16. DIVADELNÍ FLORA. Máte čerstvě po premiéře, nabízí se tedy tradiční otázka. Jaké z ní máte pocity?

16. DIVADELNÍ FLORA

sobota 12. května 2012

8 Divadelní Flora ešte ani nezačala poriadne odpočítavať a už je o čom spílat! Včerajšia diskusia Visegrad Performing Arts smutno skonštatovala živoriaci stav kvalitného českého tanečného divadla. Zatlačený do kúta melie bez výraznejšej finančnej podpory z posledného a to je alarmujúce! Súčasné tanečné divadlo preto akútne potrebuje náš angažovaný záujem. Také Divadlo Konvikt bolo pre tanečné umenie v minulom ročníku festivalu ochotné obetovať i zadnú stenu Divadla K3. Pri včerajšom predstavení Power Power Dance moju pozornosť v pozadí znova púta silueta graffitu MATKA, ktorú pri premiére Found and Lost minulý rok sprejovala Veronika Kotlíková. Tá už včera tancovala celkom novú choreografiu a ja mám radosť, že práve vďaka Divadlu Konvikt majú talentovaní ľudia ako VerTeDance, Debris Company, Anna Steller, Anna Réti a mnohí ďalší stále možnosť tancovať. Nechajte sa aj naďalej dobíjať silou višegrádskeho tanca! Divadelní Flora rozmaznáva najlepšími predstaveniami V4ky až do budúcej stredy, tak sa nechajme oslniť. Dominika Široká

TANČILY JSME SPOLU PŘES MAILY O úplný začátek šestnáctého ročníku Divadelní Flory se ve čtvrtek večer postarala čtveřice tanečnic s nonverbální inscenací Power Power Dance. Ta vznikla ve výjimečné spolupráci tanečníček českých VerTeDance (Tereza Ondrová, Veronika Kotlíková), slovenských Debris Company (Stanislava Vlčeková) a Polky Anny Steller. První premiérou vyčerpané divadelnice se mi podařilo krátce vyzpovídat ještě v sále. Máte čerstvě po premiéře, nabízí se tedy tradiční otázka. Jaké z ní máte pocity? Anna Steller: Včera jsme měli generální zkoušku, vše jsme ještě dolaďovali na poslední chvíli. Na čistotu a vyznění představení to ale nemělo podstatný vliv. Myslím, že vše bylo v pořádku, dnes večer to fungovalo. Představení Power Power Dance bylo první vlaštovkou projektu mezinárodní spolupráce, kterou Divadelní Flora iniciovala. Jak vám spolupráce vyhovovala?

Tereza Ondrová: Popravdě řečeno to byla těžká práce, ale nakonec jsme našli společnou cestu, jak dosáhnout toho správného cíle. (smích) Měli jsme málo času a zkoušeli jsme hlavně na rezidencích. Na některých jsme ale nebyli všichni. Poslední část vlastně vznikala čistě po mailech. (smích) Veronika Kotlíková: No ale možnosti virtuální komunikace jsou dnes obrovské, takže se skypem už se taneční divadlo na dálku nazkoušet dá. (smích)

ROZHOVOR

2

Po cestě z divadelního sálu jsem pocity protagonistek ještě stihl doplnit několika otázkami na Alexandru Monhartovou, kostymérku inscenace. Jaká byla tvá cesta do mezinárodního projektu? Alexandra Monhartová: Před několika měsíci jsem dělala doplňky pro inscenaci Honzy Žůrka Slečna Julie. Oslovil mě i teď a doporučil mě Jozefu Vlkovi. A vzácná příležitost vyšla. Máš s kostýmy pro pohybové divadlo zkušenosti? V čem se liší oproti těm v hraném divadle? AM: Šlo o mou první zkušenost s pohybovým divadlem. Kostýmy v něm musí být hlavně funkční a musí něco vydržet. Například v téhle inscenaci na sebe holky naskakují, perou se a padají. Taky jsme se snažili o syntézu kostýmů s light designem. Každé nasvícení totiž kostým mění a tím se stává zajímavým a variabilním. Podle mě si v klasické činohře kostýmní designer může dovolit prakticky vše. U tance je ale limitován, což mi přišlo jako výzva. Protagonistky byly oblečeny do univerzálních bílých kostýmů, co tě inspirovalo?

TO: Děláme si samozřejmě legraci. Podstatné byly tři rezidence v Hradci Králové, Olomouci a Žilině, hodně práce jsme udělali ještě teď za posledních pár dní na Konviktu. Co vás na mezinárodní spolupráci zaujalo? Existují například nějaké charakteristické rysy či odlišnosti v jednotlivých národních přístupech k tanečnímu divadlu, které by vás mohly inspirovat? Nebo šlo spíše o konkrétní interakci a spontánní nápady? AS: Mě upřímně nejvíce inspirovala laskavost holek, s kterými jsem vystupovala. Od každé z nich jsem čerpala rozdílnou inspiraci. Nejvíce mi dalo poznání toho, jak pracují, jak se hýbou, jak celkově chápou divadlo. To si z téhle události odnáším jako hlavní zkušenost. Jak se vám pracovalo s tématem, které bylo dost abstraktní? (současná energetická krize – poznámka redakce)

Dnes večer to fungovalo! SV: Já osobně jsem s ním měla velký problém. Vím, že taková krize nastala, ale nedokázala jsem si představit, jakým způsobem a jestli vůbec můžeme dané téma dostat do nějakého divadelního tvaru a zároveň v něm něco divákům odevzdat. Hodně jsme se o tom bavili, hodně jsme měnili a hledali cestu, kterou jít. Vlastně mám pocit, že ji ještě stále hledáme. Jelikož Power Power Dance už ve svém názvu pracuje s energií, z čeho čerpáte sílu vy? SV: Pro mě jednoznačně spánek. AS: Já saju energii z každé z nich. (smích všech, v inscenaci je totiž situace, kdy si protagonistky navzájem vysávají život z těla – poznámka redakce) TO: Ta energie spíš tak pořád cirkuluje a my se ji snažíme jen tak chňapnout, zpracovat si ji pro sebe a pak zase poslat dál.

AM: Od začátku jsem chtěla vytvořit pracovní oblek. Nechtěla jsem ale, aby kostýmy vypadaly prvoplánově, tak jsem několikrát přešívala. Kombinovala jsem různé materiály jako elastické body nebo koženku, které při nasvícení házely zajímavé odlesky. Šlo mi hlavně o variabilitu a estetickou čistotu. Za rozhovory děkuje René Vlasák.

RECENZE

3

ATÓMOVÁ VOJNA V POWER POWER DANCE Výzvy sú impulzy, ktoré režiséra Jozefa Vlka priťahujú. Nebojí sa spracovávať klasické literárne diela (Kafka - Proces, J.L.Borgés - Evanjelium podľa Marka), postavené na sile a hutnosti jazyka, a to neverbálnym spôsobom. Trúfne si dokonca i na experimentálneho Joycovho Odyssea, z ktorého si „skromne“ vyberá záverečný monológ Molly Bloom – päťdesiatpäť stránok jednej vety bez akejkoľvek interpunkcie. Vo Vlkovej verzií, samozrejme, bez slova. Ponúkne záchrannú ruku finišujúcemu Canto hondu (hlboká pieseň o nej...) bratislavského elledance, pre ktoré skomponuje scénickú hudbu za tri týždne a získa DOSKU. Kto iný by vo višegrádskom priestore spracoval neštandarnú proble-matiku energetickej bezpečnosti, keď je v súčasnom tanci oveľa módnejšie „nachádzať odpovede na tie najvnútornejšie otázky“ či „skúmať nekonečnú dynamiku podstaty“? Jozef Vlk kývne i na tento bláznivý nápad a výsledok zavrie ústa všetkým skeptikom. Vykašle sa na naše ľudské palivové „pletky“

a nazrie okulárom do mikrosveta najmenších častíc. Tu paradoxne nachádza to, čo hľadal – tam „dole“ sa totiž odohráva rovnaká dráma, ako tu „hore“. Napriek tomu, že ide v projekte Power Power Dance o spojenie tanečníc z rozličných tvorivých zázemí, kmitá višegrádska štvorica Stanka Vlčeková, Anna Steller, Veronika Kotlíková a Tereza Ondrová v jednotnom pevnom atóme. Konečne sa ocitám pri jadre veci, a to doslova i obrazne. Sledujem pôsobivý výjav niečoho tak samozrejmého a pri tom krásne prostého, akým je sústredené hmýrenie elektrónov v atóme, kde ale častice pokorne podliehajú vyššej moci. Slnečný zdroj, regulujúci prísun svetla a tepla, nemilosrdne ovplyvňuje ich životné tempo a tep. Hneď od začiatku mi takto inscenátori zrazia hrebienok. Čoby nadradená ľudská bytosť totiž stojím a padám na rovnakej prírodnej harmónií, krehkej ako letmý dotyk dvoch rúk. V Power Power Dance ale tvorcovia nezabrzdili na bazálnej fyzikalite. Jozef Vlk v inscenácii na príklade chovania sa najmenších

častíc totiž rafinovane vyjavuje princípy celospoločenského chovania. Tie sa po rozbití atómového „spoločenstva“ rovnako nešikovne pokúšajú stať sa pánmi situácie. Štyri tancujúce elementy sa pri neistých pokusoch uchopiť moc nebránia priškrtiť, zatlačiť, či vysať. Sme takýto skutočne už od podstaty? Novonastolený poriadok v takomto svete skrátka nemôže byť iný, než latexovo a slizko sofistikovaný. Rezignované bezduché bábiky z porcelánu sa tu krivia do neprirodzených póz sťa postavy z renesačných malieb. V závere tak performerky neodhalili len seba, ale i vyprázdenosť lesklého sveta, v ktorom už skrátka ďalej nevládzu. Vlkova trpko-ironická metafora spoločenského a prírodného poriadku je ďaleko viac ako skromná miniatúrka. Jej neošúchaný prístup k téme, archetypálne otázniky a puristická estetika pôsobia v dnešnej dobe veľkých slov a malých činov ako správny tanečný elektrošok, ktorý má nielen pätu, ale i hlavu. Dominika Široká

ROZHOVOR

4

„SVĚTELNÝ DESIGN TADY NIKDO NECHCE!“ Rozhovor s light designérem Pavlem Kotlíkem, se odvíjel nejen kolem světla a stínu v Power Power Dance, ale bavili jsme se také o současnosti a perspektivách light designu.

já se bavím o činohře – klasických divadlech. Tam se svítí „kuchyně“, hlavně zepředu, aby bylo všechno vidět. To je škoda. Až se to změní v činohře, tak se světelní designéři budou moct živit běžnými věcmi jako je činohra. Já mám tu výhodu, že máme VerTeDance. To je moje práce. Projektů, na kterých se podílím, je samozřejmě víc, ale tenhle tvoří to gró, se kterým pracujeme relativně dost. Jsme sehraní. Nadávám, když se mi někdo nevěnuje, ale je to o vzájemné důvěře. Představení jsme udělali hodně a víme, jak fungujeme. Těch světelných připomínek je minimum. Jaký je pro tebe jako light designéra vztah světla a těla? Tam je nejdůležitější, aby ten člověk byl vidět. To funguje, to platí. Je to otázka kontextu, do jaké míry má být vidět sám nebo kdo je ve scéně důležitý. Já si můžu pak hrát s tím, jak to udělat. Co přichází dřív? Koncept a potom světlo, nebo to bývá i naopak? Já chodím hodně na zkoušky. Tohle na mě třeba bylo hodně zrychlené. Potřebuji na to víc času, abych to představení pochopil. Všechno je to abstraktní. Vztahy si vytvářím sám. Mám koncept, určitě. Vycházím z barevnosti. Nejdřív si potřebuji zasvítit prostor – scénu – často zbytečně. Musím to pak celé přesvítit. Odvíjím to od jakési „barevné nuly“. Vytvořím si svoji bílou. Takže dneska byla bílá modrá. Pohyboval jsem se nahoru dolů. Takže ta halogenová žárovka tam působila velmi přirozeně. Ta žárovka je brutální. Je krásná. Trochu jsem si na tom ulítl. Mrzí mě, že se mi nepovedlo udělat pořádnou světelnou režii. Prostředí mám pěkně zasvícené. Žárovka je dominantní a mně bylo možná líto toho nevyužít. Hodně jsem s ní pracoval, myslím si, že až moc. Ta inscenace je hodně improvizovaná. Já mám danou kostru, jak se scény za sebou odehrávají. Mám danou „páteř“ a hodně improvizuji jak intenzitami, tak i tím, co se tam děje. Snažím se co nejvíc reagovat na ně. Vždycky potřebuji lépe znát všechny ty principy, aby to bylo jasné. Nám se povedlo energii nasát, ale nepodařilo se nám ji vybít. Nebo mně se to nepodařilo,

to bych chtěl dodělat. Katarze mi chybí. Vnímáš tu distanci, když je světlo dominantní nad tanečníkem? Jak kdy. Ale nemá z toho nic vyčuhovat. Má to být kompaktní. Všiml jsem si správně, že tanečnice nevrhaly skoro žádný stín? To vždycky záleží na prostoru. Stíny tam samozřejmě jsou, ale je to dané elevací. Ale snažil jsem se dělat to beze stínu kromě pár speciálů na konci, tak to celé bylo otevřené, aby mohli být tanečnice co nejvíc v prostoru. Aby mohly být spojené vší tou energií. Je tedy hlavní tematizace veškeré té energie právě přes světlo? Já jsem si to tak uchopil, protože jsem měl potřebu to zmínit. Takže takhle. (smích) Tím, že jsi nejenom autorem světleného konceptu, ale sedíš i za pultem, vnáší to novou rovinu improvizace? Koncept dynamicky vzniká. Jak jsem říkal na začátku, pro mě jsou důležité barvy, kterými tónuji světla. A najednou je skvělé, když nejsou obarvené. Zkrátka pro mě je důležitá barevnost. Tím, že tanec je bez dekorací a nějakého konkrétního prostředí. A barevnost je jedna z věcí, která ti může pomoct k jeho vytvoření. V posledních dvaceti letech se tady postupně profiluje poměrně výrazný důraz na světelnou režii… My běžíme za tím vlakem, co jede. (smích) A jak nám to jde, nevím. Asi jak komu. Jde o to, že není nastavený systém. Jsem tak jeden z mála lidí, kdo to má jako placené povolání. V tanečním světě je to docela normální, ale

V současnosti vznikají celé obory light designu. Myslíš, že to má perspektivu? Samozřejmě. Je to normální. Světla jsou regulérní vyjadřovací prvek a výuka probíhá všude na světě. Cítíš tady nějaký nedostatek? Cítím po tom hlad. Ale na druhou stranu není tak velký, jak by měl být. Jsme na tom v podstatě dost špatně, co se světleného designu i světel obecně v divadlech týče. Příšerně jsme tady zlenivěli. Ta profese nemá respekt a nikoho ani moc nezajímá. Bavíme se o divadle od muzikálu po činohru. Je to u nás hodně opomíjený obor. Školy by mohly pomoci ve chvíli, kdy z ní vyjdou lidé, kteří budou respektovaní. Kteří budou mít možnost pracovat, mít k dispozici divadlo, kde je spousta světel. Myslím, že i ty školy by měly výuce light designu věnovat víc času, ale je to dané poptávkou. Nikdo to nechce. Až se tohle změní a režiséři budou chtít poznat, že je někde „tam“ světelný design, tak se to zlepší. Za rozhovor děkuje Martin Macháček.

Pavel Kotlík (*1973) je light designer tanečnej skupiny VerTe Dance, zároveň pôsobí ako technik a technický šéf Divadla Ponec. V apríli 2012 získal za prácu na inscenácii Found and Lost Cenu za světelný design, ktorú každoročne udeľuje medzinárodné zloženie poroty Institutu světelného designu v rámci festivalu Česká taneční platforma. Ocenená inscenácia Found and Lost v réžii švédskej choreografky Charlotty Öfverholm, mala svetovú premiéru na práve 15. Divadelní Flore.

REPORT

5

„PENÍZE JSOU ENERGIE“ Paradoxní provolání v diskuzi, jejíž jedním z témat byl mezinárodní projekt Power Power dance, který slovy tvůrců tematizuje otázky energetické bezpečnosti a obchodu s nerostnými zdroji. Peníze jako kypré ložisko, které je třeba vytěžit. Spotřebitelů přibývá, zdrojů ubývá. Šéfredaktorka Taneční zóny a kurátorka projektu Tanec a kamera Jana Návratová tak reagovala na otázku, co soudí o kvalitě tanečních platforem napříč visegradským prostorem. Zhodnotila, že na české, stejně jako na slovenské, polské i maďarské taneční scéně se objevuje řada špičkových projektů, jejichž velkou limitou je právě nedostatečné dotování. Nezávisle na konkrétním tématu se problematika financování stala mottem diskuze. S tím související problém shledávala Návratová v přijetí tvorby tuzemských i visegradských pohybových a tanečních souborů v možném až předpojatém stanovisku. Uvedla příklad mezinárodního düsseldorfského tanečního veletrhu Tanzmesse, kde dle jejích slov došlo až k absurdní ignoraci tvorby celého kulturního prostoru. Nedostatek peněz v tanci také glosovala jako: „prokletí“. Diskuzi moderoval Jan Žůrek. Hned v začátku představil dramaturgickou kon-

cepci projektu Power of the Visegrad Dance, jako dlouhodobého směřování celé linie Divadelní Flory. Kromě Návratové pozval aktéry a inscenátory projektu Power Power Dance tanečnice Terezu Ondrovou, Veroniku Kotlíkovou, Annu Steller a Stanislavu Vlčkeovou i režiséra Jozefa Vlka. V první části diskuze byl dialog směřovaný obecně k samotné inscenaci. Vlk v ní formuloval základní okruh témat, kterými se při přípravě nechal s kolektivem inspirovat i způsob jak inscenační tvar rozvíjeli. Od improvizace ke konkrétněji strukturované akci. O rovině spolupráce mezinárodního týmu nejčastěji vypovídala Veronika Kotlíková. Jako tanečnice vnímala spolupráci obohacující právě v konfrontaci různých tvůrčích přístupů. Zároveň průběžně v diskuzi připomínala problematické postavení tanečního divadla v České republice. Spolupráce se zahraničními tanečníky je dle ní náročná právě ve vynaložených nákladech i tom, že díky následnému přezkušování kvůli nedostatku financí, vzniká nová inscenace. Vlk se později zaměřil na samotnou rezidenci, kterou komentoval, že na tom „vypadnout z domu, opravdu něco je“. Jeho postřeh, že jednotlivé rezidence, kde skupina pracovala, se rychle měnily, vnesl do diskuze konkrétnější podněty.

Tematické rozštěpení prostřední části panelu se dotýkaly reálných možností, co lze v rámci rezidenčních pobytů podnikat a v kontextu žánrových východisek. Diskutéři se shodli, že v prostředí českého tance není možná nějaká delší rezidence, v níž tvůrci pouze rozvažují a „přemýšlí“. Žůrek uvedl např. švédskou choreografku Charlottu Öfverholm, která přijede do Olomouce přemýšlet o smrti. Čeští umělci zkrátka přebíhají z jednoho projektu do druhého, aniž by jim bylo nějak finančně umožněno pouze rozjímat. Shodovali se, že tento hektický způsob tvorby je vyčerpávající. Dalším výrazným momentem diskuze byla snaha pojmenovat míru angažovanosti v současném tanečním divadle. Vlk dodal, že pro politikum jsou obecně sdělnější epičtější formy. Kontext rozšířila v diskuzi zmíněná britská skupina DV8. Poslední část diskuze uzavřela okruh znepokojujících glos. Téma peněz vytrysklo z diskuze jako při objevení bohatého naleziště. Téma by tryskalo, ale jeho řešení se zmáhá na konstatování: „mělo by se“. Objevují se snahy, jak situaci systematicky a koncentrovaně řešit, ale výsledek v nedohlednu… Martin Macháček

ROZHOVOR

6

„POWER ČERPÁM Z LÁSKY, KTERÁ MĚ OBKLOPUJE“ Honza Žůrek, dramaturg a jeden z hlavních iniciátorů projektu Power of the Visegrad Dance, mi rozhovor poskytl hned po páteční odpolední debatě s inscenátory a interprety taneční inscenace Power Power Dance, která zažila večer předtím slavnostní premiéru. Plný nadšení popsal vznik a vize projektu, jenž má spoluprací divadelníků ze zemí Visegrádské čtyřky upozornit na kvalitní produkci pohybového divadla v regionu i aktuální problémy.

Projekt Power of the Visegrad Dance mi svým mezinárodním spojením s dobrým cílem připomněl Karavanu míru, v níž byla v osmdesátých letech zapojena i Husa na provázku a ve spolupráci s divadelníky z několika států projela Evropu s jasným poselstvím v divadelním tvaru. Jak vznikl váš projekt? Zrovna Provázek pro nás úplně podstatný nebyl. Důležité bylo spíše to, že Flora nabízela pět šest let současný divadelní tanec. Nejdřív během Open Konviktu, pak taky celoročně v rámci programu Divadla Konvikt. Postupně přišlo i na premiéry Charlotty Öfverholm, VerTeDance, Random Collision či Nizozemců T.R.A.S.H. Divadelní Flora se tak kromě prezentace začala stávat platformou i pro podporu tvorby a vzniku něčeho nového, čímž získala nový smysl a charakterovou vlastnost. Když jsme po loňském patnáctém ročníku zvažovali naše možnosti a přehodnocovali dramaturgii, shodli jsme se, že by myšlenka visegrádského tance mohla dostat prostor pro život u nás. Letos jde o nultý ročník, jenž nabídne průřez toho, co se urodilo v regionu V4 za minulý rok. Zároveň bude motivovat ke vzniku nových věcí. Mezinárodní visegrádský fond už asi dvanáct let podporuje stovky projektů především z oblasti kultury, vzdělání, vědy či turistiky. Celkový rozpočet má přes pět milionů eur, ročně schválí přes čtyři sta grantů. V průměru každý třetí projekt dosáhne na jeho finanční podporu. Jak to probíhalo ve vašem případě? My jsme v minulosti dosáhli na Malý grant, nyní už i na ten Standardní. Když Visegrádský fond redefinoval svůj smysl, rozhodl se podporovat projekty těch partnerů, kteří opravdu spolupracují. Ta rovina, že na festival přijede něco unikátně zajímavého, je pak ani moc nezajímá, podstatná je zejména ta spolupráce. Což u nás funguje. Neohrozilo tedy nějak projekt odstoupení maďarské tanečnice a cho-

reografky Anny Réti ze spolupráce na první inscenaci? Vůbec ne, protože v průběhu festivalu uvede ještě své další věci. Do jaké míry je pro tebe a pro festival tato zkušenost přínosem? Už spravování takového grantu je nová věc, administrativně mnohem náročnější, v eurech a s vyšší zodpovědností. Pro Floru jde taky o novinku. Byť na první inscenaci spolupracují různé skupiny, produkčně za ní stojí Divadlo Konvikt, které se o ni bude do budoucna starat. Budeme tak usilovat o to, aby se tu umělci ještě sešli a na inscenaci pracovali, aby s ní pak jezdili na další festivaly a dařilo se jí i ve světě. Pro promotéry ale půjde o nákladnější záležitost, přece jen musí aktéři dorazit z několika států. Přesně tak. Ve chvíli, kdy sem všechny zase dostaneme, musíme naplánovat šňůru vystoupení, aby se vše vyplatilo. Napadají tě už teď cesty, kterými se bude projekt vyvíjet? Přemýšlíte už o konkrétní spolupráci či kombinaci lidí a souborů. Jaká témata vás zajímají? Teď šlo o energetickou krizi, co dál? Nic konkrétního zatím nemáme. Téma hrá-

lo ale podstatnou roli v tom, že když se potkají umělci z různých zemí, kteří spolu mají navíc poprvé pracovat, tak se opírají právě o dané téma. To se musí vybrat tak, aby se stalo průsečíkem a souběžně rezonovalo ve všech zapojených regionech. Dramaturgie projektu tematizovaná ale není, jde o vybrané inscenace z uplynulého roku. Pro další ročník se rozhodně stane výzva přijít s dalším tématem, jež by mohlo fungovat podobně jako to loňské. Kdo z týmu vlastně prosadil téma energetické krize? S tím jsem přišel já. Fascinují mě na tom negativní věci jako manipulace s lidmi přes cenu ropy nebo zpackané projekty na podporu fotovoltaických elektráren, ale i pozitivní možnosti jako těžba břidličného plynu, která by nás mohla ze závislosti na energeticky silných státech vyvázat. Nic ale není černobílé, potřeba je hlídat si ekologická rizika, finanční náročnost atd. Všechno jsou to témata, která v regionu V4 aktuálně rezonují. Nabízí se mi rozhovor zakončit jako včera. Z čeho čerpáš svou „power“ ty? Já ji osobně čerpám převážně z lásky, která mě neustále obklopuje. Za rozhovor děkuje René Vlasák.

ANKETA / CHRYZAN-TÉMA / KEIN SPAß / KOMIKS

Aký máte vztah k tanečnímu divadlu?

pulaci, jako daleko méně lživý vysílač. Taneční divadlo se tak stává oázou autenticity absorbující progresivní tendence od divadla objektů přes nový cirkus až ke konceptuálnímu myšlení. Anebo jinak: Neexistují kategorie, existuje jen zážitek.“

Čo si budeme nahovárať. Tanečné divadlo vie byť občas poriadnou záhadou i pre kultúrne kapacity úrovne riaditeľa festivalu Petra Nerušila. Ako sa s týmto nonverbálnym odvetvím divadla pasujú ďalší kultúrni guru?

Jiří Jelínek (Divadlo DNO): „Mám rád divadla, co ční. I ta, co neční. TA NEČNÍ.? Chtěl jsem jen říct, že když začnu přemýšlet nad tím, jestli je divadlo taneční a proč, je to asi špatně. Stejně jako když začnu dumat u loutkového divadla, proč je loutkové…“

Jiří Havelka (VOSTO5): „V současné krizi přirozenosti je velmi těžké najít způsob podání pravdivého slova z jeviště. Pohyb se ukazuje jako daleko méně náchylný k mani-

Dominika Špalková (Divadlo DRAK): „Taneční divadlo ve mně probouzí vrstvy, které obyčejně spí, a uvědomím si, že jsou ještě jiná „patra“, hrozně důležitá pro náš

RENÉHO CHRYZAN–TÉMA

V úzkém paprsku oranžového světla se objevují překřížené dlaně čtyř žen. Klesají a stoupají v měnících se rytmech, okolní tma je ořezává, dunění sílí. Těžební rypadla lačně derou uhlí, dokud jeviště neosvítí namodralé světlo. Tanečnice začnou plápolat v bílých overalech a dunění střídá syčení. Plyn. Když záhy nato obrovská žárovka oranžově ozáří sál, přemýšlím, jaké zdroje energie lze ještě pohybově ilustrovat. Vodní elektrárna se však netančí, je na čase vycouvat ze slepé uličky.

První premiéra Power Power Dance se ve čtvrtek večer stala mou osobní premiérou s tanečním představením na abstraktní téma. Na rozhovor s protagonistkami jsem byl ale připraven, téma energetické krize jsem taky dostudoval. S pohledem režiséra na problém jako na simulakrum, kdy systém vyprázdněným pojmem manipuluje s lidmi, jsem souhlasil. Do plného divadelního sálu jsem tak usedal, aniž bych pořádně vnímal dunivý zvuk, jenž v pravidelném rytmu doprovázel úvodní tmu.

to snáď ani nie sú moje hodinky

7

život. Vždycky se vracím k tomu archetypu a k důvodu, proč to divadlo vůbec je a proč je rituálem. Zároveň je to pro mě vždycky i událost rituálu setkání. Jako když jsem měla v Power Power Dance možnost vidět čtyři ženské osobnosti, z kterých každá zůstala svá a zároveň něco sdělovala. V tanečním divadle se zkrátka snoubí metafyzika s přesahem ku smyslu života a miluju, když můžu tančit s nimi a prožít to taky.“ Pavel Bednařík (cultural manager): „Je to dozajista mystérium těla, na druhou stranu zase tanečnicím praskají klouby. Hledání významu je ale vždy krásné i marné.”

a nachází svou hlavní energii. René Vlasák

KEIN SPAß Zaneprázdněný pár přiběhne do divadla chvíli po začátku a začnou se cpát na svá draze zaplacená místa uprostřed řady. Chlápek šlápne na kraji sedící slečně na nohu a ani se

Lapen do vlastní pasti nudného rozumu se zastydím a po zbývající půl hodinu si „jen“ užívám neuchopitelnou vizuální krásu pohybů, světelných nuancí, kostýmních proměn, zvuku violoncella a čtveřice, která v jemném rauši hledá

neobtěžuaje omluvit. Teprve po přestávce, kdy opět přichází

ehm, včera v Irské...vyhrála jsi je v páce, nad tím barmanem...

ty si predtým náhodou nemal jedny takéto?

až ve chvíli, kdy celá řada sedí, se ke slečně nakloní: „Prosim vás, to vám jsem to šlápl na nohu?“ „Ano, ale to vážně nic nebylo, nedělejte si starosti, v pořádku.“

„Věruno cpi se, jsme ve správný řadě!“

ANOTACE

8

SO 12. 5.

v nichž ho zažili. Absurdní realita je tu odlehčená a snadno stravitelná.“

VINTAGE.MARKET.OLOMOUC 3 – FLORA SPECIAL 10:00 Konvikt / parkán Vintage.Market.Olomouc je inspirován blešími trhy u nás i v ostatních evropských městech. Spojuje v sobě samotný bleší trh nabízející rozmanité zboží (oblečení, LP desky, knihy, drobný nábytek, módní doplňky), prodej nových, ručně dělaných výrobků, kavárnu a odpolední program pro malé i velké. Prodávat na bleším trhu lze libovolné zboží kromě zbraní, pornografie a omamných látek. Neváhejte a přijďte prodávat, nakupovat nebo se jen podívat a pobavit se s přáteli! D. Drábek: ŠVÉDSKÝ STŮL 11:00 Konvikt / parkán / audio / volný vstup Tragikomedie o třech chodech. Rozhlasová úprava divadelní hry, v níž mají hlavní roli lahůdky na firemním večírku. Hravé a poetické podobenství glosující neduhy polistopadové skutečnosti. D. Drábek: KOULE 14:30 Konvikt / parkán / audio / volný vstup Slavná atletka Milena v rozhlasovém studiu rekapituluje svůj dosavadní život plný komických, trapných ale i bolestných protikladů. Nápadná podobnost s kariérou bývalé koulařky Heleny Fibingerové není náhodná. Provokativní hra vznikla v rámci projektu Hra pro třetí tisíciletí. HAVE A NICE HELL 19:30 Konvikt / Divadlo K3 Spojením skupiny Good Girl Killer s výtvarnicí Patrycií Orzechowskou vzniknul projekt Have a Nice Hell, který se divákům DF představí v sekci Power of the Visegrad Dance. Tvůrci tematizují proměny strachu. Dítě se bojí tmy, bouřky a čarodějnic. Později se člověk děsí stáří, ztráty blízkých a smrti. Důvody ke strachu mohou být také pandemie, nukleární války, terorismus. Tvůrci nechtějí však diváky znejišťovat ani děsit. Naopak. Scény jsou komické, nebo dokonce absurdní. Tanečnice Magda Jędra a Anna Steller inscenaci komentují slovy: „Rády bychom divákům kladly otázky ohledně jejich vlastního strachu a chtěly bychom, aby se zamysleli nad situacemi,

(macho) FESTIVAL SE ROZJÍŽDÍ VOSTO5! 20:30 Konvikt / šapitó Tradiční hosté Divadelní Flory letos předvedou svůj maximální improvizační standard hned dvakrát! Dvě premiéry a zároveň dvě derniéry v jednom. V sobotu po svém odstartují festival a v úterý se vrátí v kultovním kabaretu s doprovodnou kapelou TATRA, TESLA, popř. SNAHA. Nic víc, nic míň! OPENING PARTY DF 2012 / DJ Voe 22:00 Konvikt / šapitó / volný vstup

nebojí. V. Fekar: SESTRA 16:00 Konvikt / parkán / audio / volný vstup Mladý hrdina hledá odpovědi na otázky týkající se předčasného úmrtí své sestry. V prostředí rodiny, kde je toto téma tabu, si může jen vymýšlet vlastní verze sestřina krátkého životního příběhu. Původní rozhlasová hra nové generace z programové řady Čajovna. J. Procházka, L. Procházková: UCHO 17:30 Konvikt / parkán / audio / volný vstup Příběh o ochromujícím strachu a lámání charakterů. Rozhlasová verze divadelní hry Lenky Procházkové podle scénáře Jana Procházky ke slavnému trezorovému filmu Ucho.

NE 13. 5.

LÁSKA A PENÍZE 19:00 Moravské divadlo

NA VĚTRNÉ HŮRCE 11:00 Moravské divadlo Divadlo Petra Bezruče je jedna z nejvýraznějších platforem Mikuláškových režií a festival DF pravidelně inscenace vzniklé spoluprací režiséra s ostravským souborem do Olomouce přiváží. V profilu režiséra (někdejšího uměleckého šéfa souboru) Bezruči prostě nemohou chybět. Letošním společným projektem je autorská dramatizace románu Emily Brontëové: Na Větrné hůrce. Románu, v němž neutěšenost vřesovišť zrcadlí niterné souboje hlavních hrdinů, vypořádávajících se s pomstou za křivdy minulosti, koženou morálkou a citovým míjením. Inscenace se soustředí na existenciální rovinu rozvětveného příběhu. Vykresluje temný obraz života bez lásky, bez snahy o vzájemné porozumění. Zdůrazněny jsou především zhoubné tendence naplňování vlastního cíle bez ohledu na bližní. Inscenace zahajuje žánrovou sekci profilových inscenací Jana Mikuláška, režiséra výrazného inscenačního rukopisu plného přemýšlivých metafor a stylizovaného hereckého

Režiséra Jana Mikuláška netřeba znovu představovat, stabilního hosta Flory, pražské Divadlo v Dlouhé, také ne. A možná ani britského dramatika Dennise Kellyho, který brázdí všechna evropská a sem tam i česká jeviště. Láska a peníze jsou krutým obrazem svět vyprahlých vztahů, ovšem tohle provařené téma ztvárňuje autor s vtipem. Podstatné je ovšem režijní uchopení Mikuláškovo: loni jsme na DF měli možnost vidět jeho první setkání se souborem Dlouhé, poněkud problematického Macbetha. Láska a peníze se trefily chladným cynismem a barvitou obrazností mnohem lépe. (vv)

projevu.

scénické hudby k řadě představení Divadla na cucky: Kabaret na cucky (2007), Western (2008), Poiésis (2009), bezhlaví / kopftot, Mme Bovary (obě 2010), Racek či Slečna Julie (obě 2011). Těšte se na cover verze popových pecek, nově otextované staré fláky či filmové písně unplugged.

(dš) DETEKTIV LUPA A TAJEMNÁ VĚŽ 15:00 Konvikt / šapitó / pohádka / vstup volný Vydejme se s detektivem Lupou do jedné zapomenuté vesnice na kraji začarovaného lesa, kde se skrývá tajemná věž! Podaří se mladému detektivovi rozluštit záhadu ztracených dětí a dostat srdce krásné Emílie? Loutková pohádka pro děti, co se

PLÍHAL!!! 21:00 Konvikt / šapitó / koncert / volný vstup (Ne)tradiční festivalový one man koncert pražského rodáka Jana Plíhala, jež stále váhá mezi kytarou a ukulele, a to i v životě. Člen alternativní zábavově-kabaretní kapely s německojazyčným repertoárem Akne auf der Stirn je zároveň autorem

DJ Mardoša 22:00 Konvikt / šapitó / volný vstup

www.divadelniflora.cz facebook.com/divadelniflora šéfredaktorka: Dominika Široká, redakce: Katarína Cvečková, Martin Macháček, Dominika Šindelková, Vojtěch Varyš, René Vlasák, korektury: Veronika Zýková, foto: Jiří Doležel, Lukáš Horký a archiv Jana Žůrka, sazba: Zdeněk Vévoda email: [email protected] | tisk: Tiskárna ČD, Nerudova 1, Olomouc, tel. 972 741 204, email: [email protected]