1 Kdo jsem?
Kde se setkáváme se ztřeštěncem, jehož se nijak zvlášť nedotýká ztráta kořenů. Měl kdy vůbec nějaké? Mazaně a s potěšením si pohrává se svými identitami a kvůli chlebu se povyšuje na ministranta. Martha mu zachraňuje život. Na poslední chvíli.
Váhám používat první osobu jednotného čísla. „Já jsem“ se snáze řekne, než pomyslí, a umocněná jistota výrazu „já jsem já“ mi byla odpočátku upírána. Okolnosti tomu chtěly, že jsem okusil ztrátu identity dřív, než mohlo k jakémukoli ztotožnění vůbec dojít: mezi třetím a sedmým rokem jsem měl dvě jména a dvě příjmení, která jsem používal střídavě, a musím přiznat, že mě ta volnost daná dvojakým inkognitem i těšila. Pro policii, školu a okolní svět platila identita nadmíru solidní, naprosto vymyšlená. V letech 1940 až 1945 nebylo dobré narodit se v přistěhovalecké rakouské židovské odbojářské rodině. Naopak moje skrytá identita, ta nejsoukromější autenticita, mě spojovala se čtyřmi ženami, vpravdě čtyřmi matkami, mou matkou Marthou, její matkou Grossmutti (babičkou), která brzy zemřela a jejíž jméno jsem zapomněl, nechť mi to odpustí. Znal jsem je vůbec někdy? A konečně dvěma sestrami, o tolik staršími, že ochotně zastávaly úlohu náhradních matek.
11
Glucksmann blok.indd 11
4.1.2013 10:27:25
Starší, cudná Alisa, poněkud upjatá dívka, na sebe – když byla přítomná – svou roli brala s dospělou vážností, mravní zákon v srdci a hvězdné nebe odboje nad hlavou. V sedmnácti se dala k odboji se svým milencem Jacquesem, mladým, velice světlovlasým a velice krásným Francouzem. Začala riskováním života při roznášení letáků plných pěkných proletářských citů určených německým vojákům, které vybízely ke zběhnutí. Když pak zjistila, jak marná je tato bohulibá činnost, přešla k vážnějším akcím, jimiž se nikdy nepochlubila. Alisina téměř tchyně těžce nesla, že se její milovaný synáček může zahazovat s „židovskou děvkou“, takže napsala na Milici dopis, v němž ji udala, aniž si uvědomila, že tím udává i vlastní dítě. To, že příběh mladé dvojice neskončil v samém rozletu, nezpůsobily žádné pozdní výčitky tchyně, nýbrž nečekané skrupule velitele řečené Milice, kterému se z toho zvedl žaludek, nevěřil vlastním očím, dopis strčil do kapsy a radši na něj zapomněl. Pro udavačku měl slabost a rozhodl se jejího syna ušetřit. Když válka skončila, z vítězů byli poražení a strach přešel do opačného tábora, udávající matka se proměnila ve vzornou komunistku a místní funkcionářku Svazu francouzských žen. Jestlipak stejně vášnivě začala pronásledovat děvky pelešící se s Němci? Mladší, Micky, byla slaďoučká jako med. Všichni říkají, jak byla pěkná, s hnědými kučerami, dolíčky ve tvářích a obrovskýma, dokořán zasněnýma očima. Mně nejspíš připadala příliš holčičí. Bylo jí dvanáct a hrála si s mou postavičkou jako s panenkou, žádnou totiž neměla. Na její obranu nutno přiznat, že přes veškerou bídu jsem byl nádherný plaváček s buclatými tvářemi a trucovitým výrazem, který mě zřejmě nikdy neopouštěl. Přinejmenším podle několika málo fotografií, které se zachovaly. Jsou to však spolehlivá svědectví? Zlobil jsem se právě? To si nemyslím, k těm ženám jsem cítil oslněnou něhu. Bojovný jsem ale určitě byl a zaujímal jsem postoj, jaký přísluší jedinému muži v rodině. U nás, i když ono „u nás“ bylo proděravělé ze všech stran a založené na věčném provizoriu, se „muži“ zdržovali jen dočasně, byly to bytosti vzácné a ceněné, na něž jsem se věšel. Abych si udělal představu „dospěláka“, Milice byla politická a paramilitární organizace založená v lednu 1943 vichystickou
vládou pro boj proti odboji. Vedle gestapa a dalších německých ozbrojených složek se její „pomocné jednotky“ podílely na vyhledávání Židů. Byla to rovněž politická policie a pořádková síla vichystického režimu. Pozn. překl.
12
Glucksmann blok.indd 12
4.1.2013 10:27:25
jakým jednou budu. Některé to bavilo, jiní mě považovali za dotěrného. Tato výtka mi připadá velice přehnaná, protože čas běžel příliš rychle, než abych se na ně stihl opravdu „přilepit“. Byli to lidé, kteří se objevili a vzápětí mizeli, kteří utíkali, kteří mi utíkali, nikdy nezůstali na místě, nikdy neměli čas a vždycky je smetl běh událostí. Mnozí zmizeli navždy, jiní se o léta později znovu vynořili jako naprostí cizinci působící zklamání. Okruh přátel bobtnal a splaskával proměnlivě podle probíhajících akcí, bylo třeba někoho skrývat, rozdávat zbraně a tisknout letáky. V dětství jsem nepoznal žádné bydlení „na celý život“, ale spíš kufry, v jednu chvíli otevřené, vzápětí znovu sbalené, sotva přinesené, a už odnášené. Zdálo se, že čas se skládá z balení a vybalování zavazadel, která se musela dát sbalit vší rychlostí, a rytmus životu udávaly spíše odchody než příchody. Žádný domov, jen přechodná bydliště, všechna nejistá, kde neměnným pravidlem bylo nenápadně splynout, schoulit se jako hlemýžď neviditelný ve své ulitě. Pohled dítěte nic nezachytilo, žádná geografie, žádná genealogie. Jeho jedinou čárou obzoru byly ty neustále se stěhující ženy. Taková nadrobno nasekaná existence ho nijak neudivovala a nijak mu nevadila; byla na místě jako společné, sdílené pravidlo. Takováto nejistota v sobě neměla nic děsivého, byla normou a zákonem. Jedinou neměnnou danost, vyznačující cestu tím zmatkem, představoval v tom neustálém kolotání gramofon na kliku a devět Beethovenových symfonií na deskách o 78 otáčkách. Černé desky se otáčely za skřípění jehel, vždy přítomné, uklidňující, jako jediné pojítko jednoho dne s druhým, jediné spojení jednoho místa s druhým. V různých zkouškách a na útěcích nás sledovaly krok za krokem po všech těch improvizovaných cestách. Beethoven byl přístavem, vodítkem, stanovou tyčí i zábradlím. Marthu by ani za nic nenapadlo ho opustit, to by bylo to nejhorší zapření. Se zaťatými zuby vláčela od skrýše ke skrýši obrovská alba desek, které unikly dokonce gestapu, bez vzdychání se ohýbala pod tíží břemene. Beethovenovy plameny zahřívaly nestálý svět a rozháněly stíny jejího osamění. Žádný otec. Zemřel v roce 1940. Nedělal jsem z toho žádnou tragédii. Nejspíš příliš mlád, než abych si uvědomil rozsah ztráty. Nic po něm nezbylo, dokonce ani hrob. Jedině sestry se o „tatínkovi“ zmiňovaly s něhou, která mě uváděla v úžas, ale nezdůrazňovaly to, téměř jako by je nějaké nemístné citové výlevy uváděly do rozpaků. Doba si na projevy citů nepotrpěla, kolem umíralo příliš mnoho lidí, než aby člověk dával všanc svou vyrovnanost
13
Glucksmann blok.indd 13
4.1.2013 10:27:25
jalovými nářky. „Tatínek“, který se tu a tam v řeči vynořil, pro mě zůstával kýmsi neznámým. Mluvilo se o něm tak málo! Ještě méně se mluvilo o jeho zcela nedávné smrti. Ženy mého života uměly trpět skrytě. A já, snad studem, snad z úcty nebo snad z lhostejnosti, jsem se na nic neptal. Ten ještě teplý přízrak, někdy blízký, jindy vzdálený, který mi co chvíli ožíval nad hlavou, mě však zajímal. Sbíral jsem kousky rozhovorů, vypuštěné jakoby nedopatřením, a tak jsem se dozvěděl, jak Rubin zmizel v oceánu, utopil se mezi Calais a Douvres, zahynul při výbuchu torpédovaného parníku. Vracel se k nám, jak jsem pochopil, jako pasažér na lodi přecpané německy mluvícími uprchlíky, které Velká Británie odmítla přijmout a kteří se marně snažili někde přistát. Legenda šířená několika málo přeživšími tvrdila, že se zachoval velice statečně, přenechal místo v záchranných člunech bezmocným, pomáhal vdovám i sirotkům a zůstal na palubě poslední spolu s kapitánem. Tuto epopej mírnila přízemnější, lékařská pověst, že kvůli onemocnění ušních bubínků šel rovnou ke dnu. Pravda od nepravdy se nedala rozmotat. Nenašlo se po něm vůbec nic. Nikdy jsme se nedozvěděli, jestli osudná torpéda byla německá, nebo britská. Nebo obojí, když se loď dostala do křížové palby. Pokud šlo o mne, tápal jsem v neznámu, protože jsem nevěděl, co je to moře, co je to otec, a dokonce ještě ani pořádně co je to válka. Střídání oficiálního chlapečka s ilegálním dítětem vyžadovalo dva jazyky. Řeč kamarádů z ulice a mateřské školy v sobě neměla nic mateřského, byla to francouzština, již jeho matka lámala a jeho velice nadané sestry se ji právě naučily v lyceu a mluvily jí bez přízvuku. Jediným médiem sdíleným všemi zůstávala němčina. Matka mé matky až do své smrti v roce, kdy mi byly čtyři, nikdy neuměla jinak. Paradoxně mě tak po setmění ukolébávala slovníkem nepřítele. První zcela osobní vzpomínka, která se mi vybaví, má podobu otázky. Jaký postoj má zaujmout oblíbený vnuk před bledou a poněkud nechutnou mrtvolou své babičky? Moje rodina nebyla nábožensky založená, žádný rituál nenaznačoval, jak je třeba se chovat. Žádné modlitby, ani pláč, ani vyjádření lítosti – předpokládám, že jsme se přemáhali, jako vždycky – i pouhá slza se mohla snadno změnit v nekonečný příval, který by tě smetl. Pravdou zůstává, že se bolest nedávala nijak najevo, což by mi naznačilo, jak postupovat. Byl jsem smutný? Dodnes mi to vrtá hlavou. Možná jen přesvědčený, že to tak bude lepší. Byla tu obrovská výsada ulehnout do její postele. To
14
Glucksmann blok.indd 14
4.1.2013 10:27:26
přinejmenším byl názor té staré dámy. Umřela záměrně, uvědomovala si, jak obtížné břemeno představuje. Bylo těžké ji přemisťovat, i když byla tak maličká, příliš na ní bylo patrné její židovství, její německost, čímž ohrožovala lidi, které milovala. Všichni se ocitli v ilegalitě. Nemohlo být ani řeči o nošení žluté hvězdy, měli nespolehlivě pravé falešné doklady, potvrzující, že jsou „rodilí Francouzi“. Jedině Martha, která těžko maskovala svůj hrčivý přízvuk, vsadila na přijatelnou exotičnost a zvolila si vdovství po trikolorovém důstojníkovi, který si ji prý přivezl z daleké Sýrie. Plný nejistoty jsem nevěděl, co říct ani co dělat, takže jsem se rozhodl nechat „velké“ v jejich nesnázích a vrátil jsem se ke svým záležitostem. Protože jsem si mohl být jistý, že tentokrát ujdu přísnému pohledu nebožky, začal jsem v jejím kufru hledat krásný míč, který mi v den mých třetích narozenin zabavila. Přes moje dupání a protesty pečlivě zabalila můj převzácný dárek mezi dvě prostěradla, abych si ho mohl užít, „až budu velký“. Ležel ubohý a placatý jako lívanec, ta karanténa ho zmohla, byl nenapravitelně děravý. A tehdy jsem se rozplakal. Z té doby, kdy jsme si po libosti vymýšleli identitu, původ, příjmení, jméno, pravověrné kořeny a stálé bydliště volené podle událostí a potřeby, mi zůstala jakási potíž plně si představit, co vlastně může být „autentická“ identita. I když moje francouzské jméno – bezvýrazné Rivière – nebylo pravé, moje francouzská existence proto ještě nebyla falešná a stejně tak ani moje „cizinecká“ stránka. Moje „opravdové“ příjmení, k němuž jsem se vrátil za osvobození – ne bez jistých potíží, bylo třeba svědků – prodělalo několik zvratů. „Gluksmann“ lze doslova přeložit z němčiny jako „člověk-štěstí“, šťastný člověk? Člověk přinášející štěstí? Nebo, pro zasmání, radostný člověk. Nebo pan Štěstí. Nebo snad Joska Šťastlivec. Ve Faustovi se Goethe zmiňuje o jistém Unglucksmannovi, nešťastníkovi. Někteří lidé mi takové příjmení záviděli: „Není na světě hezčí příjmení.“ A co s tím? Můj osud není vepsán do příjmení, které nese jen stopu chvilkové nálady úřednictva rakousko-uherské říše považovaného za věčné a racionální, které mělo sepsat toulavé židovské obyvatelstvo a dodat mu úřední označení, aby je mohlo lépe ovládat. Už nestačilo představovat se jako syn svého otce (ben něco), nadále bylo třeba uvádět identitu, jakou vám udělil úřad podle svého rozmaru. Pokud byl úředník zachmuřený, Žid z toho vyšel jako Pissemann nebo Cheissemann, „počůránek“ nebo „podělanec“. Za neutrálních dní jedince označil podle řemesla nebo zaměstnání:
15
Glucksmann blok.indd 15
4.1.2013 10:27:26
lichvář se stal Goldmannem, lékárník Aptekmannem. Za příjemného počasí mohl bukovinský hadrář bez grešle dostat příjmení „Šťastlivec“. Zdědil jsem tedy stopu bezvýznamného okamžiku dobrotivosti (nebo ironie), jemuž podlehl kterýsi dobře naladěný škrabák. Pokud jde o moje jména, nejsou o nic prázdnější, ale tentokrát přemírou významu… Jakmile jsem mohl, zbavil jsem se „Josefa“, neboť jsem přes veškeré matčino zapírání podezříval své rodiče, že nad mou kolébku povolali Stalinovy sudičky. To ne! tvrdila ona. S Rubinem si oba přáli uctít Thomase Manna, jehož Josef a bratří jeho právě vyšel, odvážně, proti proudu antisemitského blouznění, které zaplavovalo Německo. Dejme tomu. Není to ale zdaleka nejlepší dílo tohoto pozoruhodného spisovatele. Pokud jde o toho druhého Josefa, všudypřítomného krvežíznivce, příliš se mi ošklivil, než abych snesl jmenovat se stejně. V rodině mi někdy z legrace a s láskou říkali „Žožo“. Zbývalo André, uboze obyčejné, jméno pro všechny příležitosti, zdánlivě velice křesťanské, což za daných okolností bylo jedině dobře, ale klamné. Na mé nevinné čílko je vložili jako tíživou poctu Edgaru Andrému, komunistickému aktivistovi, jemuž nacisté těsně před mým narozením usekli sekyrou hlavu v hamburském vězení. A mám to! Vyprávěli mi jeho povznášející příběh. Obdivoval jsem jeho odvahu. Ale zdálky. Nezaručuji, že mě takové kmotrovství vybavilo stejně velkou odvahou, a děkuji bohům náhody, že mě ušetřili toho, že bych se o tom měl přesvědčit. Z onoho hrdinského Andrého se spornými ideály, ale nespornou kuráží si pamatuji to stětí, které se u nacistů někdy provádí sekyrou, ve sklepení rudé Lubjanky vrtačkou, v Kigali hutuskou mačetou, nožem v Čečensku, kde toto umění vyvinula ruská armáda a její kolaboranti, zatímco Bin Ládin a jeho společníci si osvojili jeho dokonalé inscenování. Budiž tedy André, svým způsobem francouzský Baťa. Odkud jsme? Odkud přicházíme? Nedokážu se tedy rozlítostňovat nad tragikou „krize identity“, jíž se kdekdo ohání, ani soucítit s bezbřehým neštěstím generací, které nevědí, jak žít, ještě než žít začnou, a oplakávají své ztracené kořeny. Věřil jsem, že mládí v nejistotě rozkvétá. Nejspíš jsem se spletl. Když jsem nedávno na náměstí Svornosti vidět studenty vysokých škol, jinými slovy elitu francouzského národa, jak mávají transparenty a pomstychtivě
16
Glucksmann blok.indd 16
4.1.2013 10:27:26
se z plných plic dožadují důchodu v šedesáti, nevěřil jsem vlastním očím ani uším. Tu poněkud matoucí podívanou mi zastiňoval věčně uštěpačný úsměv mé zesnulé matky. Ti mladí bojovníci za třetí věk mi připomněli jeden rodinný rozhovor. Protože Martha nenacházela po válce práci ve Francii a unavovalo ji vysilovat se několika hodinami úklidu ve výstavních činžácích u Boulogne, zatímco sama bydlela v Billancourtu, našla si práci opět v zemi svého mládí. Vídeň, padlé hlavní město v plné rekonstrukci, okupovali tehdejší vítězi. Byla rozdělena na čtyři zóny. Martha se usadila v malém bytě kousek od Prateru a v sovětském sektoru vedla studentskou kolej. Se svou obvyklou ironií, někdy i zlou a nepříjemnou, si dobírala své mladé svěřence, kteří taktak odrostli dětství a vybředli ze strašlivé hrůzy, ale teď mezi dvěma polibky podkládali vážnost svých citových vyznání svými budoucími daňovými výpisy; k nohám svých milovaných místo kytic kladli léta započítávaná do důchodu a výhody, které se s tím pojily. Divila se té scestnosti a dovolávala se přitom mé pozornosti. Co to ti mladí dělají se svým mládím? Kde jsou radosti dobrodružství, potěšení úsvitu, když člověk už připravuje svůj soumrak? Důchod jako argument svádění! Nedokázala to pochopit. Pro ni to bylo nepředstavitelné. Mládí prahnoucí po klidných dnech stáří ji znechucovalo a mě jakožto jejího roduvěrného potomka neustále uvádělo v úžas. Jak je možné pojišťovat se svou smrtí dřív, než člověk vůbec žil? Tato starost jí byla cizí až do určitého věku, kdy naposledy navštívila Izrael a s jistou hořkostí a možná i lítostí zjistila, že dokonce i její někdejší druzi z kibucu jsou na tom lépe než ona. Martha a Rubin, oba rakouští občané, se nezávisle na sobě vydali za dobrodružstvím do palestinských pouští a setkali se v labyrintu starého Jeruzaléma. Když Martha toho elegantního mladíka potkala, otřel se o ni v úzké uličce a ona zaznamenala, že mu z kapsy saka vykukuje červená obálka vídeňského časopisu Die Fackel, „Pochodeň“, jejíž čtenáře bylo možné spočítat na prstech jedné ruky. Protože to byla energická dívka, popadla ho za rukáv. Pověděli si pár vášnivých slov o šéfredaktorovi a prakticky jediném autorovi tiskoviny, která právě způsobila zvrat v jejich životě. Zamilovali se do sebe. Oč ultramenšinoví, o to odhodlanější vyznavači Karla Krause tvořili rozptýlené intelektuální „zednářstvo“ nejrůznějšího vyznání, s pestrou ideologickou základnou, ale velice semknuté. Happy few, kteří si z rukou rvali
17
Glucksmann blok.indd 17
4.1.2013 10:27:26
jednotlivá nepravidelně vycházející čísla, odmítali „udělat tlustou čáru“. Podle nich první světová válka nebyla pouze hrůzou, která přešla, ale také zásadním otřesem, který od každého vyžadoval přehodnocení všeho bez výjimky: „Protože nad veškerou hanbu války je hanba lidí, že o ní už nechtějí nic vědět.“ V nedokončeném fotografickém albu, které mi Martha věnovala, když umírala na rakovinu ve vídeňské Ústřední nemocnici, v albu s ošuntělými deskami z béžové umělé hmoty protkané stromy bez listí, mezi nimiž k poctě Francie chrám Notre-Dame sousedí s několika sudy vína, se nachází jejich fotografie, samozřejmě. Nezřetelný amatérský snímek, černobílý formát 6 x 10 trůní uprostřed prázdné stránky bez jiného vysvětlení než slova „Jeruzalém“ vepsaného šikmo a podtrženého dětinskou vlnovkou. Byl to snad den jejich svatby? Pózují hrdě v objetí, stojí na hromadě kamení jako na piedestalu. Nevím, jestli jsou šťastní, ale vypadají neohroženě. Staví se tak proti fotografovi, nebo proti všehomíru? Na obzoru nic. Nic kromě nebe a pouště. Do nekonečna. Jsou sami na celém světě. Vítr jim čechrá vlasy, Rubinova kravata a Martina tunika jako by chtěly také vzlétnout. Dohromady tvoří dvouhlavou, a přiznejme si, že i poněkud nesouměrnou Nike samothráckou: Martha je po jeho boku směšně droboučká. Protože nemám žádné jiné obrázky svého otce, dívám se spíše na něho, abych poznal, jestli se mi líbí, a abych našel nějakou ne zcela zjevnou podobnost. Líbí se mi jeho vystupování, jakým se vyznačoval Robert Mitchum v době prvních filmů, s tou drzou nenuceností, elegancí zmačkaného bílého obleku, se stejně bílou skvrnkou v koutku úst. Je to cigareta? Nebo škrábnutý film? Pohled do kamery má velice přímý, velice jasný, velké čelo, rovný nos, obličej se mu leskne trochou potu, očividně je horko. Rubin je zjevně elegantní. Martha tu vypadá nemotorněji, trochu příliš baculatě, maličko hůř oblečená v beztvaré tmavé sukni a světlé blůze, které jí maskují tělo, možná je těhotná. Přes rozměry fotografie jsou patrné veliké tmavé oči a nekonečně dlouhé vlasy. Konec idylky v Zaslíbené zemi. Rubin s Marthou nevydrželi sledovat Hitlerův vzestup na místě a podnikli cestu opačným směrem, proti proudu, proti přírodě, proti rozumu, když všichni ostatní evropští Židé tolik toužili odjet. Rozloučili se s Palestinou Karl Kraus, Poslední chvíle lidstva: tragédie v pěti dějstvích s předehrou a epilogem,
Barrister & Principal, Brno 2006, s. 5, přel. Hanuš Karlach.
18
Glucksmann blok.indd 18
4.1.2013 10:27:26
a vydali se s oběma dcerkami, které se narodily v Jeruzalému, čelit nebezpečí v Německu, kde hnědokošiláči z Úderných jednotek (Sturmabteilulng) „čistili“ ulice železnými tyčemi. Zanechali za sebou uchráněnou zemi, útočiště, kde výpady britských jednotek proti židovským osadníkům vypadaly jako dětská hra v porovnání s ukrutným vlčím chřtánem, který je čekal. Věděli to. Opouštěli úkryt. Šli na frontu. Byla to jejich povinnost, o tom byli přesvědčeni. Dělali svou práci, a za to jsem na ně hrdý. Berlín, Mnichov, Hamburk. Teprve v roce 1937, za pět minut dvanáct, když byli odhaleni a pronásledováni, utekli co nejrychleji do Paříže. Martha si v posledním projevu vyzývavého vzdoru neodpustila zajít na hamburské gestapo a mermomocí se dožadovala, aby jí byly vráceny knihy, které jí policie sebrala při jedné domovní prohlídce. Ale zajisté, odpověděli jí, jen nám, madam, uveďte jména a adresy vašich známých, kam bychom je mohli vrátit. Martha si vymyslela falešné jméno a adresu, aby jim udělala radost, a nechala všechno plavat a vzala nohy na ramena. Proto jsem se tedy narodil v Boulogni u Paříže v jedné nóbl klinice v ulici des Princes. Zákon o místě narození, který v této požehnané zemi převážil, ze mě učinil prvního a jediného francouzského občana v rodině. Mám se rozlítostňovat nad polovičním sirotkem uvrženým do situace, kterou dnešní Evropan považuje za abnormální? Chlapeček, který se učil písmena a číslice mezi dvěma zoufalými útěky, by takové lítosti nerozuměl. Stávalo se ovšem, že „velké“ kolem něj se zmiňovaly o nádherné době před válkou s labužnickým steskem, jehož mísy si podávaly vysoko nad jeho hlavou. Naslouchal jim, objevoval bájnou zemi, kde bývala hojnost briošek i bonbonů a kupovaly se bez přídělových lístků, kde rodiče neměli vůbec zapotřebí se skrývat a s potěšením dohlíželi na své pěkně oblečené potomky, jak si hrají na hřištích se skluzavkami a kolotoči mateřských školek – ach! těch německých Kindergarten, které sloužily plavovlasému kultu dítěte-krále s buclatými tvářičkami, po nichž se stýskalo jeho sestrám. Onen tak absurdní svět byl od toho jeho vzdálený stejně jako zámek Šípkové Růženky nebo chaloupka celá z perníku. A abych byl upřímný, bylo mu to lhostejnější než rok 1940. Protože se všechny věnovaly svým více či méně nebezpečným záležitostem, jejichž riskantnost tušil, ale mnoho o nich nevěděl, býval většinou sám. Sám, velmi malý, ale ne bez odpovědnosti.
19
Glucksmann blok.indd 19
4.1.2013 10:27:26
Když se jeho „rodina“ skrývala ve Vernaison, kde mohla pár měsíců zůstat, musel – než se vydal do školy na konci ulice – každé ráno i každé odpoledne pečlivě zamknout prázdný domek mezi železnicí a sídlem Milice. Byla to tranzitní etapa pro kufry zbraní i ilegály bez dokladů. Jednoho krásného dne zapomněl schovat klíče na dohodnuté místo. Ředitel obecné školy přerušil hodinu předškolní přípravy a tónem, proti němuž nebylo odvolání, takže chlapci připadal přísný a znepokojivý, pronesl: „Rivière, návštěva. Běž!“ Rudý rozpaky spíše než strachem zvedl chlapec nos k horečnatému neznámému, který k němu na chodbě natáhl ruku. Rozechvěl se svým proviněním, vytáhl z kapsy černé zástěrky ten vzácný svazek klíčů a položil ho do té velké otevřené dlaně, která nestrpěla odkladu. Smůla byla, že posel pověřený jejich vrácením uměl sotva tři slova francouzsky, a ta ještě příšerně komolil, což dítě ještě víc rozrušilo. K tomu, že se tajemství neprozradilo, bylo třeba veškeré naivity francouzského venkova – nebo laskavé komplicity citlivějších uší. Celá scéna se odehrála téměř beze slov a každý dělal, jako by si nevšiml ničeho neobvyklého. Školáček se vrátil do lavice ke svým malůvkám, zmatený a celý nesvůj. Minimální pravidla utajování za válečného stavu, jimž byl ve svých pěti šesti letech vystaven, obvykle pečlivě dodržoval. Příliš mu chyběla fantazie, než aby si uvědomil, jak jsou zvláštní, nebo aby se jim podivoval. Vždyť aby mohli přežít, musel princip reality převládnout nad snivou nepozorností, a to tím spíš, že kolem nich lidé stále častěji beze slova mizeli. Žili nebo spíš se pohybovali v lyonské oblasti, kde působil odporný Klaus Barbie. Žožo se stal mistrem v umění lži, která zachraňuje. V katolickém sirotčinci, kam ho Martha ukrývala v případě krajního nebezpečí, když se o něho nemohla starat, se on, malý Žid, stal (docela malým) ministrantem a požíval všech s tím souvisejících výsad, což je důkaz, že si vedl dobře. Nešlo o žádnou konverzi, Bůh křesťanů stejně jako Bůh Židů mu byl naprosto cizí, vlastně o něm nikdy neslyšel mluvit, až na německé „Mein Gott!“ při nejrůznějších nevhodných příležitostech, takže „Bůh“ nakonec patřil spíš k nějakému ďábelskému zaříkání než k nebeským výšinám. Rychle zjistil, že sloužit při mši je příslibem krajíce chleba s marmeládou, který jeptišky rozdávaly zasloužilým svěřencům. Byl dost pyšný na to, jak své okolí ošálil mocným křižováním a mumlaným Ave Maria, u něhož neznal slova ani smysl, čistě jen melodii. Dnes jsem si však jist, že kněz ani sestřičky se nenechaly jeho pochybným původem nijak oklamat. Ani na klinice, kam ho později Martha uklidila pod záminkou
20
Glucksmann blok.indd 20
4.1.2013 10:27:26
jakési domněle neléčitelné srdeční vady, se neprozradil a svou roli nemocného hrál tak případně a pečlivě, že se naučil číst, což mu později umožnilo se víceméně vyhnout prvním třídám základní školy. Obvykle ho ušetřili děsivých podrobností a pochmurných výčtů, ale některé události mu uniknout nemohly. Byl tak svědkem návratu jistého doslova rozervaného Paula. Paul byl velmi blízký přítel mých rodičů (tak blízký, že když se Martha po válce vrátila do Rakouska, provdala se za něj). V záplavě židovských komunistů prchajících před Hitlerem se Paul ocitl ve Francii, přesněji řečeno „u nás“, i s Fredem, svým sedmnáctiletým synem, který se ve Vídni právě se skvělým výsledkem dostal na uměleckou školu. Sotva dorazili, ani si nevydychli a bez váhání se oba pustili do odboje. Paul za sebou zanechal ženu, a tu odvezli do Osvětimi. Tehdy se dopustil životní chyby a chtěl po svém jediném synovi, aby se vrátil: když sovětská armáda prorazila německou obranu, chlapec dostal od otce příkaz donést proletářskou revoluci do rakouského hlavního města, aby „lidové masy“ povstaly, neboť nepochyboval o tom, že, jak káže třídní boj, se masy postaví proti Hitlerovi. Freda, jehož jsem jako dítě vášnivě uctíval, jsme už nikdy neviděli. Byl konec s výbuchy smíchu, konec s hraním na schovávanou, sáňkováním a hladovým, tudíž krvežíznivým požíráním Kopretinky, milovaného králíka mé plačící sestry Micky… O chmurném konci tak nerozumné cesty jsem se dozvěděl až později. Fred neměl vůbec čas zahlédnout ani náznak jakkoli vzbouřených mas. Poté co ilegálně projel zdeptanou Evropou, dorazil do Vídně, ale stačil sotva vystoupit na nástupiště, a hned ho sebralo gestapo. Celé týdny ho mučili a v cárech pak poslali do Osvětimi. Tam ho táborový komunistický odboj jakžtakž dal do pořádku, unikl během příchodu sovětských vojsk, vydal se špatnou cestou a chytili ho kluci z Hitlerjugend, mladší než on sám. Zmlátili ho a zavřeli do sklepa, kde zapomenutý mladík pil svou moč, zešílel a zemřel. Paul, jeho otec, který o synově ohavném osudu ještě nevěděl, byl na předměstí Lyonu také zatčen, mučen v pevnosti Montluc a zmrzačený hozen do dobytčáku přecpaného lidmi. Usmálo se na něj štěstí, pokud se to tak dá nazvat: vytrhal podlahu vagonu, vyklouzl na koleje poblíž Mét a pak se vydal na zpáteční cestu. Ale jak! Protože nohy měl péčí Milice rozdrcené, plazil se celé ty kilometry přes pole a lesy až do Lyonu po loktech. Na naše dveře ta troska zaklepala za soumraku. Nepamatuju se, že bych k němu nebo
21
Glucksmann blok.indd 21
4.1.2013 10:27:26
k tomu, co dokázal, pocítil ždibíček obdivu. Děti odpouštějí chyby a hlavně hloupost jen těžko. Pro mě zůstal až do své smrti ztělesněním Stur. Litoval jsem jeho syna, jehož jsem tolik miloval, svého velkého kamaráda, kterého otec z čiré fanatické zaslepenosti poslal do pekla, zneužívaje své otcovské autority a postavení velitele odbojové skupiny. Až na těchto pár incidentů si nepamatuju, že bych žil v panice. Ani když nám za svítání přišla tlouci na dveře hrůza v černých kabátech. Jen nesmírná úleva provázející příchod amerických vojsk mi svou protiváhou ukázala, nakolik jsme každý den, každou hodinu měli namále. Moje tři rodinné víly den po dni blokovaly vpády tragiky, pokud to jen tenkrát bylo možné. Jako dítě pečlivě a jakoby zoufale hýčkané jsem krvavé zmatky, v nichž jsem vězel, zahlédl jen náhodně a mnohdy až se zpožděním. Ve čtyřech letech, a aniž si to přesně pamatuju, jsem se tak ocitl v táboře, kam francouzský stát shromažďoval Židy z takzvané svobodné zóny, aby je odeslal nacistům. Bylo to pár mil od Vichy v Bourg-Lastic. Pamatuju si jméno, ale ne tak dobře tábor sám. Sebrali nás doma časně zrána v rodinném domku v La Bourboule. Matce se taktak podařilo nechat utéci mou starší sestru Alisu (která vyskočila z okna), než poslechla a odešla za ozbrojeného doprovodu s mou mladší, dvanáctiletou sestrou a se mnou, ještě rozespalým. Zatímco policisté zaplavili dům, zašeptala mi do ucha „Liebling“ a jemně se dotkla mé tváře, abych se probudil bez leknutí. To tolik něžné gesto jsem pak od nikoho nesnesl, ani od ní. Je mi z něj doslova na zvracení. Martha mi později gratulovala: falešné papíry měly zpoždění, já byl jediný Francouz z naší trojice a moje svatosvatá národnost nám prý umožnila dostat se zase na svobodu. Příjemná báchorka! Vagony směřující do Drancy a ke smrti měly být naplněny podle kvót stanovených gestapem, jedno jak. I když mi to lichotilo, těžko jsem si dovedl představit svou malou postavičku v roli nejvyššího zachránce a rychle jsem na to všechno zapomněl. Maminka taktně a ohleduplně vyzradila stručný popis našeho pobytu na okraji propasti jen dospělým, a kdoví jestli. Sotva nás zavřeli do Bourg-Lastic, Martha všem těm dobrým lidem kolem nás bez meškání oznámila konečnou destinaci, U nás se říká „tvrdohlavý jako mezek“. Moje sestra, která učila němčinu, to překládala
stur wie Panzer jako připomínku názvu jednoho z posledních Goebbelsových článků: „zatvrzelí jako tanky“.
22
Glucksmann blok.indd 22
4.1.2013 10:27:26
a oni nevěřili vlastním uším. Francouzští četníci té výřečné ženské vyčinili a hrozili jí tím nejhorším, ale co mohlo být horší než smrt, jakou všem předpovídala? Odsekla jim, že oni mohou zamlčovat pravdu, kterou jistě tuší, ale ona nemá žádný důvod neinformovat lidi, kteří mají zemřít. Z Německa přišla a ví, že dokladem evangelia hlásaného Německem je například Dachau. Znepokojené stráže se obávaly nezvládnutelné paniky, která by mohla zachvátit tábor a brzy i vlak, takže se rozhodli tu prašivou ovci i s mláďaty vyhnat. Mohli ji zabít, ale raději náhle věnovali ohledy mé národnosti, do té doby ignorované, a použili ji jako záminku k našemu propuštění. Ve chvíli selekce na nádražním nástupišti jsme byli zařazeni mezi „Nežidy“, zatímco většina nastoupila do vlaku na svou neblahou cestu. Moje sestra Micky opustila hrstku těch šťastných, kteří vyvázli, a vrhla se k přecpaným vagonům s křikem: „Já jsem Židovka! Došlo k chybě, já jsem Židovka!“ Martha mě v tu ránu nechala stát a běžela ke kolejím, popadla dívenku u vrat do vagonu, vrazila jí facku a odtáhla ji s sebou za rukáv zpátky, zatímco policisté dělali, že mají právě cosi na práci úplně jinde. Nic tím nebylo vyhráno. Za to, že jsem mezi živými, vděčím drzosti jedné vzpurné matky, její bezostyšnosti, její chucpe, jak se říká v jidiš. Neboli její parrhesii, v řečtině. Ve starověku tímto slovem lidé označovali vlastnost, jíž si nade vše cenili, odvahu veřejně a bez ohledu na následky prohlašovat to, co občan považoval za pravdivé. Aténské zákony hrozily smrtí tomu, kdo na městském shromáždění odmítal nahlas a srozumitelně říci, co si myslí. Dítěti zachráněnému odvahou mluvit a odmlouvat katanům se tak nevědomky dostalo úvodní lekce sokratovské filozofie. V poslední minutě Martha vsadila na drzost. Mohla na ni zemřít jako Sokrates. Toho dne však vrh kostkou náhodu nezrušil.
23
Glucksmann blok.indd 23
4.1.2013 10:27:26
