1) Starořecká kultura a civilizace, filosofie, mýtus, náboženství a věda Starořecká kultura a civilizace - Antikou se nazývá období dějin a kultury starověkého Řecka a Říma. Dělí se do 3. hl. období: 1) Předsokratovská filosofie – 6. – 4. st. pnl. 2) Klasická filosofie – 5. – konec 4. st. pnl. 3) Helénismus – konec 4. st. pnl. – rok 529 nl. 1) Předsokratovská filosofie: Milétská škola – hledání pralátky - Tháles Milétský – pralátka je voda - Anaximandros – pralátka je apeiron – neměnný, neviditelný, věčný, nedělitelný,... - Anaximenés – pralátka je neurčitý, neomezený vzduch. Pythagoras a jeho škola - Pythagoras – základem všeho je číslo Eleatézská škola - Xenofanes – Bůh je jen jeden, je všeprostupující a nehybný, působí pouze svým myšlením. - Parmenidés – racionalista, jsoucno je jen jedno. „Kdyby existoval prázdný prostor, zmizel by do něj svět“. - Zenón z Eleje – aporie půlení Herakleitos z Efezu – „Nevstoupíš dvakrát do jedné řeky“. – vše je v neustálém pohybu. „Vše plyne“. Nehledá pralátku, hledá to, co svět řídí, porozumění světu je nekonečný boj, zabývá se výlučně filosofickými otázkami. Antičtí atomisté - Demokritos – svět je složen z věčných, nedělitelných atomů. - Empedoklés – láska a svár - Anaxagorás 2) -
Klasické období: Sofisté (Prótagorás, Gorgiás) Sókratés Platón Aristotelés
3) -
Helénismus: Epikureici - Epikuros Stoicismus (Zenón z Kitia, Seneca, Epiktétos, Marcus Aurélius). Skepticismus (Pyrrhón) Platónovi pokračovatelé (Plutarchos, Folón Alexandrijský, Plotínos).
Kdo byli Řekové? a) Kmeny, které se za Řeky označily (Ionové, Dórové,...) b) Ti, kteří směli na olympiádu (Makedoňané tam směli až za vlády Alexandra Velikého) c) Řekové žili v Polis, kam přišli, tam založili Polis. Řecké město je stát, Polis je státní útvar. - Iónové byli geniální Athéňané, Dórové byli bojovníci, válečníci, neměli města, ale pevnosti nebo vojenské osádky. Z Dórů vznikli Sparťané.
1
- Sparťané byli chlapci i dívky, cvičili společně nazí, aby omezili sexuální choutky. Bojovaly i ženy, v 16 letech si vzaly o 20 let st. muže, nežili společně, sešli se jen za účelem zplození dítěte, přesto byly sparťanské ženy věrné. Měli velkou úctu ke starým lidem oproti Athénám. Sparťané nevítězili jen ve válkách, ale i ve zpěvu. Vytvářeli tzv. Falangy – neporazitelný vojenský, ale i pěvecký a taneční spolek. Polis - Základem Řecka bylo Polis, místo, které zprostředkovává výměnu názorů. Kdo nebyl schopen vystoupit na Polis, byl odepsaný (jeden z trestů bylo vypovězení ze společnosti). Polis bylo obrovské, např. Athény (2/3 obyvatelstva byli otroci a 1/3 svobodní a metoikové – cizinci, kteří získali právo pobytu, svobodní, ale nesměli vlastnit půdu, ženit se s Athéňankami, platili zvláštní daň. Z metoiků však vzešli ti nejslavnější, kteří nakonec Athény proslavili. V počtu žen jsou jen odhady, protože ženy se neúčastnily jednání, kdyžtak jsou ženy počítány jen jako otrokyně). - Polis je politická jednotka, kde má každý účast na vládě. - Polis je místem, kde se rodí evropská racionalita, zde dochází k desakralizaci vědění – vzniku myšlení existujícího mimo náboženství. - Polis je originálním počátkem evropských dějin. - Řekové měli odpor k těžké práci, na to měli otroky. - Byla to militantně mužská společnost. Žena neměla žádná práva, u soudu za ním mluvil její syn. Žena se starala o hospodářství a muž o slávu. V Římě byla žena ochránkyní rodu a její postavení bylo diametrálně odlišné. - Řekové měli smysl pro teorii a umění. - Starořečtina je krásný jazyk, velmi přesný, hudební, zpěvný, krásně mohu vyznat lásku i velet. - Řekové mysleli fenomenálně. Žili ve světě plném bohů. Mysleli racionálně, věřili v rozum. - Dualismus vlády a kultury – byli hrdí na své město. - Řecká obec byla společenstvím svobodných lidí. Kultura - Kultura je společný způsob života, tedy cítění, myšlení, chtění a konání, jehož důsledkem je společný životní styl. Ke kultuře patří jí vlastní vnitřní rozpory a napětí, boj o zachování identity při konfrontaci s vnějšími vlivy. - Řecká kultura je nepsychologická, neintrospektivní. Umění není zaměřeno na formování osobnosti, na zobrazení evoluce ústící v rozhodnutí. Řecké sochařství nepsychologizuje. Umění zobrazuje tělo z vnějšku, zobrazuje krásu, mládí, zdraví. „Lidské“ v Antice znamená tělesné, nikoli osobnostně lidské. - Řecká kultura je kulturou dialogu, řeč byla Řekům vším. - Výjimečné místo zaujímá v řecké kultuře rozum. - Kultura v Řecku podporovala jejich sounáležitost. Řecko se stalo kolébkou, základem evropské kultury. - Řekové prokázali univerzální nadání, vynikli v umění, architektuře, astronomii, filosofii, matematice, literatuře, divadle, sportu, válečnictví, politice. - Kultura Polis podněcuje touhu po poznávání (nauka o poznávání – gnoseologie). - Byli to racionalisté, mysleli fenomenálně, lidé moderní doby myslí kauzálně. - Řekové byli energických, činorodým národem, s vědomím kulturní i fyzické nadřazenosti, měli sklon k intelektualismu. Jejich energie se zaměřila na společenskopolitické myšlení, umění, filosofii, na logickomatematické problémy. - Věda se vyvíjela zcela nezávisle na náboženství.
2
Otroci (barbaři): - Domácí otroci – byli součástí rodiny, byli „svobodní“, ale neměli politická práva - Státní otroci – byli hlavním příjmem státní pokladny, pronajímali se svobodným, uklízeli město, pracovali v dolech, dílnách. Nebo to byli byrokrati – policie, soudní exekutoři, kati, administrativa (nemohli přijít k penězům, ale přesto si vykupovali svobodu, protože byli úplatní). Mýtus - Mýtus znamenal původně „pravdivé vyprávění“. Mýtus musí mít zajímavý děj. Mýtus sjednává porozumění světu, přechází otázky. Narozdíl od vědy, mýtus svá tvrzení nedokazuje, opírá se o víru, důvěru. - Mýty jsou z historie, už se udály. Vystupují v nich bohové. - Mýtus je specifické pojetí pravdy, není pravdivý v pravém slova smyslu, ale není úplně nepravdivý. Pravda je vyjádřena nepřímo, odkrývá se na základě podobenství, metafory, nějakou symbolickou formou. - V Řecku došlo k oddělení mýtu od náboženství, filosofie i vědy. - Mýtus = protoflexe, první jev, jak reflektuji svět. - Mýtus je většinou výsledkem anonymní tvorby a obsahuje v neujasněné podobě otázky i odpovědi, že mýtus hodnotí jednání člověka i bohů z hlediska dobra a zla. - Mýtus byl znevážněn, diskvalifikován v pouhou pověst, polopohádku. - Mýtus je kladen do protikladu racionálnímu, kritickému myšlení. - Mýtus je pokus nazírat na lidský svět z úplně opačného nelidského břehu. Filosofie - Filosofie = láska k moudrosti, nauka o bytí člověka, poznávání. Z filosofie se odvíjeli další vědy (medicína, matematika, psychologie, logika, etika, sociologie...). - Filosofie vznikla v období, kdy se ohlašuje krize městského státu – polis (konec 7. – 6. st. pnl.). Filosofie je snaha o překonání krize reformou společnosti, pokusem prostřednictvím myšlenky ovládnout svět. - Řecká filosofie hledala základ světa – tzv. pralátku. Pokoušela se pochopit to, co ve změně trvá, co trvá beze změny, ale změnu umožňuje. - V Řecku vzniká myšlenka Péče o duši (Sokrates). Věda - Věda navazuje na filosofii a v krajních otázkách s ní splývá. Od filosofie se liší ještě kritičtějším přístupem k poznání. - Je charakteristická přísnou metodikou, založenou na racionalitě a kritičnosti.
3
2) Sofisté, Sokrates (idea péče o duši) – 5. až konec 4. století pnl. - Sofisté patří do Klasického období Antické filosofie. V této době byly vytvořeny základy většiny filosofických oborů a vznikla mohutná a dodnes inspirující Platónova a Aristotelova filosofická soustava. Zaměření zejména na problém člověka a jeho život v Polis. - Sofisté působili před i po peloponéské válce. Byli to potulní učitelé moudrosti, učili své žáky hlavně rétorice a logice (postupně ztratili svou dobrou pověst a označení „sofista“ se stalo spíše nadávkou). Poskytovali moudrost za úplatu jako zboží. - Potřeba všeobecné vzdělanosti a řečnických schopností, nastal čas učitelů moudrosti. - Znevažovali mravy, zákony, náboženství i člověka samého. Neuznávali všeobecnou morálku. Poznali totiž, že mravy, idee, instituce i právo se mění. Soudili, že pravda, spravedlnost či uznávané hodnoty závisí na pozici člověka – relativismus. - Obrátili pozornost filosofie od přírody k člověku jako nositeli hodnot. - Je to doba ztráty jistot a otřesení víry, hodnotového nihilismu (spravedlivé není nic jiného, než prospěch silnějšího), relativizaci etiky (pro jednoho je dobro zlem a naopak), historického relativismu. - Pro sofisty je život v podstatě technický problém – lze podobně dobře žít jako být dobrým obuvníkem, lékařem či hudebníkem. Ale Sókratés ukazuje, že nikdo není profesionál ve vlastním životě tak, jak lze být profesionálem v určitém oboru činnosti. Sókratés (469 – 399 pnl.) - Manželka Xantipa. - Metoda dialogu – tak vytvářel definice různých pojmů (např. dialog „duše k duši“). Filosofie je podle něj duševní hygiena. Psaním filosofie se ztrácí smysl filosofie, jen živý kontakt je ten nejlepší. - Je zakladatelem herneutiky = nauka o tom, jak se tázat. - Preferuje filosofii k mužskému světu, nezajímá ho příroda. - „Poznej sám sebe“. „Vím, že nic nevím“. - Sókratés je označován za morálního filosofa, velkého tazatele, etika. „Sokrates přivedl filosofii z nebe na zemi, usídlil ji ve městech a obydlích“. - Téma „péče o duši“. Sokratova „péče o duši“ je odpovědí na rozložení tradiční průměrné řecké duchovní životosprávy. Sokratova „péče o duši“ je starostí o duchovní obsah života, je hledáním posledního smyslu života. - Velký význam získává etika – člověk začíná tam, kde končí příroda, právě v etických rozhodnutích se člověk dotváří. - Sókratův cíl – člověk musí být „probuzen“, aby dospěl k mravnosti. - „Sokratovský filosofický projekt“ je zaměřen proti podstatě sofistického hnutí, jde mu o překonání falešného individualismu.
4
3) Platón, Aristoteles Platón (427 – 299 pnl.) - Narodil se vznešené rodině v Athénách. Jmenoval se Aristoteles, Platón je jen přezdívka díky jeho ramenům. Byl sportovně i umělecky nadaný. Nikdy se neoženil, byl na chlapečky a hodně cestoval. - Žák Sokratův a učitel Aristotela. - Myslitel počátku evropské metafyziky. - Byl to racionalista, přeceňoval rozum. - Vynikl jako epochální filosof, umělec (rozvinul žánr dialogu), organizátor (založil školu Akademie – platilo se na ní, kde také učil). Byl to intelektuál a konzervativní a velmi pesimistický spekulativní myslitel. - Platónův názor na stát vyjádřený v díle „Ústava“ (to bylo příliš přehnané) a později ve vylepšeném „mírnějším“ díle „Zákony“ – Chce zachránit polis, zakonzervovat, ošetřit vše, co je zdravé, životaschopné a odříznout vše, co je hrozbou, vše z čeho věští rozklad. Doporučuje cenzuru (včetně pohádek) – je to obrana lidí. Neuznává rovnost všech občanů a zastává se aristokracie – vlády nejlepších (nejlepší jsou podle jejich cností, ne majetek, fyzická síla,...) – Oligarchie – skupinová diktatura. Zastával pozitivní eugeniku (dokonalý pár musí plodit děti, které jim byly hned odebrány a vychovávány jinde) i negativní eugeniku (nezdravé děti dokonalých párů byly tajně zabíjeny nebo v lepším případě dávány do výchovy obyčejným lidem). Trestal atheismus – náboženství upevňuje stát. Samozřejmě uznával otroctví – je nutné. - Rozvinul Sokratovu „péči o duši“. - Platónovi idee (dnešní myšlenky) – věčné, jsou předobrazem skutečnosti. - Dal do oběhu slova jako např. extáze, anamnése, theologie. - Dílo: 35 dialogů: „Gorgiás“, „Protagorás“, „Obrana Sókratova“, „Faidros“, „Parmenidés“, „Sofistés“, „Zákony“, „Ústava“. - Platón těsně před svou smrtí měnil své názory na popud Aristotelovi kritiky. Zemřel při oslavě svých narozenin. - Platónovo učení je velmi populární v Německu. Aristotelés (384 – 322 pnl.) - Nejvýznamnější Platónův nástupce. - Narodil se v lékařské rodině, pocházel z venkova, 18 letech přišel do Athén, do Platónovi Akademie. - Aristotelovo učení je velmi populární v Anglii. - Věnoval se biologii (zoologii). Byl polyhistorem (obsáhl veškeré vědění své doby), založil logiku, rétoriku, estetiku, apod. Byl racionalista, měl přesné pojmové myšlení, analytik. Logiku používal jako nástroj myšlení. - Zastával pozitivismus – vše, co je, je poznatelné, jestliže je rozum správně veden. - Opouští myšlenku obce a jde mu spíše o individuum – člověku pomůže věda nalézt místo na tomto světě. Individualismus rozkládá obec, ale zároveň byl její největší hybnou silou (bitva u Salaminy vyprovokována vojevůdcem). - Filosofie v rukou Aristotela zvědečtěla. Aristotelés se stal autoritou pro celý Středověk. - Byl vychovatelem Alexandra Velikého. Řecko tehdy bylo pod nadvládou Makedonie. - Založil školu Lykeion, na které se neplatilo (oproti Akademii). - Říká, že každá věc je složena z látky – hýlé a formy – morfé. Pohyb je proces, v němž látka nabývá formy.
5
4) Helénismus: kultura, civilizace, filosofické směry - Alexandr Veliký zbavil Athény politické samostatnosti, ale duch řecké filosofie přežil. Po jeho smrti se jeho říše rozpadla, a to se pokládá za počátek helénismu (323 pnl.). konec helénismu je roku 30. pnl., když Římané dobyli Egypt – poslední z říší, které vznikly po smrti Alexanda Velikého. - V Athénách vznikly dvě velké filosofické školy: stoická a epikůrejská. snažili se athénskému člověku filosoficky nahradit to, oč by připraven: štěstí, klid, vyrovnanost duše. Jediný Aristotelés – zůstal posledním optimistou, ale jeho helénističtí následovníci už optimismu schopni nebyli. Důraz se klade na individualisticky pojatou etiku, filosofie se stále více chápe jako učení se ctnosti. - Helénismus je setkání řecké kultury a civilizace s Orientem → nová kulturně civilizační forma. - Helénistická doba je ztráta svobody politického života, ale také doba, kdy vzniká pojem lidstva, lidstva jako něčeho všeobecného, kde má každý podíl na obecném. Problém pokusu o univerzální stát, univerzální náboženství (ekumena), sociálního vyrovnání, vyrovnání národů mezi sebou. - Rozkvět urbanismu, architektury, militarismu. Je to kosmopolitní svět – promíchávají se rasy a kultury. - Heléni jsou Řekové a Makedoňané. - Za helénismu klesly Athény na úroveň provincie. Byl největší urbanistický rozmach. - Umění už není spojováno s bohy. V helénismu se sochy naturalizují, doba rozkvětu portrétního umění, nástup individualismu, zobrazování „krásy těla člověka“, vznikají galerie, tesají se sousoší. - Vznik pantomimy (vulgární a krutá), vznik frašky (vulgární). - Rozšířili se žánry a techniky. - Období turismu, cesty do Egypta, na Sicílii za kulturou. - V důsledku velkých měst přichází mor, cholera, je zde velká kriminalita. - Rozvoj sportu, sport se brutalizuje, tekla krev, vnitřnosti, lidem se to líbí. Do sportu vstupují peníze, sport se komercionalizuje, kupují se sportovci. Olympijské hry se jmenují Ptolemaie (konají se v Alexandrii – tu v Afgánistánu založil Alexandr Veliký). Dříve byly olympijské hry náboženským rituálem a jejich součástí bylo i umění, teď v nich pochoduje armáda. - Psychologizace filosofie, každý se stává filosofem, filosofie je lékem pro duši. - Metafyzika = souhrnné označení pro filosofii zabývající se bytím. Stoická filosofie (stoa – sloupořadí) - Důraz na etiku, logiku a fisiku. Rozumné ukončení života je sebevražda, když už nás tělo obtěžuje (ale nenutí k sebevraždě). - Snaha odpojit se od tohoto světa. Neprožívají ani velkou radost a ani velký smutek – jsou vyrovnáni s osudem a se světem. Vše, co se děje, má nějaký účel nebo příčinu. Celý svět je věčný opakující se cyklus vzniku a zániku. - Hlavní požadavky na stoika byly ataraxie – neotřesitelný klid a apatheia – klidné trpění. - Stoik je svobodný, dosahuje svobody ve světě, který je ovládán osudem. - Racionalisté. Všichni jsou si rovni před osudem, neuznávali otroctví. - Zakldatelem je Zénón z Kitia, dále Chyrýsippos, Seneca, Epiktétos, císař Marcus Aurelius. Skepticismus (skeptesthai – uvažovat, zkoumat, pochybovat) - Lze vůbec něco jednoznačně tvrdit? Lze vůbec něčemu věřit? - Zakladatelem je Pyrrhón z Elidy: „Nejsme schopni o žádné věci říci, jaká je doopravdy, ale pouze, jak se nám jeví. O všem můžeme mít protichůdné názory. Nepodařilo se nám najít pevné kritérium, podle kterého bychom věci poznávali a hodnotili.“ Epikureismus - Zakladatelem Epikůros – hlavním cílem je zbavit lidi strachu ze smrti a z posmrtného života.
6
Pokračovatelé Platóna - Plůtarchos, Nůménios, Filón Alexandrijský. - Novoplatónismus – Plótínos – chtěl založit město na základech Platónovy nauky. Novoplatónismus je náboženská filosofie, klade důraz na poznání.
7
5) Křesťanství v proměnách doby, křesťanský obraz světa a jeho představitelé, kultura, civilizace. Hlavní příčiny, které vedly k zániku Říše Římské: - Reálný polycentrismus – velká rozloha, mnoho center, všechny daně putovaly do Říma. - Dobití středomořského pobřeží (pánve) Araby - Trvalý nápor barbarských kmenů ze severu (Germáni, Slované) - Rozklad otrokářského zřízení – 73 – 71 pnl. Největší vzpoura otroků v čele se Spartakem - Degenerace římského obyvatelstva – stárnutí etnik a institucí, malárie, mor, mnoho chorob. - Do Říma voda vedena akvadukty (místy olověnými, olověné nádobí → škodlivé) - Opotřebování a ztráta životaschopností institucí (despotismus císařů, profesionalizace armády. - Rozklad občanského – duchovního vědomí a antická ctnost → duchovní krize – rozklad rodiny a morálky. - Změny ve výzbroji legií – už ne těžkooděnci, nebyly na ně finance, došlo tak k poklesu síly armády a včleňování cizinců do profesionální armády → Křesťanství – křesťané uznávali jen jednoho Boha. - 476. nl. Pád Říše Římské → změna mapy, Řím se stává sídlem církve. Křesťanství se stalo dědicem římské kultury. Z ruin „věčného města“ Říma povstává nová civilizace, křesťanská. Křesťanství vítězí jako církev a theologie. - Evropa se stala Evropou císařů, králů a vévodů, svatých a mnichů, rytířů a panen, stavitelů chrámů a anonymních malířů, Evropou mýtů, lidových písní a pohádek. Je to doba špitálů, doba bez hřišť a sportu, zavržení pohlavního života (sexualita je hřích). Doba vozů a koňů (místo otroků se využívají koně – jako doprava a pomoc). Země je středem vesmíru a kolem ní obíhá 9 sfér. - Křesťanství je pokus organizovat lidstvo podle ideálu a v čele tohoto úsilí jsou ti, kdo jsou jak theology, tak i filosofy (jako v Platónově Ústavě a Zákonech). - Rané křesťanství je spjato s Apokalyptickou literaturou – očekávání převratných událostí, které změní svět (popis zániku světa, proroctví), z minulosti popisuje budoucnost a nabádá ke změně hodnot a chování → to vytvořilo atmosféru očekávání příchodu mesiáše – Ježíše. - Je jednotný jazyk – latina. Církev se stává nositelkou klasické vzdělanosti a nositelkou nového kulturněcivilizačního utváření evropského prostoru. - Doba bez sebevražd jako masového jevu, ani vražd nebylo hodně → relativně stabilní doba. - Rané křesťanství je „helénistické“ – všechny jeho základní prvky byly více či méně helénizovány. - Umění – ukazuje duchovní řád, probouzí k víře. - Aktivace a rozvinutí individuality, nový typ subjektivity je propojen s disciplinací a zkázněním individua. - Civilizace: Hierarchizovaná stavovská společnost – duchovenstvo, šlechta a třetí stav. Příslib nesrmtelnosti. - Nejvýznamnější křesťanští autoři píšící latinsky: Órigenés, Tertullianus. - Ve 13. st. vrcholí Středověk – vrcholná gotická architektura, posílení královské moci, ta reprezentuje národní zájem, hospodářská prosperita měst → nejkřesťansštější věk. - Středověk umírá, když se vytrácí jeho autoritativně dané pravdy, když se lidé odklání od věčné pravdy, když myšlenku spásy duše vytěsní úsilí o úspěch a touha po moci. Patristika (trvá až do 8. století) - Pater = svatý otec, významní myslitelé patristiky. - Dějiny i život člověka jsou v rukou milujícího Boha, život v pravdě a lásce, úsilí o spravedlnost a službu, odpouštění a naděje, víra v posmrtný život. - Pokus o syntézu řeckého, židovského a křesťanského myšlení. - Nauka o Trojici: Otec, Syn a Duch svatý. - Svatý Augustýn - dogmatik, teoretik, biskup
8
Scholastika (konec 8. – 15. st.) - Schola, scholasticus = škola, učitel ve škole - Filosofie středověkých církevních (klášterních, kapitulních) škol a později univerzit. - Vyvinula specifické literární formy: komentáře, sumy. - Doba rozmachu lidského rozumu a myšlení, emancipace rozumu Tomáš Akvínský (1225 – 1274) – představitel vrcholné scholastiky - Nejvýraznější scholastik středověku. - „Suma teologická“ – shrnutí teologie - „Suma proti pohanům“ – základní idee křesťanství - Využíval Platónova a Aristotelova učení k tomu, aby mohl vyložit teologii. - Ruší vztah rozumu a víry – rozum i víra musí spolupracovat. To, co je pro víru, je i pro rozum a naopak. To, co je předmětem víry, může být nejlépe doloženo rozumem. Další osobnosti scholastiky: - Raná scholastika (11. – 12. st.): Anselm z Canterbury, Pierre Abélard, Bernard z Clairvaus - Vrcholná scholastika (13. – 14. st): Rober Bacon, Albert Veliký a další - Pozdní scholastika (14. – 15. st): William Occam
9
6) Renesance a reformace (srovnání), N. Machiavelli (jeho názor na stát) Karolinská renesance: 8. – 9. st. Ottonská renesance: 10: st. Renesance: 12. st. Velká renesance: od pol. 14. – pol. 15. st., od pol. 15. – poč. 16. st. se renesance rozšířila z Florencie, kde vznikla, do celé Itálie. Od pol. 16. – poč. 17. st. se renesance rozšířila do zaalpských zemí. - Renesance i Reformace pokládají nové základy duchovního života, ale jejich přínos je velice rozdílný. - Renesance je doba elit X reformace má účinek na celou společnost. - Rozvoj přírodních věd. - Z Ameriky přichází tabák, brambory a drogy. - 15. st. je stoletím masových sebevražd (konflikt mezi tím, co požaduje křesťanství a na druhé straně společenská většina). - Ve vědě neplatí to, co nejde experimentem dokázat – moderní doba se vyznačuje experimentem. - Renesanci chybí program, reformace je od počátků spjata s programovým reformním úsilím o proměnu společnosti a jejich hodnot. - Renesance je křesťanská, ale individuálně směřuje k pohanství. Reformace usiluje o obnovu původních křesťanských hodnot, má podporu u světské moci. Reformátoři požadují mravní obrodu. Reformace je idea chudé a pracující církve, kladou si za cíl obnovu čistoty víry (nápravu víry). Reformace osvobozuje rozum od autority církve a podřizuje ho autoritě svědomí a Bible. - Renesance a Reformace se musely vyrovnat se třemi fenomény: s objevením neznámých světů (1492 Kolumbus), s novým uspořádáním kosmu (heliocentrismus – Galieo Galilei) a se změnami hodnot, s prosazováním světských hodnot (kult peněz, všechno má najednou svou cenu). - Svět renesance je již světem bank, investování a podnikání, obchodu, egoismu, prosazování individuality, světem, kde se usiluje o úspěch v měřitelném čase a zhodnoceném penězi. Renesance změnila postavení umělce, architekta, vědce a filosofa ve společnosti, teď se cení originalita, tvůrčí čin, autorství. Kult moci a bohatství, který se získává odvahou. - Směry: naturalismus (vztah k přírodě), individualismus a antropocentrismus (člověk je středem vesmíru), racionalismus (rozumové ovládnutí skutečnosti). - Osobnosti: Francis Bacon, Mikuláš Kusánksý, Giordano Bruno, Johannes Kepler, Galileo Galilei, Francis Bacon, Thomas Hobbes.
-
N. Machiavelli 1469 - 1527 Renesanční politik, diplomat, sociálně politický myslitel. Zesvětčtil stát: „Panovník je ten, kdo umí lépe manipulovat s lidmi.“ – jeho moderní pojetí státu, stát je nástrojem moci. Provizorní morálka – „Ve jménu vyššího cíle je možno dočasně opustit morálku.“ (slouží jako nástroj k dosažení cíle, poté zase návrat k „normální“ morálce). „Dějiny nejsou nic jiného, než boj o moc.“ „Politika je technika ovládání lidí, kterou někdo ovládá lépe a někdo hůře.“ – realismus je největší ctnost, bere lidi jací jsou (ne Machiavelismus). Díla: „Vladař“, „Florentské kroniky“, „Mandragora“. Machiavellismus – to, jak se jeho myšlenky vykládaly.
10
7) Zrození moderní vědy – Galileo Galilei, Rene Descartes + charakteristika 17. st. -30tiletá válka (Valdštejn) - Moderní věda se vyznačuje experimentem, matematizací (vůbec ne metafyzikou), jen to, co je měřitelné. X nepřítelem vědy jsou teze, které nejsou ověřené. - Poznatky vědy mají být jisté, ověřitelné a kdykoli k ověření přístupné. - Vzniká nový typ vědce intelektuála, na scénu dosud obsazenou theology nastupuje laik, žurnalista (jako tvůrce veřejného mínění). - 16. st. je stoletím vrcholu renesance. - Galileovsko-karteziánská věda – doba. (kartez. – Descartes) – kladli důraz na metodologii vědy. Galielo Galilei (1564 – 1642) - „Příroda je největší knihou, která je stále před našima očima otevřená. Přírodní děje jsou měřitelné a přesně definovatelné, proto přírodověda začne být považována za základ bezchybného poznání a zaujme vůdčí místo ve vědách.“ Rene Descartes (1596 – 1650) - Usiluje o pravdivé poznání. Jediná jistota jsou pochyby („Myslím, tedy jsem.“). - Dílo: „Rozprava o metodě“. - Dualismus = jsoucno tvoří dvě na sobě nezávislé substance: duchovní a hmotná. 17. století - Změna Evropy reformací a protireformací, na konci 17. st. opět vzestup. - Století vzdělání jako obecný nástroj civilizačního postupu v Evropě, alfabetizace, institucionalizace vzdělanosti, vynález knihtisku. - Otřesení církve. Konec křesťanské Evropy. - Všichni vědci se pokouší o výklad světa. - Nastupuje baroko jako sloh. - Století autorit. - Na konci století změna hodnot, ,místo antropocenstrismu nastupuje novověký antropocentrismus. 30 tiletá válka (1618 – 1648) - Válka katolíků s protestanty - Krize Evropy. - 2 protikladné způsoby vlády: Habsburkové (absolutistická monarchie – Švédsko) X Konstituční monarchie (Anglie, Nizozemí). - Válka zasáhla celou Evropu. - V této válce jde o osud Německa. Po Vestfálském míru je Německo stále nesjednocené, ale důsledkem bylo potvrzení nezávislosti Švýcarska. Mocenský vzestup Francie. - Valdštejn (v r. 1634 zavražděn ve chvíli, kdy chtěl mír) byl geniální organizátor (měl 140 000 člennou armádu, takovou měla jen Francie). Staral se o svoje města, aby mu v případě potřeby byla k vůli. Chtěl vybudovat armádu, která s ním půjde proti Turkům. - Výsledky 30 tileté války: Končí Vestfálským mírem. - Po válce je 17. st. doba hladomoru (poslední stopy lidojedství), např. Německo ubylo o 1/3 obyvatel. - Země koruny české se války neúčastnily – propadly Habsburkům, Praha přestala být královským městem, měla úroveň provincie, došlo k hospodářskému úpadku v českých zemích. - Země kolem Atlantiku začaly prosperovat a střední Evropa začala upadat.
11
8) Osvícenství – projekt moderní doby, Voltaire, Rousseaue, La Mettrie Osvícenství (od konce třicetileté války 1648 až do roku 1800) - Osvícenství je kulturní hnutí, jehož cílem bylo nahradit náboženskou resp. politickou autoritu tzv. rozumem. Víra v nutný pokrok lidstva díky vědě. - 17. století – století autorit, absolutismu, pevné sociální hierarchie. → 18. století je stoletím rozumu (Voltairovým stoletím), neboť rozum je dospělost. Začala se vyučovat filosofie na všech školách. Ale také stoletím revolucí – počíná „dav“. „Zlatým věkem velkostatkářů a venkovské šlechty X doba ruinování a úpadku závislých rolníků, svobodných sedláků a nezávislých řemeslníků (sbírání obecní půdy, ničení cechů). - Doba optimismu, modernizace a humanizace práva – právo stejné pro všechny. Ale přesto tolik setnutých hlav gillotinou (stroj na smrt) – veřejné gilotinování má preventivní, výchovný charakter. - Josef II zrušil trest smrti a nahradil ho prací na Dunaji (9 měsíců stejně upracování k smrti). - Fenomén veřejného mínění – lhostejnost vůči penězům a majetku... - 1789 – Velká Francouzská revoluce – pokus o úplnou přestavbu společnosti. Důsledky francouzské revoluce: zničení mnoha staveb – architektura začíná od bodu nula. - Moderní společnost – emancipace třetího stavu, občanská společnost, modernizace, racionalizace správy společnosti (tradiční společnost – stavovská: aristokracie, duchovenstvo, neprivilegovaný stav). Výsledkem emancipace je občanská společnost. - Vzniká moderní věda, matematika, přírodověda a historie.
-
J. J. Rousseaue (1712 – 1778) „Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi“, „Konfese“ („Vyznání“) - autobiografie, „Emil, čili o výchově“, „O společenské smlouvě“ Trpěl sexuální obscedantní poruchou. Byl závislý na „sestře – milence, matce“ – porodila mu 5 dětí. Stihomamy, hypochondr, blázen, onanista, neurotik. Zakladatel moderní pedagogiky (zlomil představu, že dítě je jen zmenšený dospělý) X své děti dal do nalezince (jsou hlučné, problémové). Iniciátor Romantismu. V duši jsou dvě síly: egoismus (každý se má rád, přirozený, obranářský), soucítění (soucítím se vším živým). Pokud jsou v rovnováze, nastává harmonie s přírodou (to ale nelze). Věda posiluje pouze egoismus. Hlasatel rovnosti a svobody.
-
Julien O. de La Mettrie (1709 – 1751) Lékař, biolog („Člověk je jen zvláštní případ přírody“.), filosof, ateista, polemik. Člověk by měl směřovat ke štěstí (nepřipouští žádný jiný život než tento). Vášeň, slast. Spisy: „Člověk a stroj“, „Člověk rostlina“, „Epikurův systém“, „Umění užívat“. Hedónismus – člověk jedná, aby dosáhl slasti a uspokojení. X opakem je Askeze. Umírá na otravu z krevet, a přesto ze své smrti udělá experiment – umírá jako stoik.
-
-
-
Francois Marie Voltaire (1694 – 1778) Spisovatel, publicisty (první a největší žurnalista všech dob), korespondent (dopisuje si s mocnými světa), básník, dramatik, enciklopedista, humanista, liberál, hlasatel principu tolerance, moralista i politik, bojovník za spravedlnost a náboženskou snášenlivost. Deista (tento svět vznikl ve spojitosti s Bohem, ale ten se o svět dále nestará). Vedl bouřlivý život, byl vězněn v Bastille. Přínos: základy histografie, píše dějiny: „Velké století Ludvíka XVI“, liberál. Dílo: „Dějiny neevropského národa“. Odmítal myšlenku rovnosti – nerovnost je produktivní (kdo je na vrcholu, musí něco dokázat).
12
9) Pozdní německé osvícenství, Herder, Hegel - 1. polovina 19. století - Tzv. Německá myšlenka – člověk se osvobozuje od diktátu přírody, získává autonomii a stává se svobodným. Je rozdíl mezi člověkem na začátku dějin a na konci dějin. Příroda je něco jako skrytý Bůh, je v ní skrytá spiritualita. Moderní věda chápe člověka jako vlastníka přírody. Člověk tím, že pracuje, tak se poznává a humanizuje, působí na svět. Podstat aktivity je v uspokojení naší žádosti. Lidská aktivita je projev lidské nadřazenosti nad věcmi. Předpokladem toho je sebevědomí – schopnost samostatně motivovaného jednání. V základu sebevědomí je pud po vyjádření, vkládá se do věcí, a tím je osvojuje. - Představitelé: Shelling, Hegel, Kant, Fichte Johann Gottfried Herder (1744 – 1803) - První filosof romantismu. Osvícenec i romantik (předzvěst romantismu). Pastor. - Odvrací se od Antiky – evropský středověk je bližší, tak se navrací ke gotice. Vyvolal zájem o středověk (národní pohádky, národní mýty). - První velký filosof jazyka, skrze jazyk chápe podstatu člověka. Nad všemi živočichy člověk zvítězil jen díky jazyku, kterým kompenzuje nedokonalost ostatních smyslů a instinktů. - Dílo: „Myšlenky filosofie dějin lidstva“ – každý národ má v dějinách jinou úlohu - „Jaký stát, takový člověk“ – biologizuje národ. - „Po nás už nemůže být barbarství“. - Výrazně ovlivnil naše národní obrození. Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770 – 1831) - Politicky byl liberál. - Myslitel počátku moderny, nejsystematičtější myslitel v dějinách, logik, nadčasový vzor myšlení, zabýval se filosofií ducha a filosofií přírody. - Díla: „Dějiny filosofie“ (3 díly ve 2 knihách), „Dějiny estetiky“, „Fenomenologie ducha“ – dějiny lidstva v logické zkratce. Cesta, kterou muselo projít vědomí lidstva, aby došlo určitého sebevědomí. Člověk je výtvor svých dějin, kultury – to je na člověku nejlidštější. Práce je základ, ale ne podstata člověka, vyvinul se z práce, a podstata vychází z poznání světa. Práce je lidská forma uspokojení lidské žádosti. (např. kapitola Pán a rab – dvojí sebevědomí: panské a rabské). + psal dopisy své manželce. - Dějiny nepíše chronologicky, ale rozvíjí jednotlivé myšlenky. - Moderní doba pro něj začíná ve chvíli, kdy člověk nemá jiné chápání sebe a světa. Moderní doba je hledání jak zdůvodnit řád světa. Základem moderny je autonomní člověk, ale nesmí škodit ostatním. - Principem moderny je subjektivita, individualismus a svoboda. - Hegelův historismus – v dějinách se odehrává proces individualizace, denaturalizace. Veškerá skutečnost je jediná. První filosof, který uskutečnil dialog s celými dějinami filosofie. - Hegel a náboženství – své názory měnil. Chtěl náboženství očistit od pověr, a tím ho posílit. Pravé náboženství je věcí srdce. Víra začíná tam, kde končí rozum. Křesťanství je pro něj nejpřirozenějším náboženstvím.
13
