www.iudictum.cz
Exportováno: 3. 3. 2017, 16:17
II. ÚS 110/02 3. 6. 2003, Ústavní soud
Text judikátu Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti E., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2001, čj. 29 Ca 35/2000-23, proti rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. 3. 1996, zn. 01-4089/19/95, a proti platebnímu výměru Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. 10. 1995, č.j. 29-2138/CD/95, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla dne 18. 2. 2002 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 2 čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, s odůvodněním, že celní orgány se pokoušejí napadená rozhodnutí vykonat, což by mohlo vést k jejímu úpadku. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem, Ústavní soud mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2001 [29 Ca 35/2000-23] byla zamítnuta správní žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. 3. 1996 [01-4089/19/95, dále jen "žalobou napadené rozhodnutí"], jímž jí byla pravomocně, v návaznosti na platební výměr Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. 10. 1995 [29-2138/CD/95, dále jen "platební výměr"], uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 304 710,- Kč. Krajský soud v Brně se žalobou zabýval poté, co mu byla
postoupena Krajským obchodním soudem v Brně, který konstatoval svou nepříslušnost. Na základě námitek uvedených v žalobě krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že podaná žaloba není důvodná. Soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že nebyla osobou, které vznikla povinnost předložit zboží celnímu úřadu určení a nevznikla jí odpovědnost za splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu a toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že v dané věci je rozhodující skutečností, že stěžovatelka byla uvedena jako deklarant v tranzitním celním prohlášení (dále jen "TCP"). Tento závěr soud podpořil zněním příslušných ustanovení zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, v tehdy účinném znění (dále jen "celní zákon"). Za nedůvodnou považoval soud rovněž námitku, že TCP podepsala osoba, která k tomu nebyla zmocněna, když poukázal na ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník"), podle kterého za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to obvyklé, vzhledem k jejich pracovnímu zařazení. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě, jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět. Pokud TCP podepsal zaměstnanec vykonávající práci řidiče, který obvykle vykonává právní úkony spojené s přepravou, pak podle soudu nelze namítat, že tento úkon právnickou osobu nezavazuje, a to z důvodu překročení rozsahu zmocnění. Soud v závěru odůvodnění konstatoval, že stěžovatelka v průběhu celního řízení nezpochybnila své postavení deklaranta a neprokázala, že jako deklarant splnila své povinnosti vyplývající z režimu tranzitu. Stěžovatelka své tvrzení o porušení čl. 40 odst. 6 Listiny odůvodnila argumentací, že při rozhodování soud postupoval podle procesní úpravy, jež byla platně, ale dosud neúčinně, zrušena. To mělo soud vést k náležité opatrnosti při rozhodování, neboť napadené rozhodnutí je pro ni svým důsledkem sankcí, nikoliv pouhou povinností uhradit celní dluh. Za sankci toto rozhodnutí považuje proto, že jde o důsledek její neznalosti celní problematiky, kterou využil příjemce dopravovaného zboží, jež se vyhnul placení celního dluhu tím, že ji vnutil postavení celního deklaranta. Podstatná část námitek stěžovatelky směřuje proti stávající právní úpravě správního soudnictví. Je přesvědčena, že aplikace této právní úpravy, dle níž se posuzuje pouze zákonnost správního rozhodnutí, nezaručovala spravedlivé projednání věci a vedla k výsledku, který je pro ni likvidující. Pokud by soud nezkoumal pouze zákonnost správního rozhodnutí, ale podstatu věci, jak tomu bude povinen podle budoucí nové právní úpravy, pak by dospěl k rozhodnutí pro ni příznivějšímu. Dle názoru stěžovatelky měl správní soud přerušit řízení a vyčkat "zřízení správního soudnictví", než aby vytvořil rozsudkem překážku věci rozsouzené. Pokud takto nepostupoval, byla stěžovatelka krácena i na svém právu zakotveném v čl. 36 odst. 2 Listiny. Správnímu soudu stěžovatelka rovněž vytkla, že při přezkoumávání zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí neposoudil i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, tj. platebního výměru, když namítá, že tento platební výměr je absolutně neplatný ve smyslu § 32 odst. 7 zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), a to pro nedostatek jedné ze základních náležitostí správního rozhodnutí, za který považuje vadný otisk či vadné barevné provedení otisku
kulatého úředního razítka Celního úřadu Břeclav na platebním výměru. Stěžovatelka nastínila stručný rozbor právní úpravy užívání státních symbolů České republiky a v podstatě argumentovala tak, že ve smyslu § 6 odst. 1 zák.č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů, otisk razítka, na němž je vyznačen malý státní znak, je jednobarevný. V době vydání platebního výměru však platil zákon č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, který obdobné ustanovení (tj. o jednobarevnosti otisku razítka) neobsahoval. Z toho stěžovatelka dovodila, že barevné provedení malého státního znaku na otisku kulatého úředního razítka Celního úřadu Břeclav na předmětném platebním výměru mělo odpovídat požadavkům definovaným v ust. § 2 odst. 3 posledně cit. zákona, tedy že malý státní znak měl být otištěn s červeným štítem, v němž je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí, a pokud tomu tak nebylo, je platební výměr neplatný. Závěrem stěžovatelka namítla, že v červnu 1994 nemohla porušit žádné zákonné povinnosti, neboť vznikla až k 1. 12. 1994. V průběhu řízení stěžovatelka změnila svého právního zástupce. Dne 20. 6. 2002 Ústavní soud obdržel doplnění ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatelka uvedla, že na svých námitkách uplatněných v původní stížnosti trvá, a dále že dne 15. 5. 2002 podal F. M., oznámení o trestném činu dosud přesně nezjištěné osoby, vystupující v celní uniformě a podepisující se jako celní rada M., jež umožňovala proclívání zboží ve skladu společnosti C., s.r.o., a vydávala potvrzení o proclení zboží. Výsledky šetření policejních orgánů okresu Zlín dosud nejsou známy. V návaznosti na uvedené trestní oznámení stěžovatelka podala návrhy na obnovu řízení dle ust. § 54 odst. 1 písm. b) daňového řádu, protože správní rozhodnutí byla vydána na základě zfalšovaných dokladů. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 446/98, s tím, že dle jejího názoru závěry z tohoto nálezu vyplývající jsou zcela použitelné i pro její případ. Znovu uvedla, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, což odůvodnila tvrzením, že celní orgány i krajský soud posuzovaly její záležitost pouze formálně, nezkoumaly všechny okolnosti důležité pro rozhodnutí, při svém rozhodování vycházely ze zfalšovaných dokladů, nezabývaly se vůbec otázkou, zda zboží nemohlo být odňato celnímu dohledu na základě rozsáhlé trestné činnosti dosud blíže neurčeného pracovníka celní správy. Stěžovatelka dále uvedla námitky týkající se údajné nezákonnosti postupu celních orgánů v její věci, které si dle jejího přesvědčení neopatřily dostatek podkladů pro svá rozhodnutí, zejména se vůbec nezabývaly otázkou zaviněného protiprávního jednání jiných osob, zneužily zásadu volného hodnocení důkazů a rozhodly formálně a na základě jiných skutečností a úvah, než které by vyplynuly ze správně provedeného dokazování. Závěry celních orgánů, že v celním řízení byla celním deklarantem a že odňala zboží celnímu dohledu, nemají oporu v provedeném dokazování. Ze zápisu v kolonce TCP nelze dovodit, že celním deklarantem byl právní předchůdce stěžovatelky, nebylo prokázáno, kdo měl oprávnění se zbožím nakládat a kdo měl možnost zboží celnímu dohledu odejmout, tomu neodpovídá označení žádného subjektu. Krajskému soudu stěžovatelka vytkla, že převzal vadný myšlenkový postup celních orgánů, potvrdil zneužití zásady volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 3 daňového řádu, když zákonnost rozhodnutí celních orgánů nedostatečně a nesprávně přezkoumal. Odmítl se zabývat námitkou uplatněnou stěžovatelkou při jednání u soudu, týkající se označení právního předchůdce stěžovatelky v obchodním rejstříku a předmětu podnikání, a toto označení porovnat s
údaji obsaženými v TCP. Celní orgány obou stupňů, v rozporu s ust. § 46 správního řádu, si neopatřily dostatek podkladů pro svá rozhodnutí. Skutkový stav byl zjištěn neúplně, zejména v tom směru, že nebyla zjištěna skutečná úloha pracovníka celních orgánů vystupujícího v celní uniformě, umožňujícího proclívání zboží mimo prostory celnice a vydávajícího potvrzení o proclení zboží. V tomto směru celní orgány opět postupovaly formálně a spokojily se s dodatečným zjištěním, že zboží bylo odňato celnímu dohledu, které vyvodily jen z té skutečnosti, že zboží nedorazilo do regulérní celnice. Krajský soud tento formální jednostranný postup celních orgánů nepřezkoumal, nezabýval se otázkou zákonnosti zjištění skutkového základu rozhodnutí a tím opět porušil jak § 250j o.s.ř., tak i čl. 90 a 96 Ústavy a čl. 36 až 40 Listiny. Stěžovatelka dále namítla zbytečné průtahy v řízení, když napadená rozhodnutí celních orgánů byla vydána již v roce 1995 a tvrdí, že tímto bylo porušeno její základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dále uvedla, že samo přezkumné řízení, jak je koncipováno v §§ 244 až 250t o.s.ř., je dle jejího přesvědčení v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Vyjádřila názor, že Ústavní soud za těchto okolností může sám zajistit přezkoumání správních rozhodnutí nezávislým soudem v tzv. plné jurisdikci přímo, a tak v jejím případě odstranit porušení základních práv celními orgány i Krajským soudem v Brně. Podáním ze dne 7. 11. 2002 stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla provedení důkazů, požádala o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a požádala o přijetí ústavní stížnosti podle ust. § 75 odst. 1 a 2 zákona. Tvrdila, že na základě nových důkazů je s to prokázat, že k odnětí zboží celnímu dohledu došlo díky postupu celních orgánů a na základě tohoto tvrzení navrhla, aby Ústavní soud nejprve provedl dokazování a pak rozhodl, zda stížnost odmítne, nebo meritorně rozhodne. Dále stěžovatelka požádala, aby Ústavní soud stížnost přijal, přestože nebyl zcela využit možný rozsah všech soudních prostředků, když celní úřad nejen odňal zboží celnímu dohledu, ale zatajením důležitých skutečností znemožnil její účinnou obhajobu, ale navíc svá rozhodnutí vydal vyloučenými pracovníky. Stěžovatelka dodala, že její případ je jen jedním z mnoha případů, v nichž došlo k závažnému zneužití veřejné moci, což v důsledku znamená tíživý postih nevinných lidí. V závěru tohoto doplnění stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že Ústavní soud jako strážce spravedlnosti by měl v souladu se zásadou soudního aktivismu [sic] důsledně prosadit ochranu základních lidských práv. Konečně podáním ze dne 17.3. 2003 stěžovatelka stížnost doplnila tak, že namítla nulitu platebního výměru, který údajně neuvádí předpis, podle něhož bylo rozhodováno, ale jen zkratky "DPH" a "SPD", s tím, že k nulitě správního aktu měly orgány veřejné moci přihlížet z úřední povinnosti vždy, bez ohledu na běh času. Stěžovatelka se vrátila k doplnění ze dne 7. 11. 2002, s tím, že očekává právní názor Ústavního soudu, zda v situaci, kdy je podána správní žaloba, avšak nejsou v ní uplatněny všechny možné žalobní důvody, je možno usuzovat na nevyužití dostupného opravného prostředku a postupovat v této části podle ust. § 75 zákona. Stěžovatelka poukázala na plošné a dlouhodobé selhání orgánů veřejné moci, které nezjistily celní únik v době jeho faktického vzniku, avšak poté jej předepsaly drobným podnikatelům a řidičům. Bezohledným vymáháním údajných celních dluhů je celá řada postižených existenčně likvidována a Ústavní soud by měl posoudit celou záležitost v kontextu. Stěžovatelka se domnívá, že takto závažný případ, kdy
souběžně v dalších podobných případech a podle stejného schématu jsou postiženy desítky dalších subjektů, by si zasloužil nové projednání od počátku a nové důkladné prověření všech relevantních skutečností. Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její věcné projednání [§ 42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Především je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů [k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3., č. 5, Praha 1995]. Jeho eventuální zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění zvláštních podmínek [k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1., č. 5, Praha 1994], jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny. Ostatně z odůvodnění ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně vyplývá, že tento obecný soud se v rozsahu uplatněných žalobních vývodů danou věcí zabýval a s těmito tvrzeními stěžovatelky se zákonem stanoveným způsobem vypořádal [§ 157 odst. 2 o. s. ř.], takže z hlediska ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR] nelze tomuto soudu cokoli vytknout. Ústavní soud se především neztotožnil s argumentací stěžovatelky, že údajným nezkoumáním a neposouzením dříve učiněných správních rozhodnutí správní soud porušil její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, dle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní stížnost v tomto směru postrádá argumentaci, která by věc posouvala do ústavněprávní roviny. Argumentace rozhodnutím, sp. zn. IV. ÚS 446/98, není přiléhavá. Pokud jde o základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny, je třeba upozornit na základní principy soudního přezkumu pravomocných správních rozhodnutí, vyjádřené mj. v ust. § 249 odst. 2 a § 250h odst. 1 o.s.ř., dle nichž správní soud přezkoumává správní rozhodnutí jen v těch směrech, které jsou vytyčeny v žalobě, přičemž rozsah napadení správního rozhodnutí lze rozšířit jen ve lhůtě podle § 250b o.s.ř. To se týká např. námitky nepřezkoumání barevného provedení malého státního znaku úředního razítka, která byla uplatněna až v ústavní stížnosti, stejně jako námitky, že v červnu 1994 stěžovatelka nemohla porušit žádné zákonné povinnosti, neboť vznikla až k 1. 12. 1994. Takový postup stěžovatelky představuje porušení principu subsidiarity zakotveného v § 75 odst. 1 zákona. Ústavní soud již v minulosti ve svém nálezu formuloval v dané věci závazný právní názor, podle něhož: "Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a
svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda, promítá. V opačném případě, z pohledu důvodu obsaženého v ústavní stížnosti, nebyly vyčerpány všechny možnosti právní ochrany, a tudíž nebyla ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a tím i podmínka přípustnosti ústavní stížnosti" [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2000 ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, Praha, 2000 nebo Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu - komentář, C.H. Beck, Praha, 2001, str. 337]. V této části bylo nutno ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona, z důvodů obsažených v ust. § 75 odst. 1 zákona. Na okraj Ústavní soud uvádí, že argumentace údajným neplatným barevným provedením malého státního znaku v otisku razítka státního orgánu je typickým příkladem právního formalismu a postrádá jakékoliv atributy rozumného a smysluplného výkladu práva. Tento závěr lze plně vztáhnout i k námitkám poukazujícím na údajnou nulitu platebního výměru. Stejně tak je zjevné, že pokud stěžovatelka převzala práva a závazky rozdělené společnosti E., s. r. o., zapsané k 21. 8. 1991 [srov. obchodní rejstřík], nemůže mít věcné opodstatnění námitka, že stěžovatelka nemohla porušit žádné zákonné povinnosti, neboť vznikla až k 1. 12. 1994. Argumentace o porušení čl. 40 odst. 6 Listiny správním soudem, tím, že při rozhodování postupoval podle platné procesní úpravy (byť Ústavním soudem zrušené ke dni 1. 1. 2003), resp., že s rozhodnutím měl vyčkat na nějakou právní úpravu budoucí, je stěží pochopitelná a naprosto neakceptovatelná. Ve svém důsledku by znamenala popření principů spravedlivého procesu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny. Tvrzení stěžovatelky, že správní soud "nevyužil" čl. 96 Ústavy, pak není v ústavní stížnosti náležitě podloženo. Pokud jde o námitky týkající se zbytečných průtahů v řízení, pak Ústavní soud konstatuje, že v ústavní stížnosti není uvedena žádná skutečnost, která by dokládala, že by navrhovatelka proti průtahům brojila v průběhu řízení dostupnými prostředky. V této části je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud se již k této věci vyjádřil tak, že v případě tvrzeného zásahu orgánu veřejné moci spočívajícího v nepřiměřené délce jím vedeného řízení: "je třeba poukázat na tehdy platný zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v němž je mj. zakotveno právo fyzických osob obracet se na orgány správy soudů se stížnostmi a právo domáhat se přezkoumání postupu soudce ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti stejně jako povinnost předsedů soudů vyřizovat ve lhůtě (§ 26, 31 až 33 uvedeného zákona) tyto stížnosti. Takovou stížností může být i stížnost na průtahy řízení, jejíž podání předsedovi soudu je proto nutné považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 169/96 usnesení č.15 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, C. H. Beck, 1996"], [nebo usnesení ze dne 21.6.2000 ve věci sp.zn. I. ÚS 228/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 18, usnesení č. 23, Praha, 2000]. Ústavní soud neshledal, že by došlo k namítanému porušení práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a
sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nelze ústavní stížnost považovat za opodstatněnou. Ústavnímu soudu, jehož činnost je ovládána principem sebeomezení (a nikoli soudním aktivismem), nepřísluší nahrazovat hodnocení správního soudu svým vlastním. Jeho úkolem je ujistit se o tom, zda konkrétní řízení v konkrétní věci ve své komplexnosti, včetně dokazování, bylo spravedlivé a z tohoto pohledu je Ústavní soud přesvědčen, že základní právo na spravedlivý proces, zakotvené mj. v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny, v případě stěžovatelky nebylo porušeno. Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ní bylo příkladmo poukázáno. Ústavní soud nevyhověl ani žádosti stěžovatelky o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť odmítavý výrok současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro vyhovění takovému návrhu Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].
Vojtěch Cepl předseda senátu V Brně dne 3. června 2003
