SZČD 1. A
Literatura a prameny k české státnosti
Pramen = autentické zachycení minulosti,prostřednictvím právních knih a zákonů.Je to z čehoţ poznáváme historii. Prameny mohou být hmotné (např. rytíř Rolland-symbol práva) a nebo literární. Počátky vědeckého zpracování historie u nás-17. století- doba pobělohorská. Do tohoto období patří naši dva evangeličtí historici: Pavel Stránský ze Zap Spisovatel,právník,historik a politik, který ţil v exilu v Nizozemí. V roce 1634 napsal latinsky psané dílo Respublica Bohema (O státě Českém), které bylo vydáno v jeho exilu. Zabývá se v něm geografickými poměry, posloupností panovníků. Nalezneme zde kapitoly o zákonech a právu, o orgánech státu a jejich kompetence, jsou tu popsané i pohřební ceremoniály. Podává důkaz, ţe naše země byly vţdy samostatné, ţe naše právo pochází z domácích zdrojů. Pavel Skála ze Zhoře Protestantský historik, dlouhá léta v exilu v Německu.Autor 10-ti svazkového rukopisu česky psané Historie církevní, na které pracoval v exilu a která na 16 000 foliových stranách popisuje dějiny křesťanství a katolické církve aţ do roku 1623. Nebyla nikdy vydána tiskem. Dále napsal dílo Česká konfederace v knize najdeme i kapitoly o právu - zabývá se generálním sněmem z roku 1619, který přijal 1. českou ústavu pro celé soustátí (tzv. Česká konfederace).Obě díla byla vyuţívána k politickým věcem, např. za absolutismu se zdůrazňovaly některé pasáţe týkající se české svébytnosti Bohuslav Balbín Česky i latinsky píšící historik (jezuita), který napsal Obranu jazyka slovanského, zvláště českého (latinsky psaná, tištěna v 18. století) a Liber curialis - dějiny soudnictví a Zemských sněmů. Díle napsal spisy Učené Čechy a Výtah z dějin Čech. Doba osvícenství Toto období klade důraz na úlohu rozumu (ratio). Mikuláš Adaugt Voigt - napsal málo úspěšné dílo z oboru právní historie O duchu českých zákonů, psané německy. Gelasius Dobner –Zakladatel novodobého českého dějepisectví. Napsal latinsky komentář k Hájkově Kronice české a napsal O horním právu jihlavském. Objevuje se u něho myšlenka přirozeného práva, zabýval se horním právem jihlavským. František Martin Pelcl - byl prvním profesorem české řeči a literatury na praţské univerzitě. Vyzvedává českou státnost.Vydal Balbínovu Obranu jazyka slovanského. V historických pracech se věnoval monografii Karla IV. a jeho syna Václava IV. Josef Vratislav Monse – profesor práv na Olomoucké universitě, kde přednášel o moravském právu. Jeho smrtí pokus o historické traktování moravského práva zaniká. Roku 1769 vznikla Česká společnost nauk. Původně se jednalo o Soukromou učenou společnost nauk. Roku 1784 se ale stává veřejnou a od r. 1790 si do názvu přidává slovo „Královská“. U zrodu této předchůdkyně Akademie věd stáli - Ignác Born, hrabě František Antonín Nostic a kníţe Wüstenberg. Společnost pořádala odborné diskuse, které se týkaly i naší historie. Vydala i mnoho vědeckých děl. Rozvoj práva u nás v 19. a 20. století r.1861 byl zaloţen časopis Právník, který vychází dosud. Objevovaly se v něm historicky zaměřené stati a úryvky. K prvním autorům patřil K. J. Erben. r. 1864 vznikl spolek českých právníků -Právnická jednota -vydával časopis Právník a pořádal zajímavé debaty. r. 1868 zaloţili studenti práv spolek nazvaný Všehrd. Význační právníci i neprávníci 19. století. Josef Karel Auersperg - prezident zemského soudu; německy napsal dílo Historie královského apelačního soudu (1805).
1
SZČD František Palacký – zabýval se českou právní minulostí, zaloţil edici pramenů k českým dějinám – Archiv český. Hermenegild Jireček - Stal se zakladatelem právních dějin jako vědecké disciplíny. Napsal Slovanské právo v Čechách a na Moravě (od vzniku práva u nás aţ do doby Karla IV.). Spolu s bratrem Josefem zaloţil a vydával edici Codex iuris bohemici (Zákoník českého práva) - obsahovala 13 svazků (mělo jich být 20, ale neměl dostatek peněz) . Je vyuţíván aţ do dnes, obsahuje všechny základní zákoníky českého feudalismu aţ do roku 1627 včetně právních knih ze 14.století-Knihy devatery, zákoník městského práva, zemská zřízení ze 16.století, Obnovené zřízení zemské. Hugo Toman - praţský advokát 19. stol. zabýval se historií práva státního v poběloh. době. Karel Jičínský - působil jako vychovatel v rodině Černínů; napsal Vývoj českého právnictví. Josef Kalousek- Nebyl právník.Vydal dílo nazvané České státní právo - chtěl ukázat, ţe české země byly vţdy svébytným státním útvarem a nikdy nebyly lénem římskoněmecké říše. Edice pramenů 1.-Archiv český - vycházel od roku 1840. U jeho zrodu stál František Palacký. Bylo zde vydáno např. Vladislavské zřízení zemské, různá sněmovní usnesení, korespondence šlechty. Archiv český byl oţiven na počátku 20. století Gustavem Friedrichem. 2.-Codex iuris bohemici - vydávali ho Hermenegild a Josef Jirečkové. 3.-Codex iuris municipalis (edice městského práva).Editorem byl první profesor českých právních dějin na praţské univerzitě Jaromír Čelakovský - syn Ladislava. Zde vycházela privilegia měst praţských a královských venkovských měst. 4.-Codex diplomaticus (z počátku 20. století).Vydával ho Gustav Friedrich a po něm Jindřich Šebánek. Tato edice obsahovala listy a listiny. 5.-Sněmy české (z 19. století, oţivena na počátku 20. století).Usnesení českých Zemských sněmů vydával Antonín Gindely. 6.-Fontes rerum bohemicarum – Z podnětu Fr.Palackého- uveřejňuje obsah českých sněmů a jejich usnesení ze16.a17.stol.Prvním redaktorem byl J.Emler.Jsou to prameny k čes. dějinám. 7.-Desky zemské (Pozůstatky desek zemských království Českého r. 1541 pohořelých).Tato největší práce Josefa Emlera vyšla v letech 1870 a 1872. 8.-Regesta diplomatica – Josef Emler. Obsahuje edici zemských desek a veřejných knih. 9.- Zřízení krajské v Čechách.- Autorem Bohuš Rieger. Významní historici práva 20. století Karel Kadlec- zakladatel dějin slovanského práva, zpracoval ruské,uherské,rumunské právní dějiny. Jaromír Čelakovský –zpracoval 1. učebnici- Povšechné české dějiny právní.Vyučoval na UK předmět Právní historie česká. Jan Kapras - vydal učebnici pro práv. fakulty - Právní dějiny zemí Koruny české. Byl nástupcem J. Čelakovského na UK-vyučoval předmět Právní historie česká. Zikmund Winter - vycházel z historie. Karel Kadlec - přednášel právo slovanské na právnické fakultě. Václav Vaněček - napsal Dějiny státu a práva v Československu.Profesor československých právních dějin na UK. prof. Bohumil Baxa – napsal - Dějiny práva na území ČSR. Richard Horna - ţák V. Vaněčka, zabýval se pranýřem. prof. Štýbr - ţák V. Vaněčka, působil na UK za první republiky. Karel Malý – napsal Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Valentin Urfus - zabývá se soukromým právem hlavně doby pobělohorské.
2
SZČD 1. B
Právní zakotvení vzniku Československa
Recepční zákon Vznik samostatného Československa a vyhlášení prvního zákona státu Na začátku roku 1918 zřejmý směr válečných událostí a politický osud R-U – přípravy na vznik samostatného československého státu neprobíhaly moc intenzivně - od dubna 1918 se začal připravovat politický a hospodářský program - vytvořen přípravný výbor - K. Kramář, J. Preiss, A. Rašín, J. Schneider, F. Pantůček a další - vypracování dvou osnov zákonů. První - hospodářský zákon - J. Preiss - podklad k zabezpečení samostatného hospodářství a měny – druhý - F. Pantůček - politický zákon - o prozatímní ústavní vládě říše české. 27. října 1918 nový rakouský ministr zahraničí hrabě G. Andrássy zaslal prezidentu Wilsonovi notu,ve které byly jeho podmínky přijaty. Tento akt byl českou veřejností pochopen jako kapitulace R-U. Následující den Národní výbor slavnostně a veřejně vyhlásil zákon o vzniku samostatného státu československého (11/1918 Sb.) Na základě těchto událostí došlo ke spontánní manifestaci praţského obyvatelstva a došlo k vyhlašování ČS republiky. Prvním zákonem se nestala ani jedna z předloh, ale narychlo připravená recepční norma (recepční zákon 11/1918 Sb.) – schváleno 28. října 1918 Národním výborem – politici nepočítali s tak rychlím zhroucením R-U – koncepce Dohody rozhodli, ţe definitivní vítězství bude aţ 1919. 14. října 1918 - generální stávka - porada politiků v čele s Rašínem a Preissem - shledáno, ţe připravované zákonné předlohy jsou nedostatečné - Rašín připravil text prvního zákona veřejnost se seznámila příští den z tisku a plakátů - „veškeré dosavadní zemské říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti“ - „veškeré úřady samosprávné, státní i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení“. Autor Rašín - „aby nenastal bezprávní stav, aby se celá státní správa nezastavila a aby se 29. října pracovalo dále, jako by revoluce vůbec nebylo“. Vzhledem k značně odlišnému právnímu a správnímu vývoji v českých zemích a na Slovensku, zejména po rakousko-uherském vyrovnání, byly převzaty dva zcela jiné právní a správní systémy - právní dualismus – slib stavu přechodného – ale z provizoria se tak stal trvalý stav. V čele Národní výbor - výraz jednoty národa – zákonodárná i výkonná moc - pro celý stát – jeden Slovák - dr. Vavro Šrobára. Jednání praţského Národního výboru s představiteli místodrţitelství o předání státní moci - v německých okresech dosavadní státní správa nedotčena a ţe bude fungovat nerušeně dále sjednáno, ţe místodrţitelství uznává Národní výbor za „výkonný orgán suverenity národa“. Obdobné poměry jako v Čechách byly na Moravě a ve Slezsku, kde podle vzoru praţského Národního výboru došlo ke vzniku Moravského národního výboru v Brně a Zemského národního výboru pro Slezsko.
3
SZČD 2. A Zákon sudnyj ljudem (včetně příkladů) a další prameny práva Došlo i k vytvoření primitivního právního systému - původní zvykové právo jiţ nevyhovovalo - na základě byzantských právních norem sepsány dva dokumenty Nomokánon (sestavený Metodějem) a sbírka právních předpisů Zakon sudnyj ljudem (zpracoval Konstantin). Zákon sudnyj ljudem (2. pol. 9. stol.) - neboli Soudní zákon pro laiky, tedy pro světské osoby je nejstarší známá slovanská právní památka, autoři Cyril a Metoděj (na ţádost moravského kníţete Rastislava) - byl vypracován podle byzantského vzoru a jeho modelem byla tzv. Ekloga (výbor zákonů obrazoboreckých císařů isaurijské dynastie Lva III. a Konstantina V., obsahovala látku justiniánské kodifikace „Corpus Iuris Civilis“ s modifikacemi obyčejového práva) Aplikuje normy církevního práva na světskou společnost, obsahuje 33 článků, tvoří doplněk obyčejového práva (tj. uţíván jen tehdy, kdyţ měnil dosavadní právo obyčejové, nebo kdyţ obyčej chyběl), navazuje na sbírku církevního a světského práva Nomokánon (autor Metoděj), vycházel ze zásad křesťanství, ústřední motiv nadřazenost Boţích zákonů nad světskými, obsahuje soubor norem trestního, procesního a rodinného práva, na rozdíl od Eklogy některé tresty mírnější (př. za krádeţ koně za války pokuta, za smilstvo s jeptiškou uřezání nosu (církevní trest – pokání 15 let) aj.), - církevní tresty mírnější (většinou pokání, půst) neţ světské (stětí, upálení..), tresty: pokání (4 stadia: 1. plačící – stál v předsíni a prosil příchozí, aby se za něho modlili; 2. slyšící – kajícník mohl být přítomen po určitou část bohosluţby v chrámu; 3. klečící – v kleče se mohl účastnit celé mše, nesměl přijímat tělo Páně; 4. stadium, kdy kajícník stál s ostatními věřícími, opět nesměl přijímat tělo Páně. Celý proces trval 7 let.), majetkové (především odškodnění – př. za znásilnění panny na pustém místě propadal majetek pachatele dívce), mrzačící – přísné mrzačící tresty uvedené v Ekloze byly v tomto zákoně mnohdy nahrazeny tresty majetkovými, ale v některých případech byl tento trest ponechán (uřezání nosu v případu svedení zasnoubené dívky), absolutní – zřídka, vyhoštění (svatokrádeţ) - rodinné právo – zásada monogamie, majetkové právo - dělení kořisti (1/6 kníţeti, zbytek bojovníci), procesní ustanovení (pouţívá se přísaha jako důkazní prostředek), trestní právo (nebrat zaujaté svědky, rozlišit místo činu – veřejné místo, pusté místo) - samotný Zákon vykazuje nízkou míru abstrakce a upravuje jen některé příklady Anonymní homilie (homilie = výklad části biblického textu), sestavil Metoděj, spojena s právem církevním, obsahuje výzvu adresovanou soudním orgánům, aby dodrţovaly Soudní zákon pro laiky Nomokánon (= sbírka zákonů), Metodějům překlad byzantské památky ze 6. st. – Synagoge od Jana Scholastika, je stručnější, nalezneme zde normy, které jsou přímo církevní provenience, ale i normy, které vydával stát Staroslověnský pedestenciál – slouţil k stanovení pokání za hříchy, rozlišuje se v něm vraţda a zabití Z Přemyslovského státu - Výsady Boleslavovy, Dekreta Břetislavova..
4
SZČD 2. B
Tiskové právo 1848 – 1948 – zákony a hlavní instituty
Svoboda tisku (podobně jako ostatní demokratické svobody) byla poprvé proklamována v Rakousku v r. 1848 ve spojitosti s poţadavky svobody projevu. Stalo se tak zatímním tiskovým předpisem z března 1848 (nenabyl platnosti) a nařízeními ministerské rady /1848/, kterým bylo pro rozhodování o tiskových deliktech u nás poprvé zavedeno řízení před porotními soudy. Zrušena předběţná cenzura - jejím zrušením byla zavedena trestní odpovědnost autorů tiskopisů, vydavatelů i tiskařů za zveřejněné obsahy. To vše bylo zakotveno v tiskovém patentu z roku 1849 (č. 161 ř.z.) a v uvozovacím patentu k trestnímu zákonu z roku 1852 a také v tiskovém řádu z roku 1852 (č. 122 ř.z.) Pro vydávání časopisů se vyţadovalo sloţení peněţité jistoty (kauce). Mohl být zastaven kaţdý časopis, který byl nepřátelský monarchii, náboţenství, veřejné mravnosti aj. Definitivně bylo tiskové právo upraveno zákonem č. 6/1863 ze 17. 12. 1862 a zákonem o tiskovém řízení (č. 7/1863 ř.z.) Po dobu 18. let byly v soudnictví porotní soudy. Východiskem pro úpravu tiskového práva byl čl. 13 ústavního zákona č. 142/1867, který zakotvil právo kaţdého „mínění své v mezích zákona slovem, písmem, tiskem nebo vyobrazením volně pronášeti“. Také tato právní úprava byla převzata Československou republikou. V roce 1918 byly recipovány poměrně pokrokové rakouské a uherské předpisy tiskového práva. Obsahovaly ovšem rozsáhlé moţnosti orgánů státního dohledu – vyuţití cenzury, konfiskace tiskovin a instituty omezení zejména opozičního tisku. V listopadu 1918 podány první návrhy na změny těchto předpisů a odstranění některých překáţek svobody tisku. Únor 1919 – předloţena parlamentu osnova zákona o tisku – podle ní všechny instituty důleţité pro existenci periodických tiskovin byly upraveny velmi liberálně v duchu demokratických ideálů. Osnova nebyla projednána. Ústavní listina zakotvila v § 117 svobodu projevu tiskem v zákonných mezích, § 113 výslovně uváděl svobodu tisku (právo tisknout i rozšiřovat tiskoviny). Duben 1920 – vydán zákon o mimořádných opatřeních, který opravňoval vládu, aby v zájmu ochrany státu za mimořádných okolností omezila svobody občanů, mezi nimi i svobodu tisku. Březen 1921 – nový komplexní návrh tiskového zákona – výrazně demokratický, prostředek k zajištění svobody tisku zakotvené ústavou. V parlamentě nebyl projednán z politických důvodů. V dalším vývoji jen dílčí změny vedoucí k omezování svobody tisku (př. Zákon na ochranu republiky z roku 1923 – stanovil 11 skutkových podstat deliktů, které bylo moţno spáchat obsahem tiskopisu – konkrétní uveřejnění závadných textů – trestem např. zastavení činnosti časopisu). Tisková novela z r. 1924 – obsahem procesní otázky, projednávání tiskových uráţek a zločinů křivého obvinění přechází z porotních soudů na soudy krajské (zřízeny 5. členné senáty – tzv. kmetské soudy). Místo komplexní úpravy byl v roce 1933 schválen pouze tzv. Malý tiskový zákon o dvaceti paragrafech - zaváděl omezení – kontrola, omezení nemravných publikací, upravil otázky tzv. tiskové opravy. Spolu s ním vydán v roce 1933 Zákon o ochraně cti. Zpřísňoval stíhání a trestání ublíţení na cti, k němuţ došlo v tisku, zavedl kumulaci trestů za jednotlivá ublíţení na cti. Do tiskových poměrů zasáhly také další zákony – např. novela zákona na ochranu republiky z roku 1933 a 1934, zmocňovací zákon a zákon o obraně státu z roku 1936. Tiskové zákonodárství tvořilo mozaiku recipovaných základních předpisů z doby monarchie a drobných úprav z 20. a 30. let.
5
SZČD 3. A Dekreta Břetislavova – správa státu a soudnictví, manţelské a procesní právo Dekreta Břetislavova - 1039 Nejstarší souvislá právní památka - soubor příkazů a zákazů zaměřených hlavně na podporu křesťanských zásad vztahů mezi lidmi a k upevnění církevní a státní organizace - Břetislav vydal nad hrobem sv. Vojtěcha v polském Hnězdně - polský stát v krizi - vojenská loupeţná výprava zdůvodněna snahou přenést ostatky do Prahy. Latinský text je znám z Kosmovy kroniky (světská památka ovlivněná církevní naukou a Biblí). Správa státu – v raně feudálním státě se krom orgánů ústředních začínají vytvářet i zárodky příští správy patrimoniální, tj. vrchnostenské. Základem je existence šlechtického velkostatku, tj. šlechtické drţby půdy a s ní související potřeba závislého obyvatelstva, aby plnilo své nové povinnosti vůči feudálům. Tuto skutečnost připomínají Dekreta, která v duchu křesťanské morálky zavádějí šestidenní pracovní týden a svěcení neděle jako dne odpočinku. Z drţby půdy vyplývalo právo drţitele poţadovat na poddaných, aby na půdě pracovali a odváděli část z výtěţku - svěcení svátků - nepohřbívat mimo hřbitov. Krčmy zdrojem všeho špatného - krčmář přivázán ke sloupu a bičován (první zmínka o pranýři - sloup), jeho věci zakopány a pijáci zavřeni dokud nezaplatí 300 denárů. Ze vztahu šlechtic – nevolník se vyvíjí další funkce vrchnostenské správy, jejíţ součástí byla i vesnická samospráva. Manţelské právo (rodinné) – upravuje vztah mezi muţem a ţenou, nadále se mělo řídit kanonickým právem, je nařizována zásada zákonnosti, monogamie a nerozlučitelnosti manţelství, tj. zákaz rozvodů (posvátné z hlediska kanonického, „kdo ruší manţelství budiţ vyhnán do Uher se statutem psance“), církevní forma sňatku, stíhání smilstev, cizoloţství ţen. Rozhodování manţelských sporů svěřeno církevním soudům za pouţití ordálů - poprvé zmíněn v právní rovině.Poprvé v právní rovině zmíněn ordál - boţí soud. ordál vody - v Čechách jen studená – spuštění svázaného do vody - potopí-li se, je nevinný ordál brodění ordál železem - chůze bosýma nohama po dvanácti rozţhavených radlicích ordál přísahy – přísahající dá prsty na rozţhavené ţelezo - musí podrţet po dobu přísahy ordál soudního souboje – z krevní msty - smlouva bití klínu v klín - mečem bojovali svobodní, nesvobodní holemi - níţe postavený nemohl vyzvat výše - právo na oddechový čas – třikrát po hodině – pokud se nedostavil mohl ho ţalobce zajmout nebo zabít a odvléci za nohy k šibenici ordálová přísaha – očištění - určitý počet spolupříseţníků - přeřeknutí = ztráta sporu – přísaha „bez klésky“ x „s kléskou“ – umoţněna oprava, od Karla IV nevedla ztráta přísahy ke ztrátě hrdla, ale k doţivotnímu ţaláři ordály kritizovány jiţ v době svého rozkvětu (12.,13.století) – zvláště církev, 1343 – kněţí se přestali účastnit Procesní právo a soudnictví – arciknězi jsou nadáni právy veřejného ţalobce – z úřední moci (ex offo) mohou zahajovat řízení v trestních věcech – je to ale výjimka, uplatňuje se spíše svémoc. Právo trestní iniciativy při stíhání vraţd, právo na pokuty za nedodrţování církevních svátků a nedělí a za pohřby mimo křesťanské hřbitovy. Zakázány krčmy – kořen všech špatností (pranýřování krčmářů). Pravidla o řízení na soudech se vyvíjela na základě obyčejového práva, soudní praxe a byla ovlivněna i zákonodárnými zásahy českých panovníků. Charakteristickými rysy procesu byly veřejnost, ústnost, zásada projednací, soukromá iniciativa stran, důkazní řízení ordálové a jiné přeţitky – např. v trestním právu nalézáme soukromou mstu – omezena placením náhrady za způsobenou škodu či výkupem z krevní msty – tzv. příhlavní peníze. 6
SZČD 3. B
Autonomie Slovenska 1938
V červnu 1938 předloţili poslanci Hlinkovy ĺudové strany v parlamentě návrh zákona o autonomii Slovenska. Postup při prosazování poţadavků přizpůsobovali vývoji situace na mezinárodní scéně a aktivitám sudetských Němců, kteří útočili stále intenzivněji na integritu ČSR z druhé strany. Slovenští politikové stupňovali své poţadavky a kladli další podmínky (např. v úpravě volebního práva na Slovensku tak, ţe by je nemohli uplatnit tam ţijící Češi). Po Mnichovu nátlak na praţskou vládu ještě zesílil. 6.10.1938 se v Ţilině sešli členové výkonného výboru (ĺudovci a další strany) a uzavřeli dohodu o společném prosazování červnové osnovy zákona o autonomii. Výkonný výbor ĺudové strany zároveň vydal „Manifest slovenského národa“ (tzv. ţilivský manifest) – poţadovali jménem národa právo na sebeurčení a svobodnou volbu státního zřízení, hlásila se ke křesťanství a podpořila boj proti „ţidovské“ ideologii. Současně byl dne 6.10. jmenován J. Tiso ministrem pro správu Slovenska. Ten vytvořil autonomní vládu a praţská vláda na ni přenesla rozhodování slovenských záleţitostí. De facto bylo autonomní uspořádání Slovenska v rámci okleštěné ČSR uvedeno do ţivota realizací Ţilinské dohody. Od té chvíle bylo Československo oficiálně povaţováno za jakýsi dualistický útvar – ČeskoSlovenskou Republiku. Slovensko mělo svůj sněm i vládu, která byla součástí ústřední vlády celé republiky. Tisova vláda se ujala správy Slovenska, po vzoru fašistických reţimů byly na Slovensku legalizovány a vládou podporovány ozbrojené oddíly Hlinkovy gardy. Koncem října 1938 slovenská vláda rozpustila spolky, které mohly tvořit alespoň z části protiváhu gardám (např. Orel, Národní garda). Po faktickém zavedení autonomie a po stanovení nových hranic republiky začali slovenští představitelé jednat s vládou o uzákonění tohoto nového stavu. Na naléhání slovenských politiků byly dne 19.11. schváleny osnovy návrhů ústavních zákonů o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi, oficiálně publikovány jako z.č. 299/1938 Sb. (Slovensko) a z.č. 329/1938 Sb. (Podkarpatská Rus).
7
SZČD 4. A
Lenní právo v českém státě
Mělo značný význam pro organizaci feudálního zřízení a jeho vnitřního uspořádání. Podstatou lenních vztahů byla představa o děleném vlastnictví, tj. o tom, ţe vlastnické právo se dělí na vrchní (vlastnictví k podstatě) a uţitkové (k uţitku), tzv. Dominium directum a dominium utile. Vrchní vlastník, označován jako senior, propůjčoval k uţívání objekt lenního vztahu, např. půdu nebo úřad, hodnost, právo, vlastníku uţitkovému, označovanému jako vazal. Tento měl právo léno uţívat, ale jen se souhlasem seniora, kterému byl zavázán řadou povinností: vojenskou sluţbou, finančními dávkami apod. Souhrn těchto povinností byl označován jako „věrnost“ (fidelitas). Porušení věrnosti, zrada (infidelitas) byla důvodem k odnětí léna. Senior měl povinnost zajistit nerušený výkon práv vazala. Počátek těchto vztahů nalézáme v kníţecích druţinách. Členové druţiny se usazovali na kníţecí půdě, která je má hmotně zajistit a připoutat k sluţbě v zájmu kníţete, a tedy i státu. (odtud název této drţby - výsluha). Pro stabilitu feudálního státu mělo výsluhové zřízení základní význam: od závazku osobního k panovníkovi se přechází k závazku věcnému a vrstva velmoţů získává podstatný zájem na existenci a bezpečnosti státu. Postupem doby se drţba výsluh stává dědičnou a tím se mění v léna, která přecházejí (se souhlasem seniora) na muţské potomky vazala (mana). Dokladem jsou Statuta Konrádova. Od druhé pol. 13. st. ovlivňuje vývoj domácího lenního práva i manské právo švábské a saské. Seniorem mohl být nejen král, ale i světský či církevní feudál. Vazalem-manem je svobodný muţ – šlechtic. Výjimku tvořili manové církevních vrchností, tzv. nápravníci, coţ byli vlastně svobodní sedláci vykonávající vojenskou sluţbu pro církevního pána. Královská léna byla od 14. st. zapisována do lenních knih, později do dvorských desek. Na lenním systému byla budována i správa některých pohraničních oblastí (Kladsko či Loketsko). Zpravidla kaţdý důleţitý hrad měl vybudován svůj systém lén a v čele stál hejtman. Známé je např. manství karlštejnská, která byla zrušená formálně roku 1811 a která slouţila k ochraně korunního pokladu a archívu.
8
SZČD 4.B Výpraskový patent z roku 1854, vztah k trestnímu zákoníku z roku 1852 Výpraskový patent – Prügeltpatent (20.dubna 1854) R. 1854 byl vydán Zákoník upravující správní administrativní řízení, tzv. „výpraskový patent“. V podstatě jím byla politickým a policejním orgánům rámcově vymezena trestněprávní pravomoc a dány hlavní směrnice pro její provádění (vydávání policejních příkazů, vynucování jejich dodrţování, trestání jejich přestoupení). Své jméno nese od toho, ţe mohl být uloţen i tělesný trest. Policejní tresty mohly být buď peněţité nebo vězení (vězení bylo na několik dnů - trest uloţený správní, ne soudní cestou), popř. bití (podle podmínek pro ukládání tělesných trestů). Tělesné tresty byly zrušeny roku 1867, ale dál tento zákon zůstal v platnosti, byl převzat i do ČSR. V podstatě se jedná o císařské nařízení č. 96/1854, které platí aţ do doby ČSR, do r. 1927. Z formálního hlediska byl tento patent normou trestního práva správního. Posiloval autoritu výkonných orgánů státní správy a výkonných článků samosprávy. Předpis m.j. procesně upravil vymáhání peněţitých sankcí,ale povinných poplatků a dávek uloţených občanům státními a obecními orgány. Pokuty za protipolicejní chování jsou proti pořádku a slušnosti. Netrestaly soudy, ale správní úřady. Patent poslouţil absolutistickému reţimu k zesílení policejního dozoru nad občany, vůči kterým dostal byrokratický státní aparát velmi široké pravomoci. V § 8 obsahoval moţnost pouţití příslušníků ozbrojených sloţek, četnictva, policie, armády, při nuceném výkonu správních rozhodnutí. Jejich asistence byla uvedena rovněţ při předvádění předvolaných osob k jednání před úřady. V § 11 se uvádí, ţe místo vězení nebo zostřeného trestu lze pouţít trest tělesný (u těch, kde to trestní zákon dovolil). V trestním právu byl roku 1852 vydán nový trestní zákoník, který nahrazoval zákoník z roku 1803. Bylo zde členění na zločiny, přečiny a přestupky. Platil aţ do roku 1950, byl málo pozměňován. Významné změny se dočkal roku 1867, kdy z něho byly vypuštěny feudální přeţitky (zrušena moţnost tělesných trestů, pranýře), byly definovány nové zločiny, přečiny a přestupky.
9
SZČD Poměr českého státu ke středověké Říši římské podle Zlaté buly sicilské a podle Zlaté buly Karlovy Základním problémem existence a vývoje českého státu je jeho mezinárodní postavení, zejména poměr k západním sousedům. Franští a němečtí panovníci se snaţí o ovládnutí a podmanění si ho, ze strany českých panovníků je to snaha o maximální nezávislost. 5. A
Jako vztah politický nutno chápat i vztah českého státu k říši (např. placení poplatků – daní, tj. výkup z hrozby války), údajná lenní závislost – císařové vyuţívali teorie o papeţském a císařském univerzalismu, podle které podléhají císaři všichni křesťanští panovníci jako světské hlavě křesťanského světa. Němečtí panovníci se snaţili tento vztah vykládat ve smyslu lenní teorie jako vztah nejen osobní (římský císař – český panovník), ale i věcný (římský císař – český stát), jako by tedy měli dispoziční právo českým státem jako svým lénem. Český stát však niky nebyl lénem německého císaře. Proto z této teorie universalismu vyplívá, ţe římský císař je pouze reprezentantem všech zemí - později římská říše nadstátním útvarem. - něm. teorie: "Kdyţ říšský panovník dává českým králům titul, jsou v lením poměru k Římu." - oprava této teorie: "čeští panovníci mají zdroj moci ve své zemi, protoţe se č. panovníkem stávají z vůle č.stavů (šlechty) a římský císař uţ jen formálně jejich hodnost potvrzuje." – od 1126 - bitva u Chlumce Poměr českého státu k říši se podstatně změnil získáním královského titulu pro české panovníky (roku 1085 kníţeti Vratislavovi, r. 1158 Vladislavovi II., od r. 1198 trvale Přemyslu I.) Ve smyslu tehdejší teorie lenního práva nebylo pak uţ vůbec moţné, aby český král byl vazalem, neboť král stál v lenní hierarchii na prvém místě. Konečnou úpravu vztahu českého státu k říši přinesla pak Zlatá bula sicilská z 26.9.1212, kterou byly císařem Fridrichem II. Přiznány českému státu všechny politické zisky a výsady, které dosud získal. Byla vytvořena pro Přemysla Otakara I. Bula uznávala: a) právo domácí volby panovníka b) dědičný titul krále pro české panovníky c) právo investitury biskupů d) zásadní jednota a nedělitelnost státu Závazky českého státu k říši byly spíše formální povahy – účast českého krále na říšských dvorských sjezdech, na římské korunovační jízdě římských císařů. Ve svém souhrnu představovala bula uznání suverenity českého státu a českého krále. Zlatou bulou Karla IV. z r. 1356 byla tato skutečnost dále potvrzena: a) vnitřní mezinárodní suverenita a nezávislost českého státu tu byla výslovně uznána b) práva a funkce českých králů v říši, které dostával český král lénem od císaře, byly jen jeho osobními závazky Český král měl hodnost říšského arcičíšníka a s tím pak spojenou funkci volitele (kurfiřta) římského krále. Trůn dědičný po meči a po přeslici v rodu Lucemburků (Dynastii lucemburské se tak podařilo definitivně vyřešit mezinárodní postavení českého státu) - po vymření svobodná volba zemským sněmem. Právo razit zlaté a stříbrné mince (mincovní regál). Poddaní kurfiřtů nesmí být odvoláváni k cizím soudům ani k jednání do ciziny, plná soudní suverenita. Instituce kurfiřtů - 13.stol. - sbor volitelů říšského krále (světští - markrabě braniborský, falckrabí rýnský, vévoda sasský, král český + církevní - arcib.kolínský, mohučský a trevírský) 10
SZČD 5. B
Stanovení státních hranic ČSR
Řadu měsíců po vzniku samostatného státu nebyly určeny hranice - nebyl mezinárodněprávně vymezen rozsah území. Pro jejich určení neexistovalo ano jednoznačné a spolehlivé vodítko. V souvislosti se vznikem států ve střední Evropě bylo uplatňováno hledisko sebeurčení národů (hledisko etnické), toto hledisko akceptovaly vlády vítězných západních mocností - u nás myšlenka prakticky neproveditelná - pouţitelný nebyl ani historický princip - území ČSR bylo součástí území Českého království - jako takové nebylo nikdy vytyčeno - po vzniku republiky snaha o odtrţení některých hraničních území. Spory ČSR o území s: Rakousko - před vznikem republiky začaly připravovat německy mluvící poslanci sjednocení rakouských Němců do jednoho státního celku za přímé podpory Rakouska 30. 10. 1918- vyhlásil vídeňský parlament utvoření dvou provincií na území ČSR - Deutschböhmen (Liberec) a Sudetenland (Ústí nad Labem) - krátce nato další - Böhmerwaldgau (pošumaví) a Deutschsüdmähren (jiţní Morava, Znojmo) - sestavily místní sněmy a vlády a prohlašovaly se za součást Rakouska - jednání o začlenění do ČSR němečtí zástupci kategoricky odmítli, proto pohraničí obsadili česká vojska a úředníci sloţili slib věrnosti praţské vládě. Hranice od té doby respektována. Polsko – 1919 spor o území těšínského kníţectví, připojeného Janem Lucemburským 1327 (historicky patří k Čechách, etnicky spíše k Polsku) – snaha území ovládnout vojensky. Konflikt ukončen diplomatickým zásahem dohodových (vítězných) velmocí. Mírová konference v Paříţi – 1919 27 států - rozhodující slovo vítězné mocnosti (USA, GB, FR, IT, JAP) - podepsání mírových smluv s poraţenými – v komplexu tvořily versailský systém poválečného uspořádání Měla být zárukou míru v Evropě - delegace ČSR vedena premiérem Kramářem, mluvčím ministr zahraničí Beneš - dalekosáhlé poţadavky na historické území Čech, Moravy, Slezska s historickým Těšínskem, Slovenska s hranicí posunutou výrazně na jih, Podkarpatská Rus, Vitorazsko a Valticko, Kladsko, Hlučínsko a Hlubčicko, pětikilometrový koridor pro spojení se spojeneckým státem srbskochorvatským - argumenty historickoprávní, národnostní, strategické, komunikační Mírové smlouvy měly 2 části (hranice poraţených států a jejich sousedů stanoveny v 2. části mírových smluv podepsaných v Paříţi). hranice: - československo-německá hranice, sahající v té době aţ k Ostravě, byla popsána ve Versailleské mírové smlouvě z roku 1919 (zák. č. 217/1921 Sb. z. a n.) - s Rakouskem bylo stanovena v Saint-Germainské smlouvě z roku 1919 (č. 507/1921 Sb.) - hranici s Maďarskem stanovila Trianonská smlouva z roku 1920 (č. 102/1922 Sb.) - hranice československo-rumunská a československo-polská vycházela z textu neratifikované Sevreské smlouvy (září 1920), spory na polské hranici o Těšínsko, Oravu a Spiš byly vyřešeny rozhodnutím konference velvyslanců v letech 1920 a 1924 (vyhláška č. 20/1925 Sb.) - o hranicích našeho státu dále pojednávala úmluva mezi ČSR a Rakouskou republikou o vedení hranic (č. 288/1922 Sb.) a zákon z 30.1.1920 Sb. o inkorporaci Vitorazska a Valticka - v mírových smlouvách průběh hranice stanoven velmi povrchně Ústava ČSR poţadovala, aby územní změny byly potvrzeny formou ústavního zákona. Pozdější změny hranic (z doby 1. republiky), tj. změny obsaţené v hraničních statutech a v československoněmeckých smlouvách z let 1930 a 1935, byly stvrzeny ústavními zákony z let 1930, 1935 a 1936. Problémem bylo začlenění Podkarpatské Rusi do ČSR – nejprve patřila k uherské části R-U, v r. 1919 se však rusínští politikové přihlásili k ČSR, coţ potvrdila i konference (tzv. malá smlouva St. Germainská). Guvernérem P.R. se stal O. Ţatkovič (jmenován T.G.M.). Postupně se objevují hlasy volající po samosprávě, či autonomii; 29.6.1945 podepsána v Moskvě smlouva o Zakarpatské Ukrajině a Podkarpatská Rus byla postoupena Sovětskému Svazu.
11
SZČD 6. A
Luţice a Slezsko jako součást státu České koruny
Český stát se postupně rozšiřoval a rozvíjel z původního jádra, kterým bylo vlastní přemyslovské panství v centru dnešních Čech. Postupně vznikl český stát jako rozsáhlý celek. Morava byla definitivně získána k českému státu kníţetem Břetislavem a od 11. st., přes snahy ji odtrhnout, byla uznána jako nepopiratelná součást českého státu. Slezsko bylo postupně připoutáváno k českému státu smlouvami, které uzavírali čeští panovníci se slezskými kníţaty (Polsko se vzdalo nároků na Slezsko r. 1339). Tyto smlouvy zaručovaly českému králi lenní svrchovanost nad kníţectvími a po vymření jejich drţitelů se stávaly bezprostředními lény českého krále, který zde vládl prostřednictvím hejtmanů. K českému státu patřilo i Kladsko, Václav II. získal Horní Slezsko, Krakovsko aj. a v r. 1300 titul krále polského. Pro syna Václava III. Získal uherskou korunu. Roku 1306 Přemyslovci vymírají po meči zavraţděním Václava III. v Olomouci a na trůn nastupují Lucemburkové. Jan Lucemburský získal Chebsko, po vymření rodu braniborského Horní Luţice (Zhořelecko a Budyšínsko), v letech 1327-1341 pak byla připojena kníţectví slezská. R. 1368 pak připojena Dolní Luţice (výplatou zástavy). Karel IV. zajistil připojení kurfiřství braniborského (1373) - Zikmund je však prodal. 1348 a 1355 – vydal Karel IV. dva majestáty, jejich obsahem jsou inkorporační listiny o přivtělení Moravy a Luţice k českému státu. Současně byla prohlášena nedělitelnost státu a šlechtě se dostalo právo odepřít poslušnost králi, který by tuto zásadu porušil. Od roku 1322 je komplex těchto zemí nazýván „Corona regni Bohemiae“ – Koruna království českého (označení státu jako „koruna“ bylo ve feudální Evropě běţné, označovala nejen území státu, ale i osobní existenci státu. V personálním smyslu byla koruna tvořena šlechtou a králem). Odtud se povaţuje za vlastní jádro ČS království české a markrabství moravské, zatímco ostatní země jsou přivtěleny (inkorporovány). Stráţcem celistvosti státu se na základě Karlových majestátů stává český zemský sněm. Vestfálský mír - územní rozklad českého státu po roce 1620 Nastolením absolutismu se zpočátku nezměnilo nic na suverenitě českého státu, země i nadále tvořily hlavní, zvláště hospodářskou oporu habsburské říše. Po 30tileté válce ztráta obojí Luţice – jiţ v r. 1620 dány do zástavy saskému kurfiřtovi, 1623 dány do zástavní drţby, 1635 praţským mírem odstoupeny jako dědičné léno. 1742 Vratislavský mír – ztráta větší části Slezska (postoupeno Prusku) a Kladska, zbylo Těšínsko, Opavsko, Krnovsko a část Niska. Dolní Luţice, část Horní Luţice, Zhořelecko připadlo po napoleonských válkách Prusku - od roku 1831 mělo moc nad zbývající částí Horní Luţice Sasko.
12
SZČD 6. B Prozatímní ústava ČSR První období po vzniku uzavřeno přijetím prozatímní ústavy - před ní ovšem vydáno několik norem, které lze v širším pojetí řadit do ústavního práva - recepční norma - Národní výbor konstituoval některé ústřední orgány - 12 nejvyšších správních úřadů pro jednotlivé resorty usilovalo se o vyjádření diskontinuity s habsburskou monarchií – nakonec stejně ministerstva - počet rozšiřován - např. m. zásobování, pošt, telegrafů a telefonů, pro sjednocení zákonodárství. Dále zákon o nejvyšším správním soudu - řešení kompetenčních konfliktů - rozpadem monarchie přestal fungovat vídeňský nejvyšší správní soud - platily dosavadní předpisy rakouské. Prozatímní ústavu přijal Národní výbor 14. listopadu 1918. Tento zákon byl vydán pod číslem 37/1918 Sb. Národní výbor tím dovršil svoji činnost a přestal fungovat. Tvůrce JUDr. A. Meissner - sociální demokrat - vystihl potřeby doby - nestabilizované republice dal základní zákon - upravil principy fungování nejvyšších státních orgánů - ostatní otázky měly být ponechány na definitivní verzi. Prozatímní ústava Má 21 paragrafů a 4 oddíly (tvořila spolu s recepčním zákonem provizorní ústavní základy nového státu. 4 oddíly: a) o národním shromáţdění b) o prezidentu republiky c) jak se vyhlašují rozsudky (vyhlášení jménem republiky) d) o moci výkonné a nařizovací Postrádá v ústavách obvyklé samostatné prohlášení, coţ odpovídá jeho provizorní povaze. Předpokládala existenci tří nejvyšších orgánů – Národního shromáţdění, prezidenta a vlády. Národní shromáţdění - zvané téţ Revoluční národní shromáţdění – vzniklo rozšířením pléna Národního výboru na celkových 256 členů stejným způsobem jako byl sestaven Národní výbor. Politické strany získaly v Národním výboru zastoupení podle výsledků posledních voleb do vídeňské říšské rady (1911). PÚ upravovala ztrátu poslaneckého mandátu, stanovila podmínky pro jednání a usnášení se ve sněmovně (přítomnost alespoň 1/3 poslanců, přičemţ ke schválení běţných otázek stačily hlasy nadpoloviční většiny přítomných). 2/3 hlasů za přítomnosti nejméně dvou třetin poslanců bylo třeba ke změně prozatímní ústavy, ke zvolení prezidenta, k vypovězení války aj.Jmenováni vedením politických stran - kaţdý poslanec musel podepsat prohlášení, ţe vrátí mandát, kdykoli bude stranou poţádán – zásada fungovala po dobu celé první republiky – poslanecké mandáty majetkem politické strany - 1919 vystoupili ze sociální demokracie a zaloţili vlastní stranu - odmítli rezignovat – obsáhlá debata ústavního výboru. Mělo zákonodárnou pravomoc a vykonávalo dozor nad mocí výkonnou - vládou – nim. 1/3 přítomných, ½ většina – případně 2/3 z 2/3. Prezident - volený RNS. Pokud byl mimo území, vykonávala jeho kompetence vláda. Zastupoval stát navenek. Byl vrchním velitelem, přijímal vyslance, jmenoval vyšší státní úředníky a důstojníky. Měl právo milosti a amnestií. Byl politicky neodpovědný. Měl taxativně a velmi úzce vymezenou pravomoc (převáţně reprezentativní a méně závaţné úkoly), jeho úkony měl potvrzovat příslušný ministr, ve vztahu k parlamentu měl právo vrátit k novému projednání schválený zákon do osmi dnů. K jeho potvrzení ve sněmovně potom stačila prostá většina hlasů a zákon setrval a byl vyhlášen i přes vrácení prezidentem. Neměl právo účastnit se jednání parlamentu. 13
SZČD
Vláda -Výkonná a nařizovací moc - počet členů stanoven na 17 (včetně předsedy) - všechny volilo NS. - odpovědni, vyslovením nedůvěry – jednotlivě i celý kabinet. Rozhodovala ve sboru a normotvornou činnost vykonávala formou nařízení. Parlament – vedle zákonodárné činnosti volil prezidenta a vládu, vůči vládě mu příslušela kontrolní pravomoc („aţ do doby, kdy podle ústavy konečné se sejde a ustaví sněmovna vyšlá z voleb“ - §4 PÚ) Prezidentem zvolen T.G.M., v čele vlády K. Kramář. Výkon moci soudní upravila dikcí, podle níţ se rozsudky vyhlašovaly jménem republiky. Dále schváleny akty moci výkonné a nařizovací, provedené předsednictvem Národního výboru. Československo se formálně výrazně blíţilo čisté formě parlamentní republiky. z.č. 138/1919 Sb. – 1. novelizace prozatímní ústavy Počet členů NS rozšířen na 270 poslanců – návrh podali slovenští poslanci. Důvod: zhoršení situace na Slovensku (mnozí slovenští poslanci působili jako poradci V. Šrobára, ministra s plnou mocí pro správu na Slovensku a nemohli proto soustavně pracovat v parlamentě, dále se poukazovalo na chaos v právní praxi na Slovensku a na nevyjasněné otázky platnosti starších právních norem aj.) z.č. 271/1919 Sb. – 2. novelizace prozatímní ústavy Přinášel změny v činnosti NS, které odpovídaly rozšířeným a výslovně uvedeným novým kompetencím prezidenta a vlády. Nejzávaţnější změnou v pravomoci prezidenta vůči parlamentu byla jeho povinnosti podávat „občas“ ústní nebo písemné zprávy o stavu republiky a doporučovat sněmovně opatření, která pokládal za účelná. Významné posílení pravomoci prezidenta: sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, má právo suspensivního veta, mohl jmenovat a propouštět vládu, předsedat schůzím vlády a účastnit se jich, vyţadovat zprávy od jednotlivých ministrů aj. Tímto rozšířením svých pravomocí se prezident stal fakticky hlavou vládní a výkonné moci. Zavedena nová funkce náměstka prezidenta – zástupce prezidenta v případě nemoci (okolo jednoho měsíce). Novela vypustila přesně stanovený počet členů vlády (nevolilo jiţ NS), jmenoval ji prezident, určoval, kdo bude řídit příslušný resort. Bylo tedy oslabeno dominantní postavení parlamentu. NS zahájilo činnost 14. listopadu 1918 - předsedou sociální demokrat František Tomášek jeho významné akty: prohlášení habsbursko lotrinské dynastie za zbavenou veškerých práv v českých zemích - proklamování republikánské formy státu - volba T. G. Masaryka prvním prezidentem – ustavení první domácí vlády tak řečené všenárodní koalice (v čele s národním demokratem dr. Karlem Kramářem).
14
SZČD 7. A Úřad poprávců a krajská správa v Čechách Překonávání feudální rozdrobenosti, rozvoj vnitřního trhu, posilování střední moci, to vše rozkládalo původní hradskou správu opírající se o soustavu opevněných center přemyslovské moci. Namísto hradských orgánů začaly být vytvářeny větší územní správní celky – kraje (od 13. st.) V Čechách vzniklo 12 krajů, zvláštní postavení měli kraje vnější (např. Loketsko, Kladsko), jejich spojení s Čechy bylo zaloţeno na lenních vztazích. V ostatních zemích České koruny se krajská správa nevytvořila. V čele krajské správy stáli úředníci – tzv. poprávci (také tzv. krajští soudcové). Byly jmenováni panovníkem, aby plnili úkoly soudců a zároveň výkonných policejních úředníků, tedy aby vykonávali spravedlnost, činili „po-právu“. Mezi jejich úkoly patřilo i stíhání zločinců, zajišťování bezpečnosti na cestách, ochrana mince aj. Zvláštní povinností poprávců bylo i pronásledování tzv. psanců. Ty museli poprávci stíhat z úřední povinnosti. S rozvojem funkce poprávců vznikají také nové soudy krajské za jejich předsednictví a obsazované krajskými kmety. V období stavovského státu prošla krajský správa značnými změnami. Instituce husitských krajských hejtmanů se udrţela i po poráţce husitství, kdyţ ještě za vlády krále Zikmunda drţeli hejtmané ve svých rukou vládu v krajích. S obnovením ústřední královské moci a s pokusy o restauraci otřesených feudálně pozemkových vztahů souvisí i obnova úřadu starých poprávců, kteří se stávají oporou politiky zaměřené proti husitství. Za vlády Jiřího z Poděbrad dochází k znovuobjevení krajských hejtmanů, za Vladislava II. dochází k oslabení pozic dědičných poprávců. Poprávci definitivně mizí r. 1499, kdy byla uzavřena dohoda mezi stavy a králem a definitivně tak byla upevněna moc krajských hejtmanů. Neměli jiţ soudní pravomoc, ale zato rozsáhlou pravomoc správní.
15
SZČD
7. B Obchodní zákoník rakouský a obchodní společnosti Základem obchodního podnikání se stal v Rakousku Všeobecný obchodní zákoník /1863/. Vycházel ze zásad rámcového obchodního zákoníku vydaného pro země německého Bundu (stejně jako směnečný řád) - upravoval právní poměry vznikající při obchodování a definoval pojem kupce jako osoby, která provozuje obchody po ţivnostensku - např. postavení obchodníků – zavedl kupecké knihy (pro finanční kontrolu), pravidla pro vznik a fungování různých obchodních subjektů, zavedl firemní rejstříky, upravil vznik kapitalistických společností (v.o.s., k.s., a.s., s.r.o., komanditní společnosti na akcie aj.) Nezbytnou součástí obchodování a podnikání vůbec byly i kapitálové společnosti, jejichţ vznik byl průvodním zjevem rozvoje kapitalismu v Rakousku. K podnikání jiţ nestačil kapitál jednotlivce, a vývoj proto vedl ke spojování podnikatelů za účelem společného podnikání (obchodní spol., druţstva, a.s., k.s. aj.) Ţivnostenské právo tvořily právní předpisy upravující v rakouském státě kapitalistické podnikání, ať jiţ řemeslnické či tovární. Základním východiskem se stal ţivnostenský řád (č. 227/1859), vycházející z poţadavků liberalismu. Autoři se snaţili zajistit volný přístup ke všem ţivnostem, tj. podnikání, pro kaţdého svéprávného občana. To se nevztahovalo na námezdní pracovníky, dělníky a zřízence – pro ně platila ustanovení patriarchálního charakteru, která byla poplatná starým cechovním předpisům a zavazovala je k poslušnosti k zaměstnavateli. Ten byl povinen jim pouze platit mzdu, jinak nebyl ničím omezen, mohl je kdykoliv propustit. Ukončil-li zaměstnanec předčasně pracovní poměr bez zákonného důvodu, mohl být nejen trestán, ale i donucen k návratu do práce policejní asistencí. Stávky znamenaly porušení pracovní smlouvy. Upravil vyuţívání dětské práce, tj. zakázal zaměstnávat v průmyslových podnicích děti do 10 let a stanovil maximální délku pracovní doby pro děti mladší 14 a 16 let. Vláda se zaměřila na organizované dělnické hnutí: – 1. etapa - nejprve otevřená perzekuce a omezení dělnického zákonodárství jen na reformu ţivnostenského řádu, na pokusy o úpravu ručení zaměstnavatele při pracovním úrazu a zřízení pomocných pokladen – tato snaha vedla k vydání koaličního zákona a zákona o ţivnostenských soudech – 2. etapa – politika „cukroví a biče“ – pouţívaná pod vlivem bismarckovského Německa – vedle perzekuce přistupovala vláda i k jistým reformám sociální povahy. Toto tzv. ochranné zákonodárství se nevztahovala na čeledníky – jejich poměry upraveny tzv. čeledními řády (1857 pro Prahu, 1866 pro Čechy), které vycházely z tradičních představ o kárné pravomoci pána nad čeledínem a značně znevýhodňovaly pracující (co do času, odpočinku, mzdy aj.) Novela ţivnostenského řádu (č. 39/1883) – přizpůsoben především právní úpravě řemeslnického podnikání (tovární výroba zůstala stranou). Byla zavedena tzv. nucená společenstva pro všechny druhy ţivnost. podnikání.
16
SZČD Dělnická novela (č. 22/1885) - nově upraveny pracovní poměry v řemeslnických ţivnostech a v továrnách. Součástí dělnické politiky bylo i úrazové a nemocenské pojištění a sociální, invalidní a starobní pojištění. Rakouská vláda chtěla vystupovat jako záruka bezpečného řešení dělnických otázek a potřeb, chtěla získat dělnictvo a omezit vliv sociálně-demokratické strany. Zavedeno všeobecné nemocenské pojištění (jen na ţivnostenské dělnictvo), zavedeny příspěvky na nemocenské pojištění aj. Podstatné zhoršení a omezení sociálních a pracovních práv dělníků přinesla válečná léta 1914-1918 – urychlená militarizace hospodářství, podrobení podniků slouţících válečné výrobě vojenskému reţimu atd. typy společností: - veřejná obchodní společnost – nejjednodušší forma společného provozování obchodů. Tvořilo ji sdruţení dvou i více osob, které provozují pod společnou firmou obchodní činnost. Vznikala uzavřením smlouvy (forma nepředepsána), právní subjektivity nabývala zápisem do obchodního rejstříku a započetím obchodování. Zisk se dělil stejným dílem, za ztráty ručili účastníci primárně (věřitel se mohl obrátit na kteréhokoliv společníka, ručili společně a neomezeně – nejen vkladem ale i majetkem). To přinášelo neţádoucí rizika. - komanditní společnost – provozování obchodů pod společnou firmou se účastní jeden nebo více účastníků jen majetkovými vklady (tzv. komandisté) a u jednoho nebo více společníků pak účast není omezena na vklady (komplementáři). Vznik obdobně jako v.o.s. Za závazky ručili komandisté do výše vkladu, komplementáři pak neomezeně (měli vedoucí postavení ve spol.), komandisté měli právo kontroly nad činností spol. - akciová společnost – oblíbená a nejrozšířenější forma kapitálové společnosti. Byla povaţována za právnickou osobu, vznikala udělením státní koncese ministerstvem vnitra. (podmínka – zakladatelé zaručují svými osobními a kapitálovými poměry, ţe podnik bude řádně veden a nebude sledovat vedlejší cíle). Před zápisem do OR musel být sloţen akciový kapitál, který se dělil na akcie. Akcie = cenný papír vystavený buď na majitele či na jméno. Zápisy vedeny v knize akcionářů. Hodnota akcie určována poptávkou a nabídkou na burze. Akcionář nesměl za trvání společnosti poţadovat vyplacení vkladu. Organizačním základem spol. byly stanovy, které obsahovaly název firmy a sídlo společnosti, předmět podnikání, dobu trvání, výši kapitálu a jeho rozdělení na akcie, druh akcií a jejich nominální hodnotu, zásady bilance rozdělování čistého zisku, orgány správy – tj. představenstvo (správní rada) – řídilo společnost, dozorčí rada – kontrolní funkce a revize účtu, a valná hromada (tu svolávalo představenstvo) – předkládána jí účetní uzávěrka 1 * za rok. - komanditní společnost na akcie – zde alespoň jeden společník ručil osobě a neomezeně za závazky společnosti, ostatní pouze vklady - společnost s ručením omezeným – nejdokonalejší forma kapitálových spol. Vznik uzavřením smlouvy ve formě notářského zápisu a zápisem do OR. Státní koncese se vyţadovala jen např. kdy se spol. zabývala ţelezničním podnikání, aj. Zákon stanovil minimální výši kmenového kapitálu – ten pak rozdělen na kmenové podíly jednotlivých společníků. Společníci ručily do výše svého vkladu. Měl právo na podíl ze zisku, na správě spol. aj. Čistý zisk byl dělen podle podílů. Za trvání společnosti nesmělo být vyţadováno vyplacení podílu. Orgány – jednatelé, valná hromada společníků, dozorčí rada. Výhoda této společnosti – podíly členů neměly charakter akcií, tj. byly nepřevoditelné a jejich hodnota nepodléhala burzovním spekulací.¨¨
17
SZČD 8 . A Dvorské a zemské úřady v českém státě do roku 1620 Základem nejdůleţitějších orgánů feudální státu, resp. jeho jednotlivých zemí jsou v tomto období dvorské sjezdy (shromáţdění velmoţů, jiţ za ranného feudalismu byly svolávány panovníkem zpravidla při církevních svátcích, aby na nich předkládal k rozhodnutí otázky zahraniční politiky, války a míru aj.). Ze shromáţdění těchto velmoţů vznikají postupně tři instituce – zemský sněm, zemský soud, královská rada. Od 13. st. se vyvinul obyčej svolávat alespoň 1x ročně sněm. Se stoupajícím vlivem šlechty upadá úloha úředníků králova dvora, z nichţ si faktickou úřední pravomoc udrţeli jen maršálek, dvorský sudí a kancelář (přednosta – střeţil královskou pečeť a odpovídal králi za obsah všech listin). Ostatní dvorští úředníci se stali spíše nezbytnou součástí dvora – např. číšník, stolník, dveřník, mečník aj. Namísto úředníků dvorských se objevují úředníci tzv. zemští (jsou skutečnými ministry feudálního státu a zastupují především politické zájmy vysoké šlechty). V Čechách byly 4: komorník (finance) sudí (agenda zemského soudu) písař (agenda zemských desek) od 14. st. nejvyšší purkrabí (hlava výkonného aparátu) Všichni zároveň vystupovali při řízení na zemském soudu. Na Moravě se v této době uplatňuje, vedle zemského moravského hejtmana, také český zemský maršálek, nejvyšší zemský komorník, zemský sudí, nejvyšší hofrychtéř, zemský podkomoří a zemský písař. Vedle těchto úředníků vystupují ještě tzv. úředníci menší (původně pomocné orgány zemských úředníků). Postupně se z nich vyvinul samostatný sbor úředníků, zasedajících kaţdodenně a pověřovaných správní agandou menšího významu. Především měli na starost činnost při menším soudu zemském, agendu zemských desek aj. Tyto orgány vytvářeli jakousi podvojnost úřadů: úředníci dvorští a zemští, větší a menší. Na Moravě existovala i podvojnost úřadů zemských – vznikají souběţně dva úředníci zemští (jeden působí při ZS olomouckém a jeden při ZS brněnském). Pokud jde o povahu úřadů i o postavení úředníků šlo o úřady čestné, úředníci nebyli placeni státem ani panovníkem. Nebylo stanovena pevné sídlo úřadu a úřední agendu vykonávali ve svých domovech. Jejich činnost však nemůţeme povaţovat za produkt šlechtické samosprávy. Byli funkcionáři feudálního státu a jednali z pověření panovníka. Jejich odpovědnost šlechtě se naplno rozvinula aţ v období stavovském.
18
SZČD 8. B
Podkarpatská Rus jako součást ČSR
Problémem bylo začlenění Podkarpatské Rusi do ČSR – nejprve patřila k uherské části R-U, v r. 1919 se však rusínští politikové přihlásili k ČSR, coţ potvrdila i konference (tzv. malá smlouva St. Germainská). Postupně se však objevují hlasy volající po samosprávě, či autonomii. Veřejná správa na Podkarpatské Rusi Podle Ústavy součástí ČSR, charakterizováno jako samosprávné území s nejširší autonomií. Do té doby, neţ byl vytvořen sněm PR, byl nejvyšším článkem správy guvernér a jeho zástupce-viceguvernér (ten byl v některých povinnostech nezávislý na guvernérovi a podléhal přímo vládě. Stál v čele civilní správy). Nejvyšším článkem správy byl guvernér – 1. byl jmenován Ţatkovič (jmenován T.G.M.). Na území PR byly podle historické tradice v r. 1920 vytvořeny 4 ţupy – v čele správci (později zbyla jen jedna ţupa). Postavení PR upravoval „generální status“, 1920 nový generální status – připuštění autonomie – souvislost s tím, ţe jde o mimořádně zaostalé území. Do ledna 1922 zde byla vojenská diktatura, na podzim 1923 proběhly volby do orgánů obcí Odtrţení Podkarpatské Rusi Sovětské vojenské orgány neposkytly československého vládnímu delegátovi dostatečnou podporu ve smyslu česko-sovětské smlouvy a umoţnily spontánní akci místního obyvatelstva za připojení k Sovětskému svazu. Beneš a exilová vláda byli nuceni akceptovat odtrţení Podkarpatské Rusi a její připojení jako Zakarpatské Ukrajiny k Sovětskému svazu. Po válce byl tento stav stvrzen i mezinárodní československo-sovětskou smlouvou z 29.6.1945 a ústavní dekret prezidenta republiky č. 60/1945 Sb., o přípravě jejího provedení. Londýnskému čsl. státnímu zřízení v emigraci nebylo umoţněno, aby se vrátilo ve své původní podobě do osvobozené vlasti, především na nátlak komunistické strany a jejího moskevského exilového vedení bylo rozhodnuto, ţe bude vytvořena nová vláda a londýnská podá demisi. V novém uspořádání jiţ nebylo místo ani pro Státní a Právní radu. V březnu 1945 odjíţdí Beneš do Moskvy, kde došlo k dohodě o sloţení vlády a jejím programu, vyhlášeném v Košicích.
19
SZČD 9. A
Soudní organizace v Čechách do roku 1620
Soudní organizace v raně feudálním státu Základem je soudnictví vykonávané na dvoře panovníka. Podle okolností případu je to buď celý dvorský sjezd, kterému panovník předkládá k rozhodnutí zvláště politicky závaţné spory, či jeho soud dvorský, který je obecným soudem pro všechny obyvatele státu. Od pol. 13. st. soudnictví odděleno od sněmu a zřízen zemský soud. Dvorský soud si ponechává výkon soudnictví ve věcech lenních a odúmrtních. Vedle ústředního soudu panovníka se postupně vyvíjejí i místní hradské soudy, konané na hradech (centrum hradské správy). Výkon soudnictví nad nesvobodnými v okolí hradů obstarával vladař (vilicus). Se vznikem krajské správy vznikají nové soudy krajské – vykonávají soudnictví nad svobodnými v rámci kraje. (zanikají v době husitského hnutí, v době stavovské nebyly obnoveny). Rozvoj vrchnostenského soudnictví nad poddanými, často i hrdelní. Značné finanční náklady, se kterými je spojen výkon soudnictví pro procesní strany vedl k tomu, ţe se udrţuje arbitráţní (rozhodčí) řízení před tzv. slubními soudy, které ještě Statuta Konrádova povolují konat ve sporech o vlastnictví předmětů menší hodnoty. Současně i rozvoj administrativy a úřadů spojených se soudnictvím. Vedle úřadů zemského sudího (předsedal zemskému sněmu) a sudího dvorského (soud dvorský) je to úřad písaře a komorníka, výkonní soudní poslové (doručují soudní písemnosti – např. půhony). Po dobu existence ordálového řízení se významnou měrou podílí na výkonu soudnictví i církev. Soudnictví v době stavovského státu Soudní organizace byla aţ do pol. 16. st. důsledně budována v rámci zemí, tj. v zemích začínala a končila. Přesto zde byly i soudy s celostátní působností – soud komorní a dvorský. Komorní soud – vznikl koncem 14. st. jako výraz panovníkových stah čelit ovládnutí ostatních soudů (zvláště zemského) šlechtou. Zasedal pravidelně v královské komoře (podle toho název). Původně mu předsedal panovník a působnost zahrnovala všechny země České koruny. Za Vladislava II. ztrácí svou působnost ve vedlejších zemích a začal konkurovat zemského soudu českému. Jen záleţitosti týkající se svobodných šlechtických statků příslušeli k zemskému soudu. Ostatní spory mohli být před komorním soudem souzeny. Strany se před něj předvolávaly obesláním (strany se zde tzv. srocovaly – tj. srocené pře). Soudu předsedal od Vladislava II. nejvyšší hofmistr. Celostátní působnost měl i soud dvorský – do jeho kompetence spadaly spory o léna leţící uvnitř státu a spory odúmrtí (ty do r. 1497, kdy se panovník vzdal za sebe i budoucí české krále odůmrtního práva). V pol. 16. st. vznikl další orgán s celostátní působností – apelační soud /zřízen 1548 po poráţce prvního protihabsburského povstání/. Tento soud měl původně soustřeďovat odvolání od všech soudů, coţ narazilo na odpor šlechty. Proto soustřeďoval odvolání především od soudů městských. Byl prvním byrokratických soudem u nás a stal se základem příští výstavby trojinstančního systému v období absolutismu. Sehrál významnou roli při sjednocení českého městského práva, při prosazování Koldínovy kodifikace a významně ovlivnil praxi městských soudů.
20
SZČD 9. B
Zahraniční a domácí odboj 1938 – 1945
Československý protinacistický odboj, nazýván téţ 2. odboj, se začal bezprostředně formovat v roce 1939 a skončil s poráţkou nacistického Německa a osvobozením posledních částí Československa v roce 1945. Dělí se na „domácí“ (působící na území Protektorátu Čechy a Morava a Slovenského státu před jeho osvobozením Spojenci) a „zahraniční“ (působící v zahraničí). Domácí odboj se dělí na „komunistický“ (vznikl aţ v roce 1941) a „demokratický“. Zahraniční odboj pak je dělen na „východní“ (1. československý armádní sbor, 1. československá smíšená letecká divize v SSSR) a „západní“ (československé vojenské pozemní jednotky na Západě, československé perutě v RAF), podle armády, v jejíţ řadách dotyční bojovali. Zmíněná rozdělení však nemohou být brána jako definitivní, neboť jedinci z řad komunistů se přidávali v rozporu s oficiální linií strany k odboji proti nacismu jiţ v roce 1939 a někteří příslušníci zahraničního odboje válčili na obou frontách. V době komunistického Československa byl význam západního a demokratického odboje minimalizován a jeho účastníci pronásledováni a vězněni. Naopak význam komunistického a části východního odboje byl extrémně zveličován a přikrašlován (např. tvrzeními, ţe komunisté vzdorovali nacistické okupaci od počátku).
Zahraniční odboj Od jarních měsíců roku 1939 odešlo mnoho (zejména mladých) lidí do zahraničí, aby mohli bojovat proti Německu. 17. října 1939 vznikl v Paříţi Československý národní výbor v čele s Edvardem Benešem, který se stal reprezentantem československé emigrace. Beneš se snaţil, aby demokratické státy anulovaly Mnichovskou dohodu. Po pádu Francie se přesunul do Londýna, kde vznikla československá exilová vláda. V čele exilové vlády stál prezident, jímţ byl Edvard Beneš, předsedou vlády byl monsignor Jan Šrámek, dále byla zřízena státní rada, ve funkci parlamentu. Tyto orgány byly jiţ v roce 1940 uznány prozatímně, roku 1942 hlavními velmocemi definitivně, přičemţ byly odvolány podpisy Francie a Velké Británie pod Mnichovskou dohodou. Londýnské československé ministerstvo národní obrany provádělo řídící a organizační činnost jednak ve vztahu k odboji v protektorátu, jednak zastřešovalo zahraniční bojová uskupení československých vojenských jednotek. Komunistické zahraniční centrum odboje sídlilo v Moskvě. V jeho čele stáli Klement Gottwald, Rudolf Slánský, Ján Šverma a Václav Kopecký. Aţ do přepadení SSSR nacistickým Německem byla tato skupina spíše v exilu, protoţe Stalin i Kominterna povaţovali střetnutí evropských států za válku imperialistickou a odmítali jakoukoliv podporou odboje proti Německu.[1] Od druhé poloviny roku 1941 však došlo k její aktivizaci, přičemţ plnila podobné úkoly, jako londýnská vláda, avšak její zaměření bylo na československé jednotky v Sovětském svazu a na československý domácí komunistický odboj proti okupaci.
21
SZČD Prozatímní zřízení v Londýně Po vypuknutí války se dlouho nedařilo vytvořit prozatímní exilovou vládu, která by mohla stát v zahraniční zastupovat. Situaci komplikovaly osobní a politické spory ve vedení čsl. odboje a odmítavý postoj Francie a VB vůči Benešově koncepci obnovy ČSR v předmnichovských hranicích. Beneš podal 5. října 1938 demisi - odešel do emigrace jako soukromá osoba - uznával Háchu jako prezidenta - jeho myšlenka kontinuity krystalizovala postupně - komplexní vyjádření aţ v létě 1940 – rozhlasový projev: „Československá republika, republika Masarykova, ţila a existovala po Mnichově dál. Celá naše právní soustava mezinárodně-právně i politicky tudíţ pokračuje: pro nás právně není mého odchodu z úřadu a vlasti, pro nás právně není rozbití republiky, právně a politicky pro nás neexistuje nic, co přivodil násilnický nacismus po 15. březnu 1939“. Čsl. emigraci se nepodařilo z počátku války přesvědčit Francii a VB o nutnosti vytvořit prozatímní vládu, a tak byl pouze v říjnu 1939 vytvořen Československý národní výbor (ČNV) pod vedením Benešem (dále Osuský, Šrámek, Ripka aj.) – tento výbor byl uznán jako orgán, který měl zastupovat stát v zahraniční a řídit čsl. armádu ve Francii. Vojenské jednotky začaly ve Francii vznikat na základě čsl-francouzské smlouvy z 2.10.1939 o obnovení čsl. armády ve Francii. ČNV uzavřel také zvláštní dohody o leteckých jednotkách a čsl. vojenském soudnictví na území Francie. Nakonec se podařilo vytvořit 1. československou pěší divizi – významně zasáhla do ústupových bojů při obsazování Francie Německem, velké úspěchy měli také vojenští letci. V rámci ČNV vznikly tzv. Správy národního výboru – zajišťovali administrativu, z nich nejvýznamnější byla Správa vojenská. Po poráţce Francie uznala VB ČNV za prozatímní vládu – na základě tohoto uznání se ve VB v Londýně systém Prozatímního státního zřízení ČSR tvořený prezidentem republiky (Beneš), exilovou vládou a Státní radou skutečně ustavil. Základem pro Benešovu funkci se stalo tvrzení, ţe jeho rezignace z prezidentského úřadu byla neplatná, neboť byla učiněna pod nátlakem ze strany Německa, a ţe naopak Háchova volba prezidentem druhé republiky nebyla z ústavního hlediska platná. Normotvorná činnost byla vykonávána tzv. ústavními dekrety. Posledním článkem Státní rada - vytvořena na základě ústavního dekretu prezidenta republiky č. 1/1940 - poradní sbor prezidenta a pomocný a kontrolní orgán - max 40 členů jmenovaných prezidentem na jeden rok - jejími členy i členové vlády (bez práva hlasovat). Právní statut doplňován - rozšířeno interpelační právo vůči vládě a upraveno spolupůsobení na dekretální pravomoci prezidenta - povinen vyţádat si poradní zprávu – 1941 nově počet členů od 40 do 50 – dále stanoveno, ţe se ruší ustanovením vlády se sídlem na území republiky. Z ústavně právního hlediska nejdůleţitější dokument kontinuity ústavní dekret prezidenta republiky č. 2/1940 - řešil problémy vyplývající z nemoţnosti svolat Národní shromáţdění. V § 1 stanoveno, ţe prezident republiky bude úkony, k nimţ je zapotřebí souhlasu Národního shromáţdění, vykonávat se souhlasem vlády - zákonodárná činnost vykonávána v nezbytných případech prezidentem na návrh vlády ve formě dekretů - právní úprava dekretální pravomoci několikrát zněměna – např. - povinen vyţádat si od Státní rady poradní zprávu. 22
SZČD Ústavní dekret č. 11/1944 - dekrety tvoří součást právního řádu, ale podléhají dodatečnému schválení (ratihabici) max. do šesti měsíců od kdy se sejde Národní shromáţdění. Podle ústavního dekretu č. 3/1945 se dekretální pravomoc prodluţuje aţ do doby, kdy se ustaví prozatímní zákonodárný sbor Československé republiky. Na základě ústavního dekretu č. 2/1940 se stal prezident republiky nositelem zákonodárné moci a převzal pravomoci Národního shromáţdění podle ústavní listiny ČSR. Snaha čsl. státního zřízení v emigraci o mezinárodněprávní obnovu ČSR Uzavřena řada mezinárodních smluv: - 25.10.1940 s VB – o čsl. ozbrojených silách na území VB, podle které se čsl. vojenské jednotky organizovaly v rámci Royal Air Force a zúčastnily se tak i legendární letecké bitvy o Británii. Pozemní jednotky bojovali nejen v Anglii ale i ve Francii, na Středním východě v Sýrii, u Tobruku a během invaze do Normandie plnili úkoly při dobývání Dunkerque. Dále také na východní frontě – bitva u Sokolova, Kyjeva či na Dukle - 10.12.1940 finanční dohoda s VB o poskytnutí úvěru pro armádu a prozatímní státní zřízení ve výši 10 milionů liber (armádě tak poskytnuta výstroj a výzbroj - podobné smlouvy uzavřela vláda i se Sovětským svazem. => po návštěvě USA kde Beneš získal od Roosevelta souhlas se svou politikou navštívil Sovětský svaz, kde byla z prosinci 1943 podepsána dohoda o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci => dohoda s Rudou armádou – bylo jiţ zřejmé, ţe velká část čsl. území bude osvobozena právě RA, byla 8.5.1944 podepsána smlouva o poměru mezi čsl. správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu na naše území (VB a USA o tuto smlouvu neměly zájem) Snaha o oduznání mnichovské dohody – Británie vyjádřila názor, ţe mnichovská smlouva byla řádně uzavřela a platnosti pozbyla aţ německým zákrokem proti zbytku ČeskoSlovenska - stále častěji se objevuje poţadavek odsunu Sudetských Němců z ČSR - Postupimská konference – tři vítězné mocnosti zakotvili princip spořádaného odsunu příslušníků německé národnosti z Polska, ČSR a Maďarska - Francouzský výbor pod vedení generála de Gaulla byla rezolutnější, kdyţ prohlásila mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku a zavázala se k podpoře obnovy ČSR v předmnichovských hranicích - nová italská vláda (po pádu Mussolliniho) taktéţ odsoudila fašismus a mnichovskou dohodu, kterou povaţovala za neplatnou od samého počátku Atlantická charta – 14.8.1941 přijata Churchillem a Rooseveltem – k této chartě se čsl. diplomacie připojila. Charta se stala prakticky jediným dokumentem aţ do konce války, ve kterém byly zásadním způsobem vyjádřeny válečné cíle Spojenců a zásady poválečné rekonstrukce ČSR se také podílelo na zřízení OSN, účastnilo se konference v Breton Woods v červenci 1944, kde byly uzavřeny dohody o zřízení Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní rekonstrukční banky aj. Závěrečná fáze činnosti exilového státního zřízení – faktické obnovení ČSR Na základě smlouvy se SSSR vydán dekret o dočasné správě osvobozeného území Republiky československé, do doby návratu čsl. vlády se vedení ujímá tzv. vládní delegát. Ten mohl vydávat prozatímní vládní nařízení schvalované poté vládou. Jeho úřad zanikl příchodem čsl. vlády na území. (Delegátem jmenován Fr. Němec.) 23
SZČD Domácí odboj : Ústavní dekret č. 6 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Vydán 1.2.1945. S určitými změnami byl nahrazen v osvobozené republice a pouze pro české země platným, stejně nazývaným dekretem 16/1945 - stanovoval po dobu zvýšeného ohroţení republiky, tj. od 28.5.1938, přísnější trestní sazby pro v dekretu obsaţené trestné činy a zřizuje pro ně mimořádné lidové soudy. Na Slovensku se uplatnilo nařízení Slovenské národní rady č. 33 o potrestání fašistických zločinců, okupantů, zločinců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví. Při faktické obnově ČSR však došlo k významným změnám v uvedené Benešově koncepci, připravované v Londýně. Změny vyvolalo dění na Slovensku, vzestup vlivu KSČ, postup SSSR na Podkarpatské Rusi. Na Slovensku 1943 došlo k vytvoření Slovenské národní rady (SNR) jako společného orgánu občanského a komunistického protifašistického odboje. Programem se stala „Vánoční dohoda“ - poţaduje obnovení ČSR, avšak na principu rovný s rovným, rozsáhlé hospodářské a sociální reformy, definitivní úprava poměru slovenského národa k českému měly rozhodnout výhradně svobodně zvolení zástupci slovenského národa. SNR se pokusila převzít moc po vypuknutí SNP a 1.9.1944 vydala prohlášení, podle něhoţ přebírá nejvyšší zákonodárnou a výkonnou moc, jako jediný oprávněný zástupce slovenského národa, aţ do doby demokratické konstituce legitimních orgánů. Převzala řízení povstání a obranu a vyhlásila, ţe chce postupovat v souladu s českými orgány v zahraničí a pracovat na vytvoření ČSR. Deklarace byla potvrzena vydáním nařízení č. 1/1944 SNR - podle něhoţ vykonává veškerou zákonodárnou (nařízení, publikovaná ve Sbírce nařízení SNR), výkonnou a vládní moc. Řeší problém platnosti stávajících čsl. a sl. právních předpisů, zůstávají prozatímně v platnosti pokud neodporují republikánskému zřízení a demokratickému duchu. Pokládá exilovou vládu za reprezentanta ČSR v zahraničí, postavila se proti Benešově koncepci právní a politické kontinuity ve vnitrostátním měřítku. Znovu potvrdila poţadavek rovných národů. Výše uvedené způsobilo, ţe celá řada dekretů prezidenta nebyla na Slovensku platná, došlo k asymetrickému uspořádání čsl. orgánů. Po ustavení nové čsl. vlády v Košicích vydával prezident své dekrety ve smyslu nařízení SNR č. 30 s celostátní platností pouze po dohodě s SNR a politicky řešila uvedenou situaci dohoda mezi vládou a SNR, zvaná téţ první praţská dohoda. Místo stávajících slovenských ústředních úřadů byla zřízena tzv. pověřenectva a předsednictvo SNR, na které byly ke konci povstání přeneseny veškeré pravomoci podle nařízení č. 1 SNR, stejně jako funkce pověřenectev. S vývojem na Slovensku se nechce smířit londýnská emigrační vláda a prezident Beneš – na Slovensko vyslán vládní delegát, 2. paradesantní brigáda a 1. čs. stíhací pluk, velení nad 1. čsl. armádou na Slovensku převzal člen londýnské vlády generál Rudolf Viest, působení není úspěšné, delegát se dostal do sporu s SNR, povstání poraţeno, jasné ţe obnovení ČSR je v rukou Rudé armády, autorita SNR nemůţe být opomíjena. Benešova teorie kontinuity a obnovy ČSR v předmnichovských hranicích byla kromě vývoje na Slovensku ohroţena i vstupem Rudé armády na Podkarpatskou Rus. Ruské vojenské orgány neposkytly vládnímu delegátovi dostatečnou podporu ve smyslu smlouvy a umoţnily za aktivní účasti NKVD „spontánní akci místního obyvatelstva za připojení k SSSR“. Beneš a vláda jsou nuceni akceptovat odtrţení Rusi a její připojení k SSSR. Po válce potvrzuje mezinárodní smlouva ČSR- SSSR z 29.5.1945 a 24
SZČD ústavní dekret č. 60/1945 o přípravě jejího provedení. Londýnskému zřízení není umoţněno se vrátit ve své původní podobě do osvobozené vlasti. Nátlakem KSČ a jejího moskevského exilového vedení (SSSR) bylo rozhodnuto o vytvoření nové vlády a podání demise londýnské. V novém uspořádání jiţ nebylo místo pro Státní a Právní radu. V březnu 1945 - opouští Beneš Londýn a odjíţdí do Moskvy kde se jedná o nové vládě, dohoda o sloţení vlády je vyhlášena symbolicky a osvobozeném území v Košicích.
Domácí odboj- zdroj WIKIPEDIA Generál Josef Mašín, hrdina čs. domácího odboje Součástí domácího odboje bylo několik odbojových skupin. Jiţ krátce po Mnichovské dohodě se začala vytvářet odbojová skupina Politické ústředí, která vycházela z toho, ţe dříve či později bude okupován i zbytek Československa. Další skupinou byl Petiční Výbor Věrni Zůstaneme (PVVZ), který byl pokračováním Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku z poloviny třicátých let a navazoval na petiční akci Věrni zůstaneme z května 1938 v době první mobilizace. Organizace byla sloţena z významných osobností a sympatizantů levice ze sociální demokracie a národních socialistů. Bývalí českoslovenští vojáci zaloţili v březnu 1939 Obranu národa. Na počátku roku 1940 bylo vytvořeno Ústřední vedení odboje domácího, které si vytyčilo za úkol sjednocení domácího odboje a koordinaci akcí. Dále byly zaloţeny skupiny Přípravný revoluční národní výbor, Rada tří, Zpravodajská brigáda, Sokolská revoluční rada a mnoho menších odbojových hnutí s regionálním významem. Po přepadení Sovětského svazu v červnu 1941 se aktivizoval i komunistický odboj, který jiţ od srpna roku 1939 vydával ilegální Rudé právo. V létě 1941 bylo vytvořeno II. ilegální vedení KSČ v čele se Zikou. Na Moravě vzniklo zemské vedení KSČ, které vydávalo ilegální noviny Hlasy z podzemí, od října roku 1942 Moravskou rovnost. Ilegální noviny a časopisy, mezi něţ patřil Český kurýr, V boj, Detektivky a další vydávaly všechny sloţky odboje. Domácí odboj organizoval a prováděl všechny formy odporu proti německé okupační moci, přičemţ byl několikrát oslaben zásahem německých bezpečnostních sloţek, průnikem konfidentů Gestapa či vyhlášením stanného práva a s ním spojeného teroru. Politické cíle demokratického odboje po skončení války se lišily v podstatě jen v míře důraznosti. Nikdo se nechtěl vrátit k systému parlamentní demokracie první republiky, aniţ by odmítaly Masarykovské principy. Šlo zejména o myšlenku obnovy původních hranic Československa, vládu národní fronty bez opozice, bezpečnostní napojení na Sovětský svaz, vyhnání části kolaborujících nebo všech českých Němců, levicová sociální orientace.[2][3][4] Komunistická část odboje ţádný zvláštní program neměla, neboť plně korespondoval s cíli Komunistické internacionály. Potýkala se také s problémem vyrovnání se s paktem o neútočení Ribbentrop-Molotov. Teprve později vzniká programový koncept o přípravě socialistické revoluce v obnoveném státě.[5]
25
SZČD
Partyzánský odboj -Partyzánské hnutí v českých zemích v období německé okupace 1939 - 1945 se stalo jednou ze sloţek českého protinacistického odboje. Stejně jako všeobecný odboj, tak i partyzánský odboj se dělí na komunistický a nekomunistický. Komunistický odboj organizovala v prvních letech okupace samotná KSČ, avšak postupem času se stával stále více závislý na Sovětském svazu - a to jak materiálně, tak politicky. Naproti tomu nekomunistický odboj, který zastřešovala odbojová centrála Ústředního vedení domácího odboje úzce spolupracoval s Londýnem a byl prakticky řízen a podporován londýnskou exilovou vládou. I kdyţ mezi těmito sloţkami odboje vznikala určitá forma kooperace a spolupráce, jednalo se o dvě samostatné a nezávislé součásti odboje.
Počátky odboje -V letech 1939 - 1941 se o partyzánském odboji dá mluvit velmi stěţí. Zprávy z úřadoven gestapa hovořily o narůstání počtu zmetků, o poškozování strojů, dopravních prostředků a zařízení, o zadírání loţisek na ţelezničních vagónech a přeřezávání brzdových hadic, ale jednalo se o sabotáţe, které prováděli občané, kteří ţili běţným ţivotem a prováděli odbojovou činnost takříkajíc „při zaměstnání.“ Koncem léta 1941 byly uskutečněny první výsadky čs. vojáků ze Sovětského svazu na Moravě, avšak tyto skupiny byly záhy zlikvidovány gestapem. V dubnu 1941 zahájilo londýnské MNO první vlnu výsadků z Anglie. Prvním výsadkem byla "neúspěšná" operace BENJAMIN. Následovala 4.10.1941 operace PERCENTAGE, 29.12.1941 byly vysazeny skupiny Silver A, Silver B, Anthropoid, 28.3.1942 skupiny ZINC a OUT DISTANCE, 28.4.1942 skupiny BIOSCOP, BIVOUAC a STEEL a 29.4.1942 skupiny INTRANSITIVE a TIN, poslání skupin se různilo. Nejznámější z nich - Anthropoid měl za úkol atentát na Heydricha, úkolem jiných skupin byla zpravodajská či sabotáţní činnosti. Avšak i ony byly gestapem postupně rozbity. První partyzánské skupiny (např. Zelený kádr, Jiskra) začínají vznikat v druhé polovině roku 1942, přičemţ činnost většiny z nich je soustředěna na Moravě. Do těchto oddílů přicházeli zejména lidé, kteří se museli skrývat před nacisty, či uprchlí sovětští váleční zajatci. Další partyzánské skupiny vznikly v roce 1943, na coţ gestapo reagovalo reorganizací vedoucích sluţeben v Praze a v Brně, kde vznikla oddělení IV, které byla rozdělena na příslušné referáty (např. IV 2b 1 - partyzáni a parašutisté, IV 2b 2 zpravodajská poznávací sluţba atd.). K rozbití odbojových skupin pouţívalo gestapo různé metody, z nichţ snad nejúčinnější z nich byl průnik českých konfidentů do jejich organizace a následné pozatýkání a popravy. Partyzánské skupiny vyuţívaly zejména hornatého a lesního terénu Hostýnských vrchů, Oderských vrchů, Beskyd, Českomoravské vrchoviny, Roţmitálska, Příbramska, Podbrdska aj.
[editovat] Rozmach odboje Roku 1944 došlo v zřetelnému rozmachu partyzánských oddílů, přičemţ výsadky byly uskutečňovány jak z východu, tak ze západu. Od dubna do července 1944 bylo na území Protektorátu vysazeno devět skupin z Anglie (Calcium, Barium, Sulphur, Chalk, Clay, Carbon, Spelter, Potash, Glucinium), které měly vytvářet bojové skupiny a kádr pro připravované povstání.
26
SZČD Nejznámější partyzánskými oddíly na území Čech a Moravy byly skupina Sever, Dr. M. Tyrš, Srp a kladivo, Rudá stráţ, Jan Kozina, Jan Ţiţka , brigáda Jana Husa, Jermak aj. Za této situace gestapo zdokonalovalo svou činnost a „přitvrzovalo“ v různých opatřeních na potlačení partyzánské činnosti. Na přelomu října a listopadu 1944 působily na Moravě speciální bezpečnostní jednotky (ZbVKommando), jejichţ úkolem bylo vedení boje proti partyzánům a parašutistům. Řada jejich příslušníků měla zkušenosti z bojů proti partyzánům ve Francii či Jugoslávii. Přes tato opatření se podařilo dominantní partyzánské skupině na Moravě - oddílu Jana Ţiţky provádět stále více bojových akcí (přepadávání četnických stanic, protektorátních budov a institucí, přepady nacistických stráţí, diverze zaměřené na komunikace a spoje). 16. listopadu 1944 zahájily nacistické jednotky na východní Moravě protipartyzánskou operaci „Tetřev,“ která spočívala v uzavření oblasti a pročesávání terénu. Její výsledek byl tristní, takţe po týdnu byla akce odvolána. Nacisté však zahájili další vlnu teroru a perzekuce proti civilnímu obyvatelstvu. Pro výstrahu byli veřejně na místě popravováni lidé, kteří partyzánům pomáhali, ale i lidé, u nichţ bylo pouhé podezření z podpory partyzánských oddílů. Díky tomu, ţe protipartyzánský boj na východní Moravě vázal značné síly okupantů, došlo v samém závěru roku 1944 k vzrůstu partyzánských skupin na Českomoravské vrchovině. V prosinci roku 1944 sem ze Slovenska přešla skupina sovětská skupina Zarevo, coţ byla zvláštní jednotka plnění kontrarozvědných úkolů. Rozmach partyzánského hnutí znamenal i to, ţe velitelé jednotlivých skupin navazovali mezi sebou kontakty a koordinovali svoji činnost.
Vyvrcholení odboje -Počátkem roku 1945 ukázali nacisté svoji moc, kdyţ se jim za pomocí konfidentů gestapa podařilo paralyzovat některé partyzánské skupiny. Přes tyto dílčí problémy však jiţ byl odboj natolik silný, ţe jej to zřetelně nepoškodilo. V únoru a březnu dochází k ofenzivnímu nástupu partyzánů a k provádění dalších výsadků se zahraničí (například Platinum). Zatímco západní odboj se spíš soustředil na vytváření podmínek pro celonárodní povstání, úkolem komunistického odboje bylo usnadnění postupu Rudé armády a rychlé osvobození republiky. Prozápadně orientovaná organizace Rada tří usilovala o jednotné vedení domácího odboje, avšak partyzánské hnutí zůstalo orientováno na dvě základní skupiny („východní“ a „západní“), které však spolu v závěru války úzce spolupracovaly. Během dubna 1945 se v českých zemích rozpoutal ozbrojený boj, který v mnoha místech (zejména na Moravě) přecházel v partyzánskou válku. Začala zejména bitva o koleje, na coţ 10. 4. 1945 reagoval i nacistický polní maršál Keitel, který ţádal K. H. Franka, aby byl bezpodmínečně udrţen provoz na ţeleznicích v týlu skupiny armád „Mitte.“ Přesto byly stále přepadávány německé kolony, byly vypouštěny pohonné hmoty z cisteren, vykolejovány vlaky, vyhazovány mosty. Dokonce onoho 10. dubna byla vyhozena ţelezniční trať důleţitá Brno - Jihlava, která nebyla aţ do konce války opravena. Při této akci byl vyhozen do povětří německý vojenský transport, při kterém zahynulo nebo bylo zraněno téměř 200 osob. Kromě diverzních akcí na kolejích byly přepadávány nacistické posádky, muniční sklady, vojenské objekty, bylo přerušováno elektrické a telefonní a telegrafní vedení. 19. dubna 1945 nacisté vydrancovali a vypálili obec Ploština a její obyvatele za podporu partyzánů zaţiva upálili. O čtyři dny později postihl stejný osud obec Prlov.
27
SZČD
Květnové povstání Dne 1. května 1945 vypuklo v Přerově i na jiných místech květnové povstání, které bylo řízeno odbojovými skupinami a kterého se v masovém měřítku zúčastnily i partyzánské oddíly. Byl ztěţován ústup nacistických jednotek, přerušováno spojení, stavěny zátarasy, na střední Moravě nefungovala elektřina. Byl znemoţněn odvoz cenného materiálu a strojů z českých továren do Německa (plán ARLZ). Partyzáni vázali i část represivních sil, které byly určeny na potlačování povstání v Praze i v jiných městech. V této pro nacisty bezvýchodné situaci stále ještě docházelo k brutalitě a teroru vůči civilnímu obyvatelstvu, přičemţ stačil jen náznak podezření ze spolupráce s partyzány. 5. května byla dokonce srovnána se zemí moravská obec Javoříčko a všichni muţi byli zastřeleni. O den později obklíčilo německé vojsko obce Zlatníky a Dolní Břeţany a povraţdili muţe, kteří byli přítomni. V Psárech u Jílového bylo postříleno a ubito 11 muţů jako pomsta za to, ţe se německá vojska zdrţela při odstraňování záseků, které postavili partyzáni. Vraţdění bezbranných civilistů v souvislosti s odbojem a partyzánským bojem pokračovalo v posledních dnech války na mnoha dalších místech. V samém závěru války docházelo i k otevřeným bojovým střetnutím partyzánských skupin s německou armádou (Podkrkonoší, Českomoravská vysočina, jiţní Čechy).
[editovat] Specifika partyzánské války v Čechách a na Moravě Pokud porovnáme partyzánskou válku v Čechách a na Moravě s partyzánským odbojem v jiných zemích, pak se nám můţe jevit tento odpor v globálu druhé světové války jako zanedbatelný. Problémem našeho území bylo, ţe zde nešlo vytvořit partyzánské oblasti a kraje, jako v Bělorusku, na Ukrajině či v Jugoslávii. Na území Protektorátu (tedy bez pohraničních oblastí současného Česka) byl nedostatek souvislých zalesněných ploch, dále zde byla hustá síť komunikací a moţnost soustředění okupačních jednotek ve více oblastech. Z těchto důvodů docházelo k zakládání menších oddílů, které měly za úkol zejména diverzní akce a jinou odbojovou činnost. Přesto se jednalo o významnou sloţku odboje, která se dokázala postavit okupační moci a která přispěla k urychlení osvobození naší vlasti.
28
SZČD 10. A Stavovské sněmovnictví, orgány a kompetence Sněmy krajské a zemské Základem a zároveň vrcholem stavovské správy zemí byly stavovské zemské sněmy. Kaţdá ze zemí měla svůj sněm, na kterém zasedaly stavy. Sloţení zemských sněmů bylo proto závislé na sloţení stavovské zemské obce. V Čechách to byli páni, rytíři a měšťané, na Moravě páni, preláti, rytíři a měšťané. Ve Slezsku se v době stavovské vytváří vedle sněmu jednotlivých kníţectví i ústřední slezský sněm ve Vratislavi, který se skládá ze tří kurií. Český zemský sněm: předsedal mu král, resp. nejvyšší purkrabí, Moravský zemský sněm: hejtman, Slezský zemský sněm: slezský vrchní hejtman, Luţický zemský sněm: fojt. Český zemský sněm Měl největší váhu, střeţil územní celistvost státu, volil panovníka. Svolával ho král. V období stavovského státu se ustálila pravidla jednání na zemském sněmu. Zahajoval panovník, jednaly ze jednotlivé stavy oddělení a v jednotlivých kuriích. Uvnitř kurií rozhodovalo mínění většiny, rozhodovali nejdůleţitější hlasy (nikoliv prostá většina). Sněm jednal: o návrzích krále (zpravidla přednostně), o návrzích stavů – o obecných artikulech aj. Pravomoci sněmu: právo povolovat berně, tj. stanovoval výši daní, ke kterým se zavazovali šlechtici (vybírali je pak od svých poddaných) či královská města. S tím souviselo právo dávat souhlas ke svolávání zemské hotovosti, tj. stavovské armády a k vojenskému taţení mimo hranice. moc zákonodárná – jejich usnesení se zvláště v 16. st. stávají nejdůleţitějším pramenem stavovského práva moc správní – úprava náboţenských otázek, přijímání cizinců, úprava mincovních a horních poměrů v zemi. pozn. volba panovníka byla jen v pravomoci českého zemského sněmu. Krajské sněmy V Čechách se vedla zemského sněmu vyvinuly i sněmy krajské. Těch se zúčastňovaly všechny tři stavy. Před rokem 1526 je svolávali zemští úředníci (nebo i sami zemští hejtmané). Kompetence: poměrně široká – zabývaly se problematikou krajské správy, bezpečnosti. Jejich hlavní význam spočíval v tom, ţe byly oporou zemského sněmu. Na nich byla zveřejňována usnesení přijatá zemským sněmem aj., byly zde voleni delegáti niţší šlechty a měst na zemské sněmy. Tak se v instituci krajských sněmů začaly vytvářet zárodky zastupitelské soustavy šlechtické a měšťanské. Dalším vývoj – později byly krajské sněmy svolávány jen zřídka – Habsburkové v nich viděli základ stavovské opozice.
29
SZČD Zemští úředníci Měli v rukou skutečnou výkonnou moc v zemích. V Čechách stálo v čele zemské správy 12 nejvyšších zemských úředníků, kteří povahou svých úřadů představovali skutečné ministry feudálního státu. 1) nejvyšší purkrabí – původně výkonným úředníkem zemského soudu, později hlavou výkonného aparátu. Velel zemské hotovosti, jako nejvyšší poprávce vykonavatelem i nositelem policejní moci. V nepřítomnosti krále předsedal zemskému soudu aj. 2) zemský hofmistr – předsedal komornímu soudu 3) zemský maršálek – vykonával jurisdikci v otázkách šlechtické cti 4) nejvyšší komorník – podílel se na agendě zemského soudu 5) nejvyšší zemský sudí – řídil zasedání zemského soudu většího 6) nejvyšší kancléř – stál v čele české královské kanceláře 7) dvorský sudí – předsedal soudu dvorskému, příslušnému pro spory o odúmrtě a léna 8) nejvyšší písař – řídil agendu zemských desek 9) podkomoří – vedl agendu správy královských měst 10-11) purkrabí karlštejnští – spravovali hrad (zde korunní klenoty a archiv) 12) purkrabí kraje hradeckého – předseda zvláštního soudu pro tuto oblast - stavu panskému příslušely úřady 1-7 a jeden z purkrabí karlštejnských, ostatní čtyři připadly rytířům. Menší úředníci vytvářeli úřední kolegium, zasedali na menším zemském soudě a věnovali se agendě zemských desek. Úředníci nebyli placeni státem. Slibovali věrnost a poslušnost jak králi, tak i stavům, a vší obci království českého. Nejvyšší zemské úřady byly svěřovány jednotlivým šlechticům na doţivotí. Na Moravě pokračoval v období stavovském proces splývání úředníků olomouckých a brněnských. Vedle úřadu písaře je to i úřad komorníka a sudího. Sbor moravských úředníků byl šestičlenný: český maršálek, komorník a sudí (ze stavu panského), hofrychtéř, podkomoří a písař (ze stavu rytířského). Moravský zemský hejtman byl vybírán ze stavu panského. Vládou ve Slezsku byla pověřena tzv. ústřední zemská vláda v čele s vrchním zemským hejtmanem, kterým byl zpravidla jeden ze slezských kníţat.
30
SZČD 10.B
Národní výbory 1944-1989
Ústavní dekret č. 18/1944 o národních výborech a prozatímním Národním shromáţdění Vydán v exilu 4.12.1944. Na osvobozeném území měly jako prozatímní orgány státní správy vznikat místní, okresní a zemské národní výbory, podřízené vládě. Z národních výborů mělo vzejít prozatímní Národní shromáţdění jakoţto nejvyšší zákonodárný orgán. Otevřená zůstala otázka fungování dosavadního systému orgánů státní správy a délka prozatímního období, to řešilo aţ nařízení nové „Košické vlády“ č. 4/1945 o volbě a pravomoci národních výborů a ústavní dekret č. 47/1945 z 25.8.1945 o prozatímním Národním shromáţdění. při obnově československého státu sehrály klíčovou roli národní výbory jako nový typ orgánů veřejné správy, protoţe nahradily dosavadní orgány obecní, orgány státní správy i samosprávy naúrovni okresů a zemí a představovaly významný mocenský faktor celého bezprostředněpoválečného obdobío jejich vytváření předpokládal uţ londýnský dekret č. 18/1944 o národních výborech a Prozatímním Národním shromáţděním o národní výbory byly vládním nařízením č. 4/1945 Sb. označeny za zastupitelské orgány a orgán veřejné správy ve všech jejích oborech o národní výbory: místní (MNV), okresní (ONV), zemské (ZNV, jen pro české země) o orgány národních výborů byly jejich rady (volené ustavující schůzí), z členů rady ustavující schůze volila předsedu národního výboru, dále národní výbor volil příslušné komise, popřípadě i svého tajemníka o vznik a působení národních výborů upravilo vládní nařízení o volbě a pravomocích národních výborů (č. 4/1945 Sb.) o na Slovensku jen dvoustupňová soustava (místní a okresní), řídila se nařízením předsednictva SNR , pro Prahu zvláštní předpis (vládní nařízení o prozatímní organizaci správy hlavníhoměsta Prahy) zvláštní stočlennýÚstřední národní výbor hlavního města Prahy (ÚNV), který byl podřízen přímo ministerstvu vnitra (v obvodě hl. m. Prahy mu příslušela působnost místních a okresních národních výborů), předsednictvo tvořil primátor s náměstky a volili i rado 32 členech, jmenování členů ÚNV náleţelo vládě, později se předpokládaly volby výkonný úřad ÚNV nesl označení Magistrát hlavního města Prahy i ÚNV vytvářel zvláštní komise a pro jednotlivé městské části i tzv. obvodní rady o národní výbory hrály důleţitou roli při uplatňování retribučních dekretů o národním výborům byly podřízeny i Sbory národní bezpečnosti ÚNOROVÉ UDÁLOSTI 1948 - komunisté jiţ po volbách v roce 1946 vytyčili za cíl získání moci ve státě KSČ se soustředila na ústavní řešení krize a vyzývala k plnění programu; zároveň však začala hledat příznivce kolaborace s novým reţimem a hovořila o tzv. obrozené Národní frontě - hlavní úlohu měly sehrát tzv. akční výbory Národní fronty PODOBA POLITICKÉHO SYSTÉMU V POÚNOROVÉM OBDOBÍ - politický systém se po Únoru vyznačoval snahou komunistické strany zachovat zdání pokračování poválečného politického vývoje
31
SZČD ÚSTAVA 9. KVĚTNA Článek X. – za nositele a vykonavatele státní moci v obcích, okresích a krajích a stráţce práv a svobod lidu prohlásil národní výbory - orgány státní moci v obcích, okresích a krajích, vykonávají zde veřejnou správu - v ústavě sice řečeno, ţe jsou odpovědny lidu, v praxi ale fungoval imperativní mandát a NV fakticky ovládala KSČ A. Trestní zákon správní č. 88/1950 Sb. - doplňuje trestní zákon a zabývá se trestáním přestupků - navazuje především na nové předpisy vydané po roce 1945, které umoţňovaly správní trestání národními výbory - část obecná (definice přestupků a tresty), část zvláštní (značně kopíruje zvláštní část trestního zákona) - na prvním místě se objevuje ochrana hospodářství (ochrana národního majetku, přestupek proti zestátnění, aj.), za nimi následovala ochrana práce, zdraví lidu a zásobování (potírání alkoholismu, rozdělování bytů, péči o nezávadnost léčiv apod.) - tresty se dělí na o hlavní – odnětí svobody aţ na 6 měsíců, pokuta (aţ půl milionu) o vedlejší – propadnutí věci, zákaz pobytu, zákaz činnosti, uveřejnění nálezu národního výboru B. Trestní řád správní č. 89/1950 Sb. - úprava postupu řízení před zvláštními trestními komisemi národních výborů - okresní národní výbor - moţnost odvolat se ke krajskému národnímu výboru - krajský národní výbor – můţe rozhodnutí ONV potvrdit, zrušit, změnit Ústava 1960 ústava z roku 1960 realizovala i ústavní potvrzení „vedoucí úlohy“ Komunistické strany Československa 7. hlava: Národní výbory potvrzení zvýšení pravomoci správní organizace státu– 10 krajů, 108 okresů, hl. město Praha NÁRODNÍ VÝBORY V LETECH 1946 - 1948 - Národní výbory navazovaly na právní úpravu poloţenou bezprostředně po válce v roce 1945 - podle marxistických teoretiků byla právě národní výbory „nejvýznamnější nástroj národně demokratické revoluce a jejího pokojného vývoje“ - zpočátku prosazována v jejich sloţení zásada parity, kdy se o obsazování dohodly koordinační výbory stran Národní fronty o u místních národních výborů si KSČ udrţovala větší podíl na zastoupení - aţ na pár výjimek se v letech 1945 – 1948 nekonaly do národních výborů přímé volby, ačkoli ses nimi počítalo ,volby nebyly, protoţe komunisté prosazovali myšlenku, ţe se volby uskuteční aţ ponové ústavě, která vymezí jejich pravomoc a postavení v právním řádu - proti pojetí národních výborů jako orgánů lidové moci a správy se postavila národně socialistická strana a prof. V. Kubeš, o místo zemských národních výborů chtěl zemské sněmy nebo rozestup Národního shromáţdění na 3 zemské frakce
32
SZČD - nakonec byla Národní výbory po volbách 1946 rekonstruovány o v zásadě podle výsledků parlamentní voleb o politické strany v nich zastoupeny podle poměrného principu. - směrnice upravily zejména volbu řídích orgánů, tj. rady, předsedy a náměstků - posléze ministerstvo vnitra vydalo nové směrnice o zániku členství v Národním výboru – o smrtí, rezignací, odvoláním politickou stranou a o odvoláním radou nadřízeného národního výboru - územní členění pro Národní výbory zůstala po roce 1945 v podstatě nedotčena - vnitřní strukturu upravily prozatímní organizační řády ZNV a ONV o ZNV vykonával svou působnost jednak v plénu, jednak ve sloţkách, tj. předsed-nictvu, radě, hospodářské radě, komisi a poradních sborech o v Praze měl ZNV 120 členů, v Brně 80, z toho je ostravská expozitura 20 členů 1. Plénum ZNV – mělo pravomoc vydávat normativní akty, podávat návrhy a posudky vládě a resortům; dále přijímalo zásadní rozhodnutí o hospodářských a finančních otázkách 2. Radě ZNV – příslušelo to, co nenáleţelo plénu nebo ostatním sloţkám 3. Předseda ZNV (ONV) – zastupoval zemi či okres jako právnickou osobu, svolával schůze pléna. - sloţkami MNV byly rada, předseda, referenti a komise. o V obcích nad 1000 obyvatel byli referenti povinně o měli na starost přípravu jednání rady a byli jejími členy - základem činnosti národních výborů Budovatelský program, kdy byl zvýrazněna role národních výborů při plnění dvouletého plánu a dokončení obnovy republiky - národní výbory prováděly konfiskační řízení, řízení o národní správě, zajišťovaly přídělová řízení, a také jim příslušela i působnost ve věcech zachování veřejného pořádku o nejvýznamnější změna v této souvislosti 149/1946 o národní bezpečnosti - národní výbory spolupracovaly se Sborem národní Bezpečnosti (SNB) o podílely se na dokončení retribuce, dále rozhodovaly o ţivnostech či obchodu včetně kontroly cen, potíraly černý obchod, staraly se o kulturu, zdravotnictví a sociální péči - poněkud odlišný vývoj a postavení měly národní výbory na Slovensku o omezena jen na ONV a MNV - jejich rekonstrukce trvala déle neţ v českých zemích o na Slovensku „úrad ONV“ - výkonný orgán národního výboru o tento úřad řídil tajemník ONV jako přednosta národní výbory měly tyto funkce: o chránily a posilovaly lidově demokratické třízení o spolupůsobily při plnění úkolů obrany státu, pečovaly o národní bezpečnost o podporovaly udrţování a zvelebování národního majetku o pečovaly o národní zdraví, staraly se o kulturu, umění a školství o řídily hospodářské, sociální a kulturní budování na svém území o nalézaly právo v oboru své působnosti, zejména vykonávaly v mezích stanoveným trestní a přestupkovou pravomoc
33
SZČD B. Formy aktů národních výborů - formální stránka aktů národních výborů se s ohledem na jejich povahou úřadů s všeobecnou 1. Obecně závazná nařízení 2. Vnitřní předpisy (vnitřní řídící akty) 3. Rozhodnutí - jednostranný správní úkon autoritativně zakládající, měnící nebo rušící práva, právem chráněné zájmy a povinnosti fyzických a právnických osob v konkrétním případě 4. Správněprávní smlouvy - smlouvy s jinými státními orgány, dalšími organizacemi, kterými národními výbory nabývaly práv či braly na sebe majetkoprávní či jiné závazky v souvislosti s plněním svých úkolů 5. Posudky, stanoviska, vyjádření, doporučení a informační úkony 6. Faktické pokyny a donucovací zásahy - národní výbory jimi bezprostředně zasahovalo do správních poměrů osob C. Zákon o krajském zřízení, krajské národní výbory a organizace národních výborů v hlavním městě Praze do poloviny 50. let - v návaznosti na Ústavu 9. května byl přijat na zákon č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení o byl základním právním předpisem správní organizace a do roku 1954 také výchozí normou regulující národní výbory o byly zrušeny země Česká a země Moravskoslezská i jejich orgány o dnem 1. ledna 1949 vzniklo krajské uspořádání, sestávající z 19 krajů, které se dále dělily na okresy, kterých bylo celkem 300 - v letech 1948 aţ 1960 tak existovala v Československé republice následující soustava národních výborů: 1. Krajské národní výbory (KNV) a Ústřední národní výbor (ÚNV) v Praze 2. Okresní národní výbory (ONV – okresy), jednotné národní výbory v sídlech krajů (okresy a obce) (ty byly v roce 1954 zrušeny) 3. Místní národní výbory (MNV – obce) - zákon o krajské zřízení měl 10 oddílů, které upravovaly: o zřízení krajů, působnost a úkoly krajských národních výborů, o jejich podřízenost a dozor, organizaci krajské správní soustavy, o zrušení zemské správní soustavy a obchodní a živnostenských komor včetně vypořádání jejich majetku a zaměstnanců o přizpůsobení okresních a místních národních výborů novému územně správnímu uspořádání, ustanovení společná a přechodná - správní řízení nový zákon ještě neupravoval, byla ponechána právní úprava z roku 1928 s tím rozdílem, ţe byla vytvořena dvoustupňová odvolací soustava - okresy a obce musely náleţet do obvodu jednoho kraje - krajské národní výbory byly koncipovány jako nejdůleţitější úroveň všeobecné správy anejvyšší stupeň národních výborů o KNV měly vykonávat veřejnou správu ve všech jejích oborech, spolupůsobit při pnění úkolů obrany státu, pečovat o bezpečnost a zdraví lidu o řídit hospodářský a kulturní rozvoj na svém území, zajišťovat zemědělskou i průmyslovou výrobu a starat se o zásobování a výţivu obyvatelstva o krajská správy zahrnula tak správní obory, které předtím vykonávaly zemské národní výbory, na Slovensku je kdysi vykonávala pověřenectva, a další správní odvětví 34
SZČD o KNV i jejich sloţky byly podřízeny vládě a v jednotlivých oborech své působnosti věcně příslušným ministrů a ústředním úřadům o krajské řízení dalo KNV samostatnou řídicí strukturu – nejvyšší orgánem veřejné správy na území kraje bylo plenární zasedání krajského národního výboru poslanci pléna měli být voleni na základě všeobecného, tajného, rovného a přímého volebního práva, ale vzhledem k tomu, ţe zákon o volbách do NV nebyl přijat, byly NV obsazovány delegováním poslanců jednotlivými sloţkami Národní fronty plenárnízasedání se konalo min. dvakrát do roka, svolával je a předsedal mu předseda KNV a bylo schopno se usnášet za přítomnosti nadpoloviční většiny všech členů rozhodovala prostá většina hlasů, při rovnosti byl určující hlas předsedy výkonnými sloţkami krajského národního výboru byly podle § 16 rada, předseda (jeho náměstkové), referenti a komise 1. Rada Krajského národního výboru - klíčový výkonný orgán, který se nejvíce podílel na činnosti KNV - sestávala z předsedy KNV, jeho náměstků a referentů - vykonávala usnesení plenárního zasedání KV výboru prostřednictvím referentů - příslušelo jí řízení a správy všech záleţitostí náleţejících do působnosti KNV, pokud nebyly vyhrazeny plenárnímu zasedání nebo předsedovi (tzv. generální klauzule) 2. Předseda KNV - měl funkci reprezentativní, správní a politickou - zastupoval KNV a kraj jako svazek lidové správy navenek a předsedal plenárnímu zasedání KNV a schůzím rady - v době, kdy rada nezasedala, mohl přijímat neodkladná opatření, k nimţ bylo potřeba usnesení rady, byl však povinen do 8 dnů poţádat o dodatečné schválení - jestliţe usnesení plenárního zasedaní, rady nebo komise odporuje předpisům či vybočuje z mezí jejich působnosti, byl povinen zastavit působnost tohoto usnesení (rozhodnutí) a oznámit - působil tako jako zástupce zaměstnavatele, byl sluţebním představeným všech zaměstnanců KNV a přiděloval zaměstnance jednotlivým referentům 3. Referenti - referentský systém spočíval v obstarávání kaţdodenního chodu národního výboru podřízeným zaměstnaneckým aparátem - mohl být členem pléna národního výboru i osoba mimo zastupitelský sbor - měl právo rozhodovat a činit opatření v rozsahu činností referátu jménem rady - KNV měl 11 referátu, např. pro všeobecné vnitřní věci, plánovací, bezpečnostní… 4. Krajský tajemník - stál v čele úředníků, sám byl profesionálním úředníkem jmenovaným radou se souhlasem ministra vnitra - fungoval jako pomocník předsedy, zúčastňoval se zasedání pléna a rady, v radě disponoval poradním hlasem 5. Komise - byly zřizovány při referátech jako stálé či dočasně, primárně měly poradní funkci - měly být projevem účasti pracujících na veřejné správě, protoţe v nich zasedali členové i nečlenové národního výboru
35
SZČD - pro Prahu byl přijat zvláštní předpis zákon č. 76/1948 Sb. o organisaci správy v hlavním městě Praze o zřizoval stočlenný Ústřední národní výbor, jehoţ orgán – plenární zasedání, rada, primátor, referenti, ústřední tajemník a komise – odpovídaly postavením i kompetencemi obdobným krajským orgánům o jako niţší sloţky Prahy zákon vytvářel 30členné obvodní výbory jednotlivých městských částí, jejichţ orgány opět korespondovaly s obdobnou strukturou okresních a současně i místních národních výborů D. Právní úprava okresních národních výborů, jednotných národních výborů a místních národních výborů do poloviny 50. let I. Okresní národní výbory - niţší stupeň veřejné správy představovaly okresní národní výbory (ONV), jejichţ podobu a kompetence stanovilo vládní nařízení č. 139/1949 Sb. o organizaci lidové správy v okresech o měnila se soustava okresů a byla zrušena statutární města o orgány ONV byly plenární zasedání, rada, předseda, referenci a komise 1. Plénum - volený zastupitelský sbor, ale volby se konaly aţ v roce 1954 (do té doby jmenoval členy okresních národních výborů ministr vnitra) - okresní národní výbor plnil funkce rozhodovací, výkonné a kontrolní a dozorové 2. Rada - členy rady, která měla 8 - 11 členů, byli předseda, jeho náměstkové, referenti a komise - příslušela ji správa všech záleţitostí náleţejících do působnosti ONV, 3. Předseda - měl jednak reprezentativní funkci, jednak rozhodovací a výkonné funkce a stál v čele 4. Referenti - jménem rady obstarávali práce profesionální úředníci v referátech v čele s referenty - jejich povinnost byly vymezeny zbytkovou klauzulí – 5. Komise- měly poradní a iniciativní funkci 6. Okresní tajemník- pomáhal předsedovi II. Jednotné národní výbory - v sídlech KNV, a navíc v Opavě a v oblasti Vysokých Tater byl zákonem č. 143/1949 Sb. o jednotných národních výborech výkon veřejné správy svěřen orgánům jednotných národníchvýborů- ty vykonávaly současně kompetence okresní a obecních národních výborů pro město, jeţ bylo sídlem kraje, a pro území příslušného okrasu, v němţ se sídelní města nacházela III. Místní národní výbory - vládní nařízení č. 14/1950 Sb. o místních národních výborech zakládalo na úrovní obcí soustavu místních národních výborů (MNV) jako nositele a vykonavatele státní moci a jednotné státní správy na území obce ve všech jejích oborech, pokud nebyla zvláštními zákonysvěřena jiným orgánům - byly podřízeny ONV, KNV, vládě, ministrům a navíc předseda a referenti jako výkonné orgány MNV byli podřízeni radě a za svoji činnost odpovědni radě a plenárnímu zasedání – zásada dvojí podřízenosti - vládní nařízení rozdělilo MNV na několik kategorií - orgány byly obdobné jako u KNV a ONV, pro menší obce však platila na základě § 23 vládního nařízení výjimka z obvyklého referentského principu
36
SZČD - uţ v roce 1949 se objevila funkce újezdních tajemníků, kteří plnili obdobné úkoly jako tajemníci národních výborů vyšších stupňů - po volbách v roce 1954 jmenovaly a odvolávaly členy plén MNV okresní národní výbory na návrh místního nebo okresního akčního výboru Národní fronta - místní národní výbory měly především tyto funkce: a) řídily hosp., kulturní, sociální a zdravotní činnost v rámci jednotného plánu b) vykonávaly úkoly na úseku národního hospodářství (podpora výroby) c) pečovaly o řádný výkon socializačních služeb, pomáhaly při organizaci práce d) byly strážcem lidově demokratického zřízení e) vykonávaly také majetkové funkce - jako projev zásady účasti pracujících na veřejné správě vznikly sítě důvěrníků lidové správy, kteří zprostředkovávali styk mezi občany a státní moci, sdělovali návrhy i stíţnosti občanů apod. E. Nová právní úprava národních výboru v roce 1954 - další zlom ve vývoji veřejné správy a správního práva představovaly roky 1953 a 1954 - v tomto roce bylo přijato mnoho důleţitých zákonů a nařízení o ústavní zákon č. 12/1954 Sb. o národních výborech, měnící a doplňující Ústavu o zákon č. 13/1954 Sb. o národních výborech o vládní nařízení č. 23/1954 Sb. o organizaci výkonných orgánů národních výborů - nové předpisy zasahovaly mj. do územního uspořádání státu – počet krajů se sníţil na 12 a počet okresů na 179 - jednotlivé stupně národních výborů vypadaly následovně: a) Krajské národní výbory, Ústřední národní výbor hl. města Prahy a Ústřední národní výbor města Bratislavy b) okresní, městské a obvodní (Praha) národní výbory c) místní a obvodní (obvody měst se sídlem kraje) národní výbory - jednotné národní výbory jiţ v novém administrativním systému místo nenašly a zanikly, na jejich místě v sídlech krajů vznikly městské národní výbory o jejich působnost se však vztahovala jen na teritorium krajského města o pro okolní okres byl ustaven zvláštní okresní národní výbor - národní výbory byly řízeny vládou, národní výbor niţšího stupně byl řízen a odpovědný národnímu výboru vyššího stupně - nová úprava nově definovala postavení a funkce národních výboru - došlo k vnitřnímu rozčlenění národního výboru jako zastupitelského sboru na jedné straně a výkonných orgánů národního výboru jako realizátorů státní správy na straně druhé - národní orgány disponovaly podle předpisů z roku 1954 následujícími orgány: 1. Plenární zasedání - nejvyšší orgán, zastupitelský sbor, který byl hlavním zdrojem moci a správy - volební období bylo 3leté, volební právo bylo všeobecné, rovné, přímé a tajné (v praxi ale někdy docházelo k tzv. demonstrativnímu hlasování, kdy volič nešel za plentu) - k plnění svých úkolů mohlo plénum pro svůj obvod vydávat obecně závazná nařízení 2. Stálé komise - měly být předpokladem pro zvyšování aktivní účasti mas na správě státu - byly vlastně vnitřními orgány NV, neplatil pro ně princip dvojí podřízenosti
37
SZČD 3. Rada - byla výkonným orgánem s všeobecnou působností, volena ze členů NV - rada rozhodovala a činila všeobecná opatření i opatření v jednotlivých případech - předseda nebyl samostatným orgánem, ale stal se z něho primus inter pares mezi členy rady - rada měla také své zvláštní orgány: komise (plánovací), úředníky, apod. 4. Plánovací komise rady - sborový orgán pro plnění úkolů souvisejících s řízením a plánováním hospodářství spravovaného národními výbory - byla odpovědná plénu a radě - mezi její úkoly patřilo: a) zajišťovat jednotnou metodiku plánovacích prací b) vypracovávat návrhy perspektivních a ročních plánů rozvoje hospodářství c) vypracovávat pro radu národohospodářské rozbory a posudky d) zabývat se možnostmi využití místních zdrojů surovin e) vyjadřovat se k návrhům odborů a správ rady týkajících se plánu 5. Úřednictvo rady - s novou právní úpravou došlo ke zrušení referentského systému - místo referátu zaujaly odbory, popř. správní rady národních výborů, v jejichţ čele stál úředník označovaný jako vedoucí - výkonné orgány NV byla jakousi prodlouţenou rukou vlády, tj. kromě posilování účasti masna správě se setkáváme s větší centralizací - po roce 1956 se vládnoucí reţim snaţil reagovat na neklid, který vyvolal XX. sjezd KSSS a v letech 1956 aţ 1958 přijal určité úpravy dosavadní podoby správní soustavy - cíle těchto změn mělo být: a) další posílení volené složky národních výborů b) decentralizace národní správy (hlavně přenos úkolů v oblasti školství, kultury, zdravotnictví, zemědělství, apod.) - národní výbory byly univerzální správní orgány, které vykonávaly státní správu ve všech oblastech, pokud zákon nestanovil jinak - avšak zůstávalo několik oblastí, v nichţ byly činné správní úřady se zvláštní územní působností: obvodní báňské úřady, krajské a okresní vojenské správy, orgány celní správy, okresní a krajské finanční správy, Sbor národní bezpečnosti (SNB)
38
SZČD 11. A Městská správa v Čechách do roku 1848 Raně feudální stát Právním základem existence feudálního města bylo městské privilegium, které dostávali obyv. od zakladatele města buď při jeho zaloţení, nebo později. (Předchůdcem těchto privilegií byly výsady.) Obsahem privilegia bylo ustavení vnitřní organizace a správy města, vymezení povinností obyvatel, právo, kterým se měli řídit a oprávnění vlastního výkonu soudnictví a správy. Jen takové privilegium odlišovalo město od ostatních komunit, bez privilegia nebylo město v právním smyslu vůbec městem. Kaţdé město mělo svého pána – podle toho dělíme města na města královská (svobodná – měla svého pána, krále) a města poddanská (měla za pána např. biskupa, klášter či světské feudály). Jen obyv. královských měst byly označováni za osobně svobodné. Z nich se postupně vyvinul městský stav. Města svobodná – především královská (podřízená podkomořímu nebo přímo panovníkovi, např. Staré a Nové město praţské), města horní (podřízena královskému mincmistrovi), města věnná (purkrabí kraje hradeckého, např. Chrudim, Polička aj.). Výkon městské správy byl záleţitostí samotných měšťanů. Pán (král) města pouze dohlíţel prostřednictvím svého úředníka (např. královský rychtář). Pro správu měst byl zvláštním úředníkem podkomoří. Jmenoval základní orgán městské správy – městskou radu. Městská rada – tvořena konšely. Měla správní a soudní činnost – později městská rada tvořila městský soud, kterému příslušelo rozhodovat o majetkových sporech i trestních věcech ve městě. Úřad byl neplacený. Důleţitou součástí správy byly cechy. Jiţ při zakládání měst se objevuje poţadavek poskytnout městu výlučný monopol trţní a výrobní (ve městě samém i v určité vzdálenosti – právo mílové). Hlavním cílem bylo znemoţnění konkurence obchodu a řemesel provozovaných na statcích feudálních vrchností. Vývoj městského řemesla a zvláště jeho postupná specializace vedly k vytvoření pospolitostí či sdruţení – tzv. cechy. Řemeslná výroba byla zásadně moţná jen v rámci cechu, ty stanovily ceny výrobků, jejich kvalitu, počet tovaryšů a učňů. Cechy byly podřízené městské správě, ale poţívali v rámci své kompetence všestranná oprávnění. Cechy se řídili cechovními artikuly. Měly svůj odznak, pečeť a pokladnu. Stavovský stát V období husitství nejvíce politicky, hospodářsky a vojensky získala královský města. Městská správa se stala v tomto období prakticky nezávislou na státní moci, resp. byla jejím rovnoprávným partnerem. Navenek vystupovalo město jako celek, jako právnická osoba, nositel práv a povinností. Uvnitř se však rozlišovali měšťané usedlý a neusedlý, měšťané a ostatní obyv. Základní rysy městské správy zůstaly obdobné jako v době předhusitské. Zvláštní postavení zaujímá ve správě městský písař, jako představitel městské kanceláře a výkonný úředník městské rady. Ta stále nadále v čele správy, její „volitelnost“ spočívala v návrhu odstupující rady panovníkovi, ten novou radu potvrzoval. Opět jako dříve členství v městské radě záleţitostí nejbohatších. Rozhodující přelom ve vývoji městské správy souvisí s poráţkou českého stavovského povstání v roce 1547. Ferdinand I. vyuţil situaci (města byla překáţkou v jeho absolutistických snahách), města hospodářsky „spoutal“ – pozemkový majetek měst konfiskován, města musela zaplatit vysoké pokuty, uvaleny nové daně atd. Města musela králi odevzdat svá privilegia a ten rozhodl, jaká jim ponechá či odejme. Nejpodstatnějším zásahem bylo znovuzavedení úřadu královského rychtáře jako úředníka krále, který hájil ve městech zájmy panovníka a dozíral na výkon městské správy. 39
SZČD
Absolutismus Po 30.leté válce města zpustošena, cechovní organizace se postupně začala jevit jako brzda rozvoje – zasahuje stát. 1731 zřízen cechovní inspektor – měli na starosti dohled 1739 vydány generální cechovní artikule – snaha sjednotit cechy - vzor, jak mají vypadat stanovy cechu (např. výše cen) Královská města prakticky zbavena rozhodnutého podílu na rozhodnutí zemského sněmu, účast jen formální. Objevuje se snaha omezit dosavadní městskou správní autonomii – cesta nalezena v byrokratizaci městské správy, postupně omezována soudní pravomoc a správa městských důchodů a majetku. Pro tento účel zřízen v r. 1706 úřad hospodářského inspektora (dosazován vládou). Městům zůstalo jen právo kontroly nad obecním hospodářstvím, ale pod dozorem vlády. Nejpodstatnější zásah do městské správy přinesla reforma Josefa II. nazývána regulace magistrátů /1783-1785/ - staré městské rady změněny v magistráty. Magistráty ve své soudní činnosti podrobeny apelačnímu soudu, v činnosti správní krajským hejtmanům v Praze přímo guberniu (Praha tehdy konečně sloučena v jedno město s jedním magistrátem, vytvořen zde úřad policejního ředitele). Magistráty platilo město, vyţadovalo se určité vzdělání, působily jako 1. instanční soud pro městské obyvatelstvo.
40
SZČD 11. B Dualizace Rakouska 1867 a prosincová ústava Rakousko-uherské vyrovnání (1867) Po poráţce v prusko-rakouské válce v roce 1866 vláda nemohla dále čelit tlaku Maďarů na nové státoprávní uspořádání. Bylo proto provedeno v roce 1867 vyrovnání - říše se rozpadla na dva státní celky spojené osobou panovníka a některými společnými záleţitostmi (zahraniční politika, finance, vojsko). Pro správu těchto institucí měli společná zvláštní ministerstva a nejvyšší účetní dvůr. Úřad říšského kanceláře zanikl a jeho funkci převzal ministr zahraničních věcí. Všechny společné instituce, které podléhaly některému z uvedených resortů, byly označovány jako císařské a královské (c. a k.). Roku 1874 to bylo upraveno zvláštním nařízením. Pro výkon zákonodárné činnosti v oblasti společných záleţitostí byly zřízeny tzv. delegace, coţ byla shromáţdění vytváření ad hoc po 60 poslancích z Rakouska i Uher. Kaţdá sněmovna delegovala 40 poslanců ze sněmovny dolní a 20 z horní., nikdy se v tomto sloţení však nesešla. Zákonodárná úprava dualizace monarchie nebyla zakotvena v celoříšském zákonodárství, pouze vyhlášena v zákonném článku v Uhrách a v zákoně o společných záleţitostech v Předlitavsku. Prosincová ústava Státní celek po R-U vyrovnání nesl úřední název „Celek království a zemí v říšské radě zastoupených“. Těchto 17 zemí (království České, markrabství Moravské, vévodství Slezské, království Haličské a Dalmatské, arcivévodství Rakouské, vévodství Solnohorské, Štýrské, Korutanské, Krajinské a Bukovinsko, markrabství Istrijské, okněţněné hrabství Tyrolské a Gorické, země Vorarlberská, město Terst) mělo společného panovníka a parlament a běţně se jim říkalo Předlitavsko. Pro tyto země byla v prosinci 1867 vydána řada základních zákonů, které tvořily jejich ústavu = Prosincová ústava. V mnoha pohledech tvoří vrchol rakouského ústavního vývoje. Platila aţ do r. 1918 a přinesla řadu občanských svobod. Byla formálně pokračováním ústavy únorové. Říšská rada (Říšské zastupitelstvo) tvořena dvěma komorami – poslanecká a panská. Členy panské sněmovny byli zletilí členové panujícího rodu, tzv. dědiční pérové a členové jmenovaní císařem za zvláštní zásluhy (např. Palacký). Virilní mandáty, spojené s výkonem úřadu, náleţely vysokým prelátům (biskupům a arcibiskupům s hodností kníţecí). Působnost sněmoven však byla taxativně upravena. Byly zde zakotveny občanské svobody: rovnost před zákonem, petiční právo, právo shromaţďovací a spolčovací, svoboda slova a tisku aj. Tyto svobody mohly být na základě zákona o výjimečném stavu omezeny. Kladné rysy: zakotvení svobod a parlamentarismu. Negativní rysy: postavení a moc císaře – stál mimo zákon, neměl odpovědnost, existence panské sněmovny, existence instituce šlechtictví aj. Tato ústava však i přes její negativa znamenala značný pokrok a stala se základem dalšího boje o demokratizaci státu, zejména v oblasti volebního práva.
41
SZČD 12. A Statuta Konrádova – typy soudů, instituty majetkového a procesního práva Pocházejí z konce 12. st. za panování Konráda Oty a dochovala se nám ve třech potvrzeních pro brněnský, břeclavský a znojemský úděl (1222, 1229, 1237). Znění Statut z roku 1222 pro znojemský úděl známe z opisu, další dva se nám zachovaly v originálu. Ve Statutech se silně projevuje snaha o posílení ústřední panovnické moci, zvláště soudní a správní a současně se uznávají práva šlechty, kterých dosáhla za předchozích panovníků. Otvírá se zde širší prostor šlechtě pro účast na vládě. Text Statut je ovlivněn Starým zákonem, římským právem a právem německým. Objevují se zde trestně právní a procesní normy. Majetková a procesní sféra: výslovné potvrzení drţby nemovitostí šlechtou, naznačující tak přechod k svobodným šlechtickým statkům – přinesla tak význačný zlom ve vývoji domácího lenního práva, kdyţ tak došlo k posílení majetkového postavení šlechty. Dále zásadní změna v dědickém právu, kde se připouští dědění i dcer zůstavitele, pokud nezanechal syny. Soudy: Statuta počítala s existencí rozhodčího řízení před soudem slubním ve věcech menšího významu – měl za úkol mimoúředně vyřídit spor, strany dávají slib, ţe se podřídí člověku vybranému jako soudce. Upravuje se zde také pouţívání ordálů – boţích soudů. Objevuje se zde ordál vodou, ţhavým ţelezem a soubojem. Ten, kdo křivě někoho obviní, můţe být kamenován před soudem. Šlechtic se nemusí ordálu podrobit sám, ale můţe postavit místo sebe svého sluţebníka. Statuta dále říkají, ţe soudce nemá nikdy soudit sám, nýbrţ v přítomnosti kastelána nebo několika urozených, a kdyţ soudí vladař, ať soudí zasedaje s vojáky (hradní druţinou). Statuta x Dekrety Břetislavovi - Statuta dovolují existenci krčem (na rozdíl od Dekretů Břetislavových). Obě právní památky jsou psány latinským jazykem, vykazují vliv Bible a obsahují mnohá ustanovení, která se v praxi nikdy nenaplnila.
42
SZČD 12. B Zákon č. 11/1918 Sb. z. a n. 28.10.1918 z.č. 11/1918 Sb. – recepční zákon V podvečer 28.10. byl schválen Národním výborem návrh A. Rašína - Historický zákon o zřízení samostatného československého státu. Zákon v preambuli konstatoval, ţe „samostatný stát československý vstoupil v ţivot“, tedy byl vyhlášen lidem. Národní výbor se sám označil za představitele čs. národa a vykonavatele státní svrchovanosti. Článek 1. odkazoval určení formy státu na pozdější dobu a do kompetence Národního shromáţdění, které zatím neexistovalo. Prozatímně byli ponechány v platnosti veškeré dosavadní zemské a celorakouské (říšské) zákony a nařízení. Samosprávné, státní a ţupní úřady a další instituce na úrovni zemí, okresů a zejména obcí se podřizovaly NV a měly pokračovat ve své činnosti podle dosavadních platných zákonů a nařízení. Takto byl v zájmu společenské stability byl do nově vytvářeného státního celku recipován (proto recepční) rakouský a uherský státní aparát a právní řád.
11/1918 Sb. ZÁKON Národního výboru československého ze dne 28. října 1918, o zřízení samostatného státu československého Samostatný stát československý vstoupil v ţivot. Aby byla zachována souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu ţivotu, nařizuje Národní výbor jménem československého národa jako vykonavatel státní svrchovanosti toto: Čl.1 Státní formu československého státu určí Národní shromáţdění ve srozumění s Československou Národní radou v Paříţi. Orgánem jednomyslné vůle národa a také vykonavatelem státní svrchovanosti je Národní výbor. Čl.2 Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. Čl.3 Všechny úřady samosprávné, státní a ţupní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení. Čl.4 Zákon tento nabývá účinnosti dnešním dnem. Čl.5 Národnímu výboru se ukládá, aby tento zákon provedl.
- v podvečer 28. října zasedalo plénum Národního výboru, který jako nejvyšší zákonodárný orgán schválil dle návrhu A. Rašína historický zákon o zřízení samostatného československého státu - v preambuli podle skutečnosti konstatoval, ţe „Samostatný stát československý vstoupil v ţivot“, tedy byl vyhlášen lidem - Národní výbor sám se označoval za představitele československého národa (prohlásil se za vládu) a vykonavatele státní svrchovanosti, a převzal i moc zákonodárnou (měl veškerou státní moc) - byl tak vyjádřen princip jednoty moci zákonodárné a výkonné - z ústavního hlediska vzniklo Československo revolucí proti Rakousku-Uhersku - do ústavního vývoj byla vnesena zcela nová kategorie – subjektem (zdrojem státní moci) se stal suverénní československý národ - po formální stránce vycházel ze státní diskontinuity - čl. 1 odkazoval na určení formy státu na pozdější dobu 43
SZČD - čl. 2 Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti aby nevzniklo mocenské a právní vakuum, coţ bylo výsledkem snahy o jistou kontinuitu - čl. 3 Všechny úřady jsou podřízeny Národnímu výboru o Nárobní výbor úřady převzal a podřídil si je. o Řídí se dosavadními zákony -> ve věcech správy i soudnictví se obracely ke třetí instanci do Vídně. Jiné řešení by bylo podle Rašína nehumánní. - jde o pouţití koncepce tzv. ohniskové normy - od tohoto zákona se odvíjí existence československého státu, i kdyţ nebyla stanovena státní forma, kterou mělo stanovit aţ (prozatím neexistující) Národní shromáţdění, nový stát neměl ústavu ani jiné právní normy a rovněţ vlastní správní orgány. - zákon měl 4 části: 1) Prohlášení existence československého státu - nevznikla republika, ale „československý stát vstoupil v ţivot“ – forma státu tehdy nebyla jasná (domácí reprezentace nevěděla, zda neexistují mezinárodní závazky o formě státu - zda velmoci nebudou chtít např. konstitutivní monarchii). - republikánská forma vlády se dojednala aţ později ve Švýcarsku - první předpis, ze kterého se dá odvodit, ţe jde o republiku, je prozatímní ústava 37/1918 – prezident, rozsudky „jménem republiky“ (pol. 11. 1918) 2) Recepce právního řádu - recepce počítá s právem, které platilo na území českých zemí – „Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti“ – říšské = celorakouské zákony - recipoval v zásadě veškerou právní materii platnou na území nově vzniklého státu - ne všechny předpisy se recipují – o tom, které ne, rozhodl ve své judikatuře Nejvyšší správní soud (1919), které předpisy jsou v rozporu s republikánským zřízením, a dále předpisy vynášené zemskými soudy v jiných zemích Rakouska-Uherska - tak byl zakotven princip materiální kontinuity práva mezi právem dosavadním a právním řádem zaloţeným novým státem - důvod materiální kontinuity byl vyjádřen v preambuli tohoto zákona tím, „aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky aupraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu“ - na Slovensku platily uherské obyčejové právo - tento právní dualismus se ve většině právních odvětví do konce I.ČSR nepodařilo odstranit, i kdyţ se od počátku projevovaly snahy o unifikaci práva. 3) Recepce správních předpisů - dosavadní správní úřady úřadují i nadále, zůstává i personální obsazení, dále předpisy týkající se organizace a kompetence jejich aparátů. - ne úplná, protoţe za nejvyšší orgán byl prohlášen československý Národní výbor. - v jednotlivých městech vznikaly ţivelně národní výbory, které si podřizovaly orgány ve městě + správní komise na území, které bylo osídleno Němci. Zrušeny v r. 1928 -> veřejná správa. Odlišnost i Čechy a Slovensko. Na rozdíl od práva se podařilo – v r. 1927. 4) Účinnost zákona - „Zákon nabývá účinnosti dnešním dnem.“
44
SZČD - jazyková otázka – není zde pravidlo, v jakém jazyce se právo pouţije, ale převzalo se v němčině o má Československo přestoupit k oficiálním překladům? Závěr = ne. o V Uhersku to bylo ještě horší, protoţe čeští právníci mluvili německy, ale maďarsky ne. o právní řád tvořen pluralitou jazyků – České země – nj a menšinová čj, Slovensko – předpisy maďarské, latinské, nové předpisy česky. - na čas trialismus právního řádu – na jistý čas na území Hlučínska bylo převzato právo pruské,české země – rakouské, Slovensko a Podkarpatská Rus – uherské právo (zákonné články převáţně z 2. pol. 19. stol.). o Hlučínsko – snaha o vytlačení pruského práva -> 76/1920 Sb., o inkorporaci hlučínského kraje -> v zásadě rozšířeno rakouské právo (ne ve všech směrech, např. matriky). o Na Slovensku několik obyčejů -> aţ do meziválečného období nutno pouţít obyčej i v českém právu. - nikde není ţádný seznam platných předpisů - v roce 1935 se 2 úředníci ministerstva vnitra Hofmana Dank pokusili o pozitivní výpočet těchto předpisů – Rejstřík československého práva, ale udělaliho jen na straně rakouského práva, uherské právo – problémy vypočítat to. - snaha o odstranění právního dualismu. Metody: 1) Přijímání nových právních předpisů jako československých předpisů - není to tak jednoduché -> na Slovensku vydávány některé předpisy s plnou mocí ministra formou nařízení, ale touto metodou bylo také mnoho částí práva sjednoceno. - Státní správa (1927), trestní právo (mnoho oborů), soukromé právo – po celou dobu přetrvávaly odlišnosti. 2) Rekodifikovat právní řád - nepodařilo se, po r. 1918 vytvořilo čs. několik rekodifikačních komisí atd. – snaha přijmout nový československý občanský zákoník a trestní zákoník (obchodní, procesní), ale ani jeden nebyl přijat 3) Sjednocení judikatury - sjednocovat výklad i odlišných právních předpisů. Rozšiřování českých předpisů na Slovensko, i kdyţ tam normálně neplatil. - rozdíly v rakouském a uherském právu: o v rozdílu struktury pramenů práva: rakouské právo: právo zákonné a psané, uherské právo: obyčejové, právo nepsané, o na Slovensku: privilegia a statuty: privilegium = panovnický akt ve prospěch jednotlivce / omezené skupiny/, na území Slovenska zůstala platná z doby před revolucí z r. 1848. Někdy je udělováno právostatutární = prameny, které uherské právo umoţňovalo – právo některých jedinců a určitých komunit vydávat si předpisy platné v rámci území/této komunity. československé soudní instance uznávaly statut a privilegií. o lidé – aplikace práva: maďarští právníci opouštějí toto území, aby nevstoupili do sluţeb československé státní moci -> čeští právníci neznají uherské právo -> Bratislava – nová právnická fakulta 1920, která měla produkovat znalce nového právního řádu. Alţbětinská akademie uherského práva po krátké době zanikla.
45
SZČD - z převzatého rakouského práva je nejstarší předpis z r. 1752, co se týče uherského práva, pak nejstarší platnou československou normou v r. 1918 byla norma krále Štěpána z 10. stol. - v souvislosti s vydáním ústavní listiny došlo ke konsensu – bylo převzato vše, co je slučitelnés existencí nového státu (nemohly být převzaty např. pragmatická sankce, předpisy o říšské radě,říšských soudech atd.) o Po roce 1920 platí, ţe všechny zákony odporující republikánské formě vlády zanikají, všechny dřívější ústavní zákony rakouské ztrácí platnost. o V Uhrách nebyly ústavní zákony – ty, co obsahují podobnou materii, přestávají platit, mimo jiné zákon č. 142/1867 Sb., o základních právech státních občanů - vedle recepce právních předpisů došlo k recepci rakouské a uherské judikatury o tím, ţe nejvyšší československé soudy začaly vydávat své sbírky judikatury pozdě o nejvyšší správní soud od r.1918 vydával tzv. Bohuslavovu sbírku Nejvyššího správního soudu a Nejvyšší obecní soud od r. 1921 Váţného sbírku – civilně právní a trestně právní část. - „legislativní inflace“ - za 10 let doby existence bylo vydáno 10 000 zákonů, 722 zákonů od r.1918 aţ 1921 = zákonodárná exploze ve srovnání s Rakousko-Uherskem, dobové označení – „legislativní inflace“. o Profesně a územně specifikované, ubylo zákonů celostátních a obecných (pro všechny), na časově omezenou dobu, slabší sankce. o Teorie kritizuje tehdejší přítomnost retroaktivity (za 10 let 100), nejkratší zákon co do účinnosti byl zákon účinný 12 dnů, 1 ji také ztratil, ještě neţ ji nabyl. -> ztráta úcty k zákonům, chápán jako výsledek boje politických stran. o Změna vlivu na zákonodárství – ne takový vliv jako rakouský a uherský panovník
46
SZČD 13. A Právní kniha Roţmberská, instituty majetkového a trestního práva Některé její části vznikly koncem 13. st., větší část pak pochází ze 14. st. Je psána českým jazykem a obsahuje především šlechtické právo procesní a majetkové. Soukromé sepsání českého zemského práva známé pod tímto názvem nemá přesně doloţen svůj původ. Autorem je asi nějaký Roţmberk (snad sám Petr z Roţmberka, tehdejší nejvyšší zemský sudí), nebo byla alespoň tímto rodem pouţívána. Jedná se o nejstarší známé dílo české prózy světského (nikoliv náboţenského) charakteru. Je také nejstarší právní knihou v dějinách českého práva. Zachycuje v systematickém uspořádání staré obyčejové právo předchozí doby. Text je koncipován jako příručka pro praktické pouţívání u šlechtického soudu zemského. Obsahuje: vedle znění dobových právních norem návody a rady jak jich vyuţít a tak podává obraz nejen o obsahu a formě obyčejových právních pravidel, ale i o tehdejší soudní praxi. Na mnoha místech tak je doplněna nejnovějšími postupy. Zaměřena hlavně na procesní právo (tuto příručku si stále další zájemci opisovali včetně vsuvek, poznámek, komentářů a dodatků a připojovali své vlastní). Jen málokterá ustanovení jsou v původní podobě. Tiskem byla poprvé vydána v r. 1880 Janem Gebauerem (Listy filologické).
Viz ot pr.knihy Stav.monarchie 21 A , instituty majetkového a trestního práva ?
47
SZČD 13. B Kontinuita československého právního řádu v období nesvobody Vytvoření Protektorátu Čechy a Morava a vyhlášením samostatného slovenského státu přestala ČSR fakticky existovat a velkou část jejího území přímo okupovala německá armáda. Podle čsl. právníků a politiků však ČSR právně existovala dále. Základem tohoto tvrzení se stal protest, který proti německého postupu v Čechách a na Moravě podaly vlády VB, Francie, USA a Sovětského svazu. Čsl. stanovisko v této záleţitosti souhrnně vyjádřil především druhý čsl. prezident E. Beneš, který odešel do emigrace jiţ v listopadu 1938. Rozhodl se postavit do čela tzv. druhého československého odboje. Základem jeho činnosti se stala teorie právní a historické kontinuity podle níţ ČSR nikdy nepřestalo právně existovat jako subjekt mezinárodního práva, nemělo však ţádné vládní orgány, které by jej v mezinárodních vztazích zastupovaly. Mnichovská dohoda byla podle Beneše od samého počátku neplatná mezinárodní smlouva, neboť byla ČSR vnucena za hrozby silou ze strany Německa, čsl. Národní shromáţdění ji nikdy ústavním způsobem nepřijalo a samo Německo ji svým postupem v březnu 1939 porušilo. Výrazem mezinárodněprávního trvání ČSR byla podle Beneše ta čsl. velvyslanectví a konzuláty, který i po 15.3.1939 fungovaly v těch státech, které rozpad ČSR právně neuznaly. Veškerá normotvorná činnost byla tvořena ústavními a prezidentskými dekrety (lišili se pouze tím, co ošetřovali) a nařízeními vlády. Vydáno asi 30 dekretů – o rozpočtu zahraniční vlády, o fungování vojenských jednotek. exilová vláda – jmenována E. Benešem 22.7.1940 v čele s Msgr. Janem Šrámkem - stavena exilová ministerstva – ministerstvo národní obrany (v čele generálové S. Ingr a R. Viest jako státním tajemníkem) - ministerstvo zahraničních věcí vedené J. Masarykem a H. Ripkou aj. - definitivního uznání se exil. vládě dostalo po vstupu Sovětského svazu do války a uznání z jeho strany - ze strany USA byla exilová vláda povaţována pouze za prozatímní, definitivně uznána aţ v říjnu 1942 - v průběhu války byla vytvořena další ministerstva (např. obchodu, spravedlnosti aj.) státní rada – zřízena dekretem č. 1/1940 jako poradní orgán prezidenta a prozatímního státního zřízení, 40 členů, další úkoly: omezenou kontrolu nad vládou a příprava poválečného zákonodárství právní rada – vytvořena 1942 jako poradní a quasi soudní orgán, úkolem podávat právní posudku při přípravě osnov normativních aktů exilového státního zřízení
48
SZČD 14. A Horní zákoník Václava II. – úřední osoby a základní pojmy Základem horního práva se stal horní regál (regál = výsadní právo panovníka přinášející mu majetkový prospěch). Vycházel z představy, ţe králi patří veškeré nerostné bohatství a jeho těţba je výhradně jeho právem. Král toto právo propůjčoval a poţadoval za to jednak podíl na výtěţku, tzv. urburu, jednak si vyhradil předkupní právo k vytěţené rudě. Vzniká mnoho těţařských společností (spojení jednotlivých podnikatelů), kdy podíl jednotlivých podnikatelů na základním kapitálu se nazýval kuks. Ius regale montanorum – Horní zákoník Nejvýznamnější doklad zákonodárné činnosti panovníka, který upravil sloţité právní otázky související s exploatací nerostného bohatství a spojené s institucí panovníkova horního regálu. Poprvé se v tomto zákoníku výrazněji projevila recepce římského a kanonického práva. Byl vytvořen v letech 1300-1305 za vlády a iniciativy Václava II. Autorem byl Gozzius z Orvieta – italský právník, člen školy postglosátorů (komentátorů). Zákoník prvotně vypracován pro Kutnou Horu, ale jeho význam brzy pochopila i Jihlava a také ho aplikovala. Některé jeho části platily aţ do 19. století. Byl pouţíván na Slovensku a přeloţen dokonce do španělštiny. Vychází z nových ekonomických vztahů, které se vytvářely při důlním podnikání, které pracující (horníci) vystupovali jako námezdní dělníci (byli placeni). Zákoník má řadu přepisů o bezpečnosti práce v dolech, o větrání, osvětlení, odvodňování aj. Obsahuje také první protikoaliční předpisy: zákaz organizování dělníků aj. Zákoník pro svou dokonalost byl hojně uţíván a ovlivnil vývoj horního práva v celé střední Evropě. Vývoj hornického práva také ovlivnil v 16. st.: „Narovnání o hory a kovy“ z r. 1534 – stalo se právním základem dolování aţ do 19. st., základní změnou byl souhlas krále s omezením horního regálu tak, ţe mu zůstala vyhrazena těţba zlata a stříbra, zatímco ostatní nerosty mohli těţit i stavové. Dále to byl zrod Jáchymovského horního práva. Zákoník se dělí se na čtyři knihy: 1) pojednává o osobách 2 a 3) o horách 4)o soudním řádu
49
SZČD 14. B Parlament podle ústavní listiny ČSR (1920?) Ústava vycházela z klasické teorie dělby moci - moc zákonodárnou představoval dvoukomorový parlament, moc vládní a výkonná byla rozdělena mezi prezidenta a vládu, moc soudní reprezentovala soustava nezávislých soudů. Hlava II. – moc zákonodárná orgány státní moci Upravovala sloţení a působnost Národního shromáţdění a jeho obou komor (poslanecké sněmovny a senátu). Sídlem byla Praha. Poslanecká sněmovna měla 300 členů, voleni na šest let, aktivní volební právo měli občané od 21 let, pasivní od 30 let. Hlasovací právo všeobecné. Rovné, přímé a tajné s poměrným zastoupením. Senát tvořilo 150 členů, voleni na osm let, věk alespoň 45 let, volit směli od 26 let. Volby se měly konat vţdy v neděli. Podrobnou úpravu obsahovaly volební řády. Ţádný občan nemohl být současně členem obou sněmoven. Poslancem ani senátorem nemohl být člen ţupního (zemského) zastupitelstva ani člen ústavního nebo volebního soudu. Úřad vykonávali osobně, nesměli od nikoho přijímat příkazy, pro své hlasování v orgánech parlamentu nemohli být stíháni, za výroky tam pronesené podléhali pouze disciplinárnímu řízení. Pokud byl člen sněmovny přistiţen a zatčen při trestném činu, musela s jeho trestní vazbou rovněţ souhlasit sněmovna. Měli stálý plat s přídavky. Obě sněmovny se scházeli 2x ročně na jarním (březen) a podzimním (říjen) řádném zasedání, které svolával a prohlašoval za ukončené prezident republiky. Kvalifikovaná většina nejméně 3/5 všech členů kaţdé ze sněmoven byla nutná k vypovězení války a ke změně ústavní listiny. Schůze byly v zásadě veřejné, bylo počítáno i s jejich společnými schůzemi. Činnost sněmoven byla upravena jednacími řády. Zákonodárný proces ve dvoukomorovém parlamentu předpokládal, ţe návrhy zákonů bude předkládat vláda nebo některá ze sněmoven. Osnovy zákonů, které jako první projednala PS, byl povinen senát projednat, mimo výjimky rozpočtového a branného zákona, do šesti neděl. Návrhy zákonů přijaté nejdříve senátem byla dolní sněmovna povinna projednat do tří měsíců. Pokud senát kvalifikovanou většinou neschválil osnovu přijatou PS, mohla nabýt platnosti zákona, kdyţ PS potvrdila své původní usnesení kvalifikovanou většinou. Při opačném postupu (nejdříve senát pak PS), pokud PS návrh zamítla, senát opět projednal a PS podruhé zamítla, nebyl návrh zákona přijat vůbec. Ústavní listina také předvídala moţnost přijetí návrhu zákona přes zamítavé stanovisko parlamentu formou referenda. Podrobnosti měl upravit zvláštní Zákon, který však nebyl nikdy vydán, a ţádné referendum se za účinnosti ústavní listiny ani později v ČSR nekonalo. Zákony přijaté NS mu mohl ve lhůtě jednoho měsíce s připomínkami vrátit prezident republiky. Pro vyhlášení schváleného zákona byla ústavou určena maximální lhůta 8 všedních dnů od jeho předání vládě. Podepisoval jej prezident, předseda vlády a příslušný ministr pověřený jeho vedením. stálý výbor 24 členný výbor parlamentu (voleni z poslanců – 16, a senátorů – 8). Měl kontrolní pravomoci vůči vládě, ministři se proto nemohli stát jeho členy. Scházel se v době, kdy nezasedalo NS (nemohl ale volit prezidenta, měnit ústavní zákony, dávat souhlas k vyhlášení války aj.). Neodkladná opatření s mocí zákona mohl SV vydat pouze na návrh vlády a za souhlasu prezidenta – pak dočasná platnost. Dodatečně musela být schválena na nejbliţší schůzi PS a senátu, předseda výboru předloţil zprávu o těchto opatřeních a pokud je obě sněmovny do dvou měsíců poté co se sešly neschválily, pozbývala další platnost.
50
SZČD 15. A Důkazní prostředky v českém právu do roku 1400 – příklady dle pramenů Civilní soudní řízení za raného feudalismu a rozdrobenosti Povaha soudního procesu: - jednání bylo ústní - bezprostřední účast sporných stran - spor začínal podáním stíţnosti - hlavními účastník sporu byli (actor) ţalobce a (incautus) ţalovaný - poddaný mohl ţalovat jen prostřednictvím své vrchnosti Předvolání pomocí pristavů (pomocníků soudce) - zpočátku doručoval ţalovanému soudcovskou pečeť sám ţalobce. - později doručuje „pristav“ - předvolání nebylo formulováno tak jako dnes - ţalovaný se mohl dostavit do týdne - nedostavil li se mohlo se předvolání ještě dvakrát opakovat - potřetí byl ţalovaný odsouzen in contumatiam (v nepřítomnosti) První stání: - ţalobce se představil soudu jako prvý - přednesl ţalobu - poté předstoupil ţalovaný v doprovodu své rodiny a přátel a případně očistných svědků - ţalovaný musel před soudem stát dokud ho soudce nepropustil, jinak spor prohrál a zaplatil pokutu - na prvním stání stran nebylo jejich vyjádření omezeno, aby se pokud moţno smířily - kdyţ se nesmířily určil soudce nový termín na němţ předloţily strany své důkazy - docházelo potom k soudnímu ohledání a svědecké výpovědi - svědectví nevolníků proti šlechticům bylo bez účinku - strany mohly mít aţ sto svědků - podezření z křivého svědectví se objasňovalo boţím soudem Vedle uvedených důkazních prostředků se v předběţném dokazování pouţívalo i dokazování listinami. Spor - rozhodující důkazy - nedošlo li ke smíru, soudce stanovil podmínku, kterou měly strany splnit. - strana, která podmínku splnila mohla ţádat, aby soudce urovnal spor, resp. obnovil smír státní mocí podle jejího přání. - za rozhodující podmínky platily boţí soud, souboj a přísaha.
Instituci boţích soudů (ordalii) převzalo uherské právo od Slovanů - základní myšlenkou ordálů bylo, ţe v závaţných sporech má rozhodovat boţí vůle. - církev vytvořila vlastní formu zkoušky hostií. - ordály se konaly mimo biskupská sídla i v Bratislavě a Nitře - nejčastěji se jednalo o zkoušky ohněm a vodou - ordály se uskutečňovaly v kostele před třeni svědky a v přítomnosti protistrany
51
SZČD Souboj se povaţoval ve 14 a 15 st. téţ za formu boţího soudu - nejčastěji uţíván za Anjouovců - soudce stanovil místo a rovněţ způsob souboje (pěšky, na koni, kopím, mečem, atp.) - souboj zakázán v 15. století pro nešlechtice a M. Korvín omezil souboj ve sporech rytířského čestného soudu. Přísahu mohli sloţit svědci, strany nebo očištníci podle rozhodnutí soudu v kostele se zachováním velmi přísných formalit. Ukončení sporu - ještě není známo odvolání - výjimkou je případ odepření spravedlnosti (denegatia justitia) a námitka vědomě nesprávného rozhodnutí soudu. - jako mimořádný opravný prostředek existovalo uvedení v předešlý stav (restitutio in integrum) zvláště v podobě „zrušení sporu“ coţ mohl nařídit jen panovník tak, ţe odmítl stíţnost ţalobce a potvrdil skutkový stav, v němţ se nacházel ţalovaný. Amnestii upravovaly z jiné zákony. Dále viz otázka č. 8. A Iracionální důkazní prostředky Převládajícím rysem dokazování bylo aţ do konce 14. st. řízení ordálové (boţí soudy). Ordálem nazýváme iracionální důkaz, kterým strany za vyuţití přírodních sil či s odvoláním na nadpřirozené mocnosti, v době křesťanské na Boha, dokazovaly pravdivost tvrzení. Existence ordálů a jejich rozvoj souvisel u nás s nízkou autoritou ústřední státní moci, která mohla jen zcela nedostatečně poskytnout záštitu místním soudům a napomáhat výkonu jejich rozhodnutí (autorita soudů se tak zaštítila autoritou „boţí“). Soudci tak vlastně sami nerozhodovali, pouze konstatovali výsledek, jenţ byl důsledkem boţího rozhodnutí, tedy mimo jakoukoli kritiku. Postupem doby se rozvinula řada ordálů, jejichţ uţití bylo zakotveno v obyčejovém právu a jejich absolvování bylo stranám ukládáno soudem. Jiţ Dekreta Břetislavova mluví s soudy vody a ţhavého ţeleza. Dále byl uţíván ordál soudního souboje a ordálová přísaha aj. Ordál vody – v Čechách jen studené – kdo ordál podstupoval byl spuštěn do vody s tím, ţe voda jako ţivel čistý jej buď přijme (tj. potopí se), či zůstane na povrchu (tj. voda jej odmítne přijmout). Ordál broděním – při sporech o pozemky, ţalobce i ţalovaný vstupovali do brodu řeky. Kdo přebrodil, vyhrával při. Ordál rozţhaveným ţelezem – máme jej doloţen dokonce v přímé zprávě o procesu s atentátníky na kníţete Soběslava I. v r. 1130. Spočíval v chůzi bosou nohou po dvanácti rozţhavených radlicích. Ordál přísahy – uţíval se aţ později, při něm přísahající musel přitisknout prsty na rozţhavené ţelezo a to po dobu, dokud přísahu nepřednesl (musel bolest vydrţet). Ordál soudního souboje – svým způsobem pochází z krevní msty (nyní jiţ legalizované) a omezené jen na dva soupeře – vraha a příbuzné jeho oběti. Výkon ordálu (bez ohledu jak dopadl) spor i jeho důsledky končily. Podle dochovaných pramenů z konce 14. st. se právě u tohoto ordálu vyvinula přesná pravidla o provádění soubojů. Vlastnímu souboji přecházelo symbolické uzavření smlouvy, při souboji pak stanovena přesná pravidla o uţití zbraní. (Upravena i moţnost vyhnout se souboji.) 52
SZČD Ordálová přísaha – obţalovanému umoţněno v některých případech očistit se přísahou. Obsahem přísahy bylo prohlášení, ţe čin, ze kterého je obţalován, nespáchal. To potvrzovali spolupříseţníci či očistníci. Zánik ordálů – jiţ v době svého rozkvětu /12. a 13. st./ byly předmětem kritiky, zvláště ze strany představitelů církve, kteří v nich oprávněně spatřovali diskreditaci církve, která se ordálů účastní svými kněţími, a to přesto, ţe leckdy zjevný vrah a zločinec uniká spravedlnosti. Opatřením biskupa Arnošta z Pardubic přestali se kněţí od roku 1343 ordálů účastnit a ordály aţ na malé výjimky zmizely jako soudní důkaz. Poslední zanikly v husitském hnutí. V 16. st. postupně nabývá v městském procesu rozhodující úlohu v procesu civilním a trestním tortura, uţívaná hlavně proti obţalovaným pocházejícím z niţších společenských vrstev. Rozhodnutí o uloţení tortury náleţí soudu. Výpověď na mučidlech byla povaţována za rozhodující důkaz a přiznání obviněného za korunu důkazů. V 18. st. po vydání trestního zákoníku tereziánského /1768/, naprostou převahou zvítězila formální důkazní teorie a hlavním a rozhodujícím důkazním prostředkem se stala tortura. Východiskem byla praesumpce viny, podle které byl obţalovaný povaţován za vinného, pokud se mu nepodařilo dokázat nevinu. Tíha dokazování tedy byla přenesena na obţalovaného. Tereziana poprvé zakotvila přesná pravidla uţívání tortury, její stupně, technické podmínky a dobu, po kterou směl být vyslýchaný trápen. (4. stupně – palečnice, šněrování rukou, ţebřík či skřipec, pálení). Tortura respektovala společenské postavení obţalovaných. Mučení podle Tereziany bylo přípustné jen u těţkých zločinů, které byly trestány smrtí, aby snad utrpení s ním spojené nebylo těţší neţ vlastní trest. Jiţ v době tereziánské byla tortura povaţována za přeţitek a nejvyšším rozhodnutím z r. 1776 bylo její další uţívání zakázáno.
53
SZČD
15.B vývoj rodinného práva 1948-1989 Právnická dvouletka : VÝVOJ RODINNÉHO PRÁVA - reformu rodinného práva lze hodnotit kladně i po pádu reţimu, přinesla totiţ: o zrovnoprávnění manţelů, zlepšení postavení ţen o zrušena otcovská moc nad dětmi, zrovnoprávněny nemanţelské děti s dětmi legitimními a došlo k vytvoření institutu majetkového společenství manţelů o pro věřící povaţováno jako útok na církev katolickou - na druhou stranu byla povaha některých institutů ve své původní podobě ovlivněna dobou vzniku o výchova a rodina zaloţena na kolektivistickém přístupu z tezí marxismu leninismu o manţelství a rodina chápány jako společenská jednotka, jejíţ účel a funkce jsou podřízeny zájmům veřejnosti o klíčovou roli při zajišťování nového modelu rodiny měl sehrát stát, který měl přímo nebo nepřímo působit na manţele - vývoj rodinného práva v letech 1948 – 1989 se odvíjel od kodifikace tohoto odvětví v podobědvou samostatných kodexů, čímţ se rodinněprávní tematika odštěpila občanského zákoníku - výchozím legislativním krokem bylo v tomto směru vydání zákona o právu rodinném (ZPR),jenţ byl publikován pod číslem 265/1949 Sb. v rámci právnické dvouletky o obligatorní občanský sňatek, uzavřený před věcné i místně příslušným národním výborem o zrušil patriarchální moc a nahradil ji moci rodičovskou (stejná právy při výchově dětí) o zrušil moc nad manţelkou o zavedeno majetkové společenství manţelů o rovné postavení rodičů při rozhodování o výchově i o společném majetku o rovnoprávné postavení nemanţelských i manţelských dětí - druhým kodexem byl zákon o rodině (ZOR) vydaný pod číslem 94/1963 Sb. o původně měl byt novelou ZPR o nakonec zohledněna potřeba zkoncentrovat do té doby značně roztříštěnou úpravu rodinného práva, a bylo tak přistoupeno k vypracování nového zákoníku o navazoval na model rodiny prosazovaný jiţ zákonem o právu rodinném o v jistém ohledu přinesl změny: odstraněna rodičovská moc > práva a povinnosti rodičů zrušen pojem poručnictví a zachován pouze termín opatrovnictví posílena úloha a pravomoc národních výborů při tzv. společenské kontrole výchovy dětí moţnost uloţit napomenutí rodičům nebo nezletilým přenesení majetkových vztahů do občanského zákoníku
54
SZČD 16. A Systém trestů v zemském a městském právu do roku 1620 – příklady podle smolných knih Řízení na zemském soudu se skládalo z tří částí: přípravného řízení, líčení pře a exekuce. Přípravné řízení začínalo půhonem (písemnou formulací ţalobního nároku, s nímţ hodlal ţalobce vystoupit proti obţalovanému). Před hlavním přelíčením docházelo k tzv. svědčení půhonu (k jeho přečtení za přítomnosti stran). Vlastní přelíčení zahajoval zemský řečník. Strana, která se nedostavila, prohrála z důvodu tzv. stanného práva. Na závěr přelíčení dva přísedící vypracovaly nález, o kterém se pak hlasovalo, tj. většinou hlasů. Přednost měl hlas krále či purkrabího. Proti nálezu zemského soudu nebylo moţné odvolání. Třetím stádiem byla exekuce, tj. výkon nálezu. Obţalovací charakter procesu na zemském soudu nepřipouštěl uţití tortury jako prostředku, kterým za pouţití fyzického násilí bylo vymáhané na obţalovaném přiznání. Toliko výjimečně a u deliktů politických a nikoli před soudem zemských byla z rozhodnutí panovníka tortura aplikována i na šlechtice. Jinak tomu bylo u soudů městských. Neznaly ordály, připouštěly písemná svědectví a dovolovaly odvolání v podobě ţádosti o naučení k vrchnímu právu či od r. 1548 k apelačnímu soudu. Městský proces rozlišoval mezi procesem civilním a trestním, ve kterém nabývá v 16. st. postupně rozhodující úlohu tortura. Rozhodnutí o uloţení tortury náleţí soudu, který ještě Koldín /1579/ ve svém zákoníku varuje před ukvapeností a upozorňuje na relativní cenu vynuceného přiznání. Obţalovaný se mohl proti uloţení tortury odvolat. Druhy mučení nebyly kodifikovány (do r. 1768) a jejich uţití záleţelo na vynalézavosti městských soudců. Běţně se praktikoval postup počínající psychickým nátlakem a končící nataţením na ţebřík či skřipec. Smolné knihy Do těchto knih se zapisovali výpovědi mučených i rozsudku, které nad nimi městské soudy vynášely a záznamy o jejich provedení zapisovali zvláštní úředníci do smolných nebo také černých knih. Tento název nalézáme přímo v autentických zápisem těchto register, např. ve Smolné knize města Náchoda nebo Plzně a pouţívá jej i Koldínův zákoník. Výpověď na mučidlech byla povaţována za rozhodující důkaz a přiznání obviněného za korunu důkazů. Příklady: Smolná kniha Kutnohorská – případ „Klekla jsem mu na hlavu“ – ţena padla novorozenci kolenem na hlavu a zabila je. Zemřela probodena kůlem. Smolná kniha Táborská – případ „Kaţdý po devětkrát“ – příběh o znásilnění dívky (3 pachatelé, kaţdý 9x), pachatelé trháni kleštěmi a čtvrceni. Smolná kniha Lounská – případ „Sváda na veřejné cestě“ – slovní spor na cestě, který vedl ke rvačce a jeden z nich byl zabit. Pachatel byl popraven mečem.
55
SZČD 16. B Ţupní zákon Ţupní zákon z 29.2.1920 (stejně jako ústava, jazykový zákon aj.) – oficiální název „Zákon o zřízení ţupních a okresních úřadů v Republiky Československé“ Poţadované úpravy dosavadního správního systému měly více variant podle záměrů a představ jejich autorů. V průběhu příprav příslušných zákonných předloh stále trvaly spory o velikost a počet nových administrativních celků označovaných pracovně jako kraje nebo ţupy. Předmětem sporů byl také mj. rozsah kompetence ţupních zastupitelstev, omezení jejich volitelnosti, jmenování či volba úředníků a sídla ţupních úřadů. Zákon byl přijat plénem Národního shromáţdění 29.2.1920. Zavedení do praxe však předpokládalo hlubší znalost problematiky a rozsáhlé přípravné práce zvláště na Slovensku a PR. Proto byl zvolen v legislativně zvláštní způsob řešení. Vláda byla zmocněna, aby svým nařízením sama stanovila termín a rozsah jeho účinnosti. Nevztahoval se na území Prahy jako hlavního města, jeho správa upravena zvlášť. Zaváděl ţupní úřady řízené ministerstvem vnitra, území rozděleno na 21 ţup (Čechy 9, Morava 5, Slezsko 1, Slovensko 6). Podkarpatská Rus nebyla tímto zákonem rozdělena, coţ vyvolalo diskusi, zda se tento zákon na ní vůbec vztahuje. Ţupní orgány Ţupan Stál v čele ţupy, byl to vládou jmenovaný úředník s právnickým vzděláním. Předsedal schůzi zastupitelstva, mohl podle svého uváţení určitou otázku povaţovat za politickou a vyloučit ji z programu jednání. Spolu se zastupitelstvem řízen ministerstvem vnitra. Ţupní zastupitelstvo Volené na 6 let, 35 členů. V kompetenci bylo vydávat prováděcí předpisy k zákonům a vládním nařízením, pokud k tomu bylo zmocněno, řídit správu veřejného majetku ţup, okresů a obcí Poradní orgán ţupana v otázkách veřejné správy, částečná kontrolní pravomoc vůči okresním výborům; výslovně bylo stanoveno, ţe jim nepřísluší jednat o věcech politických Osmičlenný ţupní výbor – také jemu předsedal ţupan, fungoval jako stálý orgán zastupitelstva, připravoval jeho běţná jednání, připravoval návrh finančního rozpočtu, dohlíţel na plnění rozhodnutí zastupitelstva, na činnost ţupních komisí i na okresy a obce Ţupy se dělily na okresy v čele s okresními úřady, na jejich úrovni pak města se zvláštním statutem V kaţdé ţupě musela být zastupitelstvem zvolena finanční komise. Také jí předsedal ţupan, stejně jako dalším komisím. Ţupní zákon na Slovensku Účinný od 1.1.1923 – volby do 2/3 ţupních zastupitelstev se konali jiţ v září 1923. Zbývající třetina členů byla ve všech ţupách jmenována vládou na návrh ţupanů. S velkou převahou zvítězila ĺudová strana. V zastupitelstvech silně převaţovali představitelé majetných vrstev obyvatelstva. Ţupní zákon v Čechách U nás bylo uvedení tohoto zákona do praxe odsouváno a přibývalo jeho odpůrců. Opět oţiveny spory o počet a územní rozloţení ţupních celků, od r. 1924 sílily poţadavky na novelizaci zákona.
56
SZČD 17. A Maiestas Carolina s důrazem na obsah – ochrana území státu, ordály Jedná se o nezdařený kodifikační pokus českého obyčejového zemského práva z roku 1355. Předběhl totiţ svoji dobu. Byl odmítnut šlechtou na Generálním sněmu. Císař Karel byl nucen ustoupit a proto 6.10.1355 vydal revokační (odvolací) listinu (podobnou vydal i jeho bratr Jan Jindřich pro Moravu). „Karlův kodex nikoho nezavazuje, protoţe shořel. Neváţe také nikoho, protoţe král, kníţata ani baroni nepřísahali na text a protoţe nebyl řádně vyhlášen.“ Kodex byl ovlivněn Horním zákoníkem Václava II., Sicilskými konstitucemi Fridricha II. (1231) a také, i kdyţ ne příliš, římských právem a to uplatnění zásady, která byla raţena za Ulpiána, kdy panovník není vázán zákonem, stojí nad ním, je sám zdrojem práva (princes legibus solutus). Název Maiestas Carolina získal kodex roku 1617, kdy ho vydal Pavel Ješín z Bezdězí (název vychází z úvodu kodexu). Právě u tohoto zákoníku, který měl platit pro všechny země České koruny se ukázalo naprosto přesvědčivě, ţe česká šlechta podobné pokusy odmítá z obav před posílením moci panovníka a omezením svého práva svobodně nalézat právo na zemských soudech. Kodex byl odmítnut, protoţe císař Karel IV.: - prosazoval zásadu princes legibus solutus (panovník nebyl vázán zákonem) - sepsal právo a omezil tak svobodné nalézání práva – to se dělo na Zemském soudě, kde zasedala šlechta a vytvářela právo svými rozhodnutími (=precedenty) - prosazuje zákaz sdruţování šlechty a měst (konfederace) proti veřejnému pořádku - řekl, ţe se od Koruny české nemají oddělovat hrady a města – jsou zde konkrétně uvedena ta, která se nemají dávat v zástavu (došlo by k posílení integrity státu) - prosazoval, aby byl podle kodexu panovník neţalovatelný - omezoval hazardní hry (závazek platit v důsledku prohry více neţ 1 kopu grošů českých, je neplatný) - zakazoval soukromé války - vyslovil se proti dědičnosti úřadů - chtěl zavést do práva ţaloby a stíţnosti na královské úředníky pro škody, které by způsobili výkonem svých úřadů - omezoval moc pozemkové vrchnosti – zakazoval mrzačící tresty - kodex sepsal latinsky, jazykem šlechtě vzdáleným – bála se, ţe by Karel povolal do úřadů učené kleriky, muţe znalé latiny Z obsahu kodexu, který nevadil: - Karel chtěl vytvořit plzeňskou provincii, která by měla poměrně rozsáhlou autonomii i s vlastními úředníky - je zde řečeno, ţe k obraně země mělo být zavázáno veškeré obyvatelstvo, a to na svůj náklad - vlivem Arnošta z Pardubic má Karel negativní vztah k iracionálním důkazním prostředkům – byl výslovně zakázán ordál ţelezem a vodou. Také byl omezen ordál soubojem, v některých případech byl ale moţný: a) kdyţ bylo podezření ze zrady nebo úkladů o ţivot člena královského rodu b) kdyţ bylo podezření pro zcizení královského majetku c) kdyţ bylo podezření z porušení stydlivosti královského dvora (pomluva vůči členu král. dvora)
57
SZČD - Karel se zmiňuje a potvrzuje existenci Zemských desek, kam se zapisují dispozice se šlechtickým majetkem - mají být chráněny lesy – „Existují u nás krásné soubory lesů“. (prokazuje estetické vnímání) Karlův kodex má 109 článků. Autorsky se na něm podílel přímo Karel a řada jiných lidí (uvaţuje se o kanceléři Janu ze Středy, který se podílen na Bule – je to však hypotéza). Na kodexu spolupracovali téţ učení legislativci – např. Jan z Michalovi, přítel Karla IV. Zpracování mělo 3 stádia: 1) vyhledávání materiálů, zpráv, norem – na tomto se podílel asi notář Jindřich Peněţník z Norimberka 2) sestavení osnovy, doplňování – Jan ze Středy, Arnošt z Pardubic 3) dolaďování textu, opatřování částí nadpisy – Jan ze Středy
58
SZČD
17. B Správní reforma ČSR v roce 1927 ČSR se potýkalo s nejednotným systémem veřejné správy, ve kterém se územně i časově prolínaly prvky staré, recipované správy s novými dílčími úpravami. Unifikace veřejné správy byla naléhavým úkolem. Reorganizaci začali připravovat odborníci ministerstva vnitra. Osnova byla prezentována jako novelizace ţupního zákona z r. 1920, svým obsahem se však vracela ke starému centralistickému, zemskému uspořádání, avšak bez jeho dvojkolejnosti, posilovala kompetence státních orgánů a oslabovala vliv samosprávy na veřejné dění aţ k jeho likvidaci. Území celého státu osnova rozdělovala na 4 země: Česká (zemský úřad v Praze), Moravskoslezská (Brno), Slovenská (Bratislava), Podkarpatská (Uţhorod). Vládní návrh vyvolal silný odpor, opoziční strany poukazovaly na jeho nedemokratičnost, poţadovaly zachování prvků samosprávy aj. Přes odpor opozice byl tento návrh přijat. Zákon o organizaci politické správy byl oficiálně publikován jako organizační zákon č. 125/1927 Sb. a nabyl účinnosti 1.července 1928. (termín účinnosti byl však dodrţen pouze na Slovensku a Podkarpatské Rusi). V úvodních článcích zákona byla široce vymezena působnost ministerstva vnitra a jemu podřízených politických, tedy správních úřadů na úseku vnitřní správy. Byla jim stanovena povinnost „bdíti nad veřejným pořádkem, klidem a bezpečností atd.“ K těmto účelům mohly okresní úřady vydávat příkazy a zákazy včetně trestů za jejich porušení. Formulované pravomoci niţších článků státní správy představovaly v demokratické republiky nedůstojný a hluboký zásah do občanských práv a svobod zaručených ústavní listinou. Vzorem pro něj byl výpraskový patent, nástroj policejní represe sociálních a národnostních hnutí v době monarchie. Zavedení nové správy do praxe vyţadovalo zrušení některých dosavadních institucí, stanovení sídel a obvodů okresů, přesuny některých kompetencí mezi vyššími a niţšími institucemi aj. Zákon zavedl: rozdělení na 4 země (viz výše), zemi spravoval zemský úřad v čele se zemským prezidentem a zemské zastupitelstvo. Předním úkolem zemského úřadu bylo zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti, dohlíţel na činnost okresních úřadů a fungoval jako druhá instituce v soustavě správních orgánů.
Plus druha strana !
59
SZČD orgány zemské správy prezident – jmenován prezidentem republiky, podřízen ministerstvu vnitra, předsedal zemskému zastupitelstvu, vystupoval jako reprezentant země. zemské zastupitelstvo – Čechy 120 členů, Moravskoslezská 60, Slovenská 54 a PR 18. - 1/3 členů jmenovala vláda, funkční období 6 let - právo volit členy měli občané starší 24 let (nejméně 1 rok pobývali v zemi), pro pasivní volební právo 30 let (a nejméně 2 roky v zemi) – přísnější kritéria neţ u voleb do Národního shromáţdění - dále bylo poradním orgánem zemského prezidenta - organizační zákon zemským zastupitelstvům výslovně zakazoval usnášet se o politických otázkách. Naproti tomu jim náleţela hospodářská a správní kompetence, tj. správa zemského majetku, doprava, zdravotnictví, sociální péče aj. - volilo ze svých členů zemské výbory – připravovaly návrhy pro jednání zastupitelstva, hospodařily se zemským majetkem, dohlíţeli na hospodaření v okresech - mohlo také zvolit pro jednotlivé úseky podnikání zemské komise (např. ţivnostenskou, finanční aj.) Menšími územně správními celky byly obvody okresních úřadů – hejtmanství. Okres navenek reprezentoval a uvnitř okresu jako první úředník státu působil okresní hejtman. Byl jmenován ministrem vnitra. Měl dohlíţen na bezpečnost, veřejný pořádek a mravnost v okrese. Řídil okresní úřad, předsedal kolektivním orgánům, okresnímu zastupitelstvu a okresnímu výboru.
60
SZČD 18. A Nesvobodná drţba nemovitostí – příklady dědičného pachtu Svobodná drţba – dědictví a vydrţení Nesvobodná drţba Masa poddaných uţívala půdu a usedlosti z titulu drţby nesvobodné. Celý šlechtický statek byl vlastnictvím feudála, který měl k němu dispoziční právo. Půda se na šlechtickém velkostatku dělila na tzv.: rustikál (půdu selskou) a dominikál (půdu panskou). Dominikál byl obhospodařován pánem půdy v jeho vlastní reţii, tedy prací sedláků (ti měli jen vlastnické právo k části výtěţku své práce, k běţnému nářadí a inventáři). Sedláci neměli k půdě dispoziční právo (nesměli ji prodat, zastavit, zatíţit dluhy). S drţbou selské půdy byla spojena řada povinností, mezi které patří především robota a odevzdání povinných dávek v naturáliích a penězích. Drţba selského statku měla tedy za hlavní úkol obohacení pána a jeho existenci jako šlechtice. Původně se právo poddaných k půdě označovalo výrazem ius bohemicum, slavicum (české, slovanské právo). Tím byl míněn právní vztah, kdy sedlák drţel půdu do odvolání. Ve 13. st. v souvislosti s kolonizací se začíná objevovat i druhý typ drţby, označovaný jako ius theutonicum (právo německé). Podstata tohoto typu spočívala v tom, ţe pán půdy uzavíral se sedláky smlouvu (handfest), jejímţ obsahem byl závazek pána poskytnout drţbu půdy za pravidelný poplatek na věčné časy, tedy dědičně. Tato forma byla výhodná pro obě strany. Smlouva přinášela sedlákům jistotu nerušené dědičné drţby, moţnost investic bez rizika ztrát a současně i rovnoměrné rozdělení poddanských dávek podle velikosti přídělu půdy – tzv. lánů. Kolonisté, tzv. lokátoři, za uzavření smlouvy platili pánům značné hotovosti. Vedle této sumy platili dále sedláci při uzavírání smlouvy tzv. zákupné a další poddanské dávky. Lokátoři získávali ještě další výhody: větší výměru půdy, právo otevřít krčmu, mlýn aj., popř. jim byla svěřena funkce dědičného úřadu rychtáře – fojta. Výhody této nové formy selské drţby označované podle analogie s právem městským jako purkrecht či emfyteusis či dědičný pacht byly natolik zřejmé, ţe byly vyhledávány i českými sedláky, kteří se rovněţ zakupují, získávají dědičnou drţbu půdy, stávají se tedy i oni sedláky zakoupenými. Lhůty, které leckde byly poskytovány pro splacení těchto částek, se ještě podnes odráţení v názvech některých obcí – Lhota. V nesvobodné drţbě měl vrchní právo pán půdy, sedlákům náleţí právo půdu uţívat, přičemţ jsou ovšem omezeni řadou prostředků a vystupují jako nesvobodní. I vůči zakoupeným sedlákům uplatňovaly vrchnosti právo odúmrtí. Příklad: Dědičný pacht poddanské vesnice podle německého práva /1358/ Latinsky psaná listina vydaná představiteli premonstrátského kláštera v Teplé – není zde přesně uvedena výše „závdavku“ a předpokládá se všeobecná znalost „práva českého“ a „práva německého“. (Klášter oznamuje, ţe od obce Černovice vzala závdavek na uhrazení dluhů a stanovují, ţe obyvatelé „musí a mají dávati a platiti, nehledě na jakoukoli nesnáz a příhodu“ kaţdý rok, jakoţto úrok.)
61
SZČD 18. B „Obce“ v dvojkolejném systému rakouské správy Revoluční rok 1848 přinesl základní změny ve struktuře i činnosti rakouské správy. Zánik starých feudálních institucí vedli ke snaze vypracovat nový fungující systém – zavedena samospráva obecní, změna vztahu občan – stát, občan jiţ není poddaným státu, je rovný státu. důsledky těchto změn: vznik dvojkolejnosti rakouské správy – vedle sebe existují orgány samosprávy a státní správy (některé kompetence se překrývaly) Důvodem pro vznik samosprávy po r. 1848 tedy můţeme spatřovat ve dvou skutečnostech – liberální měšťanstvo poţaduje přístup k politické moci, resp. účast na ní, coţ v oblasti místní správy nebylo moţné jinak, neţ zavedením právě samosprávy a dalším důvodem byly praktické důsledky zrušení správy patrimoniální, jejíţ agendu by prostě stát nemohl převzít pro obrovské finanční náklady. Zároveň bylo nutné vykonávat tuto samosprávu pod kontrolou a dohledem státu. Základním předpisem o samosprávě se stal Prozatímní obecní zákon ze 17.3.1849 – základem svobodného státu je svobodná obec. Tento zákon hovoří o dvojí působnosti obcí – přirozené a přenesené do působnosti přirozené (samostatné) spadaly všechny záleţitosti, které se dotýkaly místního obecního zájmu a bylo moţno je vyřídit vlastními prostředky obce (např. správa jmění, bezpečnost osob a majetku, udrţování pořádku na silnicích, školy aj.) za přenesenou působnost byly povaţovány všechny záleţitosti, které spadali do sféry správy zeměpanské, které byly z různých důvodů přeneseny na obecní samosprávu (např. v soudnictví – ohledání mrtvol, vydávání úmrtního listu, číslování domů, spoluúčast při vojenských správních věcech – odvody aj.). Tak také zásadně jen tato společná oblast zájmu tvořila styčné body v agendě obou, jak se záhy začalo říkat, kolejí veřejné správy. Společným bodem byla i dohlédací pravomoc správy zeměpanské nad samosprávou. Prozatímní obecní zřízení, budované na struktuře obec, okres, kraj, bylo obecně závazné. Jen pro některá větší města (hlavní zemská a krajská) mohly být vyţádány zvláštní statuty. Tato města byla pak nazývána statutární a nevztahovala se na ně platnost obecního zřízení. orgány místní samosprávy: obecní výbor (rozhodoval ve sboru, funkce kontrolní a usnášecí, volil starostu a představenstvo), obecní představenstvo a starosta (orgány výkonné) Všechny samosprávné orgány měly být voleny na tři léta. Členů bylo 8-36 (podle velikosti obce), volby dle majetkových censů. Oprávnění obecního výboru v samostatné působnosti – např. jmenování úředníků, propůjčování domovského práva, jmenování čestných občanů. V mezích své pravomoci mohl ukládat tresty (pokuta do 10 zl. nebo náhradní trest vězení do 48 hod.) Oprávnění starosty – zastupoval obec navenek, měl řadu oprávnění včetně disciplinárních vůči zaměstnancům obce, právo vykonávat místní policii. Za výkon svého úřadu odpovídal obci a v případě přenesené pravomoci i vládě. Obecní říšský zákon z r. 1862 – na jeho základě byly vydány obecní zákony v jednotlivých zemích, dal moţnost zřizovat obce vyššího druhu – okresní, ţupní a krajské, správa silnic, zdravotnictví Obecní zřízení – kaţdá nemovitost patřila k nějaké obci, občan musel příslušet k nějaké obci (narození, přivdání, adopce, po nějakou dobu tam ţije) Domovské právo – sát nemohl občana z domova vyhnat, člověk bez prostředků měl právo, aby získal z domovské obce zajištění (chudinské pastoušky, zajištění obţivy aj.). V obci se rozlišovali tři druhy občanů – příslušníci obce, kteří mají k obci domovské právo, společními obce, kteří z nejrůznějších důvodů mají s obcí společné zájmy (např. daňové) a dále osoby přespolní. 62
SZČD 19. A Nedíl, věno nevěstino a věno vdovské Nedíl Zařazen do práva majetkového. Pokud jde o vlastnické právo šlechty, je pro ně od 13. st. charakteristická forma nedílu, tj. majetkového společenství, jehoţ účastníci jsou mezi sebou navzájem příbuzní. Vznik této instituce není jasný, významnou roli ve vývoji hrála i obava o uplatňování odúmrtního práva panovníkova na majetek, jehoţ vlastník zemřel. Statuta Konrádova dokládají pro dobu starší (do 12. st.), dědické právo jen synů, teprve od vyhlášení Statut nabývají dědického práva i dcery a nejbliţší příbuzní zůstavitele. Nedíl představoval komplex majetku, ve kterém se jeho účastníci sice podíleli na výnosu podle rozhodnutí hlavy nedílu, avšak svým podílem sami nedisponovali ani se nemohli oddělit. (Ideální podíly členů se po smrti jednoho z nich zvětšily, po narození dalších členů fakticky zmenšily.) Nedíl měl i funkci ekonomickou – bránil drobení šlechtických velkostatků tím, ţe při sňatku svých členů se jejich podíly neoddělovaly (u muţů) a přivdané ţeny zůstávaly mimo nedíl. Dcerám bylo vypláceno věno, jehoţ hodnota nemusela odpovídat hodnotě nedílu. Několik typů nedílů a to podle toho kdo stál v čele: nedíl dědovský (otcovský), bratrský, strýcovský, zvláštním typem byl nedíl mateřský, na kterém ţila vdova se svými dětmi po smrti manţela. Od 15. st. bylo moţno z nedílu vystupovat, tzv. oddělování. To bylo prováděno tak, ţe otec buď přidělil svému synu poměrný díl, či nejstarší člen nedílů rozdělil celý majetkový komplex na jednotlivé díly, z kterých si v pořadí od nejmladšího členové nedílů vybírali. Kaţdé oddělení muselo být zapsáno do zemských desek. Zatímco u nedílů ručili všichni za jednoho, dluhy jednotlivce zatěţovaly celý společný majetek, ztrácel oddělený účastník nedílů jakákoli práva k majetku, jehoţ byl původně členem. Zbylo mu jen právo ssutí. Právo ssutí (retrakt) byl nárok na uplatnění předkupního práva ke zbytku nedílů v případě, ţe se prodával. Zbylí nedílníci byli povinni nabídnout koupi bývalému spolunedílníku. Instituce nedílů zanikla v r. 1627, kdy v OZZ byly nedíly zakázány. Věno nevěstino a věno vdovské Patří do práva manţelského. K majetkovému zajištění manţelky pro případ smrti manţela se současně ve svatební smlouvě zřizovalo tzv. věno vdovské. Byl to majetek, který měl připadnout manţelce po smrti manţela. Hodnota tohoto vdovského věna byla zpravidla dvaapůlkrát větší neţ věno nevěstino. Věno vdovské bylo zajišťováno zřízením zástavního práva k majetku manţela ve prospěch manţelky, nebo zápisem do zemských desek, popř. tzv. vznesením (zástavou se stal statek, kam byla nevěsta poprvé po svatbě uvedena – vznesena). Ţena byla chráněna i před případným neuváţeným či vynuceným vzdáním se věna vdovského ve prospěch manţela. Právo tu vycházelo z představy, ţe ţena, která je v moci manţela, nemá svobodu rozhodování, a proto kaţdý majetkoprávní úkon, učiněný ve prospěch manţela, je neplatný, pokud se této neplatnosti sama dovolá (po jeho smrti mohla prohlásit, ţe to „co učinila, učinila jako vězeň svého muţe“ a právní úkon tak byl neplatný). Jinak byla ţena i v manţelství zcela majetkově samostatná, měla plné dispoziční právo ke svému majetku a mohla vykonávat i poručenství nad sirotky.
63
SZČD 19. B Začlenění Slovenska do státního rámce ČSR Jiţ za dob první světové války se zrodila myšlenka o prohlášení nezávislého československého státu a vyjasnění postavení Čechů a Slováků v habsburské monarchii. Tuto myšlenku prosazoval především český zahraniční odboj. Český zahraniční odboj se přeměnil v Českou, později Československou národní radu se sídlem v Paříţi. Jejím předsedou byl T. G. Masaryk a zástupcem slovenských zájmů byl M. R. Štefánik. Hlavním úkolem této rady bylo přesvědčit a získat vedoucí osobnosti dohodových států pro československý osvobozovací program. Velmi významným faktorem pro uznání československé samostatnosti se stal vznik československé armády (nazývané čsl. legie), jejíţ příslušníci bojovali v rámci dohodových států. Jistý problém představovala orientace zahraničního odboje, totiţ otázka, zda bude zaměřen na carské Rusko, či spojen především se západními demokraciemi. Představitelem ruské orientace v zahraničí byl Josef Dürich, jeho akci však Masaryk odmítl a Dürich byl vyloučen z paříţské Národní rady. Významnou součástí zahraniční akce byla také činnost krajanských spolků a sdruţení jak v Rusku, tak ve Francii a především v USA. Politická a finanční pomoc krajanů byla rozhodující a bez ní by také nebylo moţné dosáhnout podpory vedoucích představitelů Dohody. Jiţ 22.10.1915 se zástupci Slovenské ligy a Českého národního sdruţení dohodli v Clevelandu na společném prohlášení ve kterém ţádali samostatnost českých zemí a spojení českého a slovenského národa ve společném státě, uzavřeli také dohodu o ucelení čs. odboje proti R-U. 30.května 1918 byla uzavřena dohoda v Pittsburghu, byla to propagace spojení Čechů a Slováků do jednoho státu s tím, ţe Slovensku bude poskytnuta autonomie (bude mít vlastní vládu a sněm). Této dohody se neúčastnila Čs. národní rada, neměla tedy právní závaznost. Vrcholným aktem zahraničního odboje byla Washingtonská deklarace ze 17.10.1918, kterou prezident USA Wilson přijal a odpověděl na ni kladně. Čechům a jihoslovákům dává právo na samostatnost. Dne 27.101918 nový rakouský ministr zahraničí hrabě G. Andrrásy zaslal prezidentu Wilsonovi notu, ve které jeho podmínky přijal. Následující den Národní výbor vyhlásil zákon o vzniku samostatného československého státu. Martinská deklarace S vyhlídkou na blízkou poráţku R-U a za sílícího stávkového hnutí na Slovensku se oţivila i aktivita slovenské politické reprezentace. V září 1918 se představitelé Slovenské národní strany ilegálně dohodli v Pešti na ustanovení Slovenské národní rady, která se pak konstituovala v říjnu. Ta na zasedání 30.10.1918 v Martině, kde ještě nebyl znám vývoj událostí 28.10. v Praze, přijala Deklaraci slovenského národa (Martinská deklarace), kterou se vyslovila pro vytvoření společného státu Čechů a Slováků. Její členové neměli jednotný názor na strukturu společného státu, ale v deklaraci uvedli termín „jednotný národ československý“, který má dvě větve, českou a slovenskou. Deklarace podpořila úsilí zahraničního odboje o uznání samostatného československého státu.
64
SZČD 20. A Ručení za závazky v českém právu zemském – příklad z pramene Ručení za závazky prošlo v českém právu sloţitým vývojem. Původně ručil dluţník svou vlastní osobou, svým ţivotem, svým právním postavením. I v našich zemích se uplatňovala instituce otroctví, později nevolnictví pro dluhy. Tak jsou vysvětlovány i neúměrně vysoké peněţité pokuty, která nalézáme např. v Dekretech Břetislavových., kdy nemoţnost zaplacení vedla k znevolnění delikventů. Postupně moc věřitele nad dluţníkem omezena, vymáhání a splacení pohledávky muselo být realizováno právní cestou. (Pokud by to nebylo právní cestou, ale svévolí, hrozilo věřiteli aţ propadnutí dluhu.) Ručení dluţníka mělo několik forem: a) ručení osobní svobodou (leţení, dluţnické vězení) b) ručení ctí (lání pro peníze) c) ručení majetkem (zástava) d) rukojemství (ručitelé) ad a) leţení – tato instituce zaloţena na smlouvě mezi věřitelem a dluţníkem – insolventní dluţník se musel na vybídnutí věřitele dostavit do hostince, krčmy i se svými sluţebníky, tam tak dlouho pobývat, pokud neopatřil peníze. (Narůstaly také výdaje za pobyt). Za dluţníka mohly leţet i osoby, které k tomu tento najal. dluţnické vězení – městské právo nazývalo zajištění osoba dluţníka „stavuňkem“ či „stavováním“. Prováděl ho rychtář. Za dluţnické vězně byli právně odpovědni věřitelé, zejména za jejich ţivot a zdraví. Výslovně byla zakázána vězení soukromá a svévolné zacházení z dluţníky. V zemském právu mohl být dluţník uvězněn na základě tzv. zatýkacího listu“. ad b) ručení ctí – velmi obvyklé (v 16. st. ho zná ještě kniha Drnovská). Podstata tzv. lání pro peníze spočívala v tom, ţe věřitel byl oprávněn napadnout čest liknavého dluţníka výroky, které zpravidla obyčejové právo přesně formulovalo. Dluţník po dobu dokud nezaplatil ztrácel čest (nemohl např. vystupovat na soudech, účastnit se sněmu aj.). Po zaplacení pomíjely důsledky lání a dluţník byl opět povaţován za čestného. V 2. pol. 16. st. toto vymáhání dluhů zakázané. ad c) ručení majetkem – nejběţnější forma, spočívalo v tom, ţe buď nejvyšší purkrabí vystavil věřiteli exekuční příkaz, tzv. obranný list, který ho opravňoval k nabytí statku dluţníka (exekuci tu nepředcházelo soudní řízení), nebo ţe si strany při sjednávání smlouvy dohodly zřízení zástavního práva na majetek dluţníka ve prospěch věřitele. zástava v právu šlechtickém – tou mohly být věci movité i nemovité. U věcí movitých to byla zástava propadná (propadala věřiteli při nezaplacení dluhu, i kdyţ hodnota věci byla vyšší) a prodejná (pro dluţníka výhodnější - po jejím prodeji a uhrazení dluhu a úroků se zbytek vracel dluţníkovi). U nemovitostí dvě formy: zástava s drţbou a bez drţby. U prvé se statek dostával do uţívání věřitele (statek zápisný) a poţíval i jeho výtěţek. Někdy výtěţek pokrýval úroky a dluh (zástava umořovací). Po zaplacení se vracela dluţníkovi, nebo při nezaplacení propadla věřiteli. Bez drţby – výhodnější pro dluţníka, teprve při nezaplacení se na ní věřitel hojil. zástava v právu městském – podobné, u nemovitostní zástava bez drţby i s drţbou. Věřitel měl právo se „uvázat“ v majetek insolventního dluţníka, který mu dokonce musel nahradit to, co vynaloţil na zlepšení statku. Obstavené věci mohly pak být po nezaplacení věřitelem prodány. ad d) rukojemství – oblíbený způsob, za splnění pohledávky ručila jiná osoba tzv. „rukojmí“ (původ slova vykládá Koldín tím, ţe „od starodávna to bývalo, kdoţ se rukojmím za koho stavěl, ţe se k dosti učinění věřiteli rukau svau zavazoval“). Povinnost rukojmího zaplatit věřiteli zanikala jeho smrtí, ten se pak mohl hojit na dluţníkovi. Rukojmí nesměli být kněţí, vojáci, ţeny (pouze manţelka mohla ručit za manţela), nedospělci a neosedlí lidé. 65
SZČD 20. B Samospráva v Rakousku po roce 1848 Revoluční rok 1848 přinesl základní změny ve struktuře i činnosti rakouské správy. V důsledku těchto změn vznikla dvojkolejná rakouská správa – vedle sebe existují orgány samosprávy a státní správy (zeměpanská). Samospráva měla tři sloţky: obecní, okresní a zemskou. Samospráva obecní Důvodem pro vznik samosprávy po r. 1848 tedy můţeme spatřovat ve dvou skutečnostech – liberální měšťanstvo poţaduje přístup k politické moci, resp. účast na ní, coţ v oblasti místní správy nebylo moţné jinak, neţ zavedením právě samosprávy a dalším důvodem byly praktické důsledky zrušení správy patrimoniální, jejíţ agendu by prostě stát nemohl převzít pro obrovské finanční náklady. Zároveň bylo nutné vykonávat tuto samosprávu pod kontrolou a dohledem státu. Základním předpisem o samosprávě se stal Prozatímní obecní zákon ze 17.3.1849 – právě zde byla zakotvena zásada „základem svobodného státu je svobodná obec“. Tento zákon hovoří o dvojí působnosti obcí – přirozené a přenesené do působnosti přirozené (samostatné) spadaly všechny záleţitosti, které se dotýkaly místního obecního zájmu a bylo moţno je vyřídit vlastními prostředky obce (např. správa jmění, bezpečnost osob a majetku, udrţování pořádku na silnicích, školy aj.) za přenesenou působnost byly povaţovány všechny záleţitosti, které spadali do sféry správy zeměpanské, které byly z různých důvodů přeneseny na obecní samosprávu (např. v soudnictví – ohledání mrtvol, vydávání úmrtního listu, číslování domů, spoluúčast při vojenských správních věcech – odvody aj.). Tak také zásadně jen tato společná oblast zájmu tvořila styčné body v agendě obou, jak se záhy začalo říkat, kolejí veřejné správy. Společným bodem byla i dohlédací pravomoc správy zeměpanské nad samosprávou. Prozatímní obecní zřízení, budované na struktuře obec, okres, kraj, bylo obecně závazné. Jen pro některá větší města (hlavní zemská a krajská) mohly být vyţádány zvláštní statuty. Tato města byla pak nazývána statutární a nevztahovala se na ně platnost obecního zřízení. Orgány místní (obecní) samosprávy Obecní výbor (rozhodoval ve sboru, funkce kontrolní a usnášecí, volil starostu a představenstvo), obecní představenstvo a starosta (orgány výkonné). Všechny samosprávné orgány měly být voleny na tři léta. Členů bylo 8-36 (podle velikosti obce), volby dle majetkových censů. Oprávnění obecního výboru v samostatné působnosti – např. jmenování úředníků, propůjčování domovského práva, jmenování čestných občanů. V mezích své pravomoci mohl ukládat tresty (pokuta do 10 zl. nebo náhradní trest vězení do 48 hod.) Oprávnění starosty – zastupoval obec navenek, měl řadu oprávnění včetně disciplinárních vůči zaměstnancům obce, právo vykonávat místní policii. Za výkon svého úřadu odpovídal obci a v případě přenesené pravomoci i vládě. Obecní říšský zákon z r. 1862 – na jeho základě byly vydány obecní zákony v jednotlivých zemích, dal moţnost zřizovat obce vyššího druhu – okresní, ţupní a krajské, správa silnic, zdravotnictví.
66
SZČD Samospráva okresní Rámcový obecní zákon z r. 1862 dal moţnost zřizovat obce vyššího druhu – okresní, ţupní a krajské. Pokud jde o okresy, jejich obvod souhlasil s obvody okresní správy smíšené. Kdyţ pak došlo k oddělení správy od soudnictví, změnil se i vztah územních obvodů okresních orgánů samosprávných a zeměpanských. Zatímco samosprávné sledovaly obvod soudu, byly obvody zeměpanských okresů podstatně větší. Samosprávný okres měl rovněţ povahu územní korporace (právnické osoby) obdobné místní obci. Do působnosti okresní samosprávy patřila správa hospodářská, silničního, zdravotní, vydrţování ústavů peněţních, dobročinných, spořitelen, pojišťoven aj. Přenesená působnost se týkala zvláště ubytování vojska, jeho zásobování aj. Poměrně široká byla samostatná působnost okresního zastupitelstva. Zahrnovala všeobecnou působnost v záleţitostech okresních i obecních. Jedinými zeměmi Předlitavska, kde existovala okresní samospráva byly Čechy, Halič a Štýrsko. Na Moravě ani ve Slezsku ne. V okresech fungoval: okresní starosta, okresní výbor a okresní zastupitelstvo. Funkční období bylo rovněţ tříleté a počet členů okresu závisel na počtu obyvatel okresu. Starosta byl volen zastupitelstvem a musel být potvrzen císařem. Podobně byl volen i okresní výbor, skládající se ze starosty a dalších šesti členů. Okresní výbor byl výkonným orgánem zastupitelstva a zastupoval spolu se starostou okres navenek. Samospráva zemská Pouze u zemské samosprávy se nesetkáváme s dvojí působností, je zde pouze působnost samostatná, kterou vykonával zemský sněm a zemský výbor. Do působnosti sněmů patřilo zákonodárství, které nebylo výslovně vyhrazeno říšské radě prosincovou ústavou. Dále pravomoc v oblasti hospodářství, schvalování rozpočtu, účetní uzávěrky, schvalování všeobecných předpisů o zřizování a správě zemských peněţních ústavů aj. Zemský výbor působil jednak jako výkonný orgán sněmu, jednak jako samosprávný orgán. Byl volen na schůzi zemského sněmu z poslanců. Celkový počet členů byl osm. Jeho předsedou byl zemský maršálek. Rakouský samosprávný systém se lišil od všech jiných samosprávných vzorů (ať Anglie či Francie). Samospráva vycházela vedle svých přirozenoprávních základů z historických státoprávních tradic. Rakouská samospráva se stala vlastně státem ve státě a tím byl vytvořen i dvojí byrokratický aparát, jehoţ zaměření i hodnocení se od sebe podstatně lišilo.
67
SZČD 21. A Právní knihy za stavovské monarchie Právní knihy – soukromá sepsání práva. Jsou prvním písemným zachycením právních obyčejů. Přestoţe neměly platnost zákona, byly uţívány na soudech, které se na ně odvolávaly ve svých nálezech. Vznikaly ve 14. st. pro potřeby soukromých uţivatelů, a měly usnadnit především orientaci ve všech sloţitostech a podrobnostech soudního procesu. Období stavovské monarchie začíná aţ roku 1437, proto Kniha Roţmberská, Ordo iudicii terrae, Práva zemská česká a Kniha písaře Jana neboli kniha šéfů nepatří do této otázky. (Roţmberská kniha – Některé její části vznikly koncem 13. st., větší část pak pochází ze 14. st. Je psána českým jazykem a obsahuje především šlechtické právo procesní a majetkové. Soukromé sepsání českého zemského práva známé pod tímto názvem nemá přesně doloţen svůj původ. Autorem je asi nějaký Roţmberk (snad sám Petr z Roţmberka, tehdejší nejvyšší zemský sudí), nebo byla alespoň tímto rodem pouţívána. Jedná se o nejstarší známé dílo české prózy světského (nikoliv náboţenského) charakteru. Je také nejstarší právní knihou v dějinách českého práva. Zachycuje v systematickém uspořádání staré obyčejové právo předchozí doby, které je na mnoha místech doplněno informacemi o nosovější úpravě a postupu. Text je koncipován jako příručka pro praktické pouţívání u šlechtického soudu zemského. Obsahuje: vedle znění dobových právních norem návody a rady jak jich vyuţít a tak podává obraz nejen o obsahu a formě obyčejových právních pravidel, ale i o tehdejší soudní praxi. Text útrţkovitých záznamů se autor snaţil věcně, systematicky utřídit. Jednotlivé kapitoly se liší rozsahem podle toho kolik se mu pro ně podařilo sehnat materiálu. Zaměřena hlavně na procesní právo (tuto příručku si stále další zájemci opisovali včetně vsuvek, poznámek, komentářů a dodatků a připojovali své vlastní). Vznikla tak řada zdokonalených verzí. Jen málokterá ustanovení jsou v původní podobě. Tiskem byla poprvé vydána v r. 1880 Janem Gebauerem (Listy filologické). Ordo iudicii terrae Vznikla v souvislosti s nezdařeným kodifikačním pokusem Karla IV. (codex carolinus), psaná latinsky. Obsahuje především procesní právo a vedle práva majetkového i předpisy o právu trestním. Staročeský překlad této latinské pomůcky dostal název Řád práva zemského. Sestaven neznámým autorem a bylo sem převzato asi 10 % dochovaného obsahu Maiestatis Carolina. Koncipován jako pomůcka pro dobovou soudní praxi. Česká verze Řád práva zemského pochází z konce 14. st. Je z části překladem Ordo a zčásti volně parafrázuje a rozvíjí myšlenky vycházející z Karlových reforem. Oproti Ordo se zde ukazuje větší respekt k obyčejovému právu, zvláště v procesních otázkách.
Práva zemská česká Vyvrcholením kultury českých právních knih doby předhusitské. Autorem je nejvyšší zemský sudí Ondřej z Dubé. Projevuje se v něj důvěrná znalost platného českého práva jejího autora a jeho rozsáhlé praktické zkušenosti. Svým pojetím, myšlenkovým bohatstvím a právnickou dokonalostí je skvělým dokladem vysokého stupně české právní kultury. Tato právní příručka byla často pouţívaná ve formě opisů u šlechtických soudů i u úřadů zemských desek. Výklad začíná obecnými otázkami o původu českého práva. Vlastní právo začíná vysvětlovat od procesních otázek, které preferuje podobně jako Kniha Roţmberská před právem hmotným.
68
SZČD Kniha písaře Jana neboli kniha šéfů Vznikla na Moravě ve 14. st. Zachycuje praxi brněnského městského soudu v právo tam uţívané. Podstatnou měrou ovlivnila později vývoj městského práva nejen na Moravě, ale i v Čechách. Knihy devatery – Knihy devatery /konec 15. aţ poč. 16 st./ celý název: „O práviech, sudiech i dskách země české knihy devatery“ Jsou poslední právní knihou šlechtického práva. Autor:Autorem je Viktorin Cornelius ze Všehrd (studoval praţskou univerzitu, kde dosáhl hodnosti profesorské a zastával i úřad děkanský, povýšen do vladyckého stavu, vykonával úřad místopísaře při zemských deskách). Všehrd byl vzdělaným právníkem, ovládal i právo římské Své dílo započal v r. 1495, tedy v době, kdy se šlechta rozhodla kodifikovat zemské právo, aby si upevnila své postavení vůči městům i panovníkovi. Všehrd se stává šlechtě nepohodlným a je z úřadu zemských desek odstraněn. První verze dokončena 1497, druhá 1507. Po nuceném odchodu z úřadu zemských desek se zabýval poskytováním právní pomoci, zemřel 1520. Obsah:V devíti knihách rozdělených na hlavy pojednává o průběhu procesu na zemském soudu, přičemţ připojuje podrobný výklad o šlechtickém právu majetkovém, trestním a o praxi při vedení zemských desek. Píše skvělou češtinou, práce vyniká systematičností i myšlenkovým obsahem. Jeho kritický postoj k nejvyšším zemských úředníkům a zřejmá kritika kodifikačních prací, stranících panstvu, mu vynesly nepřátelství předáků šlechty. Nestaly se nikdy závaznou kodifikací, neboť vyšší šlechtě se zdálo, ţe Všehrd ve svém díle straní niţší šlechtě a městům. Nebyly nikdy vytištěny a zůstaly pouze v rukopisu, zvláště proto, ţe v roce 1500 byl přijat českým sněmem zemský zákoník – Vladislavské zřízení zemské. Toto dílo nesmělo vyjít tiskem, bylo však hojně opisováno a uţíváno jako dokonalý záznam a výklad o českém šlechtickém právu. Vyšlo tiskem aţ v 19. st. jako právněhistorická památka. Prameny:Bylo to právo obyčejové, Zemské desky, částečně se inspiroval římským a kanonickým právem. Vychází především ze starých českých zdrojů (Maiestatis Karolina a Ordo iudicii terrae), pouţívá i obsahu knihy Ondřeje z Dubé. V duchu humanismu odkazuje na Platona a Ciceta. Netají se zálibou v právních příslovích. Úředníci:Kritizuje úřady, ţe zneuţívají svoji moc, ţe jsou soudci u Zemského soudu úplatní, leniví a straní bohatým. Kritizuje téţ advokáty, kteří napomáhají nespravedlnosti. Stranil rytířům a měšťanům, ale také niţšímu úřednictvu – bere jej v ochranu, mají právo brát taxy za úkony spojené s jejich úřady. Chtěl, aby Zemské desky byly veřejné, dostupné. Dodatek: v 19. st. připraveno první vydání K.D. Václavem Hankou, 1874 vydány Hermenegildem Jirečkem, r. 1868 vytvořen právnický studentský spolek nesoucí jméno Všehrd. Na počátku 20.st. byl vydáván i časopis stejného jména. Kniha Tovačovská a Drnovská Autorem knihy Tovačovské byl Ctibor Tovačovský, zemský hejtman moravský. Tato kniha nabyla faktické váhy zákona a pouţívalo se jí aţ do roku 1535, kdy bylo vydáno Zemské zřízení Markrabství moravského. I potom však byla pouţívána jako tzv. Kniha Drnovská v přepracování, které provedl Ctibor Drnovský, právník a řečník. První část Tovačovské knihy byla věnována předpisům ústavní povahy, druhá část zahrnuje předpisy o právu procesním, majetkovém, trestním a pozemkově vrchnostenském.
69
SZČD 21. B Autonomie Slovenska, „slovenský stát“ a jeho ústava Vyhlášení samostatnosti Slovenska Řada kroků slovenské vlády po přijetí ústavního zmocňovacího zákona vedla k vybudování Slovenského státu. Otevřené náznaky o budoucí slovenské státní samostatnosti podporovalo i Německo. Praţská vláda se pokusila zabrzdit odstředivé snahy Slovenska ve dnech 9.10.března 1939 vyhlášením výjimečného stavu. Současně prezident odvolal Tisovu vládu a ustanovil nový kabinet – tato snaha však vyvolala opačnou reakci (Slováci v ní viděli útok na nedávno udělenou autonomii); toho vyuţilo Německo, aby dokončilo svůj plán rozbití československého státu. Německo stupňovalo nátlak na Tisa, aby vyhlásil samostatný stát (snaha o konečné rozbití ČSR). 14.3.1939 na tajném zasedání, které svolal Tiso, byla vyhlášena samostatnost a byl přijat zákon „o samostatnom Slovenskom štáte“. Předsednictvo sněmu změněného na „snem Slovenského státu“ tentýţ den jmenovalo první vládu; v ten samý den bylo do Berlína sděleno, ţe se podrobuje Hitlerově ochraně. Dne 23.3.1939 byla uzavřena tzv. Ochranná smlouva – ta podstatně omezila suverenitu státu, protoţe v ní bylo sděleno, ţe se oddává Hitlérově ochraně, ale zároveň Slovensko v ní získalo to, ţe Německo mu poskytovalo ochranu nezávislosti státu. Na ochranou smlouvu pak navazovala další německo-slovenská smluvní jednání. Byla uzavţena dohoda o hospodářské a finanční spolupráci, smlouva o vojenském hospodářství. Poměr Slovenska k říši lze tedy označit za vazalský. Samostatnost Slovenského státu měla tedy pouze fiktivní charakter. Fikce se na podzim 1944 změnila ve faktickou okupaci území. Ústava slovenského státu (185/1939 Sl.z.) K ústavnímu zakotvení samostatnosti došlo 21.7.1939, kdy sněm přijal návrh ústavy, který připravila zvláštní komise jmenovaná předsednictvem HSLS v čele s Tukou. Ústava byla kompromisní, sestavena z řady ústavních vzorů (Itálie, Španělsko, Portugalsko, Německo). Její obsah ovlivněn neujasněností o dalším vývoji nově vzniklého státního útvaru a o jeho charakteru. Stát měl republikánskou formu (oficiální označení Slovenská republika), soustava nejvyšších orgánů byla tvořena prezidentem, sněmem a vládou. prezident – volen na 7 let, prvním byl Tiso (v úřadě aţ do zániku Slovenského státu) sněm – 80 členů, činnost sněmu od počátku zatlačována do pozadí exekutivou vláda – výjimečné postavení dle ústavy, zmocněna k vydávání nařízení s mocí zákona, vládu tvořilo,mimo předsedů, osm ministrů Státní rada – zvláštní kontrolní, poradní a iniciativní orgán soudnictví – nezávislé, soudce vázán pouze zákonem Občanská práva a svobody v ústavě zatlačena do pozadí, zdůrazněny občanské povinnosti. Jedinec se podřizoval státu, vlastnictví – vlastník jej musel vyuţívat v zájmu nejasného všeobecného dobra. Státní orgány slovenského státu Na slovenském území připuštěna činnost celkem tří politických stran, ústava však nepočítala s právní rovností politických stran a odvracela se tak od systému demokratického stranického pluralismu. Zakotvila vedoucí postavení HSLS prohlášením, ţe národ se podílí na státní moci právě (a jen) prostřednictvím této strany. Předpis č. 215/1942 Sl.z. zlikvidoval zavedením vůdcovského principu poslední formy kolektivního rozhodování v HSLS. Vůdcem se stal prezident státu – tím došlo k provázání a spíše ještě k podřízení státních orgánů aparátu HSLS. Slovenský stát se vyznačoval koncentrací moci v rukou úzké skupiny lidí, výkonné orgány fungovaly prakticky bez kontroly. Neexistoval mechanismus zapojení občana ani do správy státu, ani do tvorby právních norem.
70
SZČD Protiţidovské zákonodárství Slovenského státu Po vzniku samostatného státu se antisemismus stal oficiální ideologií státu. Vláda se pokusila ţidovskou komunitu v rámci obyvatelstva vymezit, postupně dalšími předpisy vyřazovala Ţidy z veřejného a hospodářského ţivota. Připouštěla dobrovolnou emigraci Ţidů. Ústavní zákon z r. 1940 – jím přišli Ţidé nejen o majetek a povolání, ale i řadu občanských a lidských práv. Ţidovský kodex z r. 1941 – stanoveno rasové kritérium, z dosahu protiţidovských norem pak uţ nebylo úniku. Na návrh nacistů začali být Ţidé vyváţeni do koncentračních táborů (legalizováno aţ dodatečně). Slovenské státní orgány se dopustily na obyvatelstvu vlastního státu zločinu genocidy. Zánik Slovenského státu Od jara 1944 se objevovaly uvnitř Slovenska krizové jevy. S vojenskými neúspěchy Německá se podlamovala jeho stabilita. Koncem srpna 1944 vypuklo povstání hlásící se k ideji obnovy ČSR, směřovalo především proti fašismu. Koncem března 1945 opustila vláda území Slovenska a v dubnu zanikly poslední atributy ĺuďackého státu.
71
SZČD 22. A Mírový projekt Jiřího z Poděbrad – obsah Smlouvy o nastolení míru Hlavním heslem Jiřího z Poděbrad bylo: „spíše rozvahou a opatrností neţ zbraněmi“. Pokusil se realizovat myšlenky o nastolení míru mezi státy, které zastávali i vůdčí představitelé husitství, kteří nikdy, ani v době svých největších vojenských úspěchů, neopomněli zdůrazňovat, ţe válka není jejich programem. Evropa byla v této době zmítána vnitřními rozpory. Marný boj s českým husitstvím ukázal slabost a úpadek papeţské moci a moci německého císaře. Papeţ Pius II. podněcoval k válce proti českému státu nehodlaje se smířit s „koexistencí“ dvou církví – římské a české kališnické (husitské). Není proto náhodou, ţe myšlenka vytvořit svaz evropských národů, mezinárodní organizace, která by dbala o zachování míru a odstranění válek jako prostředku k řešení mezinárodních sporů, vznikla na dvoře českého krále. Hlavním cílem projektu byla snaha „... aby takové války, loupeţe, zmatky, poţáry a vraţdy, jeţ .... zachvacovaly samo křesťanství jiţ téměř ze všech stra ... přestaly a úplně byly vykořeněny a aby byl obnoven potřebný stav vzájemné lásky a bratrství a svornosti, jenţ by neotřesitelně trval ....věčně“. Tato hlavní myšlenka, pro kterou je uţíván výraz „cultus pacis“ – kult míru, prolíná všemi částmi projektu. Okolnost, ţe projekt vznikl v souvislosti s nutností organizovat obranu proti Turkům (osmanská říše), poznamenala sice některé formulace návrhu, avšak jeho obsah neovlivnila. Základem navrhované mírové organizace bylo vytvoření řady mezinárodních orgánů, které v praxi měly zachování míru zajišťovat. Na prvém místě to bylo valné shromáţdění delegátů, rada panovníků, mezinárodní rozhodčí soud a sekretariát. Návrh mírové organizace se stal předmětem horlivých diplomatických jednání. Začala se poprvé v historii lidstva rýsovat moţnost vytvoření mezinárodní mírové organizace. Papeţská kurie, která se obávala oslabení svého vlivu, zasáhla prostřednictvím francouzských prelátů a znemoţnila přijetí návrh francouzským panovníkem a tím i uskutečnění českého projektu. Byla uzavřena pouze smlouva o přátelství s Francií. Myšlenky vyjádřené v 15. st. v českém projektu se tedy nepodařilo realizovat. Nalezly své naplnění aţ po staletích v Organizaci spojených národů, jejíţ organizace UNESCO se k nim přihlásila při 500. výročí vzniku mírového návrhu.
Smlouva o nastolení míru – viz. prameny str. 83
72
SZČD 22. B Právněhistorické události roku 1848 v českých zemích Počátek revoluce v Rakousku byl ovlivněn mohutným evropským demokratickým hnutím, které zahájila revoluce v Paříţi v únoru 1848. Charakter a cíle revoluce byly především protifeudální. Liberální burţoazie usilovala především o přeměnu feudálně absolutistického státu ve stát burţoazní. Součástí tohoto národního programu nebyly jen poţadavky liberální, ale i národní, národnostní a jazykové (rovnost češtiny s němčinou na úřadech a ve školách). První praţská petice Prvou příleţitostí k formulaci českého politického programu se stala schůze ve Svatováclavských lázních, svolaná 11.3.1848. Byla zde přijata První praţská petice (PPP) – měla 11 poţadavků určených císaři – např. v čele stál poţadavek jazykové rovnoprávnosti, obnovení ústavní jednoty, volební práva, svoboda tisku, víry, zdokonalení školství, zavedení obecné samosprávy aj.. Tato petice pak byla vytištěna a rozšiřována mezi obyvateli. Na téţe schůzi, kdy byla vydána PPP byl zvolen petiční výbor = Svatováclavský výbor. Ten se postupně stal rozhodujícím revolučním mocenským orgánem a reprezentantem české politiky. Realizace poţadavků, které obsahovala PPP, byla velmi obtíţná, (kníţete Metternicha vystřídal Kolowrat), 15.3.1948 císař ohlásil úmysl vydat ústavu (konstituci vlasti), avšak jeho odpověď na české poţadavky v kabinetním listu z 23.3.1848 byla velmi vyhýbavá. V podstatě bylo vyhověno pouze jazykovému poţadavku a přislíbeno zrušení roboty za patřičnou náhradu. Druhá praţská petice Reakcí na neochotu vlády vyhovět prvním českým poţadavkům byla Druhá praţská petice (29.3.1848) – opakovala zejména české státoprávní poţadavky a ţádala volební právo do zemského sněmu pro všechny. Ve skutečnosti šlo o polemiku s Kabinetním listem císaře. Odpovědí na tuto druhou petici byl kabinetní list z 8.4.1848, adresovaný císařem ministru vnitra Pillersdorfovi. Byla jím zejména přislíbena rovnoprávnost jazyková, svolání českého zemského sněmu a stanovení zásad voleb – kabinetní list naznačoval ústupnost o ochotu vlády. Vznik Národního výboru Vývoj revoluční situace v českých zemích nutně vyţadoval i řešení komplikované otázky mocenských a správních orgánů. Jádrem nově vzniklých orgánů se stal jiţ zmiňovaný praţský Svatováclavský výbor. 10.4. 1848 došlo ke spojení Svatováclavského výboru s guberniální komisí (byl to poradní orgán,který existoval uţ dříve a ve kterém zasedali zástupci českého a německého měšťanstva) a vzniká tzv. Národní výbor. Jeho hlavním úkolem bylo realizovat kabinetní list z 8.4. a připravit volby do zemského sněmu. Palackého odmítnutí Frankfurtského sněmu a formování austroslavismu Vývoj revoluce v Čechách byl dále komplikován národnostními spory, které se objevily mezi českým a německým obyvatelstvem. Za jejich počátek lze povaţovat den 11.4.1848, kdy Fr. Palacký poslal odpověď (dopis) do Frankfurtu (kde se konal sněm) a odmítl účast na německém sněmu a začlenění českých zemí do budoucího sjednoceného Německa. Tím poloţil i formálně základy politiky austroslavismus, která se stala určující pro českou reprezentaci po celé období revoluce.
73
SZČD Slovanský sjezd v Praze Byl zahájen 2.6.1848 v Praze jako sjezd rakouských Slovanů. Došlo zde ke konfliktu s vojenskými jednotkami gen. Windischgrätze. 12.6.1848 vypuklo v Praze ozbrojené povstání, které se podařilo potlačit aţ 18.6.1848 po předchozím bombardování Prahy. V Praze vyhlášen výjimečný stav, vůdcové povstání, pokud neuprchli, byli uvězněni. Tím byl ukončen i Slovanský sjezd. Zrušení poddanství 7.9.1848 byl vyhlášen císařský patent, který obsahoval zákon o zrušení poddanství, pozemkových vrchností a roboty. Tento zákon musel schválit panovník, jinak by nevstoupil v platnost, protoţe panovník měl proti sněmu právo veta. Projekt Kroměříţské ústavy Pod vlivem nepokojů ve Vídni musel sněm počátkem října 1848 přenést svou činnost na Moravu do Kroměříţe, kde pokračoval na přípravě nové ústavy, která se ovšem nikdy nestala zákonem. Návrh ústavy byl předloţen sněmovně 21.12.1848 k prvnímu čtení. Prvá část ústavy obsahuje základní občanská práva a byla dílem tříčlenné komise, ve které pracoval z českých poslanců Fr. L. Rieger. Koncepce základních práv byla ovlivněna francouzskou a americkou ústavou. Rozpuštění říšského sněmu Nová vláda připravovala od samého počátku své činnosti rozpuštění sněmovny. 2.12.1848 se císař Ferdinand V. vzdal trůnu ve prospěch svého synovce Fr. Josefa I. Dodatek: vláda 7.3.1849 rozpustila říšský sněm a současně vyhlásila oktrojem novou ústavu s datem 4.3.1849 - skončilo období revoluce a nastalo období reakce - viz. Bachovský reţim. 25.4.1848 vláda vyhlásila dubnovou ústavu, coţ byla první ústava Rakouska. Byla vyhlášena z rozhodnutí císaře a nebyla předloţena ke schválení zákonodárnému orgánu. Ani zdaleka nerespektovala původní sliby obsaţené v patentech z 15.3. a 8.4.1848.
74
SZČD 23. A Zemské desky – členění a struktura Vznikají v Čechách asi ve druhé polovině 13. st. za krále Přemysla Otakara II. Jejich vznik je nerozlučně spojen s růstem významu zemského soudu a s rozvojem stavovských zemských sněmů. Původně byly desky knihami protokolními, do kterých se zapisoval průběh soudního řízení, zvláště výpovědi svědků. Záhy však do nich začaly být zapisovány převody vlastnictví a vůbec všechny dispozice svobodnými statky. Zápis v zemských deskách se stává dokladem vlastnictví. Svou povahou byly zemské desky veřejné právní knihy. Byly příslušné širší feudální veřejnosti, která do nich mohla nahlíţet a vyţadovat za patřičnou úplatu z knih výpisy. Současně se předpokládá, ţe vše, co je do zemských desek zapsáno, je obecně známo a taková skutečnost nemusí být zvlášť sdělována. Členění: Vzhledem k počtu a druhu deskových zápisů se záhy vyvinula řada druhů zemských desek. V době stavovské jsou to desky: Větší zemské desky – vede je místopísař, přístupny jen při konání soudu a o tzv. sudých dnech. Dále se dělí: a) trhové – zápis trhů, kupních smluv, které se týkaly větších majetkových hodnot (nad 100 kop grošů českých) b) zápisné větší – dluhy nad 100 kop grošů českých váznoucích na šlechtických nemovitostech Menší zemské desky se dále dělily na: a) půhoné – název pochází od půhonu = povolání k soudu, obsahují zápis toho, proč někdo někoho ţaluje, čeho se domáhá b) zápisné menší – dluhy pod 100 kop grošů c) pomocné – koncepty, které se dále uţívaly, příruční soudní registra Zvláštní význam měly desky památné – zápis význačných událostí – např. sněmovní usnesení, význačné rozsudky, nálezy, majestáty. Právě tyto desky se staly jedním z nejvýznamnějších pramenů zemského práva. Zápisy byly prováděny na dvojarchy – kvaterny – čtyři listy, které byly svazovány v jednu knihu. Zemské desky byly od Vladislava II. /konec 15. st./ chovány na Praţském hradě. Při poţáru v r. 1541, padly za oběť i zemské desky. Musely pak být obnovovány, znovu se tedy intabulovalo (zapisovalo) to, co se týkalo starší doby, pro kterou desky shořely (všechno, co se zapsalo, muselo být doloţeno listinami). Pak byly Zemské desky znovu uloţeny do místnosti vedle soudní světnice u Vladislavského sálu. Vrchní správu nad nimi měl nejvyšší zemský písař, který odpovídal za správnost zápisů. Vlastní faktickou správu nesl jeho pomocník, místopísař, který byl výkonným úředníkem. Význam zemských desek si tedy vyţádal rychlé obnovení zápisů a zpočátku se dokonce vedly nejdůleţitější zápisy dvojmo. Na rozdíl od staršího značení jednotlivých svazků (podle jmen písařů) začaly být označovány barvami. V 19. st. pozbývají zemské desky svůj význam, kdyţ se z nich vyvinuly pozemkové knihy, důleţitá instituce moderního soukromého práva. Na Moravě se vývoj zemských desek značně opozdil. Původně tu také existovaly zemské desky při soudech zemských. Karel IV. Se pokusil zemské desky sjednotit, a přestoţe pro ně vydal podle českého vzoru podrobnou instrukci, nepodařilo se to. 75
SZČD 23. B zahraniční odboj a domácí odboj 1914 – 1918 domácí odboj Čechů a Slováků 28.7.1914 – začátek 1. sv. války – vypovězení války R-U Srbsku U nás zavedena vojenská diktatura – jiţ v září zbaveni poslanci poslanecké imunity, suspendována základní občanská práva, parlament se neschází, vojenská cenzura, kontroly. Březen 1915 – vzniká tajný orgán národního odboje, tzv. Mafie. - čeští politikové se snaţí navázat kontakty s emigranty v nepřátelských stranách - v čele K. Kramář, Dr. Scheiner, A. Rašín - zatčeni, Kramář a Rašín odsouzeni vojenským tribunálem ve Vídni pro velezradu – smrt oběšením, pro odpor zahraniční veřejnosti poprava neuskutečněna, získávají milost od císaře Karla (snaha o získání lidu) Listopad 1916 – zlomová situace, setkání poslanců mimo vídeňský parlament – dochází k zaloţení oficiálních politických orgánů a to Český svaz poslanců a Národní výbor (z počátku jejich činnost přijímána českou veřejností se sympatiemi), ČSP však v lednu 1917 vydává prohlášení, kterým odmítá snahu o osvobození čs. státu a podpořil R-U. Tímto prohlášením Svaz ztratil podporu veřejnosti. Květen 1917 – uveřejněn manifest českých spisovatelů (autorem Jirásek, dále Dyk) – obsahem byla důrazná výzva, aby poslanci dbali na národní zájmy a usilovali o vytvoření demokratické Evropy, tvořené samostatnými a svobodnými národy. 6.1.1918 – Tříkrálová deklarace - přijata na generálním sněmu českých poslanců říšské rady a zemských sněmech všech zemí české koruny - poţaduje „právo na svobodný ţivot národní a na sebeurčení národů“ 13.7.1918 došlo pod vlivem úspěchů zahraničního odboje k reorganizaci Národního výboru československého jako nejvyšší politické české reprezentace - na návrh A. Švehly (tzv. Švehlův klíč) stanoveno politické sloţení NV podle výsledků parlamentních voleb v r. 1911 – zvoleno 38 členů (z toho 10 sociálních demokratů, 9 agrárníků, 9 státoprávních demokratů, 4 čeští socialisté, 4 lidovci, 1 staročech a 1 realista) - v čele K. Kramář, v čele sociální demokracie František Soukup 25.10.1918 – odjíţdí delegace NV (25 členů) na setkání s Benešem do Švýcarska. 27.10.1918 – R-U ministr zahraničních věcí adresoval USA nótu, ve které sděluje, ţe R-U jiţ nechce dále válčit, a aby USA vyhlásili příměří. USA stanovuje podmínky (celkem 14 bodů) – 6. bod nařizuje R-U umoţnit svobodný rozvoj podrobených národů. 28.10.1918 – dopoledne R-U kapitulovalo – konec války + současný rozpad R-U. V podvečer 28.10. zasedá NV a jako nejvyšší zákonodárný orgán schválil dle návrhu A. Rašína historický zákon o zřízení samostatného československého státu (z.č. 11/1918 Sb.). Tento zákon v preambuli podle skutečnosti konstatoval, ţe „samostatný stát československý vstoupil v ţivot“, NV představitelem čs. státu. Čl. 1. pak odkazoval určení formy státu na pozdější dobu a do kompetence Národního shromáţdění, které zatím neexistovalo (nebylo rozhodnuto zda nový stát bude monarchie či republika). 5.11.1918 přivezla delegace NV ze Švýcarska kladné stanovisko dohodových států k republikánské formě státu, začalo být připravováno vytvoření nejvyššího zákonodárného orgánu – nejsnadnější cestou bylo rozšíření pléna NV na Národní shromáţdění.
76
SZČD ZAHRANIčNI ODBOJ ST r.62 1) čeští vojáci vystupovali jako vojáci rakouští - uţ na podzim 1914 odmítají vojáci bojovat za R-U cíle, záměrně se nechávají zajímat k nepřátelské straně – vznik 1. vojenských oddílů (Československé legie). Armáda tak vznikala z českých a slovenských dobrovolníků, z válečných zajatců a vojáků, kteří odepřeli poslušnost rakouským velitelům a přeběhli na stranu Dohody. - 1.8.1914 – vojenská skupina Nazdar ve Francii - leden 1917 – zaloţen čsl. dobrovolnický sbor v Itálii - voláci souţící v legiích, svým rozhodnutím vědomě překročili hranice rakouské státnosti, prohlásili se za příští občany a vojáky ještě neexistujícího čsl. státu, pro jehoţ ideu neváhali nasadit i obětovat své ţivoty nejen na frontách, ale v případě zajetí i na popravištích. 2) politická reprezentace – emigranti, potomci z Čech – podpora finančními a informačními snahami hlavně v USA - leden 1915 – T.G.M. odchází do emigrace, do Ţenevy, kde v červenci pronáší projev při příleţitosti jubilea Mistra Jana Husa - po příchodu dalších českých politiků (Beneš, Dürich) se vytvořilo centrum zahraniční politické akce nazvané Český komitét zahraniční – v prohlášení ze 14.11.1915 objasnil postavení Čechů a Slováků v habsburské monarchii a jako cíl uvedl samostatný stát. Prohlášení komitétu se stalo základním programem českého zahraničního odboje po celou dobu války. T.G.M. propagoval práci, poukazoval na vojenské legie. V únoru 1916 se komitét přeměnil v Českou, později Československou národní radu se sídlem v Paříţi - v čele T.G.M., Dürich (místopř), Beneš(tajemník), zástupcemslovenských zájmu Štefánik. - Základní posláním Rady bylo politické úsilí, jehoţ cílem bylo přesvědčit a získat vedoucí osobnosti dohodových států pro čsl. osvobozovací program, coţ samozřejmě současně znamenalo i přesvědčit je o nutnosti zániku monarchistického R-U, coţ zejména pro evropské státy Dohody nebylo zpočátku přijatelné, neboť doufaly, ţe monarchie bude účinnou protiváhou Německa. - politikové řešili problém zahraniční orientace, zda na Rusko nebo na západní demokracie - na konci 1. sv. války uznána Rada za vládu Československého státu 3) volná sdruţení – krajanské spolky a sdruţení v Rusku, Francii a zejména v USA - významná opora Masarykova úsilí, politická a finanční pomoc krajanů byla rozhodující a bez ní by také nebylo moţné dosáhnout podpory vedoucích představitelů Dohody. - z jejich iniciativy jiţ v říjnu 1915 - dohoda v Clevelandu (Slovenská liga a České národní sdruţení) na společném prohlášení, ve kterém ţádali samostatnost českých zemí a spojení českého a slovenského národa ve společném státě, uzavřeli také dohodu o ucelení čs. odboje proti R-U - květen 1918 dohoda v Pittsburghu – propagace spojení Čechů a Slováků do jednoho státu, podrobnější rozpracování postavení Slovenska (neţ v Clevelandu) např. Slovensku bude poskytnuta autonomie (bude mít vlastní vládu a sněm). Této dohody se neúčastnila Čs. národní rada, neměla tedy právní závaznost Politické úsilí zahraničního odboje dosáhlo rozhodného úspěch aţ 29.6.1918, kdy francouzská vláda prostřednictvím svého ministra zaslala E. Benešovi notu, ve které uznává „veřejně a oficiálně čsl. Národní radu jako nejvyšší orgán, spravující zájmy národa, a jako první základ příští vlády čsl. Podobné uznání se dostalo od vlády britské 9.8.1918, 3.9.1918 uznala vláda USA Národní radu za čsl. vládu de facto, Itálie uznala čsl. vládu zpětně ke dni 21.4.1918, kdy s Národní radou podepsala konvenci o zřízení čsl. armády v Itálii. 5. 10. 1918 se ústřední mocnosti rozhodly poţádat o okamţité příměří a nabídnout USA mír. Rozhodnutí prezidenta USA Wilsona, kterým na tuto iniciativu odpověděl, bylo krom jiného také ovlivněno přímo T.G.M., který 17.10.1918 předal státnímu departmentu Deklaraci (podle místa Washingtonskou) – vrcholný akt zahraničního odboje, ve kterém je slavnostní prohlášení o připojení se k ideálům moderní demokracie, zformulovány základy demokratického parlamentního systému.Říjen 1918 – zaslána Rakouskem prezidentu Wilsonovi nota, ve které byly jeho podmínky přijaty. Tento akt byl českou veřejností pochopen jako kapitulace R-U. Následující den byl vyhlášen zákon o vzniku samostatného čs. státu.
77
SZČD 24. A Generální sněm, zemský sněm a krajské sjezdy Generální sněm Vrcholným orgánem všech zemí českého státu byl stavovský sněm = sněm generální. Objevuje se jiţ ve 13. st. Za Karla IV. se schází pravidelně. Byl svoláván panovníkem, scházel se buď tak, ţe jednotlivé země do něho vyslaly delegace volené na zemských sněmech, či tak, ţe tyto delegace rozšířily počet sněmovníků českého zemského sněmu a učinily tak z něho sněm generální. Místem jednání byla zpravidla Praha. Jednalo se hlavně: o otázkách nástupnictví na trůn, vzájemné státoprávní poměry jednotlivých zemí, mezinárodní smlouvy, otázky náboţenské. Kaţdá země měla jeden hlas, usnesení zavazovalo jen ty země, které s ním výslovně souhlasily, platnosti nabývalo okamţitě a nebylo třeba dodatečného souhlasu zemských sněmů. Pouze v případě, ţe usnesení g.s. mělo obecný a rámcový charakter, bylo třeba usnesení zemských sněmů, které ho provedlo. Panování Ferdinanda I. přerušilo vývoj g.s., panovník se snaţil vyuţít tuto instituci pro své samovládné cíle (zejména se snaţil získat rychlý souhlas stavů s finanční výpomocí k vedení války s Turky). Nový vzestup přinesla aţ léta stavovského povstání 1618-1620. Sněmy krajské a zemské Základem a zároveň vrcholem stavovské správy zemí byly stavovské zemské sněmy. Kaţdá ze zemí měla svůj sněm, na kterém zasedaly stavy. Sloţení zemských sněmů bylo proto závislé na sloţení stavovské zemské obce. V Čechách to byli páni, rytíři a měšťané, na Moravě páni, preláti, rytíři a měšťané. Ve Slezsku se v době stavovské vytváří vedle sněmu jednotlivých kníţectví i ústřední slezský sněm ve Vratislavi, který se skládá ze tří kurií. Český zemský sněm: předsedal mu král, resp. nejvyšší purkrabí, Moravský zemský sněm: hejtman, Slezský zemský sněm: slezský vrchní hejtman, Luţický zemský sněm: fojt. Český zemský sněm Měl největší váhu, střeţil územní celistvost státu, volil panovníka. Svolával ho král. V období stavovského státu se ustálila pravidla jednání na zemském sněmu. Zahajoval panovník, jednaly ze jednotlivé stavy oddělení a v jednotlivých kuriích. Uvnitř kurií rozhodovalo mínění většiny, rozhodovali nejdůleţitější hlasy (nikoliv prostá většina). Sněm jednal: o návrzích krále (zpravidla přednostně), o návrzích stavů – o obecných artikulech aj. Pravomoci sněmu: právo povolovat berně, tj. stanovoval výši daní, ke kterým se zavazovali šlechtici (vybírali je pak od svých poddaných) či královská města. S tím souviselo právo dávat souhlas ke svolávání zemské hotovosti, tj. stavovské armády a k vojenskému taţení mimo hranice. moc zákonodárná – jejich usnesení se zvláště v 16. st. stávají nejdůleţitějším pramenem stavovského práva moc správní – úprava náboţenských otázek, přijímání cizinců, úprava mincovních a horních poměrů v zemi. pozn. volba panovníka byla jen v pravomoci českého zemského sněmu. Krajské sněmy V Čechách se vedla zemského sněmu vyvinuly i sněmy krajské. Těch se zúčastňovaly všechny tři stavy. Před rokem 1526 je svolávali zemští úředníci (nebo i sami hejtmané). Kompetence: poměrně široká – zabývaly se problematikou krajské správy, bezpečnosti. Jejich hlavní význam spočíval v tom, ţe byly oporou zemského sněmu. Na nich byla zveřejňována usnesení přijatá zemským sněmem aj., byly zde voleni delegáti niţší šlechty a měst na zemské sněmy. Tak se v instituci krajských sněmů začaly vytvářet zárodky zastupitelské soustavy šlechtické a měšťanské.Dalším vývoj – později byly krajské sněmy svolávány jen zřídka – Habsburkové v nich viděli základ stavovské opozice. 78
SZČD 24. B Ústavní a právní vývoj v období tzv. Druhé republiky Wikipedia Druhá republika je označení pro politický systém ČSR v období 1. října 1938–14. března 1939. Trvala tedy pouhých 167 dní. Následovala po první republice.[1] Druhá republika byla výrazně menší a slabší neţ její předchůdkyně.
Mnichovská dohoda Hitler se obrátil na Československo s poţadavkem na postoupení Sudet Německu. Tam tehdy nejen ţilo 3,5 milionu Němců, ale bylo zde i mnoţství průmyslu a moderní systém pohraničních opevnění. Většina místních tzv. sudetských Němců byla fascinována Hitlerem a nacismem. Jejich tlak se prostřednictvím jejich politické strany SdP a jejího předsedy Konrada Henleina stupňoval a donutil československou vládu k dalším ústupkům. Ta nakonec 5. září 1938 přijala i Karlovarský program, který zasahoval v některých svých bodech do suverenity Československa. Němci, jejichţ skutečným cílem nebyly automní poţadavky, ale připojení tzv. Sudet k Německu, však vyvolali incident v Ostravě a situace vygradovala 12. září sudetoněmeckým pučem, který však byl potlačen. Sudetoněmecká strana (SdP) byla zakázána a Henlein utekl do Německa. Mezitím hlavní západní mocnosti (Spojené království a Francie) jednaly s Německem o mírovém rozřešení situace, přičemţ Hitler neustále prohlašoval, ţe rozpoutá válku, jestli mu nebude po vůli. Důvod jejich chování vychází z politiky appeasementu, tedy chování, jehoţ smyslem je mír za kaţdou cenu a ústupky poţadavkům agresora ve snaze o jeho nasycení. Tato taktika vedla k Mnichovské dohodě – dohodě Francie, Velké Británie, Itálie a Německa. Ty rozhodly, ţe Československo musí odevzdat Sudety Německu, a většinu Těšínska Polsku, a jestliţe je neodevzdá, ponese vinu za následnou válku a její důsledky. Československá vláda se nakonec v bezvýchodné situaci podvolila nátlaku svých dosavadních spojenců a souhlasila s postoupením území. Prezident Edvard Beneš 5. října abdikoval a 22. října odletěl do Británie (později do USA). To byl konec 1. republiky. V červnu 1938 předloţili poslanci Hlinkovy ľudové strany v parlamentu návrh zákona o autonomii Slovenska. - v září byl jmenován ministrem praţské vlády zástupce ľudové strany M. Čermák a probíhalo jednání mezi vládou ČSR a vůdci ľuďáků o konkrétních otázkách autonomního uspořádání - Slováci, stejně jako Němci, s měnící se politickou situací, stupňovali své poţadavky a kladli další podmínky, např. v úpravě volebního práva na Slovensku - aby je nemohli uplatnit tam ţijící Češi - současně se sbliţovala stanoviska slovenských politických stran a sjednotil se jejich postup. 6. 10. 1938 – byla uzavřena tzv. ţilinská dohoda o členové výkonného výboru, tzn. vedení ľudové strany se sešli v Katolickém domě se zástupci dalších stran (agrárníci, fašisté, národní socialisté, lidovci...) a o uzavřeli dohodu o společném prosazení červnové osnovy zákona o autonomii o o den později se k nim připojili soc.dem. o výkonný výbor ľudové strany současně vydal „Manifest slovenského národa“ v něm Hlinkova strana poţadovala jménem národa právo na sebeurčení a svobodnou volbu státního zřízení, hlásila se ke křesťanství a podpořila boj proti ţidovské ideologii zároveň podpořila Mnichovskou dohodu. 79
SZČD 6. 10. – jmenovala vláda v Praze J. Tisa ministrem pro správu Slovenska a vyzvala ho, aby navrhl další zástupce do připravované autonomní vlády 7. 10. – vytvořena slovenská vláda, kterou tvořili kromě J. Tisa dva členové strany agrární a dva členové strany ľudové o na tuto vládu (jako na součást vlády ústřední) praţská vláda přenesla okamţitě rozhodování slovenských záleţitostí o předseda čs. vlády gen. Syrový potvrdil snahu přetvořit stát podle zásady rovnosti Čechů, Slováků i Rusínů o de facto bylo autonomní uspořádání Slovenska bylo realizací Ţilinské dohody o podle §60 ústavy byla vláda oprávněna jmenovat nové ministry v zastoupení prezidenta (§64(1)), navíc podle zákona o obraně státu z r. 1936 mohla jmenovat ministerstva pro jednotlivá území státu) - ľuďáci na rozhodující místa na Slovensku dosazují své členy a odvolávají české a ţidovské úředníky - mnohde byla rozpuštěna volená zastupitelstva a další samosprávné orgány, na jejich místa jsoujmenováni vládní komisaři a další úředníci - u předsednictva slovenské vlády byl vytvořen sekretariát pro německé záleţitosti a Úřad propagandy - slovenština byla zavedena jako úřední jazyk - po vzoru fašistů byly legalizovány a podporovány ozbrojené oddíly Hlinkovy gardy - byly rozpuštěny ostatní oddíly a spolky (Selská jízda, Orel, Národní garda) - v listopadu začíná intenzivní jednání s čs. vládou o uzákonění tohoto stavu - praţská vláda musela v této době řešit politické i hospodářské problémy, které nastaly odtrţením třetiny území podle mnichovského diktátu (organizace pomoci čs. občanům, kteří byli vyhnáni z pohraničí, čelit nezaměstnanosti, připravit volbu nového prezidenta...) - na 17. listopad byl svolán parlament k projednání autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi o 19.11. byly obě osnovy zákonů schváleny, ale bez předepsané 3/5 většiny o ústavní zákon o autonomii Slovenskej krajiny (299/1938) měl dvě části: 1. Prohlašovala nový zákon za součást ústavní listiny a upravovala otázky pravomoci celostátních a slovenských zákonodárných a výkonných orgánů na přechodnou dobu 2. Obsahovala řadu změn dosavadní ústavy - název státu se měnil na ČeskoSlovenská republika, Slovenská krajina byla označena jako její autonomní součást. o orgány byly: Národní shromáždění (celostátní zákonodárný orgán) - mělo taxativně vypočteny okruhy otázek, spadající do jeho pravomoci (měnit ústavu, rozhodovat v otázkách obrany státu a zahraniční politiky, v otázkách hospodářských a finančních) - Poslanci a senátoři zastupující Slovensko mohli hlasovat jen o těchto celostátních záleţitostech společné kompetence - o věcech českých zemí hlasovali jen jejich členové parlamentu - platil zákaz majorizace (kvalifikovaná třípětinová většina hlasů při změně ústavy a volbě prezidenta musí odpovídat přiměřené kvalifikované většině reprezentantů Slovenska) - návrh na vyslovení nedůvěry vládě můţe podat i třetina slovenských poslanců Sněm Slovenskej krajiny
80
SZČD - sněmu Slovenskej krajiny příslušely všechny ostatní věci, měl spoluúčast při sjednávání některých mezinárodních smluv. - sněm Slovenskej krajiny měl také přijmout ústavu Slovenskej krajiny - při projednávání změn slovenských hranic se vyţadoval souhlas dvou třetin jeho poslanců. - prezident mohl odepřít podpis zákona slovenského sněmu. Celostátní vláda - měla i taxativně vymezený okruh pravomocí ve věcech Slovenska (zahraniční politika, měna, obrana, státní dluh) - jinak byla slovenská vláda součástí celostátní vlády (ale její členové se účastnili jednání v Praze pouze v otázkách, které se týkaly i Slovenska) - vládní akty spolupodepisoval alespoň jeden slovenský ministr - vládu Slovenska jmenoval prezident republiky, odpovědná ale byla slovenskému sněmu. - otázky týkající se českých zemí projednávala praţská vláda bez účasti Slováků o do ústředních orgánů Slovenska měli být přijímáni přednostně Slováci a v mezinárodních orgánech budou Slováci zastoupeni v přiměřeném počtu o předpokládala se vlastní soudní soustava, jako úřední jazyk byla uzákoněna slovenština, česka jednací řeč byla ponechána jen pro Čechy o zůstávalo jednotné státní občanství + domovské právo v obci o celostátní výdaje se měly financovat z příjmů z hospodaření státních podniků, z vybraných cel a monopolů a některých daní. Slovensko mělo čerpat podíl, odpovídající jeho příjmům. - zároveň se zákonem 299/1938 byl přijat 19. listopadu 1938 zákon 328/1938 o autonomii Podkarpatské Rusi. - výstavba autonomních orgánů Podkarpatské Rusi a jejich vztahy k ústředním orgánům republiky se téměř shodovaly s úpravou vzhledem ke slovenské autonomii - byl zrušen úřad guvernéra a jeho zástupce, i kancelář, jejich pravomoci přešly na místní vládu - na rozdíl od Slovenska se počítalo pro Podkarpatskou Rus s ustavením samostatného senátu u Nejvyššího soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu v Praze - obě tyto autonomie znamenaly trializaci republiky s nesouměrným modelem výstavby vrcholných orgánů zákonodárné i výkonné moci - nátlakové akce autonomistů zhoršily vnitřní politické klima, autonomie napomohla k rychlejšímu vytváření nedemokratického, autoritativního reţimu - v říjnu se začalo pracovat na návrhu ústavy republiky o prezident měl mít (v době kdy nezasedal parlament) pravomoc činit opatření s mocí zákona o další změny měly být v občanských právech i práva volebního, k dopracování nedošlo. - prezident Edvard Beneš 5. 10. 1938 abdikoval a uchýlil se do emigrace. - zahraniční politika se tak orientovala na těsnou spolupráci s Německem 30.11. – byl zvolen presidentem JUDr. Emil Hácha o v den jeho volby podala demisi vláda generála Syrového, novou vládu sestavil R. Beran (vláda byla silně apolitická) o současně byla jmenována nová pětičlenná slovenská vláda v čele s J. Tisem a dvoučlenná vláda Podkarpatské Rusi o v politickém programu dominovala snaha o podporu hospodářství a orientace na Německo. 81
SZČD - v prosinci proběhly na Slovensku volby (nepřipustily opoziční kandidáty) - docházelo k důslednému obsazení všech sloţek státního aparátu Slováky - docházelo k omezování občanských práv - úst.zákon 330/1938Sb.z. a n. o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Česko-Slovenské a o mimořádné moci nařizovací o prakticky likvidoval zákonodárnou moc parlamentu o prezident byl zmocněn, aby po dobu dvou let na jednomyslný návrh vlády vydával podle potřeby dekrety ke změně ústavy o vláda byla na 2 roky zmocněna, aby se souhlasem prezidenta činila všechna potřebná opatření, jinak vyţadující formu zákona (i zákonodárná kompetence autonomních sněmů přecházela na vlády) 16.12. – ukončil parlament svou činnost - další právní normy měly formu vládních nařízení - následovala likvidace samosprávných orgánů, v lednu 1939 byla rozpuštěna zemská zastupitelstva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jejich pravomoc přešla na zemské správní komise - rozpuštěna a nahrazována komisemi byla také okresní zastupitelstva, na úrovni obcí byli ustanovováni obecní tajemníci - od září 1938 začala cenzura tisku, nepřipouštěla kritiku vládní politiky, o zahraničních událostech bylo dovoleno pouze referovat bez komentáře. - při zastavení činnosti politických stran byly zastaveny i jejich časopisy - byl zpřísněn postih přestupků a vyhrazen správním orgánům, zpřísnila se a zdokonalila evidence obyvatel (hlavně emigrantů), kterým mohlo být přikázáno, aby opustili republiku - plánovalo se také zřízení kárných pracovních táborů - politické strany mohly vzniknout jen na základě povolení vlády, KSČ byla rozpuštěna (funkcionáři emigrovali). - po Vídeňské arbitráţi připadlo Maďarsku 12 000 km2 a 850 000 obyvatel
82
SZČD 25. A Česká kancelář – vznik, vývoj, zánik Ve stavovském státě a dokonce ještě později v absolutismu do pol. 18. st. je královská kancelář jedním z nejdůleţitějších úřadu státu České koruny. Původně v období předhusitském byla kancelář expedicí královských písemností, místem, kde byly vyhotovovány královy listy. V čele tehdy stál protonotář či kancléř, vybíraný z okruhu duchovních hodnostářů (zpravidla vyšehradský probošt). Kancelář odpovídal králi za to, ţe listiny, vypravené z kanceláře, odpovídají jeho vůli. V období stavovské monarchie v čele kancléř (titul: „nejvyšší kancléř království českého“) představitel vyšší šlechty. Stavové si z tohoto úřadu vytvořili nástroj k prosazování své politiky a ke kontrole panovníka. Kancléř odpovídal nejen králi, ale i stavovské obci a odpovídal zato, ţe v listinách není nic co by bylo na újmu zájmů šlechty. Od Vladislava II. sídlili panovníci často mimo zemi a v této souvislosti bylo třeba zajistit účast královského kancléře na vydávání listin panovníky jako českými králi. Pro tento účel zřízena tzv. expozitura české královské kanceláře, vedená dvěma místokancléři (ti cestovali s králem). Nutnost upravit styk se Slezskem a Luţicemi – obstarávala ho tzv. německá expedice královské kanceláře (v čele německý místokancléř). Postupně se úřad stává ústředním úřadem zemí koruny České. Jeho orgány muselo procházet kaţdé podání a ţádosti, adresované panovníkovi. V době Rudolfa II. se začal vţívat pro označení úřadu název Česká dvorská královská kancelář aţ do r. 1749, kdy úřad zanikl. Po r. 1620, kdy Habsburkové přenesly své sídlo do Vídně, 1624 se přestěhovala i kancelář. Jako orgán, který byl ve stálém styku s panovníkem ztratila úplně svou někdejší stavovskou podobu a byla pokládána záhy za nejdůleţitější úřad českého státu vůbec, coţ bylo potvrzeno v OZZ, které přiznalo české dvorské kanceláři také kompetenci soudní. Jí podřízeny všechny zemské orgány v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V r. 1719 byla ČDK rozdělena na dva senáty – soudní a politický (správní). R. 1749 však Marie Terezie ve snaze urychlit proces centralizace a zároveň zmenšit vliv českých stavů na řízení státu, ČDK zrušila (rovněţ rakouskou). Současně omezena i činnost dvorské komory. Na místo těchto orgánů vytvořeno Directorium in publico – politicis et cameralibus pro záleţitosti správní a finanční (zkráceně Directorium in internis – Ředitelství věcí vnitřních). Jako nejvyšší soudní instance zřízen Nejvyšší soudní úřad (plnil úkol kasačního soudu i úřadu pro řízení soudnictví). Z počátku i úkoly legislativní, ty však odňaty Josefem II. Directorium nově reformováno v r. 1762 – nový název „Spojená česko-rakouská dvorská kancelář). Činnost tohoto orgánu omezena jen na otázky politické správy. Finanční správa svěřena dvorské komoře účetní. Tím správa oddělena od finanční kontroly.
83
SZČD 30. B Vznik protektorátu Čechy a Morava Ze 14. na 15.3.1939 a během 15.3. obsadila německá armáda území Čech a Moravy. Cílem agresivní okupace bylo zabrání česko-moravského území a tím rozšířit území tzv. „třetí říše“. Zřeknutí se státní suverenity, které Hácha v dokumentu neurčitého charakteru v Berlíně podepsal – podle jeho názoru výměnou za záchranu české národní existence – postrádalo od počátku mezinárodněprávní relevanci. 16.3.1939 územním výnosem byl zřízen „Protektorát Čechy a Morava“ – výnos č. 75/1939. Proti okupaci formálně protestovala Anglie a Francie, avšak anglická vláda dala najevo, ţe zánik ČSR nastal „vnitřním zhroucením“. Bezvýhradně okupaci odsoudil Sovětský svaz. Autorita sovětského stanoviska však byla v krátké době relativizována vstřícným diplomatickým vyjednáváním Německa se Sovětským svazem – vyústila v uzavření paktu o neútočení v srpnu 1939. Německo se povaţovalo za univerzálního právního nástupce zaniklé republiky v mezinárodních vztazích. Jen ve věci čsl. státního dluhu připustily německé orgány, s ohledem na vlastní prospěch, omezenou mezinárodněprávní subjektivitu protektorátu. Protektorát neměl právo na vlastní vojenskou obranu, ta mu byla poskytována Německem. Proto byla krátce po okupaci rozpuštěna bývalá čsl. Armád VZNIK PROTEKTORÁTU - v noci ze 14. na 15.3. obsadila německá armáda území Čech. o cíle agresivní okupace bylo zabrání česko-moravského teritoria a tím rozšíření území tzv. třetí říše o získáním kontroly nad strategicky důleţitým středoevropským prostorem si německá stran vytvořila významné předpoklady pro zahájení připravované války - Hácha pod nátlakem podepsal listinu, ţe odevzdává osud státu do rukou führera, coţ bylo samozřejmě protiústavní (§64 a 65 ústavy) 16. 3. – byl výnosem zřízen „Protektorát Čechy a Morava“ - norma byla otištěna ve Sbírce zákonů a nařízení, aniţ ji jakýkoliv způsobem akceptoval některý z dosavadních nejvyšších státních orgánů - otištění bylo provedeno německy, pak byl pořízen český překlad - proti okupaci protestovaly Velká Británie a Francie, její dosah ohrazení však byl omezen signatářstvím mnichovského ujednání - některé země (USA, Polsko) připouštěly další činnost čs. zastupitelských úřadů - okupaci odsoudil SSSR, autorita jeho stanoviska byla zrelativizována vstřícným vyjednávánímNěmecka s Sovětského svzu, který v srpnu 1939 vyústil v uzavřenípakt o neútočení (Ribentrov-Molotov) CHARAKTER PROTEKTORÁTU - skutečný obsah výnosu určoval českým zemím postavení, které ani právně, ani fakticky pojmuprotektorát neodpovídalo - německá moc se v praxi rozcházela s mnohými ustanoveními obsaţenými ve výnosu, neboť seobsahem vlastních pravidel necítila nijak zásadně vázána - podle čl.3 výnosu je protektorát autonomní a samosprávný útvar, který je součástí „Velkoněmecké říše“ o podle odstavce 3 tohoto článku jsou tato práva vykonávána „vlastními orgány a vlastníky úředníky“, blíţe nebylo specifikováno o ze souvislosti lze dovodit, ţe jde o vládu protektorátu a hlavu autonomní správy - německá moc připouštěla okolnostem přiměřené vyuţití orgánů a úřadů z druhé republiky. 84
SZČD - znění výnosu výslovně nevylučovalo ani působení parlamentu - výnos neobsahoval např. nic o tom, kdo jmenuje nebo odvolává vládu protektorátu (předpokládalose, ţe to bude dělat hlava protektorátu), takovýchto mezer obsahoval několik - protektorát nemohl samostatně vystupovat v zahraničních vztazích a neměl zastoupení v cizině(jen vyslance Chvalkovského v Berlíně) o dosavadní zastupitelské úřady měly být vydány Německu o to se povaţovalo za univerzálního právního nástupce zaniklé republiky (jen ve věci čs. dluhu se připustila omezení subjektivita) - stát neměl právo na vlastní vojenskou obranu, ta mu byla poskytována Německem - vládním nařízením 317/1939 byla rozpuštěna armáda - v létě 1939 bylo zřízeno „Vládní vojsko“, staralo se jen o pořádek uvnitř protektorátu - byla zrušena celní výsost protektorátu a byla popřena zvláštní měnová politika SPRÁVA V PROTEKTORÁTU A. Ústřední orgány v protektorátu - v protektorátu působily na základě Hitlerova výnosu orgány dvojího druhu 3. orgány autonomní – autonomní správa 4. orgány říšské – byly nadřazeny orgánům autonomním - postavení autonomních orgánů bylo upraveno jen říšskými předpisy a jejich činnost byla také usměrňována příkazy německých míst, které dohlíţely na tyto orgány jako na převodní nástroj představ a cílů německé politiky - hlava autonomní správy – hlava protektorátu a hlava vlády postrádaly ve svých funkcích politickou reprezentativnost, kterou jim nemohlo zaručit ani národní souručenství o quasipolitické hnutí, které mělo fungovat jako náhraţka zrušeného parlamentu o Němci tuto organizaci podrobili policejnému dohledu a posléze si ji podřídili - orgány autonomní správy byly zcela závislé na německých institucích - dominantní postavení vyhradil Hitler říšskému protektorovi v Čechách a na Moravě o vystupoval jako zástupce a zmocněnec říšské vlády o byl prakticky neomezeným pánem v protektorátu o stál v čele všech německých orgánů, úřadů a sluţeben na území protektorátu o současně Hitler jmenoval jeho zástupce – státního tajemníka o v červnu 1939 bylo přiznáno protektorovi oprávnění vydávat vlastní předpisy a měnit nebo rušit autonomní právní normy B. Vývoj ústředních orgánů - hlavou autonomní správy se stal Dr. Emil Hácha o zpočátku naivně důvěřoval nacistickým o snaţil se intervencemi zmírnit německou persekuci ve prospěch uvězněných o vnitřně chápal existenci domácí odbojového hnutí a jeho snahu navázat spojení s londýnskou emigrací o několikrát uvaţoval o rezignaci, zejména po zatčení předsedy vlády A. Eliáše na podzim 1941 o Hácha vydrţel aţ do konce protektorátu, po osvobození byl zatčen a zemřel ve 85
SZČD vězeňské nemocnici na Pankráci 27. 6. 1945. - celkem se vystřídaly 4 vládní kabinety o první vedl R. Beran, pak A. Eliáš, J. Krejčí (3 roky) a posledních několik měsíců R. Bienert, personální sloţení se ale neměnilo o předsedové prvních dvou vlád byli zatčeni a potrestáni o Krejčího a Bienertova vláda otevřeně spolupracovala s okupanty - postupně docházelo k sniţování počtu ministerstev( obrana, zahr.věcí, veřejných prací, sociálnía zdravotní správy) 1940 – skončila reaktivní samostatnost fungování vlády, neboť vypršelo dvouleté zmocnění nazákladě zákona 330/1938, které ji umoţňovalo vydávat vlastní právní normy - Heydrich provedl v r. 1942 správní reformu centrálních orgánů o soustava ministerstev se blíţila německému modelu - bylo vytvořeno ministerstvo hospodářství a práce, v jehoţ čele stál Němec (Bertsch), o kladen důraz na formování ideového cítění – k tomu slouţilo ministerstvo lidové osvěty (E. Moravec) o byl zřízen Pozemkový úřad pro Čechy a Moravu, který měl převádět půdu do německého drţení - zrušením úřadu předsedy ministerské rady byla zlikvidována kolektivní činnost vlády a ta se přestala sházet, mnohé její úkoly převzal sekretariát předsedy vlády a ministerstvo vnitra. - ústřední orgány německé moci, správy a soudnictví se ujaly funkcí do 15.4.1939, prvním protektorem se stal Konstantin von Neurath - Heydrich přišel v září 1941 s cílem udělat vše pro „konečné řešení“, tj. pro fyzickou likvidaci resp. as imilaci větší části českého obyvatelstva 4.6.1942 – Reinhard Heydrich zemřel na následky atentátu - po něm bylo vyhlášeno stanné právo a byl jmenován zatupující říšský protektor Kurt Daluege,s jehoţ jménem je spojeno vyhlazení Lidic a Leţáků - V r. 1943 je potlačen význam funkce říšského protektora a vytvoření německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu v čele se státním ministrem (K.H.Frank) C. Niţší sloţky správy - soustava zemské a okresní správy a obecní samosprávy zůstala v druhorepublikové podobě - cíle bylo oslabení a posléze úplné odbourání volených zastupitelstev - správa se dostávala pod bezprostřední řízení říšských správních orgánů, pracovaly často jako součásti německé správy - německé správní instituce, vytvořené ihned po provedení okupace, pracovaly jako přímá součást říšské správy. - dohlíţely na správu autonomní, tj. na okresní hejtmany a obecní samosprávy - jednotkou německé správy se stal tzv. oberlandrát na čele se stejnojmenným úředníkem, kterýbyl povaţovaný za inspektora říšského protektora o později podléhaly státnímu ministrovi - v r.1942 došlo k ulehčení agendy oberlandrátů, která byla v rámci druhé části Heydrichovy správní reformy přenesena na autonomní orgány, které ji vykonávaly „z příkazu říše“ - novou institucí byl úřad práce (Arbeitsamt), který měl na starosti zavedení všeobecné pracovní povinnosti a vývoz pracovní síly do Německa - správní činnost byla provázena likvidací zásady legality, zrušeny byly opravné prostředky, rozhodnutí nemusily být odůvodněny
86
SZČD BEZPEČNOSTNÍ A POLICEJNÍ APARÁT - výnos, jimţ se zřizoval protektorát, připouštěl existence autonomních bezpečnostních sborů o německé sloţky usilovaly o kontrolu a ovládnutí těchto sborů ihned po příchodu do země o Heydrich prosazoval, aby místa generálů byla obsazována výhradně Němci - německy bezpečnostní aparát tvořil početnou a sloţitě organizovanou sílu - pro české obyvatelstvo byla nejnebezpečnější státní tajná policie – Gestapo a bezpečnostnísluţba (SD) - jejich aktivity byly nejvíce zaměřeny proti domácí rezistenci - činnost gestapa se koncentrovala na fyzickou likvidaci českého obyvatelstva SOUDNICTVÍ - jako u správy vznikly dvě linie správních orgánů, tak taky vznikly dvě soustavy soudů - pro německé státní příslušníky trojinstanční soustava: 12 úředních soudů, 3 zemské soudy a vrchní zemský soud. - u kaţdého bylo státní zastupitelství, rovněţ existoval německý notariát a advokátní komora. - k postihu deliktů bylo zřízeno 5 zvláštních soudů (Sonderngericht), řízení bylo zkráceno a rozsudek okamţitě vykonatelný bez moţnosti odvolání. - protektorátní příslušníci byli souzeni i mimo území protektorátu lidovými soudy (Volksgeritshof) -hlavně pro velezradu ODBOJ - okupace a protektorát byly spontánně odmítány prakticky celou českou populací - národně obranný postoj byl projevoval nejrůznějšími veřejnými projevy - jedinou politickou stranou, která působila v ilegalitě po celou dobu existence protektorátu, byla Komunistická strana Československa; ostatní odboj byl profilován národnostně a občansky - mezi významné organizace, které působily v rámci odbojového hnutí bylo Politické ústředí, Obrany národa, Petiční výbor věrni zůstaneme a následně Ústřední vedení odboje domácího PROTEKTORÁTNÍ PRÁVO - na území protektorátu platily vedle právních předpisů vydaných protektorátními orgány právní normy z předokupační doby a právní předpisy Německé říše - podle nařízení protektor mohl měnit protektorátní právo svým dekretem - na území protektorátu ţili: 1. Němečtí říšští občané – podléhali jen říšským orgánům a soudům, - tito občané měli zastoupení v říšském sněmu, měli výhody v oblasti pracovního práva, soc. zabezpečení, větší příděly potravin, mohli se sdruţovat do organizací - podle nařízení z 20.4. s účinností od 15.3. se stali všichni němci říšskými občany o udělení říšského občanství rozhodovaly pouze říšské orgány o ţena zásadně sledovala v občanství manţela 2. Protektorátní obyvatelstvo – tvoří méněcennější skupiny - toto občanství vytvořeno pro obyvatele české národnosti - měli řadu povinností a podléhali přísné kontrole - stali se jimi ti, kdo měl bydliště, domovské právo nebo nárok na udělení domovské práva na území Protektorátu 87
SZČD 3. Obyvatelé, na které se vztahují rasové předpisy - ze 7.6.1939 je „Výnos Vůdce a říšského kancléře o prominutí trestu“ sudetským Němcům za úklady proti ČSR – byli to obyvatelé, kteří s pohraničních oblastech usilovali o udrţení němectví v Sudetech a jejich připojení k říši, byla jim udělena beztrestnost - v protektorátu rozhodovali okupanti, a nikoliv autonomní úřady - na protektorátní příslušníky se vztahovaly říšské právní předpisy, zejména trestněprávní povahy Trestní právo - u nás platilo trestní právo domácí i německé (trestní zákon z r.1871) - německé normy byly aplikovány obligatorně na protektorátní příslušníky v některých případech (útok na osobu vůdce, hanobení říše) - tresty byly nepřiměřené povaze deliktu. - vládním nařízením 396/1940 se měnil a doplňoval trestní řád a předpisy o sloţení soudů - 184/1944 bylo první nařízení k provedení totálního válečného nasazení v oboru trestního soudnictví - došlo k omezení opravných prostředků a zjednodušení přelíčení a vyhotovování rozsudků Rasové předpisy - základem rasové zákonodárství na území protektorátu se staly norimberské zákony z r. 1935 o jednalo se o zákony o říšské vlajce, o říšském občanství a o ochraně německé krve a německé cti - zákon o říšském občanství stanovil, ţe říšský občanem je pouze státní příslušník „německé nebodruhové příbuzné krve“, který dokazuje svým chováním, ţe je ochoten a schopen věrně slouţit aschopen věrně slouţit německému národu a říši - stanoveno bylo, ţe ţidem je ten, kdo pochází od tří prarodičů plně ţidovských - byly zakázány sňatky mezi Ţidy a státními příslušníky německé krve - nařízení č. 85/1942 o Ţidech a ţidovských míšencích zakázalo v protektorátu smíšená manţelství s ţidy, uţ předtím musili Ţidé nosit ţlutou hvězdu. - v Praze byla zřízena Ústředna pro ţidovské vystěhovalectví o první transport vyjel z Prahy v říjnu 1941 o krátce poté následovaly další převozy do koncentračních táborů, zejm. do Terezína - Ţidé byli diskriminováni ve veřejném ţivotě, v práci, ve veřejné správě, atd. o nesměli vykonávat funkce ve veřejné správě o měli také zakázaný vstup do některých kaváren a restaurací. o v nemocnicích musili být odloučeni od ostatního obyvatelstva, nesměli vstupovat do divadel, knihoven, biografů... - od r. 1939 byly vydávány předpisy, které omezovaly ţidovské obyvatelstvo v oblasti hospodářské o Ţidé nesměli zcizovat svůj majetek o v nařízení protektora bylo jasně stanoveno, ţe ţidovští obyvatelé nesmějí prodávat ani kupovat nemovitosti a rovněţ drahocenné předměty o na základě toho nařízení se přistoupilo k tzv. arizaci ţidovského majetku – docházelo k jeho konfiskaci a převodu do německého vlastnictví o byli také postiţeni v oblasti měnové, kdy museli mát vázané účty a mohli vybírat peníze jen do určité výše
88
SZČD Hospodářské zákonodárství - dochází k pronikání německého kapitálu, coţ se projevuje peněţními transakcemi a protiprávními konfiskacemi ţidovského majetku bez náhrady (tzv. arizace) - byl zaveden institut tzv. nucené správy nad majetkem některých protektorátních příslušníků - v r. 1940 došlo k vytvoření celní unie protektorátu s říši - došlo k potlačení principu samosprávy tím, ţe byly likvidovány hospodářské svazy - banky a peněţní ústavy byly začleněny do tří hospodářských skupiny Ostatní oblasti práva - velmi závaţné změny postihlo pracovní právo o byla uzákoněna všeobecná pracovní povinnost, pro osoby od 14 let byly zavedeny pracovní kníţky, které umoţňovaly evidenci pracovních sil o předpisy umoţňovaly tzv. totální nasazení na práce do Německa o k provedení mimořádných hospodářských prací přikazovaly pracovní úřady všechny obyvatele od 18 do 50 let - byl proveden zásah do jazykového práva – zavedena zásada dvojjazyčnosti ve veřejném ţivotě - povinně se začala vyučovat němčina na školách - 17. listopadu 1939 nařídili nacisté uzavření všech vysokých škol v důsledku demonstrací - byl zrušen zákaz veřejného uţívání šlechtických titulů - určité změny nastaly i v oblasti sociálního zabezpečení o v důsledků znehodnocení měny došlo ke sniţování reálné hodnoty důchodů o u horníků byla inflace kompenzována zvýhodněním sazeb pro výpočet provizí o co se týká dělnického pojištění, byly vydány předpisy rozšiřující počet mzdových tříd o nově upraveno úrazové pojištění - zachován systém léčebné práce z první republiky – existovala státní a soukromá léčebná zařízení Postavení církví - zákonodárství postihující církve se ocitlo na okraji, snaha o právní negaci ţidovského kultu a represivní postih jeho příslušníků - zřízení protektorátu si vynutilo změnu názvu některých církví - byla také zničena struktura české pravoslavné eparchie - po zastřelení českých duchovních za pomoc parašutistům, kteří provedli atentát na Heydricha - ţidovské obce byly postupně vyjímány z rámce protektorátních předpisů o Ţidé měli být soustředěni ve Svazu ţidů v povinným členstvím, nakonec odmítnuto o přísná kontrola nad ţidovskými obcemi o obětí konečného řešení ţidovské otázky se stalo více neţ 78 000 Ţidů
89
SZČD 26. A Královská prokuratura – vznik a původní funkce Významný královský úřad od 15. st. nejen v Čechách (ale i v Německé říši, Itálii, Francii, Španělsku atd.) Původ této instituce nutno hledat v antickém Římě – zde se z prokurátorů zastupujících jednotlivé strany vyvinuli státní úředníci zastupující stát, resp. jeho finanční zájmy (procuratores fisci) nebo za císaře Hadriána, prokurátoři, kteří zastupovali císaře v případě, ţe se neobjevil ţádný ţalobce nebo vedli ţaloby v záleţitostech fiskálních jménem státu. U nás se tento úřad rozvinul aţ po husitství (snaha upevnit rozchvácený majetek panovníka, vymáhaní placení důchodů králi, poţadování král. statků, které neoprávněně nabyla šlechta) – př. prokurátor: Sezem z Holešovic, Albrecht Rendl z Oušavy – jeden z tvůrců Vladislavského zřízení zemského. Důleţitosti nabývá tento úřad aţ po nástupu Habsburků – Morava – pravomoc prokurátora vykonával královský podkomoří, od pol. 16. st. – i zde zřízen úřad prokurátora Královský prokurátor byl podřízen úřadu české komory (nejdůleţitější finanční úřad v zemi). Byl také radou komory. Současně podřízen panovníkovi, jednal na jeho příkaz. Zřejmě od počátku také zasedal v královské radě, v soudu zemském i komorním. Povinnosti: střeţit zájmy koruny i panovníka v soudním řízení hájit zájmy krále a státních financí (fisku) před soudy vymáhat zaplacení pokut uloţených před soudem pachatelům evidence královských odúmrtních nároků a jejich vymáhání zastupovat kláštery, duchovní a svobodníky v právních sporech vést exekuce na dluţné částky náleţející státní pokladně Prokuratura po roce 1620: Nový obsah a nové úkoly: ochrana katolického náboţenství, dohled nad protireformací podávání návrhů na ukládání pokut za porušení protireform. opatření dozor nad královskými městy, zejména rychtáři a ţidy dozor nad zachováváním nové absolutistické zákonnosti (patenty aj.) od pol. 17. st. – dohled nad uţíváním šlechtických titulů – stíhání za neoprávněné uţívání, podávání ţalob Oproti době stavovské se tento úřad jeví jiţ nejen jako veřejný ţalobce v trestních záleţitostech, ale vůbec jako ochránce ústavy absolutistického státu, katolického náboţenství a královských výsad. Podřízen české dvorské kanceláři. Změna v úřadě aţ josefínskými reformami – nazván úřadem fiskálním – zvlášť zdůrazněna povinnost vymáhání daní a státních důchodů i ochrana soukromý majetkových práv panovníka, poprvé ochrana zemských hranic a mnoho dalších vedlejších oprávnění. Úřad zaniká 1850 – nahradili jej dva nové – státní zastupitelství a v roce 1851 finanční prokuratura.
90
SZČD 26.B Dekrety prezidenta republiky a obnovení právního pořádku (1940-1960) Dekretální období prezidenta republiky Po postupném osvobozování se na území republiky utvořila dvě centra prvotní normotvorné činnosti: prezident republiky a Slovenská národní rada (SNR). Dekretální pravomoc prezidenta a nařizovací pravomoc SNR byly dvěma formami rovnocenné zákonodárné činnosti, z nichţ na území české části státu (neomezeně) a celého tehdejšího státu (omezeně) působila jen dekretální pravomoc prezidenta, zaloţená ústavním dekretem z 15.10.1940, vydaném v londýnském exilu a publikovaným pod č. 2/1940. V polovině roku 1944 byla omezena doba jejich platnosti na 6 měsíců po dni, kdy se sejde ke svému zasedání na osvobozeném území ČSR Národní shromáţdění, pokud je dodatečně neschválí, aby jim zajistilo další platnost. Dekretální pravomoc byla plně závislá na zákonodárné iniciativě a kontrasignaci vlády a v případě celostátního zákonodárství na předběţné dohodě se SNR. Na osvobozeném území, počínaje 2.4.1945, vydal prezident Beneš celkem 98 dekretů, z nich 6 ústavních. Dva dekrety podepsal na východním Slovensku, ostatní v Praze. Pravomoc vydávat dekrety si prezident podrţel do 27.10.1945. Prostřednictvím dekretů byla provedena nejdůleţitější rekonstrukční opatření poválečného státního a společenského uspořádání a současně byl jimi právně vymezen vztah k okupační minulosti. Dekrety byly utvořeny ústřední orgány (organizace vlády, Prozatímní národní shromáţdění), na jejich základě došlo k provedení tzv. národní očisty a k potrestání válečných zločinců a domácích zrádců, včetně vytvoření mimořádného soudnictví k uskutečnění tohoto účelu (retribuce). Dekrety také zasáhly do majetkových práv příslušníků německé a maďarské národnosti (konfiskace), ti také většinou pozbyli čsl. stání občanství.
(1944 – 1946) DEKRETY PREZIDENTA REPUBLIKY Z OBDOBÍ STÁTNÍHO EXILOVÉ ZŘÍZENÍ - v posledním roce svého fungování se exilové státní zřízení soustředilo na přípravu aktů pro zajištění obnovení právního řádu a st. orgánů obnoveného Československa - na základě výše zmíněné smlouvy se SSSR o poměru mezi čs. správou sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na čs. území, vydal prezident dekret č. 10/1944 Úř. v. čsl. o dočasné správě osvobozeného území Republiky československé o správu měl vykovávat Úřad pro správu osvobozeného území vedený vl. delegátem o ten se měl řídit předpisy vydanými do 29. září 1938, prezidentskými dekrety a nařízeními exilové vlády - základem československého poválečného právního vývoje se stal ústavní dekret č. 11/1944 Úředního věstníku čsl. o obnovení právního pořádku o konečnou podobu dostal zákonem prozatímního Národního shromáţdění č. 12/1946 Sb., kterým se schvalují, doplňují a mění předpisy o obnovení právního pořádku o první hlava - pojednávala o obecných právních normách - prohlásil, ţe předpisy vydané v tzv. době nesvobody (po 30. září 1938) nejsou součástí právního řádu - na přechodnou dobu mohou být pouţívány ty předpisy, které se svým obsahem nepříčily československé ústavní listině - v ţádném případě se nemohlo pouţít předpisů občanského a trestního soudního řízení a občanského a rodinného práva 91
SZČD - o tom, který předpis vyhovoval této podmínce, rozhodl soud - zároveň byla potvrzena zásada, ţe všechny dekrety podléhaly dodatečné ratihabici o druhá hlava – se týkala individuálních správních rozhodnutí a soudních rozsudků - ty bylo moţno na návrh stran měnit nebo rušit, pokud se příčily ústavě - za nicotné byly prohlášeny ty rozsudky, ve kterých byl někdo odsouzen za čin, který nebyl trestný podle československého práva o třetí hlava - stanoví, jak budou odčiněny škody vzniklé důsledkem mimořádných poměrů o čtvrtá hlava – ponechala vládě moţnost určit, které ze soudních a správních orgánů, zřízených v době nesvobody, mohly dočasně úřadovat i po osvobození - dalším významným ústavní dekretem, vydaným ještě v londýnském exilu, se stal ústavní dekret č. 18/1944 Úř. v. čsl. o národních výborech a prozatímním Národním shromáţdění o na osvobozeném území měly vznikat jako prozatímní orgány veřejné správy místní, okresní a zemské národní výbory, podřízené vládě o právě z národních výborů mělo vzejít prozatímní Národní shromáţdění , jakoţto prozatímní nejvyšší zákonodárný orgán ČSR - dne 22. února 1945 vydal prezident republiky ústavní dekret č. 3 Úř. věst. čsl. o výkonu mocizákonodárné v přechodné období o prezident se zmocňoval na osvobozeném území vydávat dekrety, neţ se ustaví prozatímní Národní shromáţdění - při přípravě na návrat do osvobozené vlasti vyadl prezident ještě sérii dekretů a hlavně dekret č. 6/1945 Úř. věst. čsl. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech o stanovoval pro dobu zvýšeného ohroţení republiky, tj. od 28. května 1938, přísnější trestní sazby pro v dekretu uvedené trestné činy a o zřizoval pro jejich rozhodování mimořádné lidové soudy - při faktické obnově ČSR došlo k významným změnám, které vyvolal vývoj na Slovensku, vzestup komunistické strany a postup SSSR na Podkarpatské Rusi 1943 – na Slovensku došlo koncem roku k vytvoření Slovenské národní rady, jako společného ústředního občanského a komunistického protifašistického odboje o jejím programem se stala tzv. Vánoční dohoda, která poţadovala obnovu ČSR na principu „rovný s rovným“, stejně provedení řady hosp. a soc. reforem o o definitivní podobě poměru slovenského národa k českému měli rozhodnou zvolení zástupci slovenského národa - Slovenská národní rada se pokusila převzít moc po vypuknutí Slovenského národního povstání a 1.září 1944 vydala nařízení č. 1/1944, podle něhoţ přebírala na Slovensku nejvyšší zákonodárnou a výkonnou moc o dále převzala řízení povstání a vyhlásila, ţe chce postupovat v souladu s čs. zahraničním odbojem, coţ bylo potvrzeno tímto nařízením o zák. moc hodlala uskutečňovat nařízení
92
SZČD - Slovenská národní rada pokládala čs. exilovou vládu za reprezentanta ČSR v zahraničí, ale postavila se proti Benešovu pojetí právní a politické kontinuity - znovu potvrdila poţadavek obnovení ČSR jako státu rovnoprávných národů - vzhledem k tomu, ţe mnoho dekretů nebylo aplikováno na slovenském území, došlo k asymetrickému uspořádání státních orgánů - po ustavení nové vlády k Košicích vydával prezident své dekrety s celostátní působností po dohodě se SNR a politicky řešila tuto situaci dohoda mezi vládou a SNR, zvaná První praţskádohoda - namísto stávající slovenských ústředních orgánů byla zřízena tzv. pověřenectva a PředsednictvoSlovenské národní rady - Benešova teorie kontinuity a obnovy ČSR v předmnichovských hranicích byla kromě vývoj naSlovensku ohroţena i postupem Sovětského svazu na Podkarpatské Rusi o nakonec byli Beneš a čs. exilová vláda nuceni akceptovat odtrţení Podkarpatské Rusi o po válce tento stav stvrdila československo-sovětská smlouva z 29. června 1945 a ústavní dekret č. 60/1945 Sb., o přípravě jejího provedení - londýnskému československému státnímu zřízení nebylo umoţněno, aby se vrátilo ve své původnípodobě do osvobozené vlasti - na nátlak komunistické strany bylo rozhodnuto, ţe bude vytvořena nová vláda - v březnu odjel Beneš do Moskvy, kde se za účasti dalších politiků jednalo o sloţení nové vlády - program nové vlády byl vyhlášen v Košících ROLE DEKRETŮ PREZIDENTA REPUBLIKY - přijetím Košického vládního programu a pokračující normotvornou činností Slovenské národnírady se změnila role dekretů prezidenta republiky o kvalitativně se odlišovaly od dekretů vydávaných v Londýně o vydávány po relativně krátké období do ustavení Prozatímního Národního shromáţdění (28. října 1945) o podíl E. Beneše na přípravě dekretů se zmenšoval, narůstal vliv a odpovědnost stran Národní fronty a vlády o politicky vycházely dekrety z vládního programu o řada dekretů platila jen pro české země, ale Slovenská národní rada, protoţe podle svého nařízení vykonávala zákonodárnou moc na Slovensku právě ona, modifikovala platnost dekretů, výjimkou byly pouze věci celostátní povahy, kdy vykonával zákonodárnou moc prezident republiky pomocí dekretů (o tom, co se povaţovalo za věci celostátní povahy, se měla dohodnout československá vláda s předsednictvem SNR) dělbu pravomocí mezi ústřední orgány a SNR řešila první praţská dohoda mezi vládou a SNR podle této dohody byly celostátně upravovány a řízeny zvláště záleţitosti národního hospodářství, sociálně-kulturní a administrativně politické otázky
93
SZČD - publikaci prezidentských dekretů řešil dekret č. 19/1945 Sb. o Sbírce zákonů a nařízení republikyČeskoslovenské o tímto dekretem pozbyly platnost prvorepublikové předpisy o vyhlašování zákonů a nařízení a dále dekret č. 4/1940, který zřizoval Úřední věstník československý o měl celostátní platnost, vyhlašovaly se podle něj zákony (resp. dekrety prezidenta), mezinárodní smlouvy, vládní nařízení a některá nařízení a vyhlášky ústředních orgánů; pokud nebylo stanoveno jinak, nastala účinnost dekretů 15 dnů od jejich vyhlášení o respektoval zvláštní publikaci předpisů platných jen pro Slovensko, a to ve Sbírcenařízeni SNR - na české straně se nepodařilo prosadit obdobnou autoritu České národní rady, jakou měla SNR: o vznikala postupně na jednáních mezi reprezentanty domácích odbojových proudů od podzimu 1944o definitivně se ustavila na schůzích 29. a 30. dubna 1945 o snaţila se vystupovat jako nejvyšší odbojový reprezentant Praţského povstání o v čele prof. A. Praţák a šestičlenné předsednictvo, plénum tvořilo 25 členů (reprezentanti sloţek domácího odboje a společenských organizací) o představovala si, ţe moc budou přebírat revoluční národní výbory, z kterých poté vzejde porevoluční parlament, jenţ přijme změny ústavy o 5. května 1945 prohlásila, ţe přebírá vládní a výkonnou moc v českých zemích o neuspěla jako trvalá reprezentace českých zemí v novém státoprávním uspořádání o po návratu Fierlingerovy vlády do Prahy odevzdala výkonnou moc vládě; poţadovala však rekonstrukci vlády a přibrání zástupců domácího odboje do ní o na základě negativního stanoviska sovětských orgánů vůči roli ČNR za Praţského povstání se vláda rozhodla, ţe by se ČNR měla stát pouhým přípravným volebním výborem pro Zemský národní výbor - nejdůleţitějším úkolem vlády v bezprostředně poválečném období bylo obnovit výkon státní moci nad celým územím republiky, započít ekonomickou, sociální a politickou obnovu a zároveň i reformu státu ve smyslu vládního programu - prostřednictvím prezidentských dekretů a nařízení SNR došlo k významným změnám předmnichovského zákonodárství, a především ústavního, politického a ekonomického uspořádání republiky - bylo vydáno celkem 98 dekretů různorodého charakteru (změny v Ústavě z roku 1920, retribuční dekrety, normy týkající se pracovního práva, dekrety znárodňovací atd.) DEKRETY TÝKAJÍCÍ SE POSTAVENÍ NĚMECKÉ A MAĎARSKÉ MENŠINY V ČR A TZV. STÁTNĚ NESPOLEHLIVÝCH OSOB - otázka odsunu (transferu) německé a maďarské menšiny z Československa byla první otázkou řešenou dekretálním zákonodárstvím - princip transferu prováděného pod mezinárodním dohledem se stal významnou součástí mezispojenecký jednání na konci války - před konečným rozhodnutím velmocí však došlo k tzv. divokému odsunu o prováděn bezprostředně po skončení válečných událostí o z ČSR bylo vysídleno více neţ 650 000 Němců o řada násilností a bezpráví, především ze strany tzv. Revolučních gard zákon č. 115/1946 Sb. vyslovil beztrestnost mimo jiné pro jednání, která byla „výrazem touhy po spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“, od 30. 9. 1938 do 28. 10. 1945 94
SZČD počet obětí byl odhadnut na maximálně 40 000 - po rozhodnutí Postupimské konference v srpnu 1945 dostal odsun mezinárodněprávní základ o československé orgány zejména po zahájení organizovaného odsunu v lednu 1946 tyto skutečnosti respektovaly a odsun byl v souladu s mezinárodněprávními podmínkami pro provedení transferu o v rámci organizovaného transferu byly do okupačních zón v Německu přesídleny více neţ 2 miliony osob o problémem bylo vymezení osob (např. němečtí antifašisté), na které se ustanovení o odsunu a ztrátě občanství neměla vztahovat - západní velmoci se postavily proti odsunu maďarského obyvatelstva a tuto otázku měla řešit dohoda obou států - osoby, kterých se odsun týkal, vymezil ústavní dekret č. 33/1945 Sb. o úpravě československého občanství osob národnosti německé a maďarské o konečná verze byla podepsána aţ v závislosti na výsledku jednání Postupimské konference a vycházela z teorie, ţe československé občanství u osob německé a maďarské národnosti přetrvalo po celou dobu války a teprve tímto dekretem je ČSR propustila ze státního svazku jako osoby zbavené čsl. občanství mohly být deportovány do okupačních zón v Německu o ačkoli čsl. právo neuznávalo pomnichovský právní vývoj, muselo vyvodit důsledky z toho, ţe se velká část čsl. občanů stala občany nepřátelských států státníhoobčanství mají být zbaveny ty osoby, které se po Mnichovu či po 15. březnu 1939 staly státními občany Německé říše a Maďarska byly vymezena skupina osob, jimţ československéobčanství zůstalo „ze zákona“ zachováno, a skupina osob, které mohly o čsl. občanství znovu poţádat – musely prokázat, ţe ČSR zůstaly věrny o o zachování občanství rozhodovalo ministerstvo vnitra nebo okresní národní výbor, který mohl vydat tzv. zjištění o zachování státního občanství o občanství zůstalo zachována Němcům, Maďarům, „kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky“ - Němcům, Maďarům, zrádcům, kolaborantům a osobám státně nespolehlivým byl majetek zajištěn státní správou a poté byla provedena konfiskace či znárodnění - toho se týkaly následující dekrety: dekret č. č. 5/1945 Sb. z 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů - jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkoprávní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo pol. perzekuce - stal se základem pro restituci majetku - majetek tzv. státně nespolehlivých osob měl být zajištěn pro následné konfiskace či znárodnění institutem tzv. národní správy o národní správy znamenal omezení výkonu vlastnického práva a zaváděla se do podniků a majetkových podstat, kde to vyţadoval plynulý chod výroby o za osoby státně nespolehlivé povaţoval osoby národnosti německé nebo maďarské 95
SZČD osoby, které vyvíjely činnost proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-rep. formě státu a obraně ČSR o dále se dekret věnoval postavení tzv. národních správců jednání majitelů podniků spadající pod národní správu, která byla provedena po účinnosti toho dekretu, jsou neplatná dosavadní majitelé podniků podnárodní správou byli povinni se zdrţet jakéhokoliv zásahu do jednání národního správce dekret č. 12/1945 Sb. z 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakoţ i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa - s okamţitou platnosti a bez výhrady konfiskoval pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenţ byl ve vlastnictví: a) všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na st. příslušnost b) zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a st. příslušnosti, projevivších toto nepřátelství zejména za krize a války v letech 1938 aţ 1945 c) akciových a jiných společností a korporací, jejichţ správy úmyslně a záměrně slouţila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům - osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně účastnily odboje za zachování celistvosti a osvobození ČSR, se majetek nekonfiskoval - na Slovensku se postupovalo podle poněkud odlišné právní úpravy - v okresech s převáţnou většinou něm. obyvatelstva zůstával majetek ve správě Národního pozemkového fondu pro potřeby vnitřního osídlení o problematika osídlení byla řízena na základě dekretu č. 27/1945 Sb. o jednotném řízení vnitřního osídlení o k řízení osídlení byly zřízeny tzv. Osidlovací úřady o příděly půdy upravoval dekret č. 28/1945 Sb. o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci z 20. července 1945 - vymezení okruhu osob, které bylo nejpřísnější, bylo motivováno rozsáhlými zásahy německých okupačních orgánů do pozemkové drţby českého obyvatelstva - v letech 1945 – 1947 byl konfiskován majetek o rozloze 1 400 000 ha zemědělské a 1 000 000 ha půdy lesní dekret č. 108/1945 Sb. z 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy - konfiskoval bez náhrady pro Československou republiku movitý a nemovitý majetek i majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, nehmotná práva), které byly ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace ve vlastnictví 3 kategorií osob: 1. Právnických osob – Německé říše, Maďarského království, veřejnoprávních korporací, nacistických a fašistických stran a dalších německých a maďarských právnických osob včetně majetkových fondů 2. Fyzických osob – národnosti německé a maďarské, s výjimkou těch, kteří prokázali věrnost ČSR 3. Fyzických osob – vyvíjejících činnost směřující proti st. svrchovanosti, celistvosti, samostatnosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně ČSR a další osob ve smyslu § 18 velkého retribučního dekretu - dekret dále stanovil podrobnosti o průběhu konfiskace a pravomoci Národních výborů 96
SZČD - konfiskaci nepodléhal majetek, který pozbyli po 29. 9. 1938 čsl. občané pod tlakem okupace či v důsledku rasové, národní a politické perzekuce - konfiskovaný majetek spravovaly Fondy národní obnovy - problematika těch prezidentských dekretů, které se dotkly nepřátelského majetku, úzce souvisís reparacemi od Německa - ČSR se podílelo na reparační konferenci v Paříţi v květnu 1946 a přistoupilo k Dohodě o reparacích (17. května 1946),o ČSR uplatnilo na reparační konferenci pouze 11 583,5 milionu USD,o celková výše čsl. nároků na reparace byla vyčíslena na 19 471,4 milionu USD,o celkem bylo Československu uhrazeno jen 91,3 milionu USD - zvláštní postavení v opatřeních proti Němcům a Maďarům měl dekret č. 71/1945 Sb. z 19. Září 1945 o pracovní povinnosti osob, které pozbyly čsl. státní občanství o stanovil povinnost pracovat u osob, jeţ pozbyly čsl. občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. a to pro muţe ve věku 14 aţ 60 let a pro ţeny 15 – 50 let, o pracovní povinnost byla uloţena k odstranění škod způsobených válkou, jakoţ i k obnově hospodářského ţivota o okresní úřady ochrany práce sestavovaly příslušné seznamy všech osob německé nebo maďarské národnosti, včetně těch, které se nacházely v sběrných, pracovních a internačních táborech o o konkrétním přidělení práce rozhodoval místně příslušný ONV - osob německé a maďarské národnosti se dotkly i dekrety retribuční a další normy a opatření - např. zřízení vázaných účtů a povinnost veškeré cennosti sloţit do vázané úschovy, - povinnost nosit bílou pásku, omezení nákupní doby, zákaz stěhování a cestování dále neţ 4km,zákaz návštěv veřejných místností, omezení potravinových přídělů na výši, která byla za válkypřiznána ţidovskému obyvatelstvu atd. - další dekrety zrušily existenci německých vysokých škol v Československu PRÁVNÍ ÚPRAVA ZNÁRODNĚNÍ A STÁTNÍCH ZÁSAHŮ DO EKONOMIKY - další skupinou poválečných dekretů prezidenta republiky jsou dekrety znárodňovací - jiţ v londýnském exilu i v programech domácího odboje se objevil poţadavek znárodnění klíčových odvětví těţkého průmyslu, dolů, bankovnictví a pojišťovnictví - Košický vládní program se otázkou znárodnění nezabýval, ale v červenci 1945 se strany Národnífronty dohodly, ţe znárodnění bude provedeno prezidentskými dekrety ještě před svolánímProzatímního Národního shromáţdění - významnou roli hrály odbory reprezentované Ústřední radou odborů (ÚRO) - příprava znárodnění probíhala ve velmi hektické atmosféře a provázely ji politické a právně teoretické spory, které se vedly o rozsah a tempo znárodnění, ale i o způsob poskytování náhrad o komunisté a sociální demokraté obhajovali rozsáhlé a jednorázově provedené znárodnění o naopak strana lidová spolu s Demokratickou stranou poţadovala rozváţnější znárodnění uskutečňované po etapách či vyuţívání druţstevních forem vlastnictví
97
SZČD - znárodnění bylo provedeno sérií dekretů přijatých a slavnostně vyhlášených 24. října 1945 dekret č. 100/1945 Sb. o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků - znárodnění přinesl zestátněním všech dolů a klíčových podniků energetického průmyslu, ţelezáren, oceláren, sl=váren, válcoven a elektrotech. průmyslu nad 500 zaměstnanců - podniky se znárodňovaly podle počtu zaměstnanců (v období 1938 – 1940), nebo podle objemu výroby - vynětí podniku ze znárodnění mohla stanovit na návrh ministra průmyslu vláda (svýjimkou dolů) - ministři průmyslu a financí mohli po vzájemné dohodě uzavřít podnik, pokud jeho další provozování nebylo ve veřejném zájmu - ministr průmyslu byl zmocněn publikovat v Úředním listě vyhlášku, které podniky pobyly podle dekretu skutečně znárodněny - dekret výslovně nedefinoval pojem znárodnění zestátněním, avšak nepochybně se jednalo o vyvlastnění, tj. odnětí vlastnického práva původním vlastníkům o pojem zestátnění znamenal způsob jeho provedení, tj. převod vlastnického práva k znárodněnému podniku na stát - znárodnění se týkalo i loţisek a nalezišť surovin, stejně jako pomocných podniků, které tvořily se znárodněným jeden celek - všechna znárodnění se stala ke dni 27. října 1945, tedy ke dni účinnosti dekretu - znárodněný majetek vplynul do nových subjektů – národních podniků (jako tzv. kmenové jmění) o stát vystupoval jako jejich zřizovatel, měl řídící a dozorčí funkce nad jejich fungováním o pouze státu bylo vyhrazeno právo zakládat nové podniky v oborech jako doly, těţký průmysl, energetika nebo zbrojní průmysl - majetek se znárodňoval zásadně za náhradu, která měla být vypočtena jako obecná cena majetku podle úředních cen, případně podle úředního odhadu
o náhrada měla být vyplacena v cenných papírech (vydaných tzv. Fondem znárodněného hospodářství a zaručených státem), v hotovosti či jiných hodnotách - náhrada se netýkala osob, jimţ se majetek konfiskoval podle dekretu č. 108/1945 Sb. - vláda byla zmocněna, aby podrobnosti o struktuře a způsobu fungování národních podniků upravila zvláštním vládním nařízením – statutem národních podniků - znárodněné podniky se měly řídit zásadami obchodního podnikání, stát neručil za jejich případné závazky, ale zisk musely odvádět do státního rozpočtu - zaměstnanci byli v soukromoprávním pracovním poměru - správu národních podniků vykonávalo představenstvo v čele s ředitelem, sloţené ze zástupců státu a zaměstnanců, resp. i jiných zainteresovaných skupin (pojištěnců), ministerstva měla funkci dozorčí - šlo o přechod na systém plánovaného a administrativně řízeného hospodářství, coţ následně potvrdil i přijatý zákon o dvouletém hospodářském plánu dekret č. 101/1945 Sb. z 24. října 1945 o znárodnění podniků potravinářského průmyslu
98
SZČD dekret č. 102/1945 Sb. znárodňoval akciové banky provozující bankovní a peněžní obchody a přeměnil je na národní podniky dekret č. 103/1945 Sb. znárodnil zestátněním soukromé pojišťovny dekret č. 104/1945 Sb. o závodních a podnikových radách - výše uvedené znárodňovací dekrety zásadním způsobem proměnily vlastnickou strukturu Československé republiky - vedle sebe existovaly státní a soukromý sektor - další změny v ekonomickém uspořádání přinesly snahu o plánování - příslušné prezidentské dekrety byly doplněny i některými nařízeními vlády – zmocnění ministrům bylo omezeno na dobu jednoho roku a opatření „všeobecné povahy“ bylo nutné publikovat v Úředním listě - s problematikou dekretů zaměřených na regulaci ekonomiky souvisejí i dekrety týkající se oblasti pracovního práva - vládním nařízením č. 14/1945 Sb. ze 4. června 1945 došlo ke zrušení těch válečných norem, kterézaváděly systém nucené práce, zejména se rušily pracovní poměry vzniklé tzv. nasazením o zaměstnanec měl právo poţádat o převedení do řádného pracovního poměru o z důvodu nedostatku pracovních sil byly zřizovány úřady ochrany práce do jejich pravomocí spadaly otázky rozdělování a zprostředkování pracovních sil, mzdové otázky, ţivnostenská inspekce, shromaţďování statistických údajů, zdravotní a jiné péče o zaměstnance - významnou změnu ve zpočátku nevyjasněné rolu úřadů ochrany práce přinesl celostátně platný dekret č. 88/1945 Sb. o všeobecné pracovní povinnosti o zavedl k výkonu prací, jejichţ neodkladné provedení vyţadovaly důleţité veřejné zájmy, pracovní povinnost všech práceschopných muţů ve věku 16 – 55 let a ţen ve věku 18 – 45 let o vyjmuti byli vojáci v činné sluţbě, posluchači vysokých škol, osoby v učebním poměru, ţeny od 3. měsíce těhotenství atd. o okresní úřady ochrany práce vydávaly příslušný výměr o přidělení osoby ke konkrétní práci a ke konkrétnímu zaměstnavateli o přidělením vznikal soukromoprávní pracovní poměr - další z opatření, která ovlivnila podobu poválečného československého hospodářského zřízení,bylo vytvoření Hospodářské rady o poradní činnost, činnost směřující k zavádění plánovaného hospodářství a revizní činnost o měla za úkol vypracovat hospodářský plán ve všech oborech hospodářského ţivota o vytvořila orgány jako Státní statistický úřad, Nejvyšší cenový úřad o hospodářské radě předsedal předseda vlády a vybraní ministři o činnost rady koordinoval generální sekretariát - mezi posledními dekrety přijatými těsně před ustavením Prozatímního Národního shromáţdění byly i další celostátní dekrety, které se týkaly řízení národního hospodářství dekret č. 109/1945 Sb. o řízení výroby - zaváděl jednotné rozhodování o těţbě paliv a nerostných surovin dekret č. 113/1945 Sb. o úpravě, řízení a kontrole zahraničního obchodu - zmocňoval ministra zahraničního obchodu, aby upravoval, řídil a kontroloval dovoz, vývoz a průvoz zboţí a rozhodoval s Národní bankou československou o úhradách k jeho dovozu 99
SZČD dekret č. 118/1945 Sb. o opatřeních v řízení vyživovacího hospodářství - zmocňoval ministra výţivy k příslušným opatřením ve věci výţivy obyvatelstva - jednou z nejdůleţitějších otázek bylo vyřešení problému spojeného s rozvratem československéměny o k 1. listopadu 1945 byly vydány předpisy zavádějící měnovou reformu, coţ se stalo dekretem č. 91/1945 Sb. o obnovení československé měny o byla zavedena jednotná měna – československá koruna (poměr staré a nové koruny byl stanoven na 1:1) o obíhající peníze se musely sloţit na vázané účty většina vázaných vkladů zůstala blokována aţdo peněţní reformy roku 1953 o součástí reformy bylo i stanovení zlatého obsahu koruny (odvozeno od poměru koruny k USD = 50:1)o na měnovou reformu navázala revize cen, tomu posléze odpovídalo nastavení platů,mezd a penzí - činnost Národní banky československé byla obnovena pro celé území (Slovenská národní bankase stala její součástí – oblastním ústavem pro Slovensko) - státem bylo regulováno i hospodaření s valutami a devizami (zákon č. 92/1946 Sb. o vázanémdevisovém hospodářství) – povinnost nabídnout k odkupu Národní bance devizy, valuty a drahé kovy RETRIBUČNÍ DEKRETY A DEKRETY S TRESTNĚPRÁVNÍ PROBLEMATIKOU - retribuce se dobově uţívala jako pojem pro potrestání válečných zločinů a domácí kolaborace - jiţ londýnským dekretem o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (1. února 1945) bylo zaloţeno retribuční soudnictví - tento dekret se však neuplatnil a byl s určitými obsahovými změnami nahrazen stejně nazvaným dekret č. 16/1945 Sb. z 19. června 1945 tzv. velký retribuční dekret, platný pouze pro české země - stanovoval pro období zvýšeného ohroţení republiky (28. května 1938 – 31. prosince 1946) přísnější trestní sazby pro trestné činy uvedené v dekretu (většina z nich byla trestná i podle předmnichovského práva, případně podle recipovaných rakouských trestních zákoníků) - o těchto trestných činech rozhodovaly mimořádné lidové soudy o soudily v pětičlenných senátech (v čele profesionální soudce + 4 soudci z lidu navrhovaní ONV) o obţalobu předkládal veřejný ţalobce jmenovaný vládou (resp. ministrem spravedlnosti) - největší význam pro celé řízení mělo v praxi vyšetřování, která prováděly bezpečnostní orgány a komise ONV, protoţe jejich zjištění ve velké míře ovlivňovala konečné rozhodování MLS, prověřovaly tisíce udání, shromaţďovaly důkazy atd. - účel velkého retribučního dekretu včetně motivace pro jeho retroaktivitu je vyjádřen v jeho preambuli: „O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci v Československu…“ - mezi nově trestané skutky patřilo například členství a výkon vedoucích funkcí v nacistických a fašistických organizacích, propagace nac. hnutí - zvláštní trestné činy byly spatřovány v majetkových jednáních ve prospěch Německa či udavačství - kromě trestu odnětí svobody, mohl soud uloţit ztrátu obč. cti, zařazení do nucených pracovních oddílů, propadnutí majetku a dokonce i trest smrti 100
SZČD dekret č. 17/1945 Sb. zřídil tzv. Národní soud - fungoval jednak jako soud trestní, jednak jako soud čestný - soudil především významné protektorátní představitele, vedoucí představitele organizací nacistických a fašistických organizací, významné novináře a průmyslníky, kteří se dopustili skutků podle velkého retribučního dekretu - ţalobu zastupoval národní prokurátor (jmenován vládou) dekret č. 126/1945 Sb. o zvláštních nucených pracovních oddílech - stanovil, ţe ve věznicích krajských soudů a v trestnicích byly zřízeny tzv. nucené pracovní oddíly, popř. zvláštní pracovní tábory - cílem bylo také přispět k obnově hospodářského ţivota nebo k jiným pracím ústavní dekret č. 137/1945 Sb. o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční - účelem bylo zpětné prohlášení zajištění (vazby) státně nespolehlivých osob, tedy zejména osob, které byly zajištěny pro účely stíháni podle retribučních dekretů dekret č. 138/1945 Sb. o trestání některých provinění pro národní cti nebo tzv. malý retribuční dekret) - platil jen pro české země - mluvilo se o něm jako o subsidiárním vzhledem k velkému retribučnímu dekretu, protoţe trestal především ty skutky, které nemohly MLS vykonat, ale které neměly ujít soudnímu trestu - podle tohoto dekretu ukládal ONV tresty do 1 roku vězení, do 1 milionu korun nebo veřejné pokárání (tresty bylo moţno ukládat i kumulativně) - řízení mělo probíhat rychle i vzhledem k tomu, ţe se skutky podle malého retribučního dekretu promlčovaly ve lhůtě 6 měsíců ode dne účinnosti dekretu - významnou roli při uplatňování hrály bezpečnostní komise místních národních výborů (MNV) o soustřeďovala se zde veškerá trestní oznámení (udání) podle malého i velkého retribučního dekretu – ta se poté postupovala bezpečnostní komisi ONV - na Slovensku se uplatnilo nařízení SNR č. 33 – z politických důvodů vyplívajících z odlišné povahy retribucí - vedle retribučních norem došlo v roce 1945 k vydání i dalších norem v trestněprávní oblasti,avšak jen část z nich měla celostátní platnost, proto hrála významnou roli i příslušná nařízení SNR - dále byl vydán dekret, který zpřísnil postih některých vojenských deliktů - postihovaly se i případy majetkového obohacení v opuštěných nebo válkou poškozených majetcích – dekret o přísném potrestání drancování - do této fáze vývoje trestního práva spadá i rozhodnutí prezidenta republiky E. Beneše o amnestii, které učinil dne 31. července 1945 – podle ní v českých zemích zmírnil nebo prominul řadu trestů uloţených v době mezi 29. zářím 1938 a 5. květnem 1945 a nařídil, aby se nezahajovala či zastavila řízení o trestných činech spáchaných před 5. květnem 1945
101
SZČD RATIHABICE DEKRETŮ - ustavením Prozatímního Národního shromáţdění skončilo dekretální období bezprostředně poválečného období - na druhé schůzi jednomyslně a manifestačně potvrdilo Prozatímní Národní shromáţdění E. Beneše ve funkci prezidenta republiky - poté schůze pokračovala poselstvím prezidenta, který shrnul dosavadní změny v právním řádu avyzval parlament ke schválení základních prezidentských dekretů, tzv. ratihabici (= ústavní ratifikaci) o ratihabice byla zaloţena na zásadě, ţe všechny významné změny musí být předloţeny řádným ústavním orgánům obnoveného československého státu o dodatečné schválení aktů prozatímního státního zřízení i první poválečné vlády a prezidenta republiky mělo význam nejen právní, ale i politický a morální o předsednictvo Národní fronty doporučilo, aby se dekrety prezidenta schválily jako jeden celek v Prozatímním Národním shromáţdění, tuto koncepci schválila i vláda o návrh vlády směřoval k ratihabici všech 98 dekretů vydaných na osvobozeném území a publikovaných ve Sbírce zákonů o ratihabice se neměla týkat dekretu o prozatímním výkonu moci zákonodárné, avšak nakonec byl i ten schválen a prohlášen za zákon o 28. března 1946 byla přijata definitivní verze ústavního zákona č. 57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon ústavní dekrety a dekrety prezidenta republiky (všechny vydané na základě ústavního dekretu ze dne 15. října 1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné, a to včetně tohoto dekretu), všechny takto schválené dekrety měly být vyhlášeny ve Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé, pokud jiţ nebyly ve Sbírce publikovány, stalo se tak v Příloze Sbírky zákonů a nařízení ročník 1947 pod názvem „V zahraničí vydané dekrety“
102
SZČD 27. A Zemský soud – sloţení, kompetence a řízení před ním Zemský soud Vyvinul se z dvorských sjezdů ve 13. st., zasedal na Praţském hradě. Předsedal mu panovník, v jeho nepřítomnosti nejvyšší purkrabí, jednání řídil zemský sudí. Zasedali v něm nejvyšší zemští úředníci a 20 šlechtických přísedících, a to 12 pánů a 8 rytířů. Na Moravě předsedal moravský zemský hejtman, zasedalo zde vedle zemských úředníků také 20 přísedících (14 pánů a 6 rytířů). Kompetence Soud projednával spory týkající se majetku šlechty a byl výlučným soudem pro spory o tzv. svobodné statky. Hodnota sporů majetkových musela být vyšší neţ 10 kom grošů českých. Kromě toho soudil i záleţitosti trestní. Osobně příslušeli k soudu šlechtici, někdy i měšťané. Proti rozhodnutí nebylo do r. 1627 odvolání. Jako nejvyšší soud šlechty (příslušelo mu soudit i krále), svými tzv. obecnými nálezy vytvářel i nové právní normy, nemohl být podroben vyšší autoritě. Rozhodoval tedy v první a zároveň poslední instanci. Proces na zemském soudu v době stavovské Stavovský proces v plném rozsahu navázal na starší právní obyčeje. Řízení na zemském soudu se skládalo ze tří částí: přípravného řízení, líčení pře a exekuce. Přípravné řízení – začínalo půhonem, tj. písemnou formulací ţalobního nároku, s nímţ hodlal ţalobce – původ – vystoupit proti obţalovanému – pohnanému – na soud. Pro doručování půhonu platila prastará pravidla – doručení bylo pro další proces důleţité, neboť na něm záleţelo dostavení se obţ. k soudu. Proto komorníci doručující půhon po návratu skládali přísahu. V 16. st. půhon nahrazen obesláním. Od r. 1627 od vydání OZZ půhon zakázán. Zemský soud zasedal 3x aţ 4x do roka. Před vlastním přelíčením docházelo k tzv. svědčení půhonu, tj. k jeho přečtení za přítomnosti stran. Vlastní přelíčení začínalo zahájením soudu zemských řečníkem. Hovořilo se o přelíčení, nebo líčení pře. Začínalo se svědčením půhonů - ověřovalo se, zda byl půhon správně proveden a zda jsou osoby přítomny (zda strany stojí => stání). V nepřítomnosti jedné ze stran mohl být vydán kontumační rozsudek. Strana, která se k soudu nedostavila, prohrávala z důvodů tzv. stanného práva. (Strana byla dotazována zda „stojí na svém právu“, tj. zda je přítomna.) Obţalovaný spor prohrál v tomto případě definitivně, ţalobce pouze ţalobu, mohl znovu pohánět. Mohlo dojít k odkladu řešení sporu před soudem - tzv. hojemství. Důkazy - připuštěny především zemské desky, listiny, svědectví, ohledání na místě činu, přísaha. Probíhalo tedy důkazní řízení (důkaz = průvod). Průběh sporu se zapisoval do Zemských desek. Ty se také mohly stát důkazem, byly tím nejvyšším, nikdo je nemohl přesvědčit. U Zemského soudu se neprovádí tortura. Po projednání věci se soudci radili a vynesli nález (tzv. svobodné nalézání práva rozhodovalo se hlasováním, přednost měl názor krále či purkrabího atd). Pokud byl jiţ nález vynesen, nebylo moţné odvolání, záleţitost tím končila. Zůstala však moţnost obrátit se na panovníka se ţádostí o milost v trestní záleţitosti.
103
SZČD Případy ţen se u soudu řadily na začátek, a to pro jejich koketní chování. Nezřídka docházelo u soudu i k nadávkám a fyzickému násilí. Soupeřící strany mohly mít advokáty, řečníky. Za takového řečníka mohl být vybrán „pán z lavic“, jeden ze soudců, který se pak nemohl vyjadřovat proti své straně, musel zvolení přijmout a hájit svého mandanta. Většinou si strana zvolila toho ze soudců, který jí byl nejméně nakloněn. Stadium exekuce, tj. výkonu nálezu, bylo sloţité ve sporech majetkových či tam, kde vítěz vysoudil náhradu škody. V trestu se čekalo na to, zda vítěz bude trvat na potrestání soupeře, či mu trest promine. Exekuce na majetek se lišila podle toho, zda šlo o movitý či nemovitý. Exekuce měla tyto stupně: 1) úmluva – byla upomínka, kterou vítěz vyznal odsouzenému, by zaplatil nebo postoupil majetek. (Úmluva musela být podána do 3 let a 18 neděl, jinak se nárok oprávněného promlčel). 2) zvod – uvedení vítěze ve statek dluţníka, nebylo to však ještě uvedení v drţbu (tu měl stále odsouzený) 3) obranný list (jen při exekuci na vydání nemovitost) – úřední výzva od úřadu nejvyššího purkrabího, aby prosouzený statek vydal. V případě neuposlechnutí mu hrozil trest smrti za odporování právu. 4) panování (trojnásobné, jalové) – nastupovalo při peněţité částce, vítěz 3x navštívil statek svého odpůrce a před svědky oznámil, ţe si bude brát tolik obilí a dobytka, kolik je třeba na zapravení úroků ze sumy, kterou vysoudil. 5) odhádání – úředně provedený odhad nemovitosti dluţníka (k zjištění hodnoty) 6) panování skutečné (vdědění) – faktické převzetí statku (směl jej uţívat i zničit).
104
SZČD 27. B. Právnická dvouletka a její výsledky v trestním a správním právu PRÁVNICKÁ DVOULETKA - jiţ brzy po Únoru 1948 se vedení KSČ rozhodlo, ţe podpoří radikální přeměnu československého práva, aby odpovídalo změněným politickým, sociálním a ekonomickým poměrům „lidově demokratického státu“ - východiskem měla stát Ústava 9. května a mělo jít o zásadní změnu právní řádu formou kodifikace, aby „svým obsahem a formou sloužilo: a) potřebám a funkci lidově demokratického státu a bylo jasným výrazem proměn hospodářské, politické a třídní struktury společnost, b) bylo nástrojem, který aktivně působí při výstavbě socialismu, a c) který svým obsahem podporuje další vývoj a umožňuje jej pružností a konecně d) zajišťuje vše, čeho bylo již na cestě k socialismu dosaženo.“ o usnesením vlády ze dne 7. a 14. července 1948 bylo uloţeno min. spravedlnosti, aby pokud moţno do 1. září 1950 vypracovalo a předloţilo ke schválení osnovy zákoníků o mělo se jednat jak o normy procesní, tak i hmotněprávní a také o změnu v podobě organizace soudnictví o toto právo mělo být nově kodifikováno, a to způsobem odpovídajícím současným sociálním a hospodářským poměrům o důleţitým faktorem byl unifikační efekt, neboť zákoníky měly platit jednotně na celém území o kvůli vyslovené lhůtě a také s ohledem na řízené, a tudíţ plánované změny právního řádu se pro tento proces vţilo označení „právnická dvouletka“ - ministerstvo jiţ 1. září 1948 vytvořilo zvláštní kodifikační odbor a pro jednotlivé osnovy zákoníků i kodifikační komise a subkomise - velký význam měla zejména tzv. politická komise ministerstva spravedlnosti, která nechala zřídit dvě velké odborné kodifikační komise a jednu další pro: 1. Občanské právo – ta se později rozdělila na komisi pro OPH a komisi pro OSŘ 2. Trestní právo – taky rozdělena na komisi pro trestní zákon a pro trestní řád 3. Zvláštní úkoly – právo autorské, směnečné a šekové, část práva obchodního - zvláštností vývoje bylo, ţe došlo k vytvoření dvou subkomisí pro občanský zákoník (Praha aBratislava), kdy po následných jednáních mělo dojít ke skutečné unifikaci občanského práva - min. spravedlnosti oslovilo vybrané profesory, soudy, st. zastupitelství, velké továrny, další společenské organizace Národní fronty a poţádalo je o potvrzení spolupráce o kromě odborníků (např. původně burţoazní profesoři Solnař, Tureček, Štajgr) o měl být zajištěn lidový prvek (dělníci z továren Tesla, Křiţík apod.) - kromě kodifikačních komisí bylo zřízeno i administrativně organizační oddělní, coţ bylo zvláštní studijní oddělení, které bylo pověřeno sledováním právnické literatura a zákonodárství v SSSR a ostatních lidově demokratických republikách - dále bylo zřízeno zvláštní informační a propagační oddělní, jehoţ úkolem bylo popularizovat právi na nových zákonech a informovat o ní veřejnost - kromě ministerstva spravedlnosti se právnické dvouletce podílelo i ministerstvo vnitra, a to zejména ve vztahu k trestnímu zákonu správnímu
105
SZČD - práce na zákonících a dalších předpisech byla rozdělena na do tří fází: 1. Zpracovány zásady všech připravovaných kodexů (do pol. r. 1949) 2. Práce na osnovách - výsledkem byly tzv. elaboráty, které odpovídaly hlavám či kapitolám zákoníků, výjimkou byl zákon o právu rodinném, který byl vyčleněn ke zvl. jednání - za základ prací na občanském zákoníku byl vztah návrh nové čs. občanského zákoníku z roku 1937, který se nepodařilo přijmout - od poč. 1949 bylo zavedeno detailní plánování v rámci bilančního vyhodnocování - výsledky prací v jednotlivých komisích byly předloţeny odborným oddělením 3. Obhajoba výsledků - setkání s dělníky, zástupci společenských organizací a poslanci Národního shr. - reţim zakládal spolupráci na zákonících se zástupci pracujícího lidu - dělníci měli hájit v kodifikacích třídní zájmy a profesorů např. vytýkali, ţe dávají příliš na odiv svoji odbornost (tím, ţe pouţívají mnoho latinských termínů), zákoníky měly být zbaveny všeho školského a zbytečného - do prací zasáhl IX. sjezd KSČ, který vytýčil generální linii výstavby socialismu a zákoníky měly být nejdůleţitějším prostředkem, a také IV. sjezd čs. právníků, kde byly zákl. propagandistické motivy převedeny do právnické mluvy - významný prvkem kodifikačních prací se staly sovětské zkušenosti a vliv sovětského práva o „znalost zákonů Sovětské svazu a sovětské právní vědy je nezbytným předpokladem pro zdolání uloženého úkolu“ o „právníci Sovětského svazu na podkladě marxismu-leninismu rozvíjejí bohatě právní vědu“ o aby se všichni dobře seznámili se sovětskou právní vědou, byla organizována dobrovolná školení, dále bylo vyhotoveno 526 překladů - velmi důleţité se ukázaly vztahy a konkrétní spolupráce i koordinace s některými jinými lidově demokratickými státy, zejména se sousedním Polskem, coţ se významně projevilo např. v rodinném a občanském právu - probíhalo i klasické připomínkové řízení, především u jiných resortů, soudů a st. zastupitelství - např. trestní zákon správní byl podroben připomínkovému řízení ze strany národních výborů - výsledkem právnické dvouletky tak byly tyto zákony: o zákon o právu rodinném o trestní zákon č.86/1950Sb. o trestní řád č. 87/1950Sb. o občanský zákoník č 141/1950Sb. o občanský soudní řád č. 142/1950Sb. o zákon o podnikovém rejstříku, o akciových společnostech, o trestní zákon správní - právnickou dvouletkou byly vytvořeny základy pro podstatnou a celé jedno desetiletí trvající změnu československého právního řádu - bylo vytvořeno právo, které otevřeně hlásalo, ţe se jedná o právo vyjadřující třídní, ideové apolitické zájmy nové reţimu
106
SZČD VÝVOJ TRESTNÍHO PRÁVA A. Trestní zákon č. 86/1950 Sb. - pro nový trestní zákon je charakteristické opuštění od původní rakouské (středoevropské) právní kultury a naopak ovlivnění sovětským právem a třídním přístupem - hovoří jiţ nikoliv o „zločinu“ ale „trestném činu“ - trestný čin byl chápán jako čin, u kterého nestačilo jen formální naplnění znaků skutkové podstaty, ale musel být zaviněným činem nebezpečným pro společnost – materiálně formální pojetí trestného činu - nebezpečnost činu se měřila s ohledem na účel trestního zákona, a jednalo se tak o třídně a politicky podmíněnou kategorii o kritérium nebezpečnosti se promítalo i do výměry trestu, kde se přihlíţelo k míře zavinění, osobě pachatele, polehčující/přitěţující okolnosti o přestupky byly charakterizovány jako pro společnost méně nebezpečné jednání, upravuje je zejména trestní zákon správní - trestní zákon byl rozdělen na část obecnou a část zvláštní I. OBECNÁ ČÁST - účel trestního zákona byl vyjádřen v první hlavě: „ TZ chrání lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy pracujícího lidu a jednotlivce a vychovává k dodržování pravidel socialistického soužití…“ - věková hranice trestní odpovědnosti byla stanovena na 15 let - kromě definice trestné činu se zabývá především zaviněním a formami trestné činnosti, kterými byl i pokus, spolupachatelství, návod a pomoc - nově definována nutná obrana a krajní nouze, nová definice nepříčetnosti - účelem trestu je kombinace potrestání pachatele, jeho převýchovy, zabránění další trestné činnosti, výchovné působení na společnost, to vše podmíněné třídním přístupem - „výkonem trestu nesmí být porušena lidská důstojnost“ - tresty se dělí na hlavní a vedlejší: 1. Hlavní tresty – trest smrti, odnětí svobody, nápravná opatření - zákon pokračuje v trendu vysokých trestních sazeb - trest odnětí svobody na max.25let, doţivotí 2. Vedlejší tresty – ztráta čestných práv občanských, ztráta státního občanství, vyloučení z vojska, ztráta vojenské hodnosti, peněţitý trest propadnutí jmění či věci, zákaz pobytu, zákaz činnosti, vyhoštění, uveřejnění rozsudku - vedlejší trest moţno udělit jen s trestem hlavním - odnětí svobody nepřevyšující tři měsíce mohlo být u člověka jinak vedoucího „řádný ţivot pracujícího člověka“ nahrazeno nápravným opatřením o nápravné opatření bylo vykonáváno na svobodě o výkon určitých prací, změna zaměstnání, či vykonávání dosavadního za sníţenou mzdu - objevuje se i kombinace trestní majetkové perzekuce (trest smrti + propadnutí jmění) - nově definována byla tzv. výchovná opatření o prostředky ochrany společnosti před osobami, které nebyly pro duševní poruchu či nízký věk trestně odpovědné o ochranná léčba, ochranná výchova, zabrání věci - ustanovení o přitěţujících a polehčujících okolnostech – projevuje se zaměření proti oponentům reţimu - některá ustanovení obecné části, např. polehčující okolnosti, podmínečné odsouzení, apod. znamenají naopak reformní kroky 107
SZČD o toto platí zejm. o části věnované mladistvým, coţ byly osoby 15 – 18 let o moţnost upuštění od některých trestů o neumoţňuje některé druky trestů, stanovení niţších sazeb II. ZVLÁŠTNÍ ČÁST - byla rozdělena do deseti hlav - systematika reflektuje význam přikládaný ochraně jednotlivých zájmů - na prvním místě stojí stát se svou marxistickou ideologií, vládnoucí reţim, společenské, hospodářské, sociální uspořádání, teprve pak jednotlivec, jeho ţivot, majetek - zejména první hlava (trestné činy proti státu) převzala ustanovení zákona na ochranu lidově demokratické republiky, který byl jinak závěrečnými ustanoveními trestního zákona prohlášen za zrušený 1. Hlava první – trestné činy proti státu 2. Hlava druhá – trestné činy hospodářské – ochr. nár. podniků, hosp. plánování 3. Hlava třetí – TČ proti pořádku ve věcech veřejných 4. Hlava čtvrtá – TČ obecně nebezpečné 5. Hlava pátá – TČ proti rodině a mládeţi 6. Hlava šestá – TČ proti rodině a zdraví 7. Hlava sedmá – TČ proti svobodě a důstojnosti 8. Hlava osmá – TČ majetkové 9. Hlava devátá – TČ proti brannosti 10. Hlava desátá – TČ vojenské (zrušen dosavadní vojenský trestní zákon z r. 1855) - celkově byla zvláštní část kritizována pro široké a vágní formulace skutkových podstat, zvyšující moţnost jejich zneuţití, zvláště v návaznosti na éru politických procesů B. Trestní řád č. 87/1950 Sb. - zrušil dosavadní úpravu zaloţenou na liberálních zásadách Glaserova trestního řádu z r. 1873 a uherské právní předpisy z roku 1896 - víc neţ v trestní zákonu jsou patrné sovětské vlivy - o účelu trestního řádu hovoří jeho § 1, který uváděl, ţe projednávání trestních věcí u soudu má „vychovávat k ostražitosti vůči nepřátelům pracujícího lidu a jiným rušitelům jeho budovatelského úsilí a k plnění občanských povinností“ - upravoval především stádia trestního řízení - rozeznával přípravné řízení, hlavní líčení před soudem, odvolací řízení, řízení o mimořádných opravných prostředcích - prokurátor (státní, okresní) měl rozhodující úlohu v celém trestním řízení o spolu s orgány národní bezpečnosti konal přípravné řízení o převzata ustanovení zákona č. 232/1948 Sb. o Státním soudu, která se týkala příslušnosti státního prokurátora o státnímu prokurátorovi příslušelo přípravné řízení činů podle hlavy 1, pokud za ně zákon stanovil trest smrti, doţivotí, odnětí svobody nejméně 10 let + se mohl sám ujmout přípravného řízení u jiných TČ hlavy 1 o mimo tyto případy konal přípravné řízení okresní prokurátor, jemu nadřízen prokurátor krajský a krajskému generální prokurátor
108
SZČD - fáze 1. Přípravné řízení – vyhledávání, shromaţďování důkazů - orgány SNB měly právo předvolat podezřelé, svědky 2. Vyšetřování – zahajuje prokurátor, vede výslechy, rozhoduje o uvalení vazby na obviněného, domovních prohlídkách - pokud bylo podezření ze spáchání TČ dostatečně odůvodněno, podával obţalobu soudu, jinak můţe rozhodnout o přerušení či zastavení trestního řízení - po podání obţaloby povinnost předsedy senátu doručit obviněnému obţalobu a nařídit hlavní líčení 3. Hlavní líčení – kromě zákonem stanovených důvodů bylo veřejné - rozsudek vyhlašován vţdy veřejně - trestní řád výslovně neprohlásil za zásadu trestního řízení presumpci neviny - následovalo vynesení rozsudku 4. Odvolací řízení - prokurátor rozhoduje o vlastním výkonu trestu - trestní řád soudní později proměněn o ústavní zákon o soudech a prokuratuře č.64/1952 Sb. o zákon č. 65/1952 Sb. o prokuratuře a z. č.66/1952 Sb. o soudech - zákon č. 67/1952 poté odpovídajícím způsobem novelizoval i znění trestního řádu C. Zákona na ochranu míru č. 165/1950 Sb. - přinesl poměrně přísné trestní sazby za podněcování k válce a za její propagaci - zároveň stanovil nepromlčitelnost zločinů proti míru TRESTNÍ PRÁVO SPRÁVNÍ A. Trestní zákon správní č. 88/1950 Sb. - doplňuje trestní zákon a zabývá se trestáním přestupků - navazuje především na nové předpisy vydané po roce 1945, které umoţňovaly správní trestání národními výbory - část obecná (definice přestupků a tresty), část zvláštní (značně kopíruje zvláštní část trestního zákona) - na prvním místě se objevuje ochrana hospodářství (ochrana národního majetku, přestupek proti zestátnění, aj.), za nimi následovala ochrana práce, zdraví lidu a zásobování (potírání alkoholismu, rozdělování bytů, péči o nezávadnost léčiv apod.) - tresty se dělí na o hlavní – odnětí svobody aţ na 6 měsíců, pokuta (aţ půl milionu) o vedlejší – propadnutí věci, zákaz pobytu, zákaz činnosti, uveřejnění nálezu národního výboru B. Trestní řád správní č. 89/1950 Sb. - úprava postupu řízení před zvláštními trestními komisemi národních výborů - okresní národní výbor - moţnost odvolat se ke krajskému národnímu výboru - krajský národní výbor – můţe rozhodnutí ONV potvrdit, zrušit, změnit
109
SZČD SPRÁVNÍ PRÁVO ORGANIZACE VEŘEJNÉ SPRÁVY A NEJDŮLEŢITĚJŠÍ PRÁVNÍ NORMY 1948 1960 A. Obecná charakteristika - po Únoru 1948 začala být budována nová, tzv. lidově demokratická správa a správní právo, které upravovalo vznik, změnu a zánik správněprávních vztahů - důleţitou úlohu v tomto procesu sehrály masové organizace, zejména KSČ, ale také jiné sloţky Národní fronta, tzn. odbory, další politické strany, ţenské a mládeţ. organizace apod. - významnými pravomocemi disponovala jednotná zemědělská druţstva - nejvýznamnější prostředkem vlivu KSČ byla její kádrová politika, tzv. výchova, výběr a rozmísťování personálu státního aparátu - funkce státu se výrazně rozšiřovaly o normy správního práva se objevovaly takřka ve všech právních oblastech, neboť se všude zdůrazňoval veřejnoprávní charakter o pokračoval ústup od dvoukolejnosti správy směrem k etatizaci veřejné správy a opouštění dělby moci ve prospěch koncepce jednoty moci - kaţdý úsek státní správy měl zvláštní rysy právní úpravy - došlo sice ke zjednodušení, zprůhlednění a unifikaci všeobecných správních předpisů, ale neúměrné narůstala produkce podzákonným norem - ke znakům správního práva patřila jeho o rozsáhlost, rozmanitost a velký význam, který sehrálo o dále to byla jeho výrazná proměnlivost a jeho pružnost - vznikala celá nová právní odvětví státní správy a práva – plánování, výkup, výstavba apod. o někdy přetrval název odvětví, ale zcela se změnil jeho obsah, předmět i rozsah o novým kritériem pro systematizace právních vztahů se staly úkoly státní správy odráţející funkce a cíle státu, společenské vztahy a budování lidově demokratického státu - typickým rysem správy po roce 1948 byla snaha svěřit co nejvíce úkolů do pravomoci orgánů s všeobecnou působností – národních výborů, a významně tak koncentrovat, zjednodušit a zpřehlednit soustavu správních orgánů – (zlidovění či laicizace správy) - vznikaly nové úřední sbírky: a) Úřední list Československé republiky – předpisy vlády a ministerstev b) Sbírka oběžníků pro národní výbory – směrnice, pokyny, zásady pro činnost NV c) Jiné – vyvěšení na úřední desce, zveřejnění v tisku, rozesílání organizacím apod. B. Ministerstva a další ústřední úřady - Ústavní základ organizace veřejné správy představovala Ústava 9. května z r 1948 I. Ministerstva - ústřední úřady státní správy vedené členem vlády, vládě podřízené a odpověděné, které řídily přesně vymezené správní odvětví - důleţitý byl zákon č. 143/1949 Sb. o změnách v organizaci veřejné správy a v působnosti jejích orgánů o dal vládě zmocnění, aby svým nařízením upravovala působnost ministerstev o a aby zřizovala a rušila nová ministerstva a jiné orgány veřejné správy - díky této moţnosti byla zřízena mnohá další ministerstva, zejména průmyslová, velmi silné bylo ministerstvo národní bezpečnosti, které soustředilo řadu policejních pravomocí - specializace ministerstev měla přispět k zajištění vyšší míry právní jistoty - zatímco vláda a její předsednictvo (uţší orgán tvořený předsedou vlády a 5 náměstky) 110
SZČD rozhodovaly ve sboru, ministerstva byla organizována monokraticky a měla pravomoc vydávat různé právní předpisy: a) všeobecně závazné právní předpisy b) vnitřní předpisy (instrukce, směrnice, pokyny) upravující org. správních orgánů c) individuální správní akty správní rozhodnutí aplikující všeobecný právní předpis na konkrétní skutkovou podstatu II. Specializované úřady 1. Státní plánovací úřad - vypracovával a předkládal vládě ke schválení návrhy perspektivních, ročních a čtvrtletních státních národohospodářských plánů - kontroloval plnění vládou schválených národohospodářských plánů - zpracovával jednotlivé problémy hospodářského rozvoje a navrhoval řešení - plánoval a organizoval zavádění nové techniky - podával vládě posudky o návrzích státního rozpočtu, úvěrového a pokladního plánu - vypracovával základní směrnice pro plánovaní cen - propracovávala otázky metodiky a techniky plánování národní ekonomiky - řídil jej předseda, který měl pozici ministra, v čele slovenského úřad stál předsedapověřenec - u předsedy bylo zřízeno kolegium (ústřední plánovací komise) a rada technickohospodářské expertisy 2. Státní úřad pro věci církevní, Státní mzdová komise, Čsl. rozhlasoý výbor III. Zvláštní slovenské národní orgány 1. Slovenská národní rada – volený zastupitelský orgán 2. Sbor pověřenců – pověřenectva, která byla obdobou ministerstev, vykonávala resortní ústřední správní působnost na Slovensku - do roku 1956 lze hovořit o dvojí (správněprávní) legislativě - v roce 1956 bylo ústavním zákonem č. 33/1956 Sb. a dalšími předpisy postavení slovenských národních orgánů reformováno C. Prameny správního práva - prameny správního práva vznikající v legislativním procesu a na ústřední úrovni moci výkonné a státní správy byly: o ústavní zákony, resp. ty pasáţe, které se dotýkaly národních výborů dalších orgánů o zákony, které upravovaly obecné otázky správního práva, dále normy regulující jednotlivé úseky a jim odpovídající úřady, anebo zákony, které se v určitých aspektech dotýkali správních vztahů, resp. zákony Slovenské národní rady o vládní nařízení vydaná k provedení zákona o usnesení vlády, pokud obsahovala obecně závazná pravidla o nařízení ministerstev vydaná na základě zákonného zmocnění o nařízení Sporu pověřenců ot o NV (ONV KNV)
111
SZČD 28. A Zlatá bula Karla IV. – obsah Vydána 1356, můţeme ji povaţovat za první psanou Ústavu Svaté říše římské. Tento říšský kodex nechal Karel IV. koncipovat v době, kdy jiţ byl římským císařem. Bulu přijal říšský sněm v roce 1356. Bula upravovala jednat volbu římského krále a jednak vymezovala poměr českého státu k SŘŘ. Římského krále mělo volit 7 kurfiřtů, tři duchovní (arcibiskup trevírský, kolínský a mohučský) a 4 světští (český král, falckrabí rýnský, vévoda saský a markrabí braniborský). Při volbě panovníka se uplatňovala majorita. Bula vycházela z jasné suverenity českého státu a z nezávislosti českého panovníka. Český král měl pouze dva úřady dané mu v léno od římského císaře, a to úřad kurfiřta a arcičíšníka na dvoře římského císaře. Potvrzovala se zde i volba českého krále českým zemským sněmem v případu vymření vládnoucího panovnického rodu. Český trůn byl prohlášen za dědičný po meči i po přeslici. Ţádný z obyvatel nesměl být pohnán k soudu mimo hranici vlastního státu a nikdo se nesměl odvolat z rozhodnutí domácího soudu k soudu cizímu. Zlatá bula také potvrzovala českému králi (podobně ostatním světským kurfiřtům) tzv. iura regalia – regály – výsadní panovnická práva přinášející svému nositeli majetkový prospěch, jako např. regál horní či celní. Poslední z osmi článků stanovil, ţe se děti říšských kurfiřtů musí učit také slovanský (tzn. český) jazyk. Platila aţ do samého zániku Svaté říše do r. 1806.
112
SZČD 28.B Vývoj obchodního a hospodářského práva 1948-1989 v návaznosti na Ústavu 9. května byl přijat na zákon č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení zákon o krajské zřízení měl 10 oddílů, které upravovaly:, o zrušení zemské správní soustavy a obchodní a živnostenských komor včetně vypořádání jejich majetku a zaměstnanců plus právnická dvouletka.. WIKIPEDIA 2 Období 1948 - 1989 u nás - zánik obchodního práva a jeho nahrazení právem hospodářským a) Vznik a vývoj československého hospodářského práva Národní banka československá se v červenci 1950 změnila na Státní banku československou. Na Ministerstvu financí se projevil nástup komunistické strany hned na začátku po únorovém puči v roce 1948. Oficiálním dogmatem byla marxistická politická ekonomie, zatímco byla značně podceněna role práva a právníků. Politické změny spojené s nástupem komunismu vyvolaly nutnost i ústavních změn. Byla vydána tzv. Ústava 9. května 1948 (pod č. 150/1948 Sb.), která si vytkla jako cíl budování socialismu. Skutečná politika a nejhorší perzekuce obyvatelstva se však odehrávala spíše mimo ústavní rámec. Další komunistická ústava byla vydána v roce 1960 pod číslem 100/1960 Sb. změna názvu státu na Československou socialistickou republiku a uzákonění vedoucí úlohy komunistické strany). Po únorovém převratu byly provedeny změny nejen v politickém ţivotě státu, nýbrţ i v národním hospodářství. Nastala éra likvidace soukromého sektoru, byl vytvořen ústřední plán a nová instituce Státní úřad plánovací. Výrazem doby se staly socialistické soutěţe a údernická hnutí. Byla provedena přestavba průmyslu, kde důraz byl kladen na těţké strojírenství, zbrojní výrobu, jakoţ i na zbrzdění ostatních odvětví hospodářství. Zahraniční obchod se přeorientoval na SSSR a jeho satelity. Byla zahájena kolektivizace zemědělství, zahájená v roce 1949 vydáním zákona o jednotných zemědělských druţstvech, následovala vlna násilného zdruţstevňování. Na jaře 1948 bylo dokončeno znárodnění podniků nad 50 zaměstnanců. Podniky se slučovaly, coţ mělo za následek zánik malých ţivností, soukromého řemesla a maloobchodu. Průmysl a sluţby ovládly národní a druţstevní podniky. Ty měly monopolní postavení ve výrobě a jelikoţ neexistovala konkurence, nemusely se ohlíţet na poţadavky trhu. Z hospodářství zmizela podnikavost, iniciativa a inovace. Kvalita výrobků klesala a mnoho jich nebylo konkurence schopných s kapitalistickým Západem. Přídělový (lístkový) systém fungoval v Československu déle neţ ve válkou rozvráceném Německu. Přeorientování zahraničního obchodu na SSSR a jeho satelity vyvolalo potřebu zřídit zvláštní koordinační orgán, jímţ byla Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Účast Československa měla být náhradou za odmítnutí Marschallova plánu v roce 1947. RVHP byla ustavena v lednu 1949 a jejími zakládajícími členy byly tyto státy: Albánie (v roce 1961 byla vyloučena), Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a SSSR. Později přistoupili další členové: NDR (od roku 1950), Mongolsko (od roku 1962), Kuba (od roku 1972) a Vietnam (od roku 1978). Proklamovaným cílem Rady byla koordinovaná spolupráce k rozvoji členských států, avšak ve skutečnosti šlo o nástroj k prosazení strategických a ekonomických zájmů SSSR a k řešení ekonomických potíţí plánovaného hospodářství. Pro platební styk členských zemí RVHP byla zřízena v Moskvě Mezinárodní banka pro hospodářskou spolupráci (MBHS), která sice vystupovala formálně jako banka, ale prováděla prakticky pouze clearingová zúčtování plateb mezi členskými státy RVHP. Dále byla zřízena Mezinárodní investiční banka (MIB), která měla za úkol financovat investiční výstavbu v zemích RVHP. V rámci plánovaného hospodářství byly zahájeny po první přechodné dvouletce tzv. pětiletky, první z nich v roce 1949, doprovázena mohutnou propagandou a budovatelskými hesly. Cíle a rozsah vzestupu byly velmi nadsazené, takţe nebylo moţno je splnit. Československo se však v
113
SZČD uvedené době mělo podle politických záměrů SSSR připravovat na moţnost války socialistického bloku se Západem, přičemţ ÚV KSČ v roce 1950 konstatoval, ţe v republice není pro tento účel dostatečný předstih těţkého (především zbrojního) průmyslu. Vznikla nová koncepce pětiletky, opět nad moţnost československé ekonomiky. V roce 1952 činila vojenská výroba jiţ 30 % veškeré průmyslové výroby, coţ činilo tlak na suroviny a kovy a způsobilo ochuzení spotřebních fondů, takţe vznikaly značné disproporce, které ničily ostatní průmyslová odvětví a také zemědělství. Pozornost byla věnována gigantickým investičním stavbám a bytová výstavba prakticky zanikla. Druhá pětiletka, která začala v roce 1955 po smrti Stalina a Gottwalda za prezidentství Antonína Zápotockého, zmírnila budování gigantických investičních celků a vojenské výroby a upřednostňovala více výrobu spotřební a zemědělskou. Koncem roku 1957 však byly vyčerpány moţnosti extenzivního ekonomického růstu a současně došlo ke krizi dosavadních metod ekonomického řízení, které spočívalo v reprodukci a kopírování forem a způsobů, kterými se řídil růst v SSSR v době prvních pětiletek. Rostl absolutní rozsah výroby a její značný sortiment, který zejména ve strojírenství dosahoval aţ 70% poloţek běţných ve světě. Naopak na Západě začala převaţovat úzká specializace a vyšší kvalitativní nároky. Krach druhé a následující třetí pětiletky od roku 1960 byl zdůvodňován argumentem, ţe pro zajištění sortimentu tak velkého rozsahu, jak stanovil plán třetí pětiletky, by bylo třeba státního celku o cca 90 milionech lidí, vybavených vlastními zdroji a mezinárodní dělbou práce. Toho československá ekonomika nemohla dosáhnout. Stejně neúspěšná byla i kolektivizace zemědělství, prováděná podle sovětského vzoru formou donucování. V roce 1948 byl vydán tzv. zcelovací zákon, podle něhoţ byli „vesničtí boháči“ vytlačeni na okraj katastrů a jejich půda byla v rámci zcelování přidělena jednotným zemědělským druţstvům a státním statkům. Okradení sedláci pak nebyli schopni plnit předepsané vysoké dodávky všech zemědělských produktů a byli proto persekvováni, (zavíráni, majetek jim byl zabírán atd.). Neúspěšnost zemědělské výroby byla zaviněna především přebíráním sovětských zkušeností. Např. v podhorských oblastech byla seta pšenice nebo kukuřice místo plodin, které tu byly pěstovány celou historií dříve (oves, brambory atd.). Vytváření velkých osevních ploch v nevhodném terénu, ničení půdy těţkou mechanizací, pouţívání průmyslových hnojiv a zdraví škodlivých chemikálií, rozorávání mezí atd. mělo těţké ekologické dopady a způsobilo značné škody jak na majetku, tak i na zdraví obyvatel. Za této neutěšené politické a ekonomické situace po únorovém puči připadl Ministerstvu financí v čele s Jaroslavem Kabešem úkol provést dlouho připravovanou peněţní reformu. Komunistická vláda tak pokračovala v ochuzování lidí tím, ţe po zavedení vázaných vkladů podle peněţní reformy z listopadu 1945 začala zabavovat soukromý majetek a nakonec lidi připravila i o jejich peněţní úspory. Tím se tato peněţní reforma podstatně liší od peněţní reformy provedené ministrem Aloisem Rašínem po první světové válce. Všechny vázané peněţní vklady, pojistky a cenné papíry přihlášené v listopadu 1945 u peněţních ústavů představovaly hodnotu 258 miliard Kč. Vláda po druhé světové válce počítala s tím, ţe na úhradu vysokých válečných škod, kam patřila i válkou znehodnocená měna, obdrţí od Německa náhradu (reparace). Reparační politika od Německa však vyzněla naprázdno a ţádné plnění z tohoto titulu nebylo uskutečněno. Dále existoval dvojí trh s dvojími cenami – vázaný na lístkový systém a trh volný, avšak tam byly ceny cca 8 x vyšší neţ na vázaném trhu. Tento stav byl dlouhodobě neudrţitelný. Příprava peněţní reformy byla do poslední chvíle utajovaná. Byla připravena úzkou pracovní skupinou z Ministerstva financí v přísně uzavřeném prostředí v Polsku. Za Ministerstvo financí se přípravy zúčastnil jako měnový odborník zejména JUDr. Karnet. Byl vypracován zákon o peněţní reformě, vydaný poté pod č. 41/1953 Sb. a výnos Ministerstva financí ze dne 22. července 1953 č. j. 131/76 823/53, o úpravě některých otázek v oboru občanskoprávního soudnictví v rámci peněţní reformy (publikováno v Úředním listě 1953, strana 1079). Podstatným ustanovením citovaného zákona byl § 7, podle něhoţ se dnem 1. června 1953 zrušily pohledávky a závazky z vkladů vázaných podle § 7 dekretu prezidenta republiky č. 95/1945 Sb., a z tuzemských cenných papírů a pojistek. Závazky státu vůči občanům byly uznány v poměru 50 : 1, pohledávky mezi
114
SZČD soukromými osobami v poměru 5 : 1. Při peněţní reformě byl také stanoven zlatý obsah koruny na 0,123426 gramu zlata a podle tohoto kursu se určil také poměr koruny k cizím měnám v kursovním lístku Státní banky čsl. Jiţ od počátku však nebyl tento kurs reálný. Např. cena za l kg měnového zlata byla 8 000 Kč a 1 US dolar byl za 7,20 Kč. Reformou bylo dále zrušeno přídělové hospodářství a byl zaveden volný trh pro všechny druhy zboţí. Mezi jednotlivými druhy vázaného a volného trhu byly cenové relace zčásti vyrovnány tak, ţe ceny zboţí dříve prodávaného na volném trhu byly sníţeny a naopak ceny zboţí na trhu vázaném byly zvýšeny. Úspory v hotovosti byly vyměňovány v poměru 50 : 1 u výměnných středisek. Pomocí peněţní reformy se podařilo komunistickému vedení očistit společnost od zbytku finančních úspor a sociálních rozdílů vůbec. Reforma dopadla tvrdě i na dělníky, mladé rodiny a důchodce. Zatímco před reformou se měl někdo hůř a někdo lépe, po reformě se měli všichni špatně. Výměna peněz u výměnných středisek byla špatně organizována, leckde byly zásoby nových peněz nedostatečné, občané stáli dlouhé fronty. Na řadě míst (Plzeň, Ostravsko) přerostla nespokojenost obyvatel v protikomunistické demonstrace, které byly potlačeny bezpečnostním aparátem a mnoţství jejich účastníků se stalo obětí perzekucí. Projev prezidenta Zápotockého, v němţ v předvečer reformy ujišťoval obyvatelstvo, ţe se ţádná měnová opatření nechystají, se stal legendárním symbolem reţimní prolhanosti a věrolomnosti. Peněţní reforma a potíţe v národním hospodářství, zejména v zahraničním obchodě, způsobily nedostatek konvertabilní měny nutné v obchodě s vyspělými kapitalistickými státy. Tento nedostatek se snaţil reţim zmírnit tím, ţe zaloţil nový podnik zahraničního obchodu TUZEX, který fungoval aţ do konce totality. Na území státu byly zřízeny prodejny tohoto podniku, v nichţ se prodávalo zboţí, které normálně na vnitřním trhu nebylo k dostání. Šlo zejména o elektroniku, avšak i o jiné zboţí vysoké kvality, včetně potravin. Zboţí však bylo prodáváno buď za konvertabilní západní měny, anebo za tzv. tuzexové bony, coţ byly peněţní poukázky získané v Ţivnostenské bance výměnou za západní konvertabilní měny. Občané dostávali tyto měny ze zahraničí formou dědictví nebo darů apod. a jejich kurs byl stanoven podle kurzovního lístku vydávaného Státní bankou čsl. Byl to kurz upravený zákonem o peněţní reformě č. 41/1953 Sb., který nebyl v tuzemském obchodě reálný. K tomuto kurzu byly upraveny také ceny v prodejnách Tuzexu. Avšak lidé sami si na černém trhu tento kurz upravili tak, ţe se 1 tuzexový bon prodával od pětinásobku nominální ceny, tj. od 5 Kč za 1 bon. Podnik TUZEX byl zrušen po listopadu 1989, kdyţ byla zavedena 5 konvertibilita Kč za volně směnitelné měny. V souvislosti s peněţní reformou je třeba se zmínit o zvláštní úpravě cen v zahraničním obchodě, kterým se zabýval samostatný odbor Ministerstva financí. Šlo o tzv. VRCV – tj. vnitřní reprodukční cenové vyrovnání (lidově se mu říkalo cvrček). Zmíněný odbor přepočítával ceny určitého zboţí z trhu se zeměmi s volně směnitelnou měnou a i ze zemí v rámci RVHP různými sloţitými a uměle stanovenými kurzy, a to s cílem získat reálný přepočet vázaný na tuzemskou korunu. Byly vypracovávány pracné podrobné přehledy, které však pro veřejnost nebyly praktické, nebyly zveřejňovány a byly určeny pouze pro interní hodnocení a kalkulace na Ministerstvu financí. Tato agenda po skončení totality byla i s příslušným odborem zrušena. Peněţní reforma měla i váţné mezinárodní dopady. Do konce roku 1954 bylo Československo členem Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Základní povinností členského státu Mezinárodního měnového fondu bylo mimo jiné podávání informací o stavu hospodářství členské země a projednávání přijímaných měnových opatření. Fond po peněţní reformě v roce 1954 poţádal vládu Československa, aby tuto základní povinnost členského státu vůči Fondu splnila, coţ vláda odmítla. Nato Fond členství Československa ve Fondu vypověděl. Jako výraz otrockého napodobování sovětských vzorů se charakteristickým rysem totalitních časů stala „bratrská pomoc“ sovětských poradců, kteří působili všude, kde se dalo. Na Ministerstvu financí jich bylo sice relativně málo, ale naši finanční „odborníci“ je brali tak váţně, ţe jimi poskytnuté texty opisovali do našich předpisů doslova, coţ někdy nabývalo podob vysloveně absurdních. Tak se objevila v našich předpisech zdanitelná poloţka „velbloudi kočujících nomádů“, která byla převzata z daňového předpisu Turkmenistánu. Teprve později někdo přišel
115
SZČD na to, ţe u nás nemáme „kočující nomády“ a těch několik velbloudů v cirkuse nepodléhá zdanění… Státní rozpočty byly za totality „vyrovnané“, avšak vyrovnanost byla dosahována uměle ve spolupráci se Státní bankou čsl. (emise dluhopisů). V průběhu 60. let za vlády prezidenta Novotného začal postupně sílit tlak na reformy, a to jak díky obecnému uvolnění ve společnosti, tak díky vnitrostranickým pokusům o zavedení „socialismu s lidskou tváří“. Po těţkých dobách politické persekuce od roku 1948 byla změna zapotřebí. Důvody pro reformu byly i hospodářské, o potřebě radikálních ekonomických změn se hovořilo jiţ od roku 1964. V zemědělství nebyla republika soběstačná ve výrobě potravin, průmyslové výrobky nebyly schopné konkurovat Západu. Na problémy upozorňovalo prohlášení 2000 slov, následovalo vystoupení inteligence ve prospěch obrodného procesu. Na V. sjezdu ČSM se ozvaly hlasy ve prospěch plurality. IV. Sjezd spisovatelů otevřeně popřel právo KSČ na vedoucí úlohu ve společnosti. V lednu 1968 byl dogmatik Novotný odvolán z funkce 1. tajemníka strany a nahrazen Alexandrem Dubčekem. Rovněţ na postu prezidenta došlo k výměně, novým prezidentem se stal generál Ludvík Svoboda. Tato situace vyvolávala v socialistickém bloku nervozitu. Sovětský vůdce Breţněv vyhlásil doktrínu o povinnosti komunistických stran „bránit socialismus i v jiných zemích“. V noci z 20. na 21. srpna 1968 – na základě tzv. zvacího dopisu domácích kolaborantů (Biľak, Rigo, Kapek, Piler, Indra) – překročila vojska Varšavské smlouvy (s výjimkou Rumunska) hranice Československa a zahájila jeho okupaci.
II. Léta „reálného“ socialismu (1968 – 1989) Po jednáních v Moskvě se uvěznění českoslovenští reformističtí představitelé podrobili sovětskému nátlaku a akceptovali okupaci. Přes řadu protestních akcí (upálení Jana Palacha na Václavském náměstí, tzv. Hokejový týden) byly v průběhu let 1969 aţ 1970 negovány veškeré výsledky reforem, včetně osobní eliminace reformních politiků. Klíčové pozice ve státě obsadili prosovětští kolaboranti, kteří zahájili období tzv. normalizace. Do čela strany a posléze i státu se dostal symbol ideově i hospodářsky sterilního „reálného“ socialismu 70. a 80 let., Gustáv Husák. Normalizace přinesla další rozsáhlou perzekuci obyvatelstva, která ovšem měla charakter spíše společensko – hospodářský neţ trestní. Rovněţ následovala další rozsáhlá vlna emigrace na Západ. Odrazem vývoje politických událostí byla i situace na Ministerstvu financí. Původní nadšení pro reformy postupně mizelo v rámci prověrek, jimţ byli podrobeni straníci i nestraníci na všech úrovních funkcí. Řada pracovníků byla vyloučena ze strany, mnoho zaměstnanců muselo Ministerstvo opustit. Tato situace a stálá nejistota měla negativní vliv na hodnotu práce na Ministerstvu. Ministr Sucharda podle pamětníků nepatřil k příznivcům vojenského vpádu. V prvních dnech po vstupu sovětských vojsk a obsazení Úřadu vlády se údajně konala noční schůze vlády utajeně na Ministerstvu financí. Sovětská vojska konala prohlídky na Ministerstvu ve dne i v noci a tyto prohlídky odůvodňovala tím, ţe hledala zbraně. Kontrolováni byli i pracovníci Ministerstva přicházející do úřadu. V říjnu 1968 došlo k zásadní státoprávní změně přijetím zákon o československé federaci. Od 1. 1. 1969 tak vznikla tři Ministerstva financí: federální, české a slovenské. Federálním ministrem financí zůstal aţ do 27. 9. 1969 Bohumil Sucharda v rámci druhé Černíkovy vlády (1. 1. 1969 – 27. 9. 1969). Rovněţ následující vládu od 27. 9. 1969 vedl O. Černík, nahrazený však jiţ 28. 1. 1970 Lubomírem Štrougalem, stojícím v čele vlády aţ do 9. 12. 1971. Ministrem financí v této vládě se stal Rudolf Rohlíček. V následující druhé Štrougalově vládě (9. 12. 1971 - 11. 11. 1976) na postu ministra financí ke změně zprvu nedošlo, avšak 14. 12. 1973 se novým ministrem stal Leopold Lér. Ten pak zůstal ve funkci i ve třetí Štrougalově vládě (11. 11. 1976 - 17. 6. 1981). Ve čtvrté (17. 6. 1981 - 16. 6. 1986) jej pak od 29. 11. 1985 nahradil Jaromír Ţák, který státní finance spravoval i ve Štrougalově vládě páté a šesté (16. 6. 1986 - 20. 4. 1988 a 21. 4. 1988 - 12. 10. 1988). V poslední komunistické vládě za předsednictví Ladislava Adamce (12. 10. 1988 - 10. 12. 1989) byl ministrem Jan Stejskal.
116
SZČD Ministry českého Ministerstva financí byli Leopold Lér (1. 1. 1969 - 17. 12. 1973), Jaroslav Tlapák (17. 12. 1973 - 1. 12. 1985), Jaromír Ţák (1. 12. 1985 - 18. 6. 1986) a Jiří Nikodým (18. 6. 1986 - 29. 6. 1989). Generálním ředitelem, resp. předsedou Státní banky československé se stal v roce 1969 Svatopluk Potáč, který ve funkci vydrţel aţ do roku 1981 a znovu ji zastával v letech 1988 - 1989. V období 1981 - 1988 byl předsedou banky Jan Stejskal. Aktuálním problémem po roce 1968 bylo vynakládání nemalých částek na dodávky potravin a dalšího materiálu sovětským okupačním vojskům na základě smlouvy o dočasném pobytu vojsk. Přesný rozsah poskytovaných hodnot, jakoţ i skutečné mnoţství sovětských plateb za ně, jsou dodnes předmětem utajení (stejně jako mnoţství uranové rudy, která byla zadarmo vytěţena českými politickými vězni a následně dodána do SSSR). V roce 1970 přešel na Ministerstvo financí dohled nad tzv. mezivládními dluhy (do té doby jej vykonávala Státní banka československá). Jde o dosud nezaplacené dluhy (jak je trefně tehdejší vláda pojmenovala) za vývoz zbraní a munice (tzv. speciálu) do politicky blízkých zemí, jako byla Libye, Egypt, Sýrie, Írán, Irák, Vietnam, Angola, Kuba a další1. Celá akce je dosud utajována. Za totality zřídilo Ministerstvo financí podle sovětského vzoru také tzv. Výzkumný ústav finanční a úvěrové soustavy (později transformovaný na výzkumný odbor Ministerstva). Šlo o instituci, jejímţ úkolem mělo být vypracovávat odborné zprávy, na jejichţ základě měla být zlepšena odborná práce Ministerstva. Z praxe však bylo zjištěno, ţe tento ústav neplnil nikdy svoji funkci, jelikoţ prakticky sbíral informace a rozbory jednotlivých odborných útvarů Ministerstva (zejména z oblasti státního rozpočtu, daní apod.) a dále překládal do češtiny rozsáhlé elaboráty vypracované tzv. sovětskými odborníky v rámci RVHP. Nebylo zjištěno, ţe by práce ústavu Ministerstvu prakticky v plnění úkolů někdy pomohla. Proto byl po roce 1989 zrušen. Nepříznivý politický vývoj ve státě pokračoval dále. V roce 1987 se stal generálním tajemníkem ÚV KSČ Milouš Jakeš. V následujících dvou letech narůstaly dílčí politické demonstrace, proti kterým bylo zakročováno bezpečnostními sloţkami. Dne 17. listopadu 1989 byla policií násilně potlačena studentská demonstrace na Národní třídě v Praze, coţ následně vyvolalo masový odpor po celé republice. Komunistický reţim v podmínkách rozpadajícího se východního bloku neměl dost sil k dalším represím. Následovaly radikální změny, které přivedly republiku zpět k demokratickému politickému systému a trţnímu hospodářství. Dne 29. prosince 1989 byl zvolen prezidentem Václav Havel. Plus něco???
117
SZČD 29.A Stát České koruny a jeho územní sloţky ČS se postupně rozšiřoval a rozvíjel z původního jádra, kterým bylo vlastní přemyslovské panství v centru dnešních Čech. Postupně vznikl český stát jako rozsáhlý celek. Morava byla definitivně získána k ČS kníţetem Břetislavem a od 11. st., přes snahy ji odtrhnout, byla uznána jako nepopiratelná součást ČS. Slezsko bylo postupně připoutáváno k českému státu smlouvami uzavírané českými panovníky se slezskými kníţaty. Tyto smlouvy zaručovaly českému králi lenní svrchovanost nad kníţectvími a po vymření jejich drţitelů se stávaly bezprostředními lény českého krále, který zde vládl prostřednictvím svých hejtmanů. K českému státu patřilo i Kladsko, Václav II. získal Horní Slezsko, Krakovsko aj. a v r. 1300 titul krále polského. Pro syna Václava III. Získal uherskou korunu. Tak na samém konci panování přemyslovské dynastie se rýsuje příští politické uspořádání střední Evropy. Za přemyslovských nástupců, dynastie Lucemburků, jiţ král Jan získal definitivně Chebsko, po vymření rodu braniborského Horní Luţice, v letech 1327-1341 pak byla připojena kníţectví slezská. R. 1368 pak připojena Dolní Luţice (výplatou zástavy). Karel IV. vydal r. 1348 a 1355 dva majestáty, jejich obsahem jsou inkorporační listiny o přivtělení Moravy a Luţice k českému státu. Současně byla prohlášena nedělitelnost státu a šlechtě se dostalo právo odepřít poslušnost králi, který by tuto zásadu porušil. Tento rozmach je však přerušen husitským hnutím a vymřením dynastie. Teprve v 16. st. se rodu habsburskému podařilo tyto plány uskutečnit (spojení zemí, jeţ se staly pozdějším habsburským soustátím – Česká a Uherská koruna, země rakouské). Od 14. st. je komplex těchto zemí nazýván „Corona regni Bohemiae“ – Koruna království českého (označení státu jako „koruna“ bylo ve feudální Evropě běţné, označovala nejen území státu, ale i osobní existenci státu. V personálním smyslu byla koruna tvořena šlechtou a králem). Odtud se povaţuje za vlastní jádro ČS království české a markrabství moravské, zatímco ostatní země jsou přivtěleny (inkorporovány). Tam, kde jsou země do českého státu připoutány vztahem lenním, je jeho nositelem nejen král, ale i celá Česká koruna. Stráţcem celistvosti se postupně stává český zemský sněm. Stát České koruny začal vystupovat jako právnická osoba, nezávislá jiţ jen na osobě panovníka a nadřazená jak králi, tak stavům.
118
SZČD 29. B Snahy o reformu práva v ČSR 1918-1950 č. 11/1918 Sb. z. a n. měla být recepce zákonů prozatímní a cílem teprve mělo být sjednocení práva v českých zemích a na Slovensku v jeden právní řád ministerstvo unifikací (v čele Milan Hodţa) nepřipravilo ani 1 návrh zákonné osnovy. - Slabost, nekoncepčnost, stalo se jen poradním orgánem ostatních rezortů, pokud byli v čele Slováci (do r. 1928), tak tam ještě byla energie, pak uţ ne. - plánem byla osnova ústavního zákona o vyhlášení převzatých předpisů (původně v maďarštině a němčině) v českém jazycej + předpis o legislativním archivu. - poslední pokus proběhl v r. 1939(?), kdy se česká a slovenská vlády pokusily o vyhlášení nového občanského zákoníku, ale marně - tak jako se nepovedlo sjednotit hmotnou úpravu občanskoprávní a obchodní, nepodařilo se sjednotit procesní právo civilní. - Pouze řízení nesporné (1931), konkurzní a vyjednávací (1931) a exekuční právo – citlivé pro Slovensko, kde bylo mnoţství exekucí (1933) Trestní p. v duchu recepce rakouského a uherského práva československým státem tvořily páteř odvětví trestního práva tyto zákony: o rakouský trestní zákoník z r. 1852 v novelizovaném znění k 28. říjnu 1918 a o paralelně trestní předpisy původně uherské; o ještě do poč. r. 1920 platilo německé právo v oblasti slezského Hlučínska - z recipovaných předpisů habsburské monarchie byly zrušeny dílčí pasáţe svým charakterem odporující republikánskému zřízení - trestní právo v ČSR pochopitelně mělo mezery a nedostatky, které byly po částech s větším či menším úspěchem zaplňovány a odstraňovány - pro upevnění vnitřní stability státu byl vydán r. 1921 zákon č. 309/1921 Sb. z. a n. „proti útisku a na ochranu svobody ve shromáţděních“ o prezentován jako zákon proti teroru osob, narušujících legální veřejné akce politických stran; o měl tedy chránit a zajišťovat shromaţďovací a osobní svobodu občanů; o umoţňoval stíhání a potrestání toho, kdo zlým nakládáním způsobil druhému újmu na těle, svobodě, cti, majetku nebo výdělku; o úředníci, učitelé, duchovní nebo zaměstnavatelé mohli být trestáni i za to, ţe ve svém postavení chtěli vynutit na druhých blíţe neurčené aktivní nebo pasivní jednání; o stávka ani výluka se výslovně neměla povaţovat za útlak, pokud nesměřovala proti jednotlivým zaměstnancům z pohnutek národnostních, náboţenských nebo politických; o rušitelé legálně konaných shromáţdění mohli být trestáni za neuposlechnutí nařízení úředních osob; - nejvýznamnější novou trestněprávní normou vydanou v ČSR ve dvacátých letech byl zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. z. a n. o tento zákon zaplňoval mezeru v právním řádu, který zatím postrádal ustanovení o 119
SZČD ochraně československého státu a jeho ústavních představitelů o byl projednáván v únoru a březnu 1923 po atentátu na ministra financí A. Rašína o zákon měl 4 hlavy: První hlava – o úkladech o republiku; úklady = násilné jednání proti samostatnosti, celistvosti, nejtěţší tresty, ohroţení bezpečnosti – kdyţ někdo podporoval vnější ohniska, ohroţení republiky Druhá hlava – Poškozování republiky a útoky na ústavní činitele – poskytovala zvýšenou ochranu ústavním činitelův a později i orgánům téţ postih vojenské zrady, vyzrazení státního tajemství, prorady trestná byla i hrubá nedbalost, a také i osoby mladší 14 let Třetí hlava – ohrožování míru v republice – nejčastěji vyuţívána, zneuţitelná byla zejména široce formulovaná ustanovení (např. par.14 rušení obecného míru) nedovolené ozbrojení, výzvy k neplnění zákonných povinností schvalování trestných činů, nedovolené ozbrojení, šíření nepravdivých zpráv, návrat Habsburků či podpora jejich návratu hrubá neslušnost Čtvrtá hlava – účinná lítost, polehčující a přitěţující okolnosti Tresty odnětí svobody 5 aţ 20 let, pokuta aţ 500 000 Kč zabrání věci, propadnutí majetku včetně náhradního trestu odnětí svobody za kaţdých 10 aţ 100 Kč za den (nesmělo přesáhnout horní hranici sazby), zastavení periodického tisku vyhoštění, ztráta občanských práv (vedl. trest u sazby nad 1 rok) - současně s přijetím zákona na ochranu republiky, byl zřízen zákonem č. 51/1923 Sb. z. a n. nový typ soudu – Státní soud o tento zákon byl příslušný pro projednávání nejzávaţnějších skutků, stíhaných podle zákona na ochranu republiky o tvořili jej předseda a jeho náměstek, jmenovaní prezidentem republiky na návrh vlády na tříleté funkční období, dále soudci z povolání jmenovaní na dobu jednoho roku prezidentem NS z řad jeho soudců a přísedící znalí práva o hlavní líčení probíhalo před 6členným senátem, v němţ byli 3 soudci z povolání - ve zhoršujících se politických poměrech 30. let byl zákon na ochranu republiky dvakrát novelizován, došlo k rozšíření některých skutkových podstat a ke zpřísnění některých sankcí 1) Zákon č. 124/1933 Sb. z. a n. připojil ustanovení o postihu hanobení N8rodního shromáždění a jeho orgánů, a dále novelizace § 34 zvyšovala ochranu ozbroj. sil 2) Zákon č. 140/1933 Sb. z. a n. nově zavedl § 14a, kterým se postihovalo veřejné popuzování k nepřátelským činům proti jednotlivcům či skupinám - zákon na ochranu republiky omezoval ústavou zaručená občanská práva a svobody, ale k záchraně ČSR jako suverénního demokratického státu v nepřátelském obklíčení tato cesta nemohla stačit - od počátku republiky se datují snahy o odstranění duality právního řádu a jeho modernizaci; uţ r. 1920 organizovalo ministerstvo spravedlnosti práce na osnově nového trestního zákona - výsledkem snah expertů byl „zatímní návrh obecné části trestního zákona“ (květen 1921) o tento na rozdíl odplatné úpravy klasifikoval trestné činy na zločiny a přečiny, přičemţ rozhodující pro právní kvalifikaci konkrétního činu dle tohoto kritéria bylo uváţení soudce (bipartice trestněprávních deliktů, neboť přestupek je povaţován za 120
SZČD správněprávní delikt) o zatímní návrh počítal s institutem neurčitého odsouzení, které znamenalo, ţe osoby do 30 let věku měly vykonávat trest odnětí svobody v polepšovnách pro dospělé, přičemţ jim byla stanovena jen horní hranice délky trestu o v návrhu bylo v omezené míře upraveno podmínečné odsouzení o trest smrti byl zachován jako výjimečný, např. v souvislosti se stanným právem o práva politických vězňů neřešil, ponechával je úpravě příslušného ministerstva o byla zde zahrnuta ustanovení zákona na ochranu republiky; o dva roky později byl publikován návrh celého trestního zákona jako „Přípravné osnovy trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového“ - komise expertů dokončila v r. 1924 další návrh trestního zákona - v roce 1926 byl předloţen profesorský návrh a v r. 1936 byla dokončena další verze (úřednickáosnova), kde se opět objevila tripartice (zločin, přečin, přestupek) B. Občanské právo - recepční normou byl převzat ABGB a uherské obyčejové právo - původně se počítalo provizorním řešením, ţe bude platit rakouský občanský zákoník a provedese český překlad, avšak byly zahájeny práce na unifikaci občanského práva, které mělovycházet z ABGB 1937 – byl senátem vydán Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník - přijaty byly pouze dílčí úpravy, ale nikoli celý zákoník 1919 – byla sníţena a zároveň sjednocena hranice plnoletosti, která byla stanovena na 21 let - o 5 let později byl zrušen institut rodinného fideikomisu (ten umoţňoval drţiteli fideikomisu,aby nakládal s takovým majetkem jako kaţdý jiný vlastník) - stejný osud potkal kodifikaci občanského práva procesního 1931 – byl vydán Návrh zákona o soudní příslušnosti a civilního soudního řádu - tady se aspoň podařilo dokončit zákon o zákl. ustanoveních soudního řízení nesporného - co se týče autorského práva, tak ČSR se připojila k mezinárodní bernské konvenci a nakonecbyl také přijat zákon o autorském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým - první významnou normou v oblasti rodinného práva byl tzv. rozlukový zákon č. 320/1919Sb. z. a n.o sjednotila se úprava uzavírání manţelství v českých zemích a na Slovensku o byl zaveden fakultativní civilní sňatek a na Slovensku moţnost volby o uzákoněna byla rozluka manţelství katolických o odstranil některé překáţky vzniku manţelství, mající původ kanonickoprávní o manţelství se stalo institucí občanskou - aplikace manţelské novely se setkávala v prvních letech s problémy, zejména na Slovensku - v letech 1919 a r. 1921 byly přijaty předpisy, které zvýšily pravomoci státu při zasahování do osudu dětí – sníţena hranice plnoletosti, upraveno stěhování dětí do ciziny a ochrana dětí v cizí péči a dětí nemanţelských - byla také přijat zákon č. 56/1928, který uzákonil adopci a měl unifikační charakter C. Právní úprava hospodářství - pro obnovu výroby a zajištění plynulého fungování hospodářství bylo nezbytné převzít nejen dřívější právní řád, ale i předešlé formy hospodaření - v souvislosti s tím byly vytvořeny nové orgány, celou tuto hospodářskou činnost řídilo zvláštní 121
SZČD ministerstvo pro zásobování lidu - důleţitým předpokladem pro samostatnou hospodářskou politiku státu bylo rovněţ vytvoření samostatného celního území - konec první světové války, bolševická revoluce, bída a hlad, to vše vytvářelo situaci, ve které se objevovala hesla socializace, omezení soukromého vlastnictví - na počátku bylo vydáno mnoho socializačních zákonů – účast horníků na správě dolů, závodní rady v hornictví, závodní výbory apod. 1. Měna a peněţní hospodářství - státní finance byly od počátku republiky zatíţeny válečnými reparacemi (náhrada nákladů spojených s legiemi, za majetek převzatý od rakouské vlády, válečné půjčky) - velmi významným krokem pro „ozdravení“ ekonomiky bylo provedení měnové reformy o autorem reformy byl Alois Rašín o základem reformy byla měnová odluka od ostatních zemí, které uţívaly r-u měnu o opatření mělo zabránit nekontrolovatelnému tisku peněz, které k nám proudily o bylo provedeno okolkování rakousko-uherských bankovek, které na našem území obíhaly, a tak se z nich staly čs. státovky o dalším cílem bylo posílení čs. měny tím, ţe část oběţiva byla úplně staţena o byl ustaven státní monopol na emisi peněţních prostředků o běţné závazky znějící na r-u měnu byly ve vzájemné poměru 1:1 k naší měně - další část byla spojena s jednorázovou platbou dávky z majetku - dále byla vytvořena Národní banka československá 2. Nostrifikace - po skončení války docházelo ke snahám o změnu vlastnických vztahů ve prospěch domácích podnikatelů - tyto přesuny probíhaly prostřednictvím tzv. nostrifikace, repatriace cenných papírů a pozemkové reformy - nostrifikace měla za cíl převedení podniků do českých rukou D. Sociální zákonodárství - byly recipovány předpisy o úrazovém, nemocenském a penzijním pojištění, a dále byl přijat zákon o pojištění pro případ nemoci, invalidity a stáří - byl přijat zákon o podpoře nezaměstnaných, dále se dělníci mohli připojistit pro případ nezaměstnanosti, důleţitý byl zákon o osmihodinné pracovní době - v oblasti bytové politiky byl důleţitý zákon o ochraně nájemníků, ve zdravotnictví se centralizovala správa, byla zaloţeny lékařské komory E. Obchodní právo a ţivnostenské právo - recipován byl obchodní zákoník z roku 1863, platný v českých zemích a zákon z roku 1875 pro Slovensko a Podkarpatskou Rus - také zde byla zamýšlena unifikace odvětví - obchodním zákoníkem – opět problém, např. uherské právo neznalo s.r.o. - Osnova obchodního zákoníku byla vydána 1937, ale obsahovala úpravu obchodníků a společnosti, chyběla úprava právních úkonů, tak práce definitivně skončily - základní normou byl také ţivnostenský řád z r. 1859 – jeho platnost byla rozšířena na ostatní částirepubliky ţivnostenským zákonem z r. 1924 - byl zaváděn omezený počet ţivností určitého druhu, ke kterým dávalo souhlas ministerstvo
122
SZČD - Obchodní a ţivnostenské komory sdruţovaly ţivnostníky podle profesního a územního hlediska o členství nebylo původně povinné, podléhaly kontrole státní správy; o hlavním úkolem bylo hájení zájmů podnikatelů; o r. 1922 vznikla Ústředna českosl. Obchodních a ţivnostenských komor – zajišťovala součinnost s ústředními orgány státní správy Od počátku republiky se datují snahy o odstranění duality právního řádu a jeho modernizaci. Uţ r. 1920 organizovalo ministerstvo spravedlnosti práce na osnově nového trestního zákona. Výsledkem snah byl „zatímní návrh obecné části trestního zákona“, zveřejněný v květnu 1921. Na rozdíl od platné úpravy klasifikoval trestné činy na zločiny a přečiny, přičemţ rozhodující pro právní kvalifikaci konkrétního trestného činu dle tohoto kritéria bylo uváţení soudce. Ten měl posoudit, zda pachatel jednal „z hrubé zištnosti, surovosti, zahálčivosti nebo jiné nízké pohnutky“ (aj.). Při odsouzení pro zločin měl být uloţen trest ţaláře. Zatímní návrh počítal s institutem neurčitého odsouzení – tzn. osoby do 30 let věku měly vykonávat trest odnětí svobody v polepšovnách pro dospělé, přičemţ jim byla stanovena jen horní hranice délky trestu. Podle jejich chování mohl soud trest zkrátit. V návrhu bylo v omezené míře upraveno podmínečné odsouzení. Trest smrti pouze výjimečně (např. v souvislosti stanného práva). V textu zákona zahrnuto i ustanovení zákona na ochranu republiky. O 2 roky později byl publikován návrh celého trestního zákona jako „Přípravné osnovy trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového“.Po rozporných stanoviscích politických stran se postup reformních prací zpomalil. Další přípravy dokončeny v r. 1924.V r. 1936 dokončena další verze návrhu trestního zákona. Měla více neţ 400 §. Zachovávala dosavadní dělení deliktů na tří skupiny. Ani tato předloha nebyla projednána. Reforma narazila na odpůrce, kteří byli spokojeni s původně recipovaným trestním právem, poukazovali na finanční dopad reformy a nutnost řešit jiné naléhavější zákonodárné problémy.V poválečném období let 1945-1950, do přijetí nových trestních kodexů, bylo vydáno jen nemnoho monografických prací. Po mocenském převratu v únoru 1948 byly v krátké době vytvořeny nové kodexy trestního práva, které datují počátek další fáze vývoje trestního práva.
123
SZČD 30. A český zemský soud –řízení před ním Větší soud zemský Vyvinul se z dvorských sjezdů ve 13. st., zasedal na Praţském hradě. Předsedal mu panovník, v jeho nepřítomnosti nejvyšší purkrabí, jednání řídil zemský sudí. Zasedali v něm nejvyšší zemští úředníci a 20 šlechtických přísedících, a to 12 pánů a 8 rytířů. Na Moravě předsedal moravský zemský hejtman, zasedalo zde vedle zemských úředníků také 20 přísedících (14 pánů a 6 rytířů). Kompetence (většího soudu zemského) Soud projednával spory týkající se majetku šlechty a byl výlučným soudem pro spory o tzv. svobodné statky. Hodnota sporů majetkových musela být vyšší neţ 10 kom grošů českých. Kromě toho soudil i záleţitosti trestní. Osobně příslušeli k soudu šlechtici, někdy i měšťané. Proti rozhodnutí nebylo do r. 1627 odvolání. Jako nejvyšší soud šlechty (příslušelo mu soudit i krále), svými tzv. obecnými nálezy vytvářel i nové právní normy, nemohl být podroben vyšší autoritě. Rozhodoval tedy v první a zároveň poslední instanci. Vedle většího soudu zemského existoval ještě menší soud zemský. Zde zasedali menší úředníci zemští. Jednání probíhalo u úřadu zemských desek, příslušely mu spory majetkové, jejichţ hodnota byla menší neţ 10 kop bez lotu. Proces na zemském soudu v době stavovské Stavovský proces v plném rozsahu navázal na starší právní obyčeje. Řízení na zemském soudu se skládalo ze tří částí: přípravného řízení, líčení pře a exekuce. Přípravné řízení – začínalo půhonem, tj. písemnou formulací ţalobního nároku, s nímţ hodlal ţalobce – původ – vystoupit proti obţalovanému – pohnanému – na soud. Pro doručování půhonu platila prastará pravidla – doručení bylo pro další proces důleţité, neboť na něm záleţelo dostavení se obţalovaného k soudu. Proto komorníci doručující půhon po návratu skládali přísahu. V 16. st. půhon nahrazen obesláním. Od r. 1627 od vydání OZZ půhon zakázán. Zemský soud zasedal 3x aţ 4x do roka. Před vlastním přelíčením docházelo k tzv. svědčení půhonu, tj. k jeho přečtení za přítomnosti stran. Vlastní přelíčení začínalo zahájením soudu zemských řečníkem. Hovořilo se o přelíčení, nebo líčení pře. Začínalo se svědčením půhonů - ověřovalo se, zda byl půhon správně proveden a zda jsou osoby přítomny (zda strany stojí => stání). V nepřítomnosti jedné ze stran mohl být vydán kontumační rozsudek. Strana, která se k soudu nedostavila, prohrávala z důvodů tzv. stanného práva. (Strana byla dotazována zda „stojí na svém právu“, tj. zda je přítomna.) Obţalovaný spor prohrál v tomto případě definitivně, ţalobce pouze ţalobu, mohl znovu pohánět. Mohlo dojít k odkladu řešení sporu před soudem - tzv. hojemství. Důkazy - připuštěny především zemské desky, listiny, svědectví, ohledání na místě činu, přísaha. Probíhalo tedy důkazní řízení (důkaz = průvod). Průběh sporu se zapisoval do Zemských desek. Ty se také mohly stát důkazem, byly tím nejvyšším, nikdo je nemohl přesvědčit. U Zemského soudu se neprovádí tortura. Po projednání věci se soudci radili a vynesli nález (tzv. svobodné nalézání práva rozhodovalo se hlasováním, přednost měl názor krále či purkrabího atd). Pokud byl jiţ nález vynesen, nebylo moţné odvolání, záleţitost tím končila. Zůstala však moţnost obrátit se na panovníka se ţádostí o milost v trestní záleţitosti. 124
SZČD Případy ţen se u soudu řadily na začátek, a to pro jejich koketní chování. Nezřídka docházelo u soudu i k nadávkám a fyzickému násilí. Soupeřící strany mohly mít advokáty, řečníky. Za takového řečníka mohl být vybrán „pán z lavic“, jeden ze soudců, který se pak nemohl vyjadřovat proti své straně, musel zvolení přijmout a hájit svého mandanta. Většinou si strana zvolila toho ze soudců, který jí byl nejméně nakloněn. Stadium exekuce, tj. výkonu nálezu, bylo sloţité ve sporech majetkových či tam, kde vítěz vysoudil náhradu škody. V trestu se čekalo na to, zda vítěz bude trvat na potrestání soupeře, či mu trest promine. Exekuce na majetek se lišila podle toho, zda šlo o movitý či nemovitý. Exekuce měla tyto stupně: 1) úmluva – byla upomínka, kterou vítěz vyznal odsouzenému, by zaplatil nebo postoupil majetek. (Úmluva musela být podána do 3 let a 18 neděl, jinak se nárok oprávněného promlčel). 2) zvod – uvedení vítěze ve statek dluţníka, nebylo to však ještě uvedení v drţbu (tu měl stále odsouzený) 3) obranný list (jen při exekuci na vydání nemovitost) – úřední výzva od úřadu nejvyššího purkrabího, aby prosouzený statek vydal. V případě neuposlechnutí mu hrozil trest smrti za odporování právu. 4) panování (trojnásobné, jalové) – nastupovalo při peněţité částce, vítěz 3x navštívil statek svého odpůrce a před svědky oznámil, ţe si bude brát tolik obilí a dobytka, kolik je třeba na zapravení úroků ze sumy, kterou vysoudil. 5) odhádání – úředně provedený odhad nemovitosti dluţníka (k zjištění hodnoty) 6) panování skutečné (vdědění) – faktické převzetí statku (směl jej uţívat i zničit).
125
SZČD 30. B Ústava ČSR z roku 1920 zákon č. 121/1920 Sb., vydán 29.2.1920 – zákon uvozovací Z formálního hlediska měl neobvyklou slavnostní úpravu: před nadpisem byla zařazena preambule, zdůrazňující, ţe čsl. národ přijal ve svém NS ústavu, která spolu s ostatními zákony má být prováděna v duchu našich dějin a zásady sebeurčení. Ústava vycházela z klasické teorie dělby moci - moc zákonodárnou představoval dvoukomorový parlament, moc vládní a výkonná byla rozdělena mezi prezidenta a vládu, moc soudní reprezentovala soustava nezávislých soudů. Autory návrhu Ústavy - jedním z nich J. Hoetzel, dále Švehla, Meissner (předlohou americká ústava, ústava 3. francouzské republiky, prosincová ústava z r. 1867). Uvozovací zákon měl preambuli, 10 článků. První prohlašoval neplatnost zákonů odporujících ústavě a pro její změny stanovil formu ústavních zákonů. Dva základní články pojednávali o Ústavním soudu. Ten měl 7 členů. Zakotvení ústavního soudu na čelném místě tohoto dokumentu vyjadřovalo jeho mimořádný význam v zákonodárství republiky, jeho posláním bylo rozhodovat, zda zákony jsou v souladu s ústavou. Dnem účinnosti pozbyly platnosti všechny dřívější ústavní zákony (tj. recipované rakouské a uherské) a dále ustanovení odporující ústavní listině a republikánské formě. Hlava I. - všeobecná ustanovení ústavy: Upravovala základní ústavní otázky – jediným zdrojem veškeré státní moci v republice je lid, formou státu byla výslovně stanovena demokratická republiky a její hlavou prezident. Území republiky tvoří celek, změna hranic můţe být provedena jen ústavním zákonem. Součástí je i samosprávné území Podkarpatské Rusi. V ČSR je jediné státní občanství, hlavním městem je Praha. Hlava II. – moc zákonodárná viz otázka č. 17.B Hlava III - vládní a výkonná moc Prezident Volitelný od 35 let na 7 let (zvolen mohl být pouze 2x, výjimku měl T.G.M., který měl mimořádné zásluhy na vzniku státu), volen na společné schůzi obou komor. Kompetence: zastupoval stát navenek, přijímal a pověřoval velvyslance, sjednával a ratifikoval mezinárodní smlouvy (se souhlasem NS), stejně jako vypovídat válku a sjednávat mír. Byl vrchním velitelem branné moci. Svolával, odročoval a rozpouštěn zasedání NS, podával zprávu o stavu republiky, měl právo suspenzívního (odkládacího) veta – vrátit zákon s připomínkami, a absolutního veta – pouze vůči opatřením Stálého výboru a vůči zákonům přijatým zákon. orgánem na Podkarpatské Rusi, jmenoval ministry, soudce, profesory VŠ aj. Nebyl odpovědný, trestně stíhán mohl být pouze pro velezradu, pro zločiny úkladů o republiku a ohroţení její bezpečnosti, potrestán mohl být pouze ztrátou úřadu, v případě nemoci ho zastupovala vláda. Vláda Nejrozsáhlejší podíl na vládní a výkonné moci, odpovědná poslanecké sněmovně. Ţádný ministr nesměl být členem výdělečných obchodních společností (s.r.o., a.s.), dozorčích rad. Byla odpovědná PS, která jí mohla prostou většinou nadpoloviční většiny přítomných vyslovit nedůvěru. Vláda sama mohla navrhnout vyslovení důvěry. Členové byli odpovědni za případné porušení ústavy i jiných zákonů (tyto případy náleţely senátu). 126
SZČD Způsob usnášení vlády – byla nutná přítomnost předsedy nebo náměstka a nadpoloviční většiny ministrů. Projednávala především vládní předlohy pro NS, vládní nařízení aj. Jejího zasedání měl právo účastnit se prezident, poţadovat zprávy o věcech náleţejících do její kompetence a zvát si vládu jako celek nebo některé členy k poradám. V čele stál předseda, dále náměstek, ministři, demisi podávala do rukou prezidenta. Hlava IV. - soudnictví Moc soudcovská upravena v hlavě IV. Na čelném místě prohlášena zásada, ţe nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Soudy rozlišovala na řádné, mimořádné a rozhodí pro civilněprávní věci, pro trestněprávní věci určovala občanské trestní soudy, vojenské trestní soudy a případně soudy výjimečné, zavedené dočasně podle zvláštních zákonů, určovala jeden nejvyšší soud pro celé území státu. Dále Ústava zakotvovala oddělení soudnictví od správy, nezávislost soudců, jmenováni natrvalo, nesměli zastávat jiné placené funkce. Soudní jednání bylo ústní a veřejné, v trestu platila zásada obţalovací, rozsudky vyhlašované jménem republiky. Hlava V. - základní občanské svobody Zakotvila: rovnost všech bez ohledu na původ, státní příslušnost, jazyk, rasu nebo náboţenství. Neuznávala výsady pohlaví, rodu a povolání. Tituly, s výjimkou akademických hodností, mohly označovat pouze úřad nebo povolání. Dále se zaručovala: osobní svoboda, svoboda domovní (toto právo je neporušitelné), soukromé vlastnictví (vyvlastnění pouze podle zákona a za náhradu), právo tisku, petiční, listovní tajemství, svoboda učení a svědomí aj. Zakotvena také povinnost způsobilého občana podrobit se vojenskému výcviku a uposlechnout výzvy k obraně vlasti. Hlava VI. Upravila ochranu menšin národních, náboţenských a rasových. Rozdíl v náboţenství či jazyce nemůţe být na závadu v přístupu do veřejné sluţby, k hodnostem, při výkonu povolaní apod. Jazykové zásady určoval zvláštní jazykový zákon. hodnocení ústavy Ústava vyváţeným dokumentem, fungovala ale s problému (1. problém idea čechoslovakismu – jednotný čsl. národ nepřipouští jiné národy (např. Maďary)). 1920 – 1923 vydány doplňky ústavy: př. na listovní tajemství, jazykový zákon (jazykové právo vymezuje uţívání jazyků národnostních menšin, státním jazykem určen jazyk československý, zákony vydávány v jazyce československém). Doplněk z r. 1926 (17/1926 Sb.) – upravení uţívání jazyků před soudy a při vojenských záleţitostech. Bylo-li v okrese nad 20 % příslušníků menšiny, moţno uţívat tohoto jazyka v soudním procesu.
127
SZČD 31. A Knihy devatery – autor, jejich obsah, prameny, úředníci Knihy devatery /konec 15. aţ poč. 16 st./ celý název: „O práviech, sudiech i dskách země české knihy devatery“ Jsou poslední právní knihou šlechtického práva. Autor: Autorem je Viktorin Cornelius ze Všehrd (studoval praţskou univerzitu, kde dosáhl hodnosti profesorské a zastával i úřad děkanský, povýšen do vladyckého stavu, vykonával úřad místopísaře při zemských deskách). Všehrd byl vzdělaným právníkem, ovládal i právo římské Své dílo započal v r. 1495, tedy v době, kdy se šlechta rozhodla kodifikovat zemské právo, aby si upevnila své postavení vůči městům i panovníkovi. Všehrd se stává šlechtě nepohodlným a je z úřadu zemských desek odstraněn. První verze dokončena 1497, druhá 1507. Po nuceném odchodu z úřadu zemských desek se zabýval poskytováním právní pomoci, zemřel 1520. Obsah: V devíti knihách rozdělených na hlavy pojednává o průběhu procesu na zemském soudu, přičemţ připojuje podrobný výklad o šlechtickém právu majetkovém, trestním a o praxi při vedení zemských desek.. Píše skvělou češtinou, práce vyniká systematičností i myšlenkovým obsahem. Jeho kritický postoj k nejvyšším zemských úředníkům a zřejmá kritika kodifikačních prací, stranících panstvu, mu vynesly nepřátelství předáků šlechty. Nestaly se nikdy závaznou kodifikací, neboť vyšší šlechtě se zdálo, ţe Všehrd ve svém díle straní niţší šlechtě a městům. Nebyly nikdy vytištěny a zůstaly pouze v rukopisu, zvláště proto, ţe v roce 1500 byl přijat českým sněmem zemský zákoník – Vladislavské zřízení zemské. Toto dílo nesmělo vyjít tiskem, bylo však hojně opisováno a uţíváno jako dokonalý záznam a výklad o českém šlechtickém právu. Vyšlo tiskem aţ v 19. st. jako právněhistorická památka. Prameny: Bylo to právo obyčejové, Zemské desky, částečně se inspiroval římským a kanonickým právem. Vychází především ze starých českých zdrojů (Maiestatis Karolina a Ordo iudicii terrae), pouţívá i obsahu knihy Ondřeje z Dubé. V duchu humanismu odkazuje na Platona a Ciceta. Netají se zálibou v právních příslovích. Úředníci: Kritizuje úřady, ţe zneuţívají svoji moc, ţe jsou soudci u Zemského soudu úplatní, leniví a straní bohatým. Kritizuje téţ advokáty, kteří napomáhají nespravedlnosti. Stranil rytířům a měšťanům, ale také niţšímu úřednictvu – bere jej v ochranu, mají právo brát taxy za úkony spojené s jejich úřady. Chtěl, aby Zemské desky byly veřejné, dostupné. Dodatek: v 19. st. připraveno první vydání K.D. Václavem Hankou, 1874 vydány Hermenegildem Jirečkem, r. 1868 vytvořen právnický studentský spolek nesoucí jméno Všehrd. Na počátku 20. st. byl vydáván i časopis stejného jména.
128
SZČD 31. B Československý ústavní vývoj 1944-1948 OBNOVA ČSR A KOŠICKÝ VLÁDNÍ PROGRAM - v průběhu války všechny vůdčí osobnosti deklarovaly, ţe se po osvobození zasadí o provedení zásadních změn ve vnitřní i mezinárodní politice Československa – prezident E. Beneš hovořil o revolučních změnách v politickém, ekonomickém a sociálním systému - byla ustavena první poválečná vláda – Národní fronta Čechů a Slováků o program dohodnut v březnu 1945 v Moskvě, vznik 5. dubna 1945 v Košicích o právní úprava: ústavní dekret z 2. dubna 1945 o nové organizaci vlády a ministerstev v době přechodné o 16 Čechů + 9 Slováků, ministerský předseda: Z. Fierlinger + pětičlenné předsednictvo: J. David, J. Šrámek, K. Gottwald, V. Široký, J. Ursíny o znovuzavedení institutu státních tajemníků (reprezentovali Slovensko na klíčových ministerstvech, kde stál v čele Čech – ústavní dekret č. 1/1945 Sb.) - Košický vládní program o základní zásady vládní politiky ve vnitropolitické a mezinárodní oblasti o v I. článku definoval vládu národní fronty jako vládu reprezentantů všech sociálních sloţek a politických směrů, které doma i v zahraničí vedly národně osvobozovací zápas za svrţení německé a maďarské tyranie existence vlády byla limitována provedením všeobecné, tajné a přímé volby do Ústavodárného shromáţdění – jeho hlavním úkolem bylo vypracování nové československé ústavy o vybudování nové československé branné moci za pomoci Rudé armády o článek IV. stanovil linii zahr. politiky na zákldě spojenectví se Sovětským svazem (smlouva z 12. prosince 1943) – vojenská, politická, ekonomická i kulturní oblast + přátelské vztahy k Anglii a USA a zvlášť úzké přátelství k Francii o článek V. poţadoval vznik volených národních výborů zrovnoprávnění ţen, zaručení svobod všichni podléhající retribučnímu zákonodárství, tj. zrádci národa a pomahači nepřítele byli zbaveni aktivního i pasivního volebního práva o článek VI. stanovil zásady nového vztahu Čechů a Slováků – zásada rovný s rovným, o článek VII. odstoupení Zakarpatské Ukrajiny SSSR o článek VIII. zavedel represivní postup proti německé a maďarské menšině (zároveň vláda prohlásila, ţe však nechce a nebude postihovatsvé loajální německé a maďarské občany) + rozhodování o odejmutí nebo zachování československého občanství o článek IX. stanovil zásady pro provedení retribucí vláda souhlasila s vytvořenímmimořádných lidový soudů jiţ v Londýně navíc poţadavek na vytvoření Národního soudu, pro proces s protektorátními představiteli a představiteli tzv. slovenského státu o v článcích X. a XI. navrhovala vláda provedení zajištění majetku formou institutu národních správ, konfiskace zemědělské půdy (počátek nové pozemkové reformy) potvrzení zásadyrestituce majetku odňatého za druhé světové války, o článek XII. stanovil za hlavní úkol obnovení hospodářského ţivota znárodnění o v článcích XIII. – XV. se vláda zavázala zabezpečit zásobování obyvatelstva potravinami, poloţit základy velkorysé sociální politiky a sociální péče o všechny vrstvy lidu, obnovení vzdělanosti, vědy, kultury… o Československo se mělo stát lidově demokratickým státem 129
SZČD o vládní program byl nazýván programem národní a demokratické revoluce - existovat mohly jen politické strany, které se staly členy Národní fronty (v Čechách: čs. Strana národně socialistická, čs. strana lidová, čs. strana sociálně demokratická a Komunistická strana Československa; na Slovensku: Komunistická strana Slovenska, Demokratická strana)o neexistence opozice o vznikla spousta masových organizací, které měly být začleněny do Národní fronty - KSČ preferovala, aby bylo vytvořeno uţší jádro Národní fronty, které by se mělo dohadovat asvoje rozhodnutí by byla jen předkládána ostatním stranám ke schválení (KSČ, sociální demokracie, národní socialisté) = Socialistický blok – během několika měsíců přestal fungovat - systém Národní fronty přinesl velké omezení klasické parlamentní demokracie, ale nedokázalodstranit všechny demokratické principy o politické strany vstupovaly do politické soutěţe, uvaţovalo se o svobodnýchparlamentních volbách o obnovoval se princip nezávislého soudnictví o svoboda projevu byla problematická (např. kritika orientace na Sovětský svaz byla obtíţná)- poválečné změny ovlivnily podobu Československa na několik desetiletí a do značné mírypřipravily i nástup komunistického reţimu (Únor 1948) NÁRODNÍ VÝBORY, PROZATÍMNÍ NÁRODNÍ SHROMÁŢDĚNÍ A RATIHABICE DEKRETŮ - od června 1945 se začalo v Národní frontě a vládě diskutovat o moţnosti ustavit Prozatímní Národní shromáţdění, tím ukončit dekretální období poválečné novotvorby o vládní delegace o problematice vytvoření jednotného zákonodárného sboru pro celé území ČSR jednala i se SNR o 25. srpna 1945 podepsal E. Beneš ústavní dekret o Prozatímním národním shromáţdění (č. 47/1945 Sb.) i tento předpis navazoval na londýnský dekret o Prozatímní Národní shromáţdění vykonávalo zákonodárnou moc na celém území ČSR aţ do doby, neţ se sejde Národní shromáţdění (zvolené podle všeobecného, rovného, přímého a tajného volebního práva a podle zásady poměrného zastoupení) – tzn. do 18. července 1946 (to se sešlo Ústavodárné národní shromáţdění zvolené 26. května 1946) o Prozatímní Národní shromáţdění tvořila jediná sněmovna o 300 členech o Prozatímnímu Národnímu shromáţdění příslušelo: 1. potvrdit, že E. Beneš zůstává ve funkci prezidenta republiky aţ do nové volby 2. vykonávat přiměřeně pravomoc Národního shromáždění podle ústavních a jiných zákonů (ústavu mohlo měnit jen výjimečně, ústavně byl vyjádřen zákaz majorizace – to, co se týkalo Slovenského ústavněprávního postavení, musela odhlasovat většina přítomných slovenských členů PNS), pro PNS platila přiměřeně ustanovení ústavy o PS Národního shromáţdění a o jejím jednacím řádu o volby do PNS se konaly prostřednictvím delegátů národních výborů a správních komisí na zemských sjezdech – země Česká a Moravskoslezská tvořily jeden volební obvod a připadalo na ně 200 poslanců a stejný počet náhradníků, dalším volebním obvodem bylo Slovensko se 100 poslanci o kandidátní listiny pro volby do PNS mohly podat pouze strany Národní fronty Čechů a Slováků o na základě vládního nařízení došlo k tzv. delegačním volbám o na základě stejných principů byla jednotná kandidátka sestavena také pro volby do Prozatímní Národního shromáţdění o delegáti poté na sjezdech konaných 14. října 1945 zvolili poslance Prozatímního Národního shromáţdění a jejich náhradníky 130
SZČD o PNS se sešlo na své první schůzi dne 28. října 1945, poslanci zde sloţili slib poslance a zvolili za předsedu J. Davida a spolu s ním pětičlenné předsednictvo o na druhé schůzi jednomyslně a manifestačně potvrdilo PNS E. Beneše ve funkci prezidenta republiky, poté schůze pokračovala poselstvím prezidenta, který shrnul dosavadní změny v právním řádu a vyzval parlament ke schválení základních prezidentských dekretů, tzv. ratihabici (=ústavní ratifikaci) ratihabice byla zaloţena na zásadě, ţe všechny významné změny musí být předloţeny řádným ústavním orgánům obnoveného československého státu dodatečné schválení aktů prozatímního státního zřízení i první poválečné vlády a prezidenta republiky mělo význam nejen právní, ale i politický a morální předsednictvo Národní fronty doporučilo, aby se dekrety prezidenta schválilyjako jeden celek v Prozatímním Národním shromáţdění, tuto koncepci schválila i vláda návrh vlády směřoval k ratihabici všech 98 dekretů vydaných na osvobozeném území a publikovaných ve Sbírce zákonů ratihabice se neměla týkat dekretu o prozatímním výkonu moci zákonodárné, avšak nakonec byl i ten schválen a prohlášen za zákon 28. března 1946 byla přijata definitivní verze ústavního zákona č. 57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon ústavní dekrety a dekrety prezidenta republiky (všechny vydané na základě ústavního dekretu ze dne 15. října 1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné, a to včetně tohoto dekretu), všechny takto schválené dekrety měly být vyhlášeny ve Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé, pokud jiţ nebyly ve Sbírce publikovány, stalo se tak v Příloze Sbírky zákonů a nařízení ročník 1947 pod názvem „V zahraničí vydané dekrety“ VYTVOŘENÍ ÚSTAVODÁRNÉHO SHROMÁŢDĚNÍ A PŘÍPRAVA ÚSTAVY - provizorium představované Prozatímním Národním shromáţděním a vládou vzešlou z dohody Národní fronty mělo být nahrazen parlamentem vzešlým z demokratických voleb - poté mělo dojít k odpovídající proměně vlády a nové prezidentské volbě - došlo posunování termínu voleb v závislosti na odchodu americké a sovětské armády - parlamentní volby se uskutečnily aţ 26. května 1946 - právní úprava volebního práva a postavení parlamentu se výrazně proměnila oproti Ústavě z roku 1920, například se neuvaţovalo o Senátu - přijat zákon č. 28/1946 Sb. o stálých seznamech voličských o na základě těchto seznamů aktivní volební právo. Platilo jen v obci, kde byl volič zapsán , do seznamů zapsáni jen občané ČSR „české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti“, nezapisovaly se osoby proti nimţ bylo zahájeno „přípravné soudní vyšetřování“ podle velkého retribučního dekretu nebo nařízení SNR č. 33/1945 Sb. n. SNR a osoby odsouzené podle malého retribučního dekretu o hranice aktivního vol. práva sníţená z 21 let na 18 (počet voličů se tím zvýšil o půl milionu – jen pro zajímavost) a rozšířeno na vojáky a příslušníky SNB (coţ posílilo radikální levici) o seznamy sestavovány na dobu tří let zvláštními volebními komisemi vytvořenými MNVo zákon podrobněji proveden vládním nařízením č. 36/1946 Sb. - s problematikou volebního práva a vůbec podoby Ústavodárného Národního shromáţdění se týkal ústavní zákon č. 65/1946 Sb. z 11. dubna 1946 o Ústavodárném Národním shromáždění 131
SZČD o zde byla deklarována volba parlamentu podle všeobecného, rovného a tajného práva a podle zásady poměrného zastoupení o potvrzení volebního práva čs. občanů (slovanské národnosti) bez rozdílu pohlaví o stanovení pasivního vol. práva na 21 let. o hlavní úkolem ÚNS byla příprava a přijetí nové ústavy o funkční období bylo stanoveno do doby, neţ se sejde nový zákonodárný sbor ČSR, nejdéle však na dobu dvou let o ÚNS mohlo vykonávat zákonodárnou moc na celém území ČSR, SNR měla vydávat do přijetí nové úpravy nařízení SNR. Působnost obou orgánů vymezena první praţskou dohodou. o v ústavním zákoně také zákaz majorizace pokud jde o státoprávní postavení Slovenska o jednokomorový orgán, který měl 300 členů; 24-členný Stálý výbor v jeho čele o dosud pro něj platila ustanovení Ústavy z roku 1920 a poslanecké sněmovně o zrušen volební soud, nahrazen ověřovacím výborem ÚNS - otázka postavení Slovenska byla kromě toho řešena 11. dubna 1946 druhou praţskou dohodou mezi vládou a SNR – podrobnější úprava pravomocí prezidenta a příprava celostátních norem, deklarace snahy odstraňovat významné rozdíly v právu platném v českých zemích a na Slovensku. - zmíněné volební předpisy byly po dosaţení dohody v rámci Národní fronty doplněny zákonem č. 67/1946 Sb. o volbě ústavodárného Národního shromáţdění o 28 volebních krajů celkem, 13 v zemi České, 6 v Moravskoslezské a 9 na Slovensku. o právo volit vázáno na splnění podmínek zákona 28/1946 Sb. (viz. výše) o byla stanovena volební povinnost - kdo nevolil, hrozila mu pokuta (vyňati občané 70 let +, vzdálení více neţ 100 km, „neodkladná povinnost úřadu nebo povolání“ o zachován princip poměrného zastoupení a vázaných kandidátek kandidovat mohlyjen strany Národní fronty. o volby vypsal ministr vnitra vyhláškou ze dne 19. 4. 1946 o v českých zemích a i na Slovensku kandidovaly tak vţdy 4 strany kdo se nerozhodl pro ţádnou ze stran, mohl vhoditbílý lístek komunistický nápad, nekomunističtí politici je odsuzovali jako volební trik – vyjádřeno Ferdinandem Peroutkou v článku „Nedáte-li červený, dejte aspoň bílý“ - v březnu 1946 se strany Národní fronty dohodly na pravidlech volební soutěţe o v agitaci nebudou napadat vládní program a prezidentské dekrety, zdrţí se osobních útoků a budou připraveny ke spolupráci po volbách - výsledky voleb přinesly velké vítězství komunistické straně: o velké vítězství KSČ – 40, 17%, dále národní socialisté asi 24%, lidovci 20% a sociální demokracie 15% o na Slovensku ale zvítězila Demokratická strana (62%) a KSS (komunisté) jen 30%, přesto v ÚNS obsadili 114 mandátů o bílé lístky nakonec neměly příliš velký vliv, bylo jich odevzdáno za 0,4% hlasů - ještě před dokončením jednání o sestavení nové vlády se především na nátlak komunistické stran sešly stran Národní fronty i k otázce postavení Slovenska 27. června 1946 – byla uzavřena tzv. třetí praţská dohoda o měla posílit centralizační tendence a tak oslabit důsledky vítězství Demokratické strany na Slovenskuo posílení ministerstev a vlády ve vztahu k SNR o příslib pokračující unifikace českého a slovenského práva 18. června 1946 – sešlo se na ustavující schůzi Ústavodárné Národní shromáţdění o předsedou byl na měsíc zvolen A. Zápotocký, pak národní socialista J. David 19. června 1946 – jednomyslná volba Edvarda Beneše prezidentem proběhla 19. června. 132
SZČD 2. července 1946 – jmenována nová vláda – v čele Klement Gottwald o KSČ měla 7 členů vlády, KSS další dva o národní socialisté, lidovci a demokraté získali po 4 křeslech, sociální demokraté 3 o dva ministři,, Ludvík Svoboda a Jan Masaryk, byli bez politické příslušnosti - vláda přijala vcelku umírněný Budovatelský program o zaloţený především na dokončení rekonstrukce válkou poničené země zaloţené na dvouletém hospodářském plánu - klíčová byla otázka přípravy nové ústavy o ta měla vycházet z demokratických zásad Ústavy 1920, ale i z poválečných změn o zvláště byly zmíněny národní výbory, znárodnění, národní pojetí státu jako státu slovanských národů (bez zvláštních práv národnostních menšin) a dokončení tzv. národní očisty. - neměnnou základnou zahraniční politiky mělo být spojenectví se SSSR, ale i prohlubování vztahů s VB, USA a Francií. - partnery v Národní frontě se snaţili komunisté uklidnit prohlášením, ţe vláda povaţuje znárodnění za ukončené - v listopadu 1946 prošla vláda částečnou rekonstrukcí hlavně kvůli politické krizi na Slovensku a změnám ve sloţení Sboru pověřenců SNR - k přípravě ústavy zřízen ústavní výbor formou zvláštního ústavního zákona č. 197/1946 Sb. o tvořili jej zástupci všech stran Národní fronty podle zásad poměrného zastoupení, generálním zpravodajem komunista Vladimír Procházka o jako poradní orgán tento výbor zřídil tzv. sbor expertů kde byli i tvůrci Ústavy 1920 – např. profesor František Weyr, A. Meissner aj. Hoetzel - za návrh ústavy z pera profesora MU Vladimíra Kubeše se postavili národní socialisté o sladění zásad ústavy 1920 a pomnichovského vývoje s Masarykovskými ideály socializující demokracie Československý národ – odmítání asymetrický model postavení Slovenska o vyslovil se pro zemskou decentralizaci, rozdělení kompetencí mezi Národní shromáţdění a zemské sněmy o velký důraz kladen na kontinuitu úpravy občanských práv a svobod včetně sociálních práv, návrh počítal i s ústavním soudem ÚNOROVÉ UDÁLOSTI 1948 - komunisté jiţ po volbách v roce 1946 vytyčili za cíl získání moci ve státě, ať jiţ se tak mělo stát vítězstvím v následujících volbách nebo pouţitím násilných prostředků - nekomunistické strany začínají kritizovat komunistické praktiky - v průběhu roku 1947 se tak vedení Národní fronty dostalo do krize, která spěla ke svému únorovému vyvrcholení - situaci zhoršovala zahraničněpolitická orientace na Sovětský svaz, která se především promítla odmítnutí tzv. Marshallova plánu - vztahy mezi nekomunistickými stranami a KSČ vyhrotil v roce 1947 i tzv. Krčmaňský případ o na ministry národně socialistické stran Zenkla a Drtinu měl být spáchán atentát o stopy vedly k sekretariáty KSČ v Krčmani na Olomoucku (nevyšetřeno) - konkrétním podnětem k propuknutí vládní krize se stala situace v bezpečnostních sluţbách, které se stále více dostávaly pod kontrolu komunistické strany 20. února 1948 – 12 ministrů tří nekomunistických stran podalo demisi o vypukla otevřená politická krize 133
SZČD o ministři předpokládali, ţe komunisté buď ustoupí, nebo prezident jmenuje novou vládu - KSČ se soustředila na ústavní řešení krize a vyzývala k plnění programu; zároveň však začala hledat příznivce kolaborace s novým reţimem a hovořila o tzv. obrozené Národní frontě - hlavní úlohu měly sehrát tzv. akční výbory Národní fronty o tvořily se v ústředních institucích, úřadech a závodech o program očisty se dotkl i národních výborů všech stupňů o právně byla čistka v národních výborech zaloţena na vyhlášce ministerstva vnitra o přechodné úpravě odvolávání členů národních výborů o dochází k odstraňování nekomunistických členů národních výborů - KSČ se snaţila vytvořit situaci, ve které by musel prezident Beneš přijmout její poţadavky a umoţnit Gottwaldově rekonstruované vládě další vládnutí o nátlak prostřednictvím demonstrací a spolupráce s masovými organizacemi o KSČ podpořilo urychlené svolání sjezdu závodních rad a sjezdu zástupců rolnických komisí měly přijít s návrhy na další znárodnění a pozemkovou reformu sjezd závodních rad svolala komunisty kondolovaná Ústřední rada odborů odborové organizace byly vyzvány, aby zasílaly rezoluce na podporu KSČ - nekomunističtí ministři, kteří podali demisi, věřili v parlamentní řešení krizi a spoléhali na prezidenta Beneše - nerozhodnou situaci zaujímala sociální demokracie, která kritizovala jak rezignující ministry, tak KSČ - důleţitým prvkem řešení únorové krize byla fakt, ţe z rozhodování byl vyloučen parlament - v noci z 24. na 25 února se vedení KSČ usneslo, ţe se K. Gottwald, V. Nosek a A. Zápotocký druhý den sejdou s prezidentem Benešem a budou poţadovat přijetí demise a jmenování Gottwaldem přebudované nové vlády obrozené Národní fronty - 25. února se podařilo KSČ zorganizovat masové shromáţdění na Václavském náměstí, kde měla být vyhlášena generální stávka, pokud by prezident nepřijal Gottwaldovy poţadavky o schůzka nedospěla ke jmenování nové vlády o ale Beneš si uvědomoval, ţe bez těší podpory prodemokratických sil není moţný ţádný odpor o po další schůzce rezignaci přijal a souhlasil se změnami ve vládě - přes zdánlivé ústavní řešení politické krize představoval Únor 1948 státní převrat o KSČ se definitivně chopila moci ve státě a vyhlásila období nové, tzv. lidově demokratické republiky o to období chápala jako diktaturu proletariátu, které měla potlačit veškerou názorovou opozici a byla totalitárním systémem o lidová demokracie se měla soustředit na budování socialismu - poté co Beneš přijal demisi ministrů, umoţnil Gottwaldovi rekonstruovat vládu o ke komunisty loajální ministry - KSČ měla mocenský monopol, Národní fronta se stala jen převodní pákou a jakousi fasádou nového reţimu - řada lidí byly obelhána komunistickou propagandou o československé cestě k socialismu a stalo se tak pomocí metody nátlaku ulice 134
SZČD - zaváděný politický systém se hodlal stát kopií stalinského systému v Sovětském svazu - rekonstruovaná Gottwaldova vláda předstoupila 10. března před Ústavodárné Národní shromáţdění s programem zvaným téţ „Akční program“ o rozsáhlé přeměny v duchu lidové demokracie, zestátněné a centrálně plánované ekonomiky a očisty veřejného ţivota o to vše měla zajistit nová ústava - došlo i k očistění Ústavodárného národního shromáţdění , v parlamentu byl vytvořen tzv. Akční výbor parlamentní Národní fronty o někteří poslanci emigrovali, někteří byli zatčeni o byl přijat ústavní zákon č. 74/1948 Sb., kterým byla upravena volba, pravomoc a činnost Národního shromáţdění volební období bylo stanoveno na 6 let, počet členů zůstal zachována na 300 byl rozšířen okruh osob, u který existovala tzv. překáţka volebního práva, a narušena byla téţ tajnost hlasování - legitimací nového komunistického reţimu se totiţ měly stát nové parlamentní volby, naplánované na 30. květen 1948 o do příprav se promítnul postoj totalitní moci k demokracii o bylo navrţeno, aby byla do voleb předloţena jen jedna volební kandidátka Národní fronty (KSČ v ní měla získat 70% míst, zbytek měl být rozdělen jiným stranám) o ţádná opozice, volič měl moţnost volit kandidátku nebo vhodit bílý lístek o nový reţim získal v atmosféře strachu 86, 6 % 7. června 1948 – abdikoval prezident Edvard Beneš 14. června 1948 – novým prezidentem zvolen Klement Gottwald, označovaný za „prvního dělnického prezidenta“ PODOBA POLITICKÉHO SYSTÉMU V POÚNOROVÉM OBDOBÍ - politický systém se po Únoru vyznačoval snahou komunistické strany zachovat zdání pokračování poválečného politického vývoje o komunisté vyuţili koncept „obrozené“ Národní fronty a zachování existence dalších politických stran (pseudodemokratická fasáda totalitního reţimu) - v červnu 1948 došlo ke sloučení KSČ se sociálně demokratickou stranou, ale členy KSČ se stala asi jen třetina původních členů sociální demokracie - ostatní strany prošli „očistou“ a redukcí členstva o Národně socialistická strana pokračovala jako Československá strana socialistická o dále zůstaly jen: Československá strana lidová, Strana slovenskej obrody a Strana slobody - Národní fronta prošla institucionální obměnou; byla nová organizační struktura: - pod její rámec spadly i organizace společenského ţivota o odbory pouze jako nástroj KSČ o povolena byla jediná mládeţnická organizace - Svaz československé mládeţe, pro děti jen sjednocená organizace Pionýr o vznikly „ideově umělecké svazy“ spisovatelé, skladatelů,… o Svaz československo-sovětského přátelství, Československý svaz tělovýchovy - Národní fronta se tak stala prostředkem kontroly nad převáţnou částí veřejnéhoţivota podle politiky určované představiteli komunistické strany 135
SZČD - sdělovací prostředky podřízeny cenzuře - KSČ se stala jedinou vládnoucí stranou v Československu o politická moc byla soustředěna v rukou úzké špičky funkcionářů KSČ o formálně nejvýznamnější orgán KSČ byl sjezd a mezi sjezdy Ústřední výbor o klíčové postavení ale jen předsednictvo Ústředního výboru KSČ (politbyro) – v čele první tajemník ÚV KSČ - politická moc na konci 40. let a v 50. letech byla ale soustředěna i v bezpečnostních orgánech ovládaných vysokými funkcionáři KSČ, coţ se projevilo ve vlně vykonstruovaných procesů postihujících i špičky komunistické strany - řada lidí z obavy před ztrátou funkce nebo s nadějí na její vylepšení vstupovala do KSČ o podíl dělníků ve straně poklesl o stouplo mnoţství úředníku, právnických profesí o tento trend podporovalo i zavedení systému tzv. nomenklatury, která znamenala vytváření seznamy funkcí a lidí, kteří je mohli vykonávat – o nich rozhodovali stranické orgány - první léta z hlediska programu určoval program přijatý na IX. sjezdu KSČ v květnu 1949, který obsahoval generální linii výstavby socialismu o zavedení diktatury proletariátu – vypořádání s politickými oponenty o podpora sociální oblasti o pětiletý hospodářský plán – centrálně plánované hospodářství, zapojení ekonomiky do hospodářského prostoru sovětského bloku ÚSTAVA 9. KVĚTNA - aţ do vydání ústavy 9. května formálně platila Ústava z roku 1920, která byla ale proměněna pomnichovským vývojem, dekrety prezidenta republiky, normotvornou činností SNR i legislativní činností poválečných parlamentů o změny se dotkly vlády a parlamentu, volebního práva, státního občanství, apod. o zásadní proměnou prošel systém veřejné správy, jehoţ základem se stala soustava národních výborů - návrhy ústavy připravované v Ústavodárném Národním shromáţdění obsahovaly prvky limitované a socializující demokracie poválečné doby - přesto se v nich udrţely některé principy parlamentní demokracie z Ústavy z r. 1920, jako např. koncepce dělby moci, zachování občanských práv a svobod - sporná zůstala otázka státoprávního uspořádání československého státu o vedoucí přestavitelé KSS chtěli rozšířit pravomoci slovenských orgánů o většina z návrhu však byla zamítnuta - návrh ústavy vyšel nakonec z připravených elaborátů ústavního výboru ÚNS o nejvýznamnější úpravy byly učiněny v preambuli a v koncepci tzv. základních článků o dále v pasáţích týkajících se znárodnění, ekonomiky a národních výborů o zároveň bylo rozhodnuto, aby probíhala tzv. všenárodní diskuze o ústavě - ještě před schválením ústavy přijalo Národní shromáţdění řadu zákonů, které předznamenaly obsah ústavy a které dobře charakterizovaly cíle nového reţimu - díky „očistným akcím“ parlamentu byl návrh ústavy přijat dne 9. května 1948 ve Vladislavskémsále Praţského hradu jednomyslně hlasy 246 přítomných poslanců o hlasovalo se odděleně o jednotlivých částech – preambuli, základních článcích a o následujících kapitolách 136
SZČD o prezident Beneš odmítl ústavu podepsat, ale ještě před nabytím její účinnosti odstoupil o ústavu tak podepsal aţ nový prezident Gottwald
o Ústava 9. května byla přijata jako ústavní zákon č. 150/1948 Sb. - po formální stránce se členila na: 1. Prohlášení – 12 článků, v nichţ byly vyjádřeny základní ústavní zásady 2. Podrobná ustanovení ústavy – 10 kapitol se 178 paragrafy I. PREAMBULE - poměrně rozsáhlá preambule jiţ odráţela ideologii nového reţimu, kdyţ prohlásila, ţe československý lid je pevně rozhodnut vybudovat osvobozený stát jako lidovou demokracii, která nám zajistí pokojnou cestu k socialismu - zabývala se historickým vývojem, který interpretovala z marxistických, ale i národněpokrokových pozic II. ZÁKLADNÍ ČLÁNKY 1. Článek I. – zakotvena lidově demokratická republika, stejně jako zásada, ţe jediným zdrojem moci ve státě je lid 2. Článek II. – ústava výslovně hovořila o jednotné státě dvou rovnoprávných národů, Čechů aSlováků 3. Článek III. – stát zaručoval svým občanům bez rozdílu pohlaví základní občanská práva a svobody, včetně nový sociálních práv (právo na vzdělání, právo na práci, na spravedlivou odměnu za práci, na odpočinek v práci) a zároveň tento článek obsahoval vymezení dvou „obecných“ občanských povinností 4. Články IV. – VII. – byla definována formální koncepce dělby moci - volební právo do jednokomorového Národního shromáţdění mělo být obecné, rovné, přímé a tajné - prezident republiky jako hlava státu měl být volen Národním shromáţděním na dobu 7 let a nejvyšším orgánem moci vládní a výkonné měla být vláda - formálně nezávislá měla být i moc soudní, přičemţ ústava předpokládala kromě soudců z povolání i soudce z lidu, kteří byli při rozhodování rovni - soudci byli vázáni právním řádem lidově demokratické republiky 5. Články VIII. a IX. – potvrdily zachování slovenských národních orgánů, tedy Slovenské národní rady a Sboru pověřenců 6. Článek X. – za nositele a vykonavatele státní moci v obcích, okresích a krajích a stráţce práv a svobod lidu prohlásil národní výbory 7. Článek XII. – ústava zde potvrdila sociální a ekonomické proměny poválečného období, kdyţ hospodářství viděla zaloţené na znárodnění nerostného bohatství, průmyslu, velkoobchodu a peněţnictví, na vlastnictví půdy podle zásady „půda patří těm, kdo na ni pracují“ – národní hosp. se mělo řídit prostř. jednotného hospodářského plánu III. PODROBNÁ USTANOVENÍ - některé změny realizovány ústavními zákony, ale těch nebylo vydáno mnoho - většina změn ale nezakotvena v ústavě, pouze prováděna prováděcími ústavními zákony tzn. neústavní!!!
137
SZČD - obsah - 10 kapitol: 1. Základní práva a svobody - nebyla měněna ani doplňována, ale prováděcími zákony a politickými zásahy se stala pouhou bezvýznamnou deklarací, která v praxi přestala fungovat - likvidace osobních práv a svobod, politických práv, svobody pohybu a pobytu, shrom. - rozvedena myšlenka občanských povinností – branná povinnost, pracovní povinnost, - zavedena cenzura tisku 2. Národní shromáţdění - v ústavě formálně zakotvena parlamentní forma vlády - realita ale jiná, faktická politická a státní moc soustředěna do jedněch rukou KSČ - jednokomorový parlament - volby - v ústavě zakotven poměrný systém, ale v praxi existovala jednotná kandidátní listina Národní fronty, která vyloučila všechny ostatní kandidáty, přijat 26/1954 - Ústavní zákon o volbách do NS a Slovenského národní rady, který zavedl jednomandátové volební obvody dle sovětského vzoru(1 poslanec na 35 000 ob.) - imperativní mandát - v ústavě nebyl zakotven, ale v praxi fungoval - Předsednictvo NS - interpretace zákonů - kdyţ NS nezasedalo, mohlo Předsednictvo NS vydávat neodkladná opatření, která pak byla dodatečně schvalována NS 3. Prezident - návaznost na Ústavu 1920 - prezidenta volí NS na 7 let, moţnost 2x - kontrasignace, imunita, neodpovědnost z funkce, moţnost stíhání pouze za velezradu - změna- výjimka pro Beneše, nemohl být zvolen 2x - náměstek prezidenta - nový úřad, náměstek zastupoval prezidenta, který nemohl vykonávat 4. Vláda - sloţení: předseda, předsedovi náměstci, ministři, státní tajemníci - jmenována prezidentem, odpovědna NS - vláda se stává nejdůleţitějším orgánem ve státě, přestoţe ústava zakotvuje parlamentarismus!!! - stalo zosobněním centralizace státní správy a jeho ovládnutí komunistickou stranou - řada právně relevantních otázek byla upravena nikoliv zákonem, ale nařízením vlády - postavení vlády bylo posíleno také právním přijetím pětiletých hospodářských plánů - přijat: 241/1948 Sb. - Zákon o prvním pětiletém hospodářském plánu - zmocnil vládu vydávat nařízení s mocí zákona, kdyţ to bylo nutné kvůli splnění pětiletky - posílil pravomoci vlády na úkor parlamentu = protiústavní zmocnění 47/1950 Sb. - Ústavní zákon o úpravách v organizaci veřejné správy - takţe sice původně platilo, ţe ministerstva mohla být zřizována jen zákonem, ale díky tomuto ÚZ mohla vláda zřizovat/rušit ministerstva, jak chtěla, přestoţe sama nemá pravomoc vydávat zákony 5. Slovenské národní orgány - Ústavní zákon o slovenských národních orgánech - 33/1956 Sb. stanovil, které pravomoci připadnou slovenským národním orgánům na úkor ústředních orgánů (hl. vlády) 6. Národní výbory - orgány státní moci v obcích, okresích a krajích, vykonávají zde veřejnou správu - v ústavě sice řečeno, ţe jsou odpovědny lidu, v praxi ale fungoval imperativní mandát a NV fakticky ovládala KSČ
138
SZČD 7. Soudy - v ústavě zakotveny jen: NS, nejvyšší vojenský soud a správní soud, v ústavě nebylo nic o ÚS ani o Volebním soudu - soudci z lidu = novinka, povoláváni příslušnými Národními výbory - přijat: Ústavní zákon o soudech a prokuratuře - 64/195 Sb. o vytvořena nová soustava soudnictví a prokuratury dle sovětského svazu o soudy: a) obecné = nejvyšší, krajské a lidové (původně obecní) b) zvláštní = vojenské a rozhodčí o zrušen Nejvyšší vojenský soud a Správní soud, zůstal jen Nejvyšší soud = nejvyšší soudní orgán o generální prokurátor oddělen od ministerstva spravedlnosti, dohlíţel na veškeré provádění zákonů a pr. předpisů 8. Hospodářské zřízení - úplně nová část ústavy, která v Ústavě 1920 nebyla - jednotný hospodářský plán - zavedení plánovaného hospodářství - stanovuje 3 moţné způsoby vlastnictví: a) Soukromé vlastnictví - podniky pouze do 50 zaměstnanců a půda pouze do 50 ha - ale po čase fakticky odstraněno, jelikoţ malí podnikatelé nuceni vstupovat do druţstev b) Družstevní vlastnictví c) Národní vlastnictví - komunální vlastnictví = ta část národního vlastnictví, která neslouţí jako celostátní majetek, ale jako majetek určitého správního celku (obce, okresu, kraje) 9.-10. Obecná ustanovení, závěřená a přechodná ustanovení - rozebírají státní občanství, hranice ČSL, hl. město ČSL, státní symboly, … - § 171 = interpretační paragraf o paragraf, který legalizoval neústavnost a nezákonnost!!! o řečeno, ţe všechny 3 části Ústavy platí jako celek, a při výkladu je nutno vycházet z ústavy jako celku - samotná ustanovení ústavy byla jen proklamací, kterou komunistický reţim nemíní dodrţovat - neexistence ústavního soudu a likvidace Nejvyššího správního napomáhala reálnému obcházení textu ústavy - Národní shromáţdění se stalo do značné míry továrnou na zákony, které připravila vláda a schválily orgány KSČ – v této souvislosti se hovoří o „kulise“ či „komparsu centrálně řízeného divadla“
139
SZČD 32. A Zemská zřízení 16. století včetně vybraných příkladů z pramenů Kodifikace zemského práva byla u nás provedena aţ v době rozvinuté stavovské společnosti. Šlechta měla ve státě rozhodující moc a v zákoníku viděla jiţ prostředek k tomu, aby si dosaţené politické zisky také právně zajistila. r. 1487 byla ustanovena zemským sněmem komise k sepsání zemského práva. Články však nebyly přijaty. V r. 1497 se znovu usnesl sněm se souhlasem krále Vladislava na sepsání zemského práva. Základní články a vlastní zásady kodifikace byly dohodnuty s panovníkem koncem r. 1499 (tzv. Zůstání prešpurské). Na konečné redakci se podílel Petr a Zdeněk ze Štemberka a královský prokurátor Albrech Rendl z Oušavy. Zákoník byl vydán pod názvem Zemská zřízení království českého (běţně označeno jako Zemské zřízení Vladislavské) a byl přijat r. 1500 proti výslovnému odporu městského stavu. Vladislav jej potvrdil aţ 1502. Později byl pro Ferdinanda I. zhotoven latinský překlad pod názvem Constitutiones terrae, autorem Racek Doubravský. Vladislavské zřízení zemské Původně se skládal z nečíslovaných článků, ve kterých je bez hlubšího systému shrnuto právo zemské. Obsahuje právo ústavní, procesní, správní, předpisy o pravomoci a odpovědnosti zemských úředníků, právo trestní, dědické aj. Po formulační stránce je pozoruhodná snaha autorů vzbuzovat dojem starobylosti jednotlivých ustanovení a dojmu, ţe v zákoníku není nic jiného neţ to, co od starodávna v Čechách platilo, tj. co šlechta jako svá práva uţívala. Zákoník byl často měněn a doplňován: 1530 – nově vydána jen část kodifikace v novém uspořádání 1549 – vydáno celé nové zemské zřízení, přičemţ po formální stránce došlo k jeho úplnému přepracování, zdokonalení systému, články očíslovány, dílo opatřeno obsahem a věcným rejstříkem. Po obsahové stránce byla zdůrazněna úloha panovníka, rozsah a nedotknutelnost jeho práv a poprvé bylo uzákoněno stíhání deliktů uráţky majestátu a omezena podstatně práva stavů. 1564 – nové vydání obsahovalo jen nepodstatné změny form.povahy a platilo aţ do r. 1627. K zemským zřízením byly postupně připojeny také doplňky: Smlouva svatováclavská /1517/ Formálně ukončila spory mezi šlechtou a městy. Za cenu ústupků šlechty v oblasti soudní jurisdikce, kdy byla uznána v určitých případech soudní pravomoc měst nad šlechtici a vytvořena soustava kolizních norem pro spory mezi šlechtici a měšťany, která pak platila aţ do Josefínského soudního řádu z r. 1781. Královská města odmítala uznat závaznost Vladislavského zřízení zemského. Neshody mezi šlechtou a měšťany se týkaly politických i hospodářských otázek, které byly posléze z větší části urovnány ústupky obou sporných stran. Roku 1508 uznala šlechta právo měšťanského stavu na třetí hlas při rozhodování zemského sněmu (coţ ve VZZ zakotveno nebylo). Smlouva o ručnicích /1524/ Shrnula dříve vydané policejní předpisy o uţívání střelných zbraní. Jejím politickým smyslem byl především zákaz volného uţívání zbraní poddanými. Smlouva o hory a kovy /1534/ Nově upraven podíl panovníka na výtěţku dolování, tzv. urbura. O mezích, hranicích, soudu a rozepři mezní /1600/ Autor Jakub Menšík z Menštejna, písemně zachyceno dosud obyčejové právo, kterým se zřídilo rozhodování sporů o hranice pozemků. Na Moravě došlo ke kodifikaci později. Kodifikaci nahrazovaly tzv. zemské landfrýdy. Obsahovaly závazná pravidla a kaţdý ze šlechticů, který by odmítl přistoupit k takové smlouvě, byl povaţován za obecného nepřítele. Vlastní zemské zřízení bylo přijato aţ v r. 1535.
140
SZČD 32. B Československý ústavní vývoj 1948 - 1989 ZMĚNY V ÚSTAVĚ 9. KVĚTNA - určité části ústavy byly v letech 1948 – 1960 doplňovány novou úpravou a nejčastěji byly změny prováděny dokonce jen na úrovni prováděcích předpisů - za nejvýznamnější změny v ústavě lze povaţovat přijetí: o ústavního zákona č. 64/1952 Sb. o soudech a prokuratuře o zákona o zlidovění soudnictví o zákona č. 194/1949 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství o ústavního zákona č. 81/1953 Sb. o řízení národních výborů vládou o ústavní zákon č. 12/1954 Sb. o národních výborech o ústavní zákony č. 26 a 27/1954 Sb. o volbách o Národního shromáţdění a o volbách do slovenské národní rady - zejména poslední dva zmíněné ústavní zákony přinesly některé změny ve způsobu volby do parlamentu, prezentované jako další demokratizace voleb – na podstatě vole v totalitním reţimu se však nic neměnilo o změny spočívala ve zrušení pevně daného počtu poslanců Národního shromáţdění o úpravou volebních obvodů podle zásady, ţe určitý počet poslanců reprezentuje určitý počet obyvatel (1 poslanec měl reprezentovat 35 000 obyvatel) o kandidáti na poslance NS byli ze zákona povaţování za kandidáty Národní fronty o na základě těchto předpisů byly v listopadu roku 1954 provedeny volby do Národního shromáţdění i do Slovenské národní rady - další zajímavou otázkou ústavního vývoje mezi lety 1948 – 1960 byl osud celé kapitoly 5 Ústavy 9. května, pojednávací o slovenských národní orgánech - jiţ koncem roku 1954 došlo k obnovení diskuzí o postavení slovenských národních orgánů, a tím i vztahů Čechů a Slováků ve společném státě o Slovenská národní rada byla v 50. letech jednak personálně postiţena probíhajícími politickými procesy a jednak v letech 1950 – 1953 prakticky ani nezasedala o v dubnu 1956 přijalo Politické byro ÚV KSČ usnesení o zvýšení pravomoci slovenských národních orgánů o usnesení bylo provedeno ústavním zákonem č. 33/1956 Sb. – pravomoci Slovenské národní rady a Sboru pověřenců se zvýšily v oblasti kultury, školství, zdravotnictví a zemědělství - období let 1948 – 1960 také nebylo jednolitým obdobím z hlediska politického vývoje - kdyţ po Stalinově smrti zemřel 14. března Klement Gottwald došlo i k určitým změnám ve vedení komunistické strany a v politice KSČ o avšak nebyly vyplněny naděje na větší politické změny a mocenské přesuny o podle očekávání byl zvolen prezidentem Antonín Zápotocký, důleţitý post prvního tajemníka ÚV KSČ zaujal Antonín Novotný o vedení KSČ přijalo usnesení o zahájení nového kurzu, avšak snaţilo se spíše vyhovět doporučení sovětských představitelů - další významný impuls k alespoň částečné proměně původní podobu výkonu politické moci komunistickou stranou přinesl XX. sjezd Komunistické strany Sovětské svazu, na němţ N. S. Chruščov v tajné zprávě odhalil a kritizoval některé projevy kultu Stalinovy osobnosti a nezákonnosti jeho vlády o to bylo inspirací pro české komunisty, aby se podívali na svoji vlastní minulost, zejména na politické procesy o odbory začaly hlasitěji vyjadřovat své poţadavky a zájmy ochrany zaměstnanců 141
SZČD o v květnu 1956 však vedení KSČ označilo celospolečenskou diskuzi k závěrům XX. sjezdu KSSS za ukončenou o celostátní konference v červnu 1956 přijal nic neříkající usnesení o likvidaci byrokratismu a o změnách v řízení ekonomiky o reflektovány však byly nejkřiklavější příklady nezákonností, coţ vedlo k poţadavku novelizovat trestní zákon a trestní řád - po smrti A. Zápotockého na konci roku 1957 byl prezidentem zvolen první tajemní ÚV KSČ Antonín Novotný o stranická a státní funkce se opět dostalo do jedněch rukou, coţ potvrdilo nadvládu jedné státostrany – KSČ – nad celou československou společností - vedení KSČ se snaţilo ve druhé polovině 50. let zaměřit především na řešení aktuálních ekonomických a sociálních problémů, a dovršit tak výstavbu základů socialismu o tyto změny měly za cíl zmírnit společenské napětí a nepřipustit vyhrocení vývoje vztahu strany a společnosti, jak tomu došlo v Polsku či Maďarsku o toto směřování potvrdil zejména XI. sjezd KSČ, konaný v roce 1958 o KSČ začala poté hovořit o dobudování základů socialismu, coţ se projevilo např. v zásadních změnách právního řádu či přípravě nové ústavy PŘÍPRAVA A PŘIJETÍ ÚSTAVY Z ROKU 1960 - na konci 50. let bylo stále více zřejmé, ţe původní ústavní úprava, zejména svými původně demokratickými „krycími“ prvky, neodpovídá povaze komunistického reţimu - ve vedení KSČ se proto objevily hlasy volající po nové ústavě - v červnu 1958 se konal XI. sjezd KSČ, který konstatoval, ţe byla „dovršena socialistická výstavba, odstraněny zbytky vykořisťovatelských tříd, vbrzku bude předstižena úroveň vyspělých kapitalistických států ‘‘ - vedením KSČ bylo především zdůrazňováno, ţe ústava musí být jiţ ústavou socialistického státu o ústava měla potvrdit vedoucí úlohu dělnické třídy a jejího „předvoje“ KSČ o stejně jako socialistický charakter politického, ekonomického a sociálního systému - návrh nové ústavy projednal ÚV KSČ na počátku dubna 1960 a rozhodl, ţe o ústavě bude probíhat všenárodní diskuze v Národní frontě , plně pod kontrolou stranických funkcionářů - výsledky diskuze spolu s návrhem Ústavy byl projednán na III. celostátní konferenci KSČ, která proběhla na počátku července 1960 - v červnu 1960 proběhly volby do Národního shromáţdění (NS), Slovenské národní rady (SNR) a národních výborů (NV), který byly jen manifestačním potvrzením politické situace reálného socialismu 11. července 1960 – Národní shromáţdění schválilo návrh nové Ústavy a ústava byla vyhlášena ve Sbírce zákonů jako ústavní zákon č. 100/1960 Sb. o významný předěl v československých (čsl.) ústavních dějinách o degradace právní kultury, ideologická indoktrinace, ale na druhou stranu byla „méně fiktivní“ něţ Ústava 9. května z roku 1948 o ústava z roku 1960 realizovala i ústavní potvrzení „vedoucí úlohy“ Komunistické strany Československa o ústava téţ výslovně prohlásila československý stát za socialistický
o ústava se členila do úvodního Prohlášení (Preambule), devíti hlav a 112 článků Prohlášení (preambule) 142
SZČD dokončení etapy budování základů socialismu, vyhlášena další etapa vytváření předpokladů pro přechod od socialismu ke komunismu 1. hlava: Společenské zřízení Československá socialistická republika byla socialistickým státem zaloţeným na pevném svazku dělníků, rolníků a inteligence zakotvena vedoucí úloha KSČ ve státu i společnosti (čl. 4), základní ideologie marxismu- leninismu (čl. 16) zakotven politický systém Národní fronty a úloha ,,dobrovolných společenských organizací‘‘ (př. ROH) v hospodářské oblasti prohlásila za základ státu zespolečenštění výrobních prostředků, plánovací hospodářství, socialistické vlastnictví (státní, druţstevní), připuštěno i osob. vlastnictví a omezeně i drobné soukromé vlastnictví zakotvení mezinárodního směřování– orientace na SSSR 2. hlava: Práva a povinnosti občanů stavěla zájmy společnosti nad zájmy jednotlivce formulovány úţeji a méně konkrétně neţ v Ústavě z 9. května rovnost občanů před zákonem bez zřetele na národnost a rasu, rovnost muţe a ţeny v rodině, práci i ve veřejné činnosti široce upravena hospodářská a sociální práva (na práci, na ochranu zdraví, ochranu rodiny,…) formálně zakotvena i polit. práva a osobní svobody, ale v zájmu pracujícího lidu (svoboda projevu, slova, shromaţďování,…) náboţenské svobody – víra není důvodem pro neplnění občan. povinností! další povinnosti- dbát zájmů státu, chránit socialistické vlastnictví, … neplatila zásada, ţe občanovi lze uloţit povinnost jen na základě zákona (prováděcí právní předpisy) 3.,4.,5. hlava: Dělba moci formálně dělba pravomocí mezi NS, prezidenta a vládu, ale upřednostnění jednoty výkonu stát. moci (moc NS + čl. 4) → definitivní upuštění od klasické dělby moci NS– 300 členů, na 4 roky, imperativní mandát nejvyšší zákonodárný orgán volí prezidenta, ratifikuje mez. smlouvy, vyslovuje nedůvěru vládě, vypovídá válku, volí členy Nejvyššího soudu, odpovídal mu generální prokurátor 30 členné představenstvo– mohlo vydávat zákonná opatření (schvalována na nejbliţším zasedání NS, nemohla měnit Ú) upřednostnění projednávání důleţitých otázek v ÚV KSČ 6. hlava: Slovenské národní orgány výrazným prvkem byla centralizace, která se projevila v omezení slovenských národních orgánů NS mohlo zrušit práv. předpisy SNR, zrušen Sbor pověřenců 7. hlava: Národní výbory potvrzení zvýšení pravomoci správní organizace státu– 10 krajů, 108 okresů, hl. město Praha 8. hlava: Soudnictví, prokuratura
143
SZČD 33. A První zákoník městského práva v Čechách – ustanovení o tortuře a systém trestů Úsilí o kodifikaci městského práva pokračuje od čtyřicátých let 16. st. 1558 se objevuje první psaný návrh, vycházející z práva Starého Města praţského, autorem právník Pavel Kristián z Koldína. Pavel Kristián z Koldína /1530-1589/ Vykonával funkci novoměstského písaře a od r. 1565 byl kancléřem Starého Města praţského. Výnosnými sňatky dosáhl velkého majetku a zastával řadu významných městských úřadů. Jeho předností byla nejen dokonalá znalost domácího práva a právní praxe, ale i vynikající znalost práva římského. Měl rozhodný podíl na konečné podobě zákoníku, který byl vydán r. 1579. Práva městská království českého /1579/ Král tento zákoník sankcionoval a roku 1580 apelační soud prohlásil zákoník za závazný pro soudní praxi. Z počátku nebyla územní platnost úplná. Oblast českých měst, která se řídila právem magdeburským, především oblast Litoměřicka – dlouho odmítaly pro sebe závaznost nového zákoníku. Jejich odpor byl zlomen aţ 1610. V 17. st. rozšířena platnost zákoníku i na moravská města, platil i v 18. st., poslední podstatná část zákoníku o právu majetkovém byla zrušena aţ r. 1811 ABGB. Obsah Obsahoval právní předpisy, které upravovaly v podstatě veškerý ţivot obyvatel města a jeho správu i soudnictví. Jsou tu především předpisy o městské správě, povinnostech městské rady a konšelů, o městském soudnictví, majetkovém právu, závazcích aj., právu trestním, trestním procesu (včetně tortury). Zákoník byl opatřen českým a latinským obsahem a věcným rejstříkem. Vytištěn v tiskárně MELANTRICH. Koldín při zpracování zákoníku pouţil i právo zemské a usnesení zemských sněmů, recipoval i římské právo a jeho dílo vynikalo pečlivým výběrem stanovení, skvělou právnickou češtinou, vhodným systémem a přehledností. Roku 1581 vydána k zákoníku tzv. Krátká summa, která ve zkratce a lapidárně podávala jeho obsah. Koldín rozdělil právo na právo obecné, které se vztahuje na všechny, a právo obzvláštní, které se týká některých osob. „O trápení aneb útrpném právu“ (část zákoníku) Říká, ţe kdo se nechce přiznat ke spáchanému skutku, má být vystaven právu útrpnému. Zároveň však varuje, ţe ne vţdy se má mučení a trápení věřit. Někdo dokáţe všechna mučení snést, aniţ by se přiznal, jiný není trpělivý a bojí se utrpení a raději lţe a řekne i to co není pravda. Je lepší, aby vinný zůstal bez pomsty, neţ aby nevinný byl nespravedlivě odsouzen. Vybízí, aby soudcové, dříve neţ předají obţalovaného útrpnému právu, vše dostatečně posoudili a zváţili.
144
SZČD 33. B Občanská práva a svobody v letech 1948-1989 Ústava 9.května .. ot č ….. Ústava 1960 …..2:hlava pr.a povinnosti občanů … zákona č. 194/1949 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství obč.z 1950 a OSŘ ot č.46B učebnice vývoj p. 1945-89 str. 505 -525
37. Základní rysy československého právního vývoje 1948-1960 OBČANSKÉ PRÁVO A. Obecná charakteristika - ačkoliv občanské právo procházelo v letech 1948 – 1989 různými etapami, obecně bylo vţdy doprovázeno změnami nejen v právním řádu, ale zejména v oblasti sociální a ekonomické - sekáváme se s cílenou snahou o vybudování nového občanského práva zaloţeného na ideologických tezích marxismu-leninismu po vzoru Sovětského svazu o předpokladem odbourání institutů a principů tradičného ius civile (ve skutečnosti se to nikdy dokonale nepodařilo) o československé OP se vyčlenilo mezi rodinu tzv. socialistického práva spíše konkrétními instituty - role práva přímo definována politickými direktivami stranického vedení KSČ, které usiluje o vytvoření mechanismů pro kontrolu lidí a manipulaci s nimi - celé občanské právo mělo ve smyslu lidově demokratických principů působit na tradiční sociální vazby a společenské hodnoty, narušovat je a vytvářet nové - ústředním motivem občanského zákoníku se stala přísná regulace majetkových vztahů o důvodová zpráva k OZ 1950 otevřeně proklamuje, ţe těţiště úpravy vlastnického práva v OZ spočívá v ustanoveních o jeho omezení o OZ měl zajistit kontrolu a dohled státu nad téměř veškerým majetkem (např. zavedením povolovacího řízení pro dispozici s klíčovými komoditami, zejména s půdou, nebo dokonce konfiskace majetku) B. Atributy občanské práva - komparativní nauka chápe právo států ovládaných komunistickým reţimem jako svébytný právní systém - v rámci celkového charakteru socialistického práva hrály výraznou roli specifické atributy občanského práva; jeho hlavní znaky v prostředí československého státu můţeme vymezit následovně: 1) Programová snaha o odstranění tradičních principů kontinentálního ius civile vybudovaného na základech římského práva - mělo být vybudované zcela nové občanské právo, které mělo odráţet zájmy lidu, resp. dělnické třídy - k radikální změně došlo v OZ 1964, jenţ byl vystavěn na zcela nové konstrukci 2) Odstranění tradičního právního dualismu rozlišujícího právo veřejné a soukromé - komunistická ideologie spojovala soukromé právo s vykořisťováním dělnické třídy - výzva k likvidaci soukromého práva, přesněji k odstranění právního dualismu - popřena soukromoprávní povaha občanského práva, vše veřejnoprávní - konečnou metou ideologických představ bylo odumření práva a státních struktur (v prostředí komunismu jiţ měly být zbytečné) 145
SZČD 3) Centralismus a kogentní právní úprava - důraz na výchovné poslání občanského práva - posílení kogentní úpravy na úkor dispozitivních ustanovení; zostření státního dohledu nad dispozicí s majetkem - popírání soukromoprávních principů jako smluvní svoboda, autonomie vůle (např. pro platnost některých druhů smluv podmínka souhlasu státního orgánu) 4) Snaha o potlačování individualismu a prosazování kolektivismu - nadřazení kolektivního zájmu nad individuálními, coţ znamenalo sníţení ochrany jednotlivce - nově stanovena práva a povinnosti jednotlivce vůči státu, nové formování sociálních pozic a vzájemných vztahů mezi jednotlivci - úkolem výchova občana ke kolektivnímu duchu 5) Třídní charakter práva - ústředním motivem poukazování na tzv. třídní boj (třídní antagonismus) - dle komunistické doktríny je společnost rozdělena do tříd, vládnoucí třída ovládající výrobní prostředky vykořisťuje dělnickou třídu (proletariát) - produktem se stala aplikace práva dle třídního hlediska (nejmarkantněji se projevovala v 50. letech a na počátku normalizace, nikdy zcela nevymizela) 6) Rozdrobení tradičně rozsáhlé civilistické materie a zúžení obč. práva na majetkové právo - tendence k silné oborové specializaci, drobení občanského práva do uţších odvětví - vyčlenilo se např. právo rodinné, pracovní, hospodářské, pracovní, … (základem nově vznikajících oborů dřívějšího občanského práva se staly nové zákoníky – zákoník práce, hospodářský zákoník, …) - zúţení občanského práva jen na majetkoprávní úpravu 7) Redukce funkce občanského práva na nástroj k prosazování hospodářských a ideologických cílů - funkce práva podřízena ekonomice státu - důvodová zpráva k OZ 1950 hovořila přímo o nové funkci občanského práva, jehoţ nejdůleţitějším úkolem mělo být upevňování zásad plánovaného hospodářství 8) Přehnaná snaha o zjednodušování právní úpravy - zjednodušování právní úpravy, terminologie, řady institutů (pro lepší srozumitelnost laikům) - snahy se projevily v OZ 1950 a hlavně OZ 1964 – vedly ale k mnoţství mezer a nejasností
Dále viz. předchozí otázka Vliv právnické dvouletky na občanské a rodinné právo 146
SZČD C. Ústavní základy občanského práva - ideologickým východiskem pro legislativní vývoj občanského práva se stala Ústava 9. května - nová ústava přímo či nepřímo poloţila základy všech právních odvětví o hospodářská soustava Československé republiky je zaloţena na znárodnění o v duchu potlačování individuality byla zásadou „půda patří tomu, kdo na ní pracuje“ poloţeny základy kolektivního hospodaření s půdou o ústava vymezila nové pojetí vlastnického práva o zavedeno monopolní státní vlastnictví národního majetku o formálně byla zakotvena ochrana soukromého vlastnictví o dalším atributem lidově demokratické republiky byla pracovní povinnost - charakter dalšího vývoj naznačovala preambule nové ústavy přijaté v roce 1960 o vycházela z politických proklamací dokončení výstavby socialismu, dále se mělo směřovat k dosaţení komunismu o i nadále (alespoň formálně) respektuje dvousektorovou ekonomiku, kdyţ umoţňuje drobné soukromé hospodářství o explicitně označila státní a druţstevní vlastnictví za socialistické společenské vlastnictví upravila ochranu osobního vlastnictví o základem pro druhou vlnu legislativní reformy – završení etapy budování socialismu a nastoupení cesty ke komunismu plus dále od 60. Roku učebnice
147
SZČD 33B
148
SZČD 34. A Koncepce a reforma státní správy Josefa II. Reforma krajské správy Zavedením krajské správy byly v polovině 18. st. poloţeny základy správní organizace, na kterých se v 19. st. vyvíjel moderní správní systém. Jednotný ráz českorakouské správy byl prosazen Josefem II. v letech 1783-1784, kdy byli postaveni krajští hejtmané na úroveň guberniálních radů a kraje rozděleny na tzv. visitační okresy v čele se státem placenými komisaři. Byl také rozšířen správní aparát v krajích. Všichni úředníci (sekretář, protokolista, kancelisté, dragouni) byli placení státem a museli mít zvláštní vzdělání: zprvu jen praxe, později absolvování přednášek o krajské úřední praxi (od r. 1773). Od r. 1775 zavedena roční povinná praxe kaţdého uchazeče. Krajská správní reforma poloţila zároveň základy úředního postupu na sloţitém úředním ţebříčku. Od r. 1783 byla o krajských úřednících vedena konduitní listina. Úředníci museli být především katolického vyznání (změna aţ s tolerančním patentem), vést zboţný ţivot a nesměli být svobodnými zednáři. 4.12.1783 vydán Pastýřský list Josefa II. – ukládal úředníkům byrokratickou horlivost a oddanost státu, byl vyznáním víry v sílu státu, kdy Josef II. se pokládal za prvého úředníka a sluţebníka. Reforma městské správy – viz otázka 13. A – regulace magistrátů tj tu Nejpodstatnější zásah do městské správy přinesla reforma Josefa II. nazývána regulace magistrátů /1783-1785/ - staré městské rady změněny v magistráty. Magistráty ve své soudní činnosti podrobeny apelačnímu soudu, v činnosti správní krajským hejtmanům v Praze přímo guberniu (Praha tehdy konečně sloučena v jedno město s jedním magistrátem, vytvořen zde úřad policejního ředitele). Magistráty platilo město, vyţadovalo se určité vzdělání, působily jako 1. instanční soud pro městské obyvatelstvo.
149
SZČD 34.B Trestní zákoník z roku 1852 a z roku 1950 plus SROVNání !!! TRESTNÍ PRÁVO HMOTNÉ - základem rakouského a později i československého trestního práva byl trestní zákon z r. 1852 č. 117 ř.z. - byl novelou trestního zákona z r. 1803. - pojednával jiţ jen o právu hmotném, rozlišoval jiţ nejen přestupky a zločiny, ale také přečiny - uvozovací patent zákona zaváděl jeho platnost i v Uhrách (= celoříšská platnost) – zde do r. 1878, od r.1878 mají vlastní zákoník - čl. IV. zakotvuje zásadu nullum crimen sine lege, kterou však omezuje ve prospěch trestní pravomoci policejních a správních orgánů - vzhledem k tomu, ţe v r. 1848 byla zrušena cenzura tisku, zavádí článek II. uvozovacího patentu platnost zákoníku i na činy, spáchané tiskem - zásada nulla poena sine lege byla zakotvena v §32-33, které vyloučily uloţení jiných trestů neţ těch,které zákon výslovně stanovil - trest ţaláře byl vykonáván výlučně v zemských trestnicích (Bory, Řepy, Svatováclavská věznice, Kartouzy, Mírov) Tresty: A. Zločiny - smrt (vykonává se podle § 13 oběšením) - žalář, který se liší na ţalář prvního a druhého stupně (se ţelezy na nohou) rozlišuje se mezi ţalářem doţivotním či dočasným (od 6 měsíců do 20 let) trest ţaláře bývá vykonáván výlučně v zemských trestnicích (Bory, Řepy) - trest vypovězení, který můţe být uloţen jen cizinci - trest bití v počtu 25 ran holí pro muţe, či metlou pro ţeny nebo nedospělce do 18 let B. Přestupky a přečiny - peněžitá pokuta, propadnutí věci, ztráta práv a povolení - vězení – prvního a druhého stupně, vykonává se ve věznicích okresních soudů - zákon je zřetelně protidělnický – jako přečin stíhá zákoník tajné společnosti, coţ je později aplikováno i na ilegální politické strany - zakotvuje ještě delikt rouhání a chrání panovníka – za útok na něj je trest smrti a za slovní uráţku trest ţaláře od 1 do 5ti let - zvýšenou trestní ochranu poskytuje státu a jeho orgánům - předností zákona byly jeho přesně a stručné formulace, odstupňování deliktů podle společenské nebezpečnosti a přesné vymezení trestů - v 80. letech vyvrcholila perzekuce dělnictva vydáváním tzv. protisocialistických zákonů; byl to zákon č. 98/1886 ř.z. „O soudnictví ve věcech trestních, jeţ se zakládají na snahách anarchistických - Prügelpatent: výpraskový patent 96/1854 - vymezoval policejním orgánům trestněprávní pravomoc. Trestní zákon z r. 1852 Základem rakouského a později čsl. trestní práva se stal trestní zákon z r. 1852. Byl novelou trestního zákona z r. 1803 a lišil se v několika směrech: pojednával jiţ o právu hmotném a nechal procesní právo zvláštní úpravě, zlikvidoval některé feudální přeţitky, rozlišuje jiţ nejen zločiny a přestupky, ale také přečiny. 150
SZČD Celoříšská platnost zákoníku (i pro Uhry). Vzhledem ke zrušení cenzury v r. 1848 zavádí platnost zákoníku i na činy spáchané tiskem. Výslovně zakotvena zásada nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege (vyloučila uloţení jiných trestů neţ těch, které zákon výslovně stanovil). tresty za zločiny: - smrt nebo ţalář (1. či 2. stupně), ţalář 2. stupně vykonáván se ţelezy na nohou a v samovazbě, dále se ţalář dělil na doţivotní či dočasný (6 měsíců aţ 20 let), trest ţaláře vykonáván výlučně v zemských trestnicích (např. Bory, Mírov, Řepy aj.) - trest vypovězení – mohl být podobně jako jiţ v r. 1787 uloţen jen cizinci, trest bití holí tresty za přečiny a přestupky: - peněţitá pokuta, propadnutí věcí, ztráta práv a povolení vězení aj. Trest vězení vyl vykonáván ve věznicích okresních soudů. Vězení rozlišujeme 1. a 2. stupně, kdyţ 2. je označováno jako vězení tuhé (zpřísňuje výkon stravou (posty), prací a samovazbou), - zákoník je zřetelně protidělnický – stíhá stávky a účast na nich, zvýšenými tresty postihuje delikty zaměstnanců proti zaměstnavatelům, jako přečin stíhá zákoník tajné společnosti – později aplikováno i na ilegální politické strany. - zákoník poskytuje zvýšenou trestní ochranu státu a jeho orgánům. Platí to zvláště o zločinu pozdviţení a vzbouření, kde pachateli hrozí při stanném právu trest smrti, zločin veřejné násilí (chráněni příslušníci policie a četnictva). Ve zločinu náboţenství stále ještě přeţívá feudální delikt rouhání – nejvyšší trest aţ 10 let těţkého ţaláře. Dále se trestá útok na ţivot císaře (smrt) a verbální uráţka (veličenstva) ţalář aj. Předností zákoníku: přesné a stručné formulace, odstupňování deliktů podle společenské nebezpečnosti a přesné vymezení trestu. Byl přijat v podmínkách .. . Bachovský absolutismus (podle ministra vnitra A. Bacha) Nastolen v leten 1851-1860, reţim, který ve sféře panovnické moci obnovuje absolutistickou moc císaře opřenou o vojsko, policii a nově zřízené četnictvo. Je to období, kdy je rakouský stát budován důsledně centralisticky a státní samostatnost někdejších států českého a uherského je jím zcela pohlcena. Vláda se snaţí podporovat rozvoj kapitalistického podnikání a nahrazovat tak měšťanstvu nedostatek politické svobody tím, ţe mu otevírá široké moţnosti ve sféře ekonomiky. Paradox – na straně jedné bránil vládnoucí reţim měšťanstvu v přístupu k politické moci, na straně druhé všemoţně upevňoval jeho hospodářské postavení vydáváním zákonů, které se staly základními kameny moderního právního řádu a mnohé platily ještě i dlouho po r. 1945 (např. trestní zákoník, směnečný řád aj.) Nastolení reţimu, který byl popřením ústavnosti a vracel se zpět k absolutistickým formám vlády, bylo provedeno několika normami vydanými v r. 1851: 3 kabinetní listy /srpen 1851/ - opatření zavádějící výslovnou odpovědnost ministrů panovníkovi Silvestrovské patenty - znamenaly otevřený přechod k absolutismu - těmi byla otevřena cesta k zavedení reţimu, který se prakticky dotkl všech vymoţeností revoluce. Nadále se vládlo bez parlamentu a bez jakékoli kontroly ze strany veřejnosti. V této době vydány zákony, které se dotýkaly prakticky všech oblastí společenského ţivota. V právu tohoto období se výrazně projevovaly dvě základní tendence neoabsolutismu: tendence perzekuční, jejímţ projevem byla např. novelizace trestního zákona /1852/, odvolání relativně pokrokového zákona o trestním zřízení z r. 1850 a jeho nahrazení zákonem z r. 1853, který znovu zaváděl inkviziční proces, tzv. výpraskový patent /1854/ a tendence směřující k rozvoji a upevnění kapitalistické ekonomiky v duchu průmyslového liberalismu. Patřily sem zvláště: Spolkový patent /1852/ Horní řád /1854/ Ţelezniční patent /1854/ Ţivnostenský řád /1859/.Trestní zákon z r. 1950 151
SZČD
Kodifikace trestního práva a trestního práva správního 1950 V červenci 1950 byla přijata série zákonů v rámci právnické dvouletky: trestní zákon (č. 86/1950), trestní řád (87), trestní zákon správní (88) a zákon o trestním řízení správním (89). Trestní zákon č. 86/1950 – viz otázka č. 40. B Trestní řád č. 87/1950 – o trestním řízení Povinná účast obhájce u závaţných trestných činů. Řízení se zahajuje na základě ţaloby prokurátora (v trestním řízení není soukromá ţaloba). Snaha zjistit materiální pravdu. Trestní zákon č. 86/1950 Sb. - pro nový trestní zákon je charakteristické opuštění od původní rakouské (středoevropské) právní kultury a naopak ovlivnění sovětským právem a třídním přístupem - hovoří jiţ nikoliv o „zločinu“ ale „trestném činu“ - trestný čin byl chápán jako čin, u kterého nestačilo jen formální naplnění znaků skutkové podstaty, ale musel být zaviněným činem nebezpečným pro společnost – materiálně formální pojetí trestného činu - nebezpečnost činu se měřila s ohledem na účel trestního zákona, a jednalo se tak o třídně a politicky podmíněnou kategorii o kritérium nebezpečnosti se promítalo i do výměry trestu, kde se přihlíţelo k míře zavinění, osobě pachatele, polehčující/přitěţující okolnosti o přestupky byly charakterizovány jako pro společnost méně nebezpečné jednání, upravuje je zejména trestní zákon správní - 128 - trestní zákon byl rozdělen na část obecnou a část zvláštní I. OBECNÁ ČÁST - účel trestního zákona byl vyjádřen v první hlavě: „ TZ chrání lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy pracujícího lidu a jednotlivce a vychovává k dodržování pravidel socialistického soužití…“ - věková hranice trestní odpovědnosti byla stanovena na 15 let - kromě definice trestné činu se zabývá především zaviněním a formami trestné činnosti, kterými byl i pokus, spolupachatelství, návod a pomoc - nově definována nutná obrana a krajní nouze, nová definice nepříčetnosti - účelem trestu je kombinace potrestání pachatele, jeho převýchovy, zabránění další trestné činnosti, výchovné působení na společnost, to vše podmíněné třídním přístupem - „výkonem trestu nesmí být porušena lidská důstojnost“ - tresty se dělí na hlavní a vedlejší: 1. Hlavní tresty – trest smrti, odnětí svobody, nápravná opatření - zákon pokračuje v trendu vysokých trestních sazeb - trest odnětí svobody na max.25let, doţivotí 2. Vedlejší tresty – ztráta čestných práv občanských, ztráta státního občanství, vyloučení z vojska, ztráta vojenské hodnosti, peněţitý trest propadnutí jmění či věci, zákaz pobytu, zákaz činnosti, vyhoštění, uveřejnění rozsudku - vedlejší trest moţno udělit jen s trestem hlavním - odnětí svobody nepřevyšující tři měsíce mohlo být u člověka jinak vedoucího „řádný ţivot pracujícího člověka“ nahrazeno nápravným opatřením o nápravné opatření bylo vykonáváno na svobodě 152
SZČD o výkon určitých prací, změna zaměstnání, či vykonávání dosavadního za sníţenou mzdu - objevuje se i kombinace trestní majetkové perzekuce (trest smrti + propadnutí jmění) - nově definována byla tzv. výchovná opatření o prostředky ochrany společnosti před osobami, které nebyly pro duševní poruchu či nízký věk trestně odpovědné o ochranná léčba, ochranná výchova, zabrání věci - ustanovení o přitěţujících a polehčujících okolnostech – projevuje se zaměření proti oponentům reţimu - některá ustanovení obecné části, např. polehčující okolnosti, podmínečné odsouzení, apod. znamenají naopak reformní kroky o toto platí zejm. o části věnované mladistvým, coţ byly osoby 15 – 18 let o moţnost upuštění od některých trestů o neumoţňuje některé druky trestů, stanovení niţších sazeb II. ZVLÁŠTNÍ ČÁST - byla rozdělena do deseti hlav - systematika reflektuje význam přikládaný ochraně jednotlivých zájmů - na prvním místě stojí stát se svou marxistickou ideologií, vládnoucí reţim, společenské, hospodářské, sociální uspořádání, teprve pak jednotlivec, jeho ţivot, majetek - zejména první hlava (trestné činy proti státu) převzala ustanovení zákona na ochranu lidově demokratické republiky, který byl jinak závěrečnými ustanoveními trestního zákona prohlášen za zrušený 1. Hlava první – trestné činy proti státu 2. Hlava druhá – trestné činy hospodářské – ochr. nár. podniků, hosp. plánování 3. Hlava třetí – TČ proti pořádku ve věcech veřejných 4. Hlava čtvrtá – TČ obecně nebezpečné 5. Hlava pátá – TČ proti rodině a mládeţi 6. Hlava šestá – TČ proti rodině a zdraví - 129 7. Hlava sedmá – TČ proti svobodě a důstojnosti 8. Hlava osmá – TČ majetkové 9. Hlava devátá – TČ proti brannosti 10. Hlava desátá – TČ vojenské (zrušen dosavadní vojenský trestní zákon z r. 1855) - celkově byla zvláštní část kritizována pro široké a vágní formulace skutkových podstat, zvyšující moţnost jejich zneuţití, zvláště v návaznosti na éru politických procesů SROVNání :
153
SZČD 35 .A Recepce římského práva v českých zemích (včetně příkladů) Recepcí ŘP rozumíme proces ovlivňování i pronikání římského práva do domácího právního řádu. Setkáváme se s ní všude tam, kde jsou pro to vhodné ekonomické podmínky, nebo kde pro ni mluví politické potřeby i cíle. Objevuje se především v oblasti středověkého městského práva, které upravuje právní vztahy vznikající v procesu výroby a výměny zboţí, stejně jako v oblasti důlního podnikání. Naproti tomu prakticky aţ do nástupu absolutismu je recepci uzavřena oblast šlechtického zemského práva. Recepci nebo její podporu nacházíme i tam, kde se panovníci snaţí o posílení své moci (Maiestas Carolina Karla IV.) a hledají v právu císařského Říma právní předpisy upevňující postavení panovníka a chrání jeho nedotknutelnost a majestát. Poprvé se uplatňoval římsko-kanonický proces na církevních soudech. Římské právo svou formální dokonalostí se stávalo ideálem právnického myšlení a vzorem pro vytváření nových právních norem (s ŘP se proto setkáváme i v právních knihách, které jinak zachycují domácí právo obyčejové). Značným podnětem pro posílení vlivu ŘP bylo u nás zaloţení univerzity Karlem IV v r. 1348. Jejím vzorem se stala univerzita paříţská a boloňská, podle níţ se také roku 1372 ustavila právnická fakulta jako samostatná právnická univerzita. Právě zde se vyučovalo právu kanonického a od konce 14. st. i právu římskému. Po zániku právnické univerzity r. 1419 zůstala aţ do 17. st. univerzita bez právnické fakulty. Tento nedostatek byl nahrazován přednáškami o římském právu na fakultě artistické (svobodných věd) – filosofické. Propagátorem ŘP v 15. st. byl písař Prokop, který od r. 1452 přednášel na univerzitě o městském právu, v 16. a 17. st. pak Jan Kocín z Kocinétu a Jan Matyáš ze Sudetu. Významným nástrojem šíření vlivu ŘP byla jeho recepce v městském právu, počínající brněnskou knihou písaře Jana a jejím zpracování v díle Brikcího z Licska, stejně jako v Koldínově kodifikaci. V souvislosti s kodifikací městského práva vznikl zřejmě v r. 1562 i český překlad Justiniánských Institucí. Ius regale montanorum – Horní zákoník Nejvýznamnější doklad zákonodárné činnosti panovníka, který upravil sloţité právní otázky související s exploatací nerostného bohatství a spojené s institucí panovníkova horního regálu. Poprvé se v tomto zákoníku výrazněji projevila recepce římského a kanonického práva
154
SZČD 35 .B Ústava ČSR z roku 1948 ÚSTAVA 9. KVĚTNA - aţ do vydání ústavy 9. května formálně platila Ústava z roku 1920, která byla ale proměněna pomnichovským vývojem, dekrety prezidenta republiky, normotvornou činností SNR i legislativníčinností poválečných parlamentů o změny se dotkly vlády a parlamentu, volebního práva, státního občanství, apod. o zásadní proměnou prošel systém veřejné správy, jehoţ základem se stala soustava národních výborů - návrhy ústavy připravované v Ústavodárném Národním shromáţdění obsahovaly prvky limitovanéa socializující demokracie poválečné doby - přesto se v nich udrţely některé principy parlamentní demokracie z Ústavy z r. 1920, jako např.koncepce dělby moci, zachování občanských práv a svobod - sporná zůstala otázka státoprávního uspořádání československého státu o vedoucí přestavitelé KSS chtěli rozšířit pravomoci slovenských orgánů o většina z návrhu však byla zamítnuta - návrh ústavy vyšel nakonec z připravených elaborátů ústavního výboru ÚNS o nejvýznamnější úpravy byly učiněny v preambuli a v koncepci tzv. základních článků o dále v pasáţích týkajících se znárodnění, ekonomiky a národních výborů o zároveň bylo rozhodnuto, aby probíhala tzv. všenárodní diskuze o ústavě - ještě před schválením ústavy přijalo Národní shromáţdění řadu zákonů, které předznamenaly obsah ústavy a které dobře charakterizovaly cíle nového reţimu - díky „očistným akcím“ parlamentu byl návrh ústavy přijat dne 9. května 1948 ve Vladislavském sále Praţského hradu jednomyslně hlasy 246 přítomných poslanců o hlasovalo se odděleně o jednotlivých částech – preambuli, základních článcích a o následujících kapitolách o prezident Beneš odmítl ústavu podepsat, ale ještě před nabytím její účinnosti odstoupil o ústavu tak podepsal aţ nový prezident Gottwald o Ústava 9. května byla přijata jako ústavní zákon č. 150/1948 Sb. - po formální stránce se členila na: 1. Prohlášení – 12 článků, v nichţ byly vyjádřeny základní ústavní zásady 2. Podrobná ustanovení ústavy – 10 kapitol se 178 paragrafy I. PREAMBULE - poměrně rozsáhlá preambule jiţ odráţela ideologii nového reţimu, kdyţ prohlásila, ţe československý lid je pevně rozhodnut vybudovat osvobozený stát jako lidovou demokracii, která nám zajistí pokojnou cestu k socialismu - zabývala se historickým vývojem, který interpretovala z marxistických, ale i národněpokrokových pozic II. ZÁKLADNÍ ČLÁNKY 1. Článek I. – zakotvena lidově demokratická republika, stejně jako zásada, ţe jediným zdrojem moci ve státě je lid 2. Článek II. – ústava výslovně hovořila o jednotné státě dvou rovnoprávných národů, Čechů a Slováků 3. Článek III. – stát zaručoval svým občanům bez rozdílu pohlaví základní občanská práva a svobody, včetně nový sociálních práv (právo na vzdělání, právo na práci, na spravedlivou odměnu za práci, na odpočinek v práci) a zároveň tento článek obsahoval vymezení dvou „obecných“ občanských povinností
155
SZČD 4. Články IV. – VII. – byla definována formální koncepce dělby moci - volební právo do jednokomorového Národního shromáţdění mělo být obecné, rovné, přímé a tajné - prezident republiky jako hlava státu měl být volen Národním shromáţděním na dobu 7 let a nejvyšším orgánem moci vládní a výkonné měla být vláda - formálně nezávislá měla být i moc soudní, přičemţ ústava předpokládala kromě soudců z povolání i soudce z lidu, kteří byli při rozhodování rovni - soudci byli vázáni právním řádem lidově demokratické republiky 5. Články VIII. a IX. – potvrdily zachování slovenských národních orgánů, tedy Slovenské národní rady a Sboru pověřenců 6. Článek X. – za nositele a vykonavatele státní moci v obcích, okresích a krajích a stráţce práv a svobod lidu prohlásil národní výbory 7. Článek XII. – ústava zde potvrdila sociální a ekonomické proměny poválečného období, kdyţ hospodářství viděla zaloţené na znárodnění nerostného bohatství, průmyslu, velkoobchodu a peněţnictví, na vlastnictví půdy podle zásady „půda patří těm, kdo na ni pracují“ – národní hosp. se mělo řídit prostř. jednotného hospodářského plánu III. PODROBNÁ USTANOVENÍ - některé změny realizovány ústavními zákony, ale těch nebylo vydáno mnoho - většina změn ale nezakotvena v ústavě, pouze prováděna prováděcími ústavními zákony tzn. neústavní!!! - obsah - 10 kapitol: 1. Základní práva a svobody - nebyla měněna ani doplňována, ale prováděcími zákony a politickými zásahy se stala pouhou bezvýznamnou deklarací, která v praxi přestala fungovat - likvidace osobních práv a svobod, politických práv, svobody pohybu a pobytu, svobody shromaţďovací - rozvedena myšlenka občanských povinností – branná povinnost, pracovní povinnost, vlastenecká povinnost - zavedena cenzura tisku 2. Národní shromáţdění - v ústavě formálně zakotvena parlamentní forma vlády - realita ale jiná, faktická politická a státní moc soustředěna do jedněch rukou KSČ - jednokomorový parlament - volby - v ústavě zakotven poměrný systém, ale v praxi existovala jednotná kandidátní listina Národní fronty, která vyloučila všechny ostatní kandidáty, přijat 26/1954 - Ústavní zákon o volbách do NS a Slovenského národní rady, který zavedl jednomandátové volební obvody dle sovětského vzoru (1 poslanec na 35 000 ob.) - imperativní mandát - v ústavě nebyl zakotven, ale v praxi fungoval - Předsednictvo NS - interpretace zákonů - kdyţ NS nezasedalo, mohlo Předsednictvo NS vydávat neodkladná opatření, která pak byla dodatečně schvalována NS 3. Prezident - návaznost na Ústavu 1920 - prezidenta volí NS na 7 let, moţnost 2x - kontrasignace, imunita, neodpovědnost z funkce, moţnost stíhání pouze za velezradu - změna- výjimka pro Beneše, nemohl být zvolen 2x - náměstek prezidenta - nový úřad, náměstek zastupoval prezidenta, který nemohl vykonávat 156
SZČD 4. Vláda - sloţení: předseda, předsedovi náměstci, ministři, státní tajemníci - jmenována prezidentem, odpovědna NS - vláda se stává nejdůleţitějším orgánem ve státě, přestoţe ústava zakotvuje parlamentarismus!!! - stalo zosobněním centralizace státní správy a jeho ovládnutí komunistickou stranou - řada právně relevantních otázek byla upravena nikoliv zákonem, ale nařízením vlády - postavení vlády bylo posíleno také právním přijetím pětiletých hospodářských plánů - přijat: 241/1948 Sb. - Zákon o prvním pětiletém hospodářském plánu - zmocnil vládu vydávat nařízení s mocí zákona, kdyţ to bylo nutné kvůli splnění pětiletky - posílil pravomoci vlády na úkor parlamentu = protiústavní zmocnění 47/1950 Sb. - Ústavní zákon o úpravách v organizaci veřejné správy - takţe sice původně platilo, ţe ministerstva mohla být zřizována jen zákonem, ale díky tomuto ÚZ mohla vláda zřizovat/rušit ministerstva, jak chtěla, přestoţe sama nemá pravomoc vydávat zákony - 158 5. Slovenské národní orgány - Ústavní zákon o slovenských národních orgánech - 33/1956 Sb. stanovil, které pravomoci připadnou slovenským národním orgánům na úkor ústředních orgánů (hl. vlády) 6. Národní výbory - orgány státní moci v obcích, okresích a krajích, vykonávají zde veřejnou správu - v ústavě sice řečeno, ţe jsou odpovědny lidu, v praxi ale fungoval imperativní mandát a NV fakticky ovládala KSČ 7. Soudy - v ústavě zakotveny jen: NS, nejvyšší vojenský soud a správní soud, v ústavě nebylo nic o ÚS ani o Volebním soudu - soudci z lidu = novinka, povoláváni příslušnými Národními výbory - přijat: Ústavní zákon o soudech a prokuratuře - 64/195 Sb. o vytvořena nová soustava soudnictví a prokuratury dle sovětského svazu o soudy: a) obecné = nejvyšší, krajské a lidové (původně obecní) b) zvláštní = vojenské a rozhodčí o zrušen Nejvyšší vojenský soud a Správní soud, zůstal jen Nejvyšší soud = nejvyšší soudní orgán o generální prokurátor oddělen od ministerstva spravedlnosti, dohlíţel na veškeré provádění zákonů a pr. předpisů 8. Hospodářské zřízení - úplně nová část ústavy, která v Ústavě 1920 nebyla - jednotný hospodářský plán - zavedení plánovaného hospodářství - stanovuje 3 moţné způsoby vlastnictví: a) Soukromé vlastnictví - podniky pouze do 50 zaměstnanců a půda pouze do 50 ha - ale po čase fakticky odstraněno, jelikoţ malí podnikatelé nuceni vstupovat do druţstev b) Družstevní vlastnictví c) Národní vlastnictví - komunální vlastnictví = ta část národního vlastnictví, která neslouţí jako celostátní majetek, ale jako majetek určitého správního celku (obce, okresu, kraje) 157
SZČD 9.-10. Obecná ustanovení, závěřená a přechodná ustanovení - rozebírají státní občanství, hranice ČSL, hl. město ČSL, státní symboly, … - § 171 = interpretační paragraf o paragraf, který legalizoval neústavnost a nezákonnost!!! o řečeno, ţe všechny 3 části Ústavy platí jako celek, a při výkladu je nutno vycházet z ústavy jako celku - samotná ustanovení ústavy byla jen proklamací, kterou komunistický reţim nemíní dodrţovat - neexistence ústavního soudu a likvidace Nejvyššího správního napomáhala reálnému obcházení textu ústavy - Národní shromáţdění se stalo do značné míry továrnou na zákony, které připravila vláda a schválily orgány KSČ – v této souvislosti se hovoří o „kulise“ či „komparsu centrálně řízeného divadla“ plus ot. Ústavní vývoj 1948
158
SZČD 36. A Česká konfederace – obsah listiny z roku 1619, Pavel Skála ze Zhoře o České konfederaci V posledním období stavovské monarchie /1618-1620/ došlo v Čechách k prvému váţnému střetnutí dvou základních evropských táborů a to katolické Ligy a protestantské Unie. U nás představitelem Ligy panovník a úzký okruh katolické šlechty a církve, představitelem Unie pak většina šlechty a královských měst spojených českou konfesí /1575/. Unie měla úspěchy, např. Rudolfův majestát /1609/ o náboţenské svobodě. Tyto úspěchy vyvolávaly obavy katolické strany ze ztráty posledních mocenských pozic. Povstání začalo praţskou defenestrací (vyhození Slavaty, Matinice a písaře Fabricia z oken dvorské kanceláře). Záhy po defenestraci přikročili stavové k reorganizaci správy a k vytvoření vedoucích orgánů. Do čela země postaveno třicetičlenné direktorium (zástupci panstva, rytířstva i královských měst). Na generálním sněmu 31.7.1619 byly usneseny nové ústavní normy a nová organizace státu České Koruny a to Česká konfederace. Zde nově upraveny vztahy mezi zeměmi České koruny. Česká šlechta přistoupila na rovnoprávnost všech zemí s Českým královstvím, stát se změnil ve volnou konfederaci. Konfederace spojena společnými institucemi: panovník, generální sněm, protestantské náboţenství a společné vojenské velení. V článku 30 zakotveno právo stavů svrhnout krále v případě, ţe bude porušovat stavovská práva (právo branného odporu). Panovník se tak stal volenou hlavou státu odpovědnou stavům. Pod zvláštní ochranou byla evangelická církev. Ideologickým východiskem bylo učení monarchomachů (o odpovědnosti panovníka stavům). Ze sboru defensorů (obránců víry) se stal ústavní soud, který měl za úkol přezkoumávat ústavnost panovníkových rozhodnutí. Uzavřena smlouva s rakouskými a uherskými stavy. Tím bylo odůvodněno sesazení Ferdinanda II. a zvolení nového krále falckého kurfiřta Freidricha (v srpnu). Po poráţce povstání zanikla konfederace i uzavřené smlouvy a Ferdinand II. vyuţil svého vítězství nejen k upevnění své moci, ale i k rozbití stavovského charakteru českého státu, správa a právního řádu. Pavel Skála ze Zhoře Známá je jeho česky psaná Historie církevní, na které pracoval dlouhá léta v exilu. Má 10 svazků (16 000 foliových stran). Nebyla nikdy vydána tiskem. Dílo je zasazené do politického kontextu -> jsou zde popsány dějiny církve od vzniku římskokatolické církve aţ po rok 1623, přičemţ důraz je kladen na 15., 16. a počátek 17. století. Skála je náboţensky tolerantní. V jeho knize najdeme i kapitoly o právu - zabývá se generálním sněmem z roku 1619, který přijal 1. českou ústavu pro celé soustátí (tzv. Česká konfederace). Obě díla byla vyuţívána k politickým věcem, např. za absolutismu se zdůrazňovaly některé pasáţe týkající se české svébytnosti.
159
SZČD 36.B Pracovní a sociální zákonodárství ČSR od roku 1918 Sociální zákonodárství Úrazové pojištění Mezi nejdůleţitější právní předpisy upravující ÚP náleţel recipovaný rakouský zákon z r. 1888 o pojišťování dělníků pro případ úrazu, dále zákon z r. 1912 o úrazovém pojišťování při stavebních podnicích, zákon z r. 1917, jímţ se měnila některá ustanovení o pojišťování dělníků pro případ úrazu a zákon z r. 1919, kterým se měnily zákony o úrazovém pojištění dělníků. Jako nejvyšší orgán správy úrazového pojištění působila v Čechách úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy a Moravu. Na vyšetřování se podílely také tzv. bratrské pokladny. Zákon z r. 1921 přiznával k důchodům z úrazového pojištění drahotní příspěvky. Nemocenské pojištění Nejvýznamnější přepisy: zákon z r. 1888 (byl několikrát měněn) a z r. 1924 o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Dále zákon z r. 1925 o nemocenském pojištění veřejných zaměstnanců. Pojištění měli na starosti pokladny (nemocenské, bratrské, závodní aj.) Penzijní pojištění V období 1. republiky byla tato problematika upravena zákonem z r. 1907 o penzijním pojišťování zřízenců ve sluţbách veřejných. Novelizován 1920. Tuto povinnost měli zejména zaměstnanci, kteří vykonávali duševní práci nebo kteří dozírali na práci jiných osob. Pojistné platil z části zaměstnavatel a z části pojištěnec. Zákon z r. 1918 zřízen Všeobecný penzijní ústav v Praze. Další důleţité předpisy vydány r. 1931 a 1934. Pojištění pro případ nemoci, invalidity a stáří Tohoto pojištění se týkaly: zákon z r. 1924 a prováděcí vládní nařízení z r. 1925. Nad nemocenskými pojišťovnami měla dozor Ústřední sociální pojišťovna. Pojištění horníků obstarávala bratrská pokladna. Ad zákon z r. 1924 a předpis 1925 – tímto zákonem poprvé dáno dělníkům určité zabezpečení v případě stáří, nemoci nebo invalidity. Vyplácené důchody znamenaly určitou, i kdyţ minimální ţivotní jistotu. Novelizován 1928 a 1934 – přinesla na jedné straně sníţení nemocenského avšak zlepšení nároků v oblasti invalidního a starobního pojištění. Starobní podpora – pojištění podle zákona z 1924 se nevztahovalo na osoby starší 60 let. Aţ zákon z r. 1929 jim umoţnil přiznání státní starobní podpory. Podpora v nezaměstnanosti a státní příspěvek 1918 přijat zákon o podpoře nezaměstnaných (4 Kč denně). Nárok na státní podporu mohli uplatňovat dělníci a demobilizovaní vojáci, tedy těm, kteří se marně ucházeli o práci. Nezaměstnaný ztrácel nárok na podporu, pokud nepřijal tzv. nouzovou práci, přikázanou mu veřejnou správou. Zákon z r. 1921 stanovil, ţe k podpoře v nezaměstnanosti se poskytuje státní příspěvek. Systém státních podpor nahrazen tzv. gentským systémem, tzn. dobrovolným pojištěním pro případ nezaměstnanosti (mohli se pojistit u své odborové organizace – péče o nezaměstnané tak přešla na ně). Nárok na podporu měli nyní jen odborově organizovaní a nemocensky pojištění občané. 1919 přijat zákon o péči státu o válečné poškozence – zabezpečeni zvláštními důchody.
160
SZČD Pracovní právo Byly zrušeny pracovní a čelední kníţky a zaveden osmihodinový pracovní den - zákon z r. 1918. Do té doby pracovali např. v závodech 9-11 hodin. V letech 1918-1921 vydány předpisy o práci ţen a dětí, o ochraně mezd, i placené dovolené, o kolektivních smlouvách aj. Zákon z r. 1919 upravoval vztahy mezi podnikateli, zprostředkovateli a domácími dělníky. Stanoveny minimální mzdy, zavedeny mzdové úřady. Prací dětí se zabýval zákon z r. 1919. Měl zamezit vyuţívání práce dětí do 14 let za plat nebo pravidelně i bez odměny. Připouštěn zaměstnání dětí v zemědělství nebo domácnosti v lehkých pracích od 10 let. Jiţ zákon o osmihodinové pracovní době přinesl určité výhody pro mladistvé – např. nesměli vykonávat noční práci (podobně ani ţeny). V r. 1931 se začaly utvářet poradní sbory pro ochranu pracující mládeţe. Zabývaly se náměty pro zlepšení pracovního zákonodárství mladistvých. Pracující mládeţe se týkala i řada právních předpisů, tzv. čeledních řádů (ještě z doby R-U). Zákonem z r. 1931 zřízeny pracovní soudy. Bytová péče Dozor nad stavem a pouţíváním bytového fondu měla bytová inspekce. Pro veřejné účely bylo moţno zasahovat do vlastnického práva a zabírat budovy nebo jejich části. Zákon z r. 1925 o ochraně nájemníků nahradil starší znění. Platil do r. 1928. V zákoně uvedeny důvody zrušení nájemní smlouvy, přičemţ s výpovědí musel souhlasit okresní soud (např. neuţívá byt, hrubě porušuje pořádat atd.). V další části se hovoří o nájemném (stanoveny limity) aj. Vláda také podporovala rozvoj stavebnictví, podpora soukromého stavebního podnikání (novým stavbám poskytnuta citelná daňová zvýhodnění a různé úlevy). Zdravotnictví V Rakousku neexistoval všeobecný zdravotní zákon. Organizace zdravotnictví upravena speciálním říšským zákonem z r. 1870. ČSR zcentralizovala zdravotní správu tím, ţe ji odejmula obcím. Tzv. zdravotní policie přenesena na státní úřady zákonem z r. 1920. Veřejnou správu vykonávaly okresní a zemské úřady, v nejvyšší instanci ministerstvo zdravotnictví. Zdravotní správa spočívá v dozoru nad léčebnými zařízeními a v provádění zdravotně policejních předpisů. Zvláštní předpisy také upravovaly činnost lékáren. Péči vykonávali lékaři (státní úředníci). Lékaři byli členy Lékařské komory, členství v ní bylo povinné. Komory měly chránit a podporovat zájmy lékařského stavu. Dozor nad komorou měl příslušný politický úřad.
161
SZČD 37. A Obnovené zřízení zemské a jeho doplňky Obnovené zřízení zemské /1627 Čechy, 1628 Morava/ Jiţ od poráţky stavovského povstání se připravuje revize právního řádu v Čechách i na Moravě (4 otázky: co učinit k upevnění katolické víry, jak upevnit v zemi spravedlnost, co učinit k upevnění vojenské moci, jak upevnit finanční situaci v zemi). Některá opatření prováděna jiţ po popravě předáků opozice 21.6.1621. Tak byl zrušen např. Rudolfův majestát /1609/, vypovězeni nekatoličtí duchovní z Prahy aj. Patentem z r. 1624 prohlášeno za jediné náboţenství vyznání katolické. Hlavním teoretickým východiskem kodifikačních změn se stala „Teorie o propadlých právech“ – vycházela z obyčejů válečného práva, poraţená strana (stavové) ztrácí všechna práva, která získává vítěz, můţe je měnit, rušit atd. bez ohledu na tradice a výsady českého státu či stavů . Obsah OZZ - vytištěn německy (český tisk zůstal nedokončen). 1) Jedná se o zemskou ústavu a zákoník zemského civilního práva. 2) Změna postavení panovníka – trůn učiněn „prostě“ dědičným v rodě habsburském – tzn. zrušeno právo stavů volit krále či přijímat ho, pokud nastupoval z vládnoucí dynastie. 3) Panovník měl výhradní pravomoc zákonodárnou, zemští úředníci odpovídají jen králi, nikoliv zemi, jakýkoliv pokus o zásah do panovníkových práv (dokonce i zákonodárná iniciativa) byl povaţován za zločin uráţky majestátu a stíhán trestem smrti. 4) Změny kompetence zemského sněmu – objevuje se 4. stav – prelátský (duchovenstvo) další stavy: páni, rytíři, města, ZS nemůţe vydávat zákony. 5) Zrušena všechna náboţenská privilegia církví nekatolických, kdo nepřestoupil na katolickou víru musel odejít ze země (značný odchod šlechtických rodin a měšťanů). 6) OZZ potvrdilo zrušení úřadů purkrabí karlštejnských. 7) Svrchovanost zemského soudu padla, jeho rozsudky potvrzoval napříště panovník, souzení na základě právních obyčejů nebo podle volné úvahy soudů nebo starších nálezů zakázáno, podpůrným pramenem práva se stal zákoník městského práva či právo římské. 8) Zrovnoprávněna němčina s češtinou – postupně výhradní postavení němčiny jako jazyka úředního. 9) V roce 1640 vydáno OZZ podruhé (na Moravě 1650) a byly připojeny Novely a Deklaratoria, tj. doplňky a vysvětlivky, které poněkud mírnily strohý absolutistický ráz původního textu. 10) V roce 1753 třetí vydání. Všechna tři vydání mají jako doplněk Smlouvu o kovy a Smlouvu Stavováclavskou (viz 37. A). 11) Poslední vydání OZZ v roce 1888 jako právněhistorický pramen v Jirečkově právnické edici (zde vycházeli právnické památky) jako Codex iuris bohemici, přičemţ však stále ještě tehdy nebylo jen historickou památkou a jeho některá ustanovení byla základem státoprávního poměru českého království k habsburské dynastii a odvolávaly se na něj české politické kruhy usilující o realizace svého státoprávního programu.
162
SZČD 37 B. Správní orgány v protektorátu, Heydrichova správní reforma Dvojího druhu: orgány autonomní (autonomní správa) a orgány říšské, prvním nadřazeny, autonomní zcela závislé na německých institucích. Postavení autonomních orgánů bylo upraveno jen říšskými předpisy. Vedle početných norem byla činnost autonomních orgánů usměrňována bezprostředními příkazy německých míst, které pohlíţely na tyto orgány jako na přední nástroj představ a cílů německé politiky. Hlava autonomní správy, hlava protektorátu a vláda protektorátu postrádaly ve svých funkcích politickou reprezentativnost. Tu jim nemohlo poskytnout ani: - národní souručenství – jediné hnutí, v němţ se sešla část zjednodušené stranické struktury z období 2. republiky. Výbor NS měl fungovat jako náhraţka parlamentu, rozpuštěného E. Háchou 21.3.1939. Němci si tuto organizaci posléze podřídili. Hlavou autonomní správy se stal prezident E. Hácha a to aţ do konce protektorátu, v počátcích naivně věřil slibům nacistů, snaţil se zmírnit intenzitu německé perzekuce, po zatčení generála Eliáše chtěl rezignovat. V době největšího fašistického běsnění po atentátu na R. Heydricha přestal vyvíjet jakoukoliv činnost. V důsledku zhoršujícího se zdravotního stavu přestal vykonávat i vnější povinnosti svého úřadu, v nichţ jej zastupoval předseda vlády. V září 1943 pořídil Hácha svůj politický testament, za nástupce označil J. Krejčího (předseda vlády), popř. A. Hrubého (ministr zemědělství). 12.5.1945 zatčen a zemřel 27.6.1945 v nemocnici na Pankráci. Během protektorátu se vytvořili 4 vládní kabinety pod vedením: R. Berana, gen. Eliáše, J. Krejčího a R. Bienerta. Beran a Eliáš byly spojeni s domácím i zahraničním odbojem, za to pronásledováni a poté potrestáni. Vláda Krejčího a Bienerta se staly otevřeným nástrojem v prosazování záměrů okupantů. niţší sloţky správy Zřízení protektorátu se bezprostředně nedotklo dosavadní struktury niţších sloţek správní soustavy, tj. správy zemské, okresní a obecní samosprávy. Rychlá změna dosavadních principů – cílem bylo oslabení a posléze úplné odbourání volených zastupitelstev, současně se správa dostávala pod kontrolu říšských orgánů. Německé správní instituce, vytvořené ihned po provedení okupace, pracovaly jako přímá součást říšské správy. Dohlíţely na správu autonomní, tj. na okresní hejtmany a obecní samosprávy. Jednotkou německé správy se stal tzv. oberlandrát (ORL – úřad i název úředníka), povaţovaný za inspektora říšského protektora. ORL podléhaly říšskému protektorovi a od r. 1943 německému ministrovi protektorátu. Relativní oddělení niţších sloţek autonomní a německé správy bylo zlikvidováno v druhé fázi Heydrichovy správní reformy – zjednodušil správní soustavu tak, ţe přenesl část agendy ORL a část agendy říšského protektora na autonomní orgány, které ji začaly vykonávat „z příkazu říše“. Toto pověření se projevilo i v označení dosud autonomních úřadů (např. zemský prezident – správa z příkazu říše). Rozhodující pozice ve správě začali přebírat Němci. Zcela novým typem správního orgánu, který neměl v období první a druhé republiky předchůdce byl úřad práce (Arbeitsamt) – jejich vznik byl důsledkem zavedení všeobecné pracovní povinnosti. Pracovní síla byla vyváţena do Německa a jiným obsazených území. Správní činnost byla provázena likvidací obvyklých zásad legality, např. omezeny, či zrušeny opravné prostředky.
163
SZČD Heydrichova správní reforma Zastupující říšský protektor R. Heyndrich provedl počátkem r. 1942 správní reformu centrálních orgánů v protektorátu, kterou byla podstatně zasaţena i autonomní vláda. Soustava ministerstev se přiblíţila německému modelu. Nově utvořeno ministerstvo hospodářství a práce, zřízen nový ústřední orgán „Úřad lidové osvěty“, který se v červnu 1942 přeměnil na ministerstvo lidové osvěty (za pomoci tohoto úřadu byl kladen důraz na formování „ideového“ cítění českého obyvatelstva). Likvidací ministerstva veřejných prací a ministerstva sociální a zdravotní správy došlo k dalšímu zúţení autonomního exekutivního orgánu. Mimořádný význam mělo zřízení „Pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu“, který převzal správu státních lesů a statků. Úřad byl sice zřízen jako protektorátní, avšak brzy se dostal do německých rukou a jeho vedoucí byl povaţován de facto za člena vlády. Úkolem úřadu bylo provádění dispozic s půdou tak, aby z českých rukou byla převedena do německého drţení. V činnosti protektorátních vlád zdůrazněna nepolitičnost a odborný aspekt organizace. Zrušením úřadu předsednictva ministerské rady se začal říšský protektor obracet přímo na jednotlivá ministerstva. Došlo tak k omezení kolektivní činnosti vlády a ta se přestala scházet. Mnohé její úkoly převzalo ministerstvo vnitra. V další činnosti bylo cílem R.H. tvrdě potlačit mnoţící se odbojovou aktivitu a udělat vše pro „konečné řešení“, tj. pro fyzickou likvidaci, resp. asimilaci, větší části českého obyvatelstva. Koncem května 1942 na něj spáchán atentát. Zemřel 4.6.1942. Následovali represe českého obyvatelstva (Lidice, Leţáky, četné popravy). Po Heydrichově smrti získal rozhodnutí postavení v protektorátu K.H.Frank.
164
SZČD 38. A Zemské sněmy a zemské výbory za absolutismu, P.Stránský o zemských sněmech Nejdříve a nejpodstatněji byla reformována hned po nástupu absolutismu správa zemí. Okamţitým opatřením bylo jmenování nových, králi oddaných místodrţících i na Moravě a ve Slezsku (v Čechách Karel z Lichtenštejna) – vládli jako zmocněnci krále. Později vláda opět svěřena sborům úředníků: 1625 v Čechách sbor místodrţících, tvořen z nejvyšších zemských úředníků a soudců, prvním místodrţícím se stal nejvyšší purkrabí, který současně zastával i úřad předsedy zemského sněmu a zemského soudu. Výkon jejich funkce byl čestný. 1636 na Moravě zřízen nový nejvyšší úřad správní a soudní tzv. tribunál, v čele s moravským zemským hejtmanem, ve Slezsku 1625 vrchní úřad zemský 1748 v Čechách i na Moravě zřízen nový úřad pro správu zemí – královská deputace (tomuto úřadu dána nejvyšší pravomoc v otázkách vojenských, finančních aj. – zmenšena tak pravomoc českého zemského místodrţitelství), později nový název královská reprezentace s komorou – v čele president. 1763 v souvislosti se změnami ve státních orgánech nový název – v Čechách a na Moravě „královské zemské gubernium“, ve Slezsku „královský úřad“ v Opavě, do čela v Čechách opět nejvyšší purkrabí, na Moravě zemský hejtman. V Čechách byl ke guberniu připojen i Consess, takţe správa a soudnictví byly v jednom početném orgánu. od r. 1771 rozdělena gubernia na dva senáty – správní a soudní, který však r. 1783 zanikl jako důsledek vydání josefínského soudního řádu, gubernium na místo správy soudní tak začalo spravovat otázky finanční.pro správu Moravy a Slezska bylo r. 1782 zřízeno společné gubernium moravsko-slezské sídlo v Brně. Zemský výbor Poslední orgán stavovské samosprávy, jeho vznik je nutno spojovat s právem povolovat berně, které bylo zemskému sněmu ponecháno i po r. 1627. Sněm po vyslovení souhlasu s výší berní volil pravidelně zvláštní komise k rozvrţení schválených daní. Odtud se vyvinula praxe, ţe si sněm volil komise, kterým svěřoval řízení všech záleţitostí, které mu ještě náleţely v období, kdy sám nezasedal. Od r. 1714 zřízen osmičlenný stálý zemský výbor, který pod předsednictvím nejvyššího purkrabího řídil hospodářskou správu země, tj. ty úseky, které byly závislé na zemských financích (do r. 1848). Pokud měl jednat o dalších záleţitostech, býval rozšiřován o zástupce jednotlivých stavů. V tomto orgánu můţeme tak spatřovat zárodek stálého parlamentního výboru nebo předsednictva sněmovny. Avšak právě proto, ţe tento orgán vyjadřoval především zájmy zemské šlechty, byl nepohodlný centralizačnímu úsilí Josefa II. R. 1784 byl proto zrušen a obnoven aţ po jeho smrti. Byl podřízen guberniu. Poslední stavovský zemský výbor plnil své funkce do r. 1861, kdy byl na základě nového zemského zřízení /20.2.1861/ ustanoven zemským sněmem nový zemský výbor. Pavel StránskýByl emigrantem, napsal latinské dílo Respublica Bojema (O státě Českém, Český stát), které bylo poprvé vydáno r. 1634 v nizozemském Leidenu. Zabývá se v něm např. i geografickými poměry, posloupností panovníků. Nalezneme zde kapitoly o zákonech a právu, o orgánech státu (Zemské sněmy - postavení, kompetence), jsou tu popsané i pohřební ceremoniály. Stránský polemizuje s Melchiorem Goldastem o samostatnosti Koruny české. Podává důkaz, ţe naše země byly vţdy samostatné, ţe naše právo pochází z domácích zdrojů. Z díla Respublica Bojema – Stránský povaţuje péči o sněmy za zcela nezbytný prostředek k opatřování výhod společenského ţivota. Kdykoliv je třeba rozhodnout o státě nebo o jakékoli závaţné záleţitosti státní, je třeba, aby se to dělo na sněmu a z vůle lidu. Právo svolávat sněm a povolávat lid k společným úvahám o světských věcech není povoleno nikomu mimo krále, popř. nejvyšším zemským úředníkům. Říká, ţe českého sněmu, je-li generální, se účastní na pozvání i přivtělené země (není tak třeba mluvit o zemském sněmu Moravském, Slezském či Luţičanů). Při sněmech vlastních vyřizují všechno sami čeští stavové. Nebylo stanoveno místo konání sněmů, nejvíce se však svolával do Prahy. Sněmovní místnost nazývá sněmovní světnicí. Dále popisuje samotné jednání na sněmu od příchodu panovníka, sněmovních úvah, písemné vyjádření odpovědi, která má být předána králi. Král odpověď prostuduje a odpoví tzv. replikou co se mu líbí či nelíbí, sněm opět jedná a piluje přesné znění. Poté se král vrací, aby byl přítomen vyhlášení. Usnesení zaloţeno do zemských desek. Tento postup mohl trvat i několik dní.
165
SZČD 38. B Dekretální pravomoc prezidenta ČSR Dekretální období prezidenta republiky Po postupném osvobozování se na území republiky utvořila dvě centra prvotní normotvorné činnosti: prezident republiky a Slovenská národní rada (SNR). Dekretální pravomoc prezidenta a nařizovací pravomoc SNR byly dvěma formami rovnocenné zákonodárné činnosti, z nichţ na území české části státu (neomezeně) a celého tehdejšího státu (omezeně) působila jen dekretální pravomoc prezidenta, zaloţená ústavním dekretem z 15.10.1940, vydaném v londýnském exilu a publikovaným pod č. 2/1940. V polovině roku 1944 byla omezena doba jejich platnosti na 6 měsíců po dni, kdy se sejde ke svému zasedání na osvobozeném území ČSR Národní shromáţdění, pokud je dodatečně neschválí, aby jim zajistilo další platnost. Dekretální pravomoc byla plně závislá na zákonodárné iniciativě a kontrasignaci vlády a v případě celostátního zákonodárství na předběţné dohodě se SNR. Na osvobozeném území, počínaje 2.4.1945, vydal prezident Beneš celkem 98 dekretů, z nich 6 ústavních. Dva dekrety podepsal na východním Slovensku, ostatní v Praze. Pravomoc vydávat dekrety si prezident podrţel do 27.10.1945. Prostřednictvím dekretů byla provedena nejdůleţitější rekonstrukční opatření poválečného státního a společenského uspořádání a současně byl jimi právně vymezen vztah k okupační minulosti. Dekrety byly utvořeny ústřední orgány (organizace vlády, Prozatímní národní shromáţdění), na jejich základě došlo k provedení tzv. národní očisty a k potrestání válečných zločinců a domácích zrádců, včetně vytvoření mimořádného soudnictví k uskutečnění tohoto účelu (retribuce). Dekrety také zasáhly do majetkových práv příslušníků německé a maďarské národnosti (konfiskace), ti také většinou pozbyli čsl. stání občanství. Další viz otázka č 26.B !!!
166
SZČD 39. A Ústřední a místní správa v Čechách za absolutismu Po 30. leté válce se objevuje nutnost centralizace habsburských zemích. Základní osobou ústředního aparátu se stal absolutistický panovník - nesesaditelný, neodpovědný, absolutní moc, stál nad společností. Základem jeho moci rozvětvený byrokratický aparát a armáda. Byl reprezentantem šlechty a chránil její zájmy. Spolu s centralizací postupovalo odbourávání všech stavovských výsad a byrokratizace aparátu. Nejvyšší orgány: Ferdinand I. Postupně vytváří sloţitou soustavu ústředních orgánů, kdy vznikly tři základní úřady, které vytvořily jakousi nadstavbu státního aparátu, která byla společná jak pro rakouské země, tak pro stát český i uherský – byly to tehdy tajná rada, dvorská rada a dvorská komora. Tajná rada /od 1527/ - poradní orgán, v 17. st. uţ není pouhým poradním orgánem, ale sama aktivně působí a rozhoduje o zahraniční politice (rozrostl se i počet členů – r. 1636 – 15 členů, pak aţ 70 členů). Početní růst tajné rady však s sebou přinášel i pokles jejího významu. Proto namísto plenárních zasedání začaly rozhodovat jednotlivé komise - výbory tajné rady, z nichţ pak tzv. Stálá tajná konference (STK) převzala funkce a oprávnění tajné rady. Tento nový orgán byl čtyřčlenný. V r. 1709 STK rozdělena na dva orgány, tzv. uţší (3-5 členů) – převáţně zahraniční agenda, a širší (8-9)– správa vnitřních záleţitostí. Za Marie Terezie, za úsilí dvora o centralizaci státních orgánů, mizí význam širší konference a postupně zaniká i uţší konference. Panovnice řídí státní záleţitosti za pomoci ministrů. Od r. 1742 pak působí ve správě zahraničních záleţitostí nový orgán Domácí a dvorská státní kancelář – v čele kancléř, řídila sbor diplomatických zástupců: 4 velvyslanectví, 22 vyslaneckých úřadů a konsulátů. Od r. 1749 funguje tajná domácí dvorní a státní archiv, od r. 1757 akademie pro vzdělávání diplomatů. Státní rada – vytvořena koncem r. 1760 jako ústřední orgán pro české a rakouské země– tím dochází k jednotnému řízení vnitřních záleţitostí obou celků (administrativně spojeny do r. 1749). Neměla přímou nařizovací pravomoc a omezovala se především na činnost dřívější tajné rady, prováděla kontrolu dalších správních orgánů. Byla reformována aţ r. 1801, kdy místo ní bylo zřízeno tzv. státní konferenční ministerstvo, které se soustředilo na správu vnitřní i zahraniční, otázky vojenské. Po nezdaru této reformy obnovena státní rada /1808/, která fungovala aţ do r. 1848. Správa státu – viz otázka 25. A – Dvorská ( ČESKÁ) kancelář
167
SZČD 39. B První a druhá pozemková reforma v ČSR První za 1.rep X druhá po 48 pozemková reforma z.č. 32/1918 Sb. Odráţela potřeby nejrůznějších sociálních skupin. Představovala výrazný zásah do sféry pozemkového vlastnictví. V důsledku 1. sv. války došlo k obdobné reformě také v mnoha evropských zemích. Zjednodušeně: reforma byla ve znamení jakéhosi „odčinění Bílé hory“, která měla pro naše obyvatelstvo dalekosáhlé důsledky nejen v oblasti náboţenské, ale i ve sféře majetkové, kde znamenala přesun pozemkového vlastnictví z domácích vlastníků na cizí šlechtu. Výsledkem byl kompromis mezi představami a poţadavky agrární strany a strany sociálně demokratické. Rozhodující vliv na přípravě a provedení reformy získala agrární strana (v čele Švehla) – reforma směřovala zásadně k přesunu vlastnictví velké části půdy do rukou domácích. Pozemková reforma se uskutečňovala od listopadu 1918 do r. 1936. Provedena byla několika zákony: 1. impuls zákon č. 32/1918 Sb. o obstavení statků (znemoţňoval vlastníkům jakékoliv dispozice s nimi, samotné vlastnické právo nerušil). Záborový zákon č. 215/1919 Sb. o zabrání velkého majetku pozemkového – soubor nemovitostí včetně práv převyšující rozlohu 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha půdy celkem, vyvlastněný pozemkový majetek mohl stát ponechat pro obecně prospěšné účely nebo jej v omezené rozloze přidělit do vlastnictví či pachtu malým zemědělcům aj. Realizace záborového zákona byla svěřena Pozemkovému úřadu (zřízen z.č. 330/1919 Sb.) – reprezentoval zájmy státu ve všech záleţitostech reformy. Kontrolován byl správním výborem voleným Národním shromáţděním. V čele stál předseda a dva náměstci. Tento úřad fungoval aţ do r. 1935, kdy jeho funkci převzalo ministerstvo zemědělství. Zákon přídělový č. 81/1920 Sb. – vymezil hlavní zásady přidělování půdy a jejího právního reţimu. Rozsah přídělů se pohyboval od 6 do 15 ha (nechtěli, aby se vytvořila kolektivní druţstva – proto menší příděly). Veškerá zabraná půda však nemohla být přidělena, ne všichni splňovali podmínky pro přidělení, objevují se tzv. zbytkové statky. Zábor probíhal za náhradu. Zákon náhradový č. 329/1920 Sb. o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový – podrobně stanovil postup převzetí velkého pozemkového majetku. Dále stanoveny zásady pro poskytnutí náhrady. Pozemkový úřad vyvlastněný majetek převedl na stát (pouze byl-li předem znám nový majitel, mohl být vklad učiněn na jeho jméno). Z hlediska finančního krytí byla reforma koncipována na principu soběstačnost – tj. výnos za převod půdy pokryl i s ní spojené nezbytné správní výlohy. - zákon stanovil zásady pro poskytnutí náhrady o ta nepříslušela příslušníkům nepřátelských států, příslušníkům bývalé panovnické rodiny habsbursko-lotrinské, a neodporovalo-li to mírovým smlouvám. - z hlediska finančního krytí byla celá reforma koncipována na principu soběstačnosti. o výnos z převodu půdy pokryl i s ní spojené nezbytné administrativně-správní výlohy o k tomuto účelu byl zřízen zvláštní Fond při pozemkovém úřadě
168
SZČD ZÁSAHY DO VLASTNICKÉHO PRÁVA V OBDOBÍ PROTEKTORÁTU - od roku 1939 byly vydávány předpisy, které omezovaly ţidovské obyvatelstvo v oblasti hospodářské: o Ţidé nesměli zcizovat svůj majetek o v nařízení protektora bylo jasně stanoveno, ţe ţidovští obyvatelé nesmějí prodávat ani kupovat nemovitosti a rovněţ drahocenné předměty o na základě toho nařízení se přistoupilo k tzv. arizaci ţidovského majetku – docházelo k jeho konfiskaci a převodu do německého vlastnictví o byli také postiţeni v oblasti měnové, kdy museli mát vázané účty a mohli vybírat peníze jen do určité výše - 143 - dochází k pronikání německého kapitálu, coţ se projevuje peněţními transakcemi a protiprávními konfiskacemi ţidovského majetku bez náhrady (tzv. arizace) - byl zaveden institut tzv. nucené správy nad majetkem některých protektorátních příslušníků - v r. 1940 došlo k vytvoření celní unie protektorátu s říši - došlo k potlačení principu samosprávy tím, ţe byly likvidovány hospodářské svazy - banky a peněţní ústavy byly začleněny do tří hospodářských skupiny ZÁSAHY DO VLASTNICKÉHO PRÁVA PO ROCE 1945 Viz předchozí otázka Dekrety prezidenta 26.B REVIZE POZEMKOVÉ REFORMY - po provedení konfiskace německého a maďarského zemědělského majetku a jeho následném přidělení, které přinesly dekrety prezidenta republiky, je další fáze pozemkové reformy, resp. změn právních vztahů k půdě spojena s působením Gottwaldovy vlády a přípravou nové ústavy - v letech 1946 – 1948 se jednalo o tři související problémy: 1. Revize, resp. dokončení prvorepublikové pozemkové reformy 2. Příprava „nové“ pozemkové reformy 3. Diskuze o maximální výměře půdy a o možnost zakládání zemědělských družstev - ministerstvo zemědělství si udrţelo KSČ, resp. ministr Julius Ďuriš - pro oblast zemědělství je také důleţité, ţe došlo k vytvoření jednotné, formálně nepolitické organizace Jednotného svazu českých zemědělců (JSČZ) a jeho obdoby na Slovensku - na základě usnesení k plnění vládního programu připravilo ministerstvo zemědělství návrh osnov šesti zákonů, kterým se říká „Ďurišovy zákony“ o návrh zákona o revizi pozemkové reformy, který měl prověřit rozhodování o záboru velkostatků a zbytkových statků a půdu přidělit sociálně vhodným zájemcům o návrh zákona o technicko-hospodářských úpravách pozemků (tzv. scelovací zákon) o návrh zákona o myslivosti, zákona o zaknihování přiděleného majetku, zákona o zajištění zemědělského majetku a zákona o úpravě dělení zemědělských podniků v pozůstalostním řízení a o zamezení drobení zemědělské půdy - ve vládě a v Národní frontě proto došlo k diskuzím a politickým sporům o další postup (národní socialisté a lidovci se postavili proti)
169
SZČD 4. dubna 1947 - komunistický ministr zemědělství J. Ďuriš vyhlásil v Hradci Králové na shromáţděnírolníků tzv. Hradecký program, který vytyčil heslo: „Půda patří těm, kdo na ní pracují.“ a mj. poţadoval: 1. Dořešení otázek spojených s vlastnictvím a přidělením půdy 2. Rozdělení veškeré zemědělské půdy nad 50 ha (případně i menší, pokud je spekulační) 3. Mechanizaci zemědělství 4. Příděly lesní půdy 5. Uzákonění národního pojištění pro rolníky 6. Zavedení jednotné zemědělské daně 7. Zvýhodnění úvěru pro zemědělskou výrobu a odstranění rozdílů mezi cenami průmyslových a zemědělských výrobků - hradecký program nebyl do Února 1948 ve svém celku realizován, ale KSČ vytvořila na parlament nátlak, aby projednal a přijal většinu z předloţených osnov Ďurišových zákonů, coţ se do jisté míry podařilo - největší diskuze se vedly o nejdůleţitější z předkládaných osnov, kterou byl bezesporu zákon orevizi „první“ pozemkové reformy o jeho účelem bylo přezkoumání rozhodnutí a opatření Pozemkového úřadu, popř. ministerstva zemědělství vydaných na základě prvorepublikového záborového zákona, pokud se týkala v zákoně taxativně vypočítaného zemědělského majetku o návrh byl přijat a publikován po č. 142/1947 Sb. o revizi byl podle § 1 tohoto zákona zejména podroben: a) pozemkový majetek, který byl ze záboru vyloučen nebo byl vlastníku ponechán, b) pozemkový majetek, který sice byl zabrán, avšak nebylo u něj rozhodnuto o propuštění ze záboru či provedeno přídělové řízení c) pozemkový majetek ve formě tzv. zbytkových statků ve výměře větší než 50 ha o s majetkem spadajícím do některé z uvedených kategorií bylo moţno nakládat pouze se souhlasem ministerstva zemědělství o revizi nepodléhal pozemkový majetek, pokud byl ve vlastnictví státu, svazků územní samosprávy nebo druţstev, a půda znárodněná a zkonfiskována podle dekretů o prvním krokem k provedení revize byl soupis půdy o vlastním provedením revize byla pověřena revizní komise ministeria zemědělství, zvláštní pravidla stanovil zákon pro nakládání s tzv. zbytkovými statky o konečnou fází revize pozemkové reformy byl příděl revizí získaného majetku, který mohl být přidělen: a) malozemědělcům k doplnění jejich zemědělské nesoběstačné usedlosti b) zemědělským zaměstnancům, malozemědělcům a rolnickým synům a dcerám k vytvoření zemědělských usedlostí c) malým a středním zemědělcům, jimž byla půda vyvlastněna po lednu 1938 d) veřejnoprávním korporacím pro účely veřejné e) zemědělským výrobním družstvům f) dělníkům, veřejným a soukr. zaměstnancům pro stavbu domu, na zřízení zahrady o o půdu se mohl ucházet ten, kdo prokázal, ţe je československým státním občanem a zároveň se muselo jednat o osobu české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti o pozemkový majetek byl přidělován výhradně za úplatu o o přídělu rozhodovalo ministerstvo zemědělství po vyjádření rolnických komisí - spolu s provedením revize „první“ pozemkové reformy byl přijat jeden z nejkontroverznější zákonů tohoto období, a sice zákon č. 143/1947 Sb. o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, kterému se někdy říká Lex Schwarzenberg 170
SZČD o na jeho základě byla ukončena řízení týkající se národní správy, konfiskace či eventuální restituce tohoto rozsáhlého majetkového komplexu a ten byl bez náhrady převeden do vlastnictví země České o namísto náhrady měl být zřízen fond a z něho vyplácen rodině JUDr. Adolfa Schwarzenberga přiměřený „zaopatřovací důchod“ - po přijetí Ďurišových zákonů se soustředila politika KSČ na stanovení maximální výměry vlastnictví půdy jednotlivcem nebo společně hospodařící rodinou - slibem bylo, ţe soukromé vlastnictví nepřesahující 50 hektarů bude garantováno ústavou ZNÁRODNĚNÍ - poţadavek dalšího znárodnění se objevil na celostátním sjezdu závodních rad a odborových organizací a Národní fronta jej hned zařadila do svého „Akčního programu“ - znovu se začalo vyuţívat institutu národních správ - došlo k vydání několika novelizací znárodňovacích dekretů a celé řady předpisů, které rozšířily znárodnění i na střední i malé podniky, či dokonce obchod a ţivnosti - podle znárodňovacích zákonů se vlastníkům znárodněných podniků měla poskytovat náhrada, ale v praxi k tomu docházelo jen výjimečně - pro finanční otázky znárodněného sektoru a jeho vazbu na státní rozpočet vznikl zvláštní tzv. Fond znárodněného hospodářství - přestoţe bylo v Ústavě 9. května uvedeno, ţe ČSR je zaloţena na ochraně drobného a středníhopodnikání, komunistický reţim ihned tento princip porušil zahájením útoku proti ţivnostníkům o snaţil se je přimet ke vstupu do státních, komunálních či druţstevních podniků o docházelo k ţivelnému rušení ţivností (bylo přikázáno je převést do vyšší formy podnikání) - prvotním cílem komunistického reţimu bylo převést ţivnosti do forem druţstevního podnikání,celý proces měla zaštiťovat Úřední rada druţstev - procesu socializace byla zrušena většina z přeţívajících ţivnost - vznikaly drobné provozovny národních výborů POZEMKOVÁ REFORMA 1948 A. Pozemková reforma a související zákona z roku 1948 - 21. března 1948 přednesl Klement Gottwald na schůzi Ústavodárného Národního shromáţdění program nové pozemkové reformy a změn v zemědělství o nejvyšší moţnou výměrou půdy v soukromém vlastnictví jednotlivce nebo společně hospodařící rodiny na 50 hektarů - téhoţ dne byla přijata řada zákonů další zemědělských zákonů, jimiţ byl definitivně prosazen Hradecký program 1. zákon č. 43/1948 Sb. o zemědělském úvěru - zemědělcům byly poskytovány státem garantované půjčky za účelem opatření prostředků slouţících k zvýšení zemědělské produkce 2. zákon č. 44/1948 Sb. o změně a doplnění zákona o revizi pozemkové reformy - novelizoval zákon č. 142/1947 Sb. a zejména upravil přídělové řízení - realizoval návrh KSČ, aby stát mohl převzít zbytkové statky i pod výměru 50 ha
171
SZČD 3. zákon č. 45/1948 Sb. o úpravě dělení zemědělských podniků v pozůstalostním řízení a o zamezení drobení zemědělské půdy - ztíţil moţnost převodu zemědělských pozemků mimo zákonem uvedený okruh osob 4. zákon č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě (zákon o trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdy) - zakotvil zásadu Hradeckého programu, ţe „půda patří těm, kdo na ní pracují“ - omezení vlastnictví půdy jednotlivce na 50 hektarů - zákon operoval s pojmem nuceného výkupu, tj. zvláštního druhu vyvlastnění za náhradu o stát nuceně vykupoval půdy ve vlastnictví „výkonných zemědělců a v zásadě za náhradu o bez ohledu na výměr se rovněţ vypukovala tzv. půda spekulační, tj. půda, kterou její vlastník neobhospodařuje, ale dlouhodobě pronajímá o výjimkou z nucené výkupu byla půda, kterou nemohli lidé obhospodařovat pro okolnosti na jejich vůli nezávislé o další výjimkou z povinného výkupu byla půda do 4 hektarů, jejíţ výnos prokazatelně potřebovali k doplnění svých nedostačujících příjmů - vlastník půdy, která přesahovala max. výměru, musel provést soupis své půdy - výpověď z hospodaření na vykoupené půdě dávalo ministerstvo zemědělství nebo orgán jím pověřený, coţ bylo moţno provést veřejnou vyhláškou - vykoupenou půdu spravoval Národní pozemkový fond - pokud nebyla půda přidělena podle dekretů, mohla být přidělena osobám z řad uchazečů, kteří neměli trvalé bydliště v obci, kde leţela přidělovaná půda o přednostní právo na příděl měli drobní pachtýři, malozemědělci a drobní pastýři poškození válkou, střední zemědělci a výkonní zemědělci o zákon stanovil přídělcům omezení při dalším nakládání s přidělenou půdou o konkrétní řízení prováděl Národní pozemkový fond - orgánem zajišťujícím provedení pozemkové reformy na nejniţší úrovni byly místní a okresní rolnické komise - výkup půdy probíhal za náhradu (ve výši průměrné obecné ceny půdy za poslední deset let sníţené o 20%), která se vyplácela na vázané účty (o výplatě z nich rozhodovalo ministerstvo zemědělství) 5. zákon č. 47/1948 Sb. o technicko-hospodářských úpravách pozemků (scelovací zákon) - scelování pozemků znamenalo úpravy hranic pro lepší moţnost jejich obdělávání - opravňoval k odstranění cizích pozemků, tzv. enkláv, uvnitř lánu jiného vlastníka 6. zákon č. 49/1947 Sb. o zemědělské dani - zvláštní podmínky pro daňovou povinnost osob provozujících zemědělské hospodářství - tyto předpisy byly postupně vyţity pro změnu komunistické politiky, neboť byly vydány ve prospěch vznikajících druţstev - provádění scelovacího zákona přineslo diskriminaci větších rolníků, tzv. „vesničtí boháči“ měli dostávat půdu na okraji katastru, kde bylo hospodaření neefektivní B. Zemědělsko-druţstevní právo, násilné zdruţstevňování vesnice - zemědělské druţstevnictví mělo být součástí nového předvídaného „lidového druţstevnictví“ - v červenci byla zřízena Ústřední rada druţstev (ÚRD), čímţ byly zrušena předchozí druţstevní svazy, a bylo druţstevní hnutí bylo centralizována a bylo umoţněno stranické zasahování do jeho činnosti - na podzim se rozhodlo vedení KSČ o nutnosti přetvořit československé zemědělství podle socialistického modelu kolektivizace a velkovýroby 172
SZČD - na listopadovém zasedání ÚV KSČ formuloval novou politiku K. Gottwald jako tzv. socializaci venkova o toho mělo být dosaţeno zřizováním státních traktorových stanic a společných výkrmen, o podporou druţstevnictví a zbavením vlivu vesnických boháčů (kulaků) - po dalším jednání, kde se hovořilo o potřebě vytváření tzv. jednotných místních druţstev, došlo k přijetí zákona č. 69/1949 o Jednotném zemědělském druţstvu (JZD) o předmětem bylo zakládání JZD, a tím odstranění roztříštěnosti různých druhů druţstev o vyzvednuta zásada dobrovolnosti a péče o prospěch pracujících zemědělců o JZD mohlo vyuţívat moţností daných zemědělskými zákony z 21. března 1948, tzn. mohlo scelovat pozemky, podporovat mechanizaci, věnovat se řemeslné výrobě, apod. o pro vznik druţstva se předpokládal tzv. přípravný výbor a řádné orgány pak byly voleny na valné hromadě - na počátku března 1949 byly ministrem zemědělství a ÚRD připraveny Vzorové stanovy JZD a Jednací řád JZD o vzorové stanovy se pak staly zvláštním druhem právního předpisu - kromě JZD a samostatně hospodařících rolníků však existovaly i tzv. státní statky, které hospodařily na státní půdě získané konfiskacemi a znárodněním - na Slovensku se právní úprava druţstev poněkud lišila a hovořilo se zde o JRD – Jednotných rolnických druţstvech - komunistický reţim nehodlal jen přesvědčovat a „dobrovolnost“ hodlal zajistit i legislativními kroky směřujícími k šikaně či znevýhodnění těch rolníků, kteří odmítali kolektivizaci o přijat zákon o mechanizaci zemědělství, podle něhoţ do rukou státu přecházelo řízení, zajišťování a provoz zem. techniky (technika do tzv. strojních a traktorových stanic) o vládní nařízení stanovila tzv. povinné uzavírání smluv o dodávkách - byla také zřízen Velkodistribuční potravinářský podnik, který měl výhradní právo výkupu a prodeje potravin a nápojů o podobně byl řízen i výkup zemědělských produktů - stále víc byla diskutována otázka dalšího omezování a zatlačování vesnických boháčů – bylo stanoveno za cíl provádění společného obdělávání půdy - JZD se podle stupně společného hospodaření původně členila do 3 typů: 1. JZD, která zavedla společný osev při zachování mezí jednotlivých pozemků; druţstvo zajišťovalo sousedskou výpomoc 2. Došlo k rozorání mezí a sklizeň se rozdělovala podle vloţené výměry pozemků 3. Druţstevníci hospodařili na společných pozemcích (podporováno KSČ) - přelom 1950/1051 přinesl v rámci KSČ formulovaný poţadavek k urychlení kolektivizace, avšak tentokrát téţ výraznější postih „třídních nepřátel na vesnici“ - došlo k podstatnému zvýšení původních úkolů první pětiletky a objevil se i poţadavek na zakládání JZD IV. typu se společnou rostlinou a ţivočišnou výrobou - vedení KSČ začalo naléhat na vylučování „vesnických boháčů“ – kulaků – z existujících druţstev o to mělo platit pro vlastníky více neţ 15 hektarů půdy o zemědělskou politiku zasáhaly politické procesy – vyuţity k zastrašení oponentů o vládní orgány připravily další omezení vlastnických práv k půdě – nemohli půdu prodat, byli omezení v dědickém řízení o dodávkové úkoly byly zvýšeny i na malá hospodářství do 2 ha o vytipovaní zemědělci byli trestáni pro přestupky i trestné činy neplnění výkupních závazků o později se větší sedláci nesměli stát členy národních výborů, omezovalo se právo na 173
SZČD vzdělání dětí soukromých rolníků (k tomu slouţily tzv. místní kulacké seznamy) o specifické místo v politice proti soukromě hospodařícím zemědělcům byla tzv. Akce K – Akce kulak jednalo se o provedení směrnice o uspořádání některých poměrů rodinných příslušníků odsouzených vesnických boháčů směrnice měla zajistit, ţe v rámci soudního řízení s kulaky budou padat ve větší míře tresty propadnutí majetku zákazu pobytu v dosavadním bydlišti, které byly rozšířeny i na rodinné příslušníky - komunistická politika vůči právním vztahů na vesnici dostala další impuls schválením nové úpravy ve vztahu k zemědělské dani o otevřeně se projevil třídní princip o daňová povinnost mohla být zvýšena těm, jejichţ majetek a výnosy to zdůvodňují (tedy opět vesničtí boháči) - dalším krokem v kolektivizaci bylo připravení nových Vzorových stanov JZD, které byly formálně schválena na 1. celostátním sjezdu JZD v polovině února 1953 o předpisy pro další postup v kolektivizaci, vztahovaly na druţstva III. a IV. typu o činnost druţstev byla plně podřízena státnímu plánování o pozemky vloţené členy do druţstva zůstávaly jejich soukromým vlastnictvím, avšak JZD k nim získávalo tzv. uţívací právo a druţstevník měl pak právo na příděl tzv. záhumenkového pozemku na pěstování plodin k vlastní spotřebě - objevuje se fenomén vystupování z druţstev, s čím KSČ nepočítala, a tak začala kromě represivních opatření prosazovat výhody pro druţstva
174
SZČD 40. A Ručení za závazky v českém právu zemském – příklad z pramene Ručení za závazky prošlo v českém právu sloţitým vývojem. Původně ručil dluţník svou vlastní osobou, svým ţivotem, svým právním postavením. I v našich zemích se uplatňovala instituce otroctví, později nevolnictví pro dluhy. Tak jsou vysvětlovány i neúměrně vysoké peněţité pokuty, která nalézáme např. v Dekretech Břetislavových., kdy nemoţnost zaplacení vedla k znevolnění delikventů. Postupně moc věřitele nad dluţníkem omezena, vymáhání a splacení pohledávky muselo být realizováno právní cestou. (Pokud by to nebylo právní cestou, ale svévolí, hrozilo věřiteli aţ propadnutí dluhu.) Ručení dluţníka mělo několik forem: a) ručení osobní svobodou (leţení, dluţnické vězení) b) ručení ctí (lání pro peníze) c) ručení majetkem (zástava) d) rukojemství (ručitelé) ad a) leţení – tato instituce zaloţena na smlouvě mezi věřitelem a dluţníkem – insolventní dluţník se musel na vybídnutí věřitele dostavit do hostince, krčmy i se svými sluţebníky, tam tak dlouho pobývat, pokud neopatřil peníze. (Narůstaly také výdaje za pobyt). Za dluţníka mohly leţet i osoby, které k tomu tento najal. dluţnické vězení – městské právo nazývalo zajištění osoba dluţníka „stavuňkem“ či „stavováním“. Prováděl ho rychtář. Za dluţnické vězně byli právně odpovědni věřitelé, zejména za jejich ţivot a zdraví. Výslovně byla zakázána vězení soukromá a svévolné zacházení z dluţníky. V zemském právu mohl být dluţník uvězněn na základě tzv. zatýkacího listu“. ad b) ručení ctí – velmi obvyklé (v 16. st. ho zná ještě kniha Drnovská). Podstata tzv. lání pro peníze spočívala v tom, ţe věřitel byl oprávněn napadnout čest liknavého dluţníka výroky, které zpravidla obyčejové právo přesně formulovalo. Dluţník po dobu dokud nezaplatil ztrácel čest (nemohl např. vystupovat na soudech, účastnit se sněmu aj.). Po zaplacení pomíjely důsledky lání a dluţník byl opět povaţován za čestného. V 2. pol. 16. st. toto vymáhání dluhů zakázané. ad c) ručení majetkem – nejběţnější forma, spočívalo v tom, ţe buď nejvyšší purkrabí vystavil věřiteli exekuční příkaz, tzv. obranný list, který ho opravňoval k nabytí statku dluţníka (exekuci tu nepředcházelo soudní řízení), nebo ţe si strany při sjednávání smlouvy dohodly zřízení zástavního práva na majetek dluţníka ve prospěch věřitele. zástava v právu šlechtickém – tou mohly být věci movité i nemovité. U věcí movitých to byla zástava propadná (propadala věřiteli při nezaplacení dluhu, i kdyţ hodnota věci byla vyšší) a prodejná (pro dluţníka výhodnější - po jejím prodeji a uhrazení dluhu a úroků se zbytek vracel dluţníkovi). U nemovitostí dvě formy: zástava s drţbou a bez drţby. U prvé se statek dostával do uţívání věřitele (statek zápisný) a poţíval i jeho výtěţek. Někdy výtěţek pokrýval úroky a dluh (zástava umořovací). Po zaplacení se vracela dluţníkovi, nebo při nezaplacení propadla věřiteli. Bez drţby – výhodnější pro dluţníka, teprve při nezaplacení se na ní věřitel hojil. zástava v právu městském – podobné, u nemovitostní zástava bez drţby i s drţbou. Věřitel měl právo se „uvázat“ v majetek insolventního dluţníka, který mu dokonce musel nahradit to, co vynaloţil na zlepšení statku. Obstavené věci mohly pak být po nezaplacení věřitelem prodány. ad d) rukojemství – oblíbený způsob, za splnění pohledávky ručila jiná osoba tzv. „rukojmí“ (původ slova vykládá Koldín tím, ţe „od starodávna to bývalo, kdoţ se rukojmím za koho stavěl, ţe se k dosti učinění věřiteli rukau svau zavazoval“). Povinnost rukojmího zaplatit věřiteli zanikala jeho smrtí, ten se pak mohl hojit na dluţníkovi. Rukojmí nesměli být kněţí, vojáci, ţeny (pouze manţelka mohla ručit za manţela), nedospělci a neosedlí lidé. 175
SZČD 40. B Ústavní dekrety prezidenta ČSR Prostřednictvím dekretů byla provedena nejdůleţitější rekonstrukční opatření poválečného státního a společenského uspořádání a současně byl jimi právně vymezen vztah k okupační minulosti. Dekrety byly utvořeny ústřední orgány (organizace vlády, Prozatímní národní shromáţdění), na jejich základě došlo k provedení tzv. národní očisty a k potrestání válečných zločinců a domácích zrádců, včetně vytvoření mimořádného soudnictví k uskutečnění tohoto účelu (retribuce).Dekrety také zasáhly do majetkových práv příslušníků německé a maďarské národnosti (konfiskace), ti také většinou pozbyli čsl. stání občanství. V závěrečné fázi činnosti exilového státního zřízení bylo připravováno obnovení právního řádu a státních orgánů osvobozeného Československa. V činnosti se projevuje vliv názorů Moskvy a vedení Komunistické strany Československa, které své poţadavky tlumočí Benešovi v průběhu jeho návštěvy v Moskvě v prosinci 1943. K jejich prosazení komunisté vyuţívali především vzrůstající prestiţ a vojenskou sílu Sovětského svazu. Uzavřena smlouva se SSSR o poměru mezi čsl. správou a sovětským vrchním velitelem. (viz 11. B-dohoda s RA). Prezident republiky vydal ústavní dekret č. 10 Úředního věstníku čsl. o dočasné správě osvobozeného území ČSR(viz 9.B – závěr.fáze) Vládní delegát se řídí se československými právními předpisy, vydanými do 28.9.1938, dekrety prezidenta a nařízeními exilové vlády a byla mu svěřena pravomoc zastupovat rezortní ministry, mohl k zajištění svých úkolů vydávat prozatímní vládní nařízení schvalované poté vládou. Jeho úřad zanikl příchodem československé vlády. Vládním delegátem byl František Němec. Ústavní dekret č. 11/1944 - o obnovení právního pořádku Vydán 3.8.1944, po válce publikován jako 30/1945. Platil dočasně pouze v českých zemích a konečnou podobu dostal teprve zákonem NS č. 12/1946 ze dne 19.12.1945, kterým se schvalují, doplňují a mění předpisy o obnovení právního pořádku. I. hlava - o obecných právní normách. Součástí právního řádu se stávají pouze předpisy do 30.9.1938, ostatní vydané od tohoto data do skončení tzv. doby nesvobody, nebyly součástí, protoţe nebyly vydané ze svobodné vůle. Na přechodnou dobu mohou být pouţívány, ty které neodporují ústavní listině, rozhoduje soud v konkrétním případě. V ţádném případě nemohlo být pouţíváno předpisů občanského a trestního soudního řízení a občanského a rodinného práva. Tento dekret také stanovil, ţe všechny právní předpisy exilového zřízení podléhají dodatečné ratihabici. II. hlava - se týká individuálních správních rozhodnutí a soudních rozsudků, které bylo moţno na návrh stran zrušit nebo změnit, pokud se právní předpisy, podle kterých byly vydány, příčily ústavě. Trestní rozsudky byly označeny za nicotné, a to ty které nebyly trestné podle čsl. práva a nebo byly spáchány s úmyslem přispět k svobodě ČSR. IV. hlava - ponechává na vládě moţnost určit svým nařízením, které ze soudních či správních orgánů, zřízených za nesvobody, mohly dočasně fungovat. Doba nesvobody skončila 4.5.1945. Ústavní dekret č. 18/1944 o národních výborech a prozatímním Národním shromáţdění Vydán v exilu 4.12.1944. Na osvobozeném území měly jako prozatímní orgány státní správy vznikat místní, okresní a zemské národní výbory, podřízené vládě. Z národních výborů mělo vzejít prozatímní Národní shromáţdění jakoţto nejvyšší zákonodárný orgán. Otevřená zůstala otázka fungování dosavadního systému orgánů státní správy a délka prozatímního období, to řešilo aţ nařízení nové „Košické vlády“ č. 4/1945 o volbě a pravomoci národních výborů a ústavní dekret č. 47/1945 z 25.8.1945 o prozatímním Národním shromáţdění. Ústavní dekret č. 3 o výkonu moci zákonodárné v přechodném období Vydán 22.2.1945. tímto dekretem se zmocňuje prezident vydávat na osvobozeném území dekrety podle dekretu o prozatímním výkonu zákonodárné moci z roku 1940 aţ do doby, neţ se ustanoví prozatímní Národní shromáţdění. Prezident si nemusí vyţadovat poradní zprávu Státní rady, která zaniká přechodem na osvobozené území. Při přípravě na návrat do vlasti vydal prezident ještě sérii dekretů, které se týkaly hospodářských a měnových záleţitostí.
176
SZČD
Ústavní dekret č. 6 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Vydán 1.2.1945. S určitými změnami byl nahrazen v osvobozené republice a pouze pro české země platným, stejně nazývaným dekretem 16/1945 - stanovoval po dobu zvýšeného ohroţení republiky, tj. od 28.5.1938, přísnější trestní sazby pro v dekretu obsaţené trestné činy a zřizuje pro ně mimořádné lidové soudy. Na Slovensku se uplatnilo nařízení Slovenské národní rady č. 33 o potrestání fašistických zločinců, okupantů, zločinců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví. Při faktické obnově ČSR však došlo k významným změnám v uvedené Benešově koncepci, připravované v Londýně. Změny vyvolalo dění na Slovensku, vzestup vlivu KSČ, postup SSSR na Podkarpatské Rusi. Na Slovensku 1943 došlo k vytvoření Slovenské národní rady (SNR) jako společného orgánu občanského a komunistického protifašistického odboje. Programem se stala „Vánoční dohoda“ poţaduje obnovení ČSR, avšak na principu rovný s rovným, rozsáhlé hospodářské a sociální reformy, definitivní úprava poměru slovenského národa k českému - měly rozhodnout výhradně svobodně zvolení zástupci slovenského národa. SNR se pokusila převzít moc po vypuknutí SNP a 1.9.1944 vydala prohlášení, podle něhoţ přebírá nejvyšší zákonodárnou a výkonnou moc, jako jediný oprávněný zástupce slovenského národa, aţ do doby demokratické konstituce legitimních orgánů. Převzala řízení povstání a obranu a vyhlásila, ţe chce postupovat v souladu s českými orgány v zahraničí a pracovat na vytvoření ČSR. Deklarace byla potvrzena vydáním nařízení č. 1/1944 SNR - podle něhoţ vykonává veškerou zákonodárnou (nařízení, publikovaná ve Sbírce nařízení SNR), výkonnou a vládní moc. Řeší problém platnosti stávajících čsl. a sl. právních předpisů, zůstávají prozatímně v platnosti pokud neodporují republikánskému zřízení a demokratickému duchu. Pokládá exilovou vládu za reprezentanta ČSR v zahraničí, postavila se proti Benešově koncepci právní a politické kontinuity ve vnitrostátním měřítku. Znovu potvrdila poţadavek rovných národů. Výše uvedené způsobilo, ţe celá řada dekretů prezidenta nebyla na Slovensku platná, došlo k asymetrickému uspořádání čsl. orgánů. Po ustavení nové čsl. vlády v Košicích vydával prezident své dekrety ve smyslu nařízení SNR č. 30 s celostátní platností pouze po dohodě s SNR a politicky řešila uvedenou situaci dohoda mezi vládou a SNR, zvaná téţ první praţská dohoda. Místo stávajících slovenských ústředních úřadů byla zřízena tzv. pověřenectva a předsednictvo SNR, na které byly ke konci povstání přeneseny veškeré pravomoci podle nařízení č. 1 SNR, stejně jako funkce pověřenectev. S vývojem na Slovensku se nechce smířit londýnská emigrační vláda a prezident Beneš – na Slovensko vyslán vládní delegát, 2. paradesantní brigáda a 1. čs. stíhací pluk, velení nad 1. čsl. armádou na Slovensku převzal člen londýnské vlády generál Rudolf Viest, působení není úspěšné, delegát se dostal do sporu s SNR, povstání poraţeno, jasné ţe obnovení ČSR je v rukou Rudé armády, autorita SNR nemůţe být opomíjena. Benešova teorie kontinuity a obnovy ČSR v předmnichovských hranicích byla kromě vývoje na Slovensku ohroţena i vstupem Rudé armády na Podkarpatskou Rus. Ruské vojenské orgány neposkytly vládnímu delegátovi dostatečnou podporu ve smyslu smlouvy a umoţnily za aktivní účasti NKVD „spontánní akci místního obyvatelstva za připojení k SSSR“. Beneš a vláda jsou nuceni akceptovat odtrţení Rusi a její připojení k SSSR. Po válce potvrzuje mezinárodní smlouva ČSR- SSSR z 29.5.1945 a ústavní dekret č. 60/1945 o přípravě jejího provedení. Londýnskému zřízení není umoţněno se vrátit ve své původní podobě do osvobozené vlasti. Nátlakem KSČ a jejího moskevského exilového vedení (SSSR) bylo rozhodnuto o vytvoření nové vlády a podání demise londýnské. V novém uspořádání jiţ nebylo místo pro Státní a Právní radu. V březnu 1945 - opouští Beneš Londýn a odjíţdí do Moskvy kde se jedná o nové vládě, dohoda o sloţení vlády je vyhlášena symbolicky a osvobozeném území v Košicích. Viz samozřejmě ot.26 B
177
SZČD 41. A Zemské desky česká – stejné ot 23 . Zemské desky členění a struktura Vznikají v Čechách asi ve druhé polovině 13. st. za krále Přemysla Otakara II. Jejich vznik je nerozlučně spojen s růstem významu zemského soudu a s rozvojem stavovských zemských sněmů. Původně byly desky knihami protokolními, do kterých se zapisoval průběh soudního řízení, zvláště výpovědi svědků. Záhy však do nich začaly být zapisovány převody vlastnictví a vůbec všechny dispozice svobodnými statky. Zápis v zemských deskách se stává dokladem vlastnictví. Svou povahou byly zemské desky veřejné právní knihy. Byly příslušné širší feudální veřejnosti, která do nich mohla nahlíţet a vyţadovat za patřičnou úplatu z knih výpisy. Současně se předpokládá, ţe vše, co je do zemských desek zapsáno, je obecně známo a taková skutečnost nemusí být zvlášť sdělována. Členění: Vzhledem k počtu a druhu deskových zápisů se záhy vyvinula řada druhů zemských desek. V době stavovské jsou to desky: Větší zemské desky – vede je místopísař, přístupny jen při konání soudu a o tzv. sudých dnech. Dále se dělí: c) trhové – zápis trhů, kupních smluv, které se týkaly větších majetkových hodnot (nad 100 kop grošů českých) d) zápisné větší – dluhy nad 100 kop grošů českých váznoucích na šlechtických nemovitostech Menší zemské desky se dále dělily na: d) půhoné – název pochází od půhonu = povolání k soudu, obsahují zápis toho, proč někdo někoho ţaluje, čeho se domáhá e) zápisné menší – dluhy pod 100 kop grošů f) pomocné – koncepty, které se dále uţívaly, příruční soudní registra Zvláštní význam měly desky památné – zápis význačných událostí – např. sněmovní usnesení, význačné rozsudky, nálezy, majestáty. Právě tyto desky se staly jedním z nejvýznamnějších pramenů zemského práva. Zápisy byly prováděny na dvojarchy – kvaterny – čtyři listy, které byly svazovány v jednu knihu. Zemské desky byly od Vladislava II. /konec 15. st./ chovány na Praţském hradě. Při poţáru v r. 1541, padly za oběť i zemské desky. Musely pak být obnovovány, znovu se tedy intabulovalo (zapisovalo) to, co se týkalo starší doby, pro kterou desky shořely (všechno, co se zapsalo, muselo být doloţeno listinami). Pak byly Zemské desky znovu uloţeny do místnosti vedle soudní světnice u Vladislavského sálu. Vrchní správu nad nimi měl nejvyšší zemský písař, který odpovídal za správnost zápisů. Vlastní faktickou správu nesl jeho pomocník, místopísař, který byl výkonným úředníkem. Význam zemských desek si tedy vyţádal rychlé obnovení zápisů a zpočátku se dokonce vedly nejdůleţitější zápisy dvojmo. Na rozdíl od staršího značení jednotlivých svazků (podle jmen písařů) začaly být označovány barvami. V 19. st. pozbývají zemské desky svůj význam, kdyţ se z nich vyvinuly pozemkové knihy, důleţitá instituce moderního soukromého práva. Na Moravě se vývoj zemských desek značně opozdil. Původně tu také existovaly zemské desky při soudech zemských. Karel IV. Se pokusil zemské desky sjednotit, a přestoţe pro ně vydal podle českého vzoru podrobnou instrukci, nepodařilo se to. 178
SZČD 41.B Kodexy právnické dvouletky Kodifikace trestního práva a trestního práva správního 1950 V červenci 1950 byla přijata série zákonů v rámci právnické dvouletky: trestní zákon (č. 86/1950), trestní řád (87), trestní zákon správní (88) a zákon o trestním řízení správním (89). Trestní zákon č. 86/1950 – viz otázka č. Trestní řád č. 87/1950 – o trestním řízení Povinná účast obhájce u závaţných trestných činů. Řízení se zahajuje na základě ţaloby prokurátora (v trestním řízení není soukromá ţaloba). Snaha zjistit materiální pravdu. Ot.15.B- výchozím legislativním krokem bylo v tomto směru vydání zákona o právu rodinném (ZPR),jenţ byl publikován pod číslem 265/1949 Sb. v rámci právnické dvouletky - výsledkem právnické dvouletky tak byly tyto zákony: o zákon o právu rodinném o trestní zákon č.86/1950Sb. o trestní řád č. 87/1950Sb. o občanský zákoník č 141/1950Sb. o občanský soudní řád č. 142/1950Sb. o zákon o podnikovém rejstříku, o akciových společnostech, o trestní zákon správní - právnickou dvouletkou byly vytvořeny základy pro podstatnou a celé jedno desetiletí trvající změnu československého právního řádu - bylo vytvořeno právo, které otevřeně hlásalo, ţe se jedná o právo vyjadřující třídní, ideové apolitické zájmy nové reţimu .Projít ot .27.B ,OZ 26B, RP 51 B
179
SZČD 42. A Obnovené zřízení zemské a jeho doplňky (stejné ot 37. A) Obnovené zřízení zemské /1627 Čechy, 1628 Morava/ Jiţ od poráţky stavovského povstání se připravuje revize právního řádu v Čechách i na Moravě (4 otázky: co učinit k upevnění katolické víry, jak upevnit v zemi spravedlnost, co učinit k upevnění vojenské moci, jak upevnit finanční situaci v zemi). Některá opatření prováděna jiţ po popravě předáků opozice 21.6.1621. Tak byl zrušen např. Rudolfův majestát /1609/, vypovězeni nekatoličtí duchovní z Prahy aj. Patentem z r. 1624 prohlášeno za jediné náboţenství vyznání katolické. Hlavním teoretickým východiskem kodifikačních změn se stala „Teorie o propadlých právech“ – vycházela z obyčejů válečného práva, poraţená strana (stavové) ztrácí všechna práva, která získává vítěz, můţe je měnit, rušit atd. bez ohledu na tradice a výsady českého státu či stavů . Obsah OZZ - vytištěn německy (český tisk zůstal nedokončen). 1) Jedná se o zemskou ústavu a zákoník zemského civilního práva. 2) Změna postavení panovníka – trůn učiněn „prostě“ dědičným v rodě habsburském – tzn. zrušeno právo stavů volit krále či přijímat ho, pokud nastupoval z vládnoucí dynastie. 3) Panovník měl výhradní pravomoc zákonodárnou, zemští úředníci odpovídají jen králi, nikoliv zemi, jakýkoliv pokus o zásah do panovníkových práv (dokonce i zákonodárná iniciativa) byl povaţován za zločin uráţky majestátu a stíhán trestem smrti. 4) Změny kompetence zemského sněmu – objevuje se 4. stav – prelátský (duchovenstvo) další stavy: páni, rytíři, města, ZS nemůţe vydávat zákony. 5) Zrušena všechna náboţenská privilegia církví nekatolických, kdo nepřestoupil na katolickou víru musel odejít ze země (značný odchod šlechtických rodin a měšťanů). 6) OZZ potvrdilo zrušení úřadů purkrabí karlštejnských. 7) Svrchovanost zemského soudu padla, jeho rozsudky potvrzoval napříště panovník, souzení na základě právních obyčejů nebo podle volné úvahy soudů nebo starších nálezů zakázáno, podpůrným pramenem práva se stal zákoník městského práva či právo římské. 8) Zrovnoprávněna němčina s češtinou – postupně výhradní postavení němčiny jako jazyka úředního. 9) V roce 1640 vydáno OZZ podruhé (na Moravě 1650) a byly připojeny Novely a Deklaratoria, tj. doplňky a vysvětlivky, které poněkud mírnily strohý absolutistický ráz původního textu. 10) V roce 1753 třetí vydání. Všechna tři vydání mají jako doplněk Smlouvu o kovy a Smlouvu Stavováclavskou (viz 37. A). 11) Poslední vydání OZZ v roce 1888 jako právněhistorický pramen v Jirečkově právnické edici (zde vycházeli právnické památky) jako Codex iuris bohemici, přičemţ však stále ještě tehdy nebylo jen historickou památkou a jeho některá ustanovení byla základem státoprávního poměru českého království k habsburské dynastii a odvolávaly se na něj české politické kruhy usilující o realizace svého státoprávního programu.
180
SZČD 42. B Soudní organizace v ČSR 1945-1989 SOUDNICTVÍ A PROCESNÍ PŘEDPISY PŘED ROKEM 1948 - v první fázi po roce 1945 se jednalo o obnovu předmnichovského právního stavu - nejdůleţitější normou je dekret 79/1945 Sb. o zatímní úpravě soudnictví v zemích České a Moravskoslezské o soudní soustava je aţ na drobné odchylky stejná jako před Mnichovem o na odtrţeném území bylo nutné, aby některé okresní soudy byly obnovovány postupně o rozšířena platnost některých předpisů vydaných na území Protektorátu o německé předpisy prohlásil za výslovně zrušené - další významnou otázkou byla likvidace německého soudnictví v trestních a občanskoprávních věcech, tj. zejména určení soudu, který měl převzít jiţ zahájená a neskončená řízení - soudnictví se dále týkal dekret č. 90/1945 Sb. o úpravě některých organizačních a sluţebníchotázek v oboru soudnictví o vyuţití soudců u zemských soudů pro rozhodování věci opatrovnických, dědických… o státní zastupitelství upraveno na státní zastupitelství, zemská státní zastupitelství a generální prokuraturu - přetrvávaly některé odlišnosti v českých zemích a na Slovensku – jiţ v červnu 1945 uzavřena tzv.první praţská dohoda, podle níţ se sídlem Nejvyššího správního soudu měla stát Bratislava a jakNSS, tak i NS měly zřídit specializované senáty slovenské ze slovenských soudců - procesní části retribučních dekretů upravovala činnost 5členných senátů mimořádných lidových soudů – tady se jiţ projevila tendence k „zlidovění soudnictví“ (účast laického prvku) - v r. 1946 byly obnoveny porotní soudy – porota se losovala ZÁKON O ZLIDOVĚNÍ SOUDNICTVÍ - v prosinci 1948 byla přijat zákon o zlidovění soudnictví č. 319/1948 Sb. o do soudní soustavy byl zaveden institut soudců z lidu tentolaický prvek měl zajistit třídní přístup, neboť za soudce z lidu se měli vybírat především osoby z řad „dělnické třídy“ profesionální soudci měli zajišťovat úroveň odbornou - první část zákona byla věnována soudní organizaci o zákon důsledně zaváděl dvojinstanční řízení o byly zrušeny zemské soudů, okresní a krajské obchodní soudy v Praze, pracovní soudy, rozhodčí, porotní a soudy mládeţe o soudní organizace měla být soustředěna na okresní, krajské soudy a na Nejvyšší soud, coţ měl přinést zlevnění a zefektivnění - zákon se nejprve zabýval sloţením a jurisdikcí okresních soudů o v občanskoprávních věcech u okrasních soudů rozhodoval velkou část věcí samosoudce, kterým byl vţdy soudce z povolání o věci firemní, rejstříkové, vydávání platebních rozkazů, věci soudnictví nesporného, exekuční, úkony konkursního a vyrovnávacího komisaře o krajské soudy rozhodovaly v první stupni zejména majetkoprávní spory, kdy jednou ze stran byl národní podnik - trestní věci rozhodovaly okresní soudy v senátech sloţených z předsedy (soudce z povolání) a dvou přísedících – soudců z lidu 181
SZČD - co se týče krajských soudů, ty rozhodovaly buď jako soudy první instance, nebo jak soudy odvolací o jako soud první instance rozhodovaly v tříčlenných senátech – předseda + dva přísedící o jako soud odvolací rozhodoval krajský soud v senátech sloţených ze dvou soudců z povolání a 3 přísedících - soudci z lidu se objevovali dokonce i v senátech Nejvyššího soudu - soudcem z lidu se mohl stát občan, který měl 30 – 60 let, byl zapsán ve voličském seznamu a měl občanskou bezúhonnost - zákon zřizoval okresní prokuratury v sídlech okresních soudů a krajské prokuratury v sídlech krajských soudů - zákon se věnoval i změnám v příslušnosti soudů v občanském soudním řízení, stanovil příslušnost soudů v trestních věcech - důleţitá pasáţ zákona o zlidovění soudnictví pojednávala o trestu smrti o trest smrti bylo moţné změnit na doţivotí těţkého ţaláře, trest ţaláře od 15 do 30-ti let - upravoval podávání stíţností pro zachování zákona generálním prokurátorem do pravomocného rozhodnutí, měl-li za to, ţe byl v řízení porušen zákon - na zákon o zlidovění soudnictví navázal zákon č. 320/1948 Sb. o územní organizaci krajských a okresních soudů, který soudní organizaci přizpůsobil nově zaváděnému krajskému zřízení - posledním z předpisů první etapy se dotýkal obhájců – advokátů o jejich činnost byla komunistickým orgánů trnem v oku o zásadní změnu přinesl zákon o advokacii č. 322/1948 Sb., který především odstranil soukromý charakter výkonu advokátního povolání, zrušil dosavadní advokátní komory a zavedl namísto toho povinné členství v krajských sdruţeních advokátů - v roce 1952 byl přijat zákon č. 64/1952 Sb. o soudech a prokuratuře a z. č. 66/1952 S. o org. soudů o soudní soustavu nadále tvořily tzv. obecné soudy a soudy zvláštní o obecnými soudy byly lidové (dříve okresní), krajské a Nejvyšší soud o zvláštními soudy byly soudy vojenské a rozhodčí o zásada dvojinstančnosti, zrušením Státního soudu se převedla agenda na krajské soudy - soudnictví se dotkla reforma trestního práva a zejména trestního procesu provedená v roce 1956 jako reakce na nezákonnosti politických procesů MÍSTNÍ LIDOVÉ SOUDY - ve 2. polovině 50. Let začal vedení KSČ prosazovat další zapojení občanů do struktury a činnosti soudů a část soudnictví předávat společenským organizacím o vytvářely se tzv. „soudruţské soudy“ – dobrovolné společenské organizace o nepatřily do československé soustavy soudů o projednávaly drobné krádeţe, neomluvené absence zaměstnanců, porušování kázně na pracovištích, posuzovaly případy opilství, rvaček, špatné péče o děti apod. - Ústava 1960 uzákonila nový typ soudní instituce – místní lidové soudy (MLS) o zavedení sledovalo přenesení projednávání vymezeného okruhu méně závaţných trestních věcí do „kolektivu pracujících“, očekávalo se účinnější výchovné působení na pachatele o MLS se zřizovaly v obcích nad 3000 obyvatel a průmyslových podnicích rozhodnutím rady ONV a na návrh odborové organizace nebo MNV o členy byli péčí orgánů KSČ vybírání občané, kteří mohli být vzorem pro ostatní o při výběru kandidátů převaha občanů dělnických profesí o v menší míře také soudci okresních soudů, kteří tuto práci vykonávali dobrovolně 182
SZČD - v trestně právní oblasti projednávaly méně závaţné trestné činy – dále byl příslušné k projednávání provinění, které zákon definoval jako zaviněné jednání uvedené v §§ 16 – 21 tohoto zákona - v občanskoprávních věcech mohly MLS projednávat drobně a jednoduché spory - na jeho formální stránku nebyly kladeny velké nároky (zásada bezformálnosti), zákon o MLS naproti tomu zdůrazňoval rychlost jednání - rozhodnutí MLS přezkoumávaly okresní soudy - na konci roku 1969 byly zrušeny PROKURATURA - státní prokuratura byla zřízena zákonem o Státním soudu č. 232/1948 Sb., v čele státní prokurátor, zaměřena na stíhání trestných činů podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky - došlo k přetváření orgánů státního zastupitelství tak, aby byly schopny plnit „úkoly diktatury proletariátu“, avšak tomuto poţadavku nevyhovovali dosavadní kvalifikovaní úředníci veřejné ţaloby - koncem 1948 otevřena jednoletá právnická škola pracujících ministerstva spravedlnosti - dosavadní státní zastupitelství bylo podle vzoru sovětské prokuratury územně i věcně reorganizováno o územní organizace prokuratur byla přizpůsobena krajskému zřízení, o okresní prokuratury podléhaly krajským prokuraturám - v čele soustavy prokuratur byl ministr spravedlnosti - došlo k rozšíření oprávnění generálního prokurátora - mohl podat stíţnost proti kaţdému pravomocnému rozhodnutí trestního soudu - prokuratura byla chápána jako stráţkyně socialistické zákonnosti o to znamenalo, ţe prokurátor mohl v kterémkoli stádiu vstoupit do soudního řízení ve věcech občanskoprávních, pokud to vyţadovala ochrana zájmů státu nebo pracujících o byl oprávněn zrušit rozhodnutí arbitráţní komise - ústavní zákony č. 64 o soudech a prokuratuře a č. 65/1952 Sb. o prokuratuře byl výkon prokurátorského dozoru byl organizačně rozdělen od ministerstva spravedlnosti o hlavou se stal místo ministra spravedlnosti generální prokurátor o Prokuratura prováděla dozorčí činnost na zákonnost, nahradila i správní soud - prokuratura prověřovala obecné právní předpisy vydané ministerstvem spravedlnosti a další obecně závazná nařízení, tzn. přezkoumávala i nezákonnost - soustavu orgánů vojenské prokuratury tvořil niţší, vyšší a nejvyšší vojenský prokurátor o vojenský prokurátor byl ve funkci náměstka generálního prokurátora - na konci 1956 nový zákon o prokuratuře, kde byl posílen institut všeobecného dozoru - jednotná prokuratura zahrnuta do Ústavy ČSSR 1960 (hlava 8, články 97, 104 – 6) o vykonávala dozor nad „důsledným prováděním a zachováváním zákonů a jiných právních předpisů“ ministerstvy, NV, soudy, hospodář. a jinými organizacemi a občany. o v čele generální prokurátor jmenovaný a odvolaný na návrh vlády prezidentem republiky a odpovědný Národnímu shromáţdění, orgány prokuratury svoji funkci vykonávají nezávisle na místních orgánech a podléhají generálnímu prokurátorovi plus učebnice od 60 roku!
183
SZČD
184
SZČD 43. A Constitutio criminalis Josephina, Constitutio criminalis Theresiana – druhy deliktů, systematika Constitutio criminalis Josephina /1707/ - trestní zákoník Josefa I. Platil jen pro české země, sjednotil postup řízení u všech soudů a zakotvil pravidla inkvizičního procesu pro případy, kdy bylo řízení zahajováno z úřední povinnosti, nebyl výlučný, neodstranil ještě starší právní normy obsaţené v OZZ a v Koldínově zákoníku a ponechal také instituci akuzačního (obţalovacího) procesu v případech, kdy řízení zahajovala ţaloba soukromého ţalobce.
Constitutio Criminalis Theresiana /1768/ - trestní zákoník tereziánský Vycházel z Josephiny a navazoval na trestní právo rakouské, tzv. Ferdinandeu z r. 1656. Jiţ v době vzniku byl zákoníkem zaostalým, zachovával prakticky všechny nedostatky feudálního pojetí trestního práva. Zvítězila formální důkazní teorie a hlavním a rozhodujícím důkazním prostředkem se stala tortura, mučení obţalovaného za účelem dosaţení jeho přiznání, které bylo povaţováno za „korunu důkazů“. V zákoníku zakotvena přesná pravidla uţívání tortury, její stupně, dobu, po kterou směl být vyslýchaný trápen (4. stupně – šněrování, ţebřík, skřipec, pálení). Zachována praxe stavovské doby, kdy nesměly být trápeny osoby šlechtické. Potrestání pachatele mělo především pomstít škodu způsobenou jednotlivci či společnosti a měly charakter msty na odsouzeném. Nebyl respektován poţadavek úměrnosti mezi vinou a trestem. Systém trestných činů v Theresianě: Systém trestných činů dává váhu především na delikvenci namířenou proti Bohu, církvi a státu a pak teprve delikty proti soukromým zájmům či osobám. nejhorší delikty: proti Bohu, svatým, náboţenství, panovníkovi a společenskému řádu, zrada země aj. Pak následují delikty proti dobrým mravům a počestnosti, uraţení bliţního na těle nebo hrdle aj., nadále existují kruté feudální tresty (čtvrcení, zahrabávání za ţiva aj.). Připouští stíhání deliktů „sine lege“ – tedy i jednání v zákoně sice neuvedená, avšak nebezpečná – ponechán prostor pro libovůli soudců – sami rozhodují, zda je čin trestní, soud můţe dát takový trest, jaký je u deliktu uveden. Krutost zákoníku se projevila v těţkých a komplikovaných trestech, např. za uráţku Boha (zločin rouhání = blasphaemia) – trest vytrţení či uřezání jazyka, popř. useknutí ruky a nakonec upálení. Tento trest mohl být dále zostřen i trháním řemenů ze zad či štípáním rozţhavenými kleštěmi. Za uráţku svatých byl trest mírnější – namísto upálení byl je „sťat“. Dále stíhá čarodějnictví = sorte legium, maleficium – trest smrti nebo vypovězení, postupně zakázáno (poslední proces u nás 1756).
185
SZČD 43.B Občanská práva a svobody 1918 - 1948 Občanská práva a svobody 1918 - 1948 Práva a svobody, jakoţ i občanské povinnosti byly zakotveny v ústavní listině z roku 1920, v hlavě V. Na prvém místě zakotvila rovnost všech bez ohledu na původ, státní příslušnost, jazyk, rasu nebo náboţenství. Neuznávala výsady pohlaví, rodu a povolání. Tituly, s výjimkou akademických hodností, mohly označovat pouze úřad nebo povolání. Dále se zaručovala svoboda osobní zahrnující moţnost, aby se kaţdý občan mohl usadit, nabývat nemovitostí a být výdělečně činný na kterémkoli místě republiky. Soukromé vlastnictví lze omezit jen zákonem, vyvlastnění je moţné pouze na základě zákona a za náhradu, pokud není zákonem stanoveno vyvlastnění bez náhrady. Rovněţ daně a veřejné dávky mohly být uloţeny jen zákonem. Byla zakotvena svoboda domovní s tím, ţe právo domovní je neporušitelné. Dále svoboda tisku, právo shromaţďovací a spolkové, právo petiční. Listovní tajemství, svoboda učení a svědomí a svoboda projevu mínění v mezích zákona byla zaručena. Vědecké bádání prohlášeno za svobodné. Pod zvláštní ochranu zákona brala ústava manţelství, rodinu a mateřství. Zakotvena také povinnost způsobilého občana podrobit se vojenskému výcviku a uposlechnout výzvy k obraně vlasti. Hlava VI. ústavní listiny upravila ochranu menšin národních, náboţenských a rasových. Rozdíl v náboţenství či jazyce nemůţe být na závadu v přístupu do veřejné sluţby, k hodnostem, při výkonu povolaní apod. Jazykové zásady určoval zvláštní jazykový zákon. Od září 1938 byla nařízením vlády zavedena předběţná cenzura tisku. Cenzura nepřipouštěla v tisku kritiku vládní politiky, o zahraničních událostech bylo dovoleno pouze referovat bez komentáře. Omezeno spolčovací právo, byl zpřísněn postih přestupků a vyhrazen správním orgánům. Vláda zpřísnila a zdokonalila evidenci obyv. (zvlášť cizinců – emigrantů). Počátkem března 1939 začaly přípravy pro zřízení kárných pracovních táborů. Politické strany postavené zcela pod kontrolu vlády, mohly vzniknout pouze na základě jejího povolení. Ke konci roku 1938 rozpuštěna komunistická strana, zastavena její činnost a zabaven majetek jako důkaz ochoty spolupracovat s nacistickým Německem. Od 1948-1989 viz ot 33 B !!!
186
SZČD Všeobecný občanský zákoník /1811/ - Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (AGBG) Nejprve vyhlášen v Haliči 1797, v r. 1811 vyhlášen s platností od 1.1.1812. autoři: Zeiller, Martini. Koncepce vycházela z římského práva a Koldínova zákoníku. Základním východiskem byla autorům přirozenoprávní teorie – zákon se odvolával na přirozený smysl zákona a přirozená právní základní pravidla při rozhodování soudců a přiznával člověku „vrozená, jiţ rozumem poznatelná práva“ (omezoval je pouze zákon). Základní rysy: všeobecnost a výlučnost – zákoník zrušil starší právní úpravu a platil bez výjimky pro všechny jako jediný. Výslovně odmítal otroctví a nevolnictví. Svou podstatou to byl zákoník burţoazní, zakotveny představy o neomezeném vlastnictví – tyto představy se promítly prakticky do všech ustanovení zákoníku včetně předpisů o manţelství a také byl základním důvodem toho, ţe zákoník platil po celý zbytek feudalismu a také v době Československé republiky aţ do r. 1950, kdy byl odstraněn tzv. Právnickou dvouletkou. Objevuje se zde institut děleného vlastnictví, ponechána koncepce lenního práva, tzv. dědičného pachtu, avšak jen jako mrtvá ustanovení. Instituce lén výslovně odstraněna 1862. Zákoník měl 1502 §, úvod a tři díly: 1) pojednával o právu osobním (včetně manţelství - jakási smlouva, uzavírá se v kostele, spory manţelské vyňaty z kompetence církevních soudů, vztahy rodičů a dětí aj.), 2) obsahoval ustanovení o právu k věcem a 3) pojednával o společných právech osobních a věcných. Zahrnuty všechny pozitivní předpisy – zrušení nevolnictví, manţelský patent, toleranční patent aj.
Úprava občanských práv a svobod v Rakousku 1848-1918 ZAKOTVENÍ PRÁV A SVOBOD V ÚSTAVÁCH A. Dubnová ústava - formulovala a zakotvila demokratické svobody: svobodu osobní a náboţenskou, svobodu tisku, ochranu listovního tajemství, ústnost a veřejnost soudního řízení, národní rovnoprávnost B. Březnová ústava - Listina základních občanských práv (pro země rakouské mimo Uher) byla vydána k ústavní listině, která ve 13 paragrafech zakotvila svobodu vyznání, vědy a vyučování, tisku, slova, zákaz cenzury, právo petiční, svobodu shromaţďovací a spolčovací, nedotknutelnost osoby, svobodu domovní, ochranu listovního tajemství. - zároveň ale v §12 byla zakotvena moţnost, aby vláda zastavila působnost těchto práv na určitý čas. C. Bachovský absolutismus - první ze silvestrovských patentů prohlásil ústavu za zrušenou, jen se výslovně potvrzovala rovnost občanů před zákonem a zrušení poddanství a roboty - druhý prohlásil občanská práva za zrušená. Jen slíbil ochranu církvím státem uznávaným. - třetí patent odstranil veřejnost ústního řízení, zrušil poroty a zaváděl státního zástupce jako ţalobce v trestních věcech
187
SZČD D. Únorová ústava: - nezakotvovala občanská práva, neznala odpovědnost ministrů, ochranu národnostních práv. - Činnost nového parlamentu se tak soustředila hlavně na zakotvení občanských práv. - podařilo se však přijmout jen zákon tiskový (6/1863) a zákon o ochraně svobody osobní (87/1862), na ochranu svobody domovní (88/1862). - teprve později byly schváleny zákony spolčovací a shromažďovací (134 a 135/1867). E. Prosincová ústava: - přinesla širokou chartu občanských svobod, na které navázala i československá republika. - byla zakotvena rovnost před zákonem, rovný přístup ke státním úřadům, volnost stěhování i vystěhování, svoboda osobní, listovní a právo petiční, právo shromaţďovací a spolčovací, svoboda slova a tisku, víry a svědomí, vědy a volby povolání, ochrana národností a soukromého vlastnictví. - měla i rysy negativní – moţnosti policejních zásahů do spolkové činnosti a zákon z r. 1869 omezení činnosti porotních soudů ve výjimečném stavu - velké změny proběhly ve volebním právu a v právu na samosprávu - v čl. 14 zákona 142/1867 byla zakotvena plná svoboda vyznání a svědomí, čl. 15 zavedl autonomii a samosprávu církví - rozvoj kapitalismu si vynutil v rakouském právním řádu zakotvení instituce kapitálových asociací,na poţadavky dělnictva reagovalo rakouské právo jak protisocialistickým zákonodárstvím, tak i sociálním zákonodárstvím – krátila se pracovní doba, omezovala se práce dětí, objevila se nová instituce pojištění - na rozdíl od práva feudálního vychází moderní právo z koncepce všeobecnosti práva, jeho obecné platnosti a rovnosti před zákonem. - tím rakouský stát nabývá podobu právního státu. PRÁVO SPOLČOVACÍ A SHROMAŢĎOVACÍ, PRÁVO KOALIČNÍ - cestu k zakotvení spolčovací svobody otevřel aţ revoluční rok 1848 a jiţ prvá ústava slibovala v §22 právo občanům vytvářet spolky o v §7 březnové ústavy byl jejich vznik učiněn závislým na jejich cílech, účelu a prostředcích, které nesměly mít protistátní charakter. o byl nad nimi zaveden policejní dohled. - uţ patentem 246/1851 jsou zakázány všechny politické spolky, základem spolkového ţivota byl pak spolkový patent z r. 1852 provedený jen z části, tj. v platnosti ponechána jen ustanovení upravující činnost spolků výdělečných - obnovení ústavnosti v r. 1861 znamenalo obnovení spolkové a shromaţďovací svobody, která byla zakotvena zákony 134 a 135/1867 - zákon spolkový 134/1867 rozlišoval spolky politické a nepolitické. o zákon se nevztahoval na společnosti, které měly obchodní a výdělečný charakter a na společnosti podpůrné a náboţenské. o policejní úřady sice nemohly dávat souhlas se zaloţením spolku, mohly ale spolek zakazovat, pokud jeho zaloţení odporovalo zákonu, právu, nebo je-li státu nebezpečné. o rozhodování o vzniku spolku patřilo do kompetence zemského místodrţitelství, konkrétní dohled pak okresním hejtmanům či policejním ředitelstvím. o Těm musely spolky hlásit jména členů, oznamovat konání schůzí, politické úřady měly právo na ně vysílat zástupce. o členy politických spolků nesměli být cizinci, ţeny a nedospělí. o politické spolky také nesměly vytvářet pobočné spolky (affiliace). 188
SZČD o kaţdý nový člen musel být nahlášen. - dohled policejních orgánů slouţil hlavně k opatřením proti dělnickým spolkům a organizacím. - Perzekuce těchto trvala hlavně v 70. a 80. letech. - rakouský právní řád vůbec neupravoval postavení politických stran. o Ty existovaly pouze fakticky, nikoliv právně. o Zatímco kaţdý spolek byl právnickou osobou, mohl vystupovat jako nositel práva a povinností, nabývat vlastnictví, strana existovala jen de facto. - zákonem shromaţďovacím 135/1867 bylo dovoleno konat shromáţdění. o Aţ na nepatrné výjimky muselo být kaţdé shromáţdění ohlášeno policii 3 dny předem o Za přestoupení zákonů bylo ukládáno vězení do 6 týdnů nebo pokuta 400 K. Ve skutečnosti se udělovaly tresty daleko vyšší. - od spolků je nutno odlišit koalice o to byly buď úmluvy podnikatelů, vlastníků výrobních prostředků, atd., jejichţ cílem bylo dosaţení zhoršení mzdových či pracovních podmínek dělníků, případně zvýšení cen a jiné výhody (kartel) o nebo to mohla být úmluva pracujících, jejímţ cílem bylo zastavit dosáhnout zastavením práce zlepšení pracovních a sociálních podmínek (stávka). - od vydání zákona o právu koaličním (43/1870) nebyla stávka trestným činem podle §481 o praxe se ale uchylovala k tomu, ţe jednání stávkujících hodnotila jako přečiny a zločiny a stíhala je na základě trestního zákona mnohem přísnějšími tresty o kaţdá stávka byla předmětem pozornosti úřadů, které se ji snaţily omezit PRÁVO TISKOVÉ - poţadavky tiskové svobody byly ve spojitosti s poţadavky svobody projevu. - Jejich východiskem byl předpis z března 1848, který však nenabyl platnosti, a nařízení ministerské rady z 18.5.1848, kterým bylo pro rozhodování o tiskových deliktech u nás poprvé zavedeno řízenípřed porotními soudy - zrušením předběţné cenzury byla zavedena trestní odpovědnost autorů tiskopisů za jejich obsah,právní předpisy zajistily dohled policejním orgánům - to bylo zakotveno v tiskovém patentu z r. 1849 (161) a uvozovacím patentu k trestnímu zákonu z r.1852 a v tiskovém řádu z r. 1852 - pro vydávání časopisů se vyţadovalo sloţení peněţité jistoty (kauce). Tiskový řád umoţňovalzastavení kaţdého časopisu, který byl nepřátelský monarchii, náboţenství, veřejné mravnosti,společenským základům státu. - definitivně bylo tiskové právo upraveno po obnovení ústavnosti zákonem 6/1863 a zákonem otiskovém řízení 7/1863, zákony znovu zavedly do tiskového soudnictví porotní soudy. - východiskem pro úpravu tiskového práva byl čl. 13 zákona 142/1867 o zakotvil právo kaţdého „mínění své v mezích zákona slovem, písmem, tiskem nebo vyobrazením volně pronášeti“. o Současně byla zakázána předběţná cenzura - úřady dostaly právo zakázat vydání časopisů, rozšiřování tiskovin, který byly zakázány a sledovat a kontrolovat zahraniční časopisy, také mohly konfiskovat čísla časopisů. - ustanovení o povinnosti skládat peněţité kauce pak postihovalo zvláště dělnické časopisy. - Rakouské tiskové právo pak bylo převzato ČSR (kauce byly mezitím zrušeny.)
189
SZČD Březnová ústava či Stadionova ústava Datována byla uţ 4.3.1849, přečtena 7.3., vyhlášena současně s císařským manifestem, kterým byl rozpuštěn kroměříţský sněm. Spolu s ústavou vydána „Listina základních občanských práv“ (neplatila v Uhrách), která ve 13 § zakotvila svobodu vyznání, vědy a vyučování, tisku, slova, zákaz cenzury aj. Vládě však byla dána moţnost zastavit působnost těchto práv na určitý čas. Samotná ústava však v ţivot nikdy nebyla uvedena, jen některé její ustanovení byla provedena patenty a nařízeními. - byl provedený třemi kabinetními listy z r. 1851 (96-98/1851) a tzv. Silvestrovskými patenty z 31.12.1851, které znamenaly přechod k absolutismu. o prvý z patentů zrušil březnovou ústavu, o druhý zrušil občanská práva (slíbil jen ochranu církvím) o třetí stanovil základní organizaci správy zemí, soudnictví v prvé instanci ponechal spojené s výkonem správy, zaváděl trojinstanční soudní řízení, odstranil veřejnost procesu, zrušil poroty a zaváděl státního zástupce jako ţalobce v trestních věcech - občanský a trestní zákoník se staly společnými pro všechny země mocnářství - otevřena cesta k zavedení reţimu, který se prakticky dotkl všech vymoţeností revoluce
190
SZČD 44. A Občanský zákoník z r. 1811
Všeobecný zákoník rakouský, jeho vznik, struktura, základní právní instituty - od první poloviny 18. století se objevuje snaha upravit majetkové poměry obyvatelstva – dřívetoto upravoval pro měšťany Koldínův zákoník městského práva (1579) a pro poddané dílčípředpisy spadající do oblasti vrchnostensko-poddanského práva - monarchie se snaţí o nastolení rovnosti před zákonem, která by znamenala oţivení obchodu adalší jeho rozvoje - návrh zákoníka majetkového práva začal být připravován od 50. let 18. století. Řešil otázky vlastnictví, drţby, apod. (rodinné a manţelské právo bylo doménou církve) - později byla utvořena komise, která měla vypracovat návrh zákoníka občanského práva. Ta shromáţdila materiály – základní platné kodexy ze 16. a 17. století + velké mnoţství předpisů zabsolutismu. Tento návrh měl více neţ 5000 paragrafů (mnohé platilo jen pro někoho). Byl nepouţitelný pro praxi, po dvanácti letech práce na něm ustaly - po nástupu Josefa II. došlo k dalšímu pokroku v kodifikačních pracích, v listopadu byl vydán 1.díl Všeobecného občanského zákoníku (autor: Horten) o skládal se z 5 částí, 2 se zabývaly obecnými ustanoveními, ostatní upravovaly vztahy mezi rodiči a dětmi, postavení sirotků a osob marnotratných o do kodexu byly zahrnuty i předpisy, které vyšly po r. 1781: např. omezení fideikomisů, zrušení nevolnictví, toleranční patent (připustil i protestanty k nabývání nemovitostí a všem občanským právům), manţelský patent, patent o dědické posloupnosti a o rovnosti manţelských a nemanţelských dětí - na konci vlády Josefa II. byla práce na návrhu pozdější kodifikace majetkového práva obnovena(účastnili se jí např. prof. Martini a prof. Zeiller) - zatímco se původní komise drţela starších předloh českého práva (Obnovené zřízení zemské,Koldín), tito tvůrci si vzali za vzor právo římské a věnovali pozornost i právu procesnímu. - Římské právo plnilo úkol podpůrného pramene práva, stejně jako francouzský Občanský zákoník z roku 1804 (inspirace pro nedořešené otázky). - koncem 18 století byly část a poté celý návrh zaveden experimentálně v Haliči (centrum Lvov),kde byla zásluhou Ţidů rozvinuta obchodní aktivita. Výsledek celé kodifikační práce se ukázal aţ na počátku 19. století. 1811 – byl vyhlášen Všeobecný občanský zákoník (Allgemeines bürgliches Gesetzbuch ABGB), s účinností od 1. ledna 1812. - nevztahoval se na Uhry, kde dál platilo feudální právo (původně obyčejové) o koncepce vycházela z římskoprávní učenosti, autoři se poučili o Koldínově zákoníku o základním východiskem byla přirozenoprávní teorie – zákon se odvolával na „přirozený smyl zákon“ a „přirozená základní pravidla“ při rozhodování soudců a přiznával člověku „vrozená jiţ rozumem poznatelná práva“ o základní rysem zákoníku byla jeho všeobecnost a výlučnost (zrušil starší právní úpravu a platil bez výjimky pro všechny obyvatele státu) o výslovně odmítal otroctví a nevolnictví
191
SZČD Struktura zákoníku o zákoník měl 1502 paragarafů o předcházel mu vyhlašovací patent č. 946 zákonů soudních z 1. 6. 1811 a sestával v úvodu a třech dílů 1. díl – právo osobní (manţelské, vztahy mezi rodiči a dětmi, poručenství…) 2. díl – právo k věcem (dělil se na dva oddíly) a. první oddíl – rozdělení věci, o drţbě, vlastnickém právu, dědění b. druhý oddíl – osobní práva k věcem, tj. ustanovení o smlouvách 3. díl – společná práva osobní a věcná Vlastnictví - zakotvoval představy o neomezeném vlastnictví: „vše, co někomu náleží, všechny jeho hmotné a nehmotné věci, nazýváme jeho vlastnictví… jako právo, jest vlastnictví opráv. nakládati podle libosti podstatou a užitky věci a každého jiného z toho vyloučiti“ - zákoník byl v urč. míře také poplatný době vzniku, neboť obsahoval úpravu tzv. děleného vlastnictví – tyto paragrafy ponechaly koncepci lenního práva (dědičný pacht) - dalším přeţitkem bylo ustanovení o lenních poplatcích - ke změnám v obč. právu došlo po r. 1848 a poslední zbytky pozůstatků feudálního vlastnického právy byly zrušeny zákonem č. 103/1862 ř.z. o zrušení lenních vztahů, který avšak byl proveden aţ v letech 1867 – 1893 ř. z. tzv. zemskými alodifikačními zákony - jistými dílčími novelami však došlo k omezení vlastnického práva - vlastní reforma zákoníku však nikdy nebyla provedena, ačkoliv byla desítky let připravována - osnova reformy by provedena v podobě tzv. tří dílčích novel, a to cestou cís. nařízení: 1. dílčí novela – stanovila lhůty k prohlášením mrtvého, podmínky způsobilosti ţen ke svědectví, podstatně byly změněny otázky poručenství, péče o nezletilce v otcovské moci, apod. (nař. č. 276/1914, 208/1915, 69/1916) 2. dílčí novela – stručnější a upravila jen některé otázky úpravy hranic pozemků 3. dílčí novela – nejobsáhlejší, nově upravovala ustanovení o osobních právech, popření manţelského původu dítěte, práva věcná, ustanovení o právu obligačním, konečně promlčení zákonné lhůty - u těchto novel je patrný vliv německého občanského zákoníku z r. 1900 Právo rodinné a manţelské - rodinné a manţelské právo bylo upraveno zákoníkem v § 44 aţ 136 - občanský zákoník hledí na manţelství jako na smlouvu, jejímţ uzavřením se manţelé zavazují k plnění vzájemných povinností - podle představ o smluvní svobodě vychází i právní úprava manţelství ze základního poţadavku snubní svobody, tj. ţe manţelství můţe uzavřít kaţdý, komu nebrání nějaká překáţka (§ 47) nedostatek svolení ke smlouvě vzhledem k nedostatku schopnosti dát souhlas vynucení souhlasu, omyl v osobě manžela fyzická nezpůsobilost, odsouzení k těžkému trestu, trvající manželství příbuzenství, švagrovství, cizoložství s budoucím manželem, vražda zakázáno je dále manželství řeholníků a řeholnic - při uzavírání manţelství byl do r. 1867 vyţadován tzv. politický konsens, tj. souhlas orgánů veřejné správy - souhlas nebyl udělován nemajetným ze strachu, ţe by rozmnoţili řady chudých 192
SZČD - překáţkou mohlo být i povolání (u důstojníků se musela skládat kauce aţ 120 000 K) - koncepce manţelství vycházela z nerovnoprávného postavení ţeny a dávala vedoucí postavení muţi - manţelství mohlo být zrušeno: prohlášenímza neplatné, rozlukou smrtí jednoho manţelů či jeho prohlášením za mrtvého pro katolíky je povolen jen rozvod od stolu a loţe, po kterém sice spolu manţelé nemuseli společně ţít, ale neznamenal zákon manţelství - základem této úpravy jsou předpisy kanonického práva, o vzniku rozhodovaly církevní orgány, avšak manţelské spory (rozvod, rozluka) náleţely do kompetence soudu civilních 1855 – po zavedení konkordátu byla na čas obnovena pravomoc církevních soudů (po pádu konkordátu došlo k zavedení subsidiárních civilních sňatků, které byly povinné od r. 1949) - o vztazích mezi rodiči a dětmi pojednávala hlava třetí ABGB – vedoucí úloha muţe, dával dětem jméno, bez jeho souhlasu nesměly děti v jeho moci vstupovat do platných závazků, rozhodoval o výchově dětí a spravoval jejich majetek PLUS DRUHÉ OTAZKY Všeobecný občanský zákoník /1811/ - Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (AGBG) Nejprve vyhlášen v Haliči 1797, v r. 1811 vyhlášen s platností od 1.1.1812. autoři: Zeiller, Martini. Koncepce vycházela z římského práva a Koldínova zákoníku. Základním východiskem byla autorům přirozenoprávní teorie – zákon se odvolával na přirozený smysl zákona a přirozená právní základní pravidla při rozhodování soudců a přiznával člověku „vrozená, jiţ rozumem poznatelná práva“ (omezoval je pouze zákon). Základní rysy: všeobecnost a výlučnost – zákoník zrušil starší právní úpravu a platil bez výjimky pro všechny jako jediný. Výslovně odmítal otroctví a nevolnictví. Svou podstatou to byl zákoník burţoazní, zakotveny představy o neomezeném vlastnictví – tyto představy se promítly prakticky do všech ustanovení zákoníku včetně předpisů o manţelství a také byl základním důvodem toho, ţe zákoník platil po celý zbytek feudalismu a také v době Československé republiky aţ do r. 1950, kdy byl odstraněn tzv. Právnickou dvouletkou. Objevuje se zde institut děleného vlastnictví, ponechána koncepce lenního práva, tzv. dědičného pachtu, avšak jen jako mrtvá ustanovení. Instituce lén výslovně odstraněna 1862. Zákoník měl 1502 §, úvod a tři díly: 1) pojednával o právu osobním (včetně manţelství - jakási smlouva, uzavírá se v kostele, spory manţelské vyňaty z kompetence církevních soudů, vztahy rodičů a dětí aj.), 2) obsahoval ustanovení o právu k věcem a 3) pojednával o společných právech osobních a věcných. Zahrnuty všechny pozitivní předpisy – zrušení nevolnictví, manţelský patent, toleranční patent aj.
193
SZČD 44. B Vývoj veřejné správy v ČSR 1918-1945 SPRÁVA NA POČÁTKU REPUBLIKY - po vyhlášení samostatného státu dosavadní rakouské správní orgány na úrovni obcí a okresů přecházely do podřízenosti praţského Národního výboru - okruh jejich správní činnosti ani personální sloţení se nezměnilo, jen se v rámci „odrakoušťování“měnily názvy - uţ v posledních měsících války ilegálně vznikaly na řadě míst správní orgány nového typu, národní výbory: o zpočátku působily jako organizační střediska protirakouského odboje o s vyhlášením samostatnosti se praţský národní výbor snaţil řídit jejich činnost (zásobování obyvatel, demobilizace, sociální péče, apod.) o na podzim docházelo k omezování jejích činnosti a 4.12. došlo k jejich rozpuštění - počátky státu byly komplikovány separatistickými snahami německých politických stran o separaci - zákonem Národního výboru č. 2/1918 byl uzákoněn Nejvyšší správní soud a završena recipovaná správní soustava vytvořením ústředních úřadů. - později Národní výbor vydal ještě zákon o Zemském správním výboru pro Čechy, který nahradil rakouskou zemskou Správní komisi - na Moravě a ve Slezsku zůstaly původní zemské správní výbory z doby monarchie - největší změny zasáhly orgány obecní zákonem č. 76/1919 Sb., který měnil a doplňoval rakouský zákon o obecním zřízení, o byla sjednocena samospráva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a zvyšovala se míra demokratizace o úřední názvy obecních orgánů byly: obecní zastupitelstvo, obecní nebo městská rada, starosta, komise. o občané volili zastupitelstvo, které dále volilo obecní radu, jejího starostu a náměstka o vzrostl význam obecní rady, usnášela se o všech otázkách vlast. a přenesené pravomoci o komise měly poradní a pomocný charakter, v kaţdé obci musela být zřízena komise finanční a letopisecká o hospodaření obce mohl kontrolovat dohlédací úřad o obecní senát se skládal ze dvou členů obecní rady, ten vyřizoval trestní agendu o tato novela také počítala s mimořádnými orgány pro obce: vládní komisař a správní komise řídili obec, pokud bylo rozpuštěno obecní zastupitelstvo o k demokratickým opatřením se řadilo zavedení finančních náhrad za výkon funkcí, zrušení virilistů, zrušení preference velkostatků a inkompatibilita funkcí. Veřejná správa na Podkarpatské Rusi - ústavní listina charakterizovala Podkarpatskou Rus jako samosprávné území s „nejširší autonomií slučitelnou s jednotností republiky“ - po skončení vojenské diktatury byl nejvyšším článkem správy guvernér a jeho zástupce (viceguvernér) o oba byli jmenováni prezidentem na návrh vlády o viceguvernér podléhal přímo vládě a byly některých záleţitostech nezávislý na guvernérovi; stál v čele Civilní správy.
194
SZČD 1920 – byly na Rusi utvořeny 4 ţupy (Uţhorod, Mukačevo, Berehovo, Velký Bočkov). o v jejich čele byli správci. o od r.1926 se spojily všechny do jedné se sídlem v Mukačevu. - správu větších měst řídili vládní komisař a policejní kapitán města. - v r. 1923 došlo k posílení pravomoci st. úředníků a také proběhly volby do orgánů obcí ŢUPNÍ ZŘÍZENÍ - recipovaný správní systém byl finančně náročný, fungoval těţkopádně a nevyhovovala ani dvoukolejnost orgánů; východiskem proto bylo zmenšení obvodů - k výhradám z doby monarchie přistoupily další důvody pro reorganizaci: o rozdíly ve správě českých zemí a na Slovensku a Podkarpatské Rusi o poţadavky a demokratizaci a odbyrokratizování o nový systém měl upevnit zapojení Slovenska a Podkarpatské Rusi v jednotném státě - reformy měly také zjednodušit celou soustavu i chod správních úřadů a zrychlit správní řízení - návrhy na reformu provázely ostré spory, některé strany se snaţily zachovat zemské správní celky - národnostní menšiny poukazovaly na to, ţe reforma se provádí bez jejich účasti. 29. 2. 1920 – vydán zákon o ţupním zřízení, který byl publikován byl publikován pod č. 126/1920 - vláda byla zmocněna, aby nařízením stanovila termín a rozsah jeho účinnosti - zákon se nevztahoval na území Prahy jako hlavního města, pro které měl být zvláštní zákon, a dále také území Podkarpatské Rusi nebylo rozděleno na ţupy - ţupní zákon rozdělil území celkem na 21 ţup, přičemţ v Čechách jich bylo 9, na Moravě 5 a ve Slezsku jedna ţupa se sídlem v Těšíně - ţupními orgány byly: župan – stál v čele ţupy, vládou jmenovaný úředník v právnickým vzděláním župní zastupitelstvo – volené na 6 let, mělo min. 35 členů, 1/3 volena vládou - zastupitelstvo mohlo vydávat prováděcí předpisy k zákonům, vydávat statuty institucí, které zřídilo, řídit správu veřejného majetku. - všechny právní normy podléhaly kontrasignaci ministra vnitra - zastupitelstvo zřizovalo veřejně prospěšné podniky a instituce pro kulturní, zdravotní, sociální, vzdělávací a podobné účely - bylo poradním orgánem ţupana v otázkách veřejné správy - volilo přísedící do ţupních senátů, orgánů budované soustavy správního soudnictví - nepříslušelo jim jednat o věcech politických - ţupan i zastupitelstvo byli řízeni ministerstvem vnitra, to mohlo zastupitelstvo rozpustit a vypsat nové volby. výbor – 8členný výbor volený zastupitelstvem z jeho členů - jemu také předsedal ţupan, měl funkci stálého výboru zastupitelstva - připravoval jednání, návrhy rozpočtu, dohlíţel na plnění rozhodnutí finanční komise – musela být zřízena v kaţdé ţupě další komise - ţupní zákon upravoval moţnost utvoření 3 ţupních svazů o ţupy mohly poţádat o sloučení k plnění některých společných hospodářských a správních úkolů o ve svazech měly působit zemský ţupní sbor, zemský svazový výbor a dozorčí výbor o byl to pokus o zachování zemského uspořádání (poţadavek silných politických stran) 195
SZČD - ţupy se dělily na okresy (okresní úřady), na jejich úrovni stály města se zvláštním statutem a města s municipální správou. - od r. 1923 byl zákon účinný na Slovensku, v prvních volbách zvítězili Hlinkovci - dělnické politické strany kritizovaly omezení pravomoci samosprávy a posílení úřednického elementu, potlačování národnostních menšin - opět oţiveny spory o počet a územní rozloţení ţupních celků - od r. 1924 sílily poţadavky na novelizaci zákona SPRÁVNÍ REFORMA ROKU 1927 - Československo se po přijetí ţupního zákona nadále potýkalo s nejednotným systémem veřejné správy, ve které se územně i časově prolínaly prvky staré správ i nové dílčí úpravy - osnova zákona byla prezentována jako novelizace ţupního zákona, o vracela se k centralistickému zemskému uspořádání, ale bez jeho dvojkolejnosti o oslabovala vliv samosprávy aţ k její likvidaci o zvýšila se ingerence vlády do správní sféry státu, správní orgány získaly větší kompetence v trestní a policejní agendě o území státu bylo rozděleno do 4 celků-zemí. - návrh vyvolal silný odpor, nakonec byl ale přijat jako zákon o organizaci politické správy č. 125/1927 Sb. z. a n. - v úvodu je široce vymezena působnost ministerstva vnitra, které za pomoci podřízených správních úřadů „bdí nad veřejným pořádkem, klidem a bezpečností a veřejnou mravností“ - k tomuto účelu mohly politické (okresní) úřady vydávat příkazy a zákazy včetně trestů - vzorem zákona byl rakouský výpraskový patent z r. 1854, nástroj policejní represe - hluboký zásah do občanských práv a svobod zaručovaných listinou - v Bratislavě ukončilo činnost ministerstvo pro správu Slovenska (Podkarpatská Rus neměla ještě vlastní autonomní sněm) - tzv. organizační zákon rozdělil území státu na 4 vyšší správní celky – země - zemi spravoval zemský úřad v čele s prezidentem a zemské zastupitelstvo o na Podkarpatské Rusi se stal zemský úřad nástupcem civilní správy o úkolem úřadu bylo zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti o byl nadřízen státním policejním úřadům a dohlíţel na činnost okresních úřadů o fungoval jako druhá instance správních orgánů - orgány zemské správy jsou: a) zemský prezident - byl přednostou úřadu, jmenován prezidentem a podřízen ministru vnitra - předsedal zemskému zastupitelstvu a rozhodoval o tom, která otázka náleţí do jeho kompetencí a fakticky dohlíţel na činnost zastupitelského orgánu - vystupoval navenek jako reprezentant země (ta měla právní subjektivitu) b) zemské zastupitelstvo - mělo 120 členů v Čechách, 60 (Morava, Slezsko), 54 (Slovensko),18 (P. Rus) - jednu třetinu jako odborníky jmenovala vláda, coţ mělo být apolitické - funkční období bylo 6leté, právo volit měli občané nad 24 let, kteří alespoň jeden rok pobývali v zemi, pasivní právo bylo 30 let, 2 roky v zemi - zastupitelstva měla výslovný zákaz se usnášet o politických otázkách. - náleţela jim hlavně hospodářská a správní kompetence. - hlavním příjmem byly zemské přiráţky k daním a státní dotace 196
SZČD - zastupitelstvo dále fungovalo jako poradní orgán zemského prezidenta, mohlo vydávat prováděcí předpisy k zákonům. c) zemské výbory - které měly 12 členů (Podkarpatská Rus jen 6) - politické strany měly ve výborech poměrné zastoupení d) zemské komise - voleny pro jednotlivé úseky veřejného podnikání v zemi - menšími obvody byly obvody okresních úřadů - hejtmanství o hejtman byl jmenován ministerstvem vnitra o měl dohlíţet na bezpečnost, veřejný pořádek a mravnost v okrese o předsedal kolektivním orgánům, okresnímu zastupitelstvu a okresnímu výboru ¨ STÁTNÍ APARÁT A OZBROJENÉ SLOŢKY - po celou dobu trvání první republiky byl kritizován rozmach úřední agendy ministerstev 1932 – byla zřízena komise pro zhospodárnění veřejné správy u presidia ministerské rady, avšak nedospěla k ţádnému podstatnějšímu systémovému řešení - od r. 1921 existovala úsporná komise, od r. 1932 úsporná a kontrolní komise - vedle ministra fungovalo presidium a odbory sestávající z oddělení, a pomocné útvary účtárny a kanceláře A. Četnictvo - bylo recipováno z Rakouska-Uherska, řízením pověřen Úřad generálního velitelství četnictva - četnictvo bylo upraveno zákonem č. 299/1920 Sb. z. a n. o četnictvu - bylo charakterizována jako vojenský organizovaný stráţní sbor - generálnímu velitelství podléhala zemská velitelství, četnická oddělení, okresní velitelství a jednotlivé stanice. - četnictvo vykonávalo dozor nad obecní polici, spolupracovalo i s vyšetřujícími soudci v přípravném řízení - v kaţdodenní sluţbě vykonávalo rozhodnutí úřadů politické správy B. Policie - fungovala především ve větších městech, i přesto policejní síť byla velmi řídká - vláda byla v r. 1920 zmocněna zřizovat nové policejní úřady, kdekoliv je potřeba. - úkolem policie byla péče o veřejnou bezpečnost a vnitřní klid, starost o bezp. osob a majetku - policejní úřady byly monokratické, v čele stál policejní ředitel, v čele komisariátů správce. - později se začaly vytvářet specializované úřady: o v r. 1923 byla vytvořena Zpravodajská ústředna (monitorování výzvědné činnosti), v r. 1933 fungovala jako součást Zpravodajské ústředny „protikomunistická ústředna“ o v r. 1929 byla u praţského policejního ředitelství zřízena „Všeobecná kriminální ústředna“ C. Ochrana státních hranic - finanční stráţ byla převzata z Rakouska-Uherska, střeţila celní hranici, dohlíţela na přechod osob a přestup zboţí – cíle byla ochrana spíše ekonomických zájmů - v r. 1936 vznikla Stráţ obrany státu (SOS) – určena k obraně hranic v případě zhoršení mezinárodní situace, jinak její členové vykonávali svá povolání (četníci, policie, apod.)
197
SZČD D. Vězeňství - stejně tak převzala republika u vězeňský systém, který byl ale modifikován - výsledkem demokratizačních snah bylo přijetí zákona o trestním soudnictví nad mládeţí - r. 1929 byly zřízeny nucené pracovní kolonie (donucovací pracovny) E. Armáda - skládala se z Legií, rakousko-uherské armády a útvarů domobrany - zákon o obraně státu 131/1936 zavedl Nejvyšší radu obrany státu v čele s předsedou vlády. V PROTEKTORÁTU A. Ústřední orgány v protektorátu - v protektorátu působily na základě Hitlerova výnosu orgány dvojího druhu 1. orgány autonomní – autonomní správa 2. orgány říšské – byly nadřazeny orgánům autonomním - postavení autonomních orgánů bylo upraveno jen říšskými předpisy a jejich činnost byla také usměrňována příkazy německých míst, které dohlíţely na tyto orgány jako na převodní nástroj představ a cílů německé politiky - hlava autonomní správy – hlava protektorátu a hlava vlády postrádaly ve svých funkcích politickou reprezentativnost, kterou jim nemohlo zaručit ani národní souručenství o quasipolitické hnutí, které mělo fungovat jako náhraţka zrušeného parlamentu o Němci tuto organizaci podrobili policejnému dohledu a posléze si ji podřídili - orgány autonomní správy byly zcela závislé na německých institucích - dominantní postavení vyhradil Hitler říšskému protektorovi v Čechách a na Moravě o vystupoval jako zástupce a zmocněnec říšské vlády o byl prakticky neomezeným pánem v protektorátu o stál v čele všech německých orgánů, úřadů a sluţeben na území protektorátu o současně Hitler jmenoval jeho zástupce – státního tajemníka o v červnu 1939 bylo přiznáno protektorovi oprávnění vydávat vlastní předpisy a měnit nebo rušit autonomní právní normy B. Vývoj ústředních orgánů - hlavou autonomní správy se stal Dr. Emil Hácha o zpočátku naivně důvěřoval nacistickým o snaţil se intervencemi zmírnit německou persekuci ve prospěch uvězněných o vnitřně chápal existenci domácí odbojového hnutí a jeho snahu navázat spojení s londýnskou emigrací o několikrát uvaţoval o rezignaci, zejména po zatčení předsedy vlády A. Eliáše na podzim 1941 o Hácha vydrţel aţ do konce protektorátu, po osvobození byl zatčen a zemřel ve vězeňské nemocnici na Pankráci 27. 6. 1945. - celkem se vystřídaly 4 vládní kabinety o první vedl R. Beran, pak A. Eliáš, J. Krejčí (3 roky) a posledních několik měsíců R. Bienert, personální sloţení se ale neměnilo o předsedové prvních dvou vlád byli zatčeni a potrestáni o Krejčího a Bienertova vláda otevřeně spolupracovala s okupanty - postupně docházelo k sniţování počtu ministerstev( obrana, zahr.věcí, veřejných prací, sociální a zdravotní správy) 1940 – skončila reaktivní samostatnost fungování vlády, neboť vypršelo dvouleté zmocnění na 198
SZČD základě zákona 330/1938, které ji umoţňovalo vydávat vlastní právní normy - Heydrich provedl v r. 1942 správní reformu centrálních orgánů o soustava ministerstev se blíţila německému modelu - bylo vytvořeno ministerstvo hospodářství a práce, v jehoţ čele stál Němec (Bertsch), o kladen důraz na formování ideového cítění – k tomu slouţilo ministerstvo lidové osvěty (E. Moravec) o byl zřízen Pozemkový úřad pro Čechy a Moravu, který měl převádět půdu do německého drţení - zrušením úřadu předsedy ministerské rady byla zlikvidována kolektivní činnost vlády a ta se přestala sházet, mnohé její úkoly převzal sekretariát předsedy vlády a ministerstvo vnitra. - ústřední orgány německé moci, správy a soudnictví se ujaly funkcí do 15.4.1939, prvním protektorem se stal Konstantin von Neurath - - Heydrich přišel v září 1941 s cílem udělat vše pro „konečné řešení“, tj. pro fyzickou likvidaci resp. as imilaci větší části českého obyvatelstva 4.6.1942 – zemřel na následky atentátu - po něm bylo vyhlášeno stanné právo a byl jmenován zatupující říšský protektor Kurt Daluege, s jehoţ jménem je spojeno vyhlazení Lidic a Leţáků - V r. 1943 je potlačen význam funkce říšského protektora a vytvoření německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu v čele se státním ministrem (K.H.Frank) C. Niţší sloţky správy - soustava zemské a okresní správy a obecní samosprávy zůstala v druhorepublikové podobě - cíle bylo oslabení a posléze úplné odbourání volených zastupitelstev - správa se dostávala pod bezprostřední řízení říšských správních orgánů, pracovaly často jako součásti německé správy - německé správní instituce, vytvořené ihned po provedení okupace, pracovaly jako přímá součást říšské správy. - dohlíţely na správu autonomní, tj. na okresní hejtmany a obecní samosprávy. Jednotkou německé správy se stal tzv. oberlandrát na čele se stejnojmenným úředníkem, který byl povaţovaný za inspektora říšského protektora o později podléhaly státnímu ministrovi - v r.1942 došlo k ulehčení agendy oberlandrátů, která byla v rámci druhé části Heydrichovy správní reformy přenesena na autonomní orgány, které ji vykonávaly „z příkazu říše“. - novou institucí byl úřad práce (Arbeitsamt), který měl na starosti zavedení všeobecné pracovní povinnosti a vývoz pracovní síly do Německa. - správní činnost byla provázena likvidací zásady legality, zrušeny byly opravné prostředky, rozhodnutí nemusily být odůvodněny.
199
SZČD 45. A Trestní zákoník Josefa II. – příklady dle textu pramene Všeobecný zákoník o zločinech a trest na ně Josefa II. z r. 1787 Toto dílo ovlivněno spisem Caesara Beccarii „O zločinech a trestech“ a spisy J. Sonnenfelse. Přednost: technická dokonalost, stručnost a úplnost Při stanovení trestů se prosadila zásada úměrnosti mezi trestným činem a trestem – trest měl především přispět k převýchově pachatele (coţ někdy vedlo aţ k nepřiměřené krutosti tělesných trestů). Opustil definitivně staré formy feudálních trestů a krutých zákroků na těle odsouzeného, ponechal vypalování cejchů a trest bití. Novinkou bylo zrušení trestu smrti (jen v případě výjimečného stavu). Zákoník vylučuje trestání podle volné úvahy soudců či analogie. Zavedena zásada: nullum crimen sine lege (ţádný zločin bez zákona) a nulla poena sine lege (ţádný trest bez zákona). Přináší úplný výčet deliktů kriminálních a politických – za trestné bylo povaţováno jen takové jednání, které bylo v zákoníku uvedeno – prosazení zásady legalitní. Přesně stanoveny přitěţující a polehčující okolnosti. Další předností je to, ţe rušení náboţenství je povaţováno jiţ jen za přestupek, nezná delikt čarodějnictví a manţelskou nevěru stíhá jen jako delikt soukromoţalobní. Nedostatky spočívaly v příliš krutých tělesných trestech (ponecháno nejen bití holí, ale i vypalování cejchů, ale i pranýř – potupa pachatele, galeje, výkon trestu odnětí svobody prováděn v ţaláři s ukováním rukou a nohou). Po smrti Josefa II. dekretem z r. 1795 opět zaveden trest smrti a to pro velezradu či pokus o ni. 1787 – Všeobecný zákoník o zločinech a trestech na ně - trestní zákoník Josefa II. nastoupil ve vývoji nový směr, odpovídající potřebám nastupujícího měšťanstva a ovlivněný posvícenskou filozofií - ovlivněno spisem Caesara Becarii O zločinech a trestech, stejně spisy Jos. Sonnenfelse - mezi přednosti patřila stručnost, dokonalost a úplnost - tresty měly jiţ přispívat k převýchově pachatele - opustil definitivně staré formy feudální trestů a krutých zákroků na těle pachatele (ponechal však stále ještě vypalování cejchů a trest bití) - zákoník vylučuje trestání podle volné úvahy soudců či analogie - přináší úplný výčet deliktů kriminálních i politických a rozlišuje ve spol. nebezpečnosti - poprvé dochází k uplatnění zásad nullum crimen sine lege (ţádný zločin bez zákona) a nulla poena crimen sine lege (ţádný trest bez zákona) – podle těchto zásad je trestné takové jednání, které je výslovně uveden v zákoníku – poloţena také zásada legalitní - některé kruté tělesné tresty ovšem zůstaly – bití holí, galeje, vystavování na pranýř - po Josefově smrti byl v r. 1795 znovu zaveden trest smrti a to pro velezradu či pokus o ni 1788 – Obecný soudní řád kriminální (Peinliche Gerichtsordnung) - tímto zákoníkem byla zrušena procesní pravidla obsaţena v zákoníku tereziánském - odstraňuje poslední zbytky procesu obţalovacího, důsledně zavádí zásady inkvizičního procesu, řízení je tajné, písemné - odstraňuje laický ţivel z řízení, trestní soud sloţen výlučně z odborných právníků, likviduje přísahu očisťovací - jako důkaz, namísto tortury, ukládá při popírání zřejmé viny tresty neposlušnost soudu, podobně jako těm, kdoţ se staví duševně chorými, dopouštějí lţí či odmítají vypovídat - jestliţe byl obţalovaný usvědčován jen důkazy nepřímými, nesměl mu být uloţen trest v plném rozsahu - na zásadách trestního řízení josefínského spočíval i trestní proces zakotvený v zákoníku z r. 1803, který platil aţ do roku 1850
200
SZČD 45. B Fundamentální články z r. 1871, Punktace z r. 1890 Právní postavení politických stran v Rakousku a v ČSR Fundamentální články /1871/ Týkaly se problematiky obnovy zemí české koruny v rámci rakouské monarchie. Vídeňská vláda a šlechta uzavřeli dohodu o 18 tzv. fundamentálních článcích. Tyto články nejenţe neodmítaly R-U vyrovnání, ale také opustily myšlenku jednoty státu České koruny. Články naopak obsahovaly výslovné uznání R-U vyrovnání, zřízení společné vlády v záleţitostech zahraničních, vojenských a finančních. Fundamentální články vlastně potvrzovaly pouze právo českého království na sebeurčení v rámci R-U monarchie. Dosavadní říšská rada měla být nahrazena kongresem delegátů zemských sněmů a panská sněmovna senátem. Český stát měl zastupovat český dvorský kancléř, výkonnou moc v Čechách měla mít česká vláda odpovědná českému zemskému sněmu, do její kompetence mělo spadat vše, co nebylo výslovně prohlášeno za záleţitost společnou celé monarchii. Vyrovnání mělo probíhat ve dvou rovinách – na půdě českého zemského sněmu a v říšské radě, kde měly být články schváleny. Z počátku zdárný vývoj – panovník ohlásil provedení česko-rakouského vyrovnání a ochotu dát se korunovat českým králem, přesto celá věc nakonec padla pod nátlakem rakouských německý politických stran a maďarských velkostatkářů. Ztroskotáním Č-R vyrovnání byl poraţen nejen český politický program, ale podstatně došlo k prohloubení národnostních rozporů v R-U. Češi zůstávají v pasivní rezistenci, coţ umoţnilo ochromit zákonodárnou činnost zemských sněmů ve prospěch říšské rady a právě tato otázka uspíšila rozchod dvou základních směrů v české politice. Strana národní (dosud vedena Palackým a Rigrem) se rozpadla na dvě samostatné strany: strana národní – staročeši – vrací se na říšský sněm aţ v r. 1878 strana svobodomyslná – mladočeši – ta v r. 1874 opustila politiku pasivní opozice Punktace /1890/ Přinesli definitivní zánik staročeského vedení české politiky. Jedná se o úmluvy mezi zástupci vlády a zástupci staročeské strany a německých stran (mladočeši nebyli přizváni, aby případný politický zisk posílil jen staročechy) – měli řešit národnostní problematiku. Punktace se týkaly zemské školní rady, menšinových škol, zemědělské rady, změny soudních obvodů aj. Punktace znamenaly v podstatě kapitulaci české politiky v jazykových otázkách a opuštění poţadavku rovnoprávnosti obou jazyků. Mladočeši punktace odmítli, coţ jim získalo masovou podporu české veřejnosti a staročeská strana ve volbách zcela propadla Plus postavení politickch stran v RU A ČSR PRÁVO SPOLČOVACÍ A SHROMAŢĎOVACÍ, PRÁVO KOALIČNÍ - cestu k zakotvení spolčovací svobody otevřel aţ revoluční rok 1848 a jiţ prvá ústava slibovala v §22 právo občanům vytvářet spolky o v §7 březnové ústavy byl jejich vznik učiněn závislým na jejich cílech, účelu a prostředcích, které nesměly mít protistátní charakter. o byl nad nimi zaveden policejní dohled. - 50 - uţ patentem 246/1851 jsou zakázány všechny politické spolky, základem spolkového ţivota byl pak spolkový patent z r. 1852 provedený jen z části, tj. v platnosti ponechána jen ustanovení 201
SZČD upravující činnost spolků výdělečných - obnovení ústavnosti v r. 1861 znamenalo obnovení spolkové a shromaţďovací svobody, která byla zakotvena zákony 134 a 135/1867 - zákon spolkový 134/1867 rozlišoval spolky politické a nepolitické. o zákon se nevztahoval na společnosti, které měly obchodní a výdělečný charakter a na společnosti podpůrné a náboţenské. o policejní úřady sice nemohly dávat souhlas se zaloţením spolku, mohly ale spolek zakazovat, pokud jeho zaloţení odporovalo zákonu, právu, nebo je-li státu nebezpečné. rakouský právní řád vůbec neupravoval postavení politických stran. o Ty existovaly pouze fakticky, nikoliv právně. o Zatímco kaţdý spolek byl právnickou osobou, mohl vystupovat jako nositel práva a povinností, nabývat vlastnictví, strana existovala jen de facto. o Právní řád tedy stíhal členy ilegální politické strany na základě trestního zákona a jeho ustanovení o členství v tajných spolcích, či prohlašoval cíle strany za státu nebezpečné. - zákonem shromaţďovacím 135/1867 bylo dovoleno konat shromáţdění. o Aţ na nepatrné výjimky muselo být kaţdé shromáţdění ohlášeno policii 3 dny předem o zákon rozlišoval mezi shromáţděním lidu, všeobecně přístupným shromáţděním a shromáţděním omezeným na zvané hosty ÚVOD. STÁTOPRÁVNÍ POŢADAVKY - do revolučního roku 1848 vstupovala česká politická reprezentace s programem, ve kterém vedle obecně demokratických poţadavků sledovala i národně-osvobozenecké cíle - podle jejích představ měl být tento cíl realizován obnovením historického českého státu, uznánímpráv státu České koruny a obnovením, resp. přetvořením jeho společných orgánů na novýchzákladech - formulace tohoto programu, jak je zejména proklamovaly 1. a 2. praţská petice, nevzniklys v roce1848, ale byly zformulovány jiţ v době předbřeznové - postupně vznikal program austroslavismu, který byl formulován zvláště na Slovanském sjezduv r. 1848 v Praze: o tento program měl být realizován v rámci rakouského státu, Češi neusilovali o samostatnost.o rakouský stát byl chápán jako rámec chránící slovanské národy před germanizací apohlcením carskou monarchií - po obnovení ústavnosti v 60. letech tento program zastaral a bylo nutno vytvořit novou koncepci(potřeba vzdorovat německým liberálům, kteří se snaţili z Rakouska vytvořit centralizovaný stát shegemonií německého měšťanstva 1861 – došlo k dohodě českého měšťanstva s představiteli české historické šlechty (Jindřich Clam-Martinic), která se stala základem přeorientace předáků české politiky o tomu předcházela petice Fr. L. Riegra panovníkovi, která byla vyhlášením českého politického programu o vycházela z poţadavků národního sebeurčení, poţadovala jazykovou rovnoprávnost a školství, oţivení národních institucí o východiskem k vytvoření politického programu se stal říjnový diplom - program českých politiků vycházel z poţadavku obnovení historického státu České korunyv rámci rakouské monarchie o česká konzervativní šlechta sledovala obnovení české státního práva jen pro Čechy (tj. 202
SZČD České království) v duchu zemského autonomismu o české měšťanstvo ţádalo obnovení celého státu České koruny, tj. celku všech území Čech, Moravy a Slezska - v duchu uplatňování státoprávních poţadavků opustili čeští poslanci r. 1863 říšský sněm a zahájilipasivní rezistenci, která trvala aţ do r. 1879 o k podpoře těchto cílu sepsal Fr. Palacký český politický program Idea státu rakouského o poţadoval přeměnu Rakouska z centralizovaného státu ve federaci států národnostně spravedlivých o varoval před dualizací monarchie - Rakousko-Uherské vyrovnání v r. 1867 znovu zaktivizovalo českou politickou reprezentaci, kterázačíná hledat oporu v zahraničí a v r. 1868 formuluje tzv. Českou deklaraci o autorem František Ladislav Rieger o obsahem byl především protest proti rakousko-uherskému dualismu o prohlašovala neporušitelnost, nepromlčitelnost a nezadatelnost českého státního práva o vztah k monarchii vykládala jako dynastický, zaloţený na smlouvě mezi českým národem a dynastií o poţadavek české autonomie, zvláště v oblasti financí o na místo dosavadní dualismu měl nastoupit trialismus - o několik dní se k deklaraci připojili i čeští poslanci moravského zemského sněmu - deklarace byla počátkem masového hnutí, které vtáhlo do politiky prakticky celý český národ - jeho projevem byly masové tábory lidu (nad Prahou vyhlášen dokonce výjimečný stav) - aktivizaci českého politického hnutí čelí vláda přijetím zákona o výjimečném stavu, který ji umoţňuje omezovat občanská práva 1871 – vídeňská vláda a předáci české reprezentace a šlechty uzavřeli dohodu o 18 tzv. fundamentálních (základních) článcích - články obsahovaly výslovné uznání rakousko-uherského vyrovnání - pouze potvrzovaly právo českého království na sebeurčení v rámci rakousko-uherské monarchie - výkonnou moc v Čechách měla mít česká vláda odpovědná českému zem. sněmu - do její kompetence mělo spadat vše, co nebylo výslovně prohlášeno za záleţitost společnou celé monarchie - panovník své sliby pod nátlakem rakouských německých politických stran, které se bály o ztrátu hegemonie, a maďarských velkostatkářů nedodrţel - ministerský předseda Hohenwart odstoupil a spolu s ním padl i celý návrh fundamentálek - byl tak poraţen celý politický program a znemoţněna jakákoli moţnost federalizace Rakouska POLITICKÉ STRANY - po čase vstupuje do politického ţivota nová síla, organizované dělnické hnutí a jeho poţadavky - zavedení přímých voleb bylo umoţněno právě absencí českých poslanců na říšské radě a umoţnilo ochromit zákonodárnou činnost zemských sněmů ve prospěch říšské rady - právě tato otázka uspíšila rozchod dvou základních směrů v české politice – dosavadní strana národní, vedená Fr. Palackým a Fr. L. Riegerem, se rozpadla na dvě samostatné strany:
203
SZČD 1. Národní (staročeská) 2. Svobodomyslná (mladočeská) - mladočeši začali docházet do zemského sněmu v r. 1874, kdeţto staročeši aţ v r. 1878 a o rok později i do říšské rady, pro kterou ji získal hr. Taaffe, který potřeboval české hlasy proti velkoněmecké opozici - stalo se tak za sliby různých ústupků: o rozdělení univerzity na německou a českou o zavedení tzv. vnější jazykové rovnoprávnosti (vnitřním úředním jazykem byla však i nadále němčina) - „státoprávní ohraţení“ vypadalo velmi nepřesvědčivě, kteří vstupujíce na půdu říšské rady neopouštějí zásady české státního práva - význam staročeské strany začal upadat a definitivní zánik staročeského vedení české politiky přinesly tzv. punktace o úmluvy dohodnuté od 14. do 19. ledna 1890 mezi zástupci vlády a zástupci staročeské strany a německých stran; představitelé mladočechů nebyli přizváni o punktace znamenala v podstatě kapitulaci české politiky v jazykových otázkách a opuštění poţadavku rovnoprávnosti obou jazyků o ve svých důsledcích vedly k jazykovému a národnostnímu rozdělení Čech o byly odmítnuty mladočeskou stranou, coţ ji získalo masovou podporu, a zaujala tak pozice staročechů - nový vedoucí síla české politiky byla pruţnější a přístupnější ke kompromisům, její politický program však v r. 1907 byl jiţ silně konzervativní - určující pro politický vývoj se čím dále tím více stávalo dělnické hnutí a jeho politická organizace, rakouská sociálně-demokratická strana o programem sociální demokracie byla přeměna Rakouska na spolkový stát s národnostně ohraničenými samosprávnými celky o volební právo poţadovala všeobecné a rovné o podceňovala ve své taktické linii národnostní otázku - postupně vznikají nové politické strany – agrární (1899), národně sociální (1897-1898), radikálně pokroková, národní katolická, radikálně státoprávní, lidová, křesťansko-sociální - německé měšťanstvo reprezentovala strana všeněmecká - na Moravě a ve Slezsku byla vedoucí silou strana národní (na Moravě se z ní oddělila str. lidová)
204
SZČD ČSR !!! právní řád nepřestával ignorovat politické strany – neexistoval předpis, který by upravoval vznik politické stran, a tak jediným předpisem, který se dotýkal jejich úpravy, byl zákon č. 201/1933 Sb. z. a n. o zastavování činnosti a rozpouštění politických stran o zákroky exekutivy se mohly dotýkat i spolků, obch. společností, druţstev o bez soudu se zasahovalo do sféry individuálních občanských práv - tajné spolčování bylo trestáno Protektorát politické strany mohly vzniknout jen na základě povolení vlády, KSČ byla rozpuštěna (funkcionáři emigrovali). PO 45 sys Národní fronty a Ústava 1960 Vedoucí úloha KSČ atp……
205
SZČD 46. A Trestní zákoník z roku 1803 a 1852 – systematika zákona, druhy trestů Zákoník o zločinech a těţkých policejních přestupcích /1803/ Nový trestní zákoník, vyhlášen nejdříve jako Západohaličský trestní zákoník pro Západní Halič /1796/ a po určitých úpravách pro ostatní monarchii. V českém překladu se nazývá „Kniha práv nad přečiněními hrdelními a těţkými řádu městského přestupky“. Měl 2 části – zločiny a přestupky, novelizován 1852. Vynikající dílo, které ovlivnilo vývoj trestního práva u nás prakticky aţ do r. 1949. Převzal podstatné vymoţenosti josefínského zákoníku a dále je rozvedl. Vyniká přehledností, přesností formulací, dostatečně obecný, předpoklad zlý úmysl pachatele, vylučuje odpovědnost při nepříčetnosti, pro nedostatek věku, náhodě aj. Neznalost práva pachatele neomlouvá. Výslovně je za trestný čin prohlášen návod, pomoc i pokus. Pouhý úmysl trestný nebyl. Tresty za zločiny: Ukládal trest smrti (výlučně oběšením) a ţalář – 3. stupně – vykonáván doţivotně nebo dočasně (6 měsíců aţ 20 let). 1. stupeň – ţalář obyčejný 2. stupeň – ţalář těţký – okovy na nohou, byl v izolaci, nedostával maso 3. stupeň – ţalář nejtěţší – ukován na nohou i v pase, tresty zostřovány nucenými pracemi, vystavením na pranýř, bitím holí či metlou, vyhnanství po odpykání trestu - trest smrti či těţký či nejtěţší ţalář vedly ke ztrátě občanských práv, vojenských hodností aj. Tresty za přestupky Trestány pokutou, propadnutím zboţí, vyhoštěním, bitím, ztrátou práv, vězením (od 24 hodin do 6. měsíců) aj. Vězení se dělilo na obyčejné a tuhé, kdy byl vězeň „lehce“ ukován na nohou. Trestní zákon z r. 1852 Základem rakouského a později čsl. trestní práva se stal trestní zákon z r. 1852. Byl novelou trestního zákona z r. 1803 a lišil se v několika směrech: pojednával jiţ o právu hmotném a nechal procesní právo zvláštní úpravě, zlikvidoval některé feudální přeţitky, rozlišuje jiţ nejen zločiny a přestupky, ale také přečiny. Celoříšská platnost zákoníku (i pro Uhry). Vzhledem ke zrušení cenzury v r. 1848 zavádí platnost zákoníku i na činy spáchané tiskem. Výslovně zakotvena zásada nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege (vyloučila uloţení jiných trestů neţ těch, které zákon výslovně stanovil). tresty za zločiny: - smrt nebo ţalář (1. či 2. stupně), ţalář 2. stupně vykonáván se ţelezy na nohou a v samovazbě, dále se ţalář dělil na doţivotní či dočasný (6 měsíců aţ 20 let), trest ţaláře vykonáván výlučně v zemských trestnicích (např. Bory, Mírov, Řepy aj.) - trest vypovězení – mohl být podobně jako jiţ v r. 1787 uloţen jen cizinci, trest bití holí či metlou tresty za přečiny a přestupky: - peněţitá pokuta, propadnutí věcí, ztráta práv a povolení vězení aj. Trest vězení vyl vykonáván ve věznicích okresních soudů. Vězení rozlišujeme 1. a 2. stupně, kdyţ 2. je označováno jako vězení tuhé (zpřísňuje výkon stravou (posty), prací a samovazbou), trvalo 24 hodin aţ 6 měsíců
206
SZČD zákoník je zřetelně protidělnický – stíhá stávky a účast na nich, zvýšenými tresty postihuje delikty zaměstnanců proti zaměstnavatelům, jako přečin stíhá zákoník tajné společnosti – později aplikováno i na ilegální politické strany. - zákoník poskytuje zvýšenou trestní ochranu státu a jeho orgánům. Platí to zvláště o zločinu pozdviţení a vzbouření, kde pachateli hrozí při stanném právu trest smrti, zločin veřejné násilí (chráněni příslušníci policie a četnictva). Ve zločinu náboţenství stále ještě přeţívá feudální delikt rouhání – nejvyšší trest aţ 10 let těţkého ţaláře. Dále se trestá útok na ţivot císaře (smrt) a verbální uráţka (veličenstva) ţalář aj. Předností zákoníku: přesné a stručné formulace, odstupňování deliktů podle společenské nebezpečnosti a přesné vymezení trestu. -
TRESTNÍ PRÁVO HMOTNÉ - základem rakouského a později i československého trestního práva byl trestní zákon z r. 1852 č. 117 ř.z. - byl novelou trestního zákona z r. 1803. - pojednával jiţ jen o právu hmotném, rozlišoval jiţ nejen přestupky a zločiny, ale také přečiny - uvozovací patent zákona zaváděl jeho platnost i v Uhrách (= celoříšská platnost) – zde do r. 1878, od r.1878 mají vlastní zákoník - čl. IV. zakotvuje zásadu nullum crimen sine lege, kterou však omezuje ve prospěch trestní pravomoci policejních a správních orgánů - vzhledem k tomu, ţe v r. 1848 byla zrušena cenzura tisku, zavádí článek II. uvozovacího patentu platnost zákoníku i na činy, spáchané tiskem - zásada nulla poena sine lege byla zakotvena v §32-33, které vyloučily uloţení jiných trestů neţ těch,které zákon výslovně stanovil - trest ţaláře byl vykonáván výlučně v zemských trestnicích (Bory, Řepy, Svatováclavská věznice, Kartouzy, Mírov) Tresty: A. Zločiny - smrt (vykonává se podle § 13 oběšením) - žalář, který se liší na ţalář prvního a druhého stupně (se ţelezy na nohou) rozlišuje se mezi ţalářem doţivotním či dočasným (od 6 měsíců do 20 let) trest ţaláře bývá vykonáván výlučně v zemských trestnicích (Bory, Řepy) - trest vypovězení, který můţe být uloţen jen cizinci - trest bití v počtu 25 ran holí pro muţe, či metlou pro ţeny nebo nedospělce do 18 let B. Přestupky a přečiny - peněžitá pokuta, propadnutí věci, ztráta práv a povolení - vězení – prvního a druhého stupně, vykonává se ve věznicích okresních soudů - zákon je zřetelně protidělnický – jako přečin stíhá zákoník tajné společnosti, coţ je později aplikováno i na ilegální politické strany - zakotvuje ještě delikt rouhání a chrání panovníka – za útok na něj je trest smrti a za slovní uráţku trest ţaláře od 1 do 5ti let - zvýšenou trestní ochranu poskytuje státu a jeho orgánům - předností zákona byly jeho přesně a stručné formulace, odstupňování deliktů podle společenské nebezpečnosti a přesné vymezení trestů
207
SZČD - v 80. letech vyvrcholila perzekuce dělnictva vydáváním tzv. protisocialistických zákonů; byl to zákon č. 98/1886 ř.z. „O soudnictví ve věcech trestních, jeţ se zakládají na snahách anarchistických - Prügelpatent: výpraskový patent 96/1854 - vymezoval policejním orgánům trestněprávní pravomoc. - Mohly vydávat policejní příkazy a vynucovat jejich dodrţování a trestat jejich přestoupení. Policejní tresty mohly být peněţité od 1 do 100 zlatých, vězení od 6 hodin do 14 dnů a bití. - Kromě toho umoţňoval obeslání a předvádění osob. Jako přestupek bylo stíháno i uráţlivé chování proti bezpečnostním orgánům. - zákon o policejním dohledu č.108/1873 ŘZ – postih tuláctví a ţebroty, represe dělníků – tresty za jejich politickou činnost - zákon č.89/1885 ŘZ – donucovací pracovny postihující nezaměstnané - zákon č.90/1885
208
SZČD 46. B Občanský zákoník 1950 a Občanský soudní řád 1950 Viz ot 33 B VÝVOJ OBČANSKÉHO PRÁVA - PRÁVNICKÁ DVOULETKA A. Občanský zákoník 1950 - vyústěním právnické dvouletky v oblasti občanského práva se stal nový občanský zákoník vydaný pod číslem 141/1950 Sb. s účinností od 1. ledna 1951 - jeho vydáním došlo ke sjednocení občanskoprávní úpravy na celém území Československa, kdyţ dosavadní Všeobecný občanský zákoník na základě recepce neplatil na území Slovenska - jeho charakter byl určen revolučním programem komunistické strany - měl narušit tradiční civilistickou konstrukci a o nahradit ji novým uspořádáním a novými instituty o navzdory snahám však základní rysy zachovány (tradiční smluvní typy, tradiční instituty obligací, věcných práv i obecné části) o ačkoliv měli kodifikátoři jako koncepční předlohu ruský občanský zákoník z r. 1922 a principy sovětské ústavy z r. 1936, vzhledem k časové tísni museli vycházet z nerealizovaného předválečného návrhu OZ a spolupracovat tak se skutečnými civilistickými odborníky - v duchu politického programu reformy československého právního řádu byl vystavěn na principu kolektivního zájmu nadřazeného nad zájmy jednotlivce o nejvýraznějším dokladem toho byla nové konstrukci vlastnického práva s preferencí socialistických forem vlastnictví o odkaz svobody jednotlivce v soukromém právu s odkazem na přirozené právo bylo marxistickou naukou chápáno jako ospravedlnění pro hromadění majetku vládnoucí třídou o primárním cílem komunistické ideologie bylo odstranění soukromého vlastnictví a jeho nahrazení kolektivními formami vlastnictví - důvodová zpráva konstatovala potřebu administrativní regulace smluvní volnosti podle potřeb hospodářského plánování - v tomto smyslu byla akcentována politická úloha nového občanského zákoníku, z něhoţ vyplývala zejména jeho výchovná, resp. převýchovná funkce - nejvýraznějším zásahem bylo zavedení strukturovaného vlastnictví, resp. rozlišování vlastnických typů - prakticky zrušen institut res nullius, resp. deformace na kategorii věcí ve vlastnictví státu a bezindividuálního vlastníka - byla zrušena zásada superficies solo cedit, coţ vyvolalo nutnost legislativně kvalifikovat stavbu jako nemovitost (do té doby součástí pozemku) - zásadní změny nastaly v oblasti derivativního nabývání vlastnictví, kdyţ účinky převodu nemovitostí vázal zákoník na perfekci smlouvy a zápisu do pozemkových knih přikládal pouze deklaratorní účinky B. Základní instituty občanského práva I. Vlastnické právo - otázku společenské role vlastnictví spojovali komunističtí myslitelé zejména s legitimitou tzv. soukromého vlastnictví o spatřovali v něm zásadní překáţku v realizaci komunistického programu o z tohoto důvodu proklamovali zrušení soukromého vlastnictví - ideologickým argumentem pro prosazování nového vlastnického práva se stala kritika proti 209
SZČD následujícím atributům vlastnického práva: a) Jednota vlastnických forem – tradiční obč. právo nerozlišovalo různé zájmy b) Přirozenoprávní charakter – podle marxistů to je účelové tvrzení c) Neomezené panství nad věcí – marxisté jej naopak chtějí podřídit přísně regulaci - společně s přechodem na jednosektorovou ekonomiku mělo dojít k úplnému splynutí jednotlivých forem socialistického vlastnictví - radikální reforma vlastnického práva se stala základním kamenem pro ideologickou inovaci - poţadavkem bylo, aby jedinec koordinoval a fakticky tedy podřizoval své zájmy zájmům Společnosti - zdůrazňovalo se omezení vlastnického práva, které bylo provedeno pozitivním výčtem: o „Vlastník smí s věcí v mezích právního řádu nakládat, ji požadovat od každého, kdo má neprávem v své moci, a neoprávněnému zásadu se opřít.“ - OZ 1950 stanovil, ţe socialistické vlastnictví je nedotknutelný zdroj bohatství a síly republiky a pracujícího lidu - československý právní řád vymezil 4 základní formy vlastnictví: 1. Státní vlastnictví - charakter st. socialistického vlastnictví se odvíjel od politicky vytyčené úlohy, spočívající v reformě hospodářských a společenských poměrů - koncepce státního vlastnictví je zaloţena na procesu znárodnění - otázkou, která se řešila, byla, kdo je subjektem socialistického státního vlastnictví – musel být zohledněn názor, ţe je to jednak stát, jednak pracující lid (národ) - byl to druh kolektivního vlastnictví, ale nesmí se zaměňovat s pojmem socialistického vlastnictví, neboť státní soc. vlastnictví bylo jen vyšší formou - vedle státního vlastnictví, spadalo do kategorie socialistického vlastnictví také vlastnictví lidových druţstev 2. Družstevní vlastnictví - předmětem druţstevního vlastnictví nemohlo být nic, co mohlo být výlučně předmětem státního vlastnictví - uţívání půdy zemědělskými druţstvy bylo chápáno jako institut tzv. trvalého uţívání, které druţstvo získalo k majetku, který byl buď v soukromém nebo státním vlastnictví členů druţstva o členovi tak zůstalo tzv. holé vlastnictví, které jej opravňovalo k navrácení pozemku v případě vystoupení z druţstva o ze sdruţeného pozemku mohla být členovi ponechán tzv. záhumenek - v praxi tedy druţstvo hospodařilo buď na soukromé nebo na státní půdě
210
SZČD 3. Osobní vlastnictví - individuální forma socialistického vlastnictví - týkalo se předmětů osobní spotřeby, úspor z práce a dědictví – do popředí se klade jeho spotřební hodnota nebo pracovní původ (v OZ 1950 jde o peněţních úspor) - osobní vlastnictví mělo tři základní rysy: a) Nerozlučná spojitost se socialistickým společenským vlastnictvím b) Původ spočívající v práci občana ve prospěch společnosti c) Spotřební charakter - osobní vlastnictví bylo tedy přípustným druhem individuálního vlastnictví, které se od soukromého vlastnictví lišilo svým socialistickým charakterem - regulace nabývání individuálního vlastnictví mělo potlačit majetkové rozdíly ve společnosti a připravit na přechod ke státnímu zřízení bez ind. vlastnictví 4. Soukromé vlastnictví - nemělo povahu socialistického vlastnictví a bylo vnímáno jako přeţitek - odlišení soukromého vlastnictví kapitalistické povahy od soukromého vlastnictví drobných výrobců, jehoţ existence v prostředí lidové demokracie je přijatelná II. Právní dispozice s pozemky - občanský zákoník z r. 1950 potvrdil tradiční heslo půda „patří těm, kdo na ni pracují“ - pozemky nemohou (na rozdíl od staveb) být předmětem osobního vlastnictví, ale mohou být předmětem soukromého vlastnictví III. Superficies solo cedit - právní oddělení stavby od pozemku mělo nejen zajistit samostatně hospodaření druţstev s vlastním majetkem, ale především mělo zabránit právnímu přirůstání staveb postavených na druţstevní půdě, která de iure setrvávala v soukromém vlastnictví členů druţstva i po jejich vstupu do druţstva IV. Obligační právo - funkce obligačního (závazkového) práva byla podřízena centrálnímu hospodářskému plánování - těţiště úpravy obligačního práva tak spočívalo v úpravě tzv. hospodářských smluv - i nadále upravoval tradiční smluvní typy - úpravou obligačního práva vyvolává OZ 1950 zdání určité kontinuity vůči ABGB OSŘ 1950 Viz ot 33 B učebnice
211
SZČD 47. A Obţalovací a inkviziční proces za absolutismu Proces civilní a trestní Přínos poráţky stavovského povstání: a) podstatné změny v právním řádu, v soudním řízení, b) projevily se v Obnoveném zřízení zemském a v dalších procesních předpisech. Mezi nejdůleţitější změny patří vítězství zásady oficiality v trestním řízení, zakotvené jiţ v OZZ - úředníkům se ukládá výslovná povinnost zahajovat trestní řízení z úřední povinnosti bez popudu soukromého ţalobce. Další změnou je převládnutí zásad řízení procesu římskokanonického, zavedení písemného procesu, postupné vytlačení principu obţalovacího konečné vítězství inkvizičního procesu. Podobně se změnily i zásady procesu civilního, který se aţ do 2. pol. 18. stol. formálně neodlišoval od projednávání trestních věcí. Aţ do trestního zákoníku tereziánského mohla i v trestním řízení vystupovat jako ţalobce i osoba soukromá. Vzorem pro zavedení nového procesu v OZZ (autor učený právník Dr. Melander) se staly zásady procesu, který byl uţíván v rakouských zemích podle soudního řízení z let 1535 a 1557. Jeho základními rysy byla písemnost, obsazení apelačního soudu jen vzdělanými právníky a zavedení revize jako prostředku nápravy. Soudní řízení obsaţené v OZZ bylo pozměněno a doplněno v roce 1640 Deklaratori a Novellami později i řadou dalších norem. Proces šlechtický ovlivnil podstatně i vývoj procesu před městskými soudy, které se sice i nadále řídily platným zákoníkem Koldínovým, avšak pod vlivem zemského práva přijaly rovněţ zásadu písemnosti (uzákoněno to bylo instrukcemi z let 1641 a 1644). Průběh procesu před městskými soudy byl však rychlejší a pruţnější, coţ umoţňovala i sama skutečnost bezprostředního kontaktu městské veřejnosti se soudy. Podstatné změny do vývoje trestního řízení přinesl trestní zákoník Josefa I. z r. 1707 (česky byl vydán r. 1708).Pro civilní řízení se stal základem obecný soudní řád z r. 1781 Obecný soudní řád kriminální Josefa II. z 1.1.1781 Základem pro řízení civilní. Zakotvena zásada dispoziční – osud procesu je v rukou stran, na nich záleţí, zda spor ukončí či budou pokračovat. Zrušena procesní pravidla z tereziánského zákoníku, odstraňuje zbytky procesu obţalovacího, zaveden inkviziční proces. Řízení tajné a písemné, soud sloţen z odborných právníků, odstraněna tortura (ukládány tresty za neposlušnost soudu – někdy se tyto tresty rovnali krutostí tortuře. 1803 novelizován – převzetí inkvizičního procesu a zahrnutí ustanovení o trestním řízení přestupkovém.
212
SZČD 47.B
Soustava okupačních orgánů v protektorátu
Dominantní postavení měl „říšský protektor v Čechách a na Moravě“ – vystupoval jako zástupce Hitlera a jako zmocněnec říšské vlády – tzn. prakticky neomezený pán protektorátu, sídlil v Praze v Černínském paláci; prvním protektorem jmenován 15.4.1939 K. v. Neurath. Měl právo informovat se o všech opatřeních autonomní vlády, mohl jí udílet rady nebo vznášet námitky. Jeho zákroky mohly zablokovat vyhlášení nařízení a výkon všech správních rozhodnutí a soudních rozsudků.Stál v čele všech německých orgánů (s výjimkou armádních sloţek), úřadů a sluţeben na území protektorátu.Ve vedení úřadu říšského protektora jej zastupoval státní tajemník (1. byl jmenován K.H.Frank). Ten v době své nepřítomnosti zastupován státní podtajemníkem. Nařízením Hitlera ze 7.6.1939 bylo přiznáno protektorovi oprávnění vydávat vlastní právní předpisy a měnit nebo rušit autonomní právní normy. Normotvorná činnost protektora byla publikována ve „Věstníku nařízení říšského protektora“ Dalším orgánem oberlandrát – viz otázka č bezpečnostní a policejní aparát Výnos o zřízení protektorátu připouštěl existenci autonomních bezpečnostních sborů. V r. 1942 sem zařazeno i četnictvo – německé sloţky usilovaly o kontrolu a ovládnutí. Německý bezpečnostní aparát byl početný a sloţitě proorganizovaný. Nejnebezpečnější pro Čechy byla tzv. tajná policie, gestapo (řízené přímo říšským ústředím) a bezpečnostní sluţba. Jejich aktivity nejvíce zaostřeny proti domácí resistenci. Gestapo sídlilo v Praze a Brně. Během okupace zatčeno asi 115.000 lidí, nepočítaje v to oběti protiţidovských represí. Neřídilo se obvyklými procesními postupy v trestním řízení a jeho činnost se koncentrovala na fyzickou likvidaci českého obyv. jak gestapo, tak bezpečnostní sluţba byly v r. 1946 označeny norimberským tribunálem za zločinné organizace Viz ot …… protektorát ,Haydrich ref. Správy atp.
213
SZČD 48. A Robotní, manufakturní a cechovní patenty Ekonomický úpadek, zvláště českých měst, po 30leté válce vedl vídeňskou vládu k uplatnění merkantilistických snah, která se snaţila podporou domácí výroby a její ochranou proti konkurenci zahraničního zboţí udrţet v zemi co nejvíce kapitálu a tím i podepřít politickou a vojenskou sílu státu. Od počátku 18. stol. se tyto tendence začínají výrazněji uplatňovat i v českém státě. Z podnětu českého zemského sněmu byla za vlády Josefa I. zřízena komerční deputace, orgán, který měl podporovat rozvoj výroby a obchodu. V r. 1714 byla deputace přetvořena v manufakturní komisi, která zkoumala rozvoj manufakturní výroby. Hospodářství v monarchii dále upadá. Roku 1724 byla komise přetvořena na komerční kolegium, které jiţ předkládalo návrhy řešení. Rozvoj manufaktur se střetával s nedostatkem volné pracovní síly, která byla vázána v nevolnickém systému na feudální velkostatek. Proto první manufaktury u nás vznikají především jako podniky šlechtické, zaloţené na práci nevolníků, popř. práci trestanců (Spinnhaus- donucovací pracovny). Také se začíná zkoumat, jak prospívají cechy. Roku 1731 byl vytvořen úřad generálního cechovního inspektora k dozoru nad činností cechů a současně byl vydán i generální cechovní patent. Ten má vysloveně protidělnická opatření (např. stíhá stávkující tovaryše jako zločince.). Patent omezuje privilegia cechů tím, ţe stále vyhrazuje úřadům stanovení počtu mistrů, dílen i počet pracovníků (tovaryšů, učedníků,...). Pro případ, ţe by patent nebyl respektován hrozí zrušením cechů vůbec. Roku 1739 byly vydány generální cechovní artikuly. Je v nich podrobně upravena cechovní organizace, umoţnily konkurenci manufaktur. Ani toto nařízení se neodchylovalo od dřívějších zásad. Cechy mají právo určovat ceny výrobků i jejich mnoţství, coţ je v rozporu s moderními představami, které by rády prosadily výrobu na export. Monarchie se snaţila rozšířit řemeslnou výrobu i za hradby měst => adresoval výzvy feudálům, aby podporovali vznik přádelen a ostatních manufaktur. První krok k rozvoji textilního průmyslu byly venkovské manufaktury. Na řadě panství byli nevolníci soustředěni v manufakturách (na zpracování lnu, výrobu polotovarů). Donucovací pracovny existovaly i ve městech. Byly do nich umísťováni osoby za drobná porušení veřejného pořádku. Za svou práci pobírají mzdu. Do dalších podobně organizovaných dílen byly naháněni tuláci a nedospělci. Roku 1782 byl vydán čelední řád -> soubor povinností, které se týkaly pracovníků, jako byli čeledíni, pacholci, ale i osob zaměstnaných v prvních dílnách. Řád se téţ zabýval donucovacími pracovnami ve městech i na venkově. Dvorský dekret z r. 1786 Pracovní poměry na panstvích byly upraveny alespoň rámcově robotními patenty, pracovní poměry v manufakturách a továrnách byly prakticky ponechány na vůli podnikatelům. Aţ koncem 18. st. jsou vydány předpisy, které mají upravovat pracovní poměry dělníků, zejména pracujících dětí a ţen – tzv. dvorský dekret z r. 1786. Stanovil základní poţadavky hygienické u pracujících dětí. Dvorský dekret z r. 1842 pak povolil zaměstnávat děti aţ od 9 let (pokud mají za sebou alespoň 3 roky školní docházky) a 12 let (pokud školu nenavštěvovaly). Pracovní doba dětí nesměla přesáhnout 10 (dětí 9-12 let) a 12 (12-16 let) hodin denně. 214
SZČD
Robotní patenty Selské povstání v r. 1680 vyvolalo nutnost právně a jednotně upravit vztahy mezi vrchnostmi a poddanými a stanovit maximální míru robotních povinností. Ta byla určena robotním patentem na 3 dny v týdnu (bez udání délky pracovní doby), přičemţ se toto omezení nevztahovalo na sezónní práce (ţně, senoseč) a případy ţivelných pohrom. Současně bylo zakázáno poddaným, aby se bouřili proti svým vrchnostem, přičemţ se zákaz odvolával na známá ustanovení šlechtického práva, která vycházela ještě z „nálezu Daliborova“ (viz 18. A). V praxi tento první robotní patent nepřinesl zlepšení hospodářské situace poddaných, ale spíše zhoršení tam, kde doposud byla pracovní povinnost poddaných niţší. Další robotní patenty - 1717, 1738, pak jen zdokonalují ustanovení prvního patentu. Upravují přesnou délku pracovní doby, přinášejí ustanovení o různých druzích robot a zejména upravují úřední postup při stíţnostech poddaných na vlastní vrchnosti. Základní instancí se staly krajští hejtmani a zemské úřady. Zásadnější změny přineslo aţ zákonodárství osvícenského absolutismu. Bylo to opět významné povstání poddaných z r. 1775, které bylo potlačeno armádou a které současně ovlivnilo vydání posledního robotního patentu tereziánského (13.8.1775 pro Čechy a 7.9. pro Moravu). Základní význam patentu spočívá v tom, ţe rozdělil poddané do 11 tříd podle jejich majetku. Toto rozdělení pak bylo základem jako berní zatíţení poddaných, tak pro míru berních povinností poddaných, rozdělenou rovněţ podle jejich majetku. Současně byla jiţ podle starších robotních patentů stanovena délka robotního pracovního dne: v zimě 8 a v létě 12 hodin, včetně přestávky na oběd a cestu z či do práce. Závaznost robotního patentu byla ponechána na rozhodnutí poddaných, kteří si mohli zvolit buď starý stav či novou úpravu. V případě, ţe se rozhodli pro novou úpravu, byla jim pak patentem z. r. 1776 uloţena povinnost zaplatit za uţívání nyní jiţ vrchnostenských (někdejších občinových) pastvin a lesů. Patent o zrušení nevolnictví 1.11.1781, vyhlášený Josefem II.: za reformní činností se skrývá především snaha o udrţení ohroţeného feudálního řádu cestou reforem, které sice nic nezměnily na jeho povaze, avšak přece odstranily hlavní příčiny rozporů. Před vydáním tohoto patentu panovala diskuse, jak na tom vlastně poddaní jsou (existovaly dva rozdílné názory). Feudální stát však musel respektovat některé poţadavky nastupujícího měšťanstva jako např. tlak na uvolnění pracovní síly (manufaktury). Po vydám patentu se nevolníci mohli volně stěhovat do jiných zemí, coţ mělo za následek zánik vrchnostenských monopolů. Toleranční patent říjen 1781, vyhlášený Josefem II.: snaha o omezení moci církve se projevuje jiţ od dob vlády Marie Terezie (cenzura církevních spisů, omezení počtu svátků, zákaz zřizování dalších klášterů atd.) Do vlády Marie Terezie spadá také povýšení biskupství olomouckého na arcibiskupství a zřízení nového biskupství brněnského. Tolerančním patentem zrušil Josef II. výlučné panství katolického vyznání a luteránské (augšpurské), kalvínské (helvetské) a pravoslavné vyznání uznal a současně jim dal právo organizovat se v náboţenské obce. Občané s jiným náboţenským vyznáním byli tedy s římskokatolíky zrovnoprávněni. Bylo zrušeno tzv. privilegium fori. tj. výsada duchovních, aby byli souzení jen církevními soudy. Tolerantní patent znamenal tedy ukončení doby pronásledování a omezení jiných náboţenství neţ římskokatolického. Josef II. Vydal také tzv. ţidovské patenty, které přinášely uvolnění jejich osobního a náboţenského ţivota. Ţidé např. mohli studovat a získávat akademické tituly, vykonávat řadu ţivností, směli najímat panské grunty a zakládat směnárny a velkoobchody. Společně s tolerančním patentem tvořily ţidovské patenty jakési osvícenské toleranční zákonodárství. 215
SZČD 48. B Ústavní vývoj 1848 – 1918
Rakouský OBECNÁ CHARAKTERISTIKA - do období moderního státu a práva vstoupily naše země revolucí, kdy porevolučním tlakem padl feudální absolutismus - k nástupu nového státu nedošlo ovšem ihned, teprve v období liberalizace v 60. letech byly v Rakousku upevněny základy moderního státu - ve vývoj moderního státu a správy vidíme několik důleţitých etap: 1. Období od r. 1848 do r. 1860 - na jeho počátku jsou prvé úspěchy revoluce, kdy padl absolutismus - jako důsledek byla vyhlášena dubnová konstituce, odstraněno poddanství, robota i pozemkové vrchnosti - po počátečních úspěších byla revoluce vojenskou mocí potlačena, a tak v letech 1849 aţ 1860 byl nastolen reţim, který znamenal obnovení absolutistické moci - po celé toto období, nazývané bachovský absolutismus, je stát budován centralisticky, dochází k k častému uplatňování represivních sloţek, na druhou stranu vláda se snaţí podporovat rozvoj kapitalistického podnikání 2. Období od r. 1860 do r. 1867 - vojenské neúspěchy v Itálii, mezinárodní izolace a finanční krize způsobily, ţe se stala situace pro vládu neudrţitelnou - r. 1859 byl odvolán ministr Bach a následujícího roku byl vydán Říjnový diplom, ohlašující návrat k ústavnosti - ke konečnému kompromisu mezi feudalitou a měšťanstvem došlo v r. 1867, kdy byla vydána tzv. prosincová ústava, zakotvující občanské svobody 3. Období od r. 1867 do r. 1871 - vypuká ostrý konflikt česko-rakouský, označovaný jako úsilí o česko-rak. vyrovnání 4. Období od r. 1871 do r. 1914 - dochází především k nástupu nové síly do politického ţivota – dělnictva - objevují se i národnostní boje REVOLUCE R. 1848 V ČESKÝCH ZEMÍCH - počátek revoluce byl ovlivněn mohutným evropským demokratickým hnutím, které zahájila revoluce v Paříţi v únoru 1848 - charakter a cíle revoluce byly především protifeudální, liberální burţoazie usilovala o poráţku feudálně absolutistického reţimu, o likvidaci výsad šlechty - vedle poţadavků liberálních se v programu české reprezentace uplatňují poţadavky národní, součástí tohoto programu pak byly i otázky jazykové – rovnoprávnost češtiny s němčinou 11. března 1848 – schůze ve Svatováclavských lázních z iniciativy radikálních demokratů - veřejné shromáţdění, které přijalo aklamací řadu politických poţadavků, které byly následujícího dne zredigovány v První praţskou petici o v čele stojí poţadavek jazykové rovnoprávnosti, obnovení ústavní jednoty zemí České koruny, zavedení obecné samosprávy, volebního práva o zavedení ústnosti a veřejnosti soudního řízení, svobody tisku, víry o ochran osobní svobody, ozbrojení občanů, zmírnění daňového zatíţení, zdokonalení školství a svobody univerzitního vyučování - na téţe schůzi byl zvolen petiční výbor (26 osob), nazýván Svatováclavským výborem o reprezentant české politiky, rozhodující revoluční orgán o zabýval se i otázkami sociálními, zmírněním nezaměstnanosti apod. 216
SZČD 23. března 1848 – kabinetní list císaře - v podstatě bylo vyhověno jen poţadavkům jazykové rovnoprávnosti a v otázce roboty bylo přislíbeno, ţe bude do konce března r. 1849 zrušena za patřičnou náhradu 29. března 1848 – Druhá praţská petice, která reagovala na neochotu vyhovět českým poţadavkům - opakovala zejména české státoprávní poţadavky a ţádala volební právo do zemského sněmu pro všechny obyvatele bez ohledu na jejich společenský původ - ţádost, resp. polemika s kabinetním listem 8. dubna 1848 – kabinetní list císaře - přislíbena jazyková rovnoprávnost, svolání zemského sněmu a stanovení zásad voleb - celkový tón kabinetního listu poukazoval na ústupnost a ochotu vlády - vývoj revoluční situace v českých zemích vyţadoval i řešení komplikované otázky mocenských a správních orgánů - v Čechách i nadále fungovaly předbřeznové orgány: zemské gubernium v čele s gubernálním prezidentem, krajští hejtmani, byrokratické magistráty jmenované vládou a vrchnostenská správa v čele s vlastníky panství - vedle nich se začaly vytvářet i nové revoluční orgány: v dubnu došlo ke spojení Svatováclavského výboru s mimořádnou guberniální komisí v tzv. Národní výbor, jehoţ hlavním úkolem bylo realizovat kabinetní list z 8. dubna a připravit volby do zemského sněmu - vývoj revoluce v Čechách byl dále komplikován národnostními rozpory, které se po počáteční spolupráci objevily mezi českým a německým měšťanstvem - za jejich počátek je moţno povaţovat stanovisko českých politiků k pozvání k účasti na činnosti připravovaného výboru ve Frankfurtu o právě tu zřetelně vystoupil české politiky, tj. poţadavek národního osvobození, postoj, který vyjádřil ve svém dopise z 11. dubna 1848 František Palacký o odmítl tvrzení o příslušnosti českých zemí k německé říši a k centralizované ruské monarchii o tím poloţil základy české politiky austroslavismu, koncept spolupráce slovanských národů v rámci habsburské monarchie - volby byly vypsány na 7. 6. 1848, ale neuskutečnily se, nebo události nabraly na dramatičnosti - ve Vídni došlo opět k bouřím, vídeňský dvůr uprchnul do Innsbrucku 2. června 1848 – Slovanský sjezd (sjezd rakouských Slovanů) - došlo ke konfliktu s vojenskými jednotkami, kterým velel jako zemský vojenský velitel v Čechách generál Windischgrätz 12. června 1848 – v Praze propuklo ozbrojené povstání - byl vyhlášen výjimečný stav a vůdcové (pokud neuprchli) byli uvězněni - vývoj na Moravě probíhal odlišným způsobem neţ vývoj v Čechách - poslanci zemské sněmu se postavili proti ústavněprávnímu spojení s českými zeměmi, tedy proti obnovení státu České koruny - důvodem byla obava německých politiků ze ztráty své majority - nejvýznamnějším opatřením moravského sněmu bylo zrušení roboty (parentální roboty –skutečné – a naturálního desátku) 26. června 1848 - česká politika se soustředila po poráţce praţského povstání na říšský sněm, do kterého byly provedeny volby na základě volebního řádu ze 30. května 1848 217
SZČD o volby byly nepřímé, vykonávaly se pomocí volitelů o volby byly tejné, rovné a téměř všeobecné o pro výkon aktivního i pasivního volebního práva se vyţadoval věk 24 let - na sněmu stáli čeští poslanci na pravici a podporovali vládu ve snaze dosáhnout zvláště propuštění zatčených vůdců praţských bouří 5. srpna 1848 – na sněmu přijato usnesení o zrušení poddanských svazků 7. září 1848 – císařským patentem zrušeno poddanství, pozemkových vrchností a roboty (za náhradu) - pod vlivem nepokojů ve Vídni musel sněm počátkem října 1848 přenést svoji činnost na Moravu do Kroměříţe, kde od 15. listopadu pokračoval na přípravě nové ústavy, která se ovšem nikdy nestala zákonem o první část obsahovala občanská práva, byla ovlivněna americkou a francouzskou ústavou o vycházela ze zásady, ţe „každý člověk je svoboden, každý má stejné právo rozmnožovati blaho své hmotné i duševní“ o rovnost před zákonem, zrušení šlechtictví, ústnost a veřejnost soudního řízení, zrušení trestu smrti, ochrany domovní svobody, právo petiční, svobodu vyznání, apod. o celá ústava byla koncipována pro konstituční monarchii v čele s císařem neodpovědným z výkonu své moci 2. prosince 1848 - vlády neschopný Ferdinand V. se vzdal trůnu ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. 7. března 1849 – poté, co byla v únoru poraţena maďarská vojka u Kápolny, vláda rozpustila říšský sněm a současně vyhlásila novou oktrojovanou ústavu s datem 4. března 1849 ÚSTAVNÍ VÝVOJ 1848 – 1867 A. Dubnová ústava - vydaná 25.4.1848 (nazývaná téţ Pillersdorfova) - je oktrojovaná – vydaná z rozhodnutí císaře, nepřijatá sněmem - vztahuje se na monarchii bez Uher, Chorvatska a Lombardsko-Benátska - má sedm částí, obsahuje všeobecné předpisy o postavení císaře a občanských a politických právech občanů, o vládě, říšském sněmu a zemských sněmech - nikdy neplatila, na jejím základě byl jen svolán říšský sněm jako ústavodárné shromáţdění (některé její zásady byly uplatněny později) - historické země jsou chápány jen jako provincie říše (i Čechy a Morava) - říšský sněm je dvoukomorový (poslanecká sněmovna a senát), členové S jsou jmenováni císařem - císař má rozsáhlé pravomoci, je omezen jen ve sféře zákonodárné spoluúčastí sněmu a v moci nařizovací podpisem ministra - ústava zakotvila svobody: osobní, náboţenskou, tisku, ochranu listovního tajemství, ústnost a veřejnost soudního řízení, národnostní rovnoprávnost - zachovává převahu feudálních velkostatkářů, kteří zasedají v horní sněmovně - volební právo nemá dělnictvo, osoby ve sluţebním poměru a závislé na podpoře dobročinných ústavů - vídeňské povstání přispělo ke změně volebního řádu – zůstala jen nepřímá volba poslanců,ale na 500 voličů připadá jeden volitel - na základě ústavy zasedal od 10.7.1948 do 7.3.1949 říšský sněm v Kroměříţi, jeho rozehnánímpadla i osnova Kroměříţské ústavy
218
SZČD - vláda vyhlásila další oktrojovanou ústavu B. Březnová ústava (či Stadionova) - datována byla uţ 4.3.1849, přečtena 7.3., vyhlášena současně s císařským manifestem, kterým byl rozpuštěn kroměříţský sněm - sestává se ze 16 částí rozdělených na 123§ - je důsledně centralistická, nečiní rozdíl mezi zeměmi – země chápány jako provincie podřízené ústřední vládě, vychází z koncepce jednotného státního území, jednotného území celního i obchodního. - zakotvuje dědičnou monarchii v čele s císařem o je posvátný, neporušitelný a neodpovědný o má rozsáhlé pravomoci: vrchní velitelství branné moci, vypovídání války, uzavírání míru, zahraniční styky, vyhlašování zákonů (se spolupodpisem ministra), jmenovat a propouštět ministry, udílet šlechtictví, řády a vyznamenání. - ústava zakotvuje jednotné občanství, jednotný právní řád, rovnost před zákonem, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, obecní samosprávu - moc zákonodárná je dána císaři „ve spojení se sněmem říšských, popř. zemskými“ - instituce říšského sněmu zachována v podobě dvoukomorového parlamentu, skládající hose z horní a dolní sněmovny (zástupci dolní měli být voleni na zemských sněmech – dva poslanci za kaţdou zemi). - další poslanci měli být voleni podle vysokých volebních censů z nejbohatších šlechtických kruhů. - moc výkonná příslušela jen císaři (vykonává ji prostřednictvím příslušných ministrů), současně zřízena říšská rada jako poradní orgán císaře jím jmenovaný - moc soudcovská svěřena soudům, dána jim záruka nezávislosti, o soudci prohlášeni za nesesaditelné a neodvolatelné o dále je zřízen říšský soud, příslušný pro spory ústavní povahy mezi zeměmi a korunou, ve sporech o politická práva aj. - zavedena obecní samospráva - spolu s ústavou byla vydána „Listina základních občanských práv“ (neplatila v Uhrách), která ve 13§ zakotvila svobodu vyznání, vědy a vyučování, tisku, slova, zákaz cenzury, právo petiční, svobodu shromaţďovací a spolčovací, nedotknutelnost osoby, svobodu domovní aj.. - Vládě však byla dána moţnost zastavit působnost těchto práv na určitý čas (§12) - dosavadní Český stát tak touto ústavou zcela zanikl (nebyl ovšem zrušen právní normou) a na jeho místě fungovaly jen jeho části – země - samotná ústava však v ţivot nikdy nebyla uvedena, jen některé její ustanovení byla provedena patenty a nařízeními C. Bachovský absolutismus - byl provedený třemi kabinetními listy z r. 1851 (96-98/1851) a tzv. Silvestrovskými patenty z 31.12.1851, které znamenaly přechod k absolutismu. o prvý z patentů zrušil březnovou ústavu, o druhý zrušil občanská práva (slíbil jen ochranu církvím) o třetí stanovil základní organizaci správy zemí, soudnictví v prvé instanci ponechal spojené s výkonem správy, zaváděl trojinstanční soudní řízení, odstranil veřejnost procesu, zrušil poroty a zaváděl státního zástupce jako ţalobce v trestních věcech - občanský a trestní zákoník se staly společnými pro všechny země mocnářství - otevřena cesta k zavedení reţimu, který se prakticky dotkl všech vymoţeností revoluce
219
SZČD D. Říjnový diplom - po poráţkách u Magenty a Solferina v r. 1859 musí Rakousko změnit politiku, ocitá se v mezinárodní izolaci. - je donuceno podepsat příměří ve Villafrance a mírem v Curychu se vzdala větší části Lombardie. - ministr Bach byl propuštěn, a taky policejní ministr Kempus – otevřena cesta k liberalizaci - vláda byla donucena svolat říšskou radu ustavenou v r. 1851 o Velkostatkáři, podnikatelé a bankéři, kteří mohli státu finančně pomoci, poţadovali kontrolu nad stavem financí a rozpočtem. - cestu k obnovení ústavnosti a parlamentního reţimu otevřel císařský patent z 5.3.1859 o doplnil říšskou radu o další členy („rozmnoţená říšská rada“), byly nařízeny nepřímé volby do rozmnoţené říšské rady o říšská rada byla svolána v r. 1860 k projednání státního rozpočtu o říšská rada mohla jenom posuzovat státní rozpočet a rozpočty zemí. 17.7.1860 císař musel uznat svrchovanost říšské rady při povolování daní a dávek. o říšská rada poţaduje později rozsáhlou samosprávu zemí a liberalizaci veřejného ţivota. - vývoj k obnovení ústavnosti byl uzavřen dvěma akty: císařským manifestem a říjnovým diplomem z 20.10.1860. o Říjnový diplom připustil nutnost federalizace monarchie, za základní princip je prohlášen návrat k parlamentarismu a vyzvednuta úloha zemských sněmů o zemským sněmům a říšské radě se přiznává podíl na zákonodárné moci o do kompetence říšské rady byly zařazeny záleţitosti celostátní povahy o alespoň v náznaku umoţňoval obnovení historických práv českého království (Zemím uherské koruny ale přiznával práva v oblasti zákonodárné, coţ se prakticky rovnalo obnovení jejich společné ústavy). - říjnový diplom ale realizovaly jiné kruhy, neţ které si ho vynutily; k moci se dostávají kruhy,které se hlásí k velkoněmecké ideologii. - vůdčí osobností se stává Schmerling. Ten připravil osnovu k další oktrojované ústavě. E. Únorová ústava (Schmerlingova) - byla vyhlášena 26. února a skládala se ze tří patentů - zřizovaly parlament, tj. říšské zastupitelstvo, sloţené ze dvou komor – sněmovny poslanecké a panské a zaváděly zřízení zemské pro země neuherské - ústava tak otevírala cestu k politickému zastoupení šlechty jako dědičným pérům v panské sněmovně a jako poslancům ve sněmovně poslanecké. - charakteristickým rysem ústavy je centralistické pojetí státu, coţ se projevuje zvláště v posílení zákonodárné pravomoci říšského zastupitelstva a v omezení moci zemských sněmů - ústava naznačovala v duchu Říjnového diplomu moţnost dualistického uspořádání říše tím,ţe rozlišovala tzv. uţší a širší říšskou radu. - uţší byla říšská rada omezená jen na zástupce zemí rakouských, širší měla pak jednat jen o společných záleţitostech, včetně uherských; v této širší podobě se však nikdy nesešla. - parlament: o poslanecká sněmovna – volena nepřímo prostřednictvím zemských sněmů o panská sněmovna – jmenována pan. – cesta pro šlechtické rody jak získatúřad dědičně - ústava nezakotvovala občanská práva, neznala odpovědnost ministrů, ochranu národních práv, poslaneckou imunitu. 220
SZČD - bylo však zakotveno právo panovníka vládnout bez parlamentu a vydávat nařízení s mocí zákona, pokud říšská rada nezasedala. - důleţitou součástí ústavy byla zemská zřízení pro jednotlivé země a volební řády do 15 zemských sněmů. o volební řády však jednostranně privilegovaly německé měšťanské strany o základem volebního systému se staly 4 kurie (velkostatkářská, obchodních komor, měst a venkovských obcí). - činnost parlamentu se soustředila na zakotvení občanských práv (zákon tiskový, o ochraně svobody osobní, na ochranu svobody domovní, zákony spolčovací a shromaţďovací) - zemské sněmy: o moc omezena o zákonodárná pravomoc v oblasti zemědělství, veřejných prací, dobročinnosti a zemských rozpočtů o mohly vydávat prováděcí zákony v záleţitostech obecních, církevních, školských aj., navíc sněmy vydávaly prováděcí zákony k zákonům říšským o u nás předsedou zemský maršálek, na Moravě zemský hejtman o byly současně orgány zemské samosprávy a měly své výkonné orgány = zemské výbory – vedly správu zemského majetku a dohlíţely na výkon samosprávy. Do říšské rady vysílaly poslance. o základní význam měly ZS pro vytváření říšské rady – volební právo určovalo v počátcích strukturu a sloţení poslanecké sněmovny říšské rady. Základem volebního systému se staly kurie, které představovaly kompromis mezi stavovským systémem zájmového zastoupení a burţoazními představami o vládě majetných kruhů. Voliči i poslanci rozděleni do 4 kurií – velkostatkářské, obchodních komor, měst a venkovských obcí. - čeští poslanci se snaţí prosadit svůj politický program – neúspěšně, proto v r. 1863 na protestproti porušování českého historického státního práva ze sněmovny odešli F. Rakousko-uherské vyrovnání z r. 1867 - v roce 1866 utrpělo Rakousko drtivou poráţku od Pruska v bitvě u Sadové - vláda nemohla dále čelit tlaku Maďarů na nové státoprávní uspořádán -> bylo proto provedeno vyrovnání: o říše se rozpadla na dva státní celky spojené osobou panovníka a některými společnými záleţitostmi (zahraniční politika, finance, vojsko) o pro správu těchto institucí měli společná zvláštní ministerstva a nejvyšší účetní dvůr o Úřad říšského kanceláře zanikl a jeho funkci převzal ministr zahraničních věcí o Všechny společné instituce, které podléhaly některému z uvedených resortů, byly označovány jako císařské a královské (c. a k.). o Roku 1874 to bylo upraveno zvláštním nařízením - pro výkon zákonodárné činnosti v oblasti společných záleţitostí byly zřízeny tzv. delegace, o shromáţdění vytvářená ad hoc po 60 poslanců z Rakouska i Uher (celkem tedy 120) o Kaţdá sněmovna delegovala 40 poslanců ze sněmovny dolní a 20 z horní, nikdy se v tomto sloţení však nesešla - zákonodárná úprava dualizace monarchie nebyla zakotvena v celoříšském zákonodárství, pouze vyhlášena v zákonném článku v Uhrách a v zákoně o společných záleţitostech v Předlitavsku 221
SZČD
G. Prosincová ústava - státní celek po R-U vyrovnání nesl úřední název „Celek království a zemí v říšské radě zastoupených“ – 17 zemí, tomuto celku se říkalo Předlitavsko - pojítkem byl kromě společného parlamentu i společný panovník, název zněl Rakousko-Uhersko - prosincová ústava vydána pro tyto země: o vrchol rakouského ústavního vývoje, platila aţ do r. 1918 o obsahovala širokou chartu občanských svobod, na které navázala čs. Ústava. o byla formálně pokračováním ústavy únorové. o tvořili ji zákony 141-145 ř.z. (o říšském zastupitelstvu,o všeobecných právech státních občanů, o říšském soudu, o moci soudcovské, o moci vládní a výkonné) - říšská rada tvořena dvěma komorami – poslaneckou a panskou o členy panské sněmovny byli zletilí členové panujícího rodu, tzv. dědiční pérové a členové jmenovaní císařem za zvláštní zásluhy (např. Palacký). o virilní mandáty, spojené s výkonem úřadu, náleţely vysokým prelátům (biskupům a arcibiskupům s hodností kníţecí). o poslanecká sněmovna volena zemskými sněmy - působnost zemských sněmů byla taxativně vypočtena, zbytek spadal do kompetence zemských sněmů; i tak jsou ale zemské sněmy podruţnější. - zakotveny svobody: rovnost před zákonem, rovný přístup k úřadům, volnost stěhování, svoboda osobní, listovní, právo petiční, právo shromaţďovací a spolčovací, svoboda slova a tisku, víry a svědomí, vědy a volby povolání, ochrana národností a soukromého vlastnictví. - kladné rysy: zakotvení svobod a parlamentarismu - negativní rysy: o některé přeţitky feudalismu – postavení a moc císaře – stál mimo zákon, neměl odpovědnost, existence panské sněmovny, existence instituce šlechtictví aj. o Tisk byl omezován vysokými kaucemi, byla připuštěna moţnost policejních zásahů do spolkové činnosti. o Na základě zákona o výjimečném stavu z r. 1869 mohla být omezena činnost porotních soudů i výkon některých práv a svobod. - tato ústava znamenala značný pokrok a stala se základem dalšího boje o demokratizaci státu, zejména v oblasti volebního práva ÚSTŘEDNÍ ORGÁNY HABSBURSKÉ MONARCHIE PO ROCE 1867 A. Panovník - v rakouské právním řádu zaujímal výjimečné postavení – stál nad právem a jeho postavení i právní ochrana byly koncipovány v duchu pozdně feudálního absolutismu a vycházely z tradic římského císařství - základem jeho postavení byla pragmatická sankce z r. 1713, která zakotvovala dědičnou vládu habsbursko-lotrinské dynastie v habsburských zemích - postavení panovníka bylo označována atributy „posvátny, neporušitelný, neodpovědný“ - císaři patřilo výlučné právo velet armádě, rozhodovat o válce a míru, - císař reprezentoval stát navenek, řídil jeho zahraniční politiku 222
SZČD - vytvářel panskou sněmovnu, jmenoval funkcionáře této sněmovny i zemských sněmů - postavení panovníka bylo dále upevněno a zvýrazněno rakouskou-uherským vyrovnáním,kdy panovník získal výrazný vliv na správu a politický ţivot vůbec - skutečný vliv byl ještě mnohem větší, neboť prakticky celé období je spojeno s vládou císaře Františka Josefa I. (dlouhé období povýšilo císaře na autoritu) B. Vláda - dvorské úřady byly v březnu 1848 nejvyšším rozhodnutím přeměněny v ústavní ministerskou radu - ta se skládala tehdy z ministerstva zahr. záleţitostí a císařského domu, m. vnitra, spravedlnosti,financí, války, později ještě kultu a vyučování, veřejných prací, obchodu a koncem roku i orby - jakákoli odpovědnost parlamentu úplně zmizela - nejdůleţitější agendou se staly záleţitosti policejní (policejní ministerstvo zrušeno v r. 1867) - po roce 1867 se ministerská rada skládala z ministerstev, jeţ byla řízena osobně ministry, kteří odpovídali za veškeré jednání ministerstva - ministerská rada rozhodovala sborově, pro přijetí opatření se vyţadoval souhlas ostatních - kromě toho, ţe byli ministři odpovědni císaři, byli uţ také odpovědni i parlamentu za zákonnost císařových vládních aktů a zákonnost svých správních opatření – císař tedy nemohl vládnout bez ministrů - vydávala ministerská nařízení a rozkazy k provádění zákonů C. Parlament - parlamentní systém byl zakotven základním zákonem č. 141/1867 ř.z. (prosincová ústava) - říšská rada, jak se parlament nazýval, měl dvě komory: o Poslaneckou sněmovnou – volena o Panská sněmovna – členové jmenováni císařem z řad zletilých princů, z virilistů (arcibiskupů a biskupů s kníţecí hodností) a dále z členů nejvyšší šlechty - v rozhodování si byly obě komory rovny - rada rozhodovala o společných záleţitostech s uherskou částí monarchie, do kompetence zákonodárné patřily věci vojenské, státní finance, hospodářství, zdravotnictví, apod. - právo kontroly st. rozpočtu a správní pravomoc ve svých vlastních záleţitostech - § 14 z. č. 141/1867 ř.z. dával panovníkovi právo vydávat v době, kdy říšská rada nezasedá, nařízení s mocí zákona, která musela být předloţena nejbliţšímu zasedání rady, jinak pozbývala platnost o panovník měl ale svolával sněmovnu, ukončoval její zasedání, vypisoval nové volby – mohla být vytvořena situace, kdy vládne bez sněmovny bez časového omezení!!! - zák. činnost byla však omezována i vládou, vládní návrhy měly přednost při projednávání - k usnášení bylo potřeba přítomnosti 100 poslanců, těţiště práce leţelo ve výborech
223
SZČD 49. A Soukromé a úřední sbírky zákonů od 18. století Komplikovanost prvního řádu, vytvářeného jak starými tak novými normami nejrůznějšího původu, různé platnosti územní (pro jednotlivé země i celé soustátí), snaha zajistit jednotný výklad aj., si postupně vynutila soupisy a sbírky právních norem zpočátku soukromých a později úředních. Tyto sbírky můţeme v podstatě dělit na: a) soukromé sbírky královských nařízení b) soukromé sbírky císařsko-královských nařízení s platností česko-rakouskou c) úřední sbírky zákonů ad a) – najdeme především v díle Weingertena – Kodex, který zachycuje zákonodárství posledních čtyř habsburských panovníků (codex Ferdinandeo-Leopoldino-JosefinoCarolinus), další autoři: Roth, Goutta, Kaňka, Blaschek, Kostetzský ad b) – především v díle Codex austriacus z r. 1704-1770 – obsahoval právní předpisy pro rakouské země i právní předpisy platící v zemích České koruny od Leopolda I. a to pro oblast justice a správy, další autoři: Wekebrod, Kropatschek, Goutta, Pichl (vše v němčině, čeština jako úřední jazyk téměř vymizela) ad c) – začali se vydávat za Josefa II. – snaha vyuţít právního řádu k řízení a zdokonalení společnosti a státu, sbírky vycházeli pro celé soustátí i pro jednotlivé země (provincie) – Sbírka provinčních zákonů (pro Čechy) 1819-1848. celostátní sbírky se dělily: 1) Sbírky zákonů justičních /1780-1848/– upravovali činnost soudní a právní vztahy, o nichţ příslušeno rozhodovat soudním orgánům 2) Sbírky zákonů politických /1790-1848/ - upravovali činnost orgánů správních či právní vztahy, o nichţ těmto příslušeno rozhodovat Od r. 1848 všechny sbírky nahrazeny Říšských zákoník (s platností celostátní) a Zemských zákoníkem (s platností pro jednotlivé země).
224
SZČD 49. B Správní organizace v Československu 1945 – 1989
Organizace veřejné správy 1945 – 1960 NÁRODNÍ VÝBORY V LETECH 1946 - 1948 - Národní výbory navazovaly na právní úpravu poloţenou bezprostředně po válce v roce 1945 - podle marxistických teoretiků byla právě národní výbory „nejvýznamnější nástroj národně demokratické revoluce a jejího pokojného vývoje“ - zpočátku prosazována v jejich sloţení zásada parity, kdy se o obsazování dohodly koordinační výbory stran Národní fronty o u místních národních výborů si KSČ udrţovala větší podíl na zastoupení - aţ na pár výjimek se v letech 1945 – 1948 nekonaly do národních výborů přímé volby, ačkoli se s nimi počítalo o volby nebyly, protoţe komunisté prosazovali myšlenku, ţe se volby uskuteční aţ po nové ústavě, která vymezí jejich pravomoc a postavení v právním řádu - proti pojetí národních výborů jako orgánů lidové moci a správy se postavila národně socialistická strana a prof. V. Kubeš, o místo zemských národních výborů chtěl zemské sněmy nebo rozestup Národního shromáţdění na 3 zemské frakce - nakonec byla Národní výbory po volbách 1946 rekonstruovány o v zásadě podle výsledků parlamentní voleb o politické strany v nich zastoupeny podle poměrného principu. - směrnice upravily zejména volbu řídích orgánů, tj. rady, předsedy a náměstků - posléze ministerstvo vnitra vydalo nové směrnice o zániku členství v Národním výboru – o smrtí, rezignací, odvoláním politickou stranou a o odvoláním radou nadřízeného národního výboru - územní členění pro Národní výbory zůstala po roce 1945 v podstatě nedotčena - vnitřní strukturu upravily prozatímní organizační řády ZNV a ONV o ZNV vykonával svou působnost jednak v plénu, jednak ve sloţkách, tj. předsed-nictvu, radě, hospodářské radě, komisi a poradních sborech o v Praze měl ZNV 120 členů, v Brně 80, z toho je ostravská expozitura 20 členů 1. Plénum ZNV – mělo pravomoc vydávat normativní akty, podávat návrhy a posudky vládě a resortům; dále přijímalo zásadní rozhodnutí o hospodářských a finančních otázkách 2. Radě ZNV – příslušelo to, co nenáleţelo plénu nebo ostatním sloţkám 3. Předseda ZNV (ONV) – zastupoval zemi či okres jako právnickou osobu, svolával schůze pléna. - sloţkami MNV byly rada, předseda, referenti a komise. o V obcích nad 1000 obyvatel byli referenti povinně o měli na starost přípravu jednání rady a byli jejími členy - základem činnosti národních výborů Budovatelský program, kdy byl zvýrazněna role národních výborů při plnění dvouletého plánu a dokončení obnovy republiky - národní výbory prováděly konfiskační řízení, řízení o národní správě, zajišťovaly přídělová řízení, a také jim příslušela i působnost ve věcech zachování veřejného pořádku o nejvýznamnější změna v této souvislosti 149/1946 o národní bezpečnosti - národní výbory spolupracovaly se Sborem národní Bezpečnosti (SNB) o podílely se na dokončení retribuce, dále rozhodovaly o ţivnostech či obchodu včetně 225
SZČD kontroly cen, potíraly černý obchod, staraly se o kulturu, zdravotnictví a sociální péči - poněkud odlišný vývoj a postavení měly národní výbory na Slovensku o omezena jen na ONV a MNV - jejich rekonstrukce trvala déle neţ v českých zemích o na Slovensku „úrad ONV“ - výkonný orgán národního výboru o tento úřad řídil tajemník ONV jako přednosta ORGANIZACE VEŘEJNÉ SPRÁVY A NEJDŮLEŢITĚJŠÍ PRÁVNÍ NORMY 1948 1960 A. Obecná charakteristika - po Únoru 1948 začala být budována nová, tzv. lidově demokratická správa a správní právo,které upravovalo vznik, změnu a zánik správněprávních vztahů - důleţitou úlohu v tomto procesu sehrály masové organizace, zejména KSČ, ale také jiné sloţky Národní fronta, tzn. odbory, další politické strany, ţenské a mládeţ. organizace apod. - významnými pravomocemi disponovala jednotná zemědělská druţstva - nejvýznamnější prostředkem vlivu KSČ byla její kádrová politika, tzv. výchova, výběr a rozmísťování personálu státního aparátu - funkce státu se výrazně rozšiřovaly o normy správního práva se objevovaly takřka ve všech právních oblastech, neboť se všude zdůrazňoval veřejnoprávní charakter o pokračoval ústup od dvoukolejnosti správy směrem k etatizaci veřejné správy a opouštění dělby moci ve prospěch koncepce jednoty moci - kaţdý úsek státní správy měl zvláštní rysy právní úpravy - došlo sice ke zjednodušení, zprůhlednění a unifikaci všeobecných správních předpisů, ale neúměrné narůstala produkce podzákonným norem - ke znakům správního práva patřila jeho o rozsáhlost, rozmanitost a velký význam, který sehrálo o dále to byla jeho výrazná proměnlivost a jeho pružnost - vznikala celá nová právní odvětví státní správy a práva – plánování, výkup, výstavba apod. o někdy přetrval název odvětví, ale zcela se změnil jeho obsah, předmět i rozsah o novým kritériem pro systematizace právních vztahů se staly úkoly státní správy odráţející funkce a cíle státu, společenské vztahy a budování lidově demokratického státu - typickým rysem správy po roce 1948 byla snaha svěřit co nejvíce úkolů do pravomoci orgánů s všeobecnou působností – národních výborů, a významně tak koncentrovat, zjednodušit a zpřehlednit soustavu správních orgánů – (zlidovění či laicizace správy) - vznikaly nové úřední sbírky: a) Úřední list Československé republiky – předpisy vlády a ministerstev b) Sbírka oběžníků pro národní výbory – směrnice, pokyny, zásady pro činnost NV c) Jiné – vyvěšení na úřední desce, zveřejnění v tisku, rozesílání organizacím apod. B. Ministerstva a další ústřední úřady - Ústavní základ organizace veřejné správy představovala Ústava 9. května z r 1948
226
SZČD I. Ministerstva - ústřední úřady státní správy vedené členem vlády, vládě podřízené a odpověděné, které řídily přesně vymezené správní odvětví - důleţitý byl zákon č. 143/1949 Sb. o změnách v organizaci veřejné správy a v působnosti jejích orgánů o dal vládě zmocnění, aby svým nařízením upravovala působnost ministerstev o a aby zřizovala a rušila nová ministerstva a jiné orgány veřejné správy - díky této moţnosti byla zřízena mnohá další ministerstva, zejména průmyslová, velmi silné bylo ministerstvo národní bezpečnosti, které soustředilo řadu policejních pravomocí - specializace ministerstev měla přispět k zajištění vyšší míry právní jistoty - zatímco vláda a její předsednictvo (uţší orgán tvořený předsedou vlády a 5 náměstky) rozhodovaly ve sboru, ministerstva byla organizována monokraticky a měla pravomoc vydávat různé právní předpisy: a) všeobecně závazné právní předpisy b) vnitřní předpisy (instrukce, směrnice, pokyny) upravující org. správních orgánů c) individuální správní akty správní rozhodnutí aplikující všeobecný právní předpis na konkrétní skutkovou podstatu II. Specializované úřady 1. Státní plánovací úřad - vypracovával a předkládal vládě ke schválení návrhy perspektivních, ročních a čtvrtletních státních národohospodářských plánů - kontroloval plnění vládou schválených národohospodářských plánů - zpracovával jednotlivé problémy hospodářského rozvoje a navrhoval řešení - plánoval a organizoval zavádění nové techniky - podával vládě posudky o návrzích státního rozpočtu, úvěrového a pokladního plánu - vypracovával základní směrnice pro plánovaní cen - propracovávala otázky metodiky a techniky plánování národní ekonomiky - řídil jej předseda, který měl pozici ministra, v čele slovenského úřad stál předsedapověřenec - u předsedy bylo zřízeno kolegium (ústřední plánovací komise) a rada technickohospodářské expertisy 2. Státní úřad pro věci církevní, Státní mzdová komise, Čsl. rozhlasoý výbor III. Zvláštní slovenské národní orgány 1. Slovenská národní rada – volený zastupitelský orgán 2. Sbor pověřenců – pověřenectva, která byla obdobou ministerstev, vykonávala resortní ústřední správní působnost na Slovensku - do roku 1956 lze hovořit o dvojí (správněprávní) legislativě - v roce 1956 bylo ústavním zákonem č. 33/1956 Sb. a dalšími předpisy postavení slovenských národních orgánů reformováno
227
SZČD C. Prameny správního práva - prameny správního práva vznikající v legislativním procesu a na ústřední úrovni moci výkonné a státní správy byly: o ústavní zákony, resp. ty pasáţe, které se dotýkaly národních výborů dalších orgánů o zákony, které upravovaly obecné otázky správního práva, dále normy regulující jednotlivé úseky a jim odpovídající úřady, anebo zákony, které se v určitých aspektech dotýkali správních vztahů, resp. zákony Slovenské národní rady o vládní nařízení vydaná k provedení zákona o usnesení vlády, pokud obsahovala obecně závazná pravidla o nařízení ministerstev vydaná na základě zákonného zmocnění o nařízení Sporu pověřenců NÁRODNÍ VÝBORY – ÚŘADY S VŠEOBECNOU PŮSOBNOSTÍ A. Charakteristika a hlavní zásady organizace a činnosti národních výborů - nejdůleţitějšími niţšími orgány veřejné správy byly národní výbory, opírající se o čtvrtou hlavu Ústavy 9. května o neprosadily se úvahy o jejich nahrazení akčními výbory Národní fronty, o přesto tyto akční výbory hrály významnou roli při dosazování poslanců - národní výbory představovaly orgány státní moci a současně tzv. orgány jednotné lidové správy, tzn. jednalo se o orgány s všeobecnou věcnou působností - národní výbory měly tyto funkce: o chránily a posilovaly lidově demokratické třízení o spolupůsobily při plnění úkolů obrany státu, pečovaly o národní bezpečnost o podporovaly udrţování a zvelebování národního majetku o pečovaly o národní zdraví, staraly se o kulturu, umění a školství o řídily hospodářské, sociální a kulturní budování na svém území o nalézaly právo v oboru své působnosti, zejména vykonávaly v mezích stanoveným trestní a přestupkovou pravomoc - 173 - jako základní principy organizace a činnosti národních výborů byly deklarovány: 1. Zásada demokratického centralismu 2. Zásada dvojí podřízenosti 3. Zásada socialistické zákonnosti 4. Zásada účasti pracujících na veřejné správě 5. Zásada rovnoprávnosti národností 6. Zásada socialistického plánování a evidence B. Formy aktů národních výborů - formální stránka aktů národních výborů se s ohledem na jejich povahou úřadů s všeobecnou věcnou působností v jednotlivých případech dosti výrazně lišila ve své právní povaze - přitom můţeme rozčlenit následující nejdůleţitější formy aktů národních výborů:
228
SZČD 1. Obecně závazná nařízení - obecně závazná forma novotvorby; byla vydávána v mezích věcné, místní, popř. osobní působností obcí, okresů či krajů, a to jak rámci státní správy, tak v rámci 2. Vnitřní předpisy (vnitřní řídící akty) 3. Rozhodnutí - jednostranný správní úkon autoritativně zakládající, měnící nebo rušící práva4. Správněprávní smlouvy 5. Posudky, stanoviska, vyjádření, doporučení a informační úkony 6. Faktické pokyny a donucovací zásahy - národní výbory jimi bezprostředně zasahovalo do správních poměrů osob - např. ústní příkaz k odstranění stavby bezprostředně ohroţující ţivot C. Zákon o krajském zřízení, krajské národní výbory a organizace národních výborů v hlavním městě Praze do poloviny 50. let - v návaznosti na Ústavu 9. května byl přijat na zákon č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení o byl základním právním předpisem správní organizace a do roku 1954 také výchozí normou regulující národní výbory o byly zrušeny země Česká a země Moravskoslezská i jejich orgány o dnem 1. ledna 1949 vzniklo krajské uspořádání, sestávající z 19 krajů, které se dále dělily na okresy, kterých bylo celkem 300 - v letech 1948 aţ 1960 tak existovala v Československé republice následující soustava národních výborů: 1. Krajské národní výbory (KNV) a Ústřední národní výbor (ÚNV) v Praze 2. Okresní národní výbory (ONV – okresy), jednotné národní výbory v sídlech krajů (okresy a obce) (ty byly v roce 1954 zrušeny) 3. Místní národní výbory (MNV – obce) - správní řízení nový zákon ještě neupravoval, byla ponechána právní úprava z roku 1928 s tím rozdílem, ţe byla vytvořena dvoustupňová odvolací soustava - okresy a obce musely náleţet do obvodu jednoho kraje - krajské národní výbory byly koncipovány jako nejdůleţitější úroveň všeobecné správy anejvyšší stupeň národních výborů o KNV měly vykonávat veřejnou správu ve všech jejích oborech, spolupůsobit při pnění úkolů obrany státu, pečovat o bezpečnost a zdraví lidu o řídit hospodářský a kulturní rozvoj na svém území, zajišťovat zemědělskou i průmyslovou výrobu a starat se o zásobování a výţivu obyvatelstva o krajská správy zahrnula tak správní obory, které předtím vykonávaly zemské národní výbory, na Slovensku je kdysi vykonávala pověřenectva, a další správní odvětví o KNV i jejich sloţky byly podřízeny vládě a v jednotlivých oborech své působnosti věcně příslušným ministrů a ústředním úřadům o krajské řízení dalo KNV samostatnou řídicí strukturu – nejvyšší orgánem veřejné správy na území kraje bylo plenární zasedání krajského národního výboru poslanci pléna měli být voleni na základě všeobecného, tajného, rovného a přímého volebního práva, ale vzhledem k tomu, ţe zákon o volbách do NV nebyl přijat, byly NV obsazovány delegováním poslanců jednotlivými sloţkami Národní fronty plenární zasedání se konalo min. dvakrát do roka, svolával je a předsedal mu předseda KNV a bylo schopno se usnášet za přítomnosti nadpoloviční většiny všech členů rozhodovala prostá většina hlasů, při rovnosti byl určující hlas předsedy 229
SZČD výkonnými sloţkami krajského národního výboru byly podle § 16 rada, předseda (jeho náměstkové), referenti a komise 1. Rada Krajského národního výboru - klíčový výkonný orgán, který se nejvíce podílel na činnosti KNV - sestávala z předsedy KNV, jeho náměstků a referentů 2. Předseda KNV - měl funkci reprezentativní, správní a politickou 3. Referenti - referentský systém spočíval v obstarávání kaţdodenního chodu národního výboru podřízeným zaměstnaneckým aparátem 4. Krajský tajemník - stál v čele úředníků, sám byl profesionálním úředníkem jmenovaným radou se souhlasem ministra vnitra 5. Komise - byly zřizovány při referátech jako stálé či dočasně, primárně měly poradní funkci - měly být projevem účasti pracujících na veřejné správě, protoţe v nich zasedali členové i nečlenové národního výboru - pro Prahu byl přijat zvláštní předpis zákon č. 76/1948 Sb. o organisaci správy v hlavním městě Praze o zřizoval stočlenný Ústřední národní výbor, jehoţ orgán – plenární zasedání, rada, primátor, referenti, ústřední tajemník a komise – odpovídaly postavením i kompetencemi obdobným krajským orgánům o jako niţší sloţky Prahy zákon vytvářel 30členné obvodní výbory jednotlivých městských částí, jejichţ orgány opět korespondovaly s obdobnou strukturou okresních a současně i místních národních výborů D. Právní úprava okresních národních výborů, jednotných národních výborů a místních národních výborů do poloviny 50. let I. Okresní národní výbory - niţší stupeň veřejné správy představovaly okresní národní výbory (ONV), jejichţ podobu a kompetence stanovilo vládní nařízení č. 139/1949 Sb. o organizaci lidové správy v okresech o měnila se soustava okresů a byla zrušena statutární města o orgány ONV byly plenární zasedání, rada, předseda, referenci a komise 1. Plénum - volený zastupitelský sbor, ale volby se konaly aţ v roce 1954 (do té doby jmenoval 2. Rada 3. Předseda 4. Referenti 5. Komise 6. Okresní tajemník II. Jednotné národní výbory - v sídlech KNV, a navíc v Opavě a v oblasti Vysokých Tater byl zákonem č. 143/1949 Sb. o jednotných národních výborech výkon veřejné správy svěřen orgánům jednotných národních výborů 230
SZČD III. Místní národní výbory - vládní nařízení č. 14/1950 Sb. o místních národních výborech zakládalo na úrovní obcí soustavu místních národních výborů (MNV) jako nositele a vykonavatele státní moci a jednotné státní správy na území obce ve všech jejích oborech, pokud nebyla zvláštními zákony svěřena jiným orgánům - byly podřízeny ONV, KNV, vládě, ministrům a navíc předseda a referenti jako výkonné orgány MNV byli podřízeni radě a za svoji činnost odpovědni radě a plenárnímu zasedání – zásada dvojí podřízenosti - vládní nařízení rozdělilo MNV na několik kategorií - orgány byly obdobné jako u KNV a ONV, pro menší obce však platila na základě § 23 vládního nařízení výjimka z obvyklého referentského principu - uţ v roce 1949 se objevila funkce újezdních tajemníků, kteří plnili obdobné úkoly jako tajemníci národních výborů vyšších stupňů - po volbách v roce 1954 jmenovaly a odvolávaly členy plén MNV okresní národní výbory na návrh místního nebo okresního akčního výboru Národní fronta - místní národní výbory měly především tyto funkce: a) řídily hosp., kulturní, sociální a zdravotní činnost v rámci jednotného plánu b) vykonávaly úkoly na úseku národního hospodářství (podpora výroby) c) pečovaly o řádný výkon socializačních služeb, pomáhaly při organizaci práce d) byly strážcem lidově demokratického zřízení e) vykonávaly také majetkové funkce - jako projev zásady účasti pracujících na veřejné správě vznikly sítě důvěrníků lidové správy,kteří zprostředkovávali styk mezi občany a státní moci, sdělovali návrhy i stíţnosti občanůapod. E. Nová právní úprava národních výboru v roce 1954 - další zlom ve vývoji veřejné správy a správního práva představovaly roky 1953 a 1954 - v tomto roce bylo přijato mnoho důleţitých zákonů a nařízení o ústavní zákon č. 12/1954 Sb. o národních výborech, měnící a doplňující Ústavu o zákon č. 13/1954 Sb. o národních výborech o vládní nařízení č. 23/1954 Sb. o organizaci výkonných orgánů národních výborů - nové předpisy zasahovaly mj. do územního uspořádání státu – počet krajů se sníţil na 12 a počet okresů na 179 - jednotlivé stupně národních výborů vypadaly následovně: a) Krajské národní výbory, Ústřední národní výbor hl. města Prahy a Ústřední národní výbor města Bratislavy b) okresní, městské a obvodní (Praha) národní výbory c) místní a obvodní (obvody měst se sídlem kraje) národní výbory - jednotné národní výbory jiţ v novém administrativním systému místo nenašly a zanikly, na jejich místě v sídlech krajů vznikly městské národní výbory o jejich působnost se však vztahovala jen na teritorium krajského města o pro okolní okres byl ustaven zvláštní okresní národní výbor - národní výbory byly řízeny vládou, národní výbor niţšího stupně byl řízen a odpovědný národnímu výboru vyššího stupně - nová úprava nově definovala postavení a funkce národních výboru - došlo k vnitřnímu rozčlenění národního výboru jako zastupitelského sboru na jedné straně a výkonných orgánů národního výboru jako realizátorů státní správy na straně druhé - národní orgány disponovaly podle předpisů z roku 1954 následujícími orgány: 231
SZČD 1. Plenární zasedání - nejvyšší orgán, zastupitelský sbor, který byl hlavním zdrojem moci a správy - ale někdy docházelo k tzv. demonstrativnímu hlasování, kdy volič nešel za plentu) - aktivní volební bylo od 18 let, pasivní od 21 let - pro mandát národního výboru je charakteristickým rysem jeho vázanost – - k plnění svých úkolů mohlo plénum pro svůj obvod vydávat obecně závazná nařízení 2. Stálé komise - byly vlastně vnitřními orgány NV, neplatil pro ně princip dvojí podřízenosti 3. Rada - byla výkonným orgánem s všeobecnou působností, volena ze členů NV - rada rozhodovala a činila všeobecná opatření i opatření v jednotlivých případech - předseda nebyl samostatným orgánem, ale stal se z něho primus inter pares mezi členy rady - rada měla také své zvláštní orgány: komise (plánovací), úředníky, apod. 4. Plánovací komise rady - sborový orgán pro plnění úkolů souvisejících s řízením a plánováním hospodářství spravovaného národními výbory - byla odpovědná plénu a radě - mezi její úkoly patřilo: a) zajišťovat jednotnou metodiku plánovacích prací b) vypracovávat návrhy perspektivních a ročních plánů rozvoje hospodářství c) vypracovávat pro radu národohospodářské rozbory a posudky d) zabývat se možnostmi využití místních zdrojů surovin e) vyjadřovat se k návrhům odborů a správ rady týkajících se plánu 5. Úřednictvo rady - s novou právní úpravou došlo ke zrušení referentského systému - místo referátu zaujaly odbory, popř. správní rady národních výborů, v jejichţ čele stál úředník označovaný jako vedoucí - výkonné orgány NV byla jakousi prodlouţenou rukou vlády, tj. kromě posilování účasti masna správě se setkáváme s větší centralizací - po roce 1956 se vládnoucí reţim snaţil reagovat na neklid, který vyvolal XX. sjezd KSSS a vletech 1956 aţ 1958 přijal určité úpravy dosavadní podoby správní soustavy - cíle těchto změn mělo být: a) další posílení volené složky národních výborů b) decentralizace národní správy (hlavně přenos úkolů v oblasti školství, kultury, zdravotnictví, zemědělství, apod.) - národní výbory byly univerzální správní orgány, které vykonávaly státní správu ve všech oblastech, pokud zákon nestanovil jinak - avšak zůstávalo několik oblastí, v nichţ byly činné správní úřady se zvláštní územní působností: obvodní báňské úřady, krajské a okresní vojenské správy, orgány celní správy, okresní a krajské finanční správy, Sbor národní bezpečnosti (SNB) SPRÁVNÍ ŘÍZENÍ, SPRÁVNÍ KONTROLA A SPRÁVNÍ TRESTÁNÍ A. Správní řízení - nejprve zůstalo formálně v platnosti vládní nařízení č. 8/1928, upravující administrativní proces před politickými úřady o jisté změny vedly k postupnému zjednodušování a zuţování rozsahu správněprocesní materie obsaţené v této normě - v roce 1952 byl zákon zrušen Nejvyšší správní soud, a správní řízení tak končilo u centrálního úřadu, do jehoţ působnosti věc patřila 232
SZČD - v návaznosti na novou právní úpravu národních výborů z roku 1954 bylo přijato vládní nařízení č. 20/1955 Sb. o řízení ve věcech správních (správní řád) o měl 4 části, rozdělené do 53 paragrafů, které upravovaly pojmy administrativního procesu, jeho průběh včetně řešení předběţných otázek, dokazování, opatření správní úřadu, práv a povinností subjektů, rozhodování, opravné prostředky a také exekuční řízení o zakotvoval přednost zahájení řízení na návrh, úřad mohl sám zahájit řízení, jen pokud to vyţadoval obecný zájem o dalším rysem bylo oslabení poţadavku nezbytnosti dodrţení formálních náleţitostí k platnosti určitých procesních úkonů a pro rozhodování případu, ve prospěch tzv. materiální pravdy, tzn. zjištění skutečného skutkového stavu věci bez ohledu na podání a návrhy účastníků o prosadil se princip úplné apelace – dovoloval přezkoumat rozhodnutí v celé šíři B. Správní kontrola - kontrolní mechanismy se staly významnou sloţkou moci a správy ve státě, který byl zaloţen na centralizaci a plánovaném hospodářství - byla vytvořeny nové kontrolní orgány s všeobecnou působností - zlom představoval rok 1951, kdy bylo zřízeno ministerstvo státní kontroly o jeho působnost se stala všeobecně kontrolní o mohlo dávat závazné pokyny, zajišťovat doklady, vstupovat do objektů, místností o vyuţívat pomoci odborníků a státních úřadů o činit okamţitá opatření C. Správní trestání - v roce 1950 byly přijaty trestní zákon správní (č. 88/1950) a trestní řád správní (č. 89/1950) - výrazně unifikovaly a zjednodušily správní trestání - došlo tak k rozlišení: o trestněprávních deliktů (rozhodovaly soudy) a o správněprávních deliktů – přestupky jako činy nepatrné spol. nebezpečnosti - pro přestupky platila zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege - dalšími principy bylo nezbytnost zavinění, zásada ne bis in idem (za jeden čin nebylo moţnépotrestat opakovaně) či výchovný účel působení správního donucení - jako hlavní tresty byly uvedeny odnětí svobody, veřejné pokárání a pokuta - vedlejšími tresty byly propadnutí jmění, zákaz činnost, zákaz pobytu, propadnutí věci - o přestupcích rozhodovaly okresní NV v prvním stupni - odvolací orgán mohl jakýmkoliv způsobem napadené rozhodnutí změnit či doplnit, včetně reformation in peius - pravomoc národních výborů ukládat správní sankce byla v roce 1953 zákon č. 102/1953 Sb. omezena tak, ţe se zúţil okruh trestů - klíčovým se stalo, ţe místo odnětí svobody nastoupil trest nápravného opatření
233
SZČD Plus Správa od 1960 …. Něco vypsat …. Asi změna 1968 ÚZ o federaci atp….
234
SZČD 50. A Josefínské reformy ve správě, soudnictví a náboţenství včetně příkladů podle pramenů Reforma Josefa II. /1783/ - soudnictví Nová soudní síť, soudnictví důsledně odděleno od právy, nově zřízeny zemské soudy jako 1. instance pro šlechtice, pro ţaloby i na nešlechtické drţitele velkostatků, se kterými je spojena vrchnostenská jurisdikce, spory vyplývající z manţelských vztahů. Dále ţaloby na královská města, kláštery, kapituly, spory lenní. Městské soudy si ponechávají svou pravomoc a jsou v určitých případech příslušné i pro spory, kde je procesní stranou šlechtic, neboť Smlouva Svatováclavská z roku 1517 zůstává aţ do Josefovi procesní reformy v platnosti pro řešení kolizí vyplývajících z různého společenského a právního postavení sporných stran - šlechty a měšťanů. 18. stol. Dochází k omezování soudní pravomoci menších měst ve prospěch těch, které mají k dispozici školený právnický aparát (magistrát). Stejná omezení postihla i vrchnostenské soudy ve prospěch soudů vybavených školeným aparát v čele s „justiciářem“ – soudní úředník s právnických vzděláním. Jinak spory poddaných nebo trestní řízení s nimi probíhalo před soudy městskými.Zrušena řada soudů – např. soud komorní, purkrabský aj. Obecný soudní řád kriminální Josefa II. z 1.1.1781 Základem pro řízení civilní. Zakotvena zásada dispoziční – osud procesu je v rukou stran, na nich záleţí, zda spor ukončí či budou pokračovat, zásada projednací – tj. aktivita v řízení je ponechána procesním stranám. Civilní proces vycházel z rovnosti stran. Zrušena procesní pravidla z tereziánského zákoníku, odstraňuje zbytky procesu obţalovacího, zaveden inkviziční proces. Řízení je tajné a písemné, soud sloţen z odborných právníků, odstraněna tortura (ukládány tresty za neposlušnost soudu – někdy se tyto tresty rovnali krutostí tortuře). Na zásadách trestního řízení josefínského spočíval i trestní proces zakotvený v trestním zákoníku z r. 1803 – převzal inkviziční proces a zahrnul ustanovení o trestním řízení přestupkovém. Církevní reformy Josef II. vychovaný v náboţenské snášenlivosti zrušil výlučné panství katolického vyznání tím, ţe vydal 20.10.1781 – toleranční patent, kterým byla připouštěna i jiná vyznání: augšpurské, helvetské a pravoslavné, která současně dostala právo organizovat se v náboţenské obce. Josef II. dále usiloval o zlomení nadvlády papeţe nad církví a o to, aby katolická církev přestala být nadstátní organizací. Nově upravil církevní organizaci uvnitř státu, zřídil nové farní obvody a platy církevních hodnostářů byly sníţeny. Patentem z 29.11.1781 byly zrušeny všechny kláštery, které nesledovaly cíle hodné uznání, tj. nezabývaly se vyučováním, vědou, péčí o nemocné aj. Z původních 2000 ponechána asi polovina, 36000 lidí propuštěno. Manţelským patent /1783/ sice ponechal církevní formu sňatku, avšak vyjmul manţelské spory z kompetence církevních soudů.Bylo zrušeno tzv. privilegium fori, tj. výsada duchovních, aby byli souzeni jen církevními soudy. Další Josefova opatření směřovala k úplnému podrobení církve katolické státní autoritě a zeslabení vlivu papeţe.
235
SZČD poddanské reformy: 1.11.1781 – Patent o zrušení nevolnictví – zrušeno administrativní připoutání poddaných k půdě a umoţněno, aby poddaní odcházeli do měst, dávali své děti do škol, ţenili se i mimo hranice panství, to vše jiţ bez souhlasu vrchnosti. Nadále zachovaná robota, vlastníci panství byli i nadále správní, popř. soudní vrchností pro poddané. Výsledky: rychlý růst průmyslu – nyní měla volné pracovní síly, oţivení českého ţivota ve městech, růst nové inteligence, úspěch procesu (označovaného jako české národní obrození) byl do značné míry podmíněn právě zrušením nevolnictví. 1789 – Patent berní a urbariální – měl odlehčit břemenům poddaných, určoval, kolik z výnosu má zemědělci zůstat, jaká část má být odvedena státu a vrchnosti (70% on, 12,5% stát, 17,5 % vrchnost). Správa – viz otázka č. 34A 8. Osvícenské reformy ve vztahu k vývoji práva a státu v 18. století - teprve ukončení třicetileté války otevřelo cestu k tomu, aby ohroţené panství Habsburků bylo v zemích upevněno - sloţitost soustátí, kterému vládli, jeho různorodost národnostní i státní, ekonomická nevyrovnanost, to vše si vyţadovalo nezbytná centralizační opatření
ÚSTŘEDNÍ ORGÁNY HABSBURSKÉHO SOUSTÁTÍ A. Panovník - základní osobou ústředního státního aparátu byl absolutistický panovník, stál nad společností - ve výkonu své moci byl nedotknutelný, neodpovědný a nesesaditelný - základem jeho moci byl rozvětvený byrokratický aparát a armáda, hlavní nástroje k provádění vnitřní i zahraniční politiky - jen v určitých záleţitostech musel respektovat zájmy stavů, z nichţ právě čeští stavové přestali vykonávat významnější vliv na politiku soustátí - přesto však panovník je reprezentantem šlechty a aparát je úzce spjat s jejími zájmy - byrokracie byla ovšem i zároveň mohutnou společenskou silou, ale byla vţdy období feudálního absolutismu svázána s vrstvou feudálních vlastníků - panovník se později občas dostával do rozporu s pozemkovými vlastníky, kdy panovník za cenu reforem usiloval o udrţení feudalismu - ruku v ruce s centralizací postupovalo odbourávání stavovských výsad a byrokratizace o tento proces měl počátky v 16. století a souvisí s vytvoření základů soustátí v r. 1526 o zakladatelem pozdější sloţité soustavy ústředních orgánů byl Ferdinand I. B. Tajná rada - její význam za absolutismu vzrostl - nebyla uţ poradním orgánem v zahraniční a vnitřní politice, ale rozhodovala autoritativní sama - vedle dvorských funkcionářů do ní byli povoláváni i nejvyšší úředníci jednotlivých států monarchie - v r. 1636 měla jiţ 15 členů a dále rostla; početní růst přinášel i pokles jejího významu - proto namísto plenárních zasedání začaly rozhodovat jednotlivé komise(výbory), z nichţ pak tzv. stálá tajná konference převzala funkce a oprávnění tajné rady (tento orgán byl 4členný) - v r.1709 byla rozdělena na uţší a širší konferenci (první se skládala z 3-5 členů, druhá z 8-9) - uţší nadále řídila zahraniční agendu, širší spravovala vnitřní věci - za Marie Terezie mizí význam širší konference a zaniká uţší konference
236
SZČD C. Domácí a dvorská státní kancelář - od r. 1742 působí ve správy zahraničních záleţitostí nový orgán, domácí a dvorská státní kancelář v čele s kancléřem - domácí dvorské a státní kanceláři byl podřízen sbor diplomatických zástupců - některé zahraniční záleţitosti byly svěřeny jiným úřadům - od r. 1749 funguje tajný domácí dvorní a státní archiv, od r.1757 tzv. orientální akademie (pro vzdělání úředníků působících ve sluţbě v turecké říši) D. Státní rada - v r.1760 byla jako ústřední orgán pro země české a rakouské vytvořena státní rada (ze 3 ministrů, 3 státních radů a referendáře) - tím se dostalo oběma celkům jednotného řízení v oblastech vnitřních záleţitostí a byl dovršen proces centralizace habsburských zemí (mimo Uher) - státní rada neměla přímou nařizovací pravomoc a omezovala se na činnost dřívější tajné rady a prováděla i kontrolu činnosti dalších správních orgánů - státní rada byla reformována aţ r. 1801, kdy namísto ní bylo zřízeno tzv. státní konferenční ministerstvo, které ve svých departmentech soustřeďovalo správu vnitřní i zahraniční, otázky vojenské - po nezdaru tohoto organizačního pokusu byla v r.1808 znovu obnovena činnost státní rady, která zanikla aţ v r. 1848. SPRÁVA ČESKÉ KORUNY - ústřední správa a řízení státu bylo vykonáváno z Vídně, kam natrvalo přenesli Habsburkové i centrum vlády - z řady úřadů, které kdysi vytvářely ústřední správy, zbyla vedle panovníka jen česká dvorská kancelář, která r. 1624 přesídlila do Vídně (ministerstvo pro země České koruny) - byly jí podřízeny všechny orgány zemské v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.; současně fungovala jako nejvyšší soudní a revizní orgán. 1719 - česká dvorská kancelář rozdělena na dva senáty (pro záleţitosti soudní a politické) 1749 – Marie Terezie však ve snaze urychlit proces centralizace a zároveň zmenšit vliv českých stavů na řízení státu a konečně odstranit podstatnější znaky české státnosti zrušila jak českou dvorskou kancelář, tak i rakouskou - současně bylo namísto těchto orgánů vytvořeno DIRECTORIUM IN PUBLICO – POLITICIS ET CAMERALIBUS pro záleţitosti správní a finanční (zkráceně Directorium in internis neboli Ředitelství věcí vnitřních) - jako nejvyšší instance soudní byl zřízen Nejvyšší soudní úřad (Oberste Justizstelle) - Direktorium bylo nově reformováno r. 1762, kdy dostalo nový název – Spojená česko-rakouská dvorská kancelář o činnost tohoto orgánu byla omezena jen na oblast politické správy o správy finanční byla znovu svěřena dvorské komoře účetní SPRÁVA ZEMÍ - byla reformována hned po nástupu absolutismu (nejsilnější pozice stavů) - hned po potlačení povstání sem byli dosazeni noví místodrţící (Karel z Lichtenštejna – Čechy, kardinál Ditrichstein – Morava, arcikníţe Karel – Slezsko), kteří vládli jako zmocněnci krále - později byly poměry v zemi konsolidovány a vláda byla v zemích opět svěřena sborům úředníků - v Čechách to byl sbor místodrţící (tvořen z nejvyšších zemských úředníků a soudců), prvním místodrţitelem se stal nejvyšší purkrabí (zastával i úřad předsedy zemského sněmu a soudu). 1636 – na Moravě zřízen nový nejvyšší úřad správní a soudní, tzv. tribunál, v jehoţ čele byl moravský zemský hejtman (jediný stavovský úředník), jeho přísedící ale byli placení státem
237
SZČD 1748 - byl v Čechách a na Moravě zřízen nový úřad pro správu zemí: Královská deputace (v Čechách předseda a 4 přísedící, na Moravě 2) - Ta měla nejvyšší pravomoc v otázkách vojenských, daňových a finančních - tak se zmenšila pravomoc zemského místodrţitelství (později zrušeno) - zbytek jeho pravomoci byl přesunut na královskou deputaci – změnila název na královskou reprezentaci s komorou - v čele stál prezident jmenovaný panovníkem. 1763 - dostala královská reprezentace s komorou titul Královské zemské gubernium(ve Slezsku královský úřad v Opavě) - do čela se postavil nejvyšší purkrabí, na Moravě zemský hejtman - ke guberniu byl opět připojen i Consess (spojení správy a soudnictví, na Moravě řešil soudní spory zemský tribunál) - r. 1771 byl úřad gubernia rozdělen na dva senáty – správní a soudní (zanikl 1783) - poslední z bývalých zemských úřadů – podkomoří – zanikl v r. 1848 - pro správu Moravy a Slezska bylo r. 1782 zřízeno společné Gubernium moravsko-slezské se sídlem v Brně (v čele moravský zemský hejtman) o ten mohl povolovat berně a volil si komise, kterým svěřoval řízení záleţitostí o 1714 se zřídil osmičlenný zemský výbor, který řídil hospodářskou správu země (zárodek stálého parlamentního výboru). o 1784 byl zrušen (nevyhovoval centralizačním snahám) a obnoven aţ po smrti Josefa II.; byl podřízen guberniu o 1861 místo něj vznikl nový zemský výbor KRÁLOVSKÁ PROKURATURA - v kompetenci prokurátora byla ochrana katolického náboţenství a dohled nad prováděním protireformace, podávání návrhů na ukládání pokut, dozor nad královskými městy, rychtáři a ţidy, dohled nad pouţíváním šlechtických titulů - v této době je nejen veřejným ţalobcem v trestních věcech, ale i ochráncem ústavy, náboţenství a královských výsad - sluţebně je podřízen české dvorské kanceláři. 1783 – nastala s josefínskými reformami změna – podle instrukce z tohoto roku je úřadem fiskálním o vymáhá daně a státní důchody, chrání soukromá majetková práva panovníka o chrání zemské hranice, má starost o léna, nadace, majetek zrušených klášterů o upozorňuje na nedodrţování zákonů - k jeho zániku dochází aţ r. 1850, nahrazují jej státní zastupitelství a finanční prokuratura (1851) - pro novou agendu byly zřizovány nové úřady a komise - tak byla zřízena poč. 18.stol. komerční deputace, ze které se vyvinuly manufakturní komise a komerční kolegium. 1749 – bylo zřízeno komerční ředitelství, jeţ bylo r. 1762 přejmenováno na dvorskou radu komerční 1766 – byly všechny tyto orgány zrušeny a jejich agenda přikázána politickým úřadům SPRÁVA KRAJSKÁ - krajská správní organizace prošla v období absolutismu vývojem, který nakonec učinil z poslední opory stavovství základní pilíř zeměpanské správy - po vydání Obnoveného zřízení zemského přestaly být svolávány krajské sněmy a upadly v zapomnění, přestaly tak plnit funkci stavovských shromáţdění - jediným stavovským orgánem v krajích byl úřad krajských hejtmanů: o stavovský charakter vyplýval z toho, ţe museli být vybíráni ze šlechty usazené v kraji o hejtmani byli po roce obnovováni o od r. 1685 byla zavedena praxe, ţe museli po 5 letech rezignovat (sladění funkčního období se zemskými úředníky) o okruh jejich pravomocí původně stanovil zemský úřad v hejtmanském řádu z r. 1595
238
SZČD - na Moravě byly kraje zavedeny aţ koncem 16. stol., za absolutismu byla krajská organizace obnovena jiţ r. 1637 podle českého vzoru (na rozdíl od Čech, byl v čele pouze jeden hejtman) - rozhodující pro postupné postátňování krajské správy byla skutečnost, ţe krajská šlechta přestala jiţ působit jako krajská obec a záhy se také objevily předpisy, určující náplň i formy činností krajských hejtmanů (tzv. hejtmanské instrukce) - úřad hejtmanů byl do reformy z r. 1751 kolegiální: v kraji byli vţdy dva hejtmani (pán a rytíř); postupně se předním hejtmanem stával pán - jejich agendu tvořilo vyhlašování patentů, dekretů a kontrola plnění nařízení, měli pravomoc policejní, vedli úřední protokol - mezi jejich nejdůleţitější úředníky patřil krajský písař – sekretář Reforma Marie Terezie: - převrat přinesla reforma Marie Terezie v r. 1751, jejímţ cílem byla likvidace posledních opor stavovství o Reskriptem z 23.1. bylo zrušeno pravidlo o dvou hejtmanech, kraje byly nově rozděleny (16) a byli jim přiděleni adjunkti o Krajské úřady tak nebyly jasně zeměpanské povahy (měly pevné úřední sídlo v krajských městech, byly placené). - podle české správy byla zavedena nová krajská soustava i v Rakousku - stát mohl nyní výrazněji zasáhnout do vztahů mezi vrchnostmi a poddanými; tak byly poloţeny základy správní organizace.
Josefínské reformy správních orgánů: - jednotný ráz česko-rakouské správy byl prosazen Josefem II. v letech 1783-4, kdy byli krajští hejtmani postaveni na úroveň guberniálních radů a kraje rozděleny na vizitační okresy v čele s placenými komisaři - rozšířil se i správní aparát v krajích – vedle sekretáře to byl protokolista, dva kancelisté a 3 dragouni. - krajská reforma zavedla základy úředního postupu – od guberniálního rady, koncipisty u gubernia, krajského komisaře, sekretáře gubernia po krajského hejtmana - povinné bylo právnické vzdělání (průkaz o vykonání studií právních a politických) 1783 - byla vedena o krajských úřednících konduitní listina o museli být katolíky (změnu přinesl aţ toleranční patent) o museli vést zboţný ţivot a nesměli být svobodnými zednáři - pastýřský list Josefa II. ze 4.12.1783 byl chartou státních úředníků, ukládal jim byrokratickou horlivost a oddanost státu o mělo slouţit centralismu, státní uniformitě, absolutismu a všemohoucnosti státu o byl vyznáním víry v sílu stát, za jehoţ prvního úředníka s sluţebníka Josef povaţoval - v krajích se uplatňovali i další funkcionáři: komisaři pro jednotlivá odvětví, komerční komisaři, vizitační školní komisaři, hospodářští k., inţenýři atd. SPRÁVA MĚSTSKÁ - města byla po Bílé Hoře těţce postiţena ve všech směrech, válka vedle k jejich zpustošení - chybělo jim oběţivo, coţ bylo způsobeno obrovským berním zatíţením - pod vlivem merkantilistické teorie byla v Praze zřízena tzv. komerční deputace (za Leopolda I.) 1731 – města kontroloval cechovní inspektor a r. 1739 byly vydány generální cechovní artikuly - politicky byla královská města prakticky zbavena podílu na rozhodování zemského sněmu - projevily se snahy omezit městskou správní autonomii cestou byrokratizace státní správy, byla omezena soudní pravomoc a správa městských důchodů a majetku 1706 - byl zřízen hospodářský inspektor, městům pak zůstalo jen právo kontroly nad obecním hospodářstvím - jako kontrolní orgán se uplatňoval královský podkomoří a nad horními městy královský mincmistr - zanikalo i kaţdoroční obnovování městské rady, konšelé byli ve funkcích doţivotně Reforma Josefa II.
239
SZČD - nejpodstatnější zásah do městské správy přinesla reforma Josefa II. nazývaná regulace magistrátů (1783 – 1785) - městské rady byly změněny v magistráty, které se staly úřady státními, zeměpanskými - měšťané si volili volitele, ti pak volili členy rady z kandidátů (kteří sloţili zkoušku způsobilosti) - v soudní činnosti byly magistráty podrobeny apelačnímu soudu, v činnosti správní krajským hejtmanům a v Praze přímo guberniu - Praha byla sloučena v jedno město s jedním magistrátem, byl zde i úřad policejního ředitele SPRÁVA PODDANÝCH - poddaní byli připoutáni k půdě, převaţovala robota nad peněţní rentou, nepřiměřené poţadavky vrchnosti na poddané, jejichţ počet se v důsledku válečných událostí podstatně sníţil - zesílený útisk poddaných vedl k častým vzpourám (největší v roce 1680) zasáhla větší část Čech a nalezla svůj odraz i na Moravě o povstání bylo krutě potlačeno, vůdcové popraveni, mnoho tisíc bylo odsouzeno o vláda byla nucena omezit dosud neohraničenou moc vrchnosti nad poddanými A. Berní evidence poddanských povinností - jiţ od 17. století se podnikaly pokusy o vypracování berního (daňového) systému - vzhledem k tomu, ţe je zachována zásada, podle které šlechta nenese přímo berní zatíţení, ale ţe berně platí poddaní, je základem reformy tzv. berní rula v Čechách (1656) a lánové rejstříky na Moravě (1667) o zahrnuly úplný soupis poddanské půdy a majetku podle berních jednotek – v Čechách je to tzv. osedlý, na Moravě lán o podle toho se určila výše daní, připadající na jednotlivý grunt, ves či panství - na jednu berní jednotku připadalo v polovině 17. století 8 zlatých rýnských (do poloviny 18. století se daň zvýšila pětinásobně na 40 zlatých) - teprve r. 1748 byl zaveden od dob Josefa I. připravovaný berní katastr 1. První tereziánský katastr – soupis poddanské půdy 2. Druhý tereziánský katastr (1757) – revize prvního - současně byl proveden zvláštní soupis veškeré půdy a panských důchodů (1756 – 1757), který sledoval vojenské posílení soustátí B. Robotní patenty - po povstání r. 1680, které si vyţádalo nutnost právně a jednotně upravit vztahy mezi vrchností a poddanými, byl vyhlášen první robotní patent o robotní povinnost stanovena na 3 dny v týdnu (bez udání délky pracovní doby) o toto omezení se nevztahovalo na sezonní práce (ţně, senoseč) a ţivelných pohrom o bylo zakázáno poddaným, aby se bouţili proti svým vrchnostem - další robotní patenty přišly v letech 1717 a 1738, upravují i délku pracovní doby a upravují úřední postup při stíţnostech poddaných na vlastní vrchnost (základní instancí se tu stávají krajští hejtmani a zemské úřady) - po povstání v r. 1775 byl vydán poslední robotní patent tereziánský (13.8.1775 pro Čechy a 7.9. pro Moravu) o tento patent rozdělil poddané do 11 tříd podle jejich majetku o podle příslušnosti k třídě byli poddaní daňově zatíţeni o robotní doba byla omezena, sedláci si mohli zvolit buď starý stav nebo novou úpravu
240
SZČD REFORMY OSVÍCENSKÉHO ABSOLUTISMU - existence osvícenského absolutismu je u nás spojována s vládou Marie Terezie a Josefa II. - výchozí myšlenkou je, ţe osvícený panovník je povolán řešit všechny otázky hospodářského a společenského pokroku - společnosti je pak tento pokrok udělován shora v míře a formách, jaké panovník uzná za vhodné. - děje se tak zpravidla ve všeobecně závazných normách - projevuje se snaha o udrţení ohroţeného feudálního řádu, které odstraňují hlavní příčiny rozporů (uvolnění pracovní síly, odstranění překáţek náboţenských pro získání specialistů z ciziny, atd.) - feudální stát musel respektovat některé poţadavky nastupujícího měšťanstva jako kupř. tlak na uvolnění pracovní síly, odstranění překáţek náboţenských, dále jsou upravovány vztahy k církvi - tlak nastupujícího měšťanstva, narůstající rozpory, to vše vedlo k tomu, ţe tzv. osvícenský absolutismus připravil půdu pro vítězství burţoazní revoluce a základy právního řádu A. Církevní reformy - snahy o omezení moci církve se projevují jiţ za vlády Marie Terezie - tzv. amortizačními zákony omezeno nabývání církevního majetku, omezena daňová privilegia církve, kněţím bylo zakázáno posílat peníze do zahraničí, zrušeno právo azylu apod. 1777 – vydán důvěrný pokyn, aby nekatolíci nebyli nuceni k účasti na církevních obřadech katolických a aby byl tolerován jejich neveřejný výkon náb. obřadů - do vlády Marie Terezie spadá taky povýšení biskupství olomouckého na arcibiskupství a zřízení nové biskupství brněnského v r. 1777 - reformy Josefa II. byly ještě radikálnější: o rušil výlučné panství katolického vyznání tolerančním patentem (20.10.1781) o Josef II. usiloval hlavně o zlomení nadvlády papeţe nad církví v zemi o nově byla upravena i církevní organizace uvnitř státu (nové farní obvody, rušení klášterů – patentem v r. 1781 byly zrušeny všechny, které nesledovaly cíle hodné uznání ze státního stanoviska, tak jich bylo zrušeno 1000) 1783 – byl vydán manţelský patent: který sice ponechal církevní formu sňatku vyjmul ale manţelské spory z kompetence církevních soudů o bylo zrušeno i privilegium fori, tj. výsada duchovních, aby bylisouzení jen církevními soudy (dokonce bylo umoţněno, aby se i v případech disciplinárních trestů církevních odvolávali duchovní k státním orgánům) - došlo k úplnému podrobení katolické církve státní autoritě (zřízení generálních seminářů pro výchovu kněţí) - na osobní intervenci papeţe odpověděl císař vládní normou v r. 1781, kde výslovně uvedl nadřazenost práva státního nad církevním B. Poddanské reformy - Josef II. pokračoval a dovršil předcházející snahy o reformu poddanských poměrů 1. listopadu 1781 – je vydán patent o zrušení nevolnictví o bylo tedy zrušeno administrativní připoutání k půdě a umoţněno, aby poddaní mohli odcházet do měst, dávali děti do škol, ţenili se mimo hranice panství o to vše bez souhlasu vrchnosti o nadále zůstala zachována robota, i nadále byli vlastníci panství správní, popř. soudní vrchností nad poddanými o tímto patentem zřejmě podmíněn úspěch národního obrození - došlo i k vypracování berního katastru, který přinesl omezení důchodů feudálů, a kterým bylo sledování stejnoměrné daňové zatíţení poddaných i vrchností - vedle vesnic se objevili zvláštní katastrální obce (soupisy domů a pozemků, které byly při sestavování vojenských odvodních seznamů povaţovány za jedno číslo):
241
SZČD o mohly si volit své vlastní rychtáře, konšely a obecní výbor - tyto orgány měly pravomoci při rozpisu daní, správě obecních záleţitostí, udrţovaly nemovitosti, mosty, cesty, atd. o nebyly podřízeny vrchnostem, ale krajským hejtmanů o jejich existence zanikla po smrti Josefa II., obnoveny byly aţ r. 1848. - vypracování berního a urbariálního patentu (1789) mělo odlehčit břemenům poddaných - robota měla být nahrazena peněţním platem - berně placená poddanými se sníţila o 25% a vzrostla berně placená vrchnostmi - řada reforem Josefa II. byla odstraněna za jeho nástupce Leopolda II. (leopoldovská restaurace 1790-1792) ABSOLUTISTICKÉ PRÁVO A. Obecná charakteristika - jeho obecným rysem bylo zajištění vlády šlechty, zachování feudálního společenského pořádku, zajištění nedotknutelnosti majetku feudálů, potlačení a represe poddaných - současně však právo odráţí probíhající změny – počátky formování kapitalistických ekonomických vztahů - podobu absolutistického práva pro počátek určuje Obnovené zřízení zemské (v právu šlechtickém) a zákoník městského království českého (pro města a posléze i poddané) - později dochází ke změně ve šlechtickém právu (Deklamatoria, Novelly) a posléze pak 18. století přináší postupný zánik práva v Čechách i v ost. zemích České koruny - do právního řádu začínají v zesílené míře pronikat vlivy práva římského a podstatný vliv má i právo kanonické (v procesu) - staré obyčejové právo ustupuje právu psanému - soudní nález jako pramen práva je definitivně odstraněn Obnoveným zřízením zemským a soudní rozhodování je podřízeno dokonalé kontrole státu, resp. panovníka - roste úloha panovníka jako výlučného tvůrce práva - projevuje se tendence k unifikaci a k jeho kodifikaci (vytvářejí se zákoníky) - definitivně tu vítězí přirozenoprávní teorie, ideje osvícenství přecházejí do polit. a právní praxe- právo se stalo formou řízení a činnosti státu a dotýkalo se prakticky všech oblastí způsobu ţivota- snaha regulovat do všech detailů vedla nakonec ke ztroskotání B. Prameny práva - komplikovanost právního řádu, různé územní platnosti a zejména pak snah sjednotit výklad a aplikaci práva, to vše si vynutilo soupisy a sbírky právních norem (soukromých, úředních) - tyto sbírky můţeme dělit: 1. Soukromé sbírky královských nařízení – především v díle „Codex FernandeoLeopoldino-Josefino-Carolinus“ (zachycuje zákonodárství posledních 4 panovníků), dále je to např. sbírka „System der politischen Gesetze Bohmens“ (autor Kostetzski, 11 sv.) 2. Soukromé sbírky císařsko-královských nařízení s platnosti česko.rakouskou – vycházely především v díle „Codex asutriacus ordine alphabetico compilatus“ apod. 3. Úřední sbírky zákonů – jejich počátek spojen s vládou Josefa II. Celostátní se dělily na: a. Justizgesetzsammlung (Sbírka zákonů justičních – úprava soudní činnosti) b. Politische Gesetzsammlung (Sbírka zákonů politických – činnosti správních org.) C. Soudní organizace - od Josefa II. (1783) se stávají zemské soudy příslušné pro ţaloby na šlechtické osoby i na nešlechtické drţitele velkostatků, se kterými je spojena vrchnostenská jurisdikce, pro ţaloby proti státnímu fisku, pro spory pozemkově-vrchnostenské i pro spory z manţelských vztahů - dále sem patřily ţaloby na královská města, kláštery a spory lenní. - uţ od 18. století začíná být omezována soudní pravomoc menších měst ve prospěch měst se školeným právnickým aparátem - za Marie Terezie je omezena hrdelní pravomoc městských soudů, omezeny soudy Vrchnostenské
242
SZČD - Absolutistická soustava má tři instance: I. Zemský soud pro šlechtu, soudy městské pro měšťany a soudy vrchnostenské pro poddané na jednotlivých panstvích II. Apelační soudy a. Pražský apelační soudy z r. 1548 b. druhý apelační soud s působnosti pro Moravu a Slezsko (1753) III. jako nejvyšší soudní úřad fungovala česká dvorská kancelář a po jejím zrušení 1749 ji nahradil Nejvyšší soudní úřad ve Vídni (ten plnil i úlohu úřadu pro správu soudnictví v monarchii), české soudnictví tak ztratilo samostatnost; pro jednotlivé oblasti byly zřízeny 3 senáty: pro Českou korunu, Horní Rakousy a Dolní Rakousy D. Civilní právo - základem pro civilní proces se stal josefínský Obecný řád soudní z. 1.1.1781 o zakotvil zásadu dispoziční (osud procesu je v rukou stran, na nich záleţí, zda spor ukončí, či v něm budou pokračovat) a o zásadu projednací, tj. aktivita v řízení je ponechána procesním stranám - občanské právo bylo kodifikována v díle Codex Theresianus universalis z roku 1753 o šlo v podstatě o převzetí platného práva a vytvoření uceleného zákoníku, případné mezery měly být doplněny na základě obecného přirozeného práva o podle návrhů prof. Azonniho byl návrh rozdělen podle Justiniánových institucí (práva osob, věcná práva, obligace) – toto dělení převzal i ABGB o výsledkem komise bylo dílo o 6 svazcích, které bylo předloţeno r. 1766 císařovně na schválení (název Zákoník Marie Terezie, ve kterém je stanoveno právo soukromé a všeobecné pro všechny české a rakouské dědičné země) o Návrh byl ale vrácen k dalšímu dopracování - po nástupu Josefa II. došlo k dalšímu pokroku v kodifikačních pracích, v listopadu byl vydán 1.díl Všeobecného občanského zákoníku (autor: Horten) o skládal se z 5 částí, 2 se zabývaly obecnými ustanoveními, ostatní upravovaly vztahy mezi rodiči a dětmi, postavení sirotků a osob marnotratných o do kodexu byly zahrnuty i předpisy, které vyšly po r. 1781: např. omezení fideikomisů, zrušení nevolnictví, toleranční patent (připustil i protestanty k nabývání nemovitostí a všem občanským právům), manţelský patent, patent o dědické posloupnosti a o rovnosti manţelských a nemanţelských dětí o koncepce zákoníku byla zaloţena na přirozenoprávní teorii a hlásila se k principům společenské rovnosti a svobody občanů POLICEJNÍ ABSOLUTISMUS 1789 - 1848 - je to období od vypuknutí Velké francouzské revoluce aţ po konec feudalismu v roce 1848 - vyznačuje se tuhým policejním reţimem, který byl namířen proti všem revolučním snahám, všem liberálům a pokrokářům. - jiţ v únoru r. 1793 byl vydán patent o nutnosti ideologického boje proti myšlenkám francouzské revoluce - dochází k likvidaci josefínských reforem, tak byl zrušen berní a urbariální patent o rovnoprávnosti manţelských a nemanţelských dětí - za vlády Františka I., kdy rakouskou politiku vedl kníţe Metternich, je vyhlášena předběţná cenzura, reorganizována policie, vytvořeno policejní ministerstvo o hlavním úkolem policie se stal boj proti revoluci, sledování pohybu obyvatel, kontrola tisku, listovních zásilek, apod. 1804 – bylo vyhlášeno rakouské císařství, coţ znamenalo další zesílení centralistických tendencí 1806 – zaniká Svatá říše římská 1815 – zakládá rakouský císař německý Bund (konkurence Prusku)
243
SZČD 50 B. Retribuční dekrety RETRIBUČNÍ DEKRETY A DEKRETY S TRESTNĚPRÁVNÍ PROBLEMATIKOU - retribuce se dobově uţívala jako pojem pro potrestání válečných zločinů a domácí kolaborace - jiţ londýnským dekretem o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (1. února 1945) bylo zaloţeno retribuční soudnictví - tento dekret se však neuplatnil a byl s určitými obsahovými změnami nahrazen stejně nazvaným dekret č. 16/1945 Sb. z 19. června 1945 tzv. velký retribuční dekret, platný pouze pro české země - stanovoval pro období zvýšeného ohroţení republiky (28. května 1938 – 31. prosince 1946) přísnější trestní sazby pro trestné činy uvedené v dekretu (většina z nich byla trestná i podle předmnichovského práva, případně podle recipovaných rakouských trestních zákoníků) - o těchto trestných činech rozhodovaly mimořádné lidové soudy o soudily v pětičlenných senátech (v čele profesionální soudce + 4 soudci z lidu navrhovaní ONV) o obţalobu předkládal veřejný ţalobce jmenovaný vládou (resp. ministrem spravedlnosti) - největší význam pro celé řízení mělo v praxi vyšetřování, která prováděly bezpečnostní orgány a komise ONV, protoţe jejich zjištění ve velké míře ovlivňovala konečné rozhodování MLS, prověřovaly tisíce udání, shromaţďovaly důkazy atd. - účel velkého retribučního dekretu včetně motivace pro jeho retroaktivitu je vyjádřen v jeho preambuli: „O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci v Československu…“ - mezi nově trestané skutky patřilo například členství a výkon vedoucích funkcí v nacistických a fašistických organizacích, propagace nac. hnutí - zvláštní trestné činy byly spatřovány v majetkových jednáních ve prospěch Německa či udavačství - kromě trestu odnětí svobody, mohl soud uloţit ztrátu obč. cti, zařazení do nucených pracovních oddílů, propadnutí majetku a dokonce i trest smrti dekret č. 17/1945 Sb. zřídil tzv. Národní soud - fungoval jednak jako soud trestní, jednak jako soud čestný - soudil především významné protektorátní představitele, vedoucí představitele organizací nacistických a fašistických organizací, významné novináře a průmyslníky, kteří se dopustili skutků podle velkého retribučního dekretu - ţalobu zastupoval národní prokurátor (jmenován vládou) dekret č. 126/1945 Sb. o zvláštních nucených pracovních oddílech - stanovil, ţe ve věznicích krajských soudů a v trestnicích byly zřízeny tzv. nucené pracovní oddíly, popř. zvláštní pracovní tábory - cílem bylo také přispět k obnově hospodářského ţivota nebo k jiným pracím ústavní dekret č. 137/1945 Sb. o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční - účelem bylo zpětné prohlášení zajištění (vazby) státně nespolehlivých osob, tedy zejména osob, které byly zajištěny pro účely stíháni podle retribučních dekretů
244
SZČD dekret č. 138/1945 Sb. o trestání některých provinění pro národní cti nebo tzv. malý retribuční dekret) - platil jen pro české země - mluvilo se o něm jako o subsidiárním vzhledem k velkému retribučnímu dekretu, protoţe trestal především ty skutky, které nemohly MLS vykonat, ale které neměly ujít soudnímu trestu - podle tohoto dekretu ukládal ONV tresty do 1 roku vězení, do 1 milionu korun nebo veřejné pokárání (tresty bylo moţno ukládat i kumulativně) - řízení mělo probíhat rychle i vzhledem k tomu, ţe se skutky podle malého retribučního dekretu promlčovaly ve lhůtě 6 měsíců ode dne účinnosti dekretu - významnou roli při uplatňování hrály bezpečnostní komise místních národních výborů (MNV) o soustřeďovala se zde veškerá trestní oznámení (udání) podle malého i velkého retribučního dekretu – ta se poté postupovala bezpečnostní komisi ONV - na Slovensku se uplatnilo nařízení SNR č. 33 – z politických důvodů vyplívajících z odlišné povahy retribucí - vedle retribučních norem došlo v roce 1945 k vydání i dalších norem v trestněprávní oblasti,avšak jen část z nich měla celostátní platnost, proto hrála významnou roli i příslušná nařízení SNR - dále byl vydán dekret, který zpřísnil postih některých vojenských deliktů - postihovaly se i případy majetkového obohacení v opuštěných nebo válkou poškozených majetcích – dekret o přísném potrestání drancování - do této fáze vývoje trestního práva spadá i rozhodnutí prezidenta republiky E. Beneše o amnestii, které učinil dne 31. července 1945 – podle ní v českých zemích zmírnil nebo prominul řadu trestů uloţených v době mezi 29. zářím 1938 a 5. květnem 1945 a nařídil, aby se nezahajovala či zastavila řízení o trestných činech spáchaných před 5. květnem 1945
Viz ot 26 B
245
SZČD 51. A Teorie děleného vlastnictví nemovitostí Vlastnictví k nemovitostem bylo realizováno v řadě právních forem. Typickou formou teorie děleného vlastnictví u šlechty je instituce léna (viz otázka č. 4. A), coţ je také i svobodné vlastnictví. Jen to, co se dědí, tj. co přechází od děda na vnuky, co tedy zůstává v rodině a nevrací se k panovníkovi (výsluha), či nepodléhá lennímu právu (např. povinnost sloţit lenní slib), je skutečným vlastnictvím. Od tohoto typu drţby odlišovalo pečlivě staré české právo jiné formy, kdyţ šlo jen o drţbu dočasnou nebo účelovou (zástava). Ve výkonu vlastnických oprávnění byl feudální vlastník neomezený: mohl statky uţívat, ale měl právo je prodat, zastavit, mohl o nich pořídit pro případ smrti. Uplatňovala se obecná vydrţecí a promlčecí lhůta, po kterou mohl drţitel, jehoţ drţba nebyla právně napadena, statek vydrţet či naopak vlastník, který opomněl uplatnit své nároky, své vlastnické právo promlčel. Byla to tzv. zemská léta, tj. 3 roky a 18 neděl. (v městském právu 1 rok a 6 neděl).
246
SZČD 51. B Zákon o právu rodinném z roku 1949 srovnání s předchozí úpravou Zákon o rodině 1949 V rámci tzv. právnické dvouletky byl připraven a přijat zákon č. 265/1949 Sb. o právu rodinném, který nabyl účinnosti dnem 1.1.1950. Sem byly promítnuty socialistické principy rodinných vztahů vyjádřené ústavou 9. května z roku 1948. Rodinně-právní vztahy tak byly vyčleněny z obecné úpravy občanského zákoníku, zákon sám se však ještě nedotýkal dělení práva na soukromé a veřejné. Zákon má 3 hlavy a pojednává: o vzniku manţelství, právech a povinnostech manţelů, o rozvodu; o rodičích a dětech, zjištění otcovství, o rodičovské moci, osvojení, vyţivovací povinnost; o poručenství. Snaha oprostit rodinné vztahy od majetkových vztahů =>manţelství = dobrovolný svazek bez majetkových vztahů; zásada rovnosti muţe a ţeny =>stejná práva a povinnosti, vzájemná dohoda. Manţelstvím vzniká zákonné majetkové společenství = společné jmění manţelů – správu můţe vykonávat kaţdý z manţelů sám; podíly manţelů jsou si rovny. Oboustranná povinnost manţelů přispívat na vydrţování rodiny; vyţivovací povinnost zaveden povinný civilní sňatek před NV (obřad náboţenský byl moţný aţ po obřadu civilním). Zjednodušil se zánik manţelství za ţivota – o rozvodu rozhodoval soud (zjišťoval vinu na zániku). Přestalo se rozlišovat postavení manţelských a nemanţelských dětí odpovědnost rodičů za výchovu dětí; nezletilé děti v rodičovské moci – rodiče řídí jejich jednání, zastupují je a spravují jejich majetek (vše v jejich prospěch); rodičovská moc náleţí oběma rodičům. Nová úprava osvojení a poručenství. 7. 12. 1949 byl přijat zákon o zatímních změnách v některých občanských věcech právních č. 266/1949 – zákon upravoval zletilost, nezletilost, matriky, dědění, řízení ve sporech manţelských….a doplňoval tak v některých ustanoveních zákon o rodině. VÝVOJ RODINNÉHO PRÁVA - reformu rodinného práva lze hodnotit kladně i po pádu reţimu, přinesla totiţ: o zrovnoprávnění manţelů, zlepšení postavení ţen o zrušena otcovská moc nad dětmi, zrovnoprávněny nemanţelské děti s dětmi legitimními a došlo k vytvoření institutu majetkového společenství manţelů o pro věřící povaţováno jako útok na církev katolickou - na druhou stranu byla povaha některých institutů ve své původní podobě ovlivněna dobou vzniku o výchova a rodina zaloţena na kolektivistickém přístupu z tezí marxismu leninismu o manţelství a rodina chápány jako společenská jednotka, jejíţ účel a funkce jsou podřízeny zájmům veřejnosti o klíčovou roli při zajišťování nového modelu rodiny měl sehrát stát, který měl přímo nebo nepřímo působit na manţele - vývoj rodinného práva v letech 1948 – 1989 se odvíjel od kodifikace tohoto odvětví v podobědvou samostatných kodexů, čímţ se rodinněprávní tematika odštěpila občanského zákoníku
247
SZČD - výchozím legislativním krokem bylo v tomto směru vydání zákona o právu rodinném (ZPR),jenţ byl publikován pod číslem 265/1949 Sb. v rámci právnické dvouletky o obligatorní občanský sňatek, uzavřený před věcné i místně příslušným národním výborem o zrušil patriarchální moc a nahradil ji moci rodičovskou (stejná právy při výchově dětí) o zrušil moc nad manţelkou o zavedeno majetkové společenství manţelů o rovné postavení rodičů při rozhodování o výchově i o společném majetku o rovnoprávné postavení nemanţelských i manţelských dětí Plus srovnání s předcházející úpravou ? ZDE !!! dole plus viz ot 52A Právo manţelské a rodinné po r. 1918 Ústava z r. 1920 stavěla manţelství, rodinu a mateřství stavěla ústava pod zvláštní ochranu zákonů. Ústava z r. 1948 stanovila:Ochrana rodiny a mládeţe - Manţelství, rodina a mateřství jsou pod ochranou státu. Rodinám s mnoha dětmi poskytuje stát zvláštní úlevy a podporu. Dětem zaručuje stát zvláštní péči a ochranu. Původ dítěte nesmí být jeho právům na újmu.
- druhým kodexem byl zákon o rodině (ZOR) vydaný pod číslem 94/1963 Sb. o původně měl byt novelou ZPR o nakonec zohledněna potřeba zkoncentrovat do té doby značně roztříštěnou úpravu rodinného práva, a bylo tak přistoupeno k vypracování nového zákoníku o navazoval na model rodiny prosazovaný jiţ zákonem o právu rodinném o v jistém ohledu přinesl změny: odstraněna rodičovská moc > práva a povinnosti rodičů zrušen pojem poručnictví a zachován pouze termín opatrovnictví posílena úloha a pravomoc národních výborů při tzv. společenské kontrole výchovy dětí moţnost uloţit napomenutí rodičům nebo nezletilým přenesení majetkových vztahů do občanského zákoníku
248
SZČD 52. A Manţelské právo od období Josefa II. do roku 1960 Právo rodinné a manţelské za Josefa II. Rozhodování o manţelských sporech náleţelo aţ do doby Josefa II. církevním soudům. Od manţelky vyţadovalo právo věrnost manţelovi a její cizoloţství bylo stíháno jak soudem, tak i svépomocí manţela, který měl právo nevěrnou manţelku i jejího milence na místě zabít. Věno nevěsty byl majetek, peníze, statky, které ţena přinášela do manţelství a které se stávaly vlastnictvím manţela. Ţena měla na věno zákonný nárok a rodina jí ho mohla odmítnou jen z důvodů obyčejovým právem přesně stanovených (provdání se bez souhlasu rodiny atd.). K majetkovému zajištění manţelky pro případ smrti manţela se současně ve svatební smlouvě zřizovalo tzv. věno vdovské. Hodnota tohoto vdovského věna byla zpravidla 2,5x větší neţ věno nevěstino. Věno vdovské bylo zajišťováno zřízením zástavního práva k majetku manţela ve prospěch manţelky, nebo zápisem do zemských desek. Stejná ustanovení platila v právu městském Zde bylo ještě uzavření manţelství podmiňováno souhlasem rodičů s tím, ţe jinak by snoubenci pozbyli nárok na dědictví po rodičích. Děti byly zásadně v moci svých otců a před nabytím zletilosti nebyly způsobilé k právním úkonům. Rodinné a manţelské právo po r. 1848 Upraveno po celou dobu rakouského císařství občanským zákoníkem ABGB. Základem jsou předpisy kanonického práva, které jsou autorizovány státem a realizovány pod jeho dohledem. OZ na manţelství hledí jako na smlouvu, jejímţ uzavřením se manţelé zavazují k plnění vzájemných povinností. Manţelství můţe uzavřít kaţdý, komu nebrání zákonná překáţka (OZ tyto překáţky podrobně stanovil). Zakázáno bylo manţelství řeholníků a řeholnic. Do r. 1867 byl při uzavírání kaţdého manţelství vyţadován tzv. politický konsens, tj. souhlas orgánu veřejné správy. Posuzoval, zda je ţadatel schopen uţivit sebe i svou rodinu, ţe je fyzicky i mravně způsobilý. Souhlas nebyl udělován nemajetným. Překáţkou mohlo být i povolání. U státních úředníků dával souhlas představených, manţelství moţné aţ po vojně, u důstojníků navíc vysoká kauce (120000 K) – měla zajistit, ţe důstojnický sbor měl být zcela připoután k vládnoucím společenským vrstvám. Koncepce manţelství vycházela z nerovnoprávného postavení ţeny a dávala vedoucí postavení muţi, ţena podřízena jeho moci. O vzniku manţelství rozhodovaly orgány církevní, avšak manţelské spory, včetně rozvodu či rozluky, náleţely do kompetence soudů světských, civilních. Zrušení manţelství - prohlášením za neplatné nebo rozlukou, smrtí, prohlášením za mrtvého Pro katolíky rozluka zakázána, povolen jen rozvod od stolu a loţe – stále spolu ţili a museli si být věrni. U ţidů: vůle manţela, cizoloţství manţelky, vzájemná dohoda. U evangelíků: vzájemná dohoda, důvody: cizoloţství, ţalář na více neţ 5 let, opuštění, úklady o ţivot druhého, nepřekonatelný odpor. 1855 – Konkordát – na čas zavedení pravomoci soudů církevních v manţelských otázkách. Pokud duchovní odpíral uzavřít sňatek, byla moţnost uzavřít sňatek před státními orgány – aţ do 1949, kdy teprve došlo k zásadní sekularizace manţelství a civilní sňatek se stal obligatorním aţ do 1992. Vztahy mezi rodiči a dětmi (třetí hlava ABGB) Vedoucí úloha muţe – dával dítěti jméno, erb, dával souhlas dětem ke vstupu do závazků, správa majetku dětí. V případě rozvodu či rozluky patřili děti otci, pouze chlapci do 4 let a
249
SZČD dívky do 7 matce – zrušeno později dílčí novelou – o svěření dětí potom rozhodoval soud. Nerovnoprávnost nemanţelských dětí s manţelskými. Právo manţelské a rodinné po r. 1918 Ústava z r. 1920 stavěla manţelství, rodinu a mateřství stavěla ústava pod zvláštní ochranu zákonů. Ústava z r. 1948 stanovila:Ochrana rodiny a mládeţe - Manţelství, rodina a mateřství jsou pod ochranou státu. Rodinám s mnoha dětmi poskytuje stát zvláštní úlevy a podporu. Dětem zaručuje stát zvláštní péči a ochranu. Původ dítěte nesmí být jeho právům na újmu. Zákon z r. 1949 – viz otázka č. 51. B
250
SZČD 52. B Trestní zákoník a trestní řád z roku 1950 Přijaty během dvouletky Viz ot 27B - výsledkem právnické dvouletky tak byly tyto zákony: o zákon o právu rodinném o trestní zákon č.86/1950Sb. o trestní řád č. 87/1950Sb. o občanský zákoník č 141/1950Sb. o občanský soudní řád č. 142/1950Sb. o zákon o podnikovém rejstříku, o akciových společnostech, o trestní zákon správní - právnickou dvouletkou byly vytvořeny základy pro podstatnou a celé jedno desetiletí trvající změnu československého právního řádu - bylo vytvořeno právo, které otevřeně hlásalo, ţe se jedná o právo vyjadřující třídní, ideové apolitické zájmy nové reţimu VÝVOJ TRESTNÍHO PRÁVA A. Trestní zákon č. 86/1950 Sb. - pro nový trestní zákon je charakteristické opuštění od původní rakouské (středoevropské) právní kultury a naopak ovlivnění sovětským právem a třídním přístupem - hovoří jiţ nikoliv o „zločinu“ ale „trestném činu“ - trestný čin byl chápán jako čin, u kterého nestačilo jen formální naplnění znaků skutkové podstaty, ale musel být zaviněným činem nebezpečným pro společnost – materiálně formální pojetí trestného činu - nebezpečnost činu se měřila s ohledem na účel trestního zákona, a jednalo se tak o třídně a politicky podmíněnou kategorii o kritérium nebezpečnosti se promítalo i do výměry trestu, kde se přihlíţelo k míře zavinění, osobě pachatele, polehčující/přitěţující okolnosti o přestupky byly charakterizovány jako pro společnost méně nebezpečné jednání, upravuje je zejména trestní zákon správní - trestní zákon byl rozdělen na část obecnou a část zvláštní I. OBECNÁ ČÁST - účel trestního zákona byl vyjádřen v první hlavě: „ TZ chrání lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy pracujícího lidu a jednotlivce a vychovává k dodržování pravidel socialistického soužití…“ - věková hranice trestní odpovědnosti byla stanovena na 15 let - kromě definice trestné činu se zabývá především zaviněním a formami trestné činnosti, kterými byl i pokus, spolupachatelství, návod a pomoc - nově definována nutná obrana a krajní nouze, nová definice nepříčetnosti - účelem trestu je kombinace potrestání pachatele, jeho převýchovy, zabránění další trestné činnosti, výchovné působení na společnost, to vše podmíněné třídním přístupem - „výkonem trestu nesmí být porušena lidská důstojnost“
251
SZČD - tresty se dělí na hlavní a vedlejší: 1. Hlavní tresty – trest smrti, odnětí svobody, nápravná opatření - zákon pokračuje v trendu vysokých trestních sazeb - trest odnětí svobody na max.25let, doţivotí 2. Vedlejší tresty – ztráta čestných práv občanských, ztráta státního občanství, vyloučení z vojska, ztráta vojenské hodnosti, peněţitý trest propadnutí jmění či věci, zákaz pobytu, zákaz činnosti, vyhoštění, uveřejnění rozsudku - vedlejší trest moţno udělit jen s trestem hlavním - odnětí svobody nepřevyšující tři měsíce mohlo být u člověka jinak vedoucího „řádný ţivot pracujícího člověka“ nahrazeno nápravným opatřením o nápravné opatření bylo vykonáváno na svobodě o výkon určitých prací, změna zaměstnání, či vykonávání dosavadního za sníţenou mzdu - objevuje se i kombinace trestní majetkové perzekuce (trest smrti + propadnutí jmění) - nově definována byla tzv. výchovná opatření o prostředky ochrany společnosti před osobami, které nebyly pro duševní poruchu či nízký věk trestně odpovědné o ochranná léčba, ochranná výchova, zabrání věci - ustanovení o přitěţujících a polehčujících okolnostech – projevuje se zaměření proti oponentům reţimu - některá ustanovení obecné části, např. polehčující okolnosti, podmínečné odsouzení, apod. znamenají naopak reformní kroky o toto platí zejm. o části věnované mladistvým, coţ byly osoby 15 – 18 let o moţnost upuštění od některých trestů o neumoţňuje některé druky trestů, stanovení niţších sazeb II. ZVLÁŠTNÍ ČÁST - byla rozdělena do deseti hlav - systematika reflektuje význam přikládaný ochraně jednotlivých zájmů - na prvním místě stojí stát se svou marxistickou ideologií, vládnoucí reţim, společenské, hospodářské, sociální uspořádání, teprve pak jednotlivec, jeho ţivot, majetek - zejména první hlava (trestné činy proti státu) převzala ustanovení zákona na ochranu lidově demokratické republiky, který byl jinak závěrečnými ustanoveními trestního zákona prohlášen za zrušený 1. Hlava první – trestné činy proti státu 2. Hlava druhá – trestné činy hospodářské – ochr. nár. podniků, hosp. plánování 3. Hlava třetí – TČ proti pořádku ve věcech veřejných 4. Hlava čtvrtá – TČ obecně nebezpečné 5. Hlava pátá – TČ proti rodině a mládeţi 6. Hlava šestá – TČ proti rodině a zdraví 7. Hlava sedmá – TČ proti svobodě a důstojnosti 8. Hlava osmá – TČ majetkové 9. Hlava devátá – TČ proti brannosti 10. Hlava desátá – TČ vojenské (zrušen dosavadní vojenský trestní zákon z r. 1855) - celkově byla zvláštní část kritizována pro široké a vágní formulace skutkových podstat, zvyšující moţnost jejich zneuţití, zvláště v návaznosti na éru politických procesů
252
SZČD B. Trestní řád č. 87/1950 Sb. - zrušil dosavadní úpravu zaloţenou na liberálních zásadách Glaserova trestního řádu z r. 1873 a uherské právní předpisy z roku 1896 - víc neţ v trestní zákonu jsou patrné sovětské vlivy - o účelu trestního řádu hovoří jeho § 1, který uváděl, ţe projednávání trestních věcí u soudu má „vychovávat k ostražitosti vůči nepřátelům pracujícího lidu a jiným rušitelům jeho budovatelského úsilí a k plnění občanských povinností“ - upravoval především stádia trestního řízení - rozeznával přípravné řízení, hlavní líčení před soudem, odvolací řízení, řízení o mimořádných opravných prostředcích - prokurátor (státní, okresní) měl rozhodující úlohu v celém trestním řízení o spolu s orgány národní bezpečnosti konal přípravné řízení o převzata ustanovení zákona č. 232/1948 Sb. o Státním soudu, která se týkala příslušnosti státního prokurátora o státnímu prokurátorovi příslušelo přípravné řízení činů podle hlavy 1, pokud za ně zákon stanovil trest smrti, doţivotí, odnětí svobody nejméně 10 let + se mohl sám ujmout přípravného řízení u jiných TČ hlavy 1 o mimo tyto případy konal přípravné řízení okresní prokurátor, jemu nadřízen prokurátor krajský a krajskému generální prokurátor - fáze 1. Přípravné řízení – vyhledávání, shromaţďování důkazů - orgány SNB měly právo předvolat podezřelé, svědky 2. Vyšetřování – zahajuje prokurátor, vede výslechy, rozhoduje o uvalení vazby na obviněného, domovních prohlídkách - pokud bylo podezření ze spáchání TČ dostatečně odůvodněno, podával obţalobu soudu, jinak můţe rozhodnout o přerušení či zastavení trestního řízení - po podání obţaloby povinnost předsedy senátu doručit obviněnému obţalobu a nařídit hlavní líčení 3. Hlavní líčení – kromě zákonem stanovených důvodů bylo veřejné - rozsudek vyhlašován vţdy veřejně - trestní řád výslovně neprohlásil za zásadu trestního řízení presumpci neviny - následovalo vynesení rozsudku 4. Odvolací řízení - prokurátor rozhoduje o vlastním výkonu trestu - trestní řád soudní později proměněn o ústavní zákon o soudech a prokuratuře č.64/1952 Sb. o zákon č. 65/1952 Sb. o prokuratuře a z. č.66/1952 Sb. o soudech - zákon č. 67/1952 poté odpovídajícím způsobem novelizoval i znění trestního řádu C. Zákona na ochranu míru č. 165/1950 Sb. - přinesl poměrně přísné trestní sazby za podněcování k válce a za její propagaci - zároveň stanovil nepromlčitelnost zločinů proti míru
253
SZČD 53 A. Personalita práva a systém českého středověkého práva - feudální právo vyjadřovalo zájmy feudálů, chránilo jejich moc ekonomickou, feudální stát a náboţenství jako výraz feudální ideologie - základním systémem feudálního práva, bylo jeho rozdělení na právo šlechtické – obecné či zemské– a práva zvláštní: 1. Šlechtické právo – upravovalo základní ústavně právní vztahy: mezi šlechtou a panovníkem, mezi šlechtou a králem, počet a práva zemských úředníků atd. 2. Práva zvláštní – nejdůleţitějšími byly právo městské, církevní, dále pak horní apod. - právo městské a zemské se vzájemně ovlivňovaly a v době stavovské se i v některých ohledechpřibliţovaly; to ale neplatilo o míře výsad, která tato práva poskytovaly jednotlivým skupinám; doznačné míry se tedy v tomto feudálním právním systému zachovával!!! princip personality práva podle příslušnosti k jednotlivým stavovským skupinám, a samozřejmě i chápání práva jako privilegia, které zvýhodňuje jednotlivce - typickým rysem feudálního práva od jeho zrodu byla zásada diferenciace při ochraně příslušníkůfeudální společnosti a jejich zájmů; Feudální právo bylo proto především privilegiem, neznalo a neuplatňovalo princip rovnosti ani uvnitř skupin Základní formy feudálního práva: A. PRÁVNÍ OBYČEJ – je nejstarší formou feudálního práva. - hluboko do feudalismu se udrţují některé druhy předstátních obyčejů: krevní msta, ordály, kolektivní odpovědnost apod. - od předstátních obyčejů se právní obyčej liší tím, ţe jeho dodrţování je zajišťováno jiţ donucovací mocí státu, ţe nevyţaduje zájmy celé společnosti. - obyčejové právo je nepsané, později (13. a 14. století) dochází k jeho písemnému zachycení ve formě právních knih. V zásadě je konzervativní a neměnné. - v počátcích platí pro všechny, později cestou privilegií jsou z jeho působnosti určité skupiny obyvatel vyjmuty. B. NAŘÍZENÍ PANOVNÍKA (dekreta, statuta, výsady, privilegia) – jsou výrazem panovníkovy zákonodárné moci a mají obecnou platnost. a. Výsady Boleslavovy (992) – určeny biskupu Vojtěchovi a dávající mu pravomoc v manţelských záleţitostech b. Dekreta Břetislavova (1039) – jde o soubor příkazů a zákazů motivovaných církevní morálkou. Měla přispět k upevnění cirk. organizace. S pozoruhodnou otevřenosti je zde proklamována podpora státu křesťanské církvi. Byly výslovně uznány církevní předpisy v oblasti manţelského práva, o svěcení církevních svátků a nedělí, zákaz pohřbívání mimo křesťanské hřbitovy. V duchu křesťanské morálky zavádějí šestidenní pracovní týden, v neděli se odpočívá. Z drţby půdy tedy vyplývalo základní právo drţitele poţadovat na poddaných, aby na půdě pracovali a odváděli mu část výtěţku. Kromě jiného je tu zavedena monogamie, církevní forma sňatku, zákaz rozvodů, stíhání smilstev. Církvi se dostalo právo trestní iniciativy při stíhání vraţd, právo na pokuty za nedodrţování církevních svátků atd. Zakázány jsou krčmy a poprvé se zde objevuje institut ordálu – boţího soudu. 254
SZČD c. Výsady Soběslavovy (pol. 70. let 12. st.) – upravují postavení cizinců. Jsou souborem kolizních norem, tzn. ţe řeší případy střetu (kolize) práva domácího obyvatele a cizince, které jsou projevem tzv. personality práva, podle které cizinec, přicházející do jiné země, si přináší s sebou právo své země (rodu). d. Statuta Konrádova (1189) – projevuje se snaha o posílení ústřední panovnické moci, zvláště soudní a správní a současně se uznávají práva šlechty, kterých dosáhla z předchozích panovníků. Ve sféře majetkové je to jednak výslovné potvrzení drţby nemovitostí šlechtou, naznačující přechod k svobodným statkům, jednak zásadní změna v dědickém právu, připouštějící dědění i dcer zůstavitele. Drţba výsluh se stává dědičnou, a tak se mění v léna. e. Horní zákoník (1300 – 1305) – byl vydán králem Václavem II.; upravoval sloţité právní otázky související s exploatací nerostného bohatství a spojené s institucí panovníkova horního regálu. Poprvé se výrazněji projevila recepce římského a kanonického práva. Zákoník, latinsky psaný, byl určen původně C. SOUDNÍ NÁLEZ – jeho význam rostl v souvislosti s rozvojem činnosti soudů a zvláště pak s písemným zachycováním jejich nálezů. - podstata normotvorné činnosti soudů spočívala v tom, ţe v případech, kdy soud neměl podklad pro rozhodnutí sporu v platném právu, mohli soudci podle vlastní úvahy právo nalézat, tj. vytvářet rozhodnutím novou normu (tzv. obecný nález). - nálezy si udrţely význam i po vydání Zemského zřízení Vladislavského, teprve po nástupu absolutismu bylo v OZZ stanoveno, ţe odvolávání na starší soudní nálezy je výslovně zakázáno. D. PRÁVNÍ KNIHY – jsou soukromým sepsáním práva, tedy prvním písemným zachycením právních obyčejů. Byly pouţívány na soudech, které se na ně odvolávaly ve svých nálezech. Vznikaly ve 14. století pro usnadnění orientace ve sloţitostech a podrobnostech soudního procesu. a. Rožmberská kniha (13. – 14. stol.) – je psána českým jazykem a obsahuje především šlechtické právo procesní a majetkové. Koncipována jako příručka pro praktické pouţívání u šlechtického zemského soudu. b. Ordo iuducii terrae (Řád práva zemského) – vedle práva procesního a majetkové, obsahuje také předpisy o trestním právu. c. Práva zemská česká – dílo nejvyššího zemského sudího Ondřeje z Dubé. Je vrcholem právních knih doby předhusitské. Projevuje se jeho důvěrná znalost platného práva jejího autora a jeho rozsáhlé praktické zkušenosti. Právnická dokonalost je dokladem vysokého stupně české právní kultury. d. Kniha písaře Jana neboli kniha Šéfů – tato latinská právní kniha městského práva vznikla na Moravě (Brno) ve 14. stol. Zachycuje praxi brněnského soudu a právo tam uţívané. Ovlivnila vývoj městského práva na Moravě i v Čechách. e. Ve Slezsku a Luţicích se ve 14. století uţívaly německé právní knihy (Saské a Švábské zrcadlo)
255
SZČD f. O práviech, sudiech i dskách země české knihy devatery (15. – 16. stol.) – autorem této poslední české právní knihy šlechtického práva je Viktorin Kornelius ze Všehrd, děkan praţské univerzity. Byl velmi vzdělaný a v díle se projevuje jeho humanistické zaměření. V devíti knihách rozdělených na hlavy pojednává o průběhu procesu na zemském soudu, přičemţ připojuje podrobný výklad o šlechtickém právu majetkovém, trestním a o praxi při vedení zemských desek. Psal skvělou češtinou, práce vyniká systematičností i myšlenkovým obsahem. Kromě praktických otázek se zabývá i teorií. Všehrdovo dílo však pro odpor nesmělo vyjít tiskem. g. Kniha Tovačovská (1482 – 1490) – vznikla na Moravě a jejím autorem byl moravský politik Ctibor Tovačovský z Cimburka. Nabyla váhy zákona a pouţívala se do r. 1535. Potom byla pouţívána přepracovaná jako Kniha Drnovská. První část knihy T. byla věnována ústavním předpisů (vztah Moravy a Čech), druhá část zahrnuje předpisy o právu procesním, majetkovém, trestním a pozemkově vrchnostenském. h. O právu našem – vznikla v 17. století a jejím autorem byl Karel St. ze Ţerotína. Pojednává o moravském šlechtickém právu. i. Kniha Zhořelecká – vznikla v Luţici pod vlivem německého práva. E. SNĚMOVNÍ USNESENÍ A ZEMSKÉ DESKY – sněm. usnesení se stala v 15. a 16. století převládající formou práva. - sněmovní usnesení byla „kladena“ do zemských desek → Zemské desky vznikají v Čechách asi ve druhé polovině 13. století v souvislosti s růstem významu zemského soudu a rozvojem stavovských zemských soudů. o původně slouţily k zapisování průběhu procesu, později do nich začaly být zapisovány veškeré dispozice se svobodnými statky. Zápis v zemské desce byl tak nevyvratitelným důkazem vlastnictví. o co je v deskách zapsáno, je obecně znáno a nemusí být zvlášť sdělováno. Jakýkoliv pokus o výtrţnost na deskách byl přísně trestán. Rozvinulo se mnoho druhů zemských desek. o v době stavovské jsou to zemské desky větší (vede je místopísař a jsou přístupny jen při konání soudu) a zemské desky menší (jsou stále přístupny). Zemské desky větší se pak dělí na: trhové – majetkové převody, postupy šlechtických majetků nad 100 kop větší zápisné – zapisují se dluhy nad 100 kop Zemské desky menší se dělí na: půhonné – zapisovaly se soudní půhony, menší zápisné - do kterých byly zapisovány dluhy do 100 kop další pomocné knihy, příruční soudní registra. - zvláštní význam měly tzv. desky památné, do kterých se původně zapisovaly prozatímní zápisy o tom, co má být projednáno. Později sem byly vkládány sněmovní usnesení a obecné nálezy zemského soudu, a tak se z nich stal jeden z nejvýznamnějších pramenů zemského práva. - zemské desky se uchovávaly na Praţském hradě, avšak v r. 1541, kdy byl hrad zasaţen poţárem, byly zničeny i zemské desky. Jejich význam si vyţádal rychlé obnovení zápisů, některé důleţitější se vedly dokonce dvojmo. V 19. století jejich se jejich význam zmenšuje, kdyţ se vyvinuly pozemkové knihy, instituce soukromého práva.
256
SZČD F. KODIFIKACE – mezi nejznámější pokusy o kodifikaci práva patří Horní zákoník krále Václava II. a stejně tak nezdařený zákonodárný pokus Karla IV. Codex Carolinus (v literatuře často označovaný jako Maiestas Carolina) z roku 1355. o projekt Karlova zákoníku vycházel z představ o panovníkově nároku na svrchovanou vládu, omezoval pravomoc šlechty nad poddanými a v mnoha ohledech zaváděl nové právní normy, které dosud staré obyčejové právo neznalo. o Karel se však při jeho prosazování setkal s odporem šlechty, která se začíná formovat ve stavovskou opozici. o Ukázalo se, ţe česká šlechta podobné pokusy odmítá z obav před posílením moci panovníka a omezením své práva svobodně nalézat právo na zemských soudech.
Vývoj městského práva v českých zemích a jeho kodifikace v 16. století - vedle práva zemského došlo však v 16. století i ke kodifikaci práva městského, a to rovněţ pro celéčeské království Prameny městského práva: A. Zakládací listina – městské privilegium, které město dostalo od svého zakladatele (těmto privilegiím předcházely výsady, které dávaly osadám právo konat trhy apod.). - obsahem výsad je v podstatě právo na vlastní výkon správy a soudnictví; současně dostávají měšťané tzv. sdělení, kam se mají obracet o právní naučení, resp. které z měst je pro ně vrchním právem B. Praxe městských soudů – důkazem toho je právní sbírka Kniha písaře Jana C. Právo německých kolonistů – přinášeli je kolonisté, kteří přicházeli do českých a moravských měst ve 13. století - došlo tak k rozsáhlé recepci práva obsaţeného v tzv. Saském zrcadle - v Čechách a na Moravě tak vznikly dvě oblasti městského práva: 1. MAGDBURSKÁ – tato oblast zahrnovala střední a jiţní Čechy a Moravu; byla v úzkém styku s Magdeburgem, jehoţ soud – kmetská stolice – fungoval jako vrchní odvolací soud pro česká města přes všechny zákazy českých panovníků aţ do 16. století 2. ŠVÁBSKÁ – v této oblasti podobná závislost nevznikl a záhy se vytvořila domácí vrchní správa: v Čechách soud Starého města praţského a na Moravě Brno - vedle těchto právních vlivů se uplatňovalo zpočátku také v některých městech luţických a slezských (Zhořelec, Budyšín, Středa) i právo flanderské, později zatlačené pávem magdeburským - magdeburské právo se ukázalo být konzervativnější, a obtíţněji se tak přizpůsobovalo novýmekonomickým potřebám - převahu si začalo získávat tzv. právo staroměstské oblasti (české městské právo), které se stalovýchodiskem pro kodifikace v 16. století - hlavním důvodem kodifikace byl především hospodářský rozvoj měst, jejich významný podíl naekonomice státu a nakonec i jejich politický a vojenský význam v ţivotě země - měšťané potřebovali pro své obchody a podnikání právní jistotu, jejíţ překáţkou bylo aţ dosudnejednotné městské právo a nejednotná jurisdikce jednotlivých měst - záhy po přijetí Smlouvy Svatováclavské dochází r. 1523 k usnesení sněmu o vypracování nového zákoníku městského práva 257
SZČD - nejvýznamnějším členem komise byl Brikcí z Licska (Kouřimský), praţský politik, původně univerzitní mistr, který r. 1534 dokončil své dílo PRÁVA MĚSTSKÁ o šlo o překlad a úpravu starší právní památky Knihy písaře Jana o nebylo povaţováno za oficiální kodifikaci, ale bylo vydáno tiskem a uţíváno městskými soudy jako záznam platného práva - od 40. let 16. století se pak dále pokračuje v úsilí o kodifikaci městského práva a sněm ustavujekomise, které ji mají realizovat 1558 – objevuje se první psaný návrh o 321 stranách, vycházející z práva Starého Města praţského,jehoţ autorem byl zřejmě Pavel Kristián z Koldína o po krátkém působení na univerzitě vykonával funkci novoměstského písaře a poté byl kancléřem Starého Města praţského o dosáhl velkého majetku, patřil mezi významné české humanisty a právníky o dokonale znal jak domácí právo i právní praxi, tak i římské právo o měl hlavní podíl na konečné podobě zákoníku, který byl roku 1579 vydán tiskem pod názvem PRÁVA MĚSTSKÁ KRÁLOVSTÍ ČESKÉHO král tento zákoníksankcionoval a 1580 apelační soud prohlásil zákoník za závazný pro soudní praxi územní platnost nebyl zpočátku úplná– města magdeburské oblasti dlouho odmítaly pro sebe závaznost zákoníku, ale nakonec jejich odpor byl zlomen a v 17. století se podařilo rozšířit jeho platnost i na moravská města poslední část zákoníku o právu majetkovém zrušena aţ 1811 ABGB dílo obsahovalo předpisy, které upravovaly veškerý ţivot obyvatel města a jeho správu i soudnictví předpisy o městské správě, povinnostech městské rady a konšelů, o městském soudnictví, majetkovém právu, závazcích, věcných právech, dědickém, rodinném i manţelském právu, právu trestním, trestním procesu (i tortury) měl český i latinský obsah, věcný rejstřík, vytištěn v melantrišské tiskárně Koldín pouţil právo zemské a usnesení zemských sněmů, recipoval i římské právo, a jeho dílo vynikalo pečlivým výběrem ustanovení, skvělou češtinou, přehledností
258
SZČD 53 A. Vývoj trestního práva a prokuratury v letech 1948-1989 TP – učebnice vvoj od 1945-1989 str. 146-182 (léta 48-61) Str. 405-450 Dvouletka ….
259
SZČD Prokuratura : 48-89 str. od 635 a hlavně 649 SOUDNICTVÍ A PROCESNÍ PŘEDPISY PŘED ROKEM 1948 - v první fázi po roce 1945 se jednalo o obnovu předmnichovského právního stavu - nejdůleţitější normou je dekret 79/1945 Sb. o zatímní úpravě soudnictví v zemích České a Moravskoslezské o soudní soustava je aţ na drobné odchylky stejná jako před Mnichovem o na odtrţeném území bylo nutné, aby některé okresní soudy byly obnovovány postupně o rozšířena platnost některých předpisů vydaných na území Protektorátu o německé předpisy prohlásil za výslovně zrušené - další významnou otázkou byla likvidace německého soudnictví v trestních a občanskoprávních věcech, tj. zejména určení soudu, který měl převzít jiţ zahájená a neskončená řízení - soudnictví se dále týkal dekret č. 90/1945 Sb. o úpravě některých organizačních a sluţebních otázek v oboru soudnictví o vyuţití soudců u zemských soudů pro rozhodování věci opatrovnických, dědických… o státní zastupitelství upraveno na státní zastupitelství, zemská státní zastupitelství a generální prokuraturu - přetrvávaly některé odlišnosti v českých zemích a na Slovensku – jiţ v červnu 1945 uzavřena tzv.první praţská dohoda, podle níţ se sídlem Nejvyššího správního soudu měla stát Bratislava a jakNSS, tak i NS měly zřídit specializované senáty slovenské ze slovenských soudců - procesní části retribučních dekretů upravovala činnost 5členných senátů mimořádných lidových soudů – tady se jiţ projevila tendence k „zlidovění soudnictví“ (účast laického prvku) - v r. 1946 byly obnoveny porotní soudy – porota se losovala ZÁKON O ZLIDOVĚNÍ SOUDNICTVÍ - v prosinci 1948 byla přijat zákon o zlidovění soudnictví č. 319/1948 Sb. o do soudní soustavy byl zaveden institut soudců z lidu tento laický prvek měl zajistittřídní přístup, neboť za soudce z lidu se měli vybírat především osoby z řad „dělnické třídy“ profesionální soudci měli zajišťovat úroveň odbornou - první část zákona byla věnována soudní organizaci o zákon důsledně zaváděl dvojinstanční řízení o byly zrušeny zemské soudů, okresní a krajské obchodní soudy v Praze, pracovní soudy, rozhodčí, porotní a soudy mládeţe o soudní organizace měla být soustředěna na okresní, krajské soudy a na Nejvyšší soud, coţ měl přinést zlevnění a zefektivnění - zákon se nejprve zabýval sloţením a jurisdikcí okresních soudů o v občanskoprávních věcech u okrasních soudů rozhodoval velkou část věcí samosoudce, kterým byl vţdy soudce z povolání o věci firemní, rejstříkové, vydávání platebních rozkazů, věci soudnictví nesporného, exekuční, úkony konkursního a vyrovnávacího komisaře o krajské soudy rozhodovaly v první stupni zejména majetkoprávní spory, kdy jednou ze stran byl národní podnik - trestní věci rozhodovaly okresní soudy v senátech sloţených z předsedy (soudce z povolání) a dvou přísedících – soudců z lidu - co se týče krajských soudů, ty rozhodovaly buď jako soudy první instance, nebo jak soudy odvolací o jako soud první instance rozhodovaly v tříčlenných senátech – předseda + dva přísedící 260
SZČD o jako soud odvolací rozhodoval krajský soud v senátech sloţených ze dvou soudců z povolání a 3 přísedících - soudci z lidu se objevovali dokonce i v senátech Nejvyššího soudu - soudcem z lidu se mohl stát občan, který měl 30 – 60 let, byl zapsán ve voličském seznamu a měl občanskou bezúhonnost - zákon zřizoval okresní prokuratury v sídlech okresních soudů a krajské prokuratury v sídlech krajských soudů - zákon se věnoval i změnám v příslušnosti soudů v občanském soudním řízení, stanovil příslušnost soudů v trestních věcech - důleţitá pasáţ zákona o zlidovění soudnictví pojednávala o trestu smrti o trest smrti bylo moţné změnit na doţivotí těţkého ţaláře, trest ţaláře od 15 do 30-ti let - upravoval podávání stíţností pro zachování zákona generálním prokurátorem do pravomocného rozhodnutí, měl-li za to, ţe byl v řízení porušen zákon - na zákon o zlidovění soudnictví navázal zákon č. 320/1948 Sb. o územní organizaci krajských a okresních soudů, který soudní organizaci přizpůsobil nově zaváděnému krajskému zřízení - posledním z předpisů první etapy se dotýkal obhájců – advokátů o jejich činnost byla komunistickým orgánů trnem v oku o zásadní změnu přinesl zákon o advokacii č. 322/1948 Sb., který především odstranil soukromý charakter výkonu advokátního povolání, zrušil dosavadní advokátní komory a zavedl namísto toho povinné členství v krajských sdruţeních advokátů - v roce 1952 byl přijat zákon č. 64/1952 Sb. o soudech a prokuratuře a z. č. 66/1952 S. o org. soudů o soudní soustavu nadále tvořily tzv. obecné soudy a soudy zvláštní o obecnými soudy byly lidové (dříve okresní), krajské a Nejvyšší soud o zvláštními soudy byly soudy vojenské a rozhodčí o zásada dvojinstančnosti, zrušením Státního soudu se převedla agenda na krajské soudy - soudnictví se dotkla reforma trestního práva a zejména trestního procesu provedená v roce 1956 jako reakce na nezákonnosti politických procesů MÍSTNÍ LIDOVÉ SOUDY - ve 2. polovině 50. Let začal vedení KSČ prosazovat další zapojení občanů do struktury a činnosti soudů a část soudnictví předávat společenským organizacím o vytvářely se tzv. „soudruţské soudy“ – dobrovolné společenské organizace o nepatřily do československé soustavy soudů o projednávaly drobné krádeţe, neomluvené absence zaměstnanců, porušování kázně na pracovištích, posuzovaly případy opilství, rvaček, špatné péče o děti apod. - Ústava 1960 uzákonila nový typ soudní instituce – místní lidové soudy (MLS) o zavedení sledovalo přenesení projednávání vymezeného okruhu méně závaţných trestních věcí do „kolektivu pracujících“, očekávalo se účinnější výchovné působení na pachatele o MLS se zřizovaly v obcích nad 3000 obyvatel a průmyslových podnicích rozhodnutím rady ONV a na návrh odborové organizace nebo MNV o členy byli péčí orgánů KSČ vybírání občané, kteří mohli být vzorem pro ostatní o při výběru kandidátů převaha občanů dělnických profesí o v menší míře také soudci okresních soudů, kteří tuto práci vykonávali dobrovolně - v trestně právní oblasti projednávaly méně závaţné trestné činy – dále byl příslušné k projednávání provinění, které zákon definoval jako zaviněné jednání uvedené v §§ 16 – 21 tohoto zákona
261
SZČD - v občanskoprávních věcech mohly MLS projednávat drobně a jednoduché spory - na jeho formální stránku nebyly kladeny velké nároky (zásada bezformálnosti), zákon o MLSnaproti tomu zdůrazňoval rychlost jednání - rozhodnutí MLS přezkoumávaly okresní soudy - na konci roku 1969 byly zrušeny PROKURATURA - státní prokuratura byla zřízena zákonem o Státním soudu č. 232/1948 Sb., v čele státní prokurátor, zaměřena na stíhání trestných činů podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky - došlo k přetváření orgánů státního zastupitelství tak, aby byly schopny plnit „úkoly diktatury proletariátu“, avšak tomuto poţadavku nevyhovovali dosavadní kvalifikovaní úředníci veřejné ţaloby - koncem 1948 otevřena jednoletá právnická škola pracujících ministerstva spravedlnosti - dosavadní státní zastupitelství bylo podle vzoru sovětské prokuratury územně i věcně reorganizováno o územní organizace prokuratur byla přizpůsobena krajskému zřízení, o okresní prokuratury podléhaly krajským prokuraturám - v čele soustavy prokuratur byl ministr spravedlnosti - došlo k rozšíření oprávnění generálního prokurátora - mohl podat stíţnost proti kaţdému pravomocnému rozhodnutí trestního soudu - prokuratura byla chápána jako stráţkyně socialistické zákonnosti o to znamenalo, ţe prokurátor mohl v kterémkoli stádiu vstoupit do soudního řízení ve věcech občanskoprávních, pokud to vyţadovala ochrana zájmů státu nebo pracujících o byl oprávněn zrušit rozhodnutí arbitráţní komise - ústavní zákony č. 64 o soudech a prokuratuře a č. 65/1952 Sb. o prokuratuře byl výkon prokurátorského dozoru byl organizačně rozdělen od ministerstva spravedlnosti o hlavou se stal místo ministra spravedlnosti generální prokurátor o Prokuratura prováděla dozorčí činnost na zákonnost, nahradila i správní soud - prokuratura prověřovala obecné právní předpisy vydané ministerstvem spravedlnosti a další obecně závazná nařízení, tzn. přezkoumávala i nezákonnost - soustavu orgánů vojenské prokuratury tvořil niţší, vyšší a nejvyšší vojenský prokurátor o vojenský prokurátor byl ve funkci náměstka generálního prokurátora - na konci 1956 nový zákon o prokuratuře, kde byl posílen institut všeobecného dozoru - jednotná prokuratura zahrnuta do Ústavy ČSSR 1960 (hlava 8, články 97, 104 – 6) o vykonávala dozor nad „důsledným prováděním a zachováváním zákonů a jiných právních předpisů“ ministerstvy, NV, soudy, hospodář. a jinými organizacemi a občany. o v čele generální prokurátor jmenovaný a odvolaný na návrh vlády prezidentem republiky a odpovědný Národnímu shromáţdění, orgány prokuratury svoji funkci vykonávají nezávisle na místních orgánech a podléhají generálnímu prokurátorovi
Viz ot………………………….. 262
SZČD 54. A Stíhání deliktů ex offo – příklady z dobových pramenů Šimáně! Trestní právo je ovládáno svémocí. V průběhu 13. a 14. století se strany více začínají obracet na soud. Převaţuje soukromá ţaloba a oficialita je vzácností. První zmínka o oficialitě je z Břetislavových dekret (1039), kdy ji v rukou ji měli arcikněţí. Později s rozvojem krajské správy byly oficialitou nadáni poprávci a krajští úředníci. Ţaloba dlouho nesměřuje na potrestání pachatele, ale na náhradu škody (např. došlo k vraţdě, pak následuje ţaloba o hlavu a ţaluje se o zaplacení příhlavních peněz – vergeld). Trestní právo za stavovské monarchie Dochází k rozvoji šlechtického, městského, pozemkového, vrchnostenského a zemského práva delikty proti státu - povaţovány za tak závaţné, ţe je trestní řízení zahajováno ex officio: delikt útoku proti králi jako reprezentantu práva: - se zbraní (hrdelní trest + konfiskace majetku) - verbálně (těţký trest) - delikt zrady - psaní a rozšiř.tzv.zr. cedulí (letáků a tabulí)proti úředníkům (trest smrti) - delikt nářku - proti úřadům nebo soudu (nařčení z nesprávného jednání (trest smrti) => znemoţnění veškeré kritiky - delikt odboje práva - kladení odporu úřednímu výkonu např. při exekuci (trest smrti) - delikt moci - postavení se násilím proti P a řádu země, např.soukromé války - delikty soukromé – soukromá ţaloba přetrvává; ochrana svobodných zákl.stavovské společnosti - delikt vzbouření proti vrchnosti - Daliborův nález (základem právní úpravy proti vzpourám se stal nález nad Daliborem z Kozojed z r. 1497, který přijal do své ochrany, tj. stal se novou vrchností, poddané, kteří se vzbouřili proti svému pánu a donutili jej, aby je – i s jejich selskými grunty – propustil z poddanství). - delikt pichu - násilné poškození cizího majetku prioritně za účelem obohacení se, rušení drţby (trest dle okolností - pokuty, vězení) - delikt výtržnosti - násilné rušení veřejného pořádku, osob a majetku (trest dle okolností, dle škody). Navazoval na trestný čin výboje - násilí vůči straně při soudním sporu - delikt kacířství (hereze) - trest smrti upálením - delikt čarodějnictví - pomocí cíle chce dosáhnout cíle, travičství (trest smrti) 1484 - bula papeţe Inocenta VIII. o stíhání čarodějnictví 1486 - Kladivo na čarodějnice (příručka, postup při stíhání) 1532 - Constitutio Criminalis Carolina (proti čarodějnictví) 1759 - procesy zrušeny za Marie Terezie - delikty pohlavní - delikt cizoložství - zmírňování trestnosti deliktu, přísné tresty pro ţeny. Tolerance svémoci – manţel mohl zabít manţelku i milence, kdyţ je přistihl při činu - delikt podávenie - znásilnění (trest smrti) - delikt bigamie (trest smrti) - jiné delikty: - mord - vraţda; moţnost svémoci => vergeld (odstupné). Zásada oficiality - příbuzní a vrah se nedohodli na vergeldu => úřední stíhání (trest smrti) - zabití z nedbalosti - menší trest - zranění druhé osoby - delikt krádeže - hrdelní zločin, popř.mrzačící trest - delikt hanění - zhanění, uráţky na cti (pokuty, vězení) 263
SZČD
rozdělení deliktů: a) proti státnímu zřízení a základní feudální společnosti b) proti právnímu řádu a veřejnému pořádku c) proti vlastnictví d) proti zdraví a ţivotu e) proti osobním právům příslušníků stavovské monarchie procesualistické zásady: a) apelační - osoba, která je nespokojená s rozsudkem 1. instance se odvolá k vyššímu soudu. Ten můţe rozsudek potvrdit, změnit nebo vrátit k novému projednání b) kasační - potvrdit, vrátit k projednání c) inkviziční - na základě udání dojde k zahájení trestního řízení ex officio. Soudce je zároveň ţalobcem, vyšetřovatelem i soudcem d) akuzační - rozděleno na soudce a ţalobce
264
SZČD 54. B Vývoj majetkového práva v letech 1948 – 1989 Viz učebnice vvoj 45_89 str531-571…. Kolektivizace ,ústavy, jzd atp dvouletky 5letky
265
SZČD
266
SZČD 55. A. Vývoj manţelského práva před reformami Josefa II Právo rodinné a manţelské za Josefa II. Rozhodování o manţelských sporech náleţelo aţ do doby Josefa II. církevním soudům. Od manţelky vyţadovalo právo věrnost manţelovi a její cizoloţství bylo stíháno jak soudem, tak i svépomocí manţela, který měl právo nevěrnou manţelku i jejího milence na místě zabít. Věno nevěsty byl majetek, peníze, statky, které ţena přinášela do manţelství a které se stávaly vlastnictvím manţela. Ţena měla na věno zákonný nárok a rodina jí ho mohla odmítnou jen z důvodů obyčejovým právem přesně stanovených (provdání se bez souhlasu rodiny atd.). K majetkovému zajištění manţelky pro případ smrti manţela se současně ve svatební smlouvě zřizovalo tzv. věno vdovské. Hodnota tohoto vdovského věna byla zpravidla 2,5x větší neţ věno nevěstino. Věno vdovské bylo zajišťováno zřízením zástavního práva k majetku manţela ve prospěch manţelky, nebo zápisem do zemských desek. Stejná ustanovení platila v právu městském Zde bylo ještě uzavření manţelství podmiňováno souhlasem rodičů s tím, ţe jinak by snoubenci pozbyli nárok na dědictví po rodičích. Děti byly zásadně v moci svých otců a před nabytím zletilosti nebyly způsobilé k právním úkonům. Manţelským patent /1783/ sice ponechal církevní formu sňatku, avšak vyjmul manţelské spory z kompetence církevních soudů.Bylo zrušeno tzv. privilegium fori, tj. výsada duchovních, aby byli souzeni jen církevními soudy. Další Josefova opatření směřovala k úplnému podrobení církve katolické státní autoritě a zeslabení vlivu papeţe. Dekreta Břetislavova Manţelské právo – upravuje vztah mezi muţem a ţenou, nadále se mělo řídit kanonickým právem, je nařizována zásada zákonnosti, monogamie a nerozlučitelnosti manţelství, tj. zákaz rozvodů (posvátné z hlediska kanonického, „kdo ruší manţelství budiţ vyhnán do Uher se statutem psance“), církevní forma sňatku, stíhání smilstev, cizoloţství ţen. Rozhodování manţelských sporů svěřeno církevním soudům za pouţití ordálů - poprvé zmíněn v právní rovině. Věno nevěstino a věno vdovské Patří do práva manţelského . K majetkovému zajištění manţelky pro případ smrti manţela se současně ve svatební smlouvě zřizovalo tzv. věno vdovské. Byl to majetek, který měl připadnout manţelce po smrti manţela. Hodnota tohoto vdovského věna byla zpravidla dvaapůlkrát větší neţ věno nevěstino. Věno vdovské bylo zajišťováno zřízením zástavního práva k majetku manţela ve prospěch manţelky, nebo zápisem do zemských desek, popř. tzv. vznesením (zástavou se stal statek, kam byla nevěsta poprvé po svatbě uvedena – vznesena). Ţena byla chráněna i před případným neuváţeným či vynuceným vzdáním se věna vdovského ve prospěch manţela. Právo tu vycházelo z představy, ţe ţena, která je v moci manţela, nemá svobodu rozhodování, a proto kaţdý majetkoprávní úkon, učiněný ve prospěch manţela, je neplatný, pokud se této neplatnosti sama dovolá (po jeho smrti mohla prohlásit, ţe to „co učinila, učinila jako vězeň svého muţe“ a právní úkon tak byl neplatný). Jinak byla ţena i v manţelství zcela majetkově samostatná, měla plné dispoziční právo ke svému majetku a mohla vykonávat i poručenství nad sirotky.
267
SZČD 55. B. Dekrety prezidenta republiky a vývoj trestního a majetkového pr. v 1945 – 1948 Dekrety Viz ot 26 B a majetek str. 71, 72 ! -86
268
SZČD 56.
A. Vývoj obligačního práva do roku 1620 – příklady
D. PRÁVO ZÁVAZKOVÉ, RUČENÍ ZA VADY - instituce závazkového práva se rozvíjely v českém právu v souvislosti s rozvojem obchodu, směny,a řemeslné výroby a růstem potřeby kapitálu - mezi nejstarší instituce patří smlouvy trhová: o patří mezi nejstarší, účastníci jsou soukupové o prodej nemovitosti byl prováděn zápisem do zemských desek, ale nebyla to však podmínka platnosti smlouvy o prodávající ručil za právní vady prodávané nemovitosti, tj. ţe k ní někdo nemá „lepší právo“ – toto ručení se nazývalo „správa“, a jeho podstata spočívala v tom, ţe prodávající musel zastoupit nabyvatele, kdyby někdo uplatnil své právo k prodané nemovitosti o v zemském právu ručil prodávající 3 roky a 18 neděl, v městském rok a 6 neděl o při prodeji věcí movitých – ručil jen za to, ţe nejde o věc kradenou, za vady faktické se původně neručilo o v městském právu je odpovědnost stanovena za faktické vady při prodeji koně - v městském právu se prodeje nemovitostí veřejně vyhlašovaly – třikrát aţ čtyřikrát na městskémsoudu, aby mohl někdo uplatnit případné námitky, postupně nahrazen jen ohlášením na městskéradě - prodej zapsán do městských knih (do 1 roka), nevyţadovala se písemná forma smlouvy o prodeji,tu nahrazoval zápis - v právu šlechtickém se nemovitost převedla buď listem vloţeným dodatečně do ZD či přímo zápisem do nich - městské právo neznalo instituci nedílu, zaručovalo předkupní právo příbuzným při prodeji rodového majetku - vyvinuly se také symbolické formality, které stvrzovaly uzavření smlouvy - začaly převaţovat kontrakty konsensuální, povinnost předání nebyla podmínkou platnosti závdavek, peníz Boţí, litkup - z dalších smluv si svůj význam drţí směna a to zejména mezi venkovským obyvatelstvem (veb městě se nazývá frajmark) - půjčka se nerozvinula: o způsobeno řadou příčin, např. existence naturálního hospodářství a malá potřeba úvěru o to vše u nás vedlo k názoru, ţe půjčování peněz bylo stíháno jako lichva a trestná smrtí o ideově tento postoj vycházel z učení zejména. Tomáše Akvinského - starší formou, která obcházela zákaz lichvy, byla instituce tzv. věčných, holých komorních platů: o původně tyto platy nebyly vůbec časově omezeny, později na několik generací o holé proto, ţe šlo pouze o povinnost platit, komorní proto, ţe plynuly do komory – do pokladny o navenek tato instituce vystupovala jako reálné břemeno, plnila ve skutečnosti zápůjčku peněz a přinášela značný majetkový prospěch tomu, kdo platy přijímal o holý věčný plat = plat (renta), kterým si kupoval vlastník kapitálu na nemovitosti patřící jinému s tím, ţe na nemovitosti bude tento plat váznout jako břemeno o nárok na pobírání platu byl převoditelný, z toho plynuly výhodné obchody a často nepřehledné situace o husité je zakázali, ale potřeba úvěru si v 15.století vynutila jejich obnovení
269
SZČD - legalizace úroku: o právně upraven je počínaje 16.stoletím o 1484 – úroková míra je stanovena na 10%, od 1543 sníţena na 6%, převzalo i OZZ o za lichvu se povaţuje jen vyšší úrok - za lichvu však jsou ve stavovském právu povaţovány i tzv. partyty, tj. půjčování věcí namísto peněţní hotovosti – kupř. šperků, zbroje apod. s tím, ţe jsou neúměrně oceněny - z ostatních smluv znalo české právo darování, nájem, smlouvu uschovací o pracovní smlouvy byly omezeny na města, kde vystupovaly jako smlouvy čelední, tovaryšská a učednická - pokud jde o čeleď označovanou jako vandrovní či přístavná (ta, která pracovala se souhlasem své vrchnosti) o její právní poměry upraveno sněmovními čeledními řády, které vyţadovaly k uzavření smlouvy tzv. fedrovní listy, tj. souhlas své vrchnosti E. RUČENÍ ZA ZÁVAZKY - ručení za závazky prošlo v českém právu sloţitým vývojem.; původně ručil dluţník svou vlastní osobou, svým ţivotem, svým právním postavením. - i v našich zemích se uplatňovala instituce otroctví, později nevolnictví pro dluhy. Tak jsou vysvětlovány i neúměrně vysoké peněţité pokuty, která nalézáme např. v Dekretech Břetislavových, kdy nemoţnost zaplacení vedla k znevolnění delikventů - postupně moc věřitele nad dluţníkem omezena, vymáhání a splacení pohledávky muselo být realizováno právní cestou. (Pokud by to nebylo právní cestou, ale svévolí, hrozilo věřiteli aţ propadnutí dluhu. - ručení dluţníka mělo několik forem: a) ručení osobní svobodou (leţení, dluţnické vězení) ležení – tato instituce zaloţena na smlouvě mezi věřitelem a dluţníkem – insolventní dluţník se musel na vybídnutí věřitele dostavit do hostince, krčmy i se svými sluţebníky, tam tak dlouho pobývat, pokud neopatřil peníze. (Narůstaly také výdaje za pobyt). Za dluţníka mohly leţet i osoby, které k tomu tento najal. dlužnické vězení – městské právo nazývalo zajištění osoba dluţníka „stavuňkem“ či „stavováním“. Prováděl ho rychtář. Za dluţnické vězně byli právně odpovědní věřitelé zejména za jejich ţivot a zdraví. Výslovně byla zakázána vězení soukromá a svévolné zacházení z dluţníky. V zemském právu mohl být dluţník uvězněn na základě tzv. zatýkacího listu b) ručení ctí (lání pro peníze) - velmi obvyklé (v 16. st. ho zná ještě kniha Drnovská). Podstata tzv. lání pro peníze spočívala v tom, ţe věřitel byl oprávněn napadnout čest liknavého dluţníka výroky, které zpravidla obyčejové právo přesně formulovalo. - Dluţník po dobu dokud nezaplatil ztrácel čest (nemohl např. vystupovat na soudech, účastnit se sněmu aj.). Po zaplacení pomíjely důsledky lání a dluţník byl opět povaţován za čestného. V 2. pol. 16. st. toto vymáhání dluhů zakázané. c) ručení majetkem (zástava) - nejběţnější forma, spočívalo v tom, ţe buď nejvyšší purkrabí vystavil věřiteli exekuční příkaz, tzv. obranný list, který ho opravňoval k nabytí statku dluţníka (exekuci tu nepředcházelo soudní řízení), nebo ţe si strany při sjednávání smlouvy dohodly zřízení zástavního práva na majetek dluţníka ve prospěch zástava v právu šlechtickém – tou mohly být věci movité i nemovité. U věcí movitých to byla zástava propadná (propadala věřiteli při nezaplacení dluhu, i kdyţ hodnota věci byla vyšší) a prodejná (pro dluţníka výhodnější 270
SZČD – po jejím prodeji a uhrazení dluhu a úroků se zbytek vracel dluţníkovi). - U nemovitostí dvě formy: zástava s drţbou a bez drţby. U prvé se statek dostával do uţívání věřitele (statek zápisný) a poţíval i jeho výtěţek. Někdy výtěţek pokrýval úroky a dluh (zástava umořovací). Po zaplacení se vracela dluţníkovi, nebo při nezaplacení propadla věřiteli. Bez drţby – výhodnější pro dluţníka, teprve při nezaplacení se na ní věřitel hojil. zástava v právu městském – podobné, u nemovitostí zástava bez drţby i s drţbou. Věřitel měl právo se „uvázat“ v majetek insolventního dluţníka, který mu dokonce musel nahradit to, co vynaloţil na zlepšení statku. Obstavené věci mohly pak být po nezaplacení věřitelem prodány.věřitele. d) rukojemství (ručitelé) - oblíbený způsob, za splnění pohledávky ručila jiná osoba tzv. „rukojmí“ (původ slova vykládá Koldín tím, ţe „od starodávna to bývalo, kdoţ se rukojmím za koho stavěl, ţe se k dosti učinění věřiteli rukau svau zavazoval“). - Povinnost rukojmího zaplatit věřiteli zanikala jeho smrtí, ten se pak mohl hojit na dluţníkovi. Rukojmí nesměli být kněţí, vojáci, ţeny (pouze manţelka mohla ručit za manţela), nedospělci a neosedlí lidé
271
SZČD 56. B Vývoj jazykového zákonodárství OZZ 1628 krom jiného 8) Zrovnoprávněna němčina s češtinou – postupně výhradní postavení němčiny jako jazyka úředního Bohuslav Balbín /2. pol. 17 st,/ – Obrana jazyka slovanského, zvláště českého Do 1848 Zákon na ochranu českého jazyka – známe od P. Skály přijat Generálním sněmem, vychází z preference češtiny a) ti, co mají inkolát, mají dát své děti učit česky b) dědicové cizozemců, kteří uměli česky byli zvýhodněni v právu dědickém (měli dědit věci a mohli být vlastníky nemovitostí) c) kdo chtěl inkolát, musel umět česky (byly ale výjimky) d) cizozemci a jejich děti do 3. kolena nesmí zastávat ţádné vysoké městské a zemské úřady e) na sněmech a soudech se muselo mluvit česky f) čeština byla nutná na farách a farních školách g) majitel inkolátu, který umí česky, ale nechce česky mluvit, nemá být trpěn v zemi a má být vystěhován h) všechny obce v rámci Koruny české jsou povaţovány za české - návaznost na dílčí usnesení Zemských sněmů Punktace /1890/ Přinesli definitivní zánik staročeského vedení české politiky. Jedná se o úmluvy mezi zástupci vlády a zástupci staročeské strany a německých stran (mladočeši nebyli přizváni, aby případný politický zisk posílil jen staročechy) – měli řešit národnostní problematiku. Punktace se týkaly zemské školní rady, menšinových škol, zemědělské rady, změny soudních obvodů aj. Punktace znamenaly v podstatě kapitulaci české politiky v jazykových otázkách a opuštění poţadavku rovnoprávnosti obou jazyků. Mladočeši punktace odmítli, coţ jim získalo masovou podporu české veřejnosti a staročeská strana ve volbách zcela propadla. Ústava 1920 1920 – 1923 vydány doplňky ústavy: př. na listovní tajemství ,jazykový zákon (jazykové právo vymezuje uţívání jazyků národnostních menšin, státním jazykem určen jazyk československý, zákony vydávány v jazyce československém). Doplněk z r. 1926 (17/1926 Sb.) – upravení uţívání jazyků před soudy a při vojenských záleţitostech. Bylo-li v okrese nad 20 % příslušníků menšiny, moţno uţívat tohoto jazyka v soudním procesu. Další jazyk. znalosti práva :
272
SZČD
Jazykové zákonodárství v ČSR Vlastní jazykové právo je nutné odlišovat od právních předpisů, zaručujících ochranu národnostních menšin. Právní normy z obou oblastí se ovšem prolínají. Jazykové právo se především zabývá vymezením a způsoby uţívání státního jazyka nebo uţíváním jazyka národnostních menšin. Nejprve bylo stanoveno, ţe se zákony pořizují v českém jazyce a do slovenského se vyhotovuje úřední překlad. Ale jiţ zákon z r. 1921 vychází z pojetí československého jazyka – tzv. čechoslovakismus, kdy zákony se vyhlašují v tomto jazyce a čeština a slovenština jsou si rovny. Jazykový zákon č. 122/1920 Sb. prohlásil v duchu Saint-Germainské smlouvy za státní a oficiální jazyka československý jazyk. Tento zákon přijalo NS ve stejný den jako ústavu (29.2.1920) a to na základě § 129 Ústavy. Podle tohoto zákona se uţíváním státního jazyka rozumělo: 1) úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků aj. 2) text bankovek a státovek 3) velicí jazyk v armádě Tento zákon dále stanovil, ţe soudy, úřady a orgány republiky, jejichţ působnost se vztahovala na soudní okres, který obývalo alespoň 20 % občanů jiného jazyka, byly povinny přijmout podání v tomto menšinovém jazyce a v témţe mu odpovědět. Za stejných podmínek byl veřejný ţalobce povinen vznést trestní ţalobu v příslušném jazyku. K provedení ústavního jazykového zákona bylo vydáno v r. 1926 vládní nařízení, které podrobněji upravovalo uţívání státního oficiálního jazyka. 1. díl – týká se soudů, úřadů aj. a jednání před těmito orgány. Upravoval se zde jazyk, pouţívaný při zkouškách všeho druhu, několik ustanovení bylo věnováno jazykovým menšinám (zejména právu pouţívat menšinový jazyk) 2. díl – týkal se samosprávných úřadů, zastupitelských sboru a veřejných korporací. 3. díl – upravovali se otázky dohledu nad udrţováním jazykových předpisů a pravidla, jak postupovat při sporech o uţívání jazyka. 4. díl – závěrečná ustanovení, mj. uvádělo, ţe pro Podkarpatskou Rus platí ustanovení jazykového nařízení, pokud neupraví jazykovou otázku sněm pro PR. Právní úprava národnostních menšin vycházela především ze Saint-Germainské smlouvy z r. 1919. Krom jiného se v ní ČSR zavázala zajistit přiměřenou výuku dětí příslušníků menšin v jejich mateřském jazyku při současné povinné výuce české řeči.
273
SZČD 57. A Vývoj postavení moravy VELKOMORAVSKÁ ŘÍŠE - mezinárodní postavení Velké Moravy se formovalo ke dvě mocným sousedům – východofrancké říši a byzantské říši - zatímco byzantská říše v těchto vztazích vystupovala jako vítaný spojenec, je vztah k Frankům naplněn boji a válkami o tato střetnutí začala aţ po smrti Mojmíra, za vlády jeho synovce Rostislava (846 – 870) o tomu se dlouho dařilo vzdorovat, nakonec byl zajat svým synovcem Svatoplukem a vydán Frankům o Svatoplukovi se podařilo vyjednat nezávislost, která byla stvrzena mírem uzavřeným ve Forchheimu v r. 1948, který obsahuje povinnost platit ročník poplatek za mír - Svatoplukovi se podařilo vybudovat mocnou středoevropskou říši, která zahrnovala Moravu a jiţní Slovensko, horní Odru a Povislí, Čechy a srbské kmeny v Luţici, Panonii a Blatensko - po Svatoplukově smrti se začíná jeho mohutná říše rozpadat ČS se postupně rozšiřoval a rozvíjel z původního jádra, kterým bylo vlastní přemyslovské panství v centru dnešních Čech. Postupně vznikl český stát jako rozsáhlý celek. Morava byla definitivně získána k ČS kníţetem Břetislavem a od 11. st., přes snahy ji odtrhnout, byla uznána jako nepopiratelná součást ČS. Slezsko bylo postupně připoutáváno k českému státu smlouvami, které uzavírali čeští panovníci se slezskými kníţaty (Polsko se vzdalo nároků na Slezsko r. 1339). Tyto smlouvy zaručovaly českému králi lenní svrchovanost nad kníţectvími a po vymření jejich drţitelů se stávaly bezprostředními lény českého krále, který zde vládl prostřednictvím hejtmanů. K českému státu patřilo i Kladsko, Václav II. získal Horní Slezsko, Krakovsko aj. a v r. 1300 titul krále polského. Pro syna Václava III. Získal uherskou korunu. Za přemyslovských nástupců, dynastie Lucemburků, jiţ král Jan získal definitivně Chebsko, po vymření rodu braniborského Horní Luţice, v letech 1327-1341 pak byla připojena kníţectví slezská. R. 1368 pak připojena Dolní Luţice (výplatou zástavy). Karel IV. vydal r. 1348 a 1355 dva majestáty, jejich obsahem jsou inkorporační listiny o přivtělení Moravy a Luţice k českému státu. Současně byla prohlášena nedělitelnost státu a šlechtě se dostalo právo odepřít poslušnost králi, který by tuto zásadu porušil. Od 14. st. je komplex těchto zemí nazýván „Corona regni Bohemiae“ – Koruna království českého (označení státu jako „koruna“ bylo ve feudální Evropě běţné, označovala nejen území státu, ale i osobní existenci státu. V personálním smyslu byla koruna tvořena šlechtou a králem). Odtud se povaţuje za vlastní jádro ČS království české a markrabství moravské, zatímco ostatní země jsou přivtěleny (inkorporovány). Stavovský stát znovu bylo potvrzeno připojení Moravy (1464), stejně jako vedlejších zemí, kníţectví slezských aHorní a Dolní Luţice. Kniha Tovačovská (1482 – 1490) – vznikla na Moravě a jejím autorem byl moravský politik Ctibor Tovačovský z Cimburka. Nabyla váhy zákona a pouţívala se do r. 1535. Potom byla pouţívána přepracovaná jako Kniha Drnovská. První část knihy T. byla věnována ústavním předpisů (vztah Moravy a Čech)
274
SZČD pro správu Moravy a Slezska bylo r. 1782 zřízeno společné gubernium moravsko-slezské sídlo v Brně. Zemský výbor Poslední orgán stavovské samosprávy, jeho vznik je nutno spojovat s právem povolovat berně, které bylo zemskému sněmu ponecháno i po r. 1627. Sněm po vyslovení souhlasu s výší berní volil pravidelně zvláštní komise k rozvrţení schválených daní. Odtud se vyvinula praxe, ţe si sněm volil komise, kterým svěřoval řízení všech záleţitostí, které mu ještě náleţely v období, kdy sám nezasedal. Kraje Od r. 1850 stará krajská správa přebudována, v Čechách vytvořeno 7 krajů, Morava 2, Slezsko 1. V čele stály krajské vlády. 1907 – nový volební zákon – do poslanecké sněmovny – zrušil kuriátní systém a zavedl systém jedinovolby. Předlitavsko rozděleno na volební okresy, ve kterých se ve všeobecných volbách volil vţdy jeden poslanec (výjimkou Halič, tam dva). Poslanecká sněmovna měla nyní 516 poslanců (Čechy 130, Morava 49 a Slezsko 15). Aktivní volební právo měli všichni muţi starší 24 let, pasivní od 30 let – ţeny a vojáci nadále nesměli volit. D. Paříţská mírová jednání - r. 1919 se konala mírová konference v Paříţi, na které se rozhodovalo o poválečném uspořádání Evropy, kde rozhodující slovo měly USA, VB, FRA,ITA, JAP. - výsledkem bylo podepsání mírových smluv s poraţenými státy a další dokumenty , které ve svém komplexu tvoří tzv. versailleský systém - čs. delegace byla vedená předsedou vlády K. Kramářem, mluvčím byl ministr zahraničí E. Beneš naše územní poţadavky: vedle historických území Čech, Moravy, Slezska (s celým Těšínskem), Slovensko a Podkarpatské Rusi, ţádala česká delegace Vitorazsko a Valticko (Rakousko), Kladsko, Hlučínsko a Hlubčicko (Německo - nyní Posko), a 5kilometrový koridor, který by spojoval republiku se srbo-chorvatským státem. - naše poţadavky se opíraly o argumenty historickoprávní, národnostní, strategické a komunikační. - tyto nároky nebyly ani zdaleka splněny
275
SZČD 57. B Občanský zákoník z r. 1811 Všeobecný občanský zákoník /1811/ - Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (AGBG) Nejprve vyhlášen v Haliči 1797, v r. 1811 vyhlášen s platností od 1.1.1812. autoři: Zeiller, Martini. Koncepce vycházela z římského práva a Koldínova zákoníku. Základním východiskem byla autorům přirozenoprávní teorie – zákon se odvolával na přirozený smysl zákona a přirozená právní základní pravidla při rozhodování soudců a přiznával člověku „vrozená, jiţ rozumem poznatelná práva“ (omezoval je pouze zákon). Základní rysy: všeobecnost a výlučnost – zákoník zrušil starší právní úpravu a platil bez výjimky pro všechny jako jediný. Výslovně odmítal otroctví a nevolnictví. Svou podstatou to byl zákoník burţoazní, zakotveny představy o neomezeném vlastnictví – tyto představy se promítly prakticky do všech ustanovení zákoníku včetně předpisů o manţelství a také byl základním důvodem toho, ţe zákoník platil po celý zbytek feudalismu a také v době Československé republiky aţ do r. 1950, kdy byl odstraněn tzv. Právnickou dvouletkou. Objevuje se zde institut děleného vlastnictví, ponechána koncepce lenního práva, tzv. dědičného pachtu, avšak jen jako mrtvá ustanovení. Instituce lén výslovně odstraněna 1862. Zákoník měl 1502 §, úvod a tři díly: 1) pojednával o právu osobním (včetně manţelství - jakási smlouva, uzavírá se v kostele, spory manţelské vyňaty z kompetence církevních soudů, vztahy rodičů a dětí aj.), 2) obsahoval ustanovení o právu k věcem a 3) pojednával o společných právech osobních a věcných. Zahrnuty všechny pozitivní předpisy – zrušení nevolnictví, manţelský patent, toleranční patent aj.
Novely viz 44 A
276
