120 A 1 T DEN M MA OâIMA

VLADIMÍR MLYNÁ¤

120 A 1 T¯DEN M¯MA OâIMA

TANGA PRAHA

MÍSTO ZAâÁTKU…

Kniha, kterou držíte v ruce, není deníkovým záznamem ani politologickou studií. Soustřeďuje texty, které byly původně určeny jen omezenému okruhu lidí, a nikoli k publikaci. Od března roku 1999 jsem pod názvem Co týden dal začal každý týden rozesílat svůj jednostránkový komentář na e-mailové adresy členů a příznivců Unie svobody, kteří o to projevili zájem. Dnes je tento soubor dobovým svědectvím o mém politickém uvažování a ideálech, o době, kdy se formovala Čtyřkoalice, a v neposlední řadě také dokumentem o období opoziční smlouvy. Tato kniha je tedy určena především těm, kteří se chtějí dozvědět více o mých názorech a postojích v letech 1999-2002, případně těm, kdo si chtějí znovu oživit některé politické události minulých let.

© Vladimír Mlynář, 2002 © Illustrations Pavel Reisenauer, 2002 © Photography Jiří Turek, 2002 ISBN 80-86037-21-5

Původní myšlenka, totiž začít každý týden pomocí elektronické pošty rozesílat členům Unie svobody komentované informace z Parlamentu a politického zákulisí, nebyla moje. Vnukla mi ji moje kamarádka Eva Blechová, která mne upozornila, že v USA si mohou členové a příznivci politických stran přes internet objednat zasílání tzv. insider letter, jakéhosi přehledu politických událostí okomentovaných z pohledu dotyčné strany. Když jsem pak počátkem roku 1999 hledal způsob, jak lépe vysvětlit a obhájit své názory uvnitř Unie svobody, rozhodl jsem se pokusit se o něco podobného. Využil jsem své někdejší novinářské praxe a možností nabízených elektronickou poštou a začal pravidelně každé pondělí (s výjimkou prázdnin) zájemcům z řad členů US rozesílat vždy jednostránkový text s názvem Co týden dal. Témata jsem vybíral prioritně podle vnitropolitických událostí předchozího týdne, ale také jsem se snažil, aby na sebe texty volně navazovaly, a měly tudíž svoji logiku, jak každý zvlášť, tak i v časové řadě. Většinou jsem se pak snažil text pro přehlednost rozdělit do tří částí: událost týdne, novinky z politických kuloárů a nakonec informace z vedení Unie svobody. Každý text byl tehdy doplněn informací, že “Co týden dal je určen výhradně členům a sympatizantům US, není určen k publikaci a vyjadřuje pouze moje soukromé názory”. Jakkoliv se to dnes zdá zvláštní, v tehdejší době již sama skutečnost, že každý týden rozesílám zájemcům svůj komentář k aktuálním politickým událostem uplynulého týdne, přiváděla některé moje stranické kolegy k zuřivosti. Argu5

mentoval jsem, že takto může své názory před členy pravidelně obhajovat a vysvětlovat kdokoli ze stranického vedení. Mohl jsem si to dovolit, neboť okruh mých čtenářů se neustále zvětšoval. Týden – jak se časem mým textům začalo říkat – se tak pro mne postupně stal nejen nástrojem obhajoby a prosazování mých politických myšlenek, ale kvalitním komunikačním kanálem mezi mnou a členy Unie svobody. A nakonec i vnitrostranické vášně kolem Co týden dal zcela utichly. Píši to zde především proto, abych připomněl, že texty z let 1999-2000 byly původně napsány pouze pro uzavřený okruh čtenářů, což z nich vytváří specifický žánr, pro člověka zvenčí možná ne vždy zcela srozumitelný. Teprve od poloviny roku 2001 jsem se rozhodl „týden“ umisťovat také na své webovské stránky www.mlynar.cz, kde si je mohl přečíst kdokoli. Přibližně ve stejnou dobu pak začal můj „týden“ vycházet i na Neviditelném psu, kde si získal poměrně široký okruh čtenářů.

hledat v politice nejprve dohodu a kompromis, a teprve není-li to možné, užívat silná slova. Politiku totiž beru jako poslání, jehož cílem je dosáhnout hmatatelných výsledků (což většinou znamená přistoupit na přijatelný kompromis hájící zájmy mých voličů), nikoli jako příležitost k rétorickým soubojům. Následující stránky jsou záznamem části cesty, po které jsem k tomuto poznání došel. Na závěr tradiční poděkování těm, bez nichž by Co týden dal – a tedy ani tato kniha – nevznikl. Jsou to především můj asistent Filip Šváb a poradce Michal Frankl, kteří byli nejen prvními čtenáři a oponenty všech „týdnů“, ale také těmi, kteří mi nedovolili se psaním přestat. Poděkování patří také Pavlu Reisenauerovi, jehož ilustracemi jsem text doplnil, a Lucii Pultrové za korektury. V Praze 5. 4. 2002 Vladimír Mlynář

Nápad soustředit všechny texty Co týden dal tak, jak byly napsány, a vydat je jako knihu jsem dlouho nepovažoval za vhodný. Teprve přesvědčování ze strany několika přátel mne přesvědčilo o opaku. Rozhodujícím argumentem bylo, že politik musí trvale obhajovat a vysvětlovat své postoje před veřejností a dokládat kontinuitu svých názorů. Proto jsou týdny v knize řazeny tak, jak byly napsány, bez jakýchkoli obsahových změn, úprav či dodatečných vysvětlivek (tedy včetně webovských odkazů přímo v textu). A protože to nejsou nezaujaté a nestranné komentáře, ale naopak v tom lepším slova smyslu angažované texty, je to určité svědectví o mých názorech a postojích. A jako každé autentické svědectví je samozřejmě dvojsečné. Kdo bude mít zájem, narazí zde, při zpětném pohledu na některé věci a události, na příklady mé naivity či zbytečných emocí. V některých věcech jsem se samozřejmě mýlil, nicméně v tom hlavním se nemám zač stydět. Ve svých postojích a především činech jsem po celou dobu zůstal věrný hodnotovým a ideovým principům moderního liberálně-konzervativního politického směru, který symbolizuje heslo z doby vzniku Unie svobody: Svoboda – Řád – Evropa. Nicméně lhal bych, kdybych tvrdil, že Vladimír Mlynář z března roku 1999 je týž jako v březnu 2002. V mnohém jsem se změnil a na následujících stránkách si toho pozorný čtenář jistě všimne. Nejsem již tolik nesmiřitelný a kontroverzní politik ženoucí se hlava nehlava do politických střetů bez ohledu na výsledek. Pravda je, že jsem se naučil 6

7

Týden 29. 3. – 4. 4. 1999

1999

VÁLKA V KOSOVU A D¤EVÍâSKÁ V¯ZVA

Ústředním tématem domácí politické scény uplynulého týdne byla – a stále je – válka v Kosovu. Co kdo z politiků v této věci řekl, je dostatečně známo a nepotřebuje rozsáhlejší komentář. Pokud jde o stanovisko Unie svobody, bylo od počátku (na rozdíl od jiných stran) zcela jednoznačné a přímé: podpořili jsme nálety NATO jako poslední možnost, jak zastavit vraždění kosovských Albánců a přinutit Miloševiče k přijetí mírového plánu, a současně jsme zdůrazňovali naši odpovědnost jako nového člena NATO. V polovině týdne jsme pak kritizovali vládu, že neposkytla humanitární pomoc kosovským běžencům, a sami jsme vyzvali naše členy a příznivce, aby přispěli na konto nadace Člověk v tísni (poslanci již dali každý 3000 korun). Za zmínku stojí, že první stanovisko US ke kosovské krizi bylo vydáno již minulé úterý, nicméně do médii jsme „prorazili“ až koncem minulého týdne, když jsme směrem k Zemanovi a Klausovi přitvrdili slovník. Pokud jde o události v parlamentu, je třeba zmínit zamítnutí vládní novely zákona o zdravotním pojištění (mělo být zvýšeno) a zamítnutí novely lustračního zákona – vše 102 hlasy. Naopak do druhého čtení, tedy k dalšímu projednání, prošel návrh lidoveckého zákona o referendu (US byla proti, neboť jsme mezitím podali vlastní návrh zákona, který počítá s vypsáním speciálního referenda pouze o vstupu země do EU a bude projednáván na příští schůzi parlamentu). Zmínit je nutno také zákon o prodeji zemědělské půdy (připravil jej Pavel Pešek a Josef Lux), který zatím „přežil“ druhé čtení a v případě konečného schválení by měl umožnit privatizaci státní zemědělské půdy. Co je asi nejdůležitější, ČSSD stáhla ze třetího čtení návrh na zvýšení spotřebních daní na alkohol, cigarety a benzin. Stalo se tak na základě našeho tlaku a argumentace, že samotné zvýšení spotřební daně bez současného snížení jiných daní (zejména daně právnických osob) neúnosně zvyšuje nynější daňovou zátěž. Zda jde z jejich strany jen o názorový výkyv, nebo zda z toho bude něco rozumného, uvidíme na příštím plénu. Politickými kuloáry minulý týden nejvíce hýbala – kromě Kosova – tzv. Dřevíčská výzva, v níž přední čeští ekonomičtí odborníci popsali, co je podle jejich názoru třeba udělat pro oživení ekonomiky. Jde o iniciativu mimo politické strany, ryze na odborné bázi – a co je zají9

mavé, kromě liberálních ekonomů typu Kreidla nebo Tůmy a Zámečníka jsou pod výzvou podepsáni i „levicoví“ ekonomové jako Mlčoch, Kouba a Valeš. Obsah textu se přitom téměř stoprocentně kryje s názory Unie svobody, která se ovšem – přes všechny spekulace Klause a tisku – na jeho přípravě (a dodejme bohužel) nijak neúčastnila. Stojí nicméně za úvahu, zda bychom Dřevíčské výzvy neměli využít při přípravě našeho chystaného hospodářského programu. Osobně si myslím, že není hanba přihlásit se k dobrým myšlenkám, byť na ně nemáme ochranný patent – co myslíte? Zatím jsme se na předsednictvu dohodli, že autory Dřevíčské výzvy jako US oslovíme a budeme s nimi diskutovat o možnostech spolupráce. Vnitřní život US, respektive předsednictva, se v uplynulém týdnu, tak jako v týdnech minulých, kromě aktuální agendy (Kosovo, Dřevíč, schůze parlamentu atd.) věnoval především organizaci US. Odevzdali jsme do parlamentu svoji zprávu o financování strany za loňský rok a jako jediná strana jsme ji poskytli tisku. Pokračovali jsme samozřejmě v diskusi o koncepci budování US, kterou připravujeme pro Republikový výbor a jež by měla popsat organizační a politický plán výstavby US (jde o rozsáhlejší diskusi, na jejíž popis zde není místo). Kromě toho se samozřejmě řešila spousta technických problémů. Mimo jiné: předsedové okresů by napříště již měli dostávat všechna usnesení předsednictva (přiznám se, že jsem netušil, že je dosud neměli). Mimochodem, komunikace je zatím v rámci strany stále katastrofální. Nerad konstatuji, že vedení neví, co dělají okresy, a okresy neví, co dělá vedení. Z tohoto zoufalství se také zrodila myšlenka tohoto „co týden dal“.

10

Týden 5. 4. – 11. 4. 1999 PAT¤ÍME DO NATO?

Událostí týdne zůstalo (bohužel) Kosovo, přičemž se zvýraznila vnitropolitická část problému. Kvůli vyslání vojenské polní nemocnice se příští středu mimořádně sejde parlament, aby dal vládě možnost vyslat ji neprodleně a tam, kde bude zrovna třeba. (Dosavadní usnesení sněmovny povoluje její vyslání pouze do Makedonie, a to teprve až skončí boje. Paradoxem přitom je, že to byla US, kdo už před čtrnácti dny dával vládě ve věci vyslání nemocnice volnou ruku, a naopak to byli poslanci ČSSD, kdo jí omezil její rozhodování.) Politicky důležitější je ovšem naše reakce na další Klausova prohlášení ke kosovské krizi: jeho čtvrteční rozhovor v LN, kde řekl, že „odsun Albánců zavinily nálety NATO“, překročil všechny meze, a proto ve středu na jednání sněmovny navrhnu jménem US usnesení sněmovny, v němž vyjádříme jasnou podporu akcím NATO, a budeme se tak věcně (nikoliv pouze formálně) distancovat od Klausova prohlášení. Zajímavé bude minimálně sledovat reakci poslanců ODS – přijímám sázky, zda budou pro, nebo se zdrží. Pokud jde o život v parlamentu, ten se v uplynulém týdnu v podstatě zastavil, neboť byl tzv. poslanecký týden, který máme jako poslanci trávit mezi voliči. (Využil jsem tohoto času k třídenní cestě na severní Moravu – Ostrava, Opava, Nový Jičín, Olomouc, Moravský Šternberk – spolu se severomoravským poslancem Zdeňkem Kořistkou, takže jsem ani ve sněmovně fyzicky nebyl.) Trochu stranou tak zůstala finanční přiznání politických stran. Vaší pozornosti doporučuji zejména „aféru“ kolem sponzora ČSSD Matoulka, který byl jedním z realizátorů vytunelování CS Fondů. Ta věc velmi smrdí a myslím, že o ní ještě uslyšíme. Novinky z kuloárů tohoto týdne: Výzva Jsme v NATO ([email protected]), kterou iniciovali někteří novináři z MF Dnes a lidé kolem prezidenta, je odpovědí na petice komunistů a jako taková stojí za podporu. Klaus na pražském Žofíně představil svoji zprávu o stavu země nazvanou „Země, kde se již dva roky nevládne“ – je to podobný pamflet jako Zemanova zpráva o stavu společnosti. Za všechno může ČNB, pubertální novináři a „malé politické strany“, které „chtějí mít větší politický vliv“. Knihu na Žofíně uvedl jeden z otců tunelářů Pavel Tykač 11

z Motoinvestu, koreferáty přednesli Dlouhý, Češka, Kočárník. Co dodat? Pokud jde o naše jednání kolem spotřebních daní, věc se – zdá se – zdárně hýbe kupředu. Pokud vše klapne a ČSSD přistoupí na naše podmínky, mohl by být na příští schůzi parlamentu přijat náš návrh na společné zdanění manželů a snížení daně fyzických a právnických osob o 3 – 5 %. Z vnitřního života US je třeba zmínit blížící se Republikový výbor. Bude o příštím víkendu, tedy v pátek a sobotu v Brně. Na programu by kromě organizačních věcí měla být buď reforma veřejné správy, nebo výstup komise pro právo týkající se návrhů na zrychlení práce soudů, a samozřejmě otázka spotřebních daní – definitivně se rozhodne v úterý. Jako klíčové organizační téma se stále zřetelněji ukazuje problém komunikace uvnitř US. Je to hrůza – potvrdil jsem si to teď znovu při cestě na Moravu: na mnoha místech nevědí nejen o novém systému okresních e-mailových schránek na serveru Unie, ale dokonce ani o usneseních předsednictva ke Kosovu, ani o naší výzvě k členům US, aby přispěli na konto nadace Člověk v tísni. Budeme se tím zabývat podrobně v úterý na předsednictvu – máte-li náměty, co systémově dělat pro zlepšení stavu, dejte vědět.

12

Týden 12. 4. – 18. 4. 1999 SNùMOVNA O KOSOVU A GRÉGRÒV REVITALIZAâNÍ PLÁN

Do třetice zůstalo vnitropolitickou událostí týdne Kosovo. Politická bitva se tentokrát v senátu i ve sněmovně svedla o doprovodné usnesení k vyslání polní nemocnice. V souladu s tím, co jsem avizoval minulý týden, jsme jako Unie navrhli text usnesení „vyjadřující plnou podporu akcím NATO v Kosovu“. ODS podle očekávání přišla s protinávrhem ve smyslu „připravenosti podpořit akce NATO, které povedou k nastolení míru v Kosovu“. Zdánlivá drobná slovní odlišnost – ve skutečnosti jeden podstatný rozdíl. My říkáme jasné ano, ODS si nechává zadní vrátka (zejména pro Klause): co jsou akce k nastolení míru, je to, nebo není bombardování, je to, nebo není pozemní akce? Nakonec bohužel prošel o jeden jediný hlas návrh ODS, o němž se hlasovalo jako o prvním (to zařídil Langer procedurální kličkou, neboť vystoupil v rozpravě z titulu místopředsedy sněmovny jako první, a tudíž se o jeho návrhu hlasovalo jako o prvním), zatímco o našem návrhu se hlasovalo až jako o druhém. Návrh ODS podpořilo několik socanů (v čele s Grossem), zatímco nás kromě KDU podpořilo jen 8 lidí z ODS. Mnozí další pak za námi sice chodili v kuloárech a tvrdili, že jsou plně na naší straně, že samozřejmě máme pravdu, ale profesor že je zkrátka profesor atd. Jinak byla celá rozprava samozřejmě doprovázena komunistickými nechutnostmi, které nikomu z nás na náladě nepřidaly. I když jsme nakonec prohráli a ODS má teď účelové alibi, mediální výstupy zejména z parlamentní debaty pro nás, myslím, nedopadly špatně. Za sebe musím říci, že jsem si po dlouhém čase ve sněmovně zase zařečnil a měl pocit, že to má smysl. Pokud jde o kuloáry, o schizofrenii ODS jsem se už zmínil. Podle důvěrných zpráv prý s námi nejprve chtěla hlasovat téměř třetina jejich klubu, nakonec se ale našlo jen osm statečných (je dobré si to pamatovat, abychom netrpěli přílišnými iluzemi). Pokud jde o ČSSD, ta uplynulý týden žila dozvuky svého sjezdu. Grossovci tam vyhráli nejen mediálně vděčnou volbu místopředsedy pro řízení, ale hlavně změnu stanov – podařilo se jim např. zlikvidovat kvóty delegátů pro sociálně demokratické ženy a podobné věci, které posilovaly spíše postkomunisty. Nepřeceňoval bych to, ale je asi dobré to vědět. Z vládní kuchyně je třeba zmínit především schválení revitalizační13

ho kočkopsa z dílny Mertlík–Grégr. Je to sice „standardní“ revitalizační model, už při prvním čtení je ale jasná jedna věc: projekt je opět postaven na principu, že stát bude pomáhat velkým na úkor malých. Vstupní podmínky, které má podnik splnit, aby se do programu dostal, jsou sice nastaveny poměrně přísně, základní otázka ale je, zda se budou dodržovat. (Pokud o tom bude rozhodovat Grégr, pak stěží – naznačuje to např. i fakt, že se kopřivnická Tatrovka včera odmítla poslat do konkurzu, ač splňuje všechny parametry, neboť spoléhá na revitalizační program.) Kromě zdravotnické koncepce Ivana Davida, založené na principu jedna pojišťovna a nekonečně peněz do zdravotnictví, schválila vláda ještě návrh zákona o ombudsmanovi. Názor US zatím není oficiální. Můj soukromý názor je takový, že mi ombudsman nevadí – není to spása, ale pokud by mu nebyla dána pravomoc zasahovat do správního řízení, mohl by existovat. Co si myslíte vy? Pokud jde o náš vnitrostranický život, sejde se o víkendu Republikový výbor, který má kromě aktuální politické situace na programu velmi kvalitní výstup odborné komise pro právo v oblasti soudnictví. Stručně řečeno, kromě institucionálních změn v členění soudů se zde navrhuje například zavést pro některé soudní procedury závazné lhůty, omezit možnost odročování jednání, omezit možnost námitek pro podjatost soudce atd. Dále se bude projednávat materiál k daním – jde o záležitost kolem spotřebních daní v parlamentu. Pokud RV odsouhlasí naše podmínky (společné zdanění manželů a snížení sazeb daně z příjmu právnických a fyzických osob), budeme v rámci tohoto zadání hledat ve sněmovně prostor pro politický kompromis. Pokud jde o naše nejbolavější místo – vnitřní informační toky, po speciálním jednání předsednictva mám pocit, že nejlepší bude cesta postupných kroků. Mám proto jeden námět – kdo máte nějaký nápad, co by mělo být na webových stránkách US, případně jak je pozměnit, prosím, pošlete mi ho mailem. Všechno předám kompetentním lidem v Legerce.

14

Týden 19. 4. – 25. 4. 1999 KRIZE V TV NOVA

Událostí týdne je pád Vladimíra Železného. Co se stalo? Dosavadního amerického investora TV Nova (společnost CME) pohltil nadnárodní gigant SBS vlastnící např. Disney atd. V této souvislosti CME zjistila, že V. Ž. už nějaký čas dělá víc na sebe než na ně a že leckteré smlouvy upravující vztah CME k CET jsou výhodné především pro CET, tedy Železného. Dohody o Železného důstojném odchodu se nepodařilo dosáhnout, a tak došlo k zemětřesení. Co bude dál, je zatím nejasné. Železný má sice vysílací licenci, tedy společnost CET 21, ale tu získal za peníze Američanů. Američané zase vlastní společnost ČNTS, která de facto Novu vyrábí, a především vlastní všechna práva na zahraniční filmy, které Nova vysílá. Železný tedy sice teoreticky může založit novou TV stanici, ale kromě zpravodajství a českých archivních filmů nebude mít nějaký čas téměř co vysílat. Američané naopak mohou koupit Primu a udělat z ní Novu II. Všichni dohromady se také mohou vzájemně soudit o to, čí je co a kdo má na co jaká předkupní a opční práva. Čili: můj odhad je, že se nakonec přes všechna silná slova nějak dohodnou, neboť se tu hraje o příliš mnoho peněz. Ať tak či tak, postavení Železného už ale asi nebude tak absolutní jako dosud a z celé věci bude možná slušná mezinárodní ostuda. Týdnu v parlamentu dominovala středeční schůze ohledně souhlasu s přistáváním letadel NATO. Zažili jsme opět klasickou několikahodinovou sprchu komunistických splašků a nakonec schválení celé věci. Tentokrát se přitom už podařilo protlačit doprovodné usnesení, v němž sněmovna „vyslovuje plnou podporu současným akcím NATO v Kosovu“. Pro hlasovala i ODS – Klaus na schůzi nebyl, neboť je na přednáškovém turné v USA. Náš další návrh, kterým jsme po vládě žádali, aby urychleně předložila svoji představu, jak pozměnit ústavu, aby se kvůli každému splnění našich aliančních závazků nemusel scházet parlament, bohužel neprošel. Kuloáry tento týden žily především kauzou Železný a Klausovou cestou do USA. Ten je už deset dnů na svém přednáškovém turné po amerických univerzitách a v těchto chvílích se má objevit na dvou společenských akcích v rámci oslav 50 let NATO ve Washingtonu. Není tedy členem oficiální prezidentské delegace, ale svoji cestu si nechal 15

schválit organizačním výborem ve sněmovně, aby se tak mohl tvářit. Jeden by řekl, že je to taková česká taškařice, nebýt to smutné a nebýt z toho ostuda v novinách, a to i v těch amerických. Za zmínku ještě stojí nejnovější preference stran: pro nás je důležité, že i přes náš jednoznačný postoj ke Kosovu, který konvenoval názoru Klausových voličů, se naše preference ve vztahu k ODS nezměnily. Věc k zamyšlení! Pokud jde o Unii svobody, důležitý byl náš víkendový Republikový výbor. Schváleny byly materiály ohledně daní a reformy soudnictví připravené příslušnými komisemi. Obojí je na www.uniesvobody.cz a doporučuji je vaší zvýšené pozornosti – je to věcné, konkrétní a srozumitelné. Konečně tedy nějaké viditelné výsledky naší dosavadní práce – zatím sice mediálně úspěšné jen zčásti (daně), ale alespoň něco. Dokončil jsem práce na „revitalizovaném“ stranickém Zpravodaji, který je v tiskárně a koncem týdne by (díky Frantovi Pozděnovi z Brna) měl vyrazit na cestu do vašich poštovních schránek. Na závěr prosba: podlehl jsem tlakům mnohých z vás a vzal si v předsednictvu na starost obsah našich webových stránek. Jednoduché změny, o nichž mi mnozí z vás psali, se už realizují. Teď je ale třeba přemýšlet o tom, co s webem dál – prosím, pošlete mi své návrhy a náměty, co by tam mělo a nemělo být. Předem za všechny děkuji. Gratuluji nově zvoleným předsedům krajů – Jirkovi Vlachovi (jižní Čechy), Michalovi Jankovičovi (východní Čechy) a Radce Šimkové (střední Čechy).

16

Týden 26. 4. – 2. 5. 1999 TYKAâ PORADCEM MINISTRA FINANCÍ

Přiznám se, že tentokrát se zdráhám jednoznačně určit událost týdne. Kosovo i vnitrostátní souvislosti tohoto konfliktu, zdá se mi, zůstávají beze změny. Extempore mezi prezidentem a vládou ohledně vyslání/nevyslání našich vojenských pozemních jednotek do případné pozemní operace je jen dalším kamínkem do mozaiky české politiky posledních týdnů a přiznám se, že z mého pohledu je čím dál těžší k tomu novinářům říkat něco nového a zajímavého. Dech mi ovšem doslova vyrazila zpráva o jmenování Pavla Tykače z Motoinvestu poradcem ministra financí. Nejenže je tenhle chlapík synonymem podivných praktik na kapitálovém trhu, nejenže se jméno Motoinvest objevuje u krachu nejméně dvou bank a tunelu v CS Fondech, ale navíc je kamarádem Klause, jehož knihu před časem uváděl na Žofíně. To je tedy opoziční smlouva v praxi: od setrvání Livie Klausové v dozorčí radě Spořitelny, přes dohody o obsazování představenstev až po Tykače na MF – za to by se nemusel stydět ani Mečiar. To už není signál, že se nevyplácí dodržovat pravidla a zákony, to je přímo návod, jak to nedělat. Budiž nám to nicméně výzvou k větší aktivitě: k něčemu takovému není možné mlčet. Příští týden kvůli tomu budu alespoň interpelovat. Pokud jde o parlament, panuje zde ospalá výborová nálada. Z novinek stojí za zmínku, že jsme podali spolu s lidovci návrh nového zákona o financování politických stran, jenž počítá s existencí jednoho účtu v ČNB, přes nějž budou strany sponzorovány. Mimochodem, téma financování stran bude možná v příštích týdnech velmi důležité. Objevují se návrhy (zejména z řad ČSSD) na zvýšení státního příspěvku, což je podle mého, za situace prohlubujícího se schodku, nepřija17

telné. Alespoň já bych tedy měl problém takové návrhy obhajovat. Důležitější se mi zdá zpřísnit pravidla pro přijímání sponzorských darů – například zavést trestní sazbu za přijetí i poskytnutí nepřiznaného sponzorského daru. V souvislosti s Tykačem je to velmi aktuální: jinak politiku nezbavíme vlivu takovýchto vykuků, kteří si zaplatí přízeň kterékoliv strany. Pokud jde o ohlášené další zvýšení schodku státního rozpočtu, myslím, že nepotřebuje komentář. Je to vážné a potvrzují se tak skeptické odhady některých ekonomů, včetně MMF, kteří do šesti měsíců věští hrozbu kolapsu ekonomiky. Klub bude v této věci žádat zařazení zvláštního bodu na schůzi sněmovny. Na závěr optimisticky: Kromě toho, že svítí sluníčko a začalo jaro, pokračovala krajská shromáždění Unie svobody. Byl jsem na jižní i severní Moravě (za pár minut běžím na pražské) a mám z nich poměrně pozitivní pocit: atmosféra v US je pracovní, s pozitivním ohlasem se setkaly programové věci ohledně daní i soudů (viz www.uniesvobody.cz). Teď je důležité nepolevit a naučit se o našich návrzích dokolečka mluvit a mluvit a mluvit. Jedině tak je dostaneme mezi lidi. Příští týden dostanou všichni členové US obnovené číslo Zpravodaje. Přivítám vaše ohlasy, připomínky, nápady a hlavně příspěvky. Na závěr gratuluji nově zvoleným předsedům jižní Moravy (panu Zemanovi), severní Moravy (panu Malcharovi) a severních Čech (paní Házové).

18

Týden 3. 5. – 9. 5. 1999 VELKÁ KOALICE?

O vnitropolitickou událost týdne se postaral Miroslav Macek svým článkem v MF Dnes o potřebě vytvoření velké koalice ČSSD/ODS. Není to sice takový blesk z čistého nebe, jak se může zdát, bagatelizovat to ale jen jako „mackovštinu“ myslím také nejde. ODS, zdá se, jasně cítí fakt, že je politický potenciál opoziční smlouvy, tedy dělení mocenských postů bez převzetí přímé odpovědnosti, vyčerpán, a že pokud si chce svůj mocenský vliv zachovat, musí opět převzít iniciativu. To, že s myšlenkou koalice přichází právě teď, má myslím dva důvody: za prvé je to snaha ovlivnit sjezd KDU, respektive připravit si prostor pro „pružnou“ změnu dosavadních postojů, ať už bude zvolen Kasal nebo Svoboda, a za druhé obava z našeho úspěšného vyjednávání s ČSSD a KDU ohledně podpory našich návrhů na snížení daní. (Humorná historka pro dokreslení: v pondělí měl Ruml schůzku se Zemanem ohledně našich návrhů k daním, přičemž se na Úřadu vlády potkal s Klausem, který šel z tajné schůzky se Zemanem, a když uviděl Rumla, málem omdlel.) A protože není možno pasivně přihlížet akcím ODS, sejde se 17. 5. Ruml s Klausem – tak uvidíme. Co z toho tedy zatím plyne: 1. Především to, že – jak napsal Leschtina – siamská dvojčata Zeman-Klaus se potřebují stále více, neboť představují dvě strany stejné politické mince (viz jejich postoje ke Kosovu). A to je opět argument na téma příležitost pro US. 2. Nestane-li se zázrak, z něhož vznikne 102, bude se jednat nejspíš buď o koalici ODS/ČSSD, nebo o variantu ČSSD/KDU/US. A nebo také všechno zůstane při starém. Za sebe k tomu říkám, že jakkoliv se v příštích dnech a týdnech zase začne naplno spekulovat kdo, s kým a jak, nejdůležitější je otázka, proč by ke změně vlády mělo dojít? Jinými slovy: pro US by mělo být nejdůležitější, zda bude případná změna vlády znamenat snížení daní, změny v soudnictví, jak jsme je před časem navrhli, zahájení penzijní reformy, jasnější vládní stanoviska k akcím v Kosovu, přerušení hospodářsko-politických mafií zosobněných lidmi, jako je Tykač nebo Matoulek, atd. To je kompas, podle něhož bychom se měli řídit – nic jiného. Pokud jde o parlamentní kuloáry, zúčastnil jsem se výjezdního zasedání mediální komise ohledně nových mediálních zákonů v Harra19

chově. Závěr není zrovna optimistický: řadě lidí v ODS i ČSSD se bohužel líbí představa sešněrovat česká média přísnějším tiskovým zákonem (například právo stěžovat si i na zveřejněné pravdivé údaje poškozující čest dotčené osoby) a nastavit pravomoci Rady ČT i rozhlasu tak, aby mohly více ovlivňovat vysílání. Bude to tedy ještě zajímavý boj, který jde napříč socany i ODS. Pokud jde o kuloáry vládní, těmi – pokud vím – hýbe (kromě velké koalice) především otázka Komerční banky. „První dáma mezi bankami“ je ve vážných problémech a vláda jí zřejmě bude muset přisypat další miliardy formou navýšení základního jmění. Je to další kamínek do mozaiky neveselých zpráv o stavu ekonomiky. Všeobecně vůbec převládá očekávání, že v příštích měsících dojde k ekonomickému propadu nebývalých rozměrů. Optimisté mezi ekonomy momentálně vymřeli – odhady se liší pouze v míře katastrofálnosti. Pokud tedy Klaus a Zeman budou chtít najít záminku ke koalici, zřejmě to nebude problém. Pokud jde o Unii svobody, doufám, že v nejbližších dnech už všichni dostanete do poštovních schránek slibovaný Zpravodaj. (Distribuce se bohužel zase protáhla, jako u nás téměř všechno.) Na Republikový výbor příští víkend je připraven materiál o veřejné správě, který sice asi nebude takový mediální tahák jako daně nebo soudy, ale s tím se nic nenadělá.

20

Týden 10. 5. – 16. 5. 1999 TEMELÍN, DANù A ZÁKON O SVOBODù INFORMACÍ

Týden začal optimisticky. Nejenže bylo v sobotu krásně slunečno, ale v parlamentu byl den otevřených dveří a já si zrealizoval dávnou myšlenku: být ve sněmovně k dispozici návštěvníkům – voličům. Podařilo se. Spolu s Michalem Lobkowiczem, Kühnlem a Peškem jsme jako jediní poslanci v baráku postupně přivítali na tisícovku lidí. A bylo to příjemné: lidé měli radost, že jsme si na ně udělali čas, my měli dobrou možnost mluvit o Unii jinak než přes novináře a já navíc „rozchodil“ chřipku. Ale k velké politice: domácí událostí týdne bylo bezpochyby rozhodování o Temelínu. Můj názor znáte – jsem přesvědčen, že padlo špatné rozhodnutí, které se nám vymstí především ekonomicky, neboť se brzo ukáže, že ani nejnovější termíny dokončení a odhady nákladů nejsou konečné. Navíc jsou ČEZ a Temelín učebnicovým příkladem polostátního všemocného molocha, který si podle potřeby deformuje pravidla trhu, což je přesně to, proti čemu bojujeme. Vím, že v US jsou lidé také jiného názoru, ale já v této věci nechtěl a nemohl kličkovat a opakovat fráze, že to je složitý problém – ostatně, politik musí umět říci jasné slovo především ve složitých situacích, od toho je přece politikem. parlamentním kuloárům dominoval závěrečný boj o spotřební daně. Psal jsem o tom už několikrát, takže jen stručně. Měsíční snažení o prosazení našich návrhů na snížení daně z příjmu právnických osob o 5 % (na 30 %), fyzických osob (na 32 %) a daně z dividend (na 15 %) vyvrcholilo dohodou s Grossem a Svobodou, že socani naše návrhy podpoří, když my odsouhlasíme zvýšení spotřebních daní. Pak se do věci ale náhle vložil Zeman a začal spor o termín účinnosti těchto změn, který prozatím skončil tím, že byly naše návrhy podány. Definitivně se ale rozhodne až příští týden při závěrečném hlasování, přičemž to, že projdou, není v tuto chvíli zaručeno. Celá věc má totiž kromě politického rozměru také spoustu legislativně-technických problémů, a navíc už Zeman, když jsme mu nebyli dostatečně „po vůli“, začal čile vyjednávat s Klausem. Jinak proběhl první týden poslanecké schůze celkem klidně. Důležité je, že byl definitivně schválen zákon o svobodě informací (bohužel skoro celá ODS byla spolu s částí komunistů proti), což opět dokazu21

je, že i věci zdánlivě nereálné je možno prosadit, když je člověk dostatečně důsledný a pracovitý. (Abych nezapomněl: těm z vás, kteří mi mailem k přijetí zákona gratulovali, dodatečně děkuji.) Konečně do třetice je třeba zmínit nešťastný Kavanův mírový plán. Z toho, co Kavan řekl ve sněmovně – text plánu poslanci nedostali s argumentem, že ještě není definitivně hotov – vyplývá, že jde o směsici diplomatických banalit (např. „je třeba zastavit boje“, přičemž se ale neříká jak) a relativizujících tezí o tom, že Kosované jsou v podstatě stejnými viníky konfliktu jako Miloševič. Z celé věci zkrátka opět viditelně čiší naše nechuť solidarizovat se se spojenci. Bohužel tím činíme další krok k svému znevěrohodnění. Jako jediní z členských zemí se i formálně přidáváme ke zdrženlivému postoji Řecka, které má ovšem – na rozdíl od nás – své složité historické i geografické důvody, a navíc je dlouhodobě v alianci v pozici disidenta, jehož přijetí se dnes celkem nezakrytě lituje. Pokud jde o Unii svobody, počítám, že jste všichni zaznamenali ohlášenou schůzku Rumla s Klausem. Osobně sice nejsem takový optimista jako Ruml, ale myslím, že je dobře se o dialog pokusit. Jednak je to naše povinnost (sedět nečinně a pasivně přihlížet tomu všeobecnému průšvihu nejde), jednak je třeba demonstrovat, kdo tady skutečně jednat chce a kdo nechce, a kdyby nakonec došlo na velkou koalici ČSSD/ODS, nelze Klausovi dovolit demagogické řeči o tom, že mu nic jiného nezbylo. Jinak doufám, že jste již všichni dostali unijní Zpravodaj, a přeji hezký víkend. Za chvíli začíná Republikový výbor.

22

Týden 17. 5. – 23. 5. 1999 PROSADILI JSME SNÍÎENÍ DANÍ

Mediální událostí týdne – viděno zejména optikou členů US – bylo setkání Ruml–Klaus. Osobně jsem od schůzky mnoho nečekal (viz minulý Týden), takže nejsem ani nijak zklamán. Každopádně, důležitější věci se děly ve sněmovně. Kromě odmítnutí nového zákona o držení střelných zbraní a přehlasování senátního veta ohledně transformačního zákona (US byla proti, ale marně) se především hrála velká závěrečná hra o daně. Jak jsem už opakovaně psal, navrhli jsme do zákona o zvýšení spotřebních daní na cigarety a benzin v souladu s naší politikou snížení daně z příjmu právnických osob (na 30 %, tedy o celých pět bodů) a snížení horního pásma daně z příjmu fyzických osob (na 32 %), plus snížení daně z kapitálu z 25 % na 15 %. (Součástí vyjednávacího balíku byla ještě možnost odečíst z daně příspěvky do penzijního připojištění.) Po složitých a dramatických jednáních naše návrhy nakonec podpořili lidovci a ČSSD, proti byla ODS a komunisté. Dohadování o kompromisu bylo ovšem těžké a pro některé lidi v našem klubu velmi obtížně přijatelné. Nakonec však zvítězil – podle mého soudu rozumný – názor, že je důležitější dosáhnout schválení našich návrhů než být za každou cenu proti všemu, co jen zavání ČSSD. Máme tedy důvod být spokojeni a nepropadejme panice, že nás ODS obviní, že jsme souhlasili se zvýšením spotřebních daní. Fakta jsou taková, že se nám přes naše opoziční postavení podařilo prosadit za posledních sedm let nevídané snížení přímých daní a učinit navíc krok směrem k zahájení penzijní reformy, což jsou věci, které máme v programu. Nemluvě o tom, že všechny minulé Klausovy vlády spotřební daně vesele zvyšovaly, aniž by snížily ostatní daně. Pokud jde o kuloáry, dominuje jim téma změny volebního zákona a` la ČSSD a ODS. Můj názor jako člověka hlásícího se celoživotně k většinovému volebnímu systému, není – na rozdíl od Honzy Rumla – úplně negativní. Realizace změny volebního zákona by nás sice donutila k úvahám o vzniku předvolební koalice s KDU, ale myslím, že senátní volby ukázaly, že to může být i pro nás přínosná cesta. Větší nebezpečnost uvažovaných změn vidím jinde: totiž ve snaze omezit nezávislost ČNB tím, že bude Bankovní radu jmenovat sněmovna a senát. Z logiky pak totiž plyne, že kdo má vládu, určuje i složení 23

Bankovní rady, a to je de facto popření nezávislosti centrální banky. A toho bych se bál. Z ekonomických zpráv zaujala informace, že ČKD – a není údajně jediné – nemá na výplaty. Anatomie této katastrofy je přitom navlas stejná jako v případě kladenské Poldovky, olomouckého Mila, brněnského Zetoru nebo plzeňské Škodovky. Údajně aby se zabránilo výprodeji národního bohatství, privatizovaly se velké firmy do rukou lidí, kteří neměli ani zkušenost s řízením podniku v tržních podmínkách, ani vlastní peníze. Polostátní banky jim často na nátlak z vládních míst půjčily, ale noví vlastníci neměli na splátky, takže většinou na úkor ostatních akcionářů (většinou kuponových) firmu důkladně tunelují. Na čem ovšem nešetří, jsou příspěvky politickým stranám. Vědí proč – dříve Klaus, teď Zeman jim nakonec vždycky pomohou za peníze daňových poplatníků. Pokud jde o mezinárodní události, NATO, zdá se, usilovně hledá odpověď na otázku, co dál po leteckých útocích. Mnozí politikové i novináři upozorňovali již dříve na to, že vyloučení pozemní operace předem byla chyba, která utvrdila Miloševiče v přesvědčení, že je Západ slabý a nedůsledný a že je možné jeho akci přečkat. Ukončení akcí v Kosovu bez dosažení deklarovaných cílů a bez pohnání viníků masových vražd před mezinárodní soud by ale znamenalo zásadní znevěrohodnění aliance, povzbuzení různých dalších Miloševičů v jiných zemích a otevření prostoru Rusku pro návrat alespoň do části svého bývalého impéria. To, že my spolu s Poláky a Maďary bychom takovou prohru pocítili více než mnohé jiné členské země aliance, není třeba zdůrazňovat. Nějak jsem se rozepsal (to bude tím celotýdenním pobytem ve sněmovně) a už mi nezbývá moc místa na vnitrostranické zprávy. Takže alespoň jednou větou: Republikový výbor US jednal minulý víkend a schválil další programový materiál, tentokrát věnovaný reformě veřejné zprávy (www.uniesvobody.cz). Zejména páteční jednání bylo sice poznamenáno nervozitou a časovým presem, ale nakonec jsme vše nutné probrali.

24

Týden 24. 5. – 30. 5. 1999 MATIâNÍ A TISKOV¯ ZÁKON

Vnitropolitickým událostem týdne dominují rozhodnutí vlády ve věci plotu v Matiční a nový tiskový zákon. Pokud jde o zeď, považuji vládní rozhodnutí pozastavit rozhodnutí místního zastupitelstva za správné. Z Matiční se totiž za uplynulý rok stal svého druhu symbol a už dávno tu nejde jen o problém jedné ulice. (Mimochodem, ten zde vznikl přímo učebnicovou chybou samosprávy, která do místa, kde žila řada normálních romských rodin, před několika lety přistěhovala převážně romské neplatiče z jiných částí města, a vytvořila tak regulérní ghetto.) Dnes už totiž, ať chceme nebo ne, jde v Matiční o to, zda budeme podobné problémy soužití řešit tak, že jejich původce izolujeme za zdí, jak si to řada lidí přeje coby nejjednodušší řešení, nebo zda takovéto uvažování principiálně odmítneme a budeme trvat na tom, že je třeba řešit příčinu problému – v daném případě existenci ghetta. V širším kontextu bych tedy řekl, že tu jde o dva přístupy, východní a evropský, a proto není možno mlčet a schovávat se za alibi, že problém je složitý a ti, kdo nejsou z Ústí, mu nerozumí. Naopak, podstatě věci lze rozumět velmi zřetelně. Ostatně, podobného druhu je i debata o novém tiskovém zákoně. Ten má dva velmi gumově zformulované paragrafy o tom, co noviny nesmí otiskovat, a navíc ukládá novinám povinnost omlouvat se i za pravdivé informace, jež poškozují něčí pověst. Autorem těchto ustanovení je Rychetský, který nechápe, že podobné zásahy podvazují princip svobody slova a podobně jako zeď, která dělí lidi na ty před a za zdí, v důsledku podemílají základní principy, na nichž stojí západní demokracie. A s tím se nelze smířit, neboť to znamená dělat krok směrem pryč od Evropy, směrem pryč od hodnot, které vyznáváme. Pokud jde o kuloáry, těm vévodil sjezd KDU. Nervozita – nejen lidovců – stoupá a hodně se spekuluje, co všechno se v příštích dnech změní. Za sebe vidím dva základní scénáře. První: Zemanova vláda padne, respektive začne se v důsledku ekonomických potíží (viz ČKD) a manévrování nového předsedy KDU dostávat pod stále větší tlak, a nakonec tak v nějaké podobě začne jednání o vládě nové. V takovém případě je myslím třeba jednat s klidem a naše konání odvozovat výhradně od našich programových priorit. Varianta druhá: přes silná 25

slova a dramatické momenty se nakonec nestane nic – dvojice Zeman–Klaus bude pokračovat v námluvách, bude změněn volební zákon, a my tak budeme přinuceni k těsnější spolupráci s KDU a budování oné třetí síly. Nechme se tedy překvapit – příští týden budeme možná chytřejší. Pokud jde o Unii svobody, událostí číslo jedna bylo představení našich programových priorit (viz mail z úterka nebo www.uniesvobody.cz), úkol uložený nymburským shromážděním US. První reakce, které jsem od vás dostal, jsou vesměs kladné, což mě jako člověka zodpovědného za jejich přípravu samozřejmě těší. Paní Rybová z Chocně, ale i někteří další mi psali, proč není mezi prioritami například zdravotnictví: odpovídám, že priority byly připraveny z koncepčních podkladů zpracovaných v odborných komisích v kombinaci s politickým posuzováním (to činil Republikový výbor), co je dnes nosné a komunikovatelné téma a co nikoliv. Protože mi ale od začátku šlo především o to, abychom v US diskutovali hlavně o tom, co chceme, pevně doufám, že materiál je pro takovou diskusi dobrý podklad. Plánuji v příštích týdnech uspořádat v krajích pro zájemce takovéto programové diskuse, kde doufám většinu z vás uvidím a budeme moci debatovat podrobněji. Na závěr ještě poznámku k daním: je pravda, že mediální omáčku kolem snížení daňové zátěže jsme příliš nezvládli a že argumenty ODS o daňových úlevách jen pro bohaté, jakkoliv demagogické, mnohde zabraly. Důvod je ten, že pro samotné prosazení daňových změn (bohužel i dovnitř poslaneckého klubu) jsme spotřebovali tolik energie, že na mediální pokrytí věci už nezbyla síla. Legerka už rozeslala jakousi výkladovou argumentační kuchařku, snad vám bude k užitku.

26

Týden 31. 5. – 6. 6. 1999 ODS PROTI EU

Nikoliv sjezd lidovců, ani jednání parlamentu, ale ideovou konferenci ODS a následný Klausův rozhovor ve čtvrtečních Lidovkách bych tentokrát označil za událost týdne. A mám obavu, že nikoliv jen tohoto týdne. Z obojího je totiž zřejmé, že ODS se programově vydala na cestu hlásání národního státu a jasně se vyhranila nejen proti myšlence evropské integrace, ale i proti principu občanské společnosti. A činí tak s razancí sobě vlastní. Za přirovnání slovníku „dnešních exponentů EU“ ke slovníku „nejprominentnějších nacistických ideologů“ (viz Klausův rozhovor, www.lidovenoviny.cz) by se nemusel stydět ani Sládek nebo Haider. Stejně tak slova stínového ministra obrany a Klausova současného oblíbence Petra Nečase, který říká „ano – jsme proti Evropě regionů, nepřejeme si evropský nadstát bez národních států“, neboť „máme-li ztratit část své národní suverenity, nehodláme přijít ani o píď své národní identity“ (viz www.ods.cz), už nemají co dělat s inspirativním euroskepticismem. Je to otevřené odmítnutí základních principů, na nichž stojí poválečná Evropa; je to otevřené odmítnutí našeho směřování do EU. Znamená to, že ODS mění základní směr své politiky, respektive definici toho, co je naším národním zájmem. S idejemi národního státu se totiž Evropa rozešla po trpké zkušenosti druhé světové války a vědomě vykročila směrem k budování občanské společnosti jako základu mírového uspořádání na evropském kontinentě (mimochodem, tato filozofie je i jedním z důvodů války v Kosovu). Zde není prostor vypočítávat řadu dalších důvodů, proč musí být naše země aktivním účastníkem evropské integrace, obecně však lze říci, že tím hlavním důvodem je fakt, že jako malý stát takříkajíc nemáme mimo EU šanci. Naše účast na sjednocování Evropy nám přitom dává nebývalou možnost rozvíjet naše přednosti: je naším národním zájmem využít toho, že tradiční česká přizpůsobivost a podnikavost spolu s naší otevřeností jsou vlastnosti, jež lze v rámci Evropské unie mnohonásobně využít a pozitivně rozvíjet. Problém přitom nestojí tak, jak tvrdí ODS, totiž zda se rozplynout či nerozplynout. Není přece důvod, abychom nepostupovali tak jako např. Holanďané, kteří naplno využívají šance, kterou jim dala moderní Evropa, a současně si zachovávají svoji národní identitu a svébytnost. 27

Ale zpět do dnešní reálné politiky. Jsem přesvědčen – a zajímají mě vaše reakce – že na tento posun ODS musíme jako Unie svobody reagovat. Zatím jsem ve vedení s tímto názorem v menšině, ale považuji za absurdní, abychom dále proklamovali, že takto protievropsky orientovaná ODS je naším nejbližším politickým partnerem. Jaký by pak totiž byl smysl naší vlastní politické existence? Vůbec mám pocit, že se blíží doba, kdy budeme muset jako US přestat hrát poziční politickou hru a jasně a srozumitelně říci, co chceme se současnou domácí politickou situací dělat. Tedy zda chceme, aby dále existovala opoziční smlouva a byl změněn volební zákon, nebo zda jsme ochotni ve jménu vzniku většinové vlády přistoupit na nějaké kompromisy, případně k témuž vyzvat ostatní politické strany. Na závěr stručně kuloárové novinky týdne. Ve sněmovně prošel náš návrh ohledně penzijního připojištění a v prvním čtení návrh zákona o referendu do Evropské unie. Naopak o jeden hlas neprošel senátní návrh na omezení souběhu požitků poslanců a senátorů – US byla tentokrát jednotně pro. Úmrtím Václava Bendy se otevřela možnost zvrátit ústavní většinu ODS/ČSSD a zablokovat změny ústavy, nebo lépe, být jich účastni. Debata o výběru našeho kandidáta teprve začíná, ale musíme ji poměrně rychle uzavřít. Máte-li nápady, rychle mi dejte vědět – musí to být ale každopádně „těžká váha“, neboť ze strany ODS se očekává někdo typu Jiřiny Jiráskové. O sjezdu KDU bylo asi vše důležité napsáno v novinách. Pokud je mi známo, i nové vedení jednoznačně odmítá současnou ODS a pokusí se v příštích dnech a týdnech dojednat pro nás přijatelný kompromis s ČSSD. Co je myslím pro nás důležité, je fakt, že zvolení Kasala určitě není prvek, který by ke KDU přitahoval mladé lidi. Naše šance být stranou mladých tedy trvá. Pokud jde o vnitřní život US, důležité jsou blížící se nové komunální volby v Českých Budějovicích. Příští týden tam bude zasedat Republikový výbor (jako odborné téma je tentokrát připravena reforma školství), přičemž do jednání jsou zakomponovány předvolební akce. Pokud jde o materiál „Priority US“, děkuji všem z vás, kteří mi napsali své připomínky a poznámky. Všechny shromažďuji a budu se snažit je do textu zapracovat. Včera jsem o Prioritách absolvoval debatu v Hradci Králové, s dalšími termíny je ale potíž kvůli neustálému zasedání sněmovny. To bude pokračovat i příští týden, takže bohužel musím rušit některé již domluvené výjezdy, za což se všem omlouvám. Na 15. – 17. června plánuji třídenní cestu na jižní Moravu, tak doufám, že se nic nestane. 28

Týden 7. 6. – 13. 6. 1999 VÍTùZSTVÍ V KOSOVU A AKCE „1000 DNÒ PRO EU“

Událostí týdne bylo bezpochyby ukončení války v Kosovu. Že je výsledek úspěchem strategie NATO, je jasné. Přesto ještě není důvod k úplné spokojenosti: Miloševič je stále srbským prezidentem a jeho postavení před mezinárodní soud za válečné zločiny je zatím v nedo-

hlednu. Pokud jde o domácí vnitropolitický rozměr posledních událostí v Kosovu, vláda se opět „předvedla“. Vyslání pouhých 126 vojáků je těžko omluvitelná ostuda. Kabinet se vymlouvá na neochotu parlamentu uvolnit peníze, ale fakta jsou taková, že minulý týden sám Zeman z jednání sněmovny stáhl žádost o zvýšení deficitu o jednu miliardu, aniž by se pokusil vyjednat si v klubech jakoukoliv podporu. (Bylo totiž jasné, že neprojde, neboť formulace, kterou vláda chtěla schválit, zněla, že parlament souhlasí nikoliv s jednou miliardou, ale se „zvýšením deficitu na 32 miliard“, tedy že de facto souhlasí s celým vládním deficitem.) Celé naše angažmá v kosovské krizi je tak defini29

tivně přehlídkou naší nespolehlivosti jako člena NATO. Nejdříve naše vláda tvrdila, že NATO o bombardování rozhodlo ještě před naším vstupem do aliance. Pak Klaus i Zeman opakovaně vystupovali proti leteckým útokům. Do třetice Kavan přišel s česko-řeckým plánem, který žádal „dočasné“ přerušení bombardování na „další jednání“, čímž narušoval hlavní zbraň Západu, totiž jednotu NATO. Ostatně, kam by realizace takového plánu vedla, bylo vidět v sobotu, kdy Rusové využili i jen jednoho jediného volného dne a vtáhli do Prištiny. Zkrátka a dobře: dojde-li na avizovanou rekonstrukci vlády, je třeba, aby se ke Grégrovi, Peltrámovi a Davidovi přidal i Kavan. Pokud jde o parlamentní kuloáry, i těm dominovalo zahraniční téma. Hodně se totiž debatuje o nové protievropské ideologii ODS, a to nejen v souvislosti s nejnovějšími výroky stínového ministra Zahradila, který v Hospodářských novinách řekl, že „naším vzorem je Turecko“, které, ač člen aliance, není v EU. Podle dostupných informací není tato nová ideologie nějaký úlet, ale promyšlený posun k inteligentnímu nacionalismu s cílem rozšíření voličské podpory. Bude zajímavé sledovat, jak to budou snášet ti rozumnější z ODS, jako třeba primátoři Tošenovský nebo Kasl. V samotné sněmovně pak ve středu neprošel návrh vlády, aby získala možnost přijímat některé normy EU pomocí dekretů bez projednání v parlamentu. (Přiznám se, že má ochota o této věci s vládou vyjednávat byla jak v US, tak v KDU osamocená a jasně zvítězil názor, že to je znásilnění práva.) Vnitřnímu životu Unie svobody dominoval sobotní Republikový výbor v Českých Budějovicích. Jednání bylo poznamenáno blížícími se tamními komunálními volbami, neboť předsednictvo včetně RV většinu pátku a část soboty roznášelo volební letáky. (Mimochodem, moje obava, že nám lidé budou nadávat za toleranci komunistů v městské radě, se nepotvrdila, neptal se na to vůbec nikdo.) Důsledkem bylo, že se nestihl projednat připravený materiál o reformě školství, takže kromě technických věcí se diskuse točila opět kolem Evropské unie. (Michal Lobkowicz pro jednání připravil velmi kvalitní analýzu, kterou zájemcům na požádání zašlu.) Z diskuse jsem měl poměrně pozitivní pocit: většina členů RV si myslím jasně uvědomuje, že v této věci je třeba nadstranického konsenzu a že US musí hledat cesty, jak přiložit ruku k dílu. Nočním evergreenem RV pak byly úvahy o variantách vzniku většinové vlády. Za sebe vidím už jen dvě možnosti: buď pokračování stávajícího srabu s vidinou předčasných voleb ve chvíli, kdy se to bude ODS hodit, nebo vznik nové vlády opřené o nějakou formu širšího proevrop-

ského politického konsenzu. Šance na vytvoření takové vlády s ODS jsou ale prozatím nulové a s ČSSD minimální. Na závěr něco optimismu. Republikový výbor schválil myšlenku Michala Lobkowicze připravit projekt „1000 dnů pro Evropu“, v němž by US spojila proevropské síly do přesvědčovací kampaně pro EU. Máte-li nápady na pořádání akcí, dejte vědět buď mně, nebo přímo Michalovi ([email protected]). A díky za tipy na senátního kandidáta pro Prahu 1. Vytipovali jsme pět jmen a sondujeme, zda by jmenovaní měli zájem.

30

31

Týden 14. 6. – 20. 6. 1999 JAK DÁL? VE 4KOALICI!

Měl jsem rozběhaný týden, neboť v úterý neplánovaně zasedala sněmovna kvůli našemu kontingentu do Kosova a pak jsem navíc absolvoval dvoudenní cestu na jižní Moravu. Z návštěvy Znojma, Mikulova, Brna, Vyškova, Kroměříže a spousty dalších setkání se členy a příznivci Unie jsem si však odnesl nadmíru dobrý pocit. Tím nejpozitivnějším bylo zjištění, že drtivá většina lidí v US uvažuje o současné politické situaci věcně a nepředpojatě a s vědomím odpovědnosti za budoucí vývoj naší země. Téma, o němž se mluvilo nejvíce, byla další budoucnost Čtyřkoalice a protievropská orientace ODS a z toho vyplývající důsledky pro US. Závěry, které jsem si z těchto debat odnesl, jsou čtyři: 1. Téma evropské integrace, respektive vstup ČR do Evropské unie, je pro členy US jasně dominantním a sjednocujícím politickým tématem. 2. Stále více lidí má plné zuby současné vnitropolitické situace a žádají, aby byla US aktivnějším politickým hráčem, tedy aby aktivně předložila nebo navrhla nějaké východisko ze současného politického patu. 3. Stále více lidí hodnotí naši spolupráci s ODS stejně skepticky jako možnost spolupráce s ČSSD. 4. Přes všechny problémy, které existují mezi US a KDU, si – alespoň na Moravě – většina lidí uvědomuje, že vybudování „třetí síly“ je podmíněno rozvíjením pozitivní spolupráce s lidovci. O stejných věcech už ostatně nějaký čas debatujeme i na předsednictvu. Můj názor je takový, že bychom v blízké době měli spolu s KDU zformulovat základní společné programové teze na bázi tématu, kterým je Evropská unie, a dohodnout se na společném postupu vůči třetím subjektům. (To vše na půdě Čtyřkoalice s tím, že mezi US a KDU jako stranami, které mají zastoupení ve sněmovně, by měly být „nadstandardní“ vztahy.) Tento náš „Program pro Evropu“ pak, bez ohledu na stávající opoziční smlouvu, společně zcela transparentně a bez vytáček nabídněme jako základ diskuse jak ODS, tak ČSSD. Přijme-li jedna nebo obě diskusi, začněme seriózně jednat, zda skutečně existuje prostor pro shodu. Ano – šance na dohodu jsou malé, neboť Zahradilova teze o Turecku jako našem vzoru je stejně zoufalá jako Grégrova vize obnovení RVHP, ale seriózní pokus najít cestu ven ze současného patu bychom myslím udělat měli. Nepřijmou-li, nevadí. 32

Postavme se pak společně do jasné „proevropské“ opozice a učiňme téma cesty do Evropské unie ústředním tématem dalších voleb (projekt „1000 dnů pro Evropu“). Pokud budeme mít silnou společnou myšlenku, a Evropa takovou myšlenkou je, není třeba se bát ani pravděpodobné změny volebního zákona. Na jižní Moravě byl tento můj pohled přijímán pozitivně – prosím i vás o názor. Na závěr stručně kuloárové informace o schůzce s KDU. Nic senzačního se zde – na rozdíl od toho, co naznačují média – neodehrálo. Debatovali jsme o Praze 1 a pak obsáhle o současné situaci. Jasně jsme vedení KDU řekli, že rekonstrukce současné vlády formou výměny ministrů je pro nás tabu, že trváme na demisi Zemanova kabinetu a že můžeme diskutovat pouze o variantě vzniku nové nesocialistické vlády. Přátelé z KDU argumentovali především zhoršujícím se stavem země a hrozbou změny volebního zákona v případě pokračování opoziční smlouvy. Nakonec jsme se shodli, že naše síla je ve společném postupu a že se pokusíme vypracovat společné proevropské programové teze, o nichž budeme znovu debatovat příští pátek. Pokud jde o senátní volby na Praze 1, na něž se mě mnozí z vás ptají, platí, co jsem psal minule, totiž že půjde o kandidáta US, přičemž příští týden by mělo být definitivně jasno o jménu.

33

Týden 21. 6. – 27. 6. 1999 EVROPSK¯ DVOJBLOK KDU/US

Těžko určit jednoznačnou událost týdne. Je to souhlas ČSSD se změnou volebního zákona, naše jednání s KDU nebo nominace Ivana Medka jako kandidáta Čtyřkoalice do senátu? Takže postupně: Usnesení víkendového ústředního výboru ČSSD, kterým souhlasí s návrhem ODS na změnu volebního zákona, a tamtéž pronesená Zemanova slova o nutnosti „udržet se u vlády za každou cenu“ jsou jasnými signály o prohlubujícím se bratrském objetí obou stran. Prakticky to znamená, že ani v ODS, ani v ČSSD dnes zřejmě nejsou relevantní politické síly, které by si přály vyřešení současné politické situace jiným způsobem, než je prohloubení opoziční smlouvy. Pro nás to nesmí znamenat propadnutí panice, ale naopak výzvu k větší aktivitě, neboť – lidově řečeno – jde do tuhého. Aktuálně půjde především o naši spolupráci s KDU. Psal jsem o tom již minule a poslední vývoj mě v názoru jen utvrzuje: podle mého soudu je třeba intenzivně pracovat na tom, abychom byli na podzim schopni vytvořit v rámci Čtyřkoalice a v reakci na změnu volebního zákona proevropský volební dvojblok s KDU, a začali se tak společně připravovat na volby. Snadné to určitě nebude, ale možné to je. Potvrdil jsem si to i minulý týden při návštěvě Příbrami, kde přišlo na mítink na 70 lidí – část z nich evidentně voliči KDU – a kde byla ústředním bodem právě Evropská unie. (Mimochodem, stejně jako v neděli v Debatě, kde jsem byl s Rychetským a Langerem, jsem si i v Příbrami opět uvědomil, jak silným tématem při debatách o změně ústavy a volebního systému je přímá volba prezidenta.) Našich vztahů s KDU se týkala i páteční schůzka předsednictev obou stran. Je přitom paradox, že tentokrát se v médiích o jejím obsahu nespekulovalo, ačkoliv byl její význam nepoměrně větší než předminulý týden. Po dlouhé diskusi v předsednictvu Unie svobody totiž nakonec těsnou většinou zvítězil názor, že KDU na schůzce sdělíme, že je postoj US stejný jako před rokem, tedy že chceme zůstat v opozici a odmítáme jakákoliv jednání s ČSSD. Tak se i stalo. Osobně jsem měl za to, že je lepší nejprve společně s lidovci aktivně formulovat proevropský program a na jeho základě se pak poctivě pokusit přispět k řešení současného politického patu. Tvrdím totiž, že když nic jiného, 34

dává nám takovýto postup pozitivní legitimitu opozice, která o něco usilovala, ale neuspěla, zatímco dnes jsme v pozici těch, kdo se neuměli nebo nechtěli s nikým dohodnout. Kolegové z předsednictva však měli jiný názor. Ale zdálo se mi, že KDU toto naše stanovisko sice nerada, nicméně přijala s tím, že se podle něj zařídí. Pokud jde o nominaci Ivana Medka jako našeho senátního kandidáta na Praze 1, tři nebo čtyři z vás mi v minulých dnech psali, že nejsou s jeho výběrem spokojeni, a kladli otázku, proč se naším kandidátem nestal podnikatel Fischer. Po pravdě řečeno, jméno Fischer nikoho v US nenapadlo a nikdo také nevěděl, že chce kandidovat. Buď jak buď, pan Medek je seriózní a kvalitní kandidát a na rozdíl od Fischera je politicky čitelný, jeho politické názory jsou známé a kontinuální. A to je hodnota stejná jako Fischerova neotřelost a podnikatelská úspěšnost. Větším důvodem k našemu zamyšlení je však skutečnost, že řada dalších oslovených (Zieleniec, Halík nebo Kocáb) kandidaturu odmítli. Proč asi tito lidé za nás nechtějí kandidovat? Na závěr jedna poznámka ohledně jednání o obsazení českobudějovické radnice po opakovaných komunálních volbách. Jak možná už víte z tisku, stav zůstal nezměněn: radu tvoří KDU, US a ČSSD s podporou komunistů, s tím, že pravice, tedy my a lidovci, má v radě většinu. (My jsme ve volbách zůstali na svém, lidovci a komunisté posílili, ODS a socani ztratili.) Osobně jsem preferoval vytvoření čtyřbloku KDU/US/ČSSD/ODS, ale podle lidí z Budějovic to prý nebylo možné. ODS totiž v povolebním vyjednávání vystupovala stejně jako před půlrokem: pokoušela se nejprve domluvit s ČSSD, a když to nevyšlo, chtěla nás oddělit od KDU a mít nás jen do počtu.

35

Týden 28. 6. – 4. 7. 1999 SNùMOVNA: VLÁDA ·KODÍ ZEMI

Celý týden jsem strávil na zasedání sněmovny, což limituje moji optiku i inteligenci. Z mého pohledu bych za nejdůležitější události týdne označil zprávu vlády o činnosti a Zemanovo obvinění Josefa Zieleniece z uplácení novinářů. Pokud jde o zprávu, víc než její obsah (potěmkinovský výčet úspěchů kabinetu) bylo zajímavé hlasování sněmovny. Podali jsme totiž spolu s KDU návrh unesení, kterým sněmovna zprávu odmítá a konstatuje, že vláda svojí činností poškozuje zemi, a proto vyzývá vládu k demisi. ODS se zachovala podle očekávání: 37 poslanců hlasovalo pro, zbytek se zdržel a zajistil tak, aby celý návrh neprošel (přijata tak byla pouze část o tom, že sněmovna zprávu nepřijímá, a usnesení, že vláda svojí činností škodí). V ataku na vládu i ODS však míníme pokračovat, a proto chceme na září iniciovat svolání mimořádné schůze sněmovny s cílem vyslovení nedůvěry vládě. K jejímu svolání je však třeba 51 podpisů poslanců, a protože s KDU máme jen 39, požádáme veřejně ty poslance ODS, kteří hlasovali pro naše usnesení, aby nás svými podpisy podpořili. Podařilo se nám také společně s lidovci prosadit unesení, že vláda „ignoruje unesení sněmovny“. Z pohledu pokřivené parlamentní optiky požehnaný opoziční týden. Pokud jde o nařčení Josefa Zieleniece, podstata věci je známa z tisku. Interpeloval jsem včera v této věci Zemana (po mně tak ještě učinil Michal Lobkowicz) a žádal, aby jasně řekl, co přesně mu Kavan namluvil, neboť každý z nich tvrdí něco jiného. Ten člověk je ovšem splachovací a přes opakovaně položenou otázku mi neodpověděl a mlel dokola nesmysly o korupci mezi novináři. Přítomný Kavan byl nicméně viditelně nervózní – není divu: na ministerstvu zahraničí už několik dnů úředníci marně hledají cokoliv, co by šlo alespoň dodatečně označit za smlouvy, o nichž Zeman mluvil. Přiznám se, že jsem měl tentokrát sto chutí použít na adresu Zemana obdobný slovník, jakým on mluví o novinářích (debilové, fekálové, kreténi, hnůj), ale nakonec jsem se ovládl. Konečně, pokud jde o zákony projednávané ve sněmovně, zatím proběhla tzv. druhá čtení, takže ještě – až na jednu výjimku – de facto nedošlo na bojová hlasování o zákonech. Tou výjimkou bylo přehlaso36

vání prezidentského veta ve věci transformačního zákona, které bude mít dohru u Ústavního soudu, kam se obrací někteří poslanci ODS, US i KDU. Hned začátkem příštího týdne ale přituhne: začínáme tiskovým zákonem, takže držte palce. V pátek se rozhodovalo o vydání dluhopisů na Kosovo. Byli jsme proti, neboť dluhopisy jsou totéž co navýšení schodku rozpočtu, a my jsme žádali, aby vláda peníze, nebo alespoň jejich část, ušetřila ve svém rozmařilém rozpočtu. Marně. Smluvní opozice vládu podržela. Z kuloárových postřehů bych zmínil především viditelný posun KDU ke skutečně opoziční roli. Zejména Cyril Svoboda a Miroslav Kalousek dokázali vládě slušně zatápět. Dodává to optimismu projektu spolupráce KDU/US, o němž jsem psal minule a o němž diskutujeme v předsednictvu. Zaznamenal jsem v této věci obecně v rámci US pozitivní posun, respektive pozitivní reakce na to, co jsem psal minule. V úterý budeme na předsednictvu diskutovat o naší verzi návrhu dohody o opoziční spolupráci s KDU. Na závěr ještě jednu poznámku: nenechme se zmást nejnovějším mediálním divadélkem o roztržce mezi ODS a ČSSD ohledně změny volebního zákona. Jsou to dobové tanečky, kdy se obě strany vzájemně snaží tahat jedna druhou za nohu, ale zatím to není nic víc. Rozhodně se nejedná o vypovězení opoziční smlouvy.

37

Týden 5. 7. – 11. 7. 1999 NEDÒVùRA VLÁDù A TISKOV¯ ZÁKON

Stejně jako minule, i tentokrát domácí politice dominoval parlament, o událost týdne se nicméně postaral již minulou neděli náš pan předseda oznámením, že US začne sbírat podpisy na svolání schůze sněmovny s cílem vyslovit vládě nedůvěru. Jaký byl osud této aktivity, víte: KDU nás odmítla, ODS se nám vysmála. Za sebe musím říci, že mě celá věc nadzvedla, včetně toho, že jsem se o ní dozvěděl až z rozzuřeného telefonátu Cyrila Svobody. Byla to prostě chyba. Jednak jsme o takovém kroku s nikým nejednali, jednak je třeba vědět, co bychom dělali jako krok číslo dvě. Chceme snad vznik jiné vlády, respektive koalice? Ne! Chceme předčasné volby? Ne – nebo já o tom alespoň nic nevím! Pak ale nemůžeme takové věci vážně říkat. Takováto „plácnutí do vody“ patří k politickému stylu, o němž jsem doufal, že už bude patřit minulosti. Výsledkem je naše blamáž a zbytečně naštvaní lidovci. Na předsednictvu jsme si to vyříkali, ale jak cítíte i z těchto mých řádek, otrávený jsem z toho ještě i po několika dnech. Na optimismu mi tentokrát nepřidal ani průběh zasedání sněmovny. Hned první bod – tiskový zákon – přinesl porážku. Jak víte, vládní návrh prošel díky části ODS do druhého čtení, přičemž ještě smutnější než tento fakt byla děsivá úroveň parlamentní rozpravy. Některé citáty se objevily v tisku, nicméně politickým masochistům doporučuji prostudovat příslušný stenozáznam celé debaty (www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/015schuz/s015200.htm). Přiznávám, že jsem si nemyslel, že může parlamentní debata klesnout na úroveň, kdy „argumentem“ je, co o kom nespravedlivého napsali v novinách, včetně Blesku. Nicméně stalo se. Nezbývá tedy než dál usilovně bojovat o vypuštění nejhorších pasáží zákona při projednávání ve výborech. Abych ale jenom nefňukal: jedna věc mi udělala radost. Sněmovna po mnoha letech odkladů konečně schválila rozdělení peněz z Nadačního investičního fondu pro nadace a spolky, a to podle metodiky, kterou jsem vypracoval ještě v Tošovského vládě. Ironií osudu slízl smetanu za tuhle práci ministr Bašta, mně ale zůstal dobrý pocit. Z dalších událostí ve sněmovně musím zmínit sérii neúspěchů několika vládních předloh. Neprošel například další návrh na zvýšení spo38

třební daně, stejně jako zvýšení DPH (mimochodem, ministru Svobodovi to bylo viditelně buřt a v kuloárech se ani netajil tím, že už to má za pár, neboť očekává, že ho Zeman vyrazí), ani zákon o transformaci Českých drah. Ve třetím čtení byla naopak definitivně schválena sada branných zákonů. (M. Lobkowicz se v tu chvíli myslím cítil stejně jako já v případě nadací – ovoce jeho ministerské práce sklidil Vetchý.) Pokud jde o kuloáry, těžko tentokrát určit téma, které by jim dominovalo. Snad to bylo téma ročního výročí opoziční smlouvy (budu se mu podrobněji věnovat příští týden). Všeobecně se soudí, že Klaus se Zemanem v těchto dnech definitivně dozabetonovali svůj opoziční svazek a že změnu přinesou buď až volby, nebo případně vážné sociální nepokoje v důsledku hospodářských potíží země. Zda Zeman vymění či nevymění některé ministry, je celkem jedno. Víc než kosmetická změna to nebude. Na závěr jedna informace, zejména pro komunální politiky: měl jsem zajímavou debatu s naší poslankyní na pražském magistrátu Ivanou Bursíkovou, která přišla s nápadem využít v rámci US praxi, která existuje v komunální politice EU. Stručně řečeno, jde o metodiku, jak vtahovat do řešení komunálních problémů lidi, jichž se daná věc týká, a to už v době, kdy vzniká příslušné rozhodnutí. Vyprávěla mi třeba o tom, jak v Salcburku řešili dopravní problémy města. Nikoliv tak, jak je u nás zvykem, že někdo (architekti, zastupitelé atd.) rozhodne a veřejnost je postavena před hotovou věc, nýbrž tak, že řešení vzniklo z trpělivých vzájemných diskusí mezi radnicí, zástupci motoristů, chodců, kolařů, matek, starých lidí, ekologů, stavebních firem atd. Ano, zní to jako z jiného světa, ale v rámci EU na to existují dokonce i metodické návody. Paní Bursíková slíbila, že věc zpracuje v rámci „1000 dnů pro Evropu“. Kdo má zájem o bližší informace už teď, její e-mail je [email protected]. Humorně tragická tečka na konec. Víte, o kolik nám v Budějovicích unikl pátý mandát v nedávných komunálních volbách? O celých 12 hlasů.

39

Týden 12. 7. – 18. 7. 1999 ROK OPOZIâNÍ SMLOUVY A OHLÁ·ENÉ ZMùNY VE VLÁDù

Politickou scénu pomalu paralyzují nastupující prázdniny. O událost týdne se nicméně postaral Zeman ohlášením personálních rošád ve vládě. Moje informace jsou zatím takové, že jedinou změnou má být demise Iva Svobody (Zeman jej velmi nutí, aby odstoupil sám), kterého má na financích nahradit Mertlík. Vše ostatní prý zůstane při starém. Z pohledu občana děs a hrůza, z pohledu opozice si snad ani nelze nic lepšího přát: Svoboda stíhaný za tunelování a Grégr, Peltrám, David zachováni ve funkcích, to vše dává dobrou opoziční munici. Pokud jde o události v parlamentu, za zmínku stojí snad jen další nepřijetí zákona o referendu. Jak asi víte, tentokrát šlo o návrh Cyrila Svobody, podle kterého by k vyvolání referenda bylo třeba 250 tisíc podpisů, přičemž výsledek lidového hlasování neměl být závazný, ale doporučující. Svoboda velmi loboval, abychom návrh podpořili, a argumentoval, že se nám – tedy KDU a US – bude tváří v tvář kartelu ODS/ČSSD referendum ještě sakra hodit (viz slovenské zkušenosti). Marně. Unie hlasovala proti s výjimkou mojí maličkosti. S vědomím klubu jsem se hlasování nezúčastnil, neboť nepatřím mezi principiální odpůrce obecného zákona o referendu a navíc si myslím, že má Cyril Svoboda v zásadě pravdu. Mimochodem, i díky tomu, že tento návrh neprošel, se bude na podzim ve sněmovně projednávat návrh speciálního zákona o referendu do EU z dílny Unie svobody. Minule jsem slíbil přispět ohlédnutím za výročím opoziční smlouvy, pročež jsem si prošel své poznámky z loňského léta. Bylo to zajímavé čtení. Tvrdil jsem tehdy (a tvrdím stále), že jsme měli seriózně jednat se socany o jejich nabídce (čtyři ministři pro US, právo veta, Lux premiérem). Buď bychom se dohodli nebo nikoliv, ale jednat se mělo. Za sebe říkám, že jsem tehdy měl pocit, že existuje šance pokračovat v politice změn, v programu Tošovského vlády, tedy v politice dokončení reforem v souladu s naším volebním programem. Navíc čistě takticky bylo jasné, že dokud jsme jednali s ČSSD, jednala s námi i ODS. Jakmile jsme však zabouchli dveře, otevřeli jsme prostor pro Klause a opoziční smlouvu. Dnes je to ale pryč a je třeba se dívat do budoucna. 40

Ale zpět k aktuálním kuloárovým informacím. Ve středu večer se konalo setkání předsedů a prvních místopředsedů Čtyřkoalice, tedy US/KDU/ODA/DEU, věnované budoucnosti Čtyřkoalice. Nemám zatím ze schůzky podrobnější zprávy, nicméně jasné je, že zatímco ODA by ráda viděla Čtyřkoalici jako společenství čtyř rovných subjektů, KDU naopak dává jasně najevo, že nebude asistovat revitalizaci ODA. Ještě před touto schůzkou jsme měli separátní setkání předsednictev US a KDU, na němž jsme lidovcům předložili naše návrhy na další spolupráci. Kromě programové části, tedy programových tezí proevropského bloku KDU/US, jsme lidovcům navrhli i pravidelná setkávání předsednictev a poslaneckých klubů pro vylepšení vzájemné komunikace. Naší základní tezí bylo, že pokud skutečně chceme společně vytvořit silnou, akceschopnou politickou sílu schopnou prosadit potřebné změny v naší společnosti, musíme se umět shodnout na tom, že to, co nás politicky dělí, je mnohem méně důležité než úkol, který máme před sebou. Lidovci řekli, že je jim to blízké, že si to promyslí a své stanovisko sdělí v polovině srpna, po jejich i našich dovolených. A tím se dostávám zřejmě k nejpodstatnějšímu sdělení týdne: i já tuto sobotu po zasedání Republikového výboru odjíždím na dovolenou, navíc pevně rozhodnut mentálně opustit neutěšenou českou politickou scénu, bilancovat a přemýšlet o svém dalším politickém angažmá. Proto vyhlašuji letní prázdninovou pauzu v psaní „co týden dal“, s tím, že nedojde-li mezitím k revoluci, znovu se vám ozvu počátkem září.

41

Týden 30. 8. – 5. 9. 1999 FISCHER SENÁTOREM!

První poprázdninový týden se nesl ve znamení dozvuků události týdne, tedy senátních voleb v Praze 1. Za sebe musím říci, že mě vítězství Fischera potěšilo a posílilo, především jako důkaz, že lidem přece jen není úplně jedno, co se na zdejší politické scéně děje. Fischer zkrátka předvedl, že soukolí Klaus/Zeman porazit jde a že naše občasné povzdechy o tom, že náš program je pro lidi „příliš složitý“, jsou spíše výmluvou pro vlastní neschopnost než realitou. Fischer šel totiž do voleb s programem, který je v podstatě identický s naším, a zvítězil, čímž nám ovšem položil nepříjemnou otázku, proč se stejnými tématy nevítězíme my. Proč musí přijít úspěšný byznysmen v rouše nestranické nezávislosti, aby lidé dali najevo odpor k opoziční smlouvě? Mám dojem, že klíčové je, že Fischer zosobnil lidem naději. Naději na změnu, naději, která je možná iracionální, ale jíž se dnes při pohledu na českou politickou scénu zoufale nedostává a jejíž absence proměnila zdejší politiku v přehlídku marnosti. Ale dost filozofování: politicky je důležité, že se na 80 % Pražanů (sečteme-li Fischerovy a Medkovy hlasy) vyslovilo proti opoziční smlouvě, a to bychom také měli co nejvíce zdůrazňovat. Miroslav Macek to pochopil okamžitě, a proto také otevřel téma vypovězení opoziční smlouvy a vypsání předčasných voleb. Jakkoliv nemá smysl současné vření v ODS přeceňovat, neměli bychom jej ani bagatelizovat. Scénář, podle něhož ČSSD nebude souhlasit se změnou volebního zákona, což povede k vypovězení opoziční smlouvy ze strany ODS, neschválení státního rozpočtu, pádu vlády a volbám někdy na jaře příštího roku, není zcela z říše science fiction a dost se o něm v pražských kuloárech spekuluje. O tom, jak strategicky dál, se diskutovalo i minulý víkend na Republikovém výboru. Prezentoval jsem tam mimo jiné průzkum, který jsme si zadali u STEM ohledně volebních šancí případného bloku KDU/US, respektive šancí Čtyřkoalice. Výsledek je potěšující: Čtyřkoalici by dnes, tedy v červenci, dalo svůj hlas 25 % z celkové populace, a pokud by šli volit jen rozhodnutí, získala by dokonce 28 %, a hypoteticky by tak byla nejsilnější stranou. Řečeno sociologickou hantýrkou, volební potenciál tu tedy existuje. O tom, jak jej naplnit, se na RV obsáhle diskutovalo. Jak asi tušíte, z mé strany se myšlenka posílení spolupráce 42

v rámci Čtyřkoalice až po možnost vzniku předvolební koalice (nikoliv ovšem slučování stran) těší podpoře. Přes všechny rozdíly, které mezi námi a KDU, respektive ODA a DEU, existují, jsem totiž přesvědčen, že toho, co nás dnes spojuje, je mnohem víc než toho, co nás rozděluje. (Pro zájemce viz podrobněji internetová diskuse na diskusním fóru o Čtyřkoalici na www.uniesvobody.cz.) Nicméně je třeba se zmínit o tom, že na RV zazněly i názory opačné, žádající samostatnou US, děj se co děj. Diskuse bude pokračovat. Z letních událostí ve sněmovně je nutno zmínit výsledek prázdninové práce poslaneckého klubu. Mimo jiné je to podání (spolu s KDU) návrhu zákona na omezení imunity, dále návrh na prodloužení termínu nepromlčitelnosti zločinů komunismu a návrh nových rozpočtových pravidel, která v případě, že nebude schválen rozpočet, uloží vládě hospodařit podle rozpočtu loňského (a nikoliv podle neschváleného návrhu rozpočtu, jak je tomu dosud). Skutečný parlamentní život však vypukne až příští týden, kdy oficiálně skončí parlamentní prázdniny. Na závěr jedna poznámka, kterou píši nerad, leč musím. Stalo se těsně před prázdninami na červencovém Republikovém výboru US, že jsem byl některými jeho členy ostře kritizován za psaní „co týden dal“. Obvinili mě, že prezentuji své soukromé názory, že si v rámci strany vytvářím tajnou lobby, že jezdím po regionech a kdoví co ještě. Řekl jsem – a vy čtenáři to víte nejlépe – že Týden dostává každý, kdo o něj projeví zájem, že je určen pro členy a sympatizanty a že jde o můj způsob komunikace s členskou základnou, což by podle mého soudu měl dělat každý člen vedení. Bylo to však celé velmi nepříjemné a přiznám se, že nezačínat dovolené (osobně jsem to rozchodil až v Alpách), pořádně by mě to otrávilo. Píši to zde proto, že někteří z vás o tomto incidentu možná slyšeli, a protože někteří jeho aktéři o události rozesílají velmi jednostranné interpretace. Na tomto Republikovém výboru se rovněž – již po třetí – probíral další osud unionistického Zpravodaje: myšlenka, aby jej dostával každý člen US, a Zpravodaj byl tudíž hrazen z celostranického rozpočtu na úkor rozpočtu okresů, opět nezískala dostatečnou podporu. V důsledku toho jsem se oficiálně vzdal své dosavadní odpovědnosti za jeho přípravu, neboť po druhé zahodit před prázdninami připravené číslo už na mě bylo příliš. Budu vám ohledně Týdne vděčný za jakýkoliv názor. Mám, či nemám pokračovat, případně máte nějaké náměty, jak jej zlepšit?

43

Týden 6. 9. – 12. 9. 1999 KDU KONEâNù ¤EKLA 4KOALICI SVÉ ANO.

Týden přinesl spoustu politických událostí, počínaje přípravou rozpočtu, přes stále reálnější hrozbu zavedení britských víz, až po spekulace o dalším osudu opoziční smlouvy. Pro mne osobně však byla událostí týdne vaše reakce na můj minulý Týden. Dostal jsem od vás totiž přes stovku e-mailů z celé republiky (v jednom momentě se mi dokonce ucpala schránka), z nichž pouze jediný byl vůči Týdnu kritický. Ve zbytku jsem našel podporu a výzvy pokračovat a nenechat se otrávit od těch, „kteří by místo nadávání mohli dělat totéž“. Přiznám se, že mě to téměř dojalo, a děkuji za to. Pokud jde o názory na obsah Týdne, zdá se, že celkem vyhovuje dosavadní členění – tedy důraz na kuloárové informace, o nichž se nepíše v novinách, doplněné o osobní komentář. Pokud jde o Unii svobody, vyplývá mi z vašich reakcí jedna věc: všeobecná otrávenost a naštvanost lidí na politiky a politiku je cítit na každém kroku a zachvacuje i US. Zkrátka, místo toho, abychom měnili českou politiku k lepšímu, ona mění nás k horšímu. Co tedy s tím? Předpokládám, že většina z vás si všimla zpráv v tisku o diskusích ohledně dalšího směřování Čtyřkoalice. Důvodem akcelerace těchto diskusí je, že KDU definitivně zavrhla možnost spolupráce se současnou sociální demokracií a spolu s oběma menšími stranami nám dala jasně najevo, že svoji budoucnost v opozici vidí ve spolupráci v rámci Čtyřkoalice. Aby taková spolupráce ovšem měla skutečný reálný politický význam, je jasné, že bude potřeba čtyřkoaliční spolupráci nějak posílit, a to s cílem vytvořit společný volební blok (nikoliv tedy jednu stranu, jak někteří nesmyslně spekulují). Znamená to především přijmout za své, že v naší současné politické a ekonomické krizi je to, co strany Čtyřkoalice politicky dělí, mnohem méně důležité než to, co je spojuje. Jinými slovy: znamená to i přes rozdílné názory, dejme tomu na dotace do zemědělství nebo na problematiku drog, spojit své síly tam, kde jsou naše programy podobné nebo stejné (namátkou např. otázka dobudování právního rámce ekonomiky, revize mandatorních výdajů, daňová a penzijní reforma, vyrovnání se s minulostí, odpor k opoziční smlouvě atd. atd.). Smysl takového kroku je podobný myšlence, která stála i u vzniku US, tedy politicky obhájit a prosadit dokončení polistopadových reforem a stát se skutečně součástí západ44

ního světa a členem Evropské unie. Konečně, politickým cílem pak nemůže být nic menšího než postavit programovou i mocenskou alternativu k paktu ODS a ČSSD a vyhrát příští volby. Píšu to zde mimo jiné i proto, že se o tom bude v rámci Unie i mimo ni v následujících dnech hodně diskutovat. Zatím jsem si z některých diskusí, zejména v rámci pražské US, odnesl dojem, že zatímco jedni – a já mezi ně patřím – vidí v posílení Čtyřkoalice příležitost podílet se na vzniku nové politické síly postavené na hodnotách a principech, na nichž vznikla i Unie svobody, druzí v něm bohužel vidí pouze a jedině past pro samostatnost Unie. Koukám, že jsem se nějak rozepsal vnitrostranicky a opomenul kuloárové informace. Takže alespoň stručně: další výměny ministrů – prý půjde o Lánského a Baštu – se mezi socany očekávají do dvou měsíců. (Osobně sázím na to, že se tak stane po negativním posudku Evropské komise.) Budiž jim to přáno, stejně to k ničemu nebude. Jaký bude osud rozpočtu, není zatím jasné. V ODS prý sílí názor nepodpořit, Klaus prý ale trvá na tom, že přistoupí-li Zeman na změnu volebního zákona, musí se ODS zachovat „odpovědně“ a rozpočet propustit. Jejich strategie je prý dosáhnout za každou cenu změny volebního zákona a pak si rychle vynutit volby, v nichž by volba stála „ODS nebo KSČM“. Za sebe jsem k tomu řekl do novin, že skutečná změna politických poměrů v zemi je dnes možná jen volbami a že bych předčasné volby z tohoto pohledu přivítal, neboť současný stav je k nevydržení.

45

Týden 13. 9. – 19. 9. 1999 ZMùNY ÚSTAVY PODLE ODS/âSSD

Hlavní politickou událostí týdne by asi měly být teroristické výbuchy v Rusku a z toho plynoucí konsekvence, tedy hrozba zavedení výjimečného stavu, nicméně Týden je prioritně věnován domácí politice, takže rovnou přejdu k „vedlejším“ aktuálním tématům. Prvním je změna ústavy. Jakkoliv jsme zatím odkázáni na neoficiální informace, neboť ODS a ČSSD dosud neuznaly za vhodné seznámit se svými představami ostatní strany, z kuloárových informací a dokumentů, které máme k dispozici, vyplývá, že plánují změny zhruba trojího druhu. Prvním jsou nikým nezpochybňované úpravy typu omezení imunity nebo zpřesnění pravidel při předčasném rozpuštění sněmovny. Druhý okruh tvoří věci, o nichž myslím lze diskutovat, stěží je však lze označit za nějak naléhavé: jde především o to, zda a jak zpřesnit prezidentské právo udělit milost (Klausozeman chce, aby tak prezident mohl činit pouze a výhradně až po vynesení rozsudku), nebo zda poslanec pravomocně nepodmíněně odsouzený za trestný čin má, či nemá pozbýt mandátu. Konečně třetí – a nejdůležitější – jsou změny, které mají zásadně osekat pravomoci prezidenta ve vztahu k vládě. Podle dosavadní dohody obou smluvních partnerů by prezident měl nejen po volbách povinnost pověřit sestavením vlády předsedu vítězné strany (proč ale zrovna předsedu a proč pouze strany, a nikoliv třeba koalice), případně předsedu druhé nejsilnější strany, ale stejně by musel postupovat i v případě pádu vlády. Zcela absurdně by tedy měl v případě demise vlády znovu pověřit sestavením nové opět předsedu strany, „která má v té době největší zastoupení ve sněmovně“, případně předsedu druhé nejsilnější strany atd. Dále má prezident přijít o možnost vybírat členy Bankovní rady ČNB, kteréžto právo má mít na třetiny sněmovna, senát a vláda. Z hlavy státu se tak má stát nesvéprávný tajtrlík bez možnosti jakkoliv reagovat na danou politickou situaci. Stejné je to i s centrální bankou, neboť bude-li její rada jmenována, jak bylo naznačeno, bude její výběr de facto podřízen vládě, respektive stranám vládní většiny. Není to tedy celé zrovna k smíchu. Kde jsou ty časy, kdy jsme si mysleli, že u nás nemůže dojít k takovým excesům jako za Mečiara na Slovensku. 46

Druhé téma je pozitivnější a týká se Čtyřkoalice. Diskuse a míra shody o tom, jak dál, se totiž, zdá se, posunuje nejen v rámci Čtyřkoalice, ale i v US. Stále se sice objevují ničím nepodložené spekulace a fámy, že už je vše dohodnuto, že cílem je vznik nové strany, naše sloučení s KDU a kdoví co ještě, nic z toho však není pravda a přiznám se, že nerozumím cílům těch, kteří tyhle výmysly šíří, a vyvolávají tak zbytečná nedorozumění a napětí. (Bohužel v jejich důsledku přijal např. pražský a severomoravský region usnesení naznačující, že vedení US jedná nestandardně bez vědomí příslušných orgánů.) Fakta jsou přitom jasná: KDU se přes léto definitivně vzdala představy o své spolupráci se současnou ČSSD a přijala námi prosazovanou linii společného postupu stran Čtyřkoalice, a to nejen v rámci dnešní opozice, ale i po příštích volbách. Diskuse o společném postupu proto logicky nabraly na intenzitě, přičemž vše ještě urychluje všeobecné očekávání, že se chleba bude lámat kolem rozpočtu a že dokonce nejsou vyloučeny ani předčasné volby příští rok. Jak dál ve Čtyřkoalici se tedy do značné míry rozhodne v příštích týdnech. Z diskusí, které jsem dosud se členy Unie na toto téma vedl, mám dojem, že většina považuje myšlenku zastřešit čtyřkoaliční spolupráci (při respektování suverenity stran) nějakým společným koordinačním orgánem za užitečnou a prozíravou. V příštích týdnech budou diskuse pokračovat a své řekne i příští Republikový výbor, který se sejde za čtrnáct dnů v Pardubicích. Na závěr stručné informace ze sněmovny: ta se sešla k mimořádné schůzi kvůli čtrnáctým platům a definitivnímu schválení branných zákonů, nic senzačního se tudíž nedělo. Důležitější jsou poslední průzkumy preferencí, podle nichž sice máme 14 % (IVVM), respektive 11 % (STEM), ale komunisté už kolem 20 %. K tomu navíc kauza „major Zeman“, kterou osobně považuji za naprosté selhání Rady ČT v její roli dohližitele na kvalitu vysílání České televize. Důsledkem je nejen nebezpečný programový precedens, ale reálná možnost odvolání Rady parlamentem. Mimochodem, jako člen mediální komise sněmovny budu o návrhu na odvolání Rady kvůli majoru Zemanovi brzy hlasovat a zajímal by mě váš názor. Mám být pro, a napomoci tak ODS a ČSSD dosadit si do Rady ČT své poslušné lidi, nebo mám být proti, a vlastně tak počínání Rady, s nímž zásadně nesouhlasím, podržet?

47

Týden 20. 9. – 26. 9. 1999 ROZPOâET A RÒST PODPORY KOMUNISTÒ

Netroufám si jednoznačně určit hlavní událost týdne, takže přičiním tři stručné poznámky. První se týká preferencí, o nichž jsem se stručně zmiňoval už minule. Nechci přeceňovat průzkumy veřejného mínění, ale faktem je, že preference US mírně, ale zato už nějaký čas popolézají nahoru. Přičítám to nejen otrávenosti lidí z opoziční smlouvy a pana profesora, ale i tomu, že se US zbavuje image dogmatické strany, která s nikým nedokáže spolupracovat. A to je, alespoň pro mne, vzpruha a povzbuzení. Pokud jde o nárůst komunistů, řekl bych, že platí rovnice: opoziční smlouva = zmrtvění politické scény a všeobecná frustrace = silnější komunisté. Zastavit nárůst Grebeníčka proto nelze klasickou protikomunistickou výzbrojí, ale spíše navrácením politických poměrů do „normálního stavu“. A toho je možné dosáhnout buď vypovězením opoziční smlouvy (to ovšem nezáleží na nás), nebo vytvořením politické alternativy vůči svazku Zeman/Klaus. A jsme opět u myšlenky Čtyřkoalice, o níž zde píšu opakovaně. Poznámka druhá se týká návrhu státního rozpočtu. Schodek si Zemanova vláda naplánovala na 40 miliard, započteme-li však veřejné rozpočty jako celek plus ztráty Konsolidační banky (což jsou – lidově řečeno – peníze, které vláda dává do ekonomiky mimo oficiální rozpočet), dojdeme nakonec k hrozivému číslu někde mezi 60 – 70 miliardami. A to nechávám stranou fakt, že si Mertlík přes noc ještě dovymýšlel zvýšené příjmy státního rozpočtu v řádu 20 miliard. Každopádně suma, o niž se tu hraje, převyšuje 3 % HDP, tedy tzv. Maastrichtské kritérium vyžadované EU. Proč to zde píšu? Při hlasování ve sněmovně budeme – tentokrát i s lidovci – samozřejmě hlasovat proti, a bude tedy na ODS, aby za tuhle hrůzu vzala odpovědnost. Rozpočet však není jen věc takticko-politická, ale i prakticko-ekonomická. Jinými slovy: co když si představíme, že jsme vládní stranou my? Uměli bychom sestavit zásadně jiný rozpočet, věděli bychom, kde a hlavně jak ušetřit? O těchto věcech jsme toto úterý debatovali na poradě předsedů našich odborných komisí. Pochopitelně jsme nedospěli k nějakému revolučnímu zjištění, debata však byla věcná a bude pokračovat. Jedno ale bylo jasné: ke změnám, které bude muset příští rozumná vláda provést, bude potřeba silný politický mandát. 48

Poznámka třetí je spíše povzdech nad něčím, co bych nazval dalším zhrubnutím politických poměrů. Lánského hroší kůže už je hotový pancíř – ten člověk zřejmě neodstoupí, ani až se mu prokáže to, co si cvrlikají vrabci na střeše, totiž že si ty prachy do Vídně ulil, aby nemusel platit daně. Ministrem zahraničí je udavač a soudně uznaný lhář, který vyhazuje lidi z práce, když odmítnou být stejnými lháři a denunciátory (mám na mysli případ ředitele štiřínského zámku, který byl vyhozen z práce, když odmítl sepsat hanopis na Zieleniece). Štve mě to – ale to nás všechny!!! (Zkuste http://www.mujweb.cz/www/vyzvazeman/.) Na závěr ale něco optimističtějšího. Ve sněmovně proběhl tzv.výborový týden, v jehož rámci se probíral i kontroverzní návrh tiskového zákona. A hle – dobrá zpráva: podařilo se přesvědčit ústavně-právní výbor, aby projednávání odložil až do doby, než vláda předloží ostatní mediální zákony (především zákon o rozhlasovém a televizním vysílání). Přeloženo do normálního jazyka to znamená, že se tiskový zákon prozatím odkládá na neurčito. Začal jsem tudíž jednat s některými kolegy z ODS a KDU o možnosti připravit vlastní alternativní návrh. A když už jsme u těch zákonů – jedna sebechvála. Po šesti měsících jsem společně s lidmi ze Sdružení pro informační společnost dokončil práce na zákonu o elektronickém podpisu, který by u nás měl umožnit nejen elektronické obchodování, ale také konečně zrovnoprávnit psaný a elektronický dokument. (Pro zájemce viz www.spis.cz, kde probíhá k návrhu veřejná diskuse.) Snad tedy v té sněmovně nesedím úplně zbytečně. Na úplný konec poděkování za reakce k „majoru Zemanovi“, i když jste mi to nijak nezjednodušili – polovina je pro odvolání Rady, druhá proti. Na podrobnosti mi už bohužel nezbylo místo ani čas. V pátek a sobotu totiž jedná v Pardubicích Republikový výbor, který by měl říci jasné slovo US k budoucnosti Čtyřkoalice, a v neděli se pak jdu navíc ještě hádat s Grebeníčkem do Pravého poledne. Držte mi palce.

49

Týden 27. 9. – 3. 10. 1999 4KOALIâNÍ SVATOVÁCLAVSKÁ DOHODA

Tentokrát to mám s událostí týdne snadné, neboť ve středu se sešla tolik očekávaná svatováclavská čtyřkoaliční konference. Vlastní text, který byl schválen, jsem vám rozeslal už v týdnu, takže jen pár doplňujících informací. Jednání přirozeně nebylo snadné, neboť mají-li se shodnout čtyři suverénní strany na společném politickém dokumentu, je to proces jiného druhu než mocenská dohoda typu opoziční smlouvy. Za základ byl nakonec vzat návrh našeho textu, který byl jen mírně formulačně upraven a doplněn o procedurální část. Politicky jsou tedy ve svatováclavské dohodě důležité především tři věci: 1. Deklarace společného postupu stran Čtyřkoalice na parlamentní, tedy celostátní úrovni před volbami i po volbách a jejich závazek, že nebudou jednat jedna bez druhé o dlouhodobé spolupráci s třetími stranami. Jinými slovy: lidovci se tím zavázali, že už nebudou koketovat s ČSSD, a Unie, že přestane s námluvami směrem k ODS. Komu se to zdá málo, nechť si prosím vzpomene, zda by si něco takového dokázal představit před půlrokem. 2. Čtyřkoalice formulovala svá společná ideová východiska (skutečný trh nemůže fungovat bez právního řádu, podnikání se nemůže rozvíjet bez etiky a společnost nemůže žít bez solidarity a na úkor budoucnosti), plus devět konkrétních programových bodů, tedy jakýsi programový průsečík toho, na čem je shoda. 3. Vzniknou čtyřkoaliční koordinační orgány, v nichž, s výjimkou rady složené z předsedů a jednoho místopředsedy, bude zachován poměr 5:5:1:1. Čtyřkoalice by tedy měla být postupně schopna nejen začít zaujímat na celostátní úrovni společná stanoviska, ale hlavně v důležitých věcech společně postupovat v parlamentu. V této souvislosti je ale třeba zdůraznit, že není reálné, a není to ani smyslem Čtyřkoalice, aby byly od této chvíle naše názory ve všem stejné nebo podobné. V takových věcech, jako je třeba zelená nafta, zůstanou rozdíly, které se určitě projeví i při hlasování ve sněmovně. A není žádný důvod to zakrývat – naopak. Svatováclavská dohoda je totiž „pouze“ o shodě v zásadních věcech, nikoliv o slučování, a navíc se týká jen celostátní úrovně a nijak nezavazuje regiony. Dále je třeba vědět, že podepsaná dohoda je sice důležitým, ale jistě ne dostačujícím krokem na cestě k ambicióznímu cíli vybudovat tzv. třetí sílu, tedy liberálně-konzervativní 50

politický blok schopný být alternativou k opoziční smlouvě. Nemá smysl zastírat, a všichni to víme, že skutečný test schopnosti čtyřkoaliční spolupráce přijde ve chvíli, kdy bychom se měli shodnout na osobě společného předsedy vlády. Zatím zůstává tato otázka otevřena, stejně jako problém formy společného postupu ve volbách (ta ještě závisí na podobě volebního zákona), a teprve další týdny a měsíce ukážou, zda ji budeme schopni řešit. Já jsem optimista. Cítím totiž, že po měsících váhání a přešlapování na místě začínáme jako Čtyřkoalice přebírat aktivitu, a vidím, jak se našeho spojenectví oba smluvní partneři obávají. To mi dává naději a sílu do budoucna. Pokud jde o politické kuloáry, přetrvávají spekulace ohledně postoje ODS k rozpočtu. Zatím se zdá, že při prvním projednávání rozpočtu bude stejně jako loni proti, co ale udělá potom, ví snad jen Klaus, a možná že ani on ne. Hodně se také v uplynulém týdnu šuškalo o výběrovém řízení na třetího operátora mobilních telefonů. Nechci rozšiřovat spekulace o úrovni celého řízení, nicméně jednu poznámku si neodpustím: to, že se licence opět přidělila na základě posuzování projektu, místo toho, aby se prodala nejvyšší nabídce, jako to učinili v Maďarsku i Polsku, je špatně. Stát mohl získat o pár miliard víc a odpadlo by podezření o korupci. Konečně tento týden také došlo na moje dilema ohledně televizních rad. Pokud jde o tzv. Velkou licenční radu, tedy tu, která má prsty v TV Nova, poslanci nakonec po diskusi usnesením de facto vyslovili Radě nedůvěru. Pokud jde o Radu ČT a majora Zemana, navrhl jsem obdobné usnesení. Nakonec ale prošel ještě tvrdší návrh ODS, který znamená, že bude Rada pravděpodobně na plénu sněmovny odvolána. A ještě jedna informace: ve středu (6. 10.) by Čtyřkoalice měla představit svoji zprávu o stavu připravenosti ČR ke vstupu do EU, tedy hodnocení, co vláda udělala a hlavně neudělala za poslední rok. Pokud se autor projektu Michal Lobkowicz do té doby fyzicky nezhroutí, mohla by to být docela bomba. Text zprávy samozřejmě dostanete ve středu e-mailem. Zábavná historka na konec. V neděli jsem měl jít do Sedmičky s Benešovou, ale v pátek to padlo: prý si to Benešová rozmyslela, neboť neodpovídám její úrovni.

51

Týden 4. 10. – 10. 10. 1999 EVROPSKÁ ZPRÁVA 4KOALICE A ZEë V MATIâNÍ

Tentokrát se budu věnovat dvěma hlavním událostem: naší zprávě o přibližování k EU a Matiční. Pokud jde o zprávu (kdo ji nedostal, viz www.uniesvobody.cz), šlo o zatím největší společnou akci US i Čtyřkoalice za poslední dobu. Zprávu zpracoval tým pod vedením Michala Lobkowicze za výrazného přispění předsedů některých odborných komisí US (zejména Marvanové, Frankla, Vlacha, Petroviče, Pelce, Voláka a dalších) a některých jednotlivců z řad US i Čtyřkoalice (např. Emanuela Šípa, Viléma Baráka nebo Cyrila Svobody a Michaela Žantovského). Klíčovou roli pak měl náš nový spolupracovník Lukáš Macek, který je expertem na otázky EU. Výsledkem je text, který co do kvality a formy zpracování výrazně převyšuje běžné texty politických stran. Jde zkrátka o materiál, za nějž se nemusíme stydět a jenž dokazuje naše odborné schopnosti. Všem, kdo se na jeho přípravě podíleli, patří veliký dík. Důležitou akcí, která byla spojena s prezentací zprávy, byl doprovodný workshop uspořádaný pro odbornou veřejnost a novináře M. Lobkowiczem v rámci Institutu pro evropskou politiku a ekonomiku (IEPE). Účast byla nečekaně hvězdná – např. viceguvernér ČNB Dědek, Zieleniec atd. – a reakce velmi pozitivní. Účelu, tedy představit Čtyřkoalici jako politickou sílu, která je schopná odborně zdatně zvládnout problematiku EU, se podařilo dosáhnout. Paradoxně to dokázala reakce ODS, a zejména Topolánkovo obvinění Čtyřkoalice z velezrady a obvinění, že chodíme „žalovat do Bruselu“. Je to přirozeně nesmysl věcný i myšlenkový. Za prvé: zprávu jsme zveřejnili, a tak jako jsme ji dali novinářům a na internet, poslali jsme jeden výtisk také velvyslanci EU v Praze. Nic víc, nic míň. Za druhé: snaha o politický konsenzus v otázce EU neznamená, že se jako opoziční strana vzdáme kritiky vlády (jako ODS), když je navíc evidentní, že nás současná vláda k EU nevede. Naším cílem bylo představit náš pohled na to, co vláda dělá a nedělá pro vstup země do EU, a čekáme na reakce – ať ostatní strany diskutují, zda souhlasí s naším hodnocením, zda souhlasí s našimi návrhy atd. Bohužel se zatím reakce ODS i ČSSD podobá spíše jednání Vlado Mečiara, který svého času problémy své vlády s EU také svaloval na opozici. Druhým tématem týdne byly události v Matiční, které, zdá se, 52

pohřbily v minulých týdnech pracně hledanou možnost přijatelného kompromisu. Oč šlo? Spolu s přednostou okresního úřadu a zejména s Kumarem Ahvisharu (to je Ind, který učí romské děti v Ostravě) jsem se diskrétně pokoušel přispět k vyjednání dohody mezi obyvateli Matiční a místní radnicí, jež měla spočívat v postavení nového keramického plotu s třemi brankami a zřízení střediska sociální pomoci. Několik týdnů se zdálo, že se vše podaří a Romové, domkaři i radnice podepíší trojstrannou dohodu. Pak ale nastaly v jednání komplikace a nakonec v pondělí radnice – bez potřebného stavebního povolení – začala stavět. Co následovalo, víte: Romové plot rozebrali a konflikt dále eskaluje. Radnice trvá na pokračování stavby a je jí jedno, že porušuje zákon (nemá stavební povolení), Romové a občanské iniciativy se chystají na další „přímé akce“ a zemi hrozí další mezinárodní ostuda. Jaký bude nakonec výsledek, si nikdo netroufá odhadnout. Z diskusí, které jsem zatím vedl, mi připadá nejsmysluplnější obrátit se na soud s žádostí o vydání předběžného opatření, kterým se stavba reálně zastaví, případně se pokusit vyprovokovat poslaneckou iniciativu a s celým případem se obrátit přímo na Ústavní soud. Požádal jsem již v této věci o radu právníky a čekám na odpověď. Pokud jde o život v parlamentu, neděje se nic senzačního a všichni napjatě čekáme na zahájení plenární schůze příští týden. Na programu je téměř 200 bodů, takže se bude zasedat zřejmě až do Vánoc. V kuloárech se stále spekuluje, co se stane kolem rozpočtu, nic konkrétního ale nikdo neví. Nejnověji ODS sice na tiskovce naznačila, že možná vypoví opoziční smlouvu, ale zatím jsou to jen slova. Na závěr ještě věta k dotazu, který mi někteří z vás adresovali ohledně úterního článku v MF Dnes a včerejšího šotu na TV Nova věnovaného snaze pražské US torpédovat Svatováclavskou čtyřkoaliční dohodu. Stejně jako mnozí z vás z toho nejsem nadšen, přičemž mě nejvíc mrzí, že zatímco vrcholila práce na zprávě o připravenosti na EU, někteří lidé z pražské US nemají nic lepšího na práci než se neustále vůči něčemu negativně vymezovat a ukazovat svoji důležitost. Nicméně, patří to k tuzemskému politickému životu (bohužel i v US) a ti, kdo něco chtějí dělat, by se tím neměli nechat otrávit.

53

Týden 11. 10. – 17. 10. 1999

Vypovězení opoziční smlouvy, Matiční, posudek EU – tři témata, z nichž by každé mohlo směle být událostí týdne. Takže popořadě: Z kuloárových informací je prozatím zřejmé, že pohrůžka ODS o vypovězení opoziční smlouvy nebyla jen domluveným divadélkem. Klaus zřejmě zjistil, že nespokojenost se stávající situací narůstá i v jeho vlastní straně, a rozhodl se zkusit převzít iniciativu. Z toho, co zatím víme: ODS nechce předčasné volby, neboť by to znamenalo faktické přiznání krachu opoziční smlouvy, a navíc mají důvodný strach, že by v nich zvítězila Čtyřkoalice. Přímá koalice ČSSD/ODS by se prý sice líbila Klausovi a Mackovi, vetuje ji ale údajně Langer, Tlustý a řada regionálních stranických veličin. Variantu 102 prý Klaus zatím nepovažuje za realistickou, neboť by měla jen vachrlatou sněmovní většinu. Nejvíce se proto mluví o možnosti tzv. duhové koalice, tedy vlády ODS/ČSSD/Čtyřkoalice. Tuto variantu také přednesl Klaus na páteční schůzce Čtyřkoalice a vedení ODS jako svůj oficiální návrh (schůzku jsme vyvolali my, abychom jen pasivně nečekali, až nás Klaus „milostivě“ k něčemu přizve), přičemž lidé z ODS spekulují o poměru 5:5:5 a modelu vláda bez účasti předsedů stran. Tato verze bude tedy v následujícím týdnu zřejmě hlavním politickým hitem a je třeba k ní říci pár slov. Jakkoliv je to verze, která se bude spoustě lidí (a novinářů) líbit, zejména tváří v tvář zaostávání země ve vztahu k EU, ve skutečnosti je to velmi nebezpečné politické řešení. Znamenalo by totiž, že jedinou relevantní politickou opozicí by se stali komunisté, a to by nevyhnutelně vedlo k dalšímu nárůstu jejich podpory a možná i vzniku dalších extremistických stran. Logika by si pak následně vynutila pokračování „duhové koalice“ i po volbách, což by ovšem na léta znamenalo riziko degenerace celé politické scény a definitivní přesun politických střetů z půdy parlamentu do kuloárů stranických sekretariátů. A to nemluvím o funkčnosti takové superkoalice: proč by se strany dosud neschopné elementární dohody měly najednou dohodnout? Jen proto, že mají všechny najednou dostat přístup k mocenským postům? „Duhová koalice“ zkrátka není dobrá pro stát, ale jen pro ODS, která by se tak vyvinila z toho, co způsobila opoziční smlouvou.

Potěšující je, že stejný náhled na věc mají i ostatní strany Čtyřkoalice. Shodujeme se ale i v tom, že v současné zjitřené atmosféře nelze nejednat, respektive nelze jakékoliv řešení a priori dopředu veřejně odmítat. Veřejnost by takovému kroku nerozuměla. Musíme ale umět seriózně vysvětlit, proč není „duhová koalice“ dobrým řešením (v neděli se o to budu pokoušet v Pravém poledni a Honza Ruml v Sedmičce), a hlavně srozumitelně vymezit svoji politickou pozici. Zatím jsme se s KDU shodli zhruba na těchto čtyřech hlavních principech: 1. Příčinou současné krize je opoziční smlouva a díky ní existující nekompetentní vláda. 2. Čtyřkoalice vznikla proto, aby k tomuto marasmu nabídla alternativu. 3. Jsme připraveni jednat o řešení stávající situace, pokud bude zrušena opoziční smlouva (to ovšem Klaus na jednání přímo odmítl). Dál svoji pozici zatím nechceme deklarovat, abychom nebyli nařčeni z kladení podmínek, nicméně je jasné, že případná nová vládní koalice musí dávat věrohodné záruky, že urychlí přípravy na vstup do EU, dokáže oživit ekonomiku, zlepšit vynutitelnost práva, zahájit reformu sociálního systému a veřejné správy, snížit daně atd. Co přinesou další dny, je zatím těžké odhadnout. Možná se věci začnou rychle hýbat, možná vše zase usne a bude dál pokračovat opoziční smlouva. Nějak jsem se rozepsal, a proto jen pár vět k Matiční: co se stalo, všichni víte. Bez potřebné stavební ohlášky (tu zrušil před měsícem okresní úřad) a za policejní asistence vyrostl během jednoho dne v Matiční betonový plot. Nezbylo než okamžitě reagovat a předřadit projednávání celé věci v parlamentu a zapomenout na možnost, o níž jsem psal minule, tedy shromáždit poslance a jít s věcí k Ústavnímu soudu. Po náročném jednání – detaily jednou popíšu ve svých pamětech – se mi nakonec podařilo vyjednat se zástupci ostatních klubů usnesení, kterým parlament Matiční zeď odmítl. Nebylo to snadné, neboť právně je celá věc nesmírně složitá a vše je plné emocí. To, že se nakonec podařilo najít politicky i právně průchodný kompromis, proto považuji za úspěch. Teď bude zřejmě okresním úřadem zahájeno řízení o odstranění nepovolené stavby a radnice se zřejmě ještě obrátí na Ústavní soud, který by měl celou kauzu definitivně ukončit. Ostudě ale už naše země bohužel neunikne. Bohužel, na zprávu EU mi už nezbylo místo: nechám ji tedy na příště a alespoň ji pečlivěji přečtu. Budu vám vděčný za vaše ohlasy a reflexe stávající situace. Nemám teď kvůli zasedání pléna možnost mezi vás jezdit a jsem vděčný za jakoukoliv zpětnou vazbu.

54

55

NEBEZPEâNÁ VÁBNIâKA DUHOVÉ KOALICE

Týden 18. 10. – 24. 10. 1999 DUHOVÁ KOALICE PODRUHÉ

Přiznám se, že tentokrát se mi do psaní dvakrát nechce. Takže k čemu došlo? Našemu odmítnutí jednat o návrhu ODS na tzv. duhovou koalici předcházely dlouhé diskuse jak v rámci US, tak ve Čtyřkoalici. Argumenty, proč je „duhovka“ nesmyslná, jsem shrnul v článku, který ve čtvrtek vyšel v Lidovkách (http://www.trafika.cz/ln/1999/991021/index.html, „Duhová koalice by byla nefunkční kočkopes“). Především, taková vláda by nemohla reálně fungovat, pokud nemají být popřeny programy jednotlivých stran. V případě, že by vznikla, profitovali by z ní komunisté, z nichž by se stala autentická opozice, a samozřejmě Klaus, jemuž vyhovuje každé další znepřehlednění politické scény. A to není vše: politické střety by se z půdy parlamentu definitivně odstěhovaly do partajních kuloárů, neboť by musela vzniknout čtyřka předsedů, což by následně otevíralo dveře korupci atd. atd. Většina z vás – alespoň tak soudím z vašich dopisů během týdne – tyto argumenty sdílí. To, co lidem vadilo, byl způsob, jakým jsme duhovou koalici pohřbili, respektive to, že Čtyřkoalice nenabídla vlastní pozitivní řešení a místo toho vyhlásila, že až do voleb zůstane v opozici. Tak jako většina z vás jsem spolu s ostatními členy našeho předsednictva považoval za nejlepší hned začátkem týdne aktivně vyzvat ODS k jednání o vzniku většinové koalice. Nikoliv snad proto, že bychom naivně věřili, že se s námi ODS najednou chce domluvit, ale především aby byla taková nabídka poctivě učiněna a odhalila tak, jakou hru to vlastně Klaus rozehrál. Partneři ze Čtyřkoalice, tedy zejména z KDU, nebyli úplně proti, ovšem za předpokladu, že by obdobná výzva k jednání nebyla adresována jen ODS. Z dlouhých debat, v nichž se zvažovalo, jak by na tento náš krok zareagovali Klaus a Zeman a co bychom pak zase museli udělat my, nakonec vzešlo jediné zjištění: náš manévrovací prostor je minimální. A tak za situace, kdy přibývalo signálů, že cílem celého divadla je stejně jen nová opoziční smlouva, nakonec zvítězil názor, že než se účastnit pro členy Unie nestravitelných jednání, raději rovnou poslat veškerá jednání ke dnu. To, že vynecháváme formálně potřebný mezikrok – tedy alespoň nějaká jednání, kterými bychom dali najevo vůli ke kooperaci – jsme samozřejmě věděli. Jiný56

mi slovy: Čtyřkoalice se nakonec rozhodla ve jménu zachování své integrity a dosažení společného cíle, tedy vítězství v příštích volbách, riskovat, že bude aktuálně označena za toho, kdo není ochoten jednat a vyhýbá se odpovědnosti. A to se také vzápětí ze strany Klause stalo. Znáte mé dřívější kritické názory na schopnost Unie svobody vést politická jednání a dosáhnout v nich nějakého výsledku. Nicméně musím říci, že tentokrát neexistovalo nějaké jednoznačně lepší řešení. Přes kritiku, která vůči nám zazněla, mám také zatím pocit, že výsledek není tak katastrofální, jak by si ODS přála. Podle očekávání jsme sice byli Klausem ocejchováni jako neschopní dohody (mimochodem, v případě lidovců, kteří byli dosud obviňováni, že se naopak dohodnou vždy s každým, je to docela pikantní), hodnocení médií a veřejnosti ale tak jednoznačně nevyznívá. A pokud vyjde výsledek schůzky Ruml–Klaus, mohlo by to být ještě lepší: na jednání jde pan předseda s návrhem na vytvoření „Dohody pro Evropu“ na půdě parlamentu, tedy žádná jednání o vládě – to je věc ODS/ČSSD – ale nabídka spolupráce na věcech týkajících se přibližování Evropské unii. Na vyvozování závěrů z událostí posledních dnů je zatím asi brzy. Pokud není Klaus se Zemanem již stejně dávno dohodnut, je možné, že bude politická krize pokračovat, a je možné, že ještě dojde i k nečekaným obratům, které nás nakonec stejně přinutí k účasti na složitých jednáních. Jedno poučení si ale dovolím formulovat už teď: pokud má být Čtyřkoalice skutečnou politickou silou, nestačí mít jen dobré preference. (Mimochodem, poslednímu nárůstu bolševiků v průzkumu IVVM je třeba čelit vědomím, že podle posledních dat STEM by Čtyřkoalici volilo 24 %, což je víc, než bychom dostali odděleně my a KDU.) Pokud máme být schopni dělat reálnou politiku, musí mít Čtyřkoalice svého lídra a jasné vedení, které bude mít právo jejím jménem jednat. Bez toho se nelze v kritických momentech Klausovi ani Zemanovi účinně stavět. Opět jsem na konci, a nejenže nezbylo místo na zprávy ze sněmovny, ale nedošlo ani na minule slíbenou zprávu Evropské komise. Díky všem, kteří mi v minulých dnech psali, a omluva těm, kterým jsem nestihl odpovědět. Nestíhal jsem stejně jako teď. Odjíždím na jednání Republikového výboru, které bývá už tradičně bouřlivé a kde se bude diskutovat o dalším postupu US. Držte nám palce.

57

DvojTýden 25. 10. – 7. 11. 1999

Příliš mnoho událostí přineslo uplynulých čtrnáct dnů. Vezmu tedy jen dvě, pro Unii svobody nejdůležitější: kauzu Machatá a výzvu Čtyřkoalice k vyslovení nedůvěry vládě, respektive to, co jí předcházelo. To, že Marie Machatá opustí náš poslanecký klub, jsme se v předsednictvu Unie dozvěděli od novinářů den předtím, než se tak skutečně stalo. Na přímý telefonický Kühnlův dotaz (v pondělí) to Machatá nepotvrdila ani nevyvrátila a řekla, že přijde druhý den na klub. V úterý už jen oznámila, že vystoupila ze strany i z poslaneckého klubu. Důvody nerozvedla. O tom, co je v pozadí, se spekulovalo a spekuluje, nikdo ale nic konkrétního neví. Faktem je, že alespoň v parlamentu dosud nijak nedávala najevo svoji nespokojenost s US ani jakýkoliv silnější politický názor. Proto také většina poslanců bere její odchod jako projev její – mírně řečeno – nevyrovnané povahy a nikdo si s tím příliš hlavu neláme. Alespoň zatím. V popisu politického zákulisí jsem minule skončil před jednáním Republikového výboru. Těsně před jeho začátkem se sešel Ruml a Kühnl s Klausem, a ačkoliv zde k ničemu důležitému nedošlo (ODS trvala na duhovce a my na jejím odmítnutí), profesor využil následné tiskovky a ohlásil setkání za „průlomové“, nastavující „kvalitativně úplně nové vztahy ve vzájemné komunikaci“. Byly to body pro ODS. Na následném jednání RV v Chomutově předsednictvo obhajovalo svůj dosavadní postup (viz můj minulý Týden), přičemž se diskuse točila převážně kolem možných koaličních variant od 102 přes 113 až po úřednickou vládu a předčasné volby. Za sebe jsem měl pocit, že jakkoliv by si všichni přáli, aby Čtyřkoalice vyzvala ODS k jednání o 102, většina si uvědomovala, že to fakticky není možné bez současného otevření jednání i s ČSSD. A to je stále pro mnohé naše členy tabu. Nakonec jsme tedy dostali mandát na „prosazování programových priorit a aktivní jednání“ a doporučení najít a jako Čtyřkoalice navrhnout nějaký pozitivní návrh. Snadno se řekne, hůře dělá, a tak byla výsledkem zatím jen naše výzva k vyslovení nedůvěry vládě. Sledovali jsme tím tři cíle: 1. držet se důsledně litery ústavy a přenést politická jednání na půdu sněmovny, 2. dát najevo vůli k dohodě, ustoupit z explicitního požadavku na vypovězení opoziční smlouvy, a brát tak

podpisy poslanců ODS na listině ke svolání schůze k nedůvěře jako „náhradní gesto dobré vůle“, 3. reagovat na poslední vládní aféry, počínaje kauzou Štiřín a konče průšvihy Ivana Davida. Bráno technicky, tah se zdařil: ODS zuřila a v jejích řadách se vedla vášnivá diskuse, jak na naši aktivitu reagovat. Mezi sebou si však přiznejme, že náš návrh není z kategorie těch, které by mohly nějak zásadně stávající situaci změnit. Pravda je taková, že momentální zablokování politické scény je v důsledku opoziční smlouvy téměř totální, a to, co se děje v posledních týdnech, je jen poziční manévrování vyvolané Klausem před kongresem ODS. Stále více je jasné, že skutečnou změnu mohou přinést buď předčasné volby, nebo schopnost některé strany či některých stran udělat odvážný a nečekaný krok. K volbám se zatím veřejně nikdo moc nehlásí a odvážný posun v dosavadních postojích žádají strany maximálně jedna od druhé, nikoliv však samy od sebe. A to bohužel platí i o Unii svobody. Jakkoliv tedy vím, že jsou v politice chvíle, kdy je nutno mít pevné nervy a kdy se i nicnedělání s odstupem ukáže jako odpovědný politický postoj, mám stále větší dojem, že ideový kompas politiky Unii svobody dlouhodobě vynechává. Smířit se s pasivním setrváním v opozici, a to z obavy před tím, k čemu by mohl vést ten či onen krok, není program strany, která aspiruje na vítězství ve volbách. Platí, že jednání jsou součástí politického boje, stejně jako to, že kdo neriskuje, možná netratí, ale těžko vyhraje. Vedli jsme o tom v uplynulém týdnu nejednu diskusi na předsednictvu. Můj postoj byl stejný jako před půlrokem: v současné napjaté situaci jednejme – samozřejmě v rámci Čtyřkoalice – o našich programových prioritách a případných věcných a personálních zárukách jejich realizace, jak s ODS tak s ČSSD. Dosáhneme-li svého, tedy koalice s naším programem a kvalitní personální sestavou, nebojme se převzít odpovědnost. Pokud jednání skončí bez výsledku, a to je při pohledu na politické činy obou zmíněných stran pravděpodobné, zůstaňme v opozici a veďme permanentní volební kampaň. Tvrdím, že jedině takové principiální sebevědomé setrvání na programu a hodnotách Unie svobody je srozumitelným důvodem setrvání v opozici. Jiné motivy lidé chápou jako vyčurané politikaření. V předsednictvu jsem však zůstal s tímto svým názorem v menšině. Uvidíme, co k tomu řekne na neděli mimořádně svolaný Republikový výbor. Opět nezbylo místo na minule slíbenou zprávu EU, kterou už mezitím překryly jiné události. Není místo ani na postřehy z Londýna, kde

58

59

NEDÒVùRA VLÁDù A ODCHOD MARIE MACHATÉ

jsem byl minulý týden na pozvání britské vlády. I když… Vlastně to, co zde píšu o pár řádek výše, jsem si znovu markantně uvědomil právě při návštěvě tamního parlamentu.

Týden 8. 11. – 14. 11. 1999 KULAT¯ STÒL

Bohužel, ani tento týden se nelze vyhnout aktuálním pseudopohybům na naší politické scéně. Minule jsem skončil těsně před mimořádným zasedáním našeho Republikového výboru, který měl určit další strategii US. Podle očekávání zde k posunu nedošlo (můj návrh na programové pozitivní vymezení a aktivní jednání, o němž jsem psal minule, nenašel dostatečnou podporu), a RV tak opět konstatoval, že preferujeme 102, případně předčasné volby, a nic mezi tím. Následovala obtížná jednání s partnery ve Čtyřkoalici, jejichž výsledek však předčil veškerá očekávání: KDU osvědčila mimořádnou vůli ke společnému postupu a souhlasila s výzvou směrem k ODS na jednání o 102 s tím, že případná jednání se socany prozatím necháme stranou. Lidovci tímto – pro ně velmi složitým – krokem dali jasně najevo, jak důležitá je pro ně Čtyřkoalice a že své angažmá myslí opravdu velmi upřímně. Měl jsem z toho radost a nebyl jsem sám. Jak na nabídku Čtyřkoalice reagovala ODS, víte: nejprve mlčením, posléze prohlášením, že o něčem takovém mohou jednat, pokud by to akceptoval Zeman. Za této situace se pak sešel sobotní kulatý stůl ODS/ČSSD/KDU/US. Vlastního jednání jsem nebyl přítomen, Ruml i Kasal se však shodují, že Zeman s Klausem byli předem domluveni a společně se Čtyřkoalici snažili zatlačit do pozice, kde by ji bylo možno označit za viníka krachu všech jednání. Proto Zeman na jednání přišel s akceptací duhovky, kterou dosud stejně jako my odmítal, zatímco Klaus vinil z nemožnosti jednat o 102 lidovce, a oba společně se nás pak snažili rozdělovat poznámkami o odlišnosti US a KDU. Naštěstí marně, neboť Ruml i Kasal trvali na svém, tedy na ústavním postupu v podobě prohlášení nedůvěry vládě a následném prvním jednání o koalici s ODS. Výsledkem sobotního čtyřhodinového jednání tedy, zdá se, není nic konkrétního, respektive jen to, že opoziční smlouva bude pravděpodobně pokračovat dál. Skončí-li to skutečně tak, bude to špatně pro stát, ale dobře pro Čtyřkoalici. Pochopitelně za předpokladu, že dobu v opozici nepromarníme, ale využijeme k přípravě na volby, respektive k tomu, abychom lidem nabídli pozitivní alternativu ke stávajícímu politickému marasmu. Musíme být proto poměrně brzy schopni nejen zformulovat čtyřkoaliční program, ale především rozhodnout, zda 60

61

půjdeme společně jako Čtyřkoalice do voleb, a samozřejmě také vygenerovat jednoho společného lídra. Jedině pokud budeme dávat lidem takovéto pozitivní signály, budou rozumět našemu odmítání účasti na různých duhových a kulatých řešeních, za což nás budou jak Klaus, tak Zeman tvrdě napadat. Zkrátka, pokud nebudeme lidem nabízet pozitivní alternativu v podobě sílící akceschopné Čtyřkoalice, nebude našemu současnému odmítavému postoji rozuměno, respektive bude chápán jako alibismus a vyhýbání se zodpovědnosti. Záleží tedy jen na nás. Ani svět politiky se ale uplynulý týden netočil jen kolem popisovaných jednání. Čtyři týdny po sobě zasedal parlament a musím přiznat, že jsem toho měl plné kecky. Na plénu bylo na 200 zákonů převážně v prvním a druhém čtení. Namátkou: opět neprošel náš návrh na omezení imunit (ve druhém čtení je jen část ohledně tzv. přestupkové imunity), neprošel vládní návrh novel obecních daní, odloženo bylo referendum, schválen byl naopak nový zákon o veřejných zakázkách a zákon o veřejných dražbách (ten byl kompletně předělán díky naší právní komisi, konkrétně zejména díky panu Veselému a dr. Rychtalíkové a Šimkové). Přijat byl také zákon o ombudsmanovi a asi víte z tisku, že jsme byli s Monikou Horákovou jediní z Unie, kdo hlasoval pro. Rozhodl jsem se tak, protože ombudsmana považuji za jeden z mála institutů, které mají sloužit výhradně lidem, a nikoliv státu, respektive který má pomáhat lidem v obraně před státem. Samozřejmě vím, že to není všespasitelná instituce, ale zdá se mi, že už jen nastavení přívětivější tváře státu vůči občanům za těch 30 milionů ročně stojí. Na závěr optimistická zpráva, která mi výrazně zlepšila moji jinak přes týden nevalnou politickou náladu. V pátek se mi podařilo ve školském a kulturním výboru dojednat a prosadit totální změnu vládního návrhu tiskového zákona. Až na jednu pasáž, která je kompromisem, kolegové poslanci akceptovali všechny mé připomínky a změny, takže by bez potíží měly být schváleny i na plénu. Po dlouhé době jsem tak měl pocit, že tu nesedím úplně zbytečně. Dobrou náladu jsem si pak v sobotu ještě vylepšil na semináři Mladé Unie v Brně, kde jsem měl přednášku na téma „Jak komunikovat s novináři“. Byli tam příjemní a chytří mladí lidé. Kéž by jich v US bylo víc.

62

Týden 15. 11. – 21. 11. 1999 DùKUJEME, ODEJDùTE!

Po týdnech monotematicky věnovaných aktuálním politickým jednáním mohu tentokrát konečně začít něčím jiným než referováním kdo, s kým, proč a jak. Událostí týdne byly oslavy 17. listopadu a zejména pak studentská výzva „Děkujeme, odejděte!“. Jakkoliv jde o prohlášení silně emocionální, faktem je, že jeho ohlas je mimořádný. Osobně mě na něm – kromě pitomě nafoukané Klausovy a Zemanovy reakce – zaujaly dvě věci. Ačkoliv prohlášení neobsahuje žádné nové náměty

63

nebo návrhy řešení a vlastně jenom popisuje všeobecně známé skutečnosti, o nichž se už dlouho diskutuje a píše v novinách, přesto se stalo politickou událostí první třídy. Je to důkaz rostoucího napětí a všeobecného očekávání změny, tedy vlastně nenormálního stavu, kdy i pouhé hlasité zformulování toho, co všichni vědí, působí jako politický čin. V tomto smyslu je naše současnost podobná atmosféře těsně před listopadem 89: doba je zkrátka těhotná změnou a je jen otázkou času, kdo bude jejím nositelem. Poznámka číslo dvě se týká obsahu výzvy, tedy apelu na „odchod představitelů rozhodujících politických stran“, a výzvy členům politických stran, „aby ve svých řadách našli nové vůdce“. I když mě autoři provolání dokonce osobně ujistili, že mě nepočítají mezi ty, kdo mají odejít, ale naopak mezi ty, kterým má jejich výzva pomoci, přesto považuji tuto pasáž i pro sebe za klíčovou. Její podstatou je totiž strašně silný odpor k současným politickým stranám. Osobně už nějaký čas cítím takříkajíc na vlastní kůži, že drtivá většina obyčejných lidí politiky příliš nerozlišuje a jednoduše všechny hází do jednoho pytle. Není to pro nás příjemné zjištění, současně je to však i výzva a příležitost. Příležitost nabídnout k všeobecné frustraci alternativu v podobě politického subjektu, který bude zosobňovat skutečně „nový politický styl“ a naději na skutečnou změnu. A protože nevěřím ve vznik nových stran, ale v renesanci již existujících, tvrdím, že takovýmto subjektem může a má být Čtyřkoalice. K mé radosti se v podobném duchu částečně neslo i víkendové jednání našeho Republikového výboru. Po odmítnutí ODS jednat o vzniku pravostředové koalice jako by se konečně spousta našich členů vnitřně osvobodila od jakési tíživé povinnosti a uvědomila si skutečný stav věcí. Výsledkem je rozhodnutí začít jednat o vzniku čtyřkoaliční stínové vlády, včetně nalezení společného čtyřkoaličního stínového premiéra. Co mě však potěšilo ještě víc, byl fakt, že stále více členů Republikového výboru přijímá to, co zde v různých obměnách píšu opakovaně: nestačí být pouze a jen proti něčemu (proti duhové koalici, proti rozpočtu, proti Zemanovi atd.), nýbrž je třeba také jasně formulovat pozitivní sdělení, tedy co nabízíme, co chceme a oč usilujeme. Podle mě by to měly být v zásadě tři věci: 1. dokončení polistopadových reforem, nebo – řečeno slovy studentské výzvy – dokončení revoluce, 2. silný, ale vnitřně pluralitní politický blok stran, jež se uměly a umí dohodnout, tedy Čtyřkoalici, 3. přesvědčivého a důvěryhodného lídra a kompetentní nový tým lidí za ním. To první máme, to druhé v hrubých obrysech také, to třetí zatím nikoliv.

V kuloárech se momentálně nejvíce přetřásá blížící se kongres ODS. Komické je, že na něj jako na předěl čeká i Zeman (a pak že není opoziční smlouva ve skutečnosti smlouvou koaliční). Za sebe jsem spíše opatrný realista: šanci, že odtud vzejde vypovězení opoziční smlouvy, vidím maximálně tak na 50 % a spíše počítám, že bude opoziční smlouva pod nějakým novým názvem pokračovat ještě nějaký ten měsíc. Dlouhodobě pak předpovídám, že dojde k předčasným volbám někdy na podzim příštího roku, a to společně s doplňujícími volbami do senátu. Tvrdím totiž, že Klaus potřebuje před volbami vytvořit atmosféru krize, aby mohl opět mobilizovat. Proto nemůže nechat Zemana řádně dovládnout do roku 2002. Na závěr jedna čistě stranicko-organizační informace, na kterou v minulých týdnech nezbývalo místa. Připravuje se nová organizační struktura US, která počítá se zřízením 14 krajských manažerů (počet je stanoven podle chystaných VÚSC), kteří by fungovali přímo v daném kraji, čímž by se měla zlepšit váznoucí organizace. V Praze by pak měl zůstat jen zcela minimální aparát o několika málo lidech, který by zajišťoval servis pro vedení strany a celkovou koordinaci. Detaily vědí členové Republikového výboru a předsedové krajů.

64

65

Týden 22. 11. – 28. 11. 1999 ZEM¤EL JOSEF LUX

Věřil jsem, že osud bude milosrdný a já zde nikdy nebudu muset označit za událost týdne smrt Josefa Luxe. Bohužel, stalo se. Píše se mi o tom těžko, neboť naše vztahy byly velmi zvláštní. Jako novinář jsem o něm napsal mnoho kritického, soudil se s ním o seznam zemědělských dotací a posléze se tvrdě přel při sestavování Tošovského vlády. Rivalita se však postupně při vzájemných diskusích nad věcnými a politickými tématy měnila v úctu a respekt a nakonec v přátelství. Lux totiž nebyl jen obratný politický taktik a stratég a dobrý vyjednavač, ale především člověk, jehož konání určovaly pevné hodnotové mantinely a vědomí odpovědnosti. Měl v sobě navíc velké osobní charisma a ohromnou pracovitost. V Tošovského vládě vynikal odbornou připraveností, rozhledem a schopností mluvit k věci. A i když jsem s ním někdy nesouhlasil, vždy jsem musel uznat, že jeho argumenty byly konzistentní a měly svou váhu. Byl to zkrátka chlap, který věděl, co chce, a uměl si za tím stát i proti velké přesile, uměl politiku – jak říkával – odpracovat. Josef Lux nebyl jen dobrý politik, byl státník. Z hlediska domácí politiky vévodily uplynulému týdnu spekulace o zakládání nové politické strany. Výzva „Děkujeme, odejděte!“ má vskutku mimořádný ohlas, pokud však mohu soudit ze své diskuse s některými z jejích autorů, nejde zatím o nějak programově zformovanou a vyhraněnou skupinu, z níž by mohla vzniknout skutečná politická strana. Signatáři jsou lidé různých názorů a zájmů, lidé pravicově i levicově orientovaní, konzervativně i liberálně smýšlející. Snažil jsem se je proto přesvědčit, že síla a přínos výzvy je v tlaku, který vytváří na existující politické strany, a že přetvořit toto chvályhodné občanské angažmá v politickou stranu znamená fakticky vzít mu jeho sílu. Jako Unie a Čtyřkoalice jsme jim samozřejmě opakovaně nabídli spolupráci a možnost společných aktivit. Uvidíme, jak na naši nabídku zareagují. Zatím, pokud vím, chystají pouze onu ohlášenou demonstraci v předvečer kongresu ODS. Vím, že řada z vás výzvu nejen podepsala, ale chystá se i na Václavák, což je určitě dobře, nezapomínejme ale prosím kvůli tomu na Unii svobody. Ta potřebuje rovněž rozhýbat, a má-li se ze Čtyřkoalice stát skutečný politický blok, bude to rovněž stát ještě mnoho sil. 66

Pokud jde o informace z kuloárů, nejvíce se spekuluje, co znamená zavření Svobody a Snopkové. Málokdo věří, že jde o „čisté ruce“, a spíše v tom mnozí vidí nové kolo vnitrostranického boje. Nálada ve vládě i vedení socdem je prý kvůli tomu na bodu mrazu, každý podezírá každého. Jinak zůstává situace nezměněna: všichni čekají na kongres ODS. Průběh pražského regionu ale chladí všechny naděje, neboť do výkonné rady byli za Prahu nominováni Koukal a Kondr a o opoziční smlouvě se prý příliš nemluvilo. Její zachování naznačuje i fakt, že v rozpočtovém výboru socani spolu s ODS přerušili projednávání nového návrhu státního rozpočtu, což znamená pravděpodobné posunutí jeho projednávání na plénu až za kongres ODS. Smysl je jasný: profesor si připravuje půdu na schválení rozpočtu. My se zatím chystáme na druhé kolo jednání u kulatého stolu, které má být tentokrát u Zemana. Půjdeme tam s návrhem, který jsme nazvali „evropský balíček“ a v němž jsme zformulovali základní body možné shody politických stran pro vstup země do EU. Návrh samozřejmě zveřejníme. Jednat o vládě ani o rozpočtu nebudeme. Na závěr něco vnitrostranicky pozitivního. Minulé pondělí jsem byl v Brně na setkání čtyřkoaličních starostů, kde se diskutovalo o reformě veřejné správy a o Evropské unii. V týdnu jsem zaběhl na okresní shromáždění Praha-západ a tento víkend zajel do Českého Těšína na severomoravský krajský výbor. Závěr mě potěšil: už není předmětem diskusí, zda Čtyřkoalice ano, nebo ne, ale jak ji posílit a rozvíjet k dosažení našich cílů. A pak že se věci nehýbou pozitivním směrem. Nakonec odpověď na otázku, kterou jsem od řady z vás dostal, poté co Karel Kühnl oficiálně oznámil kandidaturu na předsedu US. Ano, uvažuji o tom.

67

Týden 29. 11. – 5. 12. 1999

Z hlediska Unie svobody nelze jinak než za událost týdne označit odstoupení Jana Rumla. Rozhodl se tak, neboť cítil, že je to rozhodnutí, kterým on osobně může napomoci k řešení stávajícího politického patu. Myslím, že za to zaslouží úctu. Byl to krok bez politického kalkulu, upřímný a spontánní. Umět odejít je zejména v politice jedna z důležitých schopností a jsem rád, že ji Honza má. Je to vklad do budoucnosti Unie svobody stejně jako jeho zásadovost a tvrdohlavost. Pokud jde o následující týdny a měsíce do našeho Republikového shromáždění, není žádný důvod k obavám. Stranu bude řídit Karel Kühnl, který má nyní podle stanov veškerou odpovědnost a samozřejmě i kompetence předsedy. Ruml navíc zůstane součástí vedení strany, neboť bude zastupovat v předsednictvu náš senátorský klub. Rumlův odchod urychlil i mé rozhodování o vlastní kandidatuře. Cítil jsem jasně, že už není možné je dál odkládat, že musím říci jasné slovo. Rozhodl jsem se tedy ucházet se v únoru na Republikovém shromáždění o vaši důvěru. Svůj program, s nímž chci Unii svobody vést, brzy zveřejním (a vám samozřejmě zašlu). Vy, kteří už více než tři čtvrtě roku týden co týden dostáváte tyto mé komentáře, však nejlépe víte, kdo jsem a oč usiluji. Mimořádně mě proto potěšily vaše příznivé ohlasy. Také díky nim vím, že je v Unii mnoho lidí, kteří stejně jako já tvrdí, že se US musí čelně střetnout s typem politiky, který představuje Klaus a Zeman. To, včetně předčasných voleb, je cesta ke skutečné změně politických poměrů v naší zemi a alespoň základnímu obnovení důvěry veřejnosti v politiky a politiku. Tím se dostáváme k tématu výzvy „Děkujeme, odejděte!“. O našich

kontaktech s jejími autory jsem zde psal minule i předminule, argumenty, kterými jsem je odrazoval od založení nové strany, jsem pak shrnul v článku, který vyšel v MF Dnes minulé úterý. Situace je nicméně dál poněkud nepřehledná. Pokud vím, rozhodující lidé výzvy, jako je Chaun, Pánek, Pajerová či Brož, žádnou stranu zakládat nechtějí. Těmi, kdo o tom stále ještě uvažují, jsou Mejstřík a Ježek. Nejlepší cestou, jak je přesvědčit o nesmyslnosti takového kroku, je otevřít jim Unii svobody, a tím i Čtyřkoalici. Snažím se o to, mnohé ale můžete vykonat i vy. Nezapomeňte, že se výzva obrací nejen k Zemanovi a Klausovi, ale také k „řadovým členům politických stran“, aby usilovali ve svých stranách o změnu. Oslovte aktivisty výzvy ve vašich městech, sejděte se s nimi, nabídněte pomoc a spolupráci nejen při sbírání podpisů, ale hlavně při dalších akcích – například je možno zorganizovat besedu s poslanci, společně veřejně diskutovat o konkrétním problému, který zrovna řešíte na radnici, atd. atd. Pokud jde o požadavky, které byly vzneseny v pátek na manifestacích, asi nemusím opakovat, že se těší mé jednoznačné podpoře – včetně myšlenky předčasných voleb (viz výše). Řekl jsem to jasně i médiím, která se mě ptala přímo na páteční manifestaci. Informace z kuloárů tento týden nestojí moc za řeč. Víkendový kongres ODS potvrdil nejtemnější očekávání: znovu se ukázalo, že profesorova strana opravdu „myslí jinak“ než my. Pěkně po bolševicku stmelena proti studentským „štváčům a rozvratníkům“ nejenže definitivně odmítla koalici 102, ale podle všeho se chystá na obnovenou opoziční smlouvu a možná dokonce na otevřenou koalici s ČSSD. Lepší sestavu místopředsedů než Langer, Macek, Nečas, Benešová si Klaus nemohl přát. Počítám, že v příštích dnech rozehraje další kolo „vážně a poctivě míněných jednání o superkoalici“, možná dokonce neschválí rozpočet, aby si nakonec tváří v tvář „krizi“ se Zemanem opět plácl. Ten na oplátku vymění pár ministrů a obě strany si dorozdělí zbylou moc v zemi (například Českou televizi). Z delší perspektivy je ale nejhorší skutečnost, že se na kongresu nenašel žádný relevantní politik, který by nějak reflektoval, co se ve společnosti děje. ODS je, zdá se, vnitřně mrtvá strana. I v té ČSSD je alespoň Buzková, Gross či Zaorálek, kteří tu a tam dají najevo jiný názor než Zeman. Na parlament mi tentokrát už nezbylo místo, tak jen jednou větou: definitivně prošel náš návrh na nepromlčitelnost komunistických zločinů, ostatní naše zákony přestály druhé čtení a rozhodne se o nich tento týden.

68

69

RUML REZIGNOVAL, KONGRES ODS POTVRDIL OPOZIâNÍ SMLOUVU

Týden 6. 12. – 12. 12. 1999

Žádnou velkou, ale spoustu menších politických událostí přinesl uplynulý týden: zamítnutý rozpočet, setkání Čtyřkoalice s Impulsem a studenty, další kus smluvněopoziční frašky v podobě Klausova dopisu Zemanovi, jednání o budoucnosti Čtyřkoalice atd. Začnu tedy rozpočtem. Hlasování předcházela počátkem týdne schůzka Klause a Zemana, jíž se Čtyřkoalice odmítla zúčastnit. Důvody byly dva: za prvé, projednávání rozpočtu patří do sněmovny, a nikoliv do kuloárů, a za druhé, podpora rozpočtu znamená podporu hospodářské politiky vlády a v tomto směru jsme neměli a nemáme s vládou o čem mluvit. Bohužel, místo těchto argumentů naši neúčast na schůzce mediálně provázela zbytečně ostrá slova: nejdříve nás Zeman označil za ty, „kdo nedodržují slovo“, pak Kühnl nazval Zemana lhářem a Zeman Kühnla zase šaškem. Málokdo tak rozuměl tomu, oč vlastně jde. Při samotném hlasování ve sněmovně došlo na to, co jsem zde avizoval už před týdnem – ODS rozpočet odmítla podpořit. Pokud tedy nedojde k nečekanému obratu, očekávám, že si ODS začne v příštích dnech chystat půdu na leden, kdy rozpočet propustí. Klaus proto v příštích dnech pravděpodobně spustí něco ve stylu „vyčerpali jsme všechny možnosti a já jako profesor ekonomie vím, že nějaký rozpočet země potřebuje“. Zeman zřejmě vymění pět nebo šest ministrů a oba se nakonec dohodnou na „nezbytném“ prohloubení opoziční smlouvy. Kdybychom v tomhle divadelním představení neměli roli komparsu, mohli bychom se tomu všemu zasmát. Je to však spíš k pláči. Každý další den mě tak utvrzuje v přesvědčení, že je třeba opustit dosavadní vyjeté koleje české politiky a čelně se volebně utkat s celým pojetím politiky, jak jej představuje opoziční smlouva, respektive dnešní ODS a ČSSD. Znamená to podstoupit politický a programový střet o další pokračování demokratických reforem, o směřování do Evropy, o návrat hodnot slušnosti do veřejného života, o zajištění dlouhodobé prosperity. A nemusím opakovat, že role US je a musí zůstat v tomto střetu nezastupitelná. Zejména o tom se také mluvilo ve čtvrtek na setkání Čtyřkoalice se zástupci Impulsu. Přítomen, jako pozorovatel, byl také Vlasta Ježek, jeden z autorů výzvy „Děkujeme, odejděte!“. (Zpráva o setkání se ale bohužel objevila jen v Právu a HN – ach ta zatracená mediální prezen-

tace.) Z diskuse, respektive z toho, co říkali Halík, Pehe, Stránský, a zejména Ježek, bylo velmi silně cítit jedno společné sdělení: společnost čeká na politickou sílu, která nabídne alternativu k ODS/ČSSD a popere se se stávajícím politickým marasmem. Impuls i autoři výzvy očekávají, že takovou silou by mohla být Čtyřkoalice, a jsou připraveni ji podporovat, netrpělivě však čekají, kdy přestane být – jak řekl Ježek – „pudinkem“ a stane se politickým blokem s jedním vedením. Všichni přítomní předsedové stran je ujišťovali, že o tom diskutujeme a hledáme možnou shodu, musím však přiznat, že nám bylo jasně naznačováno, že času už máme málo. Ježek to řekl otevřeně: „Nechci zakládat politickou stranu, ale jestli tady dál nebude koho volit, tak to udělám.“ Byla to tvrdá slova a zejména zástupci KDU je dost neradi slyšeli, ale myslím, že byla míněna vážně a Ježek není sám, kdo takto uvažuje. Na závěr setkání bylo vydáno komuniké, v němž se říká, že Čtyřkoalice i Impuls vidí stávající krizi i její příčiny stejně a že je jejich cílem „politicky porazit opoziční smlouvu“. Jak má spolupráce dále probíhat, bude upřesněno v příštích dnech a týdnech. V pátek a v sobotu jsme se pak jako Čtyřkoalice sešli ve Žďáru nad Sázavou na dvoudenním neformálním jednání, jehož cílem bylo začít diskutovat o tom, jak dál. Nic převratného se zde ale nedohodlo. V souladu s usnesením našeho Republikového výboru, který nám uložil otevřít možnost vytvoření tzv. stínové vlády, se sice diskutovalo i o tomto tématu, výsledkem je ale zatím jen vnitřní reforma stávajících čtyřkoaličních mechanismů. Nově by měla začít pracovat Politická rada Čtyřkoalice složená v poměru 3:3:1:1, v jejímž vedení by se vždy po dvou měsících střídal unionista a lidovec. Tato rada by měla rozhýbat spolupráci jednotlivých stranických odborných komisí, a to tak, aby Čtyřkoalice začala vydávat společná odborná a politická stanoviska, jejichž prezentace by byla vždy svěřena jednomu určenému člověku. Není to tedy stínová vláda ani společný lídr, ale spíše jakýsi jejich zárodek. No – alespoň něco. Nakonec tradičně něco optimistického. Sněmovna definitivně schválila kompletní změnu vládního návrhu tiskového zákona a odstranila z něj všechny pasáže, jimiž měla být spoutána svoboda médií. Podařilo se mi tedy to, oč jsem dlouho bojoval, byť mě to stálo hodně sil a hodin vyjednávání se zástupci ČSSD i ODS. Poučení? Nic nevzdávat a bojovat dál. A protože se blíží konec roku, přeji všem všechno nejlepší a splnění alespoň části vašich přání.

70

71

ROZPOâET ZAMÍTNUT, VZNIKNE POLITICKÁ RADA 4KOALICE

Týden 3. 1. – 9. 1. 2000

2000

CHYSTÁ SE PROHLOUBENÍ OPOSMLOUVY

Podle očekávání začal nový tuzemský politický rok jednáním o prohloubení opoziční smlouvy. Co přesně si přitom Zeman s Klausem mezi sebou domlouvají, vědí, zdá se, jen oni dva. Základní rámec dohod ale není těžké uhodnout: ODS výměnou za podporu rozpočtu, respektive za umožnění jeho přijetí odchodem svých poslanců ze sněmovny, žádá nejen personální změny ve vládě, ale větší podíl na moci a realizaci slibovaných změn ústavy a volebního zákona. Nejvíc se zatím spekuluje o výměně Peltráma, Císaře, Grulicha, Grégra a Bašty, které prý mají nahradit stranické rezervy – mluví se především o Grossovi a Buzkové – nebo tzv. nestraničtí odborníci schválení ODS. Mocenských postů v osudí je ale mnohem víc, počínaje křeslem nového šéfa Fondu národního majetku, přes ředitele České televize, až po složení privatizačních komisí ohledně Spořitelny nebo Komerční banky. Pro nás je ale nejdůležitější, že prohloubení opoziční smlouvy (vyloučit nelze ani sepsání nějaké zbrusu nové dohody) s sebou nutně přinese i vytvoření kvalitativně nové formy spolupráce mezi ODS a ČSSD. V praxi to bude znamenat, že si obě strany budou stále podobnější nejen ve způsobu chování, ale i v programové oblasti a praktických politických činech. (Mimochodem, sledujete, jak Zeman stejně jako svého času Klaus sype miliardy do Komerční banky a přitom za vytunelované miliardy není v KB nikdo hnán k odpovědnosti?) Druhým důležitým důsledkem posílení spolupráce Zemana s Klausem bude konec spekulacím a snahám přeskupit mocenské poměry v mezivolebním období. Jinými slovy: myslím, že by měly skončit ony vyčerpávající debaty na téma kdo s kým, neboť už bude pomalu všem jasné, že nové mocenské uspořádání je možné až po volbách. Jakkoliv to tedy zní paradoxně, osobně mě naplňují nejnovější jednání ČSSD a ODS o prohloubení opoziční smlouvy nadějí. Jsem totiž životní optimista a tvrdím, že tím dělají další krok k vítězství Čtyřkoalice v příštích volbách. Ostatně, průzkumy veřejného mínění to potvrzují: ačkoliv preference US stagnují, Čtyřkoalice jako celek už je označována jako nejsilnější uskupení, respektive adept na volební vítězství. A pokud jde o fungování Čtyřkoalice, začala pracovat nová čtyřkoaliční rada, o níž jsem zde psal minule. Podle dohody ji první dva měsíce řídí Kasal, 73

a ačkoliv k ideálu bude třeba ještě urazit kus cesty, vězte, že posun k profesionálnosti jejích jednání je patrný, i když to, pravda, zatím víme jen my, kteří jsme jejími členy. Jinak se, po pravdě řečeno, politický život po Novém roce rozbíhá jen pomalu. Prezident pronesl ne zrovna povedený novoroční projev, za sebe jsem se nicméně vědomě nechtěl připojit k tradičnímu všenárodnímu sportu jeho odsuzování, a tak jsem se vyjádřil jen zdvořile až neutrálně. Ostřeji jsem pak vnímal i komentoval Kavanovu a Zemanovu omluvu-neomluvu Josefu Zieleniecovi: jsou to zbabělci a ubožáci, kteří se neumějí postavit čelem k vlastním činům. Je mi stydno, že máme takové ministry. Půl roku opakovat lež a trvat na ní, když je všem evidentní, že je to lež, to už vyžaduje vskutku silný žaludek. Fuj! Pokud jde o parlament, jeho jednání začne příští týden a kromě rozpočtu bude mít na programu na 150 bodů – mezi jiným druhé čtení ústavy, ale třeba také můj zákon o elektronickém podpisu. Pokud jde o Unii svobody, pomalu ale jistě ji začíná ovládat předsjezdová atmosféra, což přináší především spoustu práce navíc a bohužel někdy i nemilá překvapení v mezilidských vztazích. Dostávám také spousty pozvání na vaše okresní shromáždění, není ovšem v mých silách zvládnout navštívit všechna. Alespoň touto cestou se tedy omlouvám všude tam, kde se nezvládnu zastavit, přičemž samozřejmě počítám, že se s většinou z vás uvidím na krajských shromážděních.

74

Týden 10. 1. – 16. 1. 2000 4KOALICE JEDNALA S „DùKUJEME, ODEJDùTE!“

Kromě nepokojů ve věznicích a spekulací kolem nového ředitele České televize hýbala domácí politickou scénou jako událost týdne opět jednání o prohloubení opoziční smlouvy. Nadějné na nich je snad jen to, že tento či příští týden budou už ukončena. Obě strany se už dohodly, že se dohodnou, a nyní jen ladí detaily. Každopádně zde platí, že dohadují-li se dvě strany na tom, kdo bude ministrem a při jakých příležitostech budou společně hlasovat ve sněmovně, je to normální koalice, ať tomu říkají, jak chtějí. Nicméně se přiznám, že mediálně tolik přetřásané změny na postech ministrů mě na tom celém zajímají podstatně méně než otázka, zda a v jaké míře ČSSD přistoupí na požadavky ODS ve věci změny volebního zákona. Je to totiž svým způsobem pro nás, respektive pro Čtyřkoalici, do budoucna klíčová věc. Podaří-li se Klausovi prosadit svou a vnést do současného poměrného systému většinový způsob výpočtu mandátů, zúží nám tím manévrovací prostor natolik, že tím reálně rozhodne i o společné kandidátce Čtyřkoalice. Zůstane-li naopak vše při starém, bude třeba složitých a dlouhých jednání, abychom ve Čtyřkoalici dospěli ke stejnému výsledku. Jakkoliv jsou tedy motivy smluvněopozičních stran pro změnu volebního zákona nízké a způsob, jakým ji dohadují, odsouzeníhodný, nejsme to my, kdo by se měl výsledku bát. Sledujme tedy závěrečná kola jednání ODS/ČSSD s klidem těch, kterým patří budoucnost. O těchto a dalších věcech jsme minulou středu diskutovali na setkání Čtyřkoalice a výzvy „Děkujeme, odejděte!“. Nás reprezentovala čtyřkoaliční rada (Kasal, Svoboda, Kalousek, Kühnl, Ruml, Mlynář, Kroupa a Majzlík), druhou stranu zastupovali Pajerová, Ježek, Mejstřík, Brož a Řehák. Schůzka trvala přes dvě hodiny a nesla se ve velmi přátelském duchu; shodli jsme se na příčinách stávající krize i na tom, že skutečnou změnu mohou přinést až volby. Ex-studentští vůdci na nás apelovali, abychom do nich šli na jedné kandidátce a abychom to co nejrychleji oznámili, protože pokud prý nenaplníme očekávání společnosti my, učiní tak někdo jiný. Oni sami prý politickou stranu zakládat nechtějí – od té, co vznikla v sobotu v Pardubicích, se distancovali, jde údajně jen o několik jednotlivců, kteří nikoho nereprezen75

tují – a chtějí přispět k porážce opoziční smlouvy rozvíjením občanských aktivit, podobně jako tomu bylo na Slovensku v Mečiarových dobách. Bohužel, i když vlastní jednání probíhalo velmi pozitivně, mediální výstup nebyl žádná sláva, neboť se k novinářům šlo v půlce jednání a bez pořádné dohody, co a jak říci. Pokud jde o parlamentní kuloáry nic senzačního minulý týden nepřinesl. Ve sněmovně začaly fungovat výbory a pokračovaly nejrůznější spekulace na téma nového ředitele ČT. V tuto chvíli je ale jasné jen to, že Rada České televize nebude odvolána, neboť není většinová shoda na složení rady nové, jinými slovy ODS a ČSSD se v této věci zatím (a to podtrhuji) nedohodly. Kdo se tedy stane novým ředitelem, není možno odhadnout. Naopak zůstala politická scéna překvapivě netečná tváří v tvář vězeňským vzpourám. O to víc je třeba ocenit naši poslankyni Ivanu Hanačíkovou, která se vydala tuším do kuřimské věznice a jednáním vězně přesvědčila k ukončení hladovky. Nakonec informace z jednání Republikového výboru, který se o víkendu sešel v Hradci Králové. Kromě aktuální situace (v jejímž rámci se dlouho a nakonec bez konkrétního výsledku diskutovalo, zda pozvat, či nepozvat Klause na naše Republikové shromáždění) byla na programu koncepce energetické politiky a důchodová reforma. Dále jsme se zabývali novelizací stanov a samozřejmě přípravou Republikového shromáždění. Ty z vás, kteří do Brna pojedou, bude čekat jedna novinka: navrhl jsem totiž – a bylo to schváleno – aby se v rámci shromáždění (konkrétně v sobotu večer) uspořádala veřejná diskuse mezi kandidáty na předsedu strany. Odpovědi na otázky jsou totiž nejlepším a nejférovějším způsobem, jak se delegáti mohou seznámit s rozdíly mezi mnou a Karlem Kühnlem, případně dalšími kandidáty. A samozřejmě taková diskuse také dobře ukazuje pluralitnost a otevřenost Unie svobody. Novinářům se nápad velmi líbil a už se ptají, kdo bude moderátorem diskuse. Máte-li nápad, rád jej přijmu. Přeji hezký týden a těším se na setkání s mnohými z vás během krajských shromáždění.

76

Týden 17. 1. – 23. 1. 2000 AFÉRA HELMUTA KOHLA, NA OBZORU NOVÁ DOHODA ODS/âSSD

Jen zcela mimořádně zde píšu o událostech mimo naši domácí scénu, tentokrát mi to však nedá a začnu aférou s financováním CDU. Pokud jde o způsob přijímání a utajování ilegálních sponzorských darů, je totiž Kohlova aféra na chlup podobná dva roky staré aféře ODS. Pokud jde ovšem o vůli politiků i veřejnosti vše důsledně objasnit a vyvodit příslušné důsledky, a to nejen politické, ale i trestněprávní, je propast mezi našimi a německými poměry obzvlášť velká. (Nejenže se Kohl vzdal všech stranických funkcí, ale CDU se omluvila německé veřejnosti a spolupracuje s policejními vyšetřovateli i vyšetřovací parlamentní komisí.) O něčem podobném si sice my zatím můžeme jen nechat zdát, mám nicméně dojem, že německé události přece jen v určitém směru ovlivní situaci i u nás doma. Najednou je totiž vidět, že podvody v partajním financování lze i po letech nejen odhalit, ale i regulérně policejně vyšetřit a jejich viníky postavit před soud bez ohledu na to, jakou funkci kdy zastávali. A to musí Klaus a spol. sledovat s děsem a hrůzou. Zlé jazyky dokonce říkají, že poslední události v Německu sehrály svoji roli i při jednáních o prohloubení opoziční smlouvy, respektive v ochotě ODS domluvit se se Zemanem takříkajíc za každou cenu. Z prozatím dostupných informací totiž vyplývá, že se ODS zavázala k podpoře rozpočtu a ustoupila i z požadavku na odložení voleb do VÚSC, přičemž „získala“ jen vágní příslib o změně volebního zákona. Co přesně obě strany v rámci prohloubení opoziční smlouvy dohodly, uvidíme koncem týdne. Že se však „čisté ruce“ nebudou týkat financování ODS ani ČSSD, na to si lze myslím v klidu vsadit. Přesto nepropadejme pocitu bezmoci a marnosti: i v Německu uběhl nějaký čas (pět let) od doby, kdy se informace o černých kontech CDU poprvé objevily v tisku a než prokuratura vznesla příslušná policejní obvinění. Pokud jde o další podrobnosti dohody ODS/ČSSD, nemám zatím přesnější informace. V kuloárech se mluví o tom, že součástí dohod je prý personální obměna vlády (například Gross ministrem vnitra), potvrzení změn ústavy, dohoda o společných konzultacích poslaneckých klubů nad tzv. evropskými zákony a slib Zemana, že bude změněn volební zákon na 35 volebních obvodů. Součástí dohod budou jistě 77

i úmluvy o rozdělení vlivu v rámci privatizace. Jinými slovy: výsledkem bude neregistrovaná, ale jinak řádná koaliční smlouva. Pro nás je přirozeně nejdůležitější volební zákon, který má být údajně připraven tak, aby strana, jež získá něco přes třicet procent, mohla vládnout sama, bez koaličního partnera. Jakkoliv je cíl i způsob, kterým toho smluvní strany chtějí dosáhnout, odsouzeníhodný, nemyslím, že je to něco, kvůli čemu bychom se měli hroutit. Naopak. Už stávající preference mluví jasnou řečí: bude-li se v příštích volbách volit podle představ ODS a půjdeme-li do nich společně jako Čtyřkoalice, mohli bychom nakonec Klause vykázat do skutečné opozice. Takže, nechme se překvapit. V parlamentu proběhl minulý týden především ve znamení druhých čtení. Do závěrečného hlasování tak postoupily kromě již zmiňovaných změn ústavy také zákony o ochraně osobních dat, náš návrh omezení poslanecké přestupkové imunity či novela jednacího řádu parlamentu, která má zrychlit projednávání tzv. proevropských zákonů. Plénum tento týden pokračuje, hlavním hitem bude ve středu rozpočet. Vnitrostranickému životu Unie svobody dominuje ustavovaní nových krajských výborů a naplno se rozjela i stranická předvolební kampaň. Pátek, sobotu, neděli i pondělí jsem tak spolu s dalšími kandidáty strávil na cestách a nejinak tomu bude v následujících dnech. Pominu-li zážitky z cestování v přívalech sněhu (v pátek zůstalo celé vedení US v dálniční zácpě, a nedojelo tudíž na ostravské krajské shromáždění) a z toho plynoucí únavu, mám z dosud proběhlých jednání velmi dobrý dojem. Zatím máme za sebou Pardubický, Hradecký, Olomoucký, Zlínský a Ústecký kraj, jejichž průběh a zejména povzbudivá slova podpory od mnohých z vás mi dávají novou energii do dalších dnů. Děkuji.

Týden 24. 1. – 30. 1. 2000 TOLERANâNÍ PATENT, ¤EDITELEM âT CHMELÍâEK

Z formálního hlediska bych se měl jako události týdne nejdříve věnovat podpisu dodatku k opoziční smlouvě, případně hlasování o změně ústavy a schválení rozpočtu. Ani k jednomu však – přiznám se – nemám dvakrát chuť. O všem jsem zde psal již mnohokrát, a po pravdě řečeno, není co nového dodat. Že se nakonec Klaus se Zemanem dohodnou na

prohloubení spolupráce, bylo většině z nás jasné už před dvěma měsíci, když ODS přišla s myšlenkou duhové koalice, stejně jako to, že pro znásilnění ústavy mají ve sněmovně dostatek hlasů. A pokud jde o rozpočet, ten se zcela nezakrytě stal předmětem čistě politického handlu: jeden údaj za všechny – ve třetí verzi rozpočtu jsou odhadované příjmy o 21 miliard vyšší, než byly plánované příjmy v první verzi rozpočtu. Za tři měsíce tedy vláda „objevila“ celkem 21 miliard příjmů, o nichž ještě v listopadu nevěděla. A pak že se s rozpočtem nedá čarovat. Ale zpět k tomu podstatnému. Čekají nás nyní nelehké politické časy, neboť ODS i ČSSD nás už začaly cejchovat jako ty, kteří se neumí a nechtějí 78

79

dohodnout, zatímco ony, ve jménu státu a Evropské unie, uměly najít kompromis. Je proto nutné mít protiargumenty. Lidé nejsou hlupáci a je třeba jim minimálně připomínat, že ještě před pár týdny slyšeli od týchž lidí, že programy ODS a ČSSD jsou zásadně neslučitelné, že Zemanova vláda je nekompetentní a „nemůže dál pokračovat“, že ODS usiluje o „zásadní změnu“ atd. atd. Ve stínu podpisu smluvněopozičních dodatků byl minulý týden zvolen nový ředitel České televize. Volbu provázela hromada kuloárních i mediálních spekulací, z reakcí Langera i dalších se však zdá, že výsledek, tedy zvolení Chmelíčka, vlastně překvapil politiky všech stran. To by samo o sobě naznačovalo, že Chmelíček není produktem opoziční smlouvy, nicméně se přiznám, že z toho, jak jej znám z jednání mediální komise parlamentu, hlodají ve mně jisté pochybnosti, zda bude schopen čelit tlaku, který na ČT vyvíjejí smluvní partneři, respektive ODS. Ve sněmovních kuloárech se totiž celkem nepokrytě mluví o údajných dohodách, podle nichž mají být obsazována klíčová místa v ČT, tedy programový ředitel a šéfredaktor zpravodajství (v této souvislosti se mluví zejména o někdejší redaktorce Janě Bobošíkové, která je externí profesorovou poradkyní). Více než to mě však znepokojily vlny kolem ČNB, respektive guvernéra Tošovského. Nikdy jsem netrpěl spikleneckým viděním světa, nicméně informace, že policie najednou aktivně vyšetřuje tři roky stará rozhodnutí centrální banky ohledně Agrobanky (na tu byla kvůli tunelování ze strany Motoinvestu svého času uvalena nucená správa, aby pak mohla být prodána americkému investorovi), se mi stejně jako Ivanu Pilipovi zdají poněkud zvláštní. Ať už je ale v pozadí celé věci obchodní válka o privatizaci Spořitelny či msta lidí z Motoinvestu, kteří Tošovského nenávidí stejně jako Klaus, je namístě zvýšená opatrnost. Centrální banka, respektive Tošovský, je dnes totiž stejně jako prezident jednou z mála ústavních institucí, kterou smluvní partneři nekontrolují, a přitom by si je rádi podmanili. Pokud jde o parlamentní život, ten se nesl ve znamení schvalování spousty nových zákonů. Kromě mnoha zákonů, které veřejnost příliš nezajímají (například zákon o chmelu), sněmovna schválila novelu zákona o kampeličkách, jež by měla zajistit jejich větší bezpečnost, a dále novelu zákona o konkurzu a vyrovnání (zde jsme odvedli, respektive naše legislativní komise, slušný kus práce). Schválena byla rovněž úprava jednacího řádu parlamentu, která výrazně zrychlý přijímání evropských předpisů: prošel i náš návrh na omezení tzv. přestup-

kové imunity poslanců a soudců, tedy jeden z našich předvolebních slibů. Přijata byla také novela zákona o bytových družstvech, i když v tomto případě proti naší vůli – byli jsme proti, neboť jsou v zákoně například omezena práva na nakládání s vlastním bytem či povinnost vlastníka vystupovat jako právnická osoba. Pro mě osobně pak, přiznám se, bylo nejdůležitější propuštění mého návrhu zákona o elektronickém podpisu do dalšího čtení, přičemž pikantní je, že pro hlasovala i vláda, která původně můj návrh odmítala. Nyní mě čeká projednávání ve výborech, ale je to už celé optimističtější, neboť vše nasvědčuje tomu, že zákon bude nakonec schválen. Na závěr poznámka k vnitrounionistické předvolební kampani. V podstatě každý den teď spolu s ostatními kandidáty objíždím krajská shromáždění. Je to únavné, ale povzbuzující. Cítím totiž velmi zřetelně, že tentokrát bude Republikové shromáždění nikoliv o tom, kdo je a není správný pravičák, ale o tom, jaká má být Unie svobody. Zda chce změnu, nebo zůstat taková jako dosud.

80

81

Týden 31. 1. – 6. 2. 2000 CO S HAIDEREM V RAKOUSKÉ VLÁDù?

Evropou zmítala krize kolem nové rakouské vlády. Na skutečnost, že po čtyřech měsících marných jednání mezi lidovci a socialisty nakonec vznikla koalice lidovců a Haiderových Svobodných, zareagovalo dvanáct evropských zemí pohrůžkou zmrazení vzájemných vztahů. A jak se dalo čekat, vzápětí vypukl i u nás vnitropolitický spor, zda má na takový krok Evropa právo, či nikoliv. Je to podobně meritorní spor jako v době války v Kosovu a dobře ilustruje rozdíly v chápání evropské myšlenky. Náš postoj by měl být zhruba takový: jakkoliv lze mít výhrady vůči té či oné formulaci ve stanovisku evropských zemí, rozhodně nejde ze strany EU o nějaké vměšování „do vnitřních věcí Rakouska“. Stejně jako je svatým právem Rakušanů zvolit si vládu, jakou chtějí, je svatým právem ostatních evropských národů dát viditelně najevo, že budou bránit principy a hodnoty evropské integrace, proti nimž Haider vystupuje. A že Haider svou politikou napadá principy a podstatu myšlenky sjednocené Evropy, o tom není pochyb: smyslem evropské integrace totiž není jen společný ekonomický prostor, ale především společná obrana proti nacionalismu a sociální nesnášenlivosti. Haiderovo vychvalování třetí říše, jeho nesnášenlivost vůči cizincům, a zejména jeho odpor k rozšiřování Evropské unie popírají princip spolupráce a vzájemného poznávání, na němž stojí myšlenka Evropské unie. To je také důvod, proč je reakce Evropy na vstup Haiderovců do vlády tak důrazná. Jejím smyslem není potrestání Rakouska či jeho zahnání do izolace, ale signál, že Evropa bude pečlivě sledovat politiku nové rakouské vlády, neboť její součástí se stala strana, která vystupuje protievropsky. V této souvislosti působí zvlášť příznačně nejnovější Klausovo prohlášení, že „Haider představuje menší zlo, než jakým je pokus ze strany EU zasáhnout do suverénního rozhodování Rakouska“. Podobně jako když svého času podpořil Mečiara či Slobodana Miloševiče, i tentokrát Klaus prokazuje, že nikdy nepochopil a nepřijal za své principy a hodnoty, o které v evropské integraci jde. Pro něho je EU pouze a jen volná ekonomická zóna, nikoliv politický prostor pro posilování míru, demokracie, plurality a svobody. A ještě jednu věc je třeba v souvislosti s Haiderem zdůrazňovat: všichni se shodují, že jeho volební 82

úspěch je reakcí na letité zmrtvění rakouské politické scény v důsledku desetiletí trvajícího rozdělení veškeré moci v zemi mezi tamní socialisty a lidovce. Budiž to tedy pro nás, kteří žijeme v realitě „opoziční smlouvy“, další pobídka k aktivitě – nedokážeme-li se totiž proti Klausozemanovi postavit my, získá hlasy nespokojených nějaký český Haider nebo přímo Grebeníček. A pak můžeme uzavírat sázky, zda s ním Klaus podepíše koalici, nebo jen „toleranční patent“. V parlamentu uplynulý týden zasedaly výbory a nic senzačního se nedělo, jen počátek týdne se nesl v duchu dozvuků vystoupení Standy Voláka a jeho mediálně vděčného návrhu na zvýšení věku odchodu do důchodu. Přiznám se, že jsem z toho byl dost rozpačitý. Opět se nám totiž nepodařilo „prodat“ problematiku penzijní reformy v pozitivním duchu. Spousta lidí si teď při zmínce o Unii svobody vybaví návrh na prodloužení věku pro odchod do penze, a nikoliv stranu, která provede moderní penzijní reformu, jež odvrátí krach stávajícího systému a v budoucnu zajistí vyšší důchody. A to je chyba. To, že jedním z kroků takové reformy je i postupné zvyšování penzijní věkové hranice, samozřejmě nesmíme lidem zatajovat, ale činit z toho hlavní politické sdělení, je zkrátka kontraproduktivní – málokdo pak totiž naslouchá tomu ostatnímu, co k danému tématu říkáme. Pokud jde o Čtyřkoalici, začínají závěrečná jednání o obsazení senátních obvodů. Prozatím jde vše vcelku dobře, i když je stejně jako loni jasné, že každý bude muset ve jménu společného cíle někde ustoupit. Vypsali jsme také soutěž na společné logo Čtyřkoalice (s uzávěrkou 16. února), s nímž bychom měli jít právě do senátních voleb. Jinak je ale patrné, že novou dynamiku Čtyřkoalice dostane až po našem Republikovém shromáždění, neboť naši partneři – celkem logicky – čekají na zvolení našeho nového vedení. Na závěr jedno technické sdělení: několik z vás mi v minulých dnech psalo, že jsem je asi vyřadil z rozesílacího seznamu, neboť nedostali pravidelný Týden. Po pravdě řečeno, netuším, kde je chyba – můj poštovní program žádnou závadu nesignalizuje. Každopádně je to ale nějaké technické nedopatření, a nikoliv úmysl. Postiženým se omlouvám a prosím všechny o jednoduchou věc – pošlete mi všichni, kdo máte dál zájem Týden dostávat, svoji e-mailovou adresu, abych mohl upgradovat svůj rozesílací seznam. Díky.

83

Týden 7. 2. – 13. 2. 2000 ZEMANOVA MINISTERSKÁ RO·ÁDA

Měl bych asi začít týdny ohlašovanými, avšak nakonec nerealizovanými změnami ve vládě. Moc se mi ale nechce – je z toho nějak příliš cítit, že je to nejspíš pimprlové divadýlko, v němž roli obveselujícího šáši dostala osoba nového ministra zdravotnictví Fišera. Z toho, jak se zatím projevuje, se zdá, že se Zemanovi podařilo nemožné: najít druhého „Davida“. Ale vážně. Z tahanic kolem odložené rekonstrukce vlády zatím myslím neplyne nic víc než to, že chce Zeman demonstrovat, „kdo je pánem situace“. Ústavně to totiž není prezident, ale premiér, kdo reálně určuje personální obsazení vlády (hlava státu jen „jmenuje a odvolává na návrh premiéra“), takže nepovažuji za pravděpodobné, že Havel jen o své vůli proceduru jmenování nových ministrů zdržuje. Že Zemanovi odklad vyhovuje, potvrzují i kuloárové informace, podle nichž opravdu nemá o nových tvářích ve své vládě jasno ještě ani on sám. Jinak se ale zdá, že skutečně v tuto chvíli tahá za delší část špagátu než ODS. Nejsem sám, kdo si minulý týden všiml Zemanových opakovaných prohlášení, že „pokud akce čisté ruce prokáže propojení tunelářů s některými politickými stranami, nemůže vyloučit vypovězení opoziční smlouvy a nové politické turbulence“. Řekl to v týdnu jednou v Lidovkách a znovu pak o víkendu v Sedmičce a nezdá se mi, že by tentokrát šlo o jeho klasický becherovkový úlet. Čtu to spíše jako srozumitelný vzkaz ODS, respektive přímo Václavu Klausovi, který celkem bez obalu říká: jestli budete dělat potíže, může také dojít na vyšetřování vašeho financování a mohli byste se hodně zapotit. Další výhrůžky však, zdá se, nebudou třeba, neboť ODS už v pátek ústy Petra Nečase oznámila, že „premiérovi věří“, a tudíž trpělivě vyčká změn ve vládě a rozpočet schválí bez dalších problémů. Kdeže jsou časy, kdy tentýž Petr Nečas rozhodně vyhlašoval: „Této vládě rozpočet neschválíme!“ Věnujme se ale něčemu důležitějšímu. Ve sněmovně pokračovaly výbory a mezi jiným se projednával i nový telekomunikační zákon, který má přinést tolik očekávaný konec monopolu Telecomu. Nevím, zda jsem zde o něm už psal, ale možná víte z novin, že vládní návrh fakticky odkládá skutečnou konkurenci v telekomunikacích o další dva roky, neboť stanoví, že až v roce 2003 budeme moci reálně telefonovat 84

prostřednictvím některého z konkurentů nynějšího Telecomu. Je to děs a hrůza a výsledek mocné lobby Telecomu a hlouposti Peltráma a spol. Nejhorší je ale zjištění, kam až zasahuje opoziční smlouva: jeden by řekl, že „pravicová“ ODS nemůže s takto postaveným vládním návrhem souhlasit, smlouva je ale nade vše, a tak její poslanci ve shodě s ČSSD při prvním projednávání ve výboru faktické prodloužení monopolu Telecomu schválili. Pravda, ještě není všechno ztraceno – zákon jde ještě do dalších výborů a hlasovat se bude definitivně až na plénu. Budou-li však ódeesáci dál držet basu se socany, můžeme se na další dva roky rozloučit s tím, že klesne cena připojení k internetu. Nakonec věcné informace z vnitrostranického života. O víkendu zasedal v Jihlavě poslední Republikový výbor před blížícím se celorepublikovým shromážděním v Brně. Jednání bylo místy poněkud zmateně nervózní, přičemž na programu byl zejména návrh nových stanov a volby do senátu. Navrhované novinky do stanov jsou tři: částečný delegační princip pro sestavení Republikového výboru (předseda kraje automaticky členem RV), dvouleté funkční období vedení strany a návrh na zrušení funkce prvního místopředsedy. Ohledně senátních voleb se vedla místy bouřlivá debata. Opět se totiž ukázalo, že některé okresní organizace mají dojem, že s nimi nikdo z vedení nediskutoval o dohodách vedených v rámci Čtyřkoalice. Ze sedmadvaceti volebních obvodů je tedy v tuto chvíli čtyřkoaličně „uzavřeno“ necelých dvacet, přičemž nejsložitější bude dojít k dohodě s KDU v některých moravských obvodech (Břeclav, Vsetín, Brno). Při společné dobré vůli to ale jistě dokážeme. Pokud jde o vnitrostranickou předvolební soutěž, proběhla již všechna krajská shromáždění, z nichž jsem si odnesl vesměs dobrý dojem. Stejně jako loni, i letos se sice hodně mluví o nejrůznějších dohodách a výměnných obchodech na úrovni krajů, zejména ve prospěch některých kandidátů, já však zůstávám optimistou. Loni touto dobou se totiž všeobecně tvrdilo, že zvolení do vedení strany má jisté například Marie Machatá – a vida, jak to skončilo. Nenechte se proto prosím ani letos pokusy o obdobné dohody otrávit: věřím, že se delegáti našeho sjezdu nenechají oblbnout a budou nakonec volit ty, kteří nejen mluví, ale za uplynulý rok také něco odpracovali.

85

Týden 14. 2. – 20. 2. 2000

Začnu tím, co minulý týden vyvolalo vaše dotazy, tedy setkáním Čtyřkoalice s Impulsem a „Děkujeme, odejděte!“ Konalo se v úterý odpoledne a za Čtyřkoalici se zúčastnili Kasal, Kroupa, Majzlík, Mareš a já, za Impuls Halík, Hubálek a studentka FF UK, jejíž jméno, přiznám se, jsem zapomněl. ĎO zastupovali Pajerová, Ježek, Brož a Mejstřík. Původně mělo jít o schůzku spíše informativní a nikdo z nás od ní, upřímně řečeno, neočekával nějaké převratné výsledky. K našemu velkému překvapení však hned po úvodních příspěvcích věnovaných „aktuální politické situaci“ Hubálek a po něm Halík přešli k tématu senátních voleb a rovnou se zeptali, zda do nich půjde Čtyřkoalice společně. Po Kasalově kladné odpovědi pak k našemu velkému překvapení oba řekli, že za takové situace jsou „připraveni naše kandidáty podpořit“. Nebyl jsem sám na straně Čtyřkoalice, kdo byl jejich slovy překvapen a přičítal to diskusím, které jsme s nimi v uplynulých týdnech separátně vedli. Jan Kasal se pak výslovně zeptal, zda tomu tedy máme rozumět tak, že obě iniciativy podpoří naši senátní kandidátku: odpovědí mu bylo kývání hlav nejen zástupců Impulsu, ale i ĎO. Když pak jednání končilo (v jeho dalším průběhu jsme ještě iniciativám nabídli, že pokud mají nějaké tipy na osobnosti, které by za nás mohly kandidovat, rádi jejich návrhy uvítáme) a my měli předstoupit před novináře, znovu jsem rekapituloval výsledky schůzky. Znovu jsem se ujistil, že všichni souhlasí s tím, že jako jeden z výsledků jednání oznámíme podporu obou iniciativ naší společné kandidátce. Opět jsme dostali kladnou odpověď. Tomu také pak odpovídala tiskovka, v jejímž průběhu stál Josef Brož z ĎO a Tomáš Halík z Impulsu vedle Kasala a mne: ani jeden z nich tehdy nijak nezpochybňoval dohodnutý závěr. K tomu došlo až o 48 hodin později. Jak jsem se posléze dozvěděl, zejména v ĎO, ale částečně i v řadách Impulsu vypukl spor, zda jejich zástupci měli k vyslovení podpory Čtyřkoalici mandát, respektive zda se iniciativy takto mají, či nemají angažovat. Pokud vím, v Impulsu se sice na hlavu Halíka snesla kritika, ale k přímému odvolání podpory pro Čtyřkoalici nedošlo. U ĎO to bylo horší: hádka prý byla dlouhá a vášnivá a nakonec skončila vystoupením Brože, který Kasala i mě obvinil z překroucení výsledků schůzky. Tolik fakta, z nichž si každý může učinit závěr sám. Osobně jsem se to snažil celé komentovat maxi-

málně klidně a novinářům jsem pouze říkal, že obrat stanoviska je zřejmě důsledek „plurality názorů v rámci ĎO“. Zde však k tomu musím dodat, že zejména Brožovo chování považuji za politicky diletantské: lze pochopit, že „před svými“ nedokázal obhájit to, s čím souhlasil při jednání s námi, měl by to však umět veřejně přiznat, a ne místo toho obviňovat z manipulace nás. I když nemám dojem, že by nás celá tahle věc nějak poškodila – z ohlasů se spíše zdá, že většina lidí chápe, že tím, kdo mění názor, bylo ĎO – je to nepříjemná mrzutost, ze které může mít radost maximálně Klausozeman. Druhé téma, které nemohu pominout, se týká Unie samotné. Možná jste četli v MF Dnes o kauze našeho brněnského radního Dostála, o němž se zjistilo, že byl před časem odsouzen pro kuplířství. Odvolací soud sice rozsudek nižší instance zrušil pro jakousi formální chybu, nicméně potvrdil, že ke kuplířství v Dostálově podniku docházelo. Pan Dostál se k věci odmítá vyjadřovat a odvolává se na fakt, že rozsudek nenabyl právní moci. Celé je to velmi nepříjemné a na Moravě zhusta mediálně propírané téma, které US poškozuje. Volal jsem proto minulý týden panu Dostálovi a snažil se jej přesvědčit, že pro politiky platí přísnější pravidla než pro prosté občany a že by to měl zohlednit. Bohužel, marně. Dotázán novináři, vyzval jsem jej tedy následně k rezignaci na členství v radě města Brna a brněnskou Unii k řešení celé věci. Zde o tom píšu především proto, abych vysvětlil, proč jsem tak učinil: jsem přesvědčen, že chceme-li zůstat slušnou stranou, nelze před takovými věcmi strkat hlavu do písku, a jakkoliv je to nepříjemné, nejpřísnější metr musíme mít sami na sebe. Jinak nám lidé nebudou věřit, ať budeme říkat cokoliv. Ze sněmovny, kde v minulém týdnu zasedaly výbory, je nejdůležitější informací projednávání telekomunikačního zákona. Jak možná víte z novin, v dojemné shodě zde proti nám ČSSD a ODS bránily prodloužení monopolu Telecomu o další dva roky. Nicméně, naději ještě máme: v nedělní Sedmičce s Tlustým jsem to totiž uváděl jako příklad programové podobnosti obou stran a on ve snaze dokázat, že ODS je pravicovou stranou, nakonec slíbil, že změní stanovisko. Zda mluvil pravdu, uvidíme brzy, neboť zítra začíná další schůze sněmovny. Už mi nezbylo místo na pár původně plánovaných vět před víkendovým Republikovým shromážděním. Snad jen tolik, že vnitrostranický volební boj má i své klady (začal například fungovat Zpravodaj, jehož druhé číslo už se připravuje) i své nepříjemné stránky (minulý týden se například v Brně sešli někteří delegáti s některými kandidáty). Takže, přejme si společně, aby si za týden Unie zvolila dobře.

86

87

JAK INICIATIVY PODPO¤ILY – NEPODPO¤ILY 4KOALICI

Mám výhodu, že Vám mohu říci pár slov nejen dnes, ale i večer v rámci diskuse kandidátů na předsedu strany a zítra při svém oficiálním projevu. A protože o fungování Unie svobody, o tom, jaká a proč by naše strana měla být a jak to dokázat, budu mluvit večer a zítra, dovolte mi nyní v rámci obecné diskuse říci několik obecnějších poznámek k situaci, v níž se jako Unie svobody nacházíme. Naše shromáždění se schází v době, která je na straně jedné charakterizována opoziční smlouvou, všeobecným pocitem znechucení z politiky a nárůstem podpory pro komunisty. Na straně druhé je to však také doba plná očekávání a naděje na změnu. Jejím symbolem se pro mnohé naposledy stala výzva „Děkujeme, odejděte!“. Slovo změna je také nejčastěji skloňovaným pojmem i na našich setkáních. Přesto všichni cítíme, že Unie svobody dnes ještě není skutečným symbolem změny, že alternativu vůči politice opoziční smlouvy představuje jen pro každého desátého voliče. Ptáme se: proč? Odpovídám – protože jsme neuměli správně pochopit a pojmenovat, o čem je dnešní politický střet, neuměli jsme pochopit a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně pojmenovat charakter naší doby. To je příčina, že naše dosavadní politika na mnoho lidí působí dojmem nečitelnosti a rozměklosti. Naší slabostí není vnitřní pluralita strany, ale fakt, že se vyhýbáme skutečnému politickému střetu a spokojili jsme se s rolí malé strany. K tomu, abychom to změnili, je třeba, aby nové vedení strany mělo jasný a srozumitelný postoj k několika klíčovým otázkám. První je trauma, které nás trápí od vzniku Unie svobody – náš vztah k ODS. Jakkoliv je pravděpodobné, že jednou bude ODS opět naším koaličním partnerem, v tuto chvíli platí, že je naším politickým soupeřem, s nímž vedeme tvrdý boj o voliče, a musíme se podle toho chovat. Je proto

třeba přestat se strachovat, zda s námi Klaus po volbách uzavře či neuzavře koalici. Naším cílem je volby vyhrát; nikoliv z nich vyjít jako přívěsek ODS. V příštích měsících nepovedeme boj o voliče jenom s Milošem Zemanem, ale utkáme se o voliče také s Václavem Klausem. Je proto třeba se s ODS čelně programově střetnout a na konkrétních příkladech demaskovat její politiku. Politiku, která se slovně hlásí k liberalismu, ale přitom za své vlády nezprivatizovala jedinou banku. Politiku, která se sice hlásí k západním hodnotám, ale v rozhodujícím momentu Kosovské krize podporovala Miloševiče. Politiku, která se označuje za pravicovou, ale svými činy popírá právo, které je nutnou podmínkou fungování tržní ekonomiky. Politiku, která se sice slovně vymezuje vůči socialistům, ale současně drží u moci socialistickou vládu. Přestaňme se ohlížet na pomluvy obviňující nás z nedostatku pravicovosti a svými činy ukažme, že nikoliv ODS, ale my jsme politickou silou schopnou dokončit přechod od komunismu k otevřené západní společnosti. Druhým tématem je opoziční smlouva. Zde není sporu o tom, že ji odmítáme. S argumenty, které nejčastěji uvádíme, totiž že jde čistě o smlouvu o dělení pozic, a tedy jakousi falešnou koalici, však už podle mého soudu nevystačíme. Nestačí ani pojmenovávat a odmítat jednání, které opoziční smlouvu zrodilo – tedy princip, že lze něco jiného říkat a něco jiného dělat. Nyní jde o to jasně politicky zformulovat skutečnost, že tento způsob jednání vede naši zemi nikoliv na západ, ale na východ, přičemž nejnovější dodatky k opoziční smlouvě jsou důkazem stále větší programové podobnosti ČSSD a ODS. Obě tyto strany jsou centralistické s vůdci s autoritářskými sklony. Obě tyto strany redukují demokratickou soutěž na pouhý soubor formálních procedur a zapomínají, že je to také prostředí a typ určité politické kultury. Obě tyto strany, byť formálně každá z jiných ideových východisek, ve své praktické politice akcentují zájmy velkých polostátních společností a bank na úkor řadových občanů. Obě tyto strany spojuje nedůvěra k západním institucím a hodnotám Evropské unie. Argumenty proti opoziční smlouvě je třeba postavit na odhalování podstaty spojenectví ČSSD a ODS, jako spojenectví stran minulosti, jako spojenectví nikoliv náhodné, ale dané podobností Klause a Zemana. Třetím tématem je Čtyřkoalice. Základní otázka v této souvislosti zní – je to spojenectví účelové, vynucené momentálními okolnostmi, tedy opoziční smlouvou, nebo jde o něco víc? Patřil jsem a patřím stále k těm, kteří věří, že spolupráce Unie jako výrazně liberální strany

88

89

Týden 21. 2. – 27. 2. 2000 PROJEV NA REPUBLIKOVÉM SHROMÁÎDùNÍ US V BRNù

Při nejlepší vůli jsem tentokrát nestihl napsat pravidelný týdenní komentář. Jako náhradu tedy posílám svůj projev na Republikovém shromáždění US. Dámy a pánové, milí přátelé!

a KDU jako strany konzervativní je nutnou podmínkou pro vybudování silného politického bloku oslovujícího voliče od středu doprava, tedy nutnou podmínkou sjednocení občanské pravice. Čtyřkoalice je spojenectví suverénních stran založené na hledání společného programového jmenovatele. Spojuje nás společné hodnocení uplynulých deseti let – shodujeme se, že reformy zahájené po listopadu 89 zůstaly nedokončeny, a to je hlavní příčina našich dnešních potíží. Máme společný pohled na roli práva, snížení daní, sociální a penzijní reformu, občanskou společnost, decentralizaci. Jsem si proto jist, že Čtyřkoalice je schopna nabídnout klasický středopravicový program, jaký nabízejí velké pravicové strany v západní Evropě. Za poslední rok jsme na cestě k dosažení tohoto cíle urazili značný kus cesty. Nyní však stojíme na jakési čtyřkoaliční křižovatce – v příštích měsících buďto dosáhneme jasných výsledků – vytvoříme společný program a následně rozhodneme o formě, v jaké se zúčastníme příštích voleb – nebo se celý proces spolupráce začne drolit. Nové vedení strany bude proto muset v této věci postupovat velmi citlivě, současně však rozhodně. Přešlapovat do nekonečna na místě nelze. Konečně čtvrtým tématem je téma příštích voleb. Staré strategické poučky říkají, že klíčem k vítězství velkých generálů je, že dokážou zvolit bojiště, které jim vyhovuje, a vnutit je svému protivníkovi. Bohužel v našem případě platí, že od našeho vzniku stále bojujeme na bojišti, které definuje někdo jiný. Jaké bojiště se chystá pro příští volby, je přitom zřejmé: poté co se socialistická Zemanova vláda definitivně znemožní, usiluje ODS o navození falešné atmosféry fatálního střetu mezi ní a komunisty. Je jasné, že takto postavené téma voleb je pro nás i naši zemi zhoubné – posiluje totiž komunisty, zatímco z nás dělá třetího uprostřed. Je vpravdě naší historickou povinností zabránit, aby se tento scénář podařil. Příští volby musí být střetem mezi Čtyřkoalicí a stranami opoziční smlouvy, střetem mezi politikou budoucnosti a minulosti, střetem mezi politikou evropských hodnot a práva s politikou postkomunistických lobby. To je náš hlavní úkol.

Týden 28. 2. – 5. 3. 2000 KÜHNL P¤EDSEDOU US, MONOPOL TELECOMU PRODLOUÎEN

Apeluji na Vás, abychom při našem dalším rokování nezapomínali na to, co od nás Česká republika očekává. Omezenost a krátkozrakost si dnes nemůžeme dovolit. Děkuji za pozornost.

Pro zachování kontinuity nejprve pár slov k události předminulého týdne, k Republikovému shromáždění Unie svobody. Svoji porážku beru sportovně a rozhodně se z ní nijak nehroutím a nezatrpkl jsem. Jsem zvyklý plně respektovat výsledky voleb a navíc dobře vím, že kdo neumí prohrávat, neumí ani vyhrávat. Co mě mrzelo, a to přiznávám, byl poměr hlasů sedm ku třem. Stejně jako mnoho jiných jsem totiž uvěřil, že je poměr sil vyrovnanější a že výsledek bude, ať vyhraje ten či onen, každopádně těsný. Přesto nelituji, že jsem do souboje o předsedu šel. Naopak – byla to pro mě další cenná zkušenost a navíc mám dojem, že skutečná vnitrostranická soutěž prospěla především Unii svobody jako takové. V rámci vnitrostranické kampaně se totiž hodně diskutovalo nejen o tom, jaká má US být, ale i o naší roli v rámci Čtyřkoalice, vztahu k ODS a zaznělo i hodně závazků, co všechno se v naší straně změní. Nové vedení, a především nový předseda má teď před sebou spoustu práce a velký díl odpovědnosti. Za sebe jsem připraven pracovat tak jako dosud a být součástí nově zvoleného týmu. Hlavní oblastí mé odpovědnosti v předsednictvu bude realizace projektu „1000 dnů pro Evropu“. Odborné komise, za něž jsem až dosud odpovídal já, si vzal spolu s řízením ústřední kanceláře přímo Karel Kühnl, Hanka Marvanová má na starosti programové materiály, Petr Mareš jako dosud zahraniční vztahy a Miroslav Malchar převzal odpovědnost za financování strany a regionální politiku. Nakonec děkuji všem z vás, kteří mi po Republikovém shromáždění napsali slova podpory. Potěšila a povzbudila. Politicky se uplynulý týden nesl ve znamení zasedání sněmovny. Kromě očekávaného schválení rozpočtu byl na programu například zákon o insolventnosti podniků (schváleno) a první sada zákonů reformy veřejné správy (třetí čtení začne zítra). Mě samozřejmě nejvíce zajímal telekomunikační zákon, o němž jsem zde už několikrát psal. Bohužel, boj za co nejrychlejší liberalizaci telekomunikací jsme prohráli. Vítězství koalice ČSSD/ODS a Telecomu bylo úměrné síle hlasů opoziční smlouvy. Výsledkem je, že zákon stanoví Telecomu povinnost umožnit reálné fungování konkurenčním operátorům až za další dva dlouhé roky. Drzost, s jakou to socani s ODS obhajovali, ovšem

90

91

Dámy a pánové, vážení přátelé!

vyráží dech: konkurence prý v telekomunikacích bude, jen jsou zatím o dva roky odloženy „nadstandardní“ služby, jako je volba příslušného operátora a tzv. přenositelnost čísla (laicky řečeno jde o to, že Telecom nebude mít ještě dva roky povinnost vpustit do svých sítí konkurenční operátory, takže normální člověk nebude mít z čeho vybírat). Je to jako vtip, který se vyprávěl za hlubokého komunismu: „Víte kdy byly první svobodné volby? No přece když Bůh přivedl k Adamovi Evu a řekl – nu Adame, vyber si sobě ženu!“ Ale vážně: hlasování o telekomunikačním zákoně patří k těm, která ilustrují programovou podobnost ODS a ČSSD. Pro Klause by měla být liberalizace správná takříkajíc z principu a Zeman by ji měl chtít, aby zlevnily telefonní služby. Místo toho oba hájí zájem polostátního monopolu na úkor lidí. A o důvodech lze při pohledu na nesrovnalosti ve stranickém financování obou těchto stran jen spekulovat. Z podobného ranku je i druhá kauza, jež v týdnu rozvířila politický parlamentní život, totiž případ ZVVZ Milevsko. Tato firma, v jejíž dozorčí radě zasedá Livie Klausová a jež ještě nedávno patřila Motoinvestu, se už přes rok chystá přes ruského prostředníka vyvézt do Íránu vzduchotechnické zařízení pro tamní jadernou elektrárnu. Západ, zejména USA, přitom od počátku varuje, že nemůže dovolit, aby Írán dokončil svůj jaderný program, a proto se staví proti všem, kdo v tom Teheránu pomáhají. Civilizované země, zejména členové NATO, s Američany samozřejmě drží basu. Ne tak ministr Grégr, který dal před časem ZVVZ Milevsko k přípravě kontraktu dokonce písemně zelenou. A stalo se, co bylo nevyhnutelné – mezinárodní průšvih. Vláda věrna své pštrosí politice, kdykoliv se objeví větší mezinárodní problém, se rozhodla přehrát věc na parlament a navrhla zákon, který vývoz vzduchotechniky zakáže. ZVVZ Milevsko se pochopitelně nechce dát a žádá odškodné. A Klaus na otázku novinářů, zda se náhodou nejedná o střet zájmů, když jeho žena zasedá v orgánu firmy, o níž má jednat parlament, odpovídá, že „kdo klade takovéhle otázky, zaslouží si pár facek“. Za této situace jsme navrhli vytvoření vyšetřovací parlamentní komise, která prozkoumá pozadí celé věci. Tuto naši iniciativu kromě lidovců podpořila i část poslanců ODS, což Klause rozlítilo způsobem, který jsem naposledy viděl při sestavování Tošovského vlády. Zda komise bude, či nebude zřízena, se rozhodne tento týden.

92

Týden 6. 3. – 12. 3. 2000 ÍRÁNSK¯ KONTRAKT A ODVOLÁNÍ RADY âT

Celý minulý týden zasedala Poslanecká sněmovna, proto logicky začnu parlamentními událostmi. Za větší zmínku stojí dvě: kauza ZVVZ Milevsko, respektive zákaz vývozu vzduchotechniky pro jadernou elektrárnu Bušer, a odvolání Rady České televize. O podstatě íránského kontraktu jsem psal už minule. Většina socanů i ODS od začátku souhlasila, že obchod není možno povolit především s ohledem na naše závazky jako člena NATO. Pro obchod byli jen komunisté. Spor se tedy vedl o jediné: zda a jak odškodnit ZVVZ, respektive zda to má být přímo součástí zákona, kterým se celý obchod zakazuje. Vláda byla proti s argumentem, že by pak mohly o odškodné žádat i ty firmy, které od bušerského kontraktu odstoupily v minulých letech samy – například plzeňská Škodovka. Čtyřkoalice spolu s ODS byla pro s argumentem, že pokud stát ex post zakazuje soukromé firmě obchod, proti němuž dosud nic nenamítal, musí poskytnout kompenzaci. Jinými slovy: spor se vedl o to, zda stát má, či nemá nést důsledky za to, že Grégr před několika měsíci ZVVZ napsal, že vláda proti realizaci íránského kontraktu nic nemá. (Zřízení parlamentní komise, jež by prošetřila roli Grégra, bylo odsunuto na příští plénum.) Byl to tedy svého druhu precedentní spor. Ctíme do důsledku soukromé vlastnictví i v případě, kdy jde o jednoznačně nemravný obchod odporující zájmům státu a jeho strůjci od začátku velmi dobře vědí, do čeho se pustili? Anebo je možno ve veřejném zájmu takový obchod zakázat bez nároku na odškodné, když je zjevné, že jeho původci od počátku spekulovali právě o tom, že dostanou odškodné? Nakonec zvítězil názor vlády, která s pomocí ODS příslušný paragraf o náhradě ze zákona vypustila. Osobně jsem neměl ani potom problém pro zákon jako celek hlasovat. Diskuse o hranicích respektování soukromého vlastnictví je sice zajímavá věc, tváří v tvář realitě bušerského kontraktu však nezbylo než si vybrat: být pro, nebo proti. V případě České televize byla věc přehlednější. Bez výhrad bral Radu ČT v poslední době málokdo. Moji důvěru například pozbyla ve chvíli, kdy obhajovala vysílání majora Zemana, jiným vadil způsob volby nového ředitele Chmelíčka. Přesto je na vztahu k Radě, respektive na přístupu k její výměně, možno mnohé ilustrovat. V ODS 93

a v ČSSD je většinový názor, že Rada je vlastně svého druhu převodní páka, jejímž prostřednictvím sněmovna kontroluje Českou televizi. Pokud tedy nefunguje, jak si politici představují, je třeba ji vyměnit a zvolit jinou. My roli Rady bereme jinak: její smysl je v tom, že na ni sněmovna vědomě deleguje – se vším, co k tomu patří – právo dohlížet na ČT. Z logiky věci pak ale samozřejmě Rada nesmí být závislá na aktuální většině v Poslanecké sněmovně, neboť v opačném případě ztrácí nezávislost. Jak říká klasik: nezávislost volených orgánů se neprojevuje v době, kdy je s nimi spokojenost, ale v době, kdy je s jejich rozhodnutími všeobecná nespokojenost. Proto tvrdím, že odvoláním Rady vznikl nebezpečný precedent, neboť každá příští Rada se už bude ohlížet ve svém rozhodování na náladu ve sněmovně. A já, jakkoliv jsem byl jako divák i politik například nespokojen s vysíláním majora Zemana, nechci, aby příští Rada při svém rozhodování brala na můj názor nějaký specifický ohled, protože můj hlas může rozhodnout o jejím odvolání. Ztratila by tím totiž svoji nezávislost, a tím i smysl. Tento pohled na věc jasně převažoval v našem i lidoveckém klubu a může být další ilustrací rozdílnosti mezi Čtyřkoalicí a stranami oposmlouvy. Bohužel jsme byli ve sněmovně v menšině. ODS s ČSSD za tolerance komunistů pohodlně prosadily svou a Radu odvolaly. Zatím slovně deklarují, že nová Rada bude obsazena na principu 3:3:3, tedy tři členové nominovaní ODS, tři ČSSD a tři Čtyřkoalicí. Není to ideální – správné by bylo, aby členy Rady, tak jako například v Německu, navrhovaly nevládní organizace a sněmovna je pouze potvrzovala. Existuje ale ještě horší varianta: oposmlouva si Radu rozdělí jen mezi sebe. Uvidíme za měsíc. Rozepsal jsem se, takže mi už nezbývá místo na nic dalšího. Optimistickou informaci na závěr ale nevynechám. Byl jsem v týdnu na mítinku v Ledči nad Sázavou, účast kolem padesáti lidí, diskuse byla místy vzrušená, ale bezvadná a znovu mě přesvědčila, že jediný způsob, jak získávat lidi, je mluvit s nimi přímo. Doporučuji – dobíjí to baterky.

94

Týden 13. 3. – 19. 3. 2000 PREZIDENT HÁJÍ SPECIÁLNÍ POLICEJNÍ ÚTVARY

Mediálně byl událostí týdne střet prezidenta s premiérem, potažmo i s Klausem, ohledně policejních útvarů pro boj s korupcí. Relativně stranou zájmu naopak zůstal nový volební zákon, který ve středu schválila vláda. Takže postupně. Co přesně vedlo prezidenta k rozhodnutí povolat si šéfa BIS a zadat mu úkol týkající se práce útvarů pro boj s organizovaným zločinem a odhalování korupce, nevím. Z toho, co jsem slyšel, se tak rozhodl

údajně na základě informací, které nedávno částečně zveřejnil Grulich v rozhovoru pro časopis Týden, když řekl, že Zemanovi poradci, konkrétně Šlouf, se snažili ovlivňovat personální obsazení ministerstva vnitra. Faktem je, že o zesilujícím se propojení různých ekonomických lobby (nejčastěji se mluví o IPB) a opozičněsmluvních stran se v kuloárech mluví už dlouho. (V trefné zkratce to na našem Republikovém shromáždění naznačil Ivan Pilip, když mluvil o koalici Macka se Šloufem.) A i když se tyto věci prokazují velmi těžko, některá fakta mluví 95

jasnou řečí. Namátkou: společné hlasování ODS/ČSSD o telekomunikačním zákoně, účast Klausova poradce Kocourka na jednáních řídícího výboru pro privatizaci bank, společný útok obou stran na ČNB a naopak mlčení ODS v kauze falešného lustračního osvědčení šéfa FNM Stiesse, náhlá a neodůvodněná změna již jednou schváleného postupu privatizace Českých radiokomunikací atd. Nedivím se, že to vše, doplněno nejrůznějšími informacemi o způsobech, jimiž do chodu jednotlivých ministerstev, zejména v oblasti výběrových řízení a prodeje majetku, zasahuje Šlouf a spol., vedlo prezidenta k rozhodnutí nechat vše prověřit BIS. Ostatně, popuzená Zemanova i Klausova reakce naznačuje, že trefil do černého. Co je totiž jinak špatného na tom, že hlava státu využije svého práva a požádá tajnou službu, aby prověřila, zda za snahami o personální změny ve specializovaných policejních útvarech náhodou není vliv organizovaného zločinu? Druhé téma, volební zákon, věcně neznamená žádné velké překvapení. V souladu s dodatkem opoziční smlouvy počítá návrh s 35 volebními obvody a metodou rozdělení hlasů, která zvýhodňuje silné strany. Nicméně rychlost, s jakou byl návrh připraven, a především to, že byl bez problémů vládou přijat, znamená, že je ČSSD skutečně připravena k jeho schválení ve sněmovně. Pro nás to znamená konec diskusím, zda společná čtyřkoaliční kandidátka ano, nebo ne: odpověď je ANO. Pokud totiž chceme mít v příštím parlamentu více než dva poslance, nic jiného nám ani nezbývá. Z čistě odborného politologického hlediska je to nicméně volební model, který nemá obdoby nikde na světě. Čistší a politicky logické by bylo to, co jsme navrhovali v našem volebním programu, tedy zavedení normálního dvoukolového většinového systému, jaký dnes máme do senátu. Nakonec pár vět k našemu Republikovému výboru, který se v nové sestavě poprvé sešel o víkendu v Benešově. Kromě schválení koncepčního materiálu komise pro vědu a vysoké školy se zde diskutovalo hlavně o daních. Koncem tohoto týdne totiž proběhne dlouho připravovaná čtyřkoaliční konference, z níž by měla vzejít společná čtyřkoaliční představa o reformě daňových sazeb, tedy první společně připravený koaliční programový dokument (následovat by samozřejmě měly další). Obsáhlá debata se vedla rovněž o kandidátech do senátu a o volbách do krajských zastupitelstev. senátní vyjednávání v rámci Čtyřkoalice se pomalu blíží k závěru a nastává nejobtížnější fáze: nutnost dojít ke shodě v obvodech, kde bychom rádi měli svého kandidáty my i KDU. Pevně doufám, že se to Janu Rumlovi, který za nás jed-

nání v rámci Čtyřkoalice vede, brzy podaří uzavřít. Další odklady by už totiž nebyly ku prospěchu věci, mimo jiné i proto, že nás čekají obtížná jednání o vytvoření kandidátek do krajských zastupitelstev. Rozhodl o tom Republikový výbor, když se jednomyslně vyslovil pro společný postup Čtyřkoalice i v těchto volbách. Na závěr se na RV diskutovalo o přípravách volební kampaně, respektive o tom, kdo má stát v čele našeho volebního štábu. Můj názor, že by to měl být předseda strany, neboť on je z logiky věci tím, kdo musí určit téma, styl a razanci kampaně, byl v menšině. Většina měla za to, že je to úkol pro jednoho z místopředsedů, přičemž někteří do této funkce navrhovali mě. Byl jsem ochoten se tohoto úkolu ujmout a zpracovat písemně koncepci kampaně, žádal jsem však deset dnů na rozmyšlenou, neboť jsem to nejen pro sebe považoval za velmi závažné rozhodnutí, které jsem nechtěl činit pod momentálním tlakem Republikového výboru. Většina však chtěla rozhodnout ihned, a tak byl nakonec – na návrh Hartmanna – zvolen za šéfa naší volební kampaně Petr Mareš.

96

97

Týden 20. 3. – 26. 3. 2000 4KOALICE SE SHODLA NA DA≈OVÉ REFORMù

Váhám, čím začít. Upřímně řečeno, osobně bych za nejdůležitější událost minulého týdne nejraději označil začátek jara, nicméně chápu, že ho stěží lze považovat za vnitropolitickou událost. Celý minulý týden jsem však většinu své mentální energie věnoval práci na pozměňovacích návrzích k zákonu o elektronickém podpisu, takže jsem ani příliš nevnímal celostátní politickou scénu. Zmíním tedy protentokrát jen dvě témata. K pokračující mele kolem tajných služeb, o níž jsem psal již minule, těžko dodat něco zvlášť původního. Přiznám se, že mě tajné služby nikdy moc nevzrušovaly, a jsem proto přirozeně nedůvěřivý, kdykoliv se stávají středobodem domácí politiky. Otevřená vystoupení Bašty a Grulicha proti Šloufovi a Škromachův přímý útok na prezidenta (Havel je prý nervózní, neboť „čisté ruce“ zasáhly lidi v jeho okolí) zřejmě souvisejí s personálními obměnami vlády, respektive jsou projevem vnitrostranického boje v rámci ČSSD. Kdo je tu ale s kým a proti komu, neumím určit. Každopádně není povzbuzující, že i takoví lidé, jako je Grulich nebo Bašta, mají evidentní obavy z toho, že bude mít tajné služby pod sebou přímo premiér, respektive jeho pravá ruka Šlouf. Pravda, „mečiarizace“ policejních složek je něco, co zatím vypadá v českých poměrech nereálně, ale kdo z nás si ještě před třemi lety uměl představit opoziční smlouvu? Při zachování zdravé skepse vůči všemu, co je spojeno s tajnými službami, proto doporučuji současnou přestřelku kolem jejich budoucnosti nepodceňovat. Minulý pátek a sobotu proběhla v Praze dlouho připravovaná čtyřkoaliční konference na téma „Reforma daňových sazeb“. Byla to praktická zkouška, zda se dokážeme shodnout na konkrétním programu. A protože jednotlivé strany Čtyřkoalice nemají na tyto věci zdaleka identické názory, i optimisté, mezi něž patřím, čekali, že dohoda nebude snadná. Výsledkem je nicméně velmi konzistentní návrh, který se dočkal ocenění i přizvaných ekonomů (Schneider, Münich, Singer) a za nějž patří zejména Ivanu Pilipovi, Michalu Franklovi a Miroslavu Kalouskovi čtyřkoaliční dík. Budeme-li to brát jako první z kapitol společného čtyřkoaličního volebního programu, a já to tak beru, jsme na dobré cestě. Teď jde o to, dosáhnout stejné shody i v jiných oblas98

tech. Co se tedy dohodlo? Razantní snížení daní, které v celkovém součtu znamená o cca 50 miliard korun ročně méně do státní kasy. Samozřejmě pak vzniká otázka, jak se s tím chceme vypořádat. Odpovídáme: část peněz se do rozpočtu vrátí díky nižší nezaměstnanosti a vyššímu růstu ekonomiky, zbylá část bude muset být kompenzována úsporami ve výdajích. Hlavním záměrem našich návrhů je radikálně snížit zdanění práce, které je u nás mimořádně vysoké. Jednou větou: navrhujeme zdvojnásobení odpočitatelných položek, zrušení příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, který dnes platí paradoxně ti, kteří pracovní místa vytvářejí, a převedení nemocenského pojištění na komerční princip. Dále navrhujeme další snížení daně z příjmu právnických osob, sblížení sazeb DPH, osvobození bytů a rodinných domů od daně z převodu nemovitostí atd. (dále viz přiložená tabulka). První kapitola programu je tedy na světě a teď jde o to, dostat ji mezi lidi. Pro noviny, s výjimkou Hospodářek, to zatím nebylo dostatečně zajímavé. V éře hesel a mediálních zjednodušení je to zkrátka realita. I když se mi někteří po Republikovém shromáždění, kde jsem mluvil o tom, že bychom si už teď měli koupit pár billboardů, smáli, stále si myslím, že je to věc, kterou bychom měli udělat. A samozřejmě musíme příslušné novely daňových zákonů ve sněmovně navrhnout – to se však už chystá. Na závěr odpověď na vaše dotazy, kdo a proč se to vloupal do mé kanceláře. Odpověď není nijak dramatická: byl to šestadvacetiletý mladík, který poněkud amatérsky vylomil okno mojí poslanecké kanceláře v Praze 6, kde mám každé pondělí poslanecký den pro veřejnost, s cílem něco ukrást. (Neměl ale příliš co – kromě varné konvice našel jen papíry.) Dříve než se však rozkoukal, přijela policie zavolaná majitelem domu, který slyšel v přízemí lomoz. Nic se tedy neztratilo a kromě času, který jsem strávil na policii, jsem o nic nepřišel.

99

Týden 27. 3. – 2. 4. 2000 1000 DNÒ V HRADCI KRÁLOVÉ

Odstoupil ministr vnitra Grulich a neodstoupil ministr spravedlnosti Motejl, pokračovaly tahanice kolem speciálních policejních složek, Putina zvolili ruským prezidentem. Pro mě však byl událostí týdne čtvrteční oficiální start akce „1000 dnů pro Evropu“ v Hradci Králové. Místní Unie odvedla kus práce a patří jí za to dík. Od nás dostali jen poutač a samolepky s oficiálním logem akce, grafickou podobu plakátu a něco informačních materiálů o EU. Všechno ostatní – celý program, vytištění a vylepení plakátů, zvukovou aparaturu, vlajku atd. pokryli z vlastních zdrojů. Začali jsme tiskovou konferencí s místními novináři, kde jsme představili logo „1000 dnů“ a vysvětlili, co akcí sledujeme: propagovat myšlenku vstupu do EU především formou diskusí s obyčejnými lidmi. Pak jsme se – Kühnl, Michal Lobkowicz, Pilip, Jiří Lobkowicz a já – metodou „kobercový nálet“ rozjeli po místních středních školách. Absolvoval jsem dvě besedy a z obou jsem měl velmi dobrý pocit. Studenti se většinou ptali na praktické věci – co se pro ně změní po vstupu do EU, zda bude dráž, proč nás dnešní státy Unie mezi sebe chtějí, jak to bude se školstvím, zda se v EU bude méně krást, proč existují evropské direktivy atd. Potěšující je, že v orientačním hlasování byli v podstatě všichni pro vstup do Unie. Po poledni jsem pak spolu s Michalem Lobkowiczem a několika hradeckými členy US diskutoval s lidmi před místním Tesco. Zájem lidí byl velký, jen otázky se více než EU týkaly domácí politiky – proč se tolik krade, proč nebyl nikdo potrestán, proč krachují podniky atd. Za hodinu a půl se u nás vystřídalo určitě několik stovek lidí, novináře nepočítaje. Ve stejnou dobu Kühnl s Pilipem a Marvanovou a Jiřím Lobkowiczem (ti mezitím přijeli) diskutovali s místními pozvanými podnikateli. Odpoledne jsem pak ještě spolu s Michalem L., Jiřím L. a Hankou M. pokračoval besedou v aule Vysoké školy pedagogické a v podvečer jsme akci zakončili společenským večerem v místní vinárně (večer jsem pak z toho celodenního mluvení přišel o hlas). Popisuji to zde tak podrobně především jako informaci pro ty z vás, kteří by měli chuť připravit obdobnou akci. Rád bych totiž udělal orientační harmonogram jednotlivých akcí v rámci „1000 dnů pro Evropu“ na principu alespoň jednou měsíčně jeden evropský den vždy v jiném krajském městě. Ten 100

příští jsem předběžně dohodl s Václavem Jiráskem na 11. května v Liberci, další termíny jsou ale volné. Připravím samozřejmě ještě organizační manuál s využitím zkušeností z Hradce, nicméně kdo má chuť a energii zapojit se, dejte prosím už teď vědět. A abych nezapomněl: pokud někdo víte o možných sponzorech, budu vám více než vděčný. Když jsme u peněz, připomenu, že minulý týden jsme stejně jako ostatní politické strany odevzdali svoji výroční finanční zprávu za loňský rok. Na rozdíl od jiných jsme ji ale, stejně jako loni, zveřejnili na www.unie.cz, takže se každý může podívat, jak a za co hospodaříme. Pokud jde o kuloáry, nezaznamenal jsem tentokrát nic, co by stálo za řeč (po pravdě řečeno, byl jsem v Praze fakticky jen dva dny), snad až na nominaci členů Rady České televize. Z novin asi víte, že ODS navrhla do Rady svého mluvčího, což se nedá nazvat jinak než jako zpupná arogance. My jsme – po diskusi v rámci předsednictva – nominovali socioložku Jiřinu Šiklovou, jinak šéfku Gender Studies, Miloše Rejchrta, evangelického duchovního a někdejšího disidenta, který svoji nezávislost osvědčil, když se vzepřel pokynům ODS, jež ho navrhla před třemi měsíci do později odvolané Rady ČT. Konečně třetím jménem je Karel Kochman, děkan FAMU, jehož do Rady doporučil FITES i další umělecké svazy. Navrhli jsme tedy striktně nestraníky a osobnosti nezávislé na politických stranách. Kdo z nich má šanci na zvolení, si zatím netroufám odhadnout. Zatím totiž víme jen to, že ODS už nechce poměr 3:3:3, jak slibovala, ale poměr 4:3:1:1, samozřejmě ve svůj prospěch. Definitivně se rozhodne tento týden, kdy opět začíná plénum Poslanecké sněmovny. (Mimochodem, to je také důvod, proč musím omezit výjezdy.) Nakonec jedna horká aktuální informace. Dnes, tedy v pondělí, jdeme poprvé jako Čtyřkoalice na audienci k prezidentu Havlovi. Tématy jsou ústava, volby do krajských zastupitelstev a situace kolem bezpečnostních složek.

101

Týden 3. 4. – 9. 4. 2000 4KOALICE U PREZIDENTA, VOLEBNÍ ZÁKON VE SNùMOVNù

Už poněkolikáté váhám, čím začít. Možná je to přicházejícím jarem, možná tím, že uplynulý týden zasedala sněmovna, ale ať přehazuji v paměti události uplynulého týdne sem a tam, žádná z nich mě neláká, abych o ní začal psát jako první. Vezmu to tedy tentokrát den po dni. V pondělí byla Čtyřkoalice poprvé ve své historii přijata u prezidenta. Kromě Kühnla, Kasala, Majzlíka a Žantovského jsem se zúčastnil já a Kalousek. Jednání trvalo asi 90 minut a upřímně řečeno, nepřineslo nic neočekávaného. Témata byla čtyři. Stav Čtyřkoalice, připravované změny ústavy, volby do krajských zastupitelstev a situace kolem specializovaných policejních složek. Ujistili jsme prezidenta, že byť to tak možná zvenku nevypadá, pracuje Čtyřkoalice na společném programu, půjde společně do senátních voleb a dělá vše pro to, aby měla i jednu kandidátku do krajských zastupitelstev. Prezident na to řekl, že času je málo a že by politické scéně prospělo, kdyby Čtyřkoalice dokázala generovat více společných stanovisek a uměla se rychleji shodnout i na personálních věcech. Krátce se mluvilo o krajských volbách (prezident řekl, že měl jinou představu o volebním systému, že však bude respektovat vůli parlamentu) a změnách ústavy. Ty jsou ve slepé uličce, neboť nemají podporu v senátu, a ODS a ČSSD tudíž nemají odvahu je zařadit na jednání. Nejvíc se ale samozřejmě mluvilo o prezidentově termínu „mafiánský kapitalismus“ a diskusi kolem speciálních policejních složek. Žádnou senzační informaci jsme se nicméně nedozvěděli: prezident nám pouze řekl, že měl v uplynulých týdnech řadu setkání s různými lidmi – od sociologů přes některé politiky, byznysmeny, novináře až po ekology – a dospěl k názoru, že vliv některých finančních skupin s temnou minulostí neustále vzrůstá. A vzrušené reakce, které se objevily, když dal podporu vedení speciálních policejních jednotek, jej v tomto přesvědčení prý jen utvrdily. V úterý začalo jednání sněmovny a Gross byl jmenován ministrem vnitra. Přiznám se, že i když je mi generačně bližší a trochu se známe, nečekám od jeho nástupu do vlády vůbec nic. Totéž platí i o následné rošádě v rámci vedení Lidového domu, o odchodu Buzkové a zvolení za místopředsedu sněmovny nevýrazného Brožíka. I když, člověk 102

nikdy neví… Když jsem v neděli sledoval poslance Michala Krause, který byl donedávna symbolem levého křídla v ČSSD (k socanům od komunistů ostatně přešel až někdy před pěti lety), jak jediný na jejich ÚV sebral odvahu a řekl Zemanovi, že je „opilý mocí a pocitem všemohoucnosti a měl by se léčit“, říkal jsem si, že to tam pěkně vře. Pokud ale vím, prozatím je protizemanovská opozice (s výjimkou Buzkové a Zaorálka) postavena na nespokojenosti s Milošovým řeznickým stylem řízení strany a vlády, nikoliv s tím, jakou politiku ČSSD pod kuratelou ODS dělá. Ve středu byl na programu sněmovny v prvním čtení nový volební zákon. Prošel pohodlně v rámci opoziční smlouvy. Zůstane-li v navržené podobě, budeme volit ve 35 obvodech pětičlennou, někde šestičlennou kandidátku. Pro Čtyřkoalici to znamená konec diskusí o společné kandidátce – otázka už bude jen, jak ji sestavit. Jakkoliv platí, že je to zákon připravený diktátem dvou stran s cílem naší likvidace, nelze nevidět, že může nechtěně přispět k pozitivní věci, tedy k větší institucionalizaci Čtyřkoalice. Pátek se pro mě osobně nesl ve znamení cesty do Brna. S kolegou Malcharem jsme tam z pověření předsednictva vyrazili, abychom se pokusili najít kompromis, který by urovnal vztahy v rámci brněnské Unie svobody. Předpokládám, že většina z vás tuší, oč jde: letos počátkem února vypukl skandál kolem našeho radního pana Dostála, o němž se zjistilo, že měl již v minulosti problémy s policií a nyní je opět vyšetřován pro podezření z trestného činu vydírání. Nechci zde zacházet do detailů, a nechám proto stranou souvislosti případu (o svém postoji jsem zde psal už před dvěma měsíci) a omezím se na konstatování, že se kolem této kauzy uvnitř brněnské, respektive jihomoravské US rozhořel spor, který nakonec vyústil ve faktický rozpad našeho klubu na brněnské radnici. To vše samozřejmě za pochopitelného zájmu tisku. Moje a Malcharova páteční mise tedy měla jediný cíl: pomoci najít takové řešení, které z nás v Brně opět udělá věrohodného politického partnera a současně zachová jednotný klub. Po čtyřhodinovém jednání jsme odjížděli s nadějí, že se snad podařilo najít základní obrys takovéto dohody. Zda se ji však podaří skutečně naplnit, v tuto chvíli (neděle večer) nevím. Přesně to ukážou až následující dny.

103

Týden 10. 4. – 16. 4. 2000 NOVÁ RADA âT V REÎII ODS A âSSD

Druhým týdnem zasedala Poslanecká sněmovna, a tak začnu věcí, která se těšila největší mediální pozornosti – volbou nové Rady České televize. A protože se mnozí z vás již v průběhu týdne ptali, jak se věci mají, vezmu to relativně podrobně. Od chvíle, kdy byla z vůle ODS a ČSSD odvolána Rada předešlá, bylo jasné, že o modelu, jakým bude volena nová, rozhodne opozičněsmluvní bratrstvo. A tak se také v zásadě stalo. Náš návrh, aby se sněmovna zkusila shodnout na devíti nových členech Rady takříkajíc bez ohledu na to, kdo je navrhuje, a posoudila jen, zda jsou to lidé kvalifikovaní a nezávislí, odmítla jak ODS, tak ČSSD. Obě totiž trvaly na zachování principu, podle něhož si každá strana v podstatě nominuje v rámci své kvóty, koho chce, a jedinou věcí k diskusi je, jak má kdo onu kvótu velkou. ODS, respektive Langer, prosazovali poměr 4:3:1:1, ČSSD chtěla poměrné zastoupení 3:3:1:1:1, tedy včetně komunistů, a my jako Čtyřkoalice (poté co byl odmítnut náš návrh, který jsme nazvali 9:0) jsme navrhovali poměr 3:3:3. Výsledná dohoda (zejména díky Buzkové) nakonec vypadá tak, že bude Rada obsazena v poměru 3:3:1:1 s tím, že její devátý člen bude sice formálně navržen ČSSD, ale bude to jméno plně konsenzuální, které odsouhlasí jak ODS, tak Čtyřkoalice. To byl také důvod, proč bylo nakonec ve čtvrtek zvoleno jen sedm členů Rady (tři za ODS, dva za ČSSD a po jednom my a lidovci). Na příští schůzi budou dovoleni zbylí dva, přičemž je na sociálních demokratech, aby přinesli alespoň jedno jméno, které odsouhlasí úplně všichni. Taková jsou fakta. Mám-li je okomentovat, není to jistě výsledek ideální, na druhou stranu mohlo být hůř. Pokud mohu soudit, pravověrnou partajní „soudružkou“ je v Radě pouze paní Dědečková za ODS, věrná to členka profesorova fanklubu, jinak majitelka hotelu v Podkrkonoší. U ostatních zvolených je možno doufat, že přes svou blízkost oběma stranám, případně přes své členství v některé z nich, nakonec nebudou – stejně jako jejich předchůdci – na slovo poslušnými vykonavateli příkazů Klause a Zemana. Zda tomu tak bude, ukáže ovšem teprve čas. Nakonec ještě dlužím informaci, proč jsme za US nenavrhli některé naše členy, kteří o to měli zájem: na předsednictvu jsme se shodli, že pokud hájíme princip nepolitické Rady, nemůžeme 104

navrhovat vlastní členy strany, neboť bychom tak popírali to, co říkáme. Z dalších důležitých věcí, které sněmovna projednávala, je třeba zmínit schválení zákona o majetku krajů, a především tahanice kolem Zákoníku práce. Před více než měsícem jsme spolu s KDU souhlasili s jeho dalším projednáváním s tím, že ovšem máme některé podstatné výhrady. Protože se však nepodařilo dojít ke shodě, žádali jsme nyní o přerušení projednávání a o jeho vrácení k nové diskusi ve výboru. ČSSD, za podpory komunistů, to odmítla, a tak došlo ke kuriózní procedurální situaci: k návrhu je podáno rekordních 350 pozměňovacích návrhů, o nichž se bude jednotlivě hlasovat zítra (většina je z dílny ODS, která je ovšem proti Zákoníku jako celku a jde z její strany tedy spíše o formu obstrukce). Že z toho stěží vzejde kvalitní zákon, je nabíledni. Někdy se zkrátka ve sněmovně dějí věci, nad kterými zůstává rozum stát. Další nemilou událostí při zasedání sněmovny bylo zamítnutí senátního návrhu zákona o pomníku doby nesvobody a především novely trestního zákona, která měla postavit na roveň komunistické a nacistické symboly. Neprošla totiž o jediný hlas, přičemž o tom rozhodla neúčast – i řady našich – poslanců. Jedním slovem ostuda. Není divu, že když pak mluvíme o nebezpečí návratu bývalých komunistů do statní správy, spousta lidí nám nevěří… Na závěr tři vnitrostranické informace. K dohodě, která se rýsovala poté, co jsme minulý týden spolu Miroslavem Malcharem navštívili Brno, nakonec nedošlo, respektive jen částečně. Pan Dostál odstoupil z městské rady, čímž se sice navenek uklidnila mediální část problému, k tomu, abychom se stali v Brně opět seriózním politickým partnerem, je ale stále ještě pořádný kus cesty. Druhá informace je pozitivnější: v pátek jsme reálně začali naplňovat výsledky čtyřkoaliční daňové konference a podali jsme spolu s KDU příslušný návrh úpravy daňových zákonů. Návrh na společné zdanění manželů už byl podán před několika týdny. Vida – a pak že věci nejdou kupředu. Třetí informace se týká Čtyřkoalice: včera, tedy v neděli, se sjela vedení všech čtyř stran na společné celodenní zasedání do Žďáru nad Sázavou, aby diskutovala, jak dál. Cílem je dokončit jednání o senátní kandidátce a domluvit harmonogram dalších kroků, počínaje společným programem, postupem v krajských volbách až po otázku lídra. Podrobnosti příště.

105

Týden 17. 4. – 23. 4. 2000 SOUD S LIBOREM NOVÁKEM A POÎADAVKY ODA

I přes existenci opoziční smlouvy jsme se minulý týden dočkali události, která se možná významně zapíše do dějin české politiky: začal soud s bývalým výkonným místopředsedou ODS Liborem Novákem. Nemám o jeho průběhu žádné speciální informace a to, co vím, jsem si přečetl v novinách. Při sledování zpráv se však nemohu ubránit jistému pocitu zadostiučinění: ať už soud dopadne jakkoliv, každý má nyní prostřednictvím soudu příležitost nahlédnout pod pokličku financování ODS, a spatřit tak částečně důvody, které vedly ke vzniku Unie svobody. Z dosavadního průběhu procesu pak myslím plynou tři věci. První je samotný fakt, že se soud vůbec koná. Ukazuje to, že i když je naše bědování nad stavem práva ve společnosti opodstatněné, přece jenom nežijeme ve zcela bezprávním státě. Když nic jiného, bude už napříště existovat precedens, že je možné i mocné partajní funkcionáře pohnat před soud, kde se chtě nechtě musí zpovídat ze svých činů. Důležité je to především proto, že aféra kolem „mrtvých sponzorů“ nebyla zdaleka jediným tuzemským politicko-finančním skandálem, a existuje tudíž šance, že budou jednou vyšetřeny i ty ostatní. Bude to trvat, ale naděje existuje. Druhým důležitým momentem je, že proces nade vši pochybnost odhaluje, že vedení ODS v lepším případě zanedbalo, v horším krylo podvodné metody financování strany. Nejsem soudce, ale z toho, co vypovědělo u soudu několik svědků, je myslím jasné, že Klaus o špinavostech ve financování strany v lepším případě věděl, v horším se děly s jeho požehnáním. Naznačuje to ostatně i jeho mírně hysterické prohlášení, že má obavy z „politické manipulace procesu“. Mimochodem, to, jak nahlíží na rovnost před zákonem, shodou náhod dobře ilustrovala jeho reakce na násilné předvedení Mečiara k policejnímu výslechu: nepohoršil jej fakt, že se bývalý premiér vyhýbá policejnímu výslechu, ale to, že slovenská policie s Mečiarem naložila jako s kterýmkoliv jiným občanem a prostě jej k výslechu předvedla. Třetí poznámka se týká toho, jak soud vnímá široká veřejnost. Můj osobní dojem je, že lidé sice se zadostiučiněním sledují, že k soudu musí přijít i Macek s Klausem, ale to, co při jednání vyplouvá na povrch, je jenom utvrzuje v dojmu, že celá politika je vlastně „špina106

vost“, v níž slušný člověk nemá co dělat. Jinými slovy: soud z hlediska veřejného mínění zatím nepůsobí na politiku očistně, ale spíše jako důkaz všeobecné prohnilosti. Tedy alespoň prozatím… Druhé téma se týká Čtyřkoalice a nepíše se mi o něm lehko. Jak jsem avizoval minule, sešla se o předminulém víkendu vedení všech čtyř stran na jednání ve Žďáru nad Sázavou. Smyslem schůzky mělo být prodiskutovat, jak dál, respektive domluvit se o jakémsi harmonogramu – dokdy rozhodnout o společném postupu do krajských voleb, jak a kdy dojít ke společnému čtyřkoaličnímu programu, kdy a jak generovat stínový kabinet a lídra, zda a jak změnit rozhodovací mechanismy ve čtyřkoaliční radě atd. atd. Místo toho bohužel většinu jednání zabralo jednání o konečném uzavření kandidátek do senátu. Příčinou byl neústupný postoj ODA, která zarputile trvala na tom, že musí mít tři kandidáty, z toho jednoho v Praze. Jakkoliv to tedy zní absurdně, tomuto tématu se věnovalo patnáct nejvyšších politiků Čtyřkoalice celkem 6 hodin. Bezúspěšně. ODA odmítla ustoupit, my – Unie svobody – podporováni KDU a DEU rovněž. Nakonec byl tedy podpis dohody o společném postupu do senátu odložen na tuto středu s tím, že ODA buď do té doby změní stanovisko (v úterý se kvůli tomu sejde její ústřední sněm), nebo… ze Čtyřkoalice bude „trojkoalice“. Vím, že to zní tvrdě a mnozí z vás namítnou, zda věc musela být takto vyostřena, věřte však, že nebylo zbytí. Vedení Unie svobody bylo v této věci naprosto jednotné, stejně jako lidovci a DEU, a musím přiznat, že byť patřím k těm, kteří jsou ve jménu Čtyřkoalice ochotni obětovat ledacos, způsob, jakým si ODA vynucovala své požadavky, přesáhl všechny přijatelné meze. A stejně jako není možné, aby Čtyřkoalice fungovala na principu, že velké strany „vnucují“ své mínění stranám menším, není možné, aby menší strany, respektive jedna z nich, „vydíraly“ ostatní. Pevně doufám, že to pochopí i ODA, ve středu bude dohoda podepsána a celá věc bude jen epizodou pro budoucí čtyřkoaliční historiky. Navenek zatím onu čtyřkoaliční krizi zakryl úspěch „Dne Čtyřkoalice“, který se konal minulé pondělí v Brně. Scénář byl podobný našim „1000 dnům pro Evropu“, tedy školy, besedy, podniky atd., jenom místo o EU se mluvilo o domácí politice. Účast lidí i médií byla veliká, ohlas pozitivní. Bylo zde také poprvé představeno společné logo Čtyřkoalice. Doufejme, že jej nebudeme muset příští týden předělávat.

107

Týden 24. 4. – 30. 4. 2000 4KOALICE MÁ SENÁTNÍ KANDIDÁTKU, SCHVÁLEN ZÁKONÍK PRÁCE

Začnu optimistickou událostí. Minule avizovanou čtyřkoaliční krizi spojenou se závěrečným jednáním o obsazení společné senátní kandidátky se podařilo vyřešit a ve středu podepsat příslušnou dohodu. Co k ní dodat? Předně, jde o kompromis a jako každý kompromis i tento obsahuje body, které jsou pro některou ze stran Čtyřkoalice obtížně stravitelné. Pro ODA je těžké, že v rámci jednání nakonec neprosadila na Prahu 12 kandidaturu Karla Schwarzenberga, DEU těžce nese, že má mezi kandidáty jen jednoho svého zástupce, KDU zase lituje, že nemá lidoveckého kandidáta v Břeclavi a ve Vsetíně. Pro US je takovým bolavým místem volební obvod Mladá Boleslav, kde bude nakonec kandidovat Ratibor Majzlík. Složité je to proto, že unionisté ve středních Čechách ještě nikdy neměli „vlastního“ senátního kandidáta, a navíc zde chtěli nominovat bývalého starostu MB pana Kvajzara, jenž má v regionu velkou podporu. Realita koaličních jednání si však vyžadovala ústupky na všech stranách, tedy i na naší. Takto to také přijal víkendový Republikový výbor US a parafovanou dohodu schválil. Současně také vyslechl informaci, že došlo k rámcové dohodě, že by měla být jednání o společných kandidátkách Čtyřkoalice do krajských zastupitelstev uzavřena do prázdnin. Do léta by měla být také hotova první část prací na společném čtyřkoaličním programu, který by pak měl být představen v září. Na častou otázku, kdy konečně dojde na lídra, stále není jednoznačná odpověď – můj odhad je však ten, že se tak stane až po senátních volbách. Vím, že je to pozdě a že mnozí s námi kvůli tomu ztrácí trpělivost. Tvrdím však, že než za každou cenu hledat lídra s rizikem blamáže a následného ohrožení celé Čtyřkoalice, je lepší trpělivě počkat na správný čas. Druhé téma, jemuž se chci věnovat, Zákoník práce, sice formálně patří do předminulého týdne, nicméně poutal pozornost (a nemalou) i minulý týden. V médiích se totiž opakovaně objevují rozporné informace, co vlastně bylo schváleno a co to znamená pro život normálního člověka. Mnoho lidí navíc nerozumí postoji Unie svobody, která nakonec hlasovala pro přijetí Zákoníku. Jaká jsou tedy fakta? Návrh Zákoníku připravila vláda, přičemž stejně jako v jiných případech do něj pod záminkou EU propašovala několik věcí, které Evropa nevyža108

duje, které se však líbí ČSSD. Návrh prošel tripartitou a překvapivě s ním vyslovily souhlas nejen odbory, ale i všechny zaměstnavatelské svazy. Naše pozice, tedy pozice těch, kdo měli k návrhu výhrady, byla tudíž velmi složitá: každá naše připomínka na adresu nesmyslných povinností ukládaných zaměstnavatelům byla odmítána s tím, že přece s návrhem souhlasí i zaměstnavatelé. Za této situace prošel návrh do tzv. druhého čtení. V jeho rámci jsme připravili sérii pozměňovacích návrhů, které měly odstranit z návrhu nejhorší špidlovské výstřelky. Následovala složitá jednání, která za nás vedl Volák, Krása a Pavel Němec. S ODS bohužel nebyla řeč, neboť zvolila taktiku totální obstrukce (viz skutečnost, že podala přes 200 pozměňovacích návrhů), takže nezbylo než jednat s ČSSD. Výsledkem jednání bylo, že oni podpoří naše návrhy a my – pokud budou přijaty naše pozměňováky – podpoříme takto upravený Zákoník jako celek. To se také stalo. Díky tomu například neprošel návrh, který měl omezit možnost uzavírání pracovních smluv na dobu určitou. Podařilo se nám také výrazně omezit rozsah informací, které musí zaměstnavatel poskytovat zástupcům zaměstnanců, v praxi tedy většinou odborům. Zlepšili jsme pravidla při kolektivním propouštění. Prosadili jsme například tzv. konkurenční doložku (nikoliv zlaté padáky, jak se někdy píše), tedy možnost zavázat špičkové manažery, že nemohou po odchodu z funkce okamžitě přejít ke konkurenci. Pouze jedna věc se našim vyjednavačům nepodařila: tam, kde v podniku vedle sebe existují odbory a rady zaměstnanců, zůstávají ze zákona partnerem zaměstnavatele odbory, nikoliv všemi zaměstnanci volené rady. Čili shrnuto: hlasovali jsme pro Zákoník práce, protože se nám podařilo z vládního návrhu odstranit až na jednu věc vše, co šlo nad rámec stávajících evropských pracovních norem (delší dovolená i omezení pracovní doby je standard EU, nikoliv výmysl ČSSD). Co jsme však už neuměli (skoro už tradičně) – tento náš postoj řádně vysvětlit a obhájit před veřejností. Poslední zpráva je téměř osobního charakteru: minulý týden přežil můj zákon o elektronickém podpisu projednávání ve výborech, a tak vše nasvědčuje tomu, že bude za tři týdny na plénu schválen. Držte mi palce.

109

Týden 1. 5. – 7. 5. 2000 SNÍÎENÍ DANÍ, âSSD VZDÁVÁ ZMùNY ÚSTAVY

Měřeno tím, co skutečně ovlivňuje život lidí, bych měl za událost týdne označit na poměry nebývale krásné počasí. Zatímco v přírodě vypuklo léto, v politice však, zdá se, nezačalo ještě ani jaro… Ale vážně: vláda přišla s návrhem na snížení daní, který se na první pohled podobá našim návrhům. Je to však pouze první dojem. Zatímco my jsme navrhli zvýšení odpočitatelných položek v řádu stokorun měsíčně, vládní návrh navrhuje desetikoruny, tedy fakticky vlastně jen kompenzuje inflaci za poslední dva roky. Naše návrhy snižují daně studentům, kteří si vydělávají během studia, a rodinám s dětmi obecně, vládní návrh nic takového nerozlišuje. Podobné je to s paušální daní pro drobné podnikatele – co kabinet navrhuje, je karikatura toho, co máme v našem volebním programu. Příklad: podle vládního návrhu musí poplatník, aby mohl uplatnit paušální daň, umět dopředu odhadnout své roční příjmy s přesností plus minus 4000 korun za rok. To je samozřejmě v praxi nemožné. Vládní návrh se navíc skrytě snaží i o zhoršení dnes platných podmínek: například snižuje limit, ve kterém jsou podporovány hypotéky daňovou úlevou. Jakkoliv tedy ve třicetivteřinovém televizním šotu zní zpráva „vláda navrhuje snížení daní“ dobře, realita je složitější. Ideální by bylo vládní návrh zamítnout a některé jeho dobré myšlenky použít jako pozměňovací návrhy k návrhům, které jsme podali my. Určitě proti pak budeme hlasovat v případě vládního návrhu na zvýšení daně z nemovitostí. I když nepatřím k té části Unie, která chce tuto daň zcela zrušit, není pochyb o tom, že její zvyšování je dnes (zejména dokud není liberalizováno nájemné) nepřijatelný způsob, jak chce vláda pohodlně přijít k vyšším příjmům. Ve čtyřkoalici o tom panuje shoda. Vida, a pak že se věci nehýbou kupředu. V parlamentních kuloárech panuje ospalý klid. Největší „událostí“ byla asi večeře Pavla Rychetského se zástupci všech parlamentních stran, na níž celkem otevřeně přiznal, že ČSSD vzdává pokus prosadit spolu s ODS změny ústavy (důvodem je jejich neprůchodnost v senátu), a má proto napříště zájem v této věci spolupracovat i s ostatními stranami. Je to zdánlivě nenápadné, ale důležité vítězství nad opoziční smlouvou, jež především znamená, že zůstane zachováno současné 110

postavení a pravomoci prezidenta. Teď je třeba tohoto faktu využít a patřičně krach snahy ODS/ČSSD o znásilnění ústavy politicky „prodat“. Čtyřkoalice, respektive naši zástupci na schůzce s Rychetským (H. Marvanová a C. Svoboda) už navrhli, aby místo partajní komise ODS/ČSSD vznikla řádná parlamentní komise pro změny ústavy, kde bude kromě stran zastoupena i odborná veřejnost. Bohužel, zatím se tomuto návrhu nedostalo mediálně mnoho pozornosti. Rozhodně to ale neznamená, že bychom toto téma měli opustit. Za sebe jsem přesvědčen, že postavení prezidenta, respektive jeho pravomoci a způsob volby, je velmi silné a lidem relativně srozumitelné politické téma, které by mělo být jedním z ústředních témat společného čtyřkoaličního programu. Ostatně, 3. června se na téma přímé volby a postavení prezidenta bude konat speciální čtyřkoaliční konference, z níž by měl vzejít (podobně jako tomu bylo u daní) společný názor na přímou volbu hlavy státu. Z jednání čtyřkoaliční Politické rady stojí ještě za zmínku to, že se jejího řízení, po dvouměsíčním vedení Karlem Kühnlem, opět ujal Jan Kasal a že se seriózně rozběhla diskuse o reformě čtyřkoaličních rozhodovacích mechanismů. Zatím je totiž stav takový, že je pro každé rozhodnutí v radě třeba stoprocentního konsenzu, což mimo jiné neumožňuje operativní rychlé rozhodování. My, KDU i DEU bychom to rádi změnili, ODA současný stav vyhovuje. Jednání pokračují. Na závěr ještě poznámka k článkům v MF Dnes o nedošetřeném černém financování ODA. To, že se objevily právě minulý týden, respektive těsně po prvním kole soudu s Liborem Novákem, samozřejmě není náhoda, nikoliv však v tom smyslu, že by si je objednala ODS. Noviny všude na světě si dávají pozor, aby takříkajíc měřily všem stejně, a jestliže, tak jako MFD, píší sedm dnů na titulní straně o černém financování ODS, logicky se další týden snaží „vyvažovat“. Jakkoliv je pro Čtyřkoalici celá věc nepříjemná, rozdíl mezi přístupem ODA a ODS existuje a dobře ho popsal Josef Zieleniec v článku, který shodou okolností vyšel také právě v MF Dnes (http://mfdnes.newton.cz ): za prvé, lidé odpovědní za podvody v ODA z politiky odešli, zatímco v ODS zůstali a svoji odpovědnost popírají. A za druhé, ODS nedělá nic pro to, aby systém neprůhledného financování politických stran skončil. Naopak, počínaje jejím odporem k námi navrhovaným změnám příslušných zákonů a konče způsobem, jakým její představitelé vypovídali při soudním přelíčení s Novákem. 111

Týden 15. 5. – 21. 5. 2000 PROâ PADL MOTEJLÒV TRESTNÍ ¤ÁD

Omlouvám se za výpadek předminulý týden: skolila mě nemoc. Událostí týdne minulého bylo bezpochyby zamítnutí Motejlovy novely trestního řádu. Stalo se tak i „zásluhou“ Unie svobody a kolem věci se už strhl poprask: jak je možné, že strana, která prosazuje zrychlení práce soudů, hlasovala proti? Stanovisko Unie formulovala hlavně Hanka Marvanová. Zde tedy pouze stručné laické shrnutí. Dnes u nás v rámci trestního stíhání probíhá vlastně trojí dokazování: nejprve se zjišťuje důvodnost trestního oznámení, posléze, je-li stíhání zahájeno, probíhá dokazování v rámci vyšetřování a nakonec ještě jednou pak v rámci líčení před soudem. Novela byla postavena na myšlence zjednodušení celého řízení a přenesení dokazování přímo před soud. V rámci toho tedy měly být zrušeny úřady vyšetřování, a tím i procesní nezávislost policejních vyšetřovatelů. Pokud mohu soudit, odborná veřejnost se v pohledu na tento koncept rozdělila na dva zhruba stejně silné názorové tábory, přičemž v obou jsou zastoupena zvučná právnická jména. Zásadní námitka odpůrců novely zněla: nelze navalit na soudy a státní zástupce tolik nových povinností bez jejich několikanásobného personálního a technického posílení. A s ničím takovým bohužel Motejlova reforma nepočítá. Druhá námitka pak říkala: procesní zrychlení je možné bez problémů zavést u lehčích trestných činů (tzv. bagatelních), kterých je podle policejních statistik 85 %, u závažných trestných činů, jejichž vyšetřování je často velmi složité, je však třeba ponechat stávající systém procesně nezávislých vyšetřovatelů. O tomto v zásadě odborném sporu se nejen na půdě parlamentu diskutovalo řadu měsíců, bohužel bez výsledku. Při hlasování v prvním čtení sice Motejlův návrh získal dostatečnou podporu pro další projednávání, ale jen díky ministrovu příslibu, že je v rámci projednávání ve výborech připraven přistoupit na řadu pozměňovacích návrhů, které odstraní nejvážnější připomínky kritiků. A to se bohužel nestalo. Říká-li tedy nyní Motejl, že „neví, co se poslancům na návrhu nelíbilo,“ a že šlo ze strany parlamentu „o politikaření“, není to od něho korektní. Že hlasování nebylo čistě politické, dokazuje i hlasování Čtyřkoalice: nejprve totiž padl návrh na vrácení návrhu k novému projednání do výboru, který jsem 112

spolu s dalšími podpořil i já. Teprve když toto neprošlo, hlasovalo se o zamítnutí návrhu jako celku a tentokrát spolu s námi hlasovala i část klubu KDU. Z dalších parlamentních témat je třeba ještě zmínit postoupení novely volebního zákona do třetího čtení. Opozičněsmluvní blok fungoval bezchybně, stejně jako při hlasování o senátních připomínkách k telekomunikačnímu zákonu: přes naše protesty a bez mrknutí oka ČSSD/ODS definitivně potvrdily monopol Telecomu do konce roku 2002. parlamentní blok nicméně ukončím dobrou zprávou, neboť do závěrečného třetího čtení prošel bez potíží i můj zákon o elektronickém podpisu. V pondělí 15. května proběhl v Budějovicích další „Evropský den“ v rámci akce „1000 dnů pro Evropu“. Scénář byl stejný jako před měsícem v Hradci Králové: dopoledne besedy na středních školách, pak tiskovka, odpoledne setkání s podnikateli, akce na náměstí (tentokrát to byla pěší zóna) a pak diskusní mítink s veřejností. Akce proběhly vcelku dobře, zájem lidí byl slušný, články v novinách také, co však bylo nepříjemné, byla absence mnoha původně ohlášených představitelů US. Z vedení jsem totiž nakonec do Budějovic dorazil jen já a Honza Ruml a z poslanců Michal Lobkowicz, Zdeněk Kořistka a Pavel Svoboda a samozřejmě domácí Jirka Vlach a Pavel Pešek. K ohlášené mobilizaci stranických sil to tedy mělo dost daleko, ale snad se to příště (další „Evropský den“ by měl být 22. 6. v Kroměříži, Zlíně a Vsetíně) zlepší. Každopádně je potěšující, že se kromě těchto velkých akcí koná stále více menších akcí, které organizují samy okresy – teď o víkendu např. v Ústí nad Orlicí. Poslední poznámka se týká usnesení sněmu ODA, který minulou sobotu konstatoval, že je ODA v rámci Čtyřkoalice „vytlačována na okraj politického rozhodování“. Věcně k zaujetí takového stanoviska sice nemá důvod (ve všech krajích je při sestavování kandidátek respektováno pravidlo, že má stejně jako DEU své zástupce na volitelných místech), ale bohužel se zdá, že pro mnoho lidí v ODA je to málo, a z toho pak pramení jejich pocity zklamání. A pravda je, že věcná diskuse o tom je obtížná i ve čtyřkoaliční radě. Uvidíme tedy, co přinesou další dny: v tuto chvíli je důležité udělat vše, aby se do prázdnin uzavřela jednání o sestavení krajských kandidátek. Jejich výsledek rozhodne o dalším osudu Čtyřkoalice, respektive roli ODA v ní.

113

Týden 22. 5. – 28. 5. 2000

Minulý pátek Poslanecká sněmovna schválila novelu volebního zákona, kterou si ODS s ČSSD domluvily v opoziční smlouvě a potvrdily počátkem roku v opozičněsmluvním dodatku. Samotné hlasování ve sněmovně byla tudíž fraška, při níž jsme hráli roli statistů. Hlasování o všech pozměňovacích návrzích byla mezi Klausem a Zemanem předem pečlivě domluvena a o výsledku nebylo ani na chvíli pochyb. Co se tedy mění? Pomineme-li víceméně technické změny (volit se bude jen v neděli, zrušeno je předvolební agitační moratorium, předvolební průzkumy jsou zakázány až tři dny před volbami, volit lze i v cizině atd.), týká se nejdůležitější změna počtu volebních obvodů a metody pro výpočet jednotlivých mandátů. Těch má být pětatřicet namísto dosavadních osmi a poměr hlasů na mandát se bude vypočítat tzv. d’Hondtovou metodou, což znamená, že k zisku jednoho křesla je třeba kolem 15 % hlasů. Jsem sice celoživotní stoupenec většinového systému a stále si myslím, že dvoukolový většinový systém do sněmovny doplněný přímou volbou prezidenta (a zrušením senátu) by byl pro naši zemi nejlepší, ale s tím, co schválila oposmlouva, souhlasit nemohu. Systém, který vymysleli a který nemá ve světě obdoby, totiž kombinuje poměrný a většinový systém, přičemž ovšem zesiluje nevýhody obou. Stále se budou volit strany, a nikoliv jednotlivci, stále bude třeba uzavírat koalice, i když možná jen dvoučlenné, a přitom nic nebude politické strany nutit k tomu, aby přestaly být monokraticky organizované. Co je ovšem skutečná podlost, je kvórum, které zákon stanoví pro předvolební koalice. Bylo odhlasováno formou pozměňovacího návrhu doslova na poslední chvíli a pro Čtyřkoalici znamená nutnost zdolat hranici alespoň 20 %. Princip je podobný jako za Mečiara na Slovensku, který koalice dokonce přímo zakázal, tedy vecpat do zákona podmínku, která je namířena čistě proti mému současnému politickému soupeři a sama o sobě nemá smysl. I díky tomu se někteří lidé domnívají, že je nový volební zákon vlastně protiústavní, a měli bychom ho tudíž u Ústavního soudu napadnout. Na rovinu řečeno, nevadilo by mi, kdyby se někdo na Ústavní soud obrátil, ale nemyslím si, že bychom to měli být my, respektive Čtyřkoalice. Naším úkolem je politiku, která

zrodila opoziční smlouvu a potažmo tento volební zákon, porazit ve volbách a nemyslím, že by nám pomohlo „stěžovat“ si u Ústavního soudu, navíc s rizikem, že naše podání bude zamítnuto. Tím ovšem nechci říci, že se máme tvářit, jako by se nic nestalo. Naopak. Je třeba vysvětlovat, v čem je změna volebních pravidel nesportovní a účelová a jaká rizika přináší. Musíme si také umět jasně říci, co nový volební zákon znamená pro Unii svobody, pro její praktickou politiku. Nestaneme-li se do roka dvacetiprocentní stranou, musíme jít do příštích voleb na společné čtyřkoaliční kandidátce. A to má své praktické důsledky už pro dnešek: musíme sjednotit své názory s ostatními stranami Čtyřkoalice, je třeba se rychle usnést na nových mechanismech rozhodování v rámci Čtyřkoalice (dosavadní rozhodování konsenzem je nepraktické), musíme najít způsob, jak minimalizovat rozdílné hlasování ve sněmovně atd. Nikoliv zachování, ale posílení Čtyřkoalice je podle mého soudu v současnosti náš hlavní politický úkol. Nedokážeme-li to kvůli své vlastní malosti a umíněnosti, právem po příštích volbách zmizíme z politické scény. Další témata vezmu jen telegraficky. Asi víte, že sněmovna minulý týden – kromě jiného – schválila i nový zákon o rozdělení daní, který mění financování obcí. Za náš velký úspěch je třeba považovat tři věci: zákon nijak nezvyšuje celkové zdanění občanů, dále jsme prosadili pro obce právo ponechat si 30 % daně z příjmu fyzických osob (vláda jim chtěla odebrat 100 %) a dosáhli jsme závazného příslibu, že příští rok bude připraven systém, kdy se daně budou platit podle místa provozovny, a nikoliv sídla firmy, jak tomu bylo dnes. Proto jsme také pro zákon hlasovali. Naopak špatně jsme dopadli s naším dalším předvolebním slibem, návrhem na společné zdanění manželů: spojené šiky ČSSD/ODS náš návrh zamítly už v prvním čtení. Pro zájemce doporučuji nalistovat záznam z rozpravy (www.psp.cz). Sledovat, jak se k sobě přibližuje argumentace a uvažování obou těchto stran, je docela poučné. Konečně do třetice zmíním svůj návrh zákona o elektronickém podpisu. Byl přijat většinou 169 hlasů (nikdo nebyl proti) a pro mě se tak završil rok tvrdé práce. Zákon zrovnoprávní tištěný a elektronický dokument, a v důsledku tedy umožní nejen rozvoj e-commerce, ale především lidem ušetří fronty a nervy na úřadech (podrobnosti na www.mlynar.cz). Splnil jsem tak jeden ze svých předvolebních slibů a přiznám se, že jsem měl a mám pocit dobře vykonané práce, což mi dodává energii pokračovat. Těm z vás, kteří mi e-mailem gratulovali, dodatečně děkuji.

114

115

SCHVÁLEN NOV¯ VOLEBNÍ ZÁKON A PRINCIPY FINANCOVÁNÍ OBCÍ

Týden 29. 5. – 4. 6. 2000 P¤ÍMÁ VOLBA PREZIDENTA A JEDNÁNÍ S EU

V sobotu se Čtyřkoalice vyslovila pro zavedení přímé volby prezidenta, a určila tak další klíčový bod chystaného čtyřkoaličního programu. Co předcházelo? Podobným způsobem, jakým před časem vznikl společný čtyřkoaliční názor na daně, i tentokrát vyvrcholily společné diskuse odborných stranických skupin uspořádáním konference. Konala se v sobotu v Praze a sešli se na ní nejen straničtí i nestraničtí odborníci, ale i řadoví členové jednotlivých stran (bohužel, účast za US byla už tradičně až ostudně malá). V rozsáhlé diskusi zazněla spousta argumentů od zastánců přímé volby i od těch, kteří jejími stoupenci nejsou. To, že je účelné, aby byl prezident volen v přímých volbách všemi občany, zpochybňovali jen jednotlivci (zejména z řad ODA) a většina diskuse se tak točila kolem otázky, zda a v jaké míře si přímá volba vyžaduje další změny ústavy. Má, či nemá mít přímo volený prezident větší pravomoci, případně jaké? Má se jinak vymezit role senátu v systému s přímo voleným prezident a je pak vůbec vhodné mít dvoukomorový parlament? Jako celoživotní stoupenec přímé volby prezidenta jsem samozřejmě hájil stanovisko, že její zavedení by v ideálním případě mělo být součástí rozsáhlejší ústavní reformy (včetně zrušení nebo změny postavení senátu a změny prezidentských pravomocí), že však má svůj smysl i tehdy, pokud se na současném ústavním postavení prezidenta nic dalšího nezmění. Argumentoval jsem především tím, že legitimita a politická síla přímo zvoleného prezidenta je silnější než prezidenta voleného parlamentem, což je důležité zejména v případě, kdy se příliš rozšíří moc politických stran. Jednoduše řečeno: tím, že má přímo volený prezident mandát nezávislý na vůli politických stran, může účinně tvořit protiváhu k jejich jinak absolutní moci. Přímo volený prezident by například „nemusel“ akceptovat vznik opoziční smlouvy, mohl by odmítnout nedůstojný způsob výměny členů vlády, nikdo by se asi neodvážil diskutovat o omezování jeho stávajících pravomocí, zkrátka jeho autorita by byla větší než dnes. Navíc by přímá volba dala lidem další nástroj k ovlivňování vrcholné politiky, a nepochybně by tak v důsledku přispěla k větší sounáležitosti občanů se státem. Podobná diskuse jako na konferenci proběhla i ve čtvrtek na mimořádném jednání Republikového výboru, 116

věnovaném stanovisku US k tomuto tématu. Usnesení, které jsme nakonec přijali, se stalo předobrazem stanoviska celé Čtyřkoalice: „US bude napříště prosazovat takové změny ústavy, které umožní zavedení přímé volby prezidenta.“ K dalším tématům týdne stručně. V tisku se objevují spekulace o tom, že se někteří senátoři ODS a zejména ČSSD chystají hlasovat proti novému volebnímu zákonu. Sleduji tyto zprávy spíše s opatrnou skepsí než nadějí. Budu se rád mýlit, ale zatím mám dojem, že oposmlouva potřebnou nadpoloviční většinu v senátu bez problému složí. Rozhodně tedy varuji před představou, že senát nebo Ústavní soud volební pravidla made in ODS/ČSSD zruší: oposmlouvu musíme porazit my a musíme to učinit ve volebním střetu. V tomto duchu také považuji za mimořádně nešťastné výroky některých kolegů (konkrétně místopředsedy KDU Kvapila či našeho Petra Matějů) o nutnosti reagovat na volební zákon, respektive na ono dvacetiprocentní kvórum, redukcí počtu stran Čtyřkoalice na dvě. Čtyřkoalice je politickým blokem, který vznikl dávno před existencí volebního zákona, a jeho cílem není přežití „menších stran“, ale dokončení reforem a nastolení vlády práva a rovných pravidel v ekonomice i ve veřejném životě. Naším cílem je volby vyhrát, tedy získat přes 30 % voličů, a nikoliv zápasit o překročení dvacetiprocentní klauzule pro čtyřkoalice. Poslední poznámka se týká zpráv, které se minulý týden objevily v tisku, totiž že se Zemanova vláda v rámci negociačních jednání s EU chystá k nepřijatelnému obchodu: po vstupu do EU nám má být omezeno právo na volný pohyb pracovních sil výměnou za desetileté omezení možnosti nakupovat českou půdu a nemovitosti cizinci. Tento politický handl je přitom zcela iracionální, neboť každý ví, že již dnes díky právním kličkám u nás cizinci půdu i nemovitosti nakupují (stačí založit firmu nebo získat českého prostředníka). Naopak omezením volného pohybu po evropském pracovním trhu bychom přišli o jednu z hlavních výhod evropské integrace. Takto vyjednávat je zločinem především na mladých lidech, pro něž volný pohyb po EU znamená mimořádné životní příležitosti. Na naší páteční tiskovce jsem k tomu řekl, že pro naše voliče je zmíněný postup vlády nepřijatelný, že naše vláda by takto nikdy nevyjednávala a že kvůli tomu pozveme na jednání poslaneckého klubu ministra zahraničí Kavana. Bohužel, noviny citovaly jen moje vyjádření k přímé volbě prezidenta.

117

Týden 5. 6. – 11. 6. 2000

Začnu osvobozujícím rozsudkem nad Liborem Novákem. Upřímně řečeno, čekal jsem ho, neboť pozitivistické pojetí našeho práva občas vede k rozsudkům, nad nimiž zůstává rozum stát. Nicméně jiskřička naděje, že tomu tentokrát přece jen bude jinak, existovala. Co tedy rozsudek přinesl? Soud konstatoval, že k zločinu daňového úniku došlo, nepodařilo se však prokázat, že za něj může právě Novák. Dále soud řekl, že sponzorský dar od Bacse a Sinhy souvisel s privatizací Třineckých železáren. Stručně řečeno, soudce úředně potvrdil, co psaly noviny a co ví každý, kdo se ve věci černého financování ODS seznámil se základními fakty. Bohužel to není všechno: osvobozující rozsudek také znamená, že podpis pod daňovým přiznáním je jen čmáranice, která, když přijde do tuhého, vlastně nic neznamená – jak se ukázalo, vždycky se lze vymluvit, že člověk něco podepsal a vlastně ani pořádně nevěděl co. Přidáme-li k tomu fakt, že předvolaní svědci (včetně předsedy parlamentu) si ze soudu beztrestně a zcela evidentně utahovali a ostentativně trpěli náhlou ztrátou paměti, je to celé dohromady výsledek více než mizerný. Mizerný, protože jakkoliv je možná po formálně právní stránce v pořádku a soudce udělal, co mohl, znamená pro většinu lidí další důkaz, že je právo v naší zemi na nic. A to je věc politická, i když se o ní těžko veřejně hovoří, neboť politici mají pocit, že není vhodné, abychom komentovali rozsudky nezávislých soudů. I s vědomím tohoto rizika říkám, že ze zmíněného rozsudku radost nemám, protože je dobrou zprávou pro všechny podvodníky v naší zemi (včetně těch politických) a špatnou zprávou pro všechny, kteří věří, že nejen dodržování zákona, ale i slušného chování je něco, co se v životě vyplácí. Druhé téma, o kterém se sice už mluví dlouho, ale v uplynulém týdnu se stalo častým námětem kuloárních politických debat, je odškodnění podílníků zkrachovalých kampeliček. Zeman totiž před časem přišel s velkorysou myšlenkou, aby stát vyplatil všem klientům zkrachovalých kampeliček peníze, o které přišli. Dosáhnout toho chce pomocí vydání dluhopisů v úhrnné výšce šesti miliard korun, tedy jedním slovem dalším zadlužením, k čemuž ovšem potřebuje souhlas parlamentu. Rozhodovat o této věci se možná bude už na příštím jednání

parlamentu, a budeme si proto muset umět odpovědět na dvě klíčové otázky: má vůbec stát pomáhat klientům kampeliček, a pokud ano, do jaké výše a jakou formou? I když je tragédie lidí, kteří uvěřili lákavým nabídkám kampeliček a svěřili jim své mnohdy celoživotní úspory, lidsky pochopitelná, z formálního hlediska platí, že členové družstevních záložen byli – na rozdíl od klientů zkrachovalých bank – spoluvlastníky kampeliček (kampelička je uvěrové družstvo, a každý klient je tedy současně jejím spoluvlastníkem). Mohli, a měli tedy ovlivňovat hospodaření kampeličky, mohli a měli kontrolovat jejich management a jen málo na tom mění jejich argument, že „ani nevěděli, že jsou současně družstevníky“. Jejich chyba, že viděli jen slibovaná procenta úroků. Domnívám se tedy, že jakkoliv je to tvrdé, angažmá státu při pomoci okradeným kampeličkářům by nemělo jít nad rámec toho, co stanoví zákon, a ten říká, že vklady v kampeličkách jsou pojištěny maximálně do výše sta tisíc. Potíž je v tom, že za tímto účelem měl fungovat fond pojištění vkladů, který ovšem existuje jen na papíře, respektive není v něm pro vyplacení náhrad dostatek peněz, a to i vinou státu, jehož dozor v této oblasti selhal. A protože je odpovědností státu, aby byly platné zákony vymahatelné, lze souhlasit, aby nyní stát přispěl na vyplacení vkladů do výše pojištění, tedy maximálně do sta tisíc. Všechno další je už neodpovědný hazard na úkor daňových poplatníků, dnešních i těch budoucích. Na závěr poznámka k posledním událostem v brněnské Unii svobody. Možná už víte z novin či TV, že zde před pár dny došlo k dramatickému nárůstu členů, přičemž se vzápětí objevily pochybnosti, zda se nejedná o „mrtvé duše“. Je to výsledek dlouhodobě nedobré situace uvnitř brněnské US, která se v březnu vyostřila skandálem kolem radního Dostála a nyní, zdá se, kulminuje poziční válkou kolem sestavování čtyřkoaliční kandidátky do krajského zastupitelstva. Brno je zkrátka už nějaký čas zasaženo politickým morem a k politickému boji se zde začalo užívat nepřípustných metod. Nynější případ je tak jen obdobou toho, co se v Brně i na jiných místech (například velmi viditelně v Blansku) dělo v minulosti a před čím mnoho lidí v Unii zavíralo oči. Řešení proto nebude jednoduché. Prozatím jsme se v předsednictvu dohodli – a Republikový výbor to o víkendu schválil – že je třeba postupovat ve dvou krocích. Prvním, takříkajíc akutním, je přenést jednání o sestavení čtyřkoaliční kandidátky na jižní Moravě na úroveň místopředsedů strany (na starosti jsem to dostal já spolu s Miroslavem Malcharem), a odstranit tak aktuální příčinu současného

118

119

NOVÁK OSVOBOZEN, VRACÍ SE TÉMA KAMPELIâEK

konfliktu. Paralelně s tím je pak třeba provést revizi členů brněnské organizace, což bude úkol pro stranickou Kontrolní a revizní komisi, a to důsledně podle hesla „padni komu padni“. Že toto vymetání Augiášova chléva nebude pro US příjemné, je nabíledni. Jiná možnost ale není. V opačném případě politické praktiky, které se v Brně rozmohly, tedy účelová manipulace s pravidly a praktické popírání hodnot, na nichž US vznikla, s cílem dosáhnout a udržet si mocenské postavení, zničí celou Unii. I na vás je, aby se tak nestalo.

120

Týden 12. 6. – 18. 6. 2000 ZRU·ENÍ BRNùNSKÉ US, NUCENÁ SPRÁVA V IPB

Obyčejně chvíli přemýšlím, čím ohlednutí za uplynulým týdnem začít. Tentokrát ovšem není nad čím váhat. Témata jsou dvě: rozpuštění brněnské Unie svobody a nucená správa v IPB. Obecně jsem psal o krizi v Brně už minule, takže navážu tam, kde jsem skončil. To, že se v Brně uvnitř Unie svobody už delší čas praktikují způsoby politiky, které mají – mírně řečeno – k fairplay daleko, nebylo v US nikdy žádným tajemstvím. Únosná míra však byla překročena před čtrnácti dny, kdy náhle došlo k nevídanému nárůstu členů v několika místních organizacích, přičemž se vzápětí v několika případech ukázalo, že dotyční o svém členství ve straně nevědí. Organizovaný nárůst členů byl údajně obranou proti metodám vedení okresní organizace, kterou postupně plně ovládla skupina, jež se před časem v aféře kolem radního Dostála postavila na jeho stranu. Upřímně řečeno, boj o vliv v brněnské organizaci však nikdy neměl programové či ideové příčiny a mnohem více zde šlo o styl a metody politiky. Bohužel, způsob tohoto boje nakonec zdiskreditoval všechny zúčastněné. Minulé pondělí, poté co Republikový výbor rozhodl, že sporné členy nelze uznat pro výpočet zástupců místních organizací na okresním shromáždění, pak celý spor vygradoval. Okresní shromáždění, kde měli být zvoleni brněnští kandidáti do krajského zastupitelstva, se změnilo v potyčku a nakonec musela zasahovat policie. Svědectví o tom, co se vlastně odehrálo, respektive kdo střet vyvolal, se různí. Nebyl jsem přítomen, a tudíž nemohu soudit, ostuda to však byla mimořádná a akcelerovala nutnost přijmout razantní řešení. Po dlouhé diskusi jsme se nakonec na předsednictvu shodli, že zabránit další eskalaci konfliktu lze jedině zrušením brněnské organizace a přeregistrováním všech členů Unie, tedy zavedením jakési formy „nucené správy“. A protože obnova brněnské organizace není možná, dokud ji ovládají lidé odpovědní za stávající krizi, dali jsme současně Rozhodčímu výboru podnět k jejich vyloučení. (Pět hříšníků bylo v usnesení přímo jmenováno, už teď je ale jasné, že seznam bude širší.) Do třetice jsme pak rozhodli, že nikdo z Brna nebude na čtyřkoaliční krajské kandidátce, abychom tak dali jasně najevo, že nekalé způsoby jednání se v US nevyplácí a vyplácet nebudou. Tento postup pak také – po 121

dlouhé a vzrušené debatě – schválil mimořádný Republikový výbor. Co z toho všeho tedy plyne: 1. měli jsme situaci v Brně řešit už dávno a nenechat ji dorůst do tak zhoubných rozměrů, 2. je třeba co nejrychleji, podle hesla „padni komu padni“, stanovit odpovědnost těch, kteří krizi v Brně zapříčinili, a tvrdě se s nimi rozejít, 3. je nutné co nejrychleji obnovit v Brně normální stranický život, a dát tak příležitost poctivým brněnským unionistům, 4. je třeba připravit takovou změnu stanov, abychom do budoucna minimalizovali riziko opakování něčeho podobného. Aktuálně pak bude prvním krokem přeregistrace, tedy fyzické prověření existence všech členů US v Brně pod dohledem komise vedené Janem Rumlem, a rozhodnutí Rozhodčího výboru o potrestání viníků. V druhém sledu pak bude samozřejmě důležité vše dotáhnout do konce. Jsem optimista, že to dokážeme, a to především proto, že jsme se k celé věci dokázali nakonec postavit čelem a přijmout relativně rázné řešení, včetně omluvy našim voličům. Že jsme si ovšem brněnským případem uřízli nemalý kus ostudy a zasadili sami sobě politickou ránu, je jisté. Pokud jde o IPB, patřím k těm, které vláda zavedením nucené správy mile překvapila. Po dřívějších zkušenostech jsem totiž očekával, že do banky nasype další miliardy, aniž by jakkoliv zasáhla proti

jejím vlastníkům, o nichž je známo, že mají – kulantně řečeno – více než dobré „politické kontakty“. Není totiž tajemstvím, že IPB a firmy na ni navěšené v minulosti štědře pomáhaly především ODS, ale i ČSSD, přičemž odměnou jim za to byla tolerance vůči jejich často sporným podnikatelským praktikám. IPB byla symbolem divoké privatizace a toho, co Václav Havel před časem nazval „mafiánský kapitalismus“. Minimálně v tomto ohledu má tedy razantní zásah vlády a ČNB i svůj politický rozměr: podle nervozity vedení ODS je navíc zřejmé, že zásah v IPB i její následný prodej ČSOB byl proveden bez jeho vědomí. Politické důsledky tedy těžko odhadovat. Osobně si myslím, že Klaus nemůže takový přímý zásah do ekonomického prostředí, jež je po léta jeho oporou, jen tak nechat být. Když nic jiného, musí dát vůči svým zbylým donátorům nějak najevo, že má situaci stále pod kontrolou. Netvrdím, že nutně padne opoziční smlouva, ale na politické turbulence bychom se myslím měli připravit. Příští dny každopádně mnohé naznačí. Na závěr jedna informace: předminule, když jsem zde žehral nad malou účastí unionistů na čtyřkoaliční konferenci k volbě prezidenta, mě někteří z vás upozornili, že o této akci nevěděli. Doufám tedy, že o naší programové konferenci, jež se sejde v sobotu v pražském hotelu Duo, víte a že se tam s mnohými z vás potkám.

122

123

Týden 19. 6. – 25. 6. 2000

Začněme IPB. Podle očekávání ODS spustila proti zákroku státu v IPB hysterickou kampaň s použitím spikleneckého slovníku. „Bankovní loupež za bílého dne“, jak zavedení nucené správy Klaus nazval, prý zosnovala „skupina politiků a ekonomů s cílem ovládnout třetinu ekonomiky“. S takto paranoidním viděním světa je těžké polemizovat, přesto se pokusím stručně shrnout fakta. Především mají problémy v IPB své kořeny v době, kdy začala její divoká privatizace, tedy v letech 92–94, kdy akcie banky postupně získávaly dceřiné společnosti banky kontrolované jejím managementem. Rozhodnutí Tošovského vlády odprodat zbytkový minoritní podíl státu tehdy pouze jedinému zájemci – Nomuře – bylo už vynucené a upřímně řečeno nemělo rozumnou alternativu. V posledních dvou letech se pak situace banky ještě zhoršila, když se Nomura soustředila především na rozprodej jejích lukrativních podílů například v pivovarech. V posledních několika měsících tak došlo k tomu, že klasifikované úvěry, respektive nutnost banky vytvářet rezervy na nedobytné úvěry dosáhla objemu, který přesáhl jmění banky a vyvolal nutnost zásahu státu. Předminulý pátek, po čtyřdenním ataku klientů na banku, už stát reálně neměl velký manévrovací prostor, respektive alternativy byly jen dvě: konkurz IPB, která písemně potvrdila, že nemá na výplatu vkladů, nebo nucená správa a následný odprodej. Klaus to dobře ví a jeho argument, že „se mělo nalézt jiné, levnější řešení“, je čirá politická demagogie. Podobně účelové argumenty užívá, když útočí na rozhodnutí o prodeji banky ČSOB a označuje je za „netransparentní“. Pravdou je, že o vážných problémech v IPB, respektive o nutnosti získat pro banku místo Nomury skutečného silného strategického partnera, se vedla složitá jednání minimálně půl roku (psalo se o tom i v novinách). Zájemci byli dva: Allianz a ČSOB. Pokud vím, Allianz měla však zájem jen o zdravou část IPB, konkrétně o její životní pojišťovnu, zatímco ČSOB byla ochotna převzít celou banku, a to i v režimu nucené správy. A to také nakonec rozhodlo. Za situace, kdy nucený správce reálně nemá šanci „uhlídat“ majetek banky, má rychlost nalezení nového vlastníka cenu miliard. Bylo proto dobře, že stát, respektive vláda měla odvahu rozhodnout velmi rychle. Sečteno, podtrženo: důvodem hysterické reakce

ODS není starost o daňového poplatníka, ale to, že pádem IPB ztratila sobě příznivě nakloněnou velkou finanční skupinu. A protože její představitelé, zdá se, žijí v paranoidním světě nejrůznějších spiknutí, vidí za celou věcí komplot prezidenta, Čtyřkoalice a blíže neurčených finančníků. Názory, jak celá věc skončí politicky, se zatím liší: podle mého vše může skončit i krachem opoziční smlouvy. Důvod? Vláda o IPB rozhodla bez konzultace s ODS, a ta to zatím vnímá jako vyhlášení války v bodě, který je pro ni velmi citlivý. Pokud tedy vše neskončí novým „tolerančním patentem“, mohlo by přijít politicky horké léto. Zda ale krize vypukne brzy, nebo až na podzim, si netroufnu odhadnout. Mnohé každopádně napoví, jak rychle, respektive zda vůbec se hospodařením IPB začne zabývat policie… Událostí číslo dvě bylo senátní hlasování o volebním zákoně. Více než jeho těsný výsledek byla příznačná atmosféra, jež hlasování provázela. Neskrývaný nátlak a vydírání, kterým byli vystaveni zejména někteří senátoři ČSSD (u ODS to ani nebylo třeba), dobře ilustruje úroveň politiky, která tento zákon stvořila. Cynik by asi řekl, že se tím Klaus se Zemanem zase o kousek odkopali, mně však bylo, upřímně řečeno, z celé věci spíše smutno. Způsob, jakým se někteří senátoři vzdávali svých názorů ve „prospěch strany“, byl více než nevkusný. Na závěr několik vnitrostranických informací. Ve Vsetíně a v Uherském Hradišti jsme zorganizovali další „Evropský den“ v rámci akce „1000 dnů pro Evropu“. Zájem veřejnosti tentokrát ovšem nebyl – především díky děsnému vedru – příliš velký. Bohužel. O víkendu se pak konala programová konference US. Diskutovalo se o vzdělání, daních, právu a penzijní reformě. Diskuse byla klidná a věcná a doufám, že pomůže k programovému stmelení US. Po konferenci se sešel ještě Republikový výbor a zvolil nového generálního sekretáře strany: po Jindrovi Zetkovi, který se stal lídrem čtyřkoaliční severočeské krajské kandidátky, tak převzal řízení Legerky Pavel Duchek, kterého možná mnozí z vás znají jako někdejšího tajemníka Honzy Rumla. Sympatická – alespoň pro mě – je jeho poměrně razantní představa o reformě naší ústřední kanceláře. Doufám, že se mu ji také podaří realizovat. Potřebujeme to jako sůl. Poslední informace: na RV oznámil odstoupení z kandidátky do senátu ve Vsetíně pan Nebáznivý. Důvody jsou prý osobní, respektive určité spory mezi ním a okresní organizací (do příčin, upřímně řečeno, nevidím, a tak se zdržím komentáře). Jakkoliv je to tedy nemilé, nejde o pohromu: Vsetín zůstává v rámci Čtyřkoalice „naším“ okrskem a budeme zde nominovat nového kandidáta. To je zatím vše.

124

125

VÁLKA O IPB

Týden 26. 6. – 2. 7. 2000 EKONOMIKA ROSTE, SPOR O NEOMEZENOU RYCHLOST NA DÁLNICI

I když se IPB už třetí týden drží na prvním místě vnitropolitické hitparády, nemám k ní tento týden co dodat nového. Budu se tedy tentokrát věnovat několika „vedlejším“ tématům. Prvním je nečekaně vysoký hospodářský růst za první čtvrtletí letošního roku. Číslo +4,4 % nečekal opravdu nikdo, ani Miloš Zeman. Jaké jsou důvody? Prvním je celkové oživení ekonomiky, tedy hospodářský růst v zemích Evropské unie, který z logiky věci pozitivně ovlivňuje i naši ekonomiku. Druhým je rozpočtový deficit, tedy napumpování peněz do ekonomiky, ovšem na úkor zadlužení příštích generací. Konečně třetím důvodem je poměrně značný nárůst zahraničních investic, což je důsledek zejména tzv. investičních pobídek přijatých ještě za Tošovského vlády a rozvinutých současným kabinetem. Čtvrtým momentem je pak metodika výpočtů Českého statistického úřadu, jinými slovy způsob zpracování statistických dat. Sečteno a podtrženo: dosažený růst je více než zásluha sociálnědemokratické vlády důsledkem souhry několika náhod a každopádně jej zatím nelze označit za tzv. dlouhodobý růst, tedy něco, s čím lze počítat i v budoucnu. Na druhou stranu je nutno přiznat, že Zemanova vláda neučinila ve své hospodářské politice nějaké závažnější chyby, které by českou ekonomiku brzdily. Můžeme jí právem vyčítat, že neřeší mnohé existující systémové problémy – např. neúnosné sociální transfery či otázku penzijní či školské reformy, můžeme právem kritizovat rozhodnutí typu prodloužení monopolu Telecomu a samozřejmě pokračující zadlužování země, faktem ale zůstává, že pozitivní údaje o růstu HDP jsou Zemanovým politickým úspěchem. Druhým tématem, o němž se chci zmínit, je zákon o provozu na pozemních komunikacích, lidově řečeno nová pravidla silničního provozu, jež jsou právě projednávána ve sněmovně. Možná jste zaznamenali v novinách návrh našeho poslance Pavla Němce na zrušení rychlostního limitu na dálnici a vypuštění paragrafu, který dává policii právo odebírat za zvlášť závažné přestupky proti pravidlům silničního provozu řidičské průkazy. Kolem obojího se ve sněmovně i v našem klubu svedla minulý týden poměrně vášnivá diskuse. Stojím jednoznačně, a dokonce možná na čele těch, kdo jsou proti oběma těmto 126

úpravám, a přiznám se, že jsem trochu nešťastný, že jsme právě s tímto tématem v osobě P. Němce poměrně silně jako Unie svobody spojováni. Ačkoli jde totiž názor na tuto věc částečně napříč politickým spektrem, respektive v každé ze stran jsou jak odpůrci, tak zastánci neomezené rychlosti, tvrdím, že v jistém ohledu jde i o věc ideovou. Jak to myslím? Jsme strana, která tvrdí, že základem svobodné soutěže je dodržování pevně stanovených a vymahatelných pravidel, která platí pro všechny stejně. A to jak v ekonomice, tak v každodenním životě, protože bez toho nemůže svobodná společnost ani tržní ekonomika fungovat. Svoboda totiž neznamená dělat si jen co chci a jak chci, ale také dodržování pravidel, díky nimž zůstává svobodnou celá společnost, nejen ti silnější a schopnější. A to se týká i dopravních předpisů: kromě toho, že by zrušení rychlostních limitů a vykastrování sankčních pravomocí policie vedlo k většímu počtu dopravních nehod (a na dálnici i k většímu počtu mrtvých), byl by to podle mého soudu i další krok k zaměňování svobody za anarchii a snižování důvěry ve schopnost státu zajistit ve společnosti dodržování alespoň základních pravidel. Přiznám se, že jsem proto proti Němcovým návrhům ve sněmovně vystoupil a pevně doufám, že nakonec v závěrečném hlasování schváleny nebudou. Na závěr informace k situaci v Brně. V minulých dnech jsem vedl několik jednání s KDU, jejichž výsledkem je dohoda o sestavení společné krajské kandidátky v poměru 8:7:2:2 s tím, že za volitelná se považuje prvních devatenáct míst. Lídrem kandidátky bude lidovec Juránek, následován unionistou a zástupcem ODA a DEU, a na dalších místech se rovnoměrně střídá KDU a US. Minulý týden pak proběhlo krajské shromáždění, které zvolilo kandidáty US do krajského zastupitelstva z okresních organizací mimo Brno-město a současně požádalo o jejich definitivní schválení Republikovým výborem. Nebyl jsem jednání přítomen (v tu dobu se v senátu právě schvaloval elektronický podpis), ale z toho, co o průběhu vím, je jasné, že i toto krajské shromáždění bylo plné emocí, vzájemného napadání a problémů. Jako by byl brněnský kraj prokletý. Tento týden zahajuje práci tzv. Rumlova komise, která má v Brně provést přeregistraci členů Unie svobody, a tak se snad situace začne postupně uklidňovat.

127

Týden 4. 9. – 10. 9. 2000 VZNIKÁ 4KOALIâNÍ PROGRAM

Čím po prázdninách začít? Temelín, respektive návrh vypsat před jeho spuštěním referendum, byl ústředním vnitropolitickým tématem před začátkem letních prázdnin a shodou náhod zůstal hlavním politickým tématem i minulý týden. Psát se mi o něm však zoufale nechce. Svůj názor na JETE jsem totiž formuloval už několikrát (zájemci jej najdou na www.mlynar.cz) a nemyslím, že je účelné jej zde znovu opakovat. Navíc z vlastní zkušenosti vím, že argumenty nás odpůrců mimořádně dráždí příznivce Temelína, a to i v případech, kdy jde jinak o velmi tolerantní lidi. A já – přiznám se – nemám chuť po dvouměsíční odmlce začínat hned kontroverzním tématem. Nechám tedy pro tentokrát politiku stranou a první poprázdninový Týden věnuji odstranění „nedostatkových“ informací ze čtyřkoaličního i unionistického života. A rovnou začnu přípravou čtyřkoaličního programu. Práce na tomto tolik očekávaném materiálu začaly už někdy v březnu. Od počátku jsme přitom měli dva cíle: připravit základní ideový dokument, který programově vymezí Čtyřkoalici na politické scéně, tedy jakési rozvedení Svatováclavské dohody, a vedle toho zpracovat obsáhlý resortně pojatý nástin společného volebního programu pro příští parlamentní volby, tedy jakousi obdobu budoucího programového prohlášení čtyřkoaliční vlády. Práce na obou těchto dokumentech běžely současně. Odborné komise všech stran postupně vypracovaly své stranicko-resortní materiály, z nichž pak přes prázdniny vznikl jeden společný, asi padesátistránkový dokument, který bude základem programu pro volby v roce 2002. Je to materiál pracovní, a proto zatím pochopitelně trpí řadou nedostatků: některé kapitoly jsou zpracovány velmi dobře, zatímco jinde jsou smíchány věci podstatné s problémy okrajovými, některé pasáže si při podrobném čtení protiřečí, text je napsán úřednickým jazykem atd. Momentálně text probíhá prvním z řady připomínkových řízení a na jeho konečné podobě se bude ještě nějaký čas pracovat. Naopak práce na základním programovém manifestu, který bude obsahovat ideové vymezení Čtyřkoalice plus rozpracovaných pět základních programových pilířů (ekonomika, právo, solidarita, vzdělání a kvalita demokracie), již finišují. Půjde-li tedy vše podle předpokladů, měl by být tento programový manifest podepsán 128

koncem září, spolu s dohodu o změně rozhodovacích mechanismů ve čtyřkoaliční Politické radě (místo dosavadního konsenzu se začne rozhodovat hlasováním) a dohodou o termínu nominace lídra. Takto to také o víkendu schválil náš Republikový výbor, který do závěrečné redakční skupiny schválil za US Hanku Marvanovou a Ivana Pilipa. Méně optimistické jsou problémy provázející rozjezd naší volební kampaně, o nichž se na RV – bohužel bez předsedy Kühnla, který byl na dovolené – vedla poměrně vášnivá diskuse. Prvním problémem je nedostatek financí, respektive skutečnost, že okresy dostanou méně, než očekávaly. Důvod je ovšem ryze praktický: nikdo nám víc peněz nepůjčí. Jako strana si bereme půjčku 13 milionů, z níž ovšem musíme kromě kampaně uhradit i normální partajní provoz do doby, než nám přijde každoroční státní příspěvek. Na samotnou kampaň tak zbude „jen“ kolem devíti milionů, plus peníze, které okresy našetřily v uplynulém roce, tedy zhruba dalších 2,5 milionu. Druhý okruh tvoří problémy organizační. Kulantně řečeno, koordinace v tomto směru v rámci Čtyřkoalice vázne, takže to z našeho pohledu někdy vypadá, jako by celou kampaň řídili výhradně lidovci. Od podoby billboardů, přes sporný nápad s koalami, až po stanovení tras londýnských double-deckerů jde vesměs o rozhodnutí učiněná KDU. Osobně si myslím, že se tak bohužel potvrdilo, že ve chvíli, kdy volební kampaň neřídí předseda strany, nutně dochází k nedorozuměním a kompetenčním sporům: naši zástupci ve společném volebním štábu se odvolávají na nedostatek informací, zatímco lidovci se hájí tím, že nelze donekonečna diskutovat, a proto o některých věcech raději rozhodli sami. Jakkoliv jsou tyto nesrovnalosti nepříjemné, faktem je, že volební čtyřkoaliční mašinerie se již dala do pohybu a nyní je především třeba přiložit ruku k dílu ve jménu našeho společného cíle. Osobně jsem – i přes uvedené problémy – optimista, neboť výsledek kampaně v konečném výsledku nejvíc záleží na lidech v krajích. Až ale volby skončí, nezapomeňme se ze současných potíží poučit: opakovat stejné chyby při volbách parlamentních by mohlo být osudové. Ve výčtu vnitrostranických informací ještě jedna důležitá zpráva na závěr. Po všech peripetiích spojených s brněnským skandálem s mrtvými dušemi byla i zde podána společná čtyřkoaliční kandidátka, kterou schválil RV US. Moje pověření v této věci tím tedy končí.

129

Týden 11. 9. – 17. 9. 2000 ROSTE CENA ROPY, PROâ NEPRO·EL ZÁKON O EXEKUTORECH

Nebývale stoupla cena nafty a benzinu a zasedal parlament. Začnu tedy naftou, respektive naším návrhem na snížení příslušné spotřební daně. Jak známo, minulý týden pokračoval celosvětový růst ceny ropy a cena za litr motorové nafty se vyšplhala k nevídaným 28 Kč, benzinu dokonce k 31 Kč, přičemž nic nenaznačuje, že by v dohledné době mohla klesnout. I když je tedy příčina růstu cen ropy mimo naši zemi, je jasné, že jako opoziční strana nemůžeme takovou věc přejít mlčky, respektive že bychom měli přijít s návrhem, jak bychom celou věc řešili my. Probrali jsme všechny možné i nemožné varianty a nakonec se shodli na potřebě snížit – možná jen přechodně – spotřební daň. Důvod je ryze praktický: každé jiné opatření, počínaje snížením některé z přímých daní, či třeba zrušení dálničních známek, je komplikovanější a především nemá přímou vazbu k ceně pohonných hmot. Využili jsme tedy faktu, že je ve sněmovně díky návrhům Zdeňka Kořistky zrovna ve druhém čtení tzv. otevřen zákon o spotřební dani, a tudíž lze poměrně rychle snížení spotřební daně na pohonné hmoty reálně provést. Samozřejmě ne všichni jsou naším návrhem nadšeni. Kromě vlády, která nás označila za populisty (zrovna od Zemana to tedy opravdu sedí!), se ozvali i někteří ekonomové, kteří nám vytýkají, že snížení spotřebky je nesystémové, neboť jde přece o daň nepřímou. A naším programem je, jak známo, přenesení daňového břemene z daní přímých do nepřímých. To je pravda. Problém je ale v tom, že současný růst cen ropy vytváří politicky i ekonomicky mimořádnou situaci, která vyžaduje mimořádná opatření, a neuznat to může jen dogmatik nebo akademický teoretik. Jinými slovy, pokud stát nějak nezareaguje na strmý nárůst cen, zejména nafty, může to mít důsledky na naši oživující se ekonomiku. A to si nemůže přát nikdo. Jak nakonec s naším návrhem uspějeme, bude patrno tento týden, kdy se o něm bude ve sněmovně hlasovat. Druhým tématem, o němž se musím zmínit, je hlasování o zákonu o soukromých exekutorech vráceném senátem. Zákon totiž nakonec nebyl přijat (a to i díky mému hlasu), přičemž některá média, zejména TV Nova, celou věc totálně dezinterpretovala. Oč tedy jde? Samotná myšlenka soukromých exekutorů je samozřejmě správná. Potíž byla 130

v tom, že zákon ve své konečné verzi počítal s existencí jen jednoho soukromého exekutora na okres (jeho odměna přitom nebyla nijak limitována), takže se nebývale otevíral prostor pro předražování služeb. Co ale bylo nejhorší, zákon rušil nedávno schválené nedobrovolné dražby. A právě tento institut se stal příčinou vážného politického sváru, a to i v rámci US. Možná jste četli polemiku mezi našimi poslanci Němcem a Svobodou na straně jedné a Martinou Šourkovou, potažmo Hankou Marvanovou na straně druhé v posledním unionistickém Zpravodaji. Stručně řečeno, Němec a Svoboda jsou přesvědčeni, že o exekuci musí vždy rozhodnout soud, zatímco Martina i Hanka – a já s nimi – se domníváme, že pokud dlužník nesplácí, je správné, aby jeho zástava automaticky sloužila ve prospěch věřitele, který tak získá právo ji bezprostředně vydražit. O věci se hodně psalo a diskutovalo před prázdninami. Bohužel v klubu jsme ji téměř neprobírali, takže většina kolegů hlasovala podle klubového zpravodaje zákona, kterým byl Němec. Já se tedy nakonec rozhodl ještě s několika kolegy hlasovat proti, což mě paradoxně dostalo na stejnou stranu s klubem ODS a mertlíkovskou částí ČSSD. Zákon tedy nakonec nebyl přijat, a to znamená, že nedobrovolné dražby zůstaly zachovány. A pozitivní ohlasy, které jsem na to dostal nejen z řad bankéřů, mě utvrdily v tom, že jsem udělal dobře, i když je mi jasné, že budu čelit otázkám, jak jsem si mohl dovolit hlasovat proti svému klubu. Na závěr tradičně některá vnitrostranická témata. V sobotu jsme v Benešově slavnostně odstartovali čtyřkoaliční kampaň (ovšem bez přítomnosti jediného novináře). Bohužel s téměř tisícovkou lidovců, kteří do Benešova přijeli ze všech koutů republiky, kontrastovala malá účast unionistů – bylo nás jen pár desítek. Akce se ale přesto vydařila: dopoledne se představili všichni krajští lídři a kandidáti do senátu, odpoledne pak následovaly tradiční předvolební akce, jako třeba fotbalový čtyřkoaliční zápas (vyhráli jsme 6:2). Rozpis chystaných čtyřkoaličních dnů v rámci krajských voleb je již hotov a měli byste jej najít na webových stránkách US. Dobrý ohlas, alespoň soudě podle novinových článků, měl i další „Evropský den“, který jsem pořádal v rámci „1000 dnů pro Evropu“ tentokrát v Kutné Hoře. Příště (11. 10.) jej pořádám v Hodoníně. Kdo by měl chuť přiložit ruku k dílu, je vítán.

131

Týden 18. 9. – 24. 9. 2000

Zasedání MMF a Světové banky v Praze probíhá v klidu, pro politiky však minulý týden zase tak klidný nebyl. Zasedal parlament, na scénu se znovu vrátil spor o interpretaci nucené správy v IPB, finišují práce na nové čtyřkoaliční smlouvě, klesly nám volební preference atd. Začnu tedy parlamentem. Naposledy jsem zde obsáhle psal o našem návrhu na snížení spotřební daně z benzinu. Jeho projednávání nakonec uvízlo na mrtvém bodě. ČSSD, vyděšena možností, že náš návrh projde, zatlačila na ODS, společně pak provedly procedurální kličku a náš návrh vrátily „k projednání“ do rozpočtového výboru. Tím je věc momentálně odložena až do doby projednávání návrhu státního rozpočtu. I přesto si ale myslím, že můžeme být v jedné věci spokojeni: tentokrát jsme přišli s nějakým politickým tématem my a ostatní strany na něj musely reagovat. Kéž by takových případů bylo víc. Jinak se jednání sněmovny neslo – až na bod k IPB – v relativně klidném duchu. Byl přijat náš návrh na prodloužení lustračního zákona i Paynova novela trestního zákona zakotvující trestnost propagace třídní nenávisti. Drama se odehrálo pouze kolem průběžné zprávy vyšetřovací komise k pádu IPB. Nejprve šlo o to, zda jednání sněmovny uzavřít či nikoliv. Pro byli komunisté a ČSSD a – jak asi víte – také tři kolegové z našeho klubu. Učinili tak, protože uvěřili Zemanovu tvrzení, že v rámci rozpravy sdělí sněmovně skutečnosti, které podléhají utajení. To se samozřejmě nestalo, nicméně se jednání neslo ve velmi napjatém duchu, umocněném oznámením, že Kalousek podal trestní oznámení na Mertlíka, a Zemanovým sdělením, že policie prošetřuje podání na Kalouska, respektive na jeho aktivity z doby, kdy byl náměstkem ministra obrany. Nebyla to veselá podívaná: na straně jedné Kalousek s Tlustým a celou ODS, na straně druhé ČSSD za naší tiché podpory. O svém názoru na případ IPB jsem zde již psal. Patřím k těm, kteří nucenou správu i následný rychlý prodej IPB považují, z nejrůznějších důvodů, za jediné možné a správné řešení v dané době, nebo, chcete-li, za pozitivní zásah proti praktikám „mafiánského kapitalismu“. Bohužel, kolega Kalousek a s ním i velká část KDU se k věci staví stejně jako ODS, tedy jako k „loupeži za bílého dne“, a místo

toho, kdo a jak banku vytuneloval, je zajímá, proč ji koupila právě ČSOB. O tom, jaké jsou čí motivy, nechci spekulovat (v dostatečné míře to ostatně dělají noviny), že však jako Čtyřkoalice nemáme na tuto věc jednotný názor, je špatně. Je to další voda na mlýn Klause a Zemana. Raději tedy o něčem pozitivnějším. V sobotu zasedala čtyřkoaliční rada a dokončila práce na programovém čtyřkoaličním manifestu nazvaném „Společně pro změnu“. Jak jsem zde již avizoval, má dvě části. První, procedurální, upravuje další organizační fungování Čtyřkoalice. Rozhodovat se napříště bude většinově, přičemž vůči kterémukoliv rozhodnutí může kterákoliv strana vznést tzv. omezené veto. V takovém případě se o věci hlasuje znovu a k jejímu schválení je třeba 7 hlasů z osmi, při složení rady KDU a US po třech, ODA a DEU po jednom. Dále je zde obsažen explicitní závazek vytvořit do příštích parlamentních i senátních voleb společnou kandidátku a – co je nejdůležitější – je zde závazně určen termín nominace společného kandidáta na příštího premiéra, jinými slovy společného lídra. Bude vybrán do 31. ledna, přičemž o mechanismu jeho výběru bude rozhodnuto do konce listopadu a termín pro personální nominace je konec prosince. Do konce června příštího roku by pak měla vzniknout společná čtyřkoaliční stínová vláda a čtyřkoaliční volební program. Druhá část Svatováclavského manifestu (bude podepsán ve čtvrtek 28. 9.) je programová. Obsahuje ideové vymezení hodnot, na nichž Čtyřkoalice staví, a dále čtyři programové „kameny“, jež jsou věnovány klíčovým problémům naší společnosti: roli práva, ekonomice, vzdělání a otázkám solidarity, tedy reformě sociálního systému. Tato programová část bude samozřejmě v následujících měsících resortně dál rozpracovávána, zde však najdete to hlavní, základní programové vymezení. Nutno dodat, že výsledný dokument je samozřejmě kompromisem, podobně jako by bylo vládní programové prohlášení. Kompromis je to ale myslím zdařilý a představuje krok vpřed, i když bych si stejně jako mnozí z vás přál, aby takovýto dokument vznikl už před prázdninami. Zůstalo mi jen pár řádek k tématu povadlých preferencí US. Můj názor je, že je to – bohužel – spravedlivé posouzení naší malé politické aktivity, jejímž symbolem jsou nejasná politická stanoviska vedení strany. A to dlouhodobě nezakryjí ani silácká opoziční prohlášení, k nimž se občas – podle mého soudu chybně – uchylujeme. Říkám to však pouze zde, takříkajíc mezi námi. Je před volbami, a hlavní tedy je, abychom všichni společně táhli za jeden provaz.

132

133

PARLAMENTNÍ ZPRÁVA O IPB A PROGRAM SPOLEâNù PRO ZMùNU

Týden 25. 9. – 1. 10. 2000 4KOALIâNÍ DEKLARACE, MOTEJL OMBUDSMANEM

Byl jsem většinu minulého týdne v rámci volební kampaně mimo Prahu, takže nemohu podat osobní svědectví o události číslo jedna: násilnostech spojených s jednáním MMF/SB. To, co jsem četl v novinách a slyšel od očitých svědků, myslím ale dovoluje konstatovat, že policie vypjatou situaci zvládla nad očekávání dobře. A i když došlo k několika excesům – nejhorší byl asi případ, kdy policie v jednu chvíli házela dlažební kostky zpět na demonstranty, celkově vnitro obstálo a Gross za to zaslouží uznání. Z koho mi naopak bylo politicky šoufl, byla ODS a zejména Miroslav Macek: navrhovat, aby se do demonstrantů střílelo ostrými, to už snad není ani extremismus. Ve světle těchto událostí vše ostatní na politické scéně pochopitelně zůstalo stranou veřejného zájmu – bohužel i podpis nové čtyřkoaliční smlouvy. Procedurální text smlouvy i programovou deklaraci „Společně pro změnu“ jsem vám poslal hned minulý čtvrtek. Kdo z vás obojí přečetl, dá mi doufám za pravdu, že oba dokumenty představují pozitivní posun: konečně existuje nějaký společný čtyřkoaliční programový materiál, skončila éra rozhodování stoprocentním konsenzem a je známo datum volby lídra. Této věci se také týkala řada vašich dotazů v uplynulých dnech. Podle mého názoru existují dva způsoby, jakými bude společný kandidát na premiéra vybrán. Prvním je volba shromážděním zástupců všech čtyř stran (například všichni poslanci, senátoři a nově zvolení krajští zastupitelé), druhá možnost je dohoda vedení stran. Obě varianty mají své klady a zápory a bude se o nich teprve jednat. Osobně považuji za nejdůležitější, aby byl lídr vybrán způsobem, který mu dá dostatečnou autoritu, a to zejména vůči předsedům, respektive vedením jednotlivých stran. Musí být skutečným lídrem, nikoliv jejich poslušnou loutkou, což mluví ve prospěch volby shromážděním zástupců. Pokud jde o konkrétní jména, záměrně zde ještě žádné neuvádím: okruh těch, o nichž se vážně uvažuje, však není nekonečný, a popravdě řečeno, z velké části se objevuje v novinách. Stěží to tedy bude nějaká dosud neznámá nová politická tvář či politicky nepopsaný list, jako třeba profesor Švejnar. Termínem, kdy musí být v této věci jasno, jsou Vánoce. Konec minulého týdne přinesl překvapení, když ČSSD navrhla na 134

ombudsmana Otu Motejla. Nevím, co je v pozadí jeho demise, zda Motejlova otrávenost z toho, že mu parlament nepřijal další zákony, nebo snaha Zemana zbavit se ministra, který je sice oblíbený, ale v parlamentu nedokáže nic prosadit. Obojí by totiž mělo logiku. Motejla si osobně vážím a myslím, že by byl dobrým ombudsmanem, možná dokonce lepším, než je dnes ministrem. Faktem totiž je, že opakovaně není schopen získat pro své předlohy zákonů ve sněmovně podporu. A vysvětlení přirozeně není barvotiskové, jako: na jedné straně chudinka nestranický ministr s dobrými úmysly a na straně druhé zlý a intrikující parlament, který jen čeká, jak jeho dílo překazit. Už jsem to zde jednou psal: úlohou ministra je získat pro své návrhy dostatečnou politickou podporu. A že to není snadné a že to není profese pro každého, je nabíledni – ale to Motejl v době, kdy bral svůj úřad, dobře věděl. Nicméně, bude-li se nakonec skutečně o funkci ombudsmana ucházet, vyřeší se tím jeden problém. Osobně jsem sice prosazoval nominaci Jana Urbana (bývalého disidenta, později novináře a humanitárního pracovníka na Balkáně, který – mimo jiné – v uplynulých dnech zprostředkovával dialog policie s demonstranty), s podporou Motejla však nebudu mít problém. A když už jsme u ministra spravedlnosti: to, že se minulý týden odhodlal k výměně pražského a středočeského vrchního státního zástupce, tedy K. Brücklera a C. Löffelmana, je podle všeho správný krok. Z toho, co jsem slyšel, se totiž prvně jmenovaný osobně „zasloužil“ o to, že v jeho úřadu už více než měsíc leží obsáhlé spisy ve věci tunelování v IPB a nic se s nimi neděje, a druhý neprošel zákonem stanovenou bezpečnostní prověrkou. Poslední, ale možná nejdůležitější poznámka se týká obvinění novinářů MF Dnes Kubíka a Slonkové v souvislosti s kauzou Olovo. Trestní stíhání za nadržování pachateli, jehož se měli dopustit tím, že odmítli policii sdělit svůj informační zdroj, totiž skutečně zavání ohrožením svobody slova. Po poradě s právníky jsem se proto rozhodl, že nabídnu oběma novinářům, že jako poslanec budu svědčit při případném soudním přelíčení v jejich prospěch o úmyslech zákonodárce při schvalování tiskového zákona.

135

Týden 2. 10. – 8. 10. 2000 PADL MILO·EVIâ, PRIVATIZACE âEZ A MILOST PRO NOVINÁ¤E Z MFD

Tváří v tvář událostem minulého týdne v Jugoslávii bledne vše, co se odehrává na našem domácím politickém rybníčku. Myslím, že jsem nebyl sám, na koho televizní záběry z průběhu „balkánské sametové revoluce“ působily až dojemně. Koštunica sice není Havel a je to jen pár let, co fotografům pózoval se samopalem po boku Karadžiče, nicméně po letech Miloševičova režimu představuje naději, že na Balká-

136

ně snad přece jen bude lépe. A to je v dnešním světě docela hodně. Pro nás, kteří jsme podporovali loňský zásah NATO v Kosovu, jsou navíc poslední události v Bělehradě více než satisfakcí: jsou potvrzením správnosti politiky neustupování Miloševičovi, potvrzením, že nelehké rozhodnutí zasáhnout v Kosovu bylo správné. U nás doma minulý týden přinesl dvě podstatné věci. První je rozhodnutí vlády o způsobu privatizace energetiky a státního podílu v petrochemii. Stručně řečeno, vláda chce prodat jednomu investorovi jak dosud fakticky monopolního výrobce elektřiny ČEZ, tak státní podíly v distribučních společnostech. Že to je špatné rozhodnutí, které povede k vysokým cenám elektřiny, o tom není pochyb. I když je totiž energetika jako síťové odvětví v některých ohledech specifická, základní ekonomické zákonitosti platí i zde. A pokud chci na trh s elektřinou přivést konkurenci, a to vláda údajně chce, musím odděleně privatizovat tzv. přenosovou síť, lidově řečeno dráty, a dominantního výrobce elektřiny. Spojím-li to, jak to chce Grégr, jsem na nejlepší cestě nahradit monopol státu monopolem soukromým, přičemž důsledky pro zákazníka jsou v obou případech stejné: vysoké ceny elektřiny. Po zločinu v podobě odkladu liberalizace telekomunikačního trhu tak vláda přichází s ještě horší věcí. Ve své honbě za co největším výnosem z privatizace (Zeman potřebuje peníze na utrácení před volbami) se chystá torpédovat existenci skutečného trhu s elektřinou. O důvodech mohu jen spekulovat. Asi půjde o směsku grégrovského myšlení šedesátých let, přes lobby nejrůznějších šloufovských kamarádíčků, až po obavu, že by ČEZ zatížený závazky z Temelína na skutečně volném trhu jen stěží obstál. Ze stejné grégrovské dílny je pak i rozhodnutí spojit státní podíly v Unipetrolu, Spolaně a Paramu a privatizovat je jako jeden balík, respektive společně s Aliachemem. Pokud vím, z ministrů proti oběma Grégrovým plánům hlasoval jediný Pavel Mertlík. Ostuda, ostuda, ostuda. Začátkem týdne zastavil prezident Havel trestní stíhání novinářů z MF Dnes Sabiny Slonkové a Jirky Kubíka v rámci akce Olovo. Neměl to ale dělat. Chápu sice, že ho rozhodnutí vyšetřovatele obvinit oba novináře z nadržování pachateli trestného činu nenechalo v klidu, milost je však krajní řešení, na které byl ještě čas. Celý případ je totiž svého druhu precedens, který by fakticky určil hranice svobody novinářské práce. Tiskový zákon totiž jasně říká, že novinář má právo odmítnout uvést zdroj svých informací a jedinou výjimkou jsou závažné trestné činny jako vražda nebo velezrada, u nichž je tzv. oznamova137

cí povinnost (jejich neoznámení je tedy trestným činem). A trestný čin pomluvy mezi takové rozhodně nepatří, ať si policejní vyšetřovatelka říká cokoliv. Bylo tedy nanejvýš pravděpodobné, že státní zastupitelství, případně soud obvinění novinářů zruší, a dá tak jasný signál o tom, na čí straně je zákon. (Mimochodem, proto jsem také, jak jsem avizoval minule, nabídl obhajobě, že budu v případě potřeby svědčit o úmyslech zákonodárce při přijímání tiskového zákona.) Považuji proto za správné, že Kubík se Slonkovou milost odmítli, a vyšetřování tedy bude pokračovat s tím, že případný rozsudek nebude vykonán. Prezident dal nicméně svým krokem zbytečnou munici Klausozemanovi v jejich pochybné argumentaci ve prospěch omezení prezidentských pravomocí. Poslední poznámka se týká tématu pro mě mimořádně důležitého. Minulý čtvrtek se sešel sněmovní podvýbor pro telekomunikace, kam byli pozváni zástupci vlády, aby oficiálně vysvětlili, proč dosud nejsou vydány patřičné vyhlášky pro fungování e-podpisu. Pokud jde o nařízení vlády, kterým se má upravit přijímání e-podpisu ve státní správě (je třeba vydat elektronické formuláře či stanovit, jak má úřad elektronické podání potvrdit svým úředním e-podpisem), je jeho text již v připomínkovém řízení a během několika týdnů bude údajně schválen. Horší je to s vyhláškami pro akreditované certifikátory, které jako jediné stát uznává. To je věcí Úřadu na ochranu osobních údajů a ten, jak se ukázalo, neudělal téměř nic, a co je nejhorší, jeho šéf Neuwirth se tváří, že se nic neděje a na všechno je hodně času. Po místy vzrušené debatě mezi mnou a panem Neuwirthem si podvýbor od ÚOOU alespoň vyžádal do měsíce zprávu, jak je s prací daleko. Bohužel víc zatím dělat nelze: Úřad je totiž ze zákona zcela nezávislý a parlament ani vláda mu nemohou poroučet.

138

Týden 9. 10. – 15. 10. 2000 ROZTRÎKA S RAKOUSKEM A „KONEC RÒÎE S PTÁKEM“ Nelze nezačít blokádami česko-rakouských hranic. Krizi podobnou té dnešní jsme tu ještě neměli a věc už dávno překročila problém Temelína, přičemž při hledání viníků nevystačíme s černobílým viděním světa. Osobně, jak známo, patřím k odpůrcům Temelína, a vcelku tedy rozumím i obavám, které JETE v Rakousku dlouhodobě způsobuje. Kdybychom sousedili dejme tomu s Rumunskem, asi by také většinu Čechů při vědomí technické vyspělosti rumunské společnosti nenechávalo lhostejným, že má být třicet kilometrů od našich hranic spuštěna jaderná elektrárna, a to jako na potvoru když my sami jsme se v referendu vlastních jaderných elektráren vzdali. A asi není těžké odhadnout, že bychom za takové situace byli stejně nervózní, jako je dnes většina Rakušanů, a dávali to Bukurešti patřičně najevo. Naznačený příměr samozřejmě není nejpřesnější, ale vystihuje podstatu věci: Vídeň má z Temelína dlouhodobé obavy a strach (možná iracionální, ale o to silnější) a tato skutečnost je v Praze dlouhodobě známa. Zodpovědná česká vláda by proto za této situace vynaložila dvojnásobné úsilí, aby před spuštěním JETE udělala skutečně všechno pro rozptýlení obav rakouské veřejnosti. A možností byla spousta – od pozvání rakouských odborníků, přes dvojstranná jednání odpovědných ministrů až po novinové inzeráty v rakouském tisku či vstřícné gesto v podobě dvouměsíčního odkladu spuštění Temelína. Namísto toho ale zaznívaly z Prahy jen pohrdlivé a přezíravé poznámky Miloše Zemana typu „na vaše obavy odpovím činy“. Jakkoliv je tedy třeba odmítnout blokády hranic nejen jako porušení mezinárodních dohod, ale především jako nezodpovědné vyostřování již tak napjatých vztahů, faktem je, že jednou z jejich příčin je přezíravý postoj české vlády k veřejnému mínění Rakouska. A tak jako nikdo nezbaví odpovědnosti kancléře Schüssela za skandální schvalování nezákonných blokád, nikdo nesejme odpovědnost z české vlády za vyvolání současné diplomatické roztržky mezi Prahou a Vídní. Nyní je ovšem nejdůležitější, co bude dál. Emoce na obou stranách stoupají, Praha svojí stížností v Bruselu zatáhla do věci celou EU, Ivan Langer chce „administrativně“ omezit vstup Rakušanů do naší země. Odpovědný český premiér by za této situace hledal cestu k jednacímu stolu, takříkajíc za každou cenu. Ne tak Miloš Zeman: prý nebude jednat pod nátlakem. Zkusme si jen 139

představit, kdyby podobně v těchto dnech uvažoval kupříkladu izraelský premiér… Sečteno a podtrženo: politickou kaši, kterou svým diletantismem ve vztahu k Rakousku navařila naše současná vláda, budeme pravděpodobně dojídat ještě hodně dlouho. Spolu s astronomickým státním dluhem to možná bude jedno z největších dědictví Zemanovy vlády. Přejdu tedy k něčemu veselejšímu. Osobně se pro mne minulý týden nesl především ve znamení počítačového veletrhu INVEX. Kromě několika diskusí a přednášky jsem zde absolvoval i spoustu setkání a – co bylo příjemné – převzal jsem cenu „ICT událost roku 2000“ za zákon o e-podpisu. Přiznám se, že to pro mě bylo nemalé zadostiučinění. Kdyby volili jen lidé z oblasti informačních technologií, troufám si tvrdit, že by Unie svobody s přehledem získala nadpoloviční většinu. Ve středu jsem si pak „odskočil“ na další akci „1000 dnů pro Evropu“, tentokrát do Hodonína. Akce se povedla podobně jako minulý měsíc v Kutné Hoře a kromě mě a tradiční sestavy Zdeňka Kořistky a Michala Frankla se odpolední části zúčastnil opět i Karel Kühnl. Závěr týdne patřil zasedání našeho Republikového výboru. Jeho jednání bylo poznamenáno malou účastí (dlouho po začátku nebyl dokonce usnášeníschopný) a nadcházejícími volbami. Dlouho se kriticky diskutovalo o heslu „Konec vlády růže s ptákem“, jehož autorem je Jindra Zetek, a vůbec o organizaci kampaně. Přiznám se, že moje pocity ze způsobu vedení kampaně a obecně ze způsobu unionistické politiky jsou již delší čas mírně řečeno smíšené a nejsem myslím sám. Poctivé úsilí spousty lidí v regionech naráží na stále se opakující organizační nedostatky. V některých oblastech, třeba v přípravě společného čtyřkoaličního programu, se sice dosáhlo (zejména díky Hance Marvanové) hodně, na celostátní úrovni se však stále nedaří srozumitelně vysvětlovat, proč by právě nám měli lidé věřit. V diskusi o důvodech poklesu našich preferencí jsem na RV za sebe řekl, že příčiny vidím dvě. První je nedůslednost v tématech, která US otevírá. Často vydáme silné prohlášení, pak ale již věc nesledujeme a silně se opřeme do jiného tématu, které po čase opět opustíme, atd. Druhým důvodem je nejasný kurz vedení strany v politických otázkách, což vede k tomu, že se i to, co reálně politicky prosadíme, často stává spíše zdrojem našich vnitřních sporů než politickým úspěchem (krystalickým příkladem je zřízení krajů nebo hlasování o Zákoníku práce). Možná to ale vidím zbytečně kriticky. Skutečně spravedlivý účet za naši dosavadní práci nám už za měsíc vystaví voliči. Pak se uvidí.

Týden 16. 10. – 22. 10. 2000

Zasedal parlament. Kromě hory zákonů se projednával především rozpočet, který přežil tzv. první čtení, kdy se schvaluje velikost jeho příjmů a výdajů, respektive velikost schodku. Oproti loňsku šlo tentokrát ODS a ČSSD společné hlasování překvapivě lehce: ačkoliv loňský dodatek k opoziční smlouvě výslovně stanoví maximální povolený schodek 20 miliard, Klaus nakonec kývl na více než dvojnásobek – 49 miliard. Vysvětluje to změnou způsobu výpočtu velikosti schodku, respektive tím, že je do něj konečně letos poprvé například započítána i ztráta Konsolidační banky, a dále slibem Zemana dát neplánované výnosy z privatizace na snížení státního dluhu. To je pravda. Pravda ale také je, že v „tolerančním patentu“ není nic o metodice výpočtu, ale naopak je zde srozumitelně napsáno, že ODS bude souhlasit s maximálním schodkem 20 miliard. A pravda také je, že „neplánované“ výnosy z privatizace, tedy ty, s nimiž rozpočet nepočítá, představují spíše virtuální než reálné peníze, a proto nedělá Zemanovi potíže slíbit je na umoření státního dluhu. V jednom je nicméně tato, pro normálního člověka obtížně pochopitelná, diskuse lehce srozumitelná: celé je to hra s čísly, v níž ODS hledá argumentaci, proč s rozpočtem souhlasí, když jej věcně považuje za špatný. (Mimochodem, tradičně mistrovský výkon v této náročné argumentační disciplíně předvedl Vlasta Tlustý – zájemcům doporučuji nalistovat rozpočtovou rozpravu na www.psp.cz.) Mediálně se ovšem v souvislosti s dohodami ODS/ČSSD nejvíce diskutovalo o tom, zda dražit licence na třetí generaci mobilních telefonů (tzv. UMTS) a co s případným výnosem dražby. Formálně se sice Klaus se Zemanem dohodli na aukci, zda ale všech čtyř licencí (jak tvrdí ODS), nebo jen jedné, přičemž tři zbývající budou za pevnou cenu nejdříve nabídnuty stávajícím GSM operátorům (jak naznačuje Mertlík), není ovšem v tuto chvíli jasné. Věcně jde o to, že v řadě zemí – například v Německu či Británii – vynesla volná aukce UMTS licencí státu stovky miliard, a tak mají Klaus i Zeman dojem, že lze tímto způsobem vycpat státní rozpočet. Technicky to jistě možné je, otázka je, zda je to správné. Volná aukce totiž sice vede k velkým výnosům pro stát, neboť stávající operátoři bez licence fakticky nemohou dál existovat, ale pak už nezbývá na uvede-

140

141

LICENCE UMTS RUKOJMÍM JEDNÁNÍ O ROZPOâTU

ní UMTS do života. A to pochopitelně v důsledku zdražuje cenu služeb i zařízení třetí generace mobilů pro koncového zákazníka. Proto se v posledních měsících řada zemí zejména střední a menší velikosti přiklání ke kombinaci aukce a různých forem výběrových řízení. S vědomím toho, že neexistuje jednoznačně nejlepší metoda výběru, se osobně také kloním k tomu, aby se i u nás šlo právě touto cestou. Tedy aby byla jedna licence vydražena, přičemž stávající operátoři GSM by pak za stejnou sumu jako vítěz získali možnost koupit licence přímo. Teprve nebudou-li mít zájem, přišla by na řadu další aukce. Pokud ale vím, k této variantě má z vlády zatím blízko jen Mertlík. Řada z vás mi minulý týden psala, abych tentokrát určitě nezapomněl napsat pár řádek o uvažovaných způsobech výběru čtyřkoaličního lídra. Plním tedy přání. Možnosti, jež jsou ve hře, jsou v zásadě dvě a už jsem se zde o nich jednou zmiňoval. První je tzv. otevřená varianta, tedy volba nějakým větším shromážděním, kam by jednotlivé strany delegovaly podle předem dohodnutého klíče své zástupce. Druhá, pracovně nazývaná „konkláve“, předpokládá, že rozhodne čtyřkoaliční Politická rada, tedy vedení stran. Obě možnosti mají své výhody i nevýhody, já sám se kloním spíše k otevřené variantě, nicméně zatím má, zdá se, větší šance varianta druhá. Podporuje ji totiž KDU i většina našeho Republikového výboru. Předpokládám, že konečné rozhodnutí padne až po volbách, nicméně ať už bude vybrána jakákoliv metoda, důležité je, aby okruh, z něhož se bude vybírat, byl co nejširší. Považuji proto za velmi nešťastné úvahy některých mých kolegů, aby byl přijat princip, že každá strana nominuje do soutěže jen jednoho kandidáta. Mohlo by to totiž vést k patu mezi námi a KDU, respektive ke stavu, kdy každý bude podporovat jen toho svého jediného vyvoleného. Nakonec jedna kuloárová informace. Po víkendovém kongresu ODS, kde na nás Klaus nevybíravě útočil, jsem minulý týden mluvil s několika lidmi z jeho okolí a všichni mě unisono ujišťovali, že takové vyznění jeho projevu prý nebylo cílem. Těžko říct, zda je to pravda. Každopádně doporučuji zachovat chladnou hlavu. Před volbami se řekne ledacos, důležité je, co se stane po nich. Už jen tři týdny.

142

Týden 23. 10. – 29. 10. 2000 DANù, ZÁKON O âNB A „DÒM NA PÒLI CESTY“

Celý týden zasedala sněmovna. Z desítek zákonů bylo nejdůležitější hlasování o daních, o zákonu o volbách do obecních zastupitelstev a o postavení ČNB. Ve všech těchto klíčových tématech nekompromisně rozhodovala opoziční smlouva a my zažívali politické Waterloo. Jaký je tedy výsledek? V oblasti daní jsme měli ve hře hned několik návrhů. V souladu s naším čtyřkoaličním programem jsme navrhli snížení daně z příjmu právnických osob o 6 procentních bodů, tedy na 25 %, a zvýšení daňově odpočitatelných položek, nikoliv ovšem v řádu desetikorun, jak navrhovala vláda, ale v řádu stovek korun měsíčně. Na stole byl dále ještě Kořistkův návrh na daňové zvýhodnění životního pojištění a moje Home PC, tedy možnost pro každou fyzickou osobu odepsat z daňového základu nákup počítače připojitelného na internet. O všech těchto návrzích se tedy hlasovalo minulý čtvrtek v rámci novely zákona o dani z příjmu. O argumenty ovšem nešlo. Nevím přesně, co za co v tomto nejnovějším kšeftu bylo, každopádně ODS hlasovala vždy tak, aby neprošel žádný z návrhů na snížení daní. Docházelo tak ke vskutku komickým situacím, kdy někteří poslanci ODS či ČSSD hlasovali i proti návrhům, u nichž byli sami podepsáni jako předkladatelé. V jednom momentě, kdy zřejmě selhala smluvněopoziční koordinace hlasování a jeden z návrhů prošel, dokonce neváhali nechat příslušné hlasování revokovat. Kouzlem nechtěného jsem si jen pár hodin před hlasováním četl nejnovější volební manifest ODS „Hlavou a srdcem“, kde se mimo jiné píše, že jsou „stranou, která odmítá, že z každé koruny odvádíme šedesát haléřů státu“, a jež „nesouhlasí s vysokým zdaněním benzinu a nafty“. Kdyby to nebylo smutné, byla by to zábava. V podobně schizofrenní atmosféře proběhlo i hlasování o zákonu o ČNB, který před časem vetoval senát. Nic nepomohlo, že návrh je nezpochybnitelně protiústavní, neboť ústava výslovně říká, že guvernéra a členy Bankovní rady jmenuje prezident, zatímco tento zákon stanoví, že tak může učinit jedině na návrh vlády. Nepomohlo, že proti zákonu hlasovali i senátoři ČSSD a že jeho neústavnost uznal i Rychetský. Proti byla z ČSSD jen Buzková. Je to smutné, neboť podstatou sporu tentokrát nebyla míra nezávislosti centrální banky (o tom lze 143

jistě diskutovat), ale míra ochoty ke znásilňování právního řádu a ústavy. Hořkou třešničkou na závěr pléna pak bylo promítnutí oposmlouvy do volebního zákona do obecních zastupitelstev. Stanovení 5 % vstupní klauzule a nový způsob výpočtu mandátů i pro volby v nejmenších obcích jsou namířeny především proti nezávislým kandidátům, a úměrně tedy vylepšují pozici větších stran. Možná že lze tento princip ještě pochopit pro volby do sněmovny, ale pro volby v malých obcích je to zločin, který lidi jen dále znechutí a odradí od veřejného angažmá. V hromadě pesimistických zpráv z parlamentu se ale nakonec přece jen jedna dobrá najde: byl zamítnut návrh vlády na změnu sazeb DPH, čímž padl pod stůl i šílený nápad zvýšit na 22 % DPH u softwaru. Při ohlédnutí za minulým týdnem se nemohu vyhnout ještě jednomu tématu: kauze obce Jiřetín pod Bukovou. V této vesničce nedaleko Jablonce nad Nisou zřídilo známé charitativní sdružení Naděje, jež už léta a s ohromnými výsledky pomáhá bezdomovcům a vůbec lidem v nouzi, tzv. „Dům na půli cesty“. Jde o zařízení s přísným vnitřním řádem (nikdo zde např. nesmí pít alkohol), kde může po propuštění z vězení najít útočiště a práci v místní továrně na hračky maximálně 15 lidí (nyní je jich jen 5). Klienty domova mohou být pouze tzv. prvotrestaní, a to ještě jen za lehké delikty, jako je neplacení alimentů nebo dopravní nehody. Bohužel, obyvatelé Jiřetína se pod vedením svých zastupitelů proti tomuto bohulibému projektu postavili, a to s razancí, jež znemožňovala věcnou diskusi. Minulé pondělí jsem se proto zúčastnil jednání vedení Naděje se starostou, jenž je – jaký to paradox – členem Unie svobody. Snaha dobrat se kompromisu v podobě například tříměsíčního zkušebního provozu však o dva dny později narazila na nesmlouvavý odpor obyvatel obce. Mítink, který je měl přesvědčit, že nemusí mít z Naděje obavy, se změnil v přehlídku agresivních předsudků. Nezabíralo vysvětlování, přesvědčování, a už vůbec ne apely na lidskou solidaritu. Nechci být laciným soudcem, ta situace není pro nikoho lehká, nicméně odpovědnost ze starosty nikdo nesejme. A jeho dosavadní postup je podle mého soudu v rozporu s hodnotami, jež jsou základem programu US. Na úplný konec dvě poznámky. První se týká mnoha vašich povzdechů, proč že nás agentury pro výzkum veřejného mínění neměří jako Čtyřkoalici, ale každou stranu zvlášť. Důvod je prý ten, že si nechtějí narušit tzv. časové řady, tedy údaje o jednotlivých stranách v čase. Ve chvíli, kdy Čtyřkoalice kandiduje všude jako jeden celek, je to podle

mého soudu z jejich strany mírně řečeno nekorektní, nicméně se tím nenechme otrávit. O volbách nerozhodují průzkumy, ale výsledky. Poslední poznámka se týká licencí na UMTS, o nichž jsem zde psal minule. Napsal jsem k tématu ještě podrobnější článek do MF Dnes. Zájemci jej najdou na www.mlynar.cz, odkaz „články“.

144

145

Týden 30. 10. – 5. 11. 2000 KAJÍNEK, REZIGNACE TO·OVSKÉHO A SPOR O DEFINITIVU

Na obrátkách nabírající volební kampaň si – alespoň u mě – vybírá svou daň. Desítky hodin v autě a mítinky na náměstích českých měst přebíjejí vše ostatní. Pohled na novinové titulky minulých dnů však říká, že své pravidelné týdenní bilancování nemohu nezačít dvěma událostmi: Kajínkovým útěkem z Mírova a rezignací Josefa Tošovského. Nad zprávami o Kajínkovi jsem podobně jako ostatní cítil především vztek kombinovaný s bezmocí. Nikoliv jen proto, že tu někde pobíhá vrah, ale hlavně z informací o poměrech v mírovské věznici. Plyne z nich totiž jediné: v naší údajně nejtvrdší věznici je jedním slovem bordel. Slovy dopisu jednoho čtenáře MF Dnes, člověk se vlastně podivuje jen tomu, že zatím utekl jen Kajínek. Skutečnost, že náš stát není schopen uhlídat ani osmnáct na doživotí odsouzených vrahů, je tak dalším – bohužel každému srozumitelným – příkladem selhávání státu tam, kde je nezastupitelný. A nevypadá to, že by to někomu z lidí, kteří jsou za to odpovědní, vadilo – viz neochota šéfky vězeňské služby převzít osobní odpovědnost či alibismus ředitele Mírova (odstoupení by prý byla zbabělost). Mně to vadí. A hodně. Pokud jde o Tošovského rozhodnutí odejít, tím nejzajímavějším na něm bylo to, že přišlo už teď. Pravdou ale je, že se rozhodl odejít už někdy počátkem roku, neboť dobře věděl, že dokud bude v čele ČNB on, neustanou vůči němu politické ataky. A když mu nevyšla Evropská banka pro obnovu a rozvoj, respektive když se rozhodnutí o výběru nového viceguvernéra neustále odkládalo (jeho výběr je totiž do značné míry věcí politickou, nikoliv čistě odbornou), bylo jen otázkou času, kdy dostane jinou, dostatečně zajímavou nabídku. Poznal jsem Tošovského nejen jako člověka mimořádně odborně fundovaného a principiálního, ale také jako člověka se silným étosem služby státu a v tomto smyslu je mi líto, že z čela ČNB odchází. Na druhou stranu je pravda, že se jeho guvernérský čas vrchovatě naplnil a že sám cítil, že banka potřebuje po deseti letech nového šéfa. A to je, zejména v našem kraji, vzácná vlastnost. Jeho rozhodnutí odejít považuji tedy za správné a moudré. Pokud jde o nástupce, netroufnu si jakkoli tipovat. V souladu s dosud platným zákonem je jeho výběr věcí prezidenta, nicméně za 146

správné bych osobně považoval nevyhýbat se při jeho výběru konzultaci s vládou. Když nic jiného, otupí se tak trochu podezření, že byla Tošovského demise účelově načasována před nabytím účinnosti nového (protiústavního) zákona o ČNB, a nový guvernér nevstoupí do úřadu rovnou s image dalšího „Havlova člověka“. Nebylo by to totiž ku prospěchu jeho ani ČNB. Z věcných politických témat pár vět k vládnímu návrhu zákona o státní službě. Je dobře, že je na světě, neboť je nad čím diskutovat. Z našeho pohledu jsou v něm však čtyři věci principiálně špatně. 1. Vláda počítá s tím, že zákon bude platit jen pro státní správu, zatímco my chceme, aby platil pro celou veřejnou správu, tedy včetně úředníků samosprávy (kraje). 2. Vláda chce zavést tzv. definitivu, tedy garantovat kariérní postup, zatímco my prosazujeme tzv. otevřený model, kdy lze vedoucí místa za předem stanovených podmínek obsazovat konkurzem. S tím souvisí i vládní myšlenka zřídit jakýsi centrální úřad, který bude mít na starosti personalistiku všech ministerstev. To by ovšem znamenalo, že ministr zcela ztratí vliv na výběr svých podřízených, a to se nám příliš nezamlouvá. 3. Vláda počítá s plošnou a okamžitou účinností zákona, zatímco my jsme pro jeho postupné zavádění. 4. Vláda se vyhýbá otázce lustrací, zatímco my budeme prosazovat, aby se staly součástí zákona o státní službě. Bohužel z kategorie katastrofických je další rozhodnutí vlády ve věci privatizace Transgasu a plynárenských distribuček. Opět se má vše prodat naráz a jednomu investorovi. Tedy stejný scénář jako u elektřiny a podobné argumenty, proč je to špatně. Kdo by to byl ještě před pár lety řekl, že ten Grégr nakonec v tolika věcech prosadí svou. Nakonec ještě pár slov k volbám. Záměrně zde nebudu týden před dnem D hodnotit naši volební kampaň, její myšlenkovou náplň a organizaci. Na to bude čas po volbách. Co je však třeba říci už dnes, je kritérium, podle něhož budeme za týden výsledky hodnotit. Žádná oficiální hranice úspěchu či neúspěchu krajských voleb sice vyhlášena nebyla, moje soukromá je však vítězství alespoň v sedmi krajích. Jinými slovy: pokud nevyhrajeme alespoň ve 4 krajích, budu to považovat za porážku, prvenství v 5–6 krajích za remízu a vše nad to za vítězství. Za sebe slibuji, že pokud náš výsledek nebude takový, jaký si představujeme, nebudu se chovat jako šéfová vězeňské služby.

147

Týden 6. 11. – 12. 11. 2000 V KRAJSK¯CH VOLBÁCH ÚSPùCH

úrovni. Aktuálně to však už teď znamená jednu důležitou věc: největší šance na získání hejtmanských postů jsou na Moravě, kde je ovšem logicky obsadí lidovci. A že se tím posílí vliv KDU v rámci Čtyřkoalice, si netřeba zakrývat. Obecně, pokud jde o uzavírání krajských koalic, platí, co bylo ze strany čtyřkoaliční rady řečeno před volbami: záleží na místních podmínkách. Jedno pravidlo je však nepřekročitelné! Za každou cenu je třeba zabránit rozklížení Čtyřkoalice v zastupitelstvech. V senátních volbách jsme, alespoň po prvním kole, mimořádně úspěšní, a to jak kandidáti US, tak lidovců. Z další senátní soutěže jsme zatím vypadli jen v sedmi obvodech. Osobně mám velkou radost z úspěchu Josefa Zieleniece a doufám, že je to v jeho případě jen začátek skutečného návratu do politiky. Z méně známých jmen mě hodně mrzí neúspěch ve Vsetíně, kde v kampani naši lidé odvedli velký kus práce, našeho starostu Hrušku tu však bohužel z druhého kola „vytlačil“ nezávislý kandidát. Naopak milým překvapením je postup našeho Ondrzeje Febera v Karviné, tedy v místě, které v našich odhadech nebylo považováno za zrovna perspektivní. Ostudu – a jinak to nazvat nejde – jsme utržili naštěstí jedinou, a to v podobě pětiprocentního debaklu Ratibora Majzlíka v Mladé Boleslavi. Pokud jde o strategii pro druhé kolo, dohodli jsme se v rámci čtyřkoaliční rady na podpoře kandidátů ODS tam, kde stojí proti KSČM, přičemž Klaus udělal vůči Čtyřkoalici stejné gesto. V ostatních případech je doporučení věcí jednání na místní úrovni. Že se v neděli nebude hrát o nic menšího než o ztrátu většiny opoziční smlouvy v senátu, a tudíž i o křeslo předsedy, asi netřeba opakovat. S dalekosáhlými soudy ohledně výsledků voleb raději opatrně. S prohlášeními typu „voliči se v těchto volbách vyslovili pro vládu pravice“ či „konec opoziční smlouvy na obzoru“ je třeba ještě vyčkat na výsledek druhého kola senátních voleb. Zatím je myslím jasné jen to, že zvítězila opozice nad vládní sociální demokracií a že lidé hlasovali pro politickou změnu.

Je to dobré, dokonce lepší, než mnozí očekávali. Skutečnost, že Čtyřkoalice v prvních regionálních volbách skončila druhá za vítěznou ODS a má slušně našlápnuto do druhého kola senátních voleb, nám dává důvod k optimismu. V příštích dnech půjde o to, dobrý výsledek politicky zúročit. Pár hodin po uzavření volebních místností je však čas na první zevrubné zhodnocení výsledků. Pro přehlednost je tentokrát otečkuji: • K volbám přišla jen třetina voličů, což je nelichotivé vysvědčení pro politiku a politiky bez rozdílu stranických triček. Radost z toho tedy mít nelze a z delší perspektivy to může být vážný problém zejména pro krajská zastupitelstva. Získají-li si totiž stejně malou vážnost v očích veřejnosti jako senát, může to být pro myšlenku regionální politiky zhoubné. Prozatím ale platí, že nejvíce na malé volební účasti prodělala ČSSD, nejvíce vydělali komunisté. My a ODS jsme – troufám si odhadovat – zůstali na svém. • Aritmeticky je vítězem krajských voleb ODS (185 mandátů), politicky jsme však vítězem my (171 mandátů) a bohužel i komunisté (161 mandátů), kteří rozdrtili ČSSD. Našich pět, respektive šest prvenství v kraji (v Královéhradeckém se dělíme o prvenství s ODS) spolu s druhým místem na Českobudějovicku je více, než se čekalo, a co je nejdůležitější, ve většině krajů bez nás nelze sestavit většinovou demokratickou koalici. Podíváme-li se však na výsledky optikou samotné Unie svobody, tak povzbuzující už to nebude. V tradičních moravských lidoveckých baštách (Brno, Zlín, Olomouc, Jihlava) Čtyřkoalice podle očekávání vyhrála. V Pardubickém a Královéhradeckém kraji jsme byli KDU důstojným partnerem a společně uspěli. Na Plzeňsku, Karlovarsku, Liberecku a částečně ve středních Čechách, kde by měla být pilířem Čtyřkoalice US, jsme však už nedopadli nijak valně, respektive jsme skončili třetí za komunisty. Konečně nejhorší výsledek máme v Ústeckém kraji, kde jsme až čtvrtí, a co je nejsmutnější, získali jsme jen polovinu toho, co ODS. Nakolik je to danost a nakolik jsou na vině rezervy v práci krajských organizací, bude jistě v příštích týdnech v Unii předmětem mnoha diskusí jak na regionální, tak celostátní

Nakonec osobní poznámka. V minulém týdnu jsem se na závěr zmínil, že jsem v případě volebního neúspěchu připraven nést svůj díl odpovědnosti. Mnohé z vás jsem tím vylekal a někteří dokonce žádali, abych v žádném případě něco takového nedělal. Děkuji. Trvám však na tom, že v politice musí platit princip osobní odpovědnosti, a to zejmé-

148

149

•

•

na v případě, že strana ve volbách neuspěje. To ale naštěstí není momentálně náš případ. I když jsem tedy nadále nespokojen s řadou věcí v řízení US, které nemám sílu změnit, ač za ně jako člen vedení nesu spoluodpovědnost, k abdikaci naštěstí nemám důvod. Podle mých týden starých kritérií totiž pro Čtyřkoalici volby dopadly úspěšně.

Týden 13. 11. – 19. 11. 2000 DRUHÉ KOLO SENÁTNÍCH VOLEB: TOTÁLNÍ VÍTùZSTVÍ!

Dobojováno! Vítězství Čtyřkoalice v doplňovacích senátních volbách je realitou: zvolení 17 čtyřkoaličních senátorů zbavilo strany opoziční smlouvy nadpoloviční většiny, komunisté propadli úplně. Víc jsme si nemohli přát. Co to tedy znamená: Druhým kolem byla především dokonána drtivá porážka sociální demokracie. Fakt, že mají jen jednoho nového senátora a že prohrál Jan Kavan (druhý kandidující ministr Vetchý vypadl již v prvním kole), je Zemanovo politické Waterloo a nejde to ničím zamaskovat. Mezi jiným to podle mého odhadu aktuálně znamená nejen zostření personálního boje o nástupnictví po Zemanovi, ale především vážný střet o další směřování ČSSD: jedni totiž budou příčinu její porážky hledat v opuštění levicových principů, druzí ve vulgaritě a politickém Zemanově stylu, který stranu připravil o podporu středově smýšlejících voličů. Z pohledu ODS není výsledek senátních voleb tak katastrofální, nicméně o vítězství mluvit nemůže. A zejména ponížení z porážky Benešové jí budou všichni ještě nějaký čas určitě připomínat. Osobně sice moc nevěřím, že by v ODS došlo v důsledku těchto voleb k nějaké viditelné evoluci, a už vůbec ne k revoluci, nicméně k určitým posunům určitě dojde. Pokud se Čtyřkoalici podaří získat křeslo předsedy senátu (a ta šance tu je díky dvěma nezávislým), vypadne jedna mocenská cihla z pyramidy opoziční smlouvy. Přičteme-li k tomu fakt, že v drtivé většině krajů prozatím jednání o ustavení krajských zastupitelstev směřují ke spolupráci Čtyřkoalice a ODS, troufám si předpovědět, že Klaus pomalu přehodí výhybku od dosavadní snahy o likvidaci Čtyřkoalice směrem k opatrné spolupráci. Smíření na pravici, o němž už spekulují někteří komentátoři, to sice nebude – důvody a příčiny vzniku US zůstávají –, politická aritmetika je nicméně neúprosná. Jinými slovy: tak, jak se bude zřejmě ČSSD posunovat více do leva, budeme se my jako Čtyřkoalice chtě nechtě ocitat blíže ODS. Z pohledu Čtyřkoalice je teď důležité zúročit výsledek voleb a především zachovat jednotu. Skoro bych řekl, že teď nastává pro Čtyřkoalici zatím nejtěžší chvíle. Přísloví „první vyhrání z kapsy vyhání“ je proto třeba mít v příštích dnech, kdy se seriózně rozběhne debata 150

151

o jménech a způsobu výběru lídra, na paměti více než kdy jindy. Zatím se kromě Karla Kühnla a Cyrila Svobody, kteří o nominaci usilují už nějaký čas, nejvíce mluví o Josefu Zieleniecovi. Osobně však momentálně za důležitější než konkrétní jméno považuji zodpovědět si otázku, zda má vést Čtyřkoalici politik zkušený (tedy politicky nikoli nepopsaný list), nebo takříkajíc nová tvář. První případ znamená opatrnou sázku na jistotu podle hesla „víme, co máme“. Druhá možnost je riskantnější a pro nás jako členy stran náročnější: vyžaduje totiž, aby současná vedení stran Čtyřkoalice dala plně veškeré své schopnosti a zkušenosti k dispozici, a fakticky se tak částečně vzdala svých vlastních ambicí. Z vlastní zkušenosti totiž dobře vím, že nový člověk může v politice obstát jen tehdy, pokud mu pomohou lidé se zkušenostmi. Budou-li mu byť nepřiznaně házet klacky pod nohy, jeho šance na okamžitý úspěch je minimální. Každopádně, ať se nakonec Čtyřkoalice rozhodne jakkoliv, myslím, že máme z čeho vybírat: zkušených politiků máme slušný výběr už teď a z nových jmen je určitě konkurenceschopná třeba Helena Rögnerová. Zažil jsem její volební kampaň na vlastní kůži (jezdil jsem s ní stejně jako mnozí ostatní na kole po benešovských vesnicích) a dosvědčuji, že její energie a charisma je skutečně velmi silné. Na závěr ještě poznámka k jednání našeho Republikového výboru. Sešel se minulou středu a jednal o povolební situaci v krajích. Jak jsem už zmínil, ve většině krajů se rýsuje spolupráce s ODS. V Pardubickém, Hradeckém a Brněnském kraji je to již v podstatě dohodnuto. V řadě dalších krajů, kde máme s ODS jen chatrnou většinu, prosazujeme jednání s nezávislými – tedy tam, kde existují a kde jsou partnerem schopným jednání. Naproti tomu ovšem KDU upřednostňuje vznik tzv. duhových koalic, tedy přibírání i ČSSD. Jednání tedy nejsou jednoduchá, zatím však Čtyřkoalice všude drží pohromadě a problémy řeší mezi sebou. Úplně nakonec jedno upřesnění. Někteří členové se cítili být dotčeni mojí zmínkou v minulém Týdnu o podílu KDU na našem úspěchu, zejména na Moravě. Netvrdil jsem, že jsme uspěli jen díky lidovcům, jak si to někteří z čtenářů vyložili, nýbrž že KDU má takový dojem a začíná se podle toho chovat. A jak známo, v politice někdy dojmy a pocity hrají důležitější roli než fakta. Za nedorozumění se omlouvám. Výsledek osm zvolených senátorů z řad US, osm z KDU je konečně důkazem, že naše síly jsou v rámci Čtyřkoalice vyrovnané. 152

Týden 20. 11. – 26. 11. 2000 V KOALICI S ODS, KDO BUDE P¤EDSEDOU SENÁTU

Minulý týden se nesl především ve znamení dlouhých politických jednání. Jednalo se v krajích o koalicích, v senátu o obsazení křesla předsedy a pátek pak přinesl jmenování nového guvernéra ČNB. O probíhajících, tedy neukončených jednáních se vždy píše obtížně. Nejinak je tomu i v tomto případě. Z informací, které mám momentálně k dispozici, však už jedno vyplývá zcela jasně: ve většině, respektive ve všech krajích se pravděpodobně bude Čtyřkoalice podílet na krajské vládě spolu s ODS, případně s dalšími stranami. V Hradeckém a Pardubickém kraji je už příslušná koaliční dohoda podepsána, v dalších – například Středočeském, Olomouckém či Zlínském – je těsně před podpisem. Největší problémy přetrvávají zatím v Ústeckém kraji, kde zvítězili komunisté, a v Budějovickém, kde se ODS urputně snaží vyšachovat našeho Jirku Vlacha. Obecně však stále platí, že jednání o koalicích je plně v odpovědnosti reprezentantů Čtyřkoalice zvolených v kraji a celostátní vedení stran do nich nezasahují. Jiná je situace v senátu. Rozdílné názory ve Čtyřkoalici sice nejsou ani zdaleka tak dramatické, jak se to může zdát při čtení denního tisku, nicméně faktem je, že jednání o vytvoření společného čtyřkoaličního senátního klubu jdou pomaleji, než bych si třeba já sám přál. Zejména někteří lidovečtí představitelé a senátoři totiž berou ustavení společného senátního klubu jako jisté překročení čtyřkoaličního rubikonu. Nejen v řadách KDU však sílí pocit, že čtyřkoaliční úspěch v senátních a krajských volbách urychlil potřebu diskuse o příští podobě Čtyřkoalice, respektive otázku, zda má zůstat koalicí, nebo nastoupit cestu integrace v jeden politický blok. Můj názor, stejně jako názor ostatních členů předsednictva Unie svobody, je, že vytvořit společný senátní klub jsme povinni svým voličům bez ohledu na to, zda se Čtyřkoalice v budoucnu stane něčím víc než koalicí. Do senátních voleb jsme šli na jedné čtyřkoaliční kandidátce, a stejně jako vznikají společné čtyřkoaliční kluby v krajských zastupitelstvech, musí stejný postup platit i pro senát. V tuto chvíli ale bohužel neumím odhadnout, zda to bude většinový názor i u našich partnerů, a jak tedy jednání o senátním klubu nakonec skončí. Minulý týden jsme sice právě o tomto na čtyřkoaliční radě dlouze diskutovali, zatím je však vše otevřeno. O jménech kandi153

dátů na předsedu či předsedkyni senátu se – jakkoliv to zejména ve světle spekulací tisku asi zní nepravděpodobně – zatím také příliš nemluvilo. Logicky. Personální nominace jsou závislé na skutečnosti, zda půjde o návrh jednoho klubu, nebo klubů dvou, tedy KDU a klubu US/ODA. Jasné slovo tedy musí padnout co nejrychleji. Pokud jde o lídra, oficiálně zaznělo první jméno. I pro mě je nominace bývalého dlouholetého náměstka ministra vnitra Kopřivy překvapením. Moc se ani nedivím, že komentátoři spekulují nad logikou takového návrhu. Být na jejich místě, dělal bych totéž. K výběru Zdeňka Tůmy guvernérem ČNB lze naopak říci, že je to rozhodnutí, jež bylo očekáváno. A to je v bankovním světě pozitivní deviza. Poprask, který kolem nominace spustil Klaus a Zeman, překvapil snad jen ubohostí, zejména premiérovy argumentace. (Argument, že je Tůma exponentem sdružení Lípa, je zhruba na úrovni Přemysla Svory, nikoliv předsedy vlády.) Havel udělal dobře, když se ve svém výběru řídil doporučeními ekonomických odborníků – mezi jinými konzultoval také Švejnara –, a nikoliv přáním opoziční smlouvy. Ta tu totiž už dlouho nebude, zatímco centrální banka ano. Nakonec tradiční vnitrounionistická poznámka. Jak možná už někteří víte, v průběhu týdne mě určití členové US v rámci stranické emailové korespondence obvinili z poškozování Unie svobody a podrývání pozice našeho předsedy. Měl jsem se jich údajně dopustit tím, že jsem v minulé Sedmičce zmínil Josefa Zieleniece a Helenu Rögnerovou jako příklady lidí, mezi nimiž by mohla Čtyřkoalice vybírat svého lídra. Přiznám se, že mě to dost nadzvedlo, a proto jsem prostřednictvím ústřední kanceláře rozeslal na okresy své vyjádření, kde jsem zopakoval, co jsem zde psal už minule: namísto hysterie kolem konkrétních jmen je teď důležitější otázka, zda chceme mít ve svém čele spíše politika zkušeného (a tudíž i zatíženého politickou minulostí), nebo naopak člověka nového (a tudíž politicky málo zkušeného). Přiznám se, že můj názor na tuto věc není ještě definitivní a souvisí s otázkou, o níž píšu výše, tedy zda zůstaneme koalicí víceméně autonomních stran, nebo zda se vydáme složitější cestou vytvoření jednotného politického bloku. Každopádně jsem, stejně jako v minulosti, připraven hájit své názory v diskusi, a také tak učiním na jednání RV, který bude za US vybírat jejího kandidáta na čtyřkoaličního lídra. Sejde se 15. prosince.

154

Týden 27. 11. – 3. 12. 2000 SPOR O NOVÉHO GUVERNÉRA, KDU SI VYTVO¤ILA VLASTNÍ SENÁTNÍ KLUB

Politicky klidný týden to tedy zrovna nebyl. Kdo ještě počátkem týdne – tak jako já – věřil, že se po prvotním rozruchu napětí kolem nově jmenovaných členů Bankovní rady zklidní, šeredně se zmýlil. Argument, se kterým přišel Zeman, totiž že je jmenování guvernéra vlastně neplatné, neboť mu chybí spolupodpis předsedy vlády (tzv. kontrasignace), samozřejmě není, jak se nám snaží namluvit Rychetský, ryze odborný. Především a hlavně je to krok politický. Otázka, zda prezident podle ústavy může jmenovat guvernéra, viceguvernéry a členy Bankovní rady bez kontrasignace (jak tvrdí Hrad), nebo jen členy Bankovní rady, ale k tomu, aby mezi nimi pak vybral guvernéra a dva viceguvernéry, už potřebuje souhlas premiéra (jak tvrdí vláda), je možná zajímavá pro právní teoretiky. Normální člověk si, zvláště s vědomím, že až dosud byli všichni dosavadní guvernéři jmenováni bez kontrasignace, může z celé tahanice odnést jediné: vláda válčí s prezidentem a neštítí se proměnit na bojiště i centrální banku. A jeden nemusí být ani ekonomický analytik, aby věděl, že z toho plynou nejrůznější nebezpečí pro stabilitu měny, která je, jak známo, mimo jiné závislá i na kredibilitě a nezávislosti ČNB. Přidáme--li k tomu ještě úmysl vlády žalovat hlavu státu u Ústavního soudu, sestupujeme jako země do politického suterénu. Znáte snad v demokratické Evropě jinou zemi, kde se soudí vláda s prezidentem? Vybavuje se mi jen Slovensko za éry Vlado Mečiara. Odpovědnost za tuhle ostudu nese především Zeman a spol., respektive dlouhodobá politizace centrální banky a snaha podřídit její rozhodování aktuálním politickým tlakům. Bez poskvrny ovšem už není ani prezident: chápal jsem a schvaloval jeho rozhodnutí jmenovat guvernérem Tůmu, s čím však souhlasit nemohu, je způsob, jakým své rozhodnutí nyní obhajuje. Mám na mysli především jeho článek v sobotní MF Dnes, respektive tvrzení, že jej Zeman a Tošovský koordinovaně vydírali. Jistě, premiér je hulvát a opilec, od kterého lze čekat ledacos, a Tošovský byl a je proti Tůmovi evidentně – mírně řečeno – zaujat, ale že by se ti dva spikli? Havlova emocionální reakce tak jednak nepůsobí příliš věrohodně, jednak 155

zbytečně nahrává smluvněopozičním kritikům Tůmova jmenování. Obojí je špatně. Nepíše se mi to snadno, ale do kategorie špatných řadím i rozhodnutí KDU ustavit svůj vlastní senátní klub. Psal jsem zde už minule, že se jednání o vytvoření čtyřkoaličního senátního klubu komplikují, neboť zejména u lidovců narazila na potřebu vyjasnit si, zda Čtyřkoalice do budoucna zůstane koalicí, nebo nakročí k integraci v jeden politický blok. Bohužel, ani pozitivní ohlas na myšlenku pozvolné integrace mezi ostatními členy Čtyřkoalice však nezměnil rozhodnutí lidoveckých senátorů urychleně ustavit vlastní klub. Nejsnadnější vysvětlení tohoto kroku je jejich potřeba uchovat si výhody spojené s existencí vlastního klubu (peníze, auta, sekretářky atd.). Tak jednoduché to ale opravdu není. Z toho, co vím, převládl v KDU především strach z unáhlených rozhodnutí, kterým nebudou rozumět řadoví členové strany. A v tomto smyslu jsou lidovci skutečně konzervativní. Jinými slovy: společný klub není ztracenou věcí, jen k němu bohužel nevede přímá cesta, jak se to hned po volbách zdálo. Shodli jsme se proto v předsednictvu US, že budeme dál pokračovat v jednáních s cílem dosáhnout ustavení společného klubu alespoň v řádu příštích týdnů. Pokud jde o volbu předsedy senátu, zatím se zdá, že směřujeme k takovému postupu, že čtyřkoaličního kandidáta na tuto funkci zvolí na společném jednání v tajných volbách všichni čtyřkoaliční senátoři s tím, že ať vyhraje kdokoliv, bude mít podporu celé Čtyřkoalice. Kandidátem lidovců do těchto primárek bude zřejmě Pithart či Šimonovský, o našem teprve rozhodnou naši senátoři. Za sebe doufám, že jím bude Josef Zieleniec. Na závěr pár vět k jednání sněmovny. Kromě nepřijetí našich návrhů na snížení spotřební daně (návrh jsme formálně stáhli poté, co se do něj dostal komunistický pozměňovák o dani z luxusních aut) a zamítnutí zákona o samosprávě ve školství patřilo k nejdůležitějším v pořadí už třetí hlasování o náhradách pro kampeličkáře. Věcně šlo o to, kde vzít peníze (konkrétně 6 miliard) na vyplacení ze zákona pojištěných vkladů, tedy maximálně do výše 125 tisíc korun na vkladatele. Nešlo tedy – jak se rozčilovaly některé komentáře – o vyplacení všech vkladů, ale pouze o to, co je garantováno zákonem a co nikdo nezpochybňoval. Většina našeho klubu se nakonec rozhodla ukončit spor, zda se tak má stát prostřednictvím dluhopisů, nebo přes Konsolidační banku, a souhlasila s dluhopisy. Pro lepší představu, v jakých řádech se někdy ve sněmovně rozhoduje: toho dne se shodou náhod také hlaso-

valo (a vše bylo schváleno) o vydání povodňových dluhopisů (1,5 miliardy), dluhopisů za převoditelné ruble (4,5 miliardy) a dluhopisů Konsolidační banky (36 miliard).

156

157

DvojTýden 4. 12. – 17. 12. 2000 NEPOVEDEN¯ HANDL V SENÁTU, OTAZNÍKY NAD LÍDREM

Nepočítám-li schválení rozpočtu, odhalení MF Dnes o propojení aparátu Lidového domu se zkrachovalým H-systémem, chycení Kajínka či dozvuky války kolem jmenování nového guvernéra, vévodila uplynulým dnům na domácí politické scéně Čtyřkoalice. To, co jsme ale předváděli – mám na mysli jednání v senátu a diskuse provázející nominace na lídra – byla jedním slovem mizérie. (I proto jsem – přiznám se – vynechal jeden Týden.) Začnu senátem. Psal jsem zde minule, že vše směřuje k proceduře výběru společného čtyřkoaličního kandidáta formou tajných voleb za účasti všech senátorů Čtyřkoalice. Tak se i stalo. Vyhrál Pithart, což znamená, že reprezentant US, kterým byl zvolen Honza Ruml, má získat křeslo místopředsedy senátu, zatímco ODA, konkrétně Kroupa, bude šéfem společného klubu US/ODA. Osobně považuji to, že tři nejdůležitější politické posty obsazují lidé, kteří v očích veřejnosti jen stěží mohou ztělesnit změnu, o níž jako Čtyřkoalice mluvíme, za špatné rozhodnutí a velké minus pro naši další politickou důvěryhodnost. Marně jsem doufal, že i když chyběla především u KDU politická odvaha ustavit hned po volbách společný čtyřkoaliční senátní klub, budou naši senátoři alespoň při hledání společných kandidátů schopni odložit přízemní uvažování, kdy se vybírá hlavně podle odsloužených let v senátu. Bohužel, nestalo se. Z mého pohledu zde zvlášť tristní roli sehrála ODA: její zástupci se totiž přes slovní proklamace nejvíce řídili podle principu „bližší košile než kabát“, respektive podle hesla „nejvíc mě zajímá, co z toho mám já“. Výsledkem je, že US uspěla pouze v osobě Rumla, zatímco ODA obsazuje jak předsedu společného klubu, tak místa dvou předsedů výborů (teze, že mezi našimi senátory není na tyto funkce dostatek kvalitních lidí, je samozřejmě nesmysl – za všechny jmenuji například Roberta Koláře, bývalého poslance a velmi zkušeného politika). Kdybych to měl shrnout, mají bohužel podle mého soudu pravdu ti, kdo o čtyřkoaličních jednáních v senátu napsali, že měla daleko k původně deklarovanému cíli, totiž vybrat lidi představující změnu a schopné symbolizovat politiku Čtyřkoalice. Z mého pohledu to byl spíš přízemní politický handl, z něhož navíc Unie svobody vyšla s velmi hubeným výsledkem. 158

Pokud jde o nominace na lídra, minulý týden ponechal ve hře už jen tři, respektive dvě jména. Necháme-li totiž stranou Žantovského, výběr směřuje k rozstřelu mezi lidoveckým Kopřivou a Karlem Kühnlem. O důvodech, proč KDU nominovala nijak zvlášť výrazného kandidáta, nechci spekulovat. V posledních dnech, kdy Kopřiva dostává příležitost v médiích (naposledy to byl tuším novácký Kotel), totiž otázek v tomto směru spíše přibývá, než ubývá. Co ale vylučuji, je úvaha, že byl lidovci vybrán jen formálně, tedy v podstatě jako sparingpartner. To je nesmysl a reálně tomu také nic nenasvědčuje (viz mediální ofenziva představitelů KDU v médiích na Kopřivovu podporu). To, že náš Republikový výbor o víkendu navrhl předsedu Kühnla, asi není třeba dlouze vysvětlovat: Kühnl totiž už v době, kdy kandidoval na předsedu US, jasně deklaroval, že se chce o post lídra ucházet, a jeho zvolení předsedou strany bylo tudíž jasnou legitimací i pro tento krok. Má proto v tomto smyslu za sebou podporu celé strany a samozřejmě i moji. Jak to celé ale nakonec skončí, si netroufám odhadnout. Vím jen jedno: má-li být v dohodnutém termínu do konce ledna dosaženo dohody, budou ještě muset učinit ústupky všichni, tedy my i KDU. Na závěr ještě poznámka ke krajským zastupitelstvům. S výjimkou specifické situace na Ústecku a Jihlavsku je fakticky už snad všude sestavení krajských rad uzavřeno. V opozici jsme zatím pouze na Karlovarsku, kde nejprve ODA rozpoutala hysterii, že nevstoupí do duhové koalice (na jejímž vzniku ovšem trvala ODS), aby se pak její reprezentant v zastupitelstvu stal prvním „zrádcem“ Čtyřkoalice a přeběhl k ODS, s níž pak vstoupil do koalice s ČSSD. (Osobně to považuji za nehoráznou věc a faktické vystoupení ODA z karlovarské Čtyřkoalice, což nelze jen tak přejít ani na celostátní úrovni. Jednat o tom budeme ve středu.) Nejsložitější situace je zatím paradoxně na Jihlavsku, kde jsme drtivě zvítězili a kde bychom bez potíží mohli sestavit vládu s ODS a nezávislými. Stejně jako na Zlínsku tu jednání uvízla v patu, neboť se zde ODS a ČSSD vzájemně nezakrytě podporují, respektive ODS trvá na zastoupení sociálních demokratů v krajské radě. Klausovo povolební prohlášení, že preferuje na krajích vznik programově blízkých koalic, tak fakticky vzalo za své během tří týdnů. Před vstupem do nového roku tedy mnoho důvodů pro naději, že v dohledné době dojde v české politice k nějakému zásadnějšímu pozitivnímu obratu, není. Třeba to Vánoce změní. Přeji vám všem do nového roku zdraví a duševní vyrovnanost. 159

Týden 1. 1. – 7. 1. 2001

2001

P¤ÍâINY KRIZE V âESKÉ TELEVIZI

Krize, která už více než dva týdny zuří kolem České televize, mne nutí být tentokrát stroze monotematický. Dojmů a emocí je ostatně v celé věci už dost. Pokusím se tedy být ve svém pohledu na věc maximálně střízlivý. Nejprve, jak se věci z mého pohledu zběhly. Příčinu krize kolem ČT je třeba hledat v době, kdy se ODS a ČSSD rozhodly odvolat Jirákovu Radu ČT, a to i přesto, že vyhověla jejich tlaku a vyhodila tehdejšího ředitele Jakuba Puchalského. Nová Rada byla totiž už navolena čistě na politickém, opozičněsmluvním klíči a podle smluvněopozičního principu „společně ovládneme vše“. Zcela otevřeně už tehdy nešlo o to, jaké předpoklady či kvality mají jednotliví kandidáti, ale o to, kdo dotyčného navrhuje. Poměr tehdy oposmlouva stanovila na 4 místa pro ČSSD, 3 pro ODS a po jednom pro lidovce a US. Pravda je, že jsem proti tomu tehdy protestoval, i když z dnešního pohledu asi málo. Brzy po svém zvolení začala nová Rada pod vedením člena Mladých konzervativců Mareše hledat záminku na sesazení ředitele Chmelíčka. O tom, co bylo důvodem, nechci spekulovat, ale svoji roli hrálo jistě i to, že Chmelíčka vybrala ještě stará Jirákova Rada a Rada nová k němu zkrátka neměla důvěru. Před Vánoci, pro většinu zainteresovaných lidí překvapivě, najednou Chmelíček skutečně padl, a to s argumentem, že neplní svůj projekt řízení ČT a předkládá schodkový rozpočet. V tu chvíli se spousta lidí v ČT naštvala. Pokud vím, hlavní příčinou byl jejich celkem oprávněný pocit, že volby v pořadí už třetího ředitele během dvou let budou znamenat, že spousta dosud udělané práce přijde zase vniveč, protože nový šéf přijde logicky s novými představami o způsobu řízení televize. Tak vznikla iniciativa „Televize – věc veřejná“. Pravda je, že její první protesty byly silně emocionální. V tu chvíli se však Rada ČT namísto hledání kompromisu a uklidnění situace zachovala opět naprosto nekompetentně. Vypsala výběrové řízení (přihlásilo se celkem 33 lidí) a během doslova několika hodin z nich vybrala Jiřího Hodače. Člověka, který musel loni na podzim opustit místo ředitele zpravodajství pro totální manažerské selhání a po pokusech politicky ovlivňovat redaktory. A co bylo nejpodivnější, vybrala jej bez toho, že by předložil projekt nebo jakoukoliv jinou představu, jak chce vlastně 161

televizi řídit. Rozhodující prý bylo, že nějaký čas pracoval v BBC. Teprve za této situace – a to je podstatné – se vzbouřili redaktoři zpravodajství a prohlásili, že jmenování ředitele neuznávají. Co následovalo, už jen vyostřovalo problém: jmenování Klausovy exporadkyně Bobošíkové šéfkou zpravodajství, odpojení zpravodajství z vysílání a následné vypnutí celé televize. To vše doprovázeno nezakrytými výhrůžkami, že proti zaměstnancům zasáhne policie. Tolik fakta. Nechci přidávat další ke spekulacím, zda původně byla za vším snaha Železného o privatizaci ČT, nebo promyšlená intrika ODS s cílem ovládnout skrze Bobošíkovou zpravodajství. O tom, že se dnes ovšem vede kolem TV širší politický spor, už není pochyb. ODS a Zeman to staví jako spor Hradu a Čtyřkoalice proti opoziční smlouvě. Tvrdím, že tomu tak nebylo a není. Ve sněmovně jsem to s nadsázkou pojmenoval jako spor politiků, kteří mají novináře za nepřátele lid-

stva či hnůj, póvl a debily, s těmi, kdo berou veřejnoprávní média za důležitou součást demokratické kontroly moci. Ostatně, dokládá to i rozpolcenost ČSSD, kde stojí na straně jedné Zeman a na straně druhé většina ostatních v čele se Špidlou. V tomto smyslu tedy souhlasím s Klausem: ano, je to zásadní politický spor o klíčové principy a kvalitu naší demokracie a ústavnosti a je to stejný spor, který vede-

me od vzniku opoziční smlouvy. Kdo sledoval páteční přímý přenos ze sněmovny, mohl si o jeho úrovni ostatně udělat obrázek sám. Jaké nejčastější argumenty jsou tentokrát ve hře? Teze první: nejčastěji uváděná ODS, ale i Zemanem, říká, že vzbouření redaktoři porušují zákon, a to je principiálně nepřijatelné, neboť zákon platí pro všechny a v demokracii je třeba o jeho změnu usilovat parlamentní cestou. Zní to líbivě a mnoho lidí pochopitelně souhlasí. Věc je ale složitější. V demokracii je právo postaveno na principech zakotvených v ústavě (u nás navíc také v Listině základních práv a svobod), z nichž jsou pak následně odvozeny běžné zákony, přičemž ty, které se dostanou do rozporu s ústavou, posuzuje Ústavní soud. Platí však také odvěké pravidlo práva, že ve stavu mimořádné nouze je možno zákon porušit, pokud se tím zabrání porušování zákonů vyšší právní síly. (Jednoduchý příklad z praxe: když vezu těžce zraněného člověka do nemocnice, je ospravedlnitelné, že porušuji dopravní předpisy.) Za jistých okolností je dokonce i v demokracii zcela legitimní určitá forma občanské neposlušnosti – viz Martin Luther King a boj amerických černochů za svá práva v padesátých a šedesátých letech v USA. Jinými slovy: tvrdit, že redaktoři ČT nemají právo na protest, neboť ředitel Hodač byl zvolen formálně správně podle jednoho paragrafu zákona, je poněkud bolševická představa o právu. Právo nejsou jednotlivé paragrafy, ale soustava na sebe navazujících zákonů jako celek a je třeba je také jako celek posuzovat. Proto také soudí soudci, a nikoliv počítače. A i o tom, kdo porušil zákon v ČT, by měl rozhodovat soud, nikoliv politici. Teze číslo dvě: ve sporu o ČT jde prý především o ohrožené zájmy televizní mafie. Tato na nejnižší pudy zaměřená argumentace by mohla obstát, kdyby Rada ČT odvolala Chmelíčka po provedení kontroly hospodaření, která by špatné hospodaření prokázala. Nic takového se ale nestalo. Naopak: nejprve byl odvolán ředitel a teprve teď se má šetřit, jak vlastně hospodařil. Teze číslo tři: Hodač nedostal šanci TV řídit za normálních okolností a zprávy Bobovize jsou tak špatné, neboť nemají technické zázemí. Pravda je taková, že Hodač nebyl nepopsaný list: loni na podzim byl čtyři měsíce ředitelem zpravodajství, kde naprosto selhal, respektive musel odejít pro snahu politicky manipulovat práci redakce. A nedostatkem techniky lze jistě vysvětlit kuňkající a špatně nasvícené hlasatelky, nikoliv ovšem lži a brutální manipulaci obsahu zpráv Bobovize.

162

163

Teze číslo čtyři: stávka redaktorů proti Hodačovi je precedens, který znamená, že v každé firmě teď mohou zaměstnanci legitimně prohlásit, že také neuznávají ředitele. Je to samozřejmě nesmysl, neboť Česká televize není běžná firma. Je to veřejnoprávní instituce zřízená podle zvláštního zákona, a vztahují se na ni proto jiné právní režimy než na pekárnu či počítačovou firmu. Teze číslo pět: krizi způsobila účast politiků ve zpravodajském velíně a zejména přenocování Jana Rumla a spol. Jakkoliv jsem nepatřil k těm, kdo cítili potřebu ve velíně přespat, v určitém smyslu rozumím jejich pohnutkám. Byli totiž o přítomnost v ČT požádáni redaktory (a to napříč politickým spektrem, tedy včetně ODS), kteří se po výhrůžce Bobošíkové, že již požádala policii o vyklizení budovy, celkem pochopitelně báli. Osobně musím navíc dodat, že znám Jana Rumla dlouho a dobře vím, že je to člověk, který udělal pro svobodu slova v naší zemi hodně a za komunismu byl kvůli tomu ve vězení. A mám-li si vybrat mezi lidmi, kteří, tak jako on, velmi citlivě reagují na jakékoliv náznaky možnosti cenzury, a mezi lidmi, kteří vyzývají k násilnému zásahu proti novinářům, vybírám si bez váhání ty první. Nakonec odpověď na častou otázku, co se stane, pokud Hodač a spol. neuposlechnou výzvy a neodstoupí a nebudou ani odvoláni Radou ČT. V takovém případě zřejmě sněmovna v pátek odvolá celou Radu a pak podle mezitím nově schváleného zákona zvolí Radu novou. To si ovšem vyžádá nějaký čas – asi tak 14 dnů. A z čistě právního hlediska bude prý Hodač formálně hlavou televize až do zvolení nového ředitele. To může ale trvat až měsíc. V příštích dnech se tedy máme ještě na co těšit.

164

Týden 8. 1. – 14. 1. 2001 NOV¯ ZÁKON O âT NEP¤INESL ZMùNU

Řetěz posledních událostí kolem České televize začnu rozplétat odzadu, tedy pátečním hlasováním o novém zákonu o České televizi. Jak známo, byl nakonec schválen hlasy ČSSD a ODS. Co tomu předcházelo? Když se počátkem týdne Rada ČT odmítla i jen zabývat usnesením sněmovny vyzývajícím ji k odvolání Jiřího Hodače, bylo jasné, že ji v pátek sněmovna odvolá. Fakticky to znamenalo, že jedinou cestou k vyřešení krize pak už zůstane doplnit do návrhu nového zákona o ČT tzv. přechodné ustanovení, které nějak upraví dobu, než bude zvolena Rada nová. Ve hře byly dvě varianty: v mezidobí, kdy již byla stará Rada odvolána a nová ještě není zvolena, přejdou její pravomoci, tedy jmenování ředitele, buď na Poslaneckou sněmovnu, nebo na ministra kultury. Druhým sporným bodem vládního návrhu zákona byl způsob volby Rady. ČSSD trvala na volbě pouze Poslaneckou sněmovnou, zatímco my jako Čtyřkoalice jsme prosazovali její rozdělení mezi sněmovnu a senát, případně prezidenta, a rotační obměnu jejích členů. ODS byla v logice svého dosavadního chování proti odvolání stávající Rady, proti zákonu jako celku a zvlášť vehementně proti přechodným ustanovením, jež slovy Kateřiny Dostálové označovala za „naprosto nepřípustná“. Jednání nad textem zákona ve výboru se tak logicky odehrávalo především mezi Čtyřkoalicí a ČSSD a vše nasvědčovalo tomu, že bude možno dojít ke společné dohodě. V prvním bodě, tedy v přechodných ustanoveních, jsme nakonec souhlasili, že prozatímního ředitele zvolí sněmovna, i když musím přiznat, že třeba já jsem byl mnohem více pro variantu, aby jej jmenoval ministr kultury. (Důvod? Volba sněmovnou je nebezpečný precedent přímého vstupu sněmovny na půdu televize a navíc, ministr kultury má už stejnou pravomoc, tedy jmenování ředitele, vůči podobným veřejným institucím, jako je Národní galerie, Národní knihovna, Národní divadlo atd.) Navrhli jsme dále kompromis v této podobě: dvě třetiny Rady, tedy 9 členů, zvolí Poslanecká sněmovna, zatímco senát bude volit jen jednu třetinu, tedy 6 členů příští Rady ČT. Většinu pátečního dne se také zdálo, že na tomto půdorysu bude dohoda možná. Během dne jsme totiž v rámci jednání sněmovny svedli s ODS tuhou slovní potyčku o interpretaci příčin krize 165

kolem ČT, při níž ze strany jejích poslanců opakovaně, hlasitě a bojovně zaznívalo, že celý zákon, a především jeho přechodná ustanovení jsou „neodpovědným, nepřijatelným a nestoudným“ návrhem, s nímž nelze souhlasit. K večeru však poslanecký klub ČSSD náš kompromisní návrh ohledně způsobu volby Rady odmítl a na scéně se objevil Zeman (do té doby vedl jednání Špidla). Co následovalo, jste viděli v sobotních televizních zprávách: schůzka Klaus–Zeman a otočka ODS o 180 stupňů. Kolem jedenácté, tedy ještě před hlasováním o sporných pasážích zákona, pak vystoupil předseda klubu Vlastimil Tlustý a oznámil, že ODS v rámci své „státotvornosti“ podpoří „návrh zákona, ať už bude nakonec schválen v jakékoliv podobě“. Zažil jsem ve sněmovně už ledacos, ale přiznám se, že tohle byla silná káva (pro silné povahy viz http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/031schuz/31-1.html). Veřejná deklarace, že ODS podpoří zákon, proti němuž celou dobu byla, a že to cynicky vyhlásí dokonce ještě před hlasováním o sporných pasážích, znamenalo jediné: Klaus a Zeman si opět plácli. A tak se také stalo. Opozičněsmluvní mašina pak skutečně hladce prohlasovala nejen ponechání volby Rady ČT pouze na sněmovně, ale také zřízení speciální komise, která z návrhů občanských sdružení na členy Rady ČT vybere kandidáty pro vlastní hlasování sněmovny. Jinými slovy: ne o každém, kdo bude navržen, se bude skutečně hlasovat. Nejprve musí projít sítem speciální komise. Ale nejen to: prošel také návrh ODS, že kodex ČT, který má vymezit principy objektivního a vyváženého vysílání, bude schvalovat parlament. Nechci malovat čerta na zeď, ale že bych po zkušenostech mohl vyloučit, že v takovém kodexu třeba nebude povinnost televize dávat pravidelný prostor předsedovi vlády a předsedovi sněmovny, tak to tedy nemohu. Jakkoliv je tedy pozitivní, že v novém zákoně mohou návrhy na členy Rady ČT podávat umělecké a společenské svazy a že příští Rada ČT bude obměňována postupně na rotačním principu, podobně jako je tomu u senátu, ke spokojenosti s výsledkem mám daleko. Na principu, jímž byla zvolena nešťastná Marešova Rada ČT, která odvoláním Chmelíčka a volbou Hodače krizi před měsícem rozjela, se totiž reálně změnilo jen velmi málo, a navíc dostal parlament na televizi bič v podobě schvalování zmiňovaného kodexu. To, že opoziční smlouva opět prokázala svoji neutuchající sílu, je vedle toho celkem nedůležitý detail.

Týden 15. 1. – 21. 1. 2001 PILIP A BUBENÍK VùZNI CASTROVA REÎIMU

Znovu se potvrdila stará moudrost, že největší překvapení přijdou od těch, od nichž je nejméně očekáváš. Zatčení Ivana Pilipa a Jana Bubeníka kubánskou tajnou policií, a především jejich následné uvěznění byl – alespoň pro mne – šok. Jsou oba mými přáteli, a mám o ně tudíž, stejně jako mnoho jiných, normální lidský strach. Současně jsem po mnoha letech pocítil bezmoc, tak dobře nám známou před rokem 89.

Jako jednotlivci můžeme protestovat, psát články, apelovat, prosit či modlit se, ale na to, co nakonec nevypočitatelný Castrův režim udělá, to bude mít minimální, nebo spíše žádný vliv. O tom, co se skutečně na 166

167

Kubě odehrálo a odehrává, je navíc jen minimum informací. Jasné je jen to, že Pilip s Bubeníkem cestovali jako turisté (Pilip svůj diplomatický pas u sebe neměl) a že se na chvíli setkali se dvěma kubánskými disidenty. Pak byli zatčeni, vyslýcháni a uvězněni jako „agenti imperialismu a USA“. Zda je pravda, co tvrdí kubánská oficiální místa (a co kubánská opozice popírá), totiž že přivezli disidentům nějakou materiální pomoc, nevím, a upřímně řečeno nepovažuji to za podstatné. Ať to totiž bylo jakkoliv, Ivan Pilip a Jan Bubeník jsou v tuto chvíli politickými vězni Castrova režimu. Důležité je, že jsou vězněni pro své přesvědčení, že každý člověk má právo na svobodu projevu, jsou vězněni za to, že se na „ostrově svobody“ chovali svobodně a projevili solidaritu s tamní opozicí. A v tomto smyslu, i když byla jejich cesta soukromá, jsou dnes Pilip a Bubeník v kubánském vězení ve jménu hodnot a principů, které jsou zásadní pro nás všechny. Jejich osvobození je zřejmě v tuto chvíli ze všeho nejvíce věcí mezinárodních tlaků a jednání českých diplomatů (aktuální informace na www.posletejedomu.cz). Co může ale udělat každý z nás, je odmítnout tuzemské snahy o zpochybňování motivů jejich cesty, jako je poukazování na to, kdo jejich cestu platil či jak je možné, že Pilip odjel v době zasedání sněmovny. A ještě jedna věc je důležitá: jak známo, totalitní režimy používají proti politickým vězňům nejrůznějších metod, od podvržených „důkazů“ až po snahu o jejich diskreditaci v podobě smyšlených obvinění kriminálního typu. Proto je důležité otevřeně mluvit o politickém rozměru celého případu a nepodléhat dojmu, že mlčením a opatrnými formulacemi Castra obměkčíme. Je třeba do úmoru opakovat: Pilip a Bubeník jsou ve vězení, protože se sešli s kubánskými disidenty, a proto jejich případ není obyčejným uvězněním obyčejných turistů. Téma druhé, další pokračování seriálu na téma Česká televize. Minulý týden přinesl dva důležité momenty. Prvním bylo hlasování v senátu, druhým „revoluční“ rozhodnutí odborů pověřit řízením ČT finančního ředitele Palusku. K senátu je třeba říci, že rozhodování nebylo z kategorie jednoduchých. Souhlas s novým zákonem o ČT znamenal souhlasit se zákonem, který v několika ohledech oproti současnosti zvětšuje možnost televizi politicky ovládat. Nesouhlasit a vrátit jej zpět sněmovně zase znamenalo nechat se obvinit, že záměrně zdržujeme volbu prozatímního ředitele, a v důsledku tedy prodlužujeme současný nenormální stav. Čtyřkoaliční senátoři se nakonec rozhodli pro druhou variantu a vrátili zákon sněmovně „oholen“ jen na přechodná ustanovení, umožňující urychleně zvolit prozatímního ředi-

tele. Za daných okolností to byl myslím správný postup. Otevírá totiž znovu prostor pro přípravu kvalitního zákona o ČT a současně umožňuje řešit momentální televizní krizi. A to je opravdu třeba. Zřejmě revoluční nervozita totiž přivedla minulý týden televizní odbory k pokusu dosadit do čela ČT pana Palusku, nicméně tento postup je – byť v rámci stávky – formálně i věcně nepřijatelný. Navíc takovéto „odborářské revolucionářství“ zpětně v očích mnoha lidí relativizuje skutečné příčiny televizní krize a samozřejmě nahrává těm, kteří se snaží celou krizi od počátku politicky interpretovat jako střet práva a anarchie. Pokud vím, lidé z televizního zpravodajství si to dobře uvědomují, a proto také mezi nimi a televizními odbory došlo k rozporu. Snad už se tedy podobné excesy nebudou opakovat. Na závěr poznámka čtyřkoaliční. O víkendu se ve Žďáru nad Sázavou sejde čtyřkoaliční rada, která má rozhodnout, kdo bude společným lídrem. Nebude to snadné. Tváří v tvář posledním průzkumům preferencí je přitom jasné, že Čtyřkoalice je projekt, který má slušnou podporu veřejnosti, a je proto na odpovědnosti vedení všech čtyř stran tuto společnou šanci nepromarnit. Pevně doufám, že si to uvědomí všichni, kdo příští sobotu do Žďáru pojedou.

168

169

Týden 22. 1. – 28. 1. 2001

Nebudu nic zastírat: víkendová volba čtyřkoaličního lídra nebyla snadná. Šestapadesát hodin trvající jednání ve Žďáru nad Sázavou patřilo svou náročností k nejtěžším věcem, které jsem dosud v politice zažil. Výsledek, zvolení Cyrila Svobody, je svým způsobem překvapením, je to však především výsledek nezlomné čtyřkoaliční vůle k dohodě. A je to dobrý výsledek. O podrobnostech jednání zde nebudu psát – snad až jednou ve svých pamětech – neboť musím dodržet společnou dohodu všech účastníků jednání, že nebudeme na veřejnost vynášet jednotlivé detaily. (Pravda, v novinách se sice již objevily nejrůznější popisy průběhu jednání, já však nebudu tím, kdo je bude, byť dodatečně, autentizovat.) Co ale mohu potvrdit, jsou informace, že poté co se v sobotu odpoledne prokázalo, že žádný z oficiálně navržených kandidátů za žádných okolností nezíská potřebnou podporu všech stran, jednalo se postupně o dalších jménech. O některých podrobněji (Kasal, Pilip, Mlynář), jiná se ukázala jako neprůchodná poměrně rychle. Výběr byl tedy nakonec velmi široký a jednání zdlouhavé. K dohodě na jménu Cyrila Svobody jsme dospěli až v neděli, přičemž další hodiny pak ještě zabrala jednání o věcech souvisejících: o poměrech v ohlášené stínové vládě (US 7, KDU 4, ODA 2, DEU 1), o programových věcech či mechanismu vytvoření společného senátního klubu. Závěr jednání byl tak už notně poznamenán únavou a stresem spojeným s vědomím, že pokud jednání neuzavřeme, ohrozíme nakonec vše, co bylo až dosud se Čtyřkoalicí spojováno. Odjet ze Ždáru bez konečné dohody by totiž reálně znamenalo spustit mechanismus faktického zániku Čtyřkoalice. A to jsme nechtěli připustit. Co musím ocenit především, je postoj Karla Kühnla během celého jednání. Jeho vůle k dohodě byla velká a byl pro výsledek schopen vydržet i pro něj osobně velmi nepříjemné chvíle. To, že jsme nakonec došli k výsledku, je tedy z valné části jeho zásluha. Samozřejmě že mnoho lidí, zejména z Unie svobody, není s výsledkem spokojeno a legitimně se ptá, proč KDU získala téměř všechny politicky významnější čtyřkoaliční posty: pět hejtmanů, předsedu senátu a nyní i lídra. Faktem je, a nemá smysl to zastírat, že Unie svobody se v rámci Čtyř-

koalice dostala do nezáviděníhodné pozice. Spojila s existencí Čtyřkoalice svůj vlastní politický úspěch mnohem více než lidovci, a její vyjednávací prostor byl tedy ve Žďáru už poměrně malý. Píše se mi o tom těžko, neboť jsem v minulosti v rámci jednání předsednictva i Republikového výboru US opakovaně varoval před strategií vsadit vše ve jménu získání funkce čtyřkoaličního lídra, nicméně pravda je, že to byla v Unii všeobecně přijímaná a oficiálně vyhlášená linie. Chybný byl i tolik rozšířený pocit, že náš kandidát vlastně v řadách KDU nemá soupeře a že ostatní strany přijmou jako lídra jednoho z dosavadních předsedů. Nechci být generálem po bitvě, ale skutečností je, že ve Žďáru už bylo na změnu strategie pozdě: zde jsme měli už na výběr jen mezi pokračováním, či faktickým koncem Čtyřkoalice. A tvrdím, že jsme udělali dobře, když jsme zvolili první variantu. Dokázali jsme totiž jako strana nadřadit širší politický zájem nad svůj ryze partajní, a to je důležitá a v české politice vzácná věc. Na pondělním jednání Republikového výboru zněla nejvíce silná kritika, že jsme před definitivním rozhodnutím nesvolali, podobně jako lidovci, jednání RV US. Ano, se znalostí výsledku se to tak jeví. O jménu Cyrila Svobody se však rozhodlo až v neděli, a to jsme již RV ani technicky svolat nemohli. (KDU se k jeho svolání rozhodla už v sobotu, kdy bylo jasné, že neprojde Kopřiva, a její vyjednavači údajně neměli, na rozdíl od nás či ODA a DEU, pro takový případ mandát k dalším jednáním.) Zvolení Cyrila Svobody je tedy důležité ve dvou směrech: Čtyřkoalice splnila svůj slib a došla k dohodě a současně vybrala člověka odborně a politicky schopného zastávat v budoucnu funkci předsedy vlády. Navíc politika poměrně oblíbeného, který neodpuzuje a je přijatelný pro široké spektrum lidí. Řeči o tom, že se tímto krokem posunula doleva, jsou přitom podle mého přesvědčení holý nesmysl. Především Svoboda obsahově není žádný levičák a je to dokladovatelné jeho konkrétními postoji a názory. Za druhé, jeho dosavadní přesvědčení o možnosti spolupráce lidovců a sociálních demokratů vždy vycházelo z porovnání jejich programů. A politik by se měl řídit programy, nikoliv ideologickými nálepkami. Politický program Čtyřkoalice je však díky US v mnoha podstatných ohledech pravicovější, nebo přesněji liberálnější než program KDU a Svoboda si to dobře uvědomuje, stejně jako fakt, že již není reprezentantem lidovců. Osobně jsem proto přesvědčen, že nebude mít s hájením čtyřkoaličních stanovisek žádný problém. Koneckonců rezignací na stranické funkce v KDU totálně spojil se Čtyřkoalicí svoji politickou budoucnost. A to je velmi silný motor.

170

171

CYRIL SVOBODA LÍDREM 4KOALICE

Týden 29. 1. – 4. 2. 2001 PITHARTOVA MISE, KDO BUDE ¤EDITELEM âT?

Po dramatických událostech z počátku roku nepřinesl uplynulý týden v domácí politice nic převratného. Žádné velké téma, jen pokračování událostí předešlých a rozmáhající se chřipková epidemie. Takže tentokrát jen čtyři stručné poznámky. Bohužel neúspěchem skončila Pithartova mise na Kubu. Pilip i Bubeník zůstali v havanském vězení. Podle všeho tedy měli bohužel pravdu ti, kdo říkali, že cesta k jejich osvobození nevede přes diplomatické mlčení či ponížené čekání na schůzku s Castrem, nýbrž přes hlasitý mezinárodní tlak. Úkolem pro příští dny je proto nenechat na oba vězněné zapomenout. Každý nápad, každá akce, která připomene, proč jsou uvězněni, je dobrá. A i když se logicky zdá, že jako jednotlivci nemůžeme nic dělat, není to tak úplně pravda: každý například může vězněným napsat dopis. Dostanou-li jej, bude to pro ně posila, zadrží-li jej kubánská policie, bude alespoň Fidel vědět, že se na ně doma nezapomnělo. (Přesnou adresu do věznice zatím nemám, ale psát je možno i na naši ambasádu [email protected] s prosbou o předání dopisu oběma vězněným.) Nic se nezkazí ani osobními dopisy světovým politikům s žádostí, aby se zasadili o Pilipovo a Bubeníkovo propuštění. Druhá poznámka se týká České televize. Prozatímní generální ředitel se bude volit tento pátek. Z navržených sedmi jmen se bude vážně rozhodovat mezi Kochmanem, s podporou ČSSD a Čtyřkoalice, a Balvínem, jehož nominovali rovněž sociální demokraté. Výsledek si netroufám po zkušenostech s přijímáním nového zákona o ČT předvídat. Pokud se však na poslední chvíli znovu nedohodne Zeman s Klausem, měl by být čistě aritmeticky největším favoritem Kochman. Osobně jsem jej nikdy neviděl, reference důvěryhodných lidí jsou však velmi pozitivní. Dosud byl děkanem FAMU, členem Chmelíčkova kolegia, kde vedl jednu z tvůrčích skupin, a má důvěru většiny zaměstnanců. Měl by být tedy mužem, který situaci na Kavčích horách uklidní. V úterý odpoledne bude s kandidáty ve sněmovně uspořádáno veřejné slyšení (bude přenášeno v přímém přenosu na ČT2), po němž budeme chytřejší. Kdo z vás by měl nápad, jakou otázku by kandidáti měli určitě dostat, prosím, nechť mi ji pošle e-mailem. Třetí poznámka je takříkajíc preventivní: ke spekulacím o průběhu 172

výběru čtyřkoaličního lídra, jež se dnes objevily v časopise Týden, respektive k narážkám, že vůči Karlu Kühnlovi padly během jednání i výhrady týkající se jeho příbuzných. Nevím, zda se tyto informace dostaly do Týdne díky něčí „upovídanosti“ nebo ze zlé vůle, každopádně nejsou přesné. Jsem z toho dost otrávený, protože vzhledem k dohodě všech účastníků jednání, že o průběhu náročného a pochopitelně místy nervózního rokování nebudeme mluvit, se tím my všichni – a zejména Karel Kühnl – dostáváme do neřešitelné situace. Dál mlčet znamená nechávat bez odezvy ošklivá obvinění. Začít uvádět na pravou míru, co píše Týden, zase znamená roztočit nekonečné kolo spekulací, kdo, co a proč v tu a tu chvíli řekl. A to je přesně to, co si odpůrci Čtyřkoalice přejí. Trvám proto na tom, že prádlo se pere doma – čisté i špinavé, a proto budu k průběhu jednání dál mlčet. Ostatně je to podobné jako v manželství: někdy v hádce padnou slova, která se pozorovatelům zvenčí nedají vysvětlit. Ale není to důvod k rozvodu. Konečně poznámka čtvrtá se týká akce „Internet mění svět“, o níž možná již někteří četli v tisku. Oč jde? Zhruba před půlrokem jsem si vymyslel, že by bylo užitečné více popularizovat mezi lidmi internet, elektronický podpis a informační technologie obecně. Po vzoru našich „1000 dnů pro Evropu“ jsem připravil plán přednáškového turné ve třinácti krajských městech, jehož cílem je ukázat lidem na praktických příkladech užitečnost internetu. Původně skromný nápad se posléze ve spolupráci se Sdružením pro informační společnost poněkud rozrostl. O akci projevilo zájem několik firem (Intel, Paegas, SAP, Novell, Telecom a PVT), které ji sponzorují, a výsledkem je na tuzemské poměry velká akce. Postupně ve třinácti krajských městech (během dne nejdříve pro studenty, pak pro krajské politiky, podnikatele a nakonec pro veřejnost) tak s využitím nejmodernější techniky co nejsrozumitelnější formou předvádíme, jak informační technologie a internet změnily, a především jak do budoucna změní náš svět. Spolu se mnou se akcí účastní – pokud jim jiné povinnosti dovolí – ostatní členové „elektronické koalice“ Langer, Březina a Gross, což akcím zajišťuje větší návštěvnost, a jak se říká, „politickou podporu“. Zatím jsme byli v Ostravě, Brně a Plzni. Tento čtvrtek jsme v Hradci Králové, ten příští budeme v Karlových Varech. Máte-li chuť se přijít podívat, podrobnosti a program dalších dnů najdete na www.spis.cz.

173

Týden 5. 2. – 11. 2. 2001 PILIP NA SVOBODù, ¤EDITELEM âT BALVÍN

Začnu omluvou. Psal jsem zde minule, že Pithartova kubánská mise byla neúspěšná. Mýlil jsem se (dodávám, že v tomto případě docela rád) a musím to přiznat. Jak ukázaly následující dny, jeho cesta zbytečná nebyla, neboť nakonec přispěla k tomu nejdůležitějšímu: Pilipově a Bubeníkově propuštění. Nejen pro historiky bude jednou zajímavé dozvědět se, až se otevřou kubánské archivy, co všechno nakonec v rozhodování Havany sehrálo roli. Jeden závěr jsem si ale potvrdil v rozhovoru s oběma vězněnými už dnes: bylo správné mluvit nahlas a veřejně o příčinách jejich uvěznění, neboť bez silného mezinárodního tlaku by Castro stěží ustoupil. I do budoucna bychom proto neměli zapomínat na ty, kvůli nimž Pilip s Bubeníkem na Kubu jeli, tedy na kubánský disent. Bere mě čert, když čtu v novinách, že nyní po „Castrově vstřícném gestu (propuštění vězněných) je čas na rozvíjení oboustranně přátelských vztahů“. Když teroristé po měsíci pustí rukojmí, také to neznamená, že je začneme brát jako seriózní partnery. Proto doufám, že zejména na mezinárodní scéně jako stát nepodlehneme pseudoargumentům, vytrváme ve svém principiálním postoji vůči Castrovu totalitnímu režimu a i letos budeme jedním z předkladatelů rezoluce OSN k porušování lidských práv na Kubě. K volbě prozatímního generálního ředitele České televize. Zvolen byl Jiří Balvín, a to hlasy ODS a většiny ČSSD, přičemž Čtyřkoalice dala hlasy Karlu Kochmanovi a komunisté svému kandidátu Vratislavu Měchurovi. Podle očekávání propadly Bobošíková a Valterová. Přesto myslím není důvod se domnívat, že zvolení Balvína znamená nadvládu opoziční smlouvy nad ČT. Je to člověk, který televizi rozumí a dosud, zdá se, nepatřil k těm, kdo si nějak významněji politicky zadali. I první Balvínova rozhodnutí (odvolání Bobošíkové a stažení výpovědí pro redaktory) a dohoda se zaměstnanci naznačují, že mu jde především o uklidnění situace a myslím, že si dobře uvědomuje, že cesta nevede přes poslušné naslouchání politickým špičkám. Jeho pozice je každopádně nezáviděníhodná. Tradičních sto dnů je prakticky celý jeho mandát, přičemž v tak velké instituci, jakou je ČT, se za tu dobu nedá dosáhnout příliš viditelných výsledků. Zajímavé proto bude, zda se Balvín bude ucházet i o místo regulérního ředitele, jehož bude volit 174

až nová Rada ČT. Když jsem se jej na to ptal v rámci veřejného slyšení kandidátů ve sněmovně, odpověděl vyhýbavě v tom smyslu, že se ještě nerozhodl. Třetí poznámka se týká vyšetřování příčin krachu IPB. Nemám sice v tomto směru žádné senzační informace a v zásadě vím jen to, co se o věci píše v novinách. Co ale přehlédnout nelze, je veřejné angažmá ODS, respektive jejího předsedy, při obraně bývalého managementu banky. Nedivím se, že nasazení, s nímž tak činí, vede mnohé k nejrůznějším spekulacím. Argumentace jeho článků stavějící na kritice prodeje banky ČSOB a zcela pomíjející podstatu věci, totiž že banka musela do nucené správy, potažmo prodeje, neboť jí chybělo na sto miliard, které někdo zcela konkrétní prohospodařil, případně ukradl, je ovšem jedním slovem politická nestydatost. Klaus zde totiž svoji oblíbenou metodu zaměňování příčiny a následku aplikuje i na čistě ekonomická pravidla. A to, že v IPB chybí miliardy, což byla příčina nucené správy a následné nutnosti jejího prodeje, je účetně doložitelný, tedy exaktní fakt. To není nic pro subjektivní či ideologické hodnocení. Účetní díra není levicová ani pravicová. Buď je, nebo není. A v IPB nade vši pochybnost byla. Poslední poznámka, vnitrostranická, se týká chystaného Republikového shromáždění. Bude se konat 3. března v Hradci Králové, a protože není svoláváno jako volební, mnozí členové se ptají, co vlastně bude jeho tématem. Kterým z politických otázek by se – podle mého – mělo Republikové shromáždění věnovat a k čemu se vyslovit, napíšu podrobněji příště. Jedna věc, která se zde bude řešit, je však jasná už teď: stanovy. Komise pod vedením Hanky Marvanové připravila návrh jejich změn. Zvlášť důležité jsou dvě. První je zpřísnění přijímání nových členů (místo výboru by mělo o přijetí člena rozhodovat shromáždění) a návrh na rozdělení Brna na dvě, případně více organizací. Cíl je jasný: zamezit opakování nabírání mrtvých duší, a to nejen v Brně. Druhý návrh počítá se zavedením vnitrostranických primárek při sestavovaní kandidátky do parlamentu, podobně jako je tomu v KDU a většině evropských stran. Osobně to velmi podporuji a navrhl jsem jít ještě o krok dál a zvážit možnost volit ve vnitrostranických primárkách i příštího předsedu strany. Co vy na to?

175

Týden 12. 2. – 18. 2. 2001

Byl to týden spekulací. Nejvíce o chystané sestavě čtyřkoaliční stínové vlády, ale také o údajně se blížícím konci opoziční smlouvy. Obě spekulace se sice s realitou potkávají jen částečně, mnozí je ale prožívají až nezdravě. Co se tedy děje? O vzniku tzv. stínové vlády, která by se měla stát jakýmsi čtyřkoaličním generálním štábem, tedy místem, kde vznikne volební program, se rozhodlo loni ve Svatováclavské dohodě. Ustavit se má nejpozději do konce března, přičemž 7 resortů obsadí lidé nominovaní US, 4 KDU, 2 ODA a 1 DEU. Oficiálně tedy prozatím jednotlivé strany pouze Cyrilu Svobodovi oznámily, o které resorty mají vzhledem ke svým programovým preferencím největší zájem. U některých je pochopitelně „přetlak“ zájmu (zahraničí, finance, hospodářství, sociální věci, doprava), o některé je zájem překvapivě malý (obrana, vnitro). Každá ze stran samozřejmě má i své představy personální, oficiálně však zatím žádné jméno nepadlo. Definitivně ještě není o proceduře, jakou bude dosaženo dohody, rozhodnuto, osobně se mi ale zdá, že cesta bude nakonec jen jediná: každá ze stran dá Cyrilu Svobodovi nejen seznam resortů, které upřednostňuje, ale také širší seznam navrhovaných lidí, a bude pak na něm, aby si vybral. Tentokrát totiž není z principu možné dojít k dohodě, která by uspokojila všechny, a někdo tedy musí mít rozhodující slovo. V zásadě v této logice také proběhlo víkendové jednání Republikového výboru US. Definovali jsme své resortní priority (zahraničí, finance, spravedlnost, školství + informační technologie a sociální věci) a dále jsme se dohodli, že na jednání, jež se sejde v předvečer našeho Republikového shromáždění, rozhodneme o širší personální nominaci, tedy o seznamu jmen, z nichž bude nakonec vybíráno. Do té doby je čas na diskusi o tom, kdo by nás měl ve čtyřkoaliční stínové vládě reprezentovat. Své by měly určitě říci například odborné komise US. Kritéria, podle nichž chce Svoboda vybírat, již řekl: kromě odborné a politické fundovanosti chce klást důraz i na bezúhonnost jednotlivých kandidátů, tedy vyloučit případné riziko konfliktu zájmů. Mezi profesionální předpoklady přitom zcela správně počítá i schopnost alespoň elementární domluvy v jednom cizím jazyce a schopnost při řešení sporných otázek přistoupit na kompromis.

Naopak mezi podmínkami není členství v některé ze stran Čtyřkoalice a já osobně doufám, že v nominaci za US budou i nestraníci, kteří k nám mají politicky a programově blízko. O druhé spekulaci – údajně se blížícím konci opoziční smlouvy v důsledku nadcházejícího sjezdu ČSSD – mám samozřejmě podstatně méně informací. Z toho, co čtu v novinách a slyším v parlamentních kuloárech, se mi nicméně zdá, že rozhodně nejde o nic dvakrát aktuálního. V sociální demokracii se podle všeho dnes nevede ani tak spor o Zemanova nástupce (tím bude zřejmě Špidla) jako spíše o další orientaci strany. Zjednodušeně řečeno, buď jejich dubnový sjezd výslovně potvrdí pokračování spolupráce s ODS, jak to ostatně žádá Zeman ve svém politickém kšaftu, nebo v tomto ohledu neřekne nic a teprve čas ukáže sílu nového vedení. Jinými slovy, že by sjezd opoziční smlouvu vypověděl již teď, se mi zdá v tuto chvíli málo pravděpodobné. Jistě, jak ODS, tak ČSSD se budou snažit její existenci do voleb ukončit, neboť je to pro obě strany výhodné, dříve než na podzim to však podle mého odhadu nebude. Nicméně bude zajímavé, jakými „tanečky“ bude doprovázeno vyhodnocování „tolerančního patentu“. Kromě nesplnění pasáže o novém volebním zákoně se totiž neplní spousta jeho dalších klauzulí. Namátkou: Dohoda stanovuje, že loňský deficit bude maximálně 35 miliard, ve skutečnosti je téměř 50 miliard. Pro letošek má být tolerován schodek do 20 miliard, každému je ale jasné, že bude více než dvojnásobný. Do 26. 1. měla ČSSD předložit koncept snižování tzv. mandatorních výdajů. Nestalo se. A konečně nebyl splněn ani závazek, že nenaroste počet státních úředníků: přibylo jich přes 3800. Uvidíme, jak to bude ODS, jež tvrdí, že opoziční smlouvou brání zadlužení země, vysvětlovat. Nakonec poznámka vnitrostranická. Minule jsem zde psal o své myšlence zavést v rámci chystaných změn stanov přímou volbu předsedy US. V sobotu na jednání RV tento návrh, podle očekávání, neprošel. Co mě ale překvapilo hodně a nemile, bylo i nepřijetí principu stranických primárek pro sestavování kandidátních listin do parlamentu připraveného Hankou Marvanovou. Tento model existuje nejen v mnoha evropských stranách, ale i v KDU, a umožňuje mnohem otevřenější a rovnější soutěž mezi kandidáty. A o to by mělo jít. Budu proto prosazovat tuto změnu stanov na Republikovém shromáždění. A neskromně doufám, že nezůstaneme s Hankou Marvanovou sami. Na minule slíbenou širší úvahu o blížícím se Republikovém shromáždění nezůstalo místo. Tak příště.

176

177

SPEKULACE O STÍNOVÉ VLÁDù A SJEZDU âSSD

Týden 19. 2. – 25. 2. 2001 DAL·Í KOLO VÁLKY O TV NOVA

Čtvrteční sněhová kalamita znovu ukázala, jak je u nás – když dojde na věc – nedokonalý systém krizového řízení a civilní obrany. Vojenská technika, která jediná mohla pomoci řidičům uvězněným přes noc na dálnici D1, totiž nakonec vůbec nevyjela. Důvod? Nikdo z kompetentních státních úředníků o to nepožádal. Frustrující zjištění. Od povodní v roce 1997 se přitom neustále mluví o tom, kolik peněz se investovalo do funkčního krizového komunikačního systému. Pro krajské reprezentace důvod k zamyšlení. Vnitropolitickou událostí číslo jedna je jiná pohroma: arbitrážní řízení, respektive exekuce majetku Vladimíra Železného. Spor začal v létě 1998, kdy se Železný rozešel s americkými investory, kteří platili vznik a provoz TV Nova od jejího vzniku. Následné složité právní tahanice nakonec vyústily ve dva arbitrážní spory u mezinárodního

178

soudu v Haagu. První žaloba Lauderovy CME směřuje proti ČR a domáhá se mnohamiliardového odškodného za to, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nezakročila proti Železnému, když vypověděl smlouvu s CME, čímž jako orgán státní moci porušila smlouvy o ochraně investic. Důvodem má být fakt, že Američané byli součástí původního projektu (zejména jeho finanční části), s nímž Železný vyhrál vysílací licenci. Tento spor nebyl zatím rozhodnut, přičemž ale platí, že v případě vítězství CME zaplatí český stát několik miliard, nemluvě o nekonečné mezinárodní ostudě. Druhá Lauderova žaloba byla vedena proti Železnému jako fyzické osobě a Američané se v ní domáhali vrácení zhruba miliardy korun, kterou svého času Železnému vyplatili za jeho 5 % podíl v servisní organizaci TV Nova, ČNTS. Ve smlouvě o prodeji se totiž Železný v tzv. konkurenční doložce zavázal, že nebude „působit v neprospěch“ CME. Právě to ale svým rozchodem s Američany udělal, a proto také arbitrážní soud minulý týden rozhodl, že má CME vrátit onu miliardu korun, za kterou dostane zpět svých (dnes téměř bezcenných) 5 % ČNTS. A protože rozsudky Haagského soudu jsou u nás podle mezinárodních smluv vynutitelné, došlo minulý týden na exekuci Železného majetku. Ten se však zachoval stejně jako jemu podobní: svůj rozsáhlý majetek už před drahným časem převedl na firmy ovládané jeho blízkými, takže teď formálně nemá, co by mu zabavili. Podle selského rozumu je takové jednání podvod, u nás je to však bohužel poměrně rozšířený a účinný způsob, jak se vyhnout splnění soudního rozsudku. Obrázek exekutorů dohledávajících dlužníkův majetek, byť tento patří k nejmocnějším lidem v zemi, nicméně spolu s novelou zákona, která účelové převádění dlužníkova majetku již trestně postihuje, dává pro budoucnost jistou naději. Konečně o televizi, respektive o Radě pro rozhlasové a televizní vysílání (lidově zvané Štěpánkova rada), se bude tento týden mluvit i v parlamentu. Radní se budou poslancům zodpovídat, neboť před časem zcela bezprecedentně odsouhlasili, aby – i přes probíhající soudní spor o vlastnictví TV Prima – byla tato televize formou navýšení základního jmění fakticky převedena na třetí subjekt. Jinými slovy: z toho, co je známo, plyne, že Rada se tentokrát přímo spolupodílela na „ulévání“ majetku, čímž fakticky maří práci soudu. Děsné! Jinak se minulý týden ve sněmovně nesl v duchu tzv. druhých čtení. Za zmínku stojí, že do závěrečného kola postoupil návrh novely vysokoškolského zákona Petra Matějů a také Kořistkova novela daně z přidané hodnoty posouvající lhůtu splatnosti z 25 na 55 dnů. Naopak nepro179

šel vládní návrh na registrační pokladny či zvýšení daně z nemovitostí. Stažen byl kontroverzní zákon o psech a na další schůzi byl přeložen návrh nového mysliveckého zákona. Nakonec pár slov k nastávajícímu Republikovému shromáždění US. Schází se v době pro US velmi těžké (téměř roční snaha získat post lídra Čtyřkoalice vyšla naprázdno), na straně druhé však také plné naděje do budoucna. Opoziční smlouva se nachyluje k zániku a Čtyřkoalice je podle průzkumů jasným favoritem voleb. Republikové shromáždění by proto podle mého mělo využít faktu, že není volební, a věnovat se třem základním tématům. Prvním je budoucnost Čtyřkoalice a role US v jejím rámci. Chceme postupnou integraci v jeden subjekt, nebo zůstaneme u koalice, a v případě že ano, kolik má mít členů? Za druhé: US by měla jasněji formulovat své dvě tři programové priority v rámci Čtyřkoalice jako celku, což ovšem souvisí s rozhodnutím, jaké voliče chceme v rámci čtyřkoaličního potenciálu především oslovovat. Konečně za třetí, jednat se bude o úpravách stanov, jež do budoucna zamezí recidivě brněnského problému. V této souvislosti se bude určitě mluvit o zavedení primárek pro sestavování volebních kandidátek a shromáždění by mělo říci jasné ano, či ne. Z jednání krajských shromáždění mám osobně pocit, že pro jejich zavedení existuje v principu většinová podpora, mnozí se ale legitimně ptají na technické detaily věci. Možná tedy bude nejschůdnější za týden v Hradci říci ano, primárky chceme, a vedení strany nechť do příštího Republikového shromáždění, které bude na podzim, v tomto duchu připraví detailní návrh změn stanov.

180

Týden 26. 2. – 4. 3. 2001 O âEM BYLO REPUBLIKOVÉ SHROMÁÎDùNÍ US

Víkendové Republikové shromáždění Unie svobody nebylo zdaleka tak dramatické, jak to vypadá z novin a zejména ze zpravodajství TV Nova. Pravda, diskuse – jak se mezi straníky říká – byla „kriticky otevřená“, o vystupování ze Čtyřkoalice ale nepadlo ani slovo. V Hradci Králové se zkrátka jen veřejně pralo naše vnitrostranické, nebo přesněji vnitročtyřkoaliční prádlo. Od toho jsou ale sjezdy stran, a upřímně řečeno, nemohlo tomu být jinak ani v našem případě. Jaký tedy byl V. sjezd Unie svobody? V sobotu byla diskuse věnována převážně vnitropolitické debatě, přičemž z logiky věci se nejvíce mluvilo o Čtyřkoalici a její budoucnosti. Většina příspěvků přitom měla společného jmenovatele: na integraci Čtyřkoalice v jednu stranu je brzo. Někdo to řekl kulantněji a promyšleněji, někdo možná příliš jednostranně, každopádně až na jednu či dvě výjimky nebyla motivem snaha poškodit naše vztahy s KDU. Naopak. Řečníci vesměs zdůrazňovali, že úspěch Čtyřkoalice je i úspěchem US, že však může být Čtyřkoalice úspěšná jen tehdy, pokud zůstane pro voliče srozumitelným spojenectvím liberálních a křesťansko-konzervativních proudů. Samozřejmě že svoji roli v diskusi sehrálo i zklamání z výsledku žďárských jednání, tedy nezvolení Kühnla lídrem, nebyl to však převládající motiv. Chápu sice, že vnějšímu pozorovateli mohla debata místy připadat „ukřivděná“, kdo ale poslouchal pozorně a ví, jak členové Unie přemýšlejí, musel postřehnout mnohem podstatnější prvek. Většina delegátů si uvědomovala, že si za své prohry může Unie sama díky svým vlastním chybám. Přesně to řekl Ivan Pilip: KDU má politický instinkt obsadit volný politický a mocenský prostor a není její chyba, že tak činí – chybou je, že to US neumí. A protože jsem sám ve svém projevu vyzval, aby Unie k tématu integrace řekla jasné slovo (já sám jsem se jasně vyslovil pro dvojblok), považuji závěrečné usnesení konstatující, že chceme, aby do voleb zůstala Čtyřkoalice koalicí, za správné. Co bude v budoucnu, je otevřené. Druhý jednací den byl už věnován čistě programovým otázkám. Dopoledne se postupně představilo všech čtrnáct jmen, která již v pátek večer (z původních 22 jmen) vybral v tajných volbách Repub181

likový výbor jako naše kandidáty pro stínovou vládu. Před delegáty tak každý krátce přednesl své programové priority pro svůj resort a nastínil představu, oč chce usilovat. Které jméno patří k jakému resortnímu tématu, není díky tomu těžké odhadnout: Pilip – finance, Kühnl a Zieleniec – zahraničí, Marvanová – spravedlnost, Mareš a Matějů – školství, Volák – sociální věci, Krása – zdravotnictví, Pelc – životní prostředí, Bursíková – kultura, Kolář – průmysl, Pešek – zemědělství, Němec – doprava a Mlynář – informační technologie. Pro jednání s Cyrilem Svobodou je tedy poměrně široký manévrovací prostor, což je – zejména po zkušenosti ze Žďáru – určitě dobře. Co mě mrzí, je skutečnost, že z nestraníků je v naší nominaci pouze Josef Zieleniec, což je poněkud hubený výsledek ve srovnání s nedávnými předsevzetími, že by ve stínové čtyřkoaliční vládě měli dostat prostor i odborníci nečlenové stran. Jaký bude ale nakonec výsledek, uvidíme zřejmě již příští týden. Jak jsem mluvil s Cyrilem Svobodou, získal jsem dojem, že nemá důvod déle otálet. Třetí téma v souvislosti s Republikovým shromážděním jsou změny stanov. Schváleny byly tři důležité změny. První je ztížení přijímání „mrtvých duší“: o přijetí člena nyní již nebude rozhodovat výbor okresní (místní) organizace, ale všichni členové. Druhá změna je ve způsobu volby členů Republikového výboru. Dosud byli na návrh krajů voleni na Republikovém shromáždění, nyní si o svém zastoupení v RV rozhodnou přímo kraje, které tak samozřejmě ale získaly i možnost v případě potřeby své zástupce ve výboru vyměnit. Konečně třetí změna, zavedení principu primárních voleb pro sestavování kandidátek, byla odsouhlasena takříkajíc v podobě věcného záměru. Na můj návrh bylo totiž schváleno usnesení ukládající připravit do příštího RS v tomto duchu detailní změnu. A to, že příští Republikové shromáždění bude ještě letos na podzim, plyne z logiky předvolebního cyklu. Co na závěr? Z mého pohledu V. Republikové shromáždění splnilo svůj cíl. Poslední měsíce nebyly pro US lehké a bylo dobře, že se o tom, co jeden z delegátů pojmenoval „žďárské trauma“, mluvilo otevřeně a bez servítků. Myslím, že jsme tak potvrdili pověst strany, která před problémy nestrká hlavu do písku, ale dokáže je otevřeně pojmenovat, a tím i řešit. Pevně věřím, že v tomto smyslu bylo hradecké jednání vykročením do nové etapy.

182

Týden 5. 3. – 11. 3. 2001 KAVAN PROTI USA A FINANCOVÁNÍ STRAN

Z formálního hlediska bych asi měl týdenní bilanci začít reflexí pátečního jednání ODS–ČSSD o plnění opoziční smlouvy. Přiznám se ale, že se mi nechce. Nejen jednání, ale i jeho výsledek je tak očividné divadélko, při němž se má ODS nažrat a ČSSD zůstat celá, že k němu není co dodat. Takže k podstatnějším věcem. Skutečně důležitou politickou událostí týdne je Kavanem způsobená diplomatická roztržka s USA. Oč jde? Jako již poněkolikáté, i letos předkládá naše země na jednání ženevské Komise pro lidská práva OSN rezoluci odsuzující porušování lidských práv na Kubě. Letos poprvé však námi navržený text překvapivě obsahuje i pasáž výslovně odsuzující uplatňování ekonomických sankcí vůči Castrovu režimu. Kdo je tím míněn, je nasnadě: důsledné embargo vůči Kubě uplatňují totiž pouze USA, jako odvetu za fakt, že Castro znárodnil veškerý majetek amerických občanů na Kubě. Přitom o tom, že navrhovaná rezoluce má obsahovat zmíněnou „protiamerickou“ doložku, Kavan jaksi pozapomněl informovat nejen naše spojence, ale i domácí opozici. Není proto divu, že USA – řečeno diplomatickou řečí – „nerozumí krokům české strany“ a zejména zahraniční novináři spekulují, co je vlastně jejich smyslem. A první, co je napadne, je samozřejmě kauza Pilip–Bubeník, respektive úvaha, zda jejich propuštění přece jen nebylo podmíněno našimi ústupky. Nejsem diplomat, ale ani v parlamentních kuloárech jsem nezaslechl nic, co by něco takového naznačovalo. Jakkoliv to zní zoufale, nejpravděpodobnější pohnutkou pro Kavanovo jednání bude tedy zřejmě jeho nyní už 183

i veřejně deklarované přesvědčení, že ekonomické sankce vůči totalitním režimům jsou vlastně nesmysl. Budiž – Kavan nebude první ani poslední socialista, který má tendenci mít pro levicové totalitní režimy jistou míru pochopení. Je však momentálně českým ministrem zahraničí, a jeho slova jsou tudíž logicky vnímána jako nepřehlédnutelná změna kurzu naší zahraniční politiky. A to je nepřijatelné! Zahraniční politika musí být – tak jako doposud – věcí konsenzu všech demokratických stran. Z mého pohledu je Kavan špatným ministrem zahraničí nejpozději od války v Kosovu a jeho nepodařeného česko-řeckého plánu. Jako ministr zahraničí je navíc spoluodpovědný i za loňský buranský postup Zemanovy vlády vůči Vídni ve věci Temelína. Jeho nejnovější protiamerická aktivita však naznačuje, že to vše nemusí být jen důsledek jeho diletantismu, nýbrž naopak výsledek promyšlené strategie, jak plíživě posunout orientaci naší země. V mém pomyslném žebříčku škodlivých ministrů jej proto od nynějška řadím za Grégra na druhé místo. Zatím ale nezbývá než doufat, že do voleb nenapáchá nevratné škody. Druhým tématem jsou peníze pro politické strany. Jak víte, před čtrnácti dny zrušil Ústavní soud na návrh prezidenta novelu zákona o financování politických stran. Její podstatou bylo snížení státního příspěvku vypočítávaného podle počtu hlasů získaných ve volbách a naopak dramatické navýšení příspěvku (na milion korun) za získaný poslanecký mandát. Smysl takto připravené novely z dílny ODS a ČSSD byl jasný: pomocí finančního tlaku dorazit mimoparlamentní strany a dále ztížit život menším parlamentním stranám. Proto jsem také pro tuto novelu nehlasoval a příliš mě nepřekvapilo, když ji Ústavní soud nyní zrušil. Potud dobře. Zmíněným verdiktem Ústavního soudu však současně vznikla zvláštní situace – politické strany se přes noc ocitly bez peněz, což je donutilo k rychlému jednání. Výsledkem byla dohoda, která současně odpovídá požadavkům Ústavního soudu (ve volebním zákoně se zvýší příspěvek za hlas) a přitom zajišťuje parlamentním stranám v absolutních částkách stejné peníze jako zákon zrušený Ústavním soudem. Proto jsem tentokrát pro hlasoval i já. Rozhořčená interpretace, která se vzápětí objevila v tisku, totiž že strany promptně našly způsob, jak obejít rozhodnutí Ústavního soudu, a znovu si přidělily z rozpočtu ohromné peníze, je tedy poněkud nepřesná. Chybou bylo odhlasování původní novely, nikoliv novely reagující na rozhodnutí Ústavního soudu. Ten ostatně (a s ním i my, kteří jsme pro původní zákon nehlasovali) nekritizoval objem peněz,

které si strany z rozpočtu zákonem přidělily, ale pouze fakt, že pravidla pro jejich rozdělení neúměrně znevýhodňovala mimoparlamentní strany. I když je tedy skutečností, že v absolutních číslech bude nyní stát dávat na provoz stran více než před verdiktem Ústavního soudu a že rychlost a forma, s nimiž strany na jeho rozhodnutí zareagovaly, byly – mírně řečeno – nestandardní, není podle mého soudu hlasování sněmovny až tak zavrženíhodné. Samozřejmě za předpokladu, že bereme jako danost, že strany mají být financovány také ze státních příspěvků. Ale to by už byla jiná debata.

184

185

Týden 12. 3. – 18. 3. 2001 TELEVIZNÍ ZÁKON A POâÍTAâE DO ·KOL: OBOJÍ ·PATNù!

Evropou kráčí strašidlo kulhavky a slintavky, parlament však zaměstnávají méně důležitá témata. Uplynulý týden se ve sněmovně nesl ve znamení jednání výborů. Kromě čtvrtka, který jsem strávil v Liberci na dalším z dílů internetovské roadshow, jsem většinu času proseděl právě ve sněmovně. Na programu mediální komise byl totiž dlouho odkládaný zákon o rozhlasovém a televizním vysílání a školský výbor se zabýval projektem „Internet do škol“. Obojí pro mě bylo svým způsobem přehlídkou bezmoci, nicméně stojí to za poznámku. Poslanecký návrh zákona o rozhlasovém a televizním vysílání pochází z dílny Ivana Langera a sociálního demokrata Miroslava Kučery, zlé jazyky ale říkají, že jeho skutečným autorem je Vladimír Železný. Důvodem je především fakt, že návrh počítá s automatickým prodlužováním dnešních licencí a je poměrně dost benevolentní ke stávajícím provozovatelům vysílání. Dalším sporným okruhem je způsob volby a kompetence členů tzv. Velké rady, tedy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, někdy také přezdívané jako „Štěpánkova rada“. Dnes ji, tak jako svého času Radu ČT, volí sněmovna na návrhy politických stran a Kučera s Langerem to tak chtějí ponechat. Jako Čtyřkoalice jsme samozřejmě navrhli rozdělení volby mezi sněmovnu a senát. Marně. Odmítnut byl i náš návrh rozdělit režim přidělování rozhlasových licencí (zde jsme pro zachování současné praxe) a licencí televizních, které jsme navrhovali dražit, podobně jako třeba v Maďarsku. Logika je jednoduchá: celoplošná televizní frekvence je svého druhu veřejný statek, který – podle dnešní praxe – stát na určitý čas a za určitých podmínek přiděluje soukromým subjektům, které pak díky tomu mohou poměrně výhodně podnikat. Problém je ale v tom, že později už stát nedokáže vymoci plnění podmínek stanovených při přidělení licence – viz příklad TV Nova a rozpor mezi tím, co bylo původně slibováno, a tím, co je dnes vysíláno. Nejen z ideových, ale i z čistě pragmatických důvodů je tedy rozumnější TV licence dražit, a nikoliv bezplatně přidělovat na základě vágních slibů. Náš návrh na dražbu byl ale – světe, div se – zamítnut, a to nejen hlasy ČSSD, ale i „pravicovou“ ODS. Samozřejmě bez argumentů, pouze s odkazem na to, že to „dnes není vhodné“. Pokusíme se své návrhy ještě jednou pro186

sadit v závěrečném hlasování na schůzi sněmovny, ale moc nadějí si, upřímně řečeno, nedělám. Opoziční smlouva totiž skutečně v důležitých věcech zatím funguje bezchybně. Druhé téma – Internet do škol – už naštěstí opozičněsmluvní není. S myšlenkou, tedy dostat IT k co největšímu počtu mladých lidí, totiž souhlasí všichni. Proto také letos sněmovna na věc uvolnila 1,7 miliardy a v příštích pěti letech se počítá ještě s dalšími pěti miliardami. Během vlastní přípravy projektu se také už loni naštěstí podařilo odpovědné ministerstvo školství přesvědčit, aby namísto původně plánovaného nakupování jednotlivých PC do majetku škol zvolilo efektivnější cestu nakupování služby připojení škol od jednotlivých privátních subjektů. Samozřejmě za předem určených parametrů jak technických, tak ekonomických. Avšak všechny následující kroky ministerstva školství jsou bohužel jen výčtem chyb. Ministerstvo například dodnes nemá nutná základní vstupní data, neboť neprovedlo analýzu současného stavu vybavenosti škol a při přípravě zadání projektu tak vychází pouze z namátkou provedeného sociologického výzkumu. Bez širší odborné diskuse rozhodlo svěřit realizaci připojení škol pouze jednomu generálnímu dodavateli pro celou ČR. Logičtější, efektivnější, a hlavně rychlejší by přitom bylo využít například existující administrativní dělení na kraje a rozdělit celý projekt mezi dva až tři konkurenční dodavatele. A dále: projekt není organizačně ani finančně spojen s budováním státního informačního systému, a dokonce ani nevyužívá již existujících nebo plánovaných sítí provozovaných za přispění státu. Nejhorší ale je, že všechno má šílený časový skluz. Nebyla včas připravena zadávací dokumentace, a tudíž ani vypsána veřejná obchodní soutěž, což se teď dohání doslova na poslední chvíli. Důsledkem je, že při odpovědném vyhodnocení všech nabídek a dodržení všech potřebných lhůt daných zákonem nelze do konce letošního roku uvolněné peníze účelně proinvestovat. To vše na jednání školského výboru zástupci MŠ v podstatě potvrdili, aniž by ovšem řekli, co s tím míní dělat. A možnosti sněmovny, byť s námi v tomto bodě souhlasí nejen ODS, ale i komunisté a část ČSSD, jsou bohužel minimální. Co můžeme, je rozčilovat se a hudrat. Už aby byly ty volby…

187

Týden 19. 3. – 25. 3. 2001

Podle astronomů skončila zima. Bohužel nikoliv však v domácí politice. Zde je vše při starém. Událostí týdne byla nejnovější Kavanova aféra. Její příčinou jsou tentokrát nevýhodné smlouvy o prodeji hotelu Český dům v Moskvě. Podrobnosti jsou ve všech novinách a jasně z nich plynou dvě věci: Ministerstvo zahraničí za osobního souhlasu Kavana přikleplo za mimořádně výhodných podmínek a bez výběrového řízení jisté soukromé rakovnické firmě komplex budov, které dosud patřily velvyslanectví. Tím, kdo celou transakci na ministerstvu připravil, byl podle všeho generální sekretář Srba. Je to tentýž člověk, který hrál ústřední roli v kauze Štiřín, kdy se za každou cenu snažil získat kompromateriály na Josefa Zieleniece. Viděl jsem toho pána všeho všudy jednou v životě, ale podle toho, co o něm slyším, je to takový malý Kavanův Šlouf. Ostatně zde asi platí, jaký pán, takový kmán. Jan Kavan také tentokrát veřejnosti nelže poprvé a zřejmě ani naposledy. Alespoň v tomto ohledu tedy má jeho chování – i když poněkud zvrácenou – logiku. Podobné je to i s odhalením, že mediální odborník ČSSD poslanec Kučera, známý zejména z kauzy Česká televize, dělal za minulého režimu lektora písňových textů, přičemž i díky jeho posudkům pak některé kapely nesměly vystupovat. Jakkoliv to zní jako klišé, ukazuje se, že u některých lidí jejich nepěkné charakterové vlastnosti úspěšně přežily pád komunismu a jen se transformovaly do tržního prostředí. Jak by na mém místě řekl někdo jiný, méně opatrný, křivák zůstal křivákem. Jako druhé téma týdne nemohu nezmínit událost, která mě osobně tento týden zaměstnávala víc, než mi bylo milé. Tušíte správně – jde o palcové titulky v LN a dalších novinách oznamující, že „čeští odborníci rozbili elektronický podpis“. Co se tedy ve skutečnosti stalo? Kryptologové ze společnosti ICZ oznámili, že nalezli způsob, jak se lze u jednoho konkrétního softwarového programu (jde o tzv. PGP, který si lze zdarma opatřit například na www.pgp.com) za jistých speciálních podmínek dostat k tzv. privátnímu klíči, který je součástí vytváření elektronického podpisu. Je to tedy objev dozajista zajímavý, v žádném směru však nepředstavuje rozbití principu elektronického podpisu. Kdybych měl užít příměru, řekl bych, že nedošlo k rozlome-

ní zámku, ale k odhalení, že někteří neopatrní uživatelé si schovávají klíč pod rohožkou. Co je ale úplně nejdůležitější – program, o nějž jde, tedy PGP, neodpovídá nárokům zákona o elektronickém podpisu, a tudíž ani příslušné směrnici EU, a z pohledu práva je tedy vlastně celá věc irelevantní. Bohužel, „morální“ škody způsobené mediálním popraskem kolem oznámení ICZ, respektive novinovými články, v nichž bylo pomotáno páté přes deváté, jsou, obávám se, značné. Přirozená nedůvěra a strach z elektronické komunikace mezi laickou veřejností dostaly výživnou injekci. A vysvětlujte lidem, kteří pochopitelně a zcela oprávněně nemají sebemenší tušení, co je a jak funguje e-podpis, jaký je rozdíl mezi zaručeným a nezaručeným podpisem, co je a co není PGP či proč je třeba k vytvoření tzv. heš kódu privátního a veřejného klíče. Nezastírám, že mi bylo z celé věci docela smutno. Více než rok se spolu s dalšími snažím na desítkách besed o popularizaci e-podpisu a vysvětlování, že z jeho užívání nemusí mít lidé strach, a pak přijde pár bulvárních titulků a člověk má pocit, že může začít znova. Jak jsem jindy k mediálním nepřesnostem tolerantní, přiznám se, že tentokrát mi – zejména některá – média hnula žlučí. Už jsem to ale rozchodil. Nic jiného mi ostatně ani nezbylo. Na závěr něco ze čtyřkoaličních kuloárů. Jednání o sestavení stínové vlády jsou – diplomaticky řečeno – obtížná. Ochota stran ustoupit ze svých resortních priorit je malá a místy, jako třeba v případě Ratibora Majzlíka, který úporně trvá buď na resortu vnitra, nebo obrany, až destruktivní. Věc komplikují i rozdílné názory zástupců KDU na personální zastoupení jejich strany. Cyril Svoboda se netají protežováním jiných lidoveckých kandidátů, než je Miroslav Kalousek či Jaroslav Kopřiva, a pro naše partnery je zase obtížně stravitelná nominace Stanislava Voláka na resort sociálních věcí. Vše je tedy zatím otevřeno, hraje se o nervy a k dohodě zřejmě nedojde dřív než v termínu, před nímž nemůže nikdo uhnout – 31. března. Obdobná situace je kolem ustanovení společného senátního klubu. My trváme na existenci jednoho klubu z pohledu jednacího řádu, tedy s jedním předsedou a jedním sekretariátem, v jehož rámci se pak mohou formovat názorové frakce – křesťanská, konzervativní, liberální. Naopak lidovci by rádi ustavili jeden klub pouze v politické rovině, tedy s jedním mluvčím navenek, ale při zachování organizační samostatnosti z pohledu jednacího řádu, tedy při zachování náležitostí a požitků, jako by existovaly kluby dva. Doufám, že příští týden pro vás budu mít už příznivější zprávy, a to jak ohledně klubu, tak stínové vlády.

188

189

AFÉRA âESK¯ DÒM A POPRASK KOLEM E-PODPISU

Týden 26. 3. – 1. 4. 2001

Doufal jsem, že k tomu nedojde, ale stalo se: Čtyřkoalice se ocitla ve vážných problémech. Po dlouhých jednáních se sice v sobotu odpoledne podařilo dojít k většinové shodě ohledně personální sestavy stínové čtyřkoaliční vlády, Cyril Svoboda však odmítl výsledek akceptovat a rezignoval. Ze dvou možností – rozpustit Čtyřkoalici nebo ihned zvolit nového lídra – se čtyřkoaliční Politická rada jednomyslně rozhodla pro to druhé. Šéfem stínové vlády je tedy Karel Kühnl a Čtyřkoalice existuje dál. Nebudu ale zastírat, že to, co se o víkendu stalo, je chyba a bude velmi těžké ji napravit. Neprohrál jen Cyril Svoboda, prohráli jsme všichni. O příčinách toho, co se stalo, se mi píše – nezastírám – těžko. Patřil jsem k těm, kteří zvolení Cyrila Svobody podporovali jako nejlepší řešení, a to nejen vůči veřejnosti. Věřil jsem totiž, že velkorysým jednáním dokáže poskládat stranické a osobní zájmy do rozumného výsledku. Zmýlil jsem se. Odpovědnost za jeho neúspěch samozřejmě neseme jako členové čtyřkoaliční rady všichni, tvrdím nicméně, že největší díl leží na Cyrilovi Svobodovi samotném. Faktem totiž je, že v minulých týdnech místo jednání a hledání maximálního možného průniku představ svých a představ jednotlivých stran pouze bez předjednání přinášel vždy variantu jednoho a téhož návrhu, který ovšem trpěl vážným rozporem. Na straně jedné respektoval takříkajíc politickou čtyřkoaliční realitu, takže vždy počítal například s účastí Ratibora Majzlíka, uspokojoval požadavky ODA a v zásadě i US, ale pokud jde o KDU, odmítal vzít na vědomí požadavek stranického vedení na účast Miroslava Kalouska. Explicitně přitom ale Svoboda neřekl, že je pro něj Kalousek nepřijatelný, ačkoliv se jeho účast v průběhu týdne několikrát na jednání rozebírala a zejména Hanka Marvanová s výhradami vůči Kalouskovi otevřeně vystoupila (což je také důvod její rezignace na členství ve čtyřkoaliční radě). Jako pro sebe nepřekonatelnou věc to Cyril Svoboda postavil až v sobotu odpoledne, když odmítl přijmout většinovou dohodu a vzápětí rezignoval. Za sebe říkám, že především toto je příčina mého zklamání. Takto se totiž lídr nemůže chovat. Mám-li vůči jednomu z velmi výrazných a vlivných členů Politické rady tak velké a nepřekonatelné výhrady, nemohu s takovou věcí přijít

za minutu dvanáct a rozbít kvůli tomu pracně dosažený a pro všechny strany Čtyřkoalice akceptovatelný výsledek. Nemluvě už o tom, že v době, kdy Cyril Svoboda přijal funkci lídra, věděl, že v rámci Čtyřkoalice i jednotlivých stran existují určité – i personální – danosti, které není možno změnit ze dne na den. Jak kdosi z členů Rady poznamenal během sobotního jednání, Čtyřkoalice není a nemůže být prostor pro řešení vnitrostranických animozit členů KDU. Znovu opakuji: nechci svalovat veškerou odpovědnost na Cyrila Svobodu, chci jen za sebe zdůraznit, že problém není černobílý, není to – ostatně jako většina věcí v politice – spor dobra a zla. Ale zpět k průběhu jednání. Po Cyrilově rezignaci jsme měli dvě možnosti: rozejít se bez dohody, a fakticky tak Čtyřkoalici rozpustit, nebo prokázat vůli pokračovat a ukázat, že vnitřní síla Čtyřkoalice je silnější. Bylo pro mě povzbuzující, že jednomyslná vůle byla pokračovat, a to i u zástupců KDU. Další jednání šlo už také relativně hladce. Vzhledem k tomu, že šéfem stínové vlády byl zvolen Karel Kühnl (KDU uznala, že za dané situace nebude svého kandidáta navrhovat), otočily se původně dohodnuté poměry. Výsledkem je 8 míst pro KDU, 5 pro US, 2 ODA a 1 DEU. O kvalitě výsledku jistě můžeme vést dlouhou debatu, nicméně platí, že i stínová vláda má právo na obligátních sto dnů tolerance. Bylo by asi lepší, kdyby nebyla sestavena jen z profesionálních politiků a dostali v ní prostor i nestraničtí odborníci, na druhou stranu – takto se alespoň nic nezakrývá. Ano, je to stranický tým, a proto jsou v něm členové stran. Pokud jde o moji účast, respektive neúčast, bylo to vědomé rozhodnutí. Původní představa totiž počítala se spojením funkce lídra a resortu zahraničí, což jsem považoval z řady důvodů za problematické. Proto jsem navrhl, že v rámci unionistické kvóty uvolním místo Josefu Zieleniecovi pro resort zahraničí. Samostatný resort informačních technologií tedy nevznikl jenom díky tomuto mému kroku, ale upřímně řečeno, nemyslím, že by to moji odbornou pozici v dané oblasti oslabilo. A účast Josefa Zieleniece, který bude velkou posilou, za to stojí. Shrnuto: co se stalo o víkendu, není vítězství Unie, ale není to ani čtyřkoaliční katastrofa. Je to havárie, z níž všichni vyšli se šrámy, ale přežili. To nejdůležitější pro mě bylo, že i po odstoupení Svobody všichni deklarovali vůli pokračovat. Právě tato nezlomná vůle Čtyřkoalice k dohodě, vůle překonat i ty nejzoufalejší okamžiky, je momentálně naší největší devizou do budoucna. A to stále ještě v českých politických poměrech není málo.

190

191

SVOBODA REZIGNOVAL, 4KOALICE POKRAâUJE

Týden 2. 4. – 8. 4. 2001

Asi až dějiny rozhodnou, která z událostí minulého týdne byla důležitější, zda odchod Cyrila Svobody z čela Čtyřkoalice, nebo odchod Miloše Zemana z čela ČSSD. Z mého pohledu je samozřejmě důležitější Čtyřkoalice, a i proto se k událostem minulého víkendu musím ještě vrátit. Zklamání, rozčarování, zoufalství. To jsou převládající pocity, s nimiž většina našich voličů a sympatizantů přijala zprávu o změně na postu čtyřkoaličního lídra a o podobě stínové vlády. Někteří z vás mi dokonce napsali, že než takováto dohoda za každou cenu, je lepší Čtyřkoalici rozpustit. Kompromisů prý už bylo moc a Unie svobody prý souhlasem s účastí Kalouska ve stínové vládě popřela ideály, na nichž vznikla. Souhlasím, že před lidmi momentálně vypadáme jako spolek tajtrlíků, kteří se pohádali o virtuální mocenské posty a otočili o stoosmdesát stupňů. Souhlasím, že to, k čemu došlo minulou sobotu, je průšvih, který nás strašně poškodil a připraví nás o volební preference. Věřím, že dočasně. S čím ale nesouhlasím, je stavět celou věc jako souboj o politické principy, kdy na straně jedné stojí Cyril Svoboda a Hanka Marvanová a na straně druhé Kalousek plus ostatní členové čtyřkoaliční rady. Zkusím nemožné: vysvětlit proč. Pro pozorovatele zvenčí vypadá celá věc zhruba následovně. Cyril Svoboda chtěl sestavit stínovou vládu, která nebude sbírkou zasloužilých partajních funkcionářů, a jmenovitě v ní nechtěl mít kontroverzního Kalouska. Když mu to čtyřkoaliční rada, a zejména lidé z KDU neumožnili, raději rezignoval. Je to jednoduché a srozumitelné schéma a přiznám se, že nebýt účastníkem předmětných jednání, asi bych jej považoval za realistické. Na události posledních čtrnácti dnů se však lze dívat i jinak: Svoboda nezvládl vyjednávání a nezískal pro svoji představu stínové vlády potřebnou podporu, a to zejména ve vlastní straně. Při hlasováních ve čtyřkoaliční radě tak měl bohužel podporu pouze Unie svobody a ODA, a to bylo málo. A místo toho, aby se z toho poučil, raději svůj spor s Miroslavem Kalouskem, na půdě KDU prohraný, přenesl na čtyřkoaliční půdu a nakonec jej rezignací vyhrotil do otevřeného konfliktu. Bohužel, ke škodě Čtyřkoalice. Samozřejmě že tento výklad lze opřít o spoustu faktických argumentů: od sku-

tečnosti, že Svoboda s předsedy stran o svých představách stínové vlády téměř nemluvil, přes skutečnost, že se sice Kalouskovo jméno na žádném jeho návrhu neobjevovalo, ale v rámci KDU proti jeho nominaci nejenže nevystoupil, ale dokonce pro ni aktivně hlasoval, až po fakt, že když proti Kalouskově účasti ve vládě vystoupila Hanka Marvanová, on sám mlčel. Nechci ale, aby to vyznělo, že za vše může Svoboda a my ostatní nic. Co se stalo, je chyba nás všech a já to zdůrazňuji, stejně jako fakt, že jsme jako Unie svobody do poslední chvíle za Svobodou stáli. Musím však trvat na tom, že odpovědný politik musí mít kromě věrnosti určitým principům a hodnotám také pevné nervy a schopnost kompromisu a nesmí podléhat emocím či aktuální vratké přízni veřejného mínění. A trvám i na tom, že smysl a logika existence Čtyřkoalice není postavena na sympatiích či antipatiích k jednomu člověku, lhostejno, zda je to Svoboda, Kalousek či Kühnl. Důvodem, proč jsme začali Čtyřkoalici budovat, byla vůle spojit se k vytvoření pravostředové politické síly, která bude schopna dokončit polistopadové reformy a přivést naši zemi do Evropské unie. Spory – jakkoliv vášnivé – o osoby pro mě proto nejsou důvodem, abych tento cíl vzdal. A o to nejdůležitější, totiž o program, při odchodu Cyrila Svobody nešlo. Aby mi ale bylo správně rozuměno: nebráním se v žádném směru volání po zodpovědnosti současného vedení US, a nepatřím tudíž ani k těm, kteří budou proti žádostem o svolání volebního Republikového shromáždění ještě před prázdninami, tak jak to požaduje tzv. Žižkovská výzva. Naopak to považuji svým způsobem za správné, neboť představa, že budeme v Unii až do listopadu žít nekonečnými diskusemi o tom, co se teď stalo a kdo za to může, mě, upřímně řečeno, děsí. parlamentní volby jsou za dveřmi a je třeba prodiskutovat, co se stalo, a na podzim již místo řečí začít něco dělat – jinak vyhraje Klaus či Špidla. Konečně za sebe se žádného skládání účtů nebojím a myslím, že vy, kteří už více než dva roky čtete tato má týdenní ohlédnutí, víte, že za svými názory stojím i v době, kdy jsou v menšině. Na závěr ještě malou doušku. Myslím, že pro mnohé z nás není ani výsledná podoba stínové vlády důvodem k uspokojení. Souhlasím s kritikou, že neobsahuje dostatek osobností, které by symbolizovaly „změnu“ a „novou tvář české politiky“. Každá vláda, i stínová, má ale nárok na sto dní hájení, a i proto si s hodnocením počkám až na dobu, kdy předloží Politické radě volební program Čtyřkoalice. Především ten totiž bude rozhodovat o našem volebním úspěchu.

192

193

SPOR O KALOUSKA NENÍ SPOREM O PRINCIPY, ALE O VLIV V KDU

Týden 9. 4. – 15. 4. 2001

Málokdy se toho stane tolik. Nejdříve podal demisi Mertlík. Koncem týdne odstoupil ze všech stranických funkcí Miroslav Kalousek. K tomu policie zadržela a následně obvinila z celního a daňového úniku Vladimíra Železného. parlament odhlasoval nový mediální zákon a prezident vetoval zákon, který má stranám pro letošek zajistit peníze. Takže postupně. Jakkoliv jsou motivy Mertlíkovy a Kalouskovy rezignace rozdílné, v jednom je jejich krok podobný: nebyli k demisi donuceni, naopak, demise byla v jejich případě aktivním politickým činem. Pokud mohu soudit v případě Mertlíka, byla rezignace vyvrcholením delší čas trvajících sporů uvnitř vlády. Co vím, mluvil také pravdu, když řekl, že ztratil podporu premiéra, a nemohl proto v rámci kabinetu prosadit své ekonomické názory. Mertlíka samotného je nicméně docela škoda: i když se až nestydatě hlásil ke svému členství v KSČ a veřejně osnoval plány na zvyšování daní, nelze mu upřít, že ve srovnání s kolegy byl kompetentním ministrem a že zejména v kauze IPB osvědčil odvahu v české politice málo vídanou. To, že z vlády odešel zrovna on a zůstali Kavan, Vetchý, Grégr a další, je smutným paradoxem opozičněsmluvní reality. Každopádně bude muset od nynějška ČSSD čelit jedné nepříjemné otázce: jakou že to dělá hospodářskou politiku, když kvůli ní rezignoval i odborníky uznávaný Pavel Mertlík? S motivy Kalouskovy rezignace je to složitější. Pro někoho je to velkorysé gesto, jímž chce zklidnit napjatou atmosféru ve Čtyřkoalici, jiní jej podezírají, že si jen mazaně chystá půdu ke konečnému účtování s Cyrilem Svobodou na květnovém sjezdu KDU. Pravda – jak už to většinou bývá – je asi někde uprostřed, každopádně Kalousek předvedl, že když přijde na lámání chleba, nejenže umí udělat odvážné rozhodnutí, ale dokáže dát dobrovolně všanc i svoji kariéru. A to je v tuzemské politice také vzácné. Co je ale nejdůležitější, pro Čtyřkoalici se nyní znovu otevřela šance na zlepšení reputace. Kalouskův odchod ze stínové vlády jednak odstraňuje jednu z příčin napětí posledních dnů, jednak otevírá prostor pro její možnou rekonstrukci. Ta má však smysl pouze tehdy, pokud vyslyšíme výhrady, jež tolik zaznívaly v uplynulých dnech. Po krizi je tedy naděje, že – řečeno divadelní terminologií – za pár týdnů

může i pro Čtyřkoalici přijít katarze. Před čím bych však chtěl varovat, je očekávaní některých, že nastane zázrak: nechci být politickým prognostikem, a je to koneckonců věc členů KDU, ale můj odhad je, že Cyril Svoboda jen tak nad Kalouskem a spol. nezvítězí. O vyšetřování Vladimíra Železného nemám žádných speciálních informací. Je-li ovšem pravda, co píši noviny, tedy že existuje důkaz, že se dopustil celního podvodu při dovozu své sbírky obrazů, možná skončí jako legendární Al Capone: před soud se dostane kvůli nezaplaceným daním. Ostatně, i kdyby k tomu došlo, na TV Nova to asi nebude mít větší vliv. Mimo jiné se o to minulý týden zasloužila sněmovna schválením nového zákona o televizním a rozhlasovém vysílání. Špatného je na něm mnoho, to hlavní ale je, že mění pravidla uprostřed hry. Nový zákon totiž dává současným držitelům vysílacích licencí nárok na jejich prodloužení, ačkoliv je původně dostali na omezenou dobu 8, respektive 12 let. Fakticky to znamená zabetonování současného elektronického mediálního trhu (jedinou možností, jak se na něj napříště dostat, bude koupit některého z existujících držitelů licence) a omezení konkurence. Náš zásadní návrh rozdělit licenční režim pro celoplošné televize, které jsou jen dvě, a režim rozhlasových licencí, jichž jsou desítky, bohužel neprošel, stejně jako myšlenka nepřidělovat celoplošné televizní licence v soutěži krásy, ale jednoduše dražit. Spojené šiky opoziční smlouvy, nebo přesněji Kučery a Langera, byly opět silnější (mimochodem: na této věci je opět dobře vidět, jak je to s pravicovostí ODS). Argumentace obhajující liberální princip dražby však nakonec našla odezvu u části ČSSD, a tak se do zákona na poslední chvíli dostalo ustanovení o 200milionovém správním poplatku za prodloužení celoplošné televizní licence. Pravda, je to poněkud drbání přes ucho, zavést místo dražby vysoký správní poplatek, ale je tím sledován správný cíl. Bohužel, vše ostatní, oč nám šlo, jako například rozdělení volby Rady pro rozhlasové a televizní vysílání mezi sněmovnu a senát či zpřísnění podmínek, za nichž bude licence prodloužena, neprošlo. Co se ale podařilo, je uhájit pro Českou televizi peníze, které získává z reklamy. Není to moc, ale vzhledem k podmínkám alespoň něco. Zůstala mi už jen věta na důležitou vnitrostranickou informaci: jak asi víte, minulý čtvrtek se sešlo vedení Unie s předsedy okresů z Čech a zítra se sejde s předsedy z Moravy. Účelem je zjistit, zda si většina přeje Republikové shromáždění již v červnu, nebo až na podzim. Předsedové z Čech se vyslovili pro červen. Učiní-li totéž Morava – a já to očekávám – je rozhodnuto.

194

195

MERTLÍK A KALOUSEK REZIGNOVALI, PRO·EL TELEVIZNÍ ZÁKON

Týden 16. 4. – 22. 4. 2001 ILUZE NOVÉ STRANY

Po týdnech nabitých událostmi jako by se minulý týden vlastně nic moc nedělo. A nebo se to možná zdá jen mně, který strávil většinu dnů na cestách po shromážděních Unie svobody. Nastoupil nový ministr financí Rusnok, Špidla oznámil, že chce zvýšit sociální odvody podnikatelů, US rozhodla o svolání volebního Republikového shromáždění na červen, ODS oslavila deset let existence. Pravidelné ohlédnutí proto začnu něčím jiným: poznámkami k – tento týden opět oživeným – spekulacím o vzniku nové strany. Ta myšlenka je evergreenem české politiky už delší čas. I jména, která se v této souvislosti objevují, již nejsou „nová“, respektive jako potenciální zakladatelé nové strany jsou zmiňováni opakovaně: Kocáb, Pehe, Švejnar, Jiří Lobkowicz, Pajerová, Ježek atd. Nechám stranou otázku, zda je reálné, aby se tyto individuality dokázaly shodnout na programu, který nebude jen obecnou proklamací. Ale dejme tomu, že se domluví, jak chtějí změnit soudní systém, jak a o kolik reformovat daňový systém, jak snížit obludný rozpočtový schodek, co se zdravotnictvím atd. V takovém případě je pravděpodobné, že alespoň v prvním momentě osloví poměrně široké spektrum lidí. Základní otázky jsou ale dvě: jak dlouho se přízni veřejnosti budou těšit a co zásadního se vlastně vznikem nové strany změní. Pokud jde o politickou výdrž případné nové formace, bude to především záviset na schopnostech a pracovitosti jejích představitelů. Bez zastoupení v Poslanecké sněmovně to nebudou mít snadné, ale teoreticky to zvládnout mohou. Podstatnější otázka je, jak jejich případný volební úspěch změní stávající politickou mapu tuzemské politiky. Pokud nebudeme předpokládat, že rovnou ve volbách zvítězí (a to je asi opravdu málo pravděpodobné), bude úspěchem, když se jim podaří překročit hranici pěti procent, získat dejme tomu 12 % hlasů a zasednout v Poslanecké sněmovně. Logická otázka pak ale zní: na čí úkor, respektive komu ze stávajících stran vlastně nově vzniklá strana odebere voliče. A člověk nemusí mít doktorát z politologie, aby si spočetl, že to budou stěží věrní voliči Václava Klause, minimálně příznivci Vladimíra Špidly a už vůbec ne Grebeníčkovi komunisté. Tím, s kým bude nová strana, ať už ji povede profesor Švejnar, Michael Kocáb či Monika Pajerová, bojo196

vat o voliče, bude především Čtyřkoalice. A to bez ohledu na to, že bude říkat pravý opak a vyhlašovat, že smyslem jejího vzniku je porazit politiku opoziční smlouvy a oslovit zklamané voliče, kteří dnes nechtějí přijít k volbám. A k čemu to nakonec povede? Nestane-li se zázrak, k jedinému: k volebnímu vítězství ODS. Čtyřkoalice není snadný projekt a logicky naráží na spoustu problémů. Rozumím dokonce tomu, že jej naši političtí soupeři, část komentátorů a bohužel i někteří naši členové považují jen za jednorázový účelový projekt, jehož smyslem je zachránit menší strany před tlakem opoziční smlouvy. Nad čím ale zůstává rozum stát, je uvažování architektů oné nové strany. Ti, alespoň podle jejich vyjádření v médiích, nepovažují spolupráci Unie a KDU za něco umělého. Naopak, vytvoření programově široce rozkročeného středového politického subjektu s programovým důrazem na Evropu, dokončení transformačních reforem, vzdělání, reformu sociálního systému a respektující existenci občanské společnosti je i jejich cílem. Proč tedy nepřiloží pomocnou ruku k politickému dílu Čtyřkoalice, tak aby se jí lépe dařilo vytčených cílů dosáhnout, a raději spřádají novou stranu, která bude z logiky jejím konkurentem? Že by nakonec přece jen, jak říkají zlé jazyky, šlo hlavně o ty – Čtyřkoalici tolik vytýkané – osobní ambice? Nakonec pár vnitrostranických informací. Jak asi už víte, víkendový RV hlasováním rozhodl o svolání volebního Republikového shromáždění US na 23.–24. 6. v Liberci. Byla to většinová vůle i na schůzkách vedení strany s předsedy okresů minulý týden. Ty proběhly v kritickém duchu vůči tzv. Jarní dohodě a předsednictvo si muselo vyslechnout ne zrovna příjemné věci. Co mě osobně potěšilo, byl fakt, že nikdo – až na několik lidí z pražského krajského výboru – nezpochybňoval Čtyřkoalici. Dokonce bych řekl, že většina si uvědomuje i složitost kauzy Kalousek. Co lidem ale vadí, a oprávněně, jsou neustálá překvapení a obraty, kterými čtyřkoaliční Politická rada překvapuje nejen členy svých stran, ale především své čtyřkoaliční příznivce. To musí skončit. Zejména na setkání s předsedy okresů proto zaznívalo volání po stanovení jasných a srozumitelných pravidel pro další fungování Čtyřkoalice. Tématem našeho shromáždění by proto nemělo být jenom, kdo povede stranu, ani jen to, zda se integrovat nebo zůstat koalicí. Měl by se – stejně jako u lidovců – zabývat především otázkou, v jaké formě půjde 4K do voleb a hlavně jaká bude její budoucnost po volbách. 197

Týden 23. 4. – 29. 4. 2001

Naostro začalo jaro a na tuzemské politické scéně se opět nestalo nic převratného. Možná je to tím, že i na ostatní politiky působí sluníčko stejně jako na mě: přináší jarně smířlivou náladu a vyhání z hlavy všední starosti. Odpovědnost však velí nelenošit a jako každý týden se ohlédnout za událostmi uplynulých sedmi dnů v domácí politice. Pro tentokrát vybírám dvě: nový volební zákon a ODS oprášenou myšlenku rovné daně. Jednání o podobě nového volebního zákona běží na půdě senátu již od chvíle, kdy Ústavní soud zrušil volební zákon schválený loni opoziční smlouvou. Důvody, proč v senátu, a nikoliv ve sněmovně, jsou dva: za prvé se iniciativy první chopili právě senátoři a za druhé, volební zákon je jedním z těch, kde sněmovna nemůže senát přehlasovat (k jeho schválení je tedy třeba souhlasu obou komor). Z popudu Petra Pitharta tak proběhla postupně tři kola jednání. Jejich výsledkem nakonec byla většinová shoda na základních parametrech zákona: čtrnáct volebních krajů, posun volebního dne zpět z neděle na pátek a sobotu, rozdělení mandátů tzv. D’Hondtovou metodou, stanovení omezovacího kvóra pro koalice založeného na procentuálním načítání 5+2+2+2, zrušení předvolebních kaucí a stanovení státního příspěvku na 90 korun za získaný hlas. Kdo dohodu od počátku neakceptoval, byla ODS, která trvala na tzv. upravené D’Hondtově metodě zvýhodňující větší strany, a hlavně na omezujícím kvóru pro koalice v procentuálním načítání 5+5+5+5. Zástupci ostatních stran s výsledkem souhlasili jako s víceméně přijatelným kompromisem. Vydrželo to ale jen pár hodin a ČSSD vzala svůj souhlas zpět. Její zástupce, předseda jejího senátního klubu Svoboda, prý neměl k souhlasu mandát. Těžko říci, zda mají ve vedení socdem takový zmatek, že každý jeho člen říká něco jiného, nebo zda v tomto případě jednoduše zapracoval nátlak ODS. Ta totiž Špidlu nezakrytě upozornila, že je ve věci volebního zákona výslovně zavázán opoziční smlouvou. A dosáhla svého. Dohoda o základní podobě volebního zákona dosažená na půdě senátu je v troskách. K nějaké dohodě se přitom bude muset dojít a je jasné, že Čtyřkoalici tentokrát díky naší pozici v senátu nebude možné obejít. O co tedy ODS jde? Ve skutečnosti se hraje o to, kdo ustoupí, respek-

tive kdo bude mít nakonec „černého Petra“ v podobě blokování většinového konsenzu. Snaha ODS je v tomto ohledu zřejmá: za pomoci ČSSD vmanévrovat Čtyřkoalici do pozice toho, kdo kvůli kvóru pro koalice blokuje přijetí volebního zákona. I proto je třeba pokračovat v integračních jednáních s ODA a DEU a dokázat, že kvórum není pro Čtyřkoalici nějaké trauma. Psát o rovné dani není snadné, přestože se toto téma ze strany ODS objevilo již před volbami v roce 1998. Stejně jako tehdy, ani dnes totiž nemá jasné obrysy a různí lidé o něm mluví různě. Především ODS neřekla, kterou ze stávajících daní má rovná daň nahradit. Soudě z vyjádření v tisku, možnosti jsou přitom dvě. První je nahradit rovnou daní daň z příjmu právnických i fyzických osob včetně DPH. Taková úprava by ovšem znamenala posun od zdanění spotřeby ke zdanění výdělku, což by odporovalo trendu, který se prosadil v zemích EU, tedy zdanění přidané hodnoty konečným spotřebitelem. Druhá varianta, jež byla citována, počítá pouze s nahrazením daně z příjmu právnických a fyzických osob. V takovém případě jde ale pouze o kosmetickou úpravu stávajícího stavu, navíc zaměřenou jen na některé problémy, jako je progrese, výjimky atd. Jako základní argument pro zavedení rovné daně ODS uvádí zjednodušení daňové agendy. Zákon o daních z příjmů je skutečně relativně složitý a nepřehledný. Příčinou však nejsou rozdílné sazby, odpočitatelné položky nebo daňové úlevy, ale hlavně problémy, co je a není možno uplatnit vůči příjmům jako výdaj. A to koncept rovné daně neřeší. Představa, že zrušení odpočitatelných položek, respektive jejich zredukování na jedinou, přinese zásadní zjednodušení, je mylná. Ostatně, zmenšit rozsah odpočitatelných položek lze i bez zavedení rovné daně. Naopak jejich plošné zrušení by nenávratně poškodilo neziskový sektor, zmizela by motivace k zaměstnávání tělesně postižených, padla by podpora penzijnímu nebo životnímu pojištění atd. Rovněž úplné zrušení kategorie od daně osvobozených příjmů by sice zákon hodně zjednodušilo, přineslo by ale dosud nevídané problémy. Příklad? Kdo by například prodal staré auto, musel by příjem zdanit. U nemovitostí a bytů by zrušení osvobození fakticky zablokovalo celý trh. Konečně pokud by platilo, že by se sazba rovné daně pohybovala okolo 20 %, fakticky by to znamenalo zvýšení zdanění přibližně pro 60 % daňových poplatníků. Závěr: jakkoliv to možná na první pohled vypadá lákavě, koncept rovné daně přinejmenším není domyšlen. Je to stejné, jako navrhovat všem stejné důchody.

198

199

VOLEBNÍ ZÁKON A ROVNÁ DA≈

Týden 30. 4. – 6. 5. 2001 DOPISOVÉ BOMBY, NOV¯ MINISTR OBRANY A NÁJEMNÉ

Případ dopisových bomb, které minulý týden dostalo několik pohlavárů zkrachovalého H-systému, připomíná laciné akční filmy. Principiálně jde samozřejmě o nepřijatelný způsob „vyřizování účtů“, i když asi platí, že kdyby byli dotyční v souladu s právem už dávno stanuli před soudem, nyní by asi mohli klidně spát, neboť ve věznicích se pošta kontroluje rentgenem. Většině lidí je ostatně celkem jedno, kdo je původcem dopisových bomb, zda někdo z podvedených klientů H-systému, nebo zda jde o vyřizování účtů v rámci mafie. Jakkoliv je to cynické, na věc se totiž povětšinou dívají podobně jako na případy vybuchlých aut obchodníků s LTO, tedy podle logiky „mají, co si zaslouží“. Důvěra ve vládu zákona a práva je tu zkrátka na bodu mrazu. Na straně jedné stát, jenž není schopen zajistit včasné vyšetření a potrestání zločinů (H-systém se vyšetřuje už víc než pět let), na straně druhé narůstající tichá tolerance v podobných případech vede k braní spravedlnosti do vlastních rukou. Pozor na plíživé smiřování s tímto stavem. Není a nemá to být normální. Zemanova vláda prošla další obměnou. Nový ministr obrany Tvrdík působí dojmem rázného muže, který ví, co chce. Možná až moc. Ještě počátkem roku důstojník a nestraník, náhle civilista a člen ČSSD (kam jej podle jeho slov přivedli Šlouf s Kavanem) – to důvěru příliš nevzbuzuje. Systémově je navíc vždy špatně, stojí-li v čele resortu obrany voják. Odbornou stránku velení totiž zajišťuje Generální štáb, v jehož čele je samozřejmě profesionální voják, zatímco jeho nadřízený ministr má být politikem mimo jiné i proto, aby armáda podléhala civilní kontrole. Výběr Tvrdíka navíc odhaluje personální sterilitu sociální demokracie. Po ministru spravedlnosti (nestraník) a financí přichází do vlády další „nová tvář“, respektive narychlo vylíhnutý sociální demokrat, o němž se neví, co je zač. I Tvrdík má však právo na svých sto dnů. Úkol, který mu Zeman dal, připravit do tří měsíců koncept profesionalizace armády, je správný a uvidíme, co předvede. Od druhé změny, povýšení Grégra do funkce místopředsedy vlády, mohou čekat něco pozitivního už jen nevyléčitelní optimisté. Mezi paradoxy české politiky se zapíše fakt, že Grégr povýšil v době, kdy byla v jeho oblíbeném Temelíně odhalena další skrytá závada, která si 200

vyžádá několikaměsíční opravy. Pamatujete, jak se před rokem Grégr veřejně zaručil, že Temelín bude hotov do konce léta, a to bez nutnosti dalších investic, jinak že odejde z politiky? Třetí téma, problematika nájemného, sice momentálně neplní titulní stránky novin, je však velmi důležité. Jak asi víte, Ústavní soud (na návrh senátorů ODA) před časem zrušil jako protiústavní dosavadní praxi vyhlášek ministerstva financí, které každoročně určovaly maximální možnou výši nájemného. Prakticky to znamená jediné: do konce roku je nutné přijmout zákon o nájemném. Příslušný vládní návrh ovšem fakticky se skutečnou deregulací nájemného nepočítal, a tak jej sněmovna před měsícem zamítla. A nyní se Zeman nechal alibisticky slyšet, že vláda už další návrh připravovat nebude, protože její představa stejně nemá v parlamentu šanci. Výsledek? Na konci roku přestanou platit stávající vládní vyhlášky a vypukne zmatek, respektive nepůjde ani, tak jako dosud, zvýšit regulované nájemné alespoň o inflaci. Počty soudních pří mezi majiteli domů a nájemníky půjdou pravděpodobně do tisíců. Minulý pátek jsme proto jako US, potažmo 4K, vyzvali vládu, aby před problémem neuhýbala, a jasně jsme formulovali naši pozici. Navrhujeme, aby se výše obvyklého ročního regulovaného nájemného odvozovala od tzv. reprodukční ceny nemovitosti (respektive bytu) a pohybovala se v první fázi někde kolem 3 % – 4 % (v Evropě je to většinou mezi 3 % – 7 %). Podmínkou je ale změna konstrukce stávajícího státního příspěvku na bydlení. Na ten by měl mít nárok po stanovenou dobu, například dvou let, ten, kdo bydlí v bytě přiměřené velikosti (tu je třeba v zákoně stanovit) a přitom za nájem vydá více než 30 % – 35 % svého příjmu. Je to podobná logika, na jaké byl postaven počátkem reformy při startu liberalizace cen potravin státní příspěvek na výživu určený lidem s nejnižšími příjmy. Takovýto příspěvek na bydlení se může mnohým zdát poměrně štědrý, ale faktem je, že rychlá deregulace nájemného musí být učiněna sociálně únosným způsobem, který dá lidem s nižšími příjmy šanci najít si levnější byt. Ty však budou existovat až tehdy, kdy bude fungovat trh – a jsme zpátky na začátku u problému, jak jej nastartovat. Podrobně je naše stanovisko uvedeno na www.unie.cz. Nakonec věta k posledním preferencím, podle nichž stále vede 4K a ČSSD o fous předstihla ODS. Snad je to malý, ale přece důkaz, že Čtyřkoalice i přes karambol Jarní dohody podporu lidí úplně neztratila, a má tudíž šanci ji po sjezdech US a KDU opět získat. 201

Týden 7. 5. – 13. 5. 2001

Začnu lidovci. Klidná síla je zmítána tvrdým vnitrostranickým soubojem mezi Kasalem a Svobodou a v kuloárech se mluví o boji na život a na smrt. Z toho, co vím, má Kasalův tábor ve straně stále převahu, ale každým dnem je méně těch, kteří věří, že jej přivede k vítězství. A pokles bojové morálky mužstva je – jak známo nejen z dějin válečnictví – problém, který není radno podceňovat. KDU jako tradiční strana bude za této situace logicky stále více hledat „někoho třetího“. Po odmítnutí Výborného se začíná mluvit o Kopřivovi, senátoru Šimonovském či o některém z hejtmanů. Za čtrnáct dnů budeme mít jasno. Můj současný odhad je, že v zásadě existují tři možnosti. První je vítězství Kasala: v tomto případě bude záležet na tom, zda Svoboda vůbec bude, či nebude členem vedení, respektive zda prohru přijme, nebo se zakope do tvrdé vnitrostranické opozice. Druhou možností je vítězství Svobody, jež však podle mého odhadu nemůže přinést absolutní porážku kasalovců, kteří budou ve vedení určitě významně zastoupeni a novému předsedovi budou silně šlapat na paty. Konečně další možností je naznačené vítězství někoho „třetího“. V takovém případě nelze předjímat téměř nic. Pro oživení paměti však musím připomenout, že přesně takto byl v roce 1990 po lítém boji mezi Bartončíkem a Sachrem zvolen tehdy zcela neznámý Josef Lux. Buď jak buď, pro Čtyřkoalici je pozitivní, že její existence není předmětem sporu. Naopak. Jak Svobodovo, tak Kasalovo křídlo chce ve čtyřkoaliční spolupráci pokračovat, což vzbuzuje optimismus, že nová vedení KDU i US budou schopna rychle a jasně nalajnovat formu čtyřkoaliční předvolební spolupráce. Je to už třeba. Volby se blíží a naši soupeři nespí. Například Vladimír Špidla překypuje nebývalou aktivitou. Návrhy na zvýšení podpory pro nezaměstnané, snížení poslaneckých platů, zákonné zvýhodnění žen při přijímání do zaměstnání – to vše stihl minulý týden nastřelit jako vnitropolitické téma. Těžko říci, zda je za tím promyšlená strategie, každopádně to působí dojmem, že se cíleně zaměřuje na otevírání konkrétních témat, která oslovují určité socioprofesní skupiny. Jako volební strategie to není špatné, nakolik jsou to ale návrhy promyšlené? Například myšlenka zvýšení sociálních dávek, v tomto případě podpory v nezaměstnanosti, opřená o argument, že

v EU se vydává na sociální oblast vyšší procento HDP než u nás, je chybná. Předně, výkonnost tuzemské ekonomiky není stejná jako v západní Evropě, a naše priority jsou tudíž jiné. Jsme v jakési posttransformační fázi a potřebujeme co nejpružnější ekonomické prostředí, abychom dosáhli trvalého hospodářského růstu. A příliš štědrý sociální systém, jak známo, ekonomiku podvazuje. Západní země (například Německo) dnes ostatně řeší problém, jak vybřednout z pasti sociálního státu a svůj rozsáhlý a nákladný sociální systém zredukovat. Je totiž příliš drahý. Ani u nás není řešením sypat do sociálních dávek více peněz, ale naopak systém zjednodušit a zpřísnit ve smyslu adresnosti. Zásadně tedy platí, že jakékoliv teoretické zvýšení některé so-ciální dávky musí provázet úspora některé jiné dávky. A takto provázané návrhy Špidla nepředkládá. Naopak druhý Špidlův návrh, nový systém výpočtu platu ústavních činitelů, míří správným směrem a US jej doufám také podpoří. Odvodit poslanecké platy od trojnásobku průměru v nepodnikatelském sektoru je rozumné, i když platí, že v absolutních číslech to faktické snížení poslaneckých mezd není. Správné je určitě i odstranění křížení různých náhrad za dopravu, kancelářské vybavení atd. Co ale v návrhu chybí, je větší zprůhlednění celého systému. Podle mě by poslanec či senátor měl mít ze zákona povinnost zveřejňovat, za co, kolik a komu platí. Komu za kancelář či odborné analýzy, kdo a za kolik je jeho asistentem atd. V těchto položkách je totiž největší prostor k různým podvůdkům a levárnám. Konečně třetí téma, zvýhodnění žen při přijímání do zaměstnání. Není moc jasné, jak si je Špidla představuje, každopádně tím však otevřel obecné téma tzv. affirmative action, tedy vyrovnávacích akcí, neboli pozitivní diskriminace. Základní myšlenka, totiž že handicapovaná menšina má ve jménu vyrovnání životních příležitostí dostat určitá specifická práva, není ani u nás nová. To, že třeba invalidé mají

202

203

NÁVRHY MADE IN ·PIDLA: VY··Í DÁVKY A KVÓTY PRO ÎENY

zvláštní místa na parkování, nikoho nepřekvapuje, neboť tělesné postižení je všeobecně uznaný handicap. Kdo další a zda vůbec má mít v určitých případech – konkrétně třeba v oblasti zaměstnávání a přístupu ke vzdělání – nějaké zvýhodnění, je ale předmětem nekončící diskuse. Osobně si myslím, že to za určitých podmínek možné je, ovšem pouze v případech, kdy je určitá skupina prokazatelně handicapována ve více ohledech (rasové, sociální, zdravotní atd.). Jinými slovy: debata, zda mají být u nás například v přístupu ke vzdělání nějak zvýhodněni Romové, je možná. Proč ale všechny české ženy jako celek? Naše společnost není zrovna ukázkou rovnoprávnosti mezi pohlavími a nijak nezlehčuji fakt, že ženy dostávají u nás za stejnou práci nižší plat než muži a jsou profese, kde se velmi těžko uplatňují. Řešit tuto situaci ale zákonným zavedením tak kontroverzní věci, jako je affirmative action, je kontraproduktivní.

204

Týden 14. 5. – 20. 5. 2001 RADA âT OPùT POD TAKTOVKOU OPOSMLOUVY

Zasedal parlament, a to – jak říká klasik – si slušný člověk nemůže být jist zdravím ani majetkem. Ale vážně. Tématem byla minulý týden v parlamentu po čase opět televize. senát totiž jednal o zákonu o rozhlasovém a televizním vysílání a sněmovna v prvním kole vybírala kandidáty do Rady České televize. Tzv. velký mediální zákon z dílny Kučera & Langer překvapivě prošel senátem, a to díky třem lidoveckým senátorům, kteří na poslední chvíli změnili názor a hlasovali pro jeho schválení. Nebyl jsem sám, koho to překvapilo a naštvalo. Ještě v úterý na společném čtyřkoaličním jednání senátorů totiž o něčem takovém nebylo ani náznaku. Naopak. Všichni souhlasili s argumenty, proč je zákon špatný, tedy že především zvýhodňuje stávající držitele licencí, kteří pojednou získávají nárok na jejich automatické prodloužení, ačkoliv je původně dostali na časově omezenou dobu. (Michael Žantovský v této souvislosti řekl hezký příměr: je to, jako kdyby se například senátoři rozhodli, že ti z nich, kteří chodí poctivě hlasovat, mají nárok na automatické prodloužení mandátu.) O důvodech, které tři lidovecké senátory pohnuly k náhlé změně stanoviska, mohu jen spekulovat, ale upřímně řečeno, tomu, co říkají, totiž že je přes noc přesvědčily argumenty provozovatelů soukromých rádií, moc nevěřím. Politicky pak jejich krok nelze nazvat jinak než jako podraz. A to nejen proto, že Čtyřkoalice byla v odmítání zákona ve sněmovně naprosto jednotná. Spor o podobu zákona o rozhlasovém a televizním vysílání je totiž, podobně jako spor o Českou televizi, sporem o pluralitu tuzemské mediální scény. Z tohoto pohledu tedy nebyl minulý týden zrovna povzbudivý. Jako člen poslaneckého volebního výboru, který minulý týden hlasováním vybíral 45 kandidátů, z nichž bude sněmovna příští týden volit 15 členů Rady ČT, jsem měl totiž možnost vidět zblízka, jak velká je u ČSSD a ODS nevůle zvolit do Rady lidi skutečně nezávislé. Nejenže do užšího výběru neprošli lidé jako duchovní Sváťa Karásek, ředitel divadla Archa Ondřej Hrab nebo třeba spisovatel Jan Trefulka, ale ani kupříkladu Erazim Kohák, kterého sice socdem oficiálně podporovala, ale její zástupci ve výboru jej nakonec nevolili. Výsledek, kdy je v užší nominaci komunistický hlasatel Fořt, exsenátor ČSSD Vízek, bývalá 205

Koukalova náměstkyně Martinovská či bývalý pražský prokurátor Nechanický, naznačuje, že se oposmlouva zřejmě pokusí znovu navolit Radu ČT podle politického klíče. Kéž bych se mýlil. Rozhodne se zřejmě už tuto středu. Dále pár slov ke Čtyřkoalici. Popravdě, čtyřkoaliční život je zatím nadále víceméně paralyzován blížícím se sjezdem KDU. Soudě podle kuloárových parlamentních informací zvítězí Kasal, otázka prý je jen, jakým rozdílem. Vsadit si na něj však přesto mnoho lidí nechce. Výmluvné. Povážlivě se přibližuje i naše Republikové shromáždění. Pokud vím, zatím oficiálně kandidaturu na místopředsedu oznámil jen kolega poslanec Ladislav Korbel, o spoustě dalších se ale spekuluje, přičemž v souvislosti s předsedou se nejvíce mluví o Hance Marvanové, Ivanu Pilipovi a o mně. Své rozhodnutí chci oznámit tento týden, za nejpodstatnější však považuji, aby se volba nového vedení US nesmrskla jen na výběr toho, kdo nejméně vadí. Nové vedení, respektive nový předseda (či předsedkyně) by měl mít jasnou představu, kam se má Unie svobody ubírat. Měl by jasně stanovit, čeho chce dosáhnout a jak, a mít odpověď na základní otázku, tedy zda Čtyřkoalice ano, či ne, respektive za jakou cenu, co do voleb a co po nich. Čeho bychom se však měli určitě vyvarovat, je souboj a` la Kasal–Svoboda, čímž míním osobní rozměr věci. Nechť spolu soupeří odlišné programy a koncepce. Pevně doufám, že maraton krajských shromáždění, jež začnou od příštího víkendu, bude prostorem pro diskusi s mnohými z vás a povede k ujasnění toho, kdo jsme a kam jdeme. Máme-li totiž překonat havárii kolem Jarní dohody, je třeba začít tvrdě pracovat a nejpozději od září rozjet volební kampaň se vším, co k tomu patří. Znamená to mimo jiné vyjasnit si přes léto noty s novým vedením KDU a mít v čele US tým lidí se silným mandátem. Při pohledu na poslední volební preference (podle STEM stále vedeme o 4 %, podle CVVM jsou však síly již v podstatě vyrovnány) je jasné, že už nemáme čas na experimenty a nekonečné diskuse. Nechci, aby to znělo pateticky, ale heslem dne je přestat dělat stranickou politiku a začít konečně získávat voliče na svou stranu.

206

Týden 21. 5. – 27. 5. 2001 SVOBODA P¤EDSEDOU KDU, ZVOLENA RADA âT

Bude to bezpochyby velká změna: Cyril Svoboda o víkendu těsně porazil Jana Kasala a povede KDU. Pravděpodobně to bude znamenat pro Čtyřkoalici opět nárůst přízně v předvolebních průzkumech a mezi našimi příznivci všeobecně pozitivní pocit, že dochází k tolik žádané „změně“. Bezpochyby tím KDU také ukázala, že je stranou mnohem dynamičtější a otevřenější, než si většina z nás myslela. Popravdě – kdo by ještě před rokem věřil, že tradiční moravské lidovce může vést právník z Prahy? To je tedy pro Čtyřkoalici dobrá zpráva. I po zvolení Svobody však některé neznámé zůstávají. Předně, matematické výsledky volby předsedy, místopředsedů i členů celostátního výboru ukazují, že KDU zůstává rozdělena na dvě přibližně stejné skupiny. Sjednotit ji tedy nebude lehké. Z pohledu Čtyřkoalice je podstatné, že se změní zastoupení KDU ve čtyřkoaliční radě, respektive vrátí se do ní jako člen její bývalý lídr, což bude nová situace nejen pro Karla Kühnla. Konečně, kdo si přečetl volební projev nového šéfa KDU, nemohl nepostřehnout, že se na rozdíl od Kasala vymezil jako výrazněji středový politik. Zatímco Kasal mluvil o „Čtyřkoalici stojící na principech křesťansko-konzervativních a liberálních“, Svoboda odmítl liberální stát, který se o občana nestará, a postavil proti němu ideu „komfortního státu, který investuje do spokojenosti občana“. Počkejme však na jeho konkrétní kroky v příštích dnech. Druhé téma je Rada České televize. Vedl jsem minulý týden za Čtyřkoalici v této věci s ODS a ČSSD dlouhá a složitá jednání, takže mohu vydat poměrně detailní svědectví o tom, co se vlastně stalo. Jak tedy šly události za sebou? Volební výbor, zřízený počátkem roku při schvalování zákona o ČT, obdržel v určeném termínu na 250 nominací na členy Rady od různých organizací. Všem vzápětí zaslal dopis, v němž požádal, aby navrhovatelé doručili všechny zákonem vyžadované údaje o navržených kandidátech, tedy lustrační osvědčení nebo kopii žádosti o jeho vydání, výpis z rejstříku trestů, čestné prohlášení podle zákona o ČT atd. Pak provedl první, čistě administrativní selekci: vyřadil ty kandidáty, o nichž jejich navrhovatel nedodal potřebné doklady, respektive ty, jejichž doklady měly formální nedostatky (např. místo kopie žádosti o lustraci podané na MV jen rukou psané prohlá207

šení, že dotyčný o lustraci zažádal). Takto vznikl seznam 156 jmen, přičemž až potud nešlo o politiku, ale čistě o administrativu. Teprve z tohoto seznamu pak předminulý týden výbor tajnou volbou zvolil oněch 45 jmen, která – jak mu ukládá sice špatný, ale platný zákon o ČT – musí předložit k vlastní volbě členů Rady ČT plénu sněmovny. A tady už politika fungovala: jak známo, do oněch 45 jmen napoprvé prošlo jen několik jednotlivců, o nichž lze s klidem říci, že jsou osobami nezávislými, s veřejnou autoritou a současně reprezentují významné společenské a názorové proudy. Volba ve výboru však byla tajná – na jiném kritériu posuzování se totiž výbor, složený poměrně, tedy s většinou opoziční smlouvy, logicky neshodl – takže důkaz o dohodě zástupců ODS a ČSSD není. Nicméně tentokrát naše protesty a protesty lidí kolem televize zabraly. A když se ukázalo, že šest lidí vyřazených pro formální nedostatky bylo vyřazeno neoprávněně (například proto, že v jejich složce nebyly okopírovány všechny stránky), začalo být jasné, že buď dojde při volbě Rady k nějaké formě kompromisu, nebo se kolem ČT znovu rozhoří politická válka. Přiznám se, že jsem od počátku patřil k těm, kteří dohodu hledali. Důvod? Jednak si obecně myslím, že na barikády má politik jít, až když je jasné, že dohoda skutečně možná není. Dále jsem považoval za velmi nebezpečné pro budoucnost, aby se ČT stala opět předmětem vnitropolitického boje. Pokud by totiž nedošlo k dohodě, opoziční smlouva by si navolila Radu ČT čistě podle svých představ a ve složení, jak to naznačila hlasováním ve volebním výboru, a to by zřejmě vyvolalo vlnu občanských i politických protestů. Jednou větou: televize by se stala předmětem začínající předvolební kampaně, a to by ji, ať by byl nakonec výsledek jakýkoliv, fatálně poškodilo na léta. Jsem proto rád, že můj názor nezůstal osamocen a k dohodě nakonec došlo. Výbor pak nejprve vrátil do hry jména chybně vyřazená pro formální chyby v dokumentech a posléze z nich – tentokrát veřejným hlasováním – vybral znovu požadovaných 45 jmen. Z nich pak sněmovna hladce vybrala dohodnutých 15 jmen. Zbývá dodat, že výslednou sestavu jsem samozřejmě během týdne projednával i se zástupci iniciativy „ČT – věc veřejná“, neboť bylo jasné, že jejich souhlas s obsazením Rady je podmínkou úspěchu. Vše se nakonec podařilo. Jakkoliv je tedy složení Rady kompromisem, zaručuje, že je v Radě dostatek lidí, kteří ji ochrání před politickými tlaky. A to je to, co jsme chtěli.

208

Týden 28. 5. – 3. 6. 2001 DAL·Í RÁNA PROJEKTU „INTERNET DO ·KOL“

Prasklo, že více než stovka někdejších spolupracovníků StB v armádě dostala počátkem devadesátých let čisté lustrační osvědčení. Zda šlo o ojedinělou chybu, úřední nepořádek nebo promyšlenou akci, zatím nikdo neví. Principiální odpůrci lustrací to nicméně již berou jako další důkaz nesmyslnosti lustrací. Z toho, co zatím o věci víme, však k takovému závěru není důvod: předmětné chyby v lustracích se totiž týkají výhradně agentů v řadách vojenské kontrarozvědky, která spadá od roku 1990 pod ministerstvo obrany, a ministerstvu vnitra, jež lustrace provádí, neposkytla všechny informace, které měla. Každopádně je to ale celé nepříjemná ostuda. Cynik by sice řekl, že v situaci, kdy je Jan KATO Kavan ministrem zahraničí, je nějakých pár neprolustrovaných agentů detail, ale přece jen… V debakl se proměnila veřejná soutěž na nadzvukové stíhačky, když z ní počátkem týdne odstoupili dva ze tří zájemců. Totéž v bleděmodrém se odehrálo u výběrového řízení v rámci projektu „Internet do škol“. Ministerská komise vyřadila pro údajné formální nedostatky pět ze šesti zájemců, takže ve hře zůstal jen jediný – konsorcium AutoCont a Český Telecom. Seznam chyb a špatných rozhodnutí provázející jinak správnou myšlenku zavedení internetu do škol tímto podle mého soudu přestal být nadále tolerovatelný, a proto jsem minulý týden vyzval ministra školství Zemana, aby využil svého práva a výběrové řízení zrušil. Současně jsem jej dopisem požádal, aby uznal, že situace je vážná, a místo prestižní obhajoby neobhajitelného raději společně s parlamentem hledal cestu, jak projekt zachránit. Nejen podle mě, ale i řady specialistů, je totiž chybný jak koncept jednoho generálního dodavatele pro všechny školy, tak především zadávací dokumentace pro výběrové řízení (podrobněji viz text mé interpelace na www.mlynar.cz), přičemž zpoždění v termínech zaviněné průtahy a neschopností ministerstva je dnes už takové, že do konce roku nemůže být slíbených 1,7 miliardy proinvestováno. Celá věc se za čtrnáct dnů bude projednávat i v parlamentu, těžko ale odhadnout, s jakým výsledkem. Mají-li se totiž peníze z letošního rozpočtu zachránit, mnoho času ani možností již není. Osobně se mi zdá jako zatím nejrozumnější návrh vypsat nové výběrové řízení, z něhož vzejde více dodavatelů, kteří 209

splní základní technické parametry stanovené v tzv. rámcové smlouvě uzavřené s ministerstvem. Každá škola by si pak podle svých potřeb vybrala toho dodavatele, jehož nabídka jí nejlépe vyhovuje. Řada poslanců – zejména ze školského výboru – však chce jít ještě o krok dál a prosazuje přímé rozdělení peněz jednotlivým školám. Takové řešení ovšem znamená, alespoň v dohledné době, že se celostátních standardů v úrovni vybavení jednotlivých škol dosáhne jen těžko. A to by byla škoda. Třetí poznámka se týká Unie svobody a jejího blížícího se Republikového shromáždění. Skutečnost, že se zde budu ucházet o funkci předsedy strany, jsem již potvrdil několikrát v médiích. V dopise členům US jsem ke svému rozhodnutí napsal: Dobře si uvědomuji, že Unie svobody, respektive celá Čtyřkoalice, je dnes v důsledku událostí z počátku roku v nelehké situaci. V příštích měsících nás čekají složitá jednání se čtyřkoaličními partnery o složení společných kandidátek, tvorbě společného volebního programu i o úloze a podobě stínové vlády. K tomu, abychom obnovili důvěru veřejnosti v naše síly a schopnosti, budeme potřebovat nejen svaté nadšení, ale především chladný rozum, rozvahu a trpělivost. Bez toho nemůžeme v nadcházejícím volebním klání uspět. Můj program je v hlavních rysech stejný jako loni před brněnským Republikovým shromážděním. Chci v Unii svobody otočit list, tedy ukončit debaty o minulosti a zaměřit se na budoucnost a bezprostředně na volební kampaň. Kandiduji na předsedu strany, protože chci projekt Čtyřkoalice, který jsem před třemi lety spolu s Janem Rumlem začal v US prosazovat, dotáhnout k volebnímu vítězství v parlamentních volbách a k porážce opoziční smlouvy. Řečeno jednou větou, nabízím totéž, proč jsem do Unie vstoupil: důsledné prosazování principů, na nichž naše strana vznikla, tedy program rozbití systému jakýchsi uzavřených společenských kast, který v naší zemi vznikl během devadesátých let, a vybudování otevřené společnosti postavené na svobodě a na rovnosti šancí. Vy, kteří pravidelně dostáváte tento „co týden dal“, lépe než kdokoliv jiný víte, co a proč jsem si v uplynulých měsících a letech myslel, co jsem udělal či naopak neudělal, víte, nakolik jsou mé názory a postoje konzistentní a stálé. Mohu proto doufat, že se jako případní delegáti Republikového shromáždění nebudete rozhodovat jen na základě aktuálních pocitů a dojmů, ale i s rozvahou a znalostí jednotlivých kandidátů. 210

Týden 4. 6. – 10. 6. 2001 BSE A DEN DA≈OVÉ SVOBODY

Zemi zachvátila mediální hysterie kolem nemoci šílených krav, slavil se den daňové svobody a dalším kolem pokračovala debata o nakoupení/nenakoupení stíhaček. Pro mě osobně se však uplynulý týden nesl především ve znamení probíhajících krajských shromáždění Unie svobody a desítek hodin strávených na cestách. Takže po pořadě. Zpráva o výskytu BSE na našem území netěší, ale ani nešokuje. Když nás před pár měsíci EU zařadila mezi státy, kde je tato nemoc pravděpodobná, předháněli se zdejší zemědělci v čele s ministrem Fenclem s ujištěním, že je to ze strany Bruselu „nespravedlnost a účelová manipulace“, neboť „u nás se přece něco takového nemůže stát“. A vida: opět se ukázalo, že EU měla pravdu a my podléhali sebeklamu. Mimochodem, je to pěkný příklad toho, jak je zdánlivá přísnost Unie ve skutečnosti pro nás samé prospěšná. Vláda je však, zdá se,

211

nepoučitelná – že by se Fencl alespoň omluvil za svá silácká prohlášení, nelze příliš čekat (vyzval jej k tomu mimo jiné i jeho čtyřkoaliční „stín“ poslanec Grůza, ale nedostal odpověď). Jaké nakonec u nás budou celkové finanční dopady výskytu BSE, zatím nelze určit. Náklady na preventivní vybití krav, které přišly do styku s nakaženými kusy, prý nebudou závratné, problémem je ale pokles spotřeby hovězího v důsledku obav veřejnosti z nákazy. Zkušenost ze zemí EU je v tomto ohledu jednoznačná: lidé přestávají hovězí nakupovat, což vede k bankrotům chovatelů, kteří se pak domáhají náhrady od státu. Redukovat ale problém BSE jen na otázku ekonomickou nelze. Nechci planě moralizovat, ale to, že BSE staví před moderní společnost minimálně i závažné otazníky, jak že to vlastně s hospodářskými zvířaty zacházíme, je fakt, před nímž nelze uhnout. Skutečnost, že v rámci dosažení maximálních přírůstků krmíme krávy rozemletými kravami, jinými slovy děláme z nich kanibaly, je nadále nepřijatelná, a to nejen kvůli hrozbě BSE. A to je stejný politický problém jako otázka, z čeho bude stát zemědělcům platit náhrady. Pro mě jsou to spojité nádoby: souhlasit s náhradami pro zemědělce mohu jako politik jen tehdy, pokud současně zakážeme užívání masokostní moučky a zkrmování kafilerních tuků, tedy jasně řekneme, že i „velkovýroba masa“ musí mít své ekologické a hodnotové limity. Den daňové svobody, tedy datum, kdy průměrný člověk symbolicky přestává pracovat pro stát a začíná si vydělávat na svůj účet, letos připadl na středu 6. 6. Pravda, je to svého druhu recese, nicméně má mimořádný „výchovný“ efekt: připomenutí, jak vysoké daně platíme. Myšleny jsou totiž daně v nejširším slova smyslu, tedy včetně povinných pojištění a jiných zákonem stanovených poplatků, což vychází hrozivě: z každé stokoruny odvádíme 43 koruny státu. Vše samozřejmě v průměru. Vypočítat si individuálně, kdy přestávám platit daně, je totiž mimořádně složité, až nemožné. Musíte počítat nejenom přímé daně a pojistné, jako je daň z příjmů, pojistné zdravotní a sociální (včetně té části pojistného, kterou za zaměstnance platí zaměstnavatel), ale i tzv. neviditelné nepřímé daně – tedy daň z přidané hodnoty a spotřební daně. A ty lze vypočítat jen tehdy, pokud máte přehled o jednotlivých nákupech během roku. Každopádně, den daňové svobody je jedna z akcí, jimiž lze srozumitelně demonstrovat, oč jde v našem programu a proč jako Čtyřkoalice prosazujeme v následujících dvou letech snížení daní až o 50 miliard. Poučme se z toho pro volební kampaň.

Nakonec pár slov ke krajským shromážděním. Proběhlo jich zatím osm – Ostrava, Praha, Budějovice, Brno, Zlín, Olomouc, Cheb, Plzeň. Až na vzrušenou atmosféru v Ostravě (bylo to v den sjezdu KDU) jsou jednání docela klidná a věcná. Ve třech krajích považovali někteří za nutné přijmout usnesení, v němž vyslovili podporu Hance Marvanové v její kandidatuře, většinou ale převládá – podle mého soudu správný – názor, že jsou delegáti voleni na okresech a je jen na nich, jak se nakonec rozhodnou. Odhady podpory jednotlivým kandidátům jsou tudíž ošidné. Můj dojem je, že v otázce předsedy jsou v celostátním měřítku již síly v průměru víceméně vyrovnány, z místopředsedů má určitě slušnou podporu Ivan Pilip. Více uvidíme příští týden. Jednu poznámku zde však ještě napsat musím: opakovaně totiž na shromážděních dostávám otázku, zda v případě, že ve volbě předsedy nebudu úspěšný, budu kandidovat na post prvého místopředsedy. Odpovídám, že v mém případě není věc černobílá. Předně na předsedu kandiduji podruhé a člověk by měl mít určitou míru sebereflexe i v případě, že opakovaně neuspěje. Co je ale ještě důležitější, mám za sebou zkušenost jako první místopředseda Karla Kühnla, proti němuž jsem, jak známo, kandidoval – mimo jiné – s programem, že předseda strany nemůže být současně lídrem. Skutečnost, že Kühnl vyhrál, jsem pak respektoval a loajálně podporoval i ty postupy k dosažení tohoto cíle, s nimiž jsem nesouhlasil. Nebylo to pro mě snadné a přiznám se, že to v mém dnešním rozhodování hraje a bude hrát významnou roli.

212

213

Týden 11. 6. – 17. 6. 2001

Začnu skandálem kolem lustrací. Je pravda, že dosavadní vyhlášení Jana Rumla do věci moc světla nevnesla, nicméně to podstatné je již jasné. Bylo velkou chybou počátkem devadesátých let zachovat strukturu komunistické vojenské kontrarozvědky a převést ji z vnitra pod ministerstvo obrany. Zatímco StB byla rozmetána a nová tajná služba se fakticky stavěla na zelené louce, vojenská rozvědka bohužel zůstala. Výsledek? Armáda neposkytla ministerstvu vnitra pro lustrace svých lidí všechny podklady, které měla. Problém se řešil, respektive jednali o něm tehdejší federální ministři vnitra a obrany Langoš a Dobrovský. V tu dobu byl Ruml náměstkem, do jehož kompetence daná věc nespadala, a tudíž o problému sice věděl z doslechu, ale měl dost svých starostí s rozpouštěním StB. A když se pak v roce 1992 stal českým ministrem vnitra, žil – stejně jako většina jeho následovníků v křesle ministra vnitra – v přesvědčení, že se věc uspokojivě vyřešila ještě v době federace. Jak se teď zjistilo, že tomu tak není, popravdě řečeno netuším, a i když z principu nepodléhám pocitům spiknutí, faktem je, že se tak stalo zrovna v době, kdy se vede spor o tom, zda lustrace budou součástí zákona o státní službě. A když člověk slyší, že o chybně vydaných negativních osvědčeních věděl již Grulich, ale mlčel, nutně jej napadá, že vypuknutí skandálu není úplně náhodné. Aby mi bylo správně rozuměno: nemyslím, že je cílem nějaká štvanice na Rumla, ale že v pozadí mohou být zájmy lidí, kteří chtějí zpochybnit samotný princip lustrací, je pravděpodobné. A Ruml jim k tomu svými poněkud zmatenými vyjádřeními bohužel dal slušnou munici. Nicméně je třeba znovu opakovat, že lustrace byly a jsou nástroj, který zamezuje bývalým agentům StB zastávat vyšší funkce ve státní správě, a nic na tom nemění ani ona stovka chybně vydaných osvědčení. A je také třeba opakovat, že to byl Ruml, kdo rozpustil StB, a je to jeho nevratná zásluha, kterou nemůže nic zpochybnit. Druhé téma, volební zákon, sice zrovna nevzrušuje veřejnost, ale o to více je prožívají politici. Minulý týden předložili jeden návrh čtyřkoaliční senátoři, s druhým vzápětí přišla vláda. Rozdíl je dvojí. Vládní návrh počítá se zachováním omezovací klauzule pro koalice na principu 5+5+5+5 a s tzv. D’Hondtovou metodou výpočtu počtu mandátů. senátorská verze počítá s tzv. neutrálním matematickým výpočtem počtu

mandátů a pro koalice nestanovuje žádné speciální omezovací klauzule. senátoři totiž vyšli z poněkud kontroverzní teze, že koalice buď nemají být povoleny vůbec, nebo – když již existují – nemají být naopak v žádném směru omezovány. Přiznám se, že osobně jsem spíše příznivcem zachování dosavadního omezovacího kvóra, jak se u nás prosadilo na počátku devadesátých let, tedy na principu 5+2+2+2 atd. Argument, se kterým přispěchala ODS a ČSSD, totiž že – slovy Ivana Langera – je „přece rozdíl mezi singlem a čtyřveslicí“, má své racionální jádro. Současně ale také platí, že čtyřveslice je čtyřikrát těžší než „singl“, takže jen aritmeticky načítat kvórum znamená vícečetné koalice fakticky zakazovat. Když budu upřímný, zdá se mi tedy, že ani vládní, ani senátní návrh není v tomto ohledu optimální. Pozitivem nicméně je, že alespoň nyní existuje nějaký text, o němž je možno začít věcně debatovat a nakonec dojít k dohodě. Třetí téma, zvolení staronového předsedy ODA Michaela Žantovského, je jisté překvapení. Zejména průběh volby (v prvním kole nebyl zvolen ani Kroupa, ani Kužílek) a skutečnost, že třetina delegátů opustila sál, naznačuje, že v ODA je, diplomaticky řečeno, poměrně dost výbušná situace. Co to bude znamenat pro Čtyřkoalici, si zatím netroufám odhadnout. Žantovského znám osobně léta a jeho pohled na budoucnost Čtyřkoalice je v mnohém – i přes jeho neústupnost – podobný mému, ale otázka je, nakolik je to po víkendu také názor většinový i v jeho straně. Konečně nemalým problémem je i Žantovského směřování ODA ke členství v liberální internacionále. Pro pochopení: US i KDU jsou členy Evropské lidové strany, tedy hlavního evropského proudu konzervativních pravicových stran. Případné přihlášení se ODA na mezinárodním fóru k liberálům by nás tedy do budoucna stavělo proti sobě. A to je, hlavně pro KDU, velmi vážné. Nakonec pár slov před Republikovým shromážděním. Mohu se samozřejmě mýlit, ale zdá se, že po krajských shromážděních jsou moje a Hančiny šance vyrovnány. Trochu mě překvapilo, s jakou vehemencí – třeba v Libereckém kraji to byla jen většina jednoho hlasu – si někteří lidé na krajích vynucovali přijetí podpůrných usnesení, ale nebyl to naštěstí většinový trend. Pozitivní dojem jsem si naopak odnesl zejména z diskusí na krajských shromážděních. Byly věcné a většinou zaměřené na budoucnost (kdo se jich neúčastnil a má zájem, najde mé názory v rozsáhlém rozhovoru, který vyšel o víkendu v Právu – zítra bude i na www.mlynar.cz pod odkazem rozhovory). Za týden tedy uvidíme. Těm, kteří mi budou držet palce, děkuji.

214

215

SKANDÁL S LUSTRACEMI A VOLEBNÍ ZÁKON

Týden 18. 6. – 24. 6. 2001 PROHRÁL JSEM, ALE NEODCHÁZÍM

Hana Marvanová se stala předsedkyní Unie svobody a sluší se, abych jí zde ještě jednou poblahopřál. Důvody, proč jsem nakonec dostal o sedm hlasů méně než vítězka, budou jistě rozebírat novináři a já myslím, že nejsem ten pravý, kdo by tak měl činit. (Pro zájemce nicméně na konci přikládám přepsaný text mého projevu.) Co zde však chci vysvětlit, jsou důvody mého rozhodnutí nekandidovat na jiné funkce ve vedení strany. Nešlo o žádné momentální hnutí mysli, ale promyšlené rozhodnutí. Své důvody jsem zde už ostatně naznačil a mluvil o nich i na krajských shromážděních. Předně jsem se o funkci předsedy strany ucházel již po druhé, a jakkoliv netrpím přehnanou skromností, jsem přesvědčen, že když člověk prohraje dvakrát, je to jistý důvod k zamyšlení. Druhým důvodem mého rozhodnutí je, že jsem nechtěl být v podobné pozici jako dosud. Co mám na mysli? Když jsem poprvé kandidoval proti Karlu Kühnlovi, bylo to – mimo jiné – s programem, že předseda strany nemůže být současně lídrem Čtyřkoalice. Když jsem pak prohrál a stal se prvním místopředsedou, cítil jsem povinnost vůči novému předsedovi maximálně zachovávat loajalitu. Rozdílné názory, které jsem měl na mnoho jeho kroků, jsem si striktně nechával na půdu stranického vedení a na veřejnosti i uvnitř strany jsem se snažil (možná až příliš) rozhodnutí vedení obhajovat. Učinil jsem tak nakonec i v případě Jarní dohody, ačkoliv jsem si dobře uvědomoval, že by pro mě osobně i politicky bylo lepší zaujmout podobný postoj jako Hana Marvanová. Byla to pro mě důležitá zkušenost a velké poučení. Jednoduše řečeno: nechtěl jsem být znovu v podobné situaci. A být místop216

ředsedou, který pak třeba v rozhodujícím okamžiku nepodepíše koaliční dohodu, za níž stojí předseda strany, to nechci a neumím. Proto jsem se již před Republikovým shromážděním zcela svobodně rozhodl, že v případě prohry zůstanu řadovým poslancem. Neznamená to ovšem v žádném případě, že z politiky odcházím. Nikoliv, a třikrát to podtrhuji. Budu dál politicky pracovat a prosazovat principy a program, kvůli nimž jsem do politiky šel. Vím, že ne všichni moje rozhodnutí chápou, ale prosím ty, kteří se cítí zklamáni, aby mi věřili, že jsem své rozhodnutí zvažoval a dospěl k závěru, že nemám jinou možnost. Věřte, že nejsem zatrpklý. Porážky umím již snášet docela dobře a podpora, které se mi dostalo a za niž bych chtěl všem moc poděkovat, je velkým závazkem. Budu se snažit nezklamat. P. S. Pro zájemce následuje přepsaný text mého projevu. I když na papíře to není ono… Milí přátelé, dámy a pánové, chtěl bych se Vás nejprve na něco zeptat. Zcela upřímně: kdy jste naposledy z našich stranických jednání měli dobrý pocit? Proč se ptám? Včera jsem dostal od jedné studentky ze Zlína e-mail, v němž píše: Vážený pane poslanče, vypadáte docela roztomile, vy i vaše strana, ale vážně nechápu, proč se tam někdy tak mračíte. Když jsem vás minulý týden viděla živého v rámci vaší akce „Internet mění svět“, zjistila jsem, že jste docela normální. Moc se o politiku nezajímám, teda spíš vůbec, ale asi vás budu volit. Ale musíte se tam víc usmívat… Upřímně řečeno, nevím, jestli by mi dnes k získání vaší důvěry stačilo jen se hezky usmívat, ale v jednom podstatném má myslím ta slečna pravdu. Pravda je, že bychom neměli jen donekonečna masochisticky rozebírat chyby minulosti, jak k tomu máme někdy sklony. Pozoruji to sám na sobě. Když jsem si sumíroval, co zde dnes říci, byl jsem také blízko podlehnout pokušení a sestavit zde přehled chyb, které jsme my, ve vedení strany, v posledních měsících udělali. A samozřejmě jsem ho chtěl – jak je u nás v Unii také zvykem – doplnit i o katalog toho, na co všechno jsem měl jiný názor a před čím vším jsem marně varoval. Ne-udělám to! Nechci se jako člen vedení zříkat 217

odpovědnosti a chci se dívat do budoucnosti… A pokud možno se usmívat… Takže: ucházím se o post předsedy Unie a mým cílem není nic menšího než přivést Unii svobody do vlády. Kromě optimismu a sebedůvěry k tomu potřebujeme dvě věci: fungující Čtyřkoalici a odvahu. Jak toho chci dosáhnout? Na základních programových východiscích naší strany myslím nemusíme nic měnit. Naším programem je svoboda, princip otevřené společnosti a rovných šancí. Našimi politickými soupeři jsou socialisté se svým konceptem pečovatelského státu a ti, kterým vyhovuje klientelismus všeho druhu. My usilujeme o štíhlý, ale výkonný stát. Oni chtějí centralizovaný stát, kde je veškerá moc soustředěna v několika málo kancelářích – nejlépe v kancelářích dvou opozičněsmluvních stran. Abychom mohli v tomto politickém střetu uspět, potřebujeme být srozumitelnější a pozitivní. Měli bychom proto skončit s plochým negativním vymezováním se vůči druhým. Není to snadné, ale musíme se to naučit. Musíme se naučit mluvit tak, aby lidé neměli pocit, že naším cílem je jen zvýšení věku odchodu do důchodu. Musíme mluvit tak, aby věděli, že chceme důchodový systém spravedlivější a životaschopný. Musíme se naučit mluvit tak, aby neměli pocit, že naším cílem je školné, ale aby pochopili, že chceme otevřít vysoké školy co největšímu počtu studentů. Místo kritiky opoziční smlouvy musíme zkrátka vysvětlovat, co a jak budeme dělat jinak. Abychom uspěli, je třeba také změnit naše vlastní přístupy. Vedení strany nemůže dál žít jen ve svém pražském politickém akváriu. Nové vedení strany by se mělo soustředit víc na politiku strany v krajských zastupitelstvech a na radnicích. Tam totiž realizujeme svůj program, tam můžeme předvést výsledky své práce. Komunální a krajské politice musíme věnovat mnohem více pozornosti, sil a prostředků než dosud. Už proto, že na krajích se povede i bitva o naše příští zastoupení ve sněmovně.

A musíme to dělat stejně důrazně, jako to dělají lidovci. Pokud tomu tak totiž nebude – Čtyřkoalice nebude úspěšná. Většina z nás se také shodne na tom, že je správné změnit Čtyřkoalici v programový dvojblok. Bude to vyžadovat odvahu k rázným a málo populárním rozhodnutím, ale je možné toho dosáhnout. Nesmíme ovšem improvizovat, podléhat emocím a nalhávat si něco, co není. Nesmíme také už zopakovat chybu, že všechno vsadíme na jednu kartu. Ambicím jedince či jedinců nelze obětovat zájem celé strany. Odkládat – možná i bolestné – kroky nejde. Když budeme mít teď strach, vrátí se nám to dvakrát v problémech těsně před volbami. Nadcházející léto je proto třeba využít k vyjasnění vztahů ve Čtyřkoalici a nalajnování parametrů čtyřkoaliční spolupráce před a po volbách. Když mluvíme o blížících se volbách, většinou skončíme u nutnosti mít dobrý a srozumitelný program. Nejsem přitom v tomto sále sám, kdo ví, že lidé ale žádné obsáhlé předvolební brožurky nebudou číst. Navrhuji proto již nějaký čas, abychom jako Čtyřkoalice šli do voleb se seznamem konkrétních kroků. Můžeme jej třeba nazvat „Prvních sto kroků čtyřkoaliční vlády po vítězných volbách“. Voliče totiž nezískáme obecnými řečmi o potřebě vynutitelnosti práva, významu investic do vzdělávání či morálce v politice. Lidé chtějí – a právem – jednoduchá sdělení. Řekněme jim tedy, co konkrétně znamená změna, o níž tolik mluvíme. Řekněme, znamená to: 1. zrušíme přijímací zkoušky na vysoké školy, 2. zavedeme lhůty pro rozhodování soudů, 3. odvoláme Petra Štěpánka z RRTV, 4. snížíme daň z příjmu právnických osob na 25 %, 5. chceme přímou volbu prezidenta a přímou volbu starostů atd. atd. – až třeba za 99. na pronájem Českého domu v Moskvě vypíšeme řádné výběrové řízení… atd. atd. Zkrátka, místo velkých slov mluvme srozumitelně a nebojme se zdánlivých detailů. V jednoduchosti je veliká politická síla. To je cesta k oslovení co největšího počtu lidí.

Co se Čtyřkoalicí? Myslím, že mezi námi panuje shoda, že do voleb bychom měli jít jako součást Čtyřkoalice. Koalice má pro nás ale smysl jen tehdy, pokud bude akceschopná a my v jejím rámci budeme moci prosazovat svoji politiku. Unie svobody proto musí nejen zůstat garantem jednoho ze dvou programových proudů, ale také důsledně – takříkajíc každodenně – přicházet se svým pohledem na aktuální politické události.

Nakonec chci zdůraznit ještě jednu věc. Vím velmi dobře, že politiku nedělají jen členové stran, a proto za zvlášť důležitou považuji podporu lidí stojících mimo naši stranu. Lidí, kteří k nám mají názorově blízko a kteří dnes možná mají pocit, že jsme je opustili, a proto uvažují o založení nové strany. Měli by vědět, že jim podáváme ruku ke spolupráci a že o ně stojíme. Na druhou stranu, pokud však naši nabídku nepřijmou a vlastní stranu založí, musí také vědět, že pak uděláme všechno pro to, aby nezískali ani jednoho našeho voliče. Politika není nedělní procház-

218

219

ka, není to prostor, kde se dá jen tak experimentovat, a my jsme tu proto, abychom hájili zájmy našich voličů a také to budeme dělat.

Týden 25. 6. – 1. 7. 2001 SLEPÁ ULIâKA MAJETKOV¯CH P¤IZNÁNÍ

Milí přátelé, v nadcházející volební kampani povedeme bitvu na dvou frontách. Bude to střet o hodnotové principy politiky, tedy o to, kvůli čemu naše strana vznikla. Budeme bojovat s Vladimírem Špidlou, který chce bohatým brát a chudým dávat. Budeme bojovat s Václavem Klausem, který si chce z naší země udělat dědičné léno. Naše místo v tomto střetu – mohu-li to tak říci – bude na straně starostů proti zvůli ministerských úředníků. Budeme stát na straně drobných živnostníků proti mocným monopolům. Budeme stát na straně těch, kteří vědí, že demokracie není jen vláda momentální parlamentní většiny, ale také soubor pravidel a institucí mimo vliv politických stran. Je to velký úkol a nás je, pravda, zatím málo. Jak ale říkával Winston Churchill: „…je nás sice málo, ale když se nepoděláme, zvítězíme…“ Dáte-li mi důvěru, bude mi ctí vás do této bitvy vést.

220

Ohlasy na zvolení Hanky Marvanové předsedkyní Unie svobody, jednání Poslanecké sněmovny, optimistické zprávy o pokračujícím hospodářském růstu, prodej Komerční banky a konečně také pár dnů svítilo sluníčko. Takový byl poslední předprázdninový týden. Z programu sněmovny stojí za zmínku dvě věci. První bylo hlasovaní o prezidentově vetu zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Podle očekávání jej opoziční smlouva s velkou rezervou přehlasovala. Stávající držitelé televizních a rozhlasových licencí – v čele s Vladimírem Železným – tak mohou oslavovat: licence sice původně dostali na časově omezenou dobu, teď jim ale nový zákon dává nárok na jejich automatické prodloužení, samozřejmě bezplatně, respektive v případě celoplošných televizí za poplatek 200 milionů. Fakticky to znamená, že tuzemský televizní a rozhlasový trh zůstane v příštích letech plně pod kontrolou stávajících broadcasterů a nikdo nový – pokud nekoupí některého ze stávajících provozovatelů – nebude mít šanci. Pro kvalitu médií a zejména zdejší demokracie to není povzbudivá zpráva. Nedávná anketa MF Dnes bohužel nelhala, když Vladimíra Železného zařadila mezi čtyři nejmocnější lidi v zemi. Ani druhé téma není veselé. Do druhého čtení prošel o jediný hlas vládní návrh zákona o majetkových přiznáních. Jeho cílem je přinutit lidi s majetkem nad deset milionů ke speciálním daňovým přiznáním, s odůvodněním, že se tak prý vylepší výběr daní a odhalí podvodníci. Je to možná dobře míněno, ale věcně je to nebetyčná hloupost. Předně podvodník, který neplatí daně z části svých příjmů, není přece takový pitomec, aby do speciálního přiznání přiznal to, co pořídil z nezdaněných peněz. To by vážně musel být padlý na hlavu. A ti, kdo ve velkém neplatí daně, jsou naopak většinou dostatečně chytří a své majetky navíc ani nevlastní jako fyzické osoby. Zavedení majetkových přiznání by tak v praxi znamenalo jen nekonečnou buzeraci tisíců poctivých lidí (stačí být třeba v Praze restituentem domu), kteří by si museli každoročně nechat ohodnotit svůj majetek. Honit daňové podvodníky je jistě třeba (a potřebujeme k tomu zejména kvalitní lidi na finančních úřadech, kteří musí mít také odpovídající platy), cesta však nevede přes populistické návrhy typu majetkových přiznání. To, že 221

návrh prošel prvním čtením, bylo způsobeno malou účastí pravice na hlasování, takže doufejme, že až po prázdninách dojde ke konečnému hlasování, budeme už ve sněmovně všichni. Prodej Komerční banky nelze než přivítat s hodnocením „pozdě, ale přece“. To, že za ni stát dostal 40 miliard, když z ní ovšem předtím vyvedl nedobytné pohledávky za 60 miliard, je stručně řečeno daň za pozdní privatizaci. Už nikdy se nedozvíme, za kolik byla KB prodejná dejme tomu před sedmi lety. Že ale tehdy její cena nebyla minusová, je zřejmé. Co nyní překvapuje nejvíc, je rozdíl v nabízené ceně mezi vítěznou Société Génerale a druhou HypoVereinsbank, která nabídla o 20 miliard méně. Podle čistě selského rozumu je to zvláštní a zatím mi nikdo z odborníků, jichž jsem se ptal, nedal uspokojující odpověď. Buď jak buď, zůstane zřejmě Zemanova vláda zapsána v dějinách jako ta, která, ač menšinová a socialistická, provedla privatizaci bank a zlikvidovala tzv. Klausův bankovní socialismus. Politika je skutečně plná paradoxů: kdopak si dnes ještě vzpomene, že téma privatizace bank bylo jedním z ústředních témat našeho volebního programu v roce 1998? Na závěr chci ještě jednou poděkovat všem z vás, kteří mi před volbou předsedy strany drželi palce, a zvláště pak těm, kteří mi v uplynulém týdnu poslali vyjádření podpory. Chci vás všechny znovu ujistit, že jsem nezatrpkl a z politiky neodcházím. Naopak. Poslanecký klub mě zvolil jedním ze svých zástupců s hlasem poradním na jednání Republikového výboru, takže se i přes léto budu účastňovat jeho zasedání. Po schůzce s Hanou Marvanovou to, zdá se, vypadá, že zůstanu i garantem pokračování projektu „1000 dnů pro Evropu“, a možná budu i členem volebního týmu vedeného Ivanem Pilipem. Pokud jde o kuloárové čtyřkoaliční novinky, nejsem sice již členem čtyřkoaliční Politické rady, ale možná o to více otevřenosti si zde budu moci napříště dovolit. Prozatím, pokud je mi známo, se chystají personální změny v naší ústřední kanceláři a s tím související změny rozpočtu. Oficiální jednání na úrovni vedení stran o čtyřkoaličních kandidátkách zatím nezačala, neboť Cyril Svoboda byl minulý týden v zahraničí. O momentální situaci na krajích nemám bohužel zprávy.

222

Týden 2. 7. – 8. 7. 2001 CO JE ·PATNÉHO NA SNùMOVNÍ ZPRÁVù O IPB

Jednou bude zajímavé sledovat, jak budou na pád IPB nahlížet historici. Vášně, které tahle událost způsobuje u stávající politické garnitury, jsou každopádně značné. Znovu to bylo vidět minulý týden, když parlament projednával závěrečnou zprávu parlamentní vyšetřovací komise k pádu IPB. Patřím k těm, kteří se závěry komise nesouhlasili, a mám k tomu tři podstatné důvody. Předně, kdo si zprávu přečte (bohužel na internetu je zatím jen přepis Kalouskova projevu, který zprávu přečetl: www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/037schuz/s037161.htm#r11), zjistí, že se poměrně detailně zabývá obdobím těsně před pádem IPB, a zejména vyhlášením nucené správy, je však mnohem „skromnější“ tam, kde popisuje období let 1992–96. Na několika místech zpráva dokonce uvádí jmenovitě lidi odpovědné za určitá rozhodnutí, k jiným, kteří ale prokazatelně také nesli svoji odpovědnost, je však překvapivě tolerantní. Ve zprávě se například píše, že majetkové ovládnutí banky jejím managementem umožnila chybná rozhodnutí Tomáše Ježka a Romana Češky, za špatný bankovní dohled že může Josef Tošovský, za špatný prodej Nomuře Ivan Pilip a Josef Tošovský atd. O Libuši Benešové, Jiřím Weiglovi a dalších, kteří reprezentovali stát ve statutárních orgánech IPB, tu ale kupodivu není nic konkrétního. Z pohledu poučeného čtenáře novin přitom zpráva nepřináší žádné nové odhalení. Naopak. Konkrétní vina je však ve zprávě přisuzována převážně těm, kdo již stojí takříkajíc mimo politiku, respektive nemají zastání některé ze stran oposmlouvy. Druhým nedostatkem zprávy je, že v těch pasážích, které se zabývají událostmi, u nichž jsem přímo byl, tedy prodejem zbytku státního podílu v IPB japonské Nomuře, je, mírně řečeno, nepřesná. Tak například se zde tvrdí, že o prodeji Tošovského vláda rozhodla jen těsnou většinou. Ve skutečnosti však proti prodeji Nomuře hlasovali jen čtyři její členové: kromě mne to byl Lux, Výborný a Cyril Svoboda. O tom, že tou dobou však již vláda tváří v tvář realitě dohody Nomury a managementu banky ovládajícího většinu akcií fakticky stejně neměla jinou možnost než prodat, zpráva mlčí. Konečně zcela zavádějící je ta část zprávy, popisující vyhlášení nucené správy a následný prodej ČSOB. Zpráva totiž šikovně, takříkajíc mezi 223

řádky, konstruuje tezi šířenou ODS, totiž že existovalo jakési blíže neurčené spiknutí s cílem předat IPB do rukou ČSOB. Odvozuje to z toho, že zástupci ČSOB předložili státu již několik týdnů před vyhlášením nucené správy „profesionálně připravený investiční plán západního typu“ převzetí krachující IPB. To, že obdobný plán předložili i další zájemci, tedy Allianz a UniCredito, zpráva pomíjí. Stejně tak zpráva pomíjí – a to je přitom nejpodstatnější – že nejen ČSOB, ale i ostatní zájemci ochotní převzít IPB žádali od státu obrovské finanční záruky za tzv. riziková aktiva IPB. Závěr komise, že stát předal IPB ČSOB za podmínek, které jsou pro něj nevýhodné, je proto jednoduše nesmysl, jakkoliv zní mnoha lidem líbivě. Každý, kdo by IPB přebíral, totiž žádal od státu záruky, že uhradí, co bylo z banky vytunelováno. Ostatně i před prodejem Komerční banky stát tuto banku musel očistit v řádu 60 miliard, aby za ni pak inkasoval čtyřicet. Aby bylo jasno: nemyslím si, že Zemanova vláda udělala prodejem ČSOB bůhvíjak správný krok. Z toho, co o věci vím, mi ale jasně vyplývá, že udělala jediný krok, který byl v tu chvíli možný. Nebylo totiž v silách ČNB – a guvernér Tůma to při jednání sněmovny jasně řekl – převzít v rámci nucené správy molocha IPB a manažersky jej následující měsíce řídit. Nechat IPB pod nuceným správcem a hledat v soutěži kupce znamenalo reálně nechat v IPB rozkrást i zbytek toho, co ještě ukradeno nebylo. Prodej zkrachovalé IPB zkrátka nebyl normální privatizací. V přeneseném slova smyslu se prodával hořící dům a není divu, že kupec chtěl od státu garantovat, že mu přispěje na vodu, kterou bude k hašení potřebovat. Vytýkat proto všem zúčastněným ex post, že nepostupovali „standardně“, považuji za pokrytecké. Proto jsem také pro zprávu komise nehlasoval. Nakonec ještě věta k projektu „Internet do škol“, jehož plnění, respektive příslušná zpráva ministra školství byla rovněž na programu pléna. Po hodinu a půl trvajícím úvodním slově ministra proběhla na dvě části rozdělená a celkem vzrušená rozprava (záznam je na www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/037schuz/s037196.htm#r6), jejímž závěrem je usnesení, v němž sněmovna zprávu ministra odmítla a požádala vládu o nový projekt, který lépe zohlední jednotlivé potřeby škol a umožní vícezdrojové financování projektu. Můj návrh, aby byl nový projekt připraven na principu rámcových smluv s více dodavateli, z nichž by si pak každá škola vybrala toho, který jí nejlépe vyhovuje, bohužel nebyl přijat o dva hlasy z řad ODS. 224

Týden 3. 9. – 9. 9. 2001 SCHLINGOVA AROGANTNÍ KA·E

První týden podzimní politické sezony začal blokádou Prahy dovozci aut a učiteli autoškol. Byť jako Pražan jejich akcí sám postižen, mám pro jejich počínání porozumění: protestující totiž nežádali zvýšení platů ani státní dotace, ale pouze nápravu byrokratické neschopnosti a arogance, která jim znemožňuje jejich podnikání. A v tom je veliký rozdíl ve srovnání s jinými, formálně podobnými protesty horníků či zemědělců. Kdo si dá práci a zmapuje příčiny nespokojenosti dovozců ojetých aut i zástupců autoškol, zjistí, že jejich původcem je skutečně ministerstvo dopravy. Věcně jde o to, že loni na jaře schválil parlament zákon, který převedl většinu agendy spojené s registrací aut a vydávání řidičských průkazů na okresní úřady. Zhruba v listopadu loňského roku se pak v rámci projednávání souvisejícího zákona o provozu na pozemních komunikacích ministr Schling pokoušel odsunout účinnost obou nových zákonů o další půlrok. Tvrdil tehdy, že převod kompetencí na okresní úřady prý „nelze stihnout“. Spolu s ODS jsme oponovali, že ministerstvo se na převod agendy chystá již půl roku a do účinnosti zákona – vstoupil v platnost až letos v červenci – má dost času věc zvládnout. (Mimochodem: vždy když se objeví úřednické argumenty, že v daném čase něco nejde zorganizovat, vzpomenu si na dělení Československa, kdy se také tvrdilo, že to za šest měsíců „prostě fyzicky nejde“.) Nakonec se také převod agendy stihl, ministerstvo ale pro okresní úřady vydalo zbytečně komplikované prováděcí vyhlášky, které si okres od okresu každý vykládá jinak. Pravda, někteří dovozci nejsou nadšení z toho, že zákon nařizuje pro dovoz ojetých aut omezení v podobě dodržení emisní normy Euro 2 (což je zcela v pořádku) a omezení stáří auta na pět let (což je minimálně diskutabilní), k protestům je však přiměla především Schlingova arogance, s níž odmítal jejich upozornění na byrokratické chyby v prováděcí vyhlášce. Podobně zpupně ministerstvo jednalo s autoškolami. Jak známo, nově vydané zkušební testy jsou nebývale přísné, a navíc jsou v nich desítky chyb. Když na to autoškoly a média začaly upozorňovat, Schling to odmítal jako „útok na sociálnědemokratickou vládu“, a když mu nakonec nezbylo než chyby přiznat, zatvrzele odmítal pohnat své úředníky 225

k odpovědnosti. Nemám proto důvod nevěřit tomu, že příčinou dopravní blokády Prahy byla především arogance ministra. Věty „když se vám to nelíbí, tak se vystěhujte“ (na adresu autoškol) nebo „se zloději aut nejednám“ (o dovozcích aut) by člověk čekal možná od Sládka. Nedivím se, že protestující získali oprávněný dojem, že bez použití výjimečného prostředku se ničeho nedomohou. Ostatně, pokud mě paměť nešálí, je to první případ, kdy se podnikatelé takto viditelně pustili do boje s ministerskou byrokratickou mašinerií. A ještě v jedné věci byla blokáda poučná: Klaus opět předvedl, jak umí využít každé situace. Můžeme si sice myslet o skutečné míře jeho zásluh na výsledku jednání cokoliv, faktem ale je, že za pár týdnů lidé na roli Petra Pitharta zapomenou, zato si ale budou pamatovat, že k dohodě došlo u Klause. V předvolebním roce neradno pana profesora podceňovat. Druhá poznámka je vnitrostranická a týká se volebního řádu pro výběr našich kandidátů do voleb. Jak víte, na srpnovém Republikovém výboru byl přijat volební řád, který se sice jmenuje primárky, ale ve skutečnosti umožňuje primárky jen na úrovni okresu, zatímco na kraji zavádí tuhý delegační princip. Z pozice nehlasujícího člena RV jsem protestoval, ale marně. Pro skutečné primárky, kdy by v kraji všichni hlasovali o všech kandidátech a výsledek by rozhodl o jejich pořadí, se bohužel vyslovilo jen osm členů RV US. Namísto toho byl přijat volební řád, který znamená, že když určitou osobu na okrese tzv. zaříznou, respektive nestane se za svůj okres číslem jedna, nemá už pak na kraji při konečném sestavování pořadí šanci uspět (na kraji se totiž pořadí sestavuje nejprve z okresních jedniček a až potom z dvojek). Podle mého názoru to vyřazuje ze soutěže mnoho kvalitních lidí a systém nahrává různým dohodám a kšeftům. Je to smutné, neboť vůle Republikového shromáždění v Hradci Králové i Liberci byla jednoznačná v tom smyslu, aby volební řád umožnil všem členům strany přímý vliv na pořadí jmen na kandidátce. Pro mě to znamená jediné: na příští Republikové shromáždění připravím návrh příslušných změn stanov tak, aby otázka primárek již nebyla napříště v Unii svobody předmětem debat. Pokud jde o informace, jak se vyvíjejí čtyřkoaliční jednání o společných kandidátkách, nepadlo na RV od předsednictva nic přesnějšího. Jednání prý probíhají a určitě skončí zdárným výsledkem. Kéž by to tak bylo.

226

Týden 10. 9. – 16. 9. 2001 JSME VE VÁLCE…

Jen málokdy k popisu událostí nestačí slova. Teroristický útok na Spojené státy 11. září 2001 k takovým patří. Naše děti již asi budou o této temné události schopny přemýšlet víceméně bez emocí, podobně jako my dnes mluvíme o druhé světové válce nebo jiných temných událostech lidských dějin. Pocit hrůzy, vzteku a bezmoci, ale i dojetí nad lidskou solidaritou, které jsme zažívali v minulých dnech při zprávách z New Yorku a Washingtonu, si ale většina z nás myslím bude příliš dobře pamatovat. Říká se, že politik by měl své emoce kontrolovat: minulý týden jsem ale myslím nebyl sám, kdo se přistihl, že jej právě emoce přemohly. A nestydím se za to… Věcně je jasné, že teroristický útok spáchaný islámskými fanatiky je začátkem mezinárodní krize, jejíchž rozměrů lze jen stěží dohlédnout. Co z toho plyne pro nás? 1. Jsme členy NATO, a budeme se tudíž dříve či později nějakou formou na očekávaném vojenském konfliktu podílet. Pro naši zemi a českou politickou reprezentaci historicky neuvyklou rozhodnosti v činech při obraně hodnot, k nimž se hlásí, to bude velká zkouška. Tentokrát v ní musíme obstát. Zatím je státní reprezentace v podpoře USA vzácně jednotná, byť veřejnost neustále uklidňuje, že „nám nic nehrozí“. Dobře to pojmenoval Václav Klaus v dopise americkému velvyslanci, když napsal, že v této chvíli „nechceme být černými pasažéry“ Západu. V příštích dnech bude úlohou politiků tento postoj obhájit, a to i v situaci, kdy půjdeme spolu se spojenci z NATO do války, která přinese i na naší straně oběti. 2. Únos civilních letadel a jejich využití jako „kamikadze“ již není tradiční terorismus. Je to válečný akt nejen ve smyslu rozsahu a počtu mrtvých, ale především v tom, že útočník nic nechce (klasický terorista měl požadavky – peníze, propuštění soukmenovců atd.). Tentokrát jde jen o to, zabíjet a zabíjet. Bushovo prohlášení, že jde o „akt války vůči USA“, tak má nejen mezinárodněprávní váhu, ale i svoji mravní podstatu. Zatímco v boji s teroristy se jen zcela výjimečně používá armáda a je minimálně problematické nedbat životů civilistů, ve válečném stavu se podobné ohledy neberou. Jinými slovy, ve válce vždy na obou stranách umírají nevinní, respektive je to součást války. Debata 227

na téma, že „odvetná akce USA se musí vyvarovat nevinných obětí“, je takříkajíc mimo mísu. 3. Jaký bude mít konflikt vliv na naši západní civilizaci, je momentálně těžké předvídat. Na první pohled se zdá, že se spolu se zřícením newyorských „dvojčat“ zřítil i model globální otevřené společnosti. Mluví se o válce civilizací, o tom, že ve jménu bezpečnosti bude třeba omezit základní pilíř západní společnosti, svobodu jednotlivce. Na podobné úvahy je však podle mého soudu příliš brzo. Podobně jako na optimistické scénáře očekávající, že vznikne celosvětová aliance proti terorismu. S klasikem řečeno, jediné, co víme, je, že nevíme… 4. Změní se naše vnitropolitická scéna. Ať už se rozhoří přímo horký válečný konflikt, nebo zůstane jen u jeho „studené“ podoby, bude postoj k této věci klíčovým vnitropolitickým tématem. Otázky jako poslat, či neposlat vojáky do boje, případně kolik, zda se přidat, či nepřidat k akcím USA, to budou problémy, které českou politiku buď sjednotí, nebo možná nově přerozdělí. Každopádně takové věci, jako je státní rozpočet, se v zemi, která je součástí vojenského konfliktu, řeší jinak než v dobách míru. George Bush řekl v prvním televizním projevu po atentátu: „Vím, co mám teď dělat. Je to moje práce…“ Tahle věta by se nyní měla stát mottem i českých politiků.

228

Týden 17. 9. – 23. 9. 2001 SPOJILI SE MYSLIVCI V·ECH STRAN

Život – i ten vnitropolitický – se pomalu vrací k normálu, tíživý stín událostí minulého týdne a obavy z toho, co přinesou dny následující, jsou však stále všudypřítomné. Šokující je zejména informace, že teroristé nejenže žili dlouhá léta v Evropě a USA, ale byli to i lidé žijící západním způsobem života. Tedy nikoliv na první pohled islámští fanatici, ale na druhý i třetí pohled lidé jako my. Otázka, která napadne každého: kolik takových ještě je a máme vůbec šanci jim zabránit v dalších šílených akcích? Jedna věc je však uklidňující. Minulý týden prokázal, že prezident Bush zvládá svoji roli se státnickou rozvážností. Jedná neukvapeně a současně rozhodně. V tom je momentálně největší díl naděje. V našich českých poměrech je – alespoň pro mě osobně – pozitivním překvapením postoj Miloše Zemana. Projev, který pronesl minulý týden ve sněmovně, bych mohl klidně podepsat (zájemci jej nalistují na: www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/038schuz/s038002.htm). Bohužel s jeho slovy kontrastují činy Jana Kavana. Nabízet, tak jako on, české zbraně – pouhých 48 hodin po atentátu – jemenskému ministru zahraničí, tedy představiteli režimu, který podporuje teroristy, to vážně vyžaduje silný žaludek. Kavana k tomu zřejmě pohání snaha získat podporu doslova kdekoho pro svoji kandidaturu na post předsedy Valného shromáždění OSN. Že tím ale poškozuje zájmy naší země, je mu zřejmě jedno. Ten člověk je ostuda české politiky. Minulý týden zasedala rovněž mimořádně sněmovna. Sporným bodem byl nový zákon o myslivosti. Výsledkem je téměř absolutní vítězství myslivecké lobby: myslivci budou moci vstupovat na soukromý pozemek, mohou si tam vynutit stavbu posedu či krmelce, mohou zastřelit volně běhajícího psa či kočku atd. Zákon prošel díky komunistům, většině sociálních demokratů a části lidovců a ODS. Unie svobody byla jako jediná celá proti. Určité šance jsou ještě v senátu, ale, upřímně řečeno, nejsem optimista: i tam jsou myslivci zastoupeni napříč stranami. Bude-li nejhůř, nezbude než se obrátit na Ústavní soud. Naopak pozitivním krokem je schválení novely zákona o vlastnictví bytů. Povinnost spolumajitelů domů vytvářet právnické osoby se sice bohužel nepodařilo odstranit, družstvo však již nemusí mít formu podnikatelského subjektu a nemusí vést podvojné účetnictví a další 229

úřední složitosti, které lidem otravují život. A co je nejdůležitější, účinnost zákona je odložena do konce roku 2002. Schválen byl i církevní zákon. Postoj lidovců byl překvapivě negativní, podobně jako postoj části katolického kléru. Překvapivě proto, že při přípravě zákona ani při jeho projednávání ve sněmovně nevznášeli nějaké zásadní výhrady. Konečně posledním kontroverzním zákonem na programu byla novela zákona o volbách do místních zastupitelstev. Vládní návrh se za podpory ODS snaží fakticky znemožnit kandidaturu nestraníků do obecních zastupitelstev. Čtyřkoalice je jednoznačně proti a díky většině v senátu (volební zákon je z těch, kdy sněmovna senát nemůže přehlasovat) se zdá, že tomuto volebnímu inženýrství snad přece jen zabráníme. ČSSD totiž nejnověji dala najevo chuť o věci znovu jednat a Gross jménem vlády návrh zákona sám stáhl z projednávání. Tak uvidíme. Z novinek v rámci US stojí za zmínku informace, s níž na víkendové jednání Republikového výboru přišlo předsednictvo. Jde o sloučení DEU a Unie svobody. Podle informace Hany Marvanové již příslušná jednání začala (RV k nim dal o víkendu předsednictvu oficiálně mandát) a vše prý nasvědčuje tomu, že budou brzy úspěšně uzavřena. Hrozba dvacetiprocentního kvóra pro koalice tedy, zdá se, vykonala své. Jako člověk, který dlouhodobě usiluje o zpřehlednění Čtyřkoalice s cílem, aby se stala operativnější a byla pro partnery srozumitelnějším subjektem, samozřejmě nastartování integračních procesů vítám. Otázkou ovšem je, co přesně nakonec bude DEU za svoji integraci žádat. Zkušenost totiž říká, že v podobných jednáních bývají největším problémem zdánlivé detaily. Každopádně integrace DEU vyřeší jen jeden ze stávajících čtyřkoaličních problémů. Stejně důležité bude, zda například dojde, či nedojde k dohodě o vytvoření společného čtyřkoaličního poslaneckého klubu po volbách a jaký bude čtyřkoaliční rozhodovací mechanismus po volbách. Z toho, co na RV řekla Hana Marvanová, to vypadá, že to prozatím není aktuální. Poslední poznámka se týká vyloučení poslance Paulíka z US. RV rozhodnutí rozhodčího výboru potvrdil a udělal správně. Bohužel praxe, kdy jsou jako členové strany vedeni lidé, kteří reálně s US nemají nic společného, nebo se objevují na schůzích, jen když jde o stranické volby, nebyla a není jen výsadou Blanska.

230

Týden 24. 9. – 30. 9. 2001 KONSOLIDAâNÍ POSLANECKÁ s. r. o. A EUROVÍKEND US

Snad je to podzimem, snad trvalým napětím, které třetím týdnem opanovává svět, ale jako by se minulý týden na domácí politické scéně nic převratného neodehrálo. Nebo je to spíše relativní? Ostuda s přesunem armády, která od minulého pátku hlídá pražskou budovu Rádia Svobodná Evropa (ze čtyř obrněných transportérů dojely na místo tři, přičemž další se porouchal na místě samém), je humorná jen na první pohled. Ztráta zbytku vážnosti je totéž co prohraná bitva. Na ministra Lachnita prasklo, že si ze státních peněz platí v rámci strany PR agenturu. Téměř symbolicky je jejím majitelem jistý Štěpán Rainisch, jehož bratr Jakub je na ministerstvu školství z rozhodnutí Eduarda Zemana pověřen projektem „Internet do škol“. (Škarohlíd by dodal, že „image“ ministra Lachnita se také vyvíjí zhruba stejně úspěšně jako zavádění internetu do škol.) I na české poměry se poněkud silným kalibrem ukázalo rozhodnutí poslanců-členů dozorčí rady Konsolidační agentury sami sebe obdařit nejen statisícovými odměnami, ale i zvýšenými pravomocemi. Peníze již pod tlakem veřejného mínění sice přislíbili věnovat na dobročinné účely (co je to ale za charitu, ze státního?), právo fakticky zasahovat do všech podstatných rozhodnutí agentury si však ponechali. Pro přesnost již zbývá Konsolidační agenturu, nástupkyni Konsolidační banky, která dnes spravuje stovky nesolventních a předlužených společností, jen přejmenovat na „Poslaneckou s. r. o.“. Nejsem dvakrát podezíravý, ale aby poslanci mluvili do toho, za kolik a komu budou pohledávky agentury prodávány, to jsou otevřené dveře korupci a různým politickým tlakům. Dodatečně je tak více jasné, proč opoziční smlouva při volbě rady letos v červnu tolik dbala na to, aby si místa v dozorčí radě rozdělila jen mezi sebe. Pozitivnější jsou naopak zprávy z US. O víkendu se z podnětu Josefa Zieleniece konal v Jihlavě tzv. eurovíkend. Smyslem dvoudenní akce bylo především podrobně prodiskutovat dokument, který pan senátor připravil spolu se svými spolupracovníky a který nazval „Evropský program US“. Druhým, neméně důležitým cílem, bylo současně umožnit zájemcům z řad Unie svobody dozvědět se co nejvíce o problematice EU. Akce byla zahájena panelovou diskusí nad textem „Evropského programu“ a pokračovala přednáškami o politických 231

(Zieleniec), ekonomických (Kühnl), bezpečnostních (M. Lobkowicz) aspektech rozšíření EU a vztahu Evropy a USA (Mareš). Druhý den byl věnován EU jako vnitropolitickému tématu a začal debatou, jejímiž hosty byli velvyslanec EU Cibrián, politolog Pehe a bývalý náměstek ministra zahraničí a velvyslanec Saša Vondra. Odpoledne jsme pak absolvovali přednášky věnované obrazu EU v českých médiích (Mlynář), názorům veřejnosti na EU (Zahradníček) a nejčastějším argumentům tuzemských euroskeptiků (Lukáš Macek). Eurovíkend pak zakončila debata na téma EU jako součást volební kampaně, které se zúčastnili Marvanová, Kühnl, Pilip a Ruml. Pokud mohu soudit z reakcí účastníků, byla tato akce, svého druhu v rámci US ojedinělá, velmi úspěšná. Nutno přiznat, že to bylo poprvé, kdy se o Evropské unii v rámci US diskutovalo ve skutečně reprezentativní sestavě a skutečně do hloubky. Škoda jen, že se jí nezúčastnilo více lidí (počet účastníků byl něco přes třicet) zejména z řad poslanců a těch, kteří chtějí být našimi kandidáty do Poslanecké sněmovny. I když z eurovíkendu formálně nevzešel nějaký oficiální výstup (tím bude až schválení „Evropského programu US“ předsednictvem Republikového výboru), ten, kdo se jej zúčastnil, odjížděl určitě poučenější a připravenější na politický střet s našimi soupeři. Nakonec jedna téměř osobní informace. Jak možná někteří víte, již před delším časem jsem se rozhodl, že se stranických voleb pro sestavení našich unionistických kandidátek zúčastním v Pardubickém kraji. Minulý týden vše vyvrcholilo krajským shromážděním, kde jsem byl jednomyslně zvolen na první pozici naší unionistické kandidátky (v kraji povede čtyřkoaliční kandidátku pravděpodobně Miroslav Výborný a já budu číslo dvě). Přiznám se, že to byl pro mě důležitý okamžik, a to nejen kvůli jednoznačnosti výsledku. Rozhodnutí nekandidovat znovu v Praze, kde jsem byl do sněmovny v roce 1998 poprvé zvolen, jsem dlouho zvažoval. Nakonec rozhodly dvě věci. První je postoj pražské US ke Čtyřkoalici a politice obecně, který je – mírně řečeno – jiný než můj. Druhým je skutečnost, že je v pardubickém regionu mezi unionisty mnoho lidí, kteří mají mně blízké politické názory, a mám tam i řadu přátel. Na volební kampaň se díky tomu těším.

232

Týden 8. 10. – 14. 10. 2001 MINUL¯ T¯DEN V JAPONSKU

Již měsíc bylo jasné, že odveta USA dříve nebo později přijde. Ale přesto, když minulý týden Američané spolu s Brity začali s bombardováním Talibanu, nebyl jsem myslím sám, kdo se opět neubránil onomu mrazivému napětí a strachu, který jsme tak silně cítili v prvních dnech po 11. září. Začátek bombardování, stejně jako Ládinovy výhrůžky dalšími atentáty, mne zastihly v Japonsku, kde jsem byl na pozvání tamní vlády na desetidenní návštěvě. Komentovat tedy to, co se u nás na vnitropolitické scéně minulý týden odehrálo, tentokrát příliš nemohu. Na příště si nechám i ohlédnutí za skončeným vnitrostranickým výběrem kandidátů Unie svobody pro parlamentní volby. Kdo má přesto chuť číst dál, nabízím náhradou několik postřehů o „minulém týdnu“ v Japonsku. I na druhé straně zeměkoule je samozřejmě válka tématem číslo jedna. Jediným místem, kde tomu tak, alespoň navenek, není, jsou nádherné buddhistické a šintoistické chrámy v Kjótu a Naře, jejichž návštěva je nezapomenutelným zážitkem. Vnitropoliticky je nejožehavějším tématem debata, zda se japonští vojáci mají účastnit bojových operací v rámci světové koalice, nebo nikoliv. Japonská ústava totiž výslovně zakazuje, aby japonská armáda operovala kdekoliv v zahraničí. Nejen symbolicky se ostatně také nejmenuje armáda, ale „síly sebeobrany“. Premiér Koizumi a jeho vládní koalice v těchto dnech prosazují zákon, který by umožnil vysílat do zahraničí alespoň týlové jednotky, takže debata je docela vzrušená. Mnozí upozorňují na to, že to bude nebezpečný precedens, a spousta normálních Japonců (alespoň tedy ti, kteří mluví anglicky) má přímo pocit, že Koizumiho vláda je příliš ve vleku Američanů. Vůbec vztah k USA je v Japonsku relativně citlivé téma. Občas něco probleskne v normální konverzaci, ale když popijete něco saké, uslyšíte to naplno: Japonsko patřilo za druhé světové války mezi poražené, a to je dodnes nestrávené téma. Tedy především pro starší a střední generaci. Co se honí v hlavě mladíkům a dívkám, kteří s módně na blond odbarvenými vlasy žijí životním stylem podobným jejich evropským či americkým vrstevníkům, se mi popravdě řečeno nepodařilo zjistit. Příjemným překvapením pro mě naopak byla velká srdečnost Japonců v osobním kontaktu. Evropská představa 233

o Japoncích jako o odměřených oficiózních lidech, kteří nemají smysl pro kontinentální humor, jsou mylné. Když si navíc uvědomíte, jak dramatickou proměnou za posledních padesát let japonská společnost prošla, musíte smeknout. Z děsivě chudé ostrovní země se svébytným žebříčkem hodnot a traumatem válečné porážky se během tří generací stala moderní, otevřená a bohatá společnost s mnoha západními prvky. Přesto v posledních letech i v Japonsku – řečeno „naší terminologií“ – panuje blbá nálada. Po závratném ekonomickém růstu zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech se totiž japonská ekonomika dostala do krize. Domácí produkt neroste, státní dluh se vyšplhal na neskutečných 130 % HDP, dramaticky klesly ceny japonských akcií atd. Japonský zázrak, o němž se psaly odborné knihy, přestal fungovat. Důvodů je několik. Tím hlavním, který sami Japonci uváděli jako hlavní, je skutečnost, že v minulosti Japonsko drtivou část své produkce za mimořádně výhodných podmínek vyváželo zejména do USA. Domácí trh byl přitom fakticky uzavřen dovozům, a to spolu s japonskou pracovitostí vykonalo své. Hospodářství rostlo. S koncem studené války ale Američané postupně přestali Japonsku mimořádné obchodní výhody poskytovat, a navíc se na scéně stále více začala prosazovat Čína s levnější pracovní silou. A ukázalo se, že přes ohromné bohatství nebylo Japonsko na takovou možnost připraveno. Zahájit nutné reformy vedoucí k zeštíhlení státních výdajů v zemi, kde je dosud nulová inflace, kde byla téměř nulová nezaměstnanost a kde existuje několik desítek obrovských polostátních podniků (například obdoba našich staveb silnic a železnic) napojených na státní rozpočet, není nic snadného. Koizumiho vláda se o to snaží podle svých domácích kritiků prý zatím převážně jen slovy. Posoudit, zda mají pravdu, si netroufám, faktem nicméně je, že téma ekonomické recese je takříkajíc cítit na každém kroku, stejně ovšem jako všeobecné odhodlání k reformám. A to tedy můžeme Japoncům závidět. Konečně kromě nádherných památek, japonské pohostinnosti a nahlédnutí do tamních politických problémů jsem také dostal možnost podrobně se seznámit s prvním na světě fungujícím systémem UMTS (tzv. mobilní telefony třetí generace přenášející nejen zvuk, ale také obraz). To by ale již vydalo na několik dalších „co týden dal“.

234

Týden 15. 10. – 21. 10. 2001 US VYBRALA KANDIDÁTY DO VOLEB, SVOBODA SE OMLUVIL KALOUSKOVI

Válka pokračuje, ale život – i ten vnitropolitický – běží dál. Člověk si opravdu asi zvykne téměř na všechno, i na zprávy o antraxu. Přidat k tomu něco originálního je těžké. Přiznám se, že co mě na průběhu afghánské války překvapuje vlastně nejvíc, je prozatím minimální počet civilních obětí. Nechci být cynický, ale faktem je, že minulé války na civilisty tolik ohledů nebraly. Moc proto nerozumím tomu, že jsou USA kritizovány za těch několik omylem zabitých civilistů. Znáte snad z dějin případ, kdy by někdo válčil a současně poskytoval humanitární pomoc lidem z druhé strany fronty? Ve světle světových událostí nepřináší domácí politika nic převratného. Ale přece jen: minulý týden sněmovna většinou jednoho hlasu opět smetla vládní návrh zákona o majetkových přiznáních a zamítla návrh státního rozpočtu. Žádná senzace z toho však nebude. Podle všeho se totiž jen potřetí zopakuje opozičněsmluvní divadlo, kdy se nejprve rozpočet zamítne, načež následují dramatická jednání, vláda udělá kosmetické změny a nakonec ODS rozpočet nechá projít. Mimochodem, v politologických knihách se obvykle tvrdí, že když opoziční strana pomůže před volbami menšinové vládě s rozpočtem, otevírá si tím ve skutečnosti prostor pro společnou povolební koalici. Uvidíme. Cyril Svoboda se omluvil Miroslavu Kalouskovi za to, že o něm – ještě jako lídr 4K – nepravdivě prohlásil, že je vyšetřován policií. Toto jeho tvrzení bylo přitom důvodem, proč odmítl Kalouskovu účast ve stínové vládě, což bylo následně příčinou čtyřkoaliční krize. Kalousek nyní omluvu přijal. Čtenáři Týdne si jistě vzpomenou na to, že jsem tehdy nepatřil k těm, kdo brali Svobodovu demisi jako morální krok a důkaz jeho principiálnosti. Iluzemi jsem již tehdy netrpěl. Že se ale po osmi měsících Svobodovo obvinění promění v omluvu, to je překvapení i pro mne. Snad to některým dodatečně pomůže plně porozumět událostem z počátku letošního roku. Inu, člověk se v politice stále učí, co všechno je za jistých okolností možné. A bohužel to platí i pro Unii svobody. Jak víte, US dokončila výběr svých kandidátů do sněmovny. Minulou neděli jsme veřejnosti představili své lídry a teď jsou v plném proudu čtyřkoaliční jednání o pořadí na společné čtyřkoaliční kandidátce. 235

Výsledek snad bude znám 28. října. Tak jako v jiných stranách, i u nás se na čelná místa prosadili převážně poslanci. Nových tváří je poskrovnu, z komunálních politiků výrazněji neuspěl žádný. Nehodnotím, konstatuji. Závažnější je fakt, že i v Unii v rámci vnitrostranické soutěže někteří sáhli – mírně řečeno – k problematickým metodám boje. Nejvíce se to projevilo v Praze. Současně se tu totiž vybírala jak kandidátka do sněmovny, tak do magistrátu s průhlednou motivací, aby se lépe mohly uzavírat vzájemné obchody o podpoře. S výjimkou Hany Marvanové uspěli v Praze na volitelných místech do sněmovny lidé – diplomaticky řečeno – s chladným vztahem ke Čtyřkoalici. Volitelné čelo magistrátní kandidátky pak plně obsadila skupina vedená kontroverzním zastupitelem Michaelem Hvížďalou, který se svojí protičtyřkoaliční orientací nijak netají. (Přitom pokud by v US stále ještě platilo, že nás nemůže reprezentovat politik, kolem jehož osoby jsou důvodná podezření podobná těm kolem Miroslava Kalouska, nemohl by Hvížďala na kandidátce vůbec být.) Kandidáti, kteří názorově a zájmově nepatří do Hvížďalova uskupení, zůstali zcela mimo, ačkoliv jde často o lidi, za nimiž je veliký kus práce. Jednou větou: v Praze došlo k témuž, co před dvěma lety založilo tragédii Brna. Jedna skupina tzv. zválcovala druhou. Podle stanov je ovšem všechno v pořádku (rozhodla přece většina, i když těsná). Politicky je to ovšem hodně špatné. A právě kvůli brněnské zkušenosti je třeba věc pojmenovat naplno. Jak v reakci na průběh pražského Krajského shromáždění přesně napsal Hynek Krátký, jeden z členů pražské US, „Unie se přece zrodila z protestu proti pojetí demokracie zploštělé na princip vlády většiny. Vítěz bere vše a je legitimní naložit s poraženými nemilosrdně. Většina vládne i pravidlům, určuje zákony i etická pravidla. Ohled k menšinám? Změkčilost. Dialog, partnerství, konsenzus? Nepotřebné haraburdí, blábol intelektuálů. … Unie svobody nevznikla jen proto, že „rumlovci“ byli náhodou právě v menšině a že na poděbradském kongresu ODS prostě byli jen „ti nešikovnější.“ To, co vzbudilo tolik pozornosti ve veřejnosti, co přivedlo do Unie tolik nových členů, byla smělá nabídka jiného stylu, jiného pojetí demokracie. Demokracie, která stojí na obou nohou – nejen vlády většiny, ale respektu k menšinám. Demokracie neomezující se na existenci institucí a formálních mechanismů, ale demokracie mravní, vycházející z vědomí, že netolerance plodí zlo... Toto pojetí pak logicky vedlo k záměru vybudovat Čtyřkoalici; a také logicky vede k jasné orientaci na Evropskou unii.“ V Praze byly tyto principy bohužel tentokrát opuštěny. Stále ještě doufám, že ne natrvalo.

Začíná osmý týden války s terorismem, tentokrát se však budu věnovat především domácí politice. Témat je totiž více než dost. Zasedala sněmovna. Z mnoha hlasování podrobněji zmíním tři: atomový zákon, tzv. registrované partnerství a budoucnost PET lahví. V prvním případě šlo o to, zda zákon z povolovacího řízení vyloučí laickou veřejnost, tedy především dotčené obce a občanská sdružení, v jaké míře musí provozovatel jaderného zařízení poskytovat veřejnosti informace a do jaké výše bude ručit za důsledky případné havárie. Díky hlasům ODS a ČSSD jednoznačně vyhrála jaderná lobby. Výsledek? Dotčené obce jsou napříště z povolovacího řízení vyřazeny, Státní úřad pro jadernou bezpečnost již nemusí poskytovat veřejnosti informace o zajištění bezpečnosti jednotlivých zařízení a jejich provozovatelé ručí za případné škody pouze do výše 6 miliard korun. Obdobně dopadlo i hlasování o míře povinnosti výrobců PET lahví zajistit jejich zpětnou recyklaci. Neprošel návrh, aby výrobci měli od roku 2008 povinnost postarat se o 80 % svého odpadu, přičemž měli mít volbu mezi zavedením vratných lahví a vyšší recyklací. Schválen byl nakonec pouze kompromisní návrh (kompromisní proto, že někteří poslanci odmítali jakékoliv omezení PET lahví), který nařizuje od roku 2005 recyklovat 25 % lahví a provozovatelům supermarketů ukládá nabízet nápoje i ve vratných obalech. Konečně do třetice – tentokrát však rozdílem jediného hlasu – neprošel vládní návrh zákona umožňující homosexuálům uzavírat tzv. registrované partnerství. Pro mě, který jsem návrh podporoval a hlasoval i pro nepřijaté změny v atomovém zákoně a přísnější kvóty pro recyklaci PET lahví, to byl tedy politicky „černý týden“. Obdobně ekologicky smýšlejících liberálů je zkrátka ve sněmovně zatím málo. O víkendu zasedal Republikový výbor US a schválil dohodu o integraci US a DEU a dohodu o rozdělení míst na čyřkoaliční kandidátce pro parlamentní volby. Musím přiznat, že jako ten, kdo integraci stran Čtyřkoalice v dvojblok považuje již delší čas za jedinou možnost (a proto jsem o ní otevřeně mluvil i v době, kdy to v US nebylo populární), samozřejmě dohodu o integraci US a DEU vítám. To, že dohodu umožnila hrozba dvacetiprocentní volební klauzule pro koalici čtyř

236

237

Týden 22. 10. – 28. 10. 2001 4KOALICE PODEPSALA VOLEBNÍ DOHODU, DEU SE SLOUâÍ S US

stran, nemá smysl zastírat. Co je ale důležité, výsledkem není obcházení omezovacího kvóra, ale opravdová integrace v jednu stranu. A to je dobře. Skutečnost, že se Unie svobody bude napříště jmenovat US-DEU a Ratibor Majzlík má do příštích voleb stranického vedení garantováno místo místopředsedy a několik jeho kolegů volitelná místa, je za to cena přijatelná. Bohužel ale ani dohoda US-DEU podle mého neřeší jeden podstatný problém: jak bude Čtyřkoalice (trojkoalice) vést povolební vyjednávání? Pravda, tři strany jsou přece jen lepší partner pro jednání než čtyři, ale stále je to moc. Jinými slovy: pokud nedojde do voleb i k integraci ODA (a tomu nic nenasvědčuje), řeší sloučení US-DEU jen problém volebního zákona. Druhou významnou čtyřkoaliční událostí je podpis dohody o společných kandidátkách. Překvapením je zejména kandidatura Cyrila Svobody v Hradci Králové a z toho vyplývající odsunutí Pilipa na druhé místo. Moc logice, která toto zplodila, nerozumím a řekl bych, že „plýtvat“ výraznými osobnostmi na jeden kraj není zrovna moudré, ale stalo se. Dobrou zprávou je, že nakonec zůstal zachován poměr lídrů KDU:US na 7:7. Mrzuté ovšem je, že lídři KDU obsadili – s výjimkou Prahy – kraje, kde lze pro 4K čekat slušný nebo velmi dobrý výsledek, zatímco Unie má ty ostatní. Můj největší problém s dosaženou dohodou je v tom, že některé kraje (třeba Pardubický, kde situaci znám detailně) byly fakticky přinuceny akceptovat rozdělení pozic určené z Prahy, aniž by se jich někdo předtím ptal. A ještě jedna věc: v dohodě není nic o společném čtyřkoaličním poslaneckém klubu. Budou tedy dva (doufejme, že ne tři). Chápu, že jednání byla složitá (ke změnám došlo ještě pár minut před podpisem), a nechci je lacině kritizovat. Výsledek samozřejmě respektuji, nadšený z něj ale, upřímně řečeno, nejsem. Nezbylo mi místo na pár vět k Zemanově žalobě na Respekt. Kdo má chuť, může si nalistovat článek, který jsem o věci napsal a který vyšel minulý týden v Právu. Je na www.mlynar.cz.

238

Týden 29. 10. – 4. 11. 2001 BALVÍN DEFINITIVNÍM ¤EDITELEM âT

Pominu-li žádost USA o vyslání naší jednotky protichemické obrany, přinesl minulý týden v tuzemské politice především volbu ředitele České televize. A jak se dalo očekávat, výsledek není ideální. Ani já neskáču ze zvolení Balvína nadšením. Faktem – a pro mě rozhodujícím – je však to, že tentokrát proceduře rozhodování Rady ČT není co vytknout. (Na rozdíl od Rady předešlé, která vybrala Hodače: ten byl, jak známo, vybrán během několika málo hodin z několika desítek uchazečů, takže bylo od počátku jasné, že o jeho vítězství bylo rozhodnuto nikoli na základě jeho kvalit, a možná dokonce již před výběrovým řízením.) Zvolení Balvína se nám může nelíbit, podobně jako třeba z Rady odstoupivšímu Karáskovi. Můžeme se podivovat, jak je možné, že někteří z radních najednou v průběhu výběrového řízení zapomněli na své výhrady vůči jeho osobě. Co je ale podstatné, neexistuje – nebo já o něm alespoň nevím – ani náznak, že by bylo rozhodnutí Rady ovlivněno politiky. Dokazuje to, mimo jiné, i hlasování jednotlivých členů Rady. Díky tomu, že jsem byl u parlamentních jednání, která předcházela zvolení Rady, dobře si pamatuji, jak se strany stavěly k jednotlivým členům Rady. A mohu proto dosvědčit, že z těch radních, kteří nyní hlasovali proti Balvínovi, se dva těšili značné podpoře ODS, a naopak Balvínovi dali hlas i radní, které by ani ODS, ani ČSSD v Radě nejraději neviděli. Shrnuto: tvrdit, že Balvína zvolili radní podporovaní opoziční smlouvou, je nesmysl. Samozřejmě, kdo si, jako třeba Jan Ruml, myslí, že se Čtyřkoalice do volby Rady vůbec neměla zapojit, tyto argumenty neuznává a zvolení Balvína jednoduše chápe jako prohru. Netajím se tím, že jsem měl a mám na věc jiný názor. Když jsme v lednu prohráli hlasování o novém zákoně o ČT a parlament si přes hlasitý nesouhlas Čtyřkoalice ponechal pravomoc volit Radu ČT, měli jsme jen dvě možnosti. Buď volbu Rady bojkotovat, nebo se pokusit přispět ke zvolení takové, která by nebyla převodní pákou politických stran, ale skutečným zástupcem veřejnosti dohlížejícím na ČT. Kdybychom zvolili první možnost, navolila by „oposmlouva“ Radu čistě podle svého. Pro nás jako opozici by to asi bylo výhodné, pro Českou televizi jako veřejnoprávní médium by to ale byla definitivní katastrofa. Česká televize by se totiž stala ještě více 239

než dnes horkým politickým tématem, pravděpodobně i důležitým předvolebním tématem, a to by ji – bez ohledu na výsledek – strašlivě poškodilo. Kdyby se Čtyřkoalice „nejednáním o Radě ČT“ o tento stav zasloužila, vědomě by se, podle mého, podílela na prohloubení politizace ČT, tedy dělala by přesně to, co jsme vyčítali opoziční smlouvě. Teď má ČT, i díky Čtyřkoalici, šanci postupně přestat být horkým politickým tématem. Zda je Balvín mužem, který ji dokáže využít, nevím. Uvidíme. Minulý týden rovněž jednala sněmovna. Z více než sto padesáti bodů zmíním dva. Prvním bodem je úspěch návrhu zákona o ochraně vnitřního trhu, který, mimo jiné, obsahuje i proklínané registrační pokladny. Zákon zatím prošel jen do dalšího jednání, nicméně stalo se tak díky hlasu našeho Ladislava Korbela a několika lidovců včetně Cyrila Svobody. Jedním slovem ostuda. Lidovci argumentují tím, že mají registrační pokladny ve volebním programu, a Korbela k podpoře zákona vede jeho zanícený boj na ochranu vnitřního trhu. Uvidíme ještě, jak se zákon změní během projednávání ve výborech. Každopádně pro Čtyřkoalici je již toto špatně. Zbytečně dáváme ODS před volbami munici. Naopak úspěchu jsme dosáhli v novele obchodního zákoníku. V dosavadním zákoně měla totiž vláda výjimku, která jí umožňovala při privatizaci státních podílů ve firmách nedbat nároků drobných akcionářů. Jinak řečeno: když stát prodává majoritní balík akcií v určité společnosti, byl dosud jeho kupec osvobozen od jinak všeobecné povinnosti nabídnout za stejnou cenu odkup i drobným akcionářům. Fakticky to tedy znamenalo, že stát prodával za vyšší cenu (na ovládnutí společnosti jak známo stačí 51 %), respektive na úkor drobných akcionářů. Pilip nyní navrhl tuto výjimku zrušit a poslanci ČSSD a část ODS to zřejmě z nepozornosti odhlasovali. Schválení našeho návrhu tak znamená dvě věci: odstranili jsme diskriminaci drobných akcionářů a současně se tím vážně komplikuje šílený vládní plán prodeje ČEZ a energetik podle metody „šlouf“. Ke kongresu ODS už jen jedna věta: nepřekvapil, pouze téma velké koalice už pro členy ODS není tabu. Taky zjištění.

Týden 5. 11. – 11. 11. 2001 ROZPOâET SCHVÁLEN, POLICIE STÍHÁ PRÁVNÍKA TV NOVA

Schvaloval se rozpočet. Podle stejného scénáře jako loni a předloni. První vládní návrh ODS podrobila tvrdé kritice, vláda pak v druhém kole provedla několik účetních kouzel (letos se snížil odhad ztráty Konsolidační banky) a ODS nakonec rozpočet státotvorně schválila.

Šlo jim to letos tak dobře, že se málokdo ubrání spekulacím, nakolik se vlastně již začínají připravovat na povolební velkou koalici. Samozřejmě se všechno odvine až od výsledků voleb. Že však ani Klausovi, 240

241

ani Špidlovi, respektive Grossovi, není případná velká koalice proti mysli, je stále zřetelnější. Hodně v této věci myslím také napoví blížící se rozhodnutí vlády o nákupu nadzvukových stíhaček. Jde o miliardové závazky do budoucna a bude zajímavé, zda to ODS podpoří. Když to člověk vidí, skoro se nechce věřit, že to není tak dávno, kdy se u nás před volbami halasně vyhlašovalo, s kým určitě ano a s kým určitě ne. Sám jsem nikdy k příznivcům podobných hloupě ideologických výkřiků nepatřil, nicméně musím přiznat, že tváří v tvář dnešnímu téměř absolutnímu pragmatismu vyznávanému napříč politickými stranami nemám dojem, že je příliš důvodů k optimismu. Jako by naší zemí obcházel duch první republiky, kdy normální střídání stran vládních a opozičních nebylo zrovna normálním průvodním jevem demokratických voleb, místo toho vznikaly různé „pětky“ a „trojky“ a nakonec po válce Národní fronta. Přeháním? Možná. Faktem je, že v logice předešlého se stalo důležitější vnitropolitickou událostí než hlasování o rozpočtu zatčení Aleše Rozehnala, právníka Vladimíra Železného. Nervozitu, kterou tato zpráva vyvolala ve sněmovních kuloárech i mezi novináři, lze jen stěží nevnímat. O důvodech, které policii vedly k sérii domovních prohlídek, a o tom, co nového se v případu objevilo, pochopitelně nemám žádné exkluzivní zprávy. Navíc, vyznat se v právní podstatě Železného sporů je již pro normálního člověka téměř nemožné. Platí tu pravidlo, i kdyby toho byla jen polovina pravdy, stále zůstává špatného až dost. Nicméně tím, kdo na straně státu nese největší díl viny na případu TV Nova, je podle mého názoru Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Ta je ze zákona správním orgánem, a jejím úkolem je tudíž dohlížet na naplňování zákona v oblasti televizního vysílání, podobně jako policie dohlíží na plnění pravidel silničního provozu. A že tomu tak není, je vidět na první pohled – viz kauzy Nova nebo nejnověji TV3. Kupodivu se zdá, že v tomto hodnocení již nejsme jako Čtyřkoa-lice úplně sami. Nejprve Zeman – v odpovědi na interpelaci Cyrila Svobody – a minulý týden i Rychetský prohlásili, že podle jejich názoru odpovědnost za prohru českého státu u stockholmské arbitráže nese právě Rada. Pokud jsou tato vyhlášení míněna vážně, je to možná větší událost než zatčení Rozehnala. Zda to sociální demokraté myslí vážně, se ukáže brzy: na prosincové schůzi sněmovny chce totiž Čtyřkoalice iniciovat zařazení bodu odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Nakonec se musím v rámci ohlédnutí po uplynulém týdnu – ač nerad – zastat Miloše Zemana. Kritika, která se na něj snáší za jeho

prostořekost v jeho rozhovoru pro CNN (Zeman řekl, že Atta navštívil před rokem Prahu nikoliv kvůli plánování útoku na WTC, ale na Svobodnou Evropu, což je prý čirá spekulace), se mi zdá tentokrát trochu nespravedlivá. Skoro bych řekl, že se hledá za každou cenu hůl, kterou by Zeman mohl být bit. Především oproti jeho jiným skutečně skandálním prohlášením je toto celkem nevinné a politicky nekontroverzní. (Navíc bylo proneseno v anglicky vedeném rozhovoru, a ruku na srdce, kdo z premiérových kritiků si může být jist, že jemu by se podobný kiks nestal?) A co je nejdůležitější: kvůli poprasku kolem jeho slov pro CNN skoro zaniklo, že Zeman při své cestě do USA zcela jasně a jednoznačně demonstroval podporu akcím spojenců v Afghánistánu a znovu nabídl naši vojenskou účast v případných pozemních akcích. A to je třeba ocenit. Na rozdíl od zbabělého postoje sociálnědemokratické vlády v případě akcí NATO v Kosovu se za naši vládu tentokrát netřeba stydět.

242

243

Týden 12. 11. – 18. 11. 2001 V¯ROâÍ 17. LISTOPADU A âERN¯ âTVRTEK VE SNùMOVNù

Patřilo by se začít dvanáctým výročím 17. listopadu. Upřímně řečeno – ale co k tomu říci chytrého? Zkoušel jsem před časem svým dvěma pubertálním synům vysvětlit, jak jsme na svět pohlíželi před dvanácti lety, ale moc jsem neuspěl. Vyprávět lze o teroru padesátých let, částečně i o osmašedesátém, ale popsat degenerovaný jakešovský socialismus a vysvětlit, proč jsme jej tak dlouho tupě snášeli, je docela obtížné. „A když už se lidé tomu Jakešovi smáli, proč se nevzbouřili již dávno“ zeptal se mě na závěr naší debaty starší syn. Nakonec jsem si ale řekl, že to není dvanáct let po sametové revoluci zase tak špatný výsledek. Alespoň pro mne bylo jedním z konkrétních přání při společném zvonění klíči, aby moje děti již nevěděly, co je reálný komunismus. A to se mi splnilo. Domácí politické scéně minulý týden ale dominovala jiná témata: zatčení Vladimíra Železného. Že k němu dojde, nebylo těžké odhadnout. Hádat, co bude teď, když nebyl vzat do vazby, si naopak troufá málokdo. Cynici říkají, že dál se již nebude dít nic, neboť smyslem policejní akce bylo jen udělat dobře Miloši Zemanovi, konkrétně mu umožnit, aby při své cestě do USA mohl nepříjemné dotazy odbývat slovy „vždyť policie přece již koná“. Tak zlé to ale s naší policií doufejme není. Co bude ale následovat, si netroufám odhadnout. Že však věc bude i z pohledu Železného vážnější než jeho dřívější střety s vyšetřovateli, soudím z rychlosti, s jakou byla do funkce „prozatímní“ ředitelky TV Nova dosazena Libuše Šmuclerová. Natvrdo řečeno: otázka už myslím není, jaká bude Železného role v TV Nova, ale spíše kdo jej v pozici ředitele nahradí. Ke schůzce Klaus–Železný je pak možno říci jediné. Pokud dosud někdo pochyboval o politické vazbě mezi ODS a Železným, nyní dostal důkaz. A že to zavání zasahováním do práce nezávislé policie, je jasné. O tom, že skutečně nic není vyloučeno ani v Poslanecké sněmovně, podaly minulý týden přesvědčivý důkaz ODS a ČSSD. Psal jsem zde předminule, že shodou štěstěny se Ivanu Pilipovi podařilo při posledním hlasování o novele obchodního zákoníku prosadit jednu důležitou věc. Při privatizaci státních podílů byla až dosud vláda, respektive ten, kdo je koupil, osvobozen od jinak všeobecné povinnosti nabídnout 244

za stejnou cenu odkup akcií i drobným akcionářům. Stát tak zvyšoval cenu prodávaného podílu na úkor ostatních akcionářů. A právě tuhle výjimku Ivan Pilip navrhl vypustit, a protože zejména poslanci ČSSD nedávali při hlasování zrovna pozor, jeho návrh prošel a zákon byl sněmovnou schválen. Když oposmlouva zjistila, co pomohla schválit, začaly se dít věci. Vypuštění výjimky by totiž přineslo poměrně značné komplikace pro Grégrův privatizační spurt, jímž chce do konce roku prodat ČEZ včetně distribučních energetických společností. (Přitom je problematický nejen již samotný společný prodej ČEZ a distribučních sítí: nejpodezřelejší je rychlost, s níž má být vše uzavřeno, a fakt, že výběrové podmínky nápadně nahrávají francouzské EdF.) Výsledek? Minulý týden Klaus vyhověl návrhu ČSSD a svolal mimořádnou schůzi a její část dokonce v režimu tzv. legislativní nouze, která se normálně užívá v případě živelných pohrom nebo války. Program měl jen dva body: odklad účinnosti zákona o mzdových tarifech, laicky řečeno zvýšení platů ve státní sféře (to kvůli rozpočtu), a revokace usnesení o hlasování o obchodním zákoníku. Ano, neuvěřitelné se stalo realitou. Sněmovna silou ČSSD a ODS znovu hlasovala o zákonu, který teprve před čtrnácti dny sama schválila a který měl být v dané době již odeslán do senátu. Nejkouzelnější bylo zdůvodnění této zcela bezprecedentní věci: poslanci ČSSD prý nevěděli, o čem hlasovali. Marně jsme citovali ústavu, marně jsme volali, že když už byl zákon jednou ve sněmovně schválen a ještě neprošel senátem a nebyl podepsán prezidentem, není možné jej znovu projednávat. Rozhodovala síla, jakkoliv bylo na mnoha poslancích vládních stran vidět, a mezi čtyřma očima to otevřeně přiznávali, že je to nebývalá ústavní zvrhlost. Jednoduše řečeno: jako se nelze dvakrát oženit s týmž člověkem, nelze ve sněmovně hlasovat dvakrát o stejné věci. Tedy nebylo to možné až do minulého čtvrtka. Svérázný to přípěvek k výročí 17. listopadu.

245

Týden 19. 11. – 25. 11. 2001 DRUHÉ KOLO REFORMY: KOLIK BUDE Ú¤EDNÍKÒ

Povzbudivé zprávy přicházejí z Afghánistánu. Bush sice správně zdůrazňuje, že válka s terorismem nekončí dobytím Kandaháru, ale bez něho by asi mohla stěží skončit vítězstvím. Na domácí politické scéně se naopak minulý týden nesl ve znamení pokračování týdne předminulého. Kauza Železný a spor o legitimitu hlasování sněmovny o novém obchodním zákoníku. O obojím jsem zde psal podrobně minule, takže dnes o dvou trochu nadčasovějších tématech. Tento týden začíná – tentokrát ve čtyřtýdenním maratonu – jednat Poslanecká sněmovna. Mezi jiným je na programu i balík vládních návrhů zákonů, tzv. druhé kolo územně správní reformy. Stručně řečeno: půjde o to, jak bude veřejná správa členěna, respektive jak bude fungovat po zrušení okresů. Vládní návrh počítá se vznikem tzv. pověřených obcí, které mají převzít většinu stávajících agend okresních úřadů a jichž by podle návrhu mělo být celkem 193. Problém je v tom, že když položíte lidem z ministerstva vnitra otázku, jak došli zrovna k číslu 193 a zda je jimi navrhované rozdělení kompetencí pověřeným obcím skutečně nejefektivnější, většinou odpoví, že cílem je přece „přiblížit státní správu co nejblíže občanům“. To je ovšem magická formulka, za kterou lze schovat cokoliv, i úplnou pitomost. Problém předkládaného návrhu je ale právě v tom, že je postaven takříkajíc na administrativní filozofii, tedy na prostém přerozdělení stávajících úředních postupů, přičemž nechává stranou otázku jejich efektivnosti. Když to hodně zjednoduším, mohl bych říci, že se současný okres (poté co některé jeho kompetence přechází na kraje) vlastně jen rozdělí na dva menší a úředníci budou podléhat volené samosprávě obce. Protože ale stále bude platit, ve zjednodušené podobě, na jeden formulář jeden úředník, nakonec to pravděpodobně povede k nárůstu úředníků. Správnější by bylo postupovat tak, jak by jednala fungující soukromá firma, tedy nejdříve provést tzv. procesní analýzu práce a zjistit, jaké procesy (rozhodování) se ve státní správě dublují, jaké se dělají zbytečně, které lze zjednodušit a zrychlit s využitím informačních technologií atd., a teprve potom, respektive na základě závěrů z takové analýzy, rozhodnout o tom, kolik a kde má být kontaktních míst státní správy. Státní správa by zkrátka podle mého měla fungovat 246

podobně jako firma se stovkami poboček po celé republice: jeden úředník musí být – a díky informačním technologiím je to možné – schopen on-line vyřizovat více agend (formulářů), a nabízet tak nejen komfortní, ale i ekonomicky dostupnou službu. Když to převedu na politickou rovinu, musím přiznat, že v postoji k vládnímu návrhu mám docela blízko k argumentaci ODS, která varuje před ukvapeným zřizováním velkého počtu pověřených obcí. Prvním čtením vládní návrh zřejmě ale tak jako tak projde. Co bude dál, závisí na diskusi ve výborech. Druhým tématem je nešťastný projekt „Internet do škol“. Jakkoliv z toho nemám radost, naplňují se prozatím moje pesimistické předpovědi do puntíku. Ministerstvo školství minulý týden konečně veřejně přiznalo, že letos nebude možné projekt realizovat, neboť má tak velké zpoždění, že jej nestihne profinancovat z letošního rozpočtu. Ministr Zeman sice dál tvrdí, že se mu podaří peníze vyčleněné na vlastní připojení škol (další část jde na vzdělávání učitelů a tzv. vzdělávací portály) převést do příštího roku, podle všeho se ale opět plete. Z vyjádření ministerstva financí totiž vyplývá, že něco takového nedovolí (více na www.ceskaskola.cz/r-art.asp/id=3057). Aktuální otázkou se tak stává problém, co vlastně s projektem bude příští rok, kdy se v rozpočtu počítá již jen s penězi na fungující připojení škol, nikoliv na jeho výstavbu. Na ministerstvu odpověď neznají. Optimistická vyhlášení Zemanových úředníků, že co se nestihne letos, dodělá se příští rok, jen zastírají bezradnost. Upřímně řečeno normálním postupem ale již připojení škol na internet stejně nelze zachránit. Věc potřebuje něco na způsob krizového managementu.

247

Týden 26. 11. – 2. 12. 2001 SPOR O TV 3, VELKÁ RADA BY MùLA ODEJÍT

Začal advent. Sešla se prosincová schůze sněmovny, DEU odsouhlasila integraci s Unií svobody a do aukce o licence UMTS se přihlásili dva zájemci – Eurotel a Radiomobil. Tak po pořadě. První týden jednání Poslanecké sněmovny má většinou bojovný začátek, to když se rozhoduje o programu jednání. Bylo tomu tak i minulý týden. Navrhl jsem do programu bod odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (tzv. Velká rada), přičemž zejména kolegové z ODS to nesli dost nelibě. ČSSD se raději hlasování zdržela, a tak byla nakonec na program schůze zařazena jen zpráva předsedy RRTV „o situaci soukromých televizí“, tedy konkrétně ohledně TV3 a arbitráže Lauder versus Česká republika. Na pořad tento bod přijde až příští týden, nicméně už teď je jasné, že stěží přinese nějaké překvapení. Minulou středu navečer totiž jednala na stejné téma s Radou i sněmovní mediální komise a kromě slovních přestřelek nedošla k žádnému výsledku. Oč jde věcně? Případ arbitráže CME versus ČR je poměrně znám. Zjednodušeně: v rámci tzv. londýnské arbitráže bylo konstatováno, že ČR sice řádně nechránila Lauderovy investice, protože však on sám z tohoto stavu dlouho profitoval, tribunál žalobci nepřiznal odškodné. U stockholmské arbitráže však tribunál konstatoval nejen to, že ČR, respektive RRTV, svým rozhodováním poškodila CME, ale navíc také rozhodl, že Lauder nárok na odškodné má. Jeho výše má být stanovena koncem ledna. Stávající Rada však k tomu zaujímá lišácký postoj: v rozsudku kritizovaná rozhodnutí prý učinila bývalá Rada v roce 1994 (nikoliv tedy tato) a zbytek dokonala novela televizního zákona, která fakticky Železného osvobodila z povinnosti dodržovat sliby, díky nimž dostal licenci. Pravda je to ale jen částečná. V nálezu arbitráže se totiž také výslovně píše, že „bylo prokázáno, že Rada postupovala ve shodě s Železným“ při jeho rozchodu s Američany v roce 1999. A to je to podstatné ve vztahu k členům stávající Rady. Pokud jde o TV3, jako by se dějiny částečně opakovaly. Věcně jde o to, že jistý Martin Kindernay získal v polovině devadesátých let jako fyzická osoba licenci na regionální TV, známou jako Galaxie. Ta ovšem spíše přežívala, než vysílala. Před dvěma lety pak zadlužený Kindernay využil nabídku amerických investorů, kteří přišli s projek248

tem TV3, a zavázal se, že zatímco oni dodají peníze, on, „jakmile to zákon umožní“, převede na nový subjekt svoji licenci. To vše se samozřejmě odehrálo za souhlasu RRTV. Když však před časem vstoupil v život nový televizní zákon, který převod umožnil, Kindernay se ke splnění závazku neměl. A Rada? Namísto aby jej přinutila smluvní závazky splnit, odsouhlasila mu převod licence do společnosti, kterou si Kindernay nově založil za zády Američanů. České republice tak reálně hrozí další arbitráž. Podle mého názoru tímto Rada opakovaně neplní roli správního orgánu, který má dohlížet na elektronickou mediální scénu. Důvodů pro její odvolání je tedy více než dost. Zatím jsme ale ve sněmovně v menšině. Druhé téma: licence UMTS. Jsem za parlament zvoleným členem tzv. řídícího výboru, který spolu s Českým telekomunikačním úřadem připravoval dražbu licencí, takže mám informace takříkajíc z první ruky. Vzhledem k tomu, že už od letošního jara bylo jasné, že vládou původně žádaná cena přes 6,7 miliardy za jednu licenci je nesmyslná, hrálo se fakticky jen o to, zda se nějaká aukce vůbec uskuteční (a vyvolávací cena se tudíž sníží), nebo zda vše pro letošek skončí krachem. Vzhledem k tomu, že jsem prosazoval první variantu s co nejnižší vyvolávací cenou, jsem s výsledkem spokojen tak napůl. Dva přihlášení zájemci (při vládou nakonec stanovené nejnižší nabízené ceně 3,5 miliardy) znamenají, že výnos aukce bude něco přes 7 miliard. Stalo se tak to, před čím řídící výbor vládu marně varoval, když navrhoval stanovit vyvolávací cenu na 3 miliardy: Český mobil do aukce vůbec nešel, což znamená celkově menší výnos, menší konkurenci na budoucím trhu UMTS atd. K integraci DEU a US už jen věta na závěr. Obavy, že ji delegáti DEU odmítnou, se naštěstí nepotvrdily. Osmdesátiprocentní podpora sloučení je výmluvná. Určitě je to krok správným směrem. Škoda že stejně státotvorná není i ODA. Po volbách to může být osudové…

249

Týden 3. 12. – 9. 12. 2001 4KOALIâNÍ SPONZO¤I: NENÍ CO TAJIT

Pravidelné ohlédnutí nemohu nezačít komentářem k informacím, jež se minulý týden objevily v MF Dnes. To, že se novináři zajímají o financování Čtyřkoalice, je samozřejmě logické a správné. (V případě Unie svobody je to navíc poměrně snadné, neboť, jak známo, své sponzory zveřejňujeme na internetu.) Věcně lze shrnout zjištění MFD zhruba tak, že v několika případech se v krajích a městech, kde se Čtyřkoalice spolupodílí na vládě, staly vítězi stavebních výběrových řízení firmy, které v minulosti sponzorovaly některou ze čtyřkoaličních stran. Porušení zákona, případně dobrých mravů – snad s výjimkou Olomouce, kde byla zakázka přidělena bez soutěže – novináři nikde nezjistili. Nezjistili ani jakoukoliv vazbu mezi sponzorským darem a přidělením zakázky. Odmyslíme-li tedy poněkud senzační titulek, v samotném článku nejsou žádná skandální zjištění. Autoři nicméně mezi řádky naznačují, že by „něco mohlo být v nepořádku“. Vedení Unie si k oběma případům, které se týkají sponzorů US, opatřilo podrobné informace, s nimiž jsme byli jako poslanci seznámeni na jednání klubu. V případě Olomouce se ukázalo, že tamní Krajský výbor US předmětný sponzorský dar sám firmě vrátil už počátkem letošního roku. Důvodem byla právě obava, aby nevzniklo podezření, že dar souvisí se zakázkou, kterou sponzor získal (sice v souladu se zákonem, ale bez výběrového řízení) od olomouckého magistrátu. Tento postup tedy nelze než ocenit, neboť k němu došlo dávno před tím, než se o věc začali zajímat novináři. Druhý případ se týká Českých Budějovic. Zde jeden z našich sponzorů vyhrál řádné výběrové řízení na rekonstrukci stadionu, přičemž prokazatelně nabídl nejlepší cenu, a navíc ve výběrové komisi ani nebyl žádný zástupce US. O obojím existují řádné písemné doklady. Přiznám se, že za této situace mám jisté otazníky nad naším rozhodnutím dar vrátit. Argumentace, že je třeba „absolutně vyloučit jakékoliv možné podezření“, totiž dovedena do důsledku znamená, že nemůžeme přijímat žádné sponzorské dary. A to znamená být závislý jen na státním příspěvku. Navíc jsme budějovického sponzora před veřejností postavili do situace, kdy si spousta lidí řekne: „Když mu to vrací, tak na tom určitě bylo něco špatného…“ Aby mi bylo dobře rozuměno: nevolám po zatloukání, lhaní a utajová250

ní stranického financování. Jen varuji před zjednodušováním typu „každý sponzor = korupce“. Kdybychom na něco takového přistoupili, znamená to prosazovat zákaz sponzorování politických stran a výrazné zvýšení státního příspěvku všem stranám. A to je velmi sporné řešení. Z jednání Poslanecké sněmovny: Nejzásadnějším bodem minulého týdne bylo hlasování o tzv. druhém kole reformy veřejné správy. Podrobně jsem zde o svém názoru psal předminule, a proto snad nepřekvapí, že jsem hlasoval spolu s ODS proti vládnímu návrhu. Přiznám se, že definitivně jsem se tak rozhodl až po vystoupení ministra Grosse, který celkem otevřeně přiznal, že realizace vládního návrhu povede – podle odhadu vnitra – k nárůstu byrokracie o 20 %. A to je jednoznačně v rozporu s volebním programem US. Nicméně návrh sněmovnou prošel a teď směřuje do podrobných jednání ve výborech. Uvidíme, s jakým výsledkem. Druhým bojovně politickým bodem byla rozprava kolem Klausova vystoupení na setkání šéfů parlamentů EU. Ač zde formálně reprezentoval sněmovnu, mluvil jako na ideologické konferenci ODS, tedy euronegativisticky. A s tím jsme samozřejmě nesouhlasili ani my, ani ČSSD. Rozprava, nebo spíše hádka, která se kolem toho rozpoutala, bohužel místy připomínala vášně z doby krize kolem České televize. A to jsou momenty, v nichž je ODS jako ryba ve vodě. Vše pak mělo poněkud překvapivý závěr, když byla hlasy ODS, KSČM (a bohužel také našich dvou kolegů – Krásy a Matějů) Klausova zpráva vzata sněmovnou tzv. na vědomí, a tedy fakticky požehnána. Nakonec poznámka k informaci, že KDU podmínila setrvání členů ODA na společné 4K kandidátce vyřešením jejích dluhů do 15. ledna. Co lidovce náhle pohnulo k tak razantnímu požadavku, zatím nevím. Má to však každopádně své racionální jádro. Informace, že si mnohamilionovou směnku, a tím i celou ODA, chce koupit Radim Masný, nejde přejít jen tak. Nechci být pověrčivý, ale přelom roku bývá pro 4K osudový. Minule přinesl zvolení a pak odstoupení Cyrila Svobody z pozice lídra a následný propad preferencí. Vyloučit, že proces integrace US a DEU bude ještě nakonec překonán a že Čtyřkoalice bude nakonec přece jen dvoukoalicí, se proto neodvážím.

251

Týden 10. 12. – 16. 12. 2001 VOLEBNÍ ZÁKON SCHVÁLEN, RRTV P¤EÎILA

Třetím týdnem zasedala sněmovna. Válčilo se především o nový volební zákon. Výsledkem je faktický návrat k původnímu stavu, tedy před opozičněsmluvní experimenty s volebními pravidly. Volit se bude ve čtrnácti krajích a ve dvou dnech podle poměrného klíče. Podstatnou změnou je jen snížení procentní hranice preferenčních hlasů: pro přeskočení pořadí na kandidátce bude nyní – v závislosti na velikosti volebního kraje – stačit mezi 5–7 tisíci preferenčních hlasů. To samozřejmě může relativně hodně zamíchat s pořadím kandidátů, respektive do sněmovny se nakonec mohou dostat i ti, kteří jsou jinak „tabulkově“ na nevolitelném místě. Pro mě jako celoživotního příznivce většinového volebního systému je to samozřejmě krok správným směrem. Skutečnost, že pořadí na kandidátce nakonec nemusí odpovídat pořadí zvolených poslanců, je však problém pro koaliční kandidátky, tedy i pro Čtyřkoalici. V případě, že by například na Moravě členové KDU zakroužkovali pouze „svoje“ kandidáty, zbortí se složitě dojednaný klíč poměrů na tzv. volitelných místech. To byl také důvod nervozity a posléze nesouhlasu některých mých kolegů s konečným zněním volebního zákona. Mohu to chápat a rozumět tomu – koneckonců, sám kandiduji v kraji, kde je členů KDU několik tisíc – nicméně obecně platí, že každý krok, který posílí vliv voličů na to, kdo konkrétně je za danou stranu zvolen, je správný. Po třech letech bojů o volební zákon tedy, myslím, lze konstatovat, že výsledkem je zachování o fous vylepšeného poměrného systému. Z logiky opoziční smlouvy, jejímž ideovým cílem (kromě pragmatického rozdělení moci) byla změna volebních pravidel, je tedy nový volební zákon její totální porážkou. Pod stromeček docela dobrá zpráva. Z dalších témat sněmovny jen heslovitě. Po dvou hodinách byla nakonec do příští schůze přerušena diskuse nad zprávou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Zájemci najdou přepis debaty na www.psp.cz, nutno však dodat, že nijak nové argumenty či fakta tentokrát nezazněly. Přerušení rozpravy si nakonec prosadili sociální demokraté, kteří svůj postoj k Radě vážou na výsledek stockholmské arbitráže ohledně TV Nova. To, že se mezitím díky dalším rozhodnutím Rady povážlivě zauzluje situace kolem TV3, takže naší zemi hrozí 252

další arbitráž, jim bohužel jako argument nestačí. Jen za minimálního zájmu prošel do dalšího projednávání poslanecký návrh na další odškodnění klientů kampeliček. Jeho cílem je jejich plné odškodění, tedy nad rámec toho, co kampeličkářům garantoval zákon (maximálně sto tisíc) a co už sněmovna odsouhlasila letos na jaře. Jakkoliv jsou jednotlivé osudy lidí, kteří v záložnách přišli o své úspory, tragické, faktem je, že to, co měli zákonem pojištěno, už dostali. Dát jim další peníze znamená vzít další peníze ze státního rozpočtu, tedy z daní nás všech. A taková logika nemá konce. Proč pak neodškodnit z rozpočtu i další oběti nespravedlnosti: klienty H-systému nebo třeba akcionáře Koženého fondů? Jen proto, že nejsou tolik slyšet? Bohužel většina kolegů napříč stranami přijala jiný argument: je před volbami! Nakonec pár vět k víkendovému sloučení Unie svobody s DEU. Je dobře, že k němu došlo, a je to určitě úspěch zejména Hany Marvanové, což je třeba ocenit. Na Republikovém shromáždění, které se jinak neslo v klidném tónu, tak byla – alespoň v kuloárech – jediným kontroverznějším tématem budoucnost ODA. Pokud mohu soudit, většina delegátů souhlasí s tím, že pokud ODA své zadlužení rychle nevyřeší, nemůže být účastna na 4K kandidátkách. Na druhou stranu mají pravdu ti, kdo upozorňují, že se tato věc měla řešit dříve, než byla dohoda o kandidátkách podepsána. Přiznám se, že v době, kdy jsem kandidoval na předsedu US a prosazoval rychlou přeměnu Čtyřkoalice ve dvoukoalici, uvažoval jsem jako o jedné z možností o odkoupení směnky ODA za zůstatkovou cenu. (Postup a cena by tedy byly stejné, jako když se prodává směnka nesolventní firmy.) Dnes je ale, zdá se, už na něco takového pozdě. Navíc ODA nyní bere celou věc velmi nervózně. Nezbývá tedy než počkat do poloviny ledna. Až poté se také rozhodne, zda Čtyřkoalici zůstane její název, i když reálně bude trojkoalicí, nebo spíše dvoukoalicí. Hezké Vánoce a úspěšný příští rok.

253

Týden 7. 1. – 13. 1. 2002

2002

PRIVATIZACE âEZ, ZDRAÎENÍ TELEFONÒ A SPONZORSKÉ VEâE¤E

Krach výběrového řízení na privatizaci energetiky je dobrou zprávou. Jak známo, Čtyřkoalice patřila od počátku ke kritikům postupu vlády, a to hned z několika důvodů. Principiálně je minimálně sporné privatizovat dohromady ČEZ a přenosovou síť, neboť takový postup konzervuje stávající energetický monopol. Od samého počátku pak byl velmi podezřelý spěch, s nímž měla celá akce proběhnout: o privatizaci klíčového odvětví se mělo rozhodnout během tří měsíců, a to za tiché podpory Klause (své tu sehrála firma Epic Klausova přítele Motlíka, která stojí za deníkem Super a která byla poradcem hlavního favorita francouzské EdF). Když k tomu přičteme fakt, že poradci pro privatizaci byli vybráni bez výběrového řízení, měnily se podmínky soutěže, a dále Grégrovo očividné protěžování Francouzů, které vyvrcholilo porušením pravidel (v prvním kole dodalo EdF nabídku až po uzávěrce, ale přesto v soutěži zůstalo), bylo problémů přece jen moc i na české poměry. Nyní si analytici lámou hlavu, zda bude mít Zemanův kabinet dost drzosti a energetiku ještě do voleb jednoduše prodá bez výběrového řízení, jako to svého času udělal na Slovensku Mečiar. Tam – jak známo – ale posléze Dzurindova vláda privatizační rozhodnutí rušila. A to je memento, které snad vnímá i Grégr, respektive EdF. Ke zvýšeným poplatkům za pevnou linku: oficiální vysvětlení Telecomu je takové, že vybudování telefonní sítě stálo spoustu peněz a společnost musí jako každá jiná firma vydělávat. Problém je ale v tom, že Telecom není firma „jako každá jiná“. Je to monopol, a navíc ještě ve většinovém vlastnictví státu. Zatímco u mobilních telefonů 255

konkurence neustále snižuje ceny, pevnou linku stále můžeme mít buď od Telecomu, nebo ji nemít vůbec. Umožnil to telekomunikační zákon, který Telecomu prodloužil monopolní postavení až do poloviny letošního roku. Pamatujete při jeho schvalování na protesty a varování Čtyřkoalice, že odklad liberalizace nakonec zaplatí uživatelé telefonních stanic? Tehdy si ČSSD s ODS prosadily svou a tady je jeden z důsledků. Samozřejmě vím, že ani po liberalizaci nenastane mezi operátory rvačka o klienty s nízkými telefonními účty, které současné zdražování postihuje nejvíc. Nicméně, kdyby v pevných telefonních sítích u nás, tak jako v zemích Evropské unie, existovala skutečná konkurence, nemohl by Telecom jen tak administrativně a bez vysvětlení zdražit. Přinejmenším kvůli konkurenci by se alespoň musel obtěžovat nabídnout za zvýšenou cenu i nové služby, třeba v oblasti připojení k internetu. Musel by si zkrátka svých zákazníků vážit a chovat se slušně. Místo toho jsme se o zdražování dozvěděli z novin. Když nic jiného, tak za tohle by v Telecomu měly padat hlavy. Nakonec ještě jedna vysvětlující poznámka. Jak možná víte z několika zmínek v novinách, snažím se získat prostředky na volební kampaň v Pardubickém kraji formou sponzorských večeří. Mým zájmem je získat peníze po menších částkách a od více dárců. Oč jde? Myšlenka je to jednoduchá a nijak originální, neboť se běžně užívá ve světě. Princip je následující: na večeři, kde vysvětlím důvody své kandidatury a cíle, o které v politice usiluji, jsou pozváni lidé, o nichž lze předpokládat, že mají podobné nebo příbuzné politické názory. Z logiky věci jsou to většinou lidé s vyššími příjmy, tedy manažeři nebo úspěšní podnikatelé, nebo moji přátelé, o nichž vím, že by mohli být ochotni mi přispět. Pozvání samozřejmě platí pouze pro fyzické osoby (firma nemůže mít politický názor), a příspěvek musí jít tudíž ze soukromých prostředků pozvaných. Ti na závěr večeře dostanou číslo volebního konta, na které mohou, ale nemusí podle svého uvážení poukázat určité finanční prostředky. Kolik a zda vůbec kdo z účastníků večeře zaplatil, záměrně nezkoumám, neboť těm, kteří přispěli, nechci být jakkoliv zavázán. V případě daru nad padesát tisíc korun se přesto zavazuji jméno dárce zveřejnit, neboť jde již o relativně velkou částku. (Zatím jsem ale bohužel stejně žádnou tak velkou nedostal.) Dosud jsem podle těchto pravidel celkem úspěšně uspořádal jednu večeři a plánuji ještě dvě další. Peníze takto získané samozřejmě zdaním a přiznám je jako dar ve svém poslaneckém majetkovém přiznání. Nemám se zač stydět a co tajit.

Nejsem tomu rád, ale čtyřkoaliční problémy – tentokrát kolem dluhu ODA – i minulý týden bohužel opět dominovaly domácí politické scéně. Budu tedy pro tentokrát monotematický. Oč jde, je známo, přesto začnu rekapitulací fakt. Když se před čtyřmi měsíci ukázalo, že téměř sedmdesátimilionový dluh ODA u České pojišťovny není zajištěn proti prodeji třetímu zájemci a na scéně se objevil Radim Masný, začala KDU poměrně důrazně Žantovského žádat, aby věc rychle řešil. (Jen na okraj: ještě v době, kdy jsem byl místopředsedou US, jsem v rámci našeho předsednictva inicioval debatu na téma, zda pohledávku nekoupit. Dokonce jsem v této věci kontaktoval Pojišťovnu, pak ale přišla krize kolem lídra a následně jsem z vedení strany odešel.) Minulý týden ODA přišla s dnes již známým řešením, které ale nebylo přijatelné ani pro lidovce, ani pro US. Nápad půjčit si na okamžité splacení sedminu dluhu (tedy deset milionů) jinde a zbytek pak dlouhodobě splácet nadaci, jíž je ODA sama zřizovatelem, je neobhajitelný. Způsob umoření dluhu, kdy jsou dlužník a věřitel provázáni, je principiálně nepřijatelný. Kdyby takové řešení bylo akceptováno, co by bránilo tomu, aby třeba Chvalovský nebo Stehlík začali také žádat, že své dluhy chtějí převést na nadace v bezúročném splátkovém kalendáři? Za této situace se minulý pátek sešel Republikový výbor US a následně jednalo i nejvyšší vedení KDU. U nás po dlouhé debatě nakonec zvítězil názor, že pokud ODA zveřejní jména nových věřitelů a zaváže se k rychlejším splátkám ve prospěch jiné nadace, která s ní není jakkoliv spojena, bude takové řešení přijatelné. Současně jsme ODA nabídli, že pokud toto řešení není schopna realizovat, nabízíme jí integraci a převzetí dluhu. Přiznám se, že jsem patřil k těm, kteří měli jiný názor. Předně se domnívám, že převod dluhu na jakoukoliv nadaci je politicky neobhajitelný, ať jej udělá ODA, US nebo někdo třetí. Případná integrace, tedy převzetí dluhu ODA, je podle mého soudu pro Unii velkým rizikem – například pak budeme sami těžko hledat někoho, kdo nám půjčí na kampaň. Nikde také není dáno, že budeme mít v budoucnu příjmy umožňující dluh splatit. Velká většina RV však byla jiného názoru, vedena snahou zachránit Čtyřkoalici za každou cenu.

256

257

Týden 14. 1. – 20. 1. 2002 DLUH ODA: 4KOALIâNÍ KOSTLIVEC

V pátek večer se pak situace ještě zdramatizovala, když lidovci jasně řekli, že z variant, které jsme navrhli, považují za přijatelnou pouze tu druhou, načež na rozhodnutí, zda ji ODA přijme, dali Žantovskému dva dny. Šéf ODA nelenil a ihned řekl, že ani jedno, ani druhé, a pak již následovaly jen mediální přestřelky v trojúhelníku Žantovský–Svoboda–Marvanová. Lze samozřejmě donekonečna spekulovat – a noviny to budou jistě hojně dělat – co všechno KDU svým ultimátem sleduje. Faktem ale je, že bez vyřešení dluhu ODA a s rizikem, že se příslušné směnky zmocní někdo jako Masný, nemůže 4K vést úspěšnou volební kampaň. Jasné také je, že koncept řešení, s nímž ODA přišla, byl nepřijatelný. Konečně je jasné, že bude-li pokračovat stav, kdy si členové čtyřkoaliční Politické rady vyměňují stanoviska přes noviny, nemůže současná krize dopadnout dobře. Co tedy bude dál? Protože pochybuji, že lidovci či ODA ustoupí ze svých zákopových stanovisek, bude hodně záležet na postoji Unie. Osobně bych považoval nejen za praktičtější, ale i spravedlivější, abychom – pokud ODA nezmění svůj přístup a odmítne o tématu integrace diskutovat – jednali s KDU o přeměně Čtyřkoalice v dvojblok. Jak víte, prosazoval jsem změnu 4K na dvojkoalici již více než před rokem (s tímto programem jsem ostatně také loni neúspěšně kandidoval na předsedu US) a považuji ji stále za nutný krok na cestě k vybudování silné středopravé formace, schopné oslovit co největší počet voličů. Ano, znamená to konec stávající značky Čtyřkoalice, ale upřímně řečeno, od integrace s DEU platí (a v případě sloučení s ODA dvojnásob), že původní organizační schéma Čtyřkoalice již stejně neexistuje. A čím dříve si to přiznáme, tím lépe.

258

Týden 21. 1. – 27. 1. 2002 PODIVNÉ „¤E·ENÍ“ DLUHU ODA

Margaret Thatcherová kdysi v nadsázce řekla, že kompromis je řešení, které nikdo nechtěl, a proto se s ním ani nikdo nemůže ztotožnit. Je to bonmot, ale na „řešení“ dluhu ODA, jež se rýsuje po druhém týdnu čtyřkoaliční krize, se docela hodí. Tedy alespoň z mého pohledu. Ale postupně. Naděje, že čtyřkoaliční krize již nebude minulý týden vnitropolitickým tématem číslo jedna, se bohužel nenaplnila. KDU i ODA v zásadě setrvaly na svých postojích s tím, že jako svérázný „příspěvek“ k rychlému řešení Žantovský odjel na hory a Cyril Svoboda nešetřil silnými slovy, která se těžko berou zpět. V sobotu jednal v Olomouci opět Republikový výbor Unie svobody. Zopakoval požadavek, aby ODA změnila nadaci, na kterou dluh přejde, zavázala se ke splátkám 5 milionů ročně a zveřejnila jména lidí, kteří jí půjčí 10 milionů na hotovostní splátku Pojišťovně. Z vystoupení většiny jeho členů bylo přitom jasně patrné, že pokud tak ODA neučiní ještě o víkendu, dojde i Unii trpělivost. Přiznám se, že můj postoj k věci se za uplynulý týden nezměnil. Spíše naopak. Převádět dluh na nadaci – byť nespojenou s ODA – stále považuji za nemravné a politicky těžko hajitelné a takto jsem také vystupoval i na jednání RV. K argumentům, které jsem zde uvedl minule, přidávám ještě fakt, že navrhované řešení svým způsobem kompromituje neziskový sektor, neboť smyslem nadační činnosti je získávat hotové peníze pro konkrétní účely, a nikoliv zprostředkovávat řešení problému nedobytných pohledávek. Jak teď jako strana budeme kupříkladu dál prosazovat princip daňových asignací na podporu neziskového sektoru? Koneckonců, jak je věc ošemetná, ukazuje i páteční oznámení Radima Masného, že za směnku ODA nabízí Pojišťovně o dva miliony více než ODA a zbytek navrhuje převést na svoji dobročinnou nadaci. Ale zpět k vlastním událostem. Vedení ODA v neděli oficiálně rozhodlo námi nabízené řešení přijmout a navečer pak zasedla Politická rada Čtyřkoalice. V duchu citátu M. Thatcherové se sice zvolené „řešení“ vlastně moc nezamlouvá nikomu (nejméně lidovcům, kteří definitivní slovo navíc řeknou až ve čtvrtek po jednání svého širšího vedení), ale nakonec bylo většinově akceptováno. Osobně ale optimismus některých, že je tímto celá věc 259

konečně vyřízena, popravdě řečeno, nesdílím. Rád se však budu mýlit. Naši političtí soupeři nám určitě budou celou věc ještě dlouho škodolibě připomínat a média a veřejnost budou pečlivě sledovat, zda je harmonogram splátek ODA dodržován. A že se krize podepíše na volebních preferencích, je asi jasné každému. Pokud mám tedy vše shrnout, nezbývá než parafrázovat a říci, že „vlk se nenažral, ale koza přitom nezůstala celá“. Jinými slovy: uplynulé dva týdny zklamaly dost našich voličů, ale problém s dluhem ODA se bohužel jen odsunul a Čtyřkoalice ze svých vnitřních problémů nevyřešila ani jediný. Tváří v tvář rozbíhající se kampani ODS a rostoucímu předvolebnímu populismu ČSSD budeme mít tedy v příštích měsících co dohánět. K ostatním událostem jen heslovitě. Hloupé a urážlivé výroky Miloše Zemana na adresu Rakušanů, kteří podpořili Haiderovu petici za vyhlášení referenda spojujícího Temelín a náš vstup do EU, již kromě Haló novin a sládkovců zkritizovali skoro všichni. Přesto – jak ukázal průzkum STEM – je necelá polovina obyvatel schvaluje. Je to smutné zjištění naznačující, že hloupá protiněmecká rétorika může mít u nás nebezpečně velký ohlas. Ale abych nekončil smutně: potěšující je fakt, že policie odložila trestní stíhání podané vládou na týdeník Respekt. V zemi, kde má člověk často pocit, že policie pracuje na politickou objednávku, je dobrou zprávou, že tomu tak docela není.

260

Týden 28. 1. – 3. 2. 2002 4KOALICE SKONâILA, MùL BY JI NAHRADIT DVOJBLOK

Když jsem zde před čtrnácti dny v souvislosti s dluhem ODA napsal, že konec ledna bývá pro Čtyřkoalici již tradičně obdobím krize, netušil jsem, že to tentokrát bude krize poslední. Nicméně, stalo se: Čtyřkoalice ve své stávající podobě minulý týden zanikla. Jako člověk, který do jejího vzniku a vybudování investoval téměř čtyři roky života, samozřejmě cítím velké zklamání. S trochou poetické nadsázky bych snad dokonce mohl říci, že jsem se v posledních měsících cítil jako ten, kdo bezmocně sleduje, jak mu umírá někdo velmi blízký. Ale abych zbytečně nedramatizoval: život – i ten politický – jde dál a nyní jde o to, zda se Čtyřkoalice skutečně rozpadne na prvočinitele, nebo zda se jejím nástupcem stane koalice KDU/US. Konec Čtyřkoalice zdánlivě dává za pravdu těm, kdo od samého počátku tvrdili, že je to projekt umělý a nesmyslný. Nemyslím si to! Čtyřkoalice vznikla ze dvou důvodů. Prvním byla obrana proti opoziční smlouvě a její otevřené snaze vymazat z politické scény menšinové názory, a v tom Čtyřkoalice splnila svůj cíl. Druhým – a pro mě osobně důležitějším – důvodem bylo vytvořit velkou středopravicovou politickou formaci spojující jak konzervativní, tak liberální proudy. V programové rovině se to také v zásadě podařilo. Základní mantinely daňové, hospodářské, školské a sociální politiky, jak jsou zformulovány v programu Společně pro změnu, jsou toho důkazem. A samo za sebe mluví také společné fungování v krajských zastupitelstvech. Osudovým problémem Čtyřkoalice bylo něco jiného: absence skutečného politického vůdce, který by u jednotlivých stran koalice získal přirozený respekt, a dokázal tak politiku koalice řídit a sjednocovat. Takovým mužem byl Josef Lux, po jeho smrti se však nikdo podobného nadání a schopností bohužel nenašel (viditelným příznakem byla krize kolem volby lídra). Čtyřkoalice tak logicky spotřebovávala většinu energie na řešení vnitřních problémů a složité hledání organizační rovnováhy. A to ve snaze předcházet koaličním konfliktům vyžaduje nejen velké množství velkorysosti, ale především politické intuice a zkušenosti. A bohužel právě téhle vlastnosti se členům čtyřkoaliční Politické rady v posledních týdnech nedostávalo nejvíc. Snaha řešit neřešitelný problém dluhu ODA úporným úsilím o věcně i politicky neobhajitelný 261

kompromis byla chybná. Poslední dny, kdy se předsedové stran dohadovali přes média, pak již byl jen smutnou informací o nich samých a o blížícím se konci. Ale dost kritiky. Otázka dne zní: jak dál? Postoj lidovců je jasný – tedy alespoň prozatím. Chtějí spolu s Unií vytvořit volební koalici, jinými slovy ponechat stávající kandidátky a pouze z nich stáhnout členy ODA. Patřím k těm, kteří toto řešení, tedy vytvoření dvojkoalice KDU/US, považují nyní za jedinou cestu, jak z čtyřkoaličního projektu zachránit alespoň to, co ještě zachránit lze. A abych byl upřímný, myslím, že ani jinou cestu nemáme: pokud nechceme vypadat jako naivní politické děti, nemůžeme přece čtyři měsíce před volbami najednou o sto osmdesát stupňů změnit kurz a naráz zahodit téměř tři a půl roku úzké spolupráce s KDU. Cožpak někdo uvěří politické straně, která ze dne na den udělá takový veletoč? Kde je záruka, že za pár měsíců zase neudělá něco opačného? Nicméně není tajemstvím, že někteří (zejména pražští) unionisté mají opačný názor. Do voleb chtějí jít samostatně s naivní představou, že „bez lidovců budeme čitelnější“. Některé organizace dokonce volají po svolání mimořádného Republikového shromáždění. Považuji to za nezodpovědný a nebezpečný návrh. Pár měsíců před volbami, kdy se již má rozjíždět volební kampaň, nelze rozpoutávat vnitrostranickou debatu a logicky i boj o směřování strany. Navrhovat to může jen někdo, kdo postrádá elementární pud politické sebezáchovy, neboť to, co Unie nyní potřebuje nejméně, jsou další emoce. Rozhodne v úterý Republikový výbor. Buď odpoví na nabídku KDU k další spolupráci v duchu dosavadních pravidel vstřícně, nebo ji odmítne. Podle mého názoru by pouze jinou formou odmítnutí byla snaha říci „ano, ale…“ Jakmile začneme klást podmínky, jako „ten a ten nesmí být na kandidátce“, potom bude jisté, že se Čtyřkoalice na republikové úrovni definitivně rozpadne na prvočinitele. A logicky se tím zahájí postupný, byť pomalejší rozklad i na úrovni krajské. Za sebe v úterý udělám vše, aby se tak nestalo.

262

Týden 4. 2. – 10. 2. 2002 REFERENDUM, IMUNITA A NEZÁVISLÍ NA KANDIDÁTCE US

Úmyslně tentokrát nezačnu problémy US a KDU. Tuzemská politika není jen vleklá krize 4K. A navíc minulý týden zasedala sněmovna… Nejvýznamnějším bodem programu bylo závěrečné hlasování o referendu. Nejsem zastáncem přímé demokracie, pro referendum jsem však hlasoval již v minulosti, a tudíž i tentokrát. Tezi, že referendum je dělicím bodem mezi levicí a pravicí, odmítám. Základní spor, který dělí politickou scénu, se přece vede o míru přerozdělování, rozsah státních zásahů do života lidí a míru státní regulace v ekonomice. Představa, že levice je z principu zastáncem přímé demokracie, zatímco „správný pravičák“ je proti, je tuzemská specialita. V moderních evropských společnostech platí, že princip všelidového hlasování je součástí demokratického systému stejně jako parlament, nezávislé soudy či svobodná média. Někde (např. ve Švýcarsku) se využívá hojně, jinde (např. ve Velké Británii) výjimečně. Každopádně nehraje žádnou roli, zda je zrovna u moci levice nebo pravice. To, že existují otázky, které je v období mezi volbami vhodné svěřit přímému rozhodnutí občanů, je přijímáno stejně jako to, že má každý právo na svobodu projevu. Skutečnost, že to tentokrát byly hlasy US, které umožnily přijetí zákona, tedy není nic, zač se máme stydět. Naopak neomluvitelnou ostudou je neúčast na hlasování o vládním návrhu na plošné vyplácení přídavků na děti. Bohužel, skutečnost, že se několik kolegů z US, KDU a ODS zapomnělo na obědě, umožnila, že byl tento nesmysl schválen. Argumenty jsou známé: přídavky na děti by nyní měly dostat i rodiny s velmi vysokými příjmy, což je v důsledku poněkud asociální. Upřímně řečeno, nechápu, proč právě na tomto svém nesmyslném předvolebním slibu ČSSD tolik lpí, když na jiné, důležitější, bez potíží zapomněla. Nyní je tedy na senátu, aby zákon vetoval, a sněmovna jej následně musí odmítnout. Tentokrát snad bude docházka stoprocentní. Konečně třetí téma, které musím zmínit, je hlasování o imunitě. Byl jsem mezi těmi, kteří zvedli ruku pro senátní návrh, který dává poslancům a senátorům možnost vybrat si, zda využijí zvláštního institutu a požádají o projednávání svého přestupku v Mandátovém a imunitním výboru, nebo ho nechají projednat běžným postupem. Snesla se na nás 263

za to kritika, že je taková úprava směšná. Souhlasím, že je to krok sice malý a nedostatečný, ale na druhou stranu představuje alespoň nějaký pokrok oproti dosavadnímu stavu, a v tomto případě bohužel platí: lepší něco než nic. Jsem zásadním odpůrcem institutu imunity jako takové a vždy jsem patřil k těm málo poslancům, kteří hlasovali pro její úplné zrušení. V případech, kdy sněmovna rozhodovala o vydání poslanců k trestnímu stíhání, jsem rovněž vždy hlasoval pro jejich vydání. Nesouhlasit s návrhem senátu, by pro mne znamenalo postavit se do řady s těmi kolegy, kteří si přejí zachování stávajících poslaneckých výsad. Tolik k jednání sněmovny. Nakonec pár vět k myšlence otevřít kandidátku KDU/US „nezávislým“ osobnostem, se kterou přišla Hana Marvanová. Nechci být v opozici vůči naší předsedkyni za každou cenu, ale tuto ideu opravdu neumím přijmout za svou. Moje sympatie a podpora iniciativ a občanské společnosti obecně neznamená, že chci Unii svobody změnit na OF. Argumenty, které jsem uváděl na jednání Republikového výboru US, vesměs zaznívají v médiích od komentátorů, a nemusím je proto podrobně opakovat. Přidám jen jeden: za nezbytně nutné považuji, abychom jako „Koalice“ konečně přestali veřejnost otravovat tahanicemi o místa na kandidátkách a začali mluvit o tom, co a jak chceme v naší zemi změnit. A pozvání „nezávislých“ s sebou logicky – mimo jiné – bohužel nese i nutnost dalších a dalších kol jednání, na jejichž konci bude s největší pravděpodobností rozčarování všech zúčastněných: unionistů, lidovců, lidí z neziskového sektoru a samozřejmě především voličů. A jak v takové chvíli může zapůsobit očekávaný pokles preferencí dvojkoalice KDU/US, raději nebudu domýšlet. Kdybych si nicméně mohl něco přát, pak alespoň to, aby byla jednání s oslovenými zástupci iniciativ rychlá. Ať již všichni konečně víme, na čem jsme.

264

Týden 11. 2. – 17. 2. 2002 GRIPPENY, SPRÁVNÍ ¤ÁD A PREFERENCE KOALICE

Třetí týden zasedala sněmovna. Z důležitých věcí zmíním podrobněji dvě: hlasování o úvěru na stíhačky a o novém správním řádu. Nejsem vojenský odborník, a netroufám si tudíž posoudit, zda naše armáda potřebuje zrovna letadla značky Grippen, ani to, zda jich musí být právě dvacet čtyři, nebo méně. Přesto jsem hlasoval proti. Mám tři důvody. O nutnosti nákupu supermoderních stíhaček vláda rozhodla, aniž by byla jasná koncepce fungování armády po její profesionalizaci. Výběrové řízení na dodávku letadel skončilo fraškou: v soutěži zůstal jen jeden účastník. Přesto vláda vybrala nabídku jediného soutěžícího jako „nejvhodnější“, aniž by předložila porovnání s jinými variantami, například nákupem starších, a proto levnějších F-16. Konečně vládní návrh zákona o financování nákupu letadel počítá s více než sedmdesátimiliardovým nárůstem státního dluhu. A to je již příliš, zvlášť když nebylo posouzeno, zda nepoužít část příjmů např. z prodeje plynárenství. Obhájci vládního scénáře tvrdí, že naše armáda bez okamžitého nákupu nadzvukových letadel přijde o letectvo. Podobnými argumenty se ale v minulosti – a, jak se ukázalo, falešně – zdůvodňoval i nákup domácích L-159. Připočtu-li ještě fakt, že po 11. září je jasné, že bezpečnostní rizika na sebe berou novou tvář a že před teroristy a fanatiky nás pouze Grippeny neochrání, zvedl jsem s klidným svědomím ruku proti. Většina sněmovny, konkrétně ČSSD a lidovci za tiché tolerance komunistů, však bohužel prosadila, že návrh příslušného zákona postoupil do dalšího projednávání. Naopak definitivně sněmovnou propadl návrh nového správního řádu z dílny ministra Grosse. I v tomto případě jsem hlasoval pro zamítnutí. Důvody jsem měl dva. Prvním bylo, že návrh předpokládal, že napříště budou úřady ve správních věcech rozhodovat pouze na základě podkladů, které dostanou od zúčastněných stran. Jinými slovy: úředníci by již sami nemuseli (tak jak je tomu dosud) zjišťovat objektivní stav posuzované věci a rozhodovali by jen na základě informací, které dostanou. Druhým důvodem bylo zmatečné ustanovení, které zakládalo riziko kolize správního řádu se zákonem o správě daní a poplatků, což jsou závazná pravidla pro řízení ve věcech daní. K budoucnosti Koalice. První průzkumy preferencí naznačují, že 265

propad podpory po rozpadu 4K (na 18 %) není úplně katastrofální. Na nadšení je ale brzy. Teprve příští měsíc se přesněji ukáže, o kolik příznivců nás stávající krize vlastně připravila. Samozřejmě za předpokladu, že nepřijdou ještě další nemilá překvapení. A v tomto směru jsem bohužel jen opatrný optimista. Pokud vím, jednání se zástupci „nezávislých“ na centrální úrovni sice pokračují, kdy a jak skončí, ale neumím odhadnout. Zdá se sice, že už ustoupili od představy, že budou své zastoupení na kandidátkách institucionalizovat v podobě vlastní organizace, která by měla mít své zástupce v Politické radě, nicméně moje skepse ohledně výsledku těchto jednání zatím trvá. Uvidíme. Nakonec stanovisko k usnesení US Praha 3, v němž – jak jste možná četli v novinách – jsme byli já a Ivan Pilip vyzváni k odchodu z kandidátek, respektive z Unie svobody, protože „svou činností dlouhodobě poškozujeme dobré jméno, principy a suverénní postavení US“. Čím přesně jsme se provinili, není úplně jasné, a protože nás tamní organizace nikdy na své jednání nepozvala, mohu se jen domýšlet. Podle toho, že samotné výzvě předchází věta „Praha 3 plně podporuje předsedkyni Hanu Marvanovou a plně se ztotožňuje s obsahem jejího dopisu členům US-DEU z 11. 2. 2002“, soudím, že jde o názor na koalici US a KDU. Nemá smysl rozebírat, že naprostá většina krajů se vyslovila pro dvojblok, a že v tomto ohledu to tedy nejsme my, čí názor je v rozporu s většinovou vůlí strany. Podstatné je něco jiného: namísto věcné debaty o budoucím směřování Unie se zejména v pražské US spory stále více personifikují, a když chybí argumenty, hledá se „vnitřní nepřítel“. Převládne-li tento způsob uvažování i ve vedení strany, případně v dalších krajích, budu mít poprvé pocit, že jsem skutečně ve špatné straně. Abych ale nekončil tak temně. Kdo máte chuť, dejte si znalostní kvíz o čtyřkoaliční krizi. Je to docela sranda. Najdete jej na www.flashnews.cz/ruzne/souteze-kvizy/w.php?id=23.

266

Týden 18. 2. – 24. 2. 2002 ZEMANÒV SUDETONùMECK¯ KOSTLIVEC

Miloš Zeman přirovnal Arafata k Hitlerovi a vstoupil tím do světové politiky. Následný skandál jej však nakonec donutil k věci, která je v jeho případě nebývalá: fakticky vzal svá slova zpět a veřejně přiznal, že to, co řekl, vlastně jen tak neobratně plácl. Bohužel svá dřívější vyhlášení podobného kalibru již zpět nevzal. Díky tomu jsme se minulý týden mohli názorně přesvědčit, jak snadno mohou ve středoevropských poměrech oživnout političtí kostlivci v podobě Benešových dekretů. Zeman sám se způsobem jejich oživení doufejme vyřadil z vážné debaty o příští hlavě státu, nicméně podstatná je jiná otázka: jak teď dostat temné politické duchy minulosti zpět pod kontrolu. Obsahově nechci Zemanova slova na Arafatovu adresu pitvat. Fakt, že premiér civilizované země nemůže podobné bonmoty o nositeli Nobelovy ceny míru říkat, je mimo veškerou diskusi, ať si o arabsko-

267

-izraelském konfliktu a roli Arafata myslíme cokoliv. O tom panuje celkem shoda. Problematičtější je však Zemanovo nadšení pro „odsun“ jako univerzální formu řešení problematického soužití více národů. To, že se minulý týden v Izraeli vyjádřil pro „odsun Arabů“, je totiž zcela v logice jeho nedávných vyjádření na adresu sudetských Němců v rakouském tisku, přičemž v těchto názorech není na zdejší politické scéně bohužel zdaleka osamocen. Co možná vadí, je forma, s obsahem premiérových slov o „páté koloně“ však souhlasí většina. Obvyklý argument, s nímž odsun hájíme, totiž zní: vyhnání sudetských Němců a zabavení jejich majetku byl legitimní důsledek války a jejich podílu na rozbití ČSR v roce 1939. A navíc, podobně bylo přece s Němci naloženo (včetně principu kolektivní viny) i v řadě jiných zemí, počínaje Francií přes Dánsko až po Polsko. Tak o co jde? Ano, je pravda, že bez války by nebylo odsunu, a je pravda, že německý majetek nebyl zabavován zdaleka jen u nás za pomoci prezidentských dekretů, ale prakticky ve všech osvobozených zemích. Pravda ale také je, že specifikum českého odsunu bylo v tom, že sudetští Němci byli před válkou občany ČSR. Jsme tedy prakticky jediný stát, který po válce nevyháněl jen německé „okupanty“, ale i své občany německé národnosti. A to je princip, který byl sice těsně po válce Evropou tolerován, pak léta mlčky obcházen, ale dnes je (pro mnohé z nás překvapivě) stále více považován za – diplomaticky řečeno – problematický. Ale zpět k domácí politice. Série Zemanových nešťastných prohlášení využil nejen maďarský premiér, když se v Bruselu přidal ke kritikům dekretů, ale i Klausova ODS. Její vyhlášení „do Evropy jen s dekrety“, respektive návrh zahrnout garanci jejich platnosti do smlouvy o přistoupení k EU, není dobrý nápad. Mohu sice doufat, že není míněn čistě předvolebně populisticky, nýbrž jako snaha garantovat neměnnost poválečných právních vztahů, podobně jako toho při sjednocování Německa dosáhlo Polsko v dohodě 4+2, nicméně způsob i načasování této iniciativy jsou kontraproduktivní. Přenášet sudetský problém na mezinárodní scénu v době, kdy český premiér stihl pourážet a pohoršit většinu partnerů a kdy u nás, v Německu a brzy i v Rakousku budou volby, může celý problém jen eskalovat. Klaus přece musí vědět, že v našich vztazích s Němci silácká prohlášení ještě nikdy nic nevyřešila. Zemanem rozbitý porcelán česko-německých vztahů bude lepit dohromady příští vláda, a v zájmu všech by proto mělo být alespoň situaci dál nezhoršovat. Tentokrát je ten správný čas,

aby si Zeman dal svého oblíbeného bobříka mlčení a ostatní strany nezneužívaly situace k vytloukání laciného kapitálu. A to samozřejmě platí i pro Koalici. Mimochodem problémy Koalice se ve světle těchto událostí učebnicově relativizují. Co je účast nezávislých na kandidátkách proti diplomatické válce s našimi sousedy? Nicméně alespoň pět vět nakonec. Pokud vím, jednání o doplnění kandidátek jsou ve většině krajů u konce. Někde, jako v Ostravě nebo v Budějovicích, ji doplní místně známý nestraník, jinde, jako třeba v Pardubickém kraji, se kandidátka jednoduše posune nahoru. Z celostátně známých jmen, která měla dát Koalici novou kvalitu, se zřejmě nějaké objeví jen v Praze. Jak to zhodnotí veřejnost a novináři, uvidíme. Za sebe jsem hlavně rád, že tento experiment, ať již skončí jakkoliv, skončí rychle.

268

269

Týden 25. 2. – 3. 3. 2002 SPOR O SOUDCE A ROVNÁ DA≈

Žádná aféra, žádná senzace – na domácí politické scéně relativní klid. Prezident a ministr spravedlnosti se přou o osobu předsedkyně Nejvyššího soudu, ODS oprášila koncept rovné daně, Koalice uzavřela jednání o doplnění kandidátek. Čas od času to vypadá, že prestižní spory jsou v české politice nejdůležitějším z témat. Vypadá tak i spor mezi ministrem Burešem a prezidentem ohledně jmenování Elišky Wágnerové za členku Ústavního soudu, respektive spor o to, kdo ji má nahradit v čele Nejvyššího soudu. Prezident se rozhodl pro Ivu Brožovou, zatímco Bureš je proti a tvrdí, že nemá mezi soudci dostatečnou profesní autoritu. Kdo z nich má pravdu, je laikovi těžko rozsoudit. V jednom ale musím dát za pravdu Burešovi: je přinejmenším zvláštní, když se ministr spravedlnosti o prezidentově rozhodnutí dozví z novin. Ano, výběr vhodných osob je podle ústavy výlučně věcí prezidenta a podléhá pouze souhlasu senátu, nicméně je přece normální vyslechnout názor těch, kdo mají k věci co říci. A tím je bezpochyby i ministr spravedlnosti, ať již je jím aktuálně kdokoliv. Ostatně v minulosti při výběru guvernéra ČNB nebo třeba náčelníka Generálního štábu vyslechl prezident názor premiéra, respektive příslušného ministra, a pak se rozhodl podle sebe. Co se tedy tentokrát stalo? Prezident má, zdá se, již delší čas pocit, že se exekutiva pomalu, ale soustavně snaží omezit nezávislost soudců. Jablkem sváru byl a je především nedávno schválený zákon o soudcích, který umožňuje ministru spravedlnosti iniciovat odborné přezkoušení soudce. Havel – a s ním například Wágnerová, ale třeba i Pithart – mají dojem, že je tak již fakticky zpochybněna ústavní nezávislost soudce a prezident se ve věci dokonce teď obrací na Ústavní soud. Osobně patřím k těm, kterým nový zákon nevadí. Mám dokonce za to, že nezávislost soudců na politických vlivech nemůže znamenat, že se justice jako celek stane absolutně nedotknutelnou vůči jakýmkoliv změnám zvenčí. Naopak se mi při hodnocení toho, jak u nás někdy soudy „nalézají právo“, zdá logické a správné, že se hledají nástroje, jak jejich práci zlepšit. A ve vší úctě k soudcovské nezávislosti nemohou na to mít monopol, jak by mnozí z nich chtěli. Buď jak buď, tahle debata nesmí být osobní. Jakmile se totiž věc začne stavět černobíle (na jedné 270

straně „obhájci nezávislosti“ a na straně druhé „politická exekutiva“), je to cesta do pekel. Bohužel, tentokrát ji takto nešťastně postavil prezident. Zkrátka nechápu, co by se stalo, kdyby před svým rozhodnutím vybrat soudkyni Brožovou prostě vyslechl názor ministra Bureše. Když nic jiného, měli bychom o jeden zbytečný osobní spor míň. K rovné dani: Nemohu ODS upřít, že volební heslo je to dokonalé. Je jednoduché, přitažlivé a současně kontroverzní. Kdo o věci ale bude chvíli přemýšlet, zjistí, že realizace rovné daně je utopie. Ostatně hodnocení renomovaných ekonomů, které zaznělo v médiích, je jednoznačné. Například: výpadek příjmu rozpočtu by byl zhruba 70 miliard (přičemž ODS neříká, kde je ušetřit), zavedení rovné daně by dostalo do neřešitelné situace všechny, kdo mají životní pojištění, hypotéky nebo jsou zdravotně postižení a mají nárok na daňové zvýhodnění. Konečně – dovedeno do důsledku – 15% daň znamená, že bychom ji platili třeba i z prodeje auta nebo bytu, kde se dnes daň neplatí vůbec. V návrhu jsou ale i věci, které jsou bezpochyby správné, například sjednocení DPH na jedinou sazbu 15 % nebo převzetí našeho návrhu na zrušení příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, který dnes platíme ve výši 3,6 % ze mzdy. Nakonec stručně k uzavřeným kandidátkám Koalice: S výjimkou krajů Karlovarského, Pardubického a Vysočiny, kde se kandidátka posunuje, zaplnili místa po ODA nestraníci. V Praze jsou to celostátně známí Sváťa Karásek a Táňa Fišerová, jinde většinou regionálně známé osobnosti. Zejména v Praze proto bude zajímavé sledovat, jaké bude nakonec díky preferenčním hlasům jejich skutečné umístění. Sázet se nebudu, ale za sebe tipuji, že ve sněmovně nakonec budou oba. Uvidíme. Teď je však nejdůležitější již konečně zahájit kampaň. O víkendu o tomto tématu jednal Republikový výbor v Pardubicích, kde byla následně také zahájena podpisová akce za přímou volbu prezidenta. O jejím smyslu se zde myslím nemusím rozepisovat. Text petice by měl být ke stažení na www.ikoalice.cz nebo na www.unie.cz. Po webu ji podepsat bohužel prozatím nelze, neboť řízení o vydání akreditace prvnímu poskytovateli certifikačních služeb, jehož elektronické podpisy budou uznávány ve veřejné správě, sice finišuje, ale ještě neskončilo. Prý je to již ale otázka několik málo týdnů.

271

Týden 4. 3. – 10. 3. 2002 OTEV¤ENÍ SVAZKÒ STB A AFÉRA NBÚ

Začalo jaro. Nebo to tak alespoň několik posledních dnů podle počasí vypadá. Každopádně sluníčko dodává energii. Senát potvrdil zákon o zpřístupnění svazků StB a čeká se už jen na podpis prezidenta. Konečně tedy budou přístupné oficiální seznamy spolupracovníků StB a dostaneme se i přímo k jednotlivým svazkům. Stát se to před deseti či osmi lety, bralo by se to jako hotová revoluce. Emoce však, zdá se, výrazně opadly. Spor se nyní nejvíce vedl o to, zda má zákon začít platit už před volbami, nebo až po nich. Prý aby se informace z archivů nezneužívaly ve volební kampani. Je dobře, že nakonec účinnost zákona odložena nebyla (ostatně vždycky je před nějakými volbami), a archivy se tedy otevřou hned. Mimochodem, je zajímavé zalistovat v novinách z počátku devadesátých let a připomenout si argumenty, s nimiž byla tehdy myšlenka otevření archivů StB většinově odmítána. Tehdejší vláda, a zejména ministerstvo vnitra tvrdily, že „podobný krok není technicky možný“, případně že „záznamy StB jsou mnohdy chybné a jejich zveřejnění by způsobilo více špatného než dobrého“. Byla to argumentace podobná argumentům vlády současné. S trochou nadsázky tedy asi platí, že jsme se dočkali otevření estébáckých archivů nikoliv díky tomu, že jsme za deset let zmoudřeli, ale díky tomu, že máme menšinovou vládu, která nemá sílu přijetí příslušného zákon zabránit. A samozřejmě díky paní senátorce Lastovecké z ODS, která byla motorem přípravy zákona a takříkajíc to odpracovala. Nyní je především důležité, jaké budou praktické důsledky zákona. Zda otevření archivů nějak změní tuzemskou politickou scénu, si netroufám předvídat, senzace ale neočekávám. Možná se dozvíme něco pikantních až bulvárních informací o soukromém životě některých lidí před rokem 89. A asi se o některých veřejně známých lidech dočteme, že jejich charakter není nejpevnější a že se za komunismu chovali zbaběle. To, čemu jsme si zvykli říkat „vyrovnání s minulostí“, ale není jednorázová věc. Otevření archivů StB je nicméně na této cestě veledůležitý krok a je dobře, že byl učiněn. S minulostí – i když trochu volněji – souvisí i aféra kolem tuzemských bezpečnostních prověrek. Odstartovalo ji veřejné obvinění jedné ze zaměstnankyň Národního bezpečnostního úřadu, která v ČT 272

prohlásila, že ji ředitel Kadlec nutil změnit prověrku náměstka policejního prezidenta Jakubíka. Čert aby se v tom vyznal. Jakubík je skutečně víc než podivná postava. Bývalý bachař, pak spolumajitel firmy dohromady s agentem StB a nyní vysoký policejní funkcionář, který se – mimo jiné – „proslavil“ i v případu Regecová. Jak může dostat prověrku, je pro laika záhadou, stejně jako to, čím je pro ministra Grosse tak důležitý, že jej už více než dva roky osobně hájí. Přiznám se, že od světa tajných služeb se snažím držet si maximální odstup, nicméně je nepřijatelné, aby se nad touto aférou zase časem zavřela voda. Budu proto podporovat návrh, aby se věcí zabýval alespoň příslušný výbor sněmovny a obvinění na adresu Kadlece buď potvrdil, nebo vyvrátil. Nakonec poznámka k informaci, že Koalice chystá volební soutěž o ceny. Nejsem členem volebního štábu, a tudíž jsem o tom četl poprvé až v novinách. A přiznám se, že jsem tomu nepřikládal velký význam: ve volební kampani se pro upoutání pozornosti dělá ledacos, a i když spotřebitelské soutěže osobně z duše nesnáším, mávl jsem nad tím rukou. Momentálně jen zírám na zprávy v novinách, že se snad má o této věci vést v Koalici politický spor mezi naší předsedkyní a volebním štábem. To vážně nemáme nic lepšího na práci? S takovou se nelze divit, že preference ODS rostou, zatímco naše klesají. Na úplný závěr ale něco jarního optimismu: minulý týden jsem si výjimečně odskočil ze svého volebního Pardubického kraje na návštěvu Olomouce, kam mne pozvali studenti z univerzitního klubu. Závěr z dvouhodinové debaty s víc než padesátkou studentů mám jediný: naše volební šance jsou stále velké. Jen je umět využít.

273

Týden 11. 3. – 17. 3. 2002 KAMPELIâKY, INSTITUT TOTALITY A STÁTNÍ SLUÎBA

Začala předposlední schůze této poslanecké sněmovny. Možná je na vině únava, možná předvolební nervozita, ale jednání bylo ještě napjatější než jindy. A to už první týden. Spory a konflikty jsou každou chvíli. Z obsáhlého programu, který bude pokračovat ještě dva týdny, vezmu pro tentokrát čtyři body. Prvním je evergreen tuzemské politiky – odškodnění klientů kampeliček. Jak známo, před dvěma lety sněmovna schválila dluhopisy ve výši šesti miliard, z nichž pak byly vyplaceny zákonem pojištěné vklady kampeličkářů, tedy do výše maximálně sta tisíc korun. Část klientů kampeliček se s tím však nespokojila: požadují úplné, stoprocentní odškodnění s argumentem, že klientům zkrachovalých bank stát rovněž vyplatil skoro všechno, oč původně přišli. A jsou úspěšní: skupina poslanců napříč stranami (bohužel včetně Ivana Pilipa), pouze s výjimkou ODS, podala příslušný návrh zvláštního zákona, který zvyšuje odškodnění ze 100 na 400 tisíc korun. Nechci zde znovu opakovat celou argumentaci kolem kampeliček a omezím se pouze na jediné: hlasoval jsem pro odškodnění do výše, kterou garantoval zákon. Dávat další peníze ze státního rozpočtu považuji za nezodpovědné. Kde pak skončí státem placené nápravy nejrůznějších podvodů a nespravedlností? Budeme z eráru taky odškodňovat klienty H-systému nebo třeba lidi okradené Viktorem Koženým? Bohužel, většina sněmovny – snad díky blízkým volbám – je štědřejší, a zákon tudíž lehce prošel do závěrečného hlasování a příští týden bude určitě schválen. Bude to zase další zvýšení zadlužení. Mimochodem, to vše za nezájmu komentátorů, kteří jinak hlásají přísnou rozpočtovou disciplínu. Naopak dost se psalo o návrhu kolegy Václava Krásy na vznik Institutu totality, který se měl stát jakousi českou obdobou německého Gauckova úřadu a na jednom místě veřejnosti zpřístupnit archivní dokumenty o reálném komunismu. Příslušný zákon byl ale nakonec vrácen k novému projednání do výborů sněmovny, což ovšem v praxi znamená, že do voleb již pravděpodobně nebude schválen. Neumožní to legislativní lhůty. (Obecně totiž platí, že zákony, které nebudou schváleny na právě probíhající schůzi sněmovny, už nestihnou dokončit cestu přes Senát k prezidentovi a do sbírky zákonů před datem 274

voleb.) Důvodem, proč se tak stalo, nebyl jen odpor k myšlence Institutu, který měl být pod parlamentní, tedy politickou kontrolou, ale především několik oprávněných legislativních nedostatků navrhovaného zákona. Konečně jistým problémem by asi bylo najít i „českého Gaucka“: osobnost stejného formátu, která by se těšila stejnému renomé jako německý evangelický pastor a jež by současně zasvětila svůj život vyrovnání se s minulostí, bohužel u nás nemáme. Možná i to je důvod, proč máme jako společnost v této věci tak zoufale žalostné výsledky. Třetím politicky třaskavým tématem bylo závěrečné hlasování o zákonu o státní službě. Jak asi víte, byl přijat díky hlasům Koalice. Byl to výsledek více než rok trvajících jednání, při nichž jsme vládě dali několik podmínek, bez jejichž splnění zákon nepodpoříme. A o tom, že nějaký služební zákon – a nejen kvůli EU – přijat být musí, není sporu. Naším požadavkem bylo odstranit ze zákona institut definitivy, garantovat otevřenost kariérního systému i pro nové zaměstnance státní správy a samozřejmě zachovat princip lustrací pro jmenované funkce. Trvalo to dlouho, ale nakonec ČSSD naše požadavky akceptovala. Proto Koalice také pro zákon nakonec hlasovala. A jen pro přesnost: není pravda že úředníkům zákon dává šest týdnů dovolené, jak se psalo na titulní straně LN. Mají dostat pět, což je i tak dost. Čtvrté téma je reforma veřejné správy. I tady vše zatím směřuje ke společnému hlasování Koalice s vládou. Alespoň tedy podle informací našich vyjednavačů. O svém názoru na reformu jsem zde psal podrobně už loni: podle mého má vládní návrh k ideálu hodně daleko, a co je horší, není organizačně příliš připraven a už vůbec není domyšlen do detailů. Odhaduji, že první měsíce příštího roku, kdy by se vše mělo spustit, nastane pěkný zmatek a od lidí to jako politici pořádně schytáme. Nicméně „kostky jsou vrženy“ a nelze teď diskutovat, co by kdyby. Nezbývá než doufat, že pravdu má náš nejúspěšnější starosta Mirek Brýdl, když říká, že „si to sedne a samospráva to nakonec nějak zvládne“.

275

Týden 18. 3. – 24. 3. 2002 HLASOVÁNÍ O „TROJKÁCH“ A PRÁCE NA VOLEBNÍM PROGRAMU

Začalo jaro. Tedy alespoň astronomicky. Politicky ani teplotně bohužel nikoliv. A navíc pokračovalo jednání sněmovny. Začnu tam, kde jsem minule skončil: reformou veřejné správy. Zatím se ve sněmovně minulý týden hlasovalo jen o počtu tzv. pověřených obcí třetího stupně, tedy těch, které převezmou většinu kompetencí stávajících okresních úřadů. Novináři se podivovali, proč se začíná určením jejich počtu, když ještě není rozhodnuto, jaké kompetence dostanou. Přesto to ale mělo svoji (parlamentní) logiku. Vládní návrh počítal se zřízením 193 „trojek“, při projednávání ve sněmovně však poslanci vznesli na padesát dalších návrhů. V některých případech měly svůj smysl, drtivá většina ale bohužel jen chtěla vyjít vstříc přáním místních zastupitelstev, jejichž volání po statutu pověřené obce již dříve zamítlo Ministerstvo vnitra. Inu, je před volbami a nikomu se moc nechce ve vlastním volebním obvodu vysvětlovat, proč daná obec na seznamu pověřených obcí není. Každopádně ale platí, že kdyby byla přijata i jen část poslaneckých návrhů (a to nemohl nikdo předem vyloučit), rozrostl by se počet trojek do množství, které by fakticky znemožnilo hlasování o převodu kompetencí. Jinými slovy: kdyby se počet pověřených obcí rozrostl nad únosnou mez, celá reforma by přestala mít smysl, neboť by byla mimo veškerou pochybnost příliš drahá. Osobně jsem se po značném váhání (o svých výhradách ke způsobu a koncepci reformy jsem zde již opakovaně psal) nakonec rozhodl respektovat většinový názor a obecně podpořit ve věci reformy dohodu Koalice a ČSSD. Při hlasování o počtu „trojek“ jsem ovšem hlasoval proti všem navrhovaným změnám včetně těch, které se týkaly Pardubického kraje. Neuměl bych si totiž obhájit, kdybych podpořil změny jen ve svém volebním kraji, a přitom odmítl změny v jiných krajích. Bohužel s tímto přístupem jsem byl v naprosté menšině, a tak byl nakonec vládní seznam pověřených obcí přece jen rozšířen o další dvě. Logika (proč o dvě?) v tom sice není, ale stalo se. Doufejme, že tento týden, kdy se bude hlasovat o rozsahu převáděných kompetencí, již budou mít ve sněmovně o něco více navrch racionální argumenty. Z dalších událostí jen stručně. Koaliční politická rada dokončila volební program, který by měl být tento týden slavnostně představen. 276

Dosud jsem jej nečetl, respektive asi před měsícem jsem viděl pouze jednu z pracovní verzi, takže se mi k němu špatně cokoliv píše. Z toho, co ale vím z médií, je zřejmé, že půjde o aktualizovanou verzi čtyřkoaličního programu doplněnou o něco volebních taháků, jako jsou pětitisícové přídavky na děti či snížení daní. Samozřejmě platí, že programy čte málokdo, a tak bude nejvíc záležet na schopnosti přetavit základní myšlenky do všem pochopitelných hesel a principů. (Mimochodem jakkoliv nesdílím nadšení z konceptu rovné daně, je to přesně ten druh hesla, které na lidi zabírá – to se ODS skutečně daří.) Z tohoto pohledu mě příliš netěší opakovaná vyjádření Cyrila Svobody, který dává na můj vkus příliš jednostranně najevo svoji povolební příchylnost k Vladimíru Špidlovi. Koalice je programově uskupením pravého středu a naši voliči musí vědět, že jsme schopni spolupráce i s ODS. Nechci přeceňovat jeden-dva rozhovory v novinách nicméně faktem je, že nám hrozí jedno nebezpečí: čím více budou ODS a ČSSD ve svých kampaních akcentovat programové a věcné rozdíly, tím více se bude – alespoň mediálně – zdůrazňovat role Koalice jako jazýčku na vahách. A to logicky povede nikoliv k zájmu o náš program, ale o to, kdo je pro nás po volbách přijatelnějším partnerem. A takový způsob zviditelňování je pro Koalici kontraproduktivní. Na úplný konec poznámka ke kampani ODA proti Koalici. Bohužel, nenaplnila se naděje, že Michael Žantovský je přece jen formát a neklesne k tomu, aby plival na své čtyřkoaliční spojence. Volební leták ODA o proradné „Koalici mířící doleva“ je možná ale jen začátkem a je třeba se připravit na horší věci. Kdyby však měly ataky ODA pokračovat, bude třeba otevřít debatu na téma další existence společného senátního klubu. Podle mého soudu, jen tak si to nechat líbit prostě nelze!

277

Týden 25. 3. – 31. 3. 2002 NERVOZITA VE SNùMOVNù A KOALIâNÍ PROGRAM

Po třech týdnech skončilo – před volbami předposlední – jednání sněmovny. Psal jsem již minule, že nálada je předvolebně napjatá. Tentokrát se již dala atmosféra skoro krájet. Navenek vše vyvrcholilo odvoláním Klause z řízení schůze, poté co opakovaně zneužíval role řídícího a urážlivě komentoval projevy jiných poslanců. Vážnější je, že je hlasování mnoha poslanců s blížícím se koncem sněmovny méně předvídatelné. Co se tedy vlastně projednalo? Neuralgické body, jako jsou zákony k reformě veřejné správy či novela zákona o odpadech, byly přesunuty na mimořádné jednání 9. dubna. Odsunuto bylo i nové hlasování o správním řádu, který se – ač byl na minulé schůzi zamítnut – podařilo některým kolegům znovu vrátit do hry pomocí legislativní kličky. (Způsob, kterým tak učinili, totiž že celý text správního řádu vložili jako pozměňovací návrh do jiného zákona, se lidově zove „legislativní prasečina“ a v takovém rozsahu byl myslím užit poprvé. Nicméně stalo se.) Schválena byla naopak novela umožňující přezkum bezpečnostních prověrek Národního bezpečnostního úřadu. Toto hlasování provázel spor, zda mají být i nadále také prověřováni poslanci z výborů kontrolujících tajné služby, když členové vlády, která služby úkoluje, prověrky nemají. Nakonec – především díky zmatkům při hlasovací proceduře – zůstalo vše při starém: poslanci prověrku mít musí, ministři nikoliv. Všichni se ale shodují, že se musí stejně brzy připravit zcela nový zákon o utajovaných skutečnostech, takže toto řešení je prý jen provizorní. Ve čtvrtek byl zveřejněn koaliční volební program. Vzhledem k tomu, že jsem se nijak přímo nepodílel na jeho obsahu, četl jsem ho jako všichni ostatní až jako hotové dílo. Z minulosti dobře vím, že vytvořit obsahově koherentní, a přitom čtivý text je velmi těžké. S tím, který vznikl, se samozřejmě ztotožnit umím, i když – tak jako každý – bych některé pasáže formuloval jinak. (Nejvíce mě asi překvapila šíře a četnost daňových úlev a fakt, že z programu zmizelo školné.) Nyní tedy půjde o to, převést vše do srozumitelného jazyka. V tomto směru se mi zdá hodně podařený nápad s heslem „Zrušíme účetnictví pro malé podnikání“. Oč jde? Princip je revolučně prostý: zásadní zjednodušení celé účetní a daňové agendy tak, aby ji mohl malý podnikatel 278

zvládnout sám, bez toho, že by zaměstnával účetní. Koalice navrhuje, aby podnikatelé, kteří nejsou plátci daně z přidané hodnoty, tedy ti s příjmy menšími než 3 miliony korun ročně, nemuseli vůbec vést účetnictví. Ani podvojné, ani jednoduché. Jejich daňový základ by byl stanoven jako rozdíl mezi příjmy z podnikání a výdaji na podnikání. Na to by stačila jednoduchá evidence příjmů a výdajů. Do příjmů by se zahrnovaly platby, které podnikatel obdržel za své služby, tedy platby zaplacené. Jako výdaje by pak evidoval vše, co zaplatil v souvislosti se svým podnikáním. Odpadlo by vše, co je spojeno se složitým systémem odpisů u hmotného majetku nebo s časovým rozlišením u leasingu atd. Jako výdaj by se počítaly skutečně zaplacené částky. Pokud by se tedy podnikatel jeden rok, například právě kvůli nákupu majetku, dostal do ztráty, mohl by si, tak jak je to doposud, odečíst ztrátu v některém z následujících roků od zisku. V praxi by tato změna znamenala konec vedení peněžního deníku, konec složitých výkazů, které jsou součástí daňového přiznání. Tedˇ jde o to, návrh obhájit. Dobrou zprávou je konečně i sponzorský dar od Spořitelny. A to nejen proto, že se dva a půl milionu korun před volbami zatraceně hodí. Více než samotná suma je povzbuzující skutečnost, že se konečně někdo odhodlal prolomit tabu veřejného sponzoringu politických stran. Spořitelna zvolila stejný model jako svého času Phillip Morris a dala všem velkým stranám s výjimkou komunistů stejně. Udělala to veřejně, a tedy kontrolovatelně, a lze si jen přát, aby takových dárců bylo víc. Tleskám! Nakonec jedno bilanční ohlednutí. Minulý týden to byly přesně tři roky, co jste ode mne poprvé dostali „co týden dal“. Z původně čistě vnitrostranického privátního zpravodaje se nakonec vyvinul svérázný žánr webovských komentářů. Je proto čas na malé ohlédnutí. Mám v psaní pokračovat? A v případě že ano, odpovídá forma ještě požadavkům doby? Budu čekat na vaše názory.

279

OBSAH

Místo začátku… 1999 Válka v Kosovu a Dřevíčská výzva Patříme do NATO? Sněmovna o Kosovu a Grégruv revitalizační plán Krize v TV Nova Tykač poradcem ministra financí Velká koalice? Temelín, daně a zákon o svobodě informací Prosadili jsme snížení daní Matiční a tiskový zákon ODS proti EU Vítězství v Kosovu a akce 1000 dnů pro EU Jak dál? Ve 4koalici! Evropský dvojblok KDU/US Sněmovna: vláda škodí zemi Nedůvěra vládě a tiskový zákon Rok opoziční smlouvy a ohlášené změny ve vládě Fischer senátorem ! KDU konečně řekla 4koalici své ano Změny ústavy podle ODS/ČSSD Rozpočet a růst podpory komunistů 4koaliční Svatováclavská dohoda Evropská zpráva 4koalice a zeď v Matiční Nebezpečná vábnička duhové koalice Duhová koalice podruhé Nedůvěra vládě a odchod Marie Machaté Kulatý stůl Děkujeme, odejděte! Zemřel Josef Lux Ruml rezignoval, kongres ODS potvrdil opoziční smlouvu Rozpočet zamítnut, vznikne Politická rada 4koalice

5

9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 32 34 36 38 40 42 44 46 48 50 52 54 56 58 61 63 66 68 70

2000 Chystá se prohloubení oposmlouvy 4koalice jednala s Děkujeme, odejděte Aféra Helmuta Kohla, na obzoru nová dohoda ODS/ČSSD Toleranční patent, ředitelem ČT Chmelíček Co s Haiderem v rakouské vládě? Zemanova ministerská rošáda Jak iniciativy podpořily – nepodpořily 4koalici Projev na Republikovém shromáždění US v Brně Kühnl předsedou US, monopol Telecomu prodloužen Íránský kontrakt a odvolání Rady ČT Prezident hájí speciální policejní útvary 4koalice se shodla na daňové reformě 1000 dnů v Hradci králové 4koalice u prezidenta, volební zákon ve Sněmovně Nová rada ČT v režii ODS a ČSSD Soud s Liborem Novákem a požadavky ODA 4koalice má senátní kandidátku, schválen zákoník práce Snížení daní, ČSSD vzdává změny ústavy Proč padl Motejluv trestní řád Schválen nový volební zákon a principy financování obcí Přímá volba prezidenta a jednání s EU Novák osvobozen, vrací se téma kampeliček Zrušení brněnské US, nucená správa v IPB Válka o IPB Ekonomika roste, spor o neomezenou rychlost na dálnici Vzniká 4koaliční program Roste cena ropy, proč neprošel zákon o exekutorech Parlamentní zpráva o IPB a program společně pro změnu 4koaliční deklarace, Motejl ombudsmanem Padl Miloševič, privatizace ČEZ a milost pro novináře z MFD Roztržka s Rakouskem a „Konec růže s ptákem“ Licence UMTS rukojmím jednání o rozpočtu

73 75 77 79 82 84 86 88 91 93 95 98 100 102 104 106 108 110 112 114 116 118 121 124 126 128 130 132 134 136 139 141

Daně, zákon o ČNB a „Dům na půli cesty“ Kajínek, rezignace Tošovského a spor o definitivu V krajských volbách úspěch Druhé kolo senátních voleb: totální vítězství! V koalici s ODS, kdo bude předsedou Senátu Spor o nového guvernéra, KDU si vytvořila vlastní senátní klub Nepovedený handl v Senátu, otazníky nad lídrem

143 146 148 151 153 155 158

2001 Příčiny krize v České televizi Nový zákon o ČT nepřinesl změnu Pilip a Bubeník vězni Castrova režimu Cyril Svoboda lídrem 4koalice Pithartova mise, kdo bude ředitelem ČT? Pilip na svobodě, ředitelem ČT Balvín Spekulace o stínové vládě a sjezdu ČSSD Další kolo války o TV Nova O čem bylo Republikové shromáždění US Kavan proti USA a financování stran Televizní zákon a počítače do škol: obojí špatně! Aféra Český dům a poprask kolem e-podpisu Svoboda rezignoval, 4koalice pokračuje Spor o Kalouska není sporem o principy, ale o vliv v KDU Mertlík a Kalousek rezignovali, prošel televizní zákon Iluze nové strany Volební zákon a rovná daň Dopisové bomby, nový ministr obrany a nájemné Návrhy made in Špidla: vyšší dávky a kvóty pro ženy Rada ČT opět pod taktovkou oposmlouvy Svoboda předsedou KDU, zvolena Rada ČT Další rána projektu Internet do škol BSE a den daňové svobody Skandál s lustracemi a volební zákon Prohrál jsem ale neodcházím Slepá ulička majetkových přiznání Co je špatného na sněmovní zprávě o IPB Schlingova arogantní kaše Jsme ve válce… Spojili se myslivci všech stran

161 165 167 170 172 174 176 178 181 183 186 188 190 192 194 196 198 200 202 205 207 209 211 214 216 221 223 225 227 229

Konsolidační poslanecká s. r. o. a eurovíkend US Minulý týden v Japonsku US vybrala kandidáty do voleb, Svoboda se omluvil Kalouskovi 4koalice podepsala volební dohodu, DEU se sloučí s US Balvín definitivním ředitelem ČT Rozpočet schválen, policie stíhá právníka TV Nova Výročí 17.listopadu a černý čtvrtek ve Sněmovně Druhé kolo reformy: kolik bude úředníků Spor o TV 3, velká Rada by měla odejít 4koaliční sponzoři: není co tajit Volební zákon schválen, RRTV přežila

231 233 235 237 239 241 244 246 248 250 252

2002 Privatizace ČEZ, zdražení telefonů a sponzorské večeře Dluh ODA: 4koaliční kostlivec Podivné „řešení“ dluhu ODA 4koalice skončila, měl by ji nahradit dvojblok Referendum, imunita a nezávislí na kandidátce US Grippeny, správní řád a preference Koalice Zemanův sudetoněmecký kostlivec Spor o soudce a rovná daň Otevření svazků Stb a aféra NBÚ Kampeličky, Institut totality a státní služba Hlasování o „trojkách“ a práce na volebním programu Nervozita ve sněmovně a koaliční program

255 257 259 261 263 265 267 270 272 274 276 278

VLADIMÍR MLYNÁ¤

120 A 1 T¯DEN M¯MA OâIMA Obálku s použitím fotografie Jiřího Turka navrhl Květoslav Šorm. Vydala jako svou dvacátou první publikaci Tanga s. r. o., Praha 1, Václavské náměstí 36, roku 2002. Vytiskl Glos, Špidlenova 436, Semily. Vydání první.