16+

KDO ZABIL NATAŠU? Mylene Sauloy / Francie / 2011 / 64 min. / 16+ Groznij, hlavní město Čečenska, 15. červenec 2009. Nataša Estemirová, novinářka a lidskoprávní aktivistka ten den nedorazí do práce. Vzápětí přichází zpráva, že byla unesena. Její tělo později najdou pohozené u silnice. Stejně tak, jako její blízká přítelkyně Anna Politkovská, zaplatila Nataša životem za kritiku poměrů v Čečensku, hledání pravdy a shromaždování důkazů o zločinech páchaných brutálním aparátem prezidenta Ramzana Kadyrova, kterého dosadil do funkce a řídí Vladimir Putin. Přestože nebo spíš právě proto, že stopy jasně vedou do prezidentského paláce v Grozném, nebudou Natašini vrazi – podobně jako u Politkovské – nikdy vypátráni. Strhující investigativní dokument rozplétá souvislosti mezi vraždami známých kritiků režimů Vladimira Putina a loutkové vlády Ramzana Kadyrova. Snímek detailně popisující mediálně více i méně známé kauzy je komplexním svědectvím o umlčování disidentů, novinářů a lidskoprávních aktivistů v současném Rusku a Čečensku.

1. Co je podstatou rusko-čečenského konfliktu? Jaká je jeho historie? Čečensko, oficiálně Čečenská republika, je součástí Ruské federace. Tahle malá autonomní republika má přibližně 1 milion obyvatel. Leží na ruském Severním Kavkaze a na jihu se dotýká rusko-gruzínské hranice. Podobně jako řada dalších součástí bývalého Sovětského svazu se Čečensko pokusilo na počátku 90. let 20. století odtrhnout od federálního centra v Moskvě. Hnutí za nezávislost ale provázely od počátku problémy – republika byla velmi malá, v ní kolabující ekonomika a nejednotná politická reprezentace. Čečensko složitě zápasilo s nezaměstnaností, korupcí a potlačováním kriminálního podsvětí, které začalo v republice na troskách Sovětského svazu nabírat na síle. Vláda v Moskvě se marně pokoušela přimět čečenské představitele k podpisu federální smlouvy, která by republiku udržela v rámci Ruska. Čečenské vedení naopak jednostranně vyhlásilo nezávislost (1991), kterou ale neuznala žádná evropská země. Když jednání s federální vládou zkrachovala a čečenská reprezentace trvala na nezávislosti, spustila Moskva vlnu protiakcí a vojenských provokací. Napětí v Čečensku stoupalo a vyvrcholilo v roce 1994 vstupem ruských vojenských jednotek. Operace, oficiálně označená jako „znovuobnovení ústavního pořádku“ se zvrhla v krvavá jatka. Většina obyčejných Čečenců pochopila vstup ruských vojáků jako útok na sebe sama a spontánně se zapojila do odporu proti Moskvě. Krvavá partyzánská válka, na kterou nebyla ruská armáda připravená, skončila složitým příměřím v roce 1996 a odchodem federálních vojsk z Čečenska. Status Čečenska zůstal otevřený a měl se vyřešit do pěti let. Válka ale Čečensko silně zničila. Tamní muslimská společnost začala řešit složité vnitřní problémy – anarchii, ozbrojené únosy a nástup radikálního islámu. K němu se sice hlásila jenom malá část čečenské společnosti, díky finanční podpoře z arabského světa ale postupně nabírala na síle a stála mj. za novými teroristickými útoky na ruském území. Moskva, která se se ztrátou Čečenska nikdy nesmířila, zaútočila v roce 1999 podruhé. Po několika měsících bojů malou severokavkazskou republiku definitivně ovládla.

2. Jaký je oficiální politický status Čečenska a do jaké míry je ve skutečnosti řízeno Moskvou? Čečensko je součástí Ruské federace, takže jeho vláda přímo spadá pod moskevské centrum. Má vlastního prezidenta, vládu i parlament, většina zásadních rozhodnutí ale vzniká mezi prezidentem a federálním centrem. 3. Jak vypadá situace v Čečensku dnes (únor 2012)? Pod vládou mladého prezidenta Ramzana Kadyrova prožívá Čečensko velký stavební boom. Z metropole Groznyj udělal po letech ničivých válek znovu funkční město s opravenými domy a jednou z největších mešit v Evropě. Mnoho Čečenců má na své straně – lidé tvrdí, že se po dvaceti letech nebojí poslat děti večer na ulici, imponuje jim aktivní prezident, který osobně dohlíží na to, „aby se peníze na stavbách nerozkradly“, jak každý den rostou nové budovy, jak se opravují dlouho zanedbané silnice. I přes nesporný posun na čečenské "fasádě" zůstává ale vnitřek pořád stejně smutný: zhroucená ekonomika, čtyřpětinová nezaměstnanost, válkou poznamenaní lidé, totální neúcta k právu, klanové uspořádání společnosti. V mnohém jsou to obecné problémy celého ruského Severního Kavkazu, Kadyrovovo Čečensko je ale vytahuje do extrému. Ramzan Kadyrov dokázal za poslední roky ovládnout roztříštěnou čečenskou společnost téměř dokonale. Je to kombinace totální kontroly peněz, které přicházejí z federálního centra, ovládnutí silových struktur a čečenských médií, které dělají z mladého prezidenta všemocného poloboha. Čečensko přišlo během dvou válek téměř o všechnu inteligenci a v zemi zůstali většinou nevzdělaní lidé, kteří jsou kvůli rozpadlé ekonomice úplně závislí na vládě. Tedy Ramzanu Kadyrovovi. V klanově uspořádané společnosti, jako je čečenská, je podobná moc téměř neomezená. Za kritiku či nepoddajnost neplatí jen konkrétní člověk, ale všichni jeho příbuzní a známí. Moc chutná. A nemá ráda kritiku. Kadyrov v posledních letech úspěšně potlačoval islámské radikály. Spolu s nimi ale brutálně zatočil i s jakýmikoli konkurenty či kritiky. Nemálo jich postupně zemřelo rukou "neznámého vraha" tam, kde se nacházeli: v Čečensku, Moskvě, Dubaji nebo Vídni. Ruské úřady k tomu jen tiše mlčely. Velkým problémem taky zůstává vyrovnání s násilnou minulostí regionu. Oba rusko-čečenské konflikty (1994–96 a 1999–2001) byly velmi krvavé, a jak to je v moderních válkách pravidlem, umírali v nich hlavně civilisté. Nevládní organizace zaznamenaly zločiny na obou stranách, hlavní část z nich ale přičítají silnějšímu hráči, tj. ruské federální vládě. Podle oficiálních údajů zahynulo v Čečensku v obou válkách minimálně 5 000 ruských vojáků a desítky tisíc Čečenců. Jejich přesnější počet je dodnes velmi obtížné zjistit. Nevládní organizace (ruský Memoriál a mezinárodní Human Rights Watch) zdokumentovaly v Čečensku stovky případů vražd, znásilnění, únosů, obchodů s mrtvolami a lidskými orgány, mučení i zmrzačování civilního obyvatelstva. Většinu z nich kladou aktivisté za vinu vládě v Moskvě. Tvrdí, že svým vojákům dala v Čečensku v podstatě volnou ruku k tomu, aby beztrestně páchali zločiny, které by v normální společnosti musely být potrestány. Ruské soudy sice několik křiklavých případů zločinů federálních vojáků (případ Budanov nebo Ulman) projednaly a vojáky odsoudily, většina ostatních ale zůstala nepotrestána. Podle obhájců lidských práv se většina pozůstalých nemá šanci v Rusku domoci svých práv, proto se obrací na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. U něj jsou žadatelé z Ruska nejpočetnější skupinou, jen do ledna 2008 jich

štrasburský soud zaregistroval přes 20 000. Většina těchto případů je spojena právě s válkou v Čečensku.

4. Kdo jsou hlavní aktéři dokumentu?

Nataša Estěmirovová Nataša Estěmirovová (1958–2009) pocházela z rusko-čečenské rodiny. Vyrostla ve Sverdlovské oblasti SSSR a poté v čečenském Grozném. Na tamní univerzitě vystudovala historii a tu učila na tamních školách až do roku 1998. Paralelně s tím začala od počátku 90. let pracovat jako regionální novinářka – v psaných médiích i čečenské televizi. Její manžel, čečenský policista, v 90. letech zemřel a po jeho smrti Estěmirovová ještě víc zintenzívnila svoji práci. Tématem jejích reportáží a článků se staly následky ničivých rusko-čečenských konfliktů, osudy civilistů, porušování lidských práv a vyšetřování nezákonných praktik jak ruských federálních vojáků, tak ozbrojených skupin. Po začátku druhé rusko-čečenské války v roce 1999 se Estěmirovová začala naplno věnovat dokumentaci porušování lidských práv. Svou dceru Lanu nechala kvůli bezpečnosti u příbuzných a v nebezpečném terénu Čečenska se pohybovala sama. V roce 2000 se stala pracovnicí grozněnského oddělení Memoriálu, neziskové organizace, monitorující v Rusku stav lidských práv. Estěmirovová začala brzy spolupracovat se známou novinářkou Annou Politkovskou z časopisu Novaja gazeta. Pomáhala jí odhalovat zločiny ruských vojáků páchané na civilistech v Čečensku a snažila se maximálně upozorňovat na to, že z Čečenska se stala zóna beztrestnosti, ve které můžou vojáci i ozbrojenci dělat téměř cokoli. Po nástupu mladého čečenského prezidenta Ramzana Kadyrova (2007) mířila kritika Estěmirovové čím dál více taky k němu a nezákonnostem, kterých se dopouštěl s tichým požehnáním Moskvy. Postupně zůstala jedním z mála kritických hlasů, které Kadyrovovi připomínaly nezákonné únosy, vydírání, nezákonné zabírání pozemků, nekontrolované machinace s federálními prostředky atd. Kadyrov se nejprve pokusil lidskoprávní aktivistku „koupit“ – jmenoval ji do čečenské Rady pro lidská práva. Jenže Estěmirovová se nevzdala a dál pokračovala v kritice. Přišly proto výhružky a zastrašování. V březnu 2008 Kadyrov zbavil Estěmirovovou všech funkcí a dal jasně najevo, že není v Čečensku nadále vítána. Estěmirovová se lekla. Na tři měsíce odjela s pomocí přátel do Londýna. Pak se ale vrátila zpět a pokračovala v práci. V polovině července 2009 ji neznámí ozbrojenci unesli z bytu v Grozném, poté zastřelili několika ranami do hlavy a hrudi a její tělo pohodili u silnice směrem k sousednímu Ingušsku.

Anna Politkovská Anna Politkovská (1958–2006), rozená Mazepa, se narodila v New Yorku v rodině sovětských diplomatů ukrajinského původu. Krátce po jejím narození se ale rodina vrátila do SSSR a dětství i mládí prožila Anna v Moskvě. Vystudovala žurnalistiku na Moskevské státní univerzitě, kde se taky seznámila se svým budoucím mužem, slavným pěrestrojkovým novinářem Alexandrem Politkovským. Brzy se vzali a Anna porodila dvě děti (syna Ilju i dceru Věru). Většinu času pak s nimi trávila doma.

Hodně četla, zajímala se o politické dění a patřila k velkým obdivovatelkám ruské básnířky Mariny Cvetajevové. Když děti vyrostly, vrátila se Politkovská k novinařině. Nastoupila nejdřív do ruského deníku Izvěstija a v 90. letech 20. století pak do listu Obščaja gazeta. Psala hlavně o sociálních tématech a osudu uprchlíků. Největší věhlas si vysloužila prací v opozičním listu Novaja gazeta, kde publikovala od roku 1999. Stala se z ní investigativní novinářka se zaměřením na novou válku v Čečensku. Za své reportáže získala postupně několik významných mezinárodních cen a v zahraničí se z ní stala novinářská celebrita. Když Politkovská začala o situaci v Čečensku psát, byla mezi válečnými zpravodaji relativním nováčkem. Do oblasti jezdila početná skupina starších ruských i zahraničních zpravodajů (Andrej Babickij, Carlotta Gallová, Petra Procházková atd.), kteří situaci znali lépe. Řadě z nich ale ruská vláda postupně znemožnila do Čečenska přístup a Politkovská se postupně stala jednou z mála novinářů, kteří do Čečenska mohli. Z Politkovské, podporované redakcí Nové gazety, se tak stal jeden z mála kritických hlasů, který zpochybňoval oficiální ruskou verzi o tom, že v Čečensku se situace stabilizuje a že v něm federální vojáci a nové promoskevské vedení nepáchají žádné zločiny. Novinářka úzce spolupracovala s obránci lidských práv a přinášela nová svědectví o hrůzách, které se v republice opakovaně děly. Fungovala napůl jako novinářka, napůl jako aktivistka, která vystupovala na obranu práv obětí nejrůznějších zločinů. Její práce ji mnohdy přiváděla do nebezpečných situací. Neznámí lidé jí opakovaně hrozili smrtí, během přepadení moskevského divadla na Dubrovce se stala jedním z vyjednavačů s čečenskými teroristy, v průběhu cest na Severní Kavkaz byla několikrát nezákonně zadržována, vězněna a taky otrávena (cestou do severoosetského Beslanu v září 2004). Kritici Politkovské někdy vyčítali emotivnost, černobílost, absenci přesnějších citací a vyvážených pohledů. Nikdo z nich ale zásadněji nezpochybnil její význam při odhalování zločinů v Čečensku. V ruském prostředí se Politkovská dostala do izolace. Zatímco v zahraničí dostávala mezinárodní ceny a byla novinářskou celebritou, doma psala pro úzkou skupinu ruské inteligence. Její jméno a kritický postoj v politice ruské vlády v Čečensku ale znala většina Rusů. 7. října 2006, v den narozenin Vladimira Putina, byla Politkovská zastřelena ve výtahu svého domu v Moskvě najatým vrahem. Její vražda dosud nebyla objasněna.

Vladimir Putin Vladimir Putin (*1952) se narodil a vyrostl v sovětském Leningradě, dnešním St. Petersburgu. Vystudoval ekonomiku na Leningradské státní univerzitě, brzy vstoupil do komunistické strany a sovětské zahraniční rozvědky. Pro ni hlídal cizince přijíždějící do města a sloužil jako rozvědčík v bývalé NDR. V KGB zůstal až do roku 1990. Poté přestoupil na leningradskou radnici a stal se pravou rukou reformního starosty Anatolije Sobčaka, svého bývalého profesora z univerzity. Měl na starosti zahraniční vztahy radnice. V roce 1996 povýšil na správce majetku ruské prezidentské administrace v Moskvě.

Stárnoucí prezident Jelcin a jeho okolí si mladého iniciativního úředníka oblíbilo natolik, že ho v roce 1998 jmenovalo šéfem ruské tajné služby FSB, v březnu 1999 premiérem a na konci roku novým nástupcem Jelcina ve funkci ruského prezidenta. V březnu 2000 byl Putin zvolen poprvé ruským prezidentem a zůstal jím po dvě funkční období až do roku 2008. Poté přestoupil do funkce ruského premiéra. Putin měl během své vlády štěstí na vysoké ceny ropy a zemního plynu, které mu umožnily udržet ekonomickou stabilitu a získat tak přízeň řady Rusů. Ekonomika země rostla stabilně o 5 a více procent HDP, platy dvakrát tak rychle. Stále větší skupina Rusů poprvé zažívala podstatnější zlepšení své situace – mohla si vzít úvěr na byt, auto a kupovat další doposud nedostupné spotřební zboží. Výrazně se zvedl počet lidí, kteří začali vyjíždět do zahraničí na dovolenou (Egpyt, Turecko, Thajsko atd.). Mnohým ale nedošlo, že jde jen o projídání vysokých příjmů z nerostných surovin. A že jde o jen o drobky z astronomických příjmů malé skupiny kolem Vladimira Putina. Dosavadní politika Putina a jeho nástupce Dmitrije Medvěděva tedy sice přinesla relativní stabilitu, ve své podstatě ale znamenala jen další a intezivnější drancování nerostných surovin. Inovace a s nimi i stabilnější ekonomický základ chybí. Politicky vsadil Vladimir Putin na tzv. étatismus, tedy obnovení větší role státu po složité privatizaci a transformaci Ruské federace v 90. letech minulého století. Šlo o zvláštní mix autoritářství a patriotismu s odkazy na pozitivní stránky sovětské minulosti. Vůči demokracii, lidským právům a vyrovnání se s komunistickou minulostí se Putin stavěl velmi zdrženlivě a jeho praktické kroky svědčily o tom, že tyto hodnoty příliš nectí. Brutálně potlačil pokusy o čečenskou nezávislost a tvrdou ruku začal ukazovat i v postupu vůči novinářům a ruským velkopodnikatelům, tzv. oligarchům. Většině Rusů ale autoritářský postup Vladimira Putina příliš nevadil. Jeho čím dál aktivnější pokusy soustředit do svých rukou veškerou politickou i ekonomickou moc se sešly s únavou, deziluzí a atomizací ruské společnosti po aktivistických 90. letech. Rusové, zklamaní z neúspěchu veřejných aktivit, se stáhli do supermarketů, na zahraniční dovolené, na víkendové dači, hlavně daleko od politiky. Nejednotná, rozhádaná a unavená ruská demokratická opozice je v konkurenci zdánlivé stability a blahobytu nedokázala zaujmout a přišla o masovou základnu. Aktivní střední třída se v Rusku znovu začala objevovat až v roce 2011, po ohlášeném návratu Vladimira Putina do funkce prezidenta.

Ramzan Kadyrov Ramzan Kadyrov (1976) je synem bývalého čečenského duchovního představeného, tzv. muftího, Achmata Kadyrova. Ten patřil k jednomu z vlivných čečenských klanů a v 90. letech byl příznivcem čečenské nezávislosti. Vyzýval k ozbrojenému odporu proti ruské vládě. Koncem 90. let ale přešel na stranu federálních sil a po obsazení Grozného v roce 2000 ruskými vojáky se stal prvním čečenským prezidentem, loajálním k vládě v Moskvě. Jeho syn Ramzan byl nejdříve šéfem jeho ochranky a polovojenských jednotek, které byly ozbrojenou ochranou Achmata Kadyrova. Už tehdy čelil podezření, že jeho lidé jsou zapleteni do korupce, vydírání a dalších nezákonných aktivit. Když byl v květnu 2004 jeho otec zavražděn, byl Ramzan ihned tipován za jeho budoucího nástupce. Stal se blízkým důvěrníkem prezidenta Putina a jeho kavkazským mužem na černou práci. Kvůli

nízkému věku přečkal několik let v pozici čečenského premiéra a šéfa ozbrojených složek, až byl v únoru 2007 jmenován čečenským prezidentem. Z Ramzana Kadyrova se stal brutální, ale velice obratný politik s metodou cukru a biče. Rychle ovládl většinu ozbrojených složek v Čečensku a postupně začal likvidovat mocenské i politické odpůrce (Movladi Bajsarov, Said-Magomed Kakijev, Alambek Jasajev a bratři Jamadajevové). Skrze korupci a brutální zastrašování tyto skupiny buď úplně rozbil, nebo získal na svoji stranu. Kadyrov rychle upevnil i ekonomickou moc. Získal totální kontrolu nad štědrými dotacemi z federálního centra v Moskvě (vláda v Grozném odtud tradičně dostává více než polovinu svého regionálního rozpočtu) a ovládl většinu místní ekonomiky (energentická společnost Nurenergo a naftařský Grozněfť). V Moskvě prosadil právo čečenské vlády těžit samostatně vlastní zásoby ropy a zemního plynu, výnosy z těžby vkládat přímo do čečenské republikové pokladny a používat k financování obnovy válkou zničené země. Ta se skutečně začala silně měnit a rekonstrukce některých částí hlavního města Grozného pokračuje velmi rychle. Velkou částí těchto peněz ale fakticky disponuje sám Kadyrov a jeho nejvěrnější lidé. Další velké peníze získává Kadyrov od čečenské diaspory ve světě, skrze ilegální obchody, korupci a vydírání. Jeho jednotky jsou pověstné brutalitou a nemilosrdným likvidováním oponentů nebo kritiků prezidenta.

5. Jakou pozici mají v Rusku novináři? Existují tam nezávislá média? Rusko bylo až do roku 1991 uzavřenou komunistickou zemí, média v ní fungovala pouze na státní zakázku. Vznik nového ruského demokratického státu to změnil, odboural státní monopol a dal prostor nezávislým médiím, hodně ze sovětské mentality ale v zemi pořád zůstalo. Z nejvlivnějších ruských televizí a novin se stala mocná zbraň v ruskou bohatých ruských velkopodnikatelů, tzv. oligarchů. Vedla se přes ně řada politických a ekonomických bitev a pochyby o jejich nestrannosti a nezávislosti zůstaly. Důvěra Rusů ve svobodná média je proto dodnes velmi malá, stejně jako chuť považovat je za nezbytnou součást moderní společnosti. Vláda prezidenta Vladimira Putina nabídla Rusům na počátku nového tisíciletí kompromis – “zlobivá” média dostaneme pod státní dohled a vy si namísto toho budete užívat blahobytu, který nabízíme. Většina Rusů, unavená mediálními válkami ruských oligarchů, na tento kompromis přistoupila. Ruské televize, stejně jako většina tištěných médií a rozhlasových stanic, jsou v současnosti pod silným vlivem Kremlu. Stranou zůstávají pouze menší opoziční média (Novaja gazeta, Echo Moskvy, Kommersant, New Times aj.) a internetové portály. Jejich dopad na většinovou ruskou společnost je ale velmi omezený.

6. V posledních letech bylo v Rusku zavražděno několik nezávislých novinářů. Věnovali se tito lidé všichni rusko-čečenskému konfliktu? Věnovali se nejen tomuto konfliktu, ale obecně tématům korupce a dalších kriminálních činů. Věnovat se investigatnivní žurnalistice, která rozkrývá ekonomické nebo mocenské zločiny, je v Rusku stále velice riskantní. Státní správa je zkorumpovaná, mezi kriminálními skupinami je velké množství zbraní a tradice brutálního zastrašování, které se nezastaví ani před fyzickou likvidací, je bohužel v zemi stále velmi silná.

Tady jsou jen nejkřiklavější případy vražd nebo napadení ruských novinářů: - 17. října 1994: Redaktor listu Moskovskij komsomolec Dmitrij Cholodov (27) zemřel v Moskvě na následky těžkého zranění, které utrpěl při výbuchu v redakci deníku nedaleko centra hlavního města. Cholodov psal o ruské vojenské mafii. - 1. března 1995: Televizní žurnalista a výkonný ředitel největší ruské televizní společnosti Ostankino Vladislav Lisťjev (38) byl ve večerních hodinách smrtelně zasažen dvěma výstřely v domě uprostřed Moskvy, kde bydlel. - 29. dubna 2002: V Togliatti byl zavražděn žurnalista Valerij Ivanov z listu Togliattské rozhledy. Neznámý střelec na něj před očima hrstky ohromených sousedů vypálil sedm smrtících výstřelů. Ivanov psal o tamním zločineckém podsvětí. - 9. července 2004: V Moskvě byl zastřelen americký novinář ruského původu Paul Chlebnikov, když vycházel ze sídla redakce ruské verze časopisu Forbes, jejímž byl šéfredaktorem. Chlebnikov byl známý jako nemilosrdný kritik ruských velkopodnikatelů a čečenských kriminálních skupin. - 7. října 2006: Anna Politkovská, kterou proslavily hlavně kritické reportáže z Čečenska, byla v Moskvě nalezena zavražděná. Tělo opoziční žurnalistky bylo objeveno ve výtahu obytné budovy, kde bydlela. - 4. listopadu 2010: Oleg Kašin, redaktor prestižního ruského listu Kommersant, byl přepaden v Moskvě před svým domem ve čtyři hodiny ráno dvěma muži. Útok provedený železnými tyčemi byl velmi brutální. Kromě zlomené čelisti, amputovaného článku prstu a fraktur obou holení měl Kašin taky proraženou lebku v týlu. Kašin byl známý jako ostrý kritik korupce státních úředníků i ruských extrémistů.

7. Kdo je za smrt těchto novinářů pravděpodobně zodpovědný? Jak jsou jejich vraždy oficiálně prezentovány a byl za ně někdo potrestán? Mezinárodní Výbor na ochranu novinářů označuje Rusko posledních 15 let za třetí nejnebezpečnější zemi pro novináře. Mezi lednem 1992 a červnem 2008 bylo podle jejích statistik v zemi zabito 47 novinářů. Většinu těchto vražd přitom nikdo pořádně nevyšetřil. Státem ovládaná média řadu těchto případů bagatelizují, označují za soukromé spory nebo o nich neinformují vůbec. Některé vraždy novinářů jsou nakonec technicky vyšetřeny, skuteční viníci ale většinou unikají. Dobře to ilustruje vyšetřování smrti známé novinářky Anny Politkovské. Během své investigativní práce dostávala Politkovská desítky výhružek smrtí. Nenáviděli ji federální vojáci, které pomohla dostat před soud. Nenávidělo ji nové čečenské vedení Ramzana Kadyrova, které kritizovala za pokračování nezákonností v republice. Nepopulární byla i mezi řadou dalších skupin ruské společnosti, která nechápala její investigativní práci. Motivů, proč ji mohl chtít někdo zabít, bylo tedy mnoho. Většina jejích kolegů a přátel se kloní k verzi, že smrt Anny Politkovské v říjnu 2006 souvisela s její prací v Čečensku. Ruská prokuratura zadržela v souvislosti s vraždou Politkovské původně 9 lidí, část z nich později propustila. Tři z nich stanuli v listopadu 2008 před moskevským vojenským soudem. Byli to bratři Džabrail a Ibragim Machmudovové a bývalý příslušník speciálních jednotek ministerstva vnitra Sergej Chadžikurbanov. Odděleně od nich – ale jako součást stejné kriminální skupiny – byl souzen i bývalý příslušník ruských tajných služeb (FSB) Pavel Rjaguzov. Šlo o osoby, které měly připravovat terén pro vraždu Politkovské: jejím sledováním, vytipováním vhodného místa vraždy a dodáváním dalších důležitých informací o jejím pohybu. Kvůli nedostatečným důkazům a nesrovnalostem ve

vyšetřovacím spisu byla ale tato trojice soudní porotou v únoru 2009 propuštěna na svobodu. Ruská prokuratura se proti tomuto rozhodnutí odvolala a skupinu obviněných čeká nové soudní řízení. Za bezprostředního vraha Politkovské je ruskou prokuraturou označován čečenský mladík Rustam Machmudov, jehož dva bratři byli v souvislosti s vraždou zadrženi nejdříve. Podle rodiny Anny Politkovské byla ale tato skupina (kterou považuje za skutečné pachatele vraždy) jen vykonavatelem vraždy, kterou si u ní někdo neznámý objednal. Kdo to byl a jaký měl důvod se Politkovské zbavit je stále nejasné. Podobná struktura se opakuje i v případě vražd řady jejích kolegů. Rozkryjí se vrazi, mechanismus a plánování vraždy, ale kdo si ji objednal a kdo za ní fakticky stojí, se vyšetří jen málokdy. Zatímco v 90. letech šlo většinou o souboje podnikatelských skupin, po nástupu Vladimira Putina jde více o kombinaci kriminálních skupin a úředníků, kteří kryjí vlastní korupci.

8. Jak se k těmto vraždám staví mezinárodní společenství? Mezinárodní společenství tyto vraždy ostře odsuzuje, ale na vlažný postoj ruských úřadů k těmto kauzám to nemá větší vliv. Brzy po smrti Anny Politkové vydal např. Evropský parlament (EP) zvláštní rezoluci nazvanou „Usnesení Evropského parlamentu o vztazích mezi EU a Ruskem po vraždě ruské novinářky Anny Politkovské“. V ní přímo říká, že EP: -

co nejpříkřeji odsuzuje vraha Anny Politkovské a vyzývá ruské orgány k nezávislému a účinnému vyšetřování, aby byly osoby odpovědné za tento zbabělý zločin odhaleny a potrestány; vyzývá EU a Radu Evropy, aby tato vyšetřování pečlivě sledovala;

-

vyslovuje své vážné obavy z rostoucího zastrašování, pronásledování a vraždění nezávislých novinářů a jiných osob kritizujících současnou vládu a připomíná ruské vládě, že pokračování tohoto trendu negativně ovlivní celkovou pověst Ruska;

-

vyzývá ruské orgány k účinnému boji proti zastrašování nezávislých novinářů a aktivistů bojujících za lidská práva a k poskytnutí veškeré ochrany nezávislým novinářům, kteří odhalují závažné případy bezpráví ve své zemi, a také organizacím zabývajícím se lidskými právy a jejich představitelům, kteří brání oběti porušování lidských práv;

-

vyzývá Komisi a členské státy EU, aby při jednáních o nové PCA s Ruskou federací zaujaly zásadní a důsledný postoj a aby trvaly na dodržování svobody tisku a respektování nezávislého novinářství v souladu s evropskými normami.

Kritika ze Západu naráží v Rusku na řadu ekonomických zájmů, které politická reprezentace řady evropských států upřednostní, když na ni ruské úřady zatlačí. Tradicí se tedy staly návštěvy evropských politiků a diplomatů, kteří sice v Moskvě verbálně kritizují stav lidských práv a ohrožení novinářů, ale na faktické prosazování těchto požadavků nemají nakonec odvahu nebo reálnou politickou sílu.

9. Výsledky loňských voleb do ruské dumy, ve kterých s převahou vyhrála strana Vladimira Putina, vyvolaly v Rusku vlnu protestů. Existují důkazy, že byly opravdu zmanipulované?

Přímé důkazy neexistují, protože hlasování je tajné, ale k dispozici je řada nepřímých indicií. Nezpochybnitelnou skutečností je fakt, že Kreml má v rukou veškerou státní správu, její finance a taky státem ovládaná média a jejich masivní využití v předvolební kampani nemůže znamenat férovou politickou soutěž. I přes toto zásadní zneužití tzv. administrativních prostředků, zastrašování, odmítnutí registrovat řadu opozičních kandidátů, absenci předvolebních debat i rovného přístupu do médií měly prokremelské strany problém získat dostatek hlasů. A viditelné byly i pokusy o falšování hlasů. Ruští bloggeři na svých stránkách třeba upozorňovali na fakt, že státem ovládaná zpravodajská televize Rossija 24 v přímém přenosu z ústřední volební komise ukázala údaje, podle nichž v Rostovské oblasti hlasovalo více než 140 procent voličů, ve Voroněžské skoro 130 procent a v Sverdlovské oblasti 115 %. Server RBK si zase všiml, že v jistém moskevském okrsku tvořeném výlučně psychiatrickou léčebnou získalo Jednotné Rusko 93 % hlasů. V totálně ovládaném severokavkazském Čečensku získala hlavní prokremelská strana jednotné Rusko 99,5 procent hlasů při účasti 99,5 procenta voličů. Přestože není pochyb o tom, že dosavadní režim má mezi Rusy stále podporu a jeho hlavní strana Jednotné Rusko získala ve volbách kolem 50 procent hlasů, ruská opozice umísťuje na svých stránkách další a další informace o tom, jak bylo hlasování v parlamentních volbách ovlivněno neoprávněným vhazováním volebních lístků, nucením řady státních zaměstnanců volit Jednotné Rusko a řadou dalších nečestných praktik. Desetitisíce nespokojených Rusů, kteří brzy po volbách vyšli do ulic velkých ruských měst, ukazují, že falšování a neférovosti voleb si všimli i oni. A poprvé našli odvahu proti této skutečnosti protestovat. Nezvykle ostře kritizoval průběh voleb také bývalý prezident Sovětského svazu Michail Gorbačov, který vyzval k jejich opakování. Kritika přišla i ze zahraničí. Podle americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové nebyly volby ani svobodné, ani spravedlivé. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), která ruské volby monitorovala, upozornila na řadu nedostatků a porušení pravidel během hlasování. Volby podle OBSE poznamenala omezená politická soutěž, předvolební kampaň postrádala nezávislost a média stranila vítěznému Jednotnému Rusku. Zatímco ruský premiér Putin jakoukoli kritiku odmítl, prezident Medveděv připustil, že parlamentní volby mohly provázet nedostatky. Ty ale podle něj „musí prošetřit příslušné úřady". Ty má ale pevně v rukou Kreml. 10. Jak se odhaduje vývoj v Rusku a v Čečensku v následujících letech?

Rusko Ruská ekonomika, postavená na exportu ropy, plynu a dalších nerostných surovin, prožívala od roku 2000 – i přes současné problémy – nebývalý boom. Světová cena ropy vyskočila z 9 USD za barel v roce 1998 na současné ceny přesahující 100 USD za barel. Jen na exportu ropy vydělá Rusko denně minimálně 600 miliónů USD a to současnému režimu stále dává možnost stavět na ekonomickém blahobytu a relativním dostatku volných financí. Srážka s globální ekonomickou krizí v roce 2008 a její tvrdý dopad na domácí trh ale definitivně ukončily léta relativní ruské stability. Ruské elity přišly v krizi o velké peníze a poprvé si musely připustit, že systém víceméně požírá sám sebe a může brzy pohltit i své strůjce, stejně jako – třeba při

kolapsu krachujícího penzijního systému – spustit vlnu masovější nespokojenosti. A té se bojí skupina kolem Vladimira Putina úplně nejvíce. Hledání toho, jak na ni vyzrát, ale není jednoduché. Totální závislost země na cenách ropy a plynu a jejich dramatické skoky v posledních dvou letech stály vedení země miliardy dolarů, které brzy nemusí mít. Putinův tým řešil po ekonomické krizi věci, které posledních 8 let sledoval jen zpovzdálí – záchranu devalvujícího rublu, boj se silnou inflací, pomoc krachujícím podnikům i oligarchickým skupinám, na kterých stojí a padá politická moc. Současné zásoby nerostných surovin, jejichž export krmí nenasytné státní výdaje, navíc narážejí na nemilosrdný strop – většina současných nalezišť pochází ještě ze sovětských dob a otevření nových vyžaduje nemalé investice i zahraniční technologickou pomoc. Podle nejnovější zprávy Světové banky zaostává Rusko za ostatními konkurenty jako Indie nebo Čína ve většině ekonomických ukazatelů a jeho ekonomické statistiky jsou neúprosné: zatímco před nástupem Vladimira Putina do funkce prezidenta tvořil vývoz ropy a plynu necelou polovinu zahraničního exportu země, za jeho vlády se tento podíl zvýšil až na dvě třetiny. 80 % ruského exportu nyní tvoří nerostné suroviny, zbytek zbraně. Většina obyčejných Rusů ale vyžaduje to, co jim Vladimir Putin a jeho věrní před lety slíbili: stabilitu a sociální jistoty. Vláda na ně ale brzy nemusí mít, už nyní jde přes 70 % ruského rozpočtu na sociální výdaje a penze. A pokud nedojde k reformám, budou se jen zvyšovat. Důchodový systém je už teď v hluboké ztrátě a při zachování statu quo zkolabuje nejpozději v roce 2018. Nejde ale jen o oficiální výdaje. Jak už bylo řečeno výše, doby ropného boomu roztočily v Rusku spirálu korupce a stínové ekonomiky na nebývalé obrátky. Počet státních úředníků se od roku 1999 zdvojnásobil a korupčními kanály začaly běhat doposud nevídané částky – jen odhaduje se suma kolem 300 miliard dolarů ročně, tedy celá čtvrtina ruského HDP. Tisíce lidí napojené na tyto korupční kanály si v dobách „hojnosti“ zvykly na vysoké příjmy a nehodlají z nich v ničem slevit. Krize jejich nenasytnost jenom zvyšuje. Jak si mocenská skupina kolem Putina poradí s těmito problémy ve chvíli, kdy se v ulicích hlásí ke slovu čím dál aktivnější ruská střední třída, zůstává proto otevřené.

Čečensko Čečensko je součástí Ruska, a protože je jako chudý region závislé na federálním centru a jeho dotacích, všechny výše zmíněné ruské ekonomické problémy se ho dotýkají a budou dotýkat velice silně. K tomu je nutné přičíst i specifické problémy regionu. Ten zničily dvě války a jeho obnova není zdaleka u konce. Region Severního Kavkazu má všechny rysy tzv. „dokonalé bouře“, která nedávno otřásla mnoha arabskými zeměmi – zaostalost, velký podíl mladých nevzdělaných lidí, kteří nevidí perspektivu, otřesné sociální podmínky a za dveřmi sítě radikálních islamistů našeptávajících, že jediným řešením krize je „cesta Alláhova“. Islámské podhoubí Severního Kavkazu nebylo v minulosti radikální, příznivci tvrdého saláfistického směru ale nabírají na síle kdekoli, kde bují nezaměstnanost a absence jakéhokoli výhledu do budoucna.

Na povrchu to tedy vypadá, že Moskva silový boj s radikály v regionu vyhrává. Styl, jakým Ramzan Kadyrov brutálně potlačil jakékoli projevu islamistického odporu v Čečensku a okolních regionech a nastolil tam relativní stabilitu, vypadá slibně. Jenže akce budí reakci. Brutální silové akce, které házejí do jednoho pytle radikály s jejich opatrnými sympatizanty a nenabízejí pozitivní alternativu, budí zástupy dalších radikálů. Moskva se snaží v intencích toho, co umí, reagovat. V lednu 2010 jmenovala novým představitelem na Severním Kavkaze pragmatického obchodníka Alexandra Chloponina, vytyčila v regionu nejproblematičtější republiky a věnuje jim zvláštní pozornost. Podle premiéra Putina vzniklo na Severním Kavkaze v roce 2010 kolem 86 000 pracovních míst a vláda slibuje dalších 400 000 miliard rublů na sociální a ekonomické projekty. Analytici jsou ale skeptičtí. Podle nich nejde modernizovat a zlepšit ekonomické a sociální podmínky, aniž by se změnil autoritářský systém vlády Ramzana Kadyrova. Korupce, nefungující ekonomika, nekontrolované bezpečnostní síly i sám brutální vládce Čečenska tedy zůstávají největšími výzvami této malé země v nejbližší budoucnosti.

Odpovědi vypracoval: Josef Pazderka, Česká televize – zahraniční redakce zpravodajství