08 Odborný a vědecký časopis pro zdravotně sociální otázky

KONTAKT – supplement 1/08 Odborný a vědecký časopis pro zdravotně sociální otázky REDAKČNÍ RADA Šéfredaktor: Dylevský Ivan Odpovědný redaktor: Dolista Josef Technický redaktor: Ježková Eva Balogh Zoltan (HU), Brocking Bortfed (D), Watkins Diane (UK), Fedke Christop (D), Zapotoczky Klaus (A) Dolista Josef (CZ), Dylevský Ivan (CZ), Horáček Jaroslav (CZ), Hubík Stanislav (CZ), Kahoun Vilém (CZ), Kotrbová Kvetoslava (CZ), Kozlová Lucie (CZ), Levická Jana (SK), Masár Oto (SK), Mojžíšová Adéla (CZ), Novotný Jozef (SK), Rosina Jozef (CZ), Šoltéz Ladislav (SK), Tóthová Valérie (CZ), Velemínský Miloš (CZ) Jazyková korektura: Vitoň Jan Překlad: Rakovič Miloslav VYDAVATEL Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta Ostravská univerzita v Ostravě, Zdravotně sociální fakulta Trnavská univerzita v Trnavě, Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, Fakulta sociálnych vied a zdravotníctva K otištění jsou přijímány rukopisy týkající se zdravotně sociální problematiky, ošetřovatelství, kvality života, právních otázek ve zdravotnictví, filozofické etiky, bioetiky a filozofické antropologie. Časopis Kontakt vychází dvakrát ročně. Všechny příspěvky jsou recenzovány. ADRESA REDAKCE Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Zdravotně sociální fakulta KONTAKT Boreckého 27 370 11 České Budějovice

Objednávky přijímá redakce Tel: +420 389 037 834 E-mail: [email protected] Tiskárna Vlastimil Johanus Supplement 1/2008 vyšel v lednu 2008 ISSN 1212-4117

PROBLEMATIKA GENERACE 50 PLUS Editor: Mgr. et Mgr. Josef Havlík Příspěvky ze IV. mezinárodní konference, která se konala 2. října 2007 v objektu ZSF JU „VLTAVA“ České Budějovice

Pořadatelé konference: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta Krajská hygienická stanice Jihočeského kraje se sídlem v Českých Budějovicích Ledax s. r. o. Pod záštitou: prof. PhDr. Václava Bůžka, CSc., rektora Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích RNDr. Jana Zahradníka, hejtmana Jihočeského kraje Mgr. Juraje Thomy, primátora Českých Budějovic

OBSAH

Ročník 10 – Supplement 1 – 2008 Editorial (Vladimír Vurm) Slovo spolupořadatele – Jedině zdravé stáří může být aktivní (Zdeněk Velikovský) Slovo spolupořadatele (Marcela Vítová) Bezpečná mobilita starších osob v dopravě (Jiří Štikar, Jiří Hoskovec, Jana Šmolíková ) Vývoj invalidity v České republice v závislosti na věku se zaměřením na generaci 50 plus (Rostislav Čevela, Libuše Čeledová) Vyhodnocení sondy „Jak se žije seniorům v Českých Budějovicích“ (Monika Měrotská) Tísňová péče AREÍON pro seniory a zdravotně postižené (Augustín Valko) Porušování lidských práv v rezidenčních zařízeních pro seniory (Radka Bužgová, Kateřina Ivanová ) Spokojenost s bydlením občanů nad 50 let věku (Jaroslav Kotrba, Helena Zavázalová, Květuše Zikmundová) Senioři komunikují (Iveta Petráňová) Senioři a práce na dálku (Pavel Sládek) Spirituální služba v domovech pro seniory (Ondřej Doskočil, Markéta Uxová) Specifika postavení příslušníků generace 50 plus na trhu práce (Nina Mocová) Problémy současného světa. Senioři – problémy a perspektiva (Vladimír Vurm, Zdeněk Velikovský) Spolupráce rodinných příslušníků se zdravotnickým personálem v péči o seniory v domovech seniorů (Iveta Sladká, Alena Machová) Kriminalita páchaná na seniorech (Petra Zimmelová, Eva Novotná) Očkování seniorů proti klíšťové encefalitidě u seniorů (Markéta Kastnerová, Kvetoslava Kotrbová, František Kotrba) Komunikace jako nástroj aktivizace seniorů (Josef Havlík) Hospic – místo radosti (Robert Huneš) Způsoby aktivizace pacientů seniorů (Lenka Hofbauerová, Veronika Švábová) Generácia 50+ v centre pozornosti komunitného plánovania (Ľuba Pavelová) Zdravie ako kľúčový faktor kvality života starších ľudí (Martina Hrozenská) Význam neziskových organizací v oblasti sociálních služeb (Pavla Varvažovská) Vybrané determinanty života osob v předdůchodovém věku (Helena Zavázalová, Květuše Zikmundová, Vladimír Zaremba) Psychospirituálna transformácia osobnosti v druhej polovice života (Silvester Sawicki, Ľubomír Holkovič)

Kontakt – supplement/2008

5

EDITORIAL

Vážené dámy, vážení pánové, milí kolegové, problematika generace 50 plus se již stala nejen na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity určitou tradicí, ale především i vědeckou bází pro výzkum této významné oblasti lidského života. A není to jen problematika seniorů, tj. lidí nad 70 let věku, ale i té specifické skupiny obyvatel planety, která překročila tu pověstnou padesátku, o které se říká, že „po ní začíná zcela jiný život“. Specifika této skupiny, a to jak žen, tak i mužů, je především v určité změně biologického rytmu života i v návaznosti na rodinné vztahy a také i na ekonomické možnosti. Lidé po „padesátce“ se často začínají jinak zamýšlet nad svým životem, ví, že jdou do druhého poločasu, mění své návyky, začínají se často více věnovat i sami sobě, děti mají většinou již osamostatněné, objevují se i určité zdravotní obtíže, ale dnešní „nadpadesátníci“ chtějí, a mají na to právo, ještě žít naplno. Dokonce často přestávají pracovat a dělat to, co dělali doposud, a začínají dle svých ekonomických možností dělat, co je baví, co je jinak uspokojuje a naplňuje. Bohužel to většinou vidíme v zahraničí, ve starých zemích EU a v USA, protože u nás plně uspokojující ekonomická situace starších je spíše výjimkou. V každém případě však stojí za to si specifika a význam generace 50 plus připomínat, zajímat se o ni, protože má i svůj významný a ovlivňující dopad na celou společnost a její další vývoj. Přeji všem účastníkům dnešní mezinárodní konference dobrou pohodu při jednání a získání dalších zajímavých poznatků z významné kapitoly poznávání člověka.

Vladimír Vurm Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, vedoucí katedry veřejného a sociálního zdravotnictví


7

SLOVO SPOLUPOŘADATELE

JEDINĚ ZDRAVÉ STÁŘÍ MŮŽE BÝT AKTIVNÍ Krajské hygienické stanice plní ve svých správních obvodech celou řadu úkolů spojených s ochranou veřejného zdraví. Jejich posláním je i spolupráce se správními úřady a s orgány samosprávy při tvorbě zdravotní politiky regionu a sledování zdravotního stavu společnosti. Je proto samozřejmé, že ve svých aktivitách nemůžeme problematiku zralé generace, logicky především v souvislosti se specifickými aspekty zdraví a zdravého stárnutí, opomíjet. Naopak. O tom mimo jiné svědčí i naše angažmá a spolupráce v projektech Jihočeské univerzity a především její Zdravotně sociální fakulty, ať se jedná o aktivity v souvislosti s problematikou Generace 50plus či Univerzity třetího věku. Úkoly Krajské hygienické stanice jako jednoho z klíčových orgánů státní správy v ochraně a podpoře veřejného zdraví definuje především Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Specifickým cíleným projektem je Dlouhodobý program zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ČR – Zdraví pro všechny ve 21. století z roku 2002, který je ve svém pátém okruhu generačně determinován a obsahově zacílen přímo na zdravé stárnutí. Sociodemografická data jsou jednoznačná. Česká populace bude patřit do čtyřiceti let vůbec k nejstarším na světě, plných čtyřicet procent populace bude starší šedesáti let. Už dnes ale projekt „Zdraví 21“ definuje střednědobé cíle zdravého stárnutí, které nespočívají pouze v prodlužování života ve stáří, ale zaměřují se především na využití zdravotního potenciálu k aktivnímu životu. Jedině zdravé stáří může být stářím aktivním. A stále více zjišťujeme, že tato premisa platí i opačně: Aktivní generace má větší šanci být generací zdravou. Trendy v prodlužování života ve stáří pozorujeme dnes nejen ve vyspělých státech, ale v posledních letech i u nás. Naší současnou snahou je tento pozitivní a potěšitelný trend přenést i do oblasti funkční zdatnosti a kvality života seniorů, jak o ní hovoří mj. jeden z dílčích úkolů programu Zdraví 21, jehož cílem je prodloužení střední délky života a pravděpodobné délky života bez zdravotního postižení. Tento trend, pozorovatelný ve vyspělé Evropě, pak nemá aspekty pouze humánní (sebeúcta), ale přináší i nesporné efekty sociální (soběstačnost) a v neposlední řadě nepřehlédnutelné hospodářské konsekvence včetně snížení nákladů na financování zdravotnictví a zatížení zdravotnické a sociální sítě. Jinými slovy – zdravý a bohatší život jednotlivce může znamenat též bohatší stát, který může ušetřené prostředky investovat do jiných oblastí. S rozvojem medicínských znalostí, ovlivňujících stále účelněji intervenci, musí korelovat – krom prevence a omezování negativních vlivů prostředí – i vlastní aktivní přístup populace ke zdravému životnímu způsobu a fyzické i mentální kondici. Myslím, že pravidelné aktivity v oblasti problematiky Generace 50plus, jimž se v našem regionu daří a na nichž s potěšením participujeme, jsou jednak důkazem předešlých řádek, především však aktivním hledáním optimální cesty, jak ke zdravému a kvalitnímu stáří doputovat. Proto si dovoluji popřát účastníkům konference úspěch v hledání této cesty a nám všem zdravé a aktivní stáří.

Zdeněk Velikovský Krajská hygienická stanice v Českých Budějovicích, ředitel

8


To, že populace Evropy nezadržitelně stárne a význam Generace 50 plus stále stoupá, není nutné zdůrazňovat. Tato témata se stala všeobecně známými, odborná veřejnost se jimi zabývá a stále častěji se stávají předmětem výzkumů. Mnohé státy Evropy se seriózně připravují na to, že se tato část populace stane dominantní věkovou slupinou. K tomu, že si problematika Generace 50 plus získává zaslouženou pozornost i v České republice, jistě přispěla mezinárodní konference PROBLEMATIKA GENERACE 50 plus, jejímiž pořadateli jsou Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity a Ledax o. p. s. To, že v letošním roce se koná již IV. ročník, hovoří o zájmu odborné veřejnosti o tuto problematiku.



Další konferencí, kterou Ledax o.p.s., opět ve spolupráci se ZSF JU, pořádá, je konference SENIOR LIVING. Její II. ročník proběhne ve dnech 8.–9. listopadu 2007 ve Zlíně pod záštitou místopředsedy vlády ČR a ministra práce a sociálních věcí RNDr. Petra Nečase. Tematicky je tato konference zaměřena zejména na problematiku bydlení seniorů a na otázky zachování kvality života ve stáří. Jejím cílem je také poskytnout prostor k setkání a diskusi odborníkům, poskytovatelům sociálních služeb a představitelům veřejné správy. Společnost Ledax o.p.s., vznikla s cílem podporovat aktivní život seniorů a důstojné stáří v České republice a jejím hlavním posláním je poskytovat pobytové sociální služby pro seniory v České republice. Mimoto má řadu dalších aktivit: základní a odborné poradenství seniorům poradenství seniorům v oblasti trávení volného času poradenství v oblasti možností pracovního uplatnění seniorů poskytování terénních a ambulantních sociálních služeb seniorům poradenství poskytovatelům sociálních služeb v oblasti kvality a humanizace sociálních služeb pořádání vzdělávacích akcí Společnost Ledax o.p.s., též participuje na tvorbě Střednědobého plánu rozvoje sociálních služeb Jihočeského kraje a podílí se na komunitním plánování sociálních služeb v mnohých městech a obcích Jihočeského kraje. Společnost je rovněž klinickým pracovištěm Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a spolupracuje s dalšími partnery v České republice i zahraničí. Společnost Ledax o.p.s., svou činností a aktivitami hodlá naplnit své rozvojové cíle a stát se: odborným partnerem zadavatelů, poskytovatelů a uživatelů sociálních služeb pro seniory realizátorem projektů zaměřených na zvyšování kvality sociálních služeb pro seniory provozovatelem moderních seniorských zařízení kvalitním vzdělavatelem zaměřeným na seniorskou tematiku a sociální služby Účastníkům konference přeji, aby si i letos odnášeli nové poznatky a inspiraci pro další práci v oblasti problematiky Generace 50 plus.

Marcela Vítová Ledax o. p. s. České Budějovice, ředitelka pro seniorský program


9

X: 1– , 2008 ISSN 1212-4117

Jiří Štikar1, Jiří Hoskovec1, Jana Šmolíková2 1UK

Praha, Filozofická fakulta, Katedra psychologie Praha, Fakulta dopravní, Ústav informatiky a telekomunikací

2ČVUT

Souhrn Starší účastníci dopravy mají specifické potřeby a problémy v oblasti mobility. Tyto je třeba znát, aby bylo možno plánovat ochranná opatření před nebezpečím. Jsou uvedeny základní otázky, na něž má výzkum odpovědět. Autoři prezentují výsledky své dotazníkové studie provedené u dvou skupin řidičů (beznehodové a nehodové) starších 55 let. Zdůrazňuje se potřeba vytvořit a uplatnit edukační programy k rozvoji seberegulace starších osob.

PROBLEMATIKA GENERACE 50 PLUS

BEZPEČNÁ MOBILITA STARŠÍCH OSOB V DOPRAVĚ

Klíčová slova: starší účastníci dopravy – adaptace na dopravní podmínky – bezpečnost a mobilita – řidičská způsobilost Velký počet stárnoucích lidí je v dějinách novým ukazatelem. Úzce souvisí s technickým a vědeckým pokrokem i se společenskou změnou. Tento rozvoj vede k vyšším životním očekáváním, z nichž požadavky na bezpečnou mobilitu v dopravním prostředí patří k velmi důležitým. Mobilita v dopravě je způsobem pohybu jedinců nebo skupin osob z jednoho místa na jiné za účelem osobním, sociálním, zaměstnaneckým nebo rekreačním. Je důležitá pro uspokojení životních potřeb starších osob (Johnson, 2003). Řízení automobilu je důležitou komponentou této mobility. Zároveň však věk vystavuje tyto řidiče většímu riziku nehod. To jsme blíže analyzovali v souvislosti se změnami ve schopnostech v závislosti na věku již dříve (Hoskovec, Štikar, 1972). V České republice pokračují někteří řidiči v řízení v 7. a 8. dekádě věku a zcela výjimečně v 9. dekádě. Podle zahraničních průzkumů většina starších řidičů považuje řízení za důležité z hlediska životní potřeby a pohody. Projevuje se v něm nezávislost, svoboda, socializace a sebeocenění. Podobně jako v ostatních státech světa se mění také v naší republice věková struktura obyvatelstva. Klesající data narození a zvýšená životní očekávání vedou k významnému zvýšení počtu starších obyvatel ve společnosti. Již pouze vzhledem ke svému počtu se stanou starší lidé důležitějšími ve všech oblas-

tech života. Ekonomika se bude muset přizpůsobit zvláštnostem starších lidí. Nové požadavky budou kladeny na všechny, kteří prodávají vozidla či provozují dopravu či rozhodují o nabídce veřejné dopravy a dopravní bezpečnosti. Očekávaný nárůst starších řidičů, chodců, cyklistů i uživatelů autobusů či kolejové dopravy a změny z hlediska věku u uživatelů osobních automobilů kladou nové požadavky na dopravní politiku, plánování a bezpečnost v dopravě. Starší účastníci dopravy mají jiné potřeby a problémy v oblasti mobility. Pokud je naší snahou chránit seniory v silniční dopravě před nebezpečím, aniž bychom tím omezili jejich mobilitu, musíme znát jejich potřeby a problémy v této oblasti, aby bylo možné plánovat ochranná opatření. Vzhledem k rychlé proměně předpokladů z jedné generace na druhou je nutné včas popsat obtíže a požadavky seniorů ve vztahu k dopravě a mobilitě. Dnešní generace seniorů je více zapojena do požadavků moderní dopravy. Dnešní řidiči senioři mají více řidičských zkušeností než dřívější generace. Zkušenější jsou i v roli chodce, cyklisty a uživatele hromadné dopravy. Z tohoto důvodu se společnost musí stále zcela nově přizpůsobovat skupinám starších účastníků silničního provozu (Limbourgh, 2000). Kontakt – supplement/2008

11

PROBLEMATIKA GENERACE 50 PLUS 12

Výzkum se snaží odpovědět zejména na otázky: Mýtus, podle kterého představují starší řidiči zvláštní rizikovou skupinu. Co k tomu říkají diferencované statistické analýzy? Kompenzace věkově podmíněných deficitů. Jak je možné, že starší řidiči nevykazují přes pokles výkonnosti zvýšené riziko v nehodovosti? Bezpečnost a mobilita. Jak a při jakém riziku mohou být a zůstat starší lidé mobilní? Výběr bezpečnostních opatření. Při jakých skupinách starších řidičů přichází určitý výběr v úvahu a existuje dostatek jistých předpokladů v nehodovosti? Člověk se nachází ve věku 18–20let na vrcholu svých sil, poté jeho výkonnost kontinuálně klesá. Extrémně vysoké počty nehod 18– 20letých řidičů zřetelně dokazují, že nehodovost není pouze otázkou výkonnosti v oblasti tělesných a duševních funkcí. Emoční, sociální a osobnostně psychologické ukazatele mají v této souvislosti často větší roli než pouhá výkonnost. Za určitý limit v adaptaci na dopravní podmínky jsou považovány omezené schopnosti rychle pracovat s komplexem informací, v posouzení rychlosti a vzdálenosti ostatních vozidel a čtení i porozumění dopravnímu značení. Poukazuje se na to, že šablonovitost osvědčeného jednání může zvýšit riziko při řešení dopravních situací (Gürtner, 1995). Velmi účinnou možností vedoucí k ulehčení řízení starším lidem vzhledem k omezenému výkonnostnímu tempu a také k zabráně nehod je zpomalení a zjednodušení silničního provozu. Při omezených rychlostech silničního provozu mají senioři více času zachytit dopravní situaci, zhodnotit ji a přiměřeně reagovat. Totéž platí pro komplexnost dopravní situace. Čím jednodušší a přehlednější je dopravní situace, tím snáze ji starší řidiči zvládnou. Snížená rychlost provozu ve městě je proto pro staré lidi jako řidiče, chodce i cyklisty důležitým dopravně preventivním opatřením. Dále je třeba snížit na některých místech počet dopravních značek a změnit konfliktní světelnou signalizaci na křižovatkách (řidiči odbočující vlevo či vpravo mají spolu s chodci zelené světlo, je nutné oddělení fáze zelené pro různé účastníky dopravy). Úloha řízení vozidla je komplexní a vyžaduje zvláštní schopnosti vnímání, zpracování informací, rozhodování a pohybové reakce. Vizuální vnímání se podílí na celkovém vnímání řidiKontakt – supplement/2008

če z 90–95 %. Většina starších řidičů disponuje touto schopností, ačkoliv procesy zpracování informací a rozhodování vyžadují s přibývajícím věkem delší čas. „Typický“ starší řidič je podle odborné literatury (souhrnně viz zejm. Lehrová, 2003) osoba, která méně a pomaleji jezdí než dříve, která méně mění jízdní pruh, méně zrychluje a častěji brzdí než mladší řidič. Představy, které mají starší řidiči o svých schopnostech, odpovídají z velké části jejich skutečnému výkonu. Podle Lehrové (2003) je vlastní schopnost výkonu starších řidičů jimi samotnými velmi kriticky posuzována a často se vyhýbají i situacím, které by ještě zvládli. Ze stejného důvodu u nich vznikají pocity strachu a nejistoty spíše než v jiných věkových skupinách. Rychlost a komplexnost dopravního systému vyvolává strach zejména u osob nad 75 let. Z vyhodnocení dat různých výzkumů, též centrálního přestupkového dopravního registru ve Flensburgu (SRN), plyne, že řidiči nad 50 let nepředstavují nejproblematičtější skupinu v silničním provozu. Problematický způsob jízdy je mnohem více zastoupen u mladších věkových skupin (Biehl, Aufsattler, 1994). Vyšší četnosti jsou pouze v některých údajích o chování v silničním provozu neodpovídajícímu dopravním předpisům (např. při zařazení se, odbočování, dodržení bezpečného odstupu). Autoři se domnívají, že dopravní přestupky u mladších řidičů se zakládají na více či méně vědomém rozhodnutí, zatímco v hustém provozu selhávají starší řidiči spíše z důvodu přetížení svých schopností. Ačkoliv zaviní starší řidiči mnohem méně nehod než mladší, je jim v médiích připisována větší pravděpodobnost nehody bez zohlednění jejich omezené účasti v silničním provozu, jejich preventivní strategie pomalejší jízdy a omezení jízd za snížené viditelnosti. Studie jízdy v reálné dopravní situaci ozřejmují některé těžkosti starších řidičů v uzlových dopravních bodech, přičemž jejich příčiny nejsou zcela jednoznačně objasněny. Pravděpodobně zde mají vliv emocionální příčiny (větší úzkostnost, méně sebevědomí, negativní sebeobrana). Naše studie vznikla s podporou pojišťovny UNIQA. Z počtu 205 dotazníků evropského projektu AGILE, rozeslaných po celé České republice řidičům starším 55 let, se vrátilo 95.

funkcemi, které uvádějí zejména řidiči nehodové skupiny, by měly být předmětem výzkumu, jenž by mohl vést k diagnostikování této poruchy ve vztahu k bezpečnějšímu řízení (specificky paměť pro rizikové úseky či situace, nižší odolnost vůči odvádění pozornosti spolujezdcem). Za významnou pomoc pro starší řidiče považujeme vytvoření a uplatnění edukačních programů k rozvoji seberegulace, zejména těch řidičů, kteří i ve vyšším věku mají více zaviněných nehod. Podrobněji o těchto otázkách z teoretického i praktického hlediska pojednáváme v monografii Bezpečná mobilita ve stáří, Praha, Karolinum, 2007.


Některé z nich nebylo možno vyhodnotit, protože obsahovaly neúplné údaje. Sběr dat byl anonymní. Zpracovány byly údaje od 30 řidičů, kteří neměli v posledních dvou letech žádnou nehodu, a 30 řidičů, kteří v této době jednu či více nehod zavinili a kteří i v předchozích letech měli větší počet nehod. V každé skupině bylo 24 mužů a 6 žen. Posuzování zdravotní způsobilosti k řízení je u našich starších řidičů povinné. Přesto dvě třetiny řidičů ze skupiny N (s nehodou) a polovina řidičů ze skupiny NN (bez nehody) uvedla, že přešetřeni nikdy nebyli. Jsou ve velkém procentu proti povinnému vyšetření způsobilosti a mnozí to vidí jako diskriminaci. Za kompetentního pro takové vyšetření je považován nejvíce lékař s konzultací u gerontologa či psychologa. Při vyšetřování by se podle řidičů měla akcentovat duševní způsobilost a vnímání, zejména zrakové. Údaje o zdravotním stavu podle nás ukazují potřebnost lékařského přešetřování. Dvě třetiny řidičů z obou skupin užívá léky. Všichni dotázaní se domnívají, že to neovlivňuje jejich řidičskou způsobilost. To však pro některé léky neplatí. Lékař by v těchto případech měl důrazně upozorňovat i na některé účinky ovlivňující nežádoucím způsobem řízení motorového vozidla. Potíže s paměťovými a pozornostními

LITERATURA Biehl, B., Aufsattler, W.: Alter und Fahrerfahrung als Determinanten des Verkehrsverhaltens. In: Tränkle, U. (Hrsg.): Autofahren im Alter. Bonn. Deutscher Psychologenverlag, 1994. s. 37–60. Gürtner, P.: Dopravní podmínky a starší řidiči z psychologického hlediska. Praha: FF UK, diplomová práce, 1995. Hoskovec, J., Štikar, J.: Starší řidič za volantem, Praha: BESIP, 1972. Johnson, E. E.: Transportation mobility and older drivers. J. of gerontological Nursing, 2003.Vol. 29, no 4, s. 34– 41. Lehr, U.: Psychologie des Alterns. Wiebelsheim, Quelle u. Meyer Verlag, 2003. Limbourgh, M.: Mobilität im Alter: Probleme und Perspektiven. Verkehrszeichen, 1, 2000, s. 16–22. Štikar, J., Hoskovec, J., Šmolíková, J.: Bezpečná mobilita ve stáří. Praha: Karolinum, 2007.

Jiří Štikař, Jiří Hoskovec a Jana Šmolíková [email protected]


13


VÝVOJ INVALIDITY V ČESKÉ REPUBLICE V ZÁVISLOSTI NA VĚKU SE ZAMĚŘENÍM NA GENERACI 50 PLUS X: 1– , 2008 ISSN 1212-4117

Rostislav Čevela, Libuše Čeledová MPSV Praha, Odbor posudkové služby

Souhrn Počet důchodců se od roku 2000 do roku 2006 zvýšil jak u starobních důchodců, tak i u invalidních důchodců. Nárůst starobních důchodců byl v roce 2006 proti roku 2000 o cca 98 tisíc. Nárůst počtu plně invalidních důchodců byl v uvedeném období cca 8 tisíc a částečně invalidních důchodců o cca 43,5 tisíce. Hypoteticky se lze domnívat, že lze najít určitou paralelu mezi zvyšujícím se věkem odchodu do důchodu a zvyšujícím se počtem invalidních důchodců. Pro část občanů je invalidní důchod řešením jejich zdravotní a sociální otázky. Zejména v generaci 50 plus je vývoj invalidity v ČR nepříznivý, neboť již několik let probíhá její pozvolný nárůst. Především se zvyšuje počet částečných invalidních důchodů. Součástí připravované důchodové reformy je návrh na zavedení tří stupňů invalidity. Změny by měly přispět ke zpřesnění posudkového procesu a ve svých důsledcích ovlivnit další vývoj invalidizace. Klíčová slova: demografické stárnutí – starobní důchodci – invalidní důchodci Demografické stárnutí je pozitivním důsledkem ekonomického a sociálního rozvoje. Je zřejmé, že jak změny ve vývoji úmrtnosti, tak ve vývoji porodnosti byly ovlivněny převážně růstem životní úrovně, vzdělanosti a kvality zdravotní péče. Stárnutí české populace má být na základě aktuálních demografických prognóz jedno z nejrychlejších v EU a je provázeno prodlužující se střední délkou života (v roce 2006 u žen to bylo 79,6 let, u mužů 73,5 let a za posledních 15 let se prodloužila o 4 roky, předpokládá se, že za každých dalších šest let se bude prodlužovat o 1 rok), růstem podílu starších osob na celkové populaci (podíl osob starších 60 let by

14

se měl v následujících 50 letech zvýšit ze současných 20 % na více než 35 %; u osob starších 80 let by měl být tento růst ještě daleko razantnější, a to ze současných méně než 5 % na skoro 15 % v roce 2065) a růstem počtu důchodců a současně se snižujícím počtem ekonomicky aktivních osob. Počet důchodců se za posledních 7 sledovaných let zvýšil jak u starobních důchodců, tak i u invalidních důchodců. Nárůst starobních důchodců byl v roce 2006 proti roku 2000 o cca 98 tisíc. Nárůst počtu plně invalidních důchodců byl v uvedeném období cca 8 tisíc a částečně invalidních důchodců o cca 43,5 tisíce.

rok

starobní důchodci

plně invalidní důchodci

částečně invalidní důchodci

2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006

18 78 555 18 96 496 18 83 314 18 91 577 19 23 728 19 42 079 19 76 693

377 679 376 455 378 433 380 416 384 203 385 149 385 764

150 609 157 832 166 405 173 569 179 173 184 906 194 291


rok 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006

starobní důchody v mil. Kč 130 932 140 657 150 772 156 273 163 026 175 669 188 949

plné invalidní důchody v mil. Kč. 26 412 27 970 30 222 31 531 32 719 35 028 37 239

Ve sledovaném období od roku 2000 do roku 2006 se průměrná výše důchodů zvýšila u starobních důchodů o cca 1900 Kč, u plných rok 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006

starobní důchod v tis. Kč 6296 6814 6841 7083 7280 7755 8200

álního zabezpečení vyplácí cca 3,32 mil. důchodů 2,70 mil. důchodcům, z toho je cca 1,99 mil. starobních důchodců. Výdaje na důchody každoročně stoupají. V roce 2006 dosáhly výdaje na starobní důchody cca 189 miliard Kč. To je oproti roku 2000 nárůst o cca 59 miliard. Výdaje na invalidní důchody rovněž každoročně stoupají. Nárůst výdajů na plné invalidní důchody byl v roce 2006 oproti roku 2000 o cca 11 miliard a na částečné invalidní důchody o cca 5 miliard. částečné invalidní důchody v mil. Kč 7012 7677 8501 9135 9631 10 575 11 802

invalidních důchodů o cca 1840 Kč a u částečných invalidních důchodů o cca 940 Kč.

plný invalidní důchod v tis. Kč 6118 6638 6666 6911 7088 7537 7962

Hypoteticky se lze domnívat, že lze najít určitou paralelu mezi zvyšujícím se věkem odchodu do důchodu a zvyšujícím se počtem invalidních důchodců. Pro část občanů je invalidní důchod řešením jejich zdravotní a sociální otázky. Nezbytnou podmínkou pro přiznání invalidního důchodu je uznání invalidity. Závazná determinující medicínská hlediska pro uznání invalidity existují až od roku 1996 a jsou dána vyhláškou č. 284/1995 Sb., a jejími přílohami, která jasně vymezuje posudkově medicínská


Hlavní formu zabezpečení osob ve stáří a v invaliditě je základní důchodové pojištění. Podmínky nároků na důchody, způsob stanovení jejich výše a výplatu upravuje zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1996. Z důchodového pojištění se poskytují důchody starobní (včetně předčasných starobních důchodů), invalidní (plné invalidní a částečné invalidní) a pozůstalostní (vdovské, vdovecké a sirotčí). Česká správa soci-

částečný invalidní důchod. v tis. Kč 3905 4147 4132 4243 4315 4584 4847

kritéria pro uznání osoby plně či částečně invalidní. Vývoj invalidizace sledovaný z hlediska počtu uznaných invalidit a z hlediska počtu přiznaných invalidních důchodů se sice neshoduje, ale oba přístupy poskytují dostatek informací k orientaci. Vyskytují se rozdíly mezi počty každoročně nově uznaných plných a částečných invalidit, kterých je více než každoročně nově přiznaných plných a částečných invalidních důchodů.


15


Disproporce v počtu přiznaných invalidních důchodů a počtu uznalých invalidit a zjištěné rozdíly mohly vzniknout např. z následujících důvodů: a. vedle uznané invalidity musí být pro nárok na důchod ještě splněna další podmínka, a to potřebná doba pojištění, b. mezi dnem uznání invalidity a dnem, od kdy je důchod přiznán, je určitý časový posun, c. při změně plného invalidního důchodu na částečný invalidní důchod a naopak z částečného invalidního důchodu na invalidní se statistika nově přiznávaných důchodů řídí tímto pravidlem: při změně plného invalidního důchodu na částečný invalidní důchod se provádí pouze změna druhu důchodu, nejde tedy o nově přiznaný důchod, pro změnu částečného invalidního důchodu na plný invalidní důchod je třeba podat novou žádost. Jedná se tedy o nový případ, který je ve statistice zachycen jako nově přiznaný důchod. Z výše uvedených důvodů se analýza nemohla zaměřit na ucelené soubory informací od roku 1990, ale mohla pracovat pouze se soubory dílčími. V letech 1990–1995 byla situace v oblasti důchodového pojištění a invalidity velmi složitá. Došlo k celospolečenské změně situace, k reorganizaci sociálního zabezpečení a jeho lékařské posudkové služby, k nárůstu nezaměstnanosti a zvýraznění sociálních rozdílů mezi obyvateli. Počty nově přiznávaných invalidních důchodů byly přepočítávány na 100 tis. důchodově zabezpečených, od roku 1996 jsou k dispozici přepočty na 100 tis. obyvatel. Před rokem 1996 byla situace charakteristická převahou počtu nově uznaných plných invalidních důchodů nad částečnými, jejichž počet od roku 1992 pozvolna klesal. V té době platná právní úprava, zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v platném znění, vyžadovala jako jednu z podmínek pro uznání částečné invalidity kromě zdravotního postižení i splnění podmínky podstatného poklesu výdělku (tj. alespoň o třetinu). Tato tzv. „ekonomická podmínka“ se stala v první polovině devadesátých letech u řady občanů limitujícím faktorem pro uznání částečné invalidity, neboť v té době do-

16


cházelo k značnému nárůstu mezd v některých sektorech národního hospodářství, odlišnému vývoji mezd v jednotlivých regionech a podstatně se začaly lišit příjmy osob vykonávajících závislou činnost a osob samostatně výdělečně činných. Proto byl v letech 1990–1995 počet každoročně nově přiznaných částečných invalidních důchodů menší, než by odpovídalo četnosti zdravotních postižení podmiňujících částečnou invaliditu. V rozlišení podle pohlaví byla v uvedených letech vždy vyšší invalidizace u mužů než u žen, podle věku byly zastoupeny nejčastěji věkové kategorie 50–54 a 55–59 let u nově přiznaných plných invalidních důchodů a věkové kategorie 45–49 a 50–54 let u nově přiznaných částečných invalidních důchodů. Nejčastějšími důvody uznání invalidity u nově přiznávaných plných invalidních důchodů byla onemocnění oběhové soustavy, nemoci svalové a kosterní soustavy a zhoubné novotvary; v případě nově přiznávaných částečných invalidních důchodů pak nemoci svalové a kosterní soustavy, nemoci oběhové soustavy a následky úrazů a otrav. Období let 1996–2000 Od účinnosti nové právní úpravy důchodového pojištění od 1. 1. 1996 bylo zavedeno zákonem 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, nové věcné a právní vymezení plné a částečné invalidity a posuzování poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., podle přílohy č. 3 citované vyhlášky – posuzování zdravotních postižení umožňující soustavnou výdělečnou činnost za zcela mimořádných podmínek a podle přílohy č. 4 citované vyhlášky – posuzování zdravotních postižení značně ztěžující obecné životní podmínky. Aplikací nové právní úpravy došlo k zásadnímu zvratu ve vývoji nově přiznávaných invalidních důchodů v tom smyslu, že počty částečných invalidních důchodů převýšily počet plných invalidních důchodů. Tento poměr odpovídá normálnímu rozložení dle Gaussovy křivky, kdy v populaci převažuje počet funkčně méně závažných zdravotních postižení nad zdravotními postiženími těžkými, podmiňujícími plnou invaliditu.


invalidních důchodů. Tento nepříznivý zvrat může mít několik důvodů, např. uvažujeme o vlivu nezaměstnanosti, demografické situace, nedostatečného personálního obsazení lékařské posudkové služby a novelizace vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, s účinností od dubna roku 2000. V letech 2005 a 2006 máme již podrobné údaje o přiznaných invalidních důchodech, takže můžeme validně tyto 2 roky porovnat. V roce 2005 a 2006 dosahovala invalidizace maxima u obou pohlaví mezi 50 až 59 lety.

Období let 2001–2004 V roce 2001 dochází opět ke zvratu ve vývoji, který je charakterizován nárůstem počtu plných invalidních důchodů, a v roce 2002 dokonce počet těchto důchodů převyšuje počet částečných invalidních důchodů. Tato situace pak pokračuje až do roku 2004. Zjištěné údaje lze shrnout do závěru, že vývoj počtu nově přiznaných invalidních důchodů po roce 1996 byl příznivý až do roku 2001, kdy došlo k nárůstu počtu plných invalidních důchodů, a v roce 2002 ke zvratu, kdy počet nově přiznaných plných invalidních důchodů opět převyšuje počty nově uznaných částečných

Přiznané invalidní důchody v roce 2005 podle věkových skupin 7000 6000 5000 4000 3000 2000 1000 0 0-19

20-24 25-29 30-34 35-39 40-44 45-49 50-54 55-59 60-64

PID

65+

DIč

V roce 2005 dosahovala invalidizace u žen maxima mezi 50 až 54 lety věku a u mužů mezi 55 až 59 lety. Stejné údaje máme i za rok 2006. Přiznané invalidní důchody v členění podle věku a pohlaví v roce 2005 1000 900 800 700 600 500 400 300 200 100 0 0-

20-

25-

30-

35-

40M-

45-

50-

55-

60-

65

F-


17


Dále jsme provedli srovnání vývoje invalidizace v závislosti na nemocech dle mezinárodní klasifikace nemocí (MKN 10).

Nemoci svalové a kosterní Nemoci oběhové soustavy Novotvary Poruchy duševní a por. chování Úrazy, otravy a násl. vnějších příčin Nemoci nervové soustavy Nemoci endokrinní Nemoci trávicí soustavy Nemoci dýchací soustavy Nemoci oční Ostatní nemoci Jak ze získaných dat vyplynulo, nejvyšší podíl představuje v roce 1994 i v roce 2005 kapitola Nemoci svalové a kosterní soustavy. Druhou nejčastěji zastoupenou kapitolou jsou Nemoci oběhové soustavy. Třetí byly v roce 1994 Poruchy duševní a poruchy chování, které se v roce 2005 dostaly na čtvrté místo. Čtvrté místo zaujímaly v roce 1994 Novotvary, které v roce 2004 postoupily na místo třetí. Charakteristika příčin invalidizace ve věkové skupině 50–54 let a 55–59 let, kde dochází v letech 2005 a 2006 k největšímu nárůstu invalidit, je podobná. Na prvním místě Nemoci svalové a kosterní soustavy a pojivové tkáně, na druhém Nemoci oběhové soustavy, na třetím místě. Novotvary a na čtvrtém místě Poruchy duševní a poruchy chování.

1994

2005

29,3 16,6 9,9 10,5 6,9 5,4 3,2 3,7 3,6 1,8 9,1

33,7 14,1 13,3 12,3 5 5,1 4,7 2,8 2,5 1,2 5,3

Závěrem můžeme shrnout, že vývoj invalidity v ČR je nepříznivý, neboť již několik let probíhá její pozvolný nárůst, a to zejména v generaci 50 plus. Především se zvyšuje počet částečných invalidních důchodů. Součástí připravované důchodové reformy je návrh na zavedení tří stupňů invalidity. Změny by měly přispět ke zpřesnění posudkového procesu a ve svých důsledcích ovlivnit další vývoj invalidizace. LITERATURA Zákon 155/1955 Sb., o důchodovém pojištění. Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Vyhláška 284/1955 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění. Interní materiály MPSV. Interní materiály ČSSZ.

Rostislav Čevela a Libuše Čeledová [email protected]

1

Kontakt supplement/2008


5

X: 1– , 2008 ISSN 1212-4117

Monika Měrotská Ústav sociální práce, A. Barcala 4, 370 05 České Budějovice

Souhrn Senioři, a to nejen v Českých Budějovicích, jsou skupinou obyvatel, která má své specifické postavení mezi ostatním obyvatelstvem. Jedná se o skupinu relativně početnou – v Č. Budějovicích tvoří občané ve věku 60 a více let 20 % populace. Chtěli jsme získat určitou představu o jejich situaci, potřebách a zájmech pro účely další činnosti Svazu důchodců, ale i pro potřeby dalších subjektů a pro stanovení hypotéz pro další zkoumání.


VYHODNOCENÍ SONDY „JAK SE ŽIJE SENIORŮM V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH”

Klíčová slova: Město České Budějovice – podmínky – senior – služby – spokojenost – zájmy

Vzorek 200 respondentů byl vybrán náhodným výběrem z databáze členů Svazu důchodců v Českých Budějovicích (přes tisíc členů). Použití této databáze mohlo poněkud ovlivnit výsledky, pokud jde o veřejnou angažovanost a volnočasové aktivity. Údaje byly získány formou polostandardizovaného rozhovoru. Pro tuto metodu jsme se rozhodli kvůli možnosti položit otázku tak, aby ji respondent pochopil. Tazateli byli studenti Jihočeské univerzity, kteří dostali instrukce, jak postupovat. Podařilo se získat 175 vyplněných záznamových archů. Na některé otázky respondenti odmítli odpovědět. Věková struktura souboru respondentů Nejpočetněji je zastoupena věková skupina 66 až 70 let – 92 respondentů. Další je skupina od

61 do 65 let – 47 seniorů; 70 let a více – 36 respondentů. Bydlení Na otázky o bydlení odpověděli všichni s výjimkou velikosti bytu. Bydlení bylo zkoumáno z několika hledisek. Pokud jde o vlastnictví bytu nebo domu, převažuje bydlení ve vlastní nemovitosti – 103 dotázaných; 37 osob bydlí v družstevním bytě, 18 v nájmu, 12 v penzionu a u 5 respondentů jde o jinou formu bydlení. Obývané byty nebo domy jsou dost velké. Největší počet – 81 respondentů bydlí v bytě 3+l nebo větším, 51 seniorů v bytě 2+l a 36 jich obývá 1+1 nebo jednu místnost. Sedm z dotázaných na tuto otázku neodpovědělo.


19


Velikost bytu

>3+1

neuvedeno 2+1

<2+1

Průměrné výdaje na bydlení jsou něco přes 3. 500,-. Lze očekávat, že tyto výdaje porostou rychleji než výše důchodů. Finanční situace Výši svých příjmů odmítlo sdělit 23 respondentů. Z ostatních žádný nemá příjem do 5 tisíc korun, 42 osob uvedlo příjmy v rozmezí 5 až 7 tisíc. Nejčetnější příjmová kategorie je 7 až 9 tisíc – 105 respondentů. Zbývajících 28 respon-

dentů má příjmy vyšší než 9 tisíc. Z uvedených údajů vyplývá, že i příjmy v rozmezí 5 až 7 tisíc nehodnotí ve většině případů jejich příjemci jako špatné. Lze předpokládat, že je to důsledkem skromnosti značné části seniorské populace, která většinu svého života prožila v horších materiálních podmínkách než mladší osoby, ale u některých seniorů i pocitu, že hmotná nouze je cosi stigmatizujícího.

Chození do společnosti

pravidelně

občas nechodí

výjimečně

20



Sousedské vztahy

pozdraví

nevšímají nesnáší

povídají

pomáhají

navštěvují

Veřejná angažovanost Pokud jde o působení v politice nebo publikování svých názorů, 7 seniorů na otázku neodpovědělo; 20 respondentů odpovědělo, že se tímto způsobem veřejně angažuje a naprostá většina 148 dotázaných uvedla, že nikoliv. Účast ve volbách byla podle očekávání zjišťována jako nadprůměrná – 105 respondentů se zúčastňuje voleb pravidelně, 45 někdy a pouze

25 se zásadně nezúčastňuje. Na úpravě okolí se 30 respondentů podílí pravidelně, 11 výjimečně a 34 se nepodílí. Z těchto 34 někteří uvedli, že jim to zdravotní stav nedovoluje. Až překvapivě dobré se ukázaly výsledky, pokud jde o třídění odpadu – 93 seniorů třídí důsledně, 53 příležitostně a pouze 29 odpad netřídí vůbec.

Třídění odpadu

důsledně

ne

přiležitostně


21


Tyto výsledky naznačují, že senioři mají zájem o to, kdo vede město, a o své okolí, i když vysoká účast ve volbách může být u některých z nich motivována i zvykem nebo vědomím určité povinnosti, nikoliv opravdovým zájmem a snahou něco ovlivnit. Zaměstnání Sedmnáct seniorů na otázku neodpovědělo. Je

možné, že někteří z nich pracují, ale z různých důvodů nechtějí tuto skutečnost uvádět; 26 uvedlo pravidelné zaměstnání, 41 příležitostnou práci. Většina – 91 respondentů-nepracuje; 14 z těch, kteří nepracují, by ale mělo o práci zájem. Na základě těchto údajů lze předpokládat, že ve městě České Budějovice jsou stovky seniorů, kteří by o práci, třeba na krátký úvazek nebo nepravidelnou, měli zájem.

Zaměstnání

příležitostně

pracuje pravidelně

nepracuje

Koníčky Na tuto otázku odpověděli všichni-48 respondentů nemá žádného koníčka, 107 respondentů uvedlo nejrůznější aktivity, v některých případech i několik. Dále je to zahrádka, křížovky nebo sudoku, turistika, kolo a domácí zvíře, vaření. Z ostatních spíše výjimečných koníčků je to vyřezávání ze dřeva, pořádání přednášek, rybaření a myslivost. Jako koníček se objevily 5krát také ženy a hospoda. Obojí u mužů. Pět seniorů uvedlo jako koníčka Svaz důchodců. Ve větším počtu byla uváděna četba a některé kulturní a sportovní aktivity, což je spíše způsob trávení volného času než opravdový koníček. Získávání informací Na dotazy z tohoto okruhu odpověděli všichni.

22


neodpovědělo

Městské nebo jiné knihovny navštěvuje 69 seniorů, zbývajících 106 ne. Internet používá pouze 17 respondentů, což je poměrně málo. Sledování TV je stoprocentní. Tisk sleduje 170 respondentů, 5 ne. Bohužel jsme se nedotazovali na poslech rozhlasu, kde lze předpokládat také vysokou sledovanost. Sport Sportu, cvičení a vycházkám se věnuje samostatně 84 seniorů, organizovaně 58 a 33 se podobným aktivitám nevěnuje. Vyšší podíl seniorů, kteří se těmto aktivitám věnují organizovaně, je ovlivněn značnou účastí na oblíbených vycházkách a v poslední době i cykloturistikou a hraním stolního tenisu, což jsou akce organizované Svazem důchodců.


Sport

samostatně

nesportuje organizovaně

OČEKÁVÁNÍ – MĚSTO ČESKÉ BUDĚJOVICE

Co by mělo dělat pro seniory město České Budějovice? Ze 175 respondentů jich 43 projevilo spokojenost nebo názor, že jim nic od města nechybí, 25 respondentů neodpovědělo na tuto otázku nebo odpovědělo, že neví nebo že je nic nenapadá. Požadavky ostatních byly nejčetnější z oblasti dopravy: − víc spojů na M. Horákové − přechody pro chodce na vhodných místech − delší zelená na přechodech pro chodce − více spojů linky č. 10 − více spojů k nemocnici − zdarma nebo levnější MHD − bezbariérová MHD − omezení dopravy po městě Dále z oblasti kultury: levné kulturní programy lepší informovanost o kulturních a jiných akcích − bezbariérovost kulturních zařízení − −

Další oblasti: více policistů ve městě víc klubů důchodců (1 požadavek konkrét-

− −

− − − − − − − − − − − − −

ně na Máj) klid v centru města možnosti posezení rozšířit možnosti stravování pro seniory bazén možnosti levných rekreačních a rekondičních pobytů vybudování hospicu více zeleně finanční podpora neziskových organizací vybavenost v Novém Vrátě (pošta, lékárna, lepší obchod) zajistit firmy pro drobné opravy zajistit firmu na úklid chodníků pro seniory vypracovat dlouhodobý sociální program nakoupit lepší fotbalisty

Jaké sociální služby ve městě chybí: domovy pro seniory - 61 aktivizační služby pro seniory podpora samostatného bydlení pečovatelská služba a průvodcovská a předčitatelská služba − centra denních služeb a denní a týdenní stacionáře − odlehčovací služby − Poradenství − − − −

Četnost názoru, že ve městě chybí domovy pro seniory, je tak vysoká, že i při malém vzorku není náhodná. Lze předpokládat, že značný poKontakt – supplement/2008

23


čet seniorů si uvědomuje, že pokud nemají v místě bydliště rodinu schopnou a ochotnou se o ně postarat v případě, že budou ve větší míře odkázáni na péči, je pro ně domov pro seniory nejlepším řešením. Zájem o aktivizační služby svědčí o skutečnosti, že senioři mají zájem o vhodné aktivity i ve vyšším věku a že je zde prostor k jejich dalšímu rozšiřování. Co by měl dělat pro seniory Svaz důchodců: více kulturních a vzdělávacích akcí prosazování zájmů seniorů lepší informovanost o akcích více zájezdů větší prostory pro činnost prosazovat více zeleně ve městě prosazovat zlepšení dopravní situace ve městě

− − − − − − −

ZÁVĚR

Šetření mezi dotazovanými naznačuje, že mají dobrý vztah ke svému městu. Jsou skromní a ve své většině si váží toho, co pro ně město dělá. Jsou poměrně aktivní, i když lze předpokládat,

že aktivita členů Svazu důchodců, pokud jde o organizované činnosti, je větší než aktivita ostatních obyvatel města. Tato sociální skupina představuje určitý pracovní potenciál, využitelný pro krátkodobé práce nebo na malý pracovní úvazek Toto pracovní zapojení by mohlo mimo jiné zlepšit hmotnou situaci seniorů. Zdá se, že méně je uspokojován zájem o kulturu a vzdělávání, lépe o sportovní a podobné aktivity. Z toho by bylo možné vycházet v další práci se seniorskou populací. V oblasti sociálních služeb by bylo dobré podporovat aktivizační služby, o které je mezi seniory zájem. Bylo by dobré realizovat na základě výsledků tohoto šetření rozsáhlejší výzkum. V případě realizace by bylo dobré využít jako tazatele kromě studentů také seniory. Seniorská populace by neměla být jenom předmětem výzkumu, ale vypovídat také sama o sobě a o svých zájmech a potřebách a následně je také prosazovat. * Tento výzkum byl realizován ve spolupráci se Svazem důchodců České Budějovice

Literatura dostupná u autora

Monika Měrotská [email protected]

24


X: 1– , 2008 ISSN 1212-4117

Augustín Valko Občanské sdružení ŽIVOT 90, Karolíny Světlé 18, Praha 1, 110 00

Souhrn Tísňová péče je terénní distanční sociální služba, jejímž základním cílem je snížit zdravotní a sociální rizika starých nebo zdravotně postižených lidí a umožnit jim žít v jejich vlastním sociálním prostředí. Příspěvek informuje o historii, současném stavu i o představách dalšího rozvoje služby.


TÍSŇOVÁ PÉČE AREÍON PRO SENIORY A ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÉ ZKUŠENOSTI S POSKYTOVÁNÍM TÉTO SOCIÁLNÍ SLUŽBY

Klíčová slova: senior – nesoběstačnost – operátor – tísňové tlačítko – krizová situace – komunikace – tísňová péče

ÚVOD

ŽIVOT 90 již sedmnáctým rokem přispívá svou humanitární činností k řešení problémů seniorů. Snažíme se celou škálou činností a služeb umožnit seniorům aktivně a smysluplně prožít podzim svého života ve svém vlastním domově tak dlouho, jak je to jen možné, a především tak, aby se nikdo za své stáří nemusel stydět. Velikým problémem seniorů a zdravotně postižených lidí je obava z osamělosti a zejména obava z nemožnosti dovolat se pomoci v okamžiku, kdy tuto pomoc budou potřebovat. To vše záhy vyúsťuje v pocit nesoběstačnosti a neschopnosti žít doma a ve snahu vyhledat pobyt v ústavním zařízení, a to i přesto, že jejich přáním je žít ve vlastním domově. Stále tak více narůstá bariéra mezi osamělými seniory či zdravotně postiženými lidmi a společností. Vyplývá to z jejich izolovanosti a snížení možnosti komunikace, ze zdravotních příčin nebo úbytku fyzických a psychických sil. V neposlední řadě velmi často také vznikají obavy rodinných příslušníků o své osaměle žijící blízké. Vzhledem k poslání našeho sdružení bylo víc než logické, že sociální služba tísňová péče byla již na počátku existence sdružení vybrána do portfolia služeb, které jsme se rozhodli poskytovat cílové skupině našich uživatelů a dále ji rozvíjet. Koncem roku 1992 ŽIVOT 90 zahájil realizaci projektu terénní sociální služby tísňová péče, která byla svými realizátory pojmenována „AREÍON“ – posel rychlých zpráv. Na vybu-

dovaný dispečink tísňové péče v Praze byly napojeny první terminální stanice instalované v bytech klientů této sociální služby. Charakteristika sociální služby tísňové péče AREÍON Tísňová péče AREÍON pro seniory a zdravotně postižené občany je komplexní sociální služba, která pomocí distanční hlasové a elektronické komunikace monitoruje uživatele služby v jejich bytech. Jedná se o nepřetržitou distanční hlasovou a elektronickou komunikaci s osobami, které jsou v důsledku snížení své soběstačnosti v oblasti osobní péče vystaveny stálému, vysokému riziku ohrožení zdraví nebo života v případě náhlého zhoršení jejich zdravotního stavu nebo schopností. Poskytovatel služby – dispečink tísňové péče – zabezpečuje v krizové situaci poskytnutí okamžité odborné pomoci, kterou si klient přivolá pouhým stisknutím tísňového tlačítka. Odborná pomoc je nepřetržitá 24 hodin denně a 7 dní v týdnu. Při pravidelných telefonních kontaktech je odborným zdravotnickým personálem dispečinku poskytováno uživatelům služby poradenství v oblasti sociální a zdravotní problematiky i podávány další obecné informace. Je jim poskytována pomoc při řešení zdravotních problémů, problémů vyplývajících z běžného života i pomoc při prosazování jejich práv a zájmů.


25


Způsob poskytování služby tísňové péče AREÍON Po předchozí telefonické domluvě navštíví vedoucí nebo operátorka dispečinku tísňové péče budoucího uživatele služby a provede s ním zdravotně sociální šetření. Realizuje evidenci osobních, zdravotních a sociálních dat a zjistí klientovy potřeby a přání. Klient zároveň dostává potřebné informace o poskytovaných službách zařízení. Současně je kontaktována a informována jeho rodina, blízcí a ošetřující lékař. S klientem je vždy uzavřena písemná dohoda o poskytování tísňové péče. Následně je provedena montáž terminální klientské stanice tísňové péče v bytě klienta, kdy uživatel služby (eventuálně jeho rodina) je zacvičen v používání tohoto technického zařízení. Současně s montáží je klientská stanice připojena na centrální pult ochrany dispečinku tísňové péče ŽIVOTa 90. Od tohoto okamžiku je klientovi poskytovaná nepřetržitá služba tísňové péče AREÍON. Z technického hlediska rozeznáváme dva technologické komunikační body propojené buď pevnou telefonní sítí nebo nyní již i sítí mobilních operátorů. Prvním z bodů je technologie dispečinku tísňové péče, v jehož softwaru jsou uložena veškerá data všech uživatelů služby. Vzhledem k charakteru služby jsou jako operátorky dispečinku přijímány výhradně zdravotní sestry s ukončeným středoškolským vzděláním, s akreditací, s minimálně pětiletou praxí ve zdravotnických lůžkových zařízeních nebo zařízeních pohotovostní či rychlé zdravotnické záchranné služby a s alespoň základní uživatelskou počítačovou gramotností. Druhým bodem je terminální klientská stanice instalovaná v bytě klienta. Toto zařízení sestává z šesti základních komponentů. Srdcem i mozkem stanice je řídicí jednotka s telekomunikátorem, která řídí a komunikuje s jednotlivými periferními členy systému. Je to bezdrátové tísňové tlačítko, telefonní přístroj umožňující hlasitou komunikaci, infrapasivní pohybové čidlo, ovládací skříňka vybavená čtečkou kontaktních čipů a kontaktní čip. Tísňové tlačítko nosí klient neustále u sebe, zavěšené na krku. Jakmile v jakékoliv části bytu potřebuje pomoc, například upadne, při pádu se poraní a sám nemůže vstát, stiskne tlačítko a čeká. Řídicí jednotka systému realizuje do třiceti vteřin automatické spojení s dispečinkem tísňové péče. Službu mající zdravotní sestra se Kontakt – supplement/2008

pomocí automaticky zapnutého hlasitého telefonu s bytem propojí a zjistí, co se stalo. Tato hlasitá komunikace je velmi důležitá, jednak pro uklidnění klienta, protože ví, že se pomoci dovolal a může si domluvit její potřebnou formu, jednak celou službu zlevňuje, protože vylučuje výjezdy na planý poplach. Služba dispečinku má v počítačovém pultu všechna potřebná data pro organizování zásahu. Podle povahy klientova poranění zorganizuje pomoc. Zavolá lékařskou pohotovost nebo rychlou záchrannou službu a zajistí přístup do bytu – kontaktuje klientovy blízké nebo sousedy, kteří mají od jeho bytu klíče, nebo je organizován výjezd naší smluvní zdravotní pohotovostní služby, která využije klíče uložené v trezoru dispečinku. Zasahující přivolaný profesionál nebo i dobrovolník poskytne klientovi potřebnou pomoc, ošetří ho a v bytě zařídí vše potřebné. Při povaze poranění, které nevyžaduje okamžité lékařské ošetření ve zdravotnickém zařízení, je i nadále stav klienta podle potřeby kontrolován například 1x za hodinu, aby bylo možno rychle reagovat, pokud by se jeho zdravotní stav zhoršil. Vzhledem ke skutečnosti, že i uživatelé tísňové péče jsou zapomětliví, tak jako většina z nás, a zapomínají nosit tísňové tlačítko u sebe, je standardně součástí terminální klientské stanice infrapasivní pohybové čidlo zaznamenávající pohyb v bytě klienta. Pokud v nastaveném časovém intervalu (obvykle v rozmezí 10–12 hodin) není vyhodnocen pohyb, aktivuje se tzv. „smyčka časového dohledu“, automaticky dojde k realizaci tísňového volání a k následnému hlasitému hovorovému propojení bytu klienta s obsluhou dispečinku přes telefonní přístroj s hlasitým provozem. Pohybové čidlo časového dohledu lze jednoduchým způsobem pomocí čipu a ovládací skříňky přepínat z režimu „monitorování pohybu“ do režimu „hlídání objektu“. Když klient opouští svůj byt, vypne přiložením čipu k ovládací skříňce funkci časového dohledu, čímž se systém uvede do stavu hlídání. Jakmile následně nastane narušení bytu, okamžitě systém zašle do dispečinku zprávu a operátor bezodkladně informuje policii. Jedná se tak o důležitou funkci prevence kriminality. Kromě toho, jak jsem se již zmínil, je klientovi dále poskytována preventivní průběžná péče, kdy je zdravotními sestrami – operátorkami dispečinku tísňové péče pravidelně kontaktován. Při těchto pravidelných kontaktech sestry

Historie a současný stav služby Tento druh distanční péče poskytuje ŽIVOT 90 svým klientům nepřetržitě již patnáctým rokem. Za tu dobu prošel celý systém péče náročným organizačním i technologickým vývojem. V současné době se již u klientů instaluje šestá generace koncové terminální stanice. Ke konci minulého roku jsme úspěšně implementovali čtvrtou generaci operačního a datového software pultu tísňové péče, který byl vyvinut přímo pro tento druh sociální péče. V současné době je v provozních zkouškách nová varianta terminální stanice komunikující s dispečinkem tísňové péče prostřednictvím sítě mobilních operátorů. Roky 2005 a 2006 byly bezesporu jedny z nejúspěšnějších roků rozvoje sociální služby „Tísňová péče AREÍON“. Vzhledem k dosaženým výsledkům bylo našemu sdružení umožněno realizovat rozšíření této služby do dalších měst a obcí Středočeského kraje. Jednalo se o ěsta Mladá Boleslav, Příbram, Sedlčany a obce v regionu okresu Kutná Hora. Finanční zdroje na zřízení tísňové péče v uvedených městech a obcích byly především čerpány z grantu Nadace rozvoje občanské společnosti (NROS) v rámci Programu rozvoje občanské společnosti – podpora aktivního života seniorů (PHARE). Úspěšná realizace tohoto projektu umožnila připojení dalších 140 klientů ve Středočeském kraji na dispečinky ŽIVOTA 90 v Praze a v Kutné Hoře. V říjnu roku 2005 udělilo Ministerstvo zdravotnictví ČR této službě cenu MAKROPULOS jako mimořádnému a v praxi osvědčenému projektu, který řeší zdravotní a sociální potřeby seniorů v České republice

Ke konci roku 2006 byla tato komplexní sociální služba poskytována 1 121 klientům ŽIVOTA 90 v šesti krajích a v třiceti dvou městech ČR, a to prostřednictvím čtyř dispečinků tísňové péče AREÍON v Praze, Hradci Králové, Jihlavě a Kutné Hoře. ZÁVĚR

S ohledem na bouřlivý rozvoj elektronických technologií lze si již dnes představit, že klientská terminální stanice tísňové péče nebude v nedaleké budoucnosti již pevně svázána s bytem klienta. Klient si ji bude ve velikosti náramkových hodinek nosit neustále s sebou. Krom současných funkcí bude tato stanice monitorovat některé životně důležité funkce klienta, pomůže mu zorientovat se v terénu, spojí jej nejen s dispečinkem, ale například s jeho praktickým lékařem, kterému předá informace o klientově aktuálním zdravotním stavu. Není to představa nereálná, vzpomeňme si na počátky prvních mobilních telefonů o velikosti kufříku a váze několika kilogramů. V současné době se již na vývoji mobilní a multifunkční terminální stanice tísňové péče intenzivně pracuje. Naše sdružení bylo v průběhu loňského roku přizváno ke spolupráci v pěti zahraničních týmech realizujících projekty zabývající se danou problematikou v zemích Evropské unie. Tísňová péče pro seniory a zdravotně postižené občany je komplexní sociální služba, jejímž hlavním cílem je snížit zdravotní a sociální rizika starých nebo zdravotně postižených lidí. Jako hlavní přínos této služby je třeba vidět zejména to, že pomáhá zdravotně postiženým lidem a seniorům ve vysokém věku prožít svůj život důstojně, podle jejich přání a v jejich přirozeném prostředí. Podpora rozvoje této služby včetně rozvoje dalších terénních služeb, jako jsou osobní asistence, pečovatelská služba, domácí zdravotní péče, bezesporu může výrazně pomoci transformovat stávající strukturu sociálních služeb. Vážené dámy, vážení pánové, máte-li zájem dozvědět se více o tomto druhu sociální služby, kde se podařilo techniku výrazně polidštit, jste k nám srdečně zváni, přijeďte a my se s vámi rádi podělíme o naše zkušenosti.


provádějí s klienty psychoterapeutické rozhovory, zjišťují jejich zdravotní stav, odborně jim radí v problémech zdravotních i sociálních. Zprostředkovávají kontakty klientů s jejich příbuznými, přáteli či sousedy, předávají požadavky klientů pečovatelské službě apod. Touto službou pomáhají překonávat izolovanost a osamělost klienta. Pravidelné telefonní rozhovory mají krom jiného i důležitý psychologický efekt. Osamělý senior postupně přestává mít odstup od zprvu chladné technologie terminální stanice, postupně se s ní sbližuje, známý hlas operátorky mu jí polidšťuje a v případě jakékoliv krize ji bez ostychu použije.

* Literatura dostupná u autora

Augustín Valko augustin.valkozivot90.cz Kontakt – supplement/2008

27


PORUŠOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV V REZIDENČNÍCH ZAŘÍZENÍCH PRO SENIORY

X: 1–, 2008 ISSN 1212–4117

Radka Bužgová1, Kateřina Ivanová2 1Ostravská

univerzita, Zdravotně sociální fakulta, (student DSP, Zdravotně sociální fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích), Ústav ošetřovatelství a porodní asistence 2Palackého univerzita v Olomouci, Lékařská fakulta, Ústav sociálního lékařství a zdravotní politiky

Souhrn Článek se zabývá právy seniorů v rezidenčních zařízeních. Cílem výzkumu bylo zjistit, zda v těchto zařízeních dochází k porušování lidských práv, jakým způsobem a jaká je příčina tohoto fenoménu. Zjištění byla provedena kvalitativní výzkumnou metodologií, fenomenologickou metodou. Pro sběr dat byla použita technika nestandardizovaného rozhovoru, respondenti byli vybráni metodou sněhové koule (snow ball technique). Celkový soubor tvořili zaměstnanci managementu (n = 4), zaměstnanci (n = 28) a klienti (n = 20) čtyř domovů pro seniory v Ostravě. Na základě kvalitativní analýzy dat byly stanoveny dvě hlavní kategorie: porušování práv klientů a příčiny porušování práv klientů. Klíčová slova: lidská práva – senioři – porušování práv – rezidenční zařízení

ÚVOD

Základní lidská práva jsou přiznána všem, bez ohledu na věk, zdravotní stav nebo sociální situaci a jsou upravena v Listině základních práv a svobod. Již článek 1 stanoví: „Lidé jsou rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“

Senioři žijící v rezidenčních zařízeních jsou zranitelnou skupinou populace, proto je nutné ochraně jejich práv věnovat náležitou pozornost, zejména pak jejich lidské důstojnosti. To zdůrazňuje článek 10 listiny základních práv a svobod, který stanoví: „Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.“ Práva starších obča-

nů jsou také vyjádřena v dalších mezinárodních dokumentech. V roce 1997 byla formulována Evropskou sekcí Mezinárodní gerontologické asociace Evropská charta pacientů seniorů. Následně v roce 1998 byla schválena také výbory České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP a České alzheimerovské společnosti. Tento etický kodex přiznává starším občanům v instituci právo očekávat, že budou moci rozhodovat, pokud to jejich zdravotní stav dovolí, o svém způsobu života včetně toho, kdy si přejí soukromí a kdy chtějí být ve společnosti. Také 28


pohyb mimo instituci nesmí být omezován, stejně tak i jakékoli jiné kontakty včetně pošty, telefonu či návštěv. Neméně důležité je i právo na kvalitní péči prováděnou kvalifikovanými pracovníky. Práva seniorů žijících v rezidenčních službách dále upravuje Evropská charta práv a svobod pro staré občany, která byla přijata na konferenci ředitelů v Maastrichtu v roce 1993. Další známý dokument, Chartu práv a svobod starších občanů, kteří potřebují pomoc a péči druhé osoby, vypracovala francouzská Národní nadace pro gerontologii již v roce 1966. Právo na sebeurčení a jeho splnění, důstojnost a úctu přiznává seniorům také Montrealská deklarace z roku 1999 a dokument OSN s názvem Přidejte život létům. Princip důstojnosti spočívá v respektování osobní integrity, v zamezení fyzického či duševního týrání a zneužívání a v dodržování zásad slušného chování vůči příslušníkům starší generace. Senioři mají dále právo na seberealizaci, účast na kulturních, vzdělávacích a rekreačních aktivitách (Haškovcová, 2002, s. 192). Přestože jsou lidská práva ve společnosti obecně uznávána, mnohdy dochází k jejich po

CÍL VÝZKUMU

Cílem výzkumu bylo zjistit, zda dochází k porušování lidských práv v domovech pro seniory, jakým způsobem a jaká je příčina tohoto fenoménu. Jedná se o dílčí cíl projektu týrání, zneužívání a zanedbávání seniorů v ústavní péči, který je řešen v rámci grantu IGS Ostravské univerzity v roce 2007. METODOLOGIE VÝZKUMU

Výzkum byl pilotní studií pro kvantitativní výzkum, který by měl být realizován v roce 2008. Byla zvolena kvalitativní výzkumná metodologie, metoda fenomenologická (Hubík, 2006, s. 62). Důraz byl kladen na hluboké porozumění každému zkoumanému jevu. Zkoumaný soubor byl vybrán podle metody sněhové koule (snow ball technique). Celkový soubor tvořilo 48 respondentů ze čtyř domovů pro seniory v Ostravě. Ten byl rozdělen na dvě podskupiny: soubor klientů (n = 20) a soubor zaměstnanců (n = 26). Soubor klientů tvořilo 6 mužů a 14 žen ve věku od 78 do 94 let. Průměrný věk respondentů – klientů činil 85,95 let (směrodatná odchylka s = 4,38). Průměrná délka pobytu v domově pro seniory byla 5,76 let. Klienti museli splňovat následující kritéria: schopnost komunikace, orientaci v čase a prostoru a ochotu účastnit se

rozhovoru. Soubor zaměstnanců byl rozdělen na zaměstnance přímé péče (n = 13), z nichž bylo 7 všeobecných sester a 6 ošetřovatelek. Dále na zaměstnance managementu (n = 4) a ostatní zaměstnance (n = 11), z nichž bylo 9 sociálních pracovníků a 2 rehabilitační pracovnice. Zaměstnanci managementu (n = 2) byli zaměstnaní mimo daná zařízení (Magistrát města Ostravy a MPSV Praha). Téměř všichni dotázaní zaměstnanci (n = 27) byly ženy. Pouze jeden respondent (sociální pracovník) byl muž. Věkové rozpětí zaměstnanců bylo od 25 do 54 let. Průměrný věk respondentů – zaměstnanců byl 39,14 let (směrodatná odchylka s = 8,08). Průměrná délka praxe zaměstnanců v daném zařízení byla 7,83 let a průměrná délka celkové praxe se seniory 14,35 let. Pro sběr dat byla použita technika nestandardizovaného rozhovoru. Rozhovor byl zjevný, respondenti byli předem informováni o charakteristice výzkumu. Jako první byli respondenti dotazováni na otázku: Co si představujete pod pojmem důstojné stáří a důstojná péče? Po vytvoření důvěry byli respondenti dotazováni na zkušenosti s nevhodným zacházením s klienty a porušováním jejich práv. Rozhovory s klienty se odehrávaly na pokoji klienta nebo v pracovně sociálního pracovníka a trvaly od 11 do 25 minut (průměrně 17 minut). Rozhovory se zaměstnanci se odehrávaly ve vyčleněné kanceláři bez přítomnosti dalších osob a jejich délka byla od 12 do 54 minut (průměrně 25 minut). Celkem 40 rozhovorů bylo nahráno na diktafon a následně doslovně přepsáno. Osm rozhovorů bylo zaznamenáváno během rozhovoru, protože respondenti nahrávání odmítli. Interpretace dat byla založena na kvalitativní analýze. Materiál z přepsaných rozhovorů byl analyzován z hlediska témat, která se spontánně objevovala ve výpovědích respondentů. Analýza probíhala pomocí kódování záznamů a vytváření významových kategorií, které byly postupně shrnuty do obecnějších témat. Analyzován byl postupně každý záznam zvlášť, v další fázi bylo provedeno srovnávání. Při interpretaci dat byly použity citáty ze zaznamenaných rozhovorů, v textu jsou označeny kurzivou.


rušování, a to i v případě seniorů žijících v ústavní péči. Porušování základních lidských práv znamená, že rodinní příslušníci či zaměstnanci zařízení zabraňují seniorům stýkat se s lidmi, s kterými chtějí, rozhodovat se nebo odmítat léčbu. Dále je nedostatečně respektováno právo na soukromí a důvěrnost, právo vybrat si svého lékaře, právo být chráněn před zbytečným fyzickým omezením, nedobrovolnou izolací a separací od ostatních klientů (Nerenberg, 2006, s. 9). Tento fenomén vede ke snižování kvality života ve stáří a nerespektování lidské důstojnosti. Je tedy nutné tomuto jevu předcházet. Nový zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách ukládá jednotlivým zařízením, které poskytují sociální služby, vytvářet standardy kvality. Ty zahrnují také ochranu práv osob (standard č. 2). Správně vypracované standardy kvality sociálních služeb a následné kontroly by mohly přispět k prevenci porušování práv seniorů v rezidenčních zařízeních. Nutné je také provádění dalších výzkumných šetření.

VÝSLEDKY

Na základě analýzy dat byly stanoveny dvě hlavní kategorie: 1) porušování práv klientů, 2) příčiKontakt – supplement/2008

29


ny porušování práv klientů. Každá kategorie obsahovala několik podkategorií. Výpovědi v jednotlivých podkategoriích jsou uvedeny v tabulce č. 1. Znaménkem „+“ jsou označeny

podkategorie, o nichž respondenti dané skupiny hovořili. Znaménkem „-“ jsou označeny podkategorie, o nichž se respondenti dané skupiny nezmínili.

Tab. 1 – Hodnocení výpovědí všech skupin respondentů v jednotlivých podkategoriích

Problém

Manažeři

Pracovníci přímé péče

Ostatní zaměstnanci

Klienti

+

+

+

+

1. Porušování práv klientů Omezování osobní svobody a autonomie Nadměrné používání fyzických omezovacích prostředků Nerespektování soukromí

+

-

-

-

+

+

+

+

Snižování důstojnosti klientů

+

-

+

+

Charakter zařízení

+

+

+

+

Charakteristika zaměstnanců

+

+

+

-

Charakteristika klientů

+

+

+

-

2. Příčiny porušování práv

1. Porušování práv klientů Porušování osobní svobody a autonomie Někteří klienti uvedli, že nástupem do domova pro seniory člověk ztrácí svobodu. Za omezení jejich osobní svobody považují vysoká ochranná opatření související s možností volného pohybu a nadbytečnou péči: „Když sem přijdete, naráz ztrácíte svobodu, jako byste se dostala do nějakého lepšího kriminálu. Můžete jít, kam chcete, až na to, že musíte nahlásit, kam jdete, no a taky ty rady – ne, aby ses ztratila. Člověk si prostě připadá jako…jako nesvéprávný..“

Někdy dochází až k „přepečovávání“, kdy jsou za klienty vykonávány i výkony, které by zvládli sami a ztrácí tak předčasně svou soběstačnost: „Tak babinko a teď už nemusíte dělat nic. A budeme sedět a čekat…“ To vnímá i jedna klientka „…všechno za vás udělaj…nic si nemůžete udělat…prostě, někdy je tady té péče až moc“.

Také zaměstnanci se domnívají, že svoboda klientů je omezována, zejména režimem zařízení. Stává se, že člověk „nemá možnost“ udělat si něco pro sebe, například uvařit si kávu, když chce, apod.: „Jedna samozřejmě chytrá uživatelka si chtěla dopřát to kafe nezávisle, tak si načerpala do termosky, kterou si přinesla z domova, čaj, a když sestra zapomněla, tak si to kafe zalívala tím čajem.“ Všichni

klienti musejí také vstávat v určitou dobu, mají 30


vymezená místa, kam si mohou sednout, musí se najíst v určitém časovém období: „…třeba, že všichni lidi musí vstávat, nehledě ať je sobota, neděle, v sedm hodin třicet minut, mají přesně vymezená místa, kam si můžou sednout a vlastně musejí se nasnídat v určitém časovém období a pak musí jít. … Tady je zkrátka ten režim. Doma je doma. Tady nemůžete si uvařit, nemůžete si vzít ten oběd ve tři hodiny, když třeba se vám nechce jíst. Ale vím, že prostě ti lidi doma dělají, co chtějí, vstanou, kdy chtějí, umyjí se, kdy chtějí“. Nástupem

do zařízení klient ztrácí kontakty se svým okolím a stává se plně závislým na zařízení:

„Například jedna uživatelka nastoupila do jednoho zařízení a povídá, tak jak to uděláme, já jsem zvyklá každý rok jezdit do lázní a oni na to: to už teď nebudete potřebovat. Takže je riziko, že ti lidé jsou závislí pouze na tom zařízení – jestli můžou jít ven, jestli musejí odebírat jídlo, v kolik hodin budou vstávat, jestli můžou navázat nějaké partnerské vztahy.“

Manažeři zařízení vnímají, že častým způsobem porušování práv klientů je také rozhodování za klienty a nerespektování jejich volby: „Oni si mnohdy přisvojují takovou věc, že rozhodují jakoby za ty klienty, oni se domnívají, že je to v jejich nejlepším zájmu, protože my to s vámi myslíme dobře, tak to bude nejlépe, i když se ten klient domnívá, že by to mohlo být úplně jinak, že.“ Také ostatní zaměstnanci vnímají,

že mnohdy není respektováno přání klienta.

tito lidé jsou nevhodně umísťováni třeba do pokojů, kde je méně toho ošetřujícího personálu a tím pádem, když se personál nemůže věnovat individuálně jednomu tomu klientu. No tak, aby babička neběhala, neztrácela se, tak se pěkně přikurtuje k židličce, nebo k topení se přiváže, nebo ke skříni, taky takovej případ byl“.

Nerespektování soukromí Mnohdy není respektováno soukromí klientů. Klienti se „stěžují“ na otevřené dveře u pokoje: „…ty sestřičky mají hodně práce, aby nemusely běhat nahoru a ty neustálý dveře otevřený, když tam někdo umírá, aby to slyšely…“. Příchodem do pobytové-

ho zařízení část svého soukromí senioři ztrácejí. Jedna klientka to vyjádřila slovy: „Tady ztrácíte soukromí. Tady se žije kolektivně.“ Kolektivní způsob života v instituci přináší seniorům řadu nepříjemností, ale také konfliktů. Nedostatek soukromí pociťují zejména klienti na dvou a více lůžkových pokojích. Někteří zaměstnanci si také uvědomují, že senior s nástupem do pobytového zařízení částečně soukromí ztrácí, ale pokud toto nepřekročí určitou míru, nepovažují to nutně za porušování práv, protože plné soukromí klientům v kolektivním zařízení zajistit nelze. K porušování práva na soukromí dochází tehdy, pokud se ošetřující personál nebo ostatní zaměstnanci dopouští chyb, kterým lze předcházet. Za chyby považují nedostatečné klepání před vstupem do pokoje a nerespektování intimity (např. otevřené dveře při vyprazdňování): „Prostě to je i tady jo, přijde vám uklizečka, nezaklepe, vleze jak prostě do chlíva, jo“, „…přišli se podívat na zařízení, přišli se podívat na pokojíček, budoucí klient a jeho rodina, sestra jim ukazuje pokoj a je v něm dementní klient na kakáči“.

Snižování důstojnosti seniorů Další z forem nerespektování důstojnosti seniorů je infantilizace při komunikaci. Infantilizaci, neboli jednání se seniorem jako s dítětem, považují senioři za velice ponižující a nedůstojnou. Jedna klientka to vyjádřila slovy: „Jdete ven a slyšíte nezakopněte, nedělejte to, tam je špatný chodník, tam nechoďte. Prostě víte, jak kdyby vám bylo 5 let a maminka by vás pustila na hřiště. Kolik vám dala ponaučení a rad. Když jsem sem přišla, tak jsem z toho celý týden nemohla

spát, jak jsem z toho byla překvapená. Prostě to bylo hrozivý. To bylo hrozné trauma, to bylo největší trauma.“

Chybou je také nevhodná komunikace. Ošetřovatelský personál mluví o klientech jako o „dementních“ nebo „ležácích“. Další chybou je, že se některým klientům tyká, přestože to sami nenavrhli. Často se jedná o dementní nebo velmi závislé klienty. K nevhodné komunikaci patří také křik, slovní napadání, zvyšování hlasu z pozice nadřazeného postoje, používání nevhodných, ponižujících slov. Někteří zaměstnanci přiznávají, že někdy dojde k tomu, že někomu „ujedou nervy“ nebo někdo ze zaměstnanců nekomunikuje tak, jak by měl: „Někdy se


Nadměrné používání fyzických omezovacích prostředků Další formou porušování práv je nadměrné používání fyzických omezovacích prostředků. Na tento problém upozorňují manažeři. Nadměrně se omezovací prostředky používají zejména u dementních, neklidných obyvatel na odděleních, kde je nedostatečný počet personálu: „…

stane, že to člověk prostě nezvládne, jo něco vyhukne a potom je mu to líto…“ nebo: „...paní trošku ujely nervy, mluvila trochu hlasitějším hlasem, než by měla…“.

Zároveň dodávají, že pokud se něco takového vyskytne, je to okamžitě řešeno staniční nebo vrchní sestrou. Zaměstnanci vnímají rozdíl mezi zvýšením hlasu u zaměstnance, který pracuje s láskou ke klientům a někdy zvýší hlas v případě motivace klienta, a zaměstnance, který na klienty křičí. Klienti v prvním případě toto chování nevidí jako nevhodné. Důstojnost seniorů lze také snížit dlouhodobým nedostatkem zájmu a vstřícnosti při ošetřování. 2. Příčiny porušování práv seniorů Charakter zařízení Charakter zařízení může výrazně ovlivnit, jakým způsobem jsou práva klientů respektována. Mnohdy je to špatná organizace práce, která může zapříčinit nevhodné zacházení s klienty. V jednom zařízení bylo zjištěno, že organizace práce byla nastavena tak, že noční služba vykonává u všech klientů ranní toaletu, aby ranní služba mohla hned rozdávavat snídaně. Někdy dochází ke střetu zájmu zařízení s potřebami klienta: „Mužský personál odchází ve čtyři hodiny, a protože tam nejsou zvedáky, tak jdou lidi ve čtyři odpoledne spát.“ Režim v zařízení většinou neumož-

ňuje klientům vybrat si čas vstávání, ukládání do postele, čas jídla. Klienti se musí režimu podřídit. Někteří pracovníci přímé péče uvádějí, že se většina klientů s režimem v zařízení smířila, neřeknou, že by to chtěli jinak, ale dávají to najevo jiným způsobem: „…musí ráno vstávat, ale jsou nevrlí“.

Nerespektování práv klientů může být také způsobeno nevhodně vybraným zaměstnancem nebo nedostatkem času zaměstnanců na klienty. Zaměstnanci přímé péče si stěžují na nedostatek Kontakt – supplement/2008

31


času pro navázání hlubšího vztahu s klienty a uspokojování jejich psychosociálních potřeb. To je způsobeno nedostatkem personálu a stává se důvodem, proč pečovatelé vykonávají úkony za klienty, aby péče byla rychlejší. Tím však často nerespektují jejich volbu a nepodporují soběstačnost. Charakteristika zaměstnanců Zaměstnanci uvádějí jako nejčastější příčinu porušování práv klientů „zaměstnanecký“ syndrom vyhoření, který je způsobený náročnou prací: „Nebudeme si nic nalhávat, je to práce vyčerpávající, která lidi stravuje…..tato práce skutečně není voňavá, není radostná, nepřináší jim nějaké výsledky, nějakou odezvu, aby došlo k nějakému zlepšení, naopak tam vidí opak.“ Zaměstnanci také přiznávají, že syndrom vyhoření je poměrně častý jev: „…syndrom vyhoření, to tu má v určité době každý druhý zaměstnanec“.

Další příčinou mohou být osobní nebo rodinné problémy zaměstnance, které se mohou přenášet do vztahu ke klientům. Klienti to poznají a někdy to obracejí vůči sobě. Domnívají se, že oni sami jsou zdrojem problémů. Někdy se stává, že zaměstnanci na klientech ventilují svůj vztek, který plyne z jejich osobních problémů. Jejich jednání však není úmyslné. Osobní problémy, které mají vliv na péči, mívají často zaměstnankyně s malými dětmi. Charakteristika klientů Zaměstnanci (manažeři) se setkávání nejčastěji s nevhodným zacházením u klientů, kteří jsou plně závislí na péči. Dále jsou to klienti, kteří jsou dementní a neklidní, konfliktní či agresivní (verbálně i fyzicky). Konfliktní nebo agresivní klient je nejčastějším důvodem pro neovládnuté chování ošetřovatelského personálu: „...dostanete ránu, prostě vás praští, štípnou, hodí po vás něco, chodí si na nás neustále stěžovat, i na nějakou prkotinu a už se někdy prostě neovládnete a pak člověk něco řekne, v té chvíli no, co by neměl“. Agresivita klientů je nejčas-

těji zapříčiněna psychickými problémy, alkoholismem nebo nepřijetím své osobní situace. Práva jsou také častěji porušována u klientů, kteří mají velmi málo návštěv nebo je nikdo nenavštěvuje. DISKUSE A ZÁVĚR

Zaměstnanci i klienti domovů pro seniory se domnívají, že k porušování práv klientů v těchto zařízeních dochází. Podobně také Pillemer a Moore (1990, s. 5-29), Saveman et al. (1999, 32


s. 43–60), Goergen (2004, s. 15–25) na základě výzkumu dokazují, že v zařízeních pro seniory dochází k porušování práv a nevhodnému zacházení. Stejně jako u zahraničních výzkumů, i v našem výzkumu, se potvrzuje, že hrubost zaměstnanců není předem aktivně promyšlená, ale vychází z hluboce stresující práce, způsobené nedostatečným počtem zaměstnanců, nedostatkem času na jednotlivé úkony, interpersonálními konflikty a agresí některých obyvatel nebo jejich rodin (Nerenberg, 2002). Zaměstnanci si připouštějí, že k chybám při péči a porušování práv někdy dochází, ale snaží se tyto problémy řešit. Uvědomují si také, že některá práva (např. právo na soukromí) nelze v kolektivním způsobu života plně naplnit. Ve výpovědích klienti i zaměstnanci zdůrazňují ta práva, která by měla být respektována pro zajištění důstojného stáří. Klienti by si přáli respektování těchto práv: slušné chování, přístup založený na úctě, svoboda pohybu, soukromí a plnohodnotný život. Uvádějí také, jak je důležité seniora nepodceňovat, vážit si ho jako dříve, nedělat si z něj legraci a zacházet s ním jako s dospělým člověkem, přestože jsou jeho schopnosti vykonávat některé běžné úkony sníženy. Souhrnně lze říci, že se klienti domnívají, že nejvíce je porušována jejich svoboda a soukromí a snižována jejich důstojnost infantilizací. Respondenti z řad zaměstnanců preferují pro klienty tato práva: slušné chování, možnost vlastního rozhodování, soukromí a plnohodnotný život. Zaměstnanci zdůraznili, v souvislosti s možností rozhodovat se, potřebu plnit přání seniora a do ničeho ho nenutit. Dále se domnívají, že pokud je senior závislý, neměl by být v podřízené roli vůči svým pečovatelům, měl by také mít možnost uplatňovat svoji vůli a měl by být respektován. Přání klientů by se však měla plnit pouze tehdy, pokud nezasahují do práv ostatních seniorů, v souladu s chartou práv a svobod starších občanů, kteří potřebují pomoc a péči druhé osoby. S možností „rozhodovat o sobě“ spojovali zaměstnanci přímé péče také denní režim klientů, tj. vstávat, kdy chtějí, jíst, kdy chtějí a vybrat si jídlo, které chtějí. Tato oblast je podle nich nejvíce porušována. Zaměstnanci manažeři upozorňují spíše na problém omezování osobní svobody klientů pomocí nevhodných omezovacích prostředků. Zaměstnanci přímé péče jsou však přesvědčeni, že

vání práv a chybám při péči o seniory docházelo v rezidenčních zařízeních co nejméně. To vyžaduje aktivní spoluúčast jednotlivých zařízení, zřizovatelů i státních orgánů. LITERATURA Evropská charta pacientů seniorů. 1997. Evropská charta práv a svobod pro staré občany. 1993. GOERGEN, T.: A Multi-Method Study on Elder Abuse and Neglect in Nursing Homes. The Journal of Adult Protection, 2004. Vol. 6, no. 3, s. 15–25. HABART, P., HÁVA, P.: Týrání a zanedbávání seniorů. Zdravotnictví v České republice, 2007. No l, s. 22–27. HAŠKOVCOVÁ, H.: Lékařská etika, Praha: Galén, 2002. HUBÍK, S.: Hypotéza, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2006. Charta práv a svobod starších občanů, kteří potřebují pomoc a péči druhých občanů. 1966. Listina základních práv a svobod jako součást ústavy ze dne 16. 12. 1992. National Center on Elder Abuse (NCEA). Nursing Home Abuse Risk Prevention Profile and Checklisti. National Association of State Units on Aging, July 2005. NERENBERG, L.: Abuse in Nursing Homes. Special Research Review Section. National Center on Elder abuse Newsletter [online]. May 2002. [cit. 15. 6. 2006]. NERENBERG, L.: Communities Respond to Elder Abuse. In: MELLOR, J. M., BROWNELL, P. (eds.) Elder Abuse and Mistreatment: Policy, Practice, and Research, 2006. PILLEMER, K., MOORE, D.: Highlights from a Study of Abuse of Patients in Nursing Homes. In: Journal of Elder Abuse and Neglect, 1990. Vol. 2, no.1, s. 5–29. SAVEMAN, B. I. et al.: Elder Abuse in Residential Settings in Sweden. In: Journal of Elder Abuse and Neglect, 1999, vol. 10, no.1/2, s. 43–60.


nadměrně omezovací prostředky nepoužívají, protože osobní svobodu klientů omezují z důvodu ochrany před úrazem. V odborné literatuře se stále více hovoří o tzv. riziku důstojnosti („risk of dignity“), kdy je respektováno přání seniora i s rizikem případného zdravotního poškození. V budoucnosti bude pravděpodobně třeba seniorům v tomto ohledu zajistit podstatě větší svobodu a možnost volby, než jaká je v současnosti, což si přirozeně vyžádá i nemalé finanční náklady potřebné na zachování přijatelné úrovně bezpečnosti seniora (Habart a Háva, 2007, s. 22), či léčby jeho následného zranění. Příčiny porušování práv klientů se shodují s rizikovými faktory nevhodného zacházení se seniory v rezidenčních zařízeních, které uvedlo centrum „National center on Elder Abuse“ ve Washingtonu (Saveman et al., 1999, s. 43–60). Jsou to tyto příčiny: režim zařízení, nevhodná organizace práce, nesprávný výběr zaměstnanců, nedostatek času na klienty způsobený nedostatečným počtem zaměstnanců nebo špatnou organizací práce, syndrom vyhoření u zaměstnanců, osobní problémy zaměstnance, nedostatek vzdělání. Podle NCEA je třeba tyto příčiny zahrnout do preventivních opatření. Příčinou porušování práv mohou být také klienti, kteří jsou závislí, dementní, psychicky nemocní, konfliktní a agresivní. Je nutné další vzdělávání zaměstnanců v oblasti péče o problémové klienty. Preventivní programy zaměřené na tyto faktory by mohly přispět k tomu, aby k porušo-

* Projekt je podpořen grantem IGS Ostravské univerzity.

Radka Bužgová a Kateřina Ivanová [email protected]


33


SPOKOJENOST S BYDLENÍM OBČANŮ NAD 50 LET VĚKU Jaroslav Kotrba, Helena Zavázalová, Květuše Zikmundová

X: 1–, 2008 ISSN 1212–4117

Ústav sociálního lékařství LF UK v Plzni

Souhrn Příspěvek uvádí výsledky dotazníkového šetření spokojenosti se současným bydlením u 600 občanů ve věku 50–64 let se zaměřením na muže i ženy, věkové skupiny, místo současného bydliště a výkon zaměstnání. Při hodnocení spokojenosti s bydlením více než devět desetin občanů ve věku 50–64 let udává, že jsou s bydlením spokojeni. K poklesu spokojenosti s bydlením se stoupajícím věkem dochází u žen. Ženy jsou více spokojené v jiných městech než Plzeň a na venkově, zatímco muži jsou spokojenější na venkově a v Plzni. Z hlediska spokojenosti s bydlením podle zaměstnání jsou více spokojeni se svým bydlením občané, kteří současně vykonávají zaměstnání ve srovnání s občany stejného věku, kteří již zaměstnání nevykonávají. Klíčová slova: občané ve věku 50–64 let – spokojenost s bydlením

Spokojenost s bydlením občanů nad 50 let věku nabývá na významu v souvislosti se stárnutím obyvatelstva a nárůstem počtu starších osob a se vznikající nutností přípravy na stárnutí a stáří. V tomto příspěvku jsou uvedeny výsledky dotazníkového šetření v ordinacích praktických lékařů pro dospělé u 600 občanů ve věku 50–64 let v období let 2005–2006. Ve vyšetřovaném souboru byli rovnoměrně zastoupeni muži i ženy ve věkových skupinách 50–54 let, 55–59 let a 60–64 let. Každá skupina zahrnovala 100 občanů. U vyšetřovaných občanů byly hodnoceny otázky zaměřené na místo současného bydliště, způsob bydlení, výkon zaměstnání a spokojenost s bydlením. Hodnocení spokojenosti bylo provedeno jak celkově, tak i se zaměřením na muže a ženy, na jednotlivé věkové skupiny 50–54 let, 55–60 let a 60–64 let, na místo současného bydliště Plzeň, jiné město

34


a venkov a na výkon zaměstnání. Statistické hodnocení bylo provedeno testem pro hodnocení dat v procentech. Výsledky a diskuse Při rozboru podle místa bydliště vyšetřované osoby bydlely v Plzni (35,2 %), v jiných městech (37,7 %) i na venkově (27,1 %). Z celkového počtu vyšetřovaných osob vykonávalo zaměstnání 59,2 %, s větší převahou mužů (61,7 %) než žen (56,7 %). Nejvíce vyšetřovaných osob udává bydlení s partnerem (50,2 %), více u mužů (53,3 %) než u žen (47,0 %). Společně s partnerem a dětmi bydlí 28,0 % osob, častěji muži (29,9 %) než ženy (27,0 %). Osaměle bydlí 16,0 % občanů ve věku 50–64 let, z toho 15,0 % mužů a 17,0 % žen. Podrobnější údaje jsou uvedeny v tabulce č. 1. (viz. další stránka)

Způsob bydlení

Muži

Ženy

Celkem

%

%

%

S partnerem

53,3

47,0

50,2

S partnerem a dětmi

29,9

27,0

28,0

S dětmi

1,7

7,0

4,3

Osaměle

15,0

17,0

16,0

Jinak

1,0

2,0

1,5

100,0

100,0

100,0

Celkem

Při hodnocení spokojenosti s bydlením více než devět desetin (93,3 %) občanů ve věku 50– 64 let udává, že jsou s bydlením spokojeni. Více jsou spokojené ženy (95,7 %) než muži (91,0 %). Rozdíl je statisticky významný (P < 0,05). Při rozdělení vyšetřovaného souboru podle věku do skupin 50–54 let, 55–60 let a 60–64 let více než devět desetin občanů ve všech vyšetřo-


Tabulka č. 1 Způsob bydlení

vaných skupinách udává spokojenost s bydlením. Nejspokojenější s bydlením jsou ženy ve věkové skupině 50–54 let (98,0 %) ve srovnání s muži (91,0 %). Rozdíl je statisticky významný (P< 0,05). Se stoupajícím věkem dochází u žen k mírnému poklesu spokojenosti s bydlením. Podrobnější údaje udává tabulka č. 2.

Tabulka č. 2 Spokojenost s bydlením podle věku Věk

Muži

Ženy

Celkem

%

%

%

50-54

91,0

98,0

94,5

55-60

91,0

95,0

93,0

60-64

92,0

94,0

92,5

Rozborem spokojenosti občanů ve věku 5064 let podle místa bydliště je zřejmé, že se svým bydlením jsou více spokojenější ženy než muži. Ženy jsou nejvíce spokojené v jiných městech než Plzeň (97,5 %) a na venkově (95,1 %), zatímco muži jsou spokojenější na venkově

(92,6 %) a v Plzni (91,0 %). Statisticky významný rozdíl ve spokojenosti s bydlením byl zjištěn ve skupině občanů bydlících v jiných městech než Plzeň, kdy spokojenost s bydlením u žen dosahuje 97,5 %, zatímco u mužů jen 89,8 % (P < 0,05). Podrobnější údaje uvádí tabulka č. 3.

Tabulka č. 3 Spokojenost s bydlením podle místa bydliště Místo bydliště

Muži %

Ženy %

Celkem %

Plzeň (211 osob)

91,0

94,0

92,4

Jiné město (226 osob)

89,8

97,5

93,8

Venkov (163 osob)

92,6

95,1

93,9 Kontakt – supplement/2008

35


Z hlediska spokojenosti s bydlením podle zaměstnání jsou více spokojeni se svým bydlením občané ve věku 50–64 let, kteří současně vykonávají zaměstnání (94,4 %), s převahou

u žen (96,5 %) ve srovnání s občany stejného věku, kteří již zaměstnání nevykonávají (91,8 %), s převahou u žen (94,4 %). Podrobnější údaje jsou uvedeny v tabulce č 4.

Tabulka č. 4 Spokojenost s bydlením podle zaměstnání Zaměstnání

Muži

Ženy

Celkem

%

%

%

Ano (355 osob)

92,4

96,5

94,4

Ne (245 osob) Celkem

88,7 91,0

94,4 95,7

91,8 93,3

ZÁVĚR

Při hodnocení spokojenosti s bydlením ve věkové skupině 600 občanů ve věku 50–64 let bylo zjištěno, že přes devět desetin občanů udává spokojenost s bydlením. Větší spokojenost s bydlením byla zjištěna u žen než u mužů. Se stoupajícím věkem dochází u žen k poklesu spokojenosti s bydlením. Ženy jsou více spokojené v jiných městech než Plzeň a na venkově,

zatímco muži jsou spokojenější na venkově a v Plzni. Více spokojeni s bydlením jsou občané ve věku 50–64 let, kteří současně vykonávají zaměstnání, ve srovnání s občany stejného věku, kteří již zaměstnání nevykonávají. LITERATURA GLOSOVÁ, D.: Bydlení pro seniory. Era-vydavatelství, Edice: 21. století, 2006.

Jaroslav Kotrba et al. [email protected]

36


X: 1– , 2008 ISSN 1212–4117

Iveta Petráňová Ledax o. p. s., Riegrova 51, České Budějovice Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových poskytl jihočeským seniorům prostředky na výuku na osobních počítačích, s platebními kartami a mobilními telefony. Hlavními partnery projektu „Senioři komunikují“ jsou Nadace České spořitelny a společnost T-Mobile Czech Republic, a. s. Cílem projektu je snaha seznámit seniory s používáním moderních komunikačních prostředků a naučit je tyto prostředky alespoň v základních funkcích používat. Projekt je určen pro seniory nad 55 let, tedy důchodového věku, kteří by se rádi s moderní technikou dnešní doby seznámili. Senioři absolvují 10hodinový kurz, který je seznámí se základní obsluhou PC a internetu, naučí je používat platební kartu a mobilní telefon. Kurz je pro seniory bezplatný. Nadace Klausových pořádá v České republice 100 kurzů pro seniory, poptávka seniorů po těchto kurzech je však několikanásobně vyšší. Na každý kurz se může přihlásit maximálně 10 seniorů, aby lektor mohl ke každému přistupovat individuálně. Projekt „Senioři komunikují“ je nový krok v oblasti nadací. Většina nadací a fondů se zabývá různě postiženými lidmi či dětmi, jen málo z nich však věnuje pozornost právě seniorům. Senioři představují v oblasti vzdělávání specifickou cílovou skupinu, která vyžaduje odlišný přístup vyučujících. Nutný je trpělivý, vstřícný a individuální přístup lektora, dále využití mnemotechnických pomůcek a praktických cvičení. Nejtěžší částí celého kurzu bývá naučit seniory používat počítačovou myš. Na tento úkon někdy nestačí ani délka celého kurzu. Osvojit si v ruce cit pro pohyb s myší je pro seniory velmi obtížné. Na začátku každého kur-

zu lektor pustí seniorům jednoduchou hru, např. karty, při které se dá pohyb s myší lépe naučit. Nejčastějším důvodem seniorů pro přihlášení do kurzu byla snaha dozvědět se nové informace, získat zkušenosti, rozšířit si vědomosti a pochopit zákonitosti technického rozvoje dnešní doby. Jeden ze seniorů poznamenal, že nyní bude doma „nejchytřejší“. Někteří si dokonce splnili svůj sen. Příkladem může být paní, které odjela dcera do zahraničí a ona s ní potřebuje komunikovat pomocí e-mailové pošty, kterou neovládá, a proto byla touto situací nucena kurz vyhledat. V Českých Budějovicích je realizátorem projektu: „Senioři komunikují“ společnost Employment Service, která již uskutečnila dva kurzy, které úspěšně absolvovalo 20 seniorů. Oba kurzy proběhly s velkým nadšením všech zúčastněných. Zájem seniorů byl obrovský, výuku absolvovali velmi vzorně. Vždy byl vidět aktivní přístup a obrovský zájem dozvědět se nové informace. Z dotazníku spokojenosti, který senioři vyplňovali na konci kurzu, vyplynula obrovská vděčnost, že se mohli takového projektu účastnit. Senioři by si přáli absolvovat další kurzy, které by navazovaly na základní znalosti a dovednosti, jež se nyní naučili. Na konci každého kurzu obdrží „studenti“ senioři osvědčení o absolvování kurzu. Vždy se velmi těší, až se doma pochlubí vnoučatům a dětem. Pro seniory je nejdůležitější překonat handicap, který jim brání v tom, co starší člověk nejvíce potřebuje-překonat osamělost komunikací s okolním světem a svými blízkými. Kdyby tento projekt pomohl zlepšit život či náladu jen několika seniorům, tak je to velký úspěch a krásný počin.


SENIOŘI KOMUNIKUJÍ

Iveta Petráňová [email protected]


37


SENIOŘI A PRÁCE NA DÁLKU X: 1– , 2008 ISSN 1212–4117

Pavel Sládek Ústav řízení a ekonomiky podniku, ČVUT Fakulta strojní Horská 3, 128 00 Praha 2 Souhrn V předkládaném příspěvku je analyzován způsob práce, pro který se ujal název teleworking neboli práce na dálku. Tento styl práce je možno aplikovat jen u určitých profesí, které nevyžadují časté osobní kontakty se zaměstnavatelem a spolupracovníky. Pro rozvoj práce na dálku je určující situace v odvětvích tzv. nových technologií. Pracovník na dálku vykonává svou činnost prostřednictvím počítače, protože se nachází na odlišném místě než zaměstnavatel nebo zákazník a komunikace tedy probíhá na dálku díky telekomunikačním sítím. Klíčová slova: práce na dálku – regionální rozvoj – kombinace kanceláře a domova – satelitní kanceláře – homeworking (práce doma) – mobilní teleworking – telecentra (lokální centra) – „telecottages“ Téma příspěvku bylo vybráno pro jeho aktuálnost vzhledem k možnostem řešení problematiky zaměstnanosti vybraných skupin pracovníků. Tato problematika práce na dálku (teleworking) není v České republice zatím dostatečně rozpracována. Cílem příspěvku je poukázat na teleworking jako na vhodný způsob práce i pro seniory v určitých profesích. Práce na dálku je nový způsob organizace práce, který se v poslední době stává stále aktuálnějším. Umožňuje individuálně optimalizovat vykonávání práce podle vlastních potřeb z hlediska času i místa. V současném světě dochází k výrazným změnám ve využití informačních technologií, které se v dnešní době stávají hybnou silou národních ekonomik vyspělých zemí. Rozvoj telekomunikací vytváří podmínky pro stále jednodušší a dokonalejší možnosti komunikace se světem z domova prostřednictvím různých forem, od telefonního spojení až po videokonference. Stejně důležitá je stále se zvyšující úroveň přenosu dat i zdokonalení vazeb na bankovní sektor i státní správu. Pro skutečnou práci na dálku jsou důležité tyto předpoklady: • Práce prostřednictvím počítače. • Pracovník se nachází na odlišném místě než zaměstnavatel nebo zákazník. • Komunikace probíhá na dálku s využitím telekomunikačních sítí.

38


Výhody práce doma zlepšení produktivity redukce fixních nákladů podchycení neobvyklých segmentů trhu práce • nezávislost na místě výkonu práce • možnost zaměstnat lidi se sníženou pracovní schopností • umožnění více lidem plnohodnotně pracovat • udržení kvalifikovaných pracovníků mimo velká města • • •

Nevýhody práce doma • negativní důsledky sociální izolace, chybí přirozená lidská komunikace se spolupracovníky • nejasná hranice mezi pracovní dobou a domácími pracemi, což působí problémy zejména u žen • problémy u lidí se sklonem k workoholismu • možný konflikt pracovního a rodinného života – neschopnost oddělit čas pro práci a volný čas Výzkum – rozhovory s vybranými respondenty Charakteristiky vybraných respondentů jsou součástí autorova výzkumu z roku 2005. Týkají se seniorů, kteří díky teleworkingu stále aktivně pracují. Výzkum byl realizován

Výsledky rozhovorů • Respondenti se zabývají převážně tvůrčí činností. • Jde především o vysokoškoláky. • Nejčastěji se vyskytují profese: překladatelé, účetní, manažeři, poradci. • Většinou pracují pro svého stávajícího nebo bývalého zaměstnavatele. • Získat práci jako pracovník na dálku bez předchozích kontaktů je velmi obtížné. • Práce na dálku není výlučně záležitost pracovníků v oblasti informačních technologií. Psychologické aspekty Práce na dálku není vhodná pro každý typ osobnosti. Vyžaduje totiž velkou míru osobní disciplíny a zodpovědnosti. Pro někoho je těžké naučit se rozlišovat, kdy je doma a kdy už v práci, následkem čehož hrozí dva extrémy: pracovník na dálku je sveden domácím prostředím a buď plně nevyužívá pracovní dobu, nebo se z něho naopak stane workoholik a doplatí na to především jeho rodina. Podíváme-li se na problém z hlediska psychologického, zjistíme, že na lidskou psychiku působí spíše záporné vlivy teleworkingu. Tak například lidé, kteří mají sklon k workoholismu, mohou mít velké problémy při přechodu na teleworking. Tyto problémy se mohou prohlubovat a mohou bezprostředně ohrozit jejich zdravotní stav. Práce doma totiž zvyšuje nebezpečnost některých návyků jako například pití kávy, kouření, alkoholismus, nezdravý způsob stravování. V některých případech neprospívá vztahům v rodině např. ani to, že pracovník tráví doma dvacet čtyři hodiny denně. U svobodných lidí hrozí ztráta jakéhokoliv sociálního kontaktu. Někteří jedinci si toto nebezpečí neuvědomují, ale z dlouhodobého hlediska by to mohlo vést až k narušení jejich psychiky. Zmínili jsme se o závislosti zvané workoholismus. Název této poruchy je odvozen od slova work (práce), slovo je vytvořené podle vzoru alkoholismus a používá se zhruba od 60. let. Porucha bývá někdy označována také termínem work addiction (závislost na práci) a často bývá dávána do souvislosti s nutkavými poruchami. ² Sociální izolace je jedním z největších pro-

blémů pro pracovníky na dálku. Největší izolací trpí pracovníci na dálku, kteří pracují převážně doma a bydlí ve městě. Je zajímavé, že pracovníci na dálku, kteří bydlí mimo město, tyto problémy nevnímají v takovém rozsahu. Ti, kteří pracují na samotách, často chápou tento způsob práce jako další možnost pro jakoukoliv komunikaci a navíc pracovníci na vesnicích žijí většinou mnohem intenzivnějšími vztahy ve svém bydlišti. Velmi nebezpečná je skutečnost, že sledované osoby samy většinou žádné depresivní vlivy nezaznamenaly. Zvláštní také je to, že v odborné literatuře dosud převládá pouze kladné hodnocení tohoto fenoménu. Někteří autoři si ovšem izolaci uvědomují, zejména pokud jde o ženy pracující doma (Büssing, 1998, s. 157). Pracovníci na dálku často pracují pod velkým tlakem. Tento tlak nevytvářejí jejich nadřízení, ale oni sami tím, že na sebe kladou příliš velké nároky, které jsou především spojené s obavou, aby nezklamali důvěru svého šéfa. Ze stejného důvodu pracují tito zaměstnanci déle než ti, co denně docházejí do kanceláře. Aby dokázali – podle svého názoru – ideálně naplnit představu svých nadřízených, strnule dodržují svůj pravidelný denní režim. Dochází zde tedy k paradoxu: nejen, že nevyužívají v podstatě zcela volnou pracovní dobu, ale naopak pravidelně dodržují pracovní dobu výrazněji, než kdyby docházeli každý den do firmy.


formou polostrukturovaného rozhovoru se zástupci různých profesí.¹

ZÁVĚR

Určitou výhodou pro pracovníky na dálku může být to, že nejsou vystaveni konfliktům na pracovišti a mohou trávit více času s rodinou. Pracovníci na dálku ovšem na druhé straně mohou postrádat sociální kontakty a zažívají stres kvůli nepochopení svých rodinných příslušníků. Mohou rovněž postrádat přechodnou etapu mezi prací a volným časem, která je u „normálních” pracovníků jasně vymezena. V případě handicapovaných pracovníků a žen v domácnosti je ovšem teleworking mnohdy jedinou možností, jak plnohodnotně pracovat. Je však nutné sledovat případné zdravotní problémy vyplývající z tohoto způsobu práce. Především je důležité, aby teleworking vyhovoval jak zaměstnavateli, tak zaměstnanci a nebyl jednostranně někomu vnucen. Práce na dálku je dnes využívána zejména v rozvinutých zemích, které mají lepší podmínky Kontakt – supplement/2008

39


než Česká republika (např. USA nebo skandinávské země). Některé ekonomické aspekty by mohly být pro české podniky zajímavé a mohly by jim poskytnout určitou konkurenční výhodu. Teleworking rozhodně není jediný a všemocný nástroj optimalizace práce, může však kladně ovlivnit hospodářský vývoj. Případným negativním aspektům je možno předcházet dostatečnou informovaností nejen vedoucích pracovníků, ale i ostatních zaměstnanců. Práce na dálku může doplnit alternativy, kterými lidé řeší svůj problém nezaměstnanosti. Skladba nezaměstnaných v daném regionu pak nemusí odpovídat požadované kvalifikační struktuře pracovníků pro práci na dálku. Přesto tento způsob práce může pozitivním způsobem ovlivnit nezaměstnanost v určitém regionu. V České republice zatím není odpovídajícím způsobem vyřešena právní stránka práce na dálku. Vytvoření právního základu bude podmiňovat další rozvoj tohoto perspektivního způsobu práce. Je možné konstatovat, že teleworking je velkou příležitostí pro rozvoj nových trendů zaměstnanosti v 21. století. Práce na dálku umožňuje většímu počtu lidí plnohodnotně pracovat. Vytváří možnost pracovat i pro starší kvalifikované lidi v důchodovém věku. Překážkou však může být setrvačnost v myšlení a přístupu zaměstnavatelů i zaměstnanců. Rozvoj informačních a telekomunikačních technologií je rozhodujícím impulzem k urychlení dalšího rozvoje teleworkingu. LITERATURA ADKIN, E., JONES, G., LEIGHTON, P.: Pocket employer. London: The Ekonomist Books, 1997. BEDRNOVÁ, E., NOVÝ, I.: Psychologie a sociologie řízení. Praha: Management Press, 1998. BRADLEY, S. P., HAUSMAN, J. A. et al.: Globalization, Technology, Competition. Boston Harvard: Business

School Press, 1997. BREWER, A. M., HENSCHER, D. A.: Flexible work and travel behaviour. In: Teleworking: International Perspectives. London: Routledge, 1998, s. 215–232. BRIDGES, W.: Jobshift. How to Prosper in a Workplace Without Jobs. New York: Perseus Books, 1994. BÜSSING, A.: Teleworking and quality of life. In: Teleworking: International Perspectives. London: Routledge, 1998, s. 144–165. DRUCKER, P.: Výzvy managementu pro 21. století. Praha: Management Press, 2001. KRAUT, R., LUNDMARK, M.: Internet paradox. A social technology that reduces social involvement and psychological well-being? In: American Psychologist 53 (9). 1998. KUČERA, A., KROFT, M.: Teleworking. Studie pro ministerstvo práce a sociálních věcí, 14. 10. 2002 Lidské zdroje v informační společnosti. Český statistický úřad, Praha [cit. 2005-12-7]. Dostupný z WWW NEŠPOR, K.: Pracovitý člověk nebo workoholik? In: Computerworld 1998, roč. IX, duben 1998, s. 8. SLÁDEK, P.: Homeworking v České republice. In: Regionální a sociální rozvoj venkovských oblastí. Praha, 2001. SLÁDEK, P.: Vliv informačních technologií na trh práce. In: Medzinárodne vedecké dni 2001 – Trendy v polnohospodárskej ekonomike a manažmente. Nitra, 2001

Vysvětlivky: 1. Příklad jednoho seniora pracujícího úspěšně na dálku: Odborný poradce, MVDr. v důchodu, 70 let, vzdělání: vysokoškolské - Vysoká škola veterinární. Respondent se rozhodl pracovat na dálku po přestěhování z rodinných důvodů z Prahy do okresního města vzdáleného cca 40 km. Hledal možnosti, jak zůstat ve spojení se svými bývalými spolupracovníky a navázat na vybudované pracovní kontakty a být stále v centru dění. Respondentova znalost práce s výpočetní technikou je velmi dobrá, je možné ho hodnotit jako pokročilého. S výpočetní technikou se naučil pracovat až po odchodu do důchodu, jeho erudice je obdivuhodná. 2. Viz japonský fenomén karoši, což doslova znamená smrt z přepracování. Tento termín se v Japonsku může objevit např. na úmrtním listu jako příčina smrti.

Pavel Sládek [email protected]

40


X: 1–, 2008 ISSN 1212–4117

Ondřej Doskočil¹, Markéta Uxová² ¹Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra filozofie a etiky v pomáhajících profesích ²Sdružení Ledovec, Poradenské centrum Ledovec, Mozartova 1, 323 00 Plzeň

Souhrn Pojem „spirituální“ se dnes stále častěji zmiňuje vedle známé trojice „bio-psycho-sociálních“ potřeb. Spiritualitu však nelze zjednodušeně ztotožňovat s náboženstvím. Z toho důvodu nelze spirituální službu ve zdravotně sociální oblasti chápat jen jako doménu profesionálních duchovních. Autoři příspěvku se v obecné rovině zabývají obsahem spiritualita a spirituální potřeba a kladou si otázky po místě spirituality v holistickém obrazu člověka. Na příkladu nových trendů spirituální péče ve zdravotnictví (fenomén nemocničního kaplanství) ukazují možný směr, jímž by se mohla spirituální péče v domovech pro seniory ubírat.



SPIRITUÁLNÍ SLUŽBA V DOMOVECH PRO SENIORY

Klíčová slova: spiritualita – spirituální potřeby – spirituální služba – senioři – domovy pro seniory – nemocniční kaplanství Spiritualita, tedy duchovní dimenze člověka, byla v pomáhajících profesích dlouhou dobu opomíjena. V současnosti se vracíme k dávné moudrosti celostního pojetí člověka jako bytosti „bio-psycho-socio-spirituální,“ jak odráží i definice zdraví dle Světové zdravotnické organizace jako „stavu úplné bio-psycho-socio-spirituální pohody“. Jakkoli je tento návrat často pouze deklarativní a samotné zdůrazňování tohoto „zaklínadla“ ještě není zárukou lepší zdravotně sociální péče o člověka jako osobu, je dobře, že se s touto definicí slovo spiritualita stává součástí terminologické výbavy zdravotně sociálního pracovníka. Slovo samo však nestačí; je nutné hledat stále nové, aktuální a praktické „inkarnace“ tohoto pojmu. Zatímco pojmům „bio-psycho-sociální“ alespoň v teoretické rovině většinou rozumíme, u výrazu „spirituální“ obvykle tápeme. Buď nám termín „spirituální“ významově splývá s psychickou dimenzí člověka, nebo jej odsouváme do sféry ryze náboženské. Těžkosti s porozuměním výrazu „spirituální“ mají své opodstatnění. V dnešní pluralitní společnosti je chápání slov „duše, duch, psychický, mentální, spirituální“ velmi rozmanité. Lidé již nemluví „náboženskou řečí“, a posouvá se tak i význam mnoha slov. Pro někoho mohou být výrazy

duše a duch totožné (Kašparů. 2002). Je třeba vzít v úvahu rovněž 40 let komunistické totality, kdy byla duchovní dimenze člověka záměrně tabuizována, a budoucím vykonavatelům pomáhajících profesí se v problematice spirituálních potřeb klientů dostalo nulového vzdělání. Bohužel pak dochází i k takovým nedorozuměním, že někomu pojem spiritualita (příp. spirituální) splývá se spiritualismem (idealistický filozofický směr, stojící v marxistickém vidění světa jakožto „nevědecký“ na opačném pólu než „vědecký“ materialismus), či ještě hůře se spiritismem. Etymologicky je výraz „spirituální“ synonymem pro české slovo „duchovní“. S objasněním obsahu takto širokého pojmu však nemůžeme být hned zcela hotovi. Jezuita Scheldrake trefně tvrdí, že spiritualita je jednou z oblastí, o níž všichni prohlašují, že rozumí jejímu významu do té doby, než ji mají definovat (Borecký, 2005). Pokusů o vymezení pojmu spiritualita nacházíme celou řadu. Výstižně se snaží spiritualitu definovat pastorální teolog Aleš Opatrný: „Spirituální hodnoty jsou obtížně sdělitelné a druhému do značné míry nepřístupné hloubky bytí a životních jistot člověka, které během života hledá a opírá se o ně. Tyto hodnoty mají tendenci přesahovat vše, co běžný lidský život obsahuje. Proto jsou mnohdy nazývány hodnotami transcendentními. Pro někoho jsou tyto hlubiny spíš „něčím“ (hlubiny duše, osud apod.), pro jiného jsou Kontakt – supplement/2008

41


místem setkání s „někým“ (s tím, koho tuší, ale neumí ho nazvat; s nejhlubším tajemstvím; s Bohem“ (Opatrný,

2006). Duchovní rozměr – uvědomělý nebo neuvědomělý – je vlastní každému člověku, netýká se pouze osob věřících v Boha nebo lidí nábožensky praktikujících, lidově řečeno těch, co „chodí do kostela“. Spiritualita a náboženství jsou ve své podstatě odlišné entity, ale mohou se v mnohém překrývat. Religionista Štampach výstižně uvádí: „Bylo by možné se ptát, jak může být někdo hledačem duchovního života a zároveň odmítat náboženství. Ano, takoví lidé jsou. Vědí, nebo aspoň tuší, že náboženství a duchovní život nepatří k sobě s takovou samozřejmostí, jak by se mohlo zdát“ (Štampach, s. 13,

2000). Obvykle se za nadřazený pojem považuje spiritualita, jež může a nemusí nabývat náboženských kontur. Spiritualita hledá věci vyšší, něco, co nás samotné přesahuje. Hledá také odpovědi

na zásadní otázky po smyslu života, utrpení, smrti, odpověď na otázku života po smrti, hledá pravdu (Irmiš, 2002). Lze ji chápat rovněž jako vztah k sobě, k druhým lidem a k životnímu prostředí, který označujeme jako horizontální dimenzi duchovního života, a vztah s transcendentnem, které někteří nazývají Bohem, tedy duchovní vertikálou (Křivohlavý, 1991;Mauk, Schmidt, 2004). Spiritualitu však nelze vnímat ani jako protiklad k tělesnému, ani jakousi fakultativní nadstavbu lidského života. Spiritualita je integrální součástí života každé osobnosti. V určitém slova smyslu můžeme o spiritualitě hovořit jako o jistém privatissimu, nejintimnějším nitru lidské osoby, do nějž se promítají a v němž se integrují a „osmyslují“ všechny dimenze lidské bytosti. „Život je opravdu duchovní už tím, že je lidský“ (Štampach, s. 32, 2000).

Obr. 1 Spiritualita jako integrální součást holistického přístupu k člověku. Zdroj: Mauk, K. L., Schmidt, N. K. Spiritual Care in Nursing Practice, Philadelphia, 2004, s. 3. Spiritualitu lze ovšem též považovat za náboženský rozměr života v širším slova smyslu, kdy náboženství nechápeme jako příslušnost k církvi či náboženské společnosti, ale jako „kulturu našeho vztahu k tomu, co je nedisponovatelné“ (H. Lübbe). Tomáš Halík píše, že „náboženská oblast v širokém a základním slova smyslu patří k životu člověka právě tak základně a přirozeně jako například oblast etická, estetická nebo erotická a podobně jako tyto oblasti může mít u konkrétních lidí různý obsah, různé zaměření a být různě kultivována nebo zanedbána, nerozvinuta“ (Halík, 2005). Odtud pak pramení ona dnes již okřídlená věta: „Člověk je nevyléčitelně

42


(Halík, 2007). Porozumění a respekt ke spiritualitě jako nedílné součásti lidského života musí proto nutně patřit k profesi pomáhajícího pracovníka ve zdravotně sociální oblasti. V oblasti pomáhajících profesí jsou dnes velmi rozšířené pojmy „potřeba“ a „uspokojování“ či „naplňování“ potřeb. To platí zejména tehdy, hovoříme-li o potřebách fyzických, ale lze to vztáhnout i na potřeby psychické a sociální (Prokop, 2007). Duchovní dimenze člověka je nejnesnadněji uchopitelná a pochopitelná. Je proto namístě

náboženský tvor“

„zaopatřil“. To však mohlo platit v dobách, a i tehdy jen z části, kdy náboženský (v tomto případě katolický) obraz světa sdílela většina populace. Podle posledního sčítání lidu z r. 2001 se v ČR hlásí k nějakému náboženskému vyznání asi 32 % populace, nejvíce jsou zastoupeni římští katolíci, k nimž se přihlásilo 27 % obyvatelstva. Nutno však podotknout, že tato čísla nic nevypovídají o počtu skutečně praktikujících věřících, jichž je přibližně 5 % (Hůle, 2005). Sčítání lidu rovněž prokázalo fakt, že mezi staršími ročníky výrazně přibývá osob, které se hlásí k nějakému konkrétnímu náboženskému vyznání. Zatímco ve věkových kategoriích do 40 let se tato čísla pohybovala mezi 19 až 26 %, u osob mezi 50 až 59 lety to bylo 41 %, u starších 60 let to bylo již více než 62 až 65 % obyvatel (ČSÚ, 2003). V současné seniorské populaci, která prošla náboženským vzděláváním ve školách a především intenzivnější náboženskou výchovou v rodinách, proto ještě víceméně platí tradičně náboženský obraz světa. Z výzkumu, který jsme v roce 2007 provedli mezi 77 zaměstnanci dvou českobudějovických a jednoho plzeňského domova pro seniory, vyplynulo, že do značné míry platí představa, že spirituální péče je zajištěna pravidelnými bohoslužbami a pravidelnými či nepravidelnými návštěvami duchovních u klientů, kteří o tuto službu mají zájem. Z podrobných rozhovorů s 15 klienty těchto zařízení vyplynulo, že současní senioři až na výjimky tento postoj rovněž sdílejí a od duchovních očekávají především vykonávání náboženských obřadů a rituálů (vysluhování svátostí). Oslovení duchovní 3 největších křesťanských církví v ČR (římskokatolické, českobratrské evangelické a československé husitské) rovněž naznačili, že současné pojetí spirituální péče v domovech pro seniory je většinou založeno na konání pravidelných bohoslužeb a návštěvách „svých“ věřících. Nyní však již nastává doba, kdy do seniorského věku přichází generace, v níž převládají jedinci nábožensky neukotvení. I ti však mají své spirituální potřeby, touhu po naplnění a sebepřekročení, hledání smyslu a vlastní integrity. Tradiční duchovní a jejich služba je jim však často vzdálená a nepochopitelná, a tudíž o ni nemají zájem. Proto se pod vlivem zkušeností západního světa začíná pomalu i v českém prostředí utvářet zcela nový směr spirituální péče – „nemocniční kaplanství“. Tento fenoKontakt – supplement/2008


otázka, zdali i v kontextu lidské spirituality je výstižné hovořit o „potřebě“, když nikdy, alespoň ne na tomto světě, nemůže dojít k jejímu totálnímu naplnění. V zahraniční literatuře se s termínem „spirituální potřeba“ („spiritual need“) běžně setkáváme, a tento výraz zdomácněl i u nás. Třebaže si jsme vědomi nepřesnosti a jisté nepatřičnosti termínu „spirituální potřeba“, domníváme se, že je přesto vhodné používat jej z toho důvodu, aby nebyla péče o duchovní dimenzi člověka zanedbávána. V předchozích řádcích jsme se v obecné rovině zamýšleli nad fenoménem lidské spirituality a dotkli jsem se pojmu „spirituální potřeby“. Pokusme se nyní výše řečené vztáhnout na specifickou skupinu seniorů, klientů domovů pro seniory. Jakkoli všichni lidé, zdraví i nemocní, mladí i senioři, mají své biologické, psychické, sociální a spirituální potřeby, je zřejmé, že v různých životních situacích jsou jednotlivé potřeby akcentovány s různou intenzitou. V období stáří, těžké nevyléčitelné nemoci, v umírání, ale i v době životních krizí vystupují spirituální potřeby do popředí (Vaníčková, 2002). Spirituální potřeby jistě nejsou jen záležitostí závěru života, nicméně právě v této době, kdy se před člověkem vynořují existenciální otázky a bilancování, se jejich význam rapidně stupňuje. Proto je nezbytné, aby zejména pracovníci pomáhajících profesí, kteří pečují o nemocné a seniory, měli tyto potřeby zvláště na zřeteli a věnovali jim zvýšenou pozornost. Nelze samozřejmě předpokládat, že se všichni lékaři, sestry a sociální pracovníci (třebaže jejich role může být i v oblasti lidské spirituality zásadní) stanou „specialisty“ na duchovní potřeby (Šimek, 2006). Je proto nezbytné, aby se součástí profesionálních týmů ve zdravotně sociální sféře stali i pracovníci spirituální péče. Zde vyvstává otázka, kdo by takovýmto pracovníkem měl být a co by mělo být jeho specifickým posláním. Podobně jako pojem spirituální často zjednodušeně ztotožňujeme s pojmem náboženský, tak i za výrazem „pracovník spirituální péče“ si představíme namnoze kněze, pastora, rabína, jedním slovem, duchovního. V myslích mnoha lidí je služba duchovního nemocným a starým lidem spjata výlučně s romantickou představou kněze kráčejícího za zvuku ministrantova zvonku s „nejsvětější svátostí“ pod pláštěm zasněženou krajinou k chalupě umírajícího, aby jej

43


mén se prozatím, a dlužno poznamenat, že velmi pozvolna, rodí v prostředí zdravotní péče. Domníváme se však, že by se mohl a měl stát inspirací i pro směr, kterým by se mohla ubírat spirituální péče i v sociální a zdravotně sociální oblasti. Na rozdíl od obvyklého chápaní „kaplana“ jako kněze je tímto termínem v západních zemích označován člověk, ať muž nebo žena, který má příslušné vysokoškolské vzdělání a pověření od církve, jejímž je členem, k výkonu pastorační péče v nemocnicích. Standardy pro zdravotní kaplanskou službu v Evropě definují nemocniční kaplanství jako „službu s ohledem na existenciální, duchovní a náboženské potřeby těch, kdo trpí, a těch, kdo o ně pečují, která přivádí ke zdrojům osobním i kulturním, ke zdrojům víry i ke zdrojům společenství. Nemocniční kaplan má za všech okolností bránit důstojnost každé lidské bytosti, dbát na „ošetřování“ spirituálních potřeb klientů různých náboženských vyznání a kultur a chránit je před duchovním nátlakem (např. sekt) či proselytismem (přetahováním klientů mezi církvemi nebo náboženstvími)“ (Opatrná, 2006).

Spirituální (kaplanská) služba je tedy v západoevropském a severoamerickém kulturním okruhu chápána značně obsáhleji a komplexněji. V těchto zemích je „nemocniční kaplan“ osoba pověřená církví (církvemi), ale nemusí to být nutně profesionální duchovní, která nedochází do zdravotnického zařízení, ale působí v něm jako součást personálu, podobně jako psycholog či sociální pracovník. Jeho služba není určena „věřícím“ klientům, ale všem, jimž spirituální rozměr života není lhostejný a mají o takovouto službu zájem. V USA a v zemích západní Evropy je tedy služba „kaplanů“ integrální součástí ošetřovatelské péče. V České republice jsme v tomto směru teprve na počátku cesty, ale první vlaštovky na nebi českého zdravotnického systému je možno zahlédnout již dnes. Některá zdravotnická zařízení mají osoby pověřené koordinováním psychosociální a spirituální péče, např. FN Motol (Kalvínská, 2006), Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích zaměstnává na plný úvazek nemocničního kaplana (Ruml, 2006) a některé teologické fakulty, např. Husitská teologická fakulta UK, systematicky připravují odborníky pro práci v oblasti péče o spirituální potřeby nemocných (Mašát, 2006). Takto vzdělaný odborník nemusí být ovšem duchovním v tradičním slova smyslu. Díky mezinárodním akreditačním standar44


dům pro nemocnice se tak začíná v Českém prostředí prosazovat nové pojetí spirituální péče, která není ryze konfesně pojata a není doménou duchovních. Ekumenická rada církví (ERC) i Česká biskupská konference (ČBK) začaly na tento trend reagovat a systematičtěji se touto problematikou zaobírat. ČBK ustanovila v říjnu 2005 Komisi pro duchovní péči ve zdravotnických zařízeních. Následovala tak ERC, která se touto problematikou začala zaobírat již o něco dříve. Je to průlomová záležitost jak pro zdravotnická zařízení, která se doposud s touto službou nesetkala, tak i pro samotné církve, které jsou tímto „nuceny“ přehodnotit tradiční kategorie pastorace (pastorace i pro tzv. „nevěřící“, laik (i žena!) kaplanem apod.). V neposlední řadě je zavádění nově pojímané spirituální péče výzvou i pro zařízení poskytující sociální služby seniorům, jako jsou právě domovy pro seniory. S příchodem výše zmíněných demografických proměn české společnosti, kdy do seniorského věku přichází generace s diametrálně odlišným vztahem k náboženství, nabývá tato výzva na intenzitě. Kladou-li si domovy pro seniory za cíl podporu při naplňování potřeb seniorů, měly by si být i této skutečnosti vědomy. LITERATURA BORECKÝ, A.: Psychoterapie a katolická spiritualita – Nástin souvislostí a analogií terapeutických a spirituálních přístupů. Diplomová práce, FF UK 2005. Český statistický úřad. Skladba obyvatelstva podle náboženského vyznání, pohlaví a podle věku, 2003, http:// www.czso.cz HALÍK, T.: O tom našem bezboženství. 2005, dostupné z: http://www.halik.cz HALÍK, T.: Prolínání světů – Ze života světových náboženství. Lidové noviny, Praha, 2007. HŮLE, D.: Analýza: Víra deklarovaná x realizovaná, 2005, http://www.demografie.info IRMIŠ, F.: Spiritualita a zdraví (1), 2002, dostupné z: http://www.regenerace.net KALVÍNSKÁ, E.: Zkušenost s rozšiřováním spirituální péče ve FN Motol aneb proč je důležité poskytovat spirituální péči nemocným a umírajícím v nemocnicích? Diagnóza v ošetřovatelství. 2006, roč. 2, č. 28, s. 111–112. KAŠPARŮ, M. Základy pastorální psychiatrie pro zpovědníky. Cesta, Brno 2002. KŘIVOHLAVÝ, J. Křesťanská péče o nemocné. Praha: Advent, 1991. MAŠÁT, V. Spirituální potřeby nemocného. Diagnóza v ošetřovatelství. 2006, roč. 2, č. 28, s. 103–104. MAUK, K. L., SCHMIDT, N. K. Spiritual Care in Nursing Praktice. Lippincot Williams and Wilkins, Philadelphia 2004. OPATRNÁ, M. Proč spirituální péče v českém zdravot-

Diagnóza v ošetřovatelství. 2006, roč. 2, č. 28, s. 135. ŠIMEK, J. Péče o spirituální potřeby nemocných. Diagnóza v ošetřovatelství. 2006, roč. 2, č. 28, s. 102. ŠTAMPACH, I. O. A nahoře nic – O možnostech postmoderního člověka žít duchovně, Portál, Praha 2000. VANÍČKOVÁ, K. Spirituální potřeby seniorské populace v ČR. 2002, http://www.hospice.cz

Ondřej Doskočil a Markéta Uxová [email protected]



nickém systému? Diagnóza v ošetřovatelství. 2006, roč. 2, č. 28, s. 105–108 OPATRNÝ, A. Péče o existenciální spirituální potřeby pacienta. 2006, http://www.pastorace.cz PROKOP, J. M. Spiritualita v nemocničním prostředí. 2007, http://www.paliativnimedicina.cz RUML, P. Kaplan členem zdravotnického týmu v ÚVN.

45


SPECIFIKA POSTAVENÍ PŘÍSLUŠNÍKŮ GENERACE 50PLUS NA TRHU PRÁCE Nina Mocová

X: 1 – , 2008 ISSN 1212-4117

Ledax o. p. s./ Employment Service, a. s. Souhrn Tento příspěvek se zabývá některými změnami na trhu práce a charakteru zaměstnávání Generace 50plus, které mají významný dopad na nabídku a poptávku po práci. Příspěvek hovoří o změnách spojených se stárnutím populace na trhu práce. Klíčová slova: Generace 50plus – zaměstnávání – knowledge workers – znalostní společnost – celoživotní vzdělávání – evropská strategie zaměstnanosti ÚVOD

Problematika Generace 50plus se dnes se všemi svými aspekty a důsledky dostává do popředí zájmů nejen teoretických odborníků v sociální oblasti, ale i do praktické činnosti různých pracovních odvětví. Důvodem zaměstnávání Generace 50plus je bezesporu spojeno s celkovým stárnutím populace, kde růst podílu starých a poklesu mladých lidí vede k nutnosti prodloužení pracovního věku. Tato změna charakteru pracovního procesu práce je spojena se specifiky a limity, o kterých se lze dočíst v rámci tohoto příspěvku. Evropská strategie zaměstnanosti Podpora aktivního stárnutí, tzn. prodlužování odchodu zaměstnanců do důchodu, se odrazila ve dvou cílech, které si vytyčila Evropská unie (dále jen EU) již v roce 1997. První z nich je dosažení 50% míry nezaměstnanosti u osob věkové skupiny 55-64 let. Druhým ambiciózním cílem je prodloužení věku průměrného odchodu do důchodu do roku 2010, a to v průměru o pět let. Zajištění koordinace politik zaměstnanosti v celé EU pomohlo zatím od roku 1997 zvýšit zaměstnanost v EU ze 60,7 % na 64,3 % a snížit dlouhodobou nezaměstnanost z 5 % na 3,6 %¹. Průměrná délka života ve všech státech EU má však i nadále vzrůstající tendenci. Tito lidé mají možnost prodloužení aktivního působení na trhu práce. Na druhé straně jim však současné možnosti neumožňují využít jejich celý pracovní potenciál. 46


V souladu s Evropskou strategií zaměstnanosti se členské státy nadále snaží o rozvinutí akčních plánů zaměstnanosti, které by ve svém efektu posunuly odchod starší generace z pracovního procesu do důchodu. K nejúčinnějším nástrojům dozajista patří především znevýhodnění finančních podmínek pro předčasný odchod do důchodu a v neposlední řadě a především zvýšení atraktivnosti práce pro starší generaci. Česká republika má zatím daleko k plnění této směrnice. Mezi hlavní příčiny patří předčasné odchody do důchodu, které v roce 2001 využilo přes 58 % osob (Havrda, 2002). Tehdejší vláda bojovala s nezaměstnaností prostřednictvím předčasných odchodů do penze. Z hlediska středního a dlouhého období se ale jednalo o neudržitelnou politiku, která i pro dnešní dobu vytvořila jakýsi škodlivý sociální vzor a v současné době se též velmi špatně odbourává, a to nejen v myslích občanů. Specifika Generace 50plus na trhu práce V současné době se Generace 50plus vyskytuje na trhu práce především ve skupině dlouhodobě nezaměstnaných, tj. nad 6 měsíců v evidenci úřadů práce. Období od 50 do 60 let s ohledněním ztráty zaměstnání a neúspěchu lze charakterizovat jako období bilancování či věk rezignace. Je nutné říci, že většina těchto lidí měla za celý svůj život jedno zaměstnání a většinu svého aktivního pracovního života prožila v organizovaném hospodářství socialistického režimu. Tato kvali-

Znalostní společnost Jakým způsobem bojovat a jak se postavit proti zažitým stereotypům v rámci zaměstnávání Generace 50plus je otázka, kde správnou odpovědí je především postupná změna charakteru pracovního procesu jako takového. Práce nesmí být více jednolitá a jednosměrná. Zaměstnavatelé musí mít zájem o neustálé vzdělávání svých zaměstnanců, kde cílem je zvyšování a rozšiřování jejich kvalifikace. Proměnou by měl projít i charakter zaměstnání resp. charakter pracovních smluv a pracovních poměrů. Pracovní smlouvy Generace 50plus by měly být spíše krátkodobé, spojené s částečnými pracovními úvazky. Běžné by mělo být i tzv. sdílení pracovních míst na základě speciálních pracovních smluv. Takovéto vytváření nových forem zaměstnání udrží starší osoby v pracovní aktivitě. Rychle rostoucí skupinou pracovníků by se měli stát tzv. knowledge workers², jinými slovy zaměstnanci, jejichž práce vyžaduje pokročilé formální vzdělání. „Knowledge worker“ je pracovník, který vlastní výrobní prostředek, jímž je vzdělaní resp. kvalifikace vyžadující značné formální přípravy. Znalost je výrobním faktorem. „Knowledge workers“ nejsou zaměstnanci

v pravém slova smyslu, ale profesionálové, kteří sebe sami reflektují též jako profesionály. Společnost, ve které znalosti jsou rozhodující, je o seniorech a juniorech, ne o vedoucích a podřízených. V takové společnosti dochází ke změně forem řízení a komunikace uvnitř firem². ZÁVĚR

Tendence, se kterými se lze setkávat dnes, a to nejen u zaměstnávání Generace 50plus, ukazují spíše na nízkou nominální flexibilitu práce, která spočívá v neochotě přijmout méně placené místo, dojíždět do zaměstnání, přijmout netradiční formy pracovní činnosti a netradiční uspořádání pracovní doby. Základní kroky vedoucí k nastavení znalostní společnosti na vědomostech vedoucí k stejné práci a ohodnocení všech skupin na trhu práce je potřeba zdolávat postupně za pomoci aktivní politiky zaměstnanosti, kde důležitým faktorem je celoživotní vzdělávání (rekvalifikace), které pomáhá jednokariérním uchazečům o práci rozvinout své možnosti a potenciál na trhu práce, ale též změnou podmínek vedoucí k vyšší flexibilitě pracovní doby a uvědomění si limitů zaměstnávání Generace 50plus.


fikace, která dnešním důchodcům vydržela po celý pracovní život, je však minulostí. Návykové stereotypy projevující se především v neprožité zkušenosti s jiným druhem práce a v myšlenkové strnulosti vedou v mnohých případech k defenzivnímu chování a hledání viny ztráty zaměstnání nikoliv ve svých schopnostech, nýbrž ve společnosti samotné. Ona neochota učit se novým věcem vychází právě z tohoto úzkoprsého vidění pracovních příležitostí. Učení je většinou bráno jako něco navíc, co už Generace 50plus nemá zapotřebí. Na druhé straně naráží Generace 50plus na zaměstnavatele, kteří od nich požadují maximální výkon, což je též z pohledu klesající fyzické aktivity a zdravotních problémů nemožné. Zaměstnavatelé se také potýkají s problémem, který je spojen s neochotou vzít práci méně kvalifikovanou. U Generace 50plus naráží především na rigidní postoj spojený s udržením vlastní prestiže nejen u sebe samého, ale především v očích společnosti.

LITERATURA HAVRDA, M: Evropská strategie zaměstnanosti a vybrané trendy v ČR. Institut pro evropskou politiku, [online]. [cit. 2007-10-24], dostupné z: http://www.europeum.org/ doc/arch_eur/EPF_zamestnanos t.pdf, Praha, 2002. Dostupné z: http://ec.europa.eu// Dostupné z: http.//www.agris.cz// Dostupné z: http://www.europeum.org//

Vysvětlivky: 1.

2.

3.

Další informace lze získat: Evropská strategie zaměstnanosti -(http://ec.europa.eu/employment_social/ employment_strategy/index_en.htm) a historie ESZ (http://ec.europa.eu/employment_social/ employment_strategy/develop_en.htm), 24.10. 2007. Pojem vznikl v 60. letech na univerzitě v Princentownu zásluhou profesorů F. Machlupa a P. Druckera. In: Kadeřábková, B.: Některé změny na trhu práce v podmínkách globalizace a transformace. Česká zemědělská univerzita, (http://www.agris.cz/ etc/ textforwarder.php?iType=2&iId=139250, 24.10.2007), Praha. V tomto příspěvku byly použity strategické dokumenty Evropské unie týkající se politiky zaměstnanosti zveřejněné na oficiálních webových stránkách. Dále internetové studie zveřejněné v rámci uznávaných institutů. S informacemi bylo pracováno v období září- říjen 2007. (pozn. autorky)

Nina Mocová [email protected] Kontakt – supplement/2008

47


PROBLÉMY SOUČASNÉHO SVĚTA SENIOŘI – PROBLÉMY A PERSPEKTIVA

X: 1 – , 2008 ISSN 1212–4117

Vladimír Vurm1, Zdeněk Velikovský2 1Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra veřejného a sociálního zdravotnictví 2Krajská hygienická stanice v Českých Budějovicích, ředitel

Souhrn Problémem současného světa, který se také výrazně dotýká generace 50 plus, je jednak přejídání na jedné straně a hlad na straně druhé. Dalším problémem je stále narůstání koncentrace lidí ve velkých městech a „odlidšťování“ vzájemných kontaktů včetně nárůstu jednočlenných domácností. Klíčová slova: obezita – hlad – urbanizace – osamělost

V současném světě, který má mnoho problémů, vyvstávají dva, o kterých se podle mého názoru málo mluví, ale které se poměrně výrazně globálně dotýkají také seniorů. Prvním problémem je faktor, který se nazývá „hrozba obezity a hladu“. Za posledních pět let stoupl ve světě počet obézních lidí o 100 milionů na cca 300 milionů. V Evropě trpí obezitou téměř 25 % obyvatel. Česká republika se v počtu obézních propracovala na přední místo v celé Evropě. Podle doc. Kukala je u nás 31 % obyvatel obézních. Když přičteme k obezitě ještě nadváhu, dostaneme se k číslu 68 % u žen a 72 % u mužů. Z těchto čísel se pak téměř 70 % týká generace 50 plus. Nechci zde hovořit o všeobecně známých zdravotních rizicích, zejména pro vyšší věk. Naopak proti tomuto extrému „přesycenosti“ zdroji potravin stojí druhá hrozba – hlad. Podle statistik WHO trpí 800 milionů lidí hlady a například v roce 2000 zemřelo na podvýživu více než 4 miliony lidí, převážně dětí a starších lidí. Těžko se proto ve světě nachází prostor pro odpovídající výživu seniorů. Dalším „problémem“, opět globálním, který se dotýká výrazně oblasti našeho zájmu, je problém života seniorů ve velkých městech. Před 100 lety byl největším městem na světě Londýn, žilo v něm 6 milionů obyvatel. Dnes 48


je největším městem Tokio se svými 34 miliony obyvatel. Města jako taková zaujímají na zemi sice jen 2 % zemského povrchu, ale vyčerpávají planetu svojí spotřebou energií. V těchto obrovských městských džunglích stárne obyvatelstvo, ale projekty rozvoje měst s tím moc nepočítají. Senioři, nemají-li dost finančních prostředků, často končí v bídě na ulicích. I u nás často uhoří nebo jsou nalézáni řadu dní po smrti ve svých bytech ve větších městech právě senioři. Řešením by měly být projekty tzv. EKOMĚST, které by měly řešit problém jak poškozování planety, tak také řešit život seniorů v těchto aglomeracích. Vím, že řešení nadneseného problému je velmi složité a náročné. Je však nutné i na tuto problematiku, tj. život ve velkém městě, myslet při projednávání otázek týkajících se generace 50 plus. Je jistě možné argumentovat, že v Čechách nebude problém velkých měst takový jako ve velkých zemích. Ale i u nás je rozdílný život ve městě s více obyvateli od života na venkově. Starší člověk je více ve městě osamělý. Je s ním jednáno velice neosobně, velké koncerny např. EON, pojišťovny, jednají ze svých neosobních center přes automaticky hovořící „úředníky“. Starší lidé se v tom těžko orientují a těžko vyřizují své požadavky. Autor Jiří Vavroň poukazuje na skutečnost,

u žen. Ovdovělých žen u nás žije téměř půl milionu. Také rozpady manželství, kdy u nás končí rozvodem každé druhé manželství, má hluboký dopad do společného života stárnoucí dvojice. Za posledních deset let zestárlo české obyvatelstvo o tři roky.

Graf č. 1

Nárůst obyvatel nad 65 let

70 % 60 % 50 % 40 % 30 % 20 % 10 % 0 %


že stále více starších lidí žije osaměle. Za posledních 30 let se počet jednočlenných domácností prakticky zdvojnásobil. Podle odhadu Českého statistického úřadu bude podíl jednočlenných domácností růst dál až na hranici 35 %. Je to i prodlužováním věku, zejména

65 % let 26-64 54 % let 26-64

30 nad%65 let 14 nad%65 let

r. 2005

r. 2045

r. 2006

Zrychlení procesu demografického stárnutí se stalo varujícím znakem provázejícím počátek 21. století. Především populačně silné ročníky narozené ve 40. a 50. letech minulého století se začínají čím dál více posouvat do kategorie „oldies old“ čili osob v nejvyšších věkových skupinách. Demografické výhledy jsou sice pozitivní z hlediska dosažení vyššího věku, z ekonomického pohledu jsou ale varující. V roce 2005 žilo v Česku 65 procent obyvatel ve věku 26 až 64 let, v roce 2045 to bude už jen 54 procenta. Sníží se i podíl dětí a mladistvých, naopak posílí starší ročníky. Lidí nad 65 let bude v roce 2045 skoro 30 procent (nyní 14 %), obyvatel nad 85 let téměř pět procent (nyní

1 nad% 85 let r. 2045

r. 2006

5 nad% 85 let

r. 2045

jedno procento). Experti zdůrazňují, že stárnutí populace není nutné brát jako hrozbu, je ale nutné se na tyto změny připravit. Jedním z kroků musí být nejen reforma důchodových a zdravotnických systémů, ale počítat hlavně s tím, že dosti značnou součástí celého života společnosti budou senioři a že jejich každodenní život má svá specifika, která je potřebné respektovat. LITERATURA ANDRLE, A.: Změny ve složení rodin a domácností 1961-2001 a očekávané důsledky. Veřejná správa, Týdeník vlády ČR, Praha 2003, no 15. http://www.novinky.cz/domaci/samotaru-je-u-nas-stalevice--uz-1-3-milionu-lidi-zijeosamela_100960_48p47.html http://www.obezita.cz/obezita/v-cr-a-ve-svete

Vladimír Vurm a Zdeněk Velikovský [email protected], [email protected] Kontakt – supplement/2008

49


SPOLUPRÁCE RODINNÝCH PŘÍSLUŠNÍKŮ SE ZDRAVOTNICKÝM PERSONÁLEM V PÉČI O SENIORY V DOMOVECH SENIORŮ X: 1– , 2008 ISSN 1212–4117

Iveta Sladká, Alena Machová

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra ošetřovatelství

Souhrn V tomto článku se zabýváme problematikou spolupráce rodinných příslušníků se zdravotnickým personálem v DS. Tato problematika je v současné době velice aktuální, neboť seniorů stále přibývá. Klíčová slova: spolupráce – rodina – senior – domovy pro seniory

ÚVOD

Stáří je nevyhnutelnou součástí života každého živého tvora. Je to konečná časová etapa života, ve které dochází k mnoha změnám, se kterými se člověk musí vyrovnat. Mění se vzhled, člověku přibývají vrásky, vlasy šedivějí a řídnou, dochází k úbytku svalové síly, k poruchám paměti. Ke změnám dochází i ve sféře psychické a sociální. Starý člověk je citově labilnější, mění se i jeho osobnost. Charakteristické rysy osobnosti získávají na intenzitě. Síla vztahů k blízkým lidem se ve stáří většinou nijak nemění a význam rodiny s věkem naopak znovu stoupá. V širší rodině zastává starý člověk obvykle i nadále důležitou roli rodiče, prarodiče, popřípadě prababičky a pradědečka. Stejně tak jako má starý člověk nezastupitelnou roli v rodině, hraje i rodina nezastupitelnou roli v životě i v péči o starého člověka. Dříve bylo běžné, že se děti staraly o své staré rodiče, v současnosti se spíše preferuje soběstačnost, nezávislost a ekonomický zisk. Pro mnoho rodin je v dnešní době jednodušší zajistit svým stárnoucím členům odbornou péči, než svůj život přizpůsobit jejich potřebám. Opustit svůj dům, svůj byt znamená pro staré lidi rozloučit se s minulostí, se vším, co dosud tvořilo jejich život. Vstup do zařízení

50


sociální péče je vážnou situací. Zaměstnanci těchto zařízení, ale i rodina si pak musí uvědomit, že tato změna je pro starého člověka psychicky náročná, a musí mu velmi pozorně pomáhat při překonávání tohoto těžkého období. Cílem práce bylo zjistit, zda se rodinní příslušníci snaží zapojit do ošetřovatelské péče o seniora a zda spolupracují se zdravotnickým personálem. K těmto cílům byly stanoveny dvě hypotézy. Rodinní příslušníci se aktivně zapojují do ošetřovatelské péče o seniora v DS (H1) a (H2) rodinní příslušníci spolupracují se zdravotnickým personálem v ošetřovatelské péči o seniora v DS. Metodika Ke zpracování praktické části práce byl použit kvantitativní výzkum. Jako technika sběru dat byla použita metoda dotazování. Výzkumný soubor tvořili náhodně vybraní senioři a zdravotnický personál z DS Máj a DS ÚSP Hvízdal v Českých Budějovicích, DS Mistra Křišťana v Prachaticích a z DS na Hluboké nad Vltavou. Bylo rozdáno 80 dotazníků klientům DS a 100 dotazníků pro zdravotnický personál DS. Dotazníky byly anonymní a obsahovaly 17 otázek pro seniory a 13 otázek pro zdravotnický personál.


VÝSLEDKY

Graf č. 1 Zájem rodiny o seniora 75,0

80,0

65,5

70,0

60,0

50,0

40,0

30,0

21,8 16,7 12,7

20,0 8,3 10,0

0,0

1 Ano

2

Výsledky sester i seniorů se shodují, jsou mezi nimi jen nepatrné rozdíly; 75 % sester odpovědělo, že se u nich rodina seniora informuje na jeho pobyt v DS, 16,7 % sester odpovědělo, že se rodina neinformuje a 12,7 % jich odpovědělo, že se rodina na seniora informuje jen někdy. Na tuto otázku odpovídalo 55 seniorů, jež navště-

Ne

3

vuje rodina. Z jejich odpovědí vyplývá, že se jejich rodina ve většině případů na ně informuje – 65,5 % odpovědí. Podle 21,8 % odpovědí seniorů se rodina neinformuje a 12,7 % seniorů neví, zda se na ně jejich rodina informuje u zdravotnického personálu.

Graf č. 2 Zapojení rodiny do ošetřovatelské péče o klienta 67,3%

70,0%

60,0%

50,0% 40,3% 40,0%

32,7%

33,3%

Klienti

26,4%

30,0%

Sestry

20,0%

10,0%

0,0%

Ano

Ne

Někdy


51


Dle sester se 40,3 % rodin zapojuje do ošetřovatelské péče o seniora, 26,4 % rodin se nezapojuje a v 33,3 % se rodina do péče o seniora zapojuje jen někdy. Z 67,3 % odpovědí seniorů

vyplývá, že se podle nich rodina do péče o ně zapojuje více. Podle 32,7 % odpovědí seniorů se rodina do péče o ně nezapojuje.

Graf č. 3 Oblasti zapojení rodiny

60,0%

55,6%

47,9%

50,0%

38,9% 40,0%

30,1% Klienti Sestry

30,0%

20,0%

15,2%

6,8%

10,0% 4,1%

1,4% 0,0%

0,0%

0,0% hygiena

stravování

vylučování

Z grafu vyplývá, že se klienti i sestry shodli v odpovědích. Dle 55 klientů se rodina nejčastěji zapojuje do ošetřovatelské péče v oblasti aktivizace, celkem je to 35 (48 %) odpovědí, 53 sester k této možnosti napsalo 40 (56 %) odpovědí. Dále pak rodina často pomáhá také při stravování, u klientů je to 27 (30 %) odpovědí a u sester

52


aktivita/pohyb

jiné …..

je to 28 (39 %) odpovědí, v oblasti hygieny klienti uvedli 11 (15 %) odpovědí a sestry uvedly 3 (4 %) odpovědi, v oblasti vylučování klienti uvedli 5 (7 %) odpovědí a sestry zde uvedly 1 (1 %) odpověď.


Graf č. 4 Členové rodiny zapojující se do ošetřovatelské péče

39,5% 40,0% 36,2% 35,0% 31,9%

30,0%

25,0%

23,4%

22,7% 19,7%

Klienti

20,0%

Sestry 13,6%

15,0%

10,0% 6,4% 4,5% 5,0%

2,1% 0,0%

0,0%

0,0% manžel

manželka

dcera

Dle sester se nejčastěji do ošetřovatelské péče z rodiny zapojuje dcera – 39,5 % odpovědí, klienti napsali nejvíce odpovědí také u zapojení dcery – 36,2 % odpovědí, dále se nejčastěji do péče zapojuje syn, sestry u této možnosti napsaly 22,7 % a klienti u této možnosti uvedli 31,9 % odpovědí. Manžel se podle 13,6 % odpovědí sester zapojuje méně a podle klientů vůbec. Manželka se podle sester zapojuje v 19,7 % a dle klientů v 6,4 %. Podle 23,4 % odpovědí klientů se dále pak zapojují vnoučata a sourozenci klientů. ZÁVĚR

Cílem práce bylo zjistit, zda se rodinní příslušníci zapojují do péče o seniory v DS a zda spolupracují se zdravotnickým personálem v péči o eniora v DS. Cíle práce byly splněny. Prostřednictvím dotazníků byla zjišťována spolupráce rodinných příslušníků se zdravotnickým personálem a oblasti, ve kterých rodina spolupracuje. Výsledky výzkumu potvrzují hypotézu H1: Rodinní příslušníci se aktivně zapojují do ošetřovatelské péče o seniora v 67,3 % dle seniorů

syn

snacha

jiné …..

a podle zdravotnického personálu se rodina aktivně zapojuje v 73,6 %. Potvrzena byla i hypotéza H2: Rodinní příslušníci spolupracují se zdravotnickým personálem v 75,7 % podle výpovědí seniorů. Stále nám ale zbývá, dle výsledků získaných od seniorů, 1/3 rodinných příslušníků, kteří se do ošetřování seniora v DS nezapojují. Proto bychom chtěli rodinné příslušníky i zdravotnický personál seznámit s výsledky výzkumu a upozornit tak na význam návštěv rodiny. Také bychom chtěli vyzdvihnout potřebu spolupráce rodinných příslušníků se zdravotnickým personálem v péči o klienta, která se tím stává kvalitnější a plnohodnotnější. Zároveň bychom chtěli apelovat i na zdravotnický personál a povzbudit ho k aktivnímu vyhledávání spolupráce s rodinou. LITERATURA GILLERNOVÁ, I., BURIÁNEK, J.: Základy psychologie, sociologie. Praha: Fortuna, 2001. HOLEKSOVÁ, T.: Ležící nemocný člověk v domácím prostředí. Praha: Grada Publishing, 2002. KALVACH, Z. a kol.: Úvod do gerontologie a geriatrie. 1. díl, Gerontologie obecná a aplikovaná., Praha: Karolinum, 1997. Kontakt – supplement/2008

53


KALVACH, Z., ONDERKOVÁ, A.: Stáří – Pojetí geriatrického pacienta a jeho problémů v ošetřovatelské praxi. Praha: Galén, 2006. PICHAUD, C., THAREAUOVÁ, I.: Soužití se staršími lidmi. Praktické informace pro ty, kdo doma pečují o staré

lidi, i pro sociální a zdravotnické pracovníky. Praha: Portál, 1998. Přel. z: Vivre avec les personnes agées. STUART - HAMILTON, I.: Psychologie stárnutí. Praha: Portál, 1999.

Iveta Sladká a Alena Machová [email protected]


X: 1–, 2008 ISSN 1212–4117

Petra Zimmelová, Eva Novotná Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra klinických oborů

Souhrn Otázky násilí na seniorech jsou středem pozornosti mnoha vyspělých zemí. Staří lidé patří mezi jedny z nejrizikovějších populačních skupin. Je tomu proto, že obecně obyvatelstvo stárne. Staří lidé jsou v mnoha ohledech ohrožení a znevýhodnění oproti mladším spoluobčanům. Významnou oblastí zvýšené ohroženosti je osobní bezpečnost. Senioři jsou ohroženi jak neúmyslnými nehodami a úrazy (např. v dopravě či při pádech), tak úmyslnou násilnou a jinou trestnou činností. Výsledky výzkumu ukazují na fakt, že staří lidé sice nejsou nejčastějšími oběťmi trestných činů, ale jejich procento četnosti se rok od roku zvyšuje. Tyto informace vyplývají z výsledků řízeného rozhovoru a z výsledků sekundární analýzy dat.


KRIMINALITA PÁCHANÁ NA SENIORECH

Klíčová slova: kriminalita – senior – oběť– prevence

ÚVOD

Otázky násilí na seniorech jsou středem pozornosti mnoha vyspělých zemí. Staří lidé patří mezi jedny z nejrizikovějších populačních skupin. Je tomu proto, že obecně obyvatelstvo stárne. Staří lidé jsou v mnoha ohledech ohrožení a znevýhodnění oproti mladším spoluobčanům. Významnou oblastí zvýšené ohroženosti je osobní bezpečnost. Senioři jsou ohroženi jak neúmyslnými nehodami a úrazy (např. v dopravě či při pádech), tak úmyslnou násilnou a jinou trestnou činností. Staří lidé, zvláště ve špatném zdravotním a funkčním stavu, jsou relativně snadnou obětí trestné činnosti, a to úměrně své osamělosti a společenské nevšímavosti. Motivem může být majetkový prospěch (vzbuzovaný např. pověstmi o bohatých starcích shromažďujících majetek v domácích skrýších) či pouhá agresivita anomálních či deviantních pachatelů. METODIKA • •

Sekundární analýza dat. Standardizovaný rozhovor.

Výzkumu se zúčastnilo 30 seniorů ochotných odpovědět na předem připravené otázky týkající se trestné činnosti páchané na seniorech. Sekundární analýza dat byla provedena na základě statistiky (Kriminalita na osobách ve věku 60 let a více) získané od Policie České republiky. Statistiky, zabývající se problematikou trestné činnosti páchané na seniorech, se začaly vypracovávat až od roku 2005, proto nebylo možné srovnání s dalšími roky. VÝSLEDKY

Následující tabulky ukazují četnost různých trestných činů páchaných na osobách starších 60 let v Jihočeském kraji jako celku a v jeho velkých městech. Pro přehlednost jsou tabulky rozděleny podle objektu napadení. Výsledky výzkumu ukazují na fakt, že staří lidé sice nejsou nejčastějšími oběťmi trestných činů, ale jejich procento četnosti se rok od roku zvyšuje. Tyto informace vyplývají z výsledků řízeného rozhovoru a z výsledků sekundární analýzy dat. V průběhu řízeného rozhovoru mi 60 % dotazovaných odpovědělo, že staří lidé se nestávají oběťmi trestných činů více než ostatní věkové skupiny. Zbývajících 40 % respondentů si myslí, že staří lidé jsou nejčastějšími oběťmi trestných činů.


55


Tab. 1 – Kriminalita na osobách ve věku 60 let a více – objekt napadení muž Trestné činy Loupež Úmyslné ublížení na zdraví Nebezpečné vyhrožování Vydírání

JČ* 9 21 11 1

CB* 5 6 1 0

CK* 2 3 2 0

JH* 1 3 4 1

PE* 0 2 0 0

PI* 1 0 2 0

PT* 0 0 0 0

ST* 0 4 2 0

TA* 0 3 0 0

Týrání osoby žijící ve společném obydlí Krádeže – kapesní Krádeže – jiné na osobách Ostatní trestná činnost Celkem

1 17 6 1 67

0 10 5 1 28

0 1 0 0 8

0 1 0 0 10

0 1 0 0 3

0 0 0 0 3

0 3 0 0 3

0 1 0 0 7

1 0 1 0 5

Tab. 2 – Kriminalita na osobách ve věku 60 let a více – objekt napadení žena Trestné činy Loupež Úmyslné ublížení na zdraví Nebezpečné vyhrožování Vydírání

JČ* 13 11 20 4

CB* 4 1 3 1

CK* 1 1 0 0

JH* 2 3 1 1

PE* 1 0 0 0

PI* 1 1 5 1

PT* 3 2 0 0

ST* 0 1 4 0

TA* 1 2 7 1

Omezování a zbavení osobní svobody

2

0

0

0

0

0

0

0

2

Týrání osoby žijící ve společném obydlí Krádeže – kapesní Krádeže – jiné na osobách

4 32 25

3 13 16

0 3 0

0 3 0

0 5 2

1 2 1

0 3 0

0 0 0

0 3 6

Ublížení na zdraví z nedbalosti – ostatní Celkem

2 113

0 41

0 5

1 11

0 8

0 12

0 8

0 5

1 23

Výsledky sekundární analýzy dat ukazují, že staří lidé se stávají více než dříve oběťmi trestných činů. Toto potvrzují nově vypracovávané statistiky, které se týkají už jen seniorů starších 60 let. 54 % respondentů mého výzkumu se setkala ve svém okolí se starým člověkem, na kterým byl spáchán trestný čin. Ve většině případů se jednalo o krádež, což koresponduje i s otázkou, kde respondenti měli odpovědět na to, jaký je podle nich nejčastější trestný čin páchaný na seniorech. 73 % respondentů odpovědělo, že je 56


to krádež. Také z výsledků sekundární analýzy dat vyplývá, že krádež je nejčastějším trestným činem páchaným na seniorech. I v televizním vysílání se v poslední době velmi často objevují případy okradených a jinak přepadených seniorů. Dále výsledky ukazují, že většina respondentů není informována o opatřeních, které snižují možnost stát se obětí trestného činu. Ti, kteří informováni byli, byli ve většině případů informováni prostřednictvím médií (televize, noviny,

vpouštění cizích lidí do bytu a nenošení při sobě většího obsahu peněz.

Tab. 3 – Kriminalita na osobách ve věku 60 let a více – objekt napadení skupina Trestné činy Vraždy – ostatní Loupež

JČ* 1 8

CB* 0 5

CK* 0 1

JH* 0 0

PE* 0 0

PI* 0 1

PT* 0 0

ST* 0 1

TA* 1 0

Loupeže na finančních institucích Úmyslné ublížení na zdraví Nebezpečné vyhrožování Vydírání

1 21 22 8

0 10 4 1

1 2 2 0

0 2 6 1

0 1 0 2

0 5 3 2

0 0 2 0

0 0 3 1

0 1 2 1

Omezování a zbavení osobní svobody Týrání svěřené osoby

3 1

1 0

0 0

1 0

0 0

0 1

0 0

1 0

0 0

Týrání osoby žijící ve společném obydlí

3

0

0

2

0

0

0

1

0

Obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku Krádeže – kapesní

1 10

0 1

0 2

0 0

0 1

0 0

0 0

1 0

0 6

Ublížení na zdraví z nedbalosti ostatní Ostatní trestná činnost Celkem

1 7 87

0 1 23

0 0 8

1 0 13

0 0 4

0 1 13

0 0 2

0 2 10

0 3 14

Při získávání dat byl znepokojivým zjištěním fakt, že většina seniorů není schopna vymyslet dostatek základních ochranných prostředků k ochránění sebe a svého majetku. Dalším zarážejícím faktem, je, že spousta z nich vůbec netuší, jak ověřit kontrolora plynu nebo to, kdo jim vlastně může přinést důchod.

•

•

•

Návrh preventivních opatření Díky nízké informovanosti a velmi malé opatrnosti seniorů byl vytvořen návrh preventivních opatření, který minimalizuje možnost páchání trestných činů na seniorech. Tento návrh je rozdělen do pěti částí. a) Bezpečný domov: • Dbejte na zajištění

a uzamykání dveří, oken a dalších stavebních otvorů (vikýřů, sklepních okének, balkonových dveří a oken).


rádio) a ostatní svými dětmi. Všichni se shodují na tom, že informace, které dostali, byly velmi obecné a týkaly se pouze zamykání bytu, ne-

V případě ztráty nebo krádeže klíčů od bytu nebo při přestěhování vždy neprodleně vyměňte zámkovou vložku. Nezapomínejte klíče ve dveřích ani je neodkládejte v místech, kde by je mohl snadno vzít cizí člověk a přitom zjistit, že patří právě vám. Dveře je nutné vybavit bezpečnostním zámkem a kováním, přídavným bezpečnostním zámkem, bezpečnostní závorou, řetízkem nebo jiným zařízením proti násilnému otevření zvenčí, panoramatickým kukátkem ke zjištění, kdo je za dveřmi (konzultujte s odborníkem další možnosti zajištění vstupních dveří vašeho bytu – zajištění proti roztažení zárubně, zajištění proti vyháčkování dvoukřídlových dveří, zajištění proti proražení dveří) . Kontakt – supplement/2008

57


•

•

•

•

•

Okna je možné zajistit bezpečnostním sklem, bezpečnostními fóliemi či žaluziemi, mřížemi, uzamykatelnými okenicemi, uzamykatelnými uzávěry - kováním (poraďte se vždy s odborníkem). Speciální zajištění vyžadují okna sklepní, garážová, dílenská, násypné otvory na uhlí ve sklepních prostorách. Zvýšenou pozornost věnujte zejména oknům v přízemí a v prvním poschodí. Nákladnější, ale velmi účinná, je elektronická ochrana obydlí, provedená akustickými snímači rozbití skla, prostorovými detektory pohybu, kontaktními čidly nedovoleného otevření stavebních otvorů (oken, dveří a dalších), s výstupem na sirénu, případně napojením na pult centralizované ochrany bezpečnostní agentury (záleží především na finančních možnostech zájemce o tento zabezpečovací systém). Nejlepší ochranou je opatrnost v kombinaci elektronických a mechanických bezpečnostních prvků a systémů. Na dveřním štítku je vhodné uvádět příjmení v množném čísle (Novákovi, Beranovi) nebo v mužském rodu, zvlášť v těch případech, kdy v bytě žije jen žena. Pokud jsou pro vás taková opatření finančně příliš náročná, domluvte se s ostatními nájemníky. Při větší zakázce můžete získat slevu.

•

•

•

•

•

• b) Bezpečnostní zásady: Při odchodu z bytu • •

• • •

58

uzavírejte okna, zamykejte dveře. Zajímejte se, zda se vchodové dveře do domu automaticky zavírají proti vstupu zvenčí. Pokud tomu tak není, dožadujte se nápravy, nenechávejte je dokořán. Večer, obvykle po 22. hodině, vstupní dveře do domu zamykejte. Uzamykejte také dveře kočárkáren, sklepů, prádelen, sušáren a dalších společných prostor. Požadujte funkčnost osvětlení ve všech společných domovních prostorách. Neotevírejte vchodové dveře domu neznámým lidem. Neotevírejte bytové dveře, aniž byste se kukátkem nepřesvědčili, kdo je za nimi. Neotevírejte dveře bez zajištění řetízkem nebo jiným prostředkem proti násilnému vniknutí zvenčí. Mějte se na pozoru před tzv. podomními obchodníky, nevpouštějte


• • •

•

•

je do bytu. Servisní pracovníky, kontrolory plynoměrů, elektroměrů či telefonní mechaniky vpouštějte do bytu pouze pod vaším přímým dozorem a jen tehdy, pokud jste si je sami objednali nebo pokud příslušná organizace předem jejich návštěvu oznámila. Nevolejte číslo uvedené na průkazce. Raději věřte telefonnímu seznamu. Přítomnost další osoby v takovém případě rozhodně není na škodu vašeho bezpečí. V případě bezprostředního ohrožení volejte o pomoc z okna. Žádejte kolemjdoucí lidi, aby přišli k vašemu bytu, uveďte patro a číslo dveří. Pro upoutání jejich pozornosti se radí vyhodit z okna nějaký předmět. Pokud neznámý za dveřmi nemá dobré úmysly, rychle zmizí. Buďte opatrní, jestliže chcete kontaktovat jiné osoby prostřednictvím inzerátu (prodej, koupě, seznámení, výměna bytu). Požádejte přátele nebo známé, aby s vámi byli při prvním setkání. Vytvořte si domácí seznam cenných věcí, jejich fotografie, výrobní čísla a popis. Vše dobře uložte, nejlépe mimo vaše obydlí (u dětí, známých, v bance). Udržujte dobré vztahy a kontakty se svými sousedy, můžete si tak navzájem pomoci ochránit majetek. Máte-li dojem, že se děje cosi podezřelého, obraťte se na policii. Nalepte si důležitá čísla na svůj telefon. Cizím lidem nesdělujte do telefonu, že jste sami doma. Pokud vám omylem volá neznámá osoba, nesdělujte své telefonní číslo. Naopak volajícího požádejte, ať vám řekne číslo, které volá. Doklady, klíče od bytu a další cennosti nikdy nenechávejte bez dohledu. Neodkládejte je s oděvem v šatně, u lékaře, v restauraci, na úřadech. Domluvte se s majitelem domu a ostatními nájemníky o bezpečnostních pravidlech: − Všichni budou zamykat domovní dveře. − Na chodbách, ve sklepě a ve výtahu bude vždy funkční osvětlení. − Sousedé budou solidární v případě ohrožení. Pomohou nebo zavolají policii, pokud bude v nebezpečí majetek nebo zdraví obyvatel domu.

•

c) Bezpečně na ulici: • K procházkám • •

• •

• •

•

• •

•

• • •

volte vhodnou dobu a místo. Ne za tmy a ne do opuštěných míst. Pokud je to jen trochu možné, nechoďte sami. Zejména ve večerních hodinách se vyhýbejte rizikovým místům, jako jsou prostory restaurací, diskoték, nočních klubů, barů a heren. Vyhněte se také místům, o kterých víte, že se v nich schází podivné party. Dodržujte bezpečnou vzdálenost od temných průchodů a vchodů do domů. Domovní rohy obcházejte na vzdálenější straně chodníku. Nezkracujte si cestu zarostlými parky a staveništěm. Pokud to zmenší váš pocit neklidu a ohrožení, kupte si obranný spray a noste jej připravený v kapse. Peněženku, osobní doklady a klíče od bytu neukládejte navrch nákupní tašky. Pokud to jde, ukládejte je ve vnitřních kapsách oblečení. Noste u sebe jen nezbytně nutný finanční obnos. Peníze neschovávejte doma, založte si vlastní bankovní účet nebo použijte vkladní knížku na heslo. Buďte ostražití v peněžních ústavech či u bankovních automatů. Chraňte před zneužitím identifikační čísla platebních karet. Nikdy se nechlubte svými majetkovými poměry. Kabelku nenoste přes rameno. V tržnici (v obchodních domech) buďte při

•

•

nákupu a výběru zboží opatrní. Nikdy neztrácejte kontrolu nad svou taškou a kapsami. Pokud se vám zdá, že jde delší dobu někdo za vámi, zpomalte nebo přejděte na druhý chodník. Přesvědčíte se tak, zda jsou vaše obavy oprávněné. Jestliže ano, hledejte pomoc u jiných lidí. Nepřijímejte nabízený doprovod nebo odvoz od lidí, které neznáte.

d) Bezpečnost v dopravním prostředku: Bezpečné místo je vždy v •

• •

blízkosti řidiče a dveří. Nestyďte se oslovit jiného člověka, pokud potřebujete pomoc. Ve vlaku hledejte místo v blízkosti dalších cestujících. Vyhýbejte se tlačenicím. Rukou si přidržujte kabelku nebo tašku. Zabráníte tak jejich otevření nebo vytržení.


Neznámé lidi nebude nikdo pouštět do domu. Pokud budou uvnitř, ptejte se, ke komu jdou. − Sousedé si poskytnou telefonní čísla i do zaměstnání, mohou tak být včas vyrozuměni například v případě krádeže vloupáním. − Důchodci, ženy v domácnosti a na mateřské dovolené dohlédnou na bezpečný odchod a návrat malých dětí sousedů do školy. Zjistěte si přesné adresy a telefonní čísla nejbližších služeben Policie České republiky a obecní policie, nerozpakujte se na policisty kdykoli obrátit. −

e) Násilí v rodině: Někteří starší •

•

lidé jsou vystaveni násilnému chování ze strany členů rodiny. Takové jednání většinou začíná mírnějšími projevy. Netrpte proto omezování a útisk. Nejste povinni snášet například rámus (reprodukce hudby, TV program). Nepřipusťte, aby vám příbuzní říkali: „Ty už nic nepotřebuješ, stejně nikam nechodíš.“ „To je pro tebe dobré, to ti bude stačit.“ Takové chování se může proměnit v násilí. Ve vlastní rodině máte právo na ochranu, pomoc a pocit bezpečí!

ZÁVĚR

Otázkám násilí na starých lidech v České republice není věnována dostatečná pozornost. Obyvatelstvo všeobecně stárne a problémy seniorů stále více vystupují do popředí, stávají se stále naléhavější a vyžadující řešení. Mnohé země již tento problém řeší a poukazují na jeho latentnost a nebezpečnost. Staří lidé se stávají aktuální ohroženou skupinou, která je stále početnější i z hlediska kriminality, která zahrnuje násilí fyzické, psychické, ekonomické či majetkové vykořisťování, ale zahrnuje i další projevy v podobě neposkytnuté péče nebo neuspokojení některých potřeb. To, že vzrůstá kriminalita páchaná na starých lidech, nám dokazují i nově vytvářené statistiky, které Kontakt – supplement/2008

59


se týkají již pouze obětí starších 60 let. Dále ukazují, že nejčastějším trestným činem páchaným na starých lidech je krádež. Pro pochopení všech otázek této problematiky je třeba znát i další souvislosti v podobě specifických otázek spojených se stářím, jako jsou změny v oblasti psychické, fyzické a sociální. Tato specifika se promítají i do dalších oblastí života starého člověka, které představují určitou míru rizika jak pro starého člověka samotného, tak i pro jeho okolí.

LITERATURA BOUŘA, V.: Vybrané kapitoly z kriminologie. 1. vyd. Ostrava: Pedagogická fakulta, 2003. 108 s. ISBN 807042-259-9. ČÍRTKOVÁ, L.: Policejní psychologie. 3. vyd. Praha: Portál, 2000. 254 s. ISBN 80-7178- 475-3. GJURIČOVÁ, Š. et al.: Podoby násilí. Praha: Vyšehrad spol. s. r. o. , 2000. 101 s. ISBN 80-7021-416-3. MAREWA, A.: Nenechte si ubližovat. 1. vyd. Praha: Portál, 2002. 263 s. ISBN 80-7178-510-5. Chraňte své bezpečí: soubor rad a informací pro seniory [online]. Poslední aktualizace 20. 9. 2003. [citováno 20071-4]. Dostupné z: .

Petra Zimmelová and Eva Novotná [email protected]

60


Markéta Kastnerová1,2, Kvetoslava Kotrbová1,2,3, František Kotrba2

X: 1– , 2008 ISSN 1212-4117

1

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra veřejného a sociálního zdravotnictví 2 Krajská hygienická stanice Jihočeského kraje se sídlem v Českých Budějovicích 3 Kontaktní a doléčovací centrum pro drogovou závislost, o. s., Háječek, České Budějovice

Souhrn Klíšťová encefalitida neboli klíšťový zánět mozku je infekční virové onemocnění. Původcem onemocnění je virus středoevropské klíšťové encefalitidy ze skupiny flavivirů. Virus je přenášen prostřednictvím klíšťat (Gőpfertová, Pazdiora, Dáňová, 2005). Onemocnění probíhá pod různým klinickým obrazem a má obvykle dvoufázový průběh. Podle závažnosti postižení rozeznáváme tyto formy: meningitickou, encefalitickou, encefalomyelitickou a bulbocervikální. K přenosu nákazy dochází přisátím infikovaného klíštěte. Klíšťová encefalitida je typickou nákazou s přírodní ohniskovostí, kdy v určité lokalitě existuje původce – virus, přenašeč – klíště a rezervoárové zvíře. Pro výskyt onemocnění je typické období od dubna do poloviny října, s maximální četností klíšťat počátkem června. V posledních letech incidence onemocnění v České republice stále vzrůstá. Nejvíce postižené jsou věkové skupiny lidí v produktivním věku. Co se týče závažnosti onemocnění, jsou nejvíce ohroženi starší lidé. Účinnou prevencí je očkování.


OČKOVÁNÍ SENIORŮ PROTI KLÍŠŤOVÉ ENCEFALITIDĚ

Klíčová slova: klíšťová encefalitida – ixodes ricinus – incidence – očkování Klinický obraz Onemocnění probíhá pod různým klinickým obrazem. Od inaparentní infekce přes lehkou formu abortivní až po těžkou encefalomyelitidu. Abortivní forma je nejlehčí klinickou formou onemocnění. Těchto případů je zřejmě vysoké procento, z důvodu netypických klinických příznaků zůstávají nepoznány. Postižení CNS probíhá většinou pod obrazem meningitidy nebo meningoencefalitidy. Onemocnění má obvykle dvoufázový průběh. Po uplynutí inkubační doby, která je obvykle 3-30 dní, dojde k rozvoji první fáze onemocnění, charakterizované netypickými chřipkovými příznaky. Nemocný se cítí unaven, bolí ho hlava, svaly, v krku a má zvýšenou teplotu. Po této viremické fázi následuje 4– 10denní období, kdy se pacient cítí zcela zdráv. U některých pacientů může nemoc touto fází skončit a dojít k úplnému uzdravení. Přibližně u jedné třetiny infikovaných pacientů první fáze chybí a onemocnění se projeví rovnou druhou fází. Ta má průběh podstatně závažnější. Druhá fáze začíná vysokou horečkou a rozvojem příznaků postižení CNS. Nemocný si stěžuje na

prudké bolesti hlavy, zvrací, objevuje se strnutí šíje, spavost a poruchy vidění. Akutní fáze onemocnění trvá 1-3 týdny. Kromě subjektivních příznaků se objevují i chabé obrny končetin a hlavových nervů ovlivňující pohyby oka a mimiku obličeje. Obecně u dětí probíhá onemocnění lehčeji než u dospělých. Doba léčení trvá nejméně 3 týdny. U menšího počtu pacientů dochází ke vzniku trvalých postižení: obrny převážně jedné ze dvou horních končetin, chronické bolesti hlavy, poruchy schopnosti soustředění, snížená výkonnost a deprese. Pouze ve výjimečných případech dochází k úmrtí. Podle závažnosti postižení rozeznáváme tyto formy: meningitickou, encefalitickou, encefalomyelitickou a bulbocervikální. Meningitická forma má charakter serózní meningitidy, výrazné jsou bolesti hlavy, konjunktivititida, světloplachost. U encefalitické formy se objevují příznaky poškození mozkové kůry – poruchy spánku, paměti, koncentrace, dezorientace. Dochází k poškození hlavových nervů (n. VII, n. IV a VI). U encefalomyelitické formy dochází k postižení předních rohů míšních (segmenty Kontakt – supplement/2008

61


C5-7 a L2-4). Rozvíjejí se periferní parézy, především pletence pažního. Tyto obrny se vyvíjejí většinou při poklesu teplot nebo v rekonvalescenci. Nejzávažnější formou klíšťové encefalitidy je forma bulbocervikální, postihující nejčastěji osoby nad 60 let věku. Dochází k selhání důležitých center v prodloužené míše. Tato forma často končí smrtelně. Zdroj – rezervoár, cesta přenosu, období nakažlivosti Rezervoárem nákazy jsou hlodavci, ptáci, savci, popřípadě některá hospodářská zvířata pasoucí se v přírodě (ovce, kozy). Nakažlivost těchto zvířat trvá několik dní. Dalším rezervoárem a zároveň vektorem je klíště (v našich podmínkách Ixodes ricinus). Klíště, které nasaje infikovanou krev, je infekční doživotně, tj. asi tři roky. Zároveň dochází k transovariálnímu přenosu viru na další generaci klíšťat. Virus mohou přenést všechna vývojová stadia klíštěte. Onemocnění není přenosné z člověka na člověka. K přenosu nákazy dochází přisátím infikovaného klíštěte. Možný je také přenos po požití tepelně nezpracovaného mléka infikovaných zvířat. Jak bylo řečeno, nákaza se nepřenáší z člověka na člověka. Klíště infikované v jakémkoli vývojovém stadiu zůstává infekční po celý zbytek života. Viremie rezervoárových zvířat trvá několik dnů. U člověka je období viremie 7–10 dnů. Vnímavost k dané infekci je všeobecná. Po prožití onemocnění i inaparentního se vytváří celoživotní imunita. Incidence klíšťové encefalitidy Klíšťová encefalitida je typickou nákazou s přírodní ohniskovostí, kdy v určité lokalitě existuje původce – virus, přenašeč – klíště a rezervoárové zvíře. Pro výskyt onemocnění je typické období od dubna do poloviny října, s maximální četností klíšťat počátkem června. Jejich postupné ubývání je pozorováno v červenci a v srpnu a druhé zvýšení četnosti v září. V přírodních ohniscích je virem infikováno 0,5– 5 % klíšťat, ale byla zjišťována i vyšší procenta. Tato ohniska jsou na území ČR v místech významných rekreačních oblastí, zejména v povodí řek Vltavy, Sázavy a Berounky, dále pak na Moravě na Opavsku, Bruntálsku a Znojemsku. Klíšťová encefalitida se vyskytuje i v jiných

62


částech Evropy, ve střední Evropě je to výše uvedená středoevropská klíšťová encefalitida (Finsko, Švédsko, Německo, Rakousko, Polsko atd.) (Provazník a spol., 1998). V žádné z těchto zemí však počet onemocnění KE nepřesáhl 650 případů (Chmelík, PL). V posledních letech incidence onemocnění v České republice stále vzrůstá. V roce 2005 se vyskytovaly 642 případy onemocnění touto infekcí, což je o 135 případů více než v předchozím roce 2004. Odborníci zaznamenali nejvyšší výskyt v posledních deseti letech. V ČR byl v loňském roce zaznamenán nejvyšší počet onemocnění KE od roku 1982–1028. Oproti roku 2005, kdy byly zaznamenány 643 případy, je to nárůst o 60 %. Nejvyšší výskyt je zaznamenán v jižních Čechách, kde incidence představuje asi 25 % celkové incidence v ČR a situace za rok 2006 je ještě více závažná – 171 případy ve srovnání se 166 případy koncem roku 2005 (Daniel, M. a kol. 2004). Ohrožené skupiny Nejvíce postižené jsou věkové skupiny lidí v produktivním věku. Podle statistických údajů roku 2006 počty onemocnění od 25 let věku stoupají od 165 případů do 165 případů u 60letých lidí. Co se týče závažnosti onemocnění, jsou nejvíce ohroženi starší lidé. S narůstajícím věkem se zvyšuje procento závažných průběhů a následků. Důvodem je skutečnost, že tato nemoc nasedá na mnohočetné nemoci starších lidí. Chránit by se proto měli především senioři. Preventivní opatření Při pobytu v ohnisku nákazy je nutno dbát na osobní ochranu před napadením klíštětem (vhodný oděv, repelenty). Důležité je včasné a odborné odstranění klíštěte, tím je také snížena infekční dávka viru. V našich podmínkách máme k dispozici očkovací látky. Očkování Dnešní očkovací látka, která se používá pro očkování vůči klíšťové encefalitidě, je vyráběna tradičním způsobem, tj. inaktivací virů „středoevropské“ klíšťové encefalitidy, tj. flavivirů. Obvykle se inaktivovaná virová suspenze adsorbuje na povrch minerálního nosiče, např. hydroxid vápenatý. Jedna dávka vakcíny (0,5 ml) bývá tvořena 0,75–3,5 mikrogramy virové sus-

cích po ukončení základního očkování. Toto očkování patří mezi očkování doporučené, které není hrazeno státem, pouze některé zdravotní pojišťovny hradí minimálně jednu vakcinační dávku pro děti mladší 15 let. Primární imunizace zajistí téměř 100 % sérokonverzi vůči klíšťové encefalitidě. Posilující očkování prodlužuje dobu ochrany očkované osoby. Protekce bývá zpravidla dosažena 14 dní po 2. dávce při běžném nebo zkráceném očkování nebo po 3. dávce při zrychleném schématu očkování (http:// www.vakciny.net/doporucene_ockovani/ tbe.html).


penze, v závislosti na věku očkované osoby. V současné době se používají očkovací látky Encepur pro dospělé, Encepur pro děti, FSMEImmun junior, FSME-Immun adult. Vakcína vůči klíšťové encefalitidě se používá pro aktivní imunizaci dětí starších jednoho roku a dospělých osob. V případě potřeby, např. při zvýšeném výskytu infikovaných klíšťat a zvýšeného rizika přenosu infekce, je možné očkovat i děti mladší jednoho roku stejnou vakcínou. Postexpoziční profylaxe očkováním proti klíšťové encefalitidě se obvykle nedoporučuje, protože protekce po očkování může být dosažena až několik dní po inkubační době onemocnění. Jedna dávka vakcíny bývá 0,5 ml. Vakcína se podává intramuskulárně, nejčastěji nad úpon deltoidního svalu. Primární imunizace je prováděna třemi dávkami. Druhá dávka se podává po 1 až 3 měsících a třetí dávka po 9 až 12 měsících. Toto očkování se označuje jako pomalé schéma očkování. Dosažení úplné ochrany vůči klíšťové encefalitidě je časově náročné, a proto existuje alternativní způsob očkování podle tzv. zrychleného schématu očkování, kdy druhá dávka vakcíny se podává po 14 dnech, což u očkované osoby zajistí rychlé vytvoření séroprotekce. Tyto osoby jsou do jednoho měsíce po očkování 2 dávkami krátkodobě chráněny (tj. po dobu 6–12 měsíců) vůči klíšťové encefalitidě. Pro vytvoření dlouhodobé ochrany se podává třetí dávka po 9–12 měsících. Jiné tzv. zkrácené schéma očkování je tvořeno třemi dávkami, které se podávají po 7 dnech a po 14 dnech. U osob s imunodeficiencí nebo osob starších 60 let se doporučuje rozšířit základní očkování o jednu dávku navíc, pokud nebyla dosažena dostatečná séroprotekce. Boosterující (posilující) imunizaci tvoří jedna vakcinační dávka podaná po 3 až 5 letech. V případě, že osoba byla očkována podle zkráceného schématu očkování, doporučuje se podat navíc jednu dávku po 12–18 měsí-

ZÁVĚR

Srovnáme-li tyto počty onemocnění klíšťovou encefalitidou v ČR a sousedním Rakousku, jsou tato čísla alarmující. Všechny evropské země kromě Rakouska stále hlásí značný počet případů. Vysoce endemickými jsou především Pobaltí, Rusko, Skandinávie, Německo a ČR. Srovnání mezi Rakouskem a Českou republikou ověřilo účinnost očkování proti klíšťové encefalitidě. Přestože má tato země podobné endemické oblasti, zeměpisné a klimatické podmínky, počet hospitalizovaných případů klíšťaty přenášené encefalitidy je v ČR stále nepoměrně vyšší. Příznivá epidemiologická situace v Rakousku je výsledkem 30letého očkování (Provazník a spol., 1998). LITERATURA DANIEL, M. et al.: Výskyt klíšťové encefalitidy a klíšťat infikovaných boreliemi v horách. Zprávy CEM. SZÚ, Praha, 2004. 13 (12): 517–519. GŐPFERTOVÁ, D., PAZDIORA, P., DÁŇOVÁ, J.: Epidemiologie infekčních nemocí. Praha: Karolinum, 2005. PROVAZNÍK, K. et al.: Manuál prevence v lékařské praxi. SZÚ, Praha, 1998. Očkování proti klíšťové encefalitidě. Dostupné z: http:// www.vakciny.net/doporucene_ockovani/tbe.html.

Markéta Kastnerová et al. [email protected]


63


KOMUNIKACE JAKO NÁSTROJ AKTIVIZACE SENIORŮ Josef Havlík

X: 1 – , 2008 ISSN 1212–4117

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra veřejného a sociálního zdravotnictví Souhrn Svoji nezastupitelnou roli v prožívání aktivního a důstojného stáří hraje vzájemná komunikace seniorů s okolím. Ta podporuje jejich osobní identitu, motivuje ke společenskému zapojení, usnadňuje řešení problémů, prohlubuje vzdělávání, přispívá k zábavě atp. Na aktivizaci seniorů se rovněž výrazně podílí samotná společnost a její instituce, neboť prostřednictvím interakce a cílené komunikace vytvářejí právní, hospodářský, kulturní, vzdělanostní i sociálně zdravotní rámec důležitý pro vlastní kvalitu života seniorů. Významnou úlohu v životě starší generace plní rovněž komunikace iniciovaná ze strany rodiny a institucí zajišťujících zdravotní a sociální péči. Komunikace iniciovaná společenskými subjekty otevírá seniorům prostor a podmínky k aktivní účasti na životě společnosti a jejím rozvoji. Klíčová slova: aktivní stáří – nástroje aktivizace seniorů – funkce komunikace v životě seniorů – úloha komunikace společenských subjektů při aktivizaci seniorů ÚVOD

Aktivní stáří spočívá ve snaze žít zdravě a co nejdéle, tedy usilovat o zachování fyzické zdatnosti a výkonnosti i duševní aktivity v maximální možné míře. Nejde jen ale o dlouhověkost za každou cenu, ale o plnohodnotný život s rodinou a pro rodinu, s širším okruhem přátel, respektující základní duchovní hodnoty. Kdysi tradiční představu, že senior je starý a společensky už nepotřebný člověk, nahrazuje dnes ideál integrované, kreativní osobnosti s preferencí vitality, životní síly, fyzické energie, mentální čilosti, adekvátní seberealizace. Rozhodující roli pro kvalitu osobního života přitom hraje umění přijmout stáří a mít stále pro co žít. Přitom k nejvýznamnějším nástrojům aktivizace seniorů patří jejich široce pojatá efektivní vzájemná komunikace s okolím. Cílem mého příspěvku je úsilí uplatnit individuální i společenský úhel pohledu na úlohu komunikace při aktivizaci seniorů a s využitím teoretické analýzy hledat faktory podmiňující její účinnost. VÝZNAM KOMUNIKACE SENIORA S OKOLÍM PRO JEHO AKTIVIZACI

Charakteristika stárnutí Stárnutí přináší fyziologické, psychologické i sociální změny, které jsou zásahem do integrity 64


dosavadního života seniora. Čím je člověk starší, tím silněji jsou fixovány jeho stereotypy sociálního vnímání a tím těžší a pomalejší je i sociální interakce a komunikace s okolím. Senior má tendence lpět na svém dosavadním vidění života jednoduše proto, že mu návyky osvojované po dlouhé roky poskytovaly vcelku pohodlný způsob života, a měnit je není snadné. Dochází k narušení mechanismů jeho životní harmonie. Jak ovšem potvrzují četná empirická šetření (Kuchařová, 2002, s. 89), více než polovina současných seniorů vnímá přesto svůj odchod do důchodu spíše pozitivně. Mezi okolnosti ovlivňující jejich životní spokojenost se přitom jako statisticky závažnější řadí víc nemateriální stránky života než aspekty materiální. Stálý vliv na prožívání stáří má zdravotní stav, pocit osamění, snaha vyrovnávat se s novými jevy v životě i touha po prohloubení svého vzdělání a následném adekvátním společenském sebeuplatnění. Život seniorů dělá bohatším a uspokojivějším jejich odpovídající zapojení do společenských vztahů a kulturních a ekonomických aktivit. Senioři se setkávají s rodinnými příslušníky, příbuznými, působí v různých klubech, organizacích a spolcích, ovšem zároveň se snaží být na těchto vztazích co nejvíce nezávislí. K jejich oblíbeným činnostem patří i nejrůznější zájmo-

Zvláštnosti komunikace seniorů s okolím K nejvýznamnějším faktorům podmiňujícím úspěšné stárnutí a zdravé stáří patří vedle pohybových aktivit a správné životosprávy především duševní a sociální aktivity stavící na komunikacích všech forem a druhů. Pasivita seniorů naopak zhoršuje jejich sebevědomí, obavu z neúspěchu, výbavnost a vštípivost paměti, ochuzuje slovník, způsobuje zastarávání znalostí a zkušeností, zpomaluje řešení úkolů a může vést až k deprivaci, tj. projevům chorobného nedostatku smyslových a komunikačních podnětů. Základem psychické aktivizace seniorů je komunikace. Z pohledu seniora jde v podstatě o komunikaci se sebou samým, s jinými jedinci, partnery, přáteli, vrstevníky, o komunikaci v rodině, v pracovním týmu, v komunitě obyvatel nejrůznějších institucí s pečovatelskou službou či o komunikaci s dalšími institucemi veřejného sektoru. Obecněji řečeno, komunikace seniorů plní funkci podpory společenské integrace, posílení osobní identity, funkci svěřovací, motivující, vzdělávací, zábavnou a v některých případech i únikovou. Sociální psychologové charakterizují komunikaci jedinců pokročilého věku většinou jistým zlepšením vytrvalosti, trpělivosti a rozvahy při vedení dialogu, dále hovoří o nezměněných jazykových schopnostech a slovní zásobě, o menší fantazii, o opatrnosti. Senioři úročí po celý život získávané vědomosti a dovednosti, reagují moudře, ale neradi se rozhodují, úkoly řeší pomaleji, emoce jsou labilnější a podléhají snadněji dojetí. Stárnutím se některé nepříznivé povahové vlastnosti jakoby zvýrazňují. Bývá to ovlivněno především opotřebováním nervové soustavy, slábnou mechanismy sociální kontroly. Jak potvrzuje praxe, jedinec staršího věku by měl při komunikaci brát v úvahu snížení výkonnosti své krátkodobé paměti, měl by si uvědomovat si, že jeho myšlení je často ulpívavé, málo pružné, těžkopádné. To se vyskytuje nejčastěji u těch seniorů, kteří už zamlada neprojevovali velkou myšlenkovou flexibilitu a bohatost. Podmínky účinnosti komunikace seniorů Hledáme-li formy komunikace, které mohou přinést do života generace pokročilého věku

větší spokojenost, pak je nutné začít u komunikace jedince se sebou samým, u vnitřního dialogu. Ten přispívá k vytváření sebeobrazu, potvrzuje sebevědomí. Prostřednictvím komunikace s ostatními je pak toto sebepoznávání zdokonalováno. Vnitřní dialog nabízí podrobnější pohled na sebe samého, na prožitý život, na jeho světlé i stinné stránky, na úspěchy, prohry i zklamání. Umožňuje se na stárnutí zavčas připravit, dělat něco pro to, aby se udržel tak chytrý a moudrý, jako býval. Vnitřní dialog pomůže prověřit, zda v schopnostech, charakteru a dalších vlastnostech seniora nedochází k nepříznivým a negativním změnám jako např. k popudlivosti, přecitlivělosti, upovídanosti, zapomnětlivosti, nesnášenlivosti, zda se nezvyšuje jeho fyzická i psychická únava. Pocit radosti z dialogu umocní seniorům přitom větší schopnost vidět sám sebe pozitivně, věřit si, umět být vstřícný, neodbíhat od věci, nemlžit, umět sám sebe uměřeně „odhalit“. Zamyšlení nad sebou samým usnadní sebepřijetí, umocní pocit seberealizace a sebenaplnění, prohloubí umění stárnout. Vnitřní dialog inspiruje k pracovním aktivitám, k dalšímu vzdělávání. Vyřazením společenských a pracovních podnětů dochází nevyhnutelně k zužování psychického obzoru a k ochuzování rozumové a citové sféry. Za základ pro tyto aktivity je v praxi považován především osobní program aktivního stárnutí, připravený na základě vnitřního dialogu. Nejobvyklejším druhem komunikace, uplatňovaným v pokročilém věku, je komunikace s jinými jedinci, s životními partnery, příslušníky rodiny, sousedy, vrstevníky, spoluobyvateli, sociálním a zdravotním personálem atp. Tato komunikace přispívá k prevenci potíží stáří, pomáhá bránit rozvoji patologických důsledků ztrát a přispívá k nalézání a udržení smyslu života ve stáří. Současně umožňuje starému člověku sdělovat a předávat životní zkušenosti, přináší mu potěšení, že mu někdo naslouchá, že má o něj zájem, vede k pozitivnímu přehodnocení nepříjemných událostí atp.


vé aktivity, vycházky, sportovní činnosti, nejvíce se však věnují sledování televize a četbě novin.

Specifika dílčích forem komunikace seniorů Z druhového hlediska má pro seniory nezastupitelný význam verbální komunikace. Jak uvádějí lingvisté, vysoké procento seniorů dokonce trpí mnohomluvností. Svoje poslání nepochybně plní i neverbální komunikace především jako Kontakt – supplement/2008

65


doplňující informace o pocitech, emocích a postojích. Velký význam v komunikaci seniorů s kolím má i komunikace činy. Ty jsou v jistém smyslu chápany jako závažnější sdělení, než slova nebo výraz obličeje. Nejde jen o to, co dělají komunikující senioři v průběhu rozhovoru, ale i to, co dělali ve věcech souvisejících s předmětem dialogu před tím, jak se chovali a jednali v předchozím průběhu života. Velký význam má pochopitelně i to, jak se budou chovat a jednat následně, jakými činy naváží na slova, obsažená v rozhovoru. U seniorů často platí, že něco říkají, ale chování tomu neodpovídá. Může tak vznikat rozpor mezi slovy a chováním. Vyvolává to u partnerů přinejmenším určité rozpaky, jak mají chápat to, co jim bylo řečeno, nebo co se snaží mluvčí skrýt. Činy, jednání, chování je možno v takové situaci považovat za věrohodnější než sdělení verbální. Na druhé straně se mohou v reálném životě vyskytovat situace, kdy se okolí k seniorům chová neadekvátně a je nutné se těmto úskalím bránit především asertivní komunikací. Agresivita, manipulování, zbytečné konflikty a urážení nic nevyřeší. Senioři by se neměli bát s konfliktními jedinci o všem otevřeně hovořit, sdělit jim svá stanoviska a obavy. V závažných případech je možné se obrátit na nejbližší, příbuzné či případně na příslušné sociální a veřejně-právní instituce. Obecným předpokladem pro účinné komunikování a jednání seniora s partnerem, rodinou, vrstevníky, institucemi, lékaři, odborníky sociálních služeb a na úřadech je naslouchání, otevřený dialog, empatie, vstřícnost, trpělivost a adekvátní informovanost. ÚLOHA KOMUNIKACE SPOLEČENSKÝCH SUBJEKTŮ PŘI AKTIVIZACI SENIORŮ

Společenské podmínky pro zdravý životní styl seniorů Společnost a její instituce vytvářejí prostor a podmínky pro osobnostní rozvoj a aktivizaci seniorů prostřednictvím právní podpory společenského postavení seniorů, rozvoje řady programů, projektů a postupů umožňujících zdravé stárnutí a aktivní životní styl. Jejich posláním je napomáhat udržení fyzických a psychických schopností seniorů prostřednictvím adekvátního sociálního začlenění, nabídkou rovných příležitostí, rozšiřováním možností rekondice, rehabi66


litace a osobního rozvoje. Jak toho dosáhnout v našich českých podmínkách naznačuje například „Národní program přípravy na stárnutí na období let 2003–2007“ a další dokumenty ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Svou nezastupitelnou roli v aktivizaci seniorů uplatňuje v praxi rovněž rodina a instituce zajišťující zdravotní a sociální péči. Obrazně řečeno, ze strany těchto společenských subjektů jde v podstatě o praktickou komunikaci činy. Úloha rodiny v životě seniorů Z hlediska intenzity a naléhavosti potřeb, které starý člověk od rodiny vyžaduje, lze rozlišit tři stupně péče o seniora. Jedná se o důležitou, avšak časově, fyzicky a psychicky méně náročnou, podpůrnou péči (subsidiary care). Tuto formu péče potřebuje prakticky každý starý člověk, kterého bychom z nějakého hlediska považovali za ne zcela soběstačného. Druhým, vyšším stupněm rodinné pomoci, je neosobní péče (impersonal care). Sem bývají zařazovány činnosti související s péčí o domácnost, nejčastěji činnosti jako: uvařit, uklidit, vyprat. Třetím, nejnáročnějším stupněm péče, je osobní péče (personal care). Jedná se o činnosti časově velmi nákladné, buď fyzicky, nebo psychicky náročné a spojené s intimní péčí o starého člověka. Komunikace uskutečňovaná v rámci vícegenerační rodiny sehrává významnou roli v životě seniorů. Na jedné straně nemohou staří lidé žít izolovaně, bez společnosti mladých. Jinak by ztratili po léta budované vzájemné kontakty, cítili by se osamělí, snížil by se jim přísun aktuálních informací ze života jednotlivých příslušníků rodiny, pomalu by mizely dřívější zájmy. Na druhé straně mladí potřebují vědomosti, zkušenosti a hluboké chápaní života, jaké mají generace starší. Určitou bariéru mezi mladé a staré staví přehnaný vzpomínkový optimismus stáří, slábnoucí mechanismy sociální kontroly u seniorů, jejich protivné puntičkářství, nerudnost, nesnášenlivost, obtížná obřadnost, panovačnost, tzv. sekýrování. K nejvýznamnějším metodám, umožňujícím pozitivní rodinnou komunikaci se seniory, patří slovní podpora, reprodukování, parafrázování seniorova verbálního projevu, zrcadlení myšlenkových procesů, postojů, emocí, kontakt očima, sladění dechu a tempa řeči atp.

ný, citlivý přístup, který by měl prolínat veškerou prací celého pečovatelského týmu. Sociálně zdravotní pracovníci v průběhu své interakce s klientem musí respektovat především jednotu a neoddělitelnost somatických, psychických a sociálních stránek života seniorů. Musí přihlížet k jejich osobním zvláštnostem (věk, stupeň celkové citlivosti, ráz citové reaktivity, adaptabilita, zvláštnosti emotivity atd.). Základní pravidla produktivního vztahu s klientem-seniorem: • zainteresovaný osobní vztah k nemocnému, projevy zájmu, vcítění, sympatií • uvedení klienta-seniora do života zařízení, vysvětlení neznámých věcí • aktivní úsilí o spolupráci, aktivizace seniora • zájem a trpělivost vyslechnout klienta • podpora a pomoc jako zdroj jistoty, že klient-senior nestojí proti svým potížím osamocen • průběžné udržování oboustranného kontaktu s klientem i jeho rodinou, vzájemná výměna důležitých informací • vytváření ovzduší přátelství a optimismu, smysl pro humor • ocenění a pochvala klientovy snahy a úsilí (Havlík a Vurm, 2006).


Zvláštnosti komunikace se seniory ve zdravotnických a sociálních zařízeních Účinnost komunikace pracovníků zdravotnických a sociálních institucí se seniory je podmíněna řadou činitelů, z nichž se jako nejvýznamnější jeví determinanty fyzické, psychické a sociální (Pokorná, 2006). Mezi fyzické, velmi jasně a ostře vyjádřené, patří zejména poruchy smyslových funkcí, poruchy gnostiky, kognice, pozornosti a poruchy hybnosti. Psychické determinanty pak zahrnují autoplastický obraz nemocného, premorbidní osobnost aj. Z hlediska sociálního pohledu patří k nejvýznamnějším činitelům postoje rodiny a blízkých a celkové „naladění“ společnosti vůči seniorům. Komunikace vedoucí k motivaci a podpoře duševní a tělesné činnosti i dalších aktivit seniorů je velmi významnou součástí péče poskytované zdravotnickými a sociálními zařízeními jejich klientům. Tato komunikace nesmí být přitom samoúčelná, není cílem, ale prostředkem aktivizace. Hlavní úlohu v ní hraje uživatel, jeho vůle, pocity a prožívání. Komunikace i vlastní aktivizace probíhá přitom individuálně či skupinově v rámci tzv. zábavně terapeutického programu. Individuální komunikace se z hlediska péče o klienty podílí na předávání důležitých informací, majících instruktivní, přesvědčovací, posilovací či motivující charakter vůči seniorům. Participuje na podpoře osobní identity seniorů, jejich sebeprosazování, na posilování pocitu sounáležitosti, zbavování se vnitřního napětí, odreagování. Z hlediska pečovatelského týmu prohlubuje znalost zdravotní a sociální anamnézy jednotlivých klientů, pomáhá identifikovat správně jejich potřeby a určit možné zdroje pomoci. Komunitní komunikace pomáhá seniorům uspokojovat potřebu kontaktu, sociálního začlenění, potřebu uznání, obdivu, respektu i potřebu bavit se, uniknout od stereotypů, odpočinout si. Pro celkovou účinnost komunikování se seniory je důležitá přesnost sociální percepce, rychlost vyhodnocování situace a reakce na ni, rychlost vyhodnocování důsledků vlastního jednání i reakcí klienta, ovládání různých sociálních a komunikačních technik a postupů, umění jejich adekvátní volby a úspěšné realizace atd. (Vybíral, 2003). Zásady úspěšné komunikace se seniory ve zdravotně sociálních zařízeních Komunikace pečujícího personálu s klientemseniorem představuje psychoterapeuticky ladě-

Jako účinné pro udržení a posílení komunikační kompetence stárnoucích jedinců se jeví například techniky spojené s rozvíjením slovníku, ať již používané individuálně nebo v rámci komunitních zábavně-terapeutických programů. Ze stejného důvodu je důležité i čtení (Kalvach, 2004). V seniorských sdruženích jsou oblíbené konverzace v cizím jazyku či kurzy kreativního psaní včetně seminářů o psaní pamětí, vzpomínek či sestavování rodokmenů. Stimulaci mozku slouží i šachy, bridž či luštění křížovek. Dalším nástrojem aktivizace seniorů je vzdělávání mající podobu samostudia nebo nejrůznějších kurzů, akademií či univerzity třetího věku. V současnosti je kladen důraz na počítačovou gramotnost seniorů – přibývá kurzů práce s počítačem speciálně pro seniory. Ze sociálního hlediska jsou významné i dobrovolnické aktivity především v rámci seniorské svépomoci a rozvoje seniorské klubové činnosti. Všechny tyto i podobné aktivity přispívají nejen k psychické činorodosti, osobnostní integritě a k pocitu životní smysluplnosti, ale také Kontakt – supplement/2008

67


k posilování a zahušťování sociální sítě, která kolem každého seniora brání osamělosti a navozuje atmosféru sounáležitosti a jistoty kontaktu.

ní krátkodobých životních cílů, prohlubuje prožitky opory, jistoty oproti opuštěnosti, úspěchu, sounáležitosti atp.

ZÁVĚR

LITERATURA

Ke změně společenského klimatu a přijetí starší generace jako plnoprávné složky společnosti přispívá stále víc aktivnější přístup samotných seniorů ke stárnutí a stáří. Svými aktivními postoji tak senioři přispívají k postupným změnám vnímání stárnutí a stáří ve společnosti. Přitom všemi aktivitami seniorů prochází jako červená nit komunikace. Způsobilost člověka pokročilého věku chovat se přiměřeně v sociální interakci a účinně komunikovat je zpravidla vázána na rysy, které souvisejí jednak s jeho osobnostní strukturou, jednak s osvojenou komunikační obratností. Komunikace seniora s jeho okolím ve své podstatě výrazně podmiňuje posilování jeho sebevědomí, sociálního začlenění, soběstačnosti, nezávislosti, důstojnosti a sebeúcty seniorů. Současně jej inspiruje a motivuje k dalším aktivitám, podporuje reálné perspektivy proti beznaději, pomáhá při stanovová-

HAVLÍK, J., VURM, V.: Komunikační kompetence pracovníků zařízení poskytujících služby seniorům, In: Sborník konference SENIOR LIVING 06, 2006. HAVRDOVÁ, Z.: Kompetence v praxi sociální práce. Praha: Osmium, 1999. JEŘÁBEK, H. et al.: Rodinná péče o staré lidi. Praha: CESES FSV UK, 2005. KALVACH, Z.: Úspěšné stárnutí a aktivní stáří. Praha: Státní zdravotní ústav, 2004. KUCHAŘOVÁ, V. : Život ve stáří. Zpráva o výsledcích empirického šetření, VÚPSV Praha, 2002, s. 89. POKORNÁ, A.: Determinanty komunikačních technik v sociální interakci se seniory. In: Sborník konference Problematika generace 50 plus. České Budějovice: ZSF JU, 2006. RABUŠIC, L.: Stárnutí populace jako pohroma. VÚPSV Praha, http://www.vupsv.cz/Starnuti_populace.pdf. REINWALDOVÁ, E.: Novodobá péče o seniory. Praha: Grada 1999. TLUSTÁ, K.: Aktivizace seniorů v denním centru, ČALS: http: //www.alzheimer.z/?PageID=603. VYBÍRAL, Z.: Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál 2000.

Josef Havlík [email protected]

68


X: 1 – , 2008 ISSN 1212–4117

Robert Huneš

Hospic sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích, viceprezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče v ČR

Zakladatelka hospicového díla ve světě madam Cicely Saunders si získala úctu, obdiv i mezinárodní věhlas pro svůj příspěvek v péči o zmírnění utrpení umírajících. Stovky hospiců v Británii a více než 95 dalších zemích byly inspirovány hospicem St. Christopher´s v Sydenhamu, který založila v roce 1967. Její vliv na péči o umírající se nejvíce projevil, když anglická Královská lékařská společnost uznala paliativní medicínu za samostatný lékařský obor. Cecily Saunders zemřela 14. července 2005 v hospici, který založila, na nemoc, kterou léčila, s úsměvem na rtech v 87 letech. Podmínky přijetí do hospice nemoc pacienta ohrožuje na životě „vítězná“ medicína nemá dále co nabídnout • není možná či nepostačuje domácí péče • •

Do hospice jsou přijímáni pacienti v (pre) terminální fázi onemocnění. • Terminálním stavem se rozumí „neléčitelná a nevratná nemoc, která byla lékařsky potvrzena a která, na základě rozumného lékařského posouzení, povede ke smrti do šesti měsíců“ (prof. •

MUDr. Marta Munzarová, CSc.) Velkou většinu pacientů hospice tvoří onkologicky nemocní pacienti

Nejčastější vnější (fyzické) projevy terminální fáze onemocnění • bolest • zvracení • dušnost • krvácení Paliativní medicína Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje tuto péči jako „aktivní komplexní péči o pacienty, jejichž onemocnění již nereaguje na kurativní léčbu. Stěžejní je kontrola bolesti a dalších symptomů, psychologických, sociálních a duchovních potíží. Cílem

paliativní péče je dosažení nejlepší možné kvality života pacientů a jejich rodin“.

Pallium = rouška, plášť • Zakrýt hojivou rouškou projevy nevyléčitelné nemoci • Poskytnout zdravotní plášť těm, kteří byli ponecháni na mrazu nevyléčitelnosti (protože jim kurativní léčba nemůže pomoci)


HOSPIC – MÍSTO RADOSTI

Priority prioritou hospicové paliativní péče je zaléčit bolest: • fyzická (tělesná) • psychická (emoční) • sociální (společenská) • spirituální (duchovní) Paliativní léčba Není paliativní tím, že se v daném zařízení nachází nevyléčitelně nemocný, ale usiluje se o co nejlepší kvalitu života až do jeho přirozeného konce Nedílnou součástí naší práce je péče i o bolest netělesnou • pacienta • blízkých a doprovázejících pacienta Hospicový tým lékaři zdravotní sestry ošetřovatelé/ky sociální pracovník pastorační asistent psycholog duchovní dobrovolníci

• • • • • • • •

Hospic má kapacitu 30 lůžek v nadstandardně vybavených pokojích: – 22 jednolůžkových – 4 dvoulůžkové Kontakt – supplement/2008

69


Hospic není • léčebnou dlouhodobě nemocných • domovem důchodců • nemocnicí • sanatoriem Hospic je Zařízení, jež pacientovi při přijetí garantuje, že: − nebude trpět nesnesitelnou bolestí − za každých okolností zůstane zachována jeho lidská důstojnost − v posledních chvílích nezůstane osamocen Hospic je „komplexní jednotkou intenzivní péče pro umírající“ Zakladatelka hospicového hnutí v ČR MUDr. Marie Svatošová: „Hospic je umění doprovázet.“ Mýty a mýlky o umírání • Umírat se musí vždy v bolesti a osamění • Umírání již není život • Lidé mají umírat v nemocnicích, aby neděsili své blízké • Paliativní péče je určena jen starým lidem • „Jen“ paliativní péče je určena pro ty, kteří nepotřebují odbornou pomoc • Nepatří mezi plnohodnotné medicínské obory • Úroveň péče o umírající je v ČR dobrá • Bolesti umírajících jsou dostatečně zvládány • Zdravotníci jsou dostatečně připraveni • Nikdo (nemocný) nechce, aby jej blízcí viděli nekompetentního • V umírání člověk nevnímá, není schopen kontaktu, nezáleží na tom, kdo se o něj stará Rodina Ruce milující rodiny jsou nejměkčí postelí umírajícího! Proto na každém pokoji v hospici je přistýlka pro osobu blízkou. Náš cíl Naším cílem je vysoká kvalita života až do jeho přirozeného konce. Eutanazie? Netrpí-li pacient bolestí, nemá důvod volat po eutanazii. V hospici jsme takový případ volání

70


nezaznamenali. Hlavním důvodem žádosti o eutanazii není fyzická bolest (tu lze zaléčit), ale: • strach z umírání • strach z bolesti (nikoli bolest!!!) • opuštěnost • osamělost • obava, „co bude“ • (formy projevu bolesti duševní, duchovní a sociální)

Paliativní péče a eutanazie •

x

Paliativní péče zabíjí celkovou bolest díky ošetřování všech dimenzí člověka

•

Eutanazie zabíjí celkovou bolest tím, že zabije člověka

•

Pro paliativní péči umírání není synonymem selhání medicíny – všichni jsme smrtelníky

x •

Eutanazie nepřijímá umírání jako normální proces

•

Paliativní péče nikdy úmyslně neurychluje smrt

x •

Eutanazie má v úmyslu smrt urychlit

Rozdíly Paliativní péče: „Nechat důstojně a bez bolesti zemřít“ x • Eutanazie: „Zabít“ •

„Podstatou nelidskosti není krutost, ale nezájem.“ (G. B. Shaw) Ideál Ideálem je, aby člověk umíral usmířen, bez bolesti fyzické, psychické, sociální a duchovní a s vděčností za život, který mu byl dán. Hospic – místo radosti? Ano. V hospici není čas a sil na přetvářku ani ješitnost. Zažíváme lidskou opravdovost. Ordinujeme sobě i pacientům vitamin L = vitamin lidskosti. Možná proto je nám dopřáno se běžně setkávat s: − radostí − úsměvem − humorem

něhou laskavostí

Hospice ve světě - příklady • Spojené království: 208 stacionárních, 340 ambulantních, 287 denních, 25 dětských • USA: 960 lůžkových, 739 ambulantních, 454 paliativní odd. v nemocnicích • Rakousko: přes 100 hospicových zařízení (Sociální práce v hospici a paliativní péče, H+H, 2006) • Německo: 64 hospice, 50 paliativních odd. v nemocnicích (Důvodová zpráva k Doporučení Rady Evropy, 2003) • v řadě zemí počty tzv. domácích hospiců převyšují počty lůžkových hospiců… • cca ve 100 zemích světa je asi 8000 hospicových zařízení • (Sociální práce v hospici a paliativní péče, H+H, 2006) • srovnání – ČR: 10 lůžkových hospiců v provozu, 2 ve výstavbě, několik domácích (př.: Ostrava, Čerčany, Praha, Uh. Hradiště…) • Potřeba hospicových lůžek pro ČR

•

• • •

• • • • • • • • • • • • • •

WHO uvádí jako minimální počet 5 lůžek na 100 000 obyv. (za předpokladu fungující sítě domácích/mobilních hospiců) přepočtený požadavek lůžek pro ČR: 514 počet skutečně provozovaných lůžek: 280 (54,5 % minimálního požadavku WHO) Při systému „1 kraj = alespoň 1 hospic“ chybějí provozované hospice v krajích: Karlovarském, Libereckém, Středočeském, Vysočině, Mor.-slezském a Pardubickém chybějící kapacita: 234 lůžka (45,5 %) Lůžkové hospice v ČR: Hospic sv. Lazara, Plzeň Hospic Štrasburk, Praha Hospic v Mostě, Most Hospic sv. Štěpána, Litoměřice Hospic sv. Jana N. Neumanna, Prachatice Hospic Anežky České, Červený Kostelec Hospic sv. Josefa, Rajhrad u Brna Hospic sv. Alžběty, Brno Hospic sv. Kopeček, Olomouc Hospic Citadela, Valašské Meziříčí Hospic sv. Lukáše, Ostrava (otevírá se na podzim r. 2007) Hospic Dobrého pastýře, Čerčany u Benešova (otevírá se v r. 2008)



− −

71


Hospice a legislativa Do r. 2006 český právní systém neobsahoval termín „hospic“ nebo „paliativní péče“. Změna = novela Zákona č. 48/1997Sb., o veřejném zdravotním pojištění – § 22a nově zavádí: „Zvláštní ústavní péče – péče paliativní lůžková. Léčba paliativní a symptomatická o osoby v terminálním stavu poskytovaná ve speciálních lůžkových zařízeních hospicového typu.“ (3. 7. 2006)

ČR poprvé začíná částečně naplňovat Chartu práv umírajících a Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy členským státům o organizaci paliativní péče. Pro členské hospice APHPP jsou závazné Standardy hospicové paliativní péče (vyd. duben, 2007). K ideálu daleko… srov. francouzská legislativa od r. 1995: a) „…zákon… zaručuje právo na kvalifikované ošetřování bolesti“. b) „…od roku 1999 je uzákoněno, že každý potřebný má mít přístup k léčbě ve smyslu paliativní péče“ (Sociální práce v hospici a paliativní péče, H+H, 2006). • srov. Doporučení RE (2003), jež vyzývá vlády členských států „…k vytvoření jednotného a komplexního národního rámce pro paliativní péči“. • srov. Doporučení Rady Evropy č. 1418/1999 „O ochraně lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících“ („Charta práv umírajících“): „Shromáždění vyzývá členské státy, aby ve svých zákonech stanovily… ochranu, aby se •

zabránilo těmto nebezpečím a obavám, se kterými mohou… umírající lidé být… konfrontováni, a to zejména: • Umírání s nesnesitelnými symptomy (například bolesti, dušení atd.) • Umírání o samotě a v zanedbání • Umírání se strachem, že jsem sociální zátěží • Nedostatečným zajištěním financí a zdrojů pro adekvátní podpůrnou péči terminálně nemocných nebo umírajících…“ LITERATURA HAŠKOVCOVÁ, H.: Thanatologie. Praha: Galén, 2007. HUNEŠ, R.: Etický kodex zaměstnance hospice. Závěrečná práce projektu Zvyšování profesionality regionálních NNO. Praha: Agnes, 2007. JANÁČKOVÁ, L.: Bolest a její zvládání. Praha: Portál, 2007. KOLEKTIV AUTORŮ: Standardy hospicové paliativní péče. Praha: Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče, 2006. MUNZAROVÁ, M.: Eutanázie, nebo paliativní péče? Praha: Grada, 2005. PECK SCOTT, M.: Odmítnutí duše. Duchovní a lidské perspektivy eutanázie a umírání. Praha: Pragma, 2001. SÍGL, M.: Co víme o smrti. Praha: Epocha, 2006. SLÁMA, O., ŠPINKA, Š.: Koncepce paliativní péče v ČR. Praha: Cesta domů, 2004. SVATOŠOVÁ, M.: Hospice a umění doprovázet. Praha: Ecce homo, 2003. STUDENT, J.-Ch., MŰHLUM, A., STUDENT, U.: Sociální práce v hospici a paliativní péče. Praha: Grada, 2007. Dostupné z: www.hospicpt.cz Dostupné z: www.hospice.cz Dostupné z: www.paliativnimedicina.cz Dostupné z: www.asociacehospicu.cz

Robert Huneš [email protected]

72


X: 1–, 2008 ISSN 1212–4117

Lenka Hofbauerová, Veronika Švábová Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta

Souhrn V současné době celosvětově stárne populace ve vyspělých zemích světa a tento trend je patrný i u nás. Společnost by proto měla hledat východiska, jak zajistit, aby i lidé ve vyšším věku mohli žít smysluplně a hlavně aby jim to umožnilo jejich zdraví. Proto i aktivizace hospitalizovaných seniorů by měla být jedním z nich.


ZPŮSOBY AKTIVIZACE PACIENTŮ SENIORŮ

Klíčová slova: senior – pacient – sestra – hospitalizace – aktivizace ÚVOD

Senioři jsou nejčastějšími pacienty na odděleních následné péče, kde by aktivizace měla být nedílnou součástí. Bohužel se často na těchto odděleních setkáváme s nedostatkem personálu a někdy také s jeho neochotou. Aktivizace seniorů přitom dokáže velice pozitivně ovlivňovat sebevědomí, vitalitu a myšlení starého člověka. Reálně se ale nejčastěji setkáváme s pacienty, kteří tráví většinu času hospitalizace na svém lůžku a bezcílně bloumají očima po pokoji čekajíce každého příchodu sestry. Takové hospitalizace nekončí vždy šťastně a přitom mnohdy stačí jen velmi málo k tomu, jak zpříjemnit dlouhodobý pobyt v nemocnici. Snahou zdravotníků i společnosti by proto mělo být chtít aplikovat metody aktivizace ve zdravotnických i sociálních zařízeních. Aktivizace seniorů Adaptace je schopnost organismu přizpůsobit se změněným vnějším nebo vnitřním podmínkám. Adaptační schopnost podléhá i změnám, které jsou podmíněny věkem. Přáním velké většiny seniorů je zůstat ve svém domácím, přirozeném prostředí (pokud to dovoluje zdravotní stav seniora). Běžnou součástí života ve stáří bývá hospitalizace, pobyt v zařízení dlouhodobé péče nebo sociálních služeb. V souvislosti se snížením adaptačních schopností se může reálným problémem stát Geriatrický maladaptační syndrom (GMS). K jeho vzniku dochází na základě chronického stresu vyvolaného závažným psychosociálním podně-

tem (hospitalizací), s klinickou manifestací nejčastěji v kardiovaskulárním nebo imunitním systému, psychickou poruchou a následným ohrožením zdraví a života. Časté jsou úzkostné stavy, depresivní reakce, agresivita, apatie, které se později manifestují například dyspeptickým syndromem, dekompenzací diabetu a podobně. Senioři přicházejí při hospitalizaci nejčastěji do kontaktu se sestrami a právě sestry jsou ty, které mohou pozitivně ovlivňovat přístup klientů k aktivnímu stárnutí a ve společné spolupráci s ostatními odbornými pracovníky zajišťovat aktivizační programy, pomáhat klientům zvládat adaptaci na nové prostředí a předcházet tak rozvoji nebezpečného maladaptačního syndromu a ostatních nežádoucích projevů staršího věku. Mezi možné způsoby aktivizace můžeme zařadit muzikoterapii (lze využít i tanec vsedě), ergoterapii (reedukace denních a sebeobslužných činností), canisterapii (senior opět přejímá odpovědnost za jinou živou bytost), arteterapii (rehabilitace jemné motoriky, cvičení krátkodobé paměti), skupinové hry a činnosti a další aktivizační metody. Metodika Získávání informací proběhlo prostřednictvím dotazníků pro sestry pracující na Oddělení následné péče v Nemocnici Jihlava a v Nemocnici České Budějovice, a. s., a pro pacienty hospitalizované na odděleních následné péče (ONP) v těchto nemocnicích. Dotazníky byly s pacienty odebírány osobně formou rozhovoru. Návratnost dotazníků od sester činila 82 % Kontakt – supplement/2008

73


(41 dotazníků) z počtu 50 rozdaných dotazníků. Návratnost dotazníků od pacientů byla 94 % (47 dotazníků) z počtu 50 rozdaných dotazníků. Otázky byly zaměřené na aktivizaci na oddělení, kdo ji zajišťuje, jak často probíhá, zda se sestry aktivně účastní aktivizace apod. Výsledky Ve výzkumném šetření byly stanoveny 4 cíle. Zjistit, jak se sestry orientují v problematice aktivizace seniorů, zjistit, zda se samy aktivně podílejí na aktivizaci, zda spolupracují s ostatními členy zdravotnického týmu při aktivizaci seniorů a zjistit, zda zapojují do aktivizace rodinné příslušníky. Odpovědi sester byly porovnány s odpověďmi pacientů z důvodu zpětné vazby. K jednotlivým cílům byly stanoveny celkem 4 hypotézy. H1: Sestry jsou v problematice aktivizace seniorů orientovány, H2: Sestry aktivizují pacienty pouze rehabilitačním cvičením, H3: Sestry při aktivizaci pacientů s ostatními členy zdravotnického týmu nespolupracují, H4: Sestry se do aktivizace pacientů snaží zapojovat rodinné příslušníky. Z výsledků šetření vyplývají následující závěry: Aktivizace na odděleních ONP probíhá a sestry jsou informovány o tom, co znamená pojem aktivizace. Jako nejčastější aktivizační metodu zvolili respondenti cvičení, při aktivizaci s pacienty nejčastěji pracují fyzioterapeuti, příbuzní a rehabilitační pracovníci, naopak sestry se aktivizace dle odpovědí pacientů nezúčastňují (i když z odpovědí sester vyplynulo opačné tvrzení) a ani do jedné z nemocnic nedocházejí na ONP dobrovolníci. Aktivizace probíhá každý den kromě víkendů v dopoledních i odpoledních hodinách, příbuzní se zajímají o možnost aktivizace pacientů a aktivně se také na ní podílejí nejčastěji rozhovorem, procházkami a cvičením (zde se v odpovědích obě skupiny respondentů shodovaly). Sestry samy považují aktivizaci na oddělení za nedostačující (důvody ekonomické, personální, nedostatek času).

ZÁVĚR

Z vyhodnocených dotazníků vyplynulo, že odpovědi obou skupin respondentů se v klíčových otázkách rozcházejí (zda sestry samy aktivizují, jakými aktivitami) a pomocí těchto rozdílů byly vyhodnoceny hypotézy. Potvrzeny byly hypotéza 1, hypotéza 3, hypotéza 4 a byla vyvrácena hypotéza 2.

Problematika seniorů jako takových se v dnešní době dostává do popředí. Aktivizace pacientů seniorů by měla být jedním z jejích důležitých témat, kterému by měla být věnována větší pozornost zejména na odděleních, kde jsou senioři dlouhodobě hospitalizováni. Sestry, které pracují na těchto odděleních, hrají důležitou roli v aktivizaci pacientů, a i když se samy mnohdy snaží pacienty aktivizovat, často je problém v přístupu ze strany managementu nemocnic či problém s nedostatkem personálu na těchto odděleních. Bylo by vhodné zvážit vhodnost přítomnosti aktivizačních sester na odděleních následné péče. LITERATURA BROKLOVÁ, H., ČERMÁKOVÁ M.: Canisterapie pro seniory. In: Sestra. Praha: Sanoma Magazines, s. r. o., 2004. roč. 14, č. 11. Česká gerontologická a geriatrická společnost ČSL JEP. Sborník kongresu 8. gerontologické dny Ostrava. 1. vyd. Ostrava: Dům techniky Ostrava, 2004. FIŠEROVÁ, H.: Využití hudby a tance v terapii seniorů. Sestra. Praha: Saníma Magazines, s. r. o., 2004. roč. 14, č. 11. GALAJDOVÁ, L.: Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. Gruberová, B., Gerontologie. 1. vyd. České Budějovice: JCU ZSF, 1998. KALVACH, Z., ONDEROVÁ, A.: Stáří, pojetí geriatrického pacienta a jeho problémů v ošetřovatelské praxi. Praha: Galén, 2006. KOCIOVÁ, K., PEREGRINOVÁ, Z.: Fyzioterapia v geriatrii. Martin: Osveta, 2003. ŠTILEC, M.: Program aktivního stylu života pro seniory. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. ONDRIOVÁ, I. a kol.: Úloha sestry v prevenci GMS. In: Sestra. Praha: Sanoma Magazines, s. r. o., 2004. roč. 14, č. 11.

Lenka Hofbauerová a Veronika Švábová [email protected]

74


X: 1–, 2008 ISSN 1212–4117

Ľuba Pavelová UKF, FSVaZ, KSPaSV, Kraskova 1, 949 74 Nitra, Slovenská republika

Souhrn Komunitná sociálna práca reprezentuje veľmi širokú paletu rozmanitných perspektív, stratégií, modelov a techník. Mnohí autori sa snažia do tejto rozmanitosti vniesť systém, čo, samozrejme, nie je jednoduché. I napriek ťažkému zaradeniu do systému je to dôležité pre praktické využitie a správne postupy v komunitnej sociálnej práci. Pre generáciu 50+ komunitné plánovanie otvára nové možnosti.


GENERÁCIA 50+ V CENTRE POZORNOSTI KOMUNITNÉHO PLÁNOVANIA

Kľúčové slová: komunita – komunitná sociálna práca – modely – komunitné plánomanie –starší človek Prvé pokusy definovať modely či prístupy v komunitnej práci môžeme vidieť na konci šesťdesiatych rokov. V roku 1968 bola publikovaná štúdia výskumnej skupiny, ktorá pracovala pod vedením Eileen Younghusband(Hartl, 1997). Rozlíšili dva prístupy v komunitnej práci, a to rozvoj komunity (community development) a komunitnú organizáciu (community organisation). Twelvetrees (Navrátil, 2003) rozlíšil dva prístupy ku komunitnej práci: • Profesionálnu komunitnú prácu, ktorá je charakteristická rozvojom svojpomocných skupín, úsilím o zlepšenie distribúcie služieb. Jej predstavitelia neašpirujú na zmenu spoločenského usporiadania. • Radikálne ponímaná komunitná práca zdôrazňuje využitie potenciálu na zmenu existujúcich spoločenských vzťahov. Zaoberá sa tiež príčinami marginalizácie niektorých sociálnych skupín. Radikálne prístupy sa zameriavajú na zmocňovanie tých, ktorí sú bezmocní. V tomto kontexte možno odkázať napr. na. feministickú komunitnú sociálnu prácu, ktorej hlavným cieľom je zlepšenie sociálneho postavenia žien hromadným ovplyvňovaním sociálnych determinantov ich nerovnosti. Marková (2006) konštatuje, že aj keď na Slovensku či-

astočný posun smerom k rodovo rovnoprávnym postojom nastal, stále nemožno hovoriť o celkovom rodovom zrovnoprávnení, príp. O vytvorení rodovo egalitárnych štandardov. V duchu filozofie „prirodzene daných“ mužsko-ženských rozdielov a tradičnej deľby práce naďalej pretrvávajú rodové stereotypy (Lukšík, Marková, 2006). Vo všeobecnosti sú ženskými imperatívmi socializácie prispôsobenie, potláčanie a ochrana, na rozdiel od imperatívov mužskej socializácie – chlad, potencia a výkon (Švihelová, 2005). V rovnakej dobe sa Rothman (Zastrow, 1989) medzi prvými pokúsil o rozlíšenie 3 modelov práce s komunitou: 1. Lokálny rozvoj či rozvoj komunity. 2. Sociálne plánovanie. 3. Sociálna akcia. Rozvoj komunity podľa Rothmana zdôrazňuje zahrnutie veľkého počtu ľudí do určovania a riešenia ich vlastných problémov. Usiluje sa o rozvoj schopností a zdrojov komunity a jej integráciu. Základnou používanou stratégiou je komunikácia medzi skupinami v komunite s cieľom dosiahnuť konsenzus. Úlohou sociálneho pracovníka je splnomocniť komunitu na riešenie problémov vlastnými zdrojmi. Zastáva tak úlohu koordinátora, učiteľa, katalyzátora, splnomocňovateľa. Členovia mocenských štruktúr vystupujú v tomto modeli ako spolupracovKontakt – supplement/2008

75


níci a klienti sú považovaní za občanov, ktorí participujú na riešení problémov. Sociálne plánovanie sa zaoberá sociálnymi problémami, ako je nedostatok bytov, zdravotníckych a sociálnych služieb. Tento model zdôrazňuje rolu sociálneho pracovníka ako experta, ktorý na základe zberu dát robí rozhodnutia. Zastáva tak rolu analytika, realizátora programov a facilitátora. Predstavitelia mocenských štruktúr majú postavenie zamestnávateľov a sponzorov, klienti sú vnímaní ako zákazníci či príjemcovia služieb. Sociálna akcia je využívaná v prípadoch, keď je na naplnenie potrieb klientov nutná zmena v mocenskej štruktúre, legislatíve, na strane noriem. Príkladom problémov riešených týmto spôsobom môže byť sociálna nespravodlivosť, nerovnosť, deprivácia, znevýhodnené postavenie určitej populácie. Sú využívané taktiky ako konfrontácia, vyjednávanie, protesty. Komunitný pracovník vystupuje v roli vyjednávača, obhajcu, aktivistu, spolubojovníka. Na klientov sa pozerá ako na obete, zamestnancov, voličov či členov. Tento model je podľa Poppla (1995) podobný komunitnému rozvoju. Niekedy býva interpretované ako sociálne komunitné plánovanie, nie je to však pojem totožný so sociálnym plánovaním, ktorého viaceré modely existujú. Komunitný pracovník sa v modeli sociálneho komunitného plánovania sústreďuje na analýzu sociálnych podmienok a služieb, stanovuje ciele, pripravuje služby, mobilizuje zdroje a implementuje služby a programy, vykonáva ich evaluáciu. Tento model komunitnej práce sa v našich podmienkach najviac rozvíja, preto mu v našej práci venujeme väčšiu pozornosť. Komunitné plánovanie sociálnych služieb je: jednou zo základných metód riadenia rozvojových procesov, • metóda, pomocou ktorej môžeme plánovať sociálne služby tak, aby zodpovedali miestnym špecifikám a potrebám jednotlivých občanov, • otvorený proces zisťovania potrieb a zdrojov a hľadanie najlepších riešení v oblasti sociálnych služieb. •

Podľa toho istého zdroja je komunitné plánova76


nie dobrý spôsob ako začať spoluprácu a vytvárať trvalejšie partnerstvá. V porovnaní s inými metódami výrazne posilňuje princípy zastupiteľskej demokracie, pretože zapája všetkých, ktorých sa daná oblasť týka. V procese prevažuje dialóg a vyjednávanie, dosiahnutý výsledok je prijatý a podporovaný väčšinou účastníkov. Takto môžeme formulovať hlavné princípy komunitného plánovania vôbec: 1. Partnerstvo medzi všetkými účastníkmi – potreby a ciele všetkých účastníkov majú rovnakú váhu. Názorom všetkých strán musí byť venovaný rovnaký priestor. 2. Zapájanie miestneho spoločenstva – pri zapájaní miestnej komunity, obyvateľov daného územného celku je nutné hľadať rôzne motívy a formy oslovenia a zapojenia tak, aby ponuka na spoluprácu bola zrozumiteľná (napr. podľa miestnej časti, spôsobu života, záujmov, etnickej príslušnosti...). Nikto nemá byť diskriminovaný a vylučovaný. 3. Hľadanie nových ľudských a finančných zdrojov – nie je možné zabúdať na spoluprácu s podnikateľmi, ktorí sa už v minulosti angažovali v tejto oblasti, na význam práce dobrovoľníkov v sociálnych službách, na svojpomocné skupiny, rodinnú starostlivosť, susedskú výpomoc. Komunitné plánovanie sociálnych služieb je jedným z nástrojov na celkové zlepšenie kvality života v obci alebo meste. 4. Práca s informáciami – je nevyhnutné zabezpečiť rovnaký prístup k informáciám pre všetkých, ktorí sa plánovania zúčastňujú, a zabezpečiť odovzdávanie informácií verejnosti. Ak budú informácie pravidelne odovzdávané, bude možné očakávať relevantné pripomienky a podnety. Je dôležité stanoviť, ako bude možné vznášať pripomienky a ako sa bude s pripomienkami nakladať. 5. Priebeh spracovania komunitného plánu je rovnako dôležitý ako výsledný dokument – komunitné plánovanie nerobia experti. Proces komunitného plánovania znamená vyhľadávanie, zapájanie a diskusiu rôznych ľudí. Tento proces umožňuje, aby navrhnutý systém sociálnych služieb bol jedinečný a neopakovateľ-

7.

Jednou zo základných podmienok úspešného procesu komunitného plánovania je zapojenie troch skupín účastníkov: • zadávateľov sociálnych služieb, • poskytovateľov sociálnych služieb, • prijímateľov (užívateľov) sociálnych služieb. Zadávatelia sociálnych služieb sú tí, ktorým zákon ukladá zabezpečiť sociálne služby pre obyvateľov územia, ktoré spravujú. V systéme verejnej správy na Slovensku sú to obce a mestá. Poskytovatelia sociálnych služieb ako účastníci komunitného plánovania Poskytovateľom sociálnych služieb môže byť fyzická osoba, podnikateľský subjekt, súkromná nezisková organizácia, organizácia zriadená obcou, organizácia zriadená samosprávnym krajom, organizácia zriadená štátom. Sociálne služby podľa Tokárovej (2002) predstavujú špeciálny súbor činností zameraných na uspokojovanie individuálnych alebo aj kolektívnych potrieb, ktoré sa vykonávajú iným spôsobom, ako prevodom materiálnych statkov. Sociálne služby sú špecializované činnosti na riešenie sociálnej núdze občana. Pod sociálne služby možno zahrnúť opatrovateľskú služ-

bu, organizovania spolčeného stravovania, prepravnú službu, starostlivosť v zariadeniach sociálnych služieb a sociálnu pôžičku. Definícia a charakteristika sociálnych služieb je zapracovaná v zákone č. 195/1998 Z.z., o sociálnej pomoci, v znení neskorších zákonov (Hrozenská, in: Poledníková a kol., 2006). M. Hrozenská (Marcinková, Horzenská, Vaňo, 2005, s. 94) uvažuje v predznačenom kontexte nasledovne: „V rámci komunitnej práce bude kontakt s občanmi najbližší a najefektívnejší. Hodnotenie kvality života je kritériom, ktoré aj v súčasnosti ovplyvňuje plánovanie a hodnotenie sociálnych služieb. Rozhodnutia o formách sociálnych služieb a o financiách na dané služby sú založené na predpoklade, že daná situácia poskytne občanovi čo najvyššiu kvalitu života. Súčasné trendy podporujú úplnú integráciu vo vzdelávaní, bývaní, v pracovných aktivitách, pri trávení voľného času a sú založené na predpokladanom pozitívnom vzťahu medzi vysokou mierou začlenenia a vyššou kvalitou života, pričom potrebné sociálne služby sa viažu na občana nie na inštitúciu.“ Sociálne služby sa poskytujú na základe sociálnej situácie občana bezplatne, za čiastočnú úhradu alebo plnú úhradu (HaburajováIlavská, 2003, s. 21). Komunitné plánovanie má byť zamerané najmä na rozvoj komunitných sociálnych služieb. V oblasti komunitných sociálnych služieb sa plánovanie týka potrieb komunity, ktoré by v sociálnom plánovaní služieb a práce pre danú komunitu nemali chýbať. V zmysle trvalo udržateľného rozvoja komunít preferujeme najmä otázku vzťahu človeka a prostredia tak, aby tento vytváral rovnováhu (Lehoczká, L., Haburajová-Ilavská, L., 2006, s. 34). Ide o to, aby boli poskytované obyvateľom danej komunity a v komunite. Služby teda musia byť poskytované takým spôsobom, aby obyvatelia obce, mesta, komunity zotrvali vo svojom prirodzenom prostredí a pritom ich potreby budú uspokojené. Potrebné služby sú obyvateľom poskytované ambulantne (napr. poradenstvo, skupinová terapia, rehabilitácia, stravovanie, klubová činnosť...) alebo v denných zariadeniach špecializovaných pre jednotlivé alebo vhodné kombinované skupiny (stacionár pre deti so zdravotným postihnutím, chránená dielňa pre dospelých s duševnou poruchou, stacionár pre starKontakt – supplement/2008


6.

ný a plne zodpovedal miestnym potrebám, podmienkam a zdrojom. To nevylučuje, aby proces komunitného plánovania bol profesionálne facilitovaný a výsledný dokument – komunitný plán – napísala poverená skupina alebo objednaný odborník. Zohľadnenie už vytvorenej a osvedčenej spolupráce – dobre fungujúca spolupráca môže byť inšpiráciou pre ostatných účastníkov komunitného plánovania. Prehĺbenie spolupráce medzi všetkými účastníkmi prináša kvalitnejšiu ponuku sociálnych služieb. Kompromis priania a možností – výsledkom komunitného plánovania je vždy kompromisné riešenie medzi tým, čo chceme, a tým, čo máme k dispozícii. Možnosťami v tomto prípade nie sú iba materiálne, finančné a ľudské zdroje, ale tiež spoločná dohoda, ktorá vymedzuje, kto a ako sa bude na dosiahnutí cieľov komunitného plánu podieľať.

77


ších ľudí...). Podobným spôsobom sú poskytované aj odľahčovacie služby¹ pre rodinu, ktorá sa stará o svojho postihnutého člena. Neoddeliteľnou súčasťou komunitných služieb sú aj služby poskytované v domácnosti toho obyvateľa, ktorý ich potrebuje. Domáce a komunitné služby pre konkrétneho klienta sa môžu vhodne dopĺňať. Neoddeliteľnou súčasťou komunitných služieb sú aj služby poskytované v domácnosti toho obyvateľa, ktorý ich potrebuje. Domáce a komunitné služby pre konkrétneho klienta sa môžu vhodne dopĺňať. M. Hrozenská (2006, s. 17) konštatuje, že je potrebné zabezpečiť najmä sociálne služby, ktoré majú zabrániť vylúčeniu starších občanov zo spoločnosti a súčasne nahradiť úbytok sebestačnosti z titulu prirodzeného starnutia. Užívatelia sociálnych služieb ako účastníci komunitného plánovania Užívateľ sociálnych služieb je prevažne človek v nepriaznivej sociálnej situácii (nemusí sa to však týkať iba ľudí v nepriaznivej sociálnej situácii), pre ktorého sú sociálne služby určené. Sú to rovnako tí, ktorí už služby dostávajú, ako aj tí, ktorí na ne čakajú. Je veľmi dôležité na začiatku i v priebehu procesu zvažovať, pre ktoré sociálne skupiny sociálne služby plánujeme. Základnými sociálnymi skupinami, pre ktoré by sme mali sociálne služby plánovať, sú seniori, čiže obyvatelia v postproduktívnom veku (najmä starší ako 65 rokov). Podľa Kasanovej (2007, s. 6) komunitná práca, ktorá sa sústreďuje na model komunitnej starostlivosti, snaží sa o kultiváciu sociálnych sietí a dobrovoľníckych služieb, ktorých cieľom je uspokojovanie potrieb obyvateľov – zvlášť seniorov. Aj z databázy neštátnych subjektov vyplýva, že ich najčastejšími cieľovými skupinami sú starší občania – 43,1 % subjektov a zdravotne postihnutí občania (v nich sú zahrnutí aj starší občania) – 34,6 % subjektov. Dobre spracovaný komunitný plán: je výsledkom vyjednávania medzi všetkými účastníkmi procesu, • je naplňovaný v rámci širokého partnerstva v komunite, • zodpovedá miestnym podmienkam a potrebám, •

78


• •

•

stanoví krátkodobé aj dlhodobé ciele a priority rozvoja sociálnych služieb, mapuje všetky verejné, súkromné aj dobrovoľné subjekty z hľadiska aktivít, ktoré smerujú k naplneniu vytýčených cieľov, obsahuje systém sledovania a hodnotenia postupu a priebežného informovania verejnosti.

Pri komunitnom plánovaní sociálnych služieb je rovnako dôležitý samotný proces plánovania, ako aj jeho výsledok. Rozvoj sociálnych služieb môže byť oveľa dynamickejší, ak je podporovaný väčšinou zainteresovaných. Mobilizácia všetkých existujúcich zdrojov mesto/región v záujme naplnenia spoločne dohodnutých zámerov prináša synergický efekt nebývalých rozmerov. A toto všetko sa deje práve počas procesu plánovania, aj keď sa nám to nemusí tak zdať. Úloha miestnych politikov v celom procese komunitného plánovania sociálnych služieb je nezastupiteľná. Od nich sa očakáva, že komunitnému plánovaniu vyjadria svoju podporu, budú ho priebežne monitorovať a veľmi zodpovedne posudzovať definitívny návrh komunitného plánu, vrátane jeho finančného zabezpečenia. Tiež sa od nich očakáva, že budú návrh komunitného plánu veľmi zodpovedne konfrontovať nielen so svojím politickým programom, ale prihliadnu na väčšinový konsenzus tých, ktorí sa celého procesu komunitného plánovania zúčastňovali: užívateľov a poskytovateľov sociálnych služieb. Výsledkom komunitného plánovania je najmä systém sociálnych služieb na miestnej úrovni, ktorý zodpovedá zisteným miestnym potrebám, reaguje na lokálne odlišnosti a zaisťuje, že finančné prostriedky vynakladané na služby sú efektívne využívané. Čo je to komunitné plánovanie? metóda, ktorou možno na úrovni obce alebo kraja plánovať sociálne služby tak, aby zodpovedali miestnym špecifikám i potrebám jednotlivých občanov; • otvorený proces zisťovania potrieb a zdrojov a hľadania najlepších riešení v oblasti sociálnych služieb; • plán, zámer, cieľ – všetko, čo chceme realizovať, uskutočniť, vytvoriť, zmeniť, rozvíjať, nahrádzať, dopĺňať... tvorí okruh plá•

Čo je cieľom komunitného plánovania sociálnych služieb − posilňovať sociálnu súdržnosť komunity − podporovať sociálne začleňovanie a a predchádzať sociálnemu vylúčeniu jednotlivcov a skupín Aký má prínos pre mesto? 1. Zapája všetkých účastníkov systému sociálnych služieb (užívateľov, poskytovateľov, zadávateľov) do prípravy a uskutočňovania plánu sociálnych služieb a zvyšuje tak podiel občanov na rozhodovacom procese o spôsobe ich zisťovania, legitimizuje rozhodovanie riadiacich a zastupiteľských orgánov a zvyšuje mieru zapojenia občanov do diania v obci. 2. Podporuje dialóg a spoluprácu medzi obyvateľmi, zvyšuje pocit príslušnosti ku komunite a umožňuje objavovať nové ľudské i materiálne zdroje. 3. Umožňuje obciam združovať zdroje, zvyšuje efektivitu ich využitia. 4. Zvyšuje dostupnosť a kvalitu sociálnych služieb a rozširuje ich ponuku, zaisťuje, aby sociálne služby zodpovedali zisteným miestnym potrebám, reagovali na lokálne odlišnosti. 5. Zvyšuje efektivitu investovaných finančných prostriedkov, pretože ich vynakladá len na také služby, ktoré sú potrebné. Dobre spracovaný komunitný plán • je výsledkom vyjednávania medzi všetkými účastníkmi procesu • je naplňovaný v rámci širokého partnerstva v komunite • zodpovedá miestnym podmienkam a potrebám • stanoví krátkodobé a dlhodobé ciele a priority rozvoja sociálnych služieb • mapuje všetky verejné, súkromné i dobro-

•

voľné subjekty obsahuje systém sledovania a hodnotenia postupu a priebežného podávania správ verejnosti

Čo je výsledkom komunitného plánovania? M. Hrozenská (2006, s. 22) konštatuje, že „kvantifikovať vývoj nákladov na sociálne služby je veľmi problematické. Možno predpokladať, že pri zachovaní danej štruktúry jednotlivých foriem sociálnej starostlivosti celkové náklady v rokoch budúcich budú veľmi výrazne narastať, lebo v ich výške sa okrem demografických faktorov postupne premietnu ako faktory ovplyvňujúce nárast nákladov na bývanie, tak aj faktory, ktoré ovplyvňujú rast miezd, kde možno očakávať, že premietnutie týchto aspektov bude vzhľadom k nízkej úrovni odmeňovania v sociálnej sfére v súčasnom období v porovnaní s ostatnými odvetviami hospodárstva podstatne dynamickejšie. Celkové rozpätie finančnej náročnosti poskytovaných služieb je dané predovšetkým možnosťou zabezpečovať v nasledujúcom období rad činností, poskytovaných spravidla v ústavnom zariadení, v domácnostiach jednotlivých občanov. Takýto postup umožní zvýšiť efektívnosť prostriedkov vynakladaných na zabezpečenie sociálnych podmienok a prispeje k posilneniu sociálneho zázemia starších občanov.“


novania. V oblasti komunitných sociálnych služieb sa plánovanie týka potrieb komunity, ktoré by v sociálnom plánovaní služieb a práce pre danú komunitu nemali chýbať. V zmysle trvalo udržateľného rozvoja komunít preferujeme najmä otázku vzťahu človeka a prostredia tak, aby tento vytváral rovnováhu (Lehoczká, L., HaburajováIlavská, L., 2006, s. 34).

ZÁVER

Výsledkom komunitného plánovania je najmä systém sociálnych služieb na miestnej úrovni, ktorý zodpovedá zisteným miestnym potrebám, reaguje na lokálne odlišnosti a zaisťuje, že finančné prostriedky vynakladané na služby sú efektívne využívané. V plnej miere to platí aj o komunitnom plánovaní v prospech generácie 50 plus. LITERATÚRA HARTL, P.: Komunita občanská a komunita terapeutická. Praha: SLON. 1997. 221 s. HABURAJOVA-ILAVSKÁ, L. Analýza sociálnych služieb a ich prognóza rozvoja v regióne Liptova. Rigorózna práca, FSVaZ UKF Nitra, 2003. HROZENSKÁ, M.: Kvalita života osôb vyššieho veku ako predmet záujmu sociálnej práce. Nepublikovaná dizertačná práca. Trnava: FZaSP TU v Tranve, 2006. s. 164. KASANOVÁ, A.: Perspektívy komunitnej práce v treťom sektore. In: Retrospektívy a perspektívy komunitnej práce. UKF Nitra, 2007, s. 6. Kontakt – supplement/2008

79


LEHOCZKÁ, L., HABURAJOVÁ-ILAVSKÁ, L.: Komunitné sociálne služby v kontexte kultúrnej identity obyvateľov rómskych osád. Nitra: FSVaZ UKF, 2006, s. 33. LUKŠÍK, I., MARKOVÁ, D.: Rodová výchova v rodine – zdôvodnenie a vymedzenie. In: MACHÁČEK, L. (Ed.). Gender - rod v pedagogickom výskume a praxi. Trnava: UCM v Trnave, 2006, s. 120–124. MARCINKOVÁ, D., HROZENSKÁ, M., VAŇO, I.: Vybrané kapitoly z gerontológie. Nitra: FSVaZ UKF v Nitre, 2005, s. 122. MARKOVÁ, D.: O sexuálnych biografiách a postojových mikrodiskurzoch, obsahujúcich problematiku sexuality a rodovosti. Prednáška na 1. Letnej škole rodových štúdií realizovanej v dňoch 3.–9. februára 2006 v Bojniciach. 2006. NAVRÁTIL, P. et al.: Romové v české společnosti. Praha: Portál, 2003. s. 224. POLEDNÍKOVÁ et al.: Geriatrické a gerontologické ošetrovateľstvo. Martin: Osveta, 2006. s. 216. POPPLE, K.: Analising Community Work. Its Theory and

Practice. Buckingham-Philadelphia: Open University Press, 1995. ŠVIHELOVÁ, D.: Postoje k predmanželskej sexualite. Dizertačná práca. Nitra: FSVaZ UKF v Nitre, 2005. TOKÁROVÁ, A. et al.: Sociálna práca. Kapitoly z dejín, teórie a metodiky sociálnej práce. Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity, 2003. s. 573. ZASTROW, C.: The Practice of Social Work. 3rd edition. Chicago: Dorsey Press, 1989.

Vysvětlivky: 1. Odľahčovacimi službami rozumieme všetky služby, ktoré uľahčujú život nielen užívateľovi sociálnych služieb, ale i jeho najbližšiemu okoliu.

* Príspevok vznikol na základe podpory grantu KEGA 3/5264/07: Ďalšie vzdelávanie učiteľov vybraných SOŠ v odbore: Sociálna gerontológia.

Ľuba Pavelová [email protected]

80


X: 1–, 2008 ISSN 1212–4117

Martina Hrozenská UKF Nitra, FSVaZ, katedra socialnej prace a soc. vied, Slovenská republika

Souhrn Príspevok poukazuje na teoretické a metodologické možnosti uchopenia kvality života starších ľudí, najmä kvality života v súvislosti so zdravím. Autorka príspevku poukazuje na dôležitosť akceptácie autonómie (nezávislosti) staršieho človeka pri meraní a hodnotení kvality života.


ZDRAVIE AKO KĽÚČOVÝ FAKTOR KVALITY ŽIVOTA STARŠÍCH ĽUDÍ

Kľúčové slová: starší ľudia – kvalita života starších ľudí – zdravie – nezávislosť a sebestačnosť

Potrebnosť konceptu kvality života v sociálnych vedách a v gerontológii obzvlášť je podľa nášho názoru vysoko opodstatnená. Odchod do dôchodku, strata blízkeho človeka, samota a izolácia boli vyzdvihnuté ako významné vplyvy na kvalitu života starších ľudí. Nutnosť výskumu kvality života v oblasti zdravotnej a sociálnej starostlivosti sa odzrkadľuje okrem iného v zameraní sa na chorobnosť viac ako na úmrtnosť. Podľa Bonda a Cornerovej (2004, s. 91) „objavenie kvality života súvisiacej so zdravím ako dominantnej témy v gerontologickom výskume do značnej miery odzrkadľuje tri obsiahle trendy. Po prvé – nastala zmena v lekárskom záujme od manažmentu akútnych stavov po chronické ochorenia. Pre väčšinu ľudí s chronickým ochorením, z ktorých značné percento tvoria seniori, liečba nie je reálnou alternatívou a cieľom zdravotnej starostlivosti sa stáva organizovanie starostlivosti, spomalenie prirodzenej progresie ochorenia a zachovanie kvality života. Po druhé – informácie o zdravotných výsledkoch, vrátane kvality života súvisiacej so zdravím, sú požadované na všetkých stupňoch a úsekoch zdravotných a sociálnych služieb ako prostriedok posudzovania a porovnávania efektívnosti nových intervencií a zdravotných technológií. Pre jednotlivých lekárov je výsledok merania neodlučiteľnou súčasťou bežného monitorovania pokroku jednotlivých pacientov a využíva sa pri zakladaní spoľahlivého východiska pre lekárske rozhodovanie. Výsledok me-

rania je dôležitý aj pre výskumnú agendu. Po tretie – rozsiahle zmeny v štruktúre a manažmente zdravotnej starostlivosti. V Británií boli sprevádzané úmyselnými pokusmi vlády presunúť vplyv z lekárskej profesie na riadenú „obchodnú“ osvetu s dôrazom na perspektívu jedinca, označovaného aj ako pacient, spotrebiteľ, užívateľ, zákazník alebo klient. Podľa očakávania, že spotrebitelia zdravotných a sociálnych služieb by mali byť zainteresovaní do rozhodovania o tom, ako hodnotiť efektívnosť služieb v rámci demokratického systému. Dôsledkom tejto rétoriky je názor, že ak jedinci sú stimulovaní k participácii na rozhodovacích procesoch, pozornosť sa upriami na to, čo je pre nich dôležité a na určenie efektívnych záverov, ktoré sú relevantné a primerané pre rôznych jedincov a osobám poskytujúcim im starostlivosť.“ V súvislosti s týmto trendom poukazujú Ľ. Pavelová a M. Tvrdon (2006) na možnosti komunitnej sociálnej práce práve konštituovaním modelu komunitnej starostlivosti, ktorá sa usiluje sa o kultiváciu sociálnych sietí a dobrovoľníckych služieb, ktorých cieľom je uspokojovanie potrieb obyvateľov, a to zvlášť seniorov, a zároveň vytvára priestor pre ich participáciu na svojom živote. Kvalita života jednotlivcov je prepojená s historickým, ekonomickým a spoločenským kontextom, v ktorom sú umiestnení, a bude jednotlivo ovplyvnená životnými skúsenosťami. Mnohé kľúčové oblasti kvality života určujú v sociálno-gerontologickom výskume odraz požiadavky pre politický výskum, a to najmä Kontakt – supplement/2008

81


v hodnotení fyzického a sociálneho prostredia, v ktorom ľudia žijú. Z tohto dôvodu je potrebné rozlišovať a odlišovať kvalitu života od kvality poskytovaných služieb. Hughesová (1990, in.: Bond, Cornerová, 2004, s. 6) vytvorila zoznam kľúčových oblastí kvality života a následne i koncepčný model kvality života. Spomínaný zoznam obsahuje pozitívne ako aj negatívne aspekty starnutia. Oblasti dôležité pre kvalitu života starších ľudí: − Subjektívna spokojnosť: globálna kvalita života stanovená jednotlivými staršími ľuďmi − Faktory fyzického prostredia: usporiadanie štandardného bývania alebo ústavného bývania, dohľad nad fyzickým prostredím, prístup k službám ako obchody, verejná doprava a trávenie voľného času − Faktory sociálneho prostredia: rodina a sociálne zázemie, úroveň rekreačných aktivít, kontakt s vládnymi a dobrovoľnými organizáciami − Socio-ekonomické faktory: príjem a majetok, stravovanie a celkový štandard života − Kultúrne faktory: vek, pohlavie, národnosť, vierovyznanie a sociálna vrstva − Faktory zdravotného stavu: fyzická pohoda, funkčné schopnosti a mentálne zdravie − Faktory osobnosti: psychologická pohoda, morálny stav, spokojnosť so životom a šťastie − Faktory osobnej nezávislosti: schopnosť rozhodovania, pohybové ovládanie a ovládanie vlastného prostredia Pracovná skupina pre kvalitu života bola vytvorená Svetovou zdravotníckou organizáciou v roku 1993. Odborníci v nej definovali kvalitu života ako „vnímanie vlastnej pozície v živote v kontexte kultúry a hodnotových systémov so zreteľom na životné ciele, očakávania, štandardy a záujmy“ (WHO QoL Group, 1993, in.: Zikmund, 2001, s. 5). Svetová zdravotnícka organizácia definovala (prostredníctvom výskumného projektu WHOQoL 1997) tieto indikátory kvality života: 1. fyzické zdravie – ovplyvňuje energiu, únavu človeka, bolesť a diskomfort či spánok; 2. psychické zdravie – vyjadruje image, pozitívne a negatívne city, sebahodnotenie,

82

Kontakt– supplement/2008

3. 4. 5.

6.

spôsob myslenia, učenie a pozornost; úroveň nezávislosti – pohyb, denné aktivity, pracovná kapacita, závislosť od liekov; sociálne vzťahy – ide o osobné vzťahy, sociálnu oporu, sexuálne aktivity; prostredie – prístup k finančným zdrojom, sloboda, bezpečie, zdravé prostredie, sociálna starostlivosť, domov, prístup k informáciám, účasť na rekreácií, cestovanie; spiritualita – osobná viera a presvedčenie, hodnotová orientácia.

Život osôb vyššieho veku je často charakterizovaný ako plný chorôb a zdravotných problémov. Je takmer o „jedinej istote“ v živote- smrti. Preto nie je prekvapujúce, že zdravotný stav sa považuje podľa gerontológov za veľmi dôležitý faktor kvality života. Fyzická pohoda, funkčná schopnosť či mentálne zdravie bývajú často asociované s kvalitou života. V posledných dvoch desaťročiach bol výskum kvality života zameraný na kvalitu života v súvislosti so zdravím, resp. zdravotnou starostlivosťou. Aby sa rozlišovalo medzi kvalitou života v širšom zmysle a požiadavkami lekárskej medicíny, pojem „kvalita života súvisiaca so zdravím“ sa teraz používa vo väčšom rozsahu. Bowling (1996) poznamenáva, že v zdravotnom výskume je stále viac a viac moderné stotožňovať všetky ne-klinické údaje s „kvalitou života“, hoci v skutočnosti málo ľudí realizuje komplexné hodnotenie kvality života. Najväčším problémom pri vyšetrovaní (prieskume) kvality života je, že výskumníci rýchlo vyčísľujú to, čo nie je možné kvantifikovať. Zikmund (1997, podľa Kováč, 2001, s. 35) poukazuje na medicínske hľadisko prostredníctvom klinického prístupu, pri ktorom sa kvalita života premieta cez tieto ukazovatele: − zmierňovanie (zbavovanie sa) utrpenia (telesného i duševného), predovšetkým bolesti; − dosahovanie nezávislosti jedinca od iných osôb v každodennom kolobehu života; − schopnosť, resp. spôsobilosť zvládať náročné situácie, záťaž a stres; − spôsobilosť žiť vo vyhovujúcich spoločenských vzťahoch, zapájať sa do spoločenských aktivit; − vlastné zabezpečovanie života uspokojovaním konkrétnych, predovšetkým materiálnych potrieb;

spokojnosť s vlastným životom, príležitostná radosť z neho, zážitky šťastia.

Bowling (1995) skúmal populáciu dospelých v roku 1993 vo Veľkej Británii použitím sociálnej teórie (Brunswick 1956) a priblíženie hodnotenia kvality života vyvinutej O´Boyleom (1989). Bowling skúmal oblasti ľudského života a chcel od respondentov, aby vymenovali tie, ktoré sú najdôležitejšie v ich súčasnom živote (dobré aj zlé). Starší respondenti slobodne spomenuli svoj zdravotný stav ako prvý najdôležitejší bod vo svojom živote, následne ich vzťah s rodinou alebo príbuznými a zdravie druhej osoby. Zdravie je bezpochyby dôležitým aspektom v živote starších ľudí. Prevláda v rozhovoroch najmä starších ľudí. Je veľmi často jedenou z prvých tém v rozhovoroch pri stretnutí sa dvoch ľudí akéhokoľvek veku. Ak sa komunikujúci vyjadrí, že trpí nejakými zdravotnými problémami či chorobou, mnohokrát chcú ostatní diskutujúci získať detailný popis symptómov, terapie choroby či prognózy uzdravie sa a pod. Samotní starší ľudia, keď hovoria napríklad o fyzických schopnostiach seniorov, taktiež použijú zdravie v kombinácii s neschopnosťou a nesebstačnosťou. Výskumníci mnohokrát ovplyvnení touto skutočnsoťu, považujú zdravie za hlavnú premennú v niektorých výskumoch kvality života. Prečo je zdravie také dôležité vo vnímaní kvality života starších ľudí? Pre mnohých ľudí je narušené zdravie dôvodom fyzickej a psychickej závislosti. Vážnejšie narušené zdravie môže v ľuďoch evokovať nevyhnutné úmrtie. Čiastočne je to odôvodnené obavou z fyzického a mentálneho poklesu a obavou zo závislosti od iných ľudí pri vykonávaní bežných potrieb či prác. V rozhovoroch o zdraví a chorobách často prehliadame iné spolupôsobiace faktory na našu kvalitu života. Za účelom pochopenia kvality života a dôležitosti zdravia treba zvážiť význam závislosti a nezávislosti starších ľudí.¹ Ovládanie udalostí svojho života zo dňa na deň bolo považované za menej důležité, ako to videli jednotlivci vo svojich predstavách. Proces adaptácie sa môže odzrkadľovať v predefinovaní vlastnej stratégie, ktorá zahŕňa predefinovanie ich vlastnej kvality života. Autonómia znamená schopnosť viesť život

podľa vlastných pravidiel, zostať pánom svojho správania a spôsobu života. Autonómia znamená slobodu vo výbere, rozhodovaní. Čím menej je človek autonómny, tým väčší je podiel pomáhajúceho na pomoci a naopak. Potreba autonómie v zmysle byť slobodný, byť sám sebe zákonom, rozhodovať sám za seba tvorí štvrtý stupeň v Maslowovej hierarchii potrieb. Pri práci so seniormi je dôležité rozlišovať 5 základných stupňov sebestačnosti staršieho človeka (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 42– 43): 1. Človek môže uspokojiť svoje potreby sám, staršia osoba si všetko robí sama, nepotrebuje zásah ďalšej- pomáhajúcej osoby. 2. Človek nemôže sám uspokojiť svoje fyziologické potreby, jedná za neho pomáhajúci, ktorý zaisťuje fyziologické potreby, ale ďalšie hierarchicky vyššie potreby si saturuje starší človek sám. Vyskytuje sa aj kategória seniorov, ktorým stav fyzickej závislosti od iných ľudí vyhovuje, nechávajú všetko robiť druhých, prehnane sa nechávajú obsluhovať inými. 3. Človek môže z časti uspokojiť svoje fyziologické potreby; pomáhajúci pomáha v denných činnostiach, je potrebné dôkladne sledovať stav danej osoby, ktorý sa stále vyvíja a mení, diferencovať medzi úkonmi, ktoré si vyžadujú pomoc zo strany ďalšej osoby a úkonmi, ktoré je senior schopný zvládnuť sám. 4. Človek môže uspokojiť svoje fyziologické potreby, ale potrebuje byť vedený; pomáhajúci podnecuje, naznačuje, vedie seniora. Jedná sa najmä o zmetených, dezorientovaných starších ľudí. 5. Človek už nemôže uspokojiť svoje potreby a ani nevyzerá, že by bol schopný sám rozhodnúť o tom, čo potrebuje; v tomto prípade pomáhajúci zaisťuje starostlivosť o telesné potreby človeka a zároveň za neho rozhoduje. Snažíme sa aj v takejto situácii neprerušiť so seniorom komunikáciu.


−

Je dôležité mať na zreteli obzvlášť pri práci s osobami vyššieho veku, že človek môže byť fyzicky závislý a zároveň psychicky úplne autonómny. Súčasťou potreby autonómie je aj potreba uznania, vážnosti, pocitu užitočnosti, potreba niekomu alebo niečomu slúžiť. Byť zdravý znamená pre mnohých starších ľudí byť Kontakt – supplement/2008

83


sebestačný, nebyť odkázaný na pomoc iných ľudí. Zo zistení Dienera a kolektívu (1997) vyplýva, že spokojnosť so životom ako súčasť subjektívnej pohody pravdepodobne reflektuje napĺňanie jedincových hodnôt a cieľov a podieľa sa na jeho hľadaní zmysluplnosti života. Ak senior považuje zdravie za jednu z najdôležitejších životných hodnot, možno usudzovať na jeho subjektívnu spokojnosť so životom v intenciách spokojnosti, prípadne neskopojnosti so zdravím a miera jeho subjektívnej spokojnosti môže vytvára jednu podstatnú súčasť jeho celkovej kvality života. ZÁVER

Posudzovanie kvality života v súvislosti so zdravím je relevantné pre klinické rozhodovanie, keďže poskytuje informácie o stave ochorenia a liečby ochorenia, poukazuje na to, ako sa zlepšuje schopnosť indivídua fungovať z pohľadu fyzického, spoločenského a psychologického. Posudzovanie kvality života môže mať význam pri rozhodovaní v oblasti zdravotnej technológie, pri hľadaní odpovedí na otázky, ktoré zohrávajú rolu aj pri skúmaní nákladov a prínosu alternatívneho liečenia – rôzne lieky, alebo služby, výsledky meraní kvality života pacientov môžu byť využívané pri porovnávaní skupín ochorení a pod. Určovanie kvality v živote je a bude obzvlášť problematické. Rovnako kvalita nemôže byť obmedzená na predmetný a absolútny predpoklad určený expertmi. Pohľad starších ľudí na kvalitu života by mal byť pre nás prvoradý, má prednosť pred názormi expertov. Ale z pohľadu spoločenského názory expertov vo výrazoch ako napríklad alokácia zdrojov, spôsob života či spotreba budú naďalej dôležité. LITERATÚRA BOND, J., CORNER, L.: Quality of life and older people. Berkshire: Open University Press, 2004. BOWLING, A.: What things are importatnt in people´s

lives? A survey of the public´s judgements to inform scales of healt related quality of life. Social Science aond Medicine, 41 (10), 1995, p. 1447–1462. BOWLING, A.: Measuring Health. 2nd end. Buckingham: Open University Press, 1996. BRUNSWICK, E.: Perception and the Representative Design of Psychological Experiments. Berkely, California: University california Press, 1956. DIENER,E., SUH, E., OISHI, S.: Recent findings on subjective well-being. Indian Journal of Clinical Psychology, 24, 1997, p. 25–41. CORNER, L.: Developing approaches to person-centred outcome measures for older people in rehabilitation settings. Unpublished PhD thesis, University of Newcastle upon Tyne, 1999. KOVÁČ, D.: Kvalita života – naliehavá výzva pre vedu nového tisícročia. Československá psychologie, roč. 45, 2001, č. 1, s. 34–44. O´BOYLE, C. A., MCGEE, H., HICKEY, A., O´MALLEY, K ., JOYCE, C. R. B.: Reliability and validity of judgement analysis as a method for assessing quality of life. British Journal of Clinical Pharmacology, 27, 1989, p. 155P PAVELOVÁ, Ľ., TVRDOŇ, M.: Komunitná sociálna práca. Nitra: UKF, 2006, l75 s. PICHAUD, C., THAREAUOVÁ, I.: Soužití se staršími lidmi. 1.vydanie. Praha: Portál, 1998. s. 156. WHOQoL. Measuring quality of life. Geneve: World Health Organization, 1997. ZIKMUND,V.: Kvalita života a medicína. In.: Medicínsky monitor, 2001, č. 1, s. 5–7.

Vysvětlivky: 1. V diskusiách o zdraví so staršími ľuďmi Cornerová (1999) odhalila niekoľko faktorov, ktoré poskytujú význam zdravia účastníkov. Zmysel kontroly a príslušných pocitov sebaistoty, sebadôvery, spoľahlivosti a zmysel autonómie vyplynuli ako faktory zdravia a chorobnosti.

* Príspevok vznikol v rámci projektu KEGA č. 3/5264/07 Ďalšie vzdelávanie učiteľov vybraných SOŠ v odbore: Sociálna gerontológia ako aj projektu CGA č. VII/4/2007 Príručka zo sociálnej gerontológie pre sociálnych pracovníkov z praxe.

Martina Hrozenská [email protected]

84


X: 1– , 2008 ISSN 1212–4117

Pavla Varvažovská

Česká zemědělská univerzita v Praze, Provozně ekonomická fakulta, katedra humanitních věd, Praha–Suchdol

Souhrn Cílem stati je charakterizovat význam a poslání neziskových organizací v oblasti sociálních služeb. Nový zákon o sociálních službách upravuje v oblasti poskytování sociálních služeb práva a povinnosti nejen uživatelů a poskytovatelů těchto služeb, ale i práva a povinnosti orgánů veřejné správy. Jednou z povinností kraje je tvorba střednědobého plánu rozvoje sociálních služeb na území kraje.


VÝZNAM NEZISKOVÝCH ORGANIZACÍ V OBLASTI SOCIÁLNÍCH SLUŽEB

Klíčová slova: nestátní nezisková organizace – sociální služba – financování sociálních služeb – standardy kvality sociálních služeb – střednědobý plán rozvoje sociálních služeb

ÚVOD

Neziskové organizace pracují v mnoha veřejně prospěšných oblastech, jako jsou sociální a zdravotní služby, ochrana životního prostředí, ochrana kulturních památek, kultura, sport nebo i rozvoj komunitního života. Různorodost je hlavním rysem a silnou stránkou neziskového sektoru, s nímž se obvykle také spojuje řada přínosů pro demokratickou společnost. Neziskové organizace totiž své služby nabízejí v místě, kde je služba poptávána, tudíž znají nejlépe skutečnou poptávku a jsou schopny pružně reagovat na její změny. Spotřebitelé služeb mohou také okamžité kontrolovat jejich kvalitu, čímž nutí neziskové organizace k vysoké kvalitě poskytovaných služeb. Do neziskových organizací je často veřejností i státem vkládána naděje, že pomohou vyřešit problémy, kde státní organizace nestačí působit. Prvním krokem k porozumění problému a následně ho řešit ve prospěch celé společnosti je komunikace. Efektivní komunikace je hlavním předpokladem pro úspěšnou spolupráci nestátních neziskových organizací a státu. Neziskové organizace představují na půdě poskytování sociálních služeb naprosto nezastupitelnou roli. Východiskem k zamyšlení je převážně studium dokumentů v čase i prostoru. Jako dokumenty jsou považovány žádosti o tátní účelovou dotaci, které předkládali poskytovatelé sociálních služeb k dotačnímu titulu

Ministerstva práce a sociálních věcí ČR pro rok 2007 dle ustanovení nového zákona o sociálních službách. V těchto žádostech uváděli poskytovatelé sociálních služeb mnoho údajů. Základní údaje, které byli žadatelé povinni uvádět, byly informace o druzích a typech poskytovaných sociálních služeb. Stať má charakter informativní a chce poukázat na důležitost neziskového sektoru ve společnosti.1 Vlastní zpracování Na základě mezinárodních typologií neziskových organizací i na základě členění používaného orgánem vlády ČR – Radou vlády pro nestátní neziskové organizace, chápeme neziskové organizace tyto dva typy: • vládní (státní, veřejné) neziskové organizace, které zabezpečují převážně realizaci výkonu veřejné správy. Jejich opodstatnění je dáno jejich posláním, kterým je podílení se na výkonu veřejné správy na úrovni státu, regionu či obce. Jejich právními formami jsou v podmínkách ČR příspěvkové organizace a bývalé rozpočtové organizace, do roku 2001 organizační složky státu, kraje či obce. Jejich určitá část se charakteristikami svých činností blíží nestátním neziskovým organizacím. •

nestátní (nevládní, občanské, soukromé) neziskové jejichž existence vychází organizace,

z principu sebeřízení společnosti, což předKontakt – supplement/2008

85


stavuje schopnosti určitého společenství lidí žijících a spolupracujících ve vymezeném prostoru organizovat a vzájemně usměrňovat své jednání (Škarabelová Simona et al., 2002, s. 130). Neziskové organizace jsou přirozenou součástí společnosti založené na svobodě a solidaritě občanů. Neziskové organizace jsou organizace, které vyplňují prostor mezi trhem, státem a bčanem. Sociální služby Přijetím zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění, došlo k velké změně v sociální oblasti. Zákon nově definuje pojem sociální služba a vymezuje jednotlivé druhy sociálních služeb. Tento právní předpis přinesl, nebo se očekává, že přinese, řadu zásadních změn v dosavadním systému sociálních služeb. Do konce roku 2006 byly sociální služby upraveny zastaralou legislativou platnou před rokem 1989, která znala převážně ústavní péči a pečovatelskou službu. Všechny ostatní služby jako například osobní asistence, azylové domy, respitní péče, domy na půl cesty a mnohé další byly provozovány bez právní úpravy podmínek. Následkem toho bylo velmi obtížné zajistit dostupnost mnohých z nových forem služeb všem potenciálním uživatelům ve všech regionech. Chyběl zde jasný systém financování služeb a možnost kontroly kvality těchto služeb. Hlavním posláním nového zákona o sociálních službách je ochrana práv a oprávněných zájmů lidí, kteří jsou v jejich prosazování oslabeni z důvodu zdravotního postižení, věku či nepříznivé životní situace. Nová podoba zákona má reagovat na běžné podmínky života v naší společnosti a garantovat pomoc a podporu potřebným ve formě, která zaručuje zachování lidské důstojnosti, ctí individuální lidské potřeby a současně posiluje schopnost sociálního začleňování každého jednotlivce do společnosti v jeho přirozeném sociálním prostředí. Hlavním cílem zákona je podporovat proces sociálního začleňování a sociální soudržnost společnosti. Podle zákona bude poskytovaná pomoc: dostupná – z hlediska typu pomoci, územní dostupnosti, informační dostupnosti a v neposlední řadě také z hlediska ekonomického, efektivní – bude uzpůsobena tak, aby vyhovovala potřebě Kontakt s– upplement/2008

člověka a nikoliv „potřebám“ systému, kvalitní – bude zabezpečována způsobem a v rozsahu, který odpovídá současnému poznání a možnostem společnosti, bezpečná – bude zabezpečována tak, aby neomezovala oprávněná práva a zájmy osob, hospodárná – bude zabezpečována tak, aby veřejné i osobní výdaje používané na poskytnutí pomoci v maximálně možné míře pokrývaly objektivizovaný rozsah potřeb.2 Cílem zákona o sociálních službách je vnést do oblasti poskytování sociálních služeb kvalitní systém ochrany práv a oprávněných zájmů uživatelů sociálních služeb, ale i vymezit pravidla jak pro poskytovatele služeb, tak i pro orgány státní správy a územní samosprávné celky – kraje a obce. Nový zákon o sociálních službách vymezuje vedle práv a povinností jednotlivců také práva a povinnosti obcí, krajů a státu a samozřejmě také práva a povinnosti poskytovatelů sociálních služeb. Dle uvedeného zákona je jednou z povinností kraje (vyššího územního samosprávného celku) pravidelně zpracovávat střednědobý plán rozvoje sociálních služeb na území kraje. Tento plán kraj zpracovává ve spolupráci s obcemi na území kraje, se zástupci poskytovatelů sociálních služeb a zástupců osob, kterým jsou sociální služby poskytovány (uživatelé). Sociální služby jsou o lidech v jejich přirozeném prostředí. Všichni si přejeme mít své místo a roli v životě společnosti, tam, kde žijeme a pracujeme. Sociální služby mají za cíl pomoci lidem udržet si nebo znovu nabýt místo v životě jejich komunity, pokud toho sami nejsou schopni. Sociální služby jsou zaměřeny na jedince, jejich rodiny a na jejich sociální sítě. Služby, které jsou poskytovány, vyplývají z individuálních potřeb lidí a z celkových potřeb komunit, v nichž tito lidé žijí. Zákon o sociálních službách definuje sociální službu takto: Sociální službou je činnost nebo soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení.3 Existuje sedm vůdčích principů, které tvoří základ všech sociálních služeb: Nezávislost a autonomie pro uživatele služeb – nikoli závislost; Začlenění a integrace – nikoli sociální vyloučení; Respektování potřeb – služba je určována individuálními potřebami a potřebami společnosti, neexistuje model, který vyhovuje všem; Partnerství – pracovat společně, ne odděleně;

Standardy popisují, jak má vypadat kvalitní sociální služba. Jejich smyslem je umožnit průkazným

způsobem posoudit kvalitu poskytované služby, nikoli stanovit, jaká práva a povinnosti mají zařízení a uživatelé sociálních služeb. Podstatným rysem standardů je jejich obecnost, jsou použitelné pro všechny druhy sociálních služeb. Přijetím zákona o sociálních službách došlo tímto k zásadním změnám v systému financování sociálních služeb. Většina dotačních titulů byla sloučena pod jediný dotační titul. Dotace ze státního rozpočtu poskytovatelům sociálních služeb (zejména v případě služeb s regionální a místní působností) byla poskytována s ohledem na regionální, místní potřebnost sociální služby (tj. s ohledem na regionální plány rozvoje sociálních služeb). Finanční prostředky ze státního rozpočtu na financování sociálních služeb se neposkytují nadacím a nadačním fondům. Kraje přistoupily k tvorbě střednědobého plánu rozvoje sociálních služeb různými způsoby. Některé kraje vyhlásily pro tvorbu plánu výběrové řízení a tím pověří k vypracování cizí subjekt. Jiné kraje s tvorbou svého plánu ještě nezačaly. Neziskové organizace jsou pravidelně zapojovány do tvorby strategických dokumentů kraje. Pochopitelně čas ukáže, zda zvolený systém v oblasti sociálních služeb bude v podmínkách české společnosti fungovat a zda bude efektivní. ZÁVĚR

Zákon o sociálních službách přinesl řadu zásadních změn v dosavadním systému poskytování sociálních služeb. Změny se dotkly všech aktérů,

nejvíce samozřejmě uživatelů a poskytovatelů služeb, ale i subjektů vykonávajících veřejnou správu (státní správu i samosprávu). Hlavním cílem zákona je vytvoření podmínek pro uspokojování oprávněných potřeb osob, které jsou oslabeny v jejich prosazování. Oprávněná osoba se pak sama rozhodne, jakým způsobem s příspěvkem naloží. Z tohoto důvodu se nabízí otázka, zda budou občané hojněji využívat služeb poskytovatelů sociálních služeb nebo příspěvek budou směřovat ke zvýšení rodinného rozpočtu. V některých případech bude docházet ke snížení kvality života těchto osob, popř. zvýšení rizika vzniku nebo prohloubení nepříznivé sociální situace. Neziskové organizace se po několika měsících účinnosti zákona o sociálních službách obracejí na pracovníky krajských úřadů s žádostmi o pomoc při řešení situací, kdy klienti nehradí vědomě poskytované služby úplně nebo z části. Služby jsou uživateli kritizovány jako drahé, nekvalitní, anebo neodpovídají v dohodnutém rozsahu dle uzavřené smlouvy mezi poskytovatelem a uživatelem. Kraje budou mít zásadní vliv na charakter a rozsah sítě sociálních služeb také z toho důvodu, že je jim svěřována působnost v oblasti registrace poskytovatelů sociálních služeb a kontroly, a to v přenesené působnosti. Již nyní, na základě regionálních konferencí, se dá předpokládat, že i v dalších krajích se ukáže nenahraditelné postavení neziskových organizací v oblasti sociálních služeb. Neziskové organizace se i významně podílejí při tvorbě legislativy uvedené sociální oblasti. Neziskové organizace jsou významným dodavatelem sociálních služeb jak pro nejrůznější cílové skupiny, tak pro danou oblast, komunitu, určitou část společnosti a i pro společnost jako celek. Neziskové organizace bezprostředně reagují nejen na nedostatky v systému sociálních služeb, zabezpečovanému státní správou, ale i vykrývají nedostatky na „trhu sociálních služeb“, které stojí mimo zájem soukromých ziskových organizací. Neziskové organizace mají nezastupitelnou roli ve společnosti a také plní funkci pomyslné kontroly veřejných i soukromých institucí svou konkurencí a tím působí jako prevence proti monopolismu, klientelismu a korupci ve všech oblastech života a zejména pak v oblasti sociálních služeb. Kontakt – supplement/2008


Kvalita – záruka kvality poskytuje ochranu zranitelným lidem; Rovnost bez diskriminace; Národní standardy – rozhodování v místě.4 V oblasti sociálních služeb dochází v posledních letech k výrazným změnám, zejména v přístupu k živatelům sociálních služeb a v používaných metodách sociální práce. MPSV se snaží na tyto posuny reagovat pomocí systémových změn, které zajistí poskytování kvalitních služeb v souladu se současnou úrovní poznání. MPSV rozhodlo stanovit požadavky na kvalitu poskytování sociálních služeb v podobě standardů kvality. Standardy kvality jsou souborem kritérií, jejichž prostřednictvím je definována nezbytná úroveň kvality poskytování sociálních služeb v oblasti personální, procedurální a provozní.

87


Neziskové organizace ve společnosti mají nezastupitelnou roli. Poskytují služby, které stát dělat neumí nebo nechce, většinou levně a pružně. Zejména poskytují neformální pomoc a solidaritu lidem v nouzi, ale také sociální a dravotní péči o lidi, kteří ji potřebují. Jejich úspěšnost nespočívá jen v hmotných statcích (majetku) a finančních prostředcích, ale také, a o především, na myšlenkách, reálných vztazích mezi lidmi, na komunikačních a sociálních dovednostech, na zvycích a na jednání, které vychází z hodnot solidarity, tolerance, spoluodpovědnosti, dobrého sousedství.

MPSV. Bílá kniha v sociálních službách. MPSV, Praha 2003. ŠKARABELOVÁ, S. et al.: Když se řekne Nezisková organizace, Masarykova Univerzita, Brno 2002. ISBN 80210-3031-32. Zákon č. 108/2006Sb., o sociálních službách, § 3, v plném znění.

Vysvětlivky: 1.

2. 3.

LITERATURA MPSV. Důvodná zpráva k návrhu zákona o sociálních službách. MPSV, Praha 2005.

4.

Poznatky uváděné v příspěvku vyplynuly z řešení IVZ MSM 6046070906 „Ekonomika zdrojů českého zemědělství a jejich efektivní využívání v rámci multifunkčních zemědělskopotravinářských systémů“. MPSV. Důvodná zpráva k návrhu zákona o sociálních službách. MPSV, Praha 2005. str.46. Zákon č. 108/2006Sb., o sociálních službách, § 3, v plném znění. MPSV. Bílá kniha v sociálních službách. MPSV, Praha 2003, str. 9.

Pavla Varvažovská [email protected]

88


X: 1– , 2008 ISSN 1212–4117

Helena Zavázalová, Květuše Zikmundová, Vladimír Zaremba Univerzita Karlova v Praze, Lékařská fakulta v Plzni, Ústav sociálního lékařství

Proč analýza vybraných determinant u osob v předdůchodovém věku? Stáří je odrazem celého života, důležité je ale období 50 plus. Prodlužováním odchodu do důchodu, zvyšováním SDŽ se bude posunovat střední věk do vyšších věkových skupin (60 plus). Odchodem do důchodu se mění celý dosavadní způsob života, stereotypy. Způsob života v praeseniorském věku výrazně ovlivní život v důchodu i spotřebu zdravotní péče. Podle demografických prognóz budou v důchodu ženy žít až 20 let, muži zhruba 17 let. Jak kvalitně tuto dobu prožít? Odpočinek nebo aktivita – různé názory roz-

hodně podle přání seniora a nabídnou spektrum možností a hlavně NENUTIT! Pokud není zájem. Na posteru byly presentovány výsledky anonymního dotazníkového šetření, které bylo provedeno v ordinacích praktických lékařů, na něm se podíleli studenti LFUK v Plzni. Soubor tvořilo 1006 osob ve věku 50-64 let, (mužů 43,4 %, žen 56,6 %) a byl rozdělen do věkových kategorií: 50– 54 let, 55– 59 let, 60– 64 let věku. Nejčastější subjektivní stesky ve všech sledovaných kategorií byly: především bolesti, potíže pohybového aparátu, dušnost, nespavost. Přesto většina sledovaných považovala svůj zdravotní stav za přiměřený (viz graf č. 1).


VYBRANÉ DETERMINANTY ŽIVOTA OSOB V PŘEDDŮCHODOVÉM VĚKU

Graf č. 1 Subjektivně hodnocený zdravotní stav (%) Zdravotní stav osob 50letých a starších 100 % 11,6

12,2 19,2

25,2

27,1

15,4

16,7

16

30,8

Velmi špatný 41 46,2

40,4

49,4

Spíše špatný

50,9

Přiměřený Vcelku dobrý

49,7 48,9 35,2 27,7

11

7,6

6,7

žen

muži

30,1

2,6

0% muži 50 – 54

žen 55 – 59

26,5

Velmi dobrý

26,7

5,8

4,2

muži

6,2

žen 60 – 64

Celkem


89


Jaký je způsob života osob v praeseniorském věku?

Jak je tedy využíván volný čas 50 až 64letých? Ženy se věnují většinou domácím pracem, preferují péči o děti a vnoučata, dále kulturu a cestování. Muži uváděli nejčastěji sport, cestování, kulturu.

Sledovali jsme: Kouření, pití alkoholických nápojů, dodržování diety, sledování hmotnosti, zaměstnání, využívání volného času, radosti, starosti respondentů. Ve věku 60–64 let je zaměstnáno jen 16 % žen a 27,7 % mužů.

Radosti seniorů: U žen jsou to opět rodina, děti, vnoučata, výlety, sport, rekreace. Muži upřednostňují především zaměstnání.

Graf č. 2 Zaměstnání osob v praeseniorském věku (%)

Dosud pracuje

100 %

7,6

15, 1

26, 9

3 9

42, 6 72, 3

84, 9

92, 4

73, 1

8 4

Ano

6 1

57, 4 27, 7

0 %

muži

ženy

50 – 54 let

90


muži

ženy

55 – 59 let

Ne

muži

1 6

ženy

60 – 64 let

Celkem

Kouření 100 %

23,4

26,1

31

30,7

31,4

38,8

44,1 3,7

3 3,9 12,9

Kouřil

10,8

7,1

? Kouř í Kouř ? í Nekouř

19,1 21,8

18,2

5,6

27,7

18,6


Graf č. 3 Počet kuřáků mezi seniory (%)

19,9 14,1 62,1 51,8 43,6

42,9 30,4

28,9

28,4

0% muži

ženy

muži

50 – 54 let

ženy

muži

55 – 59 let

ženy 60 – 64 let

Celkem

Graf č. 4 Dodržování diety seniory (%)

Dodržování diety 100 % 7,4

54,4 5,2 16,8 5,5 7,7

Vyhýbá se jídlům

8,1

47,1

Dodržuje přísnou diet

64,5

Nedodržuje žádnou 49,3

43,6

45,3

ženy

muži

45,1

49

0% muži

ženy 50 -54 let

muži 55-59 let

ženy 60 – 64 let

Celkem


91


Starosti seniorů mužů i žen způsobuje nedostatek financí, politická situace a zdraví. ZÁVĚRY

V praeseniorském věku jde o bezprostřední přípravu na život v důchodu. Péče o rodinu je záslužná, činí seniorům radosti, ale důležitá je další všestranná aktivita, rozvíjení zájmů, zálib, udržování přátelství a navazování nových sociálních kontaktů. I ve vyšším věku jsou prospěšné návštěvy různých forem vzdělávání (Univerzity a Akademie třetího věku, kluby apod.).

Úloha praktického lékaře jako geriatra první linie je nejen v edukaci, zdravotní výchově seniorů, ale i v motivaci k pravidelným preventivním prohlídkám a znalostem o zdravotním stavu. Také dostatečné informace o spektru a nabídce zdravotních a sociálních služeb v komunitě pomohou seniorům v rozhodování o jejich využití. * Literatura dostupná u autorů

Helena Zavázalová et al. [email protected]

92


X: 1–, 2008 ISSN 1212-4117

Silvester Sawicki, Ľubomír Holkovič ÚIPHV MtF STU, katedra humanitnych vied, Trnava, Slovenská republika

Súhrn Psychospirituálna transformácia osobnosti je mimoriadny fenomén, ktorý sa pomerne často vyskytuje u ľudí v druhej polovici života. Ide o obdobie, kedy sa prirodzene menia naše životné priority a hodnoty. V rámci tohto procesu je naše Ja pripravené vzdať sa starých vzorcov konsenzuálnej reality a prijať nové spirituálne a vtedy rozšírené vnímanie môže priniesť nové možnosti poznania seba samého a hlbšie poznanie vzťahov s ľuďmi a okolím. Výskumy ukazujú, že ľudia v dôsledku psychospirituálnej transformácie žijú viac duchovnejšie, menia svoju hodnotovú orientáciu a životný štýl v prospech duchovných a zmysluplnejších zameraní, vykazujú vyššiu toleranciu, empatiu, prosociálnosť, tvorivosť, vnútornú vyrovnanosť a spokojnosť. Vzrastá ich schopnosť priameho duchovného – mystického zážitku. Túto skúsenosť opisujú ako významnú intuíciu, prichádzanie zmysluplných múdrych odpovedí na ich zložité otázky.


PSYCHOSPIRITUÁLNA TRANSFORMÁCIA OSOBNOSTI V DRUHEJ POLOVICE ŽIVOTA

Kľúčové slová: psychospiritualita – transformácia – osobnost – priority – změna – mimoriadne fenomény Psychospirituálna transformácia osobnosti v druhej polovice života Osobnosť človeka sa kontinuálne vyvíja počas celého života. Väčšina odborníkov sa domnieva, že prvá polovica života človeka je geneticky modifikovaná na rozvoj schopností a uplatnenie sa v spoločenskom živote. Približne v polovici života sa naše priority začínajú postupne transformovať a upriamovať na vnútorný svet človeka. Pozoruhodne hlboké a detailné poznanie tejto premeny môžeme nájsť v psychológii C. G. Junga. Jungova koncepcia psychospirituálnej premeny osobnosti v druhej polovici života Jung hovorí, že v tomto období sa významne premieňa duša človeka. Premena vychádza z nevedomia a zpočiatku sa prejavuje nenápadne. Zameranie osobnosti sa začína obracať do vnútra, na introvertné a duchovné hodnoty. Ľudia sú v tomto období zväčša už viacmenej úspešne adaptovaní a naplnili si svoje potreby v zmysle zamestnania, rodičovstva, manželstva či občianskych záležitostí. Začína ich preto viac zaujímať zmysel života a dôvody vlastného bytia. Môžu sa pritom cítiť stratení, pretože

prestávajú investovať energiu do hodnôt, ktoré prinášajú úspech, a do ich života vstupuje hodnotové vákuum. V strednom veku ľudia investujú viac energie do sebarealizácie, do hodnôt, ktoré rozširujú materiálne obzory o duchovné a bytostné, do individuácie a transcendencie. Jung charakterizuje individuáciu ako proces, pomocou ktorého sa ľudské bytosti vyvíjajú v smere dosiahnutia stabilnej vnútorne jednoty, v smere k bytostnému Ja – self. Osobnosť prichádza do styku s duchovným vedomím prostredníctvom archetypov – kolektívnych, mýtických praobrazov života, čím prekračuje hranice ega a často aj hranice bežného vedomia. Jednotlivé diferencované aspekty osobnosti sa transcendujú, integrujú do harmonického celku práve pomocou týchto archetypov, ktoré majú moc, silu a poznanie vyššej, duchovnej múdrosti. Polarizované črty osobnosti sa dopĺňajú o svoj negatívny či nechcený protiklad, čím nastáva vyvážený stav. Jedinec zanecháva svoje lipnutie na egu a začína sa identifikovať s úplnejším centrom vedomia. Úlohou tohto obdobia je iniciácia do vnútornej reality. Jednotliví ľudia sa v tomto procese odlišujú v tom, do akej miery sa im táto integrácia Kontakt – supplement/2008

93


a transformácia podarí naplniť. Jung poeticky vraví, že nie vždy sa vyčerí víno mladosti, niekedy sa aj zakalí. Osobnosť sa vtedy stáva jednostrannou. Dovtedajšie presvedčenia a zásady začínajú kostnatieť a tuhnúť, čo sa okolo päťdesiatky môže postupne vystupňovať až k neznášanlivosti a fanatizmu. Neurotické poruchy tohto veku majú spoločné to, že chcú uchovať psychológiu mladosti cez prah štyridsiatky. Niekdajšie problémy súvisiace z vyprostenia sa z detstva sa opakujú v neschopnosti zriecť sa mladosti. Kŕčovite sa obzerá naspäť, pretože výhľad do budúcnosti sa javí ako neznesiteľný. Príčinou týchto obtiaži, prechodu, je hlboká a podivuhodná premena duše. Hodnoty i telo sa premieňajú vo svoj opak. Popoludnie života sa však nedá žiť podľa programu z dopoludnia života. Je nutné, aby si človek uvedomil nutnosť a potrebu obrátenia svojho záujmu do vnútra a začal sa vážne zaoberať svojim úplným bytostným Ja – skutočným centrom a základom osobnosti. Ak sa človeku nepodarí premeniť svoju dušu a transformovať ego a hodnoty v smere transcendencie, prichádza v starobe úzkosť a zúfalstvo. U starších ľudí vystupujú do popredia hypochondrie, skrblenie, pedantéria a lipnutie na minulosti. Ak proces integrácie a transcendencie ega prebehol úspešne, človek v starobe žije vo vnútornom mieri, spokojnosti a v hlbšom pochopení životného zmyslu. Jung poukazuje na to, že človek by sa nestal sedemdesiatnikom a osemdesiatnikom, keby táto dlhovekosť nemala mať svoj zmysel a účel. Starí ľudia by sa mali stať opatrovateľmi a strážcami mystérií a zákonov a mala by sa v nich v prvom rade prejavovať kultúra ich národa. Obdobie staroby by malo byť vekom múdrosti a vízií. Neschopnosť starnúť je rovnako nezmyselná ako neschopnosť vyrásť z detských črievičiek. Ide o psychologickú zvrátenosť, ktorá vytvára z osobnosti psychologickú patológiu. Konštatuje, že starý človek, ktorý nedokáže načúvať tajomstvu potokov zurčiacich z vrcholov do údolia, je nerozumný, je to duchovná múmia, ktorá nie je nič iné ako strnulá minulosť. Stojí stranou svojho života a opakuje sa do omrzenia ako stroj. Vedome ide proti prírode. Jung poukazuje na to, že cesta vpred je v tomto období nutne spojená s vierou, avšak viera sa pre mnoho ľudí v západnej kultúre stala takmer neprístupná. Cieľom staroby je smrť, Kontakt – supplement/2008

a preto je nutné k tomuto cieľu smerovať. Vzpierať sa smrti je nezdravé a abnormálne. Človek sa tým oberá o cieľ a náplň života tohto vekového obdobia. Zaoberanie sa duchovným životom a svetom, ktorý nastáva po fyzickej smrti a nadsvetským cieľom, umožňuje človeku pokojne a normálne žiť aj vo vysokom veku, v starobe. Jung hovorí, že viera a múdrosť, ktoré by mali byť základňou staroby sú v skutočnosti nie v pravom zmysle vierou a vedením, ale súhlasom nášho myslenia s praobrazmi nášho nevedomia, pretože práve tie sú podstatou, esenciou každej našej myšlienky, ktoré vedomie dokáže vytvoriť. Posledná štvrtina nášho života je podobne ako detstvo ponorené do nevedomého duševna, aj keď tieto dve obdobia majú kvalitatívne odlišný stav. Duša, psychológia človeka v pokročilej starobe sa v nevedomí napokon rozplynie. Vznikanie a zanikanie je ten samý proces. Zostup života rovnako ako jeho stúpanie a vrchol majú ten istý cieľ – dosiahnutie smrti. Zmysel existencie sa naplňuje v jeho konci. V prirodzenom stave sa o proces umierania stará nevedomie, zodpovedajúcim zameraním vedomia na umieranie. Ukončuje kontinuitu individuálneho vedomia a s veľkou pravdepodobnosťou ukotvuje človeka v kolektívnom vedomí, čím psychologicky jeho kontinuita života zostala zachovaná, i keď fyzická kontinuita bola ukončená smrťou. Nadväzujúc na Junga R. Assagioli (1999, s. 41–63) pokladá úspešný prechod transformácie osobnosti v druhej polovice života za významný v zmysle jeho ďalšieho vývoja a dosiahnutia vnútornej vyrovnanosti. Hovorí, že súčasťou takejto úspešnej transformácie je poznanie hlbších aspektov vnútorných protikladov osobnosti človeka. Poukazuje na to, že v druhej polovici života sa pozornosť človeka zväčša upriamuje na dosiahnutie vnútorného kompromisného stavu, ktorý sa vyznačuje nájdením stredného bodu medzi dvoma koncami polarity osobnosti. Tento stav však nie je optimálny, pretože v sebe implikuje napätie týchto polarít, nenaplnenosť jednej ani druhej a tým neúplnosť osobnosti. Podľa Assagioliho by človek mal skôr smerovať k získaniu rovnováhy a naplnenosti oboch polarít osobnosti prostredníctvom širšieho pochopenia a náhľadu, ktorý transcenduje polarity našej osobnosti. Dosahuje sa to zhovievavým porozumením jednej i druhej

vie zmysluplne začleňuje do jedného prirodzeného celku. Teória spirituálnej inteligencie Psychospirituálnej transformácii osobnosti vedy o človeku v minulosti nevenovali náležitú pozornosť. Až v posledných desaťročí výskumy najmä v oblasti vedomia, transpersonálnej psychológie, kvantovej fyziky či neurológie nám otvorili nový pohľad na spiritualitu ako významný zdroj poznania a rozvoja osobnosti. K tomuto novému pohľadu prispeli svojou koncepciou spirituálnej inteligencie aj D. Zohar a I. Marshall. Títo autori poukazujú na doložené neurobiologické ekvivalenty v štruktúre a činnosti mozgu, ktoré by mohli byť biologickým jadrom spirituálnej inteligencie. Začiatkom deväťdesiatych rokoch neurológ V. S. Ramachandran (1998) a neuropsychológ M. Persinger zistili, že pri skenovaní nervových spojoch spánkového laloku pozitronovou emisnou tomografiou vyvolali ich aktivitu kedykoľvek vtedy, keď boli skúmané osoby vystavené diskusii o duchovných alebo náboženských tém. Neurológ W. Singer (1995, s. 555–586) následne zistil, že v mozgu existuje nervový proces synchrónnych neurónových oscilácií, ktorý sa venuje zjednocovaniu a vyhodnocovaniu našich skúseností. Tieto Singerové práce o spánkovom a bdelom vedomí a väzovaniu kognitívnych udalostí v mozgu neskôr potvrdil a rozvinul R. Llinas zdokonalenou technológiou MEG (magnetoencefalografia). Do Singerovho objavu sa vedelo len o dvoch druhoch procesu, procese sériových neurónových spojoch, ktoré sú základom našej racionálnej inteligencie, a procese neurónovej siete – ide o náhodne spájanie neurónov do masívnych zväzkov, čo je biologickým základom pre našu emocionálnu inteligenciu. Zohar a Marshall sa domnievajú, že tieto Singerové práce o zjednocujúcich neurónových osciláciách sú náznakom tretieho druhu myslenia – zjednocujúceho myslenia, čo by mohlo zodpovedať tretiemu druhu inteligencie – duchovnej inteligencii. Problém neurónovej väzby je v tom, že mnoho neurónov v ľudskom mozgu je spojených buď v sériových reťazcoch a obvodoch, alebo v neurónových sieťach. Neexistuje ale typ spojenia neurónov, ktorý by vzájomne prepojoval všetky neuróny v mozgu alebo dokonca všetky neurónové reťazce a moduly. K takémuKontakt – supplement/2008


strany polarity a obsiahnutím oboch krajných bodov i stredného bodu. Zásadnou požiadavkou je vyhnúť sa identifikácii s niektorými alebo oboma protikladnými pólmi. Namiesto toho by sme mali podľa Assagioliho kontrolovať, riadiť a premieňať ich energiu z vyššieho centra uvedomenia. Z toho pokročilejšieho hľadiska môže človek porozumieť drámam a krízovým stavom, v ktorých sa nachádza tým, že sa identifikuje s jednou so strán polarít, čo mu zároveň paradoxne pomáha oslobodiť sa z takejto identifikácie. Podobne ako predchádzajúci autori aj K. Wilber (1982) sa domnieva, že človek by sa mal v druhej polovici života sústrediť na dosiahnutie existencionálnej a spirituálnej transformácie, ktorá mu môžu pomôcť porozumieť otázkam života a smrti, a tak úspešne zvládnuť blížiaci sa odchod z fyzickej existencie. Hovorí, že hlavným predpokladom takejto transformácie je prijatie zodpovednosti za seba samého a intenzívna kontemplatívna prax. Wilber rozlišuje dva druhy spirituálnej premeny: translatívnu a transformatívnu. Translatívna spiritualita slúži k zmierňovaniu inherentného duševného utrpenia, k zabezpečeniu pocitu bezpečia, útechy a ochrany „vyššieho princípu“, opevneniu pocitu ja a tým v podstate osobnostný vývin ako aj hlbšiu transformáciu človeka spomaľuje a zastavuje. Transformatívna spiritualita naopak podnecuje človeka k postupu do hlbších vývinových štádií, k hlbšej a ucelenej premene človeka. Oslobodzuje Ja od prežívania ilúzie oddelenosti od celku – duchovna a vedie k splynutiu jeho vedomia s týmto vyšším tzv. duchovným celkom. Tým, že človek neprežíva rozdelenie Ja od ostatného bytia – teda transformoval toto rozdelenie, umožňuje mu zároveň zbaviť sa pocitu ťažoby a strachu pred blížiacim sa koncom, ako aj pocitu ničoty života. O. Wikstrom (1998) hovorí, že v staršom veku sú ľudia prirodzenejšie prístupnejší k duchovnému otvoreniu sa a skúsenostiam. Vysvetľuje to tým, že ich ego už nie je natoľko dominantné, pretože už zväčša naplnilo svoje predstavy a potreby, a preto sa môže otvárať hlbším – duchovným rovinám osobnosti. Tieto duchovné roviny majú potom tendenciu prevziať iniciatívu v smerovaní človeka a jeho vedení, čo mu umožňuje pokorne sa učiť prijímať pochmurné i ťažké zážitky a chápať ich ako vyššiu, duchovnú vôľu. Nemoc tak ako aj zdra-

95


to spájaniu však musí dochádzať, pretože naše vnímanie a myslenie je celostné, čo by len pri sériových a sieťových neurónových spojeniach nebolo možné. Danú záhadu zdá sa vyriešil výskumný tým pod vedením Singera a Graya, ktorí zistili, že pri celostnom vnímaní alebo myslení oscilujú neuróny v každej vymedzenej časti mozgu na spoločnej frekvencii niekde medzi 35 až 45 hertzov. Tieto výsledky sú totožné s neurologickými štúdiami ľudí v meditačnom stave, kedy tieto osoby vykazujú nárast koherentných vĺn na niekoľkých frekvenciách, vrátane 40 hertzov, vo veľkých oblastiach mozgu. Je známe, že hlboko meditujúci ľudia konštatujú, že v tých hlbokých meditačných stavoch zažívajú obzvlášť hlboké vhľady do skutočnosti, problémov a podobne. Zohar a Marshall tieto skutočnosti vysvetľujú ako dobré dôkazy o tom, že synchronné neurónové oscilácie o frekvencii 40 hertzov: • sprostredkúvajú vedomé spracovanie informácií medzi sériovými a paralelnými neurónovými systémami v mozgu a umožňujú ich špecifický typ koordinácie (vlastný duchovnej inteligencii), • sú najpravdepodobnejším nervovým základom samotného vedomia a vedomia všetkých zjednocujúcich skúseností, vrátane vnímania predmetov a významov a schopnosti vyhodnocovať či prehodnocovať našu skúsenosť, • sú nervovým základom pre jednotiacu inteligenciu vyššieho radu – duchovnú inteligenciu. Na skutočnosť spirituálnej inteligencie poukazuje aj Bertrand Russel (1927), ktorý konštatuje, že základnou vlastnosťou hmoty je okrem hmotnosti, polohy, náboja a spinu tiež niečo ako proto-vedomie. Proto-vedomie je potom prirodzenou časťou základných fyzikálnych zákonov univerza a je tu prítomné od počiatku času. Všetko, čo existuje, má proto-vedomie. Podobný názor zastáva biológ Julian Huxley (1957), ktorý hovorí, že skutočnosť sa skladá, ako to vyložil Whitehead, z udalostí. Udalosti nazerané z vonku sú hmota a udalosti nazerané z vnútra je myseľ. Jung dedukuje, že keďže psyché a hmota sú obsiahnuté v jednom a tom istom svete a naviac sú vo vzájomnom nepretržitom kontakte, vyplýva z toho, že je veľmi pravdepodobné, že psyché a hmota sú dva rôzne aspekty

96


jednej a tej istej veci. V posledných desaťročiach sa vynárajú úvahy o tom, či má vedomie a mozog kvantový rozmer, podobne ako je definované univerzum kvantovou teóriou. Istá zvláštna trieda kvantových štruktúr: BoseEinsteinov kondezát, má vlastnosť krajného kvantového holizmu (napr. laserové zväzky, supravodiče a pod.). Znamená to, že početné jednotlivé časti kvantového systému sú tak plne integrované, že sa správajú ako jediný a jednotný celok. Zohar a Marshall uvádzajú, že ak by bolo možné nájsť kvantovú štruktúru tohto typu v mozgu, umožňovalo by to, aby obrovský počet a možno aj všetky jednotlivé neuróny sa správali natoľko synchronne, že by pôsobili ako jeden jediný neurón. To by potom vysvetlilo zvláštnu jednotu vedomia (Marshal). Spolupracovník A. Einsteina, fyzik D. Bohm o takejto možnosti uvažuje, pozoroval, že existuje tesná analógia medzi kvantovými procesmi, našimi skúsenosťami a myšlienkovými procesmi. M. Green z Newyorskej univerzity navrhol možnosť, že aktivita v iontových kanáloch nervovej membrány, ktoré vybudzujú elektrické oscilácie v neurónoch, je spúšťaná „kvantovým tunelovaním“. Táto skutočnosť by potom mohla v mozgu produkovať kvantovú koherenciu. To by mohlo viesť k záveru, že koherentné oscilácie vo vonkajšej vrstve kortexu sú pre vedomie nevyhnutné. Zaujímavý objav uskutočnil M. Persinger. Umelo stimuloval spánkové laloky magnetickými poľami, čo vyvolávalo u skúmaných osobách rôzne druhy mystických skúseností, skúseností s opustením tela, zážitky z minulých životov, zážitky s UFO a podobné mimoriadne transpersonálne a duchovné zážitky. P. Wrightová (1995, s. 50–55) z massachusetského inštitútu zistila podobné spojenia medzi zvýšenou aktivitou spánkového laloku a tzv. šamanistickými skúsenosťami. Ide o cestovanie duše šamana do priestorovo a časovo vzdialených oblastí, v ktorých sa spája s duchmi zomrelých i živých za účelom rady pre liečenie chorého. Rytmické bubnovanie, ktoré pritom šamani používajú a ktoré sa používa aj pri iných duchovných rituáloch, ako zistila Wrightová stimulujú spánkové laloky a pridružené oblasti limbického systému. Profesor Ramachandran a jeho kolegovia, ktorí zistili, že pri evokovaní výrazne duchovných a náboženských tém skúmaným osobám sa výrazne zvýši aktivita ich spánkových lalokov a že

ponorené do duchovného života majú pohotovejší prístup k obsahom svojho nevedomia. Mystici majú mimoriadny pohyblivý prah vnímania a aj malá odchýlka od normálnych podmienok spôsobí, že sa môžu vynoriť ich latentné či podprahové schopnosti. Tento pohyblivý prah môže z človeka urobiť génia, námesačníka alebo svätca. Psychologické výskumy zo 70. rokoch potvrdili Jamesove objavy. Zistili, že existujú ľudia so schizoidným a schizotymným typom osobnosti. Podľa Profesora Gordona Claridga (1997) z Oxfordskej univerzity vykazuje 60 až 70 % dospelej populácie schizotymné rysy. Z nich iba asi jedno percento je diagnostikované ako klinicky schizofrenické a podobné percento ako maniodepresívne. Schizotýmnosť dáva človeku evidentnú výhodu do života a prejavuje sa v rôznej miere týmito rysmi: magická predstavivosť, krajná nesústredenosť (sklon k rozptýlenosti), sklon k fantáziám a dennému sneniu, uvolnenie myslenia, impulzívnosť a nonkonformita, neobvyklé skúsenosti, introverzia, znížená sociálna anhedónia (neschopnosť vnímať potešenie) a nerozhodnosť. J. Brod (1997) pri podrobnom skúmaní zistil, že schizotýmne vlastnosti môžu byť prospešné k rozvoju osobnosti a tvorivosti. Napríklad schizotýmna uvoľnenosť myslenia súvisí s výbornými výsledkami v testoch na plynulosť, pružnosť myslenia a originálnosť. Sklon k magickému mysleniu, fantáziám a dennému sneniu má vysokú koreláciu s predstavivosťou, abstraktným myslením a originálnym riešením problémov. Tendencia k ľahkému rozptýleniu môže byť rušivá, ale môže tiež viesť k pozornosti voči širšiemu okruhu vecí. Nerozhodnosť má súvislosť so schopnosťou vidieť výhody mnohých odlišných možností či riešení súčasne. A podobne. G. Claridg, D. Zohar a I. Marshall poukazujú na fakt, že mnoho géniov malo nielen vysoké skóre schizotýmnych rysov, ale aj prechodné schizofrenické epizódy, ktoré pravdepodobne súvisia s ich mimoriadnosťou, so špecifickým usporiadaním a premenou ich psychických a duchovných procesov v osobnosti.


podobnú aktivitu vykazujú aj ľudia s epileptickými záchvatmi, ktorí majú pritom duchovné zážitky, dospeli k záveru, že v spánkových lalokoch mozgu sa možno nachádza aparát, ktorý sa venuje spiritualite. Spiritualita je tak možno pevne zabudovaná v našom mozgu. Persinger, Ramachandram, ale i iní sa domnievajú, že uvádzané duchovné centrum v mozgu sa vyvinulo, aby splnilo nejakú vývinovú úlohu. Zohar a Marshall sa domnievajú, že toto duchovné mozgové centrum je dôležitou súčasťou našej rozsiahlej duchovnej inteligencie a aktivita spánkových lalokov je prirodzenou cestou, ako umožniť mozgu účasť na hlbšom poznaní nás samotných a univerza. Konštatujú, že pri redukcionistickom pohľade, keď budeme analyzovať jednotlivé uvedené výskumy a objavy izolovane, bez ich vzájomného prepojenia a determinácie, môžeme dospieť aj k hypotéze, že objavenie spánkového laloku, ktorý vyvoláva duchovné zážitky, svedčí o tom, že spirituálne skúsenosti sú vedľajším produktom činnosti mozgu (spánkových lalokov a limbického systému). Psychológ W. James takýto redukcionistický záver nazýva prostoduchosťou tých, ktorí nedokážu odlíšiť dve významné a úplne odlišné otázky: Aká je biologická podstata a vznik duchovnej skúsenosti? A čo je jej zmyslom a významom? Zorah a Marshall uvádzajú príklad, že vedci môžu vyvolať simulované „vizuálne zážitky“ stimuláciou optického kortexu, ale to nedokazuje, že videnie samo je len halucinácia. Ak máme plne posúdiť rolu mozgového duchovného centra, ktoré vytvára či sprostredkováva duchovné skúsenosti, musíme podrobne skúmať tieto skúsenosti spolu so šialenstvom a chorobami, s ktorými sa často združujú. Skúmať musíme aj ich pozitívnu rolu pri riešení problémov, v morálnej predstavivosti a tvorivosti (Zahar, 2000, s. 91–92). M Jackson (1991) z Oxfordskej univerzity skúmal duchovné zážitky zdravých ľudí a duševne chorých. Zistil, že napriek tomu, že tu existujú isté podobnosti, psychotickí pacienti sú v prejavoch a v obsahoch ďaleko negatívnejší, nepokojnejší a bizardnejší. Ďaleko častejšie sú svojou neobvyklou skúsenosťou prekonaný natoľko, že stratia na veľmi dlhú dobu účinný kontakt s bežnou skúsenosťou a na rozdiel od zdravých ľudí majú psychotici problém integrovať svoje duchovné skúsenosti do bežného života a je pre nich tiež ťažké ich trvalo a pozitívne využiť. W. James zistil, že osoby

Diskusia Psychospirituálna transformácia osobnosti je v kontexte nových poznatkov významným faktorom rozvoja osobnosti a dosiahnutia vnútornej integrity. Zdá sa, že na význame stúpa hlavKontakt – supplement/2008

97


ne v druhej polovice nášho života, kedy sa prirodzene premieňa naša osobnosť, hodnoty a životné ciele. Premena duše, ako hovorí Jung, umožňuje človeku zamerať svoju pozornosť na vnútorný svet a odhaliť hlbší zmysel svojho života ako aj života vo všeobecnosti. V súvislosti s touto transformáciou poukazujú odborníci na to, že sa človeku vynárajú nové schopnosti, ktoré boli predtým skryté a latentné. Predovšetkým ide o intuitívne schopnosti, schopnosti mimozmyslového vnímania, rozšíreného vedomia, mystických zážitkov, extrasenzorických schopností a schopností chápať vnútorným, spirituálnym vhľadom. Všetky tieto mimoriadne psychické fenomény zostávajú vede z veľkej miery nepoznané, ale aj ignorované. Je to spôsobené pretrvávajúcou nedôverou západnej vedy vo vnútorný svet človeka ako aj pretrvávajúcim presvedčením o hmotnej podstate sveta a vesmíru, ktorý veda môže skôr či neskôr úplne rozlúštiť a spoznať. Moderná kvantová fyzika však preukázala, že takýto predpoklad je nielen nereálny, ale aj chybný. Kvantový fyzik David Darling konštatuje, že v zhode s vedeckým kánonom sa zážitky ľudí začali pokladať za podradnejšiu skutočnosť než „vonkajšie“ udalosti. Kvantová mechanika však teraz tvrdí, že s touto podvojnosťou už nemôžeme vystačiť. Prchavé častice, ktoré sa zjavujú pri laboratórnych experimentoch, vďačia za svoju krátku existenciu bádateľom, ktorí ich pozorujú. Častice nie sú tam vždy a nečakajú, aby si ich niekto všimol. Sú vyprovokované do jestvovania z pološera kvantovej ríše, kde nič nie je pevné ani definované. Hranica medzi subjektom a objektom sa stala rozmazanou“ (Darling, 1997, s. 14–15). Einstein vysvetľuje, že to, čo na nás pôsobí ako hmota, je akousi formou „zamrznutej energie“. Čiastočky hmoty sú uzly energie alebo poruchami v dokonalom elektromagnetickom poli. Toto pole, hovorí Einstein, je jediná realita. Kvantový fyzik G. F. Chew (1968, s. 762–765) tvrdí, že prírodu nie je možné redukovať na základnú entitu. Hovorí, že každá časť obsahuje všetky ostatné časti a subatomárne častice majú relativistický koncept, pretože pri ich vysokých rýchlostiach sa priestor a čas zlievajú do viacrozmerného kontinua. Moderná veda teda, zdá sa, bude musieť prehodnotiť nielen svoju nedôveru vo vnútorný

svet človeka a transcendentné zážitky ľudí, ale aj niektoré svoje paradigmy. Takéto prehodnotenie otvorí cestu k nezaujatej, otvorenej odbornej diskusii o podstate života, spirituality a predovšetkým výskumu tejto asi najdôležitejšej oblasti pre člověka. LITERATURA ASSAGIOLI, R.: Seberealizace a psychické poruchy. In: Gof,S.-Grofová Ch. (eds).: Krize duchovního vývoje. Praha: Chvojkovo nakladatelství, 1999. s. 41–63. BROD, J. H.: Creativity and Schizotypy. In: Claridge, G. (eds.): Schizotypy. Oxford University Press, Oxford, 1997. CLARIDGE, G. ed.: Schizotypy. Oxford: Oxford University Press, 1997. HUXLEY, J.: Religion Whithout Revelation. New York: New American Library, 1957. DARLING, D.: Hľadanie duše. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1997. FLEISCHMANN, O., WEDLICHOVÁ, I.: K některým problémům prevence sociálně patologických jevů mladé generace. Problémové skupiny a rozvoj regionu. In: Sborník z mezinárodní konference.Ústí nad Labem: FSE UJEP, 2003, s. 13–18 CHEW, G. F.: „Bootstrap: A Scientific Idea?“ Science, 161, 1968, s. 762–765. JACKSON, M.: A study of the Relationship Between Spiritual and Psychotic Experience. Oxford university, 1991. KNAUSOVÁ I.: In: Goldmann, R. a kol.: Vybrané kapitoly ze sociálnych disciplín. Olomouc: UP, 2006. 3. vyd. s. 131. MARSHALL, I. N.: Consciousness and Bose-Einstein Condensates. New Ideas in Psychology 7, č. 1, s. 78–83. PERSINGER, M. A.: Feelings of past Lives as Expected Perturbations Within the Neurocognitive Processes That Generate the Sense of Self: Contributions from Limbic Lability and Vectorial Hemisphericity. Perceptual and Motor Skills 83, 3 Pt. 2, s. 1107–21, 12/1996. RAMACHANDRAN,V. S., BLAKESLEE, S.: Phantoms in the Brain. London: Fourth Estate, 1998. RUSSL, B.: The Analysis of Matter. London: Kegan Paul, 1927. SAWICKI, S., HOLKOVIČ. Ľ.: Psychologickospirituálne a filozoficko-edukačné aspekty osobnosti. Bratislava: STU, 2006. SINGER, W., CRAY, C. M.: Visual Feature Intergation and the Temporal Correlation Hypothesis. Annual Reviews of Neuroscience 18, 1995, s. 555–586. WIKSTROM, O.: In: Holm, N. G.: Úvod do psychológie náboženství. Praha: Portál, 1998. WILBER, K.,(eds.): The Holographic Paradigm and other Paradoxes. Boulder: New Science Library, 1982. WRIGHT, P. A.: The Interconectivity of Mind, Brain and Behavior in Altered States of Consciousness: Focus on Shamanism. Alternative Therapies 1, č. 3, s. 50–55, 1995. ZOHAR, D. –MARSHALL, I.: Spiritual Intelligence. Bloomsbury: The Ulitimate Intelligence, 2000, s. 91–92.

Silvester Sawicki a Ľubomír Holkovič [email protected] 98


Autor má plnou odpovědnost za původnost práce, za její věcnou i formální správnost. Zaslaný rukopis nesmí být poskytnut k otištění jinému časopisu. V časopise jsou zveřejňovány: A. přehledné referáty, původní práce a krátká sdělení; B. diskusní příspěvky, recenze nových knih, krátké zprávy. Všechny příspěvky procházejí recenzním řízením, které je oboustranně anonymní, příspěvky ve skupině A nejméně dvěma recenzenty, příspěvky skupiny B jedním recenzentem. Redakce přijímá příspěvky psané anglicky, česky nebo slovensky. Krátké zprávy přijímá psané pouze česky nebo slovensky a ne starší více než půl roku. Společně s rukopisem musí být zaslán dopis, který je podepsán všemi autory. Zaslané příspěvky se nevracejí, jsou archivovány v redakci časopisu, otištěné příspěvky nejsou honorovány. Rukopisy je možné zasílat na adresu: Kontakt - redakce Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Zdravotně sociální fakulta Boreckého 27 370 11 České Budějovice email: [email protected] tel.: +420 389 037 834 Úprava rukopisů. Rukopisy s maximálním rozsahem 50 tisíc písmen a mezer (přehledné a původní práce), nebo max. pěti tisíc písmen (ostatní příspěvky) se zasílají na jedné zformátované disketě typu PC 3,5" nebo na CD a ve dvou vytištěných exemplářích na adresu redakce časopisu Kontakt. Přijímají se texty psané ve Wordu (formát *.rtf), řádkování jednoduché, okraje 2,5 cm, zarovnané do bloku. Texty nesmí obsahovat tiskové efekty, písmena musí být velikosti 10pt, nesmí se používat tučná, podtržená či barevná písmena. Stránky v elektronické podobě nečíslujte, ve vytištěné formě na papíře je číslujte pouze tužkou nahoře. Název by neměl přesahovat devět slov. Křestní nebo rodné jméno uveďte v plném znění, jména autorů se uvádějí bez titulů. U všech příspěvků skupiny A musí být souhrn (pouze v češtině); o rozsahu 1500-1800 znaků (tzn. asi 20 řádek), musí obsahovat cíl a metodu práce, základní údaje o dosažených výsledcích. Pak stručný obsah. V souhrnu může být pojednáno o výběru citovaných autorů a jejich děl. Doporučený počet klíčových slov je pět a je třeba je oddělit pomlčkou. Texty musí být jazykově správné, bez gramatických chyb. Krátká sdělení mají obsahovat nejnovější výsledky autorů, obsahují nejvýše pět tisíc písmen včetně mezer, maximálně jeden obrázek a maximálně jednu tabulku. Obrázky se přijímají ve formátu *.tif na disketě a dvojmo vytištěné na papíře. Nezačleňujte obrázky do textu v textovém editoru, ukládejte je na disketu odděleně. O plochu obrázku se snižuje přípustný maximální rozsah rukopisu. Je třeba dbát, aby čáry na obrázcích byly dostatečně silné a aby se při zmenšení na formát A6 neztrácely. Popis obrázku pište laskavě podle následujícího vzoru: „Obr. 1, Název obrázku atd.“ Případně vysvětlivky uvádějte pod obrázek. Seznam popisů obrázků uveďte na konci rukopisu. Na všechny obrázky musí být v textu odvolávka (obr. 1). Fotografie musí být dostatečně kontrastní a ostré, na bílém papíru. Xerokopie fotografií nejsou přípustné. Fotografie mohou být též ve formě souboru formátu *.tif. Tabulky s nadpisem nad tabulkou uveďte rovněž až na závěr rukopisu. Vodorovnými linkami se odděluje pouze záhlaví a konec tabulky, nikdy (!) řádky uvnitř tabulky. Sloupce se linkami neoddělují. Vysvětlivky pište pod tabulku. Tabulka musí být srozumitelná bez odkazů do textu. Na všechny tabulky musí být v textu odvolávka (tab. 1). Kontakt – supplement/2008

INSTRUKCE PRO AUTORY



Bibliografické citace (dle ČSN ISO 690) Monografie AZENBACHER, A: Úvod do etiky, 1. vyd., Praha: Academia, 2002. s. 292. VAGNEROVÁ, M., MOUSSOVÁ, Z., ŠTĚCH, S.: Psychologie handicapu, 1. vyd., Praha: Univerzita Karlova v Praze, 1999. s. 133–135.

Nad počet tří autorů uvádějte pouze prvního nebo typograficky zvýrazněného autora, další spoluautory vynechejte a dopište zkratku „et al.“: DUNOVSKÝ, J. et al.: Sociální pediatrie – vybrané kapitoly, 1. vyd., Praha: Grada, 1999. s. 200–201.

Sborníky HANZL, M., DUŠEK, J.: Úloha enterální výživy mateřským mlékem v péči o nedonošené novorozence. In: Výživa – nedílná součást léčby závažných chorob. Sborník příspěvků a abstraktů z mezinárodní konference. České Budějovice: JU ZSF, 2005. s. 49-53. HRUŠKOVÁ, M., KOZLOVÁ, L.: Násilí na ženách – současný stav. In: Sociální práce. Praha: Triton, 2003. s. 21–53.

Časopisy DAVIDOVÁ, L. et al.: Atropin a jeho místo v současné medicíně. Kontakt, České Budějovice: JU ZSF 2005. Vol. 7, no 3–4, s. 349-353, 350.

Elektronické zdroje Odkaz na www str: Národní rozvojový program mobility pro všechny. [online], [cit. 2005-02-21]. Dostupné z: http://www.nrzp.cz/doc/NRPM.doc.

Článek v elektronickém seriálu: POMAHAČ, R.: Etika ve veřejné službě pro nové tisíciletí – recenze. Veřejná správa [online]. 19/2003 [cit. 2003-05-07]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/casopisy/s/2003/0019/recenze.html.

Odkazy na citace v textu V textu odkazujte uvedením příjmení autora a rokem vydání; u více než tří autorů použijte zkratku „et al.“. Například: (Neumann et al., 1978, s. 25), (Pilman a Blackson, 1999, s. 152), (Záškodná, 2001, s. 125). V případě, že autor napsal v daném roce více prací, za rokem vydání pro odlišení uvádějte malá písmena abecedy (a–z). Například: (Novák et al., 1999a, s. 75), (Novák et al., 1999b, s. 105) a v soupisu citací budou vypadat záznamy následovně: NOVÁK, J. et al.: Sociální praxe, 1. vyd., Praha: Grada, 1999a. s. 200 NOVÁK, J. et al.: Sociální studie, 1. vyd., Praha: Grada, 1999b. s. 245.

Všechny odkazované prameny musí být citovány na závěr rukopisu seřazeny dle abecedy. V seznamu nesmí být citace práce, se kterou text nepracuje a na kterou jasně neodkazuje. Zkratky se používají jenom ze soustavy jednotek SI a ty, které jsou všeobecně rozšířené. Na úplný závěr textu autor uvádí plnou adresu včetně poštovního směrovacího čísla; důležité je uvádět svou e-mailovou adresu, na kterou mohou čtenáři posílat své případné dotazy přímo autorovi. Rukopisy, jejichž úprava nesplní výše uvedené požadavky nebo budou v rozporu s etickými zásadami pro publikování, nebudou redakcí přijaty. Přijaté rukopisy budou otištěny bez poplatku s výjimkou barevných fotografií; jejich vytištění hradí autor rukopisu po předchozí dohodě s redakcí. Hlavní autor (není-li specifikován, pak první autor) přehledného referátu, původní práce nebo krátkého sdělení, obdrží zdarma jeden výtisk čísla časopisu, ve kterém vyšel jeho příspěvek. Jednotlivá čísla časopisu jsou dostupná na internetu na adrese http://www.zsf.jcu.cz


08 Odborný a vědecký časopis pro zdravotně sociální otázky

Recommend Documents