ČASÁK ICM ČASOPIS INFORMAČNÍHO CENTRA PRO MLÁDEŽ ČESKÝ KRUMLOV 2010-2011/1 Právě máte před sebou 1. číslo našeho (a doufáme i vašeho)tištěného časopisu Časáku ICM. Časák ICM je nejen tištěný ale i internetový časopis dětí a mládeže, nový projekt Informačního centra pro mládež Český Krumlov, projektového pracoviště Centra pro pomoc dětem a mládeži, o.p.s. Český Krumlov. Smyslem tohoto časopisu je vytvořit prostor pro vás, kteří máte zájem o novinářskou a literární práci ... zkrátka pro všechny z vás, co něco tvoří nebo chtějí tvořit a nechtějí si to nechat pro sebe a jen své nejbližší okolí. Ke vzniku a spuštění tohoto projektu nás přivedly již proběhlé nebo stále fungující mediální, hudební a literární projekty CPDM, o.p.s. , jež iniciovali sami mladí lidé - nápady, které vznikly nejdříve v „mladých hlavách“ a CPDM, o.p.s jim pak pomohlo „na svět“. Realizací časopisu chceme vhodně doplnit mezeru v současné činnosti. Především projektů: -internetového mládežnického „Rádia ICM“ (od 2004) -Hudebního nahrávacího studia mladých (2004) -Almanachu mladé českokrumlovské literární scény (2007) -Filmové laboratoře (2008) -„Průvodce mým městem“ (2008) a „Příběh města Český Krumlov v roce 2099“ (2009) a samozřejmě s probíhajícími stálejšími projekty spolupracovat. Časák ICM je tu tedy pro vaše obrázky, fotky, poezii, prózu a literární tvorbu vůbec, pro vaše nápady , pozvánky a tipy na akce, reportáže, soutěže, hádanky … pro vše, co tvoříte nebo byste chtěli tvořit! Časák ICM nebude mít příliš pevnou strukturu, ta se může lišit číslo od čísla. Jaké budou vaše přispěvky, takový bude i obsah. Časák ICM v elektronické podobě je na internetových stránkách www.casakicm.cz . Zde je prvotní základ časopisu, ale už teď je nám jasné, že se bude měnit a přejmenovávat dle druhu příspěvků, dle vašich nápadů a přání. Bude také pravděpodobně obsahovat více příspěvků, spíš všechny, co se k nám dostanou a nějaké zajímavosti z naší organizace a články od nás pro vás.
Na www.casakicm.cz můžete díky své šikovnosti a spolehlivosti získat časem svůj osobní přístup a tvořit si tam sami bez nás, což je základní smysl a záměr tohoto projektu. Máte-li zájem o spolupráci na tomto projektu, kontaktujte nás …viz informace níže. Budeme mít radost z každého nového dílka. Přejeme vám pěkné počtení a podívání. Redakční rada Časáku ICM
Obsah tohoto čísla: Strana 1: Úvod Strana 2: Reportáž z Mediálního turnaje škol Strana 3 - 5: Ze škol Strana 5: MYKS Strana 6: Zprávičky z Portugalska Strana 7: Česko-rakouská výstava Anne Frank Strana 8: Román na pokračování 1
Mediální turnaj škol 2010 Rádio ICM (projektové pracoviště CPDM, o.p.s. Český Krumlov) v loňském roce 2010 úspěšně realizovalo projekt „Mediální turnaj škol“. Tento projekt byl určený převážně dětem ve věku od 14-ti do 18-ti let, žákům posledních dvou ročníků základních škol a studentům středních škol. Takto jsme navázali na podobný předchozí projekt, který byl jako pilotní realizován v letech 2007 a 2009. Cílem projektu bylo motivovat mládež směrem k zájmu o moderní média a „novinářskou“, informační, redaktorskou, reportérskou a hudební práci. Konkrétním obsahem tohoto neformálně vzdělávacího a soutěžního projektu byla soutěž mezi žákovskými a studentskými týmy jednotlivých škol o nejlépe připravené rádiové vysílání a realizovaný a odvysílaný tematicky rozhlasový pořad.
Konkrétní náplní bylo: 1) Školící semináře Redakce Rádia ICM poskytla účastníkům přípravný seminář, kde osvětlila základní techniky a pravidla rozhlasových žánrů a vysvětlení rádiové terminologie. Žáci tak získali důležité dovednosti jako je příprava a realizace rozhovoru, vyhledávání informací a jejich prezentace veřejnosti nebo práce s mixážním pultem. 2) Tvorba vlastního pořadu Každý tým ve vysílání Rádia ICM dostal hodinový prostor, v němž si připravil vlastní program – od výběru hudby až po zpravodajství nebo zábavu. S tím souvisela i možnost připravit reportáže na jedno ze společensko-kulturních témat. V této reportáži si žáci měli možnost vyzkoušet na vlastní kůži reportérskou praxi přímo v „terénu“. Vše proběhlo za supervize redaktorů Rádia ICM. 3) Vyhodnocení a vyhlášení vítězů Nejlépe připravené vysílání ohodnotili samotní posluchači v anketě na webových stránkách rádia během vánočních prázdnin. Vyhlášení vítězů proběhlo v prvním lednovém týdnu roku 2011. Takto jsme dali dohromady dvě trojice (týmy „Parládiáci“ a „2+1“), jednu skupinu o pěti členech (tým „O´Jam“) a jednu dvojici (tým „Starsky“), kteří měli zájem se na tomto projektu podílet. Každá z těchto skupin měla za úkol se postupně seznámit se základními pravidly pro práci v rádiu a dále s obsluhou Rádia ICM (s odbavovacím programem rádia a s technikou). To také pro jednotlivé soutěžní týmy znamenalo naučit se práci s hlasem, mluvení na mikrofon, reagovat na zájem a nezájem posluchačů. V těchto činnostech jim pomáhali redaktoři a moderátoři Rádia ICM. Zde nám šlo v podstatě o to, aby soutěžící zjistili, co to obnáší pracovat v rádiu. Hlavním úkolem jednotlivých týmů bylo vytvořit vlastí pořad, který se následně odvysílal v Rádiu ICM. Za pomocí redaktorů Rádia ICM tak vznikly čtyři pořady, které byly opakovaně po dobu tří týdnů vysílány v programovém schématu rádia. Souběžně s vysíláním těchto pořadů, které vznikly z práce jednotlivých účastnických týmů projektu, běžela na internetových stránkách anketa společně s hlasováním, pomocí kterých mohli posluchači přímo ovlivňovat výsledek soutěže o nejlepší odvysílaný pořad v Rádiu ICM. Celý průběh hlasování jsme nechali na posluchačích našeho rádia, sami jsme do hlasování a hodnocení nezasahovali. Soutěžícím se tak dostávalo zpětné vazby přímo ze strany posluchačů. Ve středu pondělí 3.1. 2010 oficiálně skončilo soutěžní internetové hlasování. Pro vítěze jsme měli přichystané různé ceny: volné vstupenky do multikina CineStar, vstupenky na bowling, trička, DVD s fotkami a záznamy vzniklých pořadů při realizaci projektu a další drobné ceny. V roce 2011 plánujeme i nadále pokračovat v těchto aktivitách, které spatřujeme jako přínosné a smysluplné. Navíc pro prázdninové období roku 2011 (8 dnů v červenci) připravujeme evropskou výměnu mládeže na téma „moderní média“). Za tým Rádia ICM - Jiří Muk (www.radioicm.cz)
2
Ke komu vzhlížíme Křesťané mají Boha, muslimové Alláha, buddhisté Buddhu. Malý rozvíjející se stát vzhlíží k velkému vyspělému, malé město k většímu, „obyčejný“ člověk k slavnému a úspěšnému. Každý člověk na Zemi má svůj vlastní vzor, svojí autoritu, kterou respektuje, svého Boha, kterého uctívá. Proč k něčemu nebo někomu vzhlížíme? Proč si říkáme, při pohledu na našeho oblíbeného zpěváka, takový bych chtěl být? Proč miliony lidí uctívá jednoho Boha? Člověk vždy vzhlíží k někomu, s kým nějakým způsobem sympatizuje nebo koho obdivuje. Podle mě existují dva typy, jakými můžeme k někomu vzhlížet: První je, že s tím daným člověkem sdílíme stejné názory, postoje vůči společnosti, pracovní odvětví, kterému se věnuje apod. V podstatě je to odraz naší osobnosti a našich myšlenek. Pro druhý typ je ukázkový příklad třeba nějaká celebrita. Slavný člověk, zpěvák, vynálezce, herec, fotograf apod. Už nás nezajímá jeho duše, názory a postoje. Na to nekoukáme, vzhlížíme k němu kvůli jiným věcem. Protože ho nějakým způsobem obdivujeme pro to, co ve svém životě dokázal, líbí se nám jeho styl oblékání, jeho hraný projev anebo hudba. Ať už je to tak nebo onak, takové lidi potom podporujeme, hlasujeme pro ně a přejeme jim úspěch. Dosazujeme je na místo, kde bychom možná i rádi viděli sebe. Já osobně mám samozřejmě pestrou škálu herců, zpěváků a různých jiných autorit, které obdivuji. Někteří mi jsou vzorem, někteří nikoliv. Když se zamyslím nad nějakým svým životním vzorem, asi bych nedokázal nikoho vyjmenovat. Mám své vzory vždy jen v určité oblasti. Například ve sportu svého trenéra, ve vaření svou matku, v malování slavného malíře, atd. Myslím si, že je důležité mít nějaký svůj vzor nebo osobu, kterou obdivujeme a vzhlížíme k ní. Můžeme se totiž od ní spoustu věcí naučit, zdokonalovat se a za nějaký čas dosáhnout třeba stejného úspěchu jako ona. Robin Růžička Gymnázium Kaplice
(Ne)zbytný alkohol Proč lidé pijí? Protože v dnešní době volný čas, rovná se zajít večer do baru, objednat si ,,drink“ a při příležitosti nového seznámení, zaplatit pár panáků a rozjet zábavu, co to dá. Je přeci víkend a to rozhodně neznamená, že budeme sedět doma a koukat do zdi, či co. Padla dvacátá hodina večerní. Pánové, vetřete do vlasů pomádu a gel, dokonale oholte své tváře a vpadněte do víru velkoměsta. Dámy, použijte oblíbený parfém, namalujte si na obličej krásnější verzi sebe sama, obujte svůdné a tolik opěvované podpatky a vyrazte ulovit toho milionáře, na kterého celý život čekáte. Situace odehrávají se okolo druhé hodiny ranní.: Pánové, ještě před nedávnem v podobě upraveného gentlemana se nyní mění v prvopudové živočichy, nadávají si se svými kamarády do různých podob pánského i dámského přirození, když okolo nich projde kterákoliv osoba opačného pohlaví, naznačují posunky a gesty přirozený jarní proces samců a samiček. Dámy už také neypadají jako dámy. Jejich make-up se pozvolna přeměňuje do kapalného skupenství, ladné pohyby boků a dolních končetin už nepřípomínají lehkost srny, nybrž neohrabané skoky lesního zajíce. Dá se skoro s jistotou říci, že na tom nemá podíl pouze únava a vyčerpání, ale převším přítel alkohol, jak se zpívá v jedné, naprosto šílené, ale přesto na diskotékách velice oblíbené písničce. Alkohol, jak opojná je pouze představa tohoto produktu. Přitom je to věc poměrně drahá, pocit naprostého božství také trvá jen určitou chvíli a nic nám po něm, kromě bolesti a nevolnosti nezůstane, tak proč lidé pijí? Za prvé, člověk prostě není schopen poučit se z vlastních chyb a trapných situací, ba dokonce se svými , občas celkem nechutnými zážitky chlubí. A za druhé, je neuvěřitelně líný zamyslet se nad svou současnou situací a snaží se jí řešit pomocí stavu v lihu. Tak a na zpečetění této pravdy si radši dáme panáka ne? Petra Hlaváčková Gymnázium Kaplice
3
Děti a pohádky „Tak, Honzíku, vyčistit zuby a spát!“ „Ach jo… a přečteš mi ještě na dobrou noc pohádku?“ „To víš, že jo. Bylo, nebylo…“ Klasický večerní scénář, který probíhal a stále jistě probíhá v mnoha rodinách s dětmi po celém světě. Čtení pohádek před spaním. Úžasná věc, kterou jsme si, když jsme byli malí, nenechali ujít. Nebo alespoň já ne. Vyslechnout si příběh plný hrdinských činů, padouchů, krásných princezen a morálních ponaučení a poté se spokojeně odebrat do říše snů a třeba si i o něčem podobném nechat zdát, to bylo moje. Takže ano, rodiče jsem zaměstnával, jak to jen šlo a jen málokdy se mi stalo, že jsem odešel spát bez pohádky. Začal jsem se seznamovat s němým Bobšem, červenou Karkulkou, Zlatovláskou, Popelkou se třemi oříšky, se Sněhurkou a jejími sedmi trpasličími přáteli, s Rákosníčkem, Křemílkem a Vochomůrkou, Krtečkem, Jeníčkem a Mařenkou, kteří nedokázali odolat chuti na perníček z chaloupky zlé Ježibaby a s mnoha dalšími… Čím jsem byl starší, tím bohužel nadšení rodičů ze čtení opadalo. Nevěděli, jakou knihu či příběh by mi ještě dopřáli, jelikož jsem už znal prakticky vše. Stalo se tedy jen párkrát do měsíce, že přinesli domů novou nebo půjčenou knihu a já mohl vyslechnout nové osudy, dosud neznámých hrdinů. Postupem času jsem se samozřejmě naučil číst a tím bylo všechno ztraceno. „Vždyť už umíš číst, tak si to přečti sám, dneska nemám tolik času.“ To byla nejčastější věta, kterou jsem od rodičů později slýchal. Nezazlívám jim to, měli pravdu. Byl jsem již „dost velkej“ na to, abych si příběhy uměl přečíst sám. Navíc, nakonec jsem stejně došel k poznání, že moji dětští hrdinové mě již nenaplňují a na řadu přichází nové hodnoty. Teď je řada na mně. Až budu mít jednou já svoje děti, určitě jim budu před spaním také číst příběhy všech těch hrdinů, starších či novodobých, jako i mně o nich četli rodiče, když jsem byl malý. Myslím si, že je to důležité pro dospívání člověka. Jednak se tím rozvíjí dětská fantazie a každý podle mého mínění potřebuje nějakého svého hrdinu nebo vzor, ke kterému vzhlíží a souhlasí s jeho morálními zásadami. A to již od dětství… Robin Růžička Gymnázium Kaplice
Výjimečný člověk Bezdomovci. Lidé, kteří přišli o vše. O střechu nad hlavou, peníze, práci, jídlo, pití, rodinu, kamarády, společnost. Jsou odkázáni sami na sebe. Kde si ustelou, tam přečkají někdy i velmi krutý večer. Co si vydělají na nějakých dobrovolných brigádách nebo co dostanou ve formě sociálních dávek, za to si koupí alespoň trochu jídla a pití. V horším případě kradou, žebrají, pijí a své problémy nijak neřeší. Najdou si přátele mezi sobě podobnými a je jim třeba na okamžik na světě lépe. Ale jak se vůbec člověk dostane na ulici? Možností je více, ale hlavní roli většinou vždy hrají nějaké problémy. Tak například v dětství se o dítě rodiče moc nezajímají, zanedbávají jeho výchovu, ono chodí za školu a pak nemá žádné zaměstnání. A pokud se včas nevzpamatuje, stane se z něho postupně bezdomovec. Nebo opačný příklad. Může to být úplně obyčejný člověk, který má stabilní zaměstnání, rodinu a poklidně si žije. Najednou však přijdou problémy, které neumí řešit. Najde se v alkoholu, začne pít, ale problémy se jen navršují a zhoršují. Nakonec přijde o rodinu, přátele i byt a stane se z něj bezdomovec. Ať už se člověk ocitne na ulici jakkoliv, podmínky mají všichni bezdomovci stejné a společnost na ně nahlíží na všechny stejně. Někdy bohužel i hodně špatně. Marie z Klení, samoty nedaleko Benešova nad Černou. Pro většinu lidí však spíše známá jako „Máňa“, někdy mající přízvisko „Huhu“. Žena již postaršího věku, menšího vzrůstu, která je možná o něco zvýhodněná oproti ostatním bezdomovcům, protože většinou každý večer má možnost u někoho přespat. Inteligenčně je pod úrovní, ale je schopná otevřeně se bavit s lidmi jakéhokoliv typu. Nedostává sociální dávky, ale rovnou poukázky na jídlo, aby si z nich nekupovala alkohol a cigarety. Stejně však, když ji potkáme, vždycky v puse cigaretu má. I přes svoji závislost ale není jako někteří bezdomovci-obejdové. Není ani příliš sprostá, zkrátka se snaží žít, jako normální člověk a to je pro ni plus. Vídat ji můžeme již v šest hodin ráno, jak obchází obchody, aby si mohla koupit nějaké jídlo apod. 4
Její celkový zevnějšek není nijak přívětivý. Na obličeji má již četné vrásky. Barvě obličeje vůbec nepřispívá její závislost na cigaretách a alkoholu. Má neupravené tmavé vlasy. Jak je na tom s hygienou, to nevím, ale myslím si, že alespoň tu nejnutnější dodržuje. Většinou mívá zamračený obličej, její mluva je pomalá a huhňavá. Je nahrbená a chodí pomalou, mírně kulhavou chůzí. Marie je velmi přátelská, ráda si povídá s lidmi. Proto má i několik kamarádů, kteří se s ní rádi zastaví na kus řeči a kteří jí naslouchají. Oblíbila si trafiku U Cinertů, vedle optiky Focus u Náměstí, kam chodí téměř každý den a povídá se zde s prodávajícími. Vzpomínám si, jak jsem se jí jako malý kluk, když jsme byli s rodiči na procházce, bál. Bylo to snad pro její vzhled? Nebo ze soucitu? Těžko říct, je však jisté, že společnost bezdomovce nemá příliš v oblibě. Jistě, většina z nich neusiluje o to, stát se zase normálními řadovými občany, pijí, potloukají se po ulicích, žebrají. Ale jsou tu i tací, kteří se podle mého názoru přizpůsobují a snaží se. A jedním z nich je i právě Marie „Máňa“ z Klení. Lidé by neměly všechny házet do jednoho pytle a možná by mohli zkusit na bezdomovce nahlížet v jistých ohledech lépe. Robin Růžička Gymnázium Kaplice
Kolik pater má dům na obrázku? Tento dům čp. 66 najdete v Kájovské ulici.
Markéta Michalíková
Připravil: Václav Codl vající půdu. To poznáte, když se podíváte na dům ze strany - nad prvním patrem již vidíte střechu. Dům má pouze přízemí a jedno patro. To co zepředu vypadá jako další patra, je pouze honosný štít domu, zakrýOdpověď:
5
V této rubrice bychom vás chtěli postupně seznamovat se zážitky, poznatky a zkušenostmi Čechů, kteří vycestovali, studovali, pracovali nebo z jiných důvodů trávili čas v evropských zemích. Možná se časem objeví i něco „ze světa“. Tady je první část jednoho z příběhů na pokračování.
Zprávičky z Portugalska Pavla Kopečková Jmenuji se Pavla a ráda bych se s Vámi podělila o své zkušenosti a zážitky z Portugalska. Jsem tady díky finančním prostředkům Evropské Unie v rámci Programu celoživotního učení. Záštitou je program Comenius a jeho pracovní stáž pro jazykové asistenty. To je možná moc složitě popsáno, takže teď jednoduše a prakticky. Prostě jsem v Portugalsku na jedné základní a střední škole (v Portugalsku jsou na menších městech tyto instituce spojeny a nazývají se Agrupamento) a učím tady francouzštinu, angličtinu a pomáhám i při výuce jiných předmětů jako například tělesná výchova, hudební výchova atd. Pracuji také se školním „Evropským klubem“, který má za úkol, pokuď možno zábavnou formou, rozvíjet vědomosti a znalosti dětí o Evropě a Evropské Unii. Mám za úkol vymýšlet i jiné aktivity a činnosti, které děti zaujmou a nebo jim jinak mohou pomoci v rozvoji vlastní osobnosti. Městečko, do kterého jsem byla umístěna se jmenuje Carrazeda de Ansiaes. Leží v severní části Portugalska (region Norte), v části, která se nazývá Tras-Os-Montes, téměř na hranicích se Španělskem. Má asi 3000 obyvatel sečteno i s okolními vesničkami. Takže si představte mou cestu. Na mapě jsem samozřejmě zjistila, kam že to vlastně jedu, ale realita mě i tak překvapila. Vystoupila jsem na velice moderním a téměř vylidněném letišti v Portu, našla jsem důležitý železniční uzel a přestupní stanici Porto Campagna, mimo jiné také velice moderní, ale velikostí se může srovnávat například s nádražím v Českých Budějovicích, kde jsem nastoupila do interregionálního vlaku. Tady však, alespoň podle mých zkušeností, vyspělost v moderních technologiích Portugalska končí. Vláček se podobal úzkokolejce v Jindřichově Hradci. Do té doby jsem se domluvila bez problémů anglicky, či francouzsky, ale tady už to jinak, než portugalsky nešlo. No jo, ale já zatím tenhle „ušišlaný“ jazyk neovládám. Ale nevadí, nastoupily ruce-nohy a konverzace s místními postaršími cestujícími oblečenými v černém byla dosti zábavná. Zaujala mě jedna paní, která jela nejspíš od portského zvěrolékaře se svým papouškem. Už tady mi začalo vrtat hlavou, kam že to vlastně jedu. Celá tato trasa vede údolím řeky Douro, která je jedním z nejvýznamnějších portugalských toků, pramení ve Španělsku a ústí v Portu do Atlantského oceánu. Podél celého toku je kopcovitý terén, kde jsou na stráních rozsáhlé vinice, každá z nich viditelně popsána názvem odrůdy, či jménem majitele, nechybí samozřejmě Sanderman, vynikající odrůda portského dezertního vína. Ta příroda kolem opravdu otvírá ústa do tvaru A, je nádherná. Velice však kontrastuje s okolními příbytky lidí, viděla jsem i shluk několika maringotek, hned u železniční trati a děti popelící se před nimi. Sem tam jakási chýše, polorozpadlý kamenný dům, kostel bez střechy, 6
to vše uprostřed toho přírodního skvostu, který je zařazen do dědictví UNESCO. Vystoupila jsem po téměř tříhodinové cestě v městečku Tua, které také na mapě vypadá větší, než doopravdy je. Tam na mě měl čekat navazující autobus do Carrazedy. Místo toho tam stál malinký mikrobus starší výroby. Ale nedalo mi to a zeptala jsem se francouzsky jeho řidiče, zda neví jak se dostanu do Carrazedy. Všichni čtyři důchodci i tenhle pirát silnic (pirát píši schválně, protože téměř všichni portugalští muži vypadají, když si přimyslíte papouška na rameni a šátek na hlavě jako piráti, mimochodem za několik minut se ukázalo, že přezdívka pirát silnic je naprosto přesná) se začali smát a řekli, že nerozumí. Tak já jen na to Carrazeda a pan řidič mi s doširoka otevřeným úsměvem ukázal, že si mám naskočit i s věcmi dovnitř. Všichni si vesele povídali a vždy se na mě otočili a začali se smát. Tak jsem se smála také. No nevím, možná sama sobě. Jeli jsme asi 20 minut dost strmým terénem, silnička se klikatí tak, že je vám skoro špatně a po jedné straně naprostý a hluboký sráz vedoucí k řece, zábrany jen někde. Byl to docela adrenalinový zážitek. Řidič ještě k tomu živě diskutoval a často se se smíchem otáčel dozadu na spolucestující. Byla jsem malinko nervózní a jen si v duchu nadávala, do čeho jsem se to pustila. Podél cesty už nebyly ani ty rozpadlé domy, prostě nic, jen nádherná divoká panenská příroda, pole a ovce. Připadala jsem si v tuhle chvíli jako ty venkovské učitelky a vychovatelky v 19. století strastiplně putující na své mise. Myslím, že jsem pochopila, co prožívaly. Stavěli jsme jen jednou v malé vesničce a nabrali ještě jednu silnější paní a pak už jsme dorazili do Carrazedy. Tam mě před hasičskou stanicí vysadili a se slovy: tady máš tu „Francouzsku“, předali paní učitelce Olimpii Candelais, která mě má na starost a která tam na mě již čekala. Je velice dynamická a sympatická, dovedla mě k Marii-Antonii, u které bydlím a která mě ihned adoptovala do rodiny. Pak jsme šli do školy. Představila mě řediteli a ostatním kolegům. Zahrnula mě spoustou jmen, které si doteď nepamatuji, ale hlavní můj dojem byl pocit pohody a obrovské přívětivosti lidí. Na škole panuje rodinná, přátelská a milá atmosféra. Myslím, že mi tady bude dobře...
Česko-rakouská výstava Anne Frank Vlastimil Kopeček a Jiří Muk, CPDM Český Krumlov ně bude dostávat k mladým lidem v dalších regionech České republiky. Dalším místem, kde bude výstava instalována je jihomoravská metropole Brno. Mezinárodní putovní výstavu Nadace Anny Frankové dosud navštívilo přes pět milionů návštěvníků ve více než 32 zemích. Výstavě dominuje především příběh Anny Frankové a její rodiny, který je zasazen do kontextu světových událostí a historie holocaustu. Výstava se snaží vést návštěvníky k zamyšlení nad tím, v čem tkví podobnost a rozdíly mezi událostmi z minulosti, jako byla druhá světová válka a holocaust, a situací v dnešním světě. Snaží se podat příběh mladým lidem tak, aby se mohli určitým způsobem identifikovat s Annou a jejími vrstevníky, tedy aby byla patrná neustálá aktuálnost témat diskriminace a útisku. Využívá k tomu úryvky z Annina deníku, obrázky, fotografie, doprovodné texty, výňatky z válečných dokumentů a záznamu a osobní příběhy těch, co přežili holocaust. Díky tomu dostává šanci „promluvit“ nejen Anna Franková, ale i její nejlepší kamarádka Hannah Goslar, otec Anny Otto Frank, ti, co jí během války pomáhali a v neposlední řadě také ti, kteří přežili holocaust. Jejich svědectví umožňuje návštěvníkům vcítit se lépe do atmosféry tehdejší doby a prožít společně s nimi jejich válečné osudy. Mladí lidé, kteří nahlédnou na události druhé světové války perspektivou pamětníků, mají větší šanci porozumět nebezpečí, která vyplývají i z aktuálních společenských jevů jako je antisemitismus, neonacismus či diskriminace. Výstava nechce „poučovat“, ale především vzbudit zájem. Je koncipována tak, aby návštěvníky vedla k aktivnímu přemýšlení nad otázkami lidských práv, tolerance, demokracie a současné situace některých diskriminovaných či perzekuovaných minorit. Výstava "Anne Frank - Odkaz pro dnešek" je součástí česko - rakouského projektu mládeže "TransBorders". Více informací o projektu "TransBorders" naleznete na webových stránkách www.annefrank.at Česko-rakouská výstava "Anne Frank - Odkaz pro budoucnost" se z Českého Krumlova a Kaplice přestěhovala do Prachatic. Od 17. ledna 2011 bude tato vyjímečná výstava slavnostně otevřena v budově prachatického gymnázia. Výstava zde bude přístupná studentům a dalším zájemcům do 4. února 2011. V Českém Krumlově byla výstava otevřena od 29. listopadu do 10. prosince 2010 v prostorách českokrumlovského gymnázia. Tato putovní výstava je jednou z klíčových aktivit česko-rakouského projektu „TransBorders", do jehož realizace je zapojeno Centrum pro pomoc dětem a mládeži, o.p.s. Český Krumlov a studenti gymnázií z Českého Krumlova a Kaplice. Prostřednictvím dlouhodobě velmi dobré programové spolupráce mezi CPDM, o.p.s. Český Krumlov (projektová pracoviště NZDM Bouda ČK a Informační centrum pro mládež ČK) s členskými Informačními centry pro mládež v AICM ČR a díky vstřícnosti hlavních organizátorů projektu TransBorders z Rakouska a Nizozemí se výstava postup7
(Ne)obyčejný román Toto měl být původně úplně obyčejný román, ale já neumím psát vážně a proto tady máte tohle. Hezké čtení přeje Lukáš Navara.
1. Problémy s procenty „Ženo moje, to vypadá špatně.“, prohlásil nadporučík Juff, kterému patří 49,9 % akcií firmy. „Ta jedna desetina procenta mě asi zruinuje.“. „Ale miláčku,“, řekla Juffova žena Bosia. „To tě přeci nemůže trápit. Je to jen jedna desetinka…“„Ticho!“, přerušil ji nadporučík. „Moc dobře vím, že mě podvádíš s Caloasiem.“ „Ale drahý. Vždyť víš, že to není pravda.“„Kecáš! Brubuchan tě viděl!“, otočil se za svou ženou Juff. „Brubuchan?!“, vzdychla žena a klesla na postel. „Přísahal jsi, že mě nenecháš špehovat!“„Ale Bosio, přestaňme si hrát! Říkejme si vše na rovinu!“, zařval nadporučík. Poté se zklidnil, zapálil si další doutník a otočil se na svou drahou polovičku pronikavým pohledem. „Musím se ti k něčemu přiznat Bosio. Nejsem tak úplně na ženy… Já miluji muže!“„Co?!“, zaječela Bosia. „Tak proč sis mě bral?!“„To bylo dříve, než mě potkal on, mého srdce šampión!“ „Kdo je to?!“ „Ach Bosio. Je to Superman!“ Bosia vystřelila z postele jako šíp. „Je to kvůli těm dvěma desetinám, že jo?! To jsem si mohla myslet. Mě sis bral ze stejného důvodu, měla jsem celých 5% firmy. Že mě to tehdy nenapadalo.“ „Huso! Vždyť ses za mě vdávala jen kvůli mým penězům!“„To je pravda. Nuže, nyní odcházím!“, zahučela Bosia, otočila se na podpatku a rázně vykročila ke dveřím. „Běž si třeba do pr...“, najednou se Juff zasekl a smutně sklopil hlavu. „Blbý autor. Prý nesmím mluvit sprostě. No jo.“ Bosia se před dveřmi zarazila a otočila se za mužem lstivým pohledem. „Jo a vybrala jsem všechny tvé peníze z účtu a koupila si ten kožich z pravých netopýřích kůží.“, řekla jako jen tak mimochodem a práskla dveřmi. „CO?!“, zařval jako lev Juff a vydal se za Bosiou. „Tak za tohle tě zabiji!“, mnul si ruce. Žena byla rychlejší a ujela limuzínou, sotva Juff doběhl. Z limuzíny vylétl lísteček. Juff ho zvedl a přečetl si vzkaz. „P.S. se šoférem tě také podvádím. Tvá bývalá žena Bosia.“„NEEEE!!!“, řval Juff a klekl si na kolena. Začalo pršet a sluha začal hrát smutnou píseň. „Proč?! Proč?!, ječel Juff.“ Z černého nočního nebe padaly tisíce kapek deště. Juff celý promoklý se vypotácel zpět do své vily. Sluha stále hrál. „No jo, vždycky když se mi zlomí srdce, tak začne chc…“ Kde se vzala, tu se vzala palice a udeřila Juffa mocným úderem do hlavy. Poté zmizela. „No jo, no jo. Však já vímžádná sprostá slova.“, postěžoval si Juff. „Sluho! Přestaňte hrát! Za trest vydrhnete záchody zubním kartáčkem! Hrát smutnou píseň… Vždyť to mi mé neštěstí ještě prohloubí! Tak a teď se mi pokloňte, jdu spát.“ „Promiňte, pane. Nemám právo vám radit. Ale co kdyby jste začal Bosiu honit? Máte přece schopný tým mužů a navíc je to napsané ve scénáři.“ „A jo!“, praštil se do čela Juff. „Sluho, za to si dnes večer můžete užít s naší služkou! Kabát! Jé, co to kecám. Samopal a BMW!“„Jistě pane, děkuji pane. Hned obvolám váš tým.“ V tu ránu byl celý tým neohrožených mužů před Juffovo vilou. „Jak to, že jste tu tak rychle?“, zeptal se Juff. „Šmírovali jsme vás a Bosiu pane! Vypadáte, jako kdybyste byly z nějakého románu, pane!“, zařvali vojáci. „Dobrá dobrá, vojáci! Nemrhejme časem! Musíme za Bosiou, má kožich z netopýrů za všechny mé peníze! Ale pamatujte si, jestli poškodíte ten kožich, budete dělat sluhu mému sluhovi!“ Protože každý voják věděl, že to je ta nepříšernější práce na světě, plnili rozkazy se stoprocentním nasazením. Povolali i vrtulníky a vrhli se za Bosiou. Juff dával z vysílačky pokyny:“Rozdělte se do tří skupin po 5ti mužích! A bude se mnou honit Bosiu, B zablokuje pravou a C levou stranu. Jasné? A nezapomeňte, že kožichu se nesmí nic stát!“„Jasné, pane!, křičeli vojáci z vysílačky a rozdělili se. „Nechci vám do toho kecat“, prohodil přes rameno řidič. „Ale netopýři nemají srst, takže nemůžou mít kožich, leda tak kabát. „Ticho, šofére! Vy nemáte v této kapitole vůbec mluvit! A stáhněte mi okénko, budu střílet!“„To autora napadlo, proto vám do kulometu nedal náboje. Sic nevěřil, že byste byl tak blbý a střílel po tom autě, ale pro jistotu.“„No to je paráda! Tak autor ze sebe dělá šéfa a ovládá nám životy, no to je vážně skvělý!“ „To jste neměl říkat…“, řekl šofér a při zběsilé honičce se najednou z křižovatky vyřítil autobus a Juffovo auto do něj narazilo. Juff najednou viděl bílé světlo na konci tunelu. „Ahoj Juffe, ty ještě nemáš zemřít.“, řekl jsem. „Tak co tady dělám?“, vyhrkl na mě Juff. „Ale Juffe, štval jsi mě a autora se štvát nevyplácí. Takže se hezky drž textu jako na začátku a teď se vrať do příběhu. Akorát se vše vykloubí jinak, kvůli té nehodě…“ Bílé světlo zmizelo a Juff se začal probírat.
8
