17. den – Cesta do Lai Chau a posléze do Dien Bien Phu pátek 20. 7. 2007 Ráno opět čekáme na bus do Lai Chau na našem oblíbeném místě. Kolem chodí místní blázen a nechává se bít koštětem, 4 vietnamci nesou mrtvou krávu přivázanou za nohy ke kládě, když ji chvíli předtím vezli na vozíku tak, že hlavu táhli po zemi. Asi po hodině čekání jsme v 7:15 konečně odjeli. Stačilo kousek poodejít a bus byl tu. Cesta do Lai Chau má trvat asi 6 hodin, ale sesuvy půdy ji mohou protáhnout. A teď je po dešti. Brzy potkáváme první kameny na cestě, ale za chvíli jsou odstraněné a pokračuje se. Šplháme k soutěsce do 1900, všude okolo jsou nádherné vodopády. Teď znovu čekáme. Vane docela silný vítr, takže už asi jsme u soutěsky. Silnice je hliněná, asfalt jsme opustili kousek za Sapou.
Soutěska byla celkem krátká a za ní se otevřely krásné výhledy do údolí a na hory a vodopády provincie Lai Chau. Klesali jsme dolů a časem dojeli na asfaltku a po projetí pár vesnic jsme byli v Lai Chau, asi po třech hodinách. Chtěli jsme dál do Son La a překvapovalo nás, že jsme na tabuli autobusových linek Son La neviděli. Naštěstí v pokladně seděla paní, se kterou se výborně komunikovalo. Napsal jsem jí: Lai Chau → Son La A paní odpověděla: Lai Chau → Dien Bien → Son La Tak jsme si koupili lístky do Dien Bien (Phu). U busu jsme potkali Frantíky, kteří chtěli jet busem s námi, ale za míň peněz, protože chtěli jet jen do Lai Chau. Řekli jsme jim, že si myslíme, že jsme v Lai Chau a oni nám na mapě ukázali, kde si myslí oni, že jsme. Časem se ukázalo, že pravdu jsme měli všichni. Byli jsme v místě, které ukazovali Frantíci a byli jsme v Lai Chau. Toto město bylo na mapě v průvodci špatně zakreslené. Ale to jsme zjistili až v busu a Frantíci nakonec nejeli. Cesta trvala asi 6 hodin, tj. dnes celkem 10 hodin v buse po nepříliš udržovaných cestách. Ale nádhernou krajinou. Nejdříve po úzké hrbolaté asfaltce plné děr podél široké hnědé řeky, která vypadala, jako Vltava při záplavách, ale širší, takže naháněla strach. Přes ní občas vedl dlouhý úzký visutý most. A na druhé straně silnice hustý tropický prales. Občas jsme projížděli vesničkami Hmongů, Zaů a Thajců s domy na kůlech i na zemi (dokonce i klece na drůbež byly na kůlech) a s lidmi v tradičních krojích. Děti na buvolech.
Druhá část cesty vedla po blátivé cestě horským úbočím, která musela objíždět četná údolí, takže o kilometr dopředu jsme se dostávali tak, že jsme jeli nejdříve 2 km doleva a pak 2 km doprava. Cítili jsme se jako v kině – dávali nádherný film o přírodě. Ale přece jsme byli rádi, když jsme se dokodrcali do Dien Bien. Tam jsme odmítli motorkáře a zeptali se na bus do Son La a dalších destinací. Vybaveni tužkou a papírem jsme byli mile překvapeni angličtinou slečny v prodejně lístků. A nemile překvapeni informací, že všechny busy odjíždí ve 4:30 (do Son La ještě jeden ve 12, ale tak dlouho jsme zase čekat nechtěli). Na nádraží v Dien Bien jsme měly super kámošku paní se super malým méďou – dokonce jsem ho směla pohladit po tvářičkách:) A paní po nás k mému milému překvapení ani nic nechtěla:) Pak jsem si skřípnul prostředníček do přesky od batohu a Šárka mi ho ošetřila a pak jsme se nechali
chytit na hotel za 120, který byl hned u nádraží, tj. ideální pro brzký odjezd. Potom jsme šli na prohlídku města, ve kterém se odehrála jedna z nejdůležitějších bitev v dějinách Vietnamu. Ta, po které se rozpadla francouzská Indočína a Vietnam a další země získaly nezávislost. Tuto událost tu připomíná několik památek, ale žádnou z nich jsme pořádně neviděli, protože už bylo dost pozdě. Dlouho jsme diskutovali, kolik vybrat z bankomatu. Zbytečně – jeden byl rozbitý a druhý nepřijímal naši kartu. V našem hotelu nám vyměnili 10 USD za 155 Dongů, takže jsme jim pak ve 4 ráno mohli 120 zaplatit :) Když jsme takhle vyřešili problém s penězi, mohli jsme si dovolit jednu Phó za 15 (jako na potvoru jednu z nejlepších, se spoustou zeleniny a tak.. a to zrovna když už nemáme vietnamskou hotovost ani na druhou:( v dalších dnech jsme měli na dobrou pho bez problémů jen vzpomínat:) ) a pak hurá na kutě.
100 VND 140 VND 120 VND 6 VND 15 VND
bus do Lai Chau bus do Dien Bien hotel jídlo phó
18. den – cesta do Son La a Moc Chau sobota 21. 7. 2007 Dnešek byl opět dramatický. Vstávání ve 3:30 na bus ve 4:30. Vstávání v 3:30! Byla jsem z toho tak vyplašená, že už ve 23:15 myslím, že vstáváme. Hotel zcela tmavý, na chodbách, takže se bojíme, zda se dostaneme ven. Ale před pultem recepce spal kluk v samonosné moskytiéře. Chová se dost čile, odemyká nám dveře a pak bránu na 3 západy. Ve 4 jsme na nádraží, super happening – ve 4:30 totiž odjíždějí všechny dálkové autobusy. Při kupování lístků si všímáme u hodin v kanclu super ještěrky. Lístky na bus stály 55, hurá, máme na ně! Taky je fajn brána na nádraží, taková ta skládací nakolečkách, umožňuje například vpustit všechny nahaněče do arény najednou, aby měli všichni stejnou šanci nás ulovit:) Kupujeme historicky nejlevnější bagetu za 1 VND. Bába ani pán s pomeranči se nás nesnaží ošidit a snad nám dokonce říkají vietnamskou cenu:) Asi jsme už skoro Vietnamci, když vstáváme v 3:30. Dnes na nás taky lidé mluví plynně vietnamsky – asi mají pocit, že když jsme se dostali až sem, musíme umět.
Vyrážíme po super rozbahněné silnici. Zjistil jsem, že když to drncá opravdu hodně, tak v autobuse usnu. Cesta z Dien Bien do Son La je celá ve velmi špatném stavu. Ale vypadá to, že ji budou stavět novou, a to celou najednou – všude byly náklaďáky, bagry, hromady štěrku a podobně. Kromě toho opět nádherné výhledy na krajinu, hmongské osady, zelené kroje, spousty buvolů, práce na poli, kukuřice na strmých svazích.
V Son La najednou čtyřproudovka, nádraží bez nahaněčů. Asi pojedeme dál do Moc Chau. Ale nejdřív
si trošku prohlédneme město. Do centra Son La je to z nádraží pěkně daleko, nakonec cestou nasedáme do MHD. Nacházíme postupně 3 bankomaty (z toho 2 agribank), ale ani jeden neakceptuje naši kartu. Banky jsou zavřené, je sobota po poledni. Začínáme se ptát po hotelích, kde vyměnit, jestli třeba u nich by to nešlo … Paní ve Vietnam Airlines nás pošle do zlatnictví a tam šťastně vyměňujeme 40 USD za 640 000 VND. Hurá!!!
Opět je sluníčko a vedro (po dlouhé době) a leje z nás a chození po Son La už máme plné zuby. Chtěli jsme navštívit starou francouzskou věznici, vylézáme schody, ale zjišťujeme, že to není ona. Tak se spokojíme s pěkným pohledem na město, které má ve svém středu rýžová políčka, a jdeme na MHD. Na nádraží koupíme lístek a dáváme si phó, ve které je nechutně krvavé maso. Tak sníme jen něco nudlí a vymluvíme se, že už nám jede bus, což je dokonce i pravda. Frčíme po super silnici do Moc Chau. Je to ovocnářská oblast, podél silnice banánovníky a další stromy, které ale neznáme. Taky kukuřice, rýže žádná. Moc Chau má být stotisícové město v nadmořské výšce 1500 metrů. Myslíme si, že to je nějaký podvod, ale skutečně vyjíždíme na náhorní plošinu s velkým městem (ikdyž ne stotisícovým). Má to být centrum mléčného průmyslu, který se jinak ve Vietnamu nevyskytuje. Skutečně tu prodávají místní mléko a je tu cukrárna, kterou časem navštívíme. Mají tu super piškotové dorty a já jsem si dal cosi podobného Pribináčku. Nejdříve ale po příjezdu zjišťujeme busy do Ninh Binh. Na tabuli je napsáno v 5, jeden pán nám říká v 5:30 a druhý v 6:00 a v hotelu nám říkají v 7 (vstaneme na pátou a ráno při čekání aspoň budeme mít čas na psaní deníku:)) Podíváme se do jednoho hotelu a ve druhém se ubytujeme, sympatická slečna s konverzační příručkou anglicko-vietnamskou a relativním pořádkem. Po ubytování vyrážíme na procházku. V tomto městě jsme zase atrakcí. Potkáváme kopáče a kluky, co lisují ze štěrku cihly. Všude kolem jsou kopce, tak si vybíráme ten s vysílačem, tam by mohla vést cesta. A skutečně. Projdeme po silnici průsmykem mezi dvěma kopci a z druhé strany vedou nahoru schody. Schody jsou ze začátku příjemně pozvolné, pak ale čím dál tím prudší a už z nás zase leje! Potkáváme postupně dva sestupující, zřejmě oblíbená procházka. Nahoře u vysílače bydlí člověk, zve nás dál, ale odmítáme. Necháváme se fotit a vyrážíme dolů. Pak zkusíme ještě pár odboček ze silnice, ale všude jsou buď psi nebo soukromý pozemek nebo prudké stoupání. Ještě malá procházka městem, cukrárna a domů. Psaní pohledů a deníčku na terase, kde je víc světla. Pak se snažíme recepční vysvětlit, že odcházíme v 5 a ona se nás snaží přesvědčit, že bus jede v 7. Nenecháme se zviklat.
Pak ještě jdeme na večeři. Ukážu si, že chci kuře a rýži. Přinesou mi nechutné skoro syrové kuřecí maso. Jíme jen rýži. V hotelu si pak dáváme nezralé pomeranče, čistíme hygienickou taštičku, do které nám zase něco vyteklo a jdeme spát. 110 VND 2 VND 12 VND 12 VND 20 VND 64 VND 8 VND 22 VND 3 VND 11 VND 2 VND 120 VND 30 VND
bus do Son La bagety sušenky a pomeranče MHD Son La 2 nechutné phó bus do Moc Chau cola voda jídlo cukrárna propiska hotel nechutná večeře
19. den – Cesta do Ninh Binh, jízda na kolech a na lodičkách v Tam Coc neděle 22. 7. 2007 Vstáváme ve 4:20, chvíli jsme sami s hlídačem na nádraží, pak se ale rozednívá a kolem 5:30 přijíždí spousta busů. Než dojde Tom k busu, chytí ho mafián z kanclu a prodává mu lístek za 75, když na ceduli je 51, ale řidič je tam taky a když se nám nelíbí, že nám místo vystavení stvrzenky na 150 dává dva staré lístky za 30, na kterých přepsal datum, tak nechápou. Co se dá dělat. 2 místa byla už jen vzadu, kde bychom se pořád mlátili do hlav, tak radši bereme jedno normální vpředu a jedno na sklápěcí sedačce. Všude plno lidí a pořád bereme další. Když se octnou ve dveřích a nechápou, tak závozník někoho neurvale donutí se smrsknout. Nakonec na 23 sedadlech (už to je na minibus dost) sedí 32 lidí! Z toho 3 malé děti – nechápu, jak je mámy na hupech udrží. Dvě stařeny se musí silou udržet na jedné židli – jedna sedí na půl zadku a chudák při tom zvrací, ale nikdo si toho nevšímá. Z Mai Chau do Nho Quanu to fakt hrozně hází:( Pak už to poznáváme, místa ze dne stráveného na D1:) Někde se udělá přestávka, načež 90% lidí zasedne do nejbližší garážorestaurace a každý bez výjimky si dává phó – super scéna:) My po zkušenostech ze včera jen sušenky a chipsy. Ty bohužel nejsou dost slané. Navíc jdu v restauraci na záchod a hned vzadu u korýtka vzadu za garáží tam leží škopek s hůlkami na mytí a misky – to je hygiena:(
Po cestě lidi a děti také svačili, co jiného než rýži. Takovou hrudku z rýže a něčeho, co vypadalo jako konzerva vepřovky a asi to bylo nějak slepené dohromady, aby se to nerozpadalo. To mě pobavilo, že i když si chtějí udělat sendvič, mají ho z rýže:) Zároveň to potvrzuje moji tezi, že ani nejsou zvyklí jíst něco nevařeného – nemají chleba a když my tady chceme občas něco takhle zakousnout, je jasné, že to je jen nějaký dovážený evropský, nic vietnamského.Snad až na čokoládové houstičky:) Na jihu je to jiné, večer se prodávají plněné bagety, i ráno do busu. A dokonce znají koláče. V Ninh Binh se nenecháváme vyhodit u Hoa Lu, jak nám dokonce nabízí řidič. Chceme na autobusové nádraží – ben xe – ale bus na něj nezajíždí, takže nás vyhazuje do příkopu na D1, pravda už ve městě. Takže jako minule, jsme prostě nepoučitelní:( Zase je 11, vedro, málo stínu. Chvíli nevíme co, nahání nás hoteliéři. Nakonec nám dohodí 2 xe omy a za 10 VND fičíme na nádraží. Ten můj mi ale ani na motorce nepřestává něco nabízet. Na ben xe nic, bus do Hue nejede. Jdeme k vlaku. Před nádražím nás chytí plyšák z Queen minihotelu = hotelu děsně vychvalovaného v Lonely Planet. Je fakt, že na nás nekřičí hej, to oceňuji. Navíc s námi jde na nádraží a pomáhá Tomovi se ptát na vlak a pořád říká, že teprve, když nevezmeme vlak, má pro nás turistický autobus. Dává nám na výběr, což se jiným Vietnamcům nemůže stát:) Vlak stojí asi 180, tak se necháváme chytit na bus. Navíc k němu nabízí úschovu batohů a sprchu v hotelu zdarma a půjčení kol za 1 USD, nebo motorek, ale ty nás nezajímají,
protože na nich neumíme. Chvíli sedíme nad čajem, pozornost podniku:) Píšeme do knihy návštěv. To se mi moc nelíbí, že nás k tomu skoro nutí, aby se tím dál mohli chlubit v L. P. V září tu byli nějací Češi. Kola jsou připravená, my taky, můžeme vyrazit. Moje kolo nebrzdí, prý za 10 minut přiveze jiné. Čekáme 10 minut a kousek. Přiveze to samé kolo s novým lankem, ale stejně nebrzdí. Kluk z hotelu lanko utáhne a pak ještě trochu, stejně to nebrzdí, ale jedeme. Všude je tu rovina, snad to půjde. Zatímco v Cuc Phuongu půjčovali horská kola (která nepřehazovala), tady půjčují stará vietnamská kola bez přehazovačky, která nebrzdí, ale zato mají na řidítkách košík, kam se dá dát náš čtyřicetilitrový batoh. Je to daleko pohodlnější než ho mít na zádech. A taky nejsou za 5 dolarů, ale za jeden.
A opravdu to jde, přehazovačka ani brzdy nejsou potřeba a cesta po rovině krásně ubíhá. Super výlet. Podle mapky z hotelu se snadno orientujeme a 12 kilometrů (prý) je za námi jako nic. Kupujeme za 100 VND lístky do Tam Coc a na lodičku (1 osoba 30 VND, lodička pro dva evropany nebo čtyři Vietnamce 40 VND). Lidé tu dost mluví anglicky a jsou zvyklí na turisty (taky jich tu je spousta, je to vyhlášená atrakce na hlavní turistické trase Vietnamu – spousta lidí se tudy nechává vozit busy pro turisty mezi Saigonem a Hanojí). V Tam Cocu je spousta bělochů a jeden černoch. Parkujeme kola za 4 VND, dostáváme lístek a na sedadla napíše hlídač křídou čísla. Pro jistotu kola ještě přivazujeme zámkem a vyrážíme do doporučené restaurace. Tam si dáváme jedno jídlo dohromady, jako obvykle, na terase s výhledem na přístav lodiček. A pak už hurá na lodičky. Dostáváme přidělenu jednu paní, která si sedá k veslům a její dcera k pádlu. Já sedím vedle dcery a Šárka před námi. Pádlování malým pádlem působí docela komicky. Střídáme se o pádlo a snad díky tomu nám během cesty nenabízí žádné výšivky, jak to vidíme na všech ostatních lodičkách. Proplouváme mezi kopci a skrz jeskyně, užíváme si to a odpočíváme. Po výletě chtějí veslařky spropitné, ale mají smůlu. Pak kupujeme vodu, vyzvedáváme kola a ještě se trošku projedeme po okolí než zamíříme zpět do Ninh Binh.
Cestou zpět nás překvapilo, o kolik narostla doprava na dálnici (tato dálnice vede mezi Hanojí a Saigonem a vypadá jako silnice z Prahy do Českých Budějovic, ale ty blátivé cesty, po kterých jsme jezdili včera, se taky jmenovaly dálnice). Hlavně spousta busů a náklaďáků. Pak po cestě přes město k bankomatu byl taky slušný provoz a zmatek, ale vůbec jsem se necítil tím provozem ohrožen. Šárka ano:) Já jsem se už při projíždění na kole mezi poli cítila unavená, možná z pádlování celou zpáteční cestu (3 km) malinkým pádlem. Takže z provozu na místní D1 jsem opravdu nadšená nebyla. Navíc člověk musí vjet do každé díry, protože kdyby náhle změnil směr, vrazila by do něj v lepším případě jen motorka. Fakt se divím, že jsme stále ještě neviděli nehodu, ale zrovna na D1 k tomu měly dva náklaďáky blízko. Jinak opravdu nacházíme ATM Incombank – asi jediný civilizovaný stroj v této zemi:) Po pár dnech na mizině a žebrání o Dongy ve zlatnictví a hotelích jsou z nás opět milionáři! Hurá! Dokonce tenhle ATM
napíše na lístek kolik kterých bankovek vám dal. To je po několika dnech hlášek „Not possible other bank“ super změna:) Jinak včera v Son La jsme poprvé viděli žebráka, ale mladého. A na zastávce možná bezdomovkyni. A dnes u Tam Coc dokonce poprvé žebrají děti:( Vidí nás jet na kolech, tak přeběhnou silnici, donutí nás svými těly zastavit a křičí „one dollar, one dollar“, fakt hroznej kraj:( O kus dál ve vesnici to samé. Člověk fakt už neví, co po tom jejich hello ještě přijde:( Ale cestu k pagodě Bich Dong nám ukázala super anglicky mluvící slečna na motorce, moc milá a dobré rady:) Na loďce jsme také prosili paní, ať mě nechá chvíli veslovat, ale jsem za debila, že to neumím, protože ty loďky jsou prostě dělané na Vietnamce a ať dávám nohy dopředu, nahoru, do tureckého sedu nebo kamkoliv, vesla nikdy nemůžu vytočit obě najednou tak, aby se dalo zabrat:( Tak toho musím nechat a aspoň pádluju. I tak na mě spousta vietnamských turistů z protisměru volá „very nice, very good“, pádlují tu totiž když už, tak většinou chlapi. A málokdy místo Vietnamky, to jen naše loď nemá víc pádel. Ale Vietnamku jsem si tím stejně nezískala, když jsme nedali spropitné. Ale dcera byla sympatická a uznávám, že na dvanáctiletou slečnu se tímhle pádlováním namaká dost. V Ninh Binhu jsme pak chvíli hledali náš hotel u nádraží v super úzkých uličkách:) Večeře – smažené nudle s masem a kingkongem (speciální vietnamská zelenina, která je trochu podobná listovému špenátu a jmenuje se kang kong). Sice ty nám známé, instantní, ale moc moc dobré. A 2 studené 7upy taky úžasné. Mezitím já seděla tupě na židli a nemohla nic a Tom sehnal meloun – standardní velikost 3kg, standardní cena 15 VND. Dobrej. Jíme ho na rohu na chodníku. Pak internet – super výbornej podnik – všude i webkamery. Kopírování fotek na flashku bez problémů, na rozdíl od odeslání e-mailu. Takže tím trávíme celkem dost času, ale nakonec se daří. Pak sprcha v hotelu, kde ani nebydlíme a tohle neobvykle dlouhé psaní deníku, protože čekáme, až dorazí náš Open bus:) Bus dorazil asi v 10 a nejdřív to vypadalo, když jsme nastoupili, že tam ani nejsou nutná 4 místa, ale nějaké dítě sedělo na zadní pětce ilegálně. Takže čtyři místa na zadní pětce, z čehož já vyfasovala to u už rozvalené američanky, která dost přesahovala na mou sedačku a celou noc jsem se s ní musela prát. Plus se mi už od rozjezdu chtělo na WC a stavěli jsme až ve 2:( To byly muka:( Záchody na pumpě vskutku vietnamské – 3 turecké za dřevěnými dveřmi a pak jen společná čůrátka – jedno dámské a jedno pánské. Tak jsem to konečně vyzkoušela, docela síla, ale po tmě to ještě jde. Ostatní Evropanky, co nejezdí po venkově, byly docela vykulené:)
150 VND 220 VND 32 VND 5 VND 4 10 60 100 4 33 15 40
bus Ninh Binh bus Hue kola voda sušenky xe om obed vstup do Tam Coc parkovné voda meloun večeře
20. den – Hué a okolí pondělí 23. 7. 2007 Asi v půl osmé vystupujeme v Hue. Tomík už chvíli pozoroval město a orientoval se podle mapky. Když nás v busu nemůže nikdo otravovat a pokřikovat na nás, vypadá to moc hezky. Hledáme hotel – dva v levné uličce jsou plné, tak nás jeden kámoš posílá k jinému, kde právě sprchují předzahrádku. Na rozdíl od těch předchozích ho nezmiňují v L. P., takže si v něm Amíci nerezervují pokoje telefonem a nenechávají se k němu odvézt od busu taxíkem. Bereme tu pokoj za 8 USD v prvním patře, vypadá hezky.
Teď meloun, pak do pokoje a uvidí se, co dál. Jdeme pěšky směrem k citadele, odoláváme všem donucením jet na lodi, které jsou mimochodem fakt ošklivé, vypadají jako kolotoče z pouti. Navštěvujeme knihkupectví, ale záhada s polohou Lai Chau zůstává nevysvětlena. Dáváme si borůvkový kornout za 10 u celkem fajn paní. Hurá, poživatelná zmrzlina! Málem si ji mezi sousty trháme z ruky a chceme hned další, ale uvnitř citadely za ni patnáct vydřiduchům dát nechceme. V zahradě nějakého zavřeného muzea obdivujeme mohutné americké tanky zabavené Vietnamci a, oproti nim, vietnamská tintítka. Pak si jdeme sednout do stínu jedné zavřené budovy a tam potkáváme super kámoše, moc milého a krásně anglicky mluvícího. Studoval čtyři roky angličtinu na universitě, jmenuje se Han. Moc mile a nezištně nám radí, jak strávit čas v Hue a doporučuje nám jet do NP Yok Don. Jen nás odrazuje od local busů, asi nevypadáme dost drsně:) Dáváme mu pohled a má obrovskou radost, prý má doma obrázek Prahy v nějakých novinách a hned poznal, že je to to samé. Mj. se dozvídáme, že Čínština je podobná Vietnamštině, že by prý s trochou učení rozuměl. A že vyjet ven je opravdu celkem problém, hlavně ale taky kvůli penězům. Dělá prý průvodce na lodi a teď si o dni volna čte v zahradě L.P. o Vietnamu, aby věděl, co se tam o nich píše. Tak mu říkáme, že to máme v plánu s tím českým taky.
Pokračujeme do vnitřní citadely. Vstupné 55 na osobu, stojí to za to. Brána má dva oddělené vchody, pro Vietnamce a pro cizince. Asi aby nebylo vidět, že platíme pětkrát víc. Obrovský areál s mnoha chrámy, altánky, bazénky s lekníny a rybami, které Šárka krmí bagetou. Ryby se o bagetu praly, jako by týden nejedly, vždy kolem dopadu bagety ještě dlouho lapaly, když už tam dávno nic nebylo. Některé budovy zrekonstruované, jiné rozpadlé, prostě super. Jen je příšerné vedro a máme hlad. Přesto odoláváme a prohlížíme celý areál. Pak vybíráme restauraci z průvodce, která je poblíž citadely a kde obsluhují hluchoněmí.
K obědu jsme si dali jako předkrm jednu Hue specialitu – rice steamed rolls with beef and green salad served with peanut sauce:) Moc dobré, ikdyž omáčky jsem se ze začátku bála:) K tomu jsme měli ještě nějaké další chody, ale nebylo to pravé vietnamské – o misky jsme si museli říct a maso se muselo krájet. Ale pochutnali jsme si. Odpoledne jsme chtěli navštívit jednu pagodu 5km na jednu stranu od města a pár císařských hrobek na druhou stranu od města. Rozhodli jsme se k pagodě dojet mototaxíkem a usmlouvali jsme cestu na 35 za oba (asi se pak poprali, když jsme jim dali lichý počet dongů) Odvezli nás k pagodě a říkali, že teď platit nemusíme, že jim dáme rovnou 70, až nás odvezou zase zpátky. Dali jsme jim 35 s tím, že zpět možná pojedeme s nimi (ale spíše ne). Taky se pak málem poprali s jednou paní, která se nám snažila vnutit cestu zpět lodí. Radši jsme utekli dovnitř pagody. Asi poprvé vidíme ve Vietnamu buddhistické mnichy (naposled v Kantonu). Taky nějaké bláznivé stařeny, co okupují záchody. Ale pěkný stín:) Něco si o areálu čteme v průvodci. Naši hoši už tam nejsou. Tom chvíli smlouvá o loď, oni chtějí 100, my nabízíme 40, oni 60, ale míň ne. Mezitím odcházíme pěšky a kupujeme vodu a dva chlapíci nám zatím nabízejí motorky za 20. Smlouváme na 10, ale to oni nechtějí. O kousek dál stejná debata, ale než hledat dál, odjíždíme za 20. Cestou od pagody k městu podél řeky je to moc pěkné, dokonce jsou tam další pagody, které vypadají starší. S těmi památkami je to tu fakt zvláštní, máloco je opravdu staré, člověk má pocit, že by to stejně postavili i před deseti lety a tak na mě nedýchá žádné kouzlo. Ale areál citadely byl fajn.
Dovezli nás k hotelu, kde jsme si půjčili kola a vyrazili za dalšími památkami. Cestou po nábřeží se pán na motorce ptá, odkud jsme a po odpovědi kupodivu nic nenabízí a docela se vyzná – jestli už nejsme komunističtí a jestli je to těď super, ví i přesně rok 1989 a je na nás moc milý. Přijíždíme k chrámu a po prohlídce opravujeme řetěz (s pomocí hlídače na parkovišti u chrámu a ještě jednoho náhodného kolemjdoucího) na Šárčině kole. Hned ale padá znovu, je to tím, že je uvolněná šlapka a chybí matka, kterou by se připevnila ke středu. V motorkoopravně nám to prý nespraví, tak si aspoň jdu k pumpě vedle umýt ruce. Kluk mě vede za budovu, ukazuje kohoutek a nějaký jar. Asi pěkné svinstvo, olej tím skvěle pustil. Když se vrátím dopředu k pumpě, kluk spravuje Šárce kolo. Matku sice nemá, ale má velké kladivo, dá do toho čtyři rány a je to hotové, ikdyž jen provizorně. Zkoušel jsem mu za to dát nějaké peníze, ale žádné si nevzal.
Rozhodneme se pokračovat v cestě. Ještě jednou si cestou půjčuji kladivo a hraju si na dědečka, ale když se mi zasune sedlo, tak mě to přestává bavit a vracím rozbité kolo Šárce. Jedu na svém kole na průzkum k hrobce, už je jen kousek. Když se vrátím, Šárka je obklopena dětmi, kteří jí násilím spravují kolo. A chtějí za to peníze. Něco jim dáváme, chtějí víc, ale mají smůlu. Dojedeme k hrobce, ale akorát ji zavírají. Rychle dovřou dveře, aby Šárka nezahlédla ani kousek, děti o kus dál do nás kopou míčem a další skupinka vypadá, že po nás bude střílet prakem kameny, ale nakonec si to rozmyslí. Jedeme zpět do Hue, kola už vydržela vcelku, jen celou cestu vydávala příšerné zvuky.
Pak jdeme ještě na večeři do naší oblíbené restaurace, objednáváme si na druhý den bus do Hoi An a jdeme spát. 110 10 40 128 56 32 10 55 4 70 80 24
lístky citadela zmrzlina voda hotel oběd kola oprava kola xe omy parkovné večeře bus do Hoi An známky
21. den – Hoi An úterý 24. 7. 2007 Vyspali jsme se do růžova, vstávání až v sedm a přikrytí prostěradlem toho byly příčinou. Ráno zabalit, zaplatit, vyrážím koupit vodu a už mi málem ujel bus – Šárka ho naštěstí zdržela. Cesta do Hoi An klimatizovaným turistickým busem je bez problémů, ale dost zdlouhavá, protože pořád zajíždíme k nějakým hotelům, kde někoho vyzvedáváme. I v Danangu a okolí. Přestávka u super jezera pod horami, které jdou skoro až k moři, pak projíždíme tunelem pod nimi. Zase jsme po dlouhé době viděli moře. V Hoi An jsme vystoupili u hotelu naproti busovému nádraží. Na něm celkem příjemná domluva s pánem, co umí pár slov anglicky a je inteligentní. Důsledek – zítra ve 4:00 odjíždíme do Buon Ma Thuot, dost daleko na jih a do vnitrozemí, kousek od parku Yok Don, který je naším cílem. Chtěli jsme strávit ještě jeden den v okolí Hoi Anu a navštívit My Son, staré centrum Čampské říše. Ale bus pozítří nejede, tak pojedeme hned zítra a My Son si prohlédneme cestou zpět na sever. Vybrali jsme si hotel u nádraží, abychom to ráno neměli daleko. Luxusní pokoj s TV, vanou, ledničkou, klimatizací, větrákem a ještěrkou. A do centra je to, co by kamenem dohodil, jen na pláž je to dál, tak koupání také odložíme. Vyrážíme do města, je krátce po poledni. Jsme nadšení. Do centra nesmí auta a motorek je tu také málo, hlavně žádné neparkují na chodnících, takže se po nich dá chodit. Ani zboží nesmí být vystaveno na chodnících. A je tu spousta obchůdků, restaurací, galerií a krejčovství – ne v těch hnusných garážích, ale v 200 let starých domcích. Mezi obchůdky jsou turistické atrakce typu krytý japonský most, muzeum keramiky, domy bohatých čínských kupců a kongregační domy čínských menšin, které vypadají spíš jako chrámy. Ochutnáváme tradiční hoianské jídlo Cao Lau, procházíme se uličkami, navštěvujeme chrámy, prostě pohodička. Šárka si nechává ušít šaty, ve čtyři odpoledne jí berou míry a v sedm prý budou hotové. Super malinká holčička v obchodě, kde jsem si zkoušela kalhoty, měla super nosík a tvářičky a smála se na nás a nechala se i zvednout do výšky:) Navštěvujeme i místní trh, kupujeme ovoce, hůlky, tygří mast a pak jdeme na večeři do super restaurace. Vedlejší se chlubí, že jsou první uvedená restaurace v L.P. Ta naše se tím chlubit nemůže, tak se o to víc snaží. Před jídlem dostáváme mokré utěrky, pak jídlo - Cao Lau, jsou to takové špagety s omáčkou, kousky masa, zeleniny, sníst je hůlkami dá docela práci. Po jídle ještě pozornost podniku – meloun a banány na talířku a žvýkačka. A to všechno nás stálo jen 32 VND. A hůlky byly zabalené v ubrouscích.
Po večeři se Šárka začíná bát, jak dopadnou ty šaty. Ale vypadá to dobře – jsou pěkné, sedí jí a moc jí sluší. Pak internet, nákup několika nezbytností (baterky, pasta na zuby) a do hotelu, osprchovat, něco vyprat a pokusit se usnout. Snad to půjde.
128 20 52 150 432 3 32 9 15 10 40 4 15 38 10 32 24
hotel zmrzlina oběd vstupné šaty taštička voda ovoce hůlky mast večeře net baterky hygiena zmrzlina tričko pohledy
22. den – Cesta do Buon Ma Thuot Středa, 25.7.2007 Vstáváme ve 3:00. Neteče voda. O to rychleji jsme venku. Plyšák spící na recepci je natolik duchapřítomný, že jde zkontrolovat minibar. Ale my bychom mu zaplatili i bez toho:) Na nádraží už stojí bus a vypadá plný. Vyjednávání s řidičem není příjemné. Jedna holka umí dost anglicky, ale proti řidiči nám nepomůže. Říká, že 150 za jednoho je dobrá cena. Naše vyjednávací pozice je špatná, musíme přistoupit na 300 (na tabuli na nádraží je napsáno 90 za jednoho). Pak zas nevědí, kam nás posadit. Oni nás dávají dozadu, my chceme na místa 7, 8. To z nějakého důvodu nejde. Tak nakonec sedíme přímo za řidičem, uvidíme, jak to půjde, metr od řadicí páky:) Snad nevypadneme předním sklem. Moc nás tu nechtějí a holka taky říkala, že tenhle bus není pro cizince, tak holt uvidíme. Dopadlo to dobře a byla by z toho dobrá road movie. Od nás přes uličku seděl starší vážný (a vážený) pán, majitel autobusu. Vpředu řidič a v otevřených dveřích dva ze tří nahaněčů (střídali se), řvali ven na všechny a na všechno a drželi se kolem ramen. Super komedie. Působí dojmem, že tuto trasu jedou poprvé, nebo aspoň poprvé v tomto autobusu (vyklánět se a řvát z tohoto obrovského autobusu, to je něco úplně jiného než z minibusu). I šéf působí tím dojmem, u benzinky si pečlivě zapisuje, kolik vzali benzinu a kolik to stálo.
Ráno, dokud byla tma, dokonce v TV deset centimetrů od našich hlav řvalo karaoke, tak je to tedy pravda, ale asi se nikdo nepřidal. Dlouho jsme jeli bez přestávky, takže jsme cestou měli problémy s vodou a se záchodem. Jedeme na jih, směr Nha Trang, podél pobřeží, ale moře zahlédneme jen občas. Asi po šesti hodinách přestávka na oběd u moře. Posádka busu nás zve ke stolu, ale váháme. Jednak proto, že vypadají jako mafiáni, a taky proto, že Šárce ryby moc nevyhovují. Nakonec usedám ke stolu s dalšími cestujícími a jeden mladý kluk mi na dotaz odpoví, že to stojí 20 Dongů (oni to předtím usmlouvali). Jídlo super, 3 různé ryby, chobotničky, vajíčka, ochutnávám od všeho. Zaujme mě, jak kámoš vytáhne hůlkami oko ryby a jako lahůdku ho strčí do pusy. Dojím (ne kvůli tomu oku:)). Paní vedle mě ukazuje 30, ale kámoš potvrzuje 20, tak platím 20 a začínám hledat Šárku, která zatím hladověla a fotila. Jedeme dál.
Krajina se mění, místo osamělých palem nyní vídáme rozsáhlé palmové háje. Rýžová políčka mizí, jen občas přijedeme do místa, kde jich je naopak spousta. Některá políčka jsou úplně vyprahlá, jakoby pokrytá bílým kamením, jak uschlo bahno. Mění se i architektura. Domy už mi nepřipadají tak ošklivé – nejsou všechny úzké a hluboké. Dokonce mají i okna do stran. Konečně odbočujeme do vnitrozemí. Země je najednou vyprahlá. Ale po čase se zase zelená, potkáváme nové, neznámé rostliny. Některé z nich jsou asi kávovníky. Domy tady na vysočině jsou většinou jen přízemní, ale s okny do ulice, ne jen garážová vrata, a hlavně sedlová střecha s taškami, ne ty jejich ukrutné tunelovité věže. Za námi v nacpaném busu sedí lidi i v uličce. Vypadají opravdu nešťastní, fakt takoví polomrtví. Dvanáct hodin v neuvěřitelných pózách, třeba ještě drželi tašky nebo děti. Nikdo nemluví, všichni se to jen snaží vydržet:( Ale na obědě super ožili, i děti a staříci.Taky je divné, že se nikdo nebouří, že jsme za 12 hodin stavěli jen dvakrát na záchod, z toho jednou na rozlehlé hliněné pláni!! Nechápu. Asi tolik nepijí jako my. Zase nám dochází voda. Cesta přestává být asfaltová, samá díra, mám strach, že se autobus překlopí při některém z náklonů. Šéf osobně naviguje. Je hrozné vedro, voda v lahvi je tak horká, že se nedá pít. Zastavujeme, sláva! Šéf nás (ještě s dalšími) přesazuje do jiného busu (místního), platí za nás jízdné a podává mi ruku. Jeho bus nejede přímo do Buon Ma Thuot.
Máme ještě čas si koupit malou vodu a sníst pomeranč a vyrážíme dál. Dává se s námi do řeči kluk (ženatý, 25, děti, manželka sedí před námi) Radí nám, kde vystoupit. Hurá. Dvanáctihodinová jízda je za námi. Zbavujeme se motorkářů a užíváme si svobody pohybu a nového města. Nacházíme turistické informace. Jsou v nich tři lidé, kteří mají za úkol všechny posílat na novou adresu (všechny = 2 lidi za den). Nacházíme novou adresu a skvělé informační centrum. Zjišťujeme, že projížďky na slonech existují a že všude jezdí busy, každou hodinu nebo půlhodinu. Jeden den chceme do NP Yok Don a druhý den k jezeru Lac. Jezdit na slonech se dá na obou místech.
Teď seženeme hotel a něco k jídlu. První hotel nic moc, spíš hrůza, ale druhý super, tak se hned zabydlujeme. A vyrážíme do vedlejšího vchodu na závitky, které si člověk sám balí do rýžového papíru (asi 8 surovin si naskládá na půlkruh papíru, zabalí a pak namáčí do arašídové omáčky a jí). Jsme nadšení. Paní obsluhující je super milá. Pořád se ptá jestli vše O.K. a zda nám chutná a všimla si, že nám došla omáčka a přinesla další. Jen nám pak říkala, ať přijdem i večer, tak nevím, jestli nespěje k nahaněčce turistů. Pak ještě malá procházka, deštík, nákup vody, vodky (zase došla:)), sušenek, zmrzliny, napsat mail domů a zpět do hotelu. Zítra jedeme k jezeru!
Jinak město Buon Ma Thuot je super. Po turistickém pobřeží, kde skoro už i babičky anglicky něco nabízí a jsou neodbytné, je to super oáza s moc milými lidmi. Většinou teda všichni civí, ale při tom se usmívají. A dětem se evidentně moc líbíme a všechny nás zdraví:) Ale i starší lidé. A když se ptáme na cestu, lidé v obchodech jsou moc rádi, že nám můžou poradit a nic nám k tomu nenabízí. A dokonce když nakupujeme, lidé nám řeknou vietnamskou cenu, prodají nám to a vůbec nás nenutí koupit nic dalšího a neukazují nám celý obchod. Koupili jsme ananas od paní, která je právě sklízela z chodníku. Vypadaly daleko větší než ty, které včera v Hoi Anu stály 10 a na 5 se paní tvářila překvapeně. Tahle paní ukazovala na prstech 4 a my se automaticky báli, že 40, že to není možné. Většinový vietnamský proud nás naučil:( Ale paní jsme podali 5 a ještě nám vrátila:) Ani nám to nezaokrouhlila na 5, to snad ani není Vietnamka! Jinak internet stál 1, La Vie, naše oblíbená značka vody, 8 bez smlouvání (napsaná cena) a ty nejnovější véčkové mobily asi 3880 VND. bus 300, icetea 6, oběd 20, hotel 128, vodka 23, voda 29, večeře 30, zmrzlina 10, internet 1, sušenky 10, ananas 4
23. den – Jezero Lak, jízda na slonech Čtvrtek, 26.7.2007 Vstávání ve 4:50, v 5:20 jsme na zastávce. Našli jsme ji podle plánku bez problémů, jen nás překvapilo, že je uprostřed tržiště a bus tam asi neprojede. Navíc žádný nepřijížděl, všechny jezdily kolmou ulicí. Ptali jsme se několika lidí na všech stranách a všichni nás posílali na tu naši zastávku. A před 6:30 najednou spousta čekajících a bus se dostavil. Paní, co měla před zastávkou rozloženou zeleninu, ji musela uklidit, aby mohl zaparkovat. Cestu k jezeru jsem prospal. Vystoupili jsme na místě označeném na plánku jezera Lak, který jsme dostali v turistických informacích. Nejdříve jsme navštívili turistické centrum s bazénem, bungalovy, plovoucí restaurací na jezeře, půjčovnou kol a informacemi o slonech. Slon na hodinu stojí 30 USD, ale musíme si k tomu koupit cestu lodí zpět přes jezero, jinak se zpět nedostaneme – podél jezera není cesta, prý. Na slonech se chodí vodou přes jezero z jedné vesnice do druhé. Rozhodli jsme se jít přímo do té první vesnice a objednat si projížďku na místě (v druhé pobočce jeho kanceláře). Nelíbil se mi ten mafián, je prostě zařízený na turisty. „Běžte teď do mojí restaurace a po slonech vás loď doveze akorát na oběd. Procházet se ve vesnici Mjelin? Co byste tam tak dlouho dělali? A jak byste to sami zvládli?“ Takovému debilovi peníze dávat nebudu, to radši jeho pobočce, třeba to někam zašijou:) Cesta tam samozřejmě byla úplně super. Naše dohadování, co vlastně uděláme, bylo napínavé, Tom chvíli byl pro jízdu motorovou lodí přes jezero, jen aby už byl na slonovi:)
Došli jsme do vesnice a našli půjčovnu slonů a už předtím viděli slony s lidmi na hřbetě pochodující přes jezero. Jen jsme začli mít problémy s baterkami do foťáku, ty Vietnamské nic nevydrží. Nakonec jsme nějaké sehnali, prošli si vesnici, dali si 7up, pak jsem se s nimi 5 minut hádal o korunu, protože chlápek říkal, že je za sedm a pak po mně chtěli 8 (hádka probíhala v pantomimě:)) A konečně na slony, hurá! Chvíle dohadování a vysvětlování, že chceme jen tam a ne zpátky. Paní nám zase tvrdí, že z vesnice nevede cesta (přestože na její mapě na zdi je nakreslená). Přesvědčíme paní, že zaplatíme hned a že ve druhé vesnici vystoupíme. Nevíme, jestli to paní vysvětlila řidiči, protože pak šla za námi a ještě několikrát na něj něco pořvávala.
Cesta na slonovi byla super. Vyjde se po schodech do výšky asi prvního patra a odtud se nastupuje na sedačku, kterou má slon na hřbetě – vozí tři Vietnamce nebo dva Evropany + řidiče:) Pak jsme šli přes vesnici. Slon jde dost těžkopádně, takže se hodně houpe a není to zrovna pohodlný způsob cestování. Řidič mu sedí za hlavou a nohama mu kope (jemně) zezadu do uší, čímž ho řídí. Když to nezabírá, mlátí ho do hlavy klackem – úder zprava znamená jdi vlevo. Když ani to nezabírá, má takový hák na tyči, kterým ho tahá za ucho. Jde vždycky nejdřív zadní nohou a hned na to posune i přední na té samé straně. Hladila jsem si ho několikrát a byl super chlupatej a drsnej. A na hlavě byly černé chlupy dlouhé jako vlasy, ale všude dost řídké. Prošli jsme vesnicí a vlezli do vody mezi dvě lodi. Slon jednu odstrkuje, aby mohl projít. Ve vodě to nehoupe tolik. Slonovi se ale chce do rákosí a začne žrát. Vyplaší hejna mušek a komárů, kteří na nás útočí. Šárka na chvíli dokoce nechává focení, aby je mohla odehnat, a to je co říct. Na mně jich bylo tisíc a na Tomovi žádné, nevím proč. V nejhlubší části vody byl slon namočený skoro celý. Hrazdička byla nějak nakřivo, takže jsem byla níž než Tom a slon mi nějakým šplouchnutím namočil i zadek. Ve vodě za námi zůstávala super rozbahněná cestička, kusy rákosí a občas i horna:) Bylo zajímavé, že trasa byla pro slona spíš neobvyklá a chtěl prostě do rákosí a ne tam, kam ho vedl řidič. Mohli jsme jen doufat, že hloubka je malá i tam, kam chce slon:) Asi po
půl hodině jsme z vody venku. Následuje malé kolečko po vesnici a pokus o vyproštění traktoru. Při průchodu kolem vysokých stromů a drátů nám řidič galantně odháněl větve holí. Nakonec se necháváme vysadit (po hodině a deseti minutách, chtěl nás vézt i zpět, museli jsme ho zastavit) a ještě chvilku slona obdivujeme a konverzujeme s řidičem. Slon se jmenuje Ban a je mu 45. Pak odchází a my zůstáváme sami a odpočíváme a jíme pár sušenek. Cítím, že je mi divně ze sluníčka, chci si namočit hlavu, ale jezero je dost špinavé. Není divu, jestli ho i další sloni znečišťují tak intenzívně jako ten náš.
Vyrážíme na procházku vesnicí – domy na kůlech, mávající děti, prašná cesta jako na Ukrajině a děsné vedro. Domy na kůlech tu jsou delší než na severu, takové kravíny. Pár vedle sebe a hned to vypadá jako sídliště. Děti tu jezdí na obrovských dospěláckých kolech tak, že jen oscilují kolem vodorovné polohy šlapek tam a zpět, ale šlapat dokola nemůžou:) Nahlížíme do školy, jednotřídky, pak si dáváme vodu v občerstvovně a uvažujeme o kulečníku (mají jeden a konkurence přes ulici asi čtyři). Nakonec se ale vydáváme na cestu zpět do městečka na druhé straně jezera.
Tom vidí jet mezi rákosím člověka a říká: „Mohli bychom jít taky po tamhleté cestě, jak jede ta motorka, to by mohlo být blíž. Teda pokud ta motorka není motorová loď.“ Načež motorka trochu popojela a ukázalo se, že to byla loď. Skutečná cesta vede po náspu mezi rýžovými políčky o kousek dál, ale je vidět, že část náspu chybí. Zjišťujeme, že tam není ani cesta. Je tam provizorní můstek, kterému ovšem chybí asi deset metrů bahnem a vodou a na druhé straně taky. A malý kluk za přechod vybírá peníze. S úsměvem platíme 2 VND a Šárka se vrhá do bahna. Já zouvám a jdu vodou, přes most, zase vodou a obouvám. Čekám na Šárku, která taky zouvá a ještě navíc fotí. Za mostem zase dobrá cesta po náspu a mírný deštík, který nás krásně osvěžuje. Pak průchod vesnicí (městečkem), dáváme si pepsi a number 1 (chutnající jako bon pari) s ledem v proutěných židličkách u jezera a jdeme čekat na bus. Místa ve stínu zabrala restaurace, tak čekáme u ní a nic si nedáváme, až Šárku nakonec zláká šťáva z cukrové třtiny, kterou tu lisují. Je sladká, ale s ledem docela osvěžující. Dává si hned dvě:) (druhou udělali pro mě, ale já ji nechtěl).
Po třičtvrtěhodinovém čekání nám přijíždí bus. Nastupujeme se spoustou dalších lidí. Holky před námi, když nás vidí, začnou si opakovat anglické věty, ale neosloví nás. Nakonec navazuje komunikaci Šárka. Holky mluví jednoduchými větami, ale celkem dobře. Je jim čtrnáct a zítra mají hodinu matematiky. Tak jim říkám, že Tom matiku učí. Dávají mi každá svou kytičku, jsou fakt moc hodné, ale ještě se trochu stydí. Kytičky se pak na pokoji ve vodě krásně rozvinou. Kámošky vystupují a před nás si sedá chlap, který neustále plive z okýnka tak, že to lítá na Šárku. Super průvodčí ho na to upozorňuje, takže si dává větší pozor, ale plive pořád. Asi má pořádnou rýmu. Zbytek cesty O.K., přesouváme se na jiná sedadla. Konečně doma. Šárka odpočívá a já jdu na závitky. Pak doprovázím Šárku na phó s mořskými plody a nakupujeme bagety, sušenky a vodu na zítra. Jedna paní v obchodě nám dokonce ručně vypisuje účet. Večer jsem ještě ulovil Francouzsku s nabíječkou z vedlejšího pokoje, půjčila nám ji do rána, tak snad zítra budeme mít čím fotit. Tom měl dnes super komunikační den. Ve vesnici se mu kromě uhádání 1 kč za 7 up povedlo i vrátit dvě nepoužité baterky, na které foťák vůbec nereagoval a nechat si vrátit peníze:) A pak se hnal energizery tak, že si je nechal dovézt z vesnice na motorce.
20 3 44 7 44 480 6 9 6 20 15 15 17 1 9
bus k jezeru banány voda 7up baterky slon bagety kavárna třtinová šťáva bus zpět závitky phó nákup net zmrzlina
24. den – Národní park Yok Don pátek ,27.7.2007 „Four hours, this is nearly one day“ říká recepční v Yok Donu zcela v souladu s průvodci ze Sapy. Dnes jsme nevstali. Trošku jsme si doleželi a vyrazili až po sedmé hodině (už po snídani – já bageta, Šárka ananas). Došli jsme na zastávku a skoro hned nám jel bus do Yok Donu. V Yok Donu jsme se dozvěděli od guida, který mluvil celkem dobře anglicky, že čtyřhodinová procházka v NP s guidem je za 30 USD a bez guida to nejde, protože je blízko Kambodžská hranice. Navíc NP byl za řekou, takže jsme se tam sami nemohli dostat. Přemýšleli jsme u řeky, co dál. Mezitím jsme se prošli po super zavěšených můstcích. Pak jsme zkoušeli podplatit převozníky, ale ti zavolali guida. S tím jsme se nakonec domluvili, že se přidáme ke čtyřem Švýcarům, kteří mají zaplacenou hodinu na slonech, a půjdeme s nimi pěšky za 100 VND.
Půl hodinky jsme si počkali a pak vyrazili se švýcarskou rodinkou. Pan Roger byl docela prima ukecaný, tak jsme si povídali o cestování. Procházka pralesem byla úplně super. Sloni se Švýcary na hřbetech šli rozvážně, takže jsme jim stačili a ještě je stihli pozorovat a fotit, jak trhají větvičky, trávu, stromky, kterými se ovívají nebo je žerou, serou, prostě super! Prales byl taky zajímavý, úplně jiný než v Cuc Phuong – stromy celkem daleko od sebe, takže tam prošli i sloni i my. Také byl o dost sušší. Na konci jsme si mohli slony pohladit a chvíli jsme se bavili s guidem o tom, jak je málo samců a že rodina se samicí musí zaplatit dva buvoly rodině, která vlastní samce, když chce mláďata. Takže se sloni v zajetí moc nerozmnožují a chytají se další (k tomu, aby na nich mohli jezdit turisti). Jinak se v této oblasti střídá období dešťů a období sucha a když je sucho, tak spousta stromů v pralese uschne. Teď zrovna bylo období dešťů a přesto byla půda celkem suchá. Guide byl prima.
Následovala plavba zpět přes řeku, krátký odpočinek a pak cesta do vesnice Ban Don, která nás však nezaujala. Byla plná suvenýrů a jedné předražené restaurace, čekala na busy plné turistů. Jediná pozitivní věc byla, že odtud jel brzy bus do Buon Ma Thuot. Rozhodli jsme se, že když to půjde, odjedeme ještě dnes na sever nebo aspoň k pobřeží (bylo teprve krátce po poledni). A to byla chyba.
Zjistili jsme v informacích, že je možné odjet, že busy jezdí a ještě jsou i volná místa. Odhlásili jsme pokoj (zaplatili jsme 4 USD, protože jsme se odhlásili moc pozdě) a pak nám řekli, že místa v autobusech už nejsou. Docela dlouho jsme se s nimi dohadovali, ale zjistili jsme, že to nemá cenu. Dost nás to rozladilo, ale snažili jsme se uklidnit a docela se nám to podařilo. Zase jsme se přihlásili do hotelu, koupili si zmrzlinu a vyrazili na nádraží zjišťovat busy na druhý den ráno. V zásadě jsme přišli jen o ty čtyři dolary (a dobrou náladu, ta se ale brzy vrátila). Nádraží je asi 4 km od centra, takže byl problém se tam dostat a zítra ráno budeme muset jet na motorce. První bus nejel až tam, ale řekli nám, kde vystoupit a počkat na jiný. Druhý bus už jel až k nádraží. Na nádraží jsme potkali tři Amíky, z nichž jeden mluvil vietnamsky, a jejich vietnamského kámoše. Pomohli nám s dotazy na bus, funguje tu totiž několik busových společností a každá poskytuje informace jen o svých spojích. S tím jsme se v ostatních městech nesetkali, tak nás to zmátlo. Pak jsme s Amíky přečkali pod střechou zatím nejprudší déšť, co jsme tu viděli, a dojeli zpět do centra (soukromým busem – jel do garáží). Trošku jsme si odpočinuli v hotelu a vyrazili na večeři. Šárka vybrala na ulici super pána a paní, kteří vařili rýži a grilovali nějaké řízečky a jako přílohu ještě měli několik druhů zeleniny, vše vystavené ve skleněné vitrínce, takže jsme věděli, do čeho jdeme. Pán ukazoval, že jedna porce je za 10 VND, s
kuřecím stehnem za 15 VND. Řekli jsme si, kterou zeleninu chceme a kterou ne a k tomu nám pán donesl ještě polévku a Šárce ještě porci polévky navíc, když viděl, jak zbaštila tu první. Pak si Šárka ještě přidala rýži s tím výborným masem a já jsem ochutnal studený čaj, který byl k dispozici v plastovém džbánku na každém stole. U vedlejšího stolu 2 štamgasti jedli a kouřili a ptali se, jestli mluvíme anglicky a pak jestli mluvíme vietnamsky a všichni jsme se na sebe usmívali a bylo to super. Celá večeře byla skutečně za 30 VND (3 porce), za polévku ani čaj si nic dalšího neúčtovali.
Pak jsme začli hledat internet, kde bychom mohli zkopírovat fotky na flashku. Šárka objevila v obchodě s mobily dva počítače a kluk a holka uvnitř nás nechali na jednom z nich zkopírovat fotky. A zadarmo! Pak jsme ještě navštívili stánek s pečivem – koláče, taštičky, pyrohy na zítřejší cestu. Nakonec jsme před hotelem nakoupili čaj a kávu od sympatické holky. Normálně tam asi celá zrnka neprodává, ale nějaká vzadu našla :-) Jinak byl v obchodě stroj na mletí kávy. Pak voda, internet a spát. Zítra pro změnu vstaváme brzy.
40 30 100 18 30 18 50 15 178 2
bus do Yok Don a zpět voda procházka parkem MHD večeře zmrzlina kafe a čaj pekárna hotel internet
