www.iudictum.cz
Exportováno: 7. 2. 2017, 08:04
III. ÚS 2191/13 26. 9. 2013, Ústavní soud
Text judikátu Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mikhaila Andreeviche Chumakova, t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, právně zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Janáčkovo nábřeží 84/9, 150 00 Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2013 sp. zn. 14 To 72/2013, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti Městského soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností, jež splňuje náležitosti návrhu dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pro údajné porušení článku 8 odst. 2 a 5 a článků 24, 31 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článků 3, 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II. Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností, a z obsahu spisů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3008/12, II. ÚS 4237/12, II. ÚS 858/13 a III. ÚS 2191/13 se zjišťuje: Stěžovatel, státní příslušník Ruské federace, je v Maďarské republice stíhán pro rozsáhlou hospodářskou a majetkovou trestnou činnost, kvalifikovanou podle maďarského trestního zákoníku jako trestný čin zpronevěry, trestný čin odčerpání krytí dluhu a trestný čin podvodu; trestné činy měly být spáchány za účelem obohacení a měly vést ke vzniku značné škody. Maďarské justiční orgány, a to
jednak Pešťský ústřední obvodní soud dne 7. 7. 2011 pod sp. zn. 201.Bk.26.835/2011, jednak Městský soud v Nyíregyháze dne 13. 9. 2012 pod sp. zn. 14.Bny 589/2012/2, vydaly na stěžovatele dva evropské zatýkací rozkazy. Stěžovatel byl zadržen českými policejními orgány dne 17. 6. 2012 na letišti PrahaRuzyně při své cestě do Itálie, kde žije. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012 č. j. Nt 2033/2012-50 byl stěžovatel podle § 410 za užití § 396 odst. 1 trestního řádu vzat do předběžné vazby, která byla později přeměněna na vazbu předávací. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2013 č. j. Nt 2033/2012-120 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2013 sp. zn. 14 To 14/2013 bylo rozhodnuto o předání stěžovatele do Maďarské republiky. V průběhu předávacího řízení podával stěžovatel opakované stížnosti proti vzetí do předběžné vazby a předávací vazby a podával opakované návrhy na propuštění z vazby a na nahrazení vazby peněžitou zárukou, stěžoval si rovněž na rozhodnutí o vydání do Maďarské republiky. Všechny tyto předchozí stížnosti byly stížnostním soudem zamítnuty. Předání nebylo dosud realizováno, neboť stěžovatel požádal v České republice také o udělení mezinárodní ochrany (azylu). Nyní projednávaná ústavní stížnost napadá usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2013 sp. zn. 14 To 72/2013, jímž byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2013 č. j. Nt 2033/2012-91, kterým byla podle § 403 odst. 3 trestního řádu s užitím § 400b odst. 2 trestního řádu zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z předávací vazby. III. Na žádost Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze přípisem ze dne 7. 8. 2013; ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a odkazuje na všechna svá předchozí usnesení v této věci a jejich podrobnou argumentaci, v níž byly zvažovány i ústavně-právní aspekty případu. Městský soud vyjadřuje názor, že stěžovatel využívá ústavní stížnost jako účelový procesní prostředek, jímž se snaží opakovaně zabránit realizaci předání k trestnímu stíhání do Maďarské republiky, o němž bylo již obecnými soudy pravomocně rozhodnuto, a které již také Ústavní soud opakovaně označil za nepříčící se ústavnímu pořádku. Protože vyjádření městského soudu neobsahovalo žádné nové skutečnosti, které by účastníkům nebyly známy již z předchozího řízení, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k případné replice. Vrchní soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud znovu připomíná, jak již ve své minulé judikatuře mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Žádné porušení ustanovení páté hlavy Listiny, ani porušení jiných základních práv stěžovatele, zakotvených v Listině, Ústavě a v Úmluvě, však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Je třeba především konstatovat, že nynější ústavní stížnost je nepřehledně strukturována a stěžovatelem tvrzená porušení ústavních předpisů jsou z valné části apodiktická a proklamativní, aniž by měla konkrétní návaznost na skutkový stav věci. Značná část stěžovatelových výhrad se vztahuje k postupu maďarských justičních orgánů a k celkovému stavu maďarského justičního systému (viz tvrzení obsažená na str. 11 až 16 odůvodnění ústavní stížnosti) a stěžovatel nikterak nedokládá, jakým způsobem by se uváděné výtky měly vztahovat k jeho kauze. Pokud stěžovatel uvádí některá konkrétní údajná pochybení, jichž se maďarské orgány měly dopustit při vydávání evropského zatýkacího rozkazu (např. údajná nepřítomnost stěžovatelova maďarského obhájce Dr. Róberta Fridmana při soudním vydávání evropského zatýkacího rozkazu), bude mít stěžovatel nepochybně možnost uplatnit tyto námitky též v probíhajícím trestním řízením v Maďarsku; jejich posouzení nenáleží do kompetence ani českých soudů, ani Ústavního soudu České republiky. Mezinárodní extradiční dohody a dohody o spolupráci v trestních věcech vycházejí z principu vzájemné důvěry států v regulérnost postupu zahraničních justičních orgánů a z principu nevměšování se do vnitrostátních kontrolních mechanismů. Především je však třeba konstatovat, že převážná část stěžovatelových námitek byla opakovaně vznášena již v jeho předchozích ústavních stížnostech a Ústavní soud se s nimi vypořádal již v předchozích řízeních o ústavních stížnostech, vedených pod spisovými značkami I. ÚS 3008/12, II. ÚS 4237/12 a II. ÚS 858/13 (všechna tato rozhodnutí jsou dostupná v internetovém informačním systému NALUS). Tyto ústavní stížnosti byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné; na odůvodnění těchto rozhodnutí lze pro stručnost odkázat. Ústavní soud přezkoumal nyní napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2013 sp. zn. 14 To 72/2013 a neshledal v něm žádné protiústavní závady.
Toto rozhodnutí velmi důkladně analyzuje skutkový i právní stav věci a vyvozuje z něj odpovídající závěry, nevzbuzující žádné ústavněprávní pochybnosti. Usnesení je zevrubně, transparentně a logicky odůvodněno. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud přikládá zvláštní váhu stěžovatelovým námitkám, týkajícím se jeho vážného zdravotního stavu, jimiž stěžovatel naznačuje možnost ohrožení jeho zdraví či dokonce života podmínkami ve výkonu vazby, přikročil k opětovnému přezkoumání těchto argumentů, přestože byly již dříve opakovaně zvažovány v průběhu extradičního řízení. Seznámil se s kopií znaleckého posudku MUDr. Ivana Buzka, předloženou stěžovatelem a s písemným stanoviskem Oblastní lékařské komise č. 1 Zdravotnické služby Vězeňské služby ČR, jehož obsah je reprodukován v odůvodnění napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ani z obsahu těchto odborných stanovisek nelze dovodit ústavněprávní důvody, které by zakládaly nutnost propuštění stěžovatele z předávací vazby. Ústavní soud souhlasí se závěrem, vysloveným v napadeném usnesení Vrchního soud v Praze, že zdravotní stav vyžádaného umožňuje léčení v podmínkách vazby a že stěžovatel není přímo ohrožen na životě. V. Ústavní soud obiter dictum připomíná, že některé stěžovatelovy námitky proti hmotněprávní kvalifikaci inkriminovaných skutků, vznášené v ústavní stížnosti, bude možno nepochybně uplatnit před maďarskými soudy v navazujících stadiích trestního řízení, pokud dojde k realizaci předání stěžovatele do Maďarské republiky. Takové povahy je např. námitka, že skutky uvedené v evropských zatýkacích rozkazech nejsou trestné a podřizují se principu ultima ratio, protože trestně stíhané skutky jsou běžnými obchodně právními spory, nebo námitka, že v roce 2007 byl v Maďarsku změněn daňový a celní systém, takže došlo ke změně povinnosti platit clo při dovozu zboží. VI. Závěrem Ústavní soud shrnuje, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, neporušuje žádné z ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. září 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu
