10. den – Cesta do Mai Chau, návštěva u Francouzsky mluvících Vietnamek Pátek 13. 7. 2007 Na zastávce, na kterou nás poslala paní v informacích, autobus číslo 22 nejel. Ale jel tam jiný na Ha Dong, tak jsme se svezli dvojkou. Na nádraží horor, zmatek, všichni na nás sahali a nakonec nás nacpali do autobusu směr Hoa Binh. Kromě řidiče jezdí vždy ještě nahaněč, který shání další pasažéry (a to i když je bus plný), takže spoustu lidí jsme ještě nabrali cestou přes město. Ten náš nahaněč byl opravdu strašný a chtěl po nás zaplatit i batohy. Tomovi navíc nějak pořád nabízel ať stejně jako on šahá na zmalovanou Vietnamku vedle na sedačce. Těžko říct, co to mělo znamenat, ale každopádně to byl kretén a spolehlivě nejhorší nahaněč, se kterým jsme za celou dobu měli tu čest. Bohužel autobus měl skoro nejplnější:( Takže jsme byli moc rádi, když jsme konečně v Hoa Binh vystoupili. Potřebovali jsme dál do Mai Chau. Na nádraží jsme potkali 2 super Vietnamky, studentky, které se nás nejprve anglicky ptaly, jestli jedeme do Mai Chau, ale když zjistily, že Šárka mluví francouzsky, tak už jsem jim nic nerozuměl:( Ale vzaly nás k sobě domů, daly nám zelený čaj s ledem (trošku jsme se ledu báli, ale čaj jsme vypili), pak nás pozvaly na oběd (na obědě jsem měl teplé pivo, protože jsem se bál ledu a kromě toho jsem neměl moc chuť k jídlu, takže to bylo utrpení) a pak nám ukázaly přehradu a byly z ní úplně paf, protože je pro ně dost důležitá, jako symbol Vietnamského pokroku, nebo něco takového. Když byly malé, chodily se na ni každý den dívat. Na přístupové cestě byly stánky s občerstvením, jako u Karlštejna. Pak nám řekli, že dál už nepůjdem, tak abychom se s přehradou vyfotili tady:) My jsme původně focení s něčím tak nádherným jako je betonová hráz přehrady ani neměli v úmyslu, ale to bychom je urazili. Jiný kraj, jiný mrav. Za řekou byl vidět pomník 161 zahynuvším při stavbě.
Po procházce jsme šli zase k nim, kde jsme si nechali batohy (poprvé beze strachu). Tam nám nabídly vodu (poprvé jsme pili zdejší vodu, nekupovanou, tak snad to přežijeme) a představily nám tatínka a mladší sestru, která asi ještě neviděla cizince a styděla se mluvit anglicky a pořád se hrozně smála. Připomínala nám moji sestru, když jí naši nutí mluvit cizím jazykem s cizími lidmi:) Její sestra nám o ní prozradila že teď dělala přijímačky na vejšku, obor finance, a že se bojí, že se nedostane. Protože rodiče prý řekli, že když se nedostane, bude krmit dobytek:) Obě studentky si chtěly hlavně procvičit Francouzštinu, protože v září jedou studovat do Paříže. Takže domů nás pozvaly vlastně kvůli tomu, aby si pokecaly, ale pomáhaly nám na nádraží už předtím. Na začátku jsem jim moc nerozuměla, ale ke konci se rozmluvily a daly se s nima vést i debaty o čemkoli z každodenního života. Takže jsem jim snad popovídáním opravdu s francouzštinou trochu pomohla, a pro nás zase bylo úžasné, že jsme snad jedinkrát ve Vietnamu potkali někoho, koho se dalo zeptat, co dělá ve volném čase, v kolika se lidi vdávají atd. Vyměnili jsme si adresy a pozvali je do Prahy. Opravdu příjemně strávený čas, snad i k jejich spokojenosti. Dovedly nás zpět na nádraží a posadily do busu do Mai Chau. Seděla tam už jedna holka, se kterou jsme pak začli trošku komunikovat. Bydlela v Mai Chau a v Hoa Binh chodila na střední školu. Asi ve čtvrt na tři jsme se rozjeli - řidič a dva pomocníci (žena a muž), my tři a jeden další kluk. Ale pak to začlo – zastavujeme a nakládáme motorku (dovnitř, na střeše už je asi deset kol, tam se nevejde) a pak druhou a o pár metrů dál dvě obrovské bedny s televizemi a pak zase nějaké pytle. Občas nastoupil i jejich majitel, ale někteří posílali věci samotné.
Pak jsme začali šplhat do hor – nádherné rozhledy, dole rýžová políčka, silnice vysekaná ve skále, občas pár domků po straně. Pak jsme se přehoupli přes hřeben a začali klesat a naše kamarádka Zá nám s radostí ukazovala dole v údolí její rodnou vísku. Byl to opravdu nádherný pohled, městečko hluboko v placatém údolí plném zelených políček. Dole Zá vystoupila a o nás se začali zajímat místní naháněči. Šli jsme pěšky do vesnice Lac hned vedle Mai Chau, za doprovodu dvou pánů na motorkách. Ubytovali jsme se v jiném domě na kůlech než tom jejich, který nám pořád nabízeli. Super místo se třemi Srílančankami, se kterými se dobře povídalo u večeře. Večeři je možné si objednat k noclehu a připravuje ji vždy majitel příslušného domu.
Po ubytování jsme se šli ještě projít po vesnicích s domy na kůlech a taky nakoupit do Mai Chau.
6 VND 100 VND 50 VND 60 VND 5 VND 26 VND 30 VND
MHD Hanoj nocleh bus do Hoa Binh bus do Mai Chau banány voda večeře
11. den – Celodenní výlet po okolí Mai Chau sobota 14. 7. 2007
Vzali jsme s sebou vložky do spacáků pro případ, že by se nám podařilo přespat v některé jiné vesnici. Velký batoh jsme nechali u naší paní domácí. Nejdřív jsme procházeli vesnicemi, potkali jsme pár turistů, dokonce bělochy s kočárkem. Hledáme klacek na obranu před psy. Vesničané se nám snaží prodat oblečení a šátky a látky. V jejich domech na kůlech jsou vidět tkalcovské stavy.
Pak se napojujeme na hlavnější silnici, která pomalu, ale jistě stoupá. To už potkáváme jen místní. A rýžová políčka, samozřejmě. Vzali jsme zkratkou jednu serpentinu a pak si dali výborný zelený pomeranč. Došli jsme do vesnice, kde skončila asfaltka a začala kamenitá cesta (pro motorky) do kopce. Tou jsme vylezli do sedla. Často jsme dělali přestávky na pití a snědli 2 muslityčinky. V sedle jsme potkali další vesnici, trošku jsme sklesali a pak šli ještě kus po vrstevnici. Potkali jsme kluka s buvoly a taky divnou starou paní se zkaženými zuby a nůší klacků na zádech, co vypadala jako čarodejnice z Mrazíka. Když se nám otevřel pohled do dalšího krásného údolí a cesta začala klesat, rozhodli jsme se vrátit. Při každé přestávce jsme si zapomněli náš klacek na psy a museli hledat nový. Usoudili jsme, že klacek je zajíc – když ho pevně nedržíš, uteče.
Zpět jsme šli stejnou cestou, chvíli za klukem s buvoly, které jsme se na úzké cestě báli předběhnout. V jedné vesnici jsme se na chvilku zastavili a Šárka začala psát pohled. Okamžitě ji obklopily místní děti (a pak i tři dospělé ženy s nůšemi vracející se z města) a divily se, co to dělá. Ukazovali jsme jim obrázky Vietnamu a Prahy, ale pak to začlo být otravné, tak jsme radši pokračovali v cestě. Super bylo, že děti se divily Vietnamu úplně stejně jako Čechám:) Hlavně Hanoji se hodně smály, ale to se nedivím, když ony zatím vždy viděly pohromadě motorku tak nanejvýš jednu:)
V jedné chýši v další vesnici byl obchod, tak jsme si koupili fantu za 5 VND. Paní prodavačka a její sousedka z nás měly srandu. Po chvíli začalo pršet, což jsme si užívali, protože se trošku ochladilo a dopadající kapky byly osvěžující. Ale pak už toho bylo moc. Domů jsme dorazili úplně promočení (na začátku jsme nechtěli vyndavat pláštěnky a pak už na to bylo pozdě). … Zjistili jsme, že naše paní domácí mezitím ubytovala ve vedlejší místnosti skupinu mladých Vietnamců, kteří si poštěli velmi hlasitou hudbu. Rozhodli jsme se přestěhovat do nějaké klidnější části vesnice. Ale asi to nakonec bylo zbytečné, v sobotu večer sem prostě přijede pařit spousta lidí a páteční klid je
ten tam. Jedna z mladých Vietnamek uměla dobře anglicky (možná i víc z nich, jeden kluk nám později pomáhal domluvit večeři v našem novém bydlišti), tak to paní vysvětlila, ale ta se na nás nepřestala mračit. Ale nová paní domácí byla prima a přinesla nám večeři až do pokojíčku.
80 VND 30 VND 60 VND 20 VND 30 VND 5 VND 15 VND
nocleh snídaně večeře ovoce voda fanta pivo
12. den – Cesta do Cuc Phuong Neděle 15. 7. 2007 Vstávání ve 4:30 za tmy bylo děsné – šli jsme spát brzy, ale okolí pařilo. Ozývalo se hlasité připíjení až asi do půlnoci. Zabalili jsme a vyrazili (bez snídaně a budeme i bez oběda). Museli jsme dávat pozor na psy, když majitelé ještě spali, hlídali před domy. Naštěstí většina majitelů už byla před šestou vzhůru. V Mai Chau jsme narazili na bus do Ninh Binh – neuvěřitelné štěstí – jen jsme z něj pak měli včas vystoupit (původně jsme mysleli, že pojedeme zpět do Hoa Binh a tam snad něco pojede dál). Za 50 VND na jednoho jsme se nakonec projeli dost, ale na začátku nám to připadalo drahé. Někde na hřebeni přistoupili Dac a Luc a posadili se za mě. Šárka na sedadle přede mnou usnula, tak jsem se začal bavit s nimi. Dozvěděl jsem se, že jedou na návštěvu do Nam Binh, že Vietnam remizoval s Japonskem 1:1 (což nebyla pravda, jak jsme zjistili později) a že je jim 12. Protože jejich výslovnost je dost odlišná od naší, často jsem jejich angličtině nerozuměl a nechával si věty psát na papír. Dal jsem jim pohled Prahy s věnováním. Pak dostala kámošku i Šárka a začala se s ní bavit. Kámoška na ní pořád zkoušela anglické věty, ale Šárka jí skoro nerozuměla. Cesta byla dlouhá, občas se nakládaly nějaké pytle nebo otýpky bambusových tyčí, buď dovnitř nebo na střechu. Při těchto dlouhých přejezdech bývá zvykem, že řidič zastaví u své oblíbené restaurace a nažene do ní co nejvíc cestujících (sám pak má pravděpodobně jídlo zdarma).
Nechali jsme se vysadit asi kolem jedenácté kousek před Ninh Binh a začali hledat odbočku na Hoa Lu, což měla být podle mapy v průvodci ta samá jako na Cuc Phuong. Časem jsme zjistili, že to není ta samá a že stopujeme na špatném místě. Taky jsme zjistili, že Vietnamec nikdy neřekne, že neví (stejně bychom mu asi nerozuměli), ale radši poradí špatně. Odpovědi jsme se tedy snažili nějak průměrovat. Nakonec jsme zjistli, že se máme vracet k té odbočce, kterou jsme přijeli. Cesta byla celkem dlouhá a vedro veliké, tak jsme se rozhodli, že si odpočineme a koupíme něco k pití. A že bychom konečně mohli ochutnat kokos. Dcera majitelů nám ho zručně osekala mačetou, jednu stranu, aby mohl stát, druhou, aby se z něj dalo pít. Nejdřív jsem kus vypil, ale pak jsem zjistil, že mi to nechutná a Šárka naopak, nejdřív jí to nechutnalo a pak kokos dopila. Každopádně to byl první a poslední kokos, co jsme si koupili.
Na odbočce nás neustále nás otravovali dva Vietnamci na motorkách a chtěli nás někam svézt. Ale nám se podařilo stopnout náklaďák (2 super kluci) a pak druhý a ten nás vzal k plovoucí osadě (což je další atrakce v okolí) a tam nás předal autobusu. Taky nám nabízel cigarety a my jemu zase blumy.
Autobusák tvrdil, že jede do Cuc Phuongu, ale jel jen co města poblíž. To se jmenovalo Nho Quan a dopoledne jsme přes něj projížděli na cestě do Ninh Binh, to je tak, když si člověk nepořídí pořádnou mapu. Dlouho jsme pak hledali odvoz z městečka do parku. Pořád nás otravovali dva mafiáni a chtěli nás tam odvézt, ale my chtěli s někým jiným. Jenže vždycky, když jsme oslovili někoho jiného, přijel jeden z mafiánů a oslovený nás najednou nikam odvézt nechtěl a dělal, že nám nabízí čaj, případně nám říkal, abychom jeli s mafiánem. Nakonec jsme tedy jeli s mafiánem. Cenu jsme usmlouvali z původních 100 za jednoho na 40 za oba dohromady. A vyrazili jsme. Malý batoh přišel před řidiče, pak Šárka a vzadu já s velkým batohem na zádech. Naše první jízda na motorce dopadla dobře. Ikdyž nakonec stála padesát, protože jsem neměl drobné. Sehnali jsme pokojíček za 120 VND před vjezdem do parku a pak se šli trošku porozhlédnout dovnitř. Našli jsme vstup do Monkey Rescue Center a bělošku, která ho právě zamykala. Řekli jsme jí, že si centrum prohlédneme další den a pokračovali po cestě dál, až jsme došli ke vstupu do vlastního parku, kde se platilo vstupné a taky se daly půjčit kola. Zaplatili jsme vstupné a schovali se pod stříšku, protože začalo pršet. Když déšť přešel, šli jsme se podívat kousek do pralesa (po asfaltce). Ale už se stmívalo, tak jsme se začli vracet a plánovat druhý den.
V restauraci před naším hotelem seděla na večeři ta běloška z Rescue Centra ještě s jedním dalším bělochem. Pozvali nás k sobě, ale my jsme jedli jen rýži a trošku vajíček, aby to pro naše žaludky nebyl moc velký šok (od rána jsme skoro nejedli). Dozvěděli jsme se, že jsou z Německa, ona tu pracuje už pět let a on přiletěl včera. A kromě toho ještě spoustu zajímavých věcí. Nejdůležitější byla ta, že od našeho hotelu jede druhý den ve 13:00 přímý autobus do Hanoje. Potřebovali jsme stihnout vlak do Sa Py ve 21:50, na který jsme měli koupené lístky, takže to bylo ideální. Budeme ale vstávat v 5, abychom si dopoledne stihli prohlédnout aspoň kus parku. Pak jsme ještě byli svědky smlouvání Němky s majitelkou restaurace o ceně večeře (ve větnamštině). Nakonec se dohodli myslím na 52 VND (za večeři včetně pěti lahví sprite, sprite nám paní druhý den prodávala po 3 VND). Útrata: 100 VND 40 VND 50 VND 7 VND 32 VND 10 VND 18 VND 120 VND
bus do Ninh Binh bus do Nho Quan motorka do Cuc Phuong kokos voda mirinda meloun a bagety hotel
13. den – Cuc Phuong, cesta do Hanoje a vlak do Lao Cai Pondělí 16.7.2007 Ráno se pokoušíme vstávat v 5, ale nakonec je z toho 5:30. Necháváme batoh dole v hotelu a vyrážíme do pralesa. O kolik jsou vietnamská města živější a neuspořádanější než evropská, o tolik je i prales živější než naše lesy. Nejdřív na rozhlednu, po stezce pralesem, tedy už ne asfaltka. Povrch stezky tvoří cihly (jinak by stezka okamžitě zarostla), které ve vlhku neuvěřitelně kloužou. Dál pokračují kamenné schody, které taky neuvěřitelně kloužou. Všude hodně štípe hmyz a aby toho nebylo málo, pronásleduje nás pes, na kterého sice majitel volá, ale on nědbá. Naštěstí toho po pár metrech po cihlách nechal. Je to fakt džungle. Ještě vůbec nesvítí sluníčko, ale z nás už pěkně leje. Zvířata nevidíme skoro žádná, jen motýly a velké vážky. Všechen hmyz je tu větší než u nás, motýli mají většinou rozpětí kolem deseti centimetrů. Dorážíme ke kovové rozhledně, celkem chatrné. Nahoře je signál, tak kromě pozorování okolí i píšeme domů. Večer v hotelu signál nebyl. Píšeme, že jsme ztratili druhý mobil a jestli by mohli zablokovat kartu. Chvíli odpočíváme a pak se vracíme ke vchodu do parku. Platíme 30 VND a jdeme na hodinu do botanické zahrady než otevřou Rescue Center. Guide nás pošle napřed k bráně, která je vzdálená asi 200 metrů, že nás dojede na motorce, takhle to tu funguje. Botanická je jeden metr široký chodník mezi stromama – jsou jakoby víc rozestoupené než v pralese, tak se dají lépe prohlížet. Cedulky s popisky moc nejsou, ale je to moc super. Líbí se nám listouni: asi 2 metry vysoká rostlina tvořená obrovskými kapraďovitými listy. Nějací termiti, jako mravenci, ale hnědí a s kuličkou na zádech a chodili jen v řadě po dálnici, super věc. Květinky s liánovitými kvítky nebo tráva s malinkými modrými orchidejkami. Začíná svítit a pálit slunce. Mažeme se naší padesátkou a vyrážíme na opice.
Na prohlídku jdeme se třemi Amíky, kteří se bojí sáhnout na kliku od vrat, po které lezou obyčejní mravenci:) Průvodce mluví anglicky, říká, že některé opice žijí jen tady, protože se živí listy stromů, které rostou jen tady. Asi 3 druhy. Klece jsou vždy 2 metry od cestičky, krásně schované pod stromy, abychom nerušili a oni tam byli jako v pralese. Opice jsou super aktivní a moc se nám líbí. Mají tam i inseminační stanici, ne za plotem, prý tam běhají opice se nažrat:)
Po prohlídce navštěvujeme visitor center, docela fajn povídání v angličtině, ale nemáme čas:( Dáváme 20 VND a píšeme do knihy, že by se nám víc líbil prales bez motorek, kromě chvály, samozřejmě. Půjčujeme si kola, abychom stihli větší kus pralesa. Je deset, takže máme asi jen dvě hodiny:( A oni chtějí 5 USD za jedno, dvakrát víc, než říkala Němka. Bereme to, ale hned po pár metrech zjišťujeme, že Tomovo kolo nepřehazuje a každý kopec musí tlačit:( Jinak super projížďka, motorek celkem málo (jen jeden debil nás chtěl někam vézt, jel vedle nás a nedal pokoj a pořád nám smrděl pod nos. Museli jsme na něj řvát). Okolo úžasné stromy a na začátku cesty i pěkné jezírko. Pak už jen celkem tmavá cesta pralesem, ale super, dost stoupá, na každých 500 metrech aspoň jedna značka 10% stoupání a ono fakt!:) Nejlepší ze zvířat jsou motýli, krásně barevní a velicí a odletí až na poslední chvíli před předním kolem. Po pěti km jeskyně prehistorického člověka, ale jsme znavení a je to na nás po kamenných schodech dost vysoko. Baterku za 5VND jsme si nepůjčili, už máme pro dnešek těch vydřiduchů dost. Jeskyně celkem pěkná a prostorná, ale do dalších místností nejdeme. Před vchodem do jeskyně super sprcha a šneci. Od mostíku přes zatuchlou pralesní vodu, který vede k jeskyni, se pěkně pozorují vysoké pralesní stromy, člověk je totiž ve výšce tak 3 metry, ale stromy samozřejmě sahají daleko nad něj.
Od jeskyně jedeme ještě asi 1 km, já o jeden kopec dál než Tom, občas je přes cestu docela velká větev. Domlouváme se, že za kola jim dáme maximálně 100 místo 160 VND, když u jednoho nefunguje přehazovačka. Ani si od nás nevzali jména, takže jakmile si vyzvedneme batoh z recepce, nemusíme platit vůbec. Vůbec se o dovezená kola nestarají, tak jim odkýváme, že už jsme platili předtím a odcházíme. Je nám jasné, že nás můžou dojet na motorce. Po chvíli přijíždí plyšák na kole, že jsme neplatili za kola. Tak mu říkáme, že si myslíme, že jsme platili a on vysvětluje, že jsme platili za botanickou a za opice. Tak děláme, že teď už to chápeme, ale Tom mu dává jen stovku a ukazuje, že kolo nefunguje. Plyšák kupodivu docela souhlasí. Rozhodně neprotestuje a připadá mu to jako hrozná legrace, že nám půjčili kolo, na kterém se nedá jezdit do kopce. Pokračujeme do hotelu, poprosíme majitele, jestli bychom si mohli někde umýt ruce a oni nás dovedou na dvůr ke kohoutku. Paní ve stánku se nám směje, když chceme koupit dvě vody za osm. Tom chce koupit dva sprity za 8, ale není mu umožněno smlouvat, třetinka stojí 3 VND:) Sedíme před hotelem a čekáme na bus, přichází ke mně paní z hotelu a táhne mě za ruku do průjezdu, tam mi říká, že mám díru na kalhotách a děsně se tomu směje jako bych to asi nevěděla. Uznávám, že díra byla drsná, protože spočívala v tom, že kalhoty na zadku ztratily asi 10cm švu na každou světovou stranu:) Tak mám chuť jí říct, že ona by si zase mohla uklidit pokoje ve svém hotelu …Jdu na záchod na dvorku, otřesný turecký bez vody, kde papír házejí do koše, fakt fuj:( Přijíždí bus, do Hanoje za 32. Zajímavé je, že nahaněč shání cestující jen na některých místech, například v Nho Quanu ne. Dálnice 1 do Hanoje je šňůra busů, které jedou všechny stejnou rychlostí, ale předjíždějí se, ani kamiony nejsou vidět. Až asi 50 km před Hanojí má každý směr dva pruhy. V buse to děsně házelo a taky jsem se tam spálila. Pak busem č. 8 z nádraží k jezeru, jako obvykle. Řidič si super zpívá. V Hanoji máme trochu problémy s výměnou peněz, Vietcombank je zavřená, v Incombank nám nechtějí vzít zmačkanou stodolarovku, ale ve třetí bance už je to v pohodě, dostáváme 1.600.000 VND. Pak trávíme asi 2 hodiny v oáze Klever Juice, zase super míchaný džus a taky kuře na kari s oblohou a zeleninová polévka. Jíme maso od kosti vidličkou a lžící, celkem legrace. Píšeme čtyři pohledy, převlíkáme se a vyrážíme do staré čtvrti, kde si necháváme vypálit fotky na cédéčko od celkem fajn holky a mezitím se s ní bavíme a učíme se vyslovovat některá slovíčka. Už jsme ale nějak po počátečních pokusech rezignovali a slova jsme nakonec nikdy nezkusili použít. Pantomima je proste
daleko osvědčenější než zkusmo vyzpívávat jejich slabiky... Vyrážíme na vlakové nádraží. Vietnamci oslavují postup ze skupiny v Asia Cupu, na motorkách s vlajkami. Všechny obchody narychlo navlíkají vlajky na klacky, aby je mohly prodávat. To fakt obdivujeme, jak jsou super pohotoví – opravdu třeba i v kadeřnictvích nemají problém začít prodávat vlajky, když je zrovna teď šance, že je někdo koupí. Oslavy v ulicích jsou obzvlášť vtipné proto, že dnešní zápas s Japonskem Vietnam prohrál 1:4 a o postupu ze skupiny se rozhodlo už po minulém zápase. Ale to asi my Evropani nepochopíme:)
Otřesný zážitek na záchodech na hanojském nádraží + čekání s výhledem na „dámské korýtko“. Zajímavé je i nádraží - není tu podchod, vlaky se obchází a jsou hodně dlouhé, je to docela vejlet. A musí se dávat pozor, jestli nějaký nejede. Pak se konečně rozjíždíme a je super průjezd mezi baráky, jeden metr od baráků. Na ulicích zábradlí pro motorky, které ještě hlídají policajti, jinak jsou asi Vietnamci na motorkách nezastavitelní, kdyby tam byly normální průjezdné závory jako u nás. A vlak má asi parní lokomotivu, která ale vypadá jako normální poslední vagón. Nic ale nemá na zážitek s dvakrát prodaným lístkem na Tomovo lůžko – když přišel Vietnamec, odstrčil Tomovy věci a lehl si tam, to byl šok (Tom si zrovna čistil zuby). Moc hodná kámošská vietnamská rodinka v kupé – půjčili mi tužku, když viděli, že moje nepíše, pořád nám říkali, kam si dát zavazadla a pomáhali nám řešit problém s dvakrát prodaným Tomovým lůžkem. Nakonec dostal Vietnamec asi nějaké náhradní. 30 VND 100 VND 20 VND 6 VND 6 VND 10 VND 64 VND 94 VND 25 VND 24 VND 6 VND 4 VND 2 VND
botanická+opice půjčení kol dar rescue centru 2x sprite 2x sladké bagetky 2x voda bus do Hanoje večeře CD voda MHD Hanoj bagety WC
14. den – příjezd do Sa Py, první výlet Úterý 17.7.2007 Příjezd do Lao Cai v šest ráno začal dalším ošklivým zážitkem: Při shánění busu do Sa Py jeden chlap, který nám ho nabízel za 25, dal pěstí do obličeje mladíkovi, a to ještě dřív, než nám mladík stačil říct svou cenu:( Mladík pak před ním a jeho pomocníky musel začít utíkat do budovy nádraží:( Ten ho honil, debil, a my zatím odjeli s třetím. Náš řidič měl taky pěkné strupy na obličeji, inu, konkurenční boj. Do Sa Py jsme nakonec jeli za 25. Zajímavé je, že jméno Sa Pa vzniklo zkomolením francouzského Sapin (smrk). Toto jméno dali městu Francouzi, kteří si tu zřídili letovisko s celkem příjemnou teplotou, ale v místě, kde neustále prší. Na cestě z Lao Cai do Sa Py jsme museli nastoupat asi 1000 metrů, Sa Pa leží v nadmořské výšce 1650 metrů nad mořem. Byla to nádherná cesta. Dřív než nás nechali vystoupit, pustili do busu nahaněče hotelů. Šárka nějakou dobu povídala, že nechápe, jak se někdo takhle může nechat ulovit, ale pak jsme se taky nechali ulovit do hotelu úplně na kraji města za 5 USD na noc. Bez větráku a klimatizace, ale to v téhle oblasti není potřeba (akorát že potom neschne oblečení). Přispěl k tomu i výhled na rýžová políčka z balkónu a klid v okolí – karaoke bary jsou v jiné části Sa Py.
Pak jsme se šli projít po městě, ptali se v cestovkách na výlety na Fan Si Pan, nejvyšší horu Vietnamu, která má asi 3100. Také jsme si koupili mapu okolí. Získali jsme dojem, že bez průvodce nás tu nepustí ani na krok z vesnice, což nás docela deprimovalo, ale řekli jsme si, že to musíme vyzkoušet. Ale nejdřív jsme se na to trošku prospali. Asi v půl třetí jsme vyrazili po silnici do údolí. Zjistili jsme, že to jde i bez průvodce, maximálně po nás chtěli zaplatit 15 VND za vstup do Hmongských osad, ale když jsme jim řekli, že do nich nepůjdeme, tak nás pustili bez placení. Pak jsme potkali bělocha na motorce, který se divil, že existují nějací průvodci a že se někde platí za vstup (přestože pár výletů po okolí už udělal). Odbočili jsme ze silnice mezi rýžová políčka a klesali po hliněné cestičce k řece. Cestou jsme potkali pár černých Hmongů (Hmongové a Tajci jsou národnostní menšiny, které tu v horách žijí. Dále se dělí podle tradičních kostýmů na černé, červené a kdovíjakéještě). Skoro u řeky se najednou cesta změnila na hodně bahnitou a měli jsme problémy neuklouznout. Naštěstí jsme akorát došli ke stavení jedné hmongské paní, která mluvila trochu anglicky (jako skoro všichni Hmongové, aby mohli turistům
vnucovat své výrobky) a její syn nám vyrobil a prodal za 10 VND z bambusu trekové hůlky (Dva klacky na jednom konci zašpičatělé). Hodně nám pomohly a celkem dlouho se nám dařilo je neztratit (na rozdíl od klacků – zajíců). Pak si ale paní usmyslela, že nám bude dělat průvodce a začala nás doprovázet. Až na tu paní to byla super cesta po hrázích políček, po kamenech přes potok a pak podél řeky, ve které si Šárka vykoupala nohy. Pak paní konečně pochopila, že si u ní nic nekoupíme. Její angličtina byla dost dobrá na to, aby nám řekla, že od ní jsme si nic nekoupili, že hůlky jsme si přece koupili od jejího syna. Ale to, že má jít domů, a že jí žádné peníze nedáme ani si od ní nic dalšího nekoupíme, to dlouho nebyla schopná pochopit.
Začali jsme stoupat od řeky zpět k silnici. Cestou jsme potkávali Hmongy vracející se z města, pomohli jsme nějakým vietnamcům vytáhnout motorku z příkopu a posléze začli potkávat Hmongy jdoucí do města. Asi na noční směnu (prodávat své výrobky). Cesta po silnici, ikdyž stoupala, celkem příjemně ubíhala a už z nás tolik nelilo. Tomík uviděl na silnici pidižabičku, což je jeho oblíbené žvižátko, a začal jí krásně vyhánět ze silnice klepáním bambusu o zem, aby ji nic nepřejelo. Po nějaké době jsme si stopli motorku a nechali se za 15 VND odvézt před hotel (začínalo pršet a už byla skoro tma). Pak jsme se oblékli do dlouhých rukávů a nohavic (ne že by byla zima, ale dalo se v nich vydržet a pomáhá to proti komárům) a vyrazili na super večeři a malou procházku po městě. Nákup vody, internet a spát. 50 VND 1 VND 20 VND 15 VND 10 VND 80 VND 81 VND 18 VND 3 VND
bus do SaPy WC ovoce mototaxi bambusové hůlky hotel večeře voda internet
15. den – Sa Pa, výlet s Frantíky do vesnice Ta Phin, večer Bia Hoi středa 18. 7. 2007 Dnes byl odpočinkový den s plnou penzí, ale přece jsme něco stihli. Vyspali jsme se do syta (do 7:00, po dvou nocích do 5:00 a jedné ve vlaku). Vyprali jsme, psali deníček, Šárka zašila kalhoty a vyčistila lékárničku, kam nám vytekl fenistil. Pak jsme vyrazili do města. Ptali jsme se po cestovkách a nakonec našli informace, kde zrovna nějací dva Frantíci domlouvali půldenní tour do hmongské vesnice Ta Phin. Bylo to za pevnou cenu 20 USD za jeep a průvodce a mohli se o to podělit buď dva a nebo čtyři lidé. Tak jsme se k nim přidali.
Šli jsme se tedy připravit na cestu, ve 12:30 jsme měli sraz. Rychle jsme do sebe ještě hodili nudle a pak hurá na sraz. Guide s Frantíky už nás čekal, džíp přijel za chvilku a vyrazili jsme kousek směrem na Lao Cai a po chvilce odbočili směrem na vesnici Ma Cha. Tam začala vtipná debata s průvodcem – ptal se nás, jestli se chceme radši projít do vesnice Ta Phin, nebo se tam nechat dovézt džípem a procházet se tam po okolí. Tak říkáme, že oboje a on že to nestihneme, protože už ve tři budeme zpátky v Sapě. Tak jsme se vzbouřili, že jsme si přece zaplatili půlden. A průvodce se bránil, že celodenní výlet je tu od deseti do tří, takže půlden je od půl jedné do tří. Tak mu říkáme, že u nás je půlden aspoň čtyři hodiny a ne dvě. Tom ještě vtipně poznamenal, kolik půldenních akcí asi ten průvodce za den stihne:) On trval na tom, že musí ve 2:30 jet zpět, ale nakonec jsme ho ukecali, že my můžeme sami zůstat dýl a jeep pro nás přijede v pět. Ukecat 5:30 nebo 6 bylo nemožné. Po únavné debatě jsme teda konečně vystoupili a průvodce nám neustále opakoval poznávací značku jeepu a jméno řidiče, abychom si ho v 5 v Ta Phinu našli. Vtipně pro nás nakonec ale přijel jiný řidič v jiném autě a trvalo asi deset minut, než jsme se domluvili, že je pro nás. Naštěstí skupin bez průvodce tak pozdě jako v 5, kdy den dávno skončil, tam moc nebylo, a nakonec jsem si vzpomněla, že náš původní byl Landcruiser a na to on slyšel, takže na heslo Landcruiser jsme odjeli:)
Zpět k příjezdu: Šli jsme po silnici směrem k Taphinu a průvodce celkem zajímavě vyprávěl. Jen jedna sklizeň rýže ročně (například v deltě jsou tři). Dřív kmeny kočovaly a vypalovaly lesy, teď už jsou na místě. Turisty ubytovávají ve zvláštních prostorách, takže na homestay asi rezignujeme. Ostatně od cestovek nás odradilo už debatování o půldni. Pak potkáváme předsunutou hlídku žen Red Dzao – šátky mají vážně moc hezké, červené, a v SaPě se na rozdíl od Hmongů nevidí, ale o to jsou asi zarputilejší ve vesnici. Guide nám říká, proč si ženy Red Dzao holí obočí a čela – prý jedna žena den po svatbě dělala muži polívku a on se otrávil a nějak přišli na to, že jí tam spadlo obočí nebo vlas:) Taky Tom zjistil, že mají special honosnější nařasený šátek první rok po svatbě a pak si můžou vybrat, ale většina má obyčejný čtvercový červený s bílým lemem. Vysunutá hlídka v podobě starší ženské s dítětem se na nás přilepila, po odchodu guida byla naše průvodkyně a zbavili jsme se jí až u jeepu. Ve vesnici se pak přidaly ještě další ženské a 1 holka. Ta se nějak držela mě. Ale konverzace se všemi byla stejná: odkud jsi? Hm, to je daleko. Kolik ti je? Jé, vypadáš mladě. To je tvůj muž? Kolik mu je? A pak už jen „May be later you buy something, you buy from me. You buy one thing from me, O.K.?“ Ve vesnici budou další lidi, ale ty si koupíš ode mě, jo? A tak pořád dokola. Pak jim dojdou věty, tak jen jdou vedle a to už se přitočí další ženská a začíná to znova: „Where are you from?“ Fakt už jsem na to potřetí neměla sílu:( Jo, ještě umí pokolikáté jsi v Sapě, což je z těch otázek asi nejdebilnější:) To nás definitivně utvrdilo v tom, že žádná homestay opravdu ne – tam by nás mohli otravovat celý večer a ráno. Prošli jsme vesnicí, kde se zatím prodávaly hlavně nápoje, vedle parkoviště pro mikrobusy, které je středem vesnice. Ale mají i školu (s badmintonovým hřištěm, jak jinak). Rozloučili jsme se s guidem a dál šli s ženštinama k jeskyni. Tam se muselo platit za další prohlídku 5 VND a to se nám ani nechtělo. Radši jsme chtěli vyrazit někam do kopců.
Při průchodu vesnicí super zvířátka – úplně malincí vepříci, kuřátka, divoké husy, buvoli. Ženštiny nás chtěly vést zase k prodejnám, ale my se srdnatě bránili a přesvědčili jsme Frantíky, že chceme rýžovými políčky stoupat trochu nahoru. Ženské nám chvíli vysvětlovaly, že tam nic není, ale pak to vzdaly. Nemohly pochopit, že se chceme projít a už vůbec ne to, že je nepotřebujeme a cestu si najdeme sami. Ještě šly chvíli s námi podél potoka a když jsme začali stoupat, vzdaly to, usadily se u potoka, čekaly na nás a zapřísahaly nás, že se musíme vracet tou samou cestou. Byly čtyři (na každého jedna, asi to tu takhle funguje) a ještě cestou podél potoka nám říkaly: „Budete si muset ode mě něco koupit, když jsem za vámi šla tak dlouho.“ Výlet do kopce byl prima, pěkné výhledy na vesnici a okolí a pěkný pokec s Frantíky. Shora jsme pozorovali čekající Red Zaojky, zamávali jsme jim. Zpátky jsme se vrátili stejnou cestou a do vesnice došli opět v doprovodu čtyř žen. Kousek před vesnicí po nás chtěly, abychom si od nich něco koupili. Podívali jsme se, co mají a dlouho přemýšleli. Šárka si nakonec vybrala taštičku na mobil asi za 20 korun. Frantíci si koupili dvě věci dohromady asi za 60, na čtvrtou se nedostalo, tak nás ještě dlouho
potom otravovala a nadávala nám, že nejsme hodní lidé, že ona za náma šla dýl než jiná ženština a od ní jsme si koupili.
O problémech s džípem už jsme se zmiňovali. Nasedl jsem dopředu a dostal na klín asi tříletého klučíka. Šárka mi ho záviděla, pořád se ptala, jestli jsem si tam kvůli tomu sednul schválně. Po cestě jsme se domluvili s Frantíky, že zajdeme společně na večeři. Na sraz přišli převlečení (v džínech a trikách s límečkem – takové úbory my s sebou ani nemáme) a vymydlení (to jsme byli taky, ale nevím, jestli to v ušmudlaných otrhaných věcech mohli ocenit:) ). My skoro v těch samých věcech, co jsme měli na výletě. Ale večeře byla prima, v našem oblíbeném podniku, obsluha milá, mladý usměvavý kluk. Povídal jsem jim o Bia Hoi, čerstvém pivu, tak jsme ho potom šli zkusit. Sedli jsme si pod jeden slunečník, vedle na stolku měla paní umělohmotný soudek, ze kterého čepovala pivo. Bylo dost slabé, ale dalo se pít. U vedlejšího stolu seděl nějaký týpek s afrem. Bavili jsme anglicky, ale poznal, že jsou to Frantíci a ptal se jich, proč mluví anglicky. Zaznamenal jsem větu: „Solidarity is beautiful.“ Pak přišel ještě jeden jeho kámoš, který byl někde shánět trávu a pak ještě dva kanaďani, kteří nemluvili francouzsky, takže už nás bylo víc. Pak jsme si dali další sklenici. A pak se přesunuli do jiné hospody, protože paní majitelka s dvouletou dcerkou už chtěla jet domu. V další hospodě to fungovalo pro Vietnam klasickým způsobem, že každý dostane skleničku a pivo se načepuje do asi dvoulitrového plastové kyblíku (podobné se u nás používají spíš na mléko), který se postaví na stůl a z něj se pak rozlévá do sklenic. Povídali jsme o všem možném, většina z nich nebyla na měsíční cestě, jako my, ale na dvouměsíční, půlroční nebo roční. Asi kolem půlnoci jsme se rozešli do svých momentálních domovů.
16. den – Sa pa, výlet k vodopádu do Cat Cat a pokus o odjezd čtvrtek 19.7.2007 Ráno bylo Tomovi dost špatně a bručel a ani na požádání se neusmíval a bylo to dost smutné. Ještěže většinu Vietnamu se super usmívá:) Dnes ráno trochu kocovina. Před devátou jsme zabalili a zaplatili hotel a šli do města.. Dost pršelo. Po snídani (dvakrát smažené nudle) v restauraci se déšť zmírnil, tak jsme se vypravili do osady Cat Cat s vodopádem. Bylo to ze Sapy po schodech dolů, cesta lemovaná stánky Hmongů. Schody vedly k soutoku dvou pěkně divokých řek a jednoho vodopádu. Před vodopádem byl pěkně houpací můstek, podobný jako v Norsku. Zase se rozpršelo, tak jsme se schovali u jednoho super Hmonga a dali si fantu. Ve vedlejším stánku si chlapeček hrál s plechovkou jako s autíčkem a povídal něco Tomovi. A v dalším klimbala holčička a tak vůbec v každé chatrči spalo dítě. Pak jsme vyrazili po cestičce (chodníku) do protější stráně a když skončil, tak jsme ještě chvíli pokračovali blátivou cestičkou, která se po chvíli napojila na další chodník, který vedl podél jedné z řek. Na blátivé zkratce jsme vyplašili malá prasátka a vedle chodníku podél řeky se ve stráni v křoví pásli kamzíci (skoro nebyli vidět, ikdyž byli metr od nás). Bylo to super, mít celé údolí pro sebe. Škoda, že chodníček končil sesuvem půdy a radši jsme nešli dál. Tato cesta byla nádherná, samé peřeje a vodopády, škoda, že celou dobu pršelo. Po této cestě jsme se vrátili zpět k vodopádu, ještě jednou se pokochali a začli stoupat zpět do Sapy.
Cestou nahoru jsme potkávali mraky turistů, kteří vyrazili při jedné z přestávek v dešti. Některé malé hmongské průvodkyně mluvily fakt dobře anglicky, nechápu. Pak jsme vzali batohy v hotelu (a nechali tam rýžový klobouk, který už byl fakt rozšlápnutý), koupili vodku Hanoj, protože slivovice došla, a přes naši oblíbenou restauraci Little Sapa (dvakrát rajčatová polévka a závitky) jsme vyrazili na křižovatku čekat na bus do Lai Chau. Čekali jsme dvě hodiny, ale nepřijel, tak jsme se vrátili do centra Sapy, a sháněli hotel. V prvních dvou hotelech bylo plno. Ve třetím nám kluk několikrát napsal a potvrdil 30 VND, tak jsme šli na pokoj a když to šel Tom zaplatit, tak chtěl 300 VND. Tak jsme šli pryč a hledali dál. Pak nám jedna holka nabízela za 4 USD pokoj s koupelnou venku a když jsme se na něj byli podívat, tak to byla tmavá krabice 2x2 metry, kde byla jen postel, bez oken ve sklepě, totálně nechutná a neuklizená. Když jsme šli pryč, tak nás nechtěla pustit, že nás ještě vezme k sestře. Po těchto neúspěšných pokusech jsme se radši opět nechali chytit a odjeli na motorce do Pinochia. Tam slibovaný pokoj za 6 USD neměl sklo v okně (jen ozdobnou mříž) a byl v šestém patře, ale nakonec jsme vzali za osm normálnější v pátém patře. Pak jsem měla chvíli krizi a hrozně jsem na Vietnamce nadávala a chtěla už jet do Číny. Ani na večeři už se mi nechtělo, dny v Sapě jsme dost proflákali a na rozdíl od jindy jsme tedy z volného večera ani nemohli mít radost. Pokoj nebyl uklizený, to už asi nebude nikde, peřina a polštáře strašně smrděly a na splachování se musela vždy při otevření poklopu nasadit klička. No prostě hrůza. Jo, a koupelna měla u stropu díru do koupelny pokoje vedle, kterou šlo světlo a hluk. Fakt síla, ten Vietnam. Dnes jsem se dozvěděl, že Šárka by mě milovala, i kdybych byl Vietnamec. A to je co říct! A v naší oblíbené restauraci nám místo kachny přinesli kuře (on a hot plate). Radši jsme šli spát, ať toho víc nezkazíme.
Když jsme přišli do hotelu, chtěli nám v recepci dát klíče. Protože jsme si však vždy klíče brali s sebou, sáhl jsem do kapsy, abych jim ukázal, že máme. Ke svému, Šárčinu a všech kolem překvapení jsem vytáhl klíče od úplně jiného hotelu, konkrétně toho, jak tam neuměli číslice a jak jsme se tam nejprve ubytovali, ale pak odešli. Protože v Sapě většina hoteliérů umí aspoň trochu anglicky, vysvětlili jsme jim, že klíč od našeho pokoje je pravděpodobně zamčený v pokoji a tento klíč, že zítra ráno vrátíme do hotelu, kam patří. Půjčili nám náhradní klíč a pak už jsme šli opravdu spát. Dokonce jsem spala ve spacáku, byla fakt zima a peřina totálně nechutná.
Pár obrázků ze života v Sapě:
42 VND 34 VND 10 VND 10 VND 2 VND 30 VND 56 VND 53 VND 15 VND 128 VND
snídaně voda Cat Cat fanta internet vodka oběd večeře kapsička hotel
