www.iudictum.cz
Exportováno: 7. 3. 2017, 00:45
I. ÚS 230/08 9. 6. 2008, Ústavní soud
Text judikátu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele I. D., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem v Brně, Musorgského 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 244/2006-97 ze dne 4. září 2007 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 46 C 136/97-84 ze dne 27. ledna 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 244/2006-97 ze dne 4. září 2007, jímž byl částečně potvrzen, částečně změněn a částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 46 C 136/97-84 ze dne 27. ledna 2006, kterým mu bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 8.600,- Kč s příslušenstvím do 3 dnů od právní moci rozsudku a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Podle názoru stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech: Stěžovatel tvrdí, že odstupné při skončení pracovního poměru žalobkyni nenáleží, protože výpověď, kterou jí dal, nemohla být platná z mnoha důvodů, které podrobně specifikuje. Stěžovatel především tvrdí, že výpovědní důvod by musel být podle § 44 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "původní zákoník práce"), ve výpovědi skutkově vymezen, což v předmětném projevu vůle nebylo. Důvodem neplatnosti je i to, že v tomto případě absentovalo naplnění ustanovení § 46 odst. 2 původního zákoníku práce. Stěžovatel tvrdí, že v daném případě nebyl se žalobkyní rozvázán pracovní poměr platnou výpovědí, ale mezi účastníky nebyla uzavřena ani dohoda o rozvázání pracovního poměru. Tvrdí proto, že v jeho případě byla naplněna zákonná fikce předpokládaná v ustanovení § 61 odst. 3 původního zákoníku práce, protože žalobkyně neměla zájem pokračovat v práci a ani včas neuplatnila neplatnost rozvázání pracovního poměru.
Stěžovatel - vzhledem k těmto skutečnostem - tvrdí, že žaloba o vyplacení odstupného podaná žalobkyní až za rok a půl po obdržení jeho sdělení o ukončení pracovního poměru výpovědí je v rozporu s dobrými mravy. Dále namítá, že obecné soudy nevzaly v úvahu, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k tvrzení uvedenému v žalobě, že totiž k rozvázání pracovního poměru došlo z důvodu podle § 46 odst. 1 písm. a) původního zákoníku práce. Obecné soudy však bez ohledu na tuto skutečnost přiznaly žalobkyni odstupné. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil. II. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 46 C 136/97 vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o zaplacení částky 13.162,80 Kč s příslušenství z důvodu úhrady odstupného, protože se žalobkyní rozvázal pracovní poměr z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) původního zákoníku práce. Městský soud v Brně žalobě rozsudkem č. j. 46 C 136/97-22 ze dne 19. ledna 2001 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 8.899,20 Kč s 15% úrokem z prodlení; v částce 1.000,- Kč žalobu zamítl a uložil žalovanému zaplatit náhradu nákladů řízení v částce 528,- Kč. Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 93/2003-41 ze dne 22. ledna 2004 byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování v hranicích stanovených odvolacím soudem Městský soud v Brně ve věci znovu rozhodl napadeným rozsudkem č. j. 46 C 136/97-84 ze dne 27. ledna 2006 tak, že žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 8.600,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 11. 5. 1996 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku; rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení v částce 528,- Kč. Uvedl, že z dokazování vyplynulo, že stěžovatel ukončil se žalobkyní pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) původního zákoníku práce. K tomuto závěru soud prvního stupně dospěl z dopisu stěžovatele ze dne 31. 1. 1996, který žalobkyně převzala a převzetí potvrdila svým podpisem. Pracovní poměr skončil dnem 30. 4. 1996. V návaznosti na to pak soud prvního stupně podle ustanovení § 60a odst. 1 původního zákoníku práce rozhodl o odstupném ve výši dvojnásobku průměrného výdělku a řádně odůvodnil, jak dospěl k částce, kterou ve výroku přisoudil. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem č. j. 15 Co 244/200697 ze dne 4. září 2007 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 6.000,- Kč; ohledně částky 2.600,- Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; ve výroku týkajícím se příslušenství a nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. Podle krajského soudu ze skutkových zjištění (provedených soudem prvního stupně) jednoznačně vyplývá, že stěžovatel doručil žalobkyni dopis z 31. 1. 1996, který sice nebyl nijak označen, ale bylo v něm uvedeno, že rychlé občerstvení na ulici Vlhká 2, Brno, končí svoji činnost k 15. 2. 1996 a že na základě tohoto ukončení činnosti je nucen s ni ukončit pracovní poměr k 15. 2. 1996. Odvolací soud konstatoval, že z tohoto
projevu vůle vyloženého v souladu s ustanovením § 240 odst. 3 původního zákoníku práce je naprosto zřejmé, že stěžovatel jako zaměstnavatel žalobkyně sledoval tímto úkonem rozvázání pracovního poměru se žalobkyní podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) původního zákoníku práce. O tom svědčí i to, že zároveň žalobkyni oznámil, že ji odhlašuje ze sociálního zabezpečení a ze zdravotního pojištění. Dále zdůraznil, že ze shodných tvrzení obou účastníků vyplynulo, že tento úkon stěžovatele nebyl napaden žalobou pro neplatnost podle ustanovení § 64 původního zákoníku práce. Z uvedeného důvodu se nelze v projednávané věci zabývat stěžovatelem namítanými důvody neplatnosti tohoto úkonu. Krajský soud dále odůvodnil změnu přiznané výše odstupného s odvoláním na ustanovení o minimální mzdě a na ujednání o mzdě v pracovní smlouvě; proto ve zbytku původně přisouzené částky žalobu zamítl. Rozhodnutí soudu prvního stupně o příslušenství zrušil z důvodu nedostatečně objasněné doby prodlení. III. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k následujícím závěrům. 1) Dříve než se však může Ústavní soud zabývat meritorním posouzením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda byly splněny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podanou ústavní stížností stěžovatel napadl výše označená rozhodnutí obecných soudů v plném rozsahu. Z uvedené rekapitulace soudního spisu však vyplývá, že rozhodnutím odvolacího soudu byl rozsudek soudu částečně potvrzen, částečně změněn a částečně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Rozsudkem odvolacího soudu ve výroku III. byl částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o příslušenství a ve výroku o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu byla věc uvedenému soudu vrácena k dalšímu řízení. Z uvedené skutečnosti vyplývá, že v této časti nebylo dosud o věci rozhodnuto a stěžovateli je zachován opravný prostředek proti novému rozhodnutí soudu prvního stupně. V této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. 2) Rozsudkem odvolacího soudu ve výroku II. byl částečně změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žaloba ohledně částky 2.600,- Kč byla zamítnuta. Odvolací soud tak rozhodl ve prospěch stěžovatele, a proto nemohlo v tomto rozsahu dojít k porušení jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem se Ústavní soud dále zabýval pouze potvrzujícím výrokem odvolacího soudu a jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně. Námitky stěžovatele jsou koncentrovány na skutečnosti, které byly podle jeho názoru způsobilé vyvolat neplatnost jeho projevu vůle, jejž obecné soudy posoudily jako výpověď z pracovního poměru z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) původního zákoníku práce. Ústavní soud těmto námitkám nemohl přisvědčit; ztotožňuje se se závěrem soudu prvního stupně i soudu odvolacího. K věci samé pak považuje za nutné zdůraznit, že především sám stěžovatel by nebyl aktivně legitimován k podání žaloby proti vlastnímu jednostrannému projevu vůle. Důležitější však je to, že - jak vyplynulo ze shodného tvrzení účastníků v řízení - projev vůle stěžovatele nebyl vůbec žalobou o neplatnost výpovědi napaden. To správně zdůraznil i krajský soud. Podle ustanovení § 64 původního zákoníku práce bylo možné žalovat o neplatnost výpovědi pouze do dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr tímto projevem vůle skončit, přičemž uvedená lhůta měla podle ustanovení § 261 odst. 4 původního zákoníku práce charakter propadný. Neplatnost rozvázání pracovního poměru měla v původním zákoníku práce (stejně jako v současném zákoníku práce) charakter neplatnosti relativní, což znamená, že pokud nebyla ve stanovené lhůtě neplatnost rozvázání pracovního poměru uplatněna u soudu, hledělo se na tento právní úkon jako na platný. V případných - po uplynutí zmíněné propadné lhůty podaných - žalobách např. na plnění, které bylo spojeno se skončením pracovního poměru, pak již nelze neplatnost právního úkonu, který rozvázání pracovního poměru založil, věcně přezkoumávat. Pokud jde o rozhodování o výši odstupného, pak odvolací soud postupoval v hranicích tehdy platné právní úpravy a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Ze spisu jednoznačně vyplynulo, že obecné soudy věnovaly dostatečnou pozornost zjištění skutkového stavu, provedené důkazy řádně zhodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. a ze zjištěného skutkového stavu také vyvodily odpovídající právní závěry. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že obecné soudy v předmětné věci aplikovaly ústavně konformním způsobem pouze podústavní právo a nemohly tak porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces, jehož se dovolává. Jejich rozhodnutí nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako (s výjimkou výroku krajského soudu sub III.) návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Ústavní stížnost směřující proti zrušujícímu výroku odvolacího soudu (sub III.) pak Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. června 2008 Ivana Janů předsedkyně senátu
