Makroekonomická analýza maastrichtských konvergenčních kritérií; Případ cenové stability1 Ing. Ivana Šimíková, Ph.D. Katedra financí a účetnictví TUL, Hospodářská fakulta Hálkova 6 461 17 Liberec E - mail:
[email protected]
Abstract Maastricht convergence criteria can be called as “an entrance ticket to the EMU” (Pelkmans (2001)). Price stability requirement, measured as the annual rate of inflation can be viewed as the closest supervised EMU macroeconomic indicator. The aim of this paper is the macroeconomic analysis of this criterion. I focus on the relationship of the inflation rate and rate of unemployment; using the comparison I analyze their mutual influence in the short and long period in the condition of the second and the third stage of EMU.
Abstrakt Maastrichtská konvergenční kritéria lze nazvat „vstupenkou do EMU“ (Pelkmans (2001)). Kritérium cenové stability měřené jako průměrné roční tempo míry inflace lze označit za nejpřísněji sledovaný makroekonomický ukazatel EMU. Cílem příspěvku je makroekonomická analýza tohoto požadavku. Autorka se zaměřuje na vztah míry inflace a míry nezaměstnanosti; užitím komparace analyzuje jejich vzájemný vztah v krátkém a dlouhém období v podmínkách fungování druhé a třetí fáze EMU.
1 Úvod Kritérium cenové stability měřené jako průměrné roční tempo míry inflace lze označit za nejpřísněji sledovaný makroekonomický ukazatel EMU. Kritérium je přesně specifikován v Protokolu o kritériích konvergence v článku 109j Smlouvy o založení ES, v článku 1, kdy pro splnění tohoto požadavku je nutné, aby výše průměrné roční míry inflace členského státu nepřekračovala o více jak 1,5 % míry inflace nanejvýše tří členských států s nejnižší průměrnou roční mírou inflace. Inflace je měřena prostřednictvím indexu spotřebitelských cen na srovnatelném základu, jenž zohledňuje rozdílnosti v národních definicích, průměrná míra inflace je sledována během jednoho roku před šetřením. Podle Artise (1996) je tento ostře definovaný požadavek výsledkem dominantního vlivu Německa a jeho vlastní politiky dlouhodobě nízké inflace. Dominantní vliv Německa v oblasti stability měny je také patrný z modelu Evropské centrální banky, jenž je velice podobný modelu německé Bundesbanky. Také fakt, že sídlem ECB byl zvolen Frankfurt nad Mohanem, tuto domněnku pouze potvrzuje. Podle ekonomické teorie má výše inflace vliv na mnoho makroekonomických ukazatelů. Výrazným způsobem ovlivňuje míru nezaměstnanosti (vztah je popsán tzv. modifikovanou Phillipsovou křivkou), výši HDP (vliv na AD a AS) a devizový kurz (pomocí expanzivní 1
Tento příspěvek je částí analýzy (odborné statě) „Maastrichtská konvergenční kritéria“ (Šimíková (2003)), jenž autorka zpracovala v rámci řešení projektu GAČR č. 402/03/0657, který je realizován za finanční podpory za státních prostředků prostřednictvím Grantové agentury České republiky.
1
fiskální či monetární politiky). Z tohoto důvodu může být udržení nízkého stupně inflace u členských států různě preferováno. Vztah inflace a nezaměstnanosti je velice citlivé a zajímavé téma, neboť podle platného komunitárního práva zasahuje jak do oblastí kompetencí Evropského společenství (inflace) tak do kompetencí vlád jednotlivých členských států (nezaměstnanost).
2 Vztah inflace a míry nezaměstnanosti Původní Phillipsova křivka zobrazovala vztah mezi mírou růstu peněžních (nominálních) mezd a mírou nezaměstnanosti. Podle Macha (1998) však tento vztah neodpovídal empirii 70. let a proto byla postupně Phelpsem (1968) a Friedmanem (1975) modifikována do současné podoby, tzn. do podoby křivky popisující inverzní vztah míry inflace a nezaměstnanosti. Ráda bych na tento faktu původní a modifikované Phillipsovy křivky poukázala, neboť se domnívám, že právě změna nominálních mezd, resp. jejich rigidita, je velice důležitá při postulování závěrů o vzájemném vztahu inflace a nezaměstnanosti v EMU. Modifikovaná Phillipsova křivka rozlišuje dvě časová období: krátké a dlouhé. Jaké časové intervaly však obě časová období konkrétně představují, ekonomická teorie nepredikuje. Domnívám se, že odpověď na tuto otázku se v různých členských státech liší a je silně závislá na vlivu odborů při kolektivním vyjednávání, nebo při jiných vyjednáváních o výšce nominálních mezd a na jejich organizovanosti. Ze studie Calmforse a Driffilla (1988) vyplývá, že státy se silnou centralizací a naopak se silnou decentralizací mzdového vyjednávání mohou lépe zasahovat do vyjednávání a jsou tak lépe chráněni před nabídkovými šoky. Podle Grauwea (2000) může mít právě tato různorodost v síle odborů v jednotlivých členských státech významný vliv na formování EMU. Vztah mezi mírou nezaměstnanosti a mírou inflace zobrazuje graf Graf č. 1. V krátkém období existuje mezi mírou inflace a nezaměstnanosti inverzní vztah, tzn. se zvyšující se mírou inflace klesá míra nezaměstnanosti a naopak. Friedman a Phelps hovoří o tzv. „peněžní iluzi“ (Mach (1998)). Tento vztah je však pouze krátkodobý, v dlouhém období dochází k tomu, že pracovníci své mzdové požadavky přizpůsobují k očekávané cenové úrovni (požadují vyšší mzdu) Zaměstnanci se chovají „adaptivně“, neboť předpokládají, že růst cenové hladiny v minulém období bude stejně následovat i v budoucím období. V dlouhém období je však modifikovaná Phillipsova křivka (LPC) konstantní a protíná osu nezaměstnanosti v bodě přirozené míry nezaměstnanosti (u*) (v dlouhém období nemůže být míra nezaměstnanosti menší než přirozená míra nezaměstnanosti). Krátkodobé snížení nezaměstnanosti, tzn. posun po krátkodobé modifikované Phillipsově křivce (SPC1) z bodu A do bodu B, se v dlouhém období promítne jako růst cenové hladiny, tzn. posun na ose míry inflace z bodu πA do bodu πB, C. V dlouhém období dojde při stejné míře nezaměstnanosti (u*) ke zvýšení cenové hladiny (πB) ceteris paribus.
2
Graf č. 1: Phillipsova křivka UWt Wt-1
π [%]
πB,C
SPC2
LPC
SPC1
B
C
∆π, ∆W
πA
A
u*
u [%]
Zdroj: Mach, M.: Makroekonomie II. Melandrium, Praha 1998, ISBN 80-86175-04-9; Pelkmans, J.: European Integration; Methods and Economic Analysis. Pearson Education Limited, Harlow 2001, ISBN 0 582 40486 X.
Jak již bylo uvedeno, státy, resp. jednotlivé národní vlády, mohou mít v oblasti inflace a nezaměstnanosti rozdílné preference. Následující část studie bude věnována analýze konvergence míry inflace mezi státy s rozdílnou preferencí tohoto ukazatele. Její závěry jsou vhodné jako implikace na EMU a její členy. Východiskem je grafická analýza Grauwea (2000) v krátkém a dlouhém období. Analýza krátkého období je provedena v grafu Graf č. 2, kde je země preferující nižší míru inflace na úkor vyšší míry nezaměstnanosti zobrazena v horní části grafu, v EU ji může reprezentovat např. Německo. Země, jenž preferuje naopak vyšší míru inflace, ale nižší míru nezaměstnanosti, je zobrazena v dolní části. Pro názornost ji může zastupovat např. Itálie. Pravá strana grafu představuje krátkodobou Phillipsovu křivku (SPC), levá strana vztah změny nominálních mezd a míry inflace. Graf č. 2: Vztah inflace a nezaměstnanosti ve dvou členských státech v krátkém období ∆Wt Wt-1
B A
SPC πG
πI,B
uG,A
πG,A
uG
∆Wt Wt-1
B A SPC πI
πI,B
uI,B
uI
Zdroj: vlastní zpracování.
3
Obě země mají jiné preference v otázce inflace a nezaměstnanosti. Německo se rozhodne pro nižší míru inflace – bod A. Itálie se naopak rozhodne pro nižší míru nezaměstnanosti – bod B. Rozdíly cenových hladin lze zapsat jako:
∆E =π I, B -π G, A
(1)
Tento rozdíl cenových hladin v podmínkách existence samostatných měnových politik odpovídá míře depreciace devizového kurzu měny země s vyšší mírou inflace vůči měně státu s nižší mírou inflace, tzn. míře depreciace italské liry vůči německé marce. (Jestliže Itálie bude chtít, aby její zboží bylo na mezinárodním trhu konkurenceschopné, bude muset připustit depreciaci své měny.) V případě, že se obě země rozhodnou vytvořit měnovou unii, musí se shodnout na „kompromisní míře inflace“. Německo2 musí akceptovat vyšší míru inflace a nižší míru nezaměstnanosti, Itálie pak musí akceptovat vyšší míru nezaměstnanosti při nižší míře inflace. V druhé fázi EMU byly vzájemné bilaterální devizové kurzy členských měn ERM I pevně fixovány s pevně danými pásmy oscilace. V případě fixních kurzů platí vztah: ∆E =0
(2)
Jestliže jsou v období přechodu na jednotnou měnu pravomoci národních autorit měnové politiky omezené, musí být pro zachování pevných bilaterálních devizových kurzů splněn požadavek stejné míry cenové hladiny. Tímto požadavkem je pak první Maastrichtské kritérium cenové stability. Vztah mezi inflací, resp. změnou nominálních mezd a nezaměstnaností v dlouhém období představuje graf Graf č. 3. Tento graf v podstatě ukazuje vztahy, jenž platí mezi členy měnové unie. Jak Německo, tak Itálie dosahují, či udržují stejné tempo inflace πC. Vzhledem k tomu, že každá země má jinou úroveň přirozené míry nezaměstnanosti u*, bude jejich míra nezaměstnanosti různá, nicméně bude odrazem dlouhodobého rovnovážného stavu ekonomiky. Problémovým obdobím je období přechodu, kdy působí SPC, tzn. přechodu do EMU, resp. plnění společných konvergenčních kritérií. Během této transformace však může země, jako např. Itálie, čelit vyššímu stupni nezaměstnanosti uI, než je přirozená míra nezaměstnanosti u*I, Německo naopak zaznamená nižší stupeň nezaměstnanosti uG, než je jeho přirozená míra nezaměstnanosti u*G.
2
Pelkmans (2001) tvrdí, že to bylo právě Německo, které v otázce velikosti míry inflace muselo udělat kompromis a přistoupit na vyšší průměrnou míru než by samo chtělo. Podle Pelkmanse (2001) Německo tvrdě požadovalo a sledovalo nízký stupeň inflace nejen z ohledu na svoji poválečnou tradici stability, ale také z důvodu minimalizace ztráty blahobytu, jenž v průběhu realizace tvrdé měnové politiky utrpělo.
4
Graf č. 3: Vztah inflace a nezaměstnanosti ve dvou členských státech v dlouhém období ∆Wt Wt-1 LPC
C
A’’
C
A A’ SPC1 SPC2 πG
πC
πG
uG
1) 2)
uG
u*G
∆Wt Wt-1
LPC
B’
B C
B’’
C
SPC1 SPC2 πI
πI,B
u*I
1) 2)
uI
uI
Zdroj: vlastní zpracování.
Z grafické analýzy je zřejmé, že především negativní vývoj nezaměstnanosti je spojen s „krátkým“ obdobím, jenž lze označit za druhou fázi EMU. V této fázi musí země, které se chtějí stát členem EMU, splnit konvergenční kritéria. Splněním konvergenčních kritérií však budou členské státy operovat na přirozené míře nezaměstnanosti u* s nízkou mírou inflace, jenž je základem pro splnění hlavního cíle jednotné měnové politiky - v dlouhém období – dosažení a udržení cenové stability unie.
3 Závěr Cílem tohoto příspěvku bylo provést makroekonomickou analýzu inflace, resp. cenové stability, a míry nezaměstnanosti v krátkém a dlouhém období v podmínkách fungování druhé a třetí fáze EMU. Vztah inflace a nezaměstnanosti byl vybrán z důvodu jeho provázanosti k měnové a fiskální politice, neboť podle komunitárního práva zasahuje do oblastí kompetencí Evropského společenství (inflace) a vlád jednotlivých členských států (nezaměstnanost). Z výsledků grafické analýzy lze vyslovit závěr, že negativní dopady zvýšené míry nezaměstnanosti vyvolané snížením, či snižováním míry inflace, je průvodním jevem „krátkého“ tranzitivního období přechodu do třetí fáze EMU, tzn. je průvodním jevem druhé fáze EMU. Vzhledem k faktu, že splnění maastrichtským kritérií bylo vnímáno vládami jednotlivých členských zemí ES jako prioritní, negativní průvodní jevy přechodu na společné podmínky EMU byly touto politickou prioritou kompenzovány a přijaty jako nevyhnutelný jev přechodu do EMU. Ze závěrů provedené analýzy vyplývá, že negativní jevy by měly být 5
pouze krátkodobé a důvody jejich delší existence je nutné hledat v působení jiných institucí a faktorů, než je plnění maastrichtského kritéria cenové stability.
Literatura [1]
Artis, M. Alternative Transitions to EMU. The Economic Journal, Jul. 1996, Vol. 106, Is. 437, ISSN
[2]
Burda,M., Wyplosz, Ch. Macroeconomics; A European Text. 2nd ed., Oxford: Oxford University Press, 1997, s. 613, ISBN 0-19-877469-9.
[3]
Mach, M. Makroekonomie II. Praha: Melandrium, 1998, s. 215, ISBN 80-86175-04-9.
[4]
Pelkmans, J. European Integration; Methods and Economic Analysis. 2nd ed.Harlow: Pearson Education Limited, 2001, s. 419, ISBN 0 582 40486 X.
[5]
Tomášek, M. Právní základy evropské měnové unie. Praha: Bankovní institut, 1999, s. 165, ISBN80-902243-3-4.
[6]
Smlouva o Evropské unii, Smlouva o založení Evropského společenství. Praha: Victoria Publishing, 1994, s. 243, ISBN 80-85865-02-5.
6
