozrejme pravda, že Lijphartovi stací predpokládat, že obe fonny demokracie mají zhruba stejné socioekonomické výsledky. Ale z toho nijak neplyne, že bychom všeobecne meli dávat prednost konsensuální fonne demokracie. Nechci se tady opakovat, radeji uvádím, co ve své nejnovejší spolecné knize píší Jan-Erik Lane a Svante Ersson: "Lijphart zkoumá socioekonomický výkon. Tvrdí, že konsensuální model nedává horší výsledky než model westminsterský. Dívá se rovnež na politické výsledky a konstatuje, že konsensuální model poskytuje ve srovnání s modelem westminsterským lepší zastoupení, 43
42
r
---
-
r--vyšší úcast a politickou stabilitu. Tím se velmi liší od Duvergerovy argumentace [...]. Socioekonomický argument považujeme za podivný, ne-li dokonce za zavádející. Proc by mel ekonomický rust záviset na tom, zda je model westminsterský ci konsensuální? Budeme-li zkoumat údaje za jedno desetiletí a korelovat je s nekterými institucemi westminsterského ci konsensuálního modelu, možná dostaneme mírne pozitivní výsledek. Ale podíváme-li se na jiné desetiletí, muže vyplynout výsledek negativní. Hospodárský rust je promenlivý a korelace proto nejsou stabilní. Mnoho se toho namluvilo o "ošklivosti" Anglie v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století, kterou zpusobil nízký rust v zemích Britského spolecenství. V devadesátých letech je ale situace nadejnejší, prestože se instituce nezmenily. Obecné socioekonomické výsledky i konkrétní hospodárský rust závisejí spíše než na vlastnostech ústavního systému na jiných faktorech. S institucemi, s institucionálními efekty spíše souvisejí politické výstupy a výsledky. Avšak jednotlivé instituce westminsterského ci konsensuálního modelu nemají stejné výstupy a výsledky. Aby bylo možné ukázat dopad institucí, bylo by zapotrebí podrobne prozkoumat každou instituci, nebot dopad mají i další faktory: sociální podmínky, kultura a historické tradice.
,.
III
Westminsterský model je orientován na akceschopnost vlády a suverenitu parlamentu v reprezentování lidu. Konsensuální model je orientován na maximální reprezentaci a na uznání takzvaných vetujících. Lijphart konstatuje, že konsensuální model je vyšší, lepší než westminsterský. Proc? Konsensuální model muže, jak již dávno upozornil Duverger, vyústit ve znehybnení vlády a k prelstení vetšiny menšinami. Westminsterský model muže vést k silným vládám, které dokáží provést významné reformy,které nemohou být zablokovány malými menšinami, které využívají cyklické vetšiny neboli hlasovací paradox. Westminsterský i konsensuální model mají každý své výhody a nevýhody. Britská demokracie není o nic horší než kontinentální. Je možné, že se britská demokracie stane pritažlivejší pro kontinentální Evropu, v níž staré spory prestávají být relevantní. Kdyby bylo volicstvo nestálé a systém stran vysoce fragmentovaný, mohl by westminsterský model prece jen stabilizovat situaci. Proc použí-
vat konsensuální model, neexistuje-li takzvaná rozdelená spolecnost?" [Lane a Ersson 2000: 223-224] Lijphartuv postoj v této veci se vyvíjel. Zpocátku se spokojoval se skromnejším a správnejším stanoviskem. Sartori má tedy pravdu, když považuje drívejší Lijphartovu koncepci "konsociacní democracie" za duležitý prispevek našemu chápání demokracie, ale jeho pozdejší snahu o utvorení "velké teorie" o superiorite ,,konsensuální demokracie" odmítá. [viz Sartori 1994b: 70; ces. prekl. Sartori 2001: 83] Nechme slovo samotnému Lijphartovi: "The conventional wisdom has long been widely accepted without adequate empirical examination (...). In Jact, I have committed this error myself. (...) I argued that power-sharing was the best kind oj democracy that deeply divided countries could attain, but I admitted - Jar too readily! - that it was necessarily less effective and less e.ffficient than majoritarian Jorms oj democracy. [Tradicní názory jsou již dlouho široce prijímány, aniž by byly adekvátne empiricky prozkoumány (...) Sám jsem se tohoto omylu dopustil. (. ..) Tvrdil jsem, že delení se o moc je tím nejlepším druhem demokracie, jíž by mohly dosáhnout hluboce rozdelené zeme, ale pripustil jsemaž priliš ochotne! -, že je nutne méne úcinné a méne akceschopné než vetšinové formy demokracie.]" [Lijphart 1994a: 3]. Ve skutecnosti, jak na to poukázal ve své pozoruhodné diskusi s Arendem Lijphartem Rudy B. Andeweg, Lijphart ve své známé stati z roku 1968 [viz Lijphart 1968, srv. též Lijphart 1969, ces. prekl. in Ríchová, Lisa 1995: 9-32] pro kulturne homogenní spolecnosti nejellŽe nedoporucoval konsociacní prvky (napr. "velkou koalici"), ale naopak tehdy správne upozornoval jak na nižší akceschopnost, tak dokonce i na jiné neblahé dusledky takových konsociacních prvku v kulturne homogenních spolecnostech. Typologie demokratických režimu, jakou tehdy Lijphart navrhl, byla založena na dvou dimenzích: a) zda jejich spolecnost je kulturne homogenní nebo segmentovaná a b) zda tam politické elity mají souteživé nebo kooperativní chování. Vznikly tak ctyri možnosti: 1) dostredivá demokracie (spolecnost kulturne homogenní + souteživé chování politických elit), 2) odstredivá demokracie (spolecnost kulturne segmentovaná + souteživé chování politických elit), 3) konsociacní demokracie (spolecnost kulturne segmentovaná + kooperativní chování politických elit), 45
44 ,L..
4) depolitizovanádemokracie(spolecnostkulturnehomogenní+ kooperativníchovánípolitických elit).
jasnozrivé a aktuální, ale tato jasnozrivost raného Lijpharta se obrací soucasne proti tezím zralého Lijpharta o nadrazenosti konsensuální demokracie, kterou holandsko-americký politolog ve svých "zralých" textech doporucuje všem typum spolecnosti. Kooperativní politika politických elit v homogenních spolecnostech vede totiž podle raného Lijpharta ke "kartelové demokracii", jak ji oznacuje ve svých nizozemských textech. Tato depolitizovaná neboli kartelová demokracie má ráz oligopolu aje velmi zranitelná.Neprítomnostpolitické souteže v kulturne homogenních spolecnostech podle raného Lijpharta muže mezi jiným pomáhat antisystémovým stranám. Andeweg právem konstatuje, že tato Lijphartova pesimistická predpoved z konce 60. let se bohužel nyní v podstate potvrzuje, i když po zhroucení komunistického bloku nejde predevším o levicové radikály, jak to vypadalo tehdy koncem 60. let, ale spíše o pravicové radikály [viz Andeweg 2001: 121-123]. Andeweg poukazuje na skutecnost bijící do ocí, jíž je vetší podpora extrémne pravicových stran v demokraciích, které Lijphart považuje za konsensuální.
Jak známo, podle Lijpharta dostredivá demokracie více méne
odpovídala"anglo-americkémutypu" podleGabrielaAlmonda; odstredivádemokraciepak byla do znacnémíry synonymem "kontinentální"evropskédemokracie.Vetšinaanalytiku,kterí se zabývali Lijphartovými koncepcemi,se tedy pochopitelnezamerila natretí, tj. konsociacnídemokracii.Nekterítaképrávem poukázalinato, žekontinentálnímpolitickým systémum,jak je chápeAlmond [1956],ve skutecnostiLijphartovy odstredivédemokraciezdalekaneodpovídají,protožekontinentálnísystémy nejsoumajoritnía takénejsoupríliš segmentované [viz Bogaards 2000: 405-406, dále Halpem 1986: 193-194, cesky v Ríchová, Lisa 1995: 82-84]. Matthijs Bogaards [2000: 406, pozn. 9] se tedy nemýlí, když poznamenává, že ani koncepce "mladého" Lijpharta konce 60. let není bez slabin. V otázce zásadního významu, zda totiž politické koooperaci se má systematicky dávat prednost pred politickou souteží (konkurencí) nebo nikoli, je však mladý Lijphart mnohem blíž pravde než dnešní zralý Lijphart. Andeweg [2001] ve své výše zmínené nedávné diskusi s Lijphartem velmi vhodne pripomnel ctvrtý Lijphartuv typ z jeho typologie demokratických režimu z roku 1968, tj. depolitizovanou demokracii. Dalo by se ríci, že depolitizovaná demokracie rovná se konsociacní demokracie minus segmentace. [srovnej Andeweg 2001: 119] Je dále známo, že podle Lijpharta konsociacní demokracie a konsensuální demokracie jsou velmi blízké: "The two are vel)' dosely related in the sense that they are both non-majoritarian, or even anti-majoritarianJorms oj government." [Lijphart 1989: 39]41Pokud tedy soucasný "zralý" Lijphart doporucuje ,,konsensuálnímodel" nejen spolecnostem segmentovaným, ale všem, homogenní spolecnosti z toho nevyjímaje (zatímco konsociacní typ demokracie spojoval jenom se segmentovanými spolecnostmi), pak by se podle mého názoru nemela konsensuální demokracie "zralého" Lijpharta chápat jako približný ekvivalent konsociacní demokracie "mladého" Lijpharta, ale mela by se chápat jako približný ekvivalent konsociacní plus depolitizované demokracie. Andeweg dobre postrehl, že to, jak raný Lijphart charakterizoval nekteré negativní rysy depolitizovaných demokracií, se dnes ukazujejako
Tabulka 2. Konsensuální demokracie a podpora radikálne populistické pravice v Evrope Zeme
Lijphartovo skórepro konsensuální (+)avetšinové (-) demokracie v 90.letech
Volebnípodpora radikální pravice
VelkáBritánie Recko Španelsko Irsko
-1,21 -0,73 -0,59 +0,01
O O O O
BelQie Rakousko ŠvÝcarsko Itálie Dánsko Norsko
+1,08 +033 +1,77 +1,07 +1.25 +0,63
9,7 22.0 7,6 20,9 7,5 10,8
Francie Holandsko
-1.00 +1,23
14,2 1,8
Zdroj: [Andeweg 2001]
46
47 ~
Jednou ze dvou hlavních (vzájemne se nevylucujích, ale spíše se doplnujících) interpretací nedávných volebních úspechu radikálne pravicových populistu v nekolika západoevropských demokraciích (napr. v Belgii, Švýcarsku a Rakousku) je teze, podle níž takovéhlasováníje ryrazem nespokojenostis etablovanýmipolitickými stranami. To se týká práve mj. onech trí výše zmínených ,,konsociacních" demokracií. Jak dokládají výzkumy verejného mínení, napr. v Rakousku patril odpor vuci kartelu dvou vládnoucích stran k hlavním motivum volicu Haiderovy strany FPÓ [viznapr.Rose 2000].42Takje tomu v konsociacníchdemokraciích. Lze se domnívat, že by mohlo býtješte hur, kdyby se "kartel stran" na rakouský- nebo dokoncena švýcarský- zpusob usadilv zemích kulturne homogenních. A to skutecne hrozí, pokud poslechneme "pozdního" Lijpharta 90. let, který doporucuje konsensuální model s proporcionální reprezentací a multipartismem v cele i pro demokracie kulturne homogenní [viz Lijphart 1999: 302]. Je slabou útechou, že Lijphart nyní nevyžaduje už za definicní znak konsensuální demokracie širokou koalici všech relevantních stran, jako to hlásal pro konsociacní demokracii ("Thefirst and most important element is government by a grand coalition oj the political leaders oj all significant segments oj the plural society" [Lijphart 1977: 25]), ale že podle neho postacuje tzv. "oversized coalition ", tj. nadbytecne velká koalice v bežném smyslu, jak se používá v politické vede (o nadbytecne velké koalici viz Novák [1996c: 416-417]; Ríchová [2000: 133-134], která ji definuje jako ,,koalici, která má alespon jednoho nebo více tzv. nadbytecných clenu-politických stran", prekládá termí-
ny "oversizedcabinet"nebo" surplusmajoritycoalition" jako "velká koalice", což samo o sobeje sice možné, nehodí se to však v kontextu analýzy Lijphartova vývoje, protože Lijphartovo pojetí velké koalice se liší od nadbytecne velká koalice). Lijphart nyní i "nadbytecne velké koalice" nechápe prísne v technickém smyslu, ale zarazuje do nich i nekteré minimální vítezné koalice, konkrétne ty, které jsou sice složeny z nejmenšího možného poctu stran, ale predstavují v parlamentu velkou vetšinu
-
80 %
kresel nebo ješte více [viz Lijphart 1997b: 688]. Príklademje mu hlavne Rakousko, o nemž se dále ješte zmíníme. Podle nekterých autoru, napr. M. Duvergera [1981, angl. prekl. 1959] a G. Lueberta [1986], se mužeme setkat s nadbytecne 48
..
velkou koalicí v systémech s jednou silnou stranou, která má zájem vzít "preventivne" do vládní koalice více menších partneru nežje nezbytne nutné. Duverger na príkladu italské Democrazia Cristiana vysvetluje, proc tato velká strana utvárela koalicní vlády i tehdy, když sama mela absolutní vetšinu: byla si totiž dobre vedoma, že její absolutní vetšina je jen výjimkou, a tak opatrne anticipovala situaci, kdy podle všeho svou vetšinu ztratí. Luebert má zase na mysli zejména situaci, kdy koalice s jednou malou stranou by k vetšine stacila, ale velká strana radeji pribere ješte jednu malou stranu, aby omezila možnost vydírání malou stranou, která by byla jejím jediným koalicním partnerem. Mužeme shrnout, že "velká koalice" (grand coalition) v Lijphartove smyslu se v praxi s výjimkou Švýcarska dlouhodobe vyskytuje jen výjimecne, a pokud jde o "nadbytecne velké koalice" (oversized coalitions), ty nemusejí mít ,,konsensuální" smysl, o ,,konsociacním" ani nemluve. Krátce, co je vhodné pro spolecnosti kulturne segmentované, není vhodné pro spolecnosti kulturne homogenní. Uvedme príklad užití odlišných kritérií za odlišných spolecenských okolností. Raymond Boudon ve své knize L'ldéologie ou l'origine des idées rer;ues[Boudon 1986: 222-225] pripomíná, že v mnoha agrárních spolecnostech, zejména v afrických a vietnamských vesnicích na pocátku 20. století, prijímala shromáždení vesnicanu velmi casto kolektivní rozhodnutí nikoli prostou vetšinou, ba ani kvalifikovanou vetšinou, ale jednomyslne. Pozorovatelé poznamenali, že toto pravidlo rozhodování jednomyslnosti vedlo témer vždycky k nekonecným diskusím. Jak ani jinak nemužeme ocekávat od Boudona, ten se nespokojil s kulturalistickými interperetacemi tohoto jevu, ale pokusil se o racionálni explikaci.43 Strucne ji shrnme. Tyto agrární spolecnosti fungují v režimu blížícímu se subsistencnímu hospodárství, kde jde o holé prežití a konstatuje se tam velmi silná vzájemná závislost clenu kolektivity, kdy iniciativy jednoho clena mohou mít snadno velice závažné dusledky na život clena druhého. Proto mají všichni zájem na tom, aby disponovaliprávem veta, tedy aby shromáždení prijímalo kolektivní rozhodnutí spíšejednomyslne, než jiným zpusobem transformace individuálníchmínení v kolektivní rozhodnutí. Jaké jsou pak náklady kolektivního rozhodnutí?44Je pravda, že pravidlo jednomyslnosti povede k velmi dlouhým diskusím. Ale 49
v takové spolecnosti je cas pomerne málo drahý, málo nákladný: lidé strávíjen málo svého casu k hospodárským úcelum, a mohou tedy venovat mnoho casu fungování "politického systému". Jinak receno, v tradicních agrárních spolecnostech je hojnost casu a úzká interdependence mezi cleny spolecenství. Kdežto v moderních spolecnostechje cas vzácný a interdependence mezi cleny spolecnosti je volnejší, méne úzká. Zatímco tedy v tradicním agrárním spolecenství pravidlo jednomyslnosti plní uspokojive funkce transformace individuálních mínení do kolektivních rozhodnutí, naopak v moderní spolecnosti budou mít clenové kolektivity tendenci podrobit se spíše prostému vetšinovému rozhodnutí. V moderní spolecnosti by pravidlo jednomyslnosti bylo disfunkcní, podobne jako by bylo disfunkcní pravidlo vetšinové v tradicní agrární pospolitosti [Boudon 1986: 225]. Je paradoxní, že Lijphart navrhuje soucasným spolecnostem model podobný45tomu, který se hodí podle Boudona pro tradicní agrární spolecenství! Ve své citované stati o demokracii se Lijphart opírá o Ruperta Emersona a Raula S. Maglapuse, kterí upozornili, že neevropské (africké a asijské) národy tretího sveta mají konsensuální a nikoli majoritní tradice [viz Lijphart 1994a: 14-15, jakož i Lijphart 1999: 308]. Ale místo aby nám logicky vysvetlil,že konsensuální model se zvlášte hodí pro tradicní agrární zeme Gakož i pro spolecnosti kulturne segmentované, at jsou tradicní nebo moderní), Lijphart naopak zduraznuje: "...at the deeper level oj political culture, the prevalent orientations tend to be more consensual than majoritarian in most' areas oj the world' [Lijphart 1994a: 14].
JSOU V DEMOKRACIíCH KONSENSUÁLNí PRVKY MNOHEM
ROZŠíRENEJŠí NEŽ PRVKY VETŠINOVÉ?
Na základe povrchního dojmu by se mohlo zdát, že velká vetšina "konsolidovaných" západních demokracií odpovídá spíše konsensuálnímu než majoritnímu modelu. Není pravdou, že takové "konsensuální" charakteristiky jako je proporcionální reprezentace (PR), multipartismus, bikameralismus se vyskytují mnohem casteji nežjejich protejšky typické pro majoritní model, tj. vetšinové volební systémy, systém dvou stran, monokameralismus? Pokud se však nad vecí zamyslíme hloubeji, zjistíme, že tomu tak docela není. Nejenže se napr. proporcionální reprezentace jen výjimecne uplatnuje v (témer) cisté podobe, ale v nekterých prípadech (napr. Recko, Španelsko) má formálne proporcionální volební systém ve skutecnosti výrazne majoritní efekt! Napr. index proporcionality,jak ho vypocítal Richard Rose [1984: 75],46 byl pro Španelsko 84, což je vetší disproporcionalita než ve vetšine zemí s majoritními volebními systémy vcetne Velké Británie! Podle zmínených výpoctu Richarda Roseho jen dve zeme s majoritními volebními systémy byly tehdy ješte disproporcnejší než Španelsko: Nový Zéland (index proporcionality 80) a Francie (index 79). Tabulka 3. Srovnání proporcionality výsledku proporcních a neproporcních systému (1982) Index proporcionality
Proporcní systémy Rakousko Nemecko Dánsko Irsko Holandsko Švédsko Island Švýcarsko Finsko Itálie
50 ...
99 98 97 97 97 96 96 96 96 95
51
-...
Izrael Belgie Portugalsko Norsko Lucembursko Recko Španelsko Prumer
94 94 93 91 90 88 84 94
Neproporcní systémy USA (Snemovna 1980) Japonsko Kanada Austrálie Velká Británie Nový Zéland Francie
94 91 88 87 85 80 79
Prumer
86
Zdroj: [Rose 1984J
Pokud jde o bikameralismus a monokameralismus, nemeli bychom zapomínat, že tato alternativa platí vlastne jen pro unitární státy, zatímco pro státy federální málokdo popírá vhodnost bikameralismu amerického typu. Pokud bychom vzali za základ srovnání výskytu monokameralismu a bikameralismu jen unitární státy, prevaha bikameralismu by se zmenšila. Krome toho bikameralismus v prísném slova smyslu implikuje - jak na to Lijphart sám právem upozornuje - že obe komory (horní i dolní snemovna)mají zhruba stejnépravomoce(kompetence).Pak ovšem nekteré zeme, v nichž je formálne dvoukomorový parlament, ale kde horní komora má podstatne menší pravomoce (napr. Velká Británie), tomuto prísnému kritériu bikameralismu neodpovídají. Krome toho, jak na to v poslední dobe právem upozornil Sartori [1994b: 185-187, ces. prekl. Sartori 2001: 186-188], pokud mají obe komory parlamentu zhruba stejne velké pravomoce, muže to vést (prinejmenším v parlamentních režimech) k vážným problémum, když vetšiny v obou komorách jsou odlišné a vzájemne neprátelské. Rešení, které pro takové prípady navrhuje Lijphart, totiž tzv. "velká koalice", "co nejširší vetšinový kabinet", zpusobuje snad ješte víc problému než jich reší a zna52 fO
I
mená jít z bláta do louže [viz Sartori 1994b: 186-187; cesky Sartori 2001: 187-188]. Pokud jde o stranické systémy, multipartismus (systém více než dvou stran) je samozrejme mnohem rozšírenejší než bipartismus (systém dvou stran). Ale vždyt bipolární multipartismus, jak ho chápou mezi jinými Duverger a Sartori, do "vetšinové" logiky zapadá (a je s "vetšinovou" logikou slucitelný) podobne jako bipartismus! Jak to nedávno konstatoval napr. Norman Schofield [1995], který se zabýval jen zememi s multipartismem (to znamená, že zeme, v nichž se vyskytuje systém dvou stran, jsou z jeho analýzy vyrazeny), nejrozšírenejšími situacemi jsou v západoevropských zavedených demokraciích 1) ruzné druhy minimálních vítezných koalic (minimal winning coalitions), vcetne tzv. minimal connected winning coalitions (MCW, q. minimálních víteznýchkoalic stran sousedícíchna politickém spektru), 2) menšinové vlády. To, že minimální vítezné koalice odpovídají "vetšinové" logice více než logice "konsensuální", není snad treba dlouze vysvetlovat. Za zmínku ale stojí to, že menšinové vlády - paradox je zde jen zdánlivý - rovnež odpovídají spíše "vetšinové" logice! (André Kaiser má však pravdu, když mi ve svém e-mailu z roku 1998,jímž reagoval na predchozí anglickou verzi této studie, píše, že to platí predevším pro bipolární stranické systémy, ale daleko méne pro multipolární stranické systémy: ,,Minority government and a bipolar party system lead to a majoritarian logic. Minority governement and a multipolar party system lead to a much more open negotiating style.") Zde, zdá se, narážíme na Achil10vupatu Lijphartova konsensuálního modelu: velké koalice v tom smyslu, jak je vyžaduje Lijphart prinejmenším pro konsociacní demokracie (tj. vexekutive by mely být zhruba proporcionálne zastoupeny všechny strany, které reprezentují relevantní segmenty v dané spolecnosti) se dlouhodobe bez prerušení vyskytuje jen ve Švýcarsku (od roku 1959)a nikdejinde. V Kolumbii to sice fungovalo, alejen docasne (ctyri zákonodámá období po sobe). V Rakouskujsme se s velkou koalicí setkali po 2. svetové válce (koalice sociálních demokratu s lidovou stranou). Je však otázkou, zda to, co se tam nadále nazývalo "velkou koalicí" i v posledních desetiletích 20. století, nebylojen jedním z druhu minimální víteznékoalice,presnejireceno minimální víteznou koalicí zahrnující nejmenší pocet stran, 53
odlišnými pravidly. Jejich spolecným rozhodovacím pravidlem je vetšinou relativní vetšina (Sartori pro ni užívá termín "velká menšina"). Rozdílný je ale zpusob, jakým jejich relativní vetšiny vznikají; v demokraciích s vetšinovým zastoupením mohou být i jednobarevné (Italové užívají termín ,monocolore'). Vy uvažujete podobne, i když neprímo, když na s. 148 tvrdíte, že bipolární systém více než dvou stran je slucitelný s logikou vetšinového systému. Ve skutecnosti ciníte další krok. Ríkáte, že má-li být Lijphartovo rozlišení vskutku odlišením pravidel rozhodování, patrí do ,konsensuální' skupiny jen Švýcarsko; všechny ostatní demokracie jsou tak ci onak založeny na vetšinovém principu. Váš záver by udelal velkou radost Vanni Sartorimu.]" Neco podobného mel na mysli možná i fiancouzský politolog Jean-Claude Colliard [1978: 278], když uvedl, že "at vezmeme v úvahu jakýkoli režim, je v nem vždycky vetšina: co je ve skutecnosti odlišuje, je její struktura a solidnost: termín, vetšinový' se z tohoto hlediska jeví málo vysvetlující a málo rozlišující." To je také jeden z duvodu, proc radeji užívám termín "konkurencní demokracie" než "vetšinová demokracie" [viz napr. Novák 2000d: 61-70 nebo Novák 2000c: 12-21].
jak to chápe Leiserson. Je nasnade, proc se v posledních desetiletích v Rakousku málokdy vyskytuje jiný druh minimální vítezné koalice, tj. vítezná koalice s nejmenším poctem poslaneckých kresel, jak to chápe Riker.47Tretí strana, tj. Heiderova FPÓ, je považována za extrémní, a proto s ní žádná z dvou umímených stran dlouho nechtela uzavrít vládní koalici. To dokládá Sartoriho myšlenku o klícové roli ideologické vzdálenosti mezi relevantními politickými stranami. Politická soutež muže probíhat uspokojivým zpusobem tehdy, když tato ideologická vzdálenost není príliš velká. Receno ješte jinak: Rakušané meli pravdu, když meli odpor vuci etablovanému kartelu stran, ale jeden z duvodu odkládání minimální vítezné koalice s nejmenším poctem kresel byllegitirnní: extrérnnost FPÓ. Jak jsem vysvetlil na jiném míste, nadbytecne velká koalice nemusí mít nijak "konsensuální", natožpak "konsociacní" smysl. V každém prípade nelze tvrdit, že velká vetšina tzv. zavedených demokracií se víc blíží konsensuálnímu modelu než modelu vetšinovému. Dovoluji si zde uvést úryvek z e-mailu, který mi 13. cervence 1998 poslal Giuseppe Di Palma po prectení drívejší anglické verze této mé studie: ,,In myanalysis ofLijphart s work, who was a member of our departement and remains a very good friend, I focus in particular on the fact that majoritarian and , consensus
'
democracies do not really use difJerentdecisional rules, despite Arend s claim. Their common decisional rule is mostly relative majority (what Sartori calls major minority). The difJerenceis in how their relative majorities are multiparty majorities: in majoritarian democracies they may also be, to use the italian term, monocolore. You suggest a similar point, indirectly, at p. 148, whenyou argue that bipolar multipartism is compatible with the majoritarian logic. In fact, you are goieng one step ahead. You are suggesting that, if the distinction made by Lijphart is really meant to be a distinction about decisional rules, they only consociationa! democracies, infact only Switzerland, fits the ,consensual' bil!: all other democracies are majoritarian in one way or other. And your conclusion would make Vanni Sartori very happy. [Ve své analýze Lijphartova díla, bývalého pracovníka naší katedry a dodnes mého blízkého prítele, se zvlášte soustreduji na skutecnost, že se vetšinové a ,konsensuální' demokracie - navzdory Arendovu opacnému tvrzení - prí rozhodování nerídí 55
54 .Jo,.
PLATí "KONVENCNí MOUDROST" JEN PRO PARLAMENTNí REŽiMY?
Zatímco se Lijphart snaží ukázat, že konsensuální demokracie jsou lepší nejen co do reprezentativity, ale pravdepodobne i co do úcinnosti, Matthew Soberg Shugart a John M. Carey ve svém významném díle [viz Shugart a Carey 1992] hlásají jinou zajímavou tezi. Tradicní názor, podle nehož je treba zvolit mezi reprezentativitou a akceschpností (efficiency)48prý platí pro režimy parlamentní, ale neplatí pro režimy, ve kterých je hlava státu volena prímo lidem. Rezumujme strucne jejich argumentaci. V parlamentním režimu existuje jen jeden typ orgánu volený prímo lidem, totiž shromáždení (parlament): "With only one agent oj the electorate, it is notJeasible to have both efficient and representative elections in the same system. [Má-li volicstvo jen jednoho zástupce, není možné, aby v rámci téhož systémú existovaly efektivní a zároven reprezentativní volby.)" [Shugart and Carey 1992: 8]. Naproti tomu v režimech, kde je prezident volen prímo lidem, jsou takové orgány dva: shromáždení a prezident, a proto podle Shugarta a Careye je tam možné maximalizovat soucasne oba cíle, tj. jak akceschopnost, tak reprezentativitu. Shugart a Carey pak jasne vyjadrují své preference: prezident volený prímo lidem, což umožnuje volicum identifikovat jasne exekutivu (" identifiability "), která muže být pak odpovedná za své výsledky (" accountability "), parlament velmi reprezentativní (implikujíCÍnormálne proporcionální volební systém). Velkákvalita díla Shugartaa Careye spocívá predevším v bohaté komparativní analýze režimu, v nichžje prezident volen prímo lidem, zatímco jejich teze týkajíCÍ se možnosti maximalizovat zároven reprezentativitu i akceschopnost není verohodná.49Je predevším nutno zduraznit, že politický režim, v nemž je prezident (nebo obecneji vudce exekutivy) volen prímo lidem a kde parlamentní volby se konají podle volebního systému pomerného zastoupení, neumožnuje maximalizovat soucasne reprezentativitu a akceschopnost. Ústavní prvky jako je pomerné zastoupení, které favorizují reprezentativitu, vstupují totiž do kolize s ústavními prvky jako je prímá volba prezidenta lidem, které favorizují 56 --,
naopak akceschopnost.Kocár, který tlacíjeden kun doleva a druhý kun doprava, nepojede prece soucasne doprava i doleva. V nejlepším prípade pojede nekam mezi dvema smery, napr. prímo doprostred. V nejhorším prípade se kocár roztrhne pod vlivem dvou protichudných tlaku. Mohlo by se tedy nanejvýš jednat o ústavní konfiguraci obdobnou jako v parlamentním režimu predstavuje kombinace malého poctu stran a (necistého) volebního systému pomerného zastoupení. Sartoriho záver o této dost vyvážené konfiguraci by snad mohl platit také pro ústavní rešení, které navrhují Shugart a Carey: mohli bychom tak eventuálne najít uspokojivejší rovnováhu mezi akceschopností a reprezentativitou, ale rozhodne by se nejednalo o ústavní rešení maximalizující soucasne oba politické cíle. Pripomenme však závery duležitého clánku Scotta Mainwaringa [1993], podle nehožje to práve kombinace prezidentského režimu s multipartismem (jak známo, multipartismus je podle "Duvergerových zákonu" spjat s pomerným zastoupením), která je velmi nepríznivá pro stabilitu demokracie. ..
57
o VOLEBNíCH ZÁKONECH A ÚSTAVNíM INžENÝRSTVíso NEJEN V CESKÉ REPUBLICE
Pokusme se aplikovat nekteré z probíraných tezí na tri nove demokratizované zeme strední a východní Evropy, se zvláštním zamerením na Ceskou republiku. Mad'arsko, zeme kulturne dost homogenní, zavedla na rozdíl od Ceské republiky a Polska, zemí podobne homogenních, smíšený (prevážne vetšinový) volební systém [viz Lijphart 1992b]. Srovnejme to se situací v Ceské republice a v Polsku. Zkušenost techto trí zemí, které jsou vesmes (spolu se Slovinskem a Estonskem) považovány v rámci postkomunistického sveta za nejméne špatné žáky jak co do politické demokracie, tak co do tržního hospodárství, a s nimiž se pocítá pro clenství v Evropské unii, je neobycejne zajímavá zejména z hlediska efektu volebních systému.5l V postkomunistických zemích strední a východní Evropy se stranický systém teprve tvorí a prísne proporcní volební systém tam muže ješte výrazne posílit tendenci ke stranické ITagmentaci a muže znesnadnit vládní stabilitu. Tendence ke stranické ITagmentaci je tam tak jako tak silná nejméne pri prvních dvou parlamentních volbách a projevuje se nejen ve volebních výsledcích, ale také v pozdejším prubehu zákonodárného období vznikáním nových parlamentních klubu. S výjimkou Madarska, kde se hlavní strany utvorily dríve než v ostatních zemích (už pred rokem 1989), se v ostatních postkomunistických zemích strední a východní Evropy teprve pocínaje tretími svobodnými parlamentními volbami muže objevit jakž takž stabilní stranický systém. Pokudjde o petiprocentní klauzuli,její efekt se velmi mení v case, jak to ukazuje zejména príklad ceských zemí, kde existuje už od prvních svobodných parlamentních voleb konaných roku 1990.52 Polsko nejprve zavedlo témer striktní proporcní systém. Pri prvních plne svobodných parlamentních volbách do dolní komory (Sejm) se pak dostalo 29 (!) stran, pricemž nejsilnejší strana získala jen 12 % hlasu. Polsko potom zavedlo klauzuli (5 % pro strany a 8 % pro koalice). Zároven ponekud zmenšilo velikost volebních obvodu a Hare-Niemeyeruv systém pridelování kresel nahradilo D'Hondtovým systémem (obe tyto zmeny o neco více 58
favorizují velké strany a vedou tedy k mírnému zvýšení disproporcionality). Bude to stacit k dlouhodobejšímu usnadnování vládních vetšin? V každém prípade lze souhlasit s Jerzy Wiatrem: "lnstitucionální nestabilita polského parlamentarismu kontrastuje s vysoce stabilním vývojem parlamentarismu v Madarsku (. ..), což ukazuje, že to není ani tak novost parlamentních institucí jako taková nebo nezralost mladé demokracie, co vysvetluje polský paradox, ale že vysvetlení je treba hledat spíše ve specifických dejinách utvárení institucí v Polsku od roku 1989." [Wiatr 1997: 444] V Ceskoslovensku (a jeho nástupnických státech) platí petiprocentní klauzule už od zacátku, tj. od prvních parlamentních voleb v roce 1990. Toto volebni kvórumpri prvních (a do znacné míry ješte i pri druhých) demokratických volbách má pomerne výrazný vetšinový efekt v dusledku toho, že volici ješte dávají velmi casto svuj hlas velmi malým stranám. Ty ve volbách propadnou, nedostanou se do parlamentu, zatímco tem nekolika stranám, které petiprocentní klauzuli prekonají, se prerozdelí mnoho hlasu. Krajní prípad této tendence predstavovaly první parlamentní volby s petiprocentní klauzulí v Polsku roku 1993, pri nichž došlo k neobycejné velké disproporcionalite: 9 z 15 kandidujících listin se nedostalo do dolní komory parlamentu (Sejmu), 35 % (!) volicských hlasu "propadlo" a bylo "prerozdeleno". Koalici postkomunistické Aliance demokratické levice (SDL) A. Kwasniewského a Rolnické strany (PSL) pak stacilo 36 % volicských hlasu k získání 66 % parlamentních kresel! Pri druhých polských parlamentních volbách s petiprocentní klauzulí (roku 1997) disproporcionalitauž poklesla, ale zustala ješte velká. Polský prezident Kwasniewski po techto polských parlamentních volbách v Polsku poznamenal, že jeho postkomunistická Aliance demokratické levice (SLD) v roce 1997 dostala víc procent hlasu než v roce 1993 (27 %, zatímco v roce 1993jen 20 %). Presto roku 1997 prohrála, zatímco v roce 1993 suverénne zvítezila. .. V roce 1997 volby vyhrála Volební akce Solidarity (AWS), která získala 34 % hlasu a 44 % kresel. V Ceské republice se v roce 1996 konaly už tretí parlamentní volby s touto petiprocentní klauzulí a logicky si mezitím volici na tuto bariéru zvykli(Duvergerto nazývá "psychologickýefekt"): stranickám, které nemely šanci na vstup do parlamentu, už hlasy 59
uvažovat mezi jiným o úprave volebního zákona do Poslanecké snemovny. 26. 1. 2000 spolu vedení ODS a sociální demokracie (predsedové Václav Klaus a Miloš Zeman, jakož i místopredsedové a predsedové parlamentních klubu) podepsalo jako soucást doplnení a prohloubení tzv. "Smlouvy o vytvorení stabilního politického prostredí" (zkrácene nazývané "opozicní smlouvou") písemnou "dohodu c. 2 o základníchparametrechzmeny volebního systému uzavrenou mezi Ceskou stranou sociálne demokratickou a Obcanskou demokratickou stranou". Podle této dohody c. 2 by se mezi jiným pocet volebních obvodu mel zvýšit ze soucasných 8 na 35, melo by se prejít od dnešní Hagenbach-Bischoffovy metody výpoctu mandátu k "vyrovnávacímu D'Hondtovu systému"55a mel by se ponechat celkový pocet mandátu Poslanecké snemovny na soucasných 200. Tento kompromisní návrh se podarilo obema stranám prosadit v obou komorách ceského parlamentu, ale ústavní soud zrušil jeho podstatné prvky, zejména zvýšení poctu volebních obvodu na 35 a zavedení modifikované d'Hondtovy metody, a to presto, že nový volební zákon nebyl v rozporu se zásadou pomerného zastoupení [viz Taagepera 2000 a srovnej o rozdílu mezi pomernými a vetšinovými volebními systémy také Sartori 1994b, ces. prekl. Sartori 2001: 15-16]. Není tedy prozatím v dobe, kdy píši tyto rádky, ješte jasné, podle jakého zákona se budou konat príští volby do Poslanecké snemovny Ceské republiky, ke kterým by melo dojít už roku 2002.
nedávali, což melo za následek výrazné zvýšení proporcionality. V roce 1992 ješte koalice pravého stredu (ODS-KDS, ODA, KDU-CSL) s pouhými 42 % hlasu získala absolutní vetšinu poslaneckých mandátu (52,5 % kresel v CNR). Pri techto parlamentních volbách se "ztratilo" (a bylo prerozdeleno) 19 % hlasu. Naproti tomu pri tretích ceských parlamentních volbách v roce 1996 už "propadlo" jen 11 % hlasu a týmž trem formacím (ODS, 53
ODA, KDU-CSL) ani 44 % hlasu nestacilo k získání absolutní vetšiny v parlamente (obdržely jen 49,5 % kresel) a musely se proto spokojit s utvorením menšinové vlády. (Tato menšinová vláda se už v listopadu 1997 rozpadla poté, co dve malé strany KDU-CSL a ODA - z vládní koalice vystoupily a z nejvetší strany ODS skoro polovina poslancu odešla.. .) Potíže se sestavováním akceschopné vlády a vládní stability autor techto rádek predvídal už v breznu 1996 [Novák 1996b, srv. též Novák 1997b], tj. už pred parlamentními volbami z cervna 1996, které bohužel mé obavy týkající se nejisté budoucnosti vládní stability potvrdily. Potvrdila se také obava [viz Novák 1996c], že konstelace v období 1992-96 byla výjimecná a že pravdepodobnou strednedobou (nebo dokonce dlouhodobou) budoucností ceské politické scény je vládní slabost nebo vládní nestabilita. ODS i CSSD mají potíže sestavit funkcní akceschopnou vládu,jakou v tomto transformacním období Ceská republika zvlášt potrebuje. Menšinová vláda je za neprítomnosti dominantní strany54velmi zranitelná. Zduraznil jsem už pred parlamentními volbami roku 1996 [viz Novák 1996b], že sociální demokracie a ODS by si mely uvedomit, že je v jejich zájmu a zároven v zájmu Ceské republiky a její budoucí dlouhodobé vládní stability
-
výrazne upravit volební zákon do Poslanecké
snemovny, což by usnadnilo utvárení akceschopné vlády, a že by to mely po cervnových volbách roku 1996 spolu prosadit. Tehdy k tomu byla optimální situace, protože výzkumy volebních preferencí ukazovaly, že se vedle jedné velké umírnené pravicové strany (ODS) zacíná trvaleji prosazovat také velká umírnená le, vicová strana (CSSD). Pod vlivem potíží s formováním vládních koalic si to obe nejvetší ceské strany (zejména ODS) konecne zacaly alespon po predcasných parlamentních volbách roku 1998 (po kterých se opet nepodarilo utvorit vetšinovou vládu) uvedomovat a zacaly
-
60
61
,.....
-
ZÁVER
Meli bychom se inspirovat Sartoriho úsilím o ujasnování pojmu [viz napr. Sartori 1970, 1984, 1990, 1994a, 1994b,2001]. Užívání termínu, které mají ruzné významy, muže vést k pojmovým zmatením.56Takovému zmatení mužeme zabránit tím, že uvedeme,jaký význam máme na mysli. Pokud jde o termín Úcinnost, navrhl jsem rozlišovat mezi dvema hlavními významy: politická akceschopnost (efficiency) a socioekonomické výkony (effectiveness, performance). Toto rozlišení je duležité, protože jinak mluví ,jeden o koze, druhý o voze". Pokud bychom napr. pojem úcinnosti brali ve smyslu socioekonomické výkonnosti, mohli bychom paradoxne ríci s Liam Andersonovou: ,Jndeed, it is consensus systems rather than majoritarian systems that involve a sacrifice in representativeness for greater effectiveness. [Konsensuální systémy dosahují ve vetší míre než vetšinové systémy vyšší efektivity na úkor reprezentativnosti.)" [Anderson 1999: 27]. Jak známo, Andersonová došla na základe svých výpoctu k záveru, že tím, co prispívá k dobrým socioekonomických výsledkum ,,konsensuálních"demokracií,není vetší proporcionalita, vetší reprezentativita, kterou stoupenci "konsensuálního modelu" tak chválí, ale korporatismus a nezávislost centrální banky. Vezmemejiný príklad. Francouzský politolog a ústavní právník Philippe Lauvaux poznamenal: "Poslední konzervativní vlády v Kanade (1988-1993) a ve Velké Británii (1992-1997), prestože byly zvoleny s dostatecnými vetšinami, dosáhly rekordu vládní neúcinnosti a neschopnosti v rešení podstatných problému (v prípade Velké Británii jde o problémy monetární, evropské, Severního Irska a nezapomenme tzv. krizi ,šílených krav'.)" [Lauvaux 1998: 14] Rozlišení mezi politickou akceschopností vlády a socioekonomickými výkony vlády by zde bylo užitecné, pricemž nesmíme dále zapomínat, že socioekonomické úspechy a neúspechy nezávisejí jen na vládách daných zemí, ale mnohdy i na jiných faktorech, vcetne nadnárodních. K tomu, aby demokracie fungovaly uspokojive, potrebují ovšem nejen socioekonomickou výkonnost, ale neméne i politickou akceschopnost. Vše se zdá nasvedcovat tomu, že není 62
.
výrazný vztah mezi ruznými ústavními alternativami (zvlášte volebními systémy) a socioekonomickou výkonností. (Ostatne korelace nemají nutne kauzální charakter.) Ocekávat napr. od prechodu z majoritního volebního systému k proporcionální reprezentaci nebo od unikameralismu k bikameralismu zvýšení ekonomických výsledku je iluzorní. Pokud jde naopak o akceschopnost, je tomu j inak. Zejména úprava existujícího volebního systému (napr. výrazné zmenšení volebních obvodu a odpovídající zvýšení jejich poctu) nebo vystrídání jednoho volebního systému jiným (napr. prechod od proporcionální reprezentace k nejaké forme majoritního volebnímu systému) muže v rade prípadu vládní akceschopnost o poznání zvýšit. Je samozrejmé, že takové zvýšené akceschopnosti je zvlášte zapotrebí, když dochází k významným transformacím i v ekonomické oblasti, jako je tomu zejména v postkomunistických zemích strední a východní Evropy. Predpokládá to ovšem aspon minimální konsensus (jinak receno nepríliš vysokou polarizaci) a stát kulturne pomerne homogenní. Byla by škoda, kdyby se význam politické akceschopnosti zlehcoval ve jménu jednostranne chápané a ve srovnání sjinými cíli absolutizované reprezentativity. Jak jsme si ukázali, politická akceschopnost je necím podstatným pro demokracii, jak ji dnes chápeme. Pojem politické akceschopnosti (efficiency) je prece úzce spjat s neklasickou teorií demokracie, kterou po J. A. Schumpeterovi v hrubých rysech prevzala vetšina soucasných politologu, ajejímž vynikajícím predstavitelem je zejména K. R. Popper. Jde tedy o problém významný nejen z praktického, ale i z teoretického hlediska. A proto bychom meli politickou akceschopnost obetovat jen za výjimecných okolností (napr. když jde o samotné prežití demokracie). Pokudjde o vztah mezi reprezentativitou a politickou akceschopností, nelze je bohužel maximalizovat oboje soucasne ani v parlamentních režimech ani v prezidentských režimech. Nekterí specialisté se domnívají, že nalezli ústavní zrízení maximalizující oba cíle (jak reprezentativitu, tak akceschopnost), alejejich argumenty nejsou presvedcivé. Michael Coppedge mi ve-mailu roku 1998 mj. napsal: "There is indeed a tradeoff between representativenessand efficiency (what I would call1egislative governability or decesiveness), and you are right to criticizeLijphartfor prescribing consensualdemocracy 63
uncritically. Ultimately 1 think that the balance between e.lJiciency and representativeness is a political decision that each society should make for itself, and if necessary, reconsidered periodically. always through democratic means. [Vskutku existuje vyvážení mezi reprezentativností a úcinností (tím, co bych nazval legislativní schopností vládnout, rozhodovat). Máte pravdu ve své kritice Lijpharta za nekritické požadování (predpisování) konsensuální demokracie. Vposledku jsem toho názoru, že rovnováha mezi úcinností a reprezentativnostíje politickým rozhodnutím, které by každá spolecnost mela ucinit sama a v prípade nutnosti je periodicky revidovat, vždy ovšem demokratickými prostredky.
POZNÁMKY
]"
Navíc je treba brát v úvahu dané okolnosti: ústavní prvky, které se osvedcily v jedné situaci, nemusejí být automaticky vhodné za jiných okolností.57Žádný "model", ani vetšinový ani tzv. konsensuální, se nehodí pro všechny demokratické (nebo demokratizující se) zeme. Je zvlášt nevhodné doporucovat tzv. konsensuální model (a z jeho prvku zejména striktne proporcní volební systém) tem demokratizujícím se zemím, které jsou kulturne pomerne homogenní a nejsou vysoce polarizované. Striktní proporcionální reprezentace usnadnuje silnou fragmentaci a polarizaci, pomáhá antisystémovým stranám, zdržuje utvárení životaschopného stranického systému, ztežuje dosažení vládní stability a muže vést k ochromení a k impotenci politických institucí. Na záver nemohu než souhlasit s Popperem: "Myšlenka, že z ideje demokracie se dá logicky odvodit prevaha systému pomerného zastoupení a že [evropské] kontinentální systémy jsou díky této proporcnosti lepší, spravedlivejší nebo demokratictejší než systémy anglosaské, je naivní a neobstojí pred kritikou." [Popper 1998: 178]
I
I. Veškerou korespondenci posílejte na adresu: Doc. Dr. Miroslav Novák, Institut politologických studií, Fakulta sociálních ved Univerzity Karlovy, U Kríže 8-10, CZ-158 00 Praha 5-Jinoníce, fax (02) 5108 0262, e-mail
[email protected] 2. Ceský preklad viz Dahl [1995b: 69], ale upravil jsem jej podle originálu. 3. Ve francouzské literature se nekdy rozlišuje mezi "efficacité" (el(ectiveness) definované jako schopnost organizace dosáhnout svých cílu, a "efficience" (efficiency) jako schopností dosáhnout je za nejnižší cenu [Urio 1984: 68]. Obvykle se však ve francouzské politologické literature obou výrazu užívá jako synonym, což jsem ucinil i já ve své predchozí francouzské stati [viz Novák 1996a]. 4. Tato mnohoznacnost se projevuje nejspíš ješte víc ve francouzské literature, kde se pojmy "efficience" a "efficacité" obvykle užívají jako synonyma, než v literature anglosaské, kde se prece jen casteji užívá k oznacení vládní akceschopnosti termín "efficiency" a k oznacení schopnosti vlády zvládat socioekonomické a jiné úkoly spíše termín" effectiveness ". I v anglosaské literature se však obvykle významove vubec nerozlišuje mezi "efficient government" a "effective government". Krome toho anglictina má víc podobných výrazu než francouzština (vedle už zmínených effectiveness a efficiency také" efjicacy", "efficacity", "effectuality" a "effectualness"). A to ješte odhlížíme od známého termínu vládnutelnost (governability, franc. gouvernabilite')! Bylo by nejspíš žádoucí pokusit se zobecnit užívání francouzských termínu efficience, gouvernement efficient a anglických efficiency a efficient government výlucne ve významu vládní akceschopnosti, dále pak termínu efficacité, gouvernement efficace a effectiveness a effective government výlucne ve smyslu schopnosti vlády zvládat sociálne-ekonomické ajiné úkoly. V ceštine by bylo asi nejlepší rozlišovat proste mezi akceschopností (efficiency, efficience) a úcinností (effectiveness, efficacité). 5. Naproti tomu Guillermo O'Donnell- kterému jsem na základe príliš rychlého ctení podobnou tezi pripisoval v jednom z predchozích clánku
[viz Novák 1996a: 694], za což se mu uprímne omlouvám, - je ve
11'1
64
-
vztahu k takovým argumentum autoritárských vudcu skeptictejší. V dopise, který mi poslal 21. dubna 1997, mj. píše: "What 1 did say was that the leaders of bureaucratic-authoritarian regimes claimed that they would be able to achieve political stability and attract foreign investment, adding series of reasons why 1 was more than sceptical about these claims. Probably the more accessible source on this matter is the chapter 1 published, during the apparent aegis of these regimes, in 1979, in David Collier, ed., The New Authoritarianism in
65
Latin America, Princeton University Press. [...} I wou!d not wanl to have my consislenl record as opponent and critic oI these regimes tainted in any way." ["Rekl jsem, že vudcové byrokraticko-autoritárských režimu tvrdí (zduraznil O'Donnell), že by dokázali dosáhnout politické stability a prilákat zahranicní investice, a uvedl jsem k tomu radu duvodu, proc jsem byl vuci temto tvrzením více než skeptický. Pravdepodobne dostupnejším pramenem k této záležitosti je kapitola, kterou jsem publikoval v roce 1979, v dobe, kdy se tyto režimy zrejme tešily ochrane, v David Collier, 00., The New Aulhoritarianism in Latin America, Princeton University Press. (...) Nepreji si, aby byla jakkoli poškozena moje povest dusledného protivníka a kritika techto režimu.]" Dekuji prof. O'Donnellovi za toto upresnení. 6. Tento kontrast mezi rychlostí demokratizace a pomalostí zavádení tržního hospodárství zduraznil zejména Jacques Rupnik [1993: 406, ces. prekl. Rupnik 1992: 314-315). 7. ,,116aHcKaJIBnaCTb BCeCHJ1bHa,H BMeCTec TeM, 6eccHnbHa. OHa BCeCHJ1bHa HernrnBHo, T.e. no B03MO)J(HOCTIlM 6e3HalGl3aHHO~enaTb 3J10.OHa 6eccHnbHa n03HTHBHO,T.e. no B03MO)J(HOCTIlM 6e3B03Me3,Z1.HO ~enaTb ,ZI.OBpO. OHa HMeeT OrpOMHYIOpa3pYIllHTenbHYIOH HHQTO)J(HYIO C03H,ZI.aTenbHYIO cHny." [Zinovev
1976a: 330). Tuto myšlenku
ze svého románu Zijajuš-
cije vysory Zinovev doslova prejímá ve své nebeletristické knize, kde ovšem místo "ibanské" moci stojí moc ,,komunistická" [Zinoviev 1983: 204). Stejnou otázkou se také zabýval Jon Elster [1980] ve svém "paperu",
který k rozhorcení
vém kongresu Mezinárodní ve v roce 1979.
sovetských
hostitelu
prezentoval
na sveto-
asociace pro politickou vedu (IPSA) v Mosk-
8. "Pokud se utvori dve velké stálé koalice, které predkládají volicum spolecný program a koordinovane postupují v parlamentu, ocitáme se velmi blízko podmínkám fungování bipartismu. multipartismu se ve skutecnosti nachází hluboký ger 1988a: 141]
Pod vnejším zdáním dualismus." [Duver-
9. Na to nekterí namítají, že postkomunistické politické systémy potrebují predevším širokého konsensu, ke kterému je nejlepší široká (nikoli minimální) koalice. To je však nedorozumení. zapotrebí v pocátecní fázi postkomunistického
1) široké koalice je prechodu, dokud je
ješte komunistická moc nebezpecným protivníkem. však už lepší "minimální vítezná koalice" (minima!
V další fázi je winning coaliti-
on), která snadneji prosadí potrebné zásadní zmeny. 2) Jak na to právem poukázali zejména Sartori [1994b, 2001, srovnej též Ríchová 2000: 215] a Duverger [1982, 1988b], konsensus potrebuje ke svému dobrému fungování každá demokracie, tj. nejen "konsensuální" demokracie, ale neméne i "majoritní" demokracie. ,,Lijphart underestimated the Iact that a minimum oI consensus is vita! to both rypes od democratic systems." [Kaiser 1997: 433] Dovoluji v této veci odkázat na záver své prírucky
66
o stranických
systémech
[viz Novák
1997a],
a
kde pripomínám, že stoupenci obou modelu se dovolávají konsensu a stredu. V majoritní democracii muže bez vetších problému vládnout minimální vítezná koalice (nebo dokonce jedna strana v rámci bipartismu, kdy druhá strana tvorí opozici) práve proto, že tam panuje široký konsensus! Minimální koalice jsou pochopitelne obvykle politicky akceschopnejší než široké koalice. 10. "...nyní zastáváme názor, že úkolem lidu je vytvorení vlády, nebo zprostredkujícího orgánu, který pak vytvorí exekutivu ci vládu celé zeme. A definujeme: demokratická metoda je institucionální zpusob, jímž se dospívá k politickým rozhodnutím, v nichž jednotlivci nabývají schopnosti rozhodovat prostrednictvím konkurencního zápasu o hlasy lidu." [Schumpeter 1962: 269). 11. Na tento druhý aspekt klade hlavní duraz Karl R. Popper, podle nehož v demokracii nejde o "vládu lidu" (ten v ní nevládne), ale o to, že lid muže vládu sesadit prostrednictvím voleb, tj. nenásilne, bez krveprolévání. Volební systém s výrazne proporcními výsledky však ztežuje sesazení vlády. Popperova kritika proporcionální reprezentace je tedy, jak sám zduraznuje, jedním ze zcela praktických dusledku nového formulování otázek [Popper 1992: 4]. 12. "...dríve, než dojdeme k záveru, že se demokracie stane nefunkcní, bude-Ii její princip dusledne uplatnen, meli bychom se sami sebe zeptat, zda z tohoto principu vskutku vyplývá pomerné zastoupení. Ve skutecnosti tomu tak není. Budeme-Ii považovat akceptaci politického vedení za skutecnou funkci voleb, argumentace ve prospech pomerného zastoupení se zhroutí, protože její premisy prestanou být závazné." [Schumpeter 1942; 1962: 272-273). 13. Jak Schumpeter, tak Popper pripisují lidu moc odvolat stávající vládu (napr. tím, že ji znovu nezvolí), což znamená, že spatrují ve volbách "lidový soud" (Popper) nebo "Iidový plebiscit" (Schumpeter). Tento aspekt je duležitý, protože si lze predstavit, že by vládnoucí vzešli ze svobodných voleb, ale mohli by být zvoleni natrvalo [srovnej Manin 1996: 224], napr. prezident, který by byl zvolen doživotne, jak to navrhoval roku 1787 jeden z otcu zakladatelu americké ústavy Alexander Hamilton [viz Ferrand ed. 1966, l.sv.: 289-292]. Tato moc odvolat stávající vládu je pro Poppera základem, zatímco pro Schumpetera jen nutným doplnkem. Zatímco totiž Schumpeter prevrací oproti klasickým demokratickým doktrínám ve svém pojetí neklasické teorie demokracie vztah mezi rešením politických problému a volbou politických predstavitelu [viz Svensson 1995: 139], Popper oproti klasickým demokratickým doktrínám prevrací vztah mezi ustanovením a odvoláním vlády. Na rozdíl od Schumpetera považuje Popper možnost sesadit mírovým zpusobem vládu za mnohem duležitejší než možnost zvolit si své vládce. Zatímco tedy ekonom z Harvardu si delá starosti s tím, jak omezit vliv radových obcanu, kterí nejsou podle neho dostatecne kompetentní, a jak zajistit, aby poté, co demokraticky
67
-
zvolili své predstavitele, mohli tito zvolení politictí predstavitelé v klidu vládnout po dobu svého mandátu, metodologovi z London School of Economics jde o to, aby vládnoucí nemohli zpusobit mnoho škod a abychom se jich mohli mírovým zpusobem zbavit. Popper zaujímá tedy k otázce politické kompetence radových obcanu méne skeptické stanovisko než Schumpeter, protože, jak s oblibou cituje Perikla, "i když jen málokterí mohou navrhnout a provádet urcitou politiku, jsme prece jen všichni schopni ji posoudit" [viz napr. Popper 1998: 188 a 189]. A takový retrospektivní lidový soud, tj. soud, k nemuž dojde na konci mandátu stávající vlády, muže být kompetentní nejen pokud jde o posouzení vládnoucích predstavitelu nebo stran (s tím by souhlasil i Schumpeter), ale i pokud jde o posouzení politiky, kterou provádeli. Je zjevné, že z tech dvou realistických neklasických teorií demokracie je Popperova méne elitárská než Schumpeterova. Realistická, neklasická teorie demokracie tedy není nutne vázána na tezi nekompetentnosti politického soudu "mas". Je treba však zduraznit, že jak ve veci akceschopnosti, tak v otázce proporcionální reprezentace jsou obe neklasické teorie demokracie zajedno. 14. Sir Popper zde spatruje ješte další riziko: "Nakonec bych rád ješte upozornil na jedno nebezpecí, které vzniká tím, že lidem a detem vštepujeme, že žijí v nejaké lidovláde - tedy neco, co není pravda (a ani pravda být nemuže). Ponevadž to brzy nahlédnou, budou nejen nespokojeni, ale budou se cítit obelhaní: nevedí prece nic o té tradicní verbální popletenosti. To muže mít špatné svetonázorové a politické dusledky, ba vést až k terorismu. Skutecne jsem se s takovými prípady setka!." [Popper 1998: 189] Ralf Dahrendorf mi na predchozí verzi této stndie v dopise ze 16. 5. 1999 napsal mj.: ,,Democracy: I subscribe strongly to the Schumpeter-Popper school of though. lndeed, I am groping for an even more formal definition: the ability remove those in power through electoral in itiative. Or even better: ...through mechanisms which measure achievement ar failure. The reason why I prefer such formal definition is the vexing question of, international democracy', biginning with Europe. [Demokracie: velmi se hlásím k myšlenkové škole Schumpetera a Poppera. Pokouším se ji definovat ješte formálneji: jako možnost odstranit iniciativou volicu ty, kdo mají moc. Anebo ješte presneji: ...podle mechanismu merení úspešnosti. Duvodem, proc dávám prednost takovéto formální definici, je zapeklitá otázka ,mezinárodní demokracie', která nyní vyvstává v Evrope. Volby samy o sobe nejsou velmi dobrými mechanismy legitimizace, natož aby zarucovaly efektivitu/úcinnost.]"
16. To se prirozene nemusí vztahovat o stálé a pomerne stejnorodé koalice, resp. aliance, které mohou fungovat podobne jako strana s vetšinovým posláním v rámci systému dvou stran, jak na to upozornili Maurice Duverger a Giovanni Sartori. 17. Pokud jde o samotnou teorii vedeckých paradigmat Thomase Kuhna, o kterou se výslovne Lijphart opírá, stojí za zamyšlení Popperova kritika: "Jedna z Kuhnových tezí, které jsou vedeckohistoricky overitelné, je jeho teze, že každá vyzrálá veda je ve stadiu, ve kterém panuje jen jedno [podtrhl Popper] základní presvedcení. To proste není pravda. Dejiny vždy ukazují, že teorie hmoty existovala od Parmenida a Démokrita až k Heisenbergovi a SchrOdingerovi ve dvou paralelních proudech, podle Kuhna ve dvou paradigmatech, totiž jako ,teorie kontinua' a teorie ,diskontinuální'. A že obe tyto protikladné teorie se navzájem nejen potíraly, nýbrž se i navzájem oplodnovaly. To silne mluví proti Kuhnove teorii." [Pop per a Lorenz 1985, ceský preklad Popper a Lorenz 1997: 54]. Neplatí neco podobného i ve sporu mezi proporcionální reprezentací a majoritním systémem, mezi vládou široké centristické koalice bez alternativy a alternací dvou umírnených sil? Pripomenme zejména mimorádne kvalitní a prekvapive aktuální polemiku (z roku 1796!), v níž proti sobe stáli Benjamin Constant (De la force du gouvernement actuel de la France et de la nécessité de s y rallier, 1796) a jeho brilantní kritik Adrien Lazay-Marnesia (De la faiblesse dun gouvernement qui commence, et de la nécessité ou il est de se rallier a la majorité nationale, 1796). Tuto "úžasne moderní" (Ph. Raynaud) diskusi analyzuje Maurice Duverger ve své pozoruhodné práci La nostalgie de limpuissance [Duverger 1988b: 196-201]. 18. Lijphart se domnívá, jak píše v resumé, že pokud se závery této jeho stati plne potvrdí, "bude to mít velký praktický význam pro budoucnost demokracie ve svete" [Lijphart 1994a: I]. Za významný považuje tento Lijphartuv clánek bezpochyby také redakce European Journal of Political Research, v níž roku 1994 vyšel, protože ve zvláštním vydání u príležitosti 25.výrocí tohoto casopisu v roce 1997 patril k tem, které byly vybrány a komentovány [viz EJPR 31: 193-204, 1997]. Svuj komentár ke zmínené Lijphartove stati (Nomination: Arguments in favour of 'Democracies...'), Manfred G. Schmidt zacíná temito slovy: "Arend Lijphart's ,Democracies: Forms, performance, and constitutional engineering' is an outstanding contribution to political science." [EJPR 31: 193, 1997]. Chtel bych zde podekovat prof. Manfredu G. Schmidtovi z univerzity v Heidelbergu za to, že mi laskave poslal separát z tohoto zvláštního vydání. Arend Lijphart své presvedcení o velkém významu své teze pro budoucnost demokracie vyjadruje také ve své zatím poslední knize Patterns of Democracy [viz Lijphart 1999: 301-302]. 19. Za zmínku stojí i další Lijphartuv clánek z roku 1994, inspirovaný pozdními spisy Samuela E. Finera. Lijphart v nem hlásá, že teze,
15. Stojí ovšem soucasne za zmínku, že rada politologu, zejména Juan 1. Linz [1990] pokládají prezidentské režimy za méne vhodné pro konsolidaci demokracie, zvlášte pak pokud jsou kombinovány s multipartismem, jak na to upozornil Scott Mainwaring [viz Mainwaring 1993].
68
69
-
-
20.
21.
22. 23.
24.
70
podle níž konsensuální model (a zvlášte jeho duležitý prvek, jímž je volební systém proporcionální reprezentace) nachází své ospravedlnení ne ani tak v argumentu volební spravedlnosti, ale v argumentu úcinnosti (e.fJectiveness), predstavuje "teoretickou revoluci", jak ji chápe Thomas S. Kuhn [Lijphart 1994b: 623]. Proc? Jde podle Lijpharta o základní útok proti široce prijímanému teoretickému paradigmatu, podle nehož proporcionální reprezentace (PR) zajištuje lépe zastoupení (reprezentaci) menšin, ale že vetšinový systém zajištuje lépe úcinnost (e.fJectiveness) vlády. "Tradicní" argument lepší reprezentace menšin, casto uvádený ve prospech konsensuálního modelu (a zejména ve prospech volebního systému pomerného zastoupení) revolucní není. Pritom však tentýž Arend Lijphart [I 994b: 625] neváhal oznacit za "revolucního" také Sira Arthura Lewise, který zduraznil, že v multietnických spolecnostech vyžaduje demokracie, aby všechny etnické skupiny mely proporcionální prístup k moci, a proto predpokládá volební systém PR [Lewis 1965: 71,79]. A Lijphart sám užívá stále argument lepší reprezentace menšin jako jedno z klícových kritérií k posuzování všech typu demokratických státu (nejen tedy pro zeme silne rozdelené etnicky, nábožensky, jazykove apod., kde by tento argument byl zcela namíste) a dokonce se podivuje, proc tohoto argumentu A. Lewise nepoužil S. E. Finer k doplnení své teorie! [viz Lijphart 1994b: 625-626]. Bikameralismus ostatne patrí k charakteristikám jeho konsensuálního modelu. Mezi "devíti (kontrastujíCÍmi) charakteristikami konsensuální demokracie" Lijphart uvádí (jako tretí) následujíCÍ znak (rys): ".. .Dvoukomorový parlament, zvlášte pokud obe komory mají zhruba stejne duležité pravomoce a jiné složení, místo jednokomorového parlamentu..." [Lijphart 1991b: 486] Liam Andersonová uvádí, že empirické výzkumy tento názor, který spolu s Lijphartem zastává mj. i Crepaz, nepotvrzují: "Výsledky naznacují, že neexistuje žádný statisticky významný vztah mezi mírou konsensuální demokracie a jakoukoli mírou nestability. Zdá se, že výstupy makroekonomické politiky nejsou v konsensuálním systému ani stabilnejší, ani predvídatelnejší než ve vetšinových systémech." [Anderson 1999: 6] ,,Podstatným nedostatkem všech parlamentu není zbrklost, ale pomalost." [Duverger 1988a: 166] Jean-Louis Quermonne, který venoval nekolik studií alternaci, konstatoval, že i když alternace nemá monopol na demokracii, experti vedí, že má obycejne lepší výkony než široká koalice stredu (conjonction des centres) [Quermonne 1988: 45]. To je duvod, proc ve svém díle The Theory od Democracy Revisited Sartori neprijímá Lijphartuv termín "consensus democracy" (konsensuální demokracie): "V najnovšom vydaní svojej Democracies: Patterns oj Majoritarian and Consellsus government in Twenty-One
Countries, New Haven, Yale University Press, 1984, Lijphart mení ,konsociacnu demokraciu' na ,demokraciu konsensu'. Nebudem se riadit jeho premenovaním, kedže by to mohlo viest, hoci mimovo lne, k myšlenke, že westminsterský viicšinový model sa nezakladá na konsenze." [Sartori 1987: 251, poznámka 42; slovenský preklad Sartori 1993: 254, pozn. 42]. Duverger podobne upozornuje: "Veru, konsensus se k centrismu otácí zády, protože je nutnou podmínkou alternace" [Duverger 1988b: 42-43]. 25. Jak však ješte dále upozornujeme, v silne polarizovaném státe žádný model dobre nefunguje: ,,konsensuální" model tehdy funguje jen o neco méne špatne než model vetšinový. 26. O vetším konsensu a menší ideologické vzdálenosti v devadesátých letech, zvlášte v hospodárské politice, jakož i o tom, jaké to má dusledky pro soucasné demokracie, se lze mnoho dozvedet v práci Philippa Brauda [viz Braud 1997: 206]. Integrace národního hospodárství do tržní ekonomiky na mezinárodním merítku vede k tomu, že alternativy, jež mohou volicum nabídnout politické strany s vládním posláním, se zužují. Pro levicové strany to znamená vzdát se významných sociálních reforem, pro "nacionalistickou pravici obetovat do znacné míry národní svrchovanost. V dusledku toho, že globalizace se zatím dotýká predevším hospodárství, zvyšuje to potrebu posílit politickou akceschopnost nejprve na úrovni státu a v blízké budoucnosti i na úrovni nadstátní (napr. v Evropské unii), aby se zmenšila nerovnováha mezi silou hospodárství a slabostí politiky. 27. Jedná se o nezávislé strany. Co následuje se tedy nevztahuje k bipolárnímu multipartismu, kde alternují dve trvalé a relativne homogenní koalice resp. aliance. 28. Je škoda, že ve svém jinak celkove pozoruhodném clánku (v nemž z Duvergerových del odkazuje výlucne na anglický preklad jeho klasické práce o politických stranách) Hazan tuto Duvergerovu koncepci paradoxu stredu nezná a tvrdí: "The advocate oj the center s moderating impact is Duverger [sicl}, while the champion oj Us polarizing e.fJect is Sartori." [Hazan 1995: 424]. Duvergerova teze o "paradoxu stredu" se prece naopak shoduje se Sartoriho tezí, podle níž existence stredové strany nemá dostredivý a umírnujíCÍ úcinek, ale naopak odstredivý a polarizujíCÍ (ve smyslu Sartoriho, tj. konflitní) úcinek. Jak Duverger, tak Sartori soudí, že existence relevantní stredové strany (zejména je-li dost velká) má ve stranickém systému neblahý dopad; Sartori vidí ten negativní úcinek hlavne v zesílení polarizace (ideologické vzdálenosti mezi relevantními politickými silami), zatímco Duverger predevším ve zvýšení bezmocnosti vlády. Sartori a Duverger se liší jen v otázce o povaze, podstate stredu (Duverger se domnívá, že stred nemá vlastní existenci, ale považuje ho jen za neco odvozeného).
71
29. Pokud jde pak o Spojené casto vysvetluje mezi jiným alternative" (alternace bez jako dusledek" consensus zpusobu) [viz Mény 1978:
státy americké,
nízká volební
úcast se tam
gart 1989] a koneckDncu phart 1994c].
jako dusledek" alternation without [real] [skutecné] alternativy) nebo, jinými slovy, f I' américaine" (konsensu po americkém II; Toinet 1976: 927].
svete" [Mayer a Perrineau
spDlupracovníky
[Lij-
mDhlo zdát, že velká vetšina "konsDlidDvaných" západních demDkracií DdpDVídá spíše kDnsensuálnímu než majDritnímu modelu. 36. "TytD závery vedDuk mimDrádne významnému praktickému dusledku: protDže celkDvá úspešnDst kDnsensuálních demDkracií je zjevne vyšší než úspešnDst demDkracií s vetšinovým systémem, je kDnsensuální mDdel
[volební] participaci. (...) Ve Švýcarsku, kde se od roku 1959 všechny ctyri velké strany (...) úcastní spolu na výkonné moci konfederace, polarizace stranického systému je témer neexistující a volební úcast v západním
se svými
34. Lijphartuv pDStDj v této. veci se vyvíjel, jak dále ukazujeme. 35. Jak si však ješte ukážeme dále, jen na základe povrchního. dDjmu by se
30. "Když vejír výberu politických možností je otevrený a když póly pravice a levice skutecne reprezenují dva opacné póly, systém má polaritu. (...) Tato polarita jasností alternativ, které predkládá, podporuje
jedna z nejslabších
i Lijphali
pritažlivejší mDžnDstí pro zeme, které vytvárejí své první demDkratické ústavy nebo. které uvažují o. zavedení demokratických refDrem. Toto. dD-
1992: 37].
pDrucení je zvlášte platné, existují hlubDké kulturní zeme s vyšší homogenitou 37. Tak tDmu je, jak se zdá,
31. Daniel-Louis Seiler však pripomnel, že není možno výlucne spojovat ani bipolaritujen se slabou (nízkou) polarizací ani multipolaritu pouze se silnou polarizací [SeBer 1982: 129].
ba dDkDnce naléhavé, pro spDlecnDsti, v nichž a etnické rozpDry, ale je také relevantní pro [zduraznil M.N.]." [Lijphart 1999: 301-302] v zemích silne rozdelených pDdle rozštepení
32. Viz zejména Lipset [1960: 219-221; 1981: 227-229], který odkazuje na autory jako je H. Tingsten, Francis G. Wilson, W. H. Morris Jones, D. N. Hogan, Harold F. Gosnell, W. B. Munro, David Riesman. Na
(cleavages) jazykDvých, náboženských nebo. etnických, jako. je Belgie. V takDvých prípadech mužeme pripustit s RaymDndem ArDnem:
predchozí anglickou verzi této studie mi v dopise z 16. 5. 1999 napsal Sir RalfDahrendorfmj.: ,J wan der whether here is such a thing as an
nebo. CDje treba v dané situaci delat, je casto. lepší smírit se s pDIDVicním Dchrnutím." [ArDn 1965: 231; ces.prekl. ArDn 1993: 128]. 38. Jak je známo., i v rámci prDporciDnální reprezentace (PR) lze dDsáhnDut výrazne vetšinovéhD efektu, napr. tím, že zvDlíme malé vDlební DbvDdy (s nanejvýše peti mandáty najeden DbvDd). 39. PDkud bychDm ale skutecne chteli vyvrátit "conventional wisdom",
"Kdyžje
,apathy threshold below which turnout must not fa!! without it signifýing threats to democracy If there is such a threshold, it is however quite low, 25 % ar so. (Your discussion
about Switzerland
makes some good points
about that.) [Kladu si otázku, zda existuje cosi jako ,práh apatie', pod nejž úcast nesmí klesnout, nemá-Ii znamenat ohrožení demokracie. Existuje-Ii takový práh, je ale dosti nízký, kolem 25 procent. o. Švýcarsku
o této. veci prináší
nekDlik dDbrých argumentu.)]"
reálné pDlitické systémy více nebo. méne blíží: "PrvDU pDznámkDu by som definitívne zd6raznil, že rozdiel medzi m'\iDritnou a kDnsDciacnDu
v Dánsku v roce 1855, ve švýcarských kantDnech v roce 1891, v Belgii v rDce 1899, na Morave v rDce 1905, ve Finsku v roce 1906. V jazykDve a nábožensky rDzdelených spDlecnDstech mDhly vDlby zalDžené na
demDkraciDu má charakter ideálnehD, naDzaj PÓIDVéhD typu. Lijphart naprDti tDmu pDdciarkuje empirický a empiricky extrahDvaný charakter sVDjich typDV a tým sa dDstáva do. nebezpecenstva zvelicDvania
vetšinDvém principu zjevne DhrDzit další existenci pDlitickéhD systému." [RDkkan 1970: 157]. PripDmenme však, že jednDkDlDvý rela-
sVDjej veci. Tento. kDntrast je empiricky nadsadený najprv v tDm, že žiadna reálna demDkracia sa nepridržiava pravidla absDlútnej vacšiny." [SartDri 1987: 239; SIDV.prekl. Sartori 1993: 242].
tivní vetšinDvý vDlební systém britského. typu muže být za urcitých DkDlnDstí výhDdný pro etnické, jazykDvé nebo. nábDženské menšiny; tDtiž když jSDU regiDnálne VYSDce kDncentrDvané, takže v nekterých dDsáhnDu
jejich
strany
relativní
vetšinu
41. Lijphart sensusální
[viz
výzkumu
[1967, 1971], Rein Taagepera
ukázali
a Matthew
zejména S.Shugart
DDuglas
W. Rae
[Taagepera
a Shu-
uvádí, že konsDciacní demDkracie
demDkracie
(a consociational
je intenzivní democracy
fDrmDu kDnis an intensive
form of consensus democracy), takže kDnsDciacní demDkracie je obecne též kDnsensuální demDkracií, ale kDnsensuální demDkracie není nut-
Duverger 1981: 40 I]. Dále pak pDkud stavíme prDti sDbe, jak je to. Dbvyklé, propDrciDnální reprezentaci a vetšinDvý vDlební systém, nesmíme ztrácet ze zretele klíCDvý význam velikDsti vDlebních Dbvodu, jak to na základe
režim
nDstí (effectiveness-socio-economic performances). 40. Termíny "majoritní demDkracie" a "konsensuální demDkracie" jSDu jen ideáltypy (abychDm užili terminDIDgie Maxe Webera), kterým se
cie: "NebylD náhDdDu, že nejstarší snahy o. pDmerné zastoupení... se prDjevily v etnicky nejvíce heterDgenních evrDpských zemích:
obvDdech
v otázce, jaký je nejlepší
nesmeli bychDm udelat to., CDprovedl Lijphart, který se pDkusil nepDZDrDvane nahradit akceschDpnDst, tj. efficiency-action capacity (s níž Dperuje tradicní pDjetí) necím jiným, tDtiž sDciDekonDmickDu výkDn-
(Vaše diskuse
33. Stein RDkkan to. velmi správne vysvetlil na prípadu vDlebníhD systému propDrciDnální reprezentace, duležitému prvku kDnsDciacní demokra-
vDlebních
nekterá zeme príliš rozdelena
ne kDnsDciacní demDkracií (a consociational also a consensus democracy, but a consensus sarilya consociational democracy) [Lijphart
72
democracy is generally democracy is not neces2001: 131-132].
73
"'--
42. O "kartelu stran" a "kartelových stranách", které jsou príznacné zejména pro konsociacní demokracie viz [Katz, Mair 1995]. 43. Raymond Boudon se opírá o dílo Samuela L.Popkina [viz Popkin 1979]. 44. O obecné otázce dvou typu nákladu kolektivního rozhodnutí viz zvlášte [Buchanan a Tullock 1967]. 45. Zdurazneme podobný, nikoli identický: princip ,jednomyslnosti" jde ješte dál (ale ve stejné logice) než princip "konsensu". 46. O indexu proporcionalíty,jak ho navrhl Richard Rose, vjz [Rose 1984]. O ruzných druzích indexu disproporcionality viz napr. Lijphart [1994: 57 a násl.]. 47. O ruzných druzích minimální vítezné koalice se lze docíst v mé prírucce [viz Novák 1997a: 185-189]. 48. Na rozdíl od Lijpharta, Shugart a Carey proti reprezentativíte staví akceschopnost (efficiency), v cemž respektují "konvencní" názor. 49. Velmi vyvážené a výstižné hodnocení významné knihy Shugarta a Careye lze najít v recenzi Jeana Blondela [viz Blondell993: 415-416]. 50. O ústavním inženýrství viz hlavne Sartori [1994b, ces. prekl. 2001, dále pak napr. Sartori 1996]. 51. Lze k tomuto tématu konzultovat napr. lntemationa/ PoUtica/ Science Review, sv.18, c.4, ríjen 1997, jehož predmetem jsou "Elections and Parliaments in Post-communist East Central Europe". Redaktorem tohoto monotematického císla je Jerzy J. Wiatr a spolu s ním tam state napsali János Simon, Stanislaw Gebethner, David M. Olson, Attila Agh a Jana Reschová. V Ceské republice se srovnáváním parlamentních voleb a stranických systému v postkomunistických zemích strední a východní Evropy zabývá mezi jinými mladý politolog Michal Kubát. 52. Podobnou tendenci jsme mohli pozorovat už v Nemecku v 50. letech. Málo obstojí nárnitka, že je tam "smíšený" volební systém. Specialisté vedí, že Nemecko má v podstate "personalizovaný" systém proporcionální reprezentace. 53. Ministrana KDS, která šla do parlamentních voleb v roce 1992 ješte v rárnci predvolební koalice s ODS, se pred následujícími parlamentními volbami sloucila s ODS. 54. Podle Duvergera [1981: 417] se zdá, že jedine prítomnost dominantní strany, jak on ji definuje ve své klasické práci o politických stranách, tj. strany podstatne vetší než je kterákoli jiná strana v daném politickém systému [Duverger 1981: 412-414], umožnuje vytvorení dlouhodobého menšinového kabinetu, který by nemel ráz pouhé úrednické vlády. S touto myšlenkou, že prítomnost dominantní strany usnadnuje vznik, akceschopnost a trvanlivost mimoritních vlád, se mužeme setkat i v novejších sofistikovaných studiích. Napr. u Schofielda, který nazývá stranický systém s dominantní stranou (blízkou Duvergerove chápání) "unipolární". Schofield píše mj.: "V unipolárních systémech, jaké existují v Norsku, Švédsku, v Dánsku a na Islandu, existuje typicky jedna velká strana a tri nebo ctyri menší strany. Velká strana
74
-
.
zpravidla dominuje v koalicní politice a casto utvárí menšinovou vládu bud' s tichou podporou jedné z dalších stran, nebo dokonce bez takovéto podpory." [Schofield 1993: 2] Tak je tomu casto ve skandinávských zemích, kde takovou dominantní stranou je sociální demokracie. To se zdají potvrzovat i údaje v Schofieldove novejší práci, podle nichž ve Švédsku bylo v období 1945-1987 z celkového poctu šestnácti vlád deset menšinových, a menšinové vlády tam v prumeru trvaly tricet mesícu, tj. dva a pul roku, cožje slušný prumer [Schofield 1995: 251]. V cem se Duvergerova definice dominantni strany liší od toho, jak chápe dominantní stranu napr. Blondel [1968], i o tom, jak se liší od "predominantní" strany podle Sartoriho, "ultradominantní strany podle Schwartzenberga [Schwartzenberg 1977: 578 a nás1.], jakož i od strany s "vetšinovým posláním", viz mou príruCku [Novák 1997a: 162]. Zde stací upozornit, že dominantní strana v tomto Duvergerove smyslu muže být vždy jen jedna v daném systému, ale nemusí mít absolutní vetšinu poslaneckých krese1. 55. Tím je mínen modifikovaný D'Hondtuv systém, kdy prvním delitelem není I, ale 1,42. (D'Hondtuv systém tak byl upraven podobne jako byla už dávno modifikována metoda Sainte-Lagiie.) Takto modifikovaný D'Hondtuv systém pri malých volebních obvodech napomáhá velkým stranám víc než jim napomáhá normální dHondtuv systém, ale o neco méne než systém Imperiali. ODS a CSSD se tak podarilo elegantne dosáhnout shody v bodu, v nemž byl jejich nesouhlas nejvetší: ODS dávala prednost systému Imperiali, CSSD D'Hondtove metode. Viz Lebeda [2000] a Koudelka [2000]. 56. Sartori [1994b: 69-73, cesky 200 I: 83-86] právem poukázal na vážné terminologícké problémy spojené s "pozdním" Líjphartem, respektive s jeho "velkou teorií" nadrazenosti konsensuální demokracie nad vetšinovou demokracií. Jeho záver je jasný: ,,Lijphart nás nakonec od teze, že konsociacní demokracie je nejlepší pro segmentované, heterogenní a polarizované spolecnosti šikovne a témer nepozorovane dovádí k tezi naprosto odlišné - je to nejlepší ,konsensuální model' pro prakticky všechny spolecnosti. Tak tomu ale není. [...] Souhlasím-Ii tedy s první formulací, s druhou souhlasit nemohu." [Sartori 1994, cesky 2001: 85-86]. 57. Takové je nejspíš i stanovisko Roberta A. Dahla: ,,zda lidé oddaní demokratickému procesu považují za rozumné prijímat pravidlo vetšiny pro všechna kolektivní rozhodnutí, omezovat vládu vetšiny nebo prejít ke konsensuální úprave, tudíž cástecne závisí na podmínkách, za kterých ocekávají kolektivní rozhodování. Pokud se tyto podmínky zmení, úprava považovaná za vhodnou za predchozích okolností muže být zmenena v tom ci onom smeru - smerem k absolutní vetšinové vláde nebo nevetšinové vláde" [Dahl 1989: 161; ces. prekL Dahl 1995a: 146].
75
.J>'
LITERATURA
Almond, Gabriel A. 1956. "Comparative Politi cal Systems." Journal oj Politics 18(3): 391-409. Almond, Gabriel A. a G. Bingham Powell 1978. Comparative Politics: System, Process, and Policy. Boston: Little Brown. Almond, Gabriel A., Sidney Verba 1965. The Civic Culture. Political Attitudes and Democracy in Five Nations. Boston: Little Brown. Anderson, Liam 1999. "The lmplications ofInstitutional Design for Representative Democracy: Examining the Claims ofConsensus Democracy." Paper prepared for Presentation at the APSA Annual Meeting, Atlanta, GA, September 1999. Andeweg, Rudy B. 2001. "Lijphart versus Lijphart: The Cons QfConsensus Democracy in Homogenous Societies." Acta Politica 36(2): 117-128. Aristotelés 1998 (1939). Politika. Praha: Rezek. Aron, Raymond 1960. "Les institutions politiques de I'Occident dans le monde du XXe siecle." Pp. 11-42 in La Démocratie a l'épreuve du XXe siede. Colloques de Berlin, Raymond Aron, Fran<;ois Bondy et a!. Paris: Calmann- Lévy. Aron, Raymond 1965. Démocratie et totalitarisme. Paris: Gallimard, col!. ldées. Aron, Raymond 1993. Demokracie a totalitarismus. Brno: Atlantis. Bagehot, Walter 1963 (1867). The English Constitution. London: The Fontana Library. . Belohradský, Václav 1994. "Demokratické dilema a norské NE." Lidové noviny,!. 12. 1994: 5. Berelson, Bernard R., Paul F. Lazarsfeld et a!. 1954. Voting. A Study oj Opinion Formation in a Presidential Campaign. Chicago: University of Chicago Press. Blondel, Jean 1968. "Party Systems and Pattern of Govemment in Western Democracies." Canadian Journal oj Political Science/Revue canadienne de science politique 1(2): 183--203. Blondel, Jean 1993. "Presidency or Constitutional Monarchy?" Governement and Opposition 28(3): 415-416. Bogaards, Matthijs 2000. "The Uneasy Relationship Between Empirical and Normative Types in Consociational Theory." Journal oJ Theoretical Politics 12(4): 395-423. Boudon, Raymond 1986. L'ldéologie ou l'origine des idées re{:ues. Paris: Fayard. . Braud, Philippe 1997. Science politique. I. La démocratie. Paris: Seuil, col!. Points. Bryce, James 1924 (1921). Modern democracies, 2 vol. New York: MacMil!an Co.
76
Bryce, James 1926. Moderní demokracie 1. Praha: Orbis. Bryce, James 1927. Moderní demokracie 11. Praha: Orbis. Buchanan, James M., Gordon Tullock 1967. The Calculus oj Consent. Ann Arbor: University of Michigan Press. Colliard, Jean-Claude 1978. Les régimes parlementaires contemporains. Paris: Presses universistaires de France. Cox, Gary 1987. The Efficient Secret. New York: Cambridge University Press. Crepaz, Markus M. L. et a!. (eds.) 2000. Democracy and lnstitutions: The Li{e Work oj Arend Lijphart. Ann Arbor: University of Michigan Press. Crepaz, Markus M. L. 1996. "Consensus versus Majoritarian Democracy: Political lnstitutions and their lmpact on Macroeconomic Performance and lndustrial Disputes." Comparative Political Studies 29(1): 4-26. Crozier, Michel 1., Samuel P. Huntington et a!. 1975. The Crisis oj Democracy. Report on the Governability of Democracies to the Trilateral Commission. New York: New York University Press. Dahl, Robert A. (ed.) 1965. Political Oppositions in Western Democracies. New Haven: Yale University Press. Dahl, Robert A. 1970. After the Revolution? Authority in a Good Society. New Haven, CT and London: Yale University Press. Dahl, Robert A. 1989. Democracy and its Critics. New Haven: Yale University Press (cesky: DahI, Robert A. 1995a. Demokracie a její kriticí. Praha: Victoria Publishing.) Dahl, Robert A. 1990. After the Revolution? Authority in a Good Society. Revised Edition. New Haven, CT and London: Yale University Press (cesky: Dahl, Robert A. 1995b. Demokracie vprávním státe? Praha: Readers lnternationa!.) Dahl, Robert A. 1994. ,,A Democratic Dilemma: System Effectiveness versus Citizen Participation." Political Science Quarterly 109(1): 23-34. DahI, Robert A. 1998. On Democracy. New Haven: Yale University Press (cesky: Dahl, Robert A. 2001. O demokracii. Praha: Portá!. Dahrendorf, Ralf 1980. "Effectiveness and Legitimacy: On the Governability ofDemocracies." The Politícal Quarterly 51(4): 393-410. Dahrendorf, Ralf 1990. "Cesty ke svobode: demokratizace a její problémy ve strední Evrope", Svedectví, No. 91: 87-97. Di Palma, Giuseppe 1991. "Transition in Eastern Europe", Dialogue, No. 94, 4/1991: 25-31 (slovensky: Di Palma, Giuseppe 1992. "Prechodné obdobie vo Východnej Európe." Spektrum, c. 76/1992: 25-32). Diamond, Larry J., Juan J. Linz et al. 1987. "Building and Sustaining Democratic Government in Developing Countries." World Affairs 150: 5-18. Duhamel, Olivier 1995 (1993). Les démocraties, Paris: Seuil, col!. Essais. Duverger, Maurice 1981 (1951). Les partis politiques. Paris: Armand Colin, col!. Points. (angl. prekl.: Duverger, Maurice 1959. Political Partíes. New York: John Wiley and Sons.)
77
...
Duverger, Maurice 1982. La République des citoyens. Paris: Editions Ramsey. Duverger, Maurice 1988a (1955). Institutions politiques et droit constitutionnel. vol. I. Paris: Presses universitaires de France. Duverger, .Maurice 1988b. La nostalgie de I 'impuissance. Paris: Albin MicheJ.
Lane, Jan-Erik, Svante Ersson 2000. The New Institutional Politics. PerJormance and Outcomes. London: Routledge. Lauvaux, Philippe 1998. "La démocratie majoritaire: conception et discussion dun modele polaire." Pouvoirs, No. 85: 5-19. Lebeda, Tomáš 2000. "CSSD se dohoda muže vymstít." Právo, 22. 2. 2000. Lewis, Arthur 1965. Politics in West AJrica. London: George Allen and Unwin. Lijphart, Arend 1968. "Typologies ofDemocratic Systems." Comparative Political Studies 1(1): 3-44. Lijphart, Arend 1969. "Consociational Democracy." World Politics 21 (2): 207-225 (ceský preklad in: Ríchová, Lisa [1995: 9-32].) Lijphart, Arend 1977. Democracy in Plural Societies: A Comparative Exploration. New Haven: Yale University Press. Lijphart, Arend 1989. "Democratic Political Systems, Types, Cases, Causes, and Consequences." Journal oJ Theoretical Politics 1(1): 33-48. Lijphart, Arend 1991a. "Constitutional choices for new democracies." Journal oj Democracy 2: 72-84. Lijphart, Arend 1991b. "Majority rule in theory and practice: the tenacity of a flawed paradigm." International Social Science Journal, No. 129: 483-493. Lijphart, Arend (ed.) 1992a. Parliamentary versus Presidential Government. Oxford: Oxford University Press. Lijphart, Arend 1992b. "Democratization and Constitutional Choices in Czecho-Slovakia, Hungary and Poland, 1989-1991." Journal oJ Theoretical Politics 4(2): 207-223. Lijphart, Arend 1994a. "Democracies: Forms, performance, and constitutional engineering." Journal oj Political Research 25(1): 1-17. Lijphart, Arend 1994b. "On S. E. Finer's Electoral Theory." Government and Opposition 29(5): 623-636. Lijphart, Arend 1994c. Electoral Systems and Party Systems. New York: Oxford Uníversity Press. Lijphart, Arend 1997a. "Unequal Participation: Democracy's Unresolved Dilemma. Presidential Address, American Political Science Association, 1996." American Political Science Review 91(1): 1-14. Lijphart, Arend 1997b. "Changement et continuité dans la théorie consociative." Revue internationale de politique comparée 4(3): 679-697. Lijphart, Arend 1999. Patterns oj Democracy. New Haven: Yale University Press. Lijphart, Arend 2000. "Definitions, Evidence, and Policy: A Response to Matthij's Bogaards' Critique." Journal oj Theoretical Politics 12(4): 425-431. Lijphart, Arend 2001. "The Pros and Cons - But Mainly Pros - of Consensus Democracy." Acta Politica 36(2): 129-139. Linz, Juan J. 1990. "The Perils of Presidentialism." Journal oj Democracy 1(1): 51-70.
Ekiert, Grzegorz 199 i. "Democratic Processes in East Central Europe: A Theoretical Reconsideration." British Journal or Political Science 21(3): 285-313. Elster, Jon 1980. "Négation active et négation passive." Archives européennes de sociologie 21(2). Ferrand, M. (ed.) 1966. The Records oJthe Federal Convention or 1787, Four Volumes. New Haven: Yale University Press. Finer, Samuel E. 1975. "lntroduction: Adversary Politics and Electoral Reform." Pp. 3-32 in Adversary Politics and Electoral ReJorm, ed. by Samuel E. Finer. London: Anthony Wigram. Halperu, Sue M. 1986. "The Disorderly Universe of Consociational Democracy." West European Politics 9(2): 181-197. (ceský preklad in Ríchová, Lisa 1995: 65-88). Hazan, Reuven Y. 1995. "Center Parties and Systemic Polarization." Journal oJ Theoretical Politics 7(4): 421-445. Hermet, Guy 1994. "Abstentionnisme." Pp. 9 in Dictionnaire de la science politique et des institutions politiques, ed. by Guy Hermet, Bertrand Badie et a!. Paris: A.Colin. Hermet,Guy 1989. Le peuple contre la démocratie. Paris: Fayard. Hoogvelt, Ankie M. M. 1982. The Third World in Global Development. Hamsphire: Macmillan. Kaiser, André 1997. "Types od Democracy: From Classical to New Institutionalism." Journal oj Theoretical Politics 9: 419-444. Karl, Terry Lynn 1990. "Dilemmas ofDemocratization in Latin America." Comparative Politics 23: 1-21. Katz, Richard S., Peter Mair 1995. "Changing Models of party organization and party democracy: the emergence ofthe cartel party." Party Politics 1(1): 5-28. Kerr, Henry 1987. "The Swiss Party System: Steadfast and Changing." Pp. 107-192 in Party Systems in Denmark, Austria, Switzerland, the Netherlands and Belgium, ed. by H. Daalder. London: F. Pinter. Koudelka, Zdenek 2000. "Reforma voleb: Simulace voleb podle navrženého systému." Parlamentní zpravodaj, c. 3: 42-44. Kumets, Simon 1963. "Economic Growth of Small Nations." Pp. 14-34 in Economic Consequences oJthe Size oJNations, ed. by Edward A. G. Robinson. London: Macmillan.
I
Lane, Jan-Erik, Svante Ersson 1996 (1994). Comparative Politics. Cambridge: Polity Press. Lane, Jan-Erik, Svante Ersson 1997. "Parties and Voters: What Created the Ties?" Scandinavian Political Studies 20(2): 179-195.
78
79 .....
Lipset, Seymour M. 1981 (1960). Political Man. The Social Bases of Politics. Expanded Edition. Ba1timore: The Johns Hopkins University Press. Lipset, Seymour M., Kyoung-Ryung Seong et al. 1993. "Comparative anaIysis of social requisites of democracy." International Social Science Journal, No. 136: 155-175. Luebert 1986. Comparative Democracy: Policy Making and Government Coalition in Europe and lsrael. New York: Columbia University Press. Mainwaring, Scott 1993. "Presidentialism, Multipartism, and Democracy." Comparative Political Studies 26(2): 198-228. Manin, Bernard 1996 (1995). Principes du gouvernement représentatif. Paris: Flammarion, coll. Champs. Mayer, Nonna, Pascal Perrineau 1992. Les comportements politiques. Paris: A.Colin. Mény, Yves 1978. "Initiative populaire, référendum et recall dans les Etats américains." Pouvoirs 7: 107-113. Myrdal, Gunnar 1972. Asian Drama. Abridged Edition. London: Allen Lane The Penguin Press. Novák, Miroslav I 996a. "Démocratie(s) et efficience(s). Y a-t-il UTIchoix constitutionnel supérieur 11tous les autres?" Revue internationale de politique comparée 3(3): 689-712. Novák, Miroslav I996b. ,,Malá polito logická úvaha o vládní stabilite." Parlamentní zpravodaj 2(7): 296--297. Novák, Miroslav I996c. "Volby do Poslanecké snemovny, vládní nestabilita a perspektivy demokracie v Ceské republice." Sociologický casopis 32(4): 407--422. Novák, Miroslav 1997a. Systémy politických stran. Úvod do jejich srovnávacího studia. Praha: SLON. Novák, Miroslav 1997b. Une transition démocratique exemplaire? L'émergence dun systeme de partis dans les pays tcheques. Praha: Editions du CEFRES. Novák, Miroslav I 997c. "Is There One Best ,Model ofDemocracy'? Efficiency and Representativeness: ,Theoretical Revolution' or Democratic Dilemma?" Czech Sociological Review 5(2): 131-157. Novák, Miroslav 2000a. "Is there an optimal model for democracy?" Pp. 370--394 in The Challenges on theories of democracy, ed. by Larsen, Stein Ugelvik. Boulder, CO: Social Sciences Monographs, New York: Columbia University Press. Novák, Miroslav 2000b. "The Relevance of Small Parties: From a General Framework to the Czech ,Opposition Agreement." Czech Sociological Review 8(1): 27--47. Novák, Miroslav 2000c. "Proc je konkurencní model pro Ceskou republiku výhodný?" Pp. 12-21 in Reforma volebního systému - zmena k lepšímu nebo k horšímu?, ed. Ladislav Mrklas. Praha: CEVRO.
80
Novák, Miroslav 2000d. "Proc je konkurencní model pro Ceskou republiku vhodný?" Pp. 61-70 in Ekonomika, právo a politika. Sborník textu ze semináru. c.6/2000, ed. Petr Mach. Praha: CEP. O'Donnell, Guillermo 1973. "Modernization and Bureaucratic Authoritarianism: Studies in South American Polítics." Politics oj Modernization Series, No. 9. Berkeley: Institute oflnternational Studies, University of California. Pélassy, Dominique 1992. Qui gouverne en Europe? Paris: Fayard. Popkin, Samuel L. 1979. The rational peasant. Berkeley: Uníversity of California Press. Popper, Karl R. 1992. "Resumé filosofického myšlení: Intervíew 1." Reflexe, c. 7-8: 1-20. Popper, Karl R. 1993. "Resumé filosofického myšlení: Interview II." Reflexe, c. 9: 1-23. Popper, Karl R. 1994. Otevrená spolecnost a její neprátelé. Praha: OIKOYMENH. Popper, Karl R. 1998. Život je rešení problému. Praha: Mladá fronta. Popper, Karl R., Konrad Lorenz 1985. Die Zukunji ist ojJen. Miinchen: R. Piper GmbH & C. KG. (ces.prekl.: Popper, Karl R., Konrad Lorenz 1997. Budoucnost je otevrená. Praha: Vyšehrad.) Powell, G. Bingham Jr. 1982. Contemporary Democracies: Partícipation, Stability, and Violence. Cambridge: Harvard University Press. Powell, G. Bingham Jr. 1989. "Constitutional Design and Citízen Electoral Control." Journal oJ Theoretical Politics I: 107-130. Powell, G. Bingham Jr. 2000. Elections as lnstruments of Democracy: Majoritarian and Proportional Views. New Haven: Yale University Press. Prewitt, Kenneth 1982. "The Impact ofthe Developing World on US Social Science Theory and Methodology." In Social Sciences and Public Policy in the Developing World, ed. by Laurence D. Stiefel, Ralph K. Davidson et al. Lexington: Heath. Quermonne, Jean-Louis 1988. L 'Alternance au pouvoir. Paris: Presses uníversitaires de France. Rae, Douglas W. 1971 (1967). The Political Consequences oj Electoral Laws. New Haven: Yale University Press. Rokkan, Stein 1970. Citizens, Elections, Parties: Approaches to the Comparative Study oj the Processes oj Development. Oslo: Universitetsforlaget. Ropke, Wilhelm 1943. Die Gesellschajiskrisis der Gegenwart. Erlenbach-Ziirich: Eugen Rentsch Verlag. Ropke, Wílhelm 1962 (1945). La crise de notre temps. Paris: Petíte bibliotheque Payot. Rose, Richard 1984. "Electoral Systems: A Question ofDegree or ofPrinciple." Pp. 73-81 in Choosing an Electoral System. Issues and Alternatives, ed. by Arend Lijphart and Bernard Grofrnan. New York: Praeger. Rose, Richard 1992. What Are the Economic Consequences oj PR? London: Electoral Reform Society.
81
....
Rose 2000. "The end ofConsensus in Austria and Switzerland." Journal oj Democracy II (2): 26--40. Rose, Richard (ed.) 1980. Challenge to Governance: Studies in Overloaded Polities. Beverly HiIIs: Sage. Rostow, Walt Whitmann 1960. The Stages oj Economic Growth. A NonCommunist Manifesto: Cambridge: Cambridge University Press. Rupnik, Jacques 1992. Jiná Evropa. Praha: Prostor. Rupnik, Jacques 1993. L 'Autre Europe. Paris, Paris: Odile Jacob, collection "Points", 2. rozšírené vyd. Rustow, Dankwart 1970. "Transition to Democracy." Comparative Politics 2: 337-363. Ríchová, Blanka 2000. Prehled moderních politologických Portál.
teorii. Praha:
Ríchová, Blanka, Aleš Lisa 1995. Antologie svetových politologu II. Praha: Vysoká škola ekonomická. Sani, Giacomo, Giovanni Sartori 1982. "Polarization, Fragmentation and Competition in Western Democracies." Pp. 307-340 in Western European Party Systems: Continuity and Change, ed. by Hans Daalder and Peter Mair. BeverlyHills: Sage. Sartori, Gíovanni 1968. "Representation: Representational Systems." Pp. 465-474 in International Encyclopedia oj the social sciences, Vol. 13, ed. by David L. DiIIs. New York: The Macmillan Company and The Free Press. Sartori, Giovanni 1970. "Concept misformation in comparative politics." American Political Science Review 64: 1033-1053. Sartori, Gíovanni 1976. Parties and Party Systems. Canibridge: Cambridge University Press. Sartori, Giovanni 1984. "Guidelines for Concepts Analysis." in Social Science Concepts: A Systematic Analysis, ed. by Giovanni Sartori. Beverly Hi1Is: Sage. Sartori, Giovanni 1990. "The Sociology of Parties: a Critical Review." Pp. 150-182 in The West European Party System, ed. by P.Mair. New York: Oxford University Press. Sartori, Giovanni 1987. The Theory oj Democracy Revisited. Chatham, NJ: Chatham House Publishers. Sartori, Giovanni 1993. Teória demokracie. Bratislava: Archa. Sartori, Giovanni 1994a. "Bien comparer, mal comparer." Revue internationale de politique comparée 1(1): 19-36. Sartori, Giovanni I994b. Comparative Constitutional engineering. New York and London: MacMi1Ian (cesky: Sartori, Giovanni 2001. Srovná-
vací ústavní inženýrství. Praha: SLON.)
.
Sartori, Giovanni 1995. "Failure ofRepresentation or failure ofUnderstanding?" Paper prepared for the Symposium "The Crisis of Representation", Forum international des sciences humaines, Paris, October 26-29, 1995 (Rukopis).
82
Sartori, Giovanni 1996a. "Understanding and Misunderstanding Pluralism." Lecture delivered at the Institutu Universitario Ortaga y Gasset for the inauguration of the 1996/1997 academic year, Madrid, October 29, 1996 (Rukopis). Sartori, Giovanni 1996b. "Constitutional Engineering and its Limits." Lecture delivered at III Conferencia de la Union Interamericana de Organismos Electorales, Mexico D. F., July 1996 (Rukopis). Seiler, Daniel-Louis 1982. La polifique comparée. Paris: Armand Colin. Shugart, Matthew Soberg, John M. Carey 1992. Presidents and Assemblies. Cambridge: Cambridge University Press. Schofield, Norman 1993. "Political Competition and Multiparty Coalition Govemments. European Journal oi Political Research 23(1): 1-33. Schofield, Norman 1995. "Coalition Politics: A Formal Model and Empirical Anylysis." Journal oJ Theoretical Polifics 7(3): 245-281. Schumpeter, Joseph A. 1962 (1942). Capitalism, Socialism and Democracy, 3rd ed. NewYork: Harper and Row. Schwartzenberg, Roger-Gérard 1977. Sociologie politique. Paris: Montchrestien. Sidjanski, Dusan 1975. "Environnement politique en Suisse." In Les Suisses et la politique, ed. Dusan Sidjanski, Charles Roig et al. Bern: Lang. Svensson, Palle 1995. Teorie demokracie. Brno: CDK. Taagepera, Rein 2000. "Smysl principu proporcionality." Polito logický casopis 7(3): 280-281. Taagepera, Rein, Matthew S. Shugart 1989. Seats and Votes: The EjJects and Determinants oj Electoral System. New Haven: Yale University Press. Tingsten, Herbert 1937. Political Behvior: Studies in Election Statistics. London: P. S. King and Son. Toinet, Marie-France 1976. "La concurrence électorale imparfaite aux Etats-Unis." Revue Jranr;aise de science politique 5: 899-928. Triffin, Robert 1963. "The Size of the Nation and its Vulnerability to Economic Nationalism." Pp. 247-264 in Economic Consequences oJthe Size oj Nations, ed. by E. A. G. Robinson. New York and London: MacMil1an. Tullock, Gordon 1976. The Vote Motive. London: The Institute ofEconomic Affairs. Urio, Paolo 1984. Le role politique de l'administration publique. Lausanne: Editions L.E.P. Wiatr, Jerzy 1. 1997. "Three parliaments in the Era ofTransition, 1989-1995". International Political Science Review 18: 443-450. Zinovev, Alexandr 1976a. Zijajušcije vysoty. Lausanne: L' Age d'homme. Zinoviev, Alexandre 1976b. Les Hauteurs béantes. Lausanne: L' Age d'homme. Zino viev, Alexandre 1983. Le Communisme comme réalité. Paris: Livre de poche.
83
SUMMARY
One element in the choice of a constitutional design or model of democracy is the criterion of efficiency. Different political scientists, however, understand the word "efficiency" in different ways. The author suggests a distinction between its two main meanings: (1) efficiency-action capacity and (2) effectiveness-socio-economic performance. lt is not just socio-economic effectiveness that is important, but also political efficiency-action capacity. The efficiency-action capacity is dosely linked with the theory of democracy put forward by Schumpeter and then adopted by the majority of political scientists. Thus efficiency is essential not only for the govemment (in that it simplifies the operation of power) but also, and even more importantly, for the govemed, for the citizens (in that it simplifies the choice and peaceful removal ofthe rulers, i.e. the executive). lt would be a pity if the significance of political efficiency-action capacity were underestimated in the name of a one-sided view and in comparison with other aims of absolute representativeness. Political efficiency is basic to democracy as we know it today. This question has both theoretical and practical importance; efficiency should only be abandoned in exceptional circumstances (when the very survival of democracy is at stake). In order that democracy can function satisfactorily, it requires both effectiveness-socio-economic performance and efficiencyaction capacity. As far as effectiveness is concemed it seems that thereis no definiterelationbetweenthevariousconstitutionalchoices (particularly electoral systems) and socio-economic performance (although correlations need not necessarily be causal). Expecting the move from a majoritarian electoral system to proportional representation or from unicameralism to bicameralism to improve economic performance is illusory at best. The case of efficiency-action capacity is somewhat different. The adjustment of the existing electoral system (e.g. a marked reduction of the size of constituencies and a corresponding increase in their number) or the replacement of one electoral system by another (e.g. a move from proportional representation 84
to a majoritarian electoral system) can in many cases increase the efficiency-action capacity of the govemment. As to the relation between representativeness and efficiency-action capacity, neither a parliamentary nor a presidential system is, unfortunately, able to maximise both at the one and the same time. Some political scientists claim to have found a constitutional choice which does maximise both aims (representativeness and efficiency) but their arguments are less than convincing. ln addition, the actual circumstances must be taken into account: choices which are valid in one situation will not necessarily be appropriate in other circumstances. No "model", either majoritarian or consensual, suits all democratic (or democratising) countries. lt is particularly inappropriate to recommend the so-called consensualmodel (andsuch of its elementsas a strictlyproportional electoralsystem)forthosecountriesintheprocessof democratisation which are relatively homogeneous and are not highly polarised. Strict proportional representation favours serious fragmentation and polarisation, dears the way for parties opposed to the system as such (anti-system parties), inhibits the formation of a viable party system, places strains on government stability and can lead to impotence and paralysis.
85
o AUTOROVI MEZINÁRODNí MIROSLAV NOVÁK získal doktorát (Ph.D.) sociologie na Universite VŽeneve roku 1988. Od roku 1990 prednáší na plný úvazek na Fakulte sociálních ved Univerzity Karlovy, kde je od roku 1998 docentem politologie. V akademickém roce 1996-97 prednášel také na Východoevropském institutu univerzity ve Fribourgu (Švýcarsko) a v zimním semestru akademického roku 1999-2000 na Svobodné univerzite v Bruselu. Specializuje se na komparativní politologii, zejména prechod k demokracii v postkomunistických zemích strední a východní Evropy, stranické systémy a typy demokracie. Publikoval dve odborné knihy ve ttancouzštine (Du Printemps de Prague au Printemps de Moscou, Georg, Ženeva 1990,484 s., Une transition démocratique exemplaire?, CEFRES, Praha 1997, 190 s.), jednu odbornou knihu v ceštine (Systémy politických stran, Sociologické nakl. SLON, Praha 1997,235 s.) a v jednadvaceti kolektivních sbornících mu vyšly kapitoly cesky, francouzsky, anglicky a mad'arsky. Je clenem redakce Politologické revue (praha) a Czech Sociological Review/Sociologického casopisu (praha) a korespondentem Revue internationale de politique comparée (Lovan). Vedle statí v techto trech odborných casopisech publikoval clánky a studie také v Politologickém casopise (Brno),
Revue
Thomiste (Toulouse),
Svedectví (Paríž), Promenách (New York), Parlamentním zpravodaji (Praha), Proglasu (Brno), Strední Evrope (Praha) aj.
POLlTOLOGICKÝ ÚSTAV
nabízí ze své bohaté vydavatelské cinnosti ke koupi radu periodických i neperiodických publikací zamerených na oblast sociálních ved:
Edicní rada Monografie Dancák, B. (ed.): Pobaltí v transformaci. Politický vývoj Estonska, Litvy a Lotyšska. Fiala, P., Holzer, J., Mareš, M., Pšeja, P.: Komunismus v Ceské republice. Vývojové, systémové a ideové aspekty pusobení KSCM a dalších komunistických organizací v ceské politice. Pitrová, M.: Institucionální struktura Evropské unie.
Edicní rada Studie Banouch,
H., Fedorko, M. (eds.): Mezinárodní organizace.
Dancák, B. (ed.): Evropská unie a vývojkoncepce evropské bezpecnosti. Dancák, B., Mareš, M. (eds.): Zahranicní politika politických stran v Ceské republice, Madarsku, Polsku a na Slovensku. Fiala, P., Mareš, M. (eds.): Evropské politické strany. Fiala, P., Pitrová, M. (eds.): Rozširování ES/EU. Hanuš, J. (ed.): Náboženství v dobe spolecenských
zmen.
Holzer, J. (ed.): Komunistické strany v postsovetských stranicko-politických soustavách. Pšeja, P. (ed.): Zahranicní politika Ceské republiky vuci zemím Blizkého Východu, Zakavkazska a Strední Asie. Strmiska, M.: Challenges of Consolidation and the Post-Communist Party Systems. Collection of Essays.
86
Strmiska, M.:"Ozbrojená opozice" - Studie k subverzívnímuterorismu. Strmiska, M. (ed.): Postkomunistické stranické soustavy a politická pluralita. Strmiska, M.: Smrtonosné vlastenectví. Etnicko-politický terorismus v Baskicku a Ouebeku Suchý, P. (ed.): Zahranicní politika USA v devadesátých letech dvacátého století. Šimícek, V. (ed.): Ústavní soudnictví ve vybraných postkomunistických zemích. Šimícek, V. (ed.): Volební kampan v Ceské republice.
Edicní rada Sborníky Dancák, B., Fiala, P. (eds.): Nacionalistické politickéstrany v Evrope. Dancák, B., Fiala, P. (eds.): Národnostní politikav postkomunistických zemích. Dancák, B., Šimícek, V.(eds.): Aktuálnost zmen ÚstavyCR. Dancák, B., Šimícek, V.(eds.): Základní lidská práva a právnístát v judikature ústavních soudu. Kubát, M.(ed.): Východnírozšírení Evropské unie. Východiska - stav - perspektivy.
Casopisy Politologický casopis - ctvrtletník
Politikav Ceské republice - dvoumesícní monitoring Stredoevropské politické studie - jednou rocnev tištené podobe, ctvrtletne v elektronické podobe na adrese www.iips.cz
Objednávky zasílejte na adresu: Mezinárodní politologický ústav Masarykovyuniverzityv Brne Gorkého 7, 60200 Brno, tel.jfax: 05/41 61 52 77, e-mail:
[email protected] Další informace mužete nalézt také na internetových stránkách: www.iips.cz
.
EDICNí RADA STUDIE SVAZEK C. 24
MIROSLAVNovÁK
JAKOU DEMOKRACII PRO NOVÉ DEMOKRACIE? Konsensuální model, efektivita a kulturne homogenní zeme Obálka a grafická úprava Lenka Váchová Vydala Masarykova univerzita v Bme roku 2001 Mezinárodní politologický ústav Gorkého 7, 602 00 Brno, tel.lfax: 05/41 61 5277, e-mail:
[email protected] www.iips.cz 1. vydání, 2001 Náklad 200 výtisku Tisk Reprocentrum, Bezrucova 29, Blansko
I
55-980B-2001
02/58 18/RMU
I
ISBN 80-210-2742-8
...
. 'J,.
~-
..
...
I II II II
" II
Po "roce zázraku" 1989 se témer všeobecne uznává, že demokracie zvítezila nad svými souperi, tj. komunistickými a fašistickými režimy. Aktuální otázkou se stalo, jaký typ demokracie se doposud lépe osvedcil a jaký lze doporucit nove se demokratizujícím zemím. Mezinárodne nejznámejší soucasnou politologickou koncepci tu predstavuje teze holandsko-amerického politologa Arenda Lijpharta, bývalého presidenta vlivné Americké spolecnosti pro politickou vedu (APSA), kterou rozvinul predevším ve svém spise Patterns oJ Democracy (Modely demokracie) z roku 1999. Podle Lijpharta tzv. konsensuální model demokracie je nejen jediným perspektivním rešením, jak udržet demokracii v zemích etnicky, jazykove nebo nábožensky rozdelených, ale krome toho se podle neho tento konsensuální model hodí i do ostatních zemí, tj. i do tech, které jsou jako Ceská republika po rozdelení federace - kulturne pomerne stejnorodé. Tato kritická studie je zatím nejrozsáhlejší, jaká je v ceském jazyce venována této aktuální a významné problematice. Autor k ní využil svých predchozích prací na totéž téma, které vyšly nejprve ve francouzštine a pak"v anglictine, dále reakcí predních mezinárodních specialistu na ne a inspiroval se nejnovejšími diskusemi ve svetové odborné literature. Miroslav Novák získal doktorát (Ph.D.) sociologie na Ženevské universite v roce 1988. Od roku 1990 prednáší na Fakulte sociálních ved University Karlovy v Praze, kde je od roku 1998 docentem politologie. Je mj. autorem dvou odborných knih ve francouzštine a jedné v ceštine (Systémy politických stran, Sociologické nakladatelství SLON, Praha 1997).
i " " II
II II "
~
ISBN 80-210-2742-8
II .. 9 "788021"027428
