1 dům. 10 let. 24 krychlí. 3x3x3 m.
AUTOŘI PRÁCE: Václav Brejška, Tomáš Bursík VYUČUJÍCÍ: doc. Ing. arch. Petr Vorlík, PhD. PŘEDMĚT: Současná architektonická tvorba (SAT) ZS 2014/2015
OBSAH: 1) Úvod 2) HŠH architekti 3) Prostorový dům 4) HŠH po rozpadu 5) Dům pro Pszczolkovi 6) 2004 7) 2014 8) Závěr
1) Úvod Když jsme hledali téma pro letošní seminární práci, už předem jsme se chtěli zabývat architekturou, která budí emoce. Šlo nám o to objektivně zachytit charakter takového domu, atmosféru, kterou kolem sebe vytváří a nakonec jej zhodnotit svým vlastním pohledem. Volba padla na rodinný dům Pszczolkových v Berouně, který navrhlo trio architektů sdružených ve studiu HŠH architekti. Tento již neexistující ateliér přispěl do dějin české moderní architektury několika výraznými počiny, a i když o nich bylo mnohé napsáno, přišlo nám zajímavé porovnat, jak právě domov rodiny Pszczolkových působil v době svého vzniku na širokou veřejnost (ale i na architektonickou obec), jak na ni působí dnes, jestli je majitel ve svém domě stále stejně spokojený, ale také zda mají představy HŠH architektů o tvorbě architektury a prostoru jako takového co říct i dnešní generaci, nebo zda se pouze jednalo o jeden z mnoha příkladů odlišného přístupu v dějinách architektury, který se již nedá v současnosti znovu zopakovat.
2) HŠH architekti Není jednoduché psát o ateliéru, jehož členové jsou či byli součástí Fakulty architektury ČVUT (tedy školy, kterou sami navštěvujeme), člověk má pocit, že již nemůže přinést informace, které by většina z vyučujících či studentů sama někdy neslyšela nebo nečetla, ale pokusíme se tedy ve stručnosti nastínit jakou tvorbu a její kontext přineslo právě spojení architektů Petra Hájka (*1970), Jana Šépky (*1969) a Tomáše Hradečného (*1969). Studio vzniklo v roce 1998 po několika společných projektech, na kterých od roku 1995 po ukončení studia na FA ČVUT výše zmíněná trojice pracovala. V průběhu spolupráce se ateliér aktivně zapojoval do různých architektonických soutěží, ve kterých často končil
na předních místech, což naznačovalo, jak velký potenciál v sobě dané spojení ukrývá. Vítězstvím ve veřejné soutěži z roku 1997 týkající se úpravy Jiřského náměstí na Pražském hradě odstartoval ateliér i svoji realizační činnost, která sice nečítala nějak závratně velký počet realizovaných projektů, o to kvalitnější a zásadnější ale tyto projekty byly. Je důležité poznamenat, že HŠH architekti se zúčastnili i soutěže úzce spjaté s naší fakultou - v roce 2004 obsadili 3. místo za návrh nové budovy Fakulty architektury v Praze - Dejvicích. Že se nebáli navrhovat takovéto jistě náročné a "obří" projekty dokládá i fakt, že 3. místo obsadili i ve veřejné soutěži z roku 2007 o budovu nové Národní knihovny v Praze. O tom, že se ateliér dostane do širšího povědomí české laické i odborné veřejnosti, rozhodl už jejich třetí projekt, kdy zvítězili v architektonické soutěži na výstavbu Arcidiecézního muzea v Olomouci, které se realizovalo v letech 2000 - 2006. Návrh, který do původních konstrukcí tzv. Přemyslovského hradu citlivým způsobem vložil nové funkčně a provozně nezbytné prvky, byl publikován v mnoha časopisech a odstartoval tak poměrně úspěšnou kariéru HŠH architektů, která přinesla i mnoho zajímavého v teoretické rovině, na což se pokusíme navázat na následujících řádcích.
3) Prostorový dům Staroměstská radnice, český zastupitelský úřad v Ottawě, dům v lese, galerie v Sovových mlýnech, univerzitní knihovna v Praze - Dejvicích a rodinný dům ve Stálkově - všechny tyto studie bylo možné shlédnout na putovní výstavě Prostorový dům, která započala svoji cestu v roce 1999 v Liberci a do roku 2003 se stihla podívat do Prahy, Chebu, Brna, Budapešti a Osla. Jak uvedli architekti na svých internetových stránkách: "Hra s prostorem se v poslední době vytratila z architektova rejstříku a je ve stále větší míře
nahrazována hrou s materiály." [1] Každý z výše uvedených šesti projektů tedy různými způsoby přistupoval k uspořádání vnitřního prostoru jako k pracovní metodě respektující v rámci hry s objemem konstrukci a logiku vnitřního provozu objektu. Objem jakožto trojrozměrná jednotka je zde vlastně základním stavebním materiálem, a tudíž konstrukce, řešení dispozic či volba materiálů jsou podřízeny prostorové úvaze. Sami autoři přiznávají, že uvedené prostorové úvahy pouze rozvíjejí obdobné přístupy velkých světových architektů a do těchto přístupů se vlastně jen snaží přidat různé variace s cílem navrátit hru s prostorem do popředí architektova zájmu. Výstavu připravili společně s architektem Petrem Burianem a nemalou měrou do projektu přispěl i Dr. Rostislav Švácha, který velmi jasně a přehledně definoval jednotlivé přístupy prostorových možností. Jeho poslední slova: "Výstavu Prostorový dům chápu právě jako výzvu, abychom se o prostoru v architektuře pokusili znovu přemýšlet. Soudobé české architektonické tvorbě může tato výzva prospět. Nejde přitom, jak soudím, pouze o to, abychom vynalézali nové prostorové představy a strategie, ale i o to, abychom dokázali, že takové vynalézání má smysl. Petr Burian, Petr Hájek, Tomáš Hradečný a Jan Šépka tomu věří, a já tomu věřím s nimi." [2] z katalogu výstavy pak potvrzují, o jak aktuální téma se na přelomu tisíciletí jednalo. Tyto teoretické úvahy ovšem nebyly pouze jakýmsi ojedinělým výletem do neprobádaných vod, architekti totiž začali jednotlivé přístupy aplikovat ve svých dalších společných projektech, a díky tomu tak vznikly velmi zajímavé studie a realizace úzce se dotýkající námi zvoleného tématu. Když zatím pomineme rodinný dům v Berouně z roku 2004, tak o rok později zaujala studie bytového domu v Brně, která přišla s nápadem vytvořit tzv. prostorovou parcelu. V praxi to mělo znamenat, že by případní klienti umístili do nosné betonové konstrukce 5 domů, přičemž by rozhodovali nejen o výběru materiálů, ale mohli by navrhovat i jednotlivé dispozice a tvary, čímž by o architektuře domu sami částečně rozhodovali.
Architekti by se tak stali pouze "odborným dozorem" a vykonavateli jejich přání. To, že zahrnutí klienta do procesu navrhování a vzájemnou interakci mezi uživatelem a architektem myslí opravdu vážně, ukázali na jednom ze svých nejznámějších a zároveň nejkontroverznějším projektů - vile Hermína z roku 2009. Netřeba ji dlouze představovat - podivný baráček na okraji obce Černín tvarem kopírující kopcovitý terén, vnitřní rampy v celé délce domu, ale i důmyslné dělení vnitřního prostoru, integrovaný malý kinosál v jedné z šikmých podlah či výrazná růžová polyuretanová fasáda - to vše dokazuje, jak velkou důvěru byli ochotni klienti vložit do rukou těchto tří architektů a jak oni sami naopak dokázali přesvědčit investory, že právě takovéto objemové a konstrukční řešení bude přesně tím, co od projektu a spolupráce s nimi očekávají.
4) HŠH po rozpadu HŠH architekti se rozpadli právě roku 2009, okolnosti a důvody ukončení činnosti nejsou předmětem této seminární práce, a tak bychom se nyní spíše rádi zaměřili na samostatnou tvorbu všech tří zakládajících členů tohoto ateliéru. První realizací architekta Jana Šépky byla malá, ale s tématem domu v Berouně poměrně úzce spjatá architektura - odpočinkové místo u obce Modrava na Šumavě. Projekt představuje jakýsi „pokoj v krajině“ a jedná se o ocelovou platformu složenou z několika trojúhelníkových dílců, na které je položen originální designový nábytek, který podle architektova autorského návrhu dodalo umělecké kovářství Jaroslava Proška. Zajímavostí je, že stejné židle a stoly si o několik let dříve zvolili i manželé Pszczolkovi pro svoji berounskou vilu. Mimo dalších projektů, které nebyly realizovány, se Jan Šépka taktéž angažuje
ve veřejném dění - participuje v Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, kde vede kancelář projektů a soutěží. O tvorbě Tomáše Hradečného se nám toho příliš zjistit nepodařilo, víme jen, že vede stejně jako jeho dva kolegové z původního studia HŠH vlastní ateliér na FA ČVUT v Praze. Jeho další práce je tedy pravděpodobně zatím pouze na teoretické úrovni. Patrně nejaktivnějším z někdejších tří spolupracovníků je architekt Petr Hájek, majitel architektonické kanceláře Petr Hájek Architekti. V roce 2009 na sebe upozornil stavbou, která navazuje na výstavu Prostorový dům a najdeme zde i znaky, které jsou společné s popisovanou berounskou vilou. Projekt Tomáše Hradečného vložil na střechu stávajícího objektu v Praze na Letné a nově přistavěné boxy tak zvětšily obytnou plochu původního domu, aniž by se výrazným způsobem změnil design celého objektu. Jednotlivé objekty obsahují obytné místnosti, v původních půdních prostorech se nacházejí technologie a osobní skladovací prostory - šatny. Velký důraz klade architekt na materiály, které korespondují s původním objektem, na kterém přístavba leží - jsou použity keramické cihly, klasické omítky, sklo a zinkový plech. V architektonické soutěži pak získala 2. místo další studie, která rozvíjí myšlenku prostorového domu. Jedná se o projekt studentských kolejí v Berlíně, které se skládají z obytných kontejnerových jednotek. Hájek zde rozehrává myšlenku minimálního bydlení, kdy se inspiruje mnišskými celami, a proto je i u tohoto projektu patrný rastr vymezený klasickým čtyřicet stop dlouhým kontejnerem. Jednotlivé prvky této prostorové matrice jsou k sobě podle potřeby různě natočeny a propojovány a jde tedy o přímou reflexi myšlenky prostorového domu, tentokrát implementovanou na veřejnou budovu, na které je celá idea vzhledem k měřítku stavby velmi dobře vidět.
5) Dům pro Pszczolkovi Vrátíme se teď malinko v čase - rok před koncem výstavy Prostorový dům navštívili tuto akci dva mladí manželé a jejich snem bylo pořídit si nový dům. Jmenovali se Pszczolkovi a zde začíná příběh domu, kterým se tato seminární práce zabývá. Pavel Pszczolka nebyl co se architektury týče žádným laikem. Orientoval se především v problematice meziválečného československého funkcionalismu a tento styl mu natolik učaroval, že si v podobném duchu začal představovat i svůj budoucí domov. Podle vlastních slov několikrát navštívil vilu Tugendhat a zejména díky této zkušenosti si posléze začal utvářet představu o vlastním bydlení. Již několikrát zmíněná výstava ale podstatně změnila jeho názor. Téma hry s objemy se mu nakonec zalíbilo natolik, že oslovil HŠH architekty s tím, aby mu pomohli navrhnout nový domov pro jeho rodinu. Přišla tak na řadu doba, kdy se teoretické úvahy tří architektů měly transformovat do fyzické podoby. Studio HŠH přišlo s návrhem prostorové matrice složené z krychlí o straně 3 metry. Celý dům tedy nakonec obsahuje 24 takových krychlí (v každém patře 2x6) a konstrukce založená na betonové desce byla zhotovena z ocelových profilů, mezi které se vkládaly buď skleněné, nebo betonové výplně. V první fázi výstavby předali architekti zákazníkovi hrubou stavbu objektu, v druhé fázi pak udělali z klienta spoluautora. Nechali totiž Pszczolkovi, aby dali každé z krychlí funkci podle svých představ a architekti sami si pouze ponechali pozici poradců. Do té doby uniformní a matematicky pravidelný objekt tak získal lidský rozměr, neboť osoby nejpovolanější - tedy ty, které měly dům po dostavbě obývat - vytvořily z každé krychle jakýsi unikát, takže v celém domě nenajdeme dvě jednotky této prostorové hry stejné. V přízemí se tedy nachází krychle představující kuchyni, dvě obdobné volné kostky tvoří obývací pokoj s otevřeným přístupem do zahrady a další zase
třeba předsíň, pracovnu nebo ložnici rodičů. V patře jsou pak umístěny dětské pokoje (též aplikované do několika krychlí), do nichž se rodina dostane pomocí dvou jednotek osazených točitým schodištěm. Zhruba dvě třetiny svislých výplní ocelové konstrukce jsou provedeny jako neprůhledné (z betonu), zbylá třetina je pak prosklená. V případě, že majitelé touží po větším soukromí, je možné zatáhnout markýzy, díky nimž může náhodný pozorovatel nabýt dojmu, že objekt nemá žádná okna. Zapojení zákazníka do tvorby objektu (především jeho interiéru) nebylo samoúčelné. Pan Pszczolka je spolumajitelem firmy zabývající se vybavováním interiérů, a tak tvůrci domu sázeli po této odborné stránce na jistotu. Zajímavé je, že během výstavby došlo k několikanásobnému navýšení nákladů, rodina ale podle svých slov brala tento fakt jako rozumnou daň za kvality, kterých se jim za vynaložené prostředky dostalo. Samotnou spolupráci s architekty poté klient shrnul v jednom z mnoha rozhovorů: "Na počátku spolupráce jsem byl přesvědčený, že jsem člověk otevřený, s poměrně dobrým přehledem o moderních domech, nicméně řešení domu, na kterém jsme začali pracovat, mě přesvědčilo o opaku. Získal jsem větší respekt k jejich práci a další spolupráce byla ovlivňována absolutní důvěrou ve vznikající koncept." [3] Na podzim roku 2004 byl tedy celý dům dokončen. Při severním okraji Berouna stál tehdy osamocen, neboť ostatní stavební parcely byly zatím prázdné, a i přes svůj poměrně malý objem (srovnáme-li jej s dnešní okolní zástavbou) zde působil jako určitá krajinná dominanta. Rodina Pszczolkových se hned vzápětí nastěhovala a jejich počáteční nadšení měl otestovat každodenní život v domě, který byl vlastně takovým malým experimentem.
6) 2004 Za velmi krátkou dobu po dokončení se stala berounská vila doslova architektonickou senzací, ovšem ne všechny reakce byly pozitivní a některé pokládaly i elementární otázky nad smyslem takové architektury: "Až se Vám odtají dech, doporučuji: 1. seznámit se podrobně s půdorysy domu, důkladně se nad nimi zamyslet. 2. seznámit se podrobně s konstrukcí domu, důkladně se nad ní zamyslet. 3. seznámit se s filosofií domu - tak jak ji deklarují autoři, důkladně ji zkonfrontovat s body 1 a 2. 4. dejte průchod své touze, seznamte se s investorem - prohlédněte a vyzkoušejte si tento bezesporu velmi fotogenický dům." [4] Jak lze z těchto řádků vyčíst, mnoho lidí v diskuzích naráželo na přílišnou vyumělkovanost, kterou podtrhovaly často efektivní fotografie exteriéru a interiéru domu. Názory si samozřejmě utvářeli "obyčejní" lidé stejně jako široká architektonická obec, chválou i zdrženlivými komentáři nešetřili ani recenzenti v odborných periodikách. Internetová fóra se v průběhu měsíců a let plnila různými reakcemi, ale na povrch vyvstávaly i otázky o účelnosti a praktičnosti takového bydlení: ".. popíšu co vidím.. vidím krabici, která leží na zeleném trávníku.. krabice rozdělená na čtverce černými liniemi.. co nevidím je dům.. nemá to okna, ale skleněné výplně.. nemá to dveře, ale vstupní partie, kdesi.. proč?.. myslím, že si klient "musel" na bydlení zvykat.. protože mi můj rozum říká, že je proti-přirozené v tomhle bydlet.. copak si kupujete boty i když vás tlačí s nadějí, že je rozchodíte?.." [5] Majitel se však nenechal ne vždy kladnou kritikou vyvést z míry a v mnoha případech na pokládané otázky trpělivě odpovídal, přesvědčený o důležitosti osvěty, kterou jakožto uživatel správně pokládal za součást nově vzniklého dění kolem domu: "Musím říct, že mám radost, že se o domě tak vášnivě diskutuje a dává mi to pocit důležitého počinu […] Pokud vás to zajímá, tak v domě v Berouně se bydlí fantasticky a je to pro mě pořád (bydlíme již více než
rok) velký zážitek. Samozřejmě si člověk musel zvyknout, ale to je přeci pokaždé, když se přestěhujete do nového prostředí...teď už dům považuji za zcela tradiční." [6] Největší rozruch ale samozřejmě vzbudil dům v nejbližším okolí. Majitelé přilehlých parcel v Berouně se jen velmi těžko srovnávali s tím, že svá obydlí umístí do blízkosti něčeho tak atypického a výrazného. Své si tedy užili Pszczolkovi i při jednání s úřady, objevila se totiž řada stížností ke konečné podobě domu, a jelikož se jimi příslušné orgány musely zabývat, nabralo plánované dokončení stavby více než roční zpoždění. Pavel Pszczolka s rodinou tento tlak nakonec ustál a všechny vyvstalé komplikace ho tak paradoxně ještě více utvrdily v jeho postojích: "Ten můj dům má reprezentovat svýho majitele a já říkám, já se před něj tady hrdě stavím a říkám ano, výborně, tento dům přesně reprezentuje svýho majitele. Nevim, jestli tohle můžou říct všichni ostatní, já to říct můžu." [7] Konfrontováni však byli i samotní architekti, protože mnoho lidí ideu prostorového domu nechápalo, a tím tak převážně zpočátku vznikala potřeba autorů na dané otázky předkládat relevantní odpovědi, ačkoli většinu základních tezí již předtím tolikrát vysvětlili: "Na přednášce HŠH v Liberci pan architekt Hájek řekl, že dům manželů Pszczolkových je část z makro-struktury, kterou lze doplňovat. Jak je to přesně myšleno?? […] Dům je v podstatě zastavěnou prostorovou mřížkou. Tu si lze s trochou nadsázky představit i jako nekonečnou strukturu složenou z jednotek o velikosti 3x3x3 metry. Domu v Berouně pak náleží výsek o velikosti 24 těchto jednotek-prostorových polí. Pokud přijmeme, že jde pouze o abstraktní vymezení, můžeme svobodně vyplňovat prostorová pole funkcemi a materiály podle potřeb a vkusu uživatele. Spolupráce investora a architekta může mít různou proporci. (Až po extrémní polohu, kdy si stavebník architekta vyloučí.)" [8] Jednalo se ale v důsledku jen o několik dialogů mezi zájemci o architekturu a autory projektu, s přibývajícím lety se totiž ukázalo,
že mnoho redaktorů píšících v odborných časopisech a publikacích má o prostorovém domu poměrně jasnou představu a dokáže základní myšlenky velmi zdatně vystihnout: "Jedná se o stavební experiment, jehož realizace se ukázala náročnější, než se původně myslelo, a také o experiment prostorový: dispozice jsou tu konstrukcí a velikostí krychlí (o straně dlouhé 3 m) jasně předurčeny, tedy jakoby sešněrovány. Výsledek však hovoří o něčem zcela jiném: propojenost místností i obou pater, přehlednost až k lapidární srozumitelnosti naopak dávají pocit prostorové kontinuity a bohatosti." [9] O jak zásadní dílo se nakonec bude jednat rozhodlo množství publikací, které toto konkrétní berounské bydlení na své stránky umístilo. Ať už v knižní či jiné papírové podobě nebo v podobě elektronické, dům pro Psczolkovi se stal ikonou české moderní architektury a zároveň i symbolem pro hru s objemy, v této práci již tolikrát zmiňované. "Proslulá zaťatost a dogmatičnost H.Š.H. se tady vyplatila, prokázala svůj humanistický rozměr, a to není názor můj, nýbrž názor zákazníků. Kdybych si měl vybrat, jakými stavbami se má reprezentovat český rodinný dům po roce 1989, vybral bych si Pleskotovu vilu ve Vraném, nějakou stavbu od Ivana Kroupy a berounský dům H.Š.H." [10] uvedl na posledních řádcích jedné z recenzí Rostislav Švácha a minimálně s poslední zmíněnou stavbou musíme oba dva souhlasit.
7) 2014 Píše se rok 2014, dům stojí na svém místě již 10 let a některé věci zůstávají stejné, jiné se za ta léta změnily. Stavba je stále domovem rodiny Pszcolkových a důležité je, že i po těch deseti letech si své bydlení chválí. Vlastní dům vypadá pořád stejně, takže nedošlo k žádným stavebním úpravám. Těchto deset let je ale ještě krátká doba na hodnocení třeba takových věcí, jako je řemeslné provedení stavby, ale zatím to vypadá, že byla postavena
opravdu důsledně. Co se ale výrazně změnilo je okolí domu. Už zde nestojí sám, naopak je obklopen větším množstvím objektů různých objemů, proporcí a jistě i architektonické "kvality", jak si sami můžete v této práci ověřit na přiložených fotografiích. Kvádr tady již nepůsobí jako dominanta. Naopak, mezi sousedními domy je bezkonkurenčně nejmenší a výrazný je snad jen přímo ze zahrady manželů Pszczolkových. Už nebudí takové vášně jako před osmi až deseti lety, spíše převládají názory, které toto bydlení podporují a dokonce i kritizují "maloměšťácký" přístup okolních obyvatel: "Je zajímavé, že lidem v Berouně nevadí většina architektonických prasáren v jejich městě a okolí... domečky á la baroko s balustrádičkami, klenbičkami, ve stylu dům pro Barbínu, opatlané stěrkami v jásavých barvách, to asi slzí dojetím... nevkus a kýč se stal asi už normou a pokud někdo postaví architekturu, ohrnují všichni nos ..." [11] Jestliže vzniká publikace o české architektuře v prvním desetiletí 21. století, není nikdy opomenut. Negativní reakce z řad neodborné veřejnosti tedy zdá se utichly. Co se dále změnilo přímo v domě? Především děti manželů Pszczolkových - syn je již dospělý a dcera bude za několik let také. Vyvstávají tak jednoduché otázky: Bude dům schopen sloužit stejně čtyřem dospělým lidem jako sloužil páru se dvěma dětmi? Dočká se v budoucnosti díky své deklarované variabilitě nějakých stavebních či dispozičních úprav poté, co se děti jednoho dne odstěhují, nebo počítá i s variantou bydlení ve třech, případně čtyřech lidech? Musíme říci, že jsme měli zpočátku obavy pana Pszczolku kontaktovat, neboť jsme se domnívali, že ho takovýto druh zájmu musí již značně unavovat. On nás ale velmi rychle přesvědčil o opaku, v emailech vzbudil o naši práci velký zájem a bylo vidět, že mu zvýšená pozornost nedělá žádný problém - ono když bydlíte v takovémto "výrazném" domě, tak se asi ani není čemu divit. Pavel Pszczolka si toto naštěstí uvědomil velmi rychle a bere to již
jako nedílnou součást svého bydlení na okraji Berouna. Dle jeho reakcí se mu také velmi dobře daří v podnikání, jeho v článku již jednou zmiňovaná společnost expandovala prakticky na celosvětový trh, což se ale samozřejmě podepsalo na jeho pracovní vytíženosti. Do Berouna jsme se tedy sice vypravili, ale osobní schůzku (a případnou vlastní zkušenost s interiérem domu) nám pan majitel bohužel přislíbit nemohl, neboť se v poslední době pohybuje prakticky jen v zahraničí a domů do Berouna se tak dostává zřídkakdy a navíc velmi nepravidelně. My jsme proto místo a nejbližší okolí zdokumentovali alespoň zvenčí a i díky této zkušenosti jsme si o celé situaci udělali vlastní představu. Je nám však jasné, že takováto obrazová výpověď není dostatečně silná a autentická, požádali jsme proto pana Pszczolku o odpovědi na některé otázky, které nám v souvislosti s tématem přišly jako důležité. Majitel domu již v minulosti na mnoho podobných dotazů odpovídal, snažili jsme se tedy proto vymyslet takové otázky, které by se soustředily na aktuální stav věcí nebo alespoň objasnily souvislosti, o kterých se toho příliš neví. Nebylo to ovšem zase tak jednoduché, protože v takovéto situaci by měl člověk maximálně respektovat soukromí zpovídané osoby. Jak se nám to nakonec podařilo si můžete přečíst na posledních stránkách této práce.
8) Závěr Tématem prostorového domu se v současnosti zabývá nejeden architektonický ateliér, ovšem většinou se jedná pouze o proces jak na sebe či k sobě různým způsobem poskládat předdefinovanou formu. Toto samozřejmě může mít širší uplatnění jak v rodinné, občanské či průmyslové výstavbě, nicméně stále je zde kladena větší role na architekta a snaha začlenit uživatele do procesu navrhování se tak jen omezuje na zvolení si počtu
různých variant takovýchto dílčích objemů. HŠH architekti v tomto zašli mnohem dále. Rozdělili svět na nekonečné pole prostorových jednotek a úkolem každého zájemce o svůj kousek prostoru je zvolit si materiály, počet kostek, tvar mřížky (samozřejmě ne všechny jsou možné) a vlastní funkci jednotlivých dílů, architekt zde slouží pouze jako dobrý rádce a vykonavatel klientovy vůle. Je však takováto architektura uplatnitelná v širším měřítku? Podle našeho názoru není. Příkladem budiž právě dům Psczolkových - tento objekt sice bez výhrady funguje a spokojeni jsou i s desetiletým odstupem jak zákazníci, tak tvůrci, ale jsme přesvědčeni, že je to spíše šťastná souhra okolností. Tento dům měl vlastně štěstí od samého počátku. Měl zákazníka (a tedy i investora), který měl jasnou představu o architektuře svého bydlení. Ta představa se lišila od většinového názoru zde v České republice. Zároveň byli manželé Pszczolkovi odvážní - nebáli se experimentovat s něčím, co se zde objevilo vůbec poprvé a určitě šlo do velké míry o risk. Štěstí měla tato stavba i na tvůrce. Ti již několik let dopředu uvažovali nad principem, ze kterého tento konkrétní objekt vznikl. A nakonec i fakt, že si majitelé mohli dovolit překročit původní rozpočet, nedělat kompromisy, které by úroveň architektury jejich domu degradovaly, přispěl velkou měrou k tomu, že mohl vzniknout projekt, který nemá v těchto ohledech obdoby. Ptáme se znovu - je opravdu takto odvážný i zbytek většinové populace? Umístili byste vy svůj život do domu z kostek?
BEROUN / dům pro Pszczolkovi / realizace 2004
BEROUN / prostorová mřížka domu
BRNO / vertikální parcela studie BD
NEW YORK / ateliér Resolution: 4 Architecture / další z příkladů matricové architektury
BEROUN / současný stav okolí domu 2014
OTÁZKY PRO PANA PSZCZOLKU:
OTÁZKY PRO PANA PSZCZOLKU V jednom z novinových článků a také v odborné literatuře je uvedeno, že celková cena domu po dokončení výrazně překročila Vámi plánovaný rozpočet. Myslíte si, že se zvýšené pořizovací náklady vyplatily? Je pravda, že celková pořizovací cena domu výrazně překročila plánovaný rozpočet, což nás velmi nepotěšilo. Důvodem dle mého názoru bylo použití nevyzkoušených stavebních postupů a použití netradičních stavebních materiálů a prvků. V podstatě všechno naplánované, co vypadalo velmi jednoduše a standardně (nakonec i materiály jako ocel, sklo a beton) se velmi prodražilo. Pokud bychom zvažovali, zda-li se zvýšené pořizovací náklady vyplatily, tak existuje dvojí pohled. Z hlediska jedinečnosti a nezaměnitelnosti domu se dá mluvit o prakticky nulovém kompromisu mezi tím, co architekti navrhli a tím, co se skutečně postavilo. Přijetí a nakonec odsouhlasení navýšeného rozpočtu tak umožnilo postavit unikátní stavbu. Z pohledu uživatele a stavebníka si ale dokážu představit řešení otázky kvalitního bydlení i levnějším způsobem při zachování všech kritérií, které jsme jako investoři od domu požadovali. Větší část pořizovacích nákladů byla použita do konstrukce stavby jako takové a ne pro zlepšení komfortu uživatele.
Mimo mnoha pozitivních ohlasů, především ze strany odborníků vzbudil Váš dům po dokončení i nějaké negativní reakce. Můžete nám přiblížit, čím dům vadil? Dům už v průběhu stavby vzbuzoval vždy poměrně silné reakce, staveniště spíše než stavbu rodinného domu připomínalo stavbu nějakého průmyslového objektu. A to v kontextu "vilové" čtvrti mělo samozřejmě značný dopad. Dá se říci, že negativních reakcí byla ze strany obyčejných lidí většina. Pobouření samotné bylo způsobeno zejména
netradičním velmi surovým vzhledem domu. Ocelový skelet vyplněný betonovými a skleněnými výplněmi se opravdu nelíbil téměř nikomu a nelichotivé poznámky pronášeli snad všichni kolemjdoucí. Myslím, že dům až na výjimky vadil i našim sousedům, patrně kazil výhled a vzhled celé čtvrti, s čímž se těžko srovnávali. V tuto chvíli si myslím, že už to nikdo neřeší, někteří jsou i pyšní, že takovou stavbu mají ve svém okolí.
Konstrukční řešení Vašeho domu umožňuje určitou prostorovou variabilitu. Uvažujete s odstupem 10 let o nějakých stavebních úpravách, například v souvislosti s tím, jak dospívají Vaše děti? Nevím úplně přesně co znamená prostorová variabilita, pod tímto termínem se dá představit více věcí. Z hlediska našeho domu by prostorovou variabilitu mohla představovat například možnost oddělování a propojování jednotlivých obytných prostor posuvnými stěnami (dveřmi). V praxi to znamená, že dům je možné užívat jako prakticky jediný propojený prostor, kde jednotlivé průhledy přes celý dům poskytují pocit svobody a velkorysosti. Stejně tak je i možné uzavřít posuvnými stěnami jednotlivé obývací prostory a vytvořit tak soukromí pro každého uživatele. Po nastěhování do domu, kdy naše děti byly ještě malé (4 a 7 let), zůstával dům více otevřený a zejména "dětské" patro sloužilo jako jeden propojený celek. Teď po deseti letech již každé z dětí využívá možnosti uzavření svého pokoje a šatny a vytvoření tak potřebného soukromí. Co se týče tzv. podlahové šachovnice a jednotlivých čtverců, nedá se podle mne hovořit o prostorové variabilitě. Čtverce mají dopředu nadefinovaný způsob použití a ten lze u většiny velmi těžko měnit. Pokusy dětí o stěhování nábytku do jiné dispozice se prakticky vždy setkají s kolizí a vrací se přesně do pozic navržených architekty. V podobném smyslu funguje celý dům.
Máte i s desetiletým odstupem nějakou zpětnou vazbu od autorů Vašeho domu, tedy architektů Hájka, Hradečného a Šépky? S architekty Hájkem, Šépkou a Hradečným jsme se stali přáteli a jsme v pravidelném kontaktu. Každý z nich čas od času navštíví dům a při kávě na terase diskutujeme a vzpomínáme na průběh stavby. Myslím, že setkání s nimi mne velmi obohatilo a ty stovky hodin debat nebyly jen o architektuře, ale měly i velký přesah. Oni dle jejich vyjádření jsou velmi spokojeni, že dům dobře funguje a oni měli možnost takový projekt realizovat.
POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE: [1] URL: http://www.hsharchitekti.cz/index.php?lang=cs&page=project&name=vystavaprostorovy-dům [cit. web. str.] [2] Petr Burian, Petr Hájek, Tomáš Hradečný, Jan Šépka, Prostorový dům/Space house (kat. výst.), Galerie Jaroslava Fragnera, Praha 2000 [3] kolektiv autorů, Vila v Berouně, Stavba, 2004, č. 6, 22. 11., s. 90. [4] http://www.archiweb.cz/buildings.php?type=19&action=show&id=74&comments=show [cit. 2005-10-22] [5] http://www.archiweb.cz/buildings.php?type=19&action=show&id=74&comments=show [cit. 2005-12-05] [6] http://www.archiweb.cz/buildings.php?type=19&action=show&id=74&comments=show [cit. 2005-12-07] [7] http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10319060206-prostory/311294340030008-zivot-vkonceptu [cit. 21:43] [8] http://www.archiweb.cz/buildings.php?type=19&action=show&id=74&comments=show [cit. 2006-08-04] [9] Hana Vinšová a kolektiv autorů, České bydlení/DOMY, Praha 2006 [10] Rostislav Švácha, Vila v Berouně, Stavba, 2004, č. 6, 22. 11., s. 92. [11] URL: http://www.lidovky.cz/diskuse.aspx?iddiskuse=A110926_093213_ln-bydleni_ter [cit. 2011-05-10]
