1 ÚVOD MASKY MASKOVANÁ TVÁŘ SPECIFICKÁ MASKA, LÍČENÍ Staré divadlo Nové divadlo a film... 8

OBSAH 1

ÚVOD........................................................................................................................ 2

2

MASKY ..................................................................................................................... 3

3

MASKOVANÁ TVÁŘ – SPECIFICKÁ MASKA, LÍČENÍ .......................................... 7

3.1

Staré divadlo .................................................................................................................................................. 7

3.2

Nové divadlo a film ........................................................................................................................................ 8

3.3

Osobní líčení – specifické líčení, tetování a skarifikace ............................................................................ 10

4

RITUÁL ................................................................................................................... 16

4.1

Masky a rituál .............................................................................................................................................. 16

4.2

Za maskou je člověk .................................................................................................................................... 20

5

ČLOVĚK A JEHO MASKY VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ ........................................... 26

5.1

Kdo jsme? ..................................................................................................................................................... 30

5.2

Kam jdeme? ................................................................................................................................................. 39

6

MASKA A JEJÍ ČLOVĚK ....................................................................................... 46

6.1

Zahalená tvář masky ................................................................................................................................... 47

6.2

Dualita masky .............................................................................................................................................. 50

6.3

Maska - symbol a fenomén v kultuře ......................................................................................................... 52

7

ZÁVĚR .................................................................................................................... 54

8

DIDAKTICKÝ PROJEKT ........................................................................................ 55

8.1

Workshop pro dětský domov ...................................................................................................................... 55

8.2

Téma masky a role v terapeutické skupině ............................................................................................... 65

9

VÝTVARNÝ PROJEKT........................................................................................... 69

1

„Není to pravděpodobně jen pouhá historická náhoda, že slovo osoba ve svém původním významu znamená masku nebo převlek. Je to spíše uznání faktu, že každý, vždy a všude, více či méně vědomě hraje nějakou roli… Skrze tyto role poznáváme jeden druhého, skrze tyto role poznáváme sami sebe.“ Robert Park, Race and Culture1

1 ÚVOD Každý člověk je individuum. Člověk je živou bytostí nesoucí si své „já“, které je jedinečné a neopakovatelné. Vědomě či nevědomě si halíme své identity do hávu masek a převleků. Nasazujeme si své masky a zase je odkládáme, hrajeme pod jejich ochranou epizodní role, a ty se tak stávají přirozenou součástí našeho života a kultury, ve které žijeme. Dítě, které právě přišlo na svět, bude po zbytek života křičet do světa a bude svádět mnohdy bolestné boje o své místo na planetě. Leckdy bolestnější je však hledání vlastní identity, které novorozence bude přivádět k těm nejprostším otázkám. „Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme?“ Takto pojmenoval svůj obraz Paul Gauguin, a mohli bychom tak nazvat i svou hru života. Můžeme si nasadit masky, zatřít své obličeje make-upem, navléknout se do nákladných kostýmů a hrát stále tak vzrušující epos na teatrum mundi. Vydejme se na cestu hledání vlastní identity. A možná že ji nalezneme tak jako Santiago na počátku své cesty, uvnitř v nás samotných. I cesta může být cílem.

1

LEWIS,J.: Tajná řeč těla. Carrol and Graf Publisher, Inc, USA, 1989. ISBN 80-85605-49-X, str. 21

2

2 Masky „Maska člověka může být tak krásná, až mám strach z jeho obličeje.“ Alfred de Musset

Jeden z prvních obrazů v našem životě, které oči spatří, je tvář naší matky. Tvář je hladinou, která zrcadlí naše prožitky, radosti i smutky našeho života. Jsou v ní tajemně ukryta naše přání a touhy. Když ji pak pokryjí vrásky, dalo by se v nich číst. Je v nich ukryt příběh, podobný těm ze starých a moudrých knih. Nebo také mlčí, mluví, promlouvají, ale i zastrašují. To se pak tváře těch slabších snaží ukrýt svůj strach pod maskou statečnosti. Tváře se pak mohou měnit. Mění se k nepoznání. Změní se v masku. Touha po proměně a změně je stejně stará jako člověk sám. Masku nalezneme napříč všemi kulturami, patří k jejich základním prvkům. Masky patří k lidské civilizaci, k archetypům, nalezneme je ve všech dobách. Můžeme je nazvat uměním, řemeslem, mohou být jen vzácným výtvarným artefaktem, ale masky k nám promlouvají mnohem silněji. Dotýkají se našich pocitů. Jitří naše hluboce zakořeněné vzpomínky na první pohled do obličejů našich matek. Masky promlouvají a vyzývají nás k dávným rituálům. Pod jejich ochranou se slabí stávají mocnými, z dětí jsou dospělí a z dospělých čerti. Masky mají pořád magickou moc a otvírají naše duše dál do vzdálených a netušených dálek. Nasazením si masky jako nositelky tajemné magie se začaly psát její dlouhé dějiny. V animistických společenstvích byl její původní význam v tom, že její nositel získal výjimečné postavení. Propůjčovala společenský status, přinášela novou roli, práva i povinnosti. Maska mohla svého nositele vyčlenit z daného společenství. V opačném případě se maskovaní stali součástí daného obřadu. Tak jak se vytrácela víra v nadpřirozené bytosti a měnilo se náboženství měnil se vzhled i funkce masek. Masky dodnes fungují jako sociologicko-psychologické fenomény, ale ukrytí obličeje není jejich jedinou součástí. Patří k nim další části, jsou to celé obřadní oděvy, rituální předměty, líčení, tetování, polepování, zdobení celého těla, paruky, příčesky, pokrývky hlavy a další. Jedině tak může být metamorfóza dokonalá, podtržená gestikulací, grimasou, zpěvem a tancem. Všechno toto nese hodnotnou výpověď o dané kultuře. Komunity se od sebe liší zručností zpracování, použitými materiály, vyspělostí řemesla a to vše vypovídá o jejich estetickém cítění.

3

Člověk v masce ztrácí svou identitu a naplňuje pradávný význam a poslání. Stává se součástí rituálu, slavnosti, ochrany, ale i hry a divadla. Historie masky je dlouhá jako samotné zdobení člověka. Svou pradávnou úlohu sehrály v šamanských rituálech. U přírodních národů, ale i v pravěkých výjevech nalezneme postavy se zvířecí hlavou. Proměnu lovců ve zvířata umožňoval trans a magie. Šamani jsou velmi důležitou postavou u amerických indiánů. Severoameričtí indiáni věří, že nemoci jsou důsledkem špatných snů, proto jsou zároveň léčiteli. Tvoří tajné společenství. Masky šamanů se velmi liší. Jejich vzhled se odvíjí hlavně od místa, doby vzniku i jejich funkce. Proslulé masky faraónů byly v Egyptě projevem víry v posmrtný život. O těchto maskách se zmiňuji v jedné z následujících kapitol.

Africké masky

Africké masky byly až do 20. století pokládány za primitivní. Velký vliv na změnu tohoto názoru měla výstava afrického umění v Paříži v roce 1906. Do této doby byl o masky jen etnografický zájem. Pojem africké masky je však široký jako pláně samotné Afriky. Kulturní projevy jsou zde neuvěřitelně pestré a zahrnují nepřeberné množství kulturních vlivů etnických skupin, které hovoří více než tisícem jazyků. „V Africe nalezneme pozůstatky nejstarších civilizací, jako je říše Zingh, datovaná hluboko před egyptskou Starou říší, klasické umění Egypta a říše Kuš i díla

4

umělců středověkých států Ghany, Mali a Songhai.“2 Africké umění by vydalo na celou odbornou publikaci přesahující dalece rozměr této práce. Není zde mým cílem zabývat se tímto směrem. Za zmínku dále stojí masky čínské, vážící se k pohřebním kultům. Masky asijské s tisíciletou historií mají tradici nejen jako masky rituální, ale i taneční a divadelní. Tyto masky patří také k nejstarším projevům divadla japonského. Masky se používaly při šintoistických obřadních tancích, při výstupech kagura a komických scénických tancích gigaku. Nejpopulárnější bylo měšťanské divadlo kabuki, které vzniklo v 17. století a je živé dodnes. Luxusní samurajské přilby s obličejovou maskou jsou dokladem pozdního středověkého umění, které se v pozměněné podobě vyskytují u Římanů, barbarů a v renesanční Evropě. Velmi osobitou kapitolou jsou korejské masky. Ty udržují kontinuitu života v této kultuře od 14. století do dnešních dnů. V korejských hrách nalezneme kritiku i satiru. Masky jsou vytvořeny podle ustálených typů např. krutý řezník, nemravný buddhistický mnich, svůdnice Pune, pyšný vzdělanec aj. Mnoho nádherných masek najdeme v Indonésii, v Indii, na Srí Lance, v Mongolsku, v Papui - Nové Guineji, ve starověkých evropských kulturách Mínójské a Mykénské, v antické Evropě, Mexiku. Pozoruhodné masky promlouvající magickou mocí jsou dokladem neméně fascinujících předkolumbovských kultur. Jaguáří masky vytvářeli Zapotékové. Obyvatelé Teotihuacánu tesali masky ze zeleného bazaltu a nefritu, vykládané obsidiány, korálem, tyrkysem a perletí. Ty pak byly pokládány na tváře zesnulých. Aztéčtí bojovníci si nasazovaly helmice, které představovaly masky orlů, jaguárů a jaguáří kůže. Masky v aztécké kultuře byly spojeny i s kultem mrtvých. Aztékové pohřbívali masky ve městě Teotihuacán. Podle aztécké legendy se zde mělo narodit páté slunce. A masky sloužily jako obětní dary. Jedna z nejstarších masek je datována kolem roku 800 před naším letopočtem.

2

DVOŘÁČEK, P.: Masky mystérium proměny, masky šesti kontinentů. Fontána, Olomouc 2008. ISBN 978-80-7336478-6, str. 11.

5

Aztécké pohřební masky

Obecně můžeme říci, že masky vytvářely všechny nejstarší kultury. Tyto masky jsou také jedny z nejkrásnějších a nejpůsobivějších. Masky mají přeměnit identitu svého nositele. V tom jim pomáhá také líčení. Malovaly se všechny části těla, nejen obličej. Používaly se přírodní hlinky, jíly, uhly, bahno, rostlinná barviva. Vzory a barvy se opakovaly na maskách i v líčení. V Africe se setkáme často s bílou barvou. U žen je to permanentní malba henou. Na Novém Zélandě, v Africe, v Thajsku, v Polynésii, na Borneu, u Severoamerických Indiánů se setkáme i s tetováním jako součást náboženských praktik. Tetování bylo součástí zkoušky dospělosti, léčebné tetování na zahnání zlých duchů i jako pocta za válečné úspěchy.

6

3 Maskovaná tvář – specifická maska, líčení Od dávných dob se lidstvo zajímá o líčení, které používalo jako výrazového prostředku při náboženských obřadech, slavnostech, ve formě válečného líčení a tetování k zastrašení nepřítele, líčení ke zvýšení fyzické přitažlivosti a půvabu a také na divadle, kde dopomáhalo dotvořit charakter role. Líčená maska měla vždy stejný záměr jako maska – změnit vzhled. U líčení jako takového jsou různé intenzity změny, které chce nositel docílit. Od zvýraznění půvabu až po přeměnu v jinou identitu. Denní líčení sloužilo k zušlechťování obličejů, zvláště žen, a podléhalo dobovému vkusu, který se silně měnil. Líčení sledovalo vždy jeden cíl a to především zvyšovat dokonalost zjevu. Dnešní moderní líčení se také snaží tvář chránit před povětrnostními vlivy. Líčení, které používaly Egypťanky a Řekyně, bylo mnohdy zdraví nebezpečné. Malovaly si tváře, řasy, obočí a rty. U Egypťanek bylo zvlášť oblíbené zelené líčidlo, kterým si podmalovávaly oči, a líčidlo černé k malování řas a obočí. Na skráních si modrou barvou naznačovaly jemné žilky. Toto líčení pro zkrášlení se postupně rozšířilo do celého světa a stále se zdokonalovalo, stejně tak se uplatňovalo pro účely divadelní a dnes i filmové.

3.1 Staré divadlo Divadelní líčení, podobně jako to denní, bylo vždy pod vlivem dobového vkusu. Druhým a stejně důležitým určujícím faktorem byl technický a umělecký vývoj divadla. Maskování a líčení plní velmi podobnou funkci jako masky v kulturách animistických. Pomáhá se identifikovat. V tomto konkrétním případě divadelní líčení usnadňuje herci lepší a snadnější dokreslení charakteru role. Pokud se vrátíme ke kořenům, zjistíme, že se právě toto líčení vyvinulo z masek jako takových. Ve starém Řecku původně účinkoval jeden jediný herec (kromě sboru a statistů) v jedné hře. Teprve v polovině 5. století před. n. l. hráli střídavě tři herci všechny role. Ženy byly z náboženských důvodů z divadla vyloučeny, takže muži hráli i role ženské. Divadlo bylo součástí

7

náboženských slavností a ženy se jich aktivně zúčastňovat nesměly. Až do 16. století přetrval tento silný vliv Řecka a na prknech, co znamenají svět, se ženy objevily až po této dlouhé době. V starém Řecku skutečnost, že divadlo hráli pouze muži, umožňoval fakt, že herci nosili nasazené masky. Masky pokrývaly celou hlavu, nikoliv jen tvář. Tak se celkově měnil vzhled i proporce. Tuto skutečnost se snažili herci vykompenzovat různými vycpávkami a botami podbité několikanásobnými podešvemi na sobě. Pro každý charakter se používala jedna určitá maska, která měla neměnný výraz. Tři herci by neměli možnost sehrát všechny role, snímání a nasazování masky jim to však dovolovalo. Nevýhodou ovšem bylo, že masky měly konkrétní strnulý výraz. Plastické zobrazení duševního rozpoložení nebo povahy postavy mělo divákovi usnadnit posouzení role. Tehdejší divadla byla obrovských rozměrů. Aby slyšel i divák v poslední řadě vkládala se do úst kovová trubka, která zesilovala hercův hlas. Proto mají tyto masky tolik charakterická široká ústa. Římské divadlo se již od Řeckého odlišovalo a to hlavně počtem herců. Ten již odpovídal počtu postav. Ještě stále se používalo masek. Obzvlášť římská mládež ráda hrála divadlo. Jejich masky se již nenasazovaly na celou hlavu, ale zakrývají již pouze obličej. Do hry se nyní dostává také mimika herců. Proto mají nyní masky nepřirozeně velké otvory na ústa a oči. Používání masek se v Římě později používá znovu na přechodnou dobu, stejně jako ve středověku. Hlavní úlohu mají při náboženských hrách. A později v komedii dell´arte. Etruští profesionální herci již masek nepoužívají, tudíž se požadavky na gestiku a mimiku značně zvětšují. Tento bod má pro vývoj líčení velký význam.

3.2 Nové divadlo a film Ve své podstatě se líčení do dnešních dob nezměnilo a mění se jen do té míry, do jaké se mění technika divadelního i filmového osvětlení. U divadla rozhodují také vzdálenost a požadavky diváka na projev a vzhled herce. U filmu se do popředí dostává precizní líčení, paruky, masky, celé kostýmy měnící vzhled herce k nepoznání. Kamera snímající nejbližší detaily vyžaduje

8

dokonalé ztvárnění. Paradoxně by se dalo říci, že se herec opět zcela identifikuje s postavou. Maska mu propůjčuje novou identitu. Největší změnu v líčení přinesla změna v osvětlení, kdy olejové lampy byly nahrazeny plynovým osvětlením a dále postupně osvětlením elektrickým. Dokonalejší osvětlení klade také vyšší nároky na kvalitu líčení. Postupně se tedy ustupuje od nanášení neživě působících nánosů. Filmové líčení všude navazuje na divadelní tradici a přizpůsobuje ho svým potřebám. Během doby se úplně odpoutalo, vytvořilo si své nové styly a pod tlakem specifických požadavků jej v mnoha směrech překonalo. V počátcích filmu si herci i maskéři přinesli způsob líčení z divadla. Kamera byla jediná odlišující věc a všechny ostatní principy byly přejímány z divadla. Nic jiného zatím totiž nebylo známo. Po prvních zkušenostech bylo zřejmé, že je líčení nevyhovující. Maskéři byli nuceni se s těmito rozdíly mezi divadlem a filmem vyrovnat. Hlavní a zásadní problém byl ve změně osvětlení a blízkosti snímání. Stejné zákony pak byly použity při televizní praxi. Jedním ze zásadních rozdílů byly snahy nalíčit herce, aby vypadal co nejpřirozeněji. Pigmenty a líčení muselo co nejpřesněji odpovídat hercově typu. Maskér (dnes i vizážisté a vizážistky) se snaží o vyrovnání pleti, přirozeného nalíčení. U filmů, kde se pracuje s maskami a efekty, se klade důraz na preciznost a dokonalou iluzi. Té je dnes dopomoženo v mnoha případech počítačově a je vytvářena nejmodernější technikou. Divadelní líčení se dnes zpětně učí od toho filmového a přetváří je pro své specifické potřeby. I tvář divadelního herce se líčí co nejpřirozeněji, ovšem z pohledu diváka. Proto pořád zůstává daleko výraznější a uzpůsobuje se pouze charakteru hry, vzdálenosti diváka od herce a osvětlení. Celkově se dbá o co nejpřirozenější dojem a vyznění charakteru, včetně paruk a kostýmů. Zpětně tak filmové líčení splácí divadelnímu, které ho kdysi vychovalo. Bez rozdílu se divadelní i filmový maskéři musí naučit dokonalé technice líčení. Neméně důležitá je znalost anatomie. Obzvlášť při větších plastických změnách v obličeji by se maskér mohl dopustit chyb. Veškerá snaha herce by se pak ztratila při soustředění na nedokonalou masku. Proto by každý maskér i vizážista měl znát základy anatomie, zejména té plastické. Měl by se vyznat v typologii postav, barevných typů. Důležitá je znalost pohybů svalů, pohybu a zvrásnění kůže a činnosti mimických svalů.

9

Při vytváření masky pro divadlo se bere v potaz fakt, že ji herec bude nosit asi dvě až tři hodiny, z tohoto důvodu by maska neměla být příliš technicky náročná. Maskér by nikdy neměl spoléhat na vzdálenost mezi divákem a hercovým obličejem. Líčení by mělo překlenout tuto vzdálenost a podtrhnout charakter role. Účinek světla vypírá přirozené barvy tváře a zplošťuje obličeje herců. Největším uměním je vybrání správných tónů, barev a stínů na správném místě. Velmi zajímavá je ještě jedna skutečnost z psychologického hlediska. Vytvoření postavy vyžaduje dokonalé soustředění. Prvním kritikem je hercův partner. Pokud jsou v masce nebo líčení nedostatky musí jeho partner vynaložit podvědomě značné úsilí, aby se s nimi vyrovnal. Televizní líčení je specifické snímáním několika kamerami, kde se střídá jak detailní záběr se záběrem z dálky. Maskér tak nemá časové možnosti pro úpravu líčení. Časem vznikla také otázka, zda je nutné herce a obličej pro film či televizi líčit. Odpověď na tuto otázku přinesl dokumentární film. Obličej snímaný přímo při reportážním záběru se vlivem nerovnoměrného rozložení pigmentu v pleti jeví příliš tmavý a nevyrovnaný. Detailní záběry ještě zesilují nedostatky, které byly smazány několikametrovou vzdáleností. Ještě nemilosrdnější je koncentrované osvětlení, které je nutné pro filmové a televizní snímání. Zajímavou věcí je také fakt, kdy jednotlivé natáčecí dny jedné scény mohou být v časovém sledu několika dnů i týdnů. A herec musí být nalíčen do detailu stejně přesně jako v předchozích záběrech.

3.3 Osobní líčení – specifické líčení, tetování a skarifikace Celkově je nutné líčení ve filmu nebo na divadle sladit s kostýmem a to nejen střihem, tvarem, ale i barvou. Líčení a kostým jsou tedy nezbytnou a podstatnou složkou hereckého projevu. Líčení v běžném životě by mělo být také co nejpřirozenější. Každá žena by měla znát svůj barevný typ. Barevně by líčení mělo odpovídat pigmentu pleti a vlasů. Volit by ho měla žena s ohledem na věk, způsob oblečení a příležitost. Způsoby líčení, ale i úprav vlasů, obočí, líčení očí i rtů, podléhají módnímu vkusu. Ne každá módní vlna se hodí pro každý typ obličeje, a stejně tak jako v mnoha jiných případech i zde platí nepřehánět.

10

V tomto bodě volně navážu na trochu specifickou oblast maskování a líčení. Líčení a maskování hercům na jevišti pomáhá se s rolí identifikovat, vžít se do charakteru a možná na přechodnou dobu změnit identitu. Po dlouhém probírání se tímto značně širokým tématem mám čím dál silnější dojem, že ač se veškeré změny líčení, převlečení, maskování i tetování jako téma rozpíná do obrovské šířky, princip zůstává velmi jasný a jednoduchý. Člověk má ten dar fantazie a myšlení v symbolech. A hlavně má dar víry. Když si malé dítě namaluje barvou vousy, nos a pruhy, věří, že je divoká šelma. A tuhle moc máme všichni. Někdo menší někdo větší. Někdo tuhle část popírá a řídí se pouze racionálními myšlenkami. Zakořeněné archetypy jsou v nás všech. Moje silná osobní zkušenost se váže k patnáctým narozeninám. Po těžké osobní zkoušce jsem si nechala udělat své první tetování, které mi připomínalo, že jsem ji zvládla. Stalo se to pro mě mým osobním přechodovým rituálem. Od té doby jsem si byla jistá, že zvládnu mnoho jiných, a že jsem vkročila do světa dospělých. Možná to nebyl ten poslední krok, ale rozhodně byl ten zlomový. Pokaždé když jsem si nebyla v něčem v mém životě jistá dodávalo mi to odvahy a odhodlání. Možná lze namítnout, že to nelze brát za konkrétní masku. Pro mne to mělo hluboký význam a identifikovala jsem se s lvicí ve skoku na mém rameni a ta se stala jakýmsi štítem a ochranným symbolem. Stejně tak líčení a barvení vlasů bylo moji oblíbenou kratochvílí. Nutno dodat, že moje maminka se musela naučit tyto věci brát s velkým nadhledem. Zpětně ji slouží ke cti, že se nikdy nesnažilo do těchto věcí zasahovat. Proto se chci nyní věnovat specifickému druhu zdobení těla, které je v některých případech vnímáno s negativním nádechem. Pro hodně lidí znamenající jen módní výstřelek nebo znak něčeho špatného a nemravného. Za velmi specifické masky trvalého charakteru je možné tedy zařadit i tetování, skarifikaci, vkládání předmětů pod kůži a další trvalé deformace. S tetováží se můžeme setkat u mnoha kultur starověku a už v této době se vyznačovalo vysokou úrovní provedení. Po celou dobu své historie se spojuje s emotivní, vnímající a smyslnou stránkou lidské duše. Možná proto je pro mě tak tajemné a lákavé. Tetování u mnoha kultur slouží jako znak postavení ve společnosti, symbol víry a náboženství, doklad statečnosti a válečnické zdatnosti, vyznání lásky, forma trestu, označení otroka či zločince a také jako součást složitých přechodových rituálů, o kterých je zmiňováno více v jiné kapitole.

11

Tetování se tradičně pojí s magií a totemismem. Po lidské kůži se prohání mnoho bájných i skutečných tvorů a často vyjadřují touhu tetovaného ztotožnit se s duchem vyobrazeného zvířete. Dnes je velmi populární styl „tribal“ inspirovaný tradiční tetováží domorodých kmenů Bornea, Indonésie, jižního Tichomoří a západní pobřeží Kanady. V 18. století vzbudily tyto výrazné abstraktní vzory zájem kapitána Jamese Cooka a jeho posádku, která odstartovala renesanci tetování v západní Evropě a svou sílu neztratily dodnes. Tetované ornamenty označovaly určitou příslušnost ke komunitě. Tradičně byly součástí složitých a širších rituálů iniciace, a to zejména přechod od dětství k dospělosti. V každé kultuře i komunitě měly tetované ornamenty důležitý symbolický význam. Tetování žen a mužů prováděné v rámci přechodových rituálů se značně liší. Tetování, které se provádí dívkám jsou vzory zdůrazňující krásu a oslavu plodnosti. Vzory se prováděli v oblasti erogenních zón, například na hýždích, stehnech, v podbřišku či ňadrech. U mužů je určení momentu přechodu mezi dětstvím a dospělostí značně obtížné na rozdíl od žen, u kterých je tato změna biologicky ohraničená. Tyto obřady bývají mnohdy značně bolestivé a trvalé tetování je jejich součástí. Komunity si cení odvahu a schopnost stoicky snášet bolest a utrpení. Každý muž nosící tetování je tedy „viditelně“ dospělý a prokazatelně je připraven snášet bolest. S mizením rituálů souvisí i tetování v současnosti. V dnešní moderní nebo spíše postmoderní době se v městské kultuře s přechodovými rituály téměř nesetkáme. Rozdíly mezi dětstvím a dospělostí se stale více stírají, a tak mnoho mladých lidí, které spojuje škola, komunita či gang často volí své rituály spojené právě se zdobením těla. Tento jev je patrný hlavně ve Spojených státech amerických. Tetování a jiné zdobení těla tak tímto změnilo svou formu, ale význam zůstává stejný. I když v některých případech i nevědomě. Honosné tetování novozélandských Maorů symbolizovalo veliký majetek a z tetování se dalo vyčíst, kam se majitel tetování řadí společensky, politicky a vojensky. Maoři také věřili, že jim tetování osvítí cestu temnotami zásvětí. Jejich tradiční tetování se nazývá ta moko nebo jen moko. Tvořili jej vzory vyřezávané hluboko do kůže. Tetování je založené na soustavě spirál a křivek. Výrazné linie a opakování vzorů nalezneme i v jiných řemeslech, například v tkaní a dřevořezbě. Tetování se provádělo podle přísných pravidel a každý jedinec, rodina i klan měli

12

své specifické motivy. Tetováž, která byla dobře provedená, kopírovala rysy potetovaného člověka jak v tváři, tak tvary po těle. Ženy měly drobnější tetování na bradě a za krásné se považovaly černě rozryté a černě vyplněné rty. Své tetování uměli maorští válečníci nakreslit zpaměti a také sloužila jako jejich podpis.

Maorské tetování ta moko

Dnes si může každý zvolit tetování svobodně a řídí se pouze podle vlastního vkusu. V komunitách, kde tetování vyjadřuje postavení v rámci skupiny, musí svolit tetování vůdce nebo jiná společensky uznávaná autorita. Mnoho nádherných tetování najdeme v Japonsku, kde doklad prvního tetování pochází z doby již 5000 př. Kristem. Je zajímavé, že v Japonsku tvoří tetování jeden velký vzor, který pokrývá záda a vybíhá na paže, stehna a hrudník. Japonští mistři tatéři spolupracovali spolu se špičkovými dřevorytci, kteří navrhovali původní motivy. Po velkou část 19. století spolupracovali tatéři s výtvarníky. Ti malovali obrazy zákazníkovi přímo na kůži a tatér jej vytetoval.

13

V Africe nalezneme jinou formu body-artu nazývanou zjizvení nebo skarifikace. „Do kůže se žiletkou či trnem vytvoří drobné zářezy, skládající dekorativní vzor, a do nich se vetřou saze, čímž vzniknou vystouplé jizvy.“ 3 Stejně jako tetování symbolizují postavení společenské, politické aj. U žen se skarifikace spojuje s plodností a s porodem. Další typem zdobení v Africe byli plastické jizvy. Ty vznikaly vložením různých předmětů pod kůži. Je zajímavé, že vzory líčení, tetování i skarifikace nalezneme zopakované ve zdobení masek. U velké většiny národů ke všem těmto technikám patří samozřejmě i líčení těla. Permanentní malba typická především pro ženské líčení je malba henou. Ta se prováděla na obličeji, dlaních a chodidlech. Dnes se malba henou stala módní záležitostí.

Skarifikace afrických bojovníků – lokální tradice 3

HEMINGSON,V.: Tetování katalog motivů. Slovart, Praha 2010. ISBN 978-80-7391-403-5, str. 65.

14

Čínské klasické tetování (jižní Čína)

Japonské tetování

15

4 Rituál Každá kultura má svůj vlastní systém vnímání reality. U animistických společenství je veškeré dění úzce spjato s náboženstvím a vírou. U archaického člověka pevně navázaného na přírodu nalezneme maskování, líčení, tetování i skarifikaci jako téměř reálnou paralelu života na zemi, která však tvoří pevné pouto z božskou existencí. Šamani na sebe přebírali veškerou magickou moc, jejich maska se stala součástí jejich vlastní existence. Tyto rituály, při nichž se uplatňují právě masky a kostýmy, jsou spojovány s důležitými mezníky, přechodovými situacemi a změnami v životní pouti. Do dnešní doby se můžeme setkat s maskami spojenými především s iniciačním obřadem a pohřebním rituálem. Z historie se jich dochovalo značné množství a jsou významným estetickým artefaktem. To nasvědčuje do jaké míry hrály masky důležitou úlohu v životě všech kultur. Připomeňme si nejznámější Tutanchamonovu pohřební masku, tzv. Agamemnonovu masku, aztéckou masku boha Quetzalcoatla, nebo celou terakotovou armádu, kterou nechal zhotovit císař Čchin Š'-chuang-ti pro ochranu hrobky.

4.1 Masky a rituál Napříč všemi obdobími i kulturami nalézáme masky, líčení i převleky jako nedílnou součást projevu člověka, jeho kultury, víry a obřadů. Dnešní postmoderní člověk vyrostl na těchto základech historické tradice. Každý obřad a každá jednotlivá maska je nositelkou určité historické, symbolické i estetické ideje. Nese různé hodnoty: statusové, profesní, společenské, politické i duchovní. Promítají se do nich náboženské, filozofické, sociologické i psychologické kontexty. Stávají se symboly vtištěné do nehybných rysů masek. „Projevy citu náboženského přecházejí od prvotní hrubé přírodní magie, od sugescí a pověr k mythum, dále pak k vyšším kosmologickým ideám a náboženským systémům.“4 4

ČAPEK, J.: Umění přírodních národů. Dauphin, Praha 1996, ISBN 80-86019-19-5, str. 88

16

Člověk v jakékoliv době či společenství hledá svou vlastní příslušnost, identitu nebo naopak se snaží vymanit. V minulých epochách byly rituály a obřady přirozenou součástí života daného společenství. V dnešní době se však možnost někam přiřadit značně ztěžuje. Kdo vlastně jsme a kam ještě patříme? Hledáme naší vlastní identitu, českou nebo evropskou? Čí si nasazujeme masku? A kde to všechno začalo, jaký měly masky smysl? Co vlastně postrádáme? V každé kultuře, stejně tak jako v přírodě, se život odvíjí od daného a neměnného koloběhu. První masky nalezneme už od nejstarších dob, kdy animistické společenství mělo masky a převleky pevně svázáno s náboženstvím (mýty a kultem). Přírodní národy se řídily daným řádem svého prostředí a stejně tak dodržovaly tyto zákony ve svém fungování. Masky bývají povětšinou spojeny s přechodovými rituály (narození, dospělost, svatba, pohřeb). Kostýmy a masky se vyskytují právě ve spojení s těmito obřady. Iniciační obřady většinou spočívaly v odloučení od společenství. Například těhotné ženy byly často v izolaci. Porodem, zvláště pokud porodila syna, mohla žena získat nové postavení. Iniciační obřady zpravidla spočívaly ve vykonání cesty, splnění úkolu. Často také bývají spojeny s fyzickým a psychickým strádáním (obřízka, tetování, skarifikace). Symbolicky se často jedná o přechod mezi dvěma světy, božským (trvalým) a lidským (pomíjivým). A. van Gennep ve své publikaci uvádí: „ Zmrzačení je způsob definitivního odlišení, existují i jiné způsoby, jako nošení zvláštního oděvu nebo masky nebo pomalování těla (zejména hlinkami), které odlišují dočasně. A právě ty hrají značnou roli v přechodových rituálech, neboť se modifikovaně opakují při každé změně jedince.“ 5 Obdobnou variantu iniciace nalezneme i v křesťanství. Zde se jedná o křest. Iniciace byla prováděna i u vstupu do povolání. Jednou z těch zajímavých je iniciace kouzelníka. Tento rituál nespočívá ve sloučení s určitou skupinou ale ve vstupu do posvátného světa. Australský kouzelník mění svou osobnost cestou snu přechodem na onen svět a zpět. Pohřební rituály jsou historicky téměř nejvíce spojovány s maskováním, líčením, popř. mumifikací. Pohřební rituály mají dané jasné zákony, které musí být splněny. Z velké části se tento rituál dá rozdělit do třech částí. První odlučovací rituál bývá nejjednodušší a pozůstalí jím musí vstoupit do pomezního rituálu. Ve druhém pomezním období bývá mrtvý často vystaven 5

GENNEP VAN G.: Přechodové rituály. Nakladatelství LN, Praha 1996, ISBN 80-7106-178-6, str. 75

17

v rakvi. Např. Batseilové na Madagaskaru pohřbívají pouze kostru až po úplném opadání masa. Pozůstalí pak vystupují z rituálu opětovným začleněním do společnosti. Nejpropracovanějším rituálem je třetí přijímací rituál - přijímání zemřelého do světa mrtvých. V každé společnosti jsou tyto rituály velmi specifické. Ačkoliv se příliš ve své práci nepouštím zpět do historie, v tomto místě věnuji pár řádek věhlasnému Egyptu. Mě osobně mrzí fakt, že se toto téma stává již značně zprofanovaným. Přesto si sarkofágy, masky, líčení a šperky zaslouží věčný obdiv. Ve většině národů je rozšířen fakt, že onen svět, kam mrtví přicházejí, je jakýmsi rájem či „nebem“ či ostrovy zemřelých (Keltové, Egypt, Polynésané). Proto také pozůstalí často vybavují zemřelého magicko-náboženskými nebo materiálními předměty. V Egyptě jsou mumifikovaným tělům nasazovány masky, které jsou podobné tvářím zesnulých, aby jejich duše našla správné tělo. Zemřelé tělo zpočátku nedokonalou mumifikací podléhalo zkáze. Proto byla tvář potažena obinadly s tenkou vrstvou sádry, které zvýrazňovaly její rysy, tuší se pak dokreslovali oči, ústa, obočí... V období čtvrté dynastie se masky vytvořily otisknutím tváře v sádrové hmotě. Tyto masky byly rovnocennou náhradou a tvořily tzv. „náhradní hlavy“. Masky se v těchto dobách zhotovují z materiálů jako je karton (sádra a papyrus) a pálená hlína. Masky faraónů, královské rodiny a vysokých hodnostářů se zhotovovaly ze zlata. Tento kov symbolizoval „tělo bohů“ a ti pak mohli splynout se svým bohem. Slavné „fajjúmské portréty“ se v době Ptolemaioské a Římské zhotovovaly kreslením přímo na dřevenou destičku nebo na kusu plátna. Jednalo se o tzv. mumiové portréty. V pozdějších dobách byly k samotným maskám přidávány objemné paruky, náhrdelníky, čelenky. Faraónské masky byly doplněny vousy a nemesem (pokrývka hlavy s hady) a byly vyloženy drahými kameny. Rysy byly zvýrazněny černým inkoustem. Celé masky byly silně stylizované, přesto v nich nalezneme individuální rysy. Masky pak byly často celé omalované. Víra v posmrtný život ovlivňovala celý přístup k zemřelým. Aby se duše zemřelého člověka mohla vrátit zpět, musela být zachována jeho fyzická schránka. Pozůstalí museli nezbytně dodržet všechny postupy a zákony a zajistit vhodné obětiny, aby se naplnilo zmrtvýchvstání zemřelého. Během pohřebních rituálů kněží nosili masky se zvířecími hlavami, které symbolizovaly jednotlivé bohy.

18

Královská rodina a vysocí hodnostáři měli bohatě vybaveny celou hrobku. Tutanchamonova hrobka, odkrytá v roce 1922, byla plná zlatých předmětů. Včetně jeho tolik známé masky, která je vykládaná drahými kameny. Součástí mumifikace jsou drobné rituální předměty, které mají zemřelého doprovázet na onen svět.

Odkrytí Tutachamonova sarkofágu v roce 1922 Howardem Carterem

Sfinga v Gíze

Za zmínku také stojí celý systém egyptského božstva, který je s kultem posmrtného života neodlučně spjat. Přímo tajuplně působí bůh-sokol Hór, který má přes obličej impozantní masku s parukou a lidskýma ušima. Egypťané věřili, že právě tento bůh vstupuje do zemřelého faraóna. Nejvíce uctívanou bohyní pak byla Eset, řecky Ísis, která bývá zobrazována s kravskými rohy a slunečním kotoučem na hlavě. Zvláštní a impozantní vzezření má pak sfinga, strážkyně posvátných míst. Tato socha bývá symbolem spojení faraóna (hlava) a lva (tělo). Sfinga může zobrazo-

19

vat jak faraóna, tak boha. Pokud představuje faraóna zpodobňuje jeho tvář a má jeho atributy královský vous a nemes. V druhém případě má hlavu zvířete, které je pro daného boha symbolické.

4.2 Za maskou je člověk Masky se jako tenká červená nit táhnou napříč všemi kulturami od archaické společnosti, přes fascinující přírodní národy, majestátní Řecko a Řím, až do dnešních dob. Mohli bychom je označit za spojující symbol kultur, fenomény. Mohlo to být dáno tím, že každého člověka a jeho společenství se dotýkají existenciální otázky. J. Slavík o symbolu píše, že je víceznačným výrazem, ve kterém můžeme hledat a interpretovat skryté existencionální obsahy, a to v závislosti na kulturním a osobním kontextu. (Slavík: 2006) Jak už bylo uvedeno výše, masky byly spojeny s mýty a náboženstvím. Šamani a čarodějové se skrze ně dostávali ve spojení se svými bohy. „Masky jsou signály osobnosti, jsou ale také symboly. Nikde a nikdy nebyl bůh zobrazován jako mladý větroplach, hrůza jako přátelsky se usmívající kmet, dobro jako obluda cenící zuby, odvaha jako shrbený mužíček nebo mateřství jako sexuálně vzrušující osoba.“6 Prastaré představy, geneticky udržované, vrozené praobrazy, které jsou všem lidem společné, nazývá psycholog Carl Gustav Jung archetypy. Tato řeč v obrazech je řečí nevědomí a je odrazem kolektivního nevědomí. Naše prastaré představy jsou převáděny touto řečí do symbolických a personifikovaných obrazů. „...Mytologické komponenty, jež pro jejich typickou povahu můžeme nazvat „motivy“, „prvotními obrazy“, typy nebo – jak jsem je nazval já – archetypy.“7

6

BIERACH, A. J.: Za maskou je člověk. Jak prohlédnout přetvářku. Nakladatelství Alternativa, Praha 1997, ISBN 8085993-27-9 7 JUNG, G, C.: Archetypy a nevědomí. (výbor z díla, svazek II.) Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1998, ISBN 8085880-16-4

20

Hana Bybyrádová – Oheň (2008)

Dvojice (2008)

Planeta (2008)

Symbol a rituál se objevuje v pracích Hany Babyrádové. Na toto téma vydala několik publikací. Zabývá se významem symbolu v dětském výtvarném projevu. Archetypy nalézáme ve všech kulturách. Souvisejí s bohy a stejně tak paralelně s maskami, které se vyznačují symbolickými dekory, barvami a tvary. V dekoru se opakuje spirála, kříž, kruh. V barevnosti pak mají stejný symbolický výraz např. bílá v mnoha kulturách je spojena se světem mrtvých. Jednoduchým příkladem může být japonské nebo čínské divadlo. I když nerozumíme dané řeči, z gestiky a ze symbolického výrazu masky a také z reakce na druhé herce poznáme, o jakou postavu se jedná. Stejně se nám to podaří při němém filmu a pantomimě. Ke každé masce ještě používali herci převlečení a kostým. To vše dohromady upřesňuje význam masky a role a interpretuje další okolnosti. Maska je výrazovým prostředkem. Archetyp u přírodních národů je tvořen pravzorem loveného zvířete. Šaman v masce personifikuje lovené zvíře např. jelena či bizona. Pomocí kostýmu a masky se identifikuje a mění svoji identitu pomocí zvuků a pohybů. Jeho posláním je zabezpečit úspěšný lov. Zajímavou dualitou může být ozdoba. Lidem slouží ke zkrášlování. Při maškarním použití nese takový význam, který je mu přisouzen kombinací významu masky. Může jít o masku, která symbolizuje „prestiž“, „lakotu“, „sebeklam“. Masky ve všech rovinách svého významu zkrátka zakrývají pravou tvář. Mnoho lidí však zvolí masku neadekvátní a pak se ze všeho stává prostá fraška. Vynořit se jako Mikuláš je maska. Jak člověk svého Mikuláše předvádí, je maškaráda. Jednoduše a prostě naše pečlivě zakryté já se pomocí masky vynořuje na povrch a je vystaveno na odiv. Pouze však pro toho, kdo se pečlivě dívá. Každý z nás má určitou sociální roli, svůj status a nejen jednu. Pojí se hned s několika. Má tedy několik „image“ . V dnešní době je tento termín vnímán jako prezentování vlastního já. Je to hlavní obraz, který získává druhá osoba. Představuje vlastní „image“, vysoce stylizovaný a opatrovaný úsudek o osobnosti. Představuje 21

obraz jednotlivých osob, skupin, produktů i firem. Původní význam imago bychom nalezli v dobách starého Říma a tímto slovem se označovaly voskové masky mrtvých, které si jejich rodiny vystavovaly. Zde bychom mohli rozkrýt původní podtext. Image existuje vždy pro někoho, nikdy není jen samo o sobě. Každý je zároveň vysílačem i příjemcem. Na každého také zároveň působí jinak a ke každému se jinak chová. Výrazové konstantní formy jako je smích a vnějškový vzhled působí na všechny ostatní lidi jinak. Pokud chceme změnit image, musíme znát očekávání role, které vůči nám má druhý člověk. To je pro image rozhodující, to co zaměřujeme na dotyčnou osobu. Německy milost výjimečného nadání nebo poslání znamená charisma. A právě tak Německo má ve svých dějinách osobu, která vládla tou magickou schopností, silou zvláštního vyjadřování, odvahou a umění řeči. Byl jí Adolf Hitler. Psycholog Max Weber píše: „...nejčistšími typy charismatické moci a vyzařování jsou proroci, hrdinové a velcí demagogové. Dále pak pokračuje: „Je-li opuštěn svým bohem nebo je-li okraden o víru v davu v jeho schopnosti vůdce a hrdinské činy, padá jeho panství zároveň s touto vírou.“ (Weber; in Bierach 1997). Všichni tito lidé mají tedy působivé image. Jsou si naprosto vědomi, jaké je psychologické očekávání jejich stoupenců. Zkoušejí pak vědomě nebo nevědomě toto očekávání naplnit. Všechno, co nesplňuje jejich dokonalý obraz, a nevyhovuje jejich zvolenému image, je potlačeno. Tento jejich démon je udržuje neustále ve své ďábelské službě. A jestliže si dovolí sestoupit ze svého piedestalu, pak jen aby své obdivovatele ujistili o svém lidství a přívětivosti. Nejen historie má své vůdce a velikány, i v běžném životě potkáme lidi se zvláštní působivou silou. Charisma, stejně jako každé jiné projevy, je velmi závislé na tom, jestli je osobnost používá přirozeně, jestli je mu vlastní nebo naopak je formuje do zatuhlé škrabošky. Pak se stávají pouhou maskou. Zvládnuté image a vyzařujícíma charisma propůjčují svým nositelům zvláštní moc. Ve výtvarném umění můžeme nalézt ještě jedno zvláštní znázornění a to především jako „projev svatosti“ a tou je svatozář. Ta propůjčí svému nositeli význačné postavení. Tímto se dostáváme k další „roli“ masky. Mohli bychom říci, že pozice - status staví člověka do vztahu k druhým lidem v rámci systému. Status určuje jaké chování budou druzí očekávat v různých situacích od jejího držitele, jaké práva a povinnosti od něho vyžadovat. „Ještě ve středověku byly svobody jedince

22

omezeny tak, že každá společenská role měla předem stanovený scénář jednání a ponechávala pouze málo místa pro nestandardnost a projevy individuality (Gurevič 1978; in Čačka 1997)“. Projev člověka jako zralé a kultivované osobnosti je však v rozporu se slepým podrobením se vlastnostem „ideálnímu obrazu občana“. S tím mělo mnoho lidí v období komunistické totality bohaté zkušenosti. Ostatně ve všech systémech totality je sociální role něčím, co existuje téměř nezávisle na schopnostech a osobních kvalitách individua, a čemu je bezpodmínečně nutné se podrobit. Tímto se už blížíme k sociálně stanovené normě a očekávání. Od učitele očekáváme určité chování, které odpovídá jeho profesi. Výrazná autorita je osobnost lékaře. Lékařům je připisováno velmi významné postavení ve společnosti. Tento fakt je mocně podtržen vizáží, která je jasně specifikovaná. Pod bílým pláštěm vždy budeme hledat důvěru a pomoc. K lékařům neodmyslitelně patří vážené chování, výraz doplněný určitým typem brýlí i pečlivě zastřižený vous. Již od dětství se setkáváme s maskami, které jsou podsouvány a očekávány od rodiny, společnosti... Učíme se hrát své role pod taktovkou společenských norem a konvencí. My však nejsme herci. A ani malé dítě jím není, takže po něm ani nemůžeme chtít, aby se dokázalo jednoduše přeměňovat podle požadavků té které role. Z odlišných předpisů těchto rolí je nuceno si vytvořit postupně jeden, jednotný a sobě vlastní celek. „Zralá osobnost se pak o to výrazněji vyznačuje vlastní osobitou celistvostí projevů plně integrovaných a řízených pozic svého já.“ 8 Čačka dále poukazuje na to, že námětové hry, psychodramata či skupinové tréninky tomuto napomáhají a zaujímají významné místo v psychoterapii a také pedagogice. Renesance otevřela bránu různých možností projevů, která byla do této doby považována za bránu „jednu jedinou“. Můžeme tak do světa vypustit celou plejádu „možných osob“ a přitom zůstat sám sebou. Vlastní „já“ je tak významný a aktivní činitel. Často je však toto obtížně slučitelné s nedekretovanou rolí. „Svou roli máme hrát náležitě, nicméně jako roli propůjčenou: z masky nesmíme dělat skutečnou podstatu z něčeho, co je cizí, nesluší se dělat vlastní. Napudrujeme-li si tvář, nač si ještě pudrovat hruď. Starosta Bordeaux a Montaigne byli vždy jasně odděleni dva.“ (Montaigne 1966; in Čačka 1997) Jakékoliv regule se tedy dostávají do rozporu 8

ČAČKA. O.: Psychologie vrstev duševního dění osobnosti a jejich autodiagnostika. Nakladatelství Doplněk, Brno

23

s individuem zralé osobnosti, protože ta prokazuje odpor všemu, co je jí přikázáno zvenčí. Člověk není loutkou s dřevěnou tváří, hrající svou jednu danou roli. Všestrannější osobnost se nemůže a ani nechce identifikovat pouze s jednou sociální rolí. Hledání vlastní individuality je doprovázeno zájmem o vlastní nitro. Pokud budeme jednat a myslet jako všichni okolo, staneme se masou. Pokud hledáme své vlastní motivy a pocity, objevíme ve svém nitru svou vlastní jedinečnost. V odborné literatuře se uvádí mnoho aspektů určujících různé varianty pokusů řešení existencionálního problému. Mnoho lidí však rezignuje na uplatnění své přirozené podstaty a pod maskou žijí své životy plné společenských stereotypů. Naše vnitřní já by mělo být tedy relativně svobodné a role by měla představovat jen pouze jakýsi dílčí aspekt. Masky, které jsou nám (v)nuceně nasazovány určují naše myšlení, prožívání a jednání. Někdy však tyto vnucené masky mohou ukázat cestu, poodkrýt tvář nad nezralými iluzemi a touhami. V jistých případech mohou sloužit jako ulehčující mechanismus a dopomoci tak k jeho adaptaci. Jednoduše zde mohu použít rčení, že všechno zlé je pro něco dobré. A pouze na nás samotných záleží pod jakou maskou a ideu se budeme snažit vcítit a možná také schovat. Z historie můžeme vzít příklad už téměř ohraný, kdy se masy srocovaly pod maskami ideologie vlka převlečeného za beránka. Jsem si zde jistá, že tato metafora je oproštěna od veškeré problematiky. Nicméně historie se pořád opakuje. Dalo by se říci, že spletitější a hlubší hledání naší cesty dává předpoklad, že jedinec tak dojde ke skutečné realizaci svého já. V dospívání můžeme přijmout tuto masku a vzápětí ji dokládat pod maskou jiné, se kterou se ještě blíže identifikujeme. Mnoho konfliktů by v nás mohlo vytřídit, to co je skutečné a smést, co bylo lživé. „Pravda nepřišla na svět obnažená, ale ve znacích a obrazech. Jiným způsobem se k ní člověk nedostane...“ (Evangelium svatého Filipa; in Fontana 1994) A nebo teprve až pravda nám strhává masku? Jak řekl Sokrates: „ Poznejme sami sebe.“ Měli bychom být tedy schopni hrát své životní role co nejpřiléhavěji a co nejvíce podobné naší podstatě. I samotným hercům může dobře zahraná role odkrýt rys, který by jinak zůstal skryt. Jak už bylo uvedeno výše, masky vznikly pro konkrétní potřeby. Napomohly dotvořit atmosféru, staly se prostředníkem komunikace s bohy, přírodními silami, s magií apod. V každé 1997, ISBN 80-7239-010-4. str. 146

24

kultuře sehrály svou specifickou úlohu. Jeden princip jim ovšem zůstává pořád neměnný. A to změnit vzhled a následně i identitu svého nositele. Bylo napsáno již mnoho knih o historii masky, jejich vývoji a třídění. Tato práce si tento cíl neklade. Je jistě velmi důležité se v kontextech poučit, ale historická fakta a historii použiji jako podpěrné pilíře mé práce. Zhodnotit, roztřídit a popsat všechny masky, kostýmy a další součásti se v rozsahu této práce nedají a ani si to nekladu za cíl. Vybrané téma masek jsem zvolila jako spojující linii všech obsahů, které se mi osobně zdály vhodné, a zároveň aby přinesly to podstatné a zajímavé. Vybrala jsem si toto téma nepokrytě ze svých vlastních potřeb, které se týkají hledání vlastní identity. A v neposlední řadě hledání vlastních rolí a masek. Vždy mě nejvíc přitahovala tenká linie mezi přetvářkou, hraním nebo jen přivlastnění si či identifikace dané role.

25

5 Člověk a jeho masky ve výtvarném umění Maska jako zdroj a inspirace pro uměleckou tvorbu

V této kapitole bych se více věnovala masce ve výtvarném umění. V první řadě jde o masku jako výtvarný artefakt. Hlavním těžištěm mého zájmu je spíše maska symbolická. Maska ve smyslu změny identity, přeměny, metafory. Africké umění bylo po dlouho dobu vnímáno jako primitivní. Po pařížské výstavě v roce 1906 se ale toto umění stává velmi oblíbené. Spekulativně by se dalo říci, že se toto umění nepozorovaně dotýká našich archetypálních vzorů. „Africké umění je jiné. Ta kvalita je mnohem hlubší, lidštější, výpověď je někdy nesrovnatelně závažnější...“9 říká Jiří Andrle, malíř, grafik a sběratel afrického umění. Nejčastěji zmiňovanými umělci, které umění afrických masek ovlivnilo, jsou Pablo Picasso a Georges Braque. Právě u Picassa je tento fakt zmiňován velmi často. Mnoho uměleckých kritiků poměřuje jeho kvalitní a měnící se výtvarnou formu, hledání nových výrazových forem až na samotný pokraj abstrakce. V mnohé literatuře se uvádí silný vliv černošského (negerského) umění na jeho tvorbu. Je však velmi těžké snažit se postihnout Picassovu tvorbu jednou teorií. A nyní mě napadá, kolik by mohlo mít společné hledání výtvarných forem s hledáním svých vlastních životních forem a obsahů. Podle dostupných informací byla duše Pabla stejně tak fascinovaná životem jako jeho umění s notnou dávkou drzého egoismu a sebevědomí. Nelze objektivně zhodnotit, nakolik má černošské umění opravdu výrazný vliv na jeho tvorbu. Je relativně možné, že se Picasso pouze inspiroval volností projevu a odlišnou uměleckou koncepcí, která vyhovovala jeho snaze o nový výrazový prostředek. Jediným jeho zájmem bylo vyřešení problému vyjádření tvaru a jeho plastičnosti na dvojrozměrné ploše plátna.

9

DVOŘÁČEK, P.: Masky mystérium proměny, masky šesti kontinentů. Fontána, Olomouc 2008. ISBN 978-80-7336478-6, str. 11.

26

Pablo Picasso – Avignonské slečny (1907)

Pablo Picasso – Tři hudebnící (1921)

27

U dalších umělců můžeme masky nalézt buď v symbolické rovině nebo jako námět. U Francisca Goyi mají dokonce hluboký symbolický obsah. Zvláště jeho obrazy a grafiky z pozdější doby jsou plné obludných masek, děsivých a ohyzdných obličejů a příšer. James Ensor a Edvard Munch podnikli první radikální krok. „Nelze věčně malovat pletoucí ženy a čtenáře; chci znázorňovat bytosti, které dýchají, cítí, milují a trpí. Divák musí rozpoznat, co je v nich posvátného, takže před nimi smekne jako v kostele.“ 10 Pokud mohu soudit navrátili se oba umělci k onomu principu, který byl vlastní právě animistickým kulturám. V jejich maskách, obličejích cítíme to posvátné, otázku existence a smrti, dotýkají se nevědomky našich archetypů a jemně hrají na jejich struny. Zviditelňují utajené noční můry. Proto je v jejich obrazech tolik zneklidňujícího. Munch zobrazoval pocity, Ensor se uchyluje k figurativně symbolickému slovníku. Georgie Bataille o něm napsal: „... zosobňovaly naduté chvastouny, jejichž pravou tvář ukazují právě rysy škrabošek a jejichž bezmezná ohyzdnost je srovnatelná pouze s figurou kostlivce. Zamaskuje-li se lidskost, nezbývá než animálnost a smrt.“ 11 A Ensorova vlastní slova: „ Sám se stahuji do nitra samotářského světa masky, plného nespoutané energie, světla a vzruchu.“12 Také v surrealismu najdeme prvky masek, např. u Giorgia de Chirica (Hektor a Andromaché), u Salvadora Dalího v díle, kde je zachycena Mae West tak, že její obličej tvoří součást salónu, nábytek a krb. Tento příklad je ale zprofanovanou ukázkou. Mnohem zajímavější jsou dvě díla, která vznikla na podkladě přátelství Dalího s portrétním fotografem Philippem Hlasmanem. Když v roce 1947 vystavil Dalí obraz své ženy pod názvem Léda Atomica, inspiroval Halsmana k fotografii Dalí Atomicus. V Dalího obraze se všechny předměty vznášejí. Dalí prohlašoval: „Protože v atomu je vše v pohybu a protože já jsem malíř atomové éry, musí být vše na mých obrazech také v pohybu...“13 Všechno toto vyústilo v jedinou fotografii, která byla vybrána a na níž je zachycen skákající Dalí, na straně najdeme portrét jeho ženy a létající kočky chrstnutých z věder plných vody...

10

PIJOAN, J. : Dějiny umění (9. díl). Knižní klub a Balios, Praha 2000. ISBN 80-242-0217-4. str. 253 PIJOAN, J. : Dějiny umění (9. díl). Knižní klub a Balios, Praha 2000. ISBN 80-242-0217-4. str. 254 12 tamtéž 13 VOJTĚCHOVSKÝ, M., VOSTRÝ, J.: Obraz a příběh. Akademie múzických umění v Praze & KANT – Karel Kerlický, 2008. ISBN 978-80-86970-86-6. Str. 214 11

28

Philippe Halsman – Dalího knírek

Salvador Dalí – Léda atomica

V neposlední řadě najdeme téma masek u Maxe Ernsta. Ten vytvořil mnou velmi oblíbené sousoší „Kozorožec“. V tomto díle projevuje neuvěřitelnou vynalézavost. Tento příklad se dotýká spíše archetypálních podstat, než je tomu u příkladu létajícího Dalího... „... používá nejrůznějších postupů, aby využil předmětů, které mu přijdou do ruky, a začlenil je do kompozic totemické povahy. K vytvoření neviditelné konstrukce tohoto znepokojivého rokování archaických duchů mu posloužila péra nákladních aut a láhve od mléka.“14

Phillipe Halsman – Dalí atomicus (1948) 14

PIJOAN, J. : Dějiny umění (10. díl). Knižní klub a Balios, Praha 2000. ISBN 80-242-0218-2. str. 62

29

Téma masky, portrétu, osoby, harlekýnů, klaunů najdeme celou řadu. Vybrala jsem pouhé střípky z té obrovské mozaiky. Jsou tak známé, že je by se chtělo je vynechat a zaměřit se na nové...

5.1 Kdo jsme? Již delší dobu si kladu otázku. Možná je to dané mým studiem nejdříve malby, kde se snoubily přístupy k modernímu umění a „starému“, v pozdějším studiu restaurátorství, zaměřené na historii. Od té doby mě zajímá vliv klasického umění na moderní. Vztahy a polarita mezi starým, klasickým a moderním či postmoderním. Fascinují mě symboly, mýty i náboženství. Dnešní svět je obalen do hávu globalizace. Odkud přicházím? Kdo jsme a kam jdeme? Probrala jsem se velkým množstvím literatury vztahující se k tomuto obsáhlému tématu. Masky a maskování nalezneme u primitivních národů. A jaká je jejich role pro dnešního člověka? Zůstaly jejich významy pouhými rekvizitami v rozvalinách? Zajímá mě, jestli se principy hledání naší identity zásadně proměnily. Jestli naše společnost fungujících již na zcela jiných pravidlech i rituálech tento princip nepostrádá. Jestli a vůbec je přirozeně nebo uměle nahrazen jinými. Kam se vytratily rituály rozdělující nás život do postupných dějství? Význam rituálu by se nevešel do další obsáhlejší studie. Fenomén masky a převlékání se zcela určitě nevytratil. Jen přeměnil svou tvář a pod jiným pláštěm hraje nové role. Ale důležitost rituálu se opomíjí. Během hledání a studování podkladů pro tuto práci mě oslovovaly zdánlivě nepodstatné věci. Úplně obyčejné maličkosti. Když jsem hledala v oblasti výtvarného umění, nejvíce mě zaujalo vždy dílo a umění žen – výtvarnic a malířek. Je jisté, že o náhodu tu zdaleka nejde. A jaká je dnešní společnost? Liší se tolik od let sedmdesátých? Jaká je dnes rovnoprávnost žen ve společnosti? Není zde mým cílem na tomto místě „rozpitvávat“ tyto otázky. Jen nastiňuji směr mého zájmu. Jak jsem již psala výše, každé dospívání musí překonat jisté překážky, v uvozovkách iniciační obřady, který nominují do světa dospělých. Samozřejmě mluvím v metaforách. Možná právě proto mě tolik oslovuje umění žen, které si vlastní silou a neústupností vydobyly své místo pod sluncem. Hrdinně spokojené svým vlastním postojem. Mou osobní

30

domněnkou je, že čím větší úsilí jedinec vynaloží, tím více se stane osobností a zralým individuem. Čím těžší boj svádí, tím více se může stát silnějším. Právě ještě v 70. letech byly ženské role kulturně zakódované. S tímto gendrových klišé tématem si pohrává Ira Levin ve svém slavném románu Stepfordské paničky, kde nastiňuje jak může stereotyp člověka „ubít“. Když se podívám na tuto umělou „paničku“, vybaví se mi fotografie Cindy Sherman Untilled Film Stills, které vytvořila po roce 1977. Tato americká fotografka začíná se zdánlivě nevinným a obyčejným albem vlastních fotografií nazvaným A Cindy book (Cindina knížka). Jednoduchý linkovaný sešit tvořící 25 snímků. Jeden snímek je ze sešitu vytržen. Pod každou touto fotografií je krátký popisek. Nic neobvyklého. Naše rodinná alba plníme rodinnými fotografiemi, sbíráme fotky svých známých, vozíme kamínky z dovolených... Na pár fotografií napíšeme malé datum, poznámku, ale většinou nám zůstanou jen ty obrázky a my se klamně domníváme, že nám jména těch, kteří se na nás usmívají, nikdy z hlavy nevypadnou, stejně jako čas a místo, kde byl snímek pořízen... Nikdo však na svých fotografiích nemá ono ujištění: „To jsem já.“ Ve svém druhém projektu Untilled Film Stills (Fotosky bez názvů) inscenuje fiktivní filmové scény z nenatočených béčkových filmů i hororů. Inscenuje sama sebe, ale přestože se na nich objevuje sama Shermanová, nic o ni nevypovídají. Zdánlivě? Na černobílých fotografiích brouzdá různými identitami a stereotypy. Rozehrává různé role za pomocí paruk, líčidel a dalších doplňků. Tyto fotografie pojímá v co nejvíce odosobněném stylu. Základem je herecký výkon, který vylučuje autoportrétní pojetí. „Cindy Shermanová záměrně a zcela důsledně vytváří atmosféru záhady i okolo množství pořízených obrazů. V číslování záběrů se občas objevují mezery, resp. chyby, zatímco některé položky jsou násobené připojenými písmeny, takže není vlastně možné uvést přesný počet fotografií v projektu.“15 Cindy Shermanová předvádí podobně jako herečka v divadle různé typy žen, snaží se o maximální zobecnění, o maximální typologickou přesnost. „Herecké předvádění, které je podkladem jejích fotografií, je sebepředváděním (sebescénováním) jen do té míry, do jaké je předváděním jejích možností být někým jiným, dokonce tím či/ i oním, vlastně předváděním (a v počátcích hravým předváděním) různých možností autostylizace podle 15

VOJTĚCHOVSKÝ, M., VOSTRÝ, J.: Obraz a příběh. Akademie múzických umění v Praze & KANT – Karel Kerlický, 2008. ISBN 978-80-86970-86-6. Str. 6

31

předsevzaté předlohy.“16 Později přechází na barevnou fotografii. I nadále najdeme v jejím díle inspiraci filmem. V 80. letech přijímala zakázky na reklamy a módní design. Ani tady však nezapře svůj postoj. Znetvořujícím groteskním způsobem podkopává klišé ženské krásy. Sama prohlašuje, že vše, co je ošklivé, nežádoucí a neatraktivní, je pro ni zajímavé a skutečně krásné. V roce 1988-1990 inscenuje po způsobu starých mistrů History portraits. Údajně autentické portréty, které jsou ve skutečnosti zidealizované, cíleně pozměňuje. S kulturní interpretací ženského těla se zabývá v Sexuálních obrazech (1992). S hororovou tématikou se vrátila v pracích, kde nafotila dětské panenky s obludnými maskami. V roce 2004 fotografuje opět sama sebe v křiklavých klaunských maskách.

Cindy Sherman – Untiled Film Still (1977-1980)

Z fotografií Cindy Sherman se na nás dívají tváře budící dojem známosti, ale v jejich pohledu je cosi zneklidňujícího. Oslovují nás, výsměšně hledí na nás nebo kamsi do dály. Z jejich pohledu je cítit trauma až agrese. Její síla je v parodii. Kým jsme a nakolik nás ovlivňuje naše kultura? Nakolik jsme jen loutkami hrajících podle kulturních stereotypů. Je zde vztah mezi 16

VOJTĚCHOVSKÝ, M.; VOSTRÝ, J.: Obraz a příběh. Akademie múzických umění v Praze & KANT – Karel Kerlický, 2008. ISBN 978-80-86970-86-6. Str. 6

32

těmito identitami a tou naší vlastní? „ Pro logiku vývoje těchto cyklů platí, že čím více se snaží Cindy Shermanová odtrhnout nálepku autoportrétu, čím více usiluje zakrýt svou osobnost, čím více znejišťuje diváka zádumčivou záhadností svých fotografických obrazů, tím více se do významu jejích projektů vkrádají rysy autoportrétu vykresleného na neobyčejně širokém horizontu vybraných, zkoumaných a prezentovaných typů: autoportrétu, který tak skrze jednu jedinou představitelku reprezentuje neobyčejně široký, stejně jako neradostný obraz úpadku hodnot i zneostřování cílů západní civilizace na konci druhého a na prahu třetího tisíciletí.“17

Raffael – La Fornarina (1518-1520)

Cindy sherman- History Portraits (1988-1990)

17

VOJTĚCHOVSKÝ, M., VOSTRÝ, J.: Obraz a příběh. Akademie múzických umění v Praze & KANT – Karel Kerlický, 2008. ISBN 978-80-86970-86-6. Str. 10 – 11

33

Cindy Sherman – Women in sun dress (2003)

34

O vztah mezi divákem a pozorovatelem musíme počítat i v dílech další ženy, a to Marlene Dumas. Malířka Marlene Dumas se narodila v Kapském městě v padesátých letech, kde společnost byla rozdělena podle režimu apartheidu. „Počátek socializačního procesu Marlene Dumasové byl poznamenán skutečností, že v jižní Africe patřila k těm, kdo byli zároveň vyhoštění i privilegovaní, což vedlo k pocitu nalomené identity a navíc k problému k rozporuplné bílé – a ženské – tělesnosti. Cit i existencionální vztah k sobě samé definovala Marlene Dumasová od počátku jednak z vnějšku, jednak ho prožívala jako sebeurčující interpretaci.“18 Její tvůrčí proces tedy formuje přístup k věcem daným z vnějšku a ten pak přeměňuje svým vlastním malířským procesem. Proto tak často používá fotografie. Její obrazy mají velmi nejednoznačnou výpověď a zanechává prostor pro mnohoznačné interpretace. Napříč její tvorbou můžeme cítit závan otázek dotýkajícího se existence. V její tvorbě však nalezneme celou řadu aspektů a to včetně mateřství, dětí, ale také pornografie a erotiky, kterou kritizuje, nikoliv však moralizujícím způsobem.

Marlene Dumas – Fog of war (2006)

výstava Marlene Dumas v New Yorku v roce 2008

Mnohovrstevnatost jejích obrazů není jen plochou výpovědí. Skrývá se v nich smyslovost a citovost. Možná to může být jejím přístupem, jako by nahlížela pořád zvenku, aby se s větší intenzitou vrátila ke svému obrazu. Ponechává i divákovi prostor, aby se přiblížil a hledal spolu 18

GROSENICKOVÁ, U.: Ženy v umění. Taschen / nakladatelství Slovart, 2004, ISBN 80-7209-626-5. str. 44

35

s autorkou smysl a možnosti zobrazené identity. Vybízí, přitáhne nás, ale i odpor tu hraje s přitažlivostí. Zvláštní rozporuplnost najdeme v tvářích na portrétech Rineke Dijkstry. Tato nizozemská fotografka se proslavila sérií portrétů dětí a mladistvých na pláži. Fotí je na různých plážích v USA, v Nizozemsku, na Ukrajině a pokaždé s minimem prostředků, „neinscenovaně“, fotografovaní pohlížejí přímo do objektivu. Mladí v pubertě vyfotografovaní v jasném světle kontrastují na pozadí. Jako by se pláž stala jevištěm a jasné světlo ozařovalo jejich zranitelnost. A právě požádání fotografky, aby zaujali postoj, který by je co nejlépe demonstroval odhaluje až na pár detailů stejné postavení ramen, boků, hledání, tázání se po budoucnosti a hlavně nejistotu. V jejích očích můžeme číst, že se snaží zaujmout postoj, protože znají konvence portrétní fotografie, ale jejich hledání a nalézání sebe sama je naprosto patrné a zřejmé a jasným světlem umocněné. Kolik podobných fotografií jsem našla ve svém albu. Pohled a identita je téma, které provází tvorbu Rineke Dijkstry. Fotografuje matky na chodbách, které právě porodily, a které drží své dítě v náručí. V jejich pohledu je opět konfúze pocitů. Mladá matka hledí do objektivu hrdě i zmateně. Dijkstra zde vytvořila konkrétní portrét, který je označen křestním jménem vyfotografované, ale autorka zde zachytila spíše okamžik existence identity, která je však napůl skrytá. Stejným způsobem fotila toreadory vycházející z arény ještě nasáklé pocitem vzrušení, vyčerpáním a pachem smrti, která zanechala svůj podpis v rudé skvrně na límci. Ve své další práci se zabývá videem, kdy po dva roky natáčí mladistvé v prostorách jedné anglické a nizozemské diskotéky. Sleduje zde poměr mezi individuálním sebepochopením a formováním společnosti kolem. Portrétovaní opět stojí před jednoduchým pozadím. „Tito teenageři svoji identitu ještě nenašli, jejich já jako by stále ještě vzdorovalo normativním pravidlům...“19 Zkoumá zde trhlinu mezi inscenací vlastní osoby a image, jež by chtěli předvést. „Umění se nestává uměním tím, když nebo jak sofistikovaně o něm píšeme, ale když nás buď krystalicky čistě a nezáludně, nebo třeba velmi promyšleně vyzve na cestu vnímání a prožívání prostřednictvím básnivě podmanivého jazyka autentického scénického jazyka.

19

GROSENICKOVÁ, U.: Ženy v umění. Taschen / nakladatelství Slovart, 2004, ISBN 80-7209-626-5. str. 43

36

Rineke Dijkstra, Kolobrzeg, Polsko, 20. červenec 1992

Rineke Dijkstra - Portraits 4.11.05 - 26.02.06

37

Nyní bych se chtěla zmínit o skupině žen, která vznikla v osmdesátých a devadesátých letech. Ženy, které k ní patřily, nosily na hlavě opičí masku. Masku King Konga si vybraly zcela záměrně jako symbol mužské dominance. Přisoudily si masku, která měla vyvolat děs, a obecenstvu přiřkly právě vyděšené tváře. Svůj vzor si vybrali zcela záměrně a navíc jim byla vzorem Marlene Dietrichová, která vzbuzovala hrůzu v převleku v jednom hollywoodském filmu ve třicátých letech. Gerilová děvčata nosila krátkou sukni, síťované punčochy, vysoké podpatky a gorilí masku. V roce 1985 v Muzeu moderního umění v New Yorku se konala souhrnná přehlídka soudobého umění, a protože mezi 169 vystavovateli bylo jen 13 žen, začala se psát historie Guerrila Girls. Tyto bojovnice si nasazovaly masku a nejdříve demonstrovaly před branami muzea. Tyto snahy však nebyly brány vážně, navíc jejich poměr sil k protivníkům působil směšně. Proto začaly své akce veřejně oznamovat na plakátech. Při veřejných vystoupeních si dávají jména zemřelých umělkyň a spisovatelek např. Frida Kahlo, Alice Neelová nebo Eva Hesseová. Gerilová děvčata se zaměřovala na válku v Perském zálivu, potraty, politická témata, znásilňování, kritizují sexismus a rasismus v umění. Po dobu čtrnácti let vytvořila na sedmdesát plakátů a tisků. Pranýřují mechanismus uměleckého trhu. Robin Hood a Batman jsou jim podle jejich pojetí mužským protějškem a ony feministickým. Na druhou stranu by bylo nesprávné je obviňovat ze slepého vynucování si kvót. Jejich protesty se zaměřují, že jich je pouhých deset procent. Ohrazují se proti jazyku umělecké kritiky, která používá patriarchální model slov „mistr“ a „génius“ . Zajímavou myšlenkou je, že pokud je umění „zkušenost“, a pohlaví, rasa i kultura naše zkušenosti ovlivňují, tak potom umění žen a nebělošských umělců musí být nutně jiné. Jestliže by se historie, pokud má být brána objektivně, měla zkoumat ze všech stran, má být neustále podrobována nezaujaté kritice, a pokud by muzeum mělo vypovídat a odrážet pravdivé kulturní dějiny, a nejen ty „bílých mužů“, pak by v něm mělo být umění všech a nejen jejich. Pokud si někdo musí nasadit masku King Konga, aby se dostal do muzea, pak je něco v nepořádku. Někdy se podaří boj vyhrát, jindy s ústupky. Je zvláštní, že při studování tohoto tématu jsem vždy narazila na umění žen, na jejich filozofii.

38

5.2 Kam jdeme? Možná to až zase tak zvláštní nebude, protože ženy svou dosavadní roli zásadně proměnily. Byly to právě ony, které musely tvrdě bojovat za svoje práva. A kdo chce vyhrát musí vědět proč a jak. Mnoho významných žen umělkyň bojovalo s kulturními mechanismy, gendrovým stereotypem. Mnoho žen muselo hledat svou novou identitu, protože ta, která jim byla určena, nebyla jejich vlastní. Věřím, že mnoho žen zaplatilo vysokou cenu za svou svobodnou identitu a svobodu, ale ty, které opravdu chtěly, to dokázaly. Pokud mohu soudit, dnes už se doba opět posunula a dnes již není boj mezi muži a ženami o to, kdo bude viset v muzeu. Dnes je otázka, jak se v záplavě neztratit. Dnešní svět plný slova „globalizace“ naházel umělce, žánry i kultury na jednu výkladní skříň světa. Dnes hledáme vztah k sobě a naší kultuře. Patříme k vlasti, k národu nebo k Evropě? Všichni bojující za vlastní nezávislost bojují o svoje místo na světě. Jestliže chceme ke světu skutečně patřit a neztratit se v něm, měli bychom dle mého názoru první vědět, kdo jsme my sami, jaká je naše identita. Kde je naše místo a kultura, která nás formuje a vychovává. Jak jsem již psala výše o principu rolí a nošení psychologických masek, zralá dospělá osobnost je umí nosit a vyměňovat podle potřeby. Ale měli bychom si být jasně vědomi, která z těch masek je naše vlastní tvář, a tu neztrácet. Zde bych si dovolila odbočku k trochu jinému problému, která však s tématem souvisí. Na kulturní i psychologické úrovni čím dál více lidí hledá zakotvení v nějakých hodnotách a jistotách, které mohou sdílet, ne se všemi ostatními, ale s nějakou skupinou. Proč tomu tak je? Co je s tou naší dnešní kulturou a světem? Chce se odpovědět, že místo ve kterém žijeme. Problém, který tu chci nastínit, je nejvíce zřetelný v Americe, kde je nejvíce rozvinut se všemi svými negativy. Jde o tzv. „urban sprawl“ v češtině pak známé jako živelný či nekontrolovatelný růst měst. Zdánlivě neškodný proces však v důsledku ovlivňuje celé činnosti společnosti a v neposlední řadě kvalitu života. Vypíchnu pouze sociální segregaci. To jak se města rozpínají na všechny strany zhoršuje pohyb lidí po městě, natahuje vzdálenost, kterou musí překonat ve svých autech a v neposlední řadě jsou okrádání nejen o čas, ale i kontakty mezi sebou. Lidé se navzájem odcizují. Špičkou ledovce jsou pak domy velmi bohatých lidí, naprosto odříznutých od zbytku komunity vysokým plotem. Tyto radikální změny velmi silně ovlivňují sociokulturní normy a zvyklosti. Města se takto rozdělují na bohatší a chudší čtvrtě a předměstí. 39

Ve velkých městech pak vznikají různá ghetta se sociálně slabšími skupinami. V předměstí jsou pak obyvatelé svých honosných domů uzamčeni ve svým ulitách. Tento problém se zdá daleko hlubší. Chtěla jsem tímto jen nastínit fakt, že v těchto podmínkách vyrůstá další generace dětí, které jako každý člověk budou hledat svou příslušnost, svou identitu. V dnešní době, kdy se všechno zrychluje, zjednodušuje a to včetně komunikace, se to základní vytrácí. Mou generaci ještě počítače a mobily v dětství minuly, ale nynější generace spolu komunikuje hlavně pomocí sms zpráv a Facebooku. V tom obrovském množství se ztrácí přirozená skupina. Rodina jako základní sociální jednotka se také pomalu rozpadá. Ke komu má tedy člověk přimknout a od koho se má učit? Všichni jednoduše potřebujeme někam patřit. K někomu, k něčemu. Každého totiž napadají ty tři otázky... Odkud přicházíme? Kdo jsme? A kam jdeme? Nad hledáním identity a svého místa ve světě přemýšlí a pracují dva bulharští fotografové. Pracují s tématem vlastních snů a představ mladých dospívajících lidí. Vybrala jsem si výstavu, kterou jsem navštívila, a zde ji rozebírám, protože se autoři tímto tématem dotýkají našich vlastních rolích. Rolí, na které se dotazují mladých lidí. Zobrazují stereotypy, mechanismy, náš vnitřní svět. Navíc jsme na velmi podobné téma pracovali s dětmi z dětského domova, viz. v didaktické části. B. Missirkov a G. Bogdanov pracují jako kameramani, fotografové a výtvarníci. Jsou zakladateli Bulharské fotografické asociace a kurátory fotografické galerie. Pro bulharskou televizi zkoncipovali pořad o fotografii a video artu Photomaton, publikují rovněž v domácích i zahraničních periodikách. Práce tohoto autorského tandemu jsou zařazeny ve sbírkách Museum of Fine Arts v Houstonu, dánském Museum of Photographic Art a rovněž v mnoha soukromých sbírkách. Výstavu Narušitelé hranic připravila Galerie hlavního města Prahy ke dvacátému výročí pádu železné opony. Názvem neoznačuje ty, kteří by narušovali hranice států, ale umělce, kteří cílevědomě boří a narušují jakákoli omezení ve sféře umění. Čtrnáct umělců a umělkyň ze zemí bývalého „východního bloku“ nabídlo zajímavé, někdy až provokativní pohledy na otázku identity a její proměnlivosti. Galerie touto expozicí prezentovala, kudy se ubírá cesta umělců ze zemí na východ od oné železné opony. Dnešní umělec je v podstatě radikální individualista, který si nenárokuje právo na absolutní pravdu. Je ochoten manipulovat, převzít identitu jiných a

40

znovu ji odložit, či klást si otázky, které byly zdánlivě již dávno zodpovězeny. Autorem výstavy byl rektor pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové Pavel Liška.

Hned úvodní instalace velkoplošných fotografií B. Missirkova a G. Bogdanova ukázala propast mezi růžovými iluzemi a skeptickými očekáváními mladých lidí ze Sofie. Byla to jedna z inscenací, která mě oslovila. Byla to možná určitá přímost. Série fotografií doplněná interview se staršími studenty gymnázií v Sofii. Prvotně jim byla položena otázka „Čím bys chtěl/a být?„ a „Jak vidíš sám/a sebe za 20 až 30 let?“ Na základě odpovědi byla umělci zrekonstruována a vyfocena sdělená realita. Fotografie byla po té předložena před studenta/ku a žádala o popis: „Co vidíte na obrázku?“ Například: „Na téhle fotce vidím, jako by se mi sny skoro úplně splnily...jediné co mi dělá starosti je, že mi ten člověk přijde nějak unavený...kdybych to měl být já za deset až patnáct let, asi bych vypadal šťastněji...můj vysněný dům je mnohem větší, možná dvakrát až třikrát, než ten před kterým jsem vyfotografován. Je to pro to, že chci mít pro sebe víc vnitřního prostoru ...taky si představuji větší dvůr s větší zahradou a spoustou zvířat.“

1) První položená otázka se dotýká identity studentů, druhá spíše krouží kolem snění o vlastní budoucnosti. Pokud se podíváme blíže na aspekty identity, najdeme a) osobní aspekt, což znamená zdůrazňování osobních hodnot a morálních zásad, zaměřenost na vlastní sebepoznávací úvahy o tom, kdo ve skutečnosti jsem, vědomí důležitosti osobních cílů a nadějí budouc-

41

nosti, b) sociální aspekt, zaměřenost na vlastní oblíbenost u jiných, na vlastní reputaci a celkový dojem (image), c) kolektivní aspekt, zdůrazňování příslušnosti ke skupině, rase, etniku, lokální komunitě, náboženské skupině. Při bližším pozorování si můžeme všimnout, že u mladých lidí překrývají aspekty sociální ty osobní, většinou z důvodu potřeby někam patřit a touze po uznání. Mladí Bulhaři se často usilovně snaží odlišit, přesto tvoří v podstatě uniformní armádu lidí se stejným stylem oblékání a chování a jsou k nerozeznání od svých vrstevníků kdekoliv ve světě. Tuto skutečnost reflektuje další významná výstava autorů „ID 2000“ 2) Pokud se zaměříme na druhou položenou otázku studentům, dostaneme se do oblasti denního snění, které je nedílnou součástí duševního života mladých lidí a je nesmírně významné pro pozitivní rozvoj osobnosti. Je důležité mapovat, kde děti berou své vzory, komu se chtějí přiblížit, po čem touží, jaký je jejich hodnotový systém. Autoři zde předvedli výborný a zároveň jednoduchý koncept, který nám dovolí do tohoto světa nahlédnout. Podle mého názoru chtěli také upozornit na otázku: Proč mít sen? Někomu se tento druh otázky může zdát patetický, ale stojím za tvrzením, že mít sen je dobrý základ pro vlastní růst. Vidina budoucnosti (kterou z mladých lidí autoři „dolují“ a pak je s ní konfrontují) způsobí, že rozšíříte své možnosti a vypěstujete potřebné schopnosti pro dosažení cíle. A tady opět promlouvá Missirkov a Bogdanov... jakého cíle? Uvědomme si, že hodnotný cíl - sen nás také bude něco stát! Můžeme zde předložit sen jako vidinu budoucnosti, která je u každého rozdílná, ale nezbytná pro kvalitní život. Když vezmeme záměr umělců v konfrontaci s výstavou, která byla koncepčně pojatá jako komplexní postoj k identitě „východníků“, promluvili k nám oba autoři naléhavou až prvoplánovou adorací a touze po naší vysněné změněné identitě. Čím více na nás křičí ona krásná vysněná budoucnost, tím bourá více sama sebe. Na podobném principu pak pracuje další z umělkyň Milica Tomid. Autoři pracují s jednoduchým principem a citlivě k nám tak mohou prosakovat náznaky katarze, kterou mají zdánlivě jednoduchá třeba i literární díla. Kdyby autoři nepracovali s tímto vztahem a předložili by nám pouze naaranžovaná umělá díla, jako mávnutím kouzelného proutku by se stali kýčovitou ilustrací postmoderního světa. Když jsem si prohlížela velkoformátové fotografie, nemohla jsem necítit tu tenkou krvavou linii, která se táhne všemi instalovanými prostředími, kde jsou vyportrétováni jednotliví lidé. Ta

42

linie nese stín daně, které musíme za tyto sny odevzdat. Pokud položili B. Missirkov a G. Bogdanov otázku dospívajícím studentům, jen málokdo dokázal odolat pokušení, a téměř na všech fotografiích najdeme touhu po luxusu, bohatství, lepších zítřcích. A tady vidím popření oné možnosti, že se tak stane, popření oné reality. Při vytváření našich snů vycházíme z našich determinací a ty se snažíme proměnit v krásné a nové. Dle mého názoru nám pak krásný vysněný svět může sloužit jako vstupenka do onoho šedého reálu. Autoři pak jako praví narušitelé hranic pracují s právem dnešního umělce pokládat ty zneklidňující otázky, které socialistická společnost hrnoucí se do světa zavřela do šuplíku. Pokud umělci záměrně vybrali studenty gymnázií, pracují s identitami, které jsou zatíženy izolací zemí východního bloku, ale už jim chybí to zrcadlo skutečnosti a zkušenosti. Proto umělci jsou ti, kdo ho nastavují. To, že jejich portréty nejsou dokonalé, nám dává tušit, že svět ani naše sny dokonalé být nemohou. Poukazují na to, že bezduché hltání krásného světa vykořisťuje identitu naší minulosti, a té se nelze bezplatně zbavit. Teď bych se chtěla vědomě pustit na tenký led. Pokud se díváme upřeně do tváře portrétovaných, je to jako bychom se dívali sami sobě do tváře. Naše identita je také obalena socialistickým nánosem a žijeme ve společnosti honicí se za patosem globalizace. Všichni vyobrazení jsou tak naturalisticky vloženi do „krásného světa“. Ve všem tom zlatě a luxusu můžeme zahlédnout pokřivenost, až freudovsky zvrácenou slast. Hledíme na vlastní lačné sny. Ovšem postoje, zkřížené ruce, popsaná únava od svého stvořitele, citová vyprahlost je jen dokladem toho, že autoři vytvořili obrazy plné volnosti a krásy, ovšem spoutané svou vlastní honbou za odložením své identity. Ale také svou společností, příslušností ke skupině a historií.

43

fotografie z výstavy Narušitelé hranic v Galerii hlavního města Prahy 2. 10. 2009 – 10. 1. 2010

Jak jsem již zmínila, mladí Bulhaři již nepatří do svazácké generace, která pošilhává po západě. Dokázala to tato výstava, která byla sondou identity, ale tentokrát do vybraných skupin obyvatelstva dvou postkomunistických zemí. Výstavu tvořili opět velkoformátové fotografie se scénami z prostředí různých sofijských večírků. Tvůrci evidentně neměli v úmyslu vyjadřovat vlastní postoj k dění na snímcích, a proto je doprovodili jednoduchými názvy, tvořenými jmény jejich protagonistů. Svou neutralitou, která je znát i z úhlu pohledu, který Missirkov s Bogdanovem zaujímali, tak umožňují divákovi, aby o zobrazených výjevech přemýšlel a úsudek si – dle svého založení – udělal sám. Právě tato absence zdviženého prstu či jakéhokoli jiného mentorování je považována za velmi důležitou, skutečná svoboda názoru je totiž to, co právě v této napohled tak nonkonformní kultuře překvapivě a někdy dost citelně chybí. Missirkov s Bogdanovem reflektují fenomén globální společnosti, kdy sociální a kolektivní aspekty identity dle mého názoru „válcují“ aspekty osobní a jedinec je drcen mediální „masáží“. Další následky nabourávání identity mohou být neschopnost vstoupit do dospělosti, celoživotní nezralost spojená s absencí hlubších zájmů a vidění delšího časového horizontu vlastního života, jehož výsledkem je existence ze dne

44

na den, sebestřednost, obtížnost komunikace s jiným než vlastním světem, a rovněž obdiv pro líbivé či kontroverzní objekty. Položme si otázku, kdo jste, pokud nejste syn, bratr, vnuk, kamarád, přítel, student, učitel, občan.... kdo by jste byl? „Vždy sněte a směřujte výše, než víte, že musíte dosáhnout. Nestarejte se o to, abyste byli lepší než Vaši vrstevníci nebo předchůdci, snažte se být lepší, než jste sami.“

45

6 Maska a její člověk „Maskou se v psychologii označuje tendence vlastní lidskému sociálnímu jednání, tendence zakrýt před ostatními lidmi své skutečné názory a postoje dobrovolně přijatým výrazem.“20

Už jako malé děti se setkáváme v pohádkách s bytostmi a postavami, které mají určitý kostým a masku, jež většinou symbolizuje jejich význam v příběhu. Děti si hrají na různé postavy a takto zkouší nanečisto své budoucí role. Nasazením si určité masky můžeme vyklouznout ze své identity a na moment si přivlastnit jinou. Ve světě dospělých se pak často můžeme setkat s vědomým nošením masek a převleků. Některé jsou přirozenou součástí lidského společenství . Například ty, které patří k rolím v zaměstnání, doma, ve škole, ve společnosti. Tyto převleky jsou však spíše symbolem sociální role, statusu nebo formálním vyjádřením příslušnosti k určité skupině. V této kapitole budu mít na mysli především masky, které člověk nosí, aby skryl něco ze své hluboké niternosti, své obavy a strachy. Na druhou stranu může člověk používat nošení masky jako prostředku k ukrytí nejistoty své vlastní identity nebo jako přetvářku za účelem dosažení svých osobních cílů. Změnu masky můžeme tedy prvoplánově vnímat v pejorativním významu, kdy se něco a někdo skrývá. To se většinou týká vztahů mezi lidmi a soužití obecně. Může také jít o zakořeněnou představu, že ten, kdo se maskuje, nechce být viděn a odhalen. Bojovníci si nasazují své masky pro vlastní ochranu, a zároveň aby zastrašily nepřítele. Inkvizice pod rouškou beránka dopadala své oběti, aby jim pak navlékla háv kacířství. Nasazená punčocha pak jednoduše ukrývá tvář lupiče či vraha. Masky jsou však v rukou svých nositelů a nesou atributy, které jsou jim přiřknuty. Mohou být odrazem svého pána nebo naopak s ním polarizují. Avšak určitě skrývají jeho pravou tvář. Vnitřní „já“ je zahaleno tajemstvím.

20

BIERACH, J. A.: Za maskou je člověk. Nakladatelství Alternativa, Praha 1997, ISBN 80-85993-27-9, str. 9.

46

6.1 Zahalená tvář masky „Pochopit jiného člověka, pochopit umělecké dílo, kulturní jev znamená mimo jiné vžít se do nich, vcítit se.“21

Základním významem a definicí masky je přeměna jejího nositele na něco nebo v někoho jiného. Přesto toto vymezení může být nedostačující. Významů masek a převleků může být takové množství, kolik škrabošek je herec schopen vyměnit po celý svůj život. Stanovení hranic „masky“ se odvíjí od toho, co jsme ochotni ještě za masku označit. Nabízí se zde pejorativní kritika: Je to jen divadlo. Co je tedy ona maska? V mnoha publikacích se definují masky dvojího druhu ve smyslu kulturního a sociálního fenoménu. Masky jako esteticky zpracovaná díla a součást uměleckého projevu dané kultury, výtvarné artefakty zahalující tvář, hlavu, případně celou figuru. Na druhé straně jsou masky v kontextech sociologických a psychologických. Dnešní postmoderní doba pracuje s formou maskování hlavně ve směru divadelního a filmového líčení. Další funkce masek, stejně jako v historii, slouží k zábavě a odpočinku (hry, maškarní plesy, divadelní představení), dále pak prozaické použití masek k ochraně, práci, sportu, k boji… V socio-kulturním kontextu pak můžeme hovořit o specifickém druhu komunikace. Pokud to mohu na tomto místě takto nazvat, dle mého názoru se masky staly jakýmisi prostředky s vnitřními obrazy nás samých. Dovolují promlouvat našimi nejniternějšími emocemi a pocity a vše pod ochranou svých zastřených tváří. Zrovna tak se může jednat o přetvářku či případně tvorbu „alter ega“. Jak uvádí J. Kulka (Kulka:2008) ve své práci, vliv umění na psychiku vnímatele reorganizuje celek jeho duševního života. Při divadelním představení vzniká zvláštní situace a dochází k dvojsměrné komunikaci. J. Slavík ve své práci hovoří ve smyslu původního významu masek: „Kdybychom v mýtu nebo v uměleckém námětu nerozpoznávali ozvěnu svých životních zkušeností, těžko bychom jej mohli chápat a prožívat jej. Jinými slovy, situační typ vtělený do určitého námětu je důležitou spojnicí mezi životem a mýtem nebo uměním.“ 22 21

KULKA, J.: Psychologie umění. (2., přepracované a doplněné vydání) Grada Publishing, Praha 2008, ISBN 978-80247-2329-7, str. 394 22 SLAVÍK, J.: Umění zážitku, zážitek umění. Pedagogická fakulta UK v Praze, ISBN 80-7290-066-8, str.55

47

Masky a maskování mohou svého nositele integrovat do skupiny stejně maskovaných lidí (fanoušky, válečníky) nebo naopak jej vyčlenit a distancovat (šamani, mágové). Všichni jsme součástí příslušné kultury a masky, které si nasazujeme a vyměňujeme, jsou jejím otiskem a stávají se jejím znakem. Zacházíme s nimi jak v nevědomé tak vědomé rovině. Již od narození jsou nám rozdány různé statusy a role. Učíme se žít a hrát pod rouškou masky, která nám je podsouvána dle společenských norem a zvyklostí dané kultury. Pod ochranou masek se učíme žít své role nebo se naopak stáváme jen zamaskovanou neurčitou rolí v objetí genderových stereotypů. V tomto místě mi vyvstávají souvislosti s otázkami, které se otevřeli v 80.letech týkající se gendrových pohlavních rozdílů. „Ve feministických teoriích původně odkazovala k rozdílům mezi biologickým pohlavím a sociální rolí. Nyní obsahuje především zkoumání kulturních a sociálních konstruktů připsaných muži a ženě... „ 23 Jeden z důvodů proč se o tomto zmiňuji je, že se mi zde propojují nám vlastní zažité sociální role. V každé kultuře je strukturováno mužské a ženské chování. V různých sociálních rolích si takový způsob chování přizpůsobujeme. „Řada žen, pokud chce působit v určitých institucích nebo druzích zaměstnání, si takový způsob myšlení osvojuje.“ (Valian 1998 in Fulková 2008, str. 252). Může se zdát, že se v tuto chvíli vzdaluji od koncepce, přesto je zde něco, co se mi zdá právě toliko vzrušující, a to je právě principiální ambivalence masek. Dualita je jim vlastní. I když v tomto případě spíše ve smyslu vnitřním a vnějším. Maskování ať už trojrozměrné nebo ve smyslu psychologické masky pořád symbolizuje reálné emoce. Masky je mohou přetvařovat na nereálné emoce, neexistující statusy i role a stávat se tak reálnou a chladnou maskou. V dnešním moderním a postmoderním světě pozbyly masky jako výtvarné artefakty v našem každodenním životě funkci. Ale jen zdánlivě. Naše sociální role zde zůstaly. Orientace ve společnosti, hledání naší identity a našeho vlastního já se zdá možná o tolik těžší. Naše vnitřní iniciační obřady zůstaly, masky si však vytváříme každý sám. Rituály a obřady se proměnily. Čím dál více lidí hledá zakotvení v nějakých hodnotách a jistotách, které mohou sdílet. Ne se všemi ostatními, ale s nějakou skupinou. Každý potřebuje jednoduše někam patřit. Od 90. let se ve výtvarném umění a ve společnosti vůbec objevuje zcela nový prostor. Vizuální kultura se obohatila o zcela nové společenství změněných identit. Jsou to například

48

homosexuálové, lesby nebo transsexuálové. Genderové stereotypy odrážejí toliko vnímání reality. Od konce 60. let začala Nan Goldin se svými fotografiemi. Emocionálně sounáleží se svými přáteli a přináší výpověď. Zblízka přináší svědectví o jejich životě až po jejich smrt. Zasažená sebevraždou své sestry, hledá svou vlastní autonomii v životě. Pohybuje se v prostředí drogově závislých, alkoholiků, prostitutek, transvestitů... Pro svůj nepokrytecký pohled, a protože ona sama je částečně součástí této komunity, zaznamenává tento svět jakoby zevnitř. Odkrývá tváře pokryté vrstvami make-upu a zobrazuje je právě takové, jací jsou. Jejich líčidla a převleky jsou jejich změněnou identitou. Kultura kolem nich se nezaobírá jejich metamorfózou a přes jejich masky se nedokáže vcítit do jejich duší. Jen jim nastavuje svou opovržlivou tvář. V osmnácti letech začala Nan Goldin užívat heroin, fotila pro ni opravdový život, fotografovala „drug queens“. „Měla jsem pocit, že jsem drug queen. Opravdu jsem se s nimi identifikovala, chtěla jsem být třetí pohlaví. Nikdy jsem na ně nepohlížela, jako na muže převlečené za ženy, pro mě byli třetí pohlaví.”24 Protože se s nimi Nan Goldin opravdu identifikovala, jednala jako by jejich masky neexistovali. Staly se jejich pravou tváří. Proto její fotografie mají takovou výpovědní hodnotu, fotila jejich skutečné portréty. „Tak vznikl burcující portrét generace bez orientace, vržené zpět k elementárním tužbám bytí, generace toužící po bezpečí, ale také posedlé nadměrnou chutí zbořit hranice sociálních konvencí.“ 25

Nan Goldin

Nan and Brian in bed (1981)

23

FULKOVÁ, M.: Diskurs umění a vzdělávání. Nakladatelství H&H Vyšehradská,s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7319-076-7, str. 254 24 Časopis Ateliér. Rozhovor s Nan Goldinovou pro Ateliér, rok vydání 1999, roč. 12, č. 4, str. 9 25 RUHRBERG, K.: Umění 20.století. Taschen/ nakladatelství Slovart, 2004 ISBN 80-7209-521-8, str. 678

49

Nan Goldin – Misty and Jimmy Paulette in a taxi, NYC (1991)

6.2 Dualita masky Podobně jako ve většině náboženství se v symbolice masek a kostýmů uplatňuje zákon polarity. Francouzský psycholog Guy Corneau ve svých knihách píše, že si nikdy tolik neuvědomil potřebu pekla a utrpení v lidském živote, dokud neviděl tu velikou míru osvobození a pochopení principu očištění. Bez dobra nemůže být zla, bez lásky lhostejnosti… Tuto dualitu můžeme také najít na egyptských posmrtných maskách, tyto masky nesou význam jak symbolu smrti, tak znovuzrození. Je neméně zajímavé, že tyto masky měly správně identifikovat právě zesnulého, avšak s jeho portrétem nekorespondovaly, neboť byly většinou silně zidealizovány. Často se masky vyskytují ve dvojici, kdy spolu masky polarizují. Takto působivě jsou použity například ve Formanově filmu Amadeus. Mozartův sok Salieri u něj objedná Rekviem. Salieri plný závisti a nenávisti ke geniálnímu skladateli se jej snaží intrikami zničit. Přijde mu za Rekviem zaplatit pod rouškou děsivé černé karnevalové masky, čímž ho duševně velmi vyděsí. Kostýmy k tomuto filmu vytvořil Theodor Pištěk. 50

I v jiných filmech se setkáme s využitím polarity masek hlavních představitelů. V oblíbených filmech o Batmanovi se setkáme s hlavním hrdinou obhajující stranu dobra proti zlým protivníkům. Celkově můžeme říci, že ty nejznámější komiksové postavy bojují na straně dobra proti zlu. Většina náboženství je spojená s obřady božské a ďábelské strany. Mikuláš chodí s čertem a andělem. Nejklasičtější příklad duality je maska představující Komedii a Tragédii. Na výrazu Komedie nalezneme koutky nahoru, u Tragédie koutky směřují dolů. Všichni jsou si však vědomi, jak snadno se může jedno přeměnit v druhé. Dualitu můžeme rozebrat i z jiného úhlu pohledu. V pražské galerii Dox vystavovali Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein svá díla inspirovaná expedicí na Papuu-Novou Guineu. Jejich pobyt začíná mezi kanibaly kmene Yali Mek, později spolupracovali s kmenem Korowai Batu. Zjednodušeně řečeno šlo oběma výtvarníkům o dialog dvou kultur. Za svého náčelníka si vybrali Václava Havla. Tak vznikl rozhovor mezi náčelníkem jménem „Nepřistupuj blíž“ a naším bývalým prezidentem Havlem. Z jejich expedice vznikly fotografie, odlitky kanibalů a sochy Lukáše Rittsteina vystavené v Galerii Dox. Vyšla i kniha s názvem Nepřistupuj blíž, která je plná fotografií, najdeme zde i přepisy rozhovorů s domorodci. Upřímně mě na celé věci nejvíce zaujaly popsané zážitky v knize z pobytu v pralese. Šlapetová popisovala, kdy jejich skupina tábořila v pralese spolu s domorodci jednoho kmene. Ona byla jediná žena mezi skupinou mužů, pracující právě ve stanu. V jeden okamžik se přiblížila skupina jiných domorodců mužů, odhodlaná k boji. V momentě, kdy Šlapetová vyjde ze stanu je boj okamžitě zažehnán. V jejich nepsaném řádu přítomnost ženy vylučuje možnost, že by jejich skupina byla na bojovém tažení. Domorodci kmene Korowai Batu považují za hlavní stvořitele dva neviditelné lidi, muže a ženu, kteří stvořili červa a kasuára. Věří, že kdesi žijí dodnes. Dualitu můžeme v maskách i maskování nalézt velmi často. Polarity masek k tomu přímo svádějí. Ale masky nemusí být jen výtvarné artefakty. Proto jsem odbočila k tématu trochu jinému. K tématu dotýkající se dvou rozdílných kultur. Možná je to i tím, že masky jako takové jsou výhradně spojovány s nejstaršími kulturami. Nebo s animistickými společenstvími a přírodními národy. Šlapetová a Rittstein se v tomto případě nezabývali přímo maskami, jde spíše o setkání dvou různých světů a jejich identit. Bylo zajímavé nahlédnout do fungování společenství podle daných zákonitostí. Jedním z experimentů umělců bylo odlévání obličejů a různých částí

51

těla kanibalů. Trochu paradoxně dva umělci s Evropy odlévají jejich obličeje. Přišlo jim nakonec zajímavé mít svůj odlitek pro své potomky. Jedním z příkladů duality najdeme v psychologii termín „alter ego“. Často se s ním můžeme setkat i u zmíněných komiksů, které ztvárňují dvojníka doprovázejícího postavu a komentujícího její pohyb, chování i činy. „Postava může mít alter ego, které se s ní více méně identifikuje, ale také může mít dva dvojníky – jednoho ve funkci svědomí (princip dobra) a druhého jako alter ego diaboli, tzn. Ďábelského našeptávač (princip zla).“26

6.3 Maska - symbol a fenomén v kultuře „Brzy však diváka poučí intuice o tom, že každý obraz je znak, a že v něm lze objevit tak jako v lidské tváři kromě podobnosti a krásy i stopy duše.“ (P. Huyghe in Kulka 2008, str.354)

V této práci sleduji význam maskování, význam přeměny a hledání identity. Nan Goldin se ocitla v době, kdy se ve společnosti ozývají problémy sounáležitosti. Myslím, že se tento problém na začátku 60. let teprve začíná otevírat a naše generace s ním bojuje naplno. Z naší přirozenosti vymizeli dávné obřady a rituály, které nám pomáhali se s naší kulturou identifikovat a najít své místo. Nebo naopak masky propůjčovaly možnost se z kultury vymanit. V 50. letech to ve Spojených státech byla „beat generation“ nebo-li „beatnici“, kteří se pokoušeli najít vlastní styl života a konfrontovat stávající kulturu a literaturu. Jejich životem se stalo putování po Státech, pořádání happeningů. Jejich součástí života byly ale také experimenty s drogami a sexem. Často ovlivněni východními náboženstvími se snažili ve své poezii najít vztah mezi autorem a čtenářem. Toto hnutí, které se k nám dostalo později ovlivnilo především uměleckou scénu, která byla sevřena ideologií komunismu. Pro toto hnutí bylo charakteristické značně nekonveční vzezření. Proto se vousy a později dlouhé vlasy (vliv hnutí hippies) staly symbolem protestu. Vlasy, vousy, volné oblečení a korálky se stali spojovacím symbolem. Kdo byl takto oblečen nebo měl dlouhé vlasy, se de facto přiřadil ke skupině, která protestovala proti tehdej-

52

šímu režimu a také byla režimem pronásledována. V dnešní době se maskami mohou stát styly oblečení i styl života, móda, tetování, piercing, bohatství i chudoba. Můžeme mít i mnoho identit jak reálných tak virtuálních. Jsme občany České republiky i Evropany. Jsme učiteli, úředníky, právníky, rodiči i dětmi. Nosíme si mnoho různých masek. Někdo vnější i vnitřní.

26

VALENTA, M.: Dramaterapie. Grada Publishing, Praha 2007, ISBN 978-80-247-1819-4, str. 189

53

7 Závěr Patřit ke skupině nebo se z ní vyčlenit, to všechno umí masky. Maskovaná tvář se stane vůdcem, individuem nebo spojovacím článkem společenství lidí. Masky, kostýmy, líčení, tetování a jiné ozdoby těla doprovází člověka a jeho společenství odnepaměti. Byly důležitou součástí různých iniciačních obřadů, symbolem změny, přeměny a ochrany. Obřady spojené s maskováním jsou jedním z nejdůležitějších prvků fungování kultury a souvisejí se změnou sociálního statusu a předáváním zkušeností mezi generacemi. Národy, které si dodnes zachovaly svůj původní styl života nezasažený moderní kulturou a technologiemi, mají tyto obřady ve svém životě zakořeněné dodnes. Moderní doba je však postupně ničí a lidé přicházejí o návaznost na předchozí generace. S tím je spojena nejistota a hledání smyslu i kontinuity ve vlastním životě. Můžeme být tedy všemi těmi popsanými rolemi, hledanými statuty, nebo jen lidmi žijícími si ve svých stereotypech. Nejdůležitější je najít svou vlastní pravou tvář. Neztratit se na cestě mezi kolébkou a hrobem. Nesmutnit nad albem lidské rodiny, nad maškarádou. Ale pochopit pravou podstatu lidství a nikdy před ní neztratit tvář. „Život bez masek by byl každopádně zrovna tak archaický, jako neurvalý – necivilizovaná nudná utopie. Učme se tedy žít s maskami lidí, učme se masky prohlédnout! Budeme potkávat lidi. Potkáme sami sebe.“27 A pak si také dokážeme možná odpovědět na tři prvotní otázky: „Odkud přicházíme? Kdo jsme? A kam jdeme?“

27

BIERACH, J. A.: Za maskou je člověk. Nakladatelství Alternativa, Praha 1997, ISBN 80-85993-27-9, str. 11.

54

8 Didaktický projekt Při psaní této práce jsem se zaměřovala na význam masek a maskování na naši identitu. V didaktickém projektu jsem se proto chtěla zaměřit na hledání této identity v naší společnosti. Na prožívání sociálních rolí, na hledání svého statusu. A to vše je propojeno s nasazováním si masek, byť jen symbolických. Má představa se týkala spíše nějaké skupiny, která by se hledáním identity už nějak zabývala. Například i v osobním životě.

8.1 Workshop pro dětský domov Naskytla se mi možnost spolupracovat na výtvarné dílně pro děti žijící v dětském domově v Ústí nad Labem. Tento sebezkušenostní workshop Kdo jsem, kdo nejsem, kým bych chtěl být (hledání identity) byl součástí celého dokumentu, který vytvořila Hana Ludvíková a s ní spolupracovala Lucie Hajdušková. Rok před tímto workshopem se uspořádal pro tyto děti hip hopový workshop, kde na jejich vlastní texty vznikla píseň, na kterou se pak natočil videoklip. Projekt byl určen pro děti od 12-18 let. Předmětem projektu byla výrazně individuální tvůrčí práce s dětmi. Tento workshop se zabýval konkrétně tématem kdo jsem/nejsem/chci být vybrané dětmi. Klíčová slova byla ghetto, tvorba textů, portrét, autoportrét... Hostem byl Vladimír 518, jeden z nejvýraznějších writterů dnešní doby, zabývající se graffiti u nás, většinou ale v zahraničí. Součástí projektu mělo být povídání si o fenoménech, např. youtube, sebereflexe, porovnávání, co kdo fotí, o budoucnosti (reflektování svého vystoupení na festivalu z minulého workshopu). A také povídání nad fotkami, o tématech genderu, různých sociálních rolích, rase apod. Projekt měl tři hlavní cíle:

a) aktivizace individuálních potencialit dítěte Tento cíl vychází z předběžné pilotní sondy, která proběhla v roce 2009. Ukázalo se, že děti v ústeckém dětském domově inklinují k hudební formě Hip hop a že jsou v této oblasti samy aktivní (trénují beatbox, píší texty a rapují, trénují break dance apod.). Projekt tedy navazoval na

55

vlastní iniciativu a zájem dětí a chce rozvíjet jim vlastní zájmy. První část projektu se tedy zaměřovala tímto směrem. Naše práce se snažila jít ne po povrchu, ale hlavně do hloubky. Naším cílem bylo navození změny, vzdělávání a sociální rehabilitace/terapie.

b) motivování k dalšímu samostatnému rozvoji Problémem rozvoje individuálních potencialit dětí z dětského domova je střet v představách o kulturně a sociálně žádoucích jevech. Hip hop nebo rap jsou často považovány v těchto institucích jako snadná a vlastně destruktivní forma sebevyjádření. Taková je, pokud se nerozvíjí. V rámci projektu je ale považována za jeden z tvůrčích přístupů ke skutečnosti a právě tento tvůrčí princip bylo úkolem dětem zprostředkovat. V tomto ohledu spadaly činnosti projektu do oblasti Artefiletiky. Artefiletika je pojetí tvořivých činností (výtvarných, dramatických, hudebních, literárních, tanečních), které pracuje s širokým polem kulturních fenoménů (např. Hip hop) a zaměřuje se na vzdělávání (vlastní tvorba, reflexe tvorby a zážitků z ní, sdílení zážitků a zkušeností ve skupině) a prevenci sociálně a kulturně nežádoucích způsobů jednání. Přičemž smyslem takto pojaté tvůrčí činnosti není artefakt, výsledné dílo, ale samotný proces tvorby a jeho reflexe a vytěžení poznatků z ní. Právě formulace (reflexe) zážitků a získaných zkušeností jsme považovali za základ pro další rozhodování dětí, jak budou své zájmy rozvíjet. Cílem bylo také v dětech probudit chuť si něco třeba natočit/nafotit sami na sídlišti v terénu, nebo s pomocí kameramana v individuálních setkáních.

c) posilování schopností k převzetí zodpovědnosti za vlastní jednání Tento cíl byl stěžejním cílem celého projektu. Konkrétně se jednalo o posilování těchto schopností skrze tvůrčí aktivity: reflexe osobních potřeb, motivů a záměrů (Co chci, co si přeji, čeho chci dosáhnout?), rozhodování a volby (Jak se rozhoduji, pro co se rozhoduji?), argumentace a vysvětlování záměru (Čeho chci dosáhnout a proč, co chci vytvořit/udělat a jak?), vyjádřit se (Co a jak vyjadřuji: mohu použít slova, hudbu, obraz, tanec, jak je používám?), sdílet, naslouchat a otevřeně komunikovat (Dávám pozor na to, co říká druhý? Kdy ano a kdy ne? Rozumím tomu, co říká druhý? Ptám se ho? Můžu říct, co si myslím? Jak to říkám a kdy?), plánování a realizace (Jak se připravuji na určitou činnost? Umím formulovat postupné kroky? Jak zacházím

56

se svou vůlí a trpělivostí? Jak dosáhnu cíle? Uvědomuji si překážky? Jak je překonávám?), reflektování a hodnocení (Zamýšlím se nad tím, co jsem dělal/a? Můžu se z toho poučit? Co se mi podařilo a co ne? Co je potřeba udělat příště jinak?)

Workshop měl tři části a trval jeden den od 9. asi do 18. hodin. Děti si mohly vybrat zda budou pracovat samy nebo po skupinách. Celkem nepřekvapivě se rozdělily na dvě skupiny. V první byli pouze kluci a ve druhé skupině jen holky.

1. stage) Úkolem dětí bylo vytvořit svůj autoportrét pomocí sprejů. Pomocí této techniky se soustředily na charakteristiku svého obličeje. Mohly také zvýraznit, co se jim na nich libí, a portrét doplnit svou osobní značkou. Tento úkol začali první kluci. Sprejování bylo pro ně velmi zajímavé a lákavé. Navíc tuto stage vedl host worshopu Vladimír 518. Motivace: vystihnutí podoby svého obličeje, autoportrét, co je pro tebe charakteristické? Výtvarná technika: malba, sprejování Přidaná hodnota: seznámení s novou technikou, problém graffiti ve městě, writteři Výtvarná kultura: Vladimír 518, graffiti, street art Výtvarný problém: barevné vyjádření, typologie obličeje, znázornění charakteru

2. stage) Druhým úkolem bylo pomocí fixů nakreslit nebo obkreslit svou tvář na průhlednou folii. Druhá možnost byla využít svoji fotografii jako podklad. Na dlouhý papír měli odpovědět na tři otázky Kým jsem? Kým chci být? Kým nechci být? Motivace: tvůj obličej je nádoba plná myšlenek, jak se vidím já, autoportrét, jakou roli si přisuzuješ? Výtvarná technika: kresba, písmo, koláž Přidaná hodnota: identita, sebereflexe Výtvarná kultura: I. Stehli, typografie Výtvarný problém: linie, typografie, kompozice

57

3. stage) Ve třetím úkolu si pomocí rekvizit a líčení měly vyzkoušet, kým by chtěly nebo nechtěly být. Na kameru a fotoaparát jsme zachycovali jejich novou podobu. Jejich úkolem bylo zaujmout pózu charakteristickou pro vybranou postavu a vcítit se do ní. Naším úkolem bylo jejich nafocené pózy vhodně zasadit do vybraného pozadí a vytvořit tak fiktivní obraz. Celkově se tak vytvořila přesvědčivá inscenovaná „fotografie“. Motivace: hledání nové identity, kým chci být, realita a fikce Výtvarná technika: focení, natáčení, převlekání a líčení, počítačová grafika-fotomontáž Přidaná hodnota: změna identity Výtvarná kultura: Nan Goldin, Dita Pepe Výtvarný problém: symbolické vyjádření, typologie osobnosti, znázornění charakteru

58

59

60

61

Nikola – autoportrét (2010)

Nan Goldin - Nan One Month After Being Battered (1984)

Podobnost čistě náhodná, ale zajímavá.

62

63

Reflexe Během dne tak proběhly tři úkoly, které jsou jen částí z celého dokumentu. Na tyto úkoly pak ještě navazovalo natáčení rozhovorů o tom, proč nechci být cigánka, a také rozhovory, které probíhaly již při workshopu. Většinou se týkaly rozhovorů, proč chtějí být bohaté celebrity. Skupina děvčat pak doplňovala k vytištěným fotografiím, čím by chtěly a nechtěly být. Protože celá skupina již pracovala v předešlém roce na hip hopovém workshopu byli všichni velmi ochotní a otevření k dalším úkolům. Pro mě bylo překvapením, když v úkolu týkajícího se jejich zařazení do společnosti projevili naprostou otevřenost. Zvláště děvčata se ochotně rozpovídala o jejich trápení, kdy je společnost odsuzuje ke stereotypnímu chování přisuzované romské menšině. Jejich povídání vyznělo až k vyzvání pomoci tento problém pochopit a překonat. Při úkolu, kdy měli vytvořit svůj autoportrét, nejprve bojovaly s novou technikou. Protože děvčata se více zajímala o svůj vzhled, mnohokrát svůj portrét předělávala až ke své spokojenosti. Kluci více inklinovali k vytvoření své značky a graffiti.

64

Bylo velmi zřejmé, jak všichni dohromady spolupracují. Také jsem si všimla, že jsou k sobě hodně otevření. Do jisté míry tu může hrát i skutečnost, že žijí v dětském domově a jejich kolektiv jim nahrazuje klasickou rodinu. Bylo cítit, kdy dospívající slečny řeší své místo ve skupině i společnosti. Úkol, který zaujal všechny dohromady, bylo focení v kostýmech a s rekvizitami. Velmi je bavilo zkoušet různé role a měnit svou identitu. Velká část z nich se pak nechtěla převléknout a chodily takto převlečení po zbytek workshopu. Zajímavé bylo povídání o společnosti, o skupině, jejich příslušnosti. Část dětí ve skupině byla romské národnosti. Dotkli jsme se způsobu jejich života, názoru společnosti i jejich vlastního názoru a pocitu. Otevřeli jsme téma ghetta a menších skupin ve společnosti. Kluci byli více zaměřeni na působení a zařazení ve skupině jako takové, děvčata více řešila budoucnost a okolí. Do jisté míry bylo toto podmíněné věkem, protože děvčata byla starší. Setkání bylo zajímavé pro všechny zúčastněné. Pro mě byly inspirativní pohledy i názory dětí, se kterými se člověk běžně nesetká. Seznámení s odlišným nazíráním na svět jistě dopomáhá k většími nadhledu. Na otázky různých menšin člověk dostane jiný úhel pohledu. Své místo ve světě však hledáme všichni.

8.2 Téma masky a role v terapeutické skupině Pro druhý úkol jsem si záměrně vybrala skupinu s úplně jiným důvodem pro scházení. Z osobních důvodů jsem v říjnu 2010 začala navštěvovat skupinovou terapii. Jedná se o terapii, kterou navštěvují lidé řešící své osobní problémy v životě, vztahové, rodinné aj. Naši skupinu navštěvují lidé, kteří jsou si věkově blízcí v rozmezí od 23-35 let. Skupina se schází jednou za čtrnáct dní a vede ji PaedDr. Anna Chaloupková a Mgr. Aleš Pozdílek. Každý z nás si na začátku terapie vytyčil konkrétní osobní cíl a ve skupině si odžívá svůj vlastní příběh. Protože jsme se na začátku vůbec neznali, bylo pro rozkrývání dalších vrstev důležité skupinu pravidelně navštěvovat. A za druhé postupně odkládat své masky. Upřímně vyjevovat svou tvář. O problematice masek psychologických jsem se již dostatečně rozepsala výše, proto bych chtěla jen poznamenat, že i odkrývání masek nevědomých je poměrně složitý

65

úkol a vyžaduje upřímnost k sobě i druhým. Dalším podstatným faktorem je také empatie a citlivost terapeutů, kteří dopomohou přijít věcem tzv. na kloub. Naše osobní masky mohou být velmi pevně přirostlé k naší pravé tváři. I pro zkušené terapeuty to bývá nelehký úkol vyžadující čas, trpělivost a možná také velké množství zkušeností. Protože se naše skupina zná už delší čas, rozhodla jsem se téma masek přenést i na naše sezení. Téma masek, rituálu i rolí je jedna z výrazných aktivizačních metod a velmi často se využívá v dramaterapii. Protože se naše skupina schází výhradně za účelem terapie bylo nutné úkol těmto podmínkám přizpůsobit. Mým zájmem bylo se tedy zaměřit na masky symbolické. Na masky naučené z dětství, ty, které máme vžité. Naše konkrétní postoje k sobě samému. Masky, které nám nasazují naše role a statusy. A také masky, které si nasazujeme sami před sebou. Cílem bylo pomoci se pokusit poodkrýt naše vlastní já zahalené do kostýmů našeho všedního života. Nalezení dalších souvislostí pro naše terapeuty. Chtěla jsem, aby si moji kolegové prožili kontakt se svým já, aby se soustředili chvíli na to, jak vnímají pouze oni sami sebe. Nebo možná také, co by tam rádi uvnitř nalezli a kam by se mohli posunout. Zadání úkolu probíhalo na konci jednoho sezení. Proběhlo relativně jednoduše. Shodou okolností jsme řešili téma vlastní hodnoty, jak vnímám své já. Mým záměrem bylo, aby vytvořili masku, jak vnímají své já. Maska se měla vejít na obličej a zakrývat ho. Vyjadřovat měla ale jejich skrytou tvář. Měli abstraktně, barevně, symbolicky i tvarově znázornit představu svého já. Práce se měla odvíjet od jejich vnitřní pocitů, jak se vidí. Měli se však oprostit od vnější podoby nebo jak je vnímá okolí. Techniku si mohli zvolit libovolnou kresbu, malbu, koláž, kašírovaní a pod. Většině se ulevilo, když se dozvěděli, že masky budou vyrábět doma. Zpětně bych řekla, že kdyby masky vyráběli na místě, někteří by byli více spontánní. Měli by možnost se zeptat na případné nejasnosti. Na druhou stranu naše skupina velmi dobře funguje jako kolektiv, takže výsledné masky byly vytvořené se vší pečlivostí. Bylo vidět, že si někteří dali opravdu záležet. Ne vždy se na sezení sejde plný počet, proto mezi zadáním a výsledným sezením uběhl delší čas. Přesto se nakonec sešla řada zajímavých masek. Tím, že si je všichni vytvářeli doma, byla každá z nich pojatá naprosto rozdílným způsobem. Byli vedeni pouze vlastním úsudkem a představou.

66

Na společném sezení se pak masky rozprostřely doprostřed mezi nás a společně jsme nad nimi diskutovali. Nejprve jsem je nechala hádat, kterou masku by ke komu přiřadili a proč. Je nás malý počet, takže někteří věděli dopředu, jiní však opravdu hádali. Protože se už relativně dobře známe, a to hlavně po charakterové stránce, mnoho tipů bylo správných. Nutno dodat, že masky se skutečně zdály „pravými tvářemi“. Každý se pak jednotlivě vyjádřil, jak pracoval, co se snažil znázornit, jak se cítil. Přestože nás tlačil čas a nebylo tolik prostoru, myslím, že se při této debatě rozkrývaly další vrstvy našich osobností, a že se otevřely další souvislosti pro terapii. V jednom případě se dotyčný vyhnul znázornění své masky a vytvořil velkého „smajlíka“. Je zajímavé, že se svému majiteli podobal a všechny to pobavilo. V případě druhém se tvůrkyně masky velmi snažila. Vytvořila krásnou masku a bylo vidět, že si dala velmi záležet. Podle svého povídání se snažila znázornit, jak se nejen vnímá, ale také v čem víc by ještě chtěla vyniknout. Naši terapeuti podotkli, že by ona sama chtěla být vlastně lepší, a že její maska vyjadřuje do jisté míry nepřijetí svého opravdového já. Nebo i snahu dosáhnout toho, být lepší. Mě osobně zaujala maska mého kolegy ze sezení, který bojuje ve vztahu ke své matce. Podle vyprávění ze sezení a pak následně pří povídání nad maskou jsme objevili s terapeutkou zajímavé souvislosti, které by mohly být pomocnou zpětnou vazbou v řešení životních postojů.

Byla jsem velmi ráda, že jsem si mohla tento úkol vyzkoušet v takto specifické skupině, zvláště postavené na takto osobní zkušenosti s kolektivem. Úkol byl determinován hlavně časem. Zpětně bych si více uspořádala informace při zadání. Na druhou stranu se tento úkol týkal velmi osobního pojetí, takže tvorba nebyla ničím ovlivněna a byla spontánní u těch, kdo skutečně hledali. Protože tento úkol probíhal v našem sezení, zpětně jsem vnímala složité přeměnění mé role. Bylo obtížné se z účastníka terapie stát najednou „terapeutem“. Na druhou stranu jsem si najednou uvědomila jak se naše role liší. Jak se člověk vžívá do role, i když tyto mechanismy fungují nevědomě. Naše terapie se tímto zpestřila a také si myslím, že přispěla i k odbornému pohledu našich terapeutů a poskytla jim další úhel pohledu na věc. Protože naše sezení budou i nadále pokračovat a navazuje i víkendová terapie, bylo by zajímavé téma masek rozpracovat. Naše

67

terapeutka zmiňovala silný prožitek při vytváření osobních masek líčením. Další úkol by byl zajímavý v technice modelování, fotografování apod. Pokud bych chtěla pracovat na dalších úkolech, byla by nutná úzká spolupráce s terapeuty, protože by se jednalo o konkrétní postupy dotýkající se citlivých věcí účastníků. Bylo inspirující, jak se téma masek dotýká každého z nás. A určitě by toto téma stálo za to více rozpracovat. Uchopit ho z více stran, zvláště v tomto konkrétním případě naší terapie.

68

9

Výtvarný projekt Ve svém výtvarném projektu se zabývám identitou. A to svou vlastní. Hlavní důvod, proč

jsem si vybrala téma masek a převleků pro svou diplomovou práci je velmi jednoduchý. V mém životě proběhlo mnoho změn i dramatických událostí a mnohokrát jsem byla nucena řešit existencionální otázku, kdo jsem a kam patřím. Dnešní doba mi to nikterak neulehčila. Ale každá mince má dvě strany a abych byla objektivní, ani mi nijak nesvazovala ruce přísnými pravidly. Lépe než kdy jindy se svým zevnějškem, a potažmo i vnitřkem, můžeme nakládat celkem libovolně. Vybrala jsem si svou vlastní identitu, které jsem chtěla porozumět. Vždy pro mě měly velkou cenu fotografie, které zhmotňovaly mé vzpomínky. Zažívala jsem ten stejný pocit jako popisuje Nan Goldin: „Vždycky jsem si myslela, že nemohu nikdy ztratit člověka, když ho budu dost často fotografovat. Ale moje snímky mi ukázaly právě to, kolik jsem ztratila“. 28 Od dětství jsem se v maminčině skříni převlékala do jejích šatů a hrála si na dospělou. Vždy mě fascinovaly líčidla, její korále, vějíře, voňavky a boty. Stylizovala jsem se do různých obleků a postojů. Později během puberty a dospívání vypovídalo i moje oblečení, líčení i barvení vlasů o hledání své role. Často se však mé přeměny odehrávaly doma, ve skrytu. Mnohokrát jsem si navenek nasazovala obličej všednosti a běžnosti. Ve svém projektu jsem se zaměřila na sebe jako na obyčejného člověka s konkrétními pocity a s mým vlastním osudem. Proto jsem zvolila jednoduché bílé pozadí. Reflektovala jsem zkušenosti z teoretické části. Vybrala jsem si fotografie pro mě osobně něčím důležité. Momenty vztažené k momentálnímu vnitřnímu prožitku v mém životě. Zaměřila jsem se výhradně na osobní a vnitřní prožitek. Při procesu fotografování jsem si uvědomovala jak se mění mé pocity a postoje. Vybavovaly se mi vzpomínky a nálady. Velmi dobře jsem chápala, co které gesto znamená. Nasazovala jsem si své divadelní masky. Vžívala jsem se do role. Hrála jsem své vlastní role. Prošla jsem si tváře i masky v čase i roli. Sledovala jsem se dvojím způsobem. Prvním způsobem jsem prožívala pocity spojené s fotografiemi v době minulé a po druhé s nadhledem, který jsem získala dospíváním a zkušenostmi. Důležitým symbolem pro mě byl ten vývoj, ta cesta životem. Neuvědomo28

Časopis Ateliér. Rozhovor s Nan Goldinovou pro Ateliér, 1999, roč. 12, č. 4, str. 9

69

vala jsem si důležitost některých zlomových období. Konečná verze mého projektu je série fotek, které znázorňují hledání mého vlastního já. Odhalují, že jsem člověk se svým příběhem, možná úplně obyčejným, možná i jedinečným. Záleží na úhlu pohledu. Jsem si ale jistá, že tento proces jsem zažili mi všichni. Někdo nepotřebuje prožívat své dětství. Někdo složitě nehledá svou podstatu a identitu. A někdo si tuto cestu ani neuvědomuje. A někomu stačí si uvědomit, že to co hledá je pouze v něm, o něm. Jestli měla být tato práce součástí mého hledání, pak jsem si při samém závěru, ne uvědomila, ani ne pochopila, ale prožila pocit, že nejdůležitější je najít sebe sama a svůj cíl.

70

71

72

73

74

75

76

77

78

79

80

81

82

Literatura ADAMEC, J.; ŠAMŠULA, P.: Průvodce výtvarným uměním II. (první vydání) Práce, Praha 1995, ISBN 80-208-0359-9. ANDŽAN, A.: Maska ve filmu. Československý státní film, Praha 1955. BOUBLÍK, V., KOŠŤÁL, O.: Líčení ve filmu, na divadle a v televizi. Orbis, Praha 1962. BIERACH, J. A.: Za maskou je člověk. Nakladatelství Alternativa, Praha 1997, ISBN 80-85993-27-9. CAMPBELL, J.: Orientální mytologie: masky bohů. Pragma, Praha 2006, ISBN 80-7205-6. BROCKETT, O. G.: Dějiny divadla. Divadelní ústav a LN, Praha 1999, ISBN 80-7106-364-9. ČAČKA, O.: Psychologie vrstev duševního dění osobnosti a jejich autodiagnostika. Nakladatelství Doplněk, Brno 1997, ISBN 80-7239-010-4. ČAPEK, J.: Umění přírodních národů. Dauphin, Praha 1996, ISBN 80-86019-19-5. ČERMÁK, I.; HŘEBÍČKOVÁ, M.: Agrese, identita, osobnost. Psychologický ústav Akademie věd ČR, Brno 2003, ISBN 80-86620-06-9. DVOŘÁČEK, P.: Masky mystérium proměny, masky šesti kontinentů. Fontána, Olomouc 2008. ISBN 978-80-7336-478-6. ELLIS, A.: Člověče neboj se. Jak ovládnout úzkost dřív, než ovládne nás. LN, Praha 2001, ISBN 807106-438-6. FONTANA, D.: Tajemný jazyk symbolů. Paseka, Praha a Litomyšl 1994, ISBN 80-85192-91-8. FRAZER, G. J.: Zlatá ratolest. Mladá Fronta, Praha 1994, ISBN 80-204-0488-0. FULKOVÁ, M.: Diskurs umění a vzdělávání. Nakladatelství H&H Vyšehradská,s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7319-076-7. GENNEP VAN G.: Přechodové rituály. Nakladatelství LN, Praha 1996, ISBN 80-7106-178-6. GROSENICKOVÁ, U.: Ženy v umění. Taschen / nakladatelství Slovart, 2004, ISBN 80-7209-626-5. HEMINGSON, V.: Tetování katalog motivů. Slovart, Praha 2010. ISBN 978-80-7391-403-5. HEROLD, E.: Africké masky. Odeon, Praha 1970. JACQ, C.: Egypt velkých faraónů: historie a legenda. Knižní klub, Praha 2002, ISBN 80-242-0738-9. JUNG, G, C.: Archetypy a nevědomí. (výbor z díla, svazek II.) Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1998, ISBN 80-85880-16-4.

83

KULKA, J.: Psychologie umění. (2., přepracované a doplněné vydání) Grada Publishing, Praha 2008, ISBN 978-80-247-2329-7. LÉVI – STRAUSS, C.: Cesty masek. Dauphin, Liberec – Praha 1996, ISBN 80-86019-22-5. LEWIS, J.: Tajná řeč těla. Carrol and Graf Publisher, Inc. USA, 1989. ISBN 80-85605-49-X. MAREK, F.: Praktické divadelní líčení. Nakladatel J. Dolejší, Praha 1945. MUCHA, I.: Symboly v jednání. Karolinum, Praha 2000, ISBN 80-246-0012-9. PECHÁČEK, J.: Výtvarné umění divadelního líčení. V. Neubert a synové, Praha 1937. PIJOAN, J. : Dějiny umění (9. díl). Knižní klub a Balios, Praha 2000. ISBN 80-242-0217-4. ROBLEY, G. H.: Maorské tetování. (III. titul, I. české vydání) Sowulo Press, Žďár nad Sázavou 2008, ISBN 978-80-903957-1-8. PIJOAN, J. : Dějiny umění (10. díl). Knižní klub a Balios, Praha 2000. ISBN 80-242-0218-2. RUHRBERG, K.: Umění 20.století. Taschen/ nakladatelství Slovart, 2004 ISBN 80-7209-521-8. SLAVÍK, J.: Umění zážitku, zážitek umění. Pedagogická fakulta UK v Praze, ISBN 80-7290-066-8. STARKOVÁ, J.: Aztékové: říše krve a lesku. Gemini, Bratislava 1993, ISBN 80-85265-99-6. ŠLAPETOVÁ, B., RITTSTEIN, L.: Nepřistupuj blíž. Knižní klub, Praha 2009, ISBN 978-80-242-2414-5. VALENTA, M.: Dramaterapie. Grada Publishing 2007, ISBN 978-80-247-1819-4. VOJTĚCHOVSKÝ, M.; VOSTRÝ, J.: Obraz a příběh. Akademie múzických umění v Praze & KANT – Karel Kerlický, 2008. ISBN 978-80-86970-86-6.

Tisková zpráva: Missirkov Bogdanov, ID 2000. 26. 6. – 27. 7. 2003 Tisková zpráva: Missirkov Bogdanov, Narušitelé hranic. 2. 10. 2009 - 10. 01. 2010 Časopis Ateliér. Rozhovor s Nan Goldinovou pro Ateliér, 1999, roč. 12, č. 4, str. 9. www.cka.cc Česká komora architektů www.suburbanizace.cz

84