1
HISTORICKÝ VÝVOJ HUDEBNÍHO DĚNÍ V JIŽNÍCH ČECHÁCH
1.1
Středověk
Hudební kultura Jihočeského kraje má velmi bohatou historii na významné události a osobnosti, které ovlivnily vývoj hudby nejen v Čechách, ale také v zahraničí. Od pravěku až po vyspělý středověk nejsou v jihočeském regionu doloženy žádné přímé památky. Základ tehdejšího hudebního dění pravděpodobně tvořily elementární pohanské hudební projevy. V období 9. – 11. století byla domácí lidová hudba postupně ovlivňována křesťanstvím a později i gregoriánským chorálem, šířícím se spolu s rozrůstajícími se kláštery (benediktinské, cisterciácké a premonstrátské kláštery). První zmínka o gregoriánském chorálu v jihočeském regionu byla zaznamenána ve zprávě opata Gottschalka (1116 – 1184). Těžiště tvorby zůstávalo v klášterech i ve 12. a 13. století. Začaly se prosazovat nové prvky v náboženském zpěvu. Chorální myšlení bylo v neustálém tlaku protikladné lidové tvořivosti, přesto však ovládlo umělou tvorbu natolik, že proniklo i do hudby světské. Předávání veškeré hudby bylo nejdříve ústní, poté došlo k tradici písemné. V krajích byly různé politické poměry, které spolu se zvláštnostmi zpěvu, užívaného jednotlivými řeholemi, vedly k liturgické nejednotnosti. Muselo tedy nutně dojít k první velké reformě církevního zpěvu. Významným dílem se na ní podílel biskup Tobiáš z Bechyně.1 Česká hudební kultura dosáhla nebývalého rozmachu ve 14. století. Především v době, kdy se Praha stala arcibiskupským sídlem (1344). Hudba tehdy získala řadu příznivců z řad církve a v samotném králi a císaři. Doba nesla i temné stránky související s morálním rozkladem předhusitské doby, přesto však vznikla řada forem, které přetrvaly 1
) Tobiáš z Bechyně : český duchovní, od roku 1278 pražský arcibiskup, 1278 – 1283 vůdčí osobnost české
politiky po smrti Přemysla Otakara II.
6
staletí. Vznikla nová lidová píseň duchovní a kompozičně technickým vrcholem v oblasti jednohlasého církevního zpěvu se stal český lejch. Ten je vnímán jako syntéza hlavních forem duchovní lyriky – tj. tropů, sekvencí a písní. Je zřejmé, že forma takovýchto složitých skladeb předpokládá činnost opravdu zkušených umělců a zralost v ovládání techniky verše i správného použití nápěvu. Tito autoři vycházeli vesměs z kněžských řad. Zdá se, že svou tvorbu nevnímali jako něco mimořádného, ale pojali ji jako součást péče o liturgický obřad. Zpočátku byla většina skladeb anonymních a teprve v pozdější tradici byla k významnějším dílům připojována autorská jména. Jednou z významných osobností této doby byl jihočeský Mistr Záviš.2 Jeho skladby se staly trvalou součástí českého liturgického zpěvu až do konce 16. století. Nápěvy byly přejímány i do nově vznikajících skladeb pozdějších dob. Hudební nástroje ve 14. století sloužily většinou k doprovodu zpěváků. Jen výjimečně se uplatnily v samostatné hře při slavnostech – lidových zábavách a tanci. Na počátku 15. století vyústil hudební vývoj v evropských zemích v první renesanční díla. V Čechách byl vývoj opožděn, neboť zde chyběla střediska soustřeďující významné umělce a poskytující jim uplatnění, které bylo možné najít v západní a jižní Evropě. Zde se zvedla vlna husitského revolučního hnutí. Hned v jeho počátku se zpěv stal vedle kázání hlavním prostředkem k šíření nové ideologie. Vedlo to k proměnám ve skladbě hudebního repertoáru. Jeho různorodost, zrozená v předcházející epoše, byla zredukována do tematických okruhů. Základem husitského zpěvu se stala lidová píseň duchovní. Pouze ona si vydobyla společenský ohlas. V popředí také stála husitská mše, přeložená do českého jazyka. Vznikaly písně válečné a satirické popěvky. Duchovní tvorba a světský zpěv byly zcela potlačeny. Centrem husitského hnutí se stalo město Tábor. Nedaleko něj byl na jistebnické faře nalezen sborník husitských písní a obřadních zpěvů, Jistebnický kancionál. Jedná se o rukopis pocházející asi z poloviny 15. století. Používá několik předloh, z nichž jedna určitě pocházela z doby počátků husitských bojů. Tato část zachycuje hlavní zpěvy mešního obřadu (především proprium, část ordinaria se nedochovala), liturgické písně a zejména válečné písně, jež nám otevírají cestu k poznání autentických forem z první husitské revoluční vlny. Jako praktická příručka byl patrně používán na venkově v některé oblasti,
2
) Mistr Záviš : staročeský básník a hudební skladatel 2. poloviny 14. století, spojován i se vznikem
milostných písní
7
kde působil táborský sirotčí svaz. Hudebně jsou husitské liturgické zpěvy Jistebnického kancionálu většinou odvozeny z tradičního chorálu.
1.2
Literátská bratrstva
K opětovnému kulturnímu rozkvětu i ke zlepšení hospodářských poměrů došlo v Čechách v 16. století. Husitství podnítilo některé nové formy městské společnosti a kultury. Hlavními centry nového kulturně společenského života se stala města. Tím se otevřela cesta pro rozvoj středních společenských vrstev, městské společnosti a její vzdělanosti. Takový rozvoj formoval vývoj hudební historie. Ovlivnil postavení hudby ve společnosti, formy hudebního života i estetické ideály tvorby. Základními činiteli veškerého hudebního dění byly organizace a instituce. Staly se nositeli a zprostředkovateli hudební tvorby tehdejšího života. Jedním z hlavních hudebních středisek však zůstaly kostely. V kostelním zpěvu se začala více aktivně uplatňovat obec věřících. Do rukou dobrovolných zájemců z řad mimocírkevních hudebníků se dostal sborový zpěv. Tyto sbory nového typu se u nás nazývaly literátská bratrstva a patřily k nejdůležitějším hudebním institucím. Byla to sdružení pro pěstování kostelního zpěvu převážně v kališnické církvi. Jádro tvořili vzdělaní měšťané – „literáti“. Celé bratrstvo, přidružené obyčejně k jednomu kostelu, bylo organizováno cechovním způsobem. Literátské sbory prováděly jednohlasý chorál i polyfonní kompozice a řídily kolektivní zpěv věřících. Patřily k typu neprofesionálních kostelních souborů. Většina dochovaných památek české hudby od konce 15. století do začátku 17. století je právě spojena s činností literátských bratrstev. Hudba byla také jednou ze základních složek tehdejšího školního vyučovacího programu. Vedle škol klášterních, farních a katedrálních začaly vznikat nové školy – jezuitská gymnázia. Nejdůležitější roli v historii hudby sehrály tehdejší střední školy, tenkrát známé jako latinské nebo partikulární3. Vyučovala se zde hudební teorie a především praktický zpěv. Jejich žákovské sbory pravidelně účinkovaly v kostele. Některé 3
) partikulární : z latinského „particularis“ – znamená částečka, tedy dílčí, částečný
8
dokonce trvale nahrazovaly kostelní kantoráty. Vztahy školního zpěvu ke kostelu vytvářel učitel hudby – kantor, který mnohdy býval zároveň i učitelem kůru literátů a varhaníkem. Mezi nejvýznamnější literátská bratrstva v jižních Čechách patří bratrstvo kanonie svatého Augusta v Třeboni. Dalším dlouhodobým významným centrem chrámové hudby v jihočeském regionu byl minoritský klášter a chrám svatého Víta v Českém Krumlově. Literátské bratrstvo zde vzniklo kolem roku 1490, zaniklo před polovinou 16. století a v roce 1554 ho obnovil Vilém z Rožmberka.4 V Českém Krumlově v archívu prelátství5 se dochovaly tři polyfonní zpěvníky, z nichž jeden obsahuje dvanáct mší pro pět až osm hlasů od nejoblíbenějších autorů tehdejší doby. Byli jimi zejména nizozemští mistři, působící také u habsburského dvora v Praze, A. Gallus, O. di Lasso, Ph. De Monte, Ch. Hollander, A. Utendal a další. Dobový inventář také zachycuje čtrnáct sborových knih, ze kterých se dochovaly dvě. Archív byl také v minoritském klášteře. Všechny tamní rukopisy byly zničeny a dochovaly se jen tisky. Jejich autory byli: F Hebermann, V Rathberger, M. Spiess, Č. Vaňura a M. Wentzelli. Předpokládá se, že mezi zničenými rukopisy byly patrně také skladby dlouholetého krumlovského regentschoriho P. Česlava Klackela. Původní české instrumentální kompozice v 16. století byly nečetné a chudé. Bylo tomu tak v důsledku stagnace instrumentální hudby v době husitské. Nejvýrazněji se uplatňovala hudba, která se k nám dostala ze zahraničí. Objevovala se v repertoáru kapel na českých hradech a zámcích. Již od středověku až do 16. století lze sledovat příležitostnou účast hudebníků při zábavách a hostinách panské společnosti. Vedle toho se objevily zprávy o stálých hudebních souborech na šlechtických sídlech v českých zemích. Tudíž další výrazná centra hudebního života vznikla v 16. století na šlechtických hradech a zámcích, avšak nebylo jich mnoho. K nejvýznamnějším patří císařská kapela v Praze, Rožmberská kapela v Českém Krumlově a Třeboni, kapela Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic na hradě Pecka.
4
) Vilém z Rožmberka (1535 – 1592) : významný představitel českých stavů ze šlechtického rodu
Rožmberků, patřil k představitelům tolerantních katolických pánů 5
) prelátství : sídlo biskupa
9
1.3
Rožmberská kapela
Rozvoj české dvorské hudební kultury v 16. století byl rovněž vymezen společenským a politickým vývojem českého státu. Hlavní centrum bylo tradičně na Pražském hradě. Tuto tradici částečně utlumilo husitské revoluční hnutí. Z pozdějších dob se dochovaly zprávy o skupině pražských královských trubačů. Další vývoj byl určen nástupem Habsburků na český trůn. Císař Ferdinand I. v roce 1526 založil stálý hudební soubor většího rozsahu, který začal působit v sídle českých králů. Obdobné soubory vznikaly na většině panovnických a šlechtických dvorů tehdejší Evropy. V čele pražské habsburské kapely stála skupina duchovních. Hlavní částí byl mužský a chlapecký pěvecký sbor s kapelníkem a varhaníkem. Instrumentální soubor původně tvořili jen trubači, později se přidala také stálá skupina jiných nástrojů. Soubor se podílel zejména na organizaci mimocírkevních událostí panovnického dvora. Vliv na vývoj instrumentální hudby v oblasti jižních Čech na počátku 16. století mělo centrum krumlovského panství vladařů rodu rožmberského. Zde zpočátku neexistoval stálý soubor pozounérů. Ti byli najímáni jen příležitostně. Podle dochovaných zpráv tvořili základ hradní kapely v roce 1503 trubači Hiršl, Kincl a Toman. V roce 1524 trubači Honzmaly a Kašpar. Rožmberkové najímali další hudebníky z okolních měst, jako např. z Jindřichova Hradce, Tábora nebo i z Lince. V roce 1551 převzal správu rožmberského panství pan Vilém. Ten již v roce 1552 založil novou Rožmberskou kapelu, jejíž jádro tvořil stálý trubačský soubor, který byl postupně doplňován. Práva a povinnosti členů kapely6 přesně určil a vymezil sám Vilém z Rožmberka a nezapomněl ani na výchovu mladé generace. Šest budoucích nových členů kapely nechal vyučit u známého trubače dvorní kapely císaře Rudolfa II. v Praze. Jejich výuku, šatstvo, stravu a nové hudební nástroje pro ně hradil z vlastních prostředků.
6
) příloha č. 1
10
V roce 1552, po Vilémově smrti, převzal správu panství a tedy i kapely jeho mladší bratr Petr Vok7. Doplnil soubor novými hudebníky a zakoupil nové hudební nástroje. V roce 1553 pozval Lukáše Zigottu a jeho šest žáků na Krumlov k veřejné zkoušce. Funkci kapelníka vykonával Jan Štolcar Švestka. Někteří rožmberští hudebníci dostávali roční plat a oblečení, další pouze oblečení. Jejich repertoár a hudební nástroje popisuje Václav Březan8 v dodnes zachovalém inventáři hudebnin a hudebních nástrojů, který je rozdělen do dvou částí. První část má název „Inventarium librorum
musicorum ordine alphabetico digestum“. Obsahuje
abecedně seřazený notový materiál z jejich repertoáru. Druhá část „Všelijaká instrumenta múzická, pořádněji než prve poznamenána“ je soupisem všech hudebních nástrojů. Po smrti Petra Voka získal převážnou část jeho majetku a také rožmberskou kapelu Jan Jiří ze Švamberka9. Toto další období je poznamenáno válečnými událostmi. Cenné předměty, jejich většina, z bývalého rožmberského panství byly odvezeny. Některé hudební nástroje byly věnovány Zdeňkem z Kolovrat (nově jmenovaný gubernátor) do Jindřichova Hradce panu Slavatovi. Některé z nich jsou uloženy ve sbírkách Hudebního oddělení Národního muzea v Praze. Ostatní byly nenávratně ztraceny. Rožmberská kapela má význam historický a také společensko-estetický. Je patrné, že naši předkové ctili umění jako takové a to bylo součástí jejich života. Umění formovalo odedávna osobnost člověka a dávalo jeho projevům základní prvky přirozené kulturnosti, čímž tvořilo podstatu kultury národa. Církev sice řídila veškerý kulturní i politický život té doby, ale přítomnost hudby vokální nebo instrumentální náboženské vyznání neovlivnilo (Berlín, Londýn a Drážďany byly v té době nekatolické). Jaký hudební proud se rozšiřoval a také jaká instrumentální hudba byla hrávána, záviselo na osobnosti panovníka. Ten ke svému dvoru zval vzdělané hudební umělce. Rožmberská kapela měla i význam užitkový po stránce hudební. Mezi první hudebníky patřili trubači, kteří sloužili na tomto šlechtickém dvoře ještě před založením vlastní kapely. 7
) Petr Vok z Rožmberka (1539 - 1611) : poslední Rožmberk, nedosáhl vlivnějšího postavení, ani takového
úspěchu v politickém životě, jako jeho bratr Vilém 8
) Václav Březan (1568 – 1618) : rožmberský archivář a knihovník
9
) Jan Jiří ze Švamberka : z rodu Švamberků, zveřejnil nároky na rožmberské dědictví podle smlouvy z roku
1484 o vzájemném dědicví mezi Rožmberky a Švamberky, v případě vymření rodu
11
Je zřejmé, že podle repertoáru, nástrojového obsazení, práv a povinností hudebníků tohoto souboru10, se jižní Čechy staly ve své době jedním z významných center rozvoje instrumentální hudby ve střední Evropě.
1.4
Vývoj hudby v období novověku
Velkým historickým předělem mezi středověkem a novověkem na území celé střední Evropy byla třicetiletá válka (1618 – 1648). Nejpustošivěji se zapsala do národní, sociální, kulturní a náboženské historie české. Vedlo to k mnoha nerovnostem ve struktuře české hudby 17. a 18. století. Přes nemalé úsilí se v zemi některé hudební druhy a formy nemohly za daných podmínek rozvinout. Proto v tomto období ještě nemůžeme hovořit o charakteristickém rysu české hudby, tedy o národním hudebním stylu. Ten přišel až v 19. století, které přineslo obrozenecké hnutí. Poukazovalo na úspěchy českých hudebníků 18. století, trvale žijících v zahraničí. Avšak chyběla propojenost mezi tradicí hudebního života a společenskou ideou. Tato skutečnost charakterizovala činnost dvou klíčových hudebně vzdělávacích institucí v zemi – Pražské konzervatoře a Varhanické školy. Pražská konzervatoř byla založena v roce 1811. Od samého počátku měla v profesorském sboru řadu významných umělců. Vykazovala velké pedagogické úspěchy, zvláště u absolventů houslového oddělení (Jan Václav Kalivoda, Josef Slavík, Ferdinand Laub, František Ondříček aj.). Zásadní význam pro domácí hudební život měly připravované orchestrální koncerty. Mezi absolventy a později i členy pedagogického sboru byl jihočeský rodák Otakar Ševčík. Pražská varhanická škola vycházela potřebám zemi více vstříc. Byla založena v roce 1830 Spolkem pro pěstování církevní hudby v Čechách. Z jejího prostředí vzešly nejprve cenné edice starých českých varhanních skladeb, později i v českém jazyce psané novodobé učebnice harmonie, skladby atd. Je příznačné, že z řad varhanické školy vyrostli mnozí významní skladatelé (např. A. Dvořák).
10
) příloha č. 1
12
V druhé polovině 19. století vznikaly pěvecké sbory s rostoucí interpretační úrovní, jako byl pražský Hlahol (1861), Beseda brněnská (1860) ad. Jejich vznik souvisel s popularizací lidové písně. V roce 1863 byla založena Umělecká beseda. Zde se ke společné práci spojili hudebníci, literáti i výtvarníci. V čele stál Bedřich Smetana. Česká národní kultura se rozvinula do plné šíře ve všech uměleckých oborech a znovu vstoupila do podvědomí celé Evropy i za její hranice. Nedílnou součástí národní kultury a umění je houslová pedagogika. Rozvíjela a zdokonalovala se díky práci mnoha pedagogických, skladatelských a interpretačních osobností. Do následující kapitoly jsem vybrala ty, jejichž práci považuji za pevný základ hudební kultury Jihočeského kraje.
13
2
VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI HUDEBNÍHO DĚNÍ V JIŽNÍCH ČECHÁCH
2.1
Adam Václav Michna z Otradovic (1600 – 1676)
Český básník, hudebník a varhaník se narodil v Jindřichově Hradci. Toto město bylo na sklonku 16. století velmi důležitým kulturním centrem. Bylo ušetřeno mnoha válečných hrůz. Hudba zde byla podporována jezuitskou kolejí a mohla se zdárně rozvíjet. Pro domácí katolickou písňovou tvorbu bylo velkým štěstím, že na počátku její barokní kapitoly stála osobnost, nadaná tak silnou originální tvořivostí, jako byl Michna. Je autorem třech souborů duchovních písní na vlastní básnické české texty s generálbasovým doprovodem – Česká mariánská muzika, Loutna česká, Svatoroční muzika. V souborech využil i motivy soudobé světské milostné poezie. Některé z písní zlidověly (např. vánoční ukolébavka Chtíc, aby spal). Kromě písní skládal i technicky náročnou chrámovou hudbu na latinské a liturgické texty, spojující homofonní i polyfonní fakturu.
2.2
Jakub Jan Ryba (1765 – 1815)
Český hudební skladatel, jenž působil jako kantor od r. 1788 v Rožmitále pod Třemšínem. Jako jeden z prvních komponoval písně na české texty. V jeho tvorbě je zastoupen lidový pastorální prvek, který uplatňuje např. ve známé vánoční mši „Hej mistře, vstaň bystře“. Napsal teoretický spis „Počáteční a všeobecní základové k umění hudebnímu“.
14
Do jeho tvorby patří nejen písně a duchovní skladby, ale také sólové koncerty, sonáty, komorní skladby, tance pro různé nástroje, dueta a další.
2.3
Otakar Ševčík (1852 – 1934)
Český houslista, sólový i orchestrální hráč a jeden ze zakladatelů české národní houslové školy. Nastolil nové pedagogické metody, kterými otevřel houslistům naprosto nové možnosti hry. Narodil se 22. března 1852 v Horažďovicích na Strakonicku. Pocházel z hudební kantorské rodiny. Jeho otec Josef byl absolventem varhanické školy, konzervatoře, učitelského ústavu v Praze a další vzdělání získal také v Kinderfreundově ústavu (kde dokonce pedagogicky působil jako bývalý žák L. Spohra). V Horažďovicích byl učitelem a regentschorim. Svého syna Otakara vedl k hudbě od raného dětství. Nejprve ho učil zpěvu a od sedmi let začal s výukou klavírní a houslové hry. V roce 1862 ho posílá jako desetiletého mladíka studovat do Prahy na akademické gymnázium. Ve třinácti letech si mladý Ševčík přál studovat na konzervatoři. Otec jeho přání nebyl příliš nakloněn, neboť se obával finanční zátěže související s tímto studiem. K uskutečnění snu mu pomohl mecenáš Ferdinand Flamminger, který ho dal na své náklady studovat. V březnu roku 1866 složil Otakar Ševčík mimořádnou přijímací zkoušku a byl přijat na Konzervatoř v Praze. Nejprve studoval u profesora Antonína Sitta a po čase se stal žákem profesora Antonína Bennewitze11. Bennewitz byl pokrokovým umělcem. Se zájmem sledoval tehdejší novodobou hudbu a stal se jejím propagátorem. U Ševčíka rozpoznal osobitost houslového talentu a rozvinul jeho přirozené technické nadání. Podporoval jeho zájem o řešení problémů dokonalé techniky, ale také dbal o rozvoj kvality tónu a stylového podání.
11
) Antoní Bennewitz (1833 – 1926) : od roku 1866 byl profesorem pražské konzervatoře a od roku 1882 až
do roku 1901 jejím ředitelem
15
Otakar Ševčík absolvoval Pražskou konzervatoř v roce 1870. Mezi čtrnácti absolventy ze třídy profesora Bennewitze byl Ševčík na nejvyšší úrovni. Referent Hudebních listů ho chválil za krásný tón a „roznícené nitro“ při hře koncertu L. van Beethovena (s tímto koncertem absolvoval).12 Po ukončení studií na konzervatoři se rozhodl pro dráhu virtuosa a přijal místo koncertního mistra a učitele na Mozarteu v Salzburku. Zde pobýval tři roky. Několika samostatnými koncerty v Salzburku a Praze (zvláště v roce 1872) se připravoval na koncertní turné do Berlína, Drážďan a Lipska. Chyběly mu však finanční prostředky. Koncertoval tedy aspoň v českých městech. V dubnu 1873 nastoupil do orchestru Prozatimního divadla, který vedl Bedřich Smetana, a téhož roku v listopadu přijal místo koncertního mistra Komické opery ve Vídni. V roce 1874 odjel do Ruska, kde mu nabídli místo koncertního mistra v charkovské opeře. Po příjezdu zjistil, že operní divadlo ještě nebylo postaveno. Proto podnikl uměleckou cestu do Moskvy a následně získal od 1. září 1875 místo
pedagoga
v houslovém oddělení na Konzervatoři v Kyjevě. V tomto ukrajinském městě strávil sedmnáct let plodného života. Občas si ještě zahrál sólově, častěji v kvartetu, později se začal intenzivně zabývat problematikou své houslové metody. Když si v Rusku vytvořil teoretické i praktické základy své pedagogické činnosti, uvítal v roce 1892 pozvání ke spolupráci od ředitele Pražské konzervatoře. Přijal místo profesora houslového oddělení. Od roku 1898 přestal veřejně koncertovat a v roce 1901, po odchodu Antonína Bennewitze, se stal vedoucím houslového oddělení na Pražské konzervatoři. Ševčík byl vyhledávaným a žádaným kantorem doma i v zahraničí. S přibývající popularitou rostl počet zahraničních zájemců o jeho výuku. Nejdříve je vedl v Praze, v letech 1904 – 1906 v Prachaticích a odtud přesídlil do Písku. Jeho přechod do tohoto jihočeského města přispěl k rozmachu hudebního života i v širokém okolí. V únoru roku 1909 byl jmenován profesorem mistrovské školy ve Vídni, nově pojmenované Akademie pro hudbu a umění. Sem potom dojížděl z Písku až do konce první světové války. Koncem roku 1911 podnikl koncertní zájezd do Londýna se svými žáky. Dne 12. prosince zde na společném koncertě vystoupili Nora Deusberg, Rosa Ehrlich, David 12
) Budiš, Ratibor : Housle v proměnách staletí, Supraphon – Praha 1975, s. 79
16
Hochstein, Daisy Kennedy, Frank Williams a Vladimír Reznikov za doprovodu londýnského orchestru, který dirigoval sám Otakar Ševčík. Provedli skladby čtyřiceti autorů různých hudebních stylů, zcela mimořádným způsobem. Prokázalo to rozměrnost Ševčíkova uměleckého zaměření a vyvrátilo útoky na jeho houslovou metodu. V letech 1919 – 1920 nastoupil jako smluvní profesor na nově založené Mistrovské škole pražské konzervatoře. Protože nebyl jmenován řádným profesorem, vzdal se místa smluvního profesora a za nástupce navrhl svého nejlepšího žáka Jaroslava Kociana13. Až do ukončení platnosti pracovní smlouvy (do roku 1925) byl na trvalé dovolené. V té době podnikl dva zájezdy do Spojených států. Nejdříve uspořádal mistrovské kurzy v Ithace a podruhé střídavě v New Yorku a v Chicagu. V následujících letech se intenzivně věnoval publikační činnosti. V roce 1929 byla vydána jeho Škola houslového přednesu na podkladě melodickém, opus 16 a také rozbory několika koncertů. V tomtéž roce a ještě i o rok později vedl mistrovské houslové oddělení vysokoškolského hudebního a výtvarného kurzu v Mondsee v Rakousku. V roce 1931 znovu odjel do USA na půlroční pobyt. V dubnu 1933 uskutečnil tříměsíční cestu do Anglie. Zemřel 18. ledna 1934 v Písku. Profesor Ševčík začlenil vlastní pedagogické a metodické poznatky do svého převážně instruktivního díla. Velice cenná je i jeho zpracovaná průprava přednesových skladeb autorské generace jeho vrstevníků. Vytvořil ve své době novátorské a moderní dílo. Ševčíkovo pedagogické dílo v tištěné podobě můžeme rozdělit do tří cyklů. První, shrnující všechny obecné zásady Ševčíkovy metody, najdeme v opusech 1 až 3 a 6 až 9. Byly vytvořeny do roku 1900. Úplně první opus vydal na vlastní náklady v roce 1881. Druhý cyklus vznikal v letech 1912 – 1923. Jsou to opusy 11 až 15. Tiskem byl vydán jen opus 11. Třetí cyklus (opus 16 až 21) můžeme považovat za vrchol Ševčíkova pedagogického díla. Pilířem tohoto cyklu je opus 16 – Škola houslového přednesu na podkladě melodickém, který je analytickým způsobem studia světových houslových koncertů. V příloze vypisuji pedagogické dílo a nejhranější koncertní skladby Otakara Ševčíka spolu se seznamem jeho žáků.14
13
) Jaroslav Kocian ( 1883 – 1950) : český houslista, pedagog a skladatel
14
) příloha č. 2
17
Houslová metoda profesora Ševčíka byla postavena na principu konzultace se žákem. Vycházel z přímého rozboru skladby, řešil se žákem cvičební způsoby a frázování. Již z jeho dětství můžeme vypozorovat snahu o hledání nových možností ve studiu hry na housle. Ve své autobiografii o tom píše: „Ze semene rostou stromy a tak tomu bylo i se základní myšlenkou mé metody. Byla velmi jednoduchá a přece ve hře houslové dosud neznámá. Základem pro ni byla četba Kobrových sešitů českých spisovatelů, mezi nimiž též spisů Fr. Šumavského, které v knihovně mého otce, velkého vlastence,
chyběti
nesměly. Tam jsem četl, jak se Šumavský učil (české děti se tehdy učily dějinám v jazyku německém). Vzpomínám si na trojí opakování slova, frází, ovšem vždy s přesným uvědoměním významu slova i smyslu větného.“ Zde uvádí příklad věty a pokračuje dále: „Je to vlastně dětská početní úloha 1+1=2, 2+1=3, která mě přivedla již v útlém dětství k tomu, abych upotřebil toho způsobu při cvičení na housle.“15 Ševčíkovo úsilí směřovalo k urychlení a zdokonalování technické způsobilosti houslistů. Snažil se o to, aby hráči byli schopni vyhovět požadavkům, které vyžaduje sólová i orchestrální hra. Proto změnil držení houslí a smyčce. Profesor Ševčík se v metodice houslové hry nespokojil se způsobem svého studia a s výsledky dosaženými na konzervatoři. V době, kdy koncertoval, odhalil nedostatky ve vlastní výuce. Zjistil, že stupnicovitý systém, v té době běžně používaný, se vyznačoval různou polohou hmatů u každé stupnice. To bylo příčinou hmatové nejistoty a následně i intonační nepřesností. Nahradil ho tedy systémem půltónovým, na jehož základě se půltónové intervaly hrají stejnými prsty a hmaty na všech strunách. Ještě před ním na výhody půltónového systému upozornil Dontův žák Josef Hiebsch (a sice patnáct let před Ševčíkem, tento rodák z Tisé u Děčína, navrhl ve své publikaci „Methodik des Violinunterrichtes“ kladení prstů se stejnými půltóny na čtyřech strunách v jedné poloze). Tato metoda se pro svou přesvědčivost a progresivitu rozšířila. Významný Ševčíkův žák profesor Oldřich Vávra shrnul dílo svého padagoga takto: „Určená skladba se studuje po malých částech, někdy po jednotlivých taktech, nejprve intonačně, bez rytmu, formou etudy v notách stejného trvání, potom rytmicky, přičemž se příslušné části hrají již v předepsaném rytmickém členění rychleji a rychleji, konečně pak
15
) Nopp, Viktor : Profesor Otakar Ševčík: život a dílo, Brno 1948, s. 22
18
se přiberou označení smyková a dynamická, a zároveň se skladba studuje po stránce přednesové.“16 Otakar Ševčík dokázal přesně diagnostikovat nedostatky ve hře svých žáků a následně doporučit způsoby cvičení pro jejich odstranění. Jeho žáci si osvojili návod, jak co nejúsporněji studovat. Vždy byli dokonale připraveni technicky řešit nejzávažnější problémy houslového přednesu. Mnozí houslisté (nejen z Čech ale i ze zahraničí) využívali a i dnes využívají jeho metodu pro vlastní pedagogickou praxi.
2.4
Váša Příhoda
(1900 - 1960)
Jeden z největších světových virtuosů své doby, český houslista Váša Příhoda, se narodil ve Vodňanech 22. srpna roku 1900. Významného uznání dosáhl interpretací děl J. S. Bacha, G. Tartiniho, N. Paganiniho a mnohých dalších skladatelů romantického slohu. Jeho otec, Alois Příhoda, byl učitelem hudby, hrál na housle a byl kapelníkem. Platil si soukromé studium u Profesora Otakara Ševčíka a hodiny harmonie u Zdeňka Fibicha17. Po složení státních zkoušek si otevřel hudební školu v Praze. S houslovou hrou se Váša Příhoda seznámil v hudební škole svého otce, kde již v osmi letech zvládl na adekvátní úrovni Brahmsův a Beethovenův houslový koncert. Pověst zázračného dítěte se brzy donesla k významnému profesoru Pražské konzervatoře Janu Mařákovi. Jeho citlivý pedagogický přístup modeloval po dalších deset let Příhodův výrazný interpřetační profil. Veřejné koncerty od srpna do prosince 1912 učinily Příhodovo jméno známé v Praze i na venkově. Úspěšný březnový koncert roku 1915 otevírá cestu mladému umělci na všechna významná česká koncertní pódia. Po roce přednesl s Českou filharmonií Dvořákův Houslový koncert a Lalovu Španělskou symfonii.
16
) Nopp, Viktor : Profesor Otakar Ševčík: život a dílo, Brno 1948, s. 68
17
) Zdeněk Fibich (1850 - 1900) : český hudební skladatel 19. století
19
Po skončení první světové války poznávají Příhodovu hru i přední hudební centra Evropy. Po zájezdu do Švýcarska roku 1919 odjíždí přes Vídeň do Itálie. Tady i přes výrazné umělecké počiny houslisty finančně ztroskotal. Proto v prosinci 1919 přijímá angažmá v milánské koncertní kavárně Grand Italia Cafe, kde poutá pozornost koncertních agentur díky přítomnosti dirigenta Artura Toscaniniho. Na prahu roku 1920 se Příhoda stává nejslavnějším mužem Itálie. Uspořádal toho roku ve více jak třiceti italských městech přes osmdesát vyprodaných koncertů. Mimo jiné hrál také na housle Camposelice z dílny Antonína Stradivariho, které v roce 1960 prodal tehdy československému státu. Ještě v roce 1920 odcestoval do spojených států, Kanady a Jižní Ameriky. S umělcovou virtuozitou se seznamuje i africký kontinent. Do roku 1933 fascinuje Příhodova hra posluchače ve většině zemí Evropy, Asie a Ameriky. Všude byl nadšeně vítán, nejvíce snad v Německu, Itálii a Rakousku. Spolutvůrci jeho úspěchů byli i ti, co jej doprovázeli na klavír – například Charles Cerný, Otto Graef, Alfréd Holeček. Před druhou světovou válkou sestavil Příhoda komorní soubor, klavírní trio se dvěma německými kolegy v Berlíně. Prováděli i díla českých skladatelů, především Smetanovo Trio g moll. Od druhé poloviny třicátých let se začal uplatňovat také jako pedagog. Realizoval významné mistrovské kurzy v Salzburku. Na začátku padesátých let pedagogicky zakotvil na vídeňské Akademii pro hudbu a dramatické umění, kde byl jmenován řádným profesorem. Vychoval plejádu skvělých umělců. Jsou to například Franco Novello, Mathias Simone, Lutz Leskowitz a v Česku Jiřina Novotná, Vetka Žečková a Alexej Mádle. V Čechách se Váša Příhoda po dlouhé době představil dvěma koncerty na Pražském jaru roku 1956, kde neopakovatelným způsobem přednesl ve spolupráci s Českou filharmonií Dvořákův Houslový koncert. Po několika dnech měl v Domě umělců recitál, kde přednesl díla Brahmse, Dvořáka, Bacha, Tartiniho a Paganiniho. Čtyři roky poté, 26. července 1960, Váša Příhoda zemřel. Jeho smrtí odešel českému i světovému hudebnímu umění jeden z největších mistrů svého oboru. Vládl nejvirtuoznější technikou a ve svém strhujícím projevu dokázal spojit dravý temperament s vášní i něžnou poezií. Vynikal zvučným tónem a stylovým podáním. Ve své hře propojil neomylnou technickou vlohu kubelíkovského ražení s oduševnělým
20
přednesem, jaký kdysi zazníval z houslí Ondříčkových18. Váša Příhoda oboje povznesl k nejvyšší možné dokonalosti.
2.5
Josef Kuchválek (1908 – 1994)
Houslista, varhaník, pedagog a dirigent Josef Kuchválek pocházel z Mezimostí nad Nežárkou (dnes městská část Veselí nad Lužnicí). Hry na housle se začal učit v místě svého původu u Antonína Kulta. V dalším studiu pokračoval v Českých Budějovicích na městské hudební škole. Hru na housle zde studoval u Antonína Velímského19 a k tomu ještě studoval hru na varhany u Josefa Richtera. Kuchválek byl v první polovině dvacátého století významným tvůrcem a organizátorem hudebního dění ve Veselí nad Lužnicí a jeho okolí. Zastával místo ředitele kůru v chrámu Povýšení svatého kříže ve Veselí nad Lužnicí (asi od roku 1933) a v tehdejším Mezimostí nad Nežárkou založil se svou manželkou Annou Kuchválkovu hudební školu. Nevěnoval se jen pedagogické činnosti, ale také sólové hře, byl primáriem smyčcového kvarteta Lužničan a dirigentem stejnojmenného orchestru (s tímto hudebním tělesem mimo jiné spolupracovali také i sólisté opery Národního divadla a České filharmonie). Takovým protipólem byla jeho práce regentschoriho. Kromě varhanické služby zde vedl chrámový sbor a na vysoké úrovni pěstoval liturgickou hudbu (zabýval se i gregoriánským chorálem). Činnost jeho soukromé školy musela být násilně ukončena s příchodem komunistického režimu. Nemohl vykonávat ani varhanickou profesi. Nezbylo mu, než začít učit na lidové škole umění (dnešní základní umělecké škole) v Soběslavi a také ve Veselí nad Lužnicí. Vychoval mnoho hudebníků, kteří se dnes hudbě věnují na profesionální úrovni. 18
) František Ondříček ( 1857 – 1922) : český houslista, virtuos a hudební skladatel
19
) Antonín Velímský : žák Otakara Ševčíka
21
2.6
Významné osobnosti let současných
2.6.1
Ladislav Havel
Mezi současné žijící významné osobnosti Jihočeského kraje patří Ladislav Havel. Narodil se 22. května roku 1925. Pedagogicky na území jižních Čech působí od roku 1952. První hudební vzdělání získal v jeho rodném městě Křemži u Jana Mejzlíka, který ho učil hře na housle. V roce 1941 byl přijat do Pedagogického oddělení pro přípravu kandidátů učitelství hudby při městské hudební škole v Českých Budějovicích. Zde studoval dva roky ve violové třídě Josefa Berana. Kvůli válce studium přerušil a později v letech 1945 – 1949 dokončil. Před absolutoriem se vrátil k houslím (z fyziologických důvodů). Po dokončení školy
nastoupil do prezenční vojenské školy jako houslista
orchestru Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého20. Jak jsem již zmiňovala, s pedagogickou činností začal v roce 1952. Tehdy získal místo v nově založené hudební škole v Třeboni. Čtyřicet let (1955 – 1995) působil jako pedagog houslové hry na dnešní Základní umělecké škole v Českých Budějovicích (dříve Městská hudební škola a později Lidová škola umění). Řada jeho žáků profesionálně působí v Čechách i v zahraničí, například houslista Pavel Šporcl, Otakar Hořejší nebo Václav Bohoněk. Mezi žijící současníky Havla patří také pan Jaroslav Kryštůfek, který vyučoval hru na housle na Základní umělecké škole v Písku. V Českém Krumlově v současné době působí na Základní umělecké škole pan Bohumil Novotný. K významným osobnostem jihočeského kraje, co se týká hry na housle, bezpochyby patří i českobudějovičtí pedagogové, kteří svojí činností přispívají k rozvoji 20
) Vít Nejedlý (1912 – 1945) : český hudební skladatel, dirigent, redaktor, publicista a muzikolog
22
kulturně hudebního života města. Jsou jimi MgA. Jan Drha a jeho manželka Mgr. Libuše Drhová, manželé Vackovi, kteří vyučují na ZUŠ Bohuslava Jeremiáše a také na českobudějovické konzervatoři, a další.
2.6.2
Jan a Libuše Drhovi
Jan a Libuše Drhovi působí jako pedagogové hlavního oboru hry na housle na vlastní soukromé základní umělecké škole a na Konzervatoři v Českých Budějovicích. Oba dva studovali hru na housle u profesora Jiřího Tomáška. J. Drha je vedoucí smyčcového oddělení Konzervatoře v Českých Budějovicích a kromě hodin hlavního oboru vede i komorní smyčcový orchestr (KOK – Komorní orchestr konzervatoře). Většina jeho žáků po ukončení studia na konzervatoři pokračuje ve vzdělávání na vysokých školách s uměleckým hudebním zaměřením, kde si prohlubuje znalosti ve hře na housle. V roce 2007 založila L. Drhová vlastní soukromou základní uměleckou školu (viz. kapitola 3.1). Jejich pedagogická činnost je výjimečná vzájemnou spoluprací. Paní Drhová vede děti ve své houslové třídě od útlého věku k lásce k hudbě. Svojí trpělivostí a poctivým vedením směřuje své žáky k dalšímu studium na konzervatoři. Po dovršení určitých znalostí a dovedností hry na housle, předává některé žáky svému manželovi Janu Drhovi. O výsledcích jejich pedagogické činnosti nesvědčí pouze úspěchy ze soutěží základních uměleckých škol a konzervatoří, ale také zájem žáků z okolních měst o jejich výuku. Dojíždí za nimi za účelem přípravy ke studiu na konzervatoři nebo na vysoké škole s hudebním zaměřením.
23
3
SOUČASNÝ HUDEBNÍ ŽIVOT JIHOČESKÉHO KRAJE
3.1
Základní umělecké školy
Základní umělecké školy neodmyslitelně patří k hudebnímu životu. Jsou těžištěm pro vývoj houslové hry a proto jim věnuji jednu z podkapitol mé práce. Na území jižních Čech vznikaly od dvacátého století, především ve městech, která měla bohatou tradici hudebního života. Například ZUŠ v Písku, Táboře, Vodňanech, Strakonicích, v Týně nad Vltavou atd.. Mezi nejstarší patří Základní umělecká škola Bohuslava Jeremiáše v Českých Budějovicích. Podle jejího vzoru byly vytvořeny ostatní hudební školy, proto o ní pojednávám podrobněji. Dnes má město
dvě státní a pět
soukromých základních uměleckých škol.
3.1.1 ZUŠ Bohuslava Jeremiáše v Českých Budějovicích
Původní hudební škola s názvem Hudební škola Matice školské v Českých Budějovicích byla otevřena dne 15. října 1903. O studium byl velký zájem, proto byly otevřeny hned tři třídy. Jak jsem se dočetla, počet žáků je uváděn různě, například v listu Budivoj je to sedmdesát osm, jinde devadesát dva. Prvním ředitelem se stal Vilibald Scheiber21 a v pedagogickém sboru byli tři odborní učitelé. Tehdejší studijní program byl složen z výuky všeobecné hudební nauky a hlavního oboru (hlavní obory – housle, klavír, sólový zpěv a některé dechové nástroje). Scheibert sám vyučoval hru na klavír, na housle, sólový zpěv, harmonii, hudební formy a dějiny hudby. Předlohou pro výuku v houslovém
21
) Vilibald Scheiber (1904 – 1974) : český dirigent, harfista, korepetitor, pedagog a skladatel, šéf opery
Slezského národního divadla v Opavě
24
oddělení byla hlavně škola Otakara Ševčíka. Dne 1. května 1906 škola přesídlila z domu pana Stechera do domu Na Sadech. Významné období pro tuto hudební školu nastalo s příchodem nového ředitele Bohuslava Jeremiáše (1859 – 1918). Do své funkce nastoupil dne 15. srpna 1906. Postupem času kolem sebe soustředil veškerý hudební život v Českých Budějovicích a pozvedl celkovou úroveň školy. Usiloval o vlastní školní budovu s větším počtem místností na vyučování a především s vlastním koncertním sálem. V roce 1907 získala hudební škola poprvé vládní finanční podporu. Došlo tedy k přestěhování (do dnešní Otakarovy ulice) a rozšíření školy. Úroveň výuky a celkové působení školy bylo velmi pokrokové a dynamické. Od téhož roku se na této škole konaly nižší hudební zkoušky pro venkovské kandidáty. Po úspěšném složení zkoušky mohli vyučovat hudbu na venkově. Zkušební komisi tvořil pedagogický sbor školy. Dne 28. února 1910 byla škola doporučena výnosem tehdejšího Ministerstva veřejných prací i k odbornému hudebnímu studiu. Zájemci po vykonání zkoušky získali povolení k provozování odborné výuky na nově vznikajících školách na území jihočeského regionu. V roce 1918 byly tyto zkoušky zrušeny. Ve školním roce 1911 – 1912 bylo při škole zřízeno oddělení pro výchovu vojenských odchovanců, kteří zde absolvovali přípravu ke vstupu do vojenských kapel. V létě pořádala vojenská hudba promenádní koncerty dvakrát do týdne. Jeremiáš se snažil o řádnou organizaci ve vyučování hudby. Navrhl vytvoření tří typů hudebních škol – školu vysokou (konzervatoř), střední a nižší. Jeho návrhy byly ministerstvem schváleny. Pro školní rok 1912 – 1913 byl vypracován nový školní řád a nové učební osnovy. Ty si vyžádaly hudební školy v Písku, Klatovech, Pardubicích a Hradci Králové. Od roku 1914 bylo otevřeno stálé varhanické oddělení spolu s pedagogickým oddělením pro výchovu varhaníků a učitelů hudby. V období první světové války se škola dostala do finančních problémů. Zájem o studium však stoupal, ale učitelé odcházeli do vojenské služby. Výuka zůstala na stejné úrovni, i když některá hudební oddělení musela být uzavřena. Dne 18. ledna 1918 zemřel ředitel školy Bohuslav Jeremiáš. Na jeho památku nosí škola ve svém názvu dodnes jeho jméno. Nástupcem na funkci ředitele se stal jeho syn Otakar Jeremiáš. 25
V době meziválečné byla hudební škola v neustálé finanční tísni a byla tak ohrožena její existence. Proto se v roce 1924 rozhodlo o převzetí školní budovy s veškerým vybavením, včetně pedagogického sboru, do majetku obce. Tento počin školu zachránil a pomohl jí tak k dalšímu rozvoji. Otakar Jeremiáš vyučoval sólový a sborový zpěv, hru na klavír, některé hudebněteoretické předměty a také vedl školní orchestr. Hodně tíhl k dirigování, proto v roce 1928 přijal místo dirigenta Rozhlasového orchestru v Praze, později se stal šéfem Opery Národního divadla. Nově zvoleným ředitelem se stal v roce 1929 Josef Beran. Byl houslovým pedagogem. Založil a vedl Sukovo kvarteto (1929 – 1949), byl dirigentem Filharmonického orchestru a dalších sdružení. Nebyl jen pedagogem, ale také skladatelem. Je autorem mnohadílné houslové školy a jiných instruktivních děl. Roku 1933 oslavila základní umělecká škola třicetileté výročí založení. Při této vyjímečné události získala škola název Městská hudební škola Bohuslava Jeremiáše. Za pár let (roku 1939) vypukla druhá světová válka. Bylo to téměř tragické období. Budova funkci školy zastávala jen částečně, protože polovina budovy sloužila jako skladiště. České oddělení bylo jen trpěné. Na místo ředitele byl Němci dosazen Ludvík Schmidt22. Po roce 1945 se výuka vrátila do starých kolejí a dřívě městská škola přešla do správy národního výboru. Na místo ředitele opět nastoupil Josef Beran. Ve školním roce 1948 – 1949 bylo otevřeno Pedagogické oddělení. Učební látka odpovídala úrovni dnešní konzervatoře. Studium trvalo pět let, ukončeno bylo státní zkouškou a student po jejím úspěšném absolvování mohl vyučovat na hudebních školách. K významným absolventům a studentům Pedagogického oddělení patří například Petr Eben, Vladimír Mencl, Jaroslav Krček, Bohumil Kotmel, Pavel Kutmann, Sáva Smažík a mnoho dalších. Od roku 1952 do roku 1958 docházelo k častému střídání osob na místě ředitele školy. V roce 1958 byl do funkce ředitele dosazen houslista a sbormistr Josef Václav Kratochvíl. K 1. září 1961 se změnil název z Městské hudební školy na Lidovou školu umění – LŠU. K tomuto datu byla také otevřena druhá budova školy na Piaristickém náměstí (bývalý klášter) a byl založen nový výtvarný a literárně dramatický obor. 22
) Ludvík Schmidt : žák Antonína Dvořáka
26
O osm let později byl po konkurzním výběrovém řízení zvolen do funkce ředitele absolvent Pedagogického oddělení ve hře na violoncello Pavel Píza. Škola pořádala pravidelné koncerty posluchačů v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou. V roce 1971 se konalo první Ústřední kolo soutěže LŠU v Českých Budějovicích, na kterém škola získala několik ocenění. Ředitel Pavel Píza a zástupce ředitele Ladislav Havel dostali za výkony jejich žáků Ocenění za vynikající přípravu. Roku 1980 byl po rozhodnutí Okresního národního výboru ředitel Pavel Píza zbaven funkce a dočasným ředitelem byl jmenován zástupce Ladislav Havel. V témže roce se poprvé účastnil mezinárodní Kociánovi houslové soutěže v Ústí nad Orlicí dosud nejúspěšnější absolvent školy Pavel Šporcl (žák Ladislava Havla). Dalším ředitelem Lidové školy umění v Českých Budějovicích od roku 1982 byl absolvent Konzervatoře v Brně Mgr. Jan Doležal. O rok později škola slavila osmdesáté výročí jejího založení. Získala mnoho ocenění na soutěžích LŠU a učitel hry na violoncello MgA. Rudolf Weiss byl vyhlášen nejúspěšnějším pedagogem republiky. Začalo se vyučovat i na odlehlých pracovištích. Ve školním roce 1989 – 1990 navštěvovalo školu asi 1500 žáků a zaměstnáno bylo téměř 80 vyučujících. Vyučovalo se na devíti pobočkách. V červnu roku 1990 se pracoviště v bývalém klášteře na Piaristickém náměstí osamostatnilo a vznikla tak druhá Lidová škola umění v Českých Budějovicích. K 1. červenci 1990 přešel Jan Doležal z funkce ředitele LŠU do funkce ředitele tehdy nově vzniklé Konzervatoře v Českých Budějovicích. Na jeho místo nastoupil houslový pedagog a absolvent místního Pedagogického oddělení Jan Vodička. Do tohoto školního roku (1990 – 1991) vstoupila škola s novým názvem – Základní umělecká škola Bohuslava Jeremiáše. Dne 24. října 1990 byl zorganizován první koncert posluchačů ZUŠ Bohuslava Jeremiáše za doprovodu Jihočeské komorní filharmonie. Roku 1992 náhle zemřel ředitel Jan Vodička. Dosavadní místo ředitele přijal zástupce ředitele Pavel Píza. Po něm roku 1994 nastoupil na tento post fagotista MgA. Zdeněk Haloun. V současné době je ředitelkou Mgr. Michaela Hudečková, která zde vyučuje hru na klavír.
27
3.1.2 SZUŠ Zavadilka, o. p. s.
Jednou z nejnověji založených hudebních škol v Českých Budějovicích je Soukromá základní umělecká škola Zavadilka, o. p. s. (obecně prospěšná společnost). Tato nepříspěvková organizace soukromou školu založila. Škola sama o sobě je právnická osoba, v jejímž čele stojí správní rada, která zvolila ředitelkou školy Mgr. Libuši Drhovou. Od 24. dubna 2007 je škola zapsána v rejstříku základních uměleckých škol. SZUŠ Zavadilka o. p. s. má akreditaci pro výuku hry na housle, violu, violoncello, kontrabas a klavír. Personální obsazení školy tvoří tři housloví pedagogové, jeden učitel violoncella, jeden učitel hry na klavír, dvě korepetitorky a dnes již šedesát žáků. Ve školním roce 2008 – 2009 a 2009 – 2010 proběhla spolupráce ještě s jednou kantorkou hry na violoncello. V prvním roce fungovala škola jen z padesáti procent financí ze státní dotace. V příloze vypisuji obsah výroční zprávy o činnosti školy ze školního roku 2008 – 2009.23 Při výuce se vychází z učebních osnov a plánů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.24 Cílem zdejších kantorů je vychovat mladého člověka schopného vlastního instrumentálního projevu, s rozvinutou schopností proniknout do struktury a výrazu hudebního díla. Průpravu pro vlastní studium hudebního oboru soukromé základní umělecké školy představuje hudební výchova, kde se ověřují a upevňují potřebné studijní předpoklady a zájem žáků. V instrumentálních skupinách se zjišťuje oprávněnost volby hlavního předmětu podle osobitých vloh a fyziologických dispozic žáků. Každý žák během jednoho týdne absolvuje individuální hodinu v předmětu hlavního oboru, hodinu hudební nauky, komorní hry a jednu lekci hry ve smyčcovém nebo komorním orchestru školy. Velký důraz je kladen na výuku hudební nauky, ale i na poslech a znalost literatury nejen hlavního oboru. Hlavním zaměřením tohoto ústavu je komplexně připravovat žáky ke studiu na Konzervatoři. Vytvořit jim povědomí o všech druzích umění se zřetelem na historii i současnost s návazností nejen na krajové osobnosti. Žáci každoročně navštěvují mistrovské letní kurzy a přes školní rok odborné semináře. 23
) příloha č. 3
24
) příloha č. 4
28
Za svou poměrně krátkou existenci získala Soukromá základní umělecká škola Zavadilka o. p. s. několik ocenění na soutěžích základních uměleckých škol. Ve školním roce 2008 – 2009, kdy byla škola nastavena na čtyřicet žáků, se zúčastnila soutěže ZUŠ ve hře smyčcových souborů a žákovských orchestrů. V kategorii smyčcových souborů získal čtrnáctičlenný soubor této školy první místo v krajském kole. Komorní orchestr se sedmnácti žáky se stal absolutním vítězem celého krajského kola a postoupil do ústředního kola soutěže, kde získal třetí cenu. V loňském školním roce 2009 – 2010 postoupily z krajského do národního kola tři soubory soukromé školy a z toho dva získaly ocenění. Ředitelka školy nepovažuje soutěže za jediné kritérium, ale vnímá je jako motivaci pro žáky a jejich začlenění do života. V letošním roce 2010 dne 13. června se v Koncertní síni Otakara Jeremiáše v Českých Budějovicích uskutečnil koncert k výročí legendárního českého houslisty Váši Příhody. Organizátory byli Pontes – Mosty porozumění a Institut Váši Příhody. Organizátorkou byla i Libuše Drhová.25 V současné době na základě grantových financí začíná příprava soutěžní přehlídky a hudebního festivalu Váši Příhody ve spolupráci se školami horního Rakouska, Mnichova a škol Jihočeského kraje.
3.2
Konzervatoř v Českých Budějovicích
Českobudějovická konzervatoř letos oslavila dvacáté výročí od svého založení v roce 1990. Budova konzervatoře sídli v centru Českých Budějovic. Sousedí s Koncertní síní Otakara Jeremiáše, nedaleko je Dům kultury Metropol, Jihočeské divadlo, Jihočeské muzeum i obě největší českobudějovické základní umělecké školy, což je pro školu s hudebním zaměřením velmi výhodné. Jako jedna z mála konzervatoří v České republice má přímo ve své budově vlastní Domov mládeže.
25
) příloha č. 5
29
Konzervatoř má status vyšší odborné školy. Lze zde získat úplné středoškolské vzdělání s maturitou i absolutorium vyšší odborné školy s diplomem a titulem diplomovaný student (DiS). S platností nového školského zákona se konzervatoř stává samostatným druhem školy, který rozvíjí znalosti, dovednosti a další schopnosti žáka získané v základním uměleckém vzdělání, poskytuje všeobecné vzdělání a připravuje studenty pro výkon uměleckých a umělecko-pedagogických činností. Na Konzervatoři v Českých Budějovicích je možné studovat obory hudba a zpěv. V oboru hudba se vyučuje hra na tyto hudební nástroje – housle, viola, violoncello, kontrabas, klavír, varhany, akordeon, příčná flétna, hoboj, klarinet, fagot, trubka, lesní roh, pozoun, tuba, kytara a bicí nástroje. Nově otevřené obory jsou – skladba, hra na zobcovou flétnu, saxofon. V oboru zpěv se zde vyučuje zpěv klasický. Přijímací řízení se skládá ze dvou částí – praktické a teoretické. Uchazeči musí prokázat potřebnou míru talentu a požadovanou úroveň ve hře na nástroj nebo ve zpěvu. Druhá část zkoušky se skládá z hudební teorie a sluchové analýzy. Po úspěšném ukončení šestiletého studia konzervatoře se absolventi mohou uplatnit jako umělečtí a pedagogičtí pracovníci – jako sólisté, komorní čí orchestrální hráči, učitelé hudby na základních uměleckých školách, atd. Studenti konzervatoře se významně umisťují na mnoha tuzemských i zahraničních soutěžích jako jsou – Soutěžní přehlídka konzervatoří ČR, Interpretační soutěž Karel Ditters z Dittersdorfu a hudební klasicismus, Mezinárodní houslová soutěž Mistra Josefa Muziky v Nové Pace, Klavírní soutěž Pro Bohemia v Ostravě (zde v roce 2000 získala první místo a stala se absolutní vítězkou soutěže Veronika Böhmová ve hře na klavír, v té samé kategorii roku 2001 získal první místo a stal se absolutním vítězem soutěže Jakub Uhlík), Mezinárodní interpretační soutěž Beethovenův Hradec v Hradci nad Moravicí, Mezinárodní rozhlasová soutěž
mladých
hudebníků
Concetrino
Praga v Praze,
Mezinárodní soutěž „Magnificat Lupiae“ v Itálii a mnoho dalších. V současné době je ředitelem tohoto ústavu Mgr. Petr Ries. Na místě vedoucího oddělení smyčcových nástrojů je MgA. Jan Drha (jak je uvedeno v kapitole 2.6.2).
30
3.3
Pedagogická fakulta v Českých Budějovicích
Pedagogická fakulta je nejstarší fakultou Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích. Dne 14. září 1948 zahájila svou činnost jako pobočka Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Tehdy byla výuka členěna do tří hlavních odborů (oborů): 1)
odbor hudební výchovy, výtvarné výchovy a domácích nauk, předsedou byl akademický malíř Václav Živanec;
2)
odbor matematicko-přírodovědný, předsedou byl RNDr. Bohuslav Řehák
3)
odbor pedagogicko-filozofický, předsedou byl PhDr. Ladislav Havel V roce 1953 se tyto odbory rozdělily na samostatné katedry. Pod vedením
tehdejšího vedoucího katedry hudební výchovy, docenta Karla Padrny, byl vypracován plán pro výuku hry na klavír, housle, flétnu, klarinet, kytaru a sólový zpěv. Nejdříve bylo studium čtyřleté a od roku 1977 pětileté. V letech 1983 – 1989 nebylo studium tohoto oboru otevřeno. Opět až v roce 1990 pro nástroje – klavír, housle, flétnu, klarinet a sólový zpěv. Od roku 1995 pak pro nástroje – klavír, flétna, hoboj, fagot, sólový zpěv. V současné době zde nelze hru na housle jako obor učitelství hudby pro základní umělecké školy studovat, i když tento obor v nedávné minulosti vykazoval výrazné výsledky a svým významem je pro Jihočeský kraj potřebný.
3.4
Jihočeská komorní filharmonie
Jihočeská komorní filharmonie České Budějovice (JKF) byla založena v roce 1981 pod názvem Jihočeský státní orchestr. O jeho vznik se zasloužil dirigent Jaroslav Vodňanský, který do osmdesátých let v jeho čele působil jako šéfdirigent. K profesionálnímu růstu orchestru významně přispěl šéfdirigent Ondřej Kukal a také dirigent Prof. Břetislav Novotný, primárius Kvarteta města Prahy. Na dalším pozitivním rozvoji orchestru se podíleli šéfdirigenti Jaroslav Krček a Stanislav Vavřínek. 31
Tato jediná profesionální filharmonie Jihočeského kraje spolupracovala i s mnoha dalšími dirigenty a také s řadou významných sólistů jako jsou Josef Suk, Ivan Moravec, Václav Hudeček, Dagmar Pecková, Eugen Indjic, Shizuka Ishikawa, Pavel Šporlc a další. Sídlem Jihočeské komorní filharmonie je bývalý kostel svaté Anny, který byl přestavěn na Koncertní síň Otakara Jeremiáše. V současné době má orchestr 37 členů. Mezi nimi najdeme několik absolventů zdejší konzervatoře a pedagogické fakulty. Šéfdirigentem je houslista a dirigent v jedné osobě Václav Talich, a uměleckým ředitelem Mgr. Vlastimil Ochman, absolvent houslového oddělení katedry hudební výchovy českobudějovické Pedagogické fakulty Jihočeské Univerzity. S každou koncertní sezónou orchestru vzniká nový dramaturgický plán, který zahrnuje hudbu všech stylových hudebních období. Komorní filharmonie vystupuje na domácích i zahraničních pódiích a účastní se mnoha hudebních festivalů.
3.5
Jihočeské divadlo
Jihočeské divadlo, pod názvem Jihočeské národní divadlo, vzniklo dne 15. ledna roku 1919 v Českých Budějovicích. Mělo vlastní orchestr, činohru a operu (ta se od roku 1929 na dvacet pět let profesionálně neprovozovala, poté došlo k jejímu obnovení). V dnešní době má divadlo čtyři soubory – soubor baletu (uměleckým šéfem je Attila Egerházi), činohry (šéfem je MgA. Martin Glaser), loutkohry (šéfem je Mgr. Zdeněk Jecelín) a opery (šéfem je Miloslav Veselý). Současným ředitelem je Mgr. Jiří Šesták. Své uplatnění v orchestru, sboru i jako sólisté Jihočeského divadla našli absolventi zdejší konzervatoře i Pedagogické fakulty. Repertoár opery zahrnuje díla českých i světových autorů. Divadlo pořádá zájezdy po celé České republice a do zahraničí. V roce 1958 vzniklo Otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Jeho provozovatelem se stalo Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích. Na divadelní produkci se zde podílejí všechny čtyři umělecké soubory.
32
Otáčivé hlediště Český Krumlov patří k nejatraktivnější otevřené scéně v celé Evropě. Každoročně se zde od června do září odehraje kolem osmdesáti představení, která shlédnou desetitisíce diváků z tuzemska i zahraničí.
3.6
Amatérské soubory a orchestry, kurzy, festivaly
V jižních Čechách kromě profesionálních orchestrů, komorních souborů a orchestrů při základních uměleckých školách existují i orchestry amatérské. Navazují na tradici hudebního vývoje jihočeského regionu. Převážně je tvoří opět absolventi zdejší základních uměleckých, středních a vysokých škol. Za zmínku stojí vzájemná spolupráce těchto těles při různých hudebních projektech určených kulturní veřejnosti v kraji, na některých místech naší republiky a dokonce i v zahraničí. Nejznámější amatérské orchestry a soubory jihočeského regionu s nejdelším polem působnosti jsou: Písecký komorní orchestr (PIKO) Třeboňský symfonický orchestr Symfonický orchestr v Jindřichově Hradci Symfonický orchestr v Českém Krumlově Chrámový orchestr a sbor Velešín Camerata Budwicensis v Českých Budějovicích
Nedílnou součástí houslové hry jsou i houslové kurzy. Na jihu Čech mají významnou tradici: Letní houslové kurzy v Bechyni 33
Mistrovské houslové kurzy v Písku Mistrovské houslové kurzy ve Zlaté Koruně – Bohuslav Matoušek Druhé zmiňované kurzy se konají každým rokem na začátku letních prázdnin ve městě Písek. Poprvé byly otevřeny v roce 1987. Zpočátku je vedl docent Jindřich Pazdera, houslový pedagog Pražské konzervatoře a Akademie múzických umění v Praze. Dnes již řadu let spolupracuje s MgA. Janem Drhou, pedagogem českobudějovické konzervatoře a také s Janou Drhovou, která zabezpečuje korepetice.
Mezi kulturní projekty Jihočeského kraje patří národní a mezinárodní hudební festivaly: Jihočeský festival „Concertino Praga“ Hudební festival Emy Destinové – tento festival komorní a symfonické hudby organizuje Ing. Antonín Kazil, který v současné době stojí v čele organizační skupiny pro výstavbu koncertní síně v Českých Budějovicích, vyprojektované architektem Ing. Janem Kaplickým, známé pod názvem Rejnok Mezinárodní hudební festival Český Krumlov – organizuje agentura AUVIEX, ředitelem je Jaromír Boháč Hudební festival na zámcích Hluboká nad Vltavou – agentura Sinfonie, ředitel Petr Píša Královský hudební festival Zlatá Koruna – agentura Krauskoncert, ředitel Milan Kraus
V současné době probíhá příprava prvního ročníku Soutěžní přehlídky a hudebního festivalu Váši Příhody, kde bude probíhat spolupráce s orchestrem Virtuosi di Praga, jeho dirigentem Oldřichem Vlčkem a sólistou Mikulášem Drhou. Organizátorem festivalu je PONTES – Mosty porozumění a SZUŠ Zavadilka o. p. s.
34
Závěr
Ve své práci vycházím z chronologie hudebního vývoje v jižních Čechách od dob nejstarších po současnost. Zabývám se Literátským bratrstvem a Rožmberskou kapelou. Uvádím stěžejní momenty a osobnosti, které ovlivnily další vývoj hudby a poukazuji na propojenost politického a kulturního života té doby. Píši o již nežijících významných osobnostech tohoto regionu, jež obohatily svým skladatelským nadáním chrámovou, písňovou, ale i instrumentální literaturu. Dále podrobněji píši o osobnostech pedagogicky velice schopných v oblasti hry na housle, kteří byly i vynikajícími interprety a svou činností se podílely na kulturním rozvoji nejen zmiňovaného kraje, ale také celých Čech. Zdůrazňuji jejich pedagogickou i koncertní působnost v zahraničí. Dalším cílem mé práce bylo seznámit čtenáře se současným stavem houslové hry Jihočeského kraje. Tak činím v kapitolách „Významné osobnosti let současných“ a v kapitole o základních uměleckých školách, neboť právě ty jsou pilířem hry na housle. Podrobněji se zabývám základní uměleckou školou v Českých Budějovicích, která má nejstarší tradici na území celých jižních Čech. Dále jsem využila získané informace o Soukromé základní umělecké škole Zavadilka o. p. s., která vznikla před třemi lety. Tyto informace považuji za největší přínos mé bakalářské práce, neboť o této istituci ještě nebylo psáno. Vypsala jsem základní informace o škole a popsala cíle, úspěchy a plány školy do budoucna. V dalších podkapitolách se zmiňuji také o školních institucích jako je Konzervatoř v Českých Budějovicích a Pedagogická fakulta Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích. Zdůrazňuji uplatnění houslistů z těchto škol v Jihočeské komorní filharmonii a Jihočeském divadle, jež má vlastní orchestr. Do současnosti houslové hry také neomylně patří amatérské soubory a orchestry, mistrovské kurzy a festivaly, těm věnuji poslední podkapitolu.
35
Resumé Bakalářská práce se zabývá houslovou hrou v Jižních Čechách. První kapitola pojednává o vývoji hudebního dění tohoto regionu od dob středověku po novověk. Druhá kapitola ukazuje na významné osobnosti, již nežijící i žijící, které nějakou vlastní činností ovlivnili vývoj nejen houslové hry, ale i hudebního života jihočeského kraje. Poslední kapitola popisuje vznik a současný stav základních uměleckých škol a Konzervatoře v Českých Budějovicích. Autorka se zde zmiňuje také o Jihočeské komorní filharmonii, Jihočeském divadle a vypisuje seznam festivalů, houslových kurzů a amatérských ansámblů.
36
Die Zusammenfassung In meiner Bachelorarbeit beschreibe ich das Geigenspiel in Südbohmen. Das erste Kapitel handelt von der Entwicklung der Musikgeschichte in diesem Region seit Mittelalter bis in die Neuzeit. Das zweite Kapitel zeigt bedeutende Persönlichkeiten, die verstorben sind oder immer noch leben, und die durch ihre eigene Tätigkeit die Entwicklung nicht nur des Geigenspiels, sondern auch des Musiklebens in Südböhmen, beeinflusst haben. Das letzte Kapitel beschreibt die Entstehung und den aktuellen Zustand der Musikschulen und des Konservatoriums in Budweis. Die Autorin erwähnt hier auch die Südböhmische Kammerphilharmonie, das Südböhmische Theater und sie legt eine Liste der Festivals, der Kurse des Geigenspiels und der Amateur-Ensembles an.
37
Bibliografie BUDIŠ, Ratibor. Housle v proměnách staletí. Vyd. 1. Praha : Supraphon, 1975. 160 s. H 5577 - 510/22. DRHOVÁ, Libuše. Současný stav houslové pedagogiky v Jihočeském kraji. Praha, 2003. 150 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. HORYNA, Martin . Oficiální informační systém regionu Český Krumlov [online]. 2007 [cit. 2010-06-10]. Literátské bratrstvo ve městě Český Krumlov . Dostupné z WWW:
. KLEMENT, Miloslav. Hudba na zámku v Českém Krumlově. Buklet ke gramofonovým deskám, Praha : Supraphon, 1972. 10 s. Kolektiv autorů. Československá vlastivěda. Díl IX, Umění. Svazek 3, Hudba. Vyd. 1. Praha : Horizont, 1971. 435 s. Konzervatoř v Českých Budějovicích. In Konzervatoř v Českých Budějovicích 1990-2010. České Budějovice : [s.n.], 2010. s. 32. KOŽÍŠKOVÁ, Alena. Boj o jihočeské divadlo 1916-1946. Vyd. 1. České Budějovice : Růže, 1970. 194 s. MAREŠ, František. Rožmberská kapela. České Budějovice : Krajská knihovna, [192?]. 28 s. NOPP, Viktor. Profesor Otakar Ševčík: život a dílo. Vyd. 1. Brno : [s.n.], 1948. 201 s. Pedagogická fakulta. In Jihočeská Univerzita a spolupracující ústavy akademie věd České republiky. Vyd. 1. [s.l.] : [s.n.], 1995. s. 60. ISBN 80-7040-136-2.
38
SMOLKA, Jaroslav, et al. Malá encyklopedie hudby. Praha : Supraphon, 1983. 736 s. VOLEK, Tomislav ; JAREŠ, Stanislav. Dějiny české hudby v obrazech : Od nejstarších památek do vybudování Národního divadla. Vyd. 1. Praha : Supraphon, 1977. 152 s. H 5694. Základní umělecká škola Bohuslava Jeremiáše [online]. 2001 [cit. 2010-06-13]. Historie. Dostupné z WWW: . Prameny: Osobní rozhovor s Mgr. Libuší Drhovou, ředitelkou Soukromé základní umělecké školy Zavadilka o. p. s. a MgA. Janem Drhou, vedoucím oddělení smyčcových nástrojů na Konzervatoři
v Českých
Budějovicích,
39
ze
dne
10.
5.
2010.
Přílohy Příloha č. 1: Práva a povinnosti hudebníků Rožmberské kapely Příloha č. 2: Pedagogické a koncertní dílo Otakara Ševčíka a seznam jeho žáků Příloha č. 3: Výroční zpráva o činnosti SZUŠ Zavadilka o. p. s., 2008 – 2009 Příloha č. 4: Rámcový vzdělávací program pro základní umělecké vzdělávání (výběr) Příloha č. 5: Plakát – Koncert k výročí legendárního českého houslisty Váši Příhody (vložen v zadní části vnitřní pevné vazby)
40
Příloha č. 1
Práva a povinnosti hudebníků Rožmberské kapely I
Item jakož JM. pán pan Vilém z Rožmberka se ráčil k službě povolat Linharta Gruebara, aby on také podle sebe za pusaunový osoby přijímal hodná, tak aby jí JM. pán jich ne posměch, ale poctivost míti ráčil. Protož na jednoho každého ráčí dávati služby půl kopy jmíš. Dotéhodne a stravu, jedny šaty do roka. A protož pakli by jse měl v tý službě on M. Linhart i jiní zachovávati, tuto instrukcí JM. ráčí vydávati, pečetí Jmti spečetěnou, aby vědouce jistou vuoli panskou jí nepřestupovali.
II
Item tu službu každého tého dne aby on Linhart sám vybral a jim platil.
III
Item kterýž by mínil aneb chtěl Jmti pánu sežiti a pusaunarem býti, aby jse Jmti pánu zapsal, že jse od času toho zápisu do té služby do dvú let hnout nechce, tolikéž také kterej tím způsobem přistoupí, nebude bu dáno odpuštění do dvú let.
IV
Item prve nežli dvě leta vyjdou, který bude chtíti služby prázen býti, ať půl léta dá napřed věděti, a tolikéž budeli chtíti kterýmu dáti M. Linhart odpuštění, oznámiti má půl léta napřed, pakli nedá žádný druhému půl léta napřed věděti, tehdy bude povinovat dotud sežiti, dokud nedá půl léta napřed věděti, však po viplnění těch dvú let jakž nahoře dočeno.
V
Takové zápisy ať m. Linhart vezme a jich do kanceláře podá. Aby podle jiných věcí v své místo složeny byly.
VI
Item instrumenta všechna se jemu M. Linhartovi také poroučejí a bez vůle nemá jimi žádný hýbati, komu by se líbilo, leč s jeho povolením, tu kdež náleží ku potřebě.
41
VII
Item kterýby se koli na jakýkoli instrument cvičiti chtěl, toho bude každému z svých spolupomocníkúv půjčiti, však bez jeho vuole ať se neberou.
VIII
Item kdyby chtěli všichni někam přes pole s instrumenty jeti neb jíti, (nesmějí) bez vuole JM ti, komuž by bylo poručeno. Než kdyby toliko některý obzvláště chtěl někam pro potřeby své odtrhnutí se, aby též učinil s volí a důkladem toho, komuž JM. pán poručiti ráči.
IX
Item přes pole kdy kde jsou, aby se nevadili spolu, než svorní souce, aby raději pochvalu měli, že jse pěkně snášejí.
X
Item předkem toto mají míti z práci, aby každý den krom soboty a pátku vždycky po zvonění k stolu k vobědu i k večeři na věži jakož obyčej jest, troubili podle slušnosti.
XI
Item každý nedělní neb jiný osvěcený sváteční den aby byli pohotově, když JM. pán v kostele býti ráčí a figurovati jse mělo, tehdy voni všichni s instrumenty v kůru pomocni býti mají.
XII
Item každý výroční hod aneb při slavnosti kostela Krumlovské fary, buď JM. pán doma neb nebuď, ať tolikéž povinni jsou.
XIII
Item kdyby kantor kolivěk jich povola, aby sobě něco konkordovali, aby se dali najíti.
XIV
Item kdyby JM. pán neb JíM. paní aneb nějací znamenití hosti odněkud přijeti neb odjeti někam odsud ráčili, aby bez zvláštního jich obsílali na to slušnej pozor měli a při odjezdu jako při příjezdu, tak jak k vobědu i k večeři každej den činí troubívali.
XV
Item toto obzvláště JM. pán ráči jmíti, aby pěkné mutety a francouzské a vlaské kusy troubívali, a co tak krátkých a pěkných kusů jest, aby se jim ven naučili.
42
Příloha č. 2
Pedagogické dílo Otakara Ševčíka Škola houslové techniky op. 1 Škola smyčcové techniky op. 2 40 variací ve snadném slohu op. 3 Houslová škola pro začátečníky op. 6 Průprava k trylkům op. 7 Výměna poloh a průprava ke stupnicím op. 8 Průprava k dvojhmatům op. 9 Škola intonace op. 11 Dvojhmatová škola op. 12 Škola arpeggií a modulací op. 13 Škola akordická op. 14 Škola flažoletu a pizzicato op. 15 Škola houslového přednesu na podkladě melodickém op. 16 -
zvládnutí tohoto opusu je předpokladem k analytickým studiím světových houslových koncertů: Wieniawského d moll (op. 17), Brahmsova D dur (op. 18), Čajkovského D dur (op. 19), Paganiniho D dur (op. 20) a Mendelssohnova e moll (op. 21).
Koncertní skladby Napsal sedm českých tanců na motivy národních a společenských písní, nejznámější jsou – první tance Holka modrooká a čtvrtý Sil jsem proso.
Seznam nejvýznamnějších Ševčíkových žáků Zahraničí: W. Schneiderhan, E. Morini, E. Umiňska Domácí: J. Kubelík, J. Kocian, E. Ondříček, B. Lhotský, J. Kouba, O. Šilhavý, J. Muzika, J. Holub, N. Kubát, M. Heritesová, F. Daniel, K. Zoubek, A. Plocek, L. Černý, F. Stupka, V. Talich (poslední dva byli dirigenti, ale původně houslisté)
43
Příloha č. 3
Výroční zpráva o činnosti Soukromé základní umělecké školy Zavadilka o. p. s., 2008 – 2009 Název školy : Soukromá základní umělecká škola Zavadilka, o. p. s. Sídlo školy : Zavadilka 2143, 370 05 České Budějovice 2 Kontakt : -
telefon : + 420 385 513 664
-
e-mail : [email protected]
-
www.szuszavadilka.ic.cz
Vedení školy : -
ředitelka školy : Mgr. Libuše Drhová
-
správní rada školy
-
pedagogická rada
Vyučovací obor : Hudební Vyučovací předměty : -
Hra na housle
-
Hra na violu
-
Hra na klavír
Pracovníci školy : -
oddělení smyčcových nástrojů : MgA. Jan Drha, Mag. art. Mikuláš Drha Mgr. Libuše Drhová Hana Flachsová
-
oddělení klávesových nástrojů : Mag. art. Jana Drhová Eva Mezerová Mgr. Dinara Suleymanová Mgr. art. Michaela Žureková
-
ekonom : Ing. Andrea Marešová
44
Přijímací řízení : -
přijímací zkoušky dne 11. 6. 2009
Výsledky ve vzdělávání žáků : Výuka žáků je úspěšně vedena na základě vytýčených cílů navrženého Školního vzdělávacího programu s autoevaluační reflexí. Čtyři absolventi studia I. cyklu úspěšně složili přijímací zkoušky a byli přijati ke studiu na Konzervatoř v Českých Budějovicích. Aktivní účast dvou žáků školy na Mistrovských houslových kurzech doc. Jindřicha Pazdery (AMU – Praha) a MgA. Jana Drhy (Konzervatoř Č. Budějovice) – Písek, červenec 2009. Soutěže : Smyčcový soubor SZUŠ Zavadilka o. p. s. – 1. cena v krajském kole Národní soutěže ZUŠ, březen 2009, Komorní orchestr SZUŠ Zavadilka o. p. s. – 1. cena v krajském kole Národní soutěže ZUŠ, absolutní vítěz soutěže, březen 2009 a 3. cena v ústředním kole Národní soutěže ZUŠ, duben 2009 Terezie Vargová, žákyně 7. roč. šk. – 4. hlavní cena na Mezinárodní houslové soutěži Bohdana Warchala „Talent pro Evropu“ – SK, květen 2009 Prezentace školy : -
12 veřejných koncertů školy – v průběhu stávajícího školního roku,
-
1 veřejný absolventský koncert v koncertní síni Ot. Jeremiáše v ČB – červen 2006
-
5 interních pracovních prezentací žáků školy v průběhu stávajícího školního roku,
-
organizace semináře mistra houslaře Ivan Švýcarského – říjen 2008,
-
koncertní vystoupení žáků pro Sdružení diabetiků – listopad 2008,
-
koncertní vystoupení pro Klub přátel Jihočeské komorní filharmonie – červen 2006,
-
Judit Gregorová, žákyně 3. roč. školy – oceněná náměstkem primátora Mgr. Rudolfem Vodičkou za mimořádné výsledky ve studiu hry na housle – červen 2009. 45
Kladné hodnocení České školní inspekce – červen 2008. Hospodářský audit – hodnocení „bez výhrad“ – červen 2008.
V Českých Budějovicích dne 5. Července 2009, Mgr. Libuše Drhová, ředitelka školy.
46
Příloha č. 4
Rámcový vzdělávací program pro základní umělecké vzdělávání (výběr) -
schválený MŠMT (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy) České republiky pro rok 2010
Charakteristika hudebního oboru Hudební
obor
v základním
uměleckém
vzdělávání
umožňuje
žákovi
prostřednictvím soustavného vzdělávání, aktivní a poučené interpretaci, vlastní tvorby, poznávání hudební kultury a osvojením si základních teoretických znalostí využívat hudbu jako prostředek vzájemné komunikace i osobního uměleckého sdělení. Vzdělávací obsah hudebního oboru je členěn do dvou vzájemně provázaných oblastí – Hudební interpretace a tvorba a Recepce a reflexe hudby a je tvořen očekávanými výstupy, které mají činností povahu se zaměřením na jejich praktické využití. V oblasti Hudební interpretace a tvorba je žákovi umožněno osvojit si hru na nástroj, zpěv popřípadě hudební kompoziční techniku – skladbu. Žák získává elementární hudební návyky a dovednosti a následně je rozvíjí nejen jako sólista, ale i jako spoluhráč v komorní a souborové hře nebo ve sborovém zpěvu. Později může získané znalosti a vlastní mimořádné nadání v oblasti improvizace, komponování hudby, využívání moderních technologií v hudbě atp. Vzdělávací oblast Hudební interpretace a tvorba se v základním uměleckém vzdělávání realizuje v podobě individuální výuky (např. sólová hra na nástroj) a v podobě kolektivní výuky (např. hra v orchestru, pěvecký sbor, komorní hra, čtyřruční hra jako hra komorní). Vzdělávací oblast Recepce a reflexe hudby umožňuje žákovi orientovat se ve světě hudby, využívat a přenášet zkušenosti, dovednosti a vědomosti získané z praktických činností do vnímání hudby, prostřednictvím aktivního poslechu pak poučeněji interpretovat hudební dílo a kriticky je hodnotit. Realizace vzdělávacího obsahu této oblasti předpokládá činnostní pojetí výuky. Cílem je vychovat poučeného interpreta a posluchače schopného propojit hudební teorii s praxí a hlouběji tak prožít hudbu. Vzdělávací obsah oblasti 47
Recepce a reflexe hudby se realizuje především v podobě kolektivní výuky (např. jako hudební nauka). Vzdělávací obsah hudebního oboru je v RVP ZUV dále specifikován v jednotlivých vzdělávacích zaměřeních – Hra na klávesové nástroje, Hra na smyčcové nástroje, Hra na dechové nástroje, Hra na strunné nástroje, hra na bicí nástroje, Sólový zpěv, Sborový zpěv, Elektronické zpracování hudby a zvuková tvorba, Hra na akordeon, Hra na cimbál, Hra na dudy a Skladba.
Vzdělávací obsah oblasti Hudební interpretace a tvorba Vzdělávací zaměření Hra na smyčcové nástroje Očekávané výstupy 3. ročníku základního studia I. stupně Žák: využívá při hře základní návyky a dovednosti (správné držení těla, držení nástroje, koordinace pohybu pravé a levé ruky), používá základní technické prvky hry (ovládání celého smyčce i jeho částí) a tvoří kvalitní tón ovládá prsty v základních prstokladech ve výchozí poloze daného nástroje – v kombinacích na více strunách orientuje se v jednoduchých hudebních útvarech a v jejich notovém zápisu vnímá náladu skladby a je schopen tuto náladu vyjádřit elementárními výrazovými prostředky podle svých individuálních schopností zahraje zpaměti jednoduchou skladbu uplatňuje se podle svých schopností a dovedností v souhře s dalším nástrojem Očekávané výstupy 7. ročníku základního studia I. stupně Žák: využívá při hře všech možností barevného a dynamického odstínění kvalitního tónu a obtížnější způsoby smyku využívá plynulé výměny do vyšších poloh, zvládá základní dvojhmaty
48
orientuje se v zápisech interpretovaných skladeb, rozeznává jejich základní členění, tóninové vztahy a stavbu melodie pod vedením učitele rozvíjí vlastní hudební představy a vnímá odlišnosti výrazových prostředků hudby různých stylových období a žánrů samostatně nastuduje přiměřeně obtížnou skladbu zvládá hru přiměřeně obtížných skladeb z listu uplatňuje se při hře v komorních, souborových nebo orchestrálních uskupeních Očekávané výstupy 4. ročníku základního studia II. stupně Žák: využívá volného pohybu levé ruky po celém hmatníku a široké spektrum druhů smyků orientuje se v notovém zápise, samostatně řeší prstokladové, smykové a výrazové varianty při nácviku a interpretaci skladeb samostatně pracuje s barvou a kvalitou tónu vytváří si názor na vlastní i slyšenou interpretaci skladeb různých stylových období a žánrů a dokáže jej vhodně prezentovat a obhájit zapojuje se do souborů nejrůznějšího obsazení a žánrového zaměření, zodpovědně spolupracuje na vytváření jejich společného zvuku, výrazu a způsobu interpretace skladeb profiluje se podle svého zájmu a preferencí; využívá svých posluchačských a interpretačních zkušeností a získaných hudebních vědomostí a dovedností k samostatnému studiu nových skladeb podle vlastního výběru
49
