1.1 Vznik a vývoj písma Vývojové stupně písma: Předchůdci písma (kresby, zářezy do dřeva, rytiny do kamene, uzly na provazech) Písmo obrázkové: — piktogramy (znaky znázorňují širší sdělení, neváží se na daný jazyk — dnes např. dopravní značení) — ideogramy (znaky označují určitý pojem, nikoli slovo) Fonogramy (znaky označují zvuky): — písmo slovní (znaky pro slova) — písmo slabikové (znaky pro slabiky) — písmo hláskové (znaky pro hlásky) Přibližně ve 4. tisíciletí př. n. l. vznikly písmové soustavy v Egyptě a Mezopotámii. Jejich rozdílnou podobu určoval psací podklad a nástroj — v Egyptě to byl nejprve kámen, do něhož se nápisy tesaly nebo ryly, později papyrus, na který se psalo seříznutou třtinou namáčenou v inkoustu, v Mezopotámii se psalo na hliněné tabulky, do nichž se nápisy ryly dřevěným rydlem. Nejstarším egyptským písmem jsou hieroglyfy (písmo posvátných rytin), které se vyvinuly z obrázkového písma. Postupně se začala psát slova znějící stejně týmiž znaky, bez ohledu na různý význam. To bylo základem pro vznik hláskového písma — každému ze 24 znaků byla přiřazena jediná souhláska (pro samohlásky nemělo egyptské písmo znaky), psalo se ve sloupcích zhora dolů nebo v řádcích zprava doleva. Vytvoření hláskové abecedy však nebylo provedeno důkladně — základní řada znaků byla sice jednosouhlásková, vedle toho se však užívalo znaků dvojsouhláskových a trojsouhláskových, některým znakům zůstal i jejich původní význam celého slova. Po vynálezu papyru (asi 3000 př. n. l.) písaři nejprve kopírovali tvary hieroglyfů. Záhy poznali výhody nového materiálu a zjednodušovali a zkracovali značky, z čehož se vyvinulo nové písmo hieratické (kněžské). Jeho dalším zjednodušením vzniklo přibližně kolem roku 650 př. n. l. písmo démotické (lidové). Egyptské písmo upadá po ztrátě egyptské samostatnosti v roce 30 př. n. l. V Mezopotámii vytvořili Sumerové stylizací obrázkového písma klínové písmo. Rozlišuje se celkem sedm vývojových stupňů klínového písma — přechod od původního obrázkového písma ke klínovému nastal ve druhé a třetí fázi vývoje (tehdy se také změnil směr psaní — psalo se a četlo zleva doprava oproti původnímu psaní do sloupců). Sumerskou kulturu a písmo přijali Babylóňané, původně bojovný semitský kmen, který ovládl Sumery. Klínové písmo se rozšířilo podél celého východního pobřeží Středozemního moře, psalo se jím v říši Chetitů v Anatolii (vedle hieroglyfického písma — odlišného od egyptského), v Urartu v armenských horách, v jihozápadním Íránu 1
Vývoj egyptských písem
Hieroglyfy
Hieratické písmo
Démotické písmo
Vývoj klínového písma
i v Elamu. Čistě hláskové klínové písmo složené ze 30 znaků užívali od 15. století př. n. l. obyvatelé města Ugarit — ležícího na dnešních syrsko-libanonských hranicích. Klínové písmo zaniká okolo roku 100 př. n. l., kdy bylo vytlačeno aramejským písmem (odvozené z fénického).
Novoasyrská podoba klínového písma
Z egyptského a klínového písma pravděpodobně vycházeli Féničané (semitský národ) ve 2. tisíciletí př. n. l. při vytváření vlastního hláskového písma, které obsahovalo 22 znaků pro souhlásky (stejně jako egyptské písmo nemělo znaky pro samohlásky a psalo se zprava doleva).
a
Fénické písmo
b
l
g
m
n
d
s
ch
o
w
p
z
ś
h
q
th
r
j
š
k
t
Z fénického písma je odvozena většina dnes známých abecedních systémů.
Archaická řecká abeceda
Současná řecká abeceda
a
b
g
d
e
z
é
th
i
k
l
m
n
o
p
s
q
r
t
y
f
ch
ps
ó
Řekové měli ve 2. tisíciletí př. n. l. vlastní systém písma, který zanikl kolem roku 1100 př. n. l., když byla jejich kultura zničena dórskými vpády. V 9.—8. století př. n. l. Řekové převzali a zdokonalili fénické písmo a zavedli psaní zleva doprava, zpočátku psali zprava doleva a delší texty bustrofedonicky (první řádek zprava doleva, druhý zleva doprava, třetí znovu opačně — přechodný typ psaní mezi semitským levosměrným způsobem a mladším řeckým a římským pravosměrným), přičemž znaky obraceli vždy tím směrem, ve kterém psali. Řecká abeceda se postupně lokálně rozdělila na dva samostatné typy: východořecký — z tohoto typu vznikla řecká abeceda; západořecký — z kterého byla odvozena latinská abeceda. Od roku 403 př. n. l. užívali Athéňané nové a doplněné východořecké abecedy, měla 24 písmen (17 souhlásek, 7 samohlásek) a na území Řecka zvítězila tato abeceda nad typem západním. Z řeckého písma se vyvinula písma řady neřeckých národů: gótské, kopské, arménské, gruzínské, slovanská hlaholice → cyrilice → → azbuka.
ΑΒΓΔΕΖΗΘΙΚΛΜΝΞΟΠΡΣΤΥΦΧΨΩ αβγδεζηθικλμνξοπρστυφχψω 2
Římané přijali písmo od Etrusků, kteří používali upravené západořecké písmo (nejstarší etruská abeceda měla jen 19 znaků, psalo se zprava doleva). Archaická latinská abeceda (asi od 7. století př. n. l.) obsahovala 21 znaků psaných zprava doleva nebo bustrofedonicky. Ve 2. století př. n. l. se vývoj latinské abecedy stabilizoval — počet znaků se ustálil na 23 písmenech (ve 3. století př. n. l. byla do latinské abecedy přidána písmena G a Y, v 11. století n. l. byl vývoj abecedy ukončen přidáním U, W a J, přičemž se písmena V a U, I a J začala důsledně rozlišovat teprve od 17. století n. l.). V době císařské nastal rozmach římského písemnictví. Z littera capitalis — římské písmo znalo pouze velká písmena, kterým se říkalo kapitály (později majuskule nebo verzálky) — vzniklo postupně více forem písma: scriptura monumentalis (slavnostní písmo), scriptura actuaria (písmo malovaných nápisů). Z těchto písem se vyvinula písma knižní capitalis quadrata (písmo širší, čtvercového vzhledu), capitalis rustica (písmo užší, úspornější formy) a římská kurzíva (písmo pro běžné psaní, šikmo skloněné). Ve 2.—3. století n. l. vznikla z římských kapitál unciála mající také pouze velká písmena, z nichž některá překračovala horní a dolní úroveň písma. Následně vznikla polounciála (5. století n. l.) odvozená z římské kurzívy, která částečně obsahovala i malá písmena. Po pádu říše římské, vlivem stěhování národů došlo k roztříštění vývoje písma (vznikala lokální písma různých tvarů, často nesnadno čitelná: ve Francii merovejské, irské z polounciály, anglosaské z římské unciály, kuriální styl — písmo papežské kurie, beneventana — písmo benediktinů v Itálii a Dalmácii, …). Ke sjednocení vývoje písma dal v 9. století n. l. podnět Karel Veliký — bylo zavedeno používání latinkového písma, které již obsahovalo malá písmena. Toto písmo se nazývá karolínská minuskule. Během 10.—12. století n. l. se změnil poměr mezi výškou a šířkou liter — vzniká gotická minuskule — písmo užší, úspornější formy. Ve 14. století n. l. se ze znovuoživené karolínské minuskule vyvinula gotiko-antikva (Petrarkovo písmo), na jejímž základě vznikla v polovině 15. století n. l. humanistická minuskule. Od 15. století n. l. vedle sebe existují písma lomená a písma antikvová. Do skupiny písem lomených patří písma přijatá Němci za národní typ písma — textura, rotunda, švabach, fraktura a bastarda.
a
e
b
f
k, g
z
d
i
h
k
l
m
n
o
p
q
r
s
t
u
ks
Archaická latinská abeceda
Scriptura monumentalis
Unciála
3
Karolínská minuskule
Gotická minuskule
Aa Bb Cc Dd Ee
Ff
Gg
Hh
Ii Jj K k L l Mm Nn Oo Pp Qq Současná podoba latinské abecedy (beze všech přídavků se zachovala pouze v angličtině)
R r S s T t U u Vv Ww X x Yy Z z
Humanistické (antikvové) písmo se rozvíjelo nedříve v Itálii, prostřednictvím papežské kanceláře se však šířilo po celé Evropě. Nejpozději se ujalo v textech německých, kde k téměř úplnému vytlačení písem lomených došlo až v roce 1941. Humanistickou minuskulí byl ukončen vývoj psané formy písma. Tvůrci prvních tiskových písem vycházeli z ručně psaných forem písma a jejich snahou bylo, aby tisková písma byla k nerozeznání od písem psaných nebo aby jim byla velmi blízká. Za první tiskové písmo lze označit texturu, kterou tiskl Gutenberg 42řádkovou bibli v letech 1452—1455 (jeho prvotisky kolem roku 1444 byly tištěny nedokonalým písmem s mnoha nepřesnostmi). Fraktura dostala konečnou podobu okolo let 1510—1520 (na podobě fraktury má zásluhu tiskař Johann Schönsperger, zhruba o deset let později dali poslední podobu tomuto písmu společně Johann Neudörffer a Hieronymus Andreä), tiskový švabach se formoval od roku 1480. Gotická písma byla po čtyři sta let typickým německým písmem. V roce 1470 vytvořil Francouz Nicolas Jenson tiskovou antikvu, která se svou dokonalostí stala do jisté míry měřítkem všech antikvových písem. Boloňan Francesco Griffo vytvořil v roce 1500 tiskovou kurzívu odvozenou od humanistického psacího písma užívaného papežskou kanceláří. Antikva zvítězila pro tisk latinských textů zásluhou humanistů, kteří dokazovali, že jedině toto písmo je vhodné pro vydávání klasických textů. Pro latinské texty se antikva používala i tam, kde pro národní jazyky zvítětila písma gotická, tedy zvláště v Německu a u nás. Bylo tedy přirozené, že první v Itálii vydaná kniha byla tištěna antikvou. Obdobně tomu bylo i ve Francii a antikva se rychle rozšířila po západní Evropě.
Písma indická, arabská a hebrejská vycházejí z písma fénického, jejich následný vývoj však probíhal samostatně. Zcela nezávisle se vytvářely ideogramy čínské, korejské a japonské. S vývojem písma se vyvíjely i číslice. Dnes se používají pro zápis čísel převážně číslice arabské. Vývoj arabských číslic ve 12. století a jejich současná podoba
1234567890 4
tisková
humanistická minuskule
lomená
karolínská minuskule
národní
polounciála
unciála
latinské
lomená
merovejské
lepontské
faliské
irské
antikvová
syrské
mesapské
sábské
klínové
etruské
řecké západní
řecké archaické
fénické
egyptská
anglosaské
venetské
beneventana
oské
sikulské
runy
umberské
ruské
albánské
ligurské
hlaholice
byzantské
nubijské
iónské
řada p. odvozených
moábské
moderní řecké
atické
řecké východní
hebrejské
etiopské
kopské
kufické
arabské
aramejské
rumunské
cyrilice
dórské
srbské
gótské
charustí
punské
bulharské
arménské
řada p. odvozených
devanágarí
bráhmí
indická
Genealogická tabulka písma
5
1.2 České písmařství Nejstarší památky českého písemnictví byly psány latinou — církevním jazykem, protože knihy sloužily pouze úzkému okruhu vzdělanců z církevních škol a klášterů. Aby zabránil germanizaci našich národů franckými kněžími, vyžádal si moravský kníže Rostislav u byzantského císaře Michala III. vyslání filozofa Konstantina a vytvoření nového slovanského písma. V roce 855 Konstantin, řečený Cyril, sestavil nejstarší slovanskou abecedu — hlaholici (tvořilo ji 38 znaků; z původní okrouhlé formy se později vyvinula forma hranatá, užívaná především na chorvatském území), přičemž vycházel z řeckého písma. U nás byla počátkem 11. století vytlačena latinkou gotického typu. Ve Velkém Bulharsku byla vytvořena Cyrilovými žáky asi o půlstoletí později praktičtější cyrilice, která se rozšířila do Srbska, na Ukrajinu a do Ruska (cyrilice měla 43 znaků). Zakladatelem českého písemnictví se stal Tomáš ze Štítného, který ve 14. století užíval češtiny jako spisovného jazyka. Latinská abeceda neměla dostatek znaků pro všechny slovanské hlásky, proto Štítný a jeho současníci vytvářeli chybějící hlásky převážně spřežkovým způsobem. Začátkem 15. století Mistr Jan Hus reformoval český pravopis a obohatil původní latinskou abecedu o nová písmena, zavedením diakritic-
Hlaholice
Česká bastarda
6
kých znamének — u samohlásek užíval čárek, u souhlásek teček (nikoli háčků — kdo •z, bude •s, •ceské). Počet znaků latinské abecedy tak byl téměř zdvojnásoben, bylo však usnadněno psaní a čtení v češtině. Po roce 1468 zasahuje do vývoje českého písemnictví vynález knihtisku. Prvním českým tiskovým písmem byla česká bastarda — lomené písmo z roku 1468 (použitá při tisku Kroniky trojánské), z roku 1487 je české lomené tiskové písmo Pražský žaltář. V letech 1579—1593 vyšla Bible kralická, jejíž pravopis se poněkud odchyloval od Husova a platil za oficiální až do obrození — místo teček nad z, c, r se psaly háčky, pro š se užívala spřežka ff, hláska j se psala písmenem g, ale dvojhlásky aj, ej se psaly ay, ey, hláska v se označovala w, písmeno v označovalo hlásku u na začátku slova, délka samohlásek se označovala čárkami, ale hláska í se označovala písmenem j, po c, z, s a spojka i se psala y. Během 17. a 18. století docházelo k poněmčování českého národa, česky mluvil jen venkovský lid. Na konci 18. století se vyvíjely snahy o obrození českého jazyka. Velkou zásluhu měl František Jan Tomsa, který se od roku 1794 snažil o upravení antikvového písma pro češtinu — v německých zemích, do jejichž mocenské oblasti jsme byli začleněni, byl přijat gotický styl písma za národní a odolal tak nástupu antikvy v době renesance. F. J. Tomsa zavedl literu í místo dosud používaného j, nahradil měkké g, které se četlo jako j, písmenem j, užíval však stále písmena w místo v. Latinku upravenou pro češtinu uvítal i Josef Dobrovský a sám gramaticky ustálil spisovný jazyk — vycházel z pravopisu Bible kralické, ale upravil bratrský pravopis — po c a ve spojce i se začalo psát vždy i, po s, z podle analogie i nebo y (páni — pány). Českých tiskáren však bylo málo a byly většinou odkázány na nákup písma u cizích písmolijen, které však neměly vždy zájem zpomalovat a zdražovat výrobu vytvářením zvláštních znaků pro češtinu (F. J. Tomsovi vyrobil antikvu a kurzívu na zakázku vídeňský ryjec písma a mědiryjec A. Mansfeld). A tak se ještě v obrozeneckých dobách v českém tisku projevovala nejednotnost pravopisu, protože tiskárny si vypomáhaly, jak mohly. Teprve písmolijna Haase vydávala od
roku 1840 soubory antikvových písem s českými literami. Po roce 1848 bylo úředně zavedeno užívání písem antikvových při sazbě češtiny v učebnicích místo dosud užívaných písem lomených. Velice brzy došlo k obecnému užívání antikvové podoby latinky, protože se snáze píše i čte. Naše písmařství bylo vždy závislé na zahraniční produkci — české písmolijny byly většinou chudé a malé, kvalitní byly posléze skoupeny zahraničním kapitálem (Haasova písmolijna byla koupena v 60. letech 19. století zahraniční továrnou a zrušena). I po přijetí antikvové podoby písma byla značná část písem dovážena z ciziny, přitom byla tato písma často doplňována o akcenty nevhodným způsobem. První snahy o tvorbu původních českých písem začaly v první třetině 19. století (V. Preissig, K. Svolinský, S. Tusar, K. Dyrynk, O. Menhart). Druhá světová válka a protektorát tyto snahy zastavily. Až komunistický převrat v roce 1948 a znárodnění polygrafického průmyslu vytvořily předpoklady pro úspěšnou výrobu českých tiskových písem, neboť došlo k izolaci český tiskáren od dodavatelů písem z ciziny a nedostatek široké škály písem musel být řešen českými tvůrci (O. Menhart, J. Týfa, S. Maršo, P. Teimer, M. Fulín, J. Rathoutský, J. Solpera). Po roce 1989 došlo v České republice k rozvoji DTP technologií. Tato zásadní změna v polygrafické výrobě způsobila, že písma byla znovu dovážena z ciziny a často počešťována nevhodným
způsobem. Dnes je již situace o poznání lepší — písma jsou počešťována odborníky u specializovaných firem. Přístupnost programů pro vytváření písem umožnila českým tvůrcům zpracování některých českých historických písem, zpracování vlastních návrhů písem a následně vznik první současné české písmolijny. Karel Dyrynk — Malostranská antikva a kurzíva (1926, 1928) Vojtěch Preissig — Preissigova antikva a kurzíva (1930) Oldřich Menhart — Figural romana a kurzíva (1948—50) Josef Týfa — Týfova antikva a kurzíva (1959—60) Pavel Teimer — návrh antikvy a kurzívy (1967—68)
A a Á á B b C c Č č D d Ď ď E e É é Ě ě F f G g H h CH ch I i Í í J j K k L l M m N n Ň ň O o Ó ó P p R r Ř ř S s Š š T t Ť ť U u Ú ú Ů ů V v Y y Ý ý Z z Z ž
Současné české hlásky
7
1.3 Tisková písma 1.3.1 Písmové pojmy Verzálky (majuskule) — velká písmena abecedy odvozená z římského monumentálního písma. Minusky (minuskule) — malá písmena abecedy odvozená z karolínské minuskule. Kapitálky (mediuskule) — písmena velké abecedy ve velikosti střední výšky písma.
Kapitálky lze sázet dvojím způsobem: vlevo jsou kapitálky jako zvláštní font (písmový soubor), vpravo jsou vytvořeny zmenšenými verzálkami daného písma — dělají se mírně vyšší než střední výška písma, aby se co nejvíce omezilo zesvětlení kresby písma.
Rod — skupina písem, která má určité společné znaky (antikva, grotesk). Druh písma — určité písmo pojmenované vlastním názvem (Times, Helvetica). Řez — charakter písma daný tvarovými prvky jeho kresby (základní, tučný, kurzíva atd.). Rodina písma — souhrn písem stejného druhu ve všech řezech (obyčejné, kurzíva, tučné, tučná kurzíva a případně další). Základní písmo (obyčejné) — stojaté písmo středního duktu, z jehož kresby jsou odvozené kresebné verze písma: zvláště světlé, světlé, polotučné, tučné, zvláště tučné, úzké, široké, a z nich odvozené kurzívy. Vyznačovací písma — určena ke zdůraznění jenotlivých slov nebo částí textu. Používají se kresebné verze základního písma, verzálky, kapitálky nebo také písma jiného řezu, než jakým je sázen základní text. Kurzíva — vyznačovací písmo s kresbou skloněnou doprava (verze základního písma), slouží jako písmo vyznačovací. (Italika — původní pravosklonné písmo, není odvozeno od základního stojatého písma)
1.3.2 Počítačové písmové pojmy Bitmapové písmo (rastrové, pevné velikosti) — zakresleno do čtvercové sítě, kde každý čtverec odpovídá jednomu obrazovému bodu (pixelu) a obsahuje informaci o barvě. Soubor bitmapového písma obsahuje jeden řez a stupeň písma — pro každý další stupeň či řez musí být vytvořen nový soubor. Vektorové písmo (proměnné velikosti) — tvořeno soustavou křivek a mnohoúhelníků. Vektorová písma jsou vytvářena pro jeden řez, velikost je nastavitelná na libovolnou bodovou velikost (v rámci možností použitého programu). Vektorová písma jsou dodávána ve formátech Adobe Type 1 (postscriptová písma) a TrueType. Znaková sada (kódování) — v současnosti jsou stále standardem kódové stránky obsahující 256 různých znaků, každému znaku je přiřazen kód od 0 do 255, přičemž rozmístění prvních 128 (0—127) znaků je neměnné dle ASCII (American Standard Code for Information Interchange), zbývající znaky jsou obsazovány podle potřeb jednotlivých zemí. České znaky jsou obsaženy ve středoevrop-
Rodiny písem Palatino a Dynamo
Schematické znázornění konstrukce bitmapového a vektorového písma
8
Kódové stránky Nahoře pro MS-DOS a MS Windows: vlevo 1252, vpravo 1250 (CE, EE) Dole pro Mac OS: vlevo 0 / Roman, vpravo 29 / Latin (CE) (V tabulkách jsou uvedeny znaky 32—255, šedá políčka nejsou obsazena, znaky 0—31 jsou vyhrazeny řídícím znakům)
0 @ P ` p Ä ê † ∞ ¿ – ‡
0 @ P ` p Ä ź † į ņ – ŗ ū
! 1 A Q a q Å ë ° ± ¡ — · Ò
! 1 A Q a q Ā Ď ° Ī Ń— Š Ů
" 2 B R b r Ç í ¢ ≤ ¬ “ ‚ Ú
" 2 B R b r ā í Ę ≤ ¬ “ ‚ Ú
# 3 C S c s É ì £ ≥ √ ” „ Û
# 3 C S c s É ď £ ≥ √ ” „ ů
$ 4 D T d t Ñ î § ¥ ƒ
‰Ù
$ 4 D T d t Ą Ē § ī ń ‘ š Ű
% 5 E U e u Ö ï • µ ≈
 ı
% 5 E U e u Ö ē • Ķ Ň ’ Ś ű
& 6 F V f v Ü ñ ¶ ∂ ∆ ÷ Ê ˆ
& 6 F V f v Ü Ė ¶ ∂
' 7 G W g w á ó ß ∑ « ◊ Á ˜
' 7 G W g w á ó ß ∑ « ◊ Á ų
( 8 H X h x à ò ® ∏ » ÿ Ë ¯
( 8 H X h x ą ė ® ł » ō Ť Ý
) 9 I Y i y â ô © π …Ÿ È ˘
) 9 I Y i y Č ô © Ļ … Ŕ ť ý
* : J Z j z ä ö ™ ∫
* : J Z j z ä ö ™ ļ
⁄ Í ˙
÷ ś Ų
ŕ Í ķ
+ ; K [ k { ã õ ´ ª À ¤ Î ˚
+ ; K [ k { č õ ę Ľ ň Ř Ž Ż
, < L \ l | å ú ¨ º Ã ‹ Ï ¸
, < L \ l | Ć ú ¨ ľ Ő ‹ ž Ł
- = M ] m } ç ù ≠ Ω Õ › Ì ˝
- = M ] m } ć Ě ≠ Ĺ Õ › Ū ż
. > N ^ n ~ é û Æ æ Œ fi Ó ˛
. > N ^ n ~ é ě ģ ĺ ő ř Ó Ģ
/ ? O _ o
/ ? O _ o
è ü Ø ø œ fl Ô ˇ
Ź ü Į Ņ Ō Ŗ Ô ˇ
9
ské popř. východoevropské znakové sadě (Central European character set — písma s příponou CE, East European character set — písma s příponou EE) spolu se znaky používanými v Estonsku, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Polsku, Slovensku, Slovinsku a Srbsku. Maximální počet znaků 256 je poměrně nedostatečný — při lokalizaci písem se již existující znaky anglické verze nahrazují písmeny používanými v dané oblasti, a tak dochází k vyřazení již vytvořených ligatur a některých dalších znaků. Kódování Unicode umožňuje používání až několika desítek tisíc znaků a poskytuje tak možnost sazby ligatur (používaných již v kovové sazbě), začlenění kapitálkového řezu, azbuky apod. MultipleMaster technologie — poměrně nový způsob tvorby a používání písem. MultipleMaster písmo je jediný postscriptový soubor, který obsahuje informace o primárních řezech, ze kterých jsou interpolací vypočítávány ostatní. Pokud sazeč potřebuje užší nebo širší řez, nedeformuje použitý, ale pomocí nástroje Font Creator definuje nový, takže nedochází k nežádoucím změnám tj. deformacím kresby písma.
Ligatury (slitky) — dvě nebo více liter v jediném odlitku, pod jedním kódem
MultipleMaster — šedivě orámovaná jsou písmena s krajními hodnotami charakteru písma (1. úzké světlé, 2. úzké tučné, 3. široké světlé, 4. široké tučné), mezi nimiž může sazeč definovat několik tisíc různých řezů
1.3.3 Konstrukce písma
1 2 4 střední výška 5 6 1 3 4 5 6 2 3 4 5 6 Pro abecedy nakreslené některými českými písmaři je charakteristické, že horní dotahy minusek končí na akcentové linii, aby diakritická znaménka verzálek nepřesahovala přes horní dotažnici písma.
10
2
Při vytváření tiskového písma se vychází z písmové osnovy, což je soustava vodorovných linek, které vymezují prostor kresby písmových znaků: 1. akcentová linie pro zavěšení akcentů u verzálek; 2. horní dotažnice určuje výšku horních dotahů minusek a verzálek; 3. verzálková dotažnice určuje výšku verzálek při nižší kresbě verzálek oproti minuskám s horními dotahy; 4. střední dotažnice určuje výšku minusek bez dotažnic — střední výšku písma; 5. účaří je základna písmové osnovy, na níž jsou znaky postaveny; 6. dolní dotažnice určuje délku spodních dotahů. U některých písem je verzálková dotažnice položena níže než horní dotažnice, k níž jsou prodlouženy horní dotahy malých písmen — verzálky jsou nižší, a proto lépe splývají s minuskami. V celkové šedi tištěné strany verzálky nevynikají, takže zesílená kresba verzálek oproti minuskám nezneklidňuje oko. Snížená kresba verzálek ovšem může nevhodně působit v titulkových velikostech.
Střední výška písma významně ovlivňuje čitelnost písma — písmo s větší střední výškou je čitelné i v malých velikostech, protože se v tisku jeho tahy nezalévají barvou. Střední výška má vliv na písmovou osnovu (u písma s vyšší střední výškou jsou horní a dolní dotahy minusek kratší), na celkové zabarvení a rozsah sazby.
Tah písma — kresebný prvek písmového znaku: dřík — hlavní svislý nebo šikmý tah písmene je u antikvových písem vždy výraznější než vedlejší (spojovací) tah; oblouk (bříško) — oválný tah; náběh; výběh. Přetah — část oblých tahů a ostrých vrcholů přesahující účaří, střední nebo verzálkovou dotažnici. Vytváří opticky stejnou výšku písmen. Duktus — výraznost kresby vyjádřená tloušťkou písmových tahů, poměrem hlavních a vedlejších tahů a poměrem tloušťky tahů k výšce znaků. Ovlivňuje zabarvení potištěné plochy.
Rozdílná střední výška a její vliv na čitelnost u dvou modifikací téhož písma Kresba číslic je také určena písmovou osnovou — vlevo verzálkové, vpravo minuskové (skákavé) číslice
Akcenty (diakritická znaménka) — musí být v kresbě i umístění tvarovou součástí typu písma (ukázka, jak lze změnit výraz znaku nesprávnou volbou rozlišovacích znamének, šedé znaky mají správně řešené akcenty). Stupňující se duktus kresebných verzí písma Názvy konstrukčních částí písma: 1. bříško, 2. dotah dolní, 3. dotah horní, 4. dřík, 5. hlava, 6. hřbet, 7. chvost, 8. kout, 9. nosník, 10. nožička, 11. oblouky diagonální, 12. oblouky důrazné, 13. oko, 14. patka, 15. přetah, 16. příčka, 17. raménko, 18. serif dolní, 19. serif horní, 20. serif klínový, 21. smyčka, 22. spojka, 23. ucho, 24. zářez, 25. zrno
Serif (nesprávně patka) — příčné zakončení tahu písmene (vodorovné, svislé, šikmé). Tvar serifů včetně náběhů je jednotný v kresbě daného písma a je jedním z jeho základních charakteristických rysů. Serify antikvových písem vycházely z tvarového základu humanistické minuskule psané plochým perem, jejich kresba včetně náběhů se postupně měnila od druhé poloviny 15. století do začátku 19. století — tyto změny byly umožněny technickým vývojem tisku, výroby pa-
Serify antikvových písem
11
píru i písma. Ploché, čtyřúhelníkové (deskovité) serify s oblým náběhem (clarendony) nebo bez náběhu (egyptienky) nebo trojúhelníkové serify jsou typické pro lineární serifová písma (italienky mají vodorovné ploché serify značně zdůrazněné a toskánky mají serify rozštěpené). Jemné serify (zkrácená kresba normálních serifů) a skryté serify (koncové tahy jsou výrazně rozšířeny) mají lineární antikvová písma. Stínování — zesílení částí nebo celých tahů písmene. Osa stínování je vždy patrná u znaků e a c: šikmé (diagonální) — typické pro písma dynamická (renesanční), svislé — typické pro písma statická (klasicistická). Kontrast — poměr tloušťky hlavních (silných) a vedlejších (slabých) tahů. Proporční vztahy písmových znaků písem proporcionálních: diferenciovanou šířkovou proporci — individuální vztah šířky základního obrazu písmene k jeho výšce — mají písma dynamická; nediferencovanou šířkovou proporci — většina znaků kreslena do stejně opticky působící široké plochy (kromě logických výjimek: i, j, l, r, t, m, w) — mají písma statická. Písma neproporcionální (takzvaná písma psacího stroje) mají všechny znaky bez výjimek kresleny na stejnou šířku.
Serify lineárních serifových písem
Serify lineárních antikvových písem
Stínování písmových tahů
Proporční vztahy písmových znaků
1.3.4 Typografický měrný systém Názvy jednotlivých stupňů písma a výplňkových materiálů používané od konce 18. století
b
název
b
název
0,5 půl bodu
12
cicero
1
14
střední
1,5 jedenapůl bodu
16
tercie
2
dva body (čtvrtpetit)
18
parangon
3
briliant (čtvrtcicero)
20
text
4
diamant (půlpetit)
24
dvoucicero
5
perl (parisienne)
28
dvoustřední
6
nonpareille
30
dvěapůl cicera
7
kolonel (mignon)
32
dvoutercie
8
petit
36
třícicero
9
borgis (bourgeois)
40
dvoutext
10
garmond (korpus)
42
třiapůl cicera
11
breviář (descendian)
48
čtyřcicero
jeden bod (puntík)
Další větší rozměry se vyjadřují v cicerech.
12
Základ systému velikostí písma položil na začátku 18. století Pierre Simon Fournier. Podkladem k výpočtům mu byla pařížská stopa (32,48 cm). Systém upravil, zpřesnil a propočítal k tehdy zaváděné metrické soustavě François Ambroise Didot, jehož měrný systém se od roku 1775 rozšířil téměř po celé Evropě. Typografický měrný systém (Didotův) má dvě jednotky: bod (b, •; v lokalizovaných verzích software — 1 bod = c1) a cicero (cic, c; v lokalizovaných verzích software — 1 cicero = 1c). V bodech se udávají malé rozměry — velikosti menších stupňů písma, proklad, prostrkání atd. V cicerech velikosti větších stupňů písma, šíře sloupců atd. V současné době však byla v praxi Didotova měrná soustava téměř nahrazena angloamerickými a metrickými mírami. S angloamerickými mírami pracuje většina u nás rozšířených programů ke zpracování sazby jako se základními, protože jsou k nám dováženy převážně z USA.
0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16
Angloamerický měrný systém používá jednotek vycházejících z anglické stopy (30,48 cm): point [pojnt] — bod (pt; v lokalizovaných verzích software — b), pica [pajka] (p), inch [inč] — palec (in, "), foot [fut] — stopa (ft, '), … V pointech se udávají velikosti písma, proklad, odstavcové zarážky atd. Pica a inch se příliš neužívají. Jednotek metrické soustavy: milimetr (mm), centimetr (cm), metr (m), … se užívá k měření rozměrů souvisejících s formáty stran (okraje sazebního obrazce, šíře a odstup sloupců atd.). bod 1 12
cicero
point
0,083 1
Cicero 0 1 2 3 4 5
7 8 9 10 11
13 14 15 16 17 Pica
0
1
2
3
4
5
6
7 Centimetr
pica
inch
mm
cm
1,066
0,089
0,015
0,376
0,038
12,793
1,066
0,178
4,513
0,451
0,083
0,014
0,353
0,035
4,233
0,423
0,938
0,078
1
11,256
0,938
12
1
0,167
67,538
5,628
72
6
1
2,66
0,222
2,835
0,236
26,596
2,216
28,346
2,362
25,4
2,54
0,039
1
0,1
0,394
10
Vzájemné vztahy mezi mírami typografickými, angloamerickými a metrickými (koeficienty zaokrouhleny na tři desetinná čísla) Příklad výpočtu: 6 b = ? pt 6 . 1,066 = 6,396 pt
1
1.3.5 Měření písma Stupeň písma v bodech nebo pointech vždy udává rozměr kuželky — kuželka souvisí s kovovou sazbou, kde byly znaky vytvářeny odlitím z písmoviny (slitina olova, antimonu a cínu). Velikost písma udávaná v milimetrech zpravidla značí výšku verzálky — používá se především v titulkových velikostech. Kuželka není nikde na výtisku pozorovatelná, proto stupeň písma měříme speciálním měřítkem podle výšky verzálky — výška verzálek je však téměř u každého písma jiná. Vzdálenost dvou účaří nám udává součet kuželky s prokladem (u sazby bez prokladu je vzdálenost dvou účaří rovna kuželce).
Názvy částí odlitku písmene: 1. tisková ploška, 2. mělčina, 3. reliéf, 4. značnice, 5. stopa olamková, 6. účaří, 7. ramenní ploška (maso), 8. značka výrobce (punc), 9. výška reliéfu, 10. úkos reliéfu, 11. rameno, 12. pata, 13. výška nohy, 14. výška typu (písmene), 15. šířka typu, 16. kuželka.
Umístění znaků na kuželce a znázornění prokladu
Různá výška verzálek stejného stupně u různých druhů písem
13
1.3.6 Klasifikace tiskových písem Všechna používaná písma se podle české klasifikace dělí do čtyř tříd: 1. latinková písma, 2. nelatinková písma pravosměrná (například slovanská a řecká), 3. nelatinková písma levosměrná (orientální), 4. ostatní písma (exotická). Latinková písma zahrnují písma antikvová, lineární, psaná a lomená. Tato písma se dělí do jedenácti klasifikačních skupin (seřazených nejen podle historického vývoje, ale také podle tvarové návaznosti), každá skupina má tři podskupiny: varianty písma základního řezu, klasifikace nakloněné vyznačovací verze a způsob zdobení. Klasifikační skupiny:
1. dynamická antikva (renesanční); 2. přechodová antikva (barokní); 3. statická antikva (klasicistická); 4. lineární serifové písmo (egyptienka); 5. lineární bezserifové statické písmo (grotesk); 6. lineární bezserifové geometricky konstruované písmo (grotesk); 7. lineární bezserifové dynamické písmo (grotesk); 8. lineární antikva (grotesková antikva); 9. kaligrafické písmo (psané); 10. volně psané písmo (psané); 11. lomené písmo. Varianty základního řezu — počet variant základního řezu není ve všech klasifikačních skupinách stejný. Do této podskupiny se zařazují stojatá písma jemného, základního, středního a polotučného duktu. U kaligrafických a volně psaných písem jsou do základního řezu zařazována písma se sklonem, který je pro tato písma charakteristický. Varianty nakloněné vyznačovací verze (kurzívy) — rozeznávají se tři varianty (dělení je shodné pro antikvy i lineární bezserifová písma): 1. dynamická varianta (renesanční italiky) vychází z renesančních kaligrafických italik. Minusky u střední dotažnice mají místo serifu tvar daný nasazením kaligrafického pera šikmo k účaří. Stejným způsobem je tvarován i dolní ukončující tah písmových znaků. Písmeno a má jednoduchou, uzavřenou, jednobříškovou formu;
Při klasifikaci písem se vychází z charakteru písmových znaků, který je určen dvěma základními principy: dynamickým (rukopisným) a statickým (kresebným) — šířková proporce, osa stínování, tvary serifů a jejich náběhů. Základní systém dělení antikvových písem je dán historickým vývojem: od dynamické fáze renesanční antikvy přes přechodovou barokní antikvu ke statické klasicistické antikvě. Toto základní schéma (mezi dynamickou a statickou je přechodová forma) se promítá do celkového modelu latinkových písem, kromě písem lomených. Hlavním kritériem pro třídění osmi základních skupin jsou tvarové prvky. U lichých skupin (1, 3, 5, 7) jsou písma v plné míře určena charakterem písmové proporce. U sudých skupin jsou kritériem detaily písmové kresby. Tyto sudé skupiny představují přechod (morfologický i historický) mezi stylově vyhraněnými lichými skupinami. Kromě toho skupiny 4 a 8 představují spojovací články mezi písmy antikvovými a lineárními bezserifovými. Písma kaligrafická mají úzkou návaznost na písma antikvová, písma volně psaná obdobně navazují na písma lineární.
14
2. přechodová varianta (přechodové a klasicistické italiky) je odvozena z formálních skriptů 17. a 18. století. Horní serify minusek jsou tvarovány plochým kaligrafickým perem nasazeným rovnoběžně s účařím. Dolní ukončující tah je utvářen stejně jako u dynamické varianty. Písmeno a má také jednoduchou, uzavřenou, jednobříškovou formu;
3. statická varianta (skloněné antikvy) je nakloněný základní řez.
1. Dynamická antikva Zahrnuje renesanční antikvy vytvořené od 15. století do první poloviny 18. století a jejich novodobé modifikace. Používá se především jako knižní písmo pro krásnou literaturu. Pozdně renesanční písma a jejich novodobé modifikace jsou použitelné univerzálně. Charakteristické prvky kresby: Šířková proporce je diferencovaná. Osa stínů oblých tahů je šikmá. Mírný rozdíl v tloušťce hlavních a spojovacích tahů. Serify mají výrazně prohnutý nebo klínovitý náběh. Jednostranné horní serify minuskulí jsou vždy šikmé. 1.1 Dynamická antikva benátská Příčka u e je šikmá. Typická písma: Jenson Roman, Centaur, Menhartova antikva (Oldřich Menhart)
1.2 Dynamická antikva renesanční Malé bříško u a, malé oko u e. Typická písma: Garamond, Bembo, Galliard, Goudy, Palatino, Sabon, Figural (Oldřich Menhart)
1.3 Dynamická antikva pozdně renesanční Zvětšená střední výška písma. Diferenciace tloušťky tahů výraznější, v některých případech značné kontrasty. Typická písma: Caslon, Plantin, Erhardt, Concorde, Times New Roman, Academia (Josef Týfa)
15
2. Přechodová antikva Zahrnuje barokní antikvy, přechodový typ písma z druhé poloviny 18. století a jejich novodobé modifikace. Používá se především jako knižní písmo. Charakteristické prvky kresby: Šířková proporce není jednotná (projevuje se přechod od diferencované k nediferencované). Osa stínů oblých tahů je téměř nebo úplně svislá. Výraznější rozdíl v tloušťce hlavních a spojovacích tahů. Serify jsou jemnější s méně prohnutým náběhem. Jednostranné horní serify minuskulí jsou méně šikmé než u renesanční antikvy, u modifikací jsou někdy kolmé ke dříku. 2.1 Přechodová antikva Typická písma: Baskerville, Fournier, Century, Zapf International, Menhartova romana (Oldřich Menhart), Kolektiv (Josef Týfa), Týfova antikva (Josef Týfa)
16
3. Statická antikva Zahrnuje klasicistické antikvy vytvořené na konci 18. století a začátku 19. století a jejich novodobé modifikace. Používá se především jako knižní písmo pro krásnou literaturu. Charakteristické prvky kresby: Šířková proporce není diferencovaná. Osa stínů oblých tahů je svislá, vnitřní okraj jejich kresby je kolmý k účaří. Značný rozdíl v tloušťce hlavních a spojovacích tahů. Serify jsou vodorovné, vlasové, bez náběhu, výjimečně s nepatrným náběhem (především u modifikací). Svislé serify mají zaoblený náběh konstruovaný geometricky. 3.1 Statická antikva didotovská Serify bez náběhů. Typická písma: Didot, Bodoni, Walbaum, Didi, Fenice, Zapf Book, Teimerova antikva (Pavel Teimer)
3.2 Statická antikva anglická Serify u verzálek přecházejí do tenkých tahů prohnutými náběhy. Typická písma: Modern, Scotch Roman, Torino, Falstaff, Normandia
17
4. Lineární písmo serifové Zahrnuje písma vycházející z egyptienek 19. století a jejich novodobé modifikace. Používá se především jako akcidenční a titulkové písmo. Clarendony a egyptienky a jejich novodobé modifikace se uplatňují také jako písma novinová a časopisová, clarendony i jako písma knižní. Charakteristické prvky kresby: Šířková proporce není jednotná, převažuje koncepce v nediferencované šířkové proporci. Osa stínů oblých tahů je svislá. Mírný, ale viditelný rozdíl v tloušťce hlavních a spojovacích tahů. Serify jsou čtyřhranné (deskovité), vodorovně nasazené. 4.1 Lineární písmo serifové, tzv. clarendon Kresebně plynulejší varianta egyptienek, která vznikla v letech 1835—1845 jako akcidenční písmo. Serify jsou v tloušťce shodné s vedlejšími tahy, do tahů písmen přecházejí prohnutými náběhy. Typická písma: American Typewriter, Egizio, Egyptienne, Volta, Neutra, Public (Stanislav Maršo)
4.2 Lineární písmo serifové s trojúhelníkovými serify Titulkové písmo vzniklé v 19. století. Výrazné klínové serify s různým úhlem seříznutí. Typická písma: Latin, Cortez, Barcelona
4.3 Lineární písmo serifové s rovnými serify, tzv. egyptienka Původně akcidenční písmo, vzniklé v letech 1800—1810. Hlavní a spojovací tahy se v tloušťce neliší, nebo je rozdíl nepatrný. Serify jsou v tloušťce opticky shodné s hlavními tahy, náběhy chybějí. Typická písma: Rockwell, Memphis, Karnak, Beton, Serifa, Glypha
18
5. Lineární bezserifové statické písmo Zahrnuje grotesky 19. století a jejich novodobé modifikace. Používá se univerzálně. Charakteristické prvky kresby: Šířková proporce není diferencovaná. Osa stínů oblých tahů je svislá. Mírný rozdíl v tloušťce hlavních a spojovacích tahů. Serify chybějí. 5.1 Lineární bezserifové písmo statické, tzv. grotesk Výběhové obloučky např. u a, c, e, s jsou dost uzavřené a zakončené šikmo, minuska g je obvykle otevřená. Typická písma: Akzidenz Grotesk, Mono Grot
5.2 Lineární bezserifové písmo statické, tzv. neogrotesk Výběhové obloučky jsou dost otevřené, ukončení je důsledně vodorovné. Zvětšená střední výška písma. Typická písma: Univers, Helvetica, Folio
19
6. Lineární bezserifové písmo geometricky konstruované Zahrnuje písma vycházející z konstruktivismu začátku dvacátých let 20. století. Používá se především jako akcidenční písmo, ale uplatňuje se i v obsažnějších textech. Charakteristické prvky kresby: Šířková proporce není jednotná. Písma jsou většinou buď koncipována do geometrického tvaru, nebo z něho odvozována. Kresba písma je monolineární. Serify chybějí. 6.1 Lineární bezserifové písmo odvozené ze čtyřúhelníku Šířková proporce není diferencovaná. Typické písmo: Eurostile
6.2 Lineární bezserifové písmo odvozené z kruhu Šířková proporce je diferencovaná. Typická písma: Futura, Kabel, Avant Garde, Superbuchgrotesk, Bauhaus
6.3 Lineární bezserifové písmo odvozené z jiného geometrického tvaru Šířková proporce není jednotná, většinou je nediferencovaná. Typická písma: Neon, Barell
20
7. Lineární bezserifové dynamické písmo Zahrnuje písma navazující na dynamické tvarové schéma renesanční antikvy. Používá se jako písmo akcidenční i knižní. Charakteristické prvky kresby: Šířková proporce je diferencovaná. Osa stínů oblých tahů není jednotná. Mírný rozdíl v tloušťce hlavních a spojovacích tahů. Serify chybějí. Náběhové a výběhové oblouky např. u a, c, e, s mají otevřenou kresbu. 7.1 Lineární bezserifové písmo dynamické se svislou osou Diferenciace v šířkových proporcích není příliš výrazná. Písmové znaky vyvažovány podle svislé osy. Typická písma: Antique Olive, Frutiger, Metron (Jiří Rathoutský)
7.2 Lineární bezserifové písmo dynamické s nakloněnou osou Výrazná diferenciace v šířkových proporcích. Písmové znaky vyvažovány podle doleva nakloněné osy. Typická písma: Gill Sans, Syntax, Maršův grotesk (Stanislav Maršo), Vega (Stanislav Maršo)
21
8. Lineární antikva Zahrnuje písma, u nichž jsou sloučeny kresebné a tvarové prvky písem antikvových a bezserifových. Používá se jako písmo knižní, časopisové i akcidenční. Charakteristické prvky kresby: Šířková proporce není jednotná, většinou je však diferencovaná. Rozdíly v tloušťce hlavních a spojovacích tahů jsou patrné, u některých písem dost výrazné, výjimečně jsou tahy monolineární. Serify jsou malé, skoro neznatelné nebo jsou dříky a koncové tahy jen zřetelně rozšířené (skryté serify). 8.1 Lineární antikva s jemnými serify Šířková proporce je většinou nediferencovaná. Malé, jemné serify bez náběhů, ukončující monolineární tahy, kresbu jen opticky uzavírají. Typická písma: Copperplate, Quorum, Serif Gothic, Élan, Epigraf (Miloslav Fulín), Insignia (Jan Soplera), Amos (Josef Týfa)
8.2 Lineární antikva se skrytými serify Šířková proporce je diferencovaná. Nepatrně diferencované tahy jsou zakončeny výrazným rozšířením (skryté serify). Typická písma: Friz Quadrata, Albertus, Icone, Inter Gothic (Jiří Rathoutský), Marsia (Jan Soplera)
8.3 Lineární antikva s rozšířenými koncovými tahy Šířková proporce je diferencovaná. Značně kontrastní tahy jsou zakončeny zřetelným rozšířením, které však nedosahuje velikosti skrytých serifů. Typická písma: Optima, Pascal, Cantoria (Bronislav Malý)
22
9. Kaligrafické písmo Zahrnuje písma vycházející z kultivovaných kaligrafických skriptů. Používá se jako písmo titulkové a akcidenční. Charakteristické prvky kresby: Výrazné rozdíly v tloušťce hlavních a spojovacích tahů. 9.1 Kaligrafické písmo dynamické Navazuje na kaligrafická písma 16. a 17. století. Jeho tvary jsou odvozeny z kaligrafie plochým perem, postaveným šikmo k účaří. Typická písma: El Greco, Medici, Zapf Chancery 9.2 Kaligrafické písmo přechodové Navazuje na kaligrafická písma z konce 17. a začátku 18. století. Je odvozeno z kaligrafie plochým perem, stavěným rovnoběžně s účařím. Typická písma: Arabella, Ariston 9.3 Kaligrafické písmo statické Navazuje na skripty z konce 18. a začátku 19. století. Vychází z kaligrafie ostře seříznutým perem, kdy se rozdílů v tlušťce tahů dosahuje změnou tlaku na pružné pero. Typická písma: Bank Script, Palace Script, Ideal Schreibschrift, Diane 9.4 Volně kaligrafované písmo Je odvozeno z reklamních skriptů 20. století. Vychází z kaligrafie plochým nebo zaobleným štětcem. Rozdílů v tloušťce tahů se dosahuje jak postavením kaligrafického nástroje, tak i změnou tlaku na něj. Typická písma: Impuls, Maxim
23
10. Volně psané písmo Zahrnuje písma vycházející ze současných rukopisných skriptů. Používá se jako písmo titulkové a akcidenční. Charakteristické prvky kresby: Malé rozdíly v tloušťce hlavních a spojovacích tahů. 10.1 Volně psané lineární písmo statické Je psáno zaobleným a tupým nástrojem. Šířková proporce je nediferencovaná. Typická písma: Fiesta, Mandate 10.2 Volně psané lineární písmo přechodové Je psáno zaobleným a tupým nástrojem. Šířková proporce není jednotná. Písmové znaky vycházejí z geometrické konstrukce. Typická písma: Chubby, Papageno 10.3 Volně psané lineární písmo dynamické Je psáno zaobleným a tupým nástrojem. Šířková proporce je diferencovaná. Typická písma: Signal, Balzac 10.4 Volně psaná lineární antikva Je psáno kuželovitým nástrojem. Šířková proporce je diferencovaná. Výrazné rozdíly v tloušťce tahů. Typické písmo: Time Script
24
11. Lomené písmo Zahrnuje lomená písma, která vznikala a vyvíjela se od období gotiky až do 19. století. Používá se jako písmo titulkové a akcidenční. Charakteristické prvky kresby: Ve stavbě písmových znaků se výrazně uplatňují lomené tahy. Verzálky mají komplikovanou kresbu. Minusky jsou tvarově jednodušší — s verzálkami netvoří jednotný výtvarný celek. Velké rozdíly v tloušťce hlavních a spojovacích tahů. 11.1 Textura Šířková proporce není diferenciovaná. Tahy písmen jsou rovné, ostře lomené. Malé a je dvoubříškové. Typické písmo: Manuskript Gotisch 11.2 Rotunda Šířková proporce je diferenciovaná. Tahy písmen jsou rovné i oblé, kresba je měkčí, méně lomená. Malé a je dvoubříškové. Typické písmo: Weiss Rundgotisch I 11.3 Švabach Šířková proporce není diferenciovaná. Tahy písmen jsou rovné a oblé, kresba je otevřená a lomená. Malé a je jednobříškové. Typické písmo: Alte Schwabacher 11.4 Fraktura Šířková proporce není diferenciovaná. Tahy písmen jsou rovné, lomené a výrazně prohnuté, někdy s rozštěpenými horními dotahy. Malé a je jednobříškové. Typické písmo: Zentenar-Fraktur 11.5 Gotikoantikva Šířková proporce není jednotná. V kresbě jsou v různém poměru sloučeny jak prvky antikvy, tak lomených písem. Typické písmo: Honda Display
25
Varianty zdobení — zdobené verze navazují na základní a vyznačovací nakloněné řezy všech jedenácti klasifikačních skupin. Zdobená písma se používají jako titulková a akcidenční písma. Podle způsobu zdobení se dělí na písma: 1. zdobená proměnou duktu a proporce — nasílením celé kresby (tučné a velmi tučné verze), výrazným rozšířením nebo zúžením kresby, nasílením části kresby v hlavních tazích nebo horizontálním směru (italienky); 2. zdobená proměnou siluety znaku — podle dekorativního (secesní a písma s dekorativními přetažnicemi) nebo funkčního (šablonová, tzv. počítačová) schématu, sloučením tvarů velké a malé abecedy (historické i současné unciály), členěním kresby písmového znaku (toskánky), obohacením o další zdobné prvky; 3. zdobená dekorováním siluety znaku — zdobená v ploše základní kresby (celý obraz písma nebo alespoň hlavní tahy, jsou v ploše ornamentálně zpracovány), světlá (zdobená vypuštěním části kresby znaků), obrysová (zdobená vypuštěním kresby v celé ploše písmového znaku), konturovaná (silueta písmového znaku je zmnožena jednou nebo více obvodovými liniemi); 4. zdobená přičleňováním prostorových prvků — stínovaná, plastická, perspektivní; 5. zdobená kombinováním prvků (obraz písmového znaku je výsledkem aplikace více než jednoho z uvedených způsobů zdobení znaků) — kombinováním kresebných prvků, kombinováním kresebných a prostorových prvků; 6. s volnou plošnou a prostorovou modifikací (volné grafické parafráze v rámci dané klasifikační skupiny, včetně písem sestavovaných z realných prvků, např. z květin, figur apod.) — volné plošné nebo prostorové modifikace.
1.3.7 Použití písem Základní funkcí písma je jeho čitelnost. Snahou je, aby čtení neunavovalo a písmo i celková úprava působily esteticky, doplňovaly a zvýrazňovaly obsah tiskoviny. Čitelnost písma je závislá na jasné konstrukci písmových znaků, velikosti písma, šíři řádek, šířce mezislovních mezer, prokladu mezi řádkami. U latinky určuje čitelnost horní polovina obrazu. Písma vhodná pro textovou sazbu zahrnuje prvních osm klasifikačních skupin. Písma kali26
grafická a volně psaná se používají převážně jako písma titulková a akcidenční. Serifové písmo je vhodnější pro delší texty než bezserifové. Serify zarovnávají řádky, zaplňují mezery mezi znaky a tak vedou oko po řádce a zjednodušují čtení. Kurzívy, písma tučná i ozdobná jsou méně čitelná, nehodí se pro delší texty. Tučná písma se čtou špatně také proto, že uvnitř kresby zůstává málo světla, čímž se unavuje zrak. Minusky se čtou lépe než velká písmena. Verzálky unavují oko shodnou výškou písmen. Přetažnice minusek předznamenávají přítomnost určitého písmene, usnadňují plynulé a rychlé čtení, proto se delší texty sázejí z minusek a jen nadpisové řádky z verzálek. Velikost písma musí být přiměřená nejen formátu tiskoviny, ale i věku čtenáře. Pro dospělé je nejvhodnější velikost písma 9 nebo 10 bodů, menší písmo již příliš brzy unavuje zrak (menší než osmibodové písmo v rozsáhlejších textech již zraku škodí). Čitelnosti drobného písma pomáhá mírné rozšíření a čitelnosti většího písma zúžení tvarů. Důležitým činitelem čitelnosti písma je délka řádek. Řádek má být tak dlouhý, aby oko po jeho dočtení lehce a rychle nalezlo začátek řádku následujícího. Kratší řádek zlepšuje čitelnost textu, usnadňuje hledání začátku následujícího řádku. Široké řádky z menšího stupně se čtou obtížněji než užší řádky. Širší řádky vyžadují větší proklad, aby zůstala zachována dobrá čitelnost. Krátké řádky pod 14 cicer (63 mm) vynucují časté dělení, řádky delší než 28 cicer (126 mm) jsou již únavné, nutí čtenáře otáčet hlavu. Počet znaků na řádce by neměl klesnout pod 30 (při menším počtu nelze dodržet úměrné mezislovní mezery — mezislovní mezera musí být taková, aby zřetelně oddělovala slovní celky, ale neroztrhávala text) a překročit 65 písmen včetně mezislovních mezer, což je hranice, kterou lidské oko při četbě přirozeně vnímá. Optimální počet znaků na řádce je 53—60. Knižní písmo (dílové, běžné) — písmo vyvážené kresby středního duktu s kresebnými a vyznačovacími verzemi — převážně antikvy dynamické, přechodové či statické, méně pak lineární antikvy, clarendony a lineární písma bezserifová. Typ písma je volen především podle literárního obsahu a charakteru ilustrační výzdoby. Je nutné přihlížet ke kvalitě papíru — struktuře a zabarvení (antikvám lépe vyhovuje hlazený
nebo křídový papír, na nichž písmo i v jemných tazích vychází ostře) a technice tisku. Velikost písma vychází ze šíře sazebního obrazce, pouze u dětských knih se určuje s ohledem na věk čtenáře. Optimální proklad u většiny knižních písem je jeden až dva body — závisí na velikosti písma a šířce sazby. Písma, která mají dostatečnou světlost v prostoru horních a spodních dotahů, se mohou sázet bez prokladu. Proklad musí být v celé knize jednotný. K vyznačování se v krásné literatuře používá kurzíva, popřípadě kapitálky. Polotučné nebo tučné písmo se používá v odborné literatuře, ve slovnících, v nichž je nutné zdůrazňovanou partii výrazně odlišit. Časopisové písmo — dobře čitelné písmo středního duktu s kresebnými a vyznačovacími verzemi — nejvhodnější jsou renesanční a přechodové antikvy, dále lineární písma se-
velikost písma
optimální šíře sazby cic
rifová, některé lineární antikvy a lineární bezserifová písma. Typ písma je volen s ohledem na jeho čitelnost i v menších velikostech (nejvhodnější jsou písma s větší střední výškou), na kvalitu papíru a techniku tisku. Novinové písmo — písmo se zvětšenou střední výškou, robusnějšími písmovými tahy, minimálními rozdíly ve stínování a širší (otevřenou) kresbou v uzavřených prostorech oblých písmových znaků, aby bylo i v nejmenších stupních dobře čitelné — nejvhodnější jsou lineární serifová písma. Titulkové písmo — písmo výraznějšího duktu zpravidla vyššího stupně. Pro sazbu titulků by měla být jako základní zvolena písma jedné rodiny. Odlišné typy písem je třeba užívat uvážlivě pouze pro zvýraznění některých článků, stálých rubrik nebo zábavných částí časopisů a novin. Akcidenční písmo — písmo pro sazbu příležitostných tiskovin, inzerátů, titulků v novinové, časopisecké a dílové sazbě. Doporučené velikosti písma a šíře sazby pro sazbu daných tiskovin
použití pro sazbu tiskovin
b
pt
mm
5
5,330
slovníky, tel. seznamy, jízdní řády, novin. inzerce
6
6,396
slovníky, tel. seznamy, jízdní řády, novin. inzerce
7
7,462
slovníky, tel. seznamy, jízdní řády, novin. inzerce
8
8,528
16–20
72–90
9
9,595
14–20–26
63–90–117
časopisy, rozsáhlá knižní díla
10
10,660
14–20–26
63–90–117
většina knih
11
11,727
12
12,793
24
108
knihy většího formátu, knihy pro starší děti
14
14,952
28
126
dětské knihy
16
17,057
dětské knihy
20
21,321
říkadla pro děti předškolního věku
24
25,586
říkadla pro děti předškolního věku
noviny, časopisy, knihy malého formátu
knihy většího formátu, knihy pro starší děti
27
1.3.8 Varianty názvů písem Některé písmolijny užívají z licenčních důvodů vlastní názvy písem. Tito výrobci dodávají písma zpravidla finančně výhodněji, ale kresba znaků často úplně neodpovídá podobě původního písma. Orientaci ve druzích písem má usnadnit následující přehled některých variant názvů. Aachen = Aardvark Aardvark = Aachen Akzidenz Grotesk = Gothic 725 Albertus = Flareserif 821 Aldine 401 = Bembo Algerian = Algiers Algiers = Algerian American Typewriter = Memorandum, Proportional 911 American Clasic = Americana American Uncial = Hammer Unziale Americana = American Clasic, Amherst, Flareserif 721 Amherst = Americana Antique Olive = Incised 901 Anzeigen Grotesk = Aura Arabia = Arnold Böcklin Arnold Böcklin (Arnold Boecklin) = Arabia Aura = Anzeigen Grotesk Avalon = Avant Garde Gothic Avant Garde Gothic = Avalon, Avian, Century Gothic, Geometric 711 Avian = Avant Garde Gothic Bahamas = Bauhaus Balloon = Bassoon Banff = Brush Script Bangkok = Benguiat Baskerline = Baskerville Baskerville = Baskerline, Nebraska Bassoon = Balloon Bauhaus = Bahamas, Bordeaux, Geometric 752 Bembo = Aldine 401 Benguiat = Bangkok, Revival 851 Benguiat Gothic = Informal 851 Berkeley = Venetian 519 Berling = Revival 565 Bernard = Bernhard Antique Bernhard = Bernhard Antique Bernhard Antique = Bernhard, Bernard Bison = Blizzard, Brush 738 Blippo = Geometric 755 Blizzard = Bison Block = Gothic 821 Bodnoff = Bodoni Bodoni = Bodnoff, Boston, Modern Bookman = Brooklyn, Revival 711 Bordeaux = Bauhaus Boston = Bodoni 28
Bravo = Broadway Briquet = Brody Britannia = Britannic Britannic = Britannia Broadway = Bravo, Deco 901 Brody = Briquet, Brophy Script Brooklyn = Bookman Brophy Script = Brody Brush = Brush Script Brush 451 = Brush Script Brush 738 = Bison Brush Script = Banff, Brush, Brush 451 Busker = Buster Buster = Busker Carta = Geographic Symbols Casablanca = Caslon Cascade Script = Castanet, Freehand 471 Caslon = Casablanca, Caslon 540, Dutch 761, Dutch 771 Caslon 540 = Caslon Caslon Open Face = Casper Open Face, CasqueOpenface Casper Open Face = Caslon Open Face CasqueOpenface = Caslon Open Face Castanet = Cascade Script Centaur = Venetian 301 Century = Century 711, Centurion Century Gothic = Avant Garde Gothic Century Schoolbook = Century Textbook, Gloucester Old Style, New Brunswick City = Square Slabserif 711 Cooper Black = Cookie, Cupertino Copperplate Gothic = Copperpot, Graverplate, Monotype Spartan Cottonwood = Cottage Coronet = Ribbon 131 Courier = Monospace 810, Nimbus Mono Croissant = Crescent Cushing = Revival 721 Davida = Decorated 021 Deco 901 = Broadway Delphin (Delfin) = Dauphin Diotima = Calligrafic 810 Dom Casual = Dawn Castle, Polka Dutch 761 = Caslon Dutch 771 = Caslon Eckmann = Freeform 710 Electra = Transitional 521
Englische Schreibschrift = English 157, Englisch Script Engravers = Engravure Enviro = Envision Eras = Erie, Incised 726 Eurostile = Euromode, Microstile, Square 721 Fairfield = Transitional 551 Fette Fraktur = Frankenstein Flareserif 721 = Americana Flareserif 821 = Albertus Frankfurter = Frank Franklin Gothic = Frankfurt, Gothic 744 Freehand 471 = Cascade Script Freestyle Script = Freeport Friz Quadrata = Flareserif 861, France Frutiger = Humanist 777 Futura = Alphatura, Fujiyama, Futurist, Geometric 211, Twentieth Century Galliard = Aldine 701 Garamond = Aldine 851, Gatineau Geographic Symbols = Carta Geometric 711 = Avant Garde Gothic Geometric 752 = Bauhaus Geometric 755 = Blippo Gill Sans = Gilbert, Giligan, Humanist 521 Gothic 725 = Akzidenz Grotesk Gothic 821 = Block Goudy Old Style = Golden Old Style Granjon = Elegant Garamond Hammer Unziale = American Uncial Hanson = Dex Gothic Harlow = Hollow Helvetica = Arial, Claro, Nimbus Sans, Swiss 721, Switzerland, Triumvirate, Vega Hobo = HobbyHeadline, Homeward Bound, Informal 707 Hotel = Dextor Charlemagne = Charlesworth Cheltenham = Stubserif 705 Choc = Staccato 555 Impact = Freehand 571 Incised 901 = Antique Olive Informal 851 = Benguiat Gothic Ironwood = Ireland Janson = Kis Juniper = Jupiter Kabel = Geometric 731, Kabana Kaufmann = Koala, Koffee Korinna = Korinthia, Stubserif 711 Künstler Script (Kuenstler Script) = = Formal Script, Kastler, Kunstler Schreibschrift Letter Gothic = Monospace 850, Monospaced Linoscript = Linus
Linotext = Lincoln, Wedding Text Lithos = Lithograph Lubalin Graph = Geometric Slabserif 761 Machine = Masheen, Motor, Square 880 Melior = Latino, Mallard, Zapf Elliptical 711 Memorandum = American Typewriter Memphis = Geometric Slabserif 703, Nashville Mistral = Minstrel, Mystical, Staccato 222 Modern = Bodoni Mona Lisa = New Order Nebraska = Baskerville Neo Contact = Malboro Neuland = Informal 011, Newfoundland Neuzeit Grotesk = Geometric 706 News Gothic = Gothic 731 Nuptial Script = Nuance Old English Text = Manuskript Gotish Ondine = Formal 421, Merlin Onyx = Arsis Optima = Classico, Chelmsford, Omega, Optane, Ottawa, Zapf Humanist 601 Palatino = Andover, Book Antiqua, Palladio, Palladium, Palm Springs, Patina, Zapf Calligraphic 801 Parisian = Paragon Park Avenue = Paradise, Park Place, Ribbon 251 Peignot = Exotic 350, Penguin, Penyoe Pepita = Pepper Perpetua = Lapidary 333 Pioneer = Dekorated 081 Plantin = Aldine 721 Plaza = Playwright Ponderosa = Posse Post Antiqua = Prose Antique Present = President Princetown = Indiana Proportional 911 = American Typewriter Pump Triline = Powerline Quorum = Flareserif 851 Revival 565 = Berling Revival 711 = Bookman Revival 851 = Benguiat Revue = Renfrew, Revel Rockwell = Geometric Slabserif 712 Sabon = Classical Garamond Serifa = Swiss Slabserif 711 Sonata = Musical Symbols Souvenir = Southern Stencil = Stamp Symbol = Greek Math Symbols, Symbol Proportional Syntax = Humanist 531, Symphony Thunderbird = Thunderbay Tekton = Technical 29
Tiffany = Revival 811, Timpany Times Roman = Dutch 801, Nimbus Roman, Toronto Trump Mediäval (Trump Mediaeval) = = Kuenstler 480 Umbra = UltraShadow, Umbrella Univers = Galaxy, USA, Zurich University = Revival 811, Unicorn VAG Rounschrift = Vogue Van Dijk = Surreal Venetian 519 = Berkeley Venetian 301 = Centaur Vivaldi = Vivienne Wedding Text = Mariage Windsor = Revival 801 Zapf Dingbats = Dixieland Zapf Chancery = Chancery 801, Zurich Caligraphic Zapf International = Elliptical 711
30
2.1 Formáty tiskovin Jedním z prvních kroků při přípravě tiskoviny je stanovení formátu, který je ovlivňován především grafickým záměrem (například noviny budeme připravovat v jiném formátu než sbírku poezie), ale také ekonomickou náročností. Tiskovina může mít libovolný formát, ale ten, který vychází z rozměrů archu nebo z šíře kotouče papíru v rotačním tisku, je vždy ekonomicky výhodnější.
2.1.1 Terminologie formátů Výrobní arch — arch papíru ve formátu dodaném papírnou. Tiskový arch — ve formátu, ve kterém je potiskován. Knižní arch (signatura) — potištěný arch složený do 16 stran normálního formátu nebo 12 stran čtvercového či úzkého formátu. Může být potiskován také jako dvojnásobný knižní arch (32 nebo 24 stran), či jako půlarch (8 nebo 6 stran).
Řada A
Dělení archu papíru Čisté rozměry základní řady A a doplňkových řad B a C v milimetrech
Řada C
Řada B
A0
841 × 1189
B0
1000 × 1414
C0
917 × 1297
A1
594 × 841
B1
707 × 1000
C1
648 × 917
A2
420 × 594
B2
500 × 707
C2
458 × 648
A3
297 × 420
B3
353 × 500
C3
324 × 458
A4
210 × 297
B4
250 × 353
C4
229 × 324
A5
148 × 210
B5
176 × 250
C5
162 × 229
A6
105 × 148
B6
125 × 176
C6
114 × 162
A7
74 × 105
B7
88 × 125
C7
81 × 114
A8
52 × 74
B8
62 × 88
C8
57 × 81
A9
37 × 52
B9
44 × 62
C9
40 × 57
A10
27 × 37
B10
31 × 44
C10
28 × 40
Vedle těchto formátů mohou být použity formáty vzniklé půlením kratších stran (a) nebo dělením delší strany jinak než půlením — obvyklé je dělení na tři, čtyři nebo osm částí (b): a) 1/2 A4 — 105 × 297 b) 1/3 A4 — 99 × 210 1/4 A4 — 74 × 210 1/8 A4 — 37 × 210
29
Formáty knih (V závorkách jsou uvedeny varianty pro podélné formáty)
hrubý (výchozí) formát archu tiskového papíru v mm
860 × 1220 část archu
700 × 1000
B4
1/16
A4
1/32
A5
1/64
A6
210 × 295 (300 × 205) 147 × 205 (210 × 143) 102 × 142 (147 × 97)
B5 B6 B7
245 × 340 170 × 240 (245 × 165) 120 × 115 (170 × 115) 82 × 115
hrubý formát archu tiskového papíru v mm
860 × 1220 část archu
700 × 1000
čistý formát knižního bloku
čistý formát knižního bloku
1/12 300 × 276
345 × 323
1/24 210 × 193
245 × 223
1/48
147 × 133 (102 × 193)
1/96 102 × 191 Formáty stránek složených novin z šířky kotouče novinového papíru
800 × 1000
označení čistý formát označení čistý formát označení čistý formát označení čistý formát formátu knižního bloku formátu knižního bloku formátu knižního bloku formátu knižního bloku
1/8
Formáty knih — čtvercové a úzké rozměry publikací
840 × 1080
šířka kotouče novinového papíru
formáty stránek složených novin
430, 860, 1290, 1720
430 × 594 297 × 430 215 × 297
420, 840, 1260, 1680
420 × 594 297 × 420 210 × 297
720
360 × 506
R4
205 × 260
B5a
195 × 240
R8
130 × 200
B6a
120 × 190
R16 100 × 125
2.1.2 Formátové řady Hlavní řada A vychází z formátu, který má plochu jednoho metru čtverečního. Základní formáty téže řady vznikají postupným půlením delší strany nebo postupným zdvojováním kratší strany, takže jsou si geometricky podobné (mají stejný poměr stran). Doplňková řada B
vychází z formátu, jehož kratší strana má délku jednoho metru. Formáty doplňkové řady B jsou v geometrických středech mezi formáty hlavní řady A, formáty doplňkové řady C jsou v geometrických středech mezi formáty řady A a B. Jednotlivé formáty se označují písmenem dané řady s připojením arabské číslice podle počtu postupných půlení. hrubý formát archu tiskového papíru v mm
860 × 1220
Formát tiskoviny je vhodné konzultovat s tiskárnou, protože se vzhledem k použité výrobní technologii může lišit od zde uvedených hodnot
315, 630, 945, 1260
315 × 470
do 660
305 až 330 × 452
Formáty časopisů
30
část označení archu formátu
čistý formát periodik
700 × 1000 označení formátu
čistý formát periodik
1/8
A3
297 × 420
B4
245 × 340
1/16
A4
210 × 295
B5
170 × 240
1/32
A5
147 × 205
2.2 Tiskové papíry Tiskový papír, jeho typ a kvalita, ovlivňují celkové působení tiskoviny na čtenáře. Správná volba tiskového papíru je jedním z předpokladů pro dosažení kvalitního tisku. Jakost papíru a jeho zabarvení by měly být ve vztahu k druhu a obsahu tiskoviny. Pro knihy k běžnému čtení je vhodnější papír s barevným nádechem — v barvě slonoviny, protože na teplém tónu se čte lépe než na zářivě bílém. Čistě bílý papír zvolíme pro knihy slavnostnějšího rázu. Křídový papír je vhodný pro obrazové publikace, ovšem při umělém osvětlení se tento papír leskne a znesnadňuje čtení. Druhu papíru by mělo odpovídat i použité písmo — pro antikvy s jejich serify a jemnými tahy je vhodné používat spíše hlazený nebo křídový papír.
2.2.1 Základní definice Papír — soudržná vrstva převážně rostlinných vláken, zpravidla celulózového původu, vzájemně vázaných mezivlákennými vazbami, jde o listový materiál o plošné hmotnosti do 150 g/m2. Karton — tužší jednovrstvý nebo vícevrstvý materiál s plošnou hmotností 150—250 g/m2. Lepenka — vícevrstvý materiál, který má zpravidla vyšší plošnou hmotnost než 250 g/m2.
2.2.2 Členění papírů a kartonů Papíry a kartony lze dělit podle: 1. způsobu výroby: ruční, strojní; 2. zpracování: archové (list větší než A4), kotoučové; 3. složení: bezdřevé (obsah dřev. vláken max. 5 %), středně jemné (max. 50 %), dřevité (nad 50 %), …; 4. stavu povrchu: nehlazené, strojně hladké, kalandrované, jednostranně hladké, superkalandrované, povrchově zušlechtěné; 5. použití: balicí, grafické, technické, pro další papírenské zpracování, speciální. Grafické papíry a kartony zahrnují velkou skupinu základních tiskových papírů a kartonů v bezdřevém, středně jemném a dřevitém provedení. Dělí se na papíry psací (způsobilé k psaní perem nebo psacím strojem, používané pro vý-
robu sešitů, dopisní konfekce, záznamových knih atd.), papíry a kartony kreslicí (náčrtkový, pauzovací, rýsovací, akvarelový, …), papíry a kartony tiskové (způsobilé k potisku danou tiskovou, reprodukční nebo výpočetní technikou), papíry a kartony natírané (skupina papírů pro grafické, fotografické a dekorační účely, tiskové natírané papíry a kartony vhodné pro všechny techniky — nátěr může být jednostraný nebo oboustraný, v jedné, dvou nebo třech vrstvách). Tiskové papíry se běžně dělí do čtyř skupin podle složení a stavu povrchu na papíry: 1. dřevité nenatírané — významným zástupcem jsou novinové papíry určené (jak název napovídá) pro tisk novin, voluminézní dřevité papíry se uplatňují při tisku zejména levnějších knih a SC papíry při tisku časopisů a reklamních tiskovin; 2. dřevité natírané — používají se pro tisk kvalitnějších časopisů, prodejních katalogů a dalších reklamních tiskovin; 4. bezdřevé nenatírané — nejčastěji používané při tisku knih; 5. bezdřevé natírané — pro tisk časopisů, knih a dalších polygrafických výrobků s vysokými nároky na kvalitu.
2.2.3 Tiskové papíry Akcidenční — nejčastěji bezdřevý, psací nebo tiskový papír, má dobrou potiskovatelnost a popisovatelnost, je bílý nebo barevně tónovaný, používá se na obchodní formuláře, faktury apod. Akciový — kvalitní, často povrchově zušlechtěný papír typu ceninového papíru, schopný potiskování náročnými tiskovými technikami, zabezpečený proti padělání průsvitkou nebo zvláštním vlákninovým složením. Albino — velmi bílý a pevný papír určený k tisku a výrobě sáčků, v plošných hmotnostech 40—60g/m2. Autotypický — s povrchem uzpůsobeným pro tisk nejjemnějších rastrových autotypií, někdy bývá natíraný. Bankovkový — trvanlivý papír a vysokou pevností v přehýbání a vlastnostmi znesnadňujícími padělání (průsvitky, tenké proužky fólií zapracované do struktury papíru) určený k tisku platidel. 31
Bibliový (slovníkový) — tenký, bezdřevý, bělený tiskový papír, co nejméně průsvitný, určený pro tisk knih o velkém stranovém rozsahu. Vyrábí se strojně hladký, bílý nebo v jemných tónech, v plošných hmotnostech 25—50 g/m2. Ceninový — bezdřevý, bělený papír zajištěný vlákninovým složením nebo průsvitkou proti padělání, používá se k tisku losů, kupónů, kolků, známek atd. Etiketový — bezdřevý nebo lehce dřevitý papír, jednostranně natíraný v papírenském stroji, v plošných hmotnostech 60—70 g/m2 (u chromopapíru 70—90 g/m2). Musí být způsobilý pro potisk vícebarevným ofsetovým tiskem (popř. musí umožňovat omytí), používá se k výrobě nálepek na zboží, především na láhve s nápoji. Fládrovaný — zpravidla bezdřevý papír v kvalitě tapetového papíru, potištěný ofsetovou nebo Základní druhy papíru, jejich běžné plošné hmotnosti a způsob potisku
hlubotiskovou technikou vzorem napodobujícím dřevěnou dýhu. Flexografický — většinou jednostraně hladký, bezdřevý papír schopný flexografického potisku nízkoviskózními barvami lihovými nebo rozpustnými ve vodě. Používá se zejména jako papír balicí pro balení zboží v obchodech. Hlubotiskový — bezdřevý, středně jemný i dřevitý tiskový papír s dobře hlazeným až lesklým povrchem, určený pro hlubotisk. Bezdřevý o plošné hmotnosti 70—120 g/m2, středně jemný 70—100 g/m2. Ilustrační — bezdřevý nebo středně jemný tiskový papír, dobře hlazený až lesklý, určený pro tisk jemných pérových i autotypických ilustrací, v plošných hmotnostech 70—120 g/m2. Kartografický — bezdřevý papír, často s přísadou hadroviny, používá se pro tisk vícebarevných map. Plošné hmotnosti 90—120 g/m2. Plošná hmotnost v g/m2
Typ papíru
Druh tisku
Dřevitý papír nenatíraný Novinový
standardní vylepšený (s vyšší bělostí, hi-fi, MFS)
Na tel. seznamy Superkalandrovaný
barevný bílý žlutý SC-A SC-A Plus SC-B SC-C
45; 48,8
hlubotisk a rotační ofset
36; 40
hlubotisk a rotační ofset
60
hlubotisk a rotační ofset hlubotisk hlubotisk a rotační ofset hlubotisk a rotační ofset
Dřevitý papír natíraný ULWC LWC MFC MWC HWC
— velmi lehce natíraný — lehce natíraný — strojně hlazený natíraný (matový) — střední nátěr — vysoký nátěr
45–50 40–80 40–80 65–115 65–115
pro plochý ofset se LWC papíry dodávají v plošných hmotnostech 70–170 g/m2
60–140
plochý i rotační ofset
90–150
plochý i rotační ofset
především hlubotisk hlubotisk a rotační ofset;
Bezdřevý papír nenatíraný Ofsetový (knižní) Bezdřevý papír natíraný Křídový Karton
32
lesklý matný
150–350
plochý ofset
Knihtiskový — bezdřevý, středně jemný i dřevitý papír k tisku textových i ilustračně textových tiskovin knihtiskem, v plošných hmotnostech 40—90 g/m2. Knihtiskový dílový (knižní) — bezdřevý nebo středně jemný knihtiskový papír používaný pro tisk knih a časopisů. Kulér — barevný hlazený tiskový papír, používaný na obchodní a organizační tiskoviny, na tisk vstupenek apod. Vyrábí se v barvě sytě rudé a v tónových odstínech až do žluté. Plošné hmotnosti 50, 60 a 120 g/m2. Na nekonečné tiskoviny — bezdřevý, bílý, strojně hladký papír bez dírek, vrás nebo trhlin, dobře perforovatelný a skládatelný se používá k výrobě tiskopisů pro strojní zpracování dat. Plošné hmotnosti 40—120 g/m2. Notový — bílý, bezdřevý, hlazený papír bez lesku, mírně nažloutlý, plošná hmotnost 140 g/m2. Novinový — papír pro tisk novin na rychloběžných strojích, v plošných hmotnostech 45 a 48,8 g/m2 (trendy směřují k nižším hmotnostem 43 a 40 g/m2).
Ofsetový — bezdřevý nebo středně jemný, zpravidla strojně hladký, rozměrově co nejstálejší tiskový papír určený pro ofsetový tisk. Plošné hmotnosti 40—150 g/m2. Plakátový — tiskový papír v bílé nebo sytých barvách, zpravidla jednostranně hladký, někdy se zvýšenou pevností za mokra. Používá se k tisku plakátů a vývěsek. Plošné hmotnosti 65—70 g/m2. Pro reliéfní tisk — bezdřevý, vysoce tažný papír, který je při ražbě mezi reliéfními razícími deskami schopen protažení nebo přeskupení vláknité struktury v míře i několikrát přesahující tloušťku papíru bez zjevného porušení povrchu papíru. Vhodný pro dopisní papíry, navštívenky, pozvánky a luxusní kartonáž. Pro umělecký tisk (křídový) — oboustranně natřený papír s lesklým nebo matným povrchem. Plošné hmotnosti 80—160 g/m2 (lesklý) nebo 115—200 g/m2 (matný). Přírodní pro umělecký tisk — bezdřevý papír bez nátěru, s povrchovými vlastnostmi vhodnými pro tisk uměleckých reprodukcí.
2.3 Kompozice tiskovin 2.3.1 Optický střed Optický střed je místo na ploše, kam nejprve pohlédneme. Je jím imaginární linka na rozhraní první a druhé třetiny výšky strany a určuje nejvhodnější umístění textu sestávajícího z jedné řádky či skupiny řádek. Sazba postavená na geometrický střed stránky vyvolává dojem „padání“ sazby (sazba je příliš nízko).
2.3.2 Sazební obrazec Sazební obrazec je zákres plochy sazby a její umístění na čistém formátu strany tiskoviny. Při jeho konstrukci se vychází ze základního pravidla umístění plochy sazby na optický střed strany. Bílá plocha, rámující text je stejně působivým prvkem jako plocha potištěná. Za optimální je považováno, je-li nepopsaná plocha nejméně tak velká jako popsaná. U slavnostních tiskovin může nepopsaná plocha převažovat, širší
Konstrukci optického středu použijeme pro umístění řádky nebo sazební skupiny na stránce či v sazebním obrazci
33
Umístění sazebního obrazce do šířkového a výškového formátu papíru u jednostránkových tiskovin
okraje text zklidňují a dodávají důstojnost, u brožur a méně náročných publikací naopak využíváme tiskovou plochu maximálně (i z důvodů finančních). U jednostránkových tiskovin (letáky, plakáty apod.) vychází konstrukce sazebního obrazce z poměrů volných okrajů 3 : 4 : 3 : 5 u tiskovin na výšku a 4 : 3 : 4 : 5 na šířku — volné okraje volíme v poměru k celkové velikosti formátu.
Úhlopříčná konstrukce sazebního obrazce Volba určujícího bodu při úhlopříčné konstrukci sazebního obrazce
Horní okraj je roven šestině výšky strany
34
Horní okraj je roven devítině výšky strany
2.3.3 Sazební obrazec publikací Pro umístění bloků textu do dvoustránky je za klasickou považována úhlopříčná konstrukce — člení celý formát i každou z jeho stran úhlopříčkou, z bodu umístěného na kratší z úhlopříček získáme tažením svislých a vodorovných linií obraz umístění textu. Volba určujícího bodu nebývá nahodilá — u středověkých rukopisů byl horní okraj volen tak, aby tvořil jednu šestinu nebo devítinu výšky strany. Při poměru stran 2 : 3 dával
Volba určujícího bodu při úhlopříčné konstrukci sazebního obrazce — horní okraj je roven dvanáctině výšky strany
Konstrukční varianty základního úhlopříčného řešení vzniklé přenesením 2/3, 3/4 a 4/5 šířky stránky
tento kánon poměr nepopsaných okrajů 2 : 3 : 4 : 6. V prvém případě je poměr potištěné a nepotištěné plochy 1 : 3 (plocha obrazce je 25 % plochy strany), šířka a výška obrazce je rovna jedné polovině šířky a výšky strany, v druhém případě je tento poměr 2 : 3 (plocha obrazce je 44,444 % plochy strany), výška obrazce je rovna šířce strany. V současné době jsou tyto konstrukce použitelné, vzhledem k poměrně velké spotřebě papíru (malá potištěná plocha), spíše u velmi slavnostních tiskovin. Jedním z možných kompromisů, jak zachovat způsob konstrukce a zároveň zvětšit velikost sazebního obrazce je rozdělení výšky formátu na dvanáctiny.
Konstrukce sazebního obrazce vycházející ze vzájemného poměru volných okrajů
Úhlopříčné řešení sazebního obrazce je možné modifikovat posunem původní oboustranné úhlopříčky v určitém poměru členění šířky strany na 3, 4 a 5 dílů, podle tohoto poměru se stupňuje využití plochy sazby od nejmenšího po největší. Úhlopříčnou konstrukci nelze použít u podélných, čtvercových a úzkých formátů, zde lze při konstrukci sazebního obrazce vycházet z poměru volných okrajů 3 : 4 : 5 : 7 (popř. 2 : 3 : 4 : 6). Tuto konstrukci lze využít u všech formátů. Konstrukce sazebního obrazce je ovlivňována i praktickými požadavky, především stanovením 35
hřbetní mezery, kterou ovlivňuje objem svazku, knihařské zpracování apod. Autor úpravy, který se záměrně odchyluje od pravidel tvorby sazebního obrazce, si je však musí stále uvědomovat. Porušení klasického umístění sazebního obrazce, musí mít opodstatnění ve snaze o maximální sepětí obsahu s formou. Doporučené šíře sazby vycházející z formátu tiskoviny
formát tiskoviny
*) + 1 cic mezi sloupci **) 2 x 1/2 cic mezi sloupci
jednosloupečná sazba
2.3.4 Sloupec Při návrhu publikací je třeba se rozhodnout, jakým způsobem bude strana členěna — bude-li tvořena jedním nebo více sloupci. Jeden sloupec na celou šíři sazebního obrazce se používá především u publikací menších formátů převážně nebo pouze s textovým obsahem. Dva sloupce se hodí pro všechny typy publikací, ale může se stát, že výsledek bude působit
dvousloupečná sazba *)
třísloupečná sazba **)
cic
mm
cic
mm
cic
mm
A5
25
113
—
—
—
—
A4
36
162,5
17,5
79
—
—
B5
28
126
14
63
9
40,5
příliš staticky. Tomu lze předejít například různou šíří sloupců — širší pro základní text a užší pro obrázky nebo komentář. Tři sloupce umožňují vytvořit živou, aktivní úpravu publikace s textem doplněným ilustracemi nebo fotografiemi, které mohou zabírat šíři jednoho, dvou nebo tří sloupců. Text vzhledem k šířce sazby je výhodnější sázet z menšího stupně a na praporek. Čtyři sloupce není vhodné používat k sazbě plynulého textu, ale spíše seznamů, indexů ap.
2.3.5 Typografická mřížka
Použití typografické mřížky
36
Použijeme-li spolu s vertikálním členěním plochy také horizontální členění, můžeme dát celé publikaci jednotný výraz s lepší návazností jednotlivých stran. To umožňuje čtenáři lepší orientaci v tiskovině a působí to na něj uklidňjícím dojmem. Jedná se pomocný rastr skládající se z řady stejných obdelníků nebo čtverců, vzniklých rozdělením stránky na několik stejných vodorovných pruhů. Do této mřížky umisťujeme veškeré texty i obrázky. Ne vždy však může typografická mřížka práci usnadnit, pokud cítíme, že nás svazuje, je lepší ji opustit. Výsledkem by mohla být toporná mechanická úprava, která by naši práci spíše znehodnotila než ji dodala na kvalitě.
2.3.6 Vlastnosti tiskové plochy Použití písma a typografických ozdob — linek, ornamentů, geometrických obrazců vytváří vztah mezi potištěnou a nepotištěnou plochou v určitém optickém působení. Řešení vztahu mezi potištěnou a nepotištěnou plochou může být statické — v optické rovnováze množství i seskupení tvarových prvků, nebo dynamické — zdůrazňující pohyb, popřípadě změny tvarových prvků uvnitř uvnitř plochy. Vztah mezi potištěnou a nepotištěnou plochou musí být harmonický i při jejich rozličných vzájemných poměrech: při souměrném (symetrickém) uspořádání i v kontrastním působení při nesouměrné (asymetrické) úpravě. Symetrie usnadňuje vnímání a orientaci. Odpovídá obecnému zákonu zraku, že to, co je stejného druhu, usiluje o splynutí. Symetrii podle svislé osy si uvědomujeme zřetelněji než symetrii podle osy vodorovné. Přímá symetrie působí staticky, asymetrie dynamicky. Lidské oko má tendenci vnímat geometrické tvary umístěné ve vodorovné poloze výrazněji než v poloze svislé.
Statické a dynamické, symetrické a asymetrické členění tiskové plochy
U geometricky konstruovaného čtverce se svislé strany zdají kratší než vodorovné. Aby opticky působil rovnostranně, musely by být svislé strany mírně prodlouženy. Při při příčném rozdělení plochy čtverce v geometrickém středu se spodní polovina jeví jako menší.
Tučné příčné tahy působí ve vodorovné poloze výrazněji než v poloze svislé.
37
Stejné kruhy působí různě podle umístění v ploše. Nahoře „se vznáší“ (je lehký), dole „padá“ (je těžký).
Bílý čtverec v černé ploše „přezařuje“ své hranice a působí opticky jako větší než stejně velký čtverec na bílém pozadí. Optický klam se rovněž projevuje u stejně velkých obrazců umístěných v různě velkých plochách. Při menších okrajích kolem černého čtverce se jeho tvar opticky zvětšuje.
Plocha čtverce tvořená z více vodorovných linek jej opticky zvyšuje, zatímco ze svislých linek jej zdánlivě rozšiřuje.
Vodorovné linky ohraničující plochu čtverce ji rozšiřují, svislé ji zvyšují.
38
Vodorovná přímka (horizontála) vzbuzuje zpravidla dojem klidu, nehybnosti, vážnosti. Svislá linka (vertikála) vytváří pocit růstu, lehkosti, štíhlosti, vznosnosti. Šikmé linie vyvolávají napětí, neklid — šikmo umístěné slovo nebo řádek je hůře čitelný, ale současně jako výjimka vždy upoutá. Centrem nehybnosti v ploše je její optický střed. Vodorovná linka nebo řádek textu vedený tímto středem bude působit klidnou důstojností. Svislá linka vedená tímtéž bodem je aktivní, vyjadřuje růst a pohyb, jistým způsobem zklidněný a zharmonizovaný díky středové poloze. Rozdělíme-li plochu na čtvrtiny, každá z částí plochy má jiné působení. Horní část vzbuzuje pocit uvolnění, lehkosti, osvobození, dolní působí opačně — zhuštění, tíže, vzájemná vázanost. Lze konstatovat, že těžší, temnější kompoziční prvky jsou v horní polovině aktivnější a působivější. Charakteristika horní a dolní části se opakuje u levé a pravé, ovšem nikoli ve stejném stupni. Levou stranu vnímáme lehčeji a uvolněněji, pravou jako hutnější, těžší a vázanější. Působení lehkosti klesá v levé části směrem k dolní hraně plochy, v pravé části pak ubývá směrem nahoru pocit tíže a vázanosti.
Pořadí účinnosti v ploše — nejúčinnější je pravá horní část plochy, místem nejslabšího působení je levá spodní.
Působení má i vyjádření směru — doleva vyvolává pocit pohybu do dálky a směr doprava pohybu domů.
2.4 Obrazové předlohy
39
