14
16
KH-57-03-297-CS-C
Vy krásné vlaštovky!
Evropská komise
Tuto publikaci zpracovalo Generální ředitelství pro životní prostředí. Vychází ve všech úředních jazycích Evropské unie. Publikace je také k dispozici na webových stránkách Generálního ředitelství pro životní prostředí nazvaných Životní prostředí pro mladé Evropany: http://europa.eu.int/comm/environment/youth/index_en.html
Text: Benoît Coppée Ilustrace: Nicolas Viot Technická výroba: Qwentes KANTOR
Europe Direct je služba, která vám pomůže odpovědět na otázky týkající se Evropské unie Nová bezplatná telefonní linka:
00 800 6 7 8 9 10 11
Mnoho doplňujících informací o Evropské unii je k dispozici na Internetu. Můžete se s nimi seznámit na evropském serveru (http://europa.eu.int). Katalogové údaje jsou uvedeny na konci této publikace. Lucemburk: Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, 2004 ISBN 92-894-7263-4 © Evropská společenství, 2004 Kopírování je povoleno pouze se souhlasem autora.
Printed in Belgium VYTIŠTĚNO NA NEBĚLENÉM PAPÍŘE
Pouštní duny se táhly do všech stran, zářivě žluté v jasném slunečním svitu. Vysoko nad nimi letělo hejno vlaštovek, jejich křídla se rychle míhala proti modrému nebi. Na jejich peří ulpĕla drobná zrnka pouštního písku.
1
A letěly dál a dál a dál. Tak krásné vlaštovky! Při letu spolu cvrlikaly. V jazyce vlaštovek říkaly: „Tak pojďte! Pospěšte si! Máme zpoždění! Naše přítelkyně už tam dávno budou!“ Takhle vlaštovky cestují. Nechají za sebou zelený venkov a cestují přes pouště do jiných zemí, kde je ještě více zeleného venkova. Lidé tomu říkají „migrace“. A vlaštovky si jen myslí „Já ráda cestuju! Žiju tam, kde se mi to líbí nejvíc a tehdy, kdy se mi to líbí nejvíc!“
2
Tisíce kilometrů odtud na severu vanul ulicemi města Merlin jemný vánek. Přišlo jaro! Každý vypadal spokojeně, ale Tomáš si dělal starosti. Už celé dny pozoroval nebe a čekal na přílet vlaštovek, tak jako každý rok. Ale nebylo po nich ani vidu ani slechu! Nebylo slyšet ani jejich cvrlikání a štěbetání. Vůbec nic. Ticho. Jen znepokojující mlčení nebe bez ptáků. A najednou, nahoře na modrém nebi, Tomáš uviděl divnou červenou a žlutou věc ve tvaru míče. „Jé! To je velký balón!“, pomyslel si.
3
Balón plul na vlnách vánku a pomalu letěl k městu Merlin. Liška Lila vykoukla zpod hloučku keřů. Takovýhle létající balón ještě nikdy neviděla a byla plná nedůvěry. Balón přistál na velkém zeleném poli. Tomáš se k němu rozběhl a zrovna když k němu dorazil, vylézal z balónu muž. Vypadal velmi unaveně. A taky vypadal rozčíleně. „To je neštěstí!“ vykřikl. „Úplná katastrofa!“ Tomáš se k němu přiblížil. „Co se děje?“ ptal se.
4
Muž z balónu vyndal proutěný koš. Tomáš se do něj podíval a jeho oči se rozšířily překvapením. Uvnitř toho malého košíku byly čtyři roztomilé vlaštovky! Ale vypadaly vyčerpané a hladové. „Jsou nemocné?“ zeptal se Tom. „Ne“, odpověděl muž, „ale jsou moc a moc unavené a moc a moc hladové. Našel jsem je nahoře na obloze. Létaly pořád dokola, hledaly vodu a jídlo. Nevěděly kam jinam se vydat, a tak přistály na mém balónu!“
5
Z bezpečného přístřeší keřů liška Lila pozorovala svého kamaráda Tomáše. Viděla, že se té velké červené a žluté věci nebojí, a tak ze své skrýše vylezla a přeběhla pole, aby se k němu přidala. „Pozor!“ vykřikl muž. „Liška! Drž ji stranou od těch vlaštovek!“ „Nemusíte se bát“, řekl Tomáš. „To je Lila, moje nejlepší kamarádka“. „Opravdu?“ řekl muž, překvapen. „A jak se jmenuješ ty?“ „Tomáš“, řekl Tomáš. Lila došla až k Tomášovi a podívala se na ty čtyři ptáčky.
6
Mezitím daleko na jihu další tisíce vlaštovek zanechaly za sebou obrovskou žlutou poušť a už přelétly oceán. Teď letí přes široká otevřená pole a nad velkými městy. Jak letí, volají vzrušeně jedna na druhou, vysílají varovné signály. Říkají: „Na polích není žádný hmyz! Není tu nic k jídlu!“ „Proč? Proč?“ „My nevíme!“ „Podívejte se dolů! Traktory stříkají pole!“ „Co se to děje?“
7
Muž s balónem zvedl jednu z unavených vlaštoviček. Podíval se Tomášovi do očí a řekl: “Tahle vlaštovka má hlad, Tomáši. Víš, lidé chtějí mít pěkná pole plná úrody, kterou můžeme jíst a nechtějí, aby úrodu napadal hmyz. Proto farmáři pole stříkají, aby hmyz zahubili. To je dobře pro naši úrodu. Ale zároveň to znamená, že pro vlaštovky nezbude skoro nic k jídlu. A to je neštěstí“.
8
Tom se otočil na Lilu. „Rychle, Lilo! Běž a najdi nějaký hmyz pro naše čtyři vlaštovky! Ve velkém lese přece něco najdeš. Utíkej, Lilo! A díky, ty jsi opravdová kamarádka!“ Lila porozuměla a rozeběhla se přímo do velkého lesa. Muž se opět podíval na Tomáše. „Obávám se, že to není jediný problém, Tomáši. Je tu ještě něco jiného“. „A co?“ ptá se úzkostnĕ Tomáš.
9
Stovky kilometrů odtud na jihu míří ostatní vlaštovky na místo, které zná ta nejstarší z nich. Vyprávĕla jim o něm. „Je to nádherné vlhké místo - velká bažina! Létám tam každý rok. Tak pojďte! Věřte mi! Bude tam spousta hmyzu a dostatek vody! Budeme zachráněny!“ 10
A tak letěly dál, následovaly starou vlaštovku a věřily, že je dovede na to dobré místo. A ona doufala celým svým srdcem, že ta bažina tam pořád je. Ale nemohla si být jistá. A přestože to neřekla nahlas, měla velký, velký strach. 11
Na velkém zeleném poli, které vonělo jako jaro, položil muž třesoucí se ruku Tomášovi na rameno. „Co se děje?“ zeptal se Tomáš znovu. „Co je ten druhý problém, o kterém jste mi chtěl říci?“ Muž se rozhlédl všude kolem – zadíval se na nebe, stromy a ty čtyři vlaštovky. Nakonec se znovu podíval Tomášovi do očí a řekl: „Na své dlouhé cestě vlaštovky potřebují pít. Ale rok od roku je pro ně méně vody. Místo aby lidé nechávali bažiny na pokoji, budují na nich domy, dálnice a hřištĕ...“ „Ale já mám bažiny rád!“ řekl Tomáš. „Dají se tam najít pulci a žáby a bruslařky....Taky se rád cákám v blátě!“
12
Muž se usmál a pohladil Tomáše po hlavě. Řekl: „Vidím, Tomáši, že jsi velký badatel! A máš pravdu: bažiny jsou pro život v přírodě důležité. Poskytují potravu a pití všem možným druhům ptáků! Když vlaštovky migrují, letí od jedné bažiny k druhé...ale...“ Podíval se dolů na čtyři malé unavené vlaštovky v košíku. „Ale“, pokračoval, „když už nejsou žádné bažiny, kde najdou vlaštovky vodu k pití?“
13
V tu chvíli se liška Lila vrátila ze své cesty do velkého lesa. Byla mokrá až na kůži, protože zrovna přeplavala řeku. Po špičkách se přiblížila až ke košíku. Muž se stále obával, že by mohla vlaštovkám ublížit, ale Tomáš řekl: „Nebojte se. Lila se o ty ptáčky dobře postará“.
14
Lila se postavila rovnou před čtyři vlaštovky a do široka otevřela tlamu. Muž vypadal zdĕšenĕ, ale Tom mu znovu řekl, aby se neobával. Pak Lila vyplázla svůj dlouhý růžový jazyk. Bylo na něm přilepených 20různých druhů hmyzu! Vlaštovky je uviděly. Jeden z ptáčků opatrnĕ přiblížil svůj zobáček k jazyku Lily, sezobl brouka a spolkl ho. Druhá vlaštovka pak udělala totéž. Bylo hezké vidět, jak Lila hladové ptáčky krmí. Muž z balónu byl tak šťastný, že se mu do očí draly slzy. Každá ze čtyř vlaštovek snědla pět kusů hmyzu. Pak si Lila vedle ptáčků lehla. Na jejím kožichu byly tisíce kapek vody z potoka v lese. A vlaštovky to hned pochopily! Jedna po druhé se k ní přitulily, a pily, a pily, a pily. Tomáš se usmíval. „Říkal jsem vám, že se není čeho bát“ řekl muži. „Lila je ta nejlepší kamarádka na světě“.
15
Mezitím stovky kilometrů daleko odtud doletěly ostatní vlaštovky k velké bažině, o které věděla ta nejstarší z nich. A jak se k ní snášely, nadšeně volaly jedna na druhou: „Hurá! Jsme zachráněny! Konečně bažina! Konečně je tady voda! Je tady hmyz! Jůůůůůů!“ Tisícovka ptáků se nadšeně snesla na bažinu. Pročesávaly hladinu vodu, pily a chytaly hmyz! Konečně jídlo! Konečně voda! Nejstarší vlaštovka se usadila na břehu a tiše promlouvala k několika nejbližším přítelkyním. „Tentokrát jsme zachráněny“, řekla. „Ale rok od roku je těžší tuhle cestu přežít. Jen si představte, že by tu ta bažina nebyla...Představte si, že bychom místo ní našly 25 nových domů...Co by se pak s námi stalo?“
16
Její přítelkyně se na ni podívaly. Jedna z nich řekla: „Jsme jen malí ptáci. Potřebujeme, aby nám pomohli moudří lidé“. A další řekla: „Ano, ale proč by se namáhali? Jsme jenom ptáci. Možná že nejsme pro Zemi užiteční...“ To rozhnĕvalo ostatní vlaštovky. „Samozřejmě, že jsou ptáci užiteční!“ řekly. „Kdo to tak sladce zpívá nahoře na nebi? Kdo zbaví lidi všeho toho hmyzu, který napadá jejich sady, zahrady a zeleninové záhony? To jsme my! My! My!“
17
Na velkém zeleném poli ve městě Merlin řekl muž: „Právě jsme zachránili čtyři vlaštovky, Tomáši. Ale brzy tu budou tisíce dalších. Budou mít hlad. Budou mít žízeň. Pojď, vezmu tě nahoru ve svém balónu a setkáme se s nimi nahoře na obloze. Ukážeme jim tu nejrychlejší cestu k jezeru ve velkém lese“. Tomáš se podíval na Lilu a řekl: „Lilo, moje dobrá přítelkyně, běž k jezeru ve velkém lese. Počkej tam na vlaštovky. Brzo přiletí. Uvítej je. Veď je. Pomoz jim. Já poletím nahoru do oblak, abych jim ukázal cestu“.
18
A balón vyletěl vzhůru, vysoko do oblak. Na jeho palubě byl Tomáš, muž a čtyři vlaštovky, které přiletěly zdaleka, předaleka. Už brzy, nahoře v oblacích, budou tyto čtyři vlaštovky moci pozdravit tisíce dalších po jejich příletu. Řeknou jim: „Nebojte se! Následujte ten velký červený a žlutý balón! Neublíží vám! Ukáže vám, kde najít potravu a pití! Jste zachráněny!“
19
Když se vznášeli v balónu vysoko v oblacích, podíval se muž na Tomáše. Řekl: „Tomáši, ti ptáci nejsou jen naši přátelé. Jsou důležitou součástí přírody. Bez nich nemůžeme žít“. „Ano“ řekl Tomáš: „Ptáci nám dávají život. Hej! Podívejte se támhle! Už přilétají!“ Leťte, leťte, leťte, vy krásné vlaštovky! Jaro je tady. Všude kolem nás. A jak je nádherné! A jak ho máme rádi! Leťte, leťte, leťte, vy krásné vlaštovky...
20
Evropská komise VY KRÁSNÉ VLAŠTOVKY! Lucemburk: Úřad pro úřední tisky Evropských společenství 2004 — 20 stran — 16,2 x 22,9 cm ISBN 92-894-7263-4
Výtisky této publikace jsou k dispozici zdarma, dokud nebudou rozebrány, na adrese: Evropská Komise Generální direktorát pro životní prostředí Informační středisko (BU-9 0/11) B-1049 Brusel Fax: 32-2 299 61 98 E-mail:
[email protected]
