1 Ekologie a ekonomie

1. Ekologie a ekonomie

1 Ekologie a ekonomie Cíl kapitoly: Porozumět vztahu mezi ekonomickými činnostmi a životním prostředím, charakterizovat roli biologických věd v udržitelném rozvoji a definovat úlohu environmentální ekonomie. Klíčová slova: - ekonomické činnosti, životní prostředí - sociální ekologie, environmentální ekonomie - externality, silná a slabá udržitelnost - ekonomická efektivnost ochrany životního prostředí

1.1 Ekonomické činnosti a životní prostředí Existence lidské společnosti závisí na přírodním prostředí - užitím energetických zdrojů a surovin pro výrobu různých produktů a spotřebou zdrojů jako je voda a ovzduší. Lidská závislost na přírodním prostředí je udržitelná, pokud se nenaruší přirozená rovnováha, nebo jinak řečeno, pokud lidské činnosti budou v souladu s únosností přírodního prostředí. Vývoj a pokrok lidské společnosti byl vždy nějak spojován s teorií růstu, která dávala do souvislosti znalosti, svobodu a prosperitu. Dynamika tržní ekonomiky je v naprosté shodě s teorií růstu. Ukázalo se však, že ekonomický růst je charakterizován značnou sociální a ekonomickou nerovností, která se nedá vysvětlit nadpřirozenými schopnostmi úspěšných jedinců. Dalším charakteristickým rysem nerovnosti je poškozování přírodního prostředí. Co je tedy příčinou zhoršování životního prostředí? Odpověď zní: je to přemíra odpadů produkovaných výrobou a spotřebou, jsou to externality a tržní selhání. Snahou o nápravu těchto problémů lze nalézt v tzv. eko-přístupech, jako jsou udržitelný rozvoj, liberální environmentalismus, ekosocialismus (v analýze environmentálních problémů hrají důležitou roli výrobní vztahy), sociální ekologie (příčiny environmentálních problémů jsou v hierarchickém uspořádání společnosti) a environmentální ekonomie (viz schéma č. 1). Schéma č. 1: Eko-přístupy a environmentální nástroje

SLABÁ UDRŽITELNOST

Udržitelný rozvoj eko-účinnost prevence znečištění

SILNÁ UDRŽITELNOST

KONCEPTY „Zelený“ chemický průmysl Čistá produkce Industriální ekologie Agroekologie Environmentální ekonomie Analytické a procedurální nástroje metody hodnocení zdrojů (environmentální ekonomie), toky materiálů a energie, životní cyklus produktu (industriální ekologie) environmentální účetnictví, environmentální management, audit atd.

1


Koncept udržitelného rozvoje chápe udržitelný stav mezi společností, zejména se to týká ekonomických činností, a životním prostředím jako stav, v němž ■ užitek z hlediska spotřeby v čase neklesá, ■ zdroje (obnovitelné i neobnovitelné) se řídí tak, aby se udržely příležitosti výroby i v budoucnu a aby se udržel výnos z těchto zdrojů, ■ se splňují minimální podmínky pro stabilitu ekosystémových služeb. Prvotním cílem udržitelného rozvoje je zachovat kvalitu lidského života (zdraví a materiální blahobyt), přičemž se klade důraz na to, aby se v rámci rozvoje zlepšovala ekonomická účinnost (používání zdrojů a produkce odpadů) a chránily a obnovovaly se ekosystémy poskytující život. Udržitelný rozvoj se snaží ekonomické činnosti dát do souladu nejen s potřebami člověka, ale také s potřebami životního prostředí reprezentovaného ekosystémy. Udržitelný rozvoj tak stojí na třech pilířích: na ekonomické, environmentální a sociální udržitelnosti: ■ Ekonomická udržitelnost Ekonomická udržitelnost se zabývá především udržitelnou spotřebou a příspěvkem přírodních zdrojů k tvorbě produktů a služeb. Hledá odpověď na otázku: „Jestliže společnost má maximalizovat blahobyt pro všechny generace, současné i budoucí, jak by se měly alokovat zdroje v čase?“. Ekonomové chápou udržitelný rozvoj jako jistou kapitálovou bilanci, což znamená, že celkový kapitál skládající se z kapitálu přírodního (neobnovitelné zdroje, obnovitelné zdroje a život podporující služby přírodního prostředí), kapitálu vytvořeného (tj. aktiva jako jsou budovy, silnice apod.) a sociálního kapitálu, se musí zachovat pro další generace. Všechny typy kapitálu se zachovávají nezávisle na sobě. Různé typy kapitálu se sice doplňují, ale vzájemně se nenahrazují. Ekonomický přístup vychází z následujícího schématu. Schéma č. 2: Ekonomická udržitelnost ve vztahu mezi ekonomikou a přírodními ekosystémy .

Přírodní ekosystémy

Lidský blahobyt

Ekonomika Základní život podporující funkce a služby

Spotřeba

Výroba

Kvalita prostředí

Alternativní energie

Zásoby obnovitelných zdrojů

Emise a odpady

Kapacita recyklace znečištění

2

Zásoba neobnovitelných zdrojů


Ekonomický pohled na udržitelnost se týká spotřeby zdrojů, přičemž potenciál spotřeby se vztahuje k základnímu kapitálu ve společnosti jako celku. Jestliže se přírodní zdroje chápou jako část základního kapitálu, pak součet přírodního a člověkem vytvořeného kapitálu nemůže klesnout, pokud spotřeba vyrobených produktů a environmentálních produktů je udržitelná. W= W (K, E) kde: W je blahobyt (potenciál spotřeby), K je zásoba člověkem vytvořeného kapitálu (finanční kapitál, stroje a zařízení), E je zásoba environmentálního kapitálu Podmínka udržitelnost je pak dána vztahem: –q∆ ∆E≤ ≤ ∆K kde q je reálná stínová cena environmentálního kapitálu, ∆E a ∆K jsou změny kapitálu. Výše zmíněné vztahy charakterizují slabou udržitelností, která je kompromisem mezi environmentálními a socio-ekonomickými přínosy. Předpokládá se nahraditelnost environmentálního kapitálu kapitálem vytvořeným člověkem, což lze chápat jako neotřesitelnou víru v technologický pokrok. Pozn.: Vytvořený (umělý) kapitál je to, co se tradičně za kapitál považuje. Jsou to aktiva, snadno přeměnitelná na peníze a vztahují se k umělému prostředí (auta, budovy, stroje apod.). Lidský kapitál se obecně vztahuje ke zdraví, blahobytu a potenciálu produktivity: náleží do něj zdraví fyzické a duševní, vlastní bydlení, vzdělání, pracovní dovednosti apod. Speciálním případem lidského kapitálu je kapitál sociální, který se váže také k lidskému blahobytu, ale na vyšší úrovni, než je úroveň individuální. Sociální kapitál tvoří sociální síť usnadňující sociální vztahy. Přírodní kapitál se váže k tradičním přírodním zdrojům jako je voda, energie, dřevo a minerální suroviny. Do přírodního kapitálu také náleží aktiva nesnadno vyjádřitelná v penězích jako je např. biodiverzita, environmentální (ekosystémové) služby (filtrace vidy a vzduchu), všechny složky přírody přímo či nepřímo spojené s lidským blahobytem. Jsou cenné, vzácné, zranitelné, křehké a nenahraditelné. Přírodní kapitál není jen základem výroby, ale je především základem života.

Environmentální udržitelnost Environmentální udržitelnost znamená, že se v čase udržuje úroveň všech typů ekosystémových služeb [6]: ■

Regulační í Poskytují podporu pro hospodářské činnosti a prosperitu: Ochrana před kosmickými vlivy Regulace klimatu Zachycování vody a její ochrana Ochrana půdy a prevence eroze Uskladnění odpadů Udržování biologické a genetické rozmanitosti Slouží jako migrační, pěstební a krmivové lokality

Produkční Poskytují základní zdroje jako jsou: Kyslík Potraviny a pitná voda Užitková voda Materiály pro oděvy a tkanivo Konstrukční a stavební materiály Nerosty a paliva Suroviny Biochemické, genetické a medicínské zdroje

Víceúčelové Poskytují prostor a vhodné pro: Bydlení Zemědělství, lesnictví, rybářství Průmysl Přehrady, silnice a železnice Rekreaci

3

Informační Poskytují estetické, kulturní a vědecké požitky prostřednictvím Estetických informací a vjemů Náboženských a spirituálních informací Umělecké inspirace Vědeckého pozorování


S ekologickou udržitelností souvisí tzv. silná udržitelnost, která staví na biodiverzitě, únosnosti prostředí a ekonomiku chápe jako podsystém ekosystémového světa. Srovnání silné a slabé udržitelnosti přehledně uvádí Pokharel [8]: Ekonomický růst Přírodní a člověkem vyrobený kapitál Přírodní zdroje Technologický faktor

Časový horizont Diskontování Rozhodující síly Odpad

Spravedlivost Ekonomická škála Externality

Silná udržitelnost Kvalitativní růst Doplňují se a marginálně se nahrazují Měly by se užívat podle pravidel udržitelnosti Může zlepšit účinnost, snížit spotřebu materiálu a energie a může snížit odpady Mezi generační a uvnitř generací Nula nebo záporná hodnota Morální a tržní, přísná politika Recyklace a měl by se produkovat v míře asimilační kapacity ekosystémů Morální a etické vazby V rámci ekosystémů Zahrnují se do ekonomické politiky

Slabá udržitelnost Kvantitativní růst (expanze) Nahrazují se Užívají se méně dopady Může se změnit charakteristika kapacita zdrojů když se jednou neobnovitelný zdroj vyčerpá Mezi generační a uvnitř generací Kladná hodnota Volné tržní síly (laissez faire) Trh vše vyřeší

Zajistí ekonomický růst Není omezeno Trh vše vyřeší

Sociální udržitelnost V souvislosti s ekonomickou udržitelností se sociální udržitelnost zakládá na sociálním kapitálu. Existuje několik výkladů sociálního kapitálu, ale pro potřeby sociální udržitelností se sociální kapitál chápe v termínech znaků sociální organizace jako jsou důvěra, normy vzájemnosti a síť občanské angažovanosti. V širším slova smyslu se do sociálního kapitálu zahrnují institucionální vztahy a struktury jako jsou veřejná správa, právní normy apod. [5]: ■

KRITICKÉ ZDROJE PŘÍRODNÍ ZDROJE Energie, půda, voda suroviny SOCIO-EKONOMICKÉ ZDROJE Informace, práce, kapitál, populace

SOCIÁLNÍ SYSTÉM

SOCIÁLNÍ POŘÁDEK Sociální normy Identita Hierarchie

SOCIÁLNÍ CYKLY Individuální Institucionální Environmentální

SOCIÁLNÍ INSTITUCE Justice, zdravotní služby podnikání, vzdělávání rekreace, veřejná správa

KULTURNÍ ZDROJE Organizace, mýty rituály, víra a ; přesvědčení

4


SOCIÁLNÍ INSTITUCE− kolektivní způsoby pro řešení kolektivních problémů SOCIÁLNÍ POŘÁDEK − sociální diferenciace pro řízení interakcí SOCIÁLNÍ CYKLY− časové vzory pro organizování akcí

1.2

Věda a technologie jako hybné síly ekonomiky

Teorie o inovacích má svůj nepominutelný ekonomický původ v pracích Schumpetera, jenž se jako první zabýval vlivem ekonomických činitelů na technický pokrok. Ústřední roli v inovacích podle Schumpetera hraje podnikatel, kterého charakterizuje jako osobu hledající způsob, jak naplnit neuspokojené potřeby nebo jak účinně dělat to, co se již dělá. Podnikání ale není vytváření nebo vymýšlení nových nápadů, podnikání je však podle Schumpetera důležité proto, že proměňuje vynálezy a objevy v praktické použití. Inovace je tak volbou mezi zkoumáním nových možností a využíváním starých jistot. Tato Schumpeterova teorie, poeticky nazvaná jako teorie „tvořivé destrukce“ nebo „heroického podnikání“, se schematicky popisuje následovně: Věda a technologie

Podnikatelské aktivity

Investice do inovací

Výroba a struktura trhu

Zisk/ztráta z inovací

Spojení mezi objevy a trhem zprostředkuje podnikatel, jenž si je vědom potenciálu objevů a vynálezů a nese riziko přeměny objevu na inovaci. Schumpeter pak vyvozuje závěr, že inovace je více než vynalézání, a proto by se inovace neměly nechat v rukou obyčejného kapitalistického ekonomického činitele. Nicméně věda by neměla být jen vně podniku, protože vědeckým výsledkům musí podnik porozumět. Proto se Schumpeter ve své další knize (Capitalism, Socialism, Democracy, 1942) dívá na technický pokrok poněkud odlišně: Exogenní věda a technologie

Věda v podniku: výzkum a vývoj

Investice do inovací

Výroba a struktura trhu

Zisk/ztráta z inovací

Inovace není vědeckým objevem, inovace je spíše činitelem změn jako výsledku nové kombinace znalostí. Tyto změny jsou na úrovni:

5


■ ■ ■

politické nebo sociální (nové instituce, nové vztahy, nové přístupy), technické a ekonomické (nové zdroje energie, nové materiály, nové nástroje, nové produkty), kulturní (nový životní styl).

Inovace působí rozdílně na různých úrovních, a proto je obtížné předvídat jejich budoucí důsledky. To znamená, že inovace jsou spojeny s riziky budoucích podmínek a okolností ve společnosti – jedná se o společenská/sociální rizika. Technologie znamená „vědět jak“ (know-how) a chápe se jako nástroj, míra znalostí, aplikovaná vědní disciplína a jako způsob organizace, uspořádání, jímž lidé mění věci k uspokojování škály svých potřeb. Technologie má svůj životní cyklus a při jejím používání by se měly hodnotit její dopady prostředí, protože může být nositelem nežádoucích a neplánovaných účinků. Technologie nastolují otázky týkající se etiky odpovědnosti, protože 1) Počet lidí ovlivňovaných přímo či nepřímo technologiemi se nesmírně zvýšil. 2) Přírodní systémy jsou stále více vystaveny dopadům technologií. 3) Lidé samotní jsou také vystavení technologickým manipulacím – léčiva, potraviny, genové manipulace. 4) Technologie se v současnosti stávají černou skříňkou, protože jsou složité, vedou často k nadměrné specializaci, působení na životní prostředí nebývá vždy na první pohled zřejmé (odkladné účinky) apod. Je tedy nutné s technologiemi pracovat odpovědně, zejména co se týče dopadů technologie na přírodní a umělé prostředí. A proto se používá mapování technologických směrů (Technology Roadmapping), technologické předvídání (Technology Forecasting), obezřetnost při používání technologií (Technology Foresight) a hodnocení dopadů technologií (Technology Assessment) obsahující v sobě postupy analýzy rizik. Ekologická modernizace je snahou o dosažení rovnováhy mezi ekonomickými činnostmi a stavem prostředí. U ekonomických činností se tedy hledá jejich eko-účinnost (technologická zlepšení) a eko-účelnost (zmírnění dopadů ekonomických činností na ekosystémy). Pozn.: Eko-účinnost je hodnota produktu nebo služby / vliv produktu nebo služby na prostředí.

V ekologické modernizaci se propojují tržní ekonomika, moderní technologie a ekologické reformy. Navazuje se do jisté míry na Schumpeterovu představu o roli podnikání a dále i roli ekonomických činitelů v inovacích, které mají za cíl ekologickou restrukturalizaci. Jako nástroje používá postupy environmentálního managementu, hodnocení technologií, ekonomické pobídky a regulaci. Pozvolné změny

Užití zdrojů

Energie

Doprava

Zpracování

Obnova zdrojů Dopady/odpady Kompenzace dopadů obnovou prostředí

6

Spotřeba


Ekologická modernizace také souvisí s principem předběžné opatrnosti, tak jak byl zformulován v Německu v sedmdesátých letech. Ekologická modernizace se jednak týká restrukturalizace odvětví na základě stanovených ekologických omezení (inovace technologií), jednak je to společenská změna s politickým programem (ekologické reformy, principy tržní ekonomiky). Ekologická modernizacemi má tudíž několik výkladů [2]: ■ Ekologická modernizace jako superindustrializace, protože se zabývá eko-účinností, do níž náleží: snížení materiálové a energetické náročnosti, snížení toxicity produktů, uzavřený výrobní cyklus (recyklace), zvýšení životnosti produktu, udržitelné využívání obnovitelných zdrojů. ■ Ekologická modernizace jako makroekonomická restrukturalizace: Energetika (využívání ušlechtilých paliv, vyšší využití obnovitelných a druhotných zdrojů energie, zavádění moderních energetických technologií apod.). Průmysl (snížení zátěže životního prostředí, nízkoemisní a nízkoodpadové a energeticky úsporné technologie, rozvoj ekoprůmyslu, ekolabeling, environmentálně orientované systémy řízení, omezování výroby, dovozu a používání nebezpečných chemických látek apod.). Zemědělství (růst podílu ekologického a multifunkčního zemědělství, udržování optimálních podílů orné půdy, luk, pastvin apod., zdravotní nezávadnost potravin apod.). Doprava (snižování přepravních nároků, změna podílu osobní a nákladní přepravy, používání environmentálně přijatelných vozidel, používání bionafty, alternativní pohony apod.). ■ Ekologická modernizace jako politická reflexe environmentálních problémů a jako předstupeň systematické environmentální politiky veřejné správy. Současná věda svými artefakty nesporně přispěla a přispívá k pozitivnímu rozvoji společnosti, současně však tyto přínosy jsou „vyvažovány“ novými riziky, jež však věda není schopna zvládat. Pomocí vědeckých dat lze na jedné straně definovat určité normy, ale počet situací je natolik značný, že právní normy jako kodifikovaná politická rozhodnutí naráží na určité kognitivní mezery, jelikož vědecká data jsou, jak se ukazuje, zatížena neurčitostí, nedostatečností nebo jsou citlivá na různé výklady. Neurčitost vědeckých dat má za následek snížení spolehlivosti politického rozhodování. Princip předběžné opatrnosti se proto dá chápat jako právní zpracování neurčitosti a nejistoty s využitím vědeckých metod a postupů. Jeden z výkladů principu předběžné opatrnosti říká, že právní normy musí zasáhnout ještě před tím, než se ustanovila kauzální vazba. Existuje situace, kdy při stanovení environmentálních dopadů v situaci nejistoty a neurčitosti se má rozhodovat o schválení dvou technologií, aniž jsou však k dispozici dostatečně přesné důsledky škodlivosti. Rozhodování se proto musí zabývat dvěma chybami: Chyba I. typu: neschválí se technologie, která není škodlivá. Chyba II. typu: schválí se škodlivá technologie. Aby se zamezilo těmto dvěma chybám, vyžadují se další data podle předem stanovených kriterií. Věda o udržitelnosti (angl. sustainability science) se zaměřuje na dynamické vztahy a interakce lidského systému (lidské společnosti) se systémy přírodními. Věda o udržitelnosti by měla být vědou založenou na hodnotách, vědou zaměřenou na nejistotu a neurčitost (všechny ekosystémy jsou zdrojem značné neurčitosti), vědou věnující pozornost časové škále rozvoje a vědou věčné bdělosti. Zabývá se těmito klíčovými otázkami: ■ Jak se mohou zahrnout dynamické interakce mezi společností a přírodou do modelů integrujících ekosystémy Země, lidský rozvoj a udržitelnost? 7


■ ■ ■ ■

■

Jaké dlouhodobé trendy v prostředí a rozvoji společnosti přetvářejí vztahy mezi přírodou a společností způsobem podstatným pro udržitelnost? Jak ovlivňuje zranitelnost/odolnost systému společnost či příroda určité druhy ekosystémů a lidské bytí? Mohou se vytvořit vědecky významné „hranice“ či „limity“ poskytující účinné varování a zvýšeném riziku zhoršování stavu? Jaké systémy pobídek (trh, pravidla, normy, vědecké informace) mohou účinně a účelně zlepšit směřování interakcí mezi společností a přírodou na trajektorie udržitelného rozvoje? Jak se mohou integrovat systémy pro sledování sociálních a environmentálních podmínek tak, aby poskytovaly směrnice pro navedení na udržitelný rozvoj ?

Věda a technologie nemohou být jen hnací silou ekonomického rozvoje, ale měly by být také silou zabývající se obnovou narušených ekosystémových služeb, protože bez nich není život možný.

ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ UMĚLÉ PROSTŘEDÍ

EKONOMIKA (technosféra)

LIDSKÉ ZDRAVÍ

PŘÍRODNÍ PROSTŘEDÍ Přírodní zdroje (biotické, biotické, půda) Biodiverzita a přírodní krajina (ekosystémy, druhy) Život podporující funkce (úrodnost půdy, dodávky pitné vody, atd.)

Ekosystémové funkce mohou být obnoveny, pokud ekosystém vykazuje následující znaky: 1) Ekosystém nejeví známky funkčních poruch. 2) Obnovený ekosystém je vhodně integrován do krajiny, která je s ním v interakci pomocí biotických a abiotických toků. 3) Potenciální vnější ohrožení ekosystému bylo buď odstraněno nebo sníženo na únosnou úroveň. 4) Ekosystém je dostatečně odolný vůči místní zátěži

1.3

Environmentální ekonomie

Ekonomie obecně se zabývá rozhodováním o užití nedostatkových zdrojů v rámci výroby, distribuce a spotřeby. Jelikož lidská činnost ovlivňuje prostředí, zájem lidí o environmentální problémy bezpochyby pochází z přesvědčení, že poškozené prostředí sníží

8


kvalitu jejich života. Environmentální hodnoty jsou ale také hodnotami ekonomickými, protože zdroje na ochranu a zlepšení prostředí soutěží s alternativním využitím těchto zdrojů. Ukázalo se, že nezbytná specifická disciplína, která by se zabývala interakcemi mezi ekonomickými činnostmi a stavem prostředí [2]. Environmentální ekonomie připouští, že jak ekonomické, tak i environmentální činnosti (ekosystémové služby) mají svou hodnotu a rozhoduje se na základě znalosti těchto hodnot. Cílem je hledání vyváženosti mezi ekonomickými činnostmi a environmentálními dopady – kontaminace prostředí a vyčerpávání zdrojů, v jejichž případě běžný tržní model selhává. Toto „selhání“ musí brát v úvahu tzv. „externí náklady“, což jsou nevykompenzované vedlejší účinky lidské činnosti. Environmentální ekonomie tak vychází z předpokladu, že prostředí poskytuje zdroje (neobnovitelné a obnovitelné), vstřebává odpady a nabízí estetické hodnoty. To všechno jsou ekonomické funkce, neboť mají kladnou ekonomickou hodnotu a mohly by se zakoupit na trhu. Nicméně dlouhodobě se tyto hodnoty neuznávaly, protože neexistuje trh pro tyto služby (nestanoví se tudíž cena), a proto se hovoří o „tržním selhání“. Tržní selhání se definuje jako neschopnost trhu odrážet a vyjadřovat úplné sociální náklady a přínosy produktů, služeb nebo stavu světa. Tržní selhání znamená neúčinnou nebo nepříznivou alokaci zdrojů. Dalším základním pojmem environmentální ekonomie je myšlenka „nedostatku“. Produkt a služby poskytované prostředím (ekosystémové služby) byly vždy vnímány jako neomezené a nemající žádné náklady. Nedostatek je tedy špatná alokace těchto služeb způsobená cenovými problémy. Kdyby byly zdroje správně oceněny včetně všech nákladů, pak by se zdroje nemohly nadužívat, protože aktuální náklady by byly nepřijatelně vysoké.

Environmentální ocenění Pokud chceme hovořit o účelné a účinné alokaci zdrojů, což často zasahuje do environmentálních (ekosystémových) funkcí, je důležité definovat a měřit jejich hodnotu. Každé hodnocení je vyjádřením lidských preferencí pro nebo proti změnám stavu prostředí a jestliže není s environmentální službou nebo produktem spojena žádná lidská vazba, pak nemá hodnotu (více o ekosystémovém hodnocení lze nalézt na www.ecosystemvaluation.org). Environmentální přínosy získané hodnocením zdrojů se mohou rozdělit do dvou kategorií: na aktivní hodnoty (využitelné, užitečné) a pasivní hodnoty (neužívané, neužitečné), které společně tvoří celkovou ekonomickou hodnotu. CELKOVÁ EKONOMICKÁ HODNOTA

Aktivní hodnoty

Hodnota přímého užití Průmysl Zemědělství Rekreace Cestovní ruch

Pasivní hodnoty

Hodnota nepřímého užití

Hodnota volitelného užití

Kontrola klimatu Uložení uhlíku Ochrana před povodní Podpora života

Rozšířené využití Nové užití Ochrana lokality

9

Zděděná hodnota Biodiverzita Biotopy Integrita ekosystémů

Existenční hodnota Ohrožené druhy Pokračování života


Aktivní hodnoty jsou přínosy odvozené z aktuálního využívání produktů a služeb jako jsou například rybolov, pitná voda a pěší turistika. Pasivní hodnoty jsou vnitřní hodnoty prostředí, které sice nejsou spjaty s aktuálním využíváním environmentálních produktů a služeb, ale jsou v určité kvalitě důležité pro budoucí generace. Specifické postavení má existenční hodnota, což je hodnota o níž se ví, že existuje, ale nikdy se nevyužila. Souvisí s vnitřní hodnotou environmentálních zdrojů a krajiny [13]. Z praktického hlediska probíhá hodnocení zdrojů a environmentálních služeb v těchto krocích: 1) Identifikace cílů ve vztahu ekonomika a prostředí. 2) Identifikace klíčových uživatelů a ekosystémových funkcí. 3) Formulace vztahů mezi funkcemi a užitím. 4) Kategorizace užití a determinanty hodnot. 5) Použití vhodné hodnotící metody. 6) Stanovení celkové ekonomické hodnoty. 7) Analýza možností/alternativ pro dosažení cílů. Základní metodou hodnocení je metoda analýzy nákladů a přínosů (Cost Benefit Analysis), která převádí náklady a přínosy do peněžních jednotek a v čase je diskontuje. Tato metoda se však potýká s některými problémy, takže výsledky jsou často rozporné. Jedná se o následující problémy: 1) Environmentální přínosy často nemají tržní hodnotu, přestože environmentální náklady jsou známy. 2) Přínosy se nákladům často soustřeďují postupně v čase, kdežto náklady se vynakládají předem (zálohově). 3) Často je obtížné porozumět tomu, co se má měřit nebo jaká se má určit hodnota. Pro hodnocení přínosů se používá několik metod: ■ Metoda tržní ceny Oceňuje se ekonomická hodnota environmentální služby, která se prodává a nakupuje na komerčním trhu. Například souhrnem poplatků za tyto služby. ■ Metoda produktivity Oceňuje se ekonomická hodnota environmentální služby přispívající k výrobě komerčních produktů. Příkladem je porovnání přínosů plynoucích ze zlepšení kvality vody s náklady na snížení odtoku znečištěných vod. ■ Metoda hedonických cen Produkt/služba se chápe jako soubor charakteristik a každé z nich je možné přidat hodnotu. Předpokládá se existence trhu s obchodovatelným zbožím, jenž je ovlivněn netržními statky životního prostředí. Oceňuje se ekonomická hodnota environmentální služby, jež přímo ovlivňuje tržní cenu určitého produktu. Například ceny bydlení odrážejí hodnotu atributů prostředí. ■ Metoda substitučních nákladů, nákladů přemístění a preventivních nákladů Oceňuje se ekonomická hodnota založená na nákladech prevence a zmírnění škod vyplývajících z poškození environmentálních služeb, a na nákladech náhradních environmentálních služeb. Například protipovodňová ochrana. ■ Metoda hypotetického/podmíněného hodnocení (kontingentní metoda) Kontingentní oceňovací metoda reaguje na absenci tržních informací o spotřebitelských preferencích tím, že na základě analýzy ochoty platit a ochoty přijímat kompenzace se konstruují hypotetické preference. Například ochota platit za ochranu určité oblasti.

10


Metoda přenosu přínosů Ekonomická hodnota se oceňuje přenosem existujících oceněných přínosů z jedné lokality na lokalitu jinou.

■

Externality Externalita existuje tehdy, když činnost jednoho subjektu působí změnu blahobytu druhému subjektu, aniž by tato změna byla kompenzována. Externalita do jisté míry může být také nezamýšleným vedlejším efektem nějaké činnosti a jako náklad či užitek tržní transakce není zahrnuta v ceně směňovaných produktů či služeb. Z environmentálního hlediska jsou středem zájmu negativní externality (např. kontaminace vody, půdy, vzduší a ztráta biodiverzity) [12]. Z klasifikačního hlediska mohou být externality relevantní, Pareto relevantní, statické a dynamické nebo peněžní (pekuniární): ■ Relevantní externality Externalita není relevantní, pokud zasažený subjekt je vůči externalitě lhostejný. Pokud zasažený subjekt chce snížit úroveň externality, pak je externalita relevantní. ■ Pareto relevantní externality V případě, že odstranění externality vede k Paretovo vylepšení, jedná se o Pareto relevantní externalitu. Paretovo vylepšení je situace, v níž bude možné podniknout takovou akci, že zasažený subjekt je bohatší, aniž by se původce externality výrazně pohoršil. ■ Statické a dynamické externality Statická externalita znamená, že činnost původce externality vůči ostatním přesahuje určitý rámec. Dynamická externalita se týká dopadů, jež se promítnou v budoucnu. ■ Peněžní (pekuniární) externalita V tomto případě se externalita týká vysokých cen nebo snížených nákladů. Například nová firma zvýší nájemní cenu pozemku. Toto zvýšení působí negativně pro toho, kdo platí nájem. Nejedná se o tržní selhání, jelikož vysoký nájem odráží nedostatek pozemků. Původci externalit mohou být jak spotřebitelé, tak výrobci. Například podnik znečišťující řeku, způsobuje externality různého druhu jak spotřebitelům, kteří žijí v oblasti povodí řeky, tak ostatním výrobcům. U spotřebitelů se může jednat o poškození zdraví (mají zvýšené životní náklady způsobené nemocí), u výrobních podniků pokles zisku. To je příklad externality zapříčiněné vzájemnou závislostí mezi různými podnikatelskými i nepodnikatelskými subjekty. Jinou příčinou vzniku externalit je nedostatečné vlastnické právo, kdy postižený subjekt není schopen požadovat kompenzaci za škody vyplývající z negativního působení externality. Významnou externalitou je tak problém společných zdrojů s omezenou zásobou a s neomezeným přístupem. Mezi externality plynoucí z ekonomických činností, které jsou současně hrozbou, patří znečišťování vody a ovzduší, povrchová těžba, skládky nebezpečných odpadů, konzumace závadných léků a potravin, existence radioaktivních látek, „skleníkový efekt“, kyselé deště. Jelikož nelze spoléhat na soukromé řešení externalit, je nutné, aby se dopady externalit řešily prostřednictvím státních zásahů. I když je obtížné navrhnout optimální míru státních zásahů, vláda musí zabraňovat především vzniku těch nejhorších externalit, které tržní mechanismus vytváří. Mezi hlavní státní zásahy v oblasti externalit patří především: ■ Zákonná omezení ■ Pokuty a poplatky (ekologické daně)

11


■ ■ ■

Systém vlastnických práv Regulační předpisy a nařízení (emisní, imisní a koncentrační limity) Dotace na omezování negativních externalit (motivační účinek)

Ekonomické nástroje environmentální politiky Ekonomické nástroje zajišťují uplatňování racionálních nákladů a přínosů v rámci environmentální politiky. Mezi hlavní přínosy ekonomických nástrojů patří: ■ Možnost ovlivnit chování tržních subjektů cenovými signály nebo systémem vlastnických práv. ■ Stimulace jednotlivých subjektů k hledání environmentálně nejefektivnějších řešení. ■ Decentralizace rozhodování jednotlivých subjektů, které mají lepší informace o tom, jak problém řešit. Ve skutečnosti se většina ekonomických nástrojů musí opírat o standardy stanovené veřejnou správou. I při užití těchto nástrojů však veřejná správa monitoruje jejich dodržování a prosazuje je. K dalším přínosům ekonomických nástrojů environmentální politiky patří: ■ Snížení nákladů veřejné správy na dosažení shody s ekologickými požadavky kladenými na znečišťovatele a uživatele přírodních zdrojů. Mezi nedostatky ekonomických nástrojů environmentální politiky patří určitá nespolehlivost části vlastnických práv a fiskálních nástrojů. Rizikem také bývá, že trhy mohou obsahovat nesprávné informace a podniky tak neodpoví na cenové signály racionálně. V praxi se využívají následující typy ekonomických nástrojů: ■ Poplatky a daně z produktu Tyto nástroje se uplatní v tom případě, kdy výroba určitého produktu znečišťuje nebo poškozuje životní prostředí. Daň nebo poplatek by měly být na úrovni nákladů znečištění. Emisní/imisní poplatky Na základě stanovení přijatelných limitů znečištění se zpoplatní překročení této úrovně. ■

Poplatky za užití nedostatkových zdrojů ■ Daňové zvýhodnění při užití environmentálně přijatelných technologií ■ Daň za exploataci Čím rychleji se využívají neobnovitelné zdroje, tím více se platí. ■

Systém vkladu a refundace Cílem systému je podporovat recyklace a opětovné užití produktu. Systém funguje tak, že užívání potenciálně znečišťujícího produktu je zpoplatněno a část poplatku se vrátí pro recyklaci v opětovném užití. ■

Prováděcí záruka Prováděcí záruka je jistou obměnou systému vkladu a refundace. Potenciální výrobce složí určitý vklad, který se rovná nákladům obnovy. Vklad se výrobci vrátí tehdy, jestliže výroba splnila environmentální standardy a případné poškození je napraveno. Prováděcí záruka se nejvíce uplatňuje v chemickém průmyslu. ■

■

Obchodování s emisními povolenkami

12


Shrnutí 1. kapitoly: • • • • • • • • • • • •

K eko-přístupům patří udržitelný rozvoj, liberální environmentalismus, ekosocialismus, sociální ekologie a environmentální ekonomie. Udržitelný stav je stav v němž užitek neklesá, zdroje zajišťují výrobu i v budoucnu se stejným výnosem a splňují se minimální podmínky pro stabilitu ekosystémových služeb. Cílem udržitelného rozvoje je zachovat kvalitu lidského života se zlepšováním ekonomické účinnosti a ochranou a obnovou ekosystémů poskytujících život. Udržitelný rozvoj tak stojí na třech pilířích: na ekonomické, environmentální a sociální udržitelnosti: Ekonomická udržitelnost se zabývá udržitelnou spotřebou a příspěvkem přírodních zdrojů ke tvorbě produktů a služeb. Environmentální udržitelnost znamená, že se v čase udržuje úroveň všech typů ekosystémových služeb. Sociální udržitelnost se zakládá na sociálním kapitálu (důvěra, normy vzájemnosti a síť občanské angažovanosti, institucionální vztahy a struktury jako jsou veřejná správa, právní normy). Ekologická modernizace se snaží o dosažení rovnováhy mezi ekonomickými činnostmi a stavem prostředí (hledání eko-účinnosti a eko-účelnosti). Princip předběžné opatrnosti znamená právní zpracování neurčitosti a nejistoty s využitím vědeckých metod a postupů. Environmentální ekonomie se zabývá rozhodováním o užití nedostatkových zdrojů v rámci výroby, distribuce a spotřeby. Tržní selhání znamená neschopnost trhu odrážet a vyjadřovat úplné sociální náklady a přínosy produktů, služeb nebo stavu světa. Znamená neúčinnou nebo nepříznivou alokaci zdrojů. Externality existují tehdy, když činnost jednoho subjektu působí změnu blahobytu druhému subjektu, aniž by tato změna byla kompenzována.

13


[1] DELBAERE, Ben. Environmental Risk Assessment for European Agriculture, Project EnRISK, 2003. Přístup z: http://www.ecnc.nl [2] Environmental Economics, Final report Sawyer EnviroEconomic Consulting, Resource and Environmental Economics, Halifax, 1996 [3] EPPING, Randy Ch. Průvodce globální ekonomikou. Praha: Portál, 2004. 240 s. ISBN 80-7178-825-2. [4] NICOLAISEN, J.-DEAN, A.-HOELLER, P.: Economics and environmment, a survey of issues and policy options, OECD Economic Studies No.16, 1991 [5] MOZGA, Jaroslav - VÍTEK, Miloš. Společenské aspekty rizik. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005. [6] MOZGA, Jaroslav - VÍTEK, Miloš. Sociální ekologie. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007. [7] PEARCE, W. David - TURNER, R. Kerry. Economics of Natural Resources and the Environment. London: Harvester Wheatsheaf, 1992. ISBN 0-8018-3986-6. [8] POKHAREL, R.G. Promoting sustainable development by creating enterprises on renewable energy technologies, University Flensburg, 2006, ISBN 3-00-017882-1 [9] REMTOVÁ, Květa. Trvale udržitelný rozvoj a strategie ochrany životního prostředí. Ostrava: VŠB-TU Ostrava, 1996. 100 s. [10] SANDMO, R. Striking balance, Annual Conference of Academia Europae, Graz, 2003 [11] SEJÁK, Josef aj. Oceňování pozemků a přírodních zdrojů. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-393-6. [12] ŠIMÍČKOVÁ, Marcela. Environmentální ekonomie I. Ostrava: Učební texty. VŠB-TU Ostrava, 1998. ISBN 80-7078-530-6. [13] TURNER, R. Kerry (ed.). Sustainable Environmental Management. Principles and Practice. London: Belhaven Press, 1993. ISBN 1-8529-3003-9.

14


Poznámky

15

1 Ekologie a ekonomie

Recommend Documents