1 0 0 NEJLEPŠÍCH HORORŮ

HORRORY 24.9.2007 12:36 Stránka 1

(K-černá plát)

10 0 NEJLEPŠÍCH

HORORŮ


(K-černá plát)


(K-černá plát)

10 0

NEJLEPŠÍCH

HORORŮ

NAKLADATELSTVÍ – POCHA C


(K-černá plát)

Výběr povídek provedli Stanislava Findejsová a Miloslav Švandrlík. Ilustrace Jiří Winter-Neprakta. Fotografie Vlastimil Malaska. Přebal, vazbu s použitím ilustrací Jiřího Wintera-Neprakty a grafickou úpravu navrhl Karel Kárász. Odpovědná redaktorka Blanka Kroupová. Vydalo Nakladatelství Epocha s.r.o., Kaprova 12, 110 Praha 1, v roce 2007. Druhé vydání. Sazbu, scany a litografie zhotovilo studio AG Design, spol. s r. o., Blažovského 543, 149 00 Praha 4. Vytiskl Akcent tiskárna Vimperk s.r.o. Špidrova 49, 385 01 Vimperk

Text © Miloslav Švandrlík, 2004, 2007 Illustrations © Jiří Winter-Neprakta, 2004, 2007 Photographs © Vlastimil Malaska, 2004, 2007 Typography © Karel Kárász, 2004, 2007 © Nakladatelství Epocha, 2004, 2007 ISBN 978-80-87027-47-9


(K-černá plát)

OBSAH Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Důkaz ze záhrobí aneb Poslední zločin markýze de Sade . . . . . . . 11 Druhý svědek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Dobrý rádce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Turkmenský vlkodav. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Viselcova intervence. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Loupež. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Ne zcela běžný proces. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 Imbecil. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Negalantní amant. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Konec čistotného pána. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 Lojza. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Bílý mužíček. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 Když to nevyjde. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 Pytlák. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 Sací koš. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 Bláznivý Lorenc. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 Malý soukromý hřbitov. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 Doktor Domián. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 Zlý trpaslík Otomar. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 Břitva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Parte. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 Svíčka na marách. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Žert krásné nebožky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 Takový krásný sklep. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 Přirozené vysvětlení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 Draculův švagr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 Zjevení u Botiče. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 Geniální plán. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 Árie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 Farářova rada. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 Zvuková transfuze. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 Experiment v myslivně. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159

5


(K-černá plát)

Sen. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 Náhrobní kameny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 Zvědavost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172 Upírův krátký život. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 Médium. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .179 Milenka mrtvého. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186 Smrt výrobce rachejtlí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 Domek v údolí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 Zubatý Matěj. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199 Nesprávné tělo. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202 Návrat do vlasti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213 Úplňky v Kutné Hoře. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216 Uškrcená laborantka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222 U Matěje Šenkýře. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225 Ďábel z Kujče. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229 Králíci se nedočkali. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236 Poprava na Krambergu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240 Pruský palaš. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247 Ideální gorila. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256 Hodnotná strava. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259 Modrá voda. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 264 Suverén. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 272 Othello až za hrob. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277 Historické poslání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 283 Imitátor. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286 Vlkodlak měl smůlu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 289 Pohřební vůz. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 295 Rakev do domu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 303 Mejdan. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 310 Když se měsíc šklebí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 314 Mňoukavý hotel. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 316 Filmová zkouška. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 319 Mstivý šašek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 326 Kaplička. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 330 Ježíšmarjá!. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 334 Kníže hrůzy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 339

6

100 NEJLEPŠÍCH HORORŮ


(K-černá plát)

Kibic. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 341 Děda pod jabloní. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 347 Okno do hřbitova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 349 Monstrum. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .353 Někdy to nevyjde. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 357 Obchodnice s nadějemi. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .361 Raz ťa podrežem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 365 Pacient. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .367 Ryšavý kovář. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .374 Pták smrti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 380 Návrat. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 384 Tajemství hřbitova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 387 Sokolí hnízdo. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .406 Stradivárky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 410 Proč mě zachránil?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 415 Guláš. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 420 Kulturní pracovník. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 425 Jeden musel zemřít. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 428 Varování ze záhrobí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 432 Nepožádáš manželky přítele svého. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 437 Pavouček. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 448 Příležitost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 452 Zrušený vlak. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 460 Vražda slečny Švejdové. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 463 Trochu nešťastná záliba. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 468 Trestající anděl. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 471 Kostlivec z Černého močálu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 476 Nebezpečná trasa. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 481 Trojbarevná Penelopé. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 490 Staré hodiny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 495 Zcela nezbytná vražda. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 498 Trojí leknutí Roberta Brůny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 509 Horory M. Švandrlíka ve filmovém zpracování. . . . . . . . . . . . . 518

Obsah

7


8

(K-černá plát)



(K-černá plát)

Předmluva Jsou lidé, kteří se hororů děsí a jsou jimi znepokojeni. Neprávem. Horor je pikantní literární útvar pro lidi vyrovnané, spokojené a mírně znuděné. Nehodí se pro ty, kteří žijí ve stresu či neštěstí a kolem nichž se hromadí katastrofy. Pro ty jsou horory jen dalšími hřebíčky do rakve. Čím je ale člověk šťastnější, najedenější, znuděnější a bezkonfliktnější, tím spíše zatouží po změně, kterou může být chvíle strachu a hrůzy. Pochopitelně nesmí jít o jev nevratný a děs, kterého se nezbavíme. Ti, kterým bezprostředně nic nehrozí, se rádi bojí. S rozkoší se tetelí strachem. Mám s tím své dávné zkušenosti. Jako zdravé a spokojené dítě jsem býval často večer sám doma. Rodiče hráli ochotnické divadlo a buď zkoušeli, nebo schůzovali. V té době jsem se programově a velice rád bál. Zalezl jsem pod peřinu a představoval si, že mi hrozí smrtelné nebezpečí. Každé zapraskání, zašustění nebo mňouknutí kočky provokovalo a jitřilo mou fantazii. Rozliční duchové, netvoři a bubáci se houfovali, aby zahájili neúprosný útok. Na chodbě před mým pokojem stál umrlec ze Svatební košile, babizna z pohádek bratří Grimmů a nesmrtelný Kostěj. Všichni si na mne brousili zuby a hodlali zmařit můj mladý život. Tak to pokračovalo i v následujících létech. Kdykoliv jsem byl, jak se dnes říká, v pohodě, zatoužil jsem po nových hrůzných zážitcích. Prožíval jsem katastrofy, bojoval s příšerami, padal do hrobů a prchal před upíry. Bylo to nádherné! Kdykoliv se ale životní situace zhoršila, změnil se i vkus. Bolesti, strasti, neúspěchy či deprese rázem zaplašily veškerá strašidla. Člověk, který se ocitne na samém okraji propasti, nepotřebuje, aby mu někdo ze zálohy strčil do zad. Tady jde veškerá škodolibost stranou a terapie musí být změněna. Tohle mám vyzkoušené, dokonce i jako autor. Horory mohu psát jen tehdy, když se cítím náramně dobře a děsím lidi, kteří tím nejsou zaskočeni. To však rozhodně neznamená, že na své bubáky nevěřím! Že si s nimi jen tak pohrávám, nebo si je dokonce vymýšlím! Z toho mě opravdu nikdo nesmí podezírat. Jsem s nimi dokonce jedna ruka, ale na scénu je

9


(K-černá plát)

pouštím obezřetně. Ani upíři a vlkodlaci si přece nemohou dělat to, co sami chtějí. I oni musí respektovat nějaká pravidla. Jejich úkolem je strašit, seznamovat čtenáře s tajemnými silami a přesvědčovat je, aby co nejrychleji odhodili omšelý a zvetšelý materialistický balast. Kdo to alespoň na chvíli nedokáže, neměl by horory číst. Nemůže totiž prožít tu zvláštní rozkoš z toho, když se mu za krk posadí Hrůza a milosrdně mu stiskne hrdlo. Je to stejně báječný pocit, jako když propadneme bujnému veselí, které nás vytrhne z beznadějného smutku. To však je nutno vyzkoušet, a my to můžeme pouze doporučit.

Březen 2004

10

Předmluva


(K-černá plát)

DŮKAZ ZE ZÁHROBÍ aneb Poslední zločin markýze de Sade Snad už po padesáté byl pan Trubač zván na spiritistickou seanci, a vždy bezúspěšně. Je to všechno naivní mysticismus, odpovídal, nebo cílevědomý podvod. Posmrtný život je nesmysl, neboť člověk je pouze organizovaná hmota. Kdo říká něco jiného, ten lže. Kdo lže, ten krade. A se zloději nemám zapotřebí se stýkat! Pan Trubač byl zásadový člověk. Padesáté první pozvání však přišlo zcela nečekaně od kypré vdovy Slavíčkové. Tato dáma se panu Trubačovi velice zamlouvala, neboť z ní dýchalo živočišno a ani v nejmenším nepřipomínala nedomrlé stíny posmrtného života. Leč i ona zřejmě propadla mystice a značně jí holdovala. „Pane Trubač,“ říkala mu, „inteligentní člověk nemá mít předsudky. Ba právě naopak. Jeho povinností je podívat se na vše vlastníma očima a stavět argument proti argumentu.“ „Člověk je organizovaná hmota,“ hučel pan Trubač, „to věděli už klasici, a já to vím rovněž. Pro mne existuje pouze věda!“ „Máme teď nové médium,“ předla vdova Slavíčková, „je to promovaná filoložka a velice milé děvče. Máme s ní nesmírné úspěchy a duchové velikánů přicházejí jako na objednávku. Minulý týden s námi pohovořili Goethe, Shakespeare, Edgar Wallace a Mozart. V pondělí nás navštívili Cervantes, Hitler, Eliška Krásnohorská a Konfucius. Všichni k nám promlouvali ústy našeho média.“ „Podvod,“ mávl rukou pan Trubač. „Promovaná filoložka – už to ve mně budí podezření. Nesmysl, humbuk, šálení smyslů!“ „Ale někteří velikáni se zhmotnili!“ triumfovala vdova. „Z uší média proudila bílá pára, vznášela se nad jeho hlavou a dostávala obrysy lidské postavy.“ „Přelud, halucinace, klam!“ odtušil pan Trubač. „Ale proč se nepřesvědčíte?“ zaúpěla paní Slavíčková. „Zvu vás srdečně na dnešní seanci. Nebo se snad obáváte, že by tam váš materialismus vzal zasvé?“ „Já že se obávám?“ zvolal pan Trubač. „Mé názory nemohou být vyvráceny, neboť stojí na vědeckém podkladě. Té seance se zúčastním

11


(K-černá plát)

a odhalím podvody, ať je bude páchat kdokoliv. Madam, dnes večer mne můžete očekávat!“ Seance u vdovy Slavíčkové se zúčastnilo dvanáct lidí obojího pohlaví. Přítomní byli většinou starší, vážení občané, oblečení jako na koncert České filharmonie. Pergamenové tváře, obřadné potřásání rukama a teoretické úvahy o posmrtném životě, to pana Trubače vydražďovalo až k nepříčetnosti. Pouze díky diplomacii vdovy Slavíčkové neexplodoval a nevybílil to mystické hnízdo jako venkovskou hospodu.

12



(K-černá plát)

Potom přišlo médium. Bledá dívka s rozpuštěnými černými vlasy vplula do pokoje, jako by pro ni neexistovala zemská přitažlivost. Pokynula všem hlavou, nepatrně se usmála a posadila se do čela kulatého stolu. To byl povel i pro ostatní. Společnost si sedla kolem stolu a sousedé se vzali za ruce. Pan Trubač seděl vedle vdovy Slavíčkové, zatímco z druhé strany se chápal jeho ruky trudovitý pán s šedivým ježkem. Pak někdo zhasl světlo. „Počkat!“ vykřikl pan Trubač. „Proč se zhasíná? Rád bych si ty duchy pořádně prohlédl!“ Kdosi mu netrpělivým hlasem vysvětlil, že nejen každá hra, nýbrž i každý vážný experiment má svá pravidla. I řada živočichů potřebuje noc ke svému intenzivnímu životu a s duchy je tomu nejinak. Nemůžeme jim předpisovat, jak se mají chovat, ale sami se musíme přizpůsobit jejich možnostem. Pan Trubač cosi zamumlal, ale ucítil stisk ruky vdovy Slavíčkové a to ho přimělo k tomu, že zmlkl. Zato začalo mluvit médium. Křehká promovaná filoložka nejprve delší dobu vzdychala a propadala extázi, aby posléze pronesla hlubokým mužským hlasem: „Býval jsem zvyklý na vybranější a zajímavější společnost, než je tato. Je trapné být otrokem otroků, i když za jistých okolností si člověk nemůže vybírat.“ V místnosti to zašumělo nevolí. „Tohle přece není Jan Neruda!“ zvolala jedna z dam. „A my s manželem jsme na něho intenzivně mysleli!“ „Kdo jsi, duchu?“ zahýkal kdosi. „Rci nám své jméno!“ „Jsem markýz de Sade,“ odvětilo médium, „a ačkoliv duchové nemají tak vyhraněné chtíče jako lidé, způsobilo by mi dost radosti, kdybych vám mohl do kávy nasypat arzén a chvíli sledovat vaše zažívací potíže.“ „Pane Sade,“ zamumlal mužský hlas, „my sice nejsme šlechtici, ale na rozdíl od vás víme, co je slušnost, pořádek a morálka. Vyvolali jsme vás pouze z vědeckých důvodů.“ „Ze stejných důvodů bych z vás za živa stahoval kůži,“ odpověděla promovaná filoložka nádherným hlasem. „Pane Sade,“ zašvitořila jakási dáma. „Mohl byste se zhmotnit? Udělejte nám to k vůli!“ Důkaz ze záhrobí

13


(K-černá plát)

Médium proneslo sprosté slovo, ale pak se děly velice podivné a záhadné věci. Z ucha promované filoložky se počalo řinout cosi mléčně bílého, stoupalo to nad hlavu jako kouř a začalo se to srážet v obrazec, který se ustavičně měnil, rostl a mohutněl, až konečně nabyl obrysů lidského těla. Tato podoba ovšem nebyla dokonalá. Spíš to připomínalo krejčovskou pannu, pohupující se ve volném prostoru a zcela ignorující zemskou přitažlivost. Společnost zahučela překvapením a posvátnou hrůzou. K tak znamenitému a přesvědčujícímu zhmotnění v této místnosti dosud nedošlo. I pan Trubač byl v prvním okamžiku šokován. Valil na ten div oči, svíral křečovitě ruce svých sousedů a přetěžce dýchal. Ale pak si vzpomněl na vědu a na své zásady. „Podvod!“ vykřikl nepřirozeným hlasem. „Šalba a mam! Posmrtný život neexistuje! Člověk je organizovaná hmota!“ V tom okamžiku to mlasklo. Pan Trubač obdržel důkladnou facku, ačkoliv ani jeden ze sousedů nepustil jeho ruku. Bylo to nesmírně prapodivné. „Facka není žádný argument!“ zvolal pan Trubač. „A já na pouťové triky nenaletím! Z toho jsem již vyrostl! Jste-li pan Sade, tedy mi to dokažte způsobem, o němž bych absolutně nemohl pochybovat. Za svého života jste hýřil nápady, prokažte tedy svou originalitu i po smrti!“ Nastala chvíle hrozivého ticha. Přítomní tuhli děsem nad Trubačovou odvahou a markýz zřejmě připravoval nesporný důkaz, který na něm byl požadován. Pak se ozval řezavý smích. To, že vycházel z hrdla něžné dívky, znásobovalo panující hrůzu. I pan Trubač se proti své vůli začal chvět. A znovu ten neklidný, krutý a ďábelský smích, jakého je schopen jen netvor nebo satan. A pak se to stalo. Vdova Slavíčková zachroptěla, pustila ruce svých sousedů a zhroutila se na židli. „Světlo!“ vykřikl pan Trubač. „Rozsviťte světlo!“ Trvalo to několik vteřin, které se zdály věčností. Pak se rozsvítil lustr a veškeré nepřirozeno naráz zmizelo. V čele stolu se probouzela promovaná filoložka a nechápavě mžourala očima. Zájem přítomných však patřil vdově Slavíčkové, která doslova visela na své židli a nejevila známky života. Ani to nemůžeme očekávat od člověka, který má proříznuté hrdlo. Na podlaze nedaleko kaluže krve ležela krásná zdobená břitva. Přivolaní pracovníci kriminálky neměli mnoho práce. Břitva byla

14



(K-černá plát)

zcela nepochybně vražednou zbraní. A na její rukojeti s velkým vykládaným „S“ objevili kriminalisté zřetelné otisky jediného člověka. Patřily panu Trubačovi.

DRUHÝ SVĚDEK Pan Sobol je koncentrovaná tajuplnost. Metafyzik, expert přes záhrobí a perfektní statistik zjevení, strašidel a upírů. Na vlastní oči viděl zakletého mnicha v bechyňském klášteře, rozmlouval s duchem Františka Palackého při spiritistické seanci v Jablonci a podle tvaru lebky dovede bezpečně určit budoucího upíra. Upřímně řečeno, nikdy jsem pana Sobola nebral vážně, protože jsem člověk zemitý a nadto mám v úmyslu se počtvrté oženit. Starostí mám nad hlavu a tajnosti onoho světa mě vzrušovaly asi jako degenerace lesních včel v Brazílii a na území Latinské Ameriky vůbec, o čemž jsem se dočetl v jakémsi magazínu. Když mi však pan Sobol sdělil, že jsem budoucí upír, začalo mi to vrtat hlavou. „Poslyšte, pane Sobol,“ řekl jsem, „takové věci se neříkají jen tak. Slovo není plácnutí do vody. Nařknete pracujícího člověka...“ „Jaképak nařknutí?“ zvedl obočí pan Sobol. „Neřekl jsem, že se dopustíte trestného činu, a nikdy bych nic takového nevypustil z úst. Z tvaru vaší lebky jsem ovšem usoudil na budoucí upírství a nesmlčel jsem vám to, abyste tomu mohl zamezit.“ „Ono tomu jde zamezit?“ divil jsem se. „Ovšem!“ přisvědčil znalec záhrobí. „Jinak bych vás přece zbytečně neděsil. Stačí, aby se váš pohřeb konal žehem, a jste zachráněn. Upíři se rekrutují pouze z řad těch, kteří byli pochováni do země.“ Chvíli jsem usilovně přemítal. „Nejsem přítel žehu,“ zamumlal jsem, „ale za jistých okolností bych byl ochoten ho podstoupit. Avšak je tu ještě jedna závažná věc, pane Sobol! Kdo mi může zaručit, že mluvíte pravdu? Že jen tak nefantazírujete? Můžete ten svůj názor nějak dokázat?" „My vědci,“ řekl pan Sobol, „můžeme i zcela nesporné pravdy dokázat jen zřídkakdy. Jestliže věda tvrdí, že každých osmdesát miliard let

15


(K-černá plát)

nastává exploze celého vesmíru, nemůže vás zcela přesvědčit, leda byste si na tu budoucí explozi padesát šest miliard let počkal. Když astronom prohlásí, že jeden z Marsových měsíců se zpožďuje za sto let o jednu vteřinu, těžko mu to vyvrátíte. A podobně je to i se mnou... Vyřkl jsem svou teorii a je na vás, jestli se dle toho zařídíte.“ „To byste taky mohl prohlásit, že se ze mne stane příští úterý krocan,“ zavrčel jsem, „a já abych ze starostí nevyšel.“ „Takové tvrzení by bylo krajně nevědecké,“ oponoval mi pan Sobol, „neboť metafyzika má své přísné a neměnné zákony. Právě tak jako matematika, fyzika a chemie. Já, který jsem na vlastní oči viděl zakletého mnicha...“ „Mohl jste mít halucinace!“ vykřikl jsem. „Abych takové věci stoprocentně uvěřil, potřeboval bych ještě alespoň jednoho svědka. Jestli mě seznámíte ještě s jedním věrohodným občanem, který viděl to, co vy, budu vám věřit každé slovo.“ „Pokusím se o to,“ pravil suše pan Sobol, „přijďte večer k Zelenému džbánu!“ Samozřejmě jsem se nemohl dočkat večera a sotva jsem do sebe vpravil zeleninový karbanátek s rýží, upaloval jsem do hospody. Sedl jsem si ke stolu v rohu lokálu a čekal jsem. Upíjel jsem pivo a pokukoval po velkých nástěnných hodinách. Pan Sobol zřejmě nijak nepospíchal. Teprve krátce po osmé hodině vstoupil do místnosti a přivedl s sebou vychrtlého staříka s horečnatým pohledem. „To je můj přítel Martin Patočka,“ usmál se mile pan Sobol, „seznámil jsem ho s vaší nedůvěrou k mým poznatkům a on mě ujistil, že vás plně uspokojí.“ Podali jsme si ruce. Ačkoliv jsem si staříka prohlédl velice pozorně, nezjistil jsem na něm nic podezřelého. Vypadal poctivě a důvěryhodně. „Tak to je váš druhý svědek?“ řekl jsem. „Ano, to je můj svědek,“ odvětil pan Sobol. „Já sám se bohužel musím vzdálit, neboť jsem dostal pozvání na velice zajímavou seanci. Poroučím se, pánové!“ Osaměli jsme s panem Patočkou a já jsem čekal, kdy začne vyprávět. Nedočkal jsem se. Stařík mlčky popíjel pivo, občas se na mne usmál, a to bylo tak dalece všecko. „Tak vy jste přesvědčen o existenci nadpřirozena?“ zeptal jsem se ko-

16



(K-černá plát)

nečně sám. „Věříte v duchy, upíry, strašidla a podobné věci?“ Pan Patočka němě přikývl. „A mohl byste to nějak dokázat?“ otázal jsem se. Následovalo nové přikývnutí. Jenomže přikývnutí není žádný důkaz a stařík se k vysvětlování rozhodně neměl. „Víte, co si myslím?“ vybuchl jsem. „Že si s panem Sobolem ze mne děláte dobrý den!“ Rázně zavrtěl hlavou. „Tak, proboha, mluvte!“ naléhal jsem. „Důkazy! Chci slyšet důkazy!“ Mlčel a vychutnával plzeňskou dvanáctku. Bylo mi jasné, že s tímto divným, mlčenlivým patronem nepohnu. Odevzdaně jsem se opřel o lenoch židle a čekal jsem. Krátce po jedenácté hodině se náhle zvedl ze židle. „Zaplaťte,“ řekl suše, „půjdeme!“ „Kam teď...?“ podivil jsem se, ale zaplatil jsem. Vyšli jsme na ulici. Byla pustá a temná, naproti v zahradě se rozštěkal pes. „Doprovodíte mě laskavě?“ zeptal se stařík celkem zbytečně. „Nemám to daleko.“ Pokrčil jsem rameny, neboť se mi nezdálo, že by mě mohl ještě něčím překvapit. Tím spíše, že i nyní byl skoupý na slovo. Šli jsme mlčky liduprázdnými ulicemi. Trochu mě překvapilo, když zahnul ke hřbitovu, Druhý svědek

17


(K-černá plát)

ale následoval jsem ho bez odporu. Jen mi začalo o poznání rychleji bít srdce. Došli jsme k hřbitovní zdi. „No, já jsem doma,“ řekl. „Děkuji vám za příjemný večer.“ Otevřel jsem překvapením ústa. „Jakto doma? Jste snad hrobník? Nebo...?“ Ale stařík mě nenechal dlouho na pochybách. Jako by neexistovala zemská přitažlivost, přenesl se lehce přes plot a jako nůž do másla se vnořil do hrobu pod mohutným kaštanem. Hlína se za ním zavřela jako hladina jezera. Zůstal jsem chvíli stát jako přimrazen. Vtom padl na pomník odlesk pouliční lampy a já jsem mohl s námahou přečíst: MARTIN PATOČKA ✝ 16. V. 1952.

DOBRÝ RÁDCE Marčík se vděčně díval na obraz strýce Eduarda a nemohl se ubránit slzám dojetí. Eduard Marčík byl skvělý a mimořádně nadaný muž. Komunisté ho zbavili jmění, domů i továrny, a on si dovedl poradit. Vyznal se v motorech, byl organizačně zdatný, s každým se dovedl domluvit a odpočíval, jen když měl smrt na jazyku. Měl také mimořádný cit pro rodinu a každým okamžikem cítil zodpovědnost k jejím členům. Když zemřel jeho bratr, pomáhal vdově a staral se o děti jako o vlastní. To mohl potvrdit zejména Mirko Marčík, který se rozhodl pro uměleckou dráhu. Když řekl strýci, že chce studovat baletní oddělení konzervatoře, starý pán se trochu pobavil a ušklíbl. „Kdybychom žili v normálních časech,“ řekl, „asi bych ti polámal nohy, abys na to nemohl ani pomyslet. Dneska je to ale to nejlepší, co můžeš udělat. Budeš poskakovat po jevišti bez většího nebezpečí, že tě zavřou jako třídního nepřítele. Umělectví se v této době vyplácí.“ Tak dostal Mirko Marčík strýčkovo požehnání, což se rovnalo příslibu, že dostuduje bez finančních problémů. Se strýčkovou velkorysostí se dalo počítat. Mirko si neměl na co stěžovat. Strýc nepřekypoval nadšením ani obdivem k synovcovu talentu, ale svědomitě ho vydržoval.

18


(K-černá plát)

„Budeš prvním baleťákem v naší rodině,“ poškleboval se při tom, „a když jméno Marčík neuvidím na vývěsním štítu solidní firmy, přečtu si ho aspoň na plakátu. Ale taková je doba a já nemám právo proti tvému hopsání mocensky zasáhnout. Ale jak už jsem ti řekl, za normální situace bych ti bez výčitek svědomí přerazil nohy!“ Mirko se při těchto slovech usmíval, protože normální doby v této zemi nikdy nenastanou. Bude-li usilovně pracovat, může se někdy stát zasloužilým umělcem, ale nikdy kapitalistou. Konzervatoř Mirko dokončil několik týdnů po strýcově smrti. Nemohl jej tudíž pozvat na předváděčku své první velké role. Strýc si nepřečetl ani pochvalné kritiky, označující Mirka za objev roku. Je ovšem otázka, jak by na to reagoval. Balet rozhodně nepatřil k jeho prioritám a tanečníky nepovažoval za elitu národa. Zřejmě by tu slávu odbyl přezíravým či shovívavým úsměvem. Mirko Marčík se s elánem vrhl do uměleckého života. Ale krátce poté došlo k nečekané změně, kterou málokdo předpokládal. Po sametové revoluci v listopadu 1989 se situace začala vracet tam, kde byla před čtyřiceti lety. Došlo k restitucím a nápravě majetkových křivd. Mirka to dokonale zaskočilo. Nic podobného jej ani ve snu nenapadlo. Rodinný majetek už dávno oželel, pokud se tím vůbec kdy zabýval. Žil jen pro své umělecké poslání a největší rozkoší pro něj bylo mít hlavu v oblacích. Toužil po dalších uměleckých úkolech, při jejichž plnění pociťoval bezmeznou slast. Ale životním realitám nemohl dost dobře uhnout. Bylo třeba převzít kdysi ukradený majetek a rozhodnout, jak s ním naložit. Proto také nyní stál před strýcovým obrazem, jako by se s ním chtěl poradit. „Strýčku,“ mumlal poněkud provinile, „zřejmě mou reakcí na společenské změny nebudeš nadšen. Vždycky jsi byl ke mně štědrý a velkorysý. Celkem jsme si rozuměli, ale v této chvíli bychom se možná dostali do konfliktu. Ty bys stanul u kormidla rodinného majetku a nutil bys mě, abych se účastnil jeho rozhojňování a zvelebování. Rodinný podnik byla tvá chlouba a stala by se smyslem tvého života. Ale já jsem jiný, drahý strýčku! S tvou pomocí jsem se stal umělcem, a tím chci také zůstat. Vždycky jsem po tom toužil a teď od toho nemohu ustoupit, přestože se doba velmi podstatně změnila. Ty bys to zvládl, ale já ne. Tím spíš, že mě ke změně názoru nemůžeš donutit. Byl jsi silná osobnost a zřejmě bys mi mé rozhodování jaksepatří zkomplikoval. Kdoví, jestli by ses neDobrý rádce

19


(K-černá plát)

rozčílil a nechtěl mi opravdu zlomit nohy. Ale já bych stejně nepovolil, strýčku. I já jsem osobnost a prosadím se v celé kulturní Evropě. Víš, kam mě pozvali? Do Madridu, strýčku! Budu tančit pro náročné španělské publikum. Řekni sám – není to kolosální úspěch? Ale nemusíš se bát, že s rodinným majetkem naložím špatně. Už jsem mluvil s dvěma advokáty, kteří mi poradí. Seženou i schopného správce a daňové poradce. Já se nebudu o nic starat a budu dostávat nějaké peníze na přilepšenou. Možná že založím nadaci pro přestárlé tanečníky a budu sponzorovat baletní divadlo. Co říkáš, strýčku, schvaluješ mé záměry?“ V té chvíli se Mirkovi zdálo, že strýcovy oči vzplály hněvem. Jejich pohled baleťáka doslova proklál. Pak se obraz zlověstně rozkýval, vyrval ze zdi skobu a zřítil se dolů. Neminul svůj cíl a Mirko tuto skutečnost kvitoval bolestným zaúpěním. Potom klesl k zemi a zoufale naříkal, neboť tušil, že je vážně zraněn. Totéž konstatoval v nemocnici i primář Salata. „Máte zlomeny obě nohy, mistře,“ určil diagnózu, „a nebudu zakrývat, že jde o velice ošklivé fraktury, které se jen tak nezahojí.“ To Mirko nerad slyšel. „A co mé umění, pane primáři?“ upřel na lékaře svůj hebký pohled. „Budu moci ještě někdy tančit? Umělecký balet je můj život!“ „Jestli ještě někdy budete tančit,“ zavrčel primář, „tedy jedině tango nebo mazurku. Na umělecký balet zapomeňte.“ „To nelze,“ zaúpěl Mirko, „zasvětil jsem umění celý svůj život. Nebudu-li moci tančit, zemřu.“ Ale svůj slib nesplnil. Ještě na vozíku se začal zajímat o stav rodinného jmění a zjistil, že je to vzrušující záležitost. Utěšená náplň života. Když to vezmu kolem a kolem, předl, baletní umění je záležitost velice krátkodobá. Po třicítce začne tělo ochabovat nebo se objeví různé choroby. Umělec chátrá fyzicky i psychicky. Po chvilce úspěchu následuje dlouhé období retardace, rezignace, útlumu, a někdy i zoufalství. A to všechno po letech usilovné dřiny. Dobrý podnikatel takové problémy nemá. Půjdu-li ve strýcových šlépějích, bude ze mne spokojený milionář. Proč by mi pro štěstí neměly stačit tango a mazurka. Mirko Marčík vděčně pohlédl na strýcův obraz, který opět visel na svém místě. „Děkuji ti, strýčku,“ zašeptal invalidní synovec, „žes mi přelámal nohy! Naznačils mi tím cestu, ze které nikdy nesejdu. Díky!“

20



(K-černá plát)

Tvář na obraze se rozjasnila. Poté zaslechl Mirko strýcův laskavý, milující hlas. „Rádo se stalo, chlapče, mám z tebe radost!“ Obraz se zachvěl, ale skoba tentokrát držela pevně.

TURKMENSKÝ VLKODAV Chtěl jsem si pořídit velkého čistokrevného psa, a protože jsem tak trochu snob, obrátil jsem se na odborníky. Ti mi doporučili středoasiata, kterému se dříve říkalo turkmenský vlkodav. Je to přírodní plemeno a o jeho povaze lze říci jen to nejlepší. Znamenitý hlídač a obranář, ale také přítulný kamarád, který je svému pánovi bezvýhradně oddán. Je odolný a pro větší zahradu, jakou vlastním já, bude skutečnou ozdobou. Jakožto úspěšný podnikatel jsem těm doporučením naslouchal s pozoruměním. Není špatné, když člověku konkurenti závidějí nejen parkovou zahradu, ale i vznosného psa nevšední rasy. Navíc inteligentního zabijáka, který ví, komu podat packu a komu se zakousnout do hrdla. Dlouho jsem se nerozmýšlel a jak to šlo, vypravil jsem se za chovatelem středoasiatů Vratislavem Holoubkem. Tak jsem se po dlouhé době opět dostal na Valašsko. Vratislav Holoubek bydlí šest kilometrů od Vsetína a vypadá spíše jako Hanák. Zřejmě proto, že se narodil v Olomouci. Přesto mi nenabídl tvarůžky, ale brynzu, načež mě seznámil s Bertou, překrásnou turkmenskou vlkodavkou. Nejskvostnějším psem, jakého jsem kdy viděl. Určitě by zadávil i mohutnější zvíře, než je vlk. Ostatně pan Holub to rád potvrdil. „Má to v genech,“ zamlaskal, „a nedovede se tomu vzepřít. Po tisíciletí chránil stáda ovcí a majetek svého pána. Neustoupil by ani před tygrem. Jeho odvaha nezná mezí. Jestli si ho pořídíte, budete nejen spokojen, ale přímo nadšen.“ Berta se mi opravdu líbila. Tím spíš, že se nepokoušela vnořit své nádherné tesáky do mého hrdla. Hleděla na mne přívětivě a přátelsky mi olízla nos. Z jejího pohledu čišela dobrota a laskavost. Pes, po jakém jsem toužil. Milý, vlídný, ale také oddaný a nebojácný.

21


(K-černá plát)

„Když se rozhodnete pro turkmenského vlkodava,“ usmíval se Vratislav Holoubek, „bude to největší terno vašeho života. Jako kdybyste toužil po autě a vyhrál mercedes.“ Vůbec jsem o tom nepochyboval. Ani cena nebyla rozhodující. „A kdy budou štěňata?“ zeptal jsem se. „Byl bych rád, kdyby byla od Berty.“ Holoubek chápavě přikývl. „Budou od Berty,“ slíbil, „a také od Arlanda, nejskvostnějšího vlkodava všech dob. Vyhrál veškeré soutěže, kterých se zúčastnil, a okouzlil všechny, kteří se s ním dostali do styku. Samozřejmě kromě vlků.“ „Pochopitelně,“ přikývl jsem, „ale k tomu pravděpodobně moc příležitostí asi neměl.“ Holoubek se zachmuřil jako pirát, který se rozhodl vyprávět mimořádně krvavý příběh. „Arlando byl nekompromisní,“ řekl, „a na své vlastnosti bohužel doplatil. Dnes již není mezi námi a vy si za pár týdnů vyberete mezi posledními z jeho potomků.“ „Prohrál v boji s vlkem?“ hádal jsem. „Dal se do rvačky s celou smečkou a podlehl přesile?“ „To je směšné!“ odmítl mou domněnku Holoubek. „Arlando by se nelekl stáda slonů, natož pak smečky obyčejných vlků. Všechno se odehrálo úplně jinak. A vy máte konečně právo to vědět.“ Učinil dramatickou pauzu a pokračoval. „Arlando byl psí génius. To, že nenáviděl vlky, bylo samozřejmé. To měl v genech a u vlkodava se tomu nikdo nepodiví. Ale Arlando dovedl rozpoznat vlka i v lidské podobě – neboli vlkodlaka.“ „Počkat,“ vykřikl jsem, „teď mi tu vyprávíte pohádku! Nebo chcete vážně tvrdit, že mezi námi žijí vlkodlaci?“ „Samozřejmě!“ řekl chovatel. „Sám Arlando zlikvidoval tři. Proto také již není mezi námi.“ „On zakousl tři lidi?“ žasl jsem. „Tři vlkodlaky,“ opravil mě, „jen nedopatřením za lidi považované. Kdyby je vyřídil v jejich vlčí podobě, nikdo by z toho nic nevyvozoval.“ Musel jsem se dovědět víc. Arlando byl nejmilejší pes, jakého jsem kdy měl,“ vzpomínal Holoubek, „a je otcem patnácti vlkodavů, které jsem prodal většinou do

22



(K-černá plát)

Turkmenský vlkodav

23


(K-černá plát)

ciziny. Ti, kteří se narodí Bertě, budou poslední a je to obrovská škoda. Musel byste, příteli, Arlanda znát! Nedal jsem bez něho ránu a jezdil s ním po celé střední Evropě. Mou vášní jsou atypické závody dřevařů nebo chovatelů ovcí. Tam se lze totiž nejčastěji setkat se zakuklenými vlkodlaky. Píši o těchto tvorech knihu a Arlando byl mým jediným pomocníkem. Na prvního vlkodlaka jsme narazili na východním Slovensku. Jmenoval se Jano Kožár a umístil se na druhém místě ve stříhání ovcí. Shodli jsme se okamžitě s Arlandem na jeho utajované identitě, a tak jsme byli nuceni zasáhnout. Vlkodlaky je třeba vyhubit. V tom se mnou doufám souhlasíte. Jsou to zrůdy, i když tak mnohdy nevypadají. Ten Kožár měl tak znamenitou masku, že ho nikdo z účastníků závodu neodhalil. Jedině já a Arlando jsme nebyli ani vteřinu na pochybách. Uvědomil jsem si, že musíme jednat, a mou povinností je dát Arlandovi příležitost k rychlé akci. Vymyslel jsem to znamenitě a z místa činu jsme včas uprchli. Druhým vlkodlakem, kterého jsme zlikvidovali, byl Polák z Jelení Gory, dřevorubec Zenon Sviecko. Soutěžil v porážení stromů a překonal i favorizované Kanaďany. Byl to bodrý chlapík, který zpočátku unikal mé pozornosti. Teprve když Arlando významně zavrčel, pochopil jsem a omluvil jsem se za svou zpozdilost. Pak jsme Sviecka vyřídili stejně rychle jako předtím Kožára. Zmizeli jsme rychle a ještě v témže měsíci našemu útoku neodolal bača Harazim, údajně Valach z Kotár. Mohli jsme být spokojeni, protože tři zabití vlkodlaci – to byl velice slušný výsledek. Naprosto jsem nepočítal s tím, že si ty tři likvidace dá někdo dohromady a vydá se po naší stopě. Ale stalo se. Soukromý detektiv Skulina, obdivovatel turkmenských vlkodavů, odhalil pravdu a přišel za mnou s návrhem, který jsem byl nakonec nucen přijmout. Musel jsem trojnásobného vítěze nad vlkodlaky Arlanda utratit, aby nedošlo k rozuzlení daleko horšímu. Detektiv Skulina nakonec přijal úplatek a vybral si Arlandova syna Archibalda s tím, že náš případ odloží k ledu. Byla to pro mě krutá rána, tím spíše, že Archibald má mnoho znamenitých vlastností po otci. Obávám se, že je nyní nevyužije a detektiv mu neumožní zakusovat vlkodlaky.“ „Ono je to moc riskantní,“ upozornil jsem ho, „zvláště v zemi, kde není uplatňován trest smrti.“ „To se týká jen lidí,“ namítl Holoubek, „a vlkodlaci jsou pouhá monstra. I když mají někdy občanské průkazy. Jestli si přejete, ukáži vám Arlandův hrob.“

24



(K-černá plát)

Odešli jsme do zahrady a Berta nás pochopitelně následovala. Hrob byl vzorně upravený a osázený květinami. Nechyběla ani barevná Arlandova fotografie. „Byl to velikán,“ zaslzel Holoubek, „a doufám, že jeho nadané děti půjdou v jeho stopách. V Turkménii byli vlkodlaci vyhubeni již koncem osmého století a díky vlkodavům se tam již nikdy neobjevili. U nás to bude obtížnější, ale pravda a láska nakonec stejně zvítězí nad lží a nenávistí!“ Nyní již zcela nepokrytě plakal. Slzy dojetí padaly na Arlandův hrob jako životodárný déšť. „Za tři měsíce dostanete Arlandova syna,“ slíbil Holoubek, „a již nyní vím, že to bude opravdový bohatýr.“ Věřil jsem tomu naprosto a v skrytu duše jsem doufal, že kromě vlkodlaků bude likvidovat i upíry, kterých je mezi mými konkurenty více než dost.

VISELCOVA INTERVENCE Inženýr Josef Růža působil dojmem spokojeného a blahobytného člověka. Mírně obtloustlý, usměvavý a při každé příležitosti klimbající. Také nyní seděl u stolu nad otevřenou knížkou a navzdory tomu, že šlo o proslulou detektivku, nahlas pochrupával. Nikdo mu v tom nebránil, protože krásná doktorka Věra Růžová právě sloužila na druhé interně fakultní nemocnice. Ještě před rokem to byla doktorka Sládková. Jejím manželem nebyl nikdo jiný než ředitel obchodního domu Prior Jeroným Sládek. V rozpuku mužných sil se oběsil, a nebylo to prý kvůli manku. Slyšel příliš mnoho nepěkných řečí o své atraktivní manželce a velice si je připouštěl. Celé město si mělo několik týdnů o čem povídat. To, že se doktorka Věra provdala za inženýra Růžu, chápali lidé jako dobrý vtip. Jinak si to nedovedli vysvětlit. Démonická temperamentní žena si uváže na krk lenivého, odulého a ospale klimbajícího bambulu. Ale stalo se. Brzy leckdo uhodl pravý důvod lékařčina rozhodnutí. Dáma mohla pokračovat v četných milostných avantýrách, aniž tím vzbuzova-

25


(K-černá plát)

la manželovu žárlivost. Představa, že by ji inženýr špehoval, dělal scény, nebo se dokonce věšel, byla zcela absurdní. Na svůj osud si inženýr rozhodně nestěžoval. Sem tam se ukázal po boku vyhlášené krasavice, občas s ní sdílel lože, a to bylo víceméně všecko. Doktorka Růžová měla naprostou volnost a svého nového manžela si nemohla vynachválit. Zatímco manželství s Jeronýmem Sládkem bylo nekonečným řetězcem žárlivých scén, zoufalých výčitek a demonstrativních pokusů o sebevraždu, inženýr Růža se postaral o bezproblémový život, hraničící s vysněnou oázou klidu. Oběma to plně vyhovovalo. Boubelatý inženýr Růža nyní usnul uprostřed třetí kapitoly na stránce třicet devět při druhém odstavci. Již od dětství na něho literatura působila jako silné sedativum a bylo lhostejné, jaký žánr si k svému sebevzdělání právě vybral. Dokázal usnout i při erotickém čtení plném rafinovaných perverzit. Nyní to odnesl McBain se svým statečným detektivem Carellou a jeho hluchoněmou manželkou. Inženýr Růža poprvé zachrápal ve chvíli, kdy se detektiv obrátil na ženu s naléhavou prosbou. Obvykle se po nějaké době probudil žízní. Chrápáním mu vyschlo v krku a on byl nucen se důkladně napít. Teprve po několika mohutných locích neslazené minerálky mohl opět spokojeně usnout. Tentokrát ho však probudilo vrznutí dveří, po kterém následoval tichý, ale velice nepříjemný řezavý smích. Na něco takového nebyl Růža ve svém bytě zvyklý, a proto se ocitl takřka okamžitě v bdělém stavu. Zamžoural očima a vyjeveně pohlédl na muže v tmavých šatech, který se právě posadil k jeho stolu a měl zřejmě velice dobrou náladu. I když jeho smích zněl dost zlomyslně. Inženýr stěží potlačil zděšený výkřik, protože smějícího se muže okamžitě poznal. Nemohl se mýlit. Byl to nade všechny pochybnosti Jeroným Sládek, bývalý ředitel obchodního domu. „Ty jsi živ?“ vyrazil ze sebe konečně Růža. „Co to má znamenat? Byl jsem přece na tvém pohřbu! A vzal jsem si vdovu, kterou jsi po sobě zanechal!“ Sládek se pobaveně šklebil. „Samozřejmě jsem mrtev,“ řekl téměř pyšně, „a jestli chceš, mohu ti ukázat na krku rýhu po provazu, který mě usmrtil. Byl jsi pochopitelně na mém pohřbu a mohls tam nechat oči na krásné vdově, která se s velkými obtížemi nutila do pláče. O něco poz-

26



(K-černá plát)

ději ses oženil s největší děvkou, žijící v našem nijak zvlášť úctyhodném městě! Provdala se za tebe, protože jsi mamlas a budižkničemu. Většího osla by nenašla v celých Čechách! Nasadí ti parohy, kdy si vzpomene, a ty to přijímáš jako nejsamozřejmější věc na světě!“ „Tak dost!“ zavrčel Růža. „Takové urážky si nedám líbit ani od nebožtíka! Vtrhl jsi ke mně neohlášen jako nějaký dacan! Ani jsi nezaklepal! Rýha na tvém krku mě nezajímá a tvé názory rovněž ne! Vůbec nechápu, co tím sleduješ! Snad si nemyslíš, že se budu chovat tak trapně a pošetile jako ty? Že začnu žárlit a dělat své ženě scény na každém kroku? Víš, cos byl? Šašek a kašpar, který sloužil pro pobavení celého města! Měl jsi krásnou, elegantní ženu, kterou ti kdekdo záviděl, ale ty sis toho nevážil!“ „Čeho jsem si měl vážit?“ vyjekl nebožtík. „Toho, že se vyspala se všemi doktory ve špitále, a ještě jí to nestačilo? Měl jsem jásat nad tím, že má žena je běhna mimořádné výkonnosti?“ „To jsou pomluvy,“ máchl rukou inženýr, „a o tvé úrovni svědčí to, že sis jejich pravdivost chtěl za každou cenu ověřovat! Šťastné manželství je založeno na vzájemné úctě a důvěře. Já své ženě věřím. To, že se chce líbit a ráda si zakoketuje, jí rozhodně nemám za zlé. Nemohu ji všude vodit za ručičku a soudím, že má plné právo pobavit se v dobré společnosti podle svého vkusu!" „Pelešení s bandou zvrhlíků říkáš pobavení?“ zlobil se Jeroným Sládek. „Jsi trouba, lenochod a bambula! Nikdo jiný by takovou důru vedle sebe nesnesl! Cožpak nemáš v těle špetku hrdosti? Jak dlouho se ještě chceš na tu spoušť dívat, ty mameluku? Čekáš, až ti své milence přivede do bytu?“ „Byl jsi psychopat zaživa,“ řekl Růža s povzdechem, „a zůstal jsi jím i po smrti. Jenom nechápu, proč mě výlevy své zášti a averzemi vůči Věře obtěžuješ! Co tím chceš dosáhnout? Myslíš, že začnu trojčit jako ty? Že budu žárlit a nakonec si hodím mašli? Kdepak, kamaráde, ze mne sebevraha neuděláš! To je tvoje parketa!“ „Není!“ prohlásil Sládek rozhodně. „To je další věc, na kterou jste té flundře naletěli! Já jsem se neoběsil!“ „A od čeho máš tu rýhu na krku?“ zeptal se posměšně inženýr. „Před chvílí ses jí holedbal, a teď mi snad začneš tvrdit, že jsi zemřel na zápal slepého střeva!“ Viselcova intervence

27


(K-černá plát)

„Rýha je pochopitelně od provazu,“ připustil nebožtík, „ale to v daném případě nic neznamená! Neoběsil jsem se. Byl jsem oběšen! Ta rajda mě odeslala na onen svět bez sebemenších výčitek svědomí! Je to nejen děvka, ale i vražedkyně! Krutá a chladnokrevná!“ „Bohužel nevím, jakým způsobem se vyhazují z bytu šílení nebožtíci,“ konstatoval inženýr, „a ty toho nepatřičně využíváš! To si opravdu myslíš, že bych něčemu takovému mohl, třeba jen na vteřinu, uvěřit? Jak by křehká gracilní žena mohla oběsit chlapa jako horu?“ „Takhle uvažují všichni,“ řekl trpce Jeroným, „a proto nikoho ani nenapadlo Věru podezírat. Ale udělala to, a já ti povím jak! Sám jsi mi vyčetl, že jsem se mnohdy choval směšně. Žárlil jsem, ovšem nikoliv bezdůvodně, a snažil se ji přimět k přijatelnějšímu chování. Často jsem se ponižoval a pokoušel se v ní vzbudit soucit. Vyhrožoval jsem jí sebevraždou a několikrát jsem ji fingoval. Tak tomu bylo i toho večera, kdy jsem skonal. Zatloukl jsem do trámu skobu a pověsil na ni oprátku. Stoupl jsem si pod ni na stoličku a čekal na manželčin návrat. Chtěl jsem ji, jako obvykle, postrašit. Když jsem zaslechl, že přichází, strčil jsem hlavu do oprátky. Doufal jsem, že je v ní špetka citu a snad i lásky. Také jsem se mylně domníval, že musí mít výčitky svědomí z toho, jak se vůči mně soustavně proviňuje. Ale přepočítal jsem se. Sotva Věra vstoupila do místnosti, jediným pohledem odhadla situaci a reagovala na ni jako dokonalá zvrhlice. Bleskurychle přiskočila a podkopla pode mnou stoličku. Stala se mým katem a já jsem se ocitl v situaci, z níž nebylo úniku. Provaz se mi zadrhl kolem krku a ona se na můj zoufalý boj o život dívala výsměšně a cynicky. Když si byla jista výsledkem, šla se na chvíli projít, aby mě po necelé půlhodině objevila mrtvého. Pak už se dokonale přehrála do role zdrcené vdovy a obalamutila kdekoho. I když si málokdo činil iluze o její morálce, nikoho nenapadlo, že by byla schopna vraždy!“ Jeroným skončil a sledoval, jak jeho výpověď zapůsobila. „Hezká pohádka,“ zamumlal inženýr „ale nevím, proč mi ji vypravuješ. I kdybych jí uvěřil, co bych měl podle tebe dělat? Měl bych zavolat policii a sdělit jí, že mě přišel navštívit nebožtík a obvinil svou bývalou ženu z vraždy? To by mě odvezli rovnou do blázince! Nebo bych to měl říci Věře? Tím bych asi její sympatie nezískal, nemyslíš? Tohle, kamaráde, není můj problém! Všechno sis zavinil sám a mne do toho netahej! Jestli ses pověsil sám, nebo ti přitom trochu pomohla, to já řešit nebudu!

28



(K-černá plát)

Ty jsi na onom světě, tak si to tam pěkně užívej a nepleť se mezi manžele, kteří si žijí šťastně a spokojeně! Proč bych ti ostatně měl věřit? Zřejmě jsi stále do Věry zamilovaný a vymýšlíš si nehoráznosti, abys jí pokazil druhé manželství, které se, na rozdíl od toho prvního, povedlo!“ „O tom, jak se povedlo,“ přerušil ho viselec, „se můžeš velice snadno přesvědčit! Stačí, když odhodíš klapky, které máš na očích, a zbavíš se své odporné lenosti! Půjdeš-li teď do fakultní nemocnice, přistihneš ji v posteli s primářem Horou!“ „To je absurdní!“ řekl Růža rozhodně. „Cožpak by se slušelo, abych já, vážený občan s akademickým titulem, pelášil o půlnoci do špitálu a pátral tam po své ženě? Víš, jak bych se zesměšnil? Zítra by o tom mluvilo celé město! To opravdu nemám zapotřebí!“ „Jsi ubohý maloměšťák!“ odsoudil ho Sládek. „Místo o svou čest se staráš o lidské řečičky! Nemáš odvahu podívat se pravdě do očí! Proč nechceš vidět tu amorální bestii, jak slastně vzdychá v náručí perverzního kolegy? Bojíš se toho pohledu, zbabělče?“ „I kdyby to byla pravda,“ děl pochybovačně inženýr, „k čemu by takové zjištění posloužilo? Maximálně k rozvratu mého šťastného manželství. Já své ženě věřím a tvá jedovatá slova nemohou mou důvěru nahlodat! Vždycky se ke mně chovala něžně a pozorně. Nikdy mi nezavdala důvod k nespokojenosti!“ „Protože jsi nenáročný pecivál!“ vyčetl mu Jeroným. „Stačí ti, když se s ní jednou za týden vyspíš a občas se po jejím boku předvedeš na veřejnosti. Stačí ti to k spokojenosti a jí také, protože má téměř neomezený prostor pro své nekalé rejdy. Jdi do nemocnice a přesvědčíš se sám! Je to nestoudnice, kterou je třeba potrestat! Já to udělat nemohu, ale ty ano!“ „A jsme u jádra pudla!“ zaradoval se Růža. „Teď ses konečně projevil! O mne ti vůbec nejde, ale rád bys mě zneužil pro svou pošetilou pomstu. Namluvil jsi mi tady spoustu nesmyslů, protože se stále nemůžeš smířit s osudem, který tě postihl! Jenomže ses obrátil na nesprávnou adresu! Ze mne Othella neuděláš! Přestaň mě otravovat a vrať se na hřbitov, kde si můžeš počítat kopretiny nebo malovat na náhrobní kameny!“ „Jsi hlupák,“ zuřil nebožtík, „který na svou hloupost jednou těžce doplatí! Ale já jsem své poslání splnil! Varoval jsem tě! Ukázal jsem ti svou bývalou ženu v celé její mravní ohyzdnosti. Seznámil jsem tě s její temViselcova intervence

29


(K-černá plát)

nou minulostí včetně toho, že se stala vražedkyní! Už si o ní nemůžeš nic namlouvat! Je na tobě, abys jednal!“ V té chvíli se inženýr Růža probudil podruhé. Pocítil krutou žízeň a detektivka mu vypadla z rukou. „Pane Bože,“ zachrčel, „to byl zase sen! Z takových zážitků bych za chvíli dostal infarkt!“ Došel k ledničce a napil se minerálky. Ani tento příjemný zážitek ho však úplně neosvěžil. Navzdory všemu se nemohl zbavit pocitu, že nepříjemný sen ještě neskončil. Jako by Jeroným Sládek stále seděl u stolu a potměšile se pochechtával. Jak se člověku mohou zdát takové nesmysly, mumlal Růža nespokojeně. Jsem přece klidný, vyrovnaný člověk, a ne takový žárlivý cvok, jako byl Sládek! Ten dělal ubohé Věře ze života peklo! Místo aby byl rád, že se za něj vůbec provdala, choval se jako nepříčetný! Jednou si podřezal ruce žiletkou, podruhé skákal pod vlak a potřetí... vůbec bych se nedivil, kdyby mu tu stoličku opravdu podkopla! Inženýr se zarazil. U čerta, zlobil se. Nakonec mě ten zatracený sen opravdu ovlivní! Začnu věřit tomu, že Věra toho pomateného žárlivce zavraždila! Takový nesmysl! Lékařka, která denně zachraňuje lidské životy, by přece něčeho takového nebyla schopna! Je to příkladná, obětavá žena, pečující o své pacienty. Možná právě v této chvíli... Tuto větu se mu nepodařilo domyslet tak, jak si představoval. Naopak. Vzpomněl si na primáře Horu, stárnoucího playboye, jehož dívčí skalpy byly více než početné. Sestry a lékařky v jeho dosahu prý mohly napsat rozsáhlé erotické memoáry! Což když ten sen nebyl pouhým snem a Jeroným Sládek tak úplně neblafoval? Je tak nemožné a neuvěřitelné, že Věra právě dnes slouží s tím starým, oplzlým kozlem a věnuje mu svou přízeň? Růža se zlověstně zamračil. Do opravdového žárlivce měl hodně daleko, ale představa, že ho manželka v této chvíli podvádí a cynicky mu nasazuje monumentální parohy, se mu ani trochu nelíbila. Zmocňovala se ho sžíravá zvědavost, která předchází pošetilým akcím všech Othellů. Toužil po jistotě, před níž psychiatři znalí věci důsledně varují. Koneckonců, říkal si Růža, proč bych si to nemohl zjistit? Taktně a bez skandálu? Nemusím vpadnout do špitálu jako rozběsněný mstitel a přede všemi se znemožnit! Jsem člověk na úrovni a mohu si přece vy-

30



(K-černá plát)

myslet nějaký rozumný, nebo alespoň přijatelný důvod k návštěvě své ženy! Když už jsem jednou, vlivem tak podivných okolností, pojal určité podezření, je vhodné vyvodit z něj patřičné důsledky! Pochopitelně s veškerými ohledy a s jistou noblesou! Inženýr Růža se pečlivě oblékl a proti svým zvyklostem opustil útulný a vkusně zařízený byt. Vyšel na noční ulici, kde kromě motajícího se opilce, objímajícího láskyplně kandelábr, nebylo živáčka, a ráznými kroky zamířil k nemocnici. Takovou zdravotní procházku si nedopřál již řadu měsíců. Ale jeho svižný, cílevědomý krok neměl dlouhého trvání. Když se Růža znovu zamyslel nad cílem své cesty, začal váhat. Viditelně zpomalil a posléze se loudal jako nějaký houbař. V duchu si spílal a charakterizoval sám sebe jako žárlivého idiota a trapného hlupáka. Uvažoval o návratu domů. Jenomže potom zjistil, že v hostinci U modrého hroznu se ještě svítí. Jako obvykle přetahovali zavírací hodinu a Růžovi to přišlo náramně vhod. Odhodlaně vstoupil do místnosti, kde si několik občanů spokojeně prozpěvovalo a jeden vyspával pod politým stolem. „Hezkej večír, pane inženýr!“ zahlaholil hostinský. „Co si dáme? Ale musíme to vzít fofrem, za chvilku to musím zapíchnout!“ Růža si dal dvojitou vodku. A protože čas opravdu neúprosně tlačil, rozhodl se, že si tento počinek zopakuje. „Pane inženýr,“ chválil ho hostinský, „vám to dneska táhne! V takový formě jsem vás ještě neviděl!“ Růža si vedl zdatně a chválu si zasloužil. Během třiceti minut vypil deset dvojitých vodek a úplně zapomněl na všechny problémy. Vyvrávoral zpátky na ulici a nechtěl už řešit vůbec nic. Nezajímal se o manželku ani o jejího prvního chotě. Spokojeně se motal neznámo kam. O své cestě by nemohl podat žádné svědectví, protože si vyrobil překrásné, několik hodin trvající okno. Když se inženýr Růža probudil, bylo již ráno a kolem něho zněl zpěv ptactva. Jak by také ne, když na městském hřbitově rostly překrásné, vysoké kaštany. Růža ležel na jednom z nejlépe upravených hrobů. Když si překvapeně promnul oči, mohl si na mramorovém pomníku přečíst, že zde odpočívá Jeroným Sládek, bývalý ředitel obchodního domu Prior.

Viselcova intervence

31


(K-černá plát)

LOUPEŽ Máťa nepatřil k andílkům, ale důkladný zločin si naplánoval teprve na dnešní večer. Koneckonců měl už na to léta, plnoletost se kvapem blížila. Bylo třeba se trochu projevit. Máťa byl zdatný chlapík a na loupežné přepadení si troufl. Nesmí se ovšem ukvapit, svou oběť si musí náležitě vytipovat, aby nedopadl jako Romančík. Ten přizabil chlápka kvůli třiceti korunám a zapatlané kravatě. Takový zločin se nevyplatí. To je lepší se potloukat po tržišti a krást póvl, na který člověku padne oko. Ale Máťa žádnou začátečnickou chybu neudělá. Nepropadne nervozitě a rozvážně vybere svou oběť. Musí to být někdo, koho zvládne, žádný hromotluk. A taky je důležité, aby vypadal trochu blahobytně. Musí z něho vypadnout balík, takový Šukera se vyzná. Vždycky klepne někoho, kdo u sebe má pár papouchů a na ruce prsteny. To už stojí za to trochu pokoušet paragrafy! Nastal večer a Máťa vyrazil na lov. Přes den si důkladně obhlédl terén a nyní se nemusel příliš rozhlížet. Věděl, kam si stoupnout. Znal přímo ideální místo. Byl to vlastně vjezd do dvora, kde zahajoval vstup do vyšší společnosti jakýsi autolakýrník. Narezavělé vraky čekaly na nový kabát a mladý podnikatel na úspěch. Teď se tu potulovalo pouze několik nespokojených potkanů. Máťa využil nabízejícího se úkrytu a couvl z ulice do nenápadného a neosvětleného vjezdu. Tady si počká na svou oběť. Určitě bude mít štěstí! Dokáže, že se stal skutečným chlapem, který necouvne před žádným nebezpečím. Bude imponovat ženám a dost možná, že se jednoho dne k němu vrátí Alena Šotolová, která ho před dvěma měsíci opustila. Viděla v něm pouhého stydlivého holobrádka a nedokázala odhadnout jeho přednosti. Máťa na to musel stále myslet. Nedovedl se se ztrátou atraktivní dívky smířit a věřil, že není všem dnům konec. Ví, co má a také musí udělat. Nesmí rozpačitě přešlapovat mezi neotrkanými puberťáky, ale musí se náležitě předvést. Zvednout si sebevědomí a předvést se v tom nejlepším světle. Teď se mu naskýtá životní příležitost. Máťa, opřený zády o zeď, trpělivě čekal. Věřil, že se objeví někdo, kdo způsobí trvalý obrat v jeho životě. Nejlepší by bylo, kdyby se sem přivrá-

32


(K-černá plát)

Loupež

33


(K-černá plát)

voral nějaký opilec. Pochopitelně ne takový, který veškerou hotovost prohrál v hracích automatech. Takový, který alespoň trochu myslí na zadní kolečka a nevydá se z poslední koruny. Nebo by to mohl být nějaký střízlík, spěchající na rande. Takoví lidé se chtějí vytáhnout před holkou a nikdy nemají prázdnou peněženku. Máťa rozhodně nehodlá vyjít naprázdno. Pak konečně uslyšel kroky. Pomalé, plíživé a provázené těžkým oddychováním. Zřejmě se jednalo o staršího netrénovaného člověka. S tím nemusí mít mladý lupič příliš práce, což Máťa kvitoval s potěšením. Leč první dojem byl mylný. Nešlo o žádné podvyživené individuum, ale o člověka robustního a zřejmě i zdatného. Jestliže nekráčel dost rychle a trochu funěl, měl k tomu dost dobrý důvod. Vlekl totiž velký kufr, který rozhodně nebyl prázdný. To Máťu zaskočilo. Usilovně přemýšlel, jak se má zachovat. Rozhodně se nechtěl s neznámým mužem poprat. Na druhé straně ho nehodlal nechat jen tak přejít. Jediné, co mu zbývalo, byl nečekaný, razantní útok, vylučující možnost odvety. A pak rychlý, bezpečný útěk s neznámým nákladem. Máťa si na to troufl a také akci brilantně provedl. Muž, zasažený obuškem do temene hlavy, se svalil na dláždění, aniž se zmohl na jediný obranný pohyb. Aniž vykřikl, pustil kufr a lupič se ho chtivě zmocnil. O svou oběť se už nestaral a s těžkým břemenem se vydal co nejrychleji do bezpečí. Nešlo o žádnou procházku. Naopak. Byla to ta největší dřina, jakou Máťa poslední dobou zažil. Připadal si jako námezdný nosič, který neuváženě přijal mimořádně těžké břímě a teď se s ním musí vláčet k tomu nejvzdálenějšímu cíli. Samozřejmě si to namířil k domovu. Zvědavost ho hnala, protože doufal, že právě zbohatl. V tak těžkém kufru musí být něco, co má nějakou cenu. Určitě nejde o šatstvo a osobní propriety. Vypadá to spíše na nějaké aparáty nebo něco podobného. Kámoš Beďar štípnul na nádraží kufřík a dostal se ke kolekci vzácných stříbrných příborů. Máťa se těšil, až kufr doma otevře a potvrdí své předpoklady. Zrychlil krok a dýchal stejně urputně jako chlap, kterého před chvílí oloupil. Ani si to neuvědomoval. Navíc přestal být ostražitý. Přímo na rohu ulice narazil na policejní hlídku. Těžko říci, jak se měl zachovat, ale to, co učinil, rozhodně nebylo taktické. Máťa pustil kufr a začal bezhlavě utíkat. Bezvýsledně. Neměl formu a cesta s těžkým zavazadlem mu neprospěla. Nelze se divit, že skončil na policejní stanici.

34



(K-černá plát)

Blekotal, že kufr našel a mínil ho odevzdat. Jenomže zpanikařil. Byl předveden naprosto nevinně. Na otázku, co je v tom kufru, pochopitelně nedovedl odpovědět. „Tak se na to podíváme,“ řekl policista a okamžitě svůj záměr provedl. Obsah kufru přestal být tajemstvím. Po kolekci stříbrných příborů nebylo ani památky. Máťa příšerně zaječel. Z kufru se vykutálela uříznutá dívčí hlava. Uvnitř byly i další části jejího těla. Máťa poznal Alenu Šotolovou. Také policisté okamžitě věděli, o koho jde. „Je to jeho holka!“ řekl ten, který otevřel kufr. „Chodili spolu na diskotéky. Teď ji zabil a šel odklidit její mrtvolu. Z toho se jen tak nevylže!“ Máťa měl tentýž dojem.

NE ZCELA BĚŽNÝ PROCES Byl to nezvykle přísný trest. Patrně nejvyšší, jaký kdy vlídný a laskavý soudce Pejra vynesl. Obvykle ho veřejnost kritizovala spíše pro přemíru shovívavosti. Tentokrát nikoliv. Skutková podstata byla jasná. Sedlák Dolina zastřelil na svém pozemku svého souseda Votlučku. Tvrdil, že nešťastnou náhodou. Dolinovy ovce byly několikrát předtím napadeny vlky, kteří se potulovali v okolí. Škodu nikdo neplatil, a tak se rozlícený majitel ovčince rozhodl, že šelmy zastraší střelnou zbraní. Přiznal se, že byl odhodlán některého z vlků zabít, ačkoliv věděl, že jde o chráněné zvíře. Ale cítil k tomu morální právo. Nenechá si devastovat stádo nějakými přivandrovalci z Polska nebo ze Slovenska. Tak to alespoň posuzovali přírodovědci. Dolina se se vší rozhodností bránil nařčení z úkladné vraždy. Přísahal, že viděl šelmu plížící se k jeho ovcím, a střílel na ni. Když pak viděl mrtvolu svého souseda, nedovedl si to vysvětlit. Šlo o nějakou poruchu ve vidění nebo snad o chvilkové zatemnění mysli. V žádném případě by však nezvedl zbraň proti člověku. Nebylo mu uvěřeno. Naopak zde byly zcela nepochybně přitěžující okolnosti. Dolinův zrak byl velmi dobrý a splést si člověka s vlkem se nezdálo pravděpodobné. Zato se našlo dobré vysvětlení, proč se Votlučka

35


(K-černá plát)

pohyboval na Dolinově pozemku. Šlo totiž o soky v lásce. Paní Dolinová bývala Votlučkovou snoubenkou, a i když posléze dala přednost Dolinovi, říkalo se ledacos. Dolinová sice popřela, že by se po svatbě s Votlučkou stýkala, a Dolina přísahal, že nechoval sebemenší podezření, ale proč se soused v noci plížil k jejich stavení nedovedli věrohodně vysvětlit. Votlučka byl znám jako poctivý člověk a nikdo v okolí nevěřil tomu, že by snad hodlal u sousedů něco zcizit. Na základě těchto poznatků se očekával trest spíše v dolní hranici sazby. Jenže soudce Pejra byl jiného názoru. Vyměřil Dolinovi patnáct let ve věznici s ostrahou, a ještě litoval, že nemůže sáhnout k rozsudku mnohem tvrdšímu. Ale nemohl použít výjimečného trestu, neboť šlo o osobu zcela bezúhonnou, těšící se dobré pověsti. Po vynesení rozsudku se soudce rozloučil se svými spolupracovníky a opustil soudní budovu. Spolu se svým přítelem, zoologem Petákem, nasedli do auta a odjeli do vinárny na skleničku vína. Peták se vlastně s Pejrou setkal po mnoha letech. Nikdy by se do severomoravského města nedostal, kdyby nedošlo k překvapivému výskytu vlčí smečky. Došlo k rozsápání několika desítek ovcí a sedláci trvali buď na náhradě škody, nebo na povolení k odstřelu. Tvrdili, že ani nejde o skutečné vlky, ale pouze o zdivočelé psy. Doktor Peták, na slovo vzatý znalec, přijel proto, aby tyto názory potvrdil, nebo vyvrátil. Při té příležitosti se setkal s bývalým spolužákem z gymnázia a byl rád, že si s ním může po čase potlachat. Trochu ho nyní vyvedlo z míry, jak nekompromisně soudce tento zajímavý případ pojal. „Víš, Lubomíre,“ řekl, „ten Dolina na mne působil docela sympaticky. Taky bych nerad viděl, kdyby mi někdo chodil za ženou. Asi bych po něm nestřílel, ale určitě bych ho fyzicky napadl. Něčím bych ho přetáhl nebo mu něco hodil na hlavu. Rozhodně bych si to nenechal líbit! Ten Dolina zkrátka nepřiměřeně žárlil a bránil čest své ženy víc, než bývá obvyklé. To se přece dá pochopit! V podstatě se zachoval úplně normálně, proč tedy tak vysoký trest?“ Soudce se zamračil. „Ten člověk je ničema!“ prohlásil nekompromisně. „Protože si opatřil zbraň proti chráněné zvěři. Chtěl zabíjet vlky, rozumíš? Hodlal likvidovat vzácné šelmy, které jsi sem, jak doufám, přijel chránit. Víš, jak dlouho jsme v našem okrese žili bez vlků? Sedmdesát

36



(K-černá plát)

šest let! Tehdy je vybili takoví primitivové, jako je ten Dolina. S těmi chrapouny, kteří myslí pouze na svůj prospěch a nic jiného nevidí, nesmíme mít slitování! Opravdu žasnu, že ty, uznávaný zoolog, jsi schopen stavět se na jejich stranu." Pak soudce téměř vykřikl: „Jenomže obětí měl být vlk, který je v celém kraji nenáviděn. Lidé se chovají jako nepříčetní! V každém domě se vykládají nesmyslné historky o krvežíznivých vlcích, a dokonce, představ si to tmářství, přišli na pořad dne bájní vlkodlaci! Zase se hovoří o lidech, kteří se za měsíčních nocí proměňují ve vlky! Ano, slyšíš dobře! Takové řeči se vedou a soustavně se vzbuzuje nenávist k ohroženým zvířecím druhům!“ Soudce by snad byl schopen vykládat dlouho do noci, ale zoolog začal povážlivě zívat. Bylo načase se rozloučit. Soudce ale nebyl schopen odebrat se do klidného domova. Byl příliš rozrušen, a tak se rozhodl pro malou noční procházku. Opustil přítele a vydal se ztichlými ulicemi k okraji města. Zvolna se uklidňoval. Tiché, klidné večery nade všechno miloval. Zvláště když svítil měsíc, jak tomu bylo dneska. Za úplňku se cítil nesmírně dobře. Rázem se zbavil všech civilizačních chorob, které ho sužovaly. Všechny útrapy a stresy z něho spadly, cítil se, jako by omládl o celá desetiletí. Soudce došel až za poslední domek ve městě. Před ním byly voňavé louky a za nimi se rýsovaly hluboké beskydské lesy. Čišelo z nich podivné a lákavé tajemno. Pak se ozvali vlci. Jejich naléhavé vytí znělo soudci jako vábivá píseň. Zdálo se mu, že ho volají starší kamarádi. Déle už to soudce nevydržel. Zvedl hlavu k úplňku a několikrát pronikavě zavyl. Pak se proměnil v obrovského vlka a mohutnými skoky vyrazil k lesu.

IMBECIL Celá ta podivuhodná historie začala na náměstí v Boleslavi. Věčně rozhihňaný imbecil Matýsek Louda se zčistajasna rozběhl přes vozovku a než ho mohl někdo zadržet, zmítal se pod koly autobusu. Se zlomeni-

37


(K-černá plát)

nami a těžkým otřesem mozku ho odvezli do nemocnice a chirurgové ho dávali hezkých pár týdnů dohromady. Jenomže s Matýskem se během léčení stala neuvěřitelná změna. Nehihňal se, neskotačil, ale v jednom kuse vykřikoval, že měl být zabit vlastní ženou a jejím milencem, ačkoliv pochopitelně nikdy žádnou ženu neměl. Na laskavé oslovování nemocničního personálu odpovídal hrubostmi a rozbíjel všechna dostupná zrcadla, neboť tvrdil, že se v nich nepoznává. Sotva byl jen poněkud schopen chůze utekl z nemocnice a vydal se na stanici Veřejné bezpečnosti. To se neobešlo bez komplikací, neboť v Boleslavi vůbec netrefil, nikdy v životě tu prý nebyl a divil se, proč ho z Pořečova odvezli právě sem. Na stanici Veřejné bezpečnosti seděl poručík Sláma. Usmál se na příchozího a přátelsky mu pokynul: „Jak se daří, Matýsku? Už tě v tom špitále slepili?“ Čekal zahihňání a nějakou slabomyslnou skopičinu, ale nedočkal se. Imbecilova tvář byla zavilá a nepřístupná. „Soudruhu, netykejte mi!“ ozvalo se z bláznových úst. „Vůbec vás neznám a přicházím v úřední záležitosti. Jsem Stanislav Zelenka, poštovní doručovatel z Pořečova.“ „A já jsem admirál Nelson,“ chtěl říci poručík, ale včas tuto větu spolkl. Nemohlo být pochyb, že má před sebou Matýska, ale na druhé straně by Matýsek zase nikdy nemluvil tak, jak to právě slyšel před chvílí! Co s ním v té nemocnici vlastně udělali? „Pokračujte!“ řekl Sláma a zkoumavě si imbecila prohlížel. Byl upřímně zvědav, čím ho vyléčený Matýsek překvapí. „Přiznám se, že spoustě věcí kolem sebe vůbec nerozumím,“ začal Matýsek a těžce se posadil. „Proto jsem také přišel sem. Mám takový nepříjemný pocit, že se tady se mnou hraje nějaká nečistá hra. V nemocnici mi tykali a chovali se ke mně tak, jako bych byl nepříčetný. Ale já přece dobře vím, co mluvím! Jenom nechápu, proč jsem v cizím městě uprostřed cizích lidí! Kdo to zařídil, že jsem se z Pořečova ocitl až tady?“ „To je snadné vysvětlit,“ pravil poručík, „na náměstí vás porazil autobus.“ A v duchu kroutil hlavou nad tím, jak se teď Matýsek vyjadřuje. Zřejmě se mu to tím nárazem v hlavě zase pomíchalo a vybavily se mu zcela nové představy. Sláma ho znal už řadu let, a až dosud nikdy od

38



(K-černá plát)

něho neslyšel větu, která by měla smysl. Až do té nešťastné autonehody se životem spíše prohihňával. „To je přece nesmysl!“ vybuchl imbecil. „Jakživ jsem v Boleslavi nebyl, nemám tady známé ani příbuzné. V životě mě nenapadlo sem zajet. Jak by mě tedy mohl přejet autobus?“ „Připustíte alespoň, že jste byl pěkně potlučen?“ řekl poručík, který nevycházel z údivu nad Matýskovou proměnou. „Můžete mi říci, jak jste k těm úrazům přišel?“ „Chtěli mě utlouct,“ ztlumil hlas Matýsek, „moje žena a její milenec, který se jmenuje Falta. Počíhali si na mne v lese, když jsem nesl důchod nadlesnímu Hrabánkovi. Zřejmě doufali, že to Bezpečnost bude považovat za loupežné přepadení, kterých se v okolí předtím několik vyskytlo. Ale já jsem je viděl! Dřív, než jsem omdlel pod jejich ranami, jsem je poznal! Nedovolím, aby unikli spravedlnosti! Musí být okamžitě zatčeni, rozumíte?“ Poručík, již dokonale zmatený, přikývl. „Ale jak si vysvětlujete, že nejste v tom vašem Pořečově, nýbrž v Boleslavi?“ „To si vysvětlit nedovedu,“ řekl Matýsek. „Pamatuji si, jak do mne tloukli tyčemi a já jsem volal o pomoc. Pak jsem ztratil vědomí. Co se stalo mezi tím, než jsem se probudil v nemocnici, to opravdu nevím. Můj pobyt tady je pro mne dokonalou hádankou. Třeba mě považovali za mrtvého a odvezli mě sem, aby na ně nepadlo podezření. Nebo to udělali z jiných důvodů. Nevím...“ „Hm...“ udělal poručík, „a víte náhodou, kdy vás přepadli?“ „To si pamatuju docela přesně,“ děl imbecil, „právě proto, že jsem nesl ten důchod nadlesnímu Hrabánkovi. Stalo se tak před polednem 10. června 1962.“ „Tedy před sedmi léty,“ zabručel Sláma již dokonale popleten. „Jakto, před sedmi léty?“ zlobil se Matýsek. „Nedělejte ze mne cvoka!“ „Račte se podívat na kalendář,“ řekl poručík. „Píše se rok 1969, s tím se nedá nic dělat!“ Matýsek se opravdu vrhl ke kalendáři a s vykulenýma očima si jej prohlížel. Listoval v něm, zíral na jednotlivé týdny a těžce, namáhavě dýchal. Pak se chytil za hlavu a rozvzlykal se. „To přece... není možné! To není možné! Sedm let v bezvědomí!“ „Uklidněte se,“ pravil chlácholivě Sláma, „a zkuste mě, prosím vás, Imbecil

39


(K-černá plát)

sledovat. Nepřerušujte mě a věřte, že vás nechci balamutit. Vaše skutečné jméno je Matěj Louda a od narození bydlíte v Boleslavi. Sám vás znám řadu let, a proto jsem vám při vašem příchodu tykal. Před nějakou dobou vás postihlo neštěstí. Neopatrně jste přecházel ulici a porazil vás autobus. Byl jste vážně zraněn, kromě jiného jste měl silný otřes mozku. Snad právě proto se nyní považujete za někoho jiného!“ „To není možné!“ vykřikl Matýsek. „Mohu přece kdykoliv dokázat, že jsem Stanislav Zelenka! V Pořečově znám každého a každý tam zná mne! Nemohu přece být někdo jiný!“ „Tady vás také znají,“ ujistil ho poručík, „a o vaší totožnosti nemůže být nejmenších pochyb. I kdybyste připustil, že jste dvojníkem Matěje Loudy, musel byste nám nejen vysvětlit, co jste dělal tady, když vás porazil autobus, ale také kde jste pobýval těch sedm roků, které vám prokazatelně chybí.“ Matýsek sténal s hlavou v dlaních a snažil se na něco podstatného si vzpomenout. „Prosím vás,“ zašeptal potom, „nemohl byste mi půjčit peníze na cestu? Potřebuju si zajet do Pořečova. Musím za každou cenu zjistit pravdu! Rozumíte? Chci se na vlastní oči přesvědčit, jestli má minulost je pouhá fantazie!“ Ale Matýsek do Pořečova zatím nejel. Přecenil své síly i vliv rozčilující rozmluvy v poručíkově kanceláři. Po několika dalších minutách omdlel a sanitka ho odvezla zpět do nemocnice. Poručík Sláma byl však rozmluvou s Matýskem zcela šokován. Nedovedl si vysvětlit, jak je možné, že imbecil, který nebyl až dosud schopen sestavit rozumnou větu, vůbec nepůsobí dojmem zaostalého člověka. Co se to v jeho mozku stalo! Kde se vzalo to fantazírování o poštovním doručovateli z Pořečova? Tyhle starosti mi chyběly, bručel poručík, když zjistil, že se k Matýskovým výplodům fantazie ustavičně vrací, ale z vědeckého hlediska je to jistě velice zajímavé. Psychiatři by se tím rozhodně měli zabývat! Vida, co všechno se může přihodit s mozkem člověka! Zrovna nedávno jsem viděl v televizi, jaký je to důležitý, a přitom křehký orgán. Z prostomyslného cvoka je najednou poštovní doručovatel z Pořečova. No, mohl si vybrat něco atraktivnějšího. Pořečov, Pořečov... kde vlastně to hnízdo leží?

40



(K-černá plát)

Poručík se zadíval na nástěnnou mapu republiky. No vida, podivil se, ono to ani není tak daleko! Čtyřicet, možná padesát kilometrů. Slabá hodinka jízdy na motorce... Tuto myšlenku vzápětí rozhodně zaplašil. Přece nebude brát vážně blázna! Příslušníci Bezpečnosti mají dost jiných úkolů, nehledě na to, že to ani není jeho rajón. Ale co se stane, až Matýska propustí z nemocnice? Určitě se do toho zatraceného města rozjede a může tam někomu pořádně zkomplikovat život. Nebylo by na místě tomu předejít? Padesát kilometrů přece není žádný problém! A není třeba tam jet služebně... Což si takhle udělat malý soukromý výlet za účelem poznávání naší krásné vlasti? Kdoví, možná že je v tom Pořečově dokonce hezky... Asi si dám pár pořádných facek, řekl si poručík Sláma už naprosto rozhodnut. V životě jsem ještě neměl tak mizerný důvod někam jet. Vždyť to, co dělám, je přinejmenším podléhání mystice! Přece je mi sakra jasné, že Matýsek nemůže být nějaký listonoš, tak proč na to pořád myslím? A proč se chci přesvědčit o tom, o čem ani v nejmenším nepochybuju? Pořečov bylo malé, malebné městečko, které koneckonců stálo za vidění. Sláma uvažoval, má-li se vydat za svým kolegou na stanici Veřejné bezpečnosti, ale posléze dal přednost poště. Už proto, že stála na náměstí v pěkně zdobené secesní budově. Sláma zašel do kanceláře, kde seděl starý, značně olysalý poštmistr. „Mám takový zvláštní dotaz,“ řekl nejistě poručík, „vlastně ani nevím, jestli jsem ve správném městě. Je docela možné, že si pletu Pořečov s Říčanami. Nebo s Postřekovem.“ „Jen se ptejte,“ pravil vlídně poštmistr. „Všichni jsme lidé omylní, a není třeba se za to stydět.“ „Prosím vás,“ vyhrkl Sláma, „není u vás náhodou zaměstnán jako poštovní doručovatel nějaký Stanislav Zelenka?“ Poštmistr se na něho pátravě podíval. „Zelenka?“ řekl. „Ale toho přece zabili před šesti... no, před sedmi léty?!“ Poručík téměř zavrávoral. „Zabili?“ zakoktal. „A kdo ho zabil?“ „Jo, soudruhu,“ řekl s gustem poštmistr, „to byla tenkrát moc ošklivá vražda! Něco takovýho tu nepamatuju, a jsem tady třiatřicet let! Už před tím tu došlo k dvěma loupežným přepadením. Vedoucího Pramene praštili v podloubí do hlavy a sebrali mu tržbu. Potom zase omráčili vrchního Imbecil

41


(K-černá plát)

číšníka od Zeleného stromu. Už tyhle případy pobouřily veškeré občanstvo. Ale když utloukli pana Zelenku...“ „Jak se to stalo?“ skočil mu do řeči poručík. „Ten den zrovna roznášel důchody,“ vysvětloval poštmistr, „a nesl peníze nadlesnímu Hrabánkovi do myslivny. To se jde kus lesem. V záhybu cesty se na něho vrhli, utloukli ho a sebrali mu peníze. Snad ho chtěli jenom omráčit a zbytečně moc přitlačili. Kdoví...“ „A chytili je?“ zeptal se Sláma. „Vlastně nechytili,“ děl stařík. „Podezření padlo na nějakýho Pepka Ránu. Zloděj, rváč a nedělák. A taky se říkalo, že ho vrchní při tom přepadení měl poznat, ale nebyl si stoprocentně jistej, a tak o tom mlčel. Teprve ta vražda mu rozvázala jazyk a hoši z kriminálky si pro Pepka šli domů. Chtěli ho překvapit, ale moc se jim to nepovedlo. Zahnali ho na půdu, obklíčili, a vyzývali ho, aby jménem zákona slezl dolů. Jenže on neslez a místo toho na ně začal střílet. Čert ví, kde vzal pistoli, ale měl ji, a tak z toho byla přestřelka jako na Divokým západě. Holt se Pepkovi nechtělo zpátky do basy, a taky tam nešel. Dostal ji, říkali, přímo do srdce, takže ho naložili rovnou do rakve. Ty z Bezpečnosti to strašně mrzelo, protože počítali s tím, že jim Pepek prozradí svýho komplice. No, nevyšlo to. A ten komplic se po těch všech událostech zřejmě zalek, protože od tý doby se u nás už nic nestalo.“ „A ten Zelenka,“ vzpomněl si Sláma, „měl ženu?“ „Co by neměl?“ podivil se poštmistr. „Naříkala nad jeho rakví jako pominutá. Jenže sejde z očí, sejde z mysli. Dlouho vdovou nezůstala. Vzala si nějakýho Faltu. Moc pořádnej člověk to je. Hodnej, pracovitej, přičinlivej.“ Poručík cítil, že se pod ním pohupuje podlaha. Nazítří se poručík Sláma ohlásil u velitele okresního oddělení majora Sládka. Podrobně mu celý případ vylíčil a potom na majorovo přání ještě dvakrát. „Koukněte, Sláma,“ pravil posléze major, „jste marxista?“ Poručík přisvědčil. „Jste si absolutně jistej, že nechodíte do kostela nebo nejste členem nějaký tajný sekty?“ Poručík tuto možnost se vší rozhodností popřel.

42



(K-černá plát)

„Tak já vám něco řeknu, Sláma,“ děl major téměř slavnostně. „To, co jste mi tu vykládal, je metafyzika, spiritismus, nebo dokonce buddhismus. My marxisté ve stěhování duší nevěříme, a tudíž od toho taky půjdeme. Případ byl s konečnou platností vyřešen, pachatel zahynul, a víc nás nemusí zajímat. Kdybysme se s tím piplali, tak bysme se dostali buď do blázince, nebo do kláštera. Já, Sláma, ani po jednom, ani po druhým netoužím. Vy snad ano?“ „V žádném případě,“ odpověděl poručík, „ale zjištěné skutečnosti jsou takového rázu...“ „Zjištěné skutečnosti?“ zvedl obočí major. „V nějakém Pořečově utloukli listonoše. To je jediná jistota. Někdo mohl mít podezření na jeho ženu a jejího milence. Třeba o tom mluvil před tím imbecilem, který to jakoby vůbec nevnímal. Jenomže jak ho porazil ten autobus a narazil mu kokos o dláždění, vznikl v šedé kůře mozkové nějaký těžko vysvětlitelný proces. Magorovi to začalo myslet a krom toho se mu vybavily některé děje, o kterých slyšel vyprávět. Tím se taky stalo, že se začal pokládat za listonoše.“ „Mně se to nezdá,“ zavrtěl hlavou poručík. „Mně taky ne,“ připustil major, „ale je to vcelku přijatelný vysvětlení. Co chcete, Sláma, dělat? Usvědčit po sedmi letech pravého pachate-

Imbecil

43


(K-černá plát)

le na základě mrtvýho listonoše, který se převtělil do magora přejetýho autobusem! Kam byste s touhle metafyzikou chtěl jít?“ „Ale spravedlnost...“ zakoktal Sláma. „Podívejte, Sláma,“ řekl otcovsky major, „my přece děláme, co můžeme. Chytáme lumpy všeho druhu a zavíráme je. Ale na tyhle věci jsme krátký. Jestli je nějaká vyšší a dokonalejší spravedlnost, než je ta naše, tak houby záleží na tom, jestli na nějakýho gaunera zapomeneme. Ale jestli taková spravedlnost není, pak nemůže být ani převtělování a váš imbecil nemůže bejt zabitej listonoš.“ „Ale já bych přece jen...“ namítal poručík. „Sláma!“ houkl major. „Dejte si odchod! A přečtěte si něco od Jiráska. To vás přivede na rozumnější myšlenky!“ „Provedu!“ zvolal poručík a ukázněně opustil místnost. Zpráva z Černé kroniky: ŠÍLENEC VRAŽDIL NA MALÉM MĚSTĚ. 9. října byli v Pořečově ve svém domku surově utlučeni manželé Faltovi. Vrahem je slabomyslný M. L., až dosud považovaný za zcela neškodného. Krátce po činu byl dopaden a dopraven do ústavu pro duševně choré.

NEGALANTNÍ AMANT René Suldek byl svým způsobem pojem. Hezký, poměrně mladý muž sebejistého vystupování kráčel od úspěchu k úspěchu. Také s ženami to dovedl, a nehodlal se na žádnou z nich trvale vázat. Jeho podezíravá povaha mu to nedovolovala. Předpokládal, že ženy jsou zištné, vypočítavé, a každého, kdo jim to svou naivitou umožní, okamžitě oškubou. Měl se tudíž na pozoru, i když si potěšení v dívčí náruči neodpíral. Také nyní prožíval mimořádně příjemný večer. V kavárně se seznámil s neobyčejně přitažlivou a vzrušující intelektuálkou. René ji okamžitě zaujal a ona se neobrnila zbytečnou stydlivostí. I když při hovoru předvedla mnoho ze svých rozsáhlých znalostí a oslňovala bystrými postřehy z umění i filosofie, zajímalo ji i to, jak bude tento večer pokračovat. Měla podobné představy jako René. Potěšilo ji také, že má nedaleko byt a vše proběhne bez komplikací.

44


(K-černá plát)

Dáma se jmenovala Kamila a přiznala se, že je rozvedená, rozhodně to však nebrala jako tragédii. Netrpěla mindráky a na večer se Suldekem se těšila. Odhadla ho na zdatného milence a jeho sebevědomí jí nebylo proti mysli. Odešla s ním z kavárny v dobrém rozmaru. I u Reného všechno začalo v pohodě. Intelektuálské úvahy přešly v milenecké tlachání a nic nestálo v cestě vášnivě prožitému večeru. Také sexuální sblížení se obešlo bez disharmonických tónů a oba milenci byli spokojeni. Dali si to najevo mnohokrát opakovanou rozkoší. Nikde se neobjevil sebemenší mráček, z něhož by mohlo zapršet. Blížila se půlnoc. Hrátky se blížily ke konci a René začal významně zívat. Zřejmě už myslel na ranní vstávání, které z celé duše nenáviděl. Zejména po vysilujícím večeru. Také Kamila usoudila, že společné zážitky byly dostačující. „Víš co?“ špitla spokojeně. „Zůstanu u tebe. Místa tu máš víc než dost a já spím tiše jako myška.“ Ale René to nekvitoval s porozuměním. „Nepřipadá v úvahu,“ houkl, „jen se pěkně sbal a jdi domů! Můžeme si zase zavolat a sejít se.“ Kamila překvapeně pootevřela ústa. Změněný tón jí nevyhovoval. „Můžeš mi vysvětlit,“ řekla nespokojeně, „proč se mám v noci trmácet na druhý konec města?“ „Protože mám s dámami své zkušenosti,“ odvětil příkře, „spím velice hluboce a hned tak něco mě neprobudí. Jedna děvka, která tady zůstala přes noc, mě okradla o marky a tři prstýnky.“ Kamila zrudla, potom zbledla a neuvěřitelným způsobem vytřeštila oči. „Ty mě srovnáváš s nějakou zlodějskou děvkou?“ zachrčela. „Mne, absolventku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy? Jestliže se mi okamžitě neomluvíš, zažiješ strašné věci!“ René nedocenil vážnost situace. Zabručel něco v tom smyslu, že slušná žena nevleze chlapovi do postele dvě hodiny po seznámení, ale to bylo poslední, co učinil. Kamila se během několika vteřin proměnila v divokou ďáblici. Rozječela se a rozvřeštěla na plné obrátky, přičemž na sobě trhala oděv, potom rozrazila dveře na chodbu a volala o pomoc. Několik lidí vyběhlo ze svých bytů, aby se dozvědělo, že to hnusné prase ji znásilnilo. Kamila se rezolutně dožadovala okamžitého příjezdu policie a viníkova odvedení do vazby. Negalantní amant

45


(K-černá plát)

René rázem ztratil svou příslovečnou suverenitu. Pokoušel se Kamilu uklidnit, ale pouze přiléval oleje do ohně. Ta už byla v takové ráži, že nebylo v lidských silách ji utlumit. Policie se dostavila velice záhy a představitelům zákona bylo vše jasné. Právě tak jako nájemníkům, kteří málem Reného zlynčovali. Mladá, ztýraná a plačící žena vzbuzovala všeobecný soucit. Násilník byl odvezen na záchytku a Kamila nadiktovala svým ochráncům protokol. René začínal mít neblahé tušení, že to s ním nedopadne dobře. Tušení bylo pravdivé, ba ještě příliš optimistické. Suverén René Suldek se stal obětí policejní zvůle a hříčkou ve spárech nezávislého soudu. Byl obviněn z brutálního znásilnění, které bylo v plném rozsahu a nade všechny pochybnosti prokázáno. Oběť se všem jevila jako osoba důvěryhodná, těšící se nejlepší pověsti. Zato o Reném neřekl nikdo nic dobrého. Sousedé si o něm nikdy nemysleli, že má co dělat ve slušné společnosti, dívky z jeho okolí se stydlivě prohlašovaly za jeho dřívější oběti a konkurenti nesmlčeli jeho příslovečnou brutalitu. U soudu vlastně nebylo co řešit. Jednoznačný průběh skončil jednoznačným rozsudkem, proti kterému se René pro jistotu ani neodvolal. Jeho obhájce mu to ani nedoporučoval. Tisk si na násilníkovi smlsnul a Kamila, tato nevinná, politováníhodná oběť, triumfovala. Výčitky svědomí rozhodně neměla. „Zdálo se, že je to slušný, vzdělaný člověk,“ vzpomínala, „který se obstojně vyzná v moderním malířství. Ale vzápětí se v něm probudilo zvíře, kterému vězení s ostrahou jedině prospěje!“ Což není úplně vyloučeno.

KONEC ČISTOTNÉHO PÁNA Inženýr Karel Bejbl byl člověk úhledný, upravený a čistotný. Ale i to je slabé slovo. Jeho načinčanost a vymydlenost byla až provokující. Měl patologickou zálibu v čistotě a normální drsňáci se při pohledu na tu chodící reklamu na mycí prostředky občas otřásli odporem. Ale Karel Bejbl na to nedbal. Koupal se při každé příležitosti, nejméně však dvakrát denně. Myl si hlavu, dřel vousy, stříhal si nehty a pečoval o svůj zevnějšek tak, že se výrazně lišil od většiny svých vrstevníků.

46


(K-černá plát)

Nedá se říci, že tím něco získal. Dokonce i ženy se při styku s ním poněkud shovívavě usmívaly. Bejbl jim příliš voněl a jeho vymydlenost na mnohé působila příliš zženštile. Některými byl pokládán za výstředníka, jinými dokonce za homosexuála. Ale jeho životní styl zůstával neměnný. To, co jiní muži prohýřili v cigaretách nebo alkoholu, utrácel za mýdla, rozličné krémy a luxusní voňavky. Nakonec si Bejblovo okolí na jeho extravagance zvyklo a začalo je tolerovat. Koneckonců nikomu neškodil a ke každému se choval slušně, ne-li přímo vybraně. Není divu, že nepřitahoval zášť ani nenávist. Ze všeho nejvíc byl považován za trochu komickou a všeobecně přijatelnou figurku, která své okolí obohacuje a zahání nudu všedních dnů. Ale potom došlo k nečekané změně. Inženýr Karel Bejbl se zamiloval a jeho láska byla opětována. Nešlo však o schůdnou a jednoduchou záležitost. Vymydlený inženýr přebral snoubenku Rudolfu Peckovi, muži velice atraktivnímu a sebevědomému. Dívka se jmenovala Gizela a její nečekané rozhodnutí bylo přijímáno se všeobecným údivem. Rudolf Pecka přijal svůj neúspěch sportovně, ale tajně skřípal zuby. Jeho ješitnost dostávala zabrat. Když viděl, jak se Gizela vedle namydleného manekýna spokojeně usmívá, nebo dokonce natřásá, začal v duchu Bejblovi slibovat pomstu. Pochopitelně pomstu na úrovni. Nechtěl se prát ani vyvolávat hádky. Dával si pozor, aby se nezesměšnil, a usilovně přemítal jaké zbraně zvolit. Občas ho ledacos napadlo, ale vzápětí to zase zavrhl jako příliš přízemní a ne dost důstojné jeho všeobecně uznávaného intelektu. Pak na to konečně přišel. Když zjistil, že jedna z jeho bývalých lásek si říká madame Loisa a úspěšně podniká v oboru jasnovidectví, přímo zajásal. Okamžitě ji navštívil a domluvil se s ní. Snadno ji získal pro žert, který považoval za mimořádně povedený. Šlo jen o to přivést inženýra Bejbla k madame Louise. Bylo to snazší, než očekával. Bejbl byl nejen čistotný, ale i zvědavý. Možná také trochu pověrčivý. O nadpřirozené jevy se zajímal dost intenzivně a kartářky rozhodně neřadil mezi pochybné, nebo dokonce podezřelé existence. A tak se čistotný inženýr ocitl tváří v tvář madame Louise. Pečlivě se na tu návštěvu vyfintil. Byl vykoupaný a navoněný, těžko by na něm někdo našel vadu. Také Louisa si na sobě dala záležet a vypadala jako skutečná vědma z amerických hororů. Bylo jasné, že její prorocká slova buKonec čistotného pána

47


(K-černá plát)

dou mít náležitou váhu. Bejbl se už nyní tvářil vnímavě a soustředěně. Jako by na slovech, která budou vyřknuta, kdovíjak záleželo. Madame Louisa dlouho, předlouho míchala karty. Pak je teatrálně rozhodila po stole a úporně dýchala. Bylo to nakažlivé a Bejbl cítil, jak se ho zmocňuje tajuplná síla. Atmosféra v místnosti pozbyla všednosti a madame Louisa, obestřena podivným kouzlem, brala do ruky jednu kartu za druhou. Pokyvovala hlavou, vraštila čelo a mračila se, jako by spatřila něco velice hrozivého a nebezpečného. Bejbl na ni zíral krajně znepokojeně, neboť se začala ozývat jeho hypochondrie. Začal se v duchu dohadovat, co vlastně vědma vidí. Nejvíce ze všech variant se obával rakoviny a leukemie už proto, že se v jeho rodině poměrně často vyskytovaly. Konečně madame Louisa promluvila. Její hlas zněl nadpozemsky, vlídně, ale do toho se mísila jakási odhodlaná nemilosrdnost. Zřejmě nebyla zvyklá kličkovat, couvat a přikrašlovat pravdu. Věštila bez zábran jako pravá jasnovidecká osobnost. „Jestliže jste slyšel metaforu o čemsi, co udeřilo jako blesk z čistého nebe,“ pravila, „jde právě o to, co vás ohrožuje. Ještě nevidím jasně přesnou podstatu hrozby. Není to však nemoc.“ Bejbl si poněkud oddychl, ale napjatě poslouchal dál. „Ach ano,“ vydechla, „myslím, že jde o velice vážný úraz, který za jistých okolností může končit smrtí. Řítí se na vás jako dělová koule. Každé manévrování a uhýbání bude nesmírně složité. Nevím, co vám poradit. Nemáte příliš času. Osudový okamžik se dá jen těžko zastavit. Řeknu vám jen tolik: do chvíle střetu se stačíte třikrát vykoupat!“ Vědma sebrala karty ze stolku a těžce oddychujíc se postavila k oknu. Otírala si rozpálenou tvář o těžké fialové závěsy. Chvíli se dokonce zdálo, že omdlí. Hleděla nepřítomně a bylo těžké na ní ještě cokoliv požadovat. Bejbl to pochopil a vypotácel se z pokoje. Točila se mu hlava a do dobré nálady měl hodně daleko. S veškerou naléhavostí si uvědomoval, že jeho život je vážně ohrožen. Ale čím? Přejede ho auto? Spadne mu na hlavu balkon? Nebo ho na ulici zastřelí nějaký pomatený bandita? Inženýr Bejbl byl otřesen, a dokonce se mu zdálo, že se začal potit. To bylo něco, co absolutně nesnášel a pravidelně to řešil krátkým pobytem ve vaně. Nebo alespoň sprchou. Také nyní ho to samozřejmě napadlo. Vykoupe se a...

48



(K-černá plát)

Konec čistotného pána

49


(K-černá plát)

V té chvíli se zarazil. Uvědomil si nebezpečí, protože po třetím vykoupání se dostaví pohroma! Nač to tedy uspíšit? Nemusí se přece ustavičně cachtat ve vaně! Prokáže-li zdrženlivost, může nebezpečí oddálit. Trochu ho to uklidnilo. Vlastně bude záležet pouze na něm, jak se zbývajícím časem naloží. S pomocí pevné vůle může nebezpečí zadržet na dost dlouhou dobu! V Bejblovi zrálo rozhodnutí. Jeho vztah k vaně se začal prudce měnit. Stával se z ní nepřítel číslo jedna. Agresor, s kterým je třeba skoncovat. Je třeba vyhlásit nové priority. Nelze pochybovat o tom, že záchrana života musí mít přednost před dodržováním hygienických pravidel. Nastal zásadní zlom v Bejblově životě. Muž, který až dosud všechny kolem sebe rozčiloval svou extrémní čistotností, se přestal koupat a voda se stala jeho úhlavním nepřítelem. Madame Louisa zvítězila na celé čáře. Zpočátku to příliš nevadilo, ale jak míjely dny, začalo být každému jasné, že se z inženýra Bejbla stává špindíra. O vymydlenosti se nedalo ani šeptnout. Bejbl byl upocený, usmolený, a začínal páchnout. Krátce nato mu ukázala záda Gizela a vrátila se k spolehlivějšímu Rudolfu Peckovi. Nechala se slyšet, že s podnikavým smraďochem nechce mít nic společného. Ale inženýrem Bejblem to neotřáslo. Nekoupal se a pustnul. Život mu byl milejší než sympatie spoluzaměstnanců. Pecka, který již dosáhl svého, se pokusil zachránit ho. Navrhl mu, aby znovu navštívil madame Louisu, jelikož postavení hvězd, jakož i jiné náležitosti, se mohlo zásadně změnit. Ukázalo se však, že madame Louisa změnila adresu a odstěhovala se do Holandska, což byl konec Bejblových nadějí. Následoval definitivní pád. Zpustlý a zdevastovaný inženýr Bejbl odešel z podniku a zmizel kdesi v nepřehledném davu. Jen občas ho někdo zahlédl a referoval soucitně nebo potměšile ostatním. Nějaký čas pobýval na nádraží mezi bezdomovci a pak se odstěhoval do kanálu. Pomoc Armády spásy rozhodně odmítal, protože tam vyděděncům kromě polévky nabízeli, ba přímo nutili, i koupel. Té se Bejbl brání zuby nehty. Dokonce nosí při sobě cedulku, kde zakazuje zdravotníkům, aby ho v případě svrabu či jiné kožní choroby vykoupali. Chce se dožít požehnaného věku a jiné cesty nemá.

50



(K-černá plát)

LOJZA „Kam zas máš namířeno?“ houkla nevrle Květa Kurešová na bratra Lojzu, který se zvolna loudal ke dveřím. „Mně se zdá, že se ti chce zpátky do kriminálu, ty starej hambáři!“ Lojza provinile sklopil oči a tiše zamumlal, že pořád doma být nemůže, protože by se tady určitě zbláznil. „Lepší je přijít doma o rozum,“ poučila ho přísně sestra, „než venku o hlavu. A to se ti jednou stane! Dvakrát ti lidi natloukli, že jsem tě ani nemohla poznat! Vlastní žena tě vyhodila z domova a kamarádi se od tebe do jednoho odvrátili! Jestli nebudeš sedět doma, moc špatně to s tebou dopadne!“ Ale Kureš na dobré rady své sestry nedal. Zase to na něho přišlo a on musel vyrazit ven. Nedovedl to v sobě potlačit, a vlastně ani nechtěl. Vždyť ještě nikomu neublížil a o ničem takovém nikdy neuvažoval. Vyšel před dům a váhavě zamířil k parku. Potom si to rozmyslel. Právě před ním zastavil autobus směřující na předměstí. Lojza do něj bez váhání nastoupil a jel až do Košánek. To už byl vlastně venkov se vším všudy. Dokonce i s opravdickým lesem, který vábil pár set metrů od stanice. Lojza se tam bez dlouhého rozmýšlení vydal a doufal, že mu tentokrát bude přát štěstí. Nejlépe by bylo, kdyby potkal samotnou mladou dívku asi tak dvanáctiletou. Takové reagovaly nejlépe. Když před nimi Lojza rozevřel svůj baloňák, pod kterým nic neměl, obvykle se upřímně vyděsily. Vytřeštily oči a začaly pronikavě ječet. Jiné protiakce nebyly schopny. Lojza měl čas zmizet bez obav o vlastní bezpečnost a na pár dní se zcela uklidnil. Někdy předvedl pochybnou krásu svého mužství i dívenkám mladším, ale to ho příliš neuspokojovalo. Nebyl to vhodný sexuální objekt a na prožitek s nimi vzpomínal jako na špatně uvařený oběd. Se staršími dívkami, nebo dokonce ženami, to bylo krásné, pokud nedošlo ke konfliktu. Ne všechny se totiž vyděsily a utekly. Byly takové, které se na Lojzu vrhly a snažily se mu nafackovat. Nebo volaly o pomoc a policajtům posloužily přesným popisem sexuálního devianta. To byly nepříjemné okamžiky a Lojza se jich dost obával. Adas

51


(K-černá plát)

Nyní došel k lesu a opatrně vstoupil mezi stromy. Coural se zdánlivě ledabyle po okraji a pátral po někom vhodném. Měl smůlu. Potkal jen partu kluků, milenecký pár a staršího houbaře s podezíravým pohledem. Pustil se tedy hlouběji do lesa a byl zřetelně nervózní. Měl totiž své zkušenosti a věděl, že nyní potká nanejvýš ženu schopnou obrany. Ale jeho touha předvést se vzrůstala každou minutu. Nemohl to vzdát a těšil se na okamžiky vzrušení. Teď už neměl jiné východisko. Krev mu stoupala do hlavy a on věděl, že se musí vybít za každou cenu. Pak uslyšel bezstarostný ženský hovor. Vydal se tím směrem a brzy spatřil dvě mladé ženy, které si zřejmě vyšly na procházku. Při pohledu na ně se Lojza trochu zarazil. Zkusit to s nimi se mu zdálo příliš nebezpečné. Nevypadaly na to, že snadno propadnou panice a dají se vyděsit. Jenomže Lojza už byl téměř v transu. Nemohl couvnout a musel riskovat. Předstoupil před ně jako herec před premiérové obecenstvo. Podívaly se na něj překvapeně a zřejmě očekávaly nějakou otázku. Dočkaly se však něčeho jiného. Lojza se předvedl a sledoval jejich oči, které se měly rozšířit děsem. Ale dostavilo se trpké zklamání. Ženy se místo úleku pobaveně rozhihňaly. „Chudinko,“ vyprskla jedna z nich. „Co nám to tu ukazuješ? Tohle nestojí za podívání, kamaráde!“ „Pánským striptýzem by ses rozhodně neuživil, hošánku!“ přidala se druhá. „Do podniku by tě nevzali, ani kdyby sis na to připlácel!“ Lojza se nad touto reakcí upřímně zděsil. Neměl daleko k mdlobám. Zmocnil se ho pocit křivdy a málem se rozplakal. „A už zmiz, nestydo!“ vyzvala ho první žena téměř rozšafně. „Tohle divadlo nás nudí, a jestli v něm míníš pokračovat, tak tě popadneme za uši a odvedeme k policajtům! Tam to přece znáš, ne?“ Lojza jako omámený vrávoral co nejrychleji odtud. Provázel ho smích obou žen a zmnožoval pocit deprese, který se ho úplně zmocnil. S takovým výsledkem rozhodně nepočítal. Byla to největší blamáž, jakou kdy zažil. Zmizel v křoví a rozbrečel se doopravdy. Cítil, že ho tento zážitek na dlouho poznamená. Své výlety do přírody teď bude podnikat pln obav a nejistoty. Proč právě on má takové nesnesitelné potíže? Vším je vinna ta zkažená doba, uvědomoval si nešťastně. Ženy jsou cynické a zcela otrlé! Zkazila je pornografie, promiskuita a všeobecná uvolněnost mravů! Jestli to bude takto dál pokračovat, vysmějí se mi i do-

52



(K-černá plát)

cela malé holčičky! Co si potom počnu? Jsem člověk sexuálně nenáročný a plachý, tak proč nemám právo na chvilky rozkoše a uvolnění? Jestli bude vývoj pokračovat tímto směrem, určitě si jednoho dne hodím mašli! Jeho myšlenky byly ponuré jako opuštěný, zanedbaný hřbitov. Klopýtal o suché větve a mířil tam, kde tušil okraj lesa. Vůbec si nevšiml silného brunátného muže, který ho již několik minut sledoval. Uvědomil si jeho přítomnost, teprve když ho silák popadl za límec. „Co je?“ vykvikl Lojza. „Proč to... já jsem nic neudělal!“ „Nežvaň a pojď!“ sykl muž. „Žádná diskuse nemá cenu! Všechno jsem viděl. Když to nevadilo těm ženským, je to jejich věc, ale já to tak nenechám!“ Lojza pochopil, že dnes mu opravdu štěstí nepokvete. Na útěk nebylo ani pomyšlení a muž vypadal velice rozhodně a nekompromisně. Nezbývalo nic jiného, než se podvolit jeho příkazu. Neodvažoval se ani zeptat, kam vlastně jdou. Ostatně to bylo celkem jasné. Chlapík se zřejmě rozhodl předat úchylné individuum policii. Vedl ho před sebou důrazně, drsně a téměř surově. Došli až na okraj lesa, kde bylo zaparkováno auto. Staré embéčko. „Sedneš si vedle mne,“ rozhodl muž, „a nepokusíš se o žádnou akci. Jinak dopadneš velice špatně. Víš sám dobře, jak rádi by si lidi na tobě smlsli!“ Lojza úzkostlivě zamžikal očima a neodvážil se odporovat. Muž se posadil za volant a embéčko se rozjelo k městu. Lojza už nepochyboval, že skončí na policejní stanici. Choulil se do plandavého baloňáku a po tvářích se mu valily slzy. Proč jen neposlechl svou sestru a vydal se opět za svými pochybnými rozkošemi? Auto projíždělo kolem Janáčkových sadů. Jelo zvolna, ačkoliv k tomu nebyl viditelný důvod. „Víš, co se tady stalo před týdnem?“ zeptal se muž vzlykajícího spolucestujícího. „Jak bys o tom nevěděl! Psaly o tom všechny noviny!“ To Lojza nemohl popřít. Bestiální vražda malého děvčátka otřásla celým městem. Lidé byli rozhořčeni a požadovali pro pachatele trest smrti. Jenomže viník stále unikal. Policie neměla jeho přesný popis. „Kdyby lidé toho chlápka, co to udělal, dostali,“ uvažoval nahlas muž za volantem, „zřejmě by se s ním nemazlili! Dost možná že by ho roztrhali za živa. Nemyslíš?“ Lojza

53


(K-černá plát)

Lojzovi se stáhlo děsem hrdlo. „Ale já jsem to neudělal!“ zachrčel plačtivě. „Já bych nedokázal nikomu ublížit!“ „To se ví, že ne,“ ušklíbl se řidič, „ale na druhé straně jsi odporná, hnusná veš, kterou každý rád zamáčkne! Já si to rozhodně vyčítat nebudu!“ Embéčko zastavilo. „Vidíš támhleten keř?“ ukázal muž. „Tam holčičku našli. Kdesi jsem četl, že vrahové se rádi vracejí na místo činu. Tohle tvrzení je poměrně rozšířené. Lidé ho znají. Takže bude dobré, když si tady vystoupíš! A bez toho kabátu!“ „Ne!“ vykřikl Lojza. „Tohle nesmíte udělat!“ „Máš přece parky rád!“ připomněl mu muž škodolibě. „Už párkrát tě v nich chytli! Tak vypadni a pěkně si přírody užij!“ „Co proti mně máte?“ kvičel Lojza. „Nic jsem vám neudělal!“ „Na to by ses ani nevzmohl, ty podělanej chlíváku!“ ujistil ho muž tvrdě. „Ale náhodou tě potřebuju. Přišel jsi mi jako na zavolanou! Musím policajtům pověsit na nos pořádného bulíka, rozumíš?“ „Vy jste ten vrah!“ vyrazil ze sebe Lojza. „Vy jste uškrtil tu malou holčičku! Teď byste to rád shodil na mne!“ „No vidíš, jak ti to pálí!“ pochválil ho muž. „A teď už vypadni!“ Strhl z něho baloňák a drsně ho vystrčil z auta. Lojza se zapotácel a upadl na úzký chodník u parku. Auto prudce odstartovalo a vzápětí zmizelo za rohem. Lojza pomalu vstával a v tváři měl nepříčetný výraz. Působil odpudivě. Rukama se snažil zakrýt to, co tak rád ukazoval pubertálním dívkám, a rozhlížel se, kam by bylo možno se schovat. Ale okolnosti byly jednoznačně proti němu. Z vedlejší cestičky v parku právě vycházela dívka s malým psíkem a okamžitě Lojzovu přítomnost zaznamenala. Rozječela se jako siréna. Ve chvíli se objevily další postavy a vyděšený Lojza se dal na zoufalý útěk. Dav za jeho zády se rozrůstal. „To je on!“ slyšel za sebou pronásledovaný. „To je vrah té malé holčičky! Nesmí nám utéct!“ Lojza pádil jako nikdy v životě. Věděl, že mu jde o krk, ale jeho stíhači, hnaní touhou po pomstě, se mu přesto přibližovali. Musím doběhnout na stanici, umiňoval si Lojza, je hned tady za rohem! Už mě tam vyslýchali! Ještě se na mne pamatují! Vědí, že nejsem žádný vrah! Určitě se hned vydají po stopách toho chlapa v embéčku! Jsem vlastně důležitý svědek a mohu jim pomoci!

54



(K-černá plát)

Z posledních sil zrychlil a v nepatrném předstihu doběhl ke vchodu na stanici. Prudce zalomcoval dveřmi, ale ty nepovolily. Byly zamčeny. Lojza začal zoufale zvonit. Jednou rukou držel tlačítko zvonku a druhou bušil do dveří. Marně. Služba nebyla přítomna. Zřejmě měla důležitější práci. Lojza se v panické hrůze otočil a stanul proti rozběsněnému davu, který hodlal zaútočit. Ale nebylo toho třeba. Uštvaný chudák právě dospěl na konec své cesty. Chytil se za hruď, naposledy marně zalapal po dechu a pak se pomalu sunul na tvrdou dlažbu.

BÍLÝ MUŽÍČEK Byl to krásný pár a šťastné manželství. Sokolovi spolu žili už druhým rokem, a stále se nemohli jeden druhého nasytit. Opojeně si hleděli do očí a šeptali zamilovaná slova. „Miluješ mě?“ „Miluju. A ty?“ „Nekonečně. Nedovedl bych bez tebe žít!“ „Umřela bych ve chvíli, kdy by se ti něco stalo!“ A tak dále. Ustavičně tvrdili jeden druhému, že život má pro ně cenu a smysl jedině v páru. Pravděpodobně tomu také věřili. Podařilo se jim dokonce přesvědčit i jiné. Mnozí je s obdivem pozorovali, jiní záviděli a další tvrdili, že tohle určitě jednou špatně skončí. Regina a Martin Sokolovi prožívali tedy nádherné údobí svého života. Nehnuli se takřka jeden bez druhého a byli zcela opojeni láskou, která jako by neustále vzrůstala. „Miluješ mě?“ „Miluju. A ty?“ Bylo to sice poněkud stereotypní, ale oni se přesto ani na okamžik nenudili. Vyznávali si lásku na pracovišti, doma i ve vlaku, byli k sobě pozorní, něžní, a každý se snažil myslet víc na toho druhého než na sebe. Konflikty se jim vyhýbaly a běžné potíže dovedli překlenout bez zlosti a špatné nálady, pokud je vůbec vnímali. „Miluješ mě?“ Adas

55


(K-černá plát)

„Miluju. A ty?“ Únor se letos mimořádně vydařil a manželé Sokolovi to kvitovali s velikou radostí. Všude bylo plno sněhu a zpravodajství z hor sršelo optimismem. Stálé počasí slibovalo lyžařům a sportovcům vůbec zcela nevšední zážitky. To bylo dobře. Regina s Martinem se rozhodli vybrat si týden dovolené a strávit jej v Krkonoších, ve Špindlerově Mlýně. Oba byli slušní lyžaři a zimnímu pobytu v horách dávali přednost před žhavým a slunečným létem. Těšili se na zasněžené horské štíty, na pár dní klidu, sjezdovku, i na hezké a zábavné večery v hotelu. Vůbec si nepřipouštěli, že by se ten plánovaný týden mohl nějak pokazit. Zpočátku tomu také nic nenasvědčovalo. Manželé se ubytovali v hotelu, kde dostali hezký a útulný pokoj. Dokonce rohový. Jedním oknem hleděli na zalesněnou stráň a druhým na houfující se lyžaře. „Bude to překrásný týden!“ objal Martin Reginu. „Určitě!“ vrátila mu polibek. „Miluješ mě?“ „Miluju. A ty?“ Rozvinula se stá a první variata milostného dialogu, ve kterém se navzájem ujistili, že život bez toho druhého by byl nesnesitelným břemenem. Pak už bylo načase zajít do baru a při příjemné hudbě usrkávat ze skleničky koňak. Ani tehdy si nepřestávali zamilovaně hledět do očí. Věděli, že je čeká noc plná něžných stisků i vášnivých objetí i nová ujišťování o vzájemné lásce. Další pobyt na horách se však bohužel už tak příznivě nevyvíjel. Meteorologové přehlédli výraznou teplou frontu, která se k nám šířila ze Španělska, nebo ji snad příliš podcenili. V noci se zvedl prudký vítr a začalo se kvapem oteplovat. Padal vlhký sníh a posléze se sněžení změnilo v čistý déšť. Hotelem se ozývaly nadávky na adresu těch, kteří manipulují s počasím. Někdo vinil svatého Petra, jiný meteorology a další to sváděl na výstavbu atomových elektráren. Všichni se shodli pouze v tom, že takovéto počasí lyžařskému sportu nepřeje a že jim ho byl čert dlužen. Během dopoledne panovala v hotelu dusná a ponurá atmosféra. Zklamaní hosté vycházeli do deště, aby se vzápětí znechuceně vraceli. Nespokojenost léčili alkoholem a utrhovali se zlostně na číšníky, čemuž se vlastně nebylo možno divit.

56



(K-černá plát)

Ani Sokolovi neprojevili pochopitelně nadšení nad nešťastným vývojem povětrnostní situace. Přijeli přece na hory se zcela jednoznačným úmyslem. Přesto však dokázali spolknout hořkou pilulku lépe a statečněji než ostatní. Stále ještě doufali, že počasí se přece jenom nakonec umoudří. Opak však byl pravdou. Trochu se ale přece zlepšilo. Přestalo pršet, avšak vítr se neustále točil jako dětská káča neúnavně šlehaná bičem. Tvořily se závěje a odborníci začali strašit lavinami. Byl vydán zákaz vycházek a Horská služba měla pohotovost. V hotelu vznikaly názorové roztržky. Část hostů se, ač nerada, bezvýhradně zákazu podrobila. Vytvářely se však i skupinky vyložených rebelů, kteří považovali nutná opatření za přehnaně úzkostlivá. V protestech vynikal zejména jakýsi Hronek, sukovitý a zarostlý drsňák s výrazem odhodlanosti v snědém obličeji. Zdálo se, že vynaložil veškeré úsilí na to, aby vypadal výbojně a nebezpečně. „Narodil jsem se v horách,“ tvrdil, „a říkali mi Rýbrcoulův synovec. V Krkonoších znám každý vršek a každou soutěsku. Ta obava z lavin je holý výmysl! Alibismus pohodlných lidí. Těm je jedno, že jsme za týdenní pobyt zde vydali spoustu peněz! Já ale na ty jejich výkazy a normy upřímně kašlu. Přijel jsem lyžovat a od toho úmyslu se nedám ničím odradit. Zítra vyrazím na túru ať se děje, co se děje!“ Několik odvážlivců se k němu přidalo, jiní váhali. Mezi nimi i Sokolovi. Probírali situaci dlouho do noci a posléze se rozhodli přidat se k Hronkovi. Působil totiž dojmem skutečného náměstka krkonošského vládce Krakonoše. Zdálo se, že si je svou věcí naprosto jist a že má život v horách v malíčku. Takový muž by přece zbytečně neriskoval! „Koneckonců,“ usmíval se Martin, „co se nám vlastně může stát? V nejhorším případě zahyneme společně pod lavinou!“ „To by svým způsobem mohlo být krásné,“ řekla zasněně Regina. „Daleko krásnější, než kdybych tě měla přežít!“ „Nebo já tebe!“ „Miluješ mě?“ „Miluju. A ty?“ Bylo tedy rozhodnuto. Zítra se zúčastní horské túry pod vedením zkušeného Hronka a budou mít alespoň na co vzpomínat! Zakázané ovoce přece odjakživa nejlíp chutná! Bílý mužíček

57


(K-černá plát)

Následujícího dne se počasí nijak neumoudřilo a zákaz vycházek trval. Navzdory tomuto jasnému příkazu se kolem sebevědomého Hronka začali houfovat spiklenci. Uskutečnit takovou túru však nebylo právě jednoduché. „Dobře se oblékněte,“ radil Hronek, „a pak se po jednom začněte vytrácet zadním vchodem. Až budeme v terénu, tak už se o nás nikdo starat nebude, leda že bychom jim chyběli při plnění plánu konzumace alkoholu!“ Jeho příkazy byly přesně splněny. Recepční byl přesvědčen, že všichni hosté jsou v hotelu, ačkoliv výprava už vyrazila na svou dobrodružnou túru do hor. Zpočátku si všichni připadali jako zdatní hrdinové. Měli v sobě nakumulován dostatek tepla a ani jejich kondice nebyla nejhorší. Navzájem se povzbuzovali a své okouzlení nedovoleným výletem značně přeháněli. „To jsme vytřeli těm byrokratům zrak!“ halekal Hronek. „Chtěl bych vidět, jak se budou tvářit, až zjistí, že jsme v tahu!“ Tato představa byla účastníkům túry náramně k smíchu. Po nějaké době však jejich veselí silně opadlo. Špatně se dýchalo a takřka nulová viditelnost začala vzbuzovat jistou úzkost. Vítr sílil a roztančil divoce sníh kolem. Hronek překřikoval houf lyžařů za sebou jen s velikými obtížemi. „Ničeho se nebojte!“ volal při krátkém zastavení. „Nic se nemůže stát. Žádné nebezpečí nehrozí!“ „Proč nám to říká?“ zeptala se Regina Sokolová. „To je samozřejmé!“ „V horách není nikdy nic samozřejmé,“ usmál se Martin, „a každý nemá právě dobré nervy. Někteří lidé potřebují být soustavně uklidňováni!“ Přesně totéž si zřejmě myslel i Hronek. „Pan Švejda pojede jako poslední,“ převelel jednoho z nejzkušenějších lyžařů. „Hlavně se nám nikdo nesmí ztratit. Kdyby měl někdo nějaké problémy, ať to okamžitě nahlásí!“ Hronek se sice stále ještě nutil do břitkého velitelského tónu, v hotelu mu to však šlo rozhodně líp. „Poslyšte,“ obrátil se na manžele Sokolovy lyžař před nimi. „Mně se to přestává líbit. Myslíte, že ten chlap má tušení, kde jsme?“ „Určitě!“ řekla Regina. „Má přece zkušenosti!“ „Jen aby!“ houkl nedůvěřivec. „Ono se to jinak mluví u koňaku a jinak ve vánici.“

58



(K-černá plát)

Nicméně se jelo dál a situace jako by se zlepšovala. I vítr se poněkud uklidnil. „Tak, a teď už to bude úplná selanka!“ sliboval rozjařeně Hronek. „Terén pro dorostence nebo veterány!“ Tu se však stalo něco neobvyklého. Výletníci zaslechli temné zahučení, jako by se protrhla hráz nějakého obrovitého rybníka. Hučení se proměnilo v ohlušující rachot, a pak už nebyl čas o něčem uvažovat. I když se všichni snažili co nejrychleji rozprchnout, bylo pozdě. Tuny sněhu se hrnuly dolů do údolí a výprava měla tu smůlu, že jim stála v cestě. Během několika vteřin se většina účastníků ocitla pod lavinou. Jen Hronek a těsně za ním jedoucí lyžař strašlivému nebezpečí o několik metrů unikli. „Rychle pro pomoc!“ vykřikl plačtivě vůdce. „Musíme zburcovat Horskou službu, aby je zachránila!“ Mnoho optimismu a naděje z jeho hlasu však nečišelo. Celkem sedm lyžařů bylo zaživa pohřbeno a mezi nimi i manželé Sokolovi. Martin na sobě ucítil obrovskou tíhu a sníh se vzápětí vtlačil všude, kde nenarazil na přílišný odpor. Do uší, nosních dírek i do úst. Martin přesto ještě žil a zůstával při smyslech. Pokusil se pohnout, ale byl to pokus marný. Jeho tělo jako by bylo zalito do betonu. Doslova přibit k zemi ležel a čekal, až se udusí. Chtěl křičet, avšak nedostal ze sebe ani sebeslabší zasténání. Zřejmě se neodvratně blížil konec. V té chvíli ale najednou strašlivý tlak sněhu poněkud povolil. Martinovy oči beznadějně zalepené studenou bílou hmotou začaly opět vidět. Hleděly do mléčné mlhy, kterou se k němu někdo blížil. Nebyl to však člověk. Ten kdosi byl tvor sotva třicet centimetrů vysoký a celý bílý, takže ho bylo jen těžko rozeznat od prostředí, v němž se pohyboval. Částečně šel a částečně plaval. Malý bílý mužíček. Začínám blouznit, napadlo Martina. Za chvíli bude po všem! „Myslíš, že jsem pouhý přelud?“ promluvil titěrný příchozí. „Kdepak! Patřím k těmto horám odjakživa, dříve než dostaly své jméno. Mám pro tebe návrh, a proto jsem přišel.“ „Návrh?“ podivil se Martin. „Cožpak je v téhle situaci ještě možné o něčem rozhodovat?“ „Ovšem,“ přikývl bílý mužíček, „a především o tom, zda budeš zachráněn, či ne. Všechno záleží jenom na tvém svobodném rozhodnutí!“ Bílý mužíček

59


(K-černá plát)

„Nesmysl!“ nevěřil Sokol. „Tuhle věc přece nemohu nijak ovlivnit. To se ví, že chci žít, ale...“ „Ale?“ „Sám se odtud nevyhrabu. Nemohu pohnout ani prstem.“ „Tvá žena rovněž ne. Je v téže situaci jako ty!“ Teprve nyní si Martin vzpomněl na Reginu. Hořce se usmál. Chtěli jsme umřít spolu a teď se nám to vyplní! „Není nezbytné, abyste umírali oba,“ řekl bílý mužíček. „V mé moci je jednoho z vás zachránit.“ „Proč ne oba?“ vykřikl Martin. „A proč ne všechny, kteří leží pod lavinou?“ „Nevím, proč bych měl odpovídat na hloupé otázky,“ zaškaredil se podivný host. „Rozhodně s tebou nehodlám dlouho diskutovat. Mám pro tebe pouze návrh, který ovšem nemusíš přijmout. Rozmysli si to dobře. Můžeš být zachráněn, ale jedině s podmínkou, že tvoje žena zahyne!“ „To je strašné!“ „Je. Třeba ti bude vyhovovat více druhá alternativa. Tvoje žena se dožije vysokého věku, ale ty se udusíš pod lavinou.“ „Nechci se udusit!“ zasténal. „Ona rovněž ne! Ale v tvé moci je záchrana člověka, kterého, jak jsi nesčetněkrát přísahal, miluješ víc než sebe!“ „To jsem nepředpokládal, že se někdy dostanu to takovéhle situace!“ „Pochopitelně,“ zašklebil se bílý mužíček. „Teď jsi ale v ní a máš jen dvě možnosti. Buď ty, nebo ona!“ „Sakra!“ „To není odpověď!“ „Dobrá,“ zachrčel Martin. „Zachraň tedy mne!“ „To není příliš charakterní!“ „Teď nemohu dělat žádného granda!“ zlobil se Martin. „Když tady zůstanu ležet a ona se zachrání, co se stane? Pěkná vdovička si trochu popláče a za pár měsíců se znovu vdá. Na mne už si ani nevzpomene!“ „To by tě teď nemělo zajímat!“ „Ale zajímá mě to! Přece neumřu proto, abych svou ženu postoupil někomu jinému. Každá velkorysost má své meze.“ „Ničemnost je ovšem bezmezná!“

60



(K-černá plát)

Bílý mužíček

61


(K-černá plát)

„A potom,“ pokračoval Martin, „já mám pro společnost větší cenu. Mám vyšší kvalifikaci, jsem výkonnější pracovník...“ „Vida, najednou myslíš i na společnost!“ pokyvoval hlavou bílý mužíček. „To je opravdu ušlechtilé! Dojímá mne to!“ „Nepošklebuj se a zachraň mne!“ „Neboj se, zachráním! Vlastně už ses zachránil sám.“ Bílý mužíček se bujaře rozesmál a vydal se sněhovou mlhou na zpáteční cestu. Už se těšil, jak bude jiným bílým mužíčkům vyprávět příběh o lidské statečnosti. Martin tupě zíral, jak se mužíček tiše vzdaluje, a oči se mu znovu zalepily sněhem. Chtěl něco vykřiknout, ale vzápětí znovu omdlel. V té chvíli už nad jeho tělem hrabal a vzrušeně poštěkával lavinový pes. Chlapci z Horské služby se k místu neštěstí dostali v rekordně krátkém čase. Ne ovšem Hronkovou zásluhou. Ten nešťastník se svým druhem dosud někde bloudil a volal o pomoc. Štěstím pro účastníky túry bylo, že se jeden z číšníků stal nechtěně svědkem jejich překotného odjezdu. Okamžitě to nahlásil na ředitelství hotelu a odtud zalarmoval Horskou službu. Všechno ostatní bylo dílem osobní statečnosti a profesionální dovednosti zachránců. Naštěstí spadla pouze jediná lavina a nevznikly další komplikace. Postupně byli vyhrabáni ostatní zasypaní. Všichni žili. Samozřejmě i Martin a Regina Sokolovi. Cosi neblahého se však přece jen stalo. Přesto, že v následujících dnech se počasí opět zlepšilo a hory opět ožily výskotem rekreantů, Martin a Regina se stali docela jinými lidmi. Chodili vedle sebe stísněně a báli se podívat jeden druhému do očí. Přestali se také tvářit zamilovaně a žádný z nich už neměl odvahu vyznávat druhému okázale lásku. Není také divu! Zdálo se jim oběma totiž pokaždé, že se jim z nějaké závěje nebo prolákliny vysmívá malý bílý mužíček.

KDYŽ TO NEVYJDE Starý Bezpalec seděl na viklavé židli před polorozpadlým strážním domkem a podivně se usmíval. Hleděl na koleje, po kterých za chvíli přejede poslední vlak, aby pak trať zcela zarostla lebedou a kopřivami.

62


(K-černá plát)

Trať, připomínající konec světa, z vyššího rozhodnutí dosloužila. Nic nového pod sluncem. Bezpalec byl v penzi už dávno, ale zůstal na svém místě, protože by jinde nedovedl žít. Nebo lépe řečeno živořit. Bydlel v trosce nádražního objektu, která nikoho nezajímala, a díval se do zalesněného údolí překlenutého starým viaduktem. Vše dohromady působilo zpustle, ale malebně. Bezpalec si na dnešní den oblékl modrou uniformu, která na něm visela jako na strašákovi. Bývalý výpravčí poslední dobou značně zhubl a zcela zešedivěl. Trpěl samotou i nedostatkem obsluhy. Občas se dobelhal do vesnice pro nákup, ale příliš ho to obtěžovalo. Přesto trvale odmítal přestěhovat se do domova důchodců. Takové řešení ho doslova děsilo. Sedával v domku nebo na židli před ním a dychtivě sledoval důvěrně známé věci. Koleje, drobnou zvěř a ptáky v blízkém okolí, poloprázdný motoráček nebo človíčka, který po viaduktu přecházel či přejížděl na kole z jedné vesnice do druhé. Starý viadukt přitahoval Bezpalce stále intenzivněji. Poslední dobou k němu přímo přilnul, třebaže s ním nebyly spojeny ty nejradostnější vzpomínky. Před více než dvaceti lety odtud na trať skočila Bezpalcova žena. Objevili jí zhoubný nádor a ona dala přednost rychlému řešení. Snad to tak bylo dobře. Bezpalec zůstal ve strážním domku s dospívající dcerou. Prožil tu s ní několik klidných let a žil jejími plány a radostmi. Pak se ale dostavila nešťastná láska. Jana její tíhu neunesla a skončila svůj život stejně jako před lety matka. Snad tady mělo vliv nějaké dědičné zatížení, ale to nikdo nerozebíral. Dívka skočila z viaduktu na kolejiště, aniž tomu mohl kdokoliv zabránit. Z Bezpalce se po té tragické události stala učiněná troska. Život pro něho ztratil smysl. Chodil jako tělo bez duše, vyčerpaný, skleslý. Byl k ničemu, nikdo ho nezajímal ani nepotřeboval. Lidé, kteří se s ním stýkali, ho nazývali mátohou. Starého muže to však nezajímalo. Jedinou jeho činností bylo koukání do prázdna. Nicméně chtěl dožít právě zde, což ale nebylo zcela samozřejmé. Strážní domek se pomalu, ale jistě hroutil. Do místností teklo a střechu nikdo neopravoval, ani to neměl v úmyslu. Docházelo k rušení zbytečných tratí a o sešlé stavení neměl nikdo zájem. Bezpalcovi nabízeli možnost ubytování v domově důchodců asi pět kilometrů odtud. Když to nevyjde

63


(K-černá plát)

Pro bývalého ajznboňáka to bylo zcela nepřijatelné. Nehodlal se stěhovat do šedivé barabizny, kde by musel žít na pokoji s několika uchrchlanými dědky. Chce dožít v pustém údolí se svými vzpomínkami. Ale ty byly stále smutnější a depresivnější. K životu ho poutalo již velmi málo věcí. Proto myšlenka, která ho dnes opanovala, nebyla nijak překvapivá. Starý Bezpalec se rozhodl, že zemře. Ještě se rozhlédne po údolí, počká, až kolem přejede poslední motoráček, a potom odejde za svými. Po dlouhé době si oblékl uniformu a nasadil čepici, kterou neměl na hlavě celá desetiletí. Měl pocit, že tato pokrývka hlavy zvyšuje jeho důstojnost. Když ji dennodenně nosíval, byl ještě na dráze. Někým! Ale to vše se již dávno rozplynulo. Teď už musí utéct tomu nejhoršímu, co by ho mohlo potkat: domovu důchodců! Bezpalec se tohoto okamžiku ani v nejmenším neobával. Byl klidný a zcela vyrovnaný. Téměř se na odchod z tohoto světa těšil. Za chvíli kolem něho přejede poslední vlak, a to bude pro něho startovní povel. Pak už děj se vůle Boží! Dočkal se. Poslední motoráček projel kolem Bezpalcova stanoviště. Uvnitř bylo pět nebo šest lidí, kteří se ani nenamáhali dát najevo nějaké emoce. Jako by se vůbec nic nedělo! „Alespoň vyzdobit ten vlak mohli!“ zavrčel nespokojeně Bezpalec. Tohle je necitelnost k slavné tradici. Vždyť tudy jezdil vlak více než sto let. A oni odtud utečou jako uličníci, bez slůvka rozloučení! Bezpalec si odplivl a pomalu se zvedl ze židle. To už na motorák dočista zapomněl. Hleděl na viadukt, který ho přitahoval jako magnet. „To je osudové místo naší rodiny,“ zašeptal, „a tady všecko skončí.“ Bude konec trápení a nikdo mě nebude děsit přemlouváním, abych šel do domova důchodců! Bezpalec se téměř blaženě usmál a šoural se od strážního domku k viaduktu. Nebylo to daleko, ale jemu to trvalo nekonečně dlouho. Bolavé nohy už nesloužily jako kdysi. Teď trpěl artrózou, kterou téměř neléčil. Jen občas si namazal kolena jakousi mastí s dávno prošlou spotřební lhůtou. Už mu docházela a další nebude potřebovat. Ještě kousek, povzbuzoval se stařec. A potom všechno skončí! Zmizí bolest i s těmi strašnými vzpomínkami. Třeba se setkám s manželkou a dcerou. Jestli ne, alespoň nebudu nic vědět. Tenhle zavšivený, hnusný svět pro mne přestane existovat!

64



(K-černá plát)

Starý muž se potěšeně zachechtal. Pak se z posledních sil dovlekl k cíli. Stanul na viaduktu, kudy vedla téměř nepoužívaná rozpukaná silnice. I ona vypadala jako po zrušení. Pak se Bezpalec naposledy rozhlédl po údolí a odhodlaně přistoupil k rezivému zábradlí. Už se dlouho nerozmýšlel. „Sbohem, domove důchodců,“ zamumlal, „rozhodl jsem se úplně jinak!“ Naklonil se kupředu a dalo mu dost práce, aby překonal poslední překážku. Nicméně se to podařilo. Starý muž přepadl přes zábradlí a zřítil se dolů na koleje, po nichž už nikdy nic nepojede. Už za letu ztratil vědomí. Když je opět nabyl, zdálo se mu, že je v pekle. Celé tělo měl jako v ohni. Ale mlha, která jej obklopovala, se zvolna začínala rozplývat. Spatřil několik postav v bílých pláštích, sklánějících se nad jeho postelí. „Děda se už probírá,“ řekl jeden z nich spokojeně. „Je to opravdu pašák! Uvidíte, že se z toho nakonec vykřeše! Nohy jsme mu sice museli amputovat, ale až sundáme ten sádrový krunýř, bude schopen převozu do domova důchodců. Dají ho na vozík a bude se tam mít jako v ráji!“

PYTLÁK Starý Karban se stěhoval do Prahy bez bolesti v srdci. Ačkoliv se narodil takřka v lese, opouštěl Úmolín spíše s pocitem úlevy. Bude bydlet u dcery ve dvanáctém patře a na svou pytláckou minulost si zavzpomíná jen výjimečně a s pelyňkem v duši. Každý v Úmolíně znal Karbanův rod. Byli to košíkáři, ale především pytláci. Nejšikovnější a nejbystřejší byl Véna. Jediný, kterého hajný Bukač nedostal za mříže. Snažil se, ale nesvedl to. „Ty kluku pytlácká,“ hrozil mu přede všemi v hospodě, „však ono na tebe dojde! Žádné stromy nerostou do nebe a ty jednou chybu uděláš! Pak se budu smát já!“ Vzrušení z toho mělo celé okolí a strejci se sázeli, jak to dopadne. Prozatím Karban střílel a Bukač láteřil. Véna si ovšem pomáhal různými fígly, které kdekoho rozesmály a získávaly mu sympatie. Jedním jeho oblíbeným trikem bylo chodit na čekanou v šátku a v sukních. Na dálku Adas

65


(K-černá plát)

a v setmělém lese vypadal jako stará bába, a tak jakékoli svědectví hajného nebo jiného svědka nemělo velký význam. „Víte,“ řekli Bukačovi na Bezpečnosti, „tohle je úplně k ničemu! Viděl jste na dálku osmdesáti metrů Karbana s puškou. Byla tma a obličej měl zakrytý. Na hlavě měl šátek a na sobě ženské šaty. Prokurátor se utluče smíchy!“ „Ale byl to Karban! Véna!“ křičel Bukač. „Toho poznám v tunelu i v potápěčském skafandru! Kromě toho každý v okolí ví, že je to nejrafinovanější pytlák v kraji!“ „Ještě nikdy nebyl dopaden a usvědčen!“ upozornili ho. „A pouhé podezření k jeho zadržení nestačí.“ „Však já ho jednou dopadnu a usvědčím!“ sliboval hajný. „I kdybych měl v lese přenocovat!“ Souboj začal nabývat na dramatičnosti. Ve chvíli, kdy Karban zastřelil psa, který ho pronásledoval, už přestávala veškerá legrace. „Je to lump,“ tvrdil všude Bukač. „Zastřelil mi toho nejlepšího psa a neváhal by obrátit zbraň ani proti člověku. Až mne jednou najdete v lese mrtvého, budete vědět, kdo mi to udělal!“ Véna Karban si připadal jako hrdina dobrodružného filmu. Pevně si věřil a občas si dovolil žertík, při kterém Bukač jen o chlup unikl infarktu. Jednou, když opět v ženských šatech zastřelil kňoura, hajný nezaútočil. Naopak. Spolu s dalšími dvěma myslivci obklíčili pytlákův domek a čekali na jeho návrat z lesa. Věřili, že přijde s úlovkem a možná i se šaty, které ho usvědčí i z dřívějších zločinů. Jenomže Karbanův šestý smysl pracoval perfektně. Mrazení v zádech mu prozradilo, že je sledován, a tak místo do Úmolína zamířil do Špulčic, kde měl bratrance. Vypůjčil si jeho sváteční oděv s bílou košilí a kravatou. Pak se dal odvézt na okraj Prahy. Tady přesedl do taxíku a přijel domů, jako by se vracel z vydařeného flámu. Myslivci nemohli dělat nic jiného než slibovat strašlivou pomstu. Pak však nastal den, na který Karban jen velice nerad vzpomíná. Vlastně se mu do lesa vůbec nechtělo. A také by byl dobře udělal, kdyby raději zůstal sedět v hospodě u karet. Venku bylo větrno a sychravo, takže po kluzkých a blátivých stezkách se mohl pohybovat jen poloviční akrobat. Ale frajer Véna se zčistajasna zvedl ze židle, položil karty na stůl a bez vysvětlení odešel. Co by taky vysvětloval!

66



(K-černá plát)

Krátce nato přišel do hospody hajný Bukač. Urousaný a unavený. Rozhlédl se po výčepu a zřejmě hledal Vénu. Když ho tu nespatřil, ani nesundal kabát a zase zmizel ve tmě. Byl zcela posedlý touhou slavného pytláka dopadnout a zneškodnit. Návštěvníci hostince byli poslední, kteří viděli Bukače živého. Druhý den ráno objevil kdosi tělo hajného pod malou, asi deset metrů vysokou skálou. Chudák spadl hlavou na kámen a zřejmě byl na místě mrtev. Přivolaná kriminálka jednoznačně posoudila případ jako nešťastnou náhodu. Hajný nahoře na skále uklouzl a spadl dolů bez cizího zavinění. Všechno bylo tedy úplně jasné, ale veřejnost se s tím nechtěla jen tak smířit. Fantazie začala pracovat na plné obrátky. Kdekdo byl najednou přesvědčen, že hajného zabil Véna Karban. Když ho hajný přistihl při činu, shodil ho zcela jednoduše ze skály. Marně pytlák přísahal, že se s Bukačem vůbec nestřetl a že byl tentokrát na zcela opačném konci lesa. Lidé mu nevěřili, a také mu to dávali patřičně najevo. Za necelý týden měl hajný Vendelín Bukač pohřeb. Lesáci chtěli kamaráda slavně pohřbít v Úmolíně, ale rodina hajného to nepřipustila. Všichni jeho příbuzní bydleli v Praze, a tak určili místo posledního rozloučení podle svého. Z Úmolína byl vypraven autobus, a to muselo zájemcům o účast na pohřbu stačit. Ačkoliv dokud žil, nepatřil poněkud morousovitý Bukač k nejoblíbenějším spoluobčanům, zúčastnil se pohřbu kdekdo. K autobusu se dostavil i Véna Karban. Když však chtěl nastoupit, zabránil mu v tom hromotluk kovář Outrata. Postavil se pytlákovi do cesty a zahučel: „Ty ne!“ A pohledy všech ostatních smutečních hostů jasně napovídaly, že s tímto stanoviskem jasně souhlasí. Karban se tedy vrátil domů jako zmoklá slepice. Cítil, že už nikdy nebude obdivovaným frajerem obce a hrdinou místních kluků. Na čelo mu byl vypálen cejch, kterého se už nikdy nezbaví. Čím víc bude tvrdit, že je nevinen, tím méně mu budou lidé věřit. Jeho obavy se také v následujících dnech zcela potvrdily. Z hajného se stal hrdina bez bázně a hany, který chrabře zahynul při plnění svých povinností. Karbanovi se dostávalo jen opovržení. Bývalí kamarádi si od něho v hospodě odsedávali a nikdo si s ním nehodil partičku karet. Není tedy divu, že pytlácká vášeň nyní Vénu opustila. Přestal nejen chodit do hospody, ale vyhýbal se zdaleka i lesu. Ten pro něj přestal Pytlák

67


(K-černá plát)

existovat. Nové události však přinášely jiné problémy a ty zvolna odsouvaly smrt hajného Bukače do pozadí. Čas nakonec vždycky všechno uhladí. A tak i s Vénou tu a tam někdo ztratil slovo, a byli tací, kteří od něho koupili košík. Měl-li však někdo zájem o divočinu, nepochodil. Zdálo se, že les ztratil pro Karbana definitivně svou přitažlivost. „Nakonec ho tedy přece jen ten Bukač vyléčil z pytláctví!“ dal se slyšet kovář Outrata. „Škoda jen, že to muselo dojít až tak daleko!“ Karban nevkročil do lesa velmi dlouho. Plných dvacet let. Ani pak však nezatoužil znovu po vzrušení, které ho kdysi zcela ovládalo. A teď? Teď už se sotva naskytne vhodná příležitost. V Praze se totiž moc střílet nedá. Leda po holubech, a to by bylo pod Karbanovu úroveň, nehledě k tomu, že od dědečka se něco podobného ani nečeká. Spíše se předpokládá, že bude s vnoučaty chodit do parku na procházku, nakoupí, co je zapotřebí, a eventuálně trochu pomůže při úklidu v domácnosti. Karban se těmto povinnostem nijak nevzpíral a snažil se do poslední etapy svého života vplout zcela bezkonfliktně. V noci se mu sice zdálo o hlubokých lesích plných zvěře, ale s pražským ránem se tyto představy dokonale rozplynuly a celý den ho už pak nechávaly na pokoji. Změna nastala až tehdy, když Karban na jedné ze svých odpoledních procházek zabloudil k bráně městského hřbitova. Ať se to zdá jakkoli podivné, zavonělo mu to tam lesem. Nebylo ani divu. Hřbitovní cesty byly lemovány mohutnými stromy, v jejichž korunách prozpěvovali ptáci. Ornitolog by si tu přišel na své. Karban neodolal a vstoupil na hřbitov, který ho stále více překvapoval. Byl to vskutku rozlehlý kus přírody uprostřed velkoměsta. Všude panoval naprostý klid a lidé, kteří tu a tam opatrovali hroby, jako by splývali s chladnými kusy mramoru a se vztyčenými kříži. Čím více se Karban vzdaloval od hlavní brány a zdi, za kterou cinkaly tramvaje, tím více života spatřoval kolem sebe. Eldorádo kosů, drozdů, vran a holubů doplňovali tvorové, na něž městský člověk narazí jen zřídka. Karbana překvapilo značné množství veverek, které se producírovaly v jeho těsné blízkosti. A pak se musel štípnout do tváře. Přímo před ním se vzneslo do vzduchu několik bažantů, kteří až dosud seděli ukryti za náhrobkem. Krátce nato spatřil párek panáčkujících zajíců. Byl z toho všeho doslova u vytržení a ani si nevšiml, že k němu přistoupil obrýlený muž s bradkou.

68



(K-černá plát)

„Není to nádhera?“ zeptal se muž. Karban sebou trhnul, ale okamžitě se vzpamatoval a přikývl. „Mnozí považují hřbitovy za místa mrtvých, ale ony se stávají oázami života uprostřed městského ruchu,“ řekl vousáč a současně se představil. „Jsem doktor Křižan, zoolog.“ „Já jsem Karban,“ zahučel bývalý pytlák, aniž se ovšem k této zvláštní kvalifikaci přiznal. „Chodím sem často,“ pokračoval chlapík, „a sleduji místní zvířenu. A nepřestávám se věru divit. Zjistil jsem, že tady volně žijí druhy, které bych zde rozhodně nečekal!“ „To je fakt,“ přikývl Karban. „Já jsem tu poprvé a už jsem narazil na zajíce a bažanty. Ani bych se nedivil, kdyby za některou hrobkou vystrčil hlavu jelen nebo se na mne vyřítil divočák!“ „No vysokou zvěř tu musíme oželet. Alespoň prozatím!“ řekl s lítostí doktor Křižan. „U jiných druhů si to však můžeme vynahradit. Kdybyste nyní zabočil doprava, patrně byste narazil na hejno koroptví, které dnes ve volné přírodě takřka nespatříte. Zde se jim ale daří poměrně dobře, přestože v jejich okolí žije řada jejich přirozených nepřátel. Ale zdá se, že kuny, lasice a lišky dávají přednost myším, myšicím a jiným hlodavcům, kterých je tu nesmírné množství. Mne ovšem zajímají hlavně obojživelníci a plazi. Žijí zde zmije i užovky, dva druhy ropuch, a ve větších místech hřbitova lze dokonce spatřit i kuňky ohnivé a skokany. Pastvou pro oči jsou mloci, kteří dosahují mnohdy i maximální délky. Bohužel je zde i značné množství ježků, a dokonce i párek jezevců.“ „No ne!“ vydechl Karban. „To snad už je myslivecká latina!“ „Nejsem myslivec, ale zoolog, a nemám nejmenší důvod si něco vymýšlet,“ řekl suše doktor Křižan. „Říkám vám, že na poměrně malé ploše hřbitova žije velké množství zvířat a ptáků. Mnozí z nich jsou velice vzácní a jsou chráněni zákonem o ochraně přírody. Tady ho ovšem není zapotřebí. Člověk zde do rytmu života zvířat nijak nezasahuje a přírodní rovnováha zůstává zachována.“ „Když je tu tolik zvěře, proč si nenajmou hajného?“ vyzvídal Karban. „Co by prosím vás dělal na hřbitově hajný?“ divil se zoolog. Zdejší příroda se naštěstí může vyvíjet dle vlastních zákonů a jedině díky tomu se pražské hřbitovy stávají opravdovým rájem fauny, která jinde už téměř vymizela.“ Pytlák

69


(K-černá plát)

„A co hrobník?“ informoval se dále Véna. „Myslíte si, že ho nenapadne odprásknout občas nějakého bažanta či ušáka?“ „V tomto ohledu si vskutku nemusíte dělat starosti,“ ujistil ho zoolog. „Ten sice pravidelně krmí sýkorky a veverky, ale zabít nedokáže ani vánočního kapra.“ „No dobrá!“ zahučel Karban. „Já jen, že lidem není co věřit.“ Počínaje tímto dnem začal starý pytlák chodit na hřbitov pravidelně. Občas se potkal s doktorem Křižanem, ale častěji se pohyboval v jiné části revíru. Zoolog byl přímo zamilovaný do mloků a užovek, zatímco Karban chodil po stezkách lovné zvěře. Pozoroval bažanty, koroptve i zajíce a pomalu začínal litovat, že svou pytláckou brokovnici věnoval synovci, který v Úmolíně vykročil zdárně ve strýcových šlépějích. Ono jde taky o to, že střílení na hřbitově by mohlo být chápáno jako znesvěcování svatého místa, utěšoval se. Pytlák patří do lesa a ne mezi pomníky. Ačkoliv zvěře je tu tolik, že to člověka přímo provokuje! Přemýšlel usilovně, jak si dopřát kýžené vzrušení a přitom se příliš neprovinit. Snad by ale nebylo tak zle, kdybych, pochopitelně zcela výjimečně, chytil zajíčka do oka. Když se to tak vezme kolem a kolem, takový matěj je na hřbitově vlastně vyloženě škodná. Okusuje na hrobech květiny a dělá bobky na nevhodných místech. Regulace stavu zajíců je záslužná činnost. Měl by se o to postarat hajný, ale když tady žádný není, mohl bych ho zastoupit vzhledem ke své dlouholeté praxi v oboru! Příští odpoledne se tedy dostavil na své oblíbené místo už s pevným drátem v aktovce. Obezřetně se vyhnul doktoru Křižanovi, neboť o přednášku o skokanu zeleném neměl žádný zájem. Raději vybíral vhodná místa pro položení ok. Počínal si velmi opatrně, protože vdovy, které se tu nejčastěji vyskytovaly, mívají oči všude. Nejedna dáma v pozdně středním věku už Karbana na hřbitově zastavila a dala se s ním do řeči. O to však Véna nestál. Pytláctví je umění a nesmí se dělat polovičatě. Nesnese rozptylování a nesoustředěnou práci. Naštěstí však nebyl slunný den, v jakém se babky vrhají na rodinné hroby jako vosy na švestková povidla. Obloha se zatáhla, a začínalo dokonce mrholit. Karban položil celkem šest ok a pečlivě je zamaskoval chvojím.

70



(K-černá plát)

Pytlák

71


(K-černá plát)

Časně ráno se podívám, jestli se něco chytilo, sliboval si. Brána sice bude ještě zamčená, ale hřbitovní zeď snad ještě dokážu přelézt. Už mi sice není třicet, mládí uprchlo do dáli a některý dědek v mém věku je rád, když se došourá do mlékárny pro loupáčky, ale mně naštěstí zdraví dosud slouží a cítím se ve formě! Určitě to hravě zvládnu! Zajíčka pak strčím do tašky a počkám, až hrobník odemkne bránu. To by bylo, aby to nevyšlo! Těšil se na svůj první hřbitovní pych jako malý kluk. Celý večer měl báječnou náladu, skotačil s dětmi a na všechny dceřiny otázky odpovídal záhadným úsměvem. V noci téměř nespal. Představa, že by mohl v tak významný den zaspat, mu nedovolovala tvrdě usnout. Ve tři hodiny tiše vstal a oblékl se. Aniž ho někdo zpozoroval, vytratil se s velkou nákupní taškou v ruce z bytu. Vyšel na ulici a zvědavě se rozhlížel po nočním městě. Nic oslňujícího to nebylo. Osvětlení silně pokulhávalo za světovými parametry a pouliční ruch obstarávalo jen pár taxíků. Karban se vyhnul skupince vrávorajících opilců a zamířil nejkratší cestou ke hřbitovu. Byl si zcela jist, že jeho ušák se už chytil. Cesta ovšem nebyla nijak příjemná. Chodníky byly rozkopané a několikahodinovým deštěm dostaly pořádně zabrat. Místy připomínaly kluziště. To však nemohlo starého pytláka v žádném případě odradit! Konečně došel ke hřbitovní zdi. Nyní, za šera, se mu pojednou zdála nějak vyšší a těžko zdolatelná. Zvládne to vůbec? Karbane, přece ještě nejsi dědek, který patří do starého železa, dodával si kuráže. Musíš to dokázat, poněvadž jinak než přes zeď se ke svému úlovku nedostaneš. Opatrně se rozhlédl a byl zcela upokojen. Všude panoval naprostý klid. Bylo třeba neprodleně začít, neboť brzy se už začnou trousit první lidé do zaměstnání. Nejdříve přehodil Karban přes zeď tašku. Pak se pokoušel přelézt zeď sám. Dvakrát mu to nevyšlo a sklouzl zpátky na chodník. Potřetí se mu podařilo zachytit a vydrápat se na vrcholek zdi. Zdálo se, že je vyhráno. Zbývalo už jen přehodit nohy na druhou stranu zdi a seskočit. Zeď však byla stará a zchátralá a pod tíhou Karbanova těla se několik cihel zcela rozpadlo. Pytlák ztratil rovnováhu a už letěl. Na druhou stranu zdi se tak sice dostal, ale zcela jinak, než předpokládal. Spadl dolů po hlavě a narazil přímo na hranu hrobky, která byla hned za zdí. Pouhých několik desítek metrů od hrobky právě dokonával zajíc, chycený do Karbanova oka.

72



(K-černá plát)

Nehybné pytlákovo tělo leželo u hřbitovní zdi téměř do samého poledne. Pak je našla jakási babka a neprodleně zavolala hrobníka. Ten přivolal policii, která zde mnoho práce neměla, protože všechno bylo jasné na první pohled. Šlo zřejmě o nešťastnou náhodu a brzy byl zjevný i důvod, proč Karban zeď přelézal. Teprve když byl případ zcela uzavřen, všiml si mladý policista detailu, který ho pořádně rozesmál. „Pojďte se na něco podívat!“ volal na své kolegy. „Tohle je tedy gól!“ Přitom ukazoval na nápis na hrobce, o jejíž hranu si pytlák rozrazil hlavu. Stálo tam napsáno: Zde v Pánu odpočívá Vendelín Bukač, hajný.

SACÍ KOŠ Z Ryšavé Vrtule Lili se takřka přes noc stala bohatá panička. Když jí na posledním flámu vyrazil Lojza Hranáč dva zuby, zanevřela na drsnou atmosféru polosvěta a zalovila ve stojatých vodách slušné společnosti. Vyšlo jí to. Do Lidušky Sýkorové se zbláznil muž bohatý a nanejvýš spořádaný. Měl vilku v Dejvicích, rychlý vůz a chatu poblíž Dobříše. Navíc to byl perfektní domácí kutil, který ochotně spravil cokoliv od stolní lampy až po Kaplanovu turbínu. Liduška se samozřejmě provdala a nyní se jmenovala Junečková. Zpočátku jí to velice vyhovovalo. Lízala si šrámy, které utržila v partě drsňáků, procházela zařízenými pokoji a potrhané džíny zaměnila za oslnivé róby, o jakých se jí dříve ani nesnilo. Manžel Kája Juneček ji obletoval a sliboval další zvýšení životní úrovně. Měl rozdělány dva závažné vynálezy a nejméně pět stejně závažných zlepšovacích návrhů. Hodlal svou vzrušující a temperamentní choť zahrnout přepychem, a proto se snažil. Jenomže na dně nepokojné duše Lidušky Junečkové dřímala Ryšavá Vrtule Lili, kterou nové prostředí načínalo nudit. Stále častěji vzpomínala na Lojzu Hranáče, Ferryho Horkou Bednu, Plešouna Číču a neposednou Komtesu Zubatku. Hodiny a dny, které s nimi užila, stály přece za to. Někdy byl takový rachot, že jezdil mráz po zádech a brána pankrácké věznice se přiblížila na dohled pouhého, a to ještě silně krátkozrakého oka. Ta nádhera, když se Hranáč s Horkou Bednou pořezali kvůli Adas

73


(K-černá plát)

Lili břitvami. Krasavice později taky něco slízla, ale vášně si přišly na své. Teď je tedy po všem. Ryšavá Vrtule cítila, že je v pasti, nebo spíše v nádherné zlaté kleci. To, co bylo, už znělo jen jako vzdálená sentimentální melodie. Vrátit se do minulosti by znamenalo zahodit všechno, co neuvěřitelně výhodným sňatkem získala. A zahodit to navždycky, protože takovou kliku má člověk pouze jednou v životě. Lili hynula nudou, ale vypadala přitom znamenitě. Mnozí dokonce tvrdili, že oduševněla. Kája, nad jehož síly bylo snést jí modré z nebe, snášel jí alespoň to, k čemu se dostal. Nebylo toho málo. Lili Ryšavá Vrtule se nudila stále více a vypadala stále zajímavěji. Kdekdo byl toho názoru, že si Kája dobře vybral. Přes drsnou minulost se Liduška dovedla chovat vybraněji než dcera naftového krále. Ale ta nuda! Ačkoliv se krasavice snažila o maximální objektivitu, kutil Kája prostě vedle Hranáče, Horké Bedny nebo Plešouna Číči nemohl obstát! Nebyl ten formát. Ale měl všechno, především prachy! Soboty a neděle trávili manželé Junečkovi na chatě. Přes den se Lili slunila v lehátku, cachtala v bazénu nebo listovala v zahraničních magazínech, zatímco Kája něco opravoval, vylepšoval nebo vynalézal. Šmejdil v chatě od komínu až po sklep a vůbec si nepřipouštěl, že by to mohlo někomu jít na nervy. Nejméně vlastní ženě, pro kterou to všechno dělal! Večer čekala na Ryšavou Vrtuli kanasta se sousedy, decentní popíjení vína nebo koňaku a úvahy o technických novinkách. To už hraničilo se skutečnou hrůzou. Lili v těchto okamžicích vypadala tak zajímavě a oduševněle, že by se v komerčně založených zemích určitě stala dámou roku. Nyní ovšem bylo ještě slunečné odpoledne. Kája opravoval darling a neshledal na něm závadu. Dospěl k názoru, že je v nepořádku sací koš v studni. Sháněl vhodné lano, aby se mohl spustit dolů, a sliboval, že do večera bude vše v nejlepším pořádku. Lili zavrněla „Jen aby!“, zvedla se z lehátka a šla se projít po trávníku, který Kája už poránu perfektně sestřihal. Příliš ji to ale nebavilo. Protáhla se jako kočka u kamen a zamířila zpátky k lehátku. To by mě zajímalo, napadlo ji, jestli na prosektuře poznají, že jsem vedle toho snaživého mouly umřela nudou. Asi sotva, protože pro takovéhle diagnózy tam nejsou zařízeni!

74



(K-černá plát)

Překotila se znovu na lehátko. Jinak to zřejmě nemůže dopadnout, uvažovala dále, protože od té slepice, která snáší zlatá vajíčka, nedokážu utéct. Příliš jsem si zvykla na prachy a bramborák na nádraží by mi už asi nešmakoval. Kdybych vzala zpátečku, moc by mi toho za nehty nezůstalo. Leda... Usmála se téměř blaženě. Leda že by Káju sklátil infarkt! Nebo kdyby ho přejel autobus! To by bylo něco jiného! Byla bych rázem bohatou dědičkou a nikdo by mi nezabránil vést způsob života, jaký mi vyhovuje. Zasnila se. Rozhodně bych neutrhla všemu drápky a nenacpala to partě do chřtánu. Zrealizovali bychom pár parádních tahů a šmytec. Ne že bych se jim vyhýbala! Ale trochu bych je musela zcivilizovat, především Hranáče. Musel by si uvědomit, že nejsem holka k otloukání a dobrý zubař stojí spoustu peněz. No za to, co máme na knížkách, by se dalo skotačit hezky dlouho. Pak bych se přestěhovala do bytu, ale ne na sídliště, protože tam jsou tenké stěny! Kdyby za mnou přišel Hranáč nebo Horká Bedna, mohl by z toho být poplach v širokém okolí. Chatu bych si nechala, protože to je ideální místo pro mejdany. Tady by se to dalo roztočit jedna báseň! To by bylo jinačí kafe než kanasta! Kolem lehátka procházel Kája s provazem. Vypadal velice zdravě a odhodlaně. „Za chvíli to bude, miláčku!“ sliboval a zamířil k studni. „V ničem jiném než v sacím koši to nemůže být!“ Začal pečlivě přivazovat konec provazu k betonovému sloupku vedle studny. Byl to vlastně jediný možný způsob, jak se dostat dolů. Studna byla hluboká, a tak použití žebříku nepřicházelo v úvahu. Kája si však jako vždy věděl rady. Omotal si druhý konec provazu kolem pasu a jako zkušený horolezec se začal spouštět dolů. Lili Ryšavá Vrtule na něho hleděla téměř s obdivem. Tak tohle by Hranáč zřejmě nedokázal, byla nucena konstatovat. Ten tak něco rozbít, do něčeho kopnout nebo někomu vyseknout roucho! Strašně rád se trefoval cihlou do výkladní skříně. Ale jinak to byl formát! A taky z něj šla hrůza! Když blejsknul okem, tak hned v člověku byla malá dušička! Lili bolestně vzdychla. Škoda, že je Kája tak šikovný, zalitovala. Uváže provaz a ten Sací koš

75


(K-černá plát)

drží jako židovská víra. Precizní práce! Kdyby to udělal někdo jiný, mohlo by to dopadnout tragicky. Studna je hluboká a stěny hladké. Jak dlouho může člověk vydržet plavat v ledové vodě? Dlouho ne, odpověděla si vzápětí. Rozvázaný konec provazu by patrně znamenal velikou tragédii. Jenomže u Káji tahle alternativa nepřipadá v úvahu. Tomu se něco podobného nikdy nestane! Leda... Pojednou jí svitlo v očích. Ledaže by k tomu někdo napomohl. Kdyby se teď někdo nenápadně přitočil k sloupku a zvolnil provaz, asi by se Kájovi, navzdory jeho pověstné šikovnosti, nevedlo nejlíp. Je mizerný plavec a v ledové vodě ho chytají křeče. Ale kdo by byl schopen se dopustit takového odporného zločinu? Lili slastně přimhouřila oči. Vlastně bych to musela udělat jedině já, protože nikdo jiný k tomu nemá příležitost. A taky bych těžko našla někoho, kdo by měl na Kájově smrti dostatečný zájem. Takový báječný člověk! „Už jsem přišel na to, v čem to vězí!“ ozvalo se ze studny. „Ještě pár minut a jsem u tebe, miláčku!“ Lili se zhrozila. Vypadá to, že se dostávám do časové tísně, uvědomila si. A druhou takovou příležitost mi hned tak nikdo nenabídne! Buď to udělám, nebo prohraju život! Zvedla se z lehátka a loudala se k studni. Opřela se o sloupek a prohlížela si umný uzel, jímž byl její manžel připevněn. Zdálo se, že by to mohlo vyjít. Rozhlédla se kolem, nikoho neviděla. Sousedé měli jiné starosti než se dívat do cizí zahrady, která neslibovala žádné mimořádné vzrušení. Ze studny se ozývalo usilovné funění a čvachtání. Teď, nebo nikdy, řekla si Ryšavá Vrtule. Musím to dokázat! A také dokázala. Dole to žbluňklo a vzápětí se Kája rozječel. „Pomóóc!“ zavřeštěl. „Topím se!“ To je taky v pořádku, řekla si Lili a pomalým krokem se vzdalovala od studny. Přešla pečlivě ostříhaný trávník a zamířila k brance vedoucí na lesní pěšinu. Za jejími zády Kája nepřestával ječet. Stále ještě bojoval o svůj život. Šlapal vodu a pokoušel se zachytit kluzké stěny. Pak se alespoň pověsil na sací koš, který opravoval. Drkotal zuby, ale přesto se snažil přivolat pomoc. Přece není možné, aby ho jeho milovaná ženuška nezaslechla!

76



(K-černá plát)

Lili vyšla na pěšinu a vydala se na návštěvu sousedů, s nimiž měli smluvenou večerní kanastu. Paní Mazurová seděla na verandě chaty a pletla dítěti svetr. „Nevyrušuju, zlatíčko?“ otázala se Liduška Junečková. „Nemůžu to doma nudou vydržet. Ten můj kutil mě stále nechává samotnou a vůbec se mi nevěnuje. Představ si, že právě před chvílí vlezl do studně, aby tam opravil nějaký sací koš!“

BLÁZNIVÝ LORENC Dítě, které mělo zemřít, spokojeně vrnělo v kočárku. „Půjdeš?“ zeptala se Xenie manžela. Jiří nervózně přešel místnost. „Ne...“ zahučel potom, „nemám na to žaludek... udělej to sama!“ „Zbabělče,“ řekla žena, „dětí si můžeme udělat, kolik budeme chtít!“ „Ovšem,“ souhlasil, „vždyť víš, že nejsem proti tomu. Ale přece jenom... sám bych to nedokázal! Je to...“ Xenie se ušklíbla. „Máš slabé nervy,“ řekla. „Možná že bude opravdu lepší, když u toho nebudeš!“ A jako by se opravdu chystala jen na malou zdravotní procházku, opustila místnost. Jiří křečovitě sevřel opěradlo židle. Bylo mu na omdlení. Xenie má pravdu, říkal si, jsem zbabělec. Zbabělec! Ale strach v něm rostl. Věděl, že strašlivý plán, který vymysleli, Xenie do posledního puntíku provede. A už se to nedalo vzít zpátky. Seděl u okna a přimhuřoval oči před umdlévajícími paprsky zářijového slunce. Na okenní tabuli v pravidelných intervalech nalétávala masařka. Jiří nelitoval dítěte, ale obával se toho, co bude následovat. Měl strach z otázek, kterým se pravděpodobně nebude moci vyhnout: Proč jste dali dítě pojistit na vysokou částku? Proč jste s ním odjeli do podnikové chaty právě v září, kdy už v okolí nikdo není? Nechtěli jste se tak vyhnout svědkům? Adas

77


(K-černá plát)

Jiří se roztřásl a náhle ho ani vidina nového automobilu nedokázala zbavit pocitu stísněnosti a strachu, který se minutu za minutou začínal měnit v hrůzu. Xenie zamířila s kočárkem na lesní cestu, která se vinula nahoru na skály nad jezerem. Od vody sem zazníval hukot motoru, jak jeden z posledních hausbótů odjížděl do přístavu, kde zůstane celou zimu. Les byl klidný a tichý. V trávě svítily žluté kolonie klouzků, které neměl kdo sbírat. Xenie stoupala s kočárkem vzhůru beze spěchu a bez stopy vzrušení. Dítě, které mělo zemřít, se čemusi tiše pochechtávalo. V té chvíli zaslechla Xenie kroky. Mrzutě se ohlédla, protože jestli po něčem skutečně netoužila, pak to byla přítomnost nějakého člověka. Nejprve rozeznala myslivecký oblek a vzápětí i tvář. Člověk, který si to rázoval za ní, byl bláznivý Lorenc. Směšná místní figurka, které všichni rádi dovolili, aby se vydávala za příslušníka lesáckého stavu. Ani opravdoví hajní proti tomu nic nenamítali. „Haló! Paní, kam jdete?“ křičel bláznivý Lorenc, přidávaje do kroku. „Chcete pomoct s kočárkem?“ Xenie se zamračila, ale vzápětí se začala tvářit nadmíru přívětivě. „Jen pojď, Lorenci,“ řekla bodře, „už jsem unavená. A jak se ti daří? Ještě tě nepovýšili?“ „Brzy mě udělají lesmistrem,“ pravil vážně Lorenc. „Budou mě poslouchat všichni hajní a budu mít dvě flinty!“ Přidal se ke Xenii, tlačil před sebou kočárek s dítětem, které mělo zemřít, a nadšeně vyprávěl o tom, jak bude polesí vypadat za jeho vlády. Xenie se usmívala a zdálo se, že přítomnost svědka už jí vůbec nevadí. Došli až k vrcholu skály. Cesta pokračovala dál po zalesněném hřebenu skal a pak se opět svažovala dolů, ale Xenie už byla u cíle své cesty. Posadila se na lavičku zbudovanou u kmene mohutné borovice a rozhlédla se kolem. Několik metrů před ní zela hluboká propast a za ní se lesklo jezero, opuštěné a klidné. Lorenc přestal mluvit o svých domnělých perspektivách a přistoupil až k okraji propasti. „To je krása, co?“ vyrazil ze sebe a šťastně se rozesmál. Spokojeně se hihňal a blaženě přešlapoval, aniž by tušil smrtelné nebezpečí. V té chvíli totiž vyskočila Xenie z lavičky a vší silou se opřela do bláznových zad. Lorenc vykřikl, zoufale zašermoval rukama ve

78



(K-černá plát)

vzduchu, ale v příštím zlomku vteřiny už se řítil do propasti. Potom popadla Xenie kočár s dítětem a bez rozmyšlení jej svrhla za bláznivým Lorencem. Do chaty se vrátila klidná a spokojená. Pocítila krajní opovržení, když pohlédla na lidskou trosku, která se nazývala jejím manželem. Jiří vypadal, jako by už cítil katovu ruku omotávající mu hrdlo provazem. Třásl se jako sulc a vyděšeně zíral na Xenii. „Stalo se neštěstí,“ oznámila mu Xenie. „Na skále mě přepadl šílenec, říkají mu tady bláznivý Lorenc. Vyrval mi z rukou kočárek, shodil ho do propasti a sám se vrhl za ním.“ Jiří se rázem uklidnil. „Bláznivý Lorenc, říkáš,“ mumlal. „Bláznivý Lorenc... to ovšem úplně mění situaci... tahle verze je pro každého přijatelná! Jsme z nebečí venku, rozumíš?“ „Teď se nervově zhroutím,“ řekla Xenie, „a ty doběhneš na stanici SNB. Neříkej víc, než je nutné, a pamatuj na to, že jsi zničený otec!“ „Ještě okamžik,“ vzpomněl si Jiří, „říkalas, že ti šílenec vyrval kočárek. To by předpokládalo stopy zápasu, oděrky a podobně...“ Xenie se zamyslela. „Dobrá,“ řekla, „odbylo se to bez zápasu. V okamžiku, kdy jsem si sedla na lavičku a kočárek nechala asi metr od sebe...“ O tragédii tak, jak ji podala mladá manželská dvojice úřadům, nikdo nepochyboval. Jejich žal byl příliš zřejmý, oba se těšili dobré pověsti, a také všechny stopy nasvědčovaly pravdivosti jejich sdělení. Na rukojeti kočárku byly nalezeny zřetelné otisky prstů bláznivého Lorence, a to bylo považováno za rozhodující důkaz. Celé okolí mělo o čem mluvit. Z neškodného a směšného podivína se rázem stal zuřivý maniak a kdekdo se pohoršoval nad tím, že takovému individuu bylo dovoleno pohybovat se mimo ústavní zdi. Jiří s Xenií byli vystaveni spontánním projevům soustrasti. Xenie předvedla ukázkovou hysterickou scénu v přeplněné obřadní síni krematoria a také Jiří činil dojem zlomeného muže. Byla to tak veliká tragédie, že vyplacení životní pojistky ve výši 50 000 Kč se odbylo zcela stranou všeobecného zájmu. Z nového automobilu měli oba nesmírnou radost. Jiří se rád svěřil Xenii, jejíž řidičské umění bylo bravurní. Pravidelně vyjížděli na sever, východ nebo západ. Jestliže se však Xenie chtěla rozjet na jih, vždycky Bláznivý Lorenc

79


(K-černá plát)

Jiří protestoval. Za žádnou cenu se nechtěl přiblížit k místu, na které občas vzpomínal s hrůzou. Jeho nervová soustava byla přece jen značně labilnější, než tomu bylo u Xenie. V noci ho pronásledovaly děsivé sny. Probouzel se s výkřikem uprostřed noci a Xenie ho musela uklidňovat. „Je třeba s ním něco udělat,“ řekla jednou, když Jiří blábolil ze spaní a pak se probudil celý propocený. „Toho strachu se musíš za každou cenu zbavit. Jinak to ještě všechno vyžvaníš a dovedeš si představit, jak by to skončilo!“ To Jiří věděl, ale strašlivých snů se zbavit nedovedl. Jeho žena se však již rozhodla. Bylo opět zářijové nedělní odpoledne, když Jiří s Xenií nasedali do vozu. „Zdá se, že bude mlhavo,“ upozorňoval Jiří, „musíš jet opatrně!“ Xenie přikývla a nastartovala motor. Vůz se rozjel a zamířil k jihu. „Kam to jedeš?“ ptal se Jiří, ale ona neodpovídala. „Slyšíš, kam to jedeš?“ naléhal. „Okamžitě zastav!“ „Nesmysl!“ řekla. „Ten strach už musíš jednou přemoct! Je to s tebou stále horší. Když se podíváme na to místo...“ „Ne!“ vykřikl. „Nechci tam! Nechci!“ Ale Xenie se nedala přemluvit. Beze slova jela dál a vyčerpaný Jiří si bezmocně opřel hlavu o polštář. Automobil se blížil k jezeru. Xenie zmírnila rychlost, protože viditelnost se opravdu začala snižovat. Mlha nebyla hustá, ale bylo třeba jet opatrně, neboť silnice pod skalami se všelijak kroutila. Jiří stále mlčel a jeho vytřeštěné oči zíraly dopředu. „Už tam budeme, hrdino,“ šeptala Xenie, „tamhle za tou zátočinou se to stalo! Rozumíš? Tamhle za tou zátočinou!“ Jiří mlčel a zatínal zuby do rtů. Xenie se zmocňovalo podivné vzrušení. „Neboj se,“ syčela, „mrtví z hrobů nevstávají! Mrtvých se bát nemusíme!“ Vjela do zátočiny pod skalou. „Tady to bylo! Tady!“ téměř vykřikla. „Z téhle skály sletěl nejprve on, a potom...“ V tom okamžiku se od skály odlepil muž v lesácké uniformě. Jednou rukou k sobě tiskl malé dítě a druhou kynul přijíždějícímu vozu.

80



(K-černá plát)

Bláznivý Lorenc

81


(K-černá plát)

„Proboha!“ vykřikla Xenie. „To je on! Bláznivý Lorenc!“ Pustila volant a zakryla si oči oběma rukama. „Na mou duši nevím, čeho se tak vylekala,“ vyprávěl později hajný Šálek každému, kdo o to stál. „Malého začalo zlobit střední ucho, tak jsem si řekl, že stopnu nějaké auto, aby mě s ním odvezlo do nemocnice. Stojím u silnice a mávám. Najednou vidím, jak ženská pustí volant, zakryje si oči a napálí to přímo do jezera. To víte, voda je tady hluboká, a tak je vytáhli až druhej den!“

MALÝ SOUKROMÝ HŘBITOV Ludvík Deran se dočkal. Se čtyřicítkou na krku a s lehkým kumštýřským srdcem nechal za zády kolotající, upocené velkoměsto a usadil se na romantické jihočeské samotě Hláska. Zdálo se mu, že změnil nejen prostředí, ale i století. Patřilo mu teď prostorné selské stavení s několika chlévy a kolnami, veliká zarostlá zahrada svažující se k rybníku, a dokonce i kousek smrkového lesa. I obyčejnému chalupáři by se muselo srdce zachvět rozkoší, a Ludvík Deran obyčejným chalupářem rozhodně nebyl. Patřil k úspěšným malířům, na něž kritikové hodně sázeli, a pobyt na Hlásce neměl být pouhým útěkem z pověstného hluku a smogu. Ludvík totiž věřil, že ho malebná krajina bude inspirovat k dílům, která definitivně potvrdí velikost jeho talentu. Hláska se zásluhou šikovných řemeslníků brzy proměnila v reprezentativní rezidenci zámožného umělce. Byl zde ateliér, několik obytných místností a ze stodol vyrostly sálky pro Deranovy proslulé sbírky. Malíř si sem navezl vyřazené kazatelny ze starých kostelů, několik barokních zpovědnic, omšelá i honosná klekátka, polorozpadlé kostelní lavice a celou řadu podobných předmětů. Stěny byly pokryty krucifixy, řezbami a obrazy, které přes svou značnou historickou cenu nestály umělce většinou ani troník. Deran měl pozoruhodný instinkt a jako zázrakem se vždy objevoval tam, kde ustaraní majitelé či správci museli likvidovat nějaké domnělé staré haraburdí. Deran měl z takto nahromaděných sbírek téměř dětinskou radost a opatroval je s vášní Rudolfa II. Jenomže sběratel je jako pohádkový

82


(K-černá plát)

Bumbrlíček. Pocit nasycení se u něho nikdy nedostaví, a tak stále touží po dalších a dalších exponátech. Pachtí se za nimi a získává je se stále vzrůstající vášní a nikdy neopadávajícím úsilím. Nelze se tedy divit, že ani Ludvík Deran nepovažoval své soukromé muzeum za konečnou a výslednou metu svého snažení. Naopak. Stále doufal, že právě v zapomenutých koutech jižních Čech objeví předměty, které se stanou skutečnou perlou Hlásky a zdrojem závisti pražských přátel. Několikrát za měsíc vyjížděl malíř do blízkého i vzdálenějšího okolí nejen za prací, ale také za dalšími objevy. Záhy se jich dočkal. U Tulešova ho okouzlil malý vesnický hřbitůvek, a okamžitě ho začal malovat. Byl to malebně zpustlý kout divoké přírody, obehnaný polorozpadlou kamennou zdí porostlou býlím a křovinami. Svému původ-nímu účelu sloužil hřbitůvek už jen sporadicky. Řada hrobů, o které se nikdo nestaral, se zvolna propadala, pomníčky s kříži a kamennými anděly se klonily na stranu a kdysi vytvořené pěšinky zarostly tou nejrozmanitější vegetací. Před troskami márnice ležely v trávě tři rezavé železné kříže, které upoutaly Deranovu pozornost. Nápisy na nich už vyhlodal zub času, ale z výtvarného hlediska to byly mimořádné skvosty. Ukázka perfektní uměleckokovářské práce. Několik podobných se tyčilo opodál u zarostlých hrobů, ale tyto tři už patrně kdosi definitivně vyřadil a chystal se je někam odvézt. Patrně do Sběrny starých surovin. Něco takového ovšem Ludvík Deran nemohl připustit. Zpočátku uvažoval o tom, že kříže jednoduše naloží do auta a odveze, ale pak se rozhodl pro kulantnější řešení. Zajel do Tulešova, aby se zeptal, kdo má ten malebný, ale dosti zanedbaný hřbitůvek na starosti. Tak se seznámil s hrobníkem Václavem Malcem. „Teď se pohřbívá v Loučnici,“ informoval hrobník malíře, „což je naše středisková obec. Z Tulešova se většina původních obyvatel odstěhovala a o hroby se, jak jste viděl, málokdo stará. Tu a tam přijede někdo na Dušičky, ale to je tak asi všecko. A ty kříže? Popadaly, a tak jsem je odtáhl před márnici, aby neležely přes cestu. Jestli chcete, klidně si je můžete odvézt. Dávno už nikomu nepatří.“ Tohle Deran velice rád slyšel. Vtiskl hrobníkovi do dlaně padesátku a vrátil se na hřbitůvek. Vědomí, že řádně zaplatil, mu dodalo sebevědomí. Bez zbytečné nervozity odnosil kříže do auta, přidal k nim Malý soukromý hřbitov

83


(K-černá plát)

kamenného anděla, který až dosud bezprizorně seděl mezi dvěma hroby, a vydal se na zpáteční cestu. Cítil, že si domů veze základ zbrusu nové sbírky, a pokládal to za velice inspirující. Starých hřbitovů se zanedbanými hroby je jistě v okolí celá řada a těžké kříže prozatím nepatří k exponátům, které by sběratelé vyhledávali. Odhad Ludvíka Derana byl naprosto správný. Počinek v Tulešově mu přinesl štěstí a další cesty do okolí přinášely vždy tučnou kořist. Deran si přivážel na Hlásku nejen železné kříže, ale i kamenné sošky, ba dokonce celé náhrobky. Brzy to vydalo na malý soukromý hřbitov. No a proč vlastně ne, řekl si, když ho ta poněkud morbidní myšlenka napadla. Ve stodole tu nádheru nikdo pořádně nevychutná. Exponáty jsou tam namačkány ve stísněných prostorách a přírodní osvětlení, s nímž jejich tvůrci pochopitelně počítali, jim naprosto chybí. Přitom mám zahradu, která je jakoby stvořená pro podobný účel. Je to jinak zcela nevyužitý prostor, protože nikdo nikdy mne nedonutí, abych zde pěstoval rybíz nebo kedlubny! Denarovi se nápad se soukromým hřbitovem bez mrtvol tak zalíbil, že tento výstřední plán začal okamžitě realizovat. Najal dva zdatné důchodce, kteří mu na zahradě navršili několik desítek malých mohylek a mezi nimi upravili pískem vysypané cestičky. O to nejdůležitější se ovšem postaral sám umělec. S vážnou tváří přecházel od jednoho rohu k druhému a dumal, kam který kříž, náhrobek nebo sochu umístí. Přetahoval a přenášel těžké předměty s pílí až překvapivou a trvalo dlouho, než se počáteční chmury na jeho čele počaly vyjasňovat. Do naprosté spokojenosti však bylo ještě daleko. Není to špatné, mručel. Ale k atmosféře skutečného hřbitova ještě ledaco schází. Jak si vzpomínám, ani na tom nejobyčejnějším a nejchudším hřbitůvku nejsou jen malé hrobečky. Vždycky zde vévodí alespoň jedna veliká hrobka, ve které jsou ukryty pozůstatky nějakého bývalého místního potentáta. Takový kontrast je zřejmě nezbytný a zdá se, že se bez něho neobejdu ani já. Teprve pak budu moci klidně pozvat své pražské přátele na svérázný víkend mezi hroby! Deran se rozhodl získat nějakou výstavnou hrobku stůj co stůj, ale uskutečnit takový záměr nebude zřejmě snadné. Tuny mramoru se nezískají za padesátikorunu a také se lehce nepřevážejí. Malíř dlouho pátral po vhodném objektu, až objevil honosnou hrobku statkáře Kerbla.

84



(K-černá plát)

Bohatcovi potomci ji tam dopravili z hřbitova, který byl zatopen vodami přehradního jezera a likvidován. Potomkům už ovšem okázalá hrobka celkem nic neříkala a nevěděli si s ní dost dobře rady. Jim byl mnohem bližší skromný obřad v krematoriu a uložení urny na nenápadném místě. Přesto si však uvědomovali, že veliká mramorová hrobka není kolíček na prádlo, a má přece jen nějakou cenu. Handrkovali se proto s Deranem mnoho dlouhých hodin, a teprve když zjistili, že příliš peněz z něj nevyklepou, rozhodli se vsadit na jeho talent. Ludvík musel za hrobku vyportrétovat celou Kerblovu rodinu. Tak získali statkářovi potomci hodnotné umělecké dílo a Deran si mohl přivézt na Hlásku několik tun mramoru. Když se tak stalo, zmocnil se ho nádherný pocit, že právě dovršil znamenité dílo. Něco na tom také bylo! Malý soukromý hřbitov, který vyrostl před Deranovou rezidencí, stál rozhodně za zhlédnutí. Na tom se shodly všechny návštěvy, které za umělcem přijížděly. Některé nechtěly věřit, že nejde o skutečný vesnický hřbitůvek, a nechápavě kroutily hlavami, když je Deran ujišťoval, že v okolí jeho usedlosti netlí jediná mrtvola. Bylo to také podivné, poněvadž hřbitůvek, na rozdíl od těch skutečných pečlivě udržovaný, působil zcela přirozeně a dýchal tklivou atmosférou minulého století. Každý hrob byl osobitou výpovědí a svědectvím o výtvarné úrovni tehdejších řemeslníků, kovářů i kameníků. Les křížů tyčících se k nebi vyzýval návštěvníky k pokojnému a důstojnému chování a kamenní andělé na náhrobcích dbali, aby výzva byla přísně dodržována. Jinak by zřejmě volali na pomoc impozantní bustu statkáře Kerbla, který se na okolní svět mračil z výše dobrých čtyř a půl metru. Deranova atrakce nepůsobila v žádném případě směšně, jak to její organizátor původně očekával. Hosté, i když nešlo o žádné svatoušky, se zdržovali jakýchkoli recesí. Chovali se lépe a umírněněji, než kdyby se procházeli na Olšanech. Atrapy hrobů na ně působily daleko silněji než hroby skutečné. Pánové byli poněkud rozpačití a dámy jen s obtížemi potlačovaly stísněnost. V Praze však stísněnost z návštěvníků spadla a zkazky o Ludvíku Deranovi, kterých už tak kolovalo v hlavním městě bezpočet, dostávaly další vzpružující injekce. Hovořilo se o bezbřehé fantazii nezkrotného podivína a nejednou byl Deran srovnáván se Salvadorem Dalím. A tato srovnání nedopadala pro něho právě nejhůř. Malý soukromý hřbitov

85


(K-černá plát)

„Vy jste ještě nebyl na Deranově hřbitově?“ žasli mnozí. „To si tedy necháváte ujít největší senzaci posledního desetiletí!“ V tomto směru dosáhl tedy Ludvík Deran svého cíle. Dal vale metropoli, ale mluvilo se o něm víc, než kdyby se každé odpoledne procházel po Národní třídě. Nebylo možné ho odepsat. Pověst je však třeba neustále živit. Další návštěvníci chtěli také referovat o nějakých nových Mistrových výstřednostech a Deran věděl, co je jeho povinností. Dal si tedy zhotovit bohatě zdobenou dubovou rakev a umístil ji na velkolepém katafalku v hlavní místnosti. „Tady spím,“ vykládal sugestivně návštěvám, „protože mě nebožtíci, které jsem oloupil o kříže a pomníky z jejich hrobů, chodili každou noc strašit. Soustavně jsem padal z postele, a jednou jsem si dokonce vymknul ruku. Takhle je to mnohem bezpečnější. Z rakve prostě nemohu vypadnout a sebesilnější nájezdy ukřivděných nebožtíků se tak obejdou bez nepříjemných následků!“ Tato story měla úspěch a Deranova popularita v Praze narůstala do hvězdných výšin. Zapůsobila tak silně, že se na Hlásku vydali i bývalí Ludvíkovi kumpáni Honza Rorýs a Jakub Jehněda. Jeden herec a druhý pianista. Oba shodně dosud Deranovi jeho útěk z Prahy zazlívali a nyní se rozhodli k cestě do jižních Čech přesto, že se v posledních dvaceti letech nedostali dál než do Jevan. Oba patřili do četné rodiny talentovaných alkoholiků, o kterých se s bolestí šeptá: „Ten kdyby nepil, ten by...“ Snad to byla i pravda. Honza Rorýs prošel snad všemi pražskými kabarety a odevšad byl nakonec pro nějakou zbytečnou výtržnost vyhozen. Jakub Jehněda to zase dotáhl z koncertního pianisty s nadějnou budoucností až na korepetitora v operetě, kde si půjčoval pětikorunu od baletek. Oba často něžně vzpomínali na Ludvíka Derana, který v běžném životě nepatřil sice k nejštědřejším, ale u dobrého moku dovedl kamarády podržet. Škoda ho! S bolestí v srdci ho při jeho odchodu z Prahy odepsali, ale nyní se vydali za Deranem téměř na samý konec světa. Věřili, že zešílel, a na setkání s ním se upřímně těšili. A nebyli zklamáni! Malíř byl jejich příjezdem přímo nadšen. Věděl, že právě teď se dostavili skuteční fajnšmekři, kteří jeho dílo nejen po zásluze ocení, ale také se na něm s nepředstíranou rozkoší popasou. Proto se také s nimi po povinné uvítací skleničce vypravil na svůj malý soukromý hřbitov.

86



(K-černá plát)

Rorýs i Jehněda řičeli nadšením. Ačkoliv byli ještě poměrně střízliví, pobíhali mezi hroby, jako by jim přeskočilo, znalecky zkoumali pevnost a stabilitu tepaných křížů, nestydatě popleskávali zakaboněné andílky na náhrobcích a každý nový poznatek komentovali drsným jazykem pražských pivnic. Pak se jako u vytržení zastavili před Kerblovou hrobkou. „Doufám, že si tu alespoň chladíš pivo,“ hádal Rorýs, „nebo snad chceš tvrdit, že necháváš takový velkolepý prostor zcela nevyužitý?“ Deran se poněkud zastyděl. „No vidíte!“ zamumlal. „Tak jednoduchá věc – a já na ni nepřišel. I když chodit pro každou láhev do hrobky by nebylo právě pohodlné!“ „Tak si tu udělej rovnou sklípek!“ radil Jehněda. „Mám dojem, že by se tam vešlo i pianino!“ „To určitě,“ souhlasil malíř. „Pomozte mi odsunout desku a podíváme se dovnitř.“ Podívali se, ale žádné velké překvapení je tu nečekalo. Představa budoucího vinného sklípku však dostávala stále pevnější obrysy. Našli místo pro bar, dva stolky se stylovými sedačkami a umístili i pianino. Deranovi se to moc zamlouvalo. „Původně jsem uvažoval zřídit si tu ložnici,“ přiznával, „a spát tu ve své oblíbené rakvi. Bylo by ale dost nákladné zřizovat tady celé příslušenství a celkový efekt by sotva stál za to!“ V té chvíli dostal Rorýs nápad, který si ale prozatím nechal pro sebe. Teprve když vyšli nahoru, svěřil se s ním nenápadně Jehnědovi, který radostí div neposkočil. Jedno typické darebáctví povedené dvojice bylo opět na obzoru. Mezitím, co Deran hlaholil, nabízel pohoštění a všemožně se snažil imponovat, byli hosté ve střehu a připravovali se k akci. Čekali na okamžik, kdy se malíř vzdálí od svého poháru a dovolí jim malé intermezzo. A když Deran nuceně vyhledal ústraní, vyskočil Rorýs ze svého křesla a překotně zalovil v náprsní kapse. Vytáhl odtud krabičku barbiturátů a zazubil se na dychtivě přihlížejícího kolegu. „Kolik?“ zeptal se. „Čtyři?“ „Raději šest,“ navrhl Jehněda. „Ludva je koňská nátura a bylo by škoda, kdyby to nevyšlo!“ „Dobrá, tedy sedm,“ culil se Rorýs a odpočítal prášky do Deranova poháru. Hned nato ho až po okraj dolil vínem. „Nepozná to?“ strachoval se. Malý soukromý hřbitov

87


(K-černá plát)

„Sotva,“ řekl Jehněda. „Před deseti lety by to poznal určitě. Tehdy pil ještě z rozkoše, ale teď už spíš z potřeby.“ „Jako my,“ zašklebil se herec, „ale na rozdíl od nás mu to tu a tam pálí!“ Deran se vrátil na poněkud vratkých nohou, zato ve výtečné náladě. „Nezmeškal jsem něco?“ zahlaholil. „Jestli ano, tak to rychle doženu!“ Vypil pohár na ex a, aniž dal najevo sebemenší náznak nespokojenosti, nalil si z láhve znovu. „Pijme, chlapci,“ vybízel přátele, „a s ničím si nedělejme starosti! Když se upijeme k smrti, mám tu k dispozici celý hřbitov. Něco takového vám jinde nenabídnou!“ Což byla naprostá pravda. Jenže po chvíli začal hostitel povážlivě vadnout. Oči se mu klížily, hlava klesala a pohyby byly stále nejistější. „Moc už toho nesneseš, kamaráde,“ posmíval se Jehněda. „Odstěhoval ses z Prahy a odvykl jsi chlapáckému životu!“ Deran se však už nezmohl na odpověď. Usnul. „Vyšlo to!“ zaradoval se Rorýs. „Teď sundáme z katafalku rakev a přichystáme géniovi překvapení, jaké ještě nezažil!“ Položili rakev na podlahu a zkoumali její vnitřek. „Paráda!“ řekl uznale Jehněda. „Bude se mu spinkat líp než v dětské postýlce!“ „Doufám, že ho ten fór nevyvede z míry!“ trochu se strachoval Rorýs. „Nerad bych ho doopravdy naštval!“ „Neboj se,“ chlácholil ho Jehněda. „Kdyby to napadlo jeho, určitě by nezaváhal a vyřádil se na někom jiném!“ Popadli spícího Derana a bez větších problémů ho uložili do rakve. Poté zaklapli víko. „Zatlučeme ho?“ zeptal se Rorýs. „Ovšem,“ přikývl pianista. „Chlapec to nesmí mít moc jednoduché!“ „Jen aby se neprobudil,“ obával se herec. „Hluk je nepřítelem spáčů!“ Byly to však zbytečné obavy. Sedm silných prášků uspalo Derana tak dokonale, že by ho neprobudily ani rány z těžkých armádních pistolí. Rorýs s Jehnědou pokračovali v akci. Zmobilizovali veškeré své síly a s fortelem zkušených funebráků vynesli rakev na malý soukromý hřbitov. Zamířili k hrobce statkáře Kerbla, a ačkoliv se zdálo, že busta na ně shlíží s naprostým odporem, zdárně naplánovanou akci dokončili.

88



(K-černá plát)

„To bude probuzeníčko!“ radoval se Rorýs. „Vyspinká se do růžova, ale pak začne s největší pravděpodobností řádit!“ „Kdy to asi bude?“ dumal Jehněda. „V žádném případě bych to nechtěl propást!“ „Času dost!“ konejšil ho herec. „Myslím, že se můžeme klidně vrátit ke svým sklenicím!“ Vrátili se, ale pouhé pití je už neuspokojovalo. Toužili vyvíjet ještě nějakou další činnost. „Takhle přece neprošvihneme celý večer!“ řekl Jehněda po třetí láhvi. „Opodál je pěkná vesnice. Ve vesnici hospoda. V hospodě rázovití venkované. A s těmi to pořádně roztočíme!“ „Ukážeme jim, co je to zábava na úrovni!“ těšil se Rorýs. „Budou na to vzpomínat hodně dlouho!“ A tak se vrávoravým krokem vydali za rozptýlením. Nedošli ovšem příliš daleko. Několik set metrů od Deranovy samoty byl nechráněný vlakový přejezd a motorový vlak jel na minutu přesně. Halekající opilci, držící se okolo ramen, neměli šanci. Zemřeli rychle a v dobré náladě. Denní tisk, který jim jinak už léta nevěnoval pozornost, se o jejich skonu zmínil alespoň v Černé kronice. Přátelé se shodovali v názoru, že přece jen nedopadli nejhůř. Totéž nelze ovšem bohužel říci o Ludvíku Deranovi. Jeho umírání nepatřilo k těm, které je možné závidět. Ačkoliv neexistují přímí svědkové jeho smrti, lze se oprávněně domnívat, že jeho odchod z tohoto světa byl pravým opakem toho, co nazýváme lehkou smrtí. Sháňka po něm nastala totiž až po několika dnech. Když kdosi upozornil na záhadné zmizení Mistrovy oblíbené rakve, došlo při pátrání po výstředním malíři i k otevření Kerblovy hrobky. Víko na rakvi bylo na první pohled značně poškozeno, a Deranovi se podařilo dokonce převrátit truhlu na bok. To ale bylo taky všecko. Odstranění víka přineslo očekávané zjištění, ale neočekávaný pohled. Ještě před několika dny se malíř pyšnil krásnými havraními kadeřemi a tmavým plnovousem. Nyní byly vlasy úplně bílé a šedivý vous rámoval děsem pokřivenou tvář. Ruce měl Deran zkrvavené až k loktům. Nebyl to hezký pohled! Do Černé kroniky se však tato událost nedostala. O skonu nadaného malíře se psalo v kulturních rubrikách a autoři článků se podrobnostmi Malý soukromý hřbitov

89


(K-černá plát)

nezabývali. Řadový čtenář tak nabyl dojmu, že malíř zemřel na infarkt následkem přepracování. Další osud malého soukromého hřbitova zůstává nyní zcela otevřen. Zdědilo jej totiž pět nezletilých nemanželských Deranových dětí.

DOKTOR DOMIÁN Zcela nečekaně se Pavlásek rozhodl odjet učit na venkov. Přátelé se mu vysmívali, že se chce stát zapadlým vlastencem, Adéla s ním přerušila slibně se vyvíjející známost, ale on trval na svém. Zčistajasna se mu znechutilo žít ve městě a po několika týdnech odjížděl s neurčitými nadějemi do malé horské vesničky, která se jmenovala Marpov. Byla mu zde přidělena jednotřídka se sedmadvaceti žáky a byt přímo ve škole. Ačkoliv byt i škola jsou příliš honosné názvy pro to, co se za nimi skrývalo. Pavlásek ovšem s žádným přepychem nepočítal, a tak byl celkem spokojen. Starosti nastaly, teprve když se začal s Marpovem podrobněji seznamovat. A byly to prapodivné starosti! Pavlásek si vždycky vesnici trochu idealizoval. Pod vlivem vyprávění rodičů, kteří pocházeli z venkova, i z osobních návštěv zejména Moravského Slovácka a Valašska nabyl přesvědčení, že se zde žije upřímněji, čistěji, a vztahy mezi lidmi nejsou tak pokroucené jako ve městě. Ale Marpov jeho představy rozhodně nenaplňoval. Pavlásek se zděšením zjistil, že se nastěhoval do ošklivé, nepřívětivé obce, nad níž jako by stále ve vzduchu visela nějaká hrozivá mračna. Lidé chodili se sklopenými hlavami, zamračení, a sotva si odpovídali na pozdravy. Ani s učitelem se nikdo nepouštěl do řeči, alespoň ne dobrovolně. Když Pavlásek někoho přece jen oslovil, všiml si, že se dotyčný ustavičně ohlíží, jako by se bál, že ho někdo sleduje. Ale kdo? Koho se tu ti lidé tak bojí? A potom ho také potkal. Vysoký, vyzáblý stařec v černém plášti, s mohutným orlím nosem a neuvěřitelně horečnatýma očima. Úzké pobledlé rty vzbuzovaly dojem, že snad vůbec nemá ústa, a žlutavá pleť připomínala prastarý pergamen. Lidé se před ním ukrývali, prchali a vraceli se do chalup. Nikdo se neodvažoval přijít doktoru Domiánovi na oči.

90


(K-černá plát)

Také Pavláska poněkud zamrazilo, když si ho stařec změřil výsměšným a zřejmě i nenávistným pohledem. Večer se dal učitel do debaty s panem Karešem, který si ve škole přivydělával jako školník. Zeptal se ho přímo na podivného starce, ale Kareš nejevil nejmenší chuť odpovídat. Avšak Pavlásek byl nezmar a když se do něčeho zakousl, nerad se toho pouštěl. Útočil, vyzvídal, naléhal a Kareš se posléze odhodlal cosi prozradit. „Je to démon, pane učiteli,“ zašeptal, „netvor, který ovládá rozličná kouzla a umí se udělat i neviditelným. Kdoví, jestli nás právě v tomto okamžiku neposlouchá!“ „Ale to je přece nesmysl!“ zvolal učitel. „Přece nebudeme ve dvacátém století věřit na kouzla, čáry a podobné nesmysly!“ „V tom je právě ta naše tragédie,“ zamumlal Kareš, „že ani nemáme kde si stěžovat. Nemůžeme se proti němu bránit, protože by se nám všude vysmáli. Démoni neexistují, a basta! Je to přece vědecky dokázáno! Ale doktor Domián nade vší pochybnost existuje!“ „To jistě,“ souhlasil Pavlásek. „Ale z čeho usuzujete, že je nadán nadpřirozenou mocí? Je to samozřejmě podivín, jsem ochoten sdílet váš názor, že to je zlý člověk, ale démon?“ „Kdybyste znal Marpov před jeho příchodem,“ řekl Kareš, „vůbec byste nevěřil, že jde o tutéž obec. Žili jsme si tu klidně, a ačkoliv to dnes už zní téměř neuvěřitelně, i vesele. A pak se sem přistěhoval on. Doktor Domián, notář ve výslužbě. Marpov se rázem změnil jako mávnutím kouzelného proutku. Všichni jsme se stali jeho nevolníky, všechny nás dostal na kolena. Spí s našimi ženami i dcerami a my to mlčky trpíme!“ „To, co říkáte, přece nemůže být pravda!“ vykřikl učitel. „Vždyť ten nebožák se sotva vleče a zřídkakdy opustí svou chalupu!“ Kareš se smutně usmál. „Ano, není zákon, který by ho mohl postihnout,“ pravil, „a středověké zákony už neplatí! Doktor Domián nemůže skončit na hranici, ale smí nás všechny beztrestně ničit a terorizovat. Máte pravdu, neopouští chalupu, ale v noci navštěvuje naše ženy a obcuje s nimi. Nebo alespoň dovede způsobit, že mají ten pocit. Brání se, křičí hnusem, ale on, neviditelný démon, se jich vždycky zmocní!“ „To je naprosté šílenství!“ tvrdil Pavlásek. „Snad je to silná osobnost, využívá telepatie...“ „Je neviditelný a všudypřítomný,“ trval na svém školník. „Všichni Doktor Domián

91


(K-černá plát)

jsme jen loutkami, s kterými si dělá, co chce! Nemyslete si, že se mnozí nechtěli vzepřít! Ale on to poznal a nelidsky je zbil. Pojednou ucítili prudkou bolest, aniž by v jejich blízkosti kdokoliv byl. Cítili, kterak je někdo tluče, křičeli, váleli se po zemi, ale nic jim to nebylo platné. Často je ztloukl do bezvědomí!“ Učitel nedůvěřivě vrtěl hlavou. „Vy samozřejmě zase řeknete telepatie, vsugerování myšlenek a podobné věci,“ pravil Kareš, „ale jak potom vysvětlíte, že na těle těch ubožáků vznikaly podlitiny, které sešly až po několika týdnech! Vy, pane učiteli, jste jistě učený člověk, ale to, co se děje v Marpově, žádná věda nevysvětlí! Dokud bude doktor Domián mezi živými, nikdo na světě nám nepomůže!“ To, co se Pavlásek od školníka dozvěděl, ho šokovalo. Samozřejmě nezačal věřit v démony a všechna ta dramatická líčení bral s rezervou, ale přece jen... Například to, že se celý Marpov bojí starce nad hrobem – to je nepopiratelná skutečnost. A rozhodně by se s tím mělo něco dělat! Pavlásek usilovně přemítal a dospěl k názoru, že učitelovou povinností je do marpovského případu zasáhnout. Na jedné straně rozbít balast pověr a předsudků, na druhé straně odhalit doktora Domiána jako podvodníka a zlého člověka. Leč co vlastně má udělat? Přece však dostal nápad. Vzpomněl si na svého bývalého spolužáka doktora Zajíce. Seděli spolu v jedné lavici, kamarádili spolu, ale po maturitě se jejich cesty docela rozdělily. Zajíc odešel studovat medicínu a dnes, po deseti letech, je zřejmé, že zvolil správně. Stal se psychiatrem, zajímá se o telepatii a podobné jevy, a několikrát již přednášel v rozhlase. Pavlásek se rozhodl, že doktoru Zajícovi napíše, pozve ho do Marpova a požádá ho, aby si zblízka prohlédl podivné místní poměry. Doktor Domián ho bude jistě zajímat. Pavlásek chtěl dopis napsat hned, ale zčistajasna ho přepadla nesmírná únava. Chtělo se mu spát, oči se mu klížily a nedovedl potlačit zívání. Nezbývalo nic jiného než napsání dopisu odložit na zítřek. Pavlásek se umyl, odestlal si postel a vzápětí usnul. V noci měl příšerné sny a několikrát pronikavě křičel ze spaní. Nejvíce ve chvíli, kdy mu rozšklebený doktor Domián s netopýřími křídly vrážel do krku drápy. Ráno se učitel probudil celý zpocený a zdeptaný. Aby se ještě před vyučováním zbavil té noční můry, jakou dosud v životě nezažil, vyšel si

92



(K-černá plát)

Doktor Domián

93


(K-černá plát)

na procházku za vesnici. Vymlouval si své noční pocity, přesvědčoval se o jejich nesmyslnosti a především v duchu stylizoval dopis pro doktora Zajíce. Ale pak bezmála vykřikl hrůzou! Liduprázdnou polní cestou proti němu kráčel doktor Domián. Jeho tvář byla stejně rozšklebena, jako když ho viděl v noci v živém snu. Učitel musel sebrat veškerou odvahu, aby se neotočil a neběžel zpátky ke vsi. Přemohl se však a hleděl příšernému starci přímo do jeho žhoucích očí. Doktor Domián se zastavil těsně před Pavláskem. „Tak vy jste se rozhodl pracovat proti mně, učiteli!“ zaskřehotal. „Dokonce na mne chcete zavolat psychiatry!“ Pavlásek málem zavrávoral. Ten stařec dovede číst cizí myšlenky! Nikomu se přece o zamýšleném dopise doktoru Zajícovi nezmiňoval! „Jste nebezpečný mladý muž,“ pokračoval doktor, „ale naštěstí jste příliš vážně nemocný, než abyste mi mohl uškodit. Nepřežijete starého Domiána, učiteli!“ „Nesmysl!“ vydechl Pavlásek. „Já přece nejsem nemocný!“ Doktor Domián se skřípavě rozesmál. „Jsou choroby,“ skřehotal, „které se projeví až ve svém posledním stadiu. Nosíte je v sobě, a nemáte o tom ani tušení. Ano, učiteli, rakovina! A pak najednou se dostaví strašlivé bolesti! Člověk trpí jako zvíře a nemá čas se starat o jiné! Máte příliš málo času, učiteli, než abyste se mohl postavit proti mně!“ Ještě jednou pohlédl stařec výsměšně na Pavláska a pak se rozbelhal směrem k vesnici. Pod učitelem se podlomila kolena. Posadil se na kraji cesty a usilovně se snažil zaplašit nepříjemné myšlenky. Ten netvor lže, říkal si. Chce mě vystrašit! Bojí se mne, a proto si vymyslel takovou věc! I kdybych byl nemocen, nemohl by to přece vědět! Ale nedovedl to od sebe odehnat. Stále musel myslet na starce, kterého se panicky bála celá vesnice, i na podivné síly, kterými vládne. Po několika minutách se zvedl a vracel se do Marpova. Na návsi ho upoutal hlouček vzrušených lidí. „Starý Kareš je po smrti!“ řekl mu jeden z občanů. „Kůň ho kopl do hlavy. Ten nejhodnější a nejmírnější kůň, jakého Marpov pamatuje!“ „To není samo sebou,“ mručeli rozechvělí lidé, „tohle nemůže být samo sebou!“

94



(K-černá plát)

Zdrcený Pavlásek se vydal směrem ke škole. Je možné, aby i v této nehodě měl prsty doktor Domián? Kareš přece seznámil učitele s poměry v Marpově! „Musím zasáhnout!“ ujišťoval se Pavlásek. „Žijeme přece v civilizované zemi, a ne v rovníkové Africe, která je doménou kouzelníků a mágů! S tím doktorem je třeba zatočit!“ Ale k napsání dopisu doktoru Zajícovi se už Pavlásek nedostal. Odpoledne po vyučování se dostavily příšerné bolesti. Učitel křičel, zarýval si nehty do masa a válel se po podlaze. Doktor Domián měl pravdu. Rakovina! Pavlásek se doplazil k nočnímu stolu. Chvíli váhal, ale když se dostavila nová vlna bolestí, která jako by mu rozežírala celé tělo, rozhodl se jednat. Sáhl do zásuvky a vytáhl z ní břitvu. „Proč to asi udělal?“ říkal si lékař následujícího dne při pitvě. „Člověk s tak stoprocentně zdravým organismem se hned tak nevidí!“

ZLÝ TRPASLÍK OTOMAR Burešovi se opět stěhovali. Je zbytečné vypočítávat pokolikáté, protože na tom nezáleželo ani Dominiku Burešovi, trochu umělci a z větší části dobrodruhovi. Jeho podnikatelská duše nenašla nikde dost prostoru pro splnění svých představ a tam, kde působil, se vždycky časem navršily problémy jako haldy hlušiny v okolí dolů. Tentokrát ovšem Dominik kdekoho překvapil. Místo, které si vybral pro následující etapu svého života, se nikomu nejevilo jako příliš atraktivní. Dobrodruh se stal kastelánem na málo známém hradě Teplín, jehož odlehlost od známých výletních tras byla zřejmá. Co vlastně chce Bureš na téhle ztracené vartě podnikat? Nebo snad už je unaven a chce si po letech dramatického života odpočinout? Ani Dominikova žena Světlana nebyla příliš nadšena. Věřila sice v manželův talent, ale představa, že se bude kdovíjak dlouho nudit na zapadlé vesnici, ji doháněla téměř k zuřivosti. Neuspokojovalo ji ani to, že

95


(K-černá plát)

hrad byl v dobrém stavu a Burešovi se mohli okamžitě nastěhovat do krásného čtyřpokojového bytu. „Kam jsi mě to zavlekl?“ vybuchla opřena o barokní komodu. „Co vlastně máš v úmyslu? Chceš, abych tu umřela nudou? Nebo bys raději viděl, kdybych ti utekla někam, kde jsou parfumérie, kadeřnice a švadleny?“ „Podívej se z okna,“ poradil jí, „vidíš tu malebnou vesničku pod skálou u řeky? Cítíš tu vůni lesů?“ „Týdenní rekreaci bych tady možná snesla,“ připustila, „ale vyhlídka na delší pobyt mě upřímně děsí.“ „Protože nevíš, co z toho Zapadákova do roka udělám,“ řekl. „A teď mě omluv, musím jít do knihovny.“ To myslil Dominik naprosto vážně. Za několik minut už soustředěně studoval kroniku hradu Teplína a hledal, čeho by se ve své činnosti mohl zachytit. Zajímavých motivů se nabízela celá řada. Zaživa zazděná dcera majitele panství, která navázala známost s bezvýznamným zemanem, soukromá mučírna podivínského rytíře, jenž si liboval v utrpení mladých vesnických dívek, zamilovaný mnich, o jehož záhadném skoku do hradní studny se dokonce vyprávělo několik verzí, nebo urozená travička, libující si zejména v rulíku zlomocném. Po zvážení všech možností si však Dominik vybral příběh o zlém trpaslíkovi Otomaru. Tento skřet, měřící sotva šedesát centimetrů, byl zlým duchem hradu Teplína. Pan Ondřej z Teplína a Huněvsi ho koncem šestnáctého století přivezl z výpravy do Orientu a věnoval ho své ženě Johance. Ale představa, že pidimuž bude plnit úlohu roztomilého obveselovatele panstva, se brzy zcela rozplynula. Otomar byl zlý, zarputilý a zlomyslný. Svou paní kousal do nohy, na hosty vyplazoval jazyk a jeho zvláštní zálibou se stalo kažení jídel. Přiléval ocet do polévek, cukroval vonící pečínky a do parádních dortů sypal pepř nebo sůl. Pan Ondřej bral bohužel toto uličnictví na lehkou váhu, a to se mu nevyplatilo. V době, kdy byl hrad obléhán nepřáteli, se projevil Otomar jako skutečný netvor. Za temné noci opustil své chlebodárce a přeběhl na stranu dobyvatelů. Tajnou chodbou přivedl na hrad skupinu ozbrojenců, která pak otevřela hlavní vchod a vpustila nepřátelské vojsko na nádvoří. Otomar si tím však nijak nepolepšil. Zakousl ho hafan pana Ondřeje ve chvíli, kdy se posmíval poraženým obyvatelům Teplína. Nikdo ho nelitoval a i kronikář psal o trpaslíkovi velice pohrdavým tónem.

96



(K-černá plát)

Ale Dominiku Burešovi se tenhle starý příběh zvláště zalíbil. Vzpomněl si totiž při jeho četbě na známého liliputána Libora Kadlečka, jenž byl v Praze oblíbeným hostem v každé společnosti. Sršel vtipem a nikdy mu nedělalo velké potíže provést nějakou lumpárnu či taškařici. Vlastně ho to živilo. Občas ho zavolali z Barrandova, aby se mihl v nějakém historickém filmu, ale z toho by nevykrmil ani své pětadvacetikilové tělíčko. Potřeboval přátele a dovedl je náležitě pobavit. Ano, potřebuju Kadlečka, řekl si Bureš a hned se za liliputánem rozjel. Svěřil se mu se svým záměrem a nebyl problém ho získat. Libor byl dokonce Dominikovým nápadem nadšen, a protože pouta, která ho spojovala s Prahou, měla do pevnosti hodně daleko, souhlasil s okamžitým odjezdem do Teplína. Teď se nesmělo nic pokazit. Především bylo nutné, aby se o liliputánově přítomnosti na hradě nikdo nedozvěděl. Bureš ho ubytoval vedle knihovny, kde měl veškeré pohodlí a mohl případnou nudu ubíjet listováním v hodnotné literatuře. Pak se dala do práce Světlana Burešová. Měla za úkol spíchnout pestré trpasličí šatičky s nezbytnou špičatou čepicí. Zhostila se svého úkolu na jedničku a spokojen byl nejen Dominik, ale i lilipután, který se po oblečení šatiček dlouho zálibně prohlížel v benátském zrcadle. „Takhle pěkně jsem nevypadal ani v jednom filmu,“ tvrdil. „Vždycky mě odbyli tak, že to poškozovalo můj herecký výkon!“ „Tady si to nemůžeme dovolit,“ řekl Dominik Bureš, „protože tvé zjevení musí lidi šokovat!“ A taky šokovalo. V tentýž den se začalo o hradě Teplíně znovu vzrušeně hovořit a téměř zapomenutý objekt se náhle opět ocitl ve světle veřejného zájmu. Dominik Bureš provázel hradními prostorami jednu z nečetných výprav, která se rozhodla pro krok do neznáma. Ostatní, kteří pokračovali po oblíbených trasách, je třeba pochopit. Chlubit se doma: byli jsme na Hluboké nebo prohlédli jsme si Zvíkov a Orlík zní podstatně vznešeněji, než se rozpomínat na neznámý hrad a pokoušet se vylovit z paměti jeho jméno. Dominik Bureš se snažil upoutat nudící se konzumenty historických lahůdek, ale příliš se mu to nedařilo. Pak se však stalo cosi, co všechny doslova šokovalo. Ve chvíli, kdy nuda dostupovala vrcholu a návštěvníci se dohadovali, kam zajedou na oběd, se ozval silný šramot. Vzápětí z nitra ozdobného Zlý trpaslík Otomar

97


(K-černá plát)

krbu vyrazil trpaslík. Přesně takový, jakého znají všichni z pohádek. Lidé zkoprněli úděsem a někteří z nich překvapeně vyjekli. Trpaslík se vyděšeně rozhlédl, nervózně si prohrábl dlouhý šedivý plnovous a potom jako závodník vyrazil na chodbu. Ve výpravě se nikdo ani nepohnul. Teprve když trpaslíkovy vzdalující se kroky zcela utichly, vykoktal vedoucí návštěvníků: „Ale... to vypadalo jako... to byl přece trpaslík!“ Také ostatní zastávali tentýž názor, a zvědavě se proto obrátili na průvodce. Dominik neodolal a chvíli vychutnával napjatou atmosféru. „Ano, byl to trpaslík,“ pravil posléze. „Přesněji řečeno zlý trpaslík Otomar. Občas se na tomto hradě zjevuje, ale pro mne je obtížné o tom hovořit. Žijeme v době, která takovým úkazům nepřeje a jejich propagace by mě mohla stát místo.“ „Ale to je nesmysl!“ vykřikl vedoucí. „Všichni jsme to podivné stvoření viděli. Co se mne týče, jsem ochoten to dosvědčit a třeba i odpřisáhnout!“ Všichni se k němu přidali a žádali co nejvíce informací. Na oběd už nikdo z nich nepospíchal. Dominik jim vyklopil historku z hradní kroniky a přidal k ní nutný a působivý dovětek, že zrádný trpaslík, který se za dobrotu odvděčil mrzkým činem, nenalezl po smrti klid a stále se zjevuje v místě, jež bylo svědkem jeho podlosti a ničemnosti. Nikdo z posluchačů ani nedutal. „Kdybych to neviděl na vlastní oči...“ bručel muž písmáckého vzhledu. „A zjevuje se ten tvor často?“ „O nějaké pravidelnosti nelze mluvit,“ informoval je Bureš, „ale přesto se mi už podařilo několikrát ho vyfotografovat.“ Přítomní nadšeně vyjekli. „Mohu vám ty snímky ukázat,“ řekl Dominik. „Myslím, že jsou poměrně zdařilé!“ Vyňal z kapsy průvodcovského pláště otýpku fotografií a dal je kolovat. Reakce byla taková, jakou očekával. Návštěvníci začali prosit, aby jim snímky prodal. „To je těžké,“ ošíval se průvodce, „nemám k něčemu takovému vůbec oprávnění!“ „Tohle je zcela mimořádná situace!“ křičeli jeden přes druhého. „Zaplatíme vám, kolik si řeknete!“ Dominik Bureš dělal ještě chvíli drahoty, ale nakonec si dal říct.

98



(K-černá plát)

Patnáct korun za fotku se nikomu nezdálo přehnané. Šlo přece o unikátní snímek a reportérská pohotovost si zaslouží být slušně odměněna. Tak se začal zjevovat zlý trpaslík Otomar na hradě Teplíně a zájem o zapomenuté místo neuvěřitelně vzrůstal. Fotografie šly na dračku, ale tím pidimužova popularita zdaleka nekončila. Pod hradem byla znovu otevřena restaurace, kterou před několika léty zavřeli pro nízký obrat. Tentokrát se jmenovala U zlého trpaslíka a vedoucí Světlana Burešová nabízela Otomarovy topinky, Trpasličí guláš, Hafanovo sousto a několik dalších pochoutek připomínajících události, k nimž zde kdysi došlo. Dominik sám začal vyrábět suvenýry, po kterých se vždy jen zaprášilo. Popelníky s trpaslíkem, šálky s trpaslíkem a hafany, jež si mohly děti brát na noc s sebou do postýlky. K manželům Burešovým se brzy připojili další podnikaví občané z podhradí, kteří nechtěli zůstat pozadu a matlali doma sádrové a cementové trpaslíky. Našli se dokonce i tací, kteří nabízeli návštěvníkům štěňata různých voříšků s tím, že jde o přímé potomky hafana, který zakousl zrádného Otomara. Teplín i s přilehlým okolím vzkvétal a začal úspěšně konkurovat slavným hradům a zámkům. Kdekdo z toho měl nejen radost, ale i dobré vedlejší příjmy. Byla zde však ještě také hlavní osoba – lilipután Libor Kadleček. Zpočátku se mu role zlého Otomara líbila a lichotilo mu, že vystupuje v hlavní roli. Vadilo mu jen to, že role byla anonymní. Kdyby po představení mohl vystoupit na rampu, klanět se a sklidit nadšený aplaus, zřejmě by byl spokojen ještě hodně dlouho. Jenomže to právě nešlo. Lidé museli být přesvědčeni, že viděli skutečného trpaslíka, a tak se musel lilipután před jejich zraky soustavně ukrývat. Seděl ve svém pokojíku za knihovnou, nudil se a čekal na další představení. Něco takového ovšem jeho družné a veselé povaze vůbec nevyhovovalo. Právě ve chvíli, kdy úspěchy dosahovaly vrcholu, zatoužil Kadleček neodolatelně po Praze. Když se o tom zmínil kastelánovi, nastalo na hradě veliké zděšení. „Libore, to mi nesmíš udělat!“ naříkal Dominik. „Z rozjetého vlaku se přece nevyskakuje! Všechno báječně funguje a další úspěchy jsou na obzoru! Přece si nemůžeš stěžovat, že bych tě špatně platil nebo neplnil to, co jsme si dohodli!“ „Nejde o peníze,“ vysvětloval lilipután, „ale o to, že se stále častěji dostávám do stresových situací. Jestli mě v životě něco vyloženě deprimovalo, nebyly to komplexy z malé postavy, ale samota. Té jsem se bál Zlý trpaslík Otomar

99


(K-černá plát)

víc než nakažlivých nemocí, a proto jsem vždycky vyhledával veselou společnost. I s vámi jsem se přece seznámil v nočním podniku a později jsem se střetával v různých divadelních klubech. Všechny komparsisty na Barrandově jsem znal jménem a stále jsem byl někde na návštěvě. Díky svým pětadvaceti kilogramům toho moc nesním ani nevypiju, takže nebyl žádný problém mne hostit. Praha – to je prostředí, ve kterém doopravdy žiju. U vás se schovávám jako zločinec a nesmím vyjít ani na balkón, pokud to není ve scénáři.“ „Když mám čas,“ ozval se Dominik, „vždycky jdu za tebou trochu si poklábosit. Ani své ženě se nevěnuji tak často jako tobě!“ Což byla pravda už proto, že Světlanu značně zaneprázdňovala prosperující hospoda. Kadleček si však stěžoval i nadále, a dokonce požádal o delší dovolenou. Třeba i neplacenou. „To nepřichází vůbec v úvahu!“ zlobil se Dominik. „Už jsi někdy slyšel, že by žádala o dovolenou Bílá paní nebo Bezhlavý rytíř? Jak si to vůbec představuješ? Že se zlý trpaslík Otomar z ničeho nic přestane zjevovat? Nebo že zavřeme hrad i s hospodou? Uvědom si, že jsi nenahraditelný.“ „A co kdyby se tady pro změnu nějakou dobu zjevoval hafan, který Otomara zakousl?“ zeptal se s nadějí v hlase lilipután. „O tom se přece v kronice taky podrobně píše!“ „A to se říká, že v malém těle je velký duch!“ křičel úspěšný kastelán. „Ty si vážně myslíš, že by se nároční návštěvníci posadili překvapením na zadek, kdyby ze starého krbu vyběhl čokl a začal štěkat? A nevíš, jak bych ho dokázal přimět, aby zase rychle zmizel? Buď by někoho pokousal, nebo by začal hostům dávat pac, což by bylo ještě horší! Něco takového, milý Libore, nelze nijak provést. Musíš to tady s námi ještě nějakou dobu vydržet a já ti slibuji, že se do Prahy vrátíš jako bohatý člověk!“ Když Kadleček viděl, že nepořídí, rozhodil bezmocně rukama, žalostně vzdychl a odcupital do svého pokoje. Naděje na cestu do Prahy se však nevzdával. Nežijeme přece ve feudalismu, hudroval nyní už jen sám pro sebe. A nikdo na světě nemá právo nutit mě do něčeho, co mi nevyhovuje. Že já jsem do téhle díry vůbec jezdil! Mám to snad zapotřebí? Potřebuji zbohatnout? Člověk, který sní denně půl žemle a kolečko dietního salámu, nemusí schraňovat nějaký majetek!

100



(K-černá plát)

Což byla nesporně pravda. A tak se nelze divit, když nespokojený lilipután začal plánovat útěk. Uprchnu pod pláštíkem noci, těšil se. A přes les se dostanu k nádraží. Nenápadně naskočím do vlaku a schovám se, aby má cesta nevzbudila v okolí rozruch. Rozhodně nechci Dominika poškodit. Věčně ze sebe strašidlo však dělat nebudu! Bylo rozhodnuto. Libor Kadleček nyní už jen čekal na tmavou, bezhvězdnou noc, ve které zmizí z Teplína. Dočkal se brzy. Na věži odbila prvá hodina ranní, když se definitivně a neodvolatelně rozhodl k útěku. „Sbohem, Teplíne!“ zašeptal. „Herec Libor Kadleček se s tebou loučí. Barrandovské studio čeká na jeho umění!“ Načež vyrazil na dobrodružnou cestu. Bez potíží se dostal z hradu. Neměl se čeho obávat, protože všichni obyvatelé vyčerpáni čilou obchodní činností už dávno spali. Proběhl parkem a mřížovím železného plotu se protáhl na cestu vedoucí k vesnici. Ale po té jít nechtěl. Odbočil na polní pěšinu a vydal se k lesu. Byla to velice špatná volba. Libor Kadleček, který byl nucen trávit veškerý volný čas v knihovně nad starými kronikami, nevěděl, co se děje v těsné blízkosti hradu. Nedonesly se mu zprávy o toulavém psu, který v minulých dnech rozsápal v okolí několik ovcí, a pokousal dokonce i dvě děti. Střetl se s ním proto po všech stránkách zcela nepřipraven. Pojednou stál pes proti němu, cenil strašlivé tesáky a výhrůžně vrčel. Těžko říci, jaké měl v té chvíli ještě lilipután možnosti, ale určitě zvolil tu nejhorší. Vyděšeně zapištěl a dal se na útěk. Tím se vlastně sám označil za možnou kořist a pes tuto nabídku velmi ochotně přijal. Rozběhl se za ječícím umělcem a několika mocnými skoky ho dostihl. Vzápětí se zakousl do jeho hrdla. Několik týdnů poté se Burešovi opět stěhovali.

BŘITVA Irena se na Petra zlobila. Seděla u kamen, na klíně držela otevřenou knížku a každou chvíli se vzrušeně ohlížela po nástěnných hodinách. Bylo už půl desáté, klížily se jí oči, ale sama do ložnice by v této situa-

101


(K-černá plát)

ci nešla ani za nic. Od té doby, co se městem potuloval Přízrak, byla, jako ostatně všechny mladé ženy, silně nervózní. Tři vraždy během půldruhého měsíce vykonaly své a mnohým dívkám se Přízrak se zakrvácenou břitvou zjevoval i ve snu. Je to od Petra bezohledné, pomyslela si Irena zlostně, ví, že obě děti jsou u babičky a že jsem tu úplně sama! Děsí mě každé vrznutí a zapraskání skříně, ve všem vidím plížícího se netvora. Kdy už ho, proboha, chytí? Aťku Linkovou zabil přímo v její ložnici! Okno vedlo na ulici právě tak jako naše... proč ho Aťka nechávala otevřené! Ne, do ložnice mě samotnou nikdo nedostane! Počkám na Petra, i kdybych tu měla čekat do rána! Na dřevěném schodišti něco zašustilo a Irena slabě vykřikla. Přitiskla se zády ke stěně a v ruce sevřela paličku na maso, kterou sebrala z kamen. Kdyby se Přízrak odvážil až sem, nezbaví ji života bez odporu. Ale nezdálo se, že by vrah byl v domku. To, co zašustilo na schodišti, byl zřejmě kocour, který neměl nejmenší tušení o děsu, jenž zachvátil celé město. Na místním zdravotním středisku se podstatně zvýšil počet neuróz a migrén a z kdysi přitažlivých mužů se rázem stali možní pachatelé sexuálních vražd. Pro chlapy byla koneckonců celá ta záležitost peprnou senzací s gustem konzumovanou a přežvykovanou u půllitrů piva, ale ženám se svíralo hrdlo vždy, když se byť jen na chvíli ocitly někde mimo houfec. Pražská kriminálka poslala do města zdatné a pilné pracovníky, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by zachytili sebemenší stopu. Spíš se zdálo, že čekají na další vraždu, která by do případu vnesla víc světla. Irena si vzpomněla na slova poručíka VB Drábka, Petrova dobrého přítele, který nevylučoval možnost, že Přízrakem je tichý a nenápadný ženatý muž, otec rodiny. „Tak tomu bylo i v případě známého chomutovského vraha Mrázka,“ řekl Drábek, „na pohled žil v řádném a spořádaném manželství.“ To je ale strašné, napadlo Irenu. Každého vraha nakonec dopadnou a co se pak stane s jeho rodinou! Stín otce, zločince, padne nutně i na děti, zejména když se to stane ve městě, kde vidí jeden druhému do kuchyně i do postele. Na schodech opět něco zašustilo a Irena pevně stiskla v ruce paličku. Něco jí říkalo, že by měla doběhnout ke dveřím a otočit klíčem v zám-

102



(K-černá plát)

ku, ale neodvažovala se těch několika kroků. Co když někdo za dveřmi stojí? Co když právě čeká na okamžik, kdy se ona přiblíží? Chvíli napětí však brzy vystřídal pocit úlevy. V zámku domovních dveří zarachotil klíč a to mohlo znamenat jenom jediné: Petr se vrátil! Skutečně. Během několika vteřin vstupoval do dveří: vysoký, silný, sebevědomý, bezpečná ochrana před jakýmkoliv nebezpečím. Políbil Irenu na ústa a ona rázem zapomněla na výčitky, které měla pečlivě připravené. Dokonce ho teď v duchu omlouvala. Proč by si po těžké, vyčerpávající práci neposeděl chvíli v hospodě a nepoklábosil s kamarády? Jistě, je tady Přízrak, ale chlapi to tak neberou a mají daleko k ženské hysterii. Irena přistrčila před Petra večeři a s úsměvem téměř mateřským sledovala, jak mu chutná. Pomlaskával si a pobroukával při jídle nějakou píseň, což činil vždycky, když mu krmě plně vyhovovala. „Mluvil jsem s Drábkem,“ řekl Petr s plnou pusou, „přece jen se denně baví s těmi od kriminálky. Ale říkal, že určitě nic nevědí. Ptají se, slídí, ale po Přízraku jako by se slehla zem. Musí to být nějaký koumes!“ „Ještě ho obdivuj!“ zlobila se naoko Irena. „Já jsem tu byla strachy bez sebe a nebudu klidná, dokud toho lotra nechytnou!“ „To může trvat ještě pěkně dlouho,“ mínil Petr, „a rozhodně by sis to neměla tak brát! Víš, kolik je ve městě a okolí ženských? Chodí z odpolední směny, z biografu, přijíždějí vlakem... Ty přece z domova po setmění nevytáhneš paty!“ „Aťka je taky nevytáhla,“ upozornila ho Irena. „Taky byla přesvědčena, že se jí doma nemůže nic stát!“ „To bylo něco jiného,“ bručel manžel. „Když samotná holka bydlí v uličce bez osvětlení a otevřeným oknem lze vkročit rovnou do ložnice, to takového člověka přímo provokuje!“ „Byla bych velmi nerada,“ řekla Irena, „kdyby ho někdy provokovalo okno do naší ložnice! Taky není zrovna vysoko od chodníku a s tou lampou na ulici by si jistě dovedl poradit.“ Petr dojedl, odstrčil od sebe prázdný talíř a zvedl se od stolu. Spokojeně se protáhl a odkolébal se do koupelny, aby se osprchoval. Tenhle zvyk každodenně dodržoval. Byl pevně přesvědčen, že by bez horké a potom studené sprchy nedokázal usnout. Irena sklidila ze stolu a stáhla z něho ubrus, protože příštího dne hodlala prát. Počala sbírat utěrky, kusy drobného prádla a z kapes vytahovala kapesníky. Sáhla taBřitva

103


(K-černá plát)

ké do kapsy kabátu, v němž se právě Petr vrátil domů, a v tom okamžiku musela vynaložit veškeré úsilí, aby nezačala hystericky křičet. Neboť to, co její prsty nahmataly na dně kapsy a co nyní vytáhla na světlo, byla břitva. Irena na ni hleděla s vytřeštěnýma očima a jasně si uvědomovala, že ji nikdy u Petra neviděla. Manžel se holil elektrickým strojkem a předtím, než mu jej koupila, používal žiletek. Irena třesoucíma se rukama břitvu otevřela a v prudkém světle lampy pohlédla na její ostří. Zdálo se jí, že tam vidí zřetelné stopy krve. Zavrávorala a spěšně vrátila strašlivý nástroj do manželovy kapsy. Z koupelny se ozývalo šplouchání a poněkud falešné prozpěvování. Petr neměl nejmenší tušení, co Irena objevila. Irena, zdrcená a rozechvělá, se svezla na židli. Hlavou jí vířily příšerné myšlenky. Znovu si vzpomněla na názor poručíka Drábka, že Přízrakem může být ženatý muž a otec rodiny. Ještě před chvílí to byla dost nepravděpodobná teorie, a nyní... Nemohlo být pochyb o tom, že její Petr je Přízrakem; Irena nebyla z těch, kdo se nedovedou podívat pravdě do očí a nesnažila se za každou cenu si něco namlouvat. Měla-li po ruce tak markantní důkaz, nechtělo se jí pochybovat a vymýšlet si polehčující okolnosti. Začala intenzivně přemítat, co nyní udělá. Rozhodně nesmí Petrovi dát najevo, že odhalila jeho tajemství. Nepochybovala, že by se v takovém případě stala další Přízrakovou obětí. Nebude-li mít manžel o jejím objevu tušení, je před ním bezpečná. Stejně jako paní Mrázková. Ale tohle koneckonců není podstatné. Nemůže přece dále žít po boku několikanásobného vraha! Nemůže s ním spát, vařit mu, rozmlouvat s ním o dětech a o dovolené! Snad by ho měla jít udat. To by bylo jistě nejsprávnější a také je to její občanská povinnost. Nemůže dopustit, aby Petr znovu vraždil. Musí přece pomoci zneškodnit ho. Ale co bude potom, až Petra zatknou a odvedou? Až ho odsoudí? Co se stane s ní a s dětmi? Zbude tu vrahova manželka a vrahovy děti. Nikdo to z nich už nesmyje a vždycky se najde někdo, kdo jim to s gustem v příhodný okamžik připomene. Vrahova žena, vrahovy děti... Irena sevřela pěsti, až jí zbělaly. Hlavou se jí honily stále stejné myšlenky, na jejichž konci chybělo východisko. Vrahova žena, vrahovy děti. A nic netušící manžel si spokojeně prozpěvoval v koupelně.

104



(K-černá plát)

Na ulici někdo vykřikl a vzápětí se přidaly další hlasy. „Vražda! Vražda!“ Hluk sílil, dupot a pokřikování se změnily ve vřavu. Lidé otvírali dveře a vybíhali na ulici. Napětí povolilo a zrodila se další senzace. Přízrak dnes večer opět vraždil! Také Petr vyběhl z koupelny, přehodil přes ramena župan a vmísil se do hloučku před domem, aby zjistil podrobnosti. Ve chvilce byl zpátky. „Představ si,“ řekl Ireně, „stalo se to v té uličce pár kroků od nás. Lampa tam samozřejmě nesvítí, je to šlendrián!“ „Kdyby svítila,“ řekla Irena, „možná že by sis té mrtvé všiml. Šel jsi přece kolem z hospody.“ „To máš pravdu,“ kývl Petr, „je docela možné, že tam už ležela.“ Určitě tam ležela, pomyslela si Irena, ale neříkala nic. Nemělo také smysl cokoliv říkat. Argument přece ležel na dně Petrovy kapsy a Ireně se znovu zatřpytila před očima kapka krve, kterou na ostří břitvy viděla. Petr znovu otevřel domovní dveře, aby získal nejnovější zprávy. Na chodníku postávaly hloučky a právě šel kolem poručík Drábek v narychlo zapnuté uniformě. Chodil od skupiny ke skupince a hledal případné svědky. Spěšně si vyměnil s Petrem pár vět a znovu se zapojil do vzrušeného kolotoče událostí. Břitva

105


(K-černá plát)

„Chudák Drábek,“ řekl Petr, „ten si dneska nelehne. A ti od kriminálky taky ne.“ „Myslíš, že toho vraha chytí?“ zeptala se Irena. Petr pokrčil rameny. „Čekají na jeho chybu,“ řekl, „a věří, že nějakou udělá. Možná že ji udělal dnes, možná až příště. Jestli je bystrý a inteligentní, může to trvat dost dlouho.“ Je bystrý a inteligentní, pomyslela si Irena, ale netuší, že existuje osoba, která o jeho činnosti ví. Pozorně si manžela prohlížela. Byl klidný a sebejistý. Patrně byl spokojen s tím, co před chvílí spáchal. A nemůže být pochyb o tom, že je přesvědčen o své převaze nad vyšetřujícími orgány. To, co dělá, je jistě pečlivě promyšlené, Petr je přece vynikající šachista. Ale jak to všechno skončí? Jednou ho dopadnou a potom... Vrahova žena, vrahovy děti... A právě tehdy napadlo Irenu, že by sama mohla zabít. Přišlo to jako blesk z čistého nebe, nikdy v životě na něco podobného ani nepomyslela. Ale teď... Ani se té myšlenky příliš nezhrozila. Naopak se jí zdálo, že konečně objevila východisko. Kdyby Petr, samozřejmě nešťastnou náhodou, zemřel, nemusel by se nikdy nikdo dozvědět, že byl Přízrakem. Děti by se nemusely stydět za svého otce a ona by to tajemství vždycky udržela. Je však schopna to vykonat? Je v jejích silách nejen zabít, ale i úspěšně předstírat nešťastnou náhodu? „Na co myslíš?“ zeptal se náhle Petr. „Pořád ti ten Přízrak nejde z hlavy, viď. Člověk musí mít pevné nervy jako v nějaké detektivce.“ „Zvláště žena,“ řekla Irena. „Mužů se to tak netýká.“ „To neříkej,“ zasmál se manžel, „muž se předně bojí o život své ženy nebo dcery. A potom? Myslíš, že je příjemné být ustavičně ve stavu podezřelých?“ „Snad si nemyslíš,“ pravila pomalu Irena, „že třeba tebe někdo podezírá?“ „A proč ne?“ divil se Petr. „Víš přece, že Drábek nevylučuje ženatého muže, otce rodiny. A jak je to s mým alibi, to víš sama dobře. Je docela dobře možné, že jsem se s vrahem potkal na ulici.“ „Ano, to je pravda,“ řekla Irena těžce, „ale nemám už chuť o té strašné věci mluvit. Rozbolela mě z toho hlava.“

106


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

1 0 0 NEJLEPŠÍCH HORORŮ

Recommend Documents