15

Šk. rok 2014/15

3.číslo Přijímačky: horor, nebo triumf?

Jak to chodí v korejské škole

Kdo jsme Časopis Chaos teenagerů byl založen v roce 2002 v naší škole. Časopis chce nabízet hlavně témata, která se týkají školy a lidí v ní – žáků, učitelů, zaměstnanců. Vše, co časopis obsahuje, je originálním dílem žáků, event. učitelů. Redakci tvoří žáci povinně volitelného předmětu Žurnalistika, přispět článkem může kterýkoli žák, učitel nebo někdo, kdo se o školu a dění v ní zajímá. Za celou dobu své existence se časopis proměňuje a vyvíjí – vylepšujeme grafiku, pestrost rubrik, kvalitu článků. Chaos je držitelem mnoha ocenění – nejlepší školní časopis Moravskoslezského kraje, časopis s nejlepším obsahem v ČR, nejlepší časopis škol v obvodu Ostrava-Jih a další.

Editorial Zprávy o škole Za dveřmi školy Život ve škole Žáci Ze života Duel Věřte-Nevěřte Dopisy jinak Anglická příloha Literatura Doporučujeme…

3 4 6 13 14 17 19 20 21 22 23 27

Časopis vychází s podporou statutárního města Ostravy


CHAOS TEENAGERŮ

Editorial

Adresa redakce:

Školní rok je u konce a všichni se těšíme, jak budeme válet šunky u vody a na sluníčku.

Redakční e-mail:

Odložme mikiny, kostýmy, saka. Pláže a bikiny, léto nás čeká. Studené pití do jedné ruky a do druhé náš časopis. No co víc si přát! Užijte si ty nejkrásnější prázdniny, plné smíchu a radosti, hlavně bez jakéhokoliv úrazu. Míša Bolková, šéfredaktorka

Základní škola a mateřská škola Ostrava-Bělský Les, B. Dvorského 1, příspěvková organizace Bohumíra Dvorského 1049/1 700 30 Ostrava-Bělský Les [email protected]

Šéfredaktorka: Michaela Bolková

Vedoucí učitel: Mgr. Jan Goj

Obrázky: Ing. Gabriela Bezručová, Patrik Beran

Rubriky: Top zprávy o škole: J. Škarek, M. Bolková, 9.B Život ve škole: B. Schaffelhoferová, 9.B Žáci: L. Jemelková, 9.B Duel: J. Škarek, 9.B Ze života: J. Riedel, 9.B, V. Vymazalová, 8.B Za dveřmi školy: M. Bolková, 9.B Co jsme plácli: redakce Knihy: R. Plachta, 7.B Věřte-nevěřte: S. Lukešová, 9.B Literární příloha: redakce Anglická příloha: Dominik Klaocsai 9.B Recepty: B. Schaffelhoferová, M. Bolková, J. Riedel, 9.B Komiks: Aneta Lindovská, 8.B Grafika J. Riedel a J. Škarek 9.B, J. Chwalek, 7.B Obr. titulní str.: Nykola Nyklová, 8.B


TOP ZPRÁVY O ŠKOLE Do ZOO ponese 20 101 korun dvacet šest žáků 16. ročník sponzorské akce Nanuk pro tygra jsme opět završili velmi hezkým výsledkem 20 101 Kč (včetně mateřské školky s částkou 3005 Kč). Celkem přispělo 279 dětí. Dne 15. června se uskuteční předání šeku v ostravské ZOO, kterého se zúčastní 26 žáků. Děkujeme všem, kteří se na této akci podíleli. Pavla Bačovicová, koordinátorka

Žáci účastnící se historické soutěže strávili dva dny na Litoměřicku Učitelská společnost vyhlásila soutěž v prezentacích zaměřených na 70. výročí konce 2. světové války, a to v rámci tradiční soutěže v rozvíjení znalostí z historie Keltičkův kahan. Soutěže se účastnili žáci ostravských základních škol a víceletých gymnázií, z našich žáků to byli Ladislav Kopec, René Sýkora, Mikuláš Konečný a David Jeřábek. Za své práce byli žáci odměněni drobnými dárky a hlavní cena byla dvoudenní exkurze do Litoměřic a okolí. Mezi pěti nejlepšími prezentacemi byla práce Ladislava Kopce, který tak překonal mnohem starší žáky 8. či 9. tříd. V. Krmášková

V Olympijském víceboji si žáci mohli otestovat své sportovní dovednosti Ve dnech 28. a 29. května se v naší škole konal sportovní den pro žáky 1. až 5. tříd. Žáci plnili na jednotlivých stanovištích osm disciplín Olympijského víceboje: předklon, T-běh, sedy-lehy, skok z místa, rovnováha a běh na 60 m a 500 m. R. Adamíková

4

Žáci navštívili Polsko, viděli Osvětim i zámek v Pszcyně V rámci našeho projektu česko – polské spolupráce, který i letos finančně podpořilo město Ostrava, navštívili žáci 9.B vybraná místa v Polsku – Katowice, Osvětim a městečko Pszczyna. Výlet, uskutečněný ve středu 27. května, byl současně setkáním s našimi polskými partnery, žáky a pedagogy katowické školy Ginmazjum nr5 Pawla Stellera, s nimiž spolupracujeme již deset let. Red.

Nejmenší žáci si užili ozdravný pobyt na Bečvě Osmdesát žáků 1. a 2. tříd se zúčastnilo ozdravného pobytu v Beskydech v rekreačním středisku Rališka na Horní Bečvě. Program byl pestrý a zábavný: stavění domečků pro skřítky v lese, návštěva přehrady, střelba z luku, rytířská škola meče, zumba, africké bubny, malování na trička, zvířecí olympiáda a hledání pokladu. Skvěle nám vařili, tak nám všem móóc chutnalo. Martin Svoboda

Naši páťáci vybojovali na atletických závodech 3. místo! Skvělé 3. místo v konkurenci 16 škol nejen z Ostravy, ale také z Opavy, Havířova i Polska získal náš tým žáků pátých tříd na atletických závodech Hurá na Zlatou tretru, které se konaly 25. května na Městském stadionu Vítkovice. „Vyhlášení se konalo den na to na Zlaté tretře, těsně před zahájením hlavního programu, takže pro děti, které získaly velký pohár pro školu, to byl zážitek," uvedla trenérka Renata Adamíková

5

ZA DVEŘMI ŠKOLY Není karneval jako karneval Když se řekne karneval nebo maškarní, asi si představíte hopsání třeťáků ve školní tělocvičně v maskách a s balonky. Ale co takhle benátský karneval? Plný barev, drahých kostýmů a fascinujících masek? Jo, tak přesně ten jsem měla tu čest vidět. A stálo to za to! Do Benátek jsme si vyrazily s mamčou 14. února, abychom se účastnily této jedinečné události. Nevěřili byste, co všechno jsme viděly a zažily – od lodního busu, přes pravou italskou zmrzlinu, až k vlastním maskám. Drkotání busem Celý zájezd se shromáždil večer v Brně, na smluveném parkovišti. Přijel pro nás autobus, všichni předali smlouvy a vyslechli si, kde budou sedět, naskákali dovnitř a těšili se na cíl naší cesty. Ze začátku se vše zdálo v pohodě – v autobuse byly instalovány malé obrazovky, takže jsme mohli sledovat filmy. „Neříkej mi, že zase sleduješ Pelíšky. Vždyť to znáš nazpaměť,“ komentovala to mamka. Ale to prostě muselo přijít. Ten film byl nevyhnutelný. Zbytek noci jsem strávila v polospánku s otlačeným zadkem (to sezení, uh!), bloumáním a posloucháním jedné a té samé písničky furt dokola (playlist v televizce obsahoval například pecky jako Michal David, což fakt nemusim). Kolem čtvrté ráno jsme dorazili k přístavu v Itálii (byste nevěřili, kolik kruhových objezdů v Itálii je). Vodní MHD? Celkem běžná záležitost, když uvážíte, že bydlíte ve městě postaveném na vodě. Docela pohodlné, podobné našim autobusům. Rozděleno na linky, které jezdí každou půl hodinu. Ani ne za dvacet minut jemně houpavé jízdy jsme dorazili na náměstí Sv. Marka, které bylo (asi vzhledem k časné ranní hodině) naprosto

6

ZA DVEŘMI

ŠKOLY

vylidněné – s výjimkou uklízečů, kteří čistili ulice po bujaré noci (všude konfety a rozbité sklo). Masky vynořující se z úzkých uliček Průvodkyně nás vedla dál na náměstí, kolem Dóžecího paláce a slavného hotelu. Když jsme dorazili na velký plac, první nádherné kostýmy už pózovaly pro profesionální fotografy. Já se svým ubohým foťáčkem jsem se mačkala mezi ně – fotila jsem všechno! Nejrůznější kašpárci, zvířecí masky, historické postavy… Špinavé město Italové jsou pověstní tím, že jejich města prostě nezáří čistotou. Musím říct, že v malých uličkách bylo dost nepořádku. Domy byly docela zanedbané – i když věřím, že podmínky bydlení na takovém místě musí být obzvláště náročné. Avšak památky úžasně udržované (až na jedny staré hodiny ve věži, z kterých rostl stromek). Nezapomenutelný výlet Celé Benátky jsme prozkoumali křížem krážem, ochutnali pravou italskou zmrzlinu (jéžiš, ta byla výborná!), s mamčou jsme si koupily vlastní masky a fotily vše, co se dalo. Málem nás ušlapali v zácpě (ty malinkaté uličky byly k zbláznění), málem nám ujela zpáteční loď – ale to vše jen málem a nakonec z toho byl úžasný výlet během jarních prázdnin! Text a foto: Eva Pavlíková

Byl to příjemný pocit být na místě, kde vás pochopí Naše návštěva AnimeFestu Po dlouhém čekání jsme se konečně dočkaly našeho vysněného AnimeFestu. Což je festival fanoušků mangy (Japonské komiksy) a anime (Japonské TV seriály), který se konal v Brně. Obě jsme tam byly úplně poprvé, ale nenechaly jsme se zmást a pořádně si to užily!

7

ZA DVEŘMI ŠKOLY Úplně na prášky… Zatímco Nikča se prodírala hromadou lidí ve vlaku, Anet si vezla šunky v autě! Ale Nikča tam byla první a taky jako poslední odjížděla, takže tam byla celé tři dny a Anet jen jeden… Nikola byla z prvního dne (pátek) úplně na prášky. Nevěděla co dělat dřív, protože všude kolem bylo tolik úžasných cosplayů (Kostýmy postav z Anime a Mangy).

Objetí zdarma Ale další den, když se k ní přilepila Aneta, jsme se začaly chovat jako totální burani. Na pěkný, čistý papír, z kterého se pak stal hnusný toaleťák (CHYBA Nikoly), jsme napsaly „ozdobným“ písmem nápis: Free Hug (objetí zdarma). S takovými cedulemi tam chodila spousta lidí, takže jsme toho využily a objaly snad skoro každého účastníka. Byl to příjemný pocit být taky jednou mezi lidmi, kteří nás pochopí. Nikdo si na nás špatně neukazoval ani se neposmíval, když jsme na sobě měly cosplay. Nikol se převlékla za Pikachu a Anet za Micku… Obdivovaly jsme ostatní kostýmy, které byly propracované a dokonalé. Ale bylo zde několik dalších buranů mužského pohlaví, kteří si vzali ženské šaty – „nádherný“ pohled! Jen tak jsme se procházely a náhle… nás oslepilo boží světlo. Honem jsme k němu přispěchaly a musely ho obejmout… Ach… Ten hřejivý pocit!Bylo zde spousta aktivit jako například přednášky a promítání filmů. Ale my jsme hlavně nakupovaly ve stáncích s věcmi z Anime (tašky, placky, figurky, hanbaté polštáře a plyšáci). Bylo to lepší než o Vánocích a dýchala tam příjemná atmoška. Tuto akci navštívilo spoustu Otaku (nadšenci do Anime, Japonska atd.). Všichni byli moc milí, takže jsme si tu našly i pár přátel. Dva „vylízanci“ a jeden malý, roztřesený EMO kluk. Byl neuvěřitelně roztomilý a moc rád se tulil! Obě bychom tam nejraději zůstaly na pořád. Byl to nejlepší zážitek v našem životě… Text a foto: Nikola Nyklová a Aneta Limdovská, obě 8.B

8

ZA DVEŘMI ŠKOLY ROZHOVOR

Řídit něco, co má 4 tuny, je skvělé! Rozhovor s taťkou kamioňákem Mám taťku kamioňáka a napadlo mě, že s ním můžu udělat rozhovor a dozvědět se více o jeho práci. Jak dlouho jezdíš? Jezdím od 19 let s menším náklaďákem. A pak jsem přešel ke kamionu, když to spočítám, tak 21 let. V jaké nejzajímavější zemi jsi byl? Určitě Norsko, je nejhezčí. Na pohled tam mají krásné jaro a léto, když jedu v těch horách a dívám se kolem sebe, je to ten nejhezčí pocit co znám. Jestli je potom ještě něco tak hezkého, tak je to určitě Švýcarsko a Rakousko, ale nejhezčí a nejzajímavější je určitě Norsko. Co nejhoršího se ti na cestách stalo? Takový překvapivý zážitek byl, když jsem ještě jezdil ve dvou s kolegou a jeli jsme do Ruska. A tehdy jsme ještě jezdili se starými liazkami, tyhle auta jsme opravovali sami, když se pokazilo, v autě jsme měli nářadí. A když jsme to auto spravovali, tak jsme potom byli vždycky špinaví od šmíru, a tak jsme se potom vždycky utírali do pucvolu, to bylo spoustu takových bavlněných nitek smotaných dohromady. A ten jsme si vždycky dali dozadu za kabinu, tam byla spousta drátků. Protože já jsem kuřák, tak jsem vždycky ty „vajgly“ házel z okna a jednou se ten vajgl dostal k pucvolu a ten byl totiž nasáklý naftou a vším, vše začalo doutnat, museli jsme okamžitě zastavit. To byl asi ten nejzajímavější zážitek z cest.

9

ZA DVEŘMI ŠKOLY Setkal ses v cizině někdy se známým kamarádem? To je velmi dobrá otázka, a abych pravdu řekl, Evropa je malá, vlastně svět je malý a já jsem jednou od kamionu odešel na dva roky, a pracoval jsem na autobusech. Tam jsem poznal hodně dobrých kamarádů. Když jsem se potom vrátil ke kamionům, tak jsem jel do Švýcarska a stál jsem na odlehlém parkovišti a málo kdo by řekl, že tam potkáte Čecha.

Proč sis vybral zrovna kamion? Vždy, když jsem viděl velké auto, jsem si říkal, jaký to musí být úžasný pocit řídit něco takového. A když jsem to zkusil, věděl jsem, že u toho zůstanu. Jaké to je bydlet v kamionu? Je to hlavně o zvyku, třeba kuchyň naskládáte do jednoho šuplíku, obyvák z pěti metrů zmenšíte na dva metry a ložnici na jednu menší postel. Je to malé a velmi útulné. Marie Krišová, 7.B

Škola v Koreji: Od osmi ráno do deseti večer, tvrdý režim, rivalita (Co mi o své škole vyprávěl můj korejský kamarád) Škola je součástí života každého z nás. Každá země má ale své vlastní požadavky a některé jsou přísnější než ty zemí ostatních. Každý ví, že asijské země se s výsledky svých studentů drží na prvních příčkách před ostatními. Ale za skvělými výsledky studentů nestojí pozvolné, zábavné školství, ale

10

ZA DVEŘMI ŠKOLY tvrdý režim, který se opakuje od pondělí do pátku.

Od osmi do deseti Mám kamaráda z Jižní Koreje a upřímně bych nechtěla být v jeho kůži. Jmenuje se Gang Taewoo, (v Koreji se píše příjmení před jménem) a znám se s ním již od března tohoto roku, jelikož mi pomáhá učit se korejsky. Naše komunikace denně trvá velmi krátkou dobu, jelikož jeho škola trvá do deseti večer. V jedenáct hodin jeho času se mnou chatuje a v půl druhé ráno mi zamává a jde spát. Mít školu do deseti večer… Jistě vás napadlo, že mu škola začíná později než nám tady, že ano? Omyl, vstává v šest ráno jako většina z nás a školu má na osm. Osobně nechápu, jak s pěti hodinami spánku může fungovat celý den.

Tvrdá práce, rivalita mezi žáky Jižní Korea je velmi přísná země, kde mít nejlepší výsledky znamená velmi přehnanou slávu. Děti k tomuto úspěchu vedou učitelé už od školky a mezi dětmi vládne rivalita, která nezná mezí. Rivalitu stupňuje i to, že učitelé mají určité množství známek, které mohou rozdat. Známkuje se písmeny A (nejlepší) B, C, D, E (nejhorší). Školní předměty mají podobné jako u nás, ale tělesná výchova není tak důležitá.

Dosáhnout nebe… Taewoo je v mém věku již na střední škole a snaží se dostat na jednu z prestižních univerzit v Soulu označováných jako „SKY”. Řekl mi, že se mezi studenty rozmáhá motto: „Study hard and reach the SKY.” Což odpovídá zájmu dostat se tam. Poslední věc, která mě udivila, byla, že když se píší nějaké důležité zkoušky, tak okolí hlídají policejní auta a troubí se za pokuty. Ne nadarmo se s těmito podmínkami hodně studentů připravilo o život. Zvládat takovýto režim denně je takřka nemožné a já nad všemi žasnu, že se ještě drží. Martina Škopková, 8.B

Výlet za rybami do Chotěbuzi Dne 9. května jsme si řekli s rodinou, že si uděláme výlet vlakem do rybího domu v Chotěbuzi. Jak jsme se ráno vzbudili, nemohli jsme se dočkat rybího domu. Vzhledem k tomu, že jsem milovníkem ryb a rád

11

ZA DVEŘMI ŠKOLY rybařím, tak jsem se tam náramně těšil. Vlakem se tam dostanete asi tak za dvacet minut. Přijedete do takové malé stanice a odtud se musí jít do rybího domu pěšky.

Akvarijní ryby i rejnok V rybím domě jsou ke zhlédnutí například akvarijní ryby, které se ve zverimexu jen tak nenajdou. K vidění jsou také mořské ryby, jako je například rejnok (žraloka tam bohužel nenajdete). Na oběd jsme si zašli do restaurace, která se tam také nachází. Kdybyste tam chtěli zůstat na delší dobu, tak je tam také ubytování, to vše v Rybím domě.

Šest pstruhů a Dánové Ale nejvíc mi udělalo radost, že je tam rybník, v rybníku ryby a v altánku s paní vedle rybníka jsou pruty. Nachytali jsme dohromady šest pstruhů (nejsme takoví jedlíci, polovinu jsme dali tetě a strejdovi). A jak jsme jeli vlakem zpět, potkali jsme Dány, protože v těchto dobách se hrálo MS v ledním hokeji. Zrovna se chystal zápas Dánsko proti Norsku.

12

Text a foto: Jiří Chwalek, 7.B

Výstava cestovního ruchu Dne 9. března jsem navštívil Výstaviště Černá louka, kvůli výstavě Dovolená a Region, Lázeňství, protože rád cestuji. Byly tam stánky různých cestovních kanceláří, které nabízí zájezdy jak k moři, tak pobyty v lázních. Mezi společnostmi, regiony a státy, které tam měly svůj stánek, byly například Dominikánská republika, Českomoravské pomezí, Maďarsko, Jihočeský kraj, Ústecký kraj, Letiště Leoše Janáčka a také náš Moravskoslezský kraj. U stánku Českomoravského pomezí jsem vyhrál knížku o zámku Litomyšl. Nejlepší stánky byly Maďarsko a Dominikánská republika. Všem, které baví cestovat, nebo by se chtěli příští rok jen tak podívat na výstavu, doporučuji navštívit tuto výstavu. Moc se mi tam líbilo, příští rok tam určitě přijdu zase. Radomír Plachta, 7.B

ŽIVOT VE ŠKOLE Baletní představení bylo plné tance, hudby a krásných kostýmů Ve čtvrtek 21. Května jsem s mojí třídou navštívila Dům kultury města Ostravy. V ten den zrovna hráli Šípkovou Růženku a já byla strašně zvědavá, protože v baletní hře, na kterou jsme šli, hrál můj spolužák René Sýkora. Po několika minutách čekání zhasla světla a představení mohlo začít. Na pódiu stály baletky od nejmladšího do nejstaršího věku a tvořily baletní pozici, se kterou začaly baletní hru. Na pódiu tančily mladé baletky s přenádhernými lesklými a třpytivými baletními kostýmy, ale jsem trošku smutná, protož e ve hře nevystupovali skoro žádní chlapci. Maximálně tři a mezi nimi i můj spolužák René, který hrál zlého čaroděje, jenž zaklel Šípkovu Růženku. Tu roli hrál velmi dobře, ale je škoda, že se ve hře nemluvilo, jen hrála hudba. Strašně se mi líbila jedna hlavní baletka v šatech modrofialové barvy. Tančila velmi pěkně. Když představení skončilo, s velkým potleskem všichni mluvili o hercích a jak zvládli svoji roli. Sice to bylo divná pohádka, když v ní hrála Červená karkulka, vlk a nějaký modrý pták, ale jinak byla skvělá. Jana Friedrichová, 6.B

13

ŽÁCI 15. duben 2015: Peklo na zemi jménem přijímací zkoušky Už od začátku deváté třídy jsme byli plni nervozity, která nás provázela až po dobu „přijímaček“. Je týden před „přijímačkami“ a my jsme až po krk nacpaní vědomostmi z matematiky a češtiny.

Krevní tlak třistapade Nastal den D. Vstávali jsme velmi brzo. Na posilněnou jsme si dali Bebe Dobré ráno. Byl čas vyrazit na „popravu“. Když jsme dorazili na určené místo, tlak nám vystoupil na „třistapade“. Vešli jsme do školy a dostali jsme číslo, pod kterým nás po dobu „přijímaček“ vedli. Nastala hodina pravdy.

Vyklepaní jak ratlíci Vstoupili učitelé se zadáním a záznamovými archy. Ale mně (Jakub) se stalo, že do třídy vešel učitel a zeptal se nás, jestli nemáme průjem a že kdybychom měli, tak nám pro jistotu říká, kde jsou záchody. Byli jsme vyklepaní jak ratlíci.

Čas letěl, z hlav se nám kouřilo Bylo 8:45. Vše vypuklo, když jsme dostali na stůl zadání a arch. Z hlav se nám kouřilo jako z komínů. Čas plynul jako voda. Když jsme dokončili matematiku, měli jsme krátkou pauzu, než začal test z češtiny. Zdálo se nám, že na test z českého jazyka bylo málo času. Jakmile jsme dokončili testy, sprintovali jsme do Karoliny (Kubíček) a Jeníček se Silvinkou pospíchali alou domů. Tak to byl náš nejhorší den života. Další přijímačky AŽ za čtyři roky na vysoké školy. Silvie Lukešová, Jakub Riedel a Jan Škarek, všichni 9.B

14

ŽÁCI ROZHOVOR Básnířka Barbora Schaffelhoferová: Všechno, co člověk vytvoří sám, je hezké Barča Schaffelhoferová z 9.B píše od šesté třídy básně. Některé už byly dokonce publikovány, například ve sbornících žákovské a studentské poezie nebo publikacích obsahujících vítězné texty literárních soutěží. Kdy jsi začala psát básně? A co tě k tomu přimělo? Když jsem nastoupila do šesté třídy. Něco jsem napsala a učitel řekl, že to nebylo špatné a mohla bych se toho držet. Poslouchala jsem instrumentální hudbu, tedy beze slov, a ten rytmus – pomalý, relaxační – mě k tomu inspiroval. Když jsem něco napsala, vždy mi to dávalo radost, tak jsem v tom pokračovala. Čteš nějakou poezii? No, moc ne, ale mám takovou kroniku a tam jsem si vypsala top deset básníků, o kterých jsem se dověděla z různých knížek nebo ve škole. Četla jsem si ruského básníka Vladimíra Vysockého, ten mě hodně zaujal. Co se ti na tom Vysockém libí? Inspirovala tě některá jeho slova, mám pocit, že píše podle pravdy. Říkala jsem si taky: Tenhle autor píše o tom, co cítím a nad čím přemýšlím i já.

Co na tvé psaní říkají rodiče? Mamka je hodně ráda, taťka mi říká, že se zdokonaluju a že v tom mám pokračovat. Ale když jsem jim řekla, že chci jít na střední školu žurnalistiky do Vsetína, tak namítli, že si mám udělat raději běžnou střední školu a teprve potom – na vysoké škole – bych se mohla zabývat žurnalistikou. S jejich názorem jsem nakonec souhlasila, zatím je lepší mít psaní jako koníčka.

15

ŽÁCI Můžeš říct, jaké máš úspěchy v psaní poezie? Byla to soutěž Stáří očima ostravských dětí a mládeže, kde jsem byla oceněna za báseň Stáří (Imprese). Publikovala jsem minimálně ve dvou Almanaších žákovské a studentské poezie, kterou vydává Středisko volného času Ostrčilova, moje texty najdete v různých číslech školního časopisu za poslední čtyři roky, na webu školy. Co ti psaní dává, co je na tom hezkého? Třeba když se mi něco nepovede, mám špatnou náladu a podobně, můžu napsat, co se mi děje v hlavě, dá mi to klid. Všechno, co si člověk vytvoří sám, je hezké, ať už je to více nebo méně povedené. Když dám báseň přečíst rodičům, tak to těší je, ale taky mě, že se jim to líbí. Jak se jmenuje zatím tvůj poslední text? Prozradíš? Včera jsem napsala básničku Netřeba být jiným. Je to o tom, že ti, co nevěří snům, budou jednou závidět těm, co vždycky věřili. Taky je to o čase, starých fotkách a vzpomínkách. Napsala jsem ještě jednu, je to o jednom klukovi, po němž touží jedna holka, ale všechno skončí náhle, z minuty na minutu. Chtěla bys někdy vydat knížku? 16

Ano, určitě. Mamce to říkali v práci, když viděli některé moje básně. Poradili nám, ať to zkusím v nakladatelství. Redakce, foto: J.G.

REKLAMA Příští školní rok se můžete těšit na novou podobu našeho časopisu! Už Vás omrzel náš školní časopis, který už 8 let vypadá stejně? Tak už nemusíte mít obavy, protože se bude nejspíš dělat nové grafické zpracování! Naši redakci napadlo, že by se po tolika letech mohla udělat nová podoba. Je to také z toho důvodu, že se rekonstruuje naše škola a také bude vypadat úplně jinak. Nebojte se toho, že by ubyly nějaké vaše oblíbené rubriky! Všechny rubriky chceme samozřejmě zachovat! Změnilo by se celé grafické provedení! Podoba by byla asi dospělejšího rázu, aby náš časopis stále nepůsobil tak dětsky. Přišlo nám to jako velice dobrý nápad, protože jak se říká „změna je život.“

ZE ŽIVOTA… Nuda je všude kolem nás Každý den si říkám, proč je někdy taková nuda? Každý den slýchávám, že každý alespoň několikrát za den řekne: „Já se tak nudím!“ Furt se učitelé, rodiče, prarodiče nebo kdokoliv jiný ptají: „Proč se nudíš?“ Myslím si, že na tuhle otázku nejde v nějakých případech odpovědět! Slovo „nuda“ … pod tímto slovem si představí každý něco jiného! Já si pod tímto představuji asi nedostatek aktivit. Ve škole se nudím, no, protože mě to nebaví! Matematika je nuda – když tohle řeknu, myslím tím, že mě to nebaví a nejraději bych začala dělat jinou věc. Já se nudím často, protože nevím, co mám dělat. Nudím se ve škole. Nudím se i doma! Někdy prostě nevím, co mám dělat. A než bych musela přemýšlet nad tím, co opravdu mám dělat, radši řeknu, že se nudím. Nudě asi nikdy neuteču. Ale v jiném směru, radši bych se nudila, než bych se musela učit. Nudu nejde více rozebrat. Takže doufám, že jsem vás tímto článkem neunudila k smrti! Tereza Sulková, 8.B

Něco nového!? Přiznejte se, co nejčastěji děláte ve volném čase? Vaši odpověď znám. Většina, no, teda větší většina, sedí jen u mobilu a neví, co se děje před jeho očima. Neříkejte, že to tak není, jen si to přiznejte. Právě teď jste mohli být v přírodě a získat nový pohled na svět. A ne moc pěkný, my Nguyen Hoang Lam Anh, 1.A špiníme tuto

17

ZE ŽIVOTA planetu, všude kolem jsou odpadky, radši je vyhodíme za sebe než je dát do koše. Nechci říct, že internet a všelijaké vymoženosti jsou zlo, ale musíme je správně použít. Musíme je použít k uskutečnění toho, abychom mohli žít lépe, abychom tu mohli žít ještě pár stovek let. Právě teď jsi mohl najít venku nové přátele nebo svou lásku, ano, je to až moc fantazie, ale vlastě proč by ne? S očima pořád na mobilu a hledaní Wi-Fi to nezjistíš. Běž ven a zjisti, co bude nového, co když se zlepšíš v něčem, co jsi vždy nenáviděl, co když uděláš osobní rekord? Tohle nezjistíš, pokud budeš mít v ruce jen mobil. Odlož na chvíli mobil a zažij něco nového, běž ven a získej něco nového! Michaela Bolková, 9.B

18

DUEL Tolerance vs. facka Někdy je prostě třeba, aby padla facka

Tolerantní rodiče jsou lepší

Asi si každý druhý přeje, aby měl hodné a tolerantní rodiče. No, ale pak je tady každý první, jako já. Já jsem pro to, aby byli rodiče přísnější. Kdyby sem tam nepadla nějaká ta výchovná facka, co by z nás vyrostlo? Nedokážu si představit, jak bych vychovala svoje děti. V dnešní době se hodně rozmáhá styl americké výchovy, který funguje asi takhle: Dítě něco provede, vy jako rodič mu vynadáte, dítě se otočí a běží do svého pokoje se slovy: „Nenávidím tě! Jsi ten nehroší rodič na světě!“ Zabouchne vám před nosem a vy se mu potom za zavřenými dveřmi ještě omlouváte.

Vidím to jinak. Dle mého názoru je pro pubertální mládež lepší tolerantní rodič.

Ano, jak asi chápete, toto mě prostě děsí. Nechci, aby na mě moji rodiče byli hodnější, než jsou, samozřejmě že se mi nelíbí, že po mě křičí, ale je to třeba. Do teď bylo normální, že se nikomu nelíbilo, že po něm někdo křičí, ale jak jinak se naučíte, že něco neděláte dobře, když vám to nikdo neřekne a uznejte sami, že v našem věku nám něco jenom říkat nestačí, musí se to pořádně zařvat, aby to došlo až na místo určení a to je mozek. Libuše Jemelková, 9.B

Já osobně mám se svými rodiči kamarádský vztah. Neříkám bez respektu, ale netřeba trestat za dobře vykonanou práci pro dítě. Ráda si prosadím svůj názor, nepotřebuji, aby ho rodiče vzali, ale také nechci, aby mě soudili. Jak už jsem zmínila, je lepší mít tolerantní rodiče, protože máte větší šanci na řešení problémů, přijdete si pro radu, aniž byste udělali něco špatně. Nesoudím tím teď rodiče, co jsou přísní, každý má své metody a svůj styl výchovy. Barbora Schaffelhoferová, 9.B

19

VĚŘTE -NEVĚŘTE Potvrzeno: Školní toalety skrývají děsivé tajemství! Nikdo z nás dosud nepoznal onu hrozivou stránku našich školních toalet. Toto zjištění je pro nás i všechny ostatní až nepřirozeně šokující. Došlo nám, že učitelé se snaží zatajit, co se dá. Neřekli nám pravdu o zamčené místnosti. Tato místnost se nachází na 2. stupni naší školy v přízemí. První oběť je tady Ano, nejspíš vás to všechny zarazí, ale uhodli jste správně. Naše místnost klidu a míru se pro nás stala hrozbou. Toalety se vzbouřily. Nyní nejspíš stojí proti nám. Dle našeho zjištění už mají dost toho, jak se s nimi zachází. A tak si vzaly první oběť… Nedávno totiž zmizel jeden z našich žáků. Nikdo z vás si toho zřejmě ani nevšiml, ale je tu o dítě míň!

Jeden z mála bezpečných záchodů ve škole…

Zbyly jen trenýrky „Potřebuju čůrat.“ To byla jeho poslední slova, jež sdělil jednomu z kantorů před svým náhlým zmizením. Tento žák si došel na toaletu, ALE! Již se nevrátil… Kantor se ho vydal hledat, ale naprosto nic po něm nezbylo. Jen staré otrhané trenky, jež měl ten osudný den na sobě. Jen tak se válely vedle záchodové mísy, nic kolem, jen prázdná kabinka…

Kdo bude další? Domníváme se tedy, že právě proto jsou toalety v přízemí zamčeny. Učitelé nám zapírají nechutnou pravdu a snaží se nás ochránit před číhajícím zlem. Skrývají tuto příšernou, dosud nepoznanou stránku toalet. Kolik neznámých odstínů ještě naše monstrózní záchody mají? Nikdo z nás netuší, jaká temnota se v místnosti skrývá. Nikdo neví, kolik obětí si záchody ještě vezmou… Valerie Vymazalová a Nikola Nyklová, obě 8.B

20

DOPISY JINAK Teď si dáme lekci arabštiny. Autorem textu je Dominikův kamarád, se kterým se seznámil na dovolené v Egyptě.

Ahoj mami, píšu ti z Káhiry. Je to tu velmi krásné, miluju jejich kulturu, je velmi odlišná. Nejlepší jsou pyramidy a miluju tady ty lidi. Pozdrav a milion pus z Egypta, tvůj syn.

‫ أمي مرح با‬.. ‫ل قد‬ ‫من ل كم ك ت بت‬ ‫ ال قاهرة‬.. ‫جدا ل ط ي فة‬ ‫ ث قاف تهم أحب ه نا‬.. ‫ جدا مخ ت ل فة هي‬... ‫ هي أف ضل‬،‫األهرامات‬ ‫ ه نا أح بال ناس وأن ا‬.. ‫وم ل يون ت ح ية‬ ‫ م صر من ال ق ب الت‬.. ‫اب نك‬

Mohammed z Egypta, autor arabského textu.

21

ANGLICKÁ PŘÍLOHA Kevin Pavek an American lector: My favourite czech food is frozen pizza from supermarket. Kevin Pavek is American from Minnesota. Which was every Thursday in our school and learned us Englisch. He lived in Japan for five years and now he live in czech, in Ostrava-martinov. We asked him some questions about his life. Why did you decide arrive to Ostrava? Many people in my family speak Czech. My ancestors are from Czech. Friend of my family work in Zábřeh at sportovní gymnázium. What do you think about czech people? Czech people are similar to Americans. The differenses are small. Which czech food is your favourite? I really love czech food. My mum makes me dumplinks and pork. And i really love czech soup. It is better than in other places. Than i really like czech frozen pizza from supermarket. What is the most different if you compare Czech Republic and USA? Public transportation is good. My favourite thing in Czech is theathre. It is cheap and very nice. What do you think about pupils in this school (their English etc.) I tested every student that i have. And students at this school are better than everage. Have you been in any other cities of Czech republic? Which is the prettiest for you? 16 people of my family are from Bohemia and 14 of them are from Třeboň and this area (České Budějovice). My most favourite city which i’v ever visited is Český krumlov. Dominik Kalocsai a Jakub Riedel, oba 9.B, foto J.G.

22

LITERATURA Kniha života Martina Škopková, 8.B Na vysoké obloze slunce pohasíná, životem mě provázela slova jediná: Važ si všeho, co kdy jsi měl, rodinu, lásku, snad jsi nezapomněl? S otevřenou náručí vás očekávám, ty, na které vzpomínávám, s knihou života v rukou mých, čekám, kdy zase uslyším vás smích. V korunách stromů ptáci pláčou, avšak ne pro ztrátu mou, odteď budeme všichni spolu, teď už mi vás nevezmou.

23

Elen Kotáčková, 3.B

Horor Prokleté městečko Byl temný večer, nikdo se neopovážil vyjít ven. Báli se. Ale čeho? To byla otázka pro Thomase Winroga. Přijel do malého městečka, kde vyrůstal, ale už tam nebyla žádná hudba, žádné děti, které si hrají s kuličkami. Viděl jen černobílé město, kde všichni u sebe nosili jakoukoliv zbraň, aby se ubránili. Kohokoliv se chtěl zeptat, co se tady stalo, všichni se na něj podívali, otočili se a odešli. Nevěřil tomu, že toto město je jeho RODNÉ MĚSTO!

LITERATURA Přišel do hotelu se ubytovat, byl rád, že aspoň ředitel hotelu s ním mluvil, a dokonce příjemně. „Takže pokoj číslo 111, 3. Patro, pokoj napravo.“„Děkuji a můžu mít otázku?“„Jistě, jen se ptejte, jsem rád, že tu se mnou někdo mluví.“„Co se tu stalo? Prožil jsem tu ty nejkrásnější léta.“„Páni, velmi těžce se mi o tom mluví, ale že jste to vy, začalo to 11. 11. 1999, kdy se narodila holčička ve chlívě, vypadala jako anděl, ale v den jejích pátých narozenin upálili její rodiče. Probudil se v ní ďábel! V ten den se ztratila, odešla, tedy mysleli jsme si to, kdykoliv něco, cokoliv, něco provede, co jí připomene ten den, zemřete, nevíte ani jak ani kde, prostě hned umřete. Je jako stín. Od té doby se tady neslaví žádný svátek, děti si nesmí hrát.“ „Pane bože, a dá se ji nějak zastavit? Cokoliv udělat, aby s tím skončila?“„Bohužel, chlapče, pokoušelo se o to až moc lidí, nikdo se nevrátil!“„Odkud se nikdo nevrátil?“ „U moře je malý domek, velice zchátralý, povídá se, že tam přežívá.“„Dobrá, děkuji.“„Není za co.“ Se smíšeními pocity hledal svůj Adam Stoklasa, 3.A pokoj, nejde mu do hlavy, proč by to sedmiletá holčička dělala, až malém přešel svůj pokoj. Vešel do pokoje, je mu jasné, že nemohl čekat luxus, a také to vypadalo strašně, všechno černé, okna nemytá. Uložil si věci do skříně, ale pořád přemýšlel nad tím, jak jí může pomoct. Chvíli ležel na posteli, ale nakonec se rozhodl jít na pláž a hledat dům. Prošel kolem recepce a rozloučil se. Když zašel za roh, ucítil u hrdla nůž, nevěděl, co má dělat. Byla to mladá slečna, mohla mít maximálně 17 let. Podívala se a řekla: „Pokusí se tě to

24

LITERATURA zabít, zabije tě to!“ Nestihl na to nic odpovědět, hned po té utekla. Nezastavilo ho to, šel dál, moře bylo tiché, jen racci byli slyšet. Asi po patnácti minutách v mlze viděl obrys domu. Až jak ho viděl blíž, naháněl miu hrůzu. Dlouho se přemáhal vejít dovnitř, ale nakonec šel ke dveřím a otevřel. Čekal, že to bude jako ve většině hororů, že bude procházet dům a až po té něco uvidím. Bohužel to tak nebylo. Za dveřmi stála malá postava holčičky, pod očima pytle a celá uplakaná, pomalu se na něj podívala a začala se ďábelsky usmívat. „Aaa!“ taková bolest, podíval se na svou hruď, zabodla mu kudlu přímo do plíce. Svalil se na zem a ona ho zatáhla do vedlejšího pokoje, z pusy mu tekla Z pusy mu tekla krev, nemohl dýchat. Napadlo jej, že jediný způsob, jak krev, nemohl zachránit zbytek města, je zabít ji. dýchat. Ve vedlejším pokoji to páchlo jako hnijící maso, hned ho napadlo, že takhle může dopadnout on. Ona z pokoje odešla, on si vytáhl kudlu z těla. Mezitím přišla s tácem a skalpely a různými dalšími zdravotnickými věcmi, v druhé ruce měla kanystr benzínu. Přišla k němu blíž, naklonila se k němu, chystala se ho otočit a v tu dobu jí zarazil kudlu blízko srdci. Nepromluvila ani nevyjekla bolesti, jen se usmála a řekla: „Děkuji.“ Rychle si zavázal odvazem ránu a skoro jako chodící mrtvola kulhal pryč. Nezvládl to, zhroutil se do studeného písku a věděl, že umírá, díval se na nebe a oči se mu zavíraly. Najednou se nad ním objevila ta mladá slečna, která ho varovala. „Nebojte, poběžím pro pomoc!“ Chytil ji za ruku a pošeptal: „Nikam nechoďte, ona už je mrtvá, už můžete… už můžete být šťastný!“ Rozplakala se nad ním. Probudil se v nemocnici a z posledních sil píše svůj příběh. Umírá a ví to, jen se nebojte udělat věci pro druhé, je to jeho nejkrásnější zážitek. S pozdravem Thomas Winrog. Michaela Bolková, 9.B

25

LITERATURA Barevný zázrak (úryvek z povídky Nikoly Nyklové, první část jste si mohli přečíst v Literárních sešitech) (O 10 let později) Sotva jsem se nadál, už jsem sebou plácl o zem. S plesknutím jsem bolestivě dlaněmi dopadl na kamennou podlahu. Nijak jsem to neřešil, pro mě to bylo ve škole obvyklé. Byl jsem si jist, že mi zase nějaké individuum nastavilo nohu a já přes ni zbrkle přepadl. Mnul jsem si rudé ruce a snažil se z nich vypudit nepříjemné horko. "Na co zíráš?!" vřísknul na mě spolužák, jenž nade mnou stál a povýšeně vyhlížel. Snažil jsem se, si jeho přítomnosti nevšímat. Odvrátil jsem od něj pohled a zmoženě se posadil. Dlaněmi jsem si čistil černé uplé kalhoty a ostatní oblečení téže barvy. Podrážděně jsem se rozkašlal při vdechu všeho toho rozvířeného prachu. Zaklonil jsem hlavu a pohlédl na toho otravného kluka, co na mě stále upřeně civěl. Náhle se napřáhl a silně mě kopl nohou do břicha. Schoulil jsem se bolestí do klubíčka a pevně zavřel oči. Kolem mě se semknul hlouček ostatních žáků mého ročníku. Nevypadalo to dobře, objal mě strach. Všichni na mě pořvávali hnusná urážlivá slova a pár z nich se neovládlo a vylilo si na mě svůj vztek fyzicky. Vnímal jsem silné bolestivé rány, jež otřásaly mým tělem. Ležel jsem schoulený uprostřed třídní šatny a krčil se strachy. Malá místnůstka byla narvaná nevychovanými žáky, kteří se navzájem postrkovali a hnali se domů. V tom spěchu však nikdo z nich nezapomněl věnovat mi vřelé kopnutí do břicha, či šlápnutí na tenké roztřesené nohy.

26

LITERATURA "No ne, nějak jsi ztratil barvu!" zachechtal se kluk, jenž do mě nepřetržitě mlátil. Oči mu jen žhnuly a při jeho pichlavé poznámce se zasmála celá třída. "A víš co?! Vybarvíme tě!" zvolal pobaveně. Nechápal jsem, co má na mysli, ale brzy mi to došlo. Kluk se sehnul pro můj batoh, který se válel po podlaze vedle mě. Pevně ho uchopil a nedbale v něm hrabal rukou. Netrvalo to dlouho a v rukou tisknul tubu temperové barvy. "Co mě to napadá, barva se za chvíli smyje, ale ... " podezřele se culil, "...červená je nejhezčí." zazubil se a celá třída se hlasitě rozchechtala. To ne ... , ať mě nechá být! Sotva jsem se rozkoukal, spatřil jsem, jak na mě kluk míří ostrou lesklou věcí. V tom shonu jsem rozpoznal své staré nůžky, které ani pořádně nedržely pohromadě. Ale to nejspíš pro grázla jeho typu nebylo podstatné. Kleknul si ke mně na dlážděnou podlahu a popadl mě za zápěstí. Pevně mě držel a nemínil pustit. Druhou rukou vyhrnul rukávy mé černé mikiny. Jakmile to udělal, vrhnul se na pár mých náramků, které mi zdobily ruku. Koženými a látkovými ozdobami tmavé barvy jsem měl pokryté téměř celé předloktí, ale on mi je bezohledně serval z ruky. Náramky s cinknutím dopadly na podlahu a já dál vnímal spolužákův pevný stisk. Už teď se mi na bledé kůži tvořily rudé otlačeniny, jež byly důsledkem sevření. pokračování příště…

Carsten Stroud Niceville Tuto knihu bych doporučil všem, co mají rádi fantasy. Je to kniha, ve které se na začátku ztratí chlapeček jménem Reany Teague, který byl normální povahy, zkrátka chlapec, jak má být. Nakonec nějakého chlapečka jménem Reany Teague najdou živého v hrobě, ale za nějaký čas se ukáže, že to není on. Přitom má jeho podobu… Ale kniha zasahuje i do nějakých jiných příběhů… Třeba jak lupiči vykradou Nicevillskou banku. Pokud se chcete dozvědět více, určitě si tuto knihu kupte nebo půjčte v knihovně! Jiří Chwalek, 7.B

27

28

Naše škola, foceno 8. 6. 2015 Autor: Michaela Bolková, 9.B

15

Recommend Documents